ISBN ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN (ve formátu PDF) ISBN (ve formátu EPUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

I LOVE A COP. What Police Families Need to Know. Revised Edition. © 2007 Ellen Kirschman Translation © David Sajvera, 2015 Prologue © brig. gen. Mgr. Bc. Tomáš Tuhý, 2015 Prologue © plk. Mgr. Vladimír Voska, 2015 Prologue © kpt. Mgr. Jana Hrubá, 2015 Cover Photo © PP ČR, 2015 Czech Edition © Grada Publishing, a. s., 2015 ISBN 978-80-247-5342-3 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-9637-6 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-9638-3 (ve formátu EPUB)

TATO KNIHA JE VĚNOVÁNA VŠEM MUŽŮM A ŽENÁM ZÁKONA A JEJICH RODINÁM

Děkujeme Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky za spolupráci a podporu při vzniku knihy.

Souhlasím s myšlenkou, která je vyjádřena v úvodním citátu této knihy a platí stejně tak pro americké prostředí jako pro to české: není mnoho profesí, o kterých toho bylo tolik napsáno a natočeno a o kterých by se tolik diskutovalo v médiích, jako je profese policisty – realitu policejní práce zná přesto málokdo. Velmi těžko se realita policejní práce zprostředkovává i těm, kteří policistům vytvářejí nutné zázemí pro úspěšné vykonávání této profese, totiž jejich nejbližším osobám – rodině a přátelům. Jsem velice rád, že v České republice vychází kniha, která velmi realisticky, fundovaně a přitom citlivě popisuje blízkým osobám policistů psychickou náročnost a specifika policejní práce a připravuje je na život s nimi. Vůbec přitom nevadí, že autorka vychází ze svých mnohaletých zkušeností z psychologické péče o policisty v USA – většina problémů a příběhů, o kterých v této knize čteme, je totožná s těmi, o kterých by mohli vyprávět policisté a jejich blízcí kdekoli na světě, tedy i v České republice. Jsem přesvědčen, že tato kniha bude užitečná nejen čtenářům, kteří mají „doma“ policistu a chtějí mu lépe porozumět, protože jim na něm záleží. Měli by si ji však přečíst především samotní policisté stejně jako ti, kteří o službě v Policii České republiky teprve uvažují. Přitom těm prvním jmenovaným se možná některé pasáže knihy nebudou číst právě lehce, protože paní doktorka Kirschmanová píše otevřeně o problémech, které se nás policistů silně dotýkají a které si neradi připouštíme (nebo o nich alespoň neradi hovoříme) – mýty a předsudky o vlastnostech, schopnostech či psychické odolnosti policisty totiž nevytváří jen veřejnost, ale někdy i my sami.

brig. gen. Mgr. Bc. Tomáš Tuhý, policejní prezident

7

Jako policejní psycholog jsem knihou paní doktorky, jak tušíte, nadšen a jsem velice rád, že mohla vyjít v češtině. Mnoho autorčiných postřehů, myšlenek, zkušeností a příběhů by mělo být vytesáno do zdí českých policejních služeben, aby na ně v policii nebylo nikdy zapomenuto. Kéž bych uměl tak trefně jako ona pojmenovat problémy a nástrahy, které policisty a jejich blízké sužují, a kéž bych jim uměl dát tolik užitečných rad, napadá mě při čtení. Cítím, že i pro nás, policejní psychology, může tato kniha být učebnicí a průvodcem při práci s našimi klienty, mezi nimiž nejsou jen policisté a policistky, ale například i jejich partneři či děti. My policejní psychologové se setkáváme s lidmi, kteří mají zájem pracovat jako policisté, při vstupním psychologickém vyšetření, během něhož zjišťujeme jejich osobnostní předpoklady pro úspěšný výkon služby. Tito, většinou velmi mladí lidé, zpravidla nemají a ani nemohou mít příliš reálnou představu o tom, co je ve službě čeká. Jsou plni ideálů a (často nereálných) očekávání… a je to tak asi v pořádku. Při předávání pozitivního závěru vyšetření těmto budoucím policistům mě někdy napadají zneklidňující otázky: Bude pro ně naše případné další setkání opět tak radostné? Neuškodil jsem jim (nebo jejich blízkým) vlastně svým kladným stanoviskem? Po vydání knihy, kterou máte právě před sebou, se mi trochu uleví. Budu jim říkat: „Blahopřeji, ale slibte mi, že si před svým nástupem k policii přečtete knihu Život s policajtem od Ellen Kirschmanové.“

plk. Mgr. Vladimír Voska, vedoucí psycholog PČR

8

Příběh této knihy začíná na podzim roku 2011. V té době jsme s partnerem plánovali několikaměsíční pobyt v Kalifornii a já přemýšlela o tom, cože tam budu vlastně dělat, když on bude chodit do práce. Říkala jsem si, že bych ráda poznala tamní policejně psychologický svět. Sloužím na útvaru s mezinárodním přesahem, poprosila jsem proto našeho důstojníka pro mezinárodní spolupráci, jestli by mi nepomohl sehnat kontakt na nějakého policejního psychologa v okolí San Franciska. Souhlasil a napsal e-mail styčnému důstojníkovi z DEA FBI (Drug Enforcement Agency) do Vídně. Ten napsal svému kolegovi do Kalifornie. Ten oslovil Joela Faye (policejního psychologa s dlouholetou praxí policisty), který byl velice zaneprázdněn, tak poprosil svou kolegyni Ellen Kirschmanovou, jestli by se mě neujala. A v dubnu 2012 jsme se s Ellen setkali v kavárně v Menlo Parku v Kalifornii. Díky Ellen jsem se zúčastnila několika terapeutických pobytů pro policisty a hasiče, poznala mnoho amerických policistů a policejních psychologů a pochopila, že naše světy jsou si překvapivě i přes pár rozdílů velice podobné. V roce 2013 přiletěla Ellen do ČR, aby školila několik dní naše policejní psychology. Všechny zaujala její energičnost, životní nadhled, smysl pro humor a hluboké porozumění policejnímu světu a práci policejního psychologa, což je patrné i z její knihy. V roce 2015 u nás vychází překlad její knihy, čemuž předcházel rok usilovné práce, ale nakonec se věc, která se zpočátku zdála jako něco naprosto nereálného, podařila. Důkaz toho držíte právě teď ve svých rukou. Moc děkuji všem, kteří se na realizaci překladu a vydání této knihy podíleli. A nejvíc Tomášovi, protože díky němu jsem se do Kalifornie dostala.

kpt. Mgr. Jana Hrubá, psycholožka, Národní protidrogová centrála SKPV PČR

9

ÚVOD Sotva asi najdeme práci, o které už toho bylo tolik napsáno a kterou přesto vůbec nikdo nezná. Práce policistů je už po generace námětem pro spisovatele, dramatiky, scenáristy, televizní producenty i pro všetečný tisk, ale každý zasvěcený člověk ví, že skutečný svět, ve kterém policajti žijí, je pro většinu lidé stále terra incognita (neznámé území). Velitel ve výslužbě Anthony Bouza

Účastnila jsem se kdysi jedné informační schůzky organizované pro rodinné příslušníky nových policistů. V místnosti, kde se tato schůzka konala, byla hlava na hlavě: manželky, děti, matky, otcové, nevlastní rodiče, sourozenci, snoubenky a další důležité osoby. Děti byly svátečně oblečené. Všichni byli zároveň šťastní i trochu nervózní. Myslím, že ani jeden z nich příliš nechápal, proč je sem vlastně pozvali. I policisté z jiných útvarů, kteří se na tomto oddělení v tu dobu zrovna vyskytovali, byli rovněž překvapení, protože se jim ještě nikdy nestalo, aby za nimi jejich rodinní příslušníci přišli do práce. Úplní nováčci nedokázali ocenit jedinečnost tohoto setkání, protože netušili, že je to v kontextu policejní práce vcelku neobvyklá situace. Ten večer bylo na programu několik bodů. Nejprve vystoupil policejní ředitel, který všechny krátce uvítal. Jeho zástupce pak nové policisty a jejich rodiny seznámil se systémem benefitů a dalších výhod, na které mají jako státní zaměstnanci nárok. Další koordinující důstojník pak hovořil o zvláštnostech výcviku nových policistů a o nárocích, které tento výcvik klade na ně i na jejich rodiny. O své zkušenosti se soužitím s policistou se podělily také dvě manželky zkušenějších kolegů. Jedna byla mladší, zatímco druhá byla už babičkou. 11

Ellen Kirschmanová, Ph.D.

Já jsem mluvila jako úplně poslední. Měla jsem za úkol pohovořit o mýtech a realitě práce u policie a také o různých emočních rizicích, které jsou s touto prací spojeny. Všichni zúčastnění velmi pozorně poslouchali, ale nikdo z nich nic neříkal, nediskutoval ani nekladl žádné dotazy. V žertu jsem jim řekla, že je možná jejich milovaní policajti před tímto setkáním instruovali, aby nekladli žádné nevhodné dotazy, a zdůraznila jsem, že je naopak vhodné, aby se do přednášky aktivně zapojovali a na cokoli se ptali. První otázky se týkaly především bezpečnosti jejich blízkých. Bylo vidět, že to je hlavní problematika, která je možná trochu znervózňuje. Zaznamenala jsem ale také různé náznaky jiných důležitých témat, která je očividně zajímala či znepokojovala, na něž se ale styděli zeptat. Začala jsem proto o nich mluvit, aniž bych čekala na případné dotazy. Jak tahle práce změní člověka, kterého miluji? Nebudu muset bojovat o jeho čas a pozornost? Jak se adrenalinová stránka jeho práce projeví v každodenním chodu naší domácnosti? Co když můj policista začne být zahořklý, cynický nebo se začne projevovat rasisticky? Co když nás nebude už nic spojovat? Jaká je pravděpodobnost rozvodu? Jak jsem jim mohla v tak krátkém čase, který mi byl pro moje vystoupení vyměřen, vysvětlit, že způsoby, jakými policista a jeho rodina projdou třeba dvacet let trvající kariérou u sboru, mohou být různé a závisí na mnoha faktorech? Uvedu některé z nich. • Samotná práce a její charakter – fyzické, intelektuální a emocionální požadavky, které na policistu klade. • Míra kontroly, kterou má policista nad svou prací, a jeho schopnosti plnit tyto požadavky. • Kultura na pracovišti a styl vedení příslušného oddělení. • Možnost kariérního postupu nebo naopak jeho absence. • Vztah mezi policií a místními obyvateli. • Individuální vlastnosti a schopnosti, jako například schopnost vyrovnávat se se stresem, kvalita a dostupnost rodinných vztahů a podpory od ostatních členů, zdravotní stav a finanční stabilita. • A – v neposlední řadě – štěstí. 12

ŽIVOT S POLICAJTEM

Když jsem ten večer mluvila o psychologických a emočních rizicích práce u policie, cítila jsem se trochu jako kverulant. Ten večer měl každý cítit především hrdost, radost a naději. Uprostřed všech těch optimisticky naladěných tváří pro mě bylo velmi obtížné mluvit o tolika negativních věcech. Jediné, co mi v tu chvíli dodávalo sílu, bylo přesvědčení, že ukázat jim nepřikrášlenou realitu je nejlepším protijedem proti případnému vyhoření a zklamání. A pokud je ten večer moje negativní prognózy snad vyděsily, zmapovala jsem alespoň podle svého nejlepšího vědomí a svědomí určitou oblast problémů, které budou muset třeba někdy sami řešit. Nebudou se pak na své svízelné cestě cítit tak osamocení. Věděla jsem, že to je potřeba.

