U P O L Í N. Informační zpravodaj AOPK ČR, Správy CHKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec prosinec 2014 zdarma

U P O L Í N Informační zpravodaj AOPK ČR, Správy CHKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec | prosinec 2014 | zdarma

Památkově chráněný dům na Bílé Desné (Desná če. 74) (k článku na str. 8)

zevar jednoduchý (Sparganium emersum) na horním toku Jizery (k článku na str. 12)

foto: J. Mejzrová

foto: Š. Mazánková

OBSAH ÚVODNÍ SLOVO (Jiří Hušek)..............................................................................................................................................................2 NOVÉ VODNÍ PLOCHY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Kamil Farský)...........................................................................................................3 CENNÝ RYBNÍK NA HORNÍM MAXOVĚ JE OPĚT V KONDICI (Václav Šrédl)..........................................................................................4 JAK SE STARÁME O LOUKY V PŘÍRODNÍ REZERVACI MALÁ STRANA? (Ondřej Šnytr).......................................................................... 6 JAK SE DAŘÍ HOŘEČKŮM LADNÍM POBALTSKÝM NA JIZERCE? (Ondřej Šnytr)..................................................................................... 7 MANSARDOVÉ STŘECHY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Jana Mejzrová).................................................................................................... 8 VRÁTÍ SE PLAVUNÍK NATRVALO DO JIZERSKÝCH HOR? (Jarmila Sýkorová)........................................................................................9 ŠÍŘÍ SE K NÁM ­ SEZNAMTE SE, UVIDÍME SE ČASTĚJI (Šárka Mazánková, Jarmila Sýkorová).......................................................... 10 MONITORING NÁVŠTĚVNOSTI V CHKO JIZERSKÉ HORY (Jiří Hušek ml.)......................................................................................... 11 EVROPSKÝ VÝZNAMNÁ LOKALITA RAŠELINIŠTĚ JIZERY (Šárka Mazánková)....................................................................................12 DOUGLASKA ­ DŘEVINA ROKU 2014 (Šárka Mazánková)................................................................................................................ 14 PÁCHNÍK HNĚDÝ (Richard Čtvrtečka)............................................................................................................................................ 16 NOVÁ PRAVIDLA KÁCENÍ DŘEVIN ROSTOUCÍCH MIMO LES (Tomáš Korytář)......................................................................................17 STRÁŽCI PŘÍRODY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Tomáš Korytář)............................................................................................................ 19 VZPOMÍNKA NA VLADIMÍRA LÁNSKÉHO (Petr Forman).................................................................................................................. 22

Seriály Ohrožené druhy rostlin (17): JIZERSKÉ PRSTNATCE (ROD DACTYLORHIZA) (Jarmila Sýkorová)......................................................................................................23 Ohrožené druhy živočichů (17): CHŘÁSTAL POLNÍ (CREX CREX) – VLAJKONOŠ LUČNÍCH DRUHŮ (Václav Tomášek)........................................................................... 25 Památné stromy v CHKO Jizerské hory (10): JAVORY MLÉČE (Tomáš Korytář).................................................................................................................................................... 27 Nepůvodní druhy v Jizerských horách (3): PIKANTNÍ TOPINAMBUR (Šárka Mazánková)...................................................................................................................................30 Povedené stavby (15): MUZEUM A ROZHLEDNA JÁRY CIMRMANA (Jana Mejzrová)............................................................................................................32 Tip na výlet (17): FRÝDLANTSKÉ CIMBUŘÍ (Jiří Hušek)...............................................................................................................................................33 Zeleným pohledem (14): NA OKRAJI, NIKOLI OKRAJOVÉ: NOVÉ MĚSTO POD SMRKEM, PASEKY NAD JIZEROU, VYSOKÉ NAD JIZEROU (Jana Mejzrová).......... 34 Územní systém ekologické stability (3): INTERAKČNÍ PRVKY A VÝVOJ EKOLOGICKÉ STABILITY KRAJINY (Tomáš Korytář).............................................................................. 37 Představujeme přírodu Libereckého kraje (4): MÁCHŮV KRAJ ­ LETOS TAK TROCHU ROZLUČKOVĚ (Jarmila Sýkorová).......................................................................................... 41 Významné krajinné prvky Libereckého kraje (1): VOLAVECKÉ STRÁNĚ (Šárka Mazánková)........................................................................................................................................46 Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (10): DAIR, O. P. S. (Lenka Zadrobilová)................................................................................................................................................ 48 na 1. straně obálky: prstnatec Fuchsův, Malá Strana u Horního Maxova (k článku na straně 21 , foto: J. Sýkorová) 1

AKTUÁLNĚ

ÚVODNÍ SLOVO Jiří Hušek Pravidelní čtenáři Upolínu si možná ani neuvědomili, že v první číslo našeho informačního zpravodaje vyšlo již před šestnácti lety. Za tu dobu v něm vyšlo mnoho desítek článků, které přibližují přírodu Jizerských hor a její chráněné části a seznamují širokou veřejnost s prací Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, ať už se jedná o odbornou činnost v mnoha biologických a ochranářských oborech, výkon speciální státní správy, praktickou péči o svěřené území a v neposlední řadě o administraci českých i evropských dotací k podpoře ochrany a obnovy kvalitního životního prostředí pro obyvatele našeho kraje. Správa CHKO v uplynulých letech prošla mnoha změnami, které obrážejí nejen změny v krajině a jejím přírodním prostředí, ale také změny ve společnosti a její veřejné správě, pozici ochrany přírody ve veřejném životě a úpravy společenského zadání pro státní ochranu přírody. Přibývaly kompetence, komplikovaly se úřední postupy a jaksi proti tomuto trendu působilo systematické snižování stavu pracovníků a citelné úspory v provozních výdajích a investicích. Dlužno se skromnou dávkou sebechvály říci, že se nám podařilo s těmito výzvami se ctí vyrovnat. Správa má dnes stabilní kolektiv lidí s nezbytnou odborností i potřebným zaujetím pro věc a svoje úkoly uvnitř organizace i mimo ni plní dobře. Bez velkých problémů se vyrovnala i s radikální organizační změnou, když po více než čtyři

Šolcův dům v Liberci, sídlo Správy CHKO Jizerské hory

2

desetiletí samostatné pracoviště bylo sloučeno s další organizační jednotkou Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, krajským střediskem pro Liberecký kraj. Doba ovšem dále chvátá a staví před nás nové výzvy. Před nedávnem byl konečně schválen dlouhá léta diskutovaný zákon o státní službě a také na něj navazující novela zákona o ochraně přírody a krajiny. Obě tyto klíčové normy budou mít svůj podstatný vliv na další podobu a činnost našeho pracoviště, jakož i na postavení a úkoly jejích pracovníků, státních úředníků. Zásadní změnou je skutečnost, že orgánem ochrany přírody se nově stává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, zatímco doposud jím byly právě jednotlivé Správy chráněných krajinných oblastí. Zákon fakticky zrušil Správy CHKO. V době, kdy vzniká tento text, tedy na sklonku listopadu, ještě není úplně jasné, kdy a jak se nové skutečnosti obrazí v další existenci našeho libereckého pracoviště, je však více než zřejmé, že se bude jednat o změny zcela zásadní, s dopadem na organizační strukturu a nápň činnosti. Rozhodně nepůjde pouze o změnu vývěsního štítu. Přejme si, aby očekávaná transformace proběhla klidně a bez velkých zádrhelů. Za sebe si přeju, aby se změny nijak nedotkly našich partnerů, kteří by i nadále měli v roubence na břehu Nisy nacházet otevřené dveře a za nimi ochotné úředníky schopné řešit jejich místní potřeby.

foto: J. Mejzrová

AKTUÁLNĚ

NOVÉ VODNÍ PLOCHY V JIZERSKÝCH HORÁCH Kamil Farský

Nádrž Sant v Bílém Potoce

Díky relativně snadno přístupným prostředkům z evropských dotací a také příznivým majetkovým poměrům se v období 2012 ­ 2014 podařilo v Jizerských horách nově vybudovat nebo obnovit 4 vodní plochy, vesměs malé vodní nádrže, jejichž účelem je vedle retence vody v krajině, též vytvoření nových biotopů vhodných pro mokřadní druhy rostlin a živočichů. Vedlejším efektem těchto staveb bude nepochybně zvýšení turistické atraktivity daných území. Nyní si nádrže blíže představíme, a to odstupňovaně podle velikosti plochy jejich vodních hladin. 1. Retenční nádrž Pustý potok v Raspenavě Na místě údolní deprese Pustého potoka poblíž asfaltové lesní cesty vedoucí z Raspenavy na Zátiší, kde v roce 2010 způsobila větrná smršť rozsáhlé vývraty smrkového porostu, přistoupil vlastník pozemku Lesy ČR ke stavbě nové průtočné malé vodní nádrže. Pustý potok byl přehražen masivní 89 m dlouhou a 6,5 m vysokou sypanou hrází s výpustním objektem a kapacitním bezpečnostním přelivem. Návodní líc hráze je utěsněný hydrofolií, která by měla zabránit nežádoucím průsakům vody. Ve vysvahované zátopě nádrže o ploše 1,65 ha byly vytvořen dva ostrůvky a na budoucím dně zůstaly ponechány žulové skalní výchozy

foto: T. Korytář

a umělé kamenné snosy jako úkryty pro vodní živočichy. Na dvou přítocích do nádrže byly vyhloubeny dvě malé tůně pro obojživelníky. Esteticky příznivým dojmem působí dřevěné prvky na hrázi, totiž lávka a obložení požeráku. Nádrž není doposud napuštěna na plnou vodní hladinu, protože se zde v průběhu letošního roku musely řešit netěsnosti v tělese hráze. Stavba retenční nádrže Pustý potok byla podpořena dotací z Operačního programu Životní prostředí.

Retenční nádrž Pustý Potok v Raspenavě (ve stavbě)

foto: archív Správy CHKO

3

AKTUÁLNĚ

při projektové přípravě bylo dohodnuto, že se zde nepostaví nádrž čistě technická, ale víceúčelová, která vedle výše zmíněné funkce bude sloužit jako biotop mokřadních druhů rostlin a živočichů. Proto je zde k vidění ostrůvek (nazvaný mikrotůň pro žáby) a rovněž dno nádrže bylo plynule vysvahováno k podpoře vzniku litorálních porostů. Ve druhé polovině letošního roku postaví Lesy ČR ještě jednu takovou víceúčelovou vodní nádrž o ploše hladiny 0,25 ha, zvanou Koleníkova bouda na Černé Smědé, kterou bude možné spatřit ze zeleně značené turistické cesty vedoucí ze Smědavy na Zadní Studánku.

Boční nádrž na Černém potoce v Hejnicích

foto: archív Správy CHKO

2. Víceúčelová vodní nádrž Sant v Bílém Potoce Turistická veřejnost, která letos zavítala do Jizerských hor, konkrétně do lokality Na Písčinách v blízkosti Předělu v katastru obce Bílý Potok, ve své většině pozitivně kvitovala stavbu úplně nové vodní nádrže, která vznikla v prostorách bývalého zemníku, kde byl dříve těžen žulový rozpad (perk) pro stavby lesních cest. Jedná se o víceúčelovou vodní nádrž Sant o ploše hladiny 0,24 ha, kterou postavil z vlastních prostředků podnik Lesy ČR. Lesy ČR tuto stavbu primárně odůvodňují potřebou akumulace vody na náhorní plošině Jizerských hor, která bude k dispozici pro hašení požárů lesních porostů. Inspirovali se v polských Jizerkách, kde takovéto protipožární nádrže (ovšem nehezké z panelů a betonových prefabrikátů) tamní lesníci v současnosti rovněž stavějí. Při diskuzích se Správou CHKO Jizerské hory

3. Boční retenční nádrž na Černém potoce v Hejnicích Nejmenší zde představovanou vodní nádrž o ploše hladiny 0,14 ha, postavenou podnikem Lesy ČR v roce 2013 rámci rozsáhlé akce nazvané revitalizace pramenné části Černého potoka, která byla podpořena z prostředků Operačního programu Životní prostředí, můžete uvidět napravo od Kozí stezky při zeleně značené turistické cestě, která vede od Čihadel na Frýdlantské cimbuří. Jedná se o boční nádrž, která nepřehrazuje žádný vodní tok, ale „bokem“ si z něj pomocí trubky odebírá vodu. Nízká sypaná hráz s dřevěnou výpustí utěsněná bentonitovou matrací nijak pohledově nenarušuje daný krajinný prostor. Nepoučený turista se možná podiví, proč jsou ve vodě naházené pařezy a taky jeden poražený smrk. Důvodem je snaha vytvořit vhodné prostředí pro vodní živočichy, zlepšit možnosti pro uchycení jiker ryb či snůšek vajíček obojživelníků. Ti se také již stali prvními obyvateli nádrže, pulce skokanů hnědých a ropuch obecných bylo možno v masovém výskytu sledovat až do pozdně letních měsíců letošního roku.

CENNÝ RYBNÍK NA HORNÍM MAXOVĚ JE OPĚT V KONDICI Václav Šrédl Jakmile ustane péče o jakoukoliv malou vodní nádrž, dílo se začne zanášet sedimentem a pustnout. Nejinak tomu bylo s malým rybníkem v přírodní rezervaci Malá Strana na Horním Maxově. Rybník vlastnil tehdejší Pozemkový fond, od roku 2008 je ve vlastnictví Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Jedná se o historické vodní dílo vzniklé v první polovině 20. století. Ze starých knihovních vložek v katastru nemovitostí se dozvídáme, že zdejší rybník byl vybudován v roce 1922. Stavebníkem bylo tzv. Vodní družstvo (Wassergenossenschaft). Zděná hráz byla tehdy vybudována z ručně opracovaných žulových kvádrů. Zadržená voda v rybníce sloužila k pohánění brusíren skla v Maxově a Janově nad Nisou. Večer se stavidlo rybníka uzavřelo, přes

4

noc se rybník naplnil vodou a ráno obsluha rybníka zase stavidlo otevřela a místní skláři mohli využít energii vody

ropucha obecná

foto: J. Čejka

AKTUÁLNĚ

k pohánění svých brusů. Po druhé světové válce rybník přestal sloužit k pohánění brusíren a ustala i péče o něj. To se příznivě projevilo na přírodním bohatství lokality. Díky pozvolným břehům se do zátopy rybníka začal rozrůstat rašeliník, na němž se daří vzácné mokřadní vegetaci. Je tu jediné známé místo výskytu silně ohroženého všivce bahenního v Jizerských horách. Doprovází ho orchideje prstnatec májový a Fuchsův. U přítoku roste vzácná drobná rostlinka zdrojovka potoční. Nádrž je také významná jako rozmnožiště obojživelníků. Opakovaně zde byli pozorováni čolek horský a ropucha obecná. Vzhledem k tomu, že rybník leží v nadmořské výšce 710 m, jiným obojživelníkům se tu nedaří. Protože na rybníce neprobíhalo intenzivní rybářské hospodaření, vysadili zde pracovníci Správy CHKO Jizerské hory chráněnou rybu střevli potoční, která v minulosti z našich řek mizela. Střevle se v rybníce začala rozmnožovat a populace se rozrůstala. Na druhou stranu skutečnost, že byl rybník dlouhodobě bez péče, znamenala, že se jeho technický stav zhoršoval a nakonec nebylo možné ani manipulovat s vodní hladinou. To bylo neúnosné zejména z bezpečnostních důvodů a navíc v roce 2012 začala kvůli nefunkčnímu výpustnému zařízení hladina v rybníce nekontrolovaně klesat v závislosti na přítoku. Tím byla ohrožena mokřadní vegetace, která je na stálé hladině vody závislá. To bylo doprovázeno rychlejším zarůstáním rybníka a volná vodní hladina postupně mizela. Správa CHKO Jizerské hory ihned začala připravovat projekt na obnovu rybníka a koncem roku 2013 byly zahájeny stavební práce. Během celého podzimu a zimy

Odbahňování rybníka v PR Malá Strana

Dřevěný čep

foto: V. Tomášek

probíhala oprava hráze, výpusti, bezpečnostního přelivu a samozřejmě šetrné odbahnění. Ze zátopy rybníka bylo vyvezeno téměř 400 metrů krychlových bahna. Museli jsme se vyrovnat s faktem, že rybniční sediment byl kontaminován látkami, které s největší pravděpodobností pocházejí z místních historických sklářských provozů. Proto nebylo možné využít sediment na zemědělské půdě a musel být odvezen na skládku odpadu. Zajímavostí je, že při odbahňování bylo u hráze odkryto potrubí, které nejspíše sloužilo k vedení vody do místní brusírny skla. V nánosech bahna se také ukrýval zakonzervovaný dřevěný čep. Můžeme se jen domnívat, zda v minulosti třeba sloužil jako „špunt“ od výpustného zařízení, jak je známo z jihočeských rybníků. Celá stavební akce je v současnosti úspěšně dokončena. Vodní nádrž je plně funkční a zároveň i bezpečná. Rybník je napuštěný a mokřadní vegetace se může dále rozvíjet. Možná se sem v budoucnu vydáte po naučné stezce, kterou kolem rybníka chce vybudovat město Lučany nad Nisou.

foto: O. Šnytr

5

AKTUÁLNĚ

JAK SE STARÁME O LOUKY V PŘÍRODNÍ REZERVACI MALÁ STRANA? Ondřej Šnytr

PR Malá Strana, v popředí louka kosená traktorem, vzadu ručně kosená

foto: O. Šnytr

Malá Strana v Horním Maxově je největším komplexem chráněných luk v Jizerských horách, samotná rezervace má v současném vymezení rozlohu 28 ha. Opravdovou specialitou tohoto území je už v předchozím článku

sekačkou jednou za pět let. Výřez dřevin měl probíhat souběžně s kosením, což se nyní jeví jako nedostatečné. Větší výřezy náletových dřevin byly prováděny teprve od roku 2012.

zmiňovaný výskyt všivce bahenního na pravém břehu nově opravené nádrže. Výčet chráněných druhů doplňuje klikva bahenní, koprník štětinolistý, lilie zlatohlavá, pětiprstka žežulník, prha arnika, prstnatec Fuchsův, prstnatec májový, rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá, vemeník zelenavý, všivec lesní a zdrojovka potoční. Přírodní rezervace zde byla vyhlášena v roce 1994, 1. září tedy oslavila 20 let svojí existence. Jak se vlastně staráme o její předměty ochrany, tedy o rašelinné louky, přechodová rašeliniště, vlhké pcháčové louky a tužebníková lada, ovsíkové a trojštětové louky a horské smilkové trávníky? Základem je desetiletý plán péče, který obsahuje rozvrh činností v konkrétním chráněném území. Tento dokument je pro orgán ochrany přírody závazný a ze státního rozpočtu lze financovat pouze činnosti, které jsou s ním v souladu. Dne 31. 12. 2014 končí platnost současného plánu péče (k nahlédnutí na jizerskehory.ochranaprirody.cz/ke­ stazeni/plany­pece). Ve zkratce řečeno nám tento plán umožňoval kosit suché louky po obvodu rezervace a v jejím ochranném pásmu každoročně nebo jednou za dva roky těžkou mechanizací. Mokřadní biotopy ve střední části rezervace byly koseny křovinořezem nebo ručně vedenou

Nyní prochází procesem schvalování nový plán péče, ve kterém se snažíme poučit z předchozích „omylů“. Pro mokřadní louky například navrhuje častější kosení, v intervalu 2 až 3 roky. Lépe řeší výřezy šířících se křovin, které nelze v rámci pravidelného kosení účinně omezovat. Jejich přírůst je totiž místy rychlejší, než dokáže obsáhnout interval kosení. Doufejme, že se nám podařilo dobře skloubit ochranářskou a finanční stránku věci. Opravdu kvalitní a šetrná péče o přírodní stanoviště a chráněné druhy je totiž velice nákladná. Na Malé Straně se bohužel také setkáváme s následujícími neduhy: s kompostováním biomasy na cizích pozemcích, neoprávněným užíváním pozemků AOPK, nepovoleným kácením, příliš častým sečením velkých ploch trávníků nebo naopak nedostatečnou péčí o pozemky. Většina těchto negativních případů je jistě způsobena přetrháním vlastnických vazeb na pozemky za minulého režimu. Do budoucna je třeba tyto problémy řešit. Závěrem popřejme Malé Straně mnoho dalších desetiletí existence, povedených plánů péče, šetrně pokosených hektarů luk a vyřezaných křovin a také uvědomělé vlastníky pozemků a návštěvníky.

