Copyright © Petr Eisner, 2008 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2008 ISBN 978-80-7217-573-4 ISBN ePub 978-80-7462-133-8 ISBN mobi 978-80-7462-114-7
Všem, kdo stále hledají
Evropa. Zima. Šeď. Krátké dny plné deště a vzácně i rychle tajícího sněhu. Nevraživost otrávených lidí ženoucích se metrem za prací a zase zpátky domů. To vše za tmy. Nízké nebe, kde není možné rozlišit jednotlivé mraky. Šedá clona, šedé domy, šedí lidé, šedý život v chladném tepu zimního velkoměsta. To byla realita několika minulých let. K tomu samozřejmě i nějaké to povyražení, které mě ale vždycky rychle vracelo k všední realitě života pod poklopem pohodlí a dokonalosti „vyspělé civilizace“. Pracuj, konzumuj a buď šťastný! Tak zněl rozkaz světa, do kterého jsem se před téměř třiceti lety narodil. Od té doby se mnoho změnilo, ale trend života vedoucího k úspěchu a štěstí zůstával stále stejný. Pořád stejně stereotypní a ve stejných kolejích. A pro mě také stále více nepřijatelný. Komfort placený časem tráveným v nesmyslné práci, sterilita prostředí, ve kterém musím podle norem žít a umřít... To všechno mě naplňovalo neklidem a vzdorem vůči systému, jehož malým kolečkem v soukolí jsem byl. Čas ale směřoval neúprosně ke zjištění, že jsem kolečkem lehce postradatelným. Stačilo najít odvahu. To zjištění mě mělo už brzy vysvobodit a otevřít mi cestu pryč z dlouhých a tmavých zimních měsíců, způsobujících podle statistik deprese více než polovině Evropanů, roztáčejících soukolí blahobytných kolotočů a slastně mhouřících oči pod vlivem opia reklam na šťastný a plný život. Chiméra. Pak tu bylo teplo a světlo malého bytu na předměstí. Spousta krásných rostlin, vypěstovaných většinou ze semen dovezených z daleké ciziny někým, kdo měl možnost a odvahu uniknout aspoň na pár měsíců ze sevření, které mě tolik trápilo. Těch pětadvacet čtverečních mi vytvářelo mikroklima pro úniky, fantazie a sny. Sny o cestách neomezených hlasitě tikajícím časem kariéry Evropana. Sny o prožitcích, vymykajících se náhražkám schválené zábavy. Sny o životě postaveném na základě kontrastu ubohosti i dokonalosti mého lidského těla a moci přírody, planety Země a snad i celého vesmíru. Bylo to snění s otevřenýma očima a přihlouplým úsměvem, který vypovídal o tom, že se v hlavě děje něco, co nemá nic společného s pracovní náplní, placením složenek, penzijním připojištěním ani nakupováním na Vánoce. Následovalo povzdech s nadzvednutým obočím a hned pak otočení vypínače stmívací lampy. Tu noc se zřejmě mé polobdělé představy staly předehrou pravého snu, který mě pod zavřenými víčky uchvátil a držel tak pevně, až vyvolal silný, přetrvávající pocit. Mohl jsem si ho plně vybavit i po měsících a slastně se mu znovu a znovu poddávat. Jako by chtěly ukázat své skutečné možnosti, vybujely rostliny v pokoji v hustou džungli na svahu kopce v tropické krajině. Bylo tam horko. Krásné horko. A krásné světlo. Úzká cesta vyjetá v oranžové hlíně, ztrácející se na obou koncích po několika metrech v oblém záhybu, lemujícím tvar kopce. Všude okolo jen a jen zeleň. Velké listy, vytvářející to zvláštní světlo a klid. Ležel jsem u kraje cesty spoután tím jedinečným pocitem. Byl jsem součástí toho místa, možná i jednou z divokých rostlin nebo stromem nad nimi. Byl to pocit sounáležitosti a klidu. Ještě jedna věc byla jasná. Nikde v dohledu se netyčil betonový Kristus a prales nepropouštěl odnikud rytmy samby ani bossa novy. Na cestě se neobjevily ani tmavé děti, kopající do míče v typických barvách. A věděl jsem, že tohle místo není jen anonymní zastávkou unaveného mozku někde v džungli vzešlé z květináčových zajatců okolo postele. Bylo to v Brazílii. Někde v té obrovské zemi na opačné polokouli. Zatímco se můj výjev rozostřil a zmizel kdesi hluboko za obzorem otáčející se planety, uprostřed Evropy začínalo svítat. Asijský budík měří evropský čas dobře, a proto mě vytrhl ze sna stejně ostře jako předcházející dny. Venku šero a déšť, v pokoji zima a uvnitř ten pocit. Byl to klid, a přesto
