Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura. Srovnání memoárů Václava Černého a Jaroslava Seiferta: obraz Františka Halase

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Vladimíra Váňová

Srovnání memoárů Václava Černého a Jaroslava Seiferta: obraz Františka Halase Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.

2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………… Podpis autora práce 2

„Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálkou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy.“1 1

F. HALAS. Já se tam vrátím. 1. vyd. Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě, 1956, str. 18 3

Děkuji doc. PhDr. Jiřímu Kudrnáčovi, CSc. za odborné vedení mé bakalářské práce, cenné rady a připomínky. 4

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 7 Vymezení memoárové literatury............................................................................................................. 7 Specifika memoárové literatury .......................................................................................................... 7 Dokument doby – dokument o době .................................................................................................. 9 Fiktivnost, případně stupeň fiktivnosti memoáru ............................................................................. 15 Memoár jako lék na čtenáře unavené románem .............................................................................. 17 Vybraná specifika memoáru .............................................................................................................. 18 František Halas ...................................................................................................................................... 19 Dva Halasové - či jeden, ovšem jinak nazíraný? ................................................................................ 19 František Halas očima Václava Černého ............................................................................................ 20 První střípek vzpomínek .................................................................................................................... 21 Černého reflexe let 1938 – 1945 ....................................................................................................... 24 Odbojová činnost .......................................................................................................................... 25 Osudy v poválečné době ................................................................................................................... 29 František Halas a totalitní režim .................................................................................................... 32 V zajetí strachu .............................................................................................................................. 34 „V té tmě však hřměla jenom tma…“ ................................................................................................ 39 „Nelze ukládat básníkovi, jakými problémy se má zabývat.“ ........................................................ 41 Zmizelý Černý v projekci doby Jaroslava Seiferta .......................................................................... 46 Shodné a rozdílné prvky v memoárech Jaroslava Seiferta a Václava Černého na základě vnímání Františka Halase .................................................................................................................................... 47 Recepce ................................................................................................................................................. 51 Závěr ...................................................................................................................................................... 62 Použitá literatura ................................................................................................................................... 69 Primární literatura ............................................................................................................................. 69 Sekundární literatura......................................................................................................................... 69 5

Přílohy.................................................................................................................................................... 76 Kondolence Václava Černého a jeho ženy ..................................................................................... 76 Článek Václava Černého v Kritickém měsíčníku ............................................................................ 76

6

Úvod Ve své bakalářské diplomové práci se zabývám porovnáním obrovského mnoţství různorodého materiálu, který v sobě skrývají Paměti Václava Černého, a křehké mozaiky vzpomínek, kterou ve svých memoárech Všecky krásy světa skládá Jaroslav Seifert; v rámci obou významných děl české vzpomínkové produkce sleduji ţivotní cesty i osudy díla Františka Halase, který má v pamětech obou autorů tak význačné místo, ţe jsem se rozhodla zvolit právě jeho jako strategický bod svého literárněvědného bádání. Ve své práci věnuji pozornost taktéţ vymezení memoárové literatury, jejím specifikům a především jejich odrazu v rámci obou děl, ale rovněţ recepci obou děl.

Vymezení memoárové literatury Ve snaze o literárněvědné srovnání dvou tak hodnotných a významných děl hraje důleţitou roli taktéţ jejich ţánr, respektive uplatnění jeho kritérií, či spíše zápas s nimi, proto bychom se rádi mimo jiné zaměřili na tento aspekt a pokusili se na základě odborné literatury definovat memoár, poté vytknout rysy, které určitým způsobem naplňují, či narušují jeho charakteristiku, sledovat, jak s daným ţánrem pracuje Václav Černý i Jaroslav Seifert, a posléze jejich dílo porovnat. Ve své definici memoárové literatury vycházíme především z publikace Vlastimila Válka K specifičnosti memoárové literatury, ve které se autor opírá o neuvěřitelné mnoţství zdrojů týkajících se memoárové literatury, díky nimţ mohly být tyto úvahy ještě rozšířeny.

Specifika memoárové literatury Memoárová produkce přinášela jiţ od doby svého zrodu, jejţ můţeme v rámci české literatury a typu memoáru, který sledujeme, datovat do 16. či 17. století, velké mnoţství poměrně zajímavých prací; 20. století však znamená pro ţánr memoárové literatury obrovský nástup na literární i kulturní scénu. „S rozvojem této produkce (a vůbec s rozvojem literatury faktu) vzrůstala i pozornost literární vědy věnovaná memoárovému ţánru. Zejména v posledních letech se poněkud rozmnoţila odborná literatura vyrovnávající se s tímto okruhem 7

písemnictví.“2 Memoárová literatura je tedy povaţována za součást dokumentární literatury, L. A. Levickij3 ji ve svém díle řadí do stejné kategorie jako historickou prózu, odborné bibliografie či dokumentárně-historické črty. „Literární věda se nejčastěji zabývala jakýmsi ‚středním pásmem‘ slovesné tvorby a opomíjela, řečeno s Karlem Čapkem, ‚okraj literatury‘ personifikovaný satyrem Marsyasem. Dnes se tomuto ‚okraji‘ věnuje ve světě a dílem i u nás nebývalá pozornost: studie o dětské, triviální a insitní literatuře jiţ zdaleka nejsou výjimkou.“ 4 Ve svých úvahách nad specifiky memoáru zdůrazňuje V. Válek rovněţ „poměrně úzký vztah k jiným oblastem literatury,“5 který memoáry bezesporu mají, zejména k literatuře umělecké. Tentýţ názor reprezentuje také práce Josefa Hrabáka, jenţ ve své Poetice (1973) zaznamenává memoár v kapitole „Publicistika a literatura věcná“ a řadí ho k přechodným útvarům mezi literaturou krásnou a věcnou; postihuje tak charakter memoáru stojícího spíše na hranách jednotlivých ţánrů neţ v jejich středu. V. Válek charakterizuje memoárovou literaturu jako soubor děl, která zachycují autorovy vzpomínky na skutečně proţitou minulost, tedy na události, kterých se účastnil, viděl je či byl přítomen jako svědek, přičemţ události popsané ve vzpomínkách musejí být nutně pravdivé, nesmí se jednat o fikci či konstrukt.6 Zatímco V. Černý se snaţí pohlíţet na události s odstupem a popisovat je jako nezaujatý svědek (dokonce i on sám figuruje ve výčtech jmen osobností, které se účastnily významných událostí), můţeme u J. Seiferta najít větší mnoţství odkazů na to, ţe se jedná o čistě subjektivní pohled autora, a tak líčené události mohou nabývat v podání dalších svědků úplně jiných rozměrů. Ačkoli se na první pohled zdá, ţe V. Černý zachycuje události objektivně a věcně, můţeme si v jeho díle najít mnohé děje a příběhy, které jsou jejich dalšími účastníky popisovány poněkud jinak. Určitá míry rozladění mezi historickou realitou a jejím úzce subjektivně zpracovaným memoárovým podáním je ale rovněţ jedním ze znaků pamětí, se kterým musí čtenář u tohoto ţánru nutně 2

V. VÁLEK. K specifičnosti memoárové literatury. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984. (Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Filozofická fakulta; 254), str. 7 3

L. A. LEVICKIJ. Memuary, VYDAVATELSTVO, 1967. str. 759 4

kratkaja

literaturnaja

enciklopedija.

Díl

4.

Moskva:

I. POSPÍŠIL. Zasvěcená studie o memoárech. In: Česká literatura. Roč. 34, č. 1. 1986, str. 93

5


Tamtéţ, str. 11 8

počítat. L. Lederbuchová se domnívá, ţe memoáry „nemohou plnit důsledně funkci pramene historických poznatků, více neţ o společenských událostech vypovídají o tom, jak je autorská osobnost (popř. její generace) proţívala a hodnotila, v tomto smyslu jsou především svědectvím o hodnotovém systému autora a atmosféře minulých dob.“7 V. Černý touţí svým dílem plně zastoupit prameny historických poznatků, zatímco J. Seifert neprojevuje potřebu zachytit historickou skutečnost etapy svého ţivota v celkovém přehledu, ale vybírá útrţky událostí a věnuje se spíše jednotlivým příběhům, jejichţ prostřednictvím získává čtenář obraz o celku, zatímco V. Černý postupuje spíše od celku k jednotlivostem.

Dokument doby – dokument o době Vzpomínky jsou tedy „svou podstatou vţdy jistým dokumentem doby či o době,“8 přičemţ interpretace proţitých událostí můţe být velmi různá a jiţ v tomto bodě naráţí ţánr na celou řadu problémů. „V zásadě lze pozorovat dva hlavní typy pisatelova postoje ke skutečnosti zachycované v memoárech: Jedni pamětníci popisují události vědomě subjektivně podle altenbergovské zásady ‚wie ich es sehe‘ 9(podtrhl V.V.), druzí se snaţí zobrazit uplynulé děje z relativně objektivnějšího stanoviska – jejich memoáry by mohly nést podtitul ‚jak to ve skutečnosti bylo‘; ovšem i zde proniká do výkladu faktů subjektivní interpretace, daná přímou bezprostřední účastí a zainteresovaností autora-hrdiny memoárů na zobrazovaných dějích. Jde tedy jednak o svědectví o sobě, jednak o svědectví o době.“10 Podle Jána Poliaka je memoár reprezentován „zreťazením reálnych faktov, údajov, informácií, pričom spôsob

7

L. LEDERBUCHOVÁ. Průvodce literárním dílem : výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství H& H, 2002. ISBN 80-7319-020-6, str. 219 8


Petr Altenberg (1859-1919) Wie ich es sehe (1896). P. Altenberg je významným představitelem vídeňské bohémy přelomu 19. a 20. století, který se věnoval tvorbě povídek i básní, v nichţ detailně zpracoval prostá témata; autor, který sleduje jemné záchvěvy ţivota, momentky i chvilkové záţitky, je spjat především s hlavní rakouskou metropolí, v níţ proţil celý ţivot a která našla své specifické místo i v jeho díle. 10


zreťazenia je podmienený predovšetkým autorovým postojom k faktom, ich interpretáciou.“11 V oblasti vzpomínkové literatury rozlišuje Poliak knihy čistě faktografické, snaţící se díky systematickému výčtu faktů podat objektivní svědectví, a vzpomínky, „do ktorých autori vloţili celú váhu svojej umeleckej osobnosti a výrazovej individuality,“12 jedná se tak o umělecký memoár. Poliak dále zdůrazňuje, ţe opravdové memoárové dílo staví především na faktech uloţených v paměti jejich tvůrce, která jsou zároveň osvěţována a doplňována studiem pramenného materiálu, skutečný memoár by tak podle Poliaka neměl fakta konstruovat, ale rekonstruovat.13 Autor si rovněţ uvědomuje subjektivnost memoárů a mezerovitost lidské paměti (vědomou i nevědomou), jelikoţ uvádí, ţe zamlčování, zatajování či překrucování nepříjemných a zdůraznění příjemných faktů zbavuje memoárovou literaturu jejího největšího přínosu, tedy svědecké hodnověrnosti pramenící z maximální snahy o upřímnost a hledání pravdy.14 Nejdůleţitějšími rysy, které ve své práci Poliak vyzvedl, jsou podle V. Válka faktografičnost, svědeckost, non-fiktivnost a subjektivnost.15 L. Lederbuchová dodává, ţe autor zpracovává vzpomínky na vlastní ţivot „s různou mírou umělecké stylizace – ta se projevuje především ve výběru a hodnocení ţivotních zkušeností v časovém odstupu při pohledu zpět…“16 Zatímco V. Černý se stylizuje do role objektivního pozorovatele událostí, který i sám sebe sleduje jako jednu z figurek kulturní historie národa, vidí J. Seifert sebe samotného jako osobnost mnoha rolí (chudého chlapce s nevšedním ţivotem, básníka, člověka s válečnou zkušeností i přítele omlouvajícího se za všechny chyby a omyly svého ţivota) – v případě obou autorů se ovšem do jisté míry jedná o stylizaci. Autoři Encyklopedie literárních ţánrů dodávají, ţe jedním z klíčových prvků vzpomínkové literatury

11

J. POLIAK. Podoby a premeny literatúry pre mládeţ. Bratislava, 1970. Edice Otázky detskej literatúry, oddíl Memoáre, cestopisy, reportáţe, publicistika, str. 316 12

Tamtéţ, str. 316 - 317

13

Tamtéţ, str. 316 - 317

14

Tamtéţ, str. 320

15


L. LEDERBUCHOVÁ. Průvodce literárním dílem : výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství H& H, 2002. ISBN 80-7319-020-6, str. 219 10

je i „snaha představit sama sebe, zřetel k obraně vlastního ţivota“17 V. Černý zachycuje sám sebe jako člověka rozhodujícího se v kaţdé situaci a za jakýchkoli podmínek „jediným správným způsobem“, kritikovo vidění reality je zúţeno poněkud jednostranným vnímáním vlastní osobnosti; tato míra sebejistoty však můţe být vysvětlována i jako autostylizace či snaha ospravedlnit vlastní jednání – s tím souvisí i velká potřeba kritika vydat objektivní svědectví, za kterým se ovšem skrývá subjektivní obrana ţivota. Petr A. Bílek, zabývající se především deníkovou formou vzpomínek, poznamenává: „[…] ve vztahu k sebeprezentaci je autor nevinný jak to lilium, čistý, oproštěný od sebe-koncipování, tedy od autostylizace, v níţ se mimotextové ‚já‘ stává textovým ‚on‘[…]“18 a poukazuje tak na velmi sloţité postavení autora vzpomínkové literatury. Paradoxností spojení subjektivní konfese autora vzpomínek spojené s jeho hodnocením událostí a „pravdivého“ zobrazení skutečnosti, informační nasycenosti a dokumentárnosti se zabývá i J. Hoffmannová, která nachází i jiné „paradoxy“ memoárové literatury: „[…] paradoxní spojení - intencionality a neintencionality: tedy na jedné straně autenticity, spontánního zaznamenávání ţivotních událostí, a na druhé straně nikoli uţ nezáměrné stylizace, literárnosti v těchto textech.“19 V textech J. Seiferta se podle mého názoru nachází větší mnoţství spontánně psaných pasáţí, ačkoli rozhodně nechybí stylizace (autor sám sebe staví do pozice správného a adekvátně jednajícího člověka; kdyţ se omlouvá, tak pouze za drobnosti, nikoli za záleţitosti závaţné); V. Černý pracuje s velmi propracovaným, stylizovaným textem, přes který občas můţeme vidět záblesky spontánnosti a konfese. Autorka ve své práci rozebírá otázku syntetičnosti materiálu vzpomínkové literatury – zajímá ji, zda se jedná o jeden text či o více textů.20 U Jaroslava Seiferta vidíme jednoznačně mnoho nesourodých, ale vzájemně spojených textů, zatímco Paměti V. Černého se prezentují jako jednolitý celek. J. Hoffmannová21 se rovněţ zabývá

17

H. KUPCOVÁ. Paměti. In: D. MOCNÁ, J. PETERKA a kol. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X, str. 436 18

P. A. BÍLEK. Moţnosti „Já“: Autenticita, autobiografie, autor(ský obraz). Tvar, 1996, roč. 7, č. 14,

str. 8 19

J. HOFFMANNOVÁ. Paradoxy deníkové a memoárové literatury. Tvar, 1995, roč. 6, č. 20, str. 1

20

Tamtéţ, str. 4

21

Tamtéţ, str. 4 11

„střídáním kódů“, tedy častými přechody nízkého a vysokého stylu či pokleslých22 a vznosných témat, které můţeme velmi dobře pozorovat u J. Seiferta, zatímco u V. Černého se jedná o záleţitost spíše výjimečnou. Dalším klíčovým prvkem pamětí je podle Encyklopedie literárních ţánrů rovněţ určitá selektivita (autor vţdy uvádí výběr ze zachycovaných reálií, vytváří vlastní narační vzorec jednání, nepřímý autoportrét).23 Zatímco V. Černý tento bod zásadně vyvrací, snaţí se, aby jeho paměti působily takovým dojmem, ţe zachycují v chronologickém pořadí všechny závaţné události, a pod rouškou objektivity usiluje o zahlazení skutečnosti, ţe se jedná o subjektivní výpověď, pracuje J. Seifert se svými vzpomínkami jako se záţitky na dlani, které jeden po druhém obrací a přibliţuje čtenáři. Encyklopedický slovník rovněţ poukazuje na fakt, ţe selektivnost „můţe být naznačena v názvu pamětí,“24coţ svými tituly potvrzují i oba autoři – V. Černý vybírá neutrální název, který v případě druhého dílu doplňuje výrazem „Křik Koruny české“, a tak vytváří představu o pamětech objektivního charakteru; J. Seifert výběrem titulu svého díla předznamenává především jeho volnou a poetisticky laděnou strukturu, ale rovněţ také tematiku celých vzpomínek. „Vzpomínková literatura jako součást literatury faktu musí být zkoumána ze zorného úhlu tohoto celku a musí být poměřována kromě jiného také kritérii, která jsou příznačná pro hodnocení literatury faktu. O realitě, o faktech vypovídá autentický svědek; v tom je přesvědčivost memoárů, ale zároveň i jádro jejich estetické působivosti. Podstatné narušení těchto svazků by na čtenáře působilo nepříznivě a také by rozloţilo ‚labilní‘ memoárový ţánr, v němţ jako pojítko působí především autentičnost událostí popisovaných očitým svědkem. Proto teoretické závěry, vyslovené v souvislosti s literaturou faktu, mohou být s prospěchem aplikovány na memoárový ţánr.“25 V. Válek26 rovněţ dodává, ţe memoáry ve své většině 22

Touto problematikou se zabývá i Pavel Janoušek, který interpretuje deník a korespondenci jako

pokleslou literaturu pro vzdělané lidi. P. JANOUŠEK. Logo Vaculík aneb Deník a korespondence jako pokleslá literatura pro vzdělance. Tvar, 1995, roč. 6, č. 11, str. 11 23

H. KUPCOVÁ. Paměti. In: D. MOCNÁ, J. PETERKA a kol. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X, str. 437-439 24

Tamtéţ, str. 439-40

25


nemohou podat celkový obraz reality, jelikoţ jsou v mnoha případech fragmentární či jsou sloţeny z dílčích vzpomínek nebo z úryvků časově od sebe vzdálených. Tato charakteristika jednoznačně odpovídá pamětem Jaroslava Seiferta, zatímco Černého Paměti se deklarují jako zcela jednoznačná a nezkreslená zpráva o době, jako záznam, ve kterém i sám sebe autor vyčísluje jako osobu, k níţ nemá ţádný vztah. Černý se v tomto případě pasuje do role auktoriálního vypravěče, kterého známe z beletrie. Podle Encyklopedie literárních ţánrů „klasicky pojaté paměti inklinují k ucelenosti“27; tuto charakteristiku doplňuje podle Lexikonu literárních pojmů fakt, ţe „v pamětech převaţuje časová následnost zaznamenaných událostí.“28 Dílo V. Černého podle mého názoru charakteristiku ucelenosti i chronologického sledu zaznamenávaných událostí zcela naplňuje, avšak jednotlivé příběhy ze vzpomínek J. Seiferta můţeme sice s větší či menší přesností do určité historické etapy zařadit, leč autor to od čtenáře ani literárního historika neţádá a své příběhy koncipuje spíše na pozadí dějin, zatímco V. Černý svým způsobem vytváří komentované dějiny. „Roztříštěnost“ a absence chronologického sledu událostí jsou prvky, kterými J. Seifert zcela záměrně porušuje základní charakteristiku memoárové literatury a posouvá jimi svou práci směrem k beletrii. V. Válek29 ve své práci dále upozorňuje na to, ţe fakta jsou vybírána z nedokonalé lidské paměti, která je nikdy nemůţe uchovat v celé šíři a úplnosti – jedny události autor nutně vyzvedá, idealizuje je a přisuzuje věcem větší váhu, neţ ve skutečnosti mají, zatímco druhé zatlačuje a vědomě či podvědomě vytěsňuje. „Proto před námi defilují jen některé minulé děje, jen některá setkání, jen některé osobnosti v některých ţivotních etapách. Zatímco fiktivní literatura můţe zobrazit hrdinu vcelku, můţe vykonstruovat nepřetrţitou křivku dějů a událostí logicky na sebe navazujících, můţe předloţit děj s jeho počátkem i koncem, jsou schopny memoáry jen subjektivně interpretovat proţitá fakta, a to převáţně v mozaice

26



L. PAVERA, F. VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1, str. 238 29


zřetězené z jednotlivých obrázků uloţených v paměti.“30 Vzpomínkové dílo se tak podle autora31 skládá z drobných epizod, příběhů, svědectví, které nemohou tvořit pevný dějový či kauzální celek, protoţe nejsou konstruovány – a právě v tom tkví jejich působivost, jelikoţ čtenář je na tuto skutečnost připraven a počítá s ní. Autoři Encyklopedie literárních ţánrů rozlišují tři základní typy memoárové literatury32: monografické vyprávění, panoramatické vyprávění, jehoţ charakteristiku podle mého názoru díky zachycení historických souvislostí naplňuje právě V. Černý, a zbeletrizované či mozaikovité vyprávění, jehoţ zástupcem je J. Seifert. Paměti vznikající v době totalitního reţimu, který tomuto typu literatury nebyl příliš nakloněn, jsou autory Encyklopedie literárních ţánrů charakterizovány jako vzpomínky, které preferují pseudohistorická témata či politicky neutrálnější vzpomínky na dětství.33Oba autoři byli nuceni k určité autocenzuře, kterou dokládá nejen existence cenzurovaného vydání pamětí J. Seiferta, ale i to, ţe některé věci „nemohly být napsány“, a tak oba dva brzdilo nejen vlastní svědomí, ale i doba, ve které díla vznikala. Reflexe těchto dvou děl v rámci slovníkových publikací viz poznámka.34

30


Tamtéţ, str. 31

32


Tamtéţ, str. 439

34

Encyklopedie literárních ţánrů zaznamenává oba memoáry a kaţdý z nich stručně charakterizuje: „Následující období normalizace paměti znovu nepřálo, přesto i proto ojedinělý čtenářský ohlas zaznamenal lyrizovaný proud vzpomínek J. Seiferta Všechny krásy světa (cenzurované vydání, 1982).“ „Vzkříšení a zřejmě vrcholné období ţánru, fenomén návratů a přehodnocování v 90. letech zahajuje oficiální vydání třídílných Pamětí (1922-1996) literárního historika V. Černého.“ H. KUPCOVÁ. Paměti. In: D. MOCNÁ, J. PETERKA a kol. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X, str. 439 Průvodce literárním dílem uvádí pouze Všecky krásy světa J. Seiferta, zatímco Lexikon literárních pojmů pracuje jako s jedním z příkladů s memoáry V. Černého. L. LEDERBUCHOVÁ. Průvodce literárním dílem : výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství H& H, 2002. ISBN 80-7319-020-6; L. PAVERA, F. VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1 Memoárová literatura 20. století V. Válka uvádí obě publikace a taktéţ je představuje: „Básník Jaroslav Seifert se vyznal ze svých ţivotních radostí i starostí ve vzpomínkové knize s názvem Všecky krásy světa (1982). Vypráví v ní o svém mládí proţitém na Ţiţkově, o své lásce k mamince (vyjádřil ji 14

