MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta v Lednici na Moravě Ústav zahradní a krajinářské architektury
Soukromá zahrada v období přelomu 19. a 20. století Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce: Ing. Barbara Krátká Adámková, Ph.D.
Vypracovala: Iveta Koutná
LEDNICE 2013
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci na téma Soukromá zahrada v období přelomu 19. a 20. století vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. Souhlasím, aby práce byla zpřístupněna ke studijním a vědeckým účelům.
V Lednici dne 16. 4. 2013
podpis studenta……………………. I
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala paní Ing. Barbaře Krátké Adámkové, Ph. D. za vedení práce, veškeré cenné rady, připomínky a pomoc při tvorbě práce. Dále bych také ráda poděkovala paní Ing. Evě Wagnerové za zprostředkování návštěv objektů zahrad na území Brna. Také bych chtěla poděkovat své rodině za informace potřebné ke zpracování praktické části bakalářské práce a za jejich podporu.
II
Obsah 1.
ÚVOD ........................................................................................................................................ V
2.
CÍLE PRÁCE ................................................................................................................................ VI
3.
LITERÁRNÍ PŘEHLED ................................................................................................................... VI
4.
METODIKA PRÁCE.................................................................................................................... VIII 4.1. Zaměření práce tematické, prostorové a časové.................................................................. VIII 4.2. Získávání podkladů a navštívené instituce ........................................................................... VIII 4.3. Výběr modelového objektu.................................................................................................. IX 4.4. Způsob získávání informací k modelovému objektu ............................................................... IX 4.5. Analýza původního stavu a terénní průzkum modelového objektu ......................................... IX
5.
VÝSLEDKY - TEORETICKÁ ČÁST - VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ ................................................... X 5.1. Společenské, hospodářské a politické souvislosti.................................................................... X 5.2. Pozdní 19. století - hledání nových měřítek, vznik secese ....................................................... X 5.3. Pojem secese ...................................................................................................................... XI 5.4. Secese ve výtvarném umění v českých zemích ..................................................................... XII 5.5. Secese jako styl doby ........................................................................................................ XIII 5.6. Secese jako univerzální umělecký sloh ............................................................................... XIV 5.7. Charakteristické znaky secese ............................................................................................ XVI 5.7.1.
Ornamentálnost ............................................................................................................ XVI
5.7.2.
Linie ............................................................................................................................ XVII
5.7.3.
Barevnost.................................................................................................................... XVII
5.7.4.
Stylizace ..................................................................................................................... XVIII
5.7.5.
Symbolika .................................................................................................................. XVIII
5.8. Směry secese ..................................................................................................................... XX 5.8.1. Secesní romantismus ........................................................................................................... XX 5.8.2. Secese a symbolismus ........................................................................................................ XXI 6. ŽIVOT A DÍLO VÝZNAMNÝCH ZAHRADNÍCH ARCHITEKTŮ PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ. ................... XXII 6.1. František Thomayer.......................................................................................................... XXII 6.2. Josef Vaněk .................................................................................................................. XXVIII 6.3. Josef Kumpán................................................................................................................ XXXVI 6.4. Dušan Jurkovič ...................................................................................................................XLI Vlastní fotodokumentace autorky práce této zahrady je umístěna v samostatné příloze 15.2.......... XLV 7. SOUKROMÁ ZAHRADA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ .....................................................................XLVI 7.1. Funkční členění a kompoziční podoba zahrad přelomu 19. a 20. století ............................. XLVIII 7.1.1. Základní způsoby organizace zahradního prostoru............................................................. XLVIII III
7.1.2. Vazba interiéru budovy na kompoziční podobu zahrady ..........................................................LI 8.
PRAKTICKÁ ČÁST – MODELOVÝ OBJEKT ....................................................................................LXVI 8.1. Historické, urbanistické a architektonické souvislosti vzniku zahrady ..................................LXVII 8.1.1. Život Eugenie a Josefa Koutného ...................................................................................... LXVIII 8.2. Funkční členění a kompoziční podoba zahrady ...................................................................LXX 8.2.1. Rekreační místa v zahradě ................................................................................................ LXXII 8.2.2. Výtvarné a účelové prvky zahrady ....................................................................................LXXIV 8.2.3. Vegetační prvky ..............................................................................................................LXXVI 8.3. Údržba a využívání zahrady ........................................................................................... LXXVIII 8.4. Aktuální stav zahrady ................................................................................................... LXXVIII 8.5. Grafické přílohy praktické části ....................................................................................... LXXIX
9. DISKUZE .................................................................................................................................... LXXX 10. ZÁVĚR .................................................................................................................................... LXXXI 11. SHRNUTÍ A RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA ..................................................................................... LXXXII 13. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................................. LXXXIII 14. PŘÍLOHY............................................................................................................................... LXXXIX 14.1. Obrazová dokumentace zahrady Eugenie Koutné ................................................................ LXXXIX 14.2. Obrazová dokumentace a stručný popis stávajícího stavu vybraných objektů zahrad z přelomu 19. a 20. století na území Brna ............................................................................................................ LXXXIX
IV
1. ÚVOD „Kdo miluje přírodu, zvířata, zahradu a rostlinstvo, nemůže býti zlý. Jen duše ušlechtilá chápe štědrost vesmíru, který nám v přírodě a v zahradě poskytuje každodenně stále nové zázraky a radosti.“ Josef Kumpán, (30) Pojem secesní zahrada v zahradně architektonické terminologii prakticky neexistuje, přestože je významným mezičlánkem vývoje zahradně architektonické tvorby. Téma secesních zahrad je v současnosti velmi aktuální vzhledem ke stále větší míře rekonstruovaných objektů a stále většího zájmu o vilovou architekturu a jejich zahrady. Na výslednou podobu zahrad působilo množství podnětů, názorového rozporu tvůrců a jejich ovlivnění zahraničními cestami. U historických zahradních objektů, jejichž hlavní kompoziční složkou je vegetace, nelze předpokládat, že by se některý z nich zachoval prakticky beze změn. Zahradní tvorba snadno podléhá zkáze pod vlivem různých činitelů, a proto dnes jen výjimečně nacházíme objekty neporušené. Stále však ještě můžeme nacházet objekty částečně dochované, alespoň s částečně dochovaným stromovým patrem, které nám slouží jako významný zdroj informací při postupu obnovy historických objektů zahrad. Pro pochopení tvorby zahrad je podstatné pochopení umění v širším kontextu dějinného vývoje, kterého bylo často užíváno jako zdroj inspirace. Proto nelze samotné označení „Secessio“(31) chápat jako „oštěpení, odloučení“, ale je nutné si uvědomit, že secese je dobou postupného přechodu v tvorbě. V secesních zahradách jsou tedy patrné ještě projevy historizujících forem, ale také už nastupujícího modernismu. Je tedy vlastně možné zahrady z přelomu 19. a 20. století nazývat secesními? Lze je nějakým způsobem vymezit a zařadit? Mají nějaké společné kompoziční principy? Jak vypadala kompozice těchto zahrad? To vše tvoří rozsáhlý seznam otázek, na které se tato bakalářská práce pokouší najít odpovědi.
V
2. CÍLE PRÁCE Cílem této práce je prozkoumat období přelomu 19. a 20. století včetně politických, hospodářských a sociálních souvislostí, které měly vliv na vývoj umění tohoto období. Secesní sloh je označován jako univerzální umělecký sloh. Pokud je toto označení opodstatněné, lze více než předpokládat, že se tento styl projevil i v secesních zahradách. Na základě určení a definice nejvýznamnějších znaků secesního umění se práce pokouší zjistit, zda jsou její projevy čitelné i v zahradním umění. Cílem práce je tedy určit a definovat kompoziční prvky soukromých zahrad, jejich obsahovou náplň a vytvořit ucelený pohled na téma, kterému doposud nebylo věnováno dostatek pozornosti, přestože je v současnosti tolik aktuální. Zjištěné skutečnosti v teoretické části budou aplikovány na modelovém objektu s cílem zjistit jejich relevantnost.
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED Pojem secese a charakteristiku slohu se všemi charakteristickými znaky velmi dobře vystihuje kniha Secese od Bohumíra Mráze, proto je použita jako jeden z hlavních zdrojů informací. Protože doposud nevznikla žádná monotematická literatura, která by se secesním zahradám věnovala, je nutné prozkoumat tvorbu zahrad v širokých souvislostech. Toto téma vyžaduje studium obsáhlého spektra literatury zaměřující se na tvorbu konkrétních autorů a průzkum jejich díla. Abychom zahradám tohoto období mohli správně porozumět, je třeba se zaměřit na studium samotného uměleckého odvětví. Na základě studia slohových projevů a typických znaků secese se autorka pokusila tyto prvky nalézt i v zahradním umění. Práce se zaměřuje na zkoumání a studium kompozice zahrad a jejích prvků. Není možné se detailně zaměřovat na dobový sortiment rostlin, protože toto téma je tak široké, že by stačilo na samostatnou práci. Tématu používaného sortimentu dřevin v přelomu 19. a 20. století, tedy i v období secese se věnovala již autorka Stanislava Ottomanská ve své disertační práci z roku 2011. Profesor J. Kynčl ve své knize Domácí zahradnictví z roku 1928, ke které přispěl zahradní architekt Josef Kumpán, také uvádí obsáhlý výčet používaného dobového sortimentu rostlin v zahradách. Tato bakalářská práce se věnuje výhradně soukromé zahradě, ale předpokladem pro získání obecných informací také může být studium veřejného prostoru, okrasných parků a VI
městských sadů. Na toto téma zpracovala Lucie Šafářová svoji disertační práci Zhodnocení krajinářské architektury a zahradního umění v 19. století se zaměřením na městské parky. Protože nelze projevy v secesní zahradě vymezit konkrétním rokem, je zapotřebí studia i meziválečného období. Na toto téma byla zpracována rozsáhlá diplomová práce Romana Zámečníka Zahradně architektonická tvorba v meziválečném období z roku 2010. Podrobným studiem významných českých sadovníků z přelomu 19. a 20. století se věnuje Ludmila Žaláková ve své diplomové práci z roku 1992 Zhodnocení díla významných českých sadovníků v první polovině tohoto století. Podrobným studiem některých autorů se zabývá bakalářská práce z roku 2011 od Barbory Chalupníkové, Vývoj zahradní architektury 1. poloviny 20. století se zaměřením na zahradního architekta Josefa Vaňka. Zahradnímu architektu Františku Thomayerovi byly věnované dvě monografie. První z nich je sborník z konference, Prameny a studie 42 – Odkaz zahradního architekta Františka Thomayera a kniha od Šárky Steinové, Život a dílo zahradního architekta Františka Thomayera. Josef Kumpán a Josef Vaněk patří mezi autory, kteří významně přispěli k poznání o dobové tvorbě svými publikacemi, ve kterých prezentovali své dílo a hlavní zásady zakládání zahrad. Ke studiu díla Josefa Vaňka slouží jeho vlastní publikace: České zahrady I. – Album plánů moderních zahrad, České zahrady II. – Album plánů moderních zahrad, Alpinum v zahradě, Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny. Ke studiu zahrad Josefa Kumpána mohou sloužit knihy, ve kterých uvádí hlavní zásady tvorby zahrad a příklady návrhů a realizací: Před založením zahrady, Novodobá zahrada, Novodobé zahrady, Sadová úprava vesnice. Podrobně můžeme také čerpat z článků některých dobových zahradnických časopisů, kterým patří časopis Naše zahrádka a Zahradnické listy.
VII
4. METODIKA PRÁCE 4.1. Zaměření práce tematické, prostorové a časové Zvolené téma bylo vybráno na základě přesvědčení autorky o potřebě a aktuálnosti průzkumu této dosud značně neprobádané oblasti. Aktuálnosti tohoto tématu nasvědčuje nejen prohlubující se zájem veřejnosti o vilové zahrady, ale i s tím související, probíhající, nebo již provedené rekonstrukce těchto historických zahrad. Při zpracovávání závěrečné bakalářské práce bude určena struktura rozdělení kapitol a stanoven předběžný postup. Obsah závěrečné práce bude vycházet ze zadání bakalářské práce. Všechny studované zdroje informací, tištěné knihy, internetové zdroje budou uvedeny v seznamu literatury na konci práce. Všechny bibliografické odkazy a citace budou uvedeny v seznamu použité literatury. Rozsah práce bude zaměřen především na území České Republiky, protože tato oblast není doposud probádána. Předpokladem pro získání informací je čerpání z dostupné české literatury, nebo přeložené zahraniční literatury. Pro pochopení tvorby zahrad přelomu 19. a 20. století je žádoucí zaměření se na studium období jako takového, zejména na studium historických, politických a společenských souvislostí. Práce bude orientována i na charakteristiku secese, její nejvýznamnější znaky a okrajově na secesi jako na univerzální umělecký sloh (architekturu, malířství, sochařství, hudbu, grafiku a literaturu). Na základě získaných informací budou vybráni nejvýznamnější autoři tohoto období, kterým bude věnována větší pozornost. Práce bude zaměřena na charakteristiku jejich architektonické činnosti, typické příklady tvorby a životní události spojené se zahradně architektonickou činností.
4.2. Získávání podkladů a navštívené instituce Předpokladem k získání přehledu a orientace v daném tématu je studium doporučené literatury. Další zdroje informací budou vyhledávány dle odkazů na použitou literaturu od jednotlivých autorů a dle doporučení konzultantů. K získávání informací může výrazně přispět i několik veřejných institucí jako například Knihovna Zahradnické Fakulty v Lednici, Moravská zemská knihovna v Brně, Knihovna Fakulty architektury VUT v Brně. Autorka získá potřebné informace i z vlastní zakoupené, běžně méně dostupné literatury. Pro získání informací o modelovém objektu a jeho historii bude nutné navštívit i některé veřejné instituce jako je například Moravský zemský archiv se sídlem v Brně. VIII
4.3. Výběr modelového objektu V průběhu zpracovávání praktické části bude vybrán modelový objekt, na kterém budou aplikovány znalosti z části teoretické. Z dalších faktorů, které ovlivnily výběr objektu, je důležité zmínit výbornou dopravní dosažitelnost lokality ve vztahu k bydlišti autorky a dostupnost veškerých informací, včetně všech historických podkladů.
4.4. Způsob získávání informací k modelovému objektu Předpokladem je, že k modelovému objektu budou vyhledávány následující podklady: -
letecké snímky
-
historické mapy
-
katastrální mapy
-
historické fotografie
-
archiválie
-
kronika obce
-
rodokmen, rodinná historie K vypracování praktické části bude nutné nejprve obstarat mapové podklady a provést
analýzu současného stavu území. Postupně bude nutné navštívit některé veřejné instituce, archivy apod. Předpokladem pro úspěšné vypracování bude nutný pravidelný kontakt s majiteli objektu, nebo jejich rodinnými příslušníky. Zapůjčení historických plánů a fotografií. Další informace budou získány prostřednictvím vlastního terénního průzkumu a pořízení fotografií současného stavu.
4.5. Analýza původního stavu a terénní průzkum modelového objektu Na základě analýzy současného stavu, ústního podání, získaných historických fotografií a pravidelné konzultace s majiteli bude vypracována rekonstrukce původní podoby objektu v grafické podobě. Bude zhotoven plán rekonstrukce původní podoby, perspektivy a řezopohled.
IX
5. VÝSLEDKY - TEORETICKÁ ČÁST - VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ 5.1. Společenské, hospodářské a politické souvislosti Přelom 19. a 20. století je dobou významných vědeckých objevů a technických vynálezů. Toto období velkého pokroku označujeme jako „2. průmyslovou revoluci“. Mezi vynálezy, které snad nejvíce tuto dobu ovlivnily, patří bezesporu využívání elektřiny, užívání tekutých a plynných paliv a využívání složitějších zemědělských strojů na velkostatcích. Všechny tyto pokrokové vymoženosti se do střední Evropy dostávaly z vyspělejších, zejména západních zemí. V roce 1891 se v Praze pořádala průmyslová výstava 100. výročí těchto výstav. Tato jubilejní výstava poskytla příležitost ukázat, jak dobře české země drží krok s nejvyspělejšími evropskými zeměmi. Nové objevy a vynálezy nastartovaly a zrychlily hospodářský vzrůst a zvýšily produktivitu práce. Rychlý vzestup však nebyl trvalý, byl doprovázen těžkými hospodářskospolečenskými otřesy spojené se střídáním příznivého vývoje a krizí. Krize, která se vlekla od konce 80. let, skončila počátkem 90. let. Po této krizi nastoupilo období hospodářské prosperity. Kolem roku 1900 - 1903 však nastala krize znovu. Po mírném ustálení situace se další příznaky krizí objevily v letech 1911 - 1913. Tato doba zaznamenala náhlý nárůst nezaměstnanosti, který byl dán mimo jiné prudkým vzrůstem populace. Rozdíly mezi populacemi ve městech a na venkově se značně prohlubovaly. (24) Přelom století je dobou fantastického vzepětí intelektu člověka, který se uplatnil j ako vynálezce ve všech oborech. V tomto období člověk poprvé vzlétl do vesmíru, ale na druhé straně se jedná i o století dvou světových válek. Toto časové rozpětí bylo dobou těžkých diktátorských režimů, i velkých humanistických hnutí usilujících o demokracii, v níž by lidé mohli beze strachu žít a rozvíjet tvořivé schopnosti. Je to doba velkých protikladů v životní i kulturní úrovni. (9)
5.2. Pozdní 19. století - hledání nových měřítek, vznik secese Přelom 19. a 20. století byl v umění dobou hledání nových názorových směrů a výrazových cest. (24) Tato krize v umění se nejvíce projevila v architektuře, kdy se stavěly stavby bez vztahu k účelu daných budov. Stavby vyvolávaly dojem, že byl nejprve navržen objekt a následně dozdoben, jakoby oblepen kouskem umění vytrženým z nějaké knihy předloh. Koncem 19. století, byl tento způsob architektury stále více kritizován a to nejvíce v Anglii. Odtud také X
pocházejí umělci jako John Ruskin a William Morris, kteří preferovali kvalitní ruční prací před strojovými napodobeninami historických ornamentů. Prosté ruční práce se tak staly přepychovou záležitostí. Ruskin a Morris chtěli objevit zcela nové umění poskytující nové možnosti a různorodé materiály. Z těchto tendencí se vyvinulo francouzské „nové umění – Art Nouveau“, secese. Protože západ neposkytoval novou inspiraci k tvorbě a také byl pevně spjat se starými stavebními řády, byli umělci nuceni hledat inspiraci na východě. Nové prvky inspirované východem můžeme hledat u belgického architekta Viktora Horty, jehož návrhy měly vel ký úspěch. Viktor Horta převzal z Japonska prvky křivek a linií, které ale nenapodoboval, nýbrž transponoval do železných struktur. (26) Japonskem se inspirovali i někteří další umělci, u nás například Dušan Jurkovič, který ve stavbách prolínal národní prvky s prvky z cizích kultur. Střediskem vývoje architektury se ve střední Evropě stala Vídeň a její vliv pronikl až do severní Itálie a uplatnil se i v Budapešti, Varšavě, Krakově a Moskvě. V čele vídeňské skupiny architektů stál Otto Wagner, činný architekt i teoretik. Vídeňská škola měla přímý vliv i na architekturu v českých zemích. O skutečnost, že se k nám vídeňský styl dostal tak časně se zasloužili Bedřich Ohmann a žáci Otto Wagnera, z nich především Jan Kotěra. Osobitý styl české secese se projevil v díle architekta Dušana Jurkoviče. (24) Počátkem 20. století se projevila tendence k novému konceptu umění. Následovalo oproštění od estetismu a dekorativismu a snaha o vymýcení konvencí historizujících slohů. Tuto vývojovou fázi představovala – individualistická moderna, která dala podnět k využívání nových materiálů, forem a představ o architektuře. Nezávisle na secesi se začal uplatňovat nový směr , který viděl krásu v jednoduchosti, účelnosti, měřítku, proporcích a harmonii materiálů. Architektura se zcela oprostila od ornamentálního dekorativismu. Období individualistické moderny trvalo až do období 1. světové války. (7) V českém architektonickém prostředí patřil k novým směrům také kubismus, k jehož vyjadřovacím prostředkům patřil dynamismus a soustava šikmých geometrických linií a útvarů. Další vývojový stupeň se nazývá funkcionalismus, který se projevuje přibližně od 20. let. Jeho základním prostředkem je teze „forma následuje funkci“. (27)
5.3. Pojem secese Původ názvu secese pochází z označení protestního hnutí moderních umělců proti tradičnímu přístupu k umění, proti konzervativcům a akademikům. Tyto protestní přístupy hnutí „secession“ vedly až k odchodu některých umělců a k založení nových spolků. První secese se odehrála v Mnichově v roce 1892, kdy spolek vydává Memorandum des Vereines bildender XI
Künstler (Secession) Münchens, jež je chápáno jako akt morální obrody, kdy se jednotlivé osobnosti spojovaly do opozice proti historickému malířství. „Prvním popudem k secesi pokrokových berlínských umělců z konzervativního spolku byl skandál kolem výstavy Edvarda Muncha roku 1892. Když na schůzi berlínského Kunstvereinu došlo k bojovnému hlasování, bylo rozhodnuto výstavu Muchových obrazů uzavřít.“ (19) Prvním prezidentem Berlínské secese se stal Max Liebermann. Vídeňská secese byla založena Gustavem Klimtem roku 1897. Také Paříž měla vlastní secesi, o jejíž rozšíření se zasloužili Meissonier a Puvise de Chavannes Societé Nationale des Beaux-Arts. Spolek Societé Nationale však neměl dlouhého trvání, uspořádal několik vlastních výstav a nakonec se rozpadl kvůli navrácení představitelů do spolků původních. Ve Francii byl tento nový styl označován jako Art Nouveau, který byl pojmenován podle názvu obchodu s uměleckými předměty v Paříži. Název Jugendstyl se poprvé objevuje v roce 1899 v Německu a byl původně označením spíše uměleckého řemesla. Pro odvětví malířství jej poprvé užil až malíř Richard Hamann roku 1914. Anglickým označením pojmu secese je Modern Style, přičemž se více používalo francouzského označení Art Nouveau. Španělský termín pro secesi je Style Modernista. Kromě těchto rozšířených názvů jako Modern Style, Art Nouveau, Jugendstyl se v období rozkvětu slohu užívalo i dalších jmen jako Styl Guimard (podel projektanta pařížského metra), Styl Métro, Style Mucha (podle českého malíře Alfonze Muchy) a mnoho dalších. (19)
5.4. Secese ve výtvarném umění v českých zemích Kolem roku 1900 české umění prožívalo období rozkvětu. Uplatnili se ti umělci, které dnes považujeme za moderní klasiky. Na výstavách Má nesa a na výstavách Krasoumné jednoty a Umělecké besedy vystavovali umělci jako Preisler, Švabinský, Slavíček a Kaván. (10) Centrem mladých výtvarných směrů se u nás stal spolek Mánes a časopis Volné směry. Český malíř Mikoláš Aleš byl považován za národní ho umělce své doby. Národní české malířství velmi podléhalo francouzskému vlivu, který přinesl nové impresionistické pojetí přírody. Zakladatelem české impresionistické krajinomalby se stal Antonín Slavíček. K impresionismu se však hlásili také další malíři jako Ludvík Kuba, Miloš Jiránek, Antonín Hudeček a Jan Preisler. Zahraniční tvorba výrazněji ovlivnila Bohumila Kubištu, Emila Fillu a Antonína Procházku. Zcela osobitým vývojem prošel Jan Zrzavý, Václav Špála, Josef Čapek a Alfons Mucha. (24) XII
Obrázek 1: Antonín Slavíček - „U nás v Kameničkách“ (10)
Rozdílné názory na umění této doby měly vliv na skutečnost, že někteří umělci, často zastávali zoufalý dojem ze své tvorby, nebyli si jisti svými výsledky a to často vedlo k tomu, že dokonce přestali záměrně vystavovat. (10) U nás co by první hodnocení secese vzešlo z hlavy Karla Teigeho, který rozšířil její pojem do povědomí lidí. Teige také oceňuje snahu secese uplatnit se ve všech uměleckých odvětvích, nejen v malířství, sochařství, architektuře, také v hudbě, poezii, divadle, i v užitém umění. Roku 1908 byl publikován článek „Ornament a zločin“ Adolfem Loosem, který kritizoval ornament jako něco podřadného. Secese zde byla popsána jako barbarský styl, který znetvořuje čistotu architektury. (19)
5.5. Secese jako styl doby Společenským založením náležela secese spíše uměním velkoburžoazie, když se však v prvním desetiletí 20. století rozšířila po celém světě, našla uplatnění i u maloburžoazie. Umění ponižovala tvorba autorů, jejichž díla postrádala uměleckou hodnotu a tak z jejich rukou vzcházely i kýče. Pro vymezení a charakteristiku slohu je tedy důležité zabývat se dobou jeho XIII
vzniku a následného vzkvétání a ne obdobím slohového úpadku. Secese byla uměním vzdělané velkoburžoazie, které poskytovalo splnění výjimečných představ, touhu po vytříbeném vkusu a rukodílné práci. Díky tomu, že umění poskytovalo neomezené finanční prostředky a tedy se dostalo jen k omezené společnosti, mělo toto období velmi nepevný sociální základ. (19) Nejčastěji se tedy stavěly domy pro bohaté průmyslníky, jako to bylo v případě Gaudího paláce, pro šlechtice, průmyslové magnáty, rejdaře, apod. (19) Tak jako každý sloh má i secese svého hrdinu, který ho reprezentuje. Angličané mu říkají dandy – estét. „Dandy vytváří ze své osoby a svého života umělecké dílo podle slov nejslavnějšího dandyho secesní doby, Oskara Wilda – „tvé dny jsou tvými sonety“.“ Secese dokonale utvářela sen všech estétů, aby život napodoboval více umění než umění život. Secesní dandy se shlíží ve své kráse, která mu má poskytnout únik do říše imaginace. Postava Doryana Graye od Oscara Wilda usedala před vlastní obraz. Doryan Gray byl v úžasu ze své krásy sám do sebe zamilován. Estét miluj krásné předměty a všechno, čeho se může dotknout. Upřednostňuje luxusní materiály jako staré brokáty, lakované předměty, slonovinu. Pohybuje se ve vybraném prostředí, v přepychu, ale nepostrádá umělecké cítění. (19) Sami secesní umělci, byli dandyové, kteří se vzhlíželi v nádheře a přepychu. Umělci, kteří jsou nazýváni Angličtí prerafaelité, patřili k nejdražším malířům své doby. Dante Gabriel Rossetti ani nemusel své obrazy vystavovat, protože byl tak vyhledávaným umělcem, že zákazníci chodili přímo za ním a odkupovali od něj ještě nedokončené obrazy, ab y ještě dlouhá léta čekali na jejich dokončení. Podobně i Lautrec, který nebyl finančně závislý na prodeji svých obrazů. Knopff vlastnil obrovský palác a Tiffany si pro sebe zřídil ateliérové poschodí. Stejně tak bychom našli i výjimky, jednu z nich potvrzuje Georgie Mine, ten zemřel téměř v bídě.
