Copyright © 2011 Universal Studios and DreamWorks II Dist. Cowboys & Aliens TM & © Universal Studios and DreamWorks II Dist. Licensed by Universal Studios Licensing LLC. Translation © Richard Janda, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-916-9 ISBN 978-80-7462-179-6 (ePub) ISBN 978-80-7462-192-5 (mobi)
Věnováno matkám, které své dcery nechávaly hrát si na „kovboje“ (a číst science fiction). Zejména té mé: Carol (Erwin) Dennison Wardové 13. 12. 1921 — 17. 3. 2010 Chybíš mi, mami. 17. 3. 2011
PODĚKOVÁNÍ Poděkovat chci především svému vydavateli Tomovi Dohertymu za vytrvalou podporu a editoru Jamesi Frenkelovi z vydavatelství Tor Books za to, že mi umožnili usilovat o pravé ocenění (pravým oceněním nejsou nikdy peníze); Cindy Changové, Jennifer Epperové a Jennifer Sandbergové z NBCUniversal a tvůrcům filmu, kteří pomohli naplnit potenciál této novelizace způsobem, který neovlivnil film samotný, ale výrazně obohatil tuto knihu. Mé díky si dále zaslouží Lawrenc W. Cheek za knihu Nature’s Extremes: Eight Seasons Shape a South-western Land, inspirativní lyrický portrét (vizuální i slovní) pouští amerického Jihozápadu; James L. Haley, autor knihy Apaches: A History and Culture Portrait, a Dody Fugate (a kol.) z Muzea indiánského umění a kultury, za jejich podrobné a osvětlující popisy interakce Apačů s „vetřelci“ z jejich vlastní planety… V neposlední řadě chci ještě jednou poděkovat své mámě za to, že nás naučila, abychom byli hrdí na dědictví původních indiánů. Eriové byli sice vymazáni z mapy historie už před dlouhou dobou, jejich potomci však nezapomínají.
„On chce boj? Tak ho má mít.“ — „Gunpowder and Lead“ Miranda Lambertová „Všichni ti osamělí lidé — odkud všichni pocházejí?“ — „Eleanor Rigby“ Lennon a McCartney „Vesmír je stvořený z příběhů, ne z atomů.“ — Muriel Rukeyserová
KAPITOLA 1 Jaro v pouštních oblastech Nového Mexika přicházelo a odcházelo s jemností ocelové pěsti v zelené sametové rukavičce. Pár týdnů pršelo, obvykle v podobě průtrže mračen, s pravidelnými duhami, a vybledlá země se zahalila do pláště z trávy; v dobrém roce dokonce i z nějakých těch květin. Skutečná krása pro unavené lidské oči. Zelený plášť však už začal usychat a obnažovat zjizvenou, strašidelnou tvář pouště, její skutečnou podobu, amorální a nemilosrdnou. Někdo v této pouštní pravdě našel mír, či alespoň příležitost: člověk, který nikdy nespatřil žádné jiné místo nebo žádné jiné místo už nikdy spatřit nechtěl. Dokonce i člověk, jenž se snažil zbohatnout tam, kde ležely poklady země často přímo na povrchu a označovaly bohaté žíly stříbra, mědi a hlavně zlata, které čekaly, až je někdo vycucne jako morek z kostí. Chytrý člověk na cestě do nepříliš vzdáleného cíle, s dobrým koněm, dostatečnou zásobou jídla v sedlových brašnách a plnou čutorou, byl možná rád, že neprší. Avšak tento člověk, na něhož dopadaly paprsky slunce šplhajícího nad vzdálený okraj mesy, neměl ani boty. Z nebeské výšky nebyl ničím víc než smítkem v prázdnotě rozlehlé jako samo nebe, ležícím jako mrtvola uprostřed prašné stezky. Šedé kalhoty měl na koleni roztržené, kůži opálenou a krátké tmavé vlasy spečené potem a špínou. Velká rudá skvrna na roztrhané košili vymezovala místo, kde mu cosi způsobilo hlubokou čerstvou ránu v boku. Ten muž vypadal jako mrtvý, ale náhle sebou ve vedru nového dne škubl a zasténal. Nesmiřitelné sluneční světlo se mu provrtávalo zavřenými víčky a rozpalovalo kůži doruda jako otevřená pec. Nepříjemný pocit ho přiváděl k vědomí; znovu sebou trhl a začínal se probírat. Pak se prudce posadil a s hrůzou v očích zalapal po dechu. Seděl, rychle oddychoval, jako by celou noc utíkal, a