29. června 2016 / 11–12 / XXVIII
Jak obléci velrybu str. 2
čt r n á cti d e n í k
M e t r osta v
a .s.
Ptáme se: Ing. Štefana Ivora, vedoucího ražeb z divize 5 str. 2 Divize 3 zvládá i složité technologické zakázky str. 2
Cesta jako na Měsíc str. 5 Základem modernizace trati Plzeň– Rokycany je tunel Ejpovice str. 5
Úspěch v přímém přenosu
Fotoreportáž: Kvalitní sportovní výkony a dobrá nálada str. 6
Krátce / Aktuálně Zájem zahraničních médií Prorážka jižního tubusu tunelu Ejpovice vzbudila pozornost také v zahraničí. Informace o ní spolu s fotografií tunelářů z divize 5 se objevily i na webových stránkách amerického časopisu Tunnelling Journal (tunnellingjournal.com), který v tištěné podobě vychází šestkrát do roka a v zámoří patří mezi hlavní publikace z oblasti podzemního stavitelství.
Vizitka na beton Každý, kdo projíždí po dálnici D1 kolem exitu 34, může v ploše mezi rampami mimoúrovňové křižovatky Ostředek zahlédnout kapacitní mobilní betonárnu. Nedávno se dočkala označení podle vizuálního stylu Metrostavu, a tak všichni motoristé mohou snadno identifikovat zařízení, díky němuž tým Ing. Zdeňka Ludvíka z divize 4 modernizuje naši nejstarší dálnici ve velmi vysokém tempu.
V přehledu CZECH TOP 100 si podle tržeb za rok 2015 Skupina Metrostav polepšila a v žebříčku nejvýznamnějších firem
obsadila 13. místo. Zároveň je v České republice
9. největším zaměstnavatelem. Další nová práce pro divizi 3 Koncem května a začátkem června podepsali zástupci divize 3 smlouvy na provedení hned tří zakázek. Tým Ing. Petra Macháčka zateplí kasárna v Litoměřicích a dostaví v nich garáže pro vojenskou techniku. Ing. Stanislav Červený povede s kolegy výstavbu autosalonu Lexus v Praze-Stodůlkách. Atriovou fasádu v budově Amazon Court v Praze 8 vymění za tři měsíce montéři řízení týmem Ing. Martina Zelenky.
Na prorážku jižního tubusu tunelu Ejpovice se 11. června přišlo podívat přes pět tisíc diváků. A všichni se měli na co koukat – raziči divize 5 totiž s konvertibilním razicím štítem Viktorie vyhlédli na Doubravku až v odpoledních hodinách. Videa z úspěšného konce ražeb najdete na Facebooku Metrostavu, další fotografie a informace jsou na straně 3.
Místo staré Modré hvězdy vyroste nové PIANO
Zisk tří hlavních titulů
Během jednoho měsíce zahájil tým Ing. Milana Hromádky z jihočeského oblastního zastoupení divize 6 už druhou stavbu v Českých Budějovicích. Spolu s modernizací nemocničního pavilonu Z postaví na místě, kde stával zájezdní hostinec Modrá hvězda, administrativní centrum PIANO. Symbolického poklepu na základní kámen se stavba dočkala 21. června. Za divizi 6 se kladívka chopil ředitel Ing. Jan Cuc (foto druhý zprava).
vnitřnímu atriu proto bude vévodit vzrostlý kaštan. Druhému stromu se přizpůsobil tvar jižní fasády (vizualizace). Stavbaři začnou na PIANU pracovat zhruba v polovině července a za 14 měsíců musí podle smlouvy dokončit hrubou stavbu z monolitického železobetonu. Do šesti měsíců od pokynu investora potom musí objekt dokončit – divize 6 dnes předpokládá, že stavba skončí 19. března 2018. „Vhledem k umístění staveniště v cípu u soutoku
„V Českých Budějovicích stavím rád. Jsem totiž z Písku, a protože je mám v dojezdové vzdálenosti, mohu bydlet doma. V divizi 6 sice působím krátce, ale baví mě v ní pracovat, protože mám kolem sebe fajn kolegy,“ těší se na novou zakázku Ing. Hromádka. U křižovatky ulic Mánesova a Lidická čeká jeho tým spousta práce. Na nepravidelném půdorysu, jehož tvar kolísá mezi písmeny U a W, musí na ploše asi 65 m x 72 m vystavět objekt se dvěma podzemními a až šesti nadzemními podlažími. Poslední servisní patro přitom bude jen nad jedním křídlem budovy. PIANO, navržené autory z ateliéru CMC architects, dostalo jméno podle vzhledu – při pohledu z dálky má totiž opravdu připomínat hudební nástroj. Konzola lemující střechu se bude po obvodu výškově zvedat jako otevřené koncertní křídlo. Fasáda svým zabarvením a rastrem zase napodobí klavírní klávesy. Jedním z důležitých principů ovlivňujících architektonický návrh bylo zachování maximálního počtu původních stromů. Polouzavřenému
Vltavy s Malší a k hloubce základové spáry až osm metrů pod terénem očekáváme již od začátku výkopů obtíže se spodní vodou. Stavební jámu proto budeme muset těsnit pomocí štětovnic. Také piloty, které ponesou bílou vanu podzemních konstrukcí, bylo nutné navrhnout tak, aby pod sloupy nepřenášely jen tlak, ale i tah, protože musí objekt v průběhu prací zabezpečit proti vyplavání,“ konstatuje Ing. Hromádka. Stejně jako v nemocnici bude muset i tady jeho tým přizpůsobit hlučnost a prašnost prováděných činností okolí. Obyvatelé sousedních domů totiž nejsou výstavbě PIANA příliš nakloněni. V podzemí objektu s více než 60 000 kubíky obestavěného prostoru zaparkuje v roce 2018 až 112 aut. V přízemí najdou místo obchody a ve čtyřech patrech bude v kancelářích pracovat až 600 lidí. Tradice stravovacího zařízení se ale z PIANA nevytratí. Modrou hvězdu z 19. století, kterou ve století 20. nahradila školní jídelna, by totiž měla v 21. století v přízemí novostavby vystřídat kavárna.
V soutěži Česká dopravní stavba/technologie/inovace roku 2015, do které bylo přihlášeno rekordních 52 staveb či technologií, získal Metrostav za svá díla hned tři hlavní tituly a čtyři další ceny. Gratulujeme! Cenu ŘSD za dostavbu estakády na MÚK Opatovice přebíral vedoucí projektu za Metrostav Ing. Richard Rakouš z divize 4 a jeho partner ve sdružení z firmy Skanska. Dnes už bývalý kolega z divize 2 Ing. Miroslav Padevět získal Cenu ČKAIT pro stavbyvedoucího za skvěle odvedenou práci při ražbách tunelu Blanka. Česká silniční společnost ocenila flexibilní přesuvnou skruž pro betonáž mostů. Diplom i skleněnou plastiku si odnesl výrobní náměstek divize 4 Ing. Pavel Kout, který pro tutéž skruž převzal i hlavní titul ČDS&T 2015 v kategorii technologie. Cenu ministra dopravy obdržela severovýchodní tangenta v Mladé Boleslavi, kterou opět budoval tým Ing. Rakouše. Tituly ČDS&T 2015 v kategorii stavba dostaly prodloužení metra V.A, cenu přebíral obchodního ředitel firmy Ing. Milan Veselský, a tunelový komplex Blanka, za který si odnesl ocenění ředitel divize 2 Ing. Miloslav Hadrava (foto vpravo). Na galavečeru soutěže v Betlémské kapli se 16. června radovali z úspěchů firmy i další její zástupci v čele s prezidentem Skupiny Jiřím Bělohlavem a generálním ředitelem Metrostavu Ing. Pavlem Pilátem. Jednu cenu Metrostav při této příležitosti i sám udělil. V soutěži O nejlepší studentskou závěrečnou práci z oboru doprava a dopravní stavitelství ocenil Ing. Veselský dílo Ing. Martina Olšáka Obloukový most přes dálnici.
