Formy vlády a formy státu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Formy vlády a formy státu Bakalářská práce

Autor:

Roman Rys Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Soňa Koníčková

Březen, 2013

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Brně dne 19.3.2013

Roman Rys

2

Chtěl bych touto cestou poděkovat Mgr. Soně Koníčkové za vedení mé bakalářské práce, za cenné poznámky a připomínky i nástin potřebné literatury.

3

Anotace Bakalářská práce se zabývá problematikou forem státu a forem vlády. Cílem práce je popsat jednotlivá státní zřízení, najít mezi nimi souvislosti a odhalit odlišnosti. Práce je rozdělena do sedmi tematických oddílů. První kapitola se věnuje vysvětlení pojmů forma státu a forma vlády, druhý oddíl se zaobírá typy státu z hlediska způsobu vlády. Třetí oddíl se týká demokracie a demokratických způsobů vlády. Čtvrtá kapitola je o monarchii a republice s ohledem na hlavu státu. Pátá kapitola je zaměřena na strukturu státu, šestá část vyjmenovává jiná označení státních zřízení a nakonec poslední část popisuje teorie vzniku státu.

Klíčová slova Demokracie, forma státu, forma vlády, státní zřízení, teorie vzniku státu.

Annotation The bachelor thesis deals with state form and governmental form. The goal of the thesis is description of particular system of government, finding connections and revealing of differences. The thesis is divided into seven parts. The first one gives definition of state form and governmental form, the second charter is dealing with types of states from the point of view of way of government. The third part relates to democracy and democratic ways of government. The fourth part is about monarchy and republic with respect to head of the state. The fifth charter is focused on structure of the state and the sixth part lists other names of system of government and finály the last part describes theories of state formation.

Key words Democracy, governmental form, state form, system of government, theories of state formation.

4

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1 Pojmy forma státu, forma vlády .............................................................................................. 8 1. 1 Forma státu ...................................................................................................................... 8 1. 2 Forma vlády ..................................................................................................................... 9 2 Typy státu podle způsobu vlády ............................................................................................ 11 2. 1 Autoritarismus ............................................................................................................... 11 2. 2 Autoritativní reţimy ...................................................................................................... 12 2. 3 Totalitarismus ................................................................................................................ 13 2. 3. 1 Znaky totalitarismu ................................................................................................ 14 2. 3. 2 Klasifikace totalitarismu ........................................................................................ 14 2. 4 Srovnání autoritarismu a totalitarismu .......................................................................... 15 2. 4. 1 Rozlišení podle Merkela ........................................................................................ 16 2. 4. 2 Linzova koncepce nedemokratických reţimů ....................................................... 17 2. 5 Autokracie ..................................................................................................................... 18 2. 6 Tyranie ........................................................................................................................... 19 2. 7 Despocie ........................................................................................................................ 20 2. 8 Diktatura ........................................................................................................................ 21 2. 8. 1 Dţamáhírije ........................................................................................................... 22 2. 8. 2 Islámská republika Írán ......................................................................................... 23 2. 8. 3 Znaky diktatury v demokratické Indii ................................................................... 24 2. 9 Absolutismus ................................................................................................................. 24 2. 10 Osvícenský absolutismus............................................................................................. 27 3 Demokracie (a demokratické způsoby vlády) ....................................................................... 28 3. 1 Přímá demokracie .......................................................................................................... 29 3. 2 Zastupitelská demokracie .............................................................................................. 31 4 Typy státu podle hlavy státu .................................................................................................. 32 4. 1 Monarchie ...................................................................................................................... 32 4. 1. 1 Konstituční monarchie........................................................................................... 33 4. 1. 2 Parlamentní monarchie .......................................................................................... 34 4. 1. 3 Příklady monarchií ................................................................................................ 34 4. 1. 4 Vatikán .................................................................................................................. 35 5

4. 1. 5 Sultanát a sultanistické reţimy .............................................................................. 37 4. 2 Republika ....................................................................................................................... 38 4. 2. 1 Prezidentská republika........................................................................................... 39 4. 2. 2 Parlamentní republika ............................................................................................ 40 4. 2. 3 Smíšená forma vlády ............................................................................................. 40 4. 2. 4 Švýcarský systém .................................................................................................. 41 5 Typy státu podle jeho struktury ............................................................................................. 42 5. 1 Federalismus .................................................................................................................. 42 5. 2 Unitární stát ................................................................................................................... 43 5. 3 Federace ......................................................................................................................... 44 5. 4 Konfederace ................................................................................................................... 45 5. 5 Zvláštní případy ............................................................................................................. 45 5. 5. 1 Personální unie, dynastická unie ........................................................................... 45 5. 5. 2 Reálná unie ............................................................................................................ 46 6 Jiná označení státních zřízení ................................................................................................ 47 6. 1 Byrokracie, gerontokracie, kleptokracie, meritokracie ................................................. 47 6. 2 Monokracie, plutokracie ................................................................................................ 48 6. 3 Policejní stát .................................................................................................................. 49 6. 4 Právní stát - vláda práva (zákona) ................................................................................. 50 6. 5 Protektorát ..................................................................................................................... 51 7 Vznik státu a teorie vzniku státu............................................................................................ 53 7. 1 Náboţensko-teologická teorie ....................................................................................... 53 7. 2 Teorie moci .................................................................................................................... 54 7. 3 Právní teorie................................................................................................................... 54 7. 3. 1 Patriarchální teorie................................................................................................. 54 7. 3. 2 Patrimoniální teorie ............................................................................................... 55 7. 3. 3 Smluvní teorie ....................................................................................................... 55 7. 3. 4 Teorie právního státu ............................................................................................. 56 7. 4 Etická teorie ................................................................................................................... 57 7. 5 Psychologická teorie ...................................................................................................... 58 Závěr ......................................................................................................................................... 59 Seznam pouţité literatury a jiných zdrojů ................................................................................ 61

6

Úvod Formy státu a formy vlády jsou nedílnou součástí státovědy jako vědy, nauky o státu. Pokud budeme znát základní charakteristiky jednotlivých forem vlád, pak i bez jakýchkoliv jiných znalostí o třeba i neznámém státu jsme schopni říci to nejzákladnější, a to, kdo vládne a jakým způsobem vládne. Tato práce se soustředí na popis jednotlivých státních zřízení, přičemţ se ji snaţím obohatit vlastními názory, které v souvislostech s danou problematikou zastávám. Vycházím z hlavního rozdělení států na nedemokratické a demokratické, coţ se odrazilo i na samotném členění práce, coţ způsobuje zachování kontinuity. V první části práce se tedy věnuji popisu nedemokratických forem vlády, přičemţ zmiňuji i různé podrobnosti. V druhé části odhaluji podstatu demokratických forem vlády a pokusím se o propojení s těmi nedemokratickými státy. V třetí části pak nastiňuji jednotlivé teorie vzniku státu a spojuji je s myšlenkami velkých filozofů. Na závěr shrnu zjištěné poznatky. Cílem této práce je pochopení podstaty jednotlivých forem vlády a nacházet mezi nimi společné a naopak i protistojné znaky. V práci vycházím převáţně z teoretického poznání vzniknuvšího na základě podrobného studia pramenů. Vzhledem k tomu, ţe je práce tematicky značně rozsáhlá, je popis zestručněn a věnován hlavně základním znakům, popřípadě vysvětlení nejasností, které často bývají důsledkem nesprávného posouzení. Přestoţe je práce spíše teoretického charakteru, pokusil jsem se o analýzu dílčích příkladů, načeţ jsem ji vyuţil pro následné srovnání.

7

1 Pojmy forma státu, forma vlády Na úvod je nutno zabývat se samotnými pojmy forma vlády a forma státu. Podle logické struktury budu postupovat od obecnějšího ke konkrétnějšímu, tedy od pojmu forma státu. O formě vlády hovoříme jako o jedné ze tří sloţek formy státu.

1. 1 Forma státu V termínu forma státu je dominantní slovo stát a právě státu a souvislostem je věnováno pár následujících vět. Pod pojmem státu chápeme způsob organizace státní moci a způsob, jakým funguje. Odbočme k ujasnění si pojmu státní moci, jelikoţ ač tento termín úzce souvisí jak s mocí, tak i s politickou mocí, je důleţité znát rozdíly. Moc jako taková je klíčovým pojmem společenských věd, je taktéţ předmětem zájmu mnoha odvětví i autorů vymezit pojem moci. Jako jedna z častých definic moci se uvádí Weberovo pojetí moci. „Max Weber chápal moc jako možnost rozhodovat o chování jiných osob, a to i proti jejich vůli.“1 Tato definice je přesná a troufám si tvrdit, ţe mnoho lidí dokáţe moc definovat způsobem alespoň blíţícím se Weberově definici. Co je jiţ sloţitější k definování, je termín politické moci. Pouţiji proto Kroupovu

formulaci

politické

moci2,

kdy

politickou

moc

popisuje

jako

moc

institucionalizovanou, která pouţívá specifické prostředky, kterými jsou: fyzické donucení, morální či ekonomický tlak, přesvědčování či manipulace se sociálními hodnotami nebo emocemi, taktéţ i idejemi a nakonec autorita. Výše zmiňovaná státní, resp. veřejná moc je speciálním druhem této moci politické. „Státní moc je společenská síla schopná zabezpečit (i pomocí donucení) ochranu, zformování a upevnění určitého pořádku společenských vztahů, a to prostřednictvím státního aparátu.“3 Ze Spiritovy definice státní moci vyplývá, ţe se jedná o sociální jev, a tudíţ souvislost se společností (nikoliv s jednotlivcem). Je proto

1

KROUPA, J., KOUDELKA, J., SVATOŇ, J. et al. Politologie. 1. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita,

1998. s. 11. ISBN 80-210-1793-7. 2

Tamtéţ, s. 12-13.

3

SPIRIT, M. Úvod do studia práva. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2010. s. 22. ISBN 978-80-247-3290-

9.

8

potřeba harmonizace, koordinace a řízení4, coţ můţeme povaţovat za známky sociální organizace, přičemţ i toto potvrzuje, ţe státní moc je jevem společenským, resp. sociálním. Politická moc je tedy rozmanitějším pojmem a nelze ji ztotoţňovat se státní mocí, která je přesně vymezena, téţ má stabilní formu a suverenitu, její regulace probíhá prostřednictvím moci práva. Zato politická moc nemá jinou legitimaci neţ moc práva, pokud není na programu zničení panství.5 Zpět však k formě státu. Karel Klíma rozumí formou státu jako územně-mocenskou organizaci, tzn. vnitřní organizaci státní moci, téţ případné rozdělení státu na jednotlivé části, právní status těch jednotlivých částí a zásady vztahů mezi ústředními a místními státními orgány (jde o tzv. vertikální dělbu moci).6 Nutno však odlišovat formu státu a územně správní členění, jelikoţ tyto pojmy nejsou shodné. V případě samotného územně správního členění se k onomu území připojují nejen souše, vodstvo, vzdušný prostor, ale taktéţ ostrovy, poloostrovy, zálivy a přístavy a další útvary. Konkrétně jako formy státu uvádíme unitární stát a stát sloţený, tedy konfederativní a federativní. Michal Spirit se však drţí jiného dělení, kdy unitární stát vnímá shodně, avšak jako sloţený stát chápe zpravidla federaci a konfederaci nazývá státem hybridním.7 Karel Klíma ve své publikaci uvádí další rozdělení a říká, ţe je moţné rozeznávat administrativně územní členění, územní autonomii a nakonec regionální samosprávu.8

1. 2 Forma vlády Co se týče formy vlády, tak tento pojem říká, jakým způsobem je nositel moci ustavován, téţ vypovídá o jeho vztahu k těm, kterým odpovídá – tedy občanům. Není moţné dále opomenout to, jak nositel moci státní moc vykonává a jaké instituce, resp. orgány má k dispozici. Jinak řečeno, tento pojem v sobě obsahuje charakteristiku vlády, tedy informaci 4

KUČERA, E. a kol. Základy obecní teorie státu a práva. Část B: Úvod do teorie socialistického státu. Praha:

Ústav státní správy, 1989. s. 25. ISBN 80-85102-02-1. 5

HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 45. ISBN 978-80-7380-104-5.

6

KLÍMA, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). 2. přeprac. a rozšíř. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2006. s. 227. ISBN 80-

7357-179-X. 7


9. 8

KLÍMA, K. a kol. Státověda. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2011. s. 111. ISBN 978-80-7380-296-7.

9

o tom, kdo vládne a jak vládne, a o tom, jaké jsou vztahy mezi nejvyššími státními orgány, resp. institucemi. Jde o tzv. institucionální podobu horizontální dělby moci.9 Podle vztahů obyvatelstva ke státní moci naopak rozeznáváme demokratické a nedemokratické formy vlády. V případě demokracie je zřejmá účast obyvatelstva na řízení státu. „Nedemokratická forma vlády se nazývá zpravidla diktatura a představuje způsob vlády jednotlivce či malé skupiny lidí…“10 Podrobnější charakteristice se věnuji v samostatné kapitole níţe. Pokud budeme mít na mysli povahu, sloţení a vzájemné vztahy nejvyšších státních orgánů (hlava státu, parlament, vláda a soudy), dostaneme další formy, a to konkrétně monarchii a republiku. Těmto dvěma formám je hlouběji věnována kapitola třetí.

9

FILIP, J., SVATOŇ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. 4. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 78. ISBN

80-210-4057-2. 10


9.

10

2 Typy státu podle způsobu vlády Na základě vztahů mezi státem a jeho občany rozlišujeme dva systémy, a to demokratický a nedemokratický stát. Není to nic, viz výše, nyní zmíním pár skutečností o těch nedemokratických státech. Není tajemstvím, ţe nedemokratické reţimy vznikají tehdy, kdyţ tradiční legitimita panovníka slábne – slábne také respekt k němu a taktéţ uvadá patrimoniální étos monarchie. “Jedná se o průvodní efekt modernizace ovlivňované zejména industrializací, urbanizací a sekularizací, která se naplno rozběhla v 19. století.“11 A tak není nic neobvyklého, ţe právě moderní nedemokratické reţimy se objevují téměř ruku v ruce s moderními demokraciemi. Pokud zmiňuji nedemokratické státy, resp. reţimy, mám tím na mysli autoritativní a totalitní reţimy, které stojí vedle oné demokracie. Totalitarismus, stejně tak demokracie a demokratické způsoby vlády jsou objasněny níţe, proto nyní následuje subkapitola o autoritarismu.

2. 1 Autoritarismus Přestoţe autoritarismus souvisí s pojmem autorita, protoţe z něj pochází, nelze je však směšovat, neboť pokud bychom tak učinili , můţeme dojít aţ k omylu a nepochopení. Jde o to, ţe se jedná o dva rozdílné pojmy. „Autoritou rozumíme (obecně) závaznou (řídící) vůli a podřízení se individuí (členů organizace) této vůli.“12 Je dobré si ujasnit skutečnost, ţe autorita byla dříve chápána odlišně – na rozdíl od nynějška. V současnosti si pod tímto pojmem představujeme cosi negativního, většinou zneuţití moci. Avšak v historii takto chápán nebyl, autorita značila jakési uznání toho, kdo autoritou byl. Ve skutečnosti jde o to, ţe autoritu nesmíme chápat ve smyslu moci či síly, ale ve smyslu váţnosti a prestiţe, a tedy morálního vlivu. Souvislost má i s legitimitou, coţ značí určitý sklon k demokracii a ono tomu vskutku tak je, jelikoţ autorita je nezbytná pro 11

HLOUŠEK, V., KOPEČEK, L., ŠEDO, J. Politické systémy. 1. vyd. Brno: Barristers & Principal, o. s., 2011.

s. 39. ISBN 978-80-87474-23-5. 12


Ústav státní správy, 1989. s. 25. ISBN 80-85102-02-1.

