ISBN 978-80-860-3756-1 (mobi) ISBN 978-80-86037-58-5 (ePub)
Václav Vlk Stálo to za hovno A stejně byla sranda! ostatně Na obzoru plachta bílá, jsou to uši krokodýla! Místopřísežné prohlášení Autor tímto slavnostně prohlašuje, že všechny osoby, události, citované myšlenky, verše i texty písní zaznamenal tak, jak si je pamatuje on. Jak to bylo ve skutečnosti a jak přesně se z historického hlediska věci odehrávaly, jaká měly osoby občanská jména, jak se verše přesně rýmovaly a písně zněly, do toho ho netahejte. Tohle není dějepis ani umělecká kritika, to je to, co jsme zažili a jak si to já pamatuji. Dokud si to ještě pamatuji. Autor
OBSAH Pamětníci si většinou prd pamatují Na začátku hříchu a puberty bývá báseň Pan malíř maloval... Prkna, která znamenají svět Zatracený sukně! Holčičí čumpocháče Kabelka, či ruksak Poprava blond holky Válka pohlaví Kéž, lavičko, kéž bys promluvila Na (h)Havla! Skokana, když ještě žije, ujímá se policie! Řidičova povinnost je stavět znova! „Že jsem stvořil staré báby... Deníčky a památníčky Klika a veksle Módní těla OPBH + OÚNZ O tempora, o mores! Schránka na rohu ulice Freud a první máj Dvacet stupňů pod nulou Špindl Jede, jede, mašinka Na závěr
Pamětníci si většinou prd pamatují Pamětníci se vyznačují většinou tím, že si často nic nepamatují. A pokud si něco pamatují, mnohdy je holá fakta usvědčí z toho, že to, co si pamatují, si vlastně pamatují blbě. Což pamětníky štve, a tak se hádají mezi sebou. Například o to, jak je to možný, že Šemík prchal po onom slavném skoku z Vyšehradu směrem k Radotínu, zatímco Horymír k Neumětelům. Navíc si nemohou vzpomenout, kde vlastně ty Neumětely leží, takže se pohádají i o tohle a zapomenou, proč se vlastně původně hádali… Lidská paměť je vůbec věc ošidná, o čemž by mohl vyprávět kdejaký novinář, kriminalista anebo historik. Je vědecky dokázáno, že pokud se vyptáte několika očitých svědků dopravní nehody, co se vlastně stalo a kdo co udělal, jeden bude tvrdit, že to auto, co nabouralo do druhýho auta, řídil fousatý chlap. Druhý bude přesvědčen, že šoférovala zmalovaná ženská, další řekne, že přesně neví, ale ten řidič měl určitě na hlavě klobouk, když jel tak blbě. Protože tak blbě řídí jen chlapi v kloboucích. A to druhý auto, co bylo nabouraný, to byla podle jedněch modrá škodovka, podle jiného zelený ford a další přísahá na mercedes. A pak se zjistí, že to první byla dodávka KIA a řídil ji pankáč s čírem na hlavě a náušnicí v uchu. A to druhý auto tam žádný nebylo. Jen tak kontrolní otázka svěžesti paměti pro starší ročníky (ale rychle): jaký byl rozdíl mezi TIKI a PEZem? Makačka na bednu, co? Slavní pamětníci často píší paměti, aby si vzpomněli na to, co vlastně vyváděli v mládí. Což vypadá většinou tak, pokud nejde o autora typu Maxima Gorkého, že si najdou nějakého nepříliš slavného spisovatele, namluví mu to na mikrofon, dodají fotky a vůbec dokumentaci a pak, až to vyjde, si to povídání o sobě přečtou. A pokud jsou soudní, tak se sami nad sebou podiví, co se dočetli a jak byli vlastně úžasně inteligentní, krásní a vůbec vzdělaní. A jdou si vybrat penízky. A je to. Ovšem, přátelé, co obyčejný člověk? Může ten napsat paměti? No může. Ale kde na to vezme čas a kdo mu to taky vydá, že? A přitom my všichni – my, vy, oni, ony i ona – bychom rádi přednesli světu svůj příspěvek. Své paměti. Své názory. Zvláště, jak správně říkal slavný prvorepublikový komik Jára Kohout, když už člověk všechno poznal, všechno se naučil a skoro všechno viděl, takže by mohl radit, nenajde nikoho, kdo by ho byl ochoten poslouchat. Což je fakt. V poslední době se často vykládá, že naše generace, ročníky narozené tak někdy mezi roky 1930 a 1950, už nejsou k ničemu, nikdo je nepotřebuje, a dokonce se obecně tvrdí, že jsme ani nic zajímavého neužili, nezažili, a vůbec. Což není pravda! Tak to ne, takhle to nebylo! Jak jsem zjistil z reakcí čtenářů na stránkách internetového časopisu Neviditelný pes, kde některá z těchto povídání vyšla, náš obecný názor na naše vlastní mládí je takový, že i když to většinou stálo za hovno, na druhé straně byla aspoň sranda. A tak vznikla tahle knížka. Ovšem také díky tomu, že jsem, věřte nevěřte, našel někoho, kdo byl ochoten ty moje – tedy vlastně „naše“ – vzpomínky poslouchat. Tedy posloužit jako ono pověstné ucho, kterému každý vypravěč musí, aby to mělo nějaký smysl, svá povídání adresovat. Takhle to autoři dělají odpradávna. Už ve škole nás učili, že tak nějak to dělal i jistý Homér, a to že byl panečku nějaký autor. Pojďme se vnořit do doby nedávno minulé. Do našeho mládí. A zavzpomínejme si, pobavme se a pochvalme sami sebe. (Aspoň trochu, že jo?!) Jak říkával pan režisér Bouma, když jsme natočili další díl Receptáře: „Musíme si to pochválit! Nikdo jiný to za nás neudělá.“
