SKRIPTA
FOKUSING
Obsah Teorie fokusingu .................................................................................................................................. 3 Aplikace metody práce s klienty sociálních služeb .............................................................................. 6 Práce s vlastními pocity ..................................................................................................................... 10 Zvládání syndromu vyhoření ............................................................................................................. 15
Motto: „Teprve, když se naučíš naslouchat svému tělu, uslyšíš i to, co ti říká tvá duše.“ Neznámý autor „Je-li člověk nespokojený se svým stavem, může jej změnit dvěma způsoby. Buď změní podmínky svého života, nebo svůj duševní postoj. První není vždy možné, to druhé je možné vždy.“ R.W. Emerson „Přirozeností všech jevů je měnit se v každém okamžiku, naznačuje nám to, že všechny jevy postrádají schopnost trvat, postrádají schopnost být stále stejné.“ Dalajlama
2
TEORIE FOCUSING Historie focusing Duchovním předkem focusing byl americký psychoterapeut Carl Rogers, který založil jeden z nejvýznamnějších psychoterapeutických směrů - tzv. psychoterapii zaměřenou na klienta. Rogers zdůrazňoval, že hlubší změna prožívání nenastává, když s nežádoucími pocity bojujeme vůlí. Naopak - možnost změny prožívání se otevře teprve tehdy, když se se svými obtížnými pocity sjednotíme. Toto hledisko sdílel i Rogersův žák, psychoterapeut, filozof a výzkumník Eugene Gendlin. V šedesátých letech vedl rozsáhlý výzkum účinků psychoterapie. Výzkumný tým si kladl otázku, jak to, že psychoterapie pomáhá jen v menším počtu případů. Analýza záznamů tisíců psychoterapeutických sezení vedla k závěru, že klienti, kteří později měli z terapie zásadní prospěch, dovedli už na počátku vnímat, jak nesou své problémy ve svém těle a hledat pro tyto vágní pocity co možná přesný výraz. Gendlin pak vypracoval metodu, jak se lidé mohou této dovednosti naučit - focusing. Uvědomil si, že je užitečná nejen při psychoterapii, ale též jako způsob, jak přistupovat ke všem životním tématům - malým či velkým, příjemným či nepříjemným. Metodu popsal v knize Focusing (1978). Otevřenost a důvěra, s jakou člověk přistupuje k vlastnímu vnitřnímu životu, se později promítá i do vztahů k druhým lidem. Člověk není uzavřený sám do sebe, unese i bolest, aniž by ztratil důvěru v dobrou podstatu světa.
Co je Focusing Focusing je technika psychohygieny a psychoterapie vycházející z uvědomování si tělesného ohniska (focusu) prožívání a vedoucí k porozumění jeho prožívaného významu (felt sense) a změně prožívání na základě prožívaného posunu(felt shift). Její zák:ladní princip můžeme popsat:
Existují určitá ohniska na somatické úrovni, vyznačující se konkrétními tělesnými pocity. Těmto somatickým ohniskům významově odpovídají určité jevy na úrovni psychické, které se mohou mimovolně vynořovat ve formě jak představy či obrazu, tak konkrétního pojmu.
Co focusing NENÍ? Focusing není psychoterapie. Ačkoliv metoda focusing vznikla v souvislosti s výzkumem psychoterapie a ačkoliv nepochybně má psychoterapeutický potenciál, sama psychoterapií není. Nikdo by neměl očekávat, že pomocí focusing vyléčí sebe sama z vážných neurotických potíží. Focusing není relaxace. Při relaxaci člověk také věnuje pozornost pocitům v těle. Přes tuto podobnost je focusing v jistém smyslu opakem relaxace. Při relaxaci se člověk snaží o odstranění rušivých pocitů. Při focusing se k nim naopak přibližuje, chce jim naslouchat. Focusing není metoda sebekontroly. Existuje množství návodů, jak se měnit za pomoci tréninku a autosugesce. Mohou být užitečné v určitých praktických situacích. U focusing však neni na prvním místě záměr rušivý pocit zvládnout, odstranit, nýbrž na prvním místě je záměr ho poznat.
K čemu focusing slouží?
Tomu, kdo se focusing naučí, pomáhá tato metoda především v jeho vnitřním životě. Při focusing se rozpouštějí některé tísnivé pocity a vyvíjejí se v něco dalšího. Máme-li před sebou důležité rozhodnutí, můžeme se pomocí focusing poradit se svým tělem, co pro nás ta která alternativa řešení znamená. Praxe focusing vede k tomu, že člověk více přijímá sám sebe. Odpustit sami sobě je však úplně odlišné od hledání omluv pro sebe nebo od jasnějšího vysvětlování věcí. Omlouvat se nebo vysvětlovat jsou akty racionální mysli, které se nikdy nemohou opravdově dotknout tělesně cítěného poznání. Vina, odpor, zlost a strach jsou uloženy v našich tělech. Aby se naše rány zhojily, potřebujeme být obdarováni nějakým TĚLOVÝM procesem, který přesahuje rozum. "Považovat to za správné" nemůže nahradit prožitek změny způsobu, jakým neseme nějakou negativní zkušenost v těle. V transformaci lidského cítění je obsažen jiný proces. Proces tělesný, nikoliv mentální. Většina lidí spontánně a snadno přepojuje od verbální/mentální sféry k uvědomování těla, kdykoliv to situace vyžaduje. Když vezmeme do náručí vyděšené dítě, necháváme své tělo sdělovat bezpečí, náklonnost, vřelost a blízkost. A dokonce i v naší řeči je to spíše uklidňující tón hlasu než jakýkoliv zdůvodněný obsah sdělení, co předává naše poselství. Tento vnitřní pocit při komunikování prostřednictvím tělesné přítomnosti je zcela odlišný od pocitu, který máme při vysvětlování myšlenek. Když chováte malé dítě, necháte své tělo změknout, aby se dítě mohlo přitulit a dostalo zprávu o vřelosti a vnímavé lásce. Nedržíte dítě jako balík nebo jako bednu jablek. Vaše paže, vaše ruce, vaše tělo se stávají sdělením. Stejné je to, když se staráme o někoho, kdo je nemocný nebo kdo umírá. Když čas pro slova už minul, stále zůstává dotek. V takových chvílích může něžné pohlazení pečující rukou říci mnohem víc, než slova vůbec mohou vyjádřit. Odpustit si znamená vnést tutéž kvalitu tělesné přítomnosti a péče do našich vlastních pocitů viny, strachu, odporu, hněvu a zmatku. Nazýváme to „vnímavou cítěnou přítomností“ (caring-feeling-presence), abychom to odlišili od více racionálního přístupu, který obecně užíváme, když se pokoušíme změnit to, co v sobě nedokážeme přijmout. Focusing zahrnuje tělesnou přítomnost. Není to hledání řešení v naší hlavě. Znamená to učit se být vtažen dál za výlučné užívání mentálního/verbálního/racionálního přístupu ke změně. Obvykle můžeme identifikovat své pocity a emoce – ty jsou více zřejmé: Ale hlouběji cítěné významy; které jsou spojeny s těmito emocemi, jsou našemu běžnému uvědomování hůře přístupné. Přinejmenším jim nevěnujeme pozornost se stejnou lehkostí a kázní, s jakou řešíme praktické každodenní problémy.
Prožívání a cítění emocí - cítěný smysl Slova jako strach, hněv, odpor, radost vypovídají něco zcela obecného o určitých pocitech, které máme všichni. Tyto pojmy jsou užitečnými nástroji komunikace. Ale obecný pojem jako je hněv, nikdy nepopíše zcela jedinečnou osobní příchuť mého hněvu: Hněv je obecný pojem. Vztahuje se na hněv všeobecně, stejně jako označením květina míníme všechny kvetoucí rostliny, aniž bychom určovali to, co ji odlišuje jako zcela jedinečnou – toto rudé poupě růže. Můj hněv je vždycky něco víc, než jenom hněv chápaný obecně. Má zcela specifickou strukturu, která obsahuje na počátku bezejmennou, poněkud beztvarou masu vnitřního, tělesně cítěného významu, který zabarvuje tento hněv jako jedinečným způsobem můj vlastní. Vzplanutí emoce, které je snadněji pozorovatelné, je pouze špičkou ledovce. Eugene Gendlin označil tuto širší základnu pod viditelnou špičkou ledovce jako cítěný smysl (felt sense). Tento výraz zahrnuje širší, zpočátku mlhavý význam, který spíše cítíme, než aby byl v našem vědomí zformován do pojmu. Označuje se proto jako cítěný, poněvadž je pociťován v těle: Označuje se jako smysl, nikoli analogicky k pěti smyslům, nýbrž spíše jako „smysl něčeho,“ nebo jako větě: „To dává smysl“. Smysl zde signalizuje určitý význam. Význam, který je cítěn – zatím ještě nejasně a vágně. Význam, který předchází symbolickému vyjádření. Jak Gendlin zdůrazňuje, cítit se „nepochopitelně nepříjemně“ znamená, že si ve svém těle uvědomujeme něco víc, 4
než co můžeme uchopit myšlením. To je cítěný smysl. Je to vždy víc než to, pro co můžeme mít hned vhodná -slova nebo racionální vysvětlení: Tak je většinou jasným signálem cítěného smyslu, prožíváme-li něco a ještě pro to nemáme správné slovo nebo symbol.
Cítěný smysl je proto zřídka rozumný a logický. Spíše zde hovoří logika těla. Jeho význam nelze snadno zařadit-’do,kategorií příčiny a následku. Cítěný smysl jeví překvapující obraty a zvraty. Téměř se zdá, že má jinou funkci než významy, které vytváříme myšlením. Proto jsme`předtím o něm řekli, že se chová zcela jinak. Cítěný smysl tudíž nesměřuje k rozumovému vyřešení, ale k rozpuštění způsobu, jakým naše tělo nese určité téma či určitý problém našeho života. Jeho funkce má co činit se zvláštním posunem nebo uvolněním uvnitř organismu spíše než s výhradně kognitivním poznáním Svým průkopnickým dílem - terapií zaměřenou na klienta - vytvořil Carl Rogers rámec pro Gendlinův výzkum procesu focusing. Rogers svou práci zaměřil primárně na interpersonální sféru. Prozkoumával samotný terapeutický vztah a hledal, jak by mohl být v tomto vztahu účinněji přítomen, aby podpořil v klientovi pozitivní změnu. Gendlin pak učinil další krok a odkryl další fakta o vnitřním TĚLOVÉM procesu, který uvnitř klienta působí, když dochází k růstu směrem k celosti.
Rogers objevil zvláštní paradox, který nám pomáhá pochopit něco z toho, co se musí udát během procesu odpuštění sobě. Napsal: "...když přijmu sebe takového, jaký jsem, pak se měním. Myslím, že toto jsem se naučil od klientů stejně jako ze své vlastní zkušenosti...nemůžeme se změnit, nemůžeme se posunout od toho, jací jsme, dokud úplně nepřijmeme, jací jsme. Zdá se, že pak změna přichází téměř bez povšimnutí."
Proces takového přijetí je však něčím víc než pouhým mentálním cvičením. "Člověk si postupně otevřeněji uvědomuje své vlastní pocity a postoje, jak existují na organické úrovni." Toto je "cítěná přítomnost", o níž jsme se právě zmínili výše. V našem popisu takovéto přítomnosti jsme přidali slovo "vnímavá", protože v našem těle začíná proces smíření. "Vnímavá" popisuje zvláštní přítomnost, která je prostá kontroly a otevřená k možnosti odvíjení příběhů, zapsaných ve vědění našeho těla. Pokud není součástí procesu změny organická, cítěná přítomnost, nic produktivního se nemůže stát.
Řečeno Rogersovými vlastními slovy:' „Musíte nechat svůj vlastní prožitek, aby vám řekl svůj význam - v momentě, kdy mu vy řeknete, co znamená, jste ve válečném konfliktu se sebou samým."
Těžko únosné negativní city se nemění proto, že my je začneme "považovat za správné". Spíše je to klima organicky cítěného vnitřního přijetí, které je skutečným katalyzátorem změny. Nikdy nemáme pod svou úplnou kontrolou, jestli se toto klima objeví. V přeměně negativních, destruktivních pocitů je obsažena milost. Jak ale takové klima, jímž jsme obdarováni, vzniká a jaké jedinečně prožívané komponenty jsou jeho součástí? Otázku můžeme postavit takto: "Co se musí uvnitř mne stát, aby mé těžko únosné, nepřijatelné pocity mi mohly důvěřovat natolik, aby odhalily své skryté příběhy, a tím se změnily?" V jistém smyslu je váš vnitřní, těžko únosný prožívaný význam (felt sense) něco jako přítel prožívající bolest, který vás potřebuje, Jak můžete pobýt u této zlostné, odporem naplněné, bolestné části sebe sama stejným způsobem, o jaký byste se pokusili u přítele - tak, aby příběh v ní ukrytý se mohl odvinout?