5.6. Secese jako univerzální umělecký sloh Když mluvíme o secesi, hovoříme tak o univerzálním uměleckém slohu. A jako všechny styly předchozí se secese neomezovala jen na malířství a sochařství, ale pronikla i do literatury, odrazila se v divadle, v hudbě, v tanci a módě.
XIV
Obrázek 2: Tanečnice Loie Fuller, jako ztělesnění secesních ideálů (32)
Hudba tohoto období nenapodobovala žádné umění před ní. Hudba byla společným inspiračním zdrojem pro výtvarné umění a symbolické básnictví. Již v 19. století se setkáváme s propojením hudby a výtvarného umění v obrazech Jamese Whistlera, který kombinoval akusticky vnímanou hudbu s opticky vnímanými barvami. Jeho díla nesou názvy „Nocturne in Blue and Green“, „Symphony in White“, nebo „Harmony in Violet and Yellow“, současně nesou typickou secesní barevnost: modrou, bílou, zelenou, žlutou a fialovou. O sblížení výtvarného umění a hudby se pokoušel i Paul Gauguin. Malba má podle Gaugina vytvářet dojem, tak jak to dělá hudba. Malba má vytvářet hudbu z tónů, barev a světla. Mnoho výtvarných umělců bylo také hudebníky: Gaudí, Beardsley a Van de Velde. (19) Dnes se můžeme divit tomu, že toto období, které bylo postiženo velkou nejistotou, dalo základ novému stylu. Moderní architektura se vyvíjela postupně, ale je charakterizována pevným řádem. „Hledání nového stylu ve stavebnictví a ornamentu vedlo k experimentům secese, v níž se nové technické možnosti dané železnou konstrukcí kombinovaly s hravými ornamenty.“ (26) Tyto pokusy však nevedly ke zcela novému pojetí architektury. Budoucnost přála těm, kteří přinesli do umění něco zcela nového. Proto architekti nejmladší generace zavrhli ornament úplně a začali se dívat na architekturu z hlediska její funkce. Tento nový přístup se nejvíce uplatnil v Americe, kde se nejvíce projevoval rozpor mezi záměrem stavět mrakodrapy v Chicagu a zdobit stavby ornamenty převzatými z evropských měst. Tato doba hledala svérázného architekta s jasnými názory a zákazníka, který by přijal neortodoxní návrh. Jedním z těchto architektů byl Frank Lloyd Wright. (26)
XV
„Moderní umění stejně jako umění staré vzniklo jako reakce na určité problémy. Ti kdo hluboce litují zlomu v tradici, by se museli vrátit až před období Francouzské revoluce z roku 1789, a jen málokdo věří, že by to bylo možné. Jak víme, zlom nastal tehdy, když umělci začali zcela vědomě uvažovat o stylu, experimentovat a uvádět v život nové směry, z nichž obvykle povstal nový „ismus“. (26) Secese klade velký důraz na funkční využití pozemku a na účelnou dispozici domu. Na fasádách se nejvíce vyskytuje rostlinný, nebo geometrizující dekor s častými exotickými motivy. Pro dosažení expresivního výrazu se uplatňují kombinace se sklem, kovem a keramikou. Právě upřednostňování dekorativnosti a ornamentiky se stalo terčem kritiky zastánců moderní, funkcionalistické architektury. Po době rozsáhlé kritiky, kdy bylo umění považováno spíše za kýč, se o opětovné uznání zasloužil Petr Wittlich, svými rozsáhlými monografiemi. (28)
5.7. Charakteristické znaky secese Tak jako každý univerzální umělecký sloh můžeme secesi charakterizovat výčtem několika hlavních znaků společných pro všechny artefakty. Za hlavní znaky secese bývají nejčastěji považované ornament, linie, stylizace, ale vyznačuje se také svou typickou barevností a symbolikou. Nejlépe lze shrnout charakteristické vlastnosti secese ve srovnání s historizujícími slohy 19. století: při zálibě pro plastické a prostorové formy – tendence k lineárnosti a plošnosti, proti světelné iluzivní modelaci – plošná zkratka, proti statičnosti – tektoničnost a pohyb, proti mnohosti – jednota. Secese se pokusila vytvořit nový nehistorizující univerzální sloh z organických forem prezentovaný jako výsledek přírodního procesu růstu, který se odehrává před očima diváka. (19) 5.7.1. Ornamentálnost Hlavním znakem secese je tendence k ornamentálnosti, přičemž ornament není pro secesní umělce něčím druhotně přidaným, ale je jejím ústředním motivem. Jestliže dříve byl ornament jen ozdoba, v secesi se stává ornamentem již samotná stavba jako celek. Ornamentální podobu dostává také zařízení interiéru a nábytek. Nábytek není jen dekorací, ale je nositelem funkce a symbolu. V ornament se mění i lidská postava, která je zakomponována do ornamentu. Postava tak dostává čtvrtou dimenzi a probíhá v čase jako hudba. „Slavná tanečnice Loïe Fullerová, byla vyhledávaným motivem mnoha grafických listů i sochařských prací, vířivý pohyb, rozvedený vzdutou drapérií, činí však z půvabné ženské postavy XVI
až něco neantropomorfního, co připomíná spíše mořskou medúzu nebo skleněnou vázu od Tiffanyho.“ Inspiračním zdrojem secesního ornamentu je organická příroda, ale spíše nižší stádia organického života, odtud pochází záliba v hybridních útvarech. Lineární, plošný secesní ornament není pouze výzdobou, nebo dekorací, ale působí jako protiklad naturalistického napodobování. Plošnost, lineárnost a neprostorovost je osvobozením od napodobování vnějšího světa a tak dává prostor lidské imaginaci. Max Klinger konstatoval, že fantazijní obrazy lépe podá kresba než malba, neboť představovaný svět kresby odpovídá pocitu světa, svět malby pocitu formy. (19) 5.7.2. Linie S použitím ornamentu souvisí i hra s linií a s plošností. „Secesní linie je plynulá vlnící se křivka, jež vyvolává v divákovi dojem nenásilného pohybu v ploše, jejíž jednotvárnost se vyrovnává barevností“. Secesní ornament vzniká jako pohyb v ploše. Předmětný motiv je pouze záminkou pro formální hru melodicky plynoucích linií, v níž abstraktní tvary jsou kombinovány s živočišnými a rostlinnými prvky. Je používána jednoduchá, čistá linie, nebo plochy o různých tvarech, které tvoří abstraktní obraz, u které nelze říci, co přesně představují. Nejdokonalejším uplatněním linie v architektuře jsou stavby Nicota Horty, železné konstrukce, pavilony, nebo skleníky. (19) 5.7.3. Barevnost Secesní barevnost je velmi podstatným činitelem. Barvy jsou používány na principu harmonie, kontrastu a souhry neobvyklých barevných odstínů. Barvy mají spíše zdůraznit, vyplnit plochu, než vytvořit iluzi plastičnosti. V porovnání s historizujícími slohy předchozími se nepoužívá teplých temných odstínů jako například v baroku, ale je více uplatněna paleta světlých, chladných barev v odstínech žluté, fialové, modré a zelené. Uplatnění zde znovu také nalézá barva černá, která byla v impresionismu považována za „nebarvu“. Materiál je zde použit pouze jako surovina, s níž lze jakkoliv nakládat. Nábytek byl vždy nalakován, aby se zastřela původní struktura a barva dřeva, z kterého se stává nesnadno rozlišitelná hmota. „Nikdy není kámen použit jako kámen a dřevo jako dřevo, ale jakási obecnější a méně určitelná hmota, jež je schopna různé konkrétní metamorfózy“. (19)
XVII
5.7.4. Stylizace Ústředním secesním znakem je stylizace přírodních tvarů rostlin, zvířat, které upravuje podle zásad proporcionality. Stylizace se neuplatňuje jen v umění, ale proniká i do běžného života, stylizují se gesta, formy společenského styku a proniká i do textilního odvětví výroby. Hlavním odvětvím secese není malířství ani sochařství jako „vysoké“ umění, ale ústředním těžištěm celého slohu je použití v užitém umění, architektuře, v interiérech a grafice. (19)
5.7.5. Symbolika 5.7.5.1. Symbolika barev Neodmyslitelnou kapitolou v secesním malířství je symbolika barev. Za secesní barvy se považovaly žlutá, modrá, zelená, fialová, tedy převážně studené barvy. Modrá barva byla barvou perspektivní, byla centrem temnoty, neskutečna. Modrá a zelená jsou barvy duchovna. „Žlutá je barva hmoty, blízkosti a řeči krve, barva množství, dětí, žen a divokých zvířat, barva euklidová, apolinská a polyteistická, barva lidových slavností, barva slunce a světla, života a radosti.“ (19) Černá barva se do obrazů dostávala prostřednictvím kontury. Tato barva byla nazývána světlem ducha, kdy s kontrastem se slunečním světlem dává světlu plný lesk. Bílá je symbolem absencí barvy, vyjadřuje absolutní ticho, ztroskotanou naději, smrt. Kontrast barev černé a bílé znamená v secesi protiklady, které navozují jednotu rozporů, aktivního a pasivního, subjektivního, pozemského a nadpozemského a korespondují tak se smyslem díla. Symbolika se rozšiřuje až na rámy obrazu a stává se tak součástí díla, kdy často doplňuje obsah hlavního motivu. (19) 5.7.5.2. Symbolika krásy člověka, zvířat a rostlin Rostliny, člověk, zvířata jsou jakoby nositelem symbolických významů. Krajina je symbolizována monochromní barevnou harmonií, měla být odrazem duševní nálady, tedy převážně melancholie a nostalgie. Zobrazované ženy představovaly ideál duševní ušlechtilosti, ten nacházíme v Rossettiho typu ženy, který se stal vzorem k napodobování pro mnoho umělců. Ženské tělo bylo symbolem vší krásy, barvy, myšlenky, „oděvem duše“, ale také „ženou vstoupilo zlo do světa“. Ženy byly zobrazovány mnoha způsoby, jako ideál krásy byl zobrazován typ čisté dívky, proti němu stojí žena typu „femme fatale“. (19) XVIII
Z nejoblíbenějších secesních symbolů je třeba uvést ženské vlasy, jež současně propojují erotickou touhu a dekorativní cítění. Vlnící se prameny vlasů zahalují milenecké páry a vytvářejí mystickou atmosféru v obrazech Gustava Klimta, Edvarda Muncha, kde ke konci splývají a ztrácejí se. (19) Zvířata jsou v secesi symbolismem instinktu, vášně, ale také zlých myšlenek člověka. Nejtypičtějším zvířetem byli ptáci, nejčastěji labuť a páv, kteří byli znakem exkluzivity, vznešenosti, melancholie, elegance tvarů a křivek, současně jako nositeli oblíbených secesních barev. Labuť i páv byli pro secesi přitažliví svým tvarem, který ladil s lineárním zobrazováním. Labutí a paví symbolika se také prolíná do zobrazování žen, například v díle malíře Aubrey Beardsley jsou ženy oblečeny do paví vlečky. Symbolika labutí má svůj původ pravděpodobně v hudbě. Tradice sahá až do starokřesťanského umění, kdy páv je označován za ptáka ráje. Tradice pokračuje Čajkovským baletem Labutí jezero a operou Labuť v díle Richarda Wagnera. V secesní době tradice vyvrcholila Ptákem ohnivákem od Stravinského a Maeterlickovým L´Oiseau bleu. Secesní imaginace vedla až k zobrazování bílých pávů a černých labutí. (19) Symbolika
rostlin se
v umění
projevuje již od nepaměti, není tedy divu, že je významným zdrojem inspirace i v secesi, která milovala všechno živé, přírodní a rostlinné. Za secesní květinu byla považována lilie, kterou dámy nosily ve společnosti v rukou a stala se ozdobou londýnských
dandyů.
Byla
zajímavá
svým tvarem, barvou a lineárním úzkým stvolem,
byla
symbolem cudnosti
a
Obrázek 3: Antonín Slavíček - Studie kosatců (10)
čistoty. Vyhledávanými rostlinami se stávaly ty, které lze snadno rozložit do plochy jako tulipány, kaly, máky, magnolie nebo lekníny a kosatce. Všechny rostliny jsou nositelkami mnoha symbolických významů. Kala zastupuje přítomnost ženského symbolu, zatímco mužským symbolem byl kosatec. Orchidej jako nepřirozeně krásná a dráždivá symbolizovala špatné lidské vlastnosti a ovlivnila tak podobu tehdejšího porcelánu a keramiky. (19)
XIX
5.8. Směry secese Tím, že se secese objevila jako něco zcela nového, moderního, se obracela proti historismu 19. století, především proti napodobování slohů minulých. Podle secesních názorů si 19. století nevytvořilo nic vlastního, ale jen kombinovalo prvky a vytvářelo malebné celky. Dnes už se však na umění 19. století díváme takřka bez předsudků a domníváme se, že slohy nenapodobují pouze umělecké formy předešlých období, ale spíše vyjadřují ideály. 5.8.1. Secesní romantismus Secese není reakcí na slohy 19. století, ale na takzvaný „třetí barok“. Třetí barok, který v 90. let 19. století ovládl architekturu, je jednou ze dvou fází neobaroka. Vyznačuje se především monumentálností a zálibou v silně plastických, prostorových tvarech, komplikovaných profilech a kontrastních reliéfech. Naproti tomu secese tíhne k uzavřené formě, plošnosti, lehkým a štíhlým tvarům a ornamentální struktuře. Označení romantická secese je velmi nepřesné. Secesní kolorit je jasný a chladný, tedy spíše klasicistický ne ž romantický. Sesece je spojená s romantismem spíše ideově. „Kdybychom měli charakterizovat jakýkoliv romantismus jedním slovem, museli bychom říci únik; únik do historie – únik v čase; únik do exotických krajin – únik v prostoru; únik do přírody – únik z civilizace; únik do imaginace - únik z reality. I secesní umělci snili o zlatém věku lidstva (obrazy ráje skupiny z Pont – Avenu), worpswedských aj.), podnikali daleké cesty do jižního moře (Gauguin), utíkali se do hor (Segatini) a žili v říši svých fantazií a vizí, jež pokládali za pravou skutečnost (prerafaelité).“ Secesní romantismus je tedy zvláštní případ romantismu, který se vyznačuje všemi zmíněnými rysy. (19) Secesní romantičnost se projevuje zejména ve vztahu k přírodě. Secesní artefakty nám často připomínají rostliny a živočichy mořského dna, které mají až uhrančivé a zároveň odpuzující podoby. Známe vázy připomínající mořské měkkýše, Gaudího chodby vypadají jako ulita, malby na stropě Endellova divadla v Berlíně, které připomínají buňky. Umělci se dívají na přírodu pohledem biologa. Nižní formy života oceňují pro jejich spojitost s vývojem života, ale také pro jejich tvarovou eleganci a ornamentální tvary. Světoznámý kritik umění Hans-Ulrich Obrist napsal, že nic na něho nepůsobí silněji než půvabné linie dlouhých tykadel medúzy koupající se ve vodě. (19)
XX
5.8.2. Secese a symbolismus Za vrchol tohoto období se považuje doba rané secese, která se projevila jen v některých zemích. V Anglii je nazývána protosecese. Secese nachází svého geniálního předchůdce v díle Williama Blaka. Vrcholné období nenastupuje v jednotlivých zemích současně, v Anglii se s ní setkáváme již v 80. letech, v Barceloně například až kolem roku 1900. Secese výtvarného umění působí současně s literárním symbolismem, s nímž se v mnoha rovinách a různým způsobem prolíná, aniž by oba proudy úplně splynuly. Tyto dva proudy se sbližují v několika ohledech. Dochází k tomu zejména u těch umělců, jež byli současně i básníky (např. Rossetti, Morris, Beardsley). Rossetti maloval obrazy ke svým vlastním básním, Whistlerovy názvy obrazů působí jak básnická pojmenování. Proto nás jistě nepřekvapí, že se secese silně projevila v knižní grafice. (19) Ke vztahu literatury a výtvarného umění přispívalo i mnoho časopisů, které šířily nové myšlenky a názory do celého světa. Všechny tyto časopisy bývaly zpracovávány s mezinárodní účastí a dotýkaly se všech oblastí umění, nejen v literatuře, malířství, ale dokonce i hudbě. Tento nový sloh našel uplatnění pro grafiku. Přes vzájemné prolínání secese a symbolismu, nemůžeme oba směry sjednocovat. Robert Schmutzler se vyjádřil, že každá symbolistická báseň není secesní, naproti tomu každé opticky vnímané secesní výtvarné dílo je symbolické. Podobně také Oscar Wilde praví, že „všechno umění je zároveň povrch a symbol“. (19) Symbolismus na rozdíl od secese není sloh, jen používá nejrůznějších slohových prostředků k vyjádření záměru. Symbolismus se zaměřuje spíše na obsah umění, naproti tomu secese na jeho formu. V 19. století můžeme rozčlenit symbolismus na tři hlavní vývojové fáze, kdy poslední stadium označujeme jako secese. Ta představuje nejen svou vrcholovou fází i novou kvalitu. Společný znak všech vývojových fází je reakce na oficiální realismus, společným cílem je ovlivnit estetické vnímání měšťanstva a pronikat do nadpozemské sféry snů, fantazie a vizí. (19) Symbol se do díla nevnáší z vnějšku, z literatury, ale je vyústěním uměleckého zážitku z díla. Gauguin nezobrazil nevinnost jako nahou dívku s lilií v ruce, jak to před ním udělal jeho předchůdce, ale jako nedotčenou, přirozenou nemytologickou krajinu.
XXI
6. ŽIVOT A DÍLO VÝZNAMNÝCH ZAHRADNÍCH ARCHITEKTŮ PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ. 6.1. František Thomayer Stručný životopis zahradního architekta Františka Thomayera František Thomayer patřil na konci 19. století a na počátku 20 století k našim předním odborníkům. Byl člověkem mnoha zaměření, mimo jiné se věnoval pomologii, květinářství, pěstitelství, šlechtitelství a také publikační činnosti. Narodil se 3. března 1856 v Trhanově u Domažlic. Byl synem zámeckého zahradníka Josefa Thomayera. Po absolvování tříleté nižší reálné školy v Domažlicích si vzal Františka do učení jeho otec. Ten mu po zkrácené učební lhůtě vystavil výuční list. Otec Františka velmi usiloval u umístění syna v Pomologickém ústavu v Tróji, jako stipendisty. Jeho následné přijetí velmi ovlivnilo přimlouvání jeho otce u Jana Baptisty, zakladatele ústavu. Po roce ukončuje studium v Pomologickém ústavu s výborným hodnocením ze všech předmětů a vydává se na studia do zahraničí. (3) Nejdříve se František dostal do Německa, kde měl příležitost spolupracovat při zakládání okrasných zahrad a parků ve Frankfurtu nad Mohanem a později ve Stuttgartu. Zde byl zaměstnán v městském zahradnictví a v zámeckém praku a později se stal zaměstnancem firmy na zakládání zahrad, parků a pěstování květin. Asi od roku 1875 František pobýval ve Vídni, kde se uplatnil při zakládání Rotschildových zahrad a také u velké společnosti GartenbauGesellschaft a také se mu podařilo absolvovat jejich firemní zahradnickou školu. Práce ve významných zahradnických ateliérech v Německu a Rakousku mu však brzy nestačila. František se zajímal o novodobé směry zahradní architektury a tak se vydal na studium do francouzských školek. Po roce ve Franciii se mu podařilo získat místo projektanta u světově známého zahradního architekta Ed. Andrea v Paříži. Brzo dosáhl místa vedoucího mistra a řídil mnoho významných projektů v Paříži. Zde se mu také dostalo technického vzdělání, měl možnost studovat správné využívání a modelaci rovinných terénů a jak správně budovat cesty. (3) Na přímluvu svých příbuzných se František vrátil do Prahy po šesti letech a přijal zde místo městského zahradníka v královském hlavním městě Praze. Zde se však mu kromě uznání dostalo také řady odpůrců, kteří pravděpodobně na něj ze závisti posílali různá obvinění. Jedním z prvních problémů bylo hodnocení městské rady, že „stromy v městských sadech jsou během zimy a i z jiných příčin poškozeny do takové míry, že často hynou, a proto by měla sadová komise rozhodnout, co je vhodné k výsadbě“. Komise oslovila řadu nestranných odborníků, kteří se měli k záležitosti vyjádřit. Své vyjádření však dodal jen Martin Fulín, zahradník na Královských XXII
Vinohradech v Praze. František Thomayer však ve většině případů s vyjádřením nesouhlasil a tak se komise rozhodla na tom, aby městský zahradník konal dle svého nejlepšího uvážení a sázel jen takové stromy o nichž je z vlastní zkušenosti přesvědčen. Jedním z dalších útoků bylo udání, že „soukromé práce provádí na úkor služebních povinností“. Členové městské rady však dospěli k názoru, že mnohá udání se nezakládají na pravdě. Později se František Thomayer dozvěděl, že za mnohá udání je zodpovědný jeho dlouholetý přítel František Krýsa, který žádal o zakročení proti městskému zahradníku. Zklamaný František po těchto událostech podal výpověď, která byla přijata městskou radou. Přestože se čas od času objevila kritika, zástupci města si jeho práce velmi považovaly. Tomu jsou dokladem mnohá ocenění. Již v prvním roce působení v Praze, vyjádřila městská rada spokojenost s jeho činnosti, a proto také svolili proplacení cestovních nákladů spojené s přestěhováním z Francie. Další ocenění bylo spojeno se zvýšením platu, proplácením cestovních nákladů při cestách do zahraničí na zahradnické výstavy. (3) Po předložení velkolepého návrhu na úpravy se představitelé kapituly rozhodli adresovat Františku následující dopis: „Kapitola pobravši tento plán v jeho rozměrech, rozdělení a umístění jednotlivých předmětů, právem obdivovala důmysl a bystrost myšlenek v něm projevených uznavši jednomyslně, že by vše při na plánu naznačeno, k veliké okrase sloužilo a že by sama krásná Praha nabyla nového půvabu a ozdoby. Jakkoliv dílo Vaší Slovůtnosti jest ušlechtilé a vábné.“ (3) V době, když začínal ve funkci městského zahradníka královského města Pražského, a již tehdy byl v zahradnickém světě známou osobností, jež přispívala svými odbornými články do mnoha českých i zahraničních časopisů. Byl členem mnohých spolků, jako Umělecká beseda, Ovocnický spolek, Dendrologická společnost (presidentem byl hrabě Silva-Tarouca), Zahradnická společnost ve Vídni. (13) Svoje články publikoval v časopise Česká Flóra a Časopis českých zahradníků, které vydával společně s Martinem Fulínem. (3) Přispíval i do mnohých zahraničních časopisů, což mu umožňovala vynikající znalost cizích jazyků, němčiny, francouzštiny a angličtiny. Jako živnostník zakládá i školky, ve kterých se pěstují okrasné rostliny, především jehličnany a květiny, uplatňovanými při tvorbě zahrad. Věnoval se také šlechtitelství a sbírkaření. Mezi nimi vynikala zejména sbírka šeříků a netřesků. Vyšlechtil mnoho kultivarů šeříků a dosen, zlatolistý kultivar hrušně „Kongresovky“ a netřesk Sempervivum x Thomayerii. Zavedl u nás i pěstování chryzantém. (13) XXIII
Charakteteristika zahradně architektonické tvorby
Činnost Františka Thomayera je opravdu obdivuhodná. Když uvážíme, kolik realizací vzniklo za jeho působení v Praze a kolik jiných projektů stačil zhotovit a kolika projektům se věnoval mimo svou činnost, je jeho osobnost dosud nepřekonanou. Jeho činnost svědčí o dokonalé praxi, neboť založená díla mohl s takovým tempem budovat jen člověk velmi zkušený. V srpnu 1984 si založil vlastní projekční kancelář, kde zhotovil velké množství zahradnických návrhů na úpravy městských, zámeckých i lázeňských parků. Mimo jiné se také věnoval projekci soukromých vilových a továrních zahrad. (13) Josef Kumpán publikoval k osmdesátým narozeninám článek, kde se zmiňuje o tom, že za působení Františka Thomayera v Praze vznítilo v Josefovi touhu stát se zahradním architektem. J. Kumpán v článku píše, že Františkův odchod z pražského sadového úřadu znamená úpadek českého sadovnictví, které se jeho následovník Batěk snažil jen udržovat na určité úrovni. Úryvek z téhož dopisu od J. Kumpána: „Ale i přes nemilosrdný osud života může mu býti velkým zadostiučiněním, že si výsledků jeho dřívější činnosti velmi vážíme, a může býti ujištěn, že jeho jméno bude jednou v historii čsl. zahradnictví zlatými písmeny zvěčněno.“ (13) Jeho návrhy byly charakteristické a téměř vždy zahrnovaly pravidelnou část v centru úpravy. Centrální části byly řešené jako snížený, nebo zahloubený parter (park v Přerově, park v Hradci Králové). Dalším charakteristickým prvkem byl vodní prvek, jako prvek centrální, který byl často obklopený výsadbou stromů v pravidelném sponu. Františkova bohatá fantazie se projevila v komponování květinového detailu. Při tvorbě květinových parterů se František inspiroval ve Francii, konkrétně u použití jednotlivých rostlin a u modelace terénů. Neměl zájem prosazovat v našem prostředí pouze cizorodé prvky a exotické rostliny, ale snažil se je přetransformovat do českých národních vzorů. (13) Praxe v zahraničí mu umožnila získat i praktické zkušenosti. Ty se projevily v tvorbě terénních modelací, které byly v souladu s ostatními částmi a celkovým kompozičním záměrem. Při tvorbě zahrad soukromých František používal obdobné principy jako u navrhování větších objektů. Z dochovaných plánů soukromých zahrad můžeme usoudit, že byl mistrem v propojení užitkových částí zahrady s částmi okrasnými. Soukromé zahrady měly partery se složitými ornamenty, ale zbytek zahrady byl řešen spíše v krajinářském duchu s trávníkovými plochami a skupinami stromů a keřů.
