JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Divadlo a výchova Obor Dramatická výchova
TYPY A FORMY DIVADELNÍCH TÁBORŮ S CÍLEM INSCENACE
Bakalářská práce
Autor práce: Tereza Hrabě Vedoucí práce: MgA Jana Pouchlá Oponent práce: Veronika Rodriguezová
Brno 2011 Bibliografický záznam HRABĚ, Tereza. Typy a formy divadelních táborů s cílem inscenace [Types and forms of theatrical camps with aim performance]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér Divadlo a výchova/obor Dramatická výchova, 2011. 53 s. Vedoucí diplomové práce MgA. Jana Pouchlá. Anotace Diplomová práce „Typy a formy divadelních táborů s cílem inscenace“ pojednává o táborech, které se snaží seznámit širší veřejnost s procesem tvorby inscenace. Detailně popisuje přípravu a realizaci prvních dvou ročníků Divadelního tábora v Roseči u Jindřichova Hradce a přibližuje podobu dalších typů divadelních táborů. Obsahuje rovněž teoretické podklady, které s organizací divadelních táborů přímo souvisí. Annotation Diploma thesis „Types and forms of theatrical camps with aim performance“ deal with theatrical camps, which seeks to acquaint a wider public with the process of production. Describes in detail the preparation and implementation of the first two years of Theatre at Camp Roseč Jindrichuv Hradec and approaching the form of other types of theater camps. It also provides a theoretical basis that the organization is directly related to theater camp. Klíčová slova divadelní tábory, struktura tábora, představení v přírodě, amatérské divadlo, typy táborů, divadlo v přírodě, inscenace, představení, zkoušení, děti školního věku Keywords theatrical camps, camp structure, performances in nature, Amateur theatre, Types of camps, Theater in the wild, production, performance, practise, school-age children
2
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jsem k tomu jen uvedených pramenů a literatury. 24. srpna 2011, Brno Tereza Hrabě
3
Obsah Úvod
6
1. Charakteristika pojmů
7
2. Kapitola o tvorbě inscenace na divadelním táboře
9
2.1 Hledání námětu
9
2.2 Hledání témat
10
2.3 Proces jevištní akce
10
2.4 Herectví
11
2.5 Jevištní prostředí a kulisy
12
2.6 Kostýmy
12
3. Rozvoj dramatických dovedností z hlediska věku účastníků tábora
14
3.1 Divadlo a děti ve věku sedm až deset let
14
3.2 Divadlo a děti ve věku jedenáct až čtrnáct let
15
3.3 Divadlo a děti ve věku patnáct až dvacet let
16
4. Organizace Divadelního tábora 2010
17
4.1 Příprava tábora
17
4.2 Realizace tábora
18
4.3 Skladba programu v rámci dne
19
4.4 Hodnocení tábora
20
4.5 Doporučení pro další ročník
22
5. Tvorba inscenace na Divadelním táboře 2010
24
5.1 Motivace
24
5.2 Proces tvorby inscenace
24
5.3 Scénografie
25
5.4 Realizace
26
5.5 Hodnocení
27
6.Organizace Divadelního tábora 2011
28
6.1 Propojení tématu tábora s divadelními prvky
28
6.2 Divadelní dílny
29
6.3 Celkové hodnocení dílen
31
7. Tvorba inscenací na Divadelním táboře 2011 7.1 Oddíl - Miracolo Barbaros
32 32
4
7.2 Oddíl - Tlusté mraky
33
7.3 Oddíl – Lišáci
34
7.4 Shrnutí
36
8. Další typy divadelních táborů s cílem inscenace
37
8.1 Divadelní tábor souboru Kšandy
37
8.2 Divadelní tábor Cirkus Trnávka
38
Závěr
39
Seznam literatury
40
Přílohy
41
5
Úvod Dětské letní tábory neodmyslitelně patří k českému fenoménu. Každý rok tráví stovky tisíc českých a moravských dětí několik letních týdnů na dětských táborech, přesto je až s podivem, jak málo odborné literatury se tématu dětských táborů věnuje a jak mizivé procento z nich pojednává o táborech zaměřených úžeji na jeden obor lidské činnosti, jako je třeba divadlo. Tato práce nemá ambice doplnit svým obsahem chybějící literaturu, klade si za cíl nahlédnout do programu divadelních táborů a jejich struktury. Ráda bych v ní přiblížila i způsob organizace takových akcí a popsala další jejich možné podoby. Pro nedostatek informačních zdrojů, chci vycházet především ze zkušeností s vlastním vedením dvou ročníků Divadelního tábora, které se konaly v Roseči u Jindřichova Hradce. Domnívám se, že přiblížením procesu jejich přípravy, realizace a hodnocení nejlépe objasním dané téma a doufám, že na konkrétních případech tak budu moci poukázat na klady i možná úskalí těchto akcí. Část práce bych ráda věnovala i bližší charakterizaci procesu tvorby inscenace, pojmenovala její specifika a možné režijní přístupy. Dále hodlám obecně charakterizovat pojmy, které se divadelního tábora týkají a popsat možnosti dětského dramatického projevu v souvislosti s vývojovou psychologií.
6
1. Charakteristika pojmů Dětský tábor Pod tímto označením si můžeme představit jak místo, kde se akce koná, tak samotnou akci určenou dětem a mládeži v odbobí letních prázdnin a uskutečňující se v přírodě nebo její blízkosti. Délka táborů může být různá, od několika málo dnů až po tři týdny a více. Náplní dětských táborů jsou především hry a různé aktivity související s jeho zaměřením. V současné době se vedle původních skautských táborů pořádá i velké množství jiných, vycházejících ze zájmu dětí (sportovní, umělecké, s koňmi,...) či z jejich potřeb (tábory pro tělesně postižené, ozdravné, pro diabetiky...). Dále existují tábory, kam jezdí skupiny, které se setkávají celý rok před tím (např. skautské) nebo ty, které jsou určeny široké veřejnosti. Dohled nad dětmi a přípravu programu pro ně zajišťují dospělé osoby zvané vedoucí. Na jednoho vedoucího připadne zpravidla deset až patnáct dětí. Jejich praktikanty, tedy asistenty při práci s dětmi, představují nejčastěji dospívající jedinci ve věku od 15 do 18 let. Existují jak tábory, na kterých jsou děti po celou dobu ubytovaní v budově či v podsadových stanech, tak tábory příměstské, kde jsou účastníci na táboře přes den, ale na noc se vrací domů. Divadelní tábor Tento typ tábora z velké části přejímá rysy dětského tábora a doplňuje je o složku divadelní, to znamená, že přejímá prvky objevující se na divadle a zapojuje je do programu. Divadlo v tomto případě neplní jen pasivní úlohu, kdy účastníci jsou diváky, ale naopak, snaží se o aktivní zapojení obvykle amatérského či poloprofesionálního kolektivu do procesu jeho tvorby. Staví tak na principech dramatické výchovy a autorského divadla, kdy se účastník může podílet na vzniku divadelního představení a znalosti o divadle získává přímou zkušeností s ním. Vedoucí jsou často studenti či absolventi s pedagogickým vzděláním zaměřeným na dramatickou výchovu nebo mají dostatek zkušeností s divadlem ze své praxe. Po celou dobu tábora zajišťují program a dohlíží na přípravu incenace. Konec tábora je pak završen jejím představením. Během takovéto akce však nemusí nutně vznikat inscenace, existují i divadelní tábory, které v programu zahrnují pouze dílny, jejichž náplň je divadelními složkami inspirována. Nejčastěji herectvím, přednesem, pohybem a tancem. „Každý den se odvíjel ve znamení jednoho druhu dramatického umění. Prožili jsme 7
např. den činohry, den pantomimy, den opery, den baletu. Díky takovému vymezení jsme se mohli více a hlouběji zabývat jednotlivými složkami umělecké tvorby a rozvíjet tak své schopnosti potřebné pro jednotlivé druhy.“ (H. Hronová: Dramatická výchova a divadlo v rámci prázdninových akcí s dětským kolektivem)1 Soustředění Je odvětvím táborů, kdy se účastníci intezivně věnují jedné činnosti, většinou umělecké nebo sportovní. Zpravidla se tak využívá větší množství času, které celodenní pobyt na jednom místě nabízí, na prohloubení určených znalostí a dovedností. Soustředění nebývá otevřeno pro širší veřejnost. Účastníci i vedoucí se dobře znají už z předchozí doby, kdy zvolenou činnost vykonávali v zájmových útvarech.
1 HRONOVÁ, H. Dramatická výchova a divadlo v rámci prázdninových akcí s dětským kolektivem: diplomová práce. Praha, 1998. 120 l., Vedoucí diplomové práce doc. Jaroslav Provazník.
8
2. Kapitola o tvorbě inscenace na divadelním táboře Představení na konci tábora by mělo být smysluplným završením intenzivní několikadenní práce. Prověřuje získané divadelní znalosti a dovednosti a dále aktéry obohacuje o zkušenosti hraní před publikem. Rovněž je učí zvládat trému a nepředvídatelné situace, které mohou během realizace nastat. Odměnou pro herce může být nevšední zážitek a jistě zasloužený potlesk. Pro pedagoga či vedoucího pak pocit, že jeho práce má viditelné a měřitelné výsledky. Vzniku představení na letním táboře však předchází delší proces, který se níže pokusíme blíže specifikovat.
2.1 Hledání námětu Většina divadelních táborů, které si kladou za cíl vytvořit během akce společně s účastníky divadelní představení, musí dříve či později řešit otázku, zda si zvolit již napsaný text, nebo se pustit do vymýšlení vlastního námětu. Jak uvedla Hana Budínská ve svém článku o tvorbě představení na letním táboře, náměty pro takové představení, které si sami s dětmi vytvoříme, mohou být různé. V první řadě se nabízejí náměty všem známé jako jsou pohádky, pověsti, příběhy z antických a jiných bájí, apod.2 Můžeme však sáhnout i po krátkých literáních útvarech jako jsou bajky a povídky. Pokud si vybereme obsáhlejší díla, měli bychom dopředu počítat s tím, že jejich převedení na jeviště může být náročnější pro nás i pro účastníky, avšak i tady záleží na cíli, který si na začátku vytkneme. Podle Hany Budínské se hledání námětu odvíjí od charakteru skupiny, přání jejích členů a zároveň i od možností každého z nich. Proto je zapotřebí skupinu předem znát a dodstatečně s ní o výběru komunikovat, aby měla do práce chuť a bavila ji.3 V tom se liší například od dospělé skupiny, kde motivace k práci na inscenaci vzniká už daleko dříve a figurují v ní i další faktory, jako je kladný vztah k divadlu či seberealizace. Pokud se rozhodneme pro autorskou inscenaci, způsobů pátrání po společném tématu skupiny může být několik. Jedním z nich může být osobní výpověd každého z nich nebo výpověď na základě společného zážitku. Také můžeme hledat pojítko mezi oblíbenými knihami, filmy, hudbou, či postavami, které by si děti chtěly zahrát. Vybraný námět by měl vždy nějakým způsobem souznít se skupinou, odrážet její vnitřní 2 BUDÍNSKÁ, H. Tvořivá dramatika, Představení jako štafeta, Praha, Artama, zvláštní číslo 95 s. 9-10. 3 MACKOVÁ, S. Dramatická výchova, Brno, JAMU, 2004, s.135.
9
naladění a nést v sobě dostatek tvůrčího potenciálu. Zdeněk Hořínek vyjádřil tyto požadavky na divadelní kvalitu námětu v Úvodu do praktické dramaturgie, které lze snadno vztáhnout i na divadlo hrané dětmi. Jedná se o požadavek poutavosti textu, jeho srozumitelnosti, dynamičnosti a scénické znázornitelnosti. Taktéž je důležitá koncetrovanost děje a slovní gestičnost (slovo/ text, které v sobě již obsahuje pohyb nebo jej podněcuje).4
2.2 Hledání témat U zvoleného námětu je vždy zapotřebí pojmenovat si téma nebo témata, která z něj pro nás vyplývají, a na kterých se celá tvůrčí skupina shodne. Nesmíme přitom zapomenout, že práce s tématem provází celý inscenační proces a abychom s ním mohli pracovat, je důležité umět jej formulovat. Zdeněk Hořínek v tomto případě stanovuje čtyři zásady. „Za důležité kroky tedy považujeme konkretizaci tématu, vyjádření svého subjektivního postoje k němu a zformulování tématu do otázky a hledání odpovědí v procesu inscenační tvorby.“5 Pokud tedy téma konkretizujeme, měli bychom se k němu v celém inscenačním procesu neustále vracet. Mít na zřeteli, zda to, co jsme vytvořili, skutečně zvolené téma sděluje. Jen tak se může stát východiskem k práci.
2.3 Proces tvorby inscenace Pokud máme zvolený námět a téma, je možné další kroky směřovat k procesu tvorby inscenace. O jednom z možných postupů se dočteme v článku Představení jako štafeta, kde Hana Budínská popisuje způsob práce na inscenaci hned s několika skupinami. „Pokud se připravuje každá skupina samostatně (a pro všechny bude jen zajímavé, když své přípravy budou před ostatními držet v tajnosti), hledá co nejvhodnější prostředí pro svou hru, zkouší, kdo by byl nejvhodnější pro kterou postavu, jak příběh co nejsrozumitelněji sdělit, co je z něj možné jako nepodstatné vypustit, improvizuje se na dané téma, hledá nové a nové nápady, jak kterou situaci řešit tak, aby se v ní více jednalo pohybem, akcí, než mluvilo. Teprve nakonec si zapíše nejlepší z mnoha variant do jednoduchého scénáře pouze v bodech a s konečným zněním dialogů – skutečných rozmluv mezi postavami.“ 6 4 HOŘÍNEK, Z. Úvod do praktické dramaturgie, Praha, ÚKVČ, 1980, s. 19-22. 5 Ibidem, s. 137. 6 BUDÍNSKÁ, H. Tvořivá dramatika, Představení jako štafeta, Praha, Artama, zvláštní číslo 95, s. 9-10.