bouře. Byla to přímá odpověď na mé rozčarování. Přímá výzva. Volání. Ten den jsem strávil na internetu několik hodin hledáním informací o cestě do Brazílie. Zjistil jsem ceny letenek, kurz brazilského reálu vůči dolaru a porovnal je se stavem svých úspor. Kurva! Šlo to! Zavolal jsem pár kamarádům, abych se pochlubil se svým úmyslem. Jóó!! Smáli se. Záviděli, jak sami říkali. Srdce mi bušilo. Mohl jsem odjet! Na čtvrt roku, možná i na déle. Slyšel jsem volání a odpověděl na něj. Konečně! Druhý den jsem dal v práci jako vánoční dárek výpověď. Nastala doba permanentního vzrušení a očekávání, které se tu a tam protínalo s pochybnostmi a strachem. Na jaře následujícího roku mi bude třicet. Pokud jsem se měl sám nějak podarovat, nebylo nic lepšího, než abych si konečně dopřál vyjet ven, daleko od násilných stereotypů, kterými jsem teď tolik trpěl. Koupil jsem letenku do Sao Paula s návazností do Manausu, kde jsem plánoval celou cestu začít. Měl jsem dva měsíce do odletu. Start hned po Novém roce. Představoval jsem si místa, o kterých jsem četl v tlustém průvodci, a na internetu zadával do vyhledávačů fotek jména brazilských měst a míst, kudy jsem plánoval trasu. Rio de Janeiro mělo být jako cíl celé cesty taky místem solitérní oslavy třicetin. Rio už mě dávno fascinovalo a jen atmosféra čišící z fotek panoramat Corcovada a Cukrové homole — Pao de azucar — mě naplňovala euforií a stále prohlubovala mé očekávání. Podařilo se mi sehnat kontakt na přivdanou Brazilku, která mi začala dávat hodiny portugalštiny a v přestávkách mi s legračním přízvukem radila, čemu se v Brazílii vyhnout a co si naopak užít. Byla z nejjižnějšího cípu země, kousek od hranic s Argentinou, kam jsem se nechystal. Přesto jsem ale napjatě poslouchal, když popisovala, jak to chodí při cestování autobusem a v levných jídelnách comida por kilo. Mé představy se stále více zostřovaly, ale bylo mi jasné, že jsou pořád daleko od reality. Ta čekala několik tisíc kilometrů jihozápadně od míst, kde právě začínalo poprvé pořádně mrznout a lidi se mačkali v obchodech kvůli vánočním dárkům a zásobám jídla.
Mrzlo. Začátek ledna přinesl skutečnou zimu a led, ale žádný sníh. Rodinu jsem na letišti nechtěl. Akci mi samozřejmě neschvalovali, stejně jako například dřívější výlet stopem k Baltu, spaní pod širákem nebo chov leguána, pobíhajícího volně po bytě. Rozloučili jsme se doma. Měli jsme slavnostní oběd a matka smířeně lkala. Poprosil jsem ji, aby mi do lemu v pasu kalhot zašila dvě stě dolarů. Pojistku. Byla nervózní a píchla se do prstu. Narozdíl od sněhových kalamit samotný mráz letadla nezdržoval, a proto vše odlétalo bez zpoždění. Na letišti jsem odevzdal kamarádce tlustou zimní bundu a jen v mikině nastoupil na let do Milána, kde čekalo obří jumbo směr Sao Paulo. Letělo se přes noc. Přesto anebo právě proto, že jsem byl před začátkem cesty dost nervózní, se mi podařilo pod tenkou dekou na několik hodin usnout. Spal jsem ale jen lehce, a když jsem se probudil, sledoval jsem ojíněným okýnkem nebe. Nad Atlantikem pak noc letadlo předběhla a začalo svítat. Napřed jen temná modř. Ta ale brzy zbledla a znachověla. Pak přišly i paprsky světla a bělostná oblaka s okraji zlacenými mým prvním sluncem vycházejícím nad Jižní Amerikou. Pocit čistoty nebes ale brzy narušil poklop smogu, který se zřetelně rýsoval nad Sao Paulem roztaženým od obzoru k obzoru jako nekonečné město.