XXIV
Příklad tvorby Od svého nástupu do funkce městského zahradníka František tvořil prakticky nepřetržitě. Mezi jeho první práce patří návrh Velkého sadu (nyní se jedná o Vrchlického sady). Ten dnes už dokládají jen fragmenty před vchodem do budovy Hlavního nádraží. Leopold Batěk tento park popisuje takto: „Prohloubeným parterem nahradil původní úpravu Malého a pozměnil jak plochy trávníkové, tak osazení: zde poprvé uplatněny tehdy moderní skupiny plastické a práce mosaikové z rostlin, napodobení výšivek a ornamentů. Avšak i vzory z říše živočišné našly zde uplatnění, brouci, motýlové aj.“ (13) Lázeňských parků navrhl hned několik. Mezi ně patří například parkové úpravy pro Lázně Bohdaneč, Luhačovice, Kundratice, Lázně Mšené. V návrhu parkových úprav Mariánských lázní se pokusil propojit parky se stavbami města a efektivně navrhnout městské prostory. Toho dosáhl tím, že nahradil vycházkové cesty cestami účelovými, zvětšil plochy trávníků, odpočívadel, vytvořil místa k posezení a odpočinku. Kvůli finanční náročnosti projektu musely být úpravy rozfázovány do tří let. Dneš ní Mírové náměstí, původně Náměstí Františka Josefa I. pojal v renesančním geometrickém stylu. Prostor ulice jen od parku oddělen alejemi stromů a popínavými rostlinami. Rozdíl výškových úrovní vyřešil vyspárováním a schodištěm. V centru města byla vytvořena rozsáhlá květnice, která pozvolna přecházela v přirozený sad a nakonec ústila do lesnatých částí města. (3) Po odchodu z funkce městského zahradníka si František podává žádost na provozování živnosti zhotovování plánů ku zřizování sadů a zahrad. Jako živnostník se tak mohl více věnovat i projekci soukromých zahrad, zejména u domů významných osobností. Jednou z prvních soukromých zahrad byla zahrada továrníka a vynálezce Františka Melichara. Thomayer také spolupracoval s významnými stavebními architekty své doby. Jedním z projektů byla úprava zahrady u vily Tomáše Bati ve Zlíně, pro kterou ho oslovil architekt Jan Kotěra. Dalšími zajímavými zakázkami bylo navržení zahrady Strakovy akademie v Praze a zahrady u vily významného českého nakladatele Jana Odry v Zbraslavi. (3) Dílem Františka Thomayera je i návrh úpravy v městském parku Michalově v Přerově. Pro zdůraznění byla podél hlavní osy vysázena alej stromů. Na druhé straně hlavní promenády byl navržen snížený parter s květinovými výsadbami a okrasnými keři. Ostatní části parku byly spíš v přírodně-krajinářském duchu. V současnosti se park nachází ve stavu po zdařilé rekonstrukci. Z městských parků F. Thomayer projektoval ještě park v Hradci Králové, Chrudimi, Nymburku a v mnohých dalších městech. Kromě městských parků projektoval i XXV
úpravy parků zámeckých. Jeho dílem je například úprava parku v Rokytnici u Přerova pro barony Kleiny, Loučná nad Desnou, zámecký park v Kundraticích, Jistebnici, ve Vrchotových Janovicích, ve Vrchlabí, v Bílině a mnoho dalších. Vypracoval návrh úpravy i pro hraběte SilvaTaroucu v Průhonicíh, kde se patrně jednalo o část u zámku. V zahraničí se mu dostalo dokonce několik a uznání. Jedním z nich byla prezentace svých prací na zahradnické výstavě v Paříži roku 1889. Další úspěchy přicházely i ve Vídni a na světové výstavě v Gentu v roce 1893. (13) Kramářova vila Pro českého politika a průmyslníka Karla Kramáře navrhl hned několik úprav. První zahrada vznikla na pozemku Kramářovy partnerky, který se nachází na Krymském pobřeží, nedaleko Jalty. Členitá parcela je z jedné strany vymezena Černým mořem a na druhé straně kopcovitým terénem, přecházejícím v pohoří Ai Petri. Jedná se o hodnotnou krajinářskou úpravu parku, kde vznikla mnohá zákoutí a prostory pro rekreaci, sport a síť komunikací vedených celým pozemkem. Karel Kramář povolal Františka ještě několikrát. Další zahrada se nacházela u rodinného domu v Libštátě. Další zahrada, kterou František Thomayer navrhl, vznikla na pozemku, který Karel Kramář zakoupil pro stavbu vily na baště sv. Máří Magdalény, v místech bývalého městského opevnění. Vila byla vybudována podle projektu prestižního rakouského architekta Friedricha Ohmanna v neobarokním slohu se secesními prvky. Stavba byla zahájena roku 1911 a trvala téměř pět let. Plán zahrady byl podle Thomayera vytvořen v roce 1913 a zahrnoval celý pozeme k bašty. Severní příjezdová část pozemku a plochy před jižním průčelím domu s terasami byly navrženy v pravidelném geometrickém stylu. Plocha u severního průčelí byla vymezena trelážemi se zděnými sloupky, které byly popnuté růžemi a středový travnatý parter s dvěma horizontálními dominantami jehličnanů Thuja Occidentalis. Na východ od vily zahrady přecházela v přírodně krajinářský park, který tvořil pohledovou clonu směrem od města. Tím, že je pozemek na vyvýšeném místě, poskytuje překrásné výhledy na panorama historické Prahy a na Pražský hrad. Na severní straně byla zahrada koncipována jako funkční, byla tvořena příjezdovou alejí, v součastnosti z javorů (Acer platanoides cv. Globosum). Obvod hradeb lemovaly habrové živé ploty. V parčíku se nachází několik dřevin, které jsou starší než samotná vila. Z původní koncepce se dochovaly jedinci javoru klenu (Acer pseudoplatanus), lípy srdčité a širokolisté Tilia cordata a T. platyphyllos) ve středovém travnatém parteru, dub letní (Quercus robur), jilm vaz (Ulmus laevis) a buk lesní (Fagus sylvatica). Najdeme zde také původní tisy, volně rostoucí, nebo tvarované. Z později vysazených dřevin zde najdeme například sakuru (Prunus serrulata), dva zástupci jinanu dvoulaločného (Ginkgo biloba), katalpa trubkovitá XXVI
(Catalpa bignonioides), jedle ojíněná (Abies concolor), pěnišníky a zeravy. Z původního plánu se zachovala mimořádná skupina buků v polygonu bašty. Původním záměrem zahrady bylo sloužit jako doplněk vily. Zahrada neměla na sebe strhovat příliš velkou pozornost a být dominantou prostoru. Všechny pozdější úpravy zahrady byly vytvořeny citlivě a nenarušili původní záměr Františka Thomayera. (25)
Obrázek 4: Kramářova vila (41)
Obrázek 5: Kramářova vila, travnatý parter s plastikou (25)
XXVII
Obrázek 6: Krajinná část zahrady (25)
6.2.
Josef Vaněk
Stručný životopis zahradního architekta Josefa Vaňka Josef Vaněk byl povoláním zahradní architekt, vlastnil školkařský závod v Chrudimi, ale také byl redaktorem a nakladatelem zahradnických časopisů. Josef Vaněk pocházel z rodiny hospodáře z vesničky Bukovina u Hradce Králové. Josef měl 6 sourozenců, a tak musela celá rodina žít velmi skromně. Od roku 1891 navštěvoval církevní školu, jejímž ředitelem byl velký milovník stromů a měl pěknou zahradu, kam Vaněk často docházel na výpomoc. Již od dětství byl Josef vášnivým čtenářem a sběratelem minerálů. Po skončení měšťanské školy se rodiče rozhodovaly, kam půjde jejich syn pokračovat ve studiu. Přáli si, aby se stal učitelem, ale Josef je prosil, aby ho dali na zahradnickou školu. Mladý Josef Vaněk tedy nastoupil v srpnu roku 1899 do zámecké zahrady v Ratibořicích, odkud po třech letech přestoupil do zámeckého zahradnictví hraběte Franz Thun Hohensteina v Děčíně nad Labem. Josef měl na starosti několik skleníků a mimo jiné se věnoval chorobám rostlin a doplňoval svůj herbář. Po nějaké době se Josef dostal do pomologického ústavu v Praze, kde jej XXVIII
nejvíce bavila pomologie, ovocnářství, chemie a sadovnictví. Po absolvování studií v Praze byl přijat do Pomologického ústavu J.E. Lacase v Reutlingenu. (22) Studoval také vyšší státní zahradnickou školu v Proskavě a roku 1907 se uchází o místo vedoucího příručího v zahradnictví hraběte Stollberg Werniger v Braniborsku. Do Čech se natrvalo vrací 1909 a natrvalo se usadí v Chrudimi a stává se redaktorem časopisu Zahrada domácí a školní. Vaněk se přičinil o přeměny měsíčníku na 14-ti deník a vydával je pod názvem Zahrada. Tento časopis úspěšně vydával 36 let a od roku 1914 vydává týdeník První československá zahradnická bursa, který vycházel 27 let. (23) Josef Vaněk si vybudoval vlastní školkařský a květinářský závod v Chrudimi, který se pyšnil širokým sortimentem ovocných dřevin a vytrvalých rostlin. Již tehdy podnik patřil k největším na našem území a jeho nedílnou součástí byla také projekční kancelář. Jako projektant získává první úspěchy již v roce 1908, kdy získal první cenu za soutěžní projekt pro Plzeň. Jeho dalším velkým úspěchem bylo získání 2. a 4. ceny ve Vídni za plány k vilové zahradě. (24) Dnes můžeme ocenit širokou publikační činnost Josefa Vaňka, který během 40 let vydal více než 100 knih a jeho vydavatelství obsáhlo téměř všechna zahradnická odvětví. O své bohaté zkušenosti a vědomosti se rád dělil na přednáškách, besedách a kurzech pořádaných pro širokou veřejnost. Charakteteristika zahradně architektonické tvorby Už za doby studijních let se Josef velmi zajímal o sadovnictví. Bohužel však domácí literatura na toto téma prakticky neexistovala. Proto byl nucen čerpat z knih cizojazyčných, navštěvovat a poznávat objekty na svých cestách. (22) Na cestách studoval celkovou kompozici, návaznost zahrad na stavby, řešení a modelace terénu, použití vodních prvků. Uvědomoval si, že veřejné sady v obcích i ve větších městech tyto principy postrádají a často disponují jen nesourodě přerostlými dřevinami a shlukem květinových výsadeb. Výsadby předzahrádek, které se začaly vyvíjet od přelomu století, postrádaly výtvarné pojetí. Domácí literatura však k této tvorbě chyběla, proto Vaněk studoval cizí jazyky, aby mohl čerpat ze zahraničních knih a objevovat složitost a obtížnost zahradního umění, které musí pracovat s neustále vyvíjejícím se materiálem, závislým na ročním období. (24)
XXIX
Když se Vaněk usadil v Chrudimi, zanedlouho si otevřel svou vlastní architektonickou kancelář pro projektování a zakládáni zahrad. Postupně, když se kancelář nabývala na proslulosti, byl Vaněk nucen přijmout další zaměstnance. Tak se firma postupně rozrůstala. Za necelých deset let Vaňkovy činnosti, mu prošlo pod rukama přes čtyři tisíce projektů, z nich většina byly projekty soukromých zahrad, ale i sportoviště, lázeňské areály a výstaviště. Působnost Josef Vaňka byla přínosem k rozšiřování povědomí o výhodách kvalifikovaného řešení zeleně. Vzbudil tak i zájem veřejnosti o umělecké sadovnictví, které bývalo dříve záležitostí jen panských sídel, nebo lázeňských míst. Sám svoji činnosti podporoval i publikováním článků v časopise Zahrada, kde uveřejňoval i vzorová řešení zahrad. Vydal také knihu České zahrady, ve které uveřejnil příklady nejrozmanitějších sadovnických úprav, které sám vypracoval. (22) Kromě článků, které Vaněk uveřejňoval v nejrůznějších zahradnických časopisech je prvním ucelenějším dílem dvoudílná kniha České zahrady. Josef Vaněk velmi obdivoval svého předchůdce Františka Thomayera, kterému složil poctu na začátku knihy: „Slovutnému panu Františku Thomayerovi, prvnímu českému zahradnímu architektu ve zvláštní úctě věnuje autor.“ (5) Josef Vaněk napsal v úvodu knihy následující text, který doporučuje užívat knihu jak inspiraci při tvorbě zahrad: „Odevzdávám toto dílo veřejnosti s vřelým přáním, aby svoje poslání vyplnilo, aby prospělo našemu krásnému umění sadovnickému, které jest u nás bohužel tak zanedbáno a nepochopeno, že ani na odborných školách se mu nevěnuje žádná zvláštní péče.“ (5) Nejstarší půdorys zahrady pochází z roku 1908. Styl Josefa Vaňka je silně ovlivněn tvorbou sadovníka P. Behrense. Vaněk se vyznačuje také osobitým stylem. V jeho návrzích se objevují bílé pergoly, které nazývá „laťové špalíry“. Po špalírech se mohou pnout růže, nebo plamének. Pro špalíry často tvoří pozadí stříhaná stěna, která zároveň působí jako tmavý kontrastní prvek k bílé pergole. Před pergolu často umisťoval umělecká díla, bazény, nebo jiné vodní prvky. Jedním z jeho výrazových prostředků byl zahloubený parter lemovaný po stranách stříhanými buxusy do tvaru koule, nebo jehlanu. Podél výsadeb buxusů byla perenová, či letničková rabata, nebo skupiny červených pelargonií se stromkovitými odrůdami růží. V jeho zahradách jsou kolem hlavního parteru vysazeny často stromky kulovité koruny, nebo stromky stříhané do tvaru krychlí. Přes cesty jsou oblouky s popínavými rostlinami. Okrasné zahrady byly nejčastěji přísně osové. V centru pozornosti byl často zahloubený parter s trávníkem doplněný o květinové ornamenty a také často s bazénem. Hlavní osy často zdůrazňoval XXX
vertikálními prvky v podobě stromkovitých růži, stříhaných buxusů, nebo tisů. V téměř každé zahradě slouží k posezení dřevěná besídka, umístěná tak, aby poskytovala výhled na celou zahradu. Před besídku umisťoval bazény nejčastěji ve tvaru čtyřúhelníku, ale vyskytovaly se i kruhové. Velmi často s ním byly spojeny i umělecké objekty ve formě figurálních sošek. Vegetace v jeho zahradách byla barevně velmi rozmanitá, využíval kontrastu nejsvětlejších odstínů trvalek a letniček a tmavých tisů. Letničky a trvalky uplatňoval díky jejich užitečným vlastnostem, barevnosti a intenzitě kvetení. Barevnost do zahrad také dodávaly výsadby alejí z plnokvětého hlohu, šeříku, mandloně, ale i jehličnany jako Buxus, Thuja, Juniperus. (24) Pro oddělení jednotlivých částí zahrady využíval živých plotů z tisu, zimostrázu, ptačího zobu, habru a také stromkových růží. Josef Vaněk se vždy snažil, aby zahrada nebyla jen okrasná, ale aby sloužila k užitku. Proto vždy v zahradě vyčlenil i část užitkovou, určil, kde budou ovocné stromy, zelenina, pařeniště i skleník. Ovocné stromy jsou často tvarované, „že vyhovují všem podmínkám estetickým, a jest zároveň ozdobou.“ V knize České zahrady popisuje jednu ze svých zahrad následovně: „Celkové osázení v ozdobné části jest tak voleno, že tvoří dohromady skvostný obraz a to jak v harmonii barev, tak v ohledu na charakteristiku rostlin.“ (5) První díl Českých zahrad byl brzo rozebrán a kniha byla neustále velmi žádána, proto se Vaněk rozhodl vydat její pokračování, ve kterém publikoval své nové práce. Zastával názor, že i malé zahrady vyžadují odborné úpravy: „V takové malé zahrádce má býti zpravidla všechno: zelenina, ovoce, růže, květiny jednoleté i vytrvalé, ozdobné křoviny, případně stromy, má tam býti besídka, několik odpočívadel, hřiště s tělocvičným nářadím, trávníky, atd., krátce na malé ploše má býti vše. Takové problémy může vyřešit jedině specialista – zahradní architekt – který dovede spojit krásné s užitečným.“ (4) Snažil se svými názory šířit osvětu, protože byl přesvědčen, že zahradní architekt ušetří majitelům zahrad čas i peníze a ještě k tomu budou mít vkusně založenou a užitečnou zahradu. „Co jest platno nasázeti do zahrady vše možné – bez znalosti a promyšlení. Pokud jsou rostliny mladé, jest to ucházející, ale v pozdější době se hříchy a nesmysly ukáží a vymstí.“ (4)
XXXI
Příklad tvorby Některé projekty, které Vaněk realizoval, vzbudily takový ohlas, že byly vyhledávány odborníky ze zahraničí a často i napodobovány. Šlo například o sadové úpravy v Praze na Barrandově, jejich realizace zabrala více než dva roky. (22) Vynikají jedinečnou úpravou terénu s květinovými terasami a alpiny, které střídají partie v přírodně-krajinářském stylu. (24) Mezi nejúspěšnější Vaňkovy projekty se řadí také veřejné sady v Nových Zámcích a Prievidzi, nebo státní park v Topčideru. Ze zahraničních projektů lze uvést především státní park v Bělehradu. Ze soukromých zahrad například zahradu pana ředitele Františka Poustky ve Valdštýně, zahradu pana Rousovice u Mělníka i rozsáhlou zahradu továrníka Otokara Včeláka s alpinem a vodní partií. Je důležité podotknout, že Vaněk nezřizoval jen okrasné sady, nebo okrasné zahrady, ale v jeho zahradách měla nezastupitelnou roli i užitková funkce. Jedna z jeho největších zásad zněla tak, že i malá zahrádka s květinami, ovocem a zeleninou by měla být uspořádána tak, aby vypadala esteticky a současně sloužila k odpočinku. (22) Konkrétní principy tvorby zahrad autora bude patrný z následujících popisů vybraných projektů.
Zahrada při vile stavitele pana Josefa Veselého Návrh zahrady byl vypracován v roce 1913. Celkový plán a popis zahrady o rozloze 1000 m2 nalezneme v knize od samotného autora České zahrady - Album plánů moderních zahrad. Autor zde popisuje objekt jako moderní zahradu za vilou, která má prohloubený trávníkový parter s osmi jehlany buxusu a čtyřmi čtvercovými skupinami červených pelargonií. V rozích parteru se nacházejí stříhané tisy a uprostřed „basin“ (takto autor nazývá ve svých pracích bazén). Zadní část plochy je o tři schody výše. Této části dominuje pavilon a „nástěnný basin“ (kašna přiléhající k zídce). Od pavilonu pokračuje „laťový špalír“ ke kterému přiléhá pergola. Uprostřed volných ploch jsou květinové záhony a před vilou jsou vysazeny skupinky rhododendronů. (5)
XXXII
Obrázek 7: Zahrada p. Josefa Veselého (5)
Zahrada továrníka Lefnara v Ostroměři Parter okrasné zahrady je geometrický a osově souměrný. Hlavní osu plánu tvoří besídka na vyvýšené ploše a kruhový bazén s plastikou. Trávníkový parter je prohlouben, rabata podél cest jsou tvořena trvalkami a stromkovými růžemi. Perspektivu uzavírají plnokvěté červené hlohy vysazené přímo mezi trvalky. Nalevo od parteru je vytvořen přírodní parčík a vpravo od parteru jsou vysazeny ovocné stromy, stromkové angrešty, rybízy, jahody a záhony se zeleninou. Celková plocha zahrady je 3000 m2. (4)
XXXIII
Obrázek 8: Plán zahrady v Ostroměři (4)
Zahrada při vile mlynáře E. Beneše v Chrudimi Před vilou se nachází prohloubený parter uprostřed s „basinem“. Parter je orámován trvalkovými rabaty s nízkými růžemi a další čtyři záhony se stromkovitými růžemi se nacházejí po stranách parteru. Další část zahrady je řešena jako přírodní park, kde jsou odpočívadla a za nimi výsadby živých plotů. Na pozemku se původně nacházely dvě staré břízy, které jsou ponechány a pod nimi je plocha upravena jako dětské hřiště. Okolo domu je bohatá květinová výsadba. Celková rozloha zahrady je 5000 m2. (4)
XXXIV
Obrázek 9: Plán zahrady v Chrudimi (4)
Obrázek 10: Dobová fotografie zahrady v Chrudimi z 20. let 20. Století (4)
XXXV
6.3. Josef Kumpán Stručný životopis zahradního architekta Josefa Kumpána Josef Vaněk se narodil v Mladé Boleslavi 23. prosince 1885 v rodině zahradníka. Zahradnickému řemeslu se naučil na několika školách. Učil se v Jezeří u inspektora Ordnunga, později vystudoval vyšší ovocnářskou a zahradnickou školu v Lednici na Moravě. (24) Kromě zahradnických škol, které studoval v Česku, sbíral zkušenosti i v zahraničí, v Hamburgu, Paříži a Berlíně. (33) Svou specializaci v oboru sadovnickém získal u firem Köhler a Koch v Berlíně a později se stal vedoucím architektem Královské botanické zahrady v Berlíně. Ve Francii se měl možnost seznámit s tvorbou André le Notra, kterou studoval ve Versailles a Trianonu. (24) Po návratu do vlasti v roce 1919 založil vlastní projekční kancelář, v níž vzniklo mnoho projektů zahrad soukromých, zámeckých parků, veřejných sadů, náměstí, hřbitovy atd. Za jeho dlouhotrvající projekční činnosti vzniklo více než tisíce soukromých zahrad a stovky veřej ných parků. Podílel se na úpravách zahrad Pražského hradu. (33) Dle projektů Kumpána byl upraven Růžový sad na Petříně, Jubilejní park ve Znojmě. Ze soukromých zahrad je nám známá zahrada u vily Ella ve Dvoře Králové nad Labem, Kodetova zahrada v Plzni a mnoho dalších. To, že byl uznávaným architektem nejenom u nás, ale i v zahraničí dokazují mnohá ocenění a uznání v soutěžích. (33) O činnosti Josefa Kumpána se zmínil např. G. Remon ve francouzském uměleckém časopise Jardins et Cottages. V Německu jej označovali jako architekta, jehož návrhy jsou „uměleckým vyjádřením myšlenky obytné zahrady s novým názorem na zahradu vůbec“. (24) Věnoval se publikační činnosti, svými články přispíval do zahradnických časopisů (Československé zahradnické listy, Naše zahrádka, Krásy našeho domova) a psal odborné knihy. (24) Kniha Novodobá zahrada vyšla v roce 1920 s podtitulem Hlavní zásady při zakládání nebo přeměňování zahrad domácích. A jako spoluautor vydal knihu Domácí zahradnictví. Další kniha Novodobé zahrady vznikla v roce 1934 a v roce 1938 vydal knihu Zahradní besídky a jejich rostlinná výzdoba a v r. 1939 Sadová úprava vesnice – zahrady na venkově.