6

AKTUÁLNĚ

JAK SE DAŘÍ HOŘEČKŮM LADNÍM POBALTSKÝM NA JIZERCE? Ondřej Šnytr V roce 2011 jsme Vás v Upolínu informovali o tom, že se na Jizerce podařilo kolegovi J. Gaislerovi z Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Liberci objevit hořečky ladní pobaltské. Bylo to začátkem září roku 2011 na Pralouce, kdy na ploše přibližně 3 m2 kvetlo více než 30 rostlin. Kriticky ohrožený hořeček ladní pobaltský byl do té doby znám pouze ze dvou lokalit v České republice, z přírodní rezervace Údolí Klíčavy na Křivoklátsku a přírodní památky Slunečná stráň v Krkonoších. Všechny druhy hořečků jsou v ČR velmi vzácné, některé jsou dokonce v současnosti vyhynulé. Na vině jsou zásadní změny zemědělského obhospodařování krajiny, které nastaly po druhé světové válce. Největší podíl na tomto stavu mělo ukončení extenzivní pastvy, která dlouhodobě poskytovala hořečkům vhodné podmínky. Hořeček ladní je z Jizerky uváděn německými botaniky již v druhé polovině devatenáctého století. Nález hořečku ladního pravého dokládá herbářová položka z roku 1866 (Raubenau). Údaje o výskytu hořečku ladního pobaltského (Wünsch 1936­1939) však nejsou potvrzeny sběrem, takže není možné jejich ověření. Naposledy uváděl hořeček ladní (bez určení poddruhu a herbářové položky) ve svém botanickém průzkumu Tomáš Sýkora v roce 1976. Hořečky tedy byly na Jizerce objeveny po 35 letech. A protože od té doby již uplynuly další 3 roky, stálo by za to krátce informovat o vývoji této malé populace. Hned na jaře roku 2012 byla označena plocha v okolí výskytu hořečků, aby nedošlo k jejich pokosení při běžném obhospodařování Pralouky. Vzhledem k pozdnímu kvetení hořečků (v průběhu září) je seč prováděna už začátkem června. Vždy je nutné pečlivě shrabat a odklidit posečenou hmotu. V roce 2012 vzrostla početnost hořečků na 65 kvetoucích jedinců (Gaisler), v následujícím roce odhadli pracovníci SCHKO JH početnost populace na 70 ks. O to příjemnější bylo překvapení 10. října 2014, kdy jsme se za hořečky na Pralouku vypravili s kolegy z Českého Středohoří.

hořečky označené špejlemi

foto: O. Šnytr

hořeček ladní pobaltský (Gentianella campestris subsp. baltica)

foto: Š. Mazánková

V označené ploše byly nalezeny desítky odkvetlých a pozdně kvetoucích hořečků. Abychom podpořili jejich vysemenění vytrhali jsme ručně mech rostoucí v okolí. Třešničkou na dortu byl počet hořečků, který se 14. října 2014 podařilo díky značení jedinců špejlemi zjistit. Rostlo zde 185 hořečků na ploše téměř 8 m2. Podle nárůstu početnosti hořečků v posledních letech lze usuzovat, že se jim na Pralouce momentálně daří. V popisovaném „zahradničení“ však bude nutné pokračovat, aby měla populace nadále co nejlepší podmínky.

kolegové při ručním vytrhávání mechu

foto: O. Šnytr

7

AKTUÁLNĚ

MANSARDOVÉ STŘECHY V JIZERSKÝCH HORÁCH Jana Mejzrová

Pod masardovou střechou jsou obě části domu po stranách střední chodby roubené (Příchovice čp. 44).

Chráněná krajinná oblast Jizerské hory byla před téměř půlstoletím vyhlášena nejen pro přírodní krásy, ale i pro množství dochované lidové architektury ­ roubených chalup roztroušených na úbočích hor. Jejich strmé sedlové střechy stále ještě vykukují mezi vzrůstajícími stromy na původních loukách i mezi novější zástavbou obcí a městeček.

Rušivě působí pouze mozaikový obklad podezdívky (Příchovice čp. 290).

8

foto: J. Mejzrová

foto: J. Mejzrová

Špičaté tvary původních hambalkových krovů velmi zřídka střídají rozložitější půvabné tvary dvouúrovňových mansardových střech, které bývaly znakem jistého společenského postavení. Příběh těchto střech začal ve Francii, a to v Louvru kolem roku 1550, kdy na širokém barokním paláci bylo obtížné navrhnout sedlovou střechu. Proto vznikla střecha mansardová, s dvěma střešními rovinami různého sklonu, jejíž konstrukce umožňovala vytvořit v podkroví větší prostor. Jméno pak dostala podle francouzského architekta Francois Mansarda (1598 ­ 1666), který mansardovou střechu velmi často využíval, ale jak je zřejmé, nevymyslel ji. Postupem času se nová myšlenka rozšířila po Evropě a dostala se až do vzdálených hor. Dnes v Jizerských horách tyto střechy najdeme ojediněle na krásném, památkově chráněném mlýnu v Pasekách nad Jizerou na Makovském potoce, na bývalém sklářském panském domě na Nové louce, na faře v Albrechticích v Jizerských horách, na městských domech v Hejnicích a velmi vzácně také na obytných domech ­ v Lučanech nad Nisou, v Desné I, na Souši, v Polubném, na Novině. Občas se objevují mansardové střechy i na přístavbách

AKTUÁLNĚ

ke starším chalupám. Pravá mansardová střecha má elegantní tvar, který se nejlépe projeví ve štítovém pohledu, z něhož je nejlépe vidět, že i mansardy mohou být valbové, polovalbové (valba je jen na horním patře) nebo štítové. Unikátní jsou v tomto směru Příchovice, kde v okolí návsi najdeme hned čtyři chalupy s pravými mansardovými střechami, z toho tři polovalbové, poměrně pěkně zachované. Všechny pamatují ještě starý kostel na hřbitově i založení nového kostela sv. Víta, v jejichž blízkém sousedství domy stojí. Určitě stojí za to si jich povšimnout.

V současné době dům prochází citlivou rekonstrukcí, kterou by měla završit dřevěná šindelová střecha (Příchovice če. 1100)

foto: J. Mejzrová

VRÁTÍ SE PLAVUNÍK NATRVALO DO JIZERSKÝCH HOR? Jarmila Sýkorová Plavuník (rod Diphasiastrum) je jedním z pouhých čtyř u nás zastoupených rodů starobylé skupiny rostlin plavuňovitých. V ČR je nyní rozlišováno šest druhů (rozdíly mezi nimi jsou však pro laika nepatrné) a všechny jsou co nejpřísněji chráněné. O historickém rozšíření těchto drobných výtrusných rostlinek v Jizerských horách toho příliš nevíme. Jen to, že tu v minulosti vždy rostly. Ve vzdálenějších dobách, k nimž se váží publikované botanické nálezy, se však dnešní druhy ještě nerozlišovaly. Všechny plavuníky se tehdy řadily do jediného druhu plavuník zploštělý (toto jméno ovšem vzhledem v výše řečenému nemůžeme ztotožnit se stejnojmenným druhem v dnešním užším pojetí). Proto, nemáme­li k dispozici herbářovou položku, nemůžeme na základě pouhého literárního údaje rozhodnout, kterého druhu se vlastně tehdejší nález týkal. S jistotou zatím víme, že v Jizerských horách rostl plavuník cypřiškovitý (D. tristachyum), jehož sběr z 1. poloviny 19. století je uložený v Menzelově herbáři v libereckém muzeu. Starší literatura také zmiňuje nález plavuníku Zeillerova (D. zeilleri) v Hejnicích. Oba druhy jsou v současnosti nezvěstné, minimálně u prvého z nich ale výskyt, či spíše jeho návrat, není tak docela vyloučený, protože roste v sousedních Krkonoších. V posledních desetiletích minulého století záznamy o nálezech plavuníků ustávají, patrně v souvislosti s jejich skutečným ústupem po plošném imisním znečištění hor. Až teprve v r. 2011 byl u cesty nad rašeliništěm Jizery, nedaleko skály Houba, objeven jediný droboučký exemplář plavuníku, určený dodatečně jako plavuník alpínský (D. alpinum). První vlaštovka pro naše hory. Bohužel, nález na stejném místě ani v blízkém okolí se později už nepodařilo zopakovat. Obrat

nastal až díky studentovi zemědělské univerzity v Suchdole Janu Titěrovi, který v roce 2013 v Jizerských horách v rámci své bakalářské práce mapoval výskyt plavuňovitých rostlin a objevil pro nás zcela novou lokalitu plavuníku. V rámci letošního agenturního úkolu, týkajícího se monitoringu vzácnějších plavuní, jsme tuto lokalitu dohledali a prověřili ­ a výsledek byl ještě lepší, než se podle zmíněného zdroje dalo očekávat. Při pátrání v terénu se lokalita prozradila nesmírně bohatými porosty příbuzné a v Jizerských horách dnes všeobecně hojné plavuně vidlačky (Lycopodium clavatum). Nalezení drobného, celkově nenápadného plavuníku významně napomohlo správné vegetační načasování ­ rostliny byly právě v plném „květu“ (odborně řečeno měly vyvinuté výtrusnicové klasy, protože o květech u této skupiny rostlin nemůže být řeč). Relativně bohatý porost na ploše asi 1 m2, částečně skrytý pod větvemi mladého smrčku, prorůstají či obrůstají keříčky borůvky, tráva metlička křivolaká, sítina kostrbatá a několik málo dalších druhů mělkých chudých půd. Všude v okolí je hojná kapradina žebrovice různolistá, na pár metrů vzdáleném svahovém prameništi roste i masožravá rosnatka okrouhlolistá. Pátrání v okolí brzy přineslo další ovoce ­ objeven byl ještě jeden, tentokrát mnohem menší a jen sterilní porost plavuníku . I ten je ale větší ve srovnání s miniaturní rostlinkou nalezenou kdysi pod Houbou. Na stejné lokalitě je také nesmírně bohatý, místy až souvislý porost dalšího příbuzného druhu, kriticky ohrožené plavuňky zaplavované (Lycopodiella inundata). Možná nejmasovější výskyt v Jizerských horách vůbec. I když je vlhkomilná plavuňka celorepublikově vzácnější než plavuník, v Jizerských horách je tomu právě naopak. Jejích 9

AKTUÁLNĚ

foto: J. Sýkorová

plavuník alpínský (Diphasiastrum alpinum)

lokalit dnes už známe celou řadu, vesměs na náhorní plošině, populace jsou vitální a co je hlavní, stále jich přibývá. Význam zkoumané lokality pro plavuňovité rostliny podtrhuje i několik nalezených plodných trsů dalšího chráněného druhu, vrance jedlového (Huperzia selago). Kromě plavuně pučivé tu tedy na nevelké ploše několika desítek m2 najdeme vše, co Jizerky mohou v současnosti ze skupiny starobylých plavuní nabídnout.

To vše v nebývalé hojnosti. Vzhledem k vzácnosti a zranitelnosti plavuníků prozatím ještě neprozradíme, kde přesně ono „království plavuní“ leží. Jen že je to v centru hor poblíž Souše. Vracející se lišejníky provazovky nám už delší dobu signalizují zlepšování přírodního prostředí. Že by se konečně i plavuníkům v Jizerských horách začalo blýskat na lepší časy?

ŠÍŘÍ SE K NÁM ­ SEZNAMTE SE, UVIDÍME JE ČASTĚJI Šárka Mazánková, Jarmila Sýkorová Řeč je od dvou příbuzných cizincích z říše rostlin, z čeledi hvězdnicovitých, dříve v našich krajích nevídaných. Jeden z nich, ten prozatím „pomalejší“, ale svým vzhledem zcela jistě atraktivnější, se jmenuje starček úzkolistý (Senecio inaequidens). Až 60 cm vysoký u báze dřevnatějící, žlutě kvetoucí polokeř původem z jižní Afriky, se do západní Evropy rozšířil s dovozem ovčí vlny koncem 19. století. První nález u nás učinil Dr. Jehlík teprve v roce 1997 v Děčíně. V roce 2008 se uvádí výskyt na více než stovce lokalit zejména ze středních Čech, nepoměrně méně se 10

vyskytuje i na jižní Moravě. V našem kraji byla dosud známa pouze jedna lokalita u Harrachova, a to Na Mýtě v nadmořské výšce 550 m n.m. Letos koncem října se podařilo náhodným nálezem zjistit další dvě lokality na Českolipsku: Svor a Okřešice. Obě mají společný charakter, jedná se o krajnici silnice I. třídy. Právě tento typ stanoviště je pro šíření starčku úzkolistého u nás typický. Běžně se udává z okrajů dálnic a rychlostních komunikací a ze železnice, do volné krajiny se zatím nešíří. Starček úzkolistý kvete od června do listopadu a právě pozdním

AKTUÁLNĚ

oblastech. O deset let později už ho registrujeme i v našich horách, přestože prozatím také jen v nižších, okrajových částech. A zatím pouze na Frýdlantsku (Raspenava, Hejnice), kde se šíří na pasekách a podobných lesních světlinách. Snad roste i jinde v CHKO, jen o něm ještě nevíme. V našem kraji byl druh už před několika lety zjištěn na Hamersku a na Ještědském hřbetu ­ tady dokonce v nadmořských výškách kolem 600 m. Jasný signál i pro Jizerské hory.

starčkovec jestřábníkolistý (Erechtites hieraciifolius)

foto: J. Sýkorová

termínem květu na sebe spolehlivě upozorní. Zatím tedy jen jednotliví jedinci, ale v sousedním Bavorsku a v Hesensku jde o nepřehlédnutelnou samozvanou ozdobu krajnic v období, kdy už kvete máloco jiného. Druhým přivandrovalcem ze zámoří, tentokrát ze Severní Ameriky, je starčkovec jestřábníkolistý (Erechtites hieraciifolia). Upoutá spíše svojí robustností než čímkoliv jiným. Vykvétá během léta nenápadnými světle žlutavými úbory. Starčkovec je sice z území našeho státu znám mnohem déle než jeho africký příbuzný, už od konce 19. století, ale až do přelomu tisíciletí byl zaznamenáván spíše jen vzácně a výhradně v teplejších podhorských

starček úzkolistý (Senecio inaequidens)

foto: Š. Mazánková

MONITORING NÁVŠTĚVNOSTI V CHKO JIZERSKÉ HORY Jiří Hušek ml. Jizerské hory jsou pro své zachovalé přírodní prostředí a polohu v blízkosti větších měst oblíbeným místem pro turis­ tiku, sport a rekreaci. Svým rozmanitým charakterem a smě­ sicí různých typů krajiny lákají Jizerky množství návštěvníků. Jejich obliba vynikne především v období vr­ cholného léta a zimy, kdy se díky příznivému výškovému profilu a množství cest s kvalitním povrchem stávají doslova arénou pro vyznavače cyklistiky a lyžařského sportu. Vy­ soká návštěvnost je pro region přínosem v podobě zisku ze služeb spojených s cestovním ruchem, lidé si navíc vy­ tvářejí pozitivní vztah k chráněné oblasti i přírodě obecně,

na druhou stranu může mít zvýšený pohyb osob ve vy­ braných lokalitách nepříznivý vliv na dochovaný stav pří­ rodního prostředí. Je tedy pochopitelné, že celou řadu subjektů, které se podílejí na správě a využívání Jizerských hor (obce, vlastníci pozemků, orgány ochrany přírody, zá­ jmová sdružení...), zajímají exaktní data o počtech ná­ vštěvníků v zájmovém území. V uplynulých letech probíhal monitoring návštěvnosti na území CHKO pouze ostrůvkovitě (funkční profily se na­ cházely například v Sedle Holubníku, u Josefodolské pře­ hrady či na Nové louce) a s ohledem na různé provozovatele 11

AKTUÁLNĚ

byl přístup k datům omezený a hůře přehledný. Když tedy v letošním roce vypsala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR projekt, v jehož rámci měl být proveden srovnatelný monitoring návštěvnosti vybraných profilů na území CHKO Jizerské hory, přijali tuto iniciativu výše zmínění „hráči“ kladně. Do vypsaného výběrového řízení se přihlásilo několik firem s rozsáhlými zkušenostmi v oboru. Vítězem výběrového řízení se stala Nadace Partnerství, která přišla s použitím sčítačů s pyroelektrickým senzorem fungujícím na principu rozlišení teploty lidského těla a okolního prostředí. V prů­ běhu srpna provedla firma instalaci jedenácti sčítačů na Správou CHKO Jizerské hory předem vytipovaných lokalitách tak, aby bylo dosaženo reprezentativních prů­ řezových výsledků v rámci zvoleného území. Sčítače, které mají za úkol zachytit pohyb pěších, cyklistů a lyžařů, jsou v současnosti umístěny v decentních dřevěných kůlech a ve vyšších polohách v subtilních kovových sloupcích, které díky možnosti nastavení výšky snímání zajistí fungování i při vysoké sněhové pokrývce. Se sčítači se nyní můžete se­ tkat například při cestě na Lysé skály, na Viničné a Knížecí cestě, Štolpišské a Jizerské silnici, u rašeliniště Na Čihadle, na Černé hoře či u Karlovského mostu. Nezbývá než doufat, že zařízení vydrží náročné klimatické podmínky, které v Jizerských horách panují, nestanou se obětí vandalismu, budou dlouho a přesně sloužit a poskytnou potřebná data. Instalace snímačů

foto: J. Hušek ml.