Když problémy přerostou člověku přes hlavu Zaměření odborníků na rodinu a její problémy je velmi důležité, protože právě rodina by měla být pro policistu oporou, a to zejména ve chvílích, kdy se pracovní problémy začínají přelévat i do sféry soukromého života. Ačkoli v dnešní době slýcháme spoustu slov o posvátnosti rodiny a rodinných hodnotách, pravdou je, že na běžném pracovišti a vlastně i v naší společnosti obecně člověk nenachází pro svůj rodinný život příliš velkou podporu. Mnoho z malých dětí bylo ten večer na schůzce přítomno prostě proto, že jejich rodiče nesehnali nikoho, kdo by je hlídal. Mnoho manželek bylo také nuceno na plný úvazek pracovat, protože rodina by s jedním příjmem nevyšla. Dnes byl jejich šťastný den, ale co se stane, když jim pracovní a rodinné problémy přerostou přes hlavu? Rodina se může místo své primární funkce opory či nárazníku, chránícího člověka před stresem, stát jakýmsi hromosvodem pracovního napětí, či naopak – práce se stane terčem, do kterého směřuje energie z nevyřešených rodinných problémů. Rodina a práce se nikdy nedá zcela oddělit – je vlastně nebezpečné se o to pokoušet. Ten večer jsem se proto snažila, abych povzbudila rodiny, aby fungovaly jako tým a dokázaly zvládnout prorůstání pracovní a rodinné sféry a problémy z toho pramenící. 13


Rozvod: Mýty a realita Naše společnost se o práci policistů velmi zajímá. Policisté se objevují v televizních seriálech, dokumentárních filmech, ve zprávách i ve filmech a diváci, kteří tyto pořady sledují, už skoro nedokážou rozlišit, co je mýtus a o čem je tahle práce ve skutečnosti. To byl i případ lidí, kteří se ten večer sešli v té místnosti. Jedním ze všeobecně rozšířených mýtů, které bych chtěla vyvrátit, je tvrzení, že manželství s policistou je nevyhnutelně předurčené k rozvodu. Manželství a rodinný život obecně dnes možná prochází určitou krizí, neboť k rozvodům dochází velmi často – bez ohledu na povolání manželů. Člověk se může někdy setkat s rodinami, u nichž nechápe, jak mohou fungovat – dvě rozdílné lidské bytosti, z odlišných rodin a z odlišného sociálního prostředí, dva lidé s odlišnými hodnotami, biologickými a sexuálními potřebami, komunikačními styly dokážou vytvořit vcelku funkční manželství. I ti z nás, kdož mají štěstí na podobně orientovaného partnera, musí prohlásit, že se stále v mnoha ohledech lišíme. Dokonce i ti partneři, které přitahují protikladné vlastnosti jejich protějšku, mohou být po čase zklamaní. Mezi důležité faktory, ovlivňující náš rodinný život i naši práci, patří samozřejmě naše vlastní rodinné a kulturní zázemí, které podmiňuje naše očekávání, postoje, naši sebeúctu, naše potřeby a interpersonální dovednosti. Rodinní příslušníci policistů i policejní psychologové na tento fakt často zapomínají a svádí všechnu vinu výhradně na práci. Je samozřejmě pravdou, že návyky, které se člověk naučí v práci – a zvlášť pak v práci u policie –, mohou představovat pro rodinný život značné riziko. Určité „podmínky“ spojené neoddělitelně s touto prací, jako například delší pracovní doba nebo noční služby, nemusí být rodinnému životu zrovna ku prospěchu. Nejhorší na tom ale je, že právě problémy v zaměstnání bývají často jen pohodlným alibi pro nefungující manželství. Zúčastněné strany tak mají jednoznačného viníka, aniž by se snažily neshody se svým partnerem konstruktivně řešit a pozitivním způsobem vytvářet, posilovat a upevňovat rodinné vazby. 14

ŽIVOT S POLICAJTEM

Před několika lety jsem se účastnila přednášky. Jeden můj velmi respektovaný kolega mluvil k velké skupině policistů, jejich manželek a příbuzných. Stál na pódiu a instruoval policisty v hledišti, aby se otočili k policistovi, který sedí nalevo, pak aby se otočili k policistovi, který sedí napravo, pak dopředu a pak dozadu. Pak jim oznámil, že do pěti let bude jeden z těchto kolegů, kterého právě viděli, rozvedený a tři z nich budou svým partnerům nevěrní. O přestávce jsem si pak odskočila na toaletu, kde jsem našla hlouček dam, které byly jeho nesmyslným a neověřeným tvrzením naprosto zděšené. A to si radši ani nedomýšlím, jak probíhaly rozhovory s partnery při cestě domů. Všechno to byla reakce na jeden mýtus, který se nezakládá na pravdě. Statistiky týkající se rozvodů v rodinách policistů jsou velmi vágní a nespolehlivé. I kdybychom tyto statistiky dokázali ověřit, čísla nejsou ve srovnání s ostatními profesemi, jinými regiony či jinými kulturami příliš významná. Některé studie, které se zaměřují na manželství policistů, tvrdí, že nejkritičtější jsou první tři roky soužití, a že když policisté mužského pohlaví tyto první tři roky vydrží, bývá jejich manželství mnohem stabilnější než u ostatní populace. Jinak řečeno – 75 % rozvodů policistů se odehraje v prvních třech letech manželství. (Počet rozvodů u policistek je ovšem vyšší. Tímto fenoménem se budeme zabývat v kapitole 12.) Někteří badatelé tvrdí, že druhá manželství policistů bývají stejně stabilní, nebo dokonce stabilnější než manželství osob z jiných profesních skupin. Jiné studie zase poukazují na některá další klíčová kritéria zvyšující riziko rozvodu. Jedná se především o nízký věk mladých manželů a dále o hledisko, zda v době, kdy se jeden nebo oba stali policisty, byli už manželi. Při vytváření modelů rozvodovosti policistů je prostě ve hře tolik různých faktorů a proměnných, že by bylo nerozumné pouze na základě statistických údajů tvrdit, že mezi zaměstnáním u policie a rozvody existuje přímá příčinná souvislost. A co nevěra? Tady je zase vcelku rozšířený mýtus, že policisté – převážně mužského pohlaví – jsou svým manželkám pravidelně nevěrní, protože 15


mají velmi mnoho příležitostí seznámit se s jinými ženami. Říká se také, že mnoho žen policisté přitahují. Získat relevantní informace o sexuálním chování je ale vždycky obtížné a dospět k nějakému vědecky podloženému závěru pouze na základě informací, které si šuškají dva lidé mezi sebou, je rovněž problematické. Myslím si, že se jedná opět o předsudky. Výmluvou na své zaměstnání u policie se lidé často snaží ospravedlnit, že byli nevěrní. Důvodem nevěry ale není příslušnost k určité profesi, ale jsou to spíše osobnostní rysy konkrétních lidí, kteří se jí dopouštějí.

Jak pracovat s touto knihou Když informační schůzka skončila a všechna pizza, která se hostům podávala, už byla snědená, rodiny se nahrnuly k východu a všichni si podávali ruce s důstojníky, s koordinátorem výcviku i s psychology a diskutovali s nimi. Byla to možnost popovídat si s člověkem, kterého budou chtít třeba ještě někdy navštívit. Měla jsem pocit, že se večer vydařil. Jsem vděčná za každou příležitost, kdy se mohu dostat ze své kanceláře a dozvědět se něco ze života policistů, o které se starám, i ze života jejich rodin. Čtenář ale tuhle možnost samozřejmě nemá. Rady, které naleznete v této knize, je třeba chápat jako obecné. Je naprosto jasné, že každý člověk žije svůj vlastní jedinečný život a že si potřebuje přizpůsobit moje návrhy své vlastní situaci a může samozřejmě zvážit, zda nevyhledá profesionální pomoc psychologa či jiného odborníka. Skutečnost, že čtete tuto knihu, může znamenat, že v rámci své rodiny představujete osobu, která se cítí zodpovědná za řešení problémů a případnou nápravu věcí, které nefungují tak, jak by měly. Nebo můžete být člověkem, který je uprostřed svojí rodiny nešťastný a cítí nejsilněji ze všech potřebu situaci změnit. Tato kniha vám může pomoci oddělit věci, které můžete změnit, od těch, které změnit nemůžete. Příběhy zde popsané jsem čerpala ze svých materiálů a z materiálů svých kolegů, policejních psychologů. Všechny postavy byly přitom popsány tak, aby nebyla prozrazena jejich identita, kromě případů, kdy 16

ŽIVOT S POLICAJTEM

jsem od zúčastněných obdržela souhlas se zveřejněním jejich pravých jmen. Několik vyprávění pak vzniklo spojením dvou či více skutečných příběhů. Důvodem bylo zachování anonymity a jasnější popis případu. Tyto příběhy se odehrály na různých místech naší země, ačkoli většina osob pochází ze západního pobřeží Spojených států. Většina policistů, o nichž se tu mluví, pracovala či pracuje na menších či středních odděleních (o 50 až 300 policistech). S touto knihou můžete pracovat dvojím způsobem. Můžete si sednout a přečíst ji od začátku od konce. Je samozřejmě možné, že se všechny kapitoly nemusí týkat vaší rodiny, mohou se ale týkat někoho, koho dobře znáte. Druhý způsob práce s touto knihou je, že ji budete používat jako lékařskou příručku – pak si přečtete pouze ty kapitoly, které potřebujete. Knihu si můžete číst společně se svým partnerem – jako určitou prevenci – a chápat ji jako odrazový můstek pro další plánování. Rodiny, které jsou připravené na budoucnost, prosperují očividně lépe než ty, které na ni připravené nejsou. Když je člověk připravený na to, co přijde, necítí se pak tolik izolovaný a bezbranný. Týká se to zvláště těch profesí, kde člověk přesně neví, co bude zítra. Ať už jste partnerem policisty dlouho nebo jste se jím stali teprve nedávno, budou pro vás nejtvrdším oříškem asi kapitoly o traumatu. Tyto kapitoly můžete vynechat a přečíst si je třeba někdy v budoucnu – pokud je budete potřebovat. Většina lidí si asi nedokáže sednout a v klidu si číst o podobném tématu. Pokud nemáte chuť tyto kapitoly číst, nečtěte je. Moje rada ale je, abyste si je alespoň letmo prolistovali a zhruba se s nimi seznámili pro případ, že byste tyto informace někdy potřebovali. Doufám ale, že je nikdy potřebovat nebudete.

Rozšířené vydání knihy Kniha Život s policajtem je napsána tak, aby řešila každodenní problémy, které jsou policisté a jejich rodiny nuceni řešit. Od roku 1997, kdy byla poprvé publikována, ale došlo k celé řadě dramatických událostí 17

*


i katastrof – ať už přírodních, nebo člověkem vyvolaných. Ačkoli zatím neznáme všechny dlouhodobé účinky, kterými se tyto pohromy na psychice lidí podepsaly, víme už, že mnoho ochránců zákona prokázalo tváří v tvář nebezpečím a tragédiím pozoruhodnou míru odvahy a houževnatosti. Naše cesta ale bohužel není ještě u konce. Zdá se, že svět je čím dál nebezpečnější. Stále přítomné nebezpečí terorismu visí jako Damoklův meč nad našimi hlavami a zvlášť pak nad hlavami těch, jimž je tato kniha určena. Upravila jsem ji proto tak, aby odrážela tyto nové skutečnosti, aniž bych však přitom výrazněji pozměňovala materiál, na němž bylo založeno první vydání. Změny naleznete především v kapitolách o traumatu a jeho překonání, které jsem doplnila o nové důležité informace a tipy týkající se přípravy na kritické situace. Rozšířila jsem také kapitoly o domácím násilí a alkoholu tak, aby lépe odrážely současný vývoj, a aktualizovala jsem také příslušná statistická data. Konečně jsem také změnila dedikaci této knihy, kterou bych chtěla věnovat všem profesionálním ochráncům zákona a jejich rodinám na celém světě, a to za jejich odvahu a vytrvalost ve všedních i nevšedních situacích, které je čekají. Chtěla bych jim poděkovat za jejich odhodlání brát na sebe riziko a za to, že se díky nim můžeme cítit bezpečně.

ČÁST I.

„MILÁČKU, UŽ JSEM DOMA!“

KAPITOLA 1

JAK TO JE. FAKTA A KAŽDODENNÍ REALITA PRÁCE U POLICIE Jak dokáže člověk během dne přežít všechno to komandování, plnění příkazů a rozkazů – a skrývat přitom svoje emoce, strach… a pak otevřít dveře a říct: „Ahoj, miláčku, už jsem doma!“? Beverly J. Anderson, Ph.D., ředitel programu Metropolitan Police Employee Assistance Program (Program Metropolitní policie pro podporu zaměstnanců)

V souvislosti s prací policisty můžeme uvést jistá daná „fakta“, která již pěkných pár desítek let platí a o kterých se můžeme domnívat, že budou aktuální i v budoucnu. Prvním daným faktem je práce na směny. Druhým jsou přesčasy. Třetí skutečností je, že tato práce je často provázena různými kritickými situacemi a je do značné míry nepředvídatelná. Čtvrtou skutečností je, že policisté a jejich rodiny jsou neustále pod dohledem veřejnosti. Pátým faktem je fyzická náročnost této práce, zvlášť u hlídkových policistů, a zvýšený počet pracovních úrazů. Po prvním vydání Života s policajtem jsem doplnila ještě šestý aspekt: dlouhodobá nepřítomnost a odloučení od rodiny, k nimž dochází v důsledku různých krizových situací, způsobených jak přírodou, tak lidským faktorem. Příklad Dannyho a jeho rodiny názorně ukazuje, v jak obtížné situaci se policista může ocitnout, když se sejde hned několik negativních faktorů najednou. Danny přišel jednou uprostřed noci neočekávaně ze služby. Jeho nadřízený ho uvolnil uprostřed směny a poslal ho 23


domů, protože Dannyho napadl a ošklivě zbil gang jakýchsi výtržníků. Danny se cítil ponížený, protože přišel o „policajtské štěstí“, jak tomu říkal. Ačkoli neměl zpřelámané kosti ani žádné závažnější zranění, měl na těle spoustu ran, pohmožděnin a byl velmi vyděšený. Při potyčce, která trvala dlouhých pět minut, také málem přišel o služební zbraň. Poté, co se mu spolu s pomocí přivolané posily podařilo členy gangu zatknout, musel od nich ještě snášet urážky a výhrůžky, že ho budou kvůli jeho brutalitě žalovat. Protože se Danny vrátil domů zcela neočekávaně, probudil neúmyslně svoji spící rodinu. První reakcí jeho manželky bylo roztrpčení. Začala na něj ječet, že probudil jejich dítě, které mělo tu noc zažívací potíže a kterému se právě podařilo usnout. Ten měsíc měl Danny hodně nočních služeb a přesčasů. Také Terri, jeho žena, byla vyčerpaná a podrážděná. Byla nevyspalá a otrávená, že musí být stále jenom doma s dítětem a nemůže nikam ven. Frustrovalo ji také to, že přes den dítě stále brečelo a jí se nedařilo ho utišit. V polospánku a v šeru si nevšimla, že má její manžel na těle rány, modřiny a obvazy. Potřeboval v tu chvíli trochu pohodlí a jediné, čeho se mu dostalo, bylo další ponížení. Danny se musel dostavit k soudu a postavit se tváří v tvář útočníkům a jejich rodinám. O přestávce ho po odchodu se soudní síně až do vstupní haly následovala velká skupina nepřátelsky naladěných osob. Někteří z nich za ním šli až na toalety, kde mu předváděli různá obscénní gesta a vyhrožovali mu. Jediné, co mohl v tu chvíli dělat, bylo, je pozorovat a svědčit před soudem. Zvěsti o jeho problémech se brzy rozkřikly po okolí. Terri prakticky nemohla vyjít z domu, aby se jí hned někdo neptal, co se stalo. Danny, a dokonce i Terriina vlastní rodina se už nedokázali bavit o ničem jiném než o tomto případu. Zdálo se, že už nikoho nezajímá, jak ona sama zvládá péči o nemocné dítě a o zraněného manžela. Protože nepadl jediný výstřel a nedošlo k žádnému závažnějšímu zranění, Dannyho nadřízení celou záležitost v podstatě ignorovali. Nikdo se nezajímal o to, co zažil a co cítí. Choval se jako typický poli24

ŽIVOT S POLICAJTEM

cista – jelikož se cítil zahanbeně, protože ve rvačce prohrál, nepožádal nikoho o pomoc. Jeho tělesná zranění se velmi rychle vyléčila, ale jeho psychická zranění nadále přetrvávala. Nakonec začal trpět žaludečními vředy a začal být velmi podrážděný, což už neušlo pozornosti jeho nadřízených, kteří ho nakonec přeřadili na jinou pozici a doporučili mu, aby vyhledal profesionální psychologickou pomoc.