Po hladkém a včasném přistání na letišti Guarulhos několik desítek cestujících, mezi nimiž bylo zřetelně více Jihoameričanů než Evropanů, zatleskalo kapitánovi jumba za jeho mistrovství a posádka se v italštině a portugalštině s poděkováním rozloučila. Za okýnkem ležela anonymní letištní plocha, stejná jako na všech jiných letištích, kde jsem kdy přistál. Rozespale jsem se usmíval na ten beton venku. Byl jsem v Brazílii. Letiště Guarulhos, kde jsem měl za několik hodin přesednout na další letadlo do Manausu v Amazonii, nenapovídalo nijak zvlášť tomu, že leží v jiné zemi a na jiném kontinentu než třeba letiště v Miláně, odkud jumbo před více než deseti hodinami vzlétlo. Jistě, lidé se lišili. A všude zněla portugalština. Sáhl jsem pro malý slovník a rychle se orientoval. Fascinovala mě čistota letištní haly. Luxusní kavárny, směnárny, stánky aerolinií, eskalátory, výtahy. Až když jsem s batohem naloženým na chromovaný vozík dojel ke skleněným dveřím vedoucím ven z haly a ty se přede mnou na příkaz fotobuňky otevřely, dýchl na mě vlhký a teplý vzduch probouzejícího se Sao Paula. Před halou bylo sice vidět jen velké zaplněné parkoviště, už to tu ale vypadalo jinak. Prostor byl lemován palmami a jinými exotickými stromy a dole u kmenů rostly pestře kvetoucí vysoké rostliny. První viditelný rozdíl. V Evropě se totiž obvykle v botanických zahradách neparkuje. První brazilské reály jsem vybral kartou z bankomatu. Byly to padesátireálové bankovky s obrázkem jaguára. Kolibřík, volavka, papoušek ara, mořská želva a střapatá opička byli pak na bankovkách nižších hodnot, jak jsem zjistil hned poté, co jsem rozměnil prvního jaguára při nákupu telefonní karty. Čekal jsem ve frontě v letištní trafice a připravoval si, co řeknu. Ve stojanech byly vystaveny noviny a časopisy. Několikrát jsem je bezděčně přejel pohledem, než mi došlo, že titulní stránky většiny z nich nabízejí stejné fotky. „Melisa nalezena mrtvá, Jessica stále pohřešovaná!“ hlásaly titulky. Vytáhl jsem si jedny noviny s největšími obrázky. Bylo na nich ženské tělo, nebo spíš jeho zbytky. Rozkládalo se. Jak můžou z tohohle poznat, kdo to je, vrtěl jsem hlavou a mračil se. Na menších fotkách pak byly tváře dvou mladých holek. Hned jsem poznal, že to jsou sestry. Snažil jsem se luštit portugalský text článku, ale nerozuměl jsem víc, než že to byly Američanky, sestry, a že se před časem ztratily. „Jsi na řadě!“ šťouchl do mě netrpělivě starší snědý chlapík stojící za mnou. Leknutím jsem sebou škubl. Vrazil jsem noviny zpátky do stojanu a věnoval se telefonní kartě. Ta, jak jsem poznal později, nefungovala na mezikontinentální hovory, a tak jsem svůj šťastný přílet do země samby proti danému slibu nepotvrdil ani rodičům, ani kamarádům. Neměl jsem z toho sice dobrý pocit, ale uklidňoval jsem se vědomím, že kdyby snad mělo letadlo spadnout, dávno už by to věděli z televize. Spoléhal jsem na jejich úsudek, který jim musel říct, že jsem šťastně doletěl do země, odkud není tak snadné se dovolat. O místních věčně přetížených linkách jsem si už dřív přečetl v průvodci, a rozhodl se tedy věc uzavřít a zbytečnou kartu při cestách někomu dobrácky darovat. Našel jsem na tabulích svůj let do Manausu a odbavil se u přepážky. Letadlo mělo víc než tři hodiny zpoždění! Rozdíly mezi Evropou a Brazílií začínaly pomalu vyplouvat na povrch. Na tabulích nebyla o zpoždění ani zmínka a personál klábosil za přepážkou, beze slova vysvětlení cestujícím. Čas se tu měřil jinak. Spíš na dny než na hodiny. Směšné minuty tu neznamenaly nic.