Fiktivnost, případně stupeň fiktivnosti memoáru Hrabákovy úvahy se odvíjejí od vnímání uměleckého díla aţ ke konkrétnímu zúţení na memoárovou literaturu. „Řečeno konkrétně, literární dílo podává spolu s informacemi věcné povahy informace estetické a koexistence obojích těchto informací je nezbytná. Umělecká literatura je tak zapojena na jedné straně do kontextu ‚věcného‘ a na druhé straně do kontextu ‚literárního‘.“35 I memoárová literatura produkovaná zejména spisovateli, herci a jinými umělci vstupuje taktéţ do obou kontextů – podává informace o minulosti, funguje tedy v kontextu věcném, a vědomě působí esteticky, čímţ se zařazuje do kontextu literárních děl fiktivního charakteru.36 Od fiktivních děl se podle J. Hrabáka odlišuje výraznou autentičností, která ovšem vyplývá ze snahy po estetickém ztvárnění materiálu.37 J. Hrabák rovněţ uvádí, ţe vztah díla k oběma kontextům nemusí být nutně v rovnováze a u vzpomínkové literatury tomu také tak ve většině případů není, mnohdy dominuje vztah k věcnému, jak vidíme např. u V. Černého, a celkově mezi oběma kontexty dochází k neustálému napětí.38 Autor se rovněţ zamýšlí nad poměrem fikce a non-fikce v literárním díle: „Stejně jako existuje napětí mezi kontextem ‚věcným‘ a kontextem ‚literárním‘ a míra tohoto napětí je v historickém vývoji různá, je napětí i ve vztahu fiktivních a non-fiktivních sloţek, a poměr ‚fikce : non-fikce‘ je historicky proměnlivý. Některá období, literární směry a školy posilují jednou zapojení do kontextu „věcného‘ a jindy zase do kontextu ‚literárního‘ a v souvislosti s tím nabývá vrchu jednou prvek fiktivní a jindy zase prvek ‚pravdivosti‘.“39 i v básnické sbírce Maminka) a svém vztahu k otci, představuje své přátele a hodnotí svou básnickou i redaktorskou práci; vyznává se přitom z lásky k ţivotu i k umění. Nové vydání těchto vzpomínek, v němţ jsou odstraněny cenzurní zásahy, je z roku 1933.“ V. VÁLEK. Memoárová literatura 20. století. Brno: CERM, 200. ISBN 80-7204-148-7, str. 13 „Černý tu téţ kriticky hodnotí společenské, politické a kulturní dění do padesátých aţ šedesátých let, ale také stručně portrétuje lidi, s nimiţ se poznal.“ V. VÁLEK. Memoárová literatura 20. století. Brno: CERM, 200. ISBN 80-7204-148-7, str. 11 35

J. HRABÁK. Některé vývojové proměny poválečné angaţované prózy. Česká literatura, 1971, č. 12, str. 31 36

Tamtéţ, str. 31

37

Tamtéţ, str. 31

38

Tamtéţ, str. 31

39

Tamtéţ, str. 32 15

J. Hrabák nadále uvádí, ţe míra fiktivnosti díla je „předem dána konvencí, nejde tedy o nějaké klamání nebo obelhávání publika, ani o irelevantnost obsahu sdělení.“40 „Tu jsou dvě krajnosti. Jednou naprosto převaţují faktografické údaje (např. v historickém nebo ţivotopisném románě) a beletristika pouze ‚dotváří‘ látku, jindy jde zdánlivě o naprostou fikci – např. ve fantastickém románě, kde autor vytváří nejen děj, ale i prostředí. V prvním případě je skutečnostní sloţka zesílena a pohlcuje non-fikci, v druhém případě fikce pohlcuje realitu.“4142 V. Válek taktéţ zdůrazňuje fakt, ţe vnímatel uznává subjektivnost interpretace a předpokládá moţnost určitého zkreslení memoárové literatury, ačkoli ve stavbě celku memoárového díla nepřipouští fiktivnost.43 „Napětí mezi non-fikcí a výmyslem probíhá v memoárovém díle zcela jinak neţ v díle uměleckém: je mezi nimi hranice a nelze obě tyto sloţky směšovat.“44 Autor dodává, ţe v memoárové literatuře můţeme rozeznávat různé stupně pravdivosti – na jeden konec úsečky staví svědectví typu Dichtung und Wahrheit (Vítězslava Nezvala či Františka Hrubína), od kterých se další memoárové práce pohybují různým směrem v závislosti na inklinaci k jednomu či druhému pólu.45 „Pro jádro memoáristiky však bude vţdy přitaţlivější ten pól, který vyzařuje faktografičnost, a vzdalování se od něho bude

40 41

J. HRABÁK: Dvě úvahy o Komenského Labyrintu. Pamiętnik Słowiański XXI, 1971, str. 60 J. HRABÁK: Dvě úvahy o Komenského Labyrintu. Pamiętnik Słowiański XXI, 1971, str. 60;

V. VÁLEK. K SPECIFIČNOSTI MEMOÁROVÉ LITERATURY. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984. (Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Filozofická fakulta; 254), 42

Fikčnost literárních světů jako sloţený jev, který obsahuje jak vztahy mezi světy, tak organizace uvnitř světa, sleduje ve svém díle Moţné světy v teorii literatury Ruth Ronenová. Jelikoţ se však autorka ve své publikaci zabývá především literárním dílem a materiál memoárové literatury je poněkud specifický, rozhodla jsem se s její charakteristikou fikčního světa nepracovat. O napětí fikčního a historického narativu taktéţ L. DOLEŢEL. Fikční a historický narativ. In: Česká literatura, r. 50, č. 4, str. 341-370 43


Tamtéţ, str. 32

45


znamenat vzdalování se od vlastní memoárové literatury a příklon k jiným oblastem, zejména k literatuře umělecké.“46 Forma memoárů slouţí podle V. Válka k tomu, aby spisovatelé dodali svým myšlenkám a zachycení svého ţivota věrohodnosti, a na určitém vývojovém stupni se stala vedle povídky, novely či románu jednou z moţných forem epiky.47 Důleţitou úlohu při působení na čtenáře hraje rovněţ výtvarná stránka díla (doplnění kresbami, autentickými fotografiemi či různými dokumenty), která můţe události dokreslit či vhodně podtrhnout v textu; v memoárech je často jako dokumentárního materiálu vyuţito korespondence.48

Memoár jako lék na čtenáře unavené románem Z. Havránková podobně jako další autoři49 spatřuje původ memoárové literatury „v jistém typu ústní slovesnosti“50 a „v osobních zápiscích nejrůznějšího druhu, které často neměly ani sdělnou úlohu, zejména nebyly a nejsou určeny pro zveřejnění.“51 Rovněţ F. X. Šalda se ve své stati věnuje vývoji tohoto ţánru – rostoucí zájem o memoár v meziválečném období dává do souvislosti především „s únavou románu,“52 kterou spojuje zejména s jednoduchostí jeho konstrukce (mechanismus situací, analýz, dialogů a rozuzlení), zatímco napsat „obstojný ţivotopis“ je velmi náročné.53 „Autobiografii cítili a ctili lidé vţdycky jako umění královské; věděli, ţe je na výsost obtíţné, ţe je tu nad všecko pomyšlení nesnadné dostihnout pravdy. A jaká autobiografie, která nepodává pravdy? Vypravování autobiografovo je ohroţeno tolikerým nebezpečím a takovými překáţkami, ţe je skoro neuvěřitelné, aby nebylo deformací 46


Tamtéţ, str. 43

48

Tamtéţ, str. 43

49

J. Hrabák i J. Poliak.

50

Z. HAVRÁNKOVÁ. Memoárový ţánr a jeho místo v literární teorii, Bulletin Ústavu ruského

jazyka a literatury XI, 1967, str. 43 51

Tamtéţ, str. 43

52

Jedná se o celoevropský jev.

53

F. X. ŠALDA. Ţivot a vlastní ţivotopis. Šaldův zápisník II, 1929-1930, str. 21-25 17

skutečnosti. Nejen ţe člověk zapomíná a je nucen zapomínat z pudu sebezáchovy, aby ţil, on i neustále skutečnost pozměňuje, přetváří, ztendenčňuje, racionalizuje: vidí rozum a záměr tam, kde byla náhoda, uvědomění, kde byl loutkou bezvědoma“54

Vybraná specifika memoáru Na specifičnost memoárové literatury mají vliv rovněţ další faktory. Jedná se o velké rozpětí memoáru, které se projevuje v obsahové rovině na ose umělecké dílo – dokumentární dílo, ale i v linii tvarové zachycující jednak nejdrobnější formy, jednak rozsáhlé romány.55 „U pamětí, které mají charakter mimoumělecký, je dokumentárnost a faktografičnost cílem, i kdyţ objektivita a subjektivní pravdivost ani tady není zaručena. Tam, kde můţeme dílo zařazovat jako umělecký artefakt, se stává faktografičnost prostředkem.“56 „Při hodnocení autobiografie jako ţánru upozorňuje Šalda na subjektivnost v podání autentických fakt a na nevědomou (popřípadě i vědomou) deformaci skutečnosti; zároveň zdůrazňuje nedokonalost lidské paměti a mylnou interpretaci proţité minulosti. Není to v podstatě nic jiného neţ promítnutí času vyprávění do času dění, čili promítnutí pozdější autorovy zkušenosti do popisovaných dějů. V autobiografii přitom hraje (na rozdíl od vzpomínek, jejichţ hlavním hrdinou není sám autor) úlohu i hrdinův ostych popsat bezezbytku i ty nejintimnější záţitky.“57 U intimních či důvěrnějších událostí a jejich zobrazení představuje autocenzura pamětníka velký faktor omezení.58 Memoár tedy do jisté míry podléhá stylizaci reality, která je autorem mnohdy otevřeně přiznávána či minimálně předpokládána čtenáři; a to stylizaci vynucené konvencí, morálkou a společenskými

54

F. X. ŠALDA. Ţivot a vlastní ţivotopis. Šaldův zápisník II, 1929-1930, str. 23

55


Tamtéţ, str. 46; Zdeňka Havránková. Memoárový ţánr a jeho místo v literární teorii, Bulletin

Ústavu ruského jazyka a literatury XI, 1967, str. 73 57



pravidly.“59„Ovšem podobné ohledy brání memoáristovi i ve zcela otevřeném vylíčení vzpomínek na osobnosti, s nimiţ se setkal, způsobují, ţe vydavatelé soukromých deníků retušují řadu míst, která by se mohla dotknout pověsti nebo památky známých lidí. Toto neustálé napětí mezi realitou a nemoţností jejího plného popsání v memoárech provází vzpomínkový ţánr po celou dobu jeho vývoje a je jeho průvodním znakem.“60 S podobným problémem se potýkají taktéţ oba autoři zkoumaných memoárů a kaţdý z nich se snaţí k tomuto problému přistoupit specifickým způsobem. Zatímco Černý vyděluje sám sebe jako osobu nezávislou na autorovi memoáru, vypouští Seifert Černého i další jemu nepříjemné osoby a sám sebe staví do středu svého díla, podrobuje se kritice, nechává se zalévat chválou a především tepe ţivotem a dává svému memoáru hybnost i v momentech, kdy Černý jenom sumarizuje fakta. V. Válek dodává, ţe „pamětník vychází při popisu minulosti z vlastního stanoviska, tzn. ţe události vidí přes svůj subjekt, subjektivně je zabarvuje, ale snaţí se také o objektivitu podání; do vzpomínek se promítají nejméně dvě časové roviny (čas, kdy svědek události proţíval, a čas, kdy o nich vypráví) a příznačné je pro ně vyprávění v první osobě; autor a hrdina vyprávění jsou často totoţní; konečně znakem memoárové literatury je epický charakter vyprávěného.“61 Oba autoři publikují své memoáry v ich-formě, skutečným hrdinou svého díla je podle mého názoru ale pouze J. Seifert, pro jehoţ vzpomínky je typické subjektivní poetické zabarvení. V. Černý přistupuje ke svému memoáru jako svědek.

František Halas „Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím.“62

Dva Halasové - či jeden, ovšem jinak nazíraný?

59


Tamtéţ, str. 49

61

Tamtéţ, str. 53

62

F. HALAS. Já se tam vrátím. 1. vyd. Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě, 1956, str. 7 19

Postavení Františka Halase, čarosmutného básníka meziválečné generace, v rámci české literatury a kultury, memoárové literatury reprezentované Jaroslavem Seifertem i Václavem Černým a především současnosti, která ve snaze přehodnocovat neustále obrací listy jeho knih, je zcela klíčové. Byly to především vzpomínky i tvrzení zachycené oběma autory memoárů, které mne dovedly k myšlence hledat onu červenou halasovskou nit, která je vzpomínkovým dílem obou osobností protaţena, zajímat se o to, jaká byla pravda o Františku Halasovi, pravda, jejíţ výslednice se střetávají mezi jeho dílem, publikacemi literárních historiků i oběma autory memoárů. Osobnost Františka Halase na stránkách obou memoárů mne inspirovala především díky tomu, ţe v její charakteristice byla zachycena celá hloubka lidské duše – napětí lásky, přátelství, nenávisti i nepochopení a neporozumění; právě ony těţce zmapovatelné i zachytitelné vztahy klíčové trojice osobností posouvají moji zvědavost znovu a znovu k jejich hledání a skládání střípků, které můţe tak specifický ţánr, jako je memoár, nabídnout.

František Halas očima Václava Černého „Ale svět stárne a strach položen je mezi tam ty a mne. Ale až se tam vrátím navždycky, nepřestanu, dokud se neskamarádím i s tím sýčkem, který mne vyzve: Půjď, půjď! Naposled! Proto se tam vrátím, proto se tam vrátím!“63

Václav Černý se ve svém díle věnuje Františku Halasovi více neţ hojně, ve svých třídílných pamětech se o něm zmiňuje na 103 místech; ve svazku Paměti I 1921-193864 je Halas zachycen 22krát, zatímco v druhém svazku Křik koruny české Paměti 1938-1945 věnuje Halasovi dokonce 44 záznamy, ve třetím svazku Paměti 1945-197265 je to 37 míst

63

F. HALAS. Já se tam vrátím. 1. vyd. Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě, 1956, str. 26

64

Rozdělení pamětí Václava Černého na tyto tři úseky je pouze schematické, jelikoţ samotné texty vznikaly jako sedm na sebe vzájemně navazujících částí, které ovšem vycházejí v nakladatelské úpravě jako tři či čtyři svazky, proto jsem i já zvolila toto rozvrţení. 65

Václav Černý měl původně v úmyslu věnovat se práci na prvním dílu pamětí, které by zachycovaly jeho dětství a mládí, byl ovšem podnícen na základě rozhovoru s Antonínem Bělohoubkem (nebo alespoň tak autor knihy fakta interpretuje) přehodnotit svá původní stanoviska a věnovat se tvorbě třetího dílu pamětí, respektive úsekům let 1948-1953 a 1953-1956. (1979) In: A. BĚLOHOUBEK. Rozmluvy s Václavem Černým. Praha: Nakladatelství PRIMUS, 1998. ISBN 80-85625-93-8, str. 18 20

pojednávajících o Halasovi. Pokles a vzestup zájmu se dá vysvětlit velmi jednoduše – počet záznamů v prvním díle v sobě nese určitý odraz kritikova dlouhodobého pobytu ve Francii a poněkud pozdější sbliţování s českou kulturou a jejími osobnostmi; velké mnoţství zmínek v díle druhém ukazuje skutečné postavení básníka Halase na poli české literatury i kultury, které bylo naprosto klíčové (tento údaj můţe rovněţ poukazovat na blízké přátelství Černého s Halasem v době válečné i jejich společnou protinacistickou činnost); úzký okruh míst, ve kterých kritik pojednává o Halasovi v rámci třetího dílu svých pamětí, je dán především dobou, kterou v nich zachycuje – jedná se o úsek let 1945-1972, přičemţ básník umírá uţ v roce 1949. Jaroslav Seifert věnuje svému příteli ve svých memoárech 46 vzpomínek. U obou autorů tedy stojí František Halas ve středu literárního dění, nikoli v margináliích denních zápisků.

První střípek vzpomínek „František Halas, který počal brzo patřit mezi moje nejmilovanější…“66 V prvním svazku vzpomínek Paměti I 1921 – 1938 vystupuje František Halas zpočátku pouze jako svědek drobných událostí (je zmiňovaný společně s Černíkem a Václavkem jako člen brněnské skupiny kolem „měsíčního letáku“, který Černý popisuje v rámci periodických tribun Devětsilu; Černý ho uvádí v souvislosti se sblíţením Karla Čapka s TGM, které společně se „zoficiálněním“ spisovatele vyvolalo velkou nevoli mladých vůči němu – mladá generace zastoupená ve vzpomínkách Černého Františkem Halasem se v této době sbliţuje s Josefem Čapkem). Na stránkách memoáru jsou rovněţ zachyceny první básníkovy úspěchy: „Vystupme vůbec na výšinu toho roku 1927, je to předěl; v roztančené poetistické extroverzi první trhliny, jimiţ se dere inspirace introverzní, všimněme si debutů té doby, Holanova (1926), Halasova (1927), Závadova (1927), Maškova (1929), všechny pod vlivem poetistického výrazu a faktury, ale ve všech inspirace ţivotní váţnosti, lopoty, rmutu, „Černý zahájil práce na svých Pamětech v průběhu šedesátých let a původně je rozvrhl do čtyř svazků, vznikly však nakonec pouze tři svazky. V roce 1970 měl vyjít Křik Koruny české. Kulturní odboj za války, vydání však bylo zabaveno a kniha vyšla aţ v Torontu v roce 1977 pod titulem Pláč koruny české.“ KUBÍČEK, Tomáš. Obrana paměti : čas a skutečnost v české literatuře sedmdesátých let, jejich povaha a důsledky aneb Co způsobuje narativ. In: Česká literatura. Roč. 52, č. 3. 2004, str. 340- 341 66

V. ČERNÝ. Paměti I. 1921-1938. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1996. ISBN 80-7108-072-1, str. 294 21

marnosti.“67 Kritik sleduje na pozadí kulturní situace ţivotní dráhu začínajícího básníka, na kterého ho upozornil brněnský Jiří Mahen; v té době se František Halas stěhuje do Prahy a debutuje svou sbírkou Sépie; Černý přidává k obrazu básníka následující: je „zapálený hledač v oblastech nového básnického výrazu.“68 Kritik básníka poprvé poznal v „Národní“, kde se mu představil jako Jiří Mašek. „V okenním výklenku proti kostelu Trojice se rychle zrodilo přátelství tak vroucné, ţe se zdálo, ţe je ukončí aţ smrt.“69 Na nové přátelství navazuje i nová společenská činnost Černého v české literatuře, jelikoţ se stává redaktorem Hostu, kterého měl pozvednout a přinést do něho něco ze svého slovy těţce zachytitelného osobního kouzla. Svou novou činnost hodnotí autor memoáru jako velmi obtíţnou, ačkoli ve většině svých ostatních úkolů nezaváhá a cítí se vţdy a na vše připraven; v jeho výjimečně působící nejistotě ho podpořil právě nový přítel Halas, který byl vedle Hory, Zahradníčka a Biebla jeho častým přispěvatelem a za celý rok ho neopustil; z redakce Hosta putuje Černý do redakce Plánu, opět po boku Halase. „Halas ovšem jako spoluredaktor provázel Horu pouze do osmého čísla, potom svou funkci sloţil, jelikoţ byl členem strany a byl jasně instruován k tomu, aby nepodporoval Horu.“70 Členství v komunistické straně, chudý původ Halasových rodičů - textilních dělníků a těţké momenty, pod kterými se často lámal ţivot básníka, provází Černého líčení ve všech svazcích jeho díla; s těmito momenty se vyrovnává, hledá v nich příčiny Halasových pozdějších činů a vysvětlení pro jeho jednání; Černý je na rozdíl od stovek osobností k Františku Halasovi vklíněn a snaţí se odpovídat na otázky, které by mnozí autoři na jeho místě ponechali stranou. U Václava Černého se podle mého názoru v hodnocení Františka Halase dostává do konfliktu role přítele a občana; těţce nachází argumentaci pro kladné hodnocení jeho osobnosti, a zároveň omlouvá negativa svého přítele a vysvětluje jejich příčiny. Černý často odkrývá vzájemnou provázanost brněnských autorů: „A přítele Halase jsem uţ po léta slýchal Mahena vynášet do nebes a při kaţdé návštěvě Prahy mi opakoval dotaz: Byls uţ konečně za Mahenem? A věděl jsem, ţe by se knihkupecký mládenec Halas nikdy nebyl stal básníkem Halasem bez duchovního rádcovství Mahenova, a Nezval nikdy 67

V. ČERNÝ. Paměti I. 1921-1938. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1996. ISBN 80-7108-072-1, str. 159

68

Tamtéţ, str. 157

69

Tamtéţ, str. 158

70


Nezvalem! Věděl jsem dokonce, ţe u kořenů mého přátelství a spojenectví s Halasem stálo kdysi Mahenovo přátelské slůvko k mladíkovi z Píšova brněnského závodu: Františku, četls uţ v posledním Hostu článek nějakého Černého o metafoře v nové poezii?“71 Václav Černý se s Františkem Halasem stýká i nadále, ačkoli kritik často pobývá v Brně, Náchodě a Ţenevě. Na svého přítele vzpomíná Černý s láskou. Vyzdvihuje zejména jeho dar spojovat přátelstvím vzájemně velmi odlišné osobnosti; Černému přinesl mnoho kontaktů (v redakci Orbisu s ředitelem Ing. Fukátkem, Štyrským, Toyen, karikaturistou Bidlem, V. Holanem i H. Jelínkem).72 Halas byl známý svou druţností a přátelskostí, zatímco Černý hodnotí sám sebe jako odmítavého, vybíravého člověka, který zdaleka nevyuţil moţností, které mu Halas nabízel. Kritik rovněţ velmi cení moţnost potkat J. Palivce, éterickou osobnost české literatury, která přispěla i k překladu Halase do francouzštiny. Vzpomíná rovněţ na další stránky tohoto přátelství: „Paukertova vinárna o pár kroků výš na téţe straně Národní (č.17), v zadním temném, uţ od rána uměle osvětlovaném traktu za lahůdkářstvím, byla v třicátých rocích nejpopulárnějším literátským ‚hýřištěm‘. Od pěti tam jiţ čekal Halas, zaměřoval tam přímo ze své kanceláře v Orbisu na horní Fochovce, posezení v kavárně obyčejně pravidelně přeskakoval. Vůbec Halas o výběru vináren rozhodoval, prostě proto, ţe si do té či oné dával svoje literární a redaktorské schůzky s lidmi, a ţe kdokoliv ho hledal, měl jistotu, ţe ho denně v známých hodinách najde tam a tam. To Halasova rezolutní volba pokaţdé určila i pro nás společné místo kumštýřských večerů a nocí u vína…“73 Básník byl podle Černého neúnavný pátrač po dobrém a levném vínu, a tak se společnost přesunula do Moravěnky v Hybernské ulici, poté do vinárny Dunaj.74 Václav Černý hodnotí Halase jako přirozený střed kulturního ţivota, kterému toto místo náleţelo díky jeho lidským vlastnostem i obrovskému pracovnímu nasazení i píli, jeţ se mu v pozdějších letech staly osudnými. František Halas je v pamětech Černého hodnocen nejen jako přítel, ale rovněţ jako básník a osobitý zjev jedné generace, hlas hrdinské tragiky ţivota. Kritik se pokouší sumarizovat dobu básníků Halasova věku: „Celkem představuje etapa let 1930-1945 v české poezii souvislý celek, vnitřně nesmírně členitý a bohatý, jeden z vývojových vrcholů českého 71

V. ČERNÝ. Paměti I. 1921-1938. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1996. ISBN 80-7108-072-1, str. 219

72

Tamtéţ, str. 178

73

Tamtéţ, str. 303

74


básnictví naší doby, a jistě jeho vrchol poslední. V něm hodnotově vrcholila i naše generace, plně uzrálá a dorozvitá, třebaţe uţ nevystupovala vůči starším ani vůči mladším polemicky a opozičně, ‚jakoţto generace‘, a kaţdý její čelný příslušník vystupoval jako samostatná a původní tvůrčí individualita, ‚faceva da sé‘.“75 Své vyprávění o Halasovi v prvním svazku pamětí uzavírá vzpomínkou na „První kníţky“, které básník zaloţil roku 1963 v Petrově nakladatelství a jejichţ pomocí mohl vydat prvotiny mnoha básníků ortenovsko-bednářovské generace (Kamil Bednář, Josef Hiršal, Ivan Jelínek, Jiří Kolář76).

