Časopis Mladých konzervativců Brno Vážení čtenáři, jak jste v současné době sami svědky, český politický systém se nachází v největší a nejhlubší krizi za celou polistopadovou éru. Premiér, který nevyvrátí pochybnosti ohledně nelegálnosti nabytí svého majetku a jehož manželka se věnovala nečistým podnikatelským aktivitám, dobrovolně neodstoupí. A ještě ke všemu vyhrožuje tím, že u moci zůstane, a to i za podpory komunistů. To je opravdu skandální! S demokracií a jejími hodnotami tento stav skutečně nemá příliš mnoho společného. Česká republika potřebuje předčasné volby. Jiné řešení jednoduše není férové. Vládní politické strany spolu nedokáží komunikovat a občanům jejich handrkování připadá jako trapné divadlo. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč se v rámci demokratických politických stran a za součinnosti prezidenta nedomluvit na vyhlášení předčasných voleb. Snad naši političtí „šampióni“ dostanou rozum a na podzim budeme rozhodovat o tom, jestli naši zemi budou i nadále vést diletanti jako doposud anebo jednotlivci politicky kvalifikovanější a zodpovědnější.
Číslo 10, rok 2005
USA and Europe – – the future of partnership Dne 7. dubna 2005 jsme uspořádali na Právnické fakultě MU v Brně diskusi s Michaelem Dodmanem, politickým a ekonomickým poradcem Velvyslanectví USA v ČR, na téma „USA and Europe – the future of partnership“. Michael Dodman ve svém úvodním strukturovaném příspěvku popisoval vztahy USA a Evropy nejprve z historické perspektivy, následně hovořil o budoucnosti euroatlantického partnerství. V další části pohotově a věcně reagoval na otázky k tématu z řad publika. Diskuse probíhala v anglickém jazyce.
Jan Strelička, předseda MK Brno
Citát
www.usembassy.cz
Politika je považována za druhé nejstarší povolání na světě. Postupně jsem si začal uvědomovat, že je to povolání velmi podobné tomu úplně nejstaršímu. Ronald Reagan
Internet The European Alliance of EU-critical movements je sítí 57 EU-kritických organizací z 23 evropských států. TEAM spojuje občanská sdružení i politické strany z pravé, středové i levé části politického spektra, které odmítají projekt evropského superstátu a erozi demokracie v Evropě.
www.teameurope.info
Stát jako pečovatelská organizace? JAN STRELIČKA F. A. Hayek v roce 1956 v předmluvě ke své knize Cesta do otroctví píše: „Nejdůležitější změnou, kterou rozsáhlé státní řízení plodí, je psychologická změna, proměna charakteru lidí. To je nutně pomalá záležitost, proces, který trvá nikoli pár let, nýbrž patrně jednu nebo dvě generace.“ Kvůli této dlouhodobé a neviditelné psychologické změně dnes velká část lidí nejen u nás, ale i v ostatních evropských zemích bere existenci aktivního státu, který zasahuje do mnoha oblastí ekonomického a společenského života, za samozřejmost nebo dokonce za nezbytnost. Ke státu se nestaví kriticky. Ideální stát již není chápán jako speciální a omezená instituce, která má zajišťovat především vnitřní pořádek, vládu zákona a ochranu občanů proti vnější agresi. Ideální stát je vnímán jako pečovatelská organizace, která má zajišťovat růst společenského blahobytu a maximalizaci bohatství jeho občanů. .Pokračování na straně 2
2
POHLED ZPRAVA 2004
Stát jako … Pokračování ze strany 1 Tuto obecnou představu o státu propaguje a zároveň z ní ve volbách profituje politická levice všech forem – od umírněných sociálních demokratů až po ty nejradikálnější komunisty. Pro mě osobně je taková představa o ideálním státu nepřijatelná, protože je neslučitelná s přijetím následujících čtyř jednoduchých tezí o státu a jeho vztahu k jednotlivcům. Teze první. Stát je institucí tvořenou určitými vybranými lidmi, kteří disponují monopolem na legální užití donucovací moci. To je nutné právě pro zabezpečení vnitřního pořádku, vlády zákona a ochrany občanů proti vnější agresi. V ostatních případech se může státní aktivita ospravedlnit pouze tam, kde je zcela nesporně výhodnější a efektivnější než případná aktivita samostatných jednotlivců, kteří donucovací mocí legálně nedisponují. Teze druhá. Stát omezuje svobodu jednotlivců. To je nutné k tomu, aby se zabránilo stavu, kdy by jeden člověk svévolně a beztrestně zasahoval do svobody člověka druhého. Omezením svobody jednotlivce je i autoritativní odejmutí finančních prostředků formou daní. Výběr daní je opodstatněný pouze v případě, že bude pokrývat nezbytné náklady na výkon státních aktivit ospravedlněných podle teze první. Dále platí, že čím více peněz stát vybírá, tím více roste míra neúčelného využití peněz a plýtvání. Teze třetí. Stát sám o sobě žádné bohatství ani společenský blahobyt netvoří. Bohatství tvoří ve vzájemné interakci pouze samostatní svobodní jednotlivci. Od nich získané bohatství pak stát jenom přerozděluje. Z toho vyplývá, že prvořadým cílem státu má být vytváření co
Budoucnost Iráku Dne 16. března 2005 jsme na Fakultě sociálních studií MU v Brně uspořádali přednášku Dr. Romana Jocha (ředitele Občanského institutu a autora knihy „Proč právě Irák?“) na téma Budoucnost Iráku. Dr. Joch analyticky rozebíral mezinárodně-politické příčiny americké intervence do Iráku, jeho současný politický stav a možné varianty vývoje do budoucna. Přednášky se zúčastnilo asi 50 posluchačů. Po přednášce následovala diskuse.
