Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta
Metody a formy práce při výuce s interaktivní tabulí Závěrečná práce
Vedoucí práce: Ing. Ludmila Brestičová
Mgr. Radim Lindner
Brno 2012
Děkuji vedoucímu práce Ing. Ludmile Brestičové za odborné vedení závěrečné písemné práce.
Prohlašuji, že jsem závěrečnou písemnou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů, literatury a elektronických zdrojů. V Brně dne 18. prosince 2012
__________________
Abstract Lindner, R., The Methods and forms of work in the classroom with an interactive whiteboard. Final thesis. Brno: MENDELU Brno, 2012. The text describes the methods and forms we can use in teaching with an interactive whiteboard and its advantages. Keywords Methods and forms, interactive whiteboard, education, modern teaching, ActivInspire, ActivStudio, teacher, students.
Abstrakt Lindner, R., Metody a formy při výuce s interaktivní tabulí. Závěrečná práce. Brno: MENDELU v Brně, 2012. V textu jsou popsány metody a formy, které můžeme použít při výuce s interaktivní tabulí a její výhody. Klíčová slova Metody a formy, interaktivní tabule, vzdělání, moderní výuka, ActivInspire, ActivStudio, učitel, studenti.
Obsah
1. ÚVOD .............................................................................................................................. 8 2. FORMY VÝUKY A VÝUKOVÉ METODY .......................................................... 8 2.1. Základní členění výukových metod ....................................................................... 9 2.2. Organizační formy výuky a jejich klasifikace .................................................... 16 3. METODY VÝUKY A FORMY PRÁCE PŘI VÝUCE S INTERAKTIVNÍ TABULÍ A JEJÍ SPECIFIKA ..................................................................................... 23 3.1. Stručný popis učebny s interaktivní tabulí a její hlavní výhody...................... 23 3.2. Výukové metody při výuce s interaktivní tabulí................................................ 24 3.3. Organizační formy výuky v prostředí interaktivní učebny .............................. 30 4. MOŽNOSTI INTERAKTIVNÍCH ŘEŠENÍ A METODIKA TVORBY VÝUKOVÝCH INTERAKTIVNÍCH MATERIÁLŮ ............................................ 31 4.1. Metodika tvorby výukových interaktivních materiálů a praktické ukázky přípravy na hodinu s interaktivní tabulí pomocí softwaru ActivInspire .............. 32 4.2. Praktické ukázky přípravy na hodinu s interaktivní tabulí pomocí softwaru ActivStudio..................................................................................................................... 42 5. ZÁVĚR.......................................................................................................................... 47 6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................... 49
Seznam obrázků
OBR. 1
ÚVODNÍ STRANA SW ACTIVINSPIRE
34
OBR. 2
MOŽNOSTI POUŽITÍ V MATEMATICE
35
OBR. 3 MOŽNOSTI VYUŽITÍ V HODINÁCH ZEMĚPISU ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
CHYBA!
OBR. 4
EFEKT KOUZELNÁ LUPA
36
OBR. 5
EFEKT KOUZELNÁ LUPA – VÝSLEDNÉ SESKUPENÍ
37
OBR. 6 EFEKT PEXESO – VYUŽITÍ V HODINĚ AJ 1 ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
CHYBA!
OBR. 7 EFEKT PEXESO – VYUŽITÍ V HODINĚ AJ 2 ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
CHYBA!
OBR. 8 EFEKT GUMA – ODKRÝVÁNÍ ODPOVĚDI 1 ZÁLOŽKA NENÍ DEFINOVÁNA.
CHYBA!
OBR. 9
EFEKT GUMA – ODKRÝVÁNÍ ODPOVĚDI 2
40
OBR. 10
EFEKT KONTEJNER – ROZDĚLENÍ ÚHLŮ
41
OBR. 11
SW ACTIVSTUDIO, UKÁZKA PRÁCE
42
OBR. 12
ACTIVSTUDIO – ZNÁZORNĚNÍ POMOCÍ ŠIPEK
42
OBR. 13
OVLÁDACÍ PANEL A JEHO VARIABILITA
43
OBR. 14
ZVÝRAZNĚNÍ TEXTU – NÁZORNOST
43
OBR. 15
ACTIVSTUDIO – MOŽNOSTI PROGRAMU
44
OBR. 16
KOMBINACE GRAFICKÉHO ZVÝRAZNĚNÍ V TEXTU
44
OBR. 17
POSTUP SPRÁVNÉHO ŘEŠENÍ 1
45
OBR. 18
POSTUP SPRÁVNÉHO ŘEŠENÍ 2
45
OBR. 19
OVLÁDACÍ ŠIPKY
46
OBR. 20
VYZNAČENÍ V TEXTU
46
OBR. 21
PRACOVNÍ PLOCHA ACTIVSTUDIA
47
1. Úvod Téma mé závěrečné práce jsem si vybral proto, abych se blíže seznámil s nejvhodnějšími výukovými metodami a různými formami práce s podporou ICT, zejména při výuce s interaktivní tabulí. Zajímá mě srovnání metod a forem práce, které se více hodí v klasických hodinách, právě s metodami a formami práce v hodinách s využitím interaktivní tabule. Naše škola (Střední škola polygrafická, Olomouc) v minulém roce pořídila první interaktivní tabuli, která ihned po zprovoznění a instalaci vzbudila můj zájem. Ovšem, stejně tak jako mě, bylo i mým kolegům hned od začátku jasné, že pokud má mít výuka v této interaktivní učebně smysl a pro žáky přínos, musíme se v první řadě naučit ovládat software, který slouží nejenom k ovládání této tabule, ale hlavně umožňuje vytvářet výukové přípravy a podpory dle našich požadavků. Další otázkou bylo, zda budeme umět v této interaktivní učebně správně a efektivně učit, to znamená správně vybrat výukovou metodu a zvolit vhodnou organizační výukovou formu. V současné době má náš učitelský sbor již první rok výuky v učebně s interaktivní tabulí za sebou a dá se říct, že se každý z nás s tímto fenoménem vypořádal po svém. Celý tento rok jsem se snažil shromáždit zkušenosti a postřehy od kolegů, kteří se opravdu snažili učit interaktivně, a spolu s mými osobními zkušenostmi v interaktivní učebně se pokusím v mé závěrečné práci provést porovnání různých výukových metod a forem práce, které se nejvíce hodí pro výuku s interaktivní tabulí.
2. Formy výuky a výukové metody Proto, abych mohl provést srovnání jednotlivých výukových metod a forem výuky, musím zde uvést základní členění, které se ve výuce používá. Pokusím se tuto problematiku zestručnit a uvést v analogii s mými osobními pedagogickými zkušenostmi. Jako učitel s osmiletou praxí jsem při výuce použil celou škálu výukových metod a různých forem práce.
8
2.1. Základní členění výukových metod Školní didaktika klasifikuje výukové metody do základních kategorií a samotné tyto metody patří mezi její základní prvky. Výukovou metodu lze chápat jako cestu k dosažení stanovených výukových cílů. Definovat jí lze jako koordinovaný soubor vyučovacích činností učitele a učebních aktivit žáka, který je zaměřen na dosažení učitelem vybraných výukových cílů (J. Maňák, V. Švec, 2003). Interakci učitel – žák, chápeme jako vzájemnou spolupráci, v níž učitel respektuje psychologické, sociální a somatické individuální zvláštnosti žáka a na druhou stranu se žák dokáže ztotožnit se stanoveným výukovým cílem. Tato interakce je ve výuce realizována především prostřednictvím výukových metod. Ve vzdělávací praxi je třeba pro realizaci výuky vybrat optimální výukovou metodu. Někteří autoři rozvádějí kritéria volby metod podrobněji, ale nejčastěji se uvádějí následující kritéria (J. Maňák, V. Švec, 2003): •
Zákonitosti výukového procesu, a to i obecné i speciální (logické, psychologické, didaktické)
•
Cíle a úkoly výuky, které se vztahují zejména k práci, interakci, jazyku.
•
Obsah a metody daného oboru zprostředkovaného konkrétním vyučovacím předmětem
•
Úroveň fyzického a psychického rozvoje žáků, jejich připravenost zvládat požadavky učení
•
Zvláštnosti třídy, skupiny žáků, např. hoši – dívky, různá etnika, formální neformální vztahy v kolektivu
• Vnější podmínky výchovně – vzdělávací práce, např. geografické prostředí,
společenské
prostředí,
hlučnost
okolí,
technická
vybavenost školy atd •
Hodinová dotace předmětu a doba výuky (ráno, odpoledne, apod.)
