Tento spis vzniká z důvodu přiblížení našeho pracovního pobytu našim nejbližším

Aljaška – deník …. Tento spis vzniká z důvodu přiblížení našeho pracovního pobytu našim nejbližším…….. Den první – 28.6. ČR Starej, hodnej Ezekiel, což je toho našeho mladšího otec, nás pár svinut před šestou ranní hoblinou přibližuje k terminálu A na letišti v Ruzyni a nám tím začíná Aljašské prázdninové dobrodružství. Po malé instruktáži paní za přepážkou s palubními lístky v kapse okupujeme tři místa v letadle a letíme na Amsterdam. Letušky jsou Češky, jedna z těch třech je mladá a pohledná. Zvědaví na slibovanou svačinku se těšíme na naše první jídlo. „Sendvič se salámem, nebo se sýrem?“ ptá se mě ta starší z nich. „Se sýrem!“ odpovídám. Dostává se mi krabičky velikosti asi jako karton cigaret a natěšený a hladový se dobývám dovnitř. K mému velikému zklamání objevuji něco jako housku, vlastně houstičku menší než je kobliha. To má být sendvič? Vedle se k ní tulí malinká mandarinka a zleva se na ně tlačí malinký jogurtíček. Zvyklý na půllitrové jogobely jsem ze všech stran zklamán. Zbaštil jsem všechno a stejně, jako kluci, jsem zůstal hladový. Náš první let však dopadl jinak dobře, takže máme prostor k holandskému téměř sedmihodinovému ortodoxnímu zevlování. Zevling v Amstru započínáme povalováním na lavičkách viz styl ostatních cestujících, abychom po chvíli začali hledat, jak se dostat na vyhlídkovou terasu na letišti. Po průzkumu snad všech možných terminálů, hal, chodeb a místností, po vyptání se několika lidiček z personálu letiště, asi po hodince opravdu přicházíme na střechu budovy, kde je sice vidět hodně letadel, ale baví mě to tady asi dvě minuty. Po chvilce pomalu není na co koukat, takže to všichni balíme a vracíme se k terminálu G odkud nám letí kočár do Houstonu. Cestou stíháme zbaštit opravdu dobrého Burgra a jsme zpátky u našeho zevlování. Na letišti se vlastně ani nic jiného dělat nedá. Jsem unaven z brzkého vstávání, trochu i z toho letu, takže si vyvaluji kopyta na sedačkách. Ostatní cestující jsou na tom podobně, takže se necítím ani trochu trapně. Šest a půl hodiny na Schipholu v Amsterodamu jsme tedy přečkali, takže po krátkém rozhovoru s černým tudíž barevným zaměstnancem letiště můžeme na palubu zaoceánského letu do Texasu. Letadlo Continental Airlines je lépe vybaveno, na každém sedadle je telka, Lucián tu dokonce může pařit gamesky, takže let ubíhá rychle. Letušky mluvící anglicky vypadají dosti vyžile. Místo mladých a hezkých holek na nás blekotají dámy, na kterých jsou již patrné známky několika „výbrusů“. Podivujeme se také nad tím, kudy letíme. Místo přímého letu si to svištíme nad jižním Grónskem, Kanadou, Chicagem atd. V Houstonu přichází moment pravdy. Imigrační kontrola! Barevná paní nás sekýruje v dlouhé frontě plné lidí všelijakých ras a druhů vyznání. Všichni jsme tu označováni za alieny (vetřelce) a tak se tady s námi moc nemazlí. Po hodince přešlapování ve frontě nás sympaticky vypadající barevnej týpek posílá za dalším barevným, kterej rozhodne, jestli se ve státech ještě ohřejeme, nebo nás pošle domů. Pohovor dopadá dobře, takže si jdeme najít batohy. Máme trochu problémy s hledáním mojí tašky, ale nakonec můžeme se vší bagáží projít kolem barevného Mr „hard left“ do další fronty, kde nás dvě barevné pracovnice vyhazují do příjezdové haly letiště. Sháníme se po noclehu. Barevná paní nám doporučuje hotel Quality Inn. Před letištěm nás vyzvedává shuttle s barevným panem řidičem a když se v hotelu ptáme barevného recepčního na volný pokoj, je nám jasné, že jsme jinde. Ve Státech, kousek od Mexika! Na pokoji je hezky avšak asi jako v sauně. Vlhko! Jako v botanické zahradě ve skleníku. Zkoušíme to narovnat otevřeným oknem, ale venku je stejné vlhko a

navíc tam pořádá konferenci snad miliarda velmi hlučných cvrčků. Zavíráme a zkoušíme usnout. Je půl jedenácté místního času, tzn. Půl šesté středoevropského. Usínáme rychle. Den druhý 29.6. Houston: Ráno dáváme snídani v místní restauraci. Kuchař by si zasloužil pochvalu. Vajíčka se strouhanými osmaženými brambory přišla k duhu. Platíme dvackou a necháme se odvézt na letiště. Zde, hned před budovou, dáváme zvážit naše Gemmy a tašky panu barevnému, kterej nám vystavuje palubní lístky do Anchorage a dokonce si na nás vynutil i bůra tuzéru. Divnej zvyk tady na jihu. Hodně se tady negrům cpou prachy za nic, tak mě to tu přijde. S tím rozdílem, že když nedáš tuzér tak se barevnej ozve. A to myslím jako, že Tě v podstatě bez zaplacení nepustí. No, co. Další fronta, spousta barevnejch, kontrola před letem. Ezi zase rozbaluje kufříček s notebookem a opět ho balí do futrálu. Lucián je nazván Mr. Džerzák (Jersak asi vypadalo jako Jersey). Let Do Anchorage vzhledem k nádherným výhledům z okénka, zvláště nad Kanadou, ubíhá rychle. Sedím ale v uličce, takže se na sedačce šponuju, abych viděl dolů na ty zasněžené vrcholky ostrých skal Rocky Mountains. Na Aljašku přilétáme podle plánu před druhou hodinou odpolední místního času, 22 h. našeho. Je zataženo, asi 15 st. Celsia. Poučen z Houstonu Ezi na informacích okamžitě zjišťuje levný hostel ve městě a autobusem se dopravujeme právě až sem. Rezervujeme pokoj na dvě noci a jdeme se projít po městě, jež nic zvláštního k vidění nenabízí. Jedině klasickou tvář Ameriky. Velká, ale opravdu velká auta, policisty na každém rohu, krámy se vším možným, nejvíce je tu však hotelů. Město kromě rybolovu žije z cestovního ruchu, to je jasné. Zjišťujeme lokaci Social Security Office pro zítřejší rychlejší orientaci. Máme totiž problém s aktivací programu Sevis a zítra to budeme řešit. Je pět odpoledne, takže se můžeme ubytovat na pokoj. Oproti Houstonu je toto kamrlík s palandou a jednou postelí, na které spí Lucián. Vidím na něho s horního patra palandy, kde dopisuji první zážitky z našeho pracovně poznávacího zájezdu Work and Travel. Je sedm, ale u nás doma je pět ráno. Ještě jsme si nezvykli, to se snad ani za dva dny na desetihodinový posun nedá. Jsem unaven, takže jdu spinkat……. Den třetí 30.6. Anchorage: Vstáváme na šestku, Ezi volá do Bostonu našemu sponzorovi programu, jímž je CIEE. Vysvětlujeme problémy s registrací programu. Je nám řečeno, že by to měli vyřešit v Social Security Office, takže s klidným svědomím můžeme jít ještě dvě hobliny dospat. V osm se tedy balíme, věci necháváme na pokoji a jdeme do SSO. Cestou nám přeje dobré ráno pár neznámých lidí. Příjemné. Počasí stejné, jako včera. Musím říci, že organizace úřadu na mě zapůsobila velmi příjemně. Kontrola jako na letišti, pípák, dva příjemní maníci z ochranky a u přepážky další „COP“ ověšený zbraněmi a vysílačkou snad ještě více,než ty dva nahoře. Negerka Angela pracuje velmi rychle, ví o co jde, jelikož takových, jako my, tu řeší asi hodně. Sdělujeme jí náš problém se Sevisem, když ona říká, že je to v pohodě. Super. Další starost z krku! Jdeme si dát snídani, podobnou té z Houstonu tedy vejce se šunkou, hranolky, kafíčko. Obsluhují nás dvě ani ne náctileté holčičky, co tu jsou asi na brigádě. Vaří jejich maminka a musím uznat, že jí to jde velmi dobře. Nasyceni, rozhodujeme se zabít poslední mouchu, čímž je koupě našeho pracovního oblečení. Po poradě s naším recepčním na hostelu se vydáváme snad přes čtvrt města do krámku, kde však nic takového nemají. Hezká ztráta času. To co hledáme, kupujeme pět minut od našeho hostýlku za velmi příjemnou cenu 50 babek. Ještě si stačíme všimnout, že v tomto krámě prodávají batohy české výroby zn. Gemma za

250 doláčů, což je v přepočtu něco přes 6000. Ostatní batohy tak drahé nejsou, usuzujeme tedy, že si Gemma udělala zřejmě dobré jméno. Vracíme se trochu si odpočinout a složit nakoupenou výbavu na hotel. Dáváme se do kecu s tlupou Slováků jedoucích na ostrov Kodiak do vyhlášené rybárny v Larsen Bay. Je hezké, že tak daleko člověk potká někoho, kdo má stejné starosti a mluví podobným jazykem. Vyměňujeme si kontakty a bavíme se o vysněném cestování, které nás čeká po tříměsíční raubířině ve smradu u ryb. Kolem čtvrté jdeme sehnat něco do žaludku. V místní fastfoodové restauraci nejdříve nerozumíme asiatovi, kterej tady asi kuchtí, s pohlednou černošskou američankou se však domluvit dá, takže třikrát Kung Po se simple rýží, tak nějak to Ezi té okaté čokoládě řekl. Asijské jídlo je výtečné, ale sníst se to nedá. Je to příliš ostré na náš jazýček. Ve vedlejším obchodě doplňujeme zásoby na zítřejší den, kupujeme pohledy a podivujeme se nad balením třech polínek, používaným asi do krbu. To jsem u nás neviděl, aby si člověk v obchodě koupil dřevo, aby měl doma čím topit. Zpáteční cestu si prodlužujeme obchůzkou přes nejrušnější ulici tady na dolním Anchorage. Je tu krám na krámě se suvenýry takže očumujeme, co asi budeme před odletem do Čech shánět. Jsme zpátky na hotelu a kluci se diví, co sem všechno píšu. Asi jsou nadržený na odvetu ve Wormsech, protože jsem je odpoledne rozdrtil. Je to fajn, že sebou máme tuhle věcičku, co teď držím v ruce. Myslím tím notebook. Je to odlehčení od ostatních starostí. Díky za to Ezi! Končím. Jdeme pařit… He he. Den čtvrtý 1.7. odlet na Adak Vstáváme brzo, na čtvrt na osm. Moc se nám nechce, každý by ještě spal. Sbalení odjíždíme autobusem na letiště a v 10 hodin odlétáme ze stále oblačné pevninské části Aljašky na místo, odkud není návratu – ostrov Adak, jeden z posledních Aleutských ostrovů patřících Aljašce. Na palubě máme jednu letušku a pozor, jednoho letušáka. Koukám na něj a stále mi někoho připomíná….. Jsou na něm patrné známky jeho několika eskymáckých předků, jako ostatně na spoustě lidí, tady na severu. Ale vypadá taky trochu jako někdo, koho znám. V letadle rozjíždí tento sympatický chlápek společenskou hru, takže cesta je zábavná a rychleji to ubíhá. Koukat se ven na věčné mraky pod námi je nuda. Pak mi to došlo! V tom zápalu hry a bavení jsem si uvědomil, že tento bavič vypadá jako napůl eskymák a napůl Honza Kořalka, semifinalista soutěže Česko hledá Superstar. Po zastávce na ostrově King Salmon (Král Losos) asi po dvou hodinách se dramatickým přistáním zjevujeme na Adaku (místě, kde se zrodil vítr). A je to pravda. Je mlhavo, vlhko a fouká to slušně. Ale účes drží! Vyzvedává nás Mike spolu se slečnou Krissy. Hned nás vezou napříč touto usedlostí. Ano, město to není. Je tu sice střední škola, ale o městě se opravdu mluvit nedá. Spousty domků, dva obchody, restaurace, Mac Donald (ale ne takovej, co ho známe) a samozřejmě fabrička na ryby tzv. Fish House. „Hoši, ženská, tady na ostrově, je za každým stromem!“ sděluje Mike a potom dodává, že stromy tady na ostrově jsou dva a ukazuje na nějakou kosodřevinu ve svahu. Opravdu tu stromy nejsou, asi kvůli tomu větrnému počasí. A ženský? Zatím jsem viděl jen Krissy, sekretářku firmy. Přísloví pravdivé, ale nepotěší. Hm… Mike nás vyhazuje před domem a ukazuje nám, kde budeme přebývat. Co, přebývat? Bydlet! Dvoupatrový dům s nábytkem, kuchyní, jídelnou, verandou, dvěmi ložnicemi, dvěmi koupelnami, mikrovlnkou, třemi WC a dvěmi nefunkčními televizemi. Skládáme batohy a nadšeni z nečekaného komfortu prázdninového bydlení jedeme do Fish housu podepsat pracovní smlouvy.