www.obcinst.cz
nejpříznivějšího prostředí pro svobodnou lidskou činnost. To jest hlavně vytvoření jednoduchého a přehledného právního řádu a dosažení vysoké úrovně vymahatelnosti práva. Po splnění těchto předpokladů bude možné hovořit o přispění státu k vytváření společenského blahobytu. Teze čtvrá. Stát je nedokonalou a potenciálně nebezpečnou institucí. Lidé, kteří tvoří státní aparát jsou ze své přirozenosti stejně nedokonalí jako lidé ostatní, nejsou nikterak zvlášť výjimeční. Mají však, jak již bylo uvedeno v tezi první, monopol na legální užití donucovací moci. Ten pak častokrát zneužívají ke svému osobnímu prospěchu, který se snaží maximalizovat, a to na úkor ostatních. Proto lze stát charakterizovat jako potenciálně nebezpečnou instituci. A čím funkcionálně větší stát je, tím více je nebezpečnější. Zásadním problémem těch, co přijímají socialistický koncept státu jako pečovatelské organizace, je naivní odmítání či ignorace výše uvedených tezí. Kdyby levice tyto teze přijala, musela by z podstaty věci prohlásit svoje politicko-ideologické zaměření za špatné a falešné. To pochopitelně neudělá. Bylo by však dobré si uvědomit, že masové podlehnutí psychologické změně, o které psal F.A. Hayek, a z ní pramenící levicový přístup k vnímání státu s sebou nese postupné omezování naší svobody. A to je nebezpečné. Ke státu proto přistupujme kriticky a nenechávejme si zbytečně a svévolně omezovat naši svobodu. Protože největším nebezpečím pro naši svobodu je laxnost při její obraně.
Setkání členů MK Brno s Petrem Nečasem Členové našeho klubu se setkali dne 14. dubna 2005 s 1. místopředsedou ODS a poslancem PSP ČR RNDr. Petrem Nečasem. Předmětem setkání byla beseda především na tato aktuální politická témata – vládní krize, evropská ústava a připravované reformy ODS. Na závěr poskytl pan Nečas rozhovor pro Pohled zprava (viz str. 8).
www.petr-necas.cz
3
POHLED ZPRAVA 2004
Anarchie RICHARD DUŘPEKT Nevím, zda existuje nějaká přesná definice anarchie, ale podle mého názoru je to stav, kdy neexistují žádné zákony a každý si dělá co chce, bez ohledů na své okolí. Většinou se shodneme na tom, že anarchie je systém, který je tomu našemu na hony vzdálený. Žijeme totiž v právním státě, máme jasně zformulované zákony a každý občan se jimi řídí. A pokud ne, čeká provinilce spravedlivý trest. Takový je náš stát. Teoreticky. V Česku máme mnoho zákonů, vyhlášek, předpisů, norem a dalších ustanovení (dále jen „nařízení“). Jejich počet nedokážu přesně určit, ale nejstarší stále platné normy jsou z roku 1919. Pro ilustraci snad postačí, když se podíváme na sbírku zákonů roku 2004, ve které vyšlo celkem 700 různých nařízení rozčleněných do 236 částek o celkovém počtu 12.372 stran. K tomu připočtěme sbírku mezinárodních smluv za rok 2004, ve které vyšlo celkem 140 sdělení rozčleněných do 60 částek o celkovém počtu 10.868 stran. Pokud vás již tak uvedená čísla děsí, není to nic proti objemu předpisů, které na nás dnes a denně chrlí orgány Evropské unie. A všechny tyto předpisy obsahují nejrůznější příkazy, zákazy, doporučení a omezení pro každého z nás. Vedle toho všeho nesmíme zapomenout na nespočet úřadů, které dále rozšiřují již tak zamotaný systém o své vlastní normy. Uvedená změť zákonů vede k jedinému efektu. Ve chvíli, kdy je regulováno již úplně všechno, kdy na každou maličkost lidského bytí existuje nějaký příkaz a nějaký zákaz, již přestanou mít všechna nařízení účinek a lidé si začnou dělat co chtějí. Nebude totiž jasné, co je dovoleno a co zakázáno, protože v tak obrovském množství nařízení se dá najít nebo skrýt cokoli. Co jeden zákon zakáže, to druhý povolí a naopak. Nakonec nastane anarchie vyvolaná přemírou nařízení. V takovém systému pak lumpům projde téměř všechno, snad kromě loupeže či vraždy, za které bývají občas potrestáni. A to zejména proto, že lump si snadno najde v právním řádě něco, co ho formálně zbaví odpovědnosti za
jeho chování. Kdyby byly zákony jednoduché a stručné, mohly by se snáze vymáhat a přečiny důsledně trestat. Ale jak z popsané situace ven? Kde a jak přerušit roztočenou spirálu stále nových předpisů? Podívejme se do minulosti. Před zhruba 150 lety existovalo v naší společnosti jen minimum předpisů v porovnání s dneškem, ale lidé přesto normálně žili a byli stejně šťastní jako dnes. A často lze slyšet názor, že byli dokonce šťastnější. Inspirujme se tedy v tehdejší době a výrazně redukujme všechna nařízení a úřady. Minimalizujme stát. Začít se musí od základů. Bylo by vhodné podívat se důkladně na naši Ústavu, provést důležité změny jako např. výraznou redukci Parlamentu či změnu volebních principů na většinové. K tomu pak nedopusťme přijetí jakékoli jiné ústavy. Jako druhý a zásadní krok by se měly postupně, přesto v krátké době, zrušit všechny dosavadní zákony. Současně s tím by se měly přijmout nové základní kodexy (občanský, trestní, obchodní), které by kvalitativně odpovídaly 21. století. Všechny platné zákony by se měly vejít do jedné „tlusté“ knihy, kterou by každý občan dostal domů a kde by si mohl snadno najít cokoli ho zajímá. Možná by stačilo vytvořit jakési nové desatero přikázání, které by se ovšem stoprocentně dodržovalo. Přijímané zákony by navíc měly být komplexní a měly by postihovat jen skutečně závažné okolnosti. Například neexistuje žádný důvod omezovat prodej alkoholu nezletilým, pokud se následně v průzkumu ukáže, že 90% nezletilých u nás již alkohol někdy konzumovalo. Vzhledem k tomu, že takové nařízení nemá reálný efekt, je špatné a nadbytečné a můžeme ho zrušit. Minimum zákonů a k tomu zdravý rozum, obecné mravní hodnoty a přirozené zábrany jsou podle mého názoru výrazně lepší, než desetitisíce stran právnických textů. V nich se totiž mohou rozum s morálkou snadno utopit.