Mezi čekajícími byli lehce k rozpoznání cizinci se svítící bílou kůží. Dali se i se mnou spočítat na prstech jedné ruky. Zbytek tvořili tmaví Brazilci. Snažil jsem se nenápadně si je prohlížet. Už tady mě okouzlily nové výrazy tváří, zvlášť indiánské rysy přitahovaly mé oči jako magnet. Ti lidé byli pro mě noví a krásní. Tu a tam se naše pohledy střetly, protože i já jsem s modrýma očima, světlými vlasy a vyloženě zimní bílou kůží vzbuzoval jistou pozornost. Tím víc, že jsem narozdíl od hloučku oněch dalších bílých turistů seděl sám. Padala na mě únava, ale cítil jsem obrovské vzrušení a snad i něco jako hrdost na to, že dnes, tohle ráno, nesedím v práci. Že v mrazivém lednovém dni na druhém konci světa nevzdychám nad tím, jak daleko je do jara. Až v poledne se turniket konečně otevřel a veselý personál začal pouštět cestující do letadla. Vše už jen v portugalštině. Jazyk, kterým jsem měl několik měsíců mluvit, mi ale prozatím připadal dost cizí. Letuška brebentila tak rychle, jako by se ani nepotřebovala nadechnout. Díky kontextu se mi ale podařilo pár slov ulovit. Na hlasitý rozhovor dvou Brazilců sedících vedle mě ale má výbava nestačila. Bavil jsem se v duchu myšlenkou, že mě můžou drbat horem dolem, ale já nechytím ani slovo. Těšil jsem se, až budou letušky rozvážet jídlo a pití a já sebevědomou portugalštinou řeknu, co chci. To budete koukat, chystal jsem si v duchu výslovnost. Počítal jsem s tím, že letuška položí otázku a já jednoslovně odpovím. Přesně takovou praxi jsem pro začátek potřeboval. Slovník hned po ruce pro všechny případy. Krátce na to jsme vzlétli a prorazili smogový poklop nad Sao Paulem v opačném směru. Když přišla letuška s jídlem, samozřejmě jsem se zakoktal a sousedi mě se zájmem pozorovali. „No... snaží se,“ pochechtávali se. Cesta do Manausu trvala celých šest hodin. Už z nočního letu jsem měl na zadku solidní otlačeniny a i tady mi dělalo stále větší potíže bezbolestně sedět. Všechno mi vynahradil moment, kdy smog zmizel a pod letadlem se objevila země. Nemohl jsem se odtrhnout. Napřed to byly zelené vlnité kopce a mezi nimi klikaté řeky. Pak začalo zeleně i kopců ubývat a krajina se změnila v rovinatou pláň s křovisky. Sem tam se dala najít silnice, městečko nebo vesnice. Pak opět přibývaly stromy i voda. Koruny houstly a nad nimi se shlukovaly mraky, takže dolů se dalo vidět už jen občas. Mezery mezi oblaky umožňující občasný pohled dolů mi pak ukazovaly překrásný hustý prales. Jednotlivé koruny obřích stromů, široké řeky rozlévající se daleko ze svého řečiště. Kalná voda házela nahoru sluneční prasátka na přivítanou. To už byla Amazonie. Tisíce kilometrů řek a rozsáhlé plochy deštných pralesů. Zatím jen z letadla, jako model krajiny pro elektrické vláčky. Jako v hypnóze jsem zíral na tu krásu dole. Jenom stromy a voda. Letadlo letělo velmi dlouho a dole se nic neměnilo. Husté zelené koruny, záhyby řek, nikde ani památky po člověku. Nikde ani stopa po silnicích nebo domech. Jenom stromy. Země ještě přece jen není tak zničená, jak by se zdálo nad Sao Paulem. Zelené plíce se rozpínaly na všechny strany a uvnitř žila zvířata, co se nikdy nesetkala s člověkem. Tam dole nehřměly motory aut, neduněly diskotéky, nezněla střelba ani sirény. Bylo tam zelené ticho a já přemýšlel o tom, kolik očí v těch místech dole zrovna vidí na obloze bílou čáru našeho letadla klesajícího na přistání. Betonová plocha přistávací dráhy tentokrát vypadala jinak. Omšele a opotřebovaně. Rytmus zdejšího života udávalo horko a déšť. Vlhkost a dusno byly daní za vpád člověka do těch panenských končin. Za to, že se odvážil až sem, do srdce deštných pralesů, tisíce kilometrů proti proudu Amazonky, která sem před několika staletími nechala doplout první