PRÁCE NA SMĚNY Lidé, kteří pracují na směny, budou mít vždy trochu odlišný životní styl od těch, kteří na směny nepracují a kterých je v naší společnosti většina. Všichni jsme byli vychovávaní na základě zvyků a očekávání příslušejících našim rodinným tradicím a vytvořených též na základě obrazu rodiny, který nám přináší hromadné sdělovací prostředky. Někdy může být docela šok, když si člověk uvědomí, jak je život policisty vzdálen normálním zaběhlým stereotypům rodinného života, sdíleným ve společnosti. Práce na směny, zvlášť pokud se jedná o noční, je velmi náročná a vždycky určitým způsobem nabourává běžný spánkový režim člověka. Policisté, kteří pracují třeba od půlnoci do rána, mívají někdy sklon k nadměrné konzumaci alkoholu a sedativ, protože mají problém usnout, nebo naopak nadužívají kofein nebo jiné stimulující látky, aby vydrželi vzhůru. V některých lokalitách může být noční služba celkem vzrušující záležitost, při které člověk nedokáže usnout, protože k mnoha zatčením dochází právě mezi půlnocí a ranními hodinami, ale v regionech s nízkou kriminalitou může být pro policistu snaha neusnout mezi druhou a šestou hodinou ranní přímo heroickým výkonem. Při nočních směnách se člověk může cítit izolovaný od okolního světa. Jeden policista mi vyprávěl, že když jednou on a jeho skupina vyjížděli v noci z policejních garáží, cítil, jako kdyby byli malými čluny, které opouštějí mateřskou loď a směřují do pustého, temného a prázdného oceánu. 25


I večerní směny, které trvají třeba až do půlnoci, mohou rodinný život rovněž značně narušovat. Jeden otec rodiny mi líčil svoje pocity, když se vrací v jednu v noci domů, zatímco celá jeho rodina už spí. Pokaždé, když přišel do potemnělého, klidného domu, cítil se velmi osaměle a napadlo ho, že by měl dělat něco jiného než si sáhnout do ledničky pro drink a dívat se v televizi na staré filmy. On a jeho manželka proto vymysleli jakýsi rituál. Když se vrátí domů, jsou všechna světla rozsvícená, takže dům působí dojmem, že ho vítá. Jeho manželka mu nechá v počítači textový soubor, v němž mu sděluje všechny novinky, které se udály. On se podívá na děti, vynese koš s odpadky, vypere třeba jednu várku prádla, vyvenčí psa a připraví dětem svačinu do školy. Když to všechno zvládne, jde spát. Jeho činnost po příchodu mu pomáhá přeřadit na nižší rychlost, uklidnit se a zapojit se do chodu domácnosti tak, že nemá pocit, že je tu jenom jako hotelový host – na byt a na stravu. Nedostatek spánku a poruchy spánku se pak mohou negativně projevit na pracovní výkonnosti – a to i u policistů, kteří nejsou během nočních směn vystaveni stresu či nebezpečným situacím. Noční směny také kladou značné nároky i na ostatní členy rodiny, kteří se neustále snaží uklidňovat děti tak, aby jejich maminka nebo tatínek mohli přes den v klidu spát. Manželské páry, které nemají děti, pak většinou tráví více času s přáteli, nemají příliš mnoho času být spolu, a někdy dokonce zjistí, že spí sami častěji, než když byli svobodní. Samoživitelé bez partnerů, kteří pracují na směny a vychovávají děti, jsou pak nuceni rekrutovat různé přátele, rodiče a příbuzné, kteří se jim v době služby o ně starají. Nejtěžší břemeno nesou nepochybně rodiny, kde pracují na směny oba dva rodiče a musí se střídat tak, aby byl pokaždé jeden z nich doma a druhý v práci. Co se týče spánku, každý člověk má samozřejmě jiné potřeby. Někteří lidé, jako je například Annie, jsou „sovy“ a milují noční služby. Annie je navíc nezávislá žena, která chce žít na venkově, protože tu může lyžovat a chodit na ryby. Když dělá noční, nemusí řešit dopravní zácpy a nadřízené „papaláše“. Za noční směny má také mnohem vyšší plat a zorganizovala si svůj režim tak, že využívá času, který může ve dne 26

ŽIVOT S POLICAJTEM

trávit doma. Sovám to prostě vyhovuje a dokážou práce na směny využít ve svůj prospěch. Směny také značně ztěžují plánování víkendových, školních a obecně všech společenských akcí a dovolených. Lidé, kteří mají normální pracovní dobu, nemusí mít vždycky pro nedostatečnou časovou flexibilitu policisty pochopení. Taková přátelství či vztahy mohou časem ochladnout a nakonec úplně skončit. Práce na směny byla tím nejhorším faktorem, kterému museli Sára a Randy po svatbě přizpůsobovat svůj režim. Museli být mnohem flexibilnější, kreativnější a museli také začít víc plánovat. Po letech ovšem objevili celou řadu skrytých pozitivních hodnot. Přišli na to, že práce na směny umožňuje Randymu, aby trávil s dětmi víc času než jeho přátelé, kteří pracovali od devíti do pěti. Randy teď dělá noční. Odpoledne jezdí se svým synem trénovat fotbal. Může chodit na odpolední třídní schůzky. Když je jedno z jejich dvou dětí nemocné, jde s ním Sára k doktorovi, zatímco Randy je s tím druhým doma. Nebo může zůstat s nemocným dítětem doma, takže Sára může jít klidně do práce. Přes den také může zajít do banky, na nákup nebo obstarat jiné věci, které by musela Sára zařizovat během své polední přestávky. Někdy zůstane Sára doma, a zatímco jsou děti ve škole, mají s Randym čas sami pro sebe. Za ta léta se Randy a Sára naučili přizpůsobit a ozvláštnit i způsob, jímž tráví svátky. Protože chtějí všichni oslavit příchod nového roku, namísto silvestrovského přípitku se scházejí na Nový rok ráno u sváteční snídaně. Zjistili, že i jejich děti mají rády kreativní plánování různých neočekávaných akcí a událostí a že milují jedinečné „tradice“, jimiž se žádná jiná rodina na světě nemůže pyšnit. Děti jejich zvyky a rituály považují za jakési speciální rodinné dědictví. Sára a Randy se také snaží využívat všech dostupných komunikačních technologií. Oba mají „chytrý“ telefon. Když jsou doma, nechávají si zase různé vzkazy na samolepicích papírových lístečcích. Zůstávají tak v kontaktu. Psychoterapeut Guy Shiller si myslí, že policisté podobné 27


papírky se vzkazy přímo milují, protože jim umožňují komunikovat velmi lapidárním a přímočarým stylem. Jedna žena mu kdysi prozradila, že je frustrovaná tím, jak práce na směny zasahuje do jejího sexuálního života, a že jí pomáhá, když partnerovi zanechá třeba vzkaz typu „Mysli na sex“. Slouží jim to prý jako jakási intelektuální předehra. Protože práce na směny je zřejmě neodmyslitelnou součástí práce policisty, je třeba situace a problémy spojené s tímto faktem řešit ihned a přímo. Je potřeba o nich diskutovat, vyjednávat a vytvářet vhodné strategie, jak se s nimi vypořádat. Veteráni policejních manželství varují, že boj, plísnění a obviňování, pláč a hádky partnera pouze deprimují a vyvolávají v něm pocit viny za něco, co ani on, ani vy nemáte zcela pod kontrolou. Je zcela zbytečné snažit se změnit, co změnit nelze. Tímto jednáním dojde pouze k odcizení mezi oběma partnery. Na druhou stranu to ale neznamená ani to, že svoje pocity potlačíte a budete se zatnutými zuby trpět. Tipy: Práce na směny • Pokud se bojíte být v noci sami doma, řekněte to svému partnerovi. Máte právo cítit se ve svém vlastním domě pohodlně a v bezpečí. Zvažte například možnost instalace alarmu, světel spouštěných čidlem nebo zámků na oknech a na dveřích. Kupte si psa. Udělejte si ze svého domova a ze svojí ložnice příjemné místo, kde se budete cítit bezpečně, i když je váš partner zrovna pryč. • Seznamte se s jinými partnery policistů, kteří jsou v noci nebo o víkendech ve službě. Scházejte se a vyměňujte si zkušenosti. Pokud jste policista a jste samoživitel nebo samoživitelka, snažte se najít podobné osoby a zkuste se domluvit na hlídání svých dětí, v němž se můžete střídat. Nezapomeňte, že váš policajt má nárok na volných 12–16 hodin denně. Zbývá tedy spousta času a vy si nemusíte zoufat, že je jeho službou celý den zabitý. 28

ŽIVOT S POLICAJTEM

• Využijte čas, který máte v nepřítomnosti svého partnera k dispozici. Přemýšlejte o tom, jaké činnosti vás intelektuálně, citově a tělesně stimulují a uspokojují. • Uvědomte si, že směnný provoz vaší domácnosti může být třeba pouze dočasný. Na většině oddělení nakonec policistům většinou umožní přehazovat si podle vlastní potřeby služby mezi sebou nebo si vytvořit vlastní harmonogram střídání. • Choďte se svým partnerem na rande. Když budete vědět, že máte jednou týdně – třeba v úterý ráno – čas jenom pro sebe, bude to fungovat jako určitá kotva, která vám umožní přečkat zbytek týdne.

PŘESČASY My Američané jsme vcelku pracovití lidé. Musíme si ale uvědomit, že čím víc hodin trávíme v práci, tím méně času trávíme doma. Motivují nás především finanční důvody. Za dnešní dolar si toho nekoupíme tolik, kolik si za něj koupili naši rodiče, a většina rodin potřebuje dva platy na to, aby si udržela standard, který si mohli naši rodiče dovolit s jedním. Jsme ambiciózní. Naše kultura nás odměňuje za dosažené výsledky a nahromaděný majetek. Zvláště muži mají dnes pocit, že selhali, když se jim nepodaří vyšplhat na nejvyšší příčky výkonnostního žebříčku, zatímco ženy vnímají skvělou kariéru vybudovanou na úkor rodiny jako velmi problematickou. Dnešní firmy nejsou rodinnému životu také příliš nakloněné. Fungují tak, aby motivovaly a odměňovaly především svobodné zaměstnance, kteří nemají rodinu a jsou ochotní trávit v práci dlouhé hodiny přesčas. Práce u policie se tímto „hromaděním“ přesčasů určitě také vyznačuje, ačkoli je to jen jedna z mnoha profesí tohoto typu. (V České republice podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru 29


příslušníků bezpečnostních sborů, může každý příslušník ozbrojeného sboru, tedy včetně policistů, za jeden kalendářní rok odsloužit až 150 hodin přesčasu bez finanční náhrady.) Policista je nucen pracovat přesčas a bývá také za přesčasy mnohem lépe hodnocen. Ve Spojených státech málokterý policista pracuje jenom 40 hodin týdně. Týdenní pracovní dobu prodlužuje celá řada mimořádných činností – různé speciální úkoly, výcvik, příprava na povýšení, studium, účast na soudních přelíčeních a další. Ochota policisty pracovat přesčas je podporována též mírným tlakem ze strany nadřízených. Neochota pracovat přesčas může být totiž vnímána jako odmítnutí podílet se na úspěšném chodu útvaru a odmítnutí svého vlastního dílu přidělené práce. (V ČR nemůže policista vzhledem k zákonu č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů přesčasy do výše 150 hodin za jeden kalendářní rok odmítnout bez udání adekvátního důvodu.) Když jde policista raději domů, než aby se plácal v práci s ostatními „kluky“, mohou si začít ostatní myslet, že je rezervovaný, že se s nimi nechce příliš sbližovat a přátelit. Někteří spolupracovníci ho mohou považovat za nespolehlivého. Vzniká pak určitý tlak a policisté cítí, že když nebudou „jedním z gangu“, jejich kolegové je pak v akci, až půjde do tuhého, dostatečně nepodpoří. Policistu, který z rodinných důvodů žádá o volno, mohou zase jeho kolegové podezírat z toho, že má nějaké rodinné problémy nebo že se nedokáže s dostatečnou mírou profesionality povznést nad svůj soukromý život. Něco podobného se stalo i Samovi, když si jeho žena Becky jednou na prsou nahmatala podivnou bulku. Becky i Sam z toho byli zděšení. Trvalo jí několik dní, než se dostala k lékaři, a pak několik dalších dlouhých dní, než se dozvěděla výsledky. Becky cítila velkou úzkost – její tetička zemřela na rakovinu prsu a její matka prodělala kdysi mastektomii. Potřebovala, aby byl Sam s ní. Sam byl rozervaný a nedokázal to řešit. Byl u policie teprve krátce, zrovna procházel úvodním výcvikem a měl pocit, že 30