zíral kolem sebe prázdným pohledem člověka, který nemá ponětí, co tam dělá. Dravci, co nad ním kroužili v proudech teplého vzduchu a s rostoucím zájmem ho pozorovali, zamávali křídly a zklamaně odletěli. Muž, oslepený denním světlem, si toho nevšiml. Vše okolo viděl dvojitě. Zmateně se rozhlížel, až si konečně uvědomil, kde se nachází. V poušti. Ztracený v poušti. Civěl na své bosé nohy, které mu jako nějaké podivné rostliny trčely z nohavic. Kde má sakra boty? Pak náhle zkřivil tvář, když si uvědomil ostrou, hlubokou bolest v pravém boku. Chytil se za něj rukama a naklonil se. Tím to však jen zhoršil. Posadil se a bok pustil. Ruce měl červené a ulepené. Co to sakra…? Podíval se na temně rudou skvrnu na košili, která se zvětšovala od čerstvé krve vytékající z rány. Zranění… od kulky? Vyhrnul si košili a prohlížel hlubokou, zakrvácenou rýhu v boku. Sykl bolestí a košili stáhl zpátky. Nic smrtelného. Vydechl úlevou. Nekrvácelo to nijak moc, když uvážil, jak to bolelo. Utřel si dlaně o písek a znovu se zhluboka nadechl. Tentokrát už obezřetně a opatrně. Měl jsem štěstí, pomyslel si, ale už se nezamýšlel nad tím, proč si je tím tak jistý. Znovu se podíval na svoje ruce, protože cosi nepřípadného ho postrkovalo dál do přítomnosti. Levé zápěstí mu obepínal široký kus silného kovu. Pouto? Moc velké na želízka, vypadalo to spíš jako ze železa… Nebylo to ale dost těžké. Prohlížel si to a s jistotou věděl, že takové pouto ještě nikdy neviděl. Bylo vyrobené z kusů různobarevných kovů vyskládaných do jednoho pásu s přesností, která se hned tak nevidí. Kdo by sakra něco takového dělal? I když to nebylo pouto, na jeho vkus se mu to až příliš podobalo. A navíc — co to dělalo na jeho ruce? Nasadil mu to ten, kdo ho zranil?
Byl postřelený, ztracený v poušti bez klobouku, dokonce bez bot. Chodidla měl odřená a pořezaná, jako by urazil dlouhou cestu; pravou paži rozedřenou a v pravé nohavici velkou díru, skrz niž viděl ošklivě rozbité koleno. Vypadal zřejmě přesně tak, jak se cítil… A cítil se hrozně. Určitě tu neležel moc dlouho, jinak by už bylo po něm. Znovu se zadíval na ten kovový náramek a žaludek se mu náhle sevřel — s pocitem silnějším než zmatek, než strach… S pocitem blížícím se slepé nenávisti víc než cokoli jiného, co znal. Vzal do ruky kámen a veškerou silou jím do té kovové věci udeřil, znovu a znovu. Zmocnila se ho panika, protože kámen na té věci nezanechal jedinou stopu. Ten kov je lehký, měl by být i měkký… Ale nebyl. Z toho bušení ho jenom víc bolely ruce, paže, všechno. Kámen však nenechal na povrchu té věci ani jeden jediný vryp. Potichu zaklel, odhodil kámen, sedl si pohodlněji, rukama si objal kolena a snažil se vzchopit. Hrdlo měl tak vysušené, že mohl sotva polknout; rty popraskané a žaludek sevřený hladem. Ta slabost nepramenila jen ze ztráty krve. Přesto nebyly jeho paže nijak zvlášť spálené od slunce. Proč je zrovna tady? Jak se sem dostal? A kde to vlastně sakra je? Na nic z toho si nevzpomínal. Zavřel oči před ostrým světlem a pokoušel se nahlédnout do svého nitra; neviděl však nic než temnotu. Snažil se potlačit emoce, zpomalit dech, získat nad sebou kontrolu. Potřeboval se ovládat, být vždy připravený, vyčkat na nejvhodnější okamžik nebo špatný pohyb. Konečně znovu otevřel bleděmodré oči, které se třpytily jako safír. Dlaněmi si přejel po roztrhaném oblečení, v kapsách kalhot hledal peníze, cokoli… Nic. Alespoň že se nacházel na cestě někam… na dlouhém, nepřirozeně širokém pásu udusané půdy, táhnoucím se odnikud nikam, stěží lepším než holá země mezi ostrůvky keříků vedle něho. V dálce viděl šedavý zubatý profil horského hřebene; o něco blíž