Daniil Leonidovič Andrejev v mém životě 1

Irina Vadimirovna Usovová

Daniil Leonidovič Andrejev v mém životě1 Blahoslavené nechť jsou dny, kdyţ v polích rozkvétají květy, jsou to dary jara. Třikrát blahoslavený budiţ den, kdy vstupuje do světa básník, je to dar nebes.2

Na podzim roku 1937 jsme náhodou zjistily, ţe v Moskvě ţije syn Leonida Andrejeva, ţe je „nadanější neţ jeho otec“, ţe je básníkem, avšak nikdy mu nic neotiskli a ani nic k vydání nepřipravují. A tato informace nás zaujala: nevydávají ho, to znamená... Ale jak bychom se mohli seznámit? To není moţné! A opět to byla náhoda – nebo snad osud. Andrejev v té době pracoval, jak jsme později zjistily, na té kapitole svého románu Poutníci noci (Странники ночи), v níţ se děj odehrává v astronomické observatoři. A Andrejev se chtěl podívat teleskopem na mlhovinu Andromedy. Přátelé mu zařídili setkání s astronomem, který měl doma malý teleskop. A rodinu tohoto astronoma jsme velice dobře znaly – chodívaly jsme k nim. Dali nám vědět, kdy Andrejev přijde, a v daný den a hodinu jsem se sestrou Táňou přišla na dvorek jejich domu, teleskop uţ byl sestavený. Tento dům s dvorkem a malou zahrádkou patřil malíři Viktoru Vasněcovovi, teď je tam jeho muzeum. Avšak v té době nebyl nikdo, kdo by muzeum s jeho exponáty financoval, a malířovy děti je musely nechat zavřít. A aby se vyhnuly „sestěhování“, přenechaly dům k uţívání rodině astronoma Vasilije Voinova, s níţ se přátelily.3 Přišly jsme pod záminkou, ţe se chceme podívat na mlhovinu, Měsíc, hvězdy a vůbec všechno, co nám starý „hvězdář“ (jak jsme mu říkaly) ukáţe. Dívaly jsme se však samozřejmě na toho, kdo se zanedlouho stal nejzářivější hvězdou našeho ţivota. 1

Přeloţeno z: АНДРЕЕВ Д., Собрание сочинений в трех томах, sv. 3, kn. 2, Москва 1997, s. 397–451, 535– 537 (poznámky doplněny). 2 Epigraf z básně I. V. Usovové. 3 Doklady o V. Voinovovi se nám nepodařilo dohledat.

1

Jeho zevnějšek dělal silný dojem: vysoká hubená postava, velice hubená snědá tvář (tvář „hladovějícího hinduisty“). Velkolepé čelo s dozadu sčesanými vlasy. Velký, ale úzký, krásně formovaný nos, zřetelně vyrýsované rty a dvě podélné vrásky u okrajů vyhublých tváří. Hnědé oči – nemůţeme je označit ani jako velké, ani jako krásné, avšak byla v nich jakási váţnost... Byl chladný, uzavřený, přísný, ani jednou se neusmál, neustálá pozvání štědrých hostitelů, aby si šel dovnitř vypít trochu čaje, s rozhodností odmítal. Tento jeho chlad byl skutečně poměrně pochopitelnou reakcí na jiţ příliš vytrvalé ataky ze strany mé sestry: bez váhání do toho – pozvání k sobě a frrr! – s třeskem roztaţený paví ocas všelikých pokušení: prý se znala s Maximiliánem Vološinem, a má jeho verše, a její matka překládá básně, a dokonce ţe má sbírku zajímavých kamínků... A on, doslova přikovaný k plotu dvorku, čím dál tím více kameněl a odmlčoval se. Přesto se jí podařilo vymámit z něj telefonní číslo a vnutit mu naše, s prosbou, aby zavolal, kdy by mohl přijít. (Svědek této scény, náš starý známý, potom se smíchem a pokyvováním hlavy říkal: „No vida ji, Táněčku!“). Uběhne týden, druhý, třetí, a on pořád nevolá! Další týden, a další... Tak tedy uţ nemusíme čekat. Tehdy se Táňa rozhodla, buď jak buď, bude to poslední pokus! – a zavolala mu sama. A on přišel! Nejprve byl zase stejně přísný, oficiální, ale snad proto, jak jsme vnímaly několik jeho lyrických básní, které nám přednesl, snad proto, jak poeticky, nehledě na svůj pokročilý věk, vypadala máma – začal postupně roztávat a nakonec s lehkostí souhlasil s dalším setkáním. A začal k nám přicházet. Ne příliš často, vţdyť má velice mnoho známých a přátel, navíc ţil daleko od nás (v Malé Levšinské ulici, a my u staré Botanické zahrady). Přesto však poměrně pravidelně, tak jednou za dva či tři týdny. A pokaţdé nám přednášel své básně, ne moc – vţdy kolem deseti. Pokaţdé byl vůči nám otevřenější, čím dál hlouběji nás zaváděl do svého tajného světa. A byl to tak neobyčejný, tak vznešený svět, aţ se dech tajil! Nejdříve nám předčítal pouze zcela „neutrální“ lyriku, povětšinou o přírodě. I v ní se mimochodem objevovala určitá slova, jakési „jiskřičky“, které báseň učinily nepřijatelnou pro oficiální vydání. Později jiţ básně spojené s jeho duševními proţitky. A kdyţ se z našeho setkávání známých začalo stávat setkávání přátel – pak nám svěřoval verše, v nichţ se dotýkal naší těţké přítomnosti.

2

Pamatuji si, ţe se nás snad při druhé či třetí návštěvě zeptal, která z přečtených básní se nám nejvíce líbila. Máma jmenovala báseň „Mimóza“, Táňa „Abychom vzlétli k nedosaţitelné rodné zemi...“, a já jsem vybrala zcela něco jiného:

Den za dnem povinnosti, starosti, nuda, a odtrţené kousky kniţní moudrosti. Dny padají jako broky – jejich mrtvolné ťukání nepřehluší smuteční nápěv. Celý ţivot je jako jinovatka, jen na ústech Hosana, neustupuji zpět, nebičuji do trysku, protoţe na takové, jako jsem já, míří přehlíţení Janovo: Nejsi horký ani studený!4

Kdyţ jsem jmenovala tyto verše, celým tělem se ke mně otočil (seděl blízko, ale bokem ke mně) a podíval se mi do očí. Ne, ne do očí, skrze mé oči – zadíval se mi do duše. A v jeho magickém pohledu bylo tolik hluboké závaţnosti, tolik váţné pozornosti jedné duše vůči jiné – snad spřízněné – duši, ţe jsem od tohoto dne pochopila, ţe není pouze velkým básníkem, ale také neobvyklým člověkem. Ale mně bylo trapně, ţe tam, kam se ponoří jeho pohled, neuvidí nic významného... A sklopila jsem oči. A kdyţ jsem se na něj znovu podívala, uviděla jsem jiţ v jeho tváři obvyklý výraz. Jeho tvář byla vůbec nezvykle výrazná, zvlášť oči. Na cizí lidi mohl působit dojmem popudlivého člověka. Avšak jeho blízcí viděli, ţe se jeho oči občas třpytily takovým dobrým, milujícím úsměvem – prozářil celou tvář. Kdyţ se smál, vţdy pečlivě semkl rty, vypadal při tom trochu směšně. Dělal to zřejmě proto, ţe měl špatné zuby. Při rozhovoru byly zcela nevýrazné, já jsem je alespoň nikdy neviděla. Smál se a usmíval především očima, a ty tehdy byly dokonce světlejší, jakoby zvnitřku prozářené teplým světlem. Kdyţ si sedal, výrazně ohýbal záda – měl jakousi nemoc páteře. Jeho chůze byla rychlá, dokonce aţ připomínala let. Díky nám poznala Andrejeva naše známá, Jevfrosiňa Michajlovna Proferancevová5. Trochu se vyznala v okultismu a říkala, ţe takovou chůzi

4

Viz Стихтворения разных лет. Proferancevová nebo Proferansovová (roz. Vasiljevová) Je. М. (1885 – ?) – ţena anarchisty N. I. Proferansova a matka mystického anarchisty G. N. Proferansova; za to, ţe nedonášela, byla v roce 1937 zbavena práva 5

3

mívají lidé, kteří se vyznačují jakousi nadlidskostí... Kdyţ seděl, seděl rovně a často v čistě malířské póze. Zvláště pak si pamatuji krásu jeho pózy, kdyţ stál ve dveřích mezi našimi dvěma pokoji, lokty se opíral o rám dveří, v ruce drţel papirosu, kterou elegantním gestem přibliţoval k ústům. Ano – náš Daňa byl vášnivý kuřák! Ale všechno jsme mu odpouštěly: co naděláš – říkali jsme – i na Slunci jsou skvrny! Kdyţ přednášel své vznešené básně, jeho tvář byla často oduševněle krásná, jako by vyzařovala jakousi zvláštní, mocnou duchovní krásu, podobná tváři archanděla. Odstíny hlasu byly také velice rozličné – při rozhovoru vyšší, při čtení veršů jako by svůj hlas ladil trochu níţe. Své verše přednášel výtečně! Samozřejmě bez onoho patetického vlnění vlastního většině současných básníků.

***

Zakrátko jsme si vyměnily byt a nastěhovaly se do domu na rohu, kde se stýkala Nikitská brána a ulice Stanislavského. A to bylo – k naší velké radosti – poměrně blízko k Malé Levšinské. Dům u Nikitské brány byl doslova prorostlý plísní, od vlhkosti a stáří. Podle toho, co se říkalo, zde před revolucí byla tiskárna jakéhosi velkého fabrikanta. Ţily jsme tři ve dvoupokojovém bytě. Hlavní pokoj měl 17 metrů čtverečních, druhý pokoj čtyři. Malý pokoj byl vyhrazen z odpočívadla u schodů, z našeho velkého pokoje sem vedly dýhové dveře skrze díru v nosné zdi. V tomto prostoru, ve které bylo normální okno do dvora s opuštěným stromem, se směstnala dvoukřídlá skříň a nastojato dlouhý koš na věci. Na cihlách leţela ţelezná mříţ, na níţ spala Táňa, která si přála vlastní pokoj. Tento čtyřmetrový pokoj měl zvukovou izolaci, a tak jsme mohly poslouchat Daniilovy verše, aniţ bychom se musely obávat všetečných sousedů. ... Daniil Leonidovič u nás začal pobývat častěji, naše přátelství se utuţovalo. Natolik, ţe jsme ho poměrně brzy oslovovaly – a on mě se sestrou – bez jména po otci. Byly jsme tehdy poměrně mladí: jemu bylo 31 let, nám se sestrou tak nějak stejně. Mámu vţdy – s výraznou výslovností – oslovoval Marijo Vasiljevno, ne Mar’jo Vasiljevno (jak to mnozí kvůli stručnosti činili). Dokonce i v takové drobnosti se v nejvyšší míře projevovala estetika slova, k pobytu v 15 bodech SSSR; viz НАЛИМОВ В. В., Канатоходец, Москва 1994, s. 386, 430, 447. Na gymnáziu studovala s D. A. Irina Proferancevová, ke které ţádná svědectví nemáme.

4

jeţ mu byla vlastní. S komickou hrůzou nám vyprávěl, ţe v dětství pouze jemu chůva říkala „Da-ňu-sjo!“. Obvykle předčítal něco svého či vyprávěl příběhy ze svého ţivota, občas přinesl nějakou zajímavou knihu nebo básně, které se mu líbily. Mluvili jsme o věcech spojených s literaturou a náboţenskými představami. Samozřejmě ţe většinou mluvil on – a jak mluvil! Nepochybně byl ve slovech velice nadaný. Jak svobodně vládl jazykem – kulturním, „aristokratickým“ a zároveň ne stereotypním! Ani jednou jsme v rozhovorech s ním neslyšely vulgární výrazy, ani zadrhnutí způsobené hledáním odpovídajícího slova, ani „zamumlání“, ani bezmyšlenkovité opakování jakýchsi zbytečných slovíček. Ale nejpříznačnějším rysem všeho, co říkal, bylo, ţe k libovolné otázce přistupoval ze spirituálního hlediska a rozhodně rozlišoval, co je pro duchovní ţivot prospěšné a co škodlivé. Kupříkladu hovořil o herecké činnosti, jeţ nehledě na svůj tvůrčí charakter škodí hercovu duchovnímu ţivotu, jelikoţ ho nutí, aby se neustále vţíval do cizích „já“.6 Přibliţně na stejné téma – o nebezpečí měnění své lidské tváře – zamýšlel, ale neuskutečnil Daňa práci, jejíţ smysl spočíval v tom, ţe lidé, kteří jsou nuceni dlouhé, dlouhé roky nosit masku a nakonec získají moţnost sundat si ji, to jiţ nemohou učinit, neboť maska jiţ srostla s jejich kůţí.7 Vysoko nade vše si v kaţdém člověku cenil jeho jediného, neopakovatelného „já“. A rozumí se samo sebou, ţe také duchovního hledání a duchovního růstu jeho nitra, jeho skryté, uščlechtilémonády. Kromě individuálních duchovních hledání měl Daňa zajímavou teorii. Ta vykládala historické duchovní cykly, jeţ zachvacovaly velké masy lidí a dokonce celé národy. Něco ve stylu osobité křivky: zaţehnutí, vzestup, vzlet duchovnosti, potom oslabení, útlum a pád na niţší úroveň neduchovna. Pak nový vzestup, nové oslabení atd. Kaţdý cyklus mohl zaujímat větší či menší časová období, větší či menší okruh zemí a národů, dosahovat větší či menší výše. Bohuţel si nepamatuji, jak tyto cykly Daňa pojímal v čase a prostoru.

6

Podle svědectví A. A. Andrejevové to byl názor A. V. Kovalenského. Na stránkách Růţe Světa se D. L. Andrejev dotýká otázky o vlivu scénického dění na herce: představování „negativních“ rolí herci přitěţuje a „Šaljapin jednal velice pravdivě, kdyţ se postil a modlil poté, co na jevišti odezpíval a odehrál roli Mefista“, jelikoţ „scénické akty, jeţ vedou herce i diváka skrze katarzi – duchovní vzestup a alespoň krátkodobé prosvětlení –, jsou hluboce oprávněné, viz ANDREJEV D. L., Růţe Světa, přel. F. Neuţil, M. Ferrari-Paton, X. Mrňková, J. Havelka a I. Zálišová, Červený Kostelec 2011, s. 155. 7 Je zjevné, ţe zde nedochází k blízkému dotyku s tématem hereckého představení, jak je chápal D. L. Andrejev. A přesto téma lidí-masek, jeţ zmiňuje I. V. Usovová, došlo svého zpracování v dílech Daniila Leonidoviče – v dramatické poémě Ţelezné mystérium, v níţ jsou představeny obrazy lidí s ciferníky, leteckými bombami, reflektory, megafony místo hlav; kdyţ se posléze snaţí servat si tyto masky z tváří, uţ pod těmi maskami ţádné tváře nejsou.

5

Pamatuji si jen, ţe podstaty těchto cyklů měly odpovídající zabarvení: od zlatě modré, světlezářivé nahoře, po krvavě rudou dole. V mém krátkém výkladu to vše zní primitivně ve srovnání s tím, jak o tom uměl mluvit on. Byl skutečně kouzelníkem slova. Coby nejhlubší mystik uměl nacházet potřebná slova dokonce pro věci jiţ téměř nevyjádřitelné. A tam, kde vše viditelné, myslitelné a obvyklými výrazy vyjádřitelné končí, tam si vytvářel nové pojmy, nová slova, nová pojmenování. Zeptala jsem se, proč všemu dává jména, jeţ sám vymyslel (všemu, co se nalézá vně nám známého světa), a on odpověděl: - Z téhoţ důvodu, proč geografové pojmenovávají nově objevené hory a řeky. Stejně neobvyklou vlastností jeho osobnosti bylo to, ţe okolní svět nevnímal jen zrakem, sluchem a čichem, ale také hmatem. Chůze bosky byla přímo jeho vášní (ostatně jeho otec, spisovatel L. N. Andrejev, také nesmírně rád chodil bos). Nyní uţ víme, ţe nám Daniil Leonidovič zanechal celý cyklus básní „Bosky“ (Босиком). Bosky chodil v jakémkoli počasí, a dokonce i ve sněhu. Dokonce i po moskevském asfaltu raději chodil bosý, a pokud ne často, pak pouze proto, aby se po něm neohlíţeli lidé. Avšak tolik si stěţoval na protivnou nutnost obouvat si boty, ţe jsem se mu – to jsem ještě neznala podstatu té věci – snaţila najít co nejlehčí, otevřené sandály. Řekl však, ţe to není východisko z této situace, jelikoţ „všechna sůl je v podráţkách“. (Přitom se provinile pousmál tomuto nechtěnému kalambúru8). Co si tedy vymyslel? Vzal si trepky a vyřízl z nich podráţky! Nohy vypadaly jako obuté – ale umím si představit rozpaky okolí, kdyţ nastupoval po schodech do tramvaje a zespodu byly vidět jeho bosé paty... S prvním sněhem si dopřával potěšení bosé chůze pozdě večer, kdyţ byla ve dvoře tma a na ulici málo lidí. Pokud recitoval verše a byl bosý, mohl si člověk povšimnout, ţe palcem na noze lehce vyťukává takt. Poměrně záhy po přestěhování do nového bytu9 jsem se pokusila vyjádřit ve verších, jeţ jsem mu věnovala, záţitek z jeho tvorby. A ačkoli tyto verše samy o sobě nemají ţádnou poetickou hodnotu, uvedu je zde, jelikoţ do určité míry vyjadřují to, co nám jeho tvorba dávala, jak naléhavá pro nás byla. A samozřejmě ţe nejen pro nás.

8 9

Podráţka je v ruském jazyce vyjádřena slovem „подошва“, které zároveň označuje i chodidlo. Tento byt se nalézal v Stankevičově ulici (Leonťjevskij pereulok).

6

Přejeme ti dobro – Básníku! V temnotě našich dusných dní je tvůj dar jako sluneční svit, jako vítr z rodných polí!

Na křídlech nese vůni čerstvých trav a dech květů – rozkvétá kouzelný sad za hranicí ozářených slov.

Ty vcházíš do této oázy, spálený ţízní pouští – natahuješ ruku, aby ses napil z vod, které omývají svatyni.

Vidíš rozbřesk Ducha i východ nezdejšího Slunce – přejeme ti dobro – Básníku – poţehnaný budiţ tvůj příchod!

Posbírala jsem odvahu a přečetla mu ji. Poslechl si ji s velice váţnou tváří a poţádal mě, abych ji opakovala. Ale já jsem mu předala lístek. Později jsem jednou vyjádřila své rozhořčení, ţe mu nemohu dát něco většího a lepšího, ale on řekl: - Ale co vás nemá... Kdybyste mi dala své básně... Ano, byl to taktní člověk. Člověk tu a tam řekne nějakou hloupost (a aţ později to pochopí), ale on to nikdy a nijak nedal najevo. Onehdy jsem se ho například zeptala: - Wicraor je Stalin?10 - Ne. Vůbec se nepohoršoval nad mou nechápavostí. Jednou se mne zeptal: 10

Tato historka by, soudě podle odpovědi, náleţela spíš do let 1957–1958.

7

- Irino, vám se ve vědomí nikdy nepootevřela skulinka, nikdy jste neviděla, kým jste byla v minulém ţivotě? - Ne, nikdy. - Mně se taková skulinka otevřela. Zjistil jsem, ţe jsem v minulém ţivotě byl hinduistou, náleţel jsem do kasty bráhmanů, avšak vyhnali mě, protoţe jsem se oţenil s nedotknutelnou. Dokonce sepsal i poému z hinduistického ţivota, „Noc ve Váránasí“ (Бенаресская ночь),11 o překrásné hinduistické dívce. S touto poémou je spojeno jedno z jeho mnoha (jak tomu je zřejmě u všech básníků) zamilování, o němţ nám vyprávěl. Převyprávím tento příběh tak, jak si jej pamatuji. Jednou jel Andrejev tramvají a na jedné ze zastávek uviděl stát dívku, která v rukách drţela cosi zcela prozaického, něco jako bandasku na mléko nebo nákupní tašku, a zjevně čekala na svou tramvaj. Cosi v jejím vzhledu ho ohromilo a on vyskočil z jedoucí tramvaje (tehdy ještě nebyly automatické dveře). Avšak jelikoţ byl velice ostýchavý, nepřistoupil k ní. Nastoupil za ní do její tramvaje a dojel k nádraţí, uprostřed davu prošel přes kontrolu na nástupiště, avšak neměl lístek, a tak tam zůstal... A potom začal jezdit k tomuto nádraţí a čekal u nástupiště. Jiţ se nepamatuji, kolik dní či týdnů a kolik hodin tam vţdy čekal, ale jednou ji znovu uviděl! A protoţe věděl, ţe se mu nepodaří stručně vysvětlit, proč se na ni obrací, nosil s sebou tuto indickou poému, ve které se mluvilo o lásce, o předurčení jednoho pro druhého a o dalších poetických věcech. … Přistoupil k ní, podal jí sešit: „Čtěte,“ a zeptal se, kdy znovu přijede do Moskvy. Za několik dní opět spěchal na nádraţí... To je ona, uţ jde! Co mu říká?! Vrací mu sešit se slovy: „Jsem vdaná.“ – A to je všechno. Tak neočekávaně prozaický závěr romanticky započatého příběhu nás zklamal. A Daňa řekl: - Měla pravdu. A ještě jedno zamilování, tentokrát jiné povahy. V Moskvě jednou běţela série filmů o Nibelunzích. Jeden z nich viděl sedmdesátkrát! - Co vás na něm tak přitahovalo?

11

Viz cyklus „Древняя память“ (Starověká paměť); I. V. Usovová vztahuje k poémě „Бенаресская ночь“ také báseň „Отрывок“ (Úryvek).