XXXVI
Charakteteristika zahradně architektonické tvorby Převážnou část projektů Josefa Kumpána tvořily návrhy soukromých za hrad, veřejné parky, sportovní areály a hřbitovy. Největším zdrojem informací o zakládání zahrad podle Josefa Kumpána najdeme v knize Novodobá zahrada z roku 1920. Hned v úvodu knihy vyjadřuje názor na to, že zahrada by měla být spojením krásného s užitečným a tím tak docílit krásy naší domoviny, která je tak významně opěvována slovy v národní hymně. „Stavba, která jest provedena nevkusně, nepřispívá k povznesení národních kultur, a je-li kromě toho ještě řešena nehospodářsky, znamená ztrátu na národním jmění.“ (2) Skutečnost, že považuje za důležité kombinovat užitkovou a okrasnou zahradu dokládá téměř v každé ze svých zahrad. Zeleninové záhonky řešil obvykle pravidelným způsobem a od ostatních částí záhrady je šikovně odděloval cestou a stříhaným živým plotem. Nad cestami se téměř všude vinuly oblouky s popínavými růžemi. Josef Kumpán upřednostňuje pravidelný styl zahrad spíše v malých zahradách, protože pro vytvoření iluze přírody je zapotřebí větší rozlohy zahrady. Travnatá plocha byla důležitou součástí každé zahrady. U malých zahrad byl trávník nejčastěji volnější, nepřerušovaný květinovými záhony, aby vzniklo dostatek volného prostoru pro hry dětí. Květinové záhony byly umístěny spíše po obvodu trávníku. U zahrad rozlehlejších bývá hlavní parter spíše květnicí a doplněný bazénem. Volný prostor trávníku bylo možné umístit dále od vily. Trávník byl přerušen skupinami listnatých ovocných, nebo okrasných stromů. V pozdních realizacích jeho tvorby poukazuje na používání stříbrných smrků, které vysazuje do nepravidelných skupin, nebo do rastrů v travnatých plochách zahrady. Významnou roli v zahradách hraje přítomnost růží a to díky paletě barev a nádherné vůni a také její použití, jako popínavé rostliny. Růže by měla být vysazena na čestném místě. „Takovým místem je partie před pokojem dámy, nebo před obytnou místností, vždy na výsluní.“ (34) Samotné konstrukce pro popínavé rostliny byly ozdobou, oblouky i podpěrné tyče se natíraly bílou barvou. Podlouhlý záhon se stromkovitými růžemi, které podpíraly bílé tyče, tvořily v zahradách velmi dekorativní prvek. Ve své knize Novodobá zahrada Josef Kumpán uvádí některé vhodné a inspirativní druhy rostlin. Mezi nimi uvádí jako vhodnou výsadbu do zahrady, kombinaci stříbrných smrků s bílými břízami, kterou bychom dnes spíše zavrhovali. „Jak půvabně působí malý lesík stříbrolistých smrků, přerušený malebně bílými břízami.“ (34) Rostliny by měly být v květu zastoupeny od nejraněji až po pozdně kvetoucí. Velmi důležitou součástí Kumpánových zahrad je drobná XXXVII
zahradní architektura. Mimo zmíněné dekorativní studny a kašny používal besídky, které slouží jako zahradní společenská místnost, pro setkávání celé rodiny. Z besídky by mělo být umožněno se rozhlédnout do nejzajímavějších míst v zahradě. Kumpán rozlišuje besídky uzavřené a polootevřené. Jako další objekty, které používá, uvádí: loubí, pergoly, pavilony, odpočívadla, zahradní plastiky, okrasné a koupací bazény a hřiště.
Příklad tvorby Zahrada vily Čerych Zahrada byla navržena Josefem Kumpánem v roce 1925 pro ing. Čerycha v České Skalici. Ve 30. letech 20. století proběhlo rozšiřování zahrady za účasti krajinářského architekta Otokara Fierlingera. Koncepce domu a zahrady jsou spolu v dokonalé harmonii. Zahrada se člení na několik funkčně odlišných ploch, které jsou ve vzájemném propojení. Ústředním prvkem prostoru je rozlehlý parter s obdelníkovým bazénem. Kolem bazénu byl navržen pravidelný okrasný parter, který osově spojuje vilu s altánem. Kolem bazénu se rozkládaly barevné květinové záhony trvalek s letničkami. Lem dotvářely také girlandy z růží. Okrasnou funkci bazénu umocňoval mohutný vodotrysk uprostřed a chrliči po stranách v podobě bronzových žab. Na parter se vstupuje širokým zahradním schodištěm. Od okrajů parteru zahrada přechází v krajinářsky řešenou úpravu s nepravidelně koncipovanými cestami. V této části zahrady našly své místo dendrologicky zajímavé druhy, mezi nimiž i některé jehličnany a kvetoucí keře. Byl zde navržen ořech s typickou kruhovou lavičkou, avšak dnes bychom na tomto místě našli lípu. Kosterní dřeviny jsou zastoupeny z listnatých stromů a několika jedinci nezvyklých jehličnatých dřevin, pod nimiž podrůstají stálezelené keře, převážně pěnišníky. V zahradě měla také nezastupitelnou roli zelinářská zahrada a ovocný sad. Díky důkladnému rozvržení jednotlivých části, nedochází k optickému narušení okrasné zahrady užitkovou a naopak. Rozárium mělo pravidelnou dispozici s fontánou uprostřed a čtvercovou besídkou. Odclonění od příjezdové cesty a následné soukromí růžové zahradě vytváří stříhané ploty a volně rostoucí keřové skupiny. Tahle část zahrady se v odborné terminologii označuje jako giardino segreto. Z původních výsadeb v zahradě zůstalo několik vzrostlých stromů a některé keřové skupiny. Květinové záhony okolo bazénu se postupně přeměnily v trávníky. Mezi významné dřeviny patří například platan, červenolistý buk, jasan, lípy, sloupovité duby a barevné kultivary javorů. Kromě zahradních staveb bylo v zahradě umístěno několik soch, pískovcové vázy a umělecky řešené střiky v bazénu v podobě žab. (33) XXXVIII
Obrázek 11: Plán zahrady vily Čerych od Josefa Kumpána (42)
Obrázek 12: Okrasný bazén ve vile Čerych (33)
XXXIX
Obrázek 13: Sochařská výzdoba vily (34)
Obrázek 14: Bazén a pergola (34)
XL
6.4. Dušan Jurkovič Stručný životopis architekta Dušana Jurkoviče Dušan Jurkovič se narodil v roce 1868 ve vesnici Turá Lúka na západním Slovensku. Po absolvování nižšího gymnázia se zapsal na studium státní školy ve Vídni do ateliéru Pozemních staveb, kde působil architekt Rudolf Feldscharek. Jurkovič však kvůli nedostatku financí a obtížemi s němčinou zřejmě školu nedostudoval. Své stavbařské znalosti si doplňoval na praxi u různých zaměstnavatelů. Jednou z nich byla odborná praxe u firmy, která stavěla rozvody pitné vody. Na jeho další životní dráhu měla vliv výstava výšivek v Turčianskom Sv. Martine pro kterou byla vytvořena vstupní věž s motivy lidového stavitelství. Jurkovič se touto stavbou nadchnul do té míry, že se rozhodl přihlásit do ateliéru jejího tvůrce. Blažeje Felixe Bully. V této firmě však nebyl spokojený, protože se nechtěl věnovat návrhům továrních budov. Na sklonku roku 1889 se přihlásil do ateliéru Michala Urbánka, pod jehož vedením uplatňoval moti vy inspirované lidovou tvorbou. V tomto období Jurkovič vstoupil do povědomí díky několika národopisným výstavám, pro které navrhoval své stavby a expozice, ve kterých uplatnil své etnografické znalosti. Ohlasy z těchto výstav zvýšili jeho prestiž. V dalších letech navrhl rozhlednu na vrchol Brňov, která se ale nerealizovala. Jeho významnými stavbami byla jídelna a útulna na Pustevnách. Tato realizace byla pro něj skutečně klíčová a upoutala na sebe pozornost českých i moravnských tvůrců i teoretiků. Merhaut ve svém fejetonu nazval Jurkoviče „básníkem dřeva“- toto označení je projevem uznání schopnosti pracovat akademickým způsobem s lidovými prvky. K jeho dalším návrhům patří také několik interiérů, mezi které patří interiéry dívčí školy Vesna v Brně a interiéry zámku v Novém městě nad Metují. Velký počet zakázek, bohatý kulturní život přiměly zůstat Jurkoviče v Brně, kde si také nechal vystavět svou vlastní vilu. O návrh letoviska na Rezku u Nového Města nad Metují byl požádán ředitelem Klubu přátel umění Robertem Bartelmusem. Dům je postaven ze dřeva v duchu místních tradic. (11) Významným tématem na počátku 20. století byla výstavba lázeňských areálů. Dušan Jurkovič vytvořil projekt na úpravu starých budov a návrh na vytvoření některých nových staveb v lázních Teplice nad Bečvou, kde byla realizována pouze jedna z jeho staveb, z důvodu nedůvěry v trvanlivost jeho dřevěných staveb. Daleko větší úspěch měl Jurkovič v Luhačovicích. V tomto městě navrhl hned několik staveb, mezi jeho nejznámější patří Janův d ům. Byl postaven podle návrhu Franze Waschitschka. Jurkovič na tuto budovu vytvořil lehkou hrázděnou nástavbu, která má jedinečný krajkový charakter. Rozdíl stavebního materiálu umocnil. Naprosto XLI
unikátním je prosklené točité schodiště. Architekt zde ukázal nový směr své tvorby. Vzdal se etnografického přístupu a začal tvořit v nejsoučasnějších proudech architektury. V roce 1948 byl na památku dům přejmenován na Jurkovičův dům. Jeho dalšími stavbami v Luhačovicích byla novostavba penzionu Jestřábí a hudební pavilon a několik soukromých vil. (11) Příklad tvorby Zámecká zahrada v Novém městě nad Metují Jiří Bartoň z Dobenína, který zámek v roce 1909 zakoupil, si byl vědom zanedbaného stavu zámku, a proto přistoupil k nákladným úpravám. Návrhem na rekonstrukci areálu zámku včetně interiérů a zahrady byl pověřen architekt Dušan Jurkovič. Jeho úkolem bylo zachovat historický ráz a přitom vyhovět potřebám moderního bydlení. Původně se na místě dnešní zahrady nacházela zahrada v barokním slohu, která v 19. století zpustla a prakticky zanikla. Barokní zahrada kdysi zaujímala mnohem větší plochu a nacházela se na jiném místě. Pro novou úpravu okolí zámku byly vykoupeny pozemky před zámkem a park byl vytvořen přeměnou dvora. Je zřejmé, že při tvorbě zahrady Jurkovič vycházel z prvků italské renesanční a barokní zahrady, které spojil s prvky secese a s lidovou architekturou. (29) V zahradní úpravě výrazně převažuje autorský rukopis nad historizující formou. V úrovni náměstí na hradbách zřídil Jurkovič promenádu se stromořadím, na kterou navázal vyhlídkovou terasu s oválným květinovým parterem. Terasy pod zámkem jsou zaříznuty v prudkém terénu a jsou osázeny rostlinami. Pod schodištěm je umístěna voliéra. Horizontální linie teras jsou zdůrazněny bílým dřevěným zábradlím. Větší terasa za příkopem připomíná svým charakterem formální zahradu italské renesance. Je rozdělena nižšími terasami na tři části. Na střední terase je vybudován formálně řešený parter s kašnou uprostřed křížení cest. Na nejvýše položené terase je užitková zahrada. Autorem sochařské výzdoby je Matyáš Bernard Braun. Tato sbírka čtyřiceti trpaslíků byla vytvořena kolem roku 1713 a představuje karikatury poddaných. Do Nového Města byla přesunuta z Lysé nad Labem. Jurkovič umístil sochy na balustrádu po stranác h vstupního mostu před zámkem a na podestu nad parterem dolní zahrady. (35) Osobitá tvorba Jurkoviče se projevila při tvorbě dřevěného mostu, který použil na propojení horní terasovité úrovně a dolní části zahrady. Jeho inspirace moravskou a slovenskou lidovou architekturou je více než patrná. Na nejvýše položené terasy byla vytvořena pergola a terasy byly lemovány bílým dřevěným zábradlím a osázeny rostlinami. Jurkovič se snažil o propojení prvků renesančních a barokních zahrad se secesními detaily na povrchu. (27)
XLII
Obrázek 15: Hlavní parter, v pozadí most inspirovaný lidovými vzory (35)
Obrázek 16: Pohled na terasy (35)
XLIII
Zahrada u vlastní vily Dušana Jurkoviče, Brno-Žabovřesky Dušan Jurkovič je příkladem eklekticky myslícího architekta, který spojuje tradici s inovací a tento rozpor dokáže řešit velmi příznačně. Při stavbě brněnské vily se Jurkovič projevil nejenom jako „básník dřeva“, ale i jako „básník barev“, které byly pro secesi nesmírně důležité . Barevnost se projevila v celém domě, ale také v zahradě. Architekt si na stavbu svého domu vybral pozemek v příjemné lokalitě při jižním úpatí Císařského lesa. Pozemek na stavbu vlastní vily zakoupil v roce 1905 a hned po té začala stavba samotné vily. Dům byl v podstatě první stavbou v lokalitě Pod kopcem. Současně s pozemkem vlastní vily Jurkovič také zakoupil několik dalších pozemků, které později prodal. Jeden ze sousedních pozemků zakoupili manželé Kunzovi, kterým také vilku navrhnul. (11) Vila Dušana Jurkoviče je jakýmsi pohádkovým zjevem, který umocňuje celková barevnost a ornamentálnost architektury. Josef Merhaut, přítel Jurkoviče uvedl, že jeho vila vnáší do tohoto krásného koutu brněnského okol kouzlo slovanské poesie, vyjádřené originalitou slovanského umělce. Sám Jurkovič svůj styl tvorby označuje spíše mezinárodním než národním. Tvrdil, že čerpá z mnohých kultur po celém světě a jeho vila je tomu i dokladem. (11) Návrhy zahradních pergol v červené barvě v sobě zase nezapřou inspiraci Japonskem. Vila je navržena jako syntéza svých dosavadních inspirací, zkušeností a vzorů, které současně přetvořil v osobité a pojetí. Skutečnost, že architekt stavby byl současně architektem i své zahrady zachycují dva autorské plány – Návrh uložení stavebního materiálu a Zákres rozvodu vody do návrhu zahrady. Samostatný plán zahrady se nedochoval. Podoba původní zahrady dokladují historické fotografie a několik prováděcích návrhů zahradních prvků – treláží, pergol apod. (11) Ve skutečnosti se zachovala jen terénní modelace, zahradní schodiště, oplocení zahrady a vstupní brány. Za původní sortiment druhů lze považovat pouze ořešák. V průběhu let se sortiment rostlin obnovoval bez vztahu k původní podobě, naproti tomu však nenarušuje původní kompozici. Pozemek vily je rozdělen přibližně na dvě části. Na východní straně pozemku se původně nacházela zeleninová zahrada a hřiště pro děti, na západní straně byl ovocný sad a okrasná část zahrady. Ústřední plochou zahrady je čtvercový parter před arkádou. Tento prostor je vymezen několika břízami, které původně zastiňovaly prostor k posezení a tvořily clonu okna ústřední haly. Rozárium a přilehlé květinové záhony tvoří okrasnou část zahrady. V zahradě se pěstovaly ovocné dřeviny, angrešty, rybízy a zelenina, která byla v přímé vazbě na kuchyň. XLIV
Treláže na popínavé rostliny se nacházely původně na všech fasádách domu. Ze všech stran bývala vila obklopena vzrostlými stromy – břízami, ořešáky a jedlemi. Během uplynulých let se zahrada vyvíjela, avšak změny, které v zahradě proběhly, nijak nenarušovaly celkovou koncepci. Za nepůvodní tedy považujeme vistárii na arkádě, javor v jihozápadním rohu zahrady, ovocné dřeviny a některé jehličnany. Kromě výše zmíněných je v zahradě obnovena původní kompozice cest a sortiment rostlin. Per goly jsou obnoveny podle autorských výkresů Dušana Jurkoviče, původní barevnost se však nepodařilo dohledat. Barva treláží je patrná na kolorovaných snímcích a tak byla barva pergol určena dle odstínu na štítech. Pergoly jsou tedy jakousi stylizovanou interpretací původního návrhu. (11) Vlastní fotodokumentace autorky práce této zahrady je umístěna v samostatné příloze 15.2.
Obrázek 17: Pohled na vilu ze zahrady, foto: autor
XLV
7. SOUKROMÁ ZAHRADA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ Secesní zahrada jako pojem prakticky neexistuje a žádná ucelená publikace na toto téma doposud nevznikla. Jen v několika knihách je možné najít příspěvky jejich autorů, kteří se okrajově zmiňují o secesní zahradě a pokoušejí se ji různými způsoby interpretovat. Pokud se uvádí, že secese je univerzálním uměleckým slohem, který ovlivnil všechny obory umění i životní styl, měla by se nutně projevit i v tvorbě zahrad. Dokladem této skutečnosti nám jsou práce některých architektů z této doby. Zahrada byla nedílnou součástí stavby domu už v samém počátku návrhu a to včetně jejího architektonického uspořádání i stavebních a výtvarných prvků (altánu, pergoly, vodních nádrží), prvků zeleně i uměleckých děl. Jako jeden z prvních autorů, který se pokusil o ucelenější popis zahradně architektonické tvorby tohoto období je Ludmila Žaláková, která se zaměřuje na zhodnocení díla významných českých sadovníků z přelomu 19. a 20. století. Ve své práci z roku 1992 se zmiňuje, že secesní zahrady přebírají půdorysnou a prostorovou koncepci neorenesance a neobaroka, ale na povrchu a v detailu používají volně stylizovaný rostlinný dekor a ornamentiku. V první polovině 20. století, kdy se začala projevovat tendence oproštění od historizujících forem, se proměňovala i podoba zahrad. V období secese vznikala zahradní díla, která byla často nedůsledně zařazována spíše ke slohům historizujícím než k secesi. Za tuto skutečnost může být považováno využívání neorenesančních, novobarokních či neoklasicistních forem pro uplatnění rostlinného dekoru. Další příčinou je také nedůsledná slohová interpretace projevů v zahradní tvorbě. (27) Jedním z dalších autorů, který se o secesní zahradě zmiňuje, je Bohdan Wagner. Ve své knize Sadovnická tvorba I. uvádí, že se secese v zahradním umění projevovala zejména ve vnášení dekorativních doplňků, za které můžeme označit bohatě barevné a plastické ornamentální záhony. (28) Charakteristice a používáním ornamentálních záhonů se v současnosti věnuje ing. Otto Bernard, který v časopisu Inspirace publikoval článek věnovaný tomuto tématu. V zahradní architektuře se ornamentální záhony používaly již v druhé polovině 19. století, kdy zažívají takzvaný návrat geometrických prvků do zahrad od dob renesance a baroka. V tomto období vznikají smíšené formy zahrady přírodní a pravidelné. Jedním z hlavních představitelů myšlenky ornamentálních květinových výsadeb je Peter Joseph Lenné (17891866). Jeho přínos byl v myšlence umístění ornamentálních květinových výsadeb i do veřejného prostoru, do městských parků a zahrad. Třetí historizující fáze tvorby Lenného vrcholí v období secese, kdy zaznamenáváme výrazný návrat ornamentu do zahradních prostor. (36) Inspiraci od Josepha Lenného převzal patrně i František Thomayer, který se s jeho tvůrčí činností setkal na XLVI
své stáži ve Francii. Pravděpodobně to byl František Thomayer, v jehož tvorbě se poprvé projevily prvky secesního ornamentu. Počátek Thomayerovy činnosti bychom zařadili spíše do období historismu, avšak převážná část jeho pozdější tvorby je pod vlivem secese. Téměř v každém z jeho návrhů, nebo realizací najdeme zdobný florální ornament vycházející z tvarů listů, květů a národní motivy. Františkova inspirace v tvarovaných záhonech pochází zřejmě také z Francie od sadovníka Barrilleta Deschampse, který vysazoval rostliny na malé kopečky. Při takovém způsobu vysazování rostlin vznikl podnět ke zvlnění květinových záhonů. (13) Bohdan Wagner tuto dobu také označuje secesní zahrady za úpadek zahradního umění, neboť údajně záhony nepodporovaly celkovou koncepci zahrady. Uvádí, že tvůrci záhonů byli nejčastěji řemeslní zahradníci, kteří se vyžívali ve složitých ornamentech, vypichovaných květinových vázách, ptácích a lidských postavách. (28) Osobnost Františka Thomayera však tomuto tvrzení jasně odporuje. V ornamentálních záhonech se uplatňují všechny charakteristické znaky secese jako: ornamentálnost, linie, typická barevnost a asymetrie. Ornament působil v secesi jako hlavní podstata, od které se odvíjely další znaky např. barevnost, plasticita a symbolika. Záhony byly tvořeny konkrétními tvary živého materiálu, ale můžeme najít i ornamentální záhony ve tvaru slunečních hodin, městských znaků, významných staveb a národních symbolů. (36) Období druhé poloviny 19. století je již ovlivněno integrací nových druhů na naše území. Ve výsadbách se tak objevuje mnoho nepůvodních druhů rostlin (Escholtzia Californica, Gailardia aristata, Phlox dummondi, Brachycome iberidifolia, Kochia scoparia). Tvůrci ornamentu se snažili o svěží, lehký výraz. V dnešních dobách se ornamentika záhonů uplatňuje jen u historických objektů v pravidelně každoročně obnovovaných záhonů například v historických objektech zámků, lázní, i v městských prostorách. (36)
Obrázek 18: Ukázka secesního osazovacího plánu (36)
XLVII
Velmi potřebné studium secesních projevů v zahradní architektuře by mohlo přinést zajímavé výsledky a tak by nepochybně přispělo k napravení slohových interpretací jednotlivých děl zahradního umění. Zřejmě bychom našli více příkladů podobných zámecké zahradě v Novém Městě nad Metují, která se pravděpodobně neprávem zařazuje k historizujícím slohům.(27) Nejvýznamnějšími znaky secese jsou ornamentálnost, lineárnost, plošnost, stylizace, asymetrie, barevnost a estetické využívání různých materiálů a předmětů. Jedním z dokladů secesních projevů v zahradách je používání zahradních staveb. Studium historických pramenů dokládá, že se zahradní stavby prokazovaly vysokou dekorativností a uměleckou hodnotou spojenou s jejich tvarem, barevností a často i s plastickým ornamentem. Ze zahrad se také postupně vytrácela přísná osová souměrnost, která byla typická pro předchozí slohy. Typická secesní barevnost se projevila především u zahradních staveb, kdy nejoblíbenější barvou byla bíla, modrá, zelená, žlutá, oranžová, nebo kombinace barev. „Behrensova zahrada působí vylehčenou architekturou bílých jemných tvarů besídek, loubí a laťových stěn sledujících pravoúhle členěné plochy záhonů a komunikací. Vznosné oblouky, kupole a koule z ohýbaných kovových prutů kontrastují s čtvercovými záhony květin a trávníků vymezenými bílými kovovými trubkovými obrubníky. Bílý přenosný dřevěný nábytek doplňuje prostor vyzdobený sochami na bílých soklech.“ (37) Příklady uplatnění typických secesních barev do květinových záhonů známé nejsou. V zahradách se však potvrdilo použití oblíbených secesních rostlin z oborů malířství a sochařství. Takovými jsou zejména kosatce, kaly, pivoňky, lekníny, růže, břízy a smuteční vrby.