Barborka v Helsinkách Pracovníky divize 5, kteří pod vedením Ing. Aleše Gotharda vyrazí v Helsinkách 2,7 km traťových tunelů metra se stanicí Espoonlahti, chrání od 13. června vysvěcená soška svaté Barbory, patronky tunelářů. Malé slavnosti spojené s uložením Barborky do schránky u portálu se zúčastnil finský ministr zahraničních věcí Timo Soini, který provedl i symbolický první odpal (foto). Kromě velvyslance České republiky ve Finsku Martina Tomči, zástupců projektu výstavby metra Länsimetro a představitelů místního partnera firmy Destia při té příležitosti do města Espoo (součásti tzv. Velkých Helsinek) zavítal i výrobně-technický ředitel Metrostavu Ing. Ivan Hrdina a ředitel útvaru zahraničního podnikání Skupiny Metrostav Ing. Václav Soukup. –red–, foto archiv stavby
–ls–, foto ČTK, vizualizace CMC architecs
strana 2
Jak obléci velrybu Prvně si musíte pořídit plejtváka myšoka – tedy alespoň jeho kostru, jako mají v národním muzeu (NM) v Praze (foto č. 1). Dál byste měli postupovat stejně jako stavbaři, kteří pod přísným dohledem týmu Jana Kučery z divize 9 historickou budovu NM rekonstruují i s nepřestěhovanou a choulostivou velrybou. Postup odívání pozůstatků jednoho z největších savců světa je následující: Nejprve kosti obalte jemnou netkanou geotextilií (foto č. 2). Podšívku pro kabát vytvořte z průhledné polyvinylchloridové fólie (foto č. 3) a na svrchník použijte tepelněizolační sendvičové panely (foto č. 4). Aby plášť držel pohromadě a bylo v něm dost místa, sestavte jej na kostře z ocelových profilů o hmotnosti přes devět tun. Při jejím tvarování nezapomeňte respektovat figuru – u ocasu tvar zužte, aby zbylo víc místa pro pohyb okolo manekýna. Oblek také nesmíte courat po zemi – zavěste ho proto na ocelová táhla provlečená stropem a upevněná na ocelových převázkách uložených na vazných trámech. Jste-li šikovní jako „krejčí“ v NM, bude vám oblékání trvat asi dva měsíce. Pokud by se vám zdála ochrana velryby složitá, pořiďte si něco menšího. Třeba slona nebo žirafu, ti se oblékají snáz. Pracovníci muzea jim nasadili obyčejnou dřevěnou schránku na kolečkách (foto č. 5). Celkem asi třináctitunový kabátek muzejního exponátu doplní koncem června klimatizace a čidla teploty, vlhkosti i EPS. Ta, co signalizují vibrace, už jsou v provozu dávno. Dokladují, že i přes probíhající rekonstrukce fasád, střech i krovu, rozebírání hrubých dřevěných podlah a přípravy tras pro TZB visí historická kostra jako v bavlnce. –red–, foto Irena Klingorová
1
2
3
4
5
metrostav slaví 45 let své existence
Ptáme se
Ing. Štefana Ivora,
vedoucího ražeb tunelu Ejpovice
1
Keramický reliéf Praha na Můstku V roce 1977 započaly práce na nové, třetí lince pražského metra B. Její trasa začínala na smíchovském nádraží a končila na Florenci (původním názvem Sokolovská). Mezi nimi se nacházelo dalších pět stanic – Anděl (tehdy stanice Moskevská), Karlovo náměstí, Národní třída, Můstek a Náměstí Republiky. Ve stanici Můstek linka křižovala, respektive podjížděla již existující trasu metra A, při jejíž stavbě proběhly rozsáhlé archeologické průzkumy, které mimo jiné odhalily středověké valy i příkopy a především kamennou konstrukci malého mostu, jenž dal stanici na obou trasách jméno. Mostek se nachází v jednom z vestibulů linky A. Historická hodnota tohoto místa však měla být připomenuta také cestujícím linky B. Proto vzniklo ve vestibulu pod Jungmannovým náměstím umělecké dílo s názvem Praha (foto č. 1), které důležitost této dopravní a kulturní křižovatky dokumentuje. Celou jednu stěnu podchodu tvoří keramický reliéf složený z čtvercových dlaždic. Mělká plastika přestavuje pomyslnou trasu hlavním městem, přičemž zobrazuje její nejvýznamnější památky. Nachází se zde silueta Národního muzea, Zlaté kapličky či Karlova mostu. Mezi nimi se proplétá stuha řeky Vltavy. Vystupují zde postavy významných pražských literátů a milenců na procházce ulicemi metropole. Lze tu nalézt i dva erbovní znaky symbolizující Staré a Nové Město pražské (foto č. 2). Dílo vytvořil významný český keramik Lubomír Šilar, jenž reliéfu vtiskl jakýsi punc archaičnosti.
Šilar v roce 1951 dokončil studia na Státní keramické škole v Praze, po nichž pokračoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kde navštěvoval ateliér Keramiky a porcelánu u profesora Otto Eckerta. V 60. a 70. letech 20. století se zúčastnil několika zahraničních soutěžních výstav a přehlídek, na nichž získal přední ocenění. Věnoval se hlavně zpracování motivu ženského a zvířecího těla. Výtvarnou inspiraci přitom čerpal především z prehistorických maleb v jeskyních Lascaux a Altamira. Právě jejich specifická modelace, schematičnost a zemitá barevnost se promítla i do reliéfu Praha. Dílo, jež bylo druhou Šilarovou prací pro metro (jeho reliéfy zdobí také vestibul stanice Jiřího z Poděbrad), bylo veřejnosti odhaleno roku 1985, kdy byl tento úsek linky B zprovozněn. Jakub Potůček
2
Divize 3 zvládá složité technologické zakázky Za jednoduchým konstatováním, že tým Ing. Zdeňka Hoška z divize 3 dokončil zakázku Ekologizace centrálního zásobování teplem Žatecké teplárenské, se skrývá mnoho složitostí. Prvně úspěch v soutěži, kde jsou zadané pouze parametry a okrajové podmínky specifikované číselnými hodnotami a textem. Uprostřed krach hlavního dodavatele. Na závěr úspěšné uvedení díla do provozu. Vše v oboru, v němž běžný stavbař má co dělat, aby rozuměl alespoň českým termínům – jen vysvětlení zkratek zabírá pět stran zadávací dokumentace. „Dostali jsme za úkol sestavit podle vlastního know-how výkazy výměr, zpracovat projektovou dokumentaci na rekonstrukci dvou ze čtyř kotlů teplárny, stanovit správně cenu a vyhrát,“ říká Ing. Hošek. „Když se nám to zdařilo, museli jsme roštové kotle na spalování hnědého uhlí přestavět podle našeho návrhu na více palivové s prvky fluidní techniky tak, aby zařízení s vyšší účinností plnilo směrnici EU omezující průmyslové emise,“ dodává. Dnes už v Žatci zbývá jen odstranit vady a nedodělky a kotle uvést do automatického režimu. V jejich spodní části se prvně musí v najížděcí komoře nahřát naftovým hořákem spalovací vzduch na teplotu 450 ˚C. Vzduchový ventilátor jej pak vžene do spalovacího roštu, čímž nastartuje spalovací proces fluidní vrstvy. Následně šnekové dopravníky dopraví z násypky do kotle palivo o frakci 0–10 mm. Proces spalování se reguluje pomocí kouřového, respektive recirkulačního a vzduchového ventilátoru. Pro snadnější obsluhu doplňují složité zařízení různé plošiny a lávky, které byly samozřejmou součástí zakázky. „Na stavbě se mi hodily zkušenosti z podobných projektů třeba v elektrárně Prunéřov, kde máme v současnosti rozpracované hned dvě další zakázky. V průběhu díla totiž na sebe podala insolvenční návrh firma PolyComp, náš hlavní dodavatel technologické části. Museli jsme převzít veškeré její dodávky a vymáhat po ní alespoň pro-
jektovou dokumentaci, což opravdu nebylo jednoduché,“ vzpomíná Ing. Hošek. Při rekonstrukci, která trvala přesně rok, zajišťovali montáž kotlů (foto) i jejich instrumentaci, tedy soubor všech potřebných měřicích zařízení, pracovníci střediska montáží z provozu ocelových konstrukcí divize 3. Potvrdili tak, že dobře zvládnou obtížný technologický projekt, i když je víc strojařský než stavbařský. –red–, foto archiv stavby
Při fluidním spalování (z lat. fluidus, tekutý) se spaluje směs jemně rozemletého uhlí (případně i jiné látky) se vzduchem. Práškové uhlí nabývá díky velkému povrchu vlastnosti tekutin a rychle i stejnoměrně shoří na jemný popel. Vhodnou regulací teploty hoření lze dosáhnout snížení nežádoucích zplodin, zejména oxidů dusíku. Do směsi lze přidávat i další práškové látky, jež na sebe vážou například oxid siřičitý. Fluidní kotel dosahuje vysoké účinnosti, ale představuje poměrně složité zařízení. Při zacházení s uhelným prachem jsou třeba různá opatření, aby nedocházelo k samovznícení, k explozi prachu a podobně. Dnes se fluidním spalováním vyrábí asi 50 % světové elektrické energie.