•
Osobnost
učitele,
jeho
odborná
a
metodická
vybavenost,
zkušenosti, pedagogické mistrovství atd. Výše popsané základní faktory do určité míry ovlivňují volbu metod, protože jsou odrazem objektivních podmínek, ve kterých vzdělávací proces probíhá. Učitel však není omezen ve výběru metod, protože tyto faktory dává do vztahu 9
se stanovenými cíli, ke kterým směřuje, s plánovaným modelem výuky, s plánovanou úrovní osvojovaných vědomostí a dovedností, myšlenkových operací, s žádoucími postoji žáků, kterým svůj postup přizpůsobuje (J. Maňák, V. Švec, 2003). Dále by při volbě metod měl učitel brát v potaz subjektivní potřeby žáků – jejich učební styl, stupeň rozvoje samostatnosti a tvořivosti apod. Výukové metody lze dělit do několika skupin dle určitých kritérií a hledisek. V literatuře jsem našel různé přístupy k členění výukových metod. Nejčastěji uváděné a citované je komplexní členění výukových metod J. Maňáka (2001): A. Metody z hlediska pramene poznání a typu poznatků – aspekt didaktický I. Metody slovní: •
monologické
metody
(popis,
vysvětlování,
vyprávění,
přednáška) •
dialogické metody (rozhovor, diskuse, dramatizace)
•
metody práce s učebnicí, knihou.
II. Metody názorně demonstrační: •
pozorování předmětů a jevů
•
předvádění (předmětů, modelů, pokusů, činností)
•
demonstrace obrazů statických
•
projekce statická a dynamická.
III.
Metody praktické: •
nácvik pohybových a pracovních dovedností
•
žákovské laborování
•
pracovní činnosti (v dílnách, na pozemku)
•
grafické a výtvarné činnosti.
B. Metody z hlediska aktivity a samostatnosti žáků – aspekt psychologický •
Metody sdělovací 10
•
Metody samostatné práce žáků
•
Metody badatelské a výzkumné.
C. Struktura metod z hlediska myšlenkových operací – aspekt logický •
Postup srovnávací
•
Postup induktivní
•
Postup deduktivní
•
Postup analyticko – syntetický.
D. Varianty metod z hlediska fází výuky •
Metody motivační
•
Metody expoziční
•
Metody fixační
•
Metody diagnostické
•
Metody aplikační.
E. Varianty metod z hlediska výukových forem a prostředků – aspekt organizační •
Kombinace metod s vyučovacími formami
•
Kombinace metod s vyučovacími pomůckami.
Z výše uvedeného vyplývá, že metod, které lze ve výuce použít, je celá řada. Samozřejmě záleží na různých okolnostech, fázi výuky, klimatu třídy, osobnosti pedagoga a dalších aspektech. Zajímavé dělení výukových metod je také dle J. Lernera (1986), který uvádí pět obecných metod výuky: •
Metoda
informačně
-
receptivní:
předávání
hotových
informací žákům (výkladem, vysvětlováním, popisem, ilustrací, učebnicemi, pokusy, videoprogramem, filmem apod.), osvojení
11
poznatků závisí na žákových schopnostech, zkušenostech a vlastnostech •
Metoda reproduktivní: učitel konstruuje učební úlohy, řídí a kontroluje plnění učebních úloh, nevede k tvůrčí činnosti žáků, žáci poznatky aktualizují, reprodukují, řeší typové úlohy, záměrně či nezáměrně si zapamatovávají
•
Metoda
problémového
výkladu: učitel vytyčí problém
(problém pouze pro žáky, učitel řešení zná) a řeší ho sám; cílem je postupné seznamování žáků s logikou jednotlivých fází řešení u žáků, ale často převažuje nezáměrné zapamatování •
Metoda heuristická: učitel konstruuje učební úlohy tak, aby pro žáky znamenaly určitou obtíž a vyžadovaly tak od nich samostatné řešení některých fází, rovnováha mezi aktivitou učitele a žáků
•
Metoda výzkumná: od žáků vyžaduje samostatné hledání řešení pro celistvý problémový úkol, žáci si stanoví posloupnosti jednotlivých etap řešení, samostatně studují; učitel sestaví (vybere) vhodné učební úlohy, kontroluje průběh řešení, ale jeho aktivita v procesu výuky ustupuje do pozadí.
Problematikou výukových metod se také zabýval Mojžíšek (1988), který se snaží o propojení funkčního a procesuálního hlediska: 1. Metody usměrňující zájem – motivační metody •
Úvodní, vstupní motivační metody (motivační rozhovor, motivační vyprávění, motivační demonstrace)
•
Průběžné motivační metody (aktualizace obsahu, uvádění příkladu z praxe, ilustrace, podněcování žáků výzvou, pochvalou).
2. Metody podání, zprostředkování učiva – metody expoziční •
Metody přímého přenosu, přímého sdělování poznatků (monologické metody – přednáška, vyprávění, popis, vysvětlení, instrukce) 12
•
Metody zprostředkovaného přenosu poznatků názorem Demonstrační metody (demonstrace obrazu, pohybu, demonstrace třírozměrných objektů – tzv. vizualizace, exkurzní demonstrace, akustická demonstrace, demonstrace složitých pracovních a technických výkonů a situací) Metoda
dlouhodobého
pozorování
jevů
(pozorování v laboratoři, pozorování v terénu) Metody manipulační, montážní a demonstrační (práce se stavebnicemi, konstrukce) Metody pracovní (laboratorní práce aplikační, problémové, ilustrační, práce jako vyučovací metoda) Hra jako vyučovací metoda (hra námětová, s hračkou,
inscenace
didaktické
povahy,
dramatizace) Ilustrační metoda, kresba. •
Metody heuristického charakteru (metody problémové) Metody dialogické (Sokratovská metoda, heuristická metoda, beseda, vlastní problémy, složité problémové úkoly, projekty)
•
Metody samostatné práce a autodidaktické metody (samostatná práce s knihou, literaturou, samostatná práce v laboratoři, samostatné studium v terénu, cestování, technické metody samostatného studia)
•
Metody bezděčného učení.
3. Metody opakování a procvičování učiva – fixační metody •
Metody
opakování
vědomostí
(ústní
opakování,
katechetická metoda, písemné opakování, opakovací rozhovor, opakovací četba, beseda k prohloubení učiva, seminární cvičení, laboratorní práce jako opakovací metoda, exkurzní demonstrace jako opakovací metoda, ilustrace, dramatizace, domácí úkoly)
13
•
Metody nácviku dovedností (nácvik poznávacích procesů, intelektuální trénink, pracovní a umělecký trénink).
4. Metody diagnostické a klasifikační – metody kontroly a hodnocení •
Klasické
didaktické
diagnostické
metody
(písemné
zkoušky, ústní zkoušky, didaktické testy, modelové diagnostické metody, výkonové zkoušky – pracovně technické, tělovýchovné) •
Diagnostické metody vědecko – výzkumného charakteru (systematické pozorování žáků, pozorování žáků v tzv. mezních uzlových situacích, rozbor žákovských prací, rozhovor, dotazník, anamnéza, speciální metody – diagnóza zájmů, procesu učení, formativních procesů, čtení,
psaní,
vyjadřování,
stylizace,
matematických
výkonů, tvořivosti, volních vlastností, organizačních výkonů atd.) •
Metody třídění a interpretace diagnostických údajů
•
Metody klasifikační
klasifikační,
didaktické
symbolika
charakteristiky,
(aproximativní
klasifikační
metody, exaktní metody, charakteristiky). Kromě tohoto dělení vznikají nové klasifikace výukových metod, které se snaží zachytit aktuální stav a podmínky při výuce. Protože výše uvedené metody jsou velmi různorodé, snaží se J. Maňák a V. Švec (2003) o komplexní přehledy metod. Rozdělují výukové metody do tří základních skupin dle složitosti edukačních vazeb: •
Klasické výukové metody
•
Aktivizující výukové metody
•
Komplexní výukové metody.
Do skupiny aktivizujících metod výuky patří: •
Diskusní metody
•
Metody heuristické, řešení problémů 14
•
Metody situační
•
Metody inscenační
•
Didaktické hry.
Do skupiny komplexních metod výuky se potom řadí: •
Frontální výuka
•
Skupinová a kooperativní výuka
•
Partnerská výuka
•
Individuální a individualizovaná výuka, samostatná práce žáků
•
Kritické myšlení
•
Brainstorming
•
Projektová výuka
•
Výuka dramatem
•
Otevřené učení
•
Učení v životních situacích
•
Televizní výuka
•
Výuka podporovaná počítačem (zde je na místě uvést, že výuka s interaktivní tabulí spadá do tohoto typu komplexních metod)
•
Sugestopedie a superlearning
•
Hypnopedie.
Aktivizující metody výuky lze chápat jako určité postupy, které jsou založeny na řešení problémových situací ve vyučování. Proto se také tyto metody označují jako metody problémové. V jiných zdrojích se můžeme také setkat i s označením alternativní metody nebo inovativní metody. Komplexní metody se podle J. Maňáka a V. Švece (2003) vymezují jako složité metodické útvary, které předpokládají různou, ale vždy ucelenou kombinaci a propojení několika základních prvků didaktického systému, jako jsou výukové metody, organizační formy výuky, didaktické prostředky nebo životní situace.
