UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta
Katedra psychologie a patopsychologie
Klára Pavlíková III. ročník – prezenční studium Obor: Český jazyk se zaměřením na vzdělávání - Přírodopis zdraví se zaměřením na vzdělávání
Zooterapie Bakalářská práce Vedoucí práce: Doc. PhDr. Irena Plevová, PhD.
Olomouc 2012
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedenou literaturu.
............................................. V Olomouci dne 18. 6. 2012
Klára Pavlíková
Poděkování Děkuji Doc. PhDr. Ireně Plevové, PhD. za vstřícné vedení a inspiraci při tvorbě práce, stejně tak i všem ostatním, kdo se na procesu tvorby jakýmkoli způsobem podíleli.
Obsah: 1. ÚVOD................................................................................................................................5 2. HISTORIE.........................................................................................................................6 3. FORMY ZOOTERAPIE...................................................................................................9 4. CANISTERAPIE.............................................................................................................10 4.1 Formy canisterapie.....................................................................................................15 5. HIPOREHABILITACE...................................................................................................21 6. FELINOTERAPIE...........................................................................................................27 7. DALŠÍ ZVÍŘECÍ DRUHY VYUŽÍVANÉ V ZOOTERAPII........................................31 7.1 Delfinoterapie............................................................................................................31 7.2 Ornitoterapie..............................................................................................................32 7.3 Malá zvířata...............................................................................................................33 8. DISKUZE........................................................................................................................35 9. ZÁVĚR............................................................................................................................37 POUŽITÁ LITERATURA..............................................................................................38 ANOTACE
1. ÚVOD Člověk byl vždy přirozenou součástí přírody a žil v různých vztazích ke zvířatům. Některá mu již tehdy byla ku prospěchu, některá považoval za svou kořist. Je však jisté, že se zvířata lidem postupně přibližovala a člověk si uvědomoval, že mu mohou být dobrou společností. Tématem mé bakalářské práce jsem si byla jistá. Vždy jsem byla zvířaty obklopována, ať už se jednalo o psy, ke kterým jsem měla pevný citový vztah, nebo o potkana, jehož ztráta mě natolik poznamenala, že i po letech nejsem schopná na něho zapomenout. Je tedy jasné, že zvířata mají v mém životě významné místo, a proto jsem se rozhodla, že svou bakalářskou práci povedu právě tímto směrem. Mým cílem bylo podrobněji objasnit jednotlivé druhy zooterapie, seznámit se s jejich klady a zápory a ujasnit postavení zooterapie v sociálních službách a v samotných životech lidí.
5
Využívání zvířat člověkem je tak staré, jako domestikace zvířat, kde spolu v tomto ohledu soupeří pes a koza. V anglosaské literatuře můžeme nalézt, že se jedná o léčení prostřednictvím domácích miláčků. Tímto miláčkem však může být nejen velké zvíře, jako je pes, či kůň, ale také ryby, hmyz, drobní hlodavci nebo rostliny. Nejčastěji se můžeme setkat s pojmem zooterapie, ale objevuje se i starší pojem animoterapie. Název zooterapie můžeme rozdělit na slova terapie – léčba pomocí zoo – zvířat. Pro terapii, jejímž prostředkem je kůň, používáme označení hipoterapie, pro psy canisterapie, kočky felinoterapie, ptáci ornitoterapie a pro hmyz insektoterapie (Nerandžič, 2006).
2. HISTORIE Historie vývoje psa v podobě lidského poutníka a pomocníka se podle jednotlivých pramenů velmi liší (10 – 60 tisíc let), o soužití víme jen velice málo, avšak jasné je, že pes plnil kromě funkce pomocníka i funkci hygienickou a společenskou. Jako důkaz blízkosti psa k člověku můžeme považovat archeologické nálezy, jako jsou společné hroby lidí a psů. Předpokládá se, že se původně jednalo o ochočeného vlka, který se zdržoval v blízkosti lidských sídlišť, kde měl dostatek potravy. Díky křížení a šlechtění se vlk postupem času měnil. Soužití mezi psy a lidmi přinášelo oboustranné výhody. Pes lidem pomáhal při lovu kořisti, byl hospodářským zvířetem, hlídačem, tahal náklady, byl ochráncem lidí, společníkem, ale i partnerem. Od člověka získával potravu a ochranu před silnějšími nepřáteli. Postupně se pes začlenil do života lidí a stal se jeho nedílnou součástí. V dnešní době je vztah mezi psem a člověkem všeobecně uznávaným symbolem lásky a věrnosti (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Dohnal, 2011). Pozdější doby byly již více historicky zachycené, jednalo se o starověké civilizace starého Egypta, Indie, Etiopie, Babylonu, Persie, civilizace Inků, Řeků a Římanů, innuitské kmeny nebo Germány. V těchto dobách docházelo k uctívání psů či koček a jejich stavění na kultovní úroveň bohů. Anúbis, egyptský bůh smrti, byl zobrazován s lidským tělem a psí hlavou (někdy šakalí). Na počest tohoto boha bylo založeno město Cynapolis. Zde byli psi chráněni a byly jim prokazovány božské pocty spojené s mumifikací a rituálním pohřbíváním. Asklépios byl symbolem uzdravování lidí v antickém Řecku. V Římě se stali psi společníky pro bohyni lovu Dianu, boha obchodu Merkura a boha války Marta. Podobná situace byla i v Persii a Indii. Zde byla 6
řada vzájemně vyšlechtěných psích plemen. Využívali se výlučně pro společenské účely, zato u jihoamerických Inků byli uctíváni jako strážníci a průvodci podsvětím. Kromě některých náboženství, jako je například Islám, kde je pes považován za něco nečistého, byl oblíbeným zvířetem (Velemínský, 2007; Galajdová, 2011). Člověk brzy poznal možnosti léčebného využití zvířat po zkušenosti z těsného soužití, které bylo podmínkou přežití v drsných přírodních podmínkách. Nebudeme – li brát v potaz působení přímých fyzických forem, jako jsou antibiotika ve slinách či živočišné teplo, zaměříme se na základní princip léčebného působení - skutečnost, že živý organismus má jakožto bioenergetický zdroj schopnost probouzet samoléčitelské schopnosti jiného organismu. U člověka zde také působí psychologické účinky aktivace pozitivních citů, antidepresivní a antistresové mechanismy. Tyto účinky se hojně uplatňují v dnešní době, kdy jsou lidé vzdáleni bezprostřednímu kontaktu s přírodou. Vztah ke zvířatům se mnohdy stává pouze vztahem konzumním. Zde je významná role „domácího mazlíčka“, kde zvířata často suplují chybějící funkce v oblasti sociální. Zooterapie bylo v minulosti záměrně využíváno již v 8. – 9. století v Belgii. V Anglii fungoval ústav pro zdravotně postižené od 18. století. Pacienti měli zahradu s malými zvířaty. V 19. století byl v Německu založen domov pro epileptiky, kde byli využíváni ptáci, kočky, psi, koně a hospodářská zvířata. Pacienti se učili sebekontrole pomocí péče o zvířata. V USA byla zvířata poprvé použita v nemocnicích v roce 1919. V roce 1966 bylo v Norsku zřízeno rehabilitační centrum pro zdravotně postižené (Beitostolen). Zde se součástí léčby stali psi a koně (Eisertová, 2011; Velemínský, 2007). Jako průkopníka léčby za asistence zvířat považujeme amerického psychiatra B. M. Levinsona. Ten stanovil roku 1982 metodologické zásady nové vědní disciplíny. Pes byl považován za pomocníka při terapeutických postupech používaných na dětech s poruchami komunikace. Publikoval ve vědeckých časopisech a už začátkem 80. let předložil
komentovanou
bibliografii
k tomuto
tématu
veterinárnímu
lékaři
z Pensylvánské univerzity (Nerandžič, 2006, Galajdová 2011; Dohnal, 2011). Koncem 60. let založil kolektiv lékařů a výzkumníků ze Spojených států amerických a Anglie společnost, která prováděla další výzkumy vztahu mezi člověkem a psem. Dnes je léčba pomocí psů v USA běžně využívána v dětských domovech, v domovech důchodců, v léčebnách, věznicích a ve školách. V roce 1992 byla založena asociace
IAHAIO
(International
Association 7
of
Human-Animal
Interaction
Organisations). Zabývá se výzkumem a praktickým využitím aktivit se zvířaty. Od roku 1995 je prostřednictvím národní asociace AOVZ (Asociace zastánců odpovědného vztahu k malým zvířatům) členem také Česká republika. Dalšími výraznými americkými osobnostmi byli manželé Corsonovi, Friedmannová, Katcher nebo Lynch (Velemínský, 2007, Nerandžič, 2006; Karásková, 2011). Společnosti Delta Society vytvořila v roce 1990 praktické standardy pro asistované a léčebné aktivity prostřednictvím zvířat. Cílem byla propagace a prosazení pozitivních výsledků působení zvířat na zdraví lidí. Základem jsou programy AAA, AAT, AAE, AACR, případně jejich kombinace, které jsou celosvětově přijímány.