8

- Obraz Kriemhildy.12 Chodil jsem tam jako na schůzku. A ačkoli se Daňa poměrně často zamilovával do různých ţen, byl zároveň pevně přesvědčený, ţe pro kaţdého člověka existuje pouze jeden jediný – ten, kdo pro něho bude „ona“ či „on“. Je jen důleţité ho potkat a poznat... Říkal, ţe uţ jen proto Taťána Larinová Oněgina duchovně převyšovala, jelikoţ ho „poznala“, zatímco on ji nepoznal. Jednou Táňa, sebejistá jako vţdy, řekla: - Já si na lidech nejvíc cením statečnosti. Daňa sklopil zrak a mlčel. Ale kdyţ jsem se jí zeptala: - Opravdu si neumíš představit statečného mizeru? Podpořil mě: - Přesně tak, Irino! Jindy jsme se ho zeptaly: jaké lidské vlastnosti si cení nejvíce? - Dobroty, odpověděl. A sám tuto vlastnost měl. A kdyţ jsme s ním jednou, uţ byla válka, jely za město a šly po silnici, Daňa si najednou dřepl. Uviděl housenku, která silnici rychle přelézala, a aby ji zachránil před jedoucími auty, sebral ji a hodil daleko do trávy. Všichni jeho přátelé a známí, a ţe jich měl mnoho, počínaje těmi, s nimiţ chodil do školy, si s ním rádi chodili popovídat o duševních starostech. Ale jelikoţ všichni někde pracovali, přicházeli aţ navečer. A Andrejev pracoval právě večer a v noci – do pěti hodin do rána a potom tak do dvanácti spal. Denní ruch mu zjevně, nehledě na skutečnost, ţe měl vlastní pokoj, nepřekáţel a moţná ţe svou roli sehrála i dědičnost: jeho otec rád psával po nocích. Daňa si stěţoval, ţe ho tyto večerní návštěvy ruší při práci. Radily jsme mu: - Tak je odmítněte, řekněte, ţe máte práci. - To ale nejde! Pokud si se mnou někdo potřebuje promluvit... - Ale vţdyť máte povinnosti i ke svému talentu. - Ţádný talent nezbavuje člověka jeho lidských povinností. Doposud jsem nic neřekla o jeho rodinné situaci a o tom, za jaké peníze vlastně ţil. Bydlel v jednom bytě se svými adoptivními rodiči, kteří si ho vzali po matčině smrti, kdyţ mu 12

Viz poéma „Královna Kriemhilda“ (Королева Кримгильда).

9

byly dva týdny. Jelizaveta Michajlovna Dobrovová byla sestra jeho matky, a on jí říkal mámo. A jejímu muţi říkal strýčku, zřejmě proto, ţe byl naţivu jeho vlastní otec, k němuţ Daňa jezdil v dětství na léto. Filipp Alexandrovič Dobrov byl ve všech ohledech mimořádná osobnost a Daňa ho velice miloval. Dobrov byl lékař, patřil k těm posledním mohykánům medicíny, kteří peníze brali pouze od majetných pacientů. V té době uţ byl na penzi, měl však soukromou praxi. Doma nepraktikoval, nebylo tam dost místa, k nemocným docházel. Jednou kdyţ byla Táňa u Dani, uslyšela z druhého pokoje přes chodbu zvuky klavíru. - Kdo hraje? - Strýček. - A co to hraje? - Improvizuje. Filipp Alexandrovič jednou řekl: „Hudba, to je ţivel, bez něhoţ není existence mé duše moţná.“ Aby si mohl přečíst starověké autory v originále, naučil se jiţ v pokročilém věku řecky. Jednou byl u nemocného nedaleko Nikitské brány a zašel k nám. Byl to jiţ opravdu starý muţ a měl nemocné srdce. My jsme bydlely v prvním patře, a přesto kdyţ vešel, bylo zřejmé, ţe se velice zadýchal. Většina jeho pacientů bydlela ve starých domech bez výtahů, mnozí v horních poschodích. - Filippe Alexandroviči, vţdyť pro vás s vaším srdcem je uţ chůze do schodů namáhavá! - To nic, my, stará garda, umíráme ve stoje! A skutečně se jednou vrátil od nemocných, vešel do koupelny, aby si umyl ruce, upadl a za dvě hodiny, aniţ nabyl vědomí, zemřel... Bylo to v dubnu roku 1941. Na pohřbu jsem nebyla, v té době jsem studovala patologii lesa u Voroněţe. Kdyţ jsem se vrátila, byla jsem pouze na tryzně v jejich domě – bylo to 40 dní po jeho smrti. Řekli mi, ţe na pohřeb přijelo mnoho lidí, rodina dokonce ani všechny neznala. A ukázalo se, ţe Filipp Alexandrovič pomáhal mnoha lidem, o kterých dokonce nevěděla ani jeho ţena. A tolik dobrého bylo o zesnulém řečeno, ţe Daňa pohřeb vnímal jako jakousi oslavu Ducha. V raném dětství byla Daňovým nejmilovanějším člověkem „Buseňka“ (Бусенька), jak jí říkal. Byla to matka jak jeho vlastní, tak jeho adoptivní matky. Zemřela, kdyţ Daňovi bylo šest let. Daňovi řekli, ţe odjela za mámou. Tehdy ještě nevěděl, ţe je jeho máma v ráji. A 10

rozhodl se, ţe pojede za svou Buseňkou. Ale protoţe uţ chápal, ţe je pro to třeba nejprve zemřít, rozhodl se, ţe to udělá! Chtěl skočit z mostu do řeky – na poslední chvíli se jim ho podařilo chytit. V době, kdy jsme se seznámily s Daňou, s nimi ţila ještě Daňova teta13, sestra jeho zesnulé matky a adoptivní mámy. Obě jiţ byly velice staré. Dobrovovi měli syna a dceru, v té době také ne zrovna mladé. Syn se svou ţenou ţili ve vlastním; s Daňou si nebyl nijak vnitřně blízký. Ale dcera se svým muţem ţila společně s rodiči, ve vlastním pokoji, avšak domácnost to byla společná. Její muţ, Kovalenskij, asi o deset let starší neţ Daňa, na něj měl v mládí poměrně velký vliv. Daňa říkal, ţe to byl velice talentovaný básník-mystik a spisovatel – „nadanější neţ já“. Stejně jako Daňu ani jeho nikdy a nikde nevydali, na ţivot si vydělával překládáním. Daňa o něm hovořil s nádechem uctivé závisti, ţe on je, narozdíl od něj, schopný tvořit, aniţ by doufal v nějaké čtenáře.14 Kromě toho bylo v Kovalenského osobnosti něco tajemného, avšak ne v jeho vzhledu – viděla jsem ho jednou u Dani. Byl to modrooký blondýn s typicky intelektuální, trochu panskou tváří. Avšak jedna z hlavních postav Daňova románu (pro kterou se stal prototypem) byla obklopená mlhou jakéhosi tajemství, ale později se s ní měly v románu odehrát jiţ zcela neobvyklé věci, aţ po smrt s následným zmrtvýchvstáním... Daňa dokončil středoškolské vzdělání. Po škole několik let studoval ve Vyšších literárních kurzech, avšak nedokončil je. V prvních letech po ukončení studia ţil z peněz vyplácených za nová vydání knih svého otce. Poté, jelikoţ v podstatě neměl ţádnou odbornost, si vydělával tu a tam jako výtvarný redaktor. V této oblasti ţádné výjimečné nadání neměl, avšak syn jeho adoptivních rodičů byl malíř a na naléhavé práce při organizování nejrůznějších výstav s sebou bral i Daňu. Pak měl co dělat od rána do večera, dokud se tato neodkladná práce neskončila. Zato pak byl několik dní, někdy i týdnů zcela volný, čehoţ si velice cenil. Bylo to zcela nezbytné, aby mohl pokračovat ve své tvorbě. Samozřejmě ţe nějaké „zaměstnání“ s povinnou, kaţdodenní docházkou, by bylo pro jeho tvorbu zhoubné. Stávalo se však také, ţe Daňa neměl ani korunu a práce nebyla. Takţe jsem mu jednou ve svém lesnickém ústavu našla malý přivýdělek: připravoval popisy k exponátům různých

13 14

Je. M. Mitrofanovová (Velikogorská). A. V. Kovalenskij předčítal svá díla pouze velice úzkému kruhu přátel.

11

lesních škůdců. Daňa chodil ke mně do práce dvakrát: přicházel si pro zadání, a potom odevzdával hotovou práci. Později mi řekl: „Bylo zvláštní vidět vás mezi všemi těmi lidmi!“ (A pro mne bylo zvláštní vidět mezi nimi jeho). Mí spolupracovníci se mu zjevně nelíbili – všichni to byli lidé omezení. A ani jeho práce se jim příliš nelíbila; právě proto jsem výše říkala, ţe zvláštní nadání v oblasti grafiky neměl. Za sebe utrácel málo. Oblékal se velice skromně, jediná dobrá věc, kterou měl, byl letní kabát (bundy se tehdy nenosily). Zimní kabát byl starý, velice těţký, ještě po jeho otci, s pleteným límcem, který uţ dávno vyšel z módy. Mezisezónní kabát, který je v Moskvě nejpotřebnější, neměl vůbec. Oblek měl jediný a velice jednoduchý. Obvykle jednoduchá bílá košile bez kravaty. Avšak nehledě na nedostatek prostředků ho nikdy nenapadlo, aby si vydělával svým talentem, ačkoli verše psal natolik lehce, ţe by je samozřejmě mohl bez větší námahy napsat na libovolné téma, které by mohlo „projít“. Byl však ohledně své tvorby velice zásadový, za jeho ţivota nebyl vydán jediný verš z jeho básní – jeho pero bylo neprodejné. Knih měl zato opravdu spoustu. Velká část stěn v jeho pokoji byla obstavená skříněmi a policemi s knihami.15 Bohuţel jsem neměla moţnost prohlédnout si jeho knihovnu, byť zběţně. Povětšinou totiţ on přicházel k nám; my, tedy Táňa a já, jsme u něj bývaly jen velice zřídka, pouze v případě, ţe byl nemocný a nevycházel z domu. Máma u něj nebyla ani jednou. Nadto byly naše návštěvy krátké, a tak jsme nestály o prohlíţení knih, ale chtěly jsme si pohovořit s ním. Kromě knihoven měl ve svém pokoji poměrně velký psací stůl, který stál bokem k oknu, a pohovku, jiţ vyuţíval i jako postel. Další nábytek si nepamatuji. Na stole stála lampa s modrým stínítkem, které vychvaluje v jedné ze svých básní,16 pár kníţek a papírů a několik fotografií v rámečcích. Na stěně mezi skříněmi visely fotografie jeho oblíbených spisovatelů, v první řadě Vladimira Solovjova, jehoţ miloval a nesmírně ctil. A na tom nejvolnějším místě na stěně visela velká a výjimečně dobrá reprodukce „Mony Lisy“ v uměleckém rámu. K tomuto mistrovskému dílu měl Daňa velice zvláštní, milostně-mystický vztah.17 (Je zajímavé, ţe jediné, co se mu na Moně Lise nelíbilo, bylo to, co je na ní skutečně krásné – její bělostné ruce). Stejný vztah měl mimochodem také k jiným geniálním uměleckým dílům v nejrůznějších oblastech. Neumím to vystihnout vlastními slovy, velice 15

Knihovna D. A. čítala před uvězněním na dva tisíce svazků. Autorka má zjevně na mysli báseň, jeţ otevírá cyklus „Měsíční kameny“ (Лунные камни). 17 K Moně Lise Leonarda da Vinciho viz Růţi Světa, op. cit. s. 154. 16

12

přibliţně to tedy bylo takto: domníval se, ţe přišla odkudsi „odtamtud“, z nadpozemských světů a jako vyjádření géniova mistrovství získala ţivou, reálně existující duši, jeţ odchází do „nebe umění“, zatímco zde na zemi zanechává svůj materiální odraz.

... A povstane na nebesích Umění jako čistá duha jejich dvojník.18 Jejich duše jsou tam; na kraji nebes, jsou tam dokonalé a nepomíjivé předobrazy ţivých zázraků Rouenu, Kolína a Ravenny.

(Z cyklu Křik na západ)19

Jednou byla v Moskvě výstava fotografií nejlepších děl evropské architektury. A Daňa tam samozřejmě šel. A potom nám s mimořádným zaujetím a uspokojením vyprávěl, ţe kdosi za jeho zády zašeptal: „To jsou ony, svaté kameny Evropy“. Daňa napsal cyklus „Svaté kameny“ (Святые камни), avšak jednalo se o svaté kameny Ruska. A ne nezbytně doslova kameny, tedy architekturu, ale o vrcholnou tvorbu také v jiných oblastech umění či dokonce vědy. Obecně měl Daňa ke všem uměleckým dílům vţdy vlastní, originální vztah. Ţádné autority nemohly vyvíjet nátlak na jeho osobní názor. Jednou, jiţ si nepamatuji, v jaké situaci, řekl: - Ten falešný a citový Stendhal!20 – Coţ mě potěšilo, jelikoţ se Andrejevův názor shodoval s mým. Tuhle četl Šlechtické hnízdo: - To je voňavá kniha! Neměl rád Natašu Rostovovou, jeţ obvykle všechny, samotným Tolstým počínaje, okouzluje. Chtěla jsem namítnout, ţe je jí přece vlastní dobrota, jíţ si Andrejev nejvíce cení.

18

Z básně „V Treťjakovské galerii“ (В Третьяковской галерее), „Ruští bohové“ (Русские боги) a cyklus „Svaté kameny“ (Святые камни, 4). 19 „Крик на запад“ je ranou variantou nadpisu cyklu „O starším bratrovi“ (О старшем брате). 20 Tento výrok odpovídá kontextu, v němţ je Stendhalovo jméno zmíněno v Růţi Světa.

13

Avšak rozhovor se přerušil a znovu nenavázal. Je však moţné, ţe se tak k ní choval pro její neduchovnost.21 Mimo to byl velmi tolerantní k cizím názorům. Pokud člověk s jeho hodnocením nesouhlasil, usmál se svým dobrým úsměvem a neprosazoval svou. A nejen to, v jeho úsměvu bylo lze spatřit zároveň i jakýsi odstín potěšení, viditelně proto, ţe někdo jiný má na věci svůj osobní, individuální pohled. Daňa samozřejmě nemohl chápat velikost svého talentu, ale spolu s tím se v takových případech vyznačoval zřídkavou absencí nejen domýšlivosti, ale také spisovatelské sebelásky. Ačkoli i on jednou řekl, jako by připouštěl svou slabost: - Zdá se, ţe bych nemohl psát, pokud bych skutečně věděl, ţe si to nikdy nikdo nepřečte. Pokud ho někdo kritizoval, nikdy se neuráţel – měl vznešenou duši. Ačkoli jsme se snaţily, aby k nám nikdo nepřicházel, kdyţ byl u nás na návštěvě Daňa, jelikoţ jsme nechtěly být rušeny, přesto k nám jednou přišel náš známý – chytrý a talentovaný člověk –, který zahodil svou univerzitní odbornost a stal se umělcem. Poţádaly jsme Daňu, aby mu přečetl několik svých básní. Brzy však tento náš přítel odešel, aniţ by cokoli pochválil či zkritizoval. Myslely jsme si, ţe Daňa bude trochu dotčený. Nic podobného! Řekl pouze: - Sympatický člověk! Dokonce postrádal i sebedůvěru, jeţ bývá obvyklá, pokud si je člověk vědom svého významu. Andrejev se kupříkladu velice zajímal o tvorbu a osobnost M. Vološina a hluboce si ho váţil. A samozřejmě se s ním velice chtěl seznámit osobně. A naskytla se pro to vhodná příleţitost: Vološin přijel na určitou dobu do Moskvy a měl někde vystupovat. Daňa tam jel a neočekávaně se ve dveřích srazil se samotným Vološinem. Zdálo by se – co by si ještě mohl přát víc? Ale... Daňa se neodváţil na něho obrátit! A kdyţ po několika letech jel do Koktěbelu, nebyl jiţ Vološin dávno mezi ţivými. Daňa poue navštívil jeho hrob a zachytil jej ve své básni pojmenované příznačně „Vološinův hrob“ (Могила Волошина). Kromě této básně napsal Daňa ještě několik textů věnovaných Puškinovi, Gribojedovovi, Gumiljovovi, Blokovi a Chlebnikovovi.22 Avšak pokud o Vološinovi píše

21

Slova „neměl rád“ zjevně nejsou zcela přesná. V Růţi Světa je jméno Nataši Rostovové uvedeno v pozitivním kontextu při vyjmenování ţenských obrazů ruské literatury. Avšak dohad I. V. Usovové o „neduchovnosti“ se zdá být přesný, jelikoţ na jiném místě D. Andrejev připomíná osud té, jeţ byla Natašiným metapředobrazem, ve světě démonů a posmrtné práce samotného Lva Tolstého, jeţ měly pomoci jejímu duchovnímu rozkvětu a výstupu.

14

s pocitem nejhlubší úcty, u Puškina se doţaduje blahořečení a nazývá jej svým učitelem a ve verších o Blokovi jej dvakrát nazývá svým bratrem. Je to pochopitelné: skutečně neexistoval jiný básník, který by byl Daňovi natolik blízký, natolik s ním spřízněný jako Blok. Daňa měl teorii „propasti“. Je pro mě těţké ji vyjádřit, tím spíše, ţe jsem o činech s ní spojených slyšela především jiţ po jeho smrti, od jeho ţeny.23 Nejnepřijatelnější a nepřípustný pro něj byl stav podobný prasečímu, dokonce více neţ jakýkoli zločin. Kdysi nám říkal, ţe Jidáš v jakýchsi jiných světech vykonává duchovní práci a nakonec vykoupí svůj hřích a bude mu odpuštěno. S Daňou jsme se seznámily, kdyţ byla celá jeho tvorba skrz naskrz protkaná světlou, vznešenou duchovností a my jsme byly rády, ţe je zcela protikladná pochmurným textům jeho otce.

***

D. Andrejev byl v nejvyšší míře básníkem, básníkem „z milosti Boţí“. Všechny jeho pocity byly výjimečně silné a hluboké, a měl dar vyjádřit je. Psát básně pro něj bylo stejně snadné, jako pro slavíka zpívat na jaře písničky. Jednou řekl, ţe psaní prózy je pro něj obtíţnější neţ psaní veršů. Podivili jsme se: „Ale vţdyť v próze není vůbec třeba hledat rytmus, ani metrum?“ - Co vás nemá! V próze je stejně tak potřebný vnitřní rytmus, a to je těţší. Jednou jsme hovořili o absenci svobody v tvorbě, o cenzuře. Daňa řekl, ţe pokud by bylo po jeho, dovolil by ve všech druzích umění úplnou svobodu pro všechny a pro všechny směry. Dodal však: - To jediné, co bych nutně zakázal, je pornografie. A samozřejmě ţe víc neţ kdokoli jiný trpěl nemoţností podělit se o svou tvorbu s širokým kruhem touţících, ne jen s několika desítkami nejbliţších přátel a známých. Zároveň si však, kdyţ k nám přicházel, nikdy nestěţoval na osud, netesknil, vţdy s sebou přinášel atmosféru plného, intelektuálně-duchovního ţivota. A pouze jednou byl zamlklý a smutný – řekl pouze: 22

Jedná se o cyklus „Básníkův kříţ“ (Крест поэта). Nebyla do něj zařazena zmiňovaná báseň o Puškinovi – „U Puškinova památníku“ (У памятника Пушкину) a báseň o Blokovi – „Pro Alexandra Bloka“ (Александру Блоку). 23 D. Andrejev nejednou upozorňoval (také na příkladu A. A. Bloka) na temnou propast, která do sebe můţe vtáhnout člověka určité povahy; vlastní chlapecké toulky a výstup z nich popsal v textu „Materiály k poémě ,Duggur‘“ (Материалы к поэме ‚Дуггур‘).

15

- Dnes je mi nějak smutno... Avšak dokonce i v obvyklém všedním ţivotě uměla jeho vnímavá povaha vidět a nacházet nejmenší kapičky poetického nektaru a přetvářet je v med poezie. S jakým nadšením reagoval na kaţdé byť trošku originální, ţivé slovo, na kaţdou myšlenku, jeţ pro něj byla nová a jeţ se mu líbila, a přitom se radoval jako dítě. A tím spíše, pokud se to týkalo umění, zvláště literatury a poezie. Pamatuji si, ţe jsme hovořili o knize G. Meyrinka Golem24, kterou nám přinesl k přečtení. Řekla jsem cosi o zvláštním, architektonicky monumentálním dojmu, který slova dělají, pokud jsou napsána zvlášť a neobvykle velkým písmem. Uţ nevím, co se mu tak zalíbilo, pouze se najednou radostně usmál (jako vţdy se stisknutými rty). Posunul se na ţidli a spokojeně si mnul dlaně. Snad tehdy se u něj poprvé zrodila myšlenka, kterou uskutečnil o mnoho let později, kdyţ svou knihu „Ruští bohové“ (Русские боги) nazval „poetickým ansámblem“? Líbilo se mu také vyjádření „prodlouţená tečka se stává čárkou“, mnou vyřčené v kontextu některých Andrejevových básní, které po zdánlivě závěrečných verších ještě pokračují. Také se mu velmi zalíbil obraz „srdce modlitby“. Jelikoţ je tento příběh spojený s Andrejevovou mystičností, uvedu ho v úplném znění. Jednou jsem měla zvláštní sen: rychle kamsi letím hlavou dolů v jakési analogii, nejsou to ani roury, ani šachty, někam dolů, dolů, dovnitř země. A tam, v nevelké, spoře osvětlené místnosti vidím Daňu, jak sedí v rohu. A slyším čísi srozumitelná slova: „pokud se spustíš do samého srdce modlitby, najdeš tam toho, za koho se modlíš“ (či „koho miluješ“ – to uţ si nepamatuji). Daňa si sen vyposlechl s velkým soustředěním a velice váţně řekl: - Jenţe to nebyl sen. Vy jste „tam“ opravdu byla. Také se mu líbilo, jak jsem vyprávěla o různých zvířatech. O tom, jak jsem se v lese setkala s vlkem, napsal báseň, jeţ byla zařazena do cyklu „Bosky“.25 Pamatuji si, jakým milým úsměvem zářily jeho oči s jiskřičkami smíchu, kdyţ jsem mu vyprávěla o různých zvířátkách, zvláště o myškách. Kdyţ jsem drţela chycenou myšku ve dvou prstech levé ruky za ocas a pravou ji načrtávala, a ona se nejprve ještě trošku zmítala, pak si ale sedla na zadní tlapky, v předních drţela kousek housky, který jsem jí dala, a věnovala se spokojenému debuţírování, velice mile přitom pohybovala čumáčkem a fousky.

