PROBLEMATIKA DĚLNICTVA V 19. A 20. STOLETÍ I

Katedra historie Filozofické fakulty Os travské univerzity v Ostravě, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Ostravské univerzity v Ostravě

PROBLEMATIKA DĚLNICTVA V 19. A 20. STOLETÍ I. BILANCE A VÝHLEDY STUDIA Konference věnovaná 95. výročí narození Arnošta Klímy

14.−15. dubna 2011 Ostrava

PROBLEMATIKA DĚLNICTVA V 19. A 20. STOLETÍ Sametová revoluce významným způsobem ovlivnila rozvoj české historické vědy. Řada do té doby tabuizovaných témat mohla naplnit badatelské plány historiků, uvolnila se závislost historiků na státní komunistické ideologii a s tím související břemeno podřizování, resp. alespoň přizpůsobování se historicko-materialistické metodologii. Nastoupila vcelku svobodná volba témat, možnost uplatnění názorového pluralismu, otevřel se přístup k dosud uzavřeným archívním fondům apod. Vcelku očekávanou reakcí českých hospodářských a sociálních historiků byl odklon od studia nižších společenských skupin, patřící za časů převahy marxistického pojetí dějin k protežovaným prioritám (městská a venkovská chudina, poddanské vrstva feudální společnosti, dělnictvo éry industrializace apod.). Do popředí zájmu se po příkladu zejm. západních historiografií dostala problematika toho, co bylo dosud jen na okraji pozornosti – společenských a ekonomických elit. To mělo pochopitelně za následek i odklon od historické problematiky dělnické třídy, významné složky ve struktuře industriálních společností. Máme za to, aby v nových podmínkách naší vědy, které se konstituovaly v uplynulých dvou decenniích, byla znova nastolena problematika studia dějin dělnictva, pochopitelně na nových výchozích filozofických a světonázorových základech, moderními metodickými přístupy a bez apriorně indikovaných cílů. Určité náznaky oživování této tématiky se již objevují, byť v míře sotva postačující. Ostatně, nastupující orientaci světové historické vědy na „dějiny práce a pracujících“, avizoval již před pěti lety na XIV. světovém kongresu hospodářských historiků v Helsinkách (2006) svým zásadním vystoupením prof. Kocka (New Approaches to the History of Work). Naplnění tohoto úkolu si vyžaduje, abychom racionálně rozvrhli kroky k zmocnění se této historické problematiky. Máme za to, že v aktuální situaci musejí být dva: A) zbilancování dosavadních výsledků, ke kterým české (resp. německé v českých zemích) dějepisectví nemarxistické i marxisticky orientované dospělo, a B) pokus stanovit pořadí důležitosti problémů a badatelských kroků, směřujících ke komplexnímu pohledu na tuto problematiku. ad A) Je známo, že v době komunistické totality marxisticky orientované dějepisectví dělnictva nepokrývalo tuto problematiku komplexně, ale zaměřovalo se především na ten její segment, který představovalo dělnické hnutí (a to spíše politické než hospodářské), resp. v soudobých dějinách dělnické hnutí ovládané komunistickou ideologií.

Ostatní segmenty dělnické problematiky, např. formování dělnictva, proměny jeho struktury, hospodářské a sociální postavení, úloha při formování občanské společnosti ad., zůstávaly buď na okraji, nebo zcela mimo pozornost historiků. Chtěli bychom se zamyslit nad otázkou, co z dosavadní produkce historiků (hlavně marxistických) představuje trvalý přínos, tedy trvalou hodnotu, na kterou je možné navázat, a co představuje ideologický a pro další bádání nepoužitelný balast. Čili: oddělit zrno od plev. Nebude to počínání lehké a snadné: řada prací s dělnickou tematikou znamená nesporný přínos, pokud jde o zjištěnou faktografii, ale jejich hodnota bude omezena aplikací ideologických klišé. Bude užitečné zachovat kontinuitu tam, kde je to meritorně i metodicky účelné. ad B) Pro realizaci bádání o dějinách dělnictva bude užitečné připravit repertář aktuálních problémů a stanovit priority. Soudíme, že bude užitečné porozhlédnout se po bádání o této problematice v ostatních evropských historiografiích, pro nás snad nejužitečněji německé, rakouské, snad i francouzské a britské. Máme za to, že v této souvislosti bude jistě prospěšné seznámit se s metodickými postupy a výsledky bádání např. německých historiků Jürgena Kocky, Klause Tenfelda, Angličana Erica Hobsbawma ad. Pozornost bude třeba zaměřit na málo zpracovanou problematiku formování dělnictva v jednotlivých sektorech ekonomiky (agrární, industriální, služeb), na proměny struktury dělnictva podle výrobních odvětví, regionů, národností, pohlaví, věku, na studium faktorů, ovlivňujících hospodářské a sociální postavení dělnictva, na integraci dělnictva do občanské společnosti, na spolkovou činnost dělnictva, na proměny vztahů k ostatním vrstvám občanské společnosti a samozřejmě na politickou stránku dělnických aktivit s důrazem na akceptované ideologické zaměření (nacionální, náboženské ad.). Některé z uvedených tematických okruhů budou řešitelné na bázi celonárodní (celostátní), jiné si vyžádají studie regionálně nebo sektorově vymezené. K oběma těmto cílům by mělo být zaměřeno naše projektované kolokvium s tím, že k úkolům, vytyčeným sub b, bude pravděpodobně užitečné svolat speciálně zaměřená kolokvia nebo semináře. Prof. PhDr. Milan Myška, DrSc.

Program 14. 4. 2011 10:00−10:30

prezentace účastníků konference

10:30−11:00

zahájení konference úvodní slovo pronesou Prof. PhDr. Milan Myška, DrSc. a Doc. PhDr. Aleš Zářický, Ph.D.

I. Oddíl 11:00−11:15

Prof. PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc. (Historický ústav, FF Univerzity Hradec Králové) Počátky a rozmach hnutí dělnické sociální třídy do roku 1918 (generace, elity, dynastie – a jejich ideologie)

11:15−11:30

Doc. PhDr. Jana Englová, CSc. (Katedra historie FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) Dělnictvo jako objekt a subjekt historického bádání

11:30−11:45

Doc. PhDr. Ľudovít Hallon, CSc. (Oddelenie dejín vied a techniky, Historický ústav SAV) Stav a výhľady výskumu postavenia robotníctva na Slovensku 1918−1948

11:45−12:00

Mgr. Miroslav Sabol, Ph.D. (Oddelenie dejín vied a techniky, Historický ústav SAV) Dejiny robotníctva a ich ďalšie bádateľské priority v slovenskej historiografii v rokoch 1948−1968

12:00−12:30

diskuze

12:30−13:15

přestávka na občerstvení

II. Oddíl 13:15−13:30

Prof. PhDr. Jiří Štaif, CSc. (Ústav hospodářských a sociálních dějin, FF UK) Dělnictvo a třídní boj v Masarykově Sociální otázce

13:30−13:45

Doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D. (Katedra historie Masarykovy univerzity v Brně) Generace v dělnickém socialistickém hnutí 1870−1920. Metodologické inspirace ze zahraničních výzkumů

13:45−14:00

PhDr. JUDr. Jakub Rákosník, Ph.D. (Ústav hospodářských a sociálních dějin, FF UK) Problémy marxistického pojetí dělnické třídy

14:00−14:15

Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D. (Historický ústav Masarykovy univerzity v Brně) Gender a dělnictvo v anglosaské historiografii

14:15−14:45

diskuze

14:45−15:00

přestávka na občerstvení

III. Oddíl 15:00−15:15

Prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. – Doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. (Centrum pro HSD, Katedra historie FF Ostravské univerzity) Demografie dělnictva v československé a české historiografii

15:15−15:30

PhDr. Jana Machačová, CSc. – PhDr. Jiří Matějček, DrSc. (CLEO, pracoviště historické sociologie) Vzory chování dělnictva v českých zemích v 19. století

15:30−15:45

Mgr. Stanislav Knob (Centrum pro HSD, Katedra historie FF Ostravské univerzity) Stávkové hnutí v československé i zahraniční historiografii, srovnání a výhledy

15:45−16:00

Mgr. Petr Gába (Centrum pro HSD, Katedra historie FF Ostravské univerzity) Ostravská průmyslová oblast jako badatelský problém a jeho relevance pro výzkum dělnictva

16:00−16:15

diskuze

16:15−16:45

přestávka na občerstvení

IV. Oddíl 16:45−17:00

PhDr. Martin Jemelka, Ph.D. (Centrum pro HSD FF OU, Katedra společenských věd VŠB-TU) Dělnické kolonie: tradice, stav a perspektivy výzkumu v českých zemích

17:00−17:15

Mgr. Petr Kadlec (Centrum pro HSD, Katedra historie FF Ostravské univerzity) Z dělnických rodin mezi inteligenci. K otázce zastoupení dětí dělníků ve vyšším školství od poloviny století do roku 1918 (1938). Možnosti, limity a dílčí výsledky výzkumu.

19. s 17:15−17:30

PhDr. Stanislav Holubec, Ph.D. et Ph.D. (Katedra sociologie FF Západočeské univerzity) Politický život dělnictva v Praze 1918−1938

17:30−18:00

diskuze

18:00

ukončení prvního dne konference, přátelské posezení

15. 4. 2011 9:30−9:45

zahájení druhého dne konference

V. Oddíl 9:45−10:00

Doc. PhDr. František Čapka, CSc. (PdF Masarykovy univerzity) Několik poznámek k úloze odborů při obhajobě sociálních zájmů dělnictva v letech první republiky

10:00−10:15

Doc. PhDr. Peter Mičko, Ph.D. (Katedra histórie, FHV Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici) Problematika pracovného pobytu slovenských robotníkov v „Tretej ríši“ v rokoch 1939−1944

10:15−10:30

PhDr. Ondřej Ševeček, Ph.D. (Filozofický ústav AV ČR) Dělnictvo a fordismus (aneb „bílá místa“ v českých hospodářských a sociálních dějinách 20. století)

10:30−10:45

diskuze

10:45−11:00

přestávka na občerstvení

VI. Oddíl 11:00−11:15

Mgr. Anežka Kindlerová (Národní knihovna ČR) Jeunesse Ouvriere Chrétienne Hnutí Křesťanské dělnické mládeže a jeho význam v českém prostředí do r. 1948

11:15−11:30 Re

Mgr. Dalibor Státník (Státní okresní archiv Mělník) Revoluční odborové hnutí. Od reprezentace dělnických zájmů přes obhajobu dělnické elity k převodové páce“ komunistické strany

11:30−11:45

Mgr. Miroslav Lacko (FF Univerzity Komenského v Bratislave) Problematika banského robotníctva v slovenskej historiografii

11:45−12:15

diskuze

12:15−12:45

přestávka na občerstvení

VII. Oddíl 12:45−13:00

Mgr. Jozef Šerka (Archiv města Ostravy) Postavení a charakteristika dělníků ve službách města Moravské Ostravy ve 20. a 30. letech 20. století

13:00−13:15

Mgr. Radoslav Daněk (Archiv města Ostravy) Možnosti a limity výzkumu postavení pivovarského dělnictva na příkladu ostravských pivovarů

13:15−13:30

Bc. Pavlína Nováčková (Katedra historie FF Ostravské univerzity) Noviny jako pramen k dějinám dělnického hnutí na příkladu stávky na jámě Trojice dne 9. května 1894 a jejím ohlasu v periodickém tisku severní Moravy a Slezska

