františka
xavera šaldy
PAV E L K O H O U T
UB OHÝ VR AH
„Řeknu vám pravdu, a pak snad pochopíte, že není všecko tak jednoduché, jak se může laikovi zdát, že svěrací kazajka nebo okovy nejsou jediné dvě možnosti, ale že existuje ještě třetí trest, mnohem strašnější než okovy a svěrací kazajka dohromady.“
Leonid Andrejev: Fixní idea
y vrah prg.indd 1 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
UBOHÝ VRAH
Pavel Kohout (*1928)
Osudy autora Je těžké psát o Pavlu Kohoutovi, o jeho osudech a politických „kotrmelcích“. Vyslovit se o něm totiž automaticky znamená líčit historii naší země. Pavel Kohout prošel 20. stoletím (jeho druhou polovinou) jakoby v symbióze s převraty, vzestupy a pády Československa. Ostatně, hlavní postava jedné z jeho her nazvané Nuly také zakouší na vlastní kůži postupná oteplování a tání, mráz z Kremlu a žhavé srpnové výstřely, střídající se trochu jako aprílové počasí – člověk s Kohoutovým osudem má právem dojem, že dějiny nekráčí kdesi v oblacích, nad našimi hlavami jako amorfní společenské procesy, ale že dějiny se řítí na nás, že i na společenském dně je člověk občanem a že za slovem stát je třeba vidět lidská těla a osudy procházející svou soukromou kalvárií až na pomyslnou Golgotu. Společenské („velké“) události v jistém bodě až groteskně splývají s nicotnými („malými“) příběhy obyčejných bezejmenných lidiček, dějiny nechodí po náměstích, kde se oznamují demise a cinká se klíči, ale dějiny procházejí uličkami, byty a třeba i veřejnými záchodky. Je to trochu groteskní monstrum a na té komedii, pojednávající málem o umučení mnohých z nás, není nic sakrálního, mesiášského. Prožívat dějiny je překvapivě banální věc. Lidský život s těmi zdánlivě největšími (osudovými, historickými) zvraty jakoby se děl trochu sám. Člověk do toho spadne, ani vlastně neví jak, a hned je na výsluní, hned je podezřelý, hned je nežádoucí.
y vrah prg.indd 2 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
Pavel Kohout Pavel Kohout překvapuje českou společnost tím, s jakou otevřeností píše o své komunistické minulosti v 50. letech. Zdá se, že ji nijak neretušuje. Jeho autobiografie To byl můj život?? nevyznívá jako snaha očistit se. Nevyznívá totiž ani jako přiznání se, jako zpověď. Mravní soud stejně jako adorace, mesiášský pocit disidenta u něj nijak silně nezaznívají. Komunistické nadšení i protirežimní vzpoura přicházejí jako samozřejmost. Kohoutův „deník“ nepostrádá nadsázku. Dramatické peripetie v sobě skrývají groteskní tón a jakousi střízlivou obyčejnost, všednost. Veřejné a osobní stojí většinou při sobě, jako v Hamletovi, jehož činy jsou zároveň státnické i intimně rodinné. Zkrátka, politika vstupuje i do kuchyně. A naopak. V kuchyni se dá upéct pořádná politická třaskavina… Pavel Kohout se nestydí zabývat sám sebou a o svém životě píše, jako by se na sebe díval zvenčí. „Pokud svůj život srovnávám s hrou, nemám na mysli variantu estrádních scének, jakými jsem začínal, ani fiktivních dramat, jaké jsem psal i režíroval později. Každá lidská existence je tak náhodná a ve své podstatě bezsmyslná, že záleží pouze na nositeli, jaký obsah jí v čase vymezeném mu osudem dá. Prostě řečeno: jakým způsobem svůj život přežije. Velmi brzo mi řekl instinkt, že mě od tíhy vlastní smrtelnosti vždycky alespoň na čas osvobodí vstupování do jiných příběhů, skutečných i smyšlených, ať už jako čtenář, jejich autor či dokonce jako jejich účastník. V mezičasech jsem ovšem představoval sám sebe a jako extrovert od přirození spíš vášnivě přehrával než opatrně podehrával, proto je můj životní běh-příběh tak nevyrovnaný.