© Pfanner I. © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) 80-7229-208-0 ISBN (epub) 978-80-7229-405-3 ISBN (mobi) 978-80-7229-406-0
Pfanner I.
Loupež v p. kruh kruhu
Na okně se potácely kapky a on se díval skrz auzlák hotel na náměstí, kde chodili lidi v pršipláštích, baretech, šusťáčcích, kožíšcích, bundách s šálama, některý i v košilích, jen tak nahoru po náměstí a stejnej počet přibližně dolů, aby byla rovnováha, asi. Aby se náměstí nepřevážilo. Koukal na sklo zevnitř hotelu a přemejšlel, jak je možný, že některý kapky vzlínaj nahoru a jiný stékaj. V autě, jo to by pochopil, na předním skle se můžou dít věci, ale na skle, takhle na kolmo? Natáčel hlavu do strany, sklápěl ji jak zavírací nůž a seděl přitom sám za stolem, v ruce sklenku, neměl by, ale jen tak usrkávat a zahřívat si motor, pomalu se dostávat do pohody, kdy se začne sám sobě smát na hajzlu do zrcadla a paní nálada vstane z hrobu. Nedíval se na hodinky, jenom občas, a byl příjemně překvapenej, když dlouhá ručka poskočila o ždibec víc, než čekal. Kluci měli přijít tak za nějak dýl. Než asi dopije tu jednu. Tak si dá druhou, a než přijdou, sehraje si ten známej tyátr na hajzlíku a bude na sebe cenit zuby a bude dobrej, bude zase kurevsky dobrej. Pingl přišel jako duch, od baru. Duch, kterej vycejtil, že plameny pod kotlem chtěj další palivo. Znal ho, znal tyhle typy, znali se oba, tak je to dobrý, to je ten přístav, kde se tě neptaj, kolik si dneska ulovil ryb, když jezdíš léta s prázdnou a sítě už ani nesmrdí od moře, protože je tam ani nesmáčíš, není důvod. Jasně, není třeba ani mluvit, postav sem další hnědou zrzku iris-h. Lidi venku pořád chodili, veksláci prudili, kurvy se nabízely, feťákům nebylo dobře, bezdomovci se hrabali v odpadcích, ale normál, kterej si hrál na slušnost a spořádanost a dělal, že ví, proč a kam vlastně jde, převládal. Hodinky, pěkný stroje, skoro za kilo, vždycky je tak trochu rád ukázal i kolem, ukazovaly půl šestý skoro, takže ještě hodinu a půl. Hodina a půl, tak cigaretu podpálit, pár vteřin ukrojíš a nandáš si ke rtům zrzku. Však ono to půjde, mohl se někde válet s ženskou, ale radši vyrazil dřív a radši ani nepřemejšlel proč. Zrzavá vodička a kamarádi. Jo, tak to by mohlo bejt dobrý, stejný jako vždycky nejspíš, ale proč nevěřit na zázrak a zrzka spolehlivě nakopává, posílá do ringu a pak hodí ručník, ale napřed pár kol s večerem protančit mezi provazy. Byl milionář – multi. A taky multi – sám. Ale to sou svým způsobem všichni, co se zamyslí, ovšem a mimo soulož, ovšem. Mimo soulož na lásce nebo lásky na souloži. Podle pohlaví ten úhel pohledu bejvá stavěnej. A taky se můžeš dívat na svý děti a nebo do zrcadla. Jo, pak nejsi sám. Vlastně ani nevěděl, jestli má ty kluky, co přijdou za ním ke stolu, rád. Vlastně šlo o to asi promejt si hlavu, vyráchat si mozkovej pomeranč. Něco by měli vymyslet, něco velkého nebo aspoň většího by měli provést, ne jako vždycky. Něco vymyslet. Jo, chutná dobře, opravdu dobře zahřejvá, vod pupku pěkně do hlavičky. Měl je rád, ty, na který čekal? To těžko, spíš byl na ně zvyklej a stejně tak oni na něj. Je to o zvyku, ale na tom není nic zlýho, i zvyk může bejt přece dobrej, ale chtělo by to přece jen nějakej vodvaz. Trochu vybočit z těch kolejí, který už tak trochu rezaví, rezaví a pak zareznou i výhybky. Už nebudou funkční a pojede to celý do prdele. Nebo už taky jede.
Včera nebo předevčírem, jak se ty dny splítaj dohromady, ale to je jedno, ležel po ránu na svý drahý polohovatelný posteli, sám, vyhodil ji hned potom, pustil beatles a chtělo se mu z nich blejt, takovej až fyzicky nepříjemnej pocit, vždycky je žral, a najednou po třiceti letech byli tak stejný, tak stejný, tak předpovídatelný, až se toho zalek a vypnul. Chyba, asi v něm, kluci za to nemohli, možná odpoledne by byli lepší, ale bylo to, jak když někomu zasmrdí klín, podruhý se toho prostě už bojíš, to se pak může jeden mydlit jak bůh. Stejný, stejný, nějaká změna, kurva nějaká změna… Jo jednu sem ještě dej. Highlights : pavel, P., p., vyznavač irský, rozhodně měl jich víc (opravdu dobrejch chvil), než na jeden průměrnej život, optikou zvenčí ovšem. Tolik, že je jeden a zvláště pak on speciálně, ani nedocení, že vlastně jsou. Že vlastně nějaký vůbec byly. Kromě toho, že přežil svoje hodně divný a divoký podnikání, dosáhl nakonec slušnýho zisku. Byl spolumajitelem rafinerie. Taky mu párkrát parťáci, který prostě nakonec musel převálcovat, a stejně při tom měl především a hlavně obrovskou kliku, drželi pistoli na temeni, což je highlight sám o sobě jak stehno, vystudoval. Byl teda graduovanej. Sice zcela určitě něco jiného, než asi chtěl. Vzal si pak někoho, koho měl docela rád, tenkrát, ženskou, ale ne zas až tak dost, aby to bylo na společnej život. Na společnej život na dýl. Tak na to teda rozhodně nebylo. Takže si vzal možná taky někoho jiného, než asi měl. Dost viděl, dost zažil, hodně snil. Jako mladej bejvával často i hodně a snadno zamilovanej, vlastně jednou velice silně a moc, že to prostě muselo tenkrát nedopadnout, protože by to nedopadlo stejně časem a nebo máslem na podlahu. Kdysi chtěl bejt umělec, kterým se nestal. ALE! Nestal v tomhle pojetí je značně relativní záležitostí. Jak se vlastně lidi stávaj umělcema? Že sdělujou okolí něco ze sebe? To bude rozhodně složitější. A TEDA ten highlight – jednou u san rema (San Rema?), se účastnil večírku, kdy se sklenicí v ruce (iris-h), na terase stál opřenej o zábradlí a koukal do moře. Vila byla postavená tak, že ve výhledu nic nebránilo a ty pinie tam prostě patřily, stejně jako klavír, kde někdo střihal pátou od B. a která mu (ta symfonie) přes hlavu přetejkala někam nad moře. Tak tam tenkrát stála na tý terase italka s vlasama na zadek, s tmavejma, ale s nažloutlejma plamenama v těch kroucenejch vlasech, sem tam. On italsky neuměl, ale to bejvá v těhle případech přece úplně jedno. Ta muzika, to moře, ta vůně, ta krásná ženská. Jo, v tomhle pořadí a pěkně dohromady, přesně tak a ne jinak. I s tím, že spolu potom propletli, propojili, a ne zase moc opilí, tak akorát, nohy, ruce, rty, prostě všechno. Přesně tak, že to bylo tak, jak si to člověk, a rozhodně on, asi představuje, že to ani nemůže bejt lepší, když jí koukal přitom zblízka do obličeje. Bylo to pár hodin bez budoucnosti, ale tehdy si sáhl na boží koule. Možná že by ho někdo čákoval na něco jinýho, ale takhle to skutečně bylo. Takhle to měl. Tohle bylo jeho skutečný nej. I když to zní skoro dost strašně vobyčejně. Vo tom jsou snad milióny knih a básní a podobnejch srágor, no měl to zkrátka přesně takhle a lhát se nemá. Při poměrně dlouhým životě je dobrý vědět, že to taky může bejt jen těch pár hodin a víc už se nikdy nepřiblížíš než na hóódně dlouhý doplivnutí. A můžeš plivat z velmi vysokýho komína, třeba i toho rafinerskýho, kterej mu skoropatřil úplně. Je to málo, je to moc? Jo a jednou, a to mu fotbal nikdy moc nešel (bylo mu 10 let), dal góla, když jich bylo na hřišti o jednoho míň než těch druhejch. Z dálky! Asi kilometr od hotelu, kde čučel na náměstí pavel, před maličkatou galérií v historickým centru stál chlápek kolem čtyř křížů. Spíš po než kolem. Na sobě modrej pěkněj kabát z vlny (modrý) a vedle sebe kočičku v kožíšku s pitomě zamilovaným obličejem, ovšem hezkou. Velmi hezkou. Jeho obličej nebyl