10
Popsaný postup však ve skutečnosti bývá složitější a navzájem se v něm ovlivňuje několik faktorů. V této chvíli přichází na řadu rozehrávání námětu, jednotlivých prostředí, charakterizační cvičení vyčleňující postavu z reálií příběhu, zkoušení možností různých výrazových prostředků (loutek, předmětů, scénografických prvků, hudby) a improvizování námětu v různých situacích „...při němž máme možnost variovat vývoj situace, hledat její různá řešení, pátrat po analogických zkušenostech dětí z podobných životních situací, uvědomovat si, jak změna určité okolnosti, vztahu apod. ovlivní vývoj situace i její řešení...“7 Silva Macková navíc pojmenovává, že nesmíme zapomenout na to, že jde v podstatě o dva v mnohém odlišné procesy. Jedním z nich je tvorba jevištního tvaru, jeho jednotlivých složek, žánrového směřování a druhým je proces herecké tvorby, naplňování vize budoucí inscenace konkrétním jevištním jednáním, přičemž oba tyto procesy se v rámci dramatické výchovy neustále prolínají. „Děti tedy neustále oscilují mezi postavením inscenátorů (tedy těch, co vytvářejí vize jevištních situací, jednání v nich) a herců, kteří tyto vize jevištním jednáním naplňují. V podstatě tak musí být herci, kteří improvizovaně vytvářejí jevištní situace a jednání v nich, a inscenátory, kteří to, co vznikne reflektují a dotvářejí do konečné jevištní podoby.“8 Tato dualistická pozice může mít za následek jistou roztříštěnost či nehotovost, proto je vhodné přizvat k postupující práci na inscenaci ještě někoho dalšího k nezávislému posouzení a kontrole, nakolik se nám daří plnit naše cíle a nakolik jsou pro diváka čitelné.
2.4 Herectví Zvládnutí principů herectví by mělo být základem jakékoli inscenační práce. Vzhledem k omezenému času letního divadelního tábora je proto zapotřebí dát herecké průpravě dostatečný prostor. Přesto však z dětí za tak krátký čas nevychováme malé profesionální herce. Nejvhodnější formou může být stanovení takového jevištního klíče, který dětské výkony podpoří a zároveň je neshodí. V publikaci Dramatická výchova je uvedeno, že: „Základem herecké tvorby je vytvoření postavy a jednání v této postavě v jevištních situacích. To ovšem předpokládá schopnost představit si takovou postavu nejen po stránce fyzické, představit si její jednání, ale znamená to představit si i její prožívání (její myšlenky, city, snahy).“9 7 PALARČÍKOVÁ, A. Tygr v oku aneb O tvorbě inscenace s dětmi a mládeží, Praha, Artama, 2001, s. 19. 8 MACKOVÁ, S. Dramatická výchova, Brno, JAMU, 2004, s.129. 9 Ibidem.
11
Jak její autorka dále píše: „Základem inscenační tvorby je schopnost představit si jevištní jednání z pohledu budoucího diváka, neboť při sledování jevištního jednání, potažmo celého představení, chceme, aby prožívali emoce, skrz něž pochopí jednání postav, zaujmou k němu postoj a naleznou sdělované téma.“10
2.5 Jevištní prostředí a kulisy Divadelní tábor nabízí v tvorbě inscenace spoustu alternativ. Jednou z nich je právě i příprava scény a výpravy. Stejně dobře jako kulisy může v tomto případě posloužit vhodně zvolené prostředí. Například pokud příběh vypráví o velkém stromu, není nic jednoduššího, než takový strom v okolí tábora vyhledat a děj zasadit bezprostředně kolem něj. To může dané scéně dodat na autenticitě a zároveň podtrhnout její atmosféru. Nemusíme tedy složitě chystat scénu a čas můžeme věnovat rozehrávání zvoleného místa. S tímto způsobem využívání přirozené scénografie místa se můžeme setkat například i v plenérovém divadle či v projektech site specific. Hana Budínská zastává názor, že vyhledávání takových míst, zákoutí a přírodních scenérií bude pro děti dobrodružstvím a zároveň bude podněcovat nápady k jejich využití a rozehrání. Odpovídá i na problematickou otázku, kdy v daném prostředí potřebujeme prvek, který se v něm nevyskytuje, jako je např. moře, hora, vež či město. „Tam, kde si nevíme rady, můžeme využít dětí a dotvořit scénu jejich prostřednictvím. V představení se tak uplatní i ti méně odvážní.“11 Avšak já sama se domnívám, že v takovém případě je třeba zvážit, do jaké míry je možno děti využívat jako živé kulisy a nikoliv jako herce. I ty méně nadané děti si zaslouží dostat roli, která by odpovídala jejich schopnostem. Nejenže tak budou motivováni k větší aktivitě při tvorbě inscenace, ale pokusí se i o překonávání svých bariér. Vytvořit živou kulisu z dětí považuji až za to poslední řešení.
2.6 Kostýmy Vytvořit krásné propracované kostýmy se v podmínkách táborového života nejeví vždy reálně. A ač se můžeme setkat s představením, kde na přesnost a věrnost kostýmu kladli jeho inscenátoři velký důraz, častěji se stává, že na jejich výrobu chybí potřebný materiál i čas. 10 BUDÍNSKÁ, H. Tvořivá dramatika, Představení jako štafeta, Praha, Artama, zvláštní číslo 95, s. 9-10. 11 Ibidem.
12
Hana Budínská tento problém řeší jejich úplnou absencí. „Stejně jako není zapotřebí kulis, nemusíme shánět ani kostýmy a masky, neboť sílu a dravost saně znázorníme mnohem přesvědčivěji a sugestivněji, bude-li ji vytvářet celá skupina dětí. Další postavy vyjádří lépe svůj charakter tím, jak se budou chovat a jak budou jednat, než tím, že budou nalíčená a převlečená.“ 12 Je pravda, že tím dáme větší prostor dětské i divácké fantazii a zároveň postavíme děti před nový herecký úkol, ale rozhodně to není jediné řešení. Našim cílům výborně poslouží i náznakové kostýmy, které si děti mohou samy vyrobit. Netradiční materiál může být na divadle jen přínosem.
12 BUDÍNSKÁ, H. Tvořivá dramatika, Představení jako štafeta, Praha, Artama, zvláštní číslo 95, s. 9-10.
13
3. Rozvoj dramatických dovedností z hlediska věku účastníků tábora V této kapitole nahlédneme na divadelní tábor z jiné strany, neboť je důležité si uvědomit, že cíle a obsah jakékoliv činnosti pro děti musíme vždy přizpůsobit jejich věku a z něj plynoucích specifických potřeb. Níže jsou uvedeny charakteristiky jednotlivých věkových skupin. Pro lepší přehlednost a srozumitelnost jsou dány do spojitosti s možnostmi projevu v jejich vlastní dramatické tvorbě. Tím můžeme lépe využít potenciál dětí a definovat přiměřené požadavky na ně. 3.1 Divadlo a děti ve věku sedm až deset let Ve školním věku se mimo jiné rozvíjí i emoční inteligence, což podle Marie Vágnerové, autorky knih o vývojové psychologii znamená, že děti mladšího školního věku již dokáží dávat svým emočním prožitkům určitý smysl, tedy své pocity pojmenovat. Přibližně kolem desátého roku začínají děti chápat význam emoční ambivalence a uvědomují si, že člověk může mít smíšené, či dokonce protikladné pocity. Rovněž vědí, že se pozitivní a negativní emoce mohou vzájemně doplňovat. Stejným způsobem se rozvíjí i schopnost chápat emoce jiných lidí a vyjádřit vlastní pocity způsobem, který je pro ostatní srozumitelný.13 Tento vývojově významný pokrok umožňuje dětem nejen pojmenovávat různé emoce, ale zamýšlet se i nad jejich ztvárněním. Dospívají od nevědomé znakové charakterizace, kdy intuitivně napodobují výrazné prvky v projevu předváděného, k tzv. typovému projevu (dokáží charakterizovat postavu prostřednictvím pro ni typického jednání). Přesto je ještě vnitřní život postav pro ně vzdálený.Ve hrách se zajímají především o to, jak se příčiny a následky jednání postavy promítají do akce, nikoli o její niterní prožitky.14 Vhodné náměty pro hru i divadelní práci nabízejí zejména pohádky, dobrodružné a fantazijní příběhy. Jak ale napsala Alena Palarčíková ve své knize Tygr v oku aneb O tvorbě inscenace s dětmi a mládeží při jejich výběru i během vlastní inscenační práce musíme přihlížet k tomu, že děti ještě příliš nerozumí alegorii, symbolickému vyjadřování a metafoře. „Protože nejsou schopny chápat a udržet strukturu divadelního tvaru, je vhodné pracovat s nimi na pásmech či užít tzv. korálkovou metodu, řadící lineárně za sebe jednotlivé epizody. Pokud se týká vystoupení, měli bychom, až na výjimky, uvažovat spíše jen o tzv.
13 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie 1. Dětsví a dospívání, Praha, Karolinum, 2005, s. 262. 14 PALARČÍKOVÁ, A. Tygr v oku aneb O tvorbě inscenace s dětmi a mládeží, Praha, ARTAMA, 2001, s. 24-25.
14
neformálním, pro rodiče a přátele.“15 Pokud se týká prezentace vzniklého divadelního tvaru s touto věkovou skupinou, osobně bych se nebránila tak striktně neznámému publiku, především, pokud by se jednalo o jejich vrstevníky. Zároveň je ale podstatné zamyslet se nad skupinou, zda unese pravdivou zpětnou vazbu, a představení tak poslouží jako motivace k další práci na inscenaci. Na principu přátelského publika staví například i sousedské divadlo. 3.2 Divadlo a děti ve věku jedenáct až čtrnáct let V období dospívání často zaznamenáváme úbytek zájmu o divadlo, a to především snahy aktivně se do jeho tvorby zapojovat a „hrát si“, neboť toto období s sebou často přináší emoční nestálost, egocentrismus a nechuť projevovat své city navenek. Pubescenti jsou introvertnější a uzavřenější. Při práci s nimi se potýkáme s větší mírou stydlivosti a neochoty projevovat se sám před ostatními, to souvisí do jisté míry i s tím, že jsou citlivější a kritiku svého výkonu velmi špatně přijímají. „Ubývá infantilní citové bezprostřednosti a otevřenosti, dospívající považují svoje prožitky za intimní součást vlastní osobnosti a nejsou ochotni je s kýmkoli sdílet.“16 Podle Palarčíkové je však důležité, že tyto děti už začínají chápat metaforu a ke konci puberty také strukturu dramatického tvaru. Rovněž postupně rozlišují různé žánry. Dramatická výchova, potažmo jejich vlastní dramatická tvorba, v tomto období může nabídnout smysluplné trávení času s vrstevnickou skupinou a seberealizaci prostřednictvím svého zájmu. Pro divadelní práci s nimi můžeme také využít, že je lákají tajemné a dobrodružné náměty, velká etická témata, velké morální vzory či témata umožňující jejich sebereflexi. Potřebují jen dostatek svobody k vyjádření vlastního názoru a dostatečně přátelské prostředí bez autoritářského postoje vedoucího. Jak dodává Palarčíková, absolventka výchovné dramatiky na DAMU, kromě typové charakterizace přistupuje ke konci puberty v herectví i civilní autostylizace, tu ovšem nelze zaměňovat s psychologickým herectvím.17 Dá se říci, že obecně snaha o psychologické herectví v amatérském divadle, ať s dětmi či dospělými, není přiměřená jejich možným schopnostem a důraz by se měl klást především na herecký projev podpořený vnější charakterizací postavy. 15 PALARČÍKOVÁ, A. Tygr v oku aneb O tvorbě inscenace s dětmi a mládeží, Praha, ARTAMA, 2001, s. 24-25. 16 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie 1. Dětsví a dospívání, Praha, Karolinum, 2005, s. 262. 17 Ibidem.
15
3.3 Divadlo a mládež ve věku patnáct až dvacet let Letní divadelní tábory jsou většinou určeny pro školní děti, přesto zde pro úplnost uvádím několik informací o adolescentech, neboť právě u nich se vytváří hluboký zájem o zvolený obor činnosti a společně s nimi se můžeme ponořit naplno do hledání podstaty divadelní tvorby. „Mladí lidé usilují vědomě o přesnost a sdělnost své divadelní výpovědi před divákem. Jsou schopni zvládat obsahové i formální prvky dramatu a literatury a uměle se zabývat estetickou hodnotou uměleckého díla. Výsledky jejich snažení mají často řadu originálních, inspirativních a působivých aspektů.“18 Palarčíková však upozorňuje, že malá životní zkušenost a technická a charakterová nevyzrálost jim neumožňuje vytvořit dílo opravdu zralé. Shrnutí Při práci s dětmi na táboře musíme mít na zřeteli, že čím mladší a méně zkušení jsou účastníci, tím konkrétnější a jasnější informace jim musíme dávat. Požadavky jednotlivých skupin, jak jsme poznali, jsou dost rozdílné, v některých ohledech dokonce protichůdné. Přesto bývají jednotlivé týmy na táboře většinou věkově smíšené. V těchto chvílích je důležité vést práci tak, aby byla náročnost přiměřená všem dětem v oddílu. V Příručce instruktora zážitkových akcí se dočteme, že při velkém rozpětí je nejlepším řešením postavit občas nejstarší účastníky do role instruktora, například svěřit jim starost o ostatní při výletu, dát jim roli rozhodčích nebo je nechat obsluhovat stanoviště u rozsáhlé hry.19 Ve významu přeneseném zpět na divadelní tvorbu to znamená dát starším dětem více zodpovědnosti za výsledný tvar a zapojit je i do přípravy ostatních složek představení, jako je hudba, výroba kulis, kostýmů, návrhu osvětlení či psaní scénáře. Rozdělení rolí se odvíjí většinou od individuálních předpokladů a věk zde nehraje až tak zásadní úlohu.
18 PALARČÍKOVÁ, A. Tygr v oku aneb O tvorbě inscenace s dětmi a mládeží, Praha, ARTAMA, 2001, s. 24-25. 19 PELÁNEK, R. Příručka instruktora zážitkových akcí, Praha, Portál, 2008, s. 32.
