© Jiří Melíšek © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) 978-80-7229-243-1 ISBN (epub) 978-80-7229-407-7 ISBN (mobi) 978-80-7229-408-4
ÚVODEM A tady bude anotace, ťuknul pan nakladatel do tohoto místa, já zasvěceně přikývl a těšil se, až se doma podívám do naučného slovníku na heslo anotace. Takže anotace, adnotace, stručná charakteristika dokumentu, která má vysvětlující nebo doporučující ráz. Tolik slovník. V pořádku. Abych stručně charakterizoval: tak to, co držíte v ruce, není dokument, ale vzpomínání na hezké lásky mých slavných přátel, známých a jedné kamarádky. Byla to tehdy nádherná doba, protože většina z nich byla nádherně živá a život je laskal nádhernými láskami. Doporučující ráz, uvádí naučný slovník dále. Doporučení, specialitu podniku obvykle navrhuje šéfkuchař na jídelním lístku. Vyberte si sami. Někdo má rád Plzáka, jiný Wericha, další pak Formana, jiný Ljubu Hermanovou. Já bych vám doporučoval od každého kousek. Vše je připraveno z kvalitních českých surovin. Děkuji a dobrou chuť. J. M.
Perly o manželství a milování Být ženou je velice těžká věc, protože obvykle musí žít s mužem.
CONRAD
Na pěknou ženu je příjemné hledět, s rozumnou je příjemné žít.
PICASSO
Má žena mě tak miluje, že mi někdy i rozumí.
PASCAL
LJUBA HERMANOVÁ Ljubu Hermanovou jsem poznal během dvou hektických nocí, respektive uprostřed těchto zajímavých nocí. Zavinili to všechno Vladimír Menšík a Lubomír Kostelka. Vladimír Menšík své přátelství, svoji kamarádskou schopnost vyzařoval na dálku, vstříc všem a všemu. Když šel městem, ulicí nebo třeba rozhlasovou chodbou, nabaloval na sebe nové a nové známé a radostně valil před sebou tu svoji lidskou kuličku štěstí jako Čapkovi chrobáci. Valil ji však oproti nim obvykle do nejbližší vinárny. Mě do své kuličky nabalil Vladimír na ulici, spolu s Jiřím Štuchalem před rozhlasovou vrátnicí, kterou tehdy střežili Hlustvisiháci, ulice se jmenovala Stalinova a trabant byl na pořadí. Ale jinak víno chutnalo stejně jako dnes a Vladimír Menšík nás rychle valil Václavákem dolů ke zdroji. Cestou ještě přibalil ve Vodičkově ulici elegantního režiséra Janíka Roháče a na Můstku jsme zahnuli doleva, do pasáže tehdejší Obuny, která vedla na Jungmannovo náměstí. Tam končil socialismus a začínaly vinárny. V pasáži Janík náhle zabrzdil. Objevil, že do prodejny obuvi právě přivezli pánské italské boty. Tehdy se zboží ještě objevovalo. Každý jsme si koupili jeden pár, protože dva nám nechtěli prodat, a byli jsme šťastni. Štuchal, Menšík i Roháč vyrazili radostně vpřed v nové nablýskané obuvi a já se za nimi začal bolestivě ploužit, neboť moji nohu číslo čtyřicet pět italský průmysl zkrátka neuznával. Vladimír Menšík proto zaklepal na dveře dosud zavřené vinárny T klub a požádal, zda bychom tam nemohli na chvíli spočinout. Otevřel nám vyhazovač, bývalý boxer František, a při spatření Vladimíra rozzářil svoji rozmačkanou tvář do panenského úsměvu – a za chvíli byla půlnoc a stále jsme seděli u baru, sklenka střídala sklenku a debata se vracela k tématu, jak vytáhnout malé boty. Janík zastával názor, že nejlepší je slovenská metoda: boty dát do lihu, nechat natáhnout a chodit v nich kolem Dunaje. Vladimír Menšík zastával podobnou metodu: punčochy namočit do slivovice, obout a chodit kolem řeky Moravy. Debatu pak přerušil mistr houslí pan Satler, který Menšíkovi a Štuchalovi hrál moravské písně až do chvíle, kdy přišlo ráno. První před vinárnu vyšel Štuchal a začal radostně štěkat na úsvit. Štěkal lépe než strýček Jedlička. Roháčovi se to nesmírně líbilo a dostal nápad, že tak nějak by měla zahajovat vysílání televize. Štuchal tím byl tak potěšen, že štěkal stále hlasitěji a dělal psa, až upadl. Domů jsem šel sám a bos. Druhý den, druhou noc se mě, podobně jako předtím Menšík, zmocnil Luboš Kostelka, Menšíkovo druhé já. A začalo to opět v rozhlase. Tam ostatně tehdy začínala většina revolucí i flámů… Dlouho jsem Lubošovi nevzdoroval. Podobně jako Menšík vyzařoval kolem sebe i Lubomír bouřlivé přátelství v širokých kruzích. Nabalil nás na svoji kuličku v prvním patře u rozhlasové kantýny a hned si mě valil dolů Václavákem. Tak jsem během dvou dnů poznal opravdovou sílu Moravy v naší pražské kotlině. Cestou Lubínek přibalil ještě Ljubu Hermanovou, která také právě končila svoji práci ve studiu, a režisérku Helenu Filipovou. Ta