AAA – Animal Assised Activites = aktivity za pomocí zvířat Je to záměrný kontakt člověka se psem, jehož cílem je aktivita člověka, při němž dochází k zlepšení jeho pohyblivosti, paměti, komunikace, odbourání stresu a uzavřenosti. Využívá se technika hry, hlazení, samotné péče o zvíře. Tato metoda se uplatňuje v dětských domovech, speciálních školách, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech pro seniory, psychiatrických léčebnách, ale i v léčebnách dlouhodobě nemocných (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
AAT – Animal Assisted Therapy = terapie za pomoci zvířat Je to záměrný kontakt člověka se psem, jehož cílem je především rozvoj psychických, fyzických, kognitivních a emocionálních funkcí. Využívá se opět technika hry a péče o zvíře (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
AAE – Animal Assisted Education = vzdělávání za pomocí zvířat Jde o zlepšení výsledků při výchově, motivaci ke vzdělávání a rozvoji sociálních dovedností žáka pomocí přirozeného a cíleného kontaktu zvířete s žákem. Pracuje se s jednotlivcem či skupinou žáků za spolupráce se speciálními pedagogy, vychovateli, vedoucími volnočasových aktivit a psychology (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
AACR – Animal Assisted Crisis Response = krizová intervence za pomoci zvířat Principem je psychická podpora v místech, kde došlo k přírodní katastrofě, nehodě, násilí, kriminálnímu či teroristickému činu. Využívá se technika hlazení, hry, komunikace, ale také různé pomůcky – hračky. Dochází ke spolupráci se zdravotníky, duchovními, krizovými, dobrovolnými poradci a sociálními pracovníky (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). K rozvoji oboru se postupem času připojují i ostatní státy jako Anglie, Švýcarsko, Rakousko, Dánsko, Holandsko, Polsko, Francie. 8
3. FORMY ZOOTERAPIE
Návštěvní program - jedná se o nejrozšířenější druh, jsou to pravidelné návštěvy v domácnostech klientů či zařízeních nebo také docházení klienta za zvířetem a setkávání se v neutrálních prostorech (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Jednorázové aktivity - principy provozování jednorázových aktivit jsou velmi podobné jako u návštěvního programu, odvíjejí se od momentálních potřeb klientů. Jsou to jednorázové či krátkodobé aktivity pro uzavřený kruh publika či pro širokou veřejnost. Tým zooterapů se podílí na ukázkách, různých prezentací, setkáních a přednáškách. Mohou probíhat jak pro zdravé klienty, tak i zdravotně postižené (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Pobytový program - uplatňuje se jako jednorázový či pravidelný. Jde především o pobyty na statcích, táborech, ekofarmách, výcvikových střediscích nebo jiných zařízeních. Mohou zde být kombinace různých zvířat (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Rezidentní program - rozumí se trvalé využívání zooterapeutického zvířete. Zvíře se stává, ale i nemusí, majetkem klienta nebo zařízení. Jsou určovány specifické podmínky, za kterých je zvíře předáno a provádí se výcvik osob vykonávajících zooterapii (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Ambulantní program - klient dochází na terapie do ordinací lékařů, psychologů apod. Zvíře se využívá k odbourávání stresu, strachu z lékařských procedur či samotného prostředí a motivují k lepší spolupráci s lékařem. Většinou se jedná o terapii jednotlivce, ale odborník může přizvat také zooterapeutický tým. Jedná se o specifickou formu návštěvního programu (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Program péče o zvíře - zvířete je využíváno jako formy motivace k dané práci, vedení k samostatnosti, zodpovědnosti a pravidelným návykům. Cílem je obvykle lepší zapojení klienta do běžného života. Klient o zvíře pečuje, případně vychovává a cvičí bez dohledu odborníka. Tuto formu můžeme kombinovat s mnohými dalšími jako například s terapií pomocí pěstování rostlin. Někdy je forma péče o zvíře řazena pod rezidentní formu zooterapie, jindy pod návštěvní program (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Zooterapie s asistenčním zvířetem - účelem je zvýšení samostatnosti, integrace do společnosti a zlepšení kvality života zdravotně postižených jedinců pomocí asistenčních 9
zvířat, většinou psů. Zooterapeutem je sám klient či rodinný příslušník (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
4. CANISTERAPIE V České republice se canisterapie využívala jen ojediněle počátkem 90. let 20. století. Probíhala například v Ústavu sociální péče Kociánka v Brně, či při léčbě psychiatrických pacientů na konci 80. a začátkem 90. let v Psychiatrické léčebně v Bohnicích v Praze. Začala vznikat občanská zájmová sdružení a v roce 2003 byla vytvořena Česká canisterapeutická asociace (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Podle Nerandžiče pes vyniká svou schopností porozumět lidem a jejich sociálním signálům nejlépe ze všech zvířat. Při úlohách, vyžadujících pochopení komunikačních signálů, mohou dosahovat mnohdy lepších výsledků jak lidoopi. Chování psů, jež je pro ně typické, je výsledkem dlouhodobé domestikace, při níž některé vlastnosti původních vlků pozbyly. Mezi tyto vlastnosti může patřit jejich agresivita či štěkání. Díky dlouhé domestikaci psi také získali nové vlastnosti jako například situačně specifický vizuální kontakt s člověkem. Pes také, na rozdíl od vlka, věnuje lidem větší pozornost a více tedy reaguje na lidské signály (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Svobodová, 2009). Mezi volně žijícími psy, pohybujícími se v okolí měst, se vytváří hierarchie. V této hierarchii má většinou dominantní postavení samec, avšak tato dominantní pozice se může v průběhu roku měnit, například v době kojení, kdy jsou samice velmi agresivní a samci se jim raději podřizují. Nejnižší postavení mají štěňata, jimž jsou nadřazeny jak samice, tak samci. Člověk má nebo by měl mít vždy dominantní postavení (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Interakce v rámci jedné smečky je většinou přátelská. Větší konflikty se vyskytují spíš při setkáních s jedinci z odlišných smeček. Psi, žijící s člověkem, se chovají zcela odlišným způsobem. Vyskytuje se všeobecně nízká agresivita při setkání s cizími psy. Dochází k intenzivnímu očichávání především oblastí hlavy a anální části, kdy se samci soustřeďují většinou na část anální a samice právě na část hlavy. Nepřátelské chování divokých psů je minimální, přímá aktivita se pak vyznačuje ritualizovanými výhružkami, především vrčením a ceněním zubů. K otevřenému boji však dochází jen výjimečně. Dominance je charakteristická především u samců, avšak jak již bylo zmíněno, i u samic se toto chování může objevit v období kojení a celkového období péče o potomstvo. V této době jsou pak samice 10
velmi agresivní. Jiná situace je však v případě psů z jiné smečky, jsou agresivní a útočí jak samci, tak samice (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Jak uvádí Velemínský, feny se většinou páří jen s jedním či několika málo samci. Vybírají si jedince spíše menší, kteří mají také menší hierarchické postavení. O potomky se potom většinou starají pouze feny, pokud se stará i samec, jedná se o takového jedince, který si je svým otcovstvím jistý a v tom případě své potomky chrání, hlídá a vzácně i krmí. Díky domestikaci došlo k prodloužení tzv. socializační periody ve vývoji zvířat, což je období, kdy se formuje sociální chování a probíhá ve věku od tří týdnů do tří měsíců. Pes se v této době učí veškerému způsobu chování, proto je důležité se na toto období soustředit. Psi, u nichž byla výchova v této době zanedbána, se později velmi špatně napravují. Štěňata se v této době vyznačují zvýšenou agresivitou v boji při krmení a vytvářením pozice v hierarchii mezi svými sourozenci. Velmi důležitá je také hra, kde se střídají všechny prvky chování, které se později v dospělosti vyskytují v určitém kontextu (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Stejně jako lidé, používají i psi určité signály či gesta ke vzájemné komunikaci, tyto výrazy mají své významy. K těmto gestům se pak mohou přidávat i signály hlasové v podobě vrčení, štěkání či vytí. Psi svou agresivitu vyjadřují většinou ritualizovaně, tedy v náznacích. Sem patří tzv. imponování, což má naznačovat sílu a vyskytuje se většinou u jedinců stejně silných, kteří si svou pozicí nejsou jisti. Mají vztyčené uši a ocas, napjaté nohy, pomalu vrtí ocasem a hledí upřeně mimo protivníka. Jedná se o vyjádření dominance, opačné či odlišné postavení pak vyjadřuje submisivní chování (Jakubíková, 2009; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Submisivní chování můžeme poznat podle převalení na záda, stažení ocasu či sklopení uší nebo přikrčení. Projevy podřízenosti vyjadřují u psů spíše samci. U vztahu psa k člověku můžeme submisivní jednání pozorovat vrtěním ocasu, snahou o olíznutí obličeje, zvedáním tlapky nebo tzv. náznakovým olizováním, které vyjadřuje také ochotu ke kontaktu. Tyto signály bychom však měli chápat v daném kontextu, nikoli bez něj (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Jakubíková, 2009). Psi jsou teritoriální zvířata, jestliže žijí volně, panuje mezi jednotlivými smečkami velká rivalita. Pokud se takovéto smečky setkají, má to většinou agresivní průběh. Aby se těmto událostem předešlo, vyznačují si psi své teritorium. To mohou provádět třeba pomocí vytí. Vytí provozují nejen samci, ale i samice a odrostlé mláďata. Tím vyjadřují svoji sílu a snaží se zamezit střetu s další smečkou. Dalším způsobem 11
vytyčování teritoria je značkování močí, výkaly a následným hrabáním. Provádí jej jak samci, tak i samice. Samci většinou vytyčují místa, kde dochází k páření nebo neznámé objekty, zvednutím nohy. Samice značkují okolí svého doupěte s mláďaty. Provádí je však v podřepu, stejně jako mláďata (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Psi jsou citliví na lidské signály jak verbální, tak i neverbální a jsou schopny na tyto signály velmi dobře reagovat a řešit různé úkoly.
Lidský vizuální komunikační systém je velmi podobný psímu a vyjadřuje určitou podobnost. Například úsměv člověka je velmi podobný tomu psímu, kterým vyjadřuje pozdrav jinému jedinci. Tento signál má vyjadřovat přátelství jak u člověka, tak i u psa.
Důležité je udržování vizuálního kontaktu, kdy se vyjadřuje dominance jak ve vztahu psa a člověka, tak i mezi psy navzájem. Pokud si pes není jistý svou pozicí a člověk ho upřeně sleduje, může jednat velmi agresivně. Podobné je to ale i při výzvě ke hře. Kromě významu vyjádření dominance mezi psem a člověkem, může toto jednání vyjadřovat také určení zaměření pozornosti psa k určitému objektu, avšak psi jsou schopni rozlišit cíl pozornosti na základě hlasové instrukce svého pána. Princip vizuální komunikace se využívá i mezi psy navzájem vyjádřením hierarchického postavení v případě, kdy podřazený jedinec svůj pohled odvrací (Svobodová, 2010; Brodská, 2007).