11

demokracii. Kdyţ nastane krize autority, znamená to i krizi samotné demokracie.13 To kvůli legitimitě, protoţe pokud je vůdce ten, kdo je u moci bez autority, tak buď nemá vliv, resp. je bezmocný, nebo utiskuje. Z toho všeho jednoduše vyplývá, ţe autorita skutečně s autoritarismem nesouvisí.

2. 2 Autoritativní režimy Abych popsal podstatu autoritativních reţimů, vyuţiji pojetí francouzského historika a sociologa Raymonda Arona14, který takové reţimy seskupuje pod jednu kategorii, a to jako autoritativně konzervativní. Existují podle něj tři typy reţimů, přičemţ pro první typ je typické zaměřování se proti pluralitě stran, je tedy vyloučen souboj stran a s tím spojená soutěţ o získání moci. Jako představitele tohoto typu uvedl Aron Salazarovo Portugalsko. Dalším typem je reţim, pro který je charakteristické nepřátelství vůči mnoha stranám, tudíţ je upřednostňována existence jedné revoluční strany, která je koneckonců státem, resp. s ním splývá. Pokud je potřeba jmenovat příklad, jedná se o fašistický reţim. Třetí a poslední typ má určitou podobnost s druhým typem reţimu, konkrétně nepřátelskost vůči mnohosti stran a taktéţ uznávání jen jediné revoluční strany. Tato strana má za cíl sjednotit celou společnost jako jednu třídu. Zástupcem můţe být uveden reţim komunistický. Přínosné bylo rozdělení autoritativních reţimů podle Wolfganga Merkela, který byl do značné míry inspirován Juanem José Linzem. Jeho klasifikace má devět odnoţí: komunistické, fašistické, militaristické, organicko-etatistické, rasistické, modernizační, teokratické, dynastické a sultanistické reţimy.15 Jako další autoritativní reţimy lze vedle jiţ zmíněného Portugalska uvést Španělsko za generála Francisca Franca y Bahamonde, provincii Carnaro v Itálii, poválečné Polsko, Maďarsko v době Jánose Kádára.16

13

BALÍK, S., KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1. vyd. Praha: Dokořán, s. r. o.,

2004. s. 48. ISBN 80-86569-89-6. 14

Tamtéţ, s. 49.

15

Tamtéţ, s. 62-64.

16

Tamtéţ, s. 139-154.

12

2. 3 Totalitarismus Na úvod bych se zabýval samotným pojmem totalitarismus. Má svůj původ v latinském jazyce: totus nebo i totalis znamená celý. Tyto původní pojmy se běţně uţívaly, ale totalitarismus ve svém významu byl poprvé uţit v roce 1922 po pár měsících, kdy se konal pochod fašistů na Řím. Veskrze byl pouţit v hanlivém významu proti fašistům jako kritika jejich vládnutí. Avšak pojem totalitarismus byl prvně pouţit v roce 1925 v časopisu La Rivoluzione Liberale, kdy autor článku v onom časopisu definoval tento pojem a ukázal světu, co znamená. Ačkoliv někteří povaţují za autora totalitarismu Mussoliniho, je to mýlka, poněvadţ on se jen zaslouţil o popularizaci tohoto pojmu, kdy jej pouţil v jednom ze svých projevů v roce 1925.17 A přestoţe je totalitarismus mladým pojmem, to, co označuje, můţeme spatřovat daleko v minulosti – jako příklad uveďme starověkou Spartu či Diokleciánův Řím.18 Je však pravdou, ţe spousta autorů se raději v rámci totalitarismu věnuje spíše tzv. věku totalitarismu, tedy 20. století, ale najde se pár takových, kteří se odváţí spojovat kořeny totalitarismu s konkrétním reţimem v dějinách. Zajímavou postavou v oblasti totalitarismu je Fidel Castro, který bývá označován jako totalitarista z tropů. Z tohoto důvodu jsem se jeho osobu rozhodl zařadit pod téma totalitarismu, přestoţe stejně tak by mohl být zařazen mezi kapitolu týkající se diktatury. Jeho působení i názory na něj jsou rozličné – Castro byl de facto osvoboditelem, kdyţ útočil proti diktatuře Fulgencia Batisty a hlásal demokracii a svobod, avšak bezpochyby byl krutým tyranem a fakticky dalším diktátorem.19 Všeobecně jsou tři základní typy totalitních řádů: a) komunistický, b) fašistický, c) nacistický. Předtím, neţ zmíním jejich hlavní znaky, chtěl bych věnovat pár slov Preisnerově charakteristice20 totalitarismu, protoţe je velice zajímavá, a to nejen tím, ţe se zaměřuje spíše na skrytou tvář takového reţimu. Všímal si lhostejnosti, bídy a chudoby, spásy 17


2004. s. 21-22. ISBN 80-86569-89-6. 18


s. 38. ISBN 978-80-87474-23-5. 19

BANKOWICZ, M. Demokraté a diktátoři. Přeloţil Michal Kubát. Praha: EUROLEX BOHEMIA, s. r. o.,

2002. s. 61-88. ISBN 80-86432-21-1. 20


2004. s. 27-30. ISBN 80-86569-89-6.

13

lidstva jim samým. Na jeho myšlenkách se mi dále líbí i to, ţe mezi bolševismus a nacismus dává jakési pomyslné rovnítko, přestoţe oba směry jsou zdánlivě velmi odlišné. Zdánlivě proto, ţe po hlubším zkoumání musí kaţdý vidět spojitosti, ať uţ chce nebo nechce. A je to moţná odváţné tvrzení, ale takový bolševismus byl v jistých ohledech horší neţ nacismus, dokázal likvidaci člověka dovést k nároku na lidskou duši.21 Existuje jiţ mnoho dokumentárních filmů a cyklů, které se této problematice věnují a jsou velice zajímavé, člověk si sám po pár dobových snímcích udělá názor, aniţ by přebíral něčí jiný.

2. 3. 1 Znaky totalitarismu Z ohledu vymezení znaků totalitarismu je významná práce amerických politologů Carla J. Friedricha a Zbigniewa Brzetinského s názvem Totalitarian Dictaroship and Autocracy, ve které definují těchto šest hlavních znaků (tzv. šestibodový katalog)22: existence oficiální ideologie, jedna masová politická strana, absolutní monopol na kontrolu armády, kontrola masové komunikace, kontrola společnosti (tzv. plošný teror) a nakonec centrální řízení hospodářství. Tyto rysy byly dalšími odborníky rozvětvovány, ale ona podstata samotná je výstiţná – všemocný Vůdce, Prorok či Vykupitel, teror jako nástroj ovládání společnosti, aktivní účast občanů, stvořitelské ambice, schizofrenní charakter. Toto téma je hodné samostatné práce.

2. 3. 2 Klasifikace totalitarismu Je moţno nalézt několik způsobů klasifikace totalitarismu, uvedl bych jen nejvýznamnější kategorie. Tou první je rozdělení podle německého politologa Wolfganga Uwe Friedricha na tři dílčí skupiny – teroristický, byrokratický a teokratický totalitní reţim. Pod první skupinu například spadá SSSR za dob Leninových i Stalinových, Čína pod rukou Mao Ce-tunga, dále Severní Korea jakoţto jedna z posledních totalitních diktatur, Albánie, Kambodţa aneb tvrdý nedemokratický reţim za období vlády Rudých Khmerů a samozřejmě 21


2004. s. 30. ISBN 80-86569-89-6. 22

Tamtéţ, s. 36-37.

14

Třetí říše. Pod druhý typ se dá zařadit kupříkladu komunistické reţimy východního bloku po smrti Stalina (jedná se o Linzovu problematiku posttotalitních reţimů, který však takové reţimy bere jako autokratické). Třetí typ je svým způsobem zvláštní, jelikoţ vznikala ruku v ruce s islámským fundamentalismem. Vrcholným bodem byla v roce 1979 iránská revoluce, načeţ se do čela dostal ajatolláh Chomejní, který téţ reprezentoval totalitní reţim. A islamistická politická ideologie je víceméně chápána jako teistickou variantu takových ideologií, jakými byly nacismus či komunismus. Druhým příkladem klasifikace je dělení totalitních reţimů podle Merkela, který rozeznává komunistické, fašistické a teokratické totalitní reţimy.23 Jeho dělení je sice podobně rozdělení předchozímu, avšak Merkelovo pojetí je přinejmenším přesnější a nenabízí příliš volných mezer. Jako komunistickou odnoţ totalitarismu uvádí SSSR jen za dob Stalina, Leninovu dobu však nikoliv, Mao Ce-tungovu Čínu apod. Německá Třetí říše je příkladem fašistického totalitarismu a Merkel se zabýval i fašismem v Itálii a jeho důvody, proč do této kategorie Itálii nezařadil, je objasněn níţe. A koneckonců Merkelova třetí skupina je stejná jako Friedrichova, proto je příklad Íránu za vlády ajatolláha Chomejního nepřekvapivý, dále jako příklad uvádí i talibanskou éru v Afgánistánu.

2. 4 Srovnání autoritarismu a totalitarismu Jelikoţ jsou pro někoho mnohdy reţimy autoritarismu a totalitarismu od sebe málo rozpoznatelné, je záhodno vyuţít jejich srovnání v tabulce24 uvedené pod odstavcem, která koneckonců i ucelí jednotlivé charakteristiky a nepochybně napomůţe snadnější orientaci.

23


2002. s. 46. ISBN 80-86432-21-1. 24


2004. s. 64. ISBN 80-86569-89-6.

15

autoritarismus

totalitarismus

autonomie společenských struktur a nepolitické sféry

ano

ne

kontrola všech aspektů ţivota společnosti

ne

ano

absolutní kontrola ekonomické činnosti

ne

ano

ne/omezená

ano

ne

ano

omezeně

ne

existence vůdčí ideologie

ne

ano

masový teror doléhající na celou společnost

ne

ano

ano

ano

ne/omezená

ano

ne

ano

ne/omezeně

ano

vůdčí úloha jediné masové strany ovládnutí správních struktur představiteli vládnoucí strany legální či semilegální opozice

vypořádávání se s politickými protivníky prostřednictvím násilí politická mobilizace obyvatel snaha o expanzi vzor pro jiné země

Rozdíly a charakteristiky je nutno znát, jelikoţ v opačném případě vznikají špatná označení, která se mohou vrýt do paměti. Takovým příkladem za všechny můţe být označení normalizačního Československa za totalitní reţim, coţ není pravda.

2. 4. 1 Rozlišení podle Merkela Merkelovo rozlišení je snadné k zapamatování, jelikoţ je velice jednoduché. Merkel rozlišoval autoritativní a totalitní reţimy podle toho, kdo je nositelem moci – pokud jde o diktaturu strany, jedná se o znak reţimu autoritativního, pokud je tím nositelem vůdce, jde tudíţ o diktaturu vůdce, pak se jedná o reţim totalitní.25 Vedle vyjmenovaných příkladů reţimů nesmíme zapomenout fašistickou Itálii za dob il duce Benita Mussoliniho. Zařazení Itálie je ovšem sporné, můţeme se setkat s tvrzeními, ţe italský fašismus spadá do kategorie fašistických totalitních reţimů. Oproti tomu stojí kupříkladu Merkel, který si stojí za názorem, ţe Itálie mezi fašistické totalitní reţimy nepatří.

25


2004. s. 46. ISBN 80-86569-89-6.

16

A to kvůli ideologické nevyspělosti, slabého teroru, jednoduše řečeno Mussoliniho Itálie zcela nenaplňovala typické znaky tak, jako Třetí říše.

2. 4. 2 Linzova koncepce nedemokratických režimů Linze je moţno povaţovat za odborníka v oblasti totalitních a autoritativních reţimů, coţ potvrzuje i fakt, ţe jeho kniha s názvem Totalitaran and Authoritarian Regimes je povaţována za průlomovou. Proto shledávám jako důleţité popsat jeho koncepci, která je v lecčem odlišná od ostatních. V prvé řadě je dobré nastínit Linzův názor na teror v totalitních reţimech. Bezpochyby má teror v těchto reţimech velký význam, to Linz nepopírá, avšak říká, ţe teror nelze brát jako jeden z indikátorů, jelikoţ teror, a to dokonce i v extrémních formách, nalezneme i v jiných reţimech, které nemůţeme brát jako totalitní. Jako takový vhodný příklad můţe slouţit reţim Idi Amina v Ugandě v 70. letech 20. století.26 V této subkapitole se však chci hlavně věnovat rozlišení totalitních a autoritativních reţimů. Linzovo rozlišení zahrnuje jakési osy, které lze povaţovat za oddělující hranice mezi těmito reţimy navzájem a zároveň i mezi nimi a demokracií. První dimenzí je monismus a omezený či limitovaný pluralismus, přičemţ monistické centrum moci je příznačné pro totalitní reţim a limitovaný pluralismus značí reţim autoritativní. Druhou dimenzí je vnímání ideologie. Ideologie je velmi důleţitou sloţkou, a kdyţ je propracovaná a stranická skupina se s ní identifikuje, je silnou zbraní, která slouţí i k ospravedlnění politiky a manipulaci. Zatímco ideologie je charakteristická spíše pro totalitarismus, u autoritarismu koherentní ideologie chybí, poněvadţ zde nastupuje tzv. mentalita. „Linz pojímá mentalitu jako určitou cestu v myšlení a cítění, více emocionální než racionální, a poskytující nekodifikované způsoby reakcí na různé situace.“27 Je pro ni tudíţ typické, ţe v sobě obsahuje určitá hesla a hodnoty, které jsou pro danou společnost dobře slyšitelné a srozumitelné. Pro viditelné odlišení ideologie a mentality v tom pojetí, které přijímá Linz, uvedu přehlednou tabulku28:

26


s. 41. ISBN 978-80-87474-23-5. 27

Tamtéţ, s. 43.

28

Tamtéţ, s. 43.

17

Ideologie

Mentalita

intelektuální obsah

intelektuální postoj

pevně tvarovaná

beztvará, proměnlivá, vágní

silný utopický, futuristický element

blíţe k přítomnosti a minulosti

Třetí dimenzí je mobilizace versus depolitizace. Zapojení občanů do mobilizace je typickým rysem totalitního reţimu a jako názorný příklad vhodný k odlišení je zapojení lidí do petice proti Miladě Horákové, přičemţ v této spontánní mobilizaci v podobě masového podepisování petice poţadovali zaslepení občané její smrt. Zato autoritativní reţimy uznávají namísto mobilizace depolitizaci, coţ znamená jakýsi opak, tedy nezapojování se občanů do politiky – politická pasivita. Poslední dimenzí je vůdcovství jednoho lídra či malé skupiny na straně autoritativních reţimů a neomezená moc uznávaného zboţštělého lídra, resp. kult osobnosti na straně totalitních reţimů. Linzova koncepce má i své odpůrce, avšak i toto dokazuje, ţe jeho práce je opravdu průlomová. Je ovšem dobré si uvědomit, ţe se jedná o dva "ideální" modely reţimů, takţe jeho osy je moţno posouvat různými směry a zároveň i přidávat další znaky, které Linz v zjednodušeném odlišení nezmínil.

2. 5 Autokracie Autokracie bezpochyby patří mezi autoritativní reţimy, je to tedy nedemokratický způsob vlády, a to buď ve formě vlády jedince - tyranie, despocie, někdy aţ diktatura, absolutistická monarchie, nebo ve formě vlády určité skupiny.29 Vládou určité skupiny rozumíme aristokracii, oligarchii, plutokracii, technokracii. Absolutistická či absolutní monarchie a její jednotlivé příklady jsou popsány v samostatné subkapitole níţe. Na rozdíl od autoritarismu a totalitarismu je pro absolutismus, despocii a tyranii typické to, ţe se pojí k historii, poněvadţ o autoritativních a totalitních reţimech se dá říci, ţe jsou moderním fenoménem. Je proto důleţité tyto pojmy nezaměňovat, nemísit ani nijak jinak dávat do spojitosti.

29

VARVAŘOVSKÝ, P. Základy práva. O právu, státě a moci. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2009.

s. 89. ISBN 978-80-7357-407-9.