kolonizátory, aby jí za to přiřkli titul největší řeky světa. Pobral jsem věci a soukal se do uličky. Sousedi byli už pryč a jeden z nich nechal na sedadle ležet noviny. Zase ty hrozné obrázky! Máchl jsem rukou a překlopil je na druhou stranu. Melinda a Lucinda... nebo jak? To je fuk, už jsem na ně zapomněl. Z letadla se vystupovalo přímo na beton. Žádné turnikety. Žádné dveře na fotobuňku. Ti znalí poměrů se hned vydali ke hranaté omšelé hale, jediné a hlavní letištní budově. Cesta k ní mohla měřit jen pár desítek metrů, než jsem ale prošel dveřmi, neměl jsem na sobě kouska oblečení suchého. S vedrem jsem počítal. Ve spojení s vlhkostí ale zapříčinilo nejen okamžité zpocení, ale i jakési orosení celého těla. Během chvilky se na mě všechno lepilo. V hale se čekalo na zavazadla, a tak jsem zašel na záchod, abych se opláchl od lepkavého potu. Tohle bylo konečně naprosto odlišné. Nové. I tady bylo ale zatím relativně čisto, i když celkově se dal záchod přirovnat spíš k podobnému zařízení na nějakém malém nádraží, kde se dlouho nemalovalo a nevětralo. Papír naštěstí nechyběl. Když jsem se aspoň na chvíli osvěžil, byla už zavazadla v hale a já si vyzvedl svůj batoh. Displej v hale ukazoval střídavě hodiny a teplotu. Byl to první a poslední údaj o teplotě, který jsem tu měl možnost vidět. Teploměr ukazoval úděsných 39°C! Prošel jsem napříč halou až na ulici. Otevřel se přede mnou malý parčík s vybetonovanými jezírky s velkými vodními želvami. Plavaly pomalu těsně pod hladinou. Vystrkovaly jen nozdry, aby se nadechly. Nadšeně jsem je pozoroval. Mě zase pozorovali taxikáři. Smáli se. Jeden z nich se ke mně s úsměvem vydal a už z dálky halekal, něco jako jestli jsem tu poprvé a jestli potřebuju do města. Letiště totiž leželo na kraji pralesa a kromě haly nebylo okolo vidět žádné jiné větší domy. Do města to trvalo asi patnáct minut. Další čtvrthodinu jsme pak jezdili po centru. Mladý taxikář Lauro, spíš ještě kluk, uměl trochu anglicky a pořád se široce usmíval. „Tady jsme všichni v pohodě,“ smál se. „U nás rozhodně nejsme všichni v pohodě,“ smál jsem se zase já a díval se přitom z okýnka na podivně splácanou zástavbu nízkých domků a palmovou alej okolo silnice. Vynořily se mi vzpomínky na jízdy přecpaným metrem plným zakaboněných lidí. Porovnal jsem je s upřímným šklebem Laura. Fuj! Rychle jsem tu vzpomínku zaplašil zpátky a zachechtal se na Laura, aby viděl, že to taky umím. Úúúú! Bože! Jsem tady!!! chtělo se mi najednou zakřičet z okýnka ven, ale ovládl jsem se a spokojil se s vykloněnou hlavou. Vzduch pronikající otevřenými okny do taxíku příjemně chladil, ale jakmile muselo auto zpomalit nebo zastavit, zaplavila mě nová vlna vedra a potu. Taxík trhavě projížděl uličkami. Lauro občas něco zakřičel. Troubil a prudce brzdil a zase se rozjížděl. Toho jsem využil. „Jsem tady!“ zařval jsem několikrát souběžně s Laurovým lamentováním. „Co? Co to říkáš?“ obrátil se na mě. „No... nic, nic. Že jezděj hrozně!“ odpověděl jsem mu a dostal záchvat smíchu, který mi vydržel skoro až k hotelu. Lauro mě zavezl do čtvrti blízko manauského přístavu, kde bylo hodně malých hotýlků. Na mapce v průvodci jsem mu ukazoval jeden, který sliboval pěkný výhled na řeku Rio Negro a přístav. Ačkoli pro mé oko nebyly hotely nijak zřetelně k rozpoznání a splývaly až na výjimky s ostatními domy s rozmáčenou omítkou a neupraveným okolím, Lauro hotel Dona Joana celkem rychle našel.