Den Liberálního institutu v Brně 28. dubna 2005 Mladí konzervativci Brno si Vás dovolují pozvat na tento program:
Ekonomie a právo – součinnost či nepřátelství? Právnická fakulta MU v Brně, Veveří 70, uč. 215, 11:10
Globalizace – lék na chudobu Fakulta sociálních studií MU v Brně, Gorkého 7, uč. G 12, 14:00
Ekonomie a právo Ekonomicko-správní fakulta MU v Brně, Lipová 41a, uč. P 11,16:30 Od 10:00 do 18:00 bude probíhat prodej knih Liberálního institutu na Ekonomicko-správní fakultě MU, Lipová 41a, 1. patro - vstup volný -
4
POHLED ZPRAVA 2004
České mzdy jsou produktem špatné vládní politiky SAVINA FINARDI Včerejší zprávy zaplavily informace o překvapivém růstu HDP na úrovni 4 %. Je to důvod k radosti? Ano, pokud se zaměříme pouze na vliv obchodní bilance resp. zahraničního obchodu. Je velmi potěšující, že se česká ekonomika dokáže takto realizovat prostřednictvím svého exportu. Na druhé straně ekonomové nezapomněli upozornit na fakt, že česká ekonomika roste nejméně z Visegrádské čtyřky. Zvláště v komparaci se sousedním Slovenskem ČR pokulhává. Není se čemu divit, Slováci měli politickou odvahu učinit nepopulární, avšak nezbytné reformy, naopak česká vláda stále řeší bytovou otázku svého premiéra. Je to s českou ekonomikou opravdu tak špatné? Nikoliv, česká ekonomika v sobě skýtá obrovský potenciál, který není ještě zdaleka vyčerpán. Nenacházíme s v období, kdy vláda vytváří HDP pouze svými silami, nacházíme se v období, kdy vláda může pozitivně nebo naopak negativně ovlivňovat podnikatelské prostředí v zemi. Nyní tedy stojíme před otázkou, do jaké míry pozitivně a do jaké míry negativně působí naše vláda na podnikatelské subjekty. Tvrdím, že vládní hospodářská politika je v velké části velmi nešťastná, demotivující a prokorupční. Být podnikatelem je skutečně rizikovější než být zaměstnancem. Naše vláda si to nemyslí, a tak činí vše pro to, aby odstranila nerovnosti ve „vztahu“ podnikatel-zaměstnanec. Tento „vztah“ však nikdy nemůže být ekvivalentní nebo stejně výhodný, nevýhodný, rizikový, ziskový, atd. Nemůžeme narovnávat něco, mezi čímž není explicitní vztah. Je to jako bychom chtěli zekvivalentnit vztah mladýstarý, zdravý-nemocný, bohatý-chudý. V paradigmatu vlády by to znamenalo, mladému člověku přikázat, aby zestárl minimálně o 30 let, zdravému doporučit ať ihned onemocní a bohatému sebrat majetek a rozdat ho chudým. Vláda není Harry Potter, aby z chudých dělala bohaté, z nemocných zdravé a ze starých mladé. Disponuje však nemalými prostředky, aby narovnala vztahy na úrovni daných skupin. Není možné, aby někdo na základě loterie jménem přijímací zkoušky studoval „zadarmo“ na veřejné vysoké škole a druhý, který v loterii neuspěl, šel studovat na soukromou vysokou školu a ještě za to byl znevýhodňován. Není možné, aby se člověku, který celý svůj produktivní život pracoval a odváděl daně, sociální a zdravotní pojištění, nyní dostávala tristní zdravotní péče, protože stát není schopen efektivně hospodařit a zavést přímé platby. Raději budeme poskytovat všem stejně nekvalitní zdravotní péči. V neposlední řadě je do očí bijící, jak vláda preferuje zahraniční investory a doslova jim vnucuje daňové prázdniny, naopak české podnikatele nutí platit vysoké daně a aditivní odvody pod hrozbou vysokých pokut. V čem tedy spočívá ona nekompetentnost vládní hospodářské politiky. Elementárním faktorem je, si
uvědomit, že zaměstnanec není podnikatel a opačně. Pak už zbývá postupovat v rámci tohoto paradigmatu. Uveďme si konkrétní příklady a dejme je do kontextu české ekonomické situace. Většímu využití potenciálu české ekonomiky brání doslova antipodnikatelské prostředí charakteristické vysokými důchodovými daněmi, vysokými odvody na sociálním pojištění, přehnaná regulace podnikání, protekcionistický zákoník práce a institut minimální mzdy. Všechny tyto skutečnost je třeba napravit. Pokud by byly odstraněny všechny výše popsané překážky rozvoje podnikání, došlo by k výraznějšímu snížení míry nezaměstnanosti. Je obecně známo, že česká nezaměstnanost má strukturální charakter. Je tedy důsledkem charakteristiky české ekonomiky. Důkazem je, že míra nezaměstnanosti je konstantní prakticky od roku 1999, kdy se česká ekonomika začala odrážet ode dna ekonomické recese. Naopak trend je takový, že ačkoliv ČR zaznamenala loňský rok 4 % růst HDP resp. o 0,3 % více než v roce 2003, míra nezaměstnanosti se vyhoupla na 10,24 %, což je o cca 0,32 % více než v roce 2003. Ekonomika relativně roste a nezaměstnanost osciluje kolem 10 %. Naše hypotéza strukturální nezaměstnanosti se tedy jednoznačně potvrdila. Občané si často stěžují, že jejich průměrné mzdy jsou příliš nízké. Co jim už naše vláda nepoví je fakt, že nízké mzdy souvisí s vysokou mírou