V 19. A POČÁTKEM 20. STOLETÍ

KONFESNÍ MYŠLENÍ ČESKÝCH NĚMCŮ V 19. A POČÁTKEM 20. STOLETÍ

1

2

Kristina Kaiserová

KONFESNÍ MYŠLENÍ ČESKÝCH NĚMCŮ v 19. a počátkem 20. století

nakladatelství Ve Stráni Úvaly u Prahy 2003 3

Lektoroval PhDr. Jiří Rak © Kristina Kaiserová 2003 ISBN 80–903319–0–4 EAN 978–80–903319–0–7

4

ÚVOD Od roku 1989 je dějinám Němců v Čechách věnována intenzivní pozornost, ať již z hlediska celozemského, nebo regionálního. Postupně se přechází k diferencovanějším tématům – role náboženského myšlení, konfesních záležitostí však zatím zůstává badatelským deficitem. Důvodů, proč zatím nebyl o uvedené téma větší zájem, je více. Dva ale, domnívám se, jsou hlavní. Většina z nás byla vychovávána v sekularizované společnosti bez přímého kontaktu s církví a jejími rituály, církev se stala historickou záležitostí vhodnou pro učebnice dějepisu. To, co bylo pro starší generace samozřejmou záležitostí, ať již víru praktikovaly či ne, bylo nutné složitě studovat s jistým rizikem nepochopení. Další závažnou překážkou, jež přetrvává, je absence odborné literatury k církevním dějinám 19. a 20. století, i když se první vlaštovky již objevují. Přitom se v 19. století náboženská problematika prolínala do všech témat – od oné slavné paralely spojení „oltáře a trůnu“ přes akademické církevní spory, jež se opět zpětně přenášely do aktuálního myšlení celé společnosti . Týká se to například vyhlášení dogmatu o neomylnosti papeže na I. vatikánském koncilu, potkávala se s nacionalismem, každodenním životem. Konfesní záležitosti českých Němců měly navíc svá specifika. Jakkoli vývoj po roce 1848 budil dojem, že se postavení katolické církve v habsburské monarchii takřka navrací do podoby předosvícenecké, bylo to z velké části pouhé zdání. Ani institucionální posílení dané konkordátem nebylo, jak se ukázalo, neotřesitelné. Konstituční změny šedesátých let brzy ukázaly, že společnost myslí diferencovaně, a to nejen v rámci katolické církve. Většinová společnost českých Němců zůstává katolickou. V jejím rámci se dají vymezit velmi hrubě tři proudy: a) tradicionalistický, jenž v sobě zahrnuje konzervativní katolíky převážně z venkova a menších měst, často se zároveň jedná o laické aktivisty politického katolicismu dominantně ultramontánního1 charakteru; b) liberální, jenž se někdy dostává na samé hranice víry. Důraz na formální stránku víry na úkor jí samé (setkáváme se s pojmem „böhmisch-katholisch“) ale sleduje problém z jiného úhlu. Nakonec lze uvést ty, c) kteří převážně na bázi liberalismu spojují svůj vztah ke katolické církvi s požadavkem její celkové reformy, jedním z čelných

1 Ultramontanismus – původně geografický pojem (být za horami – Alpami) se v 19. století stal pojmem pro hnutí uvnitř katolické církve, které mělo rozhodující vliv zejména ve střední Evropě. Tento proud bojující proti osvícenství a sekularizaci používal moderní politické a komunikační prostředky k tomu, aby vytvořil obranný val proti zestátnění církve a liberalismu. Za vrchol ultramontanismu se považuje od roku 1860 sepisovaný Syllabus – soupis omylů vládnoucích v Evropě a zejména vyhlášení dogmatu o neomylnosti papeže (Pastor Aeternus 1870) na I. vatikánském koncilu.

5

požadavků je odpoutání se od římského centra, papeže – tak je zkraje sedmdesátých let založena starokatolická církev. Ta se nakonec osamostatňuje a proti své mateřské církvi ostře vymezuje. Nachází společnou řeč s proudy, jež užívají hesla Pryč od Říma v nejširším slova smyslu. Evangelická církev, jež se v šedesátých letech 19. století dosáhla takřka rovnoprávného postavení s církví katolickou, po dlouhá desetiletí prezentuje standardní konfesní politiku. Část příslušníků jejích sborů v pohraničních oblastech tvořili příchozí z Německa (podnikatelé, horníci ap.) zejména ze Saska. Koncem devadesátých let 19. století je v rámci Schönererova všeněmeckého hnutí deklarováno heslo Pryč od Říma, jež vypjatý nacionalismus spojuje s militantním antikatolicismem. Ale ani v rámci takto definovaného hnutí neplatí černobílé obrazy – ne všichni konvertité, a už vůbec ne původní evangelíci, byli stoupenci Schönerera a mnozí schöneriáni zůstávali katolíky, popřípadě preferovali reminiscence na germánskou pohanskou tradici. Další skupinou českých Němců, jejímž konfesním myšlením je potřeba se zabývat, jsou židé. Na jedné straně se v druhé polovině 19. století zejména ve městech rychle rozvíjejí náboženské obce, stavějí se synagogy, na straně druhé se tradice sváří s asimilací. A stále více se projevuje antisemitismus. Uvedenými příklady se konfesní myšlení českých Němců samozřejmě nevyčerpává. Nebylo možné pojmout všechny dobové jevy k tématu se vztahující – stranou byly ponechány okrajové skupiny, náboženské sekty, spiritisté apod., to vše by předpokládalo další studii. Podrobněji nejsou zpracovány ani postoje politických stran a jejich stoupenců, s výjimkou těch, které náboženskou problematiku měly více či méně ve svém programu. Nejedná se také o příručku církevních dějin, i když bez vysvětlovacích komentářů tohoto druhu nebylo možné se obejít. Konfese, název Augustinovy nejznámější knihy, má více významů, které k sobě logicky patří. Je to vyprávění o životní cestě víry se všemi chybami a pochybami, jež ústí ve vyznání víry, reflexe konfese v širokém slova smyslu a nakonec také přihlášení se k určité církvi. Konfesní myšlení je pak samozřejmě hlavně určováno konkrétní náboženskou praxí, osobní, v rámci farností, může být formováno působením řádů, vyzařováním poutních míst ap., zároveň je to ale faktor existující v aktuálním společenském kontextu se vším všudy. Tak nacionalismus pod svůj prapor shromažďuje i svaté, antisemitismus nabývá stále brutálnějších rysů, hoří boj o vliv na řešení sociální otázky. A v neposlední řadě chce část liberální společnosti církev, především církev katolickou, zbavit jakéhokoli vlivu, v krajním případě i samu její existenci považuje za přežitek doby. Tato práce by se ráda pokusila hlavní rysy a aspekty tohoto procesu zachytit s plným vědomím, že existuje řada bílých míst, na něž se pokusí postupně upozornit a částečně i naznačit jejich řešení. Jedná se zejména o detailnější výzkum některých regionů nebo hlubší specifikaci přeshraničních vlivů. Děj knihy se odvíjí od poměrů v severočeském městě Varnsdorfu, kde vedle sebe koexistovala bašta politického katolicismu českých Němců se starokatolickým

6

centrem. Odtud plynuly významné impulzy do dalších regionů v rámci celé monarchie. S tím souvisí i popis vzniku různých církevních struktur, jejich naplňování. Pak bylo možné přejít k druhé straně problému, k pokusu o širší definici forem víry. Koncem 19. století na konfesní myšlení útočí hnutí Pryč od Říma, jež zásadním způsobem prohlubuje nacionalisticko-protikatolickou propagandu. K analýze hnutí posloužily reflexe protestantských pastorů na vizitačních cestách po monarchii. Nakonec byla věnována pozornost židovskému fenoménu, úmyslně pojaté jako doplněk k tematice, neboť právě tato otázka ze všech je jediná, jíž je dlouhodobě historiografií věnována pozornost a nebylo účelem zde tyto práce přetlumočit. A v samém závěru se snad podařilo nastínit několik dalších směrů, jež by přinesly další poznatky ke zmíněnému tématu..

7

PODĚKOVÁNÍ Tato práce vznikla také díky pomoci mnoha lidí, kterým bych na tomto místě chtěla velice poděkovat. Zejména pracovnicím a pracovníkům Archivu města a Muzea města Ústí nad Labem (jmenovitě manželům Heleně a Mgr. Václavu Houfkovým za zprostředkování řady zajímavých materiálů), Státního okresního archivu v Děčíně – zde patří můj obzvláštní dík kolegům Františku Cvrkovi, prom. hist., Petru Jozovi a Janu Němcovi nejen za upozornění na mnohé prameny, ale oběma posledním jmenovaným také za dohledání a zapůjčení ilustračních materiálů, řediteli varnsdorfské pobočky Okresního muzea v Děčíně, Mgr. Josefu Zbihlejmu, za možnost využít zdejší knihovnu a PhDr. Marii Mackové, PhD. za velkorysé vyhledání srovnávacích pramenů východočeské provenience. Můj dík patří také Rakouskému institutu pro dějiny střední a východní Evropy za to, že mi byl umožněn studijní pobyt ve Vídni, za cenné rady a pomoc jsem zavázaná zejména Dr. Janě Starek. Dále také prof. Dr. Detlefu Brandesovi a prof. PhDr. Jiřímu Peškovi, CSc. za možnost využít v rámci stipendia DAAD bohatství univerzitní knihovny v Düsseldorfu. Zcela zvláštní poděkování si zaslouží Msgr. Günter Kießwetter, farář a duchovní správce „Kolpingova díla“ v bamberské arcidiecézi, který mi nejen dlouhodobě dal k dispozici svou knihovnu, ale rovněž obětavě a trpělivě pomáhal řešit otázky a překonávat úskalí, jimž je laik v konfesní problematice vystaven. Nemohu a nechci také zapomenout na všechny ty, kteří mi poskytli četné rady a připomínky při pročítání samotného textu. Jim všem jsem velmi zavázána. Jedná se v prvé řadě o prof. PhDr. Jana Křena, DrSc., dále o doc. PhDr. Lenku Bobkovou, CSc., PhDr. Evu Irmanovou, CSc., doc. PhDr. Ctirada Kučeru, CSc. (jemu také jako řediteli ÚSGS UJEP za podporu ze strany „domácího“ pracoviště), PhDr. Ing. Ivana Martinovského, doc. PhDr. Alenu Míškovou a PhDr. Jiřího Raka.

8

PRAMENY A LITERATURA Celá problematika týkající se církevních dějin, náboženského myšlení ap. v českých zemích byla do roku 1989 obecně opomíjena, i když výjimky existovaly, zde se lze v prvé řadě odvolat na produkci nakladatelství Kalich. Po roce 1989 se otevřela v plném rozsahu tematika českých Němců, byly publikovány desítky prací, církevním dějinám 19. a 20. století však systematický výzkum chybí. Výjimkou jsou pouze některé drobné studie. 2 Příliš bohatá ale není ani literatura starší, macešský přístup lze vysledovat už od 19. století. Až na přelomu 19. a 20. století se alespoň k dílčím tématům objevují první práce. Centrem pozornosti bylo Schönererovo všeněmecké hnutí, z nichž nejužitečnější je několikasvazkové dílo Eduarda Pichla,3 který se snažil shromáždit podklady Schönererovy celoživotní činnosti. Jedná se v podstatě o edici projevů, novinových textů, která přes tendenčnost spojovacích textů historikovi poslouží. I k problematice starokatolické církve existuje z té doby několik titulů, i když se jednalo v globálním měřítku monarchie i Evropy o okrajovou záležitost.4 Základní zdroj informací však dodnes poskytují studie Eduarda Wintera. Dobová rétorika, v pozdějším období v mnohém blízká nacismu, nepřikryje skutečnost, že s hlubokou znalostí faktografie i souvislostí definuje jednotlivé proudy v církevních dějinách českých Němců, v podstatě od jejich příchodu do země. To je velice důležité, protože některé fenomény 19. století nelze vyřešit pouhým odkazem na josefinské reformy – jedná se například o reflexi protireformace ap. Faktografickou hodnotu k dějinám evangelické církve má dále práce Georga Loesche.5 Nejnutnější penzum informací obecně o církevních dějinách 19. a 20. století lze získat z tradicionalistického přehledu Jaroslava Kadlece, nověji i z příruček

2 Je to například příspěvek Martina SCHULZE-WESSELA: Vyznání a národ v českých zemích. In: Češi a Němci. Dějiny-kultura-politika. Uspořádali Walter Koschmals, Marek Nekula, Joachim Rogall, Praha-Litomyšl 2001, s. 128 n. Týká se to dále církve starokatolické. Srv. František CVRK: Počátky starokatolické církve v severních Čechách (1871-1877), in: Děčínské vlastivědné zprávy, číslo 2/3, ročník 1997 – XVIII/XIX, s. 16 n. Jan B. LÁŠEK: K dějinám starokatolictví ve Varnsdorfu. In: Almanach ke 130. výročí povýšení Varnsdorfu na město, Varnsdorf 1998, s. 18-22. Existuje i diplomová práce Markéta H EJBALOVÁ: Návraty ke kořenům křesťanství (Alternativní katolicismus a starokatolictví), Praha 1996, Dipl. práce – Studijní texty starokatolické církve v ČR. 3 Eduard PICHL (von Herwig): Georg Schönerer und die Entwicklung des Alldeutschtums in der Ostmark. Ein Lebensbild, Der Alldeutsche Verein für die Ostmark Wien 1.1 (1912), 1.2 (1921), 2 (1913), 3 (1914), 4 (1923). 4 Hans Josef DEMMEL: Geschichte des Alt-Katholizismus in Oesterreich,Kempten-Allgäu 1914 5 Zejména: Eduard WINTER: Bolzano a jeho kruh, Brno 1935; TÝŽ: Tisíc let duchovního zápasu, Praha 1940; TÝŽ: Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945. Georg LOESCHE: Geschichte des Protestantismus im vormaligen und im neuen Österreich, Wien 1930.

9

Augusta Franzena a Rolanda Fröhlicha.6 Nadějně se však rozvíjí brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury, které se snaží dané téma v evropském kontextu zprostředkovat hlouběji.7 Zde je potřeba také zmínit, že zejména díky moravským historikům se začaly intenzivně zpracovávat dějiny katolické církve moravské a zčásti i české, včetně fenoménu katolické moderny.8 Církevní problematiku českých Němců včetně jejich dějinného aspektu zpracovává Institut für Kirchen- und Geistesgeschichte der Sudetenländer, jenž sídlí se statutem vyhnanecké organizace v Königsteinu / Taunus. Zdejší vědecké aktivity oscilují od aktualizace starších publikačních počinů v tradičním předválečném duchu po záslužné ediční práce.9 V poslední době se zdejší komunita bohužel více věnuje politickým deklaracím. Fakt, že není k dispozici základní příručka církevních dějin v češtině – v současné době je její sepsání na úrovni úvah – vedl k tomu, že bylo nutno hledat odpovídající přehled církevních dějin v zahraniční literatuře – v tomto ohledu stále dobře poslouží a aktuálnost neztratil Handbuch der Kirchengeschichte Huberta Jedina.10 K obecné orientaci v poměrech habsburské monarchie uvedené doby jsou nezastupitelné jednotlivé svazky projektu Komise pro dějiny rakousko-uherské monarchie, pro tuto práci je pak významný zejména díl Die Konfessionen.11 Dává globální pohled na konfesní poměry v habsburské monarchii, mezníky, statistická data ... – drobné nepřesnosti v konkrétních příkladech tak hrají minimální roli. 6 Jaroslav KADLEC: Přehled českých církevních dějin, 2, Praha 1991; August FRANZEN: Malé církevní dějiny, Praha 1992; Roland FRÖHLICH: Dva tisíce let dějin církve, Praha 1999. 7 Viz například Jiří HANUŠ (ed.): První sněm celosvětové církve. První vatikánský koncil 18691870, edice historia ecclesistica, CDK 2001 či Klaus SCHATZ: Dějiny papežského primátu, Brno 2002. 8 Srov. Pavel MAREK: Apologetové nebo kacíři? Studie a materiály k dějinám české Katolické moderny, Rosice u Brna 1999; Pavel MAREK, Ladislav SOLDÁN: Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí. Nástin života a díla vůdčí osobnosti českého katolického modernismu,Třebíč 1998; Pavel MAREK, Vladimír ČERVENÝ, Jiří LACH, Od katolické moderny k českému církevnímu rozkolu. Nástin života a díla Emila Dlouhého-Pokorného, Rosice 2000. 9 Kurt Augustinus HUBER: Ambros Opitz. Ein Bahnbrecher der katholischen Bewegung Altösterreichs. In: Königsteiner Blätter 7 (1961). TÝŽ: Der sudetendeutsche Katholizismus. In: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien I. Hrsg. Königsteiner Institut für Kirchen- und Geistesgeschichte der Sudetenländer e. V. (Augustinus Kurt Huber), Königstein/Taunus 1967, s. 41-61. TÝŽ: Die Enzyklika „Rerum Novarum“ und die Genesis der christlichsozialen Volkspartei der Tschechoslowakei. In: Die erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat, München – Wien 1978. TÝŽ: Franz Kordačs Briefe ins Germanicum. In: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien I. Hrsg. Königsteiner Institut für Kirchen- und Geistesgeschichte der Sudetenländer e. V. (Augustinus Kurt Huber), Königstein/Taunus 1967, s. 62-184. R. LORENZ: Deutschböhmischer Katholizismus als Element der österreichischen Geschichte (1848-1900), in: Kirche – Recht – Land. Königstein – München 1969, s. 166-180. 10 Hubert JEDIN (Hrsg.): Handbuch der Kirchengeschichte, Bd. VI/1, VI/2, Die Kirche in der Gegen-wart, Freiburg in Breisgau 1971, 1973. 11 Die Habsburgermonarchie 1848-1914, Bd. IV, Die Konfessionen, Wien 19952.

10

V moderní rakouské historiografii existuje poměrně velké množství prací zabývajících se konfesní problematikou. Zcela zásadní, dnes již lze říci, že klasické, jsou studie Eriky Weinzierl. Její příspěvky jsou příkladnou kombinací analýzy konkrétních faktů – umí i práci ediční – a zobecnění přesahující zemské dimenze.12 O politickém katolicismu fundovaně psal Harry Slapnicka,13 k němu lze jako doplňující příspěvek uvést vyčerpávající monografii o Georgu Lienbacherovi.14 Hnutí Los-von-Rom pregnantně zpracovává Karl Reinhart Trauner, jako evangelický pastor však poněkud přeceňuje faktor konverzí. Základní výpovědní hodnotu neztrácí ani starší publikace A. G. Whitesida.15 Vztahem rakouských evangelíků k Německu se zabývá na příkladě jednoho z obou angažovaných spolků hnutí Evangelischen Bundes zur Wahrung der deutsch-protestantischen Interessen Walter FleischmannBisten.16 Pestrou nabídkou ke konfesním záležitostem skýtá německá historiografie. Ta má více aspektů – jednak umožňuje pochopit inspiraci českých Němců v německém prostředí, zkoumá situaci v Německu samotném, a jako další nabízí obecné metodologické principy. Českými zeměmi se tradičně zabývají studie Collegia Carolina v Mnichově – zde je dobré upozornit na zvláště pramenně velice dobře podloženou studii Barbary Schmid-Egger zabývající se rolí kléru a politiky kolem roku 1900. 17 Na katolický klérus v oblastech českých Němců měl velký vliv Adolph Kolping a jeho hnutí.

12 Erika WEINZIERL-FISCHER: Die österreichsichen Konkordate von 1855 und 1933, München 1960; TÁŽ: Der Modernismus. Beiträge zu seiner Erforschung. Graz – Wien – Köln 1974; TÁŽ: Ecclesia semper reformanda. Beiträge zur Österreichischen Kirchengeschichte im 19. und 20. Jahrhundert, Wien – Salzburg 1985. 13 Harry SLAPNICKA: Christlichsoziale in Österreich. Vom Katholikenverein 1848 bis zum Ende der Christsozialen 1934, Linz 1984. 14 Friedrich STEINKELLNER: Georg Lienbacher. Salzburger Abgeordneter zwischen Konservatismus, Liberalismus und Nationalismus 1870-1896, Veröffentlichungen des internationalen Forschungszentrums für Grundfragen der Wissenschaften Salzburg, Neue Folge Band 17. Publikationen des Instituts für kirchliche Zeitgeschichte, Erika Weinzierl (Hrsg.), Serie II – Studien, Salzburg 1984. Za upozornění na tuto knihu děkuji Univ. Prof. Hansu Haasovi z university v Salzburku. 15 Karl Reinhart TRAUNER: Die Los-von-Rom-Bewegung. Gesellschaftspolitische und kirchliche Strömung in der ausgehenden Habsburgermonarchie, Diss. Uni. Wien 1997. Andrew G. WHITESIDE: Georg Ritter von Schönerer: Alldeutschland und sein Prophet, Graz –Wien – Köln 1981. 16 Walter FLEISCHMANN-BISTEN: Die Orientierung der österreichischen Protestanten nach dem „Reich“ 1903 bis 1938 – dargestellt am Beispiel des „ Evangelischen Bundes zur Wahrung der deutschprotestantischen Interessen“. In: Jahrbuch für die Geschichte des Protestantismus in Österreich 112 Jg., Wien 1996, s. 119-135. 17 Schmid-Egger Barbara: Klerus und Politik um 1900. Wissenschaftliche Materialien und Beiträge zur Geschichte und Landeskunde der böhmischen Länder 21, München 1974.

11

Proto jsou velmi dobře využitelné materiály vydávané pracovníky Kolpingova archivu v Kolíně nad Rýnem.18 Přehledné informace o konfesní problematice lze například získat v pracích Thomase Nipperdeye.19 Řada titulů je však dlouhá a zde bude uvedena pouze ilustrativně. Pozornost je věnována zejména tzv. „Kulturkampfu“, t. j. snaze kancléře Bismarcka omezit moc katolické církve a ztupit její politický náboj.20 Diskutovány jsou i teologické otázky – například formování ultramontanismu, stále otevřená je problematika tzv. katolické moderny ap. 21 V centru pozornosti stojí samozřejmě vztah k sociální otázce, ale také antisemitismu, nacionalismu ....22 Pochopení konfesní problematiky není možné bez prostudování dnes již takřka nepřehledné literatury k dějinám měst a měšťanstva, nacionalismu, politických, sociálních a hospodářských souvislostí. Nelze ji ani zkoumat bez kontextu s dějinami každodennosti či mentalit. I židovská problematika a s ní související antisemitismus

18 Michael HANKE: Mitten in der Bewegung der Zeit. Geschichte des Kolpingswerkes in Deutschland I. 1846-1871, Kolping-Verlag Köln 2000. Důležitá je pak zejména postupně vydávaná edice Kolpingových spisů. 19 Thomas Nipperdey: Religion im Umbruch. Deutschland 1870-1918, München 1988. Hitl Rudolf (Hrsg.): Der Kulturkampf, Beiträge zur Katholizismusforschung, Reihe A, Bd. 16, Paderborn – Wien – München – Zürich – Schöningh 1997. 20 Rudolph LILL (Hrsg.): Der Kulturkampf, Paderborn 1997. A. LINDT: Protestanten – Katholiken – Kulturkampf. Studien zur Kirchen- und Geistesgeschichte des 19. Jahrhunderts, Zürich 1963. Karl-Egon LÖNNE: Politischer Katholizismus im 19. und 20. Jahrhundert. Frankfurt a. M. 1986 (Suhrkamp, 1264). Ludwig Windthorst 1812-1891: herausgegeben und erläutert von Hans-Georg ASCHOFF, Paderborn 1991. 21 Bernhard CASPER: Gesichtspunkte für eine historische Darstellung der deutschen katholischen Theologie im 19. Jahrhundert, in: Entwicklungslinie des deutschen Katholizismus. Hrsg. Anton Rauscher, München – Paderborn – Wien 1973, s. 85-96; Moderne als Problem des Katholizismus, Hrsg. von Urs ALTERNATT .... Unter Mitarb. von Peter Schulz, Eichstätter Beiträge, Bd. 28: Abt. Philosophie und Theologie 6, Regensburg 1995; Otto WEIß: Deutsche oder römische Moral? – oder: Der Streit um Alfons von Liguori. Ein Beitrag zur Auseinandersetzung zwischen Romanismus und Germanismus im 19. Jahrhundert, Quellen und Studien zur neueren Theologiegeschichte hrsg. von Karl Hausberger, Bd. 5, Regensburg 2001. 22 Olaf BLASCHKE – Michael KUHLEMANN: Religion und Gesellschaft. Sozialhistorische Perspektiven für die vergleichende Erforschung religiöser Mentalitäten und Milieus. In: Religion im Kaiserreich: Milieus – Mentalitäten – Krisen. Hrsg. Blaschke, Olaf – Kuhlemann, Michael, Gütersloh 1996, s. 7-11; TÝŽ: Katholizismus und Antisemitismus im deutschen Kaiserreich, Göttingen 1997; Die soziale Frage und der Katholizismus. Festschrift zum 40jährigen Jubiläum der Enzyklika Rerum novarum, Paderborn 1931; Friedrich GROSS: Jesus, Luther und der Papst im Bilderkampf 1871 bis 1918, Marburg 1989; Wolfgang HEINRICHS: Das Judenbild im Protestantismus des Deutschen Kaiserreichs. Ein Beitrag zur Mentalitätsgeschichte des deutschen Bürgertums in der Krise der Moderne, Köln 2000.

12

má již dlouhá léta svůj vlastní výzkumný program. Odpovídající základní tituly jsou uvedeny v seznamu literatury a citovány na příslušných místech. K tématu této práce byla pochopitelně využita i řada pramenů. Z netištěných pramenů jsou zajímavé materiály starokatolické církve, jenž jsou uloženy ve Státním ústředním archivu.23 V Archivu Národního technického muzea je poněkud překvapivě uložena pozůstalost varnsdorfského aktivisty starokatolické církve a majitele tiskárny Eduarda Stracheho.24 Dílčí poznatky bylo možné získat v Archivu Biskupství Litoměřice. Nejcennější materiály se však zachovaly v regionálních archivech, z nichž čelné místo zaujímá Státní okresní archiv v Děčíně s ojedinělými materiály k centru starokatolické církve i politického katolicismu ve Varnsdorfu a okolí, s působením a dopadem v celé monarchii.25 Poznatky k dobovému myšlení i formám agitace skrývají noviny, které se zachovaly v poměrně hojném počtu jak v regionálních institucích tak v pražské Národní knihovně. Noviny jsou rovněž velmi rozdílné nejen dle stranické či komunální příslušnosti, jejich rétorika odráží i nacionální, sociální aj. poměry v regionu. Podstatné informace lze nalézt i v jednotlivých číslech Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursionsklub, regionálním vlastivědném časopisu, v němž lze nalézt řadu historických příspěvků i recenzí. Dobovou atmosféru zajímavě doplňují různé vzdělávací či agitační brožurky, ty je však potřeba velice pečlivě vyhodnocovat. Jejich vysoké náklady a značná rozšířenost díky krejcarovým cenám umožňovaly ovlivňovat široké masy často více než dražší noviny. Bylo rovněž možné využít velké bohatství Národní knihovny ve Vídni, kde se zachovala řada dalších tištěných pramenů, například zprávy německých evangelických farářů z jejich cest do Čech,26 a také celá řada méně dostupných dobových společenských časopisů jako je například Gartenlaube.