7.1. Funkční členění a kompoziční podoba zahrad přelomu 19. a 20. století 7.1.1. Základní způsoby organizace zahradního prostoru Někteří autoři zahradního umění rozlišují v terminologii několik zahradních typů, které nazývají zahradními slohy. Primárně odlišují sloh pravidelný (symetrický, architektonický, geometrický) a sloh nepravidelný (přírodní, rozvolněný, krajinný). S jednotlivými slohy úzce souvisí právě způsob organizace prostoru a jednotlivých prvků. Martin Fulín charakterizuje sloh zahrady jako „sestavení jistých základních stejných tvarů a výzdob v jediný ladný celek.“ Rozlišuje mezi slohem pravidelným – symetrickým a nepravidelným – krajinářským. Do soukromých zahrad doporučuje používání obou slohů, uvádí však případy, kdy je třeba jeden z nich preferovat. Pravidelný sloh je vhodnější pro zahrady menších rozměrů, na rovných plochách a v květnici, která může být umístěna uvnitř krajinného XLVIII
základu. Nejlepší volbou je však podle něj kombinace obou slohů. Pravidelný sloh můžeme uplatnit při tvorbě cest, záhonů a mezi nimiž se dobře vyjímá nepravidelné rozmístění stromů, keřů, divoce rostoucích bylin apod. Krajinářské rozmístění jednotlivých prvků v zahradě podporuje přirozenou rozmanitost, jaké v pravidelné zahradě dosáhno ut nelze. (37) Josef Kumpán doporučuje v zahradách používat spíše sloh pravidelný. „Bylo by směšné napodobiti na ploše několik čtverečních metrů měřící rybníky, skály, vodopády a jiné útvary volné přírody.“ (2) V literatuře se také setkáváme s rozlišením zahrad z hlediska její funkce na zahradu užitkovou a okrasnou. Josef Kumpán přispěl v knize Domácí zahradnictví prof. Kynčla zajímavým článkem, ve kterém rozděluje jednotlivé části pozemku na zahradu: ozdobnou – květnici, ovocnou – štěpnici a zahradu zelinářskou – kuchyňskou. Ozdobná zahrada – květnice zahrnuje použití květinových záhonů a ozdobných keřů, které soustřeďuje do bezprostřední blízkosti domu, aby si jeho obyvatelé mohli dostatečně užít krásy a vůně květin. Květiny se vysazují na záhony, které jsou komponovány podle výšky, podle doby květu a barvy jednotlivých rostlin, tak aby kvetly v časovém harmonogramu přibližně celé léto. (1) Podle Martina Fulína je květnice nejčastěji oddělená část sadu, velkého parku, nebo zahrady při domě. Bývá řešena pravidelně i nepravidelně. Pravidelné uspořádání je vhodné u malých zahrad. Nepravidelné řešení je vhodným použitím pro pozvolný přechod do krajinné části zahrady, nebo parku. (38) Ovocná zahrada – štěpnice zahrnuje všechny ovocné dřeviny a umisťuje se do odlehlejších částí zahrady, aby neblokovala výhledy do zahrady. Ovoc né stromy se vysazují zpravidla do řad. V zahradách menších rozměrů je lépe používat zakrslé dřeviny, ve větších zahradách si však můžeme dovolit polokmeny a vysokokmeny. (1) Ovocné stromy nevyžadují tolik péče a současně jsou překrásnou kvetoucí ozdobou na jaře a ozdobou plnou chutných plodů na podzim. Pod stromy se velmi dobře bude dařit jarním cibulovinám, kde budou lépe prospívat, než v květinovém záhoně. „V ovocné zahradě nejšťastněji se snoubí užitek i krása a pěstování ovocných stromy mělo by býti podstatnou částí každého návrhu zahradního.“ (14)
XLIX
Zelinářská zahrada – kuchyňská zahrada je v zahradě nepostradatelnou součástí. Poskytuje všem hospodyním rychlé přísady do kuchyně. Drobná kuchyňská zahrádka může být umístěna blízko vedlejšího vchodu do domu. Větší zeleninové záhony se umisťovaly spíše do zadních partií pozemku. Jsou-li cesty lemovány květinovými záhony na rytmizované rybízovými, nebo angreštovými stromky, zelinářská zahrada založená jednoduše tvoří i ozdobu. (1) Podrobnějším rozlišením slohů a jejich aplikací v zahradách se věnuje Baillie Scott. Tento anglický architekt v terminologii rozlišuje zahradu ozdobnou a zahradu kuchyňskou, jejímž úkolem je pěstování zeleniny a ovoce pro domácnost. V ozdobné zahradě se připouští, že by se člověk mohl potěšit z rostlin i jejich pouhým pozorováním. Autor knihy charakterizuje svou dobu jako dobu, v níž vše co je užitečné, se nepovažuje za okrasné. Proto v praxi navrhuje tyto dva typy zahrady propojit a ukázat, že i rostliny, které přinášejí užitek, moho u poskytovat požitek z jejich krásy. (14) „Je mnoho rostlin, jež ztratily svou hodnost tím, že se opovážily býti užitečné a fazol mnohokvětý byl by asi právě tak obdivován jako Geranium, kdyby nebylo jeho chutných štíhlých lusků“. (14) Názor s propojením těchto dvou typů zahrad zastával i Otokar Fierlinger. „Vyzdobená užitková zahrada neodpovídá zpravidla náležitě svému malému účelu, za to užitková ozdobná zahrada vyhovuje všem požadavkům, jež při malém nákladu činíváme.“ (18) Lidem, kterým kvůli svému zaměstnání nemohou věnovat příliš mnoho času, je doporučena zahrada v přírodním stylu, tedy zahrada divoká. Inspiraci pro tvorbu těchto zahrad nabízí samotná příroda. Na založení tohoto typu zahrady je třeba množství zkušeností, ale při správném založení je zahrada schopna se téměř postarat sama o sebe. Mimo zahradu divokou, Baillie Scott doporučuje i ovocnou zahradu v typu zahrady vilové. (14) Kompozice zahrad na předměstské zahrady jsou spíše než přírodním způsobem řešeny geometricky. Utváření zahrad je dáno pravoúhlým půdorysem pozemku, zahrada je tedy utvářena spíše uměle. Zahrada klasických středně velkých rozměrů může obsahovat travnaté hřiště, ovocný sad, kuchyňskou zahradu a květinovou zahradu. Květinové zahrady podle B. Scotta mohly být rozděleny na dvě části – na zahradu růžovou a zahradu s vytrvalými rostlinami ve formě záhonu podlouhlého tvaru. Při plánování byl kladen důraz na umístění rostlin před pozadím. Pro pozadí zahrady je nejlepší tisový plot, který tvoří kontrast se světlou pergolou, nebo květinami bíle kvetoucími. „Bílé lilie dobře by se vyjímaly před cihlovou zdí nebo před křovinami, ale nejlépe se budou vyjímati před temným tisem.“ (14) Zahradní cesty byly projektovány jako rovné, přímé, nebo nepravidelné. Jsou-li projektovány jako přímé, získá tak
L
zahrada na působivosti a je tak obohacena o průhledy. Konce těchto průhledů často zdůrazňovali drobnými architektonickými prvky a stavbami v podobě polokruhové lavice, nebo pergoly. (14) 7.1.2. Vazba interiéru budovy na kompoziční podobu zahrady Architekt Baillie Scott vydal velké množství publikací zaměřených na propojení domu a zahrady. Zahrada by podle něj běla být místem, rozšiřujícím uzavřenou oblast domu. (6) Zahradní architekt Josef Kumpán ve své knize Novodobá zahrada uvádí několik zásad, kterými je třeba se řídit před i po založení zahrady. Pro zahradu a následný růst rostlin je vždy třeba brát na zřetel umístění pozemku vůči světovým stranám. Vždy se jeví výhodnější spíše osluněná poloha a pro umístění budovy severozápadní roh pozemku, protože poskytuje jižní a východní části domu, aby byly obráceny k zahradě. Při stavbě domu je vždy důležité přihlížet k tomu, aby měly obytné místnosti vždy dostatek světla a čistého vzduchu, který je ze strany od zahrady vždy příjemnější. „Často ovšem musíme počítati s pozemkem nerovným, s vyhlídkou do krásné krajiny, nebo s jinými různými okolnostmi, které též podmiňují jiné polohy domu. V takových případech záleží na společné úřade stavebníka se stavitelem a zahradním architektem, aby obytné místnosti byly upraveny tak, aby tvořily souladný celek se zahradou, aby majitel s oken své obytné světnice zahradu svou přehlédnouti a krásou její se těšiti“. (2) V roce 1912 vydalo Úřednické stavební družstvo v Brně dokument, v němž jsou uvedeny mnohá doporučení určená pro stavebníky s odkazy na soudobé tendence vycházející ze zkušeností v budování anglických zahradních měst či při výstavbě vilových čtvrtí ve Vídni. Autoři dokumentu uvádí, že je třeba „přihlížeti jest k dobrému osvětlení místností a praktickému uspořádání, aby nebylo třeba zbytečného přecházení“. Domy by měly být navrhovány bez velkého množství zbytečných okras, nadbytečných oken a štuků ve fasádě. Pokoje by měly mít raději jedno velké okno, než více malých. V takových místnostech se v zimě lépe topí a v místnostech takto koncipovaných, lze lépe rozestavět nábytek. Pokud má být stavba úsporná, měl by její půdorys tvořit pokud možno obdélník protože, „každý výstupek, arkýř, terassa atd. stavbu zdražují, ovšem, že zase jsou vděčnou příležitostí k architektonické dekoraci vnějšku“. Oplocení pozemku by mělo být řešeno laťovými ploty, nejlépe bílé barvy, ploty z tvarovaných keřů. „Výjimečně by se mohl připustit i plot částečně jako plná zeď, provedený zejména byl-li by oporou pro zděnou besídku“. Je vhodné plot ozdobit výsadbou popínavých rostlin: břečtanem, nebo divokým vínem. (8) Baillie Scott doporučuje stavět domy na jižní straně pozemku v dostatečné vzdálenosti od cesty, aby byl z oken možný přehled o celé zahradě. (14) V bezprostřední blízkosti domu se LI
budovaly květnice, které byly nejčastěji řešeny v pravidelném slohu, ale jejich tvar vycházel z půdorysu domu. V případech, že by poloha kolem domu byla nepříznivá pro růst rostlin, může být květnice umístěná i ve větší vzdálenosti od domu. „Nutno-li květnici dále od domu založiti, budiš aspoň k tomu hleděno, aby se mohla z oken přehlédnouti.“ (38) K propojení interiéru obytných částí domů a zahrady může sloužit otevřená veranda, která musí být v souladu s uspořádáním zahrady. Veranda musí poskytovat nejkrásnější výhledy do zahrady, proto je dobré, aby byla veranda vyvýšena, obrácena k jihu a chráněna před průvanem. Kolem verandy musí být dostatek prostoru pro výsadbu pnoucích rostlin a pro umístění nádob s rostlinami. (2)
7.1.3. Prvky zahrad přelomu 19. a 20. století 7.1.3.1. Drobná architektura, výtvarné prvky a zahradní nábytek Besídka Na přelomu 19. a 20. století bylo velmi oblíbené umisťovat do zahrady besídky. Sloužily v zahradě k odpočinku, nebo jako útočiště před deštěm. Josef Kumpán dokonce považoval besídku za centrum rodinného života v zahradě, protože zvyšovala obytnou funkci zahrady. Dokonce na toto téma vydal samostatnou publikaci Zahradní besídky a jejich rostlinná výzdoba z roku 1938. Nelze vyslovit jednoznačné pravidlo, kde se besídky umisťovaly, ale je možné shrnout hlavní zásady. Besídky se stavěly na místech, aby umožňovaly přehled o zahradě, ale také na místech zajímavých výhledů do krajiny, z toho plyne, že byly často vyvýšeny oproti okolnímu terénu. V jejich blízkosti se umisťoval strom, nebo se nechávala osadit popínavými rostlinami, které zpříjemnily pobyt na slunci. V knize Novodobá zahrada a od Josefa Kumpána najdeme rozlišení typů na besídky otevřené, polootevřené a besídky uzavřené. (2) Besídka otevřená - nejčastěji sloužila k posezení na místech chráněných před větrem a nechávala se obrůst rostlinami. Besídka polootevřená - se vyznačuje střešní krytinou a vyplněnou zadní stěnou, proto se hojně používá blízko sousedních pozemků. Tento typ poskytuje úkryt před deštěm a sluncem, současně poskytuje průnik čerstvého vzduchu dovnitř a volný vstup do zahrady. LII
Besídka uzavřená – je pravděpodobně nejvíce finančně náročnou variantou. Poskytuje úkryt ze všech čtyř stran a bývá opatřena okny a dveřmi a využívá se ve všech ročních obdobích bez závislosti na počasí. Může poskytovat prostor pro uskladnění zahradního nábytku. (2) Autoři dobové literatury se shodují na názoru, že besídka musí být slučitelná se slohem domu. Pozadí besídky, pergoly často tvořila stříhaná stěna živého plotu, která tvořila kontrast s bíle natřenou konstrukcí. Kromě bílé se užívalo i barev světložluté, oranžové, bleděmodré. (2) Zahradní stavby byly obvykle velmi dekorativní, jejich konstrukce byla řešena nejrůznějším způsobem. K jejich stavbě se užívalo fošen a latí z trvanlivého dřeva. Půdorys besídky býval čtvercový, rovnoběžníkový, mnohoúhelníkový, kulatý nebo polokulatý). Tyto zahradní stavby bývaly mnohdy velmi dekorativní, stejně jako jejich konstrukce, tak i barevnost. Použití těchto staveb také zaznamenalo svůj vývoj. V rané fázi secese byly besídky až ornamentálně bohatě zdobené. V pozdních fázích některých autorů se již projevují znaky nadcházejících moderních slohů a u jednodušeji řešeného domu stávala i jednoduchá funkční besídka.
Obrázek 19: Dochovaná zahradní besídka u vily z počátku 20. st., Brno – Hlinky, foto: autor
LIII
Pergola Byla významným kompozičním prvkem díky tomu, že zvyšovala obytnost zahrady a tvořila jeden z hlavních pohledových prvků. V některých případech byla pergola spojena s besídkou, tím způsobem, že besídka byla umístěna uprostřed kompozice a pergola se rozvíjela do dvou stran směrem od besídky a tvořila jakoby ramena besídce. Kromě funkce obytné a dekorativní plnila funkci provozní, z toho důvodu, že obvykle oddělovala dvě odlišné funkční části zahrady, nebo je spojovala svou chodbou. Velmi běžné dlouhá chodbová pergola plnila celou kompozici na jedné straně zahrady. Na rozdíl od besídky má střechu vytvořenou jen z příčných latí, které se nechávají popnout rostlinami. V časopise České zahradnické listy z roku 1912 je pergola označena jako tzv. pokračování domu. Toto označení je velmi příznačné, protože pokud je pergola hustě obrostlá rostlinami tvoří živé stěny, pod kterými je velmi příjemné pobývat. Pobyt pod pergolou umožňovalo zejména umístění zahradního nábytku. „Podle vkusu a nálady obývajících bývají různým způsobem upravovány, často podobají se melancholickým klášterním chodbám. Sloupy bývají pořizovány z různého materiálu, ze dřeva, z kamene, terrakotty, nebo z betonu.“ (40)
Obrázek 20: Pergola (34)
LIV
Loubí Loubí patří k jedněm z nejvýznamnějších kompozičních prvků, protože podobně jako pergola opět plní několik funkcí. Setkáváme se i s tím, že oba prvky bývají nesprávně zaměňovány. Na rozdíl od pergoly je loubí většinou jednouchou konstrukcí podobnou do oblouku zahnutému žebříku. Mnohem častěji ale najdeme loubí v podobě zahnutých železných tyčí natřených bílou barvou. Předpokládá se, že jejich okrasnou funkci brzo přebírají kvetoucí popínavé rostliny. Kromě estetické a obytné také může tvořit pohledový cíl, spojovat významné části zahrady, nebo také oddělovat rozdílné funkční plochy. V menších zahradách bylo loubí používáno i k užitku, v případech, že se místo okrasných popínavých rostlin používala jako konstrukce pro ovocné dřeviny, které se musely tvarovat, aby se i v malých zahradách mohly pěstovat užitkové rostliny. Tvarované ovocné dřeviny tak uspokojovaly potřebu užitkovou i okrasnou.
Obrázek 21: Loubí popnuté popínavými růžemi (34)
LV
Bazény Pokud se v zahradě nacházel bazén, zpravidla byl umístěn v centru kompozice. Kolem něj se rozpínala květnice a alespoň nějaká plocha pobytového trávníku. Na použití bazénů měla výrazný vliv rozloha pozemku. U menších zahrad se nejčastěji používaly jen malé okrasné bazénky z betonu, avšak větší plavecké bazény ve větších zahradách také nebyly výjimkou. Bazény byly také spojeny s výtvarnými prvky, plastikami a střiky a chrliči. Významným příkladem okrasného bazénu je zahrada u Vily Čerych. Dekorativní studny, kašny V dobové literatuře termíny studna a kašna nejsou příliš respektovány a ve většině případů se používaly oba názvy pro tentýž objekt. Z dnešního pohledu vnímáme studnu jako vertikální volně stojící objekt spojený se zařízením na čerpání vody z hloubky. V dobové literatuře se však studnou nazývá i objekt, který bychom dnes zařadili spíše mezi kašny. Dekorativní studna tedy mohla přiléhat i k zídce, nebo k terase a být opatřena jedním, nebo více střiky a doplněna plastickou výzdobou, která byla nositelem mnoha symbolických významů. Studny se používaly keramické, zděné z pálených cihel, betonové a kamenné.
Obrázek 22: Dekorativní studna (30)
LVI
Přítomnost vody v zahradě je významným oživujícím prvkem, voda poskytuje v zahradě osvěžení, možnost hygieny, vláhu pro rostliny. Dekorativní studny působily často ve spojení se zahradními stavbami, s besídkami a pergolami. Bezprostřední umístění kašny blízko staveb nabízí návštěvníku požitek ze zvukové kulisy. Dekorativní studny byly spojeny i malým bazénkem, kde bylo možné volně nabírat vodu. Autoři vodních prvků v zahradách také nezapomínali na zpěvné ptactvo, proto v zahradách umisťovali ptačí napajedla, nebo uzpůsobovali návrhy studní jejich potřebám.
Plastiky, sochy Secesní zahrady jsou pro umístění takových prvků jako stvořené, zvláště dobře dotvářejí tajuplnou atmosféru některých zahrad. Umístění takových prvků však nesmělo být podceňováno, protože krása uměleckého díla by mohla být znehodnocena nevhodným umístěním. Proto se velmi dbalo na umístění před vhodným pozadím, které se hodilo ke konkrétnímu materiálu, z něhož byla socha zhotovena. Nejčastěji se jedná, figurální plastiky, které se umisťovaly hlavně do intimnějších partií. V zahradách se také objevovaly živočišné i rostlinné motivy. Plastiky se umisťovaly do středu květnice, rosarií, v pravidelně členěných parterech. Sochy používaly na koncích pohledových cílů, na křížení dvou cest, na zdůraznění rohů, nebo vchodů do zahrady. Často se plastikami doplňovaly i okrasné bazény v honosnějších zahradách, doplňovaly se jimi okrasné studny a kašny apod. Velmi používané byly i reliéfní vázy pro osazování květinami. Secesní plastiky byly nositeli mnoha symbolických významů. Zahradu však zdobily i reliéfy, které byly spojeny s architekturou domu, schodištěm, nebo ohraničením pozemku. Jako jeden z vhodných příkladů objektu zahradního umění s použitím soch, můžeme považovat zahradu u vlastní vily Františka Bílka v Praze, kterou navrhl společně se zahradou jako místo pro své bydlení, ateliér a galerii. Je třeba zdůraznit, že používání dekorativních plastik postupně ustávalo s nástupem individualistické moderny a dalších slohů. Vliv těchto slohů je patrný v i pozdní tvorbě Josefa Kumpána, který postupně upouští od používání příliš velké dekorativnosti. Našli bychom však i konzervativnější autory zahradního objektů, kteří setrvávají pod vlivem secese i později.
LVII
Zahradní nábytek Opravdový požitek z pobytu v zahradě při krásném počasí může poskytnout jen účelně navržený zahradní nábytek. Nábytek musí mít vždy dobře promyšlené rozměry, aby poskytoval skutečné pohodlí a nebyl v zahradě na obtíž. Důležitý byl také materiál, jeho opracování a nátěr, aby odolal všem vlivům počasí. Nejčastěji se nábytek a další prvky opatřovaly bílým nátěrem. Ten byl však mnohdy nepraktický, proto se užívalo i jiných barev, o kterých se zmiňuje Josef Kumpán. „V novější době ujal se v novodobých zahradách zvyk, natírati zahradní nábytek pouze barvou bílou. Nehledě k tomu, že se bílý nábytek brzo zašpiní, působí mnohem půvabněji barva žlutobílá, oranžová, světle šedá, světle modrá. I kombinace různých barev, třeba pestrých, možno s úspěchem použíti. Malé časové ornamenty zvyšují též dekorativnost zahradního nábytku, který jest umístěn na verandě nebo v kryté besídce, kde jest od deště chráněn.“ (34)
Obrázek 23: Lavice s lidovými motivy (30)
LVIII
7.1.3.2. Stavební, technické a provozní prvky Verandy, zahradní lodžie, terasy Vytvářejí v zahradách přechod z obytných částí do zahrady. Tyto objekty byly velmi často vyvýšené a poskytovaly výhled shora na nejkrásnější místa v zahradě. S tímto vědomím byla i plánována kompozice zahrady. Vstup do zahrady byl umožněn schodištěm, které bylo někdy samostatným dekorativním prvkem zahrady. Na terasy se umisťovaly rostliny v nádobách a verandy se nechávaly obrůst rostlinami, pro ještě bližší kontakt s přírodou. Výšková převýšená byla někdy řešena okrasnou tvarovanou zídkou. Cestní síť Cesty v zahradách se plánovaly co nejvíce účelně. Nejčastěji vedly přímo k vyhlídkám, besídkám, průhledům, nebo jiným zajímavým částem zahrady. V pravidelné květnici jsou tvary cest určovány tvarem záhonů. (2) V pravidelné zahradě jsou tedy užívány spíše cesty přímé, to však neznamenalo, že každá zahrada byla nutně pravidelná. V zahradách se obvykle kombinovaly oba styly. Styl krajinářský se nacházel spíše v odlehlejších partiích, kde už cesty byly řešeny spíše nepravidelně, nenásilně. Pro zpevnění cest se používal hrubý písek a okraje záhonů se lemovaly kameny, travnatým pásem, stříhaným buxusem, nebo nízkými trvalkami. Kolem domu a květnice se však z praktických důvodů budovaly i cesty dlážděné. K vydláždění chodníků se požívaly i ploché desky z přírodního kamene, při jehož pokládání se záměrně využívalo volných spár k osázení skalničkami. Ohraničení zahrady Ohraničení zahrady by mělo uspokojovat několik zásadních potřeb z pohledu praktického a estetického. Oplocení zahrady poskytuje ochranu proti prachu, zvířatům a cizím vetřelcům. Velmi často však oplocení zahrady bylo samotným uměleckým počinem, při jejichž tvorbě autoři projevili nekončící fantazii. Součástí oplocení je významným prvkem brána, jako vstup na pozemek.