P. S. Přečetla-li tuto zahajovací kapitolu osoba mladší a má pocit, že je řeč o středověku (já to dělám tak, že už v knihkupectví před zaplacením se snažím přečíst aspoň první kapitolu, abych věděl, zda je to pitomý, nebo jestli to mám koupit, za ty peníze), může knížku zakoupit a třeba věnovat tatínkovi, matince, dědovi s babičkou a tak. Protože, přátelé, kdo si čte, ten si vlastně hraje. A kdo si hraje, nezlobí! A význam tohoto sdělení chápe každý, kdo má doma nějakého dědečka či babičku. Vím to z vlastní zkušenosti. Už jsem dědeček. Autor
Na začátku hříchu a puberty bývá báseň Příběh, pověst, pohádku či jenom nějaké takové povídání by měl člověk, jak už bylo řečeno, někomu povídat. Někomu konkrétnímu. Dlouho jsem dumal, komu budu vypravovat, jací že my, naše generace, jsme „bývali statní jonáci“, až jsem přišel na neteř. Neteři Lucii to budu vypravovat! A proč zrovna jí? No protože to bude o životě. A protože život je plný nástrah a pokušení. Takže obzvláště nezkušené mladé dámy mohou upadnout do osidel hříchu a spárů neřestí, když jim nikdo včas neporadí tím, že jim vylíčí, co všechno potkalo jeho, a tím pádem to může potkat i ji. Nebo je. Nebo prostě někoho. Sice jsem nikdy nebyl v Moskvě, jak se od toho, kdo směl radit, vyžadovalo za minulého režimu, ale tu druhou podmínku, tehdy platnou, aby bylo raditeli víc než šedesát, už splňuji. No a taky jsem ji vybral proto, že neteř Lucie bydlí v Paříži. A čtenář musí uznat, že když vyprávím něco někomu do Paříže, je to určitě pro čtenářstvo zajímavější, než kdybych to vypravoval někomu, kdo bydlí v Kardašově Řečici. Anebo na Starém bělidle. Nejsem Božena Němcová. Ani co se týče krásy a talentu, ani životní orientace. Dříve se psaly dlouhé dopisy, dneska se posílají e-maily. Počítač mám, Lucka taky, takže se do toho můžu pustit. Do vyprávění a mezi řádky do nenápadného radění. A kdyby vám tam ta Lucie vadila, přeskočte to. Ale ošidíte se. Takže začnu: Milá Lucie, já vím, že vzhledem k tomu, že už máš dvě děti, je to trochu zbytečný, ale přece jen, jednou jsi moje neteř, tak co bych ti nesdělil několik poučení do života. Nikdy nemůžeš vědět, kdy se ti mohou hodit. Tak třeba jedno ze základních životních pravidel praví: 1) Pan režisér a maminka mají vždycky pravdu. 2) Pokud náhodou nemají pravdu, platí pravidlo číslo 1. Nezbývá mi než k tomu dodat, že k osobám uvedeným v bodě jedna doplní každý autor literárního díla, má-li aspoň nějaký pud sebezáchovy, také vydavatele. Tím jsem, doufám, provedl úlitbu bohům a teď začnu kapitolou, o které nakladatel říkal, že není nic moc. Prý začínat knížku povídáním o básních… No a proč ne? říkám já. Báseň totiž stojí většinou na začátku nějakého hříchu, někdy jen hříšku. A hříchy jsou krásné. A lidstvo jim rádo podléhá, protože jsou také tááákhle sladké. Už malý kluk se tetelí rozkoší, když může v rohu za křeslem tajně čmárat špačkem tužky na stěnu, tak panensky bílou. A co teprve ta rozkoš zkoušet, co to udělá, když se strčí drát do zásuvky?! Elektrické pochopitelně! A holky? Ach, ta první ukradená mámina rtěnka, kterou se mladá dáma, co ještě nevidí přes psa na kropicí konev, zmaluje jak indián na válečné stezce! Takovéto nevinné hříšky uspokojují jen do doby, kdy mladý muž zjistí, že k dosavadním zásadním stanoviskům, jako že uklízet pokoj, čistit si zuby a měnit slipy jindy než o Vánocích je zbytečnost, jej začínají napadat i jiné myšlenky. Geniální, jak by ne. Mladé muže a mladé dívky napadají zásadně vždy jen naprosto úžasné myšlenky. Až se dotyční sami podivují nad tím, jak se mohly tak naprosto geniální děti narodit tak naprosto pitomým rodičům. Netuší, že se právě začala hlásit puberta. Z ničeho nic najednou začnou mladé muže zajímat dívenky. A aby se dotyčný čtrnáctiletý duševní gigant nějak vetřel do jejich přízně, musí opustit své dosud tak milované zvyky. Například nosit ponožky tak dlouho, dokud se nezlomí. Dokonce jej cosi nutí i