ŽIVOT S POLICAJTEM

by to vypadalo špatně, kdyby nechodil do práce. Nikomu ze svých kolegů nebo nadřízených nic neřekl, protože nechtěl, aby ho někdo litoval. Byl tak vyděšený, že se pokaždé, když se ho někdo zeptal, co s ním je, skoro rozbrečel. S kolegy se pak nepodělil ani o radostnou zprávu, že nádor byl nezhoubný. Většina policistů má zajisté dojem, že oddanost práci je nezbytnou podmínkou pro služební postup a pro patřičné finanční ohodnocení. Jejich rodiny to ale takhle nevnímají. Pro policisty se může stát přesvědčení o důležitosti povýšení jakousi pastí. Na jednu stranu si totiž myslí, že právě povýšení jim umožní zajistit lépe svoji rodinu, a na druhou stranu pak dochází k tomu, že právě policisté, kteří kvůli povýšení pracují hodně přesčas, jsou potom tak vyčerpaní, že nedokážou kvalitně prožít svůj volný čas a paradoxně se tak odcizují svým nejbližším, kteří byli tak trochu důvodem toho všeho. Jejich rodiny pak nedokážou příliš ocenit extra finance v rodinném rozpočtu, ani možnosti kariérního postupu nebo si myslí, že podobné výhody nepřeváží nad negativními dopady na rodinu. V souvislosti s prací přesčas nevnímají rodinní příslušníci policistů negativně pouze skutečnou absenci člena rodiny mimo domov. Mnoho rodin policistů si často stěžuje na to, že i když je ten „jejich“ doma, mluví zase o práci, přemýšlí o organizačních problémech nebo se zabývá právě případem, který v práci řeší. Jedná se prostě o běžné pohlcení případem, jenž je intenzivní hlavně u policejních nováčků, které ale může členy jejich rodiny nebo jejich blízké přátele poněkud otravovat. Zdá se vám, že se váš policajt už nedokáže bavit o ničem jiném než o policejní práci. Stává se pro něj ústředním tématem všech rozhovorů, sleduje v televizi všechny pořady, které se týkají policie, a přede všemi přitom nahlas kritizuje činnost zúčastněných protagonistů. Všechny vaše zájmy, všechny ostatní problémy, vaše úspěchy, váš život i životy vašich přátel vyblednou a ve srovnání s dobrodružnou prací policisty pro něj ztrácí patřičnou přitažlivost. 31


Tipy: Jak na přesčasy • Řekněte svým blízkým výslovně, že je pro vás vaše rodina důležitá a jednejte podle toho. • Všichni členové rodiny si mohou vytvořit písemný seznam svých priorit a věcí, které jsou pro ně důležité. Porovnejte si svoje seznamy navzájem. • Vyžadujte od svého partnera, aby s vámi diskutoval, říkal svoje názory a aby pro něj nebyla jeho práce alibistickou výmluvou. • Osvojte si některou z technik řešení problémů. Snažte se problémy řešit a zbytečně nekritizovat a nepeskovat. • Mluvte o hodnotách, které jsou pro vás v životě důležité. Pokud vám nebo vašemu partnerovi jeho zaměstnání poskytuje vzrušení, které mu doma chybí, diskutujte o tom, jak vnést do vašeho osobního života více vzrušení. • Řešte rozpory tak, že se budete snažit bojovat jak za sebe, tak i za váš vztah. Buďte jako neústupný vyjednavač. Partnerství nemůže fungovat, pokud se jeden z partnerů buď neustále obětuje, nebo je neustále sebestředný a egoistický. Musí tu být rovnováha. Pokud budete soustavně opomíjet svoje vlastní potřeby, nebudete mít po čase nic, co byste mohli druhým lidem dát. • Akceptujte, že máte se svým partnerem odlišné potřeby a chcete třeba dělat v určitou dobu každý něco jiného. To může být trochu obtížné, protože spolu trávíte tak málo času, ale každý pár potřebuje dosáhnout rovnováhy mezi intimní blízkostí a vlastní autonomií obou partnerů. 32

ŽIVOT S POLICAJTEM

• Nezapomeňte na to, že kvalita času stráveného s vašimi dětmi souvisí částečně i s jeho kvantitou. Těžko můžeme se svými dětmi plnohodnotně žít, když je vídáme velmi nepravidelně, protože dětem pokaždé chvíli trvá, než se na vás naladí. Snažte se také, abyste svým dětem neslibovali něco, co pak nemůžete splnit. Bývají z toho velmi zklamané. • Vezměte si dovolenou. Jeďte na ni s dětmi a jindy to zase zkuste bez dětí. Zkuste si vyrazit na prodloužený víkend nebo třeba i na delší dobu. Jednu dovolenou pojměte jako „tajnou dovolenou“ – jenom se svým partnerem a nikomu přitom neříkejte, kam jedete. • Vyhraďte si ve svém harmonogramu přesně stanovený „čas na partnera“, během něhož se budete bavit o tématech, která jsou pro vás důležitá, nikdy se však v tuto dobu nebavte o práci. • Snažte se udělat vše pro to, abyste na sebe měli víc času. • Spravujte rozumně své rodinné finance. Mnoho policistů dělá přesčasy nebo má další zaměstnání jenom proto, že si jejich rodina žije nad poměry. Policisté si někdy pořizují různé drahé hračky – motorové čtyřkolky, rychlostní čluny, silniční a terénní motocykly, velké domy na předměstí a jiné věci. Mladí policisté mohou být někdy nadšení ze stálého příjmu a začnou své výplaty rozhazovat na večírcích a utápět v alkoholu. Mohou se pak zcela zbytečně zadlužit. • Zkuste někdy dát stranou z celkového příjmu rodiny určité procento peněz, ty pak rozdělte na dvě půlky a převeďte je na osobní účty obou partnerů tak, aby měl každý k dispozici peníze na své osobní potřeby. • Pokud jste nešťastní a svádíte zodpovědnost za tento stav jen na práci svého partnera, může se cítit natolik pod tlakem, že s vámi nebude 33


chtít žádný problém řešit. Partner, který se cítí být zahnaný do kouta, totiž může chápat svoji práci jako způsob, jak uniknout rozporům a třenicím, ke kterým mezi vámi dochází. • Učte se kompromisům. Naučte se pracovat se svojí úzkostí, kterou můžete někdy pociťovat, když vyjadřujete nesouhlasné stanovisko. Nemyslete si, že vyjádření nesouhlasného názoru znamená automaticky konec vztahu. • Komunikujte se svým partnerem. Pokud zjistíte, že se svěřujete s partnerskými problémy nejprve přátelům a příbuzným, je to známka toho, že komunikace s vaším partnerem pravděpodobně neprobíhá tak, jak by měla. Je určitě skvělé bavit se o věcech se svými přáteli a příbuznými, protože se vám třeba uleví, ale nevyřeší to problém, který byste měli řešit především doma se svým partnerem.

NEJISTOTA Slyšela jsem kdysi výstižnou definici práce u policie – „jsou to tři hodiny nudy, po nichž následují dvě minuty hrůzy a následně pak šest hodin papírování“. Nikdo neví, jak bude služba probíhat, protože práce policisty je prošpikována kritickými situacemi a nepředvídatelnými událostmi. Pro mnoho policistů, kteří milují pestrost a spontánnost, jsou tyto faktory okouzlující, a někdy dokonce i návykové. Nepředvídatelnost a nejistota může být ale tvrdým oříškem pro rodiny policistů, protože nikdo nikdy neví, co bude za minutu. Neplánované přesčasy nebo neočekávaná účast při soudním přelíčení (které je pak třeba zrušeno nebo odročeno), zatčení, ke kterému dojde na konci směny, případy, které vyžadují mimořádné papírování, záskok za nemocného kolegu, to všechno dokáže zcela rozbořit pečlivě sestavený harmonogram a rodina policisty tím ještě dostává vzkaz, že práce je důležitější než její potřeby. 34

ŽIVOT S POLICAJTEM

Jack a Judy se naučili řešit podobné situace, ke kterým dochází v důsledku toho, že se jejich program v poslední minutě změnil. Koupili si druhé auto a mají už zcela běžně vytvořený náhradní plán pro případ, že by Judy zůstala trčet v práci. Vypracovali si systém jakéhosi „odloženého pozvání“. Dohodli se, že když naplánují nějakou akci, která se pak z pracovních důvodů nekoná, počítá se napevno s tím, že bude jenom odložena a že se uskuteční jindy. Už pouhé zavedení tohoto systému ušetřilo jejich rodině mnoho roztrpčení a vzájemné naštvanosti. Naučit se zvládat nejistotu a nepředvídatelné situace určitě chvíli trvá a je k tomu zapotřebí se o věcech umět pobavit. Možná budete po svém policajtovi chtít, aby vám hned, jak se dozví, že nepřijde, zavolal a řekl vám, kdy přesně přijde a vyřešil s vámi náhradní program. Máte samozřejmě právo na tento základní zdvořilostní telefonát a informaci. Pokud vám váš partner „zapomene“ zavolat, měli byste mu klidně sdělit, že se vás to dotklo a jste naštvaní a že ignorování vašich potřeb a vašeho časového harmonogramu pro vás není přijatelné. Nabourání časového plánu ale není jediným fenoménem, kterému budete muset čelit. Dalším nevyzpytatelným faktorem je nálada, se kterou se váš milovaný partner vrátí ze služby. Přijde rozjařený poté, co se mu podařilo někoho zatknout, nebo deprimovaný, protože jeho nadřízení nehodnotí jeho výkonnost příliš vysoko? Přijde na smrt unavený, protože telefony se ten den netrhly, nebo podrážděný, protože se mohl ukousat nudou? Existuje mnoho profesí, kde člověk může předvídat, co ho ten den potká, práce policistů, hasičů a zdravotníků ale mezi ně rozhodně nepatří. Policisté jsou jako lékaři. Práce, kterou vykonávají, je důležitá, a každý úkon, který provedou, může mít nepředvídatelné, vážné následky a je značně riskantní. Policisté jsou si velmi dobře vědomi toho, že všechny jejich kroky mohou být podrobeny zkoumání jejich nadřízených či jiných kontrolních orgánů. Jestli bylo toto vyšetřování iniciováno v důsledku závažného incidentu nebo jenom na základě nějaké pošetilé stížnosti, je nepodstatné. Pro policistu i pro jeho rodinu to vždycky 35


představuje velkou nepříjemnost. Stát se předmětem vyšetřování je pro policistu tak zraňující, že si třeba po nějaké přestřelce s gangstery neřekne: „Jsem rád, že jsem to přežil,“ ale napadne ho spíš: „Vyhodí mě kvůli tomu z práce?“ Tento postoj ještě zesílil po známém incidentu losangeleské policie s Rodney Kingem (Rodney – afroamerická oběť policejní brutality a případ, který na počátku devadesátých let vyvolal masové nepokoje, byl zastaven policejní hlídkou pro rychlou jízdu, a protože nejprve odmítl vystoupit z auta, policisté ho surově zbili. Za 2 minuty utržil velmi vážná zranění – jedenáct zlomenin lebky, poškození mozku a ledvin. Případ řešil soud, který nejprve policisty osvobodil, což zvedlo obrovskou vlnu nepokojů v Los Angeles. Nakonec byli dva policisté odsouzeni ke 30 měsícům vězení a Rodney získal odškodné ve výši 3,8 milionu dolarů) a je dodneška velmi silný. Finanční stabilita vaší rodiny velmi výrazně, ne-li zcela, závisí na konkrétních krocích, které váš partner během svojí policejní praxe učiní. Jsou to činy, na které nemáte žádný vliv. Je jenom slabou útěchou, že podobné riziko ve své profesi zažívají také různí podnikatelé, politici nebo lékaři, kteří nesou svoji vlastní kůži na trh a řeší všechna možná zranění, soudní procesy a katastrofy, které nemají pod kontrolou o nic víc. Je to daň za to, že mohou podnikat a dělat svoji práci. Člověk vlastně nemůže nikdy žádat stoprocentní záruky. Tipy: Jak se vyrovnat s nejistotou • Nevzdávejte se svých plánů, i když budete třeba muset jít bez svého partnera. Člověk je tvor společenský a zúčastnit se společenské akce bez doprovodu partnera je naprosto v pořádku. Naučte se spíš na příslušnou akci jít než sedět doma a litovat se, že jste přišli o něco, na čem vám záleželo. • Seznamte se s jinými manžely a manželkami, kteří mají zrovna partnera ve službě. 36

ŽIVOT S POLICAJTEM

• Snažte se vytvořit si určitá pravidla a rituály, kterými se budete řídit při příchodu partnera z práce. Tento okamžik je jakýsi citlivý bod, jakási „hodina mezi psem a vlkem“ – je to kritický okamžik, kdy může snadněji dojít ke kolizi. Každý potřebuje v tu chvíli něco jiného. Někdo si chce třeba hned povídat a někdo se zase touží stáhnout do ústraní. Hodně policistů si chce po příchodu domů nejprve „snížit tlak“. Potřebují si nejdřív udělat přestávku, oddychnout si od problémů a teprve pak se začít zabývat rodinnými záležitostmi. Rádi se baví – ale teprve poté, co prožijí třeba jeden celý den, kdy mají prostor sami pro sebe a nemusí nic řešit. Potřeby každého partnera jsou jiné. Poznejte je. Respektujte odlišnosti svých charakterů.