zdaleka tak zamilovanej jako ten její. Srala ho, věšela se na něj, hladila ho po zádech, lezla mu skoro pod ten kabát, nebyla hloupá, byla rozhodně velmi pěkňoučká. Byla voňavá. Ale, a v tom byl ten průser, on chtěl pryč. Koukal na ty galeristovy obrazy, rozhodnutej jí nějakej koupit. A ať, ať už de do prdele, Říct jí to natvrdo, to zas ne, na to byla moc prvoligová a reprezentativní. V podstatě hodná, vyhovující, ale ať už táhne, dneska. Pro sebe si člověk servítky nebere, to nejde, takže navenek ovšem, půjdeme se podívat dovnitř, třeba se ti něco bude líbit, ale pěst v kapse toho modravého vlňáku byla zatnutá pěkně fest. Hrál na jistotu, celej život na ni hrál. Proto byl tam, kde byl, byl na tom skutečně dobře, v takový poloze, když se už jen říká, hlavně aby to zdravíčko vydrželo… Mohli bysme jít támhle na kafe, ona sladce, vždyť ještě máš trochu času. No tak to tedadopredelenemohli, říkal si v duchu, ale usmíval se na ni. Něco večer mám, kočičko. Všechno jsou to kočičky, kurvil jim mládí, ale co, tohle už ho dávno netrápilo. Nic nesliboval, dával prachy, ale nic ze sebe, jenom to bylo pořád dost podobný. Rty byly různě vykrojený, i ty vůně byly podobný a ouška by taky nerozponal. Vešli do galerie, dřív ho to bralo, kupoval, rozuměl, sledoval kdo, kde, co. Teď chtěl jen zacpat hubu a koupit si volnej večer, kdy ji pošle do garsonky. Koupit si ji, koupit si mládí. Tohle vlastně věděl taky, no a? A co se obrazu týče, zkrátka koupit cokoliv, ona to stejně nepozná. Tamhleten beru. Ukázal prstem, dost ledabyle, to ho ještě tak trochu bralo. Ta ledabylost. Neptat se na cenu a ukázat, to dělalo dojem, jeho to ale už taky moc nebavilo, ještě tak před deseti lety, teď už teda ne až zas tak moc. Ta ledabylost. Obraz nebyl špatnej, variace barev od člověka, kterej ví, jak to má vypadat, kterej ví, jak to má vypadat, aby se to střelilo. Nic víc nic míň. Zabalte to a pošlete. Anebo to vezmem s sebou? Třeba na to bude večer čučet a nebude mu psát ty zasraný sms, jak se na něj těší. Hleděla na něj přes propnutý čerňoučký řasy, mořskej ježek nemá černější bodliny, ty voči byly fakt dobrý, radši se odvrátil. Kurva, kurva, zašukat si a pryč, zas to nechal doběhnout někam jinam, kupuje obrazy a má snad i výčitky. Jo, někde uvnitř, líp snad vzadu, v hlavě, je pořád ještě malinkato má, ale pro dnešek je vykoupenej. Nemusí na kafe! Potom co si ani ne před půl hodinou zapnul kalhoty, obraz je koneckonců docela dobrej… Modrej rozcapenej pták v rámu, dneska skoro nepoznáš, jestli umí nebo jestli chce jen vydělat. Štětcorváčů je tak kurevsky málo a vpravo nad tím ptákem stříbrná hvězda, mohla by bejt i vpravo a menší, ale nevadí, na zlatej řez nehrajem…, jo zabalte a pošlete, nebo chceš to, lásko, hned do taxíku? To by bylo lepší, tam je ta jistota odjezdu, schovaná za zabaleným plátnem. Jen vykukovala z řasíkový sedačky, krásná hlavička s vlasama sčesanejma dozadu, rameno obalený v kožíšku. Ani na zadní sedadlo si ho nedala, jak si ten obraz držela u těla. Pěknýho, pevnýho, mladýho a zamilovanýho těla. Tak to byl jiří, J. Jiný místo, jinej člověk, třetí z nich. Kámoš toho prvního, co čučí z hotelovýho auzláku, i toho druhýho, co kupuje obraz svý milence, kdy milenka není od slova milovat. Ten třetí musí právě poslouchat: Tak jestli si myslíš, že mě to tu s tebou baví? TAK NEBAVÍ. To byl hlas, velmi silný a velmi pevný, jeho kdysi milý, usměvavý a taky VDĚČNÝ ženský – ireny. A tenhle robert, R., r., …tak ten na tom byl asi nejhůř z těch, co už přišli na přetřes a přijdou ještě na řadu nebo možná až jindy. Ten, co poslouchal tohle lání. I když měl aspoň (?) doma ženu, bojoval s ní už jen pasivně, vlastně
vůbec. Ale někdo s ním bydlel a on za to byl snad i vděčněj, sám by to nezvládal, tak poslouchal ty věčný kecy v baráku za přesdvacet míčů. Za jeho přesdvacet, ale to už je dávno, co to v jejich vztahu hrálo nějakou roli. Ztratil koule, jel na zásobník, poslední přídatnou nádrž, kde bylo u dna. Neměl sílu se vzepřít, srala ho. Ale sám nebo rozvod? Zase všechno ZNOVA? To ne! Navenek úspěšnej chlápek, co už to odstavil do rohu. Dojel jsi, kamaráde, před konzum na kole, kolo odstavil, pro housky spěcháš. Kolo opřený před konzumem. Tak to byl on, vnímal se tak. Tečka. Úplně jedno, že ho jiný brali. Pro sebe byl zkrátka odstavený kolo, nic víc. Práce na nic. Síla na změnu nikde. Vydělávání už dávno nebylo rajcovní. A stavět baráky a jiný věci taky už ne. Pár jich postavil, dost dobrejch. Minulej čas. Děti mimo domov, pryč. S nima to ještě šlo. Když je viděl, viděl v tom hádání, tý hrozný ubíjející neshodě, aspoň nějakou odpověď na to, proč to snáší. Teď to bylo o to horší. O to horší, že věděl, že to snáší, protože nemá na nic jinýho. Blbý zjištění. Ještě nevěděl jak (R), ale jednou by si rád vystřelil. Ještě. Ještě jednou, aby mu zasvítily oči. Jen ještě nevěděl jak. Ještě nevěděl jak, ale myslel na to čím dál častějc. Zvlášť když poslouchal ty její kecy. Ty hrozný kecy nevděčný ženský, jejíž ruka nikdy nedržela ani prachovku. Ba co víc, ta prostě nikdy nehrábla. A řve a řve. Na něj. Zatínal zuby. Nechtěl se hádat. Cejtil, že by to nezvládl. Neměl ještě nabito, ale… Ještě jednou si vystřelit ze starý pušky. Jednou jedinkrát. Hodil na sebe kožený sako, z lamy načerno, práskl dveřma, ale ne moc. Jen tak, aby nemusel vysvětlovat. Aby nebyl přemoženej svojí ženskou. Jedno proč a vcelku jedno odkdy. Jestli myslíš, že MĚ (R.) to baví, TAK NEBAVÍ! (potichu sám k sobě). Ale zkrátka nevím, neumím, nemůžu jinak, než se k tobě zase a zase vracet. Hlavně to nedokážu. NEDOKÁŽU! A ty to, děvče, víš, tak šlapeš. Sama si asi nešťastná, tak kopeš a šlapeš. Dveře zaklaply, zdaleka ne tak hlasitě, jak by si asi přál. Jo, pan architekt tohle všechno dobře věděl, a tak to šel zapít. Kapky se točily v kruhu, asi jak je nabíral podzemní větrák před hotelem. Pohled ven nebyl až zas tak špatnej. Přece jen ta přepálená voda z rostlin (ječmen dost možná, nevěděl přesně, nebyl botanik), jo ta umí divy. Přijdou kámoši, popijeme. Něco popijeme, něco vymyslíme a večer nebude až zas tak zlej, zejtřek bude bolavej, ale s malou pomocí little helperů. Tak 3x10 na start, na ráno. To BUDE DOBRÝ. Takže ještě jednu a červený dunivý – hill. Jaktožekurvanejsou? Tak je sežeň, hade, nikdys netratil, tak hurá na maliny. Dělej, šlapej!
