WITTGENSTEIN A ŽIVOTNÍ FORMY

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNÍ FORMY R a d i m ŠÍP WITTGENSTEIN AND THE FORMS OF LIFE The author tries to examine an opus of late Wittgenstein in some aspects. 1) The text tries to show that common critics of a meaning „as an use" have not met with the intentions of Wittgenstein's work. There are two conceptions of a meaning in his Philosophical Investigations. The second conception is superior to the first one - a meaning „as an use" - and the first one loses its sense if we tear it off i t s ' social-langu­ age background. 2) From this point of view the text tries to defend a late Wittgenstein's method that is connected with his not traditional way of philosophizing. This way is often wrongly accounted as „a formless heaping u p of ambiguouse suggetions". 3) One may under­ stand the late Wittgenstein's philosophy as „epistemological" critic. The author reveales a potention of this critic as h e exposes confusing presuppositions of TIL. 4) In the final part of the article author tries to introduce Wittgenstein as a philosopher of a man's liberation from structures of thinking and habits which form people apart their counsciousness. J e d n o u z příčin, p r o č s e tak snadno útočí n a W i t t g e n s t e i n o v o p o z d n í p o j e t í v ý z n a m u ( v i z např. [3]), j e , ž e j e h o následovníci příliš zdůraznili p o j e t í v ý z n a m u j a k o použití na úkor druhého a v j i s t é m s m y s l u z á s a d n ě j š í h o pojetí. A č s e o t o m příliš nemluví, není t a j e m s t v í m , ž e v e Filosofických zkoumáních j s o u přítomny d v ě p o j e t í ! A tak m á Materna v e s v é m článku částečně p r a v d u , k d y ž s e m u zdá, ž e teorie v ý z n a m u j a k o použití j e nedostatečná, přesto s e m ý l í p o d o b n ě j a k o j e h o oponenti. J a k v e l k á většina Wittgensteinových s k u ­ tečných či p o u z e předpokládaných následovníků, tak většina lítých b i j c ů „ ' a v a n t g a r d n í c h ' e x t r e m i s m ů " ([3], 5 5 5 ) s e totiž m í j í s e s m y s l e m W i t t g e n s t e i n o v y pozdní f i l o z o f i e . Jeden z hlavních pilířů o b r a z o v é teorie Tractatu [6] s e zakládá na předpo­ kladu, ž e předměty m o h o u b ý t v n í m á n y j e n s k r z e stavy věcí, které s e o d r á ž e j í v elementárních větách. Tímto r o z h o d n ý m z p ů s o b e m Wittgenstein u ž d o s v é h o p ů v o d n í h o f i l o z o f i c k é h o s y s t é m u vtělil přesvědčení, ž e zobrazována m ů ž e b ý t j e n n ě j a k á struktura, nikoli j e d n o t l i v é , na s o b ě n e z á v i s l é „stavební k a m e n y " . T e p r v e zpětně tato struktura d i s t r i b u u j e s m y s l s v ý m částem. Jestli­ ž e s e Wittgenstein nechtěl dostat d o p o do b n ý c h obtíží, d o j a k ý c h s e d o s t á v a l y empirici v š e c h d o b , k d y ž měli určit e p i s t e m o l o g i c k ý status nejjednodušších p r v k ů s m y s l o v é h o poznání, musel postulovat předměty j a k o absolutně ORGANON F 1 1 (2004), No. 2, 158-173 Copyright © Filozofuký ústav SAV, Bratislava

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNÍ FORMY

159

„prázdné", na s o b ě n e z á v i s l é „základní k a m e n y " . ( V š i m n ě m e si, ž e ani R u s s e l l , ani o n s á m nebyli n i k d y schopni tyto absolutně j e d n o d u c h é p r v k y řádně identifikovat. M o ž n á ž e n e j s e m d a l e k o o d pravdy, k d y ž s e d o m n í v á m : P ř e s všechna veřejná v y h l á š e n í v e lm i d o b ř e věděli, c o d ě l a j í , k d y ž s e d o tak nebezpečného podniku dlouho nepouštěli — tušili, ž e b y to přineslo z k á z u j e j i c h systémům. C o ž s e ostatně v případě pozdního Wittgensteina vyplnilo.) A b s o l u t n ě j e d n o d u c h é předměty není m o ž n é určit j i n a k , n e ž v e v z á j e m n ý c h vztazích. Jinými s l o v y , není m o ž n é j e určit, aniž b y b y l o zobrazeno „ l o g i c k é " místo, n a p o z a d í něhož b y mohl b ý t „předmětům" přisouzen n ě j a k ý s m y s l to b y l a geniální, b y ť p r o atomisty dodnes těžko pochopitelná intuice. J a k m i l e v š a k b y l a j e d n o u z p o c h y b n ě n a m y s t i k a absolutně j e d n o d u c h ý c h předmětů (přičemž s e tato kritika o b j e v i l a hned s p r v n í skutečnou recenzí, j e j í m ž autorem b y l Frank R a m s e y ) , celá úctyhodná s t a v b a Tractatu s e začala zákonitě hroutit. Ztráta d ů v ě r y v n e j j e d n o d u š š í p r v k y , v předměty, které v p r v n í m Wittgenstein o v ě textu t v o ř í substanci s v ě t a ([6], 2.021), rozložila i d ů v ě r u v před stavu b e z p r o b l é m o v é h o odpovídání logické formy obrazu/ja­ z y k a logické formě světa. Přesto v pozdních Wittgensteinových spisech nalé­ z á m e p e v n é přesvědčení, ž e j e to celek, j e n ž d á v á s m y s l či v ý z n a m s v ý m j e d ­ n o t l i v ý m č á s t e m (tentokrát c e l e k j a z y k o v é h r y a j e š t ě p ř e s n ě j i : c e l e k životní formy, v e které s e tato hra o b j e v i l a a p l n í z d e určitý účel). N ě k d y v letech 1929, 1 9 3 0 s e Piero S c h r a f f a dotkl prsty š p i č k y s v é h o n o s u a chtěl p o Wittgensteinovi, a b y m u řekl, j a k á j e logická forma tohoto. P o d l e vlastních v z p o m í n e k t a k Wittgenstein přestal trvat na m y š l e nce , ž e věta m u s í b ý t nutně „ o b r a z e m " skutečnosti, kterou p o p i s u j e . ([4], 2 6 6 - 2 6 7 ) ( O S c h r a f f o v ě v ý z n a m u na W i t t g e n s t e i n o v u proměnu v i z též autorovu Před­ m l u v u k Filosofickým zkoumáním.) C o s e p a k d ě l o s logickou formoul T a s e postupně rozpadla na gramatiky j e d n o t l i v ý c h jazykových her na j e d n é straně a na životní formy (Lebensformen) na druhé. T y t o životní formy si m ů ž e m e představit j a k o kontext, j a k o kulturu, v j e j í m ž středu s e o b j e v u j í určité p r a x e , z e kterých v y v ě r a j í z k o u m a n é jazykové hry. A i k d y ž s e v samotných Filo­ sofických zkoumáních v y s k y t u j e toto s l o v o n e v í c e než desetkrát, j e t o termín, k t e r ý j e rozhodující pro pochopení Wittgensteinova nového, „antropologic­ k é h o " přístupu (tak proměnu s v é h o hlediska popsal s á m Wittgenstein v roz­ h o v o r u s R u s h e m Rheesem). „Zatímco se v Traktátu jazyk zkoumá izolovaně od kontextu, v němž j e použit, vyzdvihuje se ve Filosofických zkoumáních stále znovu a znovu tok života, neboť teprve v něm nabývají slova svého významu: „Řečovou [jazyko­ vou] hru" může popsat pouze ten, kdo bere v úvahu formu života toho „kmene", v němž se uskutečňuje..." [4, 267]