nám oznámila, že založila Divadlo Na Zábradlí a že by to ráda oslavila. Přidal se i klavírista Jiří Malásek a šlo se slavit ke Kostelkovi, neboť ten neprozřetelně prohlásil, že bydlí z nás všech nejblíže. S cinkajícími taškami jsme vesele vypochodovali z lahůdkářství od Paukerta, když si Lubin vzpomněl, že je zima a že ještě nekoupil uhlí. Poprosil nás, zda bychom cestou k němu nemohli sbírat dříví. Tak jsme sbírali. Bylo nezvyklé pozorovat, jak Ljuba Hermanová před zelinářstvím na Národní třídě krade prázdné bedýnky od hrušek. Na zapálení to ale stačilo, bubínek ve skromném bytečku se rozhořel a pětikorunové konzervy chatky zapíjené hořčákem chutnaly milionářsky. Sladká šedesátá léta… Když oheň v bubínku začal skomírat, nikomu se ještě nechtělo domů. Lubínek to vyřešil rychle: otevřel skříň, vyjmul první starší sako, utrhnul mu rukáv a přiložil. Pak přišel na řadu převlečník, trička, ponožky. Ještě léta jsme s Ljubou Hermanovou na ten bohatýrský textilní flám u Kostelky vzpomínali… Jako dlouholetí přátelé. Mohli jsme ale vzpomínat i jinak. Lépe. – To bylo tak. Domů jsem k ránu doprovázel Ljubu zase bos. Italské boty byly opravdu kvalitní. Ljubě se to moc líbilo a rovněž si vyzula své botičky. Byla pro každou blbost. Přesto že se rodilo mrazivé ráno, brouzdali jsme se při prvních slunečních paprscích v kašně u muzea a řvali jak malé děti. Strážník, který nás přišel napomenout, nakonec požádal Ljubu o autogram pro dědečka, jenž prý Ljubu miloval… Chvilku se pak z vděčnosti cákal v kašně s námi. Na snídani, dršťko vou polévku, jsme si tradičně zašli k Vltavě ke Kalendům. Tam již snídal Jarda Štercl, komik par excelent. Přisedl si k nám a unaveně mi děkoval za monolog, který jsem mu napsal do aprílové rozhlasové estrády. Ljuba zpozorněla, a sotva u stolu Jarda usnul, kula železo, dokud bylo žhavé. Chtěla rovněž monolog. A hnedka! Zavolal jsem vrchního a poprosil o čistý papír. Přinesl mi horu účtenek a Ljubě smuteční kytku od dvou chlapíků z pohřební služby od vedlejšího stolu. Zapomněli na pugétu stuhu s nápisem: Pohádka skončila… Navrhl jsem Ljubě, že ten monolog napíšeme společně. Každý bude psát vždy jeden odstavec a pak se vystřídáme. Téma: Pohádka. Nechal jsem se inspirovat tou smutnou stuhou. Rozdal jsem účtenky. Ljuba chvíli protestovala, ale pak si dala říci. Byla opravdu pro každou volovinu. Já začal. Titulek a první odstaveček. Láska všeobjímající. Bylo nebylo moc povedené manželství. Princezna švitořila, sotva se ráno probudila. „Ty můj princíku krásnej. Já ti budu počítat chloupky na prsou. Ano? Jeden chloupek, dva chloupky, tři chloupky, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct…" A počítalo děvčátko a počítalo až do samého poledne. Pak otevřelo konzervu a k obědu byl guláš s chlebíčkem. Napapali se a pak začal švitořit on. „Ty moje princezničko zlatovlasá… Já ti budu dávat pusinky na prstíčky. Ano? Pusinku na první prstíček, pusinku na druhý prstíček, pusinku na třetí prstíček, pusinku na čtvrtý prstíček, pusinku na pátý prstíček."
S Oldřichem Novým na scéně Karlínského divadla.
A počítal princ a počítal až do samého večera. A protože byla řada na něm, otevřel konzervu a k večeři byl prejt s chlebíčkem. Uplynul měsíc, uplynul druhý měsíc, uplynul první rok, uplynul druhý rok. A protože si slíbili na začátku své velké lásky, že dny nic nezmění, i po tak dlouhé době sotva se probudila, švitořila jako v první den. Tak se počítalo a byl prejt. A po prejtu se šlo hajat a opět ubíhaly dny a měsíce, když kde se vzal, tu se vzal, vedle do činžáku se nastěhoval král…, Josef Král. Pěknej, fešnej, že naší princezně jen srdíčko zaplesalo. A jedinou touhu dívenka měla, dovědět se, zda i král má na hrudníku chloupky… Měl! A jednoho krásného dne si je Josef Král nechal od princezny spočítat.
To jí bylo padesát, když účinkovala v Divadle Na Zábradlí ve hře Devět klobouků pro Prahu.
„Ty můj králíčku krásnej," švitořila. „A jeden chloupek, dva chloupky, tři chloupky, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset…" Posvačili šunčičku a zapili to hořčákem. Ale i princi svitla počtářská příležitost. Kde se vzala, tu se vzala, do zvýšeného přízemí se nastěhovala králová. Králová Kateřina, krásná, černá, a přesto při penězích.