V případě hlasové komunikace je pochopení lidského požadavku a plnění úkolu silně podmíněno chováním člověka. Hlasovou komunikaci můžeme nejlépe uplatnit po dobu plnění úkolu (Nedvědová, 2006; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Rozdíl v chování psů můžeme pozorovat u plemena retrívři a ovčáci. Retrívři v kontaktu s neznámým člověkem vyjadřují většinou přátelské chování, na rozdíl od ovčáků, kde se může vyskytovat určitá míra agresivního chování. Velmi důležitá je však socializace psa člověkem. Předpokládá se totiž, že agresivita psa vůči člověku, je dána jeho předchozími zkušenostmi, to znamená, že je velmi důležité prostředí, ve kterém se pes vyskytuje (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Problém agresivního chování psa se také může vyskytovat v případě nejasného postavení mezi psem a člověkem. Bylo zjištěno, že ve třech čtvrtinách napadení člověka psem šlo o agresivitu spojenou s dominantním chováním. Většinu napadených tvořili dospělí lidé, nikoliv děti. Ty jsou terčem útoků jen výjimečně. Bázlivost, impulzivnost a nevyjasněný dominantní vztah s člověkem jsou nejrizikovějšími faktory podmiňujícími agresivní chování psů vůči lidem (Chaloupková, 2010; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). 12
Rozdíly mezi plemeny už ale nemají vliv na schopnost psa reagovat správně na pokyny od lidí a na řešení úkolů. Avšak psi, vychovávaní v rodinách, dosahují lepších výsledků než psi bez socializace s lidmi. Hra psa s člověkem je odlišná od hry psa se svými vrstevníky a takto odlišně je právě psem chápána. Rozdíl je hlavně v motivaci k získávání hračky a interakci s partnerem. Dokonce dostatek hry psa se svými vrstevníky mu nemůže nahradit hru se svým pánem. Psi chápou hru s člověkem rozdílně než hru s ostatními psy. Hra zde neslouží k určování společenského postavení, proto nechávání psa vyhrát ve hře nepřináší žádný větší význam, jak se dříve domnívalo. Obrovská schopnost psa odhadnout záměr člověka na základě verbální i neverbální komunikace činí ze psů ideální druh pro zooterapii (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Jako účastníky canisterapie můžeme považovat řadu subjektů, kde jsou řazeni samotní psi, klient, majitel psa, chovatel psa, specialisté v pomáhajících profesích, zdravotně sociální instituce, rodina či nějaké jiné sociální prostředí klienta. Osvědčila se také přítomnost dobrovolníka pomáhajícího při práci s klienty. Účastníci canisterapie se vzájemně podílí na realizaci vlastního procesu canisterapie, připravují a koordinují potřebné. Samotné canisterapie se nemusí účastnit všichni jeho členové, ale důležitá je provázanost a vzájemná spolupráce (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Mluvíme-li o canisterapeutickém týmu, máme na mysli psovoda a psa, ti totiž musí pracovat jako tým. Psovod musí svého psa velmi dobře znát a důvěřovat mu a pes se musí na svého pána orientovat a umět reagovat na jeho pokyny. Důležitý je jak výběr psa, tak jeho výchova a také cílené vycvičení psa. Dále je samozřejmostí proškolení psovoda. Tento tým spolu trénuje a musí uspět u zkoušek, v běžném životě se budou muset orientovat jeden na druhého v náročných situacích, a proto musí být řádně připraveni. Rozhodující vliv na výchovu a výcvik psa má psovod. Má tedy, společně s genetickými předpoklady, největší podíl na jeho vhodnosti pro canisterapii. Psovod musí být dostatečně seznámen s principy, cíly a náplní canisterapie a je důležitá také jeho motivace a dovednost při práci se zvířaty. Jestliže je majitelem psa jiná osoba, než samotný psovod, je nutný souhlas této osoby s praktikováním canisterapie (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Klienty canisterapeutického procesu může být široká škála lidí, jsou charakterističtí různým věkem, prožitky a zkušenostmi. Měli bychom mít na paměti, že 13
každý klient je individualita a tak je nutné k němu přistupovat. Klient a další účastníci by měli s terapií souhlasit a být s ní seznámeni. V případě nezletilosti musí s terapií souhlasit zákonný zástupce. Formu terapie volíme přiměřeně věku klienta, jeho zkušenostem a individuálním schopnostem. Klienty canisterapeutického procesu mohou být děti jak se specifickými potřebami, tak také děti zdravé (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Jak uvádí Velemínský (2007), zdravotně sociální instituce nebo školské zařízení volí kontaktní osobu, která se podílí na uskutečnění terapie, spolupracuje s psovodem při výběru klientů, sestavuje vhodný program a napomáhá také při vlastní návštěvě klienta. Dobrovolníkem se stává člověk, který nevlastní psa, ale canisterapii je nakloněn. Pomáhá při činnosti, spolupracuje s klientem, podílí se na realizaci, ale zajišťuje také jednorázové akce. Musí být řádně proškolen, pojištěný proti způsobené škodě a musí uzavřít smlouvu o spolupráci. Dobrovolník je při terapii velmi nápomocen (Chaloupková, 2010; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Při canisterapii je velmi užitečná účast rodiny, která má pozitivní vliv na samotného klienta. Jestliže se jedná o klienty dospělé, či o seniory, účastní se potom jejich partneři nebo širší rodina. U dětí se jí účastní rodiče, kteří s terapií musí souhlasit. Klient získává nejen sebejistotu, ale může tak lépe překonávat počáteční obavy, vidět v rodině oporu a k samotné terapii pak přistupovat lépe. Může také docházet k obnově pozitivních vztahů mezi členy rodiny, které mohou být poznamenány nemocí či postižením jednoho z nich. Rodina může také poskytnout užitečné informace o klientovi. Při pozitivním vlivu canisterapie na klienta si jeho rodina často pořizuje psa domů (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Velmi důležitý je výběr chovatele. Vybíráme seriózního chovatele, který sleduje praktický přínos psa pro canisterapii, nikoli pouhé získání odběratele. Důraz je kladen na chovatelův přístup, znalost etologie plemene a specifické rysy konkrétního chovu i jedince. Důležité také je, aby chovatel znal principy canisterapie a nároky na psa. Pes je u původního chovatele socializován, vyvíjí se, proto je důležité, aby jeho zkušenosti od původního majitele byly co nejlepší (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Nezastupitelné je i místo veterináře, ten dohlíží na zdravotní stav canisterapeutického psa, provádí pravidelné očkování či odčervení, je s ním také konzultován návrat do nasazení po úraze aj. (Dohnal, 2011; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
14
4.1 Formy canisterapie
Individuální canisterapie – je to setkávání se jednoho klienta s jedním či více canisterapeutickými týmy. Výhodou je možnost přizpůsobení programu klientovi a cílené působení podle individuálních potřeb klienta. Je zde větší možnost intenzivnějšího kontaktu se psem a snížení okolních rušivých vlivů (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Skupinová canisterapie - podle Velemínského (2007) skupinovou terapii obvykle řídí jedna osoba, která musí zajistit vhodný výběr psů a jejich veterinární kontrolu. Musí vhodně zvolit poměr psů a klientů. Klienti musí být hned na začátku seznámeni s potřebami psů, s jejich chováním, výchovou či pravidly kontaktu a je jim umožněna péče o psy. Výhody skupinové terapie spočívají v možnosti působení na více klientů. Ti mají také větší možnost výběru psa podle svých představ, jeho temperamentu, chování či vzhledu. Nevýhodou však může být, že při skupinové terapii nelze ve větším rozsahu dbát na individuální potřeby klientů. Osoba, řídící terapii, musí také vhodně zvolit sled činností tak, aby měli psi dostatečný prostor k odpočinku, tzn. vhodně střídat samotné činnosti se psem a činnosti, kde se pouze využívá psí téma.
Návštěvní
program
-
podle
Věry
Tiché
je
návštěvní
program
jednou
z nejrozšířenějších forem canisterapie v ČR. Kontakt klienta s canisterapeutickým týmem probíhá v pravidelných intervalech, například jednou či dvakrát týdně. Je nutné dbát na odpočinek psa, který by neměl být přetěžován, proto se udává, že by měl být využíván maximálně dvakrát či třikrát týdně. Je také vhodné, aby se terapie zúčastnilo více canisterapeutických týmů, aby v případě jednoho psa mohl zastupovat druhý a kontinuita terapie byla zachována. Nejčastěji dochází canisterapeutický tým za klientem do zařízení sociálních služeb nebo do školských zařízení. Nyní se již canisterapie aplikuje i ve zdravotních zařízeních – léčebny dlouhodobě nemocných. Kromě toho může tým docházet i do rodiny klienta, což může být mnohdy velkým přínosem, jelikož dítě se ve známém prostředí může cítit daleko lépe a lépe se tak může uvolnit. Další možností je docházení klienta za týmem ať už na farmy, či na dohodnutá místa, jako jsou společné klubovny nebo prostory canisterapeutického sdružení. Metody práce a konkrétní aktivity volíme podle konkrétního klienta a stanovených cílů (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Canisterapie jako součást výuky -canisterapie má široké uplatnění při výuce, je možné ji využít v praktických školách, alternativních, ale i ve školách s tradičním 15
systémem vzdělávání. Nejčastěji canisterapie probíhá u žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, jako jsou žáci se zrakovým, či sluchovým postižením, ale i děti postižené, či s autismem (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Canisterapie většinou probíhá u předškolních dětí nebo u dětí na základních školách. Je ale možné ji využít u dětí starších, což však klade vyšší nároky na canisterapeuta, který musí umět tyto děti zaujmout. Podle Staffové se uplatnilo propojení programu s ukázkami klasické kynologie, ukázkami práce služebních a záchranářských psů a s možností výuky v terénu, jako je přístup na kynologické cvičiště, ukázky práce záchranářských psů v přírodě, ukázky výcviku canisterapeutického a asistenčního psa v terénu apod. (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Před zahájením samotné canisterapie se musí zvolit cílová skupina, zvážit možnosti školy, canisterapeuta i pedagoga podílejícího se na canisterapii. Poté se pozvou rodiče dětí na úvodní schůzku, kde jsou obeznámeni s programem nebo přímo se samotným canisterapeutickým týmem. Na závěr rodiče uvádějí možné kontraindikace, například alergie nebo strach ze psů a dále je nutné podepsat souhlas s uskutečňování samotné canisterapie (Svobodová, 2010; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Canisterapeutický pes může mít v životě dítěte velmi důležitou roli. Předškolní a školní vzdělávání představuje velký mezník, dítě se každodenně dostává z rodiny do jiné sociální skupiny, se kterou tráví ve škole mnoho času. V tomto kolektivu se setkáváme s mnohými problémy, jako je nízké sebevědomí, neoblíbenost dítěte mezi spolužáky nebo šikana. Pes však bere všechny děti stejně, nerozlišuje podle sociálního postavení či oblíbenosti mezi spolužáky. Proto dítě může vyniknout v dovednostech a znalostech s canisterapií a zvýšit si tak nejen své sebevědomí, ale může rovněž navázat nové kontakty se svými spolužáky. Pes nabízí motivaci k nevšední komunikaci, pocit emoční jistoty (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). V praxi lze canisterapie využít při nácviku čtení a psaní. Dítě psovi čte pohádky, ukazuje mu svou písanku. Může se ale zapojit také do výuky počtů, hudební a výtvarné výchovy apod. Podle Staffové se velmi osvědčily deníčky canisterapie, kam si děti zaznamenávají prožité aktivit se psem. Deníček si mohou vést formou malování, nalepování obrázků, psaní písniček apod. Prožitek výuky se psem vede ke kvalitnějšímu zapamatování učiva (Brodská, 2007; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Zařízení sociální péče - Nejčastěji se jedná o canisterapii poskytovanou v domovech pro osoby se zdravotním postižením, v domovech pro seniory, vzácněji pak 16
v psychiatrických léčebnách, léčebnách dlouhodobě nemocných a v domovech se zvláštním režimem pro osoby trpící duševní nemocí či osoby závislé na návykových látkách. Před zahájením canisterapie je nutné stanovit, zda se jedná o canisterapii skupinovou či individuální, intervaly, časy návštěv, jak bude zapojen do canisterapie personál a jaká pomoc se od tohoto personálu očekává, dále prostory, kde bude terapie realizována a v této souvislosti je vhodné předem stanovit pravidla přístupu psa na křesla, židle, postele a další zařízení. Důležité je také zvolení psa s ohledem na typ zařízení sociální péče. Je třeba také vybrat vhodného klienta ke psovi. Některým psům vyhovují spíše klidní senioři, jiní psi mají rádi hravé děti, děti s hyperaktivním syndromem apod. Psi, kteří jsou více zkušení a vyzrálí, se více hodí ke klientům s duševním onemocněním nebo ke klientům závislým na návykových látkách (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Pokud je to možné, volíme do zařízení jak plemena většího vzrůstu, tak plemena menšího vzrůstu, protože menší psi jsou vhodní ke kontaktu na klíně nebo přímo na posteli klienta. Musíme mít také na zřeteli, že pro některé psy je lepší kontakt s klientem v domácím prostředí než v rušném zařízení sociální péče s větším počtem klientů (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Canisterapie v zařízeních sociální péče nese určitá rizika. Musíme mít na vědomí, že canisterapeutický pes nesmí být přetěžován, což v tomto typu zařízení není snadné dodržet, jelikož se týmy setkávají s ostatními klienty, kteří jim věnují nadměrnou pozornost, zatěžují psa, poskytují mu pamlsky a pes se tak nemůže soustředit na samotnou terapii. Podle Velemínského (2007) dalšími riziky mohou být možné alergie klientů a poškrábání psem na končetinách. U seniorů je kůže zvýšeně citlivá a tenká. Nepříjemností, která však může být pro některé klienty závažná, je znečištěný prostor tlapkami psů nebo jejich srstí. Těmto rizikům se snažíme předcházet tím, že pes přichází do zařízení vyvenčený, čistý, s otřenými tlapkami, vyčesaný, ale hlavně očkovaný a zdravý. Se všemi možnými riziky bychom však měli klienta seznámit, abychom předešli následným nesrovnalostem. I přes možná rizika je canisterapie velmi přínosná a tímto přínosem převyšuje rizika. Pes je výborným prostředníkem pro navázání komunikace mezi klienty i mezi klientem a personálem. Motivuje k aktivitě, narušuje každodenní stereotyp ústavní péče, nabízí možnost naučit se něco nového, osvojit si nové či zapomenuté dovednosti.