15
2.2. Organizační formy výuky a jejich klasifikace Pojmem organizační forma výuky se dá chápat uspořádání výukového procesu, tedy vytvoření prostředí a způsob organizace činnosti učitele a žáků při vyučování. Pro uspořádání výuky jsou důležitá dvě hlediska: •
s kým a jak pracujeme (hromadně, individuálně, skupinově)
•
a kde výuka probíhá (třída, učebna, laboratoř, dílna apod.).
Můžeme tedy říct, že organizační forma výuky je způsob, jakým je výuka (činnost učitele + činnost žáka) uspořádána – především v čase a z hlediska struktury vazeb mezi učitelem a žáky a mezi žáky vzájemně. Podle Kalhouse, Obsta a kol. (2009) vytváří každá z organizačních forem i svébytný svět vztahů mezi žákem, vyučujícím, obsahem vzdělávání i vzdělávacími prostředky. Je důležité věnovat pozornost různým organizačním formám, jejich vývoji, rozšíření i použitelnosti v současné škole. Spojení organizačních forem s vhodnými metodami je totiž klíčem ke splnění výukových cílů. Organizační formy výuky se chápou jako vnější stránka vyučovacích metod. Obecně řečeno je to řízení a uspořádání výuky v určité vzdělávací situaci. Základní rámec dává výuce prostředí (třída, školní učebna, interaktivní učebna atd.), uspořádání žáků (frontální, individuální a skupinové) a charakter řízení práce žáků (formy s převahou jednostranného řízení práce vyučujícím, formy otevřené – volné). Organizační formy výuky se dají dle Kalhouse, Obsta a kol. (2009) klasifikovat: 1. Individuální výuku 2. Hromadnou výuku 3. Individualizovanou výuku 4. Diferencovanou výuku 5. Skupinovou výuku a kooperativní 6. Projektovou výuku 7. Otevřené vyučování 8. Týmovou výuku.
16
Individuální výuka Tento typ organizační formy výuky je nejstarší a běžně se používá i v současnosti. Jedná se o trvalejší kontakt jednoho učitele a jednoho žáka. Používá se například při umělecké výchově, při tréninku vrcholových sportovců, individuálně jsou vedeny i různé formy distančního vzdělávání (konzultace, elearning atd.). Můžeme říct, že produktivita práce zúčastněného učitele je v takto pojaté individuální výuce nízká, přesto sám proces učení probíhá velmi intenzivně, neboť učitel se může žákovi neustále věnovat. Je jasné, že tato forma výuky je velmi efektivní (pro žáka), ovšem z hlediska možností našeho školství je samozřejmě nerealizovatelná (vyjma různých konzultací, doučování atd.). Já sám ve své pedagogické praxi jsem se s tímto typem organizační formy výuky setkal právě při doučování žáků se špatným prospěchem. Hromadná a frontální výuka Hromadné vyučování je dodnes nejrozšířenější organizační formou výuky. V praxi se jedná o vytvoření školní třídy podle věku dětí (na střední škole dle jejich zaměření a schopností), kde žáci v průběhu výuky plní vždy ve stejném čase stejné učební úlohy. To je samozřejmě podmíněno tím, že žáci probírají stejnou látku a postupují jednotně (hromadně) stejným způsobem. Podle Kalhouse, Obsta a kol. (2009) se pojmem frontální výuka rozumí společný postup všech žáků pod vedením učitele. Žáci jsou vedeni a postupují krok za krokem v jakési pomyslné řadě jeden vedle druhého. Implicitně se předpokládá, že žáci mimo průměr (jedná se o žáky jak velmi nadané, tak o žáky s prospěchem nedostačujícím) se přizpůsobí. Pokud se tak nestane, jsou k přizpůsobení donuceni. Ve skutečnosti jsou často tito žáci jaksi „na obtíž“, vyrušují nebo komplikují práci učitele. Učitel musí zvládnout celou řadu činností tak, aby výukový proces všech žáků probíhal bezproblémově: 1. Vytváří podmínky pro učení žáků •
jedná se o podmínky vnější (příprava pomůcek, zajištění hygienických podmínek atd.)
•
a podmínky vnitřní (soustředění žáků na výuku a jejich motivaci ke zvládnutí stanovených výukových cílů).
17
2. Seznamuje žáky s novým učivem. Předvádí nebo koordinuje, usměrňuje seznamování žáků s jevy, které mají pochopit, záměrně ovlivňuje jejich poznávací procesy, které jsou důležité k samotnému osvojení učiva 3. V další etapě reguluje učební činnosti žáků tak, aby si učivo upevnili a prohloubili. Dochází k tomu, že žáci se společně učí nebo i samostatně hledají cesty, jak užívat učivo v nových souvislostech, při řešení praktických úkolů, uvádět je do vztahu s dosavadními poznatky, vytvářet poznatky z dalších vyučovacích předmětů 4. V průběhu učebních činností a na závěr zajišťuje zpětnou vazbu (diagnostikuje) pro žáky a pro sebe, jak byl stanovený cíl splněn. V jedné vyučovací hodině pak proběhnou všechny čtyři nebo jen některé z výše uvedených činností učitele. Samotná výuka většinou probíhá v celé soustavě vyučovacích hodin (jednotek) i v dalších organizačních formách (např. individuální formou v domácích úkolech, konzultace), podle toho, která činnost ve vyučovací hodině převládá, můžeme tyto hodiny dělit: 1. hodiny přípravy – hodiny motivační 2. hodiny osvojování nových vědomostí 3. hodiny opakování a upevňování vědomostí 4. hodiny vytváření a upevňování dovedností 5. hodiny použití vědomostí a dovedností v praktických činnostech 6. hodiny ověřování a hodnocení – diagnostické 7. hodiny
kombinované
(smíšené),
realizují
se
všechny
etapy
vyučovacího procesu. Právě tyto kombinované hodiny jsou v současnosti nejběžnějším a nejvíce používaným typem vyučovací hodiny. V hodinách ICT, které vyučuji, používám jak různé typy hodin dle uvedené klasifikace, tak také (nejčastěji) používám hodiny kombinované, které by měly mít tyto základní části: 1. Úvodní část (organizační zahájení hodiny, zápis do třídní knihy, motivace apod.)
18
2. Opakování dříve probraného učiva, případně kontrola zadaných domácích prací žáků 3. Výklad nového učiva 4. Opakování a procvičování probraného učiva, aplikační fáze 5. Shrnutí a utřídění nových poznatků 6. Zadání a vysvětlení domácího úkolu. Musím teď ale uvést, že u některých pedagogů vede výhradní a opakované používání kombinovaného typu hodiny k určitému stereotypu, který tlumí zájem, a tudíž pozornost žáků. Na druhou stranu je nutno přiznat, že tento systém výuky je velmi efektivní z hlediska množství žáků ve třídě a malé vybavenosti některých škol. Práce učitele je v tomto případě velmi produktivní. Další výhodou jsou malé náklady na hromadnou výuku, učitel si může vystačit jen se základními vyučovacími prostředky. Dalo by se říci, že dobrému učiteli stačí pouze tabule a křída, zatímco špatnému učiteli nepomohou ani ty nejnákladnější výukové prostředky (multimediální technika, interaktivní tabule atd.). Dle mého názoru ale není toto konstatování pravdivé. Samozřejmě, že v ideálním případě dokáže učitel žáky nadchnout, zaujmout a udržet jejich pozornost, když se nachází pouze v obyčejné třídě a nepoužije žádný výukový prostředek, ale otázkou zůstává, kolik takovýchto ideálních učitelů v našem školství působí. Správným kompromisem je doplnění hromadné výuky různými dalšími organizačními formami, které přispívají k větší individualizaci (zadávání a vyhodnocování samostatné práce žáků nebo doplnění frontální metody prací žáků ve skupinkách). Individualizovaná výuka Snaha o individualizaci výuky přicházela dle literatury od psychologů, kteří upozorňovali na různé dispozice a individuální odlišnosti jednotlivých žáků, které hromadná výuka přehlíží, a tím pádem vede k určité uniformitě a nedostatečně rozvíjí samostatnost a tvořivost žáků. Jako o prvním uceleném systému, který akceptuje individualizaci výuky, můžeme hovořit v souvislosti s tzv. Daltonským plánem. Práce žáků měla dle tohoto plánu přesný organizační rámec, který obsahoval následující části:
19
1. Úvod – seznámení s učivem 2. Předmět – stanovení látky, které se úkol týká 3. Problémy – otázky a úkoly pro žáky 4. Písemná práce – úkoly, které musí žák vypracovat písemně 5. Pamětní úkoly – čemu se musí žák naučit nazpaměť 6. Konference – témata a termíny společných porad žáků i učitelů 7. Literární odkazy – konkrétní odkazy na knihy, časopisy a další prameny 8. Ekvivalenty – kolik bodů si žák připisuje během práce za vyřešení určitých úkolů (vyřešení obtížnějších úkolů umožňovalo získat více bodů) 9. Studium vývěsek – čeho si má žák všimnout na nástěnkách (mapy, obrazy, diagramy aj.) 10. Započtení práce v jiném předmětu – pokud se témata překrývala, započítával si žák body. S poskytnutou svobodou získává žák i velikou odpovědnost, ale k práci je motivován vnitřně a cvičí se jeho vůle. Žák musí pracovat vytrvale a překonávat různé překážky, musí se spoléhat sám na sebe, a tím se cvičí v sebeovládání. Projektová výuka Tento typ organizační formy výuky má zcela jiné uspořádání učební látky, než bylo obvyklé v systému vyučovacích předmětů. Při projektové výuce, jak uvádí Kalhous, Obst a kol. (2009), žáci nemají tradiční povinnost vyslechnout výklad učitele doplněný někdy názornými ukázkami, zapamatovat si látku, umět ji reprodukovat, resp. naučené dovednosti použít. Žáci mají s pomocí vyučujícího řešit určitý úkol komplexního charakteru (projekt), který buď přímo vychází z praktických potřeb, nebo je alespoň s praxí úzce spojený. Předložený úkol musí být pro žáky zajímavý a významný tak, aby se s jeho řešením identifikovali a aby jej přijali za svůj, poté jej budou se zájmem řešit. Při realizaci projektu musí být respektovány čtyři základní kroky: •
Záměr projektu – což je první fáze, jedná se o konkretizaci představ o smyslu a provedení projektu a stanovení cílů projektu
•
Zpracování plánu – tato druhá fáze v podstatě konkretizuje úvodní záměry a vytváří jednotlivé kroky dalšího postupu, určuje čas 20
jejich provedení, místo, účast žáků, nutné pomůcky atd. V této fázi se musí projevit v dostatečné míře kreativita a invence učitelů i žáků •
Provedení projektu – je třetí fází, kdy se postupuje podle plánu, jsou však možné (a někdy i žádoucí) určité korekce. V tuto chvíli by měl být učitel spíše v pozadí a pomáhat jen v případě nutnosti
•
Vyhodnocení projektu – je poslední fází, na které se společně podílejí vyučující i žáci, a která může být zároveň i východiskem dalšího plánování projektu.