Princ nelenil, osedlal se a seběhl ta čtyři patra, aby si padli do náručí jak dvě křepelky. To bylo v celém domě radosti, protože zapomněli stáhnout roletu. Princ švitořil: „Ty moje královničko černovlasá… Pusinku na první prstíček, pusinku na druhý prstíček, pusinku na třetí prstíček…" Něco malého pojedli a princ i princezna se opět vrátili k sobě domů. A protože si slíbili na začátku své velké lásky, že dny nic nezmění… Ona říkala: „Jeden chloupek, druhý chloupek…" On zíval: „Pusinku na první ten… prstíček, na druhej taky?" Druhý den se počítalo u Krále… I u Královny… A všichni čtyři se měli rádi a pokud neumřeli, tak si myslím, že se mají rádi dodnes. A na tom baráku byl zvonec a pohádky je konec. Pohádka skončila, Štercl se probudil a chtěl platit. Řekl jsem mu, že už platil dvakrát. Spokojeně odešel. I Ljuba spokojeně odešla. Naše pohádka se jí líbila, bydlela v podstatě za rohem v hezkém bytečku a ráno bylo krásně slunečné. Samé hezké věci. Dala mi na rozloučenou pusu. První pusu! (A taky poslední). Slíbil jsem jí za to hezkou povídku o hezké ženské. Pro ni jak dělanou! Asi tak za tři neděle mi zavolala paní Věra Racková, zpěvačka (Kéž lavičko, kéž bys promluvila), manželka mého rozhlasového kolegy Jirky Štuchala. Paní Věra by ráda se mnou mluvila. Ihned! Dali jsme si schůzku v klubu naproti raádiu a tam jsem se v lehce delikátním podání dozvěděl následující. Na zájezdě do Brna se jí Ljuba svěřila, že by ráda Melíška, sdělila mi paní Věra a mluvila o mě přede mnou, jako by šlo o novou sukni. Netušil jsem, že taková dáma jako paní Věra, jakmile byla pověřena rolí dohazovačky, stává se během vteřiny profesionálkou. Vypočítávala mi se svitem v oku přednosti a klady budoucího svazku s Ljubou. Vyrostu společensky! Přestanu nosit ty hrozné strakaté košile! Krásný byt ve středu města místo dojíždění na Žižkov! Obrovská sprcha! Stále rezervovaný stůl ve filmovém klubu! Válenda 3 x 2 metry!! Atraktivní ženská už desítky let!!! Bylo toho na jednoho člověka a jeden podvečer až příliš. Poděkoval jsem, políbil ruku a sdělil paní Věře smutným hlasem, že už jsem dal jinde slovo. Že bych opravdu rád, ale že už nelze. Paní Věra se na mě podívala jak na přejetého psa a řekla na rozloučenou jedinou větu: „Právě jste si zkazil život." Zkazil jsem si život, ale měl jsem k tomu důvod. Měl jsem velkou lásku. Sdělil jsem to Ljubě a v dopise jí poslal i slíbenou povídku na rozloučenou. Měl jsem v šuplíku několik různých verzí, které jsem věnoval různým dámám, s kterými jsem se v životě rozcházel. – Evelyna byla rozkošné stvoření. Štíhlá jak mladý cypřiš, ústa rozkrojený španělský pomeranč, ňadra ranní vlnka Tichého oceánu, vlasy pučící řecký tabák. Ještě nenapsaná báseň… Lidé se za ní v úžasu otáčeli, penzisté trhali osvědčení lékařské komise, dlažba pod jejími drobnými krůčky voněla rezedou. Jen skromnost jí bránila pomyslet, jak si s ní příroda zahrála. Bylo to dílo hodné štětce pana Matisse, pera Françoise Villona, Praxitelova dláta – zkrátka něco pro Onassise, populárního rejdaře. Jednou ji přátelé vzali na finále přehlídky Miss roku… Dívky na pódiu vypadaly v jejím stínu jak špatně živené Popelky… Porota místo na plato civěla neomaleně do šestnácté řady uprostřed, kde Evelyna obklopena svými přáteli skromně klopila oči a žmoulala batistový kapesník prstíky přímo stvořenými pro cembalovou klávesnici. Vyhlášení Miss pro tento rok bylo velký fiaskem… Znervóznělí
porotci si pletli body, čísla, došlo i ke rvačce a čáku vítězství na pódiu získala nakonec ta, která ztropila největší hysterický výstup… Jistá studentka psychologie. Po tomto večeru přátelé na Evelynu nepřestali naléhat, aby i ona, že je to jisté, že by to byla nenahraditelná škoda, že zkrátka, miláčku, není vyhnutí a tak podobně, jak lidé naléhají… Evelyna se dlouho rozmýšlela… Vedle své krásy a skromnosti byla totiž nesmírně poctivá, odpovědná a přísná nejen na okolí, ale především na sebe. Pozorovala se v zrcadle, a to nikoliv jen večer při příznivém osvětlení, ale i dopoledne po velkém prádle. A pak se rozhodla. Zatelefonovala do novin, do rozhlasu, do televize, na všelijaké komise a přímo je poprosila, co taková kandidátka na Miss, vedle mír, daných od boha, musí umět? Všude jí řekli, že míry, to ano, to ale že není to hlavní…, nějaký centimetřík navíc sem, nějaký mínus tam, to se vždycky odpustí… Existuje přece Twiggy i Gina Lolobrigida… Ale hlavní je – pište si, slečno… Popsala dva notýsky a hned druhý den se vrhla do studia. Společenské vystupování jí nedalo moc práce… Ihned nato se zaměřila na znalosti výtvarnictví… Studovala olej, temperu, kvaš, akvarel, pastel, fresku, sgrafito i mozaiku… A jakmile získala jistotu, ponořila se do tajů malby figurální, historické, mytologické a náboženské. Všechno nenápadně sledoval rozhlas, tisk i televize, která Evelyně věnovala až hodinové pořady. Znalosti prostírání a stolování si Evelyna jen trochu prohloubila, neboť rodinnou školu absolvovala s vyznamenáním… Více práce jí dalo studium květin, především japonské ikebany… Strýc zahradník ji pak v krátkém čase seznámil s celkovým odvětvím zahradnické výroby, pěstováním květin vhodných pro výzdobu příbytků, pro řez do váz a pro výsadbu zahrad. Největší námahu Evelyně však dala móda, i když se zdálo, že je jí vlastní… Ale ono poznat všechny druhy šatovek, vědět, co je to fiží, volán, kanýr, vamberecká krajka, plisé, výstřih, princesový střih, to není jen tak… Zbývaly ještě světové dějiny, znalost řečí, základy kosmetiky. Evelyna byla připravena, i když sice říkala, že tu a tam by si ještě potřebovala něco prohloubit. Ale přátelé již nedali. A nastal ten slavnostní okamžik. Konečně! Sál byl přeplněn fotografy a reportéry. Shodou okolností to bylo právě v den Evelyniných padesátých narozenin, kdy takto poctivě připravena stanula na přehlídkovém molu. Léta jí nic neubrala na hlasové barvě. Jinak trošku ano…
S módním návrhářem Zdeňkem Kopřivou, který ji deset let oblékal a byl jejím velkým přítelem.