ŽIVOT POD LUPOU Policisté mohou mít někdy pocit, že žijí neustále pod drobnohledem a že každý jejich krok je podrobně zkoumán. Stejně tak jsou na tom jejich rodiny. Veřejnost a jejich okolí všechno velmi pečlivě sleduje. Rodiny policistů proto mohou žít pod velkým tlakem, ačkoliv jsou to lidé jako všichni ostatní. Jejich soukromí bývá často narušováno a je smutné, že policisté bývají svým způsobem považováni za veřejný majetek. Když mě jednou realitní agent prováděl po domě, který jsem chtěla koupit, uvedl jako jedno z pozitiv, že hned vedle bydlí policista a že je proto dům v bezpečí. Vypadalo to, jako kdyby bylo povinností tohoto souseda vykonávat bezpečnostní dohled nad domem kvůli jeho profesi. Nepřekvapovalo mě to, protože jsem slyšela spoustu historek o tom, jak lidé v nouzi spíš bouchají na dveře sousedů-policistů, místo aby zavolali linku 158. Svůj díl můžete dostat i od vlastního příbuzenstva nebo od přátel, protože vás často automaticky považují za reprezentanta celého policejního sboru a aktéra všeho, co mají policisté za posledních sto let na svědomí. Když se třeba vydáte na večírek, kde jsou přítomni výhradně pří37


slušníci jiných profesí, musíte si často vyslechnout kritické a negativní názory na policejní práci a na poslední skandály, k nimž došlo vinou policistů. V těchto chvílích můžete zaujmout obranný postoj a cítit potřebu chodit pouze na akce, na které chodí výhradně policisté, nebo si můžete začít přát, aby váš partner změnil zaměstnání. Také vaše děti se mohou kvůli partnerově profesi stát terčem různých útoků. Lidé jim mohou předhazovat, že by měly být lépe vychované než ostatní děti, protože jejich tatínek je policista. Vy ale tohle svým dětem nikdy neříkejte. Někteří rodiče také vyhrožují svým dětem, že když budou zlobit, půjdou do vězení. Tyto hrozby nejsou správné a mohou působit na dítě tak, že bude mít z policie nepřirozený strach. Základem zdravého vztahu je naopak vzájemná úcta a respekt, což by mělo platit i ve vztahu s vašimi dětmi. Většina dětí je ráda a cítí hrdost, že je jejich rodič u policie. Hodně kamarádů jim to určitě závidí. V některých sociálních skupinách tomu může být samozřejmě i jinak. Ale malé děti mívají k policistům obecně dobrý vztah a spojují si je především s pomocí a zajištěním bezpečí. Malé děti jsou ale zároveň velmi ovlivnitelné a mohou si třeba myslet, že je jejich táta-policajt nebo máma-policajtka stále po někom střílejí a zabíjejí lidi, tak jak to vidí u policajtů v televizi. Jeden ze spoluautorů brožury Jak poznáte, že jste manželka strážce veřejného pořádku… vzpomíná, jak jeho malý syn přišel jednou s pláčem ze školy, protože mu jeden z jeho spolužáků řekl, že tatínka jednou zastřelí, protože všechny policajty jednou zastřelí. Pro jeho matku bylo v tu chvíli obtížné zvládnout i vlastní emoce a ještě synka uklidnit. Ale nakonec se jí to podařilo. Později si spolu s otcem a se synem sedli a bavili se společně o smrti obecně i o tom, jak je jeho otec dobře vycvičený, a že být policistou neznamená, že ho jednou zastřelí. Ještě větší riziko než pro malé děti představuje neustálý zájem veřejnosti pro dospívající potomky policistů. Dospívání je doba, kdy se dítě staví proti autoritě rodičů a to pro děti policistů může být obzvlášť obtížné. Ve společnosti svých vrstevníků je ostatní teenageři mohou v rámci revolty proti dospělým nutit, aby se třeba dopustili něčeho nezákonné38

ŽIVOT S POLICAJTEM

ho, a podmiňovat tím setrvání v partě či skupině. Příslušnost k rodině policisty pak může znamenat i určitou stigmatizaci, protože policisté jsou symbolem autority. Teenageři lpějí na svých přátelích víc než kdokoli jiný a tyto tlaky u nich mohou vytvářet značné psychické napětí, protože dítě lavíruje mezi loajalitou ke svým přátelům a k rodině. To, že teenager potřebuje být nezávislý, je normální a zdravý proces. U rodiče, který má zvýšenou potřebu mít věci pod kontrolou a vždy jednat správně, to ale může vyvolávat nadměrnou úzkost. Zvláště policisté by se měli vyvarovat potlačování potřeby svého dopívajícího potomka být samostatným a autonomním jedincem. Je prokázáno, že v rodinách policistů nebo kazatelů není běžné nevinné prohřešky příliš tolerovat. Rodiny policistů mají často pocit, že by měly všechny problémy řešit potají, nevyvolávat zbytečné konflikty, nikoho zbytečně neprovokovat a také nezavdat lidem příčinu, aby si mysleli, že je někdo uplácí. Čím menší je město, ve kterém žijí, tím větší tento tlak je. Na vesnici, kde zná každý každého, může být až enormní. Je velmi těžké stát u pokladny v samoobsluze vedle člověka, kterého váš partner zatkl. Pro policistu je také těžké zatýkat člověka, kterého zná od dětství. A ačkoliv se to neděje každý den, čas od času může váš policista vyšetřovat třeba někoho, koho znáte, a vám se o tom ani nezmíní. Tipy: Jak se vyrovnat se zvýšeným dohledem veřejnosti nad prací policisty • Připravte se předem na dotěrné a kritické komentáře a poznámky na adresu policistů. Naučte se na ně reagovat. Mějte pro tyto případy připravených pár vhodných reakcí. Snažte se udržovat nadhled a humor. (I já jako psycholožka bývám na různých večírcích terčem vtípků, když se mě lidé ptají na případy osob, s nimiž jsem se nikdy nesetkala. Většinou jim s úsměvem odpovídám, že jim nemohu pomoct, protože se zabývám jenom „lehčími případy“. To většinou vyvolá smích a mám od nich pokoj.) 39


• Mluvte se svými dětmi o práci u policie. Pomozte jim oddělit mýtus od skutečnosti. Poskytněte jim tolik informací, kolik dokážou strávit. Monitorujte pořady, na které se dívají v televizi, tak aby sledování detektivek, kde se neustále opakují obrazy smrti a nebezpečí, nepřesáhlo hranici únosnosti. Nabídněte jim, že jim ukážete svoji reálnou práci, vezměte je do práce a posaďte je do služebního auta. • Ukázka skutečné práce policisty může být prospěšná pro každého. Doporučuji manželkám, manželům, partnerům i přátelům policistů, aby se dostupnými způsoby seznámili s prací svého policisty. Když se pak dostanou do kolektivu jeho starších kolegů, může to být velmi přínosné, protože se jich mohou na spoustu věcí zeptat a jejich bližní jim nemusí vše pracně ukazovat a vysvětlovat. • Když jste spokojeni s chováním a se školními výsledky svých dětí, dejte jim to najevo. Když od vás tato ujištění uslyší pravidelně, nedotknou se jich tolik názory druhých na to, jak by se podle nich měli chovat. Nikdy nezapomeňte, že vaše rodina má právo na soukromí a že není veřejným majetkem všech občanů. • Naučte se asertivně komunikovat tak, abyste dokázali utnout neprogresivní konverzaci a nemuseli se pouštět do hádky. • Přehnané reakce a zaujetí obranného postoje nikam nevedou a neřeší problém, který máte. Většina lidí se zajímá o práci policistů, protože je vzrušující a stimulující. Dejte lidem příležitost, aby se vyjádřili, a zkuste se o nich taky něco dozvědět. Zjistěte třeba, odkud jsou, a nepřičítejte jim automaticky nepřátelské úmysly. Policisté mají často tendenci podceňovat obdiv a respekt, které k nim a k jejich práci společnost chová.

40

ŽIVOT S POLICAJTEM

FYZICKÁ NÁROČNOST A ZRANĚNÍ Pracovní úrazy mohou být u policistů na denním pořádku. Jedním z důvodů, proč musel Danny dělat tolik přesčasů, byl ten, že zaskakoval za kolegy, kteří byli neschopní práce, protože měli poraněná záda, kolena, různé distorze, zranění vazů a podobně. Musím také podotknout, že zásady ergonomie ještě nedorazily ani k tvůrcům policejních uniforem, ani ke konstruktérům policejních vozů. Policisté tráví ve služebních vozech mnoho hodin denně a kolem pasu mají nejmíň pět kilo výstroje. Už mnohokrát se Dannymu zamotala baterka do bezpečnostního pásu a obušek mu zůstal vězet zaklíněný za volantem. Někteří trenéři z fitness-center tvrdí, že policista, který nedbá o svoji fyzickou kondici, riskuje zranění. Na druhou stranu je ovšem nutno přiznat, že někteří z Dannyho parťáků si způsobili svá zranění právě při sportu. Policista má ve službě reálnou šanci, že bude skákat přes ploty a honit pachatele, kteří se narodili přibližně ve stejnou dobu jako jeho děti. Když je chytí, jejich zpacifikování není o nic jednodušší. Danny nebyl zdaleka ojedinělým případem policisty, který při výkonu služby utrpěl zranění. V roce 2004 bylo ve Spojených státech při výkonu služby zraněno asi 16 500 policistů. Celkový počet útoků na policisty se v tomto roce vyšplhal asi na 59 000 případů. (V r. 2011 se řešilo 565 případů násilí proti příslušníkovi Policie ČR a v 41 případech jim bylo vyhrožováno, v r. 2012 to bylo 479 případů násilí a 39 případů vyhrožování a v roce 2013 to bylo 453 případů násilí a opět 39 případů vyhrožování.) Tipy: Zranění a fyzická kondice • Pracujte s členy své rodiny na jejich fyzické kondici. Policistům i jejich rodinným příslušníkům určitě prospěje pestrý program zahrnující různé tělesné aktivity, které nejsou příliš extrémní a které slouží ke zvýšení pohyblivosti, obratnosti, relaxaci, zlepšují činnost kardiovaskulárního systému a posilují svalstvo. 41


• Vytvořte si program, do kterého se můžete se svým partnerem oba zapojit a do kterého můžete klidně zapojit i vaše děti: turistika, cyklistika, práce na zahradě, veslování, venčení psa apod. • Sledujte stupeň stresu, který prožíváte. Navštivte kurzy, jejichž cílem je práce se stresem. Napětí, zvláště svalové napětí může zhoršovat váš stav a prodlužovat rekonvalescenci. • Trénujte pravidelně sebeobranu. • Pokud jste zranění, soustřeďte se na vyléčení a nesnažte se vrátit do práce předčasně (a nepodléhejte také vlivu druhých lidí, kteří by vás tam chtěli poslat).

