PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc
Židovská tématika v české literatuře 19. a 20. století Češi nemají rádi násilí, velkohubost a vyvyšování kohokoliv. Zůstali klidní v dobách nejprudšího šovinistického šílenství. A zachovali si tvář i v roce 2007, kdy byla na spadnutí antisemitská provokace ve výroční den „křišťálové noci“. Antisemitismus u nás nemá místo. Dokonce by se dalo mluvit o jakési mentální blízkosti mezi Čechy a Židy. Proč je vlastně pro českého čtenáře tak přitažlivá židovská tématika? Na to nelze dát jednoznačnou odpověď a já samozřejmě nemohu aspirovat na postavení znalce této oblasti. Ostatně, česká veřejnost má dnes už k dispozici souhrnná díla, Alexej Mikulášek poskytl dokonce i slovníkovou příručku. Jsou tu specializovaná pracoviště, jako je Židovské muzeum. Ale jako čtenář literatury mám určitý názor a ten bych chtěl v tomto textu vyjádřit. Myslím si, že spojujícím faktorem je nesamozřejmost existence obou společenství. Židé byli po veškerou dobu svých dějin pod tlakem velmocí a po svém rozptýlení po celém světě byli podrobeni zvláštnímu režimu a útlaku. Také Češi čelili mocným sousedům a hrozba politického podřízení často šla ruku v ruce se sociálním útlakem. Této nesamozřejmosti vlastních životních podmínek vděčí specifický humor Čechů i Židů za svůj svéráz. Je to humor těch, kteří se smíchem osvobozovali k tomu, aby mohli narovnat svá záda. Druhým okruhem je zkušenost nacistické represe, obě společenství se ocitla pro Hitlerův režim v kategorii nežádoucích. Z 360 000 obyvatel Československa, kteří svým životem vykoupili naši svobodu, bylo 77 297 židovského původu. Jejich jména můžeme číst na desce Pinkasovy synagógy. Židé nepřijímali svou situaci trpně, jako nezměnitelný úděl. Mnoho z nich například působilo v zahraničních jednotkách. Ve Svobodově sboru bylo velké množství vojáků vzešlých z židovského prostředí, jak dokumentuje v jedné studii Erich Kulka. Tato specifická zkušenost se stala námětem řady děl, z nichž některá získala i mezinárodní ohlas a ocenění. V devatenáctém století je židovská tématika zastoupena v české literatuře málo, ojediněle se vyskytují židovské postavy v divadelních hrách a románech klasických autorů, jako je Josef Kajetán Tyl nebo Jan Nepomuk Štěpánek. Ve Štěpánkově hře „Čech a Němec“ je například postava Žida Árona; hra byla s velkým úspěchem hrána po nástupu Hitlera v Německu v roce 1934 v pražském Stavovském divadle. Ale velký čas vstupu židovských témat do české literatury nastal ve dvacátém století. Vojtěch Rakous dokázal české publikum pobavit knihou „Modche a Rézi“, která už předjímala některé rysy Poláčkova vypravěčství. Světový význam měla německy psaná židovská literatura. Do tohoto okruhu patřili lidé jako Franz Kafka, Franz Werfel a Max Brod. O atmosféře této doby svědčí Brodova kniha „Život plný bojů“ (Praha 1966). Brod například pomohl cestě Janáčkovy hudby do světa. S výjimkou „Výletů pana Broučka“ (kvůli jedné pasáži, která byla v rozporu s Brodovým pacifismem) přeložil libreta všech Janáčkových oper. Referoval pravidelně o české kultuře v německých novinách a časopisech a tím jí pomáhal získat větší ohlas ve světě. Podobně se díky překladům Rudolfa Fuchse do němčiny v zahraničí proslavila poezie Petra Bezruče. I Kafka se cítil vřazený do českého prostředí, zejména byl spjat s Prahou. Jeho nejoblíbenějším literárním dílem, tolik kontrastujícím nesvětem jeho vlastních textů byla „Babička“ Boženy Němcové. Na tento aspekt by se při úvahách o židovské složce ve vývoji české kultury nemělo zapomínat, neměl by se opomíjet.