18

Zvláštní postavení mají v rámci rozboru autokracie netotalitní a posttotalitní reţimy, někdy tudíţ bývají rozpory, kam je zařadit. Takový problém řešil i Linz, jelikoţ je původně řadil mezi jeden z typů autoritativních reţimů, avšak po společných úvahách s Alfredem Stepanem došli k závěru, ţe specifické rysy těchto reţimů značí zvláštní typ nedemokratických reţimů. Avšak běţně se můţeme setkat, ţe jsou tyto reţimy uváděny mezi totalitní. Pro snadnější pochopení je vhodné uvést příklad: netotalitním reţimem bylo třeba období Nové ekonomické politiky vyhlášené Leninem v roce 1921 v Rusku, jednalo se o tzv. defektní totalitarismus, protoţe nebylo dosaţeno dominantní pozice strany, ale přesto spadá mezi autoritativní reţimy. Posttotalitní reţim je podobný tomu netotalitnímu, avšak ona dominance strany ještě nemizí. I na tomto příkladu jde vidět tenká linie mezi totalitarismem a autokracií, spadající mezi autoritativní reţimy. Pokud bych měl hledat současný příklad (zaměřme se na Evropu), je moţno uvést Bělorusko. Bělorusko bych charakterizoval jako reţim postsovětský. V čele stojí od roku 1994 prezident Alexandr Lukašenko. Je všeobecně povaţován za jediného evropského autokratického diktátora a v posledních letech lze vypozorovat, ţe jeho pozice sílí, přičemţ je doprovázena značnou kritikou ze stran ostatních států. Je pravdou, ţe Lukašenkovy pravomoci, jakoţto pravomoci prezidenta jsou v porovnání s jinými evropskými státy širší, sám Lukašenko fakt, ţe se v jeho rukách soustředí určitá moc, toto přiznává. Přestoţe Evropská unie i Spojené státy jeho způsob vlády kritizují, běloruská společnost to nejspíše vnímá jinak – svědčí o tom podpora Lukašenka z jejich strany.30 Tímto však není vyčerpáno vše, co lze o autokracii říci, proto i níţe uvádím další speciální formy autokracií, poněvadţ jsem takové členění uznal za vhodnější.

2. 6 Tyranie Jak je i výše řečeno, tyranie se pojí s dějinami, a to konkrétně s antikou, jelikoţ existovala v Řecku v 7. a 6. století před naším letopočtem. Je spojena s výrazy tyrannis a tyrannos31 – tedy s osobou tyrana, samovládce. Avšak dnešní význam slova tyran je jiný neţ původní, protoţe dříve neměl ţádný negativní nádech. Tyran byl většinou muţ aristokratického původu a nazýval se ochráncem lidu. 30

DOSTÁLOVÁ, L. Alexandr Lukašenko. Novinky.cz [online]. Citováno 20. 9. 2012. Dostupné

z: . 31

SCHELLE, K. a kol. Právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2007. s. 108. ISBN 978-80-7380-043-7.

19

Nelze tedy říci, ţe by v současné době existoval tyranský stát. Vládcem byl tyran a jeho ničím a nikým omezená vláda neměla ţádnou legální legitimitu opřenou o racionální rovinu. „Tyran využíval napětí vzniklé mezi aristokracií a masami, aby se pomocí populistické rétoriky dostal do čela nespokojenců a převzal jejich jménem moc, kterou však používal ve svůj prospěch.“32

2. 7 Despocie Montesquieu se mimo jiné zabýval tím, komu náleţí nejvyšší moc, přičemţ jeho rozdělení je následující: republika, kdy nejvyšší moc patří buď lidu (takovým příkladem je demokracie), nebo části společnosti (např. aristokracie), za druhé monarchie neboli vláda jednotlivce, který se však drţí pravidel. Poslední je despocie, taktéţ vláda jednotlivce, avšak bez nějakých pravidel. V tomto případě záleţí jednoznačně na svévoli vládnoucí osoby. Despocie je uţívána hlavně pro označení starodávných východních monarchií, přičemţ takovým příkladem mohou být sumerské, perské, egyptské, babylonské apod. Stejně jako pro tyranii platí i pro despocii skutečnost, ţe v nynější době despotický stát neexistuje. Pro takové státní zřízení byla typická absolutistická vláda v rukou ničím omezeného a ničím kontrolovaného monarchy, který se dostává k moci na základě dědičného principu. Tento monarcha vládne prostřednictvím aparátu, který je sloţený především z velitelů vojsk a kněţí.33 Přestoţe je despocie označení jiţ dávno neexistujících států, její znaky jsou mnohými spatřovány například ve způsobu vlády Rezá Chán, přičemţ jeho vladařské jména bylo Rezá Šáh Pahlaví I.34 I on se opíral o armádu, vládl autokraticky takovým způsobem, který byl typický právě pro orientální despocie.

32


2004. s. 19. ISBN 80-86569-89-6. 33

Tamtéţ, s. 19.

34


2002. s. 178. ISBN 80-86432-21-1.

20

2. 8 Diktatura Starověký Řím byl kolébkou mnohého, jinak tomu není ani v případě diktatury. Ústřední postavou byl diktátor (dictator) jakoţto jediný a všemocný velitel, jehoţ hlavním úkolem bylo co nejrychlejší nastolení pořádku. „Diktatura byla magistratura mimořádná, diktátora nevolilo lidové shromáždění, ale jmenoval jej jeden z konsulů po dohodě se senátem.“35 Stejně jako diktátoři v současném vnímání měl i římský diktátor v rukou mimořádnou moc, všichni státní úředníci mu byli podřízeni – a kvůli tomuto všemu si ve starověkém Římu moc dobře uvědomovali, ţe diktatura musí po splnění úkolu, pro který byla zřízena, zaniknout. Vedle zániku splněním úkolu existovaly i jiné způsoby zániku, například uplynutím šesti měsíců, načeţ se pak diktátor musel vzdát své funkce. Na základě těchto skutečností můţeme uvést závěr, ţe v tomto pojetí není moţno diktaturu chápat negativně, protoţe se jednalo o typ úřadu, který měl slouţit pro obecné účely. Co se týče změny vnímání diktatury, ta nastala mnohem později, aţ kdyţ začalo být s diktaturou spojováno státní zřízení. Pokud přijmeme Spiritovo tvrzení, které je uvedeno výše, a to konkrétně ţe nedemokratická forma vlády se zpravidla nazývá diktaturou, pak by pod tuto subkapitolu spadaly téměř všechny typy nedemokratických států – čemuţ napomáhá skutečnost, ţe diktatura se opravdu jeví jako slovo nadřazené například totalitarismu, autoritarismu, dţamáhíriji apod. Proto se často můţeme setkat s označením diktátor, avšak je potřeba rozlišení, poněvadţ není diktátor jako diktátor. Na základě všech poznatků můţeme diktaturu jednoduše definovat jako autoritativní nedemokratickou formu vlády. Pokud by někdo viděl podobnost diktatury a absolutní monarchie, není třeba jej kárat. Avšak diktátor nenastupuje na svou pozici dědičně, jak to je v případě absolutního monarchy. Jak uţ to tak bývá, existují však i výjimky – kupříkladu Severní Korea, která patří mezi jednu z posledních diktatur, vyuţívá nástupnictví potomků.

35

KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. S. 8. ISBN 80-7179-

031-1.

21

2. 8. 1 Džamáhírije Dţamáhírije je forma státního zřízení, která je spjata s Libyí, přičemţ jen Libye se ještě v minulém roce takto označovala. Ten, kdo uvedl dţamahíriji v ţivot, byl Muammar al-Kaddáfí, jelikoţ ji definoval v Zelené knize publikované v roce 1978. Zelená kniha obsahuje zdaleka nejpřesnější výklad Kaddáfího koncepce, kterou bych chtěl nastínit. V prvé řadě se Kaddáfí obouvá do demokracie, tvrdí, ţe politické systémy (ovšem kromě Libye samotné) jsou tzv. falešné demokracie, přitom jsou to v podstatě diktatury, protoţe jsou zaloţeny na zastupitelském principu. „Po úspěšném nastolení éry republik a započetí éry mas je tedy nesmyslné, aby demokracie znamenala jen zvolení několika málo zástupců, kteří by jednali jménem širokých mas. To je zastaralá teorie a překonaná skutečnost. Veškerá moc musí být mocí lidu.“36 Toto jsou skutečná Kaddáfího slova, která přesně vystihují jeho myšlenky o falešných demokraciích. V duchu jeho koncepce je demokracie tak, jak ji známe, brána jako diktatura a demokracií je právě Libye, která je naopak všeobecně povaţována za diktaturu. Vedle kritiky tzv. tvářící se demokracie se objevuje kritika existence politických stran, a to nehledě na to, zda-li se jedná o systém jedné či více stran – jednoduše se buď jedná o vládnutí sekty nebo zničení plánů, které slouţí společnosti. A tak jediným způsobem, který Kaddáfí povaţuje za správný, je systém lidových kongresů, kde se uplatňují zásady přímé demokracie. Lid se kontroluje sám. Co se můţe zdát úsměvné je to, ţe Kaddáfí vše výše uvedené barvitě opisoval ve své knize, avšak uvědomujíc si nepřevoditelnost svých myšlenek do reálného ţivota, upozorňuje čtenáře, ţe tato jeho slova nelze brát doslovně. Kaddáfí se nebránil ani sepsání názorů na ekonomiku, kdy v popředí stojí námezdní práce, přičemţ vykonavatelé námezdní práce tedy námezdní pracovníci jsou víceméně otroci. Nevyhýbal se ani takovým návrhům jako například likvidaci odměn.37 A proč se vše změnilo a Libyi jiţ nelze nazývat dţamáhírijí? Kaddáfí postupem času své radikální myšlenky mírnil, upustil i od podpory mezinárodního terorismu. Uvědomoval si, jaký je svět okolo a snaţil se vylepšit si svou pověst tím, ţe celá jeho politika se obrací správným směrem. Otázkou však zůstává, zda-li mu svět po celé jeho diktátorské kariéře uvěří. 36


2002. s. 207. ISBN 80-86432-21-1. 37

Tamtéţ, s. 208.

22

2. 8. 2 Islámská republika Írán Stejně jako je dţamáhírije spjata s Muammarem al-Kaddáfím, je teokratický stát spjat s osobou Rúholláha Chomejního, který bývá označován jako prorok islámské teokracie. Chomejní stál za pádem perské monarchie v důsledku íránské islámské revoluce v roce 1979. Posledním perským vládcem byl Rezá Šáh Pahlaví I., kterého jsem zmínil v souvislosti s despotickým způsobem vlády. Avšak to neznamená, ţe se situace po vítězství chomejnistů zlepšila. Íránci hromadně utíkali ze země, protoţe měli strach z rýsující se islámské diktatury - není divu, kdyţ byl Chomejní velice fascinován Hitlerem, ba dokonce obdivoval vůdcův antisemitismus. Našli se však i tací, a ţe jich nebylo málo, kteří Chomejního vítězství oslavovali s heslem „Jsi náš spasitel!“. Tak se stal Chomejní pánem situace a mohla začít msta v podobě smrti několika set tisíců lidí – těch, kterých se Chomejní bál. Tuto čistku ospravedlňoval tím, ţe bolševická čistka měla mnohem větší rozsah. Přestoţe byl Írán, resp. Islámská republika Írán za Chomejního oficiálně teokratickým státem, skutečnost byla jiná, jednalo se o diktaturu a Chomejní nosil tituly rahbar (čili vůdce revoluce) a valí faqíh (tzn. duchovní vládce).38 Jeho moc byla obrovská a jeho islámská teokracie nezvykle přísná. „Byl považován za nebezpečného náboženského a politického fanatika hlásajícího anachronickou vizi světa plnou svatých válek.“39 Zásady šiítského islámu se staly státní ideologií a lidem byly silně vnucovány. Došlo k potlačení politické opozice, pronásledování íránských Ţidů, později se vypořádávalo i s komunisty. Mučení a popravy nebyly ničím neobvyklým, konaly se téměř denně. Po delší dobu byl Írán ve válečném sporu s Irákem. Saddám Husajn se obával rozrostení Chomejního vlivu, a tak si myslel, ţe kdyţ překvapivě zaútočí, přinese mu to obsazení Íránu. Avšak mýlil se, Chomejní dokázal zareagovat, vyzval zemi ke svaté válce a díky fanatickým bojovníkům dokázal zastavení první ofenzívy. Válka, však i přes dodatečné snahy Husajna předkládat mírové návrhy, pokračovala aţ do roku 1989. Obětí bylo několik stovek tisíc. Přestoţe Chomejní přímo i nepřímo způsobil tak obrovské ztráty na ţivotech, kdyţ zemřel, jeho pohřeb byl spojen s více neţ měsíčním smutkem a navštívilo jej několik milionů 38


2002. s. 186. ISBN 80-86432-21-1. 39

Tamtéţ, s. 193.

23

lidí. Pro tyto lidi byl jednoduše světcem, z toho vyplývá, ţe kdo nechce vidět, jednoduše nevidí.

2. 8. 3 Znaky diktatury v demokratické Indii Rád bych zmínil, ţe přestoţe stát nefungoval či nefunguje jako diktatura, můţe mít její znaky. Za takový příklad můţu uvést Indii, kdy na pozici předsedkyně vlády byla Indira Néhrú-Gándhíová. Dříve, kdy Indie byla do roku 1947 pod nadvládou Velké Británie, zastávala názor, ţe Indie by měla být svobodným a demokratickým státem. Tato etapa v nedávné historii Indie je velmi pozoruhodná, a to nejen v souvislosti s osobou Indiry. Přesto mě fascinovalo zjištění, ţe s ohledem na tehdejší postavení a situaci Indie, stála v tak významné pozici ţena – tehdy to nebylo běţné a musím poznamenat, ţe i v současnosti, po několika letech, vidíme málo ţen ve vysoké politice. Zpět však k Indiře, která za svou ţenskostí viděla zbraň, moţnost snadnějšího přesvědčení státníků z jiných zemí, aby Indii pomohli. Ale ani ona se neubránila kritice a v jistou dobu Indie byla ve své podstatě diktaturou. Docházelo k cenzuře, zatýkání opozice. Indira vyhlásila výjimečný stav – myslela si, ţe to přinese dobré výsledky a dosáhne potlačení povstání. Ono to zpočátku váţně mělo své dobré výsledky, kdy kupříkladu vlaky jezdily včas, omezilo se pašování apod. Avšak nic se nemění na faktu, ţe Indie fungovala jako diktatura.