Porota ji jednomyslně zvolila svou předsedkyní… a pak následovala půlhodinová ovace… Miss pro tento rok vyhrála jakási studentka psychologie, která ve vhodnou chvíli předala Evelyně kytici chryzantém a políbila jí ruku. V hotelu si Evelyna dala na pokoj poslat láhev whisky. O půlnoci pak otevřela okno a řvala směrem k Perlovce: „Proč já raději nebyla kurva!!" Obratem mi přišel od Ljuby pohled s poděkováním. A podepsala se: Ljuba, tvá nejkratší známost… P.S. Piju jen koňak. A z okna neřvu. Hodně štěstí v Indii, budeš ho tam potřebovat!
Ve vzácné chvíli volna na své chalupě.
Ženský vědí všechno na světě. I tu Indii vyšťárala. Lili! Jak ta mi scházela. Moje Lili!! Byla to baletka a každému chlapovi bych přál alespoň jednou v životě baletku. Jsou milé a málo jedí. Tiše zobají, vínko jenom srkají, takže nelezou moc do peněz. Žijí jen pro tanec, pas de deux a arabesky jsou jejich láska větší než diamant Ritz. Poprosil jsem známého režiséra Oldřicha Lipského, naši filmovou jedničku, zda by Lili nezařadil mezi baletky do jím připravované Cirkusové show, která měla vystupovat v Japonsku a v Indii. Počítal jsem, že odloučení nás navždy stmelí. Ochotně mi vyhověl. Lipský byl uznávaný režisér. A držel slovo. Slzy, pláč, loučení. Domluvili jsme se. Jakmile se Lili s cirkem vrátí, vezmeme se! Ten půlrok uteče jako voda. Kdepak! Už za měsíc jsem neuvěřitelně strádal smutkem a trpěl jak raněná laň. V náhlém osvícení jsem režiséru Lipskému podsunul myšlenku natočit celovečerní dokument o obrovském úspěchu našeho a jeho cirkusu v daleké, neznámé cizině. A ten úspěch tam opravdu byl! Myšlenka se rychle ujala a režisér Lipský se za projekt postavil svou osobností… Ve dne v noci jsem pracoval na scénáři. Hotovo!
Barrandov nám přidělil kameramana, filmový materiál, koupil jsem si bílý klobouk, darmol, dostal do zadku choleru i malárii a letěli jsme do Indie. Tři vyslanci míru a kultury! Vezl jsem obrovský kufr plný chleba, Dikobrazů, párků v konzervě, Literárních novin a srdce překypující láskou k Lili. Za láskou na opačnou stranu světa! Hotel Great Eastern, sídlo našeho cirkusu v Kalkatě, sídlo vedení. Vedení zjistilo, že má gymnazijní angličtina je nejlepší ze všech, takže musím ihned sehnat stáj pro koně, kteří zítra připlují z Barmy, kde je zdržela bouře a tajfun. Vymyslel jsem si a pracně a umně sestavil následující větu: „I want a little house for twenty horses." Chci malý dům pro dvacet koní. Při třetím telefonickém pokusu jsem dobyl Kalkatu. A bylo ustájeno! Pustil jsem koně z hlavy a začal shánět Lili. Srdce bušilo. V hotelu nebyla. Na zkoušce nebyla. V improvizovaných maringotkách poblíž šapita jsem ji rovněž hledal marně. Hledat děvče na druhé polokouli světa dá zabrat. Při večeři v hotelu se u mého stolu zastavil kamarád Oskar, bývalý spolužák z gymnázia v Truhlářské ulici, člen cirkusové kapely. „Pojď se mnou na WC," šeptl spiklenecky. Šel jsem za ním jako myš za krysařem. Oskar nahlédl do všech kabinek a pak ještě víc ztišil hlas: „Tys přijel za Lili, jo?" Přikývl jsem. Oskar ještě jednou důkladně prohlédl všechny kóje a po chvíli dramatického ticha řekl: „Šoustá ti s klaunem!" Týden jsem chodil po Kalkatě jak bez duše a dělal jsem režiséru Lipskému zcela nepotřebného blbého asáka. Litoval mě pohledem. Slovně neřekl nic. Dikobrazy jsem dal Čtyřem Bremlov, tvrdý chleba koňům. Literární noviny nikdo nechtěl. Párky jsem v slzách sežral sám. Vrátil jsem se z Indie dříve než brzy. Popliván, uražen, nešťastný, zklamaný, opuštěný! S jedinou nadějí. – Ljuba! A třetí den zavolala!! Prý u ní něco mám! Vzal jsem si jednobarevnou bělostnou košili, to nejhezčí modré sako a vyrazil ještě ten podvečer do města. K Ljubě. Přišla mi otevřít v nadýchaném modrém župánku. Stranou, na barokním stolečku, bylo přichystáno gurmánské pohoštění. Vedle, na jiném stolku, ležel malý balíček. Podala mi ho. „To ti včera přišlo letecky z Indie." Diktafon. Zapomněl jsem ho tam na hotelovém pokoji. Už jsem se s ním málem rozloučil. „Jak to, že k tobě?" „Poslal ho Lojza. Bratranec. Obden si voláme. Fajn chlap. Musíš ho přece znát!"