Černého reflexe let 1938 – 1945 „Kdybych měl mít za to, že se vzpomínky píší, když už člověku na světě nezbývá nic jiného než vzpomínat, tyto listy by jistě zůstaly nenapsány.“77 Václav Černý rozvádí okolnosti vzniku svých pamětí, k jejichţ napsání ho původně horlivě přesvědčoval Halas, který tuto moţnost chápal jako prostředek, jímţ je moţno čelit lţím, zatímco Černý byl podle svého vlastního mínění spíš naivně důvěřivým optimistickým snílkem, jelikoţ nečekal, ţe v tak krátké době můţe vzniknout tolik nových memoárů a znetvořit a pokřivit obraz ţivota národa, přinášet mnoho lţí, zkreslených informací a polopravd.78„A tu především vzpomínám, jak mě někdy roku 1942 přítel Halas ţádal, abych za celý kruh přátel, účastněných na společné práci, zapsal události, jichţ jsme byli svědky a podílníky. Odřekl jsem mu rovnou. Jeho přání se nezamlouvalo ani mé lenosti, ani mému vkusu, ani mé vrozené nechuti otáčet se tváří k minulosti a vstupovat do nových, šťastnějších dnů, do jakýchkoli nových dnů zadkem napřed.“79 75

V. ČERNÝ. Paměti I. 1921-1938. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1996. ISBN 80-7108-072-1, str. 307.

V Ţivotě 1935, č. 9-10 náčrt portrétu Františka Halase od V. Černého. 76

Jiří Kolář vydal svou první kníţku v jiném nakladatelství, Halasovy publikační moţnosti však také vyuţil. 77

V. ČERNÝ. Paměti II., 1938-1945 : Křik Koruny české : náš kulturní odboj za války. 3. vyd. Brno: Atlantis, 1992. ISBN 80 71080 594, str. 5 78

Tamtéţ, str. 5

79

Tamtéţ, str. 5 24

V rámci druhého svazku Černého pamětí se dozvídáme více o jeho návratu do Čech, setkání s Halasem a spolupráci s ním, kritik líčí svou práci v KM, ke kterému se Halas rovněţ s kladným přístupem obrátil. Jako důleţitý mezník vnímá zaloţení Obce spisovatelů.80 „Byl zde nejuţší krouţek přátel, spjatých s KM téměř bytostně: s druhy nezapomenutelnými, Františkem Halasem a Bohumilem Mathesiem, vídal jsem se, ač s kaţdým zvlášť, téměř denně, soukromě, ve společnosti.“81 Černý rovněţ velmi kladně hodnotí spolupráci KM s básníkem, občanským povoláním redaktorem Orbisu, člověkem, bez kterého by podle kritikova názoru nebyl KM, nesoucí v sobě básnické protesty z let 1938- 1942 i prvotiny mnohých básníků, tak významný.82 „Palivec poţádal několik našich básníků o verše k zahraniční manifestaci našeho odboje před světem, některé opatřil (a především napsal) Halas, s jinými jsem promluvil já (s Horou, Bednářem). A vznikl proslulý Křik Koruny české, kníţka odbojových veršů Františka Halase, Josefa Hory…“83

Odbojová činnost „Vezměme léta 1939-1942, čtyři pouhé roky, necelých padesát měsíců prožitých bleskem, třebas v smrtelné úzkosti, nepatrný okamžik v národních dějinách, mrknutí času. Uvědomil si již někdo, že v této mezírce historie naší poezie vyšly…Naše paní Božena Němcová (1940) Halasova…“ 84 „Kritický měsíčník poskytoval ideální platformu pro styk s nejširšími kulturními prostředími a nejintenzívnější svůj kruh (Palivec, Halas, já), jehoţ členové byli všichni zapojeni přímo do odboje, jsme brzo z praktických důvodů rozšířili částečným zasvěcením o přátele spolehlivé a uţitečné, např. Kovárnu. Téměř hned začala i povinnost psát pro ilegální tisk. Psali Halas, Palivec, Hora, čím dál tím váţněji churavějící… Odmítl jsem jedinou přátelskou připomínku mně učiněnou (Halasem), abych zařadil zmínku o historických bojových tradicích

80


Tamtéţ, str. 89

82

Tamtéţ, str. 89

83

Tamtéţ, str. 102. Název Křik Koruny české navrhl František Halas.

84

Tamtéţ, str. 192. 25

(husitství, legionářství), zdálo se mi to za daných okolností vyšeptalou čítankovou starooficiální rétorikou.“85 Při popisu let válečných se u Černého střídá ostře ohnivá metaforika popisů útlaku i zla s přesnou datací všech událostí a činů. Kritik začíná 7. květnem 1941, kdy vychází vládní nařízení o úpravě českých tiskových poměrů (je ponecháno 920 periodik, čímţ je česká produkce zredukována na polovinu; rovněţ KM byl mezi postiţenými). K prvnímu zádrhelu přátelství Františka Halase a kritika Černého dochází jiţ v tomto momentu, básník se projevuje jako velmi nerozhodný a váhavý člověk, kterého by bylo moţno nazvat také prospěchářským, jelikoţ sděluje Kamilu Bednářovi, ţe hodlá z KM vystoupit – jeho „vystupování“ ovšem trvalo celý rok a konečnou tečku za ním udělali aţ Němci. Jiţ v tomto momentu se odkrývají důleţité rysy z básníkovy povahy, které posléze sehrají v jeho ţivotních osudech klíčovou roli. Události se zastavit nedaly, a tak začala další etapa spolupráce obou přátel proti společnému nepříteli: „Od 17. ledna 1942 jsem den za dnem v napětí čekal, a odkudkoliv by mi byl z noci zazněl lehký pokyn, nutně jsem jej pokládal za znamení z ÚVOD. Na den 23. února byl přítel Halas pozván na Zbraslav k Vančurovi a pozvání bylo provázeno pokynem, aby mě uvědomil. Proč mám být uvědomován, jsem prozatím nevěděl, ale nepochyboval jsem, ţe se mi náznakem ozývá signál z ústředí odboje. Na Zbraslavi čekal u Vančury také Václavek. Vzkaz, který mi Halas přivezl a ihned doručil, byl od nich a jejich prostřednictvím od komunistické strany. Vyzývala mě, abych pracoval s ní. Ani tehdy jsem nepochyboval, ţe je mi tímto způsobem sdělováno moje další určení v ÚVOD.“86 Černý se stal společně s Václavkem, Vančurou a Halasem členem Národního revolučního výboru inteligence, který byl komunistickou stranou pověřen vedením odboje českých kulturních osobností, jehoţ členskou základnou se podle Černého stal široký okruh spisovatelů dříve sdruţených kolem KM i jinak kulturně činných lidí. S Halasem spolupracoval Černý na odboji jiţ od samého začátku, byli spolu v kaţdodenním styku (čtveřice mohla působit zejména v oblasti literatury, vědy na univerzitním poli, nakladatelského podnikání či ve sféře divadelní a filmové – do března tak odboj vybudoval dokonalou konspirační síť v rámci těchto oblastí). Velké mnoţství svých spolupracovníků znali členové výboru ještě z doby předchozí, rovněţ členové KSČ podle nich měli automatický nárok na zapojení do konspirační sítě. Halasovým úkolem byla práce 85

V. ČERNÝ. Paměti II., 1938-1945 : Křik Koruny české : náš kulturní odboj za války. 3. vyd. Brno: Atlantis, 1992. ISBN 80 71080 594, str. 175-176. 86


na vydání sborníku básní, jejichţ texty později čtveřicí redigované nosil přímo u sebe. Sborníky, které vydávali, měly podpořit atentát na Heydricha. Odbojové akce se však nedařilo dobře utajit, přátelé si tak často přinášeli z restauračních zařízení poměrně šokující zprávy týkající se faktu, kolik toho veřejnost o jejich činnosti ví. 18. dubna zastihla přátele nová zpráva z vedení, Černý měl akci okamţitě opustit a odvézt z ní tři zbylé literáty. Jeho stanovisko bylo jasné: „[…] nejsou z lidí, jejichţ bezpečím a ţivoty by odboj chtěl a směl hazardovat.“87 Náročná práce ve sdruţení kaţdého z členů poměrně vyčerpávala, přesto si domluvili pokračování v dalších aktivitách, které ovšem přerušila ohromná vlna zatýkání, jeţ proběhla Prahou. Rozčilený Vančura se vrátil ze schůzky s nejmenovanou ţenou, která o jejich činnosti věděla naprosto vše, byl šokován a rozhodl se svou činnost na nějakou dobu pozastavit. Gestapo se podle Černého názoru nemohlo zaměřovat na konkrétní lidi, jelikoţ neznali totoţnost osob, které by měli sledovat, v jejich zorném poli zůstaly tedy byty, v nichţ docházelo k většímu mnoţství návštěv či jinému pohybu osob. Další silnou zbraní byli agenti gestapa, kteří pronikali do řetězců řadových komunistů a snadno tak mohli informovat vedení o celé síti (podobná událost způsobila zatčení Julia Fučíka). Během dvou týdnů došlo k ohromnému mnoţství zatčení (postiţení ve vazbě neunesli praktiky gestapa a téměř hned začali spolupracovat); rovněţ jeden z členů tajného spolku byl uvězněn – B. Václavek byl zatčen u sochaře Dvořáka 30. dubna pod jménem František Hrdina, zatímco ostatní členové výboru dlouhou dobu nevěděli, ţe Václavek je v rukou gestapa (po odvezení do Osvětimi podlehl vysílení a tyfu). „A na nich nezůstalo, nebyli jediní a za chvíli po nitkách souvislostí okolo nich vyhmátnutých zatýkání pokračovalo. Aţ do úplného vyhlazení II. ÚV KSČ. Aţ do úplného zadupání akce, jeţ byla přichystána a nemohla ani začít. Ţe jsme se z laviny zachránili my tři, Praţák, Halas a já, bylo účinkem zázračné náhody, která se nemůţe udát mnohokrát za ţivot: ten zázrak byl ovšem čiře lidský, byl to zázrak lidské věrnosti a statečnosti.“88 Černý se domnívá, ţe nikdo z hlavních představitelů nevypovídal v jejich neprospěch a Václavek byl vězněn jako anonymní Hrdina, o kterém se gestapo mohlo domnívat, ţe nemá s chystanými akcemi vůbec nic společného.

87



V červnu 1942 přichystal Černý nové číslo KM, který mu cenzura hned v prvních týdnech měsíce vrací a vyškrtává v něm celý jeho článek o příteli Halasovi, který byl nejdelší ze všech, jeţ kdy napsal, a do vydání pamětí ho měl pouze na papíře. Po velkém zásahu gestapa přišel další podnět obnovit sdruţení, na který však jeho činitelé reagovali spíše záporně. „Na podzim 1942 byl Halasovi doručen do Orbisu moták z Pečkárny, určený jemu a mně, jejţ odtamtud propašoval či dal propašovat docent Josef Fischer. Obsahoval především zprávu o rozbití ÚVOD, v ní však nic, co by nám nebylo známo, leda ţe dovoloval závěr, ţe jsme v Praze téměř jediní, kdo se zázrakem zachránili z debaklu. Ale zároveň jevil Fischer nároky na zřízení odbojové práce organizace (kterou bychom obnovili) přímo z tlamy gestapa. Bylo to tak nehorázně romantické, ţe jsme ctiţádostivý nápad nevzali vůbec v úvahu.“89 Zprostředkovatel se vrátil za Halasem, který mu k jeho velkému podivu odmítl odpovědět kladně, coţ člověka, který znal Halase pouze jako dřívějšího spolupracovníka Orbisu, velmi podivilo. Motáky od docenta Fischera pašoval nasazený agent gestapa Siebert, který je před doručením dával číst svým nadřízeným, a tak Halas s Černým naprosto nevědomky tvrdě zabránili gestapu v průniku mezi spisovatele, aniţ si mohli být vědomi svých činů; na jejich straně tedy stála jiţ podruhé náhoda a velké štěstí. Od roku 1942 se zřejmě pod těţkým tlakem událostí začíná František Halas drţet v ústraní, spolupracuje stále méně a do nových akcí se nesnaţí vůbec zapojovat – Černý tuto nečinnost zmiňuje zejména v souvislosti se svou horlivou činností. Černý ovšem nespecifikuje, zda byl František Halas vţdy spíše v ústraní, či tomu tak bylo aţ po silných vlnách zatýkání, které přeţili oba spíše náhodou. Básník se rozhodl konec války strávit v úkrytu na Sázavě a do kulturního ţivota, tedy do Prahy, se vrátit aţ 8. května – jeho poněkud heroický návrat v jednom z tanků Černý na rozdíl od Seiferta nekomentuje. Bezprostředně po příjezdu se setkává v Radě s Černým, Palivcem, Jílovských a Heidrichem, rovněţ s Praţákem, který vyšel ze zasedání Rady a ihned jej objal. Na návrh předsednictva jsou Černý a Halas jednomyslně zvoleni za členy České národní rady, z čehoţ vyplývala i moţnost jednat s ostatními za zavřenými dveřmi (sloţení Rady oba tehdy velmi překvapilo, jelikoţ se v ní nacházeli lidé různých cílů, kteří se klonili k různým postupům a v Radě tak panovala celková nejednota).

89


Osudy v poválečné době Třetí svazek pamětí Václava Černého začíná 17. červnem 1945, kdy se uskutečnila tryzna za spisovatele padlé na domácí frontě; zde vystoupil na Halasův podnět se svým projevem i Černý, který svou řeč zahájil „Kulhavým poutníkem,“ který podle jeho názoru vyjadřuje nikoli kultickou úctu ke smrti, ale naopak horoucí lásku k ţivotu i jeho krásné marnosti. V navrácené vládě se záhy stali komunisté základní státotvornou sloţkou, přičemţ byl rovněţ kritik Černý po boku svých přátel Halase, Václavka či Kratochvíla k svému údivu automaticky povaţován za jednoho z nich90 (např. redaktorem Rudého práva Jiřím Kratochvílem); otevřeně se taktéţ očekával kritikův vstup do komunistické strany (jeho přihlášku měl doručit Halas a Čivrný, zatímco Václav Kopecký se měl postarat o zkrácení přijímacího řízení), Černý však za několik dní blanket vrátil, jelikoţ se podle vlastních slov k podepsání odhodlat nemohl.91 To však zdaleka nebyla jediná moţnost angaţovat se v politice – v roce 1946 se v Prozatimním národním shromáţdění uvolnilo jedno místo pro zástupce českých spisovatelů, a tak ho Černému nabídl generální tajemník strany národních socialistů Krajina; na jednání s ním ho doprovázel Halas (a pouze se souhlasem Halase přišli rovněţ Řezáč a Drda); básník brzy poté, co Černý návrh odmítl, místo přijal a viditelně o něj

90

Poněkud zbytečně diskutovanou otázkou zůstává podle Bauera Halasovo členství v KSČ, jehoţ problematiku dokonale shrnuje dopis F. X. Halase. „Po válce navštívil Rudolf Slánský F. Halase (asi na ministerstvu informací), aby mu oficiálně poděkoval za jeho účast na akcích ilegální komunistické strany za protektorátu. A na závěr mu podal přihlášku do strany. Otec (podle maminky) nevraţivě reagoval: ,To mám zas vyplňovat a podpisovat nějaký papír?´A generální tajemník prý řekl: ,Vlastně bude dobře, kdyţ oficiálně zůstaneš(ete?) mimo, kdyţ jsi(te) tím poslancem za kulturní pracovníky.´ A Halas tedy po r. 1945 členem KSČ nebyl. Nestal se jím, ani kdyţ pominuly (zejména po r. 1948) Slánského důvody, jeţ hovořily proti. A mám za to, ţe to nebylo opomenutí, ale záměr.“ Dopis F. X. Halase 28. 9. 2005, str. 8; M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 17, poznámka 29 V tomto dopise se F. X. Halas vyjadřuje rovněţ k Seifertovi a členství v SČSS „K otázce přijetí Holana a Seiferta do SČSS: vzpomínám si, ţe maminka říkala, ţe Halas odmítl přihlásit se do Svazu, kdyţ ti dva tam nebudou.(…) V kaţdém případě je jisté, ţe F.H. řádným členem svazu nebyl, a kdyţ si tohoto faktu všimli pořadatelé I. sjezdu SČSS, nahonem ho jmenovali čestným členem (legitimace, jeţ to dosvědčovala, byla dlouho v tatínkově psacím stole.“ Dopis F.X. Halase z 28.9. 2005, s. 2, M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 72, poznámka 212 91

V. ČERNÝ. Paměti III., 1945-1972. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1992. ISBN 80 71080 365, str. 37 29

stál. Černý se netouţil nikomu upisovat a rovněţ se domníval, ţe také poměry v tomto shromáţdění jsou tak špatné, ţe Halas téměř nebude mít šanci něco prosadit – básník byl ale přesvědčený a nevěřil mu. Podle názorů Černého byl Halas v této organizaci téměř zbytečný, pouze ho „nechali“ přednést jednu vlastní řeč o novém uspořádání kulturního ţivota; z toho, ţe řeč neměla ţádné dodatky ani kritiku, vyvozuje Černý opět vlastní názory o fungování mechanismů tohoto uskupení. „Teprve později jsem se dozvěděl, ţe Halas šel do parlamentu, a ochotně, dokonce na listě katolické strany, ač komunista, a to odedávna stranicky zavázaný. Stálo mu to za to, chtěl tam prostě stůj co stůj. To jsem uţ jen pokrčil rameny!“ 92 Černý byl vyděšen situací mezi českými spisovateli, a to nejen podivným chováním dlouholetého přítele Františka Halase, ale rovněţ chováním ostatních: „Během mého věznění na Pankráci v prvních měsících roku se Halas zřejmě domluvil s několika podnikavci, především s Drdou a Řezáčem, připravili první akční kroky a ihned po praţském povstání svoji revoluci v Syndikátu také i provedli, aniţ si Halas uvědomoval, ţe se spojenectvím se Řezáčem a Drdou dostává i do jejich vleku; anebo si toho vědom byl a nedbal toho, potřeboval jich jako oni potřebovali jeho.“93 Od května roku 1945 se stal Řezáč bez jakéhokoli vyzvání či přání v doprovodu Halase účastníkem pravidelných schůzek s prezidentem, coţ Václav Černý přijímá více neţ nelibě.94 Ačkoli jména dvou výše zmiňovaných Halasových „přátel“ měla v příští historické, ale zejména politické etapě jasný zvuk, nyní tyto dvě osobnosti výrazně těţily ze spojenectví s Halasem – podle mého názoru se dá mluvit spíše o jednostranném vleku, který mohl být zinscenován nejen těmito dvěma spisovateli, ale rovněţ prozíravějšími a vyššími sloţkami tehdejší české kultury a politiky, jeţ uţ brzy začaly tahat za nitky událostí. Václav Černý tomuto podivnému přátelství příliš nerozuměl a neměl pro ně ani pochopení; kritika překvapovalo, jak se Halas mohl dát dohromady s lidmi, kteří se nezúčastnili předchozího odboje a prosluli spíše jako hosté česko-německého prostředí filmového klubu.95 Kritik je popisuje spíše jako časté návštěvníky vinných sklípků, nikoli jako budoucí velké literáty.96 92

V. ČERNÝ. Paměti III., 1945-1972. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1992. ISBN 80 71080 365, str. 37

93

Tamtéţ, str. 49

94

Tamtéţ, str. 89

95

Tamtéţ, str. 52

96


Václav Černý se rovněţ prostřednictvím zpětného pohledu na situaci domnívá, ţe jeho přítel básník měl o nadcházejících událostech daleko přesnější představu neţ on, ale rozhodl se ostatním nic nesdělovat.97 Kritik se ve svém memoáru zabývá další činností Františka Halase jako předsedy Syndikátu spisovatelů (v němţ byl podle Černého Halas spíše jako oněmělý a opařený)98 a jednoho ze čtyř sekčních šéfů v době, která podle kritikova mínění přinesla neuvěřitelný útok na vedoucí pozice a důleţité funkce (podivuje se ovšem tomu, ţe se tohoto boje o pozice nezúčastnili Drda a Řezáč, načeţ si uvědomuje, ţe měli vše uţ předem naplánované

tak,

aby

byla

výchozí

situace

pro

jejich

budoucí

plány

co nejvýhodnější).99„Mluvíval jsem o tom funkcionářském běsnění zpočátku velmi často s přítelem Halasem, děsil se ho, ale neměl dost sil, aby se mu postavil na odpor, ani v sobě ne. Počaly se mu objevovat první příznaky jeho nemoci, anginy pectoris. Jsi ‚přefunkčněn‘, Františku, říkal jsem mu: Jsi předsedou Syndikátu; sekčním šéfem publikačního odboru v ministerstvu informací; členem představenstva Orbisu; členem správní rady Máje; poslancem Národního shromáţdění. A ţádná z těch funkcí není pouze čestná, všechny jsou placené, a tedy mají být i pracovní, čili kaţdá by sama potřebovala celého muţe. Necháš v tom osobní nezávislost; i nervy; i zdraví. Nechal v tom, chuďas, mnohem víc!“100 Václav Černý se pokouší vysvětlit, jaké místo v jeho ţivotě zaujímal přítel František Halas a jaké skutečnosti vedly ke změně jejich vztahu. „Tohle je kapitola mých pamětí na KM a nebyla by úplná, kdybych nezaznamenal svou roztrţku s Františkem Halasem, událost pro mne daleko citelnější a jitřivější neţ mnohá z mých ţivotních a kulturních vítězství, zborcení přátelství z mých nejstarších a nejdraţších. Nevytýkal jsem nikdy Františkovi, ţe se jiţ od roku 1942 zdrţoval jakékoliv aktivní účasti na odboji proti nacistům a dával se jen nepřímo a zpovzdáli ‚informovat‘ o jeho průběhu, to byl účinek nepřemoţitelného lidského děsu. A tedy jsem mu neměl ani za zlé, ţe v posledních dnech války utekl se vůbec ukrýt na venkov a vrátil se do Prahy aţ k hotovému, nicméně na palubě sovětského tanku, jednoho z prvních přijíţdějících od jihovýchodu do Prahy, jehoţ posádku poprosil o dopravu, to bylo jen literátsky teatrální gesto, spíš humorné pro toho, kdo znal precedence. Uvítal jsem, ţe 97