2. 9 Absolutismus Absolutistický stát vývojově spadá do období středověku a novověku, kdy nahradil stát stavovský, kdy mocenský dualismus stavů a panovníka upadá. Pro tento stát je typická absolutistická vláda panovníka, jedná se tedy o jednotnou státní moc, kterou má v rukou panovník. On má v rukou veškerou moc, která dříve z velké části byla stavovská. Veškerou mocí rozumíme moc výkonnou, zákonodárnou i soudní. Co se týče omezení jeho svrchovanosti, prakticky nebyl ničím omezován, jelikoţ formálně sice i panovník byl vázán zákony, ale jelikoţ je sám mohl měnit, neexistovaly pro něj mantinely. Ohledně státu a práva, jsou pro absolutismus příznačné hojné změny ve vývoji státního aparátu, jelikoţ se jednalo o období hledání takových forem, které by dokázaly zabezpečit fungování společnosti. Konkrétně se jedná a úsilí centralizace, zjednodušení státní 24

správy, přičemţ toto zjednodušení by mělo jít ruku v ruce s efektivitou, dále boj nových trendů s tradicemi, téţ bojem nově vzniklých skupin úředníků proti převáţně konzervativní šlechtě. Jedním výstiţným příkladem za všechny je osobnost Ludvíka XIV. a jeho slavné prohlášení „L’État c’est moi.“ neboli „Stát jsem já.“. My však víme, ţe to nelze brát doslovně, jelikoţ fakticky subjektem samým nebyl, byl orgánem státu.40 Avšak z jeho tvrzení má hlavně vyplývat skutečnost, ţe se povaţoval za nadřazeného nad ostatními smrtelníky. Proč je však vhodné na prvním místě uvést absolutistický systém Francie je zřejmé, jelikoţ tento systém a s tím spojený mocenský rozmach se stal vzorem dalším monarchiím v Evropě. Nutno však poznamenat, ţe k nastolení absolutistické vlády docházelo v dalších zemích různým a odlišným způsobem, jelikoţ podmínky byly odlišné. Z tohoto vyplývá, neabsolutistická vláda měla vícero podob, třebaţe obecné znaky se shodovaly. Ludvík XIV. znamená vrchol období absolutismu, kdy toto období počíná koncem 14. století a končí na přelomu 17. a 18. století.41 Zajímavostí je fakt, ţe Ludvík XIV. ve skutečnosti byl autarchickým panovníkem. Mezi autarchií a absolutismem je všeobecně dáváno rovnítko, není to zcela špatně, autarchie je totiţ obdobou absolutismu. „Nejvyšší moc spočívá v rukou jedné osoby, která není omezována či kontrolována žádnými státními nebo politickými institucemi či instituty.“42 V dějinách Německa v dobách Římsko-německé říše existovalo období kníţecího absolutismu.43 Šlo o významnou změnu uspořádání jednotlivých teritorií, přičemţ postavení říšských orgánů se nijak výrazně nezměnilo. V jednotlivých teritoriích stál v čele zeměpán a tito zeměpánové ve většině teritorií soustřeďovali v rukou veškerou moc a obecně se dá říci, ţe vládli absolutisticky. Klíčovým bodem k této moci bylo potlačení vlivu zemských stavů. Organizace státní správy byla díky efektivnímu vyuţívání pravomocí vládce modernější, inspirace podoby ústředních orgánů lenním systémem byla nahrazována kolegiálním charakterem. I v Anglii nastoupila absolutní monarchie po stavovské monarchii. V této době stála v čele Tudorovská dynastie, kdy na trůn usedl Jindřich VII. Zvláštností anglického

40


41


42


2004. s. 19. ISBN 80-86569-89-6. 43


25

absolutismu je fakt, ţe panovník byl do určité míry ovlivňován parlamentem. Později se však přiklonil na stranu vysoké šlechty, coţ vedlo k revoluci.44 Ten, kdo však posílil absolutní moc, byl Jindřich VII. Po vládách Alţběty I. v letech 1558-1603, Jakuba I. Stuarta v letech 1603-1625 a Karla I. v letech 1625-1649 občanské válce načas končí období monarchie a 4. 1. 1649 prakticky vzniká republika.45 Období absolutistické monarchie je patrné i v dějinách Dánska, a to od poloviny 17. století do zavedení parlamentního reţimu, absolutismus definitivně skončil v revolučním roce 1848. Jako další absolutní monarchii je moţno uvést Španělsko v době 17. a 18. století a nepochybně carské Rusko. Zde lze carský samoděrţavný systém charakterizovat jako absolutní monarchii. „Car byl absolutním pánem všech Rusů a disponoval volně státními finančními prostředky.“46 Stál tedy na vrcholu hierarchie a byl téţ hlavou církve. Další státní orgány, a to i včetně nejvyšších, byly carovy poradní orgány. A jak to bylo i v ostatních zemích, kde existoval absolutismus, ani zde panovník nikomu neodpovídal a neměl ţádnou kontrolu. Nyní je řada na naší historii a na období habsburského absolutismu v našich zemích. Obecné charakteristiky platí i pro tento příklad, přičemţ v čele byrokratického státního aparátu stály vídeňské úřady. Dále si musíme uvědomit, ţe i kdyţ absolutismus úzce souvisí s osobou panovníka, nemůţeme to brát doslova. „Stačí si uvědomit, že mnozí z absolutistických panovníků, na rozdíl od Marie Terezie, Josefa II. a dalších, do výkonu státní moci prakticky nezasahovali.“47 Jak je výše a posléze i níţe řečeno, chápejme absolutismus jako takový výkon státní moci, kdy je vše soustředěno v jednom centru a je zde snaha kontrolovat a zároveň ovládat veřejný i soukromý ţivot. Pro další vývoj v oblasti státu i práva měla nepochybně značný význam osvícenská éra, které je věnována samostatná subkapitola. Předpokladem k fungování absolutistické vlády bylo utlumení napětí, které vzniklo v důsledku změny jak ve výrobě, tak ve společnosti, a uchování společenského konsenzu. Výsledkem byla centralizace, přičemţ státní aparát byl řízen z onoho jednoho centra. Zpočátku tento aparát plnil své úkoly, dařilo se mu uchovávat společenský konsenzus, ať uţ

44

SCHELLE, K. a kol. Právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2007. s. 417-418. ISBN 978-80-7380-043-7.

45

Tamtéţ, s. 418-421.

46

Tamtéţ, s. 724.

47

SCHELLE, K., VOJÁČEK, L. et al. Stát a právo v období absolutismu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,

2005. s. 11. ISBN 80-210-3899-3.

26

represí nebo implementováním rušivých prvků do uspořádání společnosti.48 Tento reţim vcelku úspěšně dokázal reagovat na nové ekonomické trendy, avšak jak to tak bývá, v určitý okamţik to bylo nad jeho síly. To vedlo k jeho zkáze.

2. 10 Osvícenský absolutismus Absolutismus má, pokud máme na mysli naše dějiny, mnoho verzí – např. bachovský absolutismus, policejní absolutismus, o kterém je pár slov zmíněno níţe, osvícenský absolutismus, kterému se budu věnovat nyní. Jako klíčové pojmy typické pro tuto epochu můţeme uvést reformy, nové právní předpisy a završení centralizace, klíčová jména tohoto období by měla být všem známá, a to Marie Terezie a její syn Josef II. Velmi stručně řečeno, tuto éru můţeme popsat jako snahu o zdokonalení ekonomického a společenského uspořádání. „Teprve osvícenští panovníci vlastně důsledně budovali centralizovaný a téměř všeobjímající systém státní správy.“49 Panovníci se tedy pokoušeli o vybudování jednoduché centralizované státní správy, kdy společné instituce zemí české koruny zanikly.50 Zanikly nejspíše proto, ţe byly zbytečnou komplikací. Osvícenský absolutismus však nebyl součástí pouze našich dějin, nýbrţ o něm můţeme hovořit kupříkladu v souvislosti s Ruskem, Portugalskem, Španělskem, Švédskem. Pokud zmíním pár slov k osvícenskému absolutismu v Rusku, není moţno nezmínit carevnu Kateřinu II. Velikou, která je bezpochyby nejvýznamnější představitelkou této éry. Konkrétně v Rusku ideologie osvícenství napomohla k posílení postavení měšťanstva. Avšak nenechme se zmýlit, ţe by se tímto narušila nadvláda pozemkové šlechty, jelikoţ natolik postavení měšťanstva neposílilo.51

48

SCHELLE, K., VOJÁČEK, L. et al. Stát a právo v období absolutismu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,

2005. s. 10. ISBN 80-210-3899-3. 49

VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. 2. uprav. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o.,

2010. s. 197. ISBN 978-80-7380-257-8. 50

Tamtéţ, s. 197.

51


27

3 Demokracie (a demokratické způsoby vlády) Pojem demokracie je tzv. polyvalentní pojem, je na něj nazíráno různě a je tedy zkoumán z vícera hledisek. Z tohoto vyplývá, ţe existuje spousta definic demokracie, tento počet se pohybuje okolo tří set.52 Pro charakter či podstatu demokracie však stačí vycházet ze samotného řeckého původu slova, a to „démos“ neboli mnoho lid či lid a „krateó“ čili moc nebo vláda.53 Pro demokracii, a tudíţ i pro demokratický stát je, nebo lépe řečeno by měl být ústředním pojmem lid, který by měl stát v popředí předmětu zájmu. Tento lid je nositelem moci a demokratický stát reprezentuje, ale i zajišťuje vliv lidu. Jedná se o charakteristiky jako suverenita lidu, princip legitimity, legální legitimita, dělba moci.54 Suverenitu lidu lze chápat ve smyslu vlády lidu, priority občana před státem. Přestoţe bylo původně označení suveréna spíše negativní, protoţe bylo poukazováno na monarchu jako onoho suveréna a spolu s monarchou byl návrat k absolutní monarchii povaţován za neodpustitelný.55 Ve spojení suverenity s lidem však tak negativně suverenitu vnímat nemusíme, a to uţ jen proto, ţe pojem lid je chápán pozitivně. Tato zásada vyjadřuje, ţe jediným legitimním zdrojem svrchované (suverénní) moci je onen lid a z toho vyplývá i neomezitelná suverenita politických práv občanů. Roku 1863 Abraham Lincoln ve svém projevu v Gettysburgu zmínil následující klíčová spojení – government of the people, government by the people and for the people, coţ v překladu značí tři ze základních znaků demokracie, a to hezky zapamatovatelnou vládu lidu (v pojetí suverenity lidu), vládu pro lid a vládu lidem. Vláda lidem ve své podstatě znamená výkon zaloţený na principu zastupitelské demokracie. Dalšími znaky vedle těchto tří jsou: pluralita, která je dále konkretizována principy většiny a ochrany

52


80-210-4057-2. 53

HEYWOOD, A. Politická teorie. Přeloţil Zdeněk Masopust. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., 2005.

s. 191. ISBN 80-86861-41-4. 54


80-210-4057-2. 55

KLÍMA, K. a kol. Státověda. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2011. s. 133. ISBN 978-80-7380-296-

7.

28

menšiny, vlády na čas, vyloučení násilné vlády, konsensu, práva na odpor a vedle této plurality rovnost členů společnosti a svoboda. V současných ústavách se běţně můţeme setkat s ustanoveními, která v sobě obsahují určitý zákaz změn – jedná se o tzv. klauzuli věčnosti, která je jakýmsi ochranným mechanismem. Například Německo ji má zakotveno jakoţto reakci na Hitlerovo uchopení moci, kdy Ústava Výmarské republiky na svou dobu byla dobře pojata a inspirující, avšak kdyby v ní nebyly mezery, Hitler by neměl svou Třetí říši. Na základě těchto událostí byla do nové Ústavy Německa implementována klauzule věčnosti, aby znova nedošlo k takové tragédii. V naší Ústavě lze čl. 9 odst. 2 povaţovat za jakousi klauzuli věčnosti, kdy je „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná“56.

3. 1 Přímá demokracie Ona účast občanů na vládě se odráţí v podobě přímé demokracie, ať uţ hovoříme o volbách, referendu či plebiscitu. Nesmíme však opomenout zákonodárnou iniciativu občanů, coţ znamená, ţe občané se jaksi zapojují do návrhu zákona, přičemţ důleţitou úlohu hraje počet, resp. podpora tohoto návrhu. Vyuţívá se např. v Rakousku, Itálii, ve Švýcarsku, Španělsku apod.57 Česká republika je jedním z malé skupiny evropských států, které nemají zakotveny v právním řádu takové formy přímé demokracie, jako je tato lidová iniciativa nebo i celostátní referendum. Pro přiblíţení přímé demokracie se budu věnovat České republice. Ústava ČR instituty oné přímé demokracie výslovně neupravuje, jen v čl. 2 odst. 2 je řečeno, ţe „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“58. Náš právní řád sice neupravuje celostátní referendum, zato referendum je ústavním institutem od přijetí euronovely, kdy z čl. 10a Ústavy ČR vyplývá, ţe k ratifikaci mezinárodní smlouvy dle čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR „je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu“59. A takovéhoto ustanovení bylo vyuţito v případu referenda o přistoupení k EU, kdy schválením ústavního zákona bylo

56

Čl. 9 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

57


7. 58

Čl. 2 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

59

Čl. 10a odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

29

rozhodnutí předáno do rukou lidu. Zajímavostí je, ţe v roce 1992 se referendum o rozpadu ČSFR nekonalo – obešlo se to ústavním zákonem. Vedle referenda celostátního existují dále referendum místní a krajské. Pro oba tyto případy v našem právním řádu najdeme zákony: zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů a zákon č. 118/2010 Sb., o krajském referendu a o změně některých zákonů. Zákon o krajském referendu je podobný zákonu o místním referendu, ale krajské referendum se u nás ještě nekonalo. Místní referendum se koná na úrovni obce, kupříkladu o odtrţení a tedy vzniku nové obce. Převáţně odtrţením v 90. letech vzniklo přibliţně 2000 obcí, coţ v té době můţeme povaţovat za jakýsi trend, kdyţ víme, ţe počátkem roku 2007 je evidováno 624960 obcí. Posledních pár let se místní referendum koná nejčastěji v souvislosti s větrnými elektrárnami, kdy se podle mého názoru obecně dá shrnout problém takto: zastupitelstvo má jasno, chce stavět větrné elektrárny, ale oproti tomu stojí iniciativa občanů. Jako podskupinu místního referenda známe fakultativní a obligatorní referendum. Fakultativní referendum je klasické referendum a je o otázkách, o kterých se jednat můţe, ale nemusí. Vyhlašuje ho zastupitelstvo z vlastní iniciativy nebo z popudu občanů, kdy občané povaţují určitou otázku za zásadní a zastupitelstvo třeba ne. Obligatorní referendum je převáţně o odtrţení obce. Vedle těchto příkladů se dále můţeme setkat s referendem předběţným (neboli ante legem), přičemţ ze samotného názvu je patrné, ţe probíhá před rozhodnutím daného orgánu, a referendem následným (téţ post legem či veto), které následuje po rozhodnutí orgánu a zároveň je pro něj závazné. Ve všeobecné rovině je moţno nalézt vedle referenda další formy přímé demokracie, a to recall, který je typický pro několik států USA, a lidová iniciativa, které jsou následně blízké instituty jako petice, deputace, pokyny voličů či všelidové diskuse.61

60

Počet

obcí

v České

republice

v letech

1961-2007

(informace

k 1.

1.

2007).

Dostupné

z:

61

FILIP, J., SVATOŇ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. 4. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 112-113.

ISBN 80-210-4057-2.

30

3. 2 Zastupitelská demokracie Jedná se o jeden z principů demokracie, který je moţno blíţe charakterizovat dalšími principy, kterými jsou princip voleb a princip volného, resp. reprezentativního mandátu. Jinak se můţeme setkat s jiným označením zastupitelské demokracie – tzv. nepřímá demokracie či reprezentativní demokracie. „Latinský termín reprasentare znamená představit jako přítomné to, co je nepřítomné.“62 Jde o to, ţe je umoţněno jednat někomu, kdo ve skutečnosti sám osobně takto činit nemůţe a zároveň to musí fungovat tak, aby takovéto jednání bylo ostatními přijímáno jako jejich vlastní. Stručně řečeno můţeme říci, ţe na příznačné instituce nebyla přenesena svrchovanost lidu, ale tyto instituce jednají jeho jménem, tudíţ je lid skrze jejich jednání přítomný. Demonstrovat to můţeme na parlamentu – parlament de facto představuje lid, i kdyţ se to tak někomu nemusí zdát, je to pravda. Sice nás můţe zmást označení této demokracie za zastupitelskou (a s tím spojené termíny zastupování či zástupce), avšak přesnější by bylo označení demokracie za reprezentativní (a s tím zase spojené pojmy reprezentant či představitel), poněvadţ pak je zřejmé, ţe parlament nikoho nezastupuje, ale právě představuje.

62

KLOKOČKA, V. Ústavní systémy evropských států. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2006. s.

133. ISBN 80-7201-606-7.

31

4 Typy státu podle hlavy státu Jiţ z názvu kapitoly je zřejmé, ţe v popředí zájmu bude hlava státu, jakoţto nejvyšší představitel státu, ale i nejvyšší orgán státu vedle dalších nejvyšších orgánů státu. V této souvislosti budu objasňovat historickou úlohu hlavy státu a téţ politické funkce, které jsou s tímto orgánem spojeny.