nezaměstnanosti v ČR. Jestliže je něčeho dostatek, pak nikoho na světě nepřinutíte, aby cenu za tento nadbytek zvyšoval. Navíc je to ekonomicky neracionální. A když přistoupíme na tvrzení vysokých pracovních nákladů v komparaci s produktivitou práce, nezbývá než konstatovat, že úroveň českých mezd odpovídá ekonomické situaci. Pouze liberálnější přístup české vlády k podnikatelům může zapříčinit nižší náklady práce resp. nižší míru nezaměstnanosti a analogicky zvyšující se disponibilní příjmy domácností. To vše se pozitivně promítne do přírůstku HDP formou vyšší spotřeby a úspor domácností, vyšších investic firem, jejichž firemní finance nebudou již tolik zatíženy vysokým daňovým zatížením. V ekonomii opravdu vše souvisí se vším, v tom je její kouzlo. Nemůžeme paušálně prohlásit, že podnikatelé jsou nechápaví, když svým zaměstnancům nevyplácí vyšší mzdy. Zaměstnancům by měl konečně někdo vysvětlit, jak se v ekonomice generují důchody a že tlakem na nivelizaci „vztahu“ podnikatel-zaměstnanec, dosáhneme pouze vyšší míry nezaměstnanosti. Závěrem tedy, co je jedním z makroekonomických cílů ba povinností vlády, snižování nebo zvyšování nezaměstnanosti? V ČR by měl někdo přepsat učebnice ekonomie, protože tato teze snahy o nižší míru nezaměstnanosti u nás už roky neplatí.
Přidej se k nám!
Také si myslíš, že svoboda jednotlivce je nejdůležitější hodnotou? Také neuznáváš revoluci jako prostředek pro dosažení politických cílů? Také jsi přesvědčen(a), že svobodný kapitalismus je nejlepším společenským uspořádáním? Chceš se s námi podílet na propagaci pravicového myšlení a je ti 15 až 35 let?
Přidej se k nám - staň se členem či členkou Mladých konzervativců!
w w w . k o n z e r v a t i v c i . c z / b r n o
5
POHLED ZPRAVA 2004
Komunisté opět sahají po moci KVĚTOSLAV RUŠAR Již čtvrt roku otřásá nejvyšší politikou kauza okolo koupě nového bytu premiéra Grosse. Vše začalo tak, že novináři chtěli vědět, kde vzal Gross peníze na nový luxusní byt. Nastalo vysvětlování pana premiéra. Všichni občané České republiky byli svědky, kdy si Gross ze dne na den vymýšlel nové a nové historky, kde vzal takový obnos peněz. Takovéto vymýšlení lze jednoznačně nazvat lhaním. V kultivovaném světě by to mělo jediný následek – demisi předsedy vlády. Ale u nás? Pan premiér dělal, jako by se nic nestalo. Grossovo chování odstartovalo vládní krizi, která měla za následek rozpad koalice. 1.4.2005 sněmovna hlasovala o nedůvěře vlády. Grossův kabinet hlasováním sice prošel, ale to jenom díky KSČM, jejíž poslanci se hlasování zdrželi. De facto zde dnes máme vládu, která závisí na komunistických hlasech. Normální nezasvěcený člověk, neznalý historie Československé republiky, by se nad ničím nepozastavoval. Ale já cítím tento fakt neuvěřitelně citlivě. 15 let po pádu totalitního komunistického režimu, chce KSČM opět zasahovat do vládnutí této země. Lidé, kteří za 40 let své vlády zpustošili tuto zemi jak morálně, tak ekonomicky, chtějí opět diktovat chod této země! To by mělo být alarmující pro každého občana této krásné země. Bohužel toto necítí 20% lidí, kteří se odhodlali jít k minulým volbám do poslanecké sněmovny. Je to jejich právo. Avšak hrozné je to, že předseda vlády, pan Stanislav Gross se s touto stranou domlouvá na podpoře své vlády. Gross již slíbil prezidentu
Klausovi, že vyvolá ve sněmovně hlasování o důvěře vlády. Pokud premiér bude chtít, aby jeho vláda prošla, bude se muset spolehnout na hlasy komunistů. A to minimálně tak, aby komunističtí poslanci opustili sněmovnu a tak snížili kvórum. Samozřejmě, že to ještě závisí na Unii svobody, jejíž hlasy jsou v tomto případě neméně důležité. Komunisté dnes již nejsou ti komunisté, se kterými se nikdo nebaví. Zjistili, že jejich hlasy jsou důležité. A že za jejich hlasy také mohou něco požadovat. Hlasování o důvěře vlády by rádi soudružky a soudruzi spojili se schvalováním nějakého, pro ně významného zákona. Například o majetkových přiznáních všech lidí s majetkovým objemem nad 10 miliónů korun. Na webových stránkách KSČM jsem se dozvěděl dokonce proč: „aby bylo jasné, kdo nám co říká a z jakých pozic“. Necítíte také jako já slova, která slýchávali naši rodiče a prarodiče denně? Když jsem poslouchal v automobilu přímý přenos z hlasování o nedůvěře vlády a zrovna mluvil předseda Grebeníček, skoro se mi ježili vlasy na hlavě. Co říci na závěr? Doufám, že si Stanislav Gross uvědomí, že mu jeho momentální prospěch nestojí za to, aby se o něm v budoucnu naše děti učili, že to byl právě ten premiér, který po 15 letech opět přivedl v Česku komunisty k moci. I když je to právě on, kdo pronesl, že mu komunistické hlasy nesmrdí. A další moje přání je takové, aby lidé opravdu nezapomínali na historii a podle toho také volili.