Fish house jsme si představovali daleko větší. Je tu jen jedna linka, kterou dva Filipínci myjí od zbytků zřejmě právě zpracovaných ryb, po nezměřitelném návalu ryb ani památky a k velkému nadšení to tady ani moc nesmrdí. Vše tedy nasvědčuje tomu, že není sezóna a že se asi budeme flákat. To jsme zrovna nechtěli! Papírování probíhá dobře, Ezi dokonce domlouvá změnu původně plánovaného termínu odjezdu zpět na Aljašku a upravuje tak náš plán – strávit týden v divočině v okolí národního parku Denali a možná i jinde. Budeme tu tedy dělat do 19. září a 1. října bychom chtěli být doma. S tím, že si dnes vyfasujeme peníze na nákup potravin, jdeme zpět do domu vybalit. Chvíli čekání na Krissy zkracujeme turnajem ve Wormsech, když zvoní nějakej špatně anglicky mluvící Filipínec a sděluje nám, že jdeme v šest do práce. „Cože? To snad není pravda! Chci se vyspat! V pět ráno našeho času jít do práce? Ach jo!“ ještě jsme si nezvykli na časový posun. Mimochodem na Adaku je vždy o 11 hodin méně než doma. „No co! To snad přežijeme!“ utěšujeme se. V určenou dobu jsme tedy na místě připravení na cokoli. „Hele, krysa!“ těch tu bude asi hodně. Čekáme na někoho, kdo nám poví, co se po nás chce, ale nikde nikdo. „Snad to nebyl vtip.“ říká Lucián. Nebyl. Přichází šéf směny, menší Filipínec, představuje se, vůbec mu nerozumím jméno, a ukazuje nám co a jak. Skládáme na kost zmrzlé ryby do beden. Pohodička! Zima nám není, vlhcí díky nakoupenému oblečení také nejsme, takže to celkem jde. Pracujeme společně s jedním filipínským gangem, což je partička pánů, jež jsou tu už delší dobu, někteří i čtyři roky. Na první pohled vypadají velice drsně. Jako z filmu o chudinské čtvrti v New Yorku. Filipínci tu jsou vůbec v rybím procesu po celé Aljašce velmi populární. Asi něco jako Ukrajinec v Čechách. Směnu končíme o půl jedenácté a hodně unavení, spíše z nevyspání než z práce, jdeme do pelechů. S teplou instantní polévkou v žaludku! :o( Den pátý 2.7. Adak Směna začíná na sedmou, jsme tu jako na koni. Děláme to samé, jako včera. Do 11 hodin. Hoši z filipínského gangu, jak je my nazýváme, slibují brzy začátek pořádné práce a mluví něco o 30 hodinových směnách. To bude asi hóóóóóóóódně dlouhá šichta. Jdeme nakoupit něco k obědu. Nic tady nemají!!! Odpornost! Nemají tu brambory, rýži, kafe. Hrůza! Vše mají zmražené, včetně chleba a vše nehorázně drahé. Jsem zvědavý, jak vydržíme s těmi 75 dolary na osobu na týden, když chleba stojí 6 babek, marmeláda 5 o mase ani nemluvím. A když chceme upéci mraženou pizzu, tak nám nejede trouba! Diana, sousedka, to však zařídí, tak nějak to říkala. To je žena, která bydlí vedle, má naše problémy s bydlením na starosti a prvního, čeho jsme si na ní všimli bylo, že neměla celou pravou spodní část zubů. Jako by jí vzal někdo zprava rýčem přímo přes čelist. Raději se jí neptáme, jak k tomu přišla, hlavně když zařídí, co bude třeba. Odpolední krátkou směnou strávenou nakládáním enormně velkých ryb do krabic končíme ve čtyři a jdeme se nudit na pokoj. Zítra jdeme do práce až na devátou a prý nás také čeká volný víkend, tak jsem zvědavý, co budeme dělat. Snad bude hezké počasí, což se tady zatím nestalo, rádi bychom totiž prozkoumali místní krásně řezanou krajinu. Den šestý 3.7. Adak

Směna začíná velice nudným úklidem širokého prostranství okolo fish housu. Po dvou hoďkách máme pauzičku na oběd, daří se nám uvařit výborné kuřátko s těmi jejich prapodivnými bramborami. Odpolední šichta je celkem v pohodičce. Konečně jsme se taky dostali k čištění ryb a doplnili tak všechny svoje zkušenosti ohledně celého procesu zdejšího zpracování ryb. Večer ještě zpestřujeme jinak nezajímavý den procházkou po okolí, abychom zjistili, že je tady kolem spousta neobydlených domů – pozůstalost odsunu armády. Zjišťujeme tedy, že je tento ostrov jedná velká díra do zadku, kde nic není, nic neroste, jen tu smrdí ryby a fouká vítr. Dnes bylo ale hezky, Ez stihnul snímnout něco z nejbližšího okolí. Krajina je tu hezká, to jó, ale jinak je tu mrtvo. Den sedmý 4.7. Adak Rozdělili jsme si denní směny, co se přípravy snídaně týče. Začíná Lucián, vstává v pět. S Ezim si ještě dvacet vývrutek přispíme. Směna ve fish housu celkem v pohodě s jedním nepříjemným zpestřením, a to práce s Halibutími (Platýz) hlavami. Nejdříve je třeba hlavu „obrátit“ násilím naruby, tak že jí zlomíte kost v oblasti rybí čelisti, vytrháte žábry a rovnáte jí do bedny, kterou zasolíte. Nechutně to smrdělo a od dnešního dne nejím nic, co má něco společného s rybí hlavou. Už si celkem v pohodě pamatujeme všechny členy filipínského gangu, se kterým spolupracujeme. Rozdali jsme většině z nich přezdívky, které používáme jen my, a tím jsme si věc hodně zjednodušili. Jejich jména se většinou pro jejich složitost nedala zapamatovat. Nestorovi říkáme „Xi Xao“, jelikož tak vypadá a skoro vůbec nemluví. Všimli jsme si taky, že se v době pauzy s ostatními moc nebaví. Při práci se nejvíc druží k „Nijakovi“. Tak jsme označili jednoho z nejméně nápadných lidí gangu. „TakyNijaka“ moc nevidíme, protože hodně jezdí „ještěrkou“, tím starým známým žlutým zvedačem, a u ryb se tudíž moc nezdržuje. „Méďa“ si své označení zasloužil tím, jak vypadá. Postavu má tvaru kuželky – enormně širokou část těla v oblastí boků. Na hlavě nosí malý copánek, kterej jeho vzezření moc nezlepšuje. Ale je celkem zábavný, stále se směje a když mluví anglicky, tak mu vůbec nerozumíme. A on se tomu směje! „Edgar“ je sympatickej týpek, umí schopně anglicky, dává se s námi hodně do řeči a ničím, pro nás vyjímečným, nevyniká. Proto jsme mu nechali jméno vlastní. „FreeMan“. Chlap, kterej vypadá jako Hollywoodská hvězda Morgan Freeman. Víc není co dodávat. „Mandy“ se jmenuje svým vlastním jménem Randy. Pracovitý mladík s věčně padajícími horními zuby a strašnou angličtinou. „Ryan“ je šéfem celé pracovní směny a určuje, co má kdo dělat. Mladík, černoušek, s takovou roztomilou držtičkou a slabounkým hláskem je asi nejsympatičtější postava směny. Spíš se do gangu moc nehodí. „Gangster“ je pro nás nejpopulárnější postava. Chlap s širokými rameny, kamenným výrazem ve tváři. Když se mu podívám do očí, mám z něj opravdu strach. Ustavičně a tak, aby to každý viděl, pořád něco žvýká! Jeho sebejistota tím ještě víc narůstá. Vyniká svými posunky, kterými se nejčastěji vyjadřuje. Dnes na mě ukázal něco jako, že mě podřízne. O chvíli později, že mě stluče do břicha! Šacuju ho tak na dva odkroucený roky v kriminále. Odpoledne trávíme menší procházkou k pláži a hraním Wormsů. Jako vždy! Když k večeru pro nás nikdo nepřišel, abychom šli ještě máknout, v což jsme doufali, vyrazili jsme o půl sedmé na delší výlet po okolí. Cílem je podívat se za horizont nad městem. Nekonečná cesta mechem pokrytou krajinou, což je tady typické, nabízí spoustu hezkých výhledů na záliv halící se v mlžném oparu a k nebi strmě se zvedající útesy s ledovcovými