Hodinky si poskočily a čas už nevadil, jestli přijdou kluci, tak jim poví, jak ho TO sere. Nemusí se před nima aspoň vytahovat. Trochu se pochválí, trochu je vyslechne, poklepou si po ramenou. Bude to dobrý. Ježíši ta hřeje. Dneska, když koukal z okna svýho skleněnýho kanclu na tu svou rafinerii umístěnou v severním cípu země, připadal si zbytečnej. Hodně. A to se může stát. Modrej vlněněj kabát vchází do hotelu. Na zádech něco kapek. Jak jen tenhle chlapec umí kabát nabídnout pinglovi. Jen pootočením ramen, to je boží, to není jen tak, to chce trénink. Má dobrou náladu, jak utekl lasičce v kožíšku a NERANIL. Nakonec večer bude fajn, posedí s kámošem. No a když bude chuť, ještě za ní dneska může zaskočit. Zapíchat si. Pohoda. Jo, pohodička pohoda. Ani na vteřinu nezaváhal, že by nebyla doma, že by nebyla sama. Že by byla snad pod někým, na někom. To byla jeho velká výhoda, i když často neodůvodněně a neopodstatněně, že NEPOCHYBOVAL. Byl jinej než pan architekt i než… No nazdar, kamaráde. Nazdar, hade irská. Dám si taky jednu, velkou. Nepochyboval, měl to pod kontrolou, tedy ty pochyby… a jestli dorazí R., no tak ten je už úplně v prdeli, ten by tu svoji měl trochu zpacifikovat. Dosedl na židli vedle P. a vydechl. Vydechl přesně tak, jak to lidi dělávají, když dosednou. Někdy. Jak dlouho jsi tu? Ani ne až zas tak dlouho (dvě hodiny chlastu za sebou). Přijde R.? Ani nevím. Ty, jirko, nemáš cigáro? Ten pingl mi shání. Pavel, kterej čekal ty dvě hoďky, už se trochu uvnitř motal, nebylo to na něm poznat, ven. Jenom on sám dobře věděl, jak na tom kdy je. Teda pokud nešel k zemi. Když nebyl k. o., věděl vždycky. Zatím mohl o chlastu lhát sobě i jinejm, jak to má pod kontrolou, bla, bla, bla. Tak rok lhaní by měl před sebou, pak by se to provalilo. Za předpokladu, že bude žít (bude, ale trochu jinak). Za předpokladu, že by žil, tak by to ještě tak ten rok mohl okecávat. Ale to pavel ještě tehdy nevěděl. Jak a jestli vůbec. To málokdo, že? Jirku to občas napadlo, že těch pavlovejch čárek od velkejch panáků je snad i trochu moc, ale tohle se přece neřeší a život není třídní schůzka. Sem jí koupil obraz. Pavel se neptal který, ale to ani nebylo podstatný. Jirka načechral peří před kámošem. Od toho kámoši přeci jsou. Že dělaj, že poslouchaj. Aspoň. Jakej? Sluší se zeptat. I když, proč? Proč bejt vlastně pořád slušnej. OHLEDUPLNEJ, je to dobrý slovo. No, … takže? Jakej? Takovej ti modrej pták rozcapenej a vpravo (nebo vlevo) hvězda bílá (stříbrná). Docela dobrý, je
spousta mladejch kluků, který umí, docela by mě možná bavilo je zase prodávat, i když… co z toho. Nebo je aspoň někde pořádně vystavit. A nebo jim to rozřezat žiletkama a probít hřebíkama aby to bylo NOVÝ. I když žiletky a hřebíky? To je dneska už málo. Snad ještě tak pochcat. Pochcat? Málo! Přidej posrat! Possrat! Nebo žiletky hřebíky a ještě pochcat a possrat, když na tom trváš, tak asi i possssrat! Na zdraví! Zdar, kámo! Ty cigára, hade pingláckej! Spěchej! Jo, pavle, všechno dohromady a velkej mánes, knížák s harmonikou u dveří v mužický haleně a cop až na prdel. Jo, to by nebylo špatný. Jo, lidi by šli po čuchu jako mouchy. Magdaléna, ta od jiřího, jela domů tím taxíkem a svírala na klíně modrýho ptáka od nějakýho mistra neznámýho, conikdy známejnebudeanináhodou a byla zasněná. Dostala obraz, předzaplatil jí taxíka, kterej ji odveze do bytu, kterej jí ON platí. Už byla krásná a ještě bude nějakej ten pátek (to míň), nezkušená, hloupá, to snad ani nesedí, když to půjde normálně (nepůjde). Dýl hloupá, teda nezkušená, než krásná. Normální chod věcí. Neznala svou cenu. Byla ta, co byla po ruce, když On potřeboval říct někomu, že ho má rád (spíš slyšet ovšem). Když, no zkrátka, když potřeboval tak nějak ulevit. A naučil ji taky kouřit. Kouřit i kouřit. Skvělá průprava. To všechno byla pravda a neměnila nic na tom, že ona byla zamilovaná a šťastná. Takže si vlastně tak nějak, prozatím, vycházeli vstříc. Potřeby jako dvě první puzzle na stole, který nebudou nikdy o žádný další doplněný. Přemejšlela, kam si pověsí modrýho ptáka s hvězdou, a napadlo ji, že asi nad postel. Aby viděl. Aby viděl, až za ní zase přijde. To bude možná už třeba zítra. Když teda dneska něco má. R. vyrazil z domu. Taková blbá čtvrť, honosná, žádná nálevna, kde by mohl do sebe vrazit aspoň několik dvojek jakýhokoliv červenýho, aby se aspoň trochu nakopl, než půjde mezi kamarády, kam se chystal. Aby se mohl podívat do těch jejich sebevědomejch ksichtů. Lidi na dně obvykle nevidí, že druhý sou na tom minimálně podobně blbě, a maj s tím problém a R. ho měl, a proto taky ty druhý řadil do těch sebevědomejch. A nemusel by při tom všem. Bydlení jak ze snu, jen těch ložnic nemuselo bejt třeba zrovna pět a bazén mohl bejt třeba normální, zahradní, a ne pětatřicítka. Měla narozeniny. Jemu prostě vypadly koule nohavicí a ztratil glanc. To pak bejvá barák a všechny prachy nanic. Žena mu dávala sodu. Za těch jeho pár odskoků? Spíš z principu, se mu zdálo čím dál častěji. Nejen že se nestalo, že by odpustila a nezapomněla. Ta neodpustila a nezapomněla a byla zlá, kopala kolem sebe jak značkovaná kobyla. On byl v hluboký defenzívě a nechal se jí drásat za všechno. Kdyby se jen trochu postavil na zadní, ona by zbrzdila. Byla pořád šik, ale tohle by už pak nikdy neměla, fitnesovej vyrýsovanej blbeček
ji taky klátil jen za vánoční omegy za kilo. A to byly Vánoce eště tak třikrát do roka, minimálně. Ale když R. po sobě tak hezky nechal šlapat, že by snad byla i chyba si nešlápnout. Lidi už to takhle zkrátka maj. Bylo to jednoduchý, dřív byla láska, pak děti, léta kupení majetku, pak si potřeboval pan architekt taky něco dokázat. Odskočil si, ale to nebyla žádná nezkušená holčina, kterou si narazil, to už byla zocelená děvenka, která věděla jak na pány, když dojde na placení za přelud lásky. No a ta mu stiskla koule jako první. A on nakonec, v tom svým krásným hauzu v třetí koupelně ve druhým patře si chtěl tnout žíly, když mu začala zahejbat. Nevěděl totiž, jak to bez ní dokáže dál vydržet. Nesmyslný, ale pořád fungující, že? Ale hlavně hodně blbý! Manželka mu tu žiletku vzala tenkrát z ruky, aby mu TO prodloužila. To si byl skoro jistej, aby mu to prodloužila, aby ho podojila pěkně zostra a dlouze, hlavně dlouze. V tý koupelně ztratil ty koule, který zatím marně hledal na dně těch lacinejch dvojek, ke kterejm se dostal, až když vypadl z tý zasraný nóbl čtvrti někam na ulici, kde chlastaly lopaty, a těm pak platil, že tam s nima může stát tu chvíli u ulepenýho smradlavýho baru. Jenom stát a pít. I za to velký spropitný, který tam nechával, mu to stálo. Doma mu to už nestálo ani náhodou, držela ho fest. Koule nechal v koupelně. Na dlaždičkách. Trochu se tím vínem narovnat, aby mohl jít zpříma a mávnout na taxi. Má spicha s kámošem, tam se aspoň uvolní a taky to tam nebude smrdět potem a chcankama, ale jestli to bude upřímnější, to si teda jist nebyl. Jestli něco nebyl, tak nebyl hloupej, byl jen festovně nalomenej a tak trochu přestal mít potřebu hrát kinga, v tom byl ten jeho problém. No, svět je přece jedno velký divadlo. Každej přece ráno přejede ksicht šminkama, no ne? A tak pracoval dál, rozkazoval, vyhazoval, byl tvrdej šéf, i když už ani neměl proč. Tu epizodu z koupelny mu to stejně nevynahradilo. Do práce chodil, jenom aby někam vůbec chodil. Dávno už nemusel. Vlastně už zkoušel i milenku. Kámoši, který tak trochu, vlastně všechno dost věděli, poradili. Další milenku, spíšpouzdro. Pak se šel jednou po souloži s ní, dvoutisícsedmsetdvacátádevátá – obyčejná, vyvětrat k oknu, pravda podepřel se předtím vydatně chemií, takže vlastně dobrý, ale podkleslo mu koleno a málem vypadl ven přes parapet. Ta představa, že by vypadl nahej z nějakýho vyššího patra přiblblý ubytovny, věru tenkrát nemířil vysoko, a že by jako sebevražda a přitom jen podkleslý koleno, bral to jako varování. Boží nebo čí znamení. Byl na tyhle signály zkrátka nastavenej, už ji pak ani neviděl, tu holku. Od tý doby vlastně nic. Mohl by, ale nechtěl. Vyhaslej krb, ztracený zápalky. Ani už je nehledal.