EVROPSKY VÝZNAMNÁ LOKALITA RAŠELINIŠTĚ JIZERY Šárka Mazánková V rámci doplňování předmětů ochrany evropsky významných lokalit proběhl v letních měsících průzkum horního toku Jizery od soutoku s Krásným potokem po soutok s Jagnięcym potokem. V tomto úseku se ověřoval rozsah výskytu biotopu V4 A Makrofytní vegetace vodních toků, porosty aktuálně přítomných vodních makrofytů. Jedná se o druhově chudé porosty ponořených nebo vzplývavých vodních rostlin kořenících ve dně. V klidných úsecích horní Jizery s malým spádem a v meandrech se poměrně hojně vyskytuje rdest alpský, vodní rostlina s dvojím typem listů: se zaoblenými obvejčitými plovoucími nad hladinou a s listy zašpičatělými ponořenými. V korytě toku roste také vzplývavá bahenní rostlina zevar jednoduchý, jejíž plody připomínají malé ježky stočené do klubíčka. Méně často lze spatřit i hvězdoš jemně vlající v proudu vody. Místa s kolísající hladinou osídluje tráva s modrozeleným nádechem a jednostrannou přetrhovanou latou zblochan vzplývavý. Existence většiny z uvedených rostlin indikuje čisté, na živiny chudé vody. Hnědavé

12

zabarvení vody způsobují huminové látky, které se vyluhují z rašelinišť. Na základě zjištěných skutečností, tedy zejména míry zastoupení a reprezentativnosti biotopu ve zkoumaném horním úseku Jizery, jsme doporučili rozšíření předmětu ochrany v evropsky významné lokalitě Rašeliniště Jizery

horní tok Jizery

foto: Š. Mazánková

AKTUÁLNĚ

hvězdoš (Callitrichei)

foto: Š. Mazánková

o výše zmíněný biotop. V současnosti je v Evropsky významné lokalitě Rašeliniště Jizery předmětem ochrany 14 naturových biotopů. Plošně nejvýznamnější lesy zaujímají téměř 60% rozlohy území. Patří sem horské třtinové smrčiny, podmáčené smrčiny, horské papratkové smrčiny, rašelinné březiny, rašelinné smrčiny, vrchoviště s klečí (Pinus mugo). Na většině bezlesých ploch převažují rašelinná společenstva: otevřená vrchoviště, vrchovištní

meandry Jizery

brusinka (Vaccinium vitis)

foto: Š. Mazánková

šlenky, přechodová rašeliniště. Vegetaci náplavů tvoří podhorské až horské smilkové trávníky s jalovcem i bez jalovce. Mezi plošně nejméně zastoupené naturové biotopy se zde řadí brusnicová vegetace skal a drolin, štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin a horské trojštětové louky. Více informací o evropsky významných lokalitách najdete na webových stránkách www.natura2000.cz.

foto: Š. Mazánková

13

AKTUÁLNĚ

DOUGLASKA ­ DŘEVINA ROKU 2014 Šárka Mazánková

porost douglasek u Vlastiboře

foto: Š. Mazánková

Šestnáctou dřevinou roku, kterou každoročně vyhlašují Lesy České republiky, s.p., se letos stala douglaska. V následujících řádcích si tuto lesnicky perspektivní dřevinu přiblížíme i z jiných pohledů než lesnických, se zaměřením na území Libereckého kraje. Přestože se již po řadu desetiletí pěstuje v našich lesích, parcích i na plantážích vánočních stromků, často vyvolává u lidí otázky: je to jedle?, borovice? Za těmito rozpaky snad stojí fakt, že se nejedná o domácí dřevinu. Za douglaskou rostoucí v přirozeném prostředí bychom se museli vydat do Severní Ameriky, kde roste ve společnosti dalších pro nás

šiška douglasky

14

foto: Š. Mazánková

exotických parkových dřevin jako je zerav obrovský, jedle ojíněná, jedle obrovská aj. Botanici řadí douglasku do čeledi borovicovité vedle všeobecně známých rodů jedle, smrk, borovice, modřín, nebo méně známých jako tsuga (jedlovec), cedr, pamodřín. V některých starších atlasech ji možná najdete pod názvem jedle Douglasova. Celkově se udává 7 druhů rodu douglaska (Pseudotsuga), tři pocházejí ze Severní Ameriky, čtyři ze západní Asie. V našich parcích a lesích postupně zdomácňuje douglaska tisolistá. Členění tohoto druhu na nižší taxonomické jednotky se liší zdroj od zdroje. Někde se uvádí jediný druh douglaska tisolistá s dvěma varietami či poddruhy: douglaska tisolistá pravá a douglaska tisolistá sivá, jinde se rozlišují dva druhy (douglaska tisolistá a douglaska sivá) ­ u nás se pěstují oba taxony. Čím vás v lese douglaska upoutá? V první řadě si nejspíš všimnete na zemi popadaných zvláštních šišek, jejichž šupiny vystrkují troklanné jazýčky (tzv. podpůrné šupiny). Od jedlí rozpoznáme větve douglasky podle zašpičatělých pupenů (oproti zakulaceným pupenům u jedlí). U starších stromů upoutá hluboce rozpraskaná korkovitá borka, díky níž douglasky odolávají požárům, a nezvykle mohutný vzrůst. Není divu, vždyť po sekvojích a sekvojovcích jde o třetí nejvyšší stromy světa, které ve své domovině

ENVIROMENTÁLNÍ VÝCHOVA

dorůstají až 100 m. I v Čechách je výškovým rekordmanem právě douglaska. Ta nejvyšší známá roste v našem kraji v lesním porostu u Vlastiboře na Jablonecku a její výška činí 64 m. V roce 1876 sem tehdejší lesní správce vysadil v rámci návarovského panství na 3000 sazenic. Dnes se průměrná výška porostu u Vlastiboře pohybuje okolo 50 m, přičemž jedinců přes 60 m je zde více. Porost unikátní minimálně ve středoevropském měřítku se nachází ve svahu nad řekou Kamenicí. S douglaskami se v porostu setkáme i jinde v okolí, např. při soutoku Zlatníku a Kamenice. Při pohledu shora ze skalní vyhlídky je prozradí lehce stříbřitá barva koruny, ovšem procházka porostem velikánů mezi mohutným sloupovím kmenů se dá bez nadsázky přirovnat k návštěvě gotické katedrály. Z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny se na douglasku pohlíží jako na geograficky nepůvodní dřevinu. K jejímu záměrnému rozšiřování se vyžaduje souhlas orgánu ochrany přírody. Nejčastěji se v praxi řeší v rámci povolovacího procesu při schvalování lesních hospodářských plánů. Douglasky neznamenají pro naše lesní ekosystémy vážný problém jako např. borovice vejmutovka, jejíž opad neprodyšně pokryje půdní povrch v okolí stromu a udusí veškeré bylinné patro. V podrostu douglasek naopak dál koexistují byliny typické pro původní porost (v případě vlastibořského porostu druhy acidofilních bučin). Její záměrné zavádění do chráněných území a přirozených lesních ekosystémů však není žádoucí. I jinde se doporučuje pro nezažehnané nebezpečí možné invazibility důvody k výsadbě pečlivě vyhodnotit. Díky mohutnému vzrůstu a estetickým hodnotám se několik douglasek dostalo i mezi památné stromy. Ústřední seznam ochrany přírody eviduje celkem 14 památných douglasek (jednotlivých stromů i součást skupiny památných stromů) v rámci celé republiky. V Libereckém kraji vyhlásil Okresní úřad Česká Lípa v roce 1998 za památnou douglasku v Provodíně. Douglasky figurují i na seznamu druhů dřevin i ve skupině památných stromů Arboretum Bukovina. K památné douglasce, která vévodí jihozápadnímu svahu Dlouhého vrchu v Horním Provodíně, se váže poměrně významná historická událost. Na počest utajované a u habsburského dvora nelibě trpěné svatby arcivévody Ferdinanda s hraběnkou Chotkovou 1.7.1900 v Zákupech vysadili myslivci v kraji několik douglasek. Jednou z nich je ta provodínská, která roste u bývalé hájovny. Další mohla být i douglaska obdobného stáří, která rostla u bývalé hájovny v Novině u Kryštofova Údolí, ale tuto informaci se nepodařilo ověřit. Bez zajímavosti ale není vazba tohoto místa k významné osobnosti našeho kraje páteru Miloši Rabanovi, který od roku 1990 působil jako farář ve farnosti Raspenava a administrátor excurrendo farností Hejnice a

Mníšek u Liberce. Právě zde, v hájovně pod douglaskou, se v rodině lesního inženýra narodil. Kromě lesnictví, kde se jeví jako nadějná dřevina díky vysokým přírůstům, nachází douglaska uplatnění i v sadovnictví. V Libereckém kraji se s ní setkáme v mnoha zámeckých parcích (Sychrov, Zákupy, Doksy), arboretech (Bukovina) i zahradách, v lesích pak např. u Jindřichovic pod Smrkem, na Pekelském vrchu u Raspenavy a hlavně v okolí již zmíněného Návarova. Pro její mohutný vzrůst je však zapotřebí velmi pečlivě zvážit umístění stromů. Své o tom určitě vědí obyvatelé sídliště Na Olešce v Semilech, kam si v minulosti douglasky vysadili přímo pod okna bytových domů. Časem se ukázalo stínění mohutnými korunami pro většinu obyvatel jako hůře snesitelné. To postupně vedlo k neestetickým úpravám korun, odstraňování terminálů, až se přes kácení ob jednoho jedince došlo k celkové rekonstrukci zeleně. Ta by měla proběhnout v nejbližších měsících za finanční spoluúčasti Operačního programu Životní prostředí. Ve své domovině nachází douglaska univerzální uplatnění ve stavebnictví, nábytkářství i jako kvalitní palivo. Obchodně se pro dřevo užívá názvu oregonská borovice. Z kůry se získává světle hnědé barvivo, používá se k výrobě hnojiv, lze jí nahradit korek. Rostlina má insekticidní vlastnosti. Širokému využití se těší i pryskyřice (lepidla, mýdla, kosmetika, těsnící materiál na lodích). Domorodé indiánské kmeny v Severní Americe využívají

douglaska u Návarova

foto: Š. Mazánková

15

PRAKTICKÁ OPATŘENÍ

antiseptických účinků pryskyřice k léčbě ran, popálenin, kožních onemocnění, kašle. Pryskyřici lze také žvýkat při bolestech v krku. Mladé výhonky se dávají do špičky bot na potlačení pocení. Využití douglasky u nás zatím není příliš široké, naši zpracovatelé dřeva se s ní setkávají jen zřídka. Zatím vstoupila do povědomí lidí jako celkem trvanlivý vánoční stromeček vonící po citrusech nebo

ozdobný klest na výrobu adventních věnců. Lze pořídit i éterický olej využívaný v aromaterapii při nachlazení a jako antidepresivum. Posledně jmenovaný účinek přijde vhod zvláště v nastávajícím předvánočním shonu. Kýženého efektu dosáhnete zvláště ve spojení s častými procházkami po lesích (nejen douglaskových) :­).

PÁCHNÍK HNĚDÝ Richard Čtvrtečka Páchník hnědý (Osmoderma barnabita) je brouk z čeledi zlatohlávkovitých, který žije ve starých, alespoň z části osluněných listnatých stromech, především v dubech a lípách. Osídluje zde dutiny ve kmenech a velkých větvích, kde se živí rozpadajícím se dřevem. Larvy se vyvíjejí nejméně tři roky v trouchu dutin, kde se zároveň i kuklí. Dospělí jedinci se objevují od května do září, aktivují ve večerních hodinách a v noci, dutinu však opouštějí jen výjimečně. Jejich letová aktivita je nízká, navíc jsou schopni létat jen na krátké vzdálenosti. Páchník se vyskytuje od západní Evropy až po Dálný východ a u nás, podobně jako v řadě dalších evropských zemí, požívá legislativní ochrany. Ta se vztahuje ke druhu Osmoderma eremita, který byl však v roce 2007 taxonomy

strom s dutinou po odlomené větvi, místo nálezu páchníka

16

foto: R. Čtvrtečka

samec páchníka

foto: R. Čtvrtečka

rozdělen na čtyři druhy, osídlující ve většině případů i odlišný areál. V České republice, stejně jako v celé východní Evropě, žije Osmoderma barnabita, další tři druhy se pak vyskytují v jižní jihovýchodní, západní a severní Evropě. Přejmenování páchníka však nemá na jeho postavení v legislativě žádný vliv. U nás páchník žije především v teplých oblastech, např. v Polabí, Poodří, jižních Čechách, na jižní a střední Moravě. V Libereckém kraji je aktuální výskyt znám pouze z dubo­ lipové aleje v Zahrádkách u České Lípy a z lipové aleje ve Stvolínkách. S největší pravděpodobností však žije i na řadě jiných míst, jako například na Českodubsku nebo Českolipsku, většina údajů ale není aktuální. Historické nálezy nemusí nutně znamenat, že bychom tam páchníka našli i dnes. Stromy, které vyhledává, rostou především v historických parcích, ve starých alejích nebo zahradách. Jednotlivé stromy a jejich shluky však jen vzácně dokážou udržet dostatečně silnou a početnou populaci, která by byla dlouhodobě životaschopná. Pro její udržení je třeba, aby se v doletové vzdálenosti páchníka nacházely další stromy vhodné k osídlení poté, co jednotlivé populace vymřou zánikem „mateřského“ stromu. Proto je páchník charakteristický nerovnoměrným a silně ostrůvkovitým výskytem. Další biotopy, ve kterých dříve páchník žil, tj. listnaté pastevní lesy, kde nebyla nouze o solitéry v nezapojeném porostu, a vrbovny, dnes již téměř neexistují.

PRAKTICKÁ OPATŘENÍ

Ačkoli největší samci dosahují velikosti téměř 4 cm, kvůli jejich skrytému způsobu života není příliš velká šance, že se vám páchníka podaří spatřit. Prohlédnete­li si dutinu a trouch, jeho dřívější výskyt prozradí zbytky chitinového skeletu nebo válcovitého trusu, výskyt aktuální pak až 10 cm dlouhé bílé larvy nebo kukly. Poté, co byl švédskými vědci identifikován páchníkův sexuální feromon, dá se k monitoringu použít i dalších metod. Je například možné navnadit feromonem nárazové lapáky a zavěsit je ke kmeni vyhlédnutého stromu nebo instalovat padací past s feromonem přímo do dutiny. Podle zkušeností je ale odezva samiček páchníka na tento způsob monitoringu malá. Většinou zjistíme, zda na konkrétní lokalitě tito brouci žijí, o jejich početnosti se ale mnoho nedozvíme. Jako nejspolehlivější se v současné době jeví detekce přítomnosti feromonu ve zkoumané dutině. Principem této metody je nasávání vzduchu z dutiny stromu přes filtr z dřevěného uhlí, následné vymytí filtru v acetonu, zkoncentrování vzorku v dusíkové atmosféře a jeho analýza na plynovém chromatografu. Pro ty, kdo potřebné vybavení postrádají, se nabízí ještě jeden náhodně objevený způsob biomonitoringu – páchníci výborně reagují na košili provoněnou zbytky feromonu z předešlého dne. Dutiny stromů jsou osídleny celou řadou dalších druhů živočichů, včetně kovaříka Elater ferrugineus, rovněž legislativně chráněného. Jeho larvy jsou dravé a živí se mimo jiné i larvami páchníka. Kovaříkům zjevně připadají tučné larvy páchníka jako ideální zdroj výživy pro jejich

potomstvo, protože reagují na feromon pozitivně a v takovýchto dutinách se shromažďují. Páchník je snad jediným hmyzím druhem naší fauny, který nabízí čichovým buňkám neobvyklé a zároveň snad i příjemné vjemy. Ačkoli české jméno v sobě nese informaci přesně opačnou, je na vás, čtenářích, jestli oné látce vylučované samci páchníka přiznáte statut zásadní parfémové ingredience nebo budete přemítat o podivných preferencích samiček. Otevřete­li totiž přiložený pytlík, ucítíte gama­dekalakton, samčí sexuální feromon. Tato látka je také hojně přítomna ve zrajícím ovoci a její vůně prý nejvíce připomíná broskvové aroma nebo snad i švestky, usuzujíc dle jména páchníka ve francouzštině (pique prune). Jakou vůni ucítíte vy?

NOVÁ PRAVIDLA KÁCENÍ DŘEVIN ROSTOUCÍCH MIMO LES Tomáš Korytář Od 1. listopadu 2014 platí nová pravidla pro kácení dřevin rostoucích mimo les. Od tohoto data totiž nabyla účinnosti vyhláška č. 222/2014 Sb., která novelizuje vyhlášku č. 189/2013 Sb. Tato pro mnohé kontroverzní vyhláška platila od léta 2013 a umožňovala bez povolení kácet stromy na zahradách (zahrada byla vyhláškou definována jako stavebně oplocený a veřejnosti nepřístupný pozemek u rodinného nebo bytového domu). Vyhláška č. 189/2013 Sb. byla kritizována mnohými právníky i nevládními organizacemi zabývajícími se ochranou přírody, a to právě pro onen pojem zahrada, jehož nejasná definice v praxi znamenala mnoho nedorozumění a sporů. A po pravdě řečeno, dosti diskriminačně rozděloval právo kácet bez povolení dřeviny mezi vlastníky oněch zahrad a vlastníky ostatních pozemků. Např. toto právo neměli vlastníci „zahrad“ u rekreačních chat a chalup, provozoven, penzionů a podobně. Nová právní úprava by do značně zmatené situace měla vnést pořádek, i když přiznejme, bude chvíli trvat, než se

pravidla zcela zažijí. Je nutné říci, že pravidla se zpřísnila ve prospěch dřevin a je jasné, že k nelibosti mnoha lidí. Dřeviny a jejich kácení se staly po řadě větrných bouřích (vzpomeňme na Kyrilla či Emu) a, bohužel, i po několika tragických událostech celospolečenským tématem a vzbuzují dosti vášnivé diskuze a reakce. Stromy však plní mnoho ekologických i společenských funkcí, které jsou významné a nenahraditelné. Společenskými funkcemi dřeviny rozumíme takové, kterými dřeviny ovlivňují životní prostředí člověka, jako je snižování prašnosti, tlumení hluku či zlepšování mikroklimatu. Patří mezi ně také funkce estetická, včetně působení dřevin na krajinný ráz a ráz urbanizovaného prostředí. Dřeviny samozřejmě ovlivňují pozitivně vodní režim či tlumí teplotní extrémy v místě a představují biotop pro celou řadu živočichů i rostlin atd. Jejich ochrana, jak ji definuje zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.), je veřejným zájmem. Samozřejmě nelze stromy chránit za každou cenu. Tam, kde představují bezpečnostní riziko, je potřeba přistoupit často i

17

PRAKTICKÁ OPATŘENÍ

Stromy v krajině plní mnoho funkcí (majestátní borovice lesní u Raspenavy)

foto: T. Korytář

k jejich odstranění. Ale o tom, zda strom je nebezpečný, by měl rozhodnout příslušný orgán ochrany přírody a to vždy po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřeviny. A jak je to tedy dnes s kácením stromů? ■ Od 1. listopadu 2014 je nutné žádat příslušný obecní úřad o povolení ke kácení pro veškeré dřeviny o obvodu větším než 80 cm a pro kácení zapojených porostů dřevin (keřové porosty, souvislé porosty mladých náletových dřevin), pokud jejich celková plocha přesahuje 40 m2. ■ Výjimku tvoří ovocné dřeviny. Ty lze kácet bez povolení, ale pouze pokud rostou na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň. To zda ovocná dřevina podléhá povolení či nikoliv, lze jednoduše ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí na veřejně přístupném webu nahlizenidokn.cuzk.cz či jednoduchým dotazem na obecním úřadě. Byla tak odstraněna nejasná podmínka přístupnosti a oplocení pozemku a stejně tak již nezáleží na tom, u jakého objektu ovocná dřevina roste. ■ Pozor. Kácení stromů rostoucích jako součást stromořadí nebo významného krajinného prvku, podléhá povolení vždy, bez ohledu na velikost stromů. Stromořadím se rozumí souvislá řada nejméně deseti stromů s pravidelnými rozestupy. Chybí­li v některém úseku

18

souvislé řady nejméně deseti stromů některý strom, je i tento úsek považován za součást stromořadí. Za stromořadí se nepovažují stromy rostoucí v ovocných sadech, školkách a plantážích dřevin. To znamená, že pokud bude někdo chtít kácet ovocné stromy, které rostou v alejích podél cest, je potřeba povolení příslušného orgánu ochrany přírody. Významným krajinným prvkem jsou ze zákona vodní toky a rybníky i se svým břehovým porostem, dále údolní niva a rašeliniště včetně všech dřevin v nich rostoucích. Dále může být jako významný krajinný prvek (VKP) vyhlášena (zaregistrována) cenná část přírody např. park, stará zahrada, skupina stromů, alej, mokřadní louka a podobně. Na území CHKO Jizerské hory se však tyto registrované VKP nenacházejí. ■ Ke kácení dřevin, které jsou součástí VKP je nutné závazné stanovisko (rozhodnutí) Správy CHKO Jizerské hory (mimo území CHKO JH pak příslušného orgánu ochrany přírody, kterým je obecní úřad obce s rozšířenou působností) o zásahu do VKP dle ust. § 4 odst. (2) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. ■ Ke kácení dřevin, které se významně podílí na utváření krajinného rázu lokality, např. solitérní stromy a jejich skupiny na pohledově exponovaných místech, skupiny stromů na mezích a kamenicích, aleje a podobně, je potřeba souhlas Správy CHKO Jizerské hory (mimo území CHKO JH pak příslušného orgánu ochrany přírody, kterým je obecní úřad obce s rozšířenou působností), se zásahem do krajinného rázu podle ust. § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Je nutné upozornit, že ani při kácení dřevin, na které není třeba povolení, nesmíme porušit jiná ustanovení zákona. Jak již bylo uvedeno, stromy jsou biotopem živočichů, především brouků, ptáků, netopýrů a jiných drobných savců. Při kácení je potřeba na toto pamatovat a minimálně dodržovat kácení v tzv. mimovegetační době přibližně od 1. 11. do 31. 3. V tuto dobu např. ptáci nehnízdí a stromy jsou bez listí a je relativně jednoduché se přesvědčit o tom, zda jsou na stromě dutiny, ve kterých by mohly být schováni netopýři či veverky (zvláště chráněné druhy zvířat!). Netopýři využívají stromy nejčastěji na jaře a na podzim pro přechodné úkryty a v létě pro letní kolonie. V zimě pak pro zimování využívají pouze stromy s velkými dutinami, které nepromrzají. To bývá pouze u velkých starých stromů, se kterými se setkáte výjimečně. U veverek se první mláďata objevují v hnízdech v dutinách stromů již během února a poslední až v srpnu, přičemž se osamostatňují až po 8 týdnech. Pokud budete kácet strom v období od listopadu do konce ledna, samozřejmě po zmíněné kontrole, budete mít největší jistotu, že nezasáhnete do života žádného z chráněných živočichů.