Objevit vlastní, jedinečnou formu "vnímavé cítěné přítomnosti", která by mohla podpořit klima pro vyprávění příběhů, je úkolem pro každého z nás. Někdy je to určité slovo jako "otevřeně", "něžně", "jemně" nebo "trpělivě", co pomůže přistoupit k bolestnému vnitřnímu místu a pobýt s ním. Někdy může být užitečný nějaký obraz - jako třeba když si představíte své bolestné vnitřní místo jako plačící dítě,' které potřebuje být pochováno a utišeno. Vnímavá cítěná přítomnost vyživuje vazbu cítěného spojení s odcizenými místy uvnitř, zvláštní blízkost, která podporuje otevřenou komunikaci. Někdy pomáhá, když chceme být s vnitřním zraněním jako s "učitelem", a ne jako s "nepřítelem". Všichni se musíme učit nové cesty, jak se posunout za vzorce opozice a kontroly, které představují způsob, jakým obvykle přistupujeme k těžko únosným pocitům. Úzkostná místa uvnitř nás potřebují, aby se o vnímavé přítomnosti dověděla od našeho vlastního těla. Most důvěry musí růst, aby smíření mohlo nastat. Vytváření takové důvěry uvnitř nás je stejně odvážlivým pokusem, jako kdyby šlo o druhého člověka. Tatáž péče, jemnost, úcta a integrita je zapotřebí k ukování takovýchto blízkých vazeb. Focusing také pomáhá zlepšovat vztahy k blízkým lidem. Zkušenost z focusing se často přenáší zejména do vztahu např.: K vlastním dětem. Rodič si uvědomuje, že nežádouci dětské pocity ještě neznamenají nežádoucí jednání. Lépe dětem pomáhá unést jejich úzkosti, napětí a zklamání. Velký význam má i pro pracovníky v pomáhajících profesích.
Role provázejícího V této souvislosti je důležité upozornit na to,že focusing může být velmi podpořen vnímavou přítomností jiné osoby. Ta se však nikdy nesmí snažit do procesu vstupovat nebo vnucovat nějaká předem stanovená témata. Dobrý provázející prostě „jde s“ prožívajícím, dává mu podporu a minimální pomoc v udržení směru a při zpracování překvapení, které se může vynořit v tom, kdo právě dělá focusing.
APLIKACE
METODY
PRÁCE
S
KLIENTY
SOCIÁLNÍCH SLUŽEB Příslušníci tzv. pomáhajících profesí (sociální pracovníci, zdravotní sestry, lékaři, učitelé, psychologové, vychovatelé apod.) využijí focusing ve své každodenní práci se svými klienty, pacienty a žáky. Zkušenost z focusing jim umožňuje lépe snášet a více chápat těžké životní situace těch, kterým pomáhají. Navíc se jim focusing nabízí jako možnost, jak pracovat na vlastních rušivých pocitech vůči určitému klientovi, které potkávají každého pomáhajícího. Psychologický přístup k pacientovi znamená především přístup přemýšlivý, kdy sociální pracovník dokáže brát ve své práci s pacientem v úvahu všechny reálně působící souvislosti včetně psychologických a sociálních. Znamená to přehlédnout rozpory mezi situací a pohledem sociálního pracovníka a mezi situací a pohledem klienta. Sociální pracovník se musí bránit emocionální únavě, profesionální opotřebovanosti, deformaci až otrlosti, které vedou k redukovanému pohledu na nemocného a jeho problémy. Musí jednat s pacientem vždy jako s člověkem. Psychologická pomoc nemocným spočívá ve faktu, že zdravotník vytváří pro nemocného příznivý psychosociální terén, na němž se může speciálně zaměřené léčebné působení uplatnit optimálním způsobem Dva rozhodující faktory při sociální práci s klientem jsou nosný mezilidský vztah a schopnost vztáhnout se k vlastnímu prožívání. Jinými slovy jde o zdravý a realistický vztah ke „vlastní krajině“ prožívání, být sám se sebou doma, přestože to někdy může být k nevydržení, a na druhé straně vztah ke „hlasu druhého“, který dokáže nabídnout bezpečně-důvěrný kontakt a 6
adekvátní, vyváženou zpětnou vazbu. Rogers oba dva aspekty dále rozpracovává a definuje tři klíčové proměnné na straně terapeuta, které umožňují vytvoření nosného vztahu. Jde o již zmíněnou schopnost empatického porozumění, opravdovosti a bezpodmínečného přijetí klienta. Empatie bývá často zavádějícím způsobem překládána jako schopnost vcítění. Vhodnějším výrazem je soucítění, které označuje schopnost terapeuta či pedagoga citlivě a otevřeně naslouchat tomu druhému, nechat v sobě jeho slovy rozeznít krajinu prožívání, a osobní porozumění svému prožívání si u druhého ověřit a dále pracovat na zpřesňování komunikovaného významu (Gendlin 1978; Hytych 2003; Rogers 1961). Opravdovost pojmenovává schopnost akceptovat sám sebe takového, jaký jsem, a bezpodmínečné přijetí aplikuje totéž na „toho druhého“, na našeho partnera v komunikaci. Schopnost přijmout tzv. „problémové“ dítě, či klienta neznamená, že mu vše dovolím. Přestože postižená osoba i pomáhající pracovník sdílejí jeden svět, často ho oba nahlížejí z různých perspektiv. Kvůli nedostatku vhledu ale klient tento vzájemný vztah budovat a chránit nedokáže. Veškerá zodpovědnost spočívá na pracovníkovi. V bezpečí vzájemného vztahu může člověk, jehož svět je nepředvídatelný a často děsivý, najít sílu k vypořádání se situacemi, které by jinak naháněly strach, vztek nebo zaháněly do izolace. A to je cílem peče – vybudovat spojenectví, ve kterém jsou klient i pomáhající pracovník schopni dělat společně cokoliv, co je pro všední život nutností. K navázání a udržení podobného vztahu přestavují pro pomáhajícího pracovníka zásadní význam informace, a to zejména týkající se osobní historie klienta, jeho osobnostních rysů, zvyků, hodnot, zájmů, zálib, rituálů, silných a slabých stránek, které určují jeho reakce. Aby informace byly skutečně užitečné, musí je pracovník získávat nepřetržitě. Metoda focusing nám umožňuje nahlédnout i do pocitů klienta, získat informace a dále s nimi pracovat a využít je k jeho prospěchu. Jak usnadnit porozumění? Vnímat především neverbální projevy klienta, jelikož výraz tváře a gesta jsou přesnější než slova, nenutit klienta říkat správná slova. Pokud pracovník ví, co chce klient říci, měl by to dopovědět za něj – pro klienta to představuje velkou úlevu. Klient může mít kromě vyjadřovaní, problémy i s porozuměním. Nerozumí určitým situacím, protože mu mohou díky nemoci chybět souvislosti. Není schopen rozumět určitým slovům, má zhoršenou pozornost, neudrží v paměti dílčí informace, které vytvářejí celou myšlenku. Z těchto důvodů by pomáhající pracovník měl minimalizovat závislost na mluveném jazyku. Vše, co říká, by měl podporovat vhodnými gesty, neboť člověk je stále schopen rozumět řeči těla, náladě a upřímnosti. Dále je při komunikaci vhodné užívat krátkých, jednoduchých vět zaměřených na jedno téma, vyhýbat se otevřeným otázkám a příkazům, protože nabízejí více možností nebo vyžadují více kroků. Ke klientovi by pomáhající pracovník měl vždy přistupovat otevřeně, přátelsky a laskavě. Na začátku každého rozhovoru je vhodné klienta oslovit jménem, popřípadě se ujistit, že rozhovoru skutečně věnuje pozornost. Důležitá je zmíněná řeč těla jako je výraz tváře, jemný dotyk či držení za ruku, ale ne dříve, než se ujistíme, že nám klient dal svolení proniknout do jeho osobního prostoru. Výše uvedené klíčové proměnné na straně terapeuta nebo sociálního pracovníka, vycházejí z jeho osobního tréninku a rozvíjení schopnosti vztáhnout se k vlastnímu prožívání, druhému faktoru terapeutické změny. Svět prožitků a vjemů konkrétní osoby představuje dynamický a diferencovaný systém, jenž svým fungováním připomíná přírodní krajinu. Dobrý zahradník zůstává otevřený novým skutečnostem, změně v systému, o nějž pečuje, a dle proměn přírodní reality upravuje své poznání, kognitivní mapu krajiny, o niž se stará. Přestože určité struktury, například reliéf krajiny, se proměňuje pozvolna, dobrý zahradník dokáže všímavě zaznamenávat i drobné změny a jejich následky. Ekologie, která v posledních letech získává značné slovo v hospodaření s vnější krajinou, poukazuje na propojenost jednotlivých procesů a přesvědčivě dokumentuje, že krátkodobé zisky často vedou k dlouhodobé devastaci. Stejně tak „citlivý zahradník krajiny prožitků“ se postupně učí rozumět řeči jednotlivých rostlin (prožitků), dokáže přijmout moudrost, kterou s sebou nesou, a rozpoznává
souvislosti jednotlivých procesů tak, že umí dovedně připravovat podmínky pro harmonický růst své zahrady. Pokud se o zahradu systematicky stará delší čas, dokáže zaznamenat, co k čemu vede (například etickou podmíněnost prožívání). Takový člověk si umí spočítat, že odmítání a potlačování nepříjemného prožívání vede k jeho nárůstu, jenž se projeví v nejméně očekávanou chvíli, zatímco přijetí nepříjemných prožitků, jejich připuštění a dovedné naložení s nimi přináší mnohé zisky. Tlakový hrnec (papiňák) dokáže dobře posloužit při zručném zacházení, avšak v nedovedných rukou se stane časovanou náloží, která může způsobit značné škody. Podobně na poli své mysli pozná, že zdánlivě neproblematické příjemné prožitky se mohou stát zárodkem potíží, pokud na nich lpí, pokud nedokáže připustit jejich proměnu či zánik. Všechno jeho poznání vychází z rozvoje všímavosti (sati), schopnosti zaznamenávat aktuálně prožívanou a vnímanou skutečnost bez jakýchkoliv zkreslení. Tato schopnost funguje jako kompas pro bezpečnou cestu přes hory a doly prožitkové krajiny.