17
Pes bere člověka takového, jaký je. Nesoudí ho podle jeho schopností mluvit, pohybovat se, zapamatovat si nebo udržet zdravý rozum. Nesoudí podle materiálního zajištění nebo dosažených životních úspěchů (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Zdravotnické zařízení
- canisterapie je využívána v léčebnách dlouhodobě
nemocných, oddělení léčebné rehabilitace, oddělení psychiatrie pro dospělé a dětské psychiatrie, dále pak oddělení onkologie pro dospělé a oddělení dětské onkologie (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Jelikož je zdravotnické zařízení omezeno hygienickou prevencí, je nutné dodržovat určité zásady. Pes musí být perfektně připraven, psychicky, fyzicky i exteriérově v nejlepší kondici. Musí mít pečlivě upravenou srst a drápy, důraz je kladen na zubní hygienu, čistý postroj apod. Canisterapeut musí disponovat znalostmi a dovednostmi, aby mohl spolupracovat s personálem zařízení. Musíme mít na paměti, že nemocniční interiéry skýtají možné stresové situace pro psa i tým. Návštěvy příbuzných u pacientů jsou velmi časté, protože jsou návštěvní hodiny velmi flexibilní. Proto je běžné, že při samotné terapii je přítomen některý z příbuzných. Jde tedy o rušivý vliv na canisterapeutický tým. Velmi běžné jsou také nepříliš příjemné otázky ze strany návštěv, které týmy zastavují na chodbách. Je třeba s nimi jednat jasně, ale slušně, jelikož i oni mají vliv na klienta, proto musí všichni chápat canisterapeutický tým jako přínos. Také personál se zapojuje do konverzace, jak uvádí Andrea Tvrdá, obecně je personálem považována přítomnost canisterapeutického týmu jako „milé setkání“. Pes je ve zdravotnickém zařízení chápán jako neutrální, emočně nezatížený partner pro komunikaci. Psovi, nebo jeho prostřednictvím, lze sdělit bolestné informace. Toho totiž informace o smrti nezatíží. V tomto směru je také třeba podotknout, že canisterapeut by měl být psychicky vyrovnaný a připravený na informace tohoto typu (Nedvědová, 2006; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
18
Canisterapie v domácím prostředí - canisterapeut, který se svým psem dochází ke klientovi, by nejprve měl navštívit rodinu sám a zjistit, v jakém prostředí bude terapie provozována, jaké jsou možnosti tohoto bytu, přítomnost rušivých elementů pro psa a zda jsou zde pro něj vhodné podmínky. Po této návštěvě by měl určit formu a techniku následné terapie. Také by mělo dojít k osobnímu setkání canisterapeuta a klienta. Obecně se tvrdí, že tato forma terapie patří mezi ty nejvhodnější a nejpříjemnější pro všechny účastníky, avšak nevýhodou je nepřítomnost odborníka, z čehož vyplívá, že tato péče se odvíjí pouze od zkušeností a dovedností terapeuta (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Brodská, 2007).
Pobytové programy - hlavním účelem pobytových programů je možnost intenzivního kontaktu dítěte se psem, prohloubení jejich vztahu, či nalezení tohoto vztahu. Může se jednat o pobyty krátkodobé (víkend) nebo dlouhodobé (2 týdny). Účastní se jej děti, které se již s terapií setkali a u nichž byla canisterapie aplikována třeba formou návštěvního programu, ale i děti, které se s canisterapií nikdy nesetkali a je to jejich první zkušenost. Program je složitý na zorganizování, proto je nutné postupovat podle principů canisterapie a mít jej promyšlený. Děti se zde se psy seznamují a dochází k upevňování vztahu k nim (Chaloupková, 2010; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
Krizová intervence - psa je využíváno také v situacích, kdy z různých důvodů došlo k šoku, poranění či k jinému problému, příkladem může být zaplavení vesnice, požár panelového domu, únik plynu v budově, hlášení výbušniny atd. V těchto situacích je velmi důležité, aby canisterapeutický tým měl dostatečné zkušenosti s touto prací, mnohdy se totiž stává tím, kdo sám musí postižené osobě pomoci, například při resuscitaci. Tým se setkává s lidmi různých věkových kategorií, ale i s těmi, co mají různé druhy postižení. Proto je znalost všech rizik velmi důležitá (Podrápská, 2009; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Mezinárodní kynologická organizace (FCI) rozděluje plemena do deseti skupin. Každé plemeno má svůj standard, který říká, jaký má mít dané plemeno exteriér a povahu.
Ovčácká, pastevecká a honácká plemena – představiteli této skupiny jsou např. německý ovčák, border kolie nebo velškorgi. Jsou to plemena většinou velmi přátelská, výborně ovladatelná a přístupná k pokynům. Jsou kontaktní a s člověkem rádi spolupracují (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010). 19
Pinčové, knírači, švýcarští salašničtí psi a molossové – patří zde např. dobrmani, německé dogy, knírači, německý boxer či bernský salašnický pes. Jsou to plemena většinou určena k ochraně člověka a jeho obydlí. Kromě této funkce jsou to výjimeční společníci, velmi přátelští a hraví (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010).
Teriéři – řadíme sem např. foxteriéry, české teriéry, Jack Russell teriéry, erdelteriéry nebo stafordšírské bulteriéry. Jsou to plemena, která mají za sebou většinou loveckou minulost, a mají tedy mnohdy stále zachované lovecké pudy. Jsou proto temperamentní, hraví, s přátelskou povahou a velmi oblíbení (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010).
Jezevčíci – tato plemena byla vyšlechtěna jako norníci. Jsou to psi sebevědomí, samostatní, s velmi ráznou povahou, nebojácní.
Špicové a tzv. primitivní psi – je to velmi početná a různorodá skupina, kterou nelze charakterizovat jako celek. Jsou zde psi povahově někdy velmi vzdálení a rozlišní. Můžeme sem zařadit německé špice, kteří jsou charakterističtí svou přátelskostí a hravostí. Dále faraonští psi, kteří jsou naopak méně komunikativní a otevření, malamuti, kteří jsou sportovně založení a velmi hraví, ale řadíme sem i lovecké karelské medvědí psy (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010).
Honiči a barváři – tato skupina je nejpočetnější a zároveň nejstarší. Patří sem např. bígl nebo vendeéští baseti. Jsou to plemena čistě lovecká, avšak svou povahou zajímavá pro canisterapii (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010).
Ohaři – představitelem této skupiny je český fousek, anglický setr nebo výmarský ohař. Jsou to ušlechtilá plemena lovecká s přátelskou povahou.
Slídiči, retrívři a vodní psi – patří sem plemena původně lovecká, která i dnes stále k tomuto účelu slouží. Z pohledu zooterapie jsou nejdůležitější retrívři, kteří jsou asi nejvíce užívaná plemena a nejvíce oblíbená. Jsou to psi velice přátelští, kontaktní, snadno ovladatelní a plnící pokyny (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010).
Společenská plemena – do této velmi početné skupiny patří kavalír King Charles nebo bruselský grifonek. Psi z této skupiny jsou chováni především proto, aby dělali člověku radost. Z toho vyplývá, že jsou velmi využíváni pro zooterapii. Jsou cenění pro svou společenskou povahu, hravost a oddanost (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010).
Chrti – jsou charakteristická skupina především pro svou typickou rychlost, která je dána minulostí, kdy byli využíváni při závodech, ale také pro svou odtažitou povahu, která může být někdy v zooterapii překážkou, avšak musíme mít na paměti, že každý pes má jinou povahu a mnohdy jsou chrti skvělými společníky. 20
FCI neuznaná plemena – do této skupiny jsou řazeni psi, kteří ještě nebyli uznáni Mezinárodní kynologickou organizací. Jsou zde mnohdy velmi známá a oblíbená plemena, např. americký buldok, americký bezsrstý teriér, pražský krysařík, chodský pes, strakatý pes, dlouhosrstý vipet, moskevský strážní pes nebo pudl vícebarevný (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010).
5. HIPOREHBILITACE Kůň se v blízkosti člověka objevuje již od dávných let, před pěti nebo šesti tisíci lety. V době kamenné, byl kůň pro člověka poprvé zkrocen. Do té doby sloužilo koňské maso a mléko jako zdroj obživy. Koňský trus byl používán jako palivo či léčivo. Sloužily také jako dopravní prostředek a v antickém Řecku a Římě byly součástí sportovních her (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). V dnešní době se využití koně poněkud změnilo. Slouží jako pomocná síla v zemědělství či v lesním hospodářství. Jsou cíleně chováni pro sportovní účely a v poslední době mnohem častěji pro léčebné účely. Ty byly pozorovány již u jihoamerických indiánů. Na koňských hřbetech se při chůzi či klusu nechávali vozit jejich bojovníci. Rytmický pohyb masíroval hrudní koš a udržovaly se volné dýchací cesty (Hastrmanová, 2010; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Německý lékař Thomas Sydehman již v 17. století předepisoval jízdu na koni z léčebných důvodů. První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk jezdil aktivně na koni do svých osmdesáti let a byl zastáncem této metody. Tvrdil, že: „Je to nejrychlejší tělocvik, to cvičí najednou celé tělo, ruce, nohy, plíce – jen to zkuste...“ (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). V České republice použil RNDr. Otakar Leiský jako první huculské koně k terapii na Zmrzlíku u Prahy. MUDr. Lia Frantalová publikovala první materiály z kongresu RDI (Riding for the Disabled) a této problematice se cíleně věnuje. Z její iniciativy byla, ve spolupráci dalších lékařů, založena Česká hiporehabilitační společnost (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Z hlediska metod můžeme do hiporehabilitace zařadit:
Hipoterapii - využívá pohybu koně spolu s psychologickým působením jízdy na koni. Klient se postupně adaptuje na pohyb koně v průběhu terapie a výsledkem je aktivace reparačních procesů na neurofyziologické a psychomotorické úrovni (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009).
Léčebné pedagogicko-psychologické ježdění – s pomocí koně jsou léčeny psychické poruchy klientů.
Mezi prvky, které získáváme při této metodě, patří odstranění 21
agresivity, výcvik kreativity, odstranění antipatií, trénink koordinace, výcvik kooperativnosti a správného sebehodnocení, vytvoření důvěry, zlepšení kondice a odbourávání úzkosti. Podle Hollého a Hornáčka jde o faktory tělesné, psychické, sociální a terciálně preventivní (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). o Tělesné – zlepšení adaptace na různé podněty, koordinace pohybů, zlepšení rovnováhy, reedukace chůze, rytmizace organismu, narušení patologických stereotypů, úprava svalové dysbalance, úprava pohybové symetrie, zvyšování sebeuvědomění či energické posilování. o Psychické – dojde-li k navázání kladného vztahu se zvířetem, je dále mnohem jednodušší navazovat či obnovovat kladné vztahy se svým okolím. Emoce, vzniklé u klienta, může dobrý terapeut vhodně využít k léčebnému efektu. Při jízdě je nutné, aby měl klient odvahu i rozvahu. o Sociální – mezi účinné činitele patří členství ve skupině, emoční podpora, pomoc jiným, sebeprojevení, odreagování, zkoušení či nácvik nového jednávání. o Terciálně preventivní – především pacienti dlouhodobě léčení pro drogové či alkoholové závislosti mají šanci vrátit se do normálního života, pokud se v průběhu terapie stane, že kůň bude pro pacienta „koníčkem“ (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Mezi klienty léčebného pedagogicko-psychologického ježdění můžeme zařadit děti s omezenou schopností učení, s poruchami v chování, děti duševně postižené, smyslově postižené, ale i dospělé pacienty. Na koně, využívané v léčebném pedagogickopsychologickém ježdění, jsou kladeny velké nároky. Mezi ně patří dobrý zdravotní stav, samostatnost, poslušnost při vodění či bezpečnost při ošetřování ve stáji. Kůň musí akceptovat začátečníky v sedle, tolerovat náhlé podněty ze strany klientů - výskání, křik, náhlé pohyby atd. Samozřejmostí je také psychická odolnost při střídání klientů (Velemínský, 2007;
Nerandžič, 2006;
Svobodová, 2010).