Už ve zralém věku jednou řekla: „Až mi bude jedno, co mám na sobě, pak poznám, že stárnu."
„Co tam dělá?" „Klauna…," sladce, až příliš sladce se usmála. „Vezmi si chlebíček," nabídla mi. V zámku cvaknul klíč a dovnitř vešel chlap jak hora s kytkou. Ljuba byla celý život na boxery. Zdvořile jsem pozdravil a rychle se rozloučil. Seděl jsem pak sám, kousek od jejího krásného bytu a nabouchaného boxera. Ne ale zase tak úplně sám. V T klubu, v rohu se na mě usmíval starší odbarvený elegán. Gay. Tenkrát se jim říkalo buzerant. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych se Ljubě pomstil. Přátelsky. Hrál nám k tomu mistr Satler na housle. Také přátelsky. Nic jsem nevymyslel. Jen to, že jsem vůl.
Perly o manželství a milování Ženy máme milovat, ne chápat.
WILDE
Kdyby se ženy oblékaly pro jednoho muže, netrvalo by jim to tak dlouho.
ACHARD
Láska je nemoc, z které se nedá vyléčit.
NĚMCOVÁ
MILOŠ KOPECKÝ – Buďte na lidi hodný, nebo vám nepřijdou na pohřeb. – To napsal Bohumil Hrabal. Miloš Kopecký byl na lidi zlý… Na blby. Na fajn lidi byl fajn. A na pohřbu měl plno. Zavolal mi tehdy šéfredaktor jednoho deníku, abych mu napsal nekrolog. Byl náhodou taky fajn, tak jsem setřel slzu a psal: – Často mi říkal, že až tady nebude, hrozně jej bude zlobit, že ten život půjde normálně dál i bez něho. To snad není možný!! Už se stalo, Miloši. Miloval chytré knihy, hezké dlouhonohé holky, filozofické povídání s Jiřím Muchou, intimní hotýlky, módní šaty, drahé boty a říkával vždy pravdu, ať to stálo co to stálo. Neměl rád blby a byl svým způsobem statečný, i když to od něho nikdo nepožadoval. Ještě před listopadem na sjezdu spisovatelů poslal tehdejší potentáty do háje takovým způsobem, že to obletělo celý kulturní svět. Měl široký herecký rejstřík. Jeho Hogo Fogo z Limonádového Joeho byl nepředstavitelný vrchol padoušství. Doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města zase taková dokonalá ukázka charakterního herectví, že Kopeckého zastavovali na ulici neznámí lidé, aby se s ním poradili o své nemoci. Sám velmi trpěl, mimo jiné maniomelancholií. Těžkou nevyléčitelnou depresí. A jen málokdo poznal, že ten perfektní, šarmantní profesor Higgins z Pygmalionu se po výstupu zhroutil v zákulisí bezmocně do křesla. Uměl perfektně psát. Škoda že nedokončil svůj opravdový životopis. Uměl i výborně malovat, především svou vlastní karikaturu na zeď.
Pózujeme s Milošem Kopeckým vesničanům na chalupě za vejce a víno.
Máme jich pár od něho doma v hale, a proto tam již dvacet let nemalujeme.
