V Zemi za Zrcadlem Šarlota Santini
Z českého originálu V Zemi za zrcadlem Odpovědná redaktorka Jana Pátková Grafická úprava Jana Pátková Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 3. 7. 2015 eknihysantini.huu.cz Vydání druhé
ISBN 978-80-88014-33-1 (pdf) ISBN 978-80-88014-02-7 (epub)
Obsah Kapitola 1...................................................................................8 Kapitola 2................................................................................12 Kapitola 3................................................................................17 Kapitola 4...............................................................................22 Kapitola 5................................................................................27 Kapitola 6................................................................................31 Kapitola 7................................................................................37
Kapitola 8...............................................................................42 Kapitola 9...............................................................................47 Kapitola 10..............................................................................53 Kapitola 11...............................................................................57 Kapitola 12..............................................................................62 Kapitola 13..............................................................................66 Kapitola 14..............................................................................71 Kapitola 15..............................................................................78 Kapitola 16..............................................................................83 Kapitola 17..............................................................................89 Kapitola 18..............................................................................92 Kapitola 19..............................................................................96 Kapitola 20............................................................................100 Kapitola 21............................................................................105 Kapitola 22...........................................................................109 Kapitola 23............................................................................116 Kapitola 24...........................................................................121 Kapitola 25...........................................................................126 Kapitola 26...........................................................................131 Kapitola 27............................................................................137 Kapitola 28...........................................................................142 Kapitola 29...........................................................................146 Kapitola 30............................................................................150 Kapitola 31............................................................................154 Kapitola 32...........................................................................159 Kapitola 33...........................................................................164
Kapitola 34...........................................................................169 Kapitola 35...........................................................................174
V nejděsivější čas, kdy hrom a blesk žene žal, přijde žena s dětskou duší do země za zrcadlem.
Kapitola 1 To byl zase den, opět jsem přišla pozdě do práce. Jsem úplně vyřízená z povinností a z nevyspání. V rychlosti si udělám večeři a pak už spěchám k počítači. Není divu, že jsem dnes zaspala. Celou noc jsem strávila vyhledáváním. Nemůžu si pomoct, je to jako posedlost, která mi prostě nedá spát. Pořád mi v hlavě zní slovo „Pravda“. Kde je pravda? Co je pravda? Už jsem viděla bezpočet dokumentů, přečetla mnoho vědeckých prací. Před týdnem jsem narazila na diskuzích na člověka, který ví hodně věcí, o které se já zajímám. Každý den si píšeme. Našel si mě tak nějak sám. Právě se připojil a já mu hned s nadšením svěřuji svoje včerejší objevy. Čekám na jeho kladnou reakci a žádna odezva. Zůstává bez odpovědi. Vždy mi hned odepisoval, cítím se z toho trochu zklamaná. Rozhodnu se jít na chvíli projít. Hodím na sebe bundu a tenisky. Seběhnu schody a vycházím z domu na ulici. Ulice je klidná, možná až příliš. Nevidím nikde živou duši. Zabořím ruce do kapes a přemítám o všem, co se mi honí hlavou. V tom instinktivně zvednu oči směrem k parku. Vidím před sebou ohromnou shrbenou postavu s kápí přes obličej. Musí mít tak dva metry, možná víc. Nevidím jí vůbec do tváře. Zdá se mi, že místo rukou má spíš chlupaté pařáty zakončené dlouhými ohnutými nehty. Kdesi ve své hlavě slyším:
„Utéééč!“ Nervózně se rozhlédnu kolem sebe, nikdo kromě obří postavy ale na ulici není. A přece vím, že hlas v mé hlavě patřil té postavě. Podívám se opět směrem, kde jsem ji viděla. Postava zmizela jako opar. Říkám si, že mám už vidiny z nevyspání. Mávnu nad tím rukou. Jdu dál tmavou ulicí. Po chvíli kolem mě projíždí tmavá dodávka. Zpomaluje, až nakonec zastaví. Pomyslím si, že se asi chtějí zeptat na cestu, ale z auta už vyskakují dva muži v kuklách. Popadnou mě za ruce i nohy. Chci vykřiknout, ale k ústům mi přiloží kapesník. Probouzím se. Připadám si jaksi nehybná. Otevírám oči, ale nic nevidím. Ráda bych křičela, ale mám roubík v puse. Chci si sundat tu věc, kterou mám na hlavě a zjišťuji, že nemůžu hýbat rukama. Zhodnocuji situaci, sedím na židli a mám svázané ruce i nohy, velmi pěvně. Nemůžu se skoro vůbec pohnout. Po chvíli uslyším bouchnutí dveří a kroky. Někdo mi sundá kuklu z hlavy. Kolem mě stojí několik mužů v oblecích. Jeden se ujme slova: „Víte, proč jste tady?“ Kroutím vyděšeně hlavou. „Vy nejste pánem svého života! Hlídáme Vás na každém kroku. Už jste několikrát překročila hranice. Nejjednodušší by bylo Vás zabít. Jenže to nemůžeme. Můžeme zasahovat, ale nemůžeme Vás zabít. Pro uchování rovnováhy. Tušil jsem, že si nedáte pokoj. Budeme Vám muset vybrat další život. Snad Vás natolik naplní, že již nebudete dále strkat nos tam, kam nemáte.“
Obraz v zrcadle, skutečnost nebo klam? Naše životy, pravda nebo lež?