pásy. Za horizontem objevujeme další záliv a výhled na další z Aleutských ostrovů, jemuž dominuje slabě pofukující, strmá a hodně vysoká sopka. Ezi neskutečným způsobem dává svému Olympusu značně do těla. Hodinu a půl dlouhou zpáteční cestu si krátíme přes runway na místním letišti. To se normálnímu člověku asi mockrát nenaskytne, projít se po runwayi! „Doma“ mažeme chleba pomerančovou pomazánkou a po náročném dni se chystáme jíti chrnět. Den nezávislosti jsme pro únavu na rozdíl od místních neslavili. Dobrou……. Den osmý 5.7. Adak Službu má dnes Ezi. Do práce se plahočíme s předtuchou úklidu venku. Naštěstí se tomu tak neděje, krabicují se halibuti. Pak jdeme opět na hlavy. Na oběd máme kuřátko a rýži. Sehnali jsme konečně rýži! A také brambory v syrovém stavu, vše za celkem rozumnou cenu! Mám z toho velikou radost! Mohu vařit aspoň trochu podobným stylem jako doma. Po odpolední směně, jež dala s tou ranní celkem osm hodin, svačíme a chystáme se jít zahrát si stolní fotbálek do místní školy. Lucián nás včera náhodou skoro porazil a trošičku mu narostla ramínka, tak se dnes budeme snažit vrátit ho zpátky dolů na zem. ….A nepovedlo se! Je dobrej!:o( Spát můžeme do sedmi a zítra nás prý čeká dlouhá šichta, takže jsme zvědaví a natěšení, že trošku naděláme hodiny. Den devátý 6.7. Adak Začínáme hlavami, když po obědě přivezli 40 tun platýzů, takže makáme konečně pořádně. Při pokecu se dovídáme, že takových přesčasů v tomto období moc nebývá, takže se smiřujeme s tím, že si tady moc nevyděláme. Pěkně mě to štve, jelikož to byl můj hlavní cíl této prázdninové akce. Dvanáctihodinovou směnu končíme v deset a unavení se těšíme na spánek. Den desátý 7.7. Adak Den jako každý jiný. Vstáváme v šest, v práci zpracováváme platýze ze včerejška. Porucha chladícího zařízení způsobila, že končíme předčasně a 7,5 hodinami za dnešek jdeme na dům. Méďa se nabízí, že nám hodí do bytu stolní fotbálek. Viděl nás totiž předevčírem u školy hrát a má jeden fotbálek nevyužitý doma. Takže stěhujeme. A po chvilce hrajeme. Vyhrává zase Lucián. S tou jeho primitivní taktikou napalováním míčků co největší silou bez rozmyslu mě už přímo kálí. Ale musím uznat, že to má úspěch. Zatím. Doufám. S Ezim se totiž učíme různé akce, které by v pozdějším stádiu našeho pilování mohli Luciánovu jednoduchou taktiku zastínit. Už se smiřuju pomalu s tím, že můj plán vydělat si na celý školní rok dost peněz se asi nesplní. Ale nudit se tady nebudeme! Máme tu plno věcí. Filmy, hudbu, hry, teď i fotbálek, knížky. Každou chvíli také čekáme na možnost zajít si na internet, jež je tady na Adaku ve fázi jakési rekonstrukce. Zítra je čtvrtek, budeme brát peníze na dlabenec, takže půjdeme nakoupit určitě nějaké potraviny. Už se těším… Den jedenáctý 8.7. Adak V práci se porouchaly chladící boxy, takže místo balení platýzů, jsme šli na oblíbené lámání hlav, což nám vydrželo, až do konce šichty. Pro opraváře se volalo prý až do Seattlu, čemuž se hodně divím. Aljaška – rybářská oblast velká jak kráva a pro opraváře volají takovou štreku. 8 hodin, tak dlouhá byla šichta. Šichtička. Po našem druhém velkém nákupu se stavuje Ryan, že v jednu ráno půjdeme pracovat. Jupí!!! Práce!!! Ale kdy budeme spát, to nevím….

Den dvanáctý 9.7. Adak Tak jsme nakonec šli až ráno. V sedm. Lámali jsme hlavy, jelikož v mrazáku to nevypadalo, jako v mrazáku. Zase jen osm hodin. Den třináctý 10.7. Adak Ze včerejška dodělaný první bazén rybích hlav jako by tam nebyl. Tak dobře jsme uklidili. Nevadí. Jde se na druhý! Mrazáky si dělají co chtějí, z úterý přivezení platýzi se vznášejí v ledové tříští a čekají, stejně jako my, co s nimi nakonec bude. Já to vidím, na mohutné vylévání do stoky. Protože opravář nikde. Rybí hlavy v druhém bazénu jsou jaksi už nalámané, jde to lépe. Po osmi hodinách se jdeme zeptat Ryana na možnost práce přesčas. Vychází nám to a seřezáváme tuk z platýzích filet. Čtrnáctihodinová šichta! Konečně! Od Kjetila, majitele fabričky, dostáváme flákotu a jdeme ukuchtit večku. Povedla se. První naše chutná ryba. Den čtrnáctý 11.7. Neděle - Adak Jdeme na šestku. Pokračujeme ve včerejším „filetování“. Pak přichází stěhování platýzů obřích rozměrů do jiného, snad funkčního, boxu. Bolí mě oba prostředníčky a nevím od čeho. V ruce neudržím skoro ani lopatu. Kluci dřou za mě. Jde jim to s nemalou pomocí od Gangstera. Ten s těmi rybami teda zachází. Hází to jak chleba! Ale ještě, že ho máme. Osmičkou jsme zakončili první, celý pracovní týden. 66 hodin. Aspoň něco. Den patnáctý 12.7. Adak Konečně přiletěl opravář a dal do kupy mrazáky. V rachotě tedy bylo rušno a vše se pomalu vrací k obvyklostem. „Nijak“ se konečně projevil. A stálo to za to. Už víme, proč je většinou zticha. Má totiž nenapodobitelně úchylný hlas a zřejmě o tom ví. Zní to jako jekot pětiletého dítěte trochu míšený se zvukem nakopnuté slepice. K tomu všemu občas předvádí kytaristu při sólu, ale místo kytaru používá rybu. Po chvilce naznačí starým známým gestem, že by někoho přefik. A to se jedná o dospělého muže! Ani ke konci šichty si reputaci nespravil, když mi oznámil svoje pocity při obchůzce regálů s rybími hlavami. „It smells like a pussy!“ Raději nebudu překládat. Šichta deset hodinek. Takhle každý den a jsem spokojený! Den šestnáctý 13.7. Adak Zpracování ryb od včerejška plus zamražení nově přivezených ryb. Za zmínku stojí ještě informace o zřízení telefonního účtu a možnost připojení k internetu přímo v našem doupěti. Jinak osm hodin, jako obvykle. Den sedmnáctý 14.7. Adak „Nijak“ dnes zase perlil. Začíná se rozpovídávat a tím jeho mutováním se slušně bavíme. Mrazáky ještě nejedou úplně podle představ, takže jsme měli pětihodinovou polední pauzu a teď večer, po dvouhodinové šichtičce, čekáme zase na desátou hulinu, kdy máme jít do práce potřetí. Snad se to zlepší. Nasvědčuje tomu přítomnost technika ze Seattlu a jeho neustálé dolaďování mrazících boxů. Den osmnáctý 15.7. Adak

Jen hlavy. Jen pět hodin. Den devatenáctý 16.7. Adak Nuda na baráku. Nejsou ryby, takže máme jakýsi stav pohotovosti. Vzhledem k mizernému počásku zevlujeme doma. Sakra! Den dvacátý 17.7. Adak Nikdo nám nedal vědět, jestli jít do práce. Pro jistotu se dostavujeme na sedmičku, dáváme kávu, ale jelikož nikdo nepřichází, s pocitem mrzutosti jdeme na dům. Po chvilce se stavuje Ryan, že na půl druhou něco bude. Máme tři hoďky, do pelechu se nechce, tak „co takhle procházka do okolí, chlapci?“ Ezekielův návrh přijímáme a jdeme se projít nad Finger Bay. Za hodinu jsme se moc daleko nedostali a musíme zpět. Nacpaní kuřetem s rýží jdeme natěšení na práci do fish housu. Dvě hodiny jsme dávali nově přivezené platýze do beden. Toť vše. „Firma nechce platit přesčasy, takže až v pondělí chlapci!“ „Hm.. tak na co tady jsme?“ mrzutě mručíme. Dělá se hezky, před námi je večer a jeden den volna. Balíme tedy to nejpotřebnější a vyrážíme na první dvoudenní trek. K jídlu máme toastový chléb, marmeládu a zbytek pomazánkového másla. Bez sirek a vařiče vyrážíme na takový malý hladový vandr s cílem vidět alespoň jednoho soba. Kolem přístavu, avšak na druhou stranu, než jsme šli dopoledne, nabíráme jihozápadní kurz a do kopce si to šineme po silničce směrem k Lake de Marie. Pozůstatky po armádě představující v tomto místě plechové podzemní sklady na bůhvíco nám svým rozmístěním po pahorkaté krajině nejvíce připomínají Jacksonův Hobitín. Nad jezerem svačíme. Pokračujeme roklinkou k dalšímu, většímu jezeru Lake Bonnie Rose, na jehož druhém konci z dálky pozorujeme stádečko šesti kusů sobů. Sob, jak mi na tu dálku připadal, je velký asi jako jelen evropský a barvou srsti, totiž taková špinavá hněď, se mi moc nelíbí. Blíž jsme se k nim nedostali, jsou dosti plaší. Zde, v této krajině, předpokládám, moc lidí nechodí. Nic tomu nenasvědčuje. Nejsou tu vyšlapané cestičky od lidí, nejsou tu odpadky. Hory pojmenované nejsou. Na celém hornatém ostrově je jich pojmenovaných pramálo. Tak se ani nedivím těm sobům, že když vidí něco tak neobvyklého, jako je člověk, mizí. Kousek nad Husky passem, což je sedlo, stavíme stan a po večeři – toastový chleba s marmeládou, jdeme spát. Den dvacátý první 18.7. Adak - Neděle Lucián zklamal. Po několika hodinových debatách o tom, jak na vandrech lenošíme, se zaslíbil, že nás bude budit v osm, abychom o půl deváté mohli vykročit vstříc novému dni. Dnes ráno měl k tomu první příležitost, ale zapomněl hodinky s budíkem. Vstáváme tedy v deset. Neprotestuji. Zvolna ustupující mračna z hřebene, který nám posloužil jako tábořiště, nám umožňují výhledy na záliv s desítkami drobných ostrůvků. My však míříme na druhou stranu a domlouváme se na traverzu boční stěny až k Hikers passu. Kluci jsou kousek nade mnou, já se snažím traverzovat níže. Jde to špatně. Ze strmého svahu mě bolí kotníky a na orosené trávě si nejsem v kroku tak jistý. Po chvíli se rozhoduji raději sestoupit do údolí, kde nádherně meandruje potok, jež po své cestě přibírá k sobě všechnu vodu z bystřin. Zde už se mi jde mnohem lépe, rychleji, a mohu pozorovat kluky, jak si lámou hlavy nad tím, jak překonat všechny ty rokle, jež jsou před nimi. Vidím teď jejich pozici a kdybych jim mohl na tu dálku poradit, řekl bych ať jdou po hřebeni.