1|Stránka
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc
Židovská tématika v české literatuře 19. a 20. století Velkým mezníkem, jak už jsem napsal, byla zkušenost druhé světové války. Výsledkem byla ohromná úroda skvělých literárních děl Jiří Weil (1900-1959) se proslavil svým kritickým líčením poměrů v Sovětském svazu (Moskva – hranice, Dřevěná lžíce), ale jeho autobiografický román „Život s hvězdou“ má pro naše téma zásadní význam. Líčí životní příběh židovského intelektuála, který odmítl nastoupit do transportu a odešel do ilegality. Dílo je silné svým psychologickým záběrem a pasážemi vzpomínek a úvah. Velkým prozaikem byl také Norbert Frýd (1913-1976), který byl vězněn v Terezíně, v Osvětimi a Dachau. Vrcholem jeho tvorba je patrně „Krabice živých“. Je to autobiografický román, kde se popisuje prostředí koncentračního tábora Gigling. Vězni budují továrnu na zbraně a zažívají naprosto nelidské zacházení. Z této zkušenosti se začíná rodit odboj proti nacistům. Filmový režisér Zdeněk Roubíček jako pomocný písař vede kartotéku vězňů a mnohé zachraňuje před jistou smrtí. Silně je ovlivněn židovskou tématikou také Ladislav Fuks (1923-1994). „Pan Theodor Mundstock“ líčí příběh pražského Žida, kterého nacisté změní v metaře. Ten se začne zaobírat všemi možnými situacemi, analyzovat je připravovat se na smrt. Setkává se se stínem (Mon), což je oddělená část jeho vlastního nitra. S ním vede dialogy, podobně jako se slepicí ve vlastním bytě. Mísí se chaoticky různé dojmy, zážitky, úvahy, nálady. V intenzitě tragického prožitku sestupuje až na dno zkušenosti se smrtí. Vrací se v mysli před druhou světovou válku, kdy žil normálně, než se propadl do nadvlády absurdity. Fuksův román měl velkou odezvu a byl vydán v sedmnácti zemích. „Spalovač mrtvol“, který se dočkal vynikajícího filmového zpracování, uvedl do literatury specifickou podobu horou. Psychopat Karel Kopfkingl se z krematoria stal až udavačem a vrahem, který slouží nacistům, nakonec i jako člen NSDAP. Zavrhne svou židovskou manželku a špehuje a udává Židy. Zabije svou manželku i děti, které jsou smíšené krve. „Mí černovlasí bratři“ mají autobiografický ráz. Jsou to vzpomínky na pět gymnasijních spolužáků a tři z nich byli Židé. Z války čerpal látku i pro „Obraz Martina Blaskowitze“. Méně významné pro náš okruh problémů je povídková kniha „Smrt morčete“. Arnošt Lustig (narodil se 1926) prošel terezínským ghettem a koncentračními tábory Buchenwald a Osvětim. Jeho prózy s židovskou tématikou jsou opřeny o tyto vlastní zážitky. Prvními pokusy v padesátých a začínajících šedesátých letech byly publikace „Noc a naděje“ a „Démanty“. „Dita Saxová“ přináší neobvyklý příběh dívky, která přežije koncentrační tábor, ale po návratu ji čeká zklamání, protože to, co očekávala, se nenaplňuje. „Miláček“ je zasazen do rámce izraelsko-arabského střetu po druhé světové válce. „Nemilovaná“ je šokující historie prostitutky v terezínském ghettu. V šedesátých letech se výrazně diskutovala i jeho kratší próza „Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou“, která vychází ze dvou skutečných událostí, které autor ve svém příběhu skloubil. Propojil jak tragédii dvaceti amerických obchodníků židovského původu, kteří do Ameriky emigrovali už před válkou. Němci je zajali a Bedřich Brenske má za úkol z nich vymámit co nejvíce peněz. Ke skupině se přičlení mladá a krásná Kateřina Horowitzová, která ale, když zjistí, že z pasti neuniknou, zastřelí dva vojáky. Brenske ji a její přátele sice zabije, ale Kateřina si svým činem vydobyla znovu lidskou důstojnost. Arnošt Lustig emigroval z Československa po roce 1968 a vrátil se až po polistopadových změnách. Ve světě je v oboru literatury o holocaustu chápán jako jeden z nejvýraznějších autorů.