Než se stal slovenský inženýr Štefan Ivor vedoucím projektu ražeb tunelu Ejpovice, získal i přes své mládí spoustu zkušeností. Teoretické vědomosti nabyl na Fakultě hornictví, ekologie, řízení a geotechnologií Technické univerzity v Košicích. Praktické znalosti sbírá už od roku 2003 na tunelových stavbách Metrostavu. Máte zkušenosti se všemi technologiemi stavby tunelů, které Metrostav používá. Kde všude jste působil? Začínal jsem na tunelu Krasíkov I, pak přešel na tunel Hněvkovský II a pokračoval v Praze na Novém spojení. To vše byly ražby pomocí Nové rakouské tunelovací metody. Na Islandu jsem se při projektu Héðinsfjarðargöng seznámil s metodou Drill & Blast a na stavbě metra V.A pracoval s tunelovacími stroji (TBM). Obdobný typ – konvertibilní štít EPB/hardrock teď využíváme i pro ražbu tunelu Ejpovice. Jsou ale ještě další technologie pro budování podzemních staveb, se kterými jsem se ještě nesetkal, třeba umělé zmrazování zemin. Pořád se tedy mám co učit… Která z metod, co znáte, se vám líbí nejvíc? Na mé práci je krásné, že každý projekt je specifický a přináší jiné výzvy. Tím, že jsem vystudoval hornickou fakultu, mám blíž k přírodě, ke geologii, a proto jsem radši, pokud si na skálu mohu sáhnout. TBM je jistě zajímavější pro strojaře. Mám obrovské štěstí, že během celé kariéry pracuji s malými obměnami se stejnými lidmi. To je pro mě velmi důležité. Tunelářská práce je týmová a je lehčí, když si důvěřujeme a můžeme se na sebe spolehnout. Co se vám prvně vybaví při vzpomínce na Island? Jak jsem byl po příletu překvapen, že na něm nerostou stromy, a uvědomil si, že bych tam proto nemohl žít natrvalo, i když je Island jinak krásný. S kolegy si při vzpomínkách na něj často říkáme, že na to zlé člověk vždycky zapomene a vrací se jen k tomu dobrému. Proto si asi nejdřív vybavím přístup místních lidí. Snažili se nám pomoci, protože věděli, že ten tunel nestavíme pro sebe, ale pro ně. Další už jsou osobní věci, které jsem dřív nepoznal, třeba dlouhodobé odloučení od rodiny a od známých. V tomto ohledu mi islandský pobyt nahradil vojnu, kde jsem nebyl. Blíží se prorážka jižního tubusu tunelu Ejpovice. Co vás při jeho ražbě nejvíc překvapilo? I po zkušenostech z metra bylo pro nás překvapením chování horninového masivu v Homolce, jeho nestabilita a silné přítoky vody. Podle zadávací dokumentace jsme čekali, že situace bude lepší. V Chlumu nás zase překvapila vysoká abrazivita horniny, která měla vliv na častější výměnu řezných nástrojů. Potřebovali jsme jich dvojnásobek oproti plánu, což znamenalo i častější prostoje. A co vás naopak potěšilo? Stále mě fascinuje, že za sebou každý den vidím kus hotové práce. U TBM o to hezčí, že tunel je už hotový i s definitivním ostěním. Je to prostě čistší práce než u NRTM. Teď bude prorážka. Co budete dělat dál? Po prorážce vrchlíku i 50metrového zbytku profilu v zářezu vysuneme ven štítovou část stroje o délce asi 20 m. Částečně ji demontujeme a auty převezeme zpět na start. Vozíky závěsu v tunelu rozpojíme a pomocí vozidel MSV, které jinak ke štítu dopravují segmenty prefabrikovaného ostění, je protáhneme tunelem zpět. Stroj musíme zkontrolovat, repasovat, a protože už víme, že byl kvůli abrazivitě horniny víc namáhaný, než jsme očekávali, zahájíme ražbu severního tubusu nejspíš až po čtyřech měsících. Bude jeho ražba stejná jako u jižního? Zkušenosti z ražby první trouby jsou cenné, dělali jsme i průzkumy navíc zejména v sedle mezi Homolkou a Chlumem. V podzemí ale nikdy nevíte. Severní tubus povede až 35 m od jižního a bude mít nižší nadloží. Geologie je nevyzpytatelná, i na 30 metrech se zničehonic změní… Příroda prostě člověka dokáže překvapit, i když je připravený. To je na tunelářské práci těžké, ale zároveň krásné. Co byste rád stavěl po dokončení tunelu Ejpovice? Nejspíš metro D a další tunely pro SŽDC, které se stále odkládají. Přál bych si připravené projekty a lidi, které mám, protože dávají práci všechno, a to se všude nevidí.
strana 3
LET N Í P Ř ÍL O H A
První pražské vlaštovky z geometrického hnízda Ačkoliv se česká avantgarda zrodila již roku 1922, architektuře navrhované jejími protagonisty se začalo dařit teprve až po roce 1925, kdy byly v hlavním městě postaveny čtyři klíčové stavby raného českého funkcionalismu: Obchodní a kancelářský dům Olympic (Spálená čp. 75), obchodní dům firmy A. Lindt (Václavské náměstí čp. 773), ženský penzion sdružení YWCA (Žitná čp. 563) a konečně kancelářský a obytný dům společnosti Habich (Štěpánská čp. 654). Manifest české avantgardy První a zároveň nejdůležitější stavbu nejen z této čtveřice navrhl Jaromír Krejcar (1895–1949), architekt, kterého teoretik Karel Teige pasoval do role vůdčí osobnosti zdejší architektonické avantgardy. Žák Jana Kotěry (1871–1923) z AVU v Praze na sebe poprvé, a nutno dodat velmi hlasitě, upozornil právě roku 1922, kdy se ujal redakce sborníku Život II. Opěvovaného a zrovna tak zatracovaného manifestu právě zrozené české avantgardy. Mezi ty, kteří Jaromíru Krejcarovi nemohli přijít na jméno, patřil i historik umění a sekční šéf ministerstva školství V. V. Štech (1885–1974). O sborníku prý prohlásil, že „vážně ohrožuje bezpečnost republiky, jsa ideově v přímé souvislosti s atentátem na ministra Rašína“¹. Naopak ti, komu reprodukované práce, myšlenky jakož i působivá typografie – zkrátka moderní životní styl – konvenovaly, byli nadšeni. Nehrálo přitom žádnou roli, že se nápadně podobal Le Corbusierově revue L’Esprtit noveau a v mnohém si dokonce protiřečil, jak si povšiml recenzent Národních listů. V textu otištěném v dubnu 1923 napsal,