23 Státní ústřední archiv v Praze. Fond Starokatolické biskupství a fara ve Varnsdorfu. 24 Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze. Fond 371 Eduard Strache, tiskárna, Varnsdorf 1848-1944. 25 V děčínském archivu bylo možné využít pramenů k dějinám města, far, jsou zde uloženy i pozůstalosti. Cenné informace obsahují i fondy Archivu města Ústí nad Labem a další archivy v pohraničních oblastech . Seznam pramenů je detailně uveden v závěru knihy. 26 Srv. Ernst KORNRUMPF: Los von Rom. Reise-Eindrücke von der evangelischen Bewegung in Böhmen, Berlin ca 1902, BLECKMANN Pfr.: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland. Ein Beitrag zum Verständnis und Wachstum der Los von Rom Bewegung, Barmen 1900.

13

Přínosná je i memoárová literatura i edice dokumentů. Velký význam má zejména korespondence pozdějšího pražského arcibiskupa Kordače, dopisy zakladatele starokatolické církve v Německu Reinkense svému bratru, a nakonec souborné vydání spisů duchovního správce sudetských Němců Paula Sladka.27 Memoáry jsou pak spíše doplňkem pro chápání dobového myšlení.

27 Augustinus Kurt HUBER: Franz Kordačs Briefe ins Germanicum. In: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien I. Hrsg. Königsteiner Institut für Kirchenund Geistesgeschichte der Sudetenländer e. V. (Augustinus Kurt Huber), Königstein/ Taunus 1967, s. 62-184; Joseph Hubert REINKENS: Briefe an seinen Bruder Wilhelm (18401873) 10/I-III. Eine Quellenpublikaton zum rheinischen und schlesischen Katholizismus des 19. Jh. Und zu den Anfängen der Altkatholischen Bewegung. Hrsg. Sieben Hermann Josef, Köln – Wien 1979; Paulus S LADEK: Not ist Anruf Gottes. Aus Veröffentlichungen, Rundschreiben, Predigten und Briefen. Dokumente zur Geschichte der Vertriebensseelsorge. Festgabe zum sechzigjährigen Priesterjubiläum. Hrsg. Ohlbaum Rudolf, München-Königstein/Taunus 1991.

14

STAROKATOLICKÁ CÍRKEV A POLITICKÝ KATOLICISMUS CENTRUM VE VARNSDORFU Varnsdorf se v sedmdesátých letech 19. století stal jak centrem nově ustavené starokatolické církve tak, i významným působištěm jednoho ze zakladatelů politického katolicismu v monarchii, Ambrose Opitze. Proč právě zde? Jaké to bylo město? Varnsdorf 19. století má mnoho tváří. Město od druhé poloviny 18. století výrazně ovlivňuje a přetváří průmyslová revoluce.28 V povídkách, jež vyšly pod názvem Nordböhmische Dorfgeschichten, 29 si jejich autor Anton Nittel (čelný představitel starokatolické církve) kromě jiných témat všímal též Varnsdorfu na vrcholu „gründerských časů“ – s kouřem a sirénami továren,30 bolestmi komunální politiky,31 zmiňuje se i o poškozené přírodě. 32 V povídce Warnsdorfer Morgen-Konzerte autora navštíví člověk, který četl jiný jeho příběh o řece Mandavě a přál si poznat město blíže. Nittel jej tedy pozval na procházku městem v době zahájení pracovního dne. Z vyvýšeniny nad městem mu nejprve osvětlil kouř několika desítek komínů slovy, že podobně jako gotika čerpala z přírodních motivů, zajisté moderní architektura bude čerpat z ornamentů kouře podobajících se posléze temnému palmovému lesu. K tomu ovšem s černým humorem dodal, že kouř ne vždy stoupá, ale za jistých povětrnostních podmínek se rozprostírá nad městem a vniká i do domácností, čímž, jak vědci nejnověji dokazují, jsou pozitivně ovlivňovány dýchací cesty a tudíž se doporučuje ve městě zařídit jako konkurenční podnik k tehdy velmi populárním Kneippovým vodním lázním (Kneippova metoda mimochodem získala ve Varnsdorfu velký ohlas – roku 1893 zde byl farář Kneipp osobně) lázně kouřové, doplněné koupelemi ve zdejší řece, zaneřáděné průmyslovými odpady. Poněkud zneklidněný zájemce o poznání města Varnsdorfu posléze naprosto zkolabuje z kolektivního řevu sirén oznamujících šestou hodinu, počátek pracovní doby.33 28 Šluknovský výběžek, dále města Krásná Lípa a Varnsdorf. V podstatě se jednalo o území mezi Českosaským Švýcarskem a Lužickými horami. 29 Anton NITTEL, Nordböhmische Dorfgeschichten (I-III), Warnsdorf 1883, 1889, 1898. Povídky obsahovaly satirické obrazy katolické církve a Nittel je tvůrcem dodnes známé švejkovsky potrhlé postavy faráře Hockenwanzela z Police nad Ploučnicí), žánrové scénky etc. a dočkaly se mnoha vydání. 30 Anton Nittel, Nordböhmische Dorfgeschichten II, c. d., s. 129 n. Warnsdorfer Morgen-Koncerte. 31 Tamtéž: s. 38 n. Warnsdorfer Dämmerstunden. 32 Tamtéž: s. 63 n. Das Märchen von der Mandau. 33 V této souvislosti nelze nevzpomenout ústeckého lékaře Alexandera Mariana, který nikoli beletristicky, ale suše medicínsky jasnozřivě okomentoval negativní efekt městského průmyslu na zdraví obyvatel – srv. Kristina KAISEROVÁ, Karel Klostermann – Alexander Marian. Plzeň – Ústí nad Labem na přelomu 19. a 20. století, Ústí nad Labem 1997, s. 68-69.

15

Na konci 19. století se však již začíná hovořit také o městě zahrad a vil – tak alespoň o městě nadšeně píše Franz Kafka svému příteli Maxi Brodovi. Kafku zavála do Varnsdorfu služební cesta, během které se seznámil se zdejším přírodním léčitelem Moritzem Schnitzlerem. Ten propagoval zdravou stravu, slunce, zahradničení …. Varnsdorf byl do roku svého povýšení na město v roce 1868 největší vesnicí rakouské monarchie. Dle kronikáře Aloise Palmeho byla Varnsdorfu již roku 1804 císařem Františkem I. při návštěvě v kraji nabídnuta změna statutu, otcové obce údajně ale byli se svým dosavadním stavem spokojeni. Problém tkvěl však spíš v tom, že v oné době bylo těžké najít konsensus mezi jednotlivými obcemi – celkem jich bylo šest – Floriansdorf, Karlsdorf, Nový Franzental, Starý Franzental, Starý Varnsdorf, Nový Varnsdorf. Teprve v roce 1848 se podařilo sloučit pět obcí se Starým Varnsdorfem do jedné se společným názvem Varnsdorf. Nicméně jednota se dále prosazovala těžce, například v roce 1850 neprošlo jednotné očíslování domů pro odpor Karlsdorfu. Zároveň s povýšením na město bylo Varnsdorfu uděleno povolení pořádat výroční a týdenní trhy34 . Prvním starostou města se stal Anton Engelmann z Karlsdorfu, který byl na tříleté volební období zvolen již v roce 1867. Jeho největším úkolem byla přeměna dosavadního rozdrobeného komunálního systému na nový fungující celek. Varnsdorf byl rozdělen do osmi okrsků a byly přečíslovány domy. Tak i zde, jako v jiných místech, byla odstartována moderní komunální politika, k níž byly vytvořeny první předpoklady rokem 1848. V dalších desetiletích se zde, jako v jiných městech, postupně budovala komplexní infrastruktura, která v mnohém zlepšila i životní podmínky obyvatel – například zřízení vodovodu v roce 1895 snížilo úmrtnost ve městě asi o třetinu. Změny se však neprosazovaly bez problémů. Rozpory v komunální reprezentaci nakonec v září roku 1872 vedly k její rezignaci. V říjnu téhož roku byl zvolen nový starosta Carl R. Goldberg, který ve svém úřadě setrval celých dvacet pět let a zasloužil se o založení řady institucí – městské spořitelny, chorobince, škol apod. Od roku 1874 zastupoval město i v zemském sněmu. Jeho následovníkem se stal notář dr. Rudolf Hübl, který dílem stál ve stínu svého předchůdce. Po dvou volebních obdobích už ze zdravotních důvodů nekandidoval. Roku 1901 byl starostou zvolen Eduard Strache, s jehož jménem se ještě setkáme častěji. V rámci zdejší politické reprezentace je bezesporu třeba zmínit Antona Pergelta, rodáka z Horního Podluží. Poslanec na říšské radě i v zemském sněmu se stal zakladatelem německé pokrokové strany, jež významně ovlivňovala dění v řadě severočeských měst. Pergelt se významně zasloužil i o Varnsdorf, důvodem byly osobní vazby (roku 1904 se oženil s Julií

34 SOkA Děčín: fond Městský archiv ve Varnsdorfu – Varnsdorf – město 1760-1945, kart. č. 1; Srv. též Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od roku 1850 do 1913. S dodatkem do roku 1922. Sestavili anonymní Palmeho pokračovatelé, překlad Věra Kavanová, Varnsdorf 2000, s. 81 (dále jen Palmeho pokračovatelé).

16

Hanischovou, dcerou místního továrníka, a je také v rodinné hrobce Hanischů pohřben). Pomohl v letech 1907-1908 prosadit zřízení okresního hejtmanství, založení reálné školy a dalších veřejných staveb. Za to mu německý nacionální spolek v roce 1911, rok po jeho smrti, nechal vybudovat pomník.35 Dle sčítání obyvatel z 31. prosince 1869 měl Varnsdorf celkem 13 180 obyvatel, z nichž bylo konfesně 13 049 katolíků, 104 obyvatel vyznání augsburského a ve městě bylo i 27 židů.36 Po založení starokatolické církve roku 1871 se standardně něco málo přes tři tisíce obyvatel hlásilo k této konfesi, dochází také k mírnému nárůstu židů (1880 – 52, 1910 – 207) a evangelíků (1880 – 348, 1910 – 974), jsou to však vzhledem k celkovému nárůstu počtu obyvatel (v roce 1880 15 162, ale už 1900 – 21 150, 1910 dokonce 23 219)37 čísla zanedbatelná, nicméně zejména evangelická církev se dokázala ve městě nakonec prosadit. Fenoménem devatenáctého století byly spolky. Od sklonku 18. století představují novou formu společenského života. Jejich další rozvoj umožnil spolkový zákon z roku 1867. Každý občan trochu dbalý své cti byl v několika spolcích najednou, přední představitelé města leckteré stíhali jen jako čestní členové, nicméně s patřičným vlivem. Spolková aktivita provázela občana prakticky po celý život.38 Není důvod pochybovat o tvrzení jednoho z Palmeových kronikářských nástupců, učitele Thoranda, že ve Varnsdorfu bylo na konci roku 1869 devatenáct spolků, v roce 1913 jich bylo již 206. Jednalo se o spolky profesní – jeden z nejstarších byl Spolek tiskařů a rytců (1819), zájmové – zejména pěvecké (dámský Concordia, ale i mužský), málokde a tedy ani ve Varnsdorfu nechyběli veteráni a hasiči. Nejdelší tradici mívají ve městech střelci – zdejší spolek byl založen roku 1794. V roce 1844 se začalo se stavbou nové budovy, která byla hotova v srpnu 1846. V roce 1848 převážně ze střelců znikla Národní garda. Ani v dalších desetiletích neztratili střelci nic ze své popularity, zvláště stoleté jubileum bylo patřičně oslaveno.39 Střelecké závody se ve Varnsdorfu konaly do roku 1938, většinou první pondělí v srpnu, s jarmarečním koloritem. Význačnou roli sehrál tělocvičný spolek (Turnverein), který se stal jedním z prvních nositelů nacionální myšlenky.40 Nadšení pro založení Turnvereinu vzplálo v roce 1848 a trvalo – přiživováno inspirací v sousedním Sasku. Zdejší rodáci Hugo Fröhlich a Julius Reinhold počali s pravidelným cvičením, k popularizaci „turnvatera“

35 SOkA Děčín: fond Varnsdorfské pozůstalosti 1780-1945, Anton Pergelt, Josef PLHAL: Úvod k inventáři. 36 SOkA Děčín: fond Městský archiv ve Varnsdorfu – Varnsdorf – město 1760-1945, kart. č. 1. 37 Palmeho pokračovatelé: c. d., s. 12-13. 38 Hans-Peter HYE: Spolky – fenomén „dlouhého“ 19. století, in: Německý spolkový život v Čechách 1848-1938, Ústí nad Labem 1994, s. 7 n. 39 Josef Carl GOLDBERG JUN. (ed.): Festschrift k.k. priv. bürgerl. Schützen-Gesellschaft Warnsdorf zur Feier des 100jährigen Bestandes am 2. August 1896, Warnsdorf 1896. 40 Palmeho pokračovatelé: c. d., s. 17.

17

Jahna v širém okolí se přidal suplent místní reálky Ignaz Bitterlich. V roce 1861 bylo dílo završeno – 4. října se sešla první valná hromada, byly schváleny stanovy a zvolen výbor (členy se stal Franz Richter, Johann Liebisch, O. I. Seidel a Josef Pohl) to vše za intenzivního poradenství ze sousedního Saska.41 Z Pirny jezdíval Carl Schnürch, vzájemně se zvalo na plesy, tak se varnsdorfští turneři zúčastnili v lednu 1862 například bálu v sousedním Seifhennersdorfu. Na počátku roku 1869 již měl spolek 104 členů a záhy se rovněž započalo se stavbou tělocvičny – stavba byla hotova v roce 1875. Tělocvičný spolek se samozřejmě účastnil různých tělocvičných slavností v blízkém i dalekém okolí – XV. severočeská župní slavnost se konala v červenci roku 1886 přímo ve Varnsdorfu. Padesáté výročí spolku uctil vlastivědec Ludwig Schlegel jubilejní oslavnou hrou.42 V sedmdesátých letech se pak spolek výrazně angažoval v politických aktivitách městských liberálů, politicky a nacionálně indiferentní nezůstal ani v dalších desetiletích. Jako příklad lze uvést společnou akci s německým nacionálním spolkem (Deutscher nationaler Verein) v prosinci pohnutého roku 1897, kdy se v Koloseu konal národní den za účasti poslanců Antona Pergelta, Gustava Nowaka, Aloise Funkeho – tří pokrokářů a tehdy ještě schöneriána Karla Hermana Wolfa.43 Důležitý byl turistický spolek (Gebirgsverein) po němž zůstaly v kraji rozhledny, vyhlídkové hostince apod. Ve Varnsdorfu to byl Hrádek (Burgsbergwarte) – vyhlídkový objekt byl realizován v roce 1905.44 Nás však nejvíce bude zajímat doba, kdy se, stejně tak jako ve většině německých oblastí do čela města na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století dostali liberálové. Ti část aktuálních problémů státu připisovali přílišnému vlivu katolické církve, a proto také od počátku bojovali proti konkordátu ... Varnsdorfští liberálové, jak si ukážeme v další kapitole, tento postoj poněkud modifikovali.

41 Svenja GOLTERMANN: Körper der Nation: Habitusformierung und die Politik des Turnens 18601890, Göttingen 1998, s. 266 n. 42 SOkA Děčín: fond Pozůstalost Ludwig Schlegel. Vlastivědné články a poznámky – inv. č. 1-24, K 1. 43 SOkA Děčín: fond Turnverein Warnsdorf. Chronik des Turnvereins in Warnsdorf, inv. č. 149. 44 Bericht über den Bau der Burgsbergwarte. Gebirgsverein für das nördlichste Böhmen, Abt. Warnsdorf, Warnsdorf-Haida 1905.

18

STAROKATOLICKÁ CÍRKEV A ANTON NITTEL Varnsdorfský katolický kronikář si v kapitole o církevních záležitostech povzdechl: „Kdo brázdí se svou loďkou vlny klidného moře, neuvěří, že tyto vody vzedmuté bouří mohou přivodit tolik neštěstí“45 – tím neštěstím mínil skutečnost, že první vatikánský koncil podnítil založení starokatolické církve, jež právě ve Varnsdorfu nalezla své nejangažovanější a nejvěrnější stoupence. Kdybychom chtěli parafrázovat oblíbeného dobového autora Antona Ohorna, vášnivého stoupence hnutí Los-von-Rom v širokém slova smyslu,46 vznikl by nám následující dvojobrázek: – (Varnsdorf – hostinec – 1870): katecheta Anton Nittel sedí spolu s farářem Franzem Wünschem a novým kaplanem Ambrosem Opitzem u stolu a diskutují o aktuální otázce vatikánského koncilu, dogmatu o papežské neomylnosti. Nittel coby dědic bolzanovských tradic se jej děsí, Wünsch je na rozpacích, ale mladý kaplan vychovaný jezuity v Bohosudově nemá pochyb. – (Varnsdorf – pohřební průvod – 29. listopadu 1871): Ambros Opitz osamělý před kostelem hrozí průvodu – jednalo se o první starokatolický pohřeb, v jehož čele jde zakladatel „pravé katolické“ – starokatolické církve – Anton Nittel, jenž s oduševnělým výrazem a jiskrou v oku zpívá chorál, nahrazující kostelní zvon. Tak tomu patrně bylo i nebylo. Klíčovou osobou nového hnutí ve Varnsdorfu byl opravdu Anton Nittel, od roku 1867 varnsdorfský duchovní a katecheta na zdejší měšťance. Anton Nittel, narozený 25. 3. 1826 v Bukovanech u České Lípy absolvoval středoškolská studia v České Lípě. Po svém vysvěcení roku 1851 působil jako kaplan v Děčíně a posléze jako farář v Dolním Žlebu, odkud musel odejít Byl ustaven učitelem náboženství a ředitelem sirotčince sv. Jana v Praze. Do Varnsdorfu přichází roku 1867 jako duchovní a katecheta na zdejší měšťance. Celá následující desetiletí se angažoval nejen ve službách starokatolické církve, ale i v nacionálních aktivitách, komunální politice, psal do novin, své povídky … 23. ledna 1897 odešel Anton Nittel na odpočinek a 7. října 1907 zemřel v Martinově údolí u Cvikova. Pohřeb byl vypraven z varnsdorfského starokatolického kostela za účasti velikého množství lidí.

Již v roce 1869 vznikl ve městě politický spolek (členem byl i Nittel), na jehož činnosti se podílela řada liberálně orientovaných prominentů města, kteří o dva roky později podpořili založení starokatolické církve. Mezi ně patřili například 45 Palmeho pokračovatelé: c. d., s. 51. 46 Zejména populární byl román Los von Rom, Stuttgart5 nedat. Anton Ohorn (1846 Terezín – Chemnitz 1925), byl 1865-1872 mnichem u premonstrátů, pak konvertoval k protestantismu, 1877-1911 profesorem německého jazyka a dějin literatury na živnostenské akademii v Chemnitz (Sasko) – srov. Meyers Lexikon 7, 8. sv., Leipzig 1928, s. 1591.

19

továrník a představený varnsdorfské pobočky Eskomptní banky47 Franz Richter, Carl A. Goldberg (od 1872 starosta), advokát a poslanec zemského sněmu a říšské rady JUDr. Adolf Franz Klepsch,48 policejní komisař a rumburský okresní hejtman Jan svobodný pán Wražda z Kunvaldu49 a další celebrity. Varnsdorfští pánové měli dobré informace a vazby na německé a rakouské kruhy, které se vyhranily vůči závěrům vatikánského koncilu. Do rakouských měst – například Lince, Klagenfurtu – jezdil přednášet Ignaz Döllinger, obzvlášť inspirativní však byl jeho projev ve Vídni 14. dubna, který dále posunul vývoj k založení starokatolické církve. Velký ohlas měl bývalý farář ze Sarnigsteinu Alois Anton, který agitoval pro návrat k původním církevním hodnotám – své teze shrnul ve spise Deutsche Worte an die Katholiken in Österreich.50 27. července 1871 vznikl ve Vídni první akční komitét, do kterého se zapojili také Anton Nittel a Franz Richter, 8. září se zúčastnili zasedání Innkreisu v Riedu51 a posléze i prvního starokatolického kongresu v Mnichově.52 Nezaháleli však ani ve svém domovském městě – 18. června se konalo první veřejné shromáždění, jehož se měly zúčastnit až dva tisíce lidí.53 Zde byly odsouzeny novoty koncilu, Anton Nittel pak znovu ve Warnsdorfer Anzeigeru 7. srpna jednoznačně odmítl dogma o papežské neomylnosti a ve stejném měsíci bylo rozhodnuto koupit pro účinnější propagaci hnutí noviny Warnsdorfer Wochenblatt,54 které byly pěkně agitačně přejmenovány na Abwehr. Abwehr byl sice nadšeně podporován místními stoupenci hnutí a také z Německa zejména z mnichovské starokatolické obce plynuly příspěvky,55 ale ani tak se na této bázi noviny nedaly dlouhodobě udržet – od roku 1874 je pak získal a dále vydával Eduard Strache. 47 František CVRK: Počátky starokatolické církve v severních Čechách (1871-1877), in: Děčínské vlastivědné zprávy, číslo 2/3, ročník 1997 – XVIII/XIX, s. 36. 48 Marie LIŠKOVÁ: Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách v letech 1861-1913, Praha 1994, s. 141. 49 Jan svobodný pán Wražda z Kunvaldu – 1868-1875 okresní hejtman v Rumburku – srov. Alexandra ŠPIRITOVÁ: Slovník představitelů státní správy v Čechách v letech 1850-1918, Praha 1993, s. 227. 50 DEMMEL: Geschichte des Alt-Katholizismus, c. d., s. 12. 51 SLAPNICKA: Oberösterreich – unter Kaiser Franz Joseph, c. d., s. 284. Vývoj zde byl podobný varnsdorfskému – liberální spolek projednával dogma o neomylnosti, psal dopisy podporující Döllingera a po založení starokatolické církve se dostávají stoupenci do sporu s místním farářem Sebastianem Freundem. 21. 11. 1871 přichází do Riedu první starokatolický farář Dr. Theol. Josef Brader, 25. prosince se konala první starokatolická bohoslužba. Ohlas mělo hnutí také v Linci. 52 Die Habsburgermonarchie IV, c. d., s. 618 n. 53 Palmeho pokračovatelé, c. d., s. 52. 54 Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze, fond 371: Eduard Strache, tiskárna, Varnsdorf 1848-1944, inv. č. 28, karton č. 1. Dochoval se seznam vkladatelů kapitálu pro vydávání Abwehru z 10. 8. 1871. 55 Tamtéž: s. 20.

20

Eduard Strache (1847 Rumburk – 1912 Varnsdorf) ze sociálních důvodů nedokončil gymnasium v Litoměřicích a vyučil se knihkupcem u firmy Pfeifer – 1872 byl povolán do Varnsdorfu, kde převzal Abwehr a začal vést tiskárnu, v roce 1874 získal noviny do vlastnictví. Roku 1883 byl zvolen do městského zastupitelstva, 1885 do okresního zastupitelstva, kde působil až do smrti – od 1895 byl městským radním a roku 1901 byl zvolen starostou. Za jeho starostování se zdařilo například zřídit státní reálnou školu (myšlenku podpořil i jeho velký rival Ambros Opitz). Roku 1904 byl jednohlasně jmenován čestným občanem města. Též byl po dvě desetiletí členem obchodní a živnostenské komory v Liberci, aktivním starokatolíkem, členem mnoha spolků – v tělocvičném spolku se angažoval zvlášť nadšeně, členem byl již od roku 1863 v Rumburku, v roce 1885 se stal čestným členem varnsdorfského spolku. V posledních letech před smrtí trpěl srdečními potížemi, kterým též podlehl. Byl dvakrát ženat – nejprve s Annou Heffe z Rumburka, z tohoto manželství se narodil dědic firmy Robert Strache a dvě dcery, Anna a Emilie. Pak se oženil s Louisou Fröhlichovou, sestrou továrníka Arnolda Fröhlicha.

19. září 1871 byl v Koloseu založen Katolický politický spolek,56 , čímž se započalo zásadní nové dějství v dějinách Varnsdorfu. Došlo k institucionalizaci starokatolického hnutí a tedy z hlediska stoupenců i protivníků nastal rozhodný čin, jehož emocionální náboj v různých modifikacích nevyhasl do smrti hlavních protagonistů v prvním desetiletí dvacátého století.

ŠIRŠÍ KONTEXT VZNIKU STAROKATOLICKÉ CÍRKVE Hnutí vzniklo roku 1870 v Norimberku jako vnitrokatolický ohlas na vyhlášení dogmatu o neomylnosti papeže (Pastor Aeternus 1870) na prvním vatikánském koncilu.57 Koncil byl od počátku orientován na prokázání zjevené pravdy víry proti omylům doby 58 a největší diskusi vzbudily pasáže týkající se papeže, zejména již zmíněné vyhlášení papežovy neomylnosti ve věcech víry a morálky. Nové hnutí deklarovalo několik profesorů, z nichž je třeba jmenovat v prvé řadě vlivného odborníka na církevní dějiny Ignaze Döllingera, teologa Josefa Huberta Reinkense, dále například pražského právníka Johannese Friedricha von Schulte a mnichovského profesora Johannese Friedricha. Za šedou eminenci ve Vatikánu jsou jednoznačně považováni jezuité – ... Jezovité – neboť to byl jejich plán – dosáhli neobyčejně šťastně svého cíle. Následky dostaví a pocítí se teprve později, uvádí mnichovský profesor Johannes Friedrich.59 A měl pravdu – jezuita

56 SCHATZ: Dějiny papežského primátu, c. d., s. 153. 57 Srov. HANUŠ (ed.): První sněm celosvětové církve, c. d. 58 K tomu měl napomoci od roku 1860 sepisovaný Syllabus – soupis omylů, vládnoucích v Evropě, srv. FRÖHLICH: Dva tisíce let dějin církve, c. d., s. 192-198. 59 Srv. Z půl století. Vzpomínky Adolfa Srba, Praha 1913, s. 196.