ODLOUČENÍ A DLOUHODOBÁ NEPŘÍTOMNOST DOMA V posledním desetiletí postihlo Spojené státy mnoho katastrof jak těch přírodních, tak těch, které způsobili lidé. Je nepopiratelné, že když někde k něčemu takovému dojde, váš milovaný partner nejspíš poputuje na místo této pohromy. Je pak také pravděpodobné, že ho několik dlouhých dní neuvidíte. Kromě účasti na akcích ve vašem regionu bývají policisté zapojováni do záchranných akcí a odstraňování škod, které se odehrávají v jiných městech, v jiných státech, nebo dokonce v zahraničí. Někdy se může jednat o dobrovolnou činnost, zatímco jindy o direktivní převelení. Statečnost a oběti policistů na Ground Zero (je to označení pro místo na zemi, kde došlo k výbuchu bomby; v současnosti se používá ve spojení s teroristickými útoky na Světové obchodní centrum 11. září 2001) se nesmazatelně vryly do povědomí veřejnosti na celém světě, což ale samozřejmě nebyla jediná katastrofa, která vyžadovala masovější nasazení policistů, kteří byli nuceni trávit delší dobu mimo svoje rodiny. (Příkladem takové mimořádné události v České republice je vlakové neštěstí ve Studénce, ke kterému došlo 8. 8. 2008.) 42

ŽIVOT S POLICAJTEM

Dlouhodobější odloučení neprospívá určitě žádnému členu rodiny. Jedním z nejlepších způsobů, jak se vypořádat s odloučením jednoho či více členů rodiny a jak se vzájemně podpořit a podržet, je se na události tohoto typu – a také na opětovné shledání – předem připravit jak psychicky, tak prakticky a organizačně. Proč mluvím i o shledání? Cožpak není návrat domů vždycky radostnou událostí, kterou nemusíme příliš řešit? Zkušenost nám ukazuje, že ne vždy tomu tak je. Například případ rodin místních záchranářů, kteří se podíleli na vyhledávání raněných a likvidaci trosek po bombových atentátech v Oklahoma City, ukazuje, že po návratu trvalo všem poměrně dlouho, než byli opět schopni zakoušet intimitu ve vztazích a užít si pohodlí domova. Záchranáři byli tehdy neustále bombardováni novináři a obleženi různými skupinami, které se je snažily odměnit za jejich úsilí a chtěly si také vyslechnout vyprávění o tom, jak celá akce probíhala. Některé rodiny si stěžovaly, že se toho o práci svého blízkého dozvěděli víc z médií než z rozhovoru s ním. Děti se chovaly trucovitě nebo cítily odcizení. Partneři se vůči sobě chovali rozpačitě. Rodiny se mezi sebou hádaly, kdo z nasazených měl těžší práci, a mnoho manželek mělo pocit, že nikdo nedocenil jejich snahu udržet při absenci partnera domácnost v chodu. Pro členy rodin záchranářů se už samozřejmě neorganizovala žádná slavnost, při níž by byli oni odměněni za své činy. Rodiny ochránců zákona by měly být odolné, flexibilní a nezávislé. V roce 1999 jsme s mou kolegyní Lorraine Greene dostaly od National Institute of Justice (Národní institut pro bezpečnost) grant na webové stránky určené rodinným příslušníkům policistů (www.policefamilies.com). Součástí projektu byl také výzkum a sběr informací, jehož se zúčastnilo 420 rodin policistů. Náš přístup byl odlišný od předchozích projektů obdobného typu. Nesoustředily jsme se ani tak na to, co v rodinách policistů nefunguje, jako spíše na faktory, díky nimž jsou tyto rodiny silné, odolné a flexibilní. Zjistili jsme, že rodiny, které se považují za fungující, jsou zároveň flexibilní a nezávislé, jejich členové se dokážou vzájemně podpořit a cítí kontrolu nad svým životem. Cítí také podporu od ostatních ochránců zákona. 43


Tipy: Odloučení členů rodiny, dlouhodobá nepřítomnost a setkání • Naučte se být maximálně samostatní. Připravte členy své rodiny i celou domácnost na výjimečné situace, které mohou nastat. Naučte se, jak provádět základní údržbu a opravy v bytě (více informací viz kapitola 8 a 13). • Zapojte do své činnosti i rodiny ostatních členů z oddělení vašeho partnera a začněte si vytvářet síť lidí, s nimiž si můžete vzájemně pomáhat. Zkuste tuto rodinnou síť nabídnout přímo policistům, tak aby ji mohli využít při přípravě na krizové situace. Buďte připravení na možné převelení partnera na vzdálenější místa. Pomáhejte mu zvládat stres, který může cítit po skončení akce nebo v důsledku mediálních zpráv či rozruchu mezi lidmi. • Snažte se přesvědčit policejní orgány, aby v průběhu nasazení vašeho partnera pořádaly pravidelné schůzky, na kterých budou informovat o vývoji situace, nebo za tímto účelem žádejte zřízení bezplatné telefonní linky. • Zkuste prosadit, aby se po návratu policistů v tisku a v oficiálních prohlášeních objevily i zmínky o rodinách. • Využívejte dostupné prostředky elektronické komunikace, jako například mobilní telefony nebo e-mail. Pokud to situace dovoluje, zůstávejte v kontaktu. Předem se vždycky domluvte, kdy budete mít možnost si zavolat nebo se spojit. • Rozlišujte, která rozhodnutí týkající se vaší rodiny musíte řešit se svým partnerem, která sami, se kterými budete muset čekat, až se vrátí, a která nelze odložit. 44

ŽIVOT S POLICAJTEM

• Buďte citliví na výzvy a problémy, které jste oba nuceni řešit. Je těžké být delší dobu mimo domov a je také těžké být delší dobu doma sám, bez partnera. Zajímejte se o pocity a zkušenosti toho druhého. Pomůže vám to zůstat ve spojení, i když budete zrovna každý někde jinde. Při návratu domů: • Buďte trpěliví. Přemýšlejte o tom, zda jsou vaše očekávání v souladu s realitou. Bude určitě chvíli trvat, než se váš partner dostane zase do normálního režimu. • Najděte si chvíli času a bavte se spolu – důležitý je přitom jak dialog dvou osob, tak diskuse všech členů rodiny. Zvlášť malé děti potřebují čas, než se zase dokážou naladit na rodiče, který byl dlouho pryč. Všechny děti obvykle chtějí vyprávět o tom, co všechno se jim stalo během nepřítomnosti jejich rodiče. • Nesnažte se po návratu vytvářet příliš nahuštěný časový plán rodiny. Nechte svého policistu chvíli odpočívat. Po tak náročné zkušenosti nepochybně ocení, když mu dáte čas si chvíli vydechnout. Mějte pochopení, když se mu někdy bude chtít mluvit a jindy zase ne – zvlášť když bude unavený a bude potřebovat všechny ty zážitky a pocity strávit a utřídit si je. • Pokud jste v nepřítomnosti vašeho partnera změnili nějaké zavedené rodinné pořádky nebo něco, co se týká výchovy dětí, diskutujte o tom, a pokud mezi vámi panuje v něčem neshoda, snažte se v tom dospět ke kompromisu. Snažte se být otevření k připomínkám toho druhého, tak aby nedocházelo ke zbytečné konfrontaci a konfliktům. • Přečtěte si tipy týkající se přesčasů a prací na směny, dále kapitolu 8 – Děti a Trauma, část „Odloučení jednoho či více členů rodiny“. A sekci tipů v kapitole 13 – Manželství policistů.

KAPITOLA 2

PARADOXY PRÁCE U POLICIE Abyste mohli ve svém zaměstnání efektivně fungovat, musíte zničit, udusit a potlačit všechny své přirozené emoce, jako je například strach, hněv, hnus, nebo dokonce i soucit. Pokud se vám to nepovede, otvíráte náruč pochybování a váhavosti tam, kde je třeba spíš rozhodná akce. Daní za tuto schopnost je to, že jste pro svoje okolí nesrozumitelní. Je to jako cizí jazyk, kterému nerozumí. Jsme obětí svého vlastního úspěchu. Když pak tyto normální, přirozené a zcela přiměřené emoce vyplavou v našem osobním životě na povrch, můžeme je začít automaticky ze zvyku potlačovat a po čase se pak můžeme divit, proč nás lidé obviňují, že jsme odtažití, chladní a nekomunikujeme s nimi. Kapitán ve výslužbě Al Benner, Ph.D.

Je paradoxní, že tytéž vlastnosti, díky nimž můžete být považován za dobrého policistu, z vás mohou dělat špatného partnera či rodiče. Názorným příkladem tohoto fenoménu je Marvin. Choval se ke své rodině tak, jako kdyby byl zrovna na pochůzce po městě. Ke své ženě a ke svým dětem přistupoval nesmírně kriticky a snažil se mít úplně všechno pod kontrolou. Během mnoha let práce u policie začal být úzkostlivý a podezřívavý. Nechtěl nikdy brát svoji rodinu na dovolenou, protože na nových a neznámých místech pociťoval značnou nervozitu. Byl tak posedlý pořádkem a disciplínou, že dohlížel na běžné úkony domácnosti, jako je například mytí nádobí nebo úklid dvora. Nikdo v jeho rodině mu nesměl odporovat nebo s ním polemizovat. Cena, kterou jeho rodina za tuto tuhou disciplínu zaplatila, byla 46

ŽIVOT S POLICAJTEM

naprostá ztráta intimity, spontánnosti a pozitivního zájmu o ostatní členy rodiny, kteří po většinu času pociťovali hněv nebo strach. Marvin se musel vzdát svých pracovních návyků a vlastností, které se na akademii a v průběhu další práce u policie tak dobře naučil. Musel si uvědomit, že nadměrný dohled nad druhými, potlačování emocí, příkazy a skeptický, ne-li přímo podezřívavý vztah k ostatním, jsou sice skvělými profesními návyky, že by je ale při odchodu z práce měl spíš nechat v kanceláři a nebrat si je s sebou domů. Anna, jeho manželka, na sobě musela také zapracovat, musela se naučit říct si o to, po čem touží, a trvat na svých potřebách a názorech. Mnoho let zažívala depresivní pocity z toho, že Marvin je v jejich rodině tou nejdůležitější osobou a že ona mu pouze sekunduje. Tohle se ostatně naučila už od svojí matky, kterou ponižoval zase Annin otec, muž ještě mnohem přísnější a dominantnější než Marvin. Anna se musela naučit také to, že nemusí cítit vinu, když si udělá čas jenom sama pro sebe a když potřebuje pomoct s domácností. Marvin ji tak štval, že už ho skoro nevnímala jako člověka a jenom slepě plnila jeho příkazy tak, aby od něj měla už pokoj. Když v sobě konečně našla odvahu říct Marvinovi, jak je nešťastná a co cítí a potřebuje, jejich vztah začal být mnohem lidštější. Oba byli rodinnými typy a nikdy vážně nepomýšleli na rozvod. Radši pasivně přijímali fakt, že v základech jejich společného života bude vždycky doutnat nevyjádřená lítost a touha. Je jasné, že vztah Marvina a Anny ovlivnila celá řada faktorů a že extrémní pracovní návyky byly jenom jedním z nich. Řadu negativních modelů si osvojili už jako děti od svých rodičů. Oba byli také vychováváni na základě určitých kulturních stereotypů ženských a mužských rolí. Oba pak museli vyvinout velké úsilí, aby se propracovali od svého nešťastného vztahu k mnohem vyváženějšímu partnerství. To, že si uvědomili, jak používání profesních návyků doma narušuje jejich rodinný život, byl první krok k celkovému zlepšení jejich vztahu.

47


KONTROLA NAD EMOCEMI Od začátku výcviku jsou policisté vedeni k tomu, aby měli neustále nasazenou masku a neustále působili jako jakási profesionální persona. Je to maska člověka, který má všechno pod kontrolou, nic se mu nevymyká z rukou, je nad věcí, ví, co má dělat, a nebojí se. Skutečností ale je, že stres, který policisté cítí, je často výsledkem právě této snahy ukrýt před ostatními, jak moc je tahle práce tíží a jak velký cítí tlak. Policejní práce je, ať chceme nebo nechceme, plná emocí. Po policistech se ale požaduje, aby je drželi na uzdě a aby drželi na uzdě i emoce v reakcích ostatních, když například uklidňují občany, nabádají je, aby se řídili zákony a různými příkazy, aby se podřídili autoritě a podobně. Policista, který hlídkuje ve městě nebo vystupuje z auta, nesmí dát najevo svoji slabost a to, co uvnitř cítí. Policisté nemohou dát najevo hnus z chování pedofila, když čekají na jeho přiznání. Nemohou brečet nad mrtvolou, protože se od nich očekává, že jejich přítomnost stabilizuje situaci. Nemohou dát průchod svému hněvu, když je někdo bije, plive na ně nebo je uráží. Policisté vlastně nikdy před lidmi neprojevují takové vlastnosti jako smutek, strach nebo nejistotu, protože se bojí, že ztratí respekt a podporu ostatních policistů. Protože podpora kolegů je pro policisty z hlediska bezpečnosti životně důležitá, je nezbytné, aby si ji vzájemně projevovali. Podívejme se třeba na případ Dicka, který dokázal ventilovat pouze část svých pocitů. Jednu půlku svého příběhu totiž sdělil kolegům v práci a druhou půlku doma své rodině. Svůj příběh jako celek si ale musel nechat pro sebe. Dick pronásledoval jednoho bezohledného řidiče, který v dopravní špičce ujížděl šílenou rychlostí centrem města. Byla to velmi nebezpečná honička, protože zběsilý řidič narážel do jednoho auta za druhým, zatímco Dick, který sotva držel auto na silnici, jel bezmocně za ním. Nakonec se mu podařilo zablokovat řidiči cestu a přinutit ho, aby zastavil. Řidič vyskočil z auta a působil velmi rozčileně. Dick musel použít donucovací prostředky, aby ho zadržel. Řidič naříkal a choval se hystericky, byl opilý a bylo nutné ho odvézt do nemocnice. Po cestě do nemocnice zadržený řidič Dickovi řekl, že je propuštěný policista. 48