Kapitola 2 „Lucko! Dávej pozor na auta!“ Okřikuji svoji dcerku se strachem. „Neboj, mami.“ Odsekne mi s naprostým klidem. Ještě, že Davídek už je klidnější. Dvě děti jsou na mě stejně moc. Když do toho ještě táhnu několik tašek s nákupem, je to fakt zážitek. Doma naženu děti do pokojíčku. Sama jdu vybalit nákup a pustit se do vaření večeře. V deset jdu do postele úplně vyřízená jako obvykle. Nedaří se mi ale usnout, tak čekám na Davida. Manžel má dnes přesčas a já se k němu potřebuju přitulit. Konečně dole slyším bouchnout dveře. Pak slyším, jak si dává sprchu. Mám radost, když si ke mně lehá. „Miláčku, ty ještě nespíš?“ Ptá se překvapeně. „Ne, čekala jsem na tebe. Chci se přitulit.“ Odpovídám mu už trochu rozespale. Jakmile si ke mně lehne, cítím se v bezpečí. Jsme spolu už 10 let a já ho stále miluju tak, jako první den. Poznali jsme se už na škole. Byla to láska na první pohled. Hned po maturitě jsme se vzali. Po svatbě se narodil Davídek, po 5 letech jsme měli ještě Lucku. S Davidem jsem šťastná, svoje děti miluju, i když nejsem si jistá, že je to život, jaký jsem měla vést. Vlastně jsem šťastná, až když jsem jen s Davidem. Možná jsem neměla mít děti. Můj život je jaksi neskutečný. Zítra mě čeká přichystat Davídkovi oslavu narozenin. Pozvala jsem všechny děti z jeho třídy. Stojím uprostřed obýváku, pobíhají kolem mě děti a já si uvědomuju, že jsem úplně mimo. Stojím a zírám před sebe, jako by se zastavil čas. Najednou některé z dětí začne křičet. „Strašidlo! Strašidlooo!“ Křik slyším z chodby u schodů. Běžím se tam podívat, všechny děti se zavřely u Davídka v pokojíčku. Já dojdu pod schody a
vzhlédnu. Nahoře na schodech stojí ohromná shrbená postava s kápí přes obličej. Strašně se leknu a zavřu v úleku oči. Když je znovu otevřu, nikdo tam nestojí. Zírám opět před sebe, ztratila jsem se sama v sobě. Je mi jedno, co je s dětmi. Jdu do ložnice, posadím se před zrcadlo a dívám se do svých očí.
Nevím, kolik času uběhlo. David mě najednou chytne za rameno a cloumá se mnou. „Zlato, co se tady děje? Děti jsem našel zamčené v pokojíčku. Všechny se k sobě choulily na posteli a brečely. A tebe najdu tady, v ložnici, jak na sebe koukáš do zrcadla. Co je to s tebou?“ Vytkne mi ostře David. „Nemůžu.“ Odpovídám v naprosté letargii. „Řekni mi pravdu…“ prosí. Pravdu. Kdybych tak znala pravdu. Ano, já potřebuju znát pravdu. Už několik dní mám podivné sny a teď ještě to, co jsem dnes viděla na schodech. „Davide, nevím, co se děje. Mám zvláštní pocity. Jako, že tenhle život není skutečný. Objímám děti, ale jako bych je neměla ráda. A tebe někdy taky ne. Mám pocit, že musím něco zjistit. Děti byly vyděšené, protože něco viděli na schodech a já to viděla taky. Jenže jsem měla pocit, jako bych tu postavu už viděla. Pravda, co je pravda?“ David bez vysvětlení vezme telefon a vytočí nějaké číslo.“ „Šéfe, tento program také selhal. Pošlete tým k zajištění.“ Vůbec nechápu, co říká….