PRAKTICKÁ OPATŘENÍ

Když už je nezbytné strom kácet, není přece tak složité dodržet pár pravidel, abychom umožnili existenci i ostatním obyvatelům přírody a zbytečně je neohrozili na životě.

Ovocný strom zasluhující ochranu (planá jabloň na Mariánské hoře)

Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti o tom, zda a kdy strom kácet, neváhejte kontaktovat pracovníky Správy CHKO Jizerské hory.

foto: T. Korytář

STRÁŽCI PŘÍRODY V JIZERSKÝCH HORÁCH Tomáš Korytář Trocha historie Stráž ochrany přírody v oblasti Jizerských hor vznikla zhruba v roce 1963, kdy se v Jablonci nad Nisou ustanovily první aktivy dobrovolných ochránců přírody pod vedením tamního okresního konzervátora ochrany přírody Vladimíra Lánského (blíže o něm v článku „Vzpomínka na Vladimíra Lánského“ na str. .....). V Liberci pak vznikly aktivy o několik let později a vedl je Miloslav Nevrlý. Skupinu jabloneckých dobrovolných ochránců zastřešoval a finančně zajišťoval odbor kultury Okresního národního výboru v Jablonci nad Nisou. Z původních několika členů se členská základna postupně rozrostla až na padesát dobrovolníků. Do náplně jejich činnosti spadaly služby pro městský a místní národní výbory, kdy působili jako tzv. zpravodajové pro obce. Dobrovolní ochránci posuzovali např. žádosti o kácení stromů, evidovali význačnou mimolesní zeleň, výskyt vzácných a chráněných druhů, negativní zásahy způsobené lidskou činností a změny

v terénu. V Jizerských horách se členové ochranářského aktivu podíleli také na vyznačení hranic tehdy vyhlašovaných rezervací. Po vyhlášení CHKO Jizerské hory v roce 1968 řídila činnost strážců už Správa CHKO. Území hor bylo rozděleno do šesti obvodů (po třech v jabloneckém a libereckém okrese), ve kterých strážci působili. Byly jim stanoveny základní povinnosti, mezi něž patřilo držení služeb a odpracování brigádnických hodin. Dobrovolní strážci se průběžně podíleli na údržbě značení CHKO i maloplošných chráněných území, budování a udržování naučných stezek, účastnili se rovněž záchranných pracích při zavalení vodotečí v rezervacích padlými kmeny. Dále prováděli každoroční měření sněhové pokrývky v určených lokalitách, odběry vzorků sněhu a půdních vzorků z určených lokalit pro chemické rozbory. Běžně se zabezpečoval sběr semen a plodů (bříza, jeřáb, kleč…), odběr materiálu pro vegetativní množení smrku, vyžínání a vytrhávání buřeně na Černé

19

PRAKTICKÁ OPATŘENÍ

Strážní oddíl nastoupen na brigádu (začátek osmdesátých let). Šestý z leva, v kloboučku a usměvavý, dodnes aktivní člen Stráže přírody Sváťa Štěpnička

hoře. K největším počinům dobrovolných strážců patřilo zřízení (a později údržba a rekonstrukce) naučné stezky Bukovec ­ Jizerka (1971), vybudování vyhlídky Na Čihadle (listopad 1976), čištění řečiště Blatného potoka a hraničního transektu na okraji NPR Rašeliniště Jizery (srpen 1981). Z dalších větších akcí lze uvést údržbu a opravu objektu muzea na Kristiánově (včetně nového pokrytí střechy), první opravy plotu a základní údržbu kristiánovského hřbitova i účast při výstavbě terénní stanice Tomanka Správy CHKO JH na Mariánskohorských boudách (kolaudováno 1978). Strážci přírody se zapojovali i do sportovních akcí, při Jizerské padesátce např. pomáhali při prošlapávání stopy závodu a asistovali na průjezdních kontrolách. Významný posun přinesl vývoj společnosti po listopadu 1989. Počet členů ochranářského strážního aktivu se výrazně snížil, ať už kvůli nedostatku času z důvodu zaměstnání či podnikání nebo z důvodu přibývajícího věku. Řada strážců se zapojila do aktivit nově vzniklých neziskových organizací, např. ZO ČSOP nebo Jizersko­ještědského horského spolku. Významnou redukci počtu strážců přineslo i schválení zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, který stanovuje v ust. § 81 požadavky, které musí uchazeč o strážce přírody splnit, např. věk nejméně 21 let, právní bezúhonnost, zdravotní a právní způsobilost, ale především nutnost podstoupit kvalifikační zkoušky ze znalosti práv a povinností stráže a znalost souvisejících předpisů ­

20

foto: T. Korytář

přestupkového zákona, prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. a další. To však představovalo pro velkou část dobrovolných ochránců přílišnou byrokratickou zátěž a znamenalo v konečném důsledku velmi výrazný pokles členské základny. K těm „skalním“, kteří pamatují perné začátky a stále zůstávají platnými oporami, se řadí bývalí vedoucí strážních obvodů Jan Škoda a Petr Forman. Jak je to dnes? Na území CHKO Jizerské hory řídí a koordinuje činnost zpravodajů a strážců přírody Správa CHKO Jizerské hory, která také ustanovuje nové strážce. V souladu se světovým trendem plní dnes strážci přírody především informační a výchovnou roli. Jejich hlavními úkoly je tedy poskytnout návštěvníkům hor potřebné informace o území, o tom, proč je chráněné, kde lze vidět zajímavé věci, ale také o tom, kam je vstup zakázán a jaká další pravidla je potřeba v horách dodržovat, aby nedošlo k poškození přírodního prostředí nebo třeba k rušení vzácných živočichů, např. tetřívka obecného. K represím, tj. k potrestání provinilců za nedodržení pravidel blokovou pokutou nebo předvolání ke správnímu řízení, obvykle přistupuje strážce přírody jen ve zvláště závažných případech, např. při prokázaném ničení přírodního prostředí či v případech opakování přestupku. V současné době se činnost strážců zaměřuje především na strážní a kontrolní činnost v oblastech s velkým pohybem návštěvníků. Tradiční problém představuje vjezd automobilů

PRAKTICKÁ OPATŘENÍ

do atraktivních (především lesních) lokalit CHKO bez patřičného povolení. Rozšiřují se bohužel také řady tzv. černých jezdců na čtyřkolkách a terénní motorkách, v zimě pak na sněžných skútrech. S rozvojem cyklistiky a lyžařské turistiky a dalších outdoorových aktivit v Jizerských horách roste počet nepovolených vjezdů a vstupů do přírodních rezervací. Strážci přírody mají bohužel dost omezené možnosti (zastavit terénní motorku vlastním tělem opravdu nejde), ale v těchto případech často spolupracují s policií. Strážci se také osvědčují v období dozrávání lesních plodů, hlavně borůvek, kdy do Jizerských hor míří celé zástupy sběračů (především z Polska, ale i skupiny sociálně slabších spoluobčanů, kteří si chtějí sběrem přivydělat). jejich hlavním úkolem je zabránit ničení borůvčí v přírodních rezervacích, kam je vstup mimo značené cesty zakázán. Podle svých osobních odborných znalostí se jednotlivci zapojují i do monitoringu zvláště chráněných živočichů a rostlin. Významné posílení postavení stráže přinesla v roce 2000 novela zákona č. 114/1992 Sb., na jejímž základě došlo i ke změně trestního zákona. Podle současné úpravy jsou řádně ustanovení členové stráže přírody úředními osobami (do roku 2009 veřejný činitel) a požívají tedy adekvátní ochrany. Jaký by měl strážce přírody být? Strážce by měl: • výborně znát území, ve kterém se pohybuje • disponovat znalostmi o místní fauně a flóře • vždy turistovi podat informace nebo pomocnou ruku • pozorovat, mapovat chráněné druhy a pohyb návštěvníků • dozorovat dodržování ochranných podmínek rezervací • pravidelně se vzdělávat, rozvíjet své odborné znalosti

Kontrola PR Prales Jizery v době vrcholu borůvkářské sezóny

• vystupovat vždy slušně a profesionálně • vždy by měl být při své strážní službě označen služebním odznakem a prokázat se platným průkazem stráže přírody Jaká má strážce přírody práva? Strážci přírody • mají právo zjišťovat totožnost osob • mají právo zadržet toho, kdo poškozuje přírodu a odevzdat ho Policii ČR • ukládají blokové pokuty za přestupky Pokud byste měli zájem rozšířit řady stráže přírody CHKO Jizerské hory, jste vítáni. A není nutné se hned „šprtat“ zákony. Je možné postupně se seznámit s děním okolo stráže a CHKO Jizerské hory a stát se třeba pro začátek zpravodajem či jen příznivcem. Členové stráže se dozvídají o aktuálním dění prostřednictvím internetu a také léty prověřeným způsobem při pravidelně konaných měsíčních schůzkách na Správě CHKO JH. Na nich probíhá také vzdělávání prostřednictvím přednášek a školení. Další formu získávání profesních znalostí představují nejen každoročně pořádané různě zaměřené exkurze, ale např. i účast strážců na pravidelném sčítání tetřívků obecných a sýců rousných. Pravidelná setkání i se strážci z jiných chráněných krajinných oblastí České republiky jsou důležitá pro výměnu zkušeností a koordinaci řady postupů i vzdělávání. Nutno zdůraznit, že povinnosti vyplývající ze členství ve stráži ochrany přírody jsou hodnoceny jako čistě dobrovolná činnost a že finanční a materiální podpora ze strany státu, resp. Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, je víceméně symbolická. Ale strážce přírody přispívá k ochraně cenných lokalit a druhů (může aktivně zasahovat

foto: T. Korytář

21

PRAKTICKÁ OPATŘENÍ

proti devastaci přírody přímo v terénu) a předává vztah k těmto přírodním fenoménům a k horám jako takovým i ostatním lidem. A to není rozhodně málo! Pokud potkáte v Jizerských horách muže a ženy označené na

rameni košile nášivkou „strážce přírody“, věřte, že nejde o příslušníky žádného „zeleného gestapa“, ale o lidi, kteří mají Jizerky opravdu rádi a kteří Vám rádi poskytnou radu i pomoc.

VZPOMÍNKA NA VLADIMÍRA LÁNSKÉHO Petr Forman Vladimír Lánský (* 1924 ­ † srpen 2014) působil od šedesátých let jako okresní konzervátor ochrany přírody v Jablonci nad Nisou. Pro vysvětlení mladším je nutné uvést, že se jednalo o dobrovolnou funkci, řízenou odborem kultury okresního národního výboru. Vladimír Lánský zorganizoval a řídil aktiv dobrovolných pracovníků ochrany přírody. Ten měl původně mezi lety 1963 a 1964 asi deset členů, později až přes padesát lidí. Tito lidé byli ochotni, bez nároku na odměnu, se podílet na ochranářské činnosti prací v terénu, činností v obcích, evidencí a v rámci možností i ochranou významných krajinných prvků a zeleně a obecně živé i neživé přírody v rámci celého okresu. Tedy od Jizerských hor po Maloskalsko. Ještě před ofociálním ustavením aktivu dobrovolných ochranářů mne do společnosti zájemců o přírodu a její ochranu pozval a uvedl dobrý známý – lesník na ředitelství tehdejšího jabloneckého lesního závodu ing. L. Novák. Seznámil jsem se tak s panem Lánským (a také se Sigfriedem Weissem, s K. Lutzem, s panem dr. Šolcem). Kontakty a spolupráce s pracovníky Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze i Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem umožnily pořádání seminářů a školení členů aktivu. To vše také díky podpoře a pochopení inspektorky paní Scheybalové a ekonomky paní Broulové z odboru kultury ONV v Jablonci nad Nisou. Prosazování zájmů ochrany přírody a krajiny nebylo vždy bez problémů, protože v hlavách některých veřejných a politických činitelů byly ještě kouřící komíny, rozorané meze a zrušené remízky symbolem pokroku a budování a ochranářské snahy a případná omezení vcelku nežádoucí. Zde se pak samozřejmě nejvíce uplatňovaly diplomatické i organizační schopnosti Vladimíra Lánského, ale také odvaha nést důsledky neshod a nevůle. Když v roce 1965 byla v Jizerských horách vyhlášena zhruba dvacítka státních přírodních rezervací, byly předpisově a rychle vyznačeny a označeny jejich hranice. Zpočátku pomáhala s touto činností horská služba, dále už to byla práce dobrovolných ochranářů, v jablonecké části právě pod vedením Vladimíra Lánského, libereckou část zajišťoval dr. M. Nevrlý se svými mladými spolupracovníky a nadšenci.. Rozsah a počet vyhlášených rezervací, ale podle vyjádření Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody i akceschopnost aktivu dobrovolných ochranářů přispěly 22

k rozhodnutí o vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory k 1. 1. 1968. Členové aktivu, později členové strážních obvodů CHKO Jizerské hory, byli metodicky řízeni Správou CHKO. Materiální zajištění a částečně organizace činnosti vycházely z „okresů“ a tak se nadále uplatňoval podíl působení okresního konzervátora ochrany přírody. Důkladnost a důslednost v přípravě, zajištění i v konečném provedení prací považoval Vladimír za samozřejmost. Požadovaná preciznost se někdy dala prakticky uplatnit a dodržet jen obtížně, takže i přátelská spolupráce nebyla vždy docela „bez mráčku“. Na ochranářských akcích se podílel nejen jako řídící činitel a organizátor. Vzpomínám na malého modrého Fiata 600, s nímž Vladimír přepravoval účastníky brigád z Jablonce (případně i z Tanvaldu nebo Desné) na Jizerku nebo jinam. A také na kontrolní a zásobovací („Vladimíre, asi nám nebudou stačit hřebíky...“) pojíždění pana Lánského na kole mezi pracovními skupinami v prostoru Jizerky. Byl to tehdy levný a fungující dispečink (mobily nebyly). Mimochodem, cyklista byl tenkrát na Jizerce ojedinělý jev. Kromě Vladimíra se n akole v této lokalitě vyskytoval ještě Gustav Ginzel a lesník – důchodce a správce budov František Kout. Rád bych na tomto místě ještě připomněl významné ochranářské či vlastivědné akce, na kterých se pan Lánský, už nějakou desítku let i pro mne prostě Vladimír, zapsal a zapojil jako iniciátor nebo organizátor, ale i jako manuálně pracující člen party. Většina z těchto akcí má přesah i do současnosti. Jde o vybudování stanice ochrany přírody v budově, přesněji na půdě bývalé školy na Jizerce a o řadu let později o převedení celého objektu na ochranářskou organizaci (Český svaz ochránců přírody). Dále vybudování naučné stezky Bukovec ­ Jizerka a její první oprava a úprava, rekonstrukce Památníku sklářství na Kristiánově koncem 80tých let minulého století a o mnoho let dříve podíl na záchraně objektu „Liščí boudy“ zásluhou Muzea skla a bižuterie v Jablonci v roce 1964, s pracovním nasazením členů horské služby. Paměť a osobní zkušenost a vztah jsou ošemetné věci a půlstoletí dost dlouhá doba. Nemohu tedy ručit za úplnost a stoprocentní přesnost napsaného, ale myslím si, že Vladimír Lánský si zaslouží naši vzpomínku, neboť velmi významně přispěl k ochraně přírody v Jizerských horách.

SERIÁLY

Ohrožené druhy rostlin (17)

JIZERSKÉ PRSTNATCE (ROD DACTYLORHIZA) Jarmila Sýkorová

Mimořádně bohatá populace prstnatce májového na mokřadu nedaleko kostelíka v Tesařově je důvodem pro vyhlášení nové přírodní památky v CHKO Jizerské hory

foto: J. Sýkorová

Říkáme jim dosti zjednodušeně orchideje. Možná si pod tím názvem představíte spíše ty tropické, které známe z výkladních skříní květinářství nebo z botanických zahrad. Ve srovnání s nimi se druhy z naší přírody mohou jevit jako chudí příbuzní, to ale jen dokud si je neprohlédneme patřičně zblízka. Pak se ukáže, že přinejmenším tvarem a zdobností květů, když už ne jejich velikostí, si s nádherou těch tropických až tak nezadají. V případě prstnatců nadto upoutá i zvláštní barevnost listů, tak netypická na naše domácí poměry. Prstnatce patří do vývojově mladé skupiny rostlin jednoděložných, v jejich rámci pak, jak už jme naznačili v úvodu, do čeledi vstavačovitých (Orchidaceae). Ta je jako celek přísně chráněna mezinárodní úmluvou CITES. Jizerskohorské druhy, které Vám tentokrát představíme, řadí vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. „jen“ do kategorie rostlin ohrožených (stejně jako příbuzný vemeník zelenavý nebo

Z celkem devíti v ČR rozlišovaných druhů prstnatců (nepočítáme­li poddruhy a křížence) patří do květeny Jizerských hor dva. Prstnatec májový a prstnatec Fuchsův. Poněkud hojnější z nich je prstnatec májový (Dactylorhiza

pětiprstku žežulník, s nimiž jste se už před časem v této rubrice mohli seznámit).

válcovitý klas, složený z tmavočervených až nachových květů, zdobených nevýraznou tmavší kresbou. V populaci se

majalis), resp. jeho poddruh „pravý“ (druhý z ČR uváděný poddruh „rašelinný“ v našich končinách nemáme). Jedná se o vytrvalou, za květu obvykle 20 až 30 cm vysokou bylinu. Ve vyšším porostu se ale dokáže vytáhnout i nad 0,5 m! Má dosti silnou, dutou (a tedy smáčknutelnou) lodyhu, porostlou široce eliptickými až kopinatými listy. Obvykle bývají hustě tmavě skvrnité, u některých rostlin může být skvrnitost ale nevýrazná až téměř neznatelná. Proto se na ni při určování rostlin nemůžeme spoléhat. Jistější je tvar listů: ty jsou nejširší v polovině nebo těsně pod polovinou své délky. Nejhořejší z listů, výrazně kratší a užší oproti těm středovým, zpravidla dosahuje až ke květenství. Na vrcholu lodyhy se od května do začátku července, podle místních podmínek, vyvíjí