16
4. Organizace Divadelního tábora 2010 Začátkem ledna roku 2010 jsem společně se svým kolegou Janem Neugebauerem navázala kontakt s občanským sdružením Duhový koník, jež hledalo studenty dramatické výchovy divadelní fakulty JAMU, kteří by se chtěli podílet na organizaci a realizaci letního divadelního tábora. Toto občanské sdružení, které vzniklo na podzim roku 2009, vytváří akce pro lidi vyznávající makrobiotickou stravu a alternativní přístup k životu. Tím, že se jednalo o první ročník letního tábora se zdravou stravou a pro velmi úzkou skupinu lidí, název byl zvolen prostý – Divadelní tábor. Úkolem mým a mého kolegy bylo vytvořit takový program, který by pracoval na principech dramatické výchovy, v pozicích oddílových vedoucí vytvořit s dětmi autorskou inscenaci a jejím předvedením čtrnáctidenní tábor zakončit. Proto budu na náš tábor dále nahlížet především z tohoto hlediska.
4.1 Příprava tábora Takto rozsáhlejší akci bylo zapotřebí začít plánovat a připravovat půl roku dopředu. Zpočátku se scházel celý náš organizační tým, neboť bylo zapotřebí určit cílovou skupinu, téma, námět a cíle akce. Od začátku jsme preferovali co nejširší věkové rozhraní účastníků, abychom dokázali naplnit kapacitu tábora. Dva oddíly tvořily děti od 7 do 12 let a třetí oddíl zastupovali rodiče s dětmi v předškolním věku i batolaty. Vzhledem ke specifickým rysům tábora bylo cílů několik - nabídka alternativního zdravého pobytu v přírodě, rozvoj dětí po dramatické a osobnostně sociální stránce, vytvoření komunity, kterou spojují podobné postoje k životu. Na prvních schůzkách jsme hledali inspirační zdroje. Nakonec jsme upustili od hledání námětu z předlohy a stvořili jsme vlastní svět – krajinu Česor, kde žijí společně čtyři kmeny mající ve znaku vždy jeden z přírodních živlů. Tři měsíce před začátkem akce jsme začali řešit její základní materiální aspekty. Vybírali jsme objekt, kde se tábor bude konat a sestavovali finanční rozvahu. Spustili jsme propagaci jak na internetu, tak prostřednictvím letáčků umístěných v prodejnách zdravé výživy. Do popředí nezbytných aktivit se také dostala programová stránka. Bylo nutné vymyslet téma hlavní táborové hry a sestavit kostru programu. Tématem se stal život čtyř kmenů. 17
Každý z nich měl v erbu jeden ze živlů a ten udával, čím je jeho kmen typický a jaké má vlastnosti. Z toho vyplývala i barva kmene, oblíbené místo setkávání a schopnosti. První týden mezi sebou měly jednotlivé kmeny soutěžit a cvičit se v dovednostech. Druhý týden, poté co se probudili „Neviditelní“, měly za úkol spolupracovat a podílet se na tvorbě jednotlivých představení a důkazem své umělecké zdatnosti je uklidnit a opět uspat. Měsíc před zahájením tábora jsme kontaktovali přihlášené účastníky a komunikovali s nimi, neboť bylo nutné předat jim přesné informace o místě pobytu, stravě, zajištění a průběhu tábora a vybrat peníze. Domlouvali jsme materiální zabezpečení, kdo co zajistí a doveze, kdo kdy kde bude atd. V programové části jsme sestavili podobu jednotlivých dní a jak půjdou za sebou – každý den byl inspirován jedním živlem a odpolední hry s jeho charakteristikou korespondovaly. Stejně tak jsme vypracovali podoby každodenních dopoledních divadelních dílen zaměřených na hlasovou a pohybovou výchovu, přednes, improvizaci a hereckou průpravu. Nezbytné bylo vymyslet i noční hru a umístit ji strategicky do programu. Poohlédli jsme se i po záložních aktivitách v případě nepříznivého počasí, pročetli informace o herním zázemí v místě konání tábora a seznámili se s dalšími možnostmi využití místa. Asi týden před začátkem jsme napsali a vytiskli potřebné dokumenty, jako je denní režim, pravidla soužití, provozní záležitosti a v neposlední řadě vytvořili mapky a přehledné tabulky úspěšnosti jednotlivých kmenů. Přichystali jsme pomůcky k jednotlivým hrám. 4.2 Realizace tábora První dojem byl pro nás důležitý. Dali jsme přednost začátku s tajemnou, ale příjemnou atmosférou, kdy se téma tábora slavnostně odhalilo až v podvečer. Za zvuku bubnů přišla Duše stromu, která k sobě přivolala čtyři živly, tedy vedoucí čtyř oddílů stylizovaných do podoby živlů, ty zatančily a přijaly děti do svých kmenů. Nakonec je vzaly na prohlídku příslušného území kmene. První dny akce sloužily ke vzájemnému seznámení, překonávání bariér a budování kolektivu. Program byl proto nabitý, bez zbytečných prodlev, a her se účastnil vždy celý tým. Volili jsme spíš soutění hry a hry s jasnými pravidly. S přibývajícími dny a zkušenostmi jsme zvolna stupňovali intenzitu programu a zařazovali náročnější hry (organizačně i fyzicky). Například hry na zapamatování složitých slov nebo rozluštění šifer. Jedním z vrcholů akce byla noční hra, kdy děti jdoucí ve dvojicích 18
měly za úkol postupně získat od čerta a čarodějnice sirky a u ohnivého muže rozdělat oheň. Ve druhé polovině akce jsme chtěli zařadit hry se složitějšími pravidly a hry vyžadující samostatnost a aktivitu hráčů. Tyto plány nakonec překazilo počasí. O to více prostoru jsme však získali na tvorbu inscenace. Tempo posledních dní bylo volnější a děti se navzájem více poznávaly i napříč kmeny. Uspořádali jsme pro ně dva večerní „reje v maskách“, které pomáhaly udržet stálé nadšení z pobytu na táboře a nových kamarádů. Proces stmelování kolektivu byl podpořen i programově, kdy děti společně bojovaly proti nepřízni živlů. Nelze opomenout ani celodenní výlet do historického města Jindřichův Hradec a půldenní cestu za pokladem – šifrovaným zaříkávadlem na přivolání „Neviditelných“. Závěrečný vrchol měl být velkolepý, nezapomenutelný a elegantně uzavřít téma celé akce. Pojali jsme jej jako odměnu pro účastníky, kdy se opět objevila Duše stromu se zosobněnými čtyřmi živly, vyhodnotila celotáborovou hru a zúčastnila se jednotlivých představení – nejmenší děti předvedly orchestr inspirovaný proměnami počasí a prostřednictvím stínohry pohádku o papírovém draku, druhý oddíl příběh o pirátovi a vdavekchtivých princeznách a můj oddíl frašku s názem Lesní šílenci s.r.o., kterou se blíže zabývám v následující kapitole. Na konci akce jsme ponechali volnější prostor pro účastníky a poslední hodiny před odjezdem vyplnil jarmark výrobků, které na akci vznikly. Děti si je tak v odpoledních hrách za své pracně nasbírané korálky mohly vykoupit. 4.3 Skladba programu v rámci dne Snažili jsme se o dodržování pravidelnosti. Každé ráno byl ve stejnou dobu budíček, dopolední dílny a odpolední hry mezi kmeny, večení nástup, vyhodnocení dne a zpívaná ukolébavka. Pravidelnost byla respektována i u podávání jídel. Program byl pestrý. Střídali jsme hry zaměřené na pohyb i myšlení, napětí i uvolnění, vážnost i recesi, logické myšlení a uměleckou tvorbu. Ne vždy se nám podařilo vše rovnoměrně vyvážit, ale vždy bylo naší snahou, aby si každý přišel na své, měl možnost se něco nového naučit, ale také v něčem vyniknout. Pozornost jsme věnovali i fyzické únavě. V rámci dne bylo zapotřebí vyhradit čas na odpočinek a zklidnění po jídle. Zajímavou alternativu k programu tvořili různé rukodělné dílny, kde pod rukama maminek a dětí vznikaly mandaly, náramky z bavlnek a ozdoby či šperky z korálků. Tyto výrobky si nakonec mohly odkoupit na závěrečném jarmarku.
19
4.4 Hodnocení tábora Hodnocení tábora je obtížné už proto, že se jednalo o první ročník, ve kterém se teprve formoval tým, hledaly se nevyšlapané cesty jeho podoby, místo konání a byla téměř neomezena cílová skupina. Spousta problémů se dala předvídat, ale na každém táboře se objeví něco, co předvídat nelze. Skladba organizačního týmu První obtíží bylo hledání schopných vedoucích a instruktorů. Jako vedoucí dvou oddílů jsme jistí byli jenom já a můj spolužák, jenže plánované byly oddíly čtyři. Najít v krátkém čase další dva vedoucí, kteří by měli podobné znalosti o divadle a dramatické výchově se ukázalo být to nejtěžší. Na krátký čas se k našemu týmu připojil herec z menšího ochotnického souboru a studentka pedagogické fakulty se specializací na dramatickou výchovu, ale již po několika schůzkách se ukázalo, že sestavit náplň čtrnácti dílen zaměřených na jevištní pohyb, hlas, přednes a herectví je pro ně větší problém, než mysleli, ať už kvůli nedostatku času či nedostatku zkušeností. Nakonec tedy zůstalo u dvou oddílů a poslední třetí oddíl pro nejmenší účastníky vedla slečna, která se o divadlo zajímala jen okrajově. Přestože dopolední dílny tohoto kmenu s divadlem mnoho společného neměly, i jim se podařilo vytvořit na závěr tábora krátké představení. Vycházelo z nápodoby různě silných vichrů za pomoci zvuků vydávaných na Orfovy nástroje a kratičké pohádky o drakovi, předvedené prostřednictvím stínohry. Do té si děti vyrobily ploché papírové loutky. Větší problémy nám přidělávaly i instruktorky. V každém oddílu měla být přítomna jedna, ale v průběhu tábora se nám měnily a chyběl u nich zodpovědný přístup k dětem. Často také mezi námi a instruktory selhávala komunikace, důvěra a snaha je více zapojit do dění tábora. Dopolední dílny Divadelní dílny jsme strategicky umístili na dopoledne, dokud se děti soustředí a jsou plné síly. Avšak poprvé za svůj život jsem narazila na potíž s nedostatkem jejich aktivity. Po celou dobu tábora byly děti nezvyklé klidné a bezproblémové. Přimět je ráno k pohybu, ke hře na honěnou či jakékoli jiné aktivitě kromě relaxace, bylo každodenním bojem. První dílny rovněž narážely na nedostatek zájmu a nadšení. Děti si vztah k divadlu a jeho
20
složkám teprve vytvářely a více je zaujala až práce na kmenovém představení. Jeho příprava nás plně pohltila a bavila. Myslím, že legrace při jeho tvoření se do výsledného tvaru se promítla, a to bylo mým největším cílem. Hodnocení přípravné práce na inscenaci a její realizace popisuji podrobněji v následující kapitole. Podobu dílen velmi ovlivňovala i skladba dětí v oddílu. Z druhého kmene během prvních dní tábora odjeli dva chlapci, což rázem změnilo skupinu, a po zbytek tábora v ní v drtivé většině převažovaly dívky. V mém oddílu jsem zase bojovala s dospělým členem, neboť se k nám přidal otec jedné z děvčat v kmenu. Paradoxně nevadil tolik ostatním dětem a mně, jako vlastní osmileté dceři. Snažil se zapojovat do všech aktivit a střídavě plnil funkci instruktora a regulérního účastníka. Někdy jsem jeho pomoc ocenila, ale častěji bylo obtížné jasně specifikovat, kam až jeho pravomoce náleží. Narušoval jednotu skupiny a jeho dceři se jako jediné nepodařilo zapadnout mezi ostatní, což mohlo být do jisté míry ovlivněno i její plachou povahou, ale její výlučnost byla nevědomky tatínkem ještě podporována.
Odpolední program Snažili jsme se vybrat hry, které by co nejvíce zapadaly do koncepce celého tábora. Jenže tím, že byly příliš provázány s jednotlivými dny a dny zase s celým námětem tábora, nebyl prostor pro změnu. Tak se stalo, že náročná orientační hra se měla odehrávat v třicetistupňových vedrech, ale nedala se nikam přesunout, neboť tato vedra vládla po celou dobu tábora. Celkově se kvůli počasí všechny náročnější hry v terénu musely zrušit a jen těžko se jim hledal adekvátně hodnotný program. Nakonec se tak vyhovovalo přáním dětí a velmi mnoho času děti trávily koupáním v rybníku. To samozřejmě mělo za následek, že se vytratil jak námět jednotlivých dní, tak motivace celotáborové hry. O to více jsem si uvědomila velkou sílu a variabilitu divadla, neboť není závislé na počasí, čase podmínkách a ani prostředí, pouze na lidech a jejich zapálení pro společnou věc. I přes vysoké teploty, bylo možné se s dětmi o divadle bavit, zkoušet jej, vyrábět kostýmy, psát scénář a tyto činnosti uzpůsobit individuálním potřebám.
Průběžná a závěrečná reflexe Společná reflexe s dětmi, která by proběhla bezprostředně po hře, často chyběla. To vnímám jako největší negativum našeho tábora. Získat zpětnou vazbu od dětí jsme se snažili
21
ještě tak na dílnách, ale vyhradit chvilku navečer, kdy by všichni povídali, co se jim za celý den líbilo a nelíbilo, se především naší nedůsledností nedařilo. Dozvěděli bychom se tak jistě, jak vnímají průběh tábora děti a o jejich zážitcích, kterých jsme si třeba vůbec nevšimli. Snad to dojisté míry vynahradí dopisy získané od rodičů a starších dětí se zpětným hodnocením tábora a jejich názory. Na druhou stranu organizační tým sám velmi pečlivě reflektoval každou realizovanou činnost. Buď bezprostředně po skončení akce nebo večer na poradě.