2|Stránka
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc
Židovská tématika v české literatuře 19. a 20. století Židovské problematiky se dotýká také Karel Ptáčník (narozen roku 1921), který románově ztvárnil vlastní generační zkušenost nuceně nasazených v Německu. Láska českého chlapce Honzíka a Němky Käthe je osou příběhu. Lidé, kteří žijí ve stálém ohrožení života postupně projevují své charaktery. Jan Otčenášek (1924-1979) se židovské problematiky dotkl především v novele „Romeo, Julie a tma“. Tento příběh z doby heydrichiády přináší poetické vylíčení lásky studenta Pavla (najdeme ho ještě v románu „Kulhavý Orfeus“, který byl dobově vnímán jako polemický protipól Škvoreckého „Zbabělců“) a židovské dívky Ester. Shakespearovské názvuky, skvělé literární zpracování a přesvědčivý příběh způsobily, že Otčenáškova útlá knížka vyvolala obdiv i tak velkého literáta, jako byl francouzský spisovatel Louis Aragon. Pavel byl synem chudého krejčího a Ester odmítla nastoupit transport do Terezína. Po náhodném setkání v parku ukryje Pavel Ester v malé místnůstce vedle otcovy krejčovské dílny. Pavel ji navštěvuje v jejím úplném osamění. Oba si plánují budoucnost po válce, postupně se sblíží. Do toho ale znovu pronikne válka s terorem v době po atentátu na Hendricha. Rejsek, který podporuje nacisty, Ester odhalí. Ta už nevydrží psychický tlak, uteče z úkrytu a pronásledovatelé z gestapa ji zastřelí. Zachránila tím ovšem život Pavlovi a jeho rodině: za ukrývání hledaných Židů hrozilo všem zastřelení. Jediný, kdo o smrti Ester věděl, pomocník Čepek, se postaral, aby se Pavel nikdy o této tragédii nedozvěděl. Nádherné prózy psal i Ota Pavel (původním jménem Ota Popper, 1930-1973). Celý život prožíval vliv, který na něj měl otec Leo, který mu vštípil lásku k přírodě, k vodě, rybám, ke zvířatům. Jak otec Leo, tak i bratři Hugo a Jiří přežili koncentrační tábor a po válce se vrátili k rodině. Ota žil během války sám s maminkou. Jeho život sportovního redaktora narušila psychická choroba, která propukla na zimních olympijských hrách 1964. Právě dusné prožitky nemoci vedly Pavla k tomu, aby se vracel ve vzpomínkách v milované Berounce, k zážitkům s rodinou a panem Karlem Proškem. Z krásné knížky mé sestřenky, Jaroslavy Pechové, vím, jak úzký vztah k tomuto koutu české země měl. Svět jeho dětství a války ožívá ve „Smrti krásných srnců“ z roku 1972 a v knížce „Jak jsem potkal ryby“ (1974). Povídku „Smrt krásných srnců“ zfilmoval režisér Karel Kachyňa (1994) a „Jak jsem potkal ryby“ filmový tvůrce roku 1980. Eduard Petiška (1924-1987) není jenom autorem mých oblíbených zpracování starých řeckých bájí a pověstí. Stejně působivá je i jeho kniha „Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze Staré Prahy“. Vystupuje tu vedle Golema i rabín Löw, jehož rozum si poradí s každou potíží. Nově byla Petiškova kniha s úspěchem a pěkné úpravě vydána v roce 2002. Z židovské tématiky čerpají výrazně i práce (počínaje už prvotinou „Sen o mém otci“) Karola Efraima Sidona (narozen 1942), který je dlouhodobým představitelem pražské židovské obce, k judaismu přestoupil v roce 1978 a roku 1983 emigroval do Německa, kde se věnoval studiím judaismu a následně tato studia prohloubil v Jeruzalémě. Nakonec jsem si ponechal dva autory, kteří mne zaujali nejvíce. Prvním je Karel Poláček (18921944). Pocházel z maloměstského prostředí v Rychnově nad Kněžnou, ale už od 15 let žil v Praze. Do roku 1939 se věnoval (po nezavršených právnických studiích) novinářské práci. Byl židovského původu a nakonec se stal obětí nacistického pronásledování. V roce 1943 byl odvlečen do Terezína a po transportu do Osvětimi 19. 10. 1944 v plynové komoře ztratil život. Česká literatura v něm ztratila úžasný a neopakovatelný talent. Naplnil Vančurovu myšlenku, že humor není smáti se, ale lépe věděti. Jeho humor je bohatý a neuvěřitelně chytrý. Jeden z prvních do české literatury vnesl fenomén hry. Jako příznivec her a sportu rozumím jeho zaujetí hrou. Hra je pro moderního člověka svět, kam lidé vnášejí svůj řád, pořádek,