24

Gustav Myerink (1869–1932) – rakouský spisovatel; román Golem (1915; v ruském překladu vyšel v roce 1922) je jeho nejznámějším dílem. Motivy z této knihy pravděpodobně ovlivnily báseň D. Andrejeva „Bar Jehuda Praţský“ (Бар Иегуда Пражский). 25 Báseň „Šprýmař“ (Весельчак), o níţ se mluví, je věnována I. V. Usovové a patří do cyklu „Skrze přírodu“ (Сквозь природу).

16

- Vy tak pěkně vyprávíte! To Táňa tak neumí... ... Jednou jsem se mu přiznala, jak jsem v raném mládí trpěla, ţe mám tak nehezké ruce, nadto zničené špinavou prací. Daňa se pousmál svým dobrým úsměvem: „A já, kdyţ jsem byl u vás poprvé, a vy jste nalévala čaj, pomyslel jsem si: jaké milé ruce...“ – Odmlčel se, „Táňa nemá v rukách takovou ‚laskavost‘“ – a znovu se usmál, uţ pro sebe, za tu nechtěnou hru slov. Celkově rád říkal svým přátelům příjemné věci a uměl to, ale vţdy říkal jen to, co skutečně cítil a co si myslel. Za několik let našeho společného přátelství ani jednou neřekl jediné slovíčko nepravdy. Byl takovým rytířem slova, ţe dokonce u druhých (kterým uvěřil) nepředpokládal moţnost hrát si se slovy, být hercem s jejich pomocí. A díky takové víře v slova nikdy nebyl zcela slepý ve vztahu k těm, kdo je uměli pouţívat. A to vše spolu s nadlidskou bystrostí pro věci neviditelné, nadpozemské! Jednou jsem mu řekla: „Rád říkáte příjemné věci“. A on na to nečekaně bolestným, lítostným a kajícným hlasem vykřikl: „Ó, ano!“ Mimochodem, pochopila jsem, proč takovým hlasem. Daňa měl jakousi magickou přitaţlivost a půvab, pro všechny, kdo alespoň trochu mohli pochopit měřítka jeho osobnosti a tvorby. Zamilovávali se (v nejvyšším smyslu tohoto slova) do něj jak muţi, tak ţeny – ty však pro svou větší emocionálnost častěji a silněji. Existovali však také takoví lidé, kteří měli k Daňovi záporný vztah. Byli to úzce církevní, ortodoxní lidé, kteří upřednostňují dokonce úplné ateisty před lidmi tak široce věřícími, jako byl Daňa. Neodpouštěli Daňovi šíři jeho víry – to, ţe kromě pravoslaví uctíval i všechna další vznešená náboţenství. Po kouskách do něj nepěkně rýpali, nacházeli prohřešky dokonce i tam, kde nebyly. A je samozřejmé, ţe podobní lidé pravoslaví nezdobí. My jsme, samozřejmě všechny tři, propadly kouzlu Daňovy osobnosti, náš vztah k němu nebyl pouze přátelstvím, ale zamilovaností. V analogii k Blokovi: Čukovskij ve svých vzpomínkách píše: „Jiné básníky jsme milovali, do Bloka jsme byli zamilovaní“.26 Kaţdá samozřejmě podle svého. Co se mne týká, byl můj cit k němu tak silný, ţe jsem připomínala dokonce Blokův text „Odplaty“ (Возмездия): „Téměř přišla o rozum“.27 Vţdyť dokonce i někdo řekl, ţe opravdová láska je ta, která je připravená dopustit se pro milovanou 26

Tato fráze ve vzpomínkách K. I. Čukovského „Александр Блок“ chybí. Verš z „První kapitoly“ poémy „Odplata“; viz: БЛОК А. А., Собрание сочинений в восьми томах, sv. 3., Москва – Ленинград 1960, s. 325. 27

17

bytost šílenství... Je pravda, ţe mi ţivot neposkytl takovou příleţitost a ţe jsem pro Daňu jeden skutek učinila: za války se mu neustále nedostávalo cigaret, zkoušel tedy kouřit jakousi suchou trávu, která neobsahovala nikotin a nijak ho neuspokojovala. A jednou jsem v takové době uviděla na opačné straně ulice nastrojenou dámu, která z kabelky vytáhla krabičku cigaret a zapálila si... Ţivě jsem si představila, jaká spokojenost se usídlí na Daňově tváři, kdyţ si bude moct zakouřit skutečnou cigaretu. Přeběhla jsem přes ulici a... vyprosila jsem si jednu! Pro sebe bych samozřejmě o nic neprosila. Avšak můj cit, jakkoli silný, nezahrnoval nic materiálně-fyzického. Byla to zamilovanost do jeho archandělského vnitřního vzezření. Byl pro mne jakýmsi odtělesněným Géniem poezie. Aţ později jsem dokonce s určitým údivem vzpomínala, ţe jsem za celou dobu našeho přátelství nezatouţila jej políbit. Silou své duchovnosti jako by nabíjel ostatní a nutil je stoupat výše...

Nepřišel jsi v lesklé zbroji, avšak tvé rysy zářily, nad tvým ramenem ostře okřídleným, světlý rytíři mého snu!

V duši po věčném nebi jako slunce procházíš ty, bratr zářícího Phoeba, světlý rytíři mého snu!

A k tobě z prachu pozemského rostu... jako rostou květiny. V ţivotě nemám jiné slunce, světlý rytíři mého snu!

Je mi souzeno rozloučit se s tebou, nezapomenout na stesk prázdnoty... ale ve světech se mi budeš zdát, 18

světlý rytíři mého snu!

Tyto verše jsem mu nepřečetla, bála jsem se, aby je nepochopil chybně. K mé velké lítosti jsem se v těchto několika letech s Daňou viděla jen v zimních měsících. V té době jsem totiţ pracovala v lesnictví a na půl roku – od května do října – jsem musela jezdit na „polní práce“ do lesa. Ale máma s Táňou se s ním samozřejmě vídaly i přes léto. V roce 1939 spolu strávili měsíc v Malém Jaroslavci. Máma s Táňou měly pronajatý pokoj a pro Daňu našly ubytování nedaleko, takţe jedli společně. Spolu s Táňou chodil Daňa na dlouhé procházky po okolních lesích a loukách, a tyto procházky je samozřejmě velice sblíţily. Mohlo se zjevně zdát, ţe jejich přátelství přerůstá v románek. Alespoň Je. M. Proferancevová, která nám pokoj pronajímala, řekla mámě slovy z „Evţena Oněgina“:

Vybral bych si jinou, kdybych byl, jako ty, básníkem.

Kdyţ byl příliš zaujat svou prací, a odmítl proto procházku, Táňa samozřejmě nenaléhala, a on k tomu řekl: „Tomu říkám odpuštění!“ Je. Proferancevová měla kroket a oni občas se zaujetím tuto hru hráli – hru, jeţ uţ nyní vyšla z módy, avšak do níţ byl Daňa zapálený jiţ v dětství. Ve hře se projevila ještě jedna stránka Daňova temperamentu. Jednou pokazil jakýsi důleţitý tah a zlostí praštil kladívkem o zem tak, aţ je zlomil! A pak si to velmi vyčítal... Vůbec často pociťoval výčitky svědomí, občas dokonce kvůli maličkostem. Jednou u nás na návštěvě omylem shodil hrnek na zem, a ten se rozbil. Jak byl rozzlobený! A já jsem celé dny, od brzkého rána aţ do večera, trávila v lesích. Skládala jsem básně o dojmech z kaţdého dne. Kdyţ jsem se vrátila do Moskvy, předčítala jsem je Daňovi. Poţádal mne, abych je opakovala, a pak vykřikl: „Máme tak shodné vnímání přírody!“ Zvláště se mu líbila poslední sloka:

Lese můj, lese, můj přísný pane. Pro koho jsou tvé odlehlé končiny dobré, ten najde na svém prahu

19

část ztracené starověké duše.

Andrejev napsal cyklus básní „Starověká paměť“ (Древняя память), a není vyloučené, ţe jsem si toto slovo od něj podvědomě nepřevzala. Zato on si ode mne vypůjčil slovní spojení, které se mu zalíbilo – „přísný pane“ (byť ve zcela jiném kontextu), a sám mi o tom řekl. Jednou nám Daňa poměrně podrobně vykládal svou teorii o tom, ţe v duchovní rovině, narozdíl od té fyzické, je oplodňujícím principem ţena. Jindy jsme se jen my dva spolu ocitli v našem bytě. Utkvěla mi, uţ nevím proč, taková nevýznamná drobnost: stál u stolu ve velkém pokoji, já ve dveřích malého. Jeho tvář byla nějak nezvykle váţná a důleţitá. V krátkosti zopakoval tuto svou teorii a pak – stál ke mně bokem, nedíval se na mě – jakoby pro sebe řekl: „A vy patříte mezi takové ţeny“. Daňa se jednu dobu poměrně dlouho zabýval myšlenkou „duchovního manţelství“. Takové manţelství by se mělo uskutečnit v jeho románu.28 Ale přesto se tam neuskuteční – Daňa zjevně nakonec zapochyboval o jeho účelnosti. Chtěl kaţdé z nás tří věnovat báseň, ale nestihl to, jelikoţ byl v té době zaujat téměř výlučně románem. Místo toho kaţdé z nás daroval exemplář toho, co jiţ napsal. Mámě a Táně sbírky básní. A mně exemplář románu s věnováním, které je pro mne velice lichotivé: „Irině Usovové, ţeně s dvojitým jménem: Marty a Marie,29 která mi při práci na této věci tolik pomáhala“. Posléze, kdyţ jsem odjíţděla na Kolymu, abych podpořila člověka,30 kterého jsem tehdy povaţovala za jednoho z těch nejlepších lidí, přepsala jsem a vzala s sebou pouze několik desítek jeho lyrických básní. Román jsem se bála vzít, jelikoţ jsem věděla, ţe je tam pohraniční pásmo, a bála jsem se, ţe budou prohledávat mé zavazadlo. Proto v roce 1947 padl do rukou Ministerstva státní bezpečnosti, a Táňu potom vyslýchali kvůli onomu věnování: „To znamená, ţe vaše sestra s ním spolupracovala?“ Na to odpověděla, ţe ne – pomoc ţe byla čistě hmotná.

*** 28

Viz А. А. АНДРЕЕВА, „Роман Странники ночи“. Marta a Marie byly v evangeliu sestry Lazara, jehoţ Kristus vzkřísil; zatímco se Marta starala o pohoštění, Marie poslouchala Krista (Lukáš 10, 39–42). V dopisu D. A. ze 3. prosince 1958 píše I. V. Usovová o sobě: „Pouze Marta... Marie je zlomená a teskní“. 30 Jedná se o V. V. Nalimova, později muţe I. V. Usovové. 29

20

Myslím si, ţe si Daňa v nás necenil pouze vášnivého vztahu k jeho tvorbě a k němu samému, ale také pochopení jeho tvorby a poezie vůbec. Minimálně počítal s naší kritikou a něco i přepracovával, samozřejmě ţe maličkosti. Někdy nás prosil o pomoc, například abychom pro román vymyslely takové ţenské jméno, které by sestávalo pouze ze dvou slabik, ale bylo přitom úplné, ne zdrobnělé. Jmenovaly jsme jich mnoho, ale on pořád cosi hledal. Nebo abychom vymyslely název pro jeho novou poému – nad tím jsme všechny tři dlouho přemýšlely. Nakonec jsme se usnesly na mé variantě a Andrejev ji nazval „Jantary“. Máma se s ním vţdy radila o svých překladech básní.31 Byl spokojený, kdyţ jsme něco chválily, a zlobil se, kdyţ nám něco z obsahu nedocházelo. Nepamatuji si mimochodem, ţe by se nám v té době něco nelíbilo. Daňa měl dar lásky. Avšak i kdyţ se jeho romantická zamilování měnila, přátelské svazky byly pevné a na celý ţivot nezničitelné. Co je ovšem jiţ zcela zřídkavé – snaţil se uchovávat dobré vztahy dokonce i s těmi ţenami, se kterými měl vztah především romantický, snaţil se je měnit ve vztahy přátelské. To vůbec byl jeho charakteristický rys: kdyţ uţ někomu uvěřil a zamiloval si ho, nic ho nemohlo přimět, aby o tom člověku zapochyboval. Tady je příklad: několik let předtím, neţ jsme se seznámily s Daňou, jsem byla jako host v Laplandské chráněné oblasti. V té době tam přijel její ředitel s manţelkou. Tento ředitel se před mýma očima dopustil odporného chování vůči mladším spolupracovníkům chráněné oblasti, svým podřízeným – byli tři nebo čtyři – a vůči mně také. Později, kdyţ jsem se s Daňou jiţ přátelila, jsem zjistila, ţe ţena tohoto ředitele je jednou z jeho spoluţaček,32 s nimiţ ho spojovalo přátelství. Vyprávěla jsem Daňovi tento příběh a snaţila jsem se ho příliš nerozesmutnit a zmírnit její roli tím, ţe moţná v té době čekala dítě a snad se necítila dobře. A stejně Daňa kategoricky vykřikl: „To nemůţe být pravda!“ Chtěla jsem říci, jak to, ţe to nemůţe být pravda, kdyţ jsem to viděla na vlastní oči? Ale došlo by k nepříjemnému rozhovoru, tak jsem mlčela. Poprvé jsem se na Daňu urazila, ale chápala jsem ho: neřekl to proto, ţe by nevěřil mým slovům, ale pouze proto, ţe nemohl uvěřit, ţe by jeho přítelkyně mohl být byť jen částečným účastníkem takové nepěkné záleţitosti. Avšak natolik si v kaţdém člověku váţil jeho vlastní individuality – jeho jediného a neopakovatelného „já“ –, ţe dokonce i ty ne zcela kladné individuální charakterové rysy mu 31 32

Usovová M. V. Nepodařilo se nám zjistit, o koho se jedná.

21

byly milé. To se samozřejmě týkalo těch, koho jiţ přijal do svého srdce. Jednou mu máma řekla, ţe Táňa věnuje více pozornosti vnějšímu pořádku „v pokoji“, a ne uvnitř (ve skříních, šuplíkách). A Ira naopak, více uvnitř neţ zvnějšku. Jak na to první, tak na druhé se Daňa usmíval s pohledem nesmírně spokojeným! A nejen to, dokonce i záporné rysy v člověku, kterého si jiţ zamiloval (pokud se nejednalo o něco jiţ příliš ohavného) nijak neovlivňovaly Daňův vztah k němu. Jednou, kdyţ jsem byla u Dani, měla jsem pocit, ţe se Táňa vůči mně zachovala skutečně sprostě. Zeptala jsem se ho – a snaţila jsem se otázku, jak jen to šlo, zmírnit, abych se nedotkla jeho citů –, zda si v Tánině povaze nepovšiml rysů sprostého chování? K mému údivu na to bez zaváhání odpověděl: Ano, povšiml! Řekl to však s láskou a přátelským úsměvem, ţe bylo jasné jedno: tyto „rysy“ ho nikterak nezarmucují, dokonce jako by to bylo naopak, líbí se mu! Ppravdou je, ţe neznal ţádné podrobnosti a jeho osobně se tyto „rysy“ nedotýkaly. A uţ to, ţe se máma do svých šedesáti let nenaučila správně uvařit brambory či vajíčka, jej nutilo přímo se rozplývat v dojatém úsměvu... A spolu s tím – ačkoli přikládal tak velký význam přítomnosti neopakovatelného „já“ u kaţdého člověka – si nesmírně váţil toho, kdyţ u lidí, s nimiţ se setkával, nalézal názory, vkus či vnímání blízké jeho vlastním.. A to dokonce aţ do takových maličkostí, jakou je shoda chutí v jídle. Radoval se jako dítě, kdyţ zjistil, ţe stejně jako on mám velice ráda skořici! (Moţná proto, ţe doma v tomto ohledu zastání nenalézal.) A jeho nejoblíbenějšími plody byly lesní jahody, ke kterým choval cit aţ jakéhosi vytrţení a opěvoval je v básních.33 Zřejmě proto, ţe víc neţ jakékoli jiné plody jsou lesní jahody nasyceny vůněmi lesa. Pokud se nám tedy podařilo nasbírat či koupit trochu lesních jahod a uvařit z nich dţem, schovávaly jsme ho pouze pro Daňu. Jedl sice aristokraticky, vybraně, s chutí, spíše jako jedí psi – narozdíl od koček, které dokonce k lákavému kousíčku přistupují se strojeným opovrţením. A spolu s tím, kdyţ u nás obědval za války, kdy měl neustále hlad, nikdy neprojevil ani nejmenší příznak netrpělivosti, pokud se oběd trochu opozdil, a nikdy nejedl lačně. To jediné, co se podle nás zcela neslučovalo s jeho estetičností, byla skutečnost, ţe pil čaj z misky. V našich představách se to spojovalo téměř s kupeckou či měšťáckou všedností. Jeho otec však zjevně pil čaj stejně tak, a Daňa to pravděpodobně v dětství viděl a převzal.

33

„Ruští bohové“, cyklus básní „Bosky“, 14, „Plody“ (Ягодки).

22

***

Jednou k nám kromě Dani přišla Je. M. Proferancevová. Zrovna jsem z Kolymy dostala dopis od Vasji... To nebylo časté a Je. M. Proferancevovou a Daňu zajímalo, co píše, začala tedy číst dopis nahlas. Daňa seděl vedle mě. Nejdříve nám jako obvykle psal, ţe dostal další balík, pak krátce o sobě, nějaké otázky či prosby. V protikladu ke všem jeho dopisům, velice stručným a poněkud odměřeným, byl tento mnohem delší a obsahoval frázi mně drahou, jeţ dávala smysl mé existenci. Kdyţ ji Je. Proferancevová přečetla: „Pokud byste mi nepomohla, zemřel bych zde hlady.“ – Podívala jsem se na Daňu... Trhla jsem sebou, mechanicky jsem se opět odvrátila, jako bych nahlédla do zakázaně nadpozemského, jako bych měla nějaké apokalyptické vidění! Neviděla jsem ani jeho postavu, ani tvář, ani oči, pouze jeden velký, nedozírný, nadlidský POHLED... Stejně nevím, co to bylo... Ale kdyţ si na ten okamţik vzpomenu, v paměti mi vyvstane verš z jeho básně „Stříbrná noc proroka“ (Серебряная ночь пророка; o vidění Mohameda):

Mezi očima anděla jsou tisíce dnů cesty.

A kdyţ jsem se za minutu rozhodla pohlédnout na něj znovu, toto vidění jiţ zmizelo... Opět jsem uviděla našeho obvyklého Daňu.

***

Daňa vůbec nepatřil k lidem, kteří vyprávějí o svých ctnostech a mlčí o nedostatcích. Právě naopak, nemohu si vzpomenout na případ, ţe by se něčím chlubil, nejednou však přiznal svou chybu, jako by se kál či zpovídal. Občas to byly maličkosti, občas i důleţité věci. Jednou nám s velkým humorem a ţivostí vyprávěl o jedné své vychytralé klukovině. U příleţitosti ukončení školy byl uspořádán večírek. Kaţdý měl přinést na tento večírek z domu nějaké nádobí. Daňa se nabídl, ţe přinese misku na dţem, a jelikoţ ta miska byla zřejmě poměrně cenná, dostal ji jen za podmínky, ţe ji obratem vrátí, celou a neporušenou, coţ také slíbil.

23

Kdyţ se večer vracel domů, zabalil ji do ubrousku, a zatímco o něčem přemýšlel, bezděky si s tím uzlíčkem pohazoval. Najednou se při velkém máchnutí uzlíček zachytil o sloup pouliční lampy a – jaká hrůza! – miska se rozbila! Co měl nyní dělat? Jak měl zmírnit máminu mrzutost a rozhořčení? A Daňa si vymyslel poměrně vychytralý psychologický plán. Kuchyň v jejich bytě byla v téměř sklepní místnosti, vedlo do ní poměrně dlouhé a strmé schodiště. Kdyţ se Daňa vrátil, máma a ještě nějaké ţeny byly dole. Daňa se objevil na vrchu schodiště, pozvedl ruku s uzlíkem a s výkřikem „to je ona, vaše miska!“ sbíhal do poloviny schodiště, upadl a zbylé schody sjel po zádech... Všichni se k němu seběhli: - Boţe můj! Daňo! Neublíţil sis? Nezlomil sis nohu nebo ruku? Ne, byl celý, nic si nezlomil. A ţe se rozbila miska, to uţ je drobnost. Chvála Bohu, ţe si neublíţil! To všechno Daňa vyprávěl tak ţivě, s gesty, mimikou a různými intonacemi všech výkřiků, ţe jsem si tu scénku zapamatovala, jako by ji sehrál talentovaný herec. Byla to samozřejmě lest, ale podle mého poměrně nevinná a spíš chytrá neţ hloupá. Jednou, kdyţ neměl peníze, riskl cestu tramvají načerno a říkal, ţe pak pociťoval aţ svého druhu uspokojení nad tím, ţe „je“ ošidil alespoň o jeden rubl! V době války, kdyţ téměř neustále trpěl hladem, dal mu někdo lístek na oběd do jídelny. Cesta tam byla dlouhá a oběd natolik ubohý, ţe by jich hladový Daňa musel sníst pět, aby se nasytil. A stejně si od oběda schoval housku, aby ji odvezl své mámě. Ale po cestě se neudrţel a... snědl ji! Zpovídal se nám, s pocitem trpkosti a studu... A mohl by o tom mlčet.