Přítomnost rodičů na táboře Bylo to náročné, na běžných táborech je vyhrazen den návštěv a tomu uzpůsoben program, ale na našem táboře měli rodiče neustále volný vstup a možnost přespat, nebo dokonce zůstat po celou dobu. Bylo to dáno jak jejich velkým zájmem o dění a stravu na táboře, tak naší potřebou naplnit kapacitu tábora. Jejich přítomnost přinesla nový prvek na táboře, jehož dopad jsme nedokázali na začátku vůbec odhadnout, stejně tak i jeho potenciál. Stávalo se, že se děti neúčastnily hry, protože se šly s rodiči projít či odjely do města. Rodiče se však na druhou stranu zapojovali do her a napomáhali větší vyváženosti týmů. Leckdy byli i další potřebnou rukou, která mohla v dané situaci pomoci s přípravou hry. Přesto byly vztahy mezi námi a jimi napjaté, což především plynulo z neurčenosti jejich role na táboře.
4.5 Doporučení pro další ročník Především chci v letošním roce vytvořit už na začátku funkční organizační tým a vybrat schopné instruktory, neboť seznamovat se navzájem až na táboře nám přineslo řadu obtíží, kterým se dalo předejít. Je důležité, aby všichni členové týmu měli alespoň základní znalosti o divadle a pozitivní vztah k němu, neboť jsme to my, kdo musí ostatní účastníky k němu motivovat. S tím souvisí i lepší či funkčnější motivace dopoledních divadelních dílen, kdy musí být od začátku jasné, že si při nich jen nehrajeme, ale učíme se dovednosti, které se nám budou později hodit. Myslím, že nejefektivnější by bylo při zahájení tábora dětem zahrát představení spojené s tématem, aby zjistily, že udělat něco podobného obnáší trochu dřiny, ale zároveň výsledek stojí za to. Větší pozornost chci věnovat i skladbě jednotlivých dní v programu. Bylo by lepší
22
motivovat dny daleko více samostatně, aby se mohly přizpůsobovat aktuálním potřebám a počasí. Rovněž bych ráda více zapojila rodiče do dění v táboře. Myslím, že další pomocné ruce se vždy hodí a pokud na táboře musí být, chtěla bych, aby si jej užili stejně jako děti a respektovali jeho řád a jistá omezení z něj vyplývající. Celotáborová hra má pro dění na táboře větší význam, než jsme jí přisuzovali. Udružuje děti stále v napětí a zapálení pro společné dosažení cíle. Tím, že jsme dovolili, aby tvorba představení převážila nad tématem, jsme podkopali celotáborové motivace budované v prvním týdnu a degradovaly kmenový život a pobyt v krajině Česor na něco druhořadého. Proto by mělo být představení úžeji spjaté tématem celého tábora, nekonkurovat mu, ale podporovat jej.
23
5. Tvorba inscenace na Divadelním táboře 2010 5.1 Motivace Od počátku organizace divadelního tábora byla jeho neodmyslitelnou součástí myšlenka na vytvoření jedné či více inscenací. A stejně tak, jak dostával koncept tábora konkrétnější podoby, řešila se i otázka jak ony inscenace vytvořit a jak a kdy je představit veřejnosti. První polovinu tábora se proto děti seznamovaly se základními divadelními technikami a pracovaly především na osobním rozvoji v této oblasti. Vzhledem k tomu, že na táboře vznikly tři oddíly/kmeny věkově odlišné, cítili jsme potřebu vymyslet dostatečně silnou motivaci, která by po celých čtrnáct dní konání tábora udržela děti aktivní a zapálené pro divadlo. Přesně uprostřed jeho konání, když byly děti mimo prostor tábořiště, se probudili „Neviditelní“, tedy spící duše krajiny Česor, kteří vládli nad živly. Demonstrováni byli rozptýlenými chuchvalci bílé hmoty (namočená vata). Od té chvíle začaly být živly nebezpečné. Vítr vál příliš silně, voda pohlcovala, oheň vyhasl a rostliny na zemi lačnily po mase. Úkolem každého kmene bylo vytvořit za naší pomoci představení, které by se poslední večer tábora zahrálo pro ostatní účastníky, rodiče a především utišilo „Neviditelné“ a jednotlivé živly.
5.2 Proces tvorby inscenace (námět, téma, dramaturgie) Při přípravě představení jsme se chtěli vyhnout veškerým omezením, ať už tím, že předem zvolíme téma a námět, či určíme prostředí a způsob inscenačního klíče. Proto po námětové stránce vycházely veškeré nápady ze strany dětí a výsledná inscenace byla odrazem jejich iniciativy a tvůrčího potenciálu. V podstatě se tedy jednalo o autorské divadlo. Přestože na táboře vznikly tři inscenace, dále se budu zabývat pouze tou, kterou tvořil můj oddíl a jejíž vzniku jsem byla přítomna a sama se na něm podílela. Rozhodla jsem se vycházet z charakteru mé devítičlenné skupiny (sedm až třináct let), která od počátku tvořila velmi silný soudržný tým. Každý její člen byl zajímavou individualitou – například divoký Otík, velmi citlivý a opatrný Josífek, rozumná Julia, která toužila stát se baletkou či stydlivá Bára, která nedokázala před ostatními dětmi vydat ani hlásku. Děti dostaly prostor vyjádřit se, jakou postavu by chtěly v naší hře ztvárnit. Prvním impulzem tvorby byly tedy různé techniky, kdy si děti zvolily postavu a následně ji kreslily a promýšlely její charakter. Bez cenzury nápadů.
24
Následovaly improvizované dialogy postav, společné vymýšlení možných zápletek a konstruování příběhu. Tato fáze proběhla ve dvou dílnách a čas v těch následujících se věnoval postupné inscenační tvorbě a psaní scénáře. Jednalo se o dva paralelní příběhy, které se na konci propojí, proto se jednotlivé situace zpočátku vymýšlely odděleně ve dvou místnostech a bez mé přítomnosti. Režijně jsem korigovala až to, co děti stvořily. Vzhledem k tomu, že si děti vymyslely role skřeta, královny, kočky, Robina Hooda, koně, opilce, ducha, divočáka a elfky, rozhodly jsme se zasadit netradiční příběh do lesního prostředí s názvem Lesní šílenci s.r.o. Námětem situační komedie s prvky frašky byl boj bázlivého Robina Hooda a prohnaného divočáka, který se paktuje se zkorumpovanou vládkyní lesa s níž Robina společně otráví. Za pomoci jejího dobráckého skřeta a citlivého ducha se podaří vrátit Hoodovi život. Paralelním příběhem je cesta opilého muže lesem, který je sveden krásnou, leč promiskuitní elfkou, do níž se zamiluje i jeho kůň. Děj se propojí ve chvíli, kdy je divočák duchem vystrašen natolik, že omdlí a muž s elfkou si jej s sebou odveze jako čuníka na trh. Největší úskalí zpětně vidím v blíže neformulovaném tématu, který během horečnatého zkoušení úplně vymizel a z představení se nakonec stala veselá taškařice o boji dobra a zla, jejíž obsah chtěl především překvapit a provokovat svou nekonvečností. Pohled dětí na svět dospělých, kterému nerozumí a vykládají si jej po svém, tak převýšil nad tématem. Projevilo se to třeba v divočákovi jménem Prasogej, kdy děti zřejmě často slýchaly slovo „gay,“ ale nevěděli co znamená. Jednotlivé dialogy vycházely z improvizací a při psaní scénáře jsme kladli důraz na vtipnost jednotlivých situací a udržení typovosti postav. Scénář jsem psala po večerech s dětmi, kdy má úloha spočívala v zachycení a rozvedení jejich nápadů. Snažila jsem se vyjít dětem vstříc, pokud nějakou hlášku v textu mít opravdu chtěly. To se stalo i v případě použití jednoho sprostého slova. Děti na něm trvaly a i mně přišlo v situaci opodstatněné, proto jsem hledala možnost, jak jej v textu nechat a přitom nepobouřit přítomné rodiče. Nakonec jsem si pověsila na záda ceduli s nápisem CENZURA a po vyslovení onoho inkriminovaného slova, jsem vběhla na scénu a postavu, která jej vyřkla, plácla symbolicky přes pozadí. Děti byly spokojeny a rodiče pobaveni.
5.3 Scénografie Další stránkou přípravy byly kostýmy. Ty se skládaly z jednoduchých neužívaných kusů oděvu a masek vyrobených z papíru. Jednalo se tak především o papírovou masku divočáka a koně. Děti si je s mou pomocí vyráběly a malovaly samy a ač jsem jejich výtvorům dávala 25
konečnou podobu v jednotném stylu, masky vydržely právě jen to jedno představení. Součástí kostýmu byly i líčené masky technikou bodypainting, díky nimž jsem stvořila obličej elfky, královny, opilce, skřeta a ducha. Výběr prostředí se přímo nabízel. V tábořišti se nacházel řídký lesík, ve kterém jsme poslední dva dny před premiérou zkoušeli. Tím odpadly veškeré starosti s navozením atmosféry, tvorby kulis a rozdělením jevištního prostoru.
5.4 Realizace Těsně před začátkem našeho představení se však projevila negativní stránka divadla v přírodě, neboť se strhl prudký liják. Během chvilky jsem musela s dětmi celé představení přezkoušet v holé obdélníkové místnosti. Dvě praktikantky si oblékly zelené pláštěnky a dělaly na scéně stromy. Pro navození hravé atmosféry dostala jedna z nich do ruky veverku. Nebyl to sice les, se kterým jsem při inscenování počítala, ale jako jeho znak to muselo stačit. Naštěstí byli mí svěřenci na tento prostor z přechozích zkoušek zvyklí a s nenadálou situací se velmi dobže vyrovnali. Představení začalo příchodem opilého muže táhnoucího za sebou neposlušnou a drzou kobylu. Za zvuku zvoněčku na scénu přitančila víla a koketním chichotáním opilce svedla. Všichni tři zůstali spící na pozadí hracího prostoru, aby uvolnili prostor další dějové lince. Následovala scéna, ve které se představil Robin Hood jako zbabělec, kterého po lese honí divočák. Ten se uchýlil k vládkyni lesa, která na Robina také měla spadeno. Divočák od ní dostal francovku na jeho zneškodnění. V této chvíli měla kočka patřící vládkyni říci svou jedinou větu – jednalo se o Barču, která byla celkově velmi neprůbojná a já čekala, jestli se v této chvíli překoná – nepřekonala se. Ale možná je velkým úspěchem jen to, že na scénu coby kočka vylezla a mňoukala. Děj pokračoval, neboť na této replice pro jistotu nebyl nijak vázán. Skřítek vládkyni slyšel a rozhodl se Robina varovat, ale přišel pozdě, divočák už jej chytil a Alpou pokapal. Objevil se tesklivý duch, který zpíval „Dumky žalky, a co já?“. U Hoodova těla se setkal se skřítkem a společně za pomoci malé duhové kuličky položené na jeho nehybnou hruď mu vdechli život. Spolu se také jali pomstít divočákovi a vymysleli lest. Prasogej dělal, že se hrabe v trávě, a zpoza stromu na něj vybafl duch. Divočák rázem omdlel. Paralení příběh mezitím pokračoval. Po odchodu vládkyně lesa se elfka probudila a rozhodla se svádět kobylu, z které se po chvíli vyklubal hřebec a bláznivě se do ní zamiloval. Ta se však obratem vrátila ke svému opilci a hřebec zhrzeně plakal jako kobyla. Opět usnuli. Brobudili se, až když divočák omdlel a opilec vida pěkného čuníka přivázal ho za koně, řekl, 26
že jej prodá ve městě na trhu a společně s elfkou odešli ze scény. Představení se odehrálo bez větších obtíží, diváci se smáli v místech očekávatelných i nečekaných a po celou dobu vládla příjemná atmosféra. Postavy se střídaly na jevišti podle plánu, čímž se podařilo udržet i jeho tempo. Když skončilo, děti se uklonily a utíkaly do vedlejší místnosti, kde jsem je našla v hlubokém jásotu a smíchu. Tehdy mi došlo, že ať už představení bylo jakékoliv, děti si jej užily a byly divadlem nadšené, všechna předchozí těžká práce byla rázem zapomenuta a tento moment se stal pro mne i můj oddíl nezapomenutelným.
5.5 Hodnocení Rozhodně bych si tentokrát více pohlídala téma inscenace, neboť se mě řada lidí po skončení ptala, o čem to vlastně bylo a co jsem tím chtěla říci. Příběh byl natolik podroben individuálním potřebám dětí a jejich schopnostem a přáním, že hrál až druhořadou roli. S tím souvisí i vyvážení další roviny, aby to, co připadá vtipné a zajímavé dětem, bylo stejně přitažlivé i pro dospělé diváky. Myslím, že my jsme se pohybovali na velmi tenkém ledě. Pro mě bylo prvořadé, aby práce na inscenaci bavila především děti a téměř vše jsem tomu podřídila, čímž ovšem nevyzněly některé komické situace pro publikum a jednotlivé gagy nebyly vždy dospělými pochopeny. Taktéž výroba kostýmů byla velmi složitá a pracná a ač se děti velmi snažily, nakonec bylo zapotřebí mé ruky k jejich dotvoření. Tím jsem však vzala jejich úkol na sebe, místo abych pro ně vymyslela lehčí variantu výroby kostýmů. Dalším mínusem byla nepřipravenost na možnou změnu počasí. Místo, aby se děti před představením soustředily na výkon a co nejvíce se uklidnily, musely během chvíle vše přezkoušet na nový prostor. Dodatečně však vnímám, že pro ně byla varianta menšího jeviště uvnitř budovy na hlasové obsáhnutí daleko snažší.