Důkazem dokonalého spojení ohraničení pozemku zahrady je, že nebylo vždy
utvářeno zahradním architektem, ale samotným architektem vily. Nejčastějším oplocením v těchto zahradách bylo opocení ze dřeva, kamene, železa, nebo z živých rostlin, častokrát se užívalo kombinací dvou materiálů. Ze všech druhů oplocení byly nejvíce upřednostňovány ploty živé. Dekorativně působící živé ploty poskytují hnízdiště mnoha druhům ptáků. Na živé ploty se
LIX
používaly rostliny stálezelené (hloh, tavolník, ptačí zob, dřín, dřišťál) i stálezelené (tis, jalovec, smrk, zerav).
Obrázek. 24: Vstupní brána s motivem pávů u vily D. Jurkoviče v Brně, foto:autor
7.1.3.3. Formy vegetace „Rostlina jest hlavním prvkem, od jehož správného upotřebení závisí celý, abych tak řekl duševní obsah zahrady.“ (2) Tvarovaná V secesních zahradách se tvarovaná vegetace používá k rozličným účelům. Pro způsoby použití a formy tvarované vegetace nelze stanovit přesné pravidlo, protože se liší jak u jednotlivých autorů, tak i u konkrétních zahradních objektů. Na základě studia lze však zmínit některé často opakované příklady a způsoby použití. Živé ploty v zahradách měly svůj význam z hlediska praktického i estetického. Živé ploty měly bránit nežádoucím pohledům do zahrady, chránili proti větru, ale poskytovaly dekorativní účinek. V zahradách bychom našli jak nízké stříhané půtky, tak i vysoké tvarované kubistické stěny, které oddělovaly pravidelnou květnici od krajinářsky – nepravidelně řešených částí zahrady. V některých zahradách si můžeme všimnout i solitérního použití tvarovaných prvků, které se používaly jako akcent pro zdůraznění rohových LX
míst v trávníku, pro rytmizaci cest, zdůraznění konců, středů a vstupů. Pro tvarování se používalo dřevin stálezelených i opadavých. Zvláštním příkladem secesní tvarované vegetace jsou girlandy a festony. Vyvazovaly se v obloucích mezi jednotlivými kmeny stromů ve stromořadí a osazovaly se popínavými rostlinami. Typickým příkladem použití girland a festonů je tvorba Františka Thomayera. Netvarovaná Použití netvarovaných vegetačních prvků najdeme v každé zahradě ze sledovaného období a to v nejrůznějších formách. Především se používaly jako izolační clona pozemku, jako pozadí pro umělecké prvky. Netvarované živé ploty sloužily pro oddělení různých částí zahrady. Netvarované solitérní prvky zdůrazňovaly vstupy, výhledy, poskytovaly stín zahradním stavbám. Specifický příklad netvarované dřevinné vegetace najdeme v díle Josefa Kumpána. V některých jeho zahradních návrzích jsou vyobrazeny téměř bizardně působící pravidelné rastrové výsadby stříbrných smrků. Trávník Travnatý parter se nejčastěji používal v přední části zahrady v blízkosti domu, kde se nevysazovala žádná vyšší vegetace, která by mohla bránit pohledu do zahrady. Trávník se udržoval krátce střižený. Stereotypně působící travnaté plochy byly obohacovány o jarní aspekt výsadbou drobných cibulovin, jako jsou šafrány, modřence, narcisky, jarní tulipány, sněženky, sasanky a ladoňky. „Jak skvostný pohled skýtá trávníkový koberec žlutým šafránem propletený, na kterém včelky svou první pastvu hledají!“ (2) Vysazovaly se roztroušeně, nebo ve skupinkách. Ve větších krajinářsky řešených partiích zahrad se užívalo i trávníku lučního doplňovaného o vytrvalé rostliny: orlíčky, smolničky, pomněnky, zvonky, máky apod. (2) Trvalkové záhony Nezastupitelnou rolí v zahradě hrálo zastoupení peren. Trvalkové záhony se obvykle nacházely v části zahrady nazývané květnice, viz. kapitola 7.1.1. Právě trvalky nejvíce poskytovaly zahradě pestrou barevnost svými květy téměř po celý rok. Z tohoto důvodu bylo plánování trvalkových záhonů jednou z nejtěžších úloh při zakládání zahrad. Při plánování záhonu se vycházelo podle barevného spektra květin, podle doby květu a LXI
podle konečné výšky, které dorůstají. Barvy jednotlivých rostlin se měly navzájem doplňovat. Aby barvy získaly na působivosti, vysazovalo se více stejných rostlin vedle sebe, které tvořily větší barevné skupinky. Nestejná výška rostlin v záhonu však mnohdy hrála důležitou roli, zvláště u rabatového typu záhonu. Stromkovité kultivary růží, ibišků, rybízů, angreštů a dalších rostlin vnášely do záhonu pohyb a rytmus. Rytmus do záhonu se také vnášel pomocí girland porostlých popínavými rostlinami. Ty se hojně vyskytovaly v dílech Františka Thomayera. Květinové girlandy se uplatňovaly kolem dokola zahloubeného trávníků, nebo jen z některé strany a plnily funkci oddělení od rušné ulice. Samostatnou publikací, která se věnuje zakládání a používání trvalek včetně širokého sortimentu se věnuje publikace od Josefa Vaňka: Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny z roku 1925. Z trvalek zase prvosenky, narcisy, karafiáty, lile, srdcovky, kosatce, pivoňky, kopretinu řimbabu, náprstník.
Obrázek 25: Ukázka trvalkového záhonu (20. léta 20. st.) (39)
Letničkové záhony Letničky byly významnou součástí typicky secesních ornamentálních záhonů, díky jejich dlouhodobé působnosti během sezony. Používaly se nízké kompaktní druhy v kombinaci s dvouletkami a cibulovinami pro prodloužení barevného efektu během roku. V použití s trvalkami vnášely do záhonu barevný efekt ještě před započetím květu trvalek, aby nevznikaly v záhonu prázdná místa. Z letniček hojně používá petunie, hledík, měsíček, krásnoočka, mýdlice, netýkavky. Často se používaly k výsadbě květinových váz v domácnosti. (2) LXII
Alpina Malé výškové rozdíly v zahradách byly někdy místo teras, řešeny pomocí alpina. Tam kde terén nedovoloval zřídit travnatý svah, našlo uplatnění alpinum. Byly osazovány bohatě kvetoucími a poměrně nenáročnými rostlinami alpínkami. Ke zpevnění terénních modelací se používal kámen. Při volbě druhu kamene byl kladen důraz na jejich tvar a druh a barvu. Jako nejvhodnější se jevil kámen, který odolává zvětrávání a zároveň je nenápadné barvy. Mezi ně se řadí například vápence a pískovce. Nášlapné kameny v alpinu plnily funkci schodiště a byly vytvořeny ze stejného kamene jako zbytek skalky. Schody poskytovaly bližší přístup k rostlinám a poskytovaly tak snadnější údržbu zahradníkovi v rozlehlejších alpinech. Kameny neměly v alpinu poutat příliš pozornosti, nejsou hlavní součástí alpina, ale tvoří prostředí pro rostliny. Byly upřednostňovány kameny vlivem přírody omšelé, porostlé lišejníky před kameny uměle nalámanými z lomu. (30)
Obrázek 26: Kolorovaná fotografie alpina (30. léta 20. stol.) (17)
Rostliny se sázely ve shlucích, aby vytvořily zapojené kvetoucí polštáře. Do alpina se sázely nejenom drobné trvalky, ale i cibuloviny a zakrslé jehličnany jako jalovce ( Juniperus chinensis ´Pfitzeriana´), cypřišky (Chamaecyparis lawsoniana ´Nana´, Ch. obtusa ´Ericoides´), borovice (Pinus montana ´Pumilio´), zeravy (Thuja occidentalis ´Recurva Nana´) apod. (34)
LXIII
Bohatý sortiment dobového sortimentu alpínek najdeme v knize od Josefa Kumpána Novodobé zahrady z roku 1938. O tom, že zahradní alpina v zahradách tohoto období nabývala na módě a oblíbenosti svědčí i vydání publikace Josefa Vaňka: Alpinum v zahradě, ve které se právě o sílícím výskytu alpin v zahradách zmiňuje. „Alpina tvoří namnoze lidé, kteří pro to nemají vůbec porozumění, kteří nechápou účel alpina. (..). Ty hromady kamení, z nichž sem tam vykukuje nějaká maceška nebo dracena, ty mají příliš daleko od přírody, než aby se mohly nazývat aspoň jejím padělkem.“ (17) Tato publikace je pravděpodobně největší sbírkou kolorovaných fotografií realizací alpin na našem území z tohoto období. Mimo fotografie poskytuje i cenné rady při jejich zakládání. Popínavé rostliny Popínavé rostliny se vysazovaly všude tam, kde bylo potřebné vytvoření stínu, nebo oživení např. byly vysazovány u holých zdí, na špalíry, besídky, pergoly, loubí, ploty, ale také u osamocených starých stromů. K popnutí se využívaly také konstrukce v rytmických útvarech, jako jsou oblouky nad cestou, pod kterými se pnuly růže, klematisy, vistárie, divoké víno, podražce. K popnutí konstrukcí se využívaly i jednoleté rostliny jako vilec, svlačec, fazole, lichořeřišnice.
Obrázek 27: Ukázka použití popínavých růží, 20. léta 20. st. (39)
LXIV
Obrázek 28: Ukázka tvorby předzahrádky pomocí popínavých rostlin, 20. léta 20. st. (39)
Ovocné stromy V secesních zahradách mají ovocné stromy nesporně také své místo a jsou často uplatňovány jako dekorativní rostliny. Mimo svůj užitek poskytují krásu jarních květů, v létě plody a na podzim zbarvené listí. Do zahrad se sadily vysokokmeny, používaly se pyramidální odrůdy a používaly se jako tvarované. Vysokokmenné stromky angreštů a rybízů, které často rytmizovaly trvalková rabata. Ovocné stromy se tvarovaly a používaly se na popnutí zdí, nebo oblouků přes cestu. Ovocné stromy tedy přinášely do zahrady užitek i krásu. Užitkové partie s ovocnými stromy se nejčastěji nacházely v zadních partiích pozemku, kde byly vytvořeny skupinky stromů, často s podsadbou kvetoucích keřů, nebo kvetoucí louky. „Kdo poznal půvaby kvetoucí ovocné louky, oživené místy pestrokvětými perenami, ten zajisté nebude ovocným stromům upírati dekorativní cenu.“ (34) Stálezelené rostliny Pro svou vytrvalou zelenou barvu i v zimních měsících se vysazovaly stálezelené rostliny. Velmi často to byly právě ony, které tvořily kostru kompozice v zahradě. Používaly se nejrůznějšími způsoby, velmi často jako stříhané stěny, které tvořily kontrastní pozadí pro špalíry, pergoly a besídky. Kromě celé řady konifer se používaly stálezelené křoviny, jako mahonie, cesmína, zimostráz, skalník, pěnišník, stálezelený ptačí zob apod.
LXV
8.
PRAKTICKÁ ČÁST – MODELOVÝ OBJEKT
ZAHRADA EUGENIE KOUTNÉ V HOLUBICÍCH Na základě několika skutečností byl zvolen modelový objekt soukromé zahrady v Holubicích u Brna. V práci se objekt používá pod označením Zahrada Eugenie Koutné. Výběr modelového objektu byl ovlivněn několik faktory. Prvním faktorem je skutečnost, že se jedná o částečně dochovaný, spíše mizející objekt zahradního umění. Autorka byla především ovlivněna tím, že se jedná o území úzce spjaté s životem jejím a její rodiny. Práce byla teda ovlivněna dlouhodobým zájmem o rodinnou památku a historické souvislosti předků autorky. Celá praktická část vznikala postupně na základě setkání s rodinnými příslušníky a diskuzí o objektu. Schéma původní podoby objektu bylo sestaveno na základě jejich výkladu a podle historických fotografií. Schéma jim bylo předloženo a následně pokračovalo vytvořením předpokládané skutečné původní podoby zahrady. Během studia historických souvislostí se vznikem objektu byli kromě pamětníků navštíveni i občané obce Holubice, kteří se zabývají historickým vývojem obce. Díky nim bylo doporučeno navštívit některé další instituce, jako následující zdroj informací. Skutečnost, že objekt zahrady přiléhá k venkovskému statku č. p. 1, který v historii náležel ke Slavkovskému panství, ovlivnila postup získávání informací užitečných ke zpracování práce. Vzhledem k tomu, že autorka předpokládala, že se jedná o nejstarší, nebo alespoň jeden z nejstarších domů v obci, pokoušela se zjistit a nějakým způsobem doložit jeho stáří. Komunikace se Státním okresním archivem Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna, s Moravským zemským archivem v Brně a pátrání v kronice obce Holubice byla následně pro práci zhodnocena jako nepřínosná neposkytla žádané informace, proto také v práci není citována. Určitým vodítkem však mohou být historické mapy z I., II., III. mapování, mapy Stabilního katastru a letecký snímek z roku 1953. Již mapa z I. vojenského mapování zobrazuje v místě stávajícího stavení půdorys podobný dnešnímu statku. Mapa II. vojenského mapování se pravděpodobně dokládá i přilehlý rybník a pokouší se vymezit přibližný pozemek dnešní zahrady. Velmi zřetelně lze vidět dům a rybník až na mapě Stabilního katastru z let 1824 – 1836. S jistotou lze však říci, že stávající dům dosahuje stáří alespoň 150 let. Zvolený objekt zahrady byl autorkou navštěvován od raného dětství a sledován jak se postupně vyvíjel a zanikal. Zhodnocení a podrobný popis původního stavu objektu je obsaženo v samostatné kapitole praktické části práce. Popis původního stavu včetně historických souvislostí vzniku zahrady a historie objektu byl sestaven na základě osobního setkání autorky LXVI
s jejími rodinnými příslušníky a na základě studia všech historických podkladů, včetně historických fotografií a historických map.
Obrázek 29: Mapa širších územních vztahů, zdroj: geoportal.cuzk.cz
8.1. Historické, urbanistické a architektonické souvislosti vzniku zahrady Začátkem roku 1926 se rozhodli manželé Eugenie a Ing. Josef Koutný zakoupit zbytkový velkostatek v Holubicích u Slavkova. Hned po příchodu do Holubic se pustili manželé do rekonstrukce a rozšíření bytu, který se nacházel po předchozím správci velkostatku ve velmi špatném stavu. Po tuto dobu byla rodina se 4 dětmi nucena pobývat spolu se svými zaměstnanci v jednom větším zaměstnaneckém bytě. Vášeň pro zahrady se u Eugenie projevila prakticky bezprostředně po příchodu do Holubic, kde začala postupně budovat okrasnou zahradu. Na místě pozdější zahrady se v době příchodu rodiny Koutných nacházel jen rybník a pole. V prvních etapách zakládání zahrady se oplotil rybník ze strany od návsi a tak se oddělil od komunikace. Pozemek zahrady se postupně několikrát rozšiřoval a oplocení zahrady se na východní straně pozemku několikrát posunovalo. Protože Eugenie pocházela z města Kroměříže, které je proslulé svými zahradami a parky, velmi LXVII
si přála okrasnou zahradu i zde na vesnici, kde to nebylo velmi běžné. Sama si zahradu plánovala, organizovala úpravy, sháněla trvalky a s manželem jezdili koňským povozem do lesa pro kameny do její skalky. Přestože vznik této zahrady nepodnítil žádný vzdělaný zahradní architekt, zahrada nevznikla zcela náhodným způsobem. Eugenie zdědila lásku k zahradám po svém dědečkovi Eduardu Papstovi, který pracoval jako zahradník v Augarten ve Vídni a později po návratu do vlasti šel po vzoru svého otce pracovat do Vyškova do Panské zámecké zahrady. Zahradnická tradice však sahá ještě k jejím prarodičům. Pradědeček Eugenie Alois Papst pracoval jako zahradník v tehdejší Knížecí arcibiskupské zahradě v Kroměříži. Eugenie však nečerpala inspiraci jen v Kroměříži, ale i na návštěvách u známých velkostatkářů v okolních obcích, které pravidelně s manželem navštěvovali. Eugenie také pravidelně odebírala zahradnická periodika, jako například Milotický hospodář. Tak se postupně naplňovala představa o ideální a citlivě naplánované zahradě. 8.1.1. Život Eugenie a Josefa Koutného Eugenie Koutná byla dcerou Eugenie Karolíny Klimešové a Ludvíka Klimeše. S rodiči a dalšími dvěma sourozenci bydlela v Kroměříži v tehdejší Rudolfově ulici, ve které vlastnili secesní vilu. V Kroměříži navštěvovala místní gymnázium, tam se také později seznámila se svým budoucím manželem Josefem Koutným. Eugenie s Josefem se po svatbě přestěhovali do Pustiměře, kde Josef pracoval jako správce velkostatku. Vzhledem k tomu, že v roce 1926 proběhla pozemková reforma a Josef Koutný ztratil zaměstnání, začal hledat svou další práci a místo, kde by se s rodinou usadil. Jednou z nabídek bylo i to, že by mohl vyučovat na zemědělské škole v Táboře. Josef byl člověk s mnoha praktickými zkušenostmi a viděl svou budoucnost spíše v podnikání. Měl také příležitost pracovat jako správce velkostatku na Znojemsku. Tato pohraniční oblast byla tehdy německy mluvící oblastí a svoje děti by musel vychovávat v německých školách. Tyto všechny skutečnosti ho vedly k tomu, že si vybral velkostatek panství Slavkov v Holubicích.
LXVIII
Obrázek 30: Obytná část statku v Holubicích, 30. léta 20.st., foto: soukromý archiv autorky
Na koupi statku v Holubicích však už tehdy bylo zapotřebí velkého množství peněz, a tak byl nucen požádat o půjčku 1 milion korun. Ještě v 30. letech statek patřil hraběti Palffymu, kterému byl však v pozemkové reformě roku 1926 odňat. Josef měl zájem o koupi celého statku, jež patřil knížeti, ale majetek byl rozdělen mezi dva zájemce. K původnímu statku hraběte Palffyho tedy patřilo 66 ha polností, které byly rozděleny Josefu Koutnému a panu Zahradníčkovi na část 40 a 26 ha. Zbytkové statky se rozprodaly rolníkům za výhodné ceny. Dalších 20 ha si manžele Koutní pronajali, celkem tedy obhospodařovali přibližně 60 ha pozemků. Smlouva o koupi statku z roku 1926 mimo jiné obsahovala celou řadu podmínek užívání statku, například povinnost nového majitele pana Koutného zaměstnat jmenovitě všechny dosavadní zaměstnance statku. Rodina Koutných se do Holubic nastěhovala na jaře roku 1926, kdy jejich nejmladšímu synu byly teprve 2 roky. Součástí tehdejší smlouvy o koupi statku byla podmínka, že přidělený majetek je zakázáno prodat ještě po deseti letech, z důvodu zajištění úrody. Přídělci majetku byli také povinni tyto osoby propouštět jen za konkrétních uvedených podmínek. Během života se musela rodina potýkat s celou řadou těžkostí spojených se změnou režimu a se změnami majetkových poměrů. V 50. letech byli nuceni propustit všechny své zaměstnance a odvádět vysoké dávky státu, vlivem nespravedlivých a neoprávněných obvinění. Rodina musela sama obstarávat celé hospodářství včetně polností, což bylo nad lidské síly. LXIX
Vrcholem celé situace bylo odebrání veškerého majetku a dobytka. Jediným štěstím bylo, že i nadále mohli na „svém“ statku pobývat. Inženýr Josef Koutný prakticky celý svůj život splácel statek, jehož koupí se velmi zadlužil. V době, kdy se mu podařilo téměř celý majetek splatit, mu bylo vše odebráno a převedeno do JZD. Největším paradoxem doby byla povinnost pokračovat ve splátkách půjčky za majetek, který mu byl v té době zabaven a již mu nepatřil. Současná mladá generace lidí si těžko může uvědomit všechny těžkosti ještě ne tak dávné doby minulé.
Obrázek 31: Manželé Koutní s dětmi, 20. léta 20. st., foto: soukromý archiv autorky
8.2. Funkční členění a kompoziční podoba zahrady Zahrada byla funkčně i kompozičně rozdělena do několika částí, které bychom mohli rozdělit na část zahrady u rybníka, okrasné a pobytové části zahrady, části užitkové a části přírodní, neboli krajinné. Protože zahrada patřila k hospodářské usedlosti, předpokládá se, že její primární funkce byla užitková. Na zahradě najdeme několik ploch, kde se pěstovala zelenina a hospodářské plodiny. Na záhonech se pěstovaly běžné plodiny, řepa, jahody, hrách, brambory apod. Velkou část zahrady také zaujímal sad u rybníka a sad ve svahu, kde se pěstovalo desítky odrůd ovocných dřevin. Protože byla Eugenie ovlivněna městským původem a svými zahradnicky zaměřenými předky, velká část zahrady byla čistě okrasná. Přechody mezi těmito LXX
funkčními plochami byly řešeny rafinovanou výsadbou okrasných a ovocných dřevin. Lze však konstatovat, že centrem kompozice byl rybník s okrasnou zahradou. Užitkové plochy se nacházely spíše v okrajových částech pozemku a často se během vývoje zahrady střídaly. Nejvíce se ale osvědčily v blízkosti rybníka díky praktické vzdálenosti vodního zdroje Hned od vstupu zahradní brankou se terén prudce snižuje směrem k rybníku. Cesta od vstupu vedla návštěvníka dále do zahrady kolem břehu rybníka a po pravé straně byl svah řešen jako okrasné alpinum, které v létě hrálo všemi barvami. Po levé straně se nacházela dolní besídka, k ní vedl chodníček s bránou vysázenou ze dvou thují. Besídka byla od cesty odcloněna výsadbou lísek a zmíněnými thujemi, protože byla koncipována pro pohled na hladinu rybníka. Napravo od spodní besídky se nacházela okrasná část zahrady, kterou bychom podle dobové literatury mohli nazvat rosárium. Rosárium bylo vytvořeno na pravoúhlém půdoryse a z jedné strany bylo vymezeno cestou s loubími porostlými růžemi. Z hlavní cesty vedla odbočka vedlejší cesty směrem k horní besídce. Cesta k besídce byla stíněna několika loubími a začínala na křižovatce zdůrazněné dvěma zkříženými loubími. Uprostřed rosária byl vybudován koupací betonový bazén ve tvaru osmiúhelníku. Kolem něj se nacházel pobytový trávník, patrně jediná volná travnatá plocha v zahradě vhodná pro hry dětí. Od rosária dál vedla hlavní cesta zahrady vedoucí do sadu na kopci lemovaná trvalkovými rabaty. Osa zahrady byla zakončena „růžovou besídkou“ vytvořenou z loubí s popínavými růžemi a podsazena dvěma buxusovými keři. Od hlavní cesty vedlo několik bočních cest, které ústily spíše do užitkových částí zahrady. Mimo to se v zahradě nacházela další příjemná část k pobytu pod vzrostlou smuteční vrbou. Vrba tvořila dominantu zahrady a pod svými větvemi sahajícími až k zemi poskytovala romantické posezení na lavičce vytvořené kolem kmene. Na křížení cest byl umístěn pohledový akcent ve formě kamenného květináče osázeného netřesky a popnutého břečtanem. Rybník Výskyt rybníku dokládá už historická mapa z roku 1826, jeho celková výměra měla přibližně 700 m2. V době příchodu rodiny Koutných do Holubic se v okolí rybníku nacházela jenom pole. Manželé Koutní nechali rybník oplotit a vysázet v jeho okolí dřeviny. Ze strany od silnice se rybník odclonil pomocí výsadby jírovců, jasanů a topolů. Rybník sloužil mnoha rozličným účelům. Mimo chov ryb a plavení koní se v zimě využíval jako zásobárna ledu pro ledovnu místní hospody a řeznictví. Led do těchto ledoven se sekal ručně, nakládal na vozy a dovážel na příslušná místa, kde plnil funkci dnešních chladniček. Eugenie kolem rybníku vysazovala mnoho pobřežních rostlin, jako puškvorec, orobinec, vodní kosatce a lekníny, které
LXXI
vysadila i do bazénu u rybníka. Na rybníku nacházelo své útočiště mnohé vodní ptactvo, domácí husy a kačeny. Na jaře při tahu na sever zde několik dní zůstávali tažní ptáci. Nezanedbatelnou funkcí rybníka byla také funkce rekreační. Rybník sloužil k mnohým radovánkám ve všech ročních obdobích. V létě byl vyhledáván místními rybáři, v teplých dnech sloužil ke koupání. Zahradě významně sloužil pro zavlažování. Děti vyhledávaly blízkost rybníka kvůli pozorování vodního života, nebo ke hrám, ale také měly možnost využívat dřevěnou loďku. Když vodní plocha v zimě zamrzla, scházela se zde celá vesnice. Chodilo se zkrátka bruslit na „Kótňák“, jak se mu často říkávalo. V prvních letech užívání zahrady se rybní k pravidelně čistil, postupem času však zarůstal rákosem, voda podléhala eutrofizaci a proměnila se v bažinu. Změna majetkových vztahů v 50. letech stavu rybníka příliš neprospěla. Situace se zhoršila v době, kdy statek převzalo JZD, a po soukromé cestě jezdila zemědělská mechanizace. V období dešťů se splavovala půda z cesty a přilehlých ploch do rybníka, ten se postupně zanášel a stával se útočištěm pro komáry. Později, když byl rybník ve vlastnictví JZD, čištění rybníka nebylo podporováno. To mělo vliv na rozhodnutí, že je nutné, aby byl přívod vody zatrubněn a plocha rybníka vysušena a zavezena ornicí. Na místě původního rybníka vznikla dvě stavební místa.