„Já vidím, že se rád směješ!“ zachechtal se a z přihrádky vytáhl tlusté jointy marihuany. „Ber! Dárek od Laura!“ strkal mi jeden. Úsměv mi trochu zamrzl. Nechtěl jsem se hned první den dostat do nějakého maléru. Lauro můj úlek zpozoroval a já viděl, že se trochu urazil. Hned ale ještě víc přitvrdil. Nedal se odbýt a vmáčkl mi jointa do ruky. „OK, OK, díky Lauro!“ tiskl jsem mu ruku a dárek tím přijal. To jsem zvědav, co s tebou… Strčil jsem si jointa do kapsy batohu. Ochotně pak vyskočil z auta a pomáhal mi s batohem z kufru. Za cestu si účtoval dvacet reálů. Úsměvy a tráva byly zdarma. Nebo že by naopak v ceně? Zaplatil jsem a nepřemýšlel o tom, jestli mě natáhl. Zřejmě se to stalo, ale já neměl zatím žádnou zkušenost pro srovnání, a tak jsem mu rád nechal jeho úsměv a své peníze. „Všechno dobrý!“ zašklebil se, poplácal mě po ramenou a naskočil zpátky do taxíku. Na rozloučenou ještě několikrát uhodil pěstí do klaksonu a zmizel za rohem. Zamával jsem mu. Pořád jsem se musel smát. Nabil mě dobrou náladou. Hotel Dona Joana byl vzhledem k okolním domům dost velký. Celý dům, stejně jako ostatní, byl mokrý a zchátralý. Na omítce rostl mech nebo nějaké řasy a odněkud vykukovaly i zelené listy větších rostlin. Působilo to nanejvýš depresivně a úsměv se mi pozvolna vytrácel. Už můj příjezd před hotel vyvolal dost pozornosti, takže když se Lauro hlasitě rozloučil, zíralo na mě několik lidí z okolních domů a krámků i z hotelu. Osmělil jsem se, vzal batoh a vešel do recepce. Byla to velká místnost s nízkým stropem. V podivném uskupení tam stálo několik špinavých gaučů, každý zjevně z jiné soupravy, a hlasitě hrála televize, jejíž obraz prskal a zrnil. Na gaučích sedělo nebo leželo pár chlapíků, kteří mě sledovali a sem tam mezi sebou prohodili nějaké slovo. Vzadu v místnosti stál na jakémsi pultu ventilátor prořezávající na vzdálenost asi jednoho metru těžký stojící vzduch. Za pultem nikdo. Teprve až když jsem se u desky zastavil a začal se nervózně rozhlížet, zvedl se z jednoho gauče sotva patnáctiletý kluk. „Boa tarde — dobré odpoledne,“ řekl a postavil se za pult. Nebyl vůbec tak veselý jako taxikář Lauro a spíš mi svým výrazem dával najevo, že jsem narušil jeho lenošení u zrnící televize. Ve chvíli došlo na lámání chleba s portugalštinou. „Máte volný pokoj? Kolik stojí na den?“ ptal jsem se s potem omatlaným slovníkem v ruce. Recepční ale neodpověděl ani ano, ani ne a nezazněla ani číslovka ceny, kterou bych byl schopen rozlišit. Namísto toho spustil dlouhou smršť slov, na jejímž konci byla otázka. Neměl jsem ponětí, co řekl a na co se ptá. Přemýšlel jsem alespoň o kontextu situace, zatímco on ledabyle odpovídal na halekání zbylých gaučových povalečů. „Omlouvám se, umím portugalsky jen trochu. Nerozumím. Nemluvíš anglicky?“ koktal jsem. „Ne, ne,“ zasmál se. Anglicky opravdu neuměl a pobavilo ho, že se na to vůbec ptám. „Takže — máte volný pokoj?“ opakoval jsem. Scénář se ale nezměnil. Mladík opět vychrlil cosi, co jsem nebyl schopen rozluštit. Stál a otráveně čekal na odpověď. Bylo mi trapné zeptat se znovu na volný pokoj a čekat na ano nebo ne, abychom se mohli pohnout k ceně, a tak jsem jen pokrčil rameny a s úsměvem jsem dodal: „Omlouvám se, nerozumím.“ Na to se kluk ušklíbl a ze šuplíku pod pultem vyndal klíče. Pokynul mi, abych šel za ním.