“ Pavel Kohout byl vždycky výrazný. Uměl si najít prostor v tom, v čem vynikal. Přes dětské začátky herecké, recitační (v Dismanově souboru) se dostal ke své doméně – k psaní. V 50. letech si jako mladý muž vybudoval místo prominentního socialistického autora. Spolu s většinou postupně objevoval zločiny totalitního režimu, na konci 60. let patřil k představitelům tzv. pražského jara. Okupace a normalizace znamenala jeho umlčení, 70. léta aktivní účast na Chartě
y vrah prg.indd 3 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
UBOHÝ VRAH 77 (Kohout dokonce vymyslel její název), v roce 78 zažil vydírání a sérii útoků (dodnes není jasné, kdo za nimi stál) a následujícího roku se rozhodl pro exil, který mu StB nabídla. Od té doby se až do listopadu 89 do Prahy s jedinou krátkou výjimkou nepodíval. Pavel Kohout patří k pilířům českého literárního exilu vedle takových jmen jako je Josef Škvorecký či Milan Kundera. Jeho jméno zpopularizovala i televizní tvorba a to nejen v Čechách, ale i v Německu. Nejznámější je u nás pravděpodobně seriál Konec velkých prázdnin. Z jeho prozaické tvorby jmenujme alespoň romány Katyně, Nápady svaté Kláry, Hodina tance a lásky. Z dramat pak August, August, august, Válka ve třetím poschodí, Pech pod střechou, Požár v suterénu, Marie zápasí s anděly, Nuly, adaptaci Cyrana pro sedm herců, Kyanid o páté. Memoárová literatura čítá tituly jako Z deníku kontrarevolucionáře, Kde je zakopán pes a nejnovější (výše citovaná) To byl můj život??
Osudy hry Ubohý vrah vznikl v době, kterou sám autor nazývá jako „hledání skulin“. Pavel Kohout se stal hned na začátku normalizace kádrově nepřijatelným spisovatelem a dokonce i neplnoprávným občanem. Na přelomu 60. a 70. let mu byl zabaven i cestovní pas. Nemohl se účastnit představení svých vlastních her v zahraničí, doma neměl šanci proniknout legální cestou do ideově okleštěného repertoáru. Přesto se našli lidé, kteří měli chuť dostat Pavla Kohouta na jeviště, byť tajně. Tak vznikla hra Don Juan, pod níž se podepsala dvojice herců Realistického divadla Jiří Adamíra, Valtr Traub a spolu s nimi režisér inscenace Jiří Dalík. Premiéra se konala 30. března 1971. Povedlo se, politický skandál se nekonal. Pavel Kohout, který byl zvyklý tvořit rychle a intenzivně, si proto vybral další námět vhodný k divadelní adaptaci. Byla to povídka ruského symbolisty Leonida Andrejeva Rozum, známá u nás jako Fixní idea. Kohoutova hra dostala název Ubohý vrah. Téma pro jedno z nejúspěšnějších autorových děl bylo objeveno náhodou. Sám Kohout (píšící o sobě ve třetí osobě) na to vzpomíná takto: „Smrt nejmilejší tety Anky… mu přinesla jediné dědictví v životě: nevelkou
y vrah prg.indd 4 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
Pavel Kohout knihovnu, kam celý život přidávala, co považovala za nejlepší, a odkud současně vyřazovala, co jí přišlo slabší. Zbyly skvosty zčásti mu neznámé. Tak objevil Leonida Andrejeva, antipoda Maxima Gorkého, a proto dlouho umlčovaného… Andrejev byl persona grata, a úchvatné téma bylo prosto jakýchkoli souvislostí s aktuálními problémy, k záměru tedy přímo sesláno shůry.