21

První číslo varnsdorfských starokatolických novin Abwehr, 16. srpen 1871

22

Matteo Liberatore roku 1868 označil v řádovém časopise „Civiltà Cattolica“ „obnovení principu autority“ za jediný prostředek záchrany společnosti: proces uzdravení může začít jen tím, že bude definována papežská neomylnost. Odpůrci vyhlášení „neomylnosti papeže“ se z počátku našli i v řadách vysokého kléru v rakousko-uherské monarchii – lze jmenovat například kardinála knížete Bedřicha Schwarzenberga a kardinála Josepha Othmara von Rauschera, jejich odpor však byl dočasný.60 Zrození nového hnutí urychlil von Schulte spisem Die Stellung der Concilien, Päpste und Bischöfe.61 Vlastní rozpracování stanoviska, z něhož vznikla starokatolická církev, však lze patrně přičíst největšímu idolu – Ignazi von Döllingerovi (například ve Varnsdorfu byla ulice vedoucí k starokatolickému kostelu pojmenována jeho jménem a v roce 1893 byl podán návrh, aby s Döllingerovým jménem byl spojen svátek, který by byl dnem uznání vzniku církve62 ). Varnsdorfský Abwehr uveřejnil celý cyklus jeho přednášek, týkajících se znovusjednocení křesťanských církví – možná následující citace je shrnující: „… Tag in seinem Gebet Gott anrufen, daß doch eine Außgiesung des Geistes des Friedens einmal erfolgen möge, daß ein neues Pfingsfest der Eintragung und Erleuchtung endlich unter den Christen gefeiert werden konnte …“ 63 A dodnes je pro starokatolickou církev autoritou – internetové stránky starokatolické církve mají ve své úvodní části Döllingerovy teze o teologickém úsilí starokatolictví. Viděl je v trojím poslání: – Vydávat svědectví pro pravdivost církve a proti libovůli při sestavování nových článků víry. – V  budoucím vývoji vytvářet církev konformnější se starou, ještě nerozdělenou (prvotní) církví. – Sloužit jako nástroj a zprostředkující článek při budoucím znovusjednocení křesťanů a církví.64 V obecném povědomí – jeho význam také daleko přesahuje starokatolické hnutí – Döllinger zůstal i po odeznění hlavní vlny hnutí. Tak třeba čtenářsky oblíbený časopis Die Gartenlaube mu složil poklonu k jeho devadesátým narozeninám, přičemž byla obdivována jeho duševní i fyzická čilost. 65

60 Quellen und Studien zur Kurie und zur Vatikanischen Politik unter Leo XIII: Mit Berücksichtigung der Beziehungen des Heiligen Stuhles zu den Dreibundmädchen, Tübingen 1973, s. 25-26 – například v květnu 1876 slavil Pius IX. 50 let biskupského jubilea a při této příležitosti se konala velkolepá slavnost Božího těla a kardinál Schwarzenberg vedl procesí. 61 Johannes Friedrich von SCHULTE, Die Stellung der Concilien, Päpste und Bischöfe, Prag 1871. 62 Státní ústřední archiv v Praze: fond Starokatolické biskupství a fara ve Varnsdorfu, kart. č. 1. 63 „… denně se modlím k Bohu, aby bylo jednou dosaženo ducha míru, aby konečně všichni křesťané slavili nové svatodušní svátky osvícení…“ Abwehr, 17. 2. 1872, Beilage zur Nr. 54, 2. Jg. – s. 313 – Döllinger über die Wiedervereinigung der christlichen Kirchen – II. 64 http://www.starokatolici.cz . K dějinám církve srv. též internetovou stránku rakouské starokatolické církve: http://www.altkatholiken.at – aktuální stav únor 2003. 65 Die Gartenlaube. Illustriertes Familienblatt, Jg. 1889, Leipzig, s. 224.

23

Johann Joseph Ignaz von Döllinger (1799-1890) byl profesorem církevních dějin v Mnichově. Prošel složitým vývojem, pomohu si dosti přesvědčivým portrétem církevního historika Otto Weiße,66 který se domnívá, že klíčem k pochopení Döllingera je jeho akademická činnost. Již od mládí si údajně předsevzal porazit protestantismus na vědeckém poli. Za symptomatický považuje Döllingerův rektorský projev z roku 1866, jenž byl oslavou německé univerzitní půdy. V této rovině také vysvětluje jeho boj proti dogmatu o neomylnosti – Döllinger jej vnímal jako útok na historickou pravdu. Ale ani jeho postoj akademického teologa nezůstal beze změny – katolickobavorský velkoněmec se přetvořil v přímluvce maloněmeckého národního státu, od katolického polemika (kterého tolik obdivoval jako svého milovaného učitele i přesvědčený ultramontanista Adolph Kolping67 ) k irenikovi inklinujícímu až k ekumeně (do roku 1848 byl Döllinger členem mnichovské skupiny kolem profesora Görrese, později se od ní odklonil, v roce 1848 prosazoval představu organizace církve v národním rámci, jakýsi „Nationalkonzil“, avšak se zachováním plné papežské autority, nakonec ji po koncilu zavrhl). Situaci mu po sjednocení Německa rozhodně neulehčil fakt, že dominantní se v zemi stalo protestantské Prusko.68 17. 4. 1871 byl exkomunikován – ve stejný den, kdy poslední německý biskup Hefele publikoval konciliární dekrety. Starokatolíkem se však Döllinger nikdy nestal – dále se cítil být členem církve, živoucím svědkem pravdy, jež se staví proti falešnému učení – poté se zdržel všech duchovních funkcí i teologické výuky.69

Starokatolické hnutí bylo dále potvrzeno na I. všeobecném katolickém kongresu v Mnichově, který se uskutečnil v září roku 1871. Zde bylo dohodnuto 5 tezí, jež se staly základem hnutí a byly posléze rozvíjeny a prohlubovány na dalších starokatolických kongresech a synodách.

66 Otto WEIß: Deutsche oder römische Moral? – oder: Der Streit um Alfons von Liguori. Ein Beitrag zur Auseinandersetzung zwischen Romanismus und Germanismus im 19. Jahrhundert, Quellen und Studien zur neueren Theologiegeschichte hrsg. von Karl Hausberger, Bd. 5, Regensburg 2001, s. 111 n. 67 Kolping A. an Ferdinand Müller, München, 10. 7. 1842, s. 64 – ... Er ist (Prof. Döllinger) ein herzlicher, guter Mann, den man nur von der rechten Seite kennen muß ... ( je to srdečný a dobrý muž, kterého dlužno znát jen z té dobré stránky…) Kolping A. an Döllinger, Kerpen, 17. 10. 1842 – zde popisuje Kolping situaci v arcidiecézi Kolíně nad Rýnem a činí narážky na hermesianismus, který byl od stoupenců „ultramontánního“ směru německého katolicismu rozhodně potírán, in: Michael HANKE (Hrsg.), Kolping Schriften Bd. 2, Köln 1976, s. 67f. Též Viktor CONZEMIUS: Adolph Kolping und Ignaz von Döllinger, in: Annalen des Historischen Vereins für den Niederrhein 164 (1962), s. 118-191. 68 Studie o Döllingerovi srv. např. Johannes F RIEDRICH: Ignaz von Döllinger I-III, München 1899-1901 nebo Peter NEUNER: Stationen einer Kirchenspaltung. Der Fall Döllinger – ein Lehrstück für die heutige Kirchenkrise, Frankfurt a. M. 1990. 69 Friedrich HARTMANNSGRUBER: Im Spannungsfeld von ultramontaner Bewegung und Liberalismus 1864-1890, in: Walter Brandmüller, Handbuch der bayerischen Kirchengeschichte III – Von Säkularisierung bis zum Zweiten Vatikanischen Konzil, St. Ottilien 1991, s. 227 n.

24

Eduard Strache jako schlarafián, fotografie kolem roku 1900

25

Starokatolická církev se vyvinula v jakýsi kompromis mezi katolickou a protestantskou církví, přičemž jí zcela cizí nezůstaly ani některé prvky pravoslaví.70 Bylo požadováno zrušení celibátu a zpovědi, povolení civilního sňatku a němčiny při bohoslužbách. Zároveň se hlásila k všem reformním tradicím v katolické církvi ve smyslu jistého návratu k „pracírkvi“, což není u reformních proudů neobvyklé. Počátkem osmdesátých let byl ale vliv starokatolíků na širší evropské politické dění omezený. Když se například plně rozeběhla jednání mezi Vatikánem a Bismarckem o ukončení kulturního boje, papež již považoval starokatolickou církev za „mrtvě narozené dítě“ – nabídku Bismarcka, že ji zakáže, odmítl jako nedůležitý faktor.71 Přesto byla starokatolická církev v habsburské monarchii po další desetiletí intenzivně sledována, zejména ze strany biskupství, ve spisech na to existovaly speciální rubriky týkající se jednak přestupů obecně, sekt – zde kromě starokatolíků byli evidováni například spiritisté – pak ale i hříchů starokatolických duchovních.72

POKRAČOVÁNÍ VE VARNSDORFU Anton Nittel dogma o papežské neomylnosti jednoznačné odmítl a to pochopitelně nezůstalo bez odezvy u církevní vrchnosti. Litoměřický biskup dr. Augustin Paul Wahala, sám účastník koncilu, 73 jej po delší diskusi 21. srpna suspendoval a zbavil místa katechety74 – zda také to je v biskupově kompetenci, o to vznikl spor. Případ posuzovaly školní rady různých stupňů, ty nižší včetně varnsdorfské městské rady se postavily za Nittela, okresní školní rada se pokusila o kompromis – Anton Nittel je „považován za katechetu na měšťanské škole do chvíle, dokud nebude kompetentním úřadem zbaven své funkce.“ Nakonec zemská školní rada podpořila biskupa,

70 Handbuch der Kirchengeschichte, Bd. VI/1, c.d., s. 792-796. Pět bodů bylo následujících: 1. zůstat ve staré katolické víře a tradici, tj. proti neomylnosti papeže; 2. papežský primát je uznáván pouze pro nerozdělenou církev; 3. katolickou církev je nutno zreformovat, přiznává se spojení s utrechtskou církví a jejím arcibiskupem, vyslovuje se rovněž naděje na spojení s církví pravoslavnou; 4. péče o získávání a vzdělávání vlastních kněží, jež budou řádně svěceni utrechtským arcibiskupem; 5. zachování občanské svobody a konstatování, že za neutěšený stav římské církve může především jezuitský řád. 71 Quellen und Studien zur Kurie und zur Vatikanischen Politik unter Leo XIII, c.d., s. 35 72 Tak například panovala veliká radost nad informací, že sňatek pražského duchovního Franze Išky byl rozhodnutím c.k. zemského soudu uznán za neplatný, viz Archiv Biskupství Litoměřice: fond Consistorial-Currende der Leitmeritzer Diözese 44/1897, s. 405. 73 Augustin Paul Wahala byl litoměřickým biskupem v letech 1866-1877. 74 SÚA: fond Starokatolické biskupství a fara ve Varnsdorfu, kart. č. 6, Nittelova pozůstalost obsahuje osobní dokumenty, například jmenování katechetou litoměřickým biskupem a zachovala se i série dopisů z července 1871 s litoměřickým biskupem.

26

Nittel byl z funkce katechety odvolán bez nároku na penzi. Ohlas přinesl i český tisk.75 Oblíbený Nittel se díky intensivní veřejné podpoře ve městě udržel. Demonstrativně se za něj opakovaně postavil varnsdorfský tělocvičný spolek. Tělocvičná a hasičská slavnost, jež se konala 16. října 1871 před Střelnicí, byla pojata také zástupně jako bohoslužba – Nittel sám kázal a po projevu velitel hasičů zavelel pomodlit se Otčenáš. Zúčastnili se nejen členové obou spolků (patřila k nim valná část městské honorace), ale i množství dalších lidí včetně okresního hejtmana Wraždy.76 Nakonec na žádost občanů místní školní rada na své schůzi 11. 11. 1871 Nittela pověřila výukou starokatolického náboženství ve městě. Veřejné modlitby stovek občanů nedaleko kostela a další podobné aktivity měly demonstrovat právo starokatolíků na alternativní užívání městského kostela a dalších církevních zařízení. Bez jakékoli šance na úspěch! Farář Wünsch, ale hlavně nově přišlý kaplan Opitz zahájili nemilosrdné protitažení. Nejen nebyl dán k dispozici katolický kostel, ale bylo striktně zakázáno i pouhé zvonění při pohřbech a dalších akcích. Za tím účelem se proto používaly obecní zvony, jež jinak sloužily převážně k požárnímu poplachu. A tak na prvním starokatolickém pohřbu 29. listopadu 1871 s masovou účastí – své sehrálo i to, že se jednalo o mladého devatenáctiletého člověka – Nittel vedl průvod, zvony nahrazoval chorál77. Tím se ale Ambros Opitz, s nímž se ještě seznámíme podrobněji, v útocích proti starokatolíkům zdaleka nevyčerpal. Využíval doslova každé příležitosti, jak jim zkomplikovat existenci. Hejtman Wražda dokonce Opitzovi údajně vmetl do tváře, že je poslední překážkou absolutního vítězství starokatolické církve v kraji.78 Podobná situace se ale opakovala i v jiných místech,79 takže novému hnutí nezbylo než volit samostatnou cestu – opustit rámec katolické církve. V lednu 1872 byla ze shromáždění varnsdorfského Katolického politického spolku do Vídně poslanecké sněmovně poslána petice, jež žádala zákonnou úpravu pro ty, kteří se ocitli díky svému postoji k závěrům koncilu mimo římskokatolickou církev. Podobně postupovaly i další starokatolické obce. Konstituování nové církve skončilo nařízením ministerstva vnitra, kultu a vyučování a ministerstva spravedlnosti č. 100/1877 75 Národní listy, roč. 10, rubrika denní zprávy, 6. 9. 1871: Vyobcování P. Nittela, katechety ve Warnsdorfu, z římsko-katolické církve litoměřickým biskupem Wahalou pro odmítnutí nauky o neomylnosti papežské. Nittel se vyjádřil v tom smyslu, že biskup Wahala „odpadl od staré katolické víry“, a tudíž nemá práva odjímati mu vykonávání posvátných obřadů, které mu „pravověřící biskup byl propůjčil“. Nyní, že moci musí ustoupit a vykonávání duchovních obřadů se zdržet, ale převezme je, jakmile „některá starokatolická obec služby jeho bude žádati“. 76 SOkA Děčín: fond Turnverein Wdf., Chronik des Turnvereins in Warnsdorf, i. č. 149, s. 142. 77 Abwehr, 29. 11. 1871, Nr. 31, Jg. 1, s. 193. 78 GÜRTLER: Opitz, c. d., s. 67. 79 CVRK: Počátky starokatolické církve v severních Čechách, c. d., s. 24. Obdobný případ byl zaznamenán i roku 1873 v Mojžíři, kde P. Nittel rovněž zajišťoval pohřeb, srv. s. 31.

27

ŘZ ze dne 8. 11. 1877 o zřízení a vedení matrik, což bylo de facto uznáním starokatolické církve jako církve nové. Roku 1879 se sešla první synoda starokatolické církve v rakouské monarchii a na ní byla přijata a vyhlášena starokatolická ústava. Právní vývoj církve ukončila volba synodní rady v roce 1880, předsedou synodní rady byl zvolen dr. Karl Lindner. Nyní bylo nutné zamyslet se nad biskupem, kterého v okolních zemích již starokatolické církve měly. Nittel byl sice roku 1880 zvolen správcem starokatolíků v celé monarchii, pro svou horlivost a rozsáhlou politickou aktivitu však byl pro vládu neakceptovatelný, proto byl v roce 1888 správcem starokatolické církve zvolen Miloš Čech (Armandus Czech),80 jenž byl bratr básníka Svatopluka Čecha. Milošova rodina se poněmčila – s manželkou Johannou pak měl dvě děti, Ericha a Kláru. Czechova volba byla sice státními orgány potvrzena, ale byl mu odmítnut souhlas k přijetí biskupského svěcení. Se zdůvodněním, že církev údajně nemá dostatek peněz na reprezentaci. Synoda v roce 1897 přeložila biskupství do Varnsdorfu, zde zůstalo až do konce monarchie.81 První finanční příspěvek od státu nakonec dostala starokatolická církev až v roce 1918, několik měsíců před rozpadem monarchie. V roce 1887 byl také po jistých obstrukcích založen Spolek starokatolíků (Verein der Altkatholiker Österreichs), který sloužil hlavně charitativním účelům a šíření starokatolických myšlenek. Roku 1903 navštívil varnsdorfskou obec utrechtský arcibiskup Gerardus Gul, biskupové Theodor Weber a Nikolaus Spitz s dalšími duchovními. Konala se zde biskupská konference, pastýřská konference, to vše bylo zpestřeno výletem na Oybin a večerem v tělocvičně. Než však byla definitivní zákonná úprava přijata, došlo ve Varnsdorfu ještě k několika významným událostem. Hned poté, co byla v lednu 1872 zaslána do Vídně petice, svolal Katolický spolek na 16. březen 1872 zakládací schůzi starokatolické náboženské obce – se značným ohlasem. Radostně byla přijata i zpráva o bohoslužbách – první se konaly na velikonoční neděli 30. března a sál poskytl průmyslník Franz Richter. Od počátku bohoslužeb bývá už jen krok k touze po vlastním kostele. Rozhodnutí jej postavit padlo 27. srpna 1872.

80 Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon I (Spalte 1187), Traugott Bautz Verlag 1990, Friedrich Wilhelm Bautz: Czech, Milosch, www.bautz.de/bbkl/ – aktuální stav únor 2003. Armand Czech (Miloš Čech) (1855-1922) se narodil v Litovli jako syn správce velkostatku. Navštěvoval gymnasium v Praze, v Litoměřicích studoval teologii. Roku 1878 přijal od pražského světícího biskupa svěcení a byl až do roku 1880 kaplanem v Dubí (Eichwald). Roku 1880 se stal kooperátorem při katolické farnosti ve Varnsdorfu. Roku 1881 farářem ve Vídni a od roku 1888 státem uznaným biskupským správcem se sídlem ve Vídni, od roku 1897 ve Varnsdorfu. 81 Jan B. LÁŠEK: K dějinám starokatolictví ve Varnsdorfu, in: Almanach ke 130. výročí povýšení Varnsdorfu na město, Varnsdorf 1998, s. 21.

28

Byla vypsána sbírka (tu nejprve hejtman zakázal, neboť nebyla povolena, záležitost se však rychle vyjasnila) a zakoupen pozemek na Schürzově kopci. Půjčku poskytla Eskomptní banka. Když banka roku 1876 v důsledku hospodářské krize zkrachovala a byly zde zjištěny i finanční machinace,82 tehdy katolický farář a také už bojovný novinář Ambros Opitz starokatolíky kvůli této půjčce označil za viníky. V neděli 27. prosince 1874 byl kostel Nejsvětějšího Spasitele asi za účasti čtyř tisíc lidí slavnostně vysvěcen. Průvod se ke kostelu vydal z modlitebny, v čele kráčela kapela Spolku veteránů, turneři, hasiči, starokatolické spolky ze zpřízněného okolí atd. Pěvecký spolek zahájil slavnost písní „To je den Páně“ a továrník Franz Richter předal klíče P. Nittelovi, který také v kostele sloužil první mši. 83 Již první týden se zde konalo 11 křtů. Kostel byl chápán jako hráz proti jezuitskému Bohosudovu a „tmářskému“ Filipovu.84 Koncem srpna 1880 se započalo se stavbou starokatolické fary, v témže roce zde také poprvé kázal Miloš Čech, pozdější správce starokatolické církve v monarchii. Starokatolická církev ve Varnsdorfu měla po celé 19. století stabilní základnu,85 dle hlášení jednotlivých obcí v rámci monarchie byl Varnsdorf jednoznačně v čele (1907 = 4987, 1911 = 4589, 1916 = 5363). Za Varnsdorfem následoval Dessendorf, Vídeň, Jablonec nad Nisou, Krásná Lípa, Praha, Ried a ještě pět dalších obcí. Celkem měla varnsdorfská náboženská obec – Varnsdorf, Dolní Podluží, Krásná LípaKřečany, pravidelně kolem 16 000 stoupenců.86 Někteří obyvatelé města se později vrátili zpět ke katolictví. V letech 1873 – 1900 se jednalo asi o 600 osob a důvody byly nejrůznější. Zápisy uvádějí, že do církve je v dětství zapsali rodiče, byli tak pokřtěni, manžel je katolík, navštěvovali katolickou školu, byli přemluveni k bezkonfesnosti a litují, konverze následovala po nemoci, návštěvě katolického náboženství apod.87 Starokatolíci se záhy dočkali i heretiků ve svých řadách – roku 1894 byl z církve vyobcován varnsdorfský učitel náboženství Johann Rottey, jenž vydal jakousi brožurku, která nesouzněla se starokatolickou věroukou. Podepsal též Výzvu k založení mezinárodního svazu náboženství ducha – pod tímto názvem lze najít různé proudy

82 SOkA Děčín: Neuspoř. jednotl. – Die Warnsdorfer Bankkatastrophe. XVII - Schlußverhandlung gegen die Directoren und Verwaltungsräthe der Warnsdorfer Escompten-Gesellschaft beim k. k. Kreisgericht in Böhmisch-Leipa – 17. 3. 1879. 83 Palmeho pokračovatelé, c. d., s. 53. 84 Abwehr, 1. 1. 1875, Nr. 1, Jg. 3. 85 SÚA v Praze: fond Starokatolické biskupství a fara ve Varnsdorfu, kart. č. 9. 86 Anton NITTEL: Der Altkatholicismus im nördlichen Böhmen. Ein Beitrag. Warnsdorf (Strache) 1885, s. 8. 87 SokA: fond Římsko-katolická fara Varnsdorf , č. inv. 9 - Konversionen 1869-1935. Na straně druhé se ještě stávalo, že někde docházelo i na přelomu století k přestupu – například roku 1902 přestoupil kněz a gymnasiální profesor Alois Langer v Německých Kralupech (Deutsch Kralup) ke starokatolictví – Archiv Biskupství Litoměřice, ConsistorialCurrende der Leitmeritzer Diözese, 16/1902, s. 132.

29

Interiér starokatolického kostela Nejsvětějšího Spasitele ve Varnsdorfu, pohlednice kolem roku 1930 z této doby, ve Varnsdorfu je však nejpravděpodobnější směr anarchosocialistický.88 A také byl pan katecheta údajně nemrava, jak se uvádí v protokolu XV. starokatolické synody.89 Anton Nittel zejména v době po bezprostředním vzniku starokatolické církve objížděl s vášnivými projevy celý kraj. Ústředním tématem přednášky bývalo logicky dogma o neomylnosti papeže jako ohrožení ústavnosti a náboženského cítění lidu, jež bylo dáno do souvislosti se skutečností, že I. vatikánský koncil také přesně vymezil pravomoc papeže jako nejvyšší primát zákonodárné, soudní a dohlédací moci v církvi a jako její nejvyšší učitelský úřad. A tento primát na základě božského ustanovení znamená skutečnou, bezprostřední, biskupskou pravomoc nad celou církví ....90 Z toho Nittel dále odvodil nejen škodlivost absolutní nadvlády papeže nad celou církví (jež se děje za vydatné pomoci jezuitů!), ale zároveň upozorňoval na nebezpečnou roli takto papeži podřízených duchovních, zejména biskupů pro každý stát, což ohrožuje pracně dobytou liberalizaci života v zemi a hrozí obnovení absolutismu.91 88 Die Religion des Geistes – Dr. Eugen Heinrich Schmitt (též Schmidt) vydával v Lipsku mezi lety 1894-1896 stejnojmennou revue, která byla posléze zakázána. Byla to směs anarchistických a socialistických myšlenek, inspiraci nacházela i v Tolstého učení. 89 SÚA: fond Starokatolické biskupství a fara ve Varnsdorfu, kart. č. 1. 90 ... A tak je vlastně jako nejvyšší učitel milostí chráněn od omylu ve věcech víry, jak Ježíš Kristus přislíbil své církvi ..., srv. RAHNER,VORGRIMLER: Teologický slovník, c. d., s. 233. 91 Aussiger Anzeiger, 10. 8. 1872, Nr. 64, Jg. 16, s. 382-383.

30

Dlouhodobý úspěch však měl jen v bezprostředním okolí již výše uvedených obcí – například v Ústí nad Labem se jednalo pouze o krátkodobou záležitost, i když se to zpočátku jevilo jinak. V Ústí nad Labem vyvolal vlnu nadšení, stoupenci hnutí přibývali každým dnem, abonovaly se varnsdorfské noviny Abwehr. Provizorním předsedou zakládacího výboru se stal Hermann Becker. Becker se zúčastnil starokatolického kongresu v Kolíně nad Rýnem, o němž také 27. září 1872 na shromáždění souvěrců referoval. Na počátku nového roku 1873, hned 6. ledna se v Ústí sešlo starokatolické shromáždění, na kterém zazněly výše zmíněné obligátní požadavky.92 Na další starokatolickou schůzi znovu přijel Anton Nittel spolu s Franzem Richterem, na posluchače se snesla podobná slova jako o půl roku dříve, jen byla ještě více akcentována role nového hnutí v boji proti výše uvedenému nebezpečí ze strany papeže a jezuitů, a také byl více zvýrazněn nacionální aspekt – ... Ich halte soviel auf den deutschen Namen, den ich trage und den Sie alle tragen, bin stolz darauf, einer Nation anzuhören, welche jetzt mit einigen gewaltigen Wetterschlägen das Werk so vieler Jahrhunderte siegreich vollendet und jetzt in den geistigen Kampf eingetreten ist, welcher bestimmt ist, der Welt ein neues Gesicht zu geben; ... was Böhmen zum Garten in Österreich gemacht hat, das dankt es den Deutschen in Böhmen!93 A o to více je třeba tohoto skvělého německého ducha chránit před znevolněním ze strany Říma.94 Došlo i na některé praktické otázky ohledně fungování hnutí. V březnu 1873 čítala ústecká starokatolická obec asi 2000 členů, přičemž i v okolí města bylo hojně stoupenců – zejména v Trmicích, Předlicích, Neštěmicích, Mojžíři, Přestanově a dalších obcích, zvláště podél Labe. Bohoslužby se konaly v evangelickém kostele. 26. října se sešla v Ústí nad Labem druhá schůze, kde kromě vyhnání jezuitů a uznání církve žádali i vlastního faráře. Stal se jím Cassian Spitaler, ten však již v září téhož roku zemřel. Následoval rychlý rozklad hnutí a při sčítání lidu v roce 1880 se ke starokatolíkům hlásilo pouhých 28 osob.95 Vzniká otázka, proč se ve Varnsdorfu a okolí starokatolíci prosadili, jinde buď jen krátkodobě nebo vůbec ne. První části otázky se budeme podrobněji věnovat ve speciální kapitole. Proč ale starokatolicismus jinde ztroskotal, má, domnívám se, několik příčin. Němečtí liberálové, kteří byli v této době v německých oblastech vládnoucí stranou, byli ve své drtivé většině pro omezení moci katolické církve, její oslabení, nestáli však o církev reformovanou – v uvedené době starokatolíci ještě byli proudem katolické církvi. Jeden příběh za všechny – u teplických liberálů 92 Franz Josef UMLAUFT: Geschichte der deutschen Stadt Aussig, Bayreuth 1960, s. 403. Srv. též Alfred HANKE, Die nationale Bewegung in Aussig von 1848-1914, Amsterodam-Berlin-Wien 1943, s. 49. 93 … Lpím tolik na svém německém jménu, které nosím já i vy všichni, jsem hrdý, že patřím k národu, který nyní v bouři a nepohodě vítězně dokonává staleté dílo a který teď podstupuje duchovní boj, který dá světu novou tvář; … Němci v Čechách učiní z Čech zahradu Rakouska!… 94 Aussiger Anzeiger, 18. 1. 1873, Nr. 6, Jg. 17, s. 29-31. 95 UMLAUFT: Geschichte, c. d., s. 403.