inženýrské techniky“. Mimochodem identické stanovisko zaujal také Le Corbusier, jenž ve své knize Za novou architekturu říká: „naslouchejme radám amerických inženýrů. Ale chraňme se amerických architektů“5! Inspirace přelomové stavby Jak by taková architektura měla vypadat, ukázal Krejcar až čtyři roky později, kdy na třetí výstavě spolku Devětsil představil projekt obchodního a kancelářského domu Olympic. Přelomové stavby evokující svým názvem jak stejnojmenné plavidlo z flotily White Star Line6, tak imaginární parník, na kterém se plavil Seifertův námořník z básnické sbírky Samá láska z roku 1923. Se světy techniky a básnické imaginace v intencích Teigeho knihy Stavba a báseň z roku 1927 byl ovšem palác Olympic spjat i prostřednictvím bezdrátové telegrafie známé pod zkratkou TSF (Telegraphie sans fils) a jí inspirovanou básnickou sbírkou Jaroslava Seiferta Na vlnách TSF 7. Na Krejcarově studii Olympicu, respektive jeho druhé variantě z roku 1926, se s atributy všech výše uvedených fenoménů přirozeně setkáváme. Palác Olympic Lodní neboli nautické tvarosloví inspirované účelnou krásou zaoceánských plavidel u Olympicu představují soustavy balkonů a teras lemovaných trubkovým zábradlím a také anténní stožáry, které zase odkazují k novým telekomunikačním technologiím i básnické sbírce přítele Seiferta, kterou architekt připomněl prostřednictvím liter TSF. Umístil je mezi reklamní nápisy, čímž také zdůraznil,
Druhá studie paláce Olympic pro Spálenou ulici z roku 1926 a vpravo jeho současný vzhled
že výtvarný obor Umělecké besedy vydal knihu vskutku kapitalistickou, protože opěvuje „hukačky automobilů, motory značky Indian, parníky Holand-America-Line, aeroplány systému Goliath, novoyorské mrakodrapy, Eif felovu věž, třídy velkoměsta, théâtres des variétés, fox-trott, shimmy jazz, tančící růžové baletky (…) Tedy vše, co je (…) dostupno jen za dobré peníze, co je pro kapitalistu a velkoobchod a co my, všední a ubozí buržouzkové musíme si odpustit“, povzdechl si pisatel a ironicky dodal. Paradoxem díla „jest skutečnost, že touto extasí nad těmi všemi krásami světa jsou jati přispěvatelé sborníku právě z řad Devětsilu, jenž prý pěstuje proletkult“². Architektura musí odpovídat době, kdy vzniká Je podstatné, že se ve sborníku objevily přinejmenším dvě eseje, které zásadním způsobem ovlivnily českou architekturu raných dvacátých let. Jejich autorem byl sám Krejcar a propůjčil jim skoro básnická pojmenování: „Architektura transatlantických parníků“³ a „Made in America“4. Jejich obsah ale byl až nečekaně prozaický, psaný jednoduchým a univerzálně srozumitelným jazykem proklamativního stylu. V prvním z nich Krejcar prostřednictvím snímků velkých zaoceánských parníků včetně legendárního Titaniku poukázal na to, jakým směrem se moderní architektura musí ubírat. Tedy cestou, která bude adekvátně odpovídat době, jejímu způsobu života a technickým možnostem, na které musí a priori reagovat. Ve druhém pak poukázal na nutnost zbavit se zatěžující tradice, která brání v pokroku, a inspirovat se inženýrskou architekturou, konkrétně americkým mrakodrapem, který představuje „zásadně novou koncepci budovy, koncepci ryze moderní, konstruktivně danou možnostmi moderní
že Olympic je produktem nového, ryze českého proudu, poetismu. Jeho leitmotivem byl, jak známo, sám život. Skutečný život ve všech podobách a sním spjaté umění jej žít, které se stalo předmětem bezmezné adorace. Opěvoval je skoro každý a S. K. Neumann například provolával: „Ať žije život!“, neboť „Co jiného mělo by žíti dnes nade všemi pokácenými modlami minulých věků, po všech bludech, které se stavěly mezi člověka a život?“8. Podobu života, který příslušníci avantgardy tolik milovali, zásadním způsobem determinoval fenomén rušných ulic a velkoměstských bulvárů, bez něhož si moderní umění lze jen stěží představit. Již od konce devatenáctého století v něm hrála jejich podmanivá atmosféra klíčovou roli. Avšak více než kdykoliv předtím nabyly avenue moderních metropolí na aktuálnosti právě v této době. Stoupenci avantgardy je totiž považovali za symbol modernity a jeviště neustále reprízujíc dramatická dějství s existenciálním podtextem za místa, která člověka nové éry přímo nutí k „očumování po nich“ i jejich zábavních podnicích zářících neony reklamních nápisů. Krejcar na ně samozřejmě pamatoval, ale stylisticky je nijak neupravoval. Pracoval jen s originálními logy skutečných firem, neboť „reklamu není možno pojímati malířsky ani jakkoli jinak. Reklamní předmět krásný ve smyslu uměleckém jest špatným ve smyslu reklamy“, napsal tehdy z Paříže Josef Šíma a zdůraznil, že „reklama právě jako kinematograf dotýká se hluboce života dnešní doby. Doba v nich snad nachází lépe svého výrazu nežli v umění, nalézajícím se v bolestném přerodu. Reklama, nezatížená tradicí, jest plodem doby a tak jako kinematograf tvořena žádostí davu; prostá a srozumitelná všem. Rezonuje veškeré chtění, jest měnitelnou dle okolností
a prostředí, a přece tak přesně vymezená, že zůstává vždy tak dokonale reklamou jako chemie chemií“9. Nebudeme jistě daleko pravdy, konstatujeme-li, že přesně tak si Krejcar svůj Olympic představoval. Tedy jako adaptabilní a na první pohled čitelnou budovu, která bude
železobetonovou konstrukcí o rozponu až dvanáct metrů totiž propůjčují charakteristické rysy raně funkcionalistické estetiky. Obě průčelí, de facto celoskleněné závěsové stěny, které v posledním poschodí přecházejí v elegantně zaoblené ateliérové patro, ovšem pouze nedemonstrují
Penzion YWCA v Žitné ulici vypadal před rekonstrukcí opravdu jinak než v roce 2016
schopna žít denním i nočním životem zároveň. Přes den lákat kolemjdoucí na atraktivní zboží umně aranžované v obrovských výkladních skříních, zvát je k posezení v kavárně či restaurantu a v noci, prostřednictvím světelné reklamy vábit pasanty do biografu, baru nebo dancingu. Ačkoli výsledná podoba Olympicu dokončeného v roce 1928 se od původní studie liší – jeho průčelí ztěžklo, čímž ztratilo na své eleganci – přece jenom se Krejcarovi podařilo „přes všecky překážky vytvořit cosi jako standardní typ pražského domu (…) resultát nejracionálnějšího řešení v mezích regulačního řádu“. Karel Teige, autor těchto slov, nebyl zdaleka jediným, kdo Olympic považoval za přelomovou stavbu. Byli to například básník Vítězslav Nezval, architekt Jan E. Koula nebo kritik Bohumil Markalous, který napsal, že Olympic „je jedna z nejvýznamnějších staveb pražských poslední doby“, poněvadž jeho prostá a monumentální krása vyrůstá jak z „dokonalých dispozic vnitřních“, tak i „ryzí věcnosti neznečistěné dekorací“10. Obchodní dům Lindt Stejně přelomovou stavbou jako Krejcarův Olympic byl i obchodní dům Lindt, který pro majitele Továrny umělých květin, pštrosích a ozdobných per v roce 1925 navrhl absolvent pražské techniky, architekt Ludvík Kysela (1883–1960).