160

Radim SIP

A n i p o d o b a termínu životní forma není náhodná. Z a p r v é j e s l o v e m „ f o r m a " vázána na vnitřní v ý v o j f i l o z o f o v a m y š l e n í a o d k a z u j e k proměněné kategorii „logické f o r m y " . Zadruhé s e o d k a z u j e k v l i v u r a ko u s ké h o kultur­ ního prostředí, k t e r é Wittgensteina h l u b o c e o v l i v n i l o a j e j í ž zánik pociťoval p o c e l ý ž i v o t j a k o u v r ž e n í d o vyhnanství. A zatřetí - a toj e p r o nás zásadní v y j a s ň u j e Wittgensteinovu pozici: V ý z n a m s l o v a n e n í p o u h é „použití", pouhý relativismus, n ý b r ž j e p r o j e v e m čehosi, c o m ů ž e m e p o v a ž o v a t z a něco s i c e arbitrárního, o v š e m j e n z a t é okolnosti, stojíme-li c e l ý m s v ý m ži vo t e m a s t y l e m u v a ž o v á n í m i m o životní formu, k n í ž z k o u m a n á jazyková hra náleží. Podobně j a k o s e Wittgenstein ocitl m i m o ní, k d y ž s e s r o z p a d e m R a ko u s ka Uherska rozpadly i poslední z b y t k y milieu, v n ě m ž b y l v y c h o v á n a j e ž podmínilo j e h o z p ů s o b p r o m ý š l e n í světa. J e známo, ž e a n g l i c k é kultuře vděčil z a mnohé, a l e přesto j i n i k d y nedokázal p ř i j m o u t z a vlastní. (Jedna z kapitol v ý b o r n é M o n k o v y m o n o g r a f i e o Wittgensteinovi [4] s e j m e n u j e Občan bez společenství.) P r o ty, j e ž s e p o h y b u j í uvnitř matečného prostředí, j e životní forma něco tak s a m o z ř e j m é h o , ž e si j e j í arbitrárnost ani u v ě d o m i t nemohou. O W i t t g e n s t e i n o v ě p o z d n í f i l o z o f i i s e z d e s p e k t e m č a s t o říká, ž e v y c h á z í z behaviorismu, k t e r ý d í k y s v ý m p ř e d s u d k ů m n e n í schopen vytrhnout s e z určení bezprostředního j e d n á n í a abstrahovat k n ě j a k é o b e c n ě j š í a účinnější f o r m ě teorie v ý z n a m u . (Jako v ý m l u v n ý , zhuštěný příklad tohoto přesvědčení v i z opět z m i ň o v a n ý M a t e r n ů v článek [3].) A není d i v u . T i , c o s e v e zdlouha­ v é m a často ú n a v n é m čtení nedostali z a čtyřstý p a rag r a f , mohou j e n t ě ž k o zachytit o b r y s y c e l é h o Wittgensteinova pojetí. N a v í c j i m v e Filosofických zkoumání [7] a ž příliš okatě d á v a j í z a p r a v d u p a s á ž e , v nichž s e autor j e d n o u p r o v ž d y s n a ž í v y p o ř á d a t s tzv. „duševními p o c h o d y " či s filozofickým po­ j m e m „ v ě d o m f ' . P r á v ě v nich f o r m u l u j e některé p a r a g r a f y , které k t a k o v é kritice p ř í m o v y b í z e j í . Např. v e z n á m é m § 2 9 3 Wittgenstein „ v y k r á t f ' b r o u k a schovaného p ř e d z r a k y v š e c h v k r a b i č c e a nechává e x i s t o v a t j e n s l o v o „brouk". B r o u k v kra­ b i č c e j e o n o m i z e j í c í „vědomi"', ona matoucí „ m y s l " . S l o v o „brouk" j e to j e d i n é , c o skutečně e x i s t u j e , snažíme-li s e v y j á d ř i t j a k o u k o l i m y š l e n k u o brouku. T o j e d i n é , c o l z e j a z y k o v ě uchopit a p o m o c í sdíleného k ó d u jazykové hry předat dál. Č e m u l z e přisoudit n ě j a k ý s m y s l u p l n ý v ý z n a m . S u b j e k t i v n í rovin a možná p o s k y t u j e „prožitkový o b s a h " toho, c o s e n a z ý v á „slast", „bolest", a l e f o r m u , místo v různých jazykových hrách a t e d y vlastně i „intelektuální o b s a h " - intersubjektivně kontrolovatelnou deskripci - n á m d á v á t e p r v e j a z y k . R e s p e k t i v e užití s l o v a . O v š e m ani z d e , není m o ž n é brát tak p r o s t o d u š e b e h a v i o r i s m u s z a zá­ kladní. K a ž d é n o v é s l o v o j e totiž j i ž předpřipraveno užitími ostatních s l o v

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNÍ FORMY

161

d a n é ř e č o v é h r y . V j e d n o m z d ř í v ě j š í c h p a r a g r a f ů toto Wittgenstein v y s v ě t ­ luje: Jestliže se řekne „Dal pocitu jméno", tak se zapomíná, že v řeči musí být už mnohé předem připraveno, aby pouhé pojmenování mělo smysl. A když hovoříme o tom, že někdo dává bolesti jméno, tak tím, co j e tu připraveno předem, j e gramatika slova „bolest"; ta ukazuje místo, na které se nové slovo vřazuje..." ([7], § 257) T o b y Maternu mohlo inspirovat k přesvědčení, ž e Wittgenstein p ř e c e j e n o m alespoň částečně ustoupil z p o z i c ,,'avandgardních' e x t r e m i s m ů " , o v ­ š e m m y s l e t si, ž e n á s tato p o z n á m k a v e d e k n ě j a k ý m abstraktním o b j e k t ů m , k entitám m i m o prostor a čas, b y b y l o nesprávné. J a k d á l e uvidíme, to, c o zakládá, c o u r č u j e o n o „místo", kteréj e předpřipraveno, není s í ť neměnných, v ě č n ý c h , k e struktuře světa s e n ě j a k ý m m y s t i c k ý m z p ů s o b e m p ř i m y k a j í c í c h p o j m ů - entit m i m o prostor a č a s - , a l e životní forma, která s e m ě n í a m i m o niž n e m á s m y s l hledat založení p o j m ů . § 2 9 3 a další, j e m u podobné, naprosto p ř e k r y l y d r u h é p o j e t í v ý z n a m u slov. T o j e d a l e k o v í c e s v á z á n o s e strukturním charakterem s m y s l u v ě t y , či c e l k e m obecně. J a k u ž j s e m s e pokoušel v ý š e ukázat, j i ž v Tractatu si b y l Wittgenstein j i s t ý tím, ž e j e t o n ě j a k ý celek, který s v ý m č á s t e m p ř i ř a z u j e s m y s l . S l o v ů m j e přidělován v ý z n a m s k r z e užití v e v ě t ě („3.314 V ý r a z m á v ý z n a m j e n v e v ě t ě . . . 3 . 3 2 6 A b y c h o m poznali z e znaku s y m b o l , m u s í m e si v š í m a t s m y s l u p l n é h o použití..."), v š e m v ě t á m j e konečný s m y s l n e z c e la j a s n ý m z p ů s o b e m přidělo­ v á n metafyzickým subjektem. T e n totiž v e v ě t ě č. 5 . 6 4 1 v ý s l o v n ě t v o ř í n e j e n v e š k e r ý vz taž ný r á m e c skutečného, ne-psychologického „Já", ale z á r o v e ň v konečném ú č t o v á n í n a p l ň u j e s v ě t (a s k r z e obecnou větnou formu, j e ž záhad­ n ý m z p ů s o b e m k o p í r u j e logickou formu světa, n a p l ň u j e i j a z y k ) s m y s l e m . O n a lehkovážná d ů v ě r a v s a m o z ř e j m é a b e z r o z p o r n é propojení j e d i n c e a světa, které n e p o t ř e b u j e ani komunikaci m e z i lidmi, a b y s e zachytilo těch „ s p r á v n ý c h " v ý z n a m ů , s e rozpadla. Wittgenstein v i d í S r a f f o v o gesto, v í s ur­ čitostí, ž e něco z n a m e n á ( b y ť třeba i j e n to, ž e j e j italský e k o n o m c h c e zmást), a l e j e h o p r a v ý v ý z n a m n i k d y nepozná. A m o ž n á ž e i samotný S r a f f a b y nebyl schopen zcela j e d n o z n a č n ě e x p o n o v a t v ý z n a m , který j e h o g e s t o „skutečně", sub specie aeternitatis vyplnilo. A l e p ř e c e s e mezi nimi n ě c o odehrálo. A tento j e v p r o ně, p r o o b a , m ů ž e mít j i s t ý , společný v ý z n a m . Tento v ý z n a m není d á n a priori, n e m u s í b ý t „absolutní", n e n í j e d i n ý m m o ž n ý m v ý z n a m e m . ( O v š e m s l o v o „absolutní" j e z d e užito z a v á d ě j í c í m způsobem, protože k a ž d ý v ý z n a m j e p r o č l o v ě k a uvnitř jazykové hry a potažmo uvnitř