31

obzvlášť tvrdě narazil litoměřický biskup, když se pokusil prosadit na obecních školách své diecéze znovuzavedení pozdravu Pochválen buď Pán Ježíš Kristus a náboženská cvičení. Tento návrh byl liberály v Teplicích i okolí doslova smeten ze stolu. Podstatné jsou ale protiargumenty od ... Als noch die österreichischen Kindlein der Obhut des Pane Jireczek anvertraut waren, ... po ... wenn die anderen Konfessionen dasselbe Recht in Anspruch nehmend ihren Schülern auftragen, sowie die Katholiken mit dem „Gelobt sei Jesus Christus“, den eintretenden Lehrer begrüßen, auch in ihrerseits mit „Gelobt sei Moses“, „Gelobt sei Luther“ zu empfangen? 96 Neměli tedy nejmenší chuť podporovat ani starokatolíky.97 Též „König Eduard“98 JUDr. Eduard Herbst, když byl na návštěvě ve Varnsdorfu, odmítl deklarovat svou podporu starokatolictví, s podstatně větším potěšením si údajně prohlédl stavbu nové tělocvičny,99 jak s radostí sděluje Nordböhmisches Volks-Blatt 100 . Tento list zaznamenal ještě další historku, která může deklarovat jistou sebestřednost starokatolíků. Jednalo se o VI. putovní shromáždění Spolku pro dějiny Němců v Čechách, jež se zde konalo 26. června 1873. Spolek byl založen liberály, hájil německé nacionální zájmy, ale byl především spolkem odborným.101 Účastníky na cestě od nádraží vítal transparent, jenž sem dal umístit městský organizační výbor v čele se starostou Goldbergem:

96 ….Když ještě rakouské dítky byly svěřeny péči pana Jirečka…když ostatní konfese nárokujíce totéž právo přikazovaly svým dětem, aby zdravily vstupujícího učitele – tak jako katolíci zdraví „Pochválen buď Ježíš Kristus“ – pozdravem „Pochválen buď Mojžíš“, „Pochválen buď Luther“? Aussiger Anzeiger, 23. 11. 1872, Nr. 94, Jg. 16, s. 565-566. 97 Ústečtí alespoň dle zdejších novin, byli na základě momentálního starokatolického boomu ve městě poněkud jiného názoru a snažili se to dokonce teplickým kolegům vysvětlit s tím, že lid si bude vždy žádat náboženství a je dobře mu je dopřát, lépe ovšem s loajální monarchií než s proradnými jezuity, jinak by nedobrovolně vytvořený prostor mohl vést k revoluci jako ve Francii. Srovnej Aussiger Anzeiger, 11. 11. 1872, Nr. 99, Jg. 16, s. 597-598. 98 Tak byl Němci nazýván, srov. LIŠKOVÁ: Slovník představitelů zemské samosprávy, c .d., s. 98. 99 SOkA Děčín: fond Turnverein Wdf., Chronik des Turnvereins in Warnsdorf, i. č. 149, s. 152. 100 Nordböhmisches Volks-Blatt, 29. 5. 1874, Nr. 22, Jg. 2, – s. 120. 101 O spolku samém a jeho aktivitách viz Michael NEUMÜLLER: Der Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen: ein deutschliberaler Verein (von der Gründung bis zur Jahrhundertwende), in: Vereinswesen und Geschichtspflege in den böhmischen Ländern. Vorträge der Tagungen des Collegium Carolinum in Bad Wiessee vom 25. bis 27. November 1983 und vom 23. bis 25. November 1984, München 1986, s. 179-209. Dále Jana M ANDLEROVÁ: Tematická orientace německé historiografie v Čechách v druhé polovině 19. století, Sborník historický 36, 1898, s. 99-132. Eduard MIKUŠEK: Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen und Leitmeritz in den 60er Jahren des 19. Jahrhunderts, in: Germanoslavica 2 (7), 1995, s. 83-92; TÝŽ, „Wanderversammlungen“ Spolku pro dějiny Němců v Čechách, in: Cestování politické a kulturní, Acta Universitatis Purkynianae, Phil. et hist. III (1995), Ústí nad Labem 1997, s. 407-412.

32

Prospekt na starokatolické noviny Abwehr vydávané ve Varnsdorfu, 1871

33

Ein großes Oesterreich, pfaffenfrei, Ein ganzes Volk verfassungstreu, Schon glücklich ist, wer das erstrebt, Doch glücklicher, der es erlebt. V podobném duchu se nesly i další transparenty, např. Wer hierher kommt aus weiten Fernen, Der muß erst Warnsdorf kennen lernen, Ein Völkchen, fröhlich, frisch und frei. Und eifern der Verfassung treu.102 Průběh pak byl prý následující – dr. Ludwig Schlesinger kromě jiného hovořil asi čtvrt hodiny o významu katolických řádů a klášterů pro kulturu Deutschböhmen, což údajně neodpovídalo chuti organizátorů. Již během této i následující úvodní přednášky prý mnozí začali Koloseum opouštět, až bylo skoro prázdné. Zde je na místě otázka, jednalo-li se opravdu o politické gesto a nikoli obvyklou nekázeň vědců. Zasedání pokračovalo obědem a zábavou, dostavilo se jen něco přes polovinu pozvaných, kterým navíc velmi nechutnala saská kuchyně.103 Nenásledovala tedy obligátní „feuchtfröhliche Sitzung, die der Wissenschaft folgt“,104 jak uvádí historik Vereinu Ottokar Weber.105 Pouze krátkodobé okouzlení starokatolicismem mimo vybrané lokality bylo pak patrně dáno i tím, že rozjitřená atmosféra kolem I. vatikánského koncilu postupně opadla a chyběly další charismatické osobnosti typu Nittela i zázemí, které on pro svou činnost měl ve Varnsdorfu. Také jeho vyhraněný nacionalismus nacházel odezvu, organizované akce ze strany liberálů osmdesátých let tu ještě nebyly. PROČ PRÁVĚ VARNSDORF A OKOLÍ NEJEN NADŠENĚ, ALE TAKÉ DLOUHODOBĚ PŘIJALY STAROKATOLICKÉ UČENÍ? Toto nám zčásti může pomoci pochopit hlavní protagonista hnutí, Anton Nittel. Začněme jeho vlastními slovy v Abwehru v souvislosti s položením základního kamene pro stavbu starokatolického kostela. Svou vizi šance a kořenů hnutí v severních Čechách popsal v článku První kámen.

102 Veliké Rakousko, bez kněžourů,/ Celý národ věren ústavě,- / Šťasten, kdo o to usiluje ,/ Ještě šťastnější, kdo se toho dožije. / Kdo přichází sem z velké dáli, / Ten musí nejprve poznat Varnsdorf,/ Drobný lid, šťastný, svěží a svobodný,/ Věrně stojící při ústavě. 103 Nordböhmisches Volksblatt, 8. 10. 1873, Nr. 1, Jg. 1, s. 150. 104 „Přátelsky srdečné posezení, které následuje po vědě“. 105 MIKUŠEK: „Wanderversammlungen“ Spolku pro dějiny Němců, c. d., s. 409.

34

Svatební oznámení Luise Fröhlichové a Eduarda Stracheho, 1883

Výkladní skříň obchodu a tiskárny Eduarda Stracheho ve Varnsdorfu, kolem roku 1890

35

V úvodních slovech se nejprve pozitivně vymezuje proti ostatním Němcům v monarchii – snaha českých Němců prezentovat se jako nejlepší Němci nebyla ojedinělá. Tím je také pro něj dána pevnost v držení ideí. Druhá teze však již stojí za hlubší pozornost. Příklon ke starokatolicismu zdůvodňuje historickými reflexemi – začíná krvavou protireformací (symbolickými lichtenštejnskými dragouny – ty potkáme opakovaně), společenskými i průmyslovými vazbami k Sasku …106 Myšlenka, která se vnucuje a lze ji prozatím bohužel jen z části dokázat, je, že v místech, kde protireformace byla provedena obzvlášť drsně vesměs pro tvrdý odpor obyvatel, se nejen dosti často prosadil o to deklarativnější katolicismus, ale také zde následně v druhé polovině 19. století nejhlouběji zakořenila různá hnutí Pryč od Říma v širším slova smyslu. Lze to ilustrovat nejen na příkladu Varnsdorfu, kde dle kronikáře Palmeho do poloviny 17. století byla ještě převaha církevních obřadů vykonávána v sousedních saských obcích, zejména v Grosschönau,107 ale i například v Chabařovicích na Ústecku V dalším století o to trvalejší vliv mohla mít Ochranovská bratrská obec – kronikář Palme dokonce uvádí, že přímo ve Varnsdorfu se k ní kolem roku 1736 hlásil panský revírní myslivec Elias Heller se svou ženou a dětmi a dokonce přivedl i další občany. Zdejší kaplan Anton Fischer je za pomoci knížecí správní kanceláře poslal na několik týdnů do vězení, po propuštění se ale dotyčný raději vzdal služby a tajně odešel.108 Nejednalo se však o vliv spirituality hnutí.109 Nyní již se dostáváme ke zkušenosti samého Nittela. Již Jan B. Lášek ve svém článku o starokatolické církvi ve Varnsdorfu uvádí jako jeden z možných kořenů jeho smýšlení vliv reformního myšlení v litoměřické diecézi za působení tzv. bolzanistů. Bolzanovi stoupenci se kromě jiného se vší rozhodností stavěli proti formální víře či vnějškové zbožnosti, mezi což patřila bratrstva, poutě, kulty svatých a uctívání P. Marie, pověry apod.110 Tento kněžský seminář byl roku 1820 rozehnán, ale jeho aktivisté působili dále. Tak byl snad Nittel ovlivněn v době svých středoškolských studií v České Lípě českolipským děkanem Antonem Krombholzem, bývalým litoměřickým profesorem.111

106 Abwehr, 20. 11. 1872, Nr. 133, 2. Jg., s. 722 – Der erste Stein. 107 Alois PALME: Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od založení až do roku 1850, překlad Věra Kavanová, Varnsdorf 1999, s. 72. 108 PALME: Varnsdorf, c. d., s. 73. 109 Gerhard BESIER: Kirche, Politik und Gesellschaft im 19. Jahrhundert, Enzyklopädie deutscher Geschichte Bd. 48, München 1998, s. 7. Srv. též Christian Adolph PESCHECK: Čeští exulanti v Sasku, Varnsdorf 2001 a Michaela HRUBÁ (ed.): Víra nebo vlast? Exil v českých dějinách raného novověku, Sborník z konference konané v Muzeu města Ústí nad Labem ve dnech 5.-8. 11. 1998, Ústí nad Labem 2001. 110 WEIß: Deutsche oder römische Moral?, c. d., s. 42-44, Též WINTER: Bolzano a jeho kruh, c. d. 111 LÁŠEK: K dějinám starokatolictví ve Varnsdorfu, c. d., s. 18.

36

Sám Nittel patrně měl spory s církevními nadřízenými v Litoměřicích ještě před koncilem – po svém vysvěcení roku 1851 působil jako kaplan v Děčíně a posléze jako farář v Dolním Žlebu, odkud prý musel odejít, byl ustaven učitelem náboženství a ředitelem sirotčince sv. Jana v Praze. Do Varnsdorfu přichází roku 1867 jako katecheta. V katolických agitačních brožurkách bylo naznačováno, že důvodem byl nemravný život – patrně ve vztahu k ženám nedodržoval celibát!? 112 Zakladatelé starokatolického hnutí měli i další vazby do severních Čech. V Lindavě (Lindenau) se narodil filosof a teolog Anton Günther (1783-1863), který byl též Bolzanův žák (a jím nazýván fantastou 113 ). Mezi Güntherovými stoupenci bylo i mnoho židovských konvertitů a hlavními centry jeho učení bylo kromě Vídně i Slezsko, kde pod protektorátem biskupa knížete Diepenbrocka a díky působení několika teologů, zejména dřívějšího hermesiána a nynějšího Güntherova stoupence Huberta Josepha Reinkense, pozdějšího starokatolického biskupa, byla ovlivněna universita ve Vratislavi. Günther měl výrazný vliv i v Německu, v Salzburku s ním dočasně sympatizoval pozdější kardinál Schwarzenberg, sílil ovšem i tlak jeho oponentů, kteří nakonec docílili toho, že Pius IX. dal roku 1857 Güntherova díla na index.114 On sám a někteří jeho stoupenci se podřídili, jiné, jako Johanna Babtistu Baltzera, F. P. Knoodta a již zmíněného Reinkense, cesta vedla až k založení reformního hnutí.

112 Wer hat Recht? Katholisch oder altkatholisch? Disput eines Warnsdorfer Katholiken mit einem Altkatholiken, Warnsdorf 1872, Druck Wendelin Morauer, Leitmeritz, s. 12. 113 Peter KAMPITS: Malé dějiny rakouské filozofie, Praha 1995, s. 68. Srv. též Alexander KOLESNYK: Modernes Denkem im Katholizismus, in: Modernismus – historie nebo výzva? Studie ke genezi českého katolického modernismu, Zdeněk Kučera, Jan B. Lášek (ed.), Pontes Pragenses 24, Praha 2002, s. 66-67. 114 WEIß: Deutsche oder römische Moral?, c. d., s. 72. Bavorský provinciál redemptoristů P. Franz von Bruchmann (1798-1867) píše 23. 9. 1863 generálu řádu o církevních poměrech v Rakousku: „Wer in Österreich nicht aufgewachsen ist oder lange Zeit dort war, der kann sich von diesem ordinären Geist keine Vorstellung machen …. Es herrscht dort weder eine ascetische noch eine wissenschaftliche Ausbildung, u /nd/ wo eine Wissenschaft ist, ist es der veraltete Rationalismus wie bei P. Hayker, ueber dessen Moral P. Benger nicht wenig entsetzt ist, oder ein falscher Güntherisch kritischer Geist…“ („Kdo v Rakousku nevyrostl, nebo tam dlouho nežil, nedovede si učinit představu o ordinérním duchu, který tam panuje … Nekraluje tam ani asketické, ani vědecké vzdělání, a tam, kde věda jest, jde o zastaralý racionalismus jako u P. Haykera, jehož morálky se P. Benger nemálo zděsil, nebo falešně Gűntherovský kritický duch…“) – duch platil za „josephinistisch“ – Racionalismem lze chápat osvícenskou teorii ve smyslu Bernarda Bolzana zu verstehen. Od ní se odvozuje odsouzené učení Antona Günthera. Ten se ve svém učení pokoušel nově zdůvodnit teologii antropologickým pohledem, nadpřirozené pravdy zhodnotit rozumem, obracel se proti scholastice a pantheismu a nadřazoval rozum nad víru, filosofii nad teologii. Situace v církevním myšlení však byla ještě mnohem složitější, než je zde nastíněno. Srovnej též Handbuch der Kirchengeschichte, Bd. VI/1, c. d., s. 453 n.

37

Do Güntherova vídeňského kroužku docházel i šéf veterinářského ústavu Johann Emanuel Veith,115 který později vstoupil k redemptoristům a stal se významným kazatelem116 – roli redemptoristů v církevním a společenském dění se budeme věnovat později. V samotném Varnsdorfu lze nalézt další zajímavou stopu – herbartista profesor doktor František Exner117 výrazně ovlivnil laického severočeského učitele Franze Josefa Herrmanna (1811-1892), který byl rodák z Kunratic u Frýdlantu, úspěšně působil v Liberci a roku 1843 byl přeložen na hlavní školu do Varnsdorfu. Herrmann vydal i vlastní pedagogické spisy a roku 1851 obdržel zlatou medaili od císaře za vlastnoručně zhotovenou školní mapu. Smýšlením byl zemský vlastenec, v roce 1848 se angažoval v duchu kroměřížského ústavního sněmu a později se stal i poradcem rakouského ministra vyučování dr. Leopolda Hasnera, rytíře z Arthy, který byl tvůrcem školské reformy roku 1869, kdy se také Herrmann stal jedním z prvních inspektorů školního okresu Rumburk, s působností pro Varnsdorf a Krásnou Lípu.118 V roce 1875 byl jako školní inspektor přeložen do Karlových Varů. Naopak přeceňovat patrně nelze několik možných sporadických přestupů k luteránství. V roce 1844 byli v této souvislosti zmiňováni– respektive byli uvedeni v příloze saského Postillionu Die Abendglocke – varnsdorfský ranhojič a homeopat Mach a továrník Kolbe z Mařenic. Mach byl dokonce vyšetřován v Litoměřicích pro „narušování náboženství“, pro nedostatek důkazů však byl propuštěn.119 Dále se pak prý věnoval své formě náboženského přesvědčení, jež spočívala zejména v biblických hodinách, měl snad řadu stoupenců a dokonce v osmdesátých a devadesátých letech 19. století se k němu hlásili varnsdorfští spiritisté.120 Tato událost pak posloužila katolické opozici k dalšímu výpadu proti starokatolicismu, v němž kromě polemiky o počtu členů (reálné číslo je 3 000–4 000, ne 9 000, jak tvrdí

115 Harry SLAPNICKA: Katholizismus, katholische Konzervative und Christlich-soziale Österreichs im 19. Jahrhundert, in: Christliche Demokratie in Europa. Grundlagen und Entwicklungen seit dem 19. Jahrhundert, hrsg. von Winfried Becker und Rudolf Morsey, Köln – Wien 1988, s. 113-114. Tento původně židovský lékař, později kazatelská hvězda Vídně, patřil k  těm, kteří ve šlépějích Klemense Maria Hofbauera překonávali josefinismus, se stejným výsledkem, ale jinými cestami se ubírali Anton Günther, Othmar von Rauscher … 116 Na straně významný Bolzanův protivník Jakob Frint (1766-1834) pocházel rovněž ze severních Čech, z České Kamenice, Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Ländern, Im Auftr. d. Collegium Carolinum von Heribert Sturm hrsg., Bd. 1. A-H, München – Wien 1979, s. 391. 117 WINTER: Tisíc let duchovního zápasu, c. d., s. 250. 118 Jiří VOMÁČKA: Severočeští Bolzanovci, Liberec – Ústí n. L. 2000, s. 59, 84. Srv. též P ALME, s. 31 – Herrmann byl prvním učitelem, který byl v říšské radě. 119 PALME: s. 73. 120 PALME: s. 59.

38

starokatolíci) bylo jedovatě poznamenáno, že se nelze divit dnešnímu vývoji, když již před dvaceti lety bylo do města vpašováno novověří – machitismus (machitismus = ranhojič Mach).121 Existují ale i názory, že Mach a jeho stoupenci se spíše přikláněli k německé nacionální církvi.122 Tím se dostáváme k další pravděpodobné inspiraci starokatolického hnutí. Německá nacionální církev (Deutschkatholiken) vznikla v roce 1844. Zakladatelem hnutí byl Johannes Ronge. RONGE, Johannes * 16. 10. 1813 Bischofswalde, † 26. 10. 1887 Vídeň – zakladatel německé katolické církve. Do středu pozornosti se mladý kaplan dostal na podzim roku 1844, kdy se v novinovém článku ohradil proti odvolání vratislavského biskupa hraběte Sedlnitzkého, byla to akce ultramontanistů. Ronge byl suspendován. Známým se stal až v důsledku otevřeného dopisu, jenž byl 18. října 1844 adresován trevírskému biskupu Arnoldimu – podnětem mu byla pouť k sv. Suknici, kterou považoval za neracionální. 4. prosince byl exkomunikován a již 12. ledna 1845 provolal založení neřímské církve. Na prvním koncilu koncem března byla nazvána „německou-katolickou“ církví a podporu získala po celém Německu, zejména ale u části slezského kléru. V roce 1848 se zapojil do revolučních aktivit – blízko mu stál zejména Robert Blum. Po porážce revoluce musel emigrovat do Anglie, odkud se směl vrátit až v roce 1860. Nejprve žil ve Vratislavi, 1863 se přestěhoval do Frankfurtu, kde znovu založil církevní reformní spolek a zajímal se také o dělnické hnutí. Po vzniku starokatolické církve se stal jejím členem.123

Velké množství obcí vzniklo zejména ve Slezsku a Sasku, kam odcházela pro inspiraci i řada Němců z českých zemí – velmi se o hnutí zajímal například Franz Schuselka, ale také varnsdorfský továrník Franz Richter.124 Tyto myšlenky získaly ohlas i v samotné monarchii, po rozehnání kroměřížského sněmu však skončila diskuse i v rámci církve – jednoznačně zvítězil ultramontanismus.Ve společném pastýřském listě ze 17. června 1849 se třicet pět biskupů obrátilo ke katolíkům rakouské monarchie s tím, že odmítají „novou církev“ (německo-katolickou), politickou svobodu mají za bezbožnost a nacionalismus s rozdílností jazyka je pouhým následkem hříchu a odpadnutí od Boha.125

121 Nordböhmisches Volks-Blatt 1873, 19. 6. 1874, Jg. 2, Nr. 25, s. 138: Nicht vergessen, daß vor etwa 20 Jahren schon das in hiesiger Stadt eingeschmuggelte „Neuglauberthum“ (Machitismus). 122 Joh. GRÜNWALD: Aus vergangenen Zeiten, Wien – Warnsdorf – Leipzig 192?, s. 238-239. 123 Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon, XV (Spalten 1205-1212), Traugott Bautz Verlag 1999, Friedrich HEYER: Johannes Ronge, www.bautz.de/bbkl/ – aktuální stav únor 2003. 124 WINTER: Tisíc let duchovního zápasu, c. d., s. 252-253. Franz Richter je zmiňován v přehledné studii Václav ŽÁČEK: Zahraniční náboženská propaganda v Čechách v předvečer revoluce 1848. Příspěvek k náboženským dějinám XIX. století (k stému výročí událostí), in: Rozpravy České akademie věd a umění, Tř. I, č. 98, Praha 1845, s. 46. 125 Tamtéž, s. 266.

39

Německá nacionální církev se v mnohém se starokatolickou církví věroučně shodovala,126 třebaže to Nittel v polemice se Stremayrem vehementně popírá slovy, že oni (starokatolíci) se odvíjejí až od mnichovského programu a nelze je směšovat s vyřízenými zastánci německé nacionální církve (abgewirtschafteten Deutschkatholiken).127 A nakonec i v nekrologu věnovaném Eduardu Strachemu je zmínka o tom, že Stracheho idealismus jej vedl ke starokatolíkům, kteří navázali na tradici německého národního katolicismu z roku 1848128 v čele s Robertem Blumem129 – je to reflexe sice pozdní, faktograficky vágní, avšak o jistém povědomí svědčí. Sympatie a vzpomínky na společné nacionální akce zejména se sousedním Saskem z roku 1848 nevyhasly, naopak pokračovaly dále. V kraji bylo mnoho sympatizantů celoněmeckého sjednocení, objevily se i úvahy o výhodách spojení s německým celním spolkem … Společně cvičily tělocvičné spolky130 … také tak se kontakty udržovaly a nové navazovaly a tím přicházely i informace o dění či myšlenkových proudech v sousední spřízněné zemi. O Nittelově smýšlení před jeho příchodem do Varnsdorfu přesto mnoho nevíme. Z doby, než došel ze zdejší fary na památnou schůzi v Koloseu, známe pouze několik málo faktů, které již byly uvedeny v souvislosti s úvahami o kořenech jeho sympatií k hnutí, vyvolané vatikánským koncilem. Nejčetnější informace vlastně pocházejí od jeho největšího protivníka, faráře Ambrose Opitze, který nevynechal jedinou příležitost se o Nittela otřít – Miloš Čech ve své rukopisné studii k dějinám starokatolicismu v Rakousku doslova napsal, že na Nittela bylo vehementně útočeno ze strany římských zelotů, zejména

126 Čl. víry tzv. Deutschkatholiken: 1. Gott ist unendlicher Geist. 2. Wir glauben an das Gewissen, als Offenbarung Gottes. 3. Fortdauer des menschlichen Geistes. 4. Unser Streben ist das Reich des Gewissens mehr zu beleben. 5. Wir glauben an Jesus, als Lehrer der Menschenliebe. 6. Die Bibel ist ein Buch wie jedes andere. 7. Unser Gebeth ist das Vaterunser. 8. Unser Geboth ist die Liebe. 9. Wir haben religiöse Gebräuche, wie Taufe, Abendmahl, Predigt, Gesang bei der Ehe, bei der Beerdigung. Wir verneinen: 1. Die Dreieingkeit. 2. Den Teufel. 3. Die Erbsünde. 4. Die Unfehlbarkeit. 5. Alleinseligmachung der katholischen. 6. Ohrenbeichte als Gewissenstiranne (1. Bůh je nekonečný duch. 2. Věříme na svědomí co zjevení Boha. 3. Další trvání lidského ducha. 4. Naší snahou je větší oživení Říše Svědomí. 5. Věříme v Ježíše co učitele lidské lásky. 6. Bible je kniha, jako každá jiná. 7. Naší modlitbou je Otčenáš. 8. Naším přikázáním je láska. 9. Máme církevní obyčeje, jako křest, přijímání, kázání, zpěv při svatebním či pohřebním obřadu. Popíráme: 1. Boží trojici. 2. Ďábla. 3. Dědičný hřích. 4. Neomylnost papežovu. 5. Katolickou samospasitelnost. 6. Zpověď jako tyranii svědomí). Srv. TRAUNER: Die Los-von-Rom-Bewegung, c. d., s. 59. 127 Abwehr, 20. 3. 1872, Nr. 64, Jg. 2, s. 372. 128 Jedním z aktivistů roku 1848 (2. 12. 1848-30. 5. 1849 zasedal ve Frankfurtu) byl také strýc všestranně angažovaného politika, majitele tiskárny apod. Eduarda Stracheho, též Eduard Strache. 129 Aussiger Tagblatt, 3. 7. 1912. Nr. 150, Jg. 56, s. 5. 130 SOkA Děčín: fond Turnverein Warnsdorf, Chronik des Turnvereins in Warnsdorf, i. č. 149, s. 1-15.

40

jeho farářského kolegy Opitze.131 Již jeho dočasný odchod z litoměřické diecéze v šedesátých letech byl šťavnatě okomentován, kromě jiného byl nazván „ideovým a hospodským spolukumpánem“ liberálů.132 Ani Nittelovu svatbu nenechal bez komentáře.133 Nittel ovšem také nebyl člověk, který si nechal něco líbit – Opitzovy noviny, potažmo Opitze samého roku 1890 zažaloval pro urážku na cti.134 Po dvaceti letech vzájemného osočování na stránkách novin spor dosáhl nové dimenze. Jednalo se o to, že Nittel se hodlal se svou manželkou (Opitzův spolupracovník Gürtler píše doslova, že si ji opatřil v rozporu se svým kněžstvím a v rozporu s rakouským občanským a trestním zákoníkem135) usadit v Krásné Lípě, kde také ihned standardním způsobem agitoval pro svou církev. Opitzovy noviny tento projev okomentovaly a hlavně se otřely o mravní kvalitu vůdčích osobností starokatolíků, samozřejmě včetně Nittela samotného. Nittel podal na tuto část článku u krajského soudu v České Lípě žalobu za urážku na cti – 14. a 15. 11. 1890 proběhl přísežný soud, výsledek byl nerozhodný. Nebyl to ostatně první proces, který vedl, o několik let dříve byl spolu s Eduardem Strachem a studentem Karlem Herrnhäuserem (předsedou Lese-und Redehalle německých studentů v Praze) zatčen a obviněn dokonce z vlastizrady 18. 12. 1884.136 Oč se jednalo?137 Studenti Lese-und Redehalle navštívili o svatodušních svátcích Varnsdorf a byli údajně velmi srdečně přijati městskými politiky i zdejšími občany. Konalo se také slavnostní shromáždění na jejich počest, kde promluvili kromě jiných redaktor Abwehru Strache a starokatolický farář Nittel. Jejich projevy nacionálně orientované vzbudily velký ohlas a měly být otištěny v Deutsche Hochschule. Redakce ovšem

131 SÚA: fond Starokatolické biskupství a fara ve Varnsdorfu, karton č. 6, Rkp. Beitrag zur Geschichte des Altkatholicismus in Österreich. Als Jubiläumsgabe der altkatholi- schen Gemeinde gewidmet von Dr. Czech – v předmluvě, kde shrnuje genezi katolického myšlení 19. století, užívá termín Protestpartei … a zdůrazňuje, že Nittel trpěl … unter der vehementsten Angriffen der römischen Zeloten und besonders seines Priesterkollegen P. Opitz … (…hrubými útoky římských zelotů a zvláště svého kněžského kolegy P. Opitze). 132 GÜRTLER: Opitz, c. d., s. 64. 133 Unterhaltungs-Beilage zum 9. Jahrgange des Nordböhmischen Volksblattes, 28. 1. 1881, Nr. 4, Jg. 15. 134 Opitz nelenil a akta procesu v roce 1891 vydal pod názvem Pressprozess Nittel-Opitz, Verlag A. Opitz, Warnsdorf 1891 – materiál obsahoval 132 stran. 135 GÜRTLER: Opitz, c.d., s. 67-69. 136 Případ vzbudil velký ohlas a noviny měly téma. Srov. Aussiger Anzeiger od prosince 1884 (první informace se objevila na Štědrý večer – A. A. 24. 12. 1884, 28. Jg., Nr. 104, s. 3) do února 1885 (A. A. 4. 2. 1884, 29. Jg., Nr. 10, s. 3). K tématu též Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze: fond 371: Eduard Strache, tiskárna, Varnsdorf 1848-1944, inv. č. 29-30, karton č. 2. 137 Není tedy pravdou, že byl Nittel zatčen kvůli zakázané konfirmační cestě biskupa Reinkense – biskupské funkce se snažily úřady i takto omezit. Srov. Die Habsburgermonarchie IV, c. d., s. 626.