98

Tamtéţ, str. 90

99

Tamtéţ, str. 53

100


od prvních dnů stanul na nejkrajnější komunistické levici, bylo to vţdy jeho místo, dokonce rodné. Od těchţe prvních dnů jsem mu však vyčítal svolné mlčení k stále narůstající korupci kulturně-mravních poměrů na jeho – a vlastně i mojí – straně barikády.“101 Po těchto slovech přichází kritika Halasových postojů, kterým Černý vytýká přílišnou mlčenlivost, pasivitu, přizpůsobení se okolnostem a ztrátu síly k boji o cokoli; kritik následně velmi negativně hodnotí sbírku „V řadě“ vycházející v roce 1948 (jedná se o verše z let 1938-1948);102 své postoje k osobnosti Františka Halase však přehodnocuje díky básni „A co básník“ náleţící sbírce „A co?“ z roku 1957 – díky hlubokým vzpomínkám na mládí Černý podle vlastních slov „aţ příliš pozdě“ zjišťuje, co všechno si musel jeho dlouholetý přítel proţít, a uvědomuje si, jakým způsobem rozpoltila poválečná léta křehkou osobnost Františka Halase.103

František Halas a totalitní režim Josef Palivec píše na přelomu 60. a 70. let Ludvíku Kunderovi: „Halas, opakuju, byl duch revoluční, ale přitom složitý, kterému se protivilo všechno, co myslilo v holých větách.“104 Události popisované v následující kapitole asi nikdy nenaleznou pro literární historii klíč, který by pomohl odemknout, pochopit duši i bolest básníka a zaujmout k situaci určité stanovisko. V roce 1947 František Halas navštěvuje Sovětský svaz, odkud píše své rodině dopis, v němţ vyjadřuje svou velkou krizi z poměrů této země a váhá v něm, jak se s novými skutečnostmi po návratu domů vypořádá – podle Černého tuto krizi poté zamlčel.105 Zmíněný dopis se dočkal v roce 1968 uveřejnění v časopise Host s cílem určité rehabilitace autora, kritik však tento pokus hodnotí vzhledem k dalším skutečnostem jako velmi naivní krok,106 jelikoţ byl podle jeho názoru František Halas jiţ neochvějně zakořeněn v povědomí národa jako autor

101

V. ČERNÝ. Paměti III., 1945-1972. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1992. ISBN 80 71080 365, str. 86-87

102

Tamtéţ, str. 87

103

Tamtéţ, str. 87

104

Hlasy 6. Strach jsem měl, ale nebál jsem se… Blansko, Středisko kulturních sluţeb Blansko, 1992, M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 92 105


106


„budovatelského šlágru“ „Tak uţ máme, co jsme chtěli…,“107 zdiskreditován byl taktéţ básní „Kapely hrajte“ uveřejněnou ve sborníku „Gottwald je s námi“ slouţící k propagaci ideologie.108 Pohled publikace M. Bauera Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948 zakotvuje můj pohled na situaci poněkud pevněji. „Jiţ za Halasova ţivota se začaly objevovat názory, ţe se tzv. zpronevěřil revolučnímu poslání poezie a ţe nevyjadřuje dostatečně kladně svůj vztah k poúnorovému společenskému vývoji“109 M. Bauer tím naráţí na poznámku Václava Černého k Františku Halasovi: „F.H., starého komunistu z moravských Střílek“.110 Bauer dodává, ţe v archivu KPR je moţné prostudovat materiály ze 4. 5. 1945, kdy byli ve Střílkách zastřeleni tři obyvatelé podezřelí z kolaborace – tento čin se rozhodli uskutečnit partyzáni, a to bez jakéhokoli vyšetřování. Halas si na tento problém na počátku 50. let stěţoval.111 M. Bauer z tohoto případu vyvozuje, ţe Václav Černý ve svých pamětech „mnohdy manipuluje s fakty.“112 K pobytu Františka Halase v Sovětském svazu a k jeho zklamání z této návštěvy M. Bauer doplňuje další fakta, která Černý buďto zamlčel, nebo mu nepřipadala pro uveřejnění důleţitá – jedná se především o postupné vzdalování Františka Halase ze společenského ţivota. M. Bauer tento fakt dokládá na dotazníku, který básník vyplňoval v Klubu umělců Mánes 21. 7. 1949, v němţ proškrtl otázku 32, která se týkala politické příslušnosti a případného funkcionářství po r. 1939.113 Dalším mezníkem ve vyostření vztahu mezi V. Černým a F. Halasem se stala skutečnost, ţe se básník odmítl zastat vlastního otce (byl starým dělníkem a komunistou)114, který se dostal do konfliktu s komunistickou stranou; na tuto událost reaguje kritik svou poznámkou 107


108

Tamtéţ, str. 87

109

M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 15 110

V. ČERNÝ. Kritický měsíčník 9, 1948, č. 1-2, s. 43. Václav Černý se této události dotýká ve svých Pamětech na str. 86-88. Celý text uveden v příloze. 110 111

M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 15, poznámka 25 112

Tamtéţ, str. 15, poznámka 25

113

Tamtéţ, str. 16, poznámka 29

114


v KM.115 Tato reakce vyvolala nejen velký rozruch, ale uspíšila rovněţ poslední setkání obou přátel, při němţ své činy Halas obhajoval především pokročilou nemocí, zatímco Černý ho obviňoval z přílišné odpovědnosti, které se měl jiţ dávno zříci, a básníkovo chování hodnotil jako velmi kruté.116 Václav Černý o sobě tvrdí, ţe si vţdy přátele vybíral mezi spolubojovníky (tedy na stejné straně pomyslné barikády), avšak k Halasovi přilnul velmi rychle, prudce, věrně a především upřímně, a snad se stejnou dynamikou se od něj taktéţ odvrátil – stačily pouhé známky nevěry, neodvahy či zištnosti.117 Kritikovi podle jeho závěrů přinesl příkrý konec přátelství s Františkem Halasem především „nálepku“ nestálosti, ačkoli svého činu a všech událostí podle vlastních slov „lituje trvale a bolestně.“118

V zajetí strachu „A v Halasově případu jsem se měl později dozvědět o udici, na jejímž strachu byl držen, ho drželi.“119 Ve vzpomínkách Václava Černého zůstává František Halas nejen osobností kultury těţce zmítanou dobou, ale i básníkem nádherných veršů: „Zmlkněte polnice slávy vznešené napadej ticho/ v kročeje Achajců našich kolem nás jdoucích/ do očí oddaně hleďme slibme jim slibme si slavně/ nad ţivot nad smrt nechť je svoboda na věky nám…“120 V závěru svých úvah nad touto kapitolou ţivota Františka Halase se Černý snaţí vrátit ke slunečným stránkám jejich příběhu – výletu do Francie či společnému boji za Palivce – které však působí spíše jako náplast na trhliny, jeţ nelze zalepit. Mezi pólem přátelství a nepochopení pak Černý kolísá i ve svých dalších úvahách o příteli. „Byla to němota strachu, zvlášť odporně bylo pociťováno, ţe se ani slůvkem nezastal přítele pradávného, Kovárny. Pokusil se – a to na tajné předporadě vyakčňovatelů, které se účastnil! – zachránit pouze jiného přítele, Bedřicha Fučíka, kterého totiţ sám před časem přemluvil, aby kandidaturu do výboru Syndikátu přijal! Vyletěl jsem z výboru Syndikátu ihned a brzo 115

Kulturní měsíčník, r. IW-1948, č. 1-2, str. 43

116


117

Tamtéţ, str. 89

118

Tamtéţ, str. 89

119

Tamtéţ, str. 88

120


i ze spisovatelské obce vůbec, totiţ při brzké ‚revizi členstva‘, pod pohrůţkou, ţe povahou své práce náleţím přece do organizace vědeckých pracovníků! Alespoň kdyby těch úskoků nebylo! Kovárna svoje pohanění nesl strašlivě těţce, Halasovým chováním byl zasaţen v srdci a nervech, na schůzi výboru po vynesení ortelu se přihlásil ještě o slovo, jímţ přijímal svoje vyloučení jako nutnost, které se nevzpírá, jako nevyhnutelný osud poraţeného. Chtěl tím do jisté míry ukonejšit pomstychtivost svých nepřátel, mínil smířlivým projevem odvést pozornost od své osoby a získat pár hluchých dnů nezájmu o sebe, během nichţ by utekl do ciziny.“121 Ministerstvo informací vedené Václavem Kopeckým nadále ponechává šéfem publikační sekce Františka Halase, kterému díky této funkci podléhal celý ţivot českého kniţního trhu a české knihy ve všeobecném slova smyslu122 - jednalo se tedy o všechna nakladatelství, která mohla být ještě krátkou dobu v soukromých rukou. V téţe době se obnovuje taktéţ Svaz československých spisovatelů (tedy dřívější Syndikát), jehoţ čestným předsedou Halas zůstává – podle Černého přijímá básník tuto funkci více neţ rozpačitě. Václav Černý ve snaze o objektivnost svých vzpomínek nezapomíná na soudy ostatních kulturních osobností, a tak zmiňuje svou krátkou schůzku s kolegou Teigem i jeho následné hodnocení kulturních a literárních osobností: „O Nezvalovi, svém nejlepším bývalém příteli, měl mínění skepticky rozčarované, Mukařovským a Hoffmeisterem přímo pohrdal, Halase měl za slabocha.“123 Sám Černý znovu označuje Halase za rozpolceného a snaţí se ho nahradit právě výše zmíněným přítelem:124 „Přátelství s Teigem, kdyby mu bylo dáno pokračovat, bylo by mně vrchovatě nahradilo zborcené přátelství s Františkem Halasem.“125 Od jejich rozchodu v roce 1947 se jiţ Václav Černý s Františkem Halasem nespatřili – básník zastával funkci úředníka na ministerstvu informací (vedeném V. Kopeckým), v níţ zůstal i v poúnorové době, jejíţ cíle hodnotí Černý jako kulturně represivní, a zůstával taktéţ čestným předsedou Svazu československých spisovatelů, a to i v době, kdy bylo podle kritika 121


122

Tamtéţ, str. 215

123

Tamtéţ, str. 252

124

Tamtéţ, str. 252

125


hanbou být vůbec jeho členem.126 „Věděl to, byl si úplně jasně vědom falešnosti svého postavení a nesmírně jí trpěl. Pokoušel se lavírovat, vyhýbal se odpovědnosti, na schůzi akčního výboru spisovatelského svazu, kde byli vylučováni jeho nejlepší staří přátelé, se nedostavoval a onemocňoval, jakmile běţelo o úřední rozhodování, které na něj uvalovalo povinnost mravně za ně ručit. Vše nadarmo, ve skutečnosti byl zajatcem svého dvojjakého chování, zajatcem svých nových nejlepších přátel Drdy a Řezáče, zajatcem funkcí, s nimiţ v září 1947 navštívil Leningrad, Moskvu, Stalingrad, Tiflis: napsal o své cestě zdrcující pravdu, ale jen tajně, v soukromém dopisu své ţeně. Byl vězněm všeho, co na něj reţim věděl a čím ho drţel v šachu a strachu.“127 František Halas v této etapě zaznamenává zřejmě nejtěţší období svého ţivota; je doslova drcen mezi mlýnskými kameny komunistických nadřízených, kteří si byli vědomi několika jeho pochybení, díky nimţ se nemohl ze zrádné smyčky vysmeknout; druhý tlak představovala nemoc, podle Černého bezpochyby spjatá s výčitkami svědomí,128která ho odvádí do lázní v Jeseníku a posléze do brněnské nemocnice – i v této době však podle Černého mohli Halasovi nadřízení snadno ovládat jeho kroky, jelikoţ věděli o korupci v jeho oddělení i o jeho poněkud slabošském jednání v době válečné.129 „František sloţil za války pár básnických projevů oddanosti Němcům a zanechal je ve své kanceláři v Orbisu na stole, aby zmátly perkvirující Němce.“130 Svou původní funkci verše zřejmě vykonaly, v době poválečné se ovšem dostaly do rukou Státní bezpečnosti, jeţ z nich udělala vězeňskou kouli, kterou František Halas jiţ nikdy nesundal. „[…] vmanévrován do děsivé volby mezi otrockou povolností vůči reţimu a vzpourou, která by byla okamţitě potrestána odhalením korupce a strašlivým zostuzením; a provázena i návratem do staré spisovatelské nouze, ba do reálné bídy spisovatelů nově zavrţených. Ţe k té se Halas nikdy neodhodlá, věděli jeho pánové ostatně také.“131 Václav Černý se snaţí hodnotit i poslední roky Františka Halase, které byly podmíněny špatným fyzickým i psychickým stavem; připomíná básníkovu snahu utéci od reality do svého 126


127

Tamtéţ, str. 253

128

Tamtéţ, str. 253

129

Tamtéţ, str. 253

130

Tamtéţ, str. 253

131


dětství a Kunštátu na Moravě, milovaného místa jeho lyrické prózy. František Halas umírá 27. října 1949 ve Vinohradské nemocnici. O jeho posledních dnech publikoval podle Václava Černého V. Kopecký velmi smyšlené informace, a tak se kritik snaţí odhalit pravdu132: „Halasův závěrečný nemocniční pobyt se vskutku kryl s pobytem dr. Jana Jíny na témţe místě a z důvodů téţe nemoci, ale Jína nejenom ţe Františkovy poslední dny nezatíţil svým reakčním vlivem, ale projasnil je svým přátelstvím. Brzo po Halasově smrti (na počátku roku 1950) přišel emigrační rozhlas se známým Halasovým závěrečným projevem, který nadělal dost hluku, Halas se v něm zříkal komunismu a vyjadřoval svoje zklamání z něho. V cizině text vyšel i s úvodem Halasova přítele Jana Čepa, v té chvíli uţ emigranta. Něco tedy o té závěti.133 Halas ţádnou podobnou závěť nezanechal, rodina její autentičnost s dobrým svědomím popřela. Text byl sloţen ze soukromých a ústních Halasových kritik, stíţností a nářků v poslední době jeho ţivota, jeho redaktorem byl Halasův přítel a spolubydlící téhoţ domu na svahu Hauspalky, od něhoţ i příměsek ideologický, reminiscence z Hegela a jiné, Halasovu myšlení zcela cizí. Za hranice jej dopravil – bez Halasova vědomí – římský profesor Ripellino, jenţ o české poezii mnoho psal, tehdy častý host v Praze. Tak i tento příběh pozastřen dávkou falše.“134 Michal Bauer ve své halasovské práci dodává, ţe autorem tohoto textu je Jindřich Chalupecký, a zároveň se zmiňuje o tom, ţe do zahraničí jej odvezl Angelo Maria Ripellino brzy po únoru 1948.135 „Za nějaký čas k nám přišel Josef Nesvadba, aby nás upozornil, ţe Hlas Ameriky začal vysílat Halasovu závěť a dnes tam bude následovat druhá část. My samozřejmě zasedli večer k přijímači a napjatě čekali. Jenţe ledva jsem zaslechl

132


133

Michal Bauer popisuje větší mnoţství chyb, které údajná závěť Františka Halase obsahuje. „V článku je mnoţství chyb, například ţe Seifert se snaţil „kolem r. 1951 uveřejnit sbírku básní nazvanou Viktorčiny slzy“, z čehoţ je pak vyvozeno, ţe básník byl kritizován, neboť nelze přijmout hrdinku, jeţ pláče nad Prahou v období radostného budování socialismu.“ M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 143 134


135


první větu, dal jsem se do smíchu. Co vysílali, byl můj článek. Po letech mi Ripellino řekl, ţe on sám dal mému textu nový nadpis a nového autora, aby dal textu větší publicitu.“136 K Halasovu příběhu Černý dodává, ţe jeho jméno znělo českou kulturní scénou ještě dlouho po jeho smrti – na sjezdu spisovatelů v dubnu roku 1956 zazněly dva důleţité projevy, jejichţ autory byli Jaroslav Seifert a František Hrubín; druhý jmenovaný se zesnulého Halase zastal, důrazně odmítl dobovou kritiku Štolla, která spojovala Halase s úpadkovostí.137 Michal Bauer k tomuto tématu dodává, ţe Halas byl Tauferem, ale především Štollem na zmiňované plenární schůzi o socialistické poezii zcela odmítnut; pro Štolla byl důleţitým ukazatelem mimo jiné i Halasův přátelský vztah k Václavu Černému, ale i to, ţe publikoval, na rozdíl od jiných autorů (např. Vítězslava Nezvala), v Kritickém měsíčníku.138Autor rovněţ cituje Štolla hovořícího o zesnulém básníkovi: „vylučuje perleťový sliz formalistických ,krás‘, jeţ pak lidé druhu Václava Černého a Bedřicha Fučíka […] vydávají za vrcholy poezie […]“139„Z Halase se stal takový čert, takový ďábel, kterým se zaklínalo všechno.“140 Uvedené výroky lze pouze doplnit zamyšlením Jana Trefulky. „Proto uţ nehledejme v zašifrovaných místech nějaké příkazy budoucím básníkům, nehledejme v nich zásady nové poetiky /…/. K čemu si příští básnické generace půjdou k Frantiku Halasovi pro poučení? Z jeho poetiky nelze vycházet. On sám totiţ vyčerpal, proti třeba ranému Seifertovi a proti Nezvalovi, všechny moţnosti své poetiky aţ na dno.“141

136

J. CHALUPECKÝ. Tíha doby. Olomouc: Votobia, 1997, str. 8-9; Michal Bauer se této problematice věnuje taktéţ: M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 141 137


138


Ibid, str. 89-90 v referátu Štolla; M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 89 140

J. ŠTERN. Z referátu… Ibid, sobota 6. června 1953, s. 6/2. O tomtéţ: M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 163 141

M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 240. J. TREFULKA. In: F. HRUBÍN. Trojská válka srdce s mozkem. Zamyšlení nad dílem Františka Halase, od jehoţ smrti uplyne 27. X. 10 let. LtN 8, 1959, č. 43, str. 3 38

Pojednání o Halasovi v srdci

i pamětech

Václava Černého

zakončíme

citátem

z korespondence, který je však pouhým výkřikem, jedním záchvěvem peripetií vztahů z desítek dalších, který není nikterak shrnující, zevšeobecňující či vystihující přátelství kritika a básníka, měl by ovšem zaznít. „Podle dopisu Františka Hrubína Ludvíku Kunderovi ze září 1970 měl Černý po Halasově smrti Hrubínovi a Lhotákovi říci, ţe ‚Halas nemá charakter ani jako básník, ani jako člověk‘.“142

„V té tmě však hřměla jenom tma…“143 V pamětech Jaroslava Seiferta patří Františku Halasovi 46 odkazů, zmínek i rozvitých příběhů, napínavých vyprávění i smutných slov, kterými se Jaroslav Seifert snaţil popsat neobvyklost i výjimečnost této osobnosti, přičemţ odhlíţí od politických utrpení autora a plně se věnuje jeho charakteru, tvorbě i duši. Jaroslav Seifert vnímá stejně jako Václav Černý Františka Halase jako zprostředkovatele a iniciátora výjimečných setkání zajímavých osobností, a především člověka ve středu kulturního a společenského dění. František Halas inicioval seznámení V. Palivce nejen s V. Černým, ale rovněţ i s Jaroslavem Seifertem. Seifert se domnívá, ţe v poezii Halase a Palivce můţeme najít podobné rysy či styčné momenty, a to především tvorbu neologismů. Ve druhé polovině svého ţivota má Palivec podle Seiferta blíţe spíše k mladší generaci básníků, k níţ počítáme např. J. Horu nebo V. Holana, ale lidsky je mu stále nejblíţe básník František Halas. O hloubce jejich vzájemného vztahu svědčí podle Jaroslava Seiferta rovněţ statečnost, kterou František Halas prokázal v otázce protihitlerovských básní a honbě za jejich

142

R. HAMANOVÁ (ed.) – F. HRUBÍN – V. ČERNÝ. Vzájemná korespondence z let 1945-1953.

Praha: Torst, 2004, str. 53.

R. HAMANOVÁ (ed.) – F. HRUBÍN – V. ČERNÝ. Vzájemná

korespondence z let 1945-1953. Praha: Torst, 2004, str. 267. M. BAUER. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 185 143

J. SEIFERT. Vějíř Boţeny Němcové; Světlem oděná; Kamenný most. 1. vyd. Praha: Akropolis,

2005. ISBN 80 73040 069, druhá sloka, která měla být v původně vypuštěna 39

původcem:144 „Kdyţ byl zatčen gestapem a při výslechu mu předloţili Halasovy protihitlerovské verše, aby potvrdil zjištěné Halasovo autorství, popřel, ţe tyto verše Halas psal. A na otázku, kdo je tedy jejich autorem, řekl, ţe on sám. A tak uchránil Halase od zatčení. Mimochodem verše nebyly právě nejpovedenější. S úsměvem pak Palivec poznamenal, ţe to bylo jediné, co ho mrzelo. Tak svou statečností i věrným přátelstvím zasáhl do ţivota uţ postonávajícího přítele.“145 Josef Palivec se stal rovněţ velkým inspirátorem díla Františka Halase, jelikoţ krátce po vydání slavných Starých ţen, na neţ Seifert vzpomíná slovy kritika Šaldy „ďábelský kousek paganiniovské virtuozity, sehraný na jedné struně […], nemít to ten smysl pro lidství a jeho tragičnost,“146vyprávěl Palivec Halasovi velmi zajímavou historku, kterou zaţil na jedné ze svých diplomatických cest, a právě ona se stala inspiračním zdrojem pro básníkovu novou tvorbu, Mladé ţeny, jejichţ rukopis s kolorovanými ilustracemi Františka Bidla pak autor věnoval svému příteli. Josef Palivec147 byl na rozdíl od většiny svých kolegů velmi zámoţný člověk, který rád obdarovával a podle Jaroslava Seiferta nikdy nešetřil; o starosti týkající se majetku připravil diplomata únor 1948. „Halasovi, kterému byl za svědka na svatbě, chtěl mermomocí darovat zlaté kapesní hodinky – tenkrát se nosily hodinky ještě v kapse u vesty -, jejichţ plášť byl ozdoben gravurou růţe posázené brilianty. Halas ho však poprosil, aby mu dal raději chladničku do kuchyně.“148 Jaroslav Seifert vzpomíná i na další veselé chvíle, které oba přátelé u Halasů doma zaţili: „Netrvalo dlouho a s Palivcem jsem se seznámil u Halasů. Chudinka Buňka Halasová. Měla s hosty jen práci a trápení, ale byla hodná a půvabná. Halas jí říkával: Buď líbezná a mlč! Ale ne, na hosty nikdy nehubovala.“149 144

J. SEIFERT. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1992. ISBN 80 20203 699, str.

70 145

Tamtéţ, str. 71

146

Tamtéţ, str. 71

147

Kladný vztah k Josefu Palivcovi měl nejen Jaroslav Seifert a František Halas, ale rovněţ Václav Černý, který o něm pojednává ve svém proslovu k jeho překladům poezie. V. ČERNÝ. Proslov k poezii Josefa Palivce a jeho překladům. In: V zúţeném prostoru. Publicistika z let 1957-1981. Praha: Mladá fronta, 1994, str. 159 148