Jakou demokracii pro Irák ? MILAN JULÍNEK Na konci ledna proběhly v Iráku dlouho očekávané volby, které měly být do této chvíle jedním z nejvýznamnějších kroků směřujících k posílení demokratizace této země v postsaddámovském období. Uskutečnil se tak první vážný krok k politické emancipaci Iráku. Přechod od nedemokratického režimu k demokratickému je vždy choulostivou záležitostí a je velmi důležité, jakým způsobem je tento přechod proveden. Jedním z nejdůležitějších prvků pro konsolidaci nových demokracií je volba politického a institucionálního uspořádání. Na základě Prozatímní ústavy byl pro upevnění demokracie v Iráku zvolen následující model. Irák je federální republikou, ve které jsou pravomoci rozděleny mezi jednotlivé složky správního uspořádání. Skládá se z 18 provincií, přičemž 6 z nich tvoří území samosprávného Kurdistánu. Zákonodárným orgánem je na federální úrovni Národní shromáždění (Majlis Watani), které má 275 členů. (Pro volby do tohoto orgánu byl použit volební systém, který je jedním z nejproporčnějších na světě!) Z hlediska charakteru prozatímního uspořádání je Národní shromáždění nejdůležitějším orgánem, neboť jeho hlavním úkolem je kromě běžné legislativy připravit do 15. srpna 2005 návrh nové ústavy. Tento návrh poté bude předložen ke schválení občanům. Výkonná moc je tvořena ministerským předsedou, Radou ministrů a Prezidentskou radou. Prezidentská rada je tvořena prezidentem a jeho dvěma zástupci. Členové Prezidentské rady jsou voleni Národním shromážděním a mezi její pravomoci patří především jmenování ministerského předsedy a (na jeho návrh) členů Rady ministrů. Soudní moc je tvořena soustavou nezávislých soudů, v nichž mají zvláštní postavení soudy Kurdistánu. Kurdistán má také jako samostatná samosprávní jednotka vlastní Národní shromáždění i vládu. Do jejich pravomocí spadají všechny oblasti, které nejsou upraveny federálními orgány, především pak zajištění bezpečnosti a také právo na stanovení výše daní. Na úrovni provincií jsou zřizovány Provinciální rady v čele s guvernérem. Pravidla pro novo iráckou demokracii jsou tedy nastavena. Nominálně zde existuje dělba moci, svobodné volby či nezávislé soudnictví. Je však otázkou, zda toto politické uspořádání bude v praxi skutečně fungovat. Mnozí kritici tvrdí, že takto nastavený model fungovat nemusí a bude hodně záležet na představitelích Iráku (v současnosti například na šíitské většině v parlamentu), zda nebudou mít pokušení moci zneužít. Prozatím však vše nasvědčuje tomu, že šíité se budou ochotni i přes svou výhru ve volbách podělit o moc se Sunnity, kteří volby bojkotovali. Mezi nejvyššími představiteli došlo k dohodám o rovném národnostním zastoupení v nejvyšších funkcích. Například post předsedy parlamentu získal (byť až na potřetí) sunnita Hášim Hasaní, post prezidenta Kurd Džalál Talabání a post premiéra šíita Ibrahím Džaafárí. V tuto chvíli by ovšem bylo velice smělé odhadovat, jak bude situace v Iráku vypadat za dva či čtyři roky. Měli bychom však Iráčanům držet všechny palce, neboť dění v Iráku není jen záležitostí tohoto státu, ale může přispět k demokratizaci i v ostatních zemích regionu.