“ Kohout se totiž poté, co vyšla konspirace s Juanem, mínil pod novou hru podepsat. Nebyla nijak protirežimní, vadit mohlo pouze dramatikovo jméno samo o sobě. Hra, kterou s autorem podrobně konzultoval jeho dlouholetý „první čtenář“, režisér Luboš Pistorius, se dostala na stůl tehdejšího ředitele Realistického divadla Karla Palouše, který text přinesl stranickým orgánům k posouzení. Podle jejich mínění měl být Kohout vymazán z naší divadelní historie jednou pro vždy. Světovou premiéru české hry zažil v roce 1973 německý Düsseldorf. Jedenačtyřicet opon si úspěšný autor vychutnat nemohl, na zprávy o premiéře čekal v Praze u telefonu. Právě v této době přitom slavily jeho hry veleúspěšné tažení Evropou. Od ledna 1968 do června 1974 se ve světě uskutečnilo 145 premiér jeho her a bylo odehráno 3 409 představení. Může se takovými čísly pochlubit jiný český autor? Ještě dříve, než se Kohout ocitl v exilu, kde směl po letech spatřit život svých replik na vlastní oči, pronikl Ubohý vrah jako vůbec první česká hra na Broadway. To bylo v šestasedmdesátém roce (vycestovat Kohoutovi zakázal osobně Gustáv Husák). Americká kritika v čele s Walterem Kerrem přijala hru nanejvýš pozitivně. Z Pavla Kohouta se stal v pravém slova smyslu světový dramatik. Zajímavé pro nás mohou být interpretace hry, které se za mořem objevily. Některé se soustředily na psychologickou až psychiatrickou rovinu textu zkoumající člověka jako bytost existující v napětí mezi rozumem, vůlí, emocemi a šílenstvím. Všímaly si také atmosféry podezřívání a nedůvěry, strachu z druhých lidí. Objevovala se také srovnání s Kafkou či s hrou Petra Weisse Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata (která rovněž rozehrává motiv divadelní rekonstrukce minulosti v prostředí ústavu pro choromyslné)
y vrah prg.indd 5 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
UBOHÝ VRAH
avel
UBOHÝ VRAH Hra o dvou dílech na motivy povídky Leonida N. Andrejeva „Rozum“
režie: Pavel Palouš scéna: Pavel Palouš kostýmy: Jitka Moravcová pohybová spolupráce: Lenka Pischelová dramaturgie: Martin Urban použito úryvků ruské liturgické hudby, cikánských balad, skladeb L. van Beethovena a H. Berlioze
y vrah prg.indd 6 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
Pavel Kohout
OSOBY A OBSAZENÍ Profesor Džembickij Jiří Doseděl Anton Ignatěvič Keržencev Vít Musil PRVNÍ HEREC: Alexej Konstantinovič Saveljov, Polonius, Hamlet II Tomáš Impseil PRVNÍ HEREČKA: Taťána Nikolajevna, Gertruda Markéta Tallerová DRUHÝ HEREC: Ignat Antonovič Keržengev, Děkan, Kamelot, Soudce, Bernando, Claudius Jaromír Tlalka TŘETÍ HEREC: Účetní, Kurganov, Průvodčí, Cikán, Sklepník, Rektor, Francisko David Punčochář DRUHÁ HEREČKA: Služka Káťa, Kněžna De Cliche-Turomel, Cikánka Roma, Květinářka Jana Kabešová-Vojtková Leartes, Poloniův syn Martin Stránský TŘETÍ HEREČKA: Metresa, Marja, Kurganovová, Prolog Šárka Bilíková Zřízenci technika
Inspice: Jitka Jirásková Nápověda: Kateřina Procházková
Premiéra dne 6. října 2006 v Malém divadle
y vrah prg.indd 7 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
UBOHÝ VRAH či Stoppardovou hrou Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, která podobně jako Kohout těží ze slavné předlohy (z Hamleta) a simultánně vrství několik interpretačních rovin zdánlivě stejného příběhu. Kohout Ubohého vraha několikrát upravoval. Jednu z verzí v Německu i sám režíroval. V této úpravě potlačil prostředí blázince a více se soustředil na divadelní svět, který se stal jakýmsi „zrcadlovým“ dějištěm. Nově nahlížené téma potlačovalo patologické rysy hlavní postavy a soustředilo se spíš na zpochybňování reality v moderním (postmoderním) světě. Ubohý vrah nebyl jedinou Kohoutovou hrou inspirovanou Andrejevem. Vrátil se k němu ještě jednou v dramatu Ruleta v roce 1974. Inscenaci pod stejným názvem natočila a vysílala i Česká televize v polovině 90. let.