*** ... Poměrně brzy po našem seznámení s ním nám Daňa vyprávěl, ţe ho před několika lety zavolali do GPU a několik hodin s ním hovořili. Bezpečák, který s ním mluvil, se choval zcela korektně, a Daňa byl v údivu: - Znal tvorbu mého otce lépe neţ já sám!

***

Zjevně se na rozhovor dobře připravil. Státní bezpečnost zavolala Andrejeva k výslechu nejednou, před politickými svátky ho pravidelně na několik dní zatýkali. Čekisté ho nespouštěli z očí. A Daňa měl tolik přátel a známých a byl tak důvěřivý, ţe se chtěl podělit o 24

svou tvorbu... Stačilo, aby se někdo prohlásil za náboţenského mystika, milovníka Vladimira Solovjova a poezie, a Daňa uţ měl pocit, ţe takovému člověku můţe plně důvěřovat. Zdá se, ţe vůbec soudil lidi více podle jejich slov, neţ podle jejich činů, ve své důvěřivosti dokonce nepředpokládal, ţe je se slovy moţné ţonglovat, a to velice zdatně. Zdá se mi, ţe mě pochopil důvěrněji neţ Táňu, a to proto, ţe jsem na rozdíl od ní nikdy nehrála ţádnou roli. Táňa se však s touţ energií, s níţ se s ním seznámila, nyní všelijak snaţila podrobit si ho, a proto sebe a svůj vztah k němu neukazovala takové, jaké ve skutečnosti byly (o čemţ se on sám později přesvědčil). Uţ si nepamatuji, proč, ale jednou o mně mé mámě řekl: „Irina je velice zranitelná.“ Těmito slovy mi otevřel oči v nahlíţení na sebe samu, protoţe ačkoli jsem věděla, ţe trpím všemoţnými srdečními a duševními ranami více neţ druzí, nevěděla jsem proč. A hle, jaké originální fantazie básníci mívají. Jednou se na mě Daňa z dálky zamyšleně díval a pak uţ s trochu rozpačitým úsměvem řekl: - Tak nějak si myslím, ţe by Irině slušela šeříková paruka. Ale vţdyť tehdy paruky uţ vůbec nikdo nenosil, nikdo na ně ani nepomyslel! (Daňovým oblíbeným barevným spojením byla šeříková s bílou). Jednou jsme mu ve francouzské kníţce o skladateli F. Lisztovi ukázaly Lisztovu fotografii z mládí. Byli jsme zvyklí na jeho portréty jiţ ve stařeckém věku. Ale na této fotografii má mladicky krásnou, vybranou, vznešenou tvář, s nádhernýma očima, plnýma téměř ţenské krásy a kouzla. Daňa vykřikl: - Kdybych na ulici potkal ţenu s takovou tváří, všechno bych zahodil a šel za ní! Vypukla válka... Zastihla mne v podkarpatských lesích, 100 kilometrů od německé hranice. Jakýmsi zázrakem se mi odtamtud podařilo utéct, ale do Moskvy jsem jela půldruhého týdne. Neměla jsem jedinou moţnost poslat telegram, takţe máma uţ ani nedoufala, ţe mne uvidí znovu. Kdyţ jsem se vrátila, okamţitě o tom věděl i Daňa, nejbliţší rodinný přítel. Nebyl mobilizován okamţitě, kvůli své páteři. Později ho přesto povolali. Před jeho příchodem jsem si stihla zajít do lázně: vţdyť za půldruhého týdne nejenţe jsem se nesvlékla, ale ani jednou jsem se nemyla. A tak leţím na pohovce a na ţidli vedle mě sedí Daňa: - To je slast – pocit čistoty, odpočinku a vy vedle mě! A on se na mne jen usmívá očima tak přátelsky, tak laskavě...

25

V tomto létě jsme pro mámu pronajaly malou přístavbu na okraji pěredělkinské osady, úplně u lesa. Měsíc po začátku války tam za námi Daňa přijel přespat, a právě toho dne, kdyţ se setmělo, došlo k prvnímu náletu německých bombardérů na Moskvu. Světla reflektorů krouţila po nebi. Jako obrovské korouhve se skláněla tu na jednu, tu na druhou stranu, kříţila se a scházela. A kdyţ světlo zachytilo letadlo, uţ je nepustilo, přesouvalo se spolu s ním. A kříţem k tomuto světlu se poloţilo druhé světlo, a tak vysoko převysoko na nebi letěla v centru gigantického písmena X maličká stříbrná váţka, jeţ přinášela Moskvě smrt. Bylo to kouzelné divadlo! Zcela blízko u našeho domu, ukrytá v lese, začala střílet protiletadlová baterie. Avšak její výstřely nedosahovaly na cíl, střepiny nábojů, jeţ padaly zpátky, bily do ţelezné střechy domku. Daňa se strašlivě vylekal a byl nervózní. Jeho blízcí, jeho rodina tam byla, a on tam nemohl jet – kvůli nutnému zatemnění s nástupem tmy přestaly jezdit vlaky. Avšak tam, kde byla Moskva, se na jednom místě objevilo a sílilo světlo – záře poţáru! Nějaký bombardér se prodral řadami protiletadlových stanovišť a shodil na Moskvu bombu. Daňův strach sílil. Snaţil se určit, nad jakou částí Moskvy se ta záře nachází, jestli tam, kde stojí jeho dům... Téměř nespal, a jakmile vysvitlo, odjel prvním vlakem do Moskvy. Pak stejně jako ostatní musel hlídat ve dvoře svého domu, pro případ, ţe by tam spadla zápalná bomba (bomba se vznětlivým účinkem). Kdyţ byl jednou na sluţbě a uslyšel hvizd trhavé bomby, vrhnul se ke svému domu a přimkl se k jeho stěně, aby, pokud tam bomba spadne, sdílel osud celé rodiny... Můj lesní ústav se evakuoval, avšak přesto jakýsi jeho představitel zůstal v Moskvě, a ten mě poslal na novou práci. Měla jsem zaevidovat zásoby divoce rostoucího šípku na řece Bělé (vojáci na frontě potřebovali vitamín C). Tak jsem tam odjela. V říjnu, kdyţ se německá armáda rychle přibliţovala k Moskvě, začal se mně čím dál tím více zmocňovat strach, ţe pokud bude Moskva dobyta, budu odstřiţená, a moţná navţdy, od mámy a Dani, a nedozvím se nic o jejich osudu... Ale nemohla jsem odjet, aniţ bych dokončila a odevzdala svou práci. Tehdy jsem se poprvé v ţivotě rozhodla fušovat, práci jsem dělala za běhu a šípkové keře určovala od oka. A Němci byli stále blíţ. A najednou se dozvídám, ţe uţ jsou u Moskvy, v chatových oblastech. Přišla jsem pozdě! Zoufale píšu mámě a Daňovi dopisy, v nichţ se s nimi vášnivě loučím. Rozumí se, ţe pokud bych si nemyslela, ţe Daňu uţ nikdy neuvidím, takový dopis bych mu nenapsala. Avšak po 17. říjnu se německá ofenziva zastavila a já jsem se začátkem listopadu těţko, ale dostala do Moskvy. Jaká neočekávaná rána mne zde čekala! Táňa vyprávěla, ţe právě byla u nemocného Dani, kdyţ přinesli můj dopis. A... on jí ho dal, aby ho přečetla 26

nahlas... S jakým ironickým výsměchem hovořila o poryvech mého srdce! Ale kdyţ jsem uviděla Daňu, neřekla jsem mu, jak mě tím ranil, pochopila jsem, ţe to učinil, protoţe nevěděl, jak jsem se tam bála a ţe jsem tam napsala, ţe se s ním v tom dopisu loučím. Stala jsem se válečným hasičem. Při poplachu jsem musela běţet na půdu a na střechu, hlídat zápalné bomby. S jídlem to bylo stále těţší. Na chléb, kroupy a další potraviny byly v prvních týdnech války zavedené lístky. Podařilo se nám zásobit se trochu cukrem, záhy podléhal i ten normě. Po čtyřiadvacetihodinové sluţbě jsem měla dva dny volno, a jezdila jsem (tedy kdyţ ještě jezdily na východ vlaky) směňovat ve vesnicích své věci za obilí a vůbec cokoli k jídlu. Daňa (stejně jako mimochodem celá jeho rodina) byl člověk velice nepraktický, neměli ţádné zásoby jídla, ani ty nejmenší, stejně jako věci na výměnu. A jiţ velice brzy začal trpět hlady. Snaţily jsme se, co to šlo, abychom ho nakrmily. Uţ si nepamatuji, kdy k nám začal dva dny v týdnu pravidelně jezdit na pozdní oběd, kdyţ se Táňa vracela z práce domů. Na tyto dny jsme šetřily to nejlepší. Myslím, ţe pouze tyto dva dny v týdnu vstával Daňa zpoza stolu sytý. A stejně pravidelně, dvakrát týdně, se posadil po jídle na pohovku a četl nám další úryvek z toho, na čem zrovna pracoval. Nejprve to byly poémy „Jantary“ a „Germáni“34, později, jiţ krátce před odjezdem na frontu, jeho román. V době, kdy marodil, jsme ho s Táňou navštěvovaly a vozily mu něco k jídlu. Pravda, kdyţ jsem to dělala já, Táňa mi vţdy říkala: „Ty jsi ale odváţná!“ Nebylo pro ni tak důleţité, aby se Daňa najedl, ale aby se cítil zavázaný právě a pouze jí! Ústřední topení za války nefungovalo, ale nebylo uzavřené ve všech částech Moskvy zároveň. Jednou Daňa přespával u nás, protoţe doma měl velkou zimu. Večer po večeři k nám přijel, zavřely jsme dveře a snaţily se nehlučet. Pracoval právě na poémě „Germáni“. Uţ si nepamatuji, do kolika v noci pracoval a kdy šel spát. Vstal několik hodin po nás a přečetl nám, co za jednu noc jedním dechem napsal. Bylo to více neţ osmdesát krásných veršů, jiţ úplně přepracovaných a ukončených. (Myslím, ţe byl tehdy výjimečně výkonný). Z celé poémy jsem si zvlášť jasně zapamatovala rychlý začátek války se zlověstným refrénem: „Na východ, na východ, na východ!“. Ţe by snad právě „Vichřice“ (Шквал) a také „Běţenci“ (Беженцы) byly napsané u nás? Elektřina také nebyla okamţitě přísně normovaná, a tak, kdyţ jsem v práci dostala pro osobní uţití elektrická kamínka, odtáhla jsem je okamţitě k Daňovi. Dobře si pamatuji jeho 34

Viz cyklus „Z malého pokoje“ (Из маленькой комнаты), jehoţ básně jsou částečně zařazeny do poémy „Germáni“.

27

hluboce vděčný pohled. Vtom vešla jeho matka, která uţ věděla, co jsem přinesla, a vyměnila si s ním mlčenlivý, ale tak výrazný pohled. A ten pohled byl dialogem beze slov: - Vidíš, mámo? Cítíš to? - Ano, drahý, vidím, cítím. A jednou o Daňovi řekla: - Tenhle chlapec mi nikdy nezpůsobil ţádné nepříjemnosti. (Vlastní děti způsobovaly a zdá se, ţe pořádné). Jednou, jiţ za války, kdyţ jsem k němu šla, uviděla jsem, ţe se na ulici jiţ prodávají první mimózy. A ačkoli jsme v té době utrácely jen proto, abychom se mohly najíst, nevydrţela jsem to a koupila Daňovi větvičku plnou voňavých zlatavých kuliček. A ţe tato potrava pro duši byla oproti potravě pro tělo opravdu levná! A jak se Daňa zaradoval, kdyţ ji uviděl! Jako by se modlil, sloţil po vzoru hinduistů dlaně a s něţností vykřikl: - Mimózka! Ještě v začátku našeho přátelství jsem se ho jednou zeptala: - Máte rád květiny? A on vykřikl: - A kdo je nemá rád!35 Samozřejmě jsem se ani nemusela ptát. Jak by mohl takový milovník krásy ve všech jejích projevech nemít rád květiny!

***

Léto roku 1942 bylo první s Daňou, kdy jsem zůstávala v Moskvě. Na procházky za město jsme neměli ani čas, ani síly. Kromě cest, často na dva dny za sebou, jejichţ cílem byl výměnný obchod, jsme museli mnoho hodin prostát ve frontách, abychom si mohli pořídit lístky na jídlo, jezdit na zahradu, kterou jsme dostali přidělenou (povětšinou na ní nic nevzešlo, protoţe země byla špatná), a vůbec, kromě obvyklých domácích záleţitostí jsme museli vykonávat ještě spoustu práce spojené s válečnou dobou. A v zimě ještě proklečet mnoho hodin na kolenou vedle trojnoţní ţelezné pícky, foukat do ní a sušit v ní mokrá osiková dřívka, ze kterých kapala šťáva a měnila se v štiplavý kouř, od kterého bolela hlava. Všechny tyto věci byly mou povinností. 35

V dopisu D. A. z 2. února 1959 psala I. V. Usovová: „...mimózu mám více neţ jakoukoli jinou květinu spojenou s Vámi, jelikoţ jste ji zvěčnil v básních. Kromě toho si pamatuji, ţe jsem Vám za války jednou přinesla větvičku mimózy, a Vy jste spráskl ruce a dojatě vykřikl ‚Mimózka!‘ V této věci jsem se zcela uklidnila, aţ kdyţ jsem dnes od Ally zjistila, ţe Vám větvičku mimózy jiţ předala.“

28

... Jen jednou za celé léto jsme společně jeli na chatu. Daňa měl konkrétní cíl cesty: jakýmsi poměrně majetným lidem, kteří ţili na vlastní chatě, nabídl k odkoupení nějaké zlaté věci Dobrovových. A my s Táňou jsme jely s ním, dělaly jsme mu společnost. S Táňou jsme aţ k chatě nedošly, sedly jsme si do stínu ve škarpě u cesty a on, k tomuto účelu obutý, šel k těmto lidem uţ sám. Vrátil se za půl hodiny. Nebyl ani tak rozmrzelý neúspěchem své mise, jako překvapený a ohromený stylem panského ţivota, pro nás jiţ zcela nezvyklým. - Představ si, vyprávěl Daňa, - krásná, pěstěná zahrada (jistěţe mají vlastního zahradníka), hojně kvetoucí růţe, cesty vysypané pískem a k završení všeho zvuky klavíru z oken velkého krásného domu! Kdyţ jsme se vraceli, ochladilo se. Hodila jsem si přes sebe plášť ze stříbrnice, bez rukávů, ušitý pro práci v lese, protoţe se krásně vešel do polní kabely, jak byl tenký; na zádech pod kapucí byl nařasený, takţe se směrem dolů rozvíral do skladů. V té době jsem hodně chodila – byla jsem zvyklá chodit rychle a tak jsem se do chůze zabrala, ţe jsem jim trochu utekla. Kdyţ jsem si toho všimla, zastavila jsem se, abych počkala na ostatní. Kdyţ jsem se otočila, všimla jsem si, ţe mě Daňa upřeně sleduje, bylo mu vidět na očích, ţe na něco myslí. Kdyţ mě došel, řekl: - Přesně takový plášť měla Agnes (hrdinka jeho poémy „Monsalvat“ – Corbenic)36. - Ne, ne takový: „ve stříbrné róbě a tmavomodrém plášti“. - To byla chyba! Z této cesty si ještě pamatuji, ţe na cestu zpátky neměl cigarety, a chyběla mu dávka tohoto narkotika. Bylo mi trošku smutno z toho, ţe by v hloubi své duše nyní naši společnost vyměnil alespoň za jedinou cigaretu! S Táňou Daňa za město jezdil často. Na jedné z cest se vraceli podél právě sklizeného pole brambor a Táňa cestou sbírala zbylé maličké brambůrky, jako oříšky. Na její otázku, proč je také nesbírá, odpověděl: - Já tak skrblit neumím! Ale hlad tísnil, neměl co prodávat – kromě knih. Nakonec s tím musel začít. S jakou bolestí se s nimi loučil! Zvlášť bolestně s úplnými sebranými spisy Dostojevského.37 Vţdyť tehdy knihy stály stejně jako jídlo.

36

Míněna je poéma „Píseň o Monsalvatu“ (Песнь о Монсальвате).

29

Jednou se vrátili z procházky za městem oba jacísi významně váţní. Zakrátko se vysvětlilo proč: uţ si tykali... Musím přiznat, ţe mě to rozrušilo. Srdce mi začalo bít tak rychle a tak hlasitě, aţ jsem se vylekala, ţe jeho tlukot uslyší i ostatní. Ţárlivost?! Jak ostré, jak jedovaté je její ţihadlo! A všudypřítomné – vţdyť i děti ţárlí na své rodiče... Uţ si nepamatuji přesně, zda po této události či ještě dříve, jsem si tak nějak napůl v ţertu Daňovi stěţovala, ţe ode mne, ve srovnání s Táňou, si drţí odstup. Podíval se na mě velice váţně: - Vy máte Vasju, Táňa nemá nikoho. Tak to tedy bylo! Chránil mě před tím, abych se do něj příliš zamilovala. Dojemný Daňa. Vţdyť věděl, ţe tento Vasja není mým muţem a ani mým snoubencem, ţe jsme se před jeho zatčením dokonce ani nepřátelili – nic kromě toho, ţe jsme se velice krátkou dobu znali. Avšak věděl také, ţe jsem jediný člověk, který mu pomáhá a píše mu. Vţdyť tehdy jsme vůbec nepředpokládali, ţe bych jela na Kolymu. Ale to bylo pro Daňu typické – takový pocit zodpovědnosti a šetrnosti k obětem teroru. A spolu s tím moţná cítil, ţe jsem mu vnitřně bliţší neţ Táňa, snad i potřebnější pro jeho tvorbu. Z nějakého důvodu tehdy ne spokojeným, ale bolestným tónem vykřikl: - Vţdyť my máme dokonce podobné básně!

***

Válka pokračovala. S jídlem to bylo stále horší. Neustálý nedostatek a hlad se projevovaly zvlášť na starých lidech (děti byly evakuované). Mnoho jich v těch letech zemřelo. V roce 1942 zemřela Daňova „máma“. V roce 1943, uţ po jeho odjezdu na frontu, teta.38 Kdyţ jeho matka onemocněla, jezdil občas na trh koupit jí jednu (!) sklenici jahod za dvacet nebo třicet rublů. Říkal, ţe nechápe její současný stav, ţe se v protikladu ke svému obvyklému charakteru stala rozmarnou a autoritativní. Kovalenští se odtrhli a začali se stravovat odděleně. Takové rozpady rodiny kvůli jídlu byly tehdy velice časté. Občas dokonce i manţelé jedli zvlášť. Kromě dvou dnů v týdnu, kdy býval Daňa u nás, měl neustále hlad. Nadto v něm jeho sestřenice – tedy dle mého soudu –

37

Podle svědectví A. A. Andrejevové zůstaly sebrané spisy F. M. Dostojevského v knihovně D. A. aţ do jeho zatčení. 38 Je. M. Dobrovová zemřela na podzim roku 1942; Je. M. Mitrofanovová v roce 1943; D. A. byl mobilizován koncem roku 1942.

30

probouzela panický strach. Celkově měl sklony poddávat se náladám těch, s kým byl spojen. Kdyţ jsem ji ještě před válkou jednou viděla u Dani, skutečně se mi nelíbila. Překvapivě nezapadala do obecného stylu této rodiny: výrazně namalované, velké, vystupující rty, náušnice dlouhé aţ na ramena, a jedno rameno (skutečně bílé jako mramor) obnaţené, nehledě na zimu – na způsob odalisky. Kdyţ jsme společně popíjeli čaj, hovořila uţ nevím o čem, ale pamatuji si, ţe s nezvyklým sebevědomím a nesmlouvavostí. Jednou kdyţ jsem byla u Dani, viděla jsem, ţe jeho jediný oblek je obnošený, tak jsem se ho zeptala, proč si nenechá ušít oblek z hrubé srsti, kterou mu dala Táňa? A on s náhlým smutkem odpověděl: - A proč? Aby mě v něm pohřbili? Mlčela jsem. Ovšem nejen to mě bolelo, ţe ţije uboze, ale také i to, ţe jsem zarmoutila jeho malověrnost. Dodnes je mi líto, ţe jsem tehdy nenašla slov, abych podpořila jeho ducha. ... Předválečná úroveň ţivota a skutečně i jídla rodiny Dobrovových byla vyšší neţ ta, k níţ jsme si během občanské války a později přivykli. Maličký detail: jednou nám Daňa řekl, ţe nemá dokonce ani tři ruble, aby si došel do lázně. Podivily jsme se: proč tři ruble? Vţdyť lístek stojí padesát kopějek! - Ale vůbec ne! Co ještě cena prostěradla? Taková panskost nás překvapila, my jsme si vţdy vystačily s ručníkem, který jsme si přinesly z domu.