pak mesu, nad jejímž okrajem vyšlo před chvílí slunce. Na druhé straně stezky se tyčila rozdrásaná, nějakých deset metrů vysoká skalní stěna načervenalého pískovce. Aspoň že nahoře nejsou žádní Apači, pomyslel si. S radostí by mu dnešní den udělali kratší a mnohem bolestivější. Podíval se znovu dolů, tentokrát prohledával každý palec země kolem sebe a pátral po čemkoli, co s ním tady mohlo přistát. Záblesk světla… Cosi kovového, zpola zahrabané v hlíně. Opatrně to vytáhl a oprášil: fotografie na plechu, portrét mladé ženy. Snímek vypadal zašle, s potlučenými okraji, ale tvář té ženy byla stále jasně vidět. Vyhlížela mile a vroucně, s vlasy sčesanými dozadu až na pár dlouhých pramenů, které jí v lesklých loknách spadaly na ramena. Úplně neznámá žena. Proč má sakra u sebe fotku nějaké neznámé ženské? Ale přesto… Znovu se zadíval na její tvář, na její sladký úsměv, na její oči, které upřeně hleděly pouze na něho s… láskou? Měl pocit, že se mu na okamžik zastavilo srdce i dech; zíral na tu fotografii jako puma na laň, připravená ke skoku… A s překvapením zjistil, že se v hloubce jejích očí ztrácí. Klidně pak snímek zastrčil zpátky do kapsy. Litoval, že pro něho nemá žádné lepší místo… Klobouk. Kam se sakra poděl jeho klobouk? Tenhle den bude dlouhý a horký, a to teprve začal. Přestal se rozhlížet, přestal se hýbat, protože zaslechl zvuk podkov ze stezky. Jezdci — neměli naspěch, ale jeli směrem k němu. Ruka mu sjela k boku dřív, než si stačil plně uvědomit proč: hledala… Sevřela se v pěst, protože nenašla, co chtěla, a on si uvědomil svou největší ztrátu: pistoli. Jediná věc, která pro něj měla stejnou cenu jako vlastní život. Podíval se na ruku, ale nevěděl, co jiného s ní udělat… Vůbec nic. Rezignovaně pozoroval své bosé nohy a čekal, co se stane. Netrvalo to dlouho. Nenamáhal se obrátit, když přejížděli přes návrší: podle zvuku poznal, že jsou
tři. Konečně zvedl hlavu, když se k němu přiblížili, a prohlížel si je, zatímco ho obstupovali: tři zarostlí chlápci, drsní a tvrdí, oblečení v typické šedohnědé, s černým psem. Oblečení měli pokryté vrstvou prachu, jako by v sedle strávili už nějaký ten den. Cosi na nich mu říkalo, že jsou příbuzní: možná otec se dvěma syny. Prošedivělý stařík měl na hlavě cylindr, v němž vypadal jako funebrák. Když jezdci dorazili k němu, všiml si dlouhého černovlasého skalpu, který visel jako trofej ze sedla staršího muže; další skalp pak ležel na sedle jednoho ze synů. Poté už nepotřeboval žádné další podrobnosti, aby pochopil, že ti tři se věnují mnohem víc zabíjení než pohřbívání. Jezdci si ho prohlíželi. Nejstarší z nich po chvíli řekl: „Jedeme do Absolutionu. Víš, jak daleko na západ to ještě je?“ Muž se na ně upřeně díval s pohledem stejně prázdným jako jeho mysl. Absolution? Rozhřešení? To má být místo na mapě? Nebo si ti tři mysleli, že když pojedou dost daleko na západ, jejich hříchy budou zapomenuty? Jezdi se netrpělivě zavrtěli v sedlech, jak čekali na odpověď, kterou jim nemohl dát. „Možná je to jenom hastroš,“ pronesl jeden ze synů. Otec sesedl z koně. Vypadal jako chodící držák na zbraně — pistole v pouzdře, nůž na stahování kůže za opaskem a puška na zádech. Muž se s námahou zvedl z prachu a postavil se, stařec se zastavil před ním a řekl: „Nějakej dobrej důvod, proč mi nechceš odpovědět, příteli?“ Muž neodpověděl ani na tuto otázku, nebyl si jistý, jestli má dost slin na to, aby vůbec mohl promluvit. Nenapadlo ho požádat o vodu a ti tři mu ji sami nenabídli. Uvědomoval si, že oba mladší jezdci vedou své koně do stran, aby ho měli mezi sebou a mohli si ho lépe prohlédnout. „Podívejte,“ řekl jeden z nich, „má na zápěstí nějaký železo… a je postřelenej.