13:30−14:00

diskuze

14:00−14:15

závěrečné slovo (Prof. Myška) a ukončení konference

Prof. PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc. Počátky a rozmach hnutí dělnické sociální třídy do roku 1918 (generace, elity, dynastie – a jejich ideologie) Uvedené pojmy se ve sledování vývoje hnutí vyskytují poměrně často. V následujícím příspěvku půjde pouze o návrh jejich vysvětlení a reálný význam. Mohou být platné, neboť se dotýkají reality hnutí dělnictva nesouvisle jen zdánlivě. Jejich sledování umožňuje proniknout do jeho dějin nezřídka z neobvyklého hlediska a tím přinést dosud buď opomíjené, nebo dokonce nečekané výsledky. Stručný výklad uvedených pojmů. Pojem generace je v realitě hnutí hluboce zakotven. Jeho specifikum na rozdíl od jiných sociálních vrstev je poznamenáno velkými, či dokonce převratnými změnami mezi jednotlivými generacemi, Lze ho též chápat pouze ve vztahu k hnutí a nikoli k příslušníkům dotyčné generace. Např. z generace „průkopníků“ přešli do generace „budovatelů moderní dělnické politické strany“ jen jednotlivci a jen zcela výjimečně získali předpokládaný vliv (příklady). Stranou, bohužel, zůstává, že šlo zároveň o hluboký zvrat v ideologické výzbroji nové generace. V následujících generacích nebyl přeryv tak hluboký jen zdánlivě; z důvodů zcela odlišných (vpád ruské revoluce a ideologie bolševismu do hnutí) šel v některých směrech ještě hlouběji. Případné úsilí o „přestup“ do generace třetí končilo též zpravidla neúspěchem (příklady). Zvláště tato generační směna ukázala, jak existenčně důležitá je v případě hnutí dělnictva ideologická vazba generací. Pochopitelně to úzce souvisí se schopností generace stát se elitou hnutí (či udržet se v ní). Jinak přestane ona generace v hnutí jako generace fungovat, stává se přívěskem hnutí (ceněným, oslavovaným, bezvlivným). Jen výjimečně se v nové etapě hnutí uplatní reálně. V principu sledujeme generace v hnutí jen pokud se staly elitou. Problém sociálně demokratické elity po r. 1918 (ve výhledu). Termín dynastie je v případě hnutí dělnictva vysloveně odlišný. Je expresivním přenosem (výklad termínu dynasta). Přesto má svůj reálný význam, neboť obrací pozornost na ryze sociální základnu hnutí – a to při sledování sociálního stavu a jednání jednotlivých vrstev a skupin hlavních nositelů hnutí – dělnictva. Zpravidla totiž zjistíme, že až na naprosto výjimečné případy se můžeme s reálnějším výkladem termínu v dělnictvu a jeho hnutí setkat jen u jeho sociálně pojaté elitní složky, nezřídka formované profesně. Ta však vstupuje do hnutí dělnictva především až ve vrcholícím a vrcholném stadiu industrializačního procesu – kdy konsolidovaný kapitál vědomě pomáhá formovat základní kádr svého zaměstnanectva. Tady jsou výsledky (historicko-sociologického) zkoumání, jsem přesvědčen, v prvopočátcích.

Doc. PhDr. Jana Englová, CSc. Dělnictvo jako objekt a subjekt historického bádání Iniciativu ostravských historiků k svolání této konference lze jednostranně přivítat. Ostatně i v posledních dvou ročnících ČČH (2009 Rudolf Kučera a 2010 Jiří Matějček a Jana Machačová) byla problematice dělnictva po delší době věnována pozornost. Dělnictvo patří k důležitým fenomenům 19. a 20. století. Emancipace dělnictva je bezesporu významným faktorem budování občanské společnosti. Již z tohoto hlediska je zaměření současné i budoucí historiografie na problematiku dělnictva velmi žádoucí. Nutným východiskem je zcela jistě hodnocení starších prací historiků z období před r. 1989. (Určitým pokusem jsou dvě studie Jiřího Matějčka a Jany Machačové – viz Studie k sociálním dějinám 2,1998.) Soustředění na problematiku dělnictva otevřela práce Arnošta Klímy, jehož 95. výročí narozenin si v letošním roce 2011 připomínáme. Od 50. let 20. století pak výzkum dělnictva patřil mezi prioritní témata marxistické historiografie. I když v tomto období do roku 1989 dělnická tématika patřila k prioritním, její výzkum ať již z hlediska objektu či jednajícího subjektu byl ovlivněn dobovým ideologickým přístupem a poznamenán úplnou či částečnou absencí důležitých aspektů. Jako příklad můžeme uvést problém, jak dělnictvo vzniká, z jakých sociálních vrstev se tvořilo. Tuto otázku si jako první položil Milan Myška a odpověděl na ni rozborem dělnictva v železárnách na Ostravsku v r. 1962. Dosud však globální pohled na základě širokého průzkumu chybí. Jedním z problémů přístupu v minulosti bylo chápání dělnictva jako jednolitého celku. Nicméně byly určité náběhy ukázat odlišnosti dělnictva jednotlivých oborů (viz Vlasta Křepeláková 1974). Dosud však chybí hlubší analýza sociální struktury dělnictva jako celku i jednotlivých oborů. Za klad lze považovat systematický průzkum významných center formování dělnického hnutí (př. Liberecko – Jiří Kořalka, severozápadní a západní Čechy – Jan Měchýř, Jiří Matějček a řada dalších). Ten byl zároveň spojen s charakteristikou životní úrovně dělnictva. I když řada prací zejména určených pro dobová stranická školení se omezovala na opakování klišé o vykořisťování dělnictva, za přínos lze považovat celkem ojedinělou snahu Jana Měchýře porovnat životní úroveň dělnictva s dobovým standardem. Konkrétní obraz o způsobu života dělnických vrstev systematicky mapovali pracovníci Etnografického ústavu. Souhrn tohoto bádání byl pak publikován v r. 1981 pod hlavní redakcí A. Robka (Stará dělnická Praha). Nicméně se v něm projevuje absence dobových negativních jevů při hodnocení způsobu jejich života.

Na tuto problematiku může navázat současný výzkum života v dělnických a zejména hornických koloniích (viz zejména práce M. Jemelky). Pro ně na rozdíl od starších prací je charakteristický objektivní a mnohostranný pohled, zahrnující jeho pozitivní i negativní stránky. V tomto způsobu bude nutné i nadále pokračovat. Poměry v jednotlivých průmyslových závodech a vůbec na nejrůznějších typech pracovišť − rovněž na základě srovnávání s dobovými standardy – je nutné podrobovat objektivní analýze (viz např. nově kapitoly k této problematice v práci věnované dějinám Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem z r. 2008). S tím samozřejmě souvisí i konkretizace rozboru mužských a ženských pracovních sil v rámci gender studies (viz na konferencích a v řadě následně vydaných prací věnovaných této problematice v posledních letech, naposledy publikování konferenčních příspěvků v Historické demografii 2010). Ve větší míře v této souvislosti je dle mého názoru nutno využívat prameny statistické povahy – ať již se jedná o statistiky celorakouské či statistiky vydávané jednotlivými OŽK. V nich leží mnoho dosud ne zcela využitého materiálu. Důležitou oblastí je výzkum dělnictva jako jednajícího subjektu. V minulosti šlo převážně o sledování aktivity v politické oblasti – pro starší období v sociální demokracii, pro novější období s prioritním zaměřením na KSČ. Toto z tehdejšího politického pohledu úzké zaměření bude nutné rozšířit o další dělnické iniciativy. Určitým pozitivem pro sledování politické činnosti dělnictva byly vydané práce poskytující možnost zařadit je do širších souvislostí, jako např. pro starší období Kašíkova práce o První internacionále (1965) či Z. Šolleho Internacionála a Rakousko (1966). Také vztahy dělnického hnutí v českých zemích s dělnickým hnutím v Německu byly v minulosti sledovaným tématem (viz např. J. Kořalka aj.). Ve větší míře by měly být studovány archivní prameny naší a rakouské provenience ve spojitosti s prameny v Německu – zejména Sasku. Teprve jejich kombinací lze dojít k hlubšímu a objektivnímu poznání nejen politické – ale i vzájemné širší kulturní aktivity. Na tomto poli je ještě mnoho výzkumných možností. Velmi dobrým počinem pro studium politické aktivity dělnictva pro současnou historiografii bylo vydání edice „Politické programy Českoslovanské a Československé sociálně demokratické strany dělnické 1878–1948“ v roce 1999 (ed. Petr Prokš). Dobrou pomůckou je v r. 2005 vydaný biografický slovník Josefa Tomeše „Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách České sociální demokracie 1878–2005“, vydané v Praze r. 2005. Dřívější práce o činnosti sociální demokracie do vzniku ČSR se soustřeďovaly jednostranně na její politickou činnost. Průkopnicky její kultivační úlohu v dělnických kruzích zdůraznil J. Kořalka zejména ve své práci „Češi v habsburské říši a v Evropě 1815– 1914“ (1996). Výsledkem cílevědomé činnosti členů sociální demokracie docházelo ke konci 19. století k výrazné změně ve způsobu života v souvislosti s vyšší kulturní kvalitou. I této otázce bude nutné pozornost věnovat. Samozřejmě je nutné počítat s tím, že subjektivní i objektivní stránka výzkumu dělnictva se nutně vzájemně prolínají.

Doc. PhDr. Ľudovít Hallon, CSc. Stav a výhľady výskumu postavenia robotníctva na Slovensku 1918-1948 Tematika dejín robotníctva ako samostatnej sociálnej skupiny, respektíve triedy, v období rokov 1918–1948 bola v slovenskej historiografii pred rokom 1989 oficiálne považovaná za jeden z kľúčový objektov výskumu. V skutočnosti historici sledovali predovšetkým politické aktivity robotníctva v súvislosti s formovním a genézou slovenského komunistického hnutia. Problematika robotníctva po roku 1918 sa často zužovala na jeho politickú činnosť alebo sa dokonca chápala len ako súčasť dejín komunistickej strany. Hlbková analýza sociálnej štruktúry robotníctva, jeho pôvodu, sociálneho statusu, vzdelanostnej úrovne, každodenného života, či jeho duchovného sveta, stála na okraji záujmu historiografie a v monografických prácach sledovaného obdobia ju nachádzame len zriedka. Uvedené témy čiastočne prenikli do prác z hospodárskych dejín, najmä do dejín jednotlivých hospodárskych odvetví a podnikov, prípadne do niektorých čiastkových štúdií a prác regionálneho chrakteru. Historici politických dejín venovali väčšiu pozornosť len štrajkovému hnutiu robotníctva, vývoju nezamestnanosti a sociálnym pomerom počas hospodárskych kríz medzivojnových rokov, vysťahovalectvu, v menšom meradle účasti robotníctva v odboji a v Slovenskom národnom povstaní počas existencie Slovenskej republiky 1939–1945 a podielu robotníctva na preberaní moci komunistickou stranou v rokoch 1946–1948. V zornom uhle politických dejín sa pritom objavuje najmä poľnohospodárske robotníctvo, ktoré v špecifických sociálnoekonomických podmienkach Slovenska tvorilo hlavnú sociálnu základňu radikálneho ľavicového hnutia, kým priemyselné robotníctvo v skromnom počte okolo 100 tis. činných osôb a zamestnanci živností boli politicky orientovaní skôr na sociálnu demokraciu a ďalši súdobé politické smery. Dosiahnutý stav výskumu dejín robotníctva v rokoch 1918–1948 na pôde slovenskej marxistickej historiografie názorne predstavuje strešné dielo súdobej historiografickej produkcie syntéza dejín Slovenska z 80. rokov minulého storočia, predovšetkým jej V. diel, mapujúci obdobie 1918–1945. V obsahu danej syntézy, kde sú uvedné profilové monografické práce k slovedovanému obdobiu, možno medzi desiatkami titulov nájsť len niekoľko monografií explicitne zameraných na problematiku robotníctva. Aj vyššie uvedené témy, ako štrajkové a revolučné hnutie alebo nezamestnanosť, sú tu zastúpené veľmi skromne a suplujú ich spravidla práce českých historikov. Zo slovenských prác možno uviesť len monografie o štrajkovej činnosti poľnohospodárskych robotníkov (Z. olotíková) a revolučnom hnutí stavebných robotníkov (R. Hrbek – K. Slivka) alebo o podiele robotníkov v odboji po roku 1938 (A. Kociská). Vzácnu výnimku tvoria monografie, ktoré hodnotia osvetové a telovýchovné aktivity robotníctva