27
6.Organizace Divadelního tábora 2011 Při přípravě druhého ročníku jsme se snažili poučit z chyb z předchozího roku. Během zimních měsíců jsme se shodli, že tématem letošního tábora budou Staré pověsti české a život Slovanů z předkřesťanské doby z toho vyplývající. Každá pověst inspirovala náplň jednoho či dvou dnů a to od samého rána až po večerku. Tím se nemohlo stát, že by se téma tábora vytratilo či bylo přebito konkrétními aktivitami, jako v předešlém roce. I tentokrát byly na táboře přítomny rodiče s předškolními a menšími dětmi, ale stěžejní program byl plánován především pro děti školního věku. Důraz jsem kladla na nalezení schopného organizačního týmu. Společně se svým kolegou Janem Neugebauerem jsme oslovili ještě studenta prvního ročníku Dramatické výchovy na DIFA JAMU Tomáše Wortnera, abychom byli tři oddíloví vedoucí ke školním dětem. Opět byl vytvořen ještě oddíl nejmenších dětí, neboť byli na táboře přítomni rodiče i s přeškolními a ještě mladšími dětmi. Náš tým byl doplněn o tři zkušené praktikanty a zástupkyni za hlavní vedoucí. Hlavní vedoucí se v té době blížil termín porodu. Jinak místo a strava zůstaly stejné. Promněnili se nejen lidé a obsah tábora, ale i jeho cíle. Naše snahy vedly nyní především k přípravě velké akce, které vyhledávají rodiny s dětmi mající alternativnější pohled na život a výchovu a kde má každý člen své uplatnění a možnost zábavy. Dospělí si vzali na starosti vedení odpoledních tvořivých workshopů, kde mohl každý kdo chtěl naučit přítomné nějakou dovednost – bylo to například korálkování, malování, výroba luků a šípů, práce s keramickou hlínou či šití měšců. Také bylo přítomným rodičům svěřeno večerní čtení pověstí. Trvala jsem na uměleckém zaměření celého tábora a velmi promyšlené struktuře programu, která by všem účastníkům umožnila
skutečně okusit jaké to bylo v dobách
slovanských. Označení „Divadelní“ se z oficiálního názvu tábora ztratil, paradoxně o to více se divadelním stal.
6.1 Propojení tématu tábora s divadelními prvky Chtěla jsem, aby druhý ročník dostál plně svému uměleckému zaměření. Proto jsme přemýšleli jak využít obrovský potenciál divadla a obohatit o něj celý program dne ve spojení se zvoleným tématem. Celou akci jsme zahájili krátkým autorským představením inspirovaným slovanským mýtem o vzniku světa. V tomto představení jsme využívali zástupných rekvizit a notné dávky nadsázky, tak aby děti nejen bavilo, ale sloužilo jim i jako inspirace pro vlastní tvorbu. Dále jsme využívali krátkých situací a herního jednání k navození odpoledních celotáborových her. 28
Například rozepře rybáře a sedláka při Libušině soudu nebo stávka kuchařek při dívčí válce. Rovněž téměř v každé celotáborové hře byly přítomné postavy z pověstí a dělaly tak hru samotnou zajímavější a reálnější. Praotec Čech děti dovedl k místu tábořiště, Bivoj honil kance, Přemysl vskutku oral své pole. Chamtivý Křesomysl nutil děti dolovat stříbro za notných Horymírových protestů a nepřátelské lucké vojsko dobylo náš srub. Postavy žily svůj život i mimo táborové hry. Děti byly přítomny na svatbě Bivoje s Kazi i na korunovaci Přemysla Oráče. Oba tyto večery se nesly ve slavnostním duchu a staly jsme se při nich svědky, jak se divadelní akce stává tak silně působivou na všechny přítomné, že je téměř skutečností. Nakonec jsme téma tábora uzavřeli scénkou o příchodu Cyrila a Metoděje, kácení model a zániku pohanství. Ve svém výčtu jsem však vynechala podstatnou část, které se budu věnovat nadále a tou jsou dopolední divadelní dílny a příprava závěrečných představení.
6.2 Divadelní dílny Skladba dne zůstala stejná jako v předešlém roce, jediné, co se změnilo, byla podoba dopoledních tříhodinových dílen. Zdálo se nám zbytečné, aby se děti deset dnů v kuse věnovaly herectví a divadlu, když se nejednalo o žádné divadelní soustředění a ne všechny děti měly k divadlu vytvořený kladný vztah z loňského roku. Nejlepším řešením se ukázalo vést každý den tři odlišné dílny, které budou probíhat paralelně vedle sebe a jednotlivé týmy se pokaždé zúčastní jiné. Absolvat ale musely všechny tři – byly to základy herectví, pohybu a rytmu. Herecká dílna Já si vzala na starosti vedení herecké dílny. Jejím obsahem bylo úvodní procvičení mluvidel a mimických svalů prostřednictvím jazykolamů a obličejových grimas. Tím se zároveň podařilo uvolnit i počáteční atmosféru. Poté jsme se společně s dětmi snažili o ztvárnění základních emocí jako je radost nebo strach. Využívala jsem přitom pojmu „štronzo“, kdy jsem toho, komu se to nejvíce dařilo zastavila do živé sochy a spolu s ostatními jsme rozebírali jeho postoj i mimiku při představované emoci. Děti se tak snažily o větší přesnost a věrnost. K prvnímu „rozehrávání“ svého těla dobře posloužila narativní pantomima - hra na spícího vlka.20 20 Narativní (vyprávěná) pantomima – Je založena na souběhu paralelní činnosti učitele a žáka, kdy učitel návodně vypráví příběh a žák jej pantomimicky ztvárňuje. BEČVÁŘOVÁ, I. Pracovní listy z dramatické výchovy, Prachatice, SVIS MŠMT, 2004, s.20.
29
Dalším úkolem bylo přidání slova a gest. Nejprve si děti ve dvojicích stouply za sebe, ten vzadu nahradil ruce tomu vpředu a libovolně gestikuloval. Jeho gestikulaci se ten první snažil vhodně komentovat. Způsob dabování činnosti partnera jsem ještě rozvinula v následující aktivitě, kdy jeden ze dvojice něco předváděl a druhý jej daboval, později totéž prováděli ve čveřicích a vznikaly první improvizovacné dialogy. Po první realizaci této dílny jsem se ji v této fázi rozhodla doplnit o hru, při které dva účastníci sedí naproti sobě, je jim zadáno téma a oni musí na něj musí pohotově zareagovat mluvit oba zároveň tak dlouho dokud se jeden z nich nezastaví. Děti se tak zbavily ostychu mluvit před ostatními nahlas. Po přestávce jsem už přistoupila k rozkrývání principu herecké stylizace. K tomu mi posloužila vnější charakterizace postav, kdy děti předváděly tlustého pána, starce, modelku a medvěda. Setkání těchto čtyř postav se stalo zároveň námětem krátkých improvizací. Celá dílna vyvrcholila jedním vekým živým obrazem, do kterého se všichni postupně zapojili. Fungoval na pricipu prvních dvou živých soch, které něco představovaly. Co konkrétně, si musel každý domyslet sám a obraz nějak svou osobou doplnit. Jednalo se o veselou aktivitu, při níž velkou roli hrála přesnost zobrazovaného, čímž děti uplatnily, co se naučily na začátku. Tuto dílnu jsem realizovala se třemi odlišnými skupinami a pokaždé měla u dětí úspěch jiná činnost. Leckdy to, co bylo těžké pro jeden tým, druhému potíže nečinilo, ale obecně mohu říci, že svůj účel splnila. Děti zjistily, kolik toho v sobě herectví obnáší a včem tkví nápodoba představovaného. Doufám, že v konečném důsledku náročnost herectví děti neodradila, ale posloužila jako výzva k větší aktivitě při tvorbě představení. Děti pak více rozumněly, proč je nabádáme k větší věrohodnosti a přesnosti, stejně tak i k hlasité mluvě a správné výslovnosti. Hudební dílna Další dílny jsem nucena popsat o něco stručněji, neboť jsem je nevedla a ani se jich neúčastnila. Informace o programu jsem získala od ostatních oddílových vedoucích. Obsahem té hudební, kterou vedl Jan Neugebauer, byl rytmus, práce s ním a poznávání zvuků a vytváření tónů. Nejprve měly děti za úkol napodobit svým hlasem a ústy zvuk, který vydává to, co je napsáno na kartičce. Poté byly vyslány do přírody, aby tam našly přírodniny, které vydávají zvuk. Následně se jim zavázaly oči a děti měly hádat, která přírodnina daný zvuk vyluzuje. V této části se rovněž pracovalo s nácvikem a udržením jednoduchého rytmu, jeho postupným rozvíjením a společnou hudební improvizací za využití přírodnin. Děti se také 30
učily využívat své tělo jako nástroj a výsledkem se stalo napodobování zvuku deště a bouřky. V druhé polovině dostali přítomní text jedné sloky táborové hymny a společně se ho snažili co nejoriginálněji zhudebnit – vycházeli přitom s možností svého těla a různých hudebních žánrů. Pohybová dílna Tuto dílnu vedl Tomáš Wortner a byla zaměřena především na akrobacii a párová kontaktní cvičení. Po rozehřání a klasickém protažení s prvky jógy, se účastníci seznámili s taneční průpravou a cvičením v páru. Následovala akrobacie s jednotlivci, ve dvojicích i s celou skupinou, gymnastika, koordinace a separace pohybu a nakonec pohybové základy pantomimy. Ač jsem si vědoma, že jde jen o výčet pojmů z pohybové průpravy, který toho čtenáři mnoho neřekne, nemohu ji více přiblížit, neboť jsem se jí neúčastnila. Z nadšených reakcí dětí po jejím skončení však soudím, že byly touto dílnou nejvíce uneseni a zvláště při akrobacii překvapovaly nejen vedoucího, ale i samy sebe. 6.3 Celkové hodnocení dílen Domnívám se, že systém, kdy děti pokaždé zažily a naučily se něco nového fungoval. Nutno dodat, že i pro nás vedoucí bylo jednodušší připravit si pouze jednu dílnu a tu opakovat, než každý den vymýšlet jinou. Otázkou však zůstává kolik toho stihnete účastníkům během jedné dílny předat. Ovšem cílem dílen bylo seznámit je s jednotlivými složkami divadla a motivovat k uvědomělejší práci na jejich vlastní inscenaci. Nechtěli jsme je naučit to, co se jiní učí během celého roku na kroužcích. Snad mohu konstatovat, že v konečném důsledku, kdy čas dalších dílen už byl vyhrazen na přípravu inscenací, se to v kvalitě představení nikterak neprojevilo. Negativum shlédávám spíše v méně intenzivním kontaktu s vlastní skupinou, neboť v předešlém roce jsme spolu pracovali téměř každé dopoledne a nyní se inscenace tvořila během třech dnů. Čas na stmelování kolektivu se tak musel hledat více mimo program.