Hele jirko, a dovedeš si představit, že by ty lidi na tom náměstí takhle najednou začali padat, víš jako zplynovaný, že by je… ty lidi, no nějakej plyn, ne to zní blbě, moc árijsky, spíš nějaká magie, no… ale proč ne ten plyn, že jo, pomaličku pokládal na zem, kravina, ale jak by se s těma taškama, starostma, milenkama, kurvama, prachama, falešnejma iluzema tak pomaličku poskládali… úplně to vidim a potáhl z cigára z tý svý červeno-zlatý krabičky pavel. To to trvalo blbovi pingláckýmu. No, vidíš to, jirko? Vidíš to před sebou? Pomalu se jako tak skládaj, tak nějak něžně, přes sebe, s úsměvem a s
kapkama toho deštíku na tvářích. Lehounkej, mírně nechápavej úsměv, ale vlastně docela šťastný, no zkrátka spánek, hele, co? Jirko, co bys dělal, všude mrtvo a my tady? Takhle u stolku s pitím, dobrý ne? To bysme určitě nějak dokázali, jiříku, to by bylo dobrý, tak nějak to na chvíli zmrtvit, na chvíli, chviličku, jen trochu delší než krátkou. To by bylo dobrý, takový jiný, ne? Jo, pavle, a co personál? Kdo by nás oprašoval? Aspoň jeden, aby nosil, ne? Jirka tyhle pavlovy nápady už znal, měl tyhle imaginace vlastně docela i rád. No jasně, personál. Taky spí, poskládanej v lenoškách, cigára všem kouří v popelnících, prsty šátraj, zmražený v peněženkách, povytáhlý prachy a pingl se modlí ke zpropitnýmu opřenej hlavou o stůl, pěkně na kolenou. Všichni, kámo, všichni kromě nás! Tys byl vždycky vůl. Ne, jirko, uznej, ta představa, bejt tu chvíli sami. Vždyť já je pak zase vzkřísím, možná, nejsem eichmann. Mě ti všechno tak nějak sere, dyť sem já nějakej magnát naftovej nebo co? Chtěl sem jím snad bejt? Odskakuješ, příteli, vzpomeň, jak si se dral nahoru, kolik lidí… Jo jasně, takový tyhlety kecy… kolik lidí sem nechal za sebou.. No a co…! Pomoh sem si tím vším snad já sám? Čumim tam nahoře na ty svoje zasraný komíny a vím, že to mělo bejt jinak. A proto… Cyklon hezky seshora, pocukrovat koníka, je to takový místečko pro sladký spaní tohle náměstíčko, ale cyklon zní blbě, něco takovýho podobného, ale r e ve r z i b i l n í h o, vratnýho. Já je přece nechci zabíjet, a koneckonců stejně umřou sami. Stejně už umíraj. Umíráme všichni, kámo. Kecy! Pustil bych sem ještě R., toho bych mezi těma ležícíma nechal projít, kámošíčka našeho, nese mi snížek. Není už k ničemu jinýmu dobrej, ten už je úplně rozpadlej, vyvanulej zero. Paničce olizuje podrážky a vona za to líže zahradníkům koule. No nevím. Fakt nevím, co ho u ní drží. Možná to samý co tebe, pavle, u těch tvejch komínů, neumíš jinak, užívej prachů, kupuj si třeba lidi, ženský. Byly časy, kdy tě to rajcovalo ne? A vůbec, di do prdele s těma sračkama, kecama ala nespokojený kůzlátko. Tak mazej k máminý koze a nechlastej s dospělejma. Ale hráli si dál, měli už prostě tak nastavený mozky. A co s koksem od R.? Bez lidí? Když je teda všechny uspíš, chytráku. To budem hrát hamleta sami pro sebe, nebo jak? To je vidět, že nevíš, nepotřebuješ lidi, kamaráde. Nepotřebuješ vůbec žádný lidi, stejně jako nepotřebuješ ty komíny. A kde von to vlastně bere?
Myslíš R.? Ten jeho koks? Vím já? Mně připadá, že chce bejt zajímavej. Se cejtí nějak mimo hru, tak si hraje na dealera, vždyť mu na nábřeží stojí novej barák. Kurva, dyť von je eso. No a vidíš, dohání to psaníčkem v kapse, který ani nevyslope. V lidech se člověk nevyzná. To ty jeho lásky a irena. Ta ho sejmula, jo architektský eso, móc pěkně sejmutý. Třeba potřebuje nějak helfnout. Nevím, byl vždycky tak nějak víc do sebe než my dva. No, můžeme to zkusit, třeba sem chodí právě proto, aby se ho někdo z nás zeptal. Ty, jirko, a mě se zeptá jako kdo? Ty seš jiná nátura. Jo, já sem teda úplně jiná nátura, mě serou ty komíny a kam sem se dostal, ani nevíš jak, ale pořád doufám, že mám dost síly do nich seknout, víš takhle… hřbítkem ruky jak vandamm. Jo dobrý, možná potřebuje pomoct. Hele a ty… dones nám nový panáky a taky to tu vohadruj, sem se… No mistr se jen trochu rozmáchl, nekoordinovaně, víme? Máme zachcanej stůl vod whisky. No bóže, jiříku, tak to utře, utěrka ulízaná, servilní a nepřerušuj… Víš, že prostě seknu a půjdou dolů. Ty komíny. Neprodám, ale seknu. Jo TNT. To bude můj podpis. Jo, a koupíš si sandály a hare hare, ty vole, seš ale blbej. Možná sem, ale nenosím psaníčka po kapsách, já se podepíšu a vůbec… Seš vůl s tím koksem, dyť si přece nemusíš šlehat, když chceš bejt sám na zemi, jestli teda chceš hrát tuhle hru. Na náměstí sám, tak proč by sis to cpal do nosu…? Dobře, teda ve třech. To je nářez sám vo sobě, ne? Bejt tu sám ve vyplynovaným městě. Jako bejt tu my tři sjetý, high high, seven miles? Blbost, já šňupu kvůli lidem, abych je vůbec snesl… no a taky sebe, to je jasný. Možná sou oba důvody dost dobrý nebo málo dobrý, já nevim, ale já bych… no stejně bych si lupnul do nosánku. A potom? A šel támhle do banky. Víš, že máš dost? Kámo, jenom blbý kecy. Co? Chceš snad víc těch komínů, který tě tak serou? No vždycky může bejt přeci víc, měli bysme nejvíc, aspoň určitě na tomhle pitomým náměstí, měli bysme nejvíc. Ty vole, dyť stejně máš. No tak bych měl vo pořádnej kus víc než víc. Jo, a támhletý bych nazvedl sukničku a sčíhnul jí tanga. Jo, ta je tutově bude mít pěkně na fest. Zařízloučký do masíčka. A pak TNT pod každej komín. Fantazii teda nemáš, pavlíku. Prachy a jedny vopocený ženský spodky? A to je jako celý? A co ty, filozofe? Já bych seděl, pil a koukal, to přece jen tak nevidíš, lidičkové chodí, terarium, zverimex. Jo a hele, víš, co se mi stalo dneska ráno? Ty víš přeci, jak mám tu koupelnu ve druhým patře a hapruje mi tam tlak vody, sem ti říkal ne, ani to ten blbej správce nespraví… no tak tam sem dneska chcal do umyvadla, a jak si tam tak položím ptáka, tak ten střídavej tlak tlačil vodu v takovejch vlnách a mě to pěkně vomejvalo koule.
No tak to je teda super. Měl sis tam ještě nalejt šampón a bylo by to jako od boticelliho, zrození ptačí venuše. Ne, zrození ptáka! Ten stejně maloval jak bůh, na mě teda dost statický, ale dobrý, se na to zase někdy pojedu podívat. Kdo maluje jak bůh? No sandro přece! Jo, jasný, rozumim. No a sme u toho, bez těch tvejch komínů bys jel leda tak… No TAK BYCH PROSTĚ nejel, už sem to viděl! Hoď sem eště jednu pěkně stařičkou whističku, utěrko. A dělej! R. se v nálevně postavil k pultu a dal si dvojku a hned druhou, trpkou, lacinou. Zlatý hodinky si schoval za manžetu. Tohle se špatně vysvětluje v takovýmhle prostředí. To je prostě směšný. Schovávat si hodinky, utíkat z baráku, a kopnul do sebe třetí. Znali ho, dolejvali bez pobídnutí. Chodil často, čím dál častějc. Laciný víno, stejnej efekt. Frajer vedle měl na tričku nějakou motorku pěkně vyvedenou od vietnamců, vedle sebe uvadající, urousanou, snad byla i cejtit spodkem. Bože můj, to je síla. Ještě aspoň dvakrát dvě deci, líp třikrát. Na ten litřík nebo radši lehce přes. Otočit dvojku červenýho, tohle radši nevnímat, ale musel, nemohl tam jít mezi ně na spicha prostě „jen tak". Mezi ty svý kámoše. Potřeboval ze sebe udělat trochu vtipnýho, dost nad věcí. Měl sice v kapse, to by ho nakoplo, ale on radši to víno. Měl z toho vždycky strach, vlastně si hrál na toho, co bere a co vždycky má. Takovýho privat dealera, dealera pro kámoše. Normálně to kupoval za tři litry od balkánce, hodně nad cenou, balkánec se neptal, balkánec donesl, čistil jim bazén, takovej snědej chlapec to byl. R. napadlo, že mu asi taky kromě koksu vypomáhá i s manželkou. S irenkou. Vlastně si tím byl docela jistej. Ale to by bylo, vlastně je, opravdu už dost blbý, vůbec ne na úrovni, ale kde vlastně hledat úroveň. Platil tři litry za sníh z balkánu, ale asi mu to za to stálo, vlastně pomáhal otrokovi, co mu leštil dlažky, uplácel tím, ani nevěděl co vlastně. Asi chtěl bejt za frajera. Světáka, kterej v tom TAKY JEDE. Musel vůbec mít toho poskoka na bazén? Musel mít vůbec ten bazén tak velkej? Asi jo, aby musel mít toho balkánce, aby si od něj