možnosti moderních stavebních technologií, které byly neoddělitelnou součástí funkcionalistické architektury, nýbrž zde mají i reklamní funkci. Objekt byl totiž od samého začátku koncipován tak, aby jeho nekompromisně modernistické vzezření poutalo co možná největší pozornost. Jeho stavebník si totiž přál „obchodní dům velkého slohu, jaké mají již všechna cizí velkoměsta, Paříž, Londýn, Berlín i Vídeň“12. Také proto byla v budově vedle obchodní pasáže projektována galerie, která ale nakonec musela ustoupit zábavnímu podniku „s menší scénou a potřebnými místnostmi hospodářskými“, což zdaleka nebyly jediné změny, které musel architekt u své první významné realizace dokončené už v roce 1927 akceptovat. Zatímco v případě exteriérů měl Kysela volnou ruku – vždyť moderní architektura se právě stala módní – „při řešení vnitřního zařízení byl projektant úplně odstaven“. Interiéry tak byly provedeny „ve stylu hovícímu hochštaplerskému vkusu nevzdělaných plutokratů“13, tedy někde na pomezí biedermeieru a druhého rokoka. Mimochodem stejný osud potkal i Krejcarův Olympic. Úpravu jeho vnitřních prostor, především kina, vinného sklepu s restaurantem a barem provedla jeho majitelka dle návrhu konzervativního architekta Paula Sydowa, který „tentokráte použil (…) odpadkového německého expresionismu, od berlínského panstva právě odloženého“14, jak sarkasticky poznamenal Jan E. Koula. Podle
Vlevo obchodní dům Lindt na Václavském náměstí před dokončením a vpravo jeho dnešní podoba
V doprovodné zprávě otištěné v revue Stavba Kysela o projektu napsal, že využívá „situace parcely mezi dvěma náměstími Václavským a Jungmannovým pro zařízení obchodní pasáže, přinášející mimo výhodu komunikační, zisk velkých ploch výkladcových“11, která zde pochopitelně hrají klíčovou roli. Stavbě, utvářené jednoduchou
jeho přesvědčení nebyly obchodní domy Olympic a Lindt dokončeny v souladu s představami svých projektantů kvůli absenci moderních a kulturně vyspělých stavebníků. Že se v tomto směru zmýlil, nejlépe ilustrují dvě následující práce. po k r a č o v ání n a s t r. 4
strana 4
LET N Í P Ř ÍL O H A
První pražské vlaštovky z geometrického hnízda do ko n č ení z e s t r. 3
Penzionát pražské pobočky YWCA Autorem první budovy, na kterou odkazuje předchozí strana, byl architekt Oldřich Tyl (1884–1939), pionýr strohé, ušlechtile prosté inženýrsky pojaté architektury a zároveň tragická postava naší stavební kultury, poněvadž stavba, která jej spolu s Veletržním palácem (1924 až 1928, spoluautor Josef Fuchs) proslavila, jej také prakticky zničila. Řeč je samozřejmě o penzionátu pražské pobočky amerického hnutí YWCA, která v letech 1926–1929 vyrostla v Žitné ulici. Stavbu, kterou v původní podobě již bohužel nelze spatřit, charakterizovala kombinace pásových oken rozprostřených mezi zlehka ustupujícími lodžiemi. Nejzajímavějším a zároveň nejpodmanivější prvkem zde ovšem byla dvojice gigantických oken směřujících jak do uličního, tak i dvorního průčelí, za nimiž se skrýval obrovský víceúrovňový společenský prostor. Konstrukční řešení, které je v případě této stavby primárním nositelem estetických funkcí (ztělesňuje ovšem i morální zásady tohoto křesťanského hnutí, jehož mužským protějškem je mnohem známější YMCA), jako by zpochybňovalo existenci přírodních zákonů. Skelet, na němž si Oldřich Tyl vždy zakládal, zde byl s rafinovaností jemu vlastní zeslaben na minimum, aby „dojem interiérů a hlavně schodišť byl co nejsubtilnější“15, což se mu ale stalo osudným. Dům totiž musel být krátce po svém otevření – stalo se tak dne 3. února roku 1929 – uzavřen a podroben náročné rekonstrukci, kvůli čemuž přišel o část svých charakteristických rysů.
py. Na základě soudního šetření své pochybení uznala a poškozené omítky o ploše téměř tisíc metrů čtverečních na své náklady opravila. Palác Alfréda Habicha V souladu s představami projektantů, v rekordně krátkém čase necelých dvou roků a bez vážnějších komplikací (pokud je mi známo) byla nakonec realizována jen druhá zmiňovaná budova – kancelářský, obchodní a obytný palác Alfréda Habicha. Důležitou roli v tom bezpochyby sehrálo moudré rozhodnutí, kdy se architekt Josef Havlíček (1899–1961) rozhodl statické výpočty svěřit zkušenému konstruktéru Jaroslavu Polívkovi (1886–1960). Díky Polívkovi se Havlíčkovi, který byl členem avantgardního spolku Devětsil, podařilo nakonec uskutečnit to, co Jaromír Krejcar byl nucen při stavbě svého Olympicu oželet. Tedy velká a subtilní pásová okna, bez nichž je funkcionalistická architektura jen těžko myslitelná. Celkové uspořádání této stavby, na níž se dokonale uplatnila neonová loga firem a reklamní nápisy, determinovaly požadavky stavebního programu, který ve vnitřní Praze konce dvacátých let vyžadoval: „Trojí požadavek účelový: obytná část, obchodní část a část kancelářská. Při stavbách v centru města je snaha ta dosti přirozená – stavebník chce docíliti všestranného zajištění rentability svého budoucího objektu,“ napsal Havlíček v revue Stavba16. Zároveň konstatoval, že pro „architekturu těchto vnitropražských budov není však tato okolnost právě příznivá (…) buďto je nutno různorodost stavby z formálních hledisek zanedbati, jak se obyčejně děje, anebo dochází
Vzhled nového kancelářského domu Alfréda Habicha se od současnosti také dost liší
Důvodem tak radikální úpravy, která probíhala až do roku 1932, byla havárie poddimenzované železobetonové konstrukce, kterou s největší pravděpodobností zavinili inženýři Miloš Tereba a Josef Mikyna, Tylovi společníci z firmy Tekta, která stavbu prováděla. Tekta, jejímž cílem bylo prostřednictvím soudobé architektury propagovat moderní stavební materiály i postupy, krátce na to zbankrotovala. Architekt Oldřich Tyl to pochopitelně velmi těžce nesl. Stáhl se do ústraní a již žádnou významnější stavbu nikdy nerealizoval. Smutné na tom je, že s obdobnými, ale nikoliv tak fatálními problémy se potýkalo i Tylovo nejvýznamnější dílo, pražský Veletržní palác, kde počátkem třicátých let došlo k vážným poruchám jeho fasád z umělého kamene. I v tomto případě byla na vině provádějící firma (Silica), která opět nedodržela předepsané technologické postu-
k různým víceméně nesprávným řešením.“ Autorům se ovšem oněch nesprávných řešení podařilo vyvarovat, neboť při práci na projektu hleděli „dodržeti vnitřní pravdivost a úmyslně vyhnuli se řešením, která by měla spojovati neorganicky části různé dle disposice. Části ty“ prostě seřadili nad sebe a odvodili z nich celkový vzhled budovy, která byla v devadesátých letech či později zcela nesmyslně zničena zdrcující přestavbou. Česká moderní architektura tak bohužel nenávratně přišla o první ryze funkcionalistické dílo ovlivněné estetikou poetismu, který se v prostředí Devětsilu zrodil počátkem euforických dvacátých let minulého století. Jakub Potůček
1
Každá stavba v zoologické zahradě je unikátem Firmy ze Skupiny Metrostav obvykle budují stavby, které po svém dokončení slouží především lidem. Nicméně na seznamu dokončených zakázek se občas objeví i díla v zoologických zahradách, která se stanou domovem zvířat a lidé v nich najdou jen potřebné chovatelské zázemí. O tom, jaká jsou specifika výstavby budov a expozic pro zvířata i na co všechno musí architekti při plánování nových pavilonů myslet, jsme pátrali ve dvou českých zoologických zahradách. Jednou z nejrozsáhlejších staveb v rámci českých zoologických zahrad a zcela jistě největší v jihlavské zoo byl projekt nazvaný Zoo pěti kontinentů. Od listopadu 2011 do podzimu 2015 jej řídila divize 2 firmy Subterra, jak v čísle 2/2016 přiblížily i noviny Metrostavu. V Jihlavě tak vzniklo hned šest nových pavilonů – Australská farma, Pavilon žiraf a výběhy africké savany, Expozice pro hyeny, Expozice afrických primátů, Expozice Asie a Tropický pavilon (foto č. 1, 2). „Tyto celky zapadají do nové koncepce jihlavské zoo, která chce představovat jednotlivé kontinentální oblasti s náznaky typické architektury i rostlinné výsadby a hlavně s charakteristickými druhy zvířat,“ říká mluvčí Zoo Jihlava Martin Maláč. Budovy a expozice se sice liší podle chovaných zvířat, přesto mají mnoho společného – u všech zařízení pro chov je to hlavně potřeba pravidelného úklidu a hygieny, dostupnost pitné tekoucí vody, možnost temperování a případně i chlazení zvířecích ubikací. „Objekty musí splňovat také nároky na bezpečnost a zdravý pohyb zvířat. Použité materiály nesmí být toxické nebo ostré a přitom musí být dostatečně pevné a odolné,“ vyjmenovává hlavní kritéria při budování nových příbytků Martin Maláč. Všechna zvířata musí mít ve vnitřních ubikacích i dostatečný přísun čerstvého vzduchu, proto zoologické zahrady kladou důraz i na dobrou vzduchotechniku, která v leckterých pavilonech přijde vhod i lidem.