162

Radim SIP

příslušné životní formy v j i s t é m s m y s l u absolutní - z toho důvodu j e u v e d e n o v u voz ovkách. ) T a k m á m e na j e d n é straně v ý z n a m s l o v a , s m y s l věty, j e ž j s o u d á n y použitím. Chceme-li pochopit v ý z n a m n ě j a k é h o neznámého s l o v a či n e j a s n é věty, m á m e s e pídit p o j i n é m slo v ě , nebo j i n é větě, které plní v d a n é jazykové hře stejnou f u n k c i . S í ť takovýchto použití v y t v á ř í gramatiku d a n é j a z y k o v é hry. Přičemž gramatika vlastně j e n ,,popisuje používání z n a k ů " ([7], § 4 9 6 ) . Přesto z d e v š a k m á m e j e š t ě j i n ý t y p v ý z n a m u : „O chápání věty hovoříme v tom smyslu, v němž tato věta může být nahrazena nějakou jinou, která říká totéž, ale také v tom smyslu, že žádnou jmou nahrazena být nemůže. (Právě tak jako nemůže být nahrazeno jiným nějaké hudební téma) V jednom případě j e myšlenka věty to, co j e různým větám společné; v druhém něco, co vyjadřují jedině tato slova v těchto pozicích. (Chápání nějaké básně.)" ([7], § 5 3 1 ) P r o jedinečnost básnického tvaru j e podstatný fakt, ž e j i s t á m y š l e n k a mohla b ý t v y j á d ř e n a j i n ý m i s l o v y s e s t e j n ý m v ý z n a m e m , a l e b y l a v y j á d ř e n a p r á v ě těmito s l o v y . Z v u k s l o v , konotace, r y t m u s verše, r ý m y , f i g u r y v e r š ů a r ý m u - to v š e c h n o a j e š t ě d a l š í záležitosti v y t v á ř í naprosto originální prostor, v n ě m ž s e náhle v ý z n a m c e l é v ě t y (stejně j a k o j e d n o t l i v ý c h s l o v ) podstatně o d l i š u j e o d b ě ž n é h o použití. A j e s t l i ž e s e tento prostor s n a ž í m e v y s v ě t l i t p o m o c í z d á n l i v ě „primárních" v ý z n a m ů , p a k d o p a d n e m e s t e j n ě b e z z u b ě j a k o žáci a z o u f a l ý p e d a g o g , k d y ž s e při školních rozborech p o e z i e c h y t a j í n e j b ě ž nějších v y s v ě t l e n í s l o v a s n a ž í s e tak e x p o n o v a t velikost v e l i k ý c h b á s n í k ů . (Ani Maternova zjednodušená, a proto z a v á d ě j í c í analogie kladiva, v n í ž s e autor s n a ž í v š e c h n a možná použití tohoto n á s t r o j e podřadit p o d j e h o „pri­ m á r n í " f u n k c i - tzn. p o d „zatloukání h ř e b í k ů " - ([3], 5 5 6 ) není tak j e d n o ­ značná a b e z p r o b l é m o v á , j a k v e l m i t r e f n ě u k a z u j e Koťátko ([2], 863).) O čtyři p a r a g r a f y d á l e s e Wittgenstein ptá: „Co se vlastně děje, když se učíme vnímat závěr určité církevní tóniny jako závěr 9 " [7, § 535] Komentář E i k e v o n S a v i g n y na tuto otázka v e l m i t r e f n ě o d p o ví d á : „Keď sa ako příklad zvolí práve 'záver cirkevnej tóniny', má to jeden zmysel; dôrazne upozorniť čitateľa na to, že tu skutočne j e čosi, čo sa treba učiť. 'My' sme totiž zvyknutí na to, že hudba doznieva a končí v opakovaných kvintách, ktoré sú pre nás znovurozpoznateľné. Pre tých, ktorí pred stáročiami praktizo­ vali hudbu v cirkevných tóninách, bolo samozrejmé čosi mé. Voľba 'cirkevnej tóniny' ako príkladu by mohla mať aj ďalšiu pointu súvisiacu s únosnosťou

163

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNI FORMY

jedinečnosti a na strane drahej s úlohou v systéme {PU1 531-534). V skla­ dateľskej epoche ovládanej predpismi palestrínovského kontrapunktu bol pre každú kadenciu ľubovoľnej tóniny povinný celkom určitý záverečný akord, tzv. 'klauzula'; cirkevné tóniny v tejto dobe prevládali a záverečný akord sa nazýval 'finalis'. Pre každú cirkevnú tóninu teda existoval len jeden akord pociťovaný ako záver; jeho charakter záveru (teda jeho pociťovateľný význam) bol však určený len jeho úlohou v prevládajúcich hudobných konvenciách." (Citováno podle [1], 509. 2 ) Příklad s „církevní tóninou" n e l z e s d e s p e k t e m odmítnout s tím, ž e s e j e d n á o pouhou nedokonalou analogii. H u d b a není sice ponořena d o séman­ tických vz tahů tak j a k o j a z y k , a l e přestoj e z a p r v é j a z y k e m s v é h o druhu a z a dr u hé p ř e s s v o j i ezoteričnost podléhá s t e j n ě j a k o lidská ř e č kulturním konven­ cím. A p r á v ě ty j s o u p r o pochopení našeho p r o b l é m u v e l m i důležité. N a v í c p r á v ě tento příklad společně s příkladem básnického j a z y k a v y j a s ň u j í Wittgensteinovu rozporuplnost: Ten na j e d n é straně rozpouští „ m y s l " v jazykové hře. v níž s e m l u v í o pocitech, „krátí" brouka, a l e na d r u h é straně z v ý r a z ň u j e příklady, j e j í ž p o v a h a j e neodmyslitelně v á z á n a na prožitek, na pocit - v těchto případech na pocit „konce" s k l a d b y či neopakovatelné „ n á l a d y " básně. V š i m n ě m e si v š a k j e d n é důležité skutečnosti: Takové pocity jsou velmi

výrazně ovlivněny

(i když jistě

ne z.cela konstruovány)