kupoval. Aby kámošům říkal… byl už přinapilej… jedině tak mohl vo těhle věcech aspoň přemejšlet, řešit v žádným případě… doprdele to víno je hnusný… říkat, že brnkačka, že žádnej problém. Jako kdyby byl nějakej šéf minikartelu. Kartel v tý jeho připosraný, podělaný nóbl čtvrti. Ta už mu taky leze krkem. Dobrý den, milostpaní. Dobrý den, paní ředitelová. Doprdele, to je ale shit! Sám se sobě musel začít smát, chlast začal fungovat. Začal ale fungovat nějak jinak než jindy. Nepropíjel se do stavu, jenabysezačalsnášet. Začal tak nějak sám pro sebe růst, to se mu po chlastu už dlouho nestalo. Začal si u toho hadrem smrdícího pultu víc věřit. Možná se dotkl palcem u nohy dna, bylo už koneckonců načase. Dna toho svýho posranýho bazénu. A mohl už jenom nahoru, kdo ví, ale on to tak v tu chvíli rozhodně cejtil. Po dlouhý době. Po strašně dlouhý době. Zasmál se sám pro sebe. Jo, dám si ještě jednu a k ní whisku. Co na tom, že rolexky vykoukly zpod manžety. Zasmál se znova, znova a pak ještě jednou. Věděl, že působí možná směšně. S tím smíchem. Ale on se nějak uvnitř narovnal. Uvnitř se prostě napřímil. Úplně to cejtil, fyzicky, jak se mu doslova srovnávaj ramena. Moc fajn pocit. Cejtil, že ty koule se daj z koupelny sebrat. Někdy se člověk musí sám ze sebe pěkně poblejt a vylízat si to ze smradlavýho pultu dělnický
knajpy. Aby zvednul hlavu. Asi na to byl nazrálej a ten levnej červenej sajrajt byla ta poslední kapička. Mys canaveral 3-2-1… Divná chemie, znova se zasmál a napil se pěkně zhluboka ze špinavý sklenice. Ani ta špatně umytá rtěnka na tom skle mu vůbec nevadila. V pohodě pil i přes ten rudej, špatně vomytej šlem. Hodil na stůl litr a vyrazil ke dveřím. Ty hodinky se ale předtím asi nějak výrazně zaleskly. Natištěná vietnamská motorka se k němu přitiskla a smrdutým dechem ho poprosila o panáka rumu. No proč by ne, jen se, panáčku, vožer, ale všechno něco stojí. Pustíš tu svoji pěkně pod pult, jo dostaneš třeba bůra, pustíš ji pod pultík a vona mi pěkně zbrousí čípek. Teď hned. A zase se zasmál. Ani se nepoznával, tohle přece nebyl jeho styl. JO JO JO! R. Začal bejt jinej, silnej, začal se smát úplně hystericky. Úplně chrochtal, jak se smál. Začal hrát novej film. Novej film. Přeobsazený role. ON je přeobsadí! Jen si pod něj klekla, R. jí zvednul hlavu. Tak nějak… zkrátka, až k tý situaci nepatřičně něžně, za vlasy. Ale chtěl jen dobře vidět, jak ho bere do pusy. Stál mu pěkně. Zase se zasmál a hodil volnou rukou prachy na stůl. Druhou ji, teď už i hodně pevnějc, držel za mastný vlasy. Tenhle movie bude mít jinýho direktora. Bude to velkej R. V tomhle kousku se nebude kouřit ve čtvrtý cenový za smradlavým pultem, i když na start, zase ten divnej smích, jako by to ani nebyl on, ale už si začal zvykat. Jen mě dole pěkně přežvejkni. Vykuř mi to perko, couro, roura byla dlouho ucpaná. Snažila se, bude to hodně rumů. Hodně pro ni i pro troškaře. Ten na to neměl nervy, koukat z první lajny, tak si šel zaházet pár korunkama do mašinky. Jo, byl to fakt biják pěkně z bodla. Ten chlápek na to prostě NEMĚL NERVY a R. to viděl. A ZASE SMÍCH, úlevnej smích, nemusel vidět a vědět nic dalšího. Znova se narodil, divná chemie. Dřív shrbenej se teď protáhnul, úplně propnul. Postříkal jí vlasy i ksicht. Srovnal křídla, zapnul poklopec a vypravil se směrem k domu. Kluci počkaj, něco si ještě vyřídí. Něco si ještě DOMA VYŘÍDÍ. Má tam ještě ňákou práci. Něco si ještě doma MUSÍ vyřídit! Ostatní počká. Jenom několik dní zpátky se v noci propocenej probudil a musel si jít vomejt hlavu a zapálit si cigáro. Nebylo to dobrý. Vomejval si tváře a koukal na sebe do zrcadla a šahal si po obličeji. Strávil nějakej čas předtím v tokiu, to sedělo. Byli tam architekti z celýho světa. A sou v tokiu kopce? Nejsou! Byly tam před chvílí? Byly! Honili ho tam po terasovitejch barácích plnejch propojenejch hospod pod kovově modrým nebem, kdy byla světlotma? Prolejzal tam z hospody do hospody, samý schůdky, lanovky nad hlavou, žižkovská věž, ale daleko vyšší. Jo, to by mohlo bejt. Ale ten pocit krásný zastavěný krajiny. Byl estét i ve snu, ale von si nebyl právě jistej, jestli to sen vůbec byl... a vlevo, jasně vlevo zelenej kopec s tou věží. Byl tam s tou babou, kterou vlastně neměl rád. Nebyl! Byl! Píchal ji tam v tom tokiu? Píchal! Ale hlavně ten blbej pocit, že to takhle není a že chce zpátky do svýho reálu. Z těch šikmovokejch hospod, vod tý ženský, z toho japonska. Ale ty zahrady byly opravdu krásný. Taková zelená snad ani neexistuje. Zpátky z tý ciziny
domů, že to takhle nemůže přece bejt. A cejtil při tom, že to takhle asi nebude, hlavně kvůli těm kopcům přece zelenejm. Ty tam přece… A pak se probudil a byl zase v těch hospodách a zase utíkal po schodech a po červenejch restauračních kobercích a s tou holkou se držel za ruce a za ním ti zmrdi v koženejch bundách a se slizkejma obličejema. Obličeje nejbližších kamarádů. Byl tam jirka, byl tam pavel a chtěli ho sejmout. Jednoznačně. Nožem. A zase mu to bylo chvíli blbý, hlavně ty kopce mu neseděly. A zase se probral. Ale zase zpátky na ten koberec a japoncema a kámoši s kudlama a zase se držel za ruku tý holky. Sedělo jméno, jasně, znal ji, kdysi ji píchal. Zachraňovala ho, vlastně ho přes ty terasy táhla vona. Zachraňovala ho, jednoznačně. Ale měla k tomu jménu jinej ksicht. Prokazatelně. Lepší. Pak ji tam opřel zádama o zídku a dal jí ho pod sukni. Smál se tomu, že vlastně neví, kde je. Vlastně věděl, tokio, krásný tokio, krásnější než ve skutečnosti. Tokio, do kterýho se provalil žižkov a obloha z ocele. A tak ji tam píchal a smál se do krásně kvetoucích sakur v zeleným parku, bylo mu skvěle. Květy voněly do tý pekelný zeleně. Modrá, ocelově modrá obloha, podseklá zelenou, ostře temnou zelenou. Nebál se jich, nebál se japonců ani kámošů a na to píchání se v klidu zastavil a jí to dělalo moc fajn a koukal přitom na tu natřikrát zvětšenou věž, kterou vídal na žižkově. A pak zase ty kudly a zase utíkal a tak trochu věděl, že se mu nic nestane. A pak to konečně zaspal. Zaspal? Když se ráno probudil, nic si nepamatoval. Měl jet do tokia teprve za pár měsíců. Měl jet do tokia, aby ho tam zabili, omylem. Nikdy tam ovšem nedojel, měl to v tý opravdový skutečnosti už opravdu jen za pár. A navíc. V noci tehdy stál probuzenej u toho svýho zrcadla a vomejval si obličej, zapaloval cigáro, aby si sám sebe vůbec uvědomil. Dobře věděl, moc dobře věděl, že už v tom tokiu byl. Byl tam s ní a všem nakonec utekl. Magdaléna si udělala doma moc hezky, tak hezky, jak si to jenom dovedla představit, ležela na zádech a myslela na něj. Jirka byl její terno, byla moc šťastná. Malovala si pusu voňavou tyčinkou, malovala si ji pro něj a taky, aby vyzkoušela tu vůni. Sama se chutnala, vždyť už zítra, snad ani rána nedožije, ho bude líbat. On to samozřejmě ne tak docela snášel, protože takový líbání je přece jen intimnější, a hlavně plný příslibů. Ne že by nelíbal, ale šetřil s tím, nechtěl bejt až zas tak osobní. Chtěl si ten vztah prodloužit, to především, nechtěl sedlat novou klisničku, ještě, vlastně už ne. R. se ubíral stejnou cestou k domovu, byl před chvílí pěkně tvrdej a následně hezky odbavenej a nebyla to absurdita celé situace, která ho postavila. Nebylo to ponížení ženský ze čtvrtý cenový, co mu nahodilo erekci. Zase stál před dveřma tý koupelny, ale tentokrát nešel hledat žiletky. Měl šanci přetočit svůj kousek filmu a věděl, že to udělá. Koupelna je mrtvá záležitost. Smál se tomu, jak si zaplave v polokrytým vyhřívaným bazénu, kterej mu čistí protahovač jeho ženy, smál se tomu, jak mu to bu de… jak mu to je jedno. Napřed si zaplave a pak půjde za klukama a zkusí si i koks. Není čeho se bát, půl napůl kámo, já se totiž našel! V tu dobu, přesně v ten čas, když bohatí ztracenci chlastali v hotelu a jeden, předtím ještě víc ztracenej, co se pak nalezl vykouřením od bezzubý a vracel se zaplavat si doma v polokrytým. Tak přesně v tu dobu se na druhý straně náměstí v nejhořejším bytě, mezonetu, pomalu vztyčoval na posteli