Andrejev & Kohout Andrejev svou povídku napsal v roce 1902 a poprvé v ní dal literární tvar svému přesvědčení o determinovanosti lidských osudů: jeho hrdina Keržencev se nedokáže smířit s tím, že manželka přítele Saveljova odmítla jeho dvoření, a pomstí se jí tím, že Saveljova zavraždí. Celý příběh je zasazen do psychiatrické léčebny, kam potom Kerženceva umístili, neboť se má za to, že spáchal svůj čin ve stavu pomatenosti. Andrejev (…) na Keržencevovi demonstroval, k jakým koncům vede „zbožštění rozumu“; vyloučení, respektive znehodnocení citové složky v člověku. (…) Ukazuje se, že „rozum“ ponechaný sám sobě ústí v šílenství, a zápletku Andrejevovy povídky pak představuje dilema, jímž se Keržencev v psychiatrické léčebně mučí: Předstíral šílenství proto, aby po spáchání vraždy nebyl potrestán či vraždil proto, že je šílený? (…) Kohout Keržencevův příběh změnil, významně posunul: jako dějiště ponechal blázinec, učinil však z Kerženceva zároveň herce, který má před ostatními vraždu znovu sehrát a tím rekonstruovat.
y vrah prg.indd 8 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
Pavel Kohout (…) Dilema, na němž byla postavena původní Andrejevova próza (blázen nebo normální člověk), v Kohoutově hře mizí, respektive se řeší a vyúsťuje v poznání, že člověk je nejvíc obětí vlastních iracionálních sil právě ve chvíli, kdy jejich existenci popírá a řídí se „jen a jen rozumem.“ Pavel Kosatík: Fenomén Kohout
Leonid Andrejev
Fixní idea Dobová definice z Ottova slovníku naučného Představa utkvělá, fixní idea. Dříve věřilo se, že každý choromyslný má svou fixní ideu nenápravnou a naprosto neměnitelnou. Výrazu toho ve psychiatrii již se neužívá, i bylo nutno nahradit pojem ten jinými kategoriemi příznakovými, mezi nimiž zvláště představy blouznivé (delirantní), představy nucené a impulsy nejčastěji vyznačují se rázem jakési, ač nikoli absolutní, utkvělosti. Představou blouznivou nazýváme bludnou domněnku, plynoucí z chorobné změny sebecitu a vyznačující se tím, že se nedá vyvrátit podstatnými námitkami, podrobuje si veškeré smýšlení nemocného a rozvíjí neobmezený vliv na jeho jednání. Doba fixace jest velmi různa. Mnohdy blouznění trvá jen krátce: hodiny, dny, týdny. Mnohý melancholik třeba řadu měsíců nedá si vymluvit přesvědčení, že jest nejhorším škůdcem celého světa. Některý stále se obviňuje (bezpodstatně) z téhož – domnělého zločinu, kdežto některý, ačkoli trvá na sebeobžalobách, mění jejich obsah. Není zde tudíž fixována představa, nýbrž jen směr, k němuž myšlenky se chýlí. V některých chorobách chorobné tíhnutí představ udržuje se v jednotvárném směru po celá léta a může trvat po celý život, tak např. stihomam a slavomam paranoiků.