6
POHLED ZPRAVA 2004
Jak deregulovat nájemné? ROMAN SLÁDEK V poslední době se na pozadí vládní krize zapříčiněné aférou Stanislava Grosse znovu objevuje již mnoho let trvající problém, který se týká deregulace nájemného. Stojaté vody (možná spíše bláto) regulovaných nájmů znovu rozčeřil nejprve ministr pro místní rozvoj, Jiří Paroubek, se svou "koncepcí". Nový impuls pak přidalo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci polských regulovaných nájmů. Problém regulovaných nájmů se v současnosti týká asi 750 000 bytů, ale z tohoto počtu je 90 000 obydlených pouze formálně a čtvrtina nájemníků těchto bytů má ještě jiné bydlení. Tyto údaje zveřejnil týdeník Euro. Reálně je tedy lidí, kteří v bytech s regulovaným nájmem bydlí, daleko méně. Těchto méně než 15% občanů žije na účet ostatních. Paroubek chce postupně deregulovat nájmy tak, že zavede pěti až šestileté přechodné období, během kterého se budou ceny nájemného postupně zvyšovat. Uvažuje však o maximálním meziročním navýšení do osmi procent. To by ale nic nevyřešilo. Pokud budeme uvažovat byt o rozloze cca 70 m2 v Brně, regulované nájemné se pohybuje okolo 2000 korun. Pokud by se nájemné ročně navyšovalo o oněch 8 %, reprezentuje to finální výši nájemného 2900 korun. Taková částka by byla zcela neodpovídající tržnímu nájemnému v takovém bytě, které se pohybuje okolo 8000 korun. Typickými obyvateli regulovaných bytů jsou starší lidé, kteří žijí sami ve stejném bytě, kde v minulosti pobývala celá jejich rodina. Jejich byty jsou tedy často velikostně nepřiměřené. To se týká až 40 % nájemníků. Je pravda, že mnozí starší lidé na tom nejsou finančně příliš dobře, a zde by se tedy mohl zdát Paroubkův návrh opodstatněný, ale není důvod, proč by se tito lidé nemohli odstěhovat do menšího, a tedy finančně únosnějšího bydlení, případně v méně lukrativní oblasti. Hlavním argumentem proti ministerským tendencím je ale existence mladých rodin, na které se regulované nájemnictví téměř nevztahuje. Neregulovaný trh s byty je stále pouze polovičatý, a tak je zde nájemné vyšší něž to, které by se ustálilo na
deregulovaném trhu. Proč ministr nemyslí na tuto skupinu, která je také potřebná? V bytech s regulovaným nájmem navíc bydlí i skupina lidí s vysokými příjmy, které, alespoň dle mého názoru, není třeba dotovat z kapes vlastníků nájemních domů. A to je jeden z nejzávažnějších aspektů současného stavu. Majitelé nájemních domů dostávají od nájemníků s regulovanými nájmy takové množství peněz, které často ani nestačí na údržbu domu a bytů. Pak to tedy dopadá tak, že majitel na domě vlastně prodělává a ze své kapsy nájemníky dotuje. Navíc v případě, že nájemník neplatí nájem, neexistují žádné rychlé mechanismy, jak přinutit neplatiče k vystěhování. A tak dotace pokračují v ještě větší míře. A jakým způsobem tedy při deregulaci postupovat? Skok musí být rázný, ale sociálně únosný. Lze uvažovat i o následujícím scénáři využívajícího nadměru, na rozdíl od minulosti však nenamířeného proti vlastníkům. Nejprve by se stanovily standardy rozlohy bytu podle počtu osob. V první, okamžité fázi deregulace by se zavedla jakási obdoba v minulosti používaného systém nadměrů tak, že by se na onen nadměr již nevztahovalo regulované nájemné a ani neposkytoval sociální příspěvek na bydlení. Lidé by se tak připravili na úplnou deregulaci a přimělo by je to k zamyšlení, zda není lepší se přestěhovat do menšího bytu, případně do levnější lokality. Starší lidé mají tento systém v paměti, a tak by pro ně nebylo tak těžké ho přijmout. Poté by došlo k celkové deregulaci, která by se opírala o doprovodná opatření, tak, jak jsou popsána v Modré šanci ODS, a to včetně časových lhůt. Co říci závěrem? Je nutné poznamenat, že sdružení majitelů nájemních domů v ČR podávají kolektivní stížnosti k Evropskému soudu povzbuzena polským úspěchem. Smutné na tom je, že pokud soud české republice uloží peněžité zadostiučinění, zaplatíme za socialistické zásady vlády a její neschopnost v této věci všichni. A pokud nebude stát "odsouzen", můžeme jen doufat, že již brzy přijde vláda, která konečně nájmy dereguluje.
Co máme z Evropské unie? JIŘÍ ŠILHÁNEK Proč jsme vstupovali do EU? To je otázka, na kterou existuje mnoho odpovědí. Člověk, který vhazoval při referendu ano, jistě něco od Unie očekával. Mnozí se těšili, že budou moci pracovat v zahraničí. Spousta lidí očekávala hranice bez jakýchkoli kontrol. Menší podnikatelé naproti tomu doufali, že konečně prorazí do zahraničí a začnou dělat velký byznys. A nakonec „intelektuálové“ hlásali: „Konečně vstupujeme do Evropy.“ Při téhle větě si vždy vzpomenu na konečnou scénu z nádherného filmu Slunce, seno a pár facek. V EU již nějakou dobu jsme a můžeme bilancovat. Můžeme cestovat bez kontrol? Bohužel na tuto otázku musíme odpovědět záporně. Jedinou výhodou je, pokud vlastníme novou občanku, že nemusíme mít pas. Mohou podnikatelé bez omezení podnikat v zahraničí? Ze zkušeností svého okolí mohu jednoznačně prohlásit, že nikoliv. Snad jen vyvážet lze bez problému. Když už to není zakázané, je to omezené, avšak jestliže to není nakonec fakticky byrokraticky znemožněné. Nakonec nám zůstává otázka, zdali můžeme v zahraničí pracovat. I na tuhle otázku je záporná odpověď snad s výjimkou pár zemí. Zajímavý je příklad Německa, kde se český člověk nevzdal, založil v Česku firmu a začal poskytovat služby německým firmám. V podstatě jim tedy pronajímal zaměstnance. Jak jednoduchý a geniální nápad, avšak co na to německá vláda? Ta prohlásila, že to zarazí a že nebyla prozíravá, když i na toto nevyjednala přechodná opatření. Bude zajímavé sledovat jak přechodná budou, když má každá země možnost je prodloužit. Nakonec si musím položit otázky, co vlastně z té Unie máme? Kromě zvýšeného exportu nic. A to je podle mě málo. Co má Unie z nás? Proč nás její staré státy přijímaly? Vypadá to, že si jen chtěly zvětšit trhy. Připadá vám to moc přehnané? Já myslím, že vůbec. Stačí se podívat na postup EU, když polská letecká společnost chtěla obnovovat strojový park. Z Bruselu bylo polské vládě jasně „naznačeno“, že airbusy jsou to nejlepší. U nás můžeme mluvit o výrobě cukru, která byla v podstatě kvótami zlikvidována. Odkud teď cukr dovážíme? Že by nějaká stará země patnáctky? Takhle by jsme jistě našli mnohem více příkladů.