(P. Paška, J. Perútka), vývoj robotníckej poézie (Š. Drug) a osobitne práca o kresťanských odboroch (J. Pleva – M. Tichý). Problematike robotníctva sa venovali aj vtedajší prominentní slovenskí historici, ako bol V. Plevza alebo S. Cambel, opäť však predovšetkým na pozadí historického vývoja komunistického hnutia. Práve skutočnosť, že dejiny robotníctva boli v širšej verejnosti, ale aj v samotnej historickej obci, do značnej miery ponímané ako synonymum dejín komunistickej strany, sa po roku 1989 stala hlavnou príčinou dlhodobého útlmu vo výskume postavenia robotníctva z pohľadu slovenskej historiografie. Preto sledovaná problematika, ktorá je bezpochyby významnou súčasťou každej národnej, ako aj svetovej historiografie, dlhé roky živorila na pokraji záujmu slovenských historikov. Nebáli sa v nej pokračovať z rôznych hľadísk niektorí hospodárski, prípadne regionálni, historici a dostala sa do niektorých prác s cieľom napraviť pokryvený obraz určitých období v slovenskej historiografii, najmä rokov 1946–1948. Išlo napríklad o časť prác M. Barnovského. Až s odstupom času, približne od konca 90. rokov, si väčšina slovenských historikov 20. storočia začala postupne uvedomovať nezastupiteľné miesto historického vývoja robotníctva v národných dejinách. Značnú zásluhu na tom mali iniciatívy a projekty českých historikov, ako napríklad projekt pod vedením Prof. Z. Kárníka s tematikou radikálneho ľavicového a komunistického hnutia, ktoré sa stali podnetom pre slovenskú historickú obec. Viacerí príslušníci strednej a mladšej generácie historikov z akademických pracovísk, vysokých škôl, múzeí alebo z Ústavu pamäti národa, nezaťažení stereotypmi vnímania historických procesov spred roka 1989, sa pokúsili a ďalej pokúšajú o nové pohľady a prehodnotenia úlohy robotníctva v dejinách Slovenska. Treba však podotknúť, že opäť ide o iniciatívy, súvisiace predovšetkým s vytváraním nového obrazu dejín komunistického hnutia. Samostatné vedecké podujatie a publikáciu s predmetnou tematikou pripravili napríklad mladí historici z vedeckých pracovísk v Banskej Bystrici (M. Šmigel a kolektív). Na Historickom ústave SAV bola nedávno obhájená dizertačná práca s tematikou radikálneho ľavicového a komunistického hnutia po roku 1918 (J. Benko). Niekoľko skupín slovenských historikov vstúpilo roku 2009 do projektu syntézy dejíny komunistického hnutia na území bývalej ČSR, vedeného českými historikmi. Do budúcna však bude treba obrátiť pozornosť aj na imanentný vývoj robotníctva, na jeho postavenie a význam v spoločnosti 20. storočia.

Mgr. Miroslav Sabol, Ph.D. Dejiny robotníctva a ich ďalšie bádateľské priority v slovenskej historiografii v rokoch 1948-1968 Pred rokom 1948 až na zanedbateľné výnimky marxistická historiografia na Slovensku neexistovala a aj po komunistickom prevrate trvalo pomerne dlhý čas kým marxistická historická škola v našich podmienkach vôbec začala produkovať relevantné práce. Až roku 1950 si komunisti začali viac uvedomovať možnosti využitia spoločenských vied za účelom propagandy a presadzovania marxistickej ideológie v doma aj v zahraničí. Takéto úlohy však mohli plniť iba ľudia, ktorí sa k marxizmu nielen formálne hlásili, ale boli ho schopní aj aplikovať v praxi, čo predstavovalo základný problém slovenskej historickej vedy. Pracovný plán na rok 1951 vytýčil hlavné poradie výskumných úloh takto: dejiny KSČ, dejiny revolúcií, vývoj kapitalizmu v priemysle a roľnícka otázka. Spracované a (ideologicky) nespochybniteľné témy mali byť čo najskôr publikované. Aj tu mali hrať hlavnú úlohu práce vedúcich komunistických funkcionárov, nie však tých, ktorí boli obvinení z buržoázneho nacionalizmu. Objektivistická metóda bola zavrhnutá ako „buržoázny prežitok“ a historiografia bola definovaná ako triedna a ideologická veda, ktorá mala pomáhať pri budovaní „socialistického názoru“ a podporovať „boj robotníckej triedy“. Jedným z problémov začiatkov marxistickej historiografie na Slovenku bola skutočnosť, že dejinám robotníckeho hnutia, resp. sociálnym a hospodárskym dejím, sa v slovenskom prostredí nikto hlbšie nevenoval. Až v roku 1951 z pera Miloša Gosiorovského vyšla prvá historická marxistická monografia Príspevok k dejinám slovenského robotníckeho hnutia. S sústavnejšiemu štúdiu dejín robotníckeho hnutia sa dostala až nová generácia historikov, ktorá už aspoň časť svojho vysokoškolského štúdiu absolvovala po roku 1948. V 50. rokoch sa už dejiny robotníckeho hnutia a jeho revolučným vystúpení stali nosnou témou štúdia histórie, najmä najnovších dejín. Po roku 1948 sa z dejín robotníckeho hnutia stal prakticky samostatný vedný odbor, ktorý sa spolu s dejinami komunistickej strany vyvíjal značne izolovane od zvyšku historickej vedy. Okrem toho interpretácia dejín robotníckeho hnutia bola pod prísnou kontrolou straníckeho vedenia, čo do značnej miery obmedzovalo reálny prínos výskumu. Dejiny robotníckeho hnutia boli počas celého trvania režimu značný chápané ako mimoriadne citlivá otázka, v ktorej nad vedeckými prevládali politické potreby. Skúmali sa teda najmä dejiny organizovaného robotníckeho hnutia v spojitosti s vývojom sociálnej demokracie a komunistickej strany, popisovali sa tak tzv. revolučné vystúpenia proletariátu, štrajky a demonštrácie. Historici sa tiež zaoberali životmi politických reprezentantov robotníckej triedy. Len málokto

však skúmal každodenný, bežný život „pracujúceho ľudu“. Typickou charakteristikou tohto výskumu bola skutočnosť, že sa musel vmestiť do presných schém daných klasikmi marxizmu-leninizmu a spismi komunistických ideológov. Archívny materiál, ktorý protirečil tvrdeniam klasikov a marxistickej interpretácií dejín musel byť jednoducho ignorovaný. Práce slovenských historikov k dejinám robotníckeho hnutia sa začali objavovať vo forme štúdií až v druhej polovici 50. rokov. Ich autormi boli Pavel Hapák, Ivan Červenák a Karol Goláň a samozrejme Miloš Gosiorovský. Manufaktúrnemu obdobie sa venoval Anton Špiesz. Koncom 50. rokov sa však objavili zmeny o novú interpretácií v týchto, mimoriadne citlivých, oblastiach československých dejín. Zaslúžil sa o to predovšetkým Ján Mlynárik, slovenský historik pôsobiaci v Prahe. Zaoberal sa predovšetkým štrajkami a sociálnymi zápasmi na Slovensku počas prvej republiky a tiež rolou, akú v nich hrali komunisti. Ako vôbec prvý urobil k tejto téme seriózny archívny výskum. O spôsobe fungovania historickej vedy v období stalinizmu svedčí fakt, že predchádzajúce spracovania „sociálnych zápasov pracujúcich pod vedením KSČ“ sa zaobišli bez archívov. Autentické pramene boli nahradené presnou schémou, ktorú historikom dodali stranícki ideológovia. Ján Mlynárik sa koncom 50. a v 60. rokoch stal bezpochyby najväčším znalcom slovenského robotníckeho hnutia počas prvej ČSR (v rokoch 1956-1969 na túto tému vydal 12 monografií). Jeho práca postavené na serióznom a podrobnom archívnom výskume však vzbudili značnú nevôľu komunistických ideológov aj niektorých dogmatickejších historikov a Mlynárik mal značné ťažkosti s publikovaním svojich prác. V tom istom období sa publikačne začal presadzovať aj Mlynárikov generačný súputník Viliam Plevza, ktorý sa venoval dejinám tzv. zemerobotníkov, čiže nájomných roľníkov. Slovenská historiografia totiž veľmi skoro musela priznať, že na Slovensku v prvej tretine 30. rokov proletariát (v zmysle robotníkov v priemysle) tvoril len malú časť „pracujúceho ľudu“ aby mohol byť vyčlenený samostatná a jediná pokroková skupina - Marxov „tvorca dejín“. Slovenský proletariát ako samostatná trieda sa navyše vyčlenil príliš neskoro, aby mu mohla byť pripísaná rozhodujúcejšia účasť na najvýznamnejších revolučných vystúpenia v 19. storočí. V roku 1959 Július Mésároš v stati Otázky slovenského národného hnutia od revolúcie 1848-1849 do národného oslobodenia naznačil, že slovenské robotnícke hnutie ako politický činiteľ sa formovalo až na konci 19. storočia a dovtedy zohrávalo len zanedbateľnú úlohu. Výsledkom nutnosti vytvoril realistickú interpretáciu marxistického slovenského národného príbehu, v ktorom musela hrať robotnícka trieda rozhodujúcu úlohu, bolo definovanie proletariátu ako zmesi „klasických robotníkov“ a oveľa početnejších nájomných zamestnancov v poľnohospodárstve. Výsledkom bol zvýšený záujem historikov a túto novú

súčasť „pokrokovej triedy“. Dejinám „zemerobotníkov“ sa okrem Plevzu v 60. rokoch venovala aj Zdenka Holotíková, Samuel Cambel a Július Mésároš. Dejinám robotníckehu hnutia sa v tomto období venovali aj historici Jozef Jablonický, Marta Vartíková a Martin Vietor. Dôležitým novým prvkom slovenskej historiografie v 60. rokoch bol nepochybne rozvoj hospodárskych dejín, ktoré prinášali nový, menej ideologický a dogmatický pohľad aj na slovenské robotnícke hnutie. Práce Michala Barnovského alebo Ľubomíra Liptáka sa zaoberali otázkami industrializácie, vývoja priemyslu, hospodárskeho rozvoja a ekonomickej spolupráce. Pomohli tak zasadiť robotnícke hnutie do konkrétnych kulís. Okrem iného skúmali aj vplyv industrializácie na obyvateľstvo a politický vývoj, nárast počtu robotníkov a ich hmotné zabezpečenie a pod. Koncom 60. rokov, počas liberalizačného obdobia sa na Slovensku dostali do popredia iné otázky - hlavne národnostné, štátoprávne, hodnotenie SNP a prvej republiky a pod. V rámci marxistického chápania dejín bolo samozrejme nedeliteľnou súčasťou prác a diskusií o týchto problémoch aj robotnícke hnutie. Samostatné práce na tému robotníckeho hnutia však už vznikali menej. Prof. PhDr. Jiří Štaif, CSc. Dělnictvo a třídní boj v Masarykově Sociální otázce Budu pracovat s tezí, že Masarykův vztah k této problematice se odvíjel ve formě argumentace v rovině filozofické, politologické, sociologické, kulturní, morální a ekonomické a také posuzovat, do jaké míry byly jeho argumenty ovlivňovány již před r. 1914 jeho vůdčími ambicemi. V této souvislosti budu brát v úvahu následující problémové okruhy: 1. Evropští intelektuálové se na konci 19. století začínají stále intenzivněji zajímat o sociální problematiku (otázku) a marxismus (viz např. Fabiánská společnost, katedrový marxismus, různé směry křesťanské sociální nauky). Kladu si otázku, proč je tomu tak? 2. Jaké místo mezi nimi zaujímá T. G. Masaryk jako český univerzitní intelektuál? 3. Co jej vedlo k tomu, že se začal zabývat marxismem a marxistickým revizionismem? Byly jeho důvody „čistě intelektuální“? 4. Kdo je pro něj marxista. Co lze rozumět pod pojmem marxismus a co na něm kritizuje a co znává ve vztahu k moderní sociální problematice. 5. V těchto souvislostech předpokládám, že Masarykovo vlastní pojetí dělnictva se utváří:

a) v kritickém vztahu marxistickým pojmům třídního boje, nadhodnoty, kapitalistického vykořisťování ad. b) prostřednictvím praktických zkušeností s aktuálním sociálním hnutím a sociální demokracií. c) z potřeby zařadit tuto problematiku do základního vědomostního vybavení českého univerzitního studenta. d) z víry v optimistický evolucionismus a představy, že lidský rozum, kvalitní vzdělání a ušlechtilá křesťanská morálka jsou schopny humanizovat kapitalismus, resp. účinně čelit jeho výchozí ekonomické orientaci na stále větší zisk a jeho optimalizaci. Doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D. Generace v dělnickém socialistickém hnutí 1870−1920. Metodologické inspirace ze zahraničních výzkumů