41

preventivně poslala kartáčové obtahy projevů cenzuře. Státní návladní je konfiskoval a na základě těchto obtahů byla připravena žaloba, jež vedla k jejich zatčení. Téma bylo vděčné, nejen v mikropolitice severních Čech, ale i v celozemských dimenzích, například noviny Politik se rády přiživily poukazem na fakt, že nelze být rakouským patriotem, jsem-li německým nacionálem. Nakonec byli obvinění propuštěni císařským nařízením 11. ledna. Domovské město v mžiku zorganizovalo na 12. ledna pochodňový průvod, řada domů byla vyzdobena německou trikolórou a na nádraží mířily četné kočáry a zněly zvony starokatolického kostela. Aktéři obdrželi množství blahopřání včetně básně, jež je označovala za první mučedníky německého nacionálního hnutí, Den ersten Märtyrern der deutsch-nationalen Bewegung138 Následovala rovněž interpelace poslance dr. Knotze, jenž ji v říšské radě pronesl jménem „sjednocené levice“. 139 Upozornil nejen dle jeho mínění na procesní chyby (například vládní komisař okresního hejtmanství v Rumburku, který se akce zúčastnil, neměl žádné připomínky k projevům), ale zejména kritizoval podmínky, ve kterých pánové byli nuceni setrvat. Cely byly malé, temné, sdíleli je spolu s různými individui, přilepšení k živobytí se těžko prosazovalo, nesměli číst noviny a úřadovat, ale také citoval projev Stracheho, který se mu nejevil zrádcovským. Strache měl říci, že současná německá Říše by nedospěla do takové krásy a rozmachu, kdyby ji k tomu nepřivedlo sebevědomí hrdinského německého císaře i proti drzým koryfejům. Také my, rakouští Němci, pravil dále, bychom si leccos ušetřili, kdybychom důsledně hájili naše národní kmenové povědomí. Nedostatek národní hrdosti a cítění způsobuje rostoucí drzost našich protivníků. Nakonec pozdravil a vyzvedl německý buršenšaft.V tom mělo, jak ironicky pravil Knotz, tkvít jádro velezrady – ohrožení celistvosti rakouské říše.140 V každém případě však nelze jen z agitačních projevů odvozovat povahu člověka, jenž je pronáší. Jistě o lecčem vypovídají – o temperamentu, řečnickém umění apod., ale existovala také klišé, což je kapitola sama pro sebe. Domnívám se, že Nittel byl jistě rázným, osobně velice angažovaným člověkem, choval se a vyjadřoval, zejména v novinách a při veřejných vystoupeních tak, jak se od něj očekávalo. Jak to bylo s dámami, těžko soudit, na to je informací příliš málo, víme pouze o jeho manželce a dceři, člověk bez humoru však Nittel jistě nebyl. Lze tak usoudit z jeho povídek, kde i satira na oblíbené téma, katolickou církev a její představitele je v podstatě velmi lidská a úsměvná. Stejně tak popisuje město, kde žije, ale nacházíme i spoustu příběhů, které vypovídají o životě venkovských či městských lidí, leckdy

138 Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Praze: fond 371: Eduard Strache, tiskárna, Varnsdorf 1848-1944, inv. č. 29-30, karton č. 2. 139 Aussiger Anzeiger, 28. 1. 1885, Nr. 8, Jg. 29, s. 1 n. 140 Die Zustände in Deutschböhmen. Reden des Reichrathsabgeordneten Herrn JUDr. Alfred Knotz, Warnsdorf 1885, s. 41.

42

třeba i trochu moralizují, ne vždy jsou dějově nosné, ale v každém případě lze u jejich autora ocenit všímavost i pestrý společenský záběr. Anton Nittel zemřel ve stejném roce jako jeho rival Ambros Opitz, nekrolog v Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursionsklub měli oba ve stejném čísle.141 Je zvěčněn ve starokatolickém kostele Nejsvětějšího Spasitele ve Varnsdorfu,142 avšak jeho aktivity přesahovaly náboženskou dimenzi, i když pro starokatolíky zůstal významným symbolem hnutí. Například jeden z aktivistů starokatolického hnutí v Salzburku redaktor Ignaz Kutschera založil v roce 1909 Anton-Nittel-Bund.143

141 Srv. Dr. F. H: Totenschau, in: Mitteilungen des Nordböhmischen Exkursionsklub 30 (1907), s. 322. 142 Pamětní deska v kostele obsahuje následující text: „Am 8. Juli 1871 widersprach der Priester Anton Nittel öffentlich der Lehre von der päpstlichen Unfehlbarkeit und bildete mit 3000 Angehörigen dieser Stadt eine altkatholische Gemeinde, welche ihn zu ihrem Priester wählte, sich am 16. März 1872 eine Verfassung gab und im Jahre 1877 staatlich anerkannt wurde. Vorstand des Kirchenrates war der Hochverdiente Fabrikant Franz Richter.“ Na levé straně (při vstupu do kostela) stojí: „Erbaut im Jahre 1873 von den Katholiken Warnsdorfs, welche im Glauben ihrer Väter verharrend, sich Altkatholiken nannten. Am Weihnachtsfeste 1874 wurde hierin der erste Gottesdienst gefeiert. Um den Bau der Kirche haben sich grosse Verdienste erworben: Franz Richter, Franz Hänisch sen., Carl Seidel, Carl Goldberg, Samuel Hampel.“ ( „Dne 8. července 1871 kněz Anton Nittel veřejně odmítl učení o neomylnosti papežské a založil s 3000 občany tohoto města starokatolickou obec, která jej zvolila svým knězem, dne 16. března 1872 vyhlásila statut a v roce 1877 byla uznána státem. Předsedou církevní rady byl velezasloužilý továrník Franz Richter.“ („Vystavěno v roce 1873 varnsdorfskými katolíky, kteří setrvávajíce ve víře svých otců, nazvali se starokatolíky. O vánočních svátcích 1874 zde byla sloužena první bohoslužba. O stavbu kostela se velmi zasloužili: Franz Richter, Franz Hänisch sen., Carl Seidel, Carl Goldberg, Samuel Hempel.“) 143 Srov. www.kult-co-tirol.at – aktuální stav únor 2003.

43

Varnsdorfská schlarafiánská společnost Mandavia, 1909

Úmrtní oznámení Antona Nittela, 1907 Za zapůjčení z rodinné pozůstalosti děkuji Petru Raffeltovi.

44

AMBROS OPITZ A KATOLICKÁ CÍRKEV BOJUJÍCÍ Ambros Opitz, kaplan, který přichází do severočeského Varnsdorfu v hodině zrození starokatolické církve, postupně ovlivňoval dějiny německého politického katolického hnutí v celé habsburské monarchii.144 Politický katolicismus lze charakterizovat jako hnutí, jež se rozhodlo na bázi aktivní katolické víry ovlivňovat sociální, společenský a politický život. V habsburské monarchii se katolická církev v druhé polovině 19. století cítila být jedinou hrází proti liberalismu, sociální demokracii a zčásti (!) i proti nacionalismu. Ambros Opitz (1846-1907) se narodil ve Velkém Šenově. Otec byl obchodník a vlastnil dům nejen zde, ale také díky svým dobrým obchodním vztahům v německých zemích v Braniborsku. Zde se svou rodinou přechodně přebýval a Ambros navštěvoval zdejší školu mezi 8.-13. rokem. Jeho otec si přál, aby zdědil obchod, Ambros se ale chtěl stát knězem. Roku 1861 začal studovat gymnasium v Bohosudově. Toužil vstoupit do  jezuitského řádu, který zde sídlil. Srdeční vada, která později odezněla, mu v tom však zabránila, a tak pokračoval ve studiu v semináři v Litoměřicích. Roku 1870 byl vysvěcen na kněze a poslán jako kaplan do Varnsdorfu. Dědictví po otci mu umožnilo založit malou tiskárnu, kde od roku 1873 vydával týdeník Nordböhmisches Volksblatt. Později se angažoval i v jiných katolických novinách, stal se rovněž spoluzakladatelem křesťansko-sociální strany. Opitz byl v letech 1895-1901 poslancem zemského sněmu za volební okres Jiříkov – Království – Filipov, kde také vystupoval proti rozvíjejícímu se Schönererovu hnutí Pryč od Říma. V roce 1898 ještě absolvoval cestu do Svaté země, byla to jedna z mála jeho lidských radostí, které si dopřál, kromě snad občas dobrého jídla. Od roku 1902 ale postupně ztrácí síly, ochromuje jej paralýza a nakonec 27. září roku 1907 umírá. Pohřben byl na hřbitově u oblíbeného poutního kostelíku ve Vilémově.

Léta prožitá v braniborské diaspoře byla první školou pro budoucnost. Nejenže se již jako dítě angažoval v církevním životě jako ministrant (a rád také stavěl jesličky), ale také si nemohl alespoň ke konci svého pobytu nevšímat života katolické obce v diaspoře, toho, jak se musí prosazovat, přičemž jistě sehrály velkou roli moderní komunikační prostředky, zejména tisk. 144 Této osobnosti se mnoho prací nevěnuje – bezprostředně po Opitzově smrti se objevila již citovaná krátká biografie, kterou sepsal jeho spolupracovník a bývalý teolog ze St. Pölten, GÜRTLER: Opitz, c.d. a o něco novější spis A. K. HUBER O. Praem: Ambros Opitz 18461907. Ein Bahnbrecher der katholischen Bewegung Altösterreichs, Königsteiner Institut für Kultur und Geschichte Ostmitteleuropas, Sudetendeutsche Abteilung, 1961, v podstatě Gürtlerovu práci pouze poněkud upravuje. Nejvíce, byť jen stručně, jeho roli zhodnotil WINTER: Tisíc let duchovního zápasu, c.d., s. 276-277. Srv. též Richard. u. Marie BAMBERGER, Ernst BRUCKMÜLLER, Karl. GUTKAS (Hrsg.): Oesterreich Lexikon II, , Wien 1995, s. 146. Opitz je zde nazýván vůdcem katolického Deutschböhmen, jinak jedna z mála zmínek je John W. BOYER: Political radicialism in late Imperial Vienna. Origins of the Christian Social Movement 1848-1897, Chicago and London 1981, s. 139, který ho označuje jako osamělého bojovníka.

45

Když začal studovat gymnasium v Bohosudově, zažívali zdejší jezuité renesanci. Opitz zde byl velmi spokojen, psal mariánské básně,145 s řádem se zcela ztotožnil. Roku 1870 byl vysvěcen na kněze a poslán jako kaplan do Varnsdorfu. Zde započal novou životní epochu. Vraťme se však nejprve ještě k dalším zdrojům, které ovlivňovaly jeho pozdější práci a postoje. Opitz ve svém životě často citoval duchovního zakladatele katolického tovaryšského hnutí Adolpha Kolpinga, zvláště oblíbená byla jeho slova o složitosti obhájit zjevené pravdy křesťanství, které jsou však hluboké. Kolpingův sociální projekt předešel takřka o padesát let encykliku Rerum Novarum. Jeho tovaryšské spolky, jež měly zajistit na křesťanské a zejména kaAmbros Opitz tolické (ale nejen!) 146 bázi přístřeší a vyučení mladým lidem, jsou pochopitelně v modifikované podobě živé dodnes. Kolping zemřel před I. vatikánským koncilem, nicméně není příliš složité domyslet se na základě jeho projevů a dochované korespondence, jaký postoj by zastával. Kolping se tak stal vzorem části rakouského kléru i pro svůj vyhraněný

145 Opitzovy básně se bohužel nedochovaly, takže alespoň dobová ukázka podobných textů – P. A. PRINZ: Geschichte und Beschreibung des Wahlfahrtsortes Mariaschein bei Teplitz in Böhmen, Wien 18683, s. 1-2.: Die Rose schmückt den Garten / Die Flur Mariaschein, Ich kann nicht länger warten,/ Es drängt mich, dort zu sein. ... Maria ist’s die Reine,/ Die schön und lieblich blüht, Wie in so lichtem Scheine/ Der Rosen keine glüht (Růže zdobí zahradu / luhy Bohosudova, / Nemohu déle čekat / musím tam být… / Je to Maria, její čistota / jež krásně a líbezně kvete, / Tak jasná záře / žádné růži nesálá). 146 Michael HANKE (Hrsg.), Kolping A. an Koch, Köln, 9. 11. 1858, in: Kolping Schriften Bd. 2, Köln 1976, s. 242 n., ... Juden sollen nicht wirkliche Miglieder des katholischen Gesellenvereins sein, sondern nur geduldet, wenn die anderen Mitglieder des katholischen Gesellenvereins sein, ... Protestanten ... sollen sich nicht Ämter bekleiden, da das sie mit den kirchlichen Übungen, die doch auch in Vereinsleben gehören, nicht verträgt ... (...židé nemají být skutečnými členy katolického spolku tovaryšů, nýbrž jen trpěni…, …protestanti nemají zastávat funkce, poněvadž to se nesnáší s církevními cvičeními, které přeci též patří ke spolkovému životu).

46

ultramontanismus.147 Nelze v této souvislosti také zapomenout, že zakladatelem rakouských tovaryšských spolků byl pozdější vídeňský arcibiskup Anton Gruscha.148 Anton Gruscha byl dlouholetý Kolpingův přítel, stejně jako on neochvějně trval na ultramontanismu, když někteří do něj vkládali naděje, že se postaví na vatikánském koncilu do opozice, nestalo se tak, naopak důsledně bojoval za pozice církve, zvláště ve spojení s redemptoristy za vliv ve školství, vydal zákaz šíření politické literatury v kostelích ap.149 Opitz čerpal nejen z Kolpingova sociálního programu, to dokonce až později, zpočátku mu bylo prvořadě blízké právě ono již zmíněné nasazení ve prospěch ultramontanismu 150 – to vše za využití fascinující síly moderních médií – letáků, ale zejména periodického tisku.151 Vybudoval si kontakty do německého prostředí, které ho inspirovaly. Již v době svého teologického studia se roku 1869 účastnil katolického sjezdu v Düsseldorfu, který ho velice nadchl152 – v roce 1872 jel načerpat sílu do Vratislavi,153 později začal organizovat katolické sjezdy i doma.

147 Adolph KOLPING: Konkordat und Liberalismus (Vorlage: Rheinische Volksblätter 6 (1859), Nr. 23, vom 4. 6. , s. 354-359), in: Kolping Schriften Bd. 5/III, R. Copelovici, M. Hanke M., F. Lütgen, J. A. Stüttler (Hrsg.), Köln 1987, s. 73. Dále Adolph KOLPING: Unterhaltung über die „Enzyklika“ vom 8. Dezember 1864 (Vorlage: Rheinische Volksblätter 12 (1865) etc.), in: Kolping Schriften Bd. 11, Hrsg. F. Lütgen, Köln 1997, s. 258 n. Zde jednoznačně hájil Syllabus. 148 Österreich Lexikon I: c. d., s. 442. Gruscha Anton Joseph (1820-1911), 1843 vysvěcen na kněze, 1890 kníže arcibiskup vídeňský, 1891 kardinál, (1890-1911) apoštolský polní vikář c. a k. vojska, 1850 zakladatel katolických tovaryšských spolků při příležitosti Kolpingova příchodu do Vídně, vídeňský universitní profesor. Srv. též Julius LANG: Unser Erzbischof. Anton Josef Gruscha, Festschrift zur Wahl zum Erzbischof, Wien 1890 popř. Oesterreich Lexikon na internetu www.aeiou.at – aktuální stav únor 2003 nebo dějiny rakouské biskupské konference na jejích stránkách www.bischofskonferenz.at – aktuální stav únor 2003. Srv. též H. GÖBELS: Adolph Kolping gestern – heute – morgen, Köln 1977, s. 35. 149 Die Habsburgermonarchie 1848-1918 IV.: c.d., s. 100. Dobové brožurky jdou ještě více do detailů – Brojil proti vlažnosti víry všemi způsoby – vadilo mu například, že při procesí Božího těla jezdí tramvaje apod. Byl vášnivým turistou, jehož bylo možné často potkat v Alpách, miloval umění, zvláště hudbu, byl dobrým společníkem se smyslem pro humor …. I po svém zvolení arcibiskupem zůstal nadále hlavním představitelem tovaryšských spolků, což bylo interpretováno jako jeho vyhraněné sociální cítění. Dokladem mělo být i jeho první setkání s tovaryši ve funkci arcibiskupa, kdy si Gruscha přál, aby jeho busta byla postavena zpět ke Kolpingově bustě, od níž byl vzdálen. Srv. L ANG: Unser Erzbischof, c.d. 150 GÜRTLER: Opitz, c. d., s. 29. 151 Franz LÜTTGEN: Johann Georg Breuer und Adolph Kolping, Studien zur Vorgeschichte des Katholischen Gesellenvereins, Paderborn 1997, s. 293. Jako příklad lze uvést Kolpingovo angažmá za frakci Zentrum a ohrožený církevní stát 1858-1862. 152 HUBER: Ambros Opitz, c. d., s. 11. 153 Verhandlungen der XXII. General-Versammlung der Katholiken Deutschland zu Breslau am 8., 9., 10., 11., und 12. September 1872, Breslau 1872, s. 315 – Opitz, Präses, aus Warrsdorf. (sic!)

47

Ambros Opitz přišel do Varnsdorfu v době, kde tehdy jako v mnoha městech, kde převažovali Němci, byli u moci liberálové, kteří byli díky boji proti konkordátu a dalším aktivitám vnímáni jako zásadní protivníci katolické církve. Ve vzduchu visely reflexe vatikánského koncilu, v tomto městě však dvojnásob – údajně ještě před vlastním založením nového hnutí – alespoň v místních hostincích a na radnici. Kampaň pro reformní hnutí jej prý příliš nepřekvapila. Je třeba však upozornit na skutečnost, že Opitz byl sice kaplanem, ale farářem a děkanem byl ve Varnsdorfu v letech 18641885 Franz Wünsch, bývalý zdejší kaplan a ředitel hlavní školy a nižší reálky. Pro své aktivity zjevně měl Opitz jeho podporu, Titulní strana knihy Antona Kurze, stejně tak biskupa Wahaly. Takže neposkytDas bischöfliche Diöcesannout novému hnutí cokoli ze zdrojů katoKnabenseminar in Mariaschein, lické církve – kostel, zvony (zvony údajně vytištěné Ambrosem Opitzem Opitz hájil vlastním tělem154) apod. bylo ve Varnsdorfu v roce 1876 samozřejmým rozhodnutím. Opitz zahájil své tažení na kazatelně – byl skvělý řečník, i když později díky svým prioritám ke své lítosti, jak uvádí on sám, častěji řečnil na schůzích, než kázal v kostele. Jako kaplan měl jistě také blíže k mladým lidem. Rovněž byl schopen beze zbytku vytěžit různá jubilea. Tak například v roce 1877 bylo slaveno sté výročí dostavby a vysvěcení městského kostela sv. Petra a Pavla, slavnostní kázání přednesl P. Anton Frind, který byl koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let ve Varnsdorfu kaplanem,155 ale v popředí stál Opitz sám.156 Rozhodující okamžik však přišel o něco dříve – 4. října 1873 vyšlo první číslo týdeníku Nordböhmisches Volksblatt. Od tohoto okamžiku Opitz počal úročit všechnu svou dosavadní zkušenost. Tisk vydával zpočátku v malé tiskárně, kterou 154 GÜRTLER: Opitz, c.d. s. 27. 155 Anton Ludwig Frind (1823-1881), v letech 1879-1881 litoměřickým biskupem, bratranec Wenzela Frinda, oba rodáci z Lipové/Hainsbachu. Autor, kromě jiného, dějin litoměřické diecéze – Die Kirchengeschichte Böhmens im allgemeinen und in ihrer besonderen Beziehung auf die jetzige Leitmeritzer Diözese (neúplné), 4 Bde. 1864-1878 – srv. Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Ländern, c.d., s. 390. 156 Andenken an die hundertjährige Jubelfeier der Vollendung und Einweihung der Pfarrkirche SS. Petri et Pauli in Warnsdorf am 29. Juni1877. Festpredigt gehalten von P. Anton Frind. Päpstliches Breve Pius IX. Bischöfliches Hirtenschreiben, Warnsdorf 1877.

48

Xylografický frontispic knihy Antona Kurze,Das bischöfliche Diöcesan-Knabenseminar in Mariaschein, vytištěné Ambrosem Opitzem ve Varnsdorfu v roce 1876 si mohl zařídit také díky dědictví po otci. Deset let byl v podstatě na práci sám. I když od roku 1874 měl dispens na vykonávání povinností ve farnosti, byla to činnost vyčerpávající. Jednoduché nebylo tento jeden z prvních významnějších německých katolických týdeníků v monarchii udržet při životě i finančně. Přicházely spíše drobné příspěvky – vesměs od farářů. Měl sice podporu biskupského sekretáře Wenzela Frinda, na druhé straně údajně se například kardinál Schwarzenberg zmohl pouze na předplatné, českobudějovický biskup Jirsík nezareagoval vůbec.157 Vyšší klérus v monarchii se dlouho větších politických aktivit, byť pocházely z vlastních řad, obával. Teprve v roce 1883 mohl Opitz přijmout redaktora. Vystřídali se u něj Karl Rziha, August Schiffmacher, Josef Gürtler a Josef Böhr, údajně všichni pracovití a schopní lidé.158 V  druhé polovině osmdesátých letech vycházely noviny pod názvem Österreichische Volkszeitung. Jaký program Opitz ve svém listě deklaroval? Zcela pochopitelně byly církevní zájmy prioritní: pokrok, vzdělání, ale i sociální smír existují pouze v rámci Boha a katolické církve. Ve vztahu k monarchii byl převážně centrista, propagoval silné

157 H UBER: Ambros Opitz, c. d., s. 5. I když se Jirsík snažil o kompromisní politiku v národnostní otázce, zejména ve školství, byl nakloněn češství a také nebyl vyhraněným ultramontanistou – WINTER: Tisíc let duchovního zápasu, c.d., s. 269. 158 Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in Österreich. Im Auftrage der Leo-Gesellschaft und mit Unterstützung von Mitarbeitern herausgegeben von Dr. Franz M. SCHINDLER, General-Sekretär der Leo-Gesellschaft, Bd. XI, Franz Joh. Endler, Die Diözese Leitmeritz, Wien 1903, s. 141.

49

a jednotné Rakousko, které nemělo být oslabováno požadavky jednotlivých národů, loyalita k vládnoucí dynastii byla samozřejmost.159 Někteří lidé z jeho vlastního tábora jej obviňovali, že svými novinami přilévá olej do ohně starokatolického hnutí. Jakkoli je v žádném ohledu nešetřil, nazýval je podřadnou sektou …, nicméně je třeba dát za pravdu jeho spolupracovníkovi a příteli Josefu Gürtlerovi – v době, kdy vychází první číslo Volksblattu, je starokatolická církev ve Varnsdorfu již konstituována a disponuje vlastním listem, k čemuž Opitz opravdu nepřispěl.160 Časem začali přibývat i jeho stoupenci – zvali se „Opitzianer“.161 Některé vzájemné útoky na stránkách novin ještě budeme mít příležitost komentovat. Další oblast, kde bylo možné ovlivňovat širší společnost za vydatné pomoci laiků, byly v 19. století všudypřítomné spolky. Katolické spolky od roku 1848 velmi často podporují snahu ultramontánních katolíků ohraničit se proti vnějšímu světu a stabilizovat se uvnitř. Slouží k sebepotvrzení proti vznikající měšťanské společnosti, která je vnímána jako nekřesťanská. Neplatí to však vždycky, měly i jiné funkce. 162 Dominantně politickou roli sehrál (Křesťanskosociální svaz pro Němce v Čechách (Christlichsozialen Verband für Deutschböhmen), který založil roku 1897 Ambros Opitz. Spolek měl široké úkoly – vydávat stanoviska ke všem stránkám společenského života, orientovat se na občanská práva ve státě a jejich praktické upotřebení, měl vyvíjet vliv na politické volby, vydávání tisku, podporovat, pečovat o zdravou zábavu, apod. 163 Navazoval vlastně již na dřívější iniciativu Opitzovu, zakládání lidových spolků (Volksverein) s cílem orientovat masy za účelem boje proti omylům a rozvratným tendencím v sociální rovině a pro obhajobu křesťanského pořádku ve společnosti. Postupně přechází z defenzivy k ofenzivě a snaží se křesťanskou společnost skrze lidovou osvětu chránit zejména proti socialistickým tendencím. Podle německého příkladu byl v roce 1905 založen v Děčíně Centrální svaz pro nepolitické katolické spolky v rámci Deutschböhmen (Zentralverband der nichtpolitischen katholischen Vereine in Deutschböhmen). Roku 1905 P. Viktor Kolb založil při příležitosti 5. všeobecného katolického dne ve Vídni Piův spolek (Piusverein). Ten měl propagovat katolický tisk a záhy získal velký ohlas po celé monarchii. Společenský život mělo podporovat Casino. K sociálním otázkám se vyjadřuje také v roce 1891 založená Leo-Gesellschaft (odpovídá německé Görresgesellschaft). Založili ji spolu s dalšími rytíř JUDr. 159 Nordböhmisches Volksblatt, 8. 10. 1873, Nr. 1, Jg. 1. 160 GÜRTLER: Opitz, c. d, s. 26. 161 Die Habsburgermonarchie IV: c. d., s. 234. 162 Josef MOOSER: Das katholische Milieu in der bürgerlichen Gesellschaft. Zum Vereinswesen des Katholizismus im späten Deutschen Kaiserreich. In: Religion im Kaiserreich: Milieus – Mentalitäten – Krisen. Hrsg. Olaf Blaschke – Michael Kuhlemann, Gütersloh 1996, s. 62- 66. 163 Barbara SCHMID-EGGER: Klerus und Politik um 1900. Wissenschaftliche Materialien und Beiträge zur Geschichte und Landeskunde der böhmischen Länder 21, München 1974, s. 95.