***

Ačkoli Vasjův pětiletý trest končil na podzim roku 1941, nikoho kvůli válce nepropouštěli aţ do jejího konce, dokonce i déle. Avšak v roce 1943 byl v laboratoři, kde poslední dva roky ještě jako vězeň pracoval – byl potřeba nový vedoucí. A jelikoţ on jiţ dva roky přesluhoval, byl okamţitě propuštěn a jmenován vedoucím laboratoře. … Psala jsem si s Vasjou a on mne zařadil do seznamu jako svou manţelku (v té době nebylo potvrzení o registraci manţelství nezbytné). Celé zdlouhavé vyhotovení tohoto seznamu provádělo moskevské oddělení Dalstroje, kam jsme museli poměrně často jezdit tu kvůli jednomu, tu kvůli druhému. Tehdy jsem uţ vůbec neměla čas na procházky za město, 31

jelikoţ jsem musela znásobit energii, abych našetřila dostatek peněz na 12 tisíc kilometrů dlouhou cestu, a kromě toho jsem musela nakoupit něco pro Vasju. (Chtěl pouze knihy). Takţe s Daňou jsem se viděla pouze u nás doma a zřídkakdy u něj. Zvláště si pamatuji jeden příchod k němu. Uţ věděl, ţe můj odjezd je jen otázkou času, a byl tehdy nějak zvlášť soustředěný a váţný. Mluvili jsme o současném dění. Pak jsem zůstala sedět na jeho pohovce, zatímco on si sedl na druhém konci pokoje za svůj psací stůl, viděla jsem jeho profil, mlčel a zamyslel se, ponořil se sám do sebe. Já jsem také mlčela a dívala se na něj. Jeho tvář začala prostupovat, nejprve slabě, později stále silněji a silněji neobyčejně hluboká a vznešená krása. Jako by se jeho veliká duše, do níţ se ponořil, přelila přes okraj a rozlila se po kaţdém, i tom nejmenším rysu jeho obličeje a osvítila jej! Celý jeho zevnějšek se nakonec stal téměř nemyslitelně překrásným... Nemohla jsem z něho spustit oči... Zdálo se, ţe jsem přítomna jakési tiché svátosti, ţe nevidím lidskou tvář, ale tvář archanděla... Nevím, kolik času naše oboustranné mlčení trvalo. A najednou Daňa velice tiše a pomalu, jako by rozmýšlel sám se sebou, řekl: - Nevím, jak bez vás budu ţít... Přestala jsem dýchat. Takţe on celé ty minuty přemýšlel o mně?! To já pro něj znamenám tolik... Ó, můj drahý Daňo, čím jsem si to zaslouţila? Mé srdce se přeplnilo nekonečnou vděčností. Neřekla jsem ani slovo, sama pro sebe jsem si pomyslela: „Milý, milovaný Daňo, budeš..., budeš i beze mne!“ Pomalu nabyla jeho tvář obvyklého výrazu – důvěřivého a otevřeného přátelství –, a rozloučili jsme se jako vţdy.

***

Nakonec Daňu přece jen mobilizovali. Avšak jeho oddíl ještě poměrně dlouho zůstával u Moskvy, v Kubince a Daňa si tam u místních obyvatel pronajímal maličký pokojík. Táňa i já jsme ho tam často navštěvovaly. ... Zvláště jsem si zapamatovala dvě cesty do Kubinky. Věděla jsem, ţe Daňa miluje a vţdy slaví Vánoce, a rozhodla jsem se, ţe mu přichystám vánoční stromeček. 7. ledna jsem s sebou vzala několik svíček na stromek a cestou z lesní cesty k osadě jsem ulomila velkou, bohatě jehličnatou a voňavou jedlovou větev. Upevnila jsem ji v rohu jeho pokoje, připevnila 32

k ní svíčky a zapálila je. Dokud hořely, seděli jsme mlčky a dívali se na ty ohýnky a na tajemné husté jedlové stíny na stěně a na stropě. Daňova tvář byla osvícená zvnějšku těmito svíčkami a zvnitřku svým vlastním, jakýmsi teplým, něţným a zamyšleným světlem. Kdyţ svíčky dohořely a my jsme znovu rozsvítili elektrické světlo, Daňa procítěně řekl: - Děkuji moc! Tehdy, či snad jindy – uţ si nepamatuji proč – začal mluvit o Táně. (Moţná ţe chtěl znát můj názor na jejich vzájemný vztah?) Řekl: - Jsem pro ni jediný a neopakovatelný. A podíval se na mě významně, trochu jako by mě zkoušel. „Ó, milý Daňo,“ pomyslela jsem si, „skutečně jen pro ni? Jste pro nás všechny jediný a neopakovatelný. Pokud je Jesenin ‚kvítek neopakovatelný‘ (coţ je také pravda), pak vy jste – nejneopakovatelnější!“ Ale nahlas jsem neřekla nic,bylo by to zbytečné. Odmlčel se, jako by na něco čekal, a pak pokračoval: - Souhlasí, ţe po mém boku přijme jakoukoli roli. Avšak ţivot se vyvíjel jinak, a on se poměrně brzy sám přesvědčil, ţe její souhlas s jakoukoli rolí po jeho boku byl jen dobře vystavěnou a dobře sehranou rolí. A má poslední návštěva Kubinky: náhle přichází od Dani telegram na mé jméno. (Táňa mu pak vyčítala, proč ne na její!) V telegramu psal, ţe jeho oddíl zakrátko odvelí dál, ţádal nás, abychom přijely, vzaly si jeho těţký kabát po otci a ještě nějaké věci. Samozřejmě jsem se okamţitě sebrala a spěchala, ačkoli se den jiţ skláněl k večeru. Nestihla jsem s Daňou strávit ani hodinu, kdyţ se objevila Táňa. Vrátila se z práce, přečetla si telegram a spěchala za mnou. Cítila jsem, ţe jsem tam navíc, a začala jsem se chystat na cestu zpátky. Odešla jsem do kuchyně, kde jsem měla boty a vkleče na jednom koleni jsem si zavazovala tkaničky. V pološeru dveří se objevil Daňa. - Nejezděte, Irino, obě jste mi stejně drahé! - Děkuji, Daňo. A stejně jsem odjela... Pravda, třetí by tam ani neměl kde spát. Pak od něho začala přicházet zřídkavá trojúhelníčková psaní, s pokyny místo adresy, pouze s číslem polní pošty, takţe jsme neměly nejmenší tušení, kde se právě nacházel. Kvůli bolesti páteře ho neposlali do přední linie. Nejprve pracoval v polní kanceláři, potom vykopával hroby a pohřbíval zemřelé. A, byť to nespadalo do jeho povinností, sbíral polní květy a pokládal je na hroby. Kdyţ měl tu moţnost, dokonce je sázel. 33

Na naši společnou otázku, co je pro něj v takové situaci nejobtíţnější, odpověděl: „Ţe nemohu pracovat“ (tedy se zabývat svou tvorbou). A to nehledě na skutečnost, ţe jak ve fyzickém, tak v morálním, tak v kaţdodenním ohledu tu bylo mnoho těţkého, zvláště pro něj, který byl od dětství zvyklý na ţivotní styl dobré, inteligentní rodiny, na zvláštní pokoj... Uţ si nepamatuji, za jak dlouhou dobu Daňu propustili na dva či tři sváteční dny domů.39 Měly jsme ohromnou radost! Kdyţ jsem se vrátila domů, Daňa byl jiţ u nás a seděl vedle mámy na pohovce, té vzdálenější od dveří. Jen jsem překročila práh, vyskočil z pohovky, přelétl pokoj a objal mě – jen na okamţik – a okamţitě se vrátil na své dřívější místo (do té doby jsme se zdravili a loučili vţdy pouze podáním ruky). Ó! To bylo objetí! Široké, štědré, přátelské a ... odtělesněné! Nikde jsem necítila dotyk, jako by mě anděl ovanul křídly... To bylo naposledy, co jsem Daňu viděla před dlouhým a tragickým odloučením. Opět začaly chodit jeho trojúhelníky. Psal, ţe nikdo nedostává tolik dopisů jako on. Měl velmi mnoho přátel, kteří ho milovali a váţili si ho. Skutečně mu však nikdo nepsal tak často jako Táňa. Jestliţe jsme pro osobní setkání musely počítat s jeho volným časem, dopisy takové omezení neměly, a ona mu psala snad dvakrát či třikrát za týden. Byl to samozřejmě poměrně účinný psychologický útok. A doopravdy účinkoval. Jednou jsem náhodou uviděla výraz její tváře, kdyţ mu sestavovala dopisy. Skutečně sestavovala – byla to práce mozku. Táňa, jak je to pro mnoho lidí charakteristické, mhouřila při napjaté myšlenkové činnosti oči. Ano, byla to práce hlavy, ne srdce! Její tvář nevyjadřovala ani lásku, ani něhu. Avšak psala tak obratně, ţe po nějaké době zřejmě dosáhla cíle, který si stanovila: zcela si Daňu získala. Slyšela jsem, jak s uspokojením mámě vyprávěla, ţe Daňa bohuţel musí ničit dopisy, poněvadţ si je nemá kde schovat, ale ţe jakýsi její zjevně šikovně sepsaný dopis přece jen nemohl zničit, a schoval si ho. A ještě po nějaké době mámě zprostředkovala jeho jiţ zcela výmluvnou větu: „Popřemýšlej o tom, zda bychom nebydleli společně, aţ se vrátím“. A nehledě na to, ţe Daňu znala jako emocionálního člověka, který se rád nechával unést, rozhodla se, ţe to je její definitivní vítězství. Avšak tato fráze se ukázala být osudová pro mne... S Kovalenskými měla Táňa napjaté vztahy. Jednou u Dani kritizovala jeho sestřenici. Prý hraje nemocnou, nepomáhá své matce, jeţ vypadá tak unaveně a má nepohodlnou kuchyni s úzkými a strmými schody. Jindy byl Daňa nemocný a do lékárny pro léky chtěla jít jeho adoptivní matka, jelikoţ Alexandra Filippovna nemohla. Necítila se totiţ dobře. Pro léky šla Táňa, a zakrátko se Daňa podivil, ţe 39

Doklady o tomto příjezdu z fronty nemáme; je dost dobře moţné, ţe se zde autorka spletla.

34

Alexandra Filippovna se svým muţem odešla na procházku. Táňa nevěděla, ţe ve stěně, pod koberečkem byly dveře, které vedly do sousedního pokoje, takţe Kovalenští její odsudek slyšeli. Z těchto důvodů se rozhodla, ţe se po Daňově návratu „zabydlí společně“ u nás.

***

Události ohledně mého odjezdu se hýbaly sice pomalu, ale přece jen kupředu. Doufala jsem, ţe do svého odjezdu Daňu ještě alespoň jednou uvidím, jelikoţ mu začátkem roku 1944 znovu slíbili na pár dní dovolenku. Ale z jakéhosi důvodu z toho sešlo. Pak mu ji slibovali ještě na jaře, snad v květnu, a – znovu z ní sešlo! Osudu nebylo vhod, abych se s ním ještě jednou viděla. Několik dní před odjezdem jsem se vrátila domů, abych si vzala své věci. Odjela jsem 11. června, a tři dny poté, 14., neočekávaně přijel na několik dní Daňa. Máma mi do dopisu napsala jeho drahá slova, mně určená: - Jak mi zde chybí Irina! Další můj poměrně zřídkavý písemný kontakt s Daňou probíhal pouze přes mámu, jelikoţ se číslo jeho polní pošty poměrně často měnilo a mně jeho dopisy přicházely příliš pozdě. Něco o něm jsem se dozvídala z dopisů od mámy. Zprávy však byly neočekávané a osudové: všechny Tániny plány s Daňou se při tomto jeho příjezdu náhle zhroutily! A já jsem si dokonce myslela, zda to není jeho odplata za mne. Aţ před nedávnem jsem se dozvěděla, ţe si Daňa předtím poměrně dlouho dopisoval s Allou Musatovovou.40 A po návratu se nakonec rozhodl pro souţití s ní. Táňa však nejenţe zjevně nepochopila jeho fráze v dopisu jí adresovaném, ţe se jejich vzájemné vztahy budou muset změnit, ona je pochopila dokonce v diametrálně odlišném smyslu. Nakolik mohu soudit z útrţkovitých frází z máminých dopisů, události se vyvíjely následovně: ihned po mém odjezdu se Táňa pustila do celkové přestavby bytu, a kdyţ Daňa neočekávaně přijel, vládl v bytě úplný chaos a dokonce ani nebylo kam si sednout. Tehdy řekl, ţe přijde později, a zjevně šel přímo k Alle. Pro mne je těţké usuzovat, jak a v jakém pořadí se rozvíjely tyto dramatické události. Avšak (podle mámina dopisu) jako úderem blesku. Tu jest příběh z té doby. Táňa se upravila a šla do chrámu. (Snad jí Daňa řekl, ţe tam půjde?!). A co nevidí? Daňa a Alla tam společně 40

Do svatby s Daniilem nosila A. A. Andrejevová jméno svého prvního muţe – S. N. Ivaševová-Musatovová; dopisy D. A. s A. A. z válečného období zmizely při zatýkání.

35

zapalují svíčky. Nevím, zda k nim přistoupila či zda z výrazů jejích tváří pochopila, ţe je uţ pozdě? Nevím ani to, kdy, jak a jakými slovy řekl Daňa Táně o svém rozhodnutí. Není však vyloučeno, ţe ani nepřipisoval takový význam té větě, po které jej Táňa jiţ povaţovala za svého snoubence. Vţdyť nakonec i velice blízcí přátelé mohou chtít bydlet spolu. Kromě toho napsal Andrejev Táně tuto větu ještě předtím, neţ zjistil, ţe je Alla svobodná. Ale čemu samozřejmě plně věřil, pak ţe po svatbě s kýmkoli zůstanou s Táňou velice blízkými přáteli. Vţdyť ona sama ho ujistila, ţe její cit k němu je takový, ţe souhlasí s libovolnou rolí po jeho boku. Avšak nyní uţ nebylo třeba pokračovat v této roli, Táňa se napřímila do celé své přirozené výšky, divadelní plášť z ní sklouzl... Odvrhla Daňu! Zřekla se ho jednou provţdy. Zřekla se jeho lásky, přátelství, kontaktu s ním! Zakázala mu, aby k ní chodil. Měla být jediná – druhá role, role blízkého přítele, ji neuspokojovala. A znovu, jako kdyţ udeří blesk: Daňa ji na kolenou (doslova!) prosí o odpuštění... Avšak Táňa byla neoblomná. Kdyţ jsem to zjistila, pomyslela jsem si: to tedy ve skutečnosti pouze vznešený člověk můţe prosit o odpuštění na kolenou – nízký to nikdy neudělá! Samozřejmě ţe byl před ní vinen, ale v zásadě jen tím, ţe jí uvěřil roli, kterou hrála. Já jsem si vţdy myslela, ţe se k Daňovi vůbec nehodí, byť uţ jen proto, ţe v ní převládaly spíše rysy muţského charakteru neţ ţenského. Daňa si přece, jako zřejmě všichni básníci, cenil na ţenách především právě ţenskosti. Snad odsud pramení jeho okouzlení ţenskými copy. Pokud na ulici nebo v tramvaji uviděl velký, krásný cop, vţdy se snaţil uvidět i tvář. A s určitým rozhořčením nám vyprávěl, ţe tváře těchto ţen jsou povětšinou nezajímavé. Jednou jsem ho trochu pozlobila Blokovými verši o básnících:

„И золотом каждой прохожей косы Пленялись со знанием дела“.41

Avšak Daňa ţert nepřijal, spíš se dokonce trochu urazil. Vţdy byl v tomto ohledu váţný. Jednou řekl: - Z nějakého důvodu se mi zdá, ţe by Irina měla mít velké copy. A tak to i bylo, avšak pouze do šestnácti let. Po břišním tyfu jsem je musela ostříhat. 41

Verše z básně A. A. Bloka „Básníci“ (Поэты, 1908).

36

... Kdyţ jsem od Dani dostala dopis, ve kterém mi psal o své svatbě, blahopřála jsem mu, avšak znovu přes mámu, protoţe jsem neznala adresu. Ona si to přečetla a rozzlobila se, ţe mu blahopřeji, a můj dopis mu nepředala. Sama mi to řekla: - Tvůj dopis jsem mu samozřejmě nepředala. Jak můţeš! A ještě v takovém duchu.

***

Daňa se s Allou seznámil o něco dříve neţ s námi. Kdyţ však odjíţděl na frontu, neprovázela ho aţ do konce jako my s Táňou, ale pouze k metru. Alla byla malířka a ţena jednoho z Daňových největších přátel – malíře Musatova. Je to ten samý malíř z Kruhu prvního42, který Něrţina pozval do vzdáleného pokoje a ukázal mu obraz, který nenamaloval na objednávku vedení, ale z duše – chrám Grálu na vrcholu hory. Jiţ jen z toho můţeme usuzovat, nakolik s Daňou souzněl. Jemu je také věnována Daňova báseň „Koncertní sál“ (Концертный зал). Ještě dříve nám Daňa o něm cosi vyprávěl: chtěl se oţenit s velice krásnou a velice náboţensky zaloţenou dívkou.43 Avšak jejím tetám, které jí připravily budoucnost mnišky, se podařilo toto manţelství překazit a Musatov byl zoufalý. Jednou šel Daňa z jakéhosi důvodu kolem jeho domu, nezamýšlel ani, ţe by se u něj zastavil. Kdyţ v tom ho náhle jakýsi nepřekonatelný pocit přiměl, aby se vrátil a vstoupil do přítelova bytu právě ve chvíli, kdy chtěl spáchat sebevraţdu. Daňovi se podařilo rozmluvit mu to a on se posléze oţenil s Allou. Ale proč se potom rozešli, čí to byla iniciativa, to nevím. Daňa nadále občas navštěvoval mámu, a to kdyţ Táňa nebyla doma – nechtěla ho vůbec vidět. A to nehledě na skutečnost, ţe samozřejmě pokaţdé poslouchal máminy hrubé výčitky. Tehdy se tedy plně potvrdila pevnost jeho srdeční oddanosti! Máma mi spokojeně psala o všech nehezkých zvěstech o Alle z úst těch společných známých, kteří stranili Táně. Alla byla v podstatě zajímavá: v její vysoké štíhlé postavě a nevýrazné tváři bylo cosi botticelliovského, panenského. Byla o osm let mladší neţ Daňa, oblékala se vţdy dobře a vkusně. A jedno i druhé je také podstatné. ...

42 43

Román A. I. Solţenicyna. Jedná se zde o Z. V. Kiselevovou.

37

Pravděpodobně tím nejpodstatnějším v Daňově ohromné lásce k ní a bezpodmínečné důvěře byla skutečnost, ţe jako od přírody chytrá a sdostatek pohotová se uměla přizpůsobit vkusu a názorům toho, komu se chtěla líbit, uměla hovořit v souladu s ním, vytvářet neobyčejnou duchovní blízkost a neomezenou oddanost tomu podstatnému v jeho ţivotě – jeho tvorbě.

***

V roce 1947 se mi kvůli zneklidňující situaci v práci výrazně zhoršilo onemocnění štítné ţlázy. Dali mi druhou skupinu invalidity a potvrzení, ţe potřebuji odjezd na „pevninu“. A proto, aby pustili muţe z práce, nám ještě dali potvrzení, ţe potřebuji doprovod. A tak jsme se v červenci roku 1947 vrátili do Moskvy. Setkání s Daňou jsem se nemohla dočkat! Jiţ několik měsíců jsem o něm neměla ţádné zprávy. Zjistit, jak ţije, co nového píše, znovu se ponořit do atmosféry duchovna a poezie, která ho obklopovala. Jaká strašná zpráva, jaká rána mě však očekávala v Moskvě: Daňu v dubnu zavřeli! Snad mezi nesčíslným mnoţstvím jiných osudů uviděl svůj osud, kdyţ ještě v roce 1935 psal:

Jsi odsouzen... Modli se! Noc je nekonečná. Osud tě nepřivedl do vlhkého vězení jako prvního. Dveře jsou zazděné. Pod příkrovem tmy nahmatej schodiště. Ne do světa, ale do hloubi vězení. Přes tloušťku vlaţných desek, přes pevnostní redutu na větrný břeh přivedou tě schody. Tam jsou vlny volné! Vypluj! Řiď! Spěchej! A kdo najde tebe v mořích tvé duše?!..44

Tak jsem si to po paměti zapsala.

44

Tato báseň byla v jiné redakci zařazena do básnického celku „Ruští bohové“, kapitola 3.