4. 1 Monarchie Moţná se někomu můţe jevit jako přeţitek skutečnost, ţe v Evropě, ale i mimo evropský kontinent stále existují monarchie. Je tomu tak na základě historického vývoje, kdy samotná historie těchto zemí je pochopitelným argumentem existence monarchie – přestoţe je monarchie formou vlády starověku a středověku, její existence pokračuje i dnes. V souvislosti s charakteristikou monarchie uvedu její podtypy, a to konkrétně konstituční monarchii, parlamentní monarchii, Vatikán, jakoţto zvláštní typ monarchie. Samozřejmě jsem neopomenul absolutní monarchii, avšak jí samotné jsem se věnoval výše v rámci absolutismu. Jen bych poznamenal, ţe na principu absolutistické, resp. mírněji dualistické monarchie funguje v současné době například Saudská Arábie, popřípadě některé arabské emiráty a sultanáty, které charakterizuji níţe.63 Všechny hlavy států monarchií převáţně spojuje to, ţe jsou ustavovány do své funkce v souladu s principem dědičnosti – jedná se o nástupnické právo. Nepovaţuji za nutné rozebírat princip dědičnosti podrobněji, přestoţe přinášel i jistá úskalí, avšak tyto problémy jsou příznačné spíše pro historii. Abych ale zůstal věrný tématu, charakterizuji dva okruhy práv a pravomoci monarchy: první se týká osobních privilegií a druhý okruh bychom mohli nazvat jako vztah panovníka a ostatních nejvyšších státních orgánů. „Práva z prvního okruhu potvrzují privilegované postavení jeho "suverénní osobnosti" (osobní nedotknutelnosti), majestátu (nejvyšší důstojnosti), politické a trestní neodpovědnosti.“64 Navazujíc na tuto skutečnost má panovník 63

FILIP, J., SVATOŇ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. 4. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 176.

ISBN 80-210-4057-2. 64

Tamtéţ, s. 176.

32

určité společenské funkce, které ovšem nejsou typické jen pro hlavu státu v monarchii – mám tím na mysli kupříkladu udělování různých titulů, řádů apod. I další panovníkovo právo můţeme nalézt i za hranicemi monarchie, a to právo na důchod ze státního rozpočtu. Do druhého okruhu spadá vícero práv a povinností, které mohou být monarchie od monarchie odlišné, neboť záleţí na státu, jak to má zakotven. Jako taková skalní práva patří svolávání a rozpouštění parlamentu, právo veta, právo udělovat milosti, zastupování státu navenek, uzavírání mezinárodních smluv a v souvislosti s obranou státu i vrchní velitel ozbrojených sil.

4. 1. 1 Konstituční monarchie Pro pořádek bych nejdříve objasnil, co si vůbec máme představit pod pojmem konstituce. Konstituce je idea národa a ústava, která by lidem dala moţnost podílení se na chodu věcí veřejných skrze své reprezentanty (samozřejmě volené). Tato idea a takto myslící občanské společnosti způsobily úpadek stavovské formy vlády. Oproti dřívějšku se změnil pohled na panovníka, který je v tomto duchu vnímán jako občan, ale stále má v rukou všechnu moc. Vedle toho je však výrazně omezen mocí zákonodárnou, tzn. zastupitelským sborem. Ale podstatnější je, ţe je v první řadě omezen onou konstitucí, tedy ústavou, kterou přijal nebo i dokonce sám vydal.65 Většinou ho k tomu tlačily okolnosti. Jako velmi známý příklad slouţí Francie ke konci 18. století. Ludvík XVI. se velmi snaţil udrţet svou absolutistickou vládu, ale nedokázal zabránit povstání, které se nakonec konalo v celé Paříţi . A tak po řadě jednání a činů byla Francie prohlášena konstituční monarchií. Postupným vývojem se konstituční monarchie mohla přeměnit v parlamentní monarchii, která je popsána níţe.

65


33

4. 1. 2 Parlamentní monarchie Parlamentní monarchie není na našem kontinentu nic neobvyklého, jelikoţ všechny monarchie kromě Monaka jsou na základě svých ústav monarchiemi parlamentními.66 Mimo Evropu jsou jimi Japonsko, Kanada, Austrálie. Ústředním pojmem je parlament, který formuje způsob vlády, resp. ji formuje koalice či strana s většinovým zastoupením. Vedle parlamentu panuje monarcha, který je však spíše neţ vládce, jen symbol státu. Co se týče vztahu exekutivy a legislativy, má monarcha tzv. úlohu pouvoir neutre, čili úlohu neutrální síly ohledně řešení mimořádných situací.67 Na britském parlamentarismu můţeme krásně vidět, jak zvítězil parlament nad královskou exekutivou, přičemţ princip svrchovanosti lidu byl zastíněn svrchovaností parlamentu. Oproti tomu stojí názor Waltera Bagehota, který říká, ţe v Anglii je takřka splynutí moci zákonodárné a výkonné.68 Jako takový spojovací článek můţeme spatřovat kabinet, přičemţ podle Bagehota patří svým vznikem k jedné části a svými funkcemi k druhé části. Je to bezpochyby názor, který byl pro mě novým, jelikoţ se vţdy učíme, ţe jednotlivé moci jsou od sebe odděleny a sám Bagehot přiznává, ţe se téměř ve všech učebnicích odkazuje na striktní oddělení výkonných a zákonodárných instancí, avšak jeho pojetí je odlišné.

4. 1. 3 Příklady monarchií Jednotlivými podobami monarchií, kterými se budu nyní zabývat, jsou: císařství, carství, království, velkovévodství, kníţectví, oligarchie a teokracie. V této části bych chtěl uvést, kde se tyto konkrétní podoby vyskytovaly či stále vyskytují. Zůstaňme na evropském kontinentu, kde je vícero království. Jedním z nejznámějších království je Spojené království Velké Británie a Severního Irska, kde jiţ šedesátým rokem vládne Alţběta II., avšak stále není nejdéle vládnoucím britským panovníkem, protoţe tím je

66


7. 67

KLOKOČKA, V. Ústavní systémy evropských států. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2006. s.

169. ISBN 80-7201-606-7. 68

Tamtéţ, s. 171.

34

královna Viktorie. Avšak ke konci roku 2015 Alţběta II. můţe dosáhnout vystřídání Viktorie v čele této tabulky.

Dále zde jsou: Dánské království v čele s Markétou II., Belgické

království a její král Albert II., Španělské království v čele s Juanem Carlosem I., Nizozemské království s jeho královnou Beatrix, Norské království, kde panuje Harald V. a nakonec Švédské království, kde v čele konstituční monarchie je Carl XVI. Gustaf. Všechna tato království jsou konstitučními monarchiemi kromě Velké Británie, která je monarchií parlamentní. Monacké kníţectví, kterému od roku 2005 vládne Albert II., je jedním ze tří existujících kníţectví v Evropě. Albert II. vystřídal svého otce Rainiera III. Pro širokou veřejnost je však více proslaveno jméno jeho matky, kterou byla krásná americká herečka a později monacká kněţna Grace Kelly. Dalšími dvěma kníţectvími je Lichtenštejnsko, kde je hlavou státu Hans-Adam II., a Andorrské kníţectví. Císařství je v současnosti pouze jedno – Japonsko. Historicky však můţu připomenout evropská císařství jako Svatou říši římskou, Rakouské císařství či Německé císařství. Jakousi obdobou bylo carství, které si většina hned spojí s Ruskem. Tomuto carství jsem jiţ věnoval představení v rámci absolutních monarchií. Existovalo téţ Bulharské carství, které zaniklo roku 1946. Vedle jiţ zmíněných monarchií existují velkovévodství a vévodství. V současnosti je jediným velkovévodstvím Lucembursko. Podobně je na tom i vévodství, které má taktéţ hlavně historický kontext. Jsou jimi např. Bavorské vévodství, Saské vévodství apod. Posledními příklady jsou oligarchie a teokracie. Typickou oligarchií, tedy dá se říci vládou majetných, byla dávná Sparta. I v současnosti můţeme spatřovat náznaky oligarchie, kdy se jedná o vliv majetných lidí. Nakonec teokracie, která vychází z pojmů theos a kratein (čili bůh a vládnout), coţ znamená, ţe v této formě má primární roli Bůh a boţské právo. Dřívější teokracií byla Izrael a nyní má k teokracii svým způsobem blízko Vatikán či islámské země. Své pojetí teokracie měl i Chomejní, přičemţ tato islámská teokracie je objasněna výše.

4. 1. 4 Vatikán Vatikán je církevním státem, jakýmsi státem ve městě Římě v Itálii, odborně se takový stát (ale téţ i obec) nazývá enklávou. Nepochybně kaţdý ví, ţe právě Vatikán je sídlem papeţe a tím pádem i ústředních institucí římskokatolické církve. Nejenţe tedy stojí v čele 35

Svatého stolce, ale taktéţ stojí v čele Vatikánu jakoţto městského státu. Z toho vyplývá, ţe Svatý stolec a Vatikán jsou dva odlišné subjekty, coţ si mnoho lidí ani neuvědomuje. A proč právě Vatikánu je věnována samostatná kapitola, přestoţe je rozlohou tak malým státem? Odpověď je jasná – jako takový je Vatikán jediný svého druhu. Co se státního zřízení týče, Vatikán řadíme mezi absolutní monarchie. Mohli bychom to pojmout ještě šířeji a říci, ţe Vatikán je absolutistickou církevní monarchií, jinak téţ tzv. teokracií (tu můţeme popsat jako druh státní formy, kde formálně neexistuje lidská vrchnost, ale je představovaná bohem či nadlidským duchem). “Nejvyšším orgánem státní moci je papež, kterého volí konkláve kardinálů ze svého středu.“69 Papeţ je volen doţivotně. Samotná volba papeţe je odlišná od voleb v tom smyslu, jak je známe my. Dalším specifikem je neexistence armády. Ovšem kdyţ vezmeme v úvahu nízký počet obyvatel a malou rozlohu, je to celkem pochopitelné. To však neznamená, ţe není chráněn – obranu zajišťuje Itálie a Švýcarská garda.70 Zvláštností je i to, ţe zde neexistují politické strany. Někdo by to moţná mohl přivítat i v jiných evropských státech, avšak osobně si nedokáţi představit, jak by takový stát fungoval. Co se týče Svatého stolce, bývá vnímán jako synonymum katolické církve. Není to totéţ, avšak je mezi nimi taková spojitost, ţe je nelze od sebe oddělit, a proto se tyto pojmy často zaměňují. Svatý stolec je řídící jednotkou, řídí církev, a to hlavně z náboţenského, ale i morálního hlediska. A Vatikán jakoţto stát, resp. územně-státní útvar je v podřízeném stavu k tomuto Svatému stolci.71 Nutno i poznamenat, ţe Svatý stolec má mnohem delší existenci neţ Vatikán, který vnikl aţ v roce 1929, takţe jej povaţujeme za relativně mladý stát.

69

MOŁDAVA, T. a kol. Státy světa. Přeloţila Alexandra Sedunková. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2002.

s. 390. ISBN 80-7200-669-X. 70

DVOŘÁKOVÁ, Tereza. Postavení Vatikánu v mezinárodním systému a jeho zahraniční politika. [online].

2011 [cit. 2012-09-27]. s. 11. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Michal Kořan. Dostupné z: . 71

MOŁDAVA, T. a kol. Státy světa. Přeloţila Alexandra Sedunková. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2002.

s. 391. ISBN 80-7200-669-X.

36

4. 1. 5 Sultanát a sultanistické režimy Sultanistické reţimy jsou reprezentantem moderní autokracie, bylo proto moţné se jim věnovat v subkapitole o autokracii, avšak toto rozdělení jsem povaţoval za účelnější. Jiţ ze samotného názvu vyplývá určitá spojitost se sultanátem. Pokud chci objasnit podstatu tohoto autoritativního reţimu, je příznačné poukázat na jistou podobnost s absolutistickou monarchií v tradičním pojetí. I zde figuruje jeden jediný vládce, který má velkou moc a od této personální moci vládce je odvozena legitimita reţimu. Tímto vládcem je tzv. sultán a pojímá stát jako své dominium, resp. vlastnictví. Z toho vyplývá, ţe panovník chce a můţe si se státem dělat cokoliv – stejně jako pojetí státu v myšlení absolutistických panovníků. „I proto jsou podobné režimy úspěšné spíše v agrárních, ekonomicky slabě rozvinutých zemích.“72 Sultán získal svou autoritu či poslušnost tím, ţe věrné určitým způsobem odměňuje (například redistribucí majetku těch, kteří byli „neposlušní“) a samozřejmě v opačném případě trestá. Princip odměna-trest je sice jeden z nejjednodušších principů, ovšem velmi účinně funguje. Jeho moc není omezena, tudíţ nikdo není osvobozen od výkonu jeho moci. „Neexistuje vláda zákona, společenský život je málo institucionalizován, privátní a veřejná oblast silně fúzují.“73 Linz jako charakteristické znaky74 sultanistického reţimu uvádí mj. vůdcovství se silnými dynastickými tendencemi, nepotismem, klientelismem a korupcí. Co je jako další typické pro sultanistické reţimy jsou manipulace se symboly a vysoce personalizované tendence. Jako příklady těchto sultanistických reţimů slouţí Irák pod nadvládou Saddáma Husajna, Trujillův reţim v Dominikánské republice, Haiti za vlády Duvaliera, dále castrovská diktatura na Kubě, Nikaragua do roku 1979 a v neposlední řadě Rumunsko za Ceausesca.75 Mějme ovšem na paměti, ţe se jedná o prolínání různých znaků reţimů, proto např. castrovská diktatura spadá téţ pod diktaturu samotnou, ale i pod totalitarismus. Stejně tak Saddám Husajn je známým diktátorem, proto i Irák pod jeho vedením v širším pojetí chápeme jako diktaturu. 72


s. 52. ISBN 978-80-87474-23-5. 73


2004. s. 65. ISBN 80-86569-89-6. 74


s. 42. ISBN 978-80-87474-23-5 75

Tamtéţ, s. 52-55.

37

Dále mějme na mysli, ţe ne všechny reţimy jsou shodné ve svých znacích, existují různé odchylky a téţ různé přechodové fáze. I v takovém smyslu můţeme chápat Severní Koreu, která sice je nepochybně komunistickou diktaturou, avšak neţ zemřel Kim Ir-sen, takřka se vědělo, kdo jej nahradí po jeho smrti – syn Kim Čong-Il. A právě on v duchu sultanismu úplně zaujal jeho pozici po tom, co postupně získával důleţité funkce. Na tomto příkladě spatřujeme jeden z Linzových znaků sultanistického reţimu – dynastická tendence. Není pochyb, ţe Severní Korea je totalitním reţimem, avšak je moţno o ní hovořit ve smyslu směsice dvou nedemokratických reţimů, a to totalitního a sultanistického. Klasickým sultanátem v pravém slova smyslu však jsou Brunej, Omán.

4. 2 Republika Na začátek bych chtěl objasnit pojem republika, který má svůj základ v pojmu res publica neboli věc lidu, věc společná či dokonce věc veřejná. Římané viděli v republice opak majetku krále, tedy Regnum.76 Republika je na rozdíl od monarchie formou vlády, která je dominantnější v dnešní době, resp. moderní době celkově. Jelikoţ je i Česká republika republikou, povaţuji za samozřejmé, ţe alespoň základní a hlavní znaky republikánské formy vlády jsou všeobecně známé, proto je spíše jen připomenu. Hlavou státu je prezident jako nejvyšší představitel státu, který je na rozdíl od principu následnictví v monarchii ustanovován jiným způsobem – přímými či nepřímými volbami. Označení prezident není striktní, je však zpravidla nejčastější přičemţ bývá spojován se specifikací – např. říšský prezident, spolkový prezident, federální prezident atd. Přestoţe je prezident nejvyšším představitelem státu a vnějším nositelem suverenity státu, co se týče hierarchie státu, není však nejvyšším orgánem státu. „Je právě jen hlavou státu a jako občan státu nedisponuje ani osobními privilegii, jež by jej favorizovala ve vztahu k jiným občanům.“77

76


7. 77


ISBN 80-210-4057-2.