Jsem tu ale v údolí sám, takže úspěšně přeskakuji bezpočet struh a stružek a několikrát překonávám onen mateřský potok a pozoruji, jak líně teče do moře. Stoupání do sedla mi jde rychleji než klukům. Dobře na ně totiž vidím, a jsem rád, že jsem udělal dobře, když jsem se okradl o několik výškových metrů, abych je mohl z údolí znovu nasbírat. Je tu nádherně pusto. I na pohled mrtvá krajina má něco do sebe. Stráně strmých kopců rozdělují šumící bystřiny tvořící někde i menší vodopády a zelené odstíny různých trav dodávají ostrovní krajině na plastičnosti. V sedle Hikers passu jsem asi za hodinu. Kluci na skále bojují s průrvou, nebudou tu dříve jak za tři čtvrtě hoďky, takže se přioblékám a nechávám spočinout své tělo na batohu. Na chvíli usínám…. Odhaduji, že po půlhodině jsem se probudil. Kolem mne poskakují švitořící ptáčci podobní našim jiřičkám. Možná to jsou oni. Ptactvu moc nerozumím. Po klucích, jako by se slehla zem. Hřeben, na kterém jsem je naposledy viděl, je v mlze. Zkouším pískat, ale bez odezvy. Čekám ještě deset minut a naposledy se kochám výhledem do údolí, jímž jsem se vysápal sem nahoru. Kluci nikde, vyrážím. Sestup do údolí k Lake Betty je podobný výstupu do Hikers passu. Chci říct, že ta podobnost je v krajině. Možná, že přírodní zlomy jsou tu ještě malebnější než v údolí předchozím. Sestupuji tedy až k jezeru. Po permanentně nasáklém mechu se šlape celkem pohodlně. Stále se otáčím směrem k masivu té bezejmenné hory, kde bych chtěl vidět kluky a vědět, že jsou v pořádku. Avšak pusto. Na hráz jezera přicházím v celkem svižném tempu. Nikdo tu však není. Dole v údolí se balí k lovu jacísi rybáři. Dávám svačinu. Suchý toastový chleba! Hlad je hlad. Kluci nikde, smiřuji se s tím, že to vzali jinudy a že se uvidíme až doma. Cesta vede po štěrkovité cestě kolem Finger Bay, až na místo, kde jsme byli včera dopoledne . Zde už po asfaltce scházím k přístavu, širokým obloukem obcházím tuhle zbytečně sem danou věc s vodou a loděmi a před pátou jsem na baráku, kde mě vítá Ez s Luciánem a uvařeným čajem. Lepší přivítání tu být ani nemohlo. Prý je vzali rybáři při zpáteční cestě do auta, takže jejich půlhodinové zpoždění na mě samotného nakonec s rezervou dohnali. Vaříme steaky, Luciánovi to nejede, prý má tuhý kousky masa. Nevadí. Mě a Ezimu to chutnalo, takže moje první steaky se dají považovat za úspěch. I když je asi kvůli Vláďovi příště dělat nebudu. Tím končí druhý celý pracovní týden. 33 odpracovaných hodin považuji vysloveně za katastrofu a doufám,že se to v pondělí zlomí a budeme pracovat, jako předtím. Den dvacátý druhý 19.7. Adak V práci nic moc zajímavého. Zaplať Pánubohu za těch 8,5 hodiny. Den dvacátý třetí 20.7. Adak Dodělat práci a vrhnout se na úklid venku. Tak včera mluvil o dnešním programu Edgar. Škoda! Úklid se nekonal. Jen 5 hodin. Den dvacátý čtvrtý 21.7. Adak V robotě bylo malé zpestřeníčko. Nově přivezené, (nám dosud neznámé) tresky jsme dnes kuchali. Docela příjemná práce. S Luciánem jsme si toto malé svinstvíčko pochválili. Šichta 7 hodin. Mendyho jsem se ptal na měsíc v roce, kdy je nejméně práce – prý tento. Pěkně jsme si to vybrali, jen co je pravda! Alespoň se máme na co těšit. V srpnu by měli rybáři vozit kraby! Juchů!!! Upekli jsme náš první chleba! Nevykynul úplně ideálně, ale příjemnou změnou jsme se posunuli ve svém kuchařském kumštu zase o kousek dál. Den dvacátý pátý 22.7. Adak

Zpracování 50 000 liber halibutů nám zabralo 11,5 hodiny. Super! Zase jsme si jednou mákli, tak jak chceme! Den dvacátý šestý 23.7. Adak Nic zajímavého. Šest hodin. Kurňa! Den dvacátý sedmý 24.7. Adak Dostali jsme první šek za naší práci. K našemu velikému překvapení je na něm o polovinu větší částka, než jsme čekali. V bivaku na 135B teď tedy vládne spokojenost a celkem optimistická nálada. Den dvacátý osmý - Něděle 25.7. Adak 11,5 hodinovou směnou jsme zakončili třetí, celý pracovní víkend. Z práce jsme si vzali jednoho platýze a střádáme tak rybí maso na nejhorší časy! Zajímavý poznatek: rybáři přivážející všechna ta masa ryb inkasují od firmy 3 babky za libru, což je dělá zřejmě velmi movitými, vysmátými lidičkami. Den dvacátý devátý 26.7. Adak Nový týden jsme začali úplně obyčejným, zvolna se táhnoucím pracovním dnem. 8,5 hoblinky! Zkoušíme mazat na chléb burákové máslo, což je ve Státech populární pokrm. Ezi na tom slušně ulítl, když budu mluvit za sebe, tak je to syté, což je dobře, a chutná to jako buráky, kterých zrovna hodně mít nemusím. Den třicátý 27.7. Adak Opět se to dnes k našemu nemalému potěšení táhlo. Opravdu jsme si mákly při překládání 1200 padesátilibrových krabic do jiného kontíku. 10 hodin. Za zmínku též stojí malá epizoda, která se stala při odchodu z práce. Nechtěně jsme vyplašili orla hodujícího na právě ulovené kryse. Ta jevila známky svého špinavého života v křeči ještě pár vteřin, než jí Lucián trefil kamenem tak nešikovně, že jí rozpáral břicho a vypustil tak její duši do éteru. Záhy se nabídl čarokrásný pohled na její rajsky červenou, pulsující kref. Den třicátý 28.7. Adak V práci se daří. Přičetli jsme dalších 13 a čtvrt hodiny. Den třicátý první 29.7. Adak Dnešek jsme ve fish housu doslova prozevlovali. Protáhnout dva case-upy na devět hodin je úctyhodný výkon, ale pro nás pod vedením Filipínců to není žádný problém. Uklízeli jsme celý fish house, některá citlivá místa pro jistotu vícekrát, nadělali kopu krabic na halibuty, prostě pohoda. S příletem letadla, kolem půl třetí, přichází nebeský Pan továrník Kjetil, a hned jak vleze do dveří, je z jeho výrazu jasné, že ví, vo co tady go. Odhadujeme, že Ryanovi se dostane lehkého pojebu. Před šestou se stavujeme u Mary pro naší druhou výplatu a prachy na jídlo. Rozbalivše šek, zjišťujeme, že minulá výplata nebyl omyl a že opravdu bereme na hodinu skoro o třetinu více než jsme původně předpokládali. Na našem druhém paychecku se skví zase hodně babek, což je prima. Při následném case-upu nenastaly žádné zásadní problémy, jenom nám připadalo, že je posádka možná až příliš sjetá, hoši asi slavili výplatu. Dlouho do noci ještě sedí Lucian u trouby, aby vymazlil svůj první chleba. Den třicátý druhý 30.7. Adak

Dnes dorazilo k molu dokonce několik lodí, takže se máme co ohánět. Zvídavými rybáři se to v plantu jenom hemží. 20 tisíc liber blekotů už tu dlouho nebylo a když se k tomu přidá 10 tun halibutů, je tu najednou tolik práce, že musíme dokonce dělit síly na dvě linky. K obědu zpracováváme Lucianův chleba, který je z našich pekařských experimentů zatím jednoznačně nejlepší. Před posledním krabicováním, kolem desáté večer, si dáváme ještě taktický breaktime a v jedenáct se naše počítadlo zastavuje na 14 hodinách. Dozvídáme se, že sobota bude „odpočinková“, a že v neděli přijedou další lodě. Naprosto spokojeni s dnešním výkonem odcházíme domů a těšíme se na půlnoční fazole s vepřem a pepřem. Den třicátý třetí 31.7. Adak Po obvyklém procesí známém z posledních dnů se místo očekávané pauzičky na oběd vrháme na hlavy. Nečekanost, kterou nám tímto Ryan připravil, zařídila, že si můžeme po dnešním dni přičíst dalších 11 hodinek. Den třicátý druhý 1.8. Neděle - Adak A máme tu srpen! První pracovní měsíc za námi, nový, prý na práci vydatnější, měsíc před námi. Mike nám v tradičním kávovém break-timu předhazuje na stůl naše dlouho očekávané Social Security Numbers. Teď ještě vychytat nějak ten internet a je vše v suchu. Do dnešní směny se vlezl příjem 20 tisíc liber halibutů, něco po osmé večer končíme devítkou náš nejvydařenější pracovní týden. Něco přes 75 hodin. Den třicátý třetí 2.8. – Adak V rachotě dnes nastaly veliké změny! Měnil se šéf celé fabriky. Meeting vedený odstupujícím Kjetilem končil řečí nového plant manažera, Steva! Chystají se tu veliké změny, slíbeno bylo více práce, levnější jídlo a taky příchod dalších lidí. Nás však tato místní renesance tady zřejmě nezastihne. Práce ale bude dost. Po 15-tém srpnu bychom měli zpracovávat kraby, jak tady každý naznačuje, a tím pádem se nudit nebudeme. Dnes to byla téměř třináctka! Jen tak dále….. Den třicátý čtvrtý 3.8. – Adak Freeman s Gangsterem se dneska málem servali. Gangster se choval při case-upu zbytečně zbrkle a téměř Freemana zranil. Na oplátku mu Freeman důrazně ukázal, že by ho s nožem klidně vykuchal. Naštěstí se nic nestalo a my mohli v klidu dokončit jedenáctihodinovou šichtu. Den třicátý pátý 4.8. – Adak Rybáři se opět flákali, tudíž do plantu nepřivezli žádné ryby. I tak jsme prozevlili a proflákali se k osmi hodinám. Zítra to už má být zase makačka. Den třicátý šestý 5.8. – Adak Přivezli 48 tisíc liber platýzů, ale jelikož nebyl žádný case-up, šli jsme po šesti a půl hodince domů. Děláme zásoby na zítřek, budeme experimentovat s těstovinovým salátem, do kterého přimícháme nějakou tu rybu. A budeme se snažit v práci jíst teplé jídlo. Konečně! Nechutně jsem se u večeře přecpal rybími, dozlatova upečenými kousky platýze. Je mi blaženě avšak těžko. Den třicátý sedmý 6.8. – Adak Aha! Už zase nejedou mrazáky v práci! Maverick, loď na kterou netrpělivě čekáme a která má dovézt 70 tisíc liber platýzů, stále k molu nepřirazil, tudíž není co dělat. Naštěstí nás tady mají

rádi, alespoň si to tak vysvětluji, a dali nám jinou práci. Úplně jinou! Fasujeme křovinořezy a sekáme trávník. Abych byl přesný, zkracujeme ho a připravujeme ho pro sekání. Nebo stěhujeme nábytek. Prostě pohodička. Na hoďku jsme zase u pásu, když po chvíli stojíme na trávníku a za řevu našeho vercajku propracováváme se k devíti a půl hodinám. V práci jsme dnes obědvali teplé jídlo. Určitě je to lepší, než toustový chleba. Budeme to praktikovat i nadále. Den třicátý osmý 7.8. – Adak Pokračujeme v započatém sekání trávníku až do oběda. Dnes máme špagety s hovězím. Chtělo by to tu omáčku ohřívat zvlášť, neboť v té hromadě špaget jako by se přes noc vypařila. Jídlo chutná dobře, i když je trochu suché. Nemáme ale druhou uzavíratelnou dózu na omáčku, takže se s tím musíme smířit. Později nám „lady“ Diana půjčuje nějakou svojí dózu, takže na příští dny už máme vystaráno. Po obědě sekáme trávník do půl páté, kdy nás Ryan odváží na panning do plantu…… V šest jsme po večeři a čekáme na telefon, který má oznámit začátek večerní case-upu. Volají nás do práce až v devět. V jednu ráno končíme dvanácti a ¾ hodinovou směnu. Vaříme Luciánovu krutou smršť a ve dvě jdeme na pět hodin hajinkat. Den třicátý devátý 8.8. Neděle – Adak Patnáct hodin v práci je šrumec. Je půl druhé ráno, vaříme teprve večeři a jídlo na zítřek. Myslím, že takhle to dlouho nevydržíme. Chtělo by to nějakou kuchařku, která by nám vařila, když přijdeme z práce. Den čtyřicátý 9.8. – Adak Po 4,5 hodině spánku s velikou nechutí vstáváme a jdeme do roboty na další veliký den. Ryb je opět hodně, vše nasvědčuje dlouhé směně. Situaci navíc zpestřuje Mike se svojí nabídkou – jít pracovat na loď za 100 babek. Je to džob pro dva lidi a dle jeho slov by to měla být oddechovka. Ezi dává na svůj osvědčený instinkt, čichá v tom levárnu a zůstává, takže jdu s Luciánem něčemu novému se přiučit. Hned v první minutě je mi jasné, že jsem udělal chybu. S Vláďou stojíme v moři platýzů, sbíráme je z pod sebe a házíme je do nákladního pytle, který jeřáb zvedá nahoru na molo. Je to makačka! Je mi hrozná zima od všudypřítomného ledu, vše se neuvěřitelně smeká, pohyb je takřka nemožný, jsme celý špinaví od slizu. Mike se zasmušilým výrazem ve tváři stojí na molu, hledí dolů na nás a v duchu se určitě mocně směje nad tím, že zase jednou někoho nalákal na 100 babek, které jsou pro nás sice hodně peněz, ale ne zase o tolik více, než při normální práci. A pro něj, jako pro bosse s velikým pupkem, který si vozí na nějaký trapný čtyřkolce, aby mohl dělat machra, je 100 dolarů pakatel. Po pěti hoďkách se unavení a promrzlí vracíme k normální práci a doklepáváme z posledních sil další patnáctihodinovou šichtu. Den čtyřicátý první 10.8. – Adak Další náročný den pro velmi krátkém spánku. Dělá mi problémy se dostat do tempa, ale okolo oběda už to jde. Do kolen mě sráží Mikova poznámka, že shání lidi do „díry“ na zítřek. „Nechceme, zítra ne!“ odpovídáme. „Nemáte na výběr!“ prohazuje, jako by se nechumelilo a takticky se k nám obrací zády odcházejíce pryč.¨ Asi nás nemá rád, ale co zmůžeme. 15 hodin. Den čtyřicátý druhý 11.8. – Adak