Celý život hledáme naplnění, smysl života.
Slyšíme v srdci šepot, srdce zná odpověď. Stačí se jen zaposlouchat a vykročit na svou cestu.
Kapitola 3 Mám hroznou radost, takovou, že se usmívám jako sluníčko. Právě mi volali z galerie. Objednali si u mě další výstavu mých obrazů. Ta poslední měla velký úspěch. Teď jen najít novou inspiraci. Sezením v ateliéru na nic nepřijdu. Musím nechat uzrát své myšlenky. Dlouho jsem se teď stranila lidem. Pořád jsem jen malovala a malovala. Někdy je mi trochu smutno, že jsem stále sama. Bez muže jsem už tak dlouho, že jsem přestala počítat čas. Myslím si, že to bude asi tak přes rok. Poslední vztah mě dost sebral a já se ponořila do práce. Když maluju, tak na nic nemyslím a především necítím žádnou bolest. S Jakubem jsem žila dva
roky. Nakonec jsem ho našla v posteli s jinou. Okamžitě jsem ho vyhodila ze svého bytu, tedy spíš ateliéru. Před pěti lety jsem našla tenhle prostor. Bývalo to skladiště s malou kanceláří, sociálkou se sprchou a malou kuchyňkou. Nájem je nízký a to mi vyhovuje, hlavně mi slouží jako ateliér. Prostor, kde spím, jsem oddělila paravánem. V místnosti jsou tři velká okna. Na stěně bez oken mám namalovanou velkou fresku, je na ní noční krajina za měsíčního svitu. Dokončila jsem ji před půl rokem. Od té doby se mi to tady líbí mnohem víc, je tu hned útulněji. Mám samozřejmě i cosi, co by se dalo nazvat obývákem, gauč, dvě křesla, stolek a televize s dvd přehrávačem. Na televizi ale skoro nekoukám. Když mám náladu, tak sleduju jen filmy. Vedle televize mám stůl s počítačem. Z druhé strany je vedle televize gramofon a věž. Hudba je pro mě při malování krajně důležitá. Usuzuji, že bude dobré další výstavu oslavit. Volám tedy kamarádovi, ano kamarádovi. Kamarádek totiž moc nemám. I těch kamarádů mám jen pár. „Ahoj Filipe, jak se máš?“ Zdravím ho s nadšením. „Ahoj zlatíčko, to jsem rád, že tě slyším. Neozvala ses měsíc. Copak?“ v jeho hlase je slyšet, že mě rád slyší. „Galerie si objednala další sérii mých obrazů na další výstavu. Ráda bych to oslavila. Taky se potřebuju rozptýlit a nabrat novou inspiraci.“ „To je skvělé! Jasně, tak dnes vyrazíme. Akorát to vysvětlím Markétě.“ „Kdo je Markéta?“ jsem upřímně udivená. „Moje nová přítelkyně. Ještě jsem jí o tobě neřekl.“ „No, mně o ní taky ne.“ odpovím trochu káravě. „Teď ti o ní říkám. Jsme spolu měsíc, takže je to hodně čerstvé. Každopádně večer se mnou počítej.“ „Tak se sejdeme v Noře na osmou. Ráda bych šla i někam tancovat. Zvládneš to?“ „Co s tebou mám dělat?“ Odpoví na oko otráveně, ale vím, že
to pro mě udělá rád. „Tak večer pa.“ „Papa“ Na osmou spěchám do Nory, ale jdu trochu pozdě. Filip je ale zvyklý, je to takhle u mě pravidelně. Posílám aspoň textovku, že přijdu později. Konečně jsem na místě. Na stole mám už objednané pivo. Láskyplně se obejmeme, jak to děláme vždycky. „Sluší ti to dnes.“ konstatuje a prohlíží si mě. „To jako jindy ne?“ odpovím trochu dotčeně. „Ale nezlob, vždycky.