38

Všechny členy jeho rodiny také zavřeli... V den jeho zatčení (po cestě, kdyţ jel na sluţební cestu) zavolali Táňu k pětihodinovému výslechu, přičemţ si jiţ předem vzali všechna Daňova díla, která měla. To jediné, co jsme se tehdy přes Táňu o něm dozvěděli, byla jeho slova, která řekl vyšetřovateli: - Neexistuje jediný moment, kde bychom se my dva stýkali. I tak se rozhodl pozdvihnout hledí, obnaţit svou „lidskou tvář“. Kolik ještě nových utrpení ho za to čeká... Potom Táňu propustili a měsíc po našem příjezdu, tedy v srpnu 1947 zatkli i ji. „Soudili“ ji kvůli jedné věci s D. L. Odsoudili ji k 10 letům v nápravných pracovních táborech. Po Stalinově smrti, roku 195545, ji propustili a rehabilitovali. Kdyţ ji odvezli, probíhala aţ do rána, jak se tehdy patřilo, prohlídka, sebrali všechny Daňovy dopisy, které mi poslal na Kolymu, a několik jeho fotografií, které jsem měla. Zeptali se mě: - Kdo je to? - Andrejev. Chápala jsem, ţe lhát nemá cenu. Zmizela také jeho nejhezčí fotografie, kterou kdysi věnoval Táně. Nikdy jsem takovou u nikoho neviděla. Je na ní zachycen ze tří čtvrtin a jeho tvář je na ní zajímavější, krásnější a významnější neţ na jakékoli jiné fotografii. Při prohlídce narazil pomocník hlavního velitele na něco cenného, něco jako stříbrné lţičky, zváţil tu věc v ruce a tázavě se podíval na velitele (úplně se mu třásly ruce, jak si ji chtěl strčit do kapsy)! Ale ten téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Téměř všichni Daňovi přátelé, dokonce i ti, kteří jiţ neţili v Moskvě, byli také zatčeni. Dohromady bylo zatčeno několik desítek lidí. Brali je postupně. Teď byla řada na mně... Avšak pokud zajmou i mne, kdo se postará o mámu a kdo se postará o Vasju? Máma, ačkoli nedaleko ţije její sestřenice, kterou pomáhala ţivit za války, je přese všechno stará a slabá. A Vasju sice osvobodili, ale nerehabilitovali, takţe ho v kaţdé práci odmítnou. Ţádný byt, ţádná práce ani právo přihlásit se k pobytu v Moskvě a ve všech velkých městech, ţádné lístky na jídlo. ... Ale co bude s Daňou?! Je jasné, ţe jeho uţ nepropustí. Čekisté neustupují, oni se „nemýlí“. A kolik let mu dají? A co ho čeká – vězení, nebo tábor? Nemá pevné zdraví, na 45

T. V. Usovová byla zavřená v Tajšetu, osvobodili ji v lednu roku 1956.

39

fyzickou práci není zvyklý. Nevydrţí to, zemře... A co bude s jeho tvorbou? Všem zatčeným jejich díla sebrali, vzdálenější známí – ti, kteří nebyli zatčeni – v panice sami ničili všechno, co měli. A tak Je. Proferancevová zničila poémy „Píseň o Monsalvatu“ a „Germáni“, které jsem přepsala, kdyţ jsem odjíţděla na Kolymu, a uschovala jsem si je u ní. A těch padesát básní, které jsem povaţovala za nejlepší a nejvíce jsem milovala, které jsem si přepisovala do Kolymy a nyní přivezla s sebou, sebrala se sobě vlastním despotismem Táňa, nečekala na mé svolení a odvezla je s sebou na chatu, kterou si pronajímala u Moskvy. Naloţila s nimi dvakrát tak hloupě: rozhodla se, ţe je zakope do země, a tak je vsunula do plechové rezavějící bandasky a zakopala na pozemku – takţe ty se ztratily stejně tak. A tak Daňova tvorba zemřela. A je to taková nenahraditelná, ţalostná ztráta pro svět poezie! A nejen poezie, ale také pro svět duchovna, jelikoţ jeho tvorba byla jím protkaná skrz naskrz. Byla jako obrovský světlý chrám, kopulí dosahující nebes. A ti, kdo do něho vstoupili, se nořili do duchovních vln překrásné bohosluţby tvořené duchovním Slova. A nyní byl tento krásný chrám zničen a ţije pouze ve vzpomínkách toho mála lidí, kteří jej ve své době navštívili. A s pohasínáním jejich paměti a ţivota přestane existovat i tento bledý obraz. Proto se vynasnaţím vytvořit alespoň nějakou představu o jeho dílech, alespoň ty kousky, které si ještě pamatuji. Román jsem slyšela pouze v Daňově čtení a z poslechu si člověk zapamatuje výrazně méně, neţ kdyţ čte vlastníma očima. Exemplář, který mi daroval, jsem sama před odjezdem na Kolymu přečíst nestihla. Ten román se jmenoval Poutníci noci. Jednalo se o příběh duchovního hledání řady lidí, především tří bratrů, na pozadí naší reality. Jeden z bratrů, Oleg, byl básník, a proto jsme se rozhodli, ţe právě tento obraz je autobiografický. Ale není to tak úplně pravda. Jde o to, ţe téměř do kaţdého z bratrů Daňa vloţil něco ze sebe, jakousi stěnu ze své mnohostěnné osobnosti. Samozřejmě ţe jednou ze základních stěn byla básnická tvorba. Druhý bratr, Saša, ztělesňoval Daňův vztah k přírodě, proniknutost jí a nemoţnost bez ní existovat. Do staršího bratra, Adriana, vloţil Daňa svou hlubokou mystičnost, v zásadě však byl prototypem pro Adriana Kovalenskij. Adrian byl záhadná osobnost, opředená tajemstvím. Jejich bratranec, Věněčka, byl trošku komická postava. Zde jsme byli přesvědčeni, ţe nemá s Daňou nic společného, ale Daňa tvrdil, ţe také Věněčka obsahuje část z něho samého, a to: - To, co je ve mne směšné a nepěkné. 40

Věněčku nejprve odlišoval jazyk, a to uţitím staré částice –s. My jsme to však Andrejevovi všechny tři svorně rozmluvily. Nyní uţ je to anachronismus, nikdo nemluví tak jako v době Dostojevského. A Daňa všechna „s“ poslušně odstranil. Velkou roli hrál také mladý talentovaný architekt se symbolickým příjmením Morgenštern. Měl v budoucnu postavit neobvykle krásný „Chrám Slunce světa“. Podnětem pro tuto myšlenku byl snad předrevoluční projekt architekta Vitberga, který na Daňu udělal velký dojem. Vitbergův chrám měl být vystavěn na moskevských Vrabčích horách podle grandiózního a neobyčejného plánu, měl se jmenovat „Chrám Těla, Duše a Ducha“. A přestoţe je v určitém smyslu ústřední postavou románu jakýsi Glinskij, v té variantě románu, kterou jsme slyšeli, se o něm valně nehovoří. Jde o to, ţe tento Glinskij byl tvůrcem a ústřední postavou náboţensko-mystického bratrstva, v naší době samozřejmě tajného. Do tohoto bratrstva patřili téměř všechny základní aktéři románu, kromě Adriana, který šel zjevně jakousi vlastní, osobní cestou. Ţenské postavy byly dvě základní (jakousi zvláštní náhodou se jmenovaly Irina a Táňa, později ale byla jejich jména změněna). Irina – pro mne postava nepochopitelná – byla Olegovou snoubenkou a měla s ním vstoupit do duchovního manţelství, jeţ se však nakonec neuskutečnilo. Táňa je jednodušší neţ Irina, je blízká přírodě, coţ ji přibliţuje k Sašovi. Podle mého názoru se Daňovi ţenské postavy nevydařily tolik jako postavy muţské. Celkově nejsou hlavní hrdinové pouze ţiví lidé s vlastními charakterovými rysy, ale v základu také nositelé idejí a duchovních poslání. Jednotlivá místa v románu jsem si zapamatovala velice jasně, nehledě na skutečnost, ţe jsem je slyšela pouze jednou, a to před více neţ 35 lety. ... Irina má na zdi svého pokoje pěknou reprodukci Vrubelova Svrţeného démona. Následuje popis toho obrazu. Je to nejkrásnější báseň v próze, srší tak mocnou, vznešenou poezií, tak velkolepými a sytými odstíny slov, ţe samotný Vrubelův originál nezářil tak jasně. Doslova si pamatuji pouze pár slov: „A nesmiřitelné – ‚NE‘!“ (o výrazu démonových očí). A jakkoliv mám Vrubela ráda, s jeho rozkvétajícími kameny a kamenějícími květy na mnoha obrazech, přesto na mě Daňova slovní kopie učinila ještě větší dojem neţ samotný originál. ... Saša přespává sám v lese, nad ním se klene hvězdná kupole nebes, kolem jsou stromy. A on upadá do stavu duchovní extáze, jiţ nejsem s to popsat slovy, nevyjádřitelně blaţeného stavu rozpuštění se v přírodě, spojení s ní. To vše vyjadřuje Daňa s takovou neopakovatelnou poezií a silou, s takovým napětím a velikostí ducha, s nimiţ jsem se nikdy

41

v ţádné literatuře nesetkala. (Částečně analogické je místo, v němţ Aljoša Karamazov ve stavu duchovního vytrţení „padl na zem“. Není však tak výrazné a poetické jako u Dani.) ... Oleg je ve svém pokoji. Z jakéhosi důvodu, který jsem buď nepochopila, nebo zapomněla, se chce oběsit... Vše uţ je připraveno, ale v poslední chvíli mu zrak utkví na rukopisu jeho básní, Oleg pálí všechny listy, jeden za druhým, dokud z celé jeho tvorby nezůstane jen hromádka popela, nad níţ se skloní... A v tu chvíli u něho dochází k jakési katarzi, po nějaké době klečící Oleg vstává, uţ jako jiný člověk – připravený na nový ţivot. ... Glinskij se ve svém pokoji modlí před spaním. Ne za sebe, ne za své blízké, ale za Rusko. Modlitba je poměrně dlouhá, jsou to pronikavá a vznešená slova. Pauza. Poklona aţ k zemi. A znovu táţ modlitba za něj, za Rusko. Slova jsou čím dál tím zanícenější, pronášené se stále větším citem. A opět poklona aţ k zemi, a opět modlitba. A jako refrén se pokaţdé opakuje: - Hlavně je neopusť ve své duši! Myslím, ţe tato modlitba by se měla číst kaţdý den ve všech zachráněných chrámech na Rusi. ... Glinskij je jiţ zatčen, nachází se ve společné vězeňské místnosti. On (hinduista), pravoslavný kněz a islámský Alláh se postupně modlí. Kdyţ se jeden unaví, nastupuje druhý, po něm třetí, aby modlitba podobně jako neuhasitelná svíce neumlkala ani na minutu a hořela plamenem víry ve dne i v noci. A to bylo pro Daňu typické – snaha o bratrské spojení, společnost všech náboţenství, vznešená šíře jeho náboţenských názorů. ... A zcela jiné povahy: básnický dithyramb... tvarohu. Snad na půl stránky. Je základem kaţdého pozemského jídla a jeho nejčistším pramenem! Na to jsem namítala, ţe tak můţeme mluvit spíše o mléku, vţdyť tvaroh je výsledkem jeho kysnutí. Avšak Daňa zůstal věrný svému milovanému tvarohu. Po svém návratu z armády Daňa nejenţe pokračoval v práci na románu, ale přepracoval také ten jeho začátek, který nám četl. Do zakončení zbývala jedna kapitola a objemem se podle Daňových slov rovnal Bratrům Karamazovým. Zmizení této věci bylo pro Daňu tím nejtěţším. Cenil si jí více neţ čehokoli jiného. Snad proto, ţe to byla jeho poslední a ne zcela dokončená práce, které věnoval jiţ mnoho času a úsilí, zatímco básně psal nesmírně lehce a mnohé z nich následně znovu sepsal po paměti. Román byl ale absolutně neobnovitelný...

42

Zdá se mi, ţe ztráta románu Poutníci noci byla tou nejbolestnější ztrátou v oblasti literatury, poezie a ducha ze všech těch věcí, které byly po roce 1917 v naší zemi zničeny. Román byl zřejmě posledním, zato však nejjasnějším vzplanutím literatury a poezie romantismu a symbolismu. Kromě toho byl tento román článkem v řetězu ruské prózy, a tento článek vypadl. V románu členové mystického bratrstva zprostředkovávají duchovní hledání, jeţ jsou tak vlastní nejlepším představitelům ruského národa. Nyní jiţ tajně, ne na povrchu, ale hluboko uvnitř. Tečou jako jednotlivé pramínky, neviditelné a neslyšné, pod zemí, nedotýkají se jeden druhého, jeden druhého neznají, neví – „kolik nás je“, neví – „kde jsou ti ostatní“. A pokud se občas proderou na povrch, pak pouze nicotná, malá část touţících stihne uhasit duchovní ţízeň dříve, neţ bude pramen zavalený mnohatunovou hroudou nekončícího věznění a táborů... Z Andrejevových poém jsem nejvíce milovala tu nejdelší – poému „Píseň o Monsalvatu“. Kdyţ jsem ji vlastní rukou přepsala, zabírala celý jeden sešit. Král Geronimo se svou ţenou Agnes a rytířem Rogerem odjíţdějí hledat svatyni – svatý Grál. Roger tajně miluje Agnes, asi tak jako Blokův Bertran věrně a beznadějně miluje svou dámu Isoldu. Daňa jednou řekl, ţe je mu Rogera líto. Jejich cesta do hor je nejasná, dlouhá a nebezpečná. Čím dále jsou, tím zvláštnější věci se dějí. Poéma zůstala nedokončená, jelikoţ dosahuje takových hranic mysticismu, ţe další text byl nemoţný dokonce pro Daňu. A čtení této poémy vyvolávalo takovou atmosféru, jako by si člověk vyslechl vznešeně překrásnou, tajemnou liturgii v jakémsi vzdáleném chrámu. A Poéma „Germáni“. Andrejev ji napsal na samém počátku války, kdyţ k nám ještě nedošly zvěsti o fašistických zvěrstvech. A o Hitlerovi Daňa věděl jen tolik, ţe to byl mystik, vegetarián, ţe prováděl jakési mystické seance, na kterých rozprávěl s Géniem německé rasy. Všechny tyto (dnes uţ víme, ţe povrchové) rysy jej lákaly. V poémě bylo ponejprv vyčísleno všechno krásné, co tento rozmanitý národ vytvořil: hudební slavnosti v Bayreuthu; jako nikde jinde na Zemi slavnostně radostné oslavy Vánoc – „jestli od Visly k Rýnu šel svátek stříbrný“; postavy Lohengrina a Markétky – „kde se na příkopech kolem zámku růţoví pichlavé šípkové keře, kde ţila Markétka a s labutí plul Lohengrin“.46 Následuje začátek války s neustálým, strašným refrénem: „K východu, k východu, k východu!“47 46 47

Tyto verše se nám nedochovaly. „Ruští bohové“, cyklus básní „Z malého pokoje“ (Из маленькой комнаты), XIII, „Vichřice“.

43

Z formální stránky to bylo mistrovské dílo. Poéma sestávala z jednotlivých částí, z nichţ kaţdá měla asi stránku. A v kaţdé části se metrum a rytmus verše měnily v souladu s obsahem. Vznikala tak nesmírně různorodá znění, pokaţdé nový, svěţí vjem! Z této poémy později Daňa obnovil tři úryvky: „Vichřice“, „Běţenci“ (poéma neměla podtituly) a třetím úryvkem byla evakuace Leninových „relikvií“. Zde můţeme pocítit ţertovně-groteskní mystický podtext. A čtvrtý úryvek představuje kulminační moment války – Němci jsou jiţ u Moskvy. „Nepřítel je zde, jiţ se zábleskem války chvěje nedaleká mlha... ... Naplňuje se v nebi i v prachu ţivá apokalypsa století“.48

***

Pomalu plynula naše společná vyhnanecká putování a utrpení, má a Vasjova. Těţký, neuspořádaný ţivot, zákazy přihlášení k pobytu, nekonečné nedobrovolné přesuny. Pak jeho druhé zatčení „v druhém kole“ (tedy v dřívější věci). Opět vězení, vyšetřování a nakonec „věčné“ vyhnanství v severním Kazachstánu. O mámině smrti na konci roku 1948 jsem se dozvěděla, kdyţ jsme byli ve východním Kazachstánu. V té době nebyl Daňův soud ještě u konce (trval rok a půl). Ve svém posledním krátkém dopisu mi máma napsala: „Omlouvám se za mnoho věcí.“ Na prahu smrti zjevně prohlédnou jakési záloţní oči duše. A po všechny tyto roky jsem o Daňovi nevěděla vůbec nic. Nevěděla jsem ani, zda ještě ţije... Kdyţ jsem nakonec v roce 1955 dostala povolení k cestě do Moskvy (zatím dočasné), jako první věc jsem si na úřadu zjistila adresu jedné z jeho bývalých spoluţaček (Galiny Sergejevny Rusakovové, jeho první poetické lásky). Samozřejmě mě nepoznala, a aby ji otázky na Daňu nevylekaly, připomněla jsem jí, ţe jednou zašla k nám do bytu, abychom do našeho balíčku Daňovi do armády přibalily palčáky, které přinesla. I přesto jsem na její tváři uviděla doslova paniku, kdyţ jsem zmínila Daňovo jméno! Jako bych s sebou přinesla morové bacily. Dokonce dva a půl roku po Stalinově smrti vyvolávaly soudní procesy takový panický děs, ţe pohled na něj byl dokonce tak nějak bolestivý, smutný, bylo nám hanba... Nakonec se posbírala, domyslela si, kdo jsem, ţe se mě bát nemusí, a něco o procesu a Daňovi mi vyprávěla: Daňa ţije, je ve Vladimirském vězení. Majetní rodiče Ally nejenţe jí posílají balíčky, ale někdy i jemu. Daňa a nejbliţší členové jeho rodiny (Alla, Kovalenštví a syn Dobrovových) a také Sergej Musatov dostali 25 let, ostatní 10. Všichni kromě Dani byli v táborech. 48

„Ruští bohové“, cyklus básní „Z malého pokoje“, XVI.

44

Kdyţ jsme se v roce 1956 navţdy vrátili do Moskvy, vzala jsem si balíčky pro Daňu na starost. Dělalo se to takto: nakoupila jsem potraviny, uloţila je do krabice a odvezla k Táně Morozovové49, která kvůli své invaliditě nepracovala a mohla odjet za město i v týdnu. Z Moskvy balíčky s potravinami nepřijímali. Táňa Morozovová byla ve vztahu k Daňovi „stará známá“: nejenţe s ním chodila do školy, ale v dětství bydleli blízko sebe a s Daňou si hráli od svých čtyř let. Daňa byl o jeden den starší neţ ona, a byl na to pyšný. Pokud se při hře o něco hádali, důleţitě zvedl palec a přísným hlasem řekl: „Starší se musí poslouchat!“ V roce 1956, kdyţ jsem se s ní seznámila, měla Parkinsonovu chorobu, následek encefalitidy. Tato nemoc ovlivňuje mozek a ona působila dojmem duševně zaostalé, zároveň dětsky bezelstné a průhledné ţeny. Samozřejmě jsme také intervenovali za přezkoumání případu, za osvobození, to však byla starost výlučně Ally a jejích rodičů. Od poloviny roku 1956 se začali vracet ti, kdo byli v Daňově případu zavření. Táňa se vrátila do Moskvy ještě dříve neţ já. Poštvala proti mně všechny naše společné známé, vyprávěla jim, ţe jsem mámu „opustila“. Těm, kdo věděl, ţe pokud bych zůstala v Moskvě, tak by mě také zavřeli, odpovídala: „Radši být zavřená, neţ se chovat jako ona“. Mohla snad nevidět, ţe by to pro mámu bylo ve všech ohledech horší?! Avšak v této větě se ukrývá celý Tánin charakter: hrdinství na efekt, ale nedostatek skutečné lásky, starosti o mámu. Přesto však několik lidí v těchto letech zemřelo, a mezi nimi i dcera a syn Dobrovových. Kovalenskij se vrátil velice nemocný. Říkal: „Všichni jsme zkoušku nevydrţeli...“ Pouze Daňu nepropustili, jen mu změnili délku trestu z 25 let na deset (byl obviněn z úmyslu zabít Stalina). V ţádosti o přezkoumání případu napsal: „Nikoho jsem nezabil a nehodlal jsem zabít, dokud však v Sovětském svazu nebude existovat svoboda vyznání, svoboda slova a svoboda tisku, ţádám, abyste mě nepovaţovali za zcela sovětského člověka“. Tento poţadavek samozřejmě jeho osvobození zkomplikoval a pozdrţel. Musel si svých deset let odsedět den za dnem, do 23. dubna 1957. Avšak ani pak ho nepustili úplně, jen ho z Vladimirské věznice odvezli do Lubjanské. A i tam toho Daňa namluvil příliš: v úplnosti vyslovil svůj názor na Stalina a stalinismus. A najednou jsem se dozvěděla, ţe je Daňa jiţ na svobodě a ţe je zrovna v bytě Alliných rodičů. Se zatajeným dechem jsem přistoupila ke dveřím! Nezazvonila jsem hned. Skutečně

49

Viz vzpomínky T. I. Morozovové.

45

ho znovu uvidím, jaký je asi nyní? A tu se otevřely dveře, a já vidím jeho, a v tom okamţiku je jiţ vedle mne a znovu to objetí, jako tehdy, kdyţ přijel z fronty. Ve tváři se změnil poměrně málo, jen vlasy mu hodně zešedivěly. Uvnitř se změnil více, to se však samozřejmě neprojevilo okamţitě. Ani já uţ jsem nebyla stejná. Duševní stav byl natolik těţký a stísněný trápením nového rodinného dramatu, ţe jsem se nemohla ze setkání s Daňou radovat tolik, jak jsem si přála... Bez ohledu na to, ţe si Daňa uchoval pohybovou ţivost, přece jen se na něm srdeční záchvat, který měl přibliţně před dvěma lety, projevil: brzy si potřeboval lehnout na pohovku, sedla jsem si vedle něho. Slova plynula sama. Samozřejmě ţe jsem chtěla vědět podrobnosti z vyšetřování a vězení, ale nedovolila jsem se zeptat, bála jsem se, ţe bych se dotkla příliš bolestivé rány, ţe bych ho rozrušila, a to by jeho současný stav mohlo jen zhoršit. O vyšetřování Daňa neřekl jediné slovo... A o vězení jen velice málo: jak mu jeho spoluvězni pomáhali schovávat před prohlídkou jeho básně, některé sestavené po paměti, jiné nově napsané. Někdy je našli a zničili. A on je sepisoval znovu... A tak mnohokrát! Jako o jedné z těţkostí vězeňského ţivota hovořil o neustálém a silném křiku reproduktoru, před nímţ se všichni snaţili schovat, a tak si uši ucpávali chlebovou střídkou. (Reproduktory, stejně jako kulturní akce byly zavedeny aţ po Stalinově smrti.) Zřejmě při mé druhé návštěvě Daňa předčítal Pasternakovy verše „Svíce hoří“50, které nedávno vyšly v jednom z časopisů, a řekl: - To jsou geniální verše, ţe? Je v nich magie slova! - Jsou velice dobré, podle mého ovšem ne geniální, nesouhlasila jsem. Ty střevíce padají na zem aţ příliš hlasitě. A magie slova tam je, ale je jí dosaţeno tím nejjednodušším způsobem – opakováním. Není to jako ‚Песня Гаэтана‘ nebo Puškinův ‚Prorok‘, tam je magie ve slovech. Daňa se usmál svým tak známým dobrým úsměvem, nejen shovívavým k jiným názorům, ale snad dokonce spokojeným, ţe kaţdý má svůj vlastní názor, a nic nenamítal. Ještě před válkou to byl on, kdo nás seznámil s Pasternakem, kdyţ nám přinesl kníţku jeho básní. Avšak tehdy se mi nelíbil vůbec. Co to mají mnozí básníci v poslední době za vášeň odpoetizovat poezii, zobrazovat dokonce i to krásné nehezky, nepořádně. Aby byli originální? Skutečně věci tak vidí? Mimovolně jsem srovnávala: Daňa píše „vln nerukodělný verš“ 51,

50

Tato báseň B. L. Pasternaka se jmenuje „Zimní noc“ (Зимняя ночь) a byla v nové redakci vydána ve sbírce „Den poezie“ (День поэзии, Москва 1956). 51 Viz cyklus básní „Předhůří“ (Предгория).