Analýza jevů na pomezí sociálních a kulturních dějin prostřednictvím pojmu generace zažila ve společenských vědách v Německu, Velké Británii a USA další z konjunktur přibližně před deseti lety, aniž by tato vlna zájmu byla českými historiky nějak podstatněji reflektována. Marxisticko-leninský přístup historiků k biografii průkopníků socialismu výstižně označil německý historik Thomas Welskopp za přístup sledující „opomíjené dějiny hrdinů“, nikoliv „komparativní sociální dějiny dělnického hnutí“, které jasně získaly vrch v evropské historické vědě od 90. let minulého století. Zahraniční výzkumy přitom nabízejí řadu impulsů pro sociohistorickou a sociálněpsychologickou analýzu fenoménu generací v rámci vybraných kulturních a sociálních formací, přičemž ovšem většina prací je orientovaná na problémy 20. století, zvláště přitažlivým se pro sociální vědce jeví fenomén roku 1968 a současné debaty o udržitelnosti mezigenerační solidarity v souvislosti s problémy sociálního státu evropského typu.(ed. Hareven, Aging and Generational Relations, 1996; Gilcher-Holtey, Die 68er Bewegung, 2001 aj.) Možnosti transferu použitých metod na pole dějin 19. století a zvláště dějin dělnického hnutí nejlépe ukazuje sborník Generationen in der Arbeiterbewegung (Hg. Klaus Schönhoven und Bernd Braun, 2005) a ediční práce Friedrich-Ebert-Stiftung v Bonnu kolem Klause Tenfelde, Helgy Grebing a dalších. Otázky nastolené v rámci výzkumu generací v socialistickém hnutí do roku 1920: a) generační prožitky formující postoj ke světu, srovnání těchto prožitků v dělnickém a měšťanském prostředí; b) kariérní cesty a vzory předáků hnutí; c) intergenerační konflikty v rámci politické činnosti, vzdělávání a odborové práce; d) recepce marxismu v první a druhé generaci socialistických vůdců a řadových členů a sympatizantů hnutí; e) „mýtus“ průkopníků socialismu a jeho homogenizační význam; f) odlišnosti podle příslušnosti k jazykovému/národnímu společenství.

PhDr. JUDr. Jakub Rákosník, Ph.D. Problémy marxistického pojetí dělnické třídy Marxistická teorie dodnes v otázkách sociální stratifikace moderní společnosti zůstává hojně citovaným přístupem, jakkoli častěji v negativním smyslu, tj. jako koncepce, vůči níž se soudobí autoři v různé míře vymezují a poukazují na její limity. Tento příspěvek vychází z koncepce dělení vývoje interpretačních přístupů ke konceptu „dělnická třída“ do tří fází: a) 1. Fáze: K. Marx a M. Weber, b) kulturalismus (E. P. Thompson), c) postmodernismus (G. Stedman-Jones). Klíčovým tématem příspěvku jsou možnosti práce s pojmem „dělnická třída“ v současné historiografii, kde je již těžko udržitelná postmoderní redukce třídy na záležitosti diskursivní konstrukce reality a naopak zájem o otázky praxe (a nikoli výhradně jazyka) ohlašují v jistém smyslu „materialistický obrat“ v sociální historiografii, který otevírá dveře možnosti návratu marxistického konceptu, jakkoli bezesporu ve formě značně revidované. Mgr. Denisa Nečasová, Ph.D. Gender a dělnictvo v anglosaské historiografii Dosavadní bádání o postavení dělnictva v 2. polovině 20. století v českém prostředí je z valné části ovlivněno marxistickým přístupem, vnuceným v období nadvlády komunistů v letech 1948–1989. Jelikož dělnická třída představovala v této ideologii základní dynamickou složku společnosti, byla jejímu studiu věnována značná pozornost. Po r. 1989 se zájem české historické vědy obrátil a soustředil na problematiku, která byla záměrně v předchozích desetiletích opomíjena. Studium dělnictva se tak v posledních dvaceti letech dostalo na okraj zájmu. Výjimku tvoří pouze několik studií. S kategorií genderu v rámci prací před r. 1989 badatelé a badatelky nepracovali. Jejich pozornost se obracela pouze na otázku postavení žen dělnic v továrnách, přičemž tuto otázku reflektovala více např. sociologie než historie. Po r. 1989 gender proniká do nemalého počtu studií o dělnictvu také spíše vzácněji. Příspěvek si klade za cíl pohlédnout na problematiku dělnictva prostřednictvím anglosaské historiografie ze dvou různých úhlů pohledu. První část příspěvku se pokusí nastínit základní trendy, problémy, hlavní témata a interpretace otázky dělnictva v rámci dějin žen a gender history v 2. polovině 20. století, resp. posledních desetiletí. Vedle této historiografické části bude mít v příspěvku své místo i část metodologická. Druhá polovina příspěvku se pokusí představit možnosti využití genderové analýzy v historickém výzkumu dělnictva, které mohou přispět ke

komplexnějšímu pohledu na danou problematiku. Obě části příspěvku nebudou tvořit nepropustně oddělené díly, ale naopak se budou vzájemně doplňovat. Prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. – Doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. Demografie dělnictva v československé a české historiografii Již základní monografické zpracování populačního vývoje českých zemí do roku 1914 Ludmily Kárníkové naznačilo omezené možnosti rozvinutí sociálně diferenciační historické demografie vzhledem k charakteru pramenné základny v naších zemích. Zejména prameny statistické povahy jsou k dispozici jen pro celé populace a vyšší administrativněsprávní jednotky, což neposkytuje možnost daného studia. Jako vhodné metodologické řešení problému navrhla P. Horská nahrazení sociální diferenciace diferenciací teritoriální. Z tohoto hlediska se jako přijatelná alternativa demografického výzkumu dělnictva jeví studium průmyslových oblastí, v jejichž sociální stratigrafii dominovalo dělnictvo. Komplexní výzkum této tematiky dlouhodobě garantoval SÚ ČSAV v Opavě s řadou spolupracujících institucí. V jeho gesci vyšla také podstatná část takto zaměřené produkce. Po zřetelné absenci studia dělnictva se od přelomu tisíciletí znovu objevily práce zaměřené k některým vybraným otázkám této problematiky, mnohdy s mezioborovým akcentem, ale komplexnější zpracování dosud postrádáme. PhDr. Jana Machačová, CSc. – PhDr. Jiří Matějček, DrSc. Vzory chování dělnictva v českých zemích v 19. století Při studiu sociálního vývoje českých zemí v 19. století jsme se zabývali i systémem hodnot a kulturou jednotlivých vrstev společnosti. Systém hodnot zprostředkovává jednotlivci rodina v procesu socializace, je pak zdrojem motivací pro jednání a obvykle i skupinově schváleným postupem k zajištění potřeb (vzory chování). Vycházeli jsme z toho, že především podle ekonomických funkcí vzniká sociální stratifikace, v zásadě hierarchie profesních skupin s relativně shodnými sociálními pozicemi (souborem vlastností a možností) svých členů. Profesní funkce tak vytváří způsob existence, tj. činností, vedoucích k uspokojování skupinově víceméně podobných potřeb a skupinově daných možností jejich uspokojování. Vlastnosti a možnosti tvoří zdroje, které se dají shrnout do následujících faktorů zásadně ovlivňujících existenci: motivace (zaměření, zájmy atd.), energie, inteligence, hmotné

zdroje a znalosti a dovednosti, know-how - technologie úspěšného chování, jednání a prožívání (patterns, Verhaltenmuster, vzory chování). Dělnictvo jako sociální skupina se v 19. století vytvářelo, zatímco snad polovinu málo početného manufakturního dělnictva tvořili odborní tovaryši a mistři, kteří se nepovažovali za dělníky a uznávali měšťanské hodnoty, bylo dělnictvo strojového průmyslu ve třetí čtvrtině a po migracích za prací ve čtvrté čtvrtině století směsicí podobně kvalifikovaných odborníků a nekvalifikované venkovské chudiny s primitivními vzory. Hlavním cílem se stal v tomto období materiální vzestup, ale vzory chování, kultura skupin se lišila v zásadě podle stupně kvalifikovanosti profesí – od typografů po „hlinodělníky“. Práce za plat bylo před polovinou 19. století málo, to vedlo ke střídání způsobu obživy (ale i toulání), aby se zajistilo pouhé přežití na venkově, tedy i domáckých výrobců pro manufaktury. Všeobecný návyk na pravidelnou každodenní práci u většiny venkovské chudiny a nádeníků neexistoval. Byl naprostý nezájem o školní vzdělání dětí, které jim bránilo v práci pro obživu rodiny, neviděla se možnost vymknutí „z bludného kruhu“. I proto převažoval zájem jen o nejbližší okolí a celková indolence, omezenost zájmů, nedostatek iniciativy a fatalismus spojený s náboženskou vírou. Do především textilních továren se odcházelo za lepším výdělkem stejně tak jako při migracích za prací do dolů. Jen pomalu se dělnictvo, které se vymklo sociální kontrole vesnice, ukázňovalo a podobně pomalu až v poslední čtvrtině 19. století se měnil patriarchální vztah („dávání práce“), tedy vztah „pána a sluhy“, podnikatelů k dělníkům. Systém hodnot a vzory chování dělnictva se obecněji měnily až ke konci století, kdy se pravidelná práce stala samozřejmostí pro zajištění materiálních potřeb, cenila se iniciativa, kladla váha na vlastní odpovědnost a opouštěla fatalita. Projevilo se to i ve snaze o sociální vzestup synů a konstituovala se sociální kontrola ze strany kvalifikovaného dělnictva. V našich výzkumech jsme zachytili jen základní rysy a změny vzorů chování v sociálních vrstvách a některých skupinách. Využívali jsme k tomu především pamětí a vzpomínek, které jsou však pro dělnické prostředí ojedinělé a většinou je psali dělničtí vůdci, tj. elita skupiny. Další výzkum vzorů chování dělnictva na základě dalších pramenů a metod by mohl prohloubit poznání jeho jednotlivých skupin.

Mgr. Stanislav Knob Stávkové hnutí v československé i zahraniční historiografii, srovnání a výhledy Historickou provenienci ke stávkovému hnutí již v jednom ze svých článků shrnula Jana Machačová. Úkolem příspěvku bude připomenout některé základní trendy a porovnat je s historiografií zejména našich sousedů, jak v komunistickém, tak také západním bloku. Z hodnocení obou vyvstane celá řada námětů pro studium této problematiky pro budoucnost. Půjde zejména o širší teoretické zařazení do širších témat hospodářských a sociálních dějin.