Miloš Kopecký se podobně jako Jan Werich rád chlubil. Vždy když k nám přišel domů, ukazoval a hrdě předváděl svůj nový klobouk, novou kravatu, boty od Salamandra, šaty od Diplomata. Ale především to byly jeho nádherně rostlé přítelkyně. Jednou mi sdělil s gurmánsky přimhouřeným okem, že příště budu zírat, koho si přivede. Přišel se svou půvabnou ženou Žandou a byl to nádherný večer, i když Miloše zase pobolívalo. Náš společný přítel doktor Plzák o Milošovi řekl, že co se zdraví týče, prodělal toho na jednoho génia přespříliš. Chránit ho celý ten čas mohla jedině jeho obětavá žena. A milovaný pes Bubák. Žando a ostatní… Ten život bez něho už nikdy nebude takový, jaký byl… – Dopsal jsem a dal si vodku. Tu měl Miloš rád. Pak jsem si přečetl napsané a celý jsem se rozněžnil. Dal jsem si ještě jednu vodku a řval jsem jako blbec. Bylo devatenáct hodin. Přesně. Zapnul jsem televizi a za chvilku jsem byl v pořádku. Není to opravdu žádný malér odejít z tohoto světa. A Miloš si tady toho opravdu dosyta užil. Dobrého i zlého. Že to byl vynikající herec, to věděl každý! Že to byl fantastický proutník, to znali všichni. Přitáhl jsem si láhev i s ubrusem blíže k sobě a rozhodl se, že budu ten večer na Miloše vzpomínat jako na proutníka. Herectví nechám odborníkům a závistivým kolegům. Takže proutník Kopecký byl můj opravdu letitý kamarád. Objevoval se u nás ve Střešovicích nebo na naší chalupě u Nymburka, zvané Sloupčí, nečekaně, převážně kdy se mu zachtělo. Převážně s dámou. Bez holek přijížděl výjimečně. To musel mít tu nejtěžší fázi deprese. Ale opravdu nejtěžší. Strašně rád psal dopisy. Moje žena Olga si je četla raději než skvosty, které jsem tehdy smolil já… Milošův dopis, to bylo vždy malé literární dílko. Mám je také všechny stále schované v knihovně vedle Hemingwaye. – Moji drazí! Hrozně dlouho jsem vás neviděl a musím přiznat, dost to postrádám. To všechno ta moje prokletá choroba, letos zvláště urputná. A když to odešlo, byla dovolená a já jsem byl ve mlejně. Psala mi Ludmila Dvořáková /národní pěvkyně/, že se s Vámi setkala, tuším ve Stuttgartu či kde, a kromě toho psala, že je mi hrozně vděčná za to, že jsem ji s Vámi seznámil. Jste prý znamenití, lidští, čestní, upřímní lidé. Nu, velký postřeh nemá! Znáte to, jak pan Kantůrek jde s panem Votickým po hřbitově a na jednom náhrobku je nápis: Zde odpočívá pan Loewy, hodný, poctivý a statečný člověk. Pan Kantůrek praví: „Já věděl, že Loewy na tom není dobře, ale že je na tom tak špatně, že musí ležet ještě se třemi jinými lidmi, to jsem netušil!" Teď něco, co se těžko říká a jen s obtížemi leze a pere, protože při sebemenším špatném pochopení bych vypadal jako idiot, nicméně je tomu tak: utrpení, muka a peklo deprese je, s prominutím, polyfonní, probíhá synchronně ve dvou pásmech – první jest utrpení samo, smutek, únava, anxieta atd., a tedy možno říci imanentní, a druhý proud, z něhož trčí trýzeň, jest bezpečné vědomí, že je v tvých schopnostech a možnostech tisíc a jedenkrát více, A TY NEMŮŽEŠ! Jen si to račte představit! Ne, to je nesmysl, to si totiž NELZE představit! Moc mi záleží na tom, abyste tohle věděli! Ale dost již o tom. Hrozně rád bych se podíval na chalupu na Sloupčí, na stará dobrá, milovaná místa, ale nedostal jsem se k tomu. Jinak jsem sám, opuštěný, vypelichaný, ale stále mlsný stařec, vypadající na dobrých 75 let. Tady je v JZD spousta ordinérních děveček, velmi dráždivých, ale tak pitomých,
Miloš Kopecký cvičí mého psa proti politikům.
že jsou k nepoužití. Já se jim jevím jako STARÝ pro ně! Nejsou to krávy? Navzdory tomu, že MUDr. Plzák trestá zesměšněním každého muže po padesátce, má-li zálusk na mladší dívky, a přinejmenším nechá takového „tatrmana" uklouznout na banánové slupce, navzdory tomu příroda to vidí jinak. Poslední americké výzkumy dokazují, že prodloužení lidského života ve stavu fit a ve formě podmiňuje:
I kostýmní role zvládal Miloš Kopecký s bravurou sobě vlastní.
1. Intenzivní duševní život. 2. Pohyb. 3. Nekouření. 4. Denně špetka alkoholu. 5. Chození naboso. 6. Jakákoli sexuální činnost. – Ovšem pokud se do toho nenutíme a pokud je to zcela spontánní! Jak vidíte, přátelé, vylučuje to tedy věci, jako jest soulož manželská, což potvrzuje můj instinkt už od nejmladších let, a to je pro mne velká satisfakce! Jenže to všechno jsou kyselé hrozny, stáří je rána pod pás. Zdraví Miloš Kopecký
Čtu si Milošův dopis a v mysli se mi vybavují vzpomínky na klauna v civilu. Miloš měl naši chalupu rád, protože to byla samota, navíc nedaleko od Prahy a nikdo jej tam nerušil. V době slávy jeho televizního doktora Štrosmajera dokonce od mé Olgy dostal vlastní klíč, aby se tam schoval před nadšenými divačkami a slečnami. Bylo po dešti, vlahý srpnový podvečer. Polní cesta rozmokla natolik, že jsme s Olgou šli raději z vesnice k chalupě pěšky. Uprostřed kukuřičného pole jsme spatřili postavu. Polní pych! Přikrčili jsme se. Vzápětí jsme se ale narovnali. Kukuřičné klasy kradl družstevníkům národní umělec Miloš Kopecký! Sedli jsme si na oschlý kámen a Miloš se nám svěřil, že dostal hlad a chuť a do hospody se mu nechce, protože by se musel lidem podepisovat do památníků až do půlnoci.