46

Pasternak „příboj jako vafle lepí vlny“52, rozdíl je tu velký. Daňa píše: „A oblaka kupovitá, podobná duším sněţných hřebenů, jeţ se tyčí k nebi“53. U Pasternaka sněţné horské vrcholky připomínají „zmačkaná prostěradla“(?!)54 Po pravdě Daňa říkal, ţe s lety začal Pasternak psát jednodušeji a lépe. Vţdyť i sám Pasternak se později zřekl své první sbírky básní. Jednou kdyţ jsem k němu přišla, předčítal Daňa i vlastní básně (vůbec rád předčítal). Nepamatuji si, jaké přesně básně to byly, avšak dobře si pamatuji ten pocit vzdouvajících se duchovních vln, který se znovu přihnal. Kdyţ jsem přišla domů, pokusila jsem se ten pocit vyjádřit ve verších:

Znovu, jako za bílých let, vstupuji do chrámu umění, jediný, v němţ je bohosluţba slouţená podle mé víry, s hlubokou úctou u vchodu na okamţik zpomalím, a v srdci se rozšíří pocit návratu do rodné země.

Ó, jak dlouho jsem bloudila v bezvodých pouštích Ducha, jsem se mučila ţízní po Slovu, jeţ jako voda dává ţivot, avšak Vzkříšení nastalo, a já přicházím do chrámu, a teď uţ se sluchu dotkla slova letící k nebi.

52

To není přesné. U Pasternaka nalézáme slova: „Příboj, jako vafle, je peče...“; viz báseň „Vlny“ (Волны, 1931). 53 „Ruští bohové“, cyklus básní „Skrze přírodu“, 13. 54 To není přesné. U Pasternaka nalézáme slova: „Kavkaz byl celý jako na dlani // A celý jako zmačkaná postel“ („Vlny“).

47

Kněz Slova zde slouţí liturgii, a ať jsou vchody klidně zapečetěné, a osvětlený chrám je prázdný, kdyţ se skloním před Nejvyšším, on ţehná vodám, tvoří eucharistii dobrou pro budoucí ţíznivá ústa.

Tyto verše jsem Daňovi nepřečetla, nestihla jsem to.55 Naše krátká setkání se věnovala aktuálním záleţitostem. Bohuţel... Moţná by byl za podobné vnímání své tvorby rád. Pomalu plynuly měsíce Daňovy nezařízené existence, existence bez peněz, ţil jednou u Alliných rodičů, podruhé v soukromém bytě, coţ bylo velice drahé a nemocný Daňa se tam necítil jako doma. Jeho přátelé (a mezi nimi i já), sami zcela nezabezpečení, pro něho sbírali nějaké peníze. S Daňou jsem se nesetkávala často a vţdy pouze na krátko, jelikoţ jsem pracovala do vyčerpání (a k tomu sluţba a veškerá péče o domácnost v nervy drásajících podmínkách komunálního bytu) a Daňa, nehledě na svou nemoc, pracoval mnoho, snaţil se napsat věci, které měl jiţ promyšlené, a dokončit to, co bylo jiţ započaté. Při krátkých setkáních jsme hovořili především o aktuálních, naléhavých problémech: o jeho zdraví, o bytě a dalších věcech. A přesto byl zpočátku natolik silný, ţe popořadě navštívil všechny své přátele. Chtěl přijet i k nám, ale... musela jsem mu to rozmluvit, jelikoţ naše domácí, u níţ jsme měli v pronájmu jedenáctimetrový pokojík, vyvolala skandál. Dokonce i kdyţ jsem ještě před jeho návratem hovořila do telefonu o balíčku pro něj (dokonce jsem ani neříkala jeho jméno), syčela mi za zády: - Ukončete to uţ, nutně potřebuji telefon. 55

První verš této básně je uveden v dopisu autorky D. A. ze 3. prosince 1958.

48

A o něm mluvila s přezíravým pohoršením: - Vţdyť byl proti sovětské moci! Celkově to byla sprostá a odporná baba, nehledě na to, ţe pěkně zpívala a byla neteří malíře V. A. Vasněcova. Abychom tedy mohli seznámit Daňu s Vasjou, uspořádali jsme krátké setkání v jakémsi parku, kam tehdy mohl přijet ještě bez doprovodu. Avšak velice brzy se jeho zdraví začalo rychle zhoršovat. Svůj podíl na tom měla i absence skutečného domova a nedostatek peněz, zvláště kaţdodenní starosti a neuspořádanost. Jeli jsme někam metrem. Lidem se zdravým srdcem se zdá, ţe tam je skvělá ventilace. A jemu začalo být od srdce zle. Zanesli ho do dispečerské budky, poloţili ho tam, zavolali sanitku. Pak musel jezdit pouze taxíkem. Jednou potřeboval někam jet, kdyţ jsem byla u nich. Část cesty jsem měla stejnou, tak jsem jela spolu s nimi. Projíţděli jsme po Rudém náměstí a Daňa nemohl odtrhnout oči od svého milovaného chrámu Vasila Blaţeného, který také zachytil ve verších. Díval se a díval, nemohl se vynadívat... Kdyţ auto začalo zahýbat, otáčel Daňa nejprve hlavu, pak celé tělo, a pak jako by cosi v jeho tváři pohaslo... Snad se s ním loučil. A přesto během dvou let na svobodě nehledě na svou nemoc stihl Daňa velice mnoho. I mnohé dokončit, i mnohé napsat (a sám si to ještě přepisoval na stroji!), a dokonce i mnohé navštívit. Samozřejmě ţe takový způsob ţivota tento ţivot velice zkrátil... A to tím spíše, ţe podmínky nejrůznějších cest v naší zemi vyţadují, jak známo, velkou houţevnatost a zdraví. V roce 1957 doktor Daňovi předepsal do konce léta cestu za město. Jeden z mnoha jeho přátel mu nabídl pěkný samostatný pokoj s velkou verandou na své chatě v Perlovce, samozřejmě ţe zadarmo56. Já jsem na sebe vzala „starosti s petrolejovými kamny“, přesunula na tuto dobu svou dovolenou a našla si v Perlovce takový pokojík, který byl blízko chaty a Daňa tak ke mně mohl snadno chodit na oběd. Kdyţ jsem řekla, ţe jsem si jej jiţ pronajala, Daňa se zjevně zaradoval – chtělo se mu ven z Moskvy. Představovala jsem si, jak budu Daňu krmit chutně a vydatně, ale... bohuţel, ne vţdy se mi to dařilo. V práci jsem dostávala naprosté halíře, Vasja také nic moc, jelikoţ v té době ještě neměl obhájenou doktorskou práci, a moskevský byt jsme si pronajímali soukromně, tedy draho. A tak jsem nemohla zajet na trh a nakoupit tam dobré jídlo. Musela jsem objíţdět mnoho obchodů, stát ve frontách. V určitou dobu ke mně chodili na oběd, Alla pak odcházela

56

Červenec–srpen 1957 strávili D. A. a A. A. v Kopanovu Rjazaňské oblasti; v Perlovce u G. B. a L. F. Smirnovových ţili v září–říjnu téhoţ roku, coţ nebylo způsobeno jen zdravotním stavem a láskou k přírodě, ale také absencí vlastního bydlení. I. V. Usovová a V. V. Nalimov si pronajímali pokoj nedaleko.

49

k sobě, zatímco já jsem s Daňou zamířila do nejbliţšího lesíku (Daňa samozřejmě bosky, nehledě na zářijové mrazíky), rozprostřeli jsme deku, sedli si a Daňa mi četl svou poému „U démonů Odplaty“ (У демонов Возмездия). Jedná se o popis toho, co se po smrti odehrává na onom světě s duší čekisty. Musím říci, ţe tuto věc jsem nepochopila. Částečně proto, ţe jsem při čtení uţ byla vyčerpaná únavou, jelikoţ jsem dovolenkový odpočinek vyměnila za dvojitou starost: jídlo jsem musela kupovat v Moskvě a vařit pro dvě domácnosti. Cesta do Perlovky byla velice dlouhá, s několika přestupy v autobusech i metru. Kromě toho mě všechny tyto posmrtné nestvůry (jako u Bosche či Goyi) bohuţel nutily vzpomenout si nejprve na Tolstého slova o Leonidu Andrejevovi: „Straší mne, ale já se nebojím“. A to tím spíše, ţe na tomto světě je všechno, co se mi zdá ještě strašnější. „Světy Odplaty“ jsou poměrně rozsáhlé, a Andrejev ji četl sice po kousíčkách, ale v průběhu téměř celého měsíce. Kdyţ skončil a my jsme se vraceli z lesa, smutně řekl: - Vám se to nelíbí... A ačkoli jsem nic nekritizovala, ale také nechválila, vycítil to. Na jeho slova jsem nereagovala, řekla jsem jen, ţe by měl napsat své dojmy z let věznění. - O tom napíší jiní. - Napíší, ovšem bez síly vašeho talentu. Mlčel. Avšak v posledních dnech v Perlovce mi jednou řekl: - Zdá se, ţe přece jen splním vaše přání. Měla jsem z toho radost, ale... nestihl to. Do té doby jsme se setkávali jen pomálu, zde jsme se ale viděli téměř denně, a kdyţ jsme se vraceli z lesa, měli jsme moţnost trochu si popovídat. A zde jsem pocítila Daňovu vnitřní změnu. Dřív, pokud s ním člověk v něčem nesouhlasil, usmál se buď svým dobrým úsměvem, nebo uvedl ještě nějaké argumenty, aby potvrdil svou domněnku. Nyní se při jakékoli výhradě jeho tvář uzavřela, stala se neproniknutelnou, zamlkal. Zvláště jsem si zapamatovala takový náš nesoulad v pro mne poměrně podstatné otázce. Daňa jednou řekl: - Utrpení je potravou pro běsy. - Ale kdyţ utrpení, pak utrpení pro koho? Utrpení pro lásku? Utrpení pro utrpení? – Daňa mlčí. – Jak můţe být takové utrpení potravou pro běsy? – Mlčí... Dodnes mě mrzí, ţe

50

mě nenapadlo uvést takovýto příklad: takţe podle vás bylo utrpení Krista také potravou pro běsy? Zajímalo by mne, co by odpověděl na to57 A ještě jeden rozhovor, který mě zklamal vzájemným nepochopením (a to jsem do té doby nepoznala). Kromě „U démonů Odplaty“ mi Daňa předčítal v Perlovce ještě poému „Smrt Ivana Hrozného“ (Гибель Грозного). Řekla jsem, ţe obraz Hrozného je u něj příliš jednostranný, příliš zmírněný. Velice je zde kladen důraz na jeho lásku k „Anastasjušce“ a je zcela zamlčeno, ţe pak umořil několik svých ţen k smrti. Je zde zdůrazněno, jak jej v raném mládí bojaři uráţeli, nemluví se však o jeho líté krutosti, s níţ se s nimi později vyrovnal. - Ano, potvrdil Daňa, - přikázal, aby bojary zašili do medvědích kůţí a nechali je štvát smečkou psů... On sám si zaloţil ruce v bok, sledoval tuto krvavou scénu a smál se. - Ale vţdyť to jste tam přece nenapsal! - Copak je moţné psát takové věci! - No to tedy! Proč je moţné je říkat, a nemoţné je psát? To mi vůbec není jasné. Opět však zůstala moje otázka nezodpovězená. Mlčel. Ještě mne tato poéma o Ivanu Hrozném zasáhla tím, ţe časově souhlasila s dobou, kdy se v oficiálním tisku rehabilitoval obraz tohoto cara. Později mi říkali: „To je jen shoda náhod“. Ale u Dani nemělo k takovým shodám dojít. Nedávno mě něco přinutilo přečíst si tuto poému, a líbila se mi mnohem více. Moţná, ţe ji přepracoval.58 A také byl popudlivější (coţ ostatně po takovém trápení není překvapivé). Jednou jsme se vraceli z lesa a v dálce vidíme nějaký postarší pár. - Proč tu chodí, co tu chtějí? – bručí Daňa. - No tak, Daňo, vţdyť také milují lesy. A moţná si říkají, proč tu chodíme my. Avšak i přesto to byl rytíř: kdyţ jsme šli do lesa, vţdy nesl batoh s dekou. Věděla jsem, ţe má zakázáno nosit jakákoli, byť sebemenší břemena, a tak jsem se snaţila mu ten batoh sebrat, avšak ani jednou mi ho nedal, i kdyţ jsem ho ujišťovala, ţe by mi to vůbec nevadilo. - Ale ne, co vás nemá? Vţdyť by mi to bylo aţ trapné, kdybychom někoho potkali! 57

Odpověď je zjevná. Podle D. Andrejeva nemůţe být apelace na význam Kristových kříţových muk argumentem, vţdyť Kristus přichází, aby lidstvo učinil Královstvím Boţím (jak to bylo prorokováno ţidům), a vůbec ne proto, aby přinesl Bohu oběť „za hříchy“ lidí. Ukřiţování bylo tragédií, ne nevyhnutelným úmyslem. 58 Poému „Smrt Ivana Hrozného“ D. A. později nepřepracoval. Obtíţné pochopení vyzrálých děl D. A., tím spíše při neznalosti jeho obecné koncepce odhalené v Růţi Světa, se neprojevilo pouze na očividné subjektivitě autorky na tomto i dalších místech, avšak také na pravděpodobném zkreslení v momentech, kdy zprostředkovává rozhovory s básníkem.

51

A ještě si vzpomínám, ţe kdyţ jsme procházeli lesem, něţně pohledem polaskal maličké, jiţ zlatoţluté, avšak ještě voňavé modříny. Z jakého důvodu však Daňa přece jen mlčel a nechtěl odpovídat, pokud s ním někdo nesouhlasil? Obávám se, ţe příčinou bylo, ţe se povaţoval za majitele nezvratné pravdy. Myslím, ţe tento moment byl v jeho duchovním rozvoji snad dokonce jeho koncem... Jak se to však mohlo stát? Se strachem přistupuji k pokusu o vysvětlení... Se strachem, jelikoţ vím příliš málo, jelikoţ jsem z Růţe Světa, kde se hovoří o věcech neobyčejných, často téměř nedostupných trojrozměrnému vnímání, četla jen několik malých úryvků. Podle několika Daňových výroků, jeţ pronesl po svém návratu z vězení, jsem pochopila, ţe protoţe se mu nedostávalo dojmů zvnějšku, uzavřel se do sebe. Kdyţ ve společné místnosti ve vězení všichni usínali, pohrouţil se přibliţně do toho stavu, do kterého upadají indičtí jogíni pomocí výjimečného soustředění (cosi blízkého k „Samádhi“). Daňa tomuto stavu říkal „transfyzická putování, uskutečněná během spánku odsud, z Enrófu Ruska“. Píše: „... zastřené obrazy doplňoval jiný neocenitelný pramen poznání – transfyzická setkání a rozhovory“. Během těchto besed slyšel hlasy, kterým bezvýhradně věřil, a to, co řekly, přijímal jako absolutní pravdu. Byla kupříkladu jmenována řada velkých ruských talentů a činitelů, a kdo z nich se po smrti dočkal jaké cesty. Přečetla jsem si tento krátký úryvek ještě za Daňova ţivota. A byla jsem nepříjemně překvapená: ze seznamu jmen jsem vycítila Daňovy osobní sympatie a zaujatost. Pomyslela jsem si, ţe ony hlasy nepřišly „shůry“, spíše šlo o hlasy jeho vlastního podvědomí.59 Co se obnovených básní týká, pokud s nimi srovnávám to málo, co jsem si zapamatovala z dřívějška, zjistila jsem, ţe se nyní některé básně zhoršily. To není překvapivé: vţdyť při sepisování básní po paměti, mnoho let po jejich napsání, se lehko ztratí nějaká ta jiskřička, napsaná kdysi pod bezprostředním dojmem. Uvedu několik příkladů: Napsáno bylo (po paměti):

... Ke konci tíţivého horka 59

Zde nemá autorka pravdu. Na stránkách Růţe Světa D. Andrejev nejednou píše o svém údivu nad různými fakty transreality. Konkrétně i k tématu výjimečných osobností v Ruské metakultuře máme k dispozici přímé vyvrácení pochybností I. V. Usovové: „Blíţe neţ ostatní se dostali k veliké transformě, jeţ vede k Nebeskému Jeruzalému a Sinklitu Světa, v současnosti Lermontov, Vladimir Solovjov, císař Jan VI. a také dva duchové, jejichţ jména vyvolala můj údiv, jeţ však byla dvakrát jasně vyslovena: Ševčenko a Pavel Florenskij“. Na druhé straně není nic zvláštního na tom, ţe by D. Andrejev hovořil především o těch, kdo mu byli osobně nejdraţší a nejpochopitelnější. Nesmíme zapomínat ani na to, ţe Irina Usovová ani při sepisování memoárů neměla představu o komplexní a vzájemně provázané koncepci Růţe Světa a ţe se v osobním přátelství s D. Andrejevem nesetkala s ničím víc neţ s jejími útrţkovitými odlesky.

52

jsem viděl, jak houštinu osvětluje, běţela říčka bezejmenná a hrála si jako dítě.

Po paměti ji sepsal takto: ... Ke konci tíţivého horka prastarou houštinu osvětluje, běţela zvučná bezejmenka a hrála si se sluncem jako dítě.60

„Bezejmenka“ je horší neţ „říčka bezejmenná“, jelikoţ z úvodu básně je zřejmé, ţe podstata spočívá právě v tom, ţe říčky jsou tak malé a je jich tolik, ţe nemají dokonce ani jméno. A kdyţ se říká „bezejmenka“, uţ je tato říčka pojmenovaná. Co se tří „s“ v posledním verši týká, je to takový lapsus, kterého by se Daňa dřív nemohl dopustit. Právě takovým věcem věnoval mnoho pozornosti. V básni „Zda poletují ptáci, zda si hrají děti“ nyní dva poslední verše zní:

Celý ţivot je tancem tvořícího Boha, a svět je jeho zlatým šatem.

Dříve tu stálo:

Celý ţivot je tancem tvořícího Boha, a svět je prachem z jeho sandálů.

Zdá se mi, ţe původní varianta, byť i méně zvučná a efektní, je smyslově vydařenější 61, tím spíše, ţe dva verše předtím předcházely podobné verše: 60

„Ruští bohové“, cyklus básní „Bosky“, 12. Původní varianta je skutečně smyslově bliţší představě o vzájemném vztahu Boha a světa v historickém křesťanství a dokonce v hinduismu. Avšak symbolika světa jako „zlatého oděvu“ Boha mnohem důsledněji zprostředkovává podstatu metafyzické koncepce Růţe Světa, s čímţ zjevně souvisí změna, jiţ D. Andrejev učinil. 61

53

Jako probleskování okřídlených sandálů, které vybíhají po pozlacené pěšině.62

Stejně tak je celá báseň stvořená podle hinduistického klíče. A postava tancujícího Šivy je téměř nahá. Z poémy „Germáni“ v úryvku „Běţenci“ stálo:

... V zachráněných chrámech na večerních poboţnostech lidé klečící, s tváří na zemi usedavě pláčou.

Novější varianta zní:

... Pláčou s tváří na zemi klečící stařenky.

A další varianta:

... Pláčou s tváří k zemi na stařičké podlaze.

A tato i druhá varianta je nesrovnatelně slabší, jak výrazově, tak smyslově. Jako by plakaly pouze stařenky, a copak skutečně někoho zajímá, jaká je v chrámu podlaha?! Vţdyť oplakávali:

Zemřelé v bitvách o Východ, ty, kdoţ odešli do vzdálených sněhů, skutečnost, ţe vlast je vězením, které otevře pouze ruka nepřítele.

Tak to bylo. Obnovený verš zní: 62

„Ruští bohové“, cyklus básní „Skrze přírodu“, 1.

54

Otevírá je ruka nepřítele.

To však není přesné, jelikoţ vězení není otevřené, existuje pouze naděje, ţe se otevře. Varianta: Ty, kdoţ odešli do hlubiny sněhů, a to, ţe vlast, jeţ je vězením nepřítel opětovně zavřel na závoru.

„Zavřel na závoru“ je horší, výrazem i smyslem. A z téhoţ úryvku. Původní text zněl:

... Kyjev padl. Blíţí se Ódinův prapor. Na východ se zachraňte, na východ: tam je vězení, avšak ve vězeních dřímá vlast, Matka-Osud všech ţivotů, všech cest.

Obnovená varianta:

Obejmi, plačící vlasti všechny, kdoţ jsou opuštění, ranění, vysílení!

První varianta je moţná méně efektní, avšak vyjadřuje lépe atmosféru doby. 63 Z téţ poémy pochází úryvek „Vichřice“. Původní verše:

... On s Géniem rasy z očí do očí rozpráví v císařské noci.

Nyní:

63

„Ruští bohové“, cyklus básní „Z malého pokoje“.

55

Rozpráví ve zběsilé noci.64

Původní varianta je dle mého soudu silnější jak výrazově, tak smyslově.65 V některých básních se však jednotlivá slova změnila k lepšímu. Je pravda, ţe nevím, zda se objevila po návratu, či zda Daňa něco přepracovával ještě před uvězněním. Zvláště mě pak potěšily změny, které jsem mu sama chtěla poradit, avšak neřekla jsem to ihned a později jsem to jiţ nestihla, jelikoţ jeho povolání do armády bylo poněkud náhlé. Kupříkladu v básni „Nocleh“ (Ночлег) stálo:

A tam, v nivě modřejší neţ moře rozprostřely bory své koberce.66

Chtěla bych říci, ţe „rozprostřely bory“ vede k zakoktání, nehledě na skutečnost, ţe s uţitím mnoţného čísla dochází i ke změně přízvuku67. Hlavní však je, ţe „bor“ je pouze borový les. Nebylo by lepší napsat „rozprostřely lesy své koberce“? A nyní s uspokojením vidím, ţe to tak Daňa přepracoval! Druhý příklad z textu „Stará vzpomínka“ (Древняя память). Stálo tam:

Ruce upustily střely a zabitou zvěř... a dohonil jsem tvé tělo a duši...