“ usmiřuje si mě. Vypráví mi o Markétě, poznali se zrovna tady. Trochu jí vadilo, že jde se mnou ven. Vysvětlil jí, že jsme kamarádi, ale moc ji to neuklidnilo. Známe se s Filipem od malička, byli jsme sousedi. I naši rodiče se přátelí už od mládí. S Filipem jsme si dali i první pusu, nikdy jsme spolu ale nechodili. Známe se tak dobře, že by to snad ani nešlo. Ptá se mě pak na tu novou výstavu. Moc toho zatím nevím, neznám ani termín. Záleží na mně, jak dlouho mi to bude trvat. Namalovat 30 obrazů chvíli trvá, to bude práce na půl roku. Jsem natěšená na tancování, tak v deset už Filipa popoháním na diskotéku. Netváří se nadšeně, ale uvědomuje si, že musí, protože mi to slíbil. Vím, že mu to budu muset vrátit a pro změnu s ním jít na filharmonii. Je to taková jeho podivná záliba. Nikdo jinej, kromě mne, o ní taky neví. Jednou za čas prostě chce jít. Přitom normálně poslouchá muziku jako já. Na diskotéce strašně řádím. Povede se mi dokonce vytáhnout Filipa na několik písniček a pak na ploužáky. Domů přitáhneme až ráno. Filip u mě vždycky spí, když jdeme pařit. Zatímco je v koupelně, jdu si na dvůr ještě zapálit. Sejdu se schodů. Jakmile však otevřu dveře do dvora, tak přímo proti mně stojí velká tmavá postava a prudce se dotkne mého čela. Na okamžik se všude rozhostí velká záře. Jakmile
uhasne, postava je pryč. Přisuzuji to alkoholu. Nicméně cigaretu si odpustím a spěchám zpátky k sobě. Ustelu Filipovi na gauči. Odskočím si taky do koupelny. Pak už zalehnu do postele a okamžitě usínám.
Sny jsou odrazem naší mysli. Odrazem zasutých vzpomínek. V našem podvědomí je vše bezpečně ukryto.
Kapitola 4 Telefonuji s klientem. Právě jsem sehnala kupce na dům po jeho matce. Už jsem tomu ani nevěřila, protože tak děsivý dům jsme v nabídce ještě neměli. Jedna věc mě ale láká, dům je plný knih. A pan Roubíček mi právě oznámil, že vše nechá odvést na smetiště. Zhrozím se nad jeho ortelem. Postřehne, že tím nejsem nadšená, tak se zeptá, v čem je problém. Já mu tedy vyklopím, jak je mi líto těch knih. Odpoví, že klíče mám, tak ať si tam vezmu vše, co budu chtít, dal mi čas 4 dny. Do domu se vydám ještě toho dne po práci. Už se stmívá a schyluje se k bouřce. Nebe je černé. Auto zaparkuji před domem. Před dveřmi se zastavím a zhluboka se nadechnu. Tak jako vždy, když jsem sem vodila zájemce na prohlídku. Dům je novogotický, na oknech jsou černé záclony a střechu zdobí dvě věžičky. Už neváhám, odemknu dveře a vstoupím. V hale je nepříjemné šero. Radši za sebou ještě zamknu, aby se sem nikdo nevkradl. Vystoupím po schodech do prvního patra, kde je knihovna. Uprostřed místnosti stojí velké zrcadlo ve starožitném rámu. Vždy se mi to zdálo velmi zvláštní. V knihovně musí být aspoň tisíc svazků. Nejradši bych si odvezla všechno, ale kam to mám všechno dát? Do mého bytu by se to nikdy nevešlo. Napadá mě, že mám v nabídce garáž k pronájmu a mám od ní klíče. Nemohu ty skvosty tady nechat. Když se začínám probírat knihami, tak zjišťuji, že jsou tu díla stará i několik set let, možná víc. Knihy značně pokrývá prach.