„Takhle řízek kdyby byl," žvýkal smutně kukuřici a my se těšili, jak se bude rozvíjet jeho úvaha. Hladový Kopecký byl totiž vždycky nejvtipnější. Pomalu se rozehříval… „A sklenka oroseného piva!" pobídl jsem ho. „Ááá… To by bylo! A my ten řízek dojíme, my si na něm nádherně pochutnáme, talíř je prázdný, pečlivě vytřen střídou chleba a my se těšíme na další… Protože je pryč… Jak my se na ten další řízek těšíme!" Těšil se až nehorázně a pokračoval: „Řízek je lepší než ta nejkrásnější ženská. Ta nám oproti řízku najednou doma zůstane… A kouká na nás… a přišívá knoflíky… A zase na nás kouká," žvýkal rozvážně kukuřici. „A neprská vesele jako řízek. Prská zle. A pořád tam sedí… Kdežto řízek je pryč… A my se těšíme na další. A na další řízek!" „A jaké by to bylo, kdyby nám ten vychvalovaný řízek zůstal na talíři?" namítla Olga. Kopecký se až rozčílil: „A povídal si s námi. Jo! A říkal nám: Hele, já nemám nic na sebe! A že potřebuje nové kozačky. A kabelku na bál. A pořád by na nás ten řízek z toho talíře čuměl! A v neděli že si půjdeme zahrát kanastu k Jiránkům!" Vstal, vzal Olgu kolem ramen a kategoricky uzavřel myšlenky: „Již nikdy v životě bychom si neobjednali řízek!" Proti nám přicházela pěšinou od lesa půvabná hlasatelka Anna Wetlinská, Milošova přítelkyně, která uměla Miloše vždycky objevit. „Přivezla jsem ti, Miloušku, řízky…" Miloš sklopil hlavu a tišil hlas. „Když jsem byl mladý, miloval jsem Villona, prokleté básníky, Verlaina…" Zahodil kukuřici. „Tohle jsem složil já: Dnes večer tě možná odkrágluju Zakopám tě dál než blíž Já už tě ženská nemiluju Rozumíš?
Miloš Kopecký vytvořil desítky různorodých filmových rolí.
Skalpelem ti rozšrotuju játra
Sežere tě u nás jedna myš Ta, co má u Botiče bratra Rozumíš? Já neměl ani na cigáro Po bárech jsme spolu dřeli plyš Potoms mi teda koupila to fáro Rozumíš?
Na tento kočár jsme s Milošem Kopeckým lákali na Kubě slečny. Bezvýsledně. Fidel to zakázal.
A dál už jsem tu ságu zapomněl… Rád i nerad. Teď vás zvu na řízek," skončil. Potkat se s Milošem Kopeckým v polích, to vždycky stálo za to! Miloš Kopecký ve svých dopisech byl chlapák! Ale jinak žárlil jak malý kluk. Když bylo na koho žárlit. A na hlasatelku Aničku bylo! Vzpomínám, jak jsme jednou s Annou na chalupě v zadní rohové místnosti připravovali dřevo na večer ke krbu. Pěkná, těžká polena. Anička hekala jak dřevorubec. Náhle se rozletěly dveře a dovnitř vpadl bez varování rudolící Kopecký. „A mám vás!!!" Aničce úlekem vypadlo z náručí poleno na půvabnou nožičku. „Všude vás hledám," amatérsky, ochotnicky blekotal Miloš. „Dneska je venku nádherný západ slunce. To musíte vidět," horlivě přikyvoval hlavou. Venku nic vidět nebylo. Pršelo jak z konve. Vedle žárlení měl ale Miloš i spoustu nenahraditelných vlastností. Na chalupě se nám nikdy nic neurodilo. U naší chalupy jsme měli pole. Překrásné pole. Co ale s polem? Přemýšleli jsme. Začal se rodit nápad. Brambory! Brambory přišly z Ameriky – to nemá chybu. Koupil jsem tedy pětadvacet kilo brambor a našel jsem si na hlízách klíčky. Pěkně jsem je nakrájel a začal lézt po kolenou a milé brambory sázet do země. Najednou slyšíme auto, někdo k nám
na chalupu přijížděl. Miloš Kopecký! Vždycky měl strašnou radost, když viděl někoho pracovat. Hnedka si přinesl z baráku židli, sedl si na ni a říkal: „Tu další bramboru kousíček nalevo. Pozor! Drž řádek." Udělal nám umělecké pole! Opravdu perfektní pole, musím říct. Na podzim se nám z těch pětadvaceti kilo urodilo šest vlastních brambor! A všecky ostatní nula. Já se ale nedal zastrašit. Kolem chalupy jsme měli víno od majitele z první republiky, tzv. bago. Když z toho vína člověk udělal burčák a vypil pak maximálně dvě deci, tak šel pěšky kamkoli, třeba až do Prahy a zpátky. A jenom si zpíval. Taková to byla síla! Tak já jsem si milé bago hezky natrhal (to se nečeše) a vylisoval. Čtvrtý den, když začalo bublat, byl burčák hotový. A kde se vzal, tu se vzal, přijel pro změnu doktor Plzák. při odjezdu jsem mu věnoval celou lahvičku. Třetí den volal a říkal, že se stalo něco strašného. Ten burčák mu ve voze vybouchl! Já neudělal štěrbinu v zátce, burčák explodoval, zlil mu sváteční sako, manželku Emmu, zlil mu celé auto a doktor teď naříkal: „Nejhorší je, že v naší ulici V kolkovně teď chodějí všichni alkoholici, čuchají kolem vozu a srdečně mě zdraví!" Takže ani bago nám neudělalo radost. Nic. Rajčata nám chytila nějakou rez, okurky zaschly. Ať jsme zasadili, co jsme zasadili, vždycky nám to nějaký brouk sežral. Šel jsem kupovat třeba semínka ředkviček, ale už jak jsem vyrazil do krámu, v trávníku čekali schovaní brouci, parchanti, specialisti na ředkvičky. Jen jsem semínka vrazil do země, už byla sežraná. Šarka nám zničila švestky. Všechno pryč! Jediné, co se nám podařilo vypiplat, to byl Miloš Kopecký. Miloš Kopecký, který k nám na chalupu jezdil častěji a častěji. Tak si ho Olga začala hýčkat, pěstovat a zalejvat. Tenkrát nebylo v krámech vůbec nic. Jednota v pátek večer – brambory, mrkev, konec. Masna – hovězí žebírko, konec. Nikde nic. A tak jsme vždycky, když přijel, dali Milošovi do ruky tašku a poprosili ho: „Hele, běž do vesnice a přines kedlubny. Potřebujeme nutně kedlubny!" A tak šel. Lidi na vesnici koukali z okna, a co nevidí. On si tam pochoduje živý doktor Štrosmajer! Volali: „Pane Kopecký…," a zvali ho dovnitř.