Objevujte moudrost těla svého i druhých Vystoupení z obsahů pojmů, fantazijních světů přesunutím pozornosti do oblasti tělesného prožívání je návrat k realitě tady a teď. Je to právě zakotvení v tělesně prožívané realitě, které nám umožní se postavit vlastníma nohama na pevnou půdu. Naše tělo je zde, skutečné a vždy je nám nápomocné se vymanit z hrůzyplných představ o tom, co nás čeká, pronásledujících vzpomínek, nebo neskutečných, snových světů. Tělo je prostředek, který nám může pomoci poodstoupit od negativních emocí nenávisti a chtivosti, a tak získat odstup od tohoto neblahodárného prožívání, které nám problematizuje výchozí situaci při hledání řešení životních situací. Zaměřit se na zvládání negativních emocí u sebe i u druhých neznamená automaticky dosáhnout štěstí. Pracujeme-li na vymýcení nežádoucího, jsme-li zaměřeni na řešení problémů, na pomoc druhým, nemusíme zvládat život ke své spokojenosti. Může to být úplně naopak. Neustálé zabývání se nepříjemnými událostmi člověka vyčerpává a ubíjí. A když navíc pozitivní emoce a příjemné pocity v každodenním chvatu přeznačkujeme na „normální“, převažuje náhle únava, slabost a beznaděj. Hezkého a milého si nevšímáme, zůstává jen vše nevýrazné a zdánlivě bezvýznamné. Obzvláště v pomáhajících vztazích je důležité dbát na svou „mezilidskou ekonomiku“. Dlouhodobá nevyváženost mezi „braním“ a „dáváním“ se mění v pocity vyčerpání, nezájmu, cynismu a rozvíjí se v profesním i osobním životě v podobě syndromu vyhoření. Jestliže v některých vztazích emočně vydáváme, zabýváme se trápením druhých, musíme mít své zdroje, kde si doplňujeme energii. Jsou to především ty chvíle, při nichž pociťujeme uvolněný klid a mír, radost, lásku, vzájemnost, porozumění, spokojenost a štěstí. Mnohdy musíme takové situace aktivně vyhledávat a rozvíjet. Nelze se spoléhat, že přijdou samy. Energii můžeme získávat v běžných dnech. Nemusíme čekat na výjimečné chvíle, jako je dovolená, Vánoce apod. Jde o to, abychom si ve svém každodenním životě uvědomovali, co se povedlo, co nás baví a na co se těšíme. Jsou to takové naše tři kontrolky šťastného života. Pokud se z našeho života vytratí, život nám zšedne povinnostmi. Vytrácí se spokojenost, nastupuje rozmrzelost a další nepříjemné stavy. Proto si nejprve aktivně všímejme situací, kdy se něco „povedlo“, kdy mě to „baví“ nebo se na cosi „těším“. Takové situace pak aktivně vyhledávejme a zařazujme do svého denního a týdenního plánu. A stejným způsobem pomáhá i klientům. Stáváme se provázejícími. „Povedlo se…“ je pocit uspokojení z jakékoliv maličkosti. Ráno stihneme autobus, který už málem ujel. Místo spílání si, že pozdě vstáváme, a promýšlení toho, co by se stalo, kdyby ujel, si vychutnejme příjemné „povedlo“ se: Stihnul jsem to a mám radost! Povede se mi uvařit večeře, a dokonce ji někdo pochválí. Opět bych mohl rozvést myšlenku o tom, že kuchařské umění je stejně nevděčné a pomíjivé (sníte to a celá práce je pryč), ale prožitkově je příjemnější si připustit, že se 8
mi jídlo povedlo a chutná i dalším lidem. Naučme se vytvářet si ve svém prožívání podmínky pro to, abychom vychutnávali, co se povede. Staňme se labužníky života! „Baví mě…“ je konkrétní činnost prováděná samostatně nebo s někým, při níž se cítíme příjemně. Je důležité si uvědomovat všechny příjemné momenty a nenechat je zapadnout do šuplíku prožívání nadepsaného „normální“. Mohou to být jakékoliv koníčky, které provádíme sami, ale také chvíle strávené příjemně s někým, koho máme rádi. Příjemnost si můžeme uvědomovat a tím ji zesílit. Někdy nás činnost úplně pohltí. Teprve po jejím skončení si uvědomíme, jak nás aktivita vtáhla. Během ní jsme nemuseli myslet na své povinnosti. Úplně nás přepólovala ze světa problémů a starostí do světa, kde je nám fajn. Každý si musí najít své „baví mě to“ sám. Pro někoho je to sport, další se zabývá uměním, jiný míří za zábavou a hrami. Dokažme si života užívat! „Těším se…“ je stav, kdy předjímám, že se stane něco příjemného. Každý známe tento stav ze svého dětství, kdy jsme se nemohli dočkat, až… Je to stav, jenž nabíjí energií. Oči svítí. Srdce dychtí. Ten stav jste intenzivně zažívali, když jste zamilovaní čekali, až přijde On či Ona. Škoda, že „těším se“ časem zevšední. Nic nás nepřekvapí, přestáváme toužit, spokojíme se s málem. Že by syndrom vyhoření? Nebo strach ze zklamání? Hledejme intenzivně každé ráno, na co se dnešní den těšit. I maličkosti můžeme dát důležitost, která jí právem náleží. Každý týden alespoň jedno „těším se“! „Těším se“ je motorem našeho žití. Z našeho „těším se“ se může stát „baví mě“ nebo „povedlo se“. Může samozřejmě přinést i zklamání. Důležité je však naše vnitřní zahřátí při pomyšlení, že až… Začněme se opět těšit! V každém životním období hraje výraznější roli jiná kontrolka z naší trojice. Důležité je, aby se ani jedno ze života nevytratilo. Se ztrátou této trojice se vytrácí kvalita života. Samozřejmě, že tyto tři životní zdroje úzce souvisí s našimi mezilidskými vztahy. A působí stále, nejen ve volném čase. Je nesmírně důležité, jakými lidmi se obklopujeme, jestli se nám s nimi daří žít v uspokojivých vztazích a zda nás s nimi baví svět. Totéž platí o profesním světě – velmi záleží na tom, jakou atmosféru vytváří pracovní tým, jak a kdo jej řídí, je-li dostupná supervize apod. „Povedlo se…“, „baví mě…“ a „těším se…“ bychom měli hledat a hýčkat také ve své pracovní době. Jejich absence nastává v obdobích, kdy nás válcují naše problémy nebo povinnosti. Tyto kontrolky jsou citlivé a umírají již v začátcích duševní krize nebo syndromu vyhoření. Jakmile zjistíme, že se vytrácejí, měli bychom udělat vše pro to, aby se do našeho života opět vrátily: v nich obnovujeme svou energii potřebnou ke zvládání života, ony nám ukazují, že žijeme šťastný život. V obtížných životních situacích můžeme zaměřit svoji pozornost na tělo a pozorovat tělesný svět místo toho, abychom reagovali pod vlivem negativních emocí. V těle můžeme pozorovat mnoho tělesných jevů jako je tělesná pozice (stání, sezení, ležení, chůze atd.), pohyby těla i pohyby v těle, doteky těla s oblečením nebo se zemí, procesy nádechu a výdechu, vnímání vznikající na bázi smyslového kontaktu. Na úrovni těla je možné všímavostí zaznamenat i různá tělesná ohniska jako sevření žaludku, chvění v podbřišku, vněmy tepla a chladu, které odpovídají konkrétním stavům mysli. Vztažení se k tělesnému prožívání je návrat k té nejskutečnější skutečnosti, jakou v našem světě můžeme najít. Moudrost těla nám není běžně dostupná. Není ani ve slovech ani v představách, ale jen v preverbálních pocitech - lze říci, že je ukryta v nevědomí. Pomocí techniky focusing dokážeme moudrost těla rozluštit. Focusing navozuje proces, v němž je možné význam tělesných pocitů zachytit. Proces získávání moudrosti těla jako tělesně zakotvené prožívání (TZP). TZP bylo nejprve vysvětleno jako léčivý proces vedoucí k pozitivním změnám v rámci psychoterapeutické změny osobnosti. Základním rysem je "směřování ke konkrétnímu“ - tedy k tomu, co konkrétně vnímáme, vidíme (konkrétní židli, pocit atd). Spousta terapeutů a sociálních pracovníků reaguje na všeobecný základ symbolických významů, nikoliv na to, co skutečně existuje. Hlavním požadavkem je, aby provázející pochopil klientovu skutečnou zkušenost, skutečný pocit, nikoliv zkušenost interpretovanou, nereagovat pouze na základě svých schematických představ o klientově prožívání. Metoda se může zdát na první pohled velmi jednoduchou, vyžaduje však schopnost vnímat nejjemnější změny v klientově chování, jako jsou dýchání, pohyb očí, napětí ve svalech atd. Prostřednictvím velmi konkrétních reflexí můžeme zrcadlit klientovy projevy na jeho úrovni preexpresivního či pre-symbolického fungování. Naše reakce pak jsou empatické, nedirektivní,
nehodnotící, velmi konkrétní a realistické. Pomocí nich lze obnovit schopnost navázání kontaktu se sebou samým i se světem. Stále platí, že většina odborníků v pomáhajících profesích byla tradičně vychovávána k tomu, aby převzali aktivitu a věci "dělali". Teprve nyní se ukazuje, jakou moc má prosté "bytí s" pacientem a jednoduché reflektování .
PRÁCE S VLASTNÍMI POCITY Každý z nás musí objevit svůj vlastní způsob, jak převzít zodpovědnost za své vlastní pocity a svůj vnitřní svět. Příliš mnoho lidí zůstává vězet v' nekonečném kruhu snahy své pocity odargumentovat a potácí se přitom v kolotoči obviňování druhých lidí nebo různých okolností za své vlastní trápení. Může tomu být tak, že ve vašem životě jsou objektivní faktory - ať už jde o lidi nebo o okolnosti které nejsou správné a měly by být změněny. To však je vždy jiné téma, odlišné od vnitřních pocitů, které jsou uvnitř vyvolávány těmito lidmi či okolnostmi. Někdy například člověk nereaguje na současnou osobu ve svém životě, kterou shledává těžko únosnou. Reaguje spíše na osobu, kterou mu tento člověk připomíná.
Např: "Je jako můj otec, pořád něco požaduje, pořád k něčemu nutí, nikdy není spokojený". Pocity, které vznikají v našich každodenních vzájemných interakcích, jsou složité a nikdy ne tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Technika focusing spočívá ve vědomém zaměřování se na spontánně se hlásící somatické ohnisko, následném pozorování jeho změn, přepínáním uvědomování reprezentaci a zpět.
ze
somatického
ohniska
na
významově
odpovídající
mentální
Přitom je důležité vycházet z tělesného prožívání a jeho změn, teprve poté zaznamenávat odpovídající proměny v obsazích mysli. Jen tak je postupně dosahována vyvážená rovnováha mysli v souladu s tělesně prožívanou skutečností. Focusing může provádět každá zacvičená osoba sama, kdykoli najde vhodný čas a prostor. Vlastní průběh mentálního cvičení je možno rozdělit do šesti kroků: zaujmutí prostoru prožívání tělesné skutečnosti uchopení významu tělesného pocitu uvědomění si přechodů vědomí mezi tělesným pocitem a obsahy mysli zpřítomnění tělesného pocitu pomocí zapamatovaného hesla myšlenkové zpracování.
Na co je možné focusing využít? na vyjádření toho, co cítíme, ale co neumíme vyjádřit slovy na myšlení srdcem 10
na práci na obtížných pocitech na přežití malých i velkých rizik života na plánování a rozhodovaní se na přeměnu vágních tušení na dobré nápady na následovaní tvořivého impulzu k jeho završení na pomoc sobě samému, na terapii, na práci se sny i na meditaci atd.
1. Začít u neohrožujících témat Pravidelně si udělat čas na to, abych zůstal s cítěným smyslem obyčejných, příjemných, neohrožujících věcí - například focusing v přírodě, při nějakém setkání, cestou do práce a pod. Jak cítím tuto květinu nebo tvar této vázy? Nevšímat si jen toho předmětu zvenku, ale i toho, jak jej cítím uvnitř. Ptejte se čas od času:" Jak se cítím právě teď?" Není třeba zavírat oči. 2. Najít si čas na focusíng Nestačí, že jsme se rozhodli dělat focusing - také je potřeba si na to najít čas. Je zapotřebí to plánovat, najít si dobu, kdy si zvykneme dělat focusing a mít trochu kázně a dodržovat ji. 3. Sednout si s tím To je tomu předchozímu hodně blízké. Řeknete si ráno: "Budu dělat focusing", ale ještě tam nejste, přijde nechuť, odpor a vy si řeknete: "Tolik věcí musím teď udělat." Něco ve vás nechce, abyste dělali focusing. Prostě to dělejte! A když tam bude silný boj - tak buďte s tím bojem! Jaké to je, když nechci dělat focusing? 4. Nečekejte žádný posun Nečekejte, že se během focusing něco změní - to je snad nejdůležitější. Když jste čekali, že se něco změní, pak jste se soustřeďovali na změnu a ne na to, co se dělo. Posun je dar. S nějakým svým těžkým místem můžete jen být. Nemůžete to napravovat. Pokaždé se při focusing něco stane, Nikdy to není úplně stejné jako předtím. 5. Každý focusing je jiný Nečekejte, že se minulý focusing znovu zopakuje. 6. Nemůžete se soustředit, mysl těká Neznamená to, že v tomto stavu nemůžete dělat focusing. Zeptáte se:" S čím jsem to byl předtím, než to uteklo do myšlenek?" A dáte tam ruku a jemně se vedete zpátky. Nebo si řeknete: "Jaké to je, když mi to pořád utíká do myšlenek?" Ale buďte s tím vlídně, nehodnoťte to, nekritizujte. Když se ale budete přece hodnotit a kritizovat, tak možná bude tématem pro focusing právě to hodnoceni. „Proč se hodnotím? Jak se cítím, když se hodnotím? Kde cítím ten pocit?“ 7. Odpor Můžete se bát jít dovnitř, že tam potkáte něco těžkého. Řekněte si: "Nepůjdu nikam, kam ty, tělo, nechceš jít." Jaký je to pocit, když tam nechci jít? Když mám z něčeho strach, jaké to je být s tím strachem? Strach - to jsou vaše dveře. 8. Katastrofická očekáváni Bojíme se, že se něco stane – například: zůstanu sedět dlouho, nezvednu se, usnu, překročím čas
dnes se mi to určitě nepovede, nemůžu přece dělat focusing na rozkaz jak to mám udělat, abych si sám kladl otázky, to přece nejde když nejsem s ostatními, tak nemůžu dělat focusing, samotnému se mi to nepodaří nemůžu to dělat na místě, kde nejsem navyklý, je tady hluk Prostě jen dělejte focusing. Neomezujte se na určité místo, dá se to dělat kdekoliv. A klid je přinejmenším na záchodě. Řeknete si: "Ted' to nepotřebuju, budu to dělat, až budu v krizi." Ale v dobách krize nemůžeme jednat jinak než v každodenním životě – tedy jak jste navyklí, v dobách krize to už nezachráníme. 9. Praktikovat vnímavou přítomnost i samu o sobě Prostě být u těžkého tématu vnímavým způsobem. Jaký je to pocit? 10. Praktikovat inventuru i samu o sobě Někdy, když se děje moc věcí najednou, může být dobré udělat si inventuru a zažít pocit, jaké by to bylo, kdyby "o všechny ty věci bylo postaráno". Znát pocit, že jsem víc než součet mých témat. 11. Slíbit těžkému tématu, že se k němu vrátím s provázejícím člověkem Je-li něco moc těžké a velké, můžu tomu slíbit, že se k tomu vrátím, až budu mít příležitost, aby mne někdo při focusing provázel. 12. Různé Často si můžu udělat jen zachycení přítomného pocitu (check-in), dvě minuty stačí. Jak se teď cítím?, Můžete si vést deník. Je to paměť toho, co se při focusing stalo. Uvidíme, kde jsme dříve byli. Můžete tam i kreslit. Také sny a pocity ve snech tam mohou přijít. Když máme před sebou rozhodnutí, můžeme dělat focusing. Nečekáme pak, co nám řekne tělo, ale zvolíme si téma: nejdřív budete s první alternativou. "Jaké by to bylo, kdybych zvolil toto?" Představit si to. Pořád ale věnovat pozornost tomu, jak to cítím, jaký je to pocit. Místo provázejícího můžete použít kazetu s nahrávkou hlasu provázejícího při focusing. Focusing v poklusu: Když nemám vůbec čas, tak jen dám na to místo, kde něco cítím, ruku. Dáme tak tělu vědět, že jsme něco slyšeli.