7
POHLED ZPRAVA 2004
Ústava pro Evropu – věcně JAN STRELIČKA V posledních měsících započala živá debata o tzv. evropské ústavní smlouvě, tedy o Smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu. Je tomu tak dobře, protože jestliže dojde k její ratifikaci ve všech 25 členských státech EU, výrazně se k 1. listopadu 2006 změní právně-politický charakter EU, který bude mít přímý dopad na český ústavně-politický systém a na životy českých občanů. Mám však dojem, že v této tak důležité debatě kolikrát chybí ryzí věcnost (především ze strany naivních obhájců Ústavy pro Evropu, z nichž některé podezírám, že do jejího textu ani nenahlédli). Předkládám zde proto několik vybraných ustanovení Ústavy pro Evropu s následným komentářem. Doufám, že tak čtenáře inspiruji při formování si jejich kritických názorů k tomuto zásadnímu dokumentu. Čl. I-3 odst. 1.: Unie usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, s vysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Na první pohled nevinné ustanovení, které však v sobě skrývá zárodek pro budoucí aktivismus EU při regulování více a více sfér lidských životů. Čl. I-16: Pravomoc Unie v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky se vztahuje na všechny oblasti zahraniční politiky a všechny otázky týkající se bezpečnosti Unie, včetně postupného vymezení společné obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně. Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení. Neznamená nic jiného, než konec samostatné zahraniční a pravděpodobně i bezpečnostní politiky ČR. Podle mého názoru není prozíravé přesouvat tyto suverénní pravomoci na úroveň EU, která se např. staví mírně k Fidelu Castrovi a v nejbližší době zruší zbrojní embargo, uvalené na komunistickou Čínu. Čl. I-22: Evropská rada volí svého předsedu kvalifikovanou většinou na dobu dva a půl roku s tím, že může být zvolen dvakrát po sobě... Předseda Evropské rady nesmí zastávat žádnou vnitrostátní funkci. Předseda Evropské rady, v angličtině President of European Council, má být fakticky prezidentem EU. Další novum je zamýšlené zavedení funkce ministra zahraničí EU – viz Čl. I-28. EU tak bude mít další atributy federativního celku. Čl. I-25: Vymezení kvalifikované většiny v Evropské radě a v Radě: Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55% členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65% obyvatelstva Unie. Tato nejdůležitější hlasovací procedura není pro běžného občana zrovna lehce pochopitelná. Její význam však spočívá v tom, že opět posiluje nadnárodní prvek na úkor mezistátního. V praxi to má znamenat oslabení relativní síly ČR při hlasování, která by klesla z dnešních 3,70% na 2,20%; naopak síla Německa by vzrostla z 9,00% na 18,10%... Čl. II-83: Rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech... Zásada rovnosti nebrání zachování nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody ve prospěch nedostatečně zastoupeného pohlaví. Perlička na závěr a bez dalšího komentáře. Plné znění Ústavy pro Evropu na www.euroskop.cz.
Titanik II aneb Unie pod vodou JIŘÍ NĚMEC Vládní krize 2005. Mnoho měsíců se opakující scénář, stále dokola stejná jména a stejné politické strany. Vypadá to, že vše se motá pouze okolo dlouho se potápějícího Titaniku jménem ČSSD. Takových lodí, které se dlouhodobě potápějí, je ale v naší vrcholné politice více. Konkrétně mám na mysli stranu, která si říkávala, že je nejlepší, nekorupční a nejschopnější pravicovou politickou silou na našem spektru. Unie svobody. Nechci zde však rozpitvávat podivné a nekorektní vzniknutí tohoto subjektu, ale podívat se na současnou situaci. Unie svobody šla do voleb s pravicovým programem a není divu, že tato strana dokázala oslovit část voličů natolik, aby se ocitla na největším hřišti, které drží při životě vládu, a to v Poslanecké sněmovně. Rozložení poslaneckých mandátů z voleb 2006 nastínilo několik řešení. Tenkrát ještě bylo jasné, že nikdo nechce vládnout s komunisty a opakoval se tu již starý známý fakt: s kýmkoliv, hlavně proti ODS. Unie svobody na tento projekt kývla a začala tak podporovat levicové řízení v naší zemi. Netrvalo to dlouho a zklamaní voliči pochopili podvod, který na ně US připravila. Nyní se preference této "strany" pohybují někde okolo jednoho procenta, nepomáhá několikátá výměna předsedy, ani investice do vypracování "Agendy 12", dle které má do voleb US získat 12% voličů. A v poslední řadě nepomáhají ani drahé billboardy, ze kterých se na nás směje pan předseda Pavel Němec s mnohdy nesmyslnými a lživými hesly. Život je spravedlivý a takto to funguje i na české politické scéně. Unie svobody se potápí jako Titanik jménem ČSSD. A nelze ji pojmenovat už ani Titanikem II, protože ponorku takového jména neznám. A tak nám US plave hluboko pod hladinou a zdá se, že i když pan kapitán Pavel Němec zkouší úplně vše, vzduchu na palubě ubývá a ubývá. Ono samotné by to až tak smutné nebylo. Problém je, že tato ponorka stále naráží do nás, do občanů České republiky. Svou podporou levicové vlády udržuje vysoké daně, zabraňuje zdravotní a důchodové reformě, podporuje nepracující a ničí dobrou pověst naší země v zahraničí. Potvrzuje se, že nejen malý kašpárek, ale i kašpárek polomrtvý může hrát velké divadlo. A proto doufejme, že nebude již dlouho trvat, než ponorka jménem Unie svobody dosedne na dno oceánu - natrvalo.