zvenčí. Ten, kdo

p o c i ť u j e z á v ě r církevní tóniny j a k o z á v ě r m á přístup k jiné hudební kultuře. P o dob ně - k d o s e naučil p o h y b o v a t s porozuměním v j i n é , b y ť v e l m i p o d o b n é jazykové hře, m ů ž e si náhle u v ě d o m i t hranice, k t e r é j e j o m e z o v a l y v e hře původní. K d y ž s e palestrinovské n o r m y rozpadly a b y l y vystřídány barokními, b y l konec s k l a d b y pociťován o d l i š n ý m z p ů s o b e m . Změnila s e j a s n ě ohraničená kulturní p r a x e j a k skladatelů, tak p o s l u c h a č ů a chce-li d n e s někdo pochopit, j a k p ů s o b i l y církevní s k l a d b y na lidi šestnáctého století, m u s í s e m n o h é m u naučit. C o ž předpokládá odstavit n e b o s p í š e odstínit n a š e hudební z v y k l o s t i . T a k o v é odstínění a zpětné porovnání našich tradic s palestrinovskými nám náhle u k á ž e naši hudební praxi v j i n é m světle. U v ě d o m í m e si totiž, ž e n a š e b ě ž n é p r o ž í v á n í h u d b y s e o d b ý v á uvnitř j i s t ý c h hranic, ž e n e j s o u d á n y přiro­ zeně a navěky, ž e b y z a j i s t ý c h okolností m o h l y b ý t i j i n é . T e p r v e n y n í n á m t a k é m ů ž e dojít, j a k mnoho j s m e b y l i podřízeni p r a v i d l ů m vládnoucím uvnitř schématu vnímání - j a k j s m e si ani n e uv ě do m o v a li , ž e j s m e omezeni životní

1 2

Philosophische Untersuchungen - pozn RŠ

Tomuto Hiltmannovu textu vděčím za nejcennější pomoc při orientaci ve Wittgensteinově pozdním díle

164 formou,

Radim ŠÍP

z níž j i s t é estetické p o ž a d a v k y v y v s t a l y . Neboli, j a k jsme

byli drženi

v zajetí určitým obrazem ([7], § 115). Jestliže b y c h o m si chtěli dokumentovat v z á j e m n ý vztah m e z i v ý z n a m e m j a k o použitím a v ý z n a m e m , j e n ž j e o d v i s l ý o d f o r m y , j a k o u j e „zkonstruo­ v á n " a nerozlučně s n í s p l ý v á , p a k b y c h o m to mohli učinit p o m o c í analogie, kterou často v y u ž í v a l s á m Wittgenstein, kterou j s e m v š a k p r o n a š e ú č e l y mírně pozměnil. P ř e d s t a v m e si, ž e h r a j e m e š a c h y . P r v n í t y p v ý z n a m u : C h c e m e vědět, c o znamená „táhnout k o n ě m " . Učiníme t a k z p ů s o b e m , ž e b u d e m e p o j i s t é do­ m l u v ě tahat j i n o u f i g u r k o u tak dlouho, a ž b y c h o m p o d l e souhlasu lidí, kteří r o z u m ě j í hře v šach, usoudili, ž e „takhle táhne k ů ň " . (Je to vlastně j e n složi­ t ě j š í v e r z e případu, k d y s e j e d n o d u š e zeptáme: „Jak táhne k ů ň ? " a n ě k d o n á m t o p rostě ukáže.) O v š e m a b y v ů b e c mohla b ý t položena otázka: , J a k táhne k ů ň ? " , m u s í m e pochopit něco d a l e k o složitějšího. A z d e s e u ž d o t ý k á m e druhého t y p u v ý z n a m u . M u s í m e pochopit: ž e s n ě j a k ý m i f i g u r k a m i t á h á m e někde, ž e z d ej e d e s k a pravidelně rozčleněná poli d v o u b a r e v , ž e h r a j í proti s o b ě d v ě b a r e v n é s a d y několika d r u h ů f i g u r e k , a l e p ř e d e v š í m m u s í m e v ě d ě t to, ž e s e vlastně j e d n á o určitý druh h r y , m u s í m e v ě d ě t to, j a k é d ů s l e d k y v í t ě z s t v í n e b o prohra s s e b o u nesou, to, ž e š a c h y není to j e d i n é , c o ž i j e m e , ž e z a hrací d e s k o uj e zcela j i n ý s v ě t atd. T a k o v é věci j s m e schopni s i u v ě d o m i t j e n d í k y možnosti určitého pohledu. „Pohledu z v ý š e " na hrací d e s k u ležící n a stole, pohledu, při n ě m ž v i d í m e a m á m e zažité mnoho z toho, c o hrací d e s k u o b k l o p u j e . („Pohled" j e z d e s a m o z ř e j m ě synekdochou v e š k e r é zkušenosti.) Má-li tato šachová analogie mít n ě j a k o u e x p l a n a č n í sílu, m u s í m e si n y n í představit překážku, která b y n á m v ě r n ě j i přiblížila naši situaci, k d y s e nachá­ z í m e uvnitř p ř e s v ě d č i v é , „ a p r i o r n f ' jazykové hry: J s m e uprostřed š a c h o v é h o p o l e a j s m e z b a v e n i „pohledu z v ý š e " . N e v i d í m e nic m i m o „ š a c h o v ý s v ě t " , nevid íme, j a k é p o z a d í tato hra m á , n e v i dí m e , ž e j e to hra. Má-li mít otázka: „Jak táhne k ů ň ? " t a k o v ý s m y s l , j a k ý m á p r o člověka, k t e r ý š a c h y m ů ž e v y ­ měnit z a n ě j a k o u j i n o u hru - d á m u či ruletu m u s í m e s e n ě j a k dostat z této h r y . M u s í m e v ě d ě t mnohem více, n e ž c o b y c h o m mohli zahlédnout a pocho­ pit uzavřeni v „ š a c h o v é m s v ě t ě " . K d y b y c h o m z tohoto u z a v ř e n í nebyli schopni vystoupit, j e š t ě b y t o nezna­ menalo, ž e n e b u d e m e šachy schopni hrát. O d m a l i č k a b y c h o m mohli b ý t učeni tahům i tomu, c o z n a m e n a j í c h y b y . F i g u r k y , o které nás soupeř připraví, n á m b u d o u mizet z našeho dohledu, p ro t o ž e ten s e rozprostírá p ř e s n ě j e n o m k hranicím hrací d e s k y . A k d y ž n á m s o u p e ř d á mat, b u d e m e o č e k á v a t chvíli, k d y s e z á h a d n ý m z p ů s o b e m o b j e v í - tak j a k o t o m u b y l o kd y ko l i předtím v š e c h n y n a š e f i g u r k y , s e s t a v í s e d o v ý c h o z í h o š i k u a začne n o v á hra. Dlouho-