Metodika focusing Zklidnit se a vstoupit dovnitř Nechte si čas, abyste se zvolna uklidnil. Nechte svou pozornost usadit se ve středu těla a všímejte si, jak se uvnitř právě teď cítíte. (Pomůcky: výtah, voda vsakující se do země, dech). Uvědomit si, co mé tělo říká Nechte svou pozornost, aby procházela tělem, a všímejte si, jestli je zde něco, co potřebuje, abyste tomu chvíli naslouchali. Rozhodnout o inventuře Je na místě udělat inventuru, nebo cítíte, že něco v těle potřebuje vaši pozornost?
Karel Hájek: Šest kroků techniky focusing1 Šest základních kroků je rozděleno v textu do dvanácti fází označenými řeckými číslicemi.
1
(tato instrukce je uveřejněna v dodatku publikace Hájek K.: Práce s emocemi pro pomáhající profese. Portál 2006)
12
1. Zaujmutí prostoru I. Přesunu pozornost na problémy, témata, která se mi honí hlavou. Označuji je jednoduchými hesly v pořadí, jak se spontánně objevují. II. Vytvořím tak seznam nanejvýš pěti nejdůležitějších problémů. Pod vybranými hesly je postupně ukládám na prsty dominantní ruky. (Spočítám si na prstech, co mne trápí.) III. Seznam (ruku) pevně sevřu v pěst a komentuji: „Teď mám vše, co mě obtěžuje, pevně v hrsti!“ Poté odhodím problémy stranou (i s patřičným gestem) a vracím již uvolněnou ruku zpět do pohodlné pozice. IV. Uvědomím si, jak mi je bez dočasně odložených problémů. 2. Prožívání tělesné skutečnosti V. „Mimo odložené problémy se mi vede vlastně dobře..., není–liž pravda?“ „Teď se cítím příjemně... Je to tak? ... Cítím se opravdu tak příjemně?“ … „Která oblast těla se nejvýrazněji hlásí? ... Kde to přesně cítím?“ …a nechám, aby mi tělo samo odpovědělo... VI. „Jaký pocit tu je? … Co se mi v těle vynořuje?“ ... Pokud se sama od sebe ozvem nějaká oblast těla, přenesu pozornost plně k ní a všímám si kvalit tohoto tělesného pocitu. Když se hlásí více tělesných oblastí zároveň, volím jako ohnisko tu oblast, která je nejvýraznější, popřípadě nejcentrálnější, tj. hruď, břicho, krk atd. 3. Uchopení významu tělesných pocitů VII. Spočívám svou pozorností u vybraného tělesného pocitu — ohniska a položím si otázku: „Napadá mne samo od sebe nějaké přídavné jméno, které se hodí k tomuto tělesnému prožitku?“ ... „Vynořuje se mi spontánně nějaká představa či obraz?“ ... Nic nevymýšlím a jen čekám, co se v mysli objeví. Až mě napadne samo od sebe nějaké slovo nebo představa, vnitřně si toto slovo nebo název představy dvakrát zopakuji, abych je nezapomněl. Vracím se pozorností zpět k tělesnému ohnisku. 4. Uvědomění si přechodů vědomí mezi tělesným prožitkem a obsahy mysli Jestliže mne vyrušily nějaké vnější vlivy či jsem se zapletl do řetězce asociací, ihned, jakmile si toho povšimnu, zjednám nápravu: „Porucha, porucha ... vracím se zpět k tělesnému pocitu.“ Pokračuji v pozorování ohniska a následně přecházím k obsahům mysli, jejich významy mohu vždy zjednodušit a zapamatovat pomocí hesla. VIII. Přechody mezi ohniskem a obsahy mysli mohu podpořit následovně: „Cítím změnu v tělesném prožívání?“ ... a pozoruji ohnisko. „Odpovídá pojmenování stále ještě tomu, co prožívám nyní?“ ... a vybavuji si posledně zapamatované heslo. Pokud heslo odpovídá, ihned přesunu pozornost do těla. Nechám, aby pozornost sama kmitala mezi ohniskem a obsahy mysli. Jsem otevřen pro další změny ohniska a zpřesňování prožívaného významu v obsazích mysli. IX. Nejprve se podívám na ohnisko pocitu, jak se „to divné“ jeví v těle. Naposledy si vyslovím slovo, které mě napadlo. Když se neobjeví výstižnější, zapamatuji si jej jako heslo tím, že si jej vnitřně několikrát vyslovím. Uvědomím si dotyky těla v pozici,ve které se nacházím a rozhodnu se zakončit cvičení. 5. Zpřítomnění tělesného pocitu pomocí zapamatovaného hesla X. Vyslovím si vnitřně zapamatované heslo a čekám, co se objeví. Možná mi naskočí obraz nebo představa, která byla s heslem spojena. Důležité je však, co se objeví v těle. Třeba je tu najednou ohnisko podobné tomu poslednímu. Může se však objevit i ohnisko úplně jiné. Přejdu pozorností k tomu aktuálnímu a zkusím počkat, co se objeví za význam v mysli. XI. Pozoruji ohnisko, jak pocit vypadá, jak se mění a při tom si vnitřně vyslovímotázku: „Co by to tělo chtělo?“ Nic nevymýšlím, pouze pozoruji ohnisko a jsem připraven odchytit, zda mi nenapadne nějaká představa pohybu nebo nějaké sloveso. Nic při tom nedělám, pouze pozoruji a zaznamenávám tendence k jednání. Mohu si je zapamatovat pomocí konkrétních sloves…. Pozoruji ohnisko, jak pocit vypadá, jak se mění a při tom si vnitřně vyslovím otázku: „Co je na tom nejhorší?“ Nic nevymýšlím, pouze pozoruji ohnisko a jsem připraven odchytit, cokoliv mne napadne. Spontánně nabídnuté významy stahuji do hesel, abych si je zapamatoval.…. 6. Myšlenkové zpracování
XII. Rozhodnu se ukončit cvičení. Naposledy přejdu pozorností k ohnisku. Vnitřně si vyslovím heslo a zapamatuji tak poslední prožívaný význam. Přenesu pozornost na dotyk se zemí, se židlí (resp. s podložkou), uvědomím si svou sedící (resp. ležící) pozici. Mohu si představit svůj první pohyb a pak otevřít oči a pomalu pohyb provést. Rozhýbám se, změním pozici. Po kratičké přestávce se v mysli vrátím k zapamatovaným heslům ze cvičení. Tak, jak se mi jednotlivé významy ze cvičení vybavují, mohu je přiřazovat k jednotlivým situacím ze života. Vztahují se k současné situaci…., k nějaké minulé situaci….? Odkud je znám? Vybaví se mi nějaká obdobná situace? Co mi tímto významem chce tělo naznačit? Promyslím si jednotlivé významy v kontextu svého života.
1. Vytvořit prostor pomocí inventury
Jak nejlíp můžete začít brát pocity za vlastní? Vnímavá cítěná přítomnost není tlakem na to, abychom nějaký pocit dali do pořádku. Znamená to usadit se vedle tohoto pocitu s pravou touhou naslouchat, doprovázet, cestovat několik kilometrů s tím, co uvnitř mne potřebuje, abych to slyšel. Tato tělesná přítomnost není utkána ze snahy věci urovnat. Je to otevřená přítomnost, kdy ve vašem těle nejsou uložena cítěná očekávání ani úkoly k vyřízení. Vaše bolestné místo to zaregistruje, vytuší, že zde není tlak, bude cítit, že základní pravidla se změnila. Místo naléhavého požadavku "Vzchop se, dej se dohromady!" či "Vezmi tu věc do svých rukou" je zde tělesný pocit přístupnosti pro dialog. To je to, co případně můžete najít v kvalitě svého vztahu k lidem, o které se staráte a cítěné tělesné přítomnosti vůči těžko únosným pocitům, jež se nacházejí ve vás. Pod každým z vašich pocitů se nachází příběh, příběh, který focusing a vnímavá cítěná přítomnost citlivě umožňují rozvinout. Smíření uvnitř vašeho vlastního těla, které vychází z rostoucího souladu a celosti uvnitř vás, nejen že poskytne směr a jasnější úsudek o vaší současné situaci, ale též otevře netušenou vstupní bránu pro možnosti duchovního růstu. Můžete začít s naprosto nevýznamným malým útržkem v nezřetelném rohu gobelínu, který je vnitřní krajinou vašich cítěných významů, ale nakonec se setkáte se vším, co ve vás je. Rozhodujícím bodem však je najít první volnou nit! Tomu slouží inventura a hledání pocitu nejdůležitějšího tématu. Tímto způsobem dostává vaše tělo šanci ukázat vám cestu. Nezapomeňme, že málokdy se taková vlákna nacházejí tam, kde si myslíme, že by měla být. Jsou to volné konce života, nevyřízené záležitosti v nás, vstupní branky, které čekají na otevření. Je důležité uvědomit si, že při focusing nehrajete se sebou žádnou hru. Cílem je něco víc, než jen zvládat špatné životní situace. Je to nastavení se do vnitřní polohy umožňující opravdovou změnu, která přijde jako dar. Hledáte tělesně cítěné uvolnění způsobu, jakým v sobě nesete nějaký problém nebo téma. Není to tedy nějaká nová cesta k tomu, abyste se, na chvíli cítili dobře. Také to neznamená uškubnout pro sebe trochu klidu dříve než na sebe zase vezmete břemena, se kterými se každé ráno probouzíte. Focusing znamená odvážit se dát každému z těchto břemenu šanci říci svůj vlastní příběh a tímto vyprávěním se případně zevnitř změnit. Existuje mnoho přístupových cest, které vedou k takovému uvolnění v tělesném vědění. Důležité přitom je najít tu, která je pro vás v daném okamžiku nejvhodnější. Vodítkem přitom je setrvat vždy s nějakým tělesně cítěným smyslem, kterého se můžete právě teď dotknout. Jakmile jste něco rozpoznali, nepokoušejte se s tím něco dělat. Neztrácejte čas s tím, abyste se kvůli tomu cítili špatní, pokoušeli se to řešit nebo hledali pro to příčiny. Všímejte si jen, co přijde. Potom pokud můžete, to s citem odložte na určitou dobu stranou. Dejte si čas na to, abyste mohli zjistit, jaký je to pocit, když to odložíte vedle sebe a nenesete to v sobě. Poté - pokud to půjde - si
14
položte další otázku: "Kdyby toto všechno bylo vyřešené, bylo by tu ještě něco dalšího, co by mi bránilo cítit se právě teď opravdu dobře?" Může se stát, že první pocit, který ve vás vyvstal, je natolik bolestný nebo závažný, že jej nemůžete jednoduše odložit a pokračovat dál. Pokud se to stane, tak přejděte k tomu, co nazýváme třetím krokem procesu focusing. Zpravidla však to, co se objeví, vás natolik nepřipoutá, a může to být dočasně odloženo, aby se ukázalo, zda je tu ještě něco dalšího, co vám brání cítit se v přítomné chvíli opravdu dobře. Občas zjistíte, že do vašeho vědomí skočil nahodilý detail, který se zdá mít jen málo společného s tím, co si myslíte, i s tím, co vaše tělo cítí. Nejprve zkontrolujte, zda v sobě nese pocit důležitosti. Pokud ne, pak si jich nevšímejte. Mají-li být skutečně významné, vrátí se nakonec zpátky. Hlavní snahou při tomto prvním kroku musí být zůstat otevřený pro to, co se právě teď jeví ve vašem životě jako nejdůležitější. Mohou to být věci velké nebo malé, dlouhotrvající nebo relativně nové, dobré nebo zlé. Mějte na paměti, že inventura neznamená shromažďovat jen problémy nebo zranění. Znamená to umožnit, aby cokoliv, co je shodou okolností právě teď obsazeno ve vás, se ukázalo a bylo rozpoznáno. Mohou to být významná životní rozhodnutí a důležité situace, drobné pichlavé poznámky a světlé body, které se přihodily včera, či malá překvapení, která přicházejí bez ohlášení jakoby odnikud Pokud můžete setrvat u tématu číslo jedna, i když vás třeba trochu leká, pak u něj setrvejte. Pokud ne, pak setrvejte s pocitem "leká mne se k němu přiblížit". Jestliže shledáte, že zůstat se zvláště obtížným tématem číslo jedna je pro vás nakonec příliš děsivé a chcete s tím přestat, pak si připomeňte, že vy jste tím, kdo je zde odpovědný. Jestliže chcete přestat, přestaňte! Nebo ještě lépe přepněte se na: "Nyní je pro mne příliš těžké se do toho pustit". Zkuste, zda můžete s tímto strachem jít dál a zda ho můžete nechat vyprávět jeho příběh. Budete-li putovat po své vnitřní cestě a přitom poznávat její tajemnou a často překvapující dráhu, může nakonec i u vás dojít k onomu nádhernému vnitřnímu osvobození: "Dokážu být s čímkoli!"