Mgr. Petr Gába Ostravská průmyslová oblast jako badatelský problém a jeho relevance pro výzkum dělnictva (zaměření výzkumu, vytyčení jednotlivých subproblémů, hlavní úkoly a výsledky) Hospodářský region představuje významnou historickou kategorii. Utvářel se postupně a plně se zformoval až při dosažení určitého stupně historického vývoje. Jeden z výrazných typů těchto regionů představuje průmyslová oblast. Snad nejvýstižnější je definiční vymezení, které zformulovala polská historička profesorka Gryzelda Missalowa při studiu geneze lodžské průmyslové oblasti: „Průmyslový region je historicky se vytvořivší průmyslový komplex s výraznou specializací výroby a směny a těmito jevy indukovanou společenskou strukturou a jí odpovídajícími formami politického a kulturního života.“ Zdůrazňuje tedy nezbytnost studia nejen kvantitativní stránky vývoje, ale i jeho kvalitativních aspektů. Takto zaměřený výzkum ovšem v rámci československé, resp. české historiografie nemá nikterak bohatou tradici. Počátky lze klást do 60. let 20. století na ostravské historické pracoviště tehdejší Pedagogické fakulty, posléze se hlavním koordinátorem této výzkumné problematiky stal Slezský ústav ČSAV v Opavě (výzkum průmyslových oblastí získal statut státního výzkumného úkolu). Výsledkem byla řada jednotlivých příspěvků, studií či sborníků z mnohých podnětných konferencí, jichž se zúčastňovali i zahraniční odborníci (především z Polska, NDR, SSSR apod.). Autor si proto klade za cíl představit na příkladu přiblíženého výzkumu ostravské průmyslové oblasti (sledován byl například vývoj obyvatelstva, národnostní poměry, sociální složení, k objasnění některých problémů přispěly také četné sociologické výzkumy apod.) zohlednění problematiky dělnictva v jejím rámci. Součástí příspěvku bude také

vypracování přehledu nejdůležitějších prací vzešlých z výzkumu, které mohou dnešnímu zájemci případně poskytnout nejen řadu faktografických údajů, ale také četné metodické inspirační náměty. PhDr. Martin Jemelka, Ph.D. Dělnické kolonie: tradice, stav a perspektivy výzkumu v českých zemích Patrně bychom v domácích poměrech marně hledali ve výzkumu českého dělnictva jiné téma, které by charakterizoval více než šedesátiletý kontinuální výzkum překračující hranice regionů, zájem příslušníků různých oborů z oblasti sociálních věd (etnologů, historiků architektury, kunsthistoriků, regionálních a sociálních historiků, historických demografů, sociologů ad.) a množství pohříchu většinou drobných statí, roztroušených v monografiích disparátního rozsahu a celostátních i regionálních periodicích, často komplikovaně dostupných a jen omezeně sumarizovatelných v podobě komplexní bibliografie. Oním tématem je výzkum dělnických kolonií, započatý na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století pražskými etnology, k nimž se v šedesátých letech připojili první sociální historikové, v následujícím desetiletí historičtí demografové a sídelní geografové, v osmdesátých letech ve větší míře v rámci záchranných výzkumů historikové architektury a v letech polistopadových sociologové a antropologové. U v podstatě tradičního výzkumu, jehož dílčí výsledky byly publikovány v desítkách, možná stovkách studií, o to více zaráží, jak omezeně je poznamenán interdisciplinaritou (typickým příkladem je použití sčítacích operátů ze sčítání obyvatel, z nichž etnologové nebo kunsthistorikové nedokázali vytěžit více než jen základní informace, zatímco sociální historikové a historičtí demografové pro výpovědní hodnotu sčítacích operátů přehlíželi jiné typy použitelných pramenů) a v podstatě nedotčen komparativním přístupem, jehož prostřednictvím by byly konkrétní, nejednou fragmentární informace vyjmuty z mikroregionálního rámce a povýšeny na úroveň komparativní sumarizace problému. Kromě tematické sebestřednosti, metodologické omezenosti, terminologické nevyjasněnosti (nadměrně elastické používání pojmu dělnická kolonie) a absence komparačního rozměru domácí výzkum stigmatizuje nezájem o monografické zpracování problému a neochota reflektovat zahraniční vzory (studium dělnických kolonií v podstatě ignoruje vztah závodních kolonií k průmyslovým závodům a ochuzuje se tak o svět práce).

Ve výzkumu dělnických kolonií v českých zemích zaujímá vedoucí postavení Ostravsko se svými badatelskými pracovišti, v jejichž rámci bylo uvedené téma artikulováno od poloviny 50. let (1953–1954), aby se v následující dekádě dočkalo prvních ucelenějších studií (J. Bílek), v 70. a 80. letech zájmu historických demografů (L. Dokoupil ad.) a po roce 1989 i historiků architektury (M. Matěj ad.). Klíčovou roli v ostravském výzkumu sehrál M. Myška, jehož studie o populačním a stavebním vývoji kolonie dolu Hlubina ze 70. let byly nejen vyvrcholením dosavadních snah o prohloubení výzkumu, ale i východiskem, z něhož mohly vycházet výzkumy posledního desetiletí, završené publikováním monografie konkrétní hornické kolonie, po níž již v 70. letech volal M. Myška. Autorův příspěvek o studiu dělnických kolonií v českých zemích s pochopitelným důrazem na Ostravsko bude jednak věnován sumarizaci dosavadního vývoje (tradiční témata, césury ve výzkumu), ale i zamyšlení nad typologií používaných a použitelných pramenů a v neposlední řadě perspektivám studia sledovaného problému na základě sumarizace výsledků posledních deseti let. Mgr. Petr Kadlec Z dělnických rodin mezi inteligenci. K otázce zastoupení dětí dělníků ve vyšším školství od poloviny 19. století do roku 1918 (1938). Možnosti, limity a dílčí výsledky výzkumu Příspěvek se bude zabývat cestou dětí pocházejících z dělnického prostředí za vyšším vzděláním v období druhé poloviny 19. a na počátku 20. století. Studium zastoupení dělnických dětí na školách sekundárního a terciálního sektoru vzdělávání patří mezi problémy, jimž byla našimi historiky věnována doposud jen minimální pozornost. Za vstupenku do sociální skupiny inteligence je ve shodou s částí historické obce považováno již úspěšné ukončení střední školy, k nimž jsou zařazeny pouze ty ústavy, jejichž absolvování otevíralo ve sledovaném období cestu na univerzity a techniky – gymnázia, reálky (a jejich kombinace), popř. dívčí lycea. Vzdělání se po polovině 19. století stává velmi významným faktorem sociální mobility, využívaným „sociálním výtahem“, klíčem k lepší společenské prestiži a možnosti zisku odpovídající pozice na trhu práce. Využívalo jej i v českých zemích se formující dělnictvo. Přestože dosažení vyššího (středoškolského a vysokoškolského vzdělání) bylo ambicí a v možnostech jen poměrně malé části dětí z rodin rostoucího počtu dělníků, náleželo jim zejména ve středoškolských lavicích důležité místo. Referát se pokusí na příkladě analýzy studentstva několika středních škol ukázat hlavní vývojové trendy v zastoupení studentů z dělnických rodin v závislosti na typu, vyučovacím jazyce a lokalitě školy. Oporou přitom bude historiky pouze sporadicky využívaný pramen, středoškolské katalogy, a zkušenosti, které na tomto poli studia získali především

němečtí autoři. Představeny budou zároveň faktory, jež pozitivně či negativně ovlivňovaly velikost podílu těchto studentů na středních školách. Stranou zájmu však nezůstanou ani ti, kteří vystoupali až na skutečný vrchol vzdělávací soustavy. V závěru vystoupení pak budou naznačeny možnosti i limity dalšího výzkumu. PhDr. Stanislav Holubec, Ph.D. et Ph.D. Politický život dělnictva v Praze 1918−1938 Hlavními silami soupeřícími v pražském dělnickém prostředí o vliv byla komunistická strana a sociální demokracie. Tyto dvě strany vykazovaly podobnosti v tom, že jim na blízku stála a jejich politiku spoluvytvářela celá řada organizací (odborové, kulturní a tělocvičné). Komunistické prostředí se od sociálnědemokratického lišilo svou velkou uzavřeností a nepřátelským charakterem k horním vrstvám společnosti. Dokazuji, že ve sledovaném období tvořilo v pražské společnosti skutečnou subkulturu. Jednalo se navíc o subkulturu velmi mladou (roku 1931 bylo mladších než 35 let 42 % jejich členů) a převážně dělnického charakteru, v níž žen tvořily početnější složku (asi 30 %) než v jiných politických stranách. Sociálně-demokratické prostředí bylo již značně integrováno do většinové společnosti a jemu blízké organizace buď ztrácely silnou vazbu k němu (DTJ, Odbory) nebo se zaměřovaly na činnost uvnitř strany (Dělnická akademie). Ačkoli byl politický život veden aktivněji než v současnosti, k politickým aktivistům patřila jen menšina pražského dělnického prostředí – ne více než 10 %. Naopak vysoká volební účast, velmi intenzivně vedené politické boje a volební podpora tzv. socialistickým stranám ukazují na velkou míru úspěšnosti socialistické agitace v pražském dělnickém prostředí. Korelační analýza podílu dělníků v pražských čtvrtích a podíl hlasů odevzdaný pro tzv. socialistické strany nám ukázala velice těsnou závislost těchto proměnných. Na proměny politického prostředí ve sledovaném období měly vliv jak politické události (byl to především rozkol v sociální demokracii a ohrožení fašismem) tak i změny v sociálně ekonomické oblasti (hospodářská krize, celková modernizace). Po velké vlně zájmu o politický život po první světové válce následovalo zklidnění, jež za dob hospodářské krize přerůstalo až do apatie. Vzrůst zájmu o politiku ve druhé polovině třicátých let byl ovlivněn hospodářským oživením a nárůstem fašistického nebezpečí. Jak se měnily politické strany zastupující dělnické prostředí v Praze, tak se měnili i jejich vedoucí představitelé. Na příkladu změn složení komunistického a sociálně demokratického klubu v ústředním zastupitelstvu ukazujeme, že zatímco proměny vedoucích představitelů komunistického prostředí odrážení nestabilitu a sektářský charakter

komunistického prostředí, nedostatečné proměny sociálně demokratických elit odrážejí jejich malou schopnost personálních změn a prohlubující se rozpor mezi nimi a dělnickým prostředím především nejmladší generace. Změny ideového prostředí pražské sociální demokracie nám ukazuje analýza jejich ikonické reprezentace v podobě volebních plakátů uveřejňovaných na stránkách Práva lidu. Tato analýza nám zachytila několik základních trendů: 1) od světa střední generace ke světu kladoucím důraz na mládí, 2) od světa čistě mužského ke světu s menšinovým zastoupením žen, 3) od světa individualizovaného ke světu kolektivizovanému. Mladá generace dělnického prostředí se lišila od generace střední a staré především svou neochotou se politicky angažovat a svým příklonem k radikální levici. Mladá generace dělnického prostředí podporovala vždy víc KSČ než sociální demokracii. Důkazem jsou nám srovnání dat pražských voleb do Senátu a do Poslanecké sněmovny, které se konaly v ten samý den, ale voliči mezi 21–25 lety mohli volit pouze do poslanecké sněmovny. Ve sledovaném období přetrvávala také výrazně nižší míra politické angažovanosti žen. Politická levice (a hlavně KSČ), měla ovšem mezi sebou vždy větší počet žen než občanské strany. Vliv ostatních politických stran a směrů na dělnické prostředí byl – s jistou výjimkou národních socialistů – velmi malý. Vliv fašismu byl v pražském dělnickém prostředí zanedbatelný. Také politický katolicizmus nehrál v pražském dělnictvu téměř žádnou roli. Dělnické prostředí bylo nejméně náboženskou skupinou v celé Praze již před první světovou válkou. Po roce 1918 se tento stav ještě prohloubil (v roce 1929 se za nevěřící prohlásilo 29% pražských dělníků). V následujících letech katolická církev díky imigraci do Prahy své postavení u dělníků poněkud posílila. I v rámci těch, kteří deklarovali svou formální příslušnost k církvi, byla velká část nábožensky aktivní pouze v tom smyslu, že posílala své děti na výuku náboženství a sama měla církevní svatby, křtiny a pohřby, případně šla jednou za rok (o vánocích či velikonocích) do kostela. Doc. PhDr. František Čapka, CSc. Několik poznámek k úloze odborů při obhajobě sociálních zájmů dělnictva v letech první republiky Nutnost a aktuálnost objasnění úlohy a postavení odborů v jejich činnosti ve společnosti po roce 1918 nejenže zapadá do rámce připravované konference k problematice dělnictva v 19. a 20. století, ale vyplývá i z faktu, že současné syntetizující práce o českých dějinách tohoto období se problematiky odborů dotýkají jen výjimečně a spíše okrajově. Přitom odborové organizace zaujímaly v mnoha oblastech výjimečné postavení; nelze je stavět