2
Přizpůsobit se potřebám zvířat je obtížné Chov každého živočišného druhu má různé požadavky, často i protichůdné. „Například plazi potřebují externí zdroj tepla, zároveň však i nějaký chladný a vlhký kout a UV záření. U staveb pro šelmy jsou zase nezbytné nejrůznější přepouštěcí klece a koridory pro bezkontaktní chov. Žirafy potřebují speciální mrazicí box, do kterého se jim mrazí zásoby listů a větví stromů na zimní období. Celý jejich pavilon pak musí být z pochopitelných důvodů velmi vysoký, a to včetně dveří, napáječek a krmných žlabů,“ vyjmenovává Martin Maláč. V jihlavské zoo chovají i jedny z největších papoušků na světě, kteří mají extrémně silný zobák. Konstrukce jejich voliéry i použité pletivo proto musí být dostatečně odolné. Dveře se otevírají zásadně dovnitř Své postřehy přidává i Roman Kössl, zástupce ředitele Jihočeské zoologické zahrady Hluboká nad Vltavou, kde v roce 2006 divize 6 Metrostavu pod vedením Miroslava Führera vystavěla Centrum ekologické výchovy s atypickou půlkulatou vegetační střechou (foto č. 3). V objektu určeném hlavně pro vzdělávání našly domov i malé šelmy. „Obecně platí, že všechna zvířata musí mít chovatel před vstupem možnost zkontrolovat, dveře do ubikace by se tedy měly otevírat zásadně dovnitř, což je u lidských obydlí přesně naopak. Důvod je jednoduchý – když proti chovateli zvíře vyběhne a on přibouchne dveře, zvíře je jen dorazí a neuteče. Kdyby se dveře otevíraly ven, nemusí mít člověk dostatek síly, aby zvíře přetlačil,“ vysvětluje. Jednotlivé skupiny zvířat mají specifické požadavky. Je jich tolik, že když se při první stavbě vyřeší jeden problém, při druhé pro jiný druh zvířete se objeví další, a ne jeden. „Základem je proto dopředu vědět, pro koho výběh, klec nebo ubikaci budujeme. Nemůže nám třeba architekt vnucovat řešení jen proto, že ladí s jeho es-
3
černobílé fotografie archiv autora barevné fotografie archiv Metrostavu
Poznámky:
1. Karel Teige, Práce Jaromíra Krejcara, Praha 1933, strana 19. 2. Ž [František Žákavec], Dvě ilustrované publikace Umělecké besedy, Národní listy LXIII, 1923, 4. 4., č. 91, s. 4. 3. Jaromír Krejcar, Architektura transatlantických parníků, in: Jaromír Krejcar (ed.), Život II, Praha 1922, s. 38-42. 4. Jaromír Krejcar, Made in America, in: Jaromír Krejcar (ed.), Život II, Praha 1922. 5. Le Corbusier – Saugnier, Za novou architekturu, Praha 2005, s. 29. 6. Sesterskými loděmi Olympicu byly Titanic a Gigantic přejmenovaný po zkáze Titanicu na Britanic. 7. Jaroslav Seifert, Na vlnách TSF, Praha 1925. 8. S. K. Neumann, Ať žije život, in: Jaromír Krejcar (ed.), Život II, strana 103. 9. Josef Šíma, Reklama, in: Jaromír Krejcar (ed.) Život II, strana 102. 10. ma.[Bohumil Markalous], Nové stavby v pražských ulicích, Lidové noviny XXXVI, 1928, 18. 2, č. 89, s. 12. 11. Ludvík Kysela, Obchodní dům Lindt v Praze, Stavba V, 1926-1937, s. 22. 12. Obchodní pasáž firmy A. Lindt na Václavském náměstí v Praze, Pestrý týden II, 1927, 18. 5., s. 13. 13. J.E. [Jan E. Koula], Pražská revue. Druhá série – Radostné architektury, Stavba VI, 1927-1928, s. 108. 14. Ibidem, s. 109. 15. Ibidem. 16. Josef Havlíček – Jaroslav Polívka, Obchodní, kancelářský a obytný dům Habich v Praze, Stavba VI, 1927–1928, s. 105.
Při stavbě expozic je třeba myslet také na chovatelské zázemí. Nepatří k němu jen běžné šatny, sociální zařízení či místa pro odpočinek nebo konání porad, ale i speciálně vybavené prostory. Kde se skladují krmiva, musí být k dispozici výlevka, ideálně přímo v ubikacích i kanálek s vyspádovanou podlahou. Samozřejmostí pak jsou hadice s tryskou a umyvadlo s pákovou baterií. „Zázemí je nutné stavět účelně a prostorně, ideálně jako součást zádveří nebo předsíně vstupu do ubikací. Kvůli divákům je ale zároveň třeba zkrášlit vnitřky expozic i prostory pro veřejnost. K tomu se používají torkrety s umělým kamenem, dřevo, rostliny a další materiály. Nikde by neměly být příliš vidět používané technologie a návštěvníci by k nim navíc neměli mít přístup. Zvířata musí ve vhodně velkém a prostorově rozvrženém výběhu najít bezpečný úkryt a dostatek soukromí, ale přitom musí zůstat lidem na očích,“ uvádí Martin Maláč. Ubikace musí být samozřejmě postaveny také tak, aby chovanci nemohli ven a veřejnost dovnitř.
tetickou představou, když my víme, že je pro konkrétní druh zvířete nevhodné. Jednou jeden odborník dokonce prohlásil, že architekt je pro zoo největším nebezpečím. Většinou totiž chce, aby jeho stavba byla vidět. V zoo je ale naopak vhodné udělat technickou část stavby co nejméně nápadnou a zvýraznit přírodní charakter prostředí, schovat stáje i ubikace a ukázat skály nebo zeleň… A to málokterý architekt umí. Většinou o potřebách zvířat zná velmi málo. Proti sobě stojí technické možnosti a představy architekta o využití prostoru versus prostor pro zvířata, pro která je dobrý každý metr navíc. Výrazně také musíme zdůrazňovat potřebu obsluhovatelnosti ubikací, protože architekt většinou o práci ošetřovatelů ví ještě méně než o jejich chovancích. Obecně platí, že zvířata i návštěvníci by se měli cítit co nejvíc jako v přirozeném biotopu. To je samozřejmě v podmínkách naší zoo ještě obtížnější v souvislosti s malým prostorem, který máme k dispozici,“ uzavírá Roman Kössl. Martina Vampulová, foto archiv MTS
strana 5
Cesta jako na Měsíc
MAPA TRASY
Viktorka dorazila
Chrást původní trať
Za necelých 500 dnů vyrazila Viktorie 4,1 km dlouhý jižní tubus tunelu Ejpovice a 7. června se vrchní částí hlavy probourala portálovou stěnou (foto č. 1). Poděkovat tunelářům divize 5 (foto č. 2 a 3) za dobře odvedenou práci při té příležitosti přišli nejen zástupci investora ze SŽDC či dodavatele z Metrostavu.