Sundávám knihy z regálu, oprašuji je a pokládám je opatrně na zem. Mám již vyklizený jeden regál, když v tom objevím za knihami schovaný malý trezor. Je chráněn zvláštním mechanismem. V jednom kruhu jsou znaky živlů, v druhém vnějším, jsou krátká slova. Mám dojem, že jsem to už někde viděla. Snažím se rozpomenout. Jak to jen bylo? Po chvíli mi to sepne, je to Sumerština. Co tady dělá Sumerština? Fotografická paměť se mi mockrát hodila. O Sumer jsem se zajímala celkem nedávno. V tom už ale otáčím znaky ke slovům: Oheň – Ag, Voda – Ab, Země – Kia, Vzduch – Lil. Kód byl správný, zámek se otevře a trezor vydá své tajemství. Uvnitř leží velmi starý svitek. Vezmu ho do ruky. Je opatřen pečetí, opatrně ji rozlomím. Pergamen obsahuje latinská slova. Náhodně držím svitek proti světlu, které mi nečekaně odhalilo číselný kód. Sice jsem se latinu učila na škole, ale nepřeložím všechna slova. Naštěstí tu mezi knihami je i latinsko – český slovník. Vezmu z kabelky blok a přepíšu slova v pořadí dle číselného kódu. Anima candida ingredi porta terra speculum petes veritas alterutra aditus foras alia mortalitas. Ve volném překladu to zní takto: Čistá duše vstup branou do světa za zrcadlem, budeš hledat pravdu, jedna ze dvou cest ven, druhá smrt. Uvědomuji si, že tu je to zvláštní zrcadlo, postavím se tedy před něj. Pronesu celý latinský text. V tom zahřmí a celý dům se otřese. Zrcadlo se začíná proměňovat, vypadá spíš jako průhledný gel. Pomalu k němu přistoupím. Natáhnu ruku a vnořím ji dovnitř. Cítím zvláštní brnění. Mám strach, ale zároveň jsem strašně zvědavá. Nadechnu se a vstoupím. Brní mě celé tělo a já se chvěji. Když se vzpamatuji, zjistím, že jsem v malé, tmavé místnosti. Proti mně stojí zvláštní ošklivá, shrbená, ale velmi vysoká bytost, ale nevidím jí do obličeje. Má kápi a padá jí přes oči a vrhá tmavý stín. Zpanikařím a chci se dát na ústup, otočím se a hledám zrcadlo. Nikde po něm však není památky. Bytost zahřmí hromovým hlasem:
„Už tě očekávám. Přišel tvůj čas.“ Ukáže na mě prstem. Má chlupaté pařáty s dlouhými drápy. Jsem vyděšená a vypravím ze sebe: „Chci zpátky. Pusťte mě ven.“ Zrůda odpoví: „Bylo tvým osudem sem dnes přijít. Po tisíciletí sem přišlo už mnoho lidí, ale všichni zklamali. Svět za dveřmi, které zakrývám, je odrazem vašeho zkaženého světa. Už v něm není skoro nic dobrého. Jsi tu, abys odhalila pravdu věků. Pravdu, kterou se vlády vašeho světa snaží skrýt za pohádky. Nyní jdi! Strávíš jeden den v té hrůze za dveřmi. Pak čekám tvůj návrat a řeknu ti víc.“ „Nechci tam.“ bráním se. „Jiná cesta není. Přečti si znovu ta slova, která tě sem přivedla.“ odpoví naprosto klidně. Obracím oči k papíru, který pěvně držím v ruce. Čistá duše vstup branou do světa za zrcadlem, budeš hledat pravdu, jedna ze dvou cest ven, druhá smrt. Uvědomuji si, že nemám na výběr. Ocitla jsem se v příběhu plném strachu. Ve světě, o kterém nemám ani nejmenší ponětí. Netuším, co mě čeká za těmi dveřmi. Probouzím se naprosto zbrocená potem. Udělám si rychlou snídani. Pak usedám k čistému plátnu a najednou vím, co mám malovat.
Denní události nás rozptylují, řešíme tisíc malicherným věcí. Ztrácíme svou cestu, Každý den.