Projekty lze také dělit z hlediska zapojení v projektu: •
Individuální – na svém projektu pracuje každý z žáků sám
•
Skupinové – jsou určeny pro společnou práci skupiny žáků
•
Třídní – na projektech pracuje třída jako celek
•
Školní – jedná se o rozsáhlejší projekty pro celou školu.
Uveďme si zde výhody a nevýhody projektové výuky. Hlavní výhodou je, že je projekt pro žáky motivem sám o sobě. Přispívá k individualizaci výuky a umožňuje vnitřní diferenciaci. Žáci se učí spolupracovat, řešit problémy, a tím je rozvíjena jejich tvořivost. Další výhodou je, že projektová výuka vede k odpovědnosti, toleranci a podporuje vnitřní kázeň. Mezi její nevýhody patří skutečnost, že je časově značně náročná na přípravu a provedení (což většinou učitelé, kteří chtějí s projektovou výukou začít, odradí). Nevýhodou je také to, že nesleduje vytváření systematických znalostí, což se projeví při porovnávání výkonů žáků tradičními metodami (vědomostní testy apod.). Skupinová a kooperativní výuka Tato organizační forma výuky spočívá v rozdělení třídy do menších skupin, dle různých hledisek: •
Druh činnosti
•
Obtížnost činnosti
•
Zájem žáků
•
Pracovní tempo
•
Dovednost spolupracovat. 21
Skupiny žáků může vytvořit učitel, mohou však vzniknout i spontánně, obvyklý počet pro skupinové učení je 5 – 7 osob. Práce ve skupině zlepšuje průběh učení a žáci tak mohou dosáhnout lepších výsledků. Skupinová výuka se zařazuje zejména ve fázi procvičování a upevňování poznatků a dovedností (viz. bod 4 strana 12). Učení organizované ve skupině umožňuje věnovat zvýšenou pozornost vzájemné komunikaci a kooperaci žáků, a tím plnit některé další úkoly vzdělávání, v tom případě mluvíme o kooperativní výuce. Týmová výuka Je to jeden z prostředků, který vede k vyšší efektivitě a úspěšnosti školy. Její podstatou je spolupráce více učitelů v rámci flexibilních žákovských skupin. Dosavadní praxe dle literatury rozeznává tyto druhy týmů: •
Oborový tým – je složený z učitelů stejné odbornosti (stejné aprobace)
•
Všeoborový tým – ten je složený z učitelů různých oborů
•
Příležitostné týmy – mohou být sestaveny z učitelů dle potřeby.
Otevřené vyučování Je prezentováno snahou o celkovou změnu charakteru práce školy a ubírá se ve dvou směrech: 1) Organizační opatření ve vyučování – týdenní plán, volná práce. Jsou to taková organizační opatření, která vedou k převzetí větší odpovědnosti žáků za plánování i průběh vlastního učení. Volná práce je pojem, který označuje časově vymezené bloky v denním rozvrhu, a v této určené době žáci pracují podle předem připraveného týdenního plánu. Týdenní plán potom obsahuje různé druhy úkolů (základní, doplňkové) 2) Otevírání školy navenek – dochází k vytváření sítě kontaktů s mimoškolním
prostředím
(rodiče,
obec,
podnikatelé,
občanská sdružení atd.). Vzdělání se tak stává mnohem víc otevřenou záležitostí a škola je tak schopna rychleji a účinněji reagovat na vnější podněty. 22
3. Metody výuky a formy práce při výuce s interaktivní tabulí a její specifika 3.1. Stručný popis učebny s interaktivní tabulí a její hlavní výhody Základem naší multimediální učebny je „aktivní tabule“ ACTIVboard 78. Na první pohled se jedná o obyčejnou bílou tabuli s úctyhodnou úhlopříčkou 200 cm. Tato tabule je, na rozdíl od obyčejné tabule, připojená k počítači. Jedná se tedy vlastně o velký tablet, kterým můžeme ovládat (pomocí bezbateriového pera) počítač. Citlivý hrot pera reaguje na tlak a dá se využít jako levé tlačítko myši. Na těle pera je poměrně malé oranžové tlačítko, které je obdobou pravého tlačítka myši. Oranžové zvýraznění opačného konce pera ihned vnucuje otázku na další funkci při otočení pera (např. guma). Bohužel jde pouze o designový prvek. Abychom měli co ovládat, je nejdříve nutné přenést obraz z počítače na plochu aktivní tabule. O to se stará klasický dataprojektor, který je připojen přímo k tabuli pomocí závěsného ramena. K ozvučení celé učebny jsou použity reproduktory. Dalším zajímavým příslušenstvím (které ale naše škola zatím nevlastní) je bezdrátový hlasovací systém ACTIVote. Hlasovací systém přináší do výuky nejenom další rozměr, ale dokáže pomoci také s klasickými testy. Jejich zadávání a vyhodnocování je velmi rychlé a účinné. Tabule se tak stává velkou ozvučenou obrazovkou, která žáky vtáhne do děje různých multimediálních aplikací. Žák před tabulí jen pasivně nesedí, ale může ji kdykoliv pouhým dotykem pera ovládat. Interaktivní tabule je ceněna hlavně při frontálním vyučování. Je potřeba umístit ji tak, aby všichni žáci viděli, co se na tabuli odehrává. Učitel pak prezentuje učivo živě a zajímavě – používá obrázky, fotografie, videa či samotné výukové programy. Hodiny si může připravit dopředu a uložit pro opakované použití. K tomu slouží speciální software, který se dá nainstalovat i na počítače, ke kterým není připojena interaktivní tabule. Hodina je sice promyšlena a připravena, ale oživit ji mohou pouze žáci. Ti teprve začnou připravenými obrázky, texty i objekty na tabuli hýbat a přenášet podle potřeby, grafy označí nápisy, klíčové informace zvýrazní. Jednotlivé činnosti se během hodiny ukládají ve zmenšené podobě po straně tabule, připomínají tak již probranou látku a slouží učiteli k závěrečnému shrnutí i k rychlému návratu ke konkrétnímu učivu. 23
Mezi hlavní výhody interaktivní tabule se řadí tyto její vlastnosti: •
Upoutávají pozornost – i kdybychom si připravili hodinu sebelépe, bez pozornosti žáků učit nemůžeme. Ignorovat nový obrázek, či objekt na interaktivní tabuli je obtížné, na rozdíl od nové věty v monotónním výkladu. Pokud žák sleduje zajímavé dění na interaktivní tabuli, není jeho pozornost odváděna jinými zrakovými podněty – např. pohledem z okna
•
Přinášejí změnu – samotná výuka v interaktivních učebnách je pro žáky zajímavá už jen tím, že je to pro ně určitá změna ze stereotypu klasických hodin a vzbuzuje v nich zájem a zvědavost
•
Napomáhají konceptualizaci – to je také důležitá vlastnost interaktivních tabulí, protože mnoha pojmům a myšlenkám žáci porozumí spíše vizuálně než verbálně
•
Jsou snáze zapamatovatelné – obecně víme, že většině lidí se lépe pamatují informace vizuální než verbální
•
Jsou projevem učitelova zájmu – když trávíme čas přípravou vizuálních pomůcek, žáci vidí, že nám (učitelům) záleží na tom, aby se něčemu naučili
•
A v neposlední řadě je to interaktivnost při výuce.