Většinou se pro
hiporehabilitaci využívá plemeno český teplokrevník, chladnokrevný - slezský norik, anglický plnokrevník, hucul nebo jezdecký pony. Je však třeba pamatovat na to, že výběr koně by se neměl řídit plemenem, ale charakterem jedince. Český teplokrevník je u nás velice rozšířený. Je to kůň s dobrou tělesnou konstitucí, který je dlouhověký a má dobrou povahu. Je vytrvalý, skromný, klidný, ale živý. V minulosti byl využívaný jako armádní jezdecký kůň. Pro hiporehabilitaci je také vhodný pro svou všestrannost, snadnou dostupnost a příznivou cenu. Mezi nevýhody můžeme řadit velkou variabilitu 22
v psychice, která se odvíjí od velké variability v typu. Dále také nižší tolerance k monotónní práci. Slezský norik pochází z Alpské oblasti Rakouska a Bavorska. Jsou považováni za vůbec nejčistší následovníky divokého koně západního. U nás byli rozšířeni hlavně na severní Moravě a Slezsku. Slezský norik byl vždy především pracovní kůň, má středně velké, protažené tělo. Je to kůň klidný, dobře ovladatelný a spolupracující s lidmi. Vyniká snadnou dostupností, vynikající tolerancí a schopností nosit těžké klienty. Možnou nevýhodou je široký hřbet, který některým klientům příliš nevyhovuje. Anglický plnokrevník byl vyšlechtěn v Anglii v 18. století. Vznikl zkřížením španělského koně a rychlého italského koně. Díky tomu se staly využívanými především pro dostihy, které se stávali stále více oblíbenými. Tato dostihová minulost může být dnes pro hiporehabilitaci nevýhodou. S tím je také spojena menší tolerance k monotónní činnosti a vzrušivá povaha. Každý je osobnost, vytváří si své vlastní názory. Proto když se mu něco nezdá, znervózní a stává se méně vhodným pro klidné činnosti, začátečníky a hlavně pro hipoehabilitaci. Na druhou stranu je to jedno z nejchytřejších plemen na světě. Je možné z něho vychovat klidného, citlivého a spolehlivého koně. Hucul je horský kůň, který je nízký a mohutný se silnými nohami. Sloužil jako soumar a výjimečný byl svou schopností nosit těžké náklady po neschůdných horských stezkách. Snaží se udržovat rovnováhu břemene, což je obrovskou výhodou při práci s mentálně postiženými dětmi, avšak možnou nevýhodou u dětí s dětskou mozkovou obrnou, kdy se klienti učí naleznout své těžiště a rovnováhu. Velkou výhodou jezdeckého pony je jeho menší vzrůst, který je pohodlnější pro práci s dětmi, a tím je také blíž jejich psychice. Nevýhodou může být špatná mechanika pohybu (Svobodová, 2009; Karásková, 2011; Velemínský, 2007, Nerandžič, 2006).
Parajezdectví – velkým kladem parasportu je bezpochyby radost z dosaženého úspěchu a snaha zdolávání nových a vyšších cílů. Domněnka, že parasport je jednoduchý, je mylná. V paradrezuře jsou krokové úlohy pro jezdce s handicapem velmi složité. Problémem se v parasportu stává sestavení skupin závodníků tak, aby se zde nevyskytovaly příliš rozdílné druhy postižení a aby vše bylo spravedlivé (Isaacson, 2011; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Jezdec se svým koněm jede drezurní úlohu zpaměti, kterou ale může pomocník i číst. V případě nevidomých osob se využívá hlasového navigátoru. O správnosti provedených cviků a pohybu koně rozhodují rozhodčí. Paradrezura je oficiálně uznaná disciplína jezdeckého sportu ČR. Mezi další druhy parajezdectví patří parawestern. Prováděné úlohy mají podobná pravidla jako u 23
paradrezury. Paravozatajství se mohou věnovat osoby váhově těžší či na vozíčku. Ovládají koně zapřažené za upravenými vozíky (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). Výběr a výcvik koně pro hiporehabilitaci je velmi náročný. Kůň musí mít výborný charakter, dobrý zdravotní stav bez těžších vrozených vad. Musí být zdravý po fyzické i psychické stránce. Nutno také připomenout, že významnou roli zde má chovatel, který svým nešetrným a nevhodným chování může z koně s vynikajícím charakterem udělat koně labilního a nevhodného pro jakoukoli terapii. Dále také musíme zohledňovat účel, pro který je kůň určený. Jiné nároky jsou kladeny na koně sloužící klientům chodícím, jiné sedícím či ležícím nebo na koně určené k hlazení, vodění, kartáčování apod. (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). U hipoterapie od koní předpokládáme naprostou spolehlivost a pozornost, velkorysost, schopnost snášet monotónní práci v kroku, trpělivost při obtížných situacích, učenlivost, perfektní mechaniku pohybu bez kulhání či zdravý hřbet. U paradrezury je nutná minimální lekavost, ochota k pohybu vpřed, spolehlivost při obtížném nasedání a sesedání, tolerance k tvrdší ruce, tužším bedrům a poruchám koordinace a rovnováhy a výhodou je také vysoká inteligence koně (Velemínský, 2007; Podrápská, 2009). Koně jsou vychováváni také k schopnosti tolerovat různé pomůcky, kterých je během terapie využíváno. Jsou to míče, barevné šátky, kroužky apod. Kůň musí být zvyklý na neobvyklé prostředí, kde se nacházejí zrcadla, pohybují se zde lidé na invalidních vozících, ale mohou také hlasitě projevovat strach či radost, kůň musí projevit ohleduplnost nejen k jednotlivci, ale i skupině lidí, pro kterou jsou terapie určeny. Nutná je schopnost koně pracovat s různou váhou a polohou klienta, tedy se svým i klientovým těžištěm. Z toho všeho vyplývá, že na koně jsou kladeny vysoké nároky, musí být klidný a odolný vůči stresu, neobvyklým a nestandardním situacím. Nesmíme ale zapomínat na to, že hiporehabilitace může být kombinována s dalšími typy terapií, jako je například canisterapie a klient má větší možnost uplatnění svých potřeb (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). Prostředí výběhu, jízdárny a stáje má zcela odlišnou atmosféru, je zde mnoho vůní i zvuků, které mohou být pro klienta novou zkušeností. Je to zcela odlišné od běžného každodenního shonu. Kůň ve stáji může sloužit k procvičování jemné motoriky hlazením, česáním, zaplétáním hřívy, hřebelcováním, kartáčováním srsti, čištěním kopyt 24
háčkem, zapínáním ohlávky či vodítka. Dá se jej využít i k samotnému procvičování názvů koňského těla. Pozitivně se dá využít i snaha klientů pomáhat s obsluhou koně, je to pro ně přirozená motivace a snaha na něčem se aktivně podílet. Středisko, kde k terapii dochází, by mělo být flexibilní a mít různorodé možnosti v oblasti volby typu koně, protože každý klient upřednostňuje jinou barvu a velikost koně. Je tedy jasné, že je provoz takového střediska po finanční stránce poměrně náročný. Chovatelé musí také dbát na čistotu a zdraví koní (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). Na průběhu rehabilitace se podílí hipolog, který je absolventem jezdeckého výcviku a trenérského kurzu a v nejlepším případě je také proškolen v kurzu hipoterapie. Dalším účastníkem hiporehabilitace je psycholog, speciální pedagog, fyzioterapeut či ergoterapeut. Ten musí umět jezdit na koni a rozumět problematice jezdectví. K tomu potřebuje mít naježděno minimálně třicet hodin. Další důležitou osobou je lékař indikující hipoterapii. Ten by měl znát indikace a kontraindikace jízdy na koni. Ta představuje pro pedagoga řadu možností. Může využívat různých pomůcek k procvičování barev, čísel, písmen a tvarů. Formálně správné složení terapeutického týmu nemusí zaručovat jeho kvalitu. Nejdůležitější je v tomto ohledu sehranost samotného týmu, jejich kladný vztah k lidem a obecně ke zvířatům. Terapeuti by měli být nekonfliktní a emocionálně vyrovnaní. Proces hiporehabilitace je založen na vzájemné důvěře, nikoliv na strachu. Terapeut musí znát reakce koní na určité podněty. Koně většinou neimprovizují, dělají to, co je sám člověk naučil, proto by terapeut neměl přetěžovat koně přílišnými úkony a v případě problémů koně netrestat, proces terapie přerušit a koně uklidnit a opakovaně mu ukázat správný vzorec chování (Karásková, 2011; Podrápská, 2009; Nerandžič, 2006; Velemínský, 2007). Léčebného účinku lze využít v preventivním působení a jako fyzioterapeutického působení. Jízdou na koni se předchází civilizačním chorobám psychického i fyzického rázu. Dochází ke komplexnímu procvičení všech systémů lidského organismu. Dochází ke stimulaci pohybového aparátu, příznivé působení je i na vnitřní orgány a také na duševní hygienu. U lidí, postižených úrazem v pohybovém systému, kůň vrací funkci a kondici, ve fázi rekonvalescence urychluje obnovení pohybových schopností, výsledkem je celkové zlepšení fyzické kondice. Kůň má o jeden stupeň vyšší teplotu těla než člověk, je tedy využíván i k fyzioterapeutickému působení. Pomocí masáže srsti koně, prohřívání, aktivního léčebného tělocviku a pasivního cvičení s klientem se dá
25
dosáhnout úplného vyléčení nebo maximálního zmírnění následků nemocí pohybového aparátu (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). Mezi poruchy, u kterých je navržena hiporehabilitace, patří dětská mozková obrna, kde je předpokladem schopnost dítěte sedět samostatně či s menší oporou. Roztroušená mozkomíšní skleróza má své omezení. Jízdy na koni může být v tomto případě využito jen tehdy, kdy se u klienta vyskytuje stav klidu, tedy období, kdy se zdravotní stav nezhoršuje a je tedy stálý. Nesmí dojít k přehřátí či prochladnutí klienta a v žádném případě nesmí dojít k fyzickému či psychickému přetížení, což by vedlo ke zhoršení nemoci. Hipoterapie je možné využít také v případě úrazového poškození mozku a míchy, ale je nutné dbát na bezpečnost-zajištění bezpečnosti proti pádu a stabilizace klienta. Pokud má pacient mnohočetné zlomeniny či nedostatečné krytí poškozeného mozku, s hipoterapií nemůžeme počítat. Jako velmi přínosná se rehabilitace může projevit u pacientů se svalovou dystrofií. U nich dochází k úbytku svalové hmoty a zmnožení vaziva, což vede k deformaci páteře, hrudníku a končin. Postižení se týká příčně pruhovaného svalstva, tedy i srdečního svalu. Nejdůležitější metodou je léčebný tělocvik. Cílem je udržení rytmizace dechových funkcí, udržení dobrého fyzického a psychického stavu a v neposlední řadě schopnost sebeobsluhy v každodenních všedních činnostech. Velký význam má ale samozřejmě psychologický aspekt, kdy se klientovi dostává potřebného povzbuzení a antidepresivního působení. Terapie se dále používá i u dětí s epilepsií, u kterých se nemoc projevuje častěji než u pacientů dospělých. Ježdění nesmí vyvolávat u dítěte záchvat a mělo by se jej využívat v případě, že k záchvatům nedochází častěji než třikrát nebo čtyřikrát do roka. Hiporehabilitace však není vyloučena ani u dětí s vadným držením těla, především skoliózou. Děti a jejich rodiče jsou totiž zvyklé, že v tomto případě lékař indikuje zdržení se tělesné výchovy ve škole, avšak u těchto dětí terapie většinou působí příznivě. Dochází k cvičení trupu a ke správné harmonizaci dechového svalu. Dalšími účastníky hiporehabilitace mohou být lidé po infarktu srdečního svalu nebo po srdečních operacích. U těchto pacientů je důležité překonání strachu a zvýšení sebedůvěry. Je ale nutné dbát na zátěž, která nesmí být větší než zátěž vykonaná při chůzi po schodech nejvýše do druhého patra. Uvádí se omezení 50-75 W (Podrápská, 2009). Terapeutického působení využíváme v případě duševních chorob. U těchto osob může docházet až k vymizení příznaku nemoci, snížení množství užívaných léků a pacient je schopný vrátit se do běžného života, zaměstnání a mezi normální partnerské vztahy. U schizofreniků a lidí trpících 26
maniodepresivními stavy se musí postupovat velmi pomalu a obezřetně. Začíná se setkáváním pacienta s koněm, jeho ošetřování a postupně se dochází až k vlastnímu ježdění. Pozitivních výsledků je dosahováno i u pacientů s autismem, jejichž choroba patří k těm nejtěžším. Hiporehabilitace má ale tu přednost, že je opakem uspěchané a pro dítě mnohdy stresující atmosféry ve škole a zdravotnických zařízeních. Dalším kladem hiporehabilitace je psychické uvolnění a změna sebehodnocení, což je využíváno u lidí trpících anorexií či bulimií. Sexuální devianti, kteří strávili dlouhý pobyt ve vězení, mají později problémy se začleněním zpět do společnosti. I u nich je hipotehabilitace vhodnou metodou. Je také třeba zmínit drogovou závislost, alkoholismus a gamblerství. U těchto lidí je přínosem schopnost koně zmírnit neukázněné a nezdravě sebevědomé pacienty a přimět je ke spolupráci (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009; Isaacson, 2011).