y vrah prg.indd 9 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
UBOHÝ VRAH Leonid Andrejev se narodil v roce 1871 v ruském městě Orel. Po studiích práv krátce pracoval v oboru, ale záhy zběhl a věnoval se pouze literatuře. První povídky napsal v roce 1898 (Bagramont a Garaska). Jeho talentu si povšiml Maxim Gorkij a v literárních začátcích Andrejevovi velmi pomohl i nakladatelsky. Zpočátku Andrejev pracoval jako žurnalista – psal soudní zprávy a různé fejetony, posléze literární kritiky, působil i jako redaktor a publicista. Jeho inspirativními spisovateli byli zejména Dostojevskij a Garšin. Zpočátku psal povídky a fejetony sociálně laděné, později změnil, k nelibosti Gorkého, téma. Lidská psychika, nevědomá a tajemná stránka existence, jednání protikladné k vůli a racionalitě člověka. Povídky Velký slam, o hráčích karet, které spojuje jedině hra, jinak se neznají, Mlčení (1900) o ztrátě schopnosti komunikovat, Zeď (1901) o nemožnosti dosáhnout lepšího života přes úsilí tomu věnované. Téměř tabuizované téma znásilnění v povídce Propast z roku 1902. Fixní idea (1902) – instinkty překryté civilizačními návyky, rozum versus šílenství. Zkrátka Andrejev psal dodnes moderní povídky s existenciálními a hlubinně psychologickými rysy. Společenská témata, například rusko-japonskou válku najdeme v povídce Červený smích (1904), Gubernátor (1905) zachycuje téma terorismu a svědomí mocného člověka, který dal krvavě potlačit dělnické bouře. Brilantní je Povídka o sedmi pověšených z roku 1906 zachycující poslední dny před popravou pěti anarchistů a dvou zločinců. Existenciální zamyšlení nad cenou a smyslem života. Andrejev je rovněž dramatikem – Život člověka (1906), Černé masky (1907), Vladař hlad (1907), který rozpracovává nové pojetí dramatu jako žánru vědomě odcházejícího od nápodoby reality a zdůrazňujícího pravděpodobnost, imaginativnost a absurditu. Vše, co je divákovi předkládáno je podřízeno cíli zachytit psychické dramatické momenty bez nedůležitých vnějších doprovodných efektů. Andrejev tento druh dramatu označoval jako drama panpsyché. Andrejev předjímal témata, která se v evropské
y vrah prg.indd 10 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
Pavel Kohout literatuře objevila zhruba o jedno desetiletí později v expresionismu. Dokonce bývá označován jako existenciální autor. Realistickou determinaci člověka vnějším světem zaměnil za zájem o lidské nitro „svět člověka a svět skrze člověka“. Jedinec konfrontovaný ve vypjatém stavu s realitou „přehodnocování všech hodnot“, které je tak příznačné pro danou historickou epochu, jako generační pocit formulovaný již Nietschem. V povídce Tma (1908) konfrontuje názory anarchisty a teroristy s životem dívky v nevěstinci, kam se ukryl před policií. Hrdina končí zbaven iluzí a demoralizován v rukou policie. Tato povídka znamenala definitivní roztržku s M. Gorkým. Zachovala se rozsáhlá korespondence mezi oběma autory, neméně dramatická než jejich čím dál tím odlišnější chápání života. Ve druhém desetiletí 20. století tvořil již Andrejev méně. Dokončil román Saška Žeguljov (1911) o studentovi, jehož původně revolučně orientovaná skupina se postupně stane zločineckou bandou. Naopak nedokončený zůstal Satanův deník. Napsal rovněž téměř realistické drama Ten, který dostává políčky (1915). Andrejev jako jeden z mála ruských spisovatelů vyjádřil pochopení pro vstup Ruska do první světové války, který chápal jako katalyzátor přeměn ruské společnosti. V roce 1918 byla od Ruska oddělena dekretem sovětské vlády finská území, kde měl Andrejev dům. Zůstal tak mimo vzniklý Sovětský svaz, což bylo hodnoceno později jako emigrace. Andrejev zemřel těsně před plánovanou cestou do USA v roce 1919. Za svého života byl hodně čten. Pak přišla doba útlumu, kdy nezapadal do sovětských představ o literatuře, aby byl později znovu objeven. Do češtiny byl Andrejev překládán již od počátku 20. století a za první republiky.
VSTUPENKY NA PŘEDSTAVENÍ SI MŮŽETE OBJEDNAT A ZAKOUPIT, KROMĚ POKLADNY DIVADLA FRANTIŠKA XAVERA ŠALDY, TAKÉ PROSTŘEDNICTVÍM INTERNETU
http://vstupenka.liberec.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu
y vrah prg.indd 11 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejzet Svítí: Zdeněk Ulehla Zvukař: Matěj Ošanec Jevištní mistr: Sergiy Martinenko Rekvizity: Ladislav Říha Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Jitka Linhartová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Vojtěcha Michla Veškerá práva k provozování tohoto díla zastupuje Dilia Praha © 2006 náklad: 500 ks ředitel: František Dáňa šéf činohry: Vít Vencl redakce: Martin Urban, Tomáš Syrovátka grafická úprava: Pavel Dušek
Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
cena 15 Kč
WWW.SALDOVO-DIVADLO.CZ
y vrah prg.indd 12 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 CPANTONE CPANTONE 2768 C
26.9.2006 14:23:5