naroveň spolků úzkého profesního či zájmového zaměření. V jednotlivých fázích (soustřeďme se jen na prvorepublikové období) spoluvytvářely nezbytné sociálně materiální zabezpečení právě pro dělnictvo. Literatura z let 1948−1989 pro svou jednostrannou oficiální ideologickou zaujatost prakticky upadla v zapomnění. Činnost odborů je v nich zpracována z přísně marxistického hlediska, v jednostranně úzkém propojení na dělnické hnutí a komunistickou stranu. Odbory jsou zde prezentovány jako „masové organizace pracujících, které sehrály mimořádně důležitou úlohu v dějinách dělnického hnutí“. Pestrá odborová pluralita v prvorepublikovém období je víceméně zúžena na činnost zlomku jejich organizací – na Rudé odbory; ostatní odborové ústředny a organizace jsou uváděny jen okrajově jako „pravicové, rozbíječské a kontrarevoluční“. Z bývalé rakousko-uherské monarchie se přenesla nejednotnost a roztříštěnost v odborovém hnutí i do počátečního stádia v první republice, a dokonce se ještě dále rozšířila. Skoro každá větší politická strana si spoluvytvářela odborovou ústřednu, přestože se obecně deklarovala jejich nezávislost na politických stranách. Můžeme tedy říci, že cíle odborových organizací byly tak odvislé od politického zaměření různých směrů odborového hnutí, a to od těch nejmírnějších (zastávaných organizacemi tzv. národního a křesťansko-sociálního směru, stojících na zásadách existujícího hospodářského, sociálního i politického řádu a využívající stávajícího systému ke zlepšení životní úrovně svých členů, zejména dělnictva) až po ty nejradikálnější (hlásající revoluční cíle a spatřující v odborech a v sociálních reformách pouze prostředek k odstranění stávajícího společenského systému). Odborové organizace v rámci svých centrál představovaly hospodářskou organizaci v tom smyslu, že měly hájit hospodářské a zejména pak sociální zájmy svých členů formou vyjednávání, případně (v mezích demokratické společnosti) i s použitím nátlaku. Pokud nabývaly tyto hospodářské a sociální zájmy také politického vlivu a zabarvení, pak se stávaly i politickou silou. Členství v odborech představovalo např. oporu při projednávání kolektivních smluv, a tím také garantovalo paritní vztah zaměstnavatel-zaměstnanec; navíc zastupovalo členy v eventuálních sporech se zaměstnavateli, které mohly přerůst do fáze stávky. Za hospodářské krize vystupovaly odbory jako ručitelé podpory v nezaměstnanosti. Dá se tedy říci, že tvořily jeden ze základních pilířů sociální, a tím i politické stability první republiky. Je přirozené, že pro oblast sociální politiky najdeme jiné podmínky a prostředky k její realizaci v letech poválečné hospodářské krize, jako v následném období „tučných a zlatých“ let konjunktury; byl to především tzv. gentský systém (1925), který státní podporou nezaměstnaných dále rozšířil sociální zákonodárství (rozšíření zákona o nemocenském pojištění, přijetí zákona o starobním pojištění atd.). Metlou vývoje sociální politiky se pak stala léta velké hospodářské krize s vysokou a nadměrnou nezaměstnaností. Převládající a několikrát reformovaný gentský

systém, neobyčejně zvyšující důležitost odborů, na jedné straně připoutával odborové organizace ke státu a na druhé straně vedl dělníky k tomu, aby se odborově organizovali; přitom odbory přestávaly být jen dělnickou záležitostí. PhDr. Ondřej Ševeček, Ph.D. Dělnictvo a fordismus (aneb „bílá místa“ v českých hospodářských a sociálních dějinách 20. století) Příspěvek je zaměřen na problematiku průmyslového dělnictva v éře fordismu. Konkrétně se koncentruje zejména na počáteční fáze rozvoje fordismu (tj. přibližně do roku 1945), kdy docházelo k jeho postupnému etablování v průmyslově vyspělých společnostech. Věnuje se tedy tématu, jež doposud stálo mimo pozornost české historiografie. Snaží se rámcově nastínit vybrané otázky a problémy, které se v souvislosti s bádáním orientovaným na toto tematiku objevily v zahraniční (především americké) literatuře v uplynulých třiceti letech. Souběžným východiskem je pro referujícího i vlastní badatelská práce na poli dějin Baťova koncernu, který lze považovat za jeden z modelových příkladů podniku vybudovaného na fordovských principech. V zásadě je příspěvek vystavěn na předpokladu, že koncept fordismu, rozpracovaný pozoruhodným způsobem v uplynulých dekádách – mj. také historiografií hospodářských a sociálních dějin, nabízí jen stěží opominutelnou perspektivu pro výzkumy dělnictva i celkových proměn společnosti ve 20. století. Bylo by chybou ztotožňovat pojem fordismus s pouhým typem pracovního a výrobního procesu, jehož podstatou je masová výroba zboží založená na technologii běžícího pásu. Právě naopak: V souvislosti s tímto pojmem je dnes zdůrazňována zejména jeho mnohovrstevnatost a systémová komplexnost analogická k tomu, jak komplexně působily velké průmyslové organizace zformované na jeho bázi na podstatné oblasti života moderní společnosti. Působení fordismu lze tedy v našem kontextu a pro naše potřeby (a s vědomím vzájemné provázanosti) sledovat jednak na vnitropodnikové úrovni (zejména v těchto oblastech: a) výrobní procesy a pracovní postupy; b) organizace práce; c) sociální a zaměstnanecká politika), jednak v rovině zásadně překračující rámec podnikové sféry (lze uvést především: a) sociální racionalizaci /resp. sociální inženýrství/, b) vědecky pojatou organizaci prostoru a času, c) vliv na oblast estetických a kulturních výrazových forem). V této souvislosti představuje podstatnou dimenzi i model makroekonomického uspořádání spojený s fordismem (fordismus bývá charakterizován jako forma makroekonomického růstu založená na permanentní cirkulaci růstu mezd a rostoucí nabídky zboží), jenž přispívá k rozvoji konzumní společnosti (tj. společnosti založené nejen na masové výrobě spotřebního zboží, ale také

na masové spotřebě). Již z uvedeného výčtu, který si nečiní nárok na úplnost, je zjevné jaké množství podstatných problémových rovin vztahujících se ke studiu průmyslového dělnictva koncept fordismu nabízí. Fordismu se dostalo – vztaženo k rovině společenské a politické – mnohostranného využití; jeho principy a čistě účelová racionalita umožňovaly, aby na podnikové i mimopodnikové úrovni fungoval jak v demokratických podmínkách a společnostech preferujících zásady volného trhu, tak např. i v totalitních režimech komunistického či nacionálně socialistického typu s plánovaným hospodářstvím. Právě tato polyvalentnost je podstatná i pro studium fordismu v našem prostředí. Za zcela zásadní otázku lze považovat mj. i přechod podniků fungujících od meziválečných let na bázi fordismu do nových poměrů nastolených nejprve válečným hospodářstvím a pak nástupem komunistického režimu, dále také uplatňování sociálního fordismu/racionalizace v různých společenskopolitických podmínkách apod. (velmi přínosné se ukazuje být sledování tématu v dlouhodobější perspektivě). Fordismus přinesl nevídaně intenzivní zasahování do struktury dělnictva. Nové sociální strukturování dělnictva odráží racionalizační vize podnikových vedení (racionalizovaný proletariát). Vznikají tak mnohdy zcela nové formy sociální stratifikace průmyslových zaměstnanců, jež je možno dešifrovat pouze v souvislosti se znalostí struktury (technologie, odvětví, způsoby řízení atd.) a funkční hierarchie konkrétního podniku. Velmi zásadní předěl přináší fordismus v kompozici průmyslové práce z hlediska pohlaví a v postavení mužů a žen na pracovišti. V nových provozech spotřebního průmyslu nacházejí široké uplatnění ženy, a to primárně jako dělnice vykonávající rutinní pracovní operace u pásových výrobních linek (průvodním znakem je velmi často také přísná pracovní segregace obou pohlaví – tj. práce, do které byly ženy zaangažovány, byla vykonávána výlučně jimi). Zajímavá je rovněž otázka vyloučení žen a ženské práce z určitých průmyslových odvětví – typickým příkladem může být např. automobilový průmysl v Americe či průmysl letecký. Zde se nabízí mj. provedení výzkumů, jež by osvětlily, jakým způsobem byla „ženská místa“ zahrnuta do nově vznikajícího rozdělení práce a jak byla vymezena pozice žen v třídě pracujících. V této souvislosti je nutno zdůraznit rovněž rostoucí vliv vědecky pojatého personálního managementu (mj. psychologické testy, jež se stávají právě v této době součástí procedury přijímání zaměstnanců), jenž má velký vliv na skladbu průmyslového dělnictva. V českém prostředí se nabízí modelové pojednání těchto otázek (jejich možné spektrum zde bylo pouze naznačeno) na příkladu některého z výrobních podniků koncernu Baťa. V souvislosti se zaváděním fordismu a taylorismu do výrobní sféry je velmi často sledováno a zdůrazňováno téma dekvalifikace dělnictva, které souvisí s odduševněním práce (myšlení je přenecháno technikům a manažerům) a jejím rozdrobením. K tomuto procesu se objevují v literatuře rozdílná hodnocení (např. Miriam Glucksmann, autorka

knihy „Women assembler: Women workers and the new industries in inter-war Britain“, prosazuje užívání termínu „polo-kvalifikovaná práce“ místo obvyklejšího „nekvalifikovaná“, protože – velmi jednoduše shrnuto – určitá kvalifikace byla dle jejího pojetí potřebná i k vykonávání rutinních výrobních činností). Vzhledem k sociálnímu vývoji dělnictva si literatura všímá ve spojitosti s procesem dekvalifikace průmyslové práce jak zvyšující se role žen ve výrobě, tak také rostoucího počtu zaměstnanců z řad etnických menšin a zahraničních pracovníků a naopak postupné přesouvání domácích mužských dělníků ke kontrolním činnostem a pozicím blížícím se charakterem práce spíše „bílím límečkům“. Fordismus přinesl nové spektrum problémů spojených se změnami v oblasti průmyslové práce. Jejich jádro spočívalo ve snaze o důslednou racionalizaci všech pracovních činností, přičemž cílem bylo dosažení co nejefektivnějšího propojení lidské práce se soudobými výrobními technologiemi a postupy. Tyto snahy o dosažení optimalizace souhry člověka a stroje narážely ovšem na významné problémy – mj. v oblasti disciplíny a motivace dělníků. Ty se podniky snažily odstraňovat nejen využíváním velmi sofistikovaných systémů kontroly, ale také proměnami pracovišť (zlepšování pracovních podmínek, zkracování pracovní doby atd.), manažerskými opatřeními (motivační odměňování) či sociální politikou. Klíčovou otázkou zůstávají reakce dělnictva (a jeho reprezentací) na tyto procesy a obecně také jeho role při zavádění nových metod v oblasti průmyslové práce, moderního managementu a sociální péče. Z literatury je mj. evidentní, že vznik velkých průmyslových organizací fordovského typu vedl k vytváření rozsáhlých sociálních systémů a sítí sociálních jistot pro (kmenové) zaměstnance – viz koncept „sociálního kapitalismu“ (v Evropě po druhé světové válce stále více přechází tyto programy na sociální stát; ovšem např. v japonském toyotismu zajišťují z důvodu absence sociálního státu tyto programy opět podniky). Pro životní poměry dělnictva je velmi významná skutečnost, že sociální stabilitu lze považovat za jednu z hlavních podmínek úspěšného fungování fordovských podniků (pracujících podle striktně stanovených výrobních plánů). Sociální programy měly pomáhat tyto stabilní podmínky vytvářet a současně kompenzovat pracovní síle negativní dopady, jež s sebou přinášela intenzivní exploatace v novém modelu pracovní organizace. Se strukturálními změnami ve výrobní oblasti úzce souvisejí i četné a podstatné proměny v každodenním životě dělnictva. Jako příklad lze uvést zavádění osmihodinové pracovní doby v racionalizovaných provozech (tedy uskutečňování letitého požadavku dělnictva). S osmihodinovou pracovní dobou souvisí nová organizace denního cyklu dělnictva (modelově: osm hodin práce – osm hodin rekreace – osm hodin spánku) a obecně zejména téma „volného času“. Vysoce relevantní se jeví být v tomto kontextu např. provedení komplexnějších analýz vztahu racionalizované práce a volného času dělnictva v našem prostředí (akcentovány mohou být neustále se objevující