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNÍ FORMY

165

d o b ý m drilem b y c h o m tak d o s e b e mohli vstřebávat - h ů ř e či l é p e p o d l e našich schopností - celou strukturu h r y v šach, strukturu, kterou p o t ř e b u j e m e znát (nebo alespoň neurčitě předpokládat), a b y c h o m s e s m y s l u p l n ě mohli ptát: „Jak táhne k ů ň ? " . Otázce na použití n ě j a k é h o v ý r a z u v ž d y - n ě k d y o v š e m p r o m n o h é z n á s n e v ě d o m ě - předchází pochopení c e l k o v é h o tvaru, v š e c h p r a x í a j e j i c h pravi­ del, které t v o ř í a o b k l o p u j í hru, f o r m u , v ý s e k „reality". 3 Je-li tomu a l e sku­

tečně tak, pak j e zřejmé, že význam jako užití je zásadně určen významem jako pozadí. V této souvislosti m ů ž e m e t a k é snadněji pochopit, ž e s l o v o mystično, k t e r ý m j e c e l é (nejen pozdní) Wittgensteinovo d í l o prostoupené, n e m u s í znamenat n ě j a k é š a m a n s k é praktiky, kouzla n e b o J a h v e h o v A r š e ú m l u v y , a l e třeba j e n to, c o s e n e d á říci, c o s e ukazuje a zároveň p o d m i ň u j e řečené. Mystično j s o u hranice uvnitř a p o o b v o d u j a z y k a . N e b o j e š t ě p ř e s n ě j i : mystično j e to, c o p ř e s a h u j e j a z y k , c oj e a ž z a ním, a proto s e nedá v y s l o v i t , a l e z á r o v e ň v y t v á ř í hranice uvnitř a p o o b v o d u j a z y k a , u r č u j e j a z y k . U r č u j e to, c o m ů ž e b ý t v y ř č e n o a „racionálně" v y s v ě t l e n o . V této souvislosti mů­ ž e m e zahlédnout, j a k j s o u některé m y š l e n k y diachronnicky postupujícího „ a r c h e o l o g a " - Foucaulta - b l í z k é intuicím „proto-poststrukturalisty" - W i t t gensteina. P r á v ě d ů r a z na tento d r u h ý t y p v ý z n a m u nás t a ké p ř i v á d í k podstatě W i t t g e n s t e i n o v y metody j e h o pozdního díla. T a s e m n o h ý m m ů ž e z d á t m á l o exaktní, m á l o přesvědčivá. B a d o k o n c e j i m o h o u - p o d o b n ě j a k o W o l n i e w i c z - p o v a ž o v a t z a „beztvaré nahromadění mnohoznačných náznaků a neurčitých p o z n á m e k " . ([3], 5 5 6 ) O b á v á m s e v š a k , ž e většina takto f o r m u l o v a n ý c h kritik, s e zcela m í j í s podstatou W i t t g e n s t e i n o v a přístupu. Např. Materna píše, ž e „tento z p ů s o b j e atraktivní, 'čtivý', a l e není s p o j e n s ž á d n o u a r g u m e n t a c í " a ž e „někdy úlohu o dp o v ě di h r a j í řečnické o t á z k y , a l e n a k a ž d o u z nich b y m y s l í c í f i l o z o f dokázal najít mnoho problematizujících 'antiodpovědí'". ([3], 5 5 6 ) J s e m s i j i s t , ž e Wittgenstein vě d ě l d o bř e , p r o č m n o h é p a r a g r a f y ukončil otázkou. T y totiž n e m a j í hrát úlohu o d p o vě d i , a l e z m n o ž i t n a š e pochybnosti o u ž í v á n í j a z y k a . I v těch nejexaktnějších promlu­ v á c h o h ý b á m e j a z y k tak, a b y c h o m s e nechali ukolébat zdánlivou j e d n o z n a č ­ ností. (Problém tudíž není v z j i š ť o v á n í „ f a k t ů " j a k o takovém, a l e v e ve r bá l ­ n í m z p r a c o v á n í „faktů", k t e r é m á na e x a k t n í informaci v e l m i podstatný v l i v .

3

Opět podotýkám, že toto pochopení tvaru /formy / celku/ může být nedokonalé, nebo pouze zkusmo předpokládané Není jistě náhodou, že j e v e Filosofických zkoumáních věnováno mnoho pasáží právě „piibližnosti", „neurčitosti" a zkusmému užití slova v předpokládaném rámci. V i z např ([7], §§ 7 9 - 87)

166

Radim ŠÍP

J a z y k není p o u h é m é d i u m - sp o luurč uj e „ o b j e k t y teorií" a v e l m i podstatně i j e j i c h charakteristiky.) Wittgenstein intenzivně p o c i ť o v a l , ž e k a ž d é n a š e poznání j e nutně podřízeno předobrazu, který p ů s o b í j e š t ě předtím, n e ž z a č n e m e poznávat. Jinak t o m u ani b ý t nemůže. M á nás a l e k tomu, a b y c h o m tento předobraz měli z a to, č í m skutečně b ý t m á - srovnávacím objektem, a nikoli a b y c h o m j e j ustanovili z a postulát, „kterému skutečnost musí odpoví­ d a t " . (7], § 131) I j e h o jazykové hry v mnoha případech n e m a j í hrát j i n o u roli n e ž roli srovnávacích objektů ([7], § 130). M a t e r n o v i m u s í m e dát z a pravdu. Wittgensteinovi n e j d e primárně o argumentaci. O v š e m nikoli proto, „že b y h o v á ž n é m y š l e n í unavilo a ž e v y n a l e z l učení, k t e r é činí t a k o v é m y š l e n í z c e la zbytečnou v ě c í " , j a k s e d o m n í v a l Russell, (cit. p o d l e ([4], 4 7 3 ) ) N ý b r ž proto, ž e si uvědomil, c o zapříčinilo s e s u v t a k geniální s t a v b y , j a k ý m b y l Tractatus - j a k o mladý s e totiž domníval, ž e l z e nalézt j e d n u f o rm á ln í svornici na variabilitu různých j a z y k o v ý c h p r o j e v ů . A r g u m e n t a c e j e v ě c í těch, kteří j s o u uvnitř jazykové hry. J e j í m p r a v i d l ů m j s o u často n e v ě d o m ě podřízeni a není v j e j i c h siláchj e v p l n é m í ř e reflektovat. T a k , j a k o b y n e b y l o dáno n á m r e f l e k t o v a t v p l n é míře, c o j s o u to šachy, k d y b y c h o m b y l i uzavřeni uvnitř „šachového s v ě t a " , a t o i přesto, ž e b y c h o m znali p e r f e k t n ě pravidla h r y a d o k o n c e i t a k o v é speciality j a k oj e „Matljevičova obrana". A b y toho b y l i insideři schopni, m u s e j í mít m o ž n o s t toto dané s něčím p o d o b n ý m , a přesto o d l i š n ý m zkonfrontovat. A p r á v ě o to š l o Wittgenstei­ novi. Nechtěl nikoho přesvědčit, j e h o a m b i c í b y l o e x p o n o v a t srovnávací objekty, předobrazy, které n á m umožní vidět, ž e m n o h é z toho, c o j s m e p o v a ž o v a l i z a záležitosti stejného typu, z c e la s t e j n é nejsou. A tak s e snažil poukázat na nezreglementovatelnost j a z y k o v ý c h p r o j e v ů a praxí, v nichž o n y p r o j e v y p ů s o b í n e b o j e j i c h ž j s o u p rův o dn í m j e v e m . „Chceme do našeho vědění o způsobu používání řeči zavést řád: řád vytvářený k určitému účelu, jeden z mnoha možných řádů; nikoli řád v absolutním smyslu. Za tímto účelem budeme vždy znovu a znovu vyzvedávat rozdíly, u nichž naše obvyklé řečové formy způsobí, že j e přehlédneme..." ([7], § 132) T e n t o přístup n e b y l něčím, c o b y s e u Wittgensteina začalo o b j e v o v a t a ž v d o b ě j e h o nemoci či stáří. N a o p a k obrat v j e h o m y š l e n í s e odehrál v d o b ě , k d y b y l f y z i c k y a p s y c h i c k y navrcholu. Již v r o c e 1 9 3 3 nadiktoval tyto p a s á ž e (později v y d a n é v „Hnědé k n i z e " ) : „Projevujeme např. sklon myslet si, že musí existovat něco, co j e všem hrám společné, a že tato společná vlastnost ospravedlňuje použití obecného ozna­