w w w . k o n z e r v a t i v c i . c z / b r n o
8
POHLED ZPRAVA 2004
Ptáme se poslance PSP ČR a 1. místopředsedy ODS Petra Nečase Jak byste doporučil občanům ČR hlasovat v případném referendu o evropské ústavě a proč? Já jsem přesvědčen, že evropská ústava nepřináší mnoho pozitivního nejen pro Českou republiku, ale i pro myšlenku evropské integrace. Také si myslím, že současná podoba EU založená na smlouvách z Maastrichtu, Amsterodamu a Nice je dostatečná proto, aby ve formátu 25 nebo více zemí mohla EU fungovat. A prakticky každý den, kdy EU funguje bez ústavy, jen dokazuje zbytečnost jejího přijetí. Já jsem přesvědčen, že EU má jiné priority. Její základní prioritou by měl být princip rovného zacházení, který je dnes zcela zjevně porušen. Znamená to, že noví členové mají výrazně méně výhodné podmínky, něž členové staří. A druhou prioritou, v jejímž rámci by mělo dojít k rovnosti, by mělo být další rozšiřování EU, protože rozšiřování evropské integrace představuje rozšíření prostoru stability, demokracie a prosperity. Z těchto důvodů bych doporučil hlasovat ne. Jaké důsledky by pro ČR mělo případné nepřijetí evropské ústavy v naší zemi? Případné nepřijetí by znamenalo, že by evropská ústava nemohla vstoupit v platnost. Velmi by záleželo na tom, zda by toto nepřijetí proběhlo pouze v ČR nebo by to byla skupinka zemí, v jejímž rámci by byl například nějaký starý člen EU či některý z velkých hráčů z té takzvané velké pětky. To by samozřejmě vytvářelo rozdílnou situaci. Teoreticky se může stát, že kdyby ČR byla jedinou zemí, která by evropskou ústavu nepřijala, zvýšil by se tlak na to, aby se u nás rozhodování o ratifikaci v nějaké podobě opakovalo, například s časovým rozdílem jednoho roku. Levicoví politici často tvrdí, že 15% rovná daň navrhovaná ODS bude výhodná jen pro malou skupinu občanů a ostatní na tom prodělají. Mohl byste v krátkosti vysvětlit výhody rovné daně a vyvrátit tak ony levicové teze? Na rovné dani vydělají všichni. My se například s naší představou univerzální šestitisícové odpočitatelné položky dostáváme ke stavu, kdy by třeba mladá rodina, ve které je žena na mateřské dovolené, mají dvě děti, platila nějaké daně až od příjmu (toho muže nebo ženy, v závislosti na tom, kdo z nich bude doma s dítětem) přesahujícího 17 000 korun. Navíc u nižších příjmových kategorií by v podstatě docházelo k nulové nebo minimální platbě daně. Myslíte si, že se v důsledku současné vládní krize změní role KSČM v českém politickém systému? Nemyslím si to, protože jejich pozice se změnila již před řadou let. Například se bohužel stali součástí celé řady radničních koalic, dokonce i ve velkých městech typu Ostravy. Je také smutnou skutečností, že s nimi nespolupracují pouze sociální demokraté, ale třeba v případě již zmiňované Ostravy například i KDU-ČSL. Je také evidentní, že významná část sociální demokracie je hluboce přesvědčena o tom, že spolupráce s komunisty je tím správným krokem. Z tohoto pohledu není na místě otázka, zda bude sociální demokracie s komunisty spolupracovat. Relevantní otázka je, kdy se tak stane. Zástupci ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU se dohodli na vytvoření nové vlády. Myslíte si, že tato vláda bude lepší a funkčnější než vláda Stanislava Grosse? (otázka byla položena jen pár hodin předtím, než sociální demokraté sotva den starou dohodu odmítli) Člověku by se někdy na jaře roku 2003 chtělo říci, že nemůže být nic horšího než Špidlova vláda. Ten člověk by se mýlil, Grossova vláda byla horší. Dnes by možná byla tendence říci si, že přece nemůže být nic horšího, než Stanislav Gross a jeho vláda. Já bych v tuto chvíli odpověděl třemi tečkami. Otázky kladl Milan Julínek
Časopis Pohled zprava je vydáván občanským sdružením Mladí konzervativci, Regionálním klubem Brno. Naše adresa je Mladí konzervativci Brno, Česká 11, Brno, 602 00. Chcete-li nám poslat e-mail, pak na adresu
[email protected]. Šéfredaktorem Pohledu zprava je Jiří Šilhánek. Jakékoliv dotazy ohledně vydávání a distribuce zasílejte, prosím, na adresu
[email protected].
Knižní tip Publikace „Řekneme své ANO nebo NE evropské ústavě“ z produkce Centra pro ekonomiku a politiku obsahuje předmluvu Václava Klause a studii „Analýza Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která Evropskou unii přeměňuje v evropský stát“ z pera profesora Anthony Coughlana z Trinity College v irském Dublinu. Nespornou výhodou publikace je tato – její text je krátký, ale i přesto obsahově velmi hutný a cenný. Více informací na http://www.cepin.cz/.
www.konzervativci.cz/brno VYDÁVÁNÍ POHLEDU ZPRAVA JE DOTOVÁNO Z ROZPOČTU STATUTÁRNÍHO MĚSTA BRNA