pracovat, což doposud považoval za činnost vyvíjenou jen osobami starými (nad 18 let) a osobami přestárlými (všichni starci a stařeny nad 25 let). Zájem o osoby druhého pohlaví většinu našinců (až na ona pověstná 4 %) nepustí až do vysokého věku. A když už nic jiného, aspoň si s nimi, většinou, rádi vyprávíme. Když jsme na skutečné hříchy ještě příliš mladí anebo už příliš staří. Protože vyprávět a přehánět je také takový malý, ale sladký hřích. A teď se už vrátím k původnímu tématu. Nesmíme tedy zapomenout, že na začátku skutečných hříchů a puberty bývá často báseň. Báseň je prastarý umělecký útvar, který pravděpodobně vznikl hned s rozvojem řeči. Již pračlověk Janeček přispěchal do tábora a mávaje nad hlavou kyjem, vykřikl na shromážděné neandertálce: „Eka, eka, eka, meka, meka, meka, hum, hum, hum,“ což se mu rýmovalo a v překladu do dnešní nerýmované řeči to znamenalo něco jako: „Viděl jsem množinu mamutů, tak vám to tady povídám a jděte je rychle ulovit, já jsem z toho nějak hin, už nemůžu.“ Ostatní muži pak vyrazili z tábora, vyštváni ženskými řečmi, aby už konečně sehnali něco pořádného do hrnce a neváleli se furt u ohně a nevedli pořád ty svoje řeči, jak byli kdysi dávno stateční a co všechno ulovili – dřív. Takže zatímco ostatní lovci šli kopat jámy na mamuta, což bylo podle mne stejně užitečné jako leninský subotnik, dotyčný si sedl na zem a okouzlen vlastní inteligencí opakoval svůj rytmický výrok a pomalu se dostával do tvůrčího transu. Mezitím po očku pokukoval, když už zbyl jako jediný chlap v celém táboře, nepočítaje mladé usoplence a starce nad hrobem, co na to místní ženský. Lovci nakonec našli mamuta, co spadl sám ze skály, počkali, až pojde, protože to bylo jistější, a po návratu domů, obtíženi kýtami a jinými mamutími lahůdkami, sdělili stařešinům, že nejdříve vykopali obrovskou jámu, pak do ní zahnali mamuta, propíchali ho oštěpama, utloukli kamennýma sekerama a tak vůbec. Barvitě a mnoha slovy popsali „hrdinný“ boj a svoje „vítězství“. Formou volného, ale barvitého líčení něčeho, co se ve skutečnosti vůbec nestalo, vytvořili mimoděk základ pro povídku, epos a román. Ovšem také pro správný způsob hlášení o splnění úkolů na nadřízený úřad. Sdělenou informaci převzal i praotec Janeček, který sice věděl, že z toho vyprávění není ani slovo pravda, ale zato že se moc dobře poslouchá. Dokonce i stařeny, co celý den žvýkaly kůže, jak nařídil šaman, aby tak bylo aspoň chvíli ticho, protože když máte v hubě kůži z králíka, nemůžete moc diskutovat, údivem otevřely ústa. Žvýkané kůže jim spadly na zem do písku, takže když je zvedly, tak je pak žvýkaly i s křemínky, a tak byl položen základ činění kožešin. Na základě vyprávění lovců, co nic neulovili, a vítězů, kteří nikde nezvítězili, vytvořilo lidstvo svoji první velkou báseň zvanou hrdinský epos. Tento způsob opisu jinak nudných skutečností se stal postupně tak rozšířeným a oblíbeným, že některá z těchto děl se zachovala a pronikla až do učebnic žáků o tisíce let později. A ti se je musí, jako trest za své ukecané předky, učit, navíc pronásledováni učitelkami onou strašlivou otázkou: „A co tím chtěl básník říci?!?“ Už pračlověčí básníci zjistili, že když básní, nemusí chodit kopat jámy na mamuty. Ani pracně natloukat tuhé mamutí maso kameny. A že když je někdo přijde obtěžovat, že by také měli jít konečně něco pořádného dělat, otočí k tazateli zachmuřeno-zasněnou tvář od obzoru, kam zadumaně hledí, a opovážlivci řeknou: „Neruš, nevidíš, že tvořím?“ Další výhodou je jinak celkem nepochopitelná obliba poetů u dívek a dam, hlavně u těch půvabných. Snad proto žádná doba nezná mladého gramotného muže, který by někdy nezatoužil psát básně. A pod vlivem oněch básní se nesnažil vloudit do přízně nějaké krasavice. Nebo aspoň, když není náročný, vůbec nějaké ženské. Jinoši jsou k tvorbě veršů nuceni jistým silným vnitřním napětím, o kterém se bláhově domnívají, že se jedná o tlak tvůrčí. Ani naši generaci toto puzení nevynechalo. I nás přepadala tvůrčí horečka.