*

167

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNÍ FORMY

čení „hra" pro různé hry, zatímco hry tvoří rodinu, jejíž členové vykazují rodové podobnosti. Někteří mají stejný nos, někteří stejné obočí a jiní zase stejnou chůzi; a tyto podobnosti se překrývají." (Cit. podle ([4], 342)) „Filosofové mají neustále před očima přírodovědnou metodu a propadají nepřekonatelnému pokušení klást otázky a odpovídat na ně po způsobu přírodovědných věd. Tato tendence j e nej vlastnějším zdrojem metafyziky a zavádí filozofa do naprosté temnoty." (Cit podle ([4], 342)) Wittgensteinovské přikládání srovnávacích

objektů nás - z a příznivých okol­

ností - může skutečně zbavit metafyzických návyků. A b y c h o m si dokumen­ tovali, j a k m ů ž e pracovat wittgensteinovský postup, zaměřme s e na příklad TILu (Transparentně intenzionální logiky). Tentokrát TIL nepřikládejme k běžnému j a z y k u , a b y byl a provedena „logická očista" naší každodenní řeči, ale přiložení převraťme. Na základě dlouhé f r e g e á n s k é tradice rozlišení mezi s m y s l e m (Sinn) a významem (Bedeutung) ztotožňuje Materna v ý z n a m s objektem (s entitou mimo prostor a čas) a sm ysl u přisuzuje roli „prostředníka" mezi v ý r a z e m a tímto objektem. Tuto roli pojmenovává identifikace objektu. Identifikační procedurou nazývá „sled 'intelektuálních k r o k ů ' " (Frege s á m j e nazýval j e d ­ noznačněji způsob danosti), které povedou k určení objektu. Rolí. rozfázova­ nou d o k ro k ů identifikační procedury, j e v TILu (a obecně v sémantikách možných světů) funkce, která „možnému světu a časovému okamžiku přiřadí n e j v ý š e j e d n o 'individuum'". Jako příklad u v á d í Materna výraz Jitřenka. Objektem, j e n ž má b ý t identifikován není V e n u š e , j a k s e domníval Frege, ale role nejjasnější h v ě z d y na ranním nebi. ([3], 5 6 1 ) „Smyslem výrazu Jitřenka j e pak logická konstrukce, která uvedenou roli (intenzi) konstruuje." ([3], 561-562) Podle tohoto schématu věta „Jitřenka j e V e n u š e " j e pravdivá tehdy, k d y ž v daném možném světě a v daném č a s o v é m okamžiku, h r a j e individuum V e n u š e roli Jitřenky. Například v našem s v ě t ě v tomto časovém okamžiku (podle poznatků generací astronomů) b y tato věta b y l a pravdivá. TIL s e tedy nepokouší o nic j i n é h o než v intencích Tractatu a děl logických pozitivistů konstruovat „pravdivostní podmínky". Nyní si v y p ů j č í m e z Filosofických zkoumání opět j e d e n z j i ž proslavených paragrafů - § 6 0 . V něm s e Wittgenstein zamýšlí, z d a j e v ý p o v ě ď „ M o j e koště stojí v koutě" i v ý p o v ě d í o násadě a smetáku. Toto zamyšlení můžeme vidět také j a k o otázku: „Hraje tato násada a smeták roli koštěteT V jistém s m y s lu ano. Má-li pro nás n ě j a k ý s m y s l „konstruovat" roli koštěte j a k o „smeták v určité poloze k násadě", pak klidně m ů ž e m e mluvit o koštěti j a k o o

168

Radim ŠÍP

„roli, kterou h r a j e násada a smeták". Na paměti ale m u s í m e mít fakt, ž e abychom takovou identifikační proceduru mohli podstoupit, musíme už předem vědět, ž e koště j e v n ě j a k é m podstatném vztahu k násadě a smetáku. T o nám posléze teprve umožní uvažovat o koštěti, které b y s e neskládalo z násady a smetáku. T o nám umožní hrát j i n o u (intelektuální) hru na „co k d y b y " . Mohou přece „ l o g i c k y " existovat n ě j a k é možné světy, v e kterých b u d e role koště konstruována , j a k o režný kartáč b e z násady", anebo j e š t ě zcela jinak. C o tedy vlastně děláme, k d y ž převádíme naše v ý z n a m y s l o v (které nejsou nikdy vybroušeny d o takové jasnosti a určitosti, j a k o u b y logici-realisté rádi viděli) na j a k é s i neměnné entity? C o j s m e vlastně zjistili o v ý r a z u Jitřenka, k d y ž j s m e „prohlédli", ž e j e to určitá role, kterou m ů ž e hrát n ě j a k é hvězdné těleso? C o j s m e zjistili o koštěti, k d y ž j s m e si „uvědomili", ž e koště j e vlastně smeták v určitém vztahu k násadě? V j i s t é m s m y s l u j s m e skutečně stanovili „pravdivostní podmínky". O v š e m tyto „pravdivostní p o d m í n k y " nejsou nic jiného, než exponování nějaké, pro nás v této d o b ě podstatné životní formy. V případě Jitřenky té formy, kteráj e dána pečlivými pozorováními astronomů (či přírodních vědců obecně) a která j e zároveň skombinována s carnapovs k ý m puzením k exaktnosti. Toto puzení j d e tak daleko, až m ů ž e b ý t j e d i n ě j a k o u s i funkcí, přičemž taková f u n k c e j e natolik abstraktní, ž e s n í m ů ž e m e u v é s t v soulad j ak é k ol i empirické pozorování. V případě koštěte j d e o ex­ ponování t é formy, kteráj e dána naší každodenní potřebou rychle a efektně si uklidit vlastní byt, dvorek, ulici. J e to možná překvapivé, a l e mezi pozdním Wittgensteinem a např. proponenty TILu 4 není tak v e l k ý rozdíl, j a k b y si tito proponenti patrně přáli. V č e m s e Wittgenstein a l e přece j e n liší,j e to, ž e si daleko pozorněji všímá našeho podřízení účelům životních forem, projevujícím s e s k r z e jednotlivé jazykové hry. J e si zároveň vědom, ž e tyto formy nejsou neproměnlivé, ž e sta­ novit „pravdivostní p o d m í n k y " neznamená přiblížit s e Pravdě. Upozorňuje s p í š e na rozdíly. Ukazuje, ž e to, c o s e nám zdálo b ý t totožné,j e p o u z e po­ dobné, a ž e proto bychom neměli neopatrně rozehrávat hry, které ovládli (ať už p r á v e m či neprávem) diskurz přírodních věd. Z toho d ů v o d u neargumen­ tuje, j a k j e běžné. Z d r ž u j e s e závěrů. K l a d e otázky. Jestliže b y c h o m p o j e m filozof chápali spíše v antickém s m y s l u , p a k b y c h o m mohli s klidným svědo­ m í m považovat Wittgensteina z a jedn oh o z mála skutečných filozofů.5 4

A l e mohli bychom stejně tak mluvit o mnoha dalších logických, sémantických či filozofických školách. 5 Dovolím si ještě jednu „osobní poznámku": Přiznám se, že netuším, co j e na Filosofických zkoumáních „čtivé". Domnívám se, že j s o u „čtivé" asi podobným způsobem j a k o Carnapovv či