Obrázek 32: Rybník v zimním období, 20. léta 20. st., foto: soukromý archiv autorky
8.2.1. Rekreační místa v zahradě Pokud majitelé zahrady našli trochu volného času, což vzhledem k hospodářství nebylo velmi často, scházeli se na zahradě rodinní příslušníci a trávili zde volné chvíle. Zahrada sloužila k procházkám pro všechny a umožňovala posezení na několika místech. Mimo besídky se v zahradě nacházelo několik laviček a houpačka. Jedna lavice byla zhotovena kolem kmene staré smuteční vrby a sloužila k posezení přímo pod korunou stromu. Za horkých dnů se ke koupání využívaly bazény, a pokud byla voda čistá v rybníku, tak se koupalo i v něm. V zimě se na LXXII
rybníku bruslilo a na svahu v ovocném sadu se sáňkovalo. Vzhledem k bohatému a plnohodnotnému vyžití na zahradě, děti ani netoužily docházet na místní hřiště, protože zahrada poskytovala mnoho rozličných zákoutí k dobrodružným hrám.
Obrázek 33: Zamrzlý rybník v zimě, 20. léta 20. st., foto: soukromý archiv autorky
Obrázek 34: Rybník s loďkou, 40. léta 20. st., foto: soukromý archiv autorky
LXXIII
8.2.2. Výtvarné a účelové prvky zahrady Besídky V zahradě postupně vznikly dvě dřevěné besídky. Eugenie vždy výtvarně vyjádřila svoji představu o budoucí podobě a práci zadala zkušenému řemeslníku. Jedna z besídek se nacházela na nejvyšším místě zahrady, odkud byl překrásný výhled na vodní plochu rybníka a na celý pozemek. Jednalo se o dřevěnou besídku o čtyřhranné základně. Podlaha byla vydlážděna z pálených cihel. K besídce byly vybudovány dva přístupy. Jedním z nich byly schody zespodu od potoka a druhý vstup vedl přímo od domu. U besídky bylo vysazeno rdesno, které postupně obrostlo celou stavbu. Dolní besídka se nacházela téměř na hrázi rybníka a poskytovala nejčastěji úkryt před deštěm. K posezení sloužily lavice umístěné do kruhu podél stěn. Jednalo se o osmihrannou besídku, o průměru přibližně 3 metry. K besídce vedla odbočka z hlavní cesty zdůrazněná bránou vytvořenou ze dvou thují. Bohužel se nedochovala na žádné z fotografií, její umístění však potvrzuje panoramatická fotografie rybníka. Její podoba v grafické části byla sestavena na základě nákresu pamětníků.
Obrázek 35: Částečně dochovalá horní besídka po úpravě, 70. léta 20. st., soukromý archiv autorky
LXXIV
Bazény V části zahrady u alpina se nacházel obdélníkový bazén z betonu o rozměrech přibližně 3,5 x 2,5 m a hloubce 0,80 m. Přítok vody byl do bazénu zajištěn rourou. Bazén se nacházel pod akátem. Postupně byl však díky špatné izolaci za několik let poškozen mrazem. To bylo důvodem pro vybudování druhého bazénu. Nový bazén byl již modernější a také výtvarně pojatý. Materiálem byl opět beton, ale tvarem šestiúhelník o průměru 3 metry. Bazén byl hluboký 80 centimetrů a voda se vypouštěla vybíráním vody pomocí nádoby.
Obrázek 36: Hexagonální bazén uprostřed květnice, 20. léta 20. století, foto: soukromý archiv autorky
Cesty Většina zahradních cest nebyla zpevněna a byly tvořeny jen hrubým pískem. Tyto cesty vymezovaly pravidelné pravoúhlé části. Ostatní cesty v zahradě byly spíše pěšiny a nacházely se v přírodních partiích zahrady. Podél cest bývaly vysázeny mimo trvalky a okrasné keře také drobné ovocné dřeviny, rybízy a angrešty ze kterých Eugenie vyráběla víno a ovocné šťávy.
LXXV
8.2.3. Vegetační prvky Alpinum Bylo umístěno hned u vstupu do zahrady ve svažitém terénu. Kameny, které tvořily skalku, byly porostlé lišejníky a mechy, které dodávaly alpinu přírodní a autentický vzhled. V alpinu byly vytvořené cesty a schodiště z nášlapných kamenů. Byly zde vysázeny typické alpínky, doplněné o jarní cibuloviny (tulipány, narcisy). Z fotografií lze rozpoznat hvozdíky, rožce, kosatce a další běžné druhy skalniček. Vrchol skalky tvořila besídka obrostlá rdesnem a tři vzrostlé břízy.
Obrázek 37: Alpinum v zahradě a obdélníkový bazén, r. 1934, foto: soukromý archiv autorky
Trvalkový záhon Trvalkový záhon byl vybudován podél cesty z obou stran, kde byly vysazeny oblíbené rostliny babičky Eugenie: kosatce, jiřiny, zinnie, pivoňky, kampanuly, balsaminy, jiřiny, kateřinky, lilie, narcisy, tulipány, třapatky, kopretiny. Záhon byl řešen zrcadlově tak, že rostliny byly vysazovány ve dvojicích naproti sebe. Záhon podél hlavní cesty byl zakončen „růžovou besídkou“. V části mezi okrasným trvalkovým záhonem se nacházel pobytový trávník a později se zde pěstovaly jahody a různé druhy zeleniny. LXXVI
Obrázek 38: Trvalkový záhon, na konci osy loubí s růžemi a smuteční vrba, r. 1934, soukromý archiv autorky
Okrasné dřeviny Zahradě dominovalo několik vzrostlých stromů. Nejstarším stromem na pozemku byl akát, který se nacházel vedle besídky na okraji rybníka. Byly zde vysazeny dva stříbrné smrky. V zahradě byly tři smuteční vrby, které všechny dorostly značných rozměrů, jedna z nich byla vysazena u rybníka vedle dolní besídky. Další se nacházela v okrasné části zahrady, kde byl vysazen i stříbrný smrk. Tato vrba v zahradě vydržela nejdéle a vytvářela mnoho desítek let skutečnou dominantu zahrady. V části u horní besídky byly vysazeny tři převislé břízy. Okrasné části zahrady od
užitkových
ploch
byly
odděleny
výsadbou
okrasných kvetoucích keřů, šeříků, pajasmínů, růží apod. Obrázek 39: Philadelphus pubescent a bílá lavice, r. 1933, foto: soukromý archiv autorky
LXXVII
8.3. Údržba a využívání zahrady Většinu údržby zahrady zvládala Eugenie sama, která na zahradě trávila celé dny. Traduje se, že pokaždé, když skončila údržba, mohla začít zase od začátku. Postupem času, když už Eugenii ubývalo sil, trávila svůj čas na zahradě v dopoledních hodinách. Na stáří pečovala především o svoji oblíbenou skalku, kde trávila celá dopoledne. Kromě běžné údržby květinových a užitkových záhonů bylo nutné udržovat plochu i okolí rybníka, které se změnou majetkových poměrů v 50. letech stalo neúnosné. Závlaha V nejranější fázi zahrady se zahrada zavlažovala přímo z rybníka. U břehu bylo vybudované dřevěné molo, z kterého bylo možné nabírat vodu přímo do nádob a zalévat přilehlé zeleninové záhony. Postupem času, ale přibývalo ploch na zalévání a rybník byl dosti vzdálený od jednotlivých záhonů. To bylo důvodem pro vybudování skruže ve vzdálenosti přibližně 30 metrů od rybníka. Skruž byla propojena s hladinou rybníka drenážemi, kterými nastupovala voda. Později byl v zahradě uplatněn další způsob zalévání. V další etapě vývoje byla v zahradě vybudována jednoramenná pumpa, takzvaná raketa, která odčerpávala vodu z rybníka. Raketa byla po několika letech opět nahrazena a to křídlovou pumpou Sigma Lutin. Když se postupem času stávala voda v rybníku nevhodnou pro zalévání, byl vytvořen ruční vrt do země o průměru 20cm. Vrt poskytoval jen nevelkou zásobu vody, dostatek poskytoval prakticky jen v obdobích po dešti.
8.4. Aktuální stav zahrady Na aktuální stav zahrady, měla vliv celá řada souvislostí. Během vývoje zahrady docházelo ke změnám majetkových poměrů. Díky získání dvou stavebních míst na ploše bývalého rybníka vznikly dva samostatné domy se zahradami. Pozemek původní zahrady byl rozdělen na 4 menší pozemky, kde byly postaveny 4 domy se samostatnými zahradami. Cestní síť některých zahrad je zachována jen velmi výjimečně. Pravděpodobně největší změny se na pozemku odehrály během posledních dvaceti let. Sama autorka práce pamatuje některé prvky, nebo dřeviny, které se v zahradě nacházely. Ještě před stavbou garáže, kde se původně nacházel horní altán, byla skalka poměrně v utěšeném stavu, kdy na jaře byla zahrnuta barevnou paletou cibulovin. Sto let stará smuteční vrba byla skácena před necelými deseti lety a dlouhou dobu sloužila jako připomínka původní podoby zahrady. V zahradě byly ještě na některých místech fragmenty ve formě loubí porostlé růžemi nebo klematisy. Dnes je už ale na zahradě nenajdeme. Na místě dolního altánu vznikla moderní pergola a bazén. Původní dílna na nářadí byla postupně LXXVIII
přebudována na chatu „Bumbálku“ s kůlnou. Patrně jediným ještě částečně dochovaným prvkem zahrady je terén. Pro upřesnění a doklad aktuálního stavu zahrady slouží fotodokumentace umístěná v příloze práce.
8.5. Grafické přílohy praktické části Obsah: Situace 1:400 Řezopohled 1:250 Perspektiva 1: Pohled na hladinu a břehy rybníka Perspektiva 2: Pohled do rosária Perspektiva 3: Pohled na trvalkové rabato Perspektiva 4: Pohled do sadu Perspektiva 5: Pohled na loubí v rosáriu Perspektiva 6: Pohled na dolní besídku u rybníka Perspektiva 7: Horní besídka nad alpinem
LXXIX
9. DISKUZE Secesní umění je typickým příkladem hodnocení umění z hlediska dobového vkusu. Tak jako každý jiný sloh vznikl jako reakce na sloh předchozí, proto měl své zastánce a současně podléhal vlivům svých odpůrců. Vyskytují se názory, které říkají, že secese jen přebírá prvky a principy historizujících slohů. Proti tomuto názoru zase vystupují umělci, kteří považují secesní architekturu za méně ukázněnou, než slohy historizující. Není to tak dávno, co secesní architektura byla považována za úpadkovou a ornament byl mnohými odborníky hodnocen jako způsob překrývání nedostatků architektury. Snahu o líbivost však v sobě secese nezapře. Vznik zahrad na přelomu století ovlivnilo několik skutečností. Každá zahrada vznikala v závislosti na pohledu a vkusu svého majitele i navrhovatele, na finanční situaci majitele a na přírodních podmínkách území. Proto nelze striktně vymezit a určit přesné pravidlo zakládání zahrad. Klasifikace určitého uměleckého odvětví vyžaduje studium stylů předchozích a jejího následného vývoje. Na současnou situaci má také vliv nedůsledné zařazení objektů k jednotlivým stylům. Pravděpodobně bychom nalezli více příkladů podobných Zámecké zahradě v Novém Městě nad Metují, která je mylně zařazována k historizujícím slohům, přestože Jurkovičův vliv secese zde převažuje nad projevy stylů minulých. Na přelomu 19. a 20. století se na naše země nacházely na vrcholu vyspělosti a zaujímaly nejvyšší pozici ve srovnání s ostatními zeměmi v Evropě. České země se vyznačovaly pokrokovými myšlenkami v architektuře i urbanismu. Tato doba podporovala vyšší společenské vrstvy, která dala základ nové éře. To souviselo se vznikem nových luxusních obytných souborů a celých čtvrtí. Odborně a vkusně založené zahrady se tak postupně stávaly neoddělitelnou součástí obydlí a byly projevem exkluzivity. Komplikace bohužel nastává při průzkumu v této oblasti z důvodu změn politických režimů zejména ve 40. a 50. letech, kdy docházelo ke změně majetkových poměrů. Jednotlivé objekty změnily původní majitele a objekt musel být přizpůsoben novým účelům, byl terčem střetu zájmů a ne zřídka chyběly finance na náročnou údržbu. Tyto všechny skutečnosti ovlivnily současnou podobu zahrad. Bohužel vždy ani není možné dohledat původní zákresy, nebo historické fotografie jednotlivých objektů. Situace se začíná od roku 1989 pomalu zlepšovat. Naději nám může být stále se zvyšující zájem o historii objektů a stále častější rekonstrukce historických vilových zahrad. Bohužel se na zahradnických školách o zahradních architektech tohoto období neučí, protože doposud o nich LXXX
není mnoho informací. Pomalu se však začínají objevovat hodnotné publikace, které mohou napomáhat poznání a veřejné osvětě.
10. ZÁVĚR V této bakalářské práci, která se věnuje studiu soukromé zahrady na přelomu 19. a 20. století je hlavní pozornost věnována studiu konkrétních autorů sledovaného období, kteří jsou považováni za největší přínos pro zahradně architektonickou tvorbu a jejich tvorbu. Práce se snaží aplikovat zjištěné principy uměleckého odvětví secese na tvorbu zahrad. Pro stanovení charakteristických znaků bylo potřebné studium období se všemi společenskými, historickými i politickými souvislostmi. Skutečnost, že secese je považována za poslední univerzální umělecký směr ovlivnila přístup k hledání jejich projevů i v zahradách. Přestože doba, ve které se projevilo secesní umění, je poměrně krátkým časovým úsekem, na základě studia vyplynulo, že kompoziční principy a jednotlivé formy zahrad lze určitým způsobem charakterizovat a lze je považovat za secesní. Práce klade důraz na jednotlivé kompoziční principy způsobu zakládání zahrad, jejich vazbu na obytnou budovu a základní umělecké, stavební i vegetační prvky. Všechny zjištěné skutečnosti jsou aplikovány v modelovém objektu zahrady Eugenie Koutné v Holubicích u Brna a na jejich základě byla sestavena rekonstrukce původní podoby zahrady. Jako významný zdroj poznání v dané oblasti slouží terénní průzkum vybraných objektů na území Brna, který poskytuje bohatou fotodokumentaci. Jednotliví autoři sledovaného období byli v mnoha případech ovlivněni svým studiem v zahraničí a získané zkušenosti aplikovali v tvorbě i na našem území. Lze konstatovat, že české země v průběhu vývoje zahradního umění tedy nebyly pozadu a šly souběžně s dobovými mezinárodními trendy. Studiem památek zahradního umění a dobové literatury můžeme získat přehled o zásadách při zakládání zahrad, ale díky různým vlivům na tvorbu zahrad nelze tyto zásady považovat za pravidla, protože bychom stále mohli nacházet díla, která se od těch ostatních určitým způsobem odlišují. Autor věří v přínos a cenný zdroj informací této bakalářské práce, avšak lze ji částečně brát jako počátek badatelské činnosti autora. Téma secesních zahrad je tak specifické a široké, že vyžaduje dlouhodobé, nepřetržité studium třeba i po celý život. Na základě studia historických podkladů, dochované historické i současné literatury je čtenáři předložen ucelený pohled na téma secesních zahrad, tedy zahrad z přelomu 19. a 20. století. LXXXI
11. SHRNUTÍ A RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA SHRNUTÍ Závěrečná bakalářská práce se věnuje tématu zahradně architektonické tvorby přelomu 19. a 20. století. Její pozornost se soustředí výhradně na soukromé zahrady na našem území. Tato práce je zaměřena na podrobné studium tvorby a konkrétního díla předních osobností zahradního umění, kteří významným způsobem zasáhli do tvorby soukromé a někdy i veřejné zeleně, na našem území. Zjištěné informace jsou následně aplikovány ve vybraném modelovém objektu zahrady Eugenie Koutné v Holubicích u Brna. Zjištěné výsledky z terénního průzkumu, historických fotografií, historických map a na základě osobního setkání s majiteli objektu je sestavena rekonstrukce původní podoby zahrady. Zjištěné výsledky jsou doplněny bohatou obrazovou dokumentací a obrazovou přílohou vybraných navštívených zahrad ze přelomu 19. a 20. století na území Brna. RESUME This bachelor thesis is about landscape architecture arts turn of 19. and 20. century. The focus is put especially on private gardens located in Czech Republic. This thesis focuses on detailed study of arts and concrete study of works of major personalities of garden architecture, who were influencing private and also public garden creations in our area. Collected information are applicable in one chosen model garden of Eugenie Koutná in Holubice near Brno. Based on terrain research, historical photographs, historical maps and personal interviews with the owner of the object the reconstruction of original look of the garden was created. The results are enlarged by picture documentation and picture supplement of some visited gardens of 19. and 20. century in the area of Brno. KLÍČOVÁ SLOVA: Historie zahradního umění, secesní zahrady, přelom 19. a 20. století, KEY WORDS: History of the garden art, secession gardens, turn of 19th and 20th century
LXXXII
13. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY (1) KYNČL, Josef. Domácí zahradnictví. Praha: Orbis, 1928, 236s. (2) KUMPÁN, Josef. Novodobá zahrada. Praha: Československé zahradnické listy, 1920. (3) STEINOVÁ, Šárka. František Thomayer, život a dílo zahradního architekta. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2008, 103 s. (4) VANĚK, Josef. České zahrady. Album plánu moderních zahrad. 2.díl Pardubice: Společná knihtiskárna, 1925. (5) VANĚK, Josef. České zahrady. Album plánu moderních zahrad. 1.díl Pardubice: Společná knihtiskárna, 1920. (6) KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění. Brno: Masarykova univerzita, 2004. (7) STA KOVÁ, Jaroslava 427 s.
PECHAR, Josef. Tisíciletý vývoj architektury. Praha: SNTL, 1979,
(8) CHATRN , Jindřich ČERNOUŠKOVÁ, Dagmar. Kultura stavění v Brně na počátku 20. století. Brno, Didot s.r.o., 2011, 72 s. (9) ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha: IDEA SERVIS, 2008, 232 s. (10) ORL KOVÁ, Jana HLAVÁČKOVÁ, Miroslava. Antonín Slavíček 1870-1910. České Budějovice: Protisk, 2004, 45 s. (11) BOŘUTOVÁ, Dana a kol.: Dušan Jurkovič. Architekt a jeho dům. Brno: Metoda spol., 2010 135 s. (12) Kolektiv autorů. Zahrada a město. Luhačovice: REPRINT, 1999. (13) Kolektiv autorů. Prameny a studie 42. Odkaz zahradního architekta Františka Thomayera. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2009, 154 s. (14) SCOTT, Baillie. Dům a zahrada. Praha: Jan Laichter, 1910, 251 s. (15) MAREČEK, Jiří. Zahrada a její uspořádání. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1975, 287 s. (16) SEDLÁK, Jan. Slavné vily jihomoravského kraje. Praha: Foibos, 2007, 198 s. (17) VANĚK, Josef. Alpinum v zahradě. Chrudim: Zahrada, 1941. (18) FIERLINGER, Otakar. Zahrada a obydlí: Základní zásady zahradní komposice. Praha: Jan Laichter, 1938, 55 s. LXXXIII
(19) MRÁZ, Bohumír
MRÁZOVÁ-SCHUSTEROVÁ, Marcela. Secese. Praha: Obelisk, 1971.
(20) SEDLÁK, Jan. Brno v době secese. Brno: Pera, 1995, 120 s. (21) PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena. Pražské zahrady a parky. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2000, 384 s. (22) CHALOUPN KOVÁ, Barbora. Vývoj zahradní architektury 1. poloviny 20. století se zaměřením na zahradního architekta Josefa Vaňka. Diplomová práce. Pardubice: Filozofická fakulta, 2011. (23) OTTOMANSKÁ, Stanislava. Použití dřevin ve vybrané etapě zahradního umění (přelom 19. - 20. století na území východních Čech). Disertační práce. Lednice: Zahradnická fakulta, 2011. (24) ŽALÁKOVÁ, Ludmila. Zhodnocení díla významných českých sadovníků v první polovině tohoto století. Diplomová práce. Brno, Zahradnická fakulta, 1992. (25) KOLÁŘ, Michal VĚTVIČKA, Václav. Vila Naděždy a Karla Kramářových. Úřad vlády ČR, 2010. Dostupné z: http://www.vlada.cz/scripts/file.php?id=83322 (12. 1. 2013) (26) GOMBRICH, Ernst Hans. Příběh umění. Praha: Argo, 1997, 683 s. (27) PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena. Mystérium a realita barokních zahrad pražských a jiných. Vzor, podobnost, vklad v tvorbě krajinářských parků. Reakce zahradní tvorby na secesi, kubismus a funkcionalismus. In: Sborník přednášek 1. ročník projektu OPVK Historická zeleň regionu střední Čechy – soubor odborných textů pro výuku Zahradní tvorby, VOŠZa a SZaŠ. Mělník, 2010. (28) ŠUBR, Jan. Zahrada v období secese a dílo architekta Josefa Hoffmanna. In: ŠIMEK, Pavel. Zahrada a město : Dny zahradní a krajinářské tvorby - Luhačovice 26.-28. 11. 1999. Luhačovice: SZKT, 1999, 155 s. (29) SEKERKA, Pavel. Naše zahrady a parky: Nové Město nad Metují. Botany.cz, 4. 8. 2008. Dostupné z: http://botany.cz/cs/nove-mesto-nad-metuji/ (13. 1. 2013) (30) KUMPÁN, Josef. Před založením zahrady. Praha: Vlastním nákladem, 1938, 32 s. (31) PRÁŠEK, Justin Václav. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1904, 1109 s. (32) Flushing the Noun. Flushingthenoun.blogspot.cz, 18. 11. 2011. Dostupné z: http://flushingthenoun.blogspot.cz/2011_11_01_archive.html (15. 2. 2013) (33) ČERYCH, Ladislav. Vila Čerych 1924-2011. Česká Skalice: Centrum rozvoje Česká Skalice, 2012, 155 s. (34) KUMPÁN, Josef. Novodobé zahrady. Praha: Prometheus, 1938, 100 s. (35) DVOŘÁČEK, Petr. Naše nejkrásnější zahrady. Olomouc: Rubico, 2008, 215 s. (36) BERNARD, Otto. Letničky v parcích a zahradách 4. část. Inspirace. 2013, č. 1. LXXXIV
(37) BAŠEOVÁ, Olga. Pražské zahrady. Praha: Panorama, 1991, 241 s. (38) FUL N, Martin. Domácí zahrada: úplné ilustrované domácí zahradnictví. Praha: A. Reinwart, 1907, 248 s. (39) VANĚK, Josef. Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny. Chrudim: Společné knihtiskárny v Pardubicích, 1925, 130 s. (40) České zahradnické listy. 9. ročník. Praha: Král. Vinohrady, 1912. (41) Mapy Google. Dostupné z: www.maps.google.cz (15. 3. 2013) (42) Slavné vily. Dostupné z: www.slavnevily.cz (9. 2. 2013)
Abecední seznam BAŠEOVÁ, Olga. Pražské zahrady. Praha: Panorama, 1991, 241 s. BERNARD, Otto. Letničky v parcích a zahradách 4. část. Inspirace. 2013, č. 1. BOŘUTOVÁ, Dana a kol.: Dušan Jurkovič. Architekt a jeho dům. Brno: Metoda spol., 2010 135 s. ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha: IDEA SERVIS, 2008, 232 s. ČERYCH, Ladislav. Vila Čerych 1924-2011. Česká Skalice: Centrum rozvoje Česká Skalice, 2012, 155 s. DVOŘÁČEK, Petr. Naše nejkrásnější zahrady. Olomouc: Rubico, 2008, 215 s. FIERLINGER, Otakar. Zahrada a obydlí: Základní zásady zahradní komposice. Praha: Jan Laichter, 1938, 55 s. FUL N, Martin. Domácí zahrada: úplné ilustrované domácí zahradnictví. Praha: A. Reinwart, 1907, 248 s. GOMBRICH, Ernst Hans. Příběh umění. Praha: Argo, 1997, 683 s. CHALOUPN KOVÁ, Barbora. Vývoj zahradní architektury 1. poloviny 20. století se zaměřením na zahradního architekta Josefa Vaňka. Diplomová práce. Pardubice: Filozofická fakulta, 2011. CHATRN , Jindřich ČERNOUŠKOVÁ, Dagmar. Kultura stavění v Brně na počátku 20. století. Brno, Didot s.r.o., 2011, 72 s. KOLÁŘ, Michal VĚTVIČKA, Václav. Vila Naděždy a Karla Kramářových. Úřad vlády ČR, 2010. Dostupné z: http://www.vlada.cz/scripts/file.php?id=83322 (12. 1. 2013) KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění. Brno: Masarykova univerzita, 2004. KUMPÁN, Josef. Novodobé zahrady. Praha: Prometheus, 1938, 100 s. LXXXV
KUMPÁN, Josef. Před založením zahrady. Praha: Vlastním nákladem, 1938, 32 s. KUMPÁN, Josef. Novodobá zahrada. Praha: Československé zahradnické listy, 1920. KYNČL, Josef. Domácí zahradnictví. Praha: Orbis, 1928, 236s. Kolektiv autorů. Prameny a studie 42. Odkaz zahradního architekta Františka Thomayera. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2009, 154 s. Kolektiv autorů. Zahrada a město. Luhačovice: REPRINT, 1999. MAREČEK, Jiří. Zahrada a její uspořádání. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1975, 287 s. MRÁZ, Bohumír
MRÁZOVÁ-SCHUSTEROVÁ, Marcela. Secese. Praha: Obelisk, 1971.