J. SEIFERT. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1992. ISBN 80 20203 699, str. 118 149

Tamtéţ, str. 68-69 40

„Nelze ukládat básníkovi, jakými problémy se má zabývat.“150

V následujících kapitolách svých pamětí se Jaroslav Seifert zabývá především tvůrčím procesem svého přítele Františka Halase a velmi zajímavým způsobem se ho pokouší srovnat se svým vlastním. „Jestliţe František Halas slova svých veršů svíral, tiskl, jako by jim chtěl ukroutit krk, aby mu dala víc, neţ na první pohled a první poslech bylo v nich ukryto, já naopak. Slova, která mi třeba jen vítr přivál otevřeným oknem, nosil jsem opatrně ve dvou zaklopených dlaních, abych jim nesetřel neporušený jarní pel.“151 Své úvahy autor memoáru uzavírá příchodem války, která zastihla tuto generaci v době, kdy sotva stačili napsat několik nádherných básní a verše Františka Halase právě „rozechvěly tuto zem;“152 začala války, která básníkům nepřeje a nutí je mlčet. Seifert velmi poeticky popisuje vydání své útlé sbírky Kamenný most, která se u Františka Halase setkala s velkým úspěchem a překvapivým ohlasem; po přečtení se podle Seiferta básník zachmuřil, pochválil verše a snaţil se Seifertovi vysvětlit, ţe doba nepřeje mámivým a sladkým veršům a ţe o válečné hrůze není moţné psát takovým způsobem, který Seifert pro svoji práci zvolil: „V dnešní době měla by poezie kvílet jako podzimní vichřice, štěkat jako psi puštění z řetězu a vydávat skřeky jako draví ptáci.“153 S odstupem času Jaroslav Seifert uznává, ţe pravda byla na straně jeho přítele, ale zároveň se domnívá, ţe takové verše, jaké popisuje František Halas, by on sám psát neuměl. Ludvík Kundera při srovnávání obou autorů nachází v rané poetice Halasově mnoho stop básnického umění Jaroslava Seiferta, coţ dokládá na básni Herbář;154v analýze básníka pokračuje: „[…] u pozdního Halase dochází k prolnutí dvou zdánlivě protichůdných principů. Na jedné straně text zhutněný redukcemi, škrty a staţeními snad aţ přílišně, text zavile odstraňující „mezičlánky“, na druhé straně orálnost, tedy mluvnost, zřetel k hlasitému přednesu. Namísto dřívějších archaismů hovorový tón, který „exploatuje konvenční obraty řeči, jimţ dává 150

J. KOLÁŘ. Motto. In: Michal Bauer. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125, str. 5 151


82 152

Tamtéţ, str. 82

153

Tamtéţ, str. 84

154

L. KUNDERA. František Halas : o ţivotě a díle : 1947-1999. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-191-4, str. 66 41

obrazný či posunutý smysl.“155 F. X. Šalda dodává: „Halas je na půl cestě mezi expresionismem a kubismem: z expresionismu má svou výbušnost a útočnost, tvrdou, brutální pěst, kterou se probíjí nebo protápává ke skutečnosti a kterou si ji přivlastňuje, z kubismu vůli k abstraktní krystalizaci. Neznám abstraktnějšího českého básníka, neţ je Halas.“156 Jaroslav Seifert se výrazně distancuje od popisu poválečných událostí, a to zejména dění v kultuře; připojuje pouze krátkou poznámku týkající se posledních dnů Františka Halase s touhou vypovědět o nich pravdivě: „Ještě kdyţ leţel v nemocnici, ozvaly se podivné hlasy, ţe se smrti nebrání, ţe se mu chce umřít. Nebyla to pravda, já to vím. Umřít nechtěl. Drţel se ţivota jako včela zlomeného květu, na kterém padla do vody. Měl svá trápení, ale byl z těch, kteří spíše smrt odmítají, a naopak, kdyţ člověk stárne, mobilizují všechny lidské síly, zvedají tělo z únavy a duši z mdloby. Halas však nebyl stár. Byl jen unaven. Před odchodem do nemocnice se zmínil, ţe si chce dát šít nové šaty, a ţenu ještě poţádal, aby mu dala vyčistit zimní kabát. Věru, Halas na smrt nemyslil. Bylo nám všem smutno. Sbohem!“157 Tvrzení J. Seiferta o ţivotním optimismu F. Halase krátce před jeho smrtí potvrzuje Ludvík Kundera na základě básníkovy korespondence.158

155

L. KUNDERA. František Halas : o ţivotě a díle : 1947-1999. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-191-4, str. 338 156

F.X.ŠALDA. O předpokladech a povaze tvorby : výbor z kritického díla : František Halas : Hořec. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1978. str. 242 157


84 158

„7.7. 1949 píše Františku Hrubínovi ‚doufám, ţe uţ Tě můry nedusí…(…) Ta trpělivost těch našich trpělek by opravdu měla být náma víc odměňována. (…) Najdi si nějakou práci – myslím překládání by bylo nejlepší. A hned nějaký epos(…). Chyť děti, poválej se v trávě a bude snad dobře!‘ L. KUNDERA. František Halas : o ţivotě a díle : 1947-1999. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 807108-191-4, str. 45 „11. nebo 12. 9. posílá Janu Jelínkovi na opsání rukopis sbírky A co? s poznámkou: ‚Je to nedefinitivní…‘ “ L. KUNDERA. František Halas : o ţivotě a díle : 1947-1999. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-191-4, str. 46 „4.10. píše Janu Jelínkovi, ţe 8. 10. nastupuje léčení v Poděbradech: Srdce se zas ozvalo a dost bolestně a hlásí se i jiné známky ‚chátrání.‘ “ L. KUNDERA. František Halas : o ţivotě a díle : 19471999. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-191-4, str. 46 42

Jelikoţ Všecky krásy světa nejsou chronologicky sestaveným souborem událostí, ale spíše ponorem do duše básníka, v němţ autor zachycuje střípky vzpomínek, nahodile je vytahuje a jeden po druhém pohladí, ať uţ ho pořeţe či znovu zapálí jiskru v jeho srdci, vrací se Jaroslav Seifert k osudům Františka Halase, jeho ţivotu i tvorbě ještě mnohokrát. Velmi zajímavě a ţivě popisuje první společné setkání obou autorů: „V Brně na Cejlu, asi v těch místech, kde rodiče Mařenky, manţelky E. F. Buriana, měli hostinec, setkal jsem se poprvé s Halasem. Zastavil mě mladý muţ a povídá mi do očí: ‚Ţe ty jsi Seifert!‘ A já na to bez rozmýšlení: ‚A ty jsi Halas.‘ Tak vzniklo přátelství, které skončilo aţ Halasovou, ţel tak předčasnou smrtí. Bylo krásné. Vzpomínám na ně s upřímným povzdechem a lítostí.“159 Od prvního společného setkání odvíjí Jaroslav Seifert své vzpomínky ještě hlouběji do básníkovy minulosti. František Halas pracoval jako knihkupecký učeň u pana Píši v Brně, kde se také Jaroslav Seifert dozvěděl o zajímavé historce, kterou mu vyprávěl Karel Zink a která je velmi úzce spojena s Halasovým povoláním. Karel Zink byl v Píšově knihkupectví Halasovým nadřízeným a umístil ho do antikvariátního oddělení, postupem času však zpozoroval, ţe se v regálech ztrácejí knihy, načeţ zjistil, ţe je Halas ukryl do nejniţší police, aby si je nikdo nekoupil a on si je mohl v obědové pauze číst. Zink mu následně nařídil, aby knihy vrátil na své místo, Halas tehdy plakal. Jaroslav Seifert dále detailně popisuje prostředí, ţe kterého básník pocházel. „Do Brna jsem přijel z chudých ţiţkovských činţáků, kde jsem viděl a zaţil všelijakou bídu, ale tak chudý byt, jaký měl Halas na brněnském předměstí, jsem ani na Ţiţkově neviděl.“160 „V jediné malé místnosti, kam se ovšem vešlo rovnou z chodby, nebyl ţádný nábytek. Ve zdi byly dvě větší skoby na šaty. Na jedné byly všechny šaty babiččiny a na druhé všechna roucha jejího vnuka. Babička spala na dvou bednách, na kterých byl chudý a proleţelý slamník, a Halas spal na podobném slamníku na zemi. Ale přece tam 159



měli něco překvapujícího. V rohu stála vysoká a dosti umně konstruovaná klec a v kleci sem a tam poskakovala veverka. Zvířátko nesmírně oţilo, kdyţ někdo vešel: korálky očí se jí zatřpytily a čekala na pamlsek. Ta jediná měla se tam asi dobře. Ale ještě bych byl na něco zapomněl: v druhém koutě visela chudá polička a na ní řádka kníţek: samá aristokratická jména francouzská, ale vedle nich Komunistický manifest a Klímův Svět jako vědomí a nic. To byl svět, ve kterém počal ţít mladičký Halas. V těchto stránkách listoval básník, kdyţ počal vymýšlet své první sloky.“161 Seifert se domnívá, ţe Halasova babička musela být nepochybně jedna ze starých ţen jeho slavné básně. Na pobyt v Brně pamětník vzpomíná především jako na sled schůzí, které společně s Halasem absolvovali - jednalo se o rozpravy s dělníky, které byly doplněny kulturním programem. Seifert se nedomnívá, ţe by básníkům příliš rozuměli, ale dotazů měli spoustu. Po svém návratu do Prahy Seifert často s Halasem korespondoval, přičemţ vzpomíná na své další setkání s Halasem v Praze, které se odehrálo v prosluněné vinárně nad verši jeho přítele. Seifert měl být prostředníkem setkání Halase a Ladislava Klímy. Halas znal Klímovo dílo jiţ od mládí, jeho kniha byla jedna z mála, které vlastnil. Podle Seiferta byla v jeho nejoblíbenější desítce knih. Na smluvenou schůzku se ovšem Klíma bohuţel nedostavil a krátce nato zemřel. Největší úsek souvislého vyprávění věnuje Jaroslav Seifert Františku Halasovi v části nazvané V básnickém křesle. Seifert začíná své vypravování Halasovou svatbou, kterou líčí velmi dojemně. Zmiňuje se o velké romantické lásce, kterou provázelo Halasových devět set milostných dopisů jeho budoucí ţeně, o jejichţ existenci byl Seifert zřejmě velmi dobře informován. Seifert líčí domácnost Halasových jako velmi příjemnou a pohostinnou; interiér byl navrţen architektem Heythumem; Seifert obdivuje zejména pokoj, jehoţ stěny byly pokryty ohromnou knihovnou. „Dost zakoušel Halas od hostí pro své básnické křeslo. V dobrém úmyslu navrhl mu totiţ Heythum moderní a pohodlné křeslo, které nazval básnické, protoţe na jeho opěradle byla zapuštěna matně bílá skleněná destička a v ţlábku vedle byla tuţka. Podle architekta měl Halas sedat v tomto křesle, přemýšlet o básni a ihned si pohodlně poznamenat momentální nápad a verš.“162 Krásný úmysl architekta se podle Jaroslava Seiferta nesetkal s úspěchem ani 161



u Františka Halase, ani u jeho přátel, pro něţ se stalo spíše terčem posměchu a záleţitostí zábavy na básníkův účet. Jediným obdivovatelem křesla byl František Bidlo, který mezi přáteli proslul jako groteskní kreslíř Františka Halase a jeho ţeny, ačkoli kresby zachycovaly záleţitosti spíše nepříjemné. Jaroslav Seifert se pokouší parafrázovat komentáře Františka Halase: „Kresby provázel svým jedovatým slovem a nešetřil ţádného. Nedal hubě klid – říkával Halas.“163 „Halas mu říkával: ‚Ta tvá huba nevymáchaná přivede tě jednou do neštěstí!‘ Nikdo netušil, jak se tato slova krutě vyplní!“164 Jaroslav Seifert rovněţ popisuje šlechetný Halasův čin pro zchudlého nakladatele Michaela Káchu, od kterého odkoupil Tisíc nejkrásnějších novel za daleko vyšší cenu, neţ prodejce poţadoval. Značná dávka sentimentu a romantiky provází hodnocení vlastní básnické generace, do které oba básníci patří: „Deset i víc let, které byly mezi Horou a námi, myslím na Halase i Holana, bylo lehounce smazáno přátelským podáním ruky, kdyţ přišel básník mezi nás. Ale těchto deset let znovu vyvstalo a dlouho nemizelo, kdyţ jsme chodívali za Horou a kdyţ se hovořilo o poezii. Byl jiţ dávno uznávaným básníkem a jiţ dávno se zmocnil tajemství poezie, které nám bylo ještě pozastřeno. Teprve jsme si brousili svá básnická brka, já o obrubníky chodníků, kdyţ Hora uţ byl předním básníkem v moderní české literatuře.“165 Humorně vzpomíná rovněţ na společnou vášeň obou básníků v pití vína: „Můj starý přítel prof. J. Brumlík, kdyţ nás léčíval – léčil všechny, Nezvala, Halase, Holana i mě -, říkával varovně, ţe na etiketě bílých vín by měla být známá lebka na dvou hnátech.“166

Seifert vzpomíná na to, jak seděl u Paukertů a přišel Medek, který se vrátil z nějakého oficiálního pohřbu. „Hovor přecházel často v polemiku a polemika v nezastřenou hádku. Rozčilený Halas vykřikl pak v návalu zloby na usměvavého Medka, ţe je omedailovaný fašista. Po těch slovech Medek zrudl, vstal od stolu, počal strhávat medaile a stuţky, aby je 163


Tamtéţ, str. 263

165

Tamtéţ, str. 340

166


s rozhořčeným gestem házel pod stoly. Gesto bylo příliš náhlé a silné a všichni v místnosti na pár vteřin překvapením zmlkli. Za malou chvíli počali sbírat Medkova vyznamenání z první války. Měl jich dost.“167 Jaroslav Seifert se ve svých pamětech vrací taktéţ k roku 1940, v němţ vychází jemu i příteli Halasovi básnické sbírky. Seifertova poezie reprezentuje poplašený výkřik reagující na podmínky praţských ulic v prvních dnech zatemnění, poeticky ji nazývá Zhasněte světla! Halasova sbírka Torzo naděje je plná strachu, ale zároveň strach potírá. „Z Halasovy sbírky nebyly eliminovány ani krásné, ani vášnivé a protinacistické verše o Praze.“168 Tatáţ doba přináší dvojici dalších básnických sbírek, a to Vějíř Boţeny Němcové a Naše paní Boţena Němcová. „Vznikly totiţ na společné téma ze stejného popudu, ale nevěděli jsme jeden o druhém. Toho roku blíţilo se výročí Boţeny Němcové, uplynulo 120 let od jejího narození. Ruda Jílovský, po odchodu Fürthově šéf firmy František Borový, objevil v trezoru nakladatelství sloţku asi s dvaceti kolorovanými kresbami k Babičce od Petra Billingera a navrhl mi, abych k nim napsal verše, ţe knihu vydá k výročí. Do této práce se mi nechtělo. Jeho návrh jsem tedy nepřijal, ale nabídl jsem mu, ţe o Němcové napíši delší báseň. Ochotně souhlasil a týmiţ kresbami se obrátil na Halase. Tam se opakovalo přesně totéţ. Halas se uvolil, ţe napíše cyklus básní o Boţeně Němcové. O svém slibu jsme s Halasem nemluvili, vzpomínajíce na pověru, ţe o uměleckých plánech se nemá hovořit předčasně, protoţe obvykle se pak nepodaří. Jílovský také mlčel a řekli jsme si to, aţ měl šéf na stole oba rukopisy, a dali jsme se do smíchu. Nešlo tedy o soutěţ, jak kdesi napsali.“169

Zmizelý Černý v projekci doby Jaroslava Seiferta Jaroslav Seifert v rámci svých pamětí zachycuje neuvěřitelné mnoţství osobností své doby i dob dřívějších, pro Václava Černého se na stránkách jeho memoáru ovšem místo nenašlo.170 167


Tamtéţ, str. 465

169


170

Ačkoli se Václav Černý snaţí ve své práci svůj vztah k Jaroslavu Seifertovi líčit naprosto bez emocí a chladně, jeho skutečné názory jsou na základě různých výroků více neţ jasné: „Povaţujete si Seiferta jen jako básníka, nebo i jako člověka? V. Černý: Seifert, to je vlastně talentovaný čecháček. Kdyţ o nic nejde, tak dojemně básní – o Praze, o jaru apod. Kdyţ je ale zle, tak se ufňukaně stáhne. Neruda, ten taky dokázal básnit o lecčems, ale kdyţ bylo zle, uměl být velice statečný. (1975)“ In: A. 46

„Seifertovy vzpomínky – je to dost velká bichle. O vás tam ale není ani slovo! V. Černý: A vy se divíte? Přeopatrný Seifert! V pasáţi o Vančurovi se k tomu ve svých vzpomínkách i přiznává: ‚Plavat mě nenaučil, jezdit na kole mě nenaučil, střílet mě nenaučil a statečnosti mě nenaučil taky.‘ (1981)“171 V Pamětech Václava Černého se Jaroslav Seifert sice objevuje, ale zaniká ve výčtech osobností přítomných při různých kulturních či společenských příleţitostech.

Shodné a rozdílné prvky v memoárech Jaroslava Seiferta a Václava Černého na základě vnímání Františka Halase Jelikoţ je v rámci dvou memoárů porovnáván pouze materiál týkající se Františka Halase, nebude se následující kapitola zabývat shodnými a rozdílnými znaky, které jsou typické pro celý memoár, např. rozdílným rozsahem práce, smutkem a steskem vzpomínajícího, který vidíme u Jaroslava Seiferta, či tím, jak je celkově memoár strukturován po formální stránce – tato fakta budou zmíněna pouze v případě, kdy budou nezbytná pro upřesnění. Zachycení jednotlivých ţivotních etap Františka Halase na stranách obou memoárů: Téma:

U Jaroslava Seiferta

U Václava Černého

těţké dětství, chudoba, bída

ano

ano

brněnské období

ano

ano

domácnost Halase

ano

ne

předválečná situace na poli

ne

ano

ano

ano

politickém i uměleckém předválečná situace v kruhu

BĚLOHOUBEK. Rozmluvy s Václavem Černým. Praha: Nakladatelství PRIMUS, 1998. ISBN 8085625-93-8, str. 131 171

A. BĚLOHOUBEK. Rozmluvy s Václavem Černým. Praha: Nakladatelství PRIMUS, 1998. ISBN 80-85625-93-8, str. 131

47

přátel debut Františka Halase

ne

ano

poetika Františka Halase

ano

ano

členství v KSČ před válkou

ne

ano

vztah Mahen - Halas

ne

ano

vztah Palivec - Halas

ano

ne

Halasova pracovní činnost a

ne

ano

osobní vztah k básníkovi

ano

ano

odbojová činnost

ne

ano

válečná léta Františka Halase

ano

ano

Halasova touha po politice

ne

ano

spolupráce s Drdou a

ne

ano

ne

ano

ne

ano

ne

ano

„závěť“ Františka Halase

ne

ano

poslední léta Františka

ano

ne

její intenzita a namáhavost

Řezáčem velké mnoţství funkcí Františka Halase a jeho zatíţení budovatelská poezie Františka Halase sloţitá situace Františka Halase v době totality

Halase 48

smrt Františka Halase

ano

ano

Štollova kritika Františka

ne

ano

Halase

Vycházejíce ze stereotypu odlišného vnímání světa umělcem a vědcem, můţeme sledovat zachycení dějinného chodu těmito dvěma osobnostmi – Černý zobrazuje člověka v historickém okamţiku jako objekt, kterým dějiny pohybují a jehoţ osud je jim téměř zcela podroben a na jeho případné vůli zůstává, zda se jim začne protivit, či přijme jejich jho; sám sebe vidí jenom jako součástku celého koloběhu, odkazuje k sobě jako ke třetí osobě, ačkoli mnohdy z této role vystupuje a nechává promluvit srdce člověka.172 Dominantní roli u Černého hraje především zachycení určité doby, ať uţ přelomové, kterou v jeho díle tvoří válka či totalita, či doby společenského zrání různých událostí, vývoje autorů atd.; jednotlivé osobnosti hodnotí především na základě jejich činnosti, zatímco charakterové vlastnosti hrají v jeho pamětech podle mého názoru aţ sekundární roli, coţ můţeme vidět i na příkladu Františka Halase, jehoţ závěrečné hodnocení zakládá především na básníkově spojení s totalitním reţimem. Třebaţe si velmi dobře uvědomuje sloţitost a komplexnost celé situace a dokáţe si Halasovo postavení představit, neumí v sobě najít elementární hloubku lidského pochopení. Postavy Seifertových pamětí se musí rovněţ nevyhnutelně pohybovat ve stejném historickém rámci, ačkoli z básníkova poutavého vyprávění máme mnohdy pocit, ţe jsou součástí nějakého jiného bolestně krásného světa, který nezná data a historická období. Zatímco v Černého pamětech se výrazně rýsují dva největší mezníky doby – válka a totalitní reţim – u Jaroslava Seiferta vidíme pouze válečné období, a to ještě v tak specifickém zobrazení, ţe zůstává nikoli na pozadí, ale aţ kdesi za pozadím všeho dění. Ve středu Seifertovy prózy stojí člověk v kruhu přátel, jedno zrnko v dějinách, které sice je v určitém dějinném okamţiku, ale zároveň stojí mimo něj. Seiferta zajímá především člověk, inklinuje k dětství, zabývá se Halasovým mládím, zobrazením jeho ţivotních podmínek na startovní čáře v malém brněnském bytě, snaţí se ukázat člověka v jeho přirozeném prostředí, jakkoli je pokřivené dobou a starostmi.

172

Jedná se zejména o pasáţe týkající se problematického vztahu, respektive přeměny vztahu k Františku Halasovi. O napětí mezi autorem textu a dějinami, které se mu vzdouvají pod rukama, viz Specifika memoárové literatury 49

U obou autorů můţeme sledovat naprosto specifický, hluboký a velmi citový vztah k příteli, ale i k jeho ţivotu. Jaroslav Seifert očima básníka vnímá Františka Halase jako tvůrce básně, snaţí se popsat jeho metodu, práci či přiblíţit čtenáři proces jeho tvorby; Halase však vidí příliš jednostranně, suţuje jeho dílo přílišným zúţením do periody, která je mu autorsky nejbliţší a o níţ lze rovněţ říci, ţe je i autorsky nejlepší. Václava Černého příliš nezajímá metoda ani samotný proces tvorby, neuvádí rovněţ kritéria, kterými od sebe odděluje Halasovy kvalitní a méně zdařilé verše; kritik nepohlíţí na tvorbu Františka Halase jako na masu, která by se vyznačovala stejnými vlastnostmi, ale snaţí se ukázat vývoj básníka, proměny jeho tvorby, sleduje člověka, který stoupá a padá; zatímco pro Seiferta je tvorba Halase jedním pojmem, tvoří pro Černého celou škálu etap a období. Seifertovo vidění není podle mého názoru zjednodušující, ale spíše jednostranné, dané podobným osudem básníka v totalitní společnosti či snahou potlačit jisté ne příliš příznivé okolnosti určité části jejich tvorby. Václav Černý svým způsobem chápe úskalí tvorby Františka Halase, ale na třech místech svých memoárů opakovaně upozorňuje na jeho budovatelskou poezii, jejíţ vznik si nedokáţe dát do souvislostí s Halasovým těţkým osudem v dětství, ukrutnou bídou jeho mladého ţivota, hlubokým levicově zaměřeným přesvědčením a všemi traumaty, která proţil během války. Václav Černý v tomto ohledu sebe samotného staví do role mučedníka, který jako jeden z mála vydrţel jít „správnou cestou“ nejen v době protektorátu a války, ale i v době totality, nedokáţe pochopit, ţe ţivot dává kaţdému poněkud jiné moţnosti a ţe pro všechny neexistuje jenom jedno správné řešení či jenom jedna správná cesta. Po přečtení kapitol týkajících se odchodu Františka Halase ze ţivota v obou memoárech můţe čtenář lehko nabýt dojmu, ţe se jedná o dvě odlišné osoby; zatímco Černý přikládá velký význam událostem, které souvisejí více neţ s nemocí a těţkými ţivotními pocity básníka spíše s děním literárním (zaměřuje se jednak na údajnou Halasovu „závěť“, jednak na Štollovu tvrdou posmrtnou kritiku Halasova díla), Jaroslav Seifert pracuje ve svém memoáru spíše s tématem smrti a umírání, do kterého vnáší jedinečné kouzlo a činí ho tak částečně romantickou záleţitostí.173 Pro memoár Jaroslava Seiferta je typická poetizace všech událostí, ať uţ se jedná o ţivou veverku v chudobném Halasově bytě, chvíle strávené v kruhu přátel literátů či všedně

173

Slovo romantický je moţno chápat v kontextu Seifertových pamětí jako výraz sentimentalismu, či jako označení kýče. 50

nevšední setkání s básníkem; Seifert vystřihuje Halase z doby, z kontextu, z těţkého jha celého jeho ţivota, ze všech jeho funkcí, hodností a předsednictví a svým způsobem z něho dělá mnohem šťastnějšího člověka, neţ jakým Halas ve své podstatě mohl být. Václav Černý podléhá tvrdému diktátu realistického líčení všech událostí, kterým rámuje celý ţivot Halaseliteráta, z nějţ na mnohých místech memoáru vyčnívá Halas-člověk či Halas-přítel. Pokud shrneme místo Františka Halase v memoáru Jaroslava Seiferta, můţeme vidět několik krasosmutných obrázků z básníkova ţivota, zatímco u Václava Černého se jedná o komplexní líčení osobnosti v kulturně-historickém období, k čemuţ nás dovádí odlišnost rozsahu a struktury obou memoárů. A tak oba svým specifickým způsobem odpovídají na otázku, kdo byl Halas, a moţná právě tam, kde se jejich svědectví o básníkovi prolínají, můţeme vidět alespoň něco málo z pravdy o Františku Halasovi.