3|Stránka
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc
Židovská tématika v české literatuře 19. a 20. století kterému sami mohou rozumět. Je to místo svobody volby ve světě, který se našemu pochopení stále více vymyká. Naší problematiky se dotýkají především „Židovské anekdoty“ a slavná kniha „Muži v offsidu“ z roku 1931. Známe sice úspěšné filmové zpracování z předválečné doby, ale kniha je mnohem, mnohem lepší. Příběhy pana Načeradce, Habáska zasazené do Žižkova, srší vtipem a úžasnou představivostí. Přes veškerý vodopád humoru se do textu přece jen vkrádá – tu a tam – pocit nejistoty, že mohou přijít i horší časy. V Poláčkovi se tradice českého a židovského humoru skvěle protnuly. Speciálně bych se chtěl věnovat životu a dílu Jana Martince (7. 12. 1915-29. 8. 1995), nejen proto, že v roce 2005 měl dvojí výročí. Je to neprávem opomíjený autor, kterého jsem zažil jako svého přítele. Narodil se jako Martin Reach v Praze v rodině, kde otec prý pocházel z rodu rabína Löwa a maminka údajně z rodiny kancléře Bismarcka. Byl pokřtěn jako luterán a měl unikátní zkušenost. Němci ho mezi sebe nepřijímali, protože není Němec, i když německy mluvil a psal lépe než česky. Čechům vadilo, že není Čech, Židům zase, že není stoprocentní Žid. A tak se dal v mládí ke komunistům, kteří se tenkrát ještě neptali, odkud kdo je a jakého je původu. Byl to malý, velice výbušný člověk. Musil užívat berle, ale to mu nic neubíralo na životní energii. Svou řeč doprovázel gesty rukou. Ty byly snad ještě naléhavější a výmluvnější než jeho slova. Dívám-li se na jeho fotografie, cítím z jeho očí naivitu, ale i chytrost. Když jsem ho poznal, byl už starý, ale jako by měl stále dětskou duši. Nadával jsem, že strašně kouří. Věděl jsem, že mu to škodí. A přece jsem mu vše odpouštěl. Měl strašnou, konfliktní povahu, ale zároveň odzbrojující smysl pro humor a byl vynikající vypravěč. Přesto ale tvrdil, že on si v zásadě nic nevymýšlí, že jen čerpá z toho, co sám prožil. Dlouhá léta se jeho díla nesměla vydávat. Byla to další ze série absurdit Martincova života, která začala už jeho narozením do německo-židovské rodiny, z níž vzešel český spisovatel a velký vypravěč příběhů. Martinec se totiž stal Čechem nikoli zrozením, ale volbou. Po roce 1949 měl jako voják západní armády velké potíže, střídal podřadná zaměstnání, ale v po roce 1956 se mu už vedlo přece jen lépe. V šedesátých létech napsal nejlepší práce („Bastard“ a „Potkal Kohn Rabinoviče“, obojí 1968). Poté, co dostal vyznamenání za práci v kultuře, byly jeho práce z knihoven vyřazeny. Byly nepohodlné svou pravdivostí o století, o kterém Martinec mluvil ironicky jako „bohužel tak velkém století“. Neboť v dobách převratů se sice historie dává na pochod, ale lidem se v nich obtížně žije. Rozhodl se svobodně pro češství. Mohl tedy – díky tomuto odstupu – lépe než jiní vnímat jeho slabé i silné stránky. Jeho knížky jsou bytostně české, tak jako knihy Karla Poláčka. Jeho zlidšťující humor, s nímž se zmocňoval