My všichni neustále hledáme tělesně prožitý vjem dobra, které spočívá v jádru naší existence. Najít prostor pomocí inventury může být významným krokem na této cestě k sobě.
ZVLÁDÁNÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ 1. Stres Co je stres STRES = prožitek zátěže (psychický stres) a fyziologická odpověď organismu. Lidský organismus má dvě protichůdně působící složky autonomního nervového systému, SYMPATIKUS (ÚTOK, ÚNIK, USTRNUTÍ, SEX) a PARASYMPATIKUS (REGENERACE); jedna mobilizuje, druhá zklidňuje.
Působení stresu může být akutní nebo dlouhodobé; chronický stres vzniká kumulací neurovegetativního nabuzení v čase. Na chronický psychický stres jsme od přírody adaptováni jen velmi omezeně (hladovění), na akutní ano. Negativní podněty na člověka působí dlouhodoběji a silněji nežli podněty pozitivní. Stres nám bude škodit nejméně, pokud se nám podaří stresovou reakci realizovat přirozeně (útok, únik) nebo přerušit. Stresová reakce je reakcí pohybovou, proto nejpřirozenější a tudíž nejzdravější reakcí na stres je POHYB (důležitost dostatku pohybu během celého dne) Když už žijeme ve stresu, nezhoršuje si jeho dopady na zdraví špatnou výživou. V jeden moment nemohou být v lidském vědomí dvě představy a tudíž ani dvě emoce. To lze využít na pozitivní přelaďování například řízenou imaginací v autohypnóze.
Všeho moc škodí - optimum aktivace/stimulace Tréma, hněv, radost a jiné stenizující (posilující) emoce a související stavy nabuzení mají v lehkém stupni stimulační účinek, ve vysokém stupni vedou však ke ztrátě koncentrace až k dezintegraci racionální a emoční složky osobnosti, tzn. ztrátě sebekontroly a selhání. Tzv. astenické emoce, tj. smutek, apatie, lhostejnost apod. naopak výkon snižují nedostatkem aktivace. Jinými slovy: Všeho moc škodí neboli zlatá střední cesta. Fyziologickým podkladem aktivace je nabuzení retikulární formace mozkového kmene.
Základní motivační zákon: Všechny živé bytosti se snaží maximalizovat příjemné a minimalizovat nepříjemné. Negativní emoční systém má dlouhou paměť Člověk má dva vzájemně se doplňující a spolupracující emoční systémy: Pozitivní (radost, nadšení, pohoda) Negativní (strach, vztek atd.)
Protikladné vlastnosti pozitivního a negativního emočního systému: Pozitivní emoční systém reaguje na podněty pomaleji než negativní a vrací se rychle do neutrálního stavu (radost netrvá dlouho). Oproti tomu negativní emoční systém reaguje na podněty okamžitě a dlouhodobě, dobře vytváří podmíněnou reakci. Je to proto, že důležitější z hlediska adaptace, tj. přežití organismu, je vyhýbání se nepříjemným podnětům. Důsledkem této pohotovosti negativního emočního systému k reakci je fixace nepříjemných zážitků, tzv. fixovaná zkušenost. Doba, po kterou zůstává negativní emoční systém zvýšeně aktivován, je mnohem delší než u pozitivních emocí. Některé negativní zážitky přetrvávají po celý život a s nimi spojená emoce má tendenci se šířit i na zážitky jiné.
Důsledky reaktivity negativního emočního systému Protože negativní emotivita je mnohem snadněji vybuzena a mnohem déle přetrvává, vzniká u člověka snadno emoční nerovnováha v neprospěch pozitivních emocí; snadno vzniká úzkost se všemi jejími důsledky. Nejen proto je v populaci vysoké procento (cca 20 procent) lidí s mírnými až těžkými neurózami.
Všechno je stres - eustres a distres Platí, že všechny podněty, ať příjemné nebo nepříjemné, psychické či fyzické, způsobují našemu organismu stres – vyžadují zdroje na přizpůsobení a mohou přesáhnout optimální míru (viz. optimum stimulace).
16
Jeden druh stresu je však organismu prospěšný, je to tzv. eustres. Eustres je stres příjemný, vznikající například při provozování sportu, kdy jeho harmonizační vliv na psychiku převažuje nad dezintegračním vlivem. Může ale přejít plynule v dezintegrační stress, tzv.Distres například horolezci při výstupu uváznou ve stěně a situace se rychle změní z příjemného vzrušení na prožitek ohrožení života.
Somatizace - riziko dlouhodobého stresu Nebezpečím dlouhodobého stresu je tzv. somatizace, kdy původně krátkodobé reakce akutního ohrožení jsou neúměrně dlouho prodlužované. Jsou tak nadměrně dlouhodobě zatěžované zúčastněné orgány (např. srdce a cévy aj. při vysokém TK, a jejich jednorázová reakce se stává trvalým stavem, což vede z funkčních poruch postupně k jejich strukturálním změnám. Každý člověk má individuální vzorec stresových fyziologických reakcí, na stejné podněty různí lidé různě reagují; i při stejné prožívané emoci různí lidé vykazují různé symptomy, přičemž podle idiosynkrazie neboli individuální náchylnosti člověka se jednotlivé reakce na stejnou emoci do velké míry navzájem vylučují. Příčinou psychosomatických onemocnění bývá mechanismus popření prožívání. Jeho principem je odmítání hledět tváří v tvář nepříjemné realitě, neboť takový pohled je emočně nepříjemný a vyžadoval by akci na naší straně. Výsledkem je sebeklam, racionalizace, nepřiznání si, že jsme na něco změnili názor, že nejsme ti, za které nás druzí měli, že jsme udělali chybu; často je v jádru popření obava ze „ztráty tváře“, ze ztrapnění se (kognitivní disonance s vlastním sebepojetím).
Jak zvládat stres Špatné zvládání stresu: Jestliže chceme stres nějak zvládnout, tak máme k dispozici několik možností: Nejobvyklejší je léčba alkoholem. Není nad to reagovat na stresovou situaci tím, že se důkladně opijeme, a když přidáme vykouřenou cigaretu, pak se tělo uvolní a s kouřem stres odfoukneme. Bohužel, tato metoda je silně riskantní v případě, že máme geneticky sklon k alkoholismu a rakovina plic také asi není našim cílem. Další variantou je útěk. Pokud chodíme do práce, kde nás vedoucí stresuje svými nevhodnými připomínkami ohledně našeho nedostatečného pracovního výkonu, je lepší ukončit zaměstnání a nastoupit na Úřad práce. Však jste rodinu živili dlouho, tak teď by vám to přece měli vrátit - „každý chvilku tahá pilku“. Můžeme se také někomu svěřit. Sdílená radost se zvětšuje, sdílená bolest se zmenšuje. Můžeme se svěřit kamarádům, rodině, nějaké vyšší autoritě, třeba státním orgánům. Můžeme si postěžovat naprosto cizím lidem, na zastávce hromadné dopravy, nebo v hospodě. Určitě z našich stížností budou mít radost a pokud je barvitě vylíčíme, budeme středem pozornosti a všechny pobavíme a dobrá nálada přece uvolňuje. Uvedené příklady mají společné to, že v naprosté většině případů nefungují. A pokud fungují, tak jen krátkodobě, přičemž v delším časovém období se jejich účinnost snižuje. Tudy cesta nevede!
Návykové problémy ve zdravotnictví Převažuje názor, že zdravotní sestry spolu s lékaři jsou návykovými nemocemi více ohroženi než běžná populace. (Nešpor, Csémy, 2001) Avery a spol. (in Nešpor, Csémy, 2001) odhadují, že výskyt závislostí mezi americkými lékaři je 10 – 15% a domnívají se, že tento počet ještě vzrůstá. Vaillant a spolupracovníci (in Schmidbauer, 2000) srovnávali skupinu 47 studentů medicíny od jejich vstupu na univerzitu se skupinou náhodně vybraných studentů, kdy obě skupiny sledovali po tři desetiletí. Mimo jiné bylo zjištěno, že 36% lékařů bralo psychoaktivní látky nebo alkohol. Literatura týkající se problematiky návykových onemocnění u zdravotních sester není podle Nešpora a Csémyho (2001) sice tak bohatá jako u lékařů, ale nejedná se o zanedbatelný problém.
Griffith (in Nešpor, Csemy, 2001) uvádí, že podle Americké asociace zdravotních sester má 10 – 2 20% sester problém s alkoholem nebo jinými návykovými látkami. Souvislost mezi stresem a návykovým chováním. Vztah mezi alkoholem a snížením úzkosti a stresu byl experimentálně studován. Steele, Southwick a Pagano (1986, in Křivohlavý, 2001) zjišťovali vliv alkoholu na snížení úzkosti a stresu. Výsledkem jejich výzkumu bylo, že úzkost byla výrazně snížena jen u těch osob, které zároveň použily odvedení pozornosti. Samotný účinek alkoholu na snížení úzkosti v jejich studii prokázán nebyl. Také Sher a Levenson (1982, in Křivohlavý, 2001) experimentálně prokázali, že alkoholici se řešení 3 těžkých situací spíše vyhýbají, než že by prožívali nižší stupeň napětí. Naproti tomu však nelze pominout fakt, že požití alkoholu může navodit pocit uvolnění a euforie, člověk díky němu zapomíná alespoň na chvíli na své těžkosti v rodině nebo zaměstnání. Tato strategie je díky tomu některými lidmi cíleně využívána ke zmírnění napětí a stresu. Není proto překvapením, že výskyt návykových problémů u zdravotních sester značně souvisí s mírou jejich profesionálního stresu. Storr a spol. (in Nešpor a Csémy, 2001) uvádějí, že u zdravotních sester, které byly vystaveny značnému pracovnímu zatížení, byl výskyt užívání návykových látek 1,5x vyšší než u jejich kolegyň. Také Trinkoff a Storr (in Nešpor, Csémy, 2001) zjistili za pomoci anonymního dotazníkového šetření zneužívání návykových látek včetně alkoholu a tabáku u 32% amerických zdravotních sester, přičemž u sester emergentní medicíny byl vyšší výskyt zneužívání kokainu a marihuany, onkologické sestry a sestry zabývající se organizací a řízením měly větší sklon k pití v tazích a sestry pracující na psychiatrii byly častěji kuřačkami. Důsledky nadměrného stresu a návykového chování se navzájem prolínají. Nadměrný a příliš dlouho trvající stres zvyšuje riziko vzniku závislosti na alkoholu a jiných návykových látkách a naopak návykové chování zvyšuje míru stresu. Je také důležité si uvědomit, že rizikem není pouze závislost, ale i škodlivé užívání návykových látek. Podle Nešpora a Csémyho (2001) i pouhá intoxikace může mít pro zdravotníka a jeho pacienta vážné důsledky. Důsledky návykového chování jsou podobné jako důsledky nadměrného stresu a projevují se v rovině duševní i tělesné, v 4 rodinném životě a v pracovní oblasti.
Tak jak na to správně? Stres tu byl a bude. Bude s námi stále. Bude nás doprovázet na pracovišti na každém kroku, ať už nás honí termíny, máme moc práce nebo vztahy na pracovišti jsou napjaté. Na stres je třeba si zvyknout. Stres sice odstranit nejde, avšak co jde, je potlačit, odstranit, či eliminovat NÁSLEDKY stresu. Zvyšování odolnosti organismu je jediná správná cesta. Správná výživa, dostatek spánku, relaxace, dobré vztahy, přiměřená tělesná aktivita. A také pozitivní myšlení. Letmým pohledem na emoce, které přispívají ke vzniku stresu, jako je vztek, špatná nálada, případně frustrace zjistíme, že stačí tyto nálady omezit a máme napůl vyhráno. Nepodléhat těmto náladám je totiž naprosto v naší moci. Jde o záležitost osobního rozhodnutí. Když se rozhodneme, že budeme mít dobrou náladu, tak nám to nikdo nemůže zakázat, ani nás nemůže žádným myslitelným způsobem donutit k náladě špatné. Je to jen na nás!