Takhle vypadá Silvestr na Kubě.
Když se vrátil, měl v tašce rajčata, okurky, celer, všecko. I od našeho kamaráda řezníka Kubáta, který mi dával jen mleté maso, dostal Kopecký kotletu, že by mohla jít rovnou na výstavu v Montrealu. Nádhernou! Miloš Kopecký byl zkrátka na chalupě vůbec nejlepší výpěstek. Nedávno jsme s doktorem Plzákem uvažovali
Život je krásný, když se něco zajímavého děje.
a říkali jsme si: Co by dneska člověk dělal na chalupě třeba s takovým Danielem Hůlkou? Můžeš mu dát tašku a říct: „Jdi pro okurky," když jsou všude na pultech řecké okurky, francouzské okurky, dokonce i mořské okurky? Hůlkové jsou dneska na chalupě absolutně k ničemu. Ale zpět k žárlení a láskám. Jednou jsme spolu místo na chalupu vyjeli až na Kubu. Já, Olga, Miloš, Anička… Na Kubě již první den Miloš znejistěl. V Praze se za ním ve dne v noci táhl zástup obdivovatelů. Doktor Štrosmajer udělal své. Miloš se podepisoval v taxíku, v metru, v pasážích, na WC, všude. Na Kubě si ho nikdo nevšiml, ani živáček. Tady Nemocnici neznali. Pro Kubánce byl Miloš sympatický český dědek. Nic víc. Zato Anička mezi Kubánci působila malou senzaci. Otáčeli se, pískali, posunčili, mávali. Miloš pomalu získával výraz štvance a již první den na pláži dostal chuť na návrat do milované vlasti. A byl den druhý. Slunce pálilo za všechny kubánské prachy. Pláž Varadero, jedna z nejhezčích na světě, patřila právem mezi ty nejhezčí. A Anička patřila mezi nejhezčí na té pláži. Hned po příchodu na žhavý, písčitý, jemňounký koberec si Anička sundala horní díl plavek a opřela si hlavičku o palmu. Trvalo to jen pár vteřin a za písčitým valem se vynořilo pět statných Kubánců v plné polní a jejich socialistický vstřícný úsměv rázem ztvrdnul v útočný škleb. Velitel, ten nejvyšší, s dvěma hvězdičkami, se zeptal Aničky na národnost a pak hledal lístky, kde měl připravené pokyny, které mu přeložili náhodní rekreanti, turisté. Alespoň ten český rozkaz určitě přeložil někdo zajímavý. Na lístečku
stálo: Ty kozy hnedka zakrýt! Anička uposlechla, velitel zavelel a komando se stáhlo zpět na písčitou vlnu. Jednoho z vojáků velitel však nechal na stráži opodál Aničky. Asi měl s Češkami špatné zkušenosti. Kopecký chvíli sledoval nastalou situaci, hlídajícího přísného vojáčka, a pak mi šeptl: „Konečně se mohu jít odpoledne na chvilku prospat." A zmizel na hodinu v naší pobřežní vilce. Když se vrátil, viděl, že se situace nezměnila, že je všechno v pořádku, nabídl vojáčkovi krabičku cigaret. „Dej si páva, chlapče… Kuba fajn!"
Poblíž pláže zastavil turistický minibus a skupina Němců se vyhrnula nadšeně k moři. Náhle jeden z nich uviděl Kopeckého. „Doktor Strossmayer," zarachotil jednonohý Němec a ukazoval prstem na Miloše. Nadšení z moře se přeneslo na nadšení ze živého doktora Štrosmajera. Nemocnice na kraji města zapracovala. Miloš se šťastně podepisoval Němcům na tácky od piva a občas mrknul na Aničku hlídanou nejlepší revoluční armádou světa… Z očí Miloše Kopeckého zářila spokojenost a láska. Jak mi později prozradila jedna jeho dobrá známá, Miloš uměl daleko lépe žárlit než milovat. Do žárlení dával srdce i duši. Tací se už nerodí!
Člověk má být stále zamilován. To je důvod, proč se nemá ženit. O. Wilde
Jak snadno uzavíráme sňatky – je-li nám devatenáct let! V. Vančura