Tahle komunikace fungovala. Šli jsme dlouhou černou chodbou, na jejímž konci bodalo do očí světlo malého okénka s lamelově poskládanými tabulkami skla. První pokoj, který otevřel, mi doslova vyrazil dech. Po tolika hodinách letu, čekání a nevyspání jsem se těšil na trochu klidu a pohodlí, na postel a sprchu. Za otevřenými dveřmi se tísnila malá špeluňka bez okna, které měla nahradit černá díra do světlíku, kudy proudem crčela voda. Za dveřmi viselo ze zdi malé špinavé umyvadlo a zbytek pokoje zabírala postel ze svařených železných trubek. Na ní proleželá matrace s mnoha fleky, složené prostěradlo a malý polštářek. Nesnesitelné horko a dusno. V rohu stál na zemi vypojený ventilátor omotaný na několika místech lepící páskou. Slabé a žlutavé světlo zajišťovala žárovka houpající na drátě asi deset centimetrů pod sloupaným stropem s mokrými fleky. Jen stěží jsem maskoval svůj šok. Cítil jsem, že na mě padá deprese. „Tohle ne. Nemáte pokoj s oknem, velký pokoj se sprchou?“ ptal jsem se asertivně. „Tohle je levné! Jen patnáct reálů!“ odpověděl a mě potěšilo, že jsem rozuměl. Nicméně jsem zavrtěl hlavou a opakoval svůj požadavek na okno a sprchu. Šli jsme zpátky a pak stejnou tmavou chodbou o poschodí níž. Tam měli naštěstí větší pokoj. Zamřížované špinavé okno vedlo do ulice. I tady bylo vedro a špatné světlo, ale za krátkou přepážkou bylo alespoň něco jako sprchový kout. Ze zdi trčela železná trubka a na ní pak naražená obdoba plastového kropítka od konve. Dole v podlaze jsem našel malý odtokový kanálek, totiž trubku, která přímo ze zdi vedla na ulici. Hned pod sprchou byl záchod, z čehož vyplývalo, že pokud se chci osprchovat, musím sedět na záchodě, nebo stát obkročmo nad ním. Nad oknem ve zdi ale doháněla dobu klimatizace, kterou mi recepční na zkoušku zapnul. Fungovala. Fungovala velmi hlasitě. Neměl jsem sílu dále složitě vyjednávat o lepších pokojích. Navíc mi začalo docházet, že mi v hotelu Dona Joana zjevně nic lepšího nabídnout nemůžou. Kývl jsem a zeptal se na cenu. Pokoj stál třicet reálů. „To je za sprchu a za klimatizaci,“ vysvětloval kluk. Platilo se předem a za pomoci papíru a tužky mi kluk vysvětlil, že zůstanu-li více dní, dostanu slevu. Poděkoval jsem a zamířil do svého pokoje. Toužil jsem po sprše. S námahou jsem ze sebe sundal mokré oblečení. Při sprchování studenou vodou jsem zjistil, že záchod, nad kterým jsem musel stát, se sprchou rovněž splachuje. Studená voda osvěžila. Bohužel jen na chvíli. Dobrá nálada z jízdy s Laurem byla pryč. Z vedra, únavy a ponurého prostředí jsem se cítil značně rozladěný. Během několika minut mi po čele opět stékal pot. Zapnul jsem klimatizaci, ale při takovém rámusu se nedalo vůbec odpočívat, natož snad spát. Nechal jsem ji však běžet. Přece jen vháněla dovnitř proud chladnějšího vzduchu. Velká plastová láhev vody z letiště v Sao Paulu se začínala nebezpečně vyprazdňovat. Do rána ale musela vystačit. Jít za tmy na ulici se mi rozhodně nechtělo. Klimatizace mi rvala uši. Vypnul jsem ji a během chvilky usnul. Bylo kolem šesté a venku se začínalo rychle stmívat. Z hlubokého spánku mě probudil bujarý křik a smích. Muž a žena. Venku byla tma, ale z ulice svítilo do pokoje oranžové pouliční osvětlení. V pokoji už zase vládlo horko a prostěradlo pode mnou nasáklo potem. Dvojice na chodbě nepřestávala v hlasité zábavě. Podíval jsem se na hodinky, bylo teprve jedenáct večer. Chvíli jsem zíral na plesnivé stěny a flekatý strop, ale