ORL KOVÁ, Jana HLAVÁČKOVÁ, Miroslava. Antonín Slavíček 1870-1910. České Budějovice: Protisk, 2004, 45 s. OTTOMANSKÁ, Stanislava. Použití dřevin ve vybrané etapě zahradního umění (přelom 19. 20. století na území východních Čech). Disertační práce. Lednice: Zahradnická fakulta, 2011. PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena. Pražské zahrady a parky. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2000, 384 s. PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena. Mystérium a realita barokních zahrad pražských a jiných. Vzor, podobnost, vklad v tvorbě krajinářských parků. Reakce zahradní tvorby na secesi, kubismus a funkcionalismus. In: Sborník přednášek 1. ročník projektu OPVK Historická zeleň regionu střední Čechy – soubor odborných textů pro výuku Zahradní tvorby, VOŠZa a SZaŠ. Mělník, 2010. PRÁŠEK, Justin Václav. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1904, 1109 s. SCOTT, Baillie. Dům a zahrada. Praha: Jan Laichter, 1910, 251 s. SEDLÁK, Jan. Slavné vily jihomoravského kraje. Praha: Foibos, 2007, 198 s. SEDLÁK, Jan. Brno v době secese. Brno: Pera, 1995, 120 s. SEKERKA, Pavel. Naše zahrady a parky: Nové Město nad Metují. Botany.cz, 4. 8. 2008. Dostupné z: http://botany.cz/cs/nove-mesto-nad-metuji/ (13. 1. 2013) STA KOVÁ, Jaroslava 427 s.
PECHAR, Josef. Tisíciletý vývoj architektury. Praha: SNTL, 1979,
STEINOVÁ, Šárka. František Thomayer, život a dílo zahradního architekta. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2008, 103 s. ŠUBR, Jan. Zahrada v období secese a dílo architekta Josefa Hoffmanna. In: ŠIMEK, Pavel. Zahrada a město : Dny zahradní a krajinářské tvorby - Luhačovice 26.-28. 11. 1999. Luhačovice: SZKT, 1999, 155 s. LXXXVI
VANĚK, Josef. České zahrady. Album plánu moderních zahrad. 1.díl Pardubice: Společná knihtiskárna, 1920. VANĚK, Josef. České zahrady. Album plánu moderních zahrad. 2.díl Pardubice: Společná knihtiskárna, 1925. VANĚK, Josef. Alpinum v zahradě. Chrudim: Zahrada, 1941. VANĚK, Josef. Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny. Chrudim: Společné knihtiskárny v Pardubicích, 1925, 130 s. ŽALÁKOVÁ, Ludmila. Zhodnocení díla významných českých sadovníků v první polovině tohoto století. Diplomová práce. Brno, Zahradnická fakulta, 1992. České zahradnické listy. 9. ročník. Praha: Král. Vinohrady, 1912. Flushing the Noun. Flushingthenoun.blogspot.cz, 18. 11. 2011. Dostupné z: http://flushingthenoun.blogspot.cz/2011_11_01_archive.html (15. 2. 2013) Mapy Google. Dostupné z: www.maps.google.cz (15. 3. 2013) Slavné vily. Dostupné z: www.slavnevily.cz (9. 2. 2013)
Další literatura BISGROVE, Richard. The gardens of Gertrude Jekyll. London: Frances Lincoln, 1992, 192 s. B LEK, František. František Bílek: výbor z díla. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1941. BROWN, Jane. The modern garden. New York: Princeton Architectural Press, 2000, 224 s. DOKOUPIL, Zdeněk. Historické zahrady v Čechách a na Moravě. Praha: nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957, 67 s. GOTHEIN, Marie Luise. Geschichte der Gartenkunst. Hrsg. mit Unterstützung der Kön. Akademie des Bauwesens in Berlin. Mit 311 Tafeln und Illustrationen. Jena: Eugen Diederichs, 1914, 446 s. JELLICOE, Geoffrey. The Oxford companion to gardens. USA: Oxford university press, 1986, 653 s. MIKŠ, František. Gombrich: tajemství obrazu a jazyk umění : pozvání k dějinám a teorii umění. Brno: Barrister & Principal, 2008, 359 s. PIJOÁN, José. Dějiny umění. Praha, 1983. VITOCHOVÁ, Marie 184 s.
Jiří VŠETEČKA Jindřich KEJŘ. Praha a secese. Praha: V ráji, 1997,
LXXXVII
WAGNER, Bohdan. Sadovnická tvorba. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982, 182 s. WIRTH, Zdeněk. Evropská zahrada. Praha, 1911. WITTLICH, Petr. Secesní Prahou: podoby stylu. Praha: Karolinum, 2005, 135 s. WITTLICH, Petr. Sochařství české secese. Praha: Karolinum, 2000, 427 s. WITTLICH, Petr. Umění a život: doba secese. Praha: Artia, 1987, 207 s. Na duši nepokoj: jiný pohled na české umění z přelomu 19. a 20. století: Galerie moderního umění v Hradci Králové, 7. června - 2. září 2012. Hradec Králové: Galerie moderního umění v Hradci Králové, 2012, 32 s.
LXXXVIII
14. PŘÍLOHY OBSAH PŘÍLOHY: 14.1. Obrazová dokumentace zahrady Eugenie Koutné 14.1.1. Historické mapy 14.1.2. Historické fotografie 14.1.3. Fotografie aktuálního stavu zahrady 14.2. Obrazová dokumentace a stručný popis stávajícího stavu vybraných objektů zahrad z přelomu 19. a 20. století na území Brna
14.1. Obrazová dokumentace zahrady Eugenie Koutné v Holubicích
14.1.1. Historické mapy
Obrázek 40: Mapa prvního vojenského mapování mezi lety 1764 – 1783, zdroj: http://oldmaps.geolab.cz
LXXXIX
Obrázek 41: Mapa druhého vojenského mapování mezi lety 1836-1852, zdroj: http://oldmaps.geolab.cz
Obrázek 42: Mapa třetího vojenského mapování mezi lety 1836-1852, zdroj: http://oldmaps.geolab.cz
XC
Obrázek 43: Mapa stabilního katastru mezi lety 1824 – 1836, zdroj: http://archivnimapy.cuzk.cz
Obrázek 44: Letecký snímek z roku 1953, zdroj: http://kontaminace.cenia.cz/
XCI
14.1.2. Historické fotografie Zdroj veškerých fotografií: vlastní archiv autorky
Obrázek 45: Rybník, 40. léta 20. st.
Obrázek 46: Pohled na břeh rybníka, alpinum, návrší s besídkou a hospodářskou část domu, r. 1934
XCII
Obrázek 47: Schody k horní besídce, 30. léta 20. st.
Obrázek 48: Chodník do zahrady podél břehu, napravo od cesty se nacházelo alpinum, 30. léta 20. st.
XCIII
Obrázek 49: Alpinum a jeho vrchol s besídkou porostlou rdesnem, r. 1934
Obrázek 50: Záhon pivoněk
XCIV
Obrázek 51: Pohled do zákoutí se smuteční vrbou, stříbrným smrkem a výsadbou růží
Obrázek 52: Užitková část zahrady, ovocné stromy, rybíz
XCV
14.1.3. Fotografie aktuálního stavu zahrady Autor veškerých fotografií aktuálního stavu zahrady je autorka práce
Obrázek 53: Aktuální podoba obytné části domu
Obrázek 54: Vstup do zahrady, v místě pův. horní besídky se dnes nachází garáž
XCVI
Obrázek 55: Na místě původního rybníku dnes stojí dvě novostavby
Obrázek 56: Pohled od vstupu do zahrady na bývalý břeh rybníka
XCVII
Obrázek 57: Tento svah byl dříve osázen jako alpinum
Obrázek 58: Na této ploše se místo užitkového záhonu původně nacházelo rosárium
XCVIII
Obrázek 59: Hlavní cesta směřující do sadu, dříve lemovaná trvalkovým záhonem, dnes je zahrada rozdělená mezi více vlastníků
Obrázek 60: Přibližně v místech původní dolní besídky stojí nový altán
XCIX
Obrázek 61: Pohled do ovocného sadu a na konec pozemku
Obrázek 62: Pohled ze svahu zpět do zahrady, dříve tyto zahrady fungovaly jako jeden celek
C
14.2. Obrazová dokumentace a stručný popis stávajícího stavu vybraných objektů zahrad z přelomu 19. a 20. století na území Brna 14.2.1. Zahrada pana Petra Daniela, Hlinky 142c Vila byla postavena v roce 1906 podle návrhu architekta Artura Eislera. Dochovala se originální situace domu s jednoduchým rozvržením zahrady, která pravděpodobně nebyla vybudována dle tohoto plánu. V roce 1921 vilu koupil dědeček současného majitele. Během 2. sv. války byl majetek rodiny zkonfiskován. V průběhu 20. století se vila fungovala i jako školka. Majetek byl majitelům vrácen v 90. letech jako jedna z prvních restitucí. Historická fotografie zachycuje vilu z období 20. let 20. století zachycuje předzahrádku vily. Na fotografii je zachycen okrasný bazén se střikem, výsadba růží a štěrkové cesty. Původní bazén se v zahradě dochoval až do dnešní doby. V pozadí fotografie lze částečně vidět také habitus Fagus sylvatica, který je pravděpodobně starší než samotná vila a jehož odhadované stáří je okolo dvou set let. Původně se na pozemku nacházel ještě jeden koupací bazén, který byl ale v průběhu vývoje zahrady zrušen. Do dnešních let se z dřevinných vegetačních prvků dochoval jen buk. Dokonce i vzrostlé douglasky nejsou původní, ale byly zde vysázeny v 60. letech. Nová úprava zahrady byla realizována podle návrhu Ing. Evy Wagnerové a vychází z původní podoby zahrady. Do zahrady jsou vneseny i prvky nové, které ale původní kompozici nijak nenarušují. Centrem kompozice je dlážděná tvarovaná plocha pod skalkou, která slouží k posezení ve stínu mohutného buku. Nová úprava zahrady je velmi citlivě řešena, protože nově vysázené rostliny korespondují se zahradami tehdejší doby. Historizující podobu dotvářejí některé dřeviny, jako magnolie, růže, rododendrony apod. V zadních částech zahrady se také nacházejí užitkové záhony. V nové úpravě byly obnoveny dvě magnolie a Pawlovnia tomentosa. Původně se na pozemku nacházel i krásný zástupce Liriodendron tulipifera a dva zástupci Betula pendula, které se bohužel do dnešní doby nedochovaly.
CI
Obrázek 63: Situace domu od Arthura Eislera, kolem r. 1905, soukromý archiv majitele
Obrázek 64: Historická fotografie z 20. let 20. st., soukromý archiv majitele
CII
Obrázek 65: Reprezentativní zástupce Fagus sylvatica s kruhovou lavicí kolem kmene
Obrázek 66: Pohled z ptačí perspektivy na jarní aspekt v zahradě, foto: Petr Daniel
CIII
Obrázek 67: Okrasný bazén v předzahrádce vily (20. léta 20. st.), foto: Petr Daniel
Obrázek 68: Pro tuto zahradu byl architektem navržen nový altán vycházející z historizujících prvků, foto: autor
CIV
14.2.2. Zahrada u vlastní vily Dušana Jurkoviče, Brno - Žabovřesky
Tato kapitola představuje pouze fotodokumentaci navštívené zahrady. Přesný popis objektu najdeme v samostatné kapitole 6.4. věnované Dušanu Jurkovičovi.
Obrázek 69: Celkový pohled na vilu ze zahrady, foto: autor
Obrázek 70: Paleta barev domu a vegetace, foto: autor
CV
Obrázek 71: Pohled na květnici, foto: autor
Obrázek 72: Pohled na terénní modelaci s výsadbou růží, foto: autor
CVI
Obrázek 73: Pergola, foto: autor
Obrázek 74: Ohraničení zahrady a ovocný sad, foto: autor
CVII
14.2.3. Zahrada Löw – Beerovy vily, Brno – Drobného Tato vila byla postavena mezi lety 1903 – 1904 pro Moritze Fuhrmanna, který později vilu prodal Alfredu Löw – Beerovi. Autor projektu bohužel není znám. K vile náležel i neobvykle rozlehlý pozemek, na jehož druhém konci byla později postavena slavná brněnská vila Tugendhat pro dceru Alfreda Löw - Beera Gretu. http://www.slavnevily.cz/vily/brno/lowbeerova-vila V blízkosti Löw – Beerovy vily vznikl secesní parter, který se částečně dochoval. Bohužel však dnešní podobu ovlivnila zanedbaná péče a přítomnost internátu ve vile. Z tohoto období pochází plastika ve stylu socialistického realismu a pingpongový stůl. Původní terén a koncepci pozemku narušila výstavba domku v sousedství a k němu přiléhající tenisový kurt, který je zasahuje na původní pozemek vily. Z původní podoby se dochoval broderiový parter z buxusu a bazén, který byl původně ozdoben dobovou plastikou. Zahrada je s interiérem propojena balkonem se vznosným secesním schodištěm a florálními ornamenty na zábradlí a fasádě domu. Formální parter zahrady postupně přechází v krajinářsky řešenou úpravu, která dříve propojovala pozemky obou vil. Dnes jsou vily od sebe odděleny oplocením. V zahradě se dochovalo mnoho původních dřevin jako například Tilia cordata, Quercus robur, Platanus hispanica, Taxus baccata, Corylus avellana, ale vlivem zanedbané péče vyžadují odborné ošetření. Bohužel na pozemku najdeme také velké množství náletu a nevhodný živý plot z Picea abies, vysázený v době přítomnosti internátu ve vile. Plánovaná rekonstrukce vily a zahrady by měla propojit zahrady obou slavných vil. Doufejme, že rekonstrukce přispěje k povznesení této hodnotné památky města Brna a že bude provedena citlivě vzhledem k umělecké hodnotě obou objektů a zajímavému rodinnému příběhu spojující obě vily.
CVIII
Obrázek 75: Pohled na vilu ze zahrady, foto: autor
Obrázek 76: Pohled z balkonu do zahrady, foto: Eva Wagnerová
CIX
Obrázek 77: Florální ornament na zábradlí terasy a schodiště, foto: autor
Obrázek 78: Pohled na parkovou úpravu Löw – Beerovy vily směrem k vile Tugendhat, foto: autor
CX
Obrázek 79: Pohled na vilu Tugendhat se zahradou z pozemku Löw – Beerovy vily
14.2.4. Zahrady u secesních vil v Brně, Hlinky č.p. 104, 106 a 108 Jedná se o zahrady u vil z konce 19. století, jejichž zahrady pocházejí ze stejného období. Domy v této lokalitě jsou propojeny sklepením, jejichž průduchy jsou dodnes v zahradách viditelné. Propojení sklepů sloužilo v této čtvrti jako zásobárna potravinami. Traduje se, že sklepením jezdily koňské povozy a zásobovaly domy produkty z místního pivovaru na Mendlově náměstí. Zahrady u těchto vil jsou v těsném sousedství. V minulosti byly zahrady pravděpodobně založeny v jednom období a byly propojeny parkovou úpravou. Bohužel však v průběhu let se jednotlivé zahrady oddělily a historická lokalita se začala necitlivě zaplňovat nákladnými stavbami za mnoho desítek milionů korun, které postrádají cit k historické lokalitě. Tyto stavby do okolí nezapadají a v okolí historických domů působí jako parazit svým nevhodným umístěním, tvarovým a materiálovým nesouladem se stavbami z konce19. a začátku 20. století. Nová výstavba měla vliv na novodobé úpravy zahrad, z důvodu odclonění výhledu na tuto architekturu.
CXI
Zahrada u vily.č.p. 104 Tuto vilu nechal postavit známý brněnský průmyslník Löw – Beer. Za války byla tato vila, podobně jako ostatní vily zkonfiskována. Od roku 1989 v domě sídlí soukromá firma a je pod ochranou památkové péče. K vile náleží zahrada z konce 19. století využívající pravděpodobně starší vzory. Zahrada byla před několika lety upravena podle návrhu brněnské architekty Ing. Evy Wagnerové. V zahradě jsou stále ještě patrné fragmenty původní podoby zahrady a několik původních dřevin. Kompozice zahrady je založena podle osové souměrnosti, jako to bylo běžné v tomto období. Mezi původní můžeme zařadit cestní síť, dlážděnou plochu, schodiště, terénní modelaci. Povrch cest však náleží novodobé úpravě. Na pozemku se nachází zděný altán, který byl v průběhu let pravděpodobně upraven a čeká na obnovení původní podoby. Zahrada je rozdělena na několik travnatých ploch, kde jsou dosazeny okrasné třešně. Ve středu zahrady vznikla kruhová výsadba travin k intimnímu posezení u ohniště. Dominantami zahrady jsou dvě vzrostlé lípy umístěné na hlavních osách zahrady. Pozemek je opticky ukončen výsadbou živého plotu z důvodu odclonění od sousední architektury. K původnímu pozemku náležela ještě zadní část, na které se dochoval původní koupací bazén.
Obrázek 80: Pohled na vilu ze zahrady, pozemek se směrem k vile svažuje, foto: autor
CXII
Obrázek 81: Pohled od vily do zahrady, původní upravený altán, foto: autor
Obrázek 82: Pohled na ohniště s výsadbou travin, foto: autor
CXIII
Obrázek 83: Pohled s původního konce pozemku, foto: autor
Obrázek 84: Koupací bazén z přelomu 19. a 20. st., foto: autor
CXIV
Zahrada u vily č.p. 106 Zahrada náleží v těsném sousedství zahrady u vily č.p. 104. Kompozice zahrady ani její dřevinná skladba se nedochovaly. Na pozemku ale zůstal původní okrasný bazén, který dříve ozdoben plastikou. V zahradě se nacházejí fragmenty původního ohraničení pozemku a dlažby. Původní podobu zahrady se nepodařilo zjistit.
Obrázek 85: Pohled na vilu, bazén, foto: autor
Obrázek 86: Okrasný bazén z přelomu 19. a 20. století, foto: autor
CXV
Obrázek 87: Ohraničení pozemku z přelomu 19. a 20. st., foto: autor
Obrázek 88: Pohled od vily na novou výstavbu jako příklad necitlivého použití materiálu, foto: autor
CXVI
Zahrada vily č.p. 108 Vila se zahradou je umístěna na vedlejším pozemku vily č.p. 106. Vila byla postavena na přelomu 19. a 20. století a dnes náleží pod ochranu památkové péče. Na pozemku převažuje výsadba jehličnatých a stálezelených rostlin, které jsou dnes přestárlé, ale je více než jisté, že vznikla později. Autorka práce odhaduje, že výsadba vznikla v 70. – 80. letech. Jak vypadala původní výsadba zahrady se nepodařilo zjistit. Na pozemku se nachází i několik starších jedinců, které by bylo možné považovat za původní, jedním z nich je jeden zástupce Picea abies a Tilia cordata. Nacházejí se spíše v zadní části zahrady a náležely k dřívější společné parkové úpravě ostatních vil. Většina jehličnatých a stálezelených dřevin jsou tak přerostlé, že zakrývají pohled na budovu téměř ze všech stran, proto nebylo možné vytvořit dobré fotografie. Za původní lze považovat terénní modelaci a architektonické prvky zahrady jako schodiště a zpevnění svahu. Jedná se o prakticky nedochovaný objekt zahradního umění. Autorka však kladně hodnotí genia loci této zahrady, který na návštěvníka dýchá atmosféru zapomenutých míst.
Obrázek 89: Pohled na boční průčelí, foto: autor
CXVII
Obrázek 90: Přední průčelí vily, foto: autor
Obrázek 91: Pohled z balkonu vily, foto: autor
CXVIII
Obrázek 92: Pohled od bočního průčelí vily, foto: autor
CXIX
Obrázek 93: Pohled od bočního průčelí napříč pozemkem, foto: autor
Obrázek 94, obrázek 33: Schodiště, zpevnění terénu
14.2.5. Zahrada paní Votavové, Brno – Zachova Zahrada náleží k vile postavené na počátku 20. století. Jedná se o novodobou úpravu zahrada, jejíž autorem je Ing. Eva Wagnerová. Původní podoba zahrady byla pouze užitková, po nové úpravě se ze zahrady stala zahrada spíše okrasnou. Autorka uvádí dokumentaci této zahrady jako jeden z možných přístupů navrhování zahrad k historickým objektům tohoto typu. Dům se nachází ve velmi těsné městské zástavbě, proto se jedná o zahradu velmi malých rozměrů. Zahrada je však řešena rafinovaně se smyslem pro detail. Předzahrádka vily je řešena velmi střízlivě, kvůli malým rozměrům je vysazená jen trávníkem s růžemi a stálezeleným živým plůtkem. Z ulice vedou do zahrady dva vstupy po obou stranách domu. Vstup napravo od vily je však architektonicky řešen formou dekorativní brány. Do zahrady se vstupuje po dlážděném chodníku z přírodního kamene lemovaného výsadbou kapradin. V zahradě je překonáván výškový terén pomocí teras. Na nižší terase se nachází bazén a od něj pokračuje chodník s loubím pro popínavé rostliny směrem k podzemní garáži. Výsadba zahrady je efektní v jarním období, protože je zde vysazeno mnoho kvetoucích keřů, stromů a trvalkové záhony. V bezprostřední blízkosti domu je umístěna již vzrostlá magnolie, která je jistě královnou celé CXX
zahrady. Z dalších kvetoucích dřevin je zde například Catalpa, Rhododendron. Fasáda domu je popnuta břečtanem a Parthenocissus tricuspidata.
Obrázek 95: Vstup do zahrady z ulice, foto: autor
Obrázek 96: Romantický vstup do zahrady s výsadbou kapradin, Pohled na štít domu s rašící magnolií foto: autor
CXXI
Obrázek 97: Pohled na pozemek, foto: autor
Obrázek 98: Pohled od bazénu směrem ke garáži, foto: autor
CXXII