3.2. Výukové metody při výuce s interaktivní tabulí Interaktivní tabule patří mezi technické výukové prostředky, kterým didaktika přiřazuje následující funkce (Kalhous, Obst a kol. 2009): 1. Funkce základní: funkce informační, funkce formativní, funkce instrumentální 2. Funkce
didaktické:
plnění
zásady
názornosti
a
možnost
vícekanálového vnímání informací, funkce motivační a stimulační, funkce racionalizační, a to jak ve vztahu k učiteli, tak ve vztahu k žákům,
funkce
zpevňovací
nově
získaných
informací
jejich
přiměřeným opakováním, funkce systematizační, tzn. že obsah je v programu uspořádán tak, že dochází k jeho začleňování do soustavy dříve získaných poznatků, funkce kontrolní a řídící 24
3. Funkce ergonomické a řídící: snižování podílu neproduktivního času učitele i žáků, objektivizace zpětné vazby, zpětnovazebních informací a plné využití pro řízení výuky, individualizace regulací vlastního tempa, učení podle stupně dispozic i okamžitého stavu psychiky. Interaktivní tabule samozřejmě plní všechny tři výše specifikované funkce. Ovšem její výjimečnost spočívá ve větším důrazu na funkce didaktické (viz bod 2, strana 19). Zásada názornosti a vícekanálové vnímání informací je pro vyučovací proces elementární. Podle Kalhouse, Obsta a kol. (2009) se efektivita pro zapamatování si učiva zvyšuje, dle určitých použitých metod: •
5 – 10 % toho, co slyšíme
•
15 % toho, co vidíme
•
20 % toho, co současně vidíme a slyšíme
•
40 % toho, o čem diskutujeme
•
80 % toho, co přímo zažijeme nebo děláme
•
90 % toho, co se pokoušíme naučit druhé.
Z výše uvedeného jasně vyplývá, že pouhé předávání informací (i když zajímavě podané) nemá tu potřebnou efektivitu, kterou ve výukovém procesu potřebujeme. Právě interaktivní tabule zvyšuje procentuální úspěšnost zapamatování si nového učiva (80 % toho, co přímo zažijeme nebo děláme), jelikož využívá vícero možností vnímání a aktivního zapojení samotných žáků. Ve vzdělávací praxi je třeba pro realizaci výuky vybrat optimální výukovou metodu (metody), což samotná znalost jednotlivých druhů výukových metod nezajistí. O výběru té správné výukové metody ve výuce s interaktivní tabulí rozhoduje tzv. pedagogické mistrovství a hlavně zkušenosti pedagoga s vedením výuky právě v učebně s interaktivní tabulí. Mezi základní výukové metody (jak uvádím v předešlém textu) patří výukové metody informačně – receptivní (tato metoda je řazena mezi metody pasivní), které dosahují svého cíle předáváním hotových informací žákům. Realizují se formou výkladu, vysvětlováním, popisem, ilustrací, pomocí 25
tištěného textu (učebnice, pracovní sešity), učebních pomůcek, demonstračních pokusů, poslechem zvukových nahrávek, sledováním videa atd. A právě při této metodě může interaktivní tabule sehrát významnou roli. Uveďme si zde jednotlivé nevýhody této metody a poukažme na jejich eliminaci použitím interaktivní tabule ve výukovém procesu. 1. Učitelé mají sklon vykládat látku příliš rychle – tento problém odpadá, pokud si učitel připraví látku zodpovědně a vyzkouší si celou hodinu s interaktivní tabulí tak, aby žáci stačili sledovat nejen text (objekty) na tabuli, ale vnímali učitelův výklad 2. Výklad může být nudný – tento problém se dá jednoduše odstranit právě použitím interaktivní tabule a probíranou látku tímto zatraktivnit. Například zařazením obrázků, grafů a schémat do přípravy. Ale také zapojením třídy tím, že sami žáci pracují s interaktivní tabulí a hledají, odkrývají správná řešení 3. Při této pasivní metodě nejsou žáci nijak aktivně zapojováni do hodiny – aktivním zapojením žáků do výuky (právě pomocí interaktivní tabule) dochází k nárůstu procentuální úspěšnosti osvojení si předávaných vědomostí 4. Vyžaduje dodatečné zjišťování, zda posluchači informacím porozuměli a zapamatovali si jej – tento problém odpadá, pokud je učebna vybavena interaktivní tabulí spolu s hlasovacím zařízením a učitel si pomocí jednoduchého (třeba anonymního) dotazníku (testu) zjistí míru porozumění u celé třídy 5. Předpokládá ukázněné žáky – zatraktivněním výuky, právě použitím interaktivní tabule, jsou do procesu vzdělávání více zapojení i tzv. problémoví žáci, kteří nedokážou udržet pozornost v hodinách klasického typu (málo podnětů) 6. Žáci nedostávají příležitost použít naučené znalosti – tento nedostatek je smazán správně vedenou a připravenou hodinou, kde díky 26
možnostem interaktivní tabule, může pedagog zajistit prostor pro žáky na jejich ověření si získaných znalostí a vědomostí (např.: zařazením opakovacího testu pro žáky nebo interaktivních cvičných úloh). Právě proto, že je výklad nejčastěji využívanou metodou, může správné použití interaktivní tabule v hodinách přinést efektivní využívání této výukové metody v hodinách. Účinnost výkladu lze podstatně zvýšit využíváním didaktických výukových pomůcek, mezi kterými hraje interaktivní tabule v poslední době stále důležitější roli. Ve výuce metoda informačně – receptivní převažuje. V rámci tzv. tradiční výuky nabyla této převahy proto, že se jedná o metodu nejekonomičtější z časového hlediska. Využití této metody dovoluje učiteli probrat velký rozsah učiva a zdánlivě nejrychleji vede k jeho cíli. Z hlediska činnosti učitele je nejméně náročná. jak při přípravě vyučovací hodiny, tak při její realizaci. Nevede ale k tvůrčí činnosti žáků. Žák dříve osvojené vědomosti opakuje či aplikuje. Učitel má pocit aktivní reakce žáků ve výuce. Tato aktivita je skutečná jen navenek. Ve skutečnosti je aktivita žáka omezená. Žák přijímá poznatky, plní příkazy učitele, podrobuje se myšlenkové činnosti učitele a jeho způsoby přijímá za vlastní (např. přístup k řešení úloh). Tedy negarantuje se rozvoj tvůrčích schopností žáka. Právě v této výukové metodě hraje interaktivní tabule nezastupitelnou roli, jelikož podporuje aktivní zapojení žáků při výuce, podporuje interaktivnost a dopomáhá k prokazatelnějšímu splnění stanovených výukových cílů. Ovšem pro pedagogy, kteří s výukou pomocí interaktivní tabule teprve začínají, může mít přechod od klasických hodin určitá úskalí: 1. Komplikovanost na jejich zvládnutí, přípravu a realizaci ze strany učitele 2. Složitá realizace pro žáky ve výuce 3. Jejich přínos se jeví v některých oblastech sporný 4. Časová náročnost (i při precizním naplánování a přípravě hodiny, bude množství učiva, které se probere, menší, než při klasické hodině. Ovšem učivo je žáky lépe pochopeno a vědomosti ucelenější a do budoucna lépe zafixovány) 27
5. Při jejich zavádění pedagogové mohou narážet na nejrůznější problémy (nedostatky materiální, špatná kázeň žáků, neochota ze strany kolegů i vedení školy). Další výukovou metodou, kterou můžeme použít v souvislosti s výukou s interaktivní tabulí, je metoda reproduktivní. Jedná se v podstatě o metodu organizovaného opakování způsobů činnosti. Její didaktická podstata spočívá v tom, že učitel konstruuje systém učebních úloh pro činnost, která je žákům již známa prostřednictvím informačně – receptivní metody. Při realizaci této metody je dobré brát v úvahu, že nadměrný počet jednotvárných učebních úloh utlumuje u žáků soustředění a omezuje motivaci, čímž zeslabuje trvalost osvojení. I zde může hrát interaktivní tabule důležitou roli, jelikož významně napomáhá odbourat nesoustředěnost žáků tím, že předkládá učební úlohy v mnohem atraktivnější formě, než by tomu tak bylo při normální výuce. Z mých vlastních zkušeností jednoznačně vyplývá, že soustředěnost i u méně zdatných studentů je díky interaktivní tabuli výrazně vyšší, a tím pádem trvalost osvojení hotových poznatků a činností dokonalejší. Obě tyto výukové metody (informačně – receptivní a reproduktivní) jsou bezesporu v současné výuce na středních a základních školách nejfrekventovanější, protože jsou ve vztahu k výuce nejekonomičtější, nejúčelnější a nejrychleji vedoucí k cíli. Metoda
problémového
výkladu
je
rovněž
z pohledu
využití
v hodinách s interaktivní tabulí zajímavou. Připomeňme si, že tato výuková metoda spočívá v tom, že učitel vytyčí žákům problém (učební úlohu, na kterou žáci neznají odpověď) a za pomoci učitele se žáci k výsledku postupně dopracují. Žáci se postupně seznamují s jednotlivými fázemi řešení, a tak si zafixovávají algoritmus postupu. Hlavní výhoda využití interaktivní tabule při této metodě spočívá v tom, že názornost jednotlivých fází je pro žáky vyšší. Správný postup při aplikování metody problémového výkladu je tento: 1. Vyjasnění, v čem problém spočívá (slovní nebo písemná formulace) a určení dosud neznámých veličin. Zde hraje roli interaktivní tabule hlavně při motivaci žáků
28
2. Rozbor problému, hledání i studium dostupných argumentů a informací použitých při řešení. Tady učitel využívá interaktivní tabuli pro vizuální zobrazení některých postupů nebo argumentů, které jsou takhle snáze pochopitelné 3. Vytyčení možného postupu řešení, doporučuje se uvažovat o několikeré
eventualitě.