23

SERIÁLY

prstnatec májový pravý ­ kvetoucí rostlina

foto: J. Sýkorová

ale zpravidla najdou také jiné odstíny nachové či růžové barvy, vzácně dokonce i jedinci bělokvětí. Květy vyrůstají z úžlabí zelených až fialově naběhlých listenů, tedy listům podobných útvarů. Právě přítomnost nápadných listenů v květenství odlišuje prstnatce asi nejvíc od jejich blízkých příbuzných, vzhledem podobných, celkově však mnohem vzácnějších vstavačů ­ ty už dnes v Jizerských horách nenajdeme, přestože kdysi do jejich květeny také patřily. Ale zpět k prstnatci májovému. Je to bylina výrazně vlhkomilná a současně světlomilná. Proto se s ní obvykle setkáme na lučních prameništích a mokřadech, nezřídka i částečně zrašelinělých. Dlouho dokáže přežít i tam, kde dřívější mokré louky a pastviny zarostly stromovým náletem. Tady ale strádá, přestává kvést a při silném zastínění nakonec mizí. Proto je důležité udržovat lokality s výskytem prstnatců opravdu jako louky, tj. pravidelně je kosit, odstraňovat pokosenou biomasu a nálety. Pastva už tak ideální není, protože je spojena s poškozováním půdního povrchu a nežádoucím vnosem dusičnanů. O důsledcích bude ještě řeč. V Jizerských horách, především v jejich historicky více odlesněné jižní a jihovýchodní části, se dosud zachovalo nemálo vlhkých lučních enkláv s prstnatci. K pozoruhodným lokalitám patří aktuálně vyhlašovaná přírodní památka Tesařov, ležící ve stejnojmenné části Kořenova, kde jsou na vcelku nevelké ploše soustředěny stovky až tisíce kvetoucích jedinců. Dosti početné populace jsou k vidění na Tanvaldsku, v okolí Horního a Dolního Maxova, Jindřichova, Hrabětic 24

nebo na Jizerce pod Bukovcem. Bohaté porosty se najdou i za hranicemi CHKO, například v okolí Smržovky, na Černostudničním hřbetu nebo v Rádle. Frýdlantsko a přilehlé Liberecko se podobným bohatstvím rozhodně chlubit nemohou ­ tady je lokalit jen pomálu a většinou jsou i početně slabé. Jistě to úzce souvisí s odvodněním zdejších luk v minulosti a s celkovou intenzitou jejich obhospodařování (tj. s hnojením, rekultivací, pastvou). Z hlediska celosvětového se jedná o druh eurasijský. Je rozšířený prakticky v celé Evropě s přesahem do asijské části Sibiře a to od nížin až po subalpinský stupeň. Odborníci dnes soudí, že se jedná o ustáleného křížence rodičů, pocházejích z okruhu prstnatce plamatého a pleťového. Ty ale v Jizerských horách nerostou (vzácně se dají spatřit až na slatinách vzdáleného Dokeska). Máme tu tedy názorný příklad potomka, který získal od svých rodičů tak výhodné vlastnosti, že se dokázal prosadit i tam, kde pro rodičovské druhy nejsou příznivé podmínky. Tím se dostáváme ke stanovištním nárokům prstnatců a většiny vstavačovitých vůbec. Platí, že to jsou specialisté a že velmi citlivě reagují na změny prostředí. Do značné míry to souvisí s jejich úzkou životní vazbou na podzemní houbu. Zárodek v droboučkém orchidejovém semínku totiž neobsahuje téměř žádné zásobní látky a tak musí kořen klíčící rostlinky včas natrefit na správné houbové vlákno, z něhož pak čerpá živiny

Plně rozkvetlý prstnatec Fuchsův z Pralouky pod Bukovcem. Obrázek dokumentuje proměnlivost květní kresby u různých jizerských populací tohoto druhu. Dobře jsou vidět i protáhlé skvrny na listech.

foto: J. Sýkorová

SERIÁLY

pro další růst. Až když rostlina dostatečně zesílí a vytvoří vlastní vyživovací aparát, přestává být na houbě závislá. Role se obrací. Nyní je to houba, která se na svém hostiteli přiživuje a může se šířit do okolí, kde je připravena přijmout a „odchovat“ další klíční rostlinky. Kruh vzájemně poskytovaných služeb mezi rostlinou a houbou (odborně mykorrhiza) se uzavírá. Je­li přetnut jakýmkoliv necitlivým lidským zásahem, např. změnou chemismu půdy v důsledku pastvy nebo hnojení, přeoráním, odvodněním a podobně, zareaguje houba ústupem. A rostliny ji brzy následují. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsou vstavačovité rostliny tolik ohrožené. Příbuzný prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) se na tomto místě hodí připomenout obzvláště proto, abychom ho dokázali v přírodě odlišit od druhu předchozího. Oba totiž často rostou společně. Už na první pohled se prstnatec Fuchsův, přesněji jeho zdejší poddruh „pravý“, liší světlou růžovofialovou barvou květů s výraznou tmavou kresbou. Její vzor je v rámci téhož druhu a dokonce i poddruhu nápadně proměnlivý. Květní klas je štíhlý a při nakvétání zašpičatělý. Květy se u nás rozvíjejí zhruba o 14 dnů později, tedy v době, kdy jeho časnější příbuzný na stejné lokalitě již dokvétá. I v listech jsou si oba taxony velmi podobné, snad

jen skvrnitost nebývá u prstnatce Fuchsova tolik výrazná. Skvrny jsou zato výrazně příčně protažené. List je také celkově štíhlejší a jeho čepel je nejširší v dolní třetině. Dobrý rozlišovací znak najdeme i na lodyze ­ ta je plná a proto nesmáčnutelná. Pokud jde o rozšíření v přírodě, životní nároky a s tím související způsob ochrany, druhy se nijak zvlášť neliší. Jejich biologická blízkost se projevuje i v tom, že se spolu úspěšně kříží. Kříženec nemá české jméno, odborně se označuje jako Dactylorhiza x braunii. Určování kříženců prstnatců je ovšem vzhledem k jejich přirozené variabilitě i mezi botaniky „vyšší dívčí“, tedy úkol spíše pro specialistu. A ještě drobná ochranářská poznámka: ve vyhlášce MŽP najdete tento druh pod jeho dříve užívaným označením jako prstnatec listenatý (D. longebracteata). Zajímá Vás původ jména prstnatců ? Jak to české, tak analogicky i latinské pojmenování rodu hledejme pod zemí. Právě tady bychom totiž našli prstovitě dělené hlízy, do nichž si rostliny po odkvětu ukládají zásobní látky pro příští vegetační období. Jejich tvar dal rostlinám jméno. Druhové pojmenování odkazuje v prvním případě na obvyklou dobu kvetení (pro klimaticky chladnější hory to ovšem tak doslova neplatí), ve druhém případě je upomínkou na významného botanika 17. století, profesora Leonarda Fuchse.

Ohrožené druhy živočichů (17)

CHŘÁSTAL POLNÍ (CREX CREX) – VLAJKONOŠ LUČNÍCH DRUHŮ Václav Tomášek Příchod jara odpradávna symbolizují vlaštovky, které k nám přilétají zpravidla koncem března. Přibližně o měsíc později se na našem území začíná objevovat jiný tažný pták, chřástal polní, který žije v zemědělské krajině. Chřástala sice přes den není možné prakticky vidět, neboť tou dobou odpočívá ve vysoké trávě, o to více je ovšem nápadný po setmění. Jeho hlas je totiž nezaměnitelný (monotónně se opakující dvojsla­ bika „réprép réprép“) a často bývá důvodem bezesných nocí mnoha lidí, kterým se ozývá pod okny od poloviny května do července. Jde o poměrně malého ptáka, jen o něco málo většího nežli kos. Žije v otevřené krajině nejčastěji na loukách, výjimečně i v kulturních plodinách (vojtěška, jetel, obilniny). Početnost chřástala polního v ČR se na konci osmdesátých let minulého století pohybovala okolo 400 párů, což byl vzhledem k dří­ vějším stavům převyšujícím 20 000 jedinců katastrofální úbytek. Podobný trend nastal na většině území Evropy, proto byl chřástal polní zařazen mezi celosvětově ohrožené a chráněné druhy. V ČR patří chřástal polní mezi silně ohrožené druhy živočichů (dle zákona č. 114/1992 Sb.), u kterých jsou zákonem chráněni všichni jedinci, včetně jejich biotopů (životního prostředí). Mezi hlavní příčiny

úbytku chřástalů patří homogenizace krajiny během tzv. ko­ lektivizace, která zahrnovala scelování pozemků a velkoplošné hospodaření (v jeden čas je sklizeno, pokoseno obrovské území). Tyto faktory spolu s rostoucí chemizací polí (postřiky) způsobily úbytek celé řady dalších ptačích druhů např. chocholouše obecného, koroptve polní, ťuhýka obecného, vrabce polního nebo sýčka obecného. Z krajiny vymizely také přirozené protierozní prvky, které chřástal (a nejen on) taktéž využíval k hnízdění (meze, mokřiny, prů­ lehy), a v některých svažitých oblastech tím začalo docházet ke zvýšené erozi zemědělské půdy a zrychlenému odtoku vod z povodí. To v posledních letech pociťují na vlastní kůži i mnozí Češi při opakovaných a často katastrofálních po­ vodních. Ornitologové z celé Evropy si nad chřástalem začali lámat hlavu a přemýšleli, jaký management zvolit pro jeho zá­ chranu. Postupně byla vytvořena kompenzační politika pro zemědělce, kteří hospodaří v souladu s ochranou biotopů chřástala polního. Klíčovým nástrojem se stala agroenviron­ mentální opatření v rámci Programu rozvoje venkova. Proč je ale taková pozornost věnována právě chřástalovi polnímu? Význam chřástala pro pracovníky v ochraně příro­

25

SERIÁLY

dy můžeme směle při­ rovnat k důležitosti štětce pro malíře. Důvodů, proč zaměřují zoologové a ochránci přírody pozornost právě na něj, je několik. Jedním z hlavních je alar­ mující úbytek chřástalů v celé Evropě. Dalším dů­ vodem je to, že chřástala snadno rozpozná i naprostý laik. Abychom totiž mohli efektivně posuzovat a chránit luční ekosystémy, potřebujeme znát aktuální výskyt druhů na ně vázaných. A právě chřástal polní je takovým velmi snadno sčitatelným zá­ stupcem rychle ubývajících druhů vázaných na luční ekosystémy. Proto pravidelně s odstupem několika let probíhají celorepubliková sčítání chřástala polního (stejně jako tomu bylo i v letošní sezóně 2014) a následně chřástal polní (Crex crex) jsou přijímána opatření na podporu jeho populace v každém regionu. Koordinátorem sčítání je Česká společnost ornitologická ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Sledování aktuálního výskytu chřástala je poměrně náročné personálně i časově. V květnu a začátkem června, kdy je tok chřástalů v plném proudu, je nezbytné během několika málo nocí zmapovat maximum lokalit, aby potenciální chyba vzniklá přesunem jednotlivých samců byla co nejmenší. Chřástal polní je totiž výrazně polygamní živočich, neboť samci krátce po oplodnění samice odlétají na jiné louky vzdálené mnohdy i několik set kilometrů od místa, kde zane­ chali samici pečující o snůšku a potomky. Po přeletu pak hle­ dají novou samici, se kterou by zplodili další potomky (tzv. sukcesní polygamie). Tyto zajímavé poznatky byly zjištěny jednak kroužkováním chřástalů, ale také bezdrátovým sle­ dováním samců pomocí vysílaček na nich připevněných (tzv. telemetrie). Navíc se v současnosti díky telemetrii pokouší tým vědců z Česka zmapovat migrační trasy chřástalů na jejich zimoviště. Dosavadní výsledky ukazují, že po skon­ čení hnízdění v červenci naberou chřástalové tukové zásoby a na přelomu srpna a září odlétají na jih. První informace

26

o jejich pohybu byly zjištěny loni, samci označeni na Šumavě od­ létali individuálně do střední Afriky. Je tedy potřeba si uvědomit, že více než polovinu života chřástali polní tráví v savanách střední a vý­ chodní Afriky (Jižní Súdán, Keňa), kam letí přes Maďarsko, Turecko a Arabský poloostrov. Je až neuvěřitelné, že vzdá­ lenost více než 4000 ki­ lometrů je schopen překonat těžkopádně lé­ tající chřástal polní za pouhých 10 dní. Dosavadní výsledky mo­ nitoringu ukazují, že od zavedení agroenvi­ ronmentálních opatření před přibližně 10 lety vzrostla početnost chřástala polního v ČR z cca 1700 párů na sou­ časných asi 2000 párů. foto: P. Šaj Nezměnila se však pouze početnost, výrazně se změnila také stanoviště, v nichž nyní chřástal žije. Zatímco před 60 lety to byly především nížiny a okrajově pahorkatiny a hornatiny, dnes leží těžiště výskytu chřástala polního právě v podhorských oblastech v nadmoř­ ské výšce 400 až 800 metrů nad mořem. Ukazuje se, že rovněž nároky na typ obývaného lučního celku se liší. Během května, kdy chřástal obsazuje svá primární hnízdiště a inicia­ lizuje své první snůšky, je pro chřástala vhodným biotopem prakticky jakákoliv louka (nejen vlhká), na které dosahuje výška vegetačního krytu alespoň 20 cm. V této době je pro něj, jakož i pro ostatní druhy vázané na luční ekosystémy, životně nezbytné ponechání nekosených ploch v loukách a pastvinách (ideálně o výměře 2 a více hektarů), nebo alespoň nedokosení velkých zemědělských ploch až k okrajům. Na Liberecku můžeme s ohledem na výsledky letošního sčí­ tání považovat chřástala za velmi vzácný druh. Promítneme­ li si záznamy o jeho výskytu na mapě zobrazující způsob vy­ užití krajiny, zjistíme, že chřástal v okolí Liberce nachází vhodné podmínky k životu již jen v podhorských oblastech v jižních partiích CHKO Jizerské hory a také v bezpro­ středním okolí lidských sídel s rozvolněnou zástavbou.

SERIÁLY

Ve volné zemědělské krajině (Frýdlantsko, Semilsko) chřástal polní téměř vymizel, přežívá zde již jen několik málo jedinců. Populační hustota na Liberecku se v roce 2014 pohybovala okolo 0,3 volajících samců na kilometr čtvereční. Při výběru hnízdního prostředí dávali samci chřástala polního přednost v 78 % případů různým typům luk (89 jedinců), přičemž převažovaly louky podmáčené. Méně často, asi v 11 % případů, byli volající samci zastiženi v polních kulturách (13 jedinců), a to v polích osetých ječmenem, pšenicí a ov­ sem. A výjimečně, pouze v 9 % záznamů byl chřástal polní zjištěn v prostředí travnatých mezí o výměře jen několik de­ sítek metrů čtverečních (10jedinců). Vzhledem k tomu, že le­ tos přiletěli chřástali z Afriky nezvykle brzy (první záznamy již na konci dubna), je možné, že došlo k podhodnocení hustoty populace chřástala na Liberecku. V příštích letech proto bude monitoring pokračovat s cílem ověřit absenci chřástalů na lokalitách letos neobsazených či nemonito­ rovaných. Během letošního monitoringu chřástalů bylo také v 7 případech pozorováno, že při pokosení luk nebo zahá­ jením pastvy v období hnízdění chřástali danou lokalitu okamžitě opouštějí. Při sledování hnízdního rozšíření a stanovištních nároků chřástala polního v jiných částech ČR bylo zjištěno, že ačkoliv samec o snůšku a samici po oplodnění prakticky nepečuje, úspěšnost hnízdění chřástalů je poměrně vysoká (více než 70 %). To ovšem neplatí pro lokality, kde probíhá jednorázová seč, zde je úspěšnost hníz­ dění téměř nulová. Na populaci chřástalů působí významně ještě další faktor, je­ hož míra významnosti se stanovuje velmi obtížně, vzhledem k jeho nesnadnému sledování v přírodě a výrazné lokální va­ riabilitě. Tímto faktorem je predace.. Mezi hlavní predátory chřástalů patří kočky domácí a lišky obecné. Mezi další při­ rozené nepřátele patří prase divoké či krkavec. Navíc se v na­ ší krajině šíří z důvodu vysazení člověkem v nedávné minulosti další predátoři původem ze zámoří (mýval severní a psík mývalovitý), kteří predační tlak ještě zvyšují, což mů­ že mít spolu s nevhodnými způsoby hospodaření za následek celkový nepříznivý početní stav chřástalů polních na Libe­

recku. Shrnutí: z hlediska praktické ochrany chřástalů je zapotřebí dodržovat následující pravidla: ■ Při výskytu chřástala na louce je třeba kosit až po 15. srpnu. ■ Vhodné je ponechávat nedokosené kraje, k úspěšnému vy­ vedení mláďat často stačí i několik desítek metrů čtve­ rečních. ■ Při sečení luk je vždy nutné kosit od středu ke krajům, ne­ bo od kraje ke kraji, zkrátka tak, aby se všechna zvířata mohla stihnout ukrýt mimo sečenou lokalitu. Při kosení po obvodu do středu je vše živé včetně chřástala odsouzeno k zániku. ■ Intenzivní pastva limituje chřástaly, proto doporučujeme vymezit pro chřástala nepasené celky nejlépe ohradníkem, kam se dobytek nedostane. Tyto plochy by měly představovat přednostně mokřiny, které chřástal vyhledává na rozdíl od dobytka. Výměra takových ploch nemusí být nikterak ve­ liká. ■ Spousta chřástalů je ročně zbytečně ulovena toulajícími se a „na volno“ chovanými kočkami a venčenými psy. Proto je nezbytné alespoň v době hnízdění (od května do konce čer­ vence) zamezit domácím mazlíčkům v přístupu na louky. I bez nich je v přírodě velké množství přirozených predátorů (lišky, prasata, psíci atd.). Přestože celorepublikové sčítání chřástalů polních proběhlo v letošním roce, záznamy o výskytu tohoto zajímavého ope­ řence budeme sbírat každou sezónu. I přes možnou chybu v kvantifikaci počtu volajících samců vzniklou jejich přesu­ nem, lze jednoznačně jedině pravidelným monitoringem sle­ dovat měnící se prostorové nároky chřástala polního v měnící se krajině. Pokud tedy během jarní večerní procházky za­ slechnete ostrý zvuk připomínající rachot velikonoční řeh­ tačky či alarm budíku, zpozorněte a vězte, že právě posloucháte romantické vábení samce, který touží po nale­ zení partnerky. Svá pozorování můžete zaslat emailem na adresu [email protected], nebo vložit do databáze birds.cz.

Památné stromy v CHKO Jizerské hory (10)

JAVORY MLÉČE Tomáš Korytář Snad nejtypičtějším stromem podzimu je javor mléč. Listy tohoto druhu javoru velmi výrazně mění barvu a variabilní zářivě žluté až zlatočervené javory mléče patří na podzim k nejkrásnějším stromům. A proč vlastně listy stromů na podzim mění barvu? Zelenou barvu listí způsobuje barvivo chlorofyl (z řeckého chloros = zelený). Ten v době vegetace zachycuje sluneční energii a díky fotosyntéze vytváří látky důležité pro stavbu rostliny.