Osobnost a 13 strategií zvládání stresu 1. Podhodnocení – Proč všichni tak šílí, se mnou to nic nedělá… Když nejde o život… Je důležité vědět, na koho se vy... a před kým se po... (Josef Švejk) 2
Nešpor, K., Csémy, L.: Návyková rizika a stres u zdravotnických profesí. Praha, Sportpropag 2001. Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Praha, Portál 2001. 4 Nešpor, K., Csémy, L.: Návyková rizika a stres u zdravotnických profesí. Praha, Sportpropag 2001. 3
18
2. Odmítání viny – Tohle je mimo mojí kompetenci... 3. Odklon - S úsměvem jde všechno líp. Jdu relaxovat, dívat se na televizi, na procházku, dám si sprchu... 4. Náhradní uspokojení - Udělat si radost. Ale tohle mi jde dobře... 5. Kontrola situace – Mám to pod kontrolou, mám plán... 6. Kontrola reakcí – To chce klid, zhluboka se nadechnout, počítat do deseti… 7. Pozitivní sebeinstrukce - Je třeba zatnout zuby a vydržet ... 8. Potřeba sociální opory – Sdělená starost, poloviční starost... 9. Vyhýbání se - Kdo nic nedělá, nic nezkazí... do ničeho se nemíchat 10. Úniková tendence – Musím uklízet, musím pracovat a ne řešit... 11. Perseverace – Mám neodbytné myšlenky, nemůžu spát... 12. Rezignace – To nemá cenu, vzdávám to, je to nad moje síly... 13. Sebeobviňování - Je to jen moje vina… Rychlý test jak na tom jste? 1. Jste nervózní, máte-li strávit den bez práce? 2. Narušuje práce váš rodinný život? 3. Přišel/a jste kvůli práci o své koníčky? 4. Musíte pracovat i o víkendech? 5. Když si řeknete, že budete pracovat do tolika a tolika hodin, nedodržíte svůj úmysl? Jestliže jste alespoň na jednu otázku s určitostí odpověděl/a ano, měl/a byste se problémem zabývat.
2. Syndrom vyhoření Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá. Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života. Chronicky vyčerpaní lidé nesnadno přiznávají sobě i jiným své obtíže. Zatajují úzkost, strach, vnitřní neklid a tenzi, únavu, slabost, nervozitu, neschopnost koncentrovat se, poruchy spánku, bolesti hlavy atd. Připadá jim nepatřičné, zejména pokud pracují v pomáhající profesi, si stýskat na zpočátku nepodstatné příznaky. Je jim obtížné dát najevo, že si neví rady sami se sebou, vždyť pracují s lidmi, kteří si se sebou nevědí rady v daleko větší míře. Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční entuziasmus pro práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácejí. Začíná se měnit profesionální chování člověka, vytrácí se zájem o klienty, pacienty či uživatele služeb, jejich stesky začínají být na obtíž, jsou odbývány ironickými poznámkami. Objevuje se podrážděnost, střídaná skleslostí, dostavuje se ztráta sebedůvěry a pocit vnitřní prázdnoty. Zátěžové situace se postupně přenášejí i do rodinného prostředí. Rodinní příslušníci poznávají, že něco není v pořádku, že se partner či partnerka mění, je podrážděný, hádá se, vybuchuje - houstne domácí atmosféra. Stres z povolání se přelévá do domácího stresu a naopak. Na druhé straně může vyrovnané a harmonické domácí prostředí značně zmírnit intenzitu profesionální zátěže.
Samozřejmě, že většina zde uváděných příznaků nemusí vždy znamenat, že jde o syndrom vyhoření. Podobné příznaky na sobě můžete pociťovat například ještě řadu dní po prodělané chřipce, ale po jejich odeznění se opět cítíte dobře. Některými z uvedených příznaků může začínat i řada jiných nemocí. U syndromu vyhoření záleží na podmínkách, za jakých vykonáváte svoje povolání a na postupných fázích vývoje syndromu. Na následující stránce se můžete pokusit o porovnání, zda vaše nepříjemné pocity a stavy mohou mít souvislost s vaším povoláním...
Vývoj syndromu vyhoření Jak jsme již uvedli, syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího stresu a nevhodného vypořádávání se s psychickou i fyzickou zátěží. Chronickým stresem trpí především lidé vystavení trvalé zátěži v sociálně-emocionální oblasti. Proces, jehož vrcholem je vyhoření, většinou trvá mnoho měsíců až let. Probíhá v několika fázích, které mohou být různě dlouhé.
Fáze vývoje syndromu vyhoření: 1. nadšení: vysoké ideály, vysoká angažovanost; 2. stagnace: ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření. Požadavky klientů, jejich příbuzných, či zaměstnavatele začínají obtěžovat; 3. frustrace: pracovník vnímá klienta negativně, pracoviště pro něj představuje velké zklamání; 4. apatie: mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám; 5. syndrom vyhoření: dosaženo stadia úplného vyčerpání - ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem; Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně patrné, jiné mohou být jen naznačené a nevýrazné. Někdy si člověk uvědomuje, že je „přepracovaný“, jindy se necítí dobře a neví proč. Příčinu hledá většinou jinde, než ve svém životním rytmu a komunikačních stylech. Z poslední fáze úplně rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět již velmi těžká. Je štěstí, pokud se podaří proces pochopit a zastavit ve fázích frustrace, či apatie. Nejlepší předpoklady k tomu, abyste rozvoji burn-out syndromu zabránili, jsou ve fázi stagnace. Syndrom vyhoření nevzniká jen z prosté přemíry práce. Rozvoj burn-out syndromu riskujete na příklad když: shledáváte těžké říci „ne“ k dalším a dalším úkolům nebo odpovědnostem;¨ jste pod stálým tlakem náročných úkolů po delší dobu; vaše vysoké nároky vám ztěžují podělit se o práci s kolegy či podřízenými jste se snažili dosáhnout příliš mnoho cílů po dlouhou dobu; dávali příliš velkou emocionální podporu po dlouhou dobu;
Lidé v ohrožení syndromem vyhoření Podle vědců jsou ale nejohroženější lidé ze zcela konkrétních profesí. Jde většinou o pracovníky, kteří jsou ve svém zaměstnání hodně angažovaní, motivovaní, mají vysoké standardy a idealistický náhled na svou práci. Obvykle jsou postiženi lidé, kteří pracují s lidmi, učitelé, lékaři a zdravotnický personál vůbec, sociální pracovníci. Syndrom vyhoření se také týká lidí, kteří 20
mají pocit, že jsou bezmocní a nemohou v rámci své práce změnit věci, které jsou pro ně důležité. také v případě, že jsou po nich soustavně požadovány výsledky, aniž by měli odpovídající podmínky k práci. cítí rozpor mezi osobními hodnotami a hodnotami, které musí zastávat a obhajovat v zaměstnání.
Apatie i agresivita Obvykle se však nestává, že byste v pondělí přišli do práce v pohodě a v úterý se u vás objevil syndrom vyhoření. "Burn-out syndrom se většinou rozvíjí postupně a relativně pomalu postupuje od lehčích stádií až k těm nejtěžším, pokud není včas zjednána náprava. Platí však, že čím dále jej člověk nechá zajít, tím delší a obtížnější je náprava a návrat do normálního života. Vyplatí se proto nepodceňovat varovné signály, které upozorňují na riziko nastupujícího burn-out syndromu," varuje psycholožka. I přesto, že si to řada lidí myslí, se syndrom vyhoření zdaleka neomezuje jen na psychické nepříjemnosti. Postižení trpí bolestmi hlavy, problémy se spánkem, žaludečními problémy, chronickou únavou či bolestmi svalů. Často se syndrom vyhoření spojuje s vysokým krevním tlakem a náhlým výrazným přírůstkem nebo naopak úbytkem hmotnosti. K těmto nepříjemným zdravotním problémům přistupuje apatie, frustrace a deprese. Lidé postižení syndromem vyhoření mohou být agresivní, propadat záchvatům vzteku, jsou nervózní a předráždění. Přirozeně se špatně koncentrují, jejich výkonnost i motivace klesá, přitom však kvůli tomu trpí výčitkami svědomí a často mají pocity viny, že nedokážou pracovat tak, jak by si představovali.
Jak zvládat syndrom vyhoření Rady, jak syndrom zastavit nebo mu předcházet, se mohou zdát banální, ale spousta lidí mívá problém se jich držet. Důležité je pěstovat si mezilidské vztahy, ať už s partnerem nebo kamarády. Lidé se syndromem vyhoření mnohdy zapomínají relaxovat, v pozdějších fázích už odmítají dělat cokoli zejména proto, že jim chybějí síly. Jako ideální relaxace se nabízí jóga nebo procházky v přírodě. Základním pravidlem je mít alespoň nějakou radost, pro někoho to může být vaření, pro jiného fotbal. Na psychických potížích se může podílet také zaměstnání bez jasně vymezených kompetencí. Zaměstnanci mohou tápat a cítit se jako bezvýznamné kolečko v obrovském stroji. Řešení nemusí být těžké, zeptejte se, když něčemu nerozumíte, či žádejte vždy přesné zadání úkolu. Základem také je říkat "ne" a nenabalovat na sebe další a další povinnosti, které pak přetížení lidé většinou odkládají a způsobují si další stres. Tím se ocitají v pověstném začarovaném kruhu a nejsou schopni úkoly plnit. Narůstá tedy hromada nezvládnutých povinností i panika. Vhodné je naučit se stanovit si priority a těch se pak držet. "Pomáhá také, když se lidé ve svém oboru neustále vzdělávají. Díky tomu nebudou mít pocit, že stagnují a že jim ujel vlak," doplňuje psycholožka Hana Slánská. Někdy je na místě změna povolání. Může to nastat u lidí, kteří mají náročnou profesi, ale cítí, že ji "vnitřně" nezvládají. Navenek přitom mohou vypadat jako sebejistí a všeho schopní. Mnohdy jde o děti náročných rodičů, které si nechaly nadiktovat, na kterou školu půjdou. Stresovat paradoxně může také nenáročná práce, a to zejména, když ji má vykonávat aktivní člověk toužící po realizaci. "Teplé místečko" ho může vysávat, protože si připadá zbytečný. Jak předejít syndromu vyhoření 1. Snižte příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující. 2. Nepropadejte syndromu pomocníka. Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno.
3. Naučte se říkat NE. Řekněte ne, pokud budete cítit, že je toho na vás nakládáno příliš. 4. Stanovte si priority. Nemusíte být všude a vždy. Nevyplýtvejte svou energii na nesčetné aktivity. 5. Dobrý plán ušetří polovinu času. Rozdělte si rovnoměrně práci. Větší úkoly si rozdělte na dílčí etapy, které budete schopni zvládnout. 6. Dělejte přestávky. Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená. Nežeňte se z jedné činnosti do druhé. 7. Vyjadřujte otevřeně své pocity. Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého. 8. Hledejte emocionální podporu. Sdělená bolest, poloviční bolest. Najděte si "vrbu", důvěrníka. 9. Hledejte věcnou podporou. Všechny problémy nemůžete vyřešit sami. Pohovořte si s kolegyněmi a kolegy, požádejte je o radu a o návrhy na řešení. 10. Vyvarujte se negativního myšlení. Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si "stop". Položte si otázku: "Co je na mně dobrého?" Radujte se z toho, co umíte a dokážete. 11. Předcházejte komunikačním problémům. Práci si dobře připravte, sdělte spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle. 12. V kritických okamžicích zachovejte rozvahu. V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulzivnímu jednání. 13. Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení. Zapojte kolegyně a kolegy. 14. Doplňujte energii. Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku. 15. Vyhledávejte věcné výzvy. Buďte otevření novým zkušenostem, dále se učte a vzdělávejte. 16. Využívejte nabídek pomoci. Jestliže máte pocit, že v kritických situacích nereagujete dobře, měli byste se snažit změnit své chování.5
Když už je zle - požádejte o pomoc Léčba burn-out syndromu je většinou složitá a komplikovaná a spočívá v odborné individuální terapii. Klíčové je při ní obnovení sebedůvěry člověka. Lidé s burn-out syndromem mají obvykle problém požádat kohokoli o pomoc, mají na sebe neúměrně vysoké nároky a mají problém se sebepřijetím. Na těchto faktorech je potřeba pracovat v první řadě. Jestliže se chcete ze syndromu vyhoření vymanit, musíte však také změnit pracovní návyky. V první řadě byste měli obměnit prostředí. Pokud nemůžete nebo nechcete vyměnit zaměstnání, dopřejte si alespoň co nejdelší dovolenou. Je nutné delegovat část úkolů na své kolegy, upravit si pracovní podmínky tak, abyste mohli dále fungovat. Pro osoby se syndromem vyhoření je typické, že jsou příliš citliví na potřeby ostatních lidí. Nedokážou odmítnout prosby a žádosti, a to ani v případě, že se tím sami dostávají do komplikací a mohou je splnit jen za cenu velkých obětí. Často mají pocit, že pokud někoho odmítnou, ztratí tak svou cenu. Velkým nebezpečím syndromu vyhoření je skutečnost, že se dostavuje plíživě a dlouho si nemusíte vůbec všimnout, že s vámi není něco v pořádku. Čím později však požádáte o odbornou pomoc, tím déle a obtížněji se budete vracet zpátky.