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNÍ FORMY

169

Jestliže s e p o z d n í Wittgenstein snažil házet p o d n o h y našeho verbálního b ě h u srovnávací objekty jazykových her, p a k tak činil proto, a b y s e b e i nás brzdil v tom, c o j e p r o nás j i ž s a m o z ř e j m é a v y t v o ř i l prostor p r o d a l š í p r o m ý š ­ lení. Hiltmann k j e h o metodě poznamenává: „Tento paragraf [129] opisuje základnu metodickú skúsenosť Filozofických skúmaní... Je to skúsenosť človeka, ktorý nečakane uvidí dovtedy dôverné a samozrejmé inak." ([1], 511) V § 129 s e p r a v í : „Ty aspekty věcí, které jsou pro nás nejzávažnější, zůstávají skryté pro svoji jednoduchost a každodennost. (Člověk to nemůže postřehnout, protože to má pořád před očima.) Toho, co představuje nejvlastnější základy jeho bádání, si člověk vůbec nepovšimne..." A u t o r k a s l o v e n s k é h o p ře k la du Hiltmannova článku - Patricia E l e x o v á si v š i m l a j e d n o h o důležitého aspektu. který unikl j i n a k v e l m i pozornému pře­ kladateli Zkoumání d o češtiny - Jiřímu Pecharovi. N ě m e c k é s l o v o „Grund" neznamená j e n o m „základ", „podstata" či „podklad", a l e t a k é „ d ů v o d " . S á m tento paragraf t a k m á charakter v e rb á ln í s k r ý v a č k y . S touto p o z n á m k o u na paměti l z e přeložit větu „Toho, c o p ř e d s t a v u j e n e j v l a s t n ě j š í zá kl a d y j e h o bádání, si č l o v ě k v ů b e c nepovšimne..." t a k é j a k o „Toho, c o p ř e d s t a v u j e nej­ v l a s t n ě j š í d ů v o d y j e h o bádání, si č l o v ě k v ů b e c nepovšimne..." T e d y : D ů v o d y našeho z k o u m á n í nepoutaií naši pozornost, i sou n á m příliš bl í zké , a l e z á r o v e ň s e s t á v a j í z á k l a d e m našeho poznání. D ů v o d y j s o u každodenní a v j i s t é m s m y s l u jednoduché. Máme ie stále na očích. Jestliže j s m e např. proponenti TILu, p a k u ž p ř e d e m v té n e j b a z á l n ě j š í p o d o b ě s e s t á v á p r o nás s v ě t z indivi­ duí, vlastností (vztahů), č a s o v ý c h o k a m ž i k ů , m o ž n ý c h světů. V š e ostatní j s o u u ž j e n proměnné, k t e r é s e z a abstraktní t y p y v ý r a z ů d o s a z u j í , a j e j i c h ná­ sledné kombinace, konstrukce.6 „Tu sa ukazuje Wittgensteinovo východisko - samotné prepojenie 'subjektu' a 'objektu'. Dôvod, prečo sú 'najdôležitejšie aspekty' skryté, neleží v 'subjekte' ani v 'objekte', ale v ich vzťahu.. Metódy skúmania 'človeka' nie sú od

Heideggerovv texty A to j e možná důvod, že jen málokdo j e dokázal dočíst do konce. Měly-li Maternovy uvozovky naznačit právě toto, pak j e zde načrtnuta jen další přesvědčivá podobnost mezi reprezentanty TILu a pozdním Wittgensteinem. 6

Opět na okraj připomínám - na místě proponentů TILu si můžeme představit i proponenty naprosto odlišných škol; např. postanalytiky - jen to, v co se bude rozpadat svět, z čeho se bude sestávat, bude odlišné.

170

Radim ŠÍP

človeka nezávislé. Skúmanie 'vlastných základov výskumu' 'človeka' j e skúmaním samotného 'človeka'..." ([ 1], 511) P ř e s n ě v tomto kontextu b y c h o m měli vnímat urputnou snahu, j í ž n á s c h c e Wittgenstein obrátit k n a š e m u vlastnímu „pozadí". E x p o n o v a t j e j j i n ý m zp ů sob em, a b y c h o m uviděli j i n ý aspekt stejného problému. Není náhoda, ž e v e l k á většina p a r a g r a f ů na posledních třiceti stránkách části I. a celá n e j d e l š í - X I . kapitola II. části p o j e d n á v a j í o „ s k r ý v a č k á c h " , a ť u ž verbálních či g r a f i c k ý c h . N e j v l a s t n ě j š í m W i t t g e n s t e i n o v ý m p o s e l s t v í m j e s n e j v ě t š í pravděpodobností toto: Rozlomíme-li „aspektovou s l e p o t u " (tzn. uvidíme-li d ů v ě r n ě z n á m é j e š t ě jinak), j s m e schopni zahlédnout - b y ť třeba j e n na k r á t k ý o k a m ž i k - docela j i n ý „svět", a to přesto, ž e s e s t e j n ě j a k o s k r ý v a č k y i náš j a z y k a j e h o v ý z n a m y „materiálně" nepromění. Zůstanou naprosto stejné. A p ř e s n ě tadyj e p o d l e Wittgensteina místo p r o o p r a v d o v o u filozofii. „... Často se cituje Wittgensteinova poznámka, že filosofie 'nechává všechno tak, jak to j e ' ([7], § 124). Mnohdy se ale nepřihlíží k tomu, že i když se Wittgenstein snažil změnit jen náš pohled na věci, chtěl tím zároveň změnit všechno. Pesimismus, s nímž pohlížel na působení své práce, pramenil z přesvědčení, že způsob, jímž pohlížíme na věci, není determinován našimi filosofickými východisky, nýbrž naší kulturou - naší výchovou..." ([4], 532). Potřetí v e s v é m článku p o u ž í v á m s l o v a „geniální" v e vztahu k Wittgensteinovu dílu. Tentokrát nikoli k o b d i v u h o d n ě s t r o j o v ě precizní s t a v b ě Tractatu, a l e k Filosofickým zkoumáním. K o u s e k , který s e Wittgensteinovi p o v e d l zde,j e možná j e š t ě obdivuhodnější. O n a f a m o z i t a s p o č í v á v technice. Naprosto v intencích postanalytické f i l o z o f i e (Davidson, Rorty, B r a n d o m a další) p o u ž í v á k o s v ě t l o v á n í p r o b l é m ů j e d i n ý nástroj - jazyk, d o k o n c e ten n e j b ě ž n ě j š í . A l e z á r o v e ň neztrácí v ě d o m í toho, c o jazykové hry určuje. N i k d y n e m ů ž e z cela odhalit nebo popsat r y s y životní formy s k r ý v a j í c í s e z a tím a tím obrazem, který o v l á d á určitou hru. A l e n e k o n č í u toho, u čeho skončila b e z m o c v ě t š i n y nejvě t ší c h představitelů postanalytismu ( v y j m a snad Roberta Brandoma). Nerozpustil v š e v j a z y c e , v e slovnících dané doby ( j a k b y řekl Rorty). Přestož e m ě l p o ruce p o u z e j a z y k , učil s e s n í m zacházet tak, a b y vrhal s v ě t l o na to, c o s e s k r ý v á v pozadí, c o t i š e d l í z a j a z y k e m a o v l á d á j e h o formy. Wittgenstein v p í š e : „Někdy se říká: Zvířata nemluví, protože j i m chybí příslušné duchovní schopnosti. A to znamená, 'nemyslí, proto nemluví'. Ale j d e o to, že právě nemluví Nebo lépe: nepoužívají řeči - pokud odhlédneme od nejprimitivněj-