Po dalším kraťounkém spánku (4,5 hodiny) jdeme na další dlouhý den. Mike dostál svému slovu a zase na nás ušil „díru“. Dneska jde Ezi s Vláďou. Zůstávám na plantu. V deset večer jsme už doma, k večeři je Kruťákova smrt a zkoušíme v mikrovlnce kraba. První vaření této potvory se nepovedlo, avšak maso shledáváme výtečným a těšíme se na další zkušenost. Zítra prý máme zpracovat 70 tisíc liber platýzů, takže je zase o práci postaráno. Doufám, že nepůjdeme do „díry“. Začínalo by se zřejmě proslýchat, že ty hoši z Čech tuhle černou práci vždycky odvedou. Den čtyřicátý třetí 12.8. – Adak Zpracování očekávané kvanty platýzů se ke svému konci nedostalo. Nestihlo se a nechalo se na zítřek. Chudáci ti borci, co dneska byli v „díře“. A zítra znova! Ez v noci telefonicky změnil rezervaci naší letenky. Domů se vrátíme 1.10.04. (pátek) v 11.45h!!! 14 hodin roboty. Den čtyřicátý čtvrtý 13.8. – Adak Po case-upu doděláváme platýze ze včerejška. Kromě nových kubánských posil ze včerejška, se po plantu ode dneška prochází také jedna slečna. Vlastně paní. Portoričanka Iris. Je tu na chvíli, než tady její manžel odstraní několik výbušnin, jež se tu, na ostrově, stále nacházejí. Ramon, to je ten Chilan, jestli jsem ho ještě nepředstavil, nám dává zase další užitečnou radu. Naše starosti ohledně zpátečního letu z Anchorage do Seattlu zlehčuje nápadem zkusit ukecat nového bosse, Steva, aby to zařídil a nechal společnost to zaplatit. Prý se to může podařit. Uctivě děkujeme za radu našemu asi nejlepšímu kamarádovi a při nejbližší příležitosti Steva odchytneme. O kávové siestě chutnáme výtečného uzeného lososa darovaného od špinavého, zarostlého ale štědrého kapitána jedné z lodí. 11,5 hodiny. Den čtyřicátý pátý a šestý 14.8. – 15.8. Adak Víkend jsme završili ve stylu celého týdne a překročili tak devadesát pracovních hodin. Do práce nám přiřadili dalšího člověka. Franse! Kudrnatý Holanďan s brejličkami, na první pohled sympatický chlápek. Ale když otevře pusu, nezavře ji! Huba mu jede slušně. Mluví šesti jazyky, je mechanik, opravář chladících zařízení a mnoho jiných věcí. Nesmírně aktivní a energií překypující člověk je však pro nás postrachem. Při case-upu mlátí rybami a „mává“ wracky způsobem, kterým v nejbližší době někoho zraní. Navíc při sebe menší námaze vyplazuje nechutným způsobem jazyk, takže už nevypadá tak sympaticky, ale blbě. Ba přímo hloupě. Dostal od nás přezdívku Magor! Večer vařím na druhý den darované sobí maso! Nemám k tomu nic než pepř a sůl a nemám ani moc času, takže jsem to jen osmahnul na pánvi, něco jako řízky. Chutná to docela zvláštně. Zvěřina je však z toho cítit minimálně. Ale „darovanému koni na zuby nekoukej!“, toho se budu držet. Obzvláště, když toho jsou ještě další tři veliké porce. Den čtyřicátý sedmý 16.8. – Adak Celý den práce s hlavami, mražením a poflakováním se. Ezi vyzjistil u Mary spoustu věcí ohledně šeků a toho, že na nich nemáme SSN, hotovosti za poslední turnus v práci a ohledně letenky, kterou nám společnost prý nezaplatí. Trošku nás to mrzí, ale nevadí to tolik. Přeci jen jsme s platbou letenky počítali. Ramón nám předhazuje vizi našeho posledního měsíce a sděluje, že se v rámci nadcházející krabí sezóny mluví o 16-18 hodinových šichtách. Nebude tedy čas na vaření, nákupy ani na spánek. Wow!!!

Večer zase experimentuji, vařím krabí polévku a těstovinový salát s krabem na zítra. Polévka se mi dle reakcí Eziho a Luciána povedla. Salát? Uvidíme zítra! 13,5 hodiny Den čtyřicátý osmý 17.8. – Adak Na plantu už pomalu není co dělat. Kontejnery venku praskají ve švech, lodě tudíž nepřiplouvají, čeká se na jednu velikou, která přiveze nové prázdné kontíky a plné si odveze. Navíc se vše podřizuje přípravě na krabí sezónu, která začne co nevidět. Ramón nakonec zjišťuje, že jsme s letenkou díky Mikově přítomnosti u Mary včera v kanclu nepochodili, tak ještě dokopává Eziho jít znovu přímo za Stevem a zeptat se znovu. Vyplácí se!!! Máme radost!!! Steve je třída!!! Ušetříme za letenku do Seattlu a nebudeme mít starosti s jejím zařizováním. Po osmi hodinách v práci vyrážíme na veliký nákup, který by nám měl zajistit jídlo na týden. Připravujeme se tak na pořádně dlouhé směny a na nedostatek času. Den čtyřicátý devátý a den padesátý 18.8. – 19.8. Adak Přišli jsme na důležitou věc. Odvádíme americká vládě zbytečné peníze! Ne nějakou závratnou sumu, ale zanedbatelná věc to není. Ezi proto mluvil s Mary, účetní, vysvětlil jí situaci a věci by se snad měli zlepšit. V práci je děsná nuda! Ryan po nás chce, abychom si našli práci sami, zaměřit se máme na uklízení a čištění linky na kraby. Sbíráme odpadky, čistíme co se dá a tato věčná a nikdy nekončící nuda nás hrozně ubíjí…..:o)) 13 a 9,5 hodin Den padesátý první 2O.8. Adak Začínáme u rozdělané práce ze včeješka. Tam kde jsme skončili z čištěním pokračujeme celý den. Téměř 9 hodin. Zítra by snad mělo dorazit 80 tisíc liber platýzů, takže se snad dočkáme pořádné práce. Dneska jsme také zažili malé zemětřesení. Trvalo krátce, ale fabrička se zachvěla tak, že to cítili všichni. Vzhledem k veliké oblačnosti jsme nemohli identifikovat případně kouřící Mount Moffet. Den padesátý druhý 21.8. Adak Tak nic nepřivezli. Sakra! Zase uklízení! Už je to nuda a je to trapné. Čistíme sami po sobě. Celou noc pršelo a fičel silný vítr, lodě prý tudíž nemohou přijet. Snad tedy až zítra. Ryan na nás ke konci šichty vymyslel kulišárnu a dal nám práci na dvě a půl hoďky, takže dnešní sumička je 10,5 h. Den padesátý třetí - Neděle 22.8. Adak Opět nic. Slibované množství ryb se přesouvá na zítřek. Nedá se tady už nikomu věřit vůbec nic. Dnešním letadlem přiletělo dalších devět lidí, zdravili jsme se s Dominikáncema. Sympatičtí chlápci! Všichni od zítra slibují začátek 24 hodinového provozu, který by měl trvat 14 dní. „Užijte si dnešní spánek, chlapci! Bude to váš poslední!“ takhle situaci vidí Jeff. Bude to asi náročný týden, ale co je horší? Věčné poflakování se po plantu, nicnedělání, které unavuje člověka více, než fyzická práce nebo práce s přivezenými rybami? Já se těším na kraby a na tu spoustu práce, která ze mě zřejmě úplně vyždímá všechnu sílu, která mi ještě zbyla. Nespát a vařit jen rýži na sladko, kvůli úspoře času. Nebo kolínka s kečupem! Sáhnout si na dno, to už jsem dlouho nezažil! Uvidíme…….. Den padesátý čtvrtý - 23.8. Adak

Vyspali jsme se krásně, přišli do práce a vrhli se okamžitě na proces nově přivezených platýzů. Ve velmi svižném tempu jsme končili něco málo po třetí s pocitem, že je nás tady na práci příliš hodně a budeme se o ní dělit. Očekávaná pracovní zátěž tedy dnes nepřišla. S večerním nepovedeným case-upem jsme to dorvali k téměř desíti hodinám. V poslední době jsme všichni ulítli na levných sušenkách zakoupených v šopu za velmi výhodnou cenu. Balení 250 porcí sušenek velkých asi jako Disko, avšak bez příchuti, mizí závratným tempem a ta velká krabice, jež byla o víkendu ještě plná, zítra zřejmě padne! Ach jo…../ Den padesátý pátý - 24.8. Adak Nestíhám moc psát, takže jsme dnes pokračovali v platýzech, panování, case-upu, handstucku, cleaningu. Nově příchozí amíci – mladí hoši, jež nás udivují svojí hloupostí, názory na světové dění a vůbec, zařídili téma na celý den. Machrovali na nás s tím, jak byli v armádě, přístupem k práci, který byl z jejich strany sice aktivní, ale naprosto neúčinný ba přímo zbytečný. Ptal jsem se jich, koho že prý budou volit v nadcházejících volbách. „Je mi to u prdele, seru na volby! Nezajímá mě kdo vyhraje! Bush je dobrej, každému nakope klidně prdel, toho bych klidně volil. Ale jak jsem řek, seru na to! Budu si žít stejně po svým!“ sype to s jasným přesvědčením, že je originální, nikdo na něj nemá, a každou větu proloží několikrát slůvkem „fuck“. „Vodkaď že ste?“ nepamatuje si samozřejmě naší rodnou zemi, kterou jsme mu před chvílí říkali. „Česká republika!“ „Aha! A máte armádu?“ „Jasně! Samozřejmě. Jsme členy NATO!“ odpovídáme a pozorujeme jeho mírně překvapený, jinak drsně vypadající obličej. Dodávám ještě, že máme vynikající chemickou jednotku, načež se mi dostává odpovědi – „No a co? Chemici! Pche! My máme atomovku!“ nasazuje zpět vítězný výraz a hned se nás ptá, jestli si doma vyrábíme bomby. Nechápeme. „Proč bychom si měli vyrábět bomby?“ „Pro legraci přece!“ Nechápe pro změnu on nás a zjevně námi pohrdá. Den padesátý šestý - 25.8. Adak Dnes přivezli kraby. A hodně! 70 tisíc. Linka, kterou jsme donekonečna minulý týden leštili se rozjela na plné obrátky, takže za legračního mávání klepety té masy krabů z několika desítek bílých beden, které Méďa stále a stále přiváží, zaměstnává zpracování kraba všechny místní pracovníky. V práci jsme končili ve čtyři a jdeme na noční! V devět máme být v práci, takže budu končit, jelikož po tří a půl hodinovém spánku jdeme makat. Den padesátý sedmý - 26.8. Adak Pracujeme jako mourovatí. Včera započatá šichta trvala až do dvou odpoledne dnešního dne, kdy teď v šestihodinové pauze na spánek píšu tyto řádky. Stíháme ohřát špagety, připravit je na další 18 – ctku a po „snídani“, kterou dáváme v osm večer místního času, mastíme do práce brousit, lámat a skládat nekonečné množství krabů. Den padesátý osmý - 27.8. Adak Přišli jsme ráno v šest na šestihodinovou pauzu na spánek. Ve dvanáct opět do práce. Další příchozí pracovníci zpestřují v plantu národnostní složení. Kromě Filipínců, Kubánců a Chilanem jsme už mluvili s Portorikánci, Salvádořanem, Aljaščany a Mexičany.