31
7. Tvorba inscenací na Divadelním táboře 2011 Divadelní tábor oproti předchozímu roku trval pouze deset dní, z toho byly vyčleněny na přípravu představení poslední tři dny. Přesto se nakonec každému oddílu podařilo v tomto čase vymyslet a nazkoušet inscenaci a úspěšně ji předvést přítomnému publiku. Práce na jednotlivých inscenacích se však v mnohém od té loňské lišila. Především jsme nyní nechali na dětech, aby si vybraly námět, který chtějí dramatizovat, inspirací jim měly být české pověsti. Níže se pokusím popsat tři cesty divadelní tvorby, které jsme si jako vedoucí zvolily. 7.1 Oddíl – Miracolo Barbaros Tento desetičlenný oddíl jsem vedla já a už od počátku tábora za mnou děti chodily, že by rády hrály o Bruncvíkovi. Pověst patří až do raně křesťanské doby, což neodpovídalo zadání čistě slovanských námětů. Přesto jsem si ji od nich nechala vyprávět a zaujala mě svými fantaskními až pohádkovými motivy, které skýtaly spoustu možností, jak je na jeviště převést. Tento příběh vypráví o českém knížeti, který opustil svou ženu a vydal se na cestu přes moře, aby do svého erbu získal lva. Cestou loď ztroskotala na ostrově. Z něj se dostal jen on sám v kůži, kterou odnesl pták Noh do svého hnízda. Bruncvík přemohl jeho mláďata, dále porazil i draka a baziliška a spřátelil se se lvem, se kterým se navrátil domů, právě včas, aby zabránil své manželce v novém sňatku. Na první přípravné setkání jsem přinesla knížku starých pověstí v komiksovém vydání a společně se svou skupinou prošla všechny vhodné pověsti k inscenování. Jednomyslně však byl zvolen Bruncvík. Toto komiksové vydání zmiňuji schválně, neboť v něm byla stručně a přehledně zakreslena celá pověst do jednotlivých situací, což nám do velké míry usnadnilo orientaci v poněkud komplikovanějším ději a zároveň naznačilo možné scény. Získali jsme tak náskok nad ostatními skupinami, které pověsti četly ve starším Jiráskově vydání, a rovnou jsme přikročili k rozdělení rolí a stavbě scén. Přála jsem si, aby, kromě ústřední postavy Bruncvíka, hráli ostatní více rolí podle toho, kolik jich bude zrovna potřeba. Tak se podařilo role rozdělit tak, aby každý hrál alespoň jednu postavu, kterou chtěl, a všichni byli spokojeni. Hlavní role Bruncvíka a vypravěče dostali dva starší chlapci z oddílu. Ti nejen, že dokázali zvládnout větší množství textu a herecky náročnější scény, ale stali se i motivací pro děti mladší. Často to byli právě oni, kdo nutil ostatní k dalšímu opakování scény a větší soustředěnosti při zkoušce. Mým záměrem bylo vytvořit inscenaci, která vtipným způsobem vypráví méně známou 32
pověst o slavném českém knížeti a jeho dobrodružné cestě se lvem po boku. Nadsázky jsem využívala především ve chvílích, kdy si diváci dokázali domyslet, co bude následovat, nebo pro odlehčení děje. Už samotnou hru začínal Bruncvík s kytarou a přitom zpíval o zemích dálných. Přesto jsem u některých scén nechala v náznacích působit jejich syrovost – například při souboji draka se lvem se oba prali a škrábali nebo když Bruncvík požíral vlastní členy posádky, tak se jim zakousl do nohy a zůstal ve „štronzu“ . Rovněž osoba vypravěče byla stylizována tak, že se sladkým úsměvem mírně tyranizovala herce na jevišti. Například jednou nohou našlapoval na tělo mrtvého námořníka či jinak využíval své převahy cizího prvku ve hře. Napětí a akčnost jsem podtrhovala bubnováním na africký buben se stoupající intenzitou. Jinou hudbu jsme do představení nezapojili. Kostýmy byly všechny stejné kvůli rozdvojení i roztrojení rolí. Jednalo se o pruh režné látky s otvorem na hlavu, který byl v pase převázán provázkem. Vyjímku tvořila jen postava vypravěče, která byla v civilu z důvodu vizuálního odstupu od děje. Jiné scénografie jsem neužila, i když jsme hráli uvnitř, v holé místnosti. Zpětně si uvědomuji, že postup při inscenování byl do velké míry veden mou rukou, děti přišly s prvním návrhem scény a já ji ve většině případech doplnila nebo pozměnila. Byla jsem kritická a náročná ve svých požadavcích, jak na jejich nápady, tak na hereckou stránku – především na hlasitost, srozumitelnost, přirozenost a dodržování základů pohybu na jevišti (netočit se zády k publiku, respektovat nastolenou mizanscénu). Můj přístup byl tedy direktivní. To se promítlo do větší soustředěnosti při zkouškách a touhy překonávat se, a tak samotné realizaci nemám, co vytknout. Děti hrály s plným nasazením (i Barča, která v loňském roce nedokázala říci svou jedinou repliku před publikem, nyní zvádla princeznu i baziliška velmi přesvědčivě) a představení bylo hodnoceno nadmíru pozitivně. Obávám se však, že svou velkou iniciativou jsem sice zajistila dobrý výsledek, ale neúmyslně tak zamezila spontánní dětské hře. A vtom bylo zase silné další představení. 7.2 Oddíl - Tlusté mraky Tuto skupinu vedl Jan Neugebauer, svěřené děti měl poněkud divočejší a více se mu v průběhu tábora měnily. Práci na inscenaci začal tím, že všem přečetl obsah knihy českých pověstí a děti si sami vybíraly, která se jim líbí. Většinou je všechny znaly díky programu tábora, který je každý den s jednou pověstí seznámil, což práci urychlilo. Tímto způsobem zbyly tři a z nich si děti odhlasovaly Dívčí válku. Honza rád souhlasil, neboť se jedná o příběh archetypální a už ze slova válka čišela dramatičnost. 33
Poté se příběh nahlas četl. Děti měly papír a psací potřeby a mohly si kreslit a psát cokoliv, co je k příběhu napadlo, tj. koho by chtěly hrát, jak by měl vypadat, dále návrh kostýmů, scénografie a tedy i prostředí. Pověst sama o sobě je poměrně dlouhá, a tak její přečtení zabralo navíc čas večerního programu a další dopoledne. Během čtení si ale děti rozdělily většinu rolí. Ani ne tak hlasováním, jako průrazností jednotlivců. Tak se stalo, že Šárku si vybojoval nejvýraznější chlapec. Dalšího dne večer se Honza dětí zeptal, v jakém prostědí by chtěly hrát, padaly různé návrhy, ale nakonec se nejlepším řešením ukázaly dva podsadové stany stojící vedle sebe. Tím se jasně odlišily dvě paralení linie v příběhu – hrad Přemyslův a Děvín. Nepořádek ve stanech byl použit pro bitvu, když se rozhrnuly obě postraní plachty. Při dramatizování textu byla od začátku jasná představa snu. Společným úsilím se rozvíjela a obohacovala. Nápady, které se dětem nelíbily, rovnou vypadly. Honza je spíše usměrňoval a snažil se, aby ve scénách bylo co nejméně textu. Jeho praktikantka Patricie plnila funkci dramaturga, hlídala dějovou linku a radila, jak má příběh pokračovat. Při zkoušení se oba vedoucí potýkali s nedostatečnou angažovaností dětí do procesu inscenování a negativně se projevilo i rozdělení účastníků na dvě poloviny - chlapce a děvčata. Když zkoušeli s jednou půlkou, druhá byla vyzvána, aby dělala publikum a kontrolovala hlasitost, ale neúspěšně. Scéna setkání Ctirada a Šárky se hledala složitěji, děti si postupně střídaly obě role, improvizovaly a brzy zjistily, jaký je rozdíl mezi udílením rad a ukázkou. Tvorba kostýmů přišla až na závěr, a to stejným principem jako v mém představení – pruh látky přes sebe převázaný provázkem. K tomu si ještě zapálení jedinci dodělali meč z papíru či korunu a sehnali další rekvizity. Psaný scénář vznikal až poslední den a děti ho využily minimálně. Samotné představení poznamenal blížící se příchod bouřky, tempo bylo rychlejší a občas nebylo dětem rozumět, což ovlivnilo i srozumitelnost děje, přesto byla hra velmi vtipná a nápaditá. Překvapivý byl i konec, kdy nevyhráli ani muži, ani ženy, ale gormiti, což jsou malé plastové příšerky, se kterými si děti na táboře často hrály. 7.3 Oddíl - Lišáci Skupinu pod vedením Tomáše Wortnera tvořilo pět dívek a pět chlapců od 7 do 14 let. Děti vybraly jako předlohu představení dvě pověsti: O Bivojovi a Dívčí válku. Po krátké debatě byla odhlasována Dívčí válka, protože lépe odpovídala skupině a dramatizaci. Tom si tuto pověst několikrát přečetl, rozepsal ji do situací a udělal rozpis rolí. Některé 34
situace z pověsti úplně vyškrtl, např. situace s Šárkou a Ctiradem, a některé scény byly dodány, např. začáteční scéna Libušiny smrti. Následně promýšlel scénosled a ještě před první zkouškou s dětmi už měl poměrně hodně nápadů. Při první zkoušce se pověst přečetla a pak slovně shrnula. Tom se zeptal, jakou scénou by představení mohlo začínat a děti měly velmi podnětné nápady. Bylo jen zapotřebí občas trochu pomoci a pokračovalo se dále ve vytváření scénosledu. Scény se pracovně označily a děti byly vyzývány, aby si názvy zapamatovaly. Během první zkoušky byly také rozdány role. Nejstarší a nejschopnější dívka dostala roli Vlasty a nejschopnější chlapec dostal roli Přemysla. I ostatní ovšem měli nějakou část, kde byli více exponovaní, tudíž se mohli ukázat. Představení jeho vedoucí koncipoval tak, aby všech deset dětí bylo přítomno na jevišti po celou dobu, což znamenalo, že každý měl více, než jednu roli. Díky tomu nebylo těžké nadchnout všechny pro svou roli. Postava vypravěče využita nebyla, protože by zpomalila děj a narušil by se tím vyrovnaný počet dívek a chlapců. Následně se začaly zkoušet jednotlivé scény. Tom vycházel prvotně z nápadů, rád je využil, nebo se jimi alespoň inspiroval. Někdy byly děti pasivnější a bylo je třeba motivavat, k čemuž posloužily zase jeho nápady na inscenování. Ve zkoušení postupovali chronologicky. Zpočátku se objevovaly obtíže s naučením skupiny, jak se správně využívat prostor, ale po několika hodinách si každý svou pozici na scéně zapamatoval. Pak se více mohl soustředit na toho, kdo měl výraznější vokální nebo herecký projev. S těmi pak zkoušel individuálně. Největší obtíží se pro Toma staly dřevěné zbraně, které si děti samy vyrobily. V úmyslu měl použít pro boj spíše znaku, ale zprvu povolil kopí, alespoň pro královu stráž. Nakonec se to ukázalo jako disciplinárně neudržitelné, a tak musely být zakázány zbraně všechny. První boj se tedy vyřešil střihem, bitka se vynechala a ženy už rovnou stály nad mrtvými muži. Tím se také urychlil tok děje a docílilo se nadsázky. Druhý boj proběhl opět náznakově, pomocí dětské hry Kámen, nůžky, papír, nyní upravenou na: Lada, Perun, Morana, teď! Následovala honička. Zkoušeli jak v místnosti, tak venku. Poslední fáze inscenování probíhala už na vybraném místě venku u rybníka. Na scéně byly využity dvě židle (Přemyslova, Libušina) jako symboly hradů, velký dubový sud, který představoval hospodu a nosítka, na kterých byla přenesena mrtvá Libuše. Rekvizit bylo poměrně málo. Ženská družina měla šátek, který každá členka Vlastiny skupiny dostala po složení slibu, dvě královské koruny, sklenice s “pivem“ (čajem), který se magicky čepoval ze sudu, list s dopisem pro posla a pár dalších rekvizit. Jako kostýmy posloužily jednoduché šaty pro dívky a pruh látky s otvorem na hlavu pro chlapce.
35
7.4 Shrnutí Každý přístup k procesu inscenování byl jiný a do velké míry vyplýval z podstaty našeho charakteru a dosavadních zkušeností. V mém stylu vedení převládá řád, orientace na cíl a leckdy až autoritativní přístup. Vycházím ze schopností dětí a přímo při zkoušení se jimi inspiruji. Výsledná podoba představení tak odraží jak moji představu o inscenaci, tak potenciál a přání dětí. Tom Wortner na rozdíl ode mne přichází už na zkoušky s přesnou představou a promyšlenou strukturou, ovšem i ta je uzpůsobena charakteru skupiny. Pokud se jedná o kontroverzní nápady dětí, Tom přemýšlí, jak je nahradit, aby dětem nevadilo, že se ve hře neobjeví, kdežto já se zamýšlím nad tím, jak je ve hře nechat a odůvodnit je pro diváky. Honza je velký inovátor, ale chaotik. Dětem nechává hodně tvůrčí svobody a jejich nápady pouze koriguje, tím vznikají naprosto originální díla nezatížená jakýmikoliv předpoklady publika. U dětí povzbuzuje rozvoj fantazie a do jisté míry jim dává i zodpovědnost za výsledný tvar, ale samotný proces inscenování bývá nesystematický, nahodilý, kázeň dětí je rozvolněná a soutředěnost upadá. Ani jednomu z nás však nechybí snaha o hledání nových pohledů na známé náměty, využíváme hojně nadsázky a inscenační klíč uzpůsobujeme prostředí i individuálním potřebám dětí. Domnívám se, že ani jeden z našich přístupů není od základu špatný, každý má své klady i zápory a je velkou výhodou, že se můžeme od sebe navzájem ve stylu vedení hodně přiučit.
36
8. Další typy divadelních táborů s cílem inscenace Ve svém průzkumu o dalších divadelních táborech pořádajících se v České republice jsem narazila na dvě zajímavé akce – divadelní tábor středoškolského divadelního souboru Kšandy a příměstský divadelní tábor s názvem Cirkus Trnávka. Oba organizátoři a vedoucí těchto akcí Tomáš Doležal a Petr David mi k nim poskytli rozhovor a jejich obsah je uveden níže. Ač se jedná o divadelní tábory, jejich koncept, obsah i svěřená věková skupina jsou diametrálně odlišné. Přesný přepis získaných rozhovorů lze nalézt v příloze. 8.1 Divadelní tábor souboru Kšandy Tento tábor se koná každoročně už třináctým rokem a je určen jak členům souboru Kšandy, tak zájemcům z řad veřejnosti. V podstatě se jedná o divadelní dílny určené pro mladé, ve věku od třinácti do dvaceti let, kdy kapicita tábora je maximálně dvacet lidí. Délka této akce je různá, od pěti do čtrnácti dnů, koncept má však stále stejný, neboť jejím ústředním bodem je lokalita. Za dobu své existence soubor navštívil například Aš, Cheb, Broumovské stěny u Police nad Metují, či Blažkov u Dolní Rožínky. O výběru místa rozhoduje vždy jeho atraktivnost a neotřelost. Tábor má část pracovní dílny, která trvá přibližně tři až pět dní a při níž se lidé poznají, seznámí se s příběhem a zjistí své dispozice. Následuje část směřující k tvorbě inscenace. V této části se vytvoří jednotlivé sekce – režijně dramaturgická, výpravná, hudební a technická. Chvíli pracují odděleně a v posledních fázích se scházejí a výsledky své práce si navzájem prezentují, aby vše kompletovali. V představení si zahrají všichni, kteří o to mají zájem. Námět inscenace je buď stanoven už před akcí, nebo vychází z inspirace místními příběhy a pověstmi. Cílem představení je mimo jiné ukázat publiku místo, které dobře znají, v netradičním pojetí. Inscenace mají často podobu putovních představení a leckdy jsou od sebe jednotlivé scény vzdáleny i kilometr a více. Komunikace s obyvateli menších měst a vesnic probíhá už před samotným příjezdem, aby místní občané byli na ně připravení. Samotná propagace představení začíná až tři dny před představením - formou plákátů, místním rozhlasem nebo i uspořádáním průvodu. Uplatnilo se i neviditelné divadlo, kdy byly nicnetušící občané na návsi zapojeni do předem vymyšlených situací a až po jejich vyřešení jim byl odhalen pravý účel konfrontace a podány bližší informace o chystaném představení.