Tehdy jsem si pomyslela, ţe se v těch vzdálených dobách jen stěţí starali o to, aby dostihli duši, a pak jsem vymyslela, jak by to bylo moţné změnit, a dokonce jednoduše, jelikoţ v předchozí sloce je třeba pouze zaměnit střely a zvěř. Nyní text zní:

Ruce upustily zabitou zvěř a střely...

64

„Ruští bohové“, cyklus básní „Z malého pokoje“, XIII, „Vichřice“. Je zjevné, ţe obecnému smyslu Růţe Světa je bliţší právě výraz „ve zběsilé noci“, jelikoţ Hitlerův „Génius“ byl géniem temným, démonickým. Zvučnější epiteton „v císařské noci“ nás můţe uvádět do omylu. 66 „Ruští bohové“, cyklus básní „Bosky“, 26. 67 V ruštině není přízvuk pevný, jako v českém jazyce, ale pohyblivý. 65

56

a já jako lovec jsem dohonil tvé tělo...68

A ještě bych Daňovi poradila, aby v básni „U Puškinova památníku“ (У памятника Пушкину) místo „prázdných slov“ napsal „břitkých slov“. Vţdyť jen stěţí bychom u tak chytrého člověka, jakým byl Puškin, mohli najít „prázdná slova“, dokonce ani v případech, kdy vtipkoval (a ţe měl velice břitký jazyk, to je zjevné z jeho epigramů). A ještě něco málo bych mu ještě poradila, ale jen stěţí má cenu o tom mluvit, kdyţ uţ není... ***

Zimu let 1957–1958 trávil Daňa střídavě v nemocnici, v soukromém bytě a u Alliných rodičů. Jednou, kdyţ jsem ho navštívila v nemocnici, jsme si vyšli do nemocniční zahrady. Byla úplně prázdná, protoţe bylo chladno. Sedli jsme si na lavičku a on mi přečetl svůj „Hyperpeon“ (Гиперпэон), takt vyťukával palcem své bosé nohy. Uchvátila mě síla tohoto neobvyklého metra, tak propojeného se silou obsahu. Řekla jsem: - To je naléhavé! A Daňa se usmál naléhavým úsměvem...

***

V létě roku 1958 jsem se celé čtyři měsíce s Daňou neviděla. Vasja začal psát knihu, k dovolené připojil ještě několik měsíců na vlastní účet, jelikoţ jiţ počítal se slíbenou zálohou. Já jsem nadále pracovala a další dva měsíce všechny víkendy věnovala hledání chaty, kde by mohl pracovat. Takovou chatu jsem nakonec našla nedaleko Zvenigorodu, avšak – zálohy jsme se nedočkali. A tehdy nás neočekávaně zachránil Daňa. Dostal právě hodně peněz za vydanou knihu povídek Leonida Andrejeva.69 A tak nám mohl půjčit dostatek peněz na dlouhou dobu.

68

Cyklus „Stará vzpomínka“, báseň-triptych „Divoký břeh“ (Дикий берег). Honorář nebyl velký. Podle všeho šlo o knihu: АНДРЕЕВ Л. Н., Рассказы, Москва 1957, do které je zařazeno šest povídek. 69

57

Musela jsem odejít z práce s tím, ţe si na podzim budu hledat nějaké nové zaměstnání, a odjela jsem na čtyři měsíce z Moskvy, abych se mohla „pachtit s petrolejovými kamny“. A kromě toho pomáhat při korekturách a další technické práci. Avšak Daňa s Allou byli v létě také málo v Moskvě, hodně cestovali. V červnu odjeli parníkem po Oce, Volze, Kamě a Bělé. Daňa byl s cestou spokojený, nehledě na nepříjemné podmínky. Z cesty mi napsal: „... Příroda je po všech stránkách překrásná. Za Šilovem začala půvabná Oka – ne holá a sklíčená jako zpočátku, ale kadeřavá, lyrická. Pak Volha, nehledě na cokoli, nezklamala naše nejlepší očekávání. (Kujbyševská přehrada je zajímavá a svým prostorem po svém krásná). A velkolepá, majestátní, surová Kama. Mně se však asi nejvíce líbí Bělá. Ne ve svém mělkém, jednotvárném dolním toku, ale dále, jiţ v předhůří Jiţního Uralu. Rozkošná zeleň, překvapivá pestrost břehů a okouzlující prázdnota. Z měst se nám líbil pouze Gorkij a svým způsobem takový zapadákov jako Kasimov a Murom. Kazaň je neuspořádaná, prašná, plná odpadků; ani krásná poloha, ani architektonické zpracování, ani sympatické či zajímavé ulice. Stejná je i Ufa, jeţ své okouzlující okolí zničila industriálními výstavbami a Bělou mazutem a naftou... My jsme samozřejmě šťastní, ţe se nám podařilo vidět všechnu tuto krásu. Avšak všední stránka cesty nás stojí nervy a síly. Uši a nervový systém trpí rádiovými bakchanáliemi. Jídlo je odporné. Ceny v restaurantu jsou nereálné (draţší neţ v nejlepších restauracích Kazaně a Ufy) a na zastávkách nic není. Člověk si ani tak neprohlédne město, jako pořád hledá, co by zakousl.“ Později, v červenci, jeli do Pereslavli, jelikoţ Alla dostala od moskevského oblastního svazu malířů tvůrčí podporu, aby mohla namalovat sérii krajinek z okolí Moskvy. Zde je však postihlo kruté rozčarování. Uvedu úryvky z Daňova dopisu odtamtud: „Pokoj je čistý, bez štěnic, tím se však vyčerpávají všechny klady. Ani elektřina, ani záchod, ani zahrada. Do nejbliţšího stínu stromů je to půl versty, a ten stín je stínem týchţ ‚gigantických‘ lip a bříz, o kterých nám nalhávali nadmíru nadšení malíři, ţe jsou zasazené snad Kateřinou nebo dokonce samotným Petrem I. Absolutní hloupost: je to ten nejobvyklejší malý park, v parku je pionýrský tábor pro 700 lidí, s reproduktory a dalšími civilizačními vymoţenostmi. Na ostatní strany kolem našeho domku se otevírají pole a slovutné Pleščejevské jezero: mělký talíř naplněný kalně šedavou tekutinou. V samotné Pereslavli je nádherné klášterní muzeum a několik starobylých chrámů, jeţ aţ do nebe volají o opravu. A to je vše. Proč sem tahají stáda malířů, proč si zrovna zde svou chatu postavil Kardovskij a proč Prišvin svou duši zatíţil takovým hříchem, kdyţ krajinu popsal v takových lákavých barvách, to je nepochopitelné! 58

Do lesa je to několik kilometrů, je pro nás tedy prakticky nedostupný...“ A v srpnu, po dlouhé přestávce způsobené zhoršeným stavem srdce (spojeného s oblačností a nízkým atmosférickým tlakem), mi kromě pracovní části napsal: „Na konci podzimu mohu s čistým svědomím začít s poezií. V plánu mám kromě jiného jednu poému, svým zvukem a koloritem velice světlou, spojenou s naší červnovou cestou na parníku. Realismus jejího začátku bude samozřejmě postupně vytěsňován fantastikou a metahistorií, avšak ty poslední se, to opakuji, budou týkat pouze světlých vrstev.“ Potom, v polovině září, ještě před naším návratem do Moskvy, odjeli do Horkého Pramene (40 kilometrů od Krasnodaru70), kam Alla dostala na dva měsíce pracovní cestu a Daňa cestu do lázní. Daňovi se tam výrazně přitíţilo, srdeční záchvaty byly častější, následovaly jeden za druhým. Rozumí se, ţe mě to velice znepokojilo. V půli října mi Daňa napsal: „Irinočko, má drahá, omlouvám se, ţe jsem Vás přiměl, abyste se o mne bála. Ve skutečnosti jsem uţ po několik dní mohl napsat, alespoň pohled. Ale zabral jsem se do básní a na ně připadá veškerá energie, jiţ mám. Můj duševní stav je stále lepší, kromě akutních záchvatů: to pak člověk jednoduše špatně uvaţuje... Děkuji za vše, drahá, pociťuji Váš hřejivý vztah ke mně. Velice!“ A po straně napsal: „Ţádné prášky na spaní mne neuchrání od nespavosti. Dnes jsem usnul v 5.“ V dalším dopisu začátkem listopadu Daňa napsal, ţe odjedou z Horkého Pramene dříve – „bojíme se zůstat“. Náhle se opět přihodilo cosi podobného té noční můře, která nás „mučila půldruhého měsíce“ (neustálé záchvaty). Ano, po Daňovu pobytu v Horkém Prameni se jeho stav stal v podstatě beznadějným. V téţe pohlednici píše: „uţ téměř nemůţu chodit“. V půli listopadu se vrátili do Moskvy a Daňa šel okamţitě opět do nemocnice. Odsud mi v půlce prosince napsal: „Drahá Irinočko, píšu poté, co jsem dostal číslo 3. Děkuji za Vaše vřelé dopisy: s velkým zájmem jsem si přečetl Vaše dojmy z Andrejevského večera (večer věnovaný Leonidu Andrejevovi)71. Samozřejmě pro Vás není těţké si představit, ţe jsem byl zklamán tím, ţe tento večer proběhl bez mé účasti... Nyní hlášení: čím mne léčí? – Injekcemi strofantinu dvakrát denně do ţíly, kordiaminem s promedolem podávaným do svalu, dvakrát 70

Chyba, 70 km. V dopisu č. 3 ze 14. prosince 1958 I. V. Usovová psala o dojmech z večera uspořádaného na památku L. N. Andrejeva, večer se konal 12. prosince 1958. 71

59

denně; občas mi přikládají baňky; před dvěma dny mi na noc dali injekci pantoponu. Jak se cítím? – Lépe neţ před měsícem, avšak ideální to ještě není. Špatně se cítím na duchu. Všude ve vzduchu je cítit nuda, lidé kolem mne jsou nezajímaví (pro mne), není s kým a o čem si povídat. Tím spíše, ţe mluvení je pro mne vůbec velice obtíţné. Rychle pociťuji nedostatek vzduchu, který přechází do kašle, dušnosti a nakonec záchvatu. Proto mluvím velice málo a tiše. Špatné je i to, co vyšlo nyní najevo s mou schopností psát verše. Vţdyť jsem je dva a půl roku nepsal, jelikoţ jsem pracoval na něčem jiném. Kdyţ jsem toto jiné dokončil, na podzim jsem se pokusil vrátit k veršům, abych dokončil své rozpracované věci. Musím Vám říci, ţe v předchozím období psaní veršů (1949–1956) jsem psal téměř bez omylů, a náhle... – co se to teď stalo? Z toho, co jsem sepsal tento podzim, jsou 3/4 absolutně k ničemu. Nu, mnohé je moţno přičíst zrezivělosti celého básnického mechanismu. Avšak jen tím takové ostudné selhání vysvětlit nelze. Strašlivě mi to kazí náladu: vţdyť kořen zla spočívá v mozkové skleróze a v pomalém směřování k idiotismu? Ještě to by tak scházelo! Brzy se pravděpodobně uvidíme. Avšak mnoho od tohoto setkání nečekejte: hloupnu před očima...“ Začátkem následujícího roku jiţ bylo Daňovi tak špatně, ţe nemohl pokračovat v práci. Jeho hlavní prací z posledního období je dokončení teodicey Růţe Světa, kterou povaţoval za největší dílo svého ţivota. Dokončil i řadu dalších věcí. Kromě toho ještě mnoho věcí zamýšlel či začal. Musel se tedy smířit s myšlenkou, ţe uţ víc nestihne. Nyní začal přemýšlet nad tím, jak by uchoval to, co jiţ přece jen sepsáno je. Kromě prvního exempláře, který zůstal Alle, do jakých spolehlivých, milujících rukou by měl předat další exempláře, aby zůstaly zachovány? Jednou kdyţ ke mně přišel, řekl mi se svým přátelským úsměvem: - Příště Vám předám po jednom exempláři od všeho, co mám. Věděl, ţe budu ráda, a skutečně jsem měla velkou radost. Tím spíše, ţe, kromě přání ochraňovat Daňovo dědictví, jsem kvůli nesmírnému vytíţení neměla vůbec ţádný čas na čtení a dokonce z jeho strojově napsaných věcí jsem si mohla přečíst pouze zcela maličký kousek z Růţe Světa, a ještě něco mi přečetl on sám. A já bych samozřejmě tak moc chtěla přečíst všechno. Vrátila jsem se domů nadšená.72 Jenţe… Vasja se bál prohlídky, a tak byl

72

Podle A. A. Andrejevové spadá tato historka do doby jejich pobytu v Perlovce.

60

kategoricky proti představě, ţe bychom si vzali rukopisy k úschově. Své odmítnutí zdůvodňoval tím, ţe ještě není rehabilitován (rehabilitován byl aţ v roce 1960). A já jsem si natolik zvykla podřizovat vţdy a ve všem své zájmy despotickému egoismu svého muţe, ţe jsem i pro tentokrát ustoupila, a teď toho hořce lituji. Tím spíše, ţe jsem tím ohrozila Daňovu tvorbu vzniklou po vězeňském období jeho ţivota. Kdyţ jsem příště přišla k Daňovi, řekla jsem: „Vasja nesouhlasí,“ a jen stěţí jsem se zdrţela pláče. Všiml si mého stavu a neřekl nic. Nevím, komu předal exempláře určené pro mne, následně však, kdyţ jsem šla do penze a byla svobodná, byla veškerá Daňova tvorba jiţ „umlčená“, nikomu se nic nedávalo ani neukazovalo. Ale o tom později. Nyní Daňu čekalo poslední utrpení. Asi tak v polovině února nakonec Andrejevovi získali díky rehabilitaci pokoj. Nevelký pokoj v komunálním bytě, téměř na konci Leninského prospektu. V tomto pokoji Daňa proţil pouze čtyřicet dní. Zpočátku ještě vstával, ačkoli mu to lékaři jiţ nedovolovali. Jednou přistoupil k oknu, díval se na jednotvárné krabičky domů naproti, na nedávno zasazené proutky stromů, bez listů na konci zimy a řekl Alle: - Pak se odsud přestěhuj („pak“, tedy po jeho smrti). Poslední měsíc jeho ţivota byl nepřetrţitým utrpením. Uţ nemohl vstát, jeho zdravotní stav se horšil s kaţdým dnem. Uţ nemohl zůstávat sám, dokonce ani na pár minut, jelikoţ srdeční záchvaty ho přepadaly téměř bez přestání. Alla se o něj energicky starala... Nyní se jiţ pokaţdé, kdyţ jsem přijela, u Dani objevily nějaké nové komplikace. Jednou cosi s játry – předepsali přiloţení pijavic na játra. Podruhé jakési povlaky v hrtanu – ty bylo potřeba vyplachovat. Nejhorší však byly kaţdým dnem postupující otoky, tak silné, ţe uţ jen pohled na ně byl mučivý… Nejprve mu otekly nárty na nohou, staly se z nich jakési těsně nacpané polštářky pod ponoţkami. Viděla jsem je, kdyţ se jednou posadil na posteli a nohy spustil na zem (zakrátko uţ nemohl ani sedět). Ó, jaká to byla muka, kdyţ je člověk připraven poloţit svůj ţivot za milovaného člověka, a nemůţe mu ani trochu ulevit v jeho utrpení! Jak jsem se chtěla sklonit k jeho oteklým nohám a „smést prach z jeho nohou“, jako to dělají hinduisté na znak hluboké úcty a lásky! Ale nevěděla jsem, jak se to dělá, a ani jsem neměla právo… Pak se otoky přesouvaly stále výše. Zakrátko měl břicho přeplněné touto tekutinou natolik, aţ se zdálo, ţe má pod přikrývkou na břiše poloţený velký polštář. Ve dvou jsme s Allou vzaly Daňu ze dvou stran pod paţí a s velkými obtíţemi jsme ho vytahovaly trochu 61

výše na polštáře, tak těţký kvůli této tekutině byl. Sám o sobě byl vţdy hubený, ale nyní, kdyţ si kvůli injekci vyhrnul rukávy, uviděla jsem kost obtaţenou kůţí… Kvůli otokům mu nedovolili pít a on říkal: - Dokonce i kdyţ jsem zabloudil v brjanských lesích, neměl jsem takovou ţízeň, jakou mám nyní! Avšak kromě fyzického utrpení trpěl on, vţdy takový estét, také kvůli svému současnému vzhledu a stavu. Kdyţ jsem ho při příchodu a odchodu chtěla chytit za ruku nebo ji pohladit, kdyţ jsem šla kolem, říkal: - Nene, jsem špinavý, nedotýkejte se mne! Nakonec celý jeho organismus jiţ natolik zeslábl, ţe nemohl samostatně vykonávat přirozené potřeby; museli mu zavádět cévku, a to je mučivá procedura. Rty měl spálené od neustálého pouţívání kyslíkových polštářů, které se musely vozit do lékárny a měnit za nové mnohokrát za den. Na poslední týdny, kdy dostával injekce v noci, si Andrejevovi najali noční zdravotní sestru73, zatímco Alla spala v kuchyni na lehátku. Ale v obličeji se téměř nezměnil! Na poslední Andrejevově fotografii, kterou udělal asi měsíc před jeho smrtí Boris Čukov, vypadá jeho tvář dokonce trochu plnější, neţ bylo obvyklé. Snad i kvůli té oteklosti. Ale co je překvapivé: nehledě na krutá muka jsem ani jednou na jeho tváři neviděla útrpný výraz! A nejen to, dokonce jsem ani jednou neviděla, ţe by se byť jen zamračil… V posledních březnových dnech, kdyţ jsem se chystala k odchodu, se na mě Daňa podíval jakýmsi jasným pohledem a řekl: - Irinočko, dnes jsem čistý, umyli mne, tak se s vámi mohu rozloučit. Sedla jsem si na kraj jeho postele a chytla ho za ruku. Sklonil se a několikrát tu moji políbil. Kdyţ zvedl hlavu, měl v očích slzy! Pochopila jsem, ţe se neloučí do mého dalšího příchodu, ale napořád… Zašeptal: - Je mi líto, ţe se s vámi musím rozloučit! To jeho lidské srdce se se mnou loučilo. Potom se opřel o polštáře, slzy zmizely a jeho oči se rozzářily. Podíval se na mne dlouhým pohledem, ale ne upřeným, tak nějak světle všeobjímajícím pohledem. Celá jeho tvář se přeplnila vnitřním světlem a změnila se. Vyzařoval z něj jas, který vytvořil aureolu

73

Nehledě na to však po dvě či tři noci na přání D. Andrejeva u jeho postele seděla, dle vlastních slov, sama A. A.

62

nepopsatelně krásné, nadlidské duchovní krásy. To se se mnou loučila jeho velká duše! Avšak brzy ten jas pohasl, a v jeho obličeji se objevila únava, tak jsem odešla. Nevěděla jsem tehdy, ţe uţ ho neuvidím. Kdyţ jsem k němu dalšího dne opět přijela, překvapilo mě, ţe jak v chodbě, tak v kuchyni bylo poměrně mnoho lidí, jeho přátel a známých. Mluvili polohlasem. Co se děje? Strašná domněnka – Daňa? Kdosi řekl: „Daňa umřel…“ A ačkoli jsem věděla, ţe se to musí stát a dokonce ţe brzy, moje srdce tomu odmítalo věřit. Zdálo se mi, ţe slunce pohaslo, ţe zavládla nesnesitelná tma. Ztratila jsem jediného člověka, který mě miloval, a jediného, který se nepodřídil silám zla. Jen těţko jsem se přiměla vstoupit do pokoje a podívat se na jeho tělesnou schránku, která uţ leţela na stole. Jeho tvář byla propadlá, rysy se vyostřily. Políbila jsem ho na ruce sloţené na hrudi, na ruce, které jsem tolik chtěla políbit při našem posledním loučení, ale tehdy jsem si to nedovolila. Ukázalo se, ţe zemřel jiţ včera. Alla mi pak vyprávěla o posledních minutách jeho ţivota. Přišla za ním mladá zdravotní sestra kvůli bolestivé proceduře s katetrem. Sestřička řekla: „Nerada vás takhle trápím.“ A on na to odpověděl: „Jste moc hodná!“ To byla jeho poslední slova. Najednou se silně zatřásl a zjevně ztratil vědomí. Sestra zašeptala: „Pomodlete se, odchází.“ Za minutu zemřel. Kdyţ ho Alla omývala, objevila na jeho zádech velkou modřinu. Zřejmě zemřel kvůli protrţení jakési velké krevní cévy. V Rizpoloţenském chrámu, u Donského kláštera, slouţil za Daňu bohosluţbu otec Nikolaj Golubcov, nyní jiţ zesnulý. Byl to mimořádný člověk. Měl jakousi občanskou odbornost, ale ve zralém věku se jí zřekl a stal se duchovním. S Daňou se znal, oddával ho s Allou a v posledním měsíci jeho ţivota za ním jezdil, aby nad ním vykonal svátost pomazání nemocných. Kdyţ skončila panychida, poprosil Daňovy blízké, aby k němu přistoupili blíţe a z vlastní iniciativy řekl pár nesmírně dobrých slov o Daňovi. Řekl asi toto:

Daniil

byl

obdařený darem Boţím, darem Slova. A v Janově evangeliu se říká, ţe Slovo, to je Bůh. A obrátil pozornost těch, kdo se přišli s Daňou rozloučit, na skutečnost, ţe všechny květiny u hrobu jsou pouze ţivé, ani jedna umělá. Na hřbitově u vykopaného hrobu došlo k jakémusi malému zdrţení, drobně, šikmo pršelo. Daňu v hrobě přikryli polovinou skutečného indického sárí (druhá polovina zůstala

63

podle zvyklosti Alle). Do čela jeho hrobu poloţili, jak si ve svých verších přál, větvičku jeho milovaného pelyňku.

1979–1980

64