Kraby došly v deset, kdy se béřeme domů. V kapse nás hřejí šeky dokonce s refundovanými daněmi a pocit, že si jednou dopřejeme více, než 4 hodiny spánku. Večeříme rýži s rýží! „Mám hlad!“ oznamuje Ezekielova huba zhruba pět minut, co dovečeřel jinak nepestrou večeři. „Tak si dej znovu rýži!“ upozorňuji ho na naše nekonečné zásoby bílého svinstva a následující debatou vzniká nová kombinace: rýže s čokoládou, která byla určená především na sušenky, po kterých se zem slehla. Den padesátý devátý - 28.8. Adak V práci se nás na jedinou firmě finančně efektivní aktivitu – case up – sešlo hodně. Téměř všichni přišli nasbírat nějaké hodiny. Mylo se vše, uklízelo se a připravovalo se na další krabí nášup, jež by měl dorazit v pondělí. My hoši, co spolu po Čechách chodíme, jsme si vzali na starosti zmiňovaný case up a natáhli ho do šesti hodin. Na zbytek dne jsme dostali volno, peče se tudíž chléb a jí se co? No co? Rýže, rýže, rýže….. Den padesátý desátý - 29.8. Neděle – Adak Do práce na sedmou se šlo po vynikající snídani. Eziho vypečený skořicový chleba spolu s tapiokovým pudingem, o kterém mluvil slavný filmový Rainman, a nakrájeným banánem dodalo ranní rutině na dobré náladě. V práci jsme dostali přednost před většinou nově příchozích, jež zůstali doma. Děláme case-up a úklid po bazénech s kontaminovanými rybími hlavami. Také se mluví o pracovně náročném příštím týdnu a o rozdělení lidí na dvě směny. Vypadá to, že budu na druhé (noční) směně, než kluci. Nevadí. Aspoň budu mít přes den čas na nákup potravin. Je ošklivý, zamlžený a deštivý podvečer, Lucián vaří rýži, Ezi je na nákupech a všichni se společně těšíme na večerní case-up, který by měl zařídit překročení 85 pracovních hodin za tento týden. … povedlo se! 86,5 hodiny. Potvrzeno je také, že jdu zítra až na noční, místo kluků, kteří jdou ráno. Den šedesátý první - 30.8. Adak Není co napsat. Přispal jsem si do dvanácti, šel na nákup, uvařil jídlo a za chvíli jdu na noční šichtu. A proto zapisujeme my, kluci z druhé šichty. Ráno na osmičku v práci, přičemž již po deváté se koná break, který byl většinou až po dvou hodinách práce. Ještě chvíli desinfikujeme klece a krabí linku, když v deset hodin branou do plantu projíždí Méďa s první bednou plnou krabů. Dáváme se do práce a běžné rutiny. Kolem šesté večerní přichází do růžova vyspinkaný Johny a my se s Ezim rozhodujeme pro 12 hodin dlouhou šichtu. Bohužel zbývá jen šest beden krabů. V půl osmé však prasklo vedení k pohonu brusek a vše je zacákáno nějakým olejem. Musí se brutálně uklidit, což nám nevoní a tak jdeme domů po 11 hodinách. Jak to bude s Johnem nevíme. Den šedesátý druhý – 31.8. Adak Chudák Johny se vrací už ve tři ráno, protože krabi po chvíli došli a cleanup se do šesti natáhnout prostě nedal. Kluci z denní šichty do deseti zevlujou a poté začínají zpracovávat novou várku asi 40-ti tisíc nadržených krabů. Johny přichází do práce až na šestou, čímž získává solidní manko odpracovaných hodin. Lucian v noci skoro nespal a proto s Ezim končí po čtrnácti hodinách. Johny musí nabrat hodiny a tak mu nezbývá než se pustit do osmnáctihodinovky. Den šedesátý třetí – 1.9. Adak

Práce je dost, přijelo postupně 100 a 120 tisíc liber krabů. Všichni pracujeme osmnáct hodin a pak spíme 3 – 4 hodiny. Den šedesátý čtvrtý – 1.9. Adak Krabi jsou špinaví od sloupaného laku, trochu se tím komplikuje proces. Dorazili dva noví maníci, hodně rychle se zapojují a nakonec to vypadá, že tu vůbec noví nejsou. Dovídáme se, že v pátek a v neděli dorazí další krabi, takže práce bude dostatek pravděpodobně až do středy dalšího týdne. Den šedesátý sedmý – 4.9. - Adak Po dlouhé době mám čas něco zapsat. Minulé dny jsem byl zabitej v práci, naštěstí se klukům podařilo nějaký ten řádek sem nacpat. Návaly krabů dnešním dnem polevily a podle všeho na delší dobu. Z Ryana jsem vytáhl informaci o zrušení denních a nočních směn a taky jsem požádal o další možnost pracovat ve stejnou dobu, jako kluci (pro příště). Pracovně zatím nejnáročnější týden jsme zakončili procesem 60 tisíc liber platýzů a se spoustou jejich tvářiček se teď patlá Ezi v umyvadle, abychom mohli upéci po dlouhé době zase nějakou dobrotu. Den sedmdesátý – 7.9. - Adak V práci je to nuda. Rybáři se flákají, takže nedělní várka platýzů ode dneška leží celá v chladícím vanu. Čas mezi case-upy jsme vyplnili clean-upem. Zítra Ryan slíbil práci s kraby. Nevíme, kde je vezme, ale těšíme se! Pondělí + Úterý = 15,5 hod. Den sedmdesátý první – 8.9. - Adak Nuda se opakuje. Střídá jí zevl, poté se nuda vrací, 15 – minut break time, zevl s nudou dohromady a před dvanáctou dostáváme osvobozující volno na oběd. Na jedničku jdeme do práce na proces, který se vlivem našeho pomalého tempa a drobných sabotáží protáhl, také díky panningu, až do čtvrt na pět. 8 hodin. Zkoušeli jsme volat do Denali Visitor Centra, abychom se dozvěděli, že na konci září je Denali Park pro návštěvníky uzavřen, shuttly zde nejezdí, prostě nic nefunguje. Tudíž musíme zatnout zuby a plánovat výlet jinam……… Sakra!!! Den sedmdesátý druhý – 9.9. - Adak Protože se rybáři opět flákali, dění v rybárně se od včerejška moc nelišilo. Nasbírali jsme něco přes šest hodin a na zítřek jsme dostali volno. V sobotu se očekává nějaká práce, tak se to snad zlepší. Momentálně obvolává Ezi všechny možné recepce na všech možných atrakcích, které by přicházely v úvahu v našem cestovním plánu. Po včerejším neúspěchu s Denali parkem se k tomu dnes přidávají rozbité lodní motory v Prince William Soundu a nemožnost dostat se do Talkeetny kvůli leteckým výhledům kolem Mt. McKinley. Naše všechny cestovní plány tudíž do jednoho krachují, vymýšlíme náhradní varianty.

Den sedmdesátý třetí – 10.9. - Adak Po několika hodně dnech si dopřávám delšího spánku a vstávám téměř v jedenáct, když mě na snídani budí Lucián. Máme dnes den volna, ale stejně jdeme do práce. Pro šeky a na internet! Vyřízení několika mailů proběhlo bez problémů, avšak šek trochu zklamal Luciánovo očekávání. Ryan mu totiž ubral hodiny do takové míry, aby měl stejně s Ezekielem.

Ve storu nakupujeme kromě ověřených potravin taky buchtu. K obědu trochu improvizuji s rajčaty a zkouším uvařit "pastu", jež jsem mohl okoukat onehdy v Itálii. Kupodivu se povedla, i jinak na slovo skoupý Lucián ji pochválil. Umyté nádobí špiníme okamžitě těstem na onu zmíněnou buchtu. Velení nad naším pokusem přebírá Ez a také se činí. Čaj o páté s buchtou přišel k duhu! Momentálně nás baví Svěrák, Smoljak a kolektiv s jejich další Cimrmanovskou špecialitkou...... Den sedmdesátý čtvrtý – 11.9. - Adak Nudu, na kterou jsme si za poslední dny natolik zvykli zpestřilo rozbité chladící zařízení na chladícím kontejneru, jež zařídilo nové zmražení všech krabů a jejich nové zabalení. Tudíž práce, avšak spíše pro noční směnu. 10,45h. Den sedmdesátý pátý – 12.9. Neděle- Adak Nuda, case-up, nuda! 7,5 h. Den sedmdesátý šestý – 13.9. - Adak K přístavnímu molu přes noc "kupodivu" žádná loď nepřirazila, lidi do práce také nepřišli. Jen my! Ryan nás málem poslal domů, když se svěřil, že potřebuje jednoho z nás na šrotování hlav. Nikdo se nenabídl, tudíž jsem šel já. Kluci o chvíli později dostali jiný džob. Šli někam sekat trávu. Podle jejich slov prý nemají co sekat. Vše už je hotové. Po plantu se rozšířily zvěsti o údržbě místního letiště a taky to, že ta údržba trvající tři neděle znemožní přistání jakéhokoliv letadla. Jelikož za sedm dní odlétáme, přímo se nás to týká. Ramon později zjišťuje přesné info u Mary, která na našem odletu nevidí žádné komplikace. Den sedmdesátý sedmý – 14.9. - Adak Vstáváme v jedenáct, když nás budí Ryanův telefonát, ve kterém nám srdceryvně sděluje, že máme dorazit do práce v jednu hodinu na krabí proces. V práci zjišťujeme, že tu loď „Early Dawn“ odplivla pouze 5 tun krabů, což našim zkušeným okem odhadujeme na 4,5 hodiny práce. A taky že jo! Když v šest končíme, nebožákům z noční šichty zbývá jeden case-up a umývání klícek. Sledujíce jejich tváře plné neštěstí, opouštíme továrnu. Večer Ezi vyburcoval všechny ke krátké procházce do části Adaku, kde jsme ještě nebyli. Kromě skládky rybích hlav a jezera na úpatí Moffetu jsme toho vlastně moc neviděli, ale aspoň jsme se trochu vyvětrali. Ezi s Johnem se rozhodli vykoupat se zítra v moři na místní pláži, uvidíme, co z toho bude. Den sedmdesátý osmý – 15.9. – Adak Do práce jsme šli opět až kolem poledního. Norcoaster přivezl nějaké platýze a také naše peníze za offloading. Máme na starosti panning a když po třech hodinách nemáme do čeho dloubnout, utíkáme z práce domů pro ručník a jdeme se smočit v moři. Beringovo moře není zase až tak studené, jak by se dle jeho polohy zdálo, ale vítr na Adaku nás nenechá užít si letního povalování na pláži déle než na pár fotek. „Slaná očista“ tedy proběhla rychle. Den sedmdesátý devátý – 16.9. – Adak V práci si od osmi hodin užíváme čerstvě přivezených krabů, tudíž poslední pořádná pracovní příležitost. Ezi končí dříve než já s Luciánem a jde na dům pracovat na jeho projektu.