6. FELINOTERAPIE První předkové koček žili v době asi před dvaceti miliony let, přitom přímý předek dnešní kočky asi před dvanácti miliony let. Kočka si v okolí člověka vždy nacházela své místo, lidé si jich vážili především proto, že chránily jejich obydlí před škůdci, jako byli myši, potkani či hadi. Kočky se také stávaly společníky na plavbách po mořích. Soužití kočky s člověkem dokazují archeologické nálezy z dob před asi 9 000 let př. n. l. (Nerandžič, 2006). Ve starém Egyptě byla kočka uznána jako převtělené božstvo a podle toho s ní bylo nakládáno. Byly uctívány, mumifikovány a za usmrcení kočky byly tresty smrti. Také islám se vyjadřuje o kočce, která byla zachránkyní proroka Mohameda před hadím uštknutím. Mohamed prý svou kočku natolik miloval, že raději utrhl kus svého roucha, než by svou kočku vyrušil ze spánku (Hastrmanová, 2010; Nerandžič, 2006). Naopak jiná situace byla v Evropě, kde byli lidé ve 13. století často zabíjeni jen proto, že vlastnili kočku a byli obviňováni z uctívání ďábla v podobě černého kocoura. Ve 14. století byla kočkám kladena za vinu morová epidemie. Kočky byly zabíjeny, avšak pravou příčinou rychlého šíření moru byly krysy, které tak neměly predátora (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). Kočky postupem času zdomácněly a došlo ke změně jejich povahy, anatomické stavby i fyziologie. Mnoho jejich schopností se vytratilo, protože je již nepotřebovaly. Pro svou krotkost a nebojácnost se staly součástí lidských obydlí a koťata, od narození 27
vychovávaná v blízkosti člověka, již nikdy nezískala strach z člověka. Měnil se ale také vzhled koček, ty už nemusely bojovat o přežití, proto se změnila barva jejich srsti do podoby pestrých barev, které můžeme vidět v dnešní době. Také čich, sluch a smysl pro rovnováhu a jiné schopnosti, se postupně zhoršily, protože dnešní kočka je již tolik nepotřebuje. Zůstaly vrozené vlastnosti, jako jsou ochrana svého území či lov kořisti. Úloha kočky se tedy postupně měnila z ochránce obydlí na dobrého společníka. Mezi známé osobnosti, které podlehly kouzlu kočky, patří Abraham Lincoln, Theodor Roosevelt, Winston Churchill nebo Bill Clinton. Kočky byly spojovány s ďáblem, z čehož se začalo tradovat, že černá kočka nosí smůlu či méně často štěstí. Těmto pověrám věří i lidé dnes ve 21. století. Tímto způsobem se ale kočky dostaly do bajek a legend, dětských pohádek, filmů a reklam. K léčebnému využití bylo koček využíváno od poloviny 90. let minulého století. Organizovaně s kočkami pracuje Mgr. Erwin Reisaus z Rakouska či Avshalom Beni z Izraele. V České republice pracuje od roku 1997 pouze Nezávislý chovatelský klub, sídlící v Mladé Boleslavi (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009; Hastrmanová, 2010). Na chov je kočka méně náročná než koně či psi, avšak musíme se seznámit se vším, co tento chov obnáší a uvědomit si možná úskalí. Problémem jsou nemoci, kterými kočky trpí a kterými mohou ohrozit samotného člověka. Nejčastěji jsou to parazitární a bakteriální onemocnění, mezi něž patří tasemnice, či toxoplasmóza, které se přenášejí nakaženým masem drobných živočichů. Proto je nutné kočky pravidelně odčervovat a očkovat, a tím nákaze předcházet. Další problémy mohou způsobit infekce pobřišnice a obdoba nemoci šílených krav vyskytující se u koček, které pozřely hovězí maso nakažených zvířat. Kočky také trpí obdobou onemocnění AIDS se všemi následky a komplikacemi. Další časté onemocnění je kočičí leukémie. Přenos těchto virových onemocnění na člověka dosud nebyl pozorován. Avšak na člověka se může přenést onemocnění giardióza, salmonelóza nebo leptospiróza, kterými se kočky nakazí z infikovaných vodních zdrojů. Na člověka se nemoci mohou přenášet škrábnutím či kousnutím infikované kočky. Přenos na člověka není třeba zanedbávat, avšak ani přeceňovat. Zdraví kočkám můžeme zajistit pravidelným očkováním a odčervováním, které se provádí jednou za tři měsíce tak, aby u kočky nevznikla odolnost vůči podávanému léku (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). Je třeba se naučit kočce rozumět, pokud chceme, aby i ona rozuměla nám. Kočku necháváme, aby se podílela na životě rodiny, zapomeneme na měřítka lidské 28
předsevzetí a nesrovnáváme kočku se psem. S kočkou hovoříme klidným tónem, který doplňujeme verbálními gesty. Stejně tak, jako kočka využívá akustických a optických komunikačních prostředků mezi ostatními kočkami, tak jich využívá i při komunikaci s lidmi. U koček je důležitá řeč těla, která se skládá z vrozeného a naučeného chování, například olizování koutků patří mezi vrozené pohyby. Když kočka radostně vítá svého pána, má zdviženou hlavu, trup vyklenutý vzhůru, ocas vztyčený vzhůru a jeho špička se pohybuje. Může se také vinout kolem svého pána. Pokud má hravou náladu, drží hlavu vzhůru a ocas formuje do tvaru otazníku. Běhá po bytě, hravě útočí na jinou kočku, člověka, hračku, ale i jiná zvířata. Strach u kočky je velmi charakteristický. Při útěku se snaží skrčit, být co nejnižší a nejdelší a vypadá, jako by se pomalu plazila (Svobodová, 2010; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Kočka je pro terapii vhodná proto, že pomáhá lépe zvládat napětí a stres, například při adaptaci seniorů v domovech důchodců. Stimulují se paměťové funkce a velký vliv má také na motoriku ruky. Při hlazení dochází k jejich dráždění a prohřívání. Ke zlepšení motoriky dochází již při samotném ošetřování kočky, kdy pacienti drží kartáč při česání a kartáčování. Při krmení musí držet misku a vkládat do ní krmivo. Kočka také povzbuzuje k činnosti, nutí děti spolupracovat a rozvíjí estetické a hudební cítění. Výborných výsledků je dosahováno u dětí s mentální retardací, které jsou kočkám citově velmi otevřené. Při kontaktu s ní pociťují pocit bezpečí, snahu komunikovat a rozvíjet slovní zásobu a velmi důležitá je také radost a uspokojení, které mají při setkání s kočkou. Kromě velkých kladů, které felinoterapie přináší, musíme počítat také se zápory, které ale mají zanedbatelný význam. Řadíme sem tendenci dětí napodobovat kočky při jejich způsobu pití a krmení nebo při lezení na nábytek či jejich škrábání. Větším problémem pak může být přenos chorob z kočky na pacienta, čemuž se ale dá předcházet pravidelnými kontrolami u veterináře (Karásková, 2011; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). K felinoterapii se mohou využívat kočky domácí, které jsou dlouhosrsté, polodlouhosrsté nebo krátkosrsté. Jejich výhodou je nenáročnost na chov, avšak od svých šlechtěných příbuzných se liší větším temperamentem a aktivitou, což může být klientem vyžadováno, ale také nemusí. Mezi šlechtěné kočky, využívané k felinoterapii, řadíme kočky siamské a javánské, mainské mývalí kočky, perské kočky, kočky ragdoll nebo sibiřské kočky. Siamské kočky jsou řazeny k nejstarším plemenům. Péče o jejich srst je nenáročná, mají typické tmavší zbarvení, štíhlé, protáhlé tělo, zadní nohy jsou 29
poněkud vyšší než přední a celkově jsou končetiny dlouhé. Oči mají siamské kočky vždy hluboce modré. Javánské kočky pocházejí z Kalifornie, kde byly vyšlechtěny v šedesátých letech. Jejich tělo je také užší, protáhlé, na vysokých nohách. Hlava je výrazně trojúhelníková s nápadně velkýma ušima. Právě tento rys je příčinou toho, že jsou tyto kočky méně žádané oproti ostatním, jelikož jsou méně atraktivní pro děti. V některých případech jsou siamské a javánské kočky podobné psům. Jsou velmi inteligentní, z rodiny si většinou vybírají jednoho člověka, kterého milují a jsou mu oddány. Ostatní členy rodiny tolerují. Jsou schopny naučit se aportovat nebo se vodit na vodítku. Jsou ale náročné na kvalitu stravy a teplo. Mainské mývalí kočky jsou původem z Ameriky. Patří mezi plemena přírodní a dospívají ve dvou letech. Mají robustní tělo s polodlouhou, vodu odpuzující srstí. Vyrůstá v chomáčcích, proto není pro klienty tolik přitažlivá. Jsou velmi inteligentní, temperamentní a přátelské. Možnou nevýhodou, především u seniorů, může být jejich velikost, dospělí kocouři totiž dosahují 9 až 12 kg. Perské kočky patří mezi nejoblíbenější plemena především pro svou srst, která je dlouhá a hustá, ale i pro svou hlavu, která připomíná obličej dítěte. Jsou velmi přátelské, většinou mají rády svůj klid a nejsou tolik aktivní jako třeba kočky mainské či siamské. Problémem může být sezónní línání srsti, ale i větší náchylnost k dýchacím problémům v uzavřených místnostech a v době letních vysokých teplot. Ragdoll je jedno z největších plemen koček s polodlouhou srstí a znaky charakteristické pro kočky siamské, tedy modré oči, tmavší obličejová maska, uši, tlapky a ocas. Jsou to kočky velmi vhodné pro felinoterapii, jejich povaha je pro tuto činnost přímo ideální. Jsou velice oddané a přátelské, s touhou předvádět se. Jsou známi sníženým svalovým tonusem, tzn., že jestliže jsou uvolněné a spokojené, jejich nohy, hlava a ocas jim „visí“ jako u hadrové panenky, jak jim je také přezdíváno. Kočky sibiřské pocházejí z Ruska a dosahují velikosti 8 až 11kg. Srst je polodlouhá, hrubší a odpuzuje vodu. Je to plemeno přátelské, vyrovnané a nenáročné. Říká se, že jejich srst neobsahuje alergeny, takže nezpůsobuje alergie (Hastrmanová, 2010; Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006).