Recepce V následující kapitole se budeme zabývat přijetím Pamětí Václava Černého, nejrůznějšími ohlasy, pozitivními i negativními kritikami a především záleţitostmi, které byly autorovi pamětí vytýkány; zatímco o recepci Černého vzpomínek existuje velké mnoţství materiálů, kritika Seifertova díla je poněkud skromnější a čítá pouze několik autorů, přesto se jí budu rovněţ věnovat. Bohuš Balajka se k memoárům Václava Černého vyjadřuje hned v několika statích. Autor přijímá dílo Černého spíše pozitivně. „Paměti V. Černého je třeba nejen číst, ale hlavně domýšlet. Protoţe nastavují zrcadlo nejen době, ke které se vztahují, ale i nám všem. Chladná objektivita jistě nepatřila k ctnostem V. Černého, vţdy soudil s vášnivým zaujetím, spíše emotivně neţ s uváţlivou rozvahou.“174 Balajka upozorňuje na několik stěţejních informací, které nám pomohou lépe pochopit situaci autora memoáru. „Při četbě Pamětí si musíme na kaţdé stránce uvědomovat, v jaké situaci je autor psal, na základě jakých ţivotních zkušeností se vyslovoval. Jistě cítil velikou zatrpklost ve své nucené klauzuře po větší část ţivota. Dobrovolně se k ní odsoudil…“175 Autor statí si ale uvědomuje, ţe některé Černého soudy byly více neţ příkré, a domnívá se, ţe v případě námi sledovaného Halase na podobné 174

B. BALAJKA. Nad Paměťmi Václava Černého. In: Tvar. Roč. 3, č. 3 (16.1.) 1992, str. 2

175

Tamtéţ, str. 2 51

názory právo neměl, zatímco např. u Mukařovského a Havránka byly tyto závěry opodstatněné. Balajka si rovněţ všímá klíčového momentu, o kterém se zmiňuje i mnoho dalších autorů: „Z Pamětí vane osamělost velkého kritika. Je známo, ţe stál při zrodu Charty a ţe se pohyboval mezi disidenty, ale zdá se, ţe i mezi nimi byl opět opuštěný. Ti o čtvrtstoletí nebo i víc mladší mu nerozuměli a on nerozuměl jim. Z Vaculíkova Českého snáře i z Peckových Malostranských povídek je to zřejmé. Cítili k němu jakýsi ostych a on jim podle všeho ani plně nedůvěřoval.“ B. Balajka chápe Černého situaci, a proto ho hodnotí velmi smířlivě, zatímco Černý ve svém díle téměř k nikomu smířlivý nebyl. Ve své další stati si Balajka všímá velkého mnoţství chyb, nepřesností a popletených jmen, které bohuţel vydání Černého Pamětí provázejí.176 Kritik se pokouší zhodnotit význam díla, ale nedaří se mu ho zařadit ani do kategorie memoárů, ani mezi pamflety či polemiky člověka s dobou či jeho odpůrci, nachází v něm spíše subjektivní svědectví o vnitřní osamělosti autora, o jeho zápase s totalitní mocí, o boji za svobodu vlastní i svobodu obecnou, ale rovněţ o prohrách, nadějích, zoufalství i deziluzi. „Černého vţdy vyznačovala neměnná věrnost sobě a hlásaným zásadám, nemyslitelný byl u něho jakýkoli kompromis či názorový obrat, proto tak neúprosně soudil ty, kdo z konjunkturálních důvodů byli ochotni změnit přesvědčení nebo z bázně a opatrnictví přihlíţeli k deformacím. Tu je namístě zastavit se u dvou příkrých odsudků básníků Halase a Hrubína, které čtenáře pamětí bezpochyby zarazí. Černý byl v plném slova smyslu homo politicus, nikoli typ katedrového učence setrvávajícího v intelektuální výlučnosti a uzavírajícího se před třeskem vnějšího světa(…) Nezatratil Halase básníka a je aţ symbolicky příznačné, jak se oba v závěru svých ţivotů setkali v návratu do rodného kraje, k jediné jistotě, která zbývala, oba rozčarováni dobou, kaţdý jinak. Halasovo Já se tam vrátím tak dostává paralelu v Černého kapitolách oddílu Na dlouhé míli.“177 Podobně jako B. Balajka snaţí se i Miroslav Petříček nějakým způsobem zařadit dílo V. Černého k určitému ţánru (o to se pokouší dokonce i sám autor: „[…] celé to moje vzpomínání slibuje být od začátku do konce, od odstavce k odstavci, střídáním osobní vzpomínky, úvahy historické, literárně historické, kulturně historické, soudu, bůhví čeho ještě…“178) Miroslav Petříček dodává: „Lze-li tuto mimořádnou knihu, tento víc neţ 176

B. BALAJKA, Bohuš. Kniha redigovaná na koleně. In: Tvar. Roč. 3, č. 41 (8.10.) 1992, str. 2

177

B. BALAJKA, Bohuš. Kniha rozdírající ţivé rány. In: Tvar. Roč. 3, č. 44 (29.10.) 1992, str. 11

178


šestisetstránkový špalek husté sazby, blíţe charakterizovat, pak právě různorodostí.“179 Černého dále charakterizuje jako společenskopsychologického myslitele i rozhořčeného pamfletistu, čímţ určitým způsobem potvrzuje poznatky B. Balajky.

„Černého Paměti

vykazují ostentativní nezájem o uměřenost v jakémkoli ohledu.“180 Oceňuje naopak Černého kritiku socialismu (respektive spíše její směr zevnitř a zejména pak její přesvědčivost), ale naráţí na velký problém ve vidění J. Mukařovského, k němuţ měl autor vztah vyhrocený do nejprudšího odporu. „Odráţí se v něm nesmiřitelnost protichůdných přístupů k tvorbě, k literární historii a kritice, a tedy neosobní antinomie určená velice rozdílnou vzdělaneckou formací, anebo Černého osobní averze, s ohledem na jeho zkušenost s Mukařovským byla zcela pochopitelná?“181 Podobné otázky si klade taktéţ stať Zdeňka Lorence: „Můţe dnešní obhajoba prokázat, ţe Černý neměl pravdu? Nebo se dá dokázat, ţe pravdu měl, protoţe napsané trvá? Či ţe měl pravdu jen ‚částečnou‘ nebo ‚kdovíjakou‘ a ţe byl té či oné povahy? K čertu s tím! V oblasti ducha a intelektu byl prof. Václav Černý v poválečném období jediný,

kdo

se

rozhodl

čelit socialistickorealistické

kultuře

a

stalinské

politice

v československé podobě.“182 Zdeněk Lorenc si osobnosti Václava Černého velmi cení a snaţí se poukazovat především na jeho nelehké postavení a moţnosti, ale i zároveň na sílu jeho osobnosti a hluboké vzdělání, zatímco události popisované v memoárech nechává spíše na okraji své kritiky. „Zdůrazňuji, ţe kritici, kteří se zabývají tou či onou nepřístojností ve slinách prof. Václava Černého, nevidí – nebo nechtějí vidět! – roli, kterou hrál jako jediný rozhodující nositel demokratických tradic předválečné Československé republiky, nositel jejích demokratických svobod a jejích nesčetných práv na pravdu. Prof. Václav Černý představuje nedeformovanou duchovnost a tvůrčí odvahu. Jeho svobodomyslnost musíme pojímat jako tvary tradiční lidskosti v tomto národě.“ Tomáš Kubíček ve své stati zachycuje obojí sledované paměti vedle sebe, nepracuje ani tak s porovnáním, ale spíše s kontrastem, který jejich blízkost přináší. U Seiferta oceňuje silně subjektivní akcent. „Tato naléhavá subjektivizace textu jej odlišuje od toho typu pamětí, které 179

M. PETŘÍČEK. Nad knihou těţkého účtování : Dvě poznámky k pamětem V.Č. In: Tvar. Roč. 3, č. 44 (29.10.) 1992, str. 10-11 180


181


182

Z. LORENC. Vodoznak jejich svobody zůstal na toaletním papíru. In: Tvar. Roč. 3, č. 48 (26.11.) 1992, str. 7 53

se pokoušejí být spíše kronikou a v níţ se autorské ‚já‘ před čtenářem skrývá. Seifertovy paměti mají charakter rozpomínání se na souvislosti a děje jeho ţivotní pouti.“183 Kubíček rovněţ oceňuje záleţitost pro vzpomínkový typ literatury ne příliš typickou, a to komunikaci se čtenářem, či spíše samotnou přítomnost čtenáře v díle, která je reprezentována řečnickými otázkami či poznámkami, ve kterých se k němu autor obrací; podle mého názoru pracuje ovšem s podobným akcentem na čtenáře taktéţ Václav Černý. Od Černého se ovšem Seifert odlišuje hlubokou subjektivitou i tím, ţe vzpomínající člověk je zde předřazen před dějinami a je zdůrazněno jeho autorské gesto při procesu předávání skutečnosti. „Seifertův vypravěč je současně subjektem i objektem vyprávěných dějů, znovuproţívání prostřednictvím vyprávění pak představuje dvojnásobnou, zmnoţenou subjektivizaci – minulé události se znovu stávají součástí aktuálního času. Seifertem vyvolané vzpomínky totiţ ještě znovu a zřetelně zasahují subjekt, jenţ vzpomíná.“184 Kubíček zdůrazňuje skutečnost, ţe Seifertovy paměti jsou mnohem méně historizující, neţ je u děl podobného charakteru zvykem; pracuje zde se srovnáním Pamětí Václava Černého, který zdůrazňuje autorský subjekt, jenţ se pokouší vytvořit dojem objektivizujícího vnímání skutečnosti, podle Kubíčka Černý vytváří určitou iluzivní perspektivu, která se má podobat kronikářskému vyprávění typu „jak to bylo“. U Seiferta je podle mého názoru moţné sledovat odmítnutí této perspektivy a práci s jiným typem narativních prostředků, díky nimţ je čtenář permanentně ubezpečován, ţe se jedná pouze o subjektivní pohled jednoho člověka, který byl událostem přítomen. Kubíček dále dodává, ţe velmi výjimečná je u Seiferta i výstavba motivů a témat – hodnotí Seifertovy paměti jako vzpomínky, které vyrůstají od předmětů k dějům. „Ve většině názvů jednotlivých textů je vyuţito nějakého konkrétního předmětu či místa, které se staly katalyzátorem vzpomínky (Kuchyňské hodiny, Cesta do Kralup, S motýlkem pod bradou…).“185 Seifertovy paměti se podle Kubíčka „[…] odvíjejí od konkrétního předmětu, jenţ pak stojí v základu příběhu, který evokoval, a stojí i v základu komplexního tématu Seifertových pamětí – pojmenování proţitého světa, který přichází ze zapomnění a který je příliš éterický, aby mohl být zachycen ve své sloţitosti, a je proto vyvoláván pomocí konkrétních příběhů k přítomnosti 183

T. KUBÍČEK. Obrana paměti : čas a skutečnost v české literatuře sedmdesátých let, jejich povaha

a důsledky aneb Co způsobuje narativ. In: Česká literatura. Roč. 52, č. 3. 2004, str. 338 184

Tamtéţ, str. 339

185


jako

k znovuproţití.

Drobné

předměty

či

místa,

která

se

stávají

průsečíky

mnohovýznamovosti, představují základní pilíře skutečnosti, ať uţ minulé, či současné.“186 Pro Václava Černého je podle Kubíčka187 naopak charakteristický způsob pojmenování, který rozpoznal Zdeněk Koţmín v metodě kritického přístupu k textu při studiu jeho Prvního sešitu o existencialismu – teda „všudypřítomné gesto zasvěcovatele“, které spočívá v uvádění co nejvíce kulturních vrstev do pohybu. Autor dále dodává, ţe Černý je nesmiřitelný k lidským slabostem a ke všem projevům, které vedou k jistému odklonu od jím vnímaného morálního řádu dějin. „Vedle osobitého morálního kódu, jímţ jsou činy jednotlivců poměřovány, je v textu pamětí nejzřetelněji přítomen autorský centrismus, jemuţ jsou dějinné události podřízeny – z autora se stává hlavní protagonista dění.“188 Přes všechny výše zmíněné záleţitosti nepopírá Kubíček přítomnost určitého subjektivismu v Pamětech Václava Černého, ale zároveň dodává, ţe se jedná o poněkud jiný typ subjektivismu, neţ s kterým pracuje Jaroslav Seifert. „Děje tu nevyrůstají od jednotlivostí předmětného světa a nejsou smířlivým vyvoláváním pozapomenutých souvislostí. Černého děje jsou sloţité pavučiny vztahů odhalovaných s vypjatou racionalitou a se smyslem pro drobnokresbu okamţiku, který je však neustále nahlíţen jako pevná součást rozsáhlé kompozice svědectví o dějinách. Přísné odsudky mnoha protagonistů Pamětí a detailní rozkrývání osobních vazeb se tu mísí se zachycením sloţitých interaktivních vztahů vedoucích k významným politickým či kulturním událostem české minulosti v období 1921-1972. Politizující povaha vzpomínek přirozeně převaţuje

v období

národního

ohroţení,

v období

politických

procesů,

restaurace

komunistického reţimu…Místy se však text láme aţ do podoby osobního vyřizování účtů, které se nezřídka pojí se silným antisemitismem. Tyto dva rysy podstatným způsobem oslabují autorovu koncepci filozofie dějin a kultury, opačně však zesilují emocionální naléhavost textu.“189 J. Kovtun přináší jiţ v letech 1977 (Černý) a 1982 (Seifert) zprávy o obou memoárech v periodiku Svědectví (Paříţ), podle mého názoru se ovšem jedná spíše o jednostranně 186

T. KUBÍČEK. Obrana paměti : čas a skutečnost v české literatuře sedmdesátých let, jejich povaha a důsledky aneb Co způsobuje narativ. In: Česká literatura. Roč. 52, č. 3. 2004, str. 340 187

Tamtéţ, str. 340

188

Tamtéţ, str. 341

189


pochvalné stati, které nepřináší příliš hluboké rozbory, dotýkají se však některých událostí, s nimiţ pracují i další kritici, a především nabízejí jakési „bezprostřední“ přijetí obou pamětí v zahraničí. Kovtunovi neuniká určitá sebestřednost autora Pamětí: „Uţ tady (pozn. autora v prvním svazku Pamětí), na samém začátku své autobiografie, je Černý zamilován do vlastní osoby. Samozřejmě, to je pravidlo u autorů píšících o sobě – výjimku tvoří zřejmě jen Sartrův L´idiot de la famille (1971). Černý jistě zná tuto knihu o Flaubertovi, v níţ Sartre zároveň ostře odsuzuje sám sebe jako dítě a jinocha (jenţe Sartre se u Černého nevyskytuje, zřejmě na něho přijde řada v dalším díle pamětí). Cestou Sartrovou tedy Černý nejde, je mu v tomto případě bytostně cizí.“190 Kovtun se rovněţ vyjadřuje k přílišné polemičnosti pamětí, která není pro tento ţánr aţ příliš typická, a domnívá se, ţe se autor snaţí určitým způsobem navázat na svého učitele na poli kritiky F. X. Šaldu, ale i na prudkost, zanícenost a vášnivost, které protínají jeho dílo; tím pádem spadá charakter Černého práce svou atmosférou spíše do 30. let neţ do 80. let. „Kdyby mohla vyjít v demokratickém Československu, rozpoutala by vlnu vášnivých polemik. Autor by z toho ovšem měl radost, ostře by reagoval jako rozený polemik, na čemţ si právem zakládá. S Černým se nemusí souhlasit, ba snad s ním ani ve všem souhlasit nelze.“191 Ve stati Všecky krásy světa se vyrovnává s memoáry Jaroslava Seiferta: „Seifertova literární autobiografie je podivuhodně ţivá, sugestivní, oblaţující i stísňující kniha. Nevěřte docela Seifertovu tvrzení, ţe by si ‚psaním povídek nevydělal ani na sodovou vodu.‘ Pokud epický talent neznamená pouhé formální rutinérství, Seifert je výborný vypravěč. Jeho próza má ţivost, spontánnost, s jakou se zřídka setkáte v běţných produkcích, a místy dává čtenáři zapomenout, ţe se účastní procesu četby.“192 Kovtun se odráţí od přívlastku, který Seifertovi přisoudil Ivan Blatný - „Seifert překrásný,“ a všímá si toho, ţe ne všechny věci, které Seifert ve svých vzpomínkách zobrazuje, jsou krásné, ale ţe spíše vidění Seifertova světa vzpomínky zkresluje do oné pozitivní polohy. „Byl to Seifertův záměr, aby překrásné věci převaţovaly, byl to jeho výběr. Ne ţe by v knize chyběly tragédie, hořkosti, zklamání, jak je ţivot přinášel. Ale Seifertova paměť je smířlivá, méně se jí stýská po konfliktech a kontroverzích ţivota, raději si připomíná přátelství a štěstí.“193 S B. Balajkou 190

J. KOVTUN. Pláč Koruny české. In: Svědectví (Paříţ) 14, 1977/1978, str. 588

191

Tamtéţ, str. 588. O svízelných cestách vydání této knihy po pádu totalitního reţimu pojednává A. Bělohoubek. 192

J. KOVTUN. Všecky krásy světa. In: Svědectví (Paříţ) 1982, č. 66, str. 379

193


se kritik výrazně shoduje na Seifertově vidění veřejných událostí, které tvoří spíše matnou kulisu, a uvědomuje si rovněţ nepřesnou chronologii a „chybějící“ události. „[…] o politické části Seifertova osudu se dovídáme jen málo: nic o jeho konfliktu s komunistickou stranou v r. 1929, málo o jeho situaci a zkušenostech za protektorátu, nic o jeho vystoupení na II. sjezdu svazu spisovatelů v r. 1956, nic o roce 1968 a jen letmou zmínku o jeho funkci předsedy Svazu spisovatelů v r. 1969.“194 Kovtun ovšem opomíjí fakt, ţe memoár není kalendář, který se nutně musí vyjádřit ke kaţdému významnému datu národní historie, ale spíše sbírka příběhů, ve které často data chybí. Ţák V. Černého A. Bělohoubek ve své stati Václav Černý – stále obávaný? shrnuje pět let po smrti slavného kritika fakta, která brání vydání Pamětí po pádu totalitního reţimu. „Je příznačné i usvědčující, ţe se naši polistopadoví hodnostáři političtí i kulturní dodnes nepostarali o to, aby byly vydány alespoň jeho Paměti. Nejspíš vědí moc dobře, proč si dávají na čas! Vedle těchto Pamětí totiţ jejich veledíla ztratí hodně na svém lesku, protoţe s viděním a soudy tak pronikavými, jak byly vlastní V. Černému, se mohou jen stěţí rovnat.“195 Recepce A. Bělohoubka vychází spíše z vlastní znalosti Václava Černého a blízkého vztahu k němu neţ z objektivního vidění jeho memoárů, autor zdůrazňuje jako pozitivní vlastnosti autora zejména jeho tvrdost, ironičnost i pohrdání, zatímco se snaţí omlouvat jeho domýšlivost, o které tvrdí, ţe je zdánlivá, a motivovat čtenáře k další četbě jeho Pamětí. Snaţí se rovněţ ukázat poněkud světlejšího Černého: „Nad touto oblastí našich povinností je však oblast vztahu člověka k ţivotu a k lidskému údělu v něm. Tady je kaţdý sám sebou mnohem hlouběji, tady si uţ nevšímáme toho, jak jsme na tom oproti jiným, ale jak jsme na tom absolutně. A zda byl pan profesor vědomě také ‚jen‘ věčným a pokorným hledačem.“196 Václav Holanec se ve své stati o Seifertových pamětech zabývá především dvěma verzemi, které vycházejí, ale i obrovským zájmem o toto dílo. „V oblasti literární nelze nevzpomenout Všecky krásy světa Jaroslava Seiferta, které vyšly v roce 1982 dokonce dvakrát. Jako první je

194

J. KOVTUN. Všecky krásy světa. In: Svědectví (Paříţ) 1982, č. 66, str, str. 379

195

BĚLOHOUBEK, Antonín. Václav Černý – stále obávaný? In: Noviny. Roč. 1, č. 91 (2.7.) 1992, str. 2 196

Tamtéţ, str. 2 57

ovšem vydalo exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a teprve potom se zpoţděním několik měsíců Čs. spisovatel.“197 Milan Dobruš, který hodnotí zejména třetí díl Pamětí Václava Černého, kritika rozhodně nešetří; uvědomuje si, ţe z faktografického hlediska není moţné brát vzpomínkovou literaturu jako historické dílo, ale přesto vytýká Černému velkou nenávist k některým událostem, které zachycují stránky jeho memoárů, a dodává: „[…] s daty a jmény se v nich nakládá podle potřeby toho, kdo si chce nebo potřebuje vzpomenout. Co provází vzpomínané a připomínané, všelijak také zabarvuje a deformuje vrstvy paměti. V tomto přetlustém III. svazku Pamětí je toto všecko pohromadě, vládne jen jediná barva – ta nejčernější z černi. Jak také Černý mohl pouţít jiných barev?“198 Černého ovšem nešetří ani v dalších pasáţích: „Je to ţalostná četba, v níţ se megalomanství kritického veleducha mísí s vodopádem vulgárních charakteristik a poniţování vlastně celé gardy velkých, zakladatelských jmen naší moderní literatury (přirozeně,

vyznávali

socialismus),

s neodolatelným

nutkáním

odkazovat

a talentované úsilí do suterénu hodnot lidského existování, ba ještě níţ.“

199

poctivé

Podobně ostré

názory přicházejí v kritice Martina Machovce, který nachází u Černého Pamětí na jedné straně velmi pozitivní předpoklady, jako např. mravní integritu jedince, věrnost sobě samotnému či spojení ţivotní filozofie s praktickým ţivotem, na druhé straně však kritika slovy téměř pranýřuje: „Vzbuzoval-li pojem univerzitního profesora mé generaci nějaké asociace, vystiţitelné sţíravým pohrdáním, jaké k tomuto pojmu choval a vyjadřoval Ladislav Klíma (viz například některé fragmenty jeho Velkého románu). Katedrový učenec (a často opravdu také spíše jen ‚katedrový‘), ochotný prodávat své vědomosti za kteréhokoli reţimu, odtrţený konsekventně od ţivota lidí, pokřivující tak nejen svoje ‚čisté‘ vědění, ale především vymaňující tak svou vědu z dosahu jakýchkoli etických soudů.“200 Jedinečnost kritika Machovce spočívá především ve velmi úzkém spojení Pamětí s kritikovým vlastním ţivotem, na který autor často upozorňuje, a tak pomáhá lépe pochopit jeho situaci. „Václavu Černému se hlavním dílem stává jeho ţivot sám, ţivot, který je pro něj bezcenný bez soubytí s ţivotem 197