Den osmdesátý – 17.9. – Adak (pátek) Od šesti do šesti zabíjíme, brousíme a skládáme kraby. Zbytek dne věnujeme úklidu našeho doupěte. Clean-up v domě a „pick it up everything“ zabralo moře času, takže Ezi ani nejde spát, sedá k notebooku a snaží se přes noc dokončit svojí práci, aby jí mohl zítra z práce odeslat. Den osmdesátý první – 18.9. – Adak Na poslední den do práce se mi vstávalo skvěle. Ezi dokončuje snídani, vidím na něm jak je nevyspalý, ale zároveň spokojený, že vše, co udělat měl, udělal. Poslední den práci jsme skoncovali s čtvrteční várkou krabů a šichtu zakončili zpracováním platýzů. V šest hodin odpoledne Ez odsekává na gilotině hlavu „naší“ poslední ryby a PADLA!!! Loučíme se všemi, slibujeme, že se za rok znovu ukážeme, jdeme koupit chlast a připravit nějaké chlebíčky na rozlučkový večer s Ramonem. Ramon přichází hodně pozdě, ale povídá mu to jako vždycky. Dovídáme se hodně věcí o provozu fabriky, plánech na jejím rozšíření a také více věcí o samotném Ramonovi. Unavení ale s pocitem, že se hákovat zítra nejde, uleháme o půl druhé ráno. Den osmdesátý druhý – 19.9. Neděle – Odlet do Anchorage Ráno se jdeme rozloučit s těmi, které jsme nestihli včera, děkujeme Ryanovi za hodiny jež nám poskytl pracovat, když se nic nedělo, ten děkuje nám (jeho zvyk), nevynecháváme ani kancelář a loučíme se také se Stevem. Z plantu odcházíme už naposledy. Na konečné zabalení věcí, poslední úklid a předčasný oběd moc času nemáme, ale stíháme. Mike nás před jedenáctou vyhazuje na letišti, předává poslední šeky a my můžeme jen a jen zevlovat a doufat v přílet letadla. To nakonec dosedá na runway v momentě, kdy spím. Probouzí mě paní krámská svojí nesmyslnou otázkou: „jestli spím“, ale stejně není kam spěchat, protože se prý čeká na zlepšení počasí. Se zpožděním tedy nasedáme do letadla. Koukám z okénka, vidím baráček, kde jsme dva a půl měsíce přebývali, fabričku, školu, krám, a v rychlosti si v hlavě vzpomínám, co vše jsme tady prožili. Letadlo Alaska Airlines se odlepuje od země něco po druhé odpolední a noří se do věčných mraků zakrývající ostrov, na který nám zbudou jen hezké vzpomínky. S malou zastávkou na King Salmonu přilétáme do Anchorage, kde je snad ještě ošklivější počasí než na Adaku. Prší, je už skoro tma a ke všemu nám nejede autobus do centra města. Spolu s Fernardem, který tráví noc s námi v hostelu, tedy bereme taxíka a necháváme se hodit před náš z června známý International Hostel. Zde je k našemu velikému překvapení hodně ubytovaných lidí, recepční nás musel rozdělit a dát do různých pokojů. Hodně lidí se teď, v momentě, kdy zapisuji posledních pět dní, pohybuje v kuchyni, vaří, jí a jen tak prostě na něco čekají. My se musíme spokojit s instantní čínskou polévkou a snickers tyčinkou. Dáváme se do kecu s jedním Čechem, Martinem. Byl v Sitce v rybárně a už nějaký ten den cestuje. Posloucháme jeho zážitky a zkušenosti, Ezi mu dokonce poskytuje zálohování fotek na nouťasu. Po výměně zkušeností z rybáren jdeme s pocitem, že v té naší bylo lépe, v jednu ráno spát. Den osmdesátý třetí – 20.9. – Anchorage Vstáváme brzo, kvůli nákupu nezbytností pro naše cestování. Chceme se však pořádně najíst a tak zkoušíme místní vyhlášenou kavárničku „Snow cafe“. Je zde hodně lidí, obsluha sympatická, ceny docela nahoře a v momentě, kdy se ptám kluků, jestli zůstaneme, před nás jedna kočka staví sklenky s vodou. Rozhodnuto! Hezkej trik.

„Třikrát francouzský toast s míchanými vajíčky, slaninu a javorový sirup!“ tak zní naše objednávka. Užívám si civilizace, nemusím myslet na to, co si připravit do huby a nekoukat na hodiny, abych stihl být v čas v práci. Konečně zasloužená dovolená! Porcička za téměř 9 babek je na stole celkem rychle, vypadá velmi slibně, ale my jsme všichni stejně nejvíce zvědavý na javorový sirup. Báječné! Chutná podobně jako med a dá se jíst asi se vším. Nešetřím a polévám slaninu, kydám ho i na toast, ukápnu na vajíčka. Slast! Dosytnosti najedení o kus dál zkoušíme proměnit šeky za peníze v bance. Nelze. Není to ta správná banka. Velmi ochotná úřednice dělá co může, volá do Seattlu a radí nám zeptat se zde ještě jednou, odpoledne. Nuže dobrá. Love chceme, takže nám nic jiného nezbývá. Ještě o kousíček dál platíme výlet na Kenaiské fjordy, čímž potvrzujeme dřívější telefonickou rezervaci a jedeme do Dimond Centra nakoupit. Největší nákupní středisko na Aljašce u nás positivní reakce však neevokuje. Kromě karimatky jsme tu nic nesehnali, pro jídlo se nám další kus pěšky šlapat nechce, rozhodujeme se nakoupiti v centru, kousek od hotelu ve 5th Avenue Mallu. Nejdříve zkoušíme štěstí znovu v bance, zde nám asi z lítosti proměňují jeden šek a opět odkazují na příští týden. Hm…. Aspoň něco. V Mallu - také prohra!!! „Kde ty lidi nakupují jídlo, když ne v obchoďáku!“ kroutíme hlavami. Prší, mám hlad a nějaká ťamanka nám doporučuje market kdesi daleko o tři bloky někde za rohem. Sama pořádně neví. Po špatných zkušenostech s radami místních lidí pátráme po Anchorage, když se štěstím konečně nacházíme to, o čem jsem snil. Po dvou a půl měsíčním půstu v nakupování je toto ráj. Máme dost peněz, takže kromě konzerv na vandr kupujeme vše na co máme chuť. Je toho hodně – před hotel nás musí hodit oranžový cab. Špagety s rajskou polevou a „dobrou lidi“. Zítra totiž jedeme na velryby! Den osmdesátý čtvrtý – 21.9. – Anchorage V první den našeho pořádného poznávání Aljašky jsme o půl osmé ráno ready před hotelem Hilton, kde nás do autobusu zve bělovousý sympatický dědula, představuje se jako Dan, slibuje nějaké vyprávění a bez zbytečného protahování s námi vyráží do Sewardu. Spolu s několika asiaty, přilepení na oknech očima hltáme krásu místních hor ponořených do ranního oparu. Je podzim. Pestře vymóděné listnáče v širokých, místy močálovitých kotlinách střídají ve vyšších polohách severské smrky, o něco výše se plazí kosodřevina, nad ní červenohnědě žhne tráva, kterou ze shora chladí nedávno napadlý čerstvý sníh. Nad vrcholy těchto překrásných hor vítr honí po šmolkově modrém ranním nebi pár obláčků, jež jsou vinnou líně vstávajícího sluníčka po okrajích černě lemovány. 200 km dlouhou, takto krajinou zdobenou sewardskou dálnici zdoláváme s jednou pauzou asi za dvě a půl hodiny, kde se v přístavu naloďujeme na Glacier Cruiser a po nezbytných upozorněních kapitána lodi vyplouváme z překrásné sewardské zátoky. Z moře se kolmo zvedají opět nádherně zabarvené hory tvořící roztomiloučké fjordy, jejich písečné pláže omývá modrozelená mořská voda, která se na koncích některých fjordů mění vinou calvingujících ledovců v tříšť. Počasí je na jedničku. Fičí sice silný vítr, jak už to na moři bývá, ale kromě báječného zážitku nás hřeje dlouho neviděné sluníčko. Za tu dobu na Adaku jsme si ho užili přeci jen pramálo. Po průzkumu několika fjordů míříme konečně k ledovci Aialik. Zhruba půl hodiny, kterou zde trávíme pozorováním pohybujícího se ledovce padajícího do vody, se dohadujeme jak od něj asi můžeme být daleko.

„Sto metrů?“ prohodím a vzápětí vidím malinkého racka těsně u ledovce a dochází mi, že na svém odhadu budu muset něco přidat. „Ale dvě stě je asi moc ne?“ Ledovec je obrovský. Široký tak, že musím otáčet hlavou zprava doleva a vysoký úctyhodně. A praská krásně, když pracuje. Přímo hřmí. A když padá! Nádhera! Při odjezdu pryč od něj, se ptám stewardky, jak jsme byli daleko. „Asi čtvrt míle daleko a je 200 až 300 stop vysoký!“ sděluje. Když už si myslím, že už nás jiná atrakce nečeká, slyším ampliónem kapitána, že před námi něco je. Puffin – Papuchalk – mořský pták. Jen jeden a ještě ke všemu se pořád potápí jak nějaká kačena. Od nejlepší plavby na Aljašce, co se wildlifu týká, bych čekal více. „Kosatky na dvou hodinách, rychlost 25 mil!“ volá po celé lodi kapitán. Všichni jsou najednou venku a s foťáky v ruce se snaží ulovit nějaký ten snímek této velryby. I když velryba! Malinká, ale za to jsou tři. Odhaduji je asi na dva a půl metrů dlouhé. Kapitán se rozhodl hrát si s nimi na babu a tak loď otáčí doprava a hned zase doleva a z velitelského můstku se jistě baví nad tím, jak pod ním staré ťamanské babičky promrzlé dlouhou plavbou padají na zem a rychle se snaží vstát, aby stihli něco vyfotit. Já fotit nemusím, to má na starosti Ezi, ale musím říct, že jsem se musel v jednu chvíli pevně chytit zábradlí, abych neupadl. Kosatky se nám vyfotit nepodařilo. Nešlo to. Ale o kus dál, na útesech odpočívají lvouni hřívnatí, takoví větší tuleni. Někteří na nás koukají, některé to nezajímá, někteří dokonce nahlas nechutně krkají. Takhle nehorázně odpočívat a líně ležet, může jedině tuleň. „Chci najít svou velrybu!“ sděluje nám kapitán a zase otáčí loď někam jinam, než bychom čekali. Po chvíli se mu daří opět narazit na „naše“ kosatky. A asijský tanec na přední palubě se opakuje. Když už toho mají všichni dost a jdou se ohřát dovnitř, míříme zpět na Seward. Těsně před ním předvádějí Sea otters – mořské vydry svoje komické číslo. Ležing na vodě s drbáním na bradě. Vypadají opravdu legračně, nechápu, že když jen tak leží a válí se po hladině, co je drží nad vodou. „Vždyť oni neplavou!“ Super! Něco z wildlifu jsme viděli, počasí umožnilo překrásný pohled na aljašské jižní pobřeží, takže s dnešním dnem jsem spokojen. Zpáteční cestu jsem skoro celou prospal. Na hotelu se teď bavíme s kamarádskou Slovenkou, jež jí Ezi zapojuje nově zakoupený notebook a také s opilým Američanem, který pořád mluví nesmysly, ale za to krásně brousí z kamene. Bude jedna ráno, takže zase dobrou a za týden, až se vrátíme z Chugachského parku, bude možná co psát. Možná……. Den osmdesátý pátý – 22.9. – Vandr S jitrem Ezi odjíždí rezervovat na příští středu vyhlídkový let, já s Vláďou máme za úkol sehnat správnou kartuš do vařiče, baterie a další poslední nezbytnosti. Těsně před čtvrtou netrpělivě vyhlížím Eziho z okna hotelu do ulice. Prší. „Už by tu dávno měl být! Za dvacet pět minut nám odjíždí autobus!“ v duchu trochu kleji. Vím o jeho tužbách poohlédnout se v krámku s počítači, ale oběd mu stydne na stole a když teď přijde, bude to muset do sebe rychle naházet. Za pět minut čtyři se konečně zjevuje Ezekiel, nejdříve nám sděluje, jak dobře pořídil s rezervací letu, ihned do sebe hází už trošku vystydlé jídlo a po smytí talíře bereme naše „domovy“ na hrb, spěcháme na zastávku. Přestalo poprchávat, to může být dobré znamení. Místní linka nás vyhazuje na konečné v Peter´s Creeku, odkud máme v plánu dojít na vodopády Thunderbird Falls a dále na Eklutna Lake.