30
7. DALŠÍ ZVÍŘECÍ DRUHY VYUŽÍVANÉ V ZOOTERAPII Možnost hlazení, hraní a vytváření vztahů, se zdůrazňuje u zvířat, jako jsou kočky, psi nebo králíci. Zvířata ale mohou být využívané k naprosto rozdílným účelům. Mluvíme potom o hadech či pavoucích, se kterými dochází k léčbě fóbií ke zvířatům a onemocnění ze strachu. 7. 1 Delfinoterapie Využívání delfínů k terapii není u nás neznámé, avšak dosud nepoužívané. Nejznámější delfinárium, které se delfinoterapii věnuje, se nachází na Floridě. Dále pak v Německu, Izraeli nebo na Ukrajině. Není zcela prokázané, z jakého důvodu u nás delfíni podporují pozitivní energii a působí velmi kladně na naši náladu. Zrak u nich není tolik významný jako vysílání a přijímání zvuků. Jejich rozmezí je velmi široké. Vysílání a přijímání ultrazvukového vlnění zabezpečuje tzv. echolátor. Delfín tak může skenovat vše, co se nachází ve vzdálenosti tří kilometrů. Vnímá a rozlišuje vzdálenost od předmětu, jeho tvar velikost, materiál či hustotu. Má ale výjimečnou schopnost rozeznat, zda se jedná o rybu, vhozený míč nebo nemocné dítě. Delfíni mají na člověka většinou velmi pozitivní vliv, který se okamžitě dostaví a již při prvním setkání zvyšuje radost klientů. U zvířat se tvrdí, že úsměvem neumí vyjádřit radost, avšak při pohledu na delfína máme pocit, že se skutečně směje a již tím kolem sebe vytváří pozitivní energii. U delfinoterapie nejde v žádném případě o pouhé hraní a plavání si dítěte s delfíny. Terapie má jasný řád. Většinou trvá 7-10 dnů a je realizována jako dovolená, které se účastní obvykle celá rodina, která dítěti pomáhá zvládat ostych a podporuje jej. Proto je přítomnost rodiny u terapie velice účinná a doporučovaná. Kromě rodiny se terapie účastní samotný terapeut, tedy fyzioterapeut, logoped, psycholog či pedagog a dále cvičitel delfínů. Rodina je ubytována poblíž místa, kde k terapii dochází, má zde zajištěn plný servis a je také přítomna u doprovodných akcí, jako jsou přednášky, výlety nebo setkání s ostatními rodinami a předávání si zkušeností. Delfín je velké zvíře a děti z něj mohou mít strach, proto terapie postupuje metodou přibližování. Výhodou je, že se delfín, díky své vazbě na vodu, nemůže k dítěti sám přiblížit, ale tyto kroky provádí samotné dítě. To vede ke zmírnění strachu a zvyšuje odhodlání. Na začátku se rodina a zejména dítě seznámí se svým terapeutem. Ten je následně seznámí se zvířetem a ukáže jim, co delfíni umí a jak si hrají. Dítě zpočátku pouze pozoruje. Dalším krokem je kontakt dítěte s delfínem na delší vzdálenost. To by mělo probíhat formou hry. Dítě hází delfínovi předměty (míč, obruč apod.), ten je dítěti vrací nebo se dítě učí dávat různé 31
pokyny, na které delfín reaguje jejich vykonáním. Prvním přímým kontaktem je hlazení a krmení z ruky. Až poté nastává fáze přímého kontaktu dítěte s delfínem ve vodě. Všemu je přítomen terapeut, který na dítě dohlíží a sleduje jeho pokroky a možná zlepšení. Náročnost úkolů, které dítě musí zvládat, není stejná, ale s jeho novými zkušenostmi se stále zvyšuje, aby tak dítě dosahovalo stále větších pokroků. Úkoly a jejich náročnost jsou voleny individuálně s ohledem na schopnosti a možnosti dítěte. To nesmí být nikdy ve stresu či strachu (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010). Úspěšnost delfinoterapie byla zaznamenána nejen u dětí s narušeným sociálním kontaktem a komunikací (autismus, poruchy chování apod.), ale také u dětí s mentálním nebo tělesným postižením. Přítomnost delfínů vzbuzuje radost a příjemné pocity, což působí kladně na psychiku člověka, který je tak mnohem více otevřený dalším krokům terapie. Delfín přirozeně motivuje a vybízí k činnosti, odpoutává dítě od běžného života. Již při prvních setkáních delfín dětem jemně pyskem stlačuje nohy, ruce a tlačí jim do brady a bránice. Změny nastávají zejména v oblasti komunikace a interakce se zvířetem, následně s lidmi. Významné je překonání strachu, uvolnění, zklidnění, vyšší pozornost a především zvýšení pocitu vlastní hodnoty, sebedůvěry a sebevědomí (Velemínský, 2007; Svobodová, 2010).
7. 2 Ornitoterapie Terapie, která ke své práci využívá papoušky, se nazývá ornitoterapie. Lidé od pradávných let papoušky obdivují především pro jejich pestré zbarvení a možnost naučit se mluvit a rozpoznat pocity lidí, to jim pomáhá se lidem více přiblížit. Původním prostředím papoušků jsou tropické a subtropické oblasti především v Austrálii a v Amazonii. Jsou typičtí svou družností, sdružují se do velkých hejn a upřednostňují početné populace. Žijí v korunách stromů a živí se semeny, ovocem, pylem, ořechy, šťávou z ovoce nebo drobným hmyzem. Výrazným rysem je jejich zobák, který se dá považovat za třetí končetinu, jelikož pomáhá při šplhání po stromech. Je velice silný a může rozlousknout i velmi tvrdé skořápky (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). V dnešní době jsou papoušci vedle psů a koček nejoblíbenějšími zvířecími mazlíčky. Je zvláštní, že instinktivně poznají povahu a záměry svého majitele. Vycítí, zda je jejich pán zároveň jejich blízkým přítelem a zda jej má rád nebo zda jej chová pouze pro zvýšení své prestiže. Takový papoušek žije v neustálém napětí a je proto velmi obtížné vychovat ho pro účely ornitoterapie, Papoušek se totiž potřebuje 32
především cítit dobře. Snadno ale také rozpozná, zda ho určitý člověk potřebuje a je proto velice vhodný pro práci s těmito lidmi. Papoušci tolik rozumí lidské duši, protože sami mají podobné povahové rysy. Jsou to jedny ze zvířat, které umí projevovat své pocity tak intenzivně. Umí vyjádřit radost, věrnost, žárlivost, dožadují se pozornosti, urazit se či projevit lásku (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006). Ornitoterapie dosud není příliš rozšířená, ale i přesto dosahuje velmi pozitivních výsledků. U lidí s Alzheimerovou chorobou pomáhají vrátit se do reality, u dětí s nedostatkem pozornosti může dojít k vytvoření velmi pevného pouta ke zvířeti i naopak. Papoušci jsou také pořizováni hyperaktivním dětem, kterým pomáhají ke zklidnění a uvědomění si, že je zde i někdo jiný, o koho je třeba se starat a nezabývat se jen sám sebou. Papoušci poskytují pocit bezpečí a potřebnosti, nabízí velmi potřebnou a milou společnost. Mohou však pomáhat i zcela zdravým lidem - těm, kteří přišli o blízkou osobu, cítí se sami a potřebují společnost. Stejně tak mohou ale pomáhat i lidem, kteří společnost nehledají, ale ve skutečnosti strádají duševně. Terapie může být uskutečňována dvěma druhy. V prvním případě se jedná o samotný chov papoušků doma v kleci, kdy se o něho majitel musí starat a navozuje mu pocit potřebnosti a užitečnosti. Může se s ním mazlit, nosit jej na rameni a utvrzovat si kamarádský vztah. Pokud se papoušci naučí mluvit, stávají se o to lepším a kvalitnějším společníkem. V druhém případě se jedná o ambulantní návštěvy majitelů se svými mazlíčky. Pacienti si papoušky mohou vzít do ruky, chovatel jim ukazuje schopnosti papouška a vyvede tak pacienta ze stereotypu. Pokud papoušek umí mluvit, je velmi vhodnou pomůckou u dětí, které mají s mluvením problémy a vedou je k opakování slov (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). Obecně se tvrdí, že vhodnější je, když jsou papoušci odchování přímo člověkem a vytváří si k němu automaticky vztah, což by mohlo být u papoušků, žijících se svými rodiči, obtížnější. Pro ornitoterapii se doporučují žakové, papoušci senegalští, arové malí, amazoňané venezuelští, korely chocholaté nebo andulky vlnkované. 7. 3 Malá zvířata Podpůrná terapie pomocí menších zvířat, jako jsou králíci či morčata, se rychle rozšiřuje. Je to především tím, že nároky na chov těchto zvířat nejsou tolik vysoké. Měli bychom mít stále na paměti, že zvířata, která lidem psychicky i fyzicky napomáhají, si proto zaslouží odpovídající péči (Velemínský, 2007; Jančaříková, 2010). 33
Králík domácí vznikl domestikací králíka divokého a v průběhu vývoje se od něho značně odlišil. Změnily se jeho proporce, nyní jsou králíci drobnější, zbarvení jejich srsti je mnohem pestřejší a délka srsti je od krátké až po velmi dlouhou, což je velice atraktivní pro děti, které si takového mazlíčka domů vybírají. Došlo také ke změnám v reprodukčním cyklu nebo ke způsobu chování. Různá velikost králíků umožňuje jejich široké uplatnění. Menší zakrslí králíci se hodí k seniorům, protože nejsou tolik nároční a mohou se položit i do postele a senioři jej mohou chovat. Svou úlohu splní ale i kříženec, který se hodí například k dětským pohybovým hrám. Králíci nemají mimiku tak výraznou jako třeba psi nebo kočky. Omezuje se na pohyby konce nosu, případně hmatových vousů. Mají výrazné oči, které jsou, společně s otáčením hlavy, dobře pohyblivé. Zvukovou komunikaci velmi nepoužívají, pištění může být známkou strachu či bolesti. Pokud králík klidně leží, přežvykuje a pomalu dýchá, znamená to, že je v klidovém stavu a není vhodné ho rušit. Králík je poměrně plaché a bázlivé zvíře, takže je nutné, aby si na styk s lidmi postupně zvykal. Temperament králíka je většinou individuální, ale obecně se tvrdí, že menší králíci jsou energičtější, více pohyblivý a častěji panáčkují. Králíci jsou tedy vhodná zvířata jak pro děti, tak pro seniory. Jsou hraví, zvídaví, snadno se dají chovat v ruchách i na klíně a zlepšují jemnou motoriku rukou. Jak uvádí Velemínský (2007), mezi konkrétní pozitivní působení na pacienty patří uklidňující vliv, odvádění pozornosti od bolesti, vhodné téma k rozhovorům při nemoci či hospitalizaci, citová podpora a snazší řešení posttraumatických stresových reakcí při a po přírodních katastrofách a válečných konfliktech, pomoc lidem citově deprimovaných a zneužívaných dětí, podpora pozitivních taktilních vjemů u nevidomých dětí, psychická podpora při dlouhodobém pobytu v nemocnici spojeném s opakovanými chirurgickými zákroky či nepříjemnými vyšetřeními, pomoc u dětí autistických, trpících sebepoškozováním, depresemi po chemoterapii, po upoutání na invalidní vozík, u dětí s poruchami učení, agresivních a také i pacientů s úplnou paralýzou (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009). Podle Velemínského jsou morčata dalšími oblíbenými zvířaty, která jsou hojně využívána v terapii. Jsou to potomci morčat divokých, které chovali indiáni v Jižní Americe. Mezi jejich výhody patří menší tělesné proporce, nenáročnost chovu i výživy a velká snášenlivost k člověku, ale i jiným zvířatům. Jejich srst je velice variabilní. Morče je společenské zvíře s denní aktivitou. Jak uvádí Velemínský, je to zvíře, které je velice trpělivé, nesnaží se utéci ani kousnout a nechává si líbit i neobratnou manipulaci 34
dětí nebo pohybově handicapovaných pacientů či seniorů. Využití morčat je velmi podobné, jako je tomu u králíků. Mezi další druhy, které se používají při terapii, řadíme činčily, laboratorní potkany a myši, křečky zlaté, křečíky džungarské, křečíky Roborovského, pískomily mongolské, psouny prériové nebo fretky. Činčily byly původně chovány na farmách pro svoji výjimečnou a cennou kožešinu. Jako společník člověka se začaly chovat od 70. let. Činčily jsou aktivní většinou večer, což však nemusí být vždy nevýhoda, jsou to velice aktivní a zvídavá zvířata, takže jejich pozornost můžeme přilákat i během dne. Jsou to zvířata velice čistotná, která vyvolávají mimořádně pozitivní taktilní a psychické pocity. Další druhy zvířat jsou pro terapii využívány méně. Je potřeba pacienty vždy informovat o tom, jaké zvíře bude při terapii využito. Mnoho lidí má totiž k hlodavcům antipatie a výsledek terapie by mohl být naopak negativní. I když jsou to malá zvířata, jejich význam není zanedbatelný. Potkani jsou třeba vhodnou variantou, protože jsou to velice inteligentní zvířata, která si umí vytvořit vztah k člověku, je to zvíře oddané, věrné a chápavé (Velemínský, 2007; Nerandžič, 2006; Podrápská, 2009).