Čelní stěnu přitěžovací lavice probourala Viktorie během dne otevřených dveří 11. června. Konec ražeb jižního tubusu zaznamenalo hned několik kameramanů a jejich videa najdete na Facebooku Metrostavu. V průběhu druhé červnové soboty zavítalo k doubraveckému portálu (foto č. 1) na pět tisíc lidí, kteří trpělivě
modernizovaná trať
Dýšina
tunel Ejpovice ÚJEZD
Plzeň
DOUBRAVKA
ČERVENÝ HRÁDEK
Klabava Kyšice Ejpovice
Rokycany
TUNEL EJPOVICE – PODÉLNÝ PROFIL TRASY 1
1
500
1500
2000
2500
3000
Tunel HOMOLKA délka 2650 m
2
1 2 3 4 5 6
3 Vedoucí ražeb Ing. Štefan Ivor uvedl: „V každé ze čtyř směn pracovalo v tunelu v nepřetržitém provozu 15 dělníků a jeden technik. Na povrchu je podporovalo dalších 30–35 lidí. Při ražbě prvního tubusu se řezná hlava s průměrem 9,9 m otočila asi 450 000krát. Jejích 55 valivých disků přitom ujelo dráhu přes 400 000 km, což je vzdálenost ze Země na Měsíc.“ Asi 75 % vyrazil konvertibilní tunelovací stroj v zeminovém módu, čtvrtinu v hardrocku. Jeho osádka musela překonat mnohem složitější geotechnické podmínky, než ukazoval průzkum. Bojovala s nestabilní čelbou, velkými přítoky vody i s houževnatějšími spility. To vše spolu se zpožděním začátku ražeb kvůli delšímu výzkumu archeologů ukončení prací protáhlo. Poslední metr ale Viktorka zdolala rychlostí 65 mm/min, což je na hranici jejího výkonu. K proražení celého tubusu chybělo 7. června překonat asi 50metrovou přitěžovací lavici (foto č. 4). Až se tak stane, skutečná hlava stroje určitě nebude tak hezká jako ta, kterou v měřítku 1:1 nasprejovali na čelo lavice v místě velké prorážky výtvarník Malej Dejv a jeho kámoš Tadeáš (foto č. 5). Příroda, kterou na malbě symbolizují brzdící ruce, totiž Viktorce dala zabrat.
1000
7
3500
4000
Tunel CHLUM délka 1220 m
Mezideponie Portálový jeřáb Úpravna vody Míchací centrum Hala údržby VN trafo Buňkoviště
2
2
3
3
4 5
1 7 6
4
1
2
–red–, foto Jiří Zahradník, Václav Anděl
čekali (foto č. 2), až se Viktorka objeví. Z okraje výjezdové jámy pozorovali nejen točící se řeznou hlavu, ale i ochranný štít TBM a za ním hotové prstence segmentového ostění (foto č. 3). Když čelní stěna padla (foto č. 4), prolezla hlavou stroje jeho osádka (foto č. 5). Spolu s kolegy, kteří se střídali v jiných směnách, se raziči divize 5 dočkali nejen světla na konci tunelu, ale i zasloužených ovací. Čekají na ně ještě jednou, až prorazí severní troubu. Do toho jim ale zbývá spousta práce, kterou začnou tím, že rozebranou Viktorku dopraví zpět do startovací jámy (foto č. 6). – red –, foto w w w.droneone.cz, ar chiv
3
4
Základem modernizace trati Plzeň–Rokycany je železniční tunel Ejpovice 4
5
Sdružení Metrostavu a Subterry, které vede tým Ing. Tomáše Kohouta z divize 5, přestavuje mezi Rokycany a Plzní celkem 20,237 km železniční trati. Díky výstavbě tunelu Ejpovice (mapa) se trasa po skončení díla zkrátí na 14,147 km, které vlaky budou moci projíždět traťovou rychlostí až 160 km/h. Jízda bude bezpečnější a komfortnější. Tunel Ejpovice, který buduje divize 5 pod vedením Ing. Štefana Ivora, musí překonat kopce Homolka a Chlum (podélný profil), které mají odlišné geologické složení. Zatímco Homolka je z tektonicky porušených měkčích břidlic, Chlum je z tvrdých spilitů. Tunelovací stroj (TBM), který obě trouby vyrazí, byl proto u německé firmy Herrenknecht navržen jako razicí konvertibilní štít EPB/hardrock. Pro jeho start Metrostav připravil jámu u východního portálu (letecký pohled). Nejtěžší části TBM dorazily do Čech po Labi do Lovosic v listopadu 2014 (foto č. 1). Nedaleko stavby už v té době čtyři měsíce pracovala betonárna na výrobu segmentů prefabrikovaného ostění v Dýšině (foto č. 2). Pro obě tunelové trouby musí dohromady vyrobit 4140 ks prstenců s vnějším průměrem 9,5 m, šířkou 2 m, tloušťkou 0,4 m a hmotností 60 tun. Každý z nich složí osm segmentů. TBM S-799, pojmenovaný Viktorie, se po křtu a uložení posvěcené sošky sv. Barbory do portálu budoucího tunelu pustil do práce 23. ledna 2015. Při své první cestě razil jižní tunelovou troubu (foto č. 3), ze které prokoukl do západního portálu u Plzně-Doubravky 7. června 2016 (foto č. 4). Stavbaři teď jeho štítovou část rozeberou a auty převezou zpět na druhou stranu tunelu, závěs protáhnou zpátky tunelem. Stroj smontují, repasují a znovu postaví na start k ražbě severního tubusu.
5
6
strana 6
Nový EMAS Metrostavu
in f o r ma c e / ak t u a l i t y / zaj í ma v o s t i
Metrostav vydal v roce 2016 nové prohlášení o vztahu k ochraně životního prostředí, které bylo zpracováno na základě požadavků Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) o dobrovolné účasti organizací v systému řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí EMAS (Eco-Management and Audit Scheme). Pro Metrostav, který patří k největším a nejstabilnějším stavebním firmám v České republice, je ochrana životního prostředí jednou z hlavních priorit, které věnuje soustavnou pozornost a vnímá ji jako nedílnou součást podmínek udržitelného rozvoje celé společnosti. Vedení Metrostavu si je vědomo, že důkazem skutečné stability každé firmy jsou nejen hospodářské výsledky, ale také její společensky odpovědné chování. Tuto skutečnost dokládá zodpovědným přístupem k ochraně životního prostředí a bezpečnosti práce. Chápe, že životní prostředí je nenahraditelnou hodnotou občanské společnosti, kterou je potřeba uchovat i pro budoucí generace. Při jednání s investory se Metrostav snaží prosazovat takové technologie a postupy, které jsou maximálně šetrné k přírodě. Dbá o důslednou recyklaci odpadů a při všech stavebních činnostech se snaží používat materi1 ály, jež nevyžadují těžbu přírodních zdrojů. Na stavbách sleduje veškeré hygienické normy z oblasti hlučnosti, vibrací, emisí a v souladu s firemními hodnotami na všech staveništích i v jejich okolí chrání zeleň. Úsilí o trvalé zvyšování péče o životní prostředí a omezování negativních dopadů stavební výroby zakládá na trvalém zvyšování povědomí zaměstnanců Metrostavu o významu životního prostředí jako základní podmínky pro budoucí rozvoj lidské společnosti. Samozřejmou součástí každodenního života Metrostavu je plnění požadavků platných právních předpisů, interních předpisů firmy, požadavků objednatelů a ostatních účastníků stavebních řízení. 2 Vývoj klíčových environmentálních indikátorů: Rok 2011 2015 Obrat ze stavební výroby (v mld. Kč) 21,4 19,2 Počet zaměstnanců THZ 2068 1872 Počet zaměstnanců D 1067 970 Spotřeba el. energie v MWh 18 675 24 232 Spotřeba zemního plynu v m3 686 229 801 104 Spotřeba nafty v litrech 4 296 600 1 983 160 Spotřeba benzinu v litrech 181 624 193 275 Spotřeba pitné vody v m3 148 797 50 847 Spotřeba betonu v tunách 198 814 74 315 Produkce nebezpečných odpadů (t) 446 1317 4 Produkce ostatních odpadů, tisíce tun 1039 352 Spotřebu elektrické energie ovlivňuje provoz razicích zemních štítů. Stroje Tonda a Adéla navíc zvýšily i spotřebu vody, protože ji využívaly k odstranění rubaniny z výrubu. Zvýšení spotřeby plynu zapříčinilo provádění povrchové úpravy mostních konstrukcí v lakovně v Horních Počernicích. Spotřebu nafty ovlivňuje zejména objem zemních prací a ražeb ve výrobním programu, včetně přepravních vzdáleností a výškových rozdílů terénu na staveništích. Prohlášení společnosti o vztahu k ochraně životního prostředí je zpracováno za období 2011–2015, další bude vydáno v roce 2017. Podrobnější informace o společnosti, její materiální základně, personální struktuře, jakož i ukázky referenčních staveb či plné znění EMS poskytují internetové stránky www.metrostav.cz.