38

Postavení hlavy státu je závislé na tom, o jakou formu vlády konkrétně se jedná, a proto je ţádoucí nastínit postavení prezidenta v prezidentské republice, parlamentní republice, smíšeném systému vlády a švýcarském systému.

4. 2. 1 Prezidentská republika Jiţ ze samotného názvu lze odvodit, ţe postavení prezidenta v této formě vlády je výrazné, coţ znamená, ţe hlava státu je jakousi ústřední osobností. Jako nejlepší příklad prezidentské republiky slouţí USA – prezident de facto vládne. Samostatnost jeho funkce potvrzuje i skutečnost, ţe je volen přímo občany. Vedle toho i zákonodárná moc dostává svůj mandát přímo od občanů. Někomu můţe prezidentská republika trochu připomínat dualistickou monarchii. Tomuto napomáhá i označení prezidentské formy vládnutí za dualistickou formu – role parlamentu a prezidenta mohou být silnější a slabší.78 I USA vznikly na základě znaků dualistické monarchie, ale to se týká pouze vzniku, protoţe pak se začaly velmi podstatně lišit. Zásadní je, ţe je zcela jasně oddělena zákonodárná a výkonná moc, přičemţ zákonodárná moc náleţí parlamentu a řízení země spolu se správou spadá do rukou prezidenta a téţ ministrů, kteří jsou mu podřízeni. Tito ministři spolu navzájem tvoří poradní orgán prezidenta, který bývá nazýván jeho kabinetem. Všeobecně se má za to, ţe v této formě vlády je nejdůkladněji propracován princip dělby moci, přičemţ hlavním bodem je systém brzd a vyváţení, coţ má důsledky v mnoha směrech. Takové právo suspensivního veta prezidenta má odkládací charakter, tzn. jde přehlasovat kvalifikovanou většinou. Prezident uzavírá mezinárodní smlouvy a Senát je dále ratifikuje, Senát má taktéţ oprávnění odmítnout prezidentovi jmenování nejvyšších funkcionářů.

78


7.

39

4. 2. 2 Parlamentní republika V parlamentní formě vlády je postavení prezidenta oproti předchozímu modelu slabší. Co se týče jednotlivých republik, je třeba brát v úvahu, ţe i jednotlivá postavení prezidentů jsou od sebe rozdílná – tak kupříkladu italský prezident má spíše intervenující úlohy, zatímco rakouský prezident má oproti italskému silnější postavení a zase jiné funkce má prezident SRN, kdy SRN funguje na základě kancléřského principu.79 Můţeme pozorovat podobnost s konstituční monarchií. Konkrétně se jedná o způsob formování vlády a její politická odpovědnost. Rozdílné je to, ţe v kaţdé z těchto jmenovaných forem je jiná hlava státu. I přes velmi rozdílná spektra pravomocí prezidentů lze shrnout základní společné znaky jeho postavení, kterými jsou: a) pravomoci týkající se činnosti parlamentu (např. právo rozpouštět parlament, svolávat parlament, přerušit zasedání apod.), b) právo legislativního veta, c) kontrasignace ze strany vlády či ministrů, d) vyjádření důvěry prezidentem jmenované vládě, e) pravomoci vycházející z výkonu soudní moci (právo amnestie, milosti, jmenování soudců atd.)

4. 2. 3 Smíšená forma vlády Smíšená forma vlády je jakousi směsicí znaků prezidentské a parlamentní formy vlády.

Tato

forma

vlády

bývá

téţ

nazývaná

poloprezidentskou

republikou

či

neoprezidentským systémem. Historicky je spjata s osobou Charlese de Gaula, kdy ve Francii v roce 1958 vznikla právě z jeho iniciativy.80 Tehdy francouzská parlamentní forma vlády zaţívala krizi, a tak byla potřeba změny. Změny, která by vedla ke stabilizaci země a systému obecně. Proto není divu, ţe francouzský prezident má své specifické postavení, je vlastně nad jinými ústavními orgány. Je reprezentantem státu, ručitel národní nezávislosti, územní celistvosti a kontinuity. 79


ISBN 80-210-4057-2. 80


7.

40

A to vše právě vychází z ústavně zakotvené povinnosti, která prezidentovi ukládá, aby bděl nad zachováváním Ústavy.81 Na tomto základě můţeme soudit, ţe existuje předpoklad, ţe francouzský prezident by měl být silnou osobností. Mimo prezidenta je v této formě vlády i parlament a vláda, která je představitelem výkonné moci a odpovídá právě parlamentu. Prezident není hlavou výkonné moci a dokonce je od ní oddělen. Jednoduše se hlava státu nevztahuje k ţádné z mocí, existuje jako samostatná. Ţivotaschopnost této formy vlády je moţná, pokud se splní určité předpoklady – např. parlamentní většina vlády a současně jedna politická orientace prezidenta, protoţe jinak můţe být očekáván konflikt.

4. 2. 4 Švýcarský systém Tento systém je od předchozích forem vlády odlišný. „Direktoriální forma vlády, která je švýcarskou zvláštností, se vyznačuje kombinací přímé a reprezentativní demokracie a nepříliš výrazným oddělením zákonodárné a výkonné moci, což vychází z konsenzuálního pojetí politiky.“82 Tímto tvrzením Karel Klíma přesně vystihl speciální charakter švýcarského systému. Určitě ale potřebuje srozumitelnější doplnění, o které se nyní pokusím. Protoţe se v této kapitole zabývám především hlavou státu, je na začátek vhodné charakterizovat postavení prezidenta. Ten má spíše neţ silné postavení úlohu formálního reprezentanta státu doplněné hlavně ceremoniálními rysy. Avšak nesmím zapomenout uvést, ţe je zároveň i předsedou vlády a tato vláda je popisována jako tzv. direktorium. A protoţe se tento systém téţ nazývá direktoriální formou vlády, je snadné uhádnout, ţe vláda má nepochybně silné a stabilní postavení. Prezident jakoţto její předseda připravuje zasedání a taktéţ jim předsedá.

81


ISBN 80-210-4057-2. 82

KLÍMA, K. a kol. Encyklopedie ústavního práva. 1. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2007. s. 651. ISBN 978-80-7357-

295-2.

41

5 Typy státu podle jeho struktury Jestliţe chceme zařadit stát do nějaké kategorie, nabízí se nám vícero kritérií, podle nichţ dále rozhodujeme, kam daný stát spadá. Jedním z těchto kritérií jsou mimo jiné vztahy mezi územními celky, které onen stát tvoří, přičemţ se jedná převáţně o vztahy mezi centrální státní mocí a územními jednotkami.83 A tento vztah je důleţitou otázkou v rámci územní organizace státu. Na tomto základě pak můţeme říci, o jakou ze dvou forem státního zřízení jde: stát unitární nebo sloţený. V případě unitárních států se můţeme setkat se státem centralizovaným, ale i v různé míře decentralizovaným. Státem sloţeným bývají zpravidla federace či spolky.

5. 1 Federalismus Neţ se dostanu k oněm jednotlivým formám státního zřízení, je pro další popis podstatné objasnění pojmu federalismu. Federalismus má svůj základ v latinském slově foedus, přičemţ tento latinský termín označuje dohodu či smlouvu.84 Nenechejme se zmást tím, ţe toto označení smlouvy je všeobecné, neboť tomu tak není, protoţe se ve skutečnosti jedná o konkrétní druh smlouvy, a to smlouvy o sdruţení. Kdyţ se podíváme na samotný pojem federalismu, určitě mnoho lidí za tímto slovem vnímá nějakou souvislost s federací. Není tomu tak, a to i přesto, ţe v době římské byl pojem foedera, tedy jakási obdoba federace, propojen s federalismem. Nyní federalismus označuje mnohem širší spektrum85: integraci, koordinaci vertikální dělby moci, kooperaci, subsidiaritu i participaci. Takový celek pak můţe být územím, ale můţe se jednat i o politický subjekt, církev, zájmové sdruţení apod. V současnosti a s ohledem na fakt, ţe v oblasti státovědy hraje důleţitou roli stát, budeme brát za jednotky sdruţení státy. Tudíţ vnímáme federalismus jako organizační formu sdruţení rovnoprávných a autonomních subjektů v jeden celek. Tímto celkem můţe být 83


s. 89. ISBN 978-80-7357-407-9. 84


ISBN 80-210-4057-2. 85

Tamtéţ, s. 241.

42

například unie, svaz, který převádí část svých úkolů těmto subjektům. Autonomie je velmi zásadním kritériem pro vymezení unitarismu a konfederalismu, protoţe právě míra autonomie určuje, o jakou formu se jedná. Federace je pak taková forma, která nemá znaky ani unitarismu, ani konfederalismu.

5. 2 Unitární stát Uţ ze samotného názvu vyplývá, o jaký stát se nejspíše jedná, a to o jakousi jednotku. Ono tak tomu skutečně je, unitární stát je jednotným státem a jedinému centru moci jsou podřízeny územně správní jednotky. Unitární stát bychom si měli spojovat s jeho základními charakteristikami, kterými jsou a) jediná ústava, b) jediné občanství, c) jediná soustava nejvyšších státních orgánů, d) územně správní jednotky jakoţto součást státu. Jak je výše řečeno, unitární stát se objevuje ve dvou formách, a to převáţně ve formě centralizovaného

státu

nebo

ve

formě

decentralizovaného,

resp.

v různé

míře

decentralizovaného státu. V případě unitárního státu je stupeň federalismu takřka nulový, avšak i tato míra můţe vzrůst v závislosti na tom, ţe je poskytnuta autonomie územně správním jednotkám. A toto je právě odlišením pro centralizovanou a decentralizovanou formu unitárního státu. Co se týče vertikálního působení státu, známe dva modely, a to dekoncentraci a decentralizaci. Princip decentralizace je zaloţen na tom, ţe decentralizovaný unitární stát má ve vnitřní správě útvary, pro které je charakteristické, ţe disponují rozhodovací samosprávou. Jak jsem jiţ řekl, stát tedy přenechává jisté rozhodovací pravomoci územně-samosprávným jednotkám (ale ne jen jim, můţe se jednat i o právnické osoby veřejného práva86) a tyto jednotky podléhají vedení volených orgánů. Zato dekoncentrovaný stát funguje tak, ţe převádí mocenské prostředky hlavních orgánů, konkrétně např. ministerstev na orgány jiné, např. hejtmany, primátory atd. A tito hejtmani a primátoři mají sice své delegované pravomoci, avšak jsou v hierarchii níţe neţ ministr, proto jsou mu podřízeni.

86


7.

43

5. 3 Federace Federaci můţeme nahradit jejím synonymem soustátí, coţ uţ někomu, kdo si absolutně neumí představit, co je federace, můţe napovědět. Federace je tedy státem sloţeným z různě od sebe odlišných státních jednotek, přičemţ je uplatňován princip vertikální dělby moci. To si můţeme představit tak, ţe na vrcholu pyramidy je stát federální a pod ním jsou členské státy neboli státní jednotky. Způsoby vzniku federací nejsou shodné, existuje několik způsobů, jak můţe federace vzniknout: a) vytvořením zdola, b) vytvořením shora, ale můţeme se setkat i s federací, která má svůj národně územní původ (např. Argentina, Brazílie, Mexiko, Venezuela, Austrálie). Pokud jde o vytvoření zdola, mám tím na mysli sdruţení takových států, které byly dříve samostatné. Ohledně vytvoření federace shora se má na mysli součást přijatých ústav pro stát, který je nově vytvořen, přičemţ jako příklad slouţí Pákistán či Indie.87 A nakonec co se týče národně územního principu, je pro něj typická motivace po separatismu a přestoţe se jedná o jakýsi rozpor s federalismem, územní princip můţe slouţit k určité centralizaci. Nyní přejděme k rozdělení federace, přičemţ je můţeme dělit na: a) federace symetrické b) federace asymetrické. Jako federaci symetrickou vnímejme USA a jako asymetrickou Ruskou federaci. V případě USA je postavení a pozice subjektů federace upraveny na základě ústavy a toto jejich postavení je stejné, resp. rovnoprávné. Vedle toho asymetrická federace je sloţena ze subjektů různého typu – jednotlivé části nemají stejný status. Jako příklad jsem uvedl Ruskou federaci, ale tato asymetrie je patrná i v Indii. Pokud bych měl federaci shrnout do několika základních bodů stejně jako je shrnut unitární stát, pouţil bych následující typické znaky: a) vztah nadřazenosti a podřazenosti právních řádů, b) vertikální dělba působnosti, c) určitá míra autonomie subjektů, d) kaţdý stát má svou ústavu a e) účast subjektů na činnosti federálních orgánů. V rámci Evropy je federativním státem např. Belgie, a to od roku 1993.

87


7.

44

5. 4 Konfederace Konfederaci můţeme nazvat svazem států, kdy jednotlivé státy nepozbývají svou suverenitu, ale naopak jim v plné míře zůstává. Je pro ni typický mezistupeň mezi proměnou federace v unitární stát či naopak změnu ve federaci – coţ poukazuje na jeden z rysů konfederace, a to moţnost vychýlení rovnováhy mezinárodněprávních a státoprávních prvků.88 Dále je pro ni typické, ţe nejsou vytvářeny veškeré mocenské orgány, ale jen ty, které je nutné mít, aby byly plněny společné úkoly a cíle. Podobným znakem konfederace a federace je moţnost vystoupení subjektu a záměrně je popisuji jako podobné znaky, poněvadţ toto právo má kaţdý subjekt jak v konfederaci, tak federaci, ovšem v případě vystoupení subjektu z federace je tento krok vnímán odlišně. Mnohdy ostatní subjekty federace povaţují takový čin za zradu.

5. 5 Zvláštní případy Vedle jiţ zmíněných klasických příkladů typů státu podle jeho struktury existují i další, které jsem zařadil do kategorie zvláštních případů. Zaměřím se na personální, dynastickou a reálnou unii. Tyto unie mimo jiné spojuje to, ţe vznikaly ve stoletích dřívějších.

5. 5. 1 Personální unie, dynastická unie V první části osvětlím charakter personální unie. Na první pohled se zastavíme nad označením této unie za personální, kdy základem slova je persona čili osoba. Tou osobou, která je v klíčovém postavení, je panovník. Tento panovník je pak společným a slučujícím prvkem dvou či vícero samostatných států, přičemţ těmito státy myslíme především monarchie. Ve vztahu k okolním státům je kaţdý stát jedním ze subjektů mezinárodního práva, přestoţe jsou členy personální unie. Historicky takovou unií byly i Čechy a Morava s Rakouskem a Uherskem, Spojené království s Irskem či Španělsko s Portugalskem. 88


7.

45

Často se personální unie plete s unií dynastickou, ale nejedná se o totéţ. Hlavním rozlišujícím znakem je ve vedení státu. V případě personální unie je to jeden společný panovník, zato v dynastické unii je vícero panovníků, které pojí jedna dynastie. Tyto skutečnosti jsou odrazem v názvech těchto unií. Co se týče postavení jednotlivých států dynastické unie, jsou taktéţ samostatné. Z tohoto vyplývá, ţe i státy v tomto spojení jsou kaţdý subjektem mezinárodního práva.

5. 5. 2 Reálná unie Reálné unie vznikaly vývojem především z personálních unií. Jelikoţ personální unie byly tvořeny jen výjimečně jinak neţ monarchiemi, tak i pro reálné unie jsou typické monarchie. Jednotlivé státy jsou suverénní a navzájem mají společné některé ze státních orgánů. Ohledně mezinárodního práva byla celá tato unie jedním subjektem. Takovou pro nás nejznámější reálnou unií bylo Rakousko-Uhersko.