HOLANEC, Václav. Vzpomínat je lidské. In: Labyrint. Roč. 1, č. 7. 1991

198

M. DOBRUŠ. Černé paměti. In: Naše pravda. Roč. 4, č. 4 (29.1.) 1993, str. 5

199

Tamtéţ, str. 5

200

M. MACHOVEC. Zlé svědomí národa českého. In: Literární noviny. Roč. 3, č. 45 (12.-18.11.) 1992, str. 4 58

všech ostatních lidí…“201 Poslední díl Pamětí pak podle mého názoru velmi výstiţně komentuje: „Jde o pohled člověka, který, ač stále angaţován, přece jiţ v centru dění nestál.“202 Jiří Kudrna, který polemizuje spíše s vědeckým dílem neţ se vzpomínkami Václava Černého, uvádí: „Václav Černý není historik, tak jako není politik, nebo dokonce filozof. V jeho názorech není systém ani jednotná metoda. Řídí se jen svými sympatiemi a antipatiemi…“203 Kudrna odkazuje rovněţ k jednomu z citátů V. Černého, který ovšem sleduje bez jakéhokoli kontextu: „Na názor ostatních nejsem ani zvědav.“204 Eva Kantůrková věnovala pamětem Václava Černého dokonce celou útlou kníţku, ve které popisuje subjektivitu i odvahu nemilosrdných tvrzení kritika, jeţ spojuje s vlastními vzpomínkami na něj. Kantůrková se dotýká zejména některých nepřesností, vynechaných událostí či neustálého zdůrazňování Černého socialistického přesvědčení. Dílo hodnotí velmi kladně, některé jeho stránky dokonce obdivuje. „Václavu Černému jde ustavičně a rovnou o všechno! Číst jej je souboj. A on vám ani nedovolí otrocky od něj převzít názor, on kaţdou myšlenku tak napíná, ţe trnete, kdy uţuţ se přetrhne; číst ty knihy je nárok i rozkoš, ţádná úleva ani spočinutí, jen dráţdivost a ţár. Máte dokonce pocit, ţe kdo by jej přečetl v plném souhlasu s ním, pan profesor by mávl rukou: ale to jsem si od vás nezaslouţil, pane kolego, ţádnou vlastní myšlénečku jsem ve vás nevyprovokoval?“205 Publikace Paměti Václava Černého v kritickém zrcadle exilu a disentu (1983-1989) se sestává z devíti statí různých autorů, kteří kaţdý po svém, ale vţdy velmi osobitě komentují osudy i obsah Pamětí, a to zejména v historických a politických souvislostech. Jan Vladislav se zabývá nelehkou rolí recenzenta, před kterým stojí práce na hodnocení takového díla, čímţ se dostává k jádru problematiky jeho uchopení. Jaroslav Dresler se ve své studii naopak opírá 201

M. MACHOVEC. Zlé svědomí národa českého. In: Literární noviny. Roč. 3, č. 45 (12.-18.11.) 1992, str. 4 202

Tamtéţ, str. 4

203

J. KUDRNA. Vědec, nebo plagiátor? In: Tvorba. – č. 37. 1971. Jedná se sice o kritiku, která vznikla ještě v době totality, svým obsahem se však nápadně slučuje se statěmi, které na toto téma byly napsány uţ v době svobody. 204

V. ČERNÝ. Osobnost, tvorba a boj. Praha, 1947. (Duch a tvar ; Sv. 5 )

205

E. KANTŮRKOVÁ. Nad Pamětmi Václava Černého. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 44. s.

ISBN 80-202-0596-9 59

o „víru“ Václava Černého, tedy radikální socialismus, ale dotýká se i klíčových historických událostí. „Dokud se paměť Václava Černého procházela spadaným listím starých dobrých časů, bylo to příjemné čtení,“206 uvaţuje Milan Šimečka, který se zabývá právem člověka na vzpomínání a hodnocení činů a událostí dávno minulých na konkrétních příkladech z díla Václava Černého. Jaroslav Strnad na Šimečkovu stať reaguje a naopak názory kolegy zcela neguje a domnívá se, ţe se mu recenze na dílo nepovedla. Milan Jungmann ve své kritice pracuje s filozofickou hloubkou díla, mravností a charakterem české kultury, kterému se naléhavě ve svých Pamětech věnuje právě Václav Černý. Jan Beneš přirovnává vzpomínky ke knize olbřímí, tedy titánské, hodnotí především poslední část memoárů a před Václavem Černým hluboce smeká. Josef Kalivoda se do hloubky věnuje politickým událostem, načeţ přirovnává Václava Černého k blanickým rytířům, kteří se nebojí jít proti proudu a nezoufají. Sergej Machonin koncipuje svoji stať spíše jako lyrický příběh, ze kterého Černého dílo vystupuje. „Ty Paměti jsou rozlehlá, skoro strašlivě nezapomínající paměť dál za paměť člověka, který je napsal. Je to uţ spíš alarmující paměť národa sloţitě rozvětvená a citlivě, čivě hmatající po místech bolesti.“207 René Wellek se ve své stati dotýká převáţně faktografických událostí a Paměti Černého spíše nehodnotí, zatímco Jan Vladislav se zabývá tolik diskutovanou otázkou češství a čecháčkovství v memoárech Václava Černého a věnuje rovněţ několik poznámek referátu E. Kantůrkové. Bedřich Jelínek se věnuje ve své práci Achillova pata Václava Černého i kritice, která následovala před jeho vlastním příspěvkem, a tak utváří poměrně ucelený přehled. Zmiňuje práci Sergeje Machonina, ve které autor sděluje o Pamětech, ţe „kníţka nadělá zlé krve“, je v ní zachycena „vysoká spravedlnost“ a je aţ „provokativně subjektivní.“208 Jaromír Slomek a následně i Karel Pecka hodnotí především ne příliš zdařilou editorskou práci na knize. Výše zmíněnou kritiku Martina Machovce pak vidí jako velmi simplifikovanou, jelikoţ se nedotýká

206

M. ŠIMEČKA. Zatracené dějiny. In: Paměti Václava Černého v kritickém zrcadle exilu a disentu

(1983-1989). Praha: Klub přátel Tvaru, 1995. 207

S. MACHONIN. Václavu Černému k osmdesátinám. In: Paměti Václava Černého v kritickém zrcadle exilu a disentu (1983-1989). Praha: Klub přátel Tvaru, 1995. 208

S. MACHONIN. Záznam o Pamětech. In: Literární noviny. Roč. 3, č. 42 (22.-28.10.) 1992, str. 4 60

základního problému, o kterém se ovšem nezmiňuje nikdo z výše uvedených autorů, a to Černého antisemitismu, o kterém pojednává právě Jelínek.209 Michael Špirit hodnotí dílo Václava Černého s největším časovým odstupem, a tak zachycuje i mnoho okolností, které předchozím autorům unikly nebo na ně poukazovaly pouze nepřímo (zabývá se hloubkou výpovědi historické závaznosti v memoáru i tím, ţe Paměti nevznikly chronologicky, i skutečností, ţe prvnímu a třetímu dílu vzpomínek se musel Černý věnovat tak, aby mohly skutečně vyjít);210 zajímá ho rovněţ míra komunikace se čtenářem: „Otázky, které v nich klade, jsou řečnické, a oslovování čtenáře není nic víc neţ literární figura; ţádný skutečný dialog autor vést nechce.“211 Špirit upozorňuje rovněţ na případ Zdeňka Urbánka212 a jeho článek „O Václavu Černém“ v Lidových novinách (1990), který utrpěl neuvěřitelné mnoţství kritiky, jelikoţ V. Černý byl po pádu totalitního reţimu velkým mnoţstvím čtenářů obdivován a prezentován jako nedotknutelný; podle Špirita však k potřebné diskusi nedošlo, jednalo se tedy spíše o vlnu uráţek, které čtenáři autorovi článku adresovali. Špirit se taktéţ zabývá stylistikou a stylizací Černého Pamětí: „Tímto tónem je napsán i třetí díl Pamětí. Je to Černého jedinečnost i slabost. Vědomí vlastní výlučnosti, k němuţ ho opravňovala nesmírná vzdělanost…“213 Autor dodává: „Soudy Václava Černého z jeho Pamětí jsou vše jiné neţ 209

B. JELÍNEK. Achillova pata Václava Černého (1905-1987). In: Literární noviny. Roč. 4, č. 3 (21.1.) 1993, str. 4 210

„Paměti nevznikaly chronologicky. V šedesátých letech sepsal Černý dějiny národního odboje za

druhé světové války – Křik Koruny české, dílo na hranici historiografických ambicí, v němţ události rekonstruoval většinou z autentických pramenů, provolání, letáků, ilegálních tiskovin, mikrofilmů. Není vyloučené, ţe psal s perspektivou – byť jakkoli mlhavou – nepříliš vzdálené publikace. Přestoţe byl i tehdy oficiálně v nemilosti, mohl vydat několik knih, pravidelně publikoval v časopisech, sbornících i novinách. Ţe Křik Koruny české, prostřední díl Pamětí, vznikal z odlišných pohnutek neţ ostatní díly, se zdá potvrzovat i oddíl dodatků, v nichţ autor upřesňoval a doplňoval fakta, coţ je jinak v kontextu jeho Pamětí věc neslýchaná.“ M. ŠPIRIT. Václav Černý, autor pamětí. In: Respekt. Č. 18 (10.-16.5.) 1993, str. 22 211

M. ŠPIRIT. Václav Černý, autor pamětí. In: Respekt. Č. 18 (10.-16.5.) 1993, str. 22

212

Urbánek sám na sobě ukazuje, jak jsou některé soudy V. Černého nepřesné a ţe mnohdy pracuje s informacemi z druhé ruky. M. ŠPIRIT. Václav Černý, autor pamětí. In: Respekt. Č. 18 (10.-16.5.) 1993, str. 22 213

M. ŠPIRIT. Václav Černý, autor pamětí. In: Respekt. Č. 18 (10.-16.5.) 1993, str. 22 61

s rozvahou přijatá, zváţená norma s prověřenou platností. Jejich poměrně častý výskyt v pracích literárních badatelů je dán právě tím, ţe jsou rozhodnutím člověka, který za ně ručil svým celoţivotním postojem, svobodou, ţivotem. Citace z Černého Pamětí nedovozují platnost vědeckého či kritického zjištění, ale vţdy odkazují k svému autorovi jako k nepominutelné mravní autoritě, jeţ je práva se i hluboce mýlit.“214 K Pamětem Václava Černého se vyjadřovali i mnozí čtenáři, největší diskusi v jejich řadách vzbudil Vojtěch Opletal, který svým článkem reagoval především na časté obhajování pokory Černého jeho ţáky: „Ta poctivá pokora také není špatná. Ta a moudrá láska k lidem čiší z celých Pamětí.“215

Závěr Ve své bakalářské diplomové práci jsem sledovala červenou nit Františka Halase a její proplétání ve významných dílech české memoárové produkce, které představují Paměti Václava Černého a Všecky krásy světa Jaroslava Seiferta. Osudy i dílo Františka Halase znamenají strategický a pevný bod, od kterého se odvíjela porovnání obou děl vzpomínkové literatury. „Básnické dílo Františka Halase tvoří jeden z vrcholů české poezie třicátých a čtyřicátých let. Patří k dílům sloţitějším; zrcadlí se v něm jak chaotičnost světa, zmítaného po první světové válce prudkými společenskými otřesy, tak básníkovy rozpory nejosobnější.“216 Autoři Dějin české literatury IV. zdůrazňují především Halasův tragický ţivotní pocit, básnickou obraznost, která vyrůstá ze syntézy ostrých smyslových vjemů, i obrat od extenzivnosti poetistů k intenzitě, která se soustřeďuje k relativně úzkému, a přesto stabilnímu tematickému okruhu.217 V Dějinách české literatury figuruje František Halas jako účastník všech důleţitých kulturních a společenských akcí, přispěvatel časopisů, důleţitý 214

M. ŠPIRIT. Václav Černý, autor pamětí. In: Respekt. Č. 18 (10.-16.5.) 1993, str. 22

215

V. OPLETAL. K Pamětem Václava Černého. In: Český týdeník. Roč. 1, č. 78 (29.9.-2.10.) 1995, str. 7 216

Z. PEŠAT. František Halas. In: J. MUKAŘOVSKÝ. Dějiny české literatuy IV, Literatura od konce 19. století do roku 1945. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. 217


redaktor i organizátor kulturních událostí.218 Lexikon české literatury zachycuje básníka na přechodu proletářské poezie, poetismu a poezie naplněné tragickým ţivotním pocitem, který je reakcí na optimistické vidění světa poetistů; autoři rovněţ zdůrazňují Halasovu silnou smyslovost spojenou s abstrakcí.219 Přehledné dějiny literatury české od A. Nováka pojednávají o Halasově monumentalizujícím smyslu pro nejprostší tragiku; básník slučuje „okouzlené, ale i odkouzlené vidění světa s těţkou hloubavostí a stálým citovým pathosem.“220 „Rozpor mezi rozvrácenou a nesmyslnou jevovou skutečností a básnickým snem zaměstnává tohoto hořkého idealistu nepřetrţitě, a brzy vyznává Halas realitu, brzy se zhlíţí v ideálu, v básnické kráse, v minulosti myšlenky, ale rozpor obou světů ho nepřestává mučiti, sváděje ho mnohdy, aby nacházel jedinou pravdu ve smrti, která překlene most mlčení a klidu nad útrapami a nesmiřitelnými protiklady. Choroba a zahnívání, hrob a tlení, poníţení lidské bytosti a hrůza útisku jsou nikoli náměty, ale stálé průvodní jevy Halasovy lyriky drsné, nehudební, drastické a krutě názorné, jejíţ mrskačství a sadismus jsou výrazem askese, přivoděné nejen pokáním idealistovým, ale hlavně kajícnictvím nad dobou, v sobě rozvrácenou a své děti poţírající.“221 Důkazem toho, ţe výklad Halasovy básnické osobnosti byl vţdy velmi obtíţný a autor i jeho dílo byli často předmětem diskuse, je velké mnoţství monografií i dalších publikací týkajících se nejen autorova ţivota, ale i jeho tvorby. O Halasovi píše taktéţ Bedřich Václavek ve své publikaci Tvorbou k realitě222

223

; několik

kritických rozborů přináší taktéţ F. X. Šalda ve své publikaci O předpokladech a povaze 218

P. JANOUŠEK. Dějiny české literatury 1945-1989. II., 1948-1958. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. 549 s. 219

Z. PEŠAT. František Halas In: V. FORST. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituace. 2,

H-L; Dodatky k LČL 1, A-G, Sv. I, H-J. Vyd. 1. Praha: Academia, 1993. 589 str., str. 93 220

A. NOVÁK. Přehledné dějiny literatury české : od nejstarších dob aţ po naše dny. 5. vyd. Brno:

Atlantis, 1995. 1804 str., str. 1390 221

222

Tamtéţ, str. 1391 B. VÁCLAVEK. Tvorbou k realitě. Vyd. 3., ve Svobodě 2. Praha: Svoboda, 1950. 115 s.

223

Ludvík Kundera věnoval básníkovi celou monografii; rozsáhlé heslo František Halas ve Slovníku české literatury vypracoval Zdeněk Pešat. Z. PEŠAT. František Halas. IN: Slovník české literatury Dostupné z www: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=11&hl=Franti%C5%A1ek+Halas 1995, aktualizace 2006 63

tvorby : výbor z kritického díla: „Halas je na půl cestě mezi expresionismem a kubismem: z expresionismu má svou výbušnost a útočnost, tvrdou, brutální pěst, kterou se probíjí nebo protápává ke skutečnosti a kterou si ji přivlastňuje, z kubismu vůli k abstraktní krystalizaci. Neznám abstraktnějšího českého básníka, neţ je Halas.“224„Smrt je největší porušení a rozervání souvislosti ţivotní. Proto Halas, básník víru, bodu, propastnosti, je básníkem smrti povýtce.“225 Při hledání shodných a rozdílných rysů memoárů Václava Černého a Jaroslava Seiferta jsem čerpala z velké specifičnosti ţánru vzpomínek, který nabízí mnoho zajímavých oblastí srovnání obou děl. Pro tento ţánr je charakteristické neustálé napětí mezi beletristickou a odbornou sloţkou textu, přičemţ Seifert nechává volný průchod svým emocím a zaznamenává události ve své subjektivní citlivosti, zatímco Černý se staví do role auktoriálního vypravěče, jenţ objektivně zpodobňuje chod dějin a tvrdě soudí všechny, kteří sešli „z jediné moţné správné cesty“, jíţ je podle kritika moţné jít. Na příkladu Františka Halase v obou pamětech můţeme sledovat odlišných přístup autorů k popisu skutečnosti – zatímco Jaroslav Seifert přepečlivě vynechává skutečnosti týkající se nejrůznějších funkcí Františka Halase, jeho touhy po politické činnosti i úzkého spojení s komunistickou stranou, a naopak zdůrazňuje krásu veršů svého přítele, kruté podmínky, v nichţ budoucí básník vyrůstal, i smutný a předčasný odchod ze Seifertem popisovaného pestrého a krásného ţivota, vidí Václav Černý Františka Halase jako člověka mnoha tváří i mnoha poetik, ukazuje jeho básnický vývoj, ironizuje jeho budovatelskou poezii, odsuzuje jeho touhu po veřejné činnosti i některé veřejné projevy; snaţí se mu porozumět, pochopit jeho činy na základě znalosti Halasova dětství a mládí v bídě, těţkých protektorátních zkušeností i kleští, ve kterých ho drţeli představitelé totalitního reţimu kvůli jeho prohitlerovským básním226, avšak kritik nenachází pro básníka úplné pochopení – určité věci si sice dokáţe racionálně odůvodnit, avšak úplné hluboké a lidské pochopení činů svého bývalého přítele neprojevuje. Jaroslav Seifert se dotýká posledních dnů Františka Halase na základě přímé přátelské zkušenosti, ale 224

F. X. ŠALDA. František Halas : Hořec. In: O předpokladech a povaze tvorby : výbor z kritického díla. Praha : Československý spisovatel, 1978, str. 242 225

F. X. ŠALDA. František Halas : Hořec. In: O předpokladech a povaze tvorby : výbor z kritického díla. Praha : Československý spisovatel, 1978, str. 243 226


70 64

pro Václava Černého je Halasova nemocniční postel bílé místo, zachycuje především aféru týkající se básníkovy „závěti“, Štollovu kritiku a další politicko-kulturní události spjaté se zesnulým básníkem. V ţánru memoárů se střetává mezerovitost lidské paměti se záměrou mezerovitostí a vynechanými místy. Zatímco zapomenutá setkání či události bývají většinou nedůleţité, nabývá mezerovitost daná záměrnou stylizací či zakrýváním fakt na významu, a tak nemůţeme opomenout, ţe se Jaroslav Seifert zcela zjevně vyhýbá všem významným historickým momentům (a pokud vidíme některé historické události, jsou téměř v mlze), coţ nesouvisí pouze s odlišným pohledem na svět básníka a umělce, ale i potřebou zakrýt, nezmiňovat a snad i sám zapomenout. Na základě událostí, které Seifert záměrně vynechává, můţeme zjistit daleko více o skutečnostech, které uvádí. Jaroslav Seifert nemá ţádné ambice zachytit historii jako celek, spíše modeluje plastické obrázky kaţdodenního všedního i výjimečného ţivota, na jejichţ pozadí vidíme mlhavě některé dějinné události, ţádný výklad o historických meznících doby se nekoná; Václav Černý zachycuje klíčové momenty doby, snaţí se popsat důleţitá setkání nejrůznějších lidí a plasticky vylíčit pohnutky kaţdého jednotlivce. Všechny odborné prameny se shodnou na faktu, ţe memoárová literatura se nemůţe rovnat historickému dílu a ţe zachycuje pouze relativní a subjektivně pojímanou pravdu, Václav Černý však na skutečnosti nahlíţí tak, jako by se nemohl mýlit a jeho názor byl jediným platným; nelze však rozhodně říci, ţe dílo Černého subjektivitu postrádá, ba naopak, v třídílných Pamětech můţeme najít velké mnoţství subjektivních pasáţí, jedná se však o jinou hloubku neţ u Seiferta. Václav Černý ovšem nezachycuje pouze kulturní, politické a historické události, snaţí se rovněţ o výklad literárních směrů a poetik vybraných básníků, a tak jeho Paměti aspirují svým způsobem i na funkcí literárněvědné příručky; v příbězích Jaroslava Seiferta můţeme rovněţ poznávat poetiku nejrůznějších básníků, autor ji ovšem sleduje pohledem umělce, a tak se dozvídáme více spíše o zrodu básně a o práci se slovy neţ o celkové poetice popisovaného autora. U obou autorů nacházíme jisté známky autocenzury, neboť obě publikace vznikaly v době totalitního reţimu, a tak byly moţnosti vyslovení některých informací a myšlenek omezeny; autocenzura a určité zkreslení událostí je však i jedním ze záměrných prvků, které tento typ literatury provázejí, a ani v jednom z děl nechybí. Zatímco u J. Seiferta vidíme otevřenou pokoru a básník se často mnohým lidem za různé věci omlouvá, nad kritikami Pamětí V. Černého je sice slovo pokora jedno z nejskloňovanějších, avšak většina jeho kritiků se domnívá, ţe zde chybí; s určitou dávkou omluv a přiznání osobních proher, posléze i se skepsí 65

a zoufalstvím se však v Černého díle setkat můţeme. J. Seifert je na jednu stranu velmi pokorný a uctivý k přátelům i k rodině, na druhou stranu je nutné dodat, ţe se omlouvá za maličkosti, ačkoli v jeho ţivotě musely existovat i velké věci, za které by se měl omluvit přednostně, a tak i tímto způsobem můţeme sledovat určitou stylizaci básníka do role správného a čestného člověka za jakýchkoli okolností. Není náhodou, ţe nám tuto tvář ukazuje, ačkoli poněkud jinými prostředky, taktéţ V. Černý, jehoţ stylizace do vševědoucího moudrého starce dovoluje taktéţ vynechat všechny omluvy a ţivotní selhání spíše obejít neţ popisovat. Podle Petra A. Bílka je autor ve vztahu k sebeprezentaci vţdy nevinný jako lilium227, tuto charakteristiku podle mého názoru oba autoři naplňují. S touto otázkou úzce souvisí taktéţ paradoxní spojení autenticity a stylizace, které v sobě ţánr memoáru skrývá. Paměti Václava Černého jsou bezpochyby propracovaným a stylizovaným textem, pouze na některých místech prosvítají konfese vědce; Jaroslava Seiferta můţeme chápat jako spisovatele píšícího příběhy, které jsou moţná více stylizované, neţ je na první pohled patrné, a tak v konečném důsledku můţe být paradoxně upřímnější kritik Černý a díky chytře zvolené formě i perspektivě mnohem zastřenější Jaroslav Seifert. U obou autorů sledujeme hluboké a vřelé přátelské vztahy, které popisují velmi otevřeně. Rozdílné je však zaměření jejich perspektivy – Černý vychází z historické skutečnosti, ve které se člověk pohybuje jako jeden z činitelů, zachycuje důleţité historické etapy a mezníky, zatímco Jaroslav Seifert zachycuje spíše mezníky svého srdce a historie zůstává schována v mlze. Podobný přístup nacházíme rovněţ v souvislosti s literaturou, zatímco Černý poskytuje erudované a hluboké výklady o poetice, jednotlivých autorech a skupinách, které obsahují i typograficky zdůrazněná klíčová slova, snaţí se Seifert zachytit vznik básně, představit si přítele-básníka píšícího a báseň ve stádiu zrodu, svou metodu pak porovnává s metodami různých přátel. Charakteristiku uměleckého memoáru popisovanou J. Poliakem naplňuje svou rozrušenou kompozicí i poetickým viděním světa spíše Jaroslav Seifert, zatímco ambice Václava Černého rozhodně k rysům uměleckého memoáru nesměřují, ačkoli i v tomto díle můţeme najít mnohá místa, která by se dala označit jako konfese člověka. Zatímco Jaroslav Seifert ve svém memoáru vystupuje ve velkém mnoţství rolí (moţná se do nich pouze stylizuje), poznáváme