50

První číslo Opitzových novin Nordböhmisches Volksblatt, 4. 10. 1873

51

Joseph Alexander Helfert a vídeňský profesor morální teologie Franz Martin Schindler. Klasickou charitativní činností se pak zabývaly již dříve založené spolky, dosti často bývaly reakcí na masovou chudobu 40. let. Často pracovaly ve spojení s ženskými řády či kongregacemi. Mezi ně patří zejména tzv. Vincentina, spolky sv. Anežky, Alžběty, Antonína apod. Vzdělání podporovaly osvětové a vzdělávací spolky – známým je velmi rozšířený školský spolek (Schulverein), ale také například Spolek F. Boromejského (Borromäus-Verein) pro podporu katolické domácí a lidové knihovny, spolek sv. Augustina pro katolický tisk na stavovské Zapomenout nelze na profesní spolky – studentské korporace (od 1844); učňovské (1845), selské, sv. Augustina pro redaktory a nakladatele, učitelské apod. Pak tu byly bratrstva, kongregace, modlitební sp., třetí řád, misijní spolky apod. – některé se starou tradicí, některé nově založené v 19. století – zejména ve spojení s mariánskou úctou a Srdcem Ježíšovým – ty byly nejvíce spojeny s bojem proti liberalismu. Za zmínku stojí Bratrstvo sv. Michala pro papeže a církevní stát a zejména Bonifácův spolek (Bonifatiusverein) určený pro podporu katolíků žijících v diaspoře.164

Varnsdorfský katolický lidový spolek, který založil ihned po svém příchodu do města roku 1870,165 byl údajně jediné místo, kde si Opitz odpočinul, projevil svůj humor, ale i střídmost!166 V osmdesátých letech rychle získávají – i v souvislosti s růstem vzdělávacích spolků – na významu agitační a vzdělávací brožury a zábavní časopisy. Ani zde Opitz nezůstal stranou. V roce 1883 založil úspěšný rodinný časopis Hausblätter – v roce jeho smrti 1907 vychází 19 000 exemplářů, roku 1893 převzal nakladatelství, kde čtyři roky předtím jeho spoluredaktor Josef Gürtler založil ilustrovaný rodinný časopis Immergrün – Opitz jej rozšířil. V roce 1897 se angažoval v politickém týdeníku Egerland, ten ovšem byl finančně příliš nákladný, proto se jej těsně před smrtí vzdal. Nakladatelství a tiskárna Opitz se tak postupně stala renomovanou značkou katolického tisku, což přetrvalo i po smrti jejího zakladatele. Co se týče vzdělávacích brožurek – Opitz vydával celou řadu tematicky nejrůzněji orientovaných textů, edici Volksaufklärung redigoval Josef Gürtler. Do roku 1903

164 Bernhard CASPER: Gesichtspunkte für eine historische Darstellung der deutschen katholischen Theologie im 19. Jahrhundert, in: Entwicklungslinie des deutschen Katholizismus. Hrsg. Anton Rauscher, München – Paderborn – Wien 1973, s. 85-96. 165 SCHINDLER: Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in Österreich, c. d., s. 153. Opitz založil také čtenářský spolek, který se jmenoval St. Paulus-Bücherverein, byl založen roku 1895 a jeho činnost skončila roku 1904 pro nedostatek čtenářů a patrně i pro stále se zhoršující zdravotní stav svého zakladatele – SOkA Děčín: fond Okresní úřad Varnsdorf 1879-1908, K 9. 166 GÜRTLER: Opitz, c. d., s. 20.

52

Opitzovy noviny se změněným titulem Österreichische Volkszeitung z 3. ledna 1887

53

vyšlo 59 svazečků (rozsah 32-56 stran se prodával za deset haléřů) v celkovém nákladu milion kusů.167 Známým autorem katolicko-sociálně zaměřených brožurek byl významný hornorakouský politik Alfred Ebenhoch. Alfred Ebenhoch – právník, katolický politik a básník (1855 Bregenz – 1912 Vídeň), v letech 1888-1901 a 1903-1912 poslanec říšské rady, 1898 hornorakouský zemský hejtman a 1907/1908 ministr zemědělství. Jeho největší politický přínos tkví ve skutečnosti, že napomohl spojení katolické lidové strany Hohenwartova klubu s křesťanskými sociály Karla Luegera.168

Ebenhochovy brožury vycházely z pověření hornorakouského katolického lidového spolku v Linci a na příkladě dvou z nich si můžeme udělat obrázek, jak byly koncipovány, jaký měly obsah. Jedna je věAlfred Ebenhoch nována sociální otázce, druhá obsahuje agitační všehochuť před volbami.169 Přednášky věnované sociální problematice jsou prvoplánově zaměřeny proti sociální demokracii a snaží se vysvětlit, proč právě katolická církev je povolána k řešení této problematiky. Ebenhoch konstatuje, že sociální otázka zajímá celý svět a všechny vrstvy. My katolíci máme z několika příčin povinost tuto otázku řešit: – jsme děti Boží a máme za povinnost se o naše bratry a sestry v Kristu, jež se nacházejí v tísni, postarat – jsme coby církev bojující povoláni v jejich řadách nejen se modlit, ale i bojovat – jako členové katolicko-konzervativní strany jsme převzali povinnost zasadit se za blaho Říše (rakouské – pozn. autor.) a podporu trůnu. Ebenhoch se snažil prostudovat nejdůležitější materiály k dané otázce, za ty považuje spisy Ferdinanda Lassalla a Karla Marxe. Zároveň se však držel katolických sociálních politiků, neboť „sotva se vnořil do socialistických nauk, již cítil potřebu

167 Často byly zaměřeny proti sociální demokracii, Los von Rom apod., ale věnovaly se i církevní historii, aktuálním záležitostem katolické církve apod. Alespoň částečný seznam uvádí SCHINDLER: Das Soziale Wirken der katholischen Kirche in Österreich, c. d., s. 142-143. 168 Srv. SLAPNICKA: Christlichsoziale in Österreich, c. d. TÝŽ: Oberösterreich – unter Kaiser Franz Joseph, c. d. 169 Alfred EBENHOCH: Sieben Vorträge über die „soziale Frage“, Linz 1887; TÝŽ: Leset mich! Einige Worte an das christliche Volk zur Orientierung im bevorstehenden Wahlkampfe, Linz 1891.

54

Ambros Opitz vydával také časopisy – Immergrün byl měsíčníkem pro zábavu a poučení, obálka II. ročníku z roku 1900

55

chránit se před voláním sirén církevní jistotou.“ Přiznává, že jeho přednášky jsou hlavně pečlivě shrnutý materiál vždy s ohledem na věčné pravdy naší svaté víry. Budou se týkat problematiky obecně, statistiky, dějin socialistického hnutí se zvláštním ohledem na Schulze-Delitzsche, Lassalla, Marxe a jeho rudých internacionál, podstaty socialismu a ideje křesťanského socialismu. Prapříčinou všech sociálních problémů je odklon od katolické církve a víry, v užším slova smyslu pak zavedení stroje, i když přinesl i pokrok. Následují dějiny průmyslové výroby ve velmi narativní podobě do momentu, kdy vznikly dva tábory – kapitalisté a dělníci. Pak musí logicky vzniknout protikapitalistická organizace a pakliže se nenajde nikdo jiný, přijdou extrémní socialisté typu sociální demokracie. Socialistický stát považuje za nereálný a pokud by se zrealizoval, pak by to byl krvavý převrat, kde by došlo pouze ke změně rolí. Jako prvního průkopníka křesťanských socialistů uvádí Wilhelma Emanuela svobodného pána z Ketteler, mohučského biskupa (1811-1877). Ten již v roce 1848 přednesl cyklus přednášek na dané téma, z nichž snad jediná se týkala uvedené tematiky – povinnost křesťanského soucitu, v šedesátých letech, když dělnická otázka začala být aktuální, sepsal již skutečně odbornou příručku. Následuje kanovník Monsang, to jsou sedmdesátá léta, pak již rytíř Karl Vogelsang a noviny Vaterland. Volební příručka je pestřejší – je psána pod heslem: Dem Volke zu Nutz, dem Gegner zu Trutz! Arsenálem zbraní je katolická církev – ta bojuje za nezávislost křesťanského lidu, musíme ho znovu osvobodit od židoliberalismu, který jej zpočátku vedl k toleranci, pak lhostejnosti a posléze k nepřátelství k církvi, čímž jej připravil o všechno. Následuje kritika liberalismu a oblíbené příklady jeho působení – krach na burze 1873 a následná hospodářská krize, která je jemu přičítána (této argumentace i Opitz pravidelně užíval pro Varnsdorf), deficitní rozpočet v osmdesátých letech, podpora nacionalismu – to i ze strany konzervativních katolických poslanců. Zatímco německý lid v Rakousku jen platí nové daně, oni velkoryse rozdávali peníze slovanským národům, liberálové také chtějí v rámci agrární reformy odlehčit českým zemím a přitížit zemím alpským, stejné hříchy mají opět také konzervativní poslanci. Nechyběla ani kauza postátnění Severní dráhy se známou rolí Rothschildů. Katolická strana bude aktivně podporovat především střední stav, čímž jsou míněni sedláci, živnostníci a řemeslníci, zejména poslední dvě skupiny jsou industrializací nejvíce ohroženi. V podstatě by jim pomohla reglementace trhu a znovuzavedení jistých „cechovních“ principů, proto by neměli být voleni liberálové, kteří vše ještě zhorší, neboť stále více se mezi nimi vyskytují židé, kteří z volného kapitalismu profitují. Další část brožurky je pak věnována vysvětlení postupů, které mohou poslanci použít při prosazování požadavků ku blahu voličstva – mohou podat návrhy zákonů, interpelovat, pronést projev. Zásadní pozornost je pak věnována konfesní škole a pokusům prosadit podpůrné zákony. Při této příležitosti autor považoval za nezbytné vysvětlit pojem konfesní škola, přičemž za podstatné považuje zdůraznit, že v žádném

56

případě se nejedná o snížení kvality vzdělání, neboť jednak děti jsou „zřítelnicí oka našeho“170 a pak církev v tomto oboru špičkově působí po tisíciletí. Jak aktuálně katolická církev na vzdělávacích programech pracuje, lze ukázat na protokolech posledního katolického dne – lze je zakoupit. Katolické církvi se rovněž předhazuje, že chce vládnout – ona nechce vládnout, chce pouze sloužit lidu, učinit ho šťastným. Znovu zpět ke konfesní škole. Co to je? Zde rozlišuje mezi „formell-confessionellen Schule“ a „materiell-confessionellen Schule“. V prvním případě jsou děti i učitel rozděleni dle náboženství a podstatné je, že učitel nepřenáší náboženství do vyučovacích předmětů. Naopak druhý model představuje sice braní ohledu na konfesi dětí (podtrženo Ebenhochem), ale podstatou je zejména na obecné škole prezentovat dětem náboženství, kde je to jen možné, neboť obecná škola má v prvé řadě vychovávat a to náboženství dokáže nejlépe. Zatím běží boj o to, aby alespoň řídící učitel musel zastávat konfesní postoj, neboť za současného stavu tzv. simultánní školy spočívající ve dvou hodinách náboženství týdně s unaveným katechetou, přichází zejména na venkově veškerá výchova vniveč. Nakonec upozorňuje, že církev není nebezpečná státu, neboť zastává heslo „co jest Boha, Bohu, co jest císařovo, císaři“. Ke konci brožurky pak byl učiněn pokus dát čtenáři přehled o rozložení sil v poslanecké sněmovně pochopitelně s akcentací na zájmy křesťanských sociálů a pobídkou je volit do říšské rady.171 Na úplný závěr Ebenhoch dodal několik volebních hesel – například „Wir haben ein gerechtes Urtheil nicht zu fürchten nebo Der Judenliberalismus will um jeden Preis ans Ruder kommen. Dann aber, wehe Dir, armes Volk!“ap. 172 Nástup křesťanských sociálů znamenal riziko rozdělení katolického kléru. Vláda chtěla situaci využít k posílení svých pozic – zejména ministerský předseda Paul Gautsch se angažoval a prosadil navýšení vskutku mizerných platů pro nižší klérus, zvýšil příspěvky pro stavbu nových kostelů a pomohl 1892 prosadit na místo olomouckého knížecího arcibiskupa Dr. Theodora Kohna, po 300 letech šlechtických kandidátů se prosadila osoba měšťanského původu.173

170 EBENHOCH, Leset mich, c.d., s. 46. 171 Na volební agitaci se aktivně podílely i oficiální církevní instituce – svědčí o tom i opakované pastýřské listy litoměřického biskupa z let 1890, 1891. V prvém listě brojí zejména proti „neřádnému a přehnanému“ nacionalismu – dává za příklad Krista, který nechtěl národní, ale obecnou církev. Ve druhém přímo nabádá, aby byli voleni nejen katolíci, ale i dobří katolíci, ne podle jména – Archiv Biskupství Litoměřice: fond Consistorial-Currende der Leitmeritzer Diözese, 73/1890, s. 799n., 77/1891, s. 835n. 172 – Židovský liberalismus se chce dostat k veslu za každou cenu, pak ale běda tobě, nebohý národe! Které mají docílit „pak vysvitnou nádherné červánky na vybojovanou nezávislost křesťanského národa a aleluja z hrdel.“ miliónů zažene slzy židovského útlaku.“ EBENHOCH: Leset mich, c. d., s. 54 173 Die Habsburgermonarchie 1848-1914, Bd. VII – Verfassung und Parlamentarismus, I. Teilband – Verfassungsrecht, Verfassungswirklichkeit, zentrale Repräsentativkörperschaften, Wien 2000, s. 818.

57

Program křesťanských sociálů byl zprvu, spíše než křesťanský či sociální, přehledem antiliberálních stížností malých živnostníků převážně vídeňských a nižšího úřednictva – to ostatně velmi dobře dokumentují i Ebenhochovy texty. Širší dimenze hnutí získalo až v okamžiku, kdy se s Karlem Vogelsangem a Franzem Martinem Schindlerem spojil advokát Dr. Karl Lueger. Výsledkem jejich diskusí byl Schindlerem formulovaný program pro volby do říšské rady 1891. Hnutí se rychle emancipovalo, zejména když roku 1894 disponovalo moderními novinami – Reichs-post, jejichž založení inicioval po návratu z katolického dne v Linci 1892 právě Opitz.174 Ten rovněž spoluzakládal křesťansko-sociální svaz pro Deutschböhmen se sídlem ve Varnsdorfu. Politicky se do popředí ovšem jednoznačně dostává Karl Lueger, pozdější starosta Vídně, který za svůj úspěch mohl děkovat zejména talentu demagogické agitace a populismu, nakonec byl podpořen i papežem proti konzervativním církevním stížnostem.175 Opitz nezůstával jen u praxe angažovaného katolického novináře, sám se postupně stále více angažoval v bezprostřední politice, zde však díky své povaze ani ve vlastních kruzích nebyl vždy přijímán bez výhrad. Postupně se vyhraňující nacionálně centristické německé hledisko samozřejmě bylo terčem útoků ze strany Čechů, ale i konzervativních katolíků, v dobové hře však Opitzův pohled měl svou logiku, zejména se to projevilo po nástupu Schönererova hnutí Los-von-Rom.

KATOLICKÉ DNY A TOUHA PO KATOLICKÉ STRANĚ Opitz měl veliké zalíbení v německých katolických sjezdech, které v Německu byly jedním z výsledků roku 1848 a do roku 1866 se konaly i ve městech rakouské monarchie, roku 1860 dokonce v Praze. Jejich význam trefně charakterizoval hlavní představitel německé katolické strany Zentrum, Ludwig Windthorst. Na katolickém dni 24. 8. 1890 v Koblenzi ve svém projevu zdůvodnil význam těchto sjezdů ve vítězství duchovní síly, ke kterému mohou přispět. Jako zářný příklad uvedl kardinála Newmana v Anglii, u jehož rakve se nakonec sešli všichni bez ohledu na stranické či konfesní zařazení – všichni vzdali hold tomu, co vykonal.176

174 Srv. G. PFAFFENBERGER: Die „Reichspost“ und die christlich-soziale Bewegung (Diss. Wien 1948). Kromě toho se Opitz podílel i na vydávání vzdělávacích brožurek Volksaufklärung – do roku 1907 jich spatřilo světlo světa kolem dvou milionů, týdeníku Landbote pro agrární a živnostenské zájmy, Konferenzblatt pro německé katolické duchovenstvo. 175 Herwig WOLFRAM, Helmut RUMPLER (Hrsg.): Österreichische Geschichte 1804-1914. Eine Chance für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Staatsverfall in der Habsburgermonarchie, 1997, s. 492-494. 176 Ludwig Windthorst (1812-1891), herausgegeben und erläutert von Hans-Georg ASCHOFF, Paderborn 1991, s. 74-76. Windthorst byl největším Bismarckovým protivníkem v době kulturního boje.

58

V sedmdesátých letech ožívala myšlenka celorakouského dne – první se konal 1877 ve Vídni, druhý až roku 1889 opět ve Vídni, kde již byla významně akcentována sociální otázka a diskutovalo se o katolické vědě. Katolický den 1892 v Linci177 měl sociální otázku jako hlavní téma, zde došlo také k roztržce mezi konzervativci a křesťanskými sociály, 1896 v Salzburku se jednalo zejména o agrární otázce a projednávaly se také organizační změny, na nichž se kromě hraběte Arnošta SilvaTaroucca podílel právě i Ambros Opitz. Na následujících dnech se pak řešily otázky tisku, reakce na papežské odsouzení moderny. Moderna a integralismus. Proces církevní obnovy na přelomu 19. a 20. století byl velice různorodý. Pod názvem „nový katolicismus“, později „modernismus“ viděli současníci řadu faktorů, které vycházely ze zkušenosti liberalismu. Jednalo se o znovudefinování problematiky tradiční koncepce církve na základě sociálních a politických změn, pastorace a životního stylu angažovaných křesťanů v moderní společnosti, obnovení exegese, teologie a náboženské filozofie. I v habsburské monarchii byli lidé, kteří byli z „modernismu“ obviněni – Enrica von Handel-Mazetti, Peter Rosegger, přední křesťansko-sociální politik Joseph Scheicher, prelát Franz Martin Schindler a dokonce vídeňský kníže arcibiskup Gustav Piffl, který byl takřka jmenován kardinálem. Přičemž spisovatel Peter Rosseger své názory prezentoval ve svém časopise Heimgarten, ostatní však měli méně tiskových příležitostí, některé příspěvky vyšly v Correspondenzblatt für den katholischen Klerus Österreichs. Hlavním sídle tzv. Integralistů byla Vídeň – zde se setkáváme s dogmatikem profesorem Ernstem Commerem (1857-1928), Richard von Kralik, dominikán P. Albert Maria Weiß, redemptorista P. Augustin Rösler a zvláště P. Anton Mauss, vydavatel Österreichisches Katholisches Sonntagblatt a dalších katolických tisků. 178

177 Tento sjezd byl vysokou církevní hierarchií ještě ignorován, ale už na dolnorakouském dni 1894 se zúčastnili kardinál-arcibiskup vídeňský Anton Gruscha, biskup z St. Pölten Johannes Rössler a nuncius Agliardi – srov. Die Habsburgermonarchie 1848-1914, Bd. VII – Verfassung und Parlamentarismus, I. Teilband – Verfassungsrecht, Verfassungswirklichkeit, zentrale Repräsentativkörperschaften, Wien 2000, s. 836. 178 Katolická moderna (modernismus) je však dodnes předmětem diskusí. Nedávno zemřelý německý teolog Karl Rahner tento pojem definoval následujícím způsobem: katolická moderna je souborný název pro teologicky nesprávné nebo zkreslené názory, které vznikly okolo r. 1900 na základě jinak oprávněného přání (ba trvalé povinnosti) zvěstovat obsah křesťanské víry lidem své doby přiměřenějším způsobem... (RAHNER, VORGRIMLER: Teologický slovník, c. d., s. 182) Problém se však dnes chápe mnohem šířeji, jak svědčí například sborník ze symposia pořádaného katolickou universitou v Eichstättu. Pro F. X. Kaufmanna je pojem katolicismus přehledný – ten představuje již nikoli pouze polaritu k reformaci, ale dochází zde k sémantickému posunu ve smyslu konfesní identifikace s papeži věrným katolíkem. Moderna obecně však byla patrně v plném smyslu vymezena až v osmdesátých letech 20. století, spolu s postmodernou, uvádí autor úvodního referátu. Tyto úvahy však neplatí u moderny uvnitř katolické církve, jež je brána jako polemický směr z přelomu 19. a 20. století, zasažený hlavně liberalismem a racionalismem. Od vydání encykliky Pascendi po dobu těsně před druhým vatikánským koncilem je zároveň vnímána jako pojem, jenž stojí v kontrastu k vnitrokatolickým reformám. Badatelské pole je však stále otevřeno pro řadu otázek, jak dokazují ostatní referáty, jež

59

S konzervativními trendy v katolické církvi souvisí i znovuobjevení novotomismu v římskokatolické teologii v 19. století. Započalo za papeže Pia IX. konstitucí O katolické víře (1870), mělo svůj vrchol za papeže Lva XIII. v encyklice Aeterni Patris (1879) a dovršilo se ve 24 tomistických tezích zveřejněných Piem X. v r. 1914 jako reakce na modernismus. Novotomismus rozvíjí systém metafyziky, ontologie a gnozeologie. Všecka filozoficko-teologická díla a zkoumání se mají měřit s učením, které zastával Tomáš Akvinský. Mimo katolickou církev se novoscholastici snažili prostředky tomistického myšlení odpovídat na aktuální otázky 19. a 20. stol. Z českých novotomistů jsou nejvýznamnější dominikáni Metoděj Habáň, Silvestr Braito a Reginald Dacík.

Katolické dny byly sice určeny pro všechny katolíky monarchie, ale do roku 1907 probíhaly třicet let výlučně v němčině a také tematicky byly především německými dny.179 Kromě toho se konaly i regionální katolické dny, Opitz organizoval severočeské.180 Poprvé byl učiněn pokus katolický den zorganizovat v roce 1887 ve Varnsdorfu. Opitz sem svolal na 19. srpna u příležitosti kněžského jubilea Lva XIII. katolický den, kterého se zúčastnilo asi 2 000 katolíků.181 Katolický den byl přijat s určitými rozpaky, jak ukázalo i složení přítomných celebrit. Za biskupství byl delegován kanovník dr. Michel, biskup zaslal pouze pozdrav a požehnání, neobjevil se ani Opitzův přítel, tehdejší prorektor univerzity Wenzel Frind, i když zde byl asi důvod jiný, soudě podle jeho postojů ve srovnatelných situacích. Ale kromě odborníka na sociální otázku profesora Franze Martina Schindlera, který předtím působil

se snaží problém řešit v nejširším diachronním, ale i společenském kontextu. (Katholizismus und Moderne als Aufgaben künftiger Forschung, Moderne als Problem, in: Moderne als Problem des Katholizismus, Urs ALTERNATT unter Mitarb.von Peter SCHULZ (Hrsg.), Eichstätter Beiträge, Bd. 28: Abt. Philosophie und Theologie 6, Regensburg 1995, s. 10 n.) Pro získání nezbytného přehledu a základní sumy faktů potřebných pro další úvahy je nejužitečnější použít základní slovník církevních dějin, kde jsou přehledně analyzovány hlavní směry „modernismu“, jež se objevily především ve Spojených státech, Francii, Itálii a Německu. Srov. též Jiří H ANUŠ : Modernismus. Pokus o změnu vědeckého paradigmatu, in: Zajatci hvězd a snů. Katolická moderna a její časopis Nový život (18961907), Praha – Brno 2000, s. 42-83 či nejnověji sborník (ed.) Zdeněk KUČERA, Jan B. LÁŠEK: Modernismus. Historie nebo výzva? Studie ke genezei českého katolického modernismu, Edice Pontes Pragenses sv. 24, Praha 2002. 179 Die Habsburgermonarchie 1848-1918 IV.: c. d., s. 205-208. Severočeský Katolický den se dále konal roku 1888 v Jiříkově, 1889 ve Šluknově a 1890 opět ve Varnsdorfu. V novém století se z nich staly sjezdy pro Deutsch-Böhmen – 14. a 15. 8. 1904 byl opět ve Varnsdorfu. 180 Die Habsburgermonarchie 1848-1918 IV.: c. d., s. 208. 181 Österreichische Volkszeitung, 19. 8. 1887, Nr. 31, 15. Jg. – s. 4-7. Srv. též Verhandlungen der ersten nordböhmischen Katholiken-Versammlung in Warnsdorf abgehalten am 15. August 1887 gleichzeitig als Fest-Versammlung zur Feier des 50-jahrigen Priester-Jubiläums Sr. Heiligkeit Papst Leo XIII, Warnsdorf 1887.

60

v Litoměřicích,182 přijel do papežskými a říšskými barvami vyzdobeného sálu Kolosea host nejmilejší, salzburský poslanec Georg Lienbacher. Již čtrnáct dní před zahájením sjezdu se objevil v novinách jeho portrét a bylo vysloveno velké očekávání.183 Georg Lienbacher, 184 ač ne duchovní, ale právník a vrchní zemský soudní rada ve Vídni se stal hybnou silou vzestupu konzervativců v Salzburku. Při volbách do zemského sněmu přes politizaci farářů konzervativci prohráli, také proto, že měli málo kandidátů. Proto začali navrhovat i sedláky, což mělo do jisté míry úspěch a selské vrstvy postupně přešly ke konzervativcům. Na tom všem měl podíl i Lienbacher, který zároveň vydává časopis Öffentliche Sicherheit, kde se snaží o propojení sociální a náboženské otázky. V sedmdesátých letech kromě aktivního vystupování v salzburském zemském sněmu zakládá katolické lidové spolky, katolické selské spolky, kasína apod. a začíná postupně přemýšlet o politické straně. Lienbacher se také snažil o rozšíření volebního práva a angažoval se v agrární otázce – otázce získání voličstva. Nezůstává ovšem bez konkurence – 5. 2. 1883 vzniká salzburský selský spolek (Bauernverein) – iniciátorem je redaktor Linzer Sonntagsblattes Hans Kirchmair, který ovšem je pod vlivem Schönerera (v Čechách vznikl podobný spolek roku 1882) a jeho politický program je směs nacionalismu a ochranářských opatření. Kromě agrární problematiky se Lienbacher zabýval i školskou otázkou, oživil proti opozici liberálů myšlenku katolické univerzity v Salzburku185 a v letech 1884-1888 byl prezidentem katolického univerzitního spolku. Tím kromě jiného beze zbytku nadchl Opitze, který tento spolek neúnavně propagoval ve svých novinách,186 dokonce vznikla představa založit pobočku univerzitního spolku ve Varnsdorfu. Lienbacher zato rád převzal předsednictví katolického sjezdu.