46

6 Jiná označení státních zřízení Vedle těch tzv. tradičnějších označení forem vlády se můţeme setkat i s dalšími způsoby vlád. V první části se zaměřím na byrokracii, gerontokracii, kleptokracii a meritokracii, které spojuje vláda většího počtu osob. Dále následuje monokracie a plutokracie, kdy se přímo nabízí jejich vzájemné porovnání. Posledními jinými označeními jsou policejní stát, právní stát a protektorát, přičemţ v případě policejního státu a protektorátu je příznačné zdůraznit jejich působení v naší historii.

6. 1 Byrokracie, gerontokracie, kleptokracie, meritokracie Byrokracii je moţno definovat jako vládu prostřednictvím úřadů, resp. úředníků. Vznik můţeme spatřovat jiţ v dávných dobách, kdy velký stát měl mnoho obyvatel a jeden vládce neměl moc šancí spravovat celou zemi sám. Byla tedy potřeba skupiny lidí, kteří měli určité znalosti, aby mohli pomoci vládci spravovat říši. Objevila se tak nová silná vrstva správních úředníků, dohlíţitelů a písařů.89 Postupem času dostala byrokracie trochu specifičtější význam, a to státní správa nebo systém státních úřadů, coţ označujeme jako byrokratický aparát. Dalším státním zřízením je gerontokracie. Původ tohoto označení najdeme v řečtině ve slově geron čili stařec. Ani v tomto případě nebudeme vycházet z ničeho jiného neţ právě z původu slova, gerontokracie je tudíţ vládou starců či starých. Moc je v rukou skupiny starců, kteří jsou mnohem starší neţ zbývající jedinci ve společnosti. Výhoda takovéhoto způsobu vlády byla nejspíše spatřována ve věku a tím pádem ve zkušenosti a moudrosti. Nechci zpochybňovat ani zkušenost, ani moudrost takových vládců, avšak vzniká zde otázka, zda-li můţe být tento způsob vlády efektivní. Podle mého názoru ne, jelikoţ pokud má vládnout ten nejstarší, můţeme úspěšně předpokládat, ţe dlouho vládnout nebude. A sama historie i současnost jsou důkazem, ţe časté změny neprospívají a vládce není schopen 89

MATLAS, Michal. Faktory ovlivňující negativní projevy byrokracie. s. 9. Diplomová práce. Masarykova

univerzita,

Ekonomicko-správní

fakulta.

Vedoucí

práce

.

47

Jiří

Špalek.

Dostupné

z:

stihnout své plány v krátkém časovém úseku. Ve skutečnosti se však nemusí jednat právě o osobu vládce, ale o osobu, která má určité dominantní postavení. Kleptokracie patří taktéţ mezi vlády vícero osob. Mezi tuto vládu a vládu zlodějů či podvodníků bychom mohli dát rovnítko. Můţeme z toho vycházet na základě slova kleptein neboli krást. Avšak označení kleptokracie se občas pouţívá i v případech, kdy se jedná o špatný způsob vlády, především pokud je spjata s korupcí a zpronevěrou. Meritokracie je takovou formou vlády, kdy vládnou ti, kteří si to zasluhují, dochází tudíţ ke vzniku tzv. elitních struktur, v čemţ zastánci meritokracie vidí určité naděje. Lze tedy říci, ţe meritokracie funguje na principu odměňování, kdy se schopní a vzdělaní lidé dostávají funkce. Postup v hierarchii je dán zásluhou, úsilím a talentem na rozdíl od jiných přístupů, kdy je preferována rasa, tradice apod. Avšak takový princip vlády je kritizován několika mysliteli jako například Michaelem Youngem, Karlem Marxem či Johnem Rawlsem. Naopak v mnohem dřívějších dobách Platón došel k myšlence, ţe meritokracie je mnohem lepší a snesitelnější forma vlády neţ demokracie. Odpůrci na to reagují tvrzením, ţe meritokracie nevede k ničemu jinému neţ k zakotvení nerovnosti.

6. 2 Monokracie, plutokracie Monokracii a plutokracii jsem se rozhodl spojit do jedné subkapitoly, protoţe jde o takové formy vlády, mezi které je moţné dát vztahovou dvojtečku, tzn. je vhodné je mezi sebou navzájem porovnat. Monokracie forma vlády spočívající na jedinci jakoţto jediném vládci – proto můţeme dát rovnítko mezi monokracii a jedinovládu. Jedinec (zpravidla označován výrazy jako despota, tyran, monarcha90) má neomezenou a zároveň svrchovanou moc. A protoţe je prostě jediný, ostatní jsou na něm závislí, a to jak po majetkové stránce, tak i třeba po osobní stránce. Existovala skupina, která byla značně privilegovaná a na tomto základě měla i jiné postavení. Oproti této skupině stála skupina sociálně slabých, kteří pokud měli nějaká politická práva, mohli být rádi, jelikoţ často bývali vyloučeni z veřejného ţivota. Záměrně pouţívám minulý čas, jelikoţ příkladem jedinovládní autokracie můţe být tyranie, despocie či absolutní

90


Ústav státní správy, 1989. s. 67. ISBN 80-85102-02-1.

48

monarchie, přičemţ tyto formy vlády uţ potkal zánik a nyní můţeme maximálně pozorovat jejich podobnosti na existujících formách vlády. Plutokracie je formou samovlády skupiny, kdy vedle plutokracie téţ stojí aristokracie a oligarchie. V případě plutokracie je hlavním kritériem vládnoucí skupiny majetek, resp. bohatství. „Bohatství zajišťuje tato určené samovládné skupině výsadní společenské, politické a právní postavení.“91 Touto jednou větou lze v podstatě shrnout princip fungování plutokracie. Jak jsem jiţ uvedl, mezi monokracií a plutokracií, resp. obecněji samovládnou skupinou existují určitě vztahy. Takovým vztahem mohou být přechodové mezistupně, které jsou k vidění např. u fašismu – jeden vůdce a vedle toho princip vůdcovství : vláda skupiny vůdců a podvůdců fašistické strany.92 Dalším společným znakem je fakt, ţe nedemokratismus je prorostlý všemi komponenty formy státu. Společným znakem je i to, jaké metody státní moc uplatňuje vůči tzv. nepohodlné skupině či třídě.

6. 3 Policejní stát Pokud nahlédneme do českých dějin, narazíme na pojem policejní absolutismus. Policejní absolutismus je spjat s reakcí na revoluční dění ve Francii, dále s rušením radikálních projevů Josefa II. Leopoldem II., kdy lze datovat počátek poslední (resp. předposlední, pokud bereme bachovskou éru jako samostatnou etapu) vývojové etapy absolutistického státu v habsburské monarchii.93 Avšak jméno, které spojujeme s počátkem policejního absolutismu, je František I. V této souvislosti by bylo vhodné uvést čtyři reformy, které souvisejí se správou. „Státní moc sledovala a regulovala počínání obyvatel i ve sférách dosud zcela soukromých.“94 Klíčovou postavou takovéhoto zřízení byl kancléř a obratný diplomat Klemens Metternich. On a hrabě Sedlnitzky, šéf policejního odboru státní kanceláře, byli jakýmsi symbolem této éry. Jedná se však o pozdější období policejního absolutismu,

91


Ústav státní správy, 1989. s. 68. ISBN 80-85102-02-1 92

Tamtéţ, s. 68.

93


2010. s. 198. ISBN 978-80-7380-257-8. 94

Tamtéţ, s. 198.

49

tedy poslední léta vlády Františka II. Na rozdíl od osvícenské doby vládli František II. a Ferdinand V. úplně pod vlivem úředníků, a jednalo se konkrétně o jiţ zmíněného kníţete Metternicha a dále o hraběte Kolovrata.95

6. 4 Právní stát - vláda práva (zákona) Právní stát jako takový je popisován jako primát práva nad státem, coţ tedy vypovídá o vázanosti státní moci právem. S tím souvisí i jedna podmínka – veškeré působení státní moci musí být legální (tzv. podmínka legality). Legalitu můţeme chápat ve smyslu shody s právem, zákonností.96 Zpět však k charakteristice právního státu. Pouze a jen právo, resp. zákon můţe stanovovat, jak se mají orgány státu chovat, přičemţ v tomto faktu můţeme spatřovat jakousi ochranu obyvatel před oním státem, aby nemohl dělat cokoli, aby nebylo konání zaloţeno na jeho libovůli či libovůli jeho orgánů.97 Moderní právní stát je jaksi vázán na ústavní stát, jelikoţ takový stát je realizovatelný pouze jako součást moderního ústavního státu. „Princip právního státu, tj. státu, jehož jednání a chování je založeno na dodržování práva a v němž stát i občan si jsou před zákonem rovni, je jednou z náležitostí moderního ústavního státu.“98 Dalšími náleţitostmi moderního ústavního státu jsou vedle jiţ zmíněného právního státu princip svrchovanosti lidu, dělby moci, politické reprezentace a někdy, převáţně v poslední době, se mezi náleţitosti řadí i princip sociálního státu. Za povšimnutí stojí jistá souvislost se znaky demokracie a ono to má své opodstatnění – účelem ústavního státu je zaloţit demokratický způsob vlády. V tuto chvíli je smysluplné se věnovat koncepcím právního státu, kterými jsou koncepce Rule of Law, koncepce francouzská, středoevropská koncepce a nakonec koncepce sociálního právního státu.99 K jednotlivým koncepcím uvedu pár typických charakteristik.

95


2010. s. 201. ISBN 978-80-7380-257-8. 96


97


80-210-4057-2. 98

KLOKOČKA, V. Ústavní systémy evropských států. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2006.

s. 82. ISBN 80-7201-606-7. 99

Tamtéţ, s. 84-96.

50

Systém Rule of Law svou podstatu dosti odhaluje jiţ po zjištění, ţe se jedná o britský systém. Nejhlavnějším principem ze všech je rovnost všech před zákonem, coţ vyplývá z principu, ţe odsoudit či trestat lze jen obţalovaného, pokud bylo právo porušeno, a taktéţ principu řádného procesu. Snad ani není potřeba dále uvádět, ţe neodmyslitelně spjaty s právním státem jsou občanské svobody, v případě Anglie jsou svobody produktem Magny Charty Libertatum z roku 1215. Dalším typickým znakem je i respektování soudních precedentů, coţ je celkově charakteristické pro anglo-americký systém.

6. 5 Protektorát Protektorát je jednou z variant státního zřízení, které by mělo vycházet z latinského významu slova protectio neboli ochrana. Daný stát skutečně můţe být pod ochranou jiného státu, avšak můţe nastat i případ, kdy je stát v protektorátu pod dozorem a vedením jiného státu, přičemţ v tomto stavu se ocitl nedobrovolně. V letech 1939 aţ 1945 existoval na našem území Protektorát Čechy a Morava, ale není to jediný příklad protektorátu. Dalším velmi známým protektorátem byla i Anglie v letech 1653 aţ 1659, kdy titul lorda protektora nenosil na bedrech nikdo jin neţ Oliver Cromwell. Já bych se chtěl v této subkapitole zaměřit na popis protektorátu v návaznosti na konkrétní případ, a to Protektorát Čechy a Morava. „Orgány působící v Protektorátu byly dvojího druhu: jednak orgány říšské, které měly rozhodující postavení, a vedle nich působily víceméně loutkové orgány autonomní.“100 De facto nastala německá diktatura, úřad státního prezidenta však zůstal zachován, ale jiţ podle řečeného byl skutečně v pozici loutky. Tehdejším prezidentem byl Emil Hácha, mnohé je mu vyčítáno a mnohé jeho kroky jsou brány jako špatné, proto bývá některými označován jako zrádce. Pak se nabízí otázka, zda-li byl skutečně zrádcem, nebo hrdinou. Nenazval bych ho sice přímo hrdinou, zrádcem však podle mě rozhodně nebyl. Byl do své pozice nastrčen nacisty, jeho úloha měla být proto lehká, měl jen plnit úkoly. Podle mě však tuto úlohu lehce nebral, snaţil se, avšak k veškeré jeho činnosti bylo potřeba souhlasu říšského protektora. Tím byl zprvu Konstantin von Neurath, avšak v roce 1941 byl nahrazen zastupujícím říšským

100


2010. s. 350. ISBN 978-80-7380-257-8.

51

protektorem Reinhardem Heydrichem. V zemi fungovala široká škála policejních sloţek101 – pořádková policie rozdělená na ochrannou policii, četnictvo, obecní výkonnou policii a poţární ochrannou policii, dále bezpečnostní policie tvořená státní tajnou policii (jinak téţ Gestapem), bezpečnostní sluţbou a kriminální policií. Tento aparát byl dobře organizován a naháněl občanům strach. Veskrze jde tento protektorát velmi stručně shrnout jako státní zřízení, které bylo pod nadvládou nacistů (vše bylo jimi fakticky řízeno prostřednictvím našich loutkových autonomních orgánů) a které s sebou přinášelo rasovou diskriminaci a přípravu na válku.

101


2010. s. 357. ISBN 978-80-7380-257-8.

52

7 Vznik státu a teorie vzniku státu V této kapitole chci popsat způsoby a příčiny existence státu. Jedná se o základní i další teorie či koncepce, které vykládají a odůvodňují, jak stát vznikl. Avšak před tímto problémem stála otázka jiná, a to proč vlastně se mají lidé podrobit jiné vůli ve prospěch celku. Proto bych nastínil i tuto problematiku. Myšlenky, které k nám promlouvají i dodnes, mají svou kolébku ve starověkém Řecku. Jiţ zde se myslitelé zabývali myšlenkami o státě a s Řeckem souvisí i vznik miniaturních států zvaných polis (neboli městské státy).102 S tímto zaznamenáváme zrod myšlenky o smluvním původu státu. Tyto skutečnosti jsou ve spojitosti s řeckými dějinami, první státy, pokud máme na mysli evropský kontinent, se rozvíjely na Peloponéském poloostrově. Avšak v celosvětovém měřítku se úplně první státy vyvíjely na Starém Východu v období přibliţně 3 tisíce let před naším letopočtem.103 Existuje pět základních koncepcí vzniku státu – náboţensko-teologická, mocenská, právní, mravní neboli etická a psychologická.104

7. 1 Nábožensko-teologická teorie Jedno z nejstarších zdůvodnění vzniku státu je náboţensko-teologická teorie, kdy stát je objasňován vůlí Boha a jelikoţ to je jeho výtvor, všichni se jeho přání musejí podvolit a uznávat jej. Zdroje myšlenek jsou nalézány v učení převáţně křesťanství, islámu a judaismu. Hlavním příkladem tohoto směru jsou způsoby vládnutí, kdy moc státní, resp. světská splývala s mocí náboţenskou. I zde byly v dějinách boje o to, kdo má být reprezentantem takto vzniklé sloučené moci – na jedné straně touha panovníka, na té druhé papeţe. Představitel této koncepce je Tomáš Akvinský, přičemţ říkal, ţe společnost je organizována na hierarchickém principu, kdy na vrcholu hierarchie je Bůh a tedy boţské právo a toto boţské právo je tedy všemu nadřazeno. 102


s. 79. ISBN 978-80-7357-407-9. 103

KLÍMA, K. a kol. Státověda. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2011. s. 41-45. ISBN 978-80-7380-

296-7. 104


53

7. 2 Teorie moci Druhým proudem je teorie moci, jinak téţ zvaná teorie násilí, panství či podrobení. Charakteristické pro ni je vláda silného nad slabým, přičemţ je tento vztah obhajován přirozeností. Na to navazuje příklon k tezi o přirozené nerovnosti lidí a s tím spojené odmítání teorie liberalismu.105 Oproti této teorii vzniku stojí teorie náboţensko-teologická. „Stát je zákon přírodní, který lidská vůle nemůže zrušit.“106 V tomto místě bych odkázal na subkapitolu o smluvní teorii, kde se věnuji tomu, ţe stát vzniká víceméně přirozeně a z vůle lidí, avšak rozhodně tato teorie říká, ţe pokud se lidská vůle změnila, společenská smlouva uţ nemá na čem stát. Proto se také filozofové zabývající se společenskou smlouvou věnovali i zániku státu.