8. DISKUZE Když jsem se rozhodovala, co bude tématem mé bakalářské práce, uvažovala jsem o naprosto jiném zaměření, jelikož psychologie není můj obor. Poté jsem ale náhodou slyšela o zooterapii a uvědomila si, že to je možná to pravé. Dnes vůbec nelituji a jsem ráda, že jsem i přes možné obtíže zvolila téma mimo mé studované obory a zaměřila se na to, co mě opravdu baví. Celý život jsem byla obklopena zvířaty, proto jsou pro mě samozřejmostí a velmi dobře si uvědomuji jejich význam v životě člověka. Došla jsem k názoru, že zooterapie je obrovským přínosem pro zdravotnictví. Je jasné, že canisterapie je nejznámější a nejužívanější forma terapie. Pro člověka je pes mnohdy samozřejmostí a chápe jeho pozici v životě člověka. Tato forma terapie je hojně využívána v domovech pro seniory, kde psi lidem zpříjemňují pobyt v tomto zařízení a jelikož má pes od pradávna postavení společníka, je u seniorů velkým přínosem a zastupuje roli kamaráda a vhodného společníka. Stejně, jako je pes oblíbený v domovech pro seniory, je také obrovským přínosem u různě nemocných dětí, ať už se jedná o poruchy chování, nebo třeba různé formy postižení. Pes se dokáže dítěti přiblížit a dítě jej automaticky pouští do své blízkosti a tím ho přijímá do svého života. Když jsem zjišťovala znalosti o zooterapii, konkrétně o canisterapii, lidé s určitostí dokázali 35
říct, že pes je přínosem pro postižené děti či seniory, ale zde jejich představivost většinou končila. Velmi často se zapomíná, že psi jsou využíváni i nárazově, na místech poničených přírodními katastrofami, při dopravních nehodách nebo u stresových situací. I zde jsou psi velkým přínosem a jejich pomoc je obrovská. Mají schopnost v dané situaci odpoutat pozornost a dát lidem možnost zapomenout na jejich problémy. Dalším typem terapie, která je lidem většinou známá, je hiporehabilitace. Lidé znají schopnosti koní a fakt, že tato forma rehabilitace je u nás také poměrně využívaná. Avšak jejich znalosti jsou mnohem menší, než tomu bylo u canisterapie. Překvapením pro mě bylo zjištění, že canisterapie a hiporehabilitace je většinou jedinou formou terapie, kterou lidé znají. Mnohdy se až diví, že by kočky mohly být využívány k léčebným účelům. Avšak ve skutečnosti je tato forma také velmi oblíbená, je to hlavně tím, že kočky jsou méně nákladné a díky jejich tělesné konstituci jsou velmi žádané v domovech pro seniory. Malá zvířata, jako jsou papoušci, křečci či morčata berou lidé většinou jako mazlíčka, kterého si domů pořizují malé děti, aby si měly s kým hrát. Ale ve skutečnosti si neuvědomují velkou roli těchto malých zvířat. V této oblasti mám vlastní zkušenost. Mým velkým přítelem se navždy stal potkan, který zastupoval velké místo v mém životě a mnohdy lidem zní až podivně, když řeknu, že dokonce i větší místo, než psi. Jsou to totiž zvířata nesmírně chytrá a oddaná a k člověku mají velmi blízko tím, že mají podobné vlastnosti. Potkan se může radovat, ale i naštvat či urazit. I když jsou to malí tvorové, mohou být součástí života člověka. Přínos zooterapie již není třeba zmiňovat, ale v mé práci jsem si také uvědomila, že věnovat se zooterapii není vůbec jednoduchou záležitostí. Je to finančně poměrně náročné a i když má zooterapie velmi kladný dopad, nemá v našem zdravotnictví takové postavení, aby se jí věnovalo více pozornosti. Uvědomila jsem si, že zooterapie je většinou koníček, nikoli práce. Musí se tomu věnovat lidé, které tato činnost baví a naplňuje. Protože si dobře uvědomuji, jak důležitou roli může zvíře u dětí či seniorů hrát, kdy jim pomáhá nejen tělesně, ale i duševně, doufám, že situace v této oblasti se bude zlepšovat a zooterapii se dostane lepšího postavení, protože zvířata mají výjimečnou vlastnost, léčí totiž už jen tím, že jsou.
36
9. ZÁVĚR Cílem bakalářské práce bylo ujasnění jednotlivých forem zooterapie. Ta byla rozdělena na canisterapii, hiporehabilitaci, felinoterapii a na terapii pomocí dalších zvířat, kde byla zařazena delfinoterapie, ornitoterapie a další menší zvířata. Canisterapii bylo věnováno nejvíce pozornosti, protože je u nás také nejvíce rozšířená a nejvíce oblíbená. Došlo k ujasnění historických souvislostí a prospěch jednotlivých zvířat na člověka, objasnění nejen pozitivního vlivu, ale také záporů a úskalí, se kterými je možné se setkat. Objektivnost byla podepřena odpovídajícím množstvím literatury. Zooterapie je hojně využíváno v sociálních službách, především v domovech pro seniory, ale také u dětí fyzicky nebo psychicky nemocných. I přes velký pozitivní vliv nemá zooterapie v našem zdravotnictví své odpovídající postavení.
37
POUŽITÁ LITERATURA 1. GALAJDOVÁ, L. Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 167 s. ISBN 80–7169–789–3. 2. NERANDŽIČ, Z. Animoterapie aneb Jak nás zvířata léčí. 1. vyd. Praha: Albatros, 2006. 159 s. ISBN 80-00-01809-8. 3. HOLLÝ, K., HORNÁČEK, K. Hipoterapie: Léčba pomocí koně. 2. vyd. Ostrava: Montanex, 2005. 293 s. ISBN 80-7225-190-2. 4. SVOBODOVÁ, I. A KOL. Zoorehabilitace a aktivity se zvířaty. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2009. 108 s. ISBN 978-80-213-1912-7. 5. VELEMÍNSKÝ, M. A KOL. Zooterapie ve světle objektivních poznatků. 1. vyd. Č. Budějovice: DONA, 2007. 335 s. ISBN 978-80-7322-109-6. 6. SVOBODOVÁ, I. A KOL. Využití zvířat v zoorehabilitaci. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2010. 126 s. ISBN 978-80-213-2129-8. 7. KARÁSKOVÁ, V., DOHNAL, T. Zoorekreace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. 42 s. ISBN 978-80-244-2881-9. 8. ISAACSON, R. Léčba koněm: pouť otce za uzdravením syna. 1.vyd. Praha: Portál, 2011. 349 s. ISBN 978-80-7367-878-4. 9. JANČAŘÍKOVÁ, K., BRAVENCOVÁ, J. Vyučování za pomoci malých živočichů: příručka k projektu Alma Mater Studiorum. Praha: UK v Praze, 2010. 56 s. ISBN 978-80-7290-455-6. 10. EISERTOVÁ, J., ŠVESTKOVÁ, R. Pobytové a volnočasové aktivity se zaměřením na problematiku canisterapie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2011. 104 s. ISBN 978-80-7394-294-6. 11. HASTRMANOVÁ, L. Felinoterapie aneb není kočka jako kočka. Sociální služby, 2010, roč. 12, č. 6-7, s. 34-35. ISSN 1803-7348. 12. JAKUBÍKOVÁ, J. Zooterapie v sociálních službách. In Sociální péče, 2009, roč. 10, č. 3, s. 34-38. ISSN 1213-2330. 13. BRODSKÁ, T. Dotek, který léčí. In Psychologie dnes, 2007, roč. 13, č. 10, s. 42-45. ISSN: 1212-9607. 14. PODRÁPSKÁ, J. Zooterapie v sociálních službách. In Sociální péče, 2009, roč. 10, č. 5, s. 42-44. ISSN 1213-2330. 15. CHALOUPKOVÁ, L. Zooterapie jako jedna z metod v rámci sociálních služeb (diplomová práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010, 47 s. 38
16. NEDVĚDOVÁ, M. Canisterapie v dětské psychiatrii (diplomová práce). České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2006. 64 s. 17. Delfinoterapie [online]. Therapy-centre [cit. 18. 6. 2012]. Dostupné z: www.therapy.centre.eu 18. Hipoterapie
[online].
Hiporehabilitace
[cit.
12.
4.
2012].
Dostupné
z:
www.hiporehabilitace-cr.cz 19. Kinologie [online]. Kinologie [cit. 15. 6. 2012]. Dostupné z: www.kinologie.org 20. POMOCNÉ TLAPKY – Canisterapie [online]. Canisterapie [cit. 15. 6. 2012]. Dostupné z: www.canisterapie.cz 21. Podané
ruce
[online].
Canisterapie
[cit.
15.
6.
2012].
Dostupné
z:
www.canisterapie.info 22. Občanské sdružení Psi pro život [online]. Canisterapie [cit. 15. 6. 2012]. Dostupné z: www.psiprozivot.cz 23. Felinoterapie
[online].
Felinoterapie
www.felinoterapie.cz
39
[cit.
15.
6.
2012].
Dostupné
z:
Jméno a příjmení:
Klára Pavlíková
Katedra:
Katedra psychologie a patopsychologie
Vedoucí práce:
Doc. PhDr. Irena Plevová, PhD.
Rok obhajoby:
2012
Název práce: Zooterapie Název v angličtině: Zootherapy Anotace práce:
Shrnutí základních poznatků o zooterapii. Pojednání o jednotlivých typech zooterapie, jejich kladů a záporů. Možnosti uplatnění na konkrétních nemocích.
Klíčová slova:
Zooterapie,
canisterapie,
hiporehabilitace,
felinoterapie,
delfinoterapie, ornitoterapie, menší zvířata Anotace v angličtině:
Summary of basic knowledge about zootherapy. A Treatise on the various types of zootherapy, their pros and cons. Options application to specific diseases.
Klíčová slova v angličtině:
Zootherapy,
canistherapy,
hippotherapy,
delfinotherapy, ornitotherapy, smaller animals Přílohy vázané v práci: Rozsah práce:
39 stran
Jazyk práce:
čeština
felinotherapy,