Interaktivní
tabule
lépe
znázorňuje
přehlednost daných alternativ 4. Výběr nejpravděpodobnějšího řešení a jeho postupné uskutečňování. Výhoda interaktivní tabule spočívá v její pomoci slabším žákům v naplnění stanovených cílů, hlavně tím, že jim pomůže názorněji aplikovat správný postup řešení na daný problém (úlohu) 5. Ověření realizovaného řešení a jeho potvrzení či vyvrácení a následně modifikace řešení. Hlasovací systém (příslušenství interaktivní tabule) umožňuje rychle, efektivně a přehledně zjistit, jak si žáci v této etapě vedou, a jim samotným ukázat (opět přes interaktivní tabuli) jejich úspěšnost. Při výuce může učitel používat různé metody, které se od sebe odlišují mj. mírou, v jaké tento proces řídí učitel a v jaké se na něm aktivně podílejí žáci. Podle tohoto hlediska je možné na jednom okraji spektra metod výuky najít tzv. monologické metody, při nichž učitel sděluje (vykládá) učivo žákům v hotové podobě a ti je memorují. Na druhém okraji spektra pak bychom našli metodu, kdy žák samostatně objevuje poznatky, jimž se má naučit, a tento proces objevování sám řídí (vědecko-výzkumná metoda). Většinu metod požívaných ve škole při prezentaci učiva lze umístit mezi těmito dvěma extrémy. K těm z nich, které předpokládají větší aktivní účast žáka, patří tzv. heuristická metoda výuky. Jelikož interaktivita ve třídě vytváří tvořivou atmosféru, je možno tuto metodu v hodinách s interaktivní tabulí též s úspěchem používat. Při takto organizované výuce učitel pozná, jak je který žák pohotový, pružný, originální, schopný nekonvenčních řešení a umí postihnout nejdůležitější problémy, včetně předvídání dalšího vývoje. Heuristická metoda je (jak ukazují dlouholeté a četné zkušenosti učitelů) velmi účinná, je-li ovšem správně připravena a dobře provedena. Interaktivní tabule může být právě tímto užitečným prostředníkem k dobře zvládnuté hodině a může výrazně učiteli výpomoci. 29
Dle mých zkušeností se jeví právě heuristická metoda v kombinaci se správným využitím interaktivní tabule jako velmi účinná a z pohledu fixování učiva jako efektivní. Pro žáky je aktivní, motivující a zábavná. Musím ale také dodat, že heuristická metoda (i když za vydatné pomoci interaktivní tabule) klade vysoké nároky na učitele, je pracnější a únavnější než tradiční výuka. Tato poznámka platí především pro méně zkušené učitele. Učitel, který pracuje již delší dobu, může naopak cítit nebezpečí rutiny a nudy a hledat nové přístupy; heuristická metoda, spolu s využitím interaktivní tabule, mu poskytuje jednu z nejpřínosnějších možností. Kromě toho, že je to metoda velmi efektivní s ohledem na výsledky žáků, přináší mnoho pozitivního i učiteli. Zaměstnává ve vysoké míře jeho tvořivost, udržuje jeho učitelskou motivaci, vede ho přirozeným způsobem k sebevzdělávání a k profesnímu růstu; její výsledky jsou pro učitele zdrojem uspokojení z pedagogické práce.
3.3. Organizační formy výuky v prostředí interaktivní učebny Jak jsem již uvedl, hromadná výuka patří mezi nejrozšířenější organizační formy výuky. Využitím interaktivní tabule ve vzdělávacím procesu můžeme značně eliminovat nedostatky této formy výuky. Mezi tyto nedostatky patří velké úsilí vynaložené pedagogem na udržení pozornosti žáků a jejich motivaci k učení. Poměr času, při kterém se žáci aktivně podílejí na učebních činnostech, je výrazně vyšší než v klasických hodinách a lze tak dosáhnout velmi dobrých výsledků. Interaktivní tabule také napomáhá eliminovat fakt, že vyučující při hromadné výuce vidí ze svého místa vpředu od tabule třídu spíš jako jeden celek. Aktivní zapojení všech žáků do výuky, které probíhá v interaktivních hodinách, pomáhá rozpoznat vyučujícímu individuální odlišnosti jednotlivých žáků a jejich různé dispozice. Také
skupinová
výuka
nachází
v interaktivních
hodinách
své
opodstatnění. Hlavní výhodou tohoto typu výuky jsou tzv. pravidla soužití, která umožňují efektivní práci ve skupině. Soutěživost je nahrazena spoluprací, důraz je kladen na vzájemnou komunikaci mezi žáky uvnitř skupiny i mezi skupinami. Interaktivní tabule se při této výuce stává dokonalým technickým výukovým 30
prostředkem, který pomáhá díky své názornosti, ale i audio – vizuálním vlastnostem slabším žákům udržet tempo ve skupině a pomáhá při zlepšení vědomostí celé skupiny, ale i sociálních dovedností. Na tomto místě musím opět uvést (i s přihlédnutím ke své praxi), že příprava i samotná realizace skupinové výuky je pro učitele značně náročná jak po časové stránce, tak po přesném promyšlení si a rozvržení skupin žáků, tak aby byly jednotlivé skupiny ve výuce efektivní a práceschopné. Například rozdělení žáků do pracovních skupin podle jejich vlastností, komunikačních schopností, rychlého úsudku atd. Moderní mediální technologie, kam bezesporu interaktivní tabule patří, zaujímají v učitelově zásobníku výukových metod stále důležitější místo, proto musí moderní učitel tyto prostředky bezpodmínečně zvládnout a promyšleně integrovat do ostatních metod, organizačních forem výuky, technik a prostředků. Tím ovšem rostou na učitele další nároky, poněvadž se musí neustále rozhodovat mezi mnoha možnostmi a volit ty varianty, které jsou za daných podmínek a v konkrétní situaci optimální. Jde o strategický postup, o zodpovědnou volbu, jejímž hlavním kritériem je optimální rozvoj osobnosti žáka.
4. Možnosti interaktivních řešení a metodika tvorby výukových interaktivních materiálů V současné době existuje celé řada různých interaktivních řešení. Tato řešení jsou implementována na specifické potřeby školy, kam jsou dodávána. Mezi hlavní zástupce interaktivních tabulí patří řešení s názvem SMART Board a ActivBoard. Interaktivní tabule SMART Board je velká odolná zobrazovací plocha reagující na dotyk, propojená s počítačem vybaveným příslušným softwarem. Obraz z počítače je pomocí datového projektoru přenášen na tabuli a uživatel může jednoduše, pouhým dotykem na povrchu tabule, ovládat počítačové aplikace a psát poznámky či kreslit. Psát a kreslit může buď přímo prstem, nebo popisovačem. Interaktivní tabule ActivBoard je díky současné podpoře režimu dvou per a až čtyř dotyků (Multi-touch) také zajímavým řešením. Jelikož jsou tyto technologie funkční po celé ploše tabule, podporuje ActivBoard aktivní
31
spolupráci mezi žáky a učitelem a umožňuje práci s různými novými aplikacemi. Ovládání tohoto interaktivního řešení je pomocí speciálního dotykového pera. Kromě výše zmíněných, lze na trhu najít i jiná (do jisté míry odlišná) interaktivní řešení. Tato řešení jsou vhodná pro školy, které nemají finanční prostředky na pořízení (nákladných) interaktivních tabulí. Zajímavým řešením tedy je interaktivní dataprojektor. Toto zařízení lze je složeno z „normálního“ dataprojektoru, bílé keramické tabule a speciálního zařízení (např.: e-beam), které propojí bílou tabuli s notebookem. Tímto propojením vzniká interaktivní komplet, který víceméně nahradí klasickou interaktivní tabuli. Výhodou tohoto zařízení je jeho snadná přenositelnost, takže škola může pořídit například 3 speciální zařízení a vyučující si je mohou dle potřeby vzít sebou do výuky a z promítací plochy vytvořit interaktivní tabuli. Samozřejmě za předpokladu, že je třída vybavena keramickou tabulí, dataprojektorem a notebookem. Metodika pro tvorbu výukových interaktivních materiálů se v závislosti na použité technologii příliš neliší. V zásadě záleží, který program na tvorbu těchto
materiálů
chceme
použít
a
jaké
máme
softwarové
vybavení.