V listech se však nachází i tzv. karotenoidy, což jsou žlutá a oranžová barviva. Když postupně končí léto, klesá aktivita stromů a fotosyntézy a chlorofyl se začíná pomalu rozkládat. Tím mizí zelená barva listů a svou roli začínají hrát ostatní barviva, která jsou proti rozkladu výrazně odolnější a zůstávají proto v listech i po tom, co se chlorofyl zcela rozloží. U některých dřevin se na podzim ukládá v listech i větší množství tříslovin, což pak způsobuje spolu 27

SERIÁLY

s karotenoidy hnědé zbarvení listů. Každý strom je svým způsobem jedinečný v množství jednotlivých barviv a výsledné zbarvení podzimního listí je výsledkem jejich smíchání. V přírodě pak můžete vidět pestrou škálu barev. Vliv na barvu listí má i počasí a to především teplota, či spíše chlad, a intenzita slunečního svitu. To můžeme nejlépe pozorovat právě na velikých javorech, kde se zastíněné listy vybarvují výrazně méně než listy osluněných částech List a plod javoru mléče koruny. Určitě jste si všimli, že jeden strom může být každý rok jinak zbarvený. Ale vraťme se od barev zpět k samotnému javoru mléči. Jde u nás o hojně rozšířenou dřevinu, kterou naleznete od nížin po podhorské oblasti. Do hor vystupuje výjimečně, ale např. v Příchovicích u Kořenova naleznete nádherný mohutný javor mléč ve výšce 830 m. Javor mléč dorůstá výšky 20 až 30 m. Má velmi hustě olistěnou, košatou, široce vejčitou korunu. Borka kmene je hustě a mělce podélně brázditá na rozdíl od borky javoru klenu, která se odlupuje v plátcích. Špičatě laločnaté listy

snad pozná každý už od hodin výtvarné výchovy na základní škole. Po odtržení řapíku listy mléčí, odtud také název tohoto stromu. Kromě již zmíněných listů poznáme mléč také podle typických plodů dvounažek (tzv. nosů) s vypouklými semeny a křídly, která jsou víceméně v jedné linii (viz obr.). Semena javorů se šíří pomocí větru a díky zmíněným "křídlům" překonávají i relativně velké vzdálenosti. Semena navíc dobře klíčí a javor mléč je tak jednou z nejčastějších tzv. náletových dřevin kresba: T. Korytář a s jeho semenáčky se potkáme snad všude a zvláště tam, kde se neudržuje travní porost. Javor mléč kvete před rašením listů a představuje tak významnou jarní pastvu pro včely. Mléč je stromem, který dobře snáší stín. Dokáže si rozložením listů v koruně, ale i změnou jejich velikosti a délkou listového řapíku potřebné světlo obstarat. Mléče vyžadují vyšší vlhkost půdy a snáší i vyšší hladinu spodní vody, proto se s nimi můžeme setkat i v luzích. U nás mléče najdete spíše mimo lesy, kde je jejich zastoupení nízké. Naopak je mléč typickou dřevinou alejí a hojně je využíván k výsadbám v parcích, zahradách a v ostatní městské zeleni.

listy javoru mléče

mléč v Příchovicích

28

foto: T. Korytář

foto: T. Korytář

SERIÁLY

Antonínovský mléč

foto: T. Korytář

Zde se uplatňují především jeho nesčetné kultivary. V podhorských i horských oblastech byl kromě alejí javor mléč vysazován také jako tzv. rodový strom u chalup a statků či jako hraniční strom do míst hranic vlastnických držav, katastrů a pod. Javor mléč se ve vhodných podmínkách dožívá 150 – 200 let, výjimečně i 300 let. Dřevo mléče je tvrdé a trvanlivé a užívá se k výrobě nábytku a hudebních nástrojů. Zejména je ceněno pro pěkný fládr (dřevo s vlnitými letokruhy). Za zmínku stojí i to, že sirup z mízy javoru mléče je kvalitnější než z jiných javorů a to pro vysoký obsah aromatických látek. Jak jsme psali již v minulém díle, nenajdeme (zatím) mezi památnými stromy Jizerských hor ani jeden javor mléč. Ale i přesto rostou v Jizerských horách významné exempláře hodné pozornosti a ochrany. Mohutný javor mléč s nádherně pravidelnou a košatou korunou naleznete v osadě V Lukách nedaleko Raspenavy. Strom roste hned u cesty, u modré turistické značky. Další významný jedinec roste např. u č.p. 35 v Antonínově. Ač bylo výše napsáno, že javor mléč je spíše dřevinou podhorskou, tak v Jizerských horách najdeme majestátní exempláře paradoxně vysoko v horách. O javoru v Příchovicích jsme se už zmínili. Další krásný javor mléč roste v Horním Maxově pod vrcholem Severáku ve výšce 740 m n.m. a největší známý javor mléč roste v Hraničné nad Nisou u č.e. 1354. Jeho obvod kmene činí bez mála 4 m a roste ve výšce 690 m n.m. V případě těchto

mléč na Horním Maxově

foto: T. Korytář

stromů se s největší pravděpodobností jedná o tzv. rodové stromy. Ty byly vysazovány při významných událostech ­ při narození prvního potomka, prvního syna, u příležitosti svatby, ale také při dostavění domu. Věřilo se, že pokud žije rodový strom, nevymře ani rod. Stromy byly ctěny a často sloužily k ochraně obydlí před bleskem, větrem, poskytovaly stín v horkém létě, ale jak se věřilo, ochraňovaly obyvatele před nemocemi a i před zlými duchy. Zvyk vysazovat rodové stromy je starý téměř tisíc let a na mnoha místech se drží dodnes. Díky rozvoji či zániku vesnic a změnám v krajině dnes však nemůžeme u některých stromů s jistotou říci, jestli byly vysazeny jako rodové, či zda bylo stavení postaveno u nich až posléze, či zda se nejedná o např. stromy hraniční. Není ale důležité stromy takto škatulkovat, stromy plnily řadu funkcí současně a poskytovaly i praktický užitek, např. letninu pro dobytek či výše zmíněnou pastvu pro včely. O tom, že velké staré stromy mají také nezpochybnitelnou funkci biologickou a krajinotvornou, není pochyb. Ač javory mléče za svým horským bratrem klenem možná v Jizerských horách trochu významem zaostávají, rozhodně jsou hodny naší pozornosti a péče. Doufejme, že se nám podaří ty nejvýznamnější z nich v budoucnu ochránit jako památné stromy. Byla by nesmírná škoda, kdyby Jizerské hory přišly o tyto nádherné stromy, které se každým podzimem mění v zlatožluté šperky krajiny.

29

SERIÁLY

mléč na Hraničné

foto: T. Korytář

Nepůvodní druhy v Jizerských horách (4):

PIKANTNÍ TOPINAMBUR Šárka Mazánková Pokud jste někdy koncem léta (i toho babího) bloudili podél meandrů řeky Smědé kolem Předlánců nebo Černous, určitě vás upoutala zářivá žluť květenství až tři metry vysokých statných „kopretin“. Kdo tipuje spíš podobu se slunečnicí, trefil se ještě blíže. Botanický název rostliny zní slunečnice topinambur (dříve topinambur hlíznatý). Drží se tu a tam ve skupinkách nejčastěji podle břehové čáry nebo osídluje zazemněné náplavy. Z nápadných rovněž žlutě kvetoucích rostlin jim ve stejné roční období dělají společnost již jen statné zlatobýly původem též ze Severní Ameriky. Topinambur se dostal do Evropy ve stejnou dobu jako další z hlediska použití podobné cizokrajné rostliny ­ brambory a batáty. To se nejspíš odráží i na vzájemné propletenosti názvů všech tří plodin, které si svého času vážně konkurovaly, takže názvy se navzájem křížily a překrývaly. Anglické slovo potato, francouzské patate, španělské a italské patata původně náleželo batátům. Německé erdapfel, polské bułwy nebo české brambor označovaly jak brambory, ale také topinambury. Pojmenování topinamburů je navíc ještě

30

odvozeno od jména jihoamerického indiánského kmene Tupinambů, od nichž je v 16. století získali francouzští námořníci a kolonisté v Brazílii. Topinambur u nás znají především myslivci, kteří zakládají políčka pro zvěř (jedno takové léta udržované lze spatřit z vlaku ještě před výhybkami u stanice Raspenava). Porost topinamburu slouží jako dočasný remízek a škrobovité hlízy jako potrava pro zvěř. V domácích podmínkách se uplatní jako krmivo pro králíky, ale čím dál častěji se objevuje i jako dietetická potravina pro lidskou výživu zajímavá zejména pro diabetiky díky obsahu inulinu. Hlízy lze konzumovat syrové i tepelně upravené. Bujný růst topinamburu ocení všichni pěstitelé, protože jde v podstatě o bezúdržbovou rostlinu, která vytlačí veškerý plevel. Avšak v momentě, kdy se rostliny dostaly do volné krajiny, se rázem tato pozitiva překlopila do opačné polohy. V některých oblastech České republiky se nekontrolovatelně šíří, zejména podél vodních toků, příkopů silnic a železnic. Podél Smědé zatím nejde o úplně nejúporněší invazku,

SERIÁLY

topinambur v meandrech Smědé

v tomto směru mají navrch jiné geograficky nepůvodní rostliny jako např. křídlatky, netýkavka žláznatá, zlatobýl obrovský a kanadský a třapatka dřípatá.

slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus)

foto: Š. Mazánková

Na Slovensku je, po zařazení mezi invazivní rostliny v roce 2011, pěstování topinamburu na polích zakázáno, „za jej pestovanie orgán ochrany prírody môže uložiť pokutu

foto: Š. Mazánková

31

SERIÁLY

do 9 958,17 eura“ (zák. č. 543/2002 Z.z.). V České republice je situace poněkud rozdílná a protichůdná i co se týče přístupu jednotlivých resortů. Ministerstvo životního prostředí ČR slunečnici topinambur považuje

nejužívanější plodiny. Když si to přebereme zdravým rozumem, je potřeba se držet asi někde uprostřed. Znamená to z důvodu předběžné opatrnosti tyto rostliny záměrně nerozšiřovat do chráněných

za invazní rostlinu a na její likvidaci poskytuje dotace znárodních i evropských programů. Naopak Ministerstvo zemědělství ČR poskytuje finanční příspěvek na zlepšování životního prostředí zvěře, jehož předmětem je mj. založení nebo údržba zvěřních políček do 1 ha (nařízení vlády č. 30/2014 Sb.). Právě slunečnice topinambur patří mezi

území a podél migračních cest, zejména v záplavovém území vodních toků (těžko říct, zda se tím poskytovatelé příspěvku vůbec zabývají). U stávajících pěstebních ploch prozatím sledovat tendence šíření a potlačovat populace, které se vymknuly kontrole a negativně ovlivňují přírodní biotopy.

Povedené stavby (15):

MUZEUM A ROZHLEDNA JÁRY CIMRMANA Jana Mejzrová Mediálně mnohokrát zmiňovaná stavba nazývaná Maják nebo Maják Járy Cimrmanna nebo i U Čápa si zaslouží pozornost nejen pro svoje připsání Járovi Cimrmannovi, ale i pro velmi citlivé začlenění do krajiny. Díky umístění na jihozápadním výběžku vrchu Hvězda, o něco níže než jeho starší kolegyně Štěpánka, jejíž výhledy se obrací na sever až jihozápad, poskytuje Maják návštěvníkům rozhledy na jihozápad až severovýchod a doplňuje tak panorama na 360°. Celá stavba se skládá ze dvou částí ­ muzea a rozhledny. Muzeum využívá přirozeného utváření terénu a místních materiálů a horizontální koncepce zapojuje objekt do terénního zlomu ­ meze na hranici pozemků a navazuje na tzv. „hrobku“ ­ hromadu kamení, vysbíraných v minulosti z místních polí a luk. Čistá kamenná fasáda s malými okénky se tváří velmi nenápadně a tvoří bytelnou podnož lehce působící rozhledně. Celý vtip spočívá v tom, že na rozdíl od běžného pojetí, kdy vedle rozhledny stojí kiosek či chata, zde jsou obě funkce, dokonce i s muzeem spojeny v jeden organický celek, který navíc jakoby vyrůstá přímo ze země. Vzdušný dřevěný válec rozhledny působí v krajině nenápadně, v jejím okolí byla totiž ponechána skupina vzrostlých stromů, typický prvek zdejšího kraje. muzeum a rozhledna Járy Cimrmana

32

foto: J. Mejzrová

SERIÁLY

Tip na výlet (17):

FRÝDLANTSKÉ CIMBUŘÍ Jiří Hušek

Frýdlantské cimbuří

Jizerské hory jsou stále oblíbeným cílem výletníků. Jejich obliba roste rok od roku a za pěkného počasí hřebeny hor „praskají ve švech“ pod náporem tisíců pěších turistů, cyklistů nebo běžkařů. Milovníci klidu a intimního soužití s přírodou však stále najdou dostatek prostoru v nádherné krajině severních svahů, a to i při výletu na Frýdlantské cimbuří, na který vás dnes pozveme. Nebude to na úkor atraktivity a přírodních krás, spíše naopak. Frýdlantské cimbuří je ohromné žulové skalisko se dvěma vrcholy, které se vypíná do nadmořské výšky přes 900 metrů nad Bílým Potokem a Hejnicemi. Právě při pohledu z údolí Smědé je dominantním vrcholem divoké skalnaté stráně, ohraničené ze západní strany hlubokou roklí Černého potoka. Svoje jméno získala skála poměrně nedávno. Původně bezejmennou vyvýšeninu ve skalnatém hřebeni pojmenovali jako Friedlander Zinne v roce 1912 frýdlantští horolezci Franz Haupt a Wilhelm Bergmann a se souhlasem majitele panství, hraběte Franze Clam­Gallase, zde vztyčili kříž a umístili znak Frýdlantu. Místo s úžasným výhledem na severní část Jizerských hor a celé Frýdlantsko se postupně

foto: J. Hušek

stalo oblíbeným výletním cílem a dodnes si zachovalo mnoho ze staré tváře zdejší krajiny. Dnes patří Frýdlantské cimbuří mezi nejcennější části jizerskohorské přírody. Je součástí první zóny CHKO, rozsáhlé národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny a zároveň evropsky významné lokality a ptačí oblasti soustavy Natura 2000. Zároveň je však zdejší skalní vyhlídka nadále přístupna návštěvníkům, kteří si ji zaslouží namáhavým výstupem v těžkém terénu. Výstup začíná na konečné stanici vlaku v Bílém Potoce, kde lze také zaparkovat auto. Odtud se vydáme k mostu přes řeku Smědou a za ním sledujeme zelenou turistickou značku, která nás vede přímo k ústí rokle Černého potoka. Cestou, bezprostředně za chatovým táborem, míjíme malý mokřad, který v pozdním jaru září barvami prstnatců, českých orchidejí, a bílých květů vachty trojlisté. Nad Liščí chatou se cesta potkává s balvanitým tokem Černého potoka a po několika stovkách metrů nás dovede k odbočce. Na jejím konci nalezneme jeden z nejznámějších a nejmalebnějších vodopádů v Jizerských horách. Několik metrů vysoký skalní 33

SERIÁLY

stupeň s vklíněným balvanem stojí za návštěvu v každém období, zejména ovšem při zvýšených průtocích po dešti nebo při jarním tání. Vrátíme se zpět na širokou lesní cestu. Dodnes se jí říká Kozí stezka (z původního německého Zickelsteig) a byla před více než sto lety vybudována k odvozu dříví z rokle Černého potoka. Příkrý sklon svahu překonává odvážně trasovanými zákruty, místy s opěrnými zdmi nasucho skládanými z mohutných žulových bloků. Sjízdná část cesty byla ukončena velkorysou otočkou, jejíž opěrná zeď se postupem času zřítila vlivem zanedbané údržby. Před dvěma lety byla cesta opravena, nikoli ovšem do původních parametrů. Údolí Černého potoka je dnes součástí chráněného území a hospodářský účel cesty pominul. Kozí stezka je teď užívána převážně turisty a milovníky přírody. Ti méně zdatní ovšem zpravidla nemíří až do horní části údolí. Jejich cílem bývá skalní vyhlídka Hajní kostel, která se nachází několik stovek metrů nad vodopádem a nabízí krásný výhled do údolí Smědé a na opačné straně

i na nedaleký rozeklaný hřeben Frýdlantského cimbuří. Pokračujeme­li však dále Kozí stezkou, pak naproti mohutné skalní stěně na protějším břehu potoka, zvané podle typického střechovitého převisu Nos, odbočíme prudce do svahu na horský chodník, který nás dovede až do sedla pod skalami Frýdlantského cimbuří. Odměnou je za dobrého počasí neopakovatelný výhled, při horší viditelnosti pak klid a romantické nálady přirozeného lesa a žulových skal. Pěšina dále pokračuje hřebenem Poledních kamenů (1006 m n.m.) až do mělkého sedla pod Smědavskou horou, odkud se můžeme vrátit na horní hranu údolí a podle Černého potoka zpět do našeho východiska, nebo pokračovat ve výletu dle libosti a již bez větších převýšení například na Smědavu Jizeru nebo Čihadla. Pouť po Cimbuří nám brzy zpříjemní nově upravený chodník, který je tím lepším případem využití mnohdy problematických dotací a který pro vás buduje Společnost pro Jizerské hory o.p.s.

Zeleným pohledem (14):

NA OKRAJI, NIKOLI OKRAJOVÉ: NOVÉ MĚSTO POD SMRKEM, PASEKY NAD JIZEROU, VYSOKÉ NAD JIZEROU Jana Mejzrová Nové Město pod Smrkem Nové Město pod Smrkem je nejsevernějším sídlem v CHKO Jizerské hory, na samé hranici s Polskem. V CHKO se dělí do dvou katastrů, Nového Města pod Smrkem a Ludvíkova pod Smrkem, které na jihu sousedí s obcí Lázně Libverda. Území města v CHKO Jizerské hory tvoří část zalesněného masivu Smrku rozčleněného Lomnicí, Ztraceným potokem a Ludvíkovským potokem do hřebenů Rapické hory (708 m), Měděnce (777 m), Svinského vrchu (757 m) a Závorníku (697 m). Nad nimi ční oblá dominanta nejvyšší hory Jizerských hor Smrku (1124 m), jehož vrchol ovšem leží už na území obce Lázně Libverda. Geologická stavba území se liší od většiny ostatních částí Jizerských hor, na okraji žulového plutonu se vytvořily krystalické břidlice ­ fylity a svory, které obsahují chudé cínové zrudnění. Nejvyšší bod leží pod vrcholem Smrku (kolem 1100 m), nejníže v CHKO Jizerské hory leží centrum Ludvíkova (440 m). Vody z novoměstských katastrů stékají na sever a vlévají se prostřednictvím Lomnice do Smědé. V okolí Nového Města pod Smrkem volně vyvěrá několik minerálních pramenů, z nichž nejoblíbenějším je lesní pramen Novoměstská ky­ selka. Území města je charakteristické souvislými lesními porosty na svazích masivu Smrku, navazující otevřenou nelesní krajinou až po okraj velmi kompaktní zástavby Nového Města a volnější zástavby Ludvíkova. Pro nelesní krajinu jsou typické souvislé zemědělské pozemky, dnes většinou

34

pastviny, v minulosti členěné do jednotlivých úzkých lánů, které jsou ještě viditelně dochovány u Ludvíkova včetně zbytků historických mezí. Mimo sídla se zástavba až na několik izolovaných výjimek neobjevuje. Obě sousedící

kostel sv. Petra a Pavla v Ludvíkově pod Smrkem

foto: J. Mejzrová

SERIÁLY

tradiční chalupa ve Sklenařicích

sídla jsou jasně oddělena volnou krajinou s nivou Ztraceného potoka. Na území CHKO Jizerské hory tvoří zemědělská půda asi 21 %, zástavba a ostatní plochy 2,9 %, lesy 76 % a vodní plochy asi 0,1 %. Přírodní hodnoty se soustřeďují převážně do lesních porostů, kde je od roku 19 vyhlášena drobná přírodní památka Pod Smrkem ­ dochovaný fragment přirozené jedlobučiny s mohutnými exempláři jedle bělokoré. Na severních svazích najdeme řadu kvalitních segmentů acidofilních bučin a břehové porosty Lomnice. Mimo les pak některé kvalitní luční porosty a především břehové porosty Ztraceného potoka. Území města je na území CHKO Jizerské hory rozděleno do tří zón odstupňované ochrany přírody. Okolí vrcholu Smrku je zařazeno do druhé zóny (12 % rozlohy území města), souvislá zástavba Nového Města a Ludvíkova včetně zemědělských pozemků mezi nimi do čtvrté zóny (10 % rozlohy území města). Lesy a nelesní krajina mimo sídla leží ve třetí zóně (78 % rozlohy území města). Území druhé zóny se částečně kryje se severní částí nadregionálního biocentra Jizerské louky, ve svazích Měděnce a Svinského vrchu leží regionální biocentrum Úbočí Smrku.

foto: J. Mejzrová

Na území Nového Města pod Smrkem není vymezena soustava Natura 2000, tedy ani Ptačí oblast Jizerské hory ani evropsky významné lokality. V CHKO Jizerské hory zde není vyhlášen žádný památný strom. Nové Město a Ludvíkov mají bohatou historii, která se v krajině projevuje uspořádáním zástavby a na ni navazující krajiny s cestami, členěním pozemků i dochovanými drobnými památkami při historických cestách. Starší Ludvíkov je poprvé písemně zmiňován v roce 1381. Jedná se o typickou lánovou ves v údolí Ludvíkovského potoka, s dosud patrnými původními usedlostmi v pravidelných odstupech a pozdější nepravidelnou zástavbou podél cest. Sídlo si uchovává tradiční strukturu s kostelem sv. Petra a Pavla v centru obce, který je připomínán již v roce 1346 a patří k nejstarším v Jizerských horách. Mladší Nové Město, založené v roce 1584 po vzoru saských horních měst na šachovnicovém půdorysu s velkým čtvercovým náměstím uprostřed si tuto strukturu, která tvoří jeho významnou historickou a urbanistickou hodnotu, uchovává dodnes. Malá osada Přebytek je mladší, z doby po roce 1750.