37
8.2 Divadelní tábor Cirkus Trnávka Cirkus Trnávka byl realizován pouze jednou, přesto se jedná o velmi zajímavý koncept menší akce, který vedl Petr David a Ilona Šumná, oba absolventi divadelní fakulty JAMU, oboru Divadlo a výchova. V roce 2008 byli osloveni Zdenkou Henzlovou z Občanského sdružení Trnka, aby společně připravili a vedli letní divadelní tábor. Ten se měl konat v obci Městečko Trnávka u Moravské Třebové. Akce probíhala v pěti dnech (od pondělí do pátku) a její koncepce odpovídala příměstským táborům, protože se nezajišťoval pro účastníky nocleh. Hlavním motivem tábora, jak už název sám napovídá, byl cirkus. Účastnilo se jej kolem dvaceti dětí, jejichž věk se pohyboval od pěti do sedmnácti let. Dopředu byly pevně přihlášeny a společně tvořily jednu skupinu, která si v průběhu tábora prošla všemi cirkusovými aktivitami. Celý program se odehrával v šapitó umístěném na tamním hřišti. Děti se v něm každé ráno v osm hodin sešly, aby cvičily cirkusová čísla a další cirkusové dovednosti až do pěti hodin odpoledne. Každý den byl koncipován jako samostatný blok inspirovaný jednou z cirkusových disciplín. Například den akrobacie, žonglování, klaunského herectví. Ráno se začalo rozehřívacími cvičeními a dopoledne se věnovalo právě té dané disciplíně. Po obědě byly aktivity volnější, děti se připravovaly na závěrečné vystoupení a cvičily svá čísla. Večerní program už byl určen veřejnosti. Při přípravě představení se vycházelo z cirkusového modelu, kdy následuje jedno číslo za druhým. Děti se rozdělily do skupin podle zájmu, zaměřily se na jedno číslo, které v čase tábora pod dohledem vedoucích secvičily. Během představení se na scéně vystřídali žongléři, akrobati, kouzelníci, klauni, ale i fakír, provazochodkyně a krotitel lvů a hadů. Dvě dívky byly vybrány jako konferenciérky a provázely diváky celým programem. Ostatní divadelní složky jako je scénografie, scénář, hudba se tvořily společně. Scénář byl pouze bodový, ale hudbě se věnovala velká pozornost. Děti dostaly dřívka a papírové krabice a společně složily skladbu, která se pak hrála při představení a zároveň se využila i při propagačním průvodu vesnicí. Oblečení na kostýmy si aktéři přinesli z domu a společně jej upravovali a dotvářeli, stejně tak rekvizity. Jednotlivá čísla byla postavená tak, aby je i menší děti mohly zvládnout. Díky této nadsázce bylo vystoupení divadelněji pojaté, tudíž šlo v podstatě o jakousi hru na cirkus. Pro obyvatele vesnice byl tento tábor velkou událostí a příjemným zpestřením života na vsi.
38
Závěr Tvoření této práce bylo od počátku velmi komplikované. Vzhledem k nedostatku literatury a dalších zdrojů jsem se do značné míry musela spoléhat jen na vlastní úsudek a získané zkušenosti. Snažila jsem se o komplexní náhled na jeho podobu, neboť čím více jsem se zvoleným tématem zabývala, tím více jsem zjišťovala, jak těžké je určit, která složka tábora je důležitá a která méně. Všechny jsou natolik propojené a vzájemně se ovlivňují, že by to bylo stejné jako s obrazem, který bych chtěla redukovat jen na jednotlivé barvy. Největším problémem se stal sám název práce. Při pokusu o specifikování typů a forem divadelních táborů jsem zjistila, že každý tábor je originálem a jakékoliv „škatulkování“ je v tomto případě nemístné. Akce se liší nejen délkou pobytu a místem pořádání, ale i druhem účastníků, jejich věkem, znalostí divadelního prostředí a předchozí zkušeností s ním. Liší se i náplní jednotlivých dní, jejich zaměřením, způsobem práce na inscenaci. Odlišovat je můžeme i podle míry vedení a přímé angažovanosti účastníků. Těch kritérií je nespočet. Rozhodla jsem se tedy popsat oba ročníky Divadelního tábora, na jehož organizaci se podílím. Na jejich přikladě je dobře patrné, že jde především o proces, kdy jsme snažili poučit z chyb prvního ročníku a do značné míry pozměnili strukturu i obsah toho druhého. Je možné, že koncepce třetího ročníku bude ještě úplně jiná. Jsem ráda, že se mi podařilo nalézt další dva divadelní tábory a blíže popsat jejich podobu. Rozhovory s jejich hlavními vedoucími a organizátory pro mě byly velmi inspirující. Je škoda, že ani po usilovném pátrání se mi jich nepodařilo nalézt více. Může to být ovlivněno i tím, že v současné době vznikají spíše komerční tábory zaměřené na divadlo a film. Na nich ovšem není tvorba inscenace prioritou a náplň programu tvoří jen jednotlivé umělecké dílny. Psaní bakalářské práce pro mě bylo velkým přínosem a byla bych ráda, kdyby se stala přínosem a inspirací lidem, kteří chtějí své působení v zájmové estetické a dramatické činnosti dětí nepojímat jen jako svou práci, ale i jako smysluplné dobrodružství sdílené společně s dětmi a dalšími, stejně naladěnými dospělými. V samém závěru bych chtěla poděkovat všem, kteří se na přípravě a samotném průběhu Divadelního tábora podíleli. Zejména pak Ireně, Dominice, Honzovi a Tomovi - našemu organizačnímu týmu.
39
Seznam použité literatury MACKOVÁ, S. Dramatická výchova, Brno: JAMU, 2004.135 s. ISBN 80-85429-93-4. HOŘÍNEK, Z. Úvod do praktické dramaturgie, Praha: ÚKVČ, 1980. 122 s. ISBN 978-8086928-59-3. PALARČÍKOVÁ, A. Tygr v oku aneb O tvorbě inscenace s dětmi a mládeží, Praha: Artama, 2001. 141 s. ISBN 80-901660-5-9. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie 1. Dětsví a dospívání, Praha: Karolinum, 2005. 467 s. ISBN 80-246-0956-8. PELÁNEK, R. Příručka instruktora zážitkových akcí, Praha: Portál, 2008. 205 s. ISBN 97880-90390-126. HRONOVÁ, H. Dramatická výchova a divadlo v rámci prázdninových akcí s dětským kolektivem: diplomová práce. Praha: DAMU, 1998. 120 l. Vedoucí diplomové práce doc. Jaroslav Provazník. BUDÍNSKÁ, H. Tvořivá dramatika,Představení jako štafeta, Praha: Artama, 1995. Ročník 6, zvláštní číslo 95. 76 s.
40
Přílohy
Rozhovor o divadelních táborech souboru Kšandy pod CVČ Lužánky s Tomášem Doležalem Stručná charakterizace divadelních táborů a způsobu jejich organizace. Pokaždé se vytvořila tradiční akce na léto, která byla určena divadelnímu souboru Kšandy a současně se nabízela i veřejnosti. Pro nás, organizátory, bylo lepší, když jsme měly jádro a na to se nabalovali další zájemci. Tyto divadelní tábory jsme začali pořádat od roku 1999 a v současné době v jejich organizování pokračuje Eva Dittingerová, která je zároveň vedoucí souboru Kšandy. V podstatě se jednalo o divadelní dílny určené pro děti od 13 do 20 let a kapacita byla do dvaceti lidí. Tábory měly podobnou strukturu, například i tím, že se nejdříve vybralo pro nás něčím atraktivní místo, které jsme chtěli poznat, ať už to byla zajímavá městská lokalita nebo venkov. Byli jsme v Aši, v Chebu, v Broumovských stěnách, v Blažkově u Dolní Rožínky a mnoha dalších místech. Ubytovaní jsme byly různě, ve škole, na statku. Někdy tábor trval týden, někdy čtrnáct dní. Jakým způsobem probíhala divadelní průprava? Tábor měl většinou část pracovní dílny, při které se lidé poznali, seznámili se s příběhem a zjistili své dispozice. Ta trvala tak 3-5 dní - záleželo na délce tábora. Pak byl předěl, obvykle celodenní výlet do okolí a následovala část směřující k přípravě představení. V této části se vytvořily jednotlivé sekce – režijnědramaturgická, výpravná, hudební a časem přibyla i sekce technická. Sekce chvíli pracovaly odděleně a v posledních fázích jsme se scházeli a výsledky své práce si navzájem prezentovali a dávali dohromady. Tyto sekce měly samozřejmě prostupnost, ale pokud někdo inklinoval třeba více k hudbě, tak v příslušné sekci zůstal. Vedoucí mezi těmito skupinami přecházeli a koordinovali je. Někdy byla představení více hudební, někdy převážilo herectví, to záleželo na příslušné sekci, jak byla šikovná. Herci ale mohli být všichni, při představení platilo pravidlo, že kdo si chtěl zahrát, ten si zahrál. Jak se hledal námět inscenací? Někdy jsme si ten příběh sebou přivezli,například v Dolní Rožínce jsme zpracovávali Staré 41
řecké báje a pověsti nebo na Cimburku Krysaře a někdy jsme využili historie a kultury toho místa. Snažili jsme se však k těmto pramenům přistupovat s pokorou. Pokud byla historie místa příliš pohnutá, raději jsme od jejího zpracování ustoupili. To se stalo třeba v Broumovských stěnách, které leží v pohraničí a kde po válce docházelo k vysídlování Němců. Nechtěli jsme lidi zbytečně šokovat a nakonec jsme se rozhodli pro zinscenování tamní pověsti. Jaký byl účel a cíl inscenací? Cílem sice bylo vytvořit divadelní představení, ale pro nás byl důležitý i ten proces. Bylo to vždy koncipované jako divadelní dílna, takže šlo o to, aby se v první části účastníci poznali, odhalili své možnosti a v té druhé vytvořili představení. Ovšem dělat divadlo, jen proto, abychom si mohli zahrát, je taky špatně. Snažili jsme se myslet i na lidi, pro které to hrajeme a prostředí, které dobře znají jim ukázat nějak netradičně. To, co vzniklo na tom místě, vznikalo přímo pro ten okamžik. Jak se přistupovalo k ostatním divadelním složkách jako je scénografie, scénář, hudba? Celá řada věcí vznikala až na místě, využívaly se různé materiály, dodělávaly kostýmy. Někdy jsme využili to, co se našlo – třeba na staré půdě, jindy jsme vyšli přímo z konkrétního prostředí a sekce scénografie jej pouze dotvořila. Scénář psala zase režijnědramaturgická sekce. Ta dostala na začátku námět, který nějak zpracovala. Často mnoho nápadů vzešlo z dílen už v první části. Jak vypadala propagace? Když jsme byli v malých městečkách či vesnicích, snažili jsme se s obyvateli komunikovat dopředu, aby věděli, kdo jsme a co děláme. Tři, čtyři dny před představením jsme různě vyvěšovali plakáty, někdy jsme měli i relaci v místním rozhlase. Konal se i průvod. Třeba ve Stárkově na náměstí jsme se pokusili kontaktovat tamní lidi prostřednictvím neviditelného divadla. Pozvali jsme i přátele z blízkého okolí. Diváků se sešlo vždy dost, odhadem kolem šedesáti. Jak vypadaly inscenace? Nakolik se splnilo očekávání a požadavky? Většinou měly podobu putovních představení, například při Orfeovi byly od sebe jednotlivé scény vzdálené až dva kilometry. Tehdy se nám stalo i to, že před přestavením se strhla úplná průtrž mračen, všechno nám zmoklo, ale naštěstí těsně před jeho začátkem pršet přestalo a vše 42
se odehrálo tak, jak mělo. Nikdy předtím, ani potom, už nás počasí takto nepřekvapilo, i když jsme vždy hráli venku. Celkově musím říci, že pokaždé vyšlo vše tak, jak mělo. Pochopitelně jsme se sešli, aby se pojmenovaly ty silné okamžiky, případně co úplně nevyšlo, ale pokaždé převážila radost, že se společné dílo podařilo. Co se vám během tábora osvědčilo a co naopak nefungovalo? Určitě se osvědčily sekce, také to, že se pokaždé jelo někam jinam a poznávala se nová místa, vymýšlely nové náměty. To bylo důležité i pro nás vedoucí, neboť s novým místem přišla i nová výzva a inspirace. Naštěstí nebyl žádný velký problém s kázeňskými prohřešky, byť se jednalo o větší děti. Vždy jsme se snažili, aby fungovaly ty základní věci, jako zásobování, ubytování, dostatek jídla a hygieny, i když zrovna s hygienou to bylo leckdy složitější. Naštěstí tím, že nás bylo většinou kolem dvaceti lidí, na nás se přísné hygienické vyhlášky nevztahovaly. Určitě je také lepší, když nás bylo více vedoucích, pro případy, kdy se něco nepředvídatelného stalo, ale vtom vidím právě velkou výhodu dramaťáku, neboť se vytvoří komunita lidí, která chce být spolu a i ten dohled nad všemi skupinami a účastníky je pak jednoduší.
43
Rozhovor o divadelním táboře Cirkus Trnávka s Petrem Davidem Stručná charakterizace divadelního tábora a způsobu jeho organizace. V roce 2008 jsem byl osloven Zdenkou Henclovou z Občanského sdružení Trnka, abychom spolešně s Bárou Šumnou připravili a vedli letní divadelní tábor. Ten se měl konat ve vsi Městečko Trnávka u Moravské Třebové. Akce probíhala v pěti dnech – od pondělí do pátka a její koncepce odpovídala příměstským táborům, protože jsme nezajišťovali pro účastníky nocleh. Hlavním motivem tábora byl cirkus. Celý se odehrával v šapitó umístěném na tamním hřišti a děti se v něm každé ráno v osm hodin sešly, aby cvičily cirkusová čísla a další cirkusové dovednosti až do odpoledne, do pěti hodin. Na závěr tábora se z nacvičených čísel vytvořilo pásmo, které se zahrálo přizvaným rodičům a obyvatelům Trnávky. Tábora se zúčastnilo kolem 20 dětí, jejichž věk se pohyboval od 5 do 17 let. Dopředu byly pevně přihlášeny a společně tvořily jednu skupinu, která si v jeho průběhu prošla všemi cirkusovými aktivitami. Jakým způsobem probíhala divadelní průprava? Každý den byl koncipován jako samostatný blok inspirován jednou z cirkusových disciplín. Například den akrobacie, žonglování, klaunského herectví... Ráno se začalo rozehřívacími cvičeními a dopoledne jsme věnovali právě té dané disciplíně. Po obědě byly aktivity volnější, děti se připravovaly na závěrečné vystoupení a cvičily svá čísla. Večerní program už byl určen veřejnosti. Divadelní průpravě se tedy věnoval celý den a jednotlivé činnosti byly zohledněny pro různý věk účastníků. Ti neměli žádné předchozí zkušenosti, proto se mladší děti zaměřily spíše na lehčí formy akrobacie a větší děti si v průběhu zkoušely, co jim půjde a na co se zaměří. Jaký byl účel a cíl inscenace? Od začátku jsme měli vizi cirkusového vystoupení pro obyvatele vesnice. Vycházelo se z cirkusového modelu, kdy následuje jedno číslo za druhým. Během představení se tak na scéně vystřídali žongléři, akrobati, kouzelníci, klauni, ale i provazochodkyně, fakýr a krotitel lvů a hadů. Skupinka dětí se tak měla za úkol zaměřit na jedno své číslo a to během tábora pod naším dohledem secvičit.