velkej zelenej varan nebo něco, co se mu aspoň tak nějak podobalo, velmi neurčitě ovšem. Nedaj se všechny věci popsat slovama. Ale varan z říše zvířat, asi nejblíže tomu byl, s nejasnejma konturama ovšem. Takovej nějakej zelenej rozplizlej varan se zelenejma očima. Zelenej varan, co bydlel sám. Zelenej varan, co měl takovou divnou práci. Zelenej varan s jakoby lidským mozkem, kterej si vypůjčoval od projektanta lidí na mezicestě. Na cestě od všeho kolem k lidem. Zelený oči mžouraly z okna do dvorů. Varan, co uměl bejt člověkem, když chtěl, ale že by ho to nějak zvlášť bavilo, tak to teda ne. Nebyl tu od toho aby ho to bavilo, aby ho vůbec něco bavilo. Byl prostě vzniklej, byl, aby byl. Na prackách s drápama se šoural udělat si kafe. Ten krásnej zelenej varaní profil se rýsoval, ale tak trochu rozmázle, proti světlu z okna do dvorků, kde chodili holubi a jenom občas taky lidi. Se smetím. A kde zrovna pršelo. Mezi tuhý pysky si dal doutník. Cigára při všech svejch dovednostech prostě v tý svý hubě neudržel, byly moc tenký. Byl tím přibližněvaranem už léta, jeho zelený oči toho spoustu viděly, zato jeho nikdo, nikdo o něm nevěděl. A ten, kdo věděl, poznal, potkal, už neměl tu potřebu něco o něm sdělovat, ne že by snad byl mrtvej a nemohl, tak jednoduchý to nebylo, neměl tu potřebu, to je ten přesnej výraz. Protože potom už to bylo vždycky všechno jinak. Úplně jinak. Věděl o sobě snad všechno jen on sám, ten skorovaran, ale neměl až zas tak potřebu něco uchovávat v paměti. Umění metamorfózy přicházelo u něj tak nějak samo od sebe, nebyl úplně pánem svejch přeměn, prostě v určitým čase, kterej on sám nikdy nevěděl přesně, neurčoval ho, se stával zelenookým zeleným monstrem, těsně pod dva metry od ocasu k hlavě a stejně tak i nazpátek. Einstein neeinstein. Tam i zpátky stejně. Všechno má smysl, se tak nějak předpokládá. TO VŠECHNO TA zvláštní konstelace zmraženýho náměstí, plynem. Do povětří vyhozená rafinérka. Dost na to, aby vstal, aby byl vstalej. Ta prázdnota lidí, od kterejch ta zcela určitě jen tak plácnutá myšlenka vzešla, a energetickej signál od jejich kamaráda, kterej vyčistil rouru a vystříkanej běžel domů, aby tu energii nepěkně použil, což ještě R. sám nevěděl. Asi chtěl vraždit, nejspíš po tý plánovaný koupeli. Pro zelenýho byl ale jen částí něčeho. Částí, která měla někam zapadnout. Zapadnout do skládačky blbě přemejšlejících prachatejch hovad. Tak to zelenýho securita probralo a posadilo ke kafi, který on tak rád. Ještě nebyl čas na plyn v ulicích, ještě nebyl čas na vyhazování fabrik do vzduchu. Ještě ne. Hra byla dána jinak, on byl, aby dohlížel, on se musel kafem postavit na nohy s drápama, kde zatím ještě byly, a absolvovat stejně jako už tisíce let předtím tu metamorfózu, s cigárou velikosti doutníku. Myšlenky nesrovnaný, on prostě věděl co a jak, on tu byl, aby věděl, aby hlídal a za tu cenu podivnejch přeměn se občas směl i pobavit. Na rozdíl od lidí, který nejen tak vypadaj, ale lidma asi i sou, on nepátral po smyslu, neřešil existenci, byl tu a bude tisíce let až do konce, ne jako špatný svědomí, spíš jako špatnej vtip. Ne odněkud jinud, byl tady, viděl kolem sebe ty lidský figurky a zasahoval spíš s nechutí, jen když vibrace nebyly dobrý. V hlavě zelenýho toho bylo hodně, nehlídal, aby lidi nekradli, nechával je bejt, protože ať se zahltí, sou to nepoučitelný děti, který jen celej život ve svý naprostý většině spěchaj na krchov s plnejma kapsama a vyprázdněnejma koulema a život si serou tak, že netřeba korigovat. Tady bylo nebezpečí, náznačeček. Nápad s plynem. Legrace? Fabrička, rafinérka ve vzduchu? Možná. Blbost? Dost možná. Ale on vstát musel, ještě nebyl ten správnej čas na konec a na ohňostroje. Byl možná trochu pilnější než jiní kolegové, nikdy je neviděl, předpokládal, že budou třeba modrý se zelenejma vočima, ti toho ale měli trochu víc na práci, házení bomb, hladomory a tak, to byla honička. Držet klid v týhle gubernii byla asi sranda proti tomu, jak to tak sledoval kolem ve světě. Tady se jenom trochu kradlo, trochu vraždilo, zase kradlo a lhalo, nedůležitej region. Ale stejně plyn na náměstí a fabriku ve
vzduchu to by si mohli vysvětlovat blbě ty důležitější kolem. To nemohl jen tak pustit, v tom se musel zorientovat, to se muselo. Usrknul kafe, dělal si dobrý, a koukal chvíli ještě na ten dvorek, kterej vymezoval jeho barák z druhý strany od náměstí. Na ty dva se bude muset podívat, nepřijde k nim jako varan se zelenejma očima a nebude jim rozmlouvat vyplynování centra. Bude za R., a aby byl za R., bude muset R. nějak VYŘEŠIT. Tak to prostě musí bejt. Věci se staly a bylo řečeno to, co bylo. Šém zapadl do důlku. Musel jít. Nasměrovat ty blbce. S prachama se tady daj realizovat i ty největší sračky. Ach jo. Že lidi nenapadlo, proč asiat ještě nestřílí atomový pecky sem k nim. Protože sou to blbý samožerové, který si vidí tak maximálně do držky, peněženky a do spodků. Jo, tak to je! Ještě není čas konce ani začátku. Ještě ne! Takže regulace, rovnováha. Kruh kruhu, přátelé. Telepatie nikdy neexistovala, je to jinak. On věděl a viděl, jak by řekli lidi. Ale telepatie to není! Ať už spal a dobíjel, nebo byl přepodobněnej na cokoliv, věděl, znal, předpokládal a hlídal. Ale telepatie, to je jen jeden z jejich dalších, a je jich většina, přiblblejch prázdnech vzduchovejch průvanů, vytlačenejch otvorama, kterejma i jedí. Ale kafe si dělal vopravdu dobrý a do dvora taky koukal vcelku rád. R. se mohl vyřešit sám tím, že by se utopil v tom svým bazénu (52,5 m nadýl). Padesát dva a půl metru, slovy. Tenkrát, ze srandy, tak proto je tak dlouhej, když ho ještě bavila, ta sranda. Bazén, na kterej vydělával asi půl roku a jeden měsíc k tomu. Nuda. Mohl zabít manželku, kterou samozřejmě právě v tu chvíli klátil balkánskej bazénář, mohl uklouznout na dlažkách u bazénu a rozštípnout si hlavu. Měl řadu voleb, který jsou kdoví čí nápad, jeho těžko. Takže spíš možností než voleb. Volbou to snad nazýval v tu chvíli jen on sám. Když se klátivě blížil k bazénu. Přece jenom vína bylo dost a kořalka k tomu! A po cestě se snažil sundat si kalhoty, ženskou chtěl taky nějak potrestat, nebo se k těm souložníkům, milencům těžko, chachacha, prostě přidat a vyšukat jí mozek z hlavy, když už byl tak pochlapenej. To všechno byly milisekundy z velkejch přesýpacích, co mu tohle šlo hlavou. On se jen na chvíli posadil, bazénu nadohled, už viděl hladinu prosvětlenou zespoda světlama, zelenomodrou vodu, ze který šel kouř. Posadil se, aby se ustálil v prostoru, než bude konat, než zvedne to pomyslný kladivo, a nebo taky opravdový. A práskne do kovadliny. Vší silou! Seděl nad svým překrásným domem, kde nahoře se svítilo (to viděl) a kde balkánec (to neviděl), vytloukal jeho družce životní, tý, co ho tak tupila, ireně, těma nárazama do kundy amalgám z plomb. A taky ji přirážel hlavou k mahagonovýmu brlení kolem postele a ona u toho vřeštěla jak šimpanzí dorostenka. Tak nad tímhle zadělaným barákem viděl krásný temný oblaka, který protla zelená lajna. Tak tenká, ale tak jasně vymezující oblohu na dvě půlky, že se až podivil, co že to je, když vstával. Když vstával z mramorovýho soklu a než mu uklouzla noha, ta levá, co se mu už jednou podvrkla u toho okna poté, co si to zase jednou dokázal, a jak málem vypadl z okna, krátce po šuku z takzvaných dokazovacích. Tak ta levá se mu prolomila. Tím chlastem. Rukama se nezachytil, nebylo za co, a hlavu si rozlomil, naštípl o sloupek. Mramorovej sloupek z daleký itálie. On měl tu itálii vopravdicky rád. Tak tohle bylo to, co mu bylo vybráno, aby si vybral. Upadl, ani nehekl, jen tak tupě bokem hlavy, čistě a pak se mu tělo, už bez fungujícího velína, hezky poskládalo. Složilo. Na bok s ústama lehce přiotevřenejma údivem. Lidi se pořád něčemu diví.