227

P. A. BÍLEK. Moţnosti „Já“: Autenticita, autobiografie, autor(ský obraz). Tvar, 1996, roč. 7, č. 14, str. 8 66

Václava Černého převáţně v roli jedné (ačkoli ho vidíme i jako mladého studenta), coţ svědčí opět o určité stylizaci do moudrého vzpomínajícího starce, který hledí na svět s rozvahou a s jehoţ moudrostí se stěţí můţe rovnat J. Seifert, který sám sebe mnohdy představuje jako váhavého, nerozhodného a chybujícího. Charakteristiku memoárů vyznačující se „střídáním kódů“ hluboce nenaplňuje ani jeden z autorů – Jaroslav Seifert píše poetisticky rozrušený básnický text v próze, zatímco Václav Černý pouţívá hutný vědecký styl, ačkoli se na mnoha místech dostává k prostředkům typickým pro vyprávění, sklouzává ke kratším větám, ukazovacím zájmenům a dalším výrazům, které jsou typické spíše pro publicistický či beletristický styl neţ pro styl odborný. Selektivitu jako dalším vlastnost ţánru memoárů lze výborně sledovat u Jaroslava Seiferta, který ani neaspiruje na to, aby historickou skutečnosti zachytil; Václav Černý však touţí zaznamenat naprosto vše, čemuţ odpovídá i rozsah jeho Pamětí. Kritikovo dílo je moţné charakterizovat jako ucelené a chronologické, zatímco pro Všecky krásy světa je typická roztříštěnost a absence chronologického sledu událostí. Otázka deformace skutečnosti jako dalšího znaku memoárů je dobře sledovatelná zejména u Jaroslava Seiferta, který nechává např. zmizet Václava Černého z literární historie či vědomě zakrývá další fakta spojená s komunistickou etapou dějin. I kritik Václav Černý svým způsobem deformuje skutečnost, a to zejména nevědomě v souvislosti s mezerovitostí lidské paměti či nemoţností plně pochopit činy všech osobností kolem nás i dějiny samotné. Deformace skutečnosti v tomto případě úzce souvisí s rozdílným pohledem na svět kritika a umělce. Pro Černého je rovněţ charakteristická absence smutku či stesku vzpomínajícího člověka, kterým je naopak Seifertovo dílo aţ přeplněno. Básníkovy paměti můţeme charakterizovat jako jednostranně zaměřené, nekonfliktní a svým způsobem taktéţ na hranici kýče, zatímco u Václava Černého můţeme vidět větší pestrost (ať uţ jazykovou – tedy pestrost různých kódů, tak tematickou) – tato fakta lze demonstrovat např. na vidění umělecké tvorby Františka Halase, kterého Seifert vnímá jako básníka produkce určitého typu poezie, zatímco Černý zachycuje vývoj básníka, důleţité rysy týkající se jeho vrcholné tvorby, ale zároveň úpadkové období spojené s Halasovou budovatelskou poezií. Václav Černý tedy nabízí komplexní líčení osobnosti v kulturně-historickém období, zatímco Jaroslav Seifert představuje několik krásných a zároveň smutných obrázků ze ţivota básníka Františka Halase.

67

Klíčovou odpověď na otázku, zda se v obou dílech jedná o dva Halase, či jednoho, ovšem jinak nazíraného, můţeme hledat nejen v předchozím porovnání obou pamětí, ale rovněţ ve skutečnosti, ţe kaţdý z obou autorů přikládá spolu s rozdílným pohledem vědce a básníka na svět důleţitost jiným faktorům, a tak dva odlišní lidé zobrazují tutéţ osobnost různými prostředky, a dokonce pomocí odlišných charakteristik. Nesmíme rovněţ opomenout fakt, ţe v obou memoárech se nacházejí bílá místa a ţe kaţdý z autorů potřebuje určité skutečnosti vynechat, a tak nikdy nemůţeme z memoárového díla (ani ze dvou memoárů) získat komplexní obraz osobnosti a díla Františka Halase. Rozdílné vidění světa umělcem a vědcem způsobuje i zdůraznění různých aspektů jedné osobnosti, u Jaroslava Seiferta vidíme především Halase-přítele a Halase-člověka, zatímco Václav Černý představuje Halase-přítele, Halase-umělce a občana. Odlišnosti obou memoárů vyplývají nejen z výrazně rozdílných pohledů básníka a vědce na svět, ale rovněţ z postavení (či střídání nebo dokonce výměny) obou osobností na kulturně-politické scéně, ze znatelných rozdílů v osobní i historické zkušenosti obou autorů, z poetistické hravosti v zachycení světa Jaroslava Seiferta a vědecké přesnosti ve vnímání reality Václava Černého, z pozice člověka zmítaného dějinami, osamělé statečnosti i hojnosti a přátelství, z přizpůsobivosti i konfliktnosti, ale i stanoviska, které k nim dokáţe zaujmout, i z něčeho dalšího a specifického a ryze individuálního.

68

Použitá literatura Primární literatura 1. ČERNÝ, Václav. Paměti I. 1921-1938. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1996. ISBN 80-7108072-1. 2. ČERNÝ, Václav. Paměti II., 1938-1945 : Křik Koruny české : náš kulturní odboj za války. 3. vyd. Brno: Atlantis, 1992. ISBN 80 71080 594. 3. ČERNÝ, Václav. Paměti III., 1945-1972. 2. vyd. Brno: Atlantis, 1992. ISBN 80 71080 365. 4. SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha: Československý spisovatel, 1992. ISBN 80 20203 699. 5. SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982.

Sekundární literatura

1. BALAJKA, Bohuš. Kniha redigovaná na koleně. In: Tvar. Roč. 3, č. 41 (8.10.) 1992, str. 2. 2. BALAJKA, Bohuš. Kniha rozdírající ţivé rány. In: Tvar. Roč. 3, č. 44 (29.10.) 1992, str. 11. 3. BALAJKA, Bohuš. Nad Paměťmi Václava Černého. In: Tvar. Roč. 3, č. 3 (16.1.) 1992, str. 2. 4. BAUER, Michal. Seifertovy memoáry : v nakladatelství Československý spisovatel. In: Tvar. Roč. 14, č. 6 (20.3.) 2003, str. 14-15. 5. BAUER, Michal. Tíseň tmy aneb Halasovské interpretace po roce 1948. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 86903 125. 6. BĚLOHOUBEK, Antonín. Rozmluvy s Václavem Černým. Praha: Nakladatelství PRIMUS, 1998. ISBN 80-85625-93-8.

69

7. BĚLOHOUBEK, Antonín. Václav Černý – stále obávaný? In: Noviny. Roč. 1, č. 91 (2.7.) 1992, str. 2. 8. BÍLEK, Petr A. Moţnosti „Já“: Autenticita, autobiografie, autor(ský obraz). Tvar, 1996, roč. 7, č. 14, str. 8. 9. BLAHYNKA, Milan. Kniha krásných příběhů. In: Tvorba. Č. 15 (13.4.), příl. Kmen, č. 15. 1983, str. 10. 10. BLAHYNKA, Milan. Ţivá paměť kultury. In: Tvorba – č. 51. 1980. 11. BRETT, Vladimír. [O Václavu Černém kriticky mluvit...]. In: Rudé právo. Roč. 50, č. 169. 1970. 12. BRETT, Vladimír. Mýty Václava Černého. In: Tribuna. Roč. 4, č. 1,2. 13. BROD, Toman. Pomsta Václava Černého. In: Telegraf. Roč. 2, č. 30 (6.2.), příl Příloha. 1993, str. 9. 14. ČERNÝ, Václav. Kritický měsíčník 9, 1948, č. 1-2 . 15. ČERNÝ, Václav. Kulturní měsíčník, r. IW-1948, č. 1-2. 16. DOBRUŠ, Milan. Černé paměti. In: Naše pravda. Roč. 4, č. 4 (29.1.) 1993, str. 5. 17. DOLEŢEL, Lubomír. Fikční a historický narativ. In: Česká literatura. Roč. 50, č. 4. 2002. 18. DRESLER, Jaroslav. Paměti Václava Černého. In: Nový ţivot. Roč. 35, č. 12. 1983. 19. FETTTERS, Aleš. Václav Černý v rodném kraji : sborník k nedoţitým 90. narozeninám univerzitního profesora Václava Černého. Náchod: Juko, 1994. 95 s. 20. FRAJEROVÁ, Blanka. Seifertovy Všecky krásy světa. In: Praţské Slovo. Roč. 93, č. 226 (27.9.) 2001, str. 24. 21. FORST, Vladimír. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituace. 2, H-L; Dodatky k LČL 1, A-G, Sv. I, H-J. Vyd. 1. Praha: Academia, 1993. 589 s. 22. HALAS, František. Já se tam vrátím. 1. vyd. Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě, 1956. 23. HAMANOVÁ, R. (ed.) –HRUBÍN, František. – ČERNÝ, Václav. Vzájemná korespondence z let 1945-1953. Praha: Torst, 2004. 24. HAMPL, František. Protokol o dobrodruţstvích Jaroslava Seiferta. Rozmlouvala Marie Kloučková. In: Nové knihy. – č.9. 1970. 70

25. HAVRÁNKOVÁ, Zdeňka. Memoárový ţánr a jeho místo v literární teorii, Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury XI, 1967. 26. HLASY 6. Strach jsem měl, ale nebál jsem se… Blansko, Středisko kulturních sluţeb Blansko, 1992. 27. HOFFMANNOVÁ, Jana. Paradoxy deníkové a memoárové literatury. Tvar, 1995, roč. 6, č. 20. 28. HOLANEC, Václav. Vzpomínat je lidské. In: Labyrint. Roč. 1, č. 7. 1991. 29. HRABÁK, Josef. Dvě úvahy o Komenského Labyrintu. Pamiętnik Słowiański XXI, 1971. 30. HRABÁK, Josef. Některé vývojové proměny poválečné angaţované prózy. Česká literatura, 1971, č. 1-2. 31. CHALUPECKÝ, Jindřich. Tíha doby. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-175-3. 32. JANÁČEK, Pavel. Všecky krásy Seifertova světa. In: Mladá fronta Dnes. Roč. 4, č. 38 (16.2.) 1993, str. 11. 33. JANOUŠEK, Petr. Logo Vaculík aneb Deník a korespondence jako pokleslá literatura pro vzdělance. Tvar, 1995, roč. 6, č. 11. 34. JANOUŠEK, Pavel. Dějiny české literatury 1945-1989. II., 1948-1958. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. 549 s. 35. JANOUŠEK, Pavel. Dějiny české literatury 1945-1989. III., 1958-1969. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 688 s. 36. JANOUŠEK, Pavel. Dějiny české literatury 1945-1989. IV., 1969-1989. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 977 s. 37. JELÍNEK, Bedřich. Achillova pata Václava Černého (1905-1987). In: Literární noviny. Roč. 4, č. 3 (21.1.) 1993, str. 4. 38. JUNGMANN, Milan. Paměti jako memento. In: Listy. Roč. 14, č. 4. 1984. 39. KANTŮRKOVÁ, Eva. Nad Pamětmi Václava Černého. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995. 44. s. ISBN 80-202-0596-9. 40. KAUTMAN, František. Monumentální memoáry. In: Učitelské noviny. Roč. 96, č. 27 (7.7) 1993, str. 6. 41. KAUTMAN, František. O zkoušce charakterů : obrana básníka Františka Halase. In: Lidová demokracie. Roč. 49, č. 130 (7.6.) 1993, str. 4. 71

42. KOVTUN, J. Pláč Koruny české. In: Svědectví (Paříţ) 14, 1977/1978. 43. KOVTUN, J.K. Všecky krásy světa. In: Svědectví (Paříţ) 1982, č. 66. 44. KREUZIGEROVÁ, P. Proč právě on? In: Tvar, č. 6 a 13, 2009. 45. KUBÍČEK, Tomáš. Obrana paměti : čas a skutečnost v české literatuře sedmdesátých let, jejich povaha a důsledky aneb Co způsobuje narativ. In: Česká literatura. Roč. 52, č. 3. 2004. 46. KUDRNA, Jiří. Vědec, nebo plagiátor? In: Tvorba. – č. 37. 1971. 47. KUNDERA, Ludvík. František Halas : o ţivotě a díle : 1947-1999. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-191-4 48. KUNDERA, Ludvík. Mahen, Halas, Nezval – a jiní. In: Lidová demokracie. Brno. Roč. 48, č. 291. 1992. 49. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem : výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství H& H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. 50. LEVICKIJ, L.A. Memuary, kratkaja literaturnaja enciklopedija. Díl 4. Moskva: VYDAVATELSTVO, 1967. 51. LORENC, Zdeněk. Vodoznak jejich svobody zůstal na toaletním papíru. In: Tvar. Roč. 3, č. 48 (26.11.) 1992, str. 7. 52. MACHONIN, Sergej. Záznam o Pamětech. In: Literární noviny. Roč. 3, č. 42 (22.28.10.) 1992, str. 4. 53. MACHOVEC, Martin. Zlé svědomí národa českého. In: Literární noviny. Roč. 3, č. 45 (12.-18.11.) 1992, str. 4. 54. MARČÁK, Bohumil. Čas hledání a sporů : z literárních zápasů brněnské Rovnosti v letech 1921-1928. Brno: Blok, 1967. (Host do domu, sv. 7). 55. MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef a kol. Encyklopedie literárních ţánrů. 1. vyd. Praha; Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. 56. MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatuy IV, Literatura od konce 19. století do roku 1945. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 str. 57. NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české : od nejstarších dob aţ po naše dny. 5. vyd. Brno: Atlantis, 1995. 1804 str. 58. NOVOTNÝ, Vladimír. Krásy literárního světa. In: PRO. Roč. 3, č. 13 (25.3.-31.3.) 1993, str. 32. 72

59. NÜNNING, Ansgar. Lexikon teorie literatury a kultury : koncepce - osobnosti základní .Jiří Trávníček a Jiří Holý (editoři českého vydání) ; [přeloţili Aleš Urválek, Zuzana Adamová]. Vyd. 1. Brno : Host, 2006. 912 s. ISBN 80-7294-170-4. 60. OPLETAL, Vojtěch. K Pamětem Václava Černého. In: Český týdeník. Roč. 1, č. 78 (29.9.-2.10.) 1995, str. 7. 61. PAVERA, Libor, VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1. 62. PAVERA, Libor. Neočerňujeme Černého? : pokračujeme v diskusi o Pamětech vynikacíjího českého kritika a romanisty. In: Rovnost. Roč. 2 (107), č. 261 (5.11.) 1992, str. 5. 63. PETŘÍČEK, Miroslav. Nad knihou těţkého účtování : Dvě poznámky k pamětem V.Č. In: Tvar. Roč. 3, č. 44 (29.10.) 1992, str. 10-11. 64. PEŠAT, Zdeněk. František Halas. In: Slovník české literatury Dostupné z www: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=11&hl=Franti%C5%A1 ek+Halas+ 1995, aktualizace 2006. 65. POLIAK, Ján. Podoby a premeny literatúry pre mládeţ. Bratislava, 1970. Edice Otázky detskej literatúry, oddíl Memoáre, cestopisy, reportáţe, publicistika. 66. POSPÍŠIL, Ivo. Západ a Východ : ještě ke třetím dílu Pamětí Václava Černého. In: Rovnost. Roč. 2 (107), č. 258 (3.11.) 1992, str. 2. 67. POSPÍŠIL, Ivo. Zasvěcená studie o memoárech. In: Česká literatura. Roč. 34, č. 1. 1986. 68. RAMBOUSEK, Jiří. Ztracený Prsten krále vagabundů. In: Lidové noviny. Roč. 6, č. 70 (25.3.), příl. Národní 9, č. 12. 1993, str. 2. 69. RAUVOLF, Josef. Deník jako terapie. In: Instinkt. Roč. 5, č. 20. 2006. 70. RONENOVÁ, Ruth. Moţné světy v teorii literatury. Vyd. 1. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-180-1. 71. SEIFERT, Jaroslav. Vějíř Boţeny Němcové; Světlem oděná; Kamenný most. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2005. ISBN 80 73040 069. 72. SIROTEK, Jiří. Václav Černý: Paměti 1945-1972 : „Ať se děje, co se děje, účelem vzdělance je prostě dál zasívat svou dračí setbu, i kdyby měla vzejít aţ za sto let.“ In: Prostor. Roč. 1, č. 158 (6.10.) 1992, str. 7. 73. SIROVÁTKA, Oldřich. Vzpomínkové vyprávění jako druh lidové prózy. In: Český lid. Roč. 50, č. 2. 1963. 73

74. SKÁLA, Ivan. Sjezdová diskuse. LtN 5, 1956, č. 20, s. 4. 75. SLOMEK, Jaromír. Všecky krásy naposled? In: Literární noviny. Roč. 4, č. 11 (18.3.) 1993, str. 7. 76. SMETANOVÁ, Jindřiška. Seifert: Všecky krásy světa : za kulturou : se spisovatelkou Jindřiškou Smetanovou. In: Lidové noviny. Roč. 14, č. 239 (13.10.) 2001, str. 28. 77. SOLDÁN, Ladislav. Kapitoly o vzpomínkách. In: Tvorba. – č. 49, příl. Kmen, č. 49. 1984. 78. STEIN, Jakub. Černobílé paměti Václava Černého : senzační a skandalizující kniha. In: Naše pravda. Roč. 3, č. 91 (25.11.) 1992, str. 4. 79. ŠALDA, F. X. O předpokladech a povaze tvorby : výbor z kritického díla : František Halas : Hořec. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1978. 80. ŠALDA, F.X. O nejmladší poezii české : dvě přednášky a dvě stati. Praha: Otto Girgal, 1928. 81. ŠALDA, F.X. Ţivot a vlastní ţivotopis. Šaldův zápisník II. 1929-1930. 82. ŠPIRIT, Michael. Václav Černý, autor pamětí. In: Respekt. Č. 18 (10.-16.5.) 1993, str. 22. 83. ŠPIRIT, Michael. Václav Černý, autor pamětí. In: Respekt. Č. 18. 1993. 84. ŠTERN, J. Z referátu… Ibid, sobota 6. června 1953, s. 6/2. 85. ŠVANDA, Pavel. Paměti bojovníka. In: Lidová demokracie. Roč. 48, č. 213 (10.9.) 1992, str. 6. 86. TREFULKA, Jan. In: F. HRUBÍN. Trojská válka srdce s mozkem. Zamyšlení nad dílem Františka Halase, od jehoţ smrti uplyne 27. X. 10 let. LtN 8, 1959, č. 43. 87. VÁCLAVEK, Bedřich. Tvorbou k realitě. Vyd. 3., ve Svobodě 2. Praha: Svoboda, 1950. 115 str. 88. VÁLEK, Vlastimil. K specifičnosti memoárové literatury. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1984. (Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Filozofická fakulta; 254). 89. VÁLEK, Vlastimil. V srdci a ve skutečnosti. In: Host do domu. Roč. 8, 1961. 90. VÁLEK, Vlastimil. Memoárová literatura 20. století. Brno: CERM, 200. ISBN 807204-148-7. 91. VANĚK, Václav. Pohledy do minulosti a z minulosti. In: Host. Roč. 22, č. 8. 2006. 74

92. VANOVIČ, Július. Osobnosť Václava Černého : personalistický portrét. 1. vyd. Bratislava : Kalligram, 1999. 302 s. ISBN 80-7149-278-7. 93. VLADISLAV, Jan [et al.] Paměti Václava Černého v kritickém zrcadle exilu a disentu (1983-1989). Praha: Klub přátel Tvaru, 1995. 94. ZIMA, Václav. Dobrodruţství Jaroslava Seiferta. In: Svoboda. Roč. 79, č. 35. 1970.

75

Přílohy

Kondolence Václava Černého a jeho ženy „Praha dne 31. října 1949 Milá Buňko, chtěli jsme Ti stisknout ruku v pátek na pohřbu, ale uvědomuji si, ţe bude velmi těţké proniknout k Tobě zástupem všech těch, kdo cítí účast s Tvým osudem. Přijmi tedy tímto způsobem výraz upřímného zármutku, jejţ moje ţena i já cítím nad Františkovým předčasným odchodem, a přátelské sympatie, kterou v tuto smutnou chvíli chováme k Tobě a Tvým dětem. Naší kultuře daroval František dílo, jemuţ se málokteré jiné vyrovná opravdovostí a hloubkou: kéţ je Ti to alespoň útěchou, třebas víme, ţe v tento první okamţik kaţdý pokus o zmírnění ţalu zdá se pouhým slovem a marností. Tvoji vzpomínající Václav Černý a Míla Černá“228

Článek Václava Černého v Kritickém měsíčníku „FRANTIŠKA HALASA, starého komunistu z moravských Střílek, upřímně obdivujeme. Je to celý muţ. Má čestně za to, ţe poznal pravdu jednoho strašného případu pseudorevolučního násilí, a neváhá se mu – sám a vlastně bezbranný – postavit. Tváří v tvář silám nekonečně mocnější, neţ je jeho hlas a jeho objektivní moţnosti boje, nazývá věci pravými jmény. A jakkoliv je pouze řadovým členem své třídy a prostým vojákem revoluce, zachraňuje jejich čest. Je skličující srovnávat jeho chování, statečnost a ryzost s chováním věhlasných kulturních veličenstev, zabydlivších se na výsluní reţimu! Politicky stojí zdánlivě na téţe straně barikády jako on. A vědí více neţ on, mohou tisíckrát více neţ on, jejich slovo a protest by měly jinší ohlas a účinek neţ volání osamělého prostého veterána dělnických bojů. Jsou denními svědky jinších křivd a nepravd, jinšího falšování práva a národních kulturních hodnot, za jejichţ představitele se ještě vydávají a jsou vydáváni. Mlčí, mlčeli – a budou mlčeti! Jediný zvuk,

228


jejţ jsou ještě schopni vydat, je oslavný zpět jejich nasycených a vskutku velkolepě trávících ţaludků. Hrůza je prostě v tom, ţe v naší kultuře Františkové Halasové, staří komunisté ze Střílek, nemají vůbec synů.“229

229

V. ČERNÝ. Kritický měsíčník 9, 1948, č. 1-2, s. 43. 77

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura. Srovnání memoárů Václava Černého a Jaroslava Seiferta: obraz Františka Halase

Recommend Documents