Kapitola 5 Dnes mi volal Filip a pozval mě na večeři. Chce mě seznámit s Markétou. Má prý svobodného bratra, takže ho vezmou s sebou. Nesnáším schůzky naslepo. Možná je ale čas poznat někoho nového. Přípravě věnuji několik hodin. Napustím si vanu s pěnou, pěkně a důkladně se oholím. Natočila jsem si vlasy a navoněla se parfémem. Hodinu hrabu ve skříni a zkouším si všechno možné. V tomhle jsou asi všechny ženské stejné. Konečně jsem se rozhodla pro černou sukni a červený top bez ramínek. Když se na sebe dívám do zrcadla, musím uznat, že mi to fakt sluší. Teď se ještě nalíčit a můžu vyrazit. Cítím směsici úzkosti a těšení. Nevím, která z těch emocí převládá. Třikrát se vrátím do ateliéru s tím, že večeři zruším. Nakonec seberu všechnu odvahu, nadechnu se a vyrazím. Zpocené ruce si otírám o sukni. Konečně jsem před restaurací. Chvíli stojím přede dveřmi a pak vstoupím. Procházím mezi stoly, když konečně uvidím Filipa, jak na mě mává. Jak se blížím, tak si prohlížím muže vedle něj. Líbí se mi, to byla docela trefa. Třeba to nebude tak hrozný. U stolu mě Filip představí Markétě i Martinovi. Podáme si ruce. Usazuji se a po příchodu číšníka si objednávám sklenku bílého vína. Konverzace se rozjela. S Martinem si máme hodně co říct, jednoduše si rozumíme. Přeskočila mezi námi ta pomyslná jiskra. Už jsem zapomněla jaké to je. Dozvím se, že je taky rok sám. Jeho poslední známost byla taky dost bolestná. Sestra ho vytáhla ze stejného důvodu jako mě Filip. Oba pak konstatují, že už o nás měli strach. Odhaduji, že si při jejich narážkách připadá stejně trapně jako já. Po večeři se omluví, že spěchají
domů a nechávají nás o samotě. Zíráme si do očí jako dva puberťáci. Letmo se dotkne mojí ruky a já se zachvěju. Je to dlouho, co se mě někdo dotýkal. Pak zaplatí večeři za nás oba a vyjdeme z restaurace. „Tak co myslíš, půjdeme ještě někam?“ „Asi bych už šla domů.“ „Doprovodím tě.“ nabídne se. „Budu ráda.“ Zvolna se couráme městem. Napětí narůstá. Najednou se ani jeden na toho druhého nedíváme a kráčíme tiše. Dojdeme až před budovu, kde bydlím. Otočí se ke mně a najednou se vášnivě líbáme, ani nevím, jak k tomu došlo. Podlamují se mi kolena, mám z toho až závrať. Chytil mě za zadek a přitáhl si mě k sobě. Zasténám a pak už nepřemýšlím. Odemykám a chvátáme po schodech nahoru, do ateliéru. Rozrazíme dveře a pak už ze mě strhá oblečení. Opírá mě o zeď, laská moje prsa a nakonec ze mě strhne kalhotky. Zvedne mě do náruče a ptá se, kde mám postel. Odpovím, že až příliš daleko. Spustí mě tedy opět na zem a pokládá mě na podlahu. Rozepínám mu kalhoty a on na mě klesne. Líbá mi bříško, posunuje se níže, až tam. Sevřu mu hlavu v dlaních. Dráždí mě dole jazykem. Prudce oddychuji, už to nemůžu vydržet. Chytnu jeho ruce a táhnu ho k sobě. Pak do mě vstoupí a zmítáme se jako smyslů zbavení. Ukájíme svou dlouho zadržovanou touhu. Nakonec na mě vysílením klesne. Oba jsme zpocení, unavení, ale šťastní. Nikdy jsem nic takového neudělala, ale jak se říká, všechno je jednou poprvé. Zvedneme se z podlahy a přesuneme se do postele. Objímáme se a mazlíme a rázem jsme oba zase vzrušení. Tentokrát si svých těl užijeme v klidu a pozorně. Na jeho paži objevím tetování a přejíždím ho lehce prstem. Pohladí mě po tváři a pak mi prsty přejíždí po rtech. Po hodině milování opět usínáme, přitisknuti jeden ke druhému.
Dveře minulosti se otevřely, zbývá vejít. Strach nechám za sebou, Odvaha je má zbroj.