ŽIVOT S POLICAJTEM

Dick pak o případu diskutoval se svými kolegy, kterým popsal detaily divoké honičky, ale zatajil jim, že mu toho řidiče bylo strašně líto. Doma se zase se svojí manželkou podělil o své pocity, ale neřekl jí, jak to bylo nebezpečné, protože ji nechtěl vyděsit. Hlavou mu vířily myšlenky: „Neskončím jednou taky tak? Není to tím, že stárnu? Co kdybych se vyboural? Zvládnu to příště?“ To byly zcela přirozené a zdravé otázky. Ale tím, že se Dick snažil mít všechno pod kontrolou a nedat svému okolí najevo žádnou ze svých slabostí, uzavřel se raději do sebe a nedokázal s blízkými lidmi sdílet svoje radosti ani starosti. Zpočátku může kontrola nad emocemi fungovat, jako když herec hraje nějakou roli. Po čase se ale tato role stane zvykem, ze které už policista nedokáže podle své vlastní vůle vystupovat a zase do ní vstupovat. Má před sebou velké dilema: Policista je při plnění služebních úkolů chválen a odměňován za potlačování emocí, za vytváření distance a v soukromém životě je za to samé trestán, protože to vede k odcizení a opomíjení potřeb a tužeb těch, které miluje. Není pravda, že se policisté chovají chladně proto, že nemají žádné emoce. Je to naopak proto, že je potlačují a brání se jejich náporu, který by mohl smést je i lidi v jejich okolí, což by mohlo mít za následek destabilizaci situace a snížení schopnosti ji účinně řešit. Někdy si policisté svoje emoce šetří pro chvíle, kdy je mohou nerušeně projevit – například při sportovních utkáních nebo na pohřbech svých kolegů. Váš partner-policista se může klidně bavit o tom, co se mu ten den stalo, ale může se zdráhat říct vám úplně všechno, protože se bojí, že by nad svými emocemi ztratil kontrolu. Nebo si může myslet, že bude lepší, když se k příslušnému incidentu nebude vracet a znovu ho tak křísit k životu, takže o něm nebude mluvit vůbec. Obhájí si to přitom zcela konvenčním způsobem: „Moje manželka nemá ráda, když jí tohle vyprávím. Stejně to nikdy nepochopí, a kdyby to pochopila, vyděsilo by ji to a to já nechci.“ Policisté proto drží své pocity pod pokličkou. Slyšeli už mnohokrát varování různých lidí, že emoce mohou ohrozit jejich bezpečnost a ka49


riéru. Protože už potlačili tolik emocí, mohou si začít myslet, že kdyby dali najevo jenom nepatrný dílek nějakého pocitu, spustilo by to emoční příval, který nejsou s to sami zastavit. V obavě ze záplavy pocitů mohou někteří policisté začít potlačovat nežádoucí obsahy vědomí pomocí alkoholu. Nebo si začnou nadměrně všímat jiných lidí – manželky, dětí nebo svého šéfa – a zabývat se jejich pocity a problémy namísto toho, aby řešili své vlastní. Nebo se mohou začít distancovat od rodiny, což je velmi rozšířená taktika zvlášť mezi muži. Měla jsem jednoho klienta, říkejme mu třeba Phil. Chodil ke mně velmi dlouhou dobu, protože postřelil jednoho člověka podezřelého z krádeže a ten pak zemřel. Každý týden mi klidným, vyrovnaným hlasem říkal, že mu tahle událost způsobila velkou psychickou bolest a citelně narušila jeho soukromý život. Bylo to ale zvláštní – způsob, jak mluvil o svém problému, vůbec neodpovídal tomu, co říká. Jednoho dne jsem poukázala na rozpor mezi tím, jak nezaujatě o svém trápení mluví, a tím, jak moc se ho to dotýká. Dal se do pláče a plakal velmi dlouhou dobu, až měl oči úplně oteklé a byl zcela vyčerpaný snahou ventilovat své potlačené emoce, které se v tu chvíli podobaly ohromné přílivové vlně. To byl bod obratu, od kterého se začal uzdravovat. Protože jsou policisté podněcovaní k tomu, aby potlačovali svoje emoce, musí někdy jejich rodiny bojovat o jejich pozornost, což může vyvolávat hněv a hysterii. Ačkoli jsou policisté velmi ostražití při sledování různých varovných signálů a příznaků nebezpečí, jsou velmi často nepozorní k jemným projevům emocí. Policisté jsou třeba vycvičeni tak, aby sledovali spíš ruce podezřelého, než aby se mu dívali do tváře. Pokud je má někdo zasáhnout zbraní, bude ji určitě držet v ruce a nebude útočit hlavou. Trénink, který vede policisty k tomuto typu ostražitosti vůči nebezpečí, v nich otupuje schopnost vnímat další aspekty nonverbální komunikace, které jsou u ostatních lidí v popředí. Dalším důvodem, proč se policisté snaží držet svoje emoce na uzdě, je skutečnost, že se setkávají s mnoha projevy utrpení a zoufalství. Dr. El50

ŽIVOT S POLICAJTEM

len Scrivnerová ve své přednášce o stresu v rodinách policistů, kterou pronesla na půdě Kongresu, řekla, že průměrný policista se v prvních třech letech služby setká s tolika lidskými tragédiemi jako běžný člověk za celý svůj život. Následkem toho u něj dochází k jakési „únavě z neustále opakovaného prožívání soucitu“. Je určitě dobré nekonzumovat lidské utrpení, nepřevalovat se neustále v bahně lidských tragédií a držet si střídmý odstup. Problém je pouze v nadměrné kontrole nad normálními emocemi a reakcemi a v radikálním distancování se od nich. Jim Reese, agent FBI ve výslužbě, říká: „Strážci zákona umí velmi dobře vypínat svoje emoce, jako když běžný člověk otočí vypínačem. Mnoho z nás ale často neví, jak je pak zase zapnout.“ Pocity tvoří nejintimnější část naší osobnosti. Dokud my sami nebudeme mít přístup k této části naší osobnosti, nemůžeme očekávat porozumění ani od svého okolí. Pocit intimity je mezi dvěma lidmi možný, pokud si dokážou navzájem sdělit ty nejosobnější myšlenky a emoce. Aby tohle člověk mohl podniknout, musí podstoupit vždycky určité riziko a být ochotný stanout na chvíli před druhým v celé své nahotě a zranitelnosti. Je v tom určitý paradox. Ztrácíte kontrolu, abyste ji mohli získat. Když člověk riskuje, měl by riskovat na nějakém bezpečném místě. Ideálním a nejbezpečnějším místem je v tomto směru zpravidla naše rodina nebo kruh našich přátel.

CYNISMUS A PŘEHNANÁ OCHRANA S kontrolou emocí, která ovlivňuje přátele a rodinné příslušníky policistů, souvisí ještě další dva aspekty. Jedním je snaha policisty ochraňovat svoji rodinu před drsnou životní realitou. Druhým aspektem je pak cynismus vyplývající z víry, že veškeré lidské jednání je motivováno především sobectvím. Cynik neočekává od lidí nic dobrého, a je proto zřídka zklamaný. Policisté se sklonem k cynismu pak chrání sami sebe a svoje rodiny před úhonou a snaží se zabránit tomu, aby se někdo blízký stal obětí tohoto nevlídného světa. 51


Cynismus se rodí z dlouhodobého kontaktu s nejhoršími lidskými vlastnostmi – policisté mají samozřejmě skvělou příležitost se s nimi seznamovat denně. Když se lidé cítí dobře a všechno se jim daří, určitě nevolají policii. Lidé dokážou policistům lhát úplně o všem: kdo jsou, co dělali, jak se jmenují a tak dále. I zákona znalí občané dokážou někdy při obhajování dopravních přestupků tak překrucovat fakta, že nad tím zůstává rozum stát. Stačí pár zklamání a mladý policista plný ideálů si vybuduje ochrannou zeď cynismu, protože má pocit, že jinak by vypadal jako blázen nebo naivka. V policejním sboru je tolik cynismu, že tu policista velmi snadno najde stejně naladěného přítele, který ho bude v tomto postoji utvrzovat. Sid byl velký cynik. Kdykoli přivedla jeho dcera domů nějakého kluka, nelíbil se mu. Každý otec, který má dospívající dceru, má o ni samozřejmě strach, a Sid si navíc vybavoval i některé vzpomínky ze svého dospívání. Jeho reakce ale byly poněkud extrémní. Někdy si dokonce lustroval nápadníky svojí dcery v trestním rejstříku, což bylo proti předpisům. Nesnažil se přitom kohokoli z nich blíž poznat, a dokonce se s nimi ani nesnažil zapříst hovor. Kdykoli si jeho manželka nebo jeho dcera na jeho chování stěžovaly, argumentoval tím, že pracuje u policie a že jako policista musí znát motivace lidí lépe než ony. Řekl jim, že jsou naivní a že se nechají snadno oklamat. Netrvalo dlouho a jeho dcera se začala scházet se svými nápadníky zcela mimo jeho dohled a Sid tak ztratil veškerou kontrolu nad jejím milostným životem. Ztratil také důvěru a respekt svojí dcery. Někteří policisté se snaží tak usilovně ochraňovat svoji rodinu a vytvořit z ní jakési posvátné místo, že začnou budovat bariéry mezi ní a okolním světem, které nedokáže nikdo překonat. Zapomínají na to, že existuje rozdíl mezi jejich prací a rodinou a že při příchodu z práce domů je někdy potřeba přeřadit na nižší rychlost. Začnou svoji rodinu nadměrně ochraňovat. Život, který členové jeho rodiny žijí nebo by spíše chtěli žít za hranicemi svého domova, je nezajímá. Jejich úzkostlivost a strach o bezpečnost jejich rodin mohou vést až k extrémním posto52

ŽIVOT S POLICAJTEM

jům, omezování rodinných aktivit, k zakazování volného pohybu členů rodin po městě a rozhodování o tom, s jakými vrstevníky se budou děti kamarádit a jakých akcí se budou účastnit. Někteří policisté, kteří se snaží nadměrně a úzkostlivě chránit své blízké před životní realitou, mohou zavírat oči před tím, že se jim v jejich práci nedaří a že nejsou spokojení sami se sebou. Například jeden policista, který neustále peskoval svoji ženu kvůli nedokonalému úklidu domácnosti, zjistil, že zatímco on zná všechny nedostatky své ženy a ví o všem, co se jí nepovedlo, sám o svých vlastních nedostatcích a pracovních nezdarech nemluví. Dnes je populárním tématem různých diskusí to, jak se rodiče nestarají o své děti. Úzkostliví policisté mají opačný problém: nedokážou se oprostit od své starostlivosti a nadměrného zájmu o bezpečí své rodiny. Mohou se dopracovat až tak daleko, že se odříznou od okolního světa, od názorů a životů ostatních lidí, a myslí si pak, že celý svět kolem nás funguje stejně jako ten jejich policejní. Pokud seberete odvahu a naznačíte jim, že věci mohou být i jinak, dost pravděpodobně s vámi nebudou souhlasit. Řeknou vám, že o tom nemůžete nic vědět, protože nejste policajt. Taková reakce je jednak necitlivá a zároveň je zcela nemístná. Vyjadřuje ale velmi dobře způsob, jímž nadměrně ochraňující a zároveň cyničtí policisté vnímají svět. Žít s člověkem, který ani na okamžik neodkládá svoje zbraně a svoji ostražitost, může být samozřejmě velmi frustrující. Také citový odstup, který je s tímto postojem spojený, je velmi nepříjemný. Pokud k tomu ve vašem vztahu dojde, můžete se cítit osamělí. Člověk v takových situacích obvykle neví, co má dělat. Můžete se stáhnout, distancovat se od partnera nebo předstírat, že vás nezajímá. Můžete si stejně jako váš policista začít budovat určitou silovou kontrolu nad emocemi, což může být opět určitá reakce na samotu, odcizení, izolaci a citové odmítání ze strany partnera. Nebo se můžete snažit k partnerovi přiblížit i přes jeho odpor a budete pak svého policistu pronásledovat a nutit ho, aby se vám otevřel. To jsou celkem běžné tanečky mezi muži a ženami – on prchá, citově se distancuje a ona ho pronásleduje. Je to ovšem strategie, kte53


rá většinou vůbec nefunguje, ačkoli je celkem pochopitelná, neboť úsilí o navázání citového kontaktu s člověkem, kterého milujete, je naprosto přirozená věc.

V PASTI ROZKAZŮ A PŘÍKAZŮ Policisté tráví ve svém životě více času tím, že řídí druhé, než tím, že řídí sami sebe. Je pravdou, že většina práce policisty spočívá v tom, že musí mít něco nebo někoho pod kontrolou: musí řídit dopravu, musí mít pod kontrolou dav lidí, zločinnost, peníze, přesčasy a podobně. Policie je polovojenská, hierarchicky uspořádaná organizace, jejíž příslušníci mají hodnosti, jedni jsou nadřízení a druzí jsou podřízení. Moc a autorita zde vyplývá z přesně stanovené organizační struktury. Některým lidem tato organizační struktura vadí a říkají, že už není tak efektivní, jako tomu bylo dřív. Většině policistů ale tento polovojenský systém vyhovuje a jsou přesvědčení o jeho jasnosti a efektivnosti. Akceptují, že tu je někdo, kdo dává příkazy, a někdo, kdo tyto příkazy plní. Policista, který je zvyklý bez mrknutí oka a bez jakéhokoli zapochybování dávat a přijímat rozkazy, může doma narazit. Může být roztrpčený nebo přímo naštvaný, když ho ostatní členové rodiny neposlouchají. Problém je samozřejmě v tom, že se členy vlastní rodiny není vhodné zacházet, jako by to byli podezřelí, zločinci nebo nižší šarže, kterým je třeba dávat rozkazy. Většině rodin se takové jednání nebude vůbec líbit a nestrpí ho. Případ Jackie je tou nejlepší ukázkou míry, za kterou už není dobré jít. Když byl Jackiin manžel Lester povýšen, oba z toho měli velkou radost. Musel na toto povýšení velmi dlouho čekat a Jackie měla pocit, že si ho opravdu zaslouží. Sama se také hodně obětovala, aby mohl Lester dělat víc přesčasů a měl víc energie na svoji práci. Když se pak Lester začal chovat, jako kdyby mu celá jeho rodina patřila, Jackie to moc bolelo a byla z toho šokovaná. Jeho povaha se od základu změnila. Když byl doma a něco chtěl, neobtěžoval se už ani poprosit. Znělo to jako roz54