snahy o organizaci volného času dělnictva, vytváření pracovních společenství ovlivňujících i soukromý život dělníků apod.). Ve vztahu k dělnictvu nelze nezmínit dva zcela podstatné rysy fordismu: a) dělníci se stávají konzumenty zboží masové spotřeby, které sami vyrábějí; b) rozšiřuje se „fordovský model rodiny“, založený na zdůrazňování rodinného života (uznání ženské práce doma se obráželo ve mzdě muže jako živitele rodiny, manželka tak mohla zůstat doma a starat se o chod domácnosti); role rodinného života vyzdvihovaná (a často i konkrétně oceňovaná) vedením podniků cílila jednak na dělnickou aktivitu na pracovišti (ideálem rodinného života je nesena nová identita muže/dělníka a nový étos mužské práce, jenž stimuluje v tomto modelu k vysokým výkonům na pracovišti), jednak i na způsob chování mimo pracoviště (rodina měla /v nejlepším případě/ nahradit dělnické spolky, odborná sdružení a dokonce i odbory – tedy instituce, které hrály tak zásadní roli v životě kvalifikovaných dělníků 19. století a jež byly nedílnou součástí jejich identity). Mgr. Anežka Kindlerová Jeunesse Ouvriere Chrétienne - Hnutí Křesťanské dělnické mládeže a analýza jeho významu v českém prostředí do r. 1948 Počátky hnutí JOC – Jeunesse Ouvriere Chrétienne (Hnutí Křesťanské dělnické mládeže) sahají na začátek 20. století, kdy belgický kněz Joseph Cardinj ovlivněn sociální encyklikou Rerum novarum papeže Lva XIII. z r. 1891 a osobní zkušeností s dělnickým prostředím v Německu, Francii a v Anglii, zakládal v bruselských farnostech studijní kroužky pracujících. Tyto kroužky se postupně rozrostly v široké hnutí křesťanských dělníků. R. 1919 dostalo hnutí název La Jeunesse Syndicaliste (Hnutí mladých odborářů), r. 1924 pak konečný název Jeunesse Ouvriere Chrétienne, aby se odlišilo od katolických odborů. R. 1925 byla činnost hnutí JOC posvěcena papežem Piem XI. První část příspěvku analyzuje na základě dostupných primárních zdrojů hlavní ideové proudy vytvářející ideovou základnu hnutí JOC, která jej odlišovala od katolických i socialistických odborů. Na základě těchto zdrojů se příspěvek dále zabývá metodami a strukturou hnutí. Aplikace těchto metod v praxi zajistila hnutí rychlý růst a důležitý význam v meziválečném období. V západní Evropě z něj vytvořila konkurenta levicově orientovaných odborových hnutí. V této první výzkumné části příspěvku se autorka vedle obecné charakteristiky soustředí především na analýzu významu hnutí v českém prostředí v letech 1918−1939 a 1945−1948. Představí postavení hnutí v českých zemích, hlavní protagonisty a prameny, ze kterých analýza čerpá. Druhá část příspěvku představí důležité odborné práce k tomuto tématu a jejich metodologické postupy.

Mgr. Dalibor Státník Revoluční odborové hnutí. Od reprezentace dělnických zájmů přes obhajobu dělnické elity k „převodové páce“ komunistické strany Revoluční odborové hnutí (ROH) vzniklo za velkých naději i demokraticky smýšlejících odborářů a to nejen dělníků, ale i zaměstnaneckých vrstev a jen někteří prozíraví intelektuálové upozorňovali na nebezpečí tak mocné organizace jakou byly jednotné obory ( P. Tigrid, F. Peroutka a jejich časopisy Přítomnost a Obzory). Je nesporné, že tím bylo naplněno již meziválečné volání po jednotných odborech jako protiváhy kapitálu. Od osvobození v roce 1945 tak prostřednictvím závodních rad, jež odbory ve skutečnosti plně kontrolovaly, namnoze spoluřídily podniky a úřady. Po únoru 1948, který představuje do jisté míry vyvrcholení jejich zdánlivé moci a autonomního postavení se stává zjevným to, co bylo dosud odhalováno a pranýřováno nekomunistickými politiky a sice že se staly jednou z mnoha organizací ovládaných KSČ. Během prvního pětiletého plánu prosazují přestavbu výkonových norem a prostřednictvím údernického hnutí, „novátorů“ a zlepšovatelů, tedy jako by za pomoci nejuvědomělejší části dělnické třídy, působí na ostatní masu, aby se přizpůsobila a akceptovala nový styl práce a řízení. Tím se stále více dostávaly do vleku stranického aparátu a byrokracie a vytvářejí nejvýše platformu mluvčího a reprezentanta této zdánlivě nejvyspělejší části dělnické třídy a především preferovaných odvětví těžkého průmyslu v době železné koncepce výstavby hospodářství ať již z ideologických či jasně pragmatických vojenských důvodů. To, na co upozorňují zahraniční badatelé a sice že dějiny odborů a dělnických spolků a sdružení jsou svým způsobem rovněž historií elit a nepřispívají tedy výrazně k poznání skutečného života, každodennosti a mentality dělnictva jako třídy, vrstva a individualit, platí zcela také pro ROH. Tohoto odcizení si byli dělnicí a zaměstnanci vědomi a tak se odbory staly karikovanou, byť někdy v konkrétních případech obětavou organizací – takovou se mohly jevit její periférie, dílčí jednotky jako závodní výbory apod. Staly se organizací, prosazující v zájmu vládnoucí elity socialistické soutěžení, hnutí brigád socialistické práce, zasazovaly se o zavádění sovětských metod do vztahu člověka – dělníka k práci a její kvalitě. ROH bylo přitom početně, finančně a různými možnostmi zdaleka nejsilnější společenskou organizací Národní fronty, která se explicitně hlásila k dělnické třídě a k obhajobě jejich zájmů, ovšem spíše, aby je tlumila, resp., vysvětlovala jejich event., škodlivost, nereálnost. Odbory tak plnily leninskou úlohu „školy socialismu, školy správy“. Je proto vhodné přiblížit jejich organizační rámec a pokusy o autonomní projevy či naopak o jejich utlumení v zlomových letech nejnovějších československých dějin po únoru 1948, v roce 1956, v letech 1968−1969, v době

normalizace a v listopadu 1989. Je třeba si znovu s odstupem času a nových zkušeností položit otázku jak bylo s dělnickými požadavky zacházeno, jak a kým byly formulovány a po charakteru, resp. postavení ROH v diskursu socialistického Československa. Doc. PhDr. Peter Mičko, Ph.D. Problematika pracovného pobytu slovenských robotníkov v „Tretej ríši“ v rokoch 1939−1944 Krátko po svojom vzniku uzatvárala prvá Slovenská republika medzištátne zmluvy predovšetkým so svojim garantom – Nemeckom. Základom slovensko-nemeckých vzťahov bol podpis Ochrannej zmluvy, ktorej súčasťou bol aj tajný protokol zameraný na hospodársku previazanosť oboch krajín. Okrem rôznych hospodárskych otázok a vzájomnej ekonomickej prepojenosti sa riešila aj otázka nedostatku pracovných síl v Nemecku a zároveň dlhodobý problém Slovenska, ktorým bola nezamestnanosť. Na základe dohody z 8. decembra 1939 o poskytovaní slovenských pracovných síl Tretej ríši, odchádzalo za prácou do Nemecka každoročne v priemere okolo 40 000 ľudí. Robotníci išli do Ríše na trvalé, alebo sezónne práce. K odchodu za prácou motivovali slovenských pracovníkov hlavne finančné výhody. Plat sa im totiž účtoval v ríšskych markách, ale bol vyplácaný v korunách. Vzhľadom k umelo nadnesenému kurzu si týmto spôsobom zarobili oveľa viac ako na Slovensku. Do prác v Nemecku, Rakúsku, či Protektoráte sa ešte pred vznikom 1. Slovenskej republiky zapojili slovenskí robotníci podľa dohody druhej Č-SR s Nemeckom. V čase od 13.−19. januára 1939 sa na pôde česko-slovenského ministerstva sociálnej a zdravotnej správy v Prahe konali rokovania medzi česko-slovenskou vládou a nemeckou vládou o zabezpečení česko-slovenských robotníkov na práce do Ríše. Veľkým problémom slovenského hospodárstva po vzniku Slovenského štátu, ktorý musela riešiť vláda a slovenskí národohospodári, bola vysoká miera nezamestnanosti. Okrem investícií do hospodárstva, či stavby nových železničných a cestných komunikácií pomáhal do značnej miery znížiť nezamestnanosť odchod slovenských robotníkov na práce do Nemecka. Nemecko-slovenská dohoda o slovenských robotníkoch bola podpísaná 8. decembra 1939. Pri dohode bola dodržaná forma klasickej zmluvy, tak ako to bolo aj napr. pri slovensko-nemeckej obchodnej zmluve z júna 1939. Slovensko–nemecké zmluvy vykazovali formálne znaky oficiálnej dohody, väčšinou však boli pre slovenskú stranu nevýhodné.

Výrazným problémom slovenských robotníkov v Nemecku sa stalo vyplácenie ich výplat. Slovenská národná banka si uvedomovala nevýhody vyplácania miezd v národnej mene bez toho, aby dostala príslušnú protihodnotu. Keďže slovenskí robotníci posielali svoje úspory na zvláštne konto a slovenská vláda bola povinná vyplácať úspory v slovenských korunách vznikla vysoká pohľadávka Slovenska voči Nemecku, ktorá samozrejme nikdy nebola uhradená. Z tohto dôvodu sa snažila SNB brzdiť hornú hranicu úspor posielaných na Slovensko, čo pravdaže vzbudzovalo nespokojnosť robotníkov ako živiteľov rodín. Slovenskí robotníci okrem pracovných miest v Nemecku a Rakúsku často nachádzali zamestnanie v Protektoráte Čechy a Morava. Okrem určitých hospodárskych a obchodných dohôd medzi krajinami tak bolo dôležitou súčasťou vzájomných hospodárskych kontaktov najímanie a následné umiestnenie slovenských robotníkov na pracovné miesta v Protektoráte. Problémy s najímaním slovenských pracovníkov do „Ríše“ nastali v roku 1943, keď z požadovaných 50 000 robotníkov Slovensko zabezpečilo len 34 000 osôb, z ktorých odišlo 5000 do Protektorátu. Určité obavy z odchodu do Nemecka boli celkom pochopiteľné, vzhľadom k zhoršujúcej sa vojenskej situácii nacistov a pravidelnému bombardovaniu nemeckých miest, v ktorých pracovali aj slovenskí robotníci. V roku 1944 boli pracovné podmienky v Nemecku ešte nebezpenejšie a preto sa väčšina robotníkov chcela po skončení zmluvy vrátiť domov na Slovensko. Pri ich návrate však nastávali problémy so zabezpečením dopravy.