44
Nakolik měly děti režijní volnost? Vzhledem k tomu, že se jednalo spíše o trénink a vymýšlení jednotlivých čísel, děti měly poměrně volnou ruku. U každé skupinky bylo jedno ze starších dětí, které fungovalo jako její mluvčí a zároveň režisér. My s Bárou jsme pak dávali dětem podněty, dohlíželi na vznik těchto čísel a určovali jejich pořadí při představení. Nakolik se děti podílely na ostatních divadelních složkách jako je scénografie, scénář, hudba? V podstatě jsme vše tvořili společně. Scénář byl pouze bodový, ale například hudbě jsme věnovali velkou pozornost. Děti dostaly dřívka a papírové krabice a společně jsme se snažili složit skladbu, která se pak hrála při představení a zároveň jsme ji využili i při propagačním průvodu vesnicí. Dvě dívky byly vybrány jako konferenciérky a provázely diváky celým programem. Shodli jsem se na tom, že oblečení na kostýmy si naši aktéři donesou z domu a společně jsme je následně upravovali a dotvářeli, musely se také vyrobit hůlky pro kouzelníky a další drobnosti. Jak vypadala realizace inscenací? Nakolik se splnilo očekávání a požadavky? Pro nás bylo nejdůležitější především to, že se představení uskutečnilo a jednotlivá čísla se podařila předvést tak, jak byla nazkoušená. Hlavní stan se zaplnil diváky a rodiče svým potomkům patřičně drželi palce. Jediné, co nás převapilo, byla bouřka, která se přihnala se začátkem představení a s jeho koncem zase přestala. Začalo nám téci do stanu a musel být po celou dobu zavřený, ale nic závažnějšího jsme naštěstí řešit nemuseli. Děti po představení dostaly odměnu a rozloučili jsme se. Co se vám během tábora osvědčilo a co naopak nefungovalo? Osvědčila se nám různorodost nabídky činností pro děti, zároveň její jednoduchost a celková kompaktnost. Pro děti to byl velký zážitek a zároveň dělaly něco, co mělo smysl. Jednotlivá čísla byla postavená tak, aby je i menší děti mohly zvládnout. Díky této nadsázce bylo vystoupení více divadelně uchopené. V podstatě šlo o jakousi hru na cirkus. Zpětně jsem rád, že se akce konala na menší obci, neboť pro její obyvatele to byla velká událost. Lidé se za námi chodili dívat a komunikace s nimi i s vedením obce byla bez problému.
45
Divadelní tábor 2010
Program dopoledních dramatických dílen Obecné cíle: osobnostní a sociální rozvoj, seznámení, komunikace a vzájemná tolerance mezi členy tábora, tvorba představení prostřednictvím divadelních a dramatických technik Cíle hudební složky: udržení a tvorba rytmu, dynamika zvuku Cíle pohybové složky: vzájemné cítění partnera, spolupráce, přesnost v pohybu, orientace v prostoru Cíle herecké složky: zastavení pohybu, ztvárnění emocí, vlastností, zvládnutí techniky živého obrazu, sochy a rozvoj citu pro divadelní symbol a zkratku, práce s rekvizitou a imaginací, improvizace Cíle hlasové složky: správné dýchání, držení těla, artikulace, hlasová dynamika, interpretace textu
První část − Téma: tvorba svého kmene, poznávání jeho elementu a kmenových příslušníků − Cíle: najít své území a vyznačit na něm symbol, vymyslet hymnu, která bude zaznívat večer k uctění Matky stromu, objevit vlastnosti svého kmene, určit si tajný pozdrav
Sobota 3.7.
− příjezd dětí odpolední program k poznání kmene Emezi: výroba oštěpů z klacků – házení oštěpem na cíl, výroba mísy z hlíny nebo jílu
Neděle 4.7 dopolední dílna: • Ostrý start - seznámení prostřednictvím pantomimi, Jsou rozdány lístečky, na nich je napsán vždy jeden z tria skupiny (vosa, moucha, čmelák - dlouhý, široký, bystrozraký – otec, matka, dítě) úkolem dětí je předvést, to co je na lístku a přijít na to, kdo k němu patří a proč • trojice se snaží během deseti minut zjistit co mají společného • trojice se spojí, vytvoří kruh - každý se představí ostatním a řekne, co vše měl s ostatními z tria společného • klasická hra na upíra – stojíme v kruhu, jeden je uprostřed (upír), ten se pomalu s nataženými pažemi před sebou přibližuje k někomu, ten se před ním může zachránit jen tak, že někdo rychle vykřikne jeho jméno. Poté se hra stíží a zachránit se může jen tak, že se s někým rychle očima zkontaktuje a ten řekne jeho jméno. přestávka • tvorba prvních pravidel – štronzo – volný pohyb po prostoru, jakmile zazní slovo „štronzo“ všichni se musí naráz zastavit – opakování. Zvednutá ruka – opět křik a volný pohyb po prostoru, jakmile zvednu ruku, všichni musí naráz umlknout. • Symbol, hymna
46
Pondělí 5.7. dopolední dílna: • tvorba pravidel soužití kmene – sepsání na listinu, společné určení postihů při jejich neplnění • pohyb po prostoru podle hudby – různé styly a žánry • pohyb podle mnou udávaného rytmu • hromadné kopírování mého pohybu • zrcadlení pohybu ve dvojicích, dvojice se po čase prohazují ve vedení přestávka • volný pohyb – na tlesknutí – musí oba ze dvojice na sebe ihned ukázat • asociační pohyb – dvojice jde opět k sobě – jeden předvede pohyb a zastaví se v něm, druhý jej svým pohybem nějak doplní a ten na něj opět nějak reaguje – snahou je tvořit jeden celek • kontinuální pohyb - úkolem dětí je, dostat se co nejpomaleji a nejplynuleji na druhou stranu
Úterý 6.7. dopolední dílna: • honička Hututututu – vysvětlení a nácvik správného dýchání • tvorba výdechového proudu – přefoukávání papírové koule mezi dvojicemi • rozhýbání mimiky, mluvidel – obličejové grimasy, pohyby jazykem (žvýkání, vyplazování) • zřetelná výslovnost jazykolamů • čtení textu s emočním zabarvením – každý přečte text tak, aby byla zřetelná emoce, která mu byla zadána • interpretace textů – děti dostanou krátký text či báseň, kterou se pokusí nějak tvořivě zpracovat sami či ve skupině • předvedení přestávka • hledání zajímavých zvuků, či věcí, které ten zvuk vydávají kolem nás • udržení jednoduchého rytmu • hledání nových variant • přidávání hlasových variací • hry s dynamikou • společná tvorba živého stroje za pomocí našich těl v pohybu a hlasu
Středa 7.7. dopolední dílna: • bezprostřední reakce na zadání prostoru ( jdeme po rozpálené třeše, brodíme se po kolena ve vodě, po střepech, po ledě, v hustém lese, skáčeme po kamenech • volný pohyb po prostoru – děti se snaží předvést emoci, kterou vyřknu (veselost, smutek, radost z vítěství, vztek, vřelost, strach) • ze sebe vytvoříme sochu (žebráka, jeptišky, celebrity, zloděje) • dvojice – jeden ze druhého tvoří barokní sochu a pak se vymění (Laskavosti, krutosti, nenasytnosti, cudnosti, domýšlivosti, lakomství, bláznovství, inteligence) • předvedení ostatním – výstava soch + každá socha řekne něco pro ni typického přestávka • mizanscéna – rozkrývání principů jevištního herectví na základě židlí umístěných v prostoru a jejich přestavování. 47
Čtvrtek 8.7. dopolední dílna: • v kruhu - práce s jakýmkoliv předmětem (provaz, tyč, šátek), zkoušení, co se s ním dá vše udělat • posílání stejného předmětu, ale tentokrát by měl předstatvovat něco jiného – zástupná rekvizita • předávání imaginární rekvizity , která se může libovolně měnit - bezeslov • zvětšování a zmenšování předávané imaginární rekvizity (hrnečku, knihy) přestávka • krátké improvizované scénky, ve kterých bude obsažen konflikt, k dispozici budou mít děti jednu rekvizitu a pět slov, které musí zaznít
Druhá část − Téma: Bližší seznamování s ostatními kmeny a jejich určujícími elementy − Cíle: tvorba představení na oslavu neviditelných
Pátek 9.7. dopolední dílna: • vymýšlení příběhu - každý dostane list papíru, který si rozdělí na šest dílů a napíše na první odpověď na otázku KDO? Vloží do první nádoby a na další kus napíše odpověď na otázku S KÝM? Vloží jej do druhé nádoby a tak to jde dál, dokud neodpoví i na otázky KDE? KDY? CO DĚLALI? CO Z TOHO VZEŠLO? - děti se mohou inspirovat mýty a příběhy, které znají. • Dvojice si vezmou z každé nádoby jeden lístek,který jim nepatří a mají 10 – 15 min na jeho zdramatizování • předvedení jednotlivých poloimprovizovaných příběhů • Každé z dětí se rozhodne, který hrdina se mu nejvíce líbil, nebo vymyslí nového a pokusí se jej dotvořit a charakterizovat – nejdříve písemně, poté jej i namaluje přestávka • vzájemné představení hlavních hrdinů • socha - úkolem je vytvořit ze svého těla sochu svého hrdiny • socha náhle oživne - začne se pohybovat typickým způsobem pro danou postavu - dělá svá obvyklá gesta, mimiku - pokouší se nějakou pro něj typickou a banální činnost - začíná si všímat svého okolí a reaguje na něj • v kruhu, seznámení se se všemi postavami, každý se za svou postavu představí a charakterizuje ji, ostatní jej mohou doplňovat svými postřehy
Sobota 10.7. dopolední dílna: • improvizované dialogy – setkání dvou hrdinů, ostatní hráči do jejich výstupu mohou slovně vstupovat a měnit jej či doplňovat, poté další dvojice přestávka • vymýšlení příběhu s postavami, které jsme stvořili, společné sepsání na papír • diskuse na jevištní podobou 48
Neděle 11.7. dopolední dílna: • postupná dramatizace vymyšleného příběhu
Pondělí 12.7. dopolední dílna: • opakování již vymyšleného a domýšlení představení • nácvik přestávka • vizualizace představení, debata nad kostými a kulisami, jejich tvorba
Úterý 13.7. dopolední dílna: • opakování představení přestávka • debata nad hudební složkou v představení a jeho oživení prostřednictvím toho, co jsme se naučili v minulém týdnu
Středa 14.7. dopolední dílna: • dril a dril – připomínka jevištních zásad a inscenačních postupů
Čtvrtek 15.7. dopolední dílna: - jeden den bude celodenní výlet
Pátek 16.7. dopolední dílna: • zkouška představení před večerní slavností
49
Divadelní tábor 2011
Stručný přehled denního programu 30.6. čtvrtek – Putování Praotce Čecha příjezd do oběda v čase workshopu a odpolední hry: 14.30 seznamovací hry, 16.30 putování okolím tábora, jeho prozkoumávání večerní setkání: rozřazení do Rodů, pasování vedoucích, zasvěcení bohu Perunovi, hymna
1. 7. pátek – Osídlování a život v Čechách dopolední dílna: zaměřená na hudbu, tanec, herectví a práci s textem workshop: výroba měšců, košíků, technika drhání či tkaní odpolední hra: zemědělský systém - Tom večerní setkání: pověst, malování erbů, vymýšlení rytmu rodové písně Hej, slované
2. 7. sobota – Krok a jeho dcery dopolední dílna: zaměřená na hudbu, tanec, herectví a práci s textem workshop: výroba měšců, košíků, technika drhání či tkaní odpolední hra: poznávání Kazi, Tety, Libuše a jejich schopností večerní setkání: vyprávění si u ohně – pověst o Bivoji, reflexe
3. 7. neděle – Udatný Bivoj dopolední dílna: zaměřená na hudbu, tanec, herectví a práci s textem workshop: výroba měšců, košíků, technika drhání či tkaní odpolední hra: hon na kance, Bivojův slavný příchod večerní setkání: svatba Bivoje s Kazi, tancování a zpěv
4. 7 pondělí – Libušina vláda dopolední dílna: zaměřená na hudbu, tanec, herectví a práci s textem workshop: tvoření z hlíny, keramika, miska odpolední hra: hádka a soudní pře noční hra: cesta pro Libušinu věštbu přes lesní strašidla
5. 7. úterý – Cesta za Přemyslem celodenní výlet: pěšky, koňmo a železným vozem, převozník, kramář večerní setkání: hra kupec, Přemyslova korunovace, vyhlášení, zpívání u ohně, vyprávění
6. 7. středa – Dívčí stávka dopolední dílna: příprava vystoupení do 10.30, stávka kuchařek – společné vaření oběda odpolední dílna: snaha o udobření si žen – úklid tábořiště, uvití věnců, výroba nosítek odpolední hra: příprava vystoupení večerní setkání: tancovačka (kdo by chtěl – přestrojení mužů za ženy a žen za muže)
50
7. 7. čtvrtek – Horymír a havíři dopolední dílna: příprava vystoupení workshop: výroba luků a šípů, oštěpů, štítů a koulí odpolední hra: dolování stříbra, Horymírovi hrozby - Honzík večerní setkání: vyprávění pověsti o Horymírovi u ohniště
8. 7. pátek – Čestmírova válka dopoledne: příprava provizorního tábořiště odpoledne 1: cvičení se v boji a válečné strategii odpolední hra: válka, dobývání ztraveného území večerní setkání: odpočinek, ošetření raněných :-)
9. 7. sobota - Slavnost workshop: výroba kostýmů odpolední dílna: příprava na vystoupení slavnost: uctění Bohů, přivítání návštěvníků, zpěv a rituály, jednotlivá vystoupení večerní setkání: Zpívání, povídání a veselení se u velkého ohně
10. 7. neděle - Odjezd
51