ŽIVOT S POLICAJTEM

kazy. Jackie mu jeho chování pár týdnů tolerovala, a když viděla, že se nezmění, připomněla mu, že ona – mnohem lépe než kdo jiný – ví, jaké úsilí jeho povýšení stálo. Řekla mu, ať si jasně uvědomí, že není v práci a že od něj očekává určitou úctu a respekt a že to, co ona dělá pro rodinu, není zdaleka jenom automatická činnost a její povinnost. Konkrétně pak Lesterovi zdůraznila, že by byla ráda, kdyby jí občas třeba řekl „prosím“ nebo „děkuji“, když od ní něco potřebuje. Když mají policisté nějaký problém v rodině, mohou mít někdy tendenci řešit ho způsoby, které se obvykle používají spíš v jejich práci. Když se jim to nedaří, mohou cítit frustraci a zahanbení a podezřívat druhé z nedostatku vstřícnosti. Nedostatek vstřícnosti může u policisty vyvolávat hněv, protože byl prostě od začátku vycvičen v tom smyslu, že podezřelý, který se k němu nechová vstřícně, pro něj představuje určité nebezpečí. Když pak chybí vstřícnost samotnému policistovi, vystavuje se riziku, že proti sobě popudí své nadřízené a ztratí šanci na povýšení. Příkazy a rozkazy snáší nelibě především dospívající mládež, která je zvyklá revoltovat a stavět se vůči dospělým do opozice. Je to přirozená součást jejich dozrávání. Dezinterpretace jejich revolty nebo – ještě hůř – její zaměňování s fyzicky agresivním chováním může vyvolávat zbytečné problémy. Protože policisté mají tendenci vidět všude kolem sebe katastrofy – a přirozeně očekávají vždy tu nejhorší myslitelnou alternativu –, mohou na odbojnost svých dětí reagovat příliš podrážděně. Jeden policista mi kdysi vyprávěl, jak doma snímal z různých předmětů otisky prstů, aby vyřešil rodinnou záhadu – některé z jejich dětí jim vzalo nějaké peníze. Tehdy mě napadlo, že mohl ten problém vyšetřit poněkud méně policejními metodami. Jeho děti potřebovaly otce, a ne policajta. Měly se také naučit, že když něco potřebují, mají o to požádat a nekrást kvůli tomu. A měly se také naučit snášet své zklamání, když nedostanou všechno, po čem touží. Obávám se, že jediné, co se díky otcově lekci naučili, bylo to, že si příště dávali lepší pozor, aby je nechytil. 55


Je velmi nepravděpodobné, že se dítě svěří rodiči, který používá vyšetřovací metody a nesnaží se svému potomkovi porozumět. Když se budete ke svému dítěti chovat jako k podezřelému, je docela možné, že se po čase začne chovat jako zločinec. Jako příklad cholerického policisty vyžadujícího po druhých disciplínu můžeme uvést Peteho. Pete hrál jednou se svou rodinou minigolf. Člověk, který hrál před nimi, nehrál dost rychle na to, aby to vysoce agilnímu, rychlému sportovci Peteho typu vyhovovalo. Pete onoho muže nejprve požádal, aby hrál rychleji. Poté ho požádal, aby jeho rodině uvolnil místo, tak aby mohli pokračovat dál. Když muž na jeho požadavek nereagoval, Pete na něj začal řvát, chytil ho za límec a praštil s ním o zem. Správce minigolfového hříště následně Peteho a celou jeho rodinu vykázal, jejich minigolfové odpoledne bylo v troskách a Peteho děti se naučily, že nejlepší způsob řešení problémů je řešení za použití síly a ponižováním druhých lidí. Rozkazování posiluje nerovnost člověka udělujícího a přijímajícího rozkazy a mělo by proto zůstat uzavřeno za dveřmi policejního pracoviště. Rozkazování nepatří do rodiny ani mezi přátele, protože téměř naprosto znemožňuje uvolněnou a vřelou atmosféru. Zkuste se uvolnit s člověkem, který si brilantně osvojil umění vyslýchat podezřelé a který není schopen se této dovednosti vzdát ani v běžném životě a je neustále chráněn imaginárním brněním a neochvějně přesvědčen o tom, že jeho názory jsou ty nejsprávnější na světě. I já sama se musím často potýkat s bojovným konverzačním stylem policistů, s nimiž pracuji. Občas mě trochu překvapí, že humor je někdy jediný způsob, jímž policisté dokážou dát najevo svoji náklonnost k druhým. Snažím se jim ukázat, že existují i jiné způsoby, jak toho docílit. Tento styl humorné až ironické konverzace mě sice občas dokáže pobavit a potěšit, ale přiznám se, že mě tento způsob komunikace jindy poněkud unavuje a působí na mě pubertálně a kousavě – každý žert je spíš jako nepříjemné žihadlo, než aby léčil a napravoval. 56

ŽIVOT S POLICAJTEM

Jedna moje kamarádka je knihovnice a její manžel je právník. Je to velmi výřečný muž, který je zvyklý se u soudu hádat s neméně výřečnými protivníky. Ona je naproti tomu velmi tichá žena, což je při její profesi normální a typické. Je spíš introvertní a snaží se plnit druhým jejich přání. Její manžel kolem ní dokáže roztáčet ohromné veletoče rétorických a konverzačních her, zatímco ona cítí bezmoc a frustraci, protože nedisponuje takovou jazykovou obratností jako on. Když se chce prosadit, je to pro ni velmi emočně náročné, cítí se pak vyčerpaná a pochybuje sama o sobě, protože si připadá jako potvora a urýpaná semetrika. Její manžel ale miluje konfrontaci. Každá polemika nebo výzva ho nabíjí energií, protože může projevit svoji výřečnost a argumentační důvtip. Samotnému se mu ale nelíbí, že svoji manželku svou energií tak trochu válcuje, protože ji v nitru opravdu miluje a uctívá. Přál by si, aby jeho přirozená energie a razance jeho ženu tak nedecimovaly. Je pro něj ale těžké zpomalit a po každé plamennější debatě pak lituje toho, co jí v návalu emocí řekl. Moje kamarádka se musela naučit být v debatách se svým manželem asertivnější, tak aby s ním držela krok. Osvojila si několik schopností, které vnímá jako určité nástroje, jež používá k tomu, aby si stála za svým a nereagovala na konfrontaci hysterickými výbuchy. Přečetla si několik knížek o asertivitě a přihlásila se do kurzů asertivity, které se pravidelně konají v místě jejího bydliště. Díky tomu se naučila několik základních zásad. • • • • • • •

Trvejte na svých právech. Řekněte nahlas svůj názor. Prezentujte druhým konstruktivní kritiku. Naučte se iniciovat konverzaci. Naučte se ukončit konverzaci. Odmítejte neopodstatněnou kritiku a iracionální požadavky. Naučte se nesouhlasit s druhými. 57


• • • • • • •

Dávejte najevo svoje potřeby a přání. Naučte se skládat a přijímat komplimenty. Vyhledávejte přátele. Předkládejte různé návrhy. Když je to vhodné, řekněte „ne“. Ptejte se a žádejte informace. Dejte druhým najevo, že jste tady.

O asertivitě bylo napsáno mnoho vynikajících knížek a v dnešní době není zajisté problémem přihlásit se také na některý z vhodných kurzů asertivity. Být asertivní je určitě velmi cenná dovednost, kterou oceníte v každé oblasti lidského života a tím pádem i ve zcela specifických případech, kdy máte co do činění s hodnostmi a vyznamenáními obtíženým autoritářským policistou.

STAV NADMĚRNÉ BDĚLOSTI (HYPERVIGILANCE) Jednou v neděli ráno mně volal Steve a chtěl, abych k němu ihned přijela. Měl v minulosti dvakrát podezření na infarkt, ačkoli následná lékařská vyšetření neprokázala, že by měl nějaké problémy se srdcem. Měl pocit, že je blázen. Z pohledu medicíny byl naprosto zdravý člověk, přitom ale cítil, že nad ním visí neodbytný mrak smrti a záhuby. Steve trpěl záchvaty paniky které se projevovaly jako následek nekontrolovatelného stavu nadměrné bdělosti (hypervigilance). Zdaleka ne u všech lidí, kteří zakoušejí symptomy nadměrné bdělosti, dochází k jejímu rozvinutí až do fáze panických záchvatů. Každý člověk, který pracuje jako policista, ale něco jako nadměrnou bdělost zažívá. Stav nadměrné bdělosti může být do určité míry nebezpečný a projevuje se v interakci policisty s vnějším světem. Jedná se o svérázný způsob, jakým policisté interpretují okolní svět. Tato interpretace je v porovnání s nepolicejní populací více paranoidní a lze ji jen obtížně odbourat, protože často dochází k jejímu posilování. Od prvního dne 58

ŽIVOT S POLICAJTEM

u policie totiž člověka učí, aby na všechny lidi a věci ve svém okolí nahlížel jako na potenciálně nebezpečné a život ohrožující. Policisté jsou nabádáni a nuceni k tomu, aby se naučili skenovat okolní prostředí a hledat v něm stopy nebezpečí. Učí je, že jejich přežití i přežití jejich kolegů závisí na jejich schopnosti interpretovat většinu okolních předmětů jako smrtelné riziko. Jinými slovy – učí je koukat se neustále kolem sebe a klást si otázku „Co kdyby?“. Od určité chvíle začne nadměrná bdělost měnit část nervového systému, která je zodpovědná za zkoumání okolního prostředí a vyhodnocování nebezpečí. My jako běžní občané tyhle změny nezažíváme, protože nás nikdo nemotivoval k tomu, abychom prakticky v každé věci nebo v každém člověku hledali nebezpečí. Toto zkoumání a neustálé vyhodnocování může být nastaveno tak citlivě, že dokonce i téměř nepatrné nebezpečí spustí v nervové soustavě policisty výstražné znamení. Policista to vnímá jako určitý alarm, který provází pocit uvědomění, přílivu energie, vitality a zostřené pozornosti. Tento psychologický stav jakéhosi povznesení je sám o sobě určitou odměnou v podobě euforického pocitu, něco jako endorfiny pro sportovce. Dr. Kevin Gilmartin, někdejší zástupce šerifa si myslí, že policisté hovoří právě o tomhle stavu, když říkají, že jim jejich práce přešla do krve, nebo když říkají, že trpí závislostí na svém vlastním adrenalinu. Po čase pak mohou „přeinterpretovávat“ znaky signalizující nebezpečí a ztrácet schopnost rozlišovat mezi situacemi, které představují smrtelné nebezpečí, od těch, ve kterých nic nehrozí. V mnoha běžných situacích pak vidí nebezpečí a místo toho, aby odpočívali, uvolnili se a komunikovali s druhými lidmi, tráví drahocenný čas tím, že se snaží uhodnout skryté motivy a tajné úmysly zúčastněných. Může se to stát na třídní schůzce, v kině, při cestě autem na výlet, při večeři v restauraci nebo na večírku. Slyšela jsem už mnohokrát vyprávět o tom, jak manželka a děti zůstaly stát na chodníku nebo v nákupním centru, sedět v restauraci nebo v kině, zatímco jejich tatínek přestal reflektovat jejich rodinnou idylu a znenadání se pohroužil do policejní práce. (To ovšem nemusí být 59


vždycky pouze následkem nadměrné bdělosti, protože někteří policisté u sebe nosí 24 hodin denně zbraň, aby mohli v případě potřeby zasáhnout. Tyto sklony rodinnému životu příliš nesvědčí.) Policisté se ocitají v podobné pasti jako lékaři. Obě profese se těší značné společenské vážnosti a lékaři i policisté jsou vyškolováni pro práci v kritických situacích. Společnost od nich očekává velké nasazení a oni tato očekávání sdílí rovněž. Problém nastává, když policisté trpí nadměrnou bdělostí natolik, že začnou mezní a kritické situace sami vyhledávat, protože potřebují svoji denní dávku adrenalinu, aby necítili sklíčenost a otupělost. Nebo si v sobě začnou pěstovat pocit nadřazenosti nad ostatními lidmi – včetně své vlastní rodiny, která jejich maximální ostražitost samozřejmě nesdílí. Leonův příběh velmi dobře ilustruje skutečnost, že adrenalinového policistu můžeme potkat na každém kroku. Leon a jeho desetiletý syn Rick byli na dovolené a bydleli v motelu. Čas, který trávili společně, byl pro oba velmi cenný. Leon se jednou odpoledne podíval z okna motelu a spatřil na parkovišti nějakého lumpa s pistolí v ruce. Šel okamžitě do akce. Zavřel okenice a nařídil svému synkovi, aby si – pro případ, že by se střílelo – lehl do vany. Leon pozoroval muže, který vstoupil do motelu, a šel pak po chodbě a klepal na různé dveře. Nikdo neodpověděl, ani neotevřel. Leon přemýšlel o tom, jestli nemá zavolat na místní oddělení, oznámit jim, co se tu děje, a toho muže jim popsat. Onen muž s pistolí mohl být klidně policista v civilu anebo také nemusel, Leon se ale hlavně bál, že když bude volat policii, přijde o cenné odpoledne se svým synem a bude muset trávit čas výpovědí a vyplňováním různých protokolů. Nakonec se rozhodl, že se na to vykašle a půjde radši se synem na výlet, který velmi dlouho plánovali. Nakonec ho ale hryzalo svědomí a stále přemýšlel, jestli nemá na policii ještě přece jenom zavolat. Je to nadměrná bdělost? Přemrštěná míra zodpovědnosti? Zbytečné břemeno nebo běžná povinnost? Dilema člověka, který se dostal do konfliktu mezi rolí otce a rolí policisty? Myslím, že se jedná o kombi60

ISBN ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN (ve formátu PDF) ISBN (ve formátu EPUB)

Recommend Documents