35

SERIÁLY

Na opačné straně hor, na hranicích s Krkonošemi a Podkrkonoším, v jihovýchodním výběžku CHKO Jizerské hory leží obec Paseky nad Jizerou a původně samostatná obec, dnes část města Vysoké nad Jizerou ­ Sklenařice. Paseky nad Jizerou Paseky nad Jizerou sousedí na jihu s Vysokým nad Jizerou ­ Sklenařicemi, na západě s Kořenovem. Území obce leží na svazích dvou údolí ­ široce otevřeného Makovského potoka a úzce zaříznutého Havírenského potoka, oddělených výběžkem masívu Bílé skály (964 m), Hromovky a Kapradníku ­ Mechovicí (799 m). Podloží tvoří krystalické břidlice – svory a fylity na okraji krkonošsko­ jizerského žulového plutonu, do kterých pronikají ložiska kvarcitu (křemence). Výrazný křemencový blok vystupuje na vrcholu Bílé skály (964 m), který je i nejvyšším bodem obce, nejníže leží Jizera v místě, kde opouští katastr (500 m). Vody z paseckého katastru, Makovský potok, Havírenský potok a Klokotivý potok stékají na východ do Jizery. Území města je charakteristické souvislými lesními porosty v horních partiích Bílé skály, Hromovky a na Mechovici a odlesněnou krajinou s mozaikou luk, pastvin a rozptýlené zástavby ve svazích. Ačkoli zde není vyhlášena žádná přírodní památka ani

Makovský mlýn v Pasekách nad Jizerou

36

rezervace, území je bohaté na kvalitní biotopy, jak luční ­ v sušších polohách převládají horské trojštětové louky, dále ovsíkové louky a podhorské a horské smilkové trávníky, na prameništích vlhké pcháčové louky a vlhká tužebníková lada, tak lesní ­ květnaté bučiny, horské klenové bučiny a acidofilní bučiny, suťové lesy. Na tyto biotopy je vázán výskyt zvláště chráněných druhů rostlin ­ prstnatec májový i Fuchsův, upolín evropský, vemeník dvoulistý, bledule jarní, pětiprstka žežulník, chrpa horská, lilie zlatohlavá, hořec toli­ tovitý. Paseky nad Jizerou leží ve třetí zóně odstupňované ochrany přírody CHKO JH. Na území Pasek nad Jizerou zasahuje Ptačí oblast Krkonoše a evropsky významná lokalita Krkonoše. Poblíž školy rostou dvě lípy velkolisté, prohlášené za památné stromy. Obec Paseky nad Jizerou má unikátní urbanistickou strukturu v údolí, které tvoří jakýsi přírodní amfiteátr, s centrem u kostela a bývalé školy a se sítí cest propojujících jednotlivé chalupy a usedlosti řídce rozptýlené, velmi dobře zachované tradiční zástavby. Dolní centrum poblíž papírny Emba má kompaktnější charakter. Výjimečný ráz zástavby je velmi pěkně viditelný z mnoha míst údolí. Historickou hodnotu obce potvrzuje i řada nemovitých památek, především lidové

foto: J. Mejzrová

SERIÁLY

architektury ­ 7 chalup a usedlostí, kostel, škola, mlýn, stodola a drobná architektura. Vysoké nad Jizerou ­ Sklenařice Sklenařice na západě sousedí s Zlatou Olešnicí, na severu s Pasekami nad Jizerou. Sklenařice leží v údolí Sklenařického potoka a do CHKO Jizerské hory zasahují svojí nezastavěnou severozápadní částí, která spadá i do údolí Makovského potoka k Pasekám. Nejvyšší bod leží na výběžku Javorníku (775 m). Sklenařický potok i Makovský potok stékají na východ do Jizery. Území města je charakteristické mozaikou lesních porostů a nelesní krajiny, v níž typická je doprovodná nelesní zeleň cest a mezí a menší remízy. Přírodní hodnoty se soustřeďují do sítě lokálních biocenter a biokoridorů. Sklenařice leží ve třetí zóně odstupňované ochrany přírody CHKO. Hranice CHKO prochází těsně kolem kapličky sv. Anny z roku 1880 a místa staré sklářské huti, jejíž stopy jsou památkově chráněny, a míjí Tomášovy vrchy s křížem. Legislativní anomálií je skutečnost, že část území Pasek

nad Jizerou leží v CHKO Jizerské hory a zároveň ve třetí zóně Krkonošského národního parku a část území v CHKO Jizerské hory a zároveň v ochranném pásmu Krkonošského národního parku. Podobně část Sklenařic leží v CHKO Jizerské hory a zároveň v ochranném pásmu Krkonošského národního parku.

Územní systém ekologické stability (3) INTERAKČNÍ PRVKY A VÝVOJ EKOLOGICKÉ STABILITY KRAJINY Tomáš Korytář V minulém dílu našeho seriálu o územním systému ekologické stability jsme se dozvěděli, že lesnatá krajina Jizerských hor s řadou vodních toků a skal představuje ekologicky poměrně stabilní území. Samozřejmě to neplatí zcela a všude. Problémem jsou smrkové monokultury a intenzivní a stále narůstající zástavba. Podél dlouhých jizerských údolí došlo k rozvoji obcí a měst a tím se tato údolí stala pro řadu organismů nepřekonatelná. Zástavba je totiž mnohdy téměř souvislá, ploty zahrad navazují jeden na druhý a zasahují až k řece či potoku, který má navíc často technicky upravené břehy. Je logické, že takovéto prostředí v podstatě znemožňuje migraci mnohých organismů, a to jak údolím podél vodního toku či přímo jím (o regulacích toků a jezech jako bariérách jsme se zmínili již minule), tak napříč údolím. Ačkoli územní plány vymezují biokoridory a biocentra i v takovýchto lokalitách, je správná funkčnost těchto prvků spíše zbožným přáním, neboť ty často nesplňují ani základní parametry lokálního ÚSES podle metodických doporučení. V takto změněných územích, kde je hodnota ekologické stability nízká a migrační prostupnost výrazně snížena, nabývají na významu interakční prvky ÚSES. Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky (ať už kompaktních tvarů či liniového charakteru), které vytvářejí podmínky pro život rostlin a živočichů. Interakční prvky pak

Svou důležitou roli může mít i osamocený strom v pastvinách.

foto: T. Korytář

37

SERIÁLY

Klasickými interakčními prvky jsou skupiny stromů a liniová zeleň.

významně ovlivňují fungování především ekosystémů kulturní krajiny, a to tím, že zprostředkovávají příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí prostředí různých druhů organismů, které využívají i okolní, ekologicky méně stabilní území. Pro tyto druhy představují interakční prvky sice dílčí doplnění jejich biotopů, ale v kulturně pozměněné krajině může být toto doplnění zásadní. Neboť jim slouží jako potravní základna, místo úkrytu a místo pro rozmnožování, a také i pro orientaci v krajině. To může být pro daný druh klíčové, např. při komunikaci mezi jednotlivými populacemi. Interakční prvky přispívají ke vzniku bohatšího a rozmanitějšího prostředí v kulturní krajině. Tím samozřejmě zvyšují i ekologickou stabilitu krajiny a podporují, někdy i umožňují funkčnost všech ekologických vazeb v krajině a jejich regulačních mechanismů. Význam interakčních prvků je i praktický. Vhodné prostředí pro život v nich běžně nacházejí opylovači kulturních rostlin a také predátoři, podstatnou částí jejichž kořisti jsou škůdci zemědělských i lesních kultur. Mezi ty patří draví ptáci, sovy, drobné šelmy, ale i dutinoví pěvci, kteří přispívají k omezení populací hmyzích škůdců. Typickými interakčními prvky jsou například členité lesní okraje, remízky, skupiny stromů i solitérní stromy v polích, pastvinách a loukách, porosty dřevin a keřů na mezích a 38

foto: T. Korytář

kamenicích, aleje. Interakčním prvkem může být i drobné prameniště, sad ovocných dřevin nebo květnatá louka apod. Čím hustší je síť interakčních prvků, tím účinněji plní svou roli v ÚSES a tím účinnější je působení ÚSES jako celku. Jak vyplývá z výše uvedeného, interakční prvky mají většinou menší plochu než biocentra a biokoridory a velmi často jsou prostorově izolovány. Interakční prvky by ve své cílové podobě měly představovat co nejpestřejší mozaiku přírodních prvků, s bohatou druhovou skladbou. Měly by vhodně doplňovat biotopy organismů žijících v okolní krajině (hnízdění, úkryt, potrava atd.). Měly by také fungovat jako tzv. nášlapné kameny (z anglického „stepping stones“), to znamená jako menší krajinné prvky či plošky, které svým charakterem umožňují dočasný výskyt druhů i mimo jádrová území a umožňují tak jejich přesun krajinou. Vhodné prostorové uspořádání těchto nášlapných kamenů umožňuje nerušený přesun jedinců mezi jejich jádrovými lokalitami. O tom, jak fungují interakční prvky, máme dnes dostatek informací, které nám napomáhají tyto prvky v krajině rozpoznat a vymezit. Ale metodiky toho, jak v krajinném prostoru interakční prvky uspořádat a naplánovat, jsou stále ve fázi příprav. Na akademické půdě se sice vymýšlí evidence interakčních prvků podle různých kritérií, jako např. podle potravní příležitosti pro skupiny živočichů (pro

SERIÁLY

predátory, pro parazity, pro opylovače či pro lovnou zvěř), podle toho jak obohacují biodiverzitu i různorodost krajiny nebo podle toho jak pomáhají k šíření a výměně rostlin mezi jádrovými územími. Pro praktickou aplikaci interakčních prvků však dosud nejsou k dispozici základní pravidla, tzn. prostorové zákonitosti a parametry. Nevíme, jak v krajině jednoznačně stanovit jejich minimální velikost, četnost a rozmístění tak, aby plnily všechny své funkce. Navíc je nutno zdůraznit, že v současné legislativě nejsou interakční prvky zakotveny a jejich uvedení do praxe je problematické. K ochraně interakčních prvků lze využít jiné kategorie ochrany přírody, především je lze registrovat jako významné krajinné prvky. V územních plánech je pak možné je vymezit mezi tzv. přírodní plochy. Nestane­li se tak, je rozhodování o jejich existenci a ochraně jednoznačně v rukou vlastníků. Úlohou ochrany přírody je pak osvětově působit na tyto vlastníky. Zatímco u biocenter a biokoridorů je často jednoznačně preferována jejich přírodní funkce, u interakčních prvků můžeme přihlížet ve větší míře i k jejich hospodářskému využití. A pokud hospodář využívá interakční prvek v souladu s ochranou přírody, udrží i jeho funkčnost a přírodní hodnotu a přispěje tak k obohacení krajiny, a to mnohdy i po té estetické stránce. A to už stojí za to, vydržet trochu toho „ochranářského“ omezení. Biologové pozorují a zkoumají, metodici evidují a sepisují,

Interakčními prvky jsou i cenné mokřadní louky.

územní architekti plánují a krajina si často žije vlastním životem. Pro podhorské oblasti Jizerských hor je charakteristická skutečnost, že po druhé světové válce z mnoha míst odešli původní hospodáři. Po nástupu socialistického hospodářství nebyla spousta pozemků v horách vhodná pro technické obhospodařování a mnohdy ani pro pastvu.. Po čase přišli sice rekreanti a chalupáři, ale těm stačily malé pozemky u chat a chalup. A tak spousta míst v krajině začala měnit svou tvář a také ekologickou stabilitu. Jednoduše řečeno, krajina začala zarůstat dřevinami. Příroda je dynamický systém a vždy směřuje k vyšší ekologické stabilitě. Na loukách se začaly objevovat křoviny a mladé stromy, nejprve velmi hustě rostoucí. Posléze přišla ke slovu vzájemná konkurence a přežili jen některé. A tak na řadě míst vznikly, po více než 50ti letech, porosty až lesního charakteru, a to i s pestrým podrostem. O tom, že všude tady dříve hospodařil člověk, svědčí staré zídky a cesty, podél nichž rozeznáváme ještě fragmenty starých alejí. Na loukách, které se lidé snažili odvodnit, se vybudované meliorační kanály a strouhy zanesly a vznikly tak opět cenné mokřadní louky, kde pomalu rostou jen vrby a olše a zůstává dost místa i pro mnoho chráněných druhů rostlin i živočichů. Takových cenných míst není v horách mnoho a mnohdy narazíte jen na zanedbané louky a hustým náletem zarostlé stráně. Klasickým případem takovéhoto vývoje krajiny je území

foto: T. Korytář

39

SERIÁLY

letecký snímek Janova nad Nisou z roku 1953

Janova nad Nisou. Na historickém snímku z roku 1953 vidíte, že téměř celé údolí bylo využíváno k zemědělství. Ale postupem času mnoho pozemků zarostlo nebo bylo zcela záměrně zalesněno. Na několika místech, na prudkých, často skalních, svazích a v mělkých prameništních údolích pak vznikly přírodně hodnotné porosty dřevin i bylin, které mají již vysokou hodnotu ekologické stability a poskytují vhodné prostředí pro život řady organismů. Když se podíváte na letecký snímek Janova nad Nisou z roku 2006, uvidíte

letecký snímek Janova nad Nisou z roku 2006

40

zdroj: kontaminace.cenia.cz

nejen to, jak svahy v obci i nad obcí zarostly, ale i rozmístění těch nejcennějších „zarostlých“ ploch (svisle šrafovány). Zde pak jasně vyplývá hodnota těchto míst, která zcela naplňují definici interakčních prvků ÚSES. Zatímco územním plánem vyhlášený ÚSES, tzn. biocentra a biokoridory (příčně šrafované plochy a čárkované čáry), v podstatě obíhá široké údolí, tyto plochy jsou oněmi nášlapnými kameny, které napomáhají přesunu organismů napříč i podél výrazně zastavěného údolí, které jinak představuje nezanedbatelnou

zdroj: archiv Správy CHKO Jizerské hory

SERIÁLY

bariéru. Biokoridor podél Rýnovické Nisy je bohužel z velké části nefunkční z důvodů, které jsme si popsali výše. Vzhledem k ekologicky méně stabilním lesům (smrkové monoklutury) na okolních hřebenech a intenzivně využívaným loukám, zvyšují ony plochy diverzitu krajiny a poskytují mnohdy náhradní prostředí pro řadu živočichů a rostlin. Není samozřejmě možné a ani žádoucí chránit každou „zanedbanou“ louku. Mnoho z nich by si zasloužilo, kdyby se na ně hospodář vrátil. I krajina by se pak stala pestřejší a pro lidské oko přívětivější, kdyby v této podhorské oblasti opět dominovala drobná mozaika luk, pastvin, remízků a drobných lesíků či skupin stromů. Je všeobecně známo, že

příliš zalesněná údolí působí dramaticky a vyvolávají v člověku až stísněné pocity a ten dává přednost spíše přehlednému prostředí. Podhorská krajina bez hospodáře ztrácí své hodnoty i kouzlo a můžeme říci, že vlastně zplaňuje a nerodí. Je těžké hledat tu tzv. zlatou střední cestu mezi ekologicky stabilní, esteticky hodnotnou a člověkem využívanou krajinou. Ale pokud tu za několik posledních desítek let vznikla samovolným vývojem území s vysokou ekologickou stabilitou, která mají svou důležitou roli ve fungování krajiny, měli bychom se zasloužit o to, aby alespoň těchto nemnoho míst zůstalo oněmi interakčními prvky územního systému ekologické stability, svébytnými prvky krajiny.

foto: T. Korytář

pestrý porost stromů, keřů a bylin na člověkem opuštěném svahu

Představujeme přírodu Libereckého kraje (4)

MÁCHŮV KRAJ ­ LETOS TAK TROCHU ROZLUČKOVĚ Jarmila Sýkorová Konečně! Tak tohle slovo bylo nejčastěji slyšet mezi ochranářskou veřejností, když letos v dubnu vyšlo ve sbírce zákonů nařízení vlády, kterým byla vyhlášena „nová“ chráněná krajinná oblast Kokořínsko­Máchův kraj. Uvozovky proto, že, jak známo, jde vlastně o rozšíření Kokořínska o další část Libereckého kraje, a to velmi zhruba

v rozsahu tamní ptačí oblasti Českolipsko­dokeské pískovce a mokřady (výměra nové části i s přesahem do kraje Středočeského činí 136 km2). Přestože nařízení vlády formálně vstoupilo v platnost až k 1. 9. 2014, to dubnové vydechnutí bylo úplně na místě vzhledem k tomu, kolik obtíží tento významný počin ochrany přírody předchozí léta 41

SERIÁLY

Silueta Velkého a Malého Bezdězu patří k Máchovu kraji stejně neodmyslitelně jako Ještěd k Liberci nebo Trosky k Českému ráji. Oba kopce jsou dnes chráněny jako NPR.

provázelo. Pro naše liberecké pracoviště s krajskou působností tím tedy skončilo období, kdy jsme do tohoto kraje pracovně zajížděli provádět nejrůznější přírodovědná pozorování, monitoringy, kontroly a vůbec vše, co souvisí s naší střediskovou činností, a co tedy od nynějška úplně přebírají kolegové v Mělníce. V nezměněném rozsahu pro nás zůstává prakticky jen agenda k evropským dotačním programům ­ tady pro krajské středisko dál platí hranice kraje, nikoliv hranice územní působnosti jednotlivých správ CHKO. Pravidelnou rubriku, v níž Vás seznamujeme s různými jizerským končinám i značně vzdálenými kouty libereckého regionu, jsme se tedy při příležitosti oné změny rozhodli věnovat právě Máchovu kraji. Tak trochu na rozloučenou a jako malé nostalgické ohlédnutí zpátky. Ten kraj je dávno proslulý svými přírodními hodnotami. Na stránkách Upolínu už jsme o nich kdysi něco „naťukli“ v souvislosti s článkem „Natura 2000 v roce 2010“ nebo když jsme informovali o aktivitách jedné ze spolupracujících nevládek, Darwiniany, na Jestřebských slatinách. Tentokrát

Jedna z agenturních pracovních exkurzí do litorálního rašeliniště Mariánského rybníka. V popředí porost vřesovce čtyřřadého (Erica tetralix).