“ Otec sjel očima k mužově zápěstí, k tomu podivnému kovovému náramku. Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že na něm nevidí nic zvláštního. Muž byl teď obklíčený kolem dokola. „Možná zdrhl z basy,“ ozval se druhý syn. „Mohla by tam bejt odměna za dopadení…“ Lovci uprchlíků. Pokud k nim ti tři nepatřili předtím, tak teď už ano. Otec si stáhl ze zad pušku, odjistil ji, zamířil na muže a udělal další krok směrem k němu. „Dneska nemáš šťastnej den, cizinče,“ prohlásil, pohledem krátce sjel na mužovy bosé nohy a pak se mu znovu zadíval do tváře. Mužův výraz byl naprosto prázdný, stejně jako jeho mysl. Stál bez hnutí, ruce svěšené podél těla. „Hezky pomalu se otoč,“ řekl otec, „a běž tímhle směrem.“ Muž se nepohnul a otec udělal dalších pár kroků, až se ocitl těsně u něho. Muž uslyšel černého psa, jak začíná vrčet, jako by vycítil nebezpečí. Zůstal nehybně stát, v prázdném výrazu ani stín pochybností. Pušku měl už pár centimetrů od hrudi. „Říkám, abys vyrazil,“ hlaveň pušky se dotkla mužovy košile. Muž zareagoval náhle jako útočící had. Levou rukou popadl hlaveň pušky a vytrhl ji otci z rukou. Ozval se výstřel, ale šel do prázdna, a otec se poroučel k zemi, ještě předtím mu ale muž stačil pravou rukou vytáhnout nůž z pochvy. Prudce se otočil a zabodl nůž do stehna nejbližšího syna. Syn spadl z koně s bolestivým zavytím. Muž ho pažbou pušky udeřil do hlavy a zlomil mu vaz. Koutkem oka zachytil nějaký pohyb, otočil pušku, obrátil se zpátky a spatřil otce, jak se zvedá a v ruce drží pistoli. Muž natáhl kohoutek a téměř bez míření vystřelil. Kulka zasáhla otce do hrudníku a on se skácel k zemi, jako by se už znovu neměl zvednout. Druhý syn namířil pistoli. Muž skočil, popadl ho a shodil ze sedla. Než stačil vystřelit, muž mu zápěstím bouchl o kámen a pistole mu vypadla z ruky. Synovy ruce se pak natáhly po mužově hrdle;
ten ho pěstí udeřil do nosu a cítil, jak mu ho láme. Pak ho tloukl do obličeje, jednu ránu za druhou, až jeho slepá zuřivost konečně povolila a on si uvědomil, že tluče do někoho, kdo se ho už nepokouší zabít. Tloukl do mrtvého člověka. Odstrčil tělo a omámeně lapal po dechu. Pomalu se zvedl na kolena a pak vstal. Muž stál na cestě, opět sám, jediný člověk, který zůstal naživu. Ticho kolem něho bylo téměř ohlušující; slyšel jen své srdce, jež stále bilo. Očima přejížděl z jednoho těla na druhé a skončil na svých odřených, bolavých rukou. Zíral na ně. Opět je měl umazané od krve, tentokrát to však z valné části byla krev někoho jiného. Utřel si ruce do zakrvácené košile a prohlížel si to krveprolití kolem. Nejvíce ho na tom udivilo, že je za něj odpovědný on sám. Jenom chladnokrevný zabiják by mohl udělat to, co právě provedl. On ale nebyl… Nemohl přece být zabiják. Necítil se jako nějaký zabiják. Byl jenom… byl… Bože, kdo vůbec je? Nemohl si vzpomenout. Nepamatoval si vůbec nic. Nevybavoval si dokonce ani svoje vlastní jméno. Přitiskl si ruce k hlavě a snažil se ve své mysli udržet vše, co tam ještě zbývalo, než procitne. Černý pes přiběhl a posadil se vedle něho, jako by právě poznal svého nového pána. Muž se znechuceně odvrátil. Na sedle nejbližšího koně spatřil čutoru. Natáhl se po ní. Ještě pořád žil. Pokud tak chtěl zůstat, musel se napít, hned teď. Aspoň že tam nezbyl nikdo, koho by musel zabít; s úlevou nechal své instinkty dělat, co uznaly za vhodné. Ruce se mu třásly, když zvedal čutoru k ústům. Pil pomalu, musel se k tomu nutit, dokud neuhasil žízeň. Pes chytal kapky vody, které muži stékaly z brady. Pak prohledal brašny na sedle a jediné, co ho zaujalo, bylo sušené hovězí maso a suchary. Zatímco