7. 3 Právní teorie Právní opodstatnění vzniku státu tvoří soustava čtveřice teorií, které mají společný základ ve tvrzení, ţe stát je výtvor právní a vidí stát jako právní řád. Jednotlivé teorie jsou popsány v samostatných částech.

7. 3. 1 Patriarchální teorie První z těchto teorií je teorie patriarchální. Její kořeny můţeme spatřovat jiţ u Aristotela, který rodinu i stát chápal jako přirozeně vzniknuvší. Načeţ na tuto myšlenku můţeme navázat římským státem a jeho právem, kdy existoval v římské rodině pater familiae, který měl svou moc nad všemi zvanou patria potestas. Tato pravomoc byla téměř bez omezení a postavení dětí se téměř rovnalo postavení otroků. Římská rodina fungovala jinak neţ dnešní, sloţitěji, proto nebudu objasňovat její podstatu, jen chci ukázat, ţe moc otce byla široká a jediná svého druhu na světě. To značí i fakt, ţe otec měl právo rozhodovat o ţivotě i smrtí

105


106

Tamtéţ, s. 115.

54

svých potomků.107 Očividně tento princip ovládání fungoval a inspiraci v něm našli i monarchové v době středověku a představovali se právě jako onoho otce v poměru ke svým poddaným.

7. 3. 2 Patrimoniální teorie Pro druhou z teorií – patrimoniální teorii – opět čerpáme ze středověku, konkrétněji feudalismu, protoţe právě pro takový stát platí, ţe panovník a stát splývali. Co se týče jeho postavení v státu zřízeném v patrimoniálním duchu, tak bylo velice silné, neplatilo tvrzení, ţe panovník je orgánem státu, neboť byl v postavení nad státem. A jiţ na základě této informace můţeme tvrdit, ţe se jednalo o absolutistické panovníky, poněvadţ jejich způsob vlády je popsán výše a je shodný s nastíněnou informací. Patrimoniální koncepce říká, ţe vládní moc (ve smyslu panovník) je zaloţena na tzv. pozemkovém vlastnictví. Panovník odměňoval poslušné a věrné lidi, kteří mu slouţili, z domácích zdrojů. Byla to změna oproti dřívějšku, protoţe ostatní zdroje třeba docházely nebo jiţ nebudily takovou spokojenost. To vše vedlo ke vzniku skupiny, kterou nyní známe jako šlechtu. Takový stav, kdy poměrně velké části půdy fungovaly jako dominium a nakonec šly do rukou i soukromým vlastníkům, nebyl pro panovníka udrţitelný, ekonomická závislost na něm klesala. A tak takovýto patrimoniální stát nahradil stát jiný – stavovský. Vše fungovalo na základě lenního systému a společnost spočívala hlavně na lenních vztazích. „V praxi to znamenalo podřízení se vyšší autoritě, ať již v případě lenního vztahu jako leník svému lennímu pánovi, nebo v případě vrchnostensko-poddanského vztahu jako poddaný své vrchnosti.“108

7. 3. 3 Smluvní teorie Třetí z koncepcí je smluvní teorie, která je opřena o smlouvu jakoţto důvod vzniku státu. Zahrnul bych proto zde učení o společenské smlouvě, jehoţ představiteli jsou Tomas 107

KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 143. ISBN 80-

7179-031-1. 108


2010. s. 40. ISBN 978-80-7380-257-8.

55

Hobbes, John Locke a téţ Baruch Benedictus Spinoza. Jejich odkazy v souvislosti se smluvní teorií jsou základem objasnění této teorie. Hobbes se zabýval tzv. přirozeným stavem, který můţeme pro účely této práce shrnout jako stav anarchie, strachu a nebezpečí. Lidé jsou ohroţováni a bez politického reţimu je zcela uplatňován princip homo homini lupus neboli člověk člověku vlkem. A i z tohoto důvodu vzniká potřeba lidí se sdruţovat, aby existoval mír. Hobbes však podotýká, ţe ke sdruţování lidí do společnosti nevzniká z přirozenosti, ale z vědomí prospěchu, slávy apod.109 Lidé se vzdají části svých práv ve prospěch celku, čímţ je jim dáno bezpečí a zachovávání přirozených zákonů. Právě stát vzniká na základě smlouvy a smlouvou je řečeno, ţe vůle státu je vůlí všech. Dalším velkým myslitelem je John Locke, který ovlivnil politickou filozofii vytvořením teorie státu na základě společenské smlouvy, kdy stát vzniká na prostřednictvím svobodné vůle jednotlivců s cílem stát se členy společnosti. V díle Locka je značně cítit vliv Hobbese, a přestoţe v mnoha myšlenkách na něj Locke navazuje, v některých s ním nesouhlasí. Konkrétně se jedná právě o to, ţe Hobbes poukazuje na vznik společenské smlouvy z důvodu výhody pro jednotlivce, tedy jakéhosi kalkulu, zatímco Locke dává do popředí lidský rozum a právě rozum a moudrost je důvodem, proč lidé chtějí společenskou smlouvu. Spinoza je dalším velikánem světa filozofie a spolu s Lockem a Hobbesem se zabýval učením o společenské smlouvě. Vznik státu vidí taktéţ na základě smlouvy, přičemţ tato smlouva vychází ze strachu a snahy vyvarovat se zlu.110 Lze tedy říci, ţe k tomu lidi vedou základní pudy, a to touha ţít a pud sebezáchovy. Spinoza pak na to dále navazuje kategorií dobra, kdy pravého dobra jsou lidé schopni dosáhnout jen tehdy, ţijí-li spolu ve státě.

7. 3. 4 Teorie právního státu Prvotní myšlenky se zrodily v hlavách revolučních intelektuálů, které se odrazily na vzniku hesel svobody, rovnosti a bratrství. Avšak jedním z těch hlavních velikánů byl

109

VONDROVÁ, Veronika. Hobbes, Locke a Spinoza: Společenská smlouva. [online]. 2012 [cit. 2012-09-28].

s. 12-14. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Ivana Holzbachová. Dostupné z: . 110

Tamtéţ, s. 46.

56

Immanuel Kant, který poloţil jako první definici státu, přičemţ stát popsal jako společenství lidí, kteří jsou podřízeni zákonům. Jeho myšlenky měly obrovský význam, a to jak pro boj proti absolutistickým vládám, tak i pro vznik hodnot typických pro humanismus, jako jsou svobody, práva člověka apod. Vedle Immanuela Kanta je další velikán, a to Hans Kelsen. „Hans Kelsen buduje svou monistickou koncepci státu na odmítnutí dualismu státu a práva, resp. jejich ztotožnění.“111 Jinak řečeno je o jednotu státu a práva, jejich spojení a Kelsen říká, ţe stát je nutný a jeho koncepce je ideální. Stát neexistuje bez práva a právo neexistuje bez státu, ale není pravdou, ţe jedno pochází od druhého. A jelikoţ jeden bez druhého neexistují, je pak kaţdý stát státem právním. Vychází se hlavně z toho, ţe stát je souborem právních vztahů, načeţ Georg Jellinek říká, ţe právo je souhrnem norem jakoţto pravidel chování, která vznikla na základě vnější všeobecně uznávané autority a tato pravidla regulují mezilidské vztahy, zároveň taky obsahují jakousi garanci, která pochází od jejich tvůrce.112

7. 4 Etická teorie Podstatou etické teorie je mravnost a s tím spojené tvrzení, ţe stát je mravně nutný.113 V tomto smyslu se jedná o inspiraci náboţensko-teologickou teorií, přestoţe se můţeme setkat i s odůvodněními, která nemají spojitost s náboţenskou vírou. Z antické filozofie lze převzít tvrzení, ţe „člověk se stává člověkem až ve státním zřízení…“114, přičemţ se tato myšlenka stala vzorovou i pro Hobbese, který říká, ţe „mravnost je důsledkem pudu sebezáchovy a může vzniknout až se vznikem společnosti“115, přičemţ společnost v tomto významu vnímejme jako stát.

111 112

HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 116. ISBN 978-80-7380-104-5. KRSKOVÁ, A. Štát a právov európskom myslení. 1. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2002. s. 488. ISBN

8089047521. 113


114

Tamtéţ, s. 115.

115

VONDROVÁ, Veronika. Hobbes, Locke a Spinoza: Společenská smlouva. [online]. 2012 [cit. 2012-09-28].

s. 14. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Ivana Holzbachová. Dostupné z: .

57

7. 5 Psychologická teorie Podstatou psychologické teorie vzniku státu je tvrzení, ţe stát je produktem ducha národa, dějinný akt, nebo téţ výtvor přírody.116 Teoretikové pak opírají vznik státu například o nutnost potlačení agresivních pudů – Sigmund Freud dává do popředí Oidipův komplex, kdy ţárliví synové svrhnou despotickou vládu svého otce. Aby další agresivní lidské pudy nevyšly na povrch, je podle něj nezbytné vytvoření státu a práva, přičemţ s tím dále souvisí i vznik norem regulujících chování ve společnosti. Teorií spadajících pod rámec psychologických teorií je mnoho. Jako pojítko mezi všemi navzájem je především osvětlování moci, kdy ospravedlnění státní společnosti je přesunuto na vedlejší kolej. Nadvláda je odůvodňována majoritou, která má prakticky význam jednomyslnosti.

116


58

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo popsat formy státu a formy vlády a jejich podstatu. Z velkého mnoţství teoretického poznání, kterého bylo v této oblasti dosaţeno, jsem pouţil ta nejpodstatnější a jen zásadní fakta, která do tak širokého okruhu předmětu práce spadají. Ve vztahu k pochopení základních principů, na kterých konkrétní státní zřízení funguje, je nutností vycházet právě z teorie. Zvolil jsem proto v kaţdé části definování a charakterizování základních pojmů souvisejících s danou kapitolou. Na základě těchto poznatků získaných zejména z kniţních zdrojů jsem vycházel z následného srovnávání jednotlivých státních zřízení, přičemţ jsem se snaţil o vlastní kritiku, názor a pohled na danou problematiku, tak aby se zpracované poznatky vzájemně prolínaly s provedenou analýzou. Tak jsem chtěl dosáhnout celistvosti této práce. Není zde proto zcela očividné rozdělení na teoretickou a praktickou část, přestoţe jednotlivé sloţky respektuji, avšak bylo by dle mého názoru zcela neúčelné se striktně tohoto rozdělení drţet. Z důvodu velkého rozsahu práce, jsem jako účelnější a pro čtenáře srozumitelnější, shledal vzájemné prolínání se těchto částí. Jako přínosné hodnotím nalézání vzájemných vazeb mezi jednotlivými státními zřízeními, jelikoţ právě toto spojování mezi i naprosto odlišnými zřízeními můţe usnadnit orientaci v této problematice. Pokud si člověk dokáţe propojovat souvislosti, je schopen snadněji analyzovat tento stav, přičemţ objem zkoumaného vzorku můţe být i velmi rozsáhlý. Vedle toho povaţuji za důleţité, aby člověk v současné době rozuměl politice. A jelikoţ základní principy rozdělení moci a fungování jednotlivých orgánů ve státě vychází z jeho formy, je moţno tyto primární informace přirovnat k jakémusi základu, na němţ stavíme. Protoţe pokud takový základ neexistuje, logicky není na čem stavět a získávat další poznatky. V návaznosti na obsáhlost tématu jsem se rozhodl některá témata zestručnit ve prospěch konkrétních příkladů, které slouţí jako oţivení v záplavě teoretických popisů. Je tomu tak mimo jiné v případě vyhlášení výjimečného stavu v Indii, dále v kapitolách věnovaných Libyi a Íránu, jelikoţ tato témata jsou bezpochyby důleţitá a ve své době byla často zmiňována v médiích. Nepochybuji o znalosti historických faktů čtenáře, ale je třeba i znalostí a orientace v současnosti, či nedávné době a dostat je do popředí, zvláště pak ty případy, které jsou zásadní a celým světem řešené. 59

Moţnost zpracovávání práce mi ukázalo, jaké rozmanitosti systémů existují a jsou funkční, přestoţe jádra těchto systémů jsou v jednom duchu. Tímto duchem mám na mysli jednotlivé kategorie typů státu, ačkoliv podrobnější zpracování nebylo moţné z důvodu obsáhlosti této práce.

60

Seznam použité literatury a jiných zdrojů BALÍK, S., KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. 1. vyd. Praha: Dokořán, s. r. o., 2004. 167 s. ISBN 80-86569-89-6. BANKOWICZ, M. Demokraté a diktátoři. Přeloţil Michal Kubát. Praha: EUROLEX BOHEMIA, s. r. o., 2002. 402 s. ISBN 80-86432-21-1. FILIP, J., SVATOŇ, J., ZIMEK, J. Základy státovědy. 4. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 266 s. ISBN 80-210-4057-2. HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 501 s. ISBN 978-80-7380104-5. HEYWOOD, A. Politická teorie. Přeloţil Zdeněk Masopust. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., 2005. 335 s. ISBN 80-86861-41-4. HLOUŠEK, V., KOPEČEK, L., ŠEDO, J. Politické systémy. 1. vyd. Brno: Barristers & Principal, o. s., 2011. 292 s. ISBN 978-80-87474-23-5. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. KLÍMA, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). 2. přeprac. a rozšíř. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2006. 424 s. ISBN 80-7357-179-X. KLÍMA, K. a kol. Encyklopedie ústavního práva. 1. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2007. 751 s. ISBN 978-80-7357-295-2. KLÍMA, K. a kol. Státověda. 2. rozšíř. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2011. 431 s. ISBN 978-80-7380-296-7.

61

KLOKOČKA, V. Ústavní systémy evropských států. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2006. 423 s. ISBN 80-7201-606-7. KROUPA, J., KOUDELKA, J., SVATOŇ, J. et al. Politologie. 1. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 254 s. ISBN 80-210-1793-7. KRSKOVÁ, A. Štát a právo v európskom myslení. 1. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2002. 496 s. ISBN 8089047521. KUČERA, E. a kol. Základy obecní teorie státu a práva. Část B: Úvod do teorie socialistického státu. Praha: Ústav státní správy, 1989. 134 s. ISBN 80-85102-02-1. MOŁDAVA, T. a kol. Státy světa. Přeloţila Alexandra Sedunková. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 2002. 424 s. ISBN 80-7200-669-X. SCHELLE, K. a kol. Právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2007. s. 1134. ISBN 978-807380-043-7. SCHELLE, K., VOJÁČEK, L. et al. Stát a právo v období absolutismu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 267 s. ISBN 80-210-3899-3. SPIRIT, M. Úvod do studia práva. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a. s., 2010. 187 s. ISBN 978-80-247-3290-9. VARVAŘOVSKÝ, P. Základy práva. O právu, státě a moci. 2. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2009. 456 s. ISBN 978-80-7357-407-9. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. 2. uprav. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2010. 694 s. ISBN 978-80-7380-257-8. DOSTÁLOVÁ, L. Alexandr Lukašenko. Novinky.cz [online]. Citováno 20. 9. 2012. Dostupné z: .

62

DVOŘÁKOVÁ, Tereza. Postavení Vatikánu v mezinárodním systému a jeho zahraniční politika. [online]. 2011 [cit. 2012-09-27]. 84 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Michal Kořan. Dostupné z: . MATLAS, Michal. Faktory ovlivňující negativní projevy byrokracie. 97 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta. Vedoucí práce Jiří Špalek. Dostupné z: . Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. VONDROVÁ, Veronika. Hobbes, Locke a Spinoza: Společenská smlouva. [online]. 2012 [cit. 2012-09-28]. 65 s. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí

práce

Ivana

Holzbachová.

.

63

Dostupné

z:

Formy vlády a formy státu

Recommend Documents