Zcela jiné fotografie
naš e F O T O RE P O RTÁ Ž
Autorovi, jehož snímky léta dokumentovaly stavby Metrostavu, vydalo letos Nakladatelství Lidové noviny knihu nazvanou Josef Husák: FOTOGRAFIE. Začátkem června portál www.novinky.cz uvedl: „K tomu, aby Husák zmáčkl spoušť, ho vždy donutí v první řadě zvláštnost dané situace. Dokonce by se dalo i říci, že originální estetická spojení intenzivně vyhledává. Městskou aglomeraci chápe jako místo setkávání a vzájemné konfrontace míjejících se lidských osudů. Kulisy mu k tomu vytvářejí fragmenty metropolí Čech, Moravy i Evropy. Jestliže fotografie zobrazuje na první pohled neviditelné a vytváří na ploše novou realitu, mohou být práce Josefa Husáka učebnicovým příkladem výše uvedené hypotézy. To, co jeho snímky ukazují, by nám za běžných okolností uniklo. Situace jsou pro obyčejné lidské oko příliš rychlé, než abychom je dokázali spatřit, natož si je zapamatovat. Naštěstí existují autoři, kteří mají originální vidění dané jednou provždy od boha a dokážou zajímavé, leč prchavé okamžiky zdokumentovat i následně předat. V dnešní době, kdy se za fotografa považuje každý, kdo vlastní trochu lepší mobilní telefon, vzniká doslova nadvýroba vizuálních artefaktů. Ale ne každý umí prostřednictvím svých výtvorů cosi sdělit a předat dál zachycenou emoci či fragment naznačeného příběhu.“
Historie mapování
3
5
6
7
8
9
Ozdoby vstupní haly V polovině července oživily prostor vstupní haly v přízemí Palmovka parku II barevné objekty zavěšené na kabelových roštech. Jejich autorem je Jaromír E. Brabenec (*1934), který je bratrem Vratislava Brabence známého především z klasické sestavy hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Kovová umělecká díla Jaromíra Brabence jsou zatím v hale na zkoušku a v případě, že se budou líbit, mohl by se jejich shluk v budoucnu i rozšířit. –red– foto Martina Malá
Letní sportovní hry Metrostavu 2016 = kvalitní sportovní výkony + dobrá nálada Deset týmů po dvanácti sportovcích včetně sportovkyň dorazilo 9. června do areálu v Nymburce v trochu jiném složení než v uplynulých letech – startovní pole LSH totiž ovlivnila Blanka. Konkrétně dokončení stejnojmenného tunelového komplexu, po němž zanikla divize 2. Smíšená družstva divize 11 a centrály se proto trochu pomíchala a do závodů nově zasáhli kolegové z Metrostavu stavebniny. Souboje na vysoké úrovni (foto č. 1) zahájil obchodní ředitel Metrostavu Milan Veselský (foto č. 2), ceny rozdával personální ředitel Tomáš Zámečník. Ve volejbalu (foto č. 3) porazila divize 3 ve finále divizi 5 dva nula. V nohejbalu o vítězství bojovala divize 6, podlehla však smíšenému týmu v čele s divizí 11. Při štafetovém běhu na 8 × 200 metrů (foto č. 4) protrhli pomyslnou pásku jako první běžci divize 3. Tenisovou čtyřhru (foto č. 5) ovládla jako vloni divize 9. Ve vrhu koulí (foto č. 6) chyběl divizi 5 nejlepší koulař minulých let a zvítězila Osmička. Po sečtení bodů za všechny disciplíny vyhrál se čtyřbodovým náskokem tým divize 5 (se 43 body) a navázal tak na dnes už historická první místa z let 2005 až 2007. Druhá byla Trojka, jež měla o 4 body míň. Po ní těsně za sebou skončila družstva divizí 6 a smíšená Jedenáctka. Závodníci divizí 9 a 8 získali stejný počet bodů, ti první se ale ve více disciplínách umístili na lepších místech, a proto byli pátí. Sedmá byla Čtyřka, osmá Subterra a devátá divize 1. Složenému týmu centrály se letos bohužel nedařilo. Radost měli vítězové jednotlivých klání (foto č. 7), ale dobrou náladu všichni (foto č. 8). Sláva vítězům (foto č. 9) a za rok na shledanou!
Když ve Velkých Opatovicích shořelo v roce 1973 jižní křídlo památkově chráněného zámku, vyrostl na jeho místě v roce 2007 nový objekt podle návrhu Ing. arch. Zdeňka Fránka. Už devět let v něm funguje Moravské kartografické centrum (MKC). Pod atypickým stropem hlavního sálu MKC, který připomíná chrámovou loď, je na ploše více než 100 m² rozložena reliéfní historická mapa Moravy a Slezska (foto Wikimedia). Vznikla na počátku dvacátého století podle podkladů tzv. II. a III. vojenského mapování a do expozice ji zapůjčil Moravský zemský archiv v Brně. Další obří exponát – horizontální kamera Olymplux–Zeiss pro výrobu mapových matric lesních map – patří do sbírek Národního technického muzea. Stálá expozice MKC je zaměřena na historický vývoj kartografie a tvorbu map. V reprodukcích představuje zásadní díla naší kartografické historie, například prehistorickou Pavlovskou mapu (na mamutím klu), Klaudyánovu mapu Čech (1518) a Fabriciovu mapu Moravy (1569). K vidění jsou zde faksimile rukopisných topografických map, lesnické, důlní, rybniční a další historické mapy včetně map panství a velkostatků. V ochozech prvního patra si návštěvníci mohou prohlédnout geodetické a kartografické přístroje a pomůcky pro výrobu map. Expozici nedávno doplnily unikátní přístroje pro kartografické a fotogrammetrické zpracování map ze sbírky, kterou v první polovině minulého století vytvořil akademik František Čechura. „Máme tu mnoho kuriozit. Vystavujeme například švýcarské důlní měřicí přístroje z poloviny minulého století, které jsou dokonale přesné a lze je nosit v kapse. Hned vedle nich jsou pro srovnání sovětské přístroje ze stejného období, vážící několik desítek kilogramů,“ uvedl deníku Právo spolutvůrce výstavy Petr Fencl. Sbírku přístrojů využívala až donedávna k výuce budoucích důlních expertů Hornicko-geologická fakulta VŠB – TU Ostrava. Jak uvádí článek Ing. Hany Štěpánkové z Institutu geodézie a důlního měřictví ostravské Hornicko-geologické fakulty, obsahuje celá sbírka celkem 398 položek z toho 108 různých typů teodolitů, 15 tachymetrů a tachografometrů, 52 nivelačních přístrojů, 11 starých počítacích strojů, kompasy, pásma, topografické a vynášecí soupravy a další geodetické pomůcky různého stáří. Umožňují poznat technický vývoj důlně měřických a geodetických přístrojů 73 jemnomechanických dílen z celého světa. Nejstarším přístrojem je zrcadlový goniograf firmy Müller v Terstu z roku 1877. Více se o MKC, které leží asi 40 km západně od Olomouce, dozvíte na http://kc.velkeopatovice.cz/mkc.
Čtrnáctideník Metrostav vydává Metrostav a.s., člen Skupiny Metrostav / Pověřená šéfredaktorka Ing. Lenka Svobodová / Adresa redakce Koželužská 4, 180 00 Praha 8-Libeň, tel.: 266 019 241; www.metrostav.cz; www.facebook.com/Metrostav / Číslo 11–12/2016 vyšlo 29. 6. 2016 (13–14/2016 vyjde 4. 8. 2016) / Složení redakční rady Ing. J. Pavlíček (předseda), Ing. V. Kostiha (místopředseda), Ing. J. Kavan, P. Meyer, Ing. J. Neklanová, Ing. L. Profota, Ing. L. Svobodová, Ing. J. Šob, Ing. L. Weinfurtová a Ing. M. Zrcková / Neoznačené materiály připravila Ing. L. Svobodová, foto archiv Metrostavu / Design Tomáš Machek, Side2 s.r.o., Trojická 20, 128 00 Praha 2 / Výroba Boomerang Publishing, s. r. o., Nad Kazankou 37, Praha 7-Troja, tel.: 244 023 201, fax: 244 023 333 / Registrace periodika MK ČR E 7121, ISSN 1211-0736 / Tento tisk slouží pouze a výhradně pro obchodní propagaci firmy Metrostav a.s. a je veřejně neprodejný.