Mgr. Miroslav Lacko Problematika banského robotníctva v slovenskej historiografii Príspevok sa bude venovať stavu spracovania a perspektivam výskumu banského a hutnéno robotnictví v slovenskej historiografii. V prvej části práce sa autor zameria na zhodnotenie historických prác venovaných banskému robotnictví a jeho sociálnym hnutiam na Slovensku, ktoré vznikli do roku 1989. Poukáže na jednotlivé trendy a témy, nejvýznamnejšie práce, ich prinos a možnosti dalšieho vužitia dosiahnutých výsledkov. Práve v období do roku 1989 se takměř každá publikácia z dejín slovenského baníctva a hutníctva dotkla i problematiky robotnictví, resp. robotnických hnutí. Okrem prác poznačených ideologiou vznikli aj viaceré faktograficky hdnotné historické štúdie.

V druhej části příspěvku sa autor bude zaobírat vývojom slovenskej montánnej historiografie po roku 1989, v rámci ktorého poukáže na sledovanú problematiku. Zamyslí se nad příčinami úpadku záujmu dádatelov o túto tému a z toho vyplývajícími dosledkami. Stagnácia, resp. absenci seriozního výskumu banského a hutného robotnictví po roku 1989 sa negativne odrazila na vedeckej úrovni historie na Slovensku. V poslednej, tretej, časti přednášky autor načrtne sprasné možnosti a perspektivy výskumu banského robotnictví na Slovensku, ako aj pramenú zakladnu výskumu, pričom prihliadne na najnovšie výsledky německej historiografie. Mgr. Jozef Šerka Postavení a charakteristika dělníků ve službách města Moravské Ostravy ve 20. a 30. letech 20. století Po vytvoření Velké Ostravy v roce 1924 představoval zaměstnance města nejen početný úřednický aparát, nýbrž i několik set dělníků různých profesí, vykonávajících práci v městských podnicích (městských jatkách, dobytčím trhu, plynárně, vodárně, krematoriu, městských hřbitovech ad.), a v rámci dalších městských referátů především při čištění města a údržbě veřejných komunikací. Tento příspěvek je pokusem o stručné zhodnocení postavení a struktury městských dělníků na základě pramenných materiálů, dochovaných především v městské registratuře, částečně pak i ve spisech moravskoostravského okresního úřadu. Z dokumentů, které jsou k tomuto účelu k dispozici, lze podle řady kritérií vysledovat složení městského dělnictva (např. z hlediska systemizovaných kategorií, kvalifikace, pohlaví, částečně i věkového složení a původu), zjistit mzdové poměry a podmínky práce, fixované v uzavíraných kolektivních smlouvách. Z dochované korespondence lze rovněž vyčíst, jaký byl profil uchazečů o práci v řadách městského dělnictva, pozornost je věnována též otázkám, zda a z jakých důvodů přistupoval zaměstnavatel (město Moravská Ostrava), k redukci stavu svých dělnických zaměstnanců (nejen z důvodu hospodářské krize, nýbrž například i v rámci racionalizace a modernizace veřejných služeb). Nabízí se též otázka, nakolik stabilizované bylo postavení městských dělníků ve srovnání s jejich kolegy v soukromém sektoru. Sledované období bylo vymezeno lety 1924 a 1938, tedy vznikem tzv. Velké Ostravy a koncem 1. Československé republiky.

Mgr. Radoslav Daněk Možnosti a limity výzkumu postavení pivovarského dělnictva na příkladu ostravských pivovarů Technicko-výrobní charakter potravinářského průmyslu by mohl svádět k představě, že postavení a pracovní podmínky zaměstnanců pivovarnictví v éře industrializace byly méně náročné než např. v odvětvích těžkého průmyslu, opak je však pravdou. Právě industrializace je navíc značně zostřila. Jestliže výroba piva měla či mohla mít až do poloviny 19. století mnoho společných rysů se zemědělskou činností, s níž byla ostatně po staletí logicky věcně provázána, nyní začaly pivovary pracovat v rytmu průmyslové tovární výroby. Nepřetržitost provozu, střídání směn, přesné odměřování času, dělba práce, specializace – to vše i mnohé další se stalo v pivovarech naprosto běžným. Růst produkce a modernizace výrobní techniky sebou nesly rozšiřování možností pracovního uplatnění i pracovních příležitostí jako takových, stejně tak jako nutnost odborného vzdělávání. Vlivem konkurenčního prostředí rostl tlak na zvyšování produktivity práce. Snahy zaměstnavatelů o snižování výrobních nákladů vedly k stlačování ceny práce na minimum. V okamžiku, kdy počet zaměstnanců v pivovarnictví na Ostravsku dosáhl na konci 19. století několika stovek, byly vytvořeny předpoklady pro organizování dělnictva za účelem větší ochrany zaměstnanců a posílení jejich vyjednávací pozice vůči zaměstnavatelům. V té chvíli začaly vznikat také první prameny úřední i soukromé provenience, které nás podrobněji informují o pracovních i mzdových podmínkách v ostravském pivovarnictví. Jsou to zejména zprávy živnostenských inspektorů a pracovní řády, často vkládané do stavební či živnostenské agendy okresních úřadů, a na druhé straně materiály odborových organizací, které se v případě Ostravska dochovaly jen díky pečlivosti někdejšího odborového předáka Josefa Pergla jako součást jeho osobní písemné pozůstalosti. Cenným pramenným zdrojem se ukázaly být též policejní relace ze schůzí odborových organizací, tvořící součást spolkových spisů. Sociální struktury zaměstnanců pivovarnictví můžeme analyzovat s pomocí sčítacích operátů. Sezonní charakter práce v pivovarech i přežívající tradice ubytování přímo v areálech závodů v tzv. šalandách umožňují získat relativně dostatečný vzorek pro zkoumání teritoriálního původu, národnostního složení i meziodvětvové mobility pivovarského dělnictva.

Bc. Pavlína Nováčková Noviny jako pramen k dějinám dělnického hnutí na příkladu stávky na jámě Trojice dne 9. května 1894 a jejím ohlasu v periodickém tisku severní Moravy a Slezska Příspěvek si klade za cíl poukázat na příkladu velké stávky na jámě Trojice, proběhnuvší 9. května 1894, možnosti využití severomoravského a slezského periodického tisku jako pramene. Na základě výzkumu článků a zmínek v deseti periodikách novinového typu byly rozebrány stylistické, typografické a ideové odlišnosti v jednotlivých novinách. V první části referátu jsou stručně uvedeny faktografické údaje vztahující se k příčinám, podmínkám, průběhu a výsledku stávky na jámě Trojice, vybrány na základě studia literatury a pramenů. Vyzdvižena jsou fakta, která sdělují informace o časovém průběhu stávky, počtu stávkujících, počtu četnictva, údaje o střelbě, zraněných, mrtvých a dalších následků spojených se stávkou. Druhá část příspěvku je zaměřena na rozbor stávky v jednotlivých novinách. Zkoumaný vzorek zahrnuje noviny polské, německé a české jazykové provenience, s politickým, katolickým či jiným zaměřením. Každé periodikum je stručně uvedeno a následně je rozebrán postoj novin k výše uvedeným bodům. K hodnocení patří i obsahová a stylistická stránka. Všechny noviny jsou průběžně srovnávány. Závěr je pak zhodnocením přínosu novin jako pramene pro výzkum dějin dělnického hnutí.

Organizační pokyny

Poplatky a ubytování Na konferenci nebyl stanoven konferenční poplatek. V průběhu semináře bude pro účastníky zajištěno drobné občerstvení. Cestovní náklady, nocleh a diety si hradí účastníci nebo jejich pracoviště. Ubytování si zajišťuje každý účastník individuálně. Informace o hotelech a ubytovnách naleznete na stránkách www.ostravainfo.cz., popř. v příloze mailu. Sborník z konference Z konference bude vydán sborník. Z edičních důvodů bude nezbytné odevzdat písemné příspěvky v elektronické podobě nejpozději do 31. května 2011. Délka písemných příspěvků je max. 15 stran, včetně poznámkového aparátu a stručného cizojazyčného resumé (max. 1 strana). K příspěvku je nutné dodat také anotaci (max. 5 řádků), klíčová slova a stručnou informaci o autorovi (odborné zaměření, nejdůležitější práce). Rukopis práce zašlete na adresu [email protected] nebo odevzdejte přímo na konferenci pořadatelům. Texty při psaní v textovém editoru Word je třeba dodržovat tyto zásady: 1. V nastavení odstavce používejte pouze zarovnání VLEVO (na levou zarážku) bez odsazení první řádky. 2. Vyznačování v textu (kurzívou, tučně) a používání exponentů a indexů bude zachováno. 3. Nepoužívejte různé druhy podtisků a barev pro úpravu textů, titulků a tabulek a grafů. Nepoužívejte ani podtrhávání v textu. Grafy, obrazové soubory 1. Pro zpracování grafů je kromě požadovaného typu (sloupcový, spojnicový, bodový apod.) nutné připojit zdrojová data v programu Excel. 2. Všechny obrazové soubory, např. mapy, fotografie, ukládejte mimo textový soubor samostatně ve formátu *.ipg s odkazem v textu (graf 1, mapa 1).

Pravidla citací

Monografie: MAUR, Eduard: Základy historické demografie. Praha 1978. (U publikace s více než třemi autory se uvádí jen příjmení prvního autora, za ním následuje zkratka aj., u zahraničních et al.) JIREČEK, Josef (ed.): Práva městská Království českého a Markrabství moravského od Pavla Kristiána z Koldína. Praha 1876. Články v časopisech: HORSKÁ, Pavla: K historickému modelu středoevropské rodiny. Demografie 31/1989, s. 137−143. Články ve sbornících: DUŠKOVÁ, Sabina: Demografický vývoj Ústí nad Labem v 19. století. In Historická demografie 24/2000, s. 109−162. Přednášky z konferencí: MAUR, Eduard: Problémy studia migrací v českých zemích v raném novověku. Příspěvek přednesený na konferenci Dějiny migrací v českých zemích v raném novověku. Praha 14. 10. 2005.

Místo konání konference

HORNICKÉ MUZEUM A LANDEK PARK Pod Landekem 64 725 29 Ostrava-Petřkovice 596 131 804 http://www.landekpark.cz/ Hornické muzeum Landek se rozprostírá na jihovýchodním úpatí stejnojmenného vrchu, který leží nad soutokem řek Odry a Ostravice. Je to světově známá lokalita z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Byla zde nalezena tzv. Landecká (Petřkovická) Venuše – 46 mm vysoká soška ženy vyřezaná z krevele. Svým štíhlým až „kubistickým“ tvarem se odlišuje od běžných paleolitických Venuší v Evropě. Uhlí se v této lokalitě začalo těžit již v roce 1781 (Adam Jan Gruttschreiber). V areálu muzea se nachází jeden z nejstarších dolů na Ostravsku, a to Anselm, pojmenovaný podle Anselma Rothschilda, jehož otec Salomon koupil Hlučínské panství (tehdy v pruském Slezsku) i s Petřkovicemi v roce 1845. Landek byl v roce 1992 vyhlášen národní přírodní památkou. Doprava Městskou hromadnou dopravou cestujte z ústředního autobusového nádraží tramvají č. 1, 2, 8, 12 na zastávku Muglinovská v Ostravě-Přívoze, poté autobusem č. 34, 52, 67, 68, 70 nebo 72 na zastávku Hornické muzeum. Z hlavního nádraží ČD (nejsnazší a nejrychlejší cesta) jeďte tramvají č. 1, 2, 8 na zastávku Muglinovská (2 zastávky), poté autobusem č. 34, 52, 67, 68, 70 nebo 73 na zastávku Hornické muzeum. Ze zastávky Hornické muzeum je nutné jít ještě zhruba 15 minut pěšky po značené stezce (nejprve přes lávku a poté doprava kolem rodinných domů a dále kolem štol až k hlavní bráně – označené na mapě číslicí 1). Autem z centra Ostravy směr Hlučín, za mostem přes dálnici D 47 a řeku Odru odbočte doprava směr Petřkovice a poté podle ukazatelů.

Vydala Katedra historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě

duben 2011