Salzburger Volksblatt proto o to pečlivěji sledoval katolický sjezd, kde možná mohla vzniknout centristická katolická strana nacionálního charakteru. Nestalo se tak. Tak alepoň vyčetl litoměřickému biskupovi Schöbelovi, že pod devizou „nic politického“ zakázal „i vše nacionální“, dokonce napsal, že na sjezdu jistě nebyli konzervativci, neboť pak by se už vůbec nikdo k němectví nehlásil.187 K tomuto tématu se dostaneme později.

182 Archiv Biskupství Litoměřice: fond Consistorial-Currende der Leitmeritzer Diözese, 51/ 1887, s. 478. 183 Österreichische Volkszeitung, 2. 8. 1887, Nr. 36, 15. Jg. – s. 3. 184 STEINKELLNER: Georg Lienbacher, c. d. 185 Tato myšlenka získala v litoměřické diecézi širokou podporu samotného biskupa – srov. Archiv Biskupství Litoměřice: fond Consistorial-Currende der Leitmeritzer Diözese 67/1890, s. 705. 186 Extrabeilage zur Österreichische Volkszeitung, 19. 8. 1887, Nr. 33, 15. Jg. 187 STEINKELLNER, Georg Lienbacher, c. d., s. 71.

61

Úřední dopis Ambrose Opitze svému konkurentu Eduardu Strachemu, 10. 7. 1901

62

Společným cílem Opitze i Lienbachera bylo založení katolické strany dle německého Zentra. Opitz si již od roku 1884 stěžoval, že „bez německé-katolické strany jsme zástupci bez vojáků“. A že řada německých konzervativců kvůli nedostatečné politické organizaci volí liberály.188 Obecně také podporoval všechny Lienbacherovy kroky včetně zákonné ochrany německého státního jazyka.189 Lienbacher byl od konce sedmdesátých let a v letech osmdesátých také členem říšské rady, kde paralelně prosazoval svou myšlenku nacionálně konzervativní strany, čímž se zvyšovaly rozpory mezi ním a tzv. železným kruhem, fakticky se však ani tam neprosadil. Lienbacher i Opitz měli od počátku osmdesátých let nejen ideu strany, ale i poněkud fantasmagorickou představu vyústění nacionálního boje190 – až se všichni vyčerpají vzájemným bojem, měla by vzniknout veliká, všemi národy tvořená konzervativní strana. Oba nakonec spolupracují s Luegerovými křesťanskými sociály. Jisté propojení tu je i přes Vaterland angažující se přes křesťanskosociální otázky, který v mnohém přispěl i k diskusi kolem přípravy encykliky Rerum novarum (1891). Nadšeným spolupracovníkem je Opitzův přítel Schindler, ale například vídeňský arcibiskup Gruscha se do roku 1894 spolu s pražským kardinálem Franzem Schönbornem stavěli ke křesťansko-sociálnímu hnutí zdrženlivě.191 Oscilovali mezi potřebou doby a obavou z politizace katolictví. Také na nižší úrovni litoměřické diecéze byla snaha co nejvíce v sociálním kontextu akcentovat víru. Sociální působení katolické církve mělo fungovat institucionálně přímo pod dohledem duchovních, laici mohli působit v katolických spolcích, v sociálních institucích pod vedením církve, vše s akcentem na sociální výchovu skrze víru, uzdravování a spasení celé společnosti.192 Nakonec 188Tamtéž, s. 247. 189 Tamtéž, s. 246. 190 Tamtéž, s. 204, srv. též Die Habsburgermonarchie 1848-1918 IV., c. d., s. 100. 191 Opitz se ale Gruschy ve svých novinách často zastával – právě kvůli jeho sepětí s Kolpingovými tovaryšskými spolky v Německu – srv. Österreichische Volkszeitung, 1. 7. 1899, Nr. 26, Jg. 27, s. 4 – Das Abfallblatt, die Ostd. Rundschau, griff den Cardinal Gruscha in gemeiner Weise an, weil er als Ehren-Präses der Gesellenvereine zu den Kosten des Gesellenvereines-Jubiläum in Köln 1000 Mark gespendet hat. Es schrieb: Also Herr Cardinal Gruscha, der soeben vom Kaiser Franz Josef das Barett erhielt, spendet 1000 Mark für eine reichsdeutsche Partei! Wenn aber reichsdeutsche Vereine die deutschen Schulen an den Sprachgebieten in Oesterreich und evangelischen Gemeinden unterstützen, dann schreit das clericale Preßgelichter über die „rollende Mark!“ und Landesverrath…. …(tak pan kardinál Gruscha, který právě dostal baret od císaře Františka Josefa, věnoval 1000 marek jedné říšskoněmecké straně! Když ale říšskoněmecké spolky podporují německé školy v jazykových oblastech v Rakousku a evangelické obce, pak křičí klerikální pisálkové o „točící se marce“ a vlastizradě…) – termín „rollende (Reichs)mark“ – byl zřejmě terminus technicus v katolických kruzích – srv. např. Rudolf VRBA, Österreichs Bedränger. Die Los-von Rom Bewegung (Studien über politische religiöse und soziale Zustände der Gegenwart), Praha 1903. 192 Biskupství Litoměřice: fond Consistorial-Currende der Leitmeritzer Diözese 29/1894, s. 263.

63

se však postupně dostávají do izolace pro svou vyhraněnou akcentaci nacionální otázky, zvláště Lienbacher již koncem devadesátých let stál v opozici proti všem.

OSAMĚLÝ BOJOVNÍK ZA KATOLICKOU CÍRKEV Opitz byl pak ještě v letech 1895-1901 poslancem zemského sněmu za volební okres Jiříkov-Království-Filipov,193 kde ostře vystupoval proti rozvíjejícímu se hnutí Pryč od Říma. Po jeho smrti si oba duchovně Opitzovi velmi blízcí životopisci hořce stěžují, že vlastně nikdo za jeho života neocenil jeho činnost, ani litoměřické biskupství se mu nikdy neodměnilo. Z významnějších osobností mu zůstal věrný jen již opakovaně jmenovaný Wenzel Frind, a dvorní rada, člen panské sněmovny a univerzitní profesor dr. Franz Martin Schindler.194 Wenzel Frind (1843 Lipová/Hainspach – 1932 Chotěšov) syn tkalce, studoval seminář v Litoměřicích, roku 1866 byl vysvěcen na kněze, krátce působil ve Varnsdorfu jako kaplan – od 1867 pokračoval ve Vídni v teologických studiích (Priesterbildungsinstitut zum hl. Augustin), navrátil se do Litoměřic, zde se 1872 stal profesorem morální teologie, roku 1873 získal doktorát na vídeňské univerzitě, od 1878 profesorem morální teologie na pražské univerzitě, 1885/6 rektorem německé univerzity v Praze, zde se aktivně podílel na dělení univerzity a zasloužil se o udržení teologické fakulty jako součásti Německé univerzity – 1887 vládní rada, od 1890 členem metropolitní kapituly u svatého Víta. Od roku 1901 pražským světicím biskupem, který měl pomoci řešit národnostní problematiku v oblastech s dominantně německým osídlením.195

Ti se také zúčastnili pohřbu, Frind celebroval slavnostní rekviem, Schindler se s mrtvým rozloučil, děkan Funk četl tichou mši. Dalšími přítomnými byli kromě řady duchovních také například poslanci Anton Pergelt a Eduard Strache, který byl i jeho ideovým i podnikatelským konkurentem, leccos se ovšem v posledních letech již urovnalo.196 Ze světských prominentů kondolenci zaslali Karl Lueger a místodržící hrabě Karl Maria Coudenhove.

193 HUBER: Ambros Opitz, c. d., s. 13. 194 V Litoměřicích měl ještě oporu v Dr. Josefu Schindlerovi, který byl bratrem Franze Martina a na přelomu století působil jako profesor v semináři, rovněž se zabýval sociální problematikou. 195 Byl kompromisním „národním německým“ kandidátem spolu s „českým“ Dr. Františkem Kráslem, oba prosazovala vídeňská vláda. Pražským arcibiskupem byl kardinál Leo Freiherr von Skrbensky. Tímto činem se Vatikán snažil odsunout požadavek vzniku nové diecéze v severních, popř. severozápadních Čechách (uvažovalo se o Chebu, Plzni, ale i Teplé a Želivě) – srov.: Die Habsburgermonarchie IV, c. d., s.78-79. 196 GÜRTLER, Opitz, c.d., s. 79 n.

64

Nekrolog se snažil postihnout jeho osobnost, oceněny jsou zejména jeho služby pro německou věc v katolické církvi.197 Nekrology se objevily i v řadě politických listů – Prager Abendblatt, Bohemia, Kärtner Tagblatt atd, kde mu vesměs jednoznačně přičetl k dobru boj o německou katolickou církev, na jeho zájem o sociální otázku si ale nevzpomněl takřka nikdo. Zkusme Opitzovy názory a postoje shrnout. Hájení německých (a v prvé řadě katolických) zájmů opravdu považoval za politickou nutnost, můžeme srovnat jeho projevy na volebních shromážděních v Království, Jiříkově a Filipově do zemského sněmu v prosinci 1899.198 Opitz se na uvedených volebních shromážděních prioritně věnoval jazykové otázce. Čechům přisoudil snahu prosadit trialismus – citoval svého mladočeského kolegu ze zemského sněmu Herolda, který se vyjádřil na Palackého dni v Praze, že pokud Češi nezískají rovnoprávnost vůči zdejším Němcům podle maďarského vzoru, pak nemají žádný zájem na udržení Rakouska. Podobně se prý vyjadřoval i další mladočeský poslanec Kaštan. Byl samozřejmě ostře proti jakémukoli federalismu, z principu, ale i proto, že by dva a půl milionů zdejších Němců bylo odříznuto od devíti milionů zbylých Němců v Rakousku. Pak pohovořil o struktuře a práci zemského sněmu, o štvaní schönereriánů. Těm se i ve svých novinách věnoval intenzivně – následná satira na Schönerera je poměrně ilustrativní:199 Die große Bulle Schönerers an seine Getreuen und Ungetreuen. Wir Georg der Erste, Schönerer, von Wodans Gnaden, Herr auf Rosenau, Stellvertreter Bismarcks, ungeistliches Oberhaupt der Abfallsbewegung, decretieren mit oberherrlicher Nachtfülle und thun allen neugewählten deutschradicalen Abgeordneten kund und zu wissen, wie folgt: Bismarck ist groß und ich Georg Schönerer bin sein Prophet; wer mich nicht ehrt, ist des Alldeutschthums nicht wert.

197 Dr. F. H., Totenschau, in: MNExKl 30 (1907), s. 323. Ambros Opitz – Weltpriester und bischöfliche Notar … hodnocení … da er als Deutschböhme die Sinnung seines Volkes wohl kannte, sah er sich vearnlaßt, in seinen späteren Kundgebungen die nationale stärker zu betonen, so zwar, daß ihm das Verdienst nachgewiesen werden kann, den zentralistisch-deutschen Gedanken auch in den antiliberalen Kreisen Deutschböhmens zur Herrschaft gebracht und durch seine Einfluß bewirkt zu haben, daß das nationale Zwittertum unter den deutschen katholischen Klerus in Böhmen einen gesunden nationalen Fühlen Platz gemacht hat. (Protože on jako český Němec poznal dobře mysl svého národa, cítil nutnost se ve svých pozdějších projevech více zabývat národní otázkou, takže mu může být přiznána zásluha o uvedení centralisticky-německých myšlenek i do antiliberálních českoněmeckých kruhů a svým vlivem se zasadil, že národní obojakost pod katolickým klérem v Čechách ustoupila zdravému národnímu cítění). 198 Österreichische Volkszeitung, 15. 12. 1899, Nr. 50, Jg. 27, Wählerversammlung des Landtags-Abg. Opitz in Nordböhmen. 199 Österreichische Volkszeitung, 29. 1. 1901, Nr. 5, Jg. 29, s. 1.

65

Niemand kann mir und dem Wolf dienen; zuerst komme ich, dann kommt lange nichts, dann mein aufs Ehrenwort getreuer Iro – und ganz zuletzt der K. H. Wolf, seit seiner Verbindung mit den Juden beschnitten an Herz und Ohren. Jeder deutschradicale Abgeordnete hat sich mir ergebenst zu Füßen zu legen, mein Wille ist für mich das höchste Gesetz. Ich werde keinen Club bilden, das ist eine Dummheit, denn der Club bin ich, und nur wer sich mir anschließt, ist beim wahren deutschen Club. Jeder von euch mache sich „los von Rom“, denn ich dulde keinen zweiten Papst neben mir; ich allein bin unfehlbar unter allen Deutschen Österreichs. Wer bei Rom bleiben will, packe sich hinaus aus unserer Mitte, nur als zahlender Gast kann er noch geduldet werden! Wer dem Schönererclub angehören will, wo jeder zu schweigen hat, und nur ich immer das große Wort führe, darf den österreichischen Doppeladler nur einköpfig sehen. Er muß deshalb mit einem Auge schielen, wohin brauche ich euch nicht zu sagen. Jeder echte Schönererianer hat mindestens alle Tage einen Juden mit Haut und Haar zu verspeisen; er darf mit den Söhnen keine Gemeinschaft haben, wäre es auch nur zur Zeit der Wahlen. Jeder Judenfreund, und sei er ein Wolf, ist Schönerers Freund nicht mehr. Was ich euch da verkündet habe, sind unverfälschte Worte, auf die jeder, der deutsch-radicale Ohren hat, hören muß, sonst werde ich ihm den urdeutschen Stiefel geben! Also, ihr deutschen Mander, Laßt euch sagen, Wie viel’s für euch hat im Reischrath g’schlag’n: Wer nicht ist für Schönerer Ist kein wahrer Deutscher mehr! Gegeben unter der Cognacflasche zu Rosenau am 18. Hartungs im Jahre 2013 nach Noreja im zweiten Jahre meines Abfalles. (Spaßvogel) Georg der Erste Schönerer200

200 Velká bula Schönererova věrným i nevěrným My Georg první Schönerer, z Votanovy milosti pán na Rosenau, zástupce Bismarckův, neduchovní vůdce Hnutí odpadlíků, velkopansky nařizujeme a všem nově zvoleným německým radikálním poslancům dáváme na vědomí, že: Bismarck je veliký a já Georg Schönerer jsem jeho prorokem, a kdo mě nectí, není všeněmectví hoden. Nikdo nesmí sloužit mě a zároveň Wolfovi, nejdřív jsem já, a pak dlouho nic, potom můj na čestné slovo věrný Iro – a docela naposled K. H. Wolf, od svého spojení se židy obřezán na těle i na duchu. Každý německý radikální poslanec se mi co nejoddaněji musí složit k nohám, moje vůle je tím nejvyšším zákonem. Nebudu zakládat žádný klub, neboť klub jsem já, a kdo se ke mně připojí, bude v tom pravém německém klubu. Každý z vás ať jde pryč od Říma, neboť nestrpím vedle sebe druhého papeže; já sám jsem jediný neomylný ze všech Němců v Rakousku. Kdo chce zůstat u Říma, ať se klidí z našeho středu, jen jako platící host může být ještě trpěn!

66

Zdůraznil nutnost jednotného postupu německých poslanců. Opitz také vyjádřil naději, že Češi snad přece jen dostanou rozum a zanechají svých vizí národního státu, čímž by mohl zavládnout mír v Čechách a potažmo i v zachovaném velkém Rakousku. Je to dobová nacionální agitace, ale v Opitzovi zbylo i kousek osvícenského josefínského dědictví. Opitz nebyl prost ani antisemitismu, nezastával však antisemitismus rasový, ale velmi přesně rozlišoval, byl-li oponent žid či nikoli. Typický je článek, kdy se na jedné straně distancuje od Schönererových antisemitských štvanic ve Vídni, na straně druhé upozorňuje na protikřesťanské štvaní (Christenhetze) „židovské“ Presse, kterou vedou „neobřezaní“ redaktoři.201 O hilsneriádě či Dreyfusově aféře pochyby nemá, naopak se domnívá, že židům všechno projde, popřípadě opakuje, že co je to vše proti nadávkám katolickým duchovním ze strany židů (popřípadě židů dle novinových titulků).202 Nittelova starokatolická církev již byla koncem devadesátých let uzavřenou záležitostí, v tom měl Opitz zcela pravdu. Objevily se ale nové skutečnosti, se kterými se církev musela vyrovnat, v prvé řadě to byla sociální otázka a existence sociální demokracie. Těžce si vytvářela vlastní sociální strategii, Opitz na ní má velké zásluhy. Dostával se tak zejména prostřednictvím svých novin Österreichische Volkszeitung často do střetu i se sociálně demokratickými listy, zejména s domácí Nordböhmische Volksstimme, v tomto listě je Volkszeitung označována jako Opitztante,203 stejně tak se objevují cílené útoky při schůzích apod. Dokonce i v rámci oblíbeného

Kdo chce patřit do Schőnererova klubu, kde každý musí mlčet a jen já mám velké slovo, smí rakouského dvojhlavého orla vidět jen s jednou hlavou (zjevná narážka na říšskoněmeckou orlici). Musí tudíž šilhat na jedno oko, kam, to vám nemusím vykládat. Každý pravý Schönerián má každý den pozřít nejméně jednoho žida i „s chlupy“; se syny nesmí jít do spolku, i kdyby to bylo jen v čase voleb. Každý přítel židů, i když to bude vlk (Wolf), už není Schönererovým přítelem. Co vám zde zvěstuji, jsou upřímná slova, na která každý, kdo má německo – radikální uši, musí slyšet, jinak vás nakopnu pravou německou holínkou. Tak němečtí maníci, Nechte si říci, Kolik pro vás v říšské radě uhodilo: Kdo není pro Schőnerera, Není více pravým Němcem! Dáno při láhvi koňaku v Rosenau 18. Hartungu (ledna) 2013 po Noreji v druhém roce mého odpadnutí. Vtipálek Georg první Schönerer. 201 Österreichische Volkszeitung, 14. 4. 1882, Nr. 15, Jg. 10, Nr. 15, s. 5. 202 Österreichische Volkszeitung, 10. 11. 1899, Nr. 45, 27. Jg., s. 2 - Ist der Antisemitismus ungerechtfertigt? 203 Nordböhmische Volksstimme. Organ für die arbeitende Bevölkerung der politischen Bezirke Rumburg, Schluckenau und Umgebung, 11. Dezember 1897, Nr. 27, Jg. 1, s. 224.

67

katolického dne došlo roku 1908 v Rumburku k velkým nepokojům – na účastníky sjezdu společně zaútočili socialisté s německými radikály, ale to už byl Opitz po smrti. Většímu uznání Ambroze Opitze zabránilo asi i to, že nebyl diplomat, opakovaná kritika biskupa Schöbela za nedůsledné zastávání nacionálních zájmů diecéze jistě nepřispěla v Litoměřicích k jeho oblibě. Nebyl to ale asi jediný útok vedený tímto směrem, takže se nakonec biskup k celé problematice vyjádřil v novoročním (1900) pastýřském listu. Konstatuje objektivní nedostatek duchovních v důsledku velkého nárůstu počtu obyvatel zejména ve městech, přičemž se nejedná jen o farnosti, ale i školy, kde rovněž chybí katecheti. K dispozici jsou ale vesměs, pokud vůbec nějací duchovní, tak čeští, kteří bohužel, i když zvládají německý jazyk, nemají pro německé obyvatelstvo cit. A němečtí duchovní český jazyk neovládají vůbec, tak nemohou být nasazeni ani ve smíšených oblastech.204 Opitz napadl i českého regenta semináře, pozdějšího pražského arcibiskupa Kordače,205 ten se s ním nakonec soudil.206 Opitz svůj názor později poněkud korigoval, proti Politik se rektora Kordače dokonce zastal a připustil, že nedostatek dorostu v semináři není jen jeho vina, ale má kořeny již ze starší doby, dokonce přiznává Kordačovi i jisté zásluhy za zlepšení materiálních podmínek v semináři.207 Problematika rostoucího vlivu českého kléru byla velmi aktuální208 – v tom se shodla všechna nacionální hnutí. I evangelický farář Kornrumpf z Německa 204 Biskupství Litoměřice: fond Ordinariats-Blatt Leitmeritzer bischöflichen Diöcese 49/1900, s. 417 n. 205 Dr. František Kordač (1852-1934) byl po sedmiletých filozoficko-teologických studiích na Gregoriánské univerzitě v Římě r. 1878 vysvěcen na kněze. Po návratu do Čech kaplanoval v Liberci (1879-85), poté vyučoval na bohosloveckém učilišti v Litoměřicích. Odtud byl povolán za profesora křesťanské filozofie a apologetiky na TF UK. Zde setrval až do svého jmenování pražským arcibiskupem v r. 1919; tento úřad zastával do r. 1931, kdy abdikoval. (O. Březina ho považoval za výborného teoretika, který patří především na katedru.) Jako poslanec za lidovou stranu se účastnil i práce v československém parlamentu. Svůj filozofický rozhled uplatnil zejména jako spolueditor a autor řady hesel Českého slovníku bohovědného. Jeho hesla (podepisovaná značkou -Kdč-), např. Bůh, Creatianismus, Člověk aj., často představují odborné monografie sui generis. Pozoruhodná byla i jeho sociální filozofie (s kritikou společenského egoismu, hodnotové dekadence, zvěcnění a konzumu atp.). Z pozice své katolické „absolutní filozofie“ polemizoval s F. Drtinou, s jeho názorem na základy novověkého životního názoru. 206 HUBER: Ambros Opitz, c. d., s. 14. 207 Österreichische Volkszeitung, 5. 3. 1901, Nr. 10, Jg. 27, s. 2, Österreichische Volkszeitung, 9. 7. 1901, Nr. 21, Jg. 28, s. 2 208 Důvody pro nacionální nepochopení však mohly být zcela různorodé: Vít HONYS cituje ve svém článku Fenomén kostelní zříceniny – znamení doby, in: Nová využití pro staré kostely, Teplice 23.-26. 10. 1997, Ústí nad Labem 2002, s. 166, materiál z lounského archivu, že český duchovní správce Rokos v Rané u Loun, na kterého byly soustavně psány stížnosti, že se opíjí a Němcům nadává, v době voleb, ke kterým nešel, mu na faru napsali thérem, že je zrádce, blázen a tak necudné obrázky mu na vrata kreslili, že i „afričtí zulukafrové by se styděli“.

68

si všiml na příkladu jakéhosi bílinského hocha, který absolvoval měšťanku, a nyní pokračuje na obchodní škole, chlapec si pletl biskupa s papežem a nakonec z něj „vylezlo“, že český katecheta mluvil pouze česky, takže v převážně německé škole mu nikdo nerozuměl209. Neměl ani rád Vídeň – byla z jeho pohledu příliš povrchní, plná intrik … ? Opitz si bezesporu do budoucna zaslouží ještě detailnější pozornost, je jistým ztělesněním katolické církve své doby! Hájí bez zaváhání její moc, její autoritu ať již v rámci monarchie či Vatikánu, její pozici dále posiluje nekompromisním politickým bojem, pro nějž neváhá obětovat vlastní prostředky. Nejen církvi, ale i víře obětuje vše a toto žádá od ostatních. V duchu Adolpha Kolpinga, svého velikého vzoru, který píše ... Alles, was ein Recht zu existieren hat, also wohlgemerkt, von Gott gegründet ... Das ist die Liberalität Gottes, das soll die Liberalität der Menschen sein ... 210 Ani to mu vždycky nepřináší sympatie, přesto se stává a zůstává charismatickou osobností.

209 KORNRUMPF: Los von Rom. Reise-Eindrücke von der evangelischen Bewegung in Böhmen, Berlin ca 1902, s. 11-12 210 Vše, co má právo existovat, pochází, a to si dobře pamatujme, od Boha…To je svobodomyslnost Boha, to má být svobodomyslnost lidí. KOLPING, Konkordat und Liberalismus, c. d., s. 74.

69

„BÖHMISCH-KATHOLISCH“ Většina katolíků mezi českými Němci však ani nebojovala v politice, ani se pravidelně neúčastnila poutí do mariánských míst. Kromě vyslovených anticírkevně smýšlejících jedinců však náboženský život považovala za integrální součást života. O existenci Boha nepochybovala, někteří jej možná vnímali jen jako jistý způsob „pojištění“211 pro většinu však znamenal jistotu, kterou je potřeba udržet, což znamenalo sice účastnit se náboženského života, obřadů, ale v nikterak vypjaté podobě. Zde lze ocitovat vzpomínky rodačky z Ústí nad Labem, Gerdy Eckelt, jež jsou sice o něco málo mladší, situaci však odpovídají: „Církev hrála v našem životě významnou roli, ovšem bez nátlaku či zvláštních nároků, všechno probíhalo jaksi ležérně.“212 Snad v duchu slov Karla Havlíčka Borovského: „Kdosi nazval člověka velmi trefně zvířetem zvykovým, čímž se vyjadřuje to, že si člověk časem svým všemu zvykne a že již konečně při věcech ustavičně se s ním a okolo něho opakujících ani nic nemyslí, tak jako by tyto věci musely se zrovna takto díti a jako by se ani jinák díti nemohly.“ 213 Tak vznikl pojem „böhmisch-katholisch“ jako definice pro formalizaci víry.214 Například P. Paulus Sladek, jeden z předních sudetoněmeckých duchovních, jenž je znám především díky své pastorační aktivitě v rámci Ackermann-Gemeinde, se domnívá, že příčinu lze dohledat v procesu, který byl započat již husitstvím, pokračoval přes reformaci a protireformaci dále v 19. století. V předosvícenské době, uvádí, se jednalo především o nedostatek kvalifikovaných duchovních (to pro něj platí i v 19. století v nedostatku německých farářů). Osvícenství pak výrazně negativně přispělo k pojetí víry, nemělo žádné pochopení pro svátosti, prezentovalo její pouhé prakticko-etické pojetí.215 Zvýraznění formálních prvků církevních obřadů je přičítáno josefským reformám a přes úspěchy ultramontanismu po celé 19. století stále latentně přežívala ona podivuhodná směs osvícenského josefinismu, rakouského katolicismu a římského katolicismu, jež se projevovala koexistencí státní a církevní moci – spojením „oltáře a trůnu“.216 Vyšší klérus, zejména biskupové, byli monarchii vesměs pozitivně nakloněni, ostatně biskupové byli ve své většině nominováni císařem. Asi i proto bylo mezi nimi je několik jedinců, kteří by byli vyhraněně ultramontánní.217 211 Georg SIMMEL: Das Individuum und die Freiheit, Frankfurt am Main 1993, s. 118 – tento postoj posuzuje jako ohromné riziko pro integritu osobnosti. 212 Gerda ECKELT: Wo ist mein Heim, mein Vaterland, Ústí nad Labem 1997, s. 34. 213 Karel Havlíček BOROVSKÝ: Proč jsem občanem? (Slovan 14. 3. 1851). In: Václav Procházka, Karel Havlíček Borovský, Praha 1981, s. 224. 214 Což samozřejmě nezůstalo omezeno jen na české Němce, týkalo se to i části českého obyvatelstva. 215 SLADEK: Not ist Anruf Gottes. Aus Veröffentlichungen, Rundschreiben, Predigten und Briefen. Dokumente zur Geschichte der Vertriebensseelsorge. c. d., s. 61. 216 WINTER: Tisíc let duchovního zápasu, c. d., s. 234-235. 217 Die Habsburgermonarchie IV, c. d., s. 94

70

Pragmatismus josefinského osvícenství vedl nejen k racionalizaci víry, ale část kněží se navíc zaměřila ve svých kázáních na zcela pozemské věci – „V generálních seminářích nebyl vzděláván jen světský klérus, nýbrž také světští, Nadpřirozenu odcizení kněží. Stávali se vzornými školními inspektory a muži, starajícími se o obecné blaho, nebyli však prostředníky mezi Bohem a lidmi, spíše prostředníky mezi státní správou a lidem, „černými četníky“. Ve svých kázáních vysvětlovali lidu význam zeleného krmení a chovu bource morušového …“218 Tato koncepce samozřejmě narážela na odpor a po smrti císaře Josefa byla ze strany „konzervativních“ duchovních snaha poměry změnit. Průběh boje mezi osvícenstvím a konzervativním teologickým myšlením je rozebírána v předchozích kapitolách, proto se nyní zaměřím na další otázky, zejména na bezprostřední vztah státu a církve. Císař František I. podporoval „konzervativní“ katolicismus, ale jen do jisté míry. Nicméně okruh kněží, dvorních kaplanů, mezi nimiž vynikal severočeský rodák Jakob Frint, dosáhl značného vlivu. František I. v roce 1805 také zcela podřídil nižší školství církvi, roli hrála i skutečnost, že stát potřeboval ve válkách s Francií ušetřit peníze. Dalšího posílení se církvi dostalo v důsledku císařovy návštěvy u papeže v roce 1819 – jedním z výsledků bylo povolení jezuitského řádu v Haliči v roce 1827. Ve třicátých letech se pod vlivem své manželky Melanie Zichy také stále vyhraněněji katolickým stává kancléř Metternich.219 Francouzská revoluce roku 1830 vedla rakouského císaře i kancléře Metternicha k ještě užší spolupráci s katolickou církví – začalo se také jednat o konkordát, který zlikvidoval zbytek josefinského dědictví. Váhání císaře, jeho smrt a nový, nepříliš schopný panovník Ferdinand I. nakonec pokus nově definovat vztah mezi státem a církví odsoudily k nezdaru.220 Došlo k němu až po pětadvaceti letech. Již v předbřeznové době lze říci, že velký vliv na oficiální i obecné náboženské myšlení českých Němců měl vývoj v německých oblastech, zejména v Bavorsku – lze například jmenovat Josefa Göresse 221 nebo Clemense Brentana – a také ve Slezsku.222 Tento trend, jak si ukážeme, pokračoval i po roce 1848.