42

foto: J. Sýkorová

foto: J. Sýkorová

se tedy společně zastavíme na dalších místech Dokeska. Záměrně pomineme několik vesměs rozlehlých, letitých a tím pádem snad i všeobecně známých chráněných území, jako je NPR Novozámecký rybník (vyhlášená ornitologická lokalita), NPR Břehyně­Pecopala (území plné botanických rarit, jež je společně s předchozí lokalitou zapsané na seznamu celosvětově chráněných „ramsarských“ mokřadů), NPR (Velký a Malý Bezděz (bučiny s početnou populací vzácného tesaříka alpského), PR Hradčanské rybníky (rybniční soustava s mokřady) nebo NPP Swamp (unikátní rašeliniště na břehu Máchova jezera). Každé z těch území by samo o sobě vydalo na několik stránek textu. Totéž platí o teprve nedávno, v roce 2012 vyhlášené rozlehlé NPP Jestřebské slatiny (louky a slatiny doslova nabité botanickými „špeky“ včetně endemických, tj. jinde na světě nerostoucích druhů, tučnice české a prstnatce českého). Už samotný tento výčet dostatečně vypovídá o přírodních hodnotách nové části sesterské CHKO. Nemluvě o fenoménu rozlehlých Hradčanských stěn, rovněž plných nejrůznějších botanických a zoologických vzácností včetně reliktů. Nová část CHKO mimoto překryla i dvě menší přírodní památky, spravované až dosud krajským úřadem, Okřešické louky a Provodínské kameny. K té první se ještě vrátíme, protože na rozdíl od krajinářsky nápadných a turisticky hojně navštěvovaných Provodínských kamenů (Lysé skály nebo také Spící panny) je málo známá. Přednostně Vás ale nyní zavedeme do míst nechráněných v přírodních rezervacích a památkách, přesto, jak nám snad dáte za pravdu, neméně atraktivních. Jižně od Doks, nedaleko frekventované silnice na Mladou Boleslav, při Robečském (také Okenském) potoce, leží Poselský rybník. I přesto, že je jako vodní plocha zčásti rekreačně využívaný, jeho nejbližší okolí a zejména jižní zarůstající litorální pásmo si díky svým přírodním hodnotám

SERIÁLY

„vysloužilo“ povýšení na evropsky významnou lokalitu (EVL). Spolu s nedalekým Mariánským rybníkem tvoří EVL Poselský a Mariánský rybník. Lokalita leží v nadmořské výšce kolem 280 m a její výměra činí téměř 80 ha. Vyhlášena byla k ochraně několika vodních a mokřadních přírodních stanovišť (biotopů) a dvou druhů bezobratlých živočichů, vážky jasnoskvrnné a vrkoče bažinného. Mariánský rybník, jakoby ztracený uprostřed okolních borových lesů, leží na pravostranném přítoku již zmíněného potoka. Díky letitému poškození výpusti a s tím spojeným poklesem hladiny nebyl v posledním období hospodářsky využívaný, a tak zde postupně vzniklo přirozené útočiště pro vzácné vlhkomilné rostliny a živočichy. Zazeměná litorální část rybníka vybíhá do dvou hlubokých zátok, na nichž se vyvinula kvalitní rašeliništní společenstva. V mechu rašeliníku prosperují bohaté populace rosnatky, klikvy, vlochyně, hrotnosemenky bílé, suchopýrů a dalších rašeliništních a mokřadních druhů. Pozoruhodností je neustále se šířící porost vřesovce čtyřřadého. Jednotlivě se najdou malé skupinky prstnatců, v mělkém břehu se daří i chráněné vachtě trojlisté. Drobné tůňky v rašeliništi využívá nejen evropsky chráněná vážka jasnoskvrnná, ale i četné její příbuzenstvo. Ač oba rašeliništní „zálivy“ nejsou nijak zvlášť rozlehlé, o to působí malebněji: cítíte se tu jakoby v úplně jiném světě, připomínajícím snad borovou tajgu někde na dalekém severu. Jistě i proto, že je tu klid, značené stezky sem nevedou. Jen málo užívané lesní cesty spojují toto klidné zákoutí s litorálními mokřady nedalekého Poselského rybníka. Jeden z těchto mokřadů, dosti vzdálený od volné hladiny, je opravdu unikátní. Tady botanik nevychází z údivu, jakéže vzácnosti a hlavně v jakém množství kolem sebe vidí. A to i v rámci širšího Českolipska, kde jsme na leccos podobného zvyklí. Bohaté porosty vachty a přesličky

Endemit ČR známý jen z Jestřebských slatin, prstnatec český (Dactylorhiza bohemica), byl pro vědu objeven teprve v r. 1989.

foto: J. Sýkorová

mokřadní prorůstají nachové a růžové klasy prstnatců ­ plamatého, pleťového, májového či jejich kříženců nebo různých forem. Jedné z nich se zatím pracovně říká „dokeská“ a kdo ví, zda se z ní časem nevyklube další endemický taxon zdejšího kraje. Do toho všeho množství kvetoucích kruštíků bahenních, pupečníky, rosnatky, řada vzácných ostřic, sítin a dalších vlhkomilných bylin, zařazených v červeném seznamu. Kupodivu tu v minulosti

Hradčanské stěny, centrální část Máchova kraje, jsou pokladnicí spíše suchomilné reliktní bioty. Netušené poklady skrývají však i stinné soutěsky ­ v poslední době tu byl dokonce nalezen jednokvítek velekvětý (Moneses uniflora), druh, který kdysi dávno rostl i v našich Jizerských horách. Nepřipomínají Vám tyto skály u Hradčan něco?

foto: J. Sýkorová

43

SERIÁLY

Poselský rybník s dominantou Bezdězu na obzoru

nevznikla přírodní památka, ačkoliv pro to lokalita bohatě splňuje všechny parametry. Patrně proto, že sem, do vojenského prostoru, neměla veřejnost obecně přístup a ochranářům bylo už předem zřejmé, že by na oficiálních místech se záměrem narazili. Doufejme, že nyní, kdy už je místo chráněno alespoň formou EVL, zdejším vzácnostem nic nehrozí. Není to ale zas tak dávno, kdy dosti necitlivé obnově navazujícího lesa padl za oběť letitý mohutný keř rojovníku (naštěstí nyní z kořene zmlazuje) a také bude ještě nějaký čas trvat, než se příroda vypořádá s naoranými brázdami coby přípravou půdy pro zalesnění. Hned za hlavní silnicí, jižně od osady Obora, leží rybník Velká Pateřinka. I kolem něj se rozkládají mokřady s vzácnou biotou, kde si zoolog nebo botanik bezpochyby přijde na své (o kvalitě mokřadu mimo jiné svědčí to, že tu rostou i kriticky ohrožené prstnatce plamaté). Jinak se tu sportovně rybaří. Osada Obora nabízí možnost občerstvení a stánkových nákupů, ale pokud se tu nehodláte déle zdržet a nemáte ani v úmyslu navštívit nedaleký Bezděz, z jehož věže se před Vámi rozprostře celý Máchův kraj jak na dlani, přesuňte se s námi (obrazně řečeno) na zcela opačný konec nové CHKO. Tady, v severnějším z obou výběžků Máchova kraje, leží

44

foto: J. Sýkorová

další z proslulých velkých rybníků Českolipska, Heřmanický. Dá se sem dojet či pěšky dojít od nedaleké osady Heřmaničky. Pomineme­li přirozenou atraktivitu velké vodní plochy olemované rozlehlými rákosinami, květnatými lučními mokřady a podmáčenými lesy, přijdou si tu na své především ornitologové. V nejbližším okolí se pravidelně zdržuje jeřáb popelavý, na hladině nebo v mělčinách loví a potravu si hledá orel mořský, ostralka štíhlá, bukač velký i bukáček malý, břehouš černoocasý, rybák černý, chřástal malý i kropenatý. V okolí se udržuje stabilní populace

Když na Okřešických loukách kvetou kosatce (Iris sibirica) foto: J. Sýkorová

SERIÁLY

byla v roce 2008, ještě před následným boomem tzv. „evropského“ vyhlašování (tj. zajišťování ochrany EVL formou chráněných území), tedy klasicky pro ochranu regionálních přírodních hodnot. Těmi hodnotami jsou vlhké bezkolencové a pcháčové louky s mnoha chráněnými druhy rostlin. Za všechny jmenujme vrbu plazivou, kosatec sibiřský, česnek hranatý, kruštík bahenní, upolín nejvyšší či hojný prstnatec májový. Pro rámcovou představu ale postačí uvést, že tu na ploše pouhých 2,5 ha bylo zjištěno 39 druhů

Silně ohrožený česnek hranatý (Allium angulosum) je velkou botanickou vzácností Okřešických luk.

foto: J. Sýkorová

slavíka modráčka tundrového, jednoho z předmětů ochrany zdejší ptačí oblasti. To jen příkladmo za všechny vzácné opeřence. Menší radost už mají ochranáři a hlavně rybáři z početných hejn tažných kormoránů, kteří se tu rovněž dlouhodobě zdržují a s nimiž se ostatní vodní národ musí dělit o přece jen poněkud omezené potravní zdroje. Jen kousek na jihozápad odtud, v klínu dvou sbíhajících se českolipských železničních tratí (ze směru od Liberce a od Doks), leží přírodní památka Okřešické louky. Vyhlášena

Heřmanický rybník pod siluetou Lysé skály (Provodínských kamenů).

různou měrou ohrožených, z toho rovných 10 z čeledi vstavačovitých (prstnatce, vemeníky, pětiprstka, kruštíky). Zoologové k tomuto výčtu záhy dodali svoje seznamy ­ objevili zde nejméně 25 významných druhů živočichů včetně evropsky chráněných modrásků bahenních a očkovaných. K přírodní památce se nejsnáze dostaneme po lesní cestě, vedoucí od osady Okřešice. Jen z ní musíte včas odbočit, překonat železniční trať s náspem a přilehlou olšinu, která tvoří ochranné pásmo památky. Přístup je, samozřejmě, možný i z opačné strany, jen je trochu komplikovanější. Pro úplnost snad alespoň zmiňme další z místních „vojenských“ EVL, Slatinné vrchy, kde se, podobně jako na nedalekém Bezdězu, chrání populace tesaříka alpského. Několik málo sond do přírodního světa Máchova kraje ani

foto: J. Sýkorová

45

SERIÁLY

zdaleka neposkytuje ucelený obraz o území. Je dobře, že statutem CHKO získává tato přírodně atraktivní oblast rybníků, močálů, lesů a skal cílenou péči a dohled nad hodnotami, které se tu dochovaly. Ať už kvůli

předchozímu vojenskému režimu nebo snad díky celkově nízké zemědělské atraktivitě oblasti. Naše doba ale s sebou nese další rizika pro přírodu a takhle má tedy Máchův kraj větší šanci zůstat tím, čím byl doposud.

Významné krajinné prvky v Libereckém kraji (1)

VOLAVECKÉ STRÁNĚ Šárka Mazánková

Pohled na Volavecké stráně s Kozákovem v pozadí

foto: Š. Mazánková

Významný krajinný prvek. Slovní spojení, pod kterým si představíme leccos, co považujeme v krajině za výjimečné, výrazné a to nejspíš v tom pozitivním slova smyslu. Jedná se ale také o přesně popsaný a vymezený pojem definovaný v zákonu o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.). Velmi obecně lze říci, že jde o část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k její estetické hodnotě a k udržení ekologické stability. Jedná se o území či plochy, které jsou ochranářsky zajímavé. Vztahuje se na ně určitý zpřísněný režim, ale zároveň je nelze považovat za zvláště chráněná

Právě na registrované VKP v našem kraji zaměříme svou pozornost a postupně si přiblížíme některé z nich. Na rozdíl od zvláště chráněných území a památných stromů se rVKP neevidují v ústředním seznamu ochrany přírody, který vede Agentura ochrany přírody a krajiny. O to obtížnějším se stává přístup k informacím o těchto částech přírody, nejaktuálnější data může poskytnout v podstatě jen územně příslušný pověřený obecní úřad. Krajský úřad Libereckého kraje, který metodicky dohlíží nad činností úřadů nižších stupňů, však vede a průběžně aktualizuje evidenci za celý kraj. Kompletní

území. Zákon zná dvě skupiny VKP, a to tzv. ze zákona a registrované. V první skupině jmenovitě uvádí všechny vodní toky, rybníky, jezera, rašeliniště, údolní nivy a lesy. Druhá skupina představuje prvky, které zaregistruje pověřený obecní úřad. Mohou jimi být např. historické zahrady, skalní útvary, mokřady a jiné prvky, které splňují alespoň jeden z výše uvedených atributů.

seznam rVKP k určitému datu je možné dohledat v Koncepci ochrany přírody Libereckého kraje na webu Libereckého kraje a částečně i na Geoportálu Libereckého kraje. Seznam prochází v současnosti aktualizací, zatím čítá 242 rVKP. Nezahrnuje však nově registrované prvky např. na Lomnicku. Počty rVKP se liší v jednotlivých územích v závislosti na jeho cennosti, ale také na aktivitě daného úřadu.

46

SERIÁLY

Co do předmětu ochrany převažují stromy, parky, stromořadí, poté následují louky. Mezi zvláštnosti patří skalní útvary (Bezděčínské skály, čedičová skalka v Heřmanicích, rulové černé skalisko na Dobré Vodě, skalní divadlo ve Sloupu aj.), zatopené lomy (Frýdštejn), vrchol kopce s hradní zříceninou (Kumburk, Bradlec), meze, remízy, hrobky a také dva ostrůvky v Máchově jezeře (Myšlín a Kachní). Jedním z nezranitelnějších typů rVKP se v posledních letech jeví louky. Týká se to bohužel i těch cennějších registrovaných. Jejich ohrožení spočívá na jedné straně v nečinnosti, to znamená v absenci údržby a následném zarůstání křovinami a stromy. Druhý extrém představuje naopak velmi intenzivní péče ­ časté sekání nebo spásání. Často vidí vlastníci definitivní řešení problému s loukou v jejím zalesnění a to znamená totální ztrátu původní pestrosti biotopu a setření krajinné mozaiky. Jednu z nejzajímavějších luk, která byla registrována jako významný krajinný prvek, reprezentují Volavecké stráně, které si v následujících řádcích představíme. Tuto opukovou stráň s výskytem teplomilné květeny najdeme v okrese Semily jihozápadně od Kozákova. V terénu tvoří součást nápadného táhlého hřbetu místy s prudkou strání jednostranně ukloněnou k východu. Hřbet, odborně geologicky řečeno kuesta, směřuje souběžně s tzv. lužickou poruchou podél Ještědsko­kozákovského hřbetu od Loktuše přes Volavec a Václaví až k Rovensku pod Troskami. Podloží

Volavecké stráně v roce 1982

tvoří vápnité pískovce. Zdejší mělké půdy neposkytovaly příliš bohaté výnosy sena, svou svažitostí a kamenitostí ztěžovaly přístup pro zemědělskou techniku, a tak byly z velké části zalesněny. Loučky, které se díky pastvě a kosení dodnes dochovaly, hostí nebývale pestrou směs rostlin. Právě v příkrém svahu pod vesnicí Volavec se nacházejí ty nejvýznamnější louky, dnes již fragmentované uměle založenými lesíky. Průzkumy flóry zde provedl již v roce 1977 B. Slavík, v roce 1989 prozkoumala lokalitu H. Faltysová a v tomtéž roce zaevidovalo tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje Volaveckou stráň s výskytem hořečku brvitého a jiné teplomilné květeny jako lokalitu v zájmu ochrany přírody. V roce 1997 registroval Volaveckou stráň jako významný krajinný prvek podle zákona o ochraně přírody a krajiny Okresní úřad Semily. Registraci odůvodnil zejména botanickou hodnotou území, která se vyvinula v důsledku harmonického soužití člověka s přírodou. V zájmu zachování luk je nezbytná pravidelná péče, při absenci hospodaření celé plochy pohltí les. Louky, jak známo, by v našich končinách bez zemědělské činnosti člověka neexistovaly. Kvůli zachování rozmanitosti Volavecké stráně a podpoře populace hořečku brvitého požádala letos Obec Radostná pod Kozákovem o dotaci z Programu podpory přirozených funkcí krajiny. Kosení a výřez náletu s následným

foto: archiv

47

SERIÁLY

odklizením biomasy z lokality pomůže zachovat bohatství lokality. Vhodná by v budoucnu mohla být i pastva ovcí a koz, postupné vyřezávání náletu i neuvážených výsadeb smrků a borovic. Louky pod Volavcem hostí i řadu rostlin zařazených do tzv. Červeného seznamu ohrožených druhů. Patří sem kromě zmíněného hořečku brvitého např. černýš rolní, pcháč bezlodyžný, pamětník rolní. Kromě těchto vzácnějších rostlin zde najdeme rozmanitou barevnou i voňavou směsici rostlin. Některé, jako třeba kopretiny, chrpy, třeslice prostřední nebo zvonky se dobře vyjímají ve váze. Jiné zase zavoní v lahodném bylinkovém čaji ve složení mateřídouška, dobromysl, řepík lékařský, ostružiník, pupava bezlodyžná, jehlice trnitá, bedrník obecný, třezalka tečkovaná, řebříček obecný. Volavecké stráně skrývají jistě i další dosud neprozkoumané bohatství, například ve fauně bezobratlých, ale už jen kvůli pestré květeně stojí zato louky zachovat a pravidelně udržovat. kosení Volaveckých strání

foto: Z. Brožek

Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (10)

DAIR, O. P. S. Lenka Zadrobilová Obecně prospěšná společnost Dair vznikla v roce 2013. Zaměřuje se zejména na dvě oblasti, a to na alternativní medicínu a na environmentální výchovu. Od založení úzce spolupracujeme se Správou CHKO Jizerské hory, pro kterou vytváříme a organizujeme ekovýchovné programy jak pro školní děti, tak pro širokou veřejnost. Díky finanční podpoře Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor a Grantového programu Libereckého kraje můžeme uskutečňovat programy na školách po celém Libereckém kraji. Jedním z programů je Bodlinka ve škole. Žáci se v jeho průběhu dozvědí spoustu informací o životě a ochraně ježků a zájemci si mohou ježka s nedostatečnou hmotností ponechat pro přezimování a starat se o něj až do jara, kdy ho zpět vypouští do přírody. Dalšími programy jsou Obojživelníci ve škole a Sovy ve škole. Během účasti na těchto programech se žáci dozvědí informace o zvířatech a jejich životě, ale také o tom, co pro ně a jejich ochranu mohou sami udělat. Nejnáročnějším školním programem je celoroční projekt Tajemná rašeliniště Jizerských hor. V průběhu celého školního roku děti spolu se svými pedagogy pracují na zadaných úkolech a v jeho závěru jsou pak odměněni výletem na rašeliniště s odborným doprovodem. Pro širokou veřejnost na jaře pořádáme Vítání ptačího zpěvu a Soví noc. Na podzim potom ve spolupráci se Společností pro Jizerské hory akci Tajemná rašeliniště na Jizerce.

48

foto: L. Zadrobilová

Frýdlantské cimbuří a polední zub (k článku na str. 33)

Máchův kraj z věže Bezdězu. Z lesnatého moře vystupují Slatinné vrchy, za nimi vpravo Břehyňský rybník, vlevo Doksy s Máchovým jezerem. (k článku na str. 41)

foto: J. Hušek

foto: J. Sýkorová

javor mléč V Lukách (k článku na str. 27)

foto: T. Korytář

Toto číslo informačního zpravodaje Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec bylo vydáno s finanční podporou Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor.

UPOLÍN, informační zpravodaj Správy CHKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec. 16. ročník, číslo 1, prosinec 2014. Povoleno Ministerstvem kultu­ ry České republiky pod evidenčním číslem MK ČR E 11 944. Vydává Správa CHKO Jizerské hory a krajské středisko Liberec, U Jezu 10, 460 01 Liberec 4, tel.: 482 428 999, e­mail: [email protected]. Odpovědný redaktor: Stanislav Budka. Tiskne Geoprint, s. r. o. Náklad 200 ks. Neprodejné.