Relaxační techniky: Rychlé psychické uvolnění: Můžete stát nebo sedět, zhluboka se nadechněte, sepněte ruce a tiskněte je proti sobě, napněte svaly na nohou a vtáhněte břišní svaly, zatněte zuby. Pak vydechněte, nechte napětí rozplynout a vyslvte: jsem uvolněný/á. 3X zopakovat.
5
Zdroj: Národní dobrovolnické centrum Hestia
22
Hluboká relaxace – minispánek, při únavě: Pohodlně se posaďte, končetiny i záda nechte, ať si najdou příjemnou pozici, pomalu vydechujte. V průběhu pomalého výdechu si v duchu řekněte: Minula 1 minuta..., uplynuly 2, 3, 4 ….minuty. Začněte používat hodinové hodnoty: minula čtvrthodina, půlhodina minula, minula hodina. Soustřeďujte se na hluboký výdech, nádech se děje sám. Pokračujte, až dojdete k myšlence uplynulo 8 hodin. Pak se s protažením „probuďte“ a současně proveďte několik hlubokých vdechů. Jestliže se vaše pozornost rozptyluje a mysl bloudí, představte si nějaký příjemný sen. Ale při dalším hlubokém výdechu se vraťte k relaxaci, ve které si představujete vlny ve svém mozku jako velice široké a zpomalující. Relaxaci lze provádět opakovaně i s „probuzením“ v pauzách. Pozitivní přístup: Usmějte se, právě teď. Dáte svému tělu signál, že se má vrátit do „normálu“. Napětí ještě ve vás je, ale tělo na tento signál reaguje velmi rychle. Můžete svůj stres buď zmírnit nebo zvětšit negativním myšlením. Je to těžké, ale dokud nezačnete myslet pozitivně, spirála stresu vás bude stahovat níž a níž.
Techniky, které nám pomáhají
1. Metoda kotvení Kotvení je přirozený proces. Každý člověk si vytváří mnoho asociací. Některé jsou individuální, jiné se váží k druhým lidem. Jsou nahodilé a nepřemýšlíme o nich. Technika kotvení nám umožňuje volit takové asociace, které používat chceme, které nám budou pomáhat, tedy dělat to vědomě. Podaří-li se nám proces kotvení zvládnout, naučíme se ovládat stav své mysli, své duševní rozpoložení, ovládat své strachy a vést sebe sami. Převezmeme odpovědnost za to, jak působíme na druhé a jak je ovlivňujeme. V emoční paměti máme bod a kotva je spouštěč emoce. Ale musíte si ji do paměti nahrát a dobře uložit, abyste ji v kýžené situaci uměli vyvolat. Například aby vás, když se setkáte s člověkem, se kterým si nerozumíte a míváte konflikty, nezachvátila panika, že se zase pohádáte. Proto si v podvědomí připravíte jiný „šuplíček s emocí klidu“. A ten si označkujete nějakým symbolem. A ten symbol je kotvou, ke které se v potřebnou chvíli obrátíte. Má to svoji logiku. Představte si situaci, kterou chcete řešit, nějaký návyk, nebo stále se opakující konflikty s konkrétní osobou, případně vás někdo nebo něco dostává stále do stresu (vystoupení před lidmi apod.) 1. Udělejte si pohodlí 2. Rozhodněte. se jaký stav chcete ukotvit, chtěl byste se do něj přenést či si ho navodit, kdykoliv budete chtít. 3. Zvolte si kotvu, kterou můžete použít, kdykoliv se rozhodnete tento pocit navodit. Něco jednoduchého. 4. Vyvolejte si vzpomínku na stav, kdy jste tento pocit měli, případně si představte člověka, který to zvládá tak jak byste vy chtěli a pokuste se co nejvíce vžít do jeho kůže. Buďte přímo v tomto pocitu, prožívejte ho ve všech pocitech, Nebuďte jen pozorovateli tohoto stavu. Tzv, se asociujte. 5. Zapojte všechny smysly – zrak, sluch, pocity. A proveďte kotvící akt. Podržte ho, dokud ho cítíte co nejintenzívněji. 6. Nyní se vraťte a uvolněte kotvu, udělejte cokoliv, abyste se separovali od pocitu. 7. Toto několikrát opakujte, dokud se nevytvoří silné spojení mezi pocitem a stiskem – dotekem. 8. Separujte se - projděte se, napijte se. 9. Ověřte si kotvení - přemýšlejte o něčem jiném a pak opakujte kotvu. Pokud jste kotvu vytvořili dostatečně pevně, její spuštění vám vyvolá obrazy, zvuky a pocity, které si
pamatujete – jako byste byli právě uprostřed dění. Pokud se nic neděje, znovu opakujte krok 4 – 7. Spusťte kotvu v okamžiku, kdy je zážitek nejsilnější a uvolněte ji, jakmile začne blednout. 10. Zamyslete se nad situací, v níž byste chtěli zažít stejné pocity a měli stejné reakce, jaké jste si kotvili. Když si tuto situaci představíte, vyhoďte kotvu. Co přitom cítíte, vidíte, slyšíte? Pokud vše uděláte dobře, pak jsou vaše žádoucí pocity i reakce díky kotvě, připraveny na přenesení do budoucího kontextu. 11. Naučte se nejdříve kotvit sebe sama a pak můžete kotvit druhé. Klíčové body: 1. 2. 3. 4. 5.
Stanovte si kotvu. Plně se asociujte s daným prožitkem nebo představou žádoucího stavu. Dosáhněte toho, aby žádaný kotvený prožitek byl co nejintenzivnější. Utvořte kotvu v momentě vrcholu prožitku. K opětovnému navození prožitku použijte přesně stejnou kotvu.
2. Pozice vnímání V této technice, v její nejjednodušší podobě, jde o získání stanoviska k záležitosti, konfliktu, nedorozumění ze čtyř hledisek: z vašeho, z hlediska vašeho komunikačního partnera, z hlediska emocionálně nezúčastněného (disociovaného) moudrého rádce a z hlediska metapozice - velmi vzdáleného, nezúčastněného pozorovatele. 1. Výběr problému Vyberte si komunikační problém. Nejlépe ten, který jste již skutečně zažili a ještě jej nemáte vyřešený. Může to být nedorozumění s vaším partnerem, například spor o to, kam jet na dovolenou, nebo o to, jak trávit svůj volný čas. Nebo to může být nedorozumění s vašimi dětmi nechce dělat to, co vy považujete za rozumné. Nebo na pracovišti. Později, až tuto techniku zvládnete, si můžete vybrat problém, o kterém předpokládáte, že teprve přijde. Například na schůzi hodláte přednést návrh, o kterém tušíte, že pro některé lidi nebude příliš příjemný. 2. Výběr nezúčastněných pozic Nyní si předem zvolíme, koho budeme chtít v pozicích tři a čtyři. Není to jedno. Nejprve potřebujete nějakého moudrého rádce. Někoho, o kom víte, že nebude při jednání stranit jedné, nebo druhé straně. Někoho, kdo dovede být při vašem jednání s druhou osobou emocionálně nezainteresovaný. Může to být váš přítel, člen rodiny, váš učitel, kolega z práce nebo vaše Alter ego. Musí to však být někdo, komu určitě důvěřujete. Podobně si někoho vyberte do metapozice. Někoho moudrého, kdo dokáže věci a události vnímat v souvislostech. Může to být, nějaká osoba vám známá. Zrovna tak to může být osoba pouze smyšlená; musíte si však být schopni její chování, myšlení a jednání dobře představit. 3. Prostorové vyznačení pozic Na provedení techniky pozice vnímání potřebujete trochu místa. Tak dva kroky napříč a minimálně 3 kroky podél. Na podlaze si vyznačte čtyři místa pro čtyři pozice. Pozice jedna a dvě budou od sebe nejméně vzdáleny - tak na vzdálenost natažené ruky. Poněkud dále od jedničky a dvojky je pozice tři. Nejdále od pozic jedna až tři se nachází pozice čtyři. Zhruba v proporcích tak, jak je uvedeno na obrázku.
24
Vlastní provedení techniky je následující. První pozice První pozice, to jste vy sami. Postavte se naproti druhé osobě, dobře si ji představte a sdělte jí, o co vám v daném problému jde. Z vašeho hlediska. Dále svému partnerovi sdělte, a to je důležité, jaký pozitivní úmysl sledujete. Váš pozitivní úmysl. To jest, co dobrého - vám osobně - to přináší, nebo přinese. Sdělte také své pocity. Poté proveďte separátor. A přesuňte se do pozice číslo dva.
Druhá pozice Ve této druhé pozici se plně asociujte do pozice druhé osoby. Nejdříve se podívejte na sebe a představte si, co vám ta osoba z prvé pozice říká. Co vám sděluje. Jaké pocity má. A jaký je její pozitivní úmysl. Poté první pozici sdělte ze své druhé pozice své stanovisko. V první osobě, samozřejmě. A jaké pocity máte. Dále, a to je velmi důležité, sdělte první pozici své pozitivní úmysly.
Toto je pro mnoho lidí ze začátku poměrně těžké. „Jaké pozitivní úmysly může mít ta druhá osoba,” ptají se, „jestliže se se mnou hádá?”
V tomto problému s přesvědčením pomáhá, jestliže vezmete jako fakt následující premisu NLP: Za každým chováním je pozitivní úmysl. Je těžké toto tvrzení plně přijmout. Vždyť bezpochyby existují lidé, kteří jsou zlí. Jaký pozitivní úmysl mohou mít? To, že se chovají nikoliv podle etických, právních norem či morálních kodexů však neznamená, že úmysl, který za tím oni osobně mají, nemůže být pozitivní. Je-li vám těžké přesto premisu přijmout, nepřijímejte ji. Pro provedení techniky však vycházejte z předpokladu, že je pravdivá a nalezněte pozitivní úmysl dané osoby. Bez toho dál nepokračujte. Pak opět proveďte separátor a přesuňte se do pozice číslo tři. Třetí pozice Asociujte se do pozice moudrého rádce. V této pozici se podívejte na problém, který se mezi první a druhou osobou odehrává, vašima spravedlivýma a moudrýma očima. Uvědomte si plně, co v této pozici vidíte a co slyšíte. Zamyslete se a podle svého moudrého úsudku sdělte, jaký zdroj by k řešení potřebovala první osoba a jaký druhá. A řekněte jim to. Pod zdrojem se v této technice rozumí nějaká vnitřní schopnost, dovednost, nebo znalost. Například trpělivost, empatie, klid, pochopení a podobně. Opět proveďte separátor a přesuňte se do metapozice.
Čtvrtá pozice Opět se asociujte do této pozice. Tato pozice je od problému již hodně vzdálená, vnímá jej jakoby z ptačí perspektivy. Z této perspektivy vnímá nejen vztahový problém mezi první a druhou pozicí, vidí též, že podobné události se odehrávaly a odehrávají na světě. Ví, jak se na jiných místech řešily, vidí, jak se řeší jinde. Své stanovisko sdělte všem zúčastněným osobám. První, druhé i třetí pozici. Pak proveďte separátor. Tím tato technika, ve své nejjednodušší formě, končí.
Shrnutí techniky a její varianty Pokud jste techniku provedli správně, jistě potvrdíte, že se vaše pocity v daném procesu obohatily a tím jste získali další podnětné perspektivy pro vaši praktickou činnost. Pokud ne, máte před sebou úkol techniku zlepšovat: Uvědomte si, která pozice vám dělala největší problémy. U každého z nás je to jiné. Někdo neumí být sám sebou, neumí sdělit, o co mu jde. Někdo naopak neumí zaujmout pozici vašeho partnera; často dělá problém najít pozitivní úmysl. Jsou lidé, kteří se nedovedou vžít do role nestranného poradce a jsou lidé, kterým je zatěžko vidět věci ze vzdálenější perspektivy a v širších souvislostech. Trénujte své schopnosti tam, kde cítíte, že máte rezervy! Možná, že cítíte racionální nenaplnění v tom smyslu, že ačkoliv vaše pocity byly v průběhu procesu obohaceny, přesto vám chybí racionální řešení problému. To je zcela v pořádku. Nalezení racionálního řešení nebylo nyní primárním úkolem. Racionální řešení vás však téměř jistě napadne, a to v průběhu maximálně několika dní, avšak jako důsledek procesu, kterým jste právě prošli. I to je jedna z funkcí emocí. Podporují myšlení tak, že výsledné racionální řešení je v souladu s již vytvořenou emocí. Popsaná technika je základní a nejjednodušší formou pozic vnímání. Její pokročilejší formy zahrnují například i racionální řešení, nebo kompletní řešení s použitím Diltsových (neurologických) úrovní. Pokročilé techniky však již překračují rámec psaného výkladu; je vhodné si je odzkoušet s pomocí nějakého trenéra či kouče neurologického programování.