každé látky, byl laskavý. Humor není škleb, ale převaha, lepší vědění, jak vyčetl ze svého milovaného Vančury. Kdosi nazval „Bastarda“ komunistickým „Švejkem“. Je to pravda jen částečně. Ale v obou případech je osou díla střet s mocí, která se odcizila lidem, která má tendenci žít svým vlastním životem. Lidé začátku dvacátého století věřili, že pokrok, opřený o vědu a techniku povede k zářivé budoucnosti. Válka tuto víru rozbila. Lidé zneužili vědu a techniku. Ztratila se víra v řád, už nebyl žádný bezpečný přístav. Dvacáté století byla doba konfliktů, úzkosti, zoufalství a nejistoty. Miliony životů byly 4|Stránka
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc
Židovská tématika v české literatuře 19. a 20. století zmařeny. Marně se ptal Stanislav Kostka Neumann: „Ach, kde je svět, kde malost nebyla by vinou a člověk otrokem člověka?!“ Proto Jan Martinec hledal novou půdu, kde by se mohl s jistotou postavit a čelit výzvám doby v komunistickém hnutí. Z důvodů, kterých jsem mluvil. Byl člověk ze společenského rozmezí. A v jeho životě se rozmezí vracelo znovu a znovu a protiklady se přelévaly úplně nečekaně jeden v druhý. Jako kdyby vlastně patřily k sobě, tvořily nějakou jednotu v hloubce. Vím, že byl tělem duší divadelník. Miloval divadlo, které mu pomáhalo rozumět složité době. V hrách často dochází k výměně pozic. A ve dvacátém století se to stávalo tak často, že Martinec nazval svou knihu vzpomínek a úvah „Nejlepší dramatik je život“ (posmrtně 2004). Možné a nemožné častokrát splývá. A lidé ztrácejí možnost rozumět vlastním životům. Jediné, co zbývá, je schopnost bojovat o vlastní důstojnost. Martincův hrdina proto musí jít hlavou proti zdi. Román vyšel podruhé v roce 1991. Ovšem bez třetího dílu, který pojednává s ironickým odstupem o době padesátých let. Zkrácení nezavinila cenzura, ale pro změnu ekonomické důvody. Škoda toho, ve třetím dílu je věčný smolař blízko toho, aby dospěl k poznání, že „dějiny“ nebudou nepřátelské vůči lidem tehdy, když budou jako lidový humor. Že porostou zdola, stejně jako lidový humor, který se stále obměňuje, je v každé chvíli nový, i když pojednává o stále stejných zájmech a tužbách lidí. Mám rád židovské anekdoty. Mimochodem, jednou se mi s údivem svěřila dcera, že v jednom souhrnu židovského humoru úplně nečekaně našla i naše rodinné jméno, ačkoliv o žádných židovských kořenech v rodině nevíme, Martincova kniha „Potkal Kohn Rabinoviče“ byla tak výrazná, že byla, stejně jako „Bastard“ přeložena do němčiny. A se stejným úspěchem. Je tu odstup vůči všem pokusům vtěsnat lidský život do nějakých svěracích kazajek předem daných názorů na svět. V Martincově pojetí humor osvobozuje a dává sílu, jak naznačuje i ve svém vlastním úvodu. Po novém uveřejnění v roce 1992 byla kniha inspirací pro úspěšný televizní seriál a byla také zpracována jako audiokazeta. Režisér Jiří Menzel projevil zájem natočit „Bastarda“ jako film. Martinec se toho už nedočkal. Věřil i ve své posmrtně vydané knize, že život stojí za to žít i v době stojatých vod, i v době otřesů a krizí. Psal i úspěšné divadelní hry, kritické studie a stati (řadu z nich i v Německu, například o divadelním umění Bertolta Brechta), ale je škoda, že stranou zájmu je stále „Útěk před žlutou hvězdou“ (1963, společně s Karlem Friedrichem) a Bloudění v kruhu (1965, s Karlem Friedrichem). Byl i vynikajícím překladatelem z němčiny (Wallraff, Corinth, Brecht atd.). Mně osobně je líto, že odešel tak brzy. Možná, že právě teď by se mi jeho životní moudrost hodila.
5|Stránka