218 WINTER: Tisíc let duchovního zápasu, c.d, s. 214-215. 219 VOCELKA: Verfassung oder Konkordat? Der publizistische und politische Kampf der österreichischen Liberalen um die Religionsgesetze des Jahres 1868, c.d., s. 24. 220 WINTER: Tisíc let duchovního zápasu, c.d, s. 235. 221 Peter MÜLLER: Josef Görres und der politische Katholizismus. Inaugural-Dissertation zur Erlangung des grades eines Doktors der Philosophie des Fachbereichs 13 der Freien Universität Berlin (Geschichtswissenschaften), Berlin 1973, s. 426 – 428 Görres ve své pozdně mnichovské době po roce 1838 opouští vícekolejnost své katolické aktivity a zaměřuje se spíše na kulturní katolicismus. 222 Werner MARSCHALL: Geschichte des Bistums Breslau, Stuttgart 1980.

71

Pádem Metternicha ztrácí i konzervativní strana katolické církve – projevilo se to například tím, že v dubnu byl studenty a národními gardisty z Vídně vyhnán symbol katolického konzervatismu – redemptoristé. Konec roku 1848 a začátek roku 1849 však přinesly obrat – sekovský kníže biskup Joseph Othmar von Rauscher, salzburský kníže biskup kardinál Friedrich von Schwarzenberg a bývalý sekretář Metternicha Carl Ernst Jarnecke začali prosazovat linii budoucího konkordátu, pro niž našli podporu státní moci v osobě samotného císaře. Na kardinála Schwarzenberga hluboce zapůsobily porady německých biskupů, což jej přivedlo k myšlence svolat rakouskou biskupskou konferenci. Ta se 30. dubna 1849 sešla za velké pompy ve Vídni a odtud již vedla přímá cesta k uzavření konkordátu v roce 1855.223 Konkordát znamená jednoznačné vítězství katolické církve nad josefinskou tolerancí. Během šedesátých let došlo k jeho rozvolnění, až byl roku 1870 zrušen. Májové zákony 1874 pak určily základní obrysy rakouského státně církevního práva, které platily až do první světové války. Stát si ponechal významné kontrolní pravomoci, například církev bez jeho souhlasu nemohla založit či organizačně upravit biskupství či farní obvod, při obsazování církevních úřadů si podržel právo veta. Nyní se vraťme k  pojmu „böhmisch-katholisch“. Co bylo podstatou onoho pragmatického pojetí víry? Dá se snad říci, že se jedná o minimalismus v praktické víře. Tak, jak se fundovaná věroučná praxe dostala do pozadí, přicházela zadními dvířky náhrada. Povrchní zacházení se svátostmi a rituály měla za následek jisté „rustikální zpohanštění“ víry – jako příklad lze uvést užití svěcené vody jako magické tekutiny (extra starkes Weihwasser aus Příbram224 ). Opravdová víra je zastupována pouhým plněním povinností, církevní příkázání se přeměňují ve folkloristickou praxi – zmrtvýchvstání se slaví již o Bílé sobotě. Symbolická je slavnost Božího těla. S tímto svátkem eucharistie se již od středověku zejména ve střední Evropě pojí velkolepý božítělový průvod.225 Osvícenství sice poněkud ztlumilo barokní divadlo, pokračující 19. století jej však postupně znovu vybudovávalo. Nastoupily nejen náboženské kongregace, ale všechny spolky, později v plné parádě i vojsko. Symptomatická jsou zejména děvčátka v nažehlených šatičkách s košíky květů, jimiž zasypávaly cestu, po níž pak byla nesena monstrance. Ve Vídni se pravidelně účastnila i císařská rodina. Boží tělo mohlo demonstrovat i poměry v církvi samé – tak jistě nebylo bez významu, jestliže v květnu 1876, kdy Pius IX. slavil při příležitosti tohoto svátku své padesátileté biskupské jubileum, nedávný opozičník kardinál Schwarzenberg jako protektor slavnosti pontifikoval,

223 WEINZIERL-FISCHER: Die österreichischen Konkordate von 1855 und 1933, c .d. , s. 26-41. 224 Josef HOLUB: Červený Nepomuk, Ústí nad Labem 1998 – tato autobiografie upravená pro mládež je přímo sbírkou podobných příkladů. 225 Adolf ADAM: Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, Praha 1998, s. 162-167. Průvod koná u čtyř oltářů čtvero zastavení, přičemž se do světových stran zpívají začátky evangelií, modlí se přímluvy a pak následuje požehnání.

72

svátost nesli arcibiskupové z Kolína a Salzburku, přijela z různých zemí vysoká šlechta …226 Jistým protipólem jsou Božímu tělu předcházející svatodušní svátky – Pfingsten. Ty byly vnímány jako výletní den v rozkvetlé májové krajině – přesně ve smyslu oblíbeného Goethova citátu „Pfingsten, das liebliche Fest, war gekommen.“ Nebo se konaly různé městské oslavy – v Ústí nad Labem se konala slavnost střelců.227 Odpovídajícím způsobem se všemi obyčeji se samozřejmě slavily Vánoce a Velikonoce. V neděli se vesměs do kostela chodilo, v jiné dny výrazně méně, zvláště ve větších městech. V Ústí nad Labem byl kostel údajně plný, jen když přijel charismatický kazatel – takový byl například páter Alban z Emauz, který ještě bude zmíněn. 228 O sobotách a nedělích se také chodilo či jezdilo na výlety, jak víme o lékaři a vlastivědci Alexandru Marianovi, k němuž někdy o nedělích přicházívali i tzv. Sonntagspatienten, pacienti, co nemohli přijít v týdnu. To ale nebránilo dobrým kontaktům s místními i okolními katolickými duchovními, zvláště vikářem Mattauchem a děkanem Resselem.229 Skutečná víra pak nemá vztah k nějaké věci, k rituálům, ale pouze k živoucímu Bohu. Je třeba uvést, že v pojetí víry se oblasti českých Němců od sebe lišily, otázkou však je, zda lze zcela souhlasit se sudetským církevním historikem Huberem. Ten tvrdí, že jih, zejména Šumava, byl velmi konzervativní – blízký selskému konzervatismu bavorskému. Domnívá se, že je to dědictví biskupa Wolfganga, blahoslaveného Vintíře a také Johanna Nepomuka Neumanna. Podobným způsobem si udržela kontinuální nadšení z baroka také část Chebska, které bylo zároveň v Chebu samotném a Aši ovlivněno protestantstvím. Živnou půdou pro formalismus ve víře bylo údolí Ohře od Sokolova po ústí Labe, údolí Ploučnice, v podstatě pruh okolí velkých měst mezi Karlovými Vary a Krnovem. Sporné bylo území v tzv. Niederlandu, kde proti sobě stály rovnocenně obě fronty.230 Je totiž otázkou, zda také obě strany Šumavy do jisté míry rovněž nepodlehly onomu věroučnému formalismu, byť intenzivně provozovanému.To se ale pochopitelně ostře odlišovalo od názorů, jež se šířily v prostředí průmyslových měst zasažených liberalismem či dokonce socialistickými teoriemi.

226 Quellen und Studien zur Kurie und zur Vatikanischen Politik unter Leo XIII: Mit Berücksichtigung der Beziehungen des Heiligen Stuhles zu den Dreibundmädchen, Tübingen 1997, s. 25-26. 227 Johanna SCHÖLER: Eine Familiengeschichte aus Nordböhmen, Regensbrug 1993, s. 35. Každodenní život ve srovnání s Francií viz Michelle PERROT (Hrsg.), Geschichte des privaten Lebens.Von der Revolution zum großen Krieg, 4 Bd., Frankfurt am Main 1992. 228 KORNRUMPF: Los von Rom, c. d., s. 24-27. 229 KAISEROVÁ: Karel Klostermann – Alexander Marian, c. d., s. 85-86. 230 HUBER: Der sudetendeutsche Katholizismus. c. d.,s. 41-61.

73

Podívejme se nyní na území, která Huber považuje za kontinuálně katolická podrobněji. JIŽNÍ ČECHY, ŠUMAVA Bohatý náboženský život barokní doby byl i v jižních Čechách zasažen osvícenskými reformami. Rušily se kaple, poutní místa a také kláštery. V roce 1782 tak například padl za oběť klášter minoritů a klarisek v Českém Krumlově. Zrušení unikl klášter ve Vyšším Brodě, ne tak Zlatá Koruna, vše pouze v malém regionu. Následná katolická restaurace se začala prosazovat i v oblasti jižních Čech. Impulsy vycházely z vyšebrodského kláštera, který se stal opěrným bodem německých katolických aktivit,231 kněžského semináře v Českých Budějovicích, na církevní scéně se objevuje řad významných kněžských osobností, obnovují se poutě, katolická tematika se intenzivně objevuje i v literatuře, obnoveny byly hořické pašijové slavnosti … Z  kněží, jež se obzvláště zapsali v 19. století do tradice regionu a výrazně zprostředkovaně či přímo ovlivnili církevní myšlení, lze zmínit především dva. Prachatického rodáka Jana Nepomuka Neumanna a Jana Valeriána Jirsíka. Jan Nepomuk Neumann se narodil 28. března 1811 v Prachaticích. V Českých Budějovicích vystudoval gymnasium a v Praze teologii. Poté se rozhodl odejít do Ameriky, roku 1836 odplul z Le Havru do New Yorku. V Americe byli žádáni duchovní pro německé vystěhovalce, mezi nimi Neumann nalezl své poslání. Byl vysvěcen na kněze a roku 1840 vstoupil k redemptoristům a po složení slibů získal místo faráře u kostela sv. Alfonse v Baltimoru, kde tehdy žily asi 4000 německých katolíků. Staral se o chudé, školní sestry a stal ze zástupcem provincionála. Roku 1852 získal biskupské svěcení – stal se biskupem ve Philadelphii. Založil kolem stovky farních škol, postavil ca padesát kostelů, držel diecézní synody apod. – díky svým bohatým jazykovým znalostem navázal řadu užitečných kontaktů. Zemřel na vyčerpání 5. ledna 1860 ve svém biskupském městě. V roce 1963 byl blahoslaven a roku 1977 svatořečen. 232 Ve své domovině se stal symbolem pravé katolické tradice. Jan Valerián Jirsík (vlastním jménem Jiřík) se narodil 19. června 1798 v Kácově. Studoval v Hradci Králové, Praze a Litomyšli, bohosloví v Praze, kde byl r. 1820 vysvěcen na kněze. Působil v řadě míst, byl rovněž literárně činný, redigoval i Časopis pro katolické duchovenstvo a stál u zrodu katolické jedno-

231 Zde lze zmínit i čestného opata a převora kláštera vyšebrodského Wilibalda Ladenbauera,který kromě jiného zanechal i významný spisovatelský odkaz svým dílem o sociálním působení katolické církve v budějovické diecézi. Srv. Jan MAREŠ: Kohoutí kříž. Šumavské ozvěny. Hohnakreiz. Des Waldes Widerhall. Studie a medailony s ukázkami německé lyriky a lyrických črt ze Šumavy v originálním veršovém znění a překladech, Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích 2001-2003. Elektronická verze Ivo Kareš. http://platon.cbvk.cz/kniha/obsah1.php (aktuální stav září 1993). 232 http://www.bautz.de/bbkl/n/e.shtml.

74

ty. Když se roku 1851 stal biskupem v Českých Budějovicích, vystupoval i nadále de facto jako český vlastenec (například 1868-1871 podporoval ze svých prostředků české gymnasium),233 tiskoviny Ambrose Opitze si, jak uvedeno výše, vlastenec Jirsík nepředplatil, německými katolíky v diecézi však byl též uznávaný. 234

V budování budějovické diecéze pokračoval i Jirsíkův nástupce Martin Říha (biskupem 1885-1907). Svůj význam udržuje biskupský seminář, díky městskému děkanu P. Mathiasu Woneschovi aktivně působí Kolpingův Spolek katolických tovaryšů. Přelom 19.a 20. století přináší také rozkvět řeholního života, vedle starých církevních řádů a kongregací vznikají i nové zaměřené na misijní a pastorační činnost, ale také na působení v oblasti sociální, charitativní, zdravotnické a školské. Přední místo zde patřilo redemptoristům (Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele). V Českých Budějovicích sídlili od listopadu 1885. Od poloviny 19. století zde též například žily členky Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského a Kongregace chudých školských sester de Notre Dame, jež byly pozvány již roku 1871 biskupem Jirsíkem. Vybudována měla být i postrádaná katedrála – od roku 1896 začala působit Jednota pro postavení chrámu katedrálního. Příspěvky přicházely takřka v masovém měřítku, a to bez rozdílu národnosti od Čechů i Němců z celé diecéze. Katedrála, jež měla být zasvěcena sv. Janu Nepomuckému, však realizována nebyla. Postavení katolické církve (dle statistik tu žilo 90 % katolíků) podporoval i vlastní tisk. V roce 1900 byl založen německý katolický list pro jižní Čechy „Landbote“. Po roce 1908 byl tištěn v Českém Krumlově a během první světové války vycházel dokonce denně, čímž se stal prvním německým katolickým deníkem v Čechách. Po první světové válce založili zdejší mniši německý diecézní list „Kirche und Heimat“ (1922). Reálnou situaci také odrážely stranické noviny z regionů. Českokrumlovský týdeník Deutsche Böhmerwald-Zeitung (dříve Deutsch-österreichische Volks-Zeitung) byl konzervativní, maloměstský, katolicky orientovaný a nacionální v mezích, tj. bez vulgárního zesměšňování protivníka. Budweiser Zeitung se sice hlásila k německému nacionálnímu radikalismu i k hnutí Los-von-Rom, ale s jistou zdrženlivostí danou přítomností stále početnější a ekonomicky silnější české většiny v budějovickém regionu, silnou pozicí katolické církve, sídelního města biskupství a navazujících církevních úřadů a neexistující říšské protestantské sousedtství i nepříliš velká vzdálenost od Vídně – to vše se odráželo v husté pavučině lokálních a osobních

233 Světozor, Obrázkový týdeník, ročník XVII, 1883, č.12, s. 138 234 Daniel KOLÁŘ: Budějovice před sto lety. Jihočeská metropole v roce 1900 aneb rok 1900 v jihočeské metropoli, České Budějovice 2000, s. 28-33. V Českých Budějovicích bylo 91,5 procenta katolíků, evangelíků bylo pouhých 148 z necelých 39 000 obyvatel na přelomu 19. a 20. století. Silnější byl německý sbor, který také v roce 1900 zrealizoval vlastní kostel v novorománském stylu. Židů bylo 2207.

75

vazeb a nutilo k mnohým ohledům.235 Tak například by v podobně politicky zaměřených listech jako byly Egerer Nachrichten a Aussig-Karbitzer Volkszeitung sotva bylo možné, aby byla bez ironie a dalšího podtextu otištěná zpráva o oslavě 90. narozenin vyšebrodského generálního opata Leopolda Wackarsche se všemi podrobnostmi. 236 Málo velkého průmyslu a nepřítomnost proletariátu způsobily, že ani sociálnědemokratická agitace nenalezla v jižních Čechách větší oporu. Nelze také zapomenout na lidové čtení. Prostředníkem německé i české produkce lidového čtení byly vedle časopisů a nakladatelství (pro šumavský okruh bylo nejvýznamnější českobudějovické německé nakladatelství Moldavia) zvláště šumavské kalendáře, které se pod značkou vimperské firmy Steinbrener staly doslova světovým pojmem, spolu s modlitebními knížkami.237 Speciální záležitostí jsou pašijové hry, zejména pak hořické pašijové hry. Hořice patřily dlouhá staletí až do poloviny 19. století pod klášterní panství Vyšší Brod, i pak nadále zůstává obec v jejich duchovní správě. Právě s jejich působením je spojována zdejší nejstarší tradice lidových mystérií – her s náboženskou tematikou. Jednalo se o hry s náměty ze Starého zákona (Rajská hra – Paradiesspiel) i z Nového zákona (Hra o narození Krista – Christkindlspiel, Pastýřská hra – s podobenstvím o Dobrém pastýři – Hirtenspiel). Nejvýznamnější novozákonní téma – život, utrpení, smrt a vzkříšení Krista – pak bylo předmětem pašijových her. Hry s náboženskou tematikou a zejména pašijové hry jsou velmi starým evropským jevem, spojeným se životem katolické církve. Kolébkou mystérií bylo Španělsko a Francie, odkud se hry rozšířily do dalších států Evropy. Původně byly hrány v kostelích, postupem času byly obohacovány o lidové prvky a přenášeny mimo chrámy. Jejich vývoj negativně poznamenávaly válečné události. V případě Hořic na Šumavě to byly například v 15. století husitské války. Vliv na duchovní život lidí měla třicetiletá válka v 17. století. V evropském kontextu není bez zajímavosti, že právě v roce 1634, tedy v době rozsáhlého válečného konfliktu, jsou poprvé připomínány novodobé světoznámé pašijové hry v Oberammergau (Německo). Starodávná lidová mystéria nebyla na Šumavě spojena pouze s Hořicemi. Hrála se v řadě jiných míst v blízkém i vzdálenějším okolí. Do novější doby však přetrvala pouze v Hořicích. Lidové duchovní hry zde měly hluboké kořeny a obohacovaly život zdejších rolníků, řemeslníků, obchodníků a dalších obyvatel. Stalo se to po napoleonských válkách, v roce 1816, kdy hořický tkadlec Paul Gröllhesl za pomoci faráře sepsal nový text pašijového příběhu a spolu s patnácti dalšími hořickými měšťany jej nacvičil a sehrál. Hra se nazývala „Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista – truchlohra o pěti jednáních s předehrou“. Herci ji předváděli před velikonočními svátky; s jistými přestávkami a také s řadou úprav až do roku 1887. Hrálo se mimo kostel, v hostinských místnostech, řadu let bez kostýmů a pouze

235 Budweiser Zeitung 1900-1901, Deutsche Böhmerwald-Zeitung 1900-1901. 236 Budweiser Zeitung, č. 37, 11. 5. 1900. 237 MAREŠ: Kohoutí kříž. Šumavské ozvěny. c. d.

76

s nezbytnými rekvizitami. V 80. letech 19. století provozoval pašijová představení místní ochotnický spolek a herci již hráli v kostýmech. Nový život dodal pašijovým hrám nadšený národopisec, profesor krumlovského německého gymnásia Josef Johann Ammann. Podařilo se mu získat původní Gröllheslův text a rozhodl se, že jej doplní a upraví tak, aby bylo možno sehrát nové pašijové divadlo. Ammann, který pocházel z Tyrol, znal tehdejší pašijová představení v Oberammergau a Brixleggu a chtěl pozdvihnout hořické pašijové hry na jejich úroveň. Pro tento úmysl se podařilo získat jak hořické občany, tak německý ochranný spolek Deutscher Böhmerwaldbund (založen v r. 1884), za jehož přispění 238 byla postavena v letech 18921893 nová divadelní budova a 25. června 1893 uvedena premiéra velkého pašijového představení. Hořické pašijové hry se od té doby staly pojmem. V prvních letech se konaly každoročně (1893, 1894, 1895, 1896). Představení navštívilo v prvních dvou letech 80 tisíc návštěvníků. Hlediště divadla bylo po prvním ročníku dostavěno na nevídanou celkovou kapacitu 2 000 míst. Mezi hosty pašijových her byli i členové císařské rodiny, členové předních šlechtických rodů, vysocí církevní hodnostáři a další významné osobnosti. V roce 1897 zde američtí filmaři natočili první celovečerní film. Do první světové války se hry ještě konaly v letech 1898, 1903, 1908 a 1912. Dalších představení se Hořice dočkaly až v roce 1923 a potom v letech 1927, 1930, 1933 a 1936. Všechna představení byla hrána německy. V roce 1923 byl text přeložen do češtiny a celkem šestkrát knižně vydán. 239

Výraznou roli při formování katolického smýšlení jihočeského obyvatelstva sehrála poutní místa, jež v průběhu 19. století byla opět navštěvována. Jen v budějovické diecézi jich bylo 102, z nichž většina byla místy mariánskými. Za zmínku stojí Dobrá Voda u Hartmanic, kde se nachází farní a poutní kostel sv. Vintíře, významného šiřitele křesťanství v raném středověku. Je považován za jednoho s patronů Šumavy. K tomu je třeba přičíst ještě poutní místa v sousedním Bavorsku či Rakousku, jež byla rovněž hojně uctívána. Jedná se například o Alt-Ötting, Neukirchen u Heiligen Blut či Maria-Drei Eichen.

238 Deutscher Böhmerwaldbund byl v pašijových hrách velmi silně finančně zaangažován, proto také představitelé opakovaně kritizují pomalý průběh stavby dráhy v úseku Želnava – Volary, neboť tento úsek dráhy byl podstatný pro přímé spojení „pašijových“ Hořic severozápadním směrem, které citelně chybělo. Srv. Deutsche BöhmerwaldZeitung č. 36, 5. 9. 1900, zde je otištěn zápis z valné hromady svazu, jež se konala 31. 8. 1900. Jinak Böhmerwaldbund vedl dlouhá léta Josef Taschek, jehož český otec se postupně asimiloval do německé společnosti a Josef Taschek byl tak také do roku 1918 poslední německý starosta Českých Budějovic s již převážně českým obyvatelstvem. Srv. též Carsten LENK: „Unbedingt fortschrittlich und in allen Dingen national“. Der Deutsche Böhmerwaldbund 1884-1938 und die Interessen des Budweiser Bürgertums, in: Alltagskulturen in Grenzräumen, hrsg. Kurt Dröge, Oldenburger Beiträge zur Kultur und Geschichte Ostmitteleuropa Bd. 4, 2002, s. 45-78. 239 http://www.ckrumlov.cz/cz1250/region/histor/i_pasije.htm - aktuální stav 23. 9. 2003.

77

Katolicita oblasti jižních Čech se odráží i literatuře, specifická je literatura šumavská. Šumava je horskou oblastí, krásnou, ale je také vnímána jako přízračná a nebezpečná. Ti, co zde žili a pracovali, se s tím museli vyrovnat. Pomáhala jim v tom víra, jež jim poskytovala největší ochranu v nevyzpytatelné přírodě, což někdy vedlo až k  jistým jejím pohanským rysům. To vše nalézáme i v šumavské literatuře, jejichž vrcholem 19. století je bezesporu Adalbert Stifter a jeho romanticko-biedermeirovské pojetí světa, jež vychází z původní katolické víry, ve které byl vychován. Ctí drobného občana a zároveň chová úctu před velkým řádem ….240 Roku 1849 definoval své pojetí víry, v němž se hlásí k odpovědnosti lidstva za své činy, apeluje na péči o rozvoj ducha, což zároveň považuje za pochopení Božího díla. Ale i pozdní 19. století má své autory, kteří definují v literatuře svůj vztah k Bohu a ovlivňují tím myšlení svých čtenářů. Za všechny oblíbený a v rámci předchozí kapitoly již zmíněný německý spisovatel Peter Rosseger se přímo hlásil k uvedeným Stifterovým myšlenkám.241

240 http://www.bautz.de/bbkl/s/s4/stifter_a.shtml 241 Manfred FLEISCHER: Die politische Rolle der Deutschen aus den böhmischen Ländern in Wien 1804-1918. Studien zur Migration und zum Wirken politisch-administrativer Eliten, Frankfurt am Main 1999, s. 283. „Ich glaube nachgewiesen zu haben, daß es keine andere Krankheit der Zeit gebe, als Unwissenheit und Unredlichkeit, und daß alles Uebel, das in jüngster Vergangenheit die Welt heimgesucht hat, nur allein von diesen zwei Dingen gekommen ist … Was je Gutes oder Böses über die Menschen gekommen ist, haben die Menschen gemacht. Gott hat ihnen den freien Willen und die Vernunft gegeben und hat ihr Schicksal in ihre Hand gelegt. Dieß ist unser Rang. Dieß ist unsere Größe. Daher müssen wir Vernunft und freien Willen, die uns nur als Keime gegeben werden, ausbilden; es gibt keinen anderen Weg zum Glück der Menschheit, weil Vernunft und freier Wille dem Menschen allein als seine höchsten Eigenschaften gegeben sind, und weil sie immer fort bis zu einer Grenze, die wir jetzt noch gar nicht zu ahnen vermögen, ausgebildet werden können. Wer andere Wege zum Glücke vorschlägt, wer die Bildung und Entwicklung unsers Geistes für verwerflich hält, der lästet Gott in seinem Werke.“ Přehled šumavských autorů s bibliografickými údaji a ukázkami z děl viz MAREŠ: Kohoutí kříž. Šumavské ozvěny. c.d. „Dnes se mi splnilo mé životní přání, můj Adalberte Stiftere, spatřit pramen Tvé poezie, Tvůj domov. Bůh ochraňuj toto místo a tento dům. Horní Planá 25. 4. 1897. Peter Rosseger.“ Napsal v tomto duchu i několik povídek a básní.

78