Tím byla uzavřena jeho kapitola, úsek tady. Jeho smrt. Ne že by snad měla smysl, ale pro tu chvíli, ten okamžik, kvůli tomu plynu, vo kterým možná někdo jen tak ze srandy, zpolosrandy… Byl vyměněnej a vyřešenej. Někdo by možná řek mrtvej.
Ty, a kde je teda ten R. s tou lajnou, dneska bych to možná i zkusil? Nevim. Ale je to fakt jízda! Má dobrej materiálek, pan architekt podpantofelní klenby, nekecám. Je. Je to síla a ani se potom nezapotí nohy! Tohle je vopravdicky dobrej matroš! To fakt nesnáším, když se vopotím. Ale tohle je prostě paráda! Uvidíš sám. A si piš, kamaráde. To je jak… no nevim… jak ti to připodobnit, je to zkrátka hukot, seš velkej chlápek s nadhledem, soustředěnej velkej kluk, kterej začne třeba i hrát na klavír a nezná noty.
Do psaníčka s balkánským sněhem, co nesl původně kamarádům, aby se ukázal, jak že je cool, už mezitím napršelo a tělo smáčel déšť. Z kapsy tý krásný lamí bundy se vinul malinkatej poprášenej potůček. A tělo chladlo. Velkej chladnoucí chlápek s nadhledem, kterej získal v zahuleným čtyřkovým bufetu, co se našel, a pak se rozhodl a šel… a … a… A pak si přiopilej roztřískal hlavu vo sloupek, italskej. S nadhledem a rozhodností spuštěnou trochou červenýho vína a whiskou, jednou. Jo, a taky kuřbou vod bezzubý slečny. R. měl pěkně našlápnuto, a kdyby jeho kámoši blbě nekecali v centru u chlastu vo plynu a podobnejch krávovinách, který ovšem v tý svý nadutosti přinachcanýho myšlení asi vopravdu tak nemysleli, vlastně určitě, ZATÍM, spíš ani ne zpolosrandy neprobudili zelenýho, kterej vo zfrustrovanejch mozcích věděl, že víc už ani nešlo… No R. nedošlápl zkrátka dobře a to se může stát. Čistá náhoda. Z oblohy se stáhnul zeleným bičem tenounkej proužek a lehce ocáskem pohladil komín toho baráku, kterej byl ve finále stejně úplně na hovno. Hra teprve začínala. A do zlatověmetalizyzelený zabarvenej koneček toho nebeskýho úkazu pohladil R. po čele a stáhnul si ho jak soubor v počítači. Jedním klepnutím drápu. A to tělo se zelenej naučil rychleji, než trvalo to klepnutí. Hlava je pořád nejtěžší. A zrodilo se TO, co celej večer, až do doby rána bude hrát to bejvalý živý, který kdysi rýsovalo na prknech ty krásný baráky. Dokonalej reset. ER!
Modrej abstraktní pták, na obraze rozlomenej průměrnou představivostí do skvrn a úhlů, otočenej ke stěně. Tak ten tak nějak pootočil hlavou směrem do obrazu dovnitř, prolomil plochu do prostoru, a tedy i do pokoje s mladou a krásnou M. Ze zobáku mu ukápla malá zelená kapka na vycíděný parkety. Magdaléna zase vzdychla štěstím, ale ta kapka stejně odkápla a ulpěla. Nikdo ji nikdy nebude ani utírat, protože než ji někdo zaregistruje, zase zmizí.
Náměstí před hotelem, kde za kapkama posetým sklem stále seděli a čekali na R., kterej už nikdy nedostane celý jméno, jeho dva kamarádi, se pomalu vyprazdňovalo. Lidí nahoru i dolů bylo řidčeji a řidčeji a to ještě zdaleka nebyla tma, ale koncovky media s obrázkama už je magnetizovaly a táhly domů, vesměs to tak bylo. Nebo si hrát na lásku. Nebo taky krást a nebo taky vraždit a nebo se zpít a nebejt. Lampy to náměstí nemělo, svítily a probouzely se tam do svýho vyčleněnýho času reklamy na všechno, co ti namaže (nejlíp) a osladí (nejlíp) klouzačku, tu velkou spirálu do černejch děr. Lidi nebyli tak hloupí, zdaleka ne až zas tak. To jen zvířecí instinkt jim velel nepouštět se do velkej experimentů, takže do doupat a za svým. Za svým a hrát si na smysl a mámocosmiupekla. A i na to potřebuje život rytmus, teda po ulicích a po náměstích se chodí převážně ve dne, méně navečer, minimálně v noci a tak to prostě je. Lidský hemžení teda začalo tou dobou už tak trochu váznout, a právě proto byla ta figura, co se blížila k hotelu, na schůzku přeci, tak jasná a viditelná už zdálky. Aspoň to bylo to, jak si to vysvětlovaly dva mozky, který ho zaregistrovaly poměrně na dálku, určitě dřív a na větší dálku, než by se tak stalo kdy jindy. Uviděli kamaráda. Bylo to spíš tím, že ta figura byla zkrátka nová a nový věci mívaj takovej jas. Umytý, vyčištěný, přepraný, no to už zkrátka není nikdy to vono jako předtím. No konečně! Si dal na čas, no, má to z tý svý vily daleko a von ti, člověče, začal chodit pěšky. Hele Jirko, připal mi a víš, že von má trable doma. Zahejbá mu. No hledá se, ale zvládne to, jeho srazila hlavně ta jeho čůza, dávala mu ultimáta. No ta milenka, nevím, jak se jmenovala, nechal si to přerůst přes hlavu. To se musí umět. Stará ho pak sice sebrala ze země, ale jen tak spíš pro sebe na hraní, mám ten pocit. Varaní zelená mlha přetransformovaná do člověka si to vykračovala plným krokem, až musela zvolnit a trochu zakolísat v kolenou. Ty kolena je nutný trochu rozkmitat, dyť voni přece vědí, že střízlivej sem za nima nedorazil už řadu měsíců. Tak pánové, ER přichází, jestliže vám dobře rozumím, čekáte na mě, vlastně kvůli ničemu, vy tomu říkáte přátelství a nebo taky známost a já se du podívat na ty vaše výbuchy a plyn. Asi blbost, ale když ten váš druh tak degeneruje a současně bohatne, je možný všechno. A plyn nebude! Ani ohňostroj! Vyžilý a přežilý změti neuronů, přežilá raso, najdeme vám jinou zábavu, vždyť vy jste schopný jen tak z hecu to tady vypustit. Aby byla sranda. Nebo jak to má jeden chápat. To
by byl brajgl. Jo, to by byl brajgl a pak vychýlená rovnováha, chytil jsem to, blbý vibrace, vyloučit se to nedá. Prevence lepší léčby. Jenom to zkouknu, a když tak zase pudu. Ta planeta je tady ne pro vás, ani pro nás, ale je součást. A laviny, jak vy říkáte, spustí i zakašlání po cigáru, někdy. A tohle by bylo politický, bez pochopitelnýho kontextu, jedině politický. No tak já teda přicházím. Bohatne, bohatství, bohatej, to jsou ty jejich slova. Pojmenovaný nic. Béčkový, jak ten jejich… vcelku o ničem… bůh… bože nebo Bože, s velkým nebo malým b a ve varaní hubě navíc už úplně směšný… Bože můj. Stojí tahle součást vůbec za to? Morovej brácho, škoda že tvůj čas je minulej. Kafe chladne v podkrovním bytě a ještě se z něj malinko kouří, z tý hodněprázdný, skorodopitý sklenice. ER k sobě, před chvíli, než se vynořil na náměstí, zatím na druhým konci, když ho ještě ani neviděli, stáhnul všechno zelený, co předtím rozstříknul časem, včetně toho paprsku od bazénu, co ho R. viděl krátce předtím, aby věděl, aby se orientoval. Zelenejme šlahounama si zmapoval situaci. Nasál atmošku, aby byl zkrátka dobře zorientovanej. Rutinní záležitost, žádný velký kouzla pro něj. Vyhodnotil stažený. No, byly tam věci, v tý hlavě pana architekta, prosáklý laciným vínem. Ten jeho mozek bzučel – skučel, neštěstím, touhou, bolestí. Úplná viola v rukou šílenýho hráče. Takový divný emoce máte, hmmmm. Měls tam, chlapče, jeden SEN, anis o něm nevěděl, ale von ti zabíral docela velkou část. Ale fakt dobrej! Ty vaše hlavičky, no to je paráda, zvířata ste měli zůstat, přirozená součást Součásti a ne takovej expandovanej bonus, kterej je nutný pořád hlídat. A tohle je teda to, cos ani nevěděl a přitom prožil. – kočičku si měl asi rád kdysi, ještě tě to bolelo, donesl sis to až na konec svý cesty, k bazénu. A piloval ti ji vlastní strejda, kterýho si neměl rád, natáčeli s ní pornofilmy a ona se u toho smála. Natáčela a tys zrovna přišel do bytu, kde si vyrůstal, a tam to do ní zandavala holka s pérem. Tak ti odpověděla, když ses jí zeptal, co to proboha dělá a s kým, že nic, že vo nic nejde. Ona se při tý odpovědi smála a říkala pořád, že o nic nejde, že ji šoustá jenom holka s pérem. Holka s pérem, ne chlap. Ach jo. Tys tomu věřil a běžel to vyřvat k ní domů do nějakýho paneláku, kde bydlela. Do jejího bytečku si spěchal tmavou nocí, spoustou taxíků, po temnejch silnicích, překonával nebezpečí, do kopců i pěšky, abys jí složil hlavu do klína, abys ji přitiskl, většinu toho snu si běžel a jel za ní. ALE ona tam nebyla. Nemohla tam, chlape, přece bejt, když ležela na tom kanapi s roztaženejma nohama a smála se na tebe přes rameno a říkala znova a znova. TO JE JEN HOLKA S PÉREM. Buď rád, že ses probudil a nepamatoval si takovejhle shit. Ještě bys jí telefonoval a ten tvůj hrdinskej comeback by skončil ještě hůř než uklouznutím doma před barákem. Ty bys jí telefonoval. A máš tam toho teda taky plno dobrýho, v tý svý žláze mozkový. A taky jirka a taky pavel, poměrně slušnej prostor sis tam pro ně vymezil, aspoň si nebyl až zas tak úplně zoufale sám, Ale úhrnem vzato, poděkuj kluzký zemi, ty bys dopad, hochu, asi hůř. Ani tu svou ženušku obdělávanou balkáncem bys neuhodil, jen by ses rozmách, maximálně. Pak by sis ale hned kleknul, nejspíš před ni a vopocenýho bazenáře, a prosil za odpuštění nejspíš voba, v místnosti, která by ještě čpěla šukem. Takhle seš vlastně hrdina a mistr života. Projel si cílem rychle, většina to má podstatně horší, to mi, hochu, věř. Třeba ty vaše hospicslužby, no vyslovená lahůdka. Buď rád, žes v pěknej hadrech, čerstvě vystříkanej, plnej silnejch předsevzetí, příjemně vopilej, roztřískal hlavu vo elegantní mramor. Hochu můj ubohej, když si tě tak čtu, buď rád, že sem tě zabil. A kdybych to uměl, byl bych snad rád i já sám.