V následujících kapitolách popíšu specifika tvorby interaktivních výukových materiálů se softwarem ActivInspire a ActivStudio. Program ActivInspire je navazujícím programem k programu ActivStudio, nicméně program ActivStudio je, dle mých informací, stále hojně na mnoha školách využíván. V další části mé práce se proto budu věnovat jak programu ActivInspire, tak i softwaru ActivStudio.
4.1. Metodika tvorby výukových interaktivních materiálů a praktické ukázky přípravy na hodinu s interaktivní tabulí pomocí softwaru ActivInspire Metodika tvorby interaktivních materiálů do jisté míry kopíruje metodiku tvorby obyčejných výukových materiálů. To znamená, že výukový materiál by měl být především názorný a snadno pochopitelný. Na začátku výukového materiálů by měla být vhodná motivace a vazba na předchozí učivo. Je potřeba dodržet zásadu systematičnosti (návaznost na předchozí výukovou látku) a také by měl správný výukový materiál pomoci k fixaci nově probrané látky mezi žáky (např. vhodnými testovými otázkami, opakování na konci hodiny atd.). 32
Interaktivní výukový materiál by se měl skládat z několika navzájem provázaných prvků (snímků), které tvoří ucelený vzdělávací materiál. Samotné uspořádání tohoto materiálů by mělo být následující: • Úvodní snímek – tento snímek seznámí žáky v obecné rovině s připraveným tématem • Motivační snímek – zde by se měla projevit potřebnost probírané látky v souvislosti s celým výukovým tématem a návaznost probírané látky na předchozí učivo • Obsah – zde se žáci dozvědí (v přehledné formě) jednotlivé kapitoly, které je výukovém bloku čekají • Vlastní obsah – jednotlivé snímky s připraveným výukovým obsahem. Zde je potřeba dbát na interaktivitu výukového materiálu tak, aby materiál byl skutečně interaktivní a tak udržoval vazbu mezi žáky a učitelem a naopak. • Opakovací snímek – tento snímek je velmi důležitý neboť slouží ke kontrole fixace učiva mezi žáky a je tedy jakousi zpětnou vazbou pro pedagoga. Tento snímek může být ve formě testových úloh, doplňovačky, křížovky, pexesa, atd. Jednotlivé interaktivní prvky musí být správně zvoleny a musí respektovat charakter
celého
výukového
materiálu.
Samotná
interaktivita
spočívá
v propojení výukového procesu mezi pedagogem a žáky. Vyučující a žáci jsou v kontaktu a mohou ihned reagovat na podněty toho druhého. Výhoda této interaktivity je především v rychlejším a hlavně efektivnějším přenosu výukového procesu na žáky. Učitel ihned vidí, kde mají žáci problém s pochopením probírané látky nebo kde je potřeba látku ještě více zopakovat. Žáci zase mohou dát učiteli jasný signál, že ta či ona kapitola jim není úplně jasná a kde je potřeba ještě látku zopakovat. Samozřejmě tento ideální stav, je podmíněn jednak zkušeností pedagoga jak s tvorbou interaktivních výukových materiálů, tak s vedením třídy v této specifické interaktivní hodině. Také je zde předpoklad, že třída již nějaké hodiny s použitím interaktivních prvků absolvovala a umí je adekvátně přijmout.
33
Každý interaktivní materiál by měl být přehledný a intuitivní, to znamená, že by měl dodržovat vizuální identitu celého materiálů. Text by měl být stručný a snadno pochopitelný (heslovitý). Dobře čitelný a nezaměnitelný. Stejná pravidla platí i pro použití obrázků. Ty by měli být jasné a zřetelné. Obrázky by se neměli na jednom snímku překrývat a stránka by jimi neměla být zahlcena. Taktéž tyto zásady lze aplikovat na použití tabulek, grafů a jiných netextových prvků. Výukový materiál by měl být také vhodně obohacen různými multimédii (buď přímo vloženými, nebo pomocí odkazu). Pozadí snímků by mělo být spíše tmavé tak, aby při delším sledování nedošlo k únavě očí a nebyla snížena pozornost žáků. Program ActivInspire je velmi intuitivní a v podstatě sám navádí uživatele k jednotlivým krokům při tvorbě výukových materiálů.
Obr. č.1 Úvodní strana sw ActivInspire
Na obrázku číslo 1 stojí za povšimnutí přehledná lišta, kde si uživatel jednoduše zvolí, s kterou funkcionalitou bude dále pokračovat.
34
Na následujícím obrázku č. 2 můžeme vidět různá pozadí, která se dají operativně zvolit dle potřeby. V tomto konkrétním příkladě to může být pozadí vhodné
na
kreslení
goniometrických
funkcí.
Tento
bohatý
výběr
„matematických pozadí“ výrazně usnadní přípravu na hodinu pro vyučující matematiky.
Obr. č.2 Možnosti použití v matematice
Obr. č.3 Možnosti využití v hodinách zeměpisu
35
Obrázek č. 3 předvádí možnost přípravy výukové hodiny s programem ActivInspire do předmětu Zeměpis. Vyučující nachystá žákům úkol, kdy mají správně pojmenovat africké státy, které jsou označeny červeným puntíkem. Na následujících obrázcích lze vidět, jak můžeme výukový materiál obohatit o interaktivitu. V tomto konkrétním případě se jedná o efekt „kouzelná lupa“, kterým můžeme „zprůhlednit“ obsah lékárničky a tak si ihned ověřit zda žáci probranou látku umí a dokážou vyjmenovat jednotlivé prvky, které do lékárničky patří.
Obr. č.4 Efekt kouzelná lupa, zdroj: The ActivClassroom by promethean, 2012.
Na dalším snímku č. 5 již lze vidět, jak tento efekt vypadá připraven k výuce. Jednotlivé částí lékárničky (které do ní patří) jsou schovány za samotnou lékárničkou (jsou seskupeny) a „kouzelná lupa“ může lékárničku „zprůhlednit“. To znamená, že když přejíždíme lupou přes lékárničku, tak se nám začínají objevovat jednotlivé její části. Tuto výukovou pomůcku si můžeme uložit a použít ji při nějaké obdobné výukové variantě. Interaktivita zde spočívá zase především v názornosti a rychlém přenosu učiva směrem od učitele k žákům, ale hlavně v ověření si pro učitele, že žáci učivo ovládají. V neposlední řadě to je také zapojení žáků do hodiny, udržení jejich pozornosti a zatraktivnění učiva oproti klasickému výkladu a frontální výuce. 36
Obr. č.5 Efekt kouzelná lupa – výsledné seskupení, zdroj: The ActivClassroom by promethean, 2012.
Dalším příkladem využití interaktivních možností softwaru ActivInspire je tvorba pexesa. Na obrázku číslo 6 jde vidět, jak si lze pexeso poskládat a využít v hodinách angličtiny.
Obr. č.6 Efekt pexeso – využití v hodině AJ 1, zdroj: The ActivClassroom by promethean, 2012.
37
Obrázek č. 7 dokumentuje pexeso již v odkrytém stavu. Aby se žáci k tomuto stádiu dopracovali, musí postupně odkrývat a hádat dvojice, které k sobě patří. Vždy obrázek a jeho anglický výraz. Žáci mohou chodit odkrývat postupně nebo mohou soutěžit po skupinách. Tento způsob je pro žáky velice atraktivní, žáci obecně rádi soutěží a znalosti získané touto formou jsou jednoznačně trvalejší. Učitel potom má lepší a okamžitý přehled o tom, kdo s žáků má jakou slovní zásobu.
Obr. č.7 Efekt pexeso – využití v hodině AJ 2, zdroj: The ActivClassroom by promethean, 2012.