nevydržel jsem a vyskočil ke dveřím. Zajímalo mě, co se to na chodbě děje. Otočil jsem klíčem. Tma. Proti světlu přicházejícímu z druhého konce chodby z recepce bylo vidět dvě postavy opřené o zeď. Žena měla hrubý hlas a stále se pochechtávala, zatímco muž vykřikoval sem tam jedno nebo dvě slova. Nepozorovaně jsem chvíli rozespale civěl na siluety, než mi došlo, o co se jedná. V tu samou chvíli mě ale žena uviděla a něco na mě lascivně zavolala. Rychle jsem couvl zpátky do pokoje. Nevěřícně jsem se rozesmál. To byla teda volba! Rozsvítil jsem žárovku a vytáhl průvodce. Hotel Dona Joana je neokázalý hotel střední cenové kategorie. Pokoje nabízejí úchvatný výhled na Rio Negro a přístav… Na tebe si budu muset dát pozor, poklepal jsem na průvodce a znovu se musel zasmát, když jsem se místo na Rio Negro podíval špinavým zamřížovaným oknem do úzké ulice na poslepovanou zeď protějšího domu. „Hééé... Už jsem volná!“ zabušila mi znenadání na dveře kurva. Strnul jsem a čekal. Dveře byly jen ze sololitové desky a měl jsem pocit, že když se o ně opře, vyvrátí je a spadne dovnitř. „Hééé, tak co? Otevři kocoure!“ pokračovala. Nadechoval jsem se k nějaké razantní odpovědi, ale protože bych dokázal říct asi jen, že spím, zůstal jsem raději mrtvým broukem a dáma šla o dům dál. Vlastně jen o pokoj. Její hlas mě pronásledoval z různých míst hotelu ještě několik hodin. Ruch na chodbě i jiných pokojích neustával až do svítání, kdy i mě sklátila únava. Mezičas jsem trávil vypínáním a zapínáním klimatizace a odháněním moskytů, kteří mi co chvíli bzučeli u ucha. Kolem osmé hodiny ráno mě vzbudil hluk z ulice. Hnal se tudy proud aut, taxíků i velkých náklaďáků s pryčnami naloženými vším možným. Všechno směřovalo ulicí dolů do přístavu. Dal jsem si další sprchu se záchodem a vyrazil ven. V recepci seděla za pultem unavená starší žena. Letmo jsme si pokynuli na pozdrav. Přestože bylo ráno a v noci silně pršelo, panovalo venku stále stejné vedro. Bylo dusno, obloha zatažená. Vydal jsem se ulicí nahoru proti toku aut. V horkém a vlhkém vzduchu se výfukové plyny špatně rozptylovaly a chvílemi jsem musel lapat po dechu. Ulice i úzký chodník byly potaženy černou vrstvou vlhké špíny. Všude bordel. Odpadky, hnijící ovoce, lejna. Tu a tam polehával nějaký vyhublý pes. Horko a smrad. V odpadcích se přehrabovali černí ptáci. Byli velikosti slepice a měli ošklivou lysou hlavu. Vypadali jako malí kondoři. Plnili funkci mrchožroutů a tahali se o zbytky jídla nebo jiné těžko pojmenovatelné věci. Tihle ptáci byli všude a ve velkém množství. Lákaly je hromady odpadků. Nebyli nijak plaší a dalo se k nim přiblížit na půl metru, než vzlétli. Mnohdy s nepříjemným pronikavým křikem.