ER byl v akci, propojenej se Součástí. Záchranná mise banálního charakteru. Mikrotranformace v makru, ale byl jako takovej v akci, zaznamenanej Rovnováhou. Řízenej. Minimum prostoru pro variaci. Aktivovaná rovnováha součásti celku. To už pak jde nějak tak samo. Poklepal si na kapsu saka. Cigarety tam byly. Ještě se podíval do sebe a do zrcadla za novejma modelama bot vystavenejma v kšeftě. Zrcadlo, asi aby lidi viděli, jak ty boty zezadu… Viděl se vlastně takhle poprvé. Lehce prošedivělej, hezkej profil, vzbuzoval zájem samic kolem, i když bylo lidma řídko a moc už jich kolem nebylo. Cejtil ženský a jejich růžový. Růžový, růžovoučký. Chlapská mantra, jejich hlavní motor. Nevěřili na Součást, věřili ještě tak na papírový peníze, čistou personifikaci růžovýho, případně kreditky. Samci takoví už byli a on byl vždycky za samce. To je jejich brownův pohyb, vzhůru za růžovým, manou všemocnou. Všechno ostatní byl nadstandard, kterej nezvládali. Možná pár osvícenejch, kterejm nějakej z Nich, mezi který ER patřil, dal nahlídnout do paprsků, zelenejch. Ale ty osvícený, ta většinová smečka, která se valila za mocí a tedy potažmo a především růžovým pižmem, zavírala do klecí a vymetla jim žlázu z lebek. Pěknej taneček, těžko udržet tuhle chemii. ER neměl emoce, proč taky. Viděl, co má R. v mozku, byť trochu naprasklým, emoce a zase emoce a tuny strachu. Měl tam mít víc růžovýho bez emocí. Nepatologicky růžovýho, růžovýho bez LÁSKY, jak by tady přibližně řekli lidi, co to tady vesměs si myslí, že spravujou. Jo, jo, míň emocí, klídek a přiměřeně růžovýho. TAK STE PŘECI BYLI STAVĚNÝ! Pane architekte. Balkánec už to chtěl skončit, už ho ta panička nebavila, byla přece jen už trochu povadlá, ale platila ho, sice jako za bazén, ale kolik on dostával JEHO peněz za čištění tý vody, tak to by musel bejt bazén minimálně přes půl města, a tak na ní poskakoval, měnil polohy, řičel, měla to tak ráda a neměl problém to dělat hodně dlouho, a tak to teda dělal. Vlastně to nebyl ani tak hajzl, uznával určitý hodnoty, třeba že v domě chlapa, co ho živil, by se neměla šukat právě jeho žena. To je jasný, měl by z toho nějak vyklouznout. A taky ji nerad líbal, to bylo takový moc osobní, vlastně mu to docela vadilo, řičící samice a ještě líbání a kozy už jí dou do stran a nepěkně nadskakujou. Vytáhl ho z ní a natáhl se pro trochu koksu, co měl v džínách přes židli, ale ONA ho nechtěla pustit a chytala ho za boky a za ptáka a znova si ho nasadila do škvíry a znova a znova. Ale balkánec věděl, že není čas na hrdinství, dobře si uvědomoval, že není jedinej klátič k mání, i když na druhou stranu byla zvyklá, ale přesto neriskoval a tu nadávku, co měl přichystanou, skousnul. Pustil se kovář znova do kobyly. Ty si takovej hřebeček, můj sladkej hřebeček. Ale ty nejsi moje sladká klisnička. Jen tak pro sebe. Pro jistotu. Kladivo a kovadlina. A pak. K.O.nečně BYLA. Tak a teď konečně tu lajnu, z kapsy džín. Jakej je blbec, že si nedal předtím, vždycky to pak nějak tak líp snáší, to povadlejší, i když ještě udržovaný pod sebou. Jo jasně, lásko, přijdu zejtra.
Ach bože, byl věřící, tam u nich se hodně věří, ta koza už opravdu docela splaskle visí. Ale ještě chvíli předtím. Když ji dodělával a i sebe, tak mu už stejkal pot po svalnatejch zádech, měla ráda, když se potil a když se tam ty kapky nad zadkem stejkaly, oknem se protáhlo zelený bičiště, takovým obloukem ho jemně vzalo přes ty vopocený záda, když krátce předtím posvětilo čelo mrtvýmu architektovi. Kruh se utvářel, neomylnej zelenej kruh, propojení zelený energie Součásti. ER si oťukával terén. Venku padal déšt, tloukl do římsy moc drahýho domu. Těm dvěma bylo každýmu jinak, každýmu pro sebe jinak. Leželi už od sebe, každej rád z jinýho důvodu, ale v době, když mu TO zelený pohladilo záda s kapkama potu, byli v sobě ještě pevně zapasovaní, byli propojení. Měl je oba.
Číšník na ty dva koukal a říkal si pro sebe, bože to je ale sebranka bohatejch smradů. Nachcat ti tak do těch tvejch dunhill červenejch. Vzít tě židlí po palici, se tady budeš rozmachovat, frajere. Jistě, pane, už to nesu. Jistě, pane, už spěchám, nesu, nesu. To nemuselo bejt, pane, děkuji uctivě. Měl hlavu na číšníka s poměrně vyvinutou žlázou, byl to zkrachovalej právník, seděl za podvody, to tady skoro nikdo nevěděl, teď roznášel tekutý zapomnění. Vydělával sice víc než 97 procent v týhle zemi, ale záda ohejbal pořád nerad. Kurevsky nerad je ohejbal. V duchu si říkal, když obsluhoval ty hodně prachatý, koneckonců jiný sem ani nechodili, však já vám ukážu, všem vám ukážu, já vám ještě… no nic neukáže, jasně že nic. Ano jistě, pane… pro pana přítele, sklenka jeho oblíbeného pítí. Ten jeden kretén pije koňak za půl průměrnýho měsíčního platu sklenička. A spíš víc. Dám ránu, pořádnou pecku, já se ještě zvednu. Prosím, moment, připálím vám, pane, jistě, pane. Ránu, která tady to všechno zkurvený smete. Okamžik, popelník je trochu nakřivo. Pane. Tak tenhle číšníček si už v životě ani neusmrkne a ba co víc, uvnitř on to dobře ví. Se svojí šancí už se dávno minul. Přišel jeho čas lízání prdelí. Lízání, ne mytí, to jen, aby nedošlo k omylu. Vo ňákým mytí nemůže bejt řeč. Žádná slovní hříčka. Byl to ližprdel, pokřivenej charakter na pokřivenejch nožkách, vosáčkovanej. Magdaléna se otočila na bok a koukala na NOVEJ FILM, název není nutnej. Vo ničem. Vata. Pěkně oholený, navoněný lidi, snesitelně tvrdší hudba pro blby, na stole ferrrero, brala to do rukou s pěstěnejma nehtama na konci a pomalu ukusovala hubičkou, která ještě před pár hodinama cumlala péro, ještě to totiž moc neuměla. Svýho miláčka dole.
Ten její miláček seděl teď u okna a civěl na přicházejícího kamaráda, kterej zvenčí prstama poklepal na okno, kde seděli kamarádi a usmál se přes zmáčený okno. Za chvíli už byl ER vevnitř a hned v kabátě zvesela mezi ně. Chopil se vesele sklenky, velmi, ale skutečně velmi bezstarostnej, uvolněnej. Kopnul do sebe koňak. Uměl euforii, uměl smutek, uměl všechno, ale ne vždycky ty emoce trefil úplně. Jeho veselost, nadnesená blahosklonnost bila do očí. To nebyl domatejranejchlápek vydělávající majlant, a přece druhej. Zabydlenej pod pantoflem, to teda tenhle týpek rozhodně ne. Jirka mu podal ruku. ER mu podal ruku. Stisk. Pavel mu podal ruku. ER mu podal ruku. Stisk....