Dalším způsobem, kterým můžeme interaktivní výukové materiály obohatit je efekt guma. Tento prvek je velmi jednoduchý na přípravu a přitom efektní při samotné výuce. Žáci opět buď jednotlivě, nebo ve skupinách hledají správnou odpověď a po té ji takzvaně odkryjí („odgumují“) v textu, viz obrázek č. 8 a 9. Opět platí, že tento interaktivní prvek (efekt guma) lze využít v jakémkoliv předmětu a lze vytvořit i souvislý text kde budou různá klíčová slova „schována“ a žáci nebo učitel je v příhodnou dobu odkryje („odgumuje“). Takzvané odkrytí správné odpovědi je z didaktického hlediska důležité, neboť ihned dává žákům možnost vidět správnou odpověď. Výukový
38
přenos na žáky je tedy trvalejší a učitel má ihned zpětnou vazbu o znalostech nebo dedukcích žáků. Ze své pedagogické praxe mohu říct, že já i mí kolegové při tvorbě výukových materiálů používáme nejvíce právě tento interaktivní prvek. Pro pedagogy je tato funkcionalita velmi snadná na přípravu a také lze snadno případně editovat.
Obr. č.8 Efekt guma – odkrývání odpovědi 1, zdroj: The ActivClassroom by promethean, 2012.
Na předloženém výukovém materiálu (obrázek č. 9) jde vidět již odkryté („odgumované“) pole se správnou odpovědí. Vyučující si tedy připravil správnou odpověď na otázku a tuto odpověď překryl stejnou barvou, jakou použil na pozadí. Jelikož je tato barva umístěna jako nejsvrchnější, lze ji tedy pomoci funkcionality guma jednoduše umazat.
39
Obr. č.9 Efekt guma – odkrývání odpovědi 2, zdroj: The ActivClassroom by promethean, 2012.
Následující možností jak zavést interaktivní prvky do výukového materiálu je použít efekt kontejner. To znamená, že vyučující použije funkcionalitu, kterou nabízí tento software a přiřadí si jednotlivé prvky (v tomto případě úhly) k jednotlivým kontejnerům, tak aby vždy správná skupina úhlů byla provázaná se správným kontejnerem. Tato provázanost potom zaručí, že pokud žák přetáhne špatný úhel k určitému kontejneru (na obrázku č. 10 je kontejner překryt šedým kruhem s názvem určité skupiny úhlů), úhel se vrátí zpět na své místo, tento čin může být také spojen se zvukovým projevem. Naopak pokud žák přetáhne správný úhel na správný kontejner, tento úhel zůstane na místě přetažení a vytváří jakousi množinu správných prvků (v našem případě úhlů). Také tento interaktivní prvek je v materiálech, které se vytváří u nás na škole často používán. Zejména v hodinách cizích jazyků, Fyziky, Ekologie, Dějepisu a Občanské nauky.
40
Obr. č.10 Efekt kontejner – rozdělení úhlů, zdroj: The ActivClassroom by promethean, 2012.
Program ActivInspire je pro tvorbu výukových interaktivních materiálů velmi vhodný, zejména pro svou jednoduchost a intuitivnost. Většina učitelů se s tímto programem naučila docela dobře zacházet a využívat jej pro samotnou tvorbu svých materiálů. Musím také uvést, že lze v tomto programu stáhnout z Internetu velké množství již připravených výukových materiálů. Tyto materiály lze přímo použít ve výuce nebo si je poupravit tak, aby vyhovovali konkrétním vyukovým cílům. Mezi dobrá „uložiště“, kde je velké množství volně přístupných výukových materiálů patří www.dumy.cz nebo www.dum.rvp.cz. Tyto portály patří na naší škole mezi často používané. Pedagogové z naší školy se naučili efektivně využívat již připravené výukové materiály a také již umístili na tato „uložiště“ mnohé své vytvořené interaktivní výukové materiály. V souvislosti s projektem „šablony“ (který se na naší škole realizuje v rámci projektu EU) mají pedagogové možnost vytvářet ucelené sady výukových digitálních materiálů. Většina z těchto materiálů se dá zařadit do kategorie interaktivních.
41
4.2. Praktické ukázky přípravy na hodinu s interaktivní tabulí pomocí softwaru ActivStudio
Obr. č.11 Sw ActivStudio, ukázka práce
Jednotlivé snímky (vytvořené pomocí softwaru ACTIVstudio) ukazují průběh hodiny, tak jak jdou v posloupnosti za sebou. Obrázek č. 12 ukazuje, jak lze žákům důležité informace názorně vyznačit pomocí šipek.
Obr. č.12 ActivStudio – znázornění pomocí šipek
42
Obr. č.13 Ovládací panel a jeho variabilita
Vpravo nahoře si můžeme všimnout ovládacího panelu softwaru ACTIVstudio, který nám nabízí velkou variabilitu jak při vytváření výukové přípravy, tak také při samotné výuce (ovládání programu).
Obr. č.14 Zvýraznění textu - názornost
43
Obr. č.15 ActivStudio – možnosti programu
Na obrázku číslo 16 můžeme vidět, jak lze kombinovat několik grafických formátů a podob k tomu, abychom srozumitelně a názorně žákům ukázali, kde a co najdou.
Obr. č.16 Kombinace grafického zvýraznění v textu
44
Obr. č.17 Postup správného řešení 1
Opět pomocí šipek (viz. obrázek č. 17 a 18) můžeme přesně žákům specifikovat, co je důležité a graficky znázornit postup správného řešení.
Obr. č.18 Postup správného řešení 2
45
Obr. č.19 Ovládací šipky
Pomocí šipek, v pravé části obrazovky, se můžeme jednoduše pohybovat mezi snímky v obou směrech. Takže výukový přenos na žáky je plnohodnotnější.
Obr. č.20 Vyznačení v textu
46
Obr. č.21 Pracovní plocha ActivStudia
Příprava hodiny Informatiky není z hlediska využití interaktivní tabule úplně efektivní, protože z didaktického hlediska je pro žáky lepší si ihned získané vědomosti a dovednosti zafixovat samostatnou prací u počítače. Ale chtěl jsem touto přípravou demonstrovat, že lze interaktivní tabuli využít i v učebnách ICT nebo při teoretické výuce Informatiky. A poukázat na nesporné výhody interaktivní tabule: její motivační efekt, efekt názornosti a systematičnosti a zatraktivnění probíraného učiva samotným žákům.
5. Závěr Každý učitel má svůj způsob, kterým vyučuje. Ze stylu výuky dokážou žáci rozpoznat přístup učitele k výuce, protože vypovídá o jeho zaujetí pro danou problematiku. Proto je velmi důležité, aby učitel dával najevo, že se o svůj předmět zajímá. Používáním interaktivní tabule ve výuce a zvolením adekvátních výukových metod a organizačních forem výuky, vede přímá cesta k zaujetí žáků pro daný předmět, obor. Zařazením těchto interaktivních multimediálních didaktických pomůcek (interaktivní tabule) do výukových 47
aktivit se učivem ve škole nestávají pouze informace, ale hlavně metody jejich získávání, ukládání a využívání. Další výhodou použití interaktivní tabule při výuce je fakt, že přípravy (informace) lze velmi snadno aktualizovat. Jde o velice podstatnou výhodu, protože většina oborů se dnes vyvíjí velmi rychle. I v případě, že fakta zůstávají beze změny, téměř vždy dospíváme k tomu, jak je možné připravený materiál ještě vylepšit – samotné doplnění přípravy je přes program ACTIVstudio nebo novější ActivInspire velmi jednoduché. Proto je počáteční náročnost při přípravě hodiny s interaktivní tabulí rychle vykompenzována mnoha kladnými faktory, které vedou ke zkvalitnění a zatraktivnění výuky. Díky této závěrečné práci jsem si ujednotil klasifikaci výukových metod a organizačních forem výuky, a také jsem identifikoval, které metody a formy jsou pro interaktivní výuku z didakticko – pedagogického hlediska nejvhodnější. Protože už v interaktivní učebně jedním rokem vyučuji, mohl jsem v této práci zohlednit mé praktické postřehy z výuky a zakomponovat je k jednotlivým výukovým metodám. Na závěr mé práce bych chtěl říci, že už samotná výuka s pomocí interaktivních tabulí se dá považovat za novou moderní výukovou metodu a jsem rád, že se v odborné společnosti klade důraz na proškolení učitelů a rychlejší zavádění interaktivní výuky do vzdělávacího procesu. Tímto bych chtěl popřát všem pedagogům hodně energie do výuky s interaktivní tabulí – stojí to za to!
48
6. Seznam použité literatury 1. KALHOUS, Z. – OBST, O. a kol. Školní didaktika. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. 447 s. ISBN 978-80-7367-571-4. 2. MAŇÁK, J. – ŠVEC, V. Výukové metody. 2. vyd. Brno: Paido, 2003. 219 s. ISBN 80-7315-039-5. 3. ZORMANOVÁ, L. – PECINA, P. Metody a formy aktivní práce žáků v teorii a praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 147 s. ISBN 978-80-2104834-8. 4. PETTY G. – KOVAŘÍK, Š. Moderní vyučování. 5. vyd. Praha: Portál, 2008. 380 s. ISBN 978-80-7367-427-4. 5. PRAHA, V. Metodický portál RVP. [online]. 2008. URL: http://www.rvp.cz. 6. PRAHA, V. Digitální materiály pro výuku. [online]. 2011. URL: http://www.dumy.cz.
49