3. Sladění neuro-logických úrovní při vedení jedince i sebe sama „Mám šest věrných služebníků, naučili mne všechno co vím a znám. Jmenují se Kde a Proč a Kdy, a Kdo a Co a Jak.“ (Rudyard Kipling) Velmi pravděpodobně se vám již někdy stalo, že jste se rozhodli něco udělat, ale cítili jste, že s „tím něco není v pořádku”. Je také pravděpodobné, že to „něco v nepořádku” se později i negativně projevilo v reálu. Robert Dilts za účelem zkoumání vztahu mezi chováním člověka v rámci nějakého kontextu a vnitřních příčin strukturoval lidskou osobnost do hierarchického systému tzv. neuro-logických úrovní. 6 neurologických úrovní:
26
Prostředí : ( Kde a Kdy) Svět, ve kterém žijeme. Je to místo, okolí, věci, čas a zapojeni lidé. Chování: (Co) Je to co děláme, jsou to naše specifické činnosti. V terminologii NLP zahrnuje chování myšlenky i činy. Schopnosti : (Jak) Je to co umíme. Zahrnují myšlenkové strategie i fyzické dovednosti a zručnosti. Přesvědčení: (Proč) Je to v co věříme. Jsou to principy, kterými se řídíme. Jsou to také hodnoty, pro nás důležité věci, o které usilujeme (například zdraví, štěstí,láska, peníze…) Identita: (Kdo) Je to kdo jsme. Jaké společenské role přijímáme. Sounáležitost: (některé zdroje používají termín „duchovno“ nebo „spiritualita“) Symbolická rovina, propojení s vyšším řádem, metafora. Týká se etiky, náboženství a duchovna – vaše místo ve vesmíru. Hierarchičnost tohoto modelu spočívá v tom, že nejpravděpodobnější způsob změny je směrem dolů: uděláme-li nějakou změnu na nějaké úrovni (např. změna schopností), pak tato změna vyvolá změnu i na úrovni nižší (např. chování), avšak na vyšší úrovní (např. hodnoty, kritéria, přesvědčení) se nemusí nutně projevit. Zatímco nižší úrovně, to jest úrovně do hodnot, kritérií a přesvědčení jsou zhruba řečeno úrovně především naší racionality, v úrovních vyšších hrají významnější úlohu i naše emoce. Pomocí této techniky neurolingvistického programování lze převést racionalitu do emocionální roviny, lze také převést emocionální signály do řeči logické. Při převodu obecných pocitů na platformu racionality jde v prvém kroku o přiřazení emoce či pocitu do nějaké Diltsovy neurologické úrovně. Jinak řečeno, jde o nalezení problémové úrovně systematickým postupem po jednotlivých Diltsových neuro-logických úrovních zdola nahoru.
Postup: Partner zvolí problém k řešení. Dále, na podlaze pomocí papírků s napsanými názvy Diltosvých neuro-logických úrovní vymezí šest míst, a to s rozestupy zhruba na krok. Asi tak, jak je znázorněno na obrázku. Nechte partnera vstoupit do prostoru prostředí (rozumějte na označený papírek). Budete partnera provázet svými otázkami po jednotlivých úrovních, trpělivě, pomalu. Po získání příslušných odpovědí na nějaké úrovni, postupte fyzicky s partnerem o úroveň výše: přesunete se na v pořadí další papírek. Pozorně naslouchejte a pozorujte, zda nezjistíte nějaký signál indikující problém. Signál k vám může přijít buď ve formě obsahu slov, nebo tonality hlasu, rychlosti hlasu, jeho síly, nebo nějakým gestem, mimickým výrazem, postojem, hloubkou dýchání. Až signál dostanete, prozkoumejte, zda se skutečně jedná o problém, o něco omezujícího. Musíte projít úplně všechny úrovně. To, že jste zachytili nějaký varovný signál třeba na
úrovni přesvědčení neznamená, že příčiny problému nemohou být výše - například na úrovni identity.
POZOR: pouze provádíte partnera, kladete mu otázky, nasloucháte a pozorujete. Nenapovídáte, neradíte.! Prostředí Popiš mi krátce problém. Touto výzvou se snažíte partnera asociovat do jeho problémové situace. Řekni, kde a kdy se to děje. V jakém prostředí či kontextu, s jakými lidmi? Chování Co přesně děláš? Snažte se udržet odpověď v daném rámci - CO daný člověk dělá. Nikoliv JAK to dělá, nebo PROČ to dělá. Na to přijde řada později. Schopnosti Jak to děláš? Jaké znalosti a dovednosti k tomu co děláš máš? Hodnoty, kritéria, přesvědčení Proč to dělaš? Pro používáš tyto své schopnosti? Co je pro tebe v této věci důležité? Jaké je tvoje přesvědčení? Připomínám, že hodnoty jsou to, co je pro daného člověka důležité. Kritéria jsou metriky, podle kterých dělá úsudky. Přesvědčení jsou generalizace o významu, příčinných souvislostech a omezeních ve světě, který nás obklopuje, v našem chování, našich schopnostech a v naší identitě a propojuje hodnoty s prostředím, chováním, identitou a ostatními přesvědčeními a hodnotami. Identita Kdo jsi? Nad touto otázku se většina lidí, kteří neznají neurolingvistické programování, nebo neprošli nějakou psychoterapií, zarazí. Poznáte to. Vy potřebujete vědět, kým se v dané situaci váš partner cítí být. Může se identifikovat s nějakou životní či pracovní rolí (rodič, manažer, ředitel, spolupracovník, přítel, ...) nebo s nějakou metaforou: archetypem (bojovník, mudrc, rádce, ...) či symbolem (voda, laň, medvěd, ...). Neváhejte svému partnerovi pomoci s upřesňující otázkou, abyste dostali v uvedeném smyslu žádoucí odpověď. Zdůrazňuji, že to není o vaší logice, ale o pocitech vašeho partnera. A jak víte, řeč pocitů je jiná, než řeč logiky. Sounáležitost Pro koho to vlastně všechno děláš? Co je důležitějšího, než tvá osoba? Na tvorbě čeho se podílíš? Kdo je v dané věci s tebou? Kdo s tebou cítí? O koho se můžeš opřít? Podobně, jako tomu bylo na předchozí neuro-logické úrovni, je vhodné do odpovědi zakomponovat nějakou metaforu. Řešení problémové úrovně Předpokládejme, že problém obecné varovné emoce či „divného” pocitu již máme převeden do konkrétní Diltsovy neuro-logické úrovně. Například se ukázalo, že člověk „něvěří, že to zvládne”. To znamená, že již nemáme pouze neurčitý divný pocit, se kterým pracovat nelze, ale velmi konkrétní problémovou neuro-logickou úroveň. V daném příkladu „něvěří, že to zvládne” je to úroveň přesvědčení. Tím se původní obecná situace podstatně zjednodušuje a lze buď najít a přijmout racionální opatření nebo posílit psychologické zdroje. Na úrovni chování a schopností mohou samotná racionální opatření stačit. Na úrovni hodnot, kritérií a přesvědčení a na úrovni identity je však již žádoucí - a často dokonce i nezbytné - dodat psychologické zdroje. Můžeme problémovou úroveň řešit na té samé úrovni. Například máme-li problém s nějakým přesvědčením, můžeme toto přesvědčení řešit. Často je však efektivnější řešit problém ne na té
28
samé úrovni, ale jít o stupínek výše a tam intervenovat. To proto, že změny na vyšších úrovních se automaticky promítnou do úrovní nižších. V základním provedení, jak již bylo řečeno, se procházejí všechny úrovně až na úroveň sounáležitosti. To má svoji výhodu, protože na této úrovni lze získat potřebné zdroje vždycky. Někdy s trochou vynalézavosti a představivosti. Pokud náhodou vedený partner nenalezne dostatečně silný zdroj, může mu pomoci s návrhem možných řešení. S partnerem budeme nyní kráčet po neuro-logických úrovních směrem dolů, přičemž vy budete připomínat silné a posilující zdroje z vyšších úrovní a pak klást ty samé otázky, jaké jste kladli při cestě po úrovních nahoru. Ukažme si to konkrétněji. Například partner má na úrovni sounáležitosti, zdroj xxx. To může být rodina, přítel či přítelkyně, pro jiného je to bůh, pro dalšího pak metafora. Je to jedno, co to je, hlavně aby to cítil jako posilující zdroj. To, že je to zdroj posilující poznáte dle toho, jak mluví, jak stojí, atp. Pokud si na to troufáte, zdroj zakotvěte(viz technika kotvení). Vstupte pak s partnerem do úrovně identity. Sounáležitost - zdroj xxx – co ti to dává? Identita Když máš xxx, kdo jsi? Nyní se prakticky vždy původní reprezentace pozitivně obohacuje. Například jsem zažil případ, že při cestě nahoru byla identita „odrbaný vlk” a dolů to byl „svobodný a sebevědomý vlk”. Nebo „běžný pracovník” versus „pracovník, který umí”.Pro další postup předpokládejme, že odpověď na otázku je yyy. Hodnoty, kritéria, přesvědčení Když máš xxx a jsi yyy, proč to děláš? Čemu věříš? A co je pro tebe důležité? Pro další postup předpokládejme, že odpověď na otázku je zzz. Schopnosti Když máš xxx a jsi yyy, děláš to proto, že ddd, jak to děláš? Jaké znalosti a dovednosti k té činnosti máš? Pro další postup předpokládejme, že odpověď na otázku je vvv. Chování Když máš xxx a jsi yyy, děláš to proto, že ddd Pro další postup předpokládejme, že odpověď na otázku je www.
a
umíš
vvv,
co
děláš?
Prostředí Když máš xxx a jsi yyy, děláš to proto, že ddd, umíš vvv a děláš www, řekni, kde a kdy se to děje. V jakém prostředí či kontextu, s jakými lidmi? A je to. Závěrečná poznámka Při cestě dolů po neuro-logických dochází, je-li technika dobře prováděna, dochází k vzájemnému sladění jednotlivých neuro-logických úrovní osobnosti. Toto sladění jednotlivých úrovní mezi sebou má, kromě daného účelu nalezení nebo posílení psychologických zdrojů ještě další významný pozitivní efekt: vytváří nerozporuplný interní stav člověka. Tím jej připravuje, jako holistický celek, na vlastní akci. Jednotlivé složky osobnosti, emoční, kognitivní a fyziologická, pracují ve vzájemném synergickém souladu.
PÁR SLOV ZÁVĚREM Jen málokdo dokáže naslouchat signálům svého těla a ještě méně lidí se podle toho i zařídí. Když tělo dává znamení, že je něco v nepořádku, vyplatí se na to reagovat - především se uvolnit, zpomalit, relaxovat, dopřát si pohodu. Naše tělo není jako naše auto, nemůžeme se od něj oddělit, předat jej do údržby profesionálům a vyzvednout si ho, až bude dokonale opravené. Starat se o něj musíme především sami a pamatovat si přitom, že z dlouhodobého hlediska jsou efektivnější menší pravidelné kroky. A to doslova - každodenní běh nebo aspoň procházka je rozhodně přínosnější, než maratonský běh jednou do roka. Řešením není ani jednorázový vnější zásah - liposukce či podvázání žaludku místo zdravého režimu, drahá protetická operace místo pravidelné péče o chrup, hledání různých urychlovačů v podobě sportovních přístrojů, které podporují náš pohyb, nebo ho dokonce vykonávají za nás, místo pravidelného běhu či procházky. Myslete na taky sebe Naše tělo je přece jen něčím víc než jen nástrojem k dosažení maximálního výkonu. Pokud nám má dobře sloužit ještě hezkých pár let, nesmíme jej vystavovat stálému tlaku a zbytečně jej vyčerpávat. "Měli bychom tělu dopřávat různé vlídné drobnosti, které pro něj budou příjemné, přirozené a zbytečně jej nezatíží. A to se týká jak životního stylu, tak stravovacího režimu. Jak na to? Velice snadno - místo adrenalinové dovolené si dopřejme klidnou vycházku, protože odpočinek by měl sloužit k regeneraci sil a ne k dosahování dalších výkonů. Místo zabíjačkové pochoutky si dopřejme lehký zeleninový salát, protože i naše zažívání si potřebuje čas od času odpočinout. A místo sklenice sladké limonády s ledem si raději dejme ovocný nápoj v teplotě lidského těla, který je pro náš organismus zcela přirozený a nijak jej nezatíží.
30