jedl, procházel brašny dalších dvou sedel a bral čutory a veškeré jídlo, na něž narazil. Když se mu trochu vyjasnila hlava a tělo se cítilo o něco silnější, obrátil pozornost k tělům tří mrtvých mužů. Dřepl si, prošacoval jim kapsy a vzal si všechny peníze, které u sebe měli. Oni je už nebudou potřebovat. Vstal a přemýšlel. Potřeboval boty, potřeboval klobouk… a taky nějaké oblečení, které nebylo umazané od krve. Jediný z těch tří mrtvých mužů, jehož košile nevypadala hůř než jeho vlastní, byl ten se zlomeným vazem. Měl skoro stejnou velikost. Z těla svlékl kabát, vestu a košili a svoji zakrvácenou zahodil. Do nových svršků se oblékal opatrně, protože rána se mu při potyčce znovu otevřela. Když si zapínal knoflíky světlé lněné košile, už mu skrz ni prosakovala čerstvá krev. Zastrčil si košili do kalhot, oblékl tmavou vestu a doufal, že skvrnu zakryje. Kabát se už už chystal odhodit, protože bylo vedro. Pak si ale vzpomněl, že je v poušti. Pokud přežije zbytek dnešního dne, v noci bude zatraceně chladno. Chlápek, kterého zabil jako posledního, měl na kalhotách ochranné kožené návleky, jež vypadaly skoro jako nové. Vzal si je taky a připnul na vlastní roztrhané kalhoty. Pak změřil svoje chodidlo s podrážkou mužovy boty; slušná shoda. Rozdrásaná chodidla nacpal do mužových ponožek a bot a konečně začal mít dojem, že by mohl vypadat seriózně. Klobouk, napadlo ho. Ze tří klobouků si vybral ten, který se mu nejvíc líbil, a vyzkoušel ho. Padl mu dokonale. Okraj klobouku si stáhl tak, aby chránil oči před sluncem i zvědavostí druhých lidí. Přemýšlel, jaké lidi měl přesně na mysli… Najednou si vzpomněl na tu fotografii. Vytáhl ji z kapsy, sundal klobouk a fotografii opatrně zastrčil dovnitř. Pak si klobouk spokojeně znovu nasadil. Potřeboval ještě jednu věc: pistoli. Znovu prošel všechna tři těla a prohlížel pistole mrtvých mužů. Všichni měli slušně vypadající revolvery. Fajn… U všech protočil zásobník a první dva nechal ležet, protože jejich zásobník se
neotáčel dostatečně hladce. Třetí byl lepší: armádní Smiths and Wesson Schofield ráže 45. Zásobník se otáčel, jako by jeho majitel dbal o svůj život. Víc štěstí v tom příštím, pomyslel si muž. Revolver byl vyvážený a dobře se držel. Vzal si k němu i pás s pouzdrem a zapnul si ho. Ať už byl kdokoli, s tou pistolí měl pocit úplnosti, který neuměl pojmenovat. Pak se rozhlédl po vybledlé, žhnoucí planině a cítil se víc sám sebou. Uvědomil si, že ta myšlenka byla stejně bezvýznamná jako on sám, jak tam tak stál uprostřed pustiny… Prohlédl si koně, kteří postávali opodál a čekali na jezdce. Všichni byli v dobrém stavu; vybral si toho, jemuž na sedle nevisel žádný skalp. Ke smotané přikrývce upevněné za sedlem přivázal kabát. Druhé dva koně plácl přes zadek a doufal, že je jejich instinkt zavede na nějaké lepší místo. Vyhoupl se do sedla třetího koně a otočil ho směrem, kterým původně jeli ti tři muži. Absolution. Došlo mu, že to bude město a pravděpodobně ne příliš vzdálené. Ostruhami se dotkl koně. Ten vyrazil mírným klusem, který mužovo tělo považovalo za únosný. Když se rozjel, černý pes se zvedl a rozběhl za ním. Muž zastavil a podíval se na něj: nějaký pastevecký pes, řekl si. Měl dlouhou rozcuchanou srst, z větší části černou, s bílým pruhem kolem krku. Vypadal, jako by se narodil s obojkem. Možná se tak opravdu narodil, protože ať už byl jakékoli rasy, nechtěl zůstat sám, když teď neměl pána. Podíval se na muže a s vyplazeným jazykem vypadal, jako by se usmíval. Muž si ho prohlížel a rozhodoval se. Pak se otočil a bez dalšího ohlížení jel dál. Přejel přes vrcholek kopce a zamířil do údolí před sebou. Pes ho následoval.