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNI FORMY

171

ších řečových forem. - Rozkazovat, ptát se, vyprávět, konverzovat path' k na­ šemu přírodopisu právě tak jako chodit, jíst, pít, hrát." ([7], § 25) Z a n e j h l a v n ě j š í m y š l e n k u zmiňovaného Hiltmannova článku m ů ž e m e p o v a ž o v a t n á s l e d u j í c í citaci, která s e v á ž e k p r á v ě u v e d e n é m u p a r a g r a f u : „Príroda a kultúra v ľudskej životnej forme splývajú. Vzťah človeka k svetu a k sebe samému j e jazykový. Tým nechceme povedať, že všetko j e jazyk. [Potud se vše shoduje s postanalytickými filozofy, ale právě jenom potud. R.Š ] Kto však chce určiť nejaké mimojazykové 'jestvuje', zaplieta sa do roz­ porov a paradoxov, pretože pritom nevyhnutne používá jazyk. 'Fakty ľud­ ského prírodopisu, ktoré vrhajú svetlo na náš problém [problém vizuálnej a jazykovej viacvýznamovosti] nachádzame ťažko, pretože naša reč ide mimo nich - zaoberá sa inými vecami' [Bemerkungen zur Philosophie der Psycholgie, § 678], Wittgenstein sa pokúša tieto nevysloviteľné fakty previesť do jazyka a volí pritom na filozofa prekvapivý postup: 'Pre náš účel si prírodo­ pisné skutočnosti vybásnime' [Bemerkungen zur Philosophie der Psycholgie, § 46]. Vybásniť si zodpovedá tomu významu slovesa 'myslieť', ktorý j e charakteristický pre filozofickú činnosť, ktorý však nepredpokladá racionálnu činnosť rozumu, ale. ako napríklad v slovnom spojení 'Len si pomysli...!', patrí k sémantickému poľu slova 'predstaviť (si)'. Filozofia j e práca na predstavivosti a s predstavivosťou, teda s jazykom, pretože 'len to, čo b y sme si mohli predstaviť inak, môže b y ť povedané v jazyku' [Big Typescript]..." «1],514) Toto „ v y b á s n e n í přírodopisných skutečností" není n ě j a k o u l i b o v ů l í „'avant­ gardního' e x t r e m i s m u " , a l e nutná p o d m í n k a rozšíření prostoru představitel­ ného. Tento prostor j e zásadně urč uj í c í p r o to, c o l z e myslet. V tomto f a k t u a j e h o důsledcích, které Wittgenstein v e s v é m d í l e přijal důsledně z a s v é (i k d y ž j i s t ě n e b y l prvním, k d o tak učinil), s e o d h a l u j í d a l š í momenty c e l k o v é p ř e d s t a v y o tom, c o z n a m e n a j í s l o v a „rozum", „racionalita", „normalita". J e j i c h v ý z n a m y d o s t á v a j í j a s n ě j š í kontury a ž tehdy, k d y ž si u v ě d o m í m e , ž e z a nimi j a k o j e j i c h p o d l o ž í (a d ů v o d ) - j a k o j e j i c h „Grund" (kterýj e v š a k mno­ h e m n e j i s t ě j š í a variabilnější, než s e j e š t ě p ř e d několika desítkami let zd á l o ) s t o j í cosi temného a námi postulovanou l o g i k o u „neprojasnitelného". N i c m é n ě ani tyto „chmurné" z á v ě r y n e v e d l y Wittgensteina k „rozumo­ v é m u n i h i l i s m u " či k „avantgardnímu e x t r e m i s m u " . V e l m i d o b ř e věděl, ž e životní formy m u s í m e v e většině j e j i c h případů přijmout j a k o dané. B y l si například naprosto j i s t tím, ž e k d y ž si „ v y b á s n í m e " s v ů j let v z d u c h e m a v y ­ s k o č í m e z desátého patra, s v e l k o u p ra v dě p o do b n o s t í s e z a b i j e m e . Přesto v š a k metoda „ v y b á s n ě n ý c h " srovnávacích objektů, n á m v mnohém m ů ž e otevřít oči. Např. n á m p o s k y t u j e d a l e k o p ř e s n ě j š í pohled na skutečnost, j a k j e

172

Radim ŠÍP

možné stávající jazykové hry a potažmo životní formy prolamovat, a tak s o b ě poskytovat prostor pro vznik něčeho nového. U k a z u j e nám, j a k donutit uza­ vřenou jazykovou hru, která člověku podsouvá j e d e n určitý obraz, a b y s e rozlomila a vytvořila „prostor" pro něco účinnějšího n e b o přiměřenějšího nebo krásnějšího. Změnou v našich předpokladech, která nastane, jestliže k e skutečné jazykové hře přiložíme jinou, „vybásněnou" jazykovou hru, můžeme zpětně - alespoň částečně - ovlivnit podobu životní formy. T o j e problém, v j e h o ž řešení postanalytická filozofie (či rortyovský typ neopragmatismu) naprosto selhává. Rortyho „silný b á s n í k " ([5], 25-48) nějak d o k á ž e pozměnit slovníky dané doby, používá k tomu n ě j a k fantazii, obra­ zotvornost, ironii. O v š e m na charakteristice „silného b á s n í k a " j e hned o d počátku zřejmé, ž e j e j a k o východisko z nouze v z a t z naprosto j i n é jazykové hry, z e hry, kterou si pro s v é účely (vcelku rozdílné o d Rortyho) vytvořil literární kritik a historik literatury Harold Bloom. Proto „silní básníci", blou­ dící j a z y k o v o u pustinou postanalytické krajiny, připomínají s p í š e stíny než postavy, které b y s e dokázaly postavit takovému neviditelnému „přítelinepříteli", j a k é představují životní formy. Narozdíl o d Rortyho Wittgenstein postupoval malými, krůčky, s mnoha návraty a nejistotami, zato v š a k účinněji. V Rozličných poznámkách pozna­ menal:

*

„Myslím, že jsem svůj postoj k filosofii shrnul tím, že jsem řekl: Filosofie by se vlastně měla jen básnit. Z toho, zdá se mi, vyplývá, jak dalece mé myšlení náleží přítomnosti, budoucnosti či minulosti. Neboť tím jsem se zároveň vyznal jako ten, kdo zcela neovládá to, co by si ovládat přál." [Wittgenstein, 42], Tato velmi přísná sebekritkaj e výmluvná. J a k o lidé naráží na hranice j a z y k a , tak naráží i na hranice s v ý c h schopností. Wittgenstein s e snažil b ý t si neustále v ě d o m obou t y pů omezení. M y dnes už m ů ž e m e j e n uhadovat, j e s t l i b y j e h o dílo nebylo j e š t ě důsažnější, v í c e zářící a zároveň čtivější, k d y b y b y l b ý v a l větším básníkem.

»

FF MU Brno. Křenová 13, 602 00 Brno radim.sip(šcentrum cz.

X

WITTGENSTEIN A ŽIVOTNÍ FORMY

173

LITERATURA [1] HILTMANN, G. (2000): Filozofia b y sa mala vlastne iba básniť In: Filozofia, roč. 55. č. 6, s 507-515 [2] KOŤÁTKO, P. (1995). Význam a komunikace. In- Filosofický časopis, roč. 43, č. 5, s. 863868 [3] MATERNA, P. (1995): Užití jazyka a význam In: Filosofický časopis, roč. 43, č. 4, s 555563. [4] MONK, R. (1996): Wittgenstein. Úděl génia. Hynek, Praha. [5] RORTY, R. (1996): Nahodilost, ironie, solidarita. Knižnice fil. textu PedF UK, Praha [6] WITTGENSTEIN, L. (1993): Tractatus logico-philosophicus. OIKOYMENH, Praha (citace a odkazy uvedeny v desetinném číslování originálu) [7] WITTGENSTEIN, L. (1998): Filosofická z k o u m á n í . FILOSOFIA, Praha (citace a odkazy uvedeny čísly paragrafů). [8] WITTGENSTEIN, L. (1993): Rozličné p o z n á m k y . MF, Praha.