Síla, která nutí mladíky k tvorbě veršů, propuká nejčastěji v době, kdy jim začínají rašit vousy, hlas poskakuje a jejich konverzace s přáteli připomíná rozhovory pastevců stád (také se v ní vyskytuje samý vůl). Ovšem hlavním podnětem k záchvatu tvůrčího nadšení je skutečnost, že mladík najednou zjistí, že kolem něj, před ním a za ním a prostě všude, ale všude, je najednou žena. Ve stovkách podob, v tisících těl, ve stovkách úsměvů a slibujících očí. Což ho úžasně zajímá. Ve stručnosti bych se však chtěl dotknout jisté části mužské populace, která začne básnit ještě dříve, než se objeví tyhlety sekundární znaky dospívání, jak říká odborná literatura. Z vlastní zkušenosti vím, že verše, nezatížené „vnitřním pnutím“, bývají daleko pestřejší co do obsahu a formy. Například ve společné tvůrčí dílně se spolužákem Láďou jsme v páté třídě napsali předlouhou poému na historicko-filozoficko-existencionální téma. Vycházeli jsme z děl, která byla ve škole uváděna jako zářný příklad vítězného „umění“, například Čuk a Gek, Timur i jevo kamanda, Jak se kazila ocel a film na klasické téma Patnáctiletý kapitán. V tvůrčím prostředí pražské periferie, plné znárodněných živnostníků, hysterických soudružek, tramvajáků, i dlouho po Vítězném únoru tajných národních demokratů, věčně žíznivých dělníků z cihelen a pískoven, kterých byly každý večer plné hospody čtvrté a nižší cenové kategorie, se to vše v nás přetvořilo v novou kvalitu. Dá se říci, že jsme k základnímu tématu přistoupili způsobem tvůrčím a neortodoxním. Tento sešit skrývající plody našeho uměleckého snažení se bohužel ztratil. Ale abyste si mohli udělat představu o síle tvůrčí invence dřímající v jinošských hlavách, snad jen na ukázku první verše, vzniklé pod nezapomenutelným dojmem z díla jednoho velikána sovětské literatury: Na obzoru plachta bílá jsou to uši krokodýla… Naše experimentální dílo, dovoluji si poznamenat pro budoucí literární badatele, vznikalo tak, že každý řádek napsal jeden z autorů. Jednalo se tedy o jedno z prvních takzvaně „duálně syntetických děl“. Vezměme si například čtyřverší, které si jediné pamatuji, a rozeberme je podle nejlepších tradic domácích i zahraničních literárních kritiků. Inkriminované verše zní (psány experimentálně vestoje v lavici, při hodině hudební výchovy, protože v oněch dřevních dobách se ještě pělo vestoje): Zpívej, kapitáne, zpívej, moc se neulejvej, dostaneš dvojku z mravů, já zítra na moře plavu. Hluboký rozbor uvedeného díla začneme tím, že si autory rozdělíme na autora A a autora B. Autor A zahajuje verše výzvou ke zpěvu. Dnes víme, že ke zpěvu svobodnému, který protestuje proti všem formám utlačování. Autor B kontruje požadavkem, aby se autor A nesnažil planými proklamacemi vyvléknout z radostného zpěvu, a tím i z boje proti diktatuře (báseň vznikla cca v letech 1954/55). Autor A konstatuje smutnou skutečnost, že spoluautor B, pronásledovaný za své humanistické postoje, bude pravděpodobně diktátorským systémem, reprezentovaným učitelkou zpěvu, potrestán. Autor B pak sděluje, že on si z útlaku nic nedělá, protože již brzo odplouvá do neznámých dálek, které byly v té době pro běžného občana zcela nedostupné (taky to byla báseň, a ne