Kapitola 6 Jakmile chytnu za kliku, tak se začnu proměňovat. Mé tělo pokryjí temné černé šupiny, mé oblečení se promění v černé šaty s dlouhou vlečkou, mé zrzavé vlasy po ramena začnou prudce růst a zastaví se v pase, už nejsou zrzavé, ale černé jako noc. I nehty mi povyrostou a jsou také náhle černé. Prohlížím si sama sebe s hrůzou. Má podoba v tomto světě mě děsí. Tuším, že za dveřmi mě čeká něco velice temného. Napadá mě jedno rčení: Zvědavost zabila kočku. Tak snad mě má nebezpečná zvědavost nezabije. Během svého života jsem viděla už hodně zvláštních a prapodivných věcí. Možná mě to vše vedlo sem, možná to byla příprava na tohle. Po celý život jsem hodně četla, zajímala jsem se o všechny tajemné úkazy, o historii, jednoduše jsem neustále hledala pravdu. Vždy jsem cítila, že mám v životě nějaké poslání, to proto jsem nikdy nechtěla děti, byli mimo mojí cestu. Ještě jsem nevěděla, kudy má cesta povede, věděla jsem jediné, že se nemohu vdát a mít rodinu. Snažila jsem se uchovávat si určitou nevinnost. Nebyla jsem svatá, možná hříšnice. Zůstala jsem v duši věčným dítětem, jen dítě může věřit v pravou lásku v dnešním světě. Nekonečnou lásku, která dokáže zaplavit celý svět. Často jsem si říkala, že bych už měla dospět. Kolik třicetiletých žen čeká, až se jim odhalí cesta osudu? Od malička cítím hlad po tajemstvích, po pravdě a po lásce. Takové tiché tušení věcí příštích. Léta jsem bojovala se strachem, ale nyní se mu musím postavit a otevřít dveře, za kterými se skrývá zlo. Seberu všechnu odvahu a otvírám. Vejdu do děsivě bílé místnosti, která připomíná nemocniční sál.
Stěny pokrývají bílé dlaždice, pokryté krví. Uprostřed místnosti je stůl, na něm leží nahá žena s nádhernýma modrýma očima. Nad ní se sklání muž s červenou katovskou kápí na hlavě. Na sobě má jen hnědé kožené kalhoty, holý chlupatý hrudník postříkaný krví a v ruce drží sekeru. Nevšimne si mě a před mýma očima rozseká ženu na kusy. Údy má usekané, její oči jsou však stále živé a tečou z nich slzy. Její rty se usmívají.
Odvrátím tvář ke zdi a do očí se mi nahrnou slzy strachu. Je mi z toho hrůzného výjevu na zvracení. V tom se strašně leknu. Na stěně proti mně visí zrcadlo. Lekla jsem se sama sebe. Má pleť v obličeji je černá, jen moje modré oči září z té temnoty. Neroním však slzy, ale krev. Nemůžu to již snést, tak procházím za zády kata k dalším dveřím. Kat se otočí směrem ke mně a projde přímo skrze mě. Cítím se jako duch v nehmotném těle. Otvírám další dveře, za kterými se skrývá hotelový pokoj. Na posteli leží svázaná dívka s roubíkem v ústech. Na sobě má jen kalhotky. U postele stojí americký prezident a stahuje si kalhoty. Dívce není ani 15 let, je to ještě dítě. Chci něco udělat, abych jí pomohla, tak běžím k posteli. Čas se zdá však mnohem pomalejší než v našem světě. Buším do zad prezidentovi, ten však nic necítí. Já se však cítím naprosto bezmocná. Obíhám postel, abych se dostala k dívce. Snažím se ji odvázat, ale moje ruce prochází provazem jako máslem. Nemůžu jí pomoci, ale nechci to už vidět. Běžím ke dveřím a procházím jimi. Ocitám se v cele, ve které je na řetězu přivázaná mladá žena. Na těle má řezné a bodné rány, některé už hnisají. Nezastavuji se, běžím k dalším dveřím, kterými projdu. Ocitám se ve smradlavém bytě, na podlaze se válí skupina feťáků. Chytám se za nos a běžím dál. Po zemi lezou červi a já po nich šlapu. Až teď si uvědomuji, že jsem bosá. Už nechci vidět žádnou krev. Vezmu za kliku a ocitám se v mučící místnosti. Vypadá to na Iráčany mučící několik amerických vojáků. Zakrývám si oči a probíhám dál místností plnou bolesti. Šlápnu na něco měkkého, se strachem se podívám, je to lidské oko. Hrůza polévá celé moje třesoucí se tělo a já už nechci nic vidět. Tolik hrůzy jsem za celý svůj život nespatřila. Přesně v tomhle jsem zůstávala nevinná. Na krev jsem se nedívala, vždy jsem zavírala oči. Netuším ani kolik času uplynulo, čas tu běží tak pomalu. Odhaduji, že ten den bude dlouhý jako věčnost. Procházím dalšími dveřmi.
Žijeme své všední životy, netušíme skrytá tajemství. Rozhrnout mlhu, spatříme pravdu.