Z telefonní budky se stíhá Ezi velmi pohotově svěřit záznamníku na Adaku o našich problémech s proplacením šeků, takže v naději s lepší pořízenou můžeme konečně po svých vyrazit. Se zkušenostmi z Adaku, kde nám hodně aut zastavovalo a ptali se nás, kamže to vlastně jdeme a jestlipak tam nechceme hodit, v koutku duše doufáme, že by se nám podobná událost mohla přihodit i zde. Šlapat po nezajímavém asfaltu nám nesedí. Nejdříve však musíme po silnici, která kopíruje Glenn Highway, projít kolem několika chatařských osad, prohodit pár teplých slov s nějakou učitelkou od dětské družiny, a též trochu riskantně přejít dálnici na druhou stranu. Zde už se můžeme vydat naším vytouženým směrem kolem Mirror Lake k vodopádům. Jdeme opět po nějaké staré silničce podél dálnice, když v tom se v protisměru přiřítivší děda s velikou dodávkou táže, kam mají takoví tři blázni s velikými batohy, takhle v podvečer namířeno. Ezi se hned dává do rozhovoru, který vyúsťuje v situaci, kdy se tento sympatický a vřelý pán mění v našeho řidiče a my si určujeme, kam pojedeme. Takovou nabídkou od Aljaščana samozřejmě nepohrdáme a nastupujeme. „Tak hoši, tady v lese jsou ty vodopády, ale věřte mi, není to přesně to, co vy chcete vidět? Možná, kdyby vám bylo šestnáct a měli jste sebou ňákou pěknou kočku. Místo na rande je to dobrý, ale to je asi tak vše!“ máme to i s výkladem. „Kam to bude nyní?“ „Eklutna Lake!“ odpovídá Ezi, přitom má v hlase trochu nejistoty, jestli po pánovi nechceme trochu moc. „Hm… Beautifull place! Let´s go!“ mumlá si pod vousy, otáčí vůz k Eklutna road a vůbec mu nevadí, že si deset mil tam a deset zpět kvůli nám zajede. Cestou Ezi vykládá našemu zvědavému panu řidiči o našem pobytu na Aljašce. Před soumrakem se s velikým poděkováním a stiskem ruky loučíme a doslova vychechtaní z ukrácení naší cesty se jdeme na břeh jezera připravit na noc. K večeři jsou dnes sladké fazole s francouzským chlebem a jelikož není co dělat, se jde brzy spát. Den osmdesátý šestý – 23.9. – Vandr V půl deváté pípají dvakrát za sebou Eziho a Luciánovy hodinky, oznamují budíček, následuje lehká snídaně a příjemný osmimílový pochod kolem modrozeleného jezera. Cestou zvědavě nahlížíme do chatičky, určené pro přespání asi pěti lidí. Vzhledem ke kamnům, dostatku dřeva a faktu, že je vůbec odemčená, hodnotíme na výbornou. Počasí se oproti včerejšímu deštivému mnohem zlepšilo, mráčků z oblohy stále ubývá, takže slunko může svými hřejivými prstíky osahat překrásně zbarvené stráně spadající do ještě krásnějšího jezera. Na konci našeho prvního dnešního treku svačíme na tábořišti, kde už jeden stan stojí. „Tady by to dnes šlo ne?“ „Ale jo!“ rozhodujeme se zde přespat, ale nejdříve jdeme na lehko prozkoumat terén. Počasí se vybičovalo k výkonu, nabízí nádhernou oblohu zdobenou zlatým sluníčkem. Nejdříve dvě míle k rozcestí a potom vstupujeme do hluboké strže zprava ohraničené vysokou skálou, zleva příkrým suťovým svahem. Podél čisté horské říčky potichu a pomalu stoupáme smíšeným lesem, kolem vodopádů a vyhlížíme nějaký ten wildlife. Od země se asi tak do metru zvedají temnou červenou zbarvené javory, nad nimi své podzimní koruny rozpínají olše a břízy. Sem tam stojí smrk. Ačkoli se chováme jako myšky, na vytouženého losa, nebo medvěda nenarážíme. U jednoho z četných vodopádů se rozhodujeme jít zpět. Na známém rozcestí jsme však příliš brzy, testujeme tedy druhý trek vedoucí k ledovci.

Zde též u cesty stojí chatka. Větší, hezčí a lépe vybavená! S výhledem na krásné Serenity Falls! Opravdu luxus pro trempy, jako jsme my. Pokračujeme dál do stále se více svírajícího údolí, kde cesta končí. „Škoda! Ledovec tedy zblízka neuvidíme! Stejně musíme zpět!“ Na tábořišti jsme za soumraku. Je zima. Kupodivu ve vedlejším stanu nikdo není. Vaříme Chilli fazole. Dvakrát za sebou fazole a dvakrát jsem si docela pochutnal. Ještě před spaním jdu s Vláďou do potoka odnést konzervy a od večeře špinavý ešus. Cinkáme a rachotíme, neboť o noční rozhovor s panem medvědem nestojíme. Společně počítáme dnes zdolané míle, až dospíváme k číslu 22. To je vzhledem k naší dlouho zanedbávané fyzičce dobrý výkon. Den osmdesátý sedmý – 24.9. – Vandr Ráno, jako z pohádky. Z Mrazíka! Slabounká jinovatka na kolem rostoucím vřesu jen utvrzuje fakt, že v noci opravdu mrzlo. Tropiko našeho stanu je z vnitřní strany pokryto vrstvičkou tvrdého ledu. Sluníčko své paprsky pouští teprve do protějšího svahu, takže bez snídaně briskně balíme a mažeme kolem Eklutny zpět. V momentě, kdy na nás zlatá koule dosáhne, vyvalujeme se na mýtince a zkoušíme nudlovou polévku. „Na hezčím místě jsem, pánové, ještě nesnídal!“ svěřuje se Ezekiel se svým pocitem. Má pravdu. Počasí nemůže být lepší a výhled od smaragdového jezero do protější stráně končící u zasněženého hřebene prostě nemá chybu. Ve dvě odpoledne jsme na parkovišti, kde nás včera vyhodil ten hodný pán, u dřevěné boudy, kde si můžete půjčit kolo, nebo kajak, opíráme naše batohy a jen tak se sváčou vyrážíme ostrým tempem do kopce ke skalnatým Twin Peaks. Cestou potkáváme pár lidí, někteří jsou u pasu vyzbrojeni cinkajícími rolničkami proti medvědům. Dnes tedy pravděpodobně taky žádnou faunu nepotkáme! A přeci! Na cestě před námi sedí ptarmigan – bělokur. Pták podobný koroptvi. Medvěd by se líbil více, ale aspoň něco. Na krásnou vyhlídku nám to trvá i s nutnou pauzičkou na oddech asi hoďku a půl. Nádhera! Balzám na duši! Pohled do širokého podzimního údolí jemuž dominuje nádherné Eklutna Lake ze spodu a ostré vrcholy chugachských hor z vrchu si zahrává až s kýčovitostí. Za námi se tyčí dva vrcholy Twin Peaks, ještě dál se leskne zátoka Knik Arm. Ezi fotí, co může, zatímco my se kocháme. Namlsaní pohledů po okolí scházíme dolů, kde netknuté batohy bereme na záda a spěcháme na parkoviště ulovit nějakou dobrou duši, která by nás mohla svézt do Eagle River. Hned napoprvé máme štěstí! Chlápek z Teneesee, co tu na Aljašce na nějaký čas pracuje a příležitostně si odskočí do hor odpočinout, nás vezme přesně tam, kam chceme. Nečekali jsme ani vteřinu! V Eagle River doplňujeme zásoby pečiva a míříme k Eagle River Road vedoucí do nitra Chugachského státní parku. Silnice dlouhá deset mil se nám šlapat nechce, takže stopujeme. Auta si nás zprvu nevšímají, ale když už jsme za poslední křižovatkou ve městě, trvá to asi dvě minuty. Maník nejprve musí uklidit zadní prostor své veliké dodávky, nabídnout každému z nás čabajku a až poté se vezeme. Je skvělé na Aljašce stopovat, všichni tu mají veliká auta a jsou strašně milí. Tento lovec, jak nám o sobě pověděl, neměl stejnou cestu jako my, avšak nás hodil až na místo. Ezi vypráví opět stejnou story o naší práci na Adaku, dovídáme se, že jsme byli na místě s největší hustotou caribou na světě! Už za tmy, stojíme před krásným srubem, vítajícím všechny návštěvníky parku, kromě nás. Je totiž pozdě večer a po sezóně.

Lovec nám dává poslední rady na cestu, děkujeme za odvoz a vyrážíme na Crow Pass Trail, jež vede nejprve údolím Eagle River, poté pomalu stoupá do sedla Crow Passu a nakonec padá do městečka Girdwoodu. Při baterce klopýtáme v kamenité cestě dvě míle do jednoho z kempů. Není tady zákaz rozdělávání ohně, jako u Eklutny, jdu tedy na dřevo, škrtáme první vandrovní oheň a ohříváme výtečná špagetová kolečka z konzervy. Den osmdesátý osmý – 25.9. – Vandr Dnešní probuzení je kořeněné zjištěním, že sněží. Na zemi už leží asi třícentimetrová vrstva mokrého sněhu a další padá. Posouváme tedy budíček až na dvanáctou. Do té doby se však nic nezměnilo, takže balíme mokrý stan a zimní krajinou, podél Orlí řeky pokračujeme v treku. Je zvláštní, jak se tady počasí na konci září rychle mění. Včerejší slunečný den mi umožnil dokonce pochodovat v tričku, ale dnes mám na sobě zimní oblečení a ještě k tomu ho zakrývám pláštěnkou. Jsme opět potichu snažíce se uvidět nějaké typické aljašské zvíře. Nedaří se. Navíc jsme hodně brzo promočení a asi po sedmi mílích nucení zastavit, rozdělat oheň a usušit se. Dřeva moc nemáme, ale hoří poměrně dobře. Baštíme hovězí ravioli a dlaněmi chytáme teplo od ohně. Pohled na nás musí být opravdu legrační. Stojíme okolo malého plamínku, klepeme se zimou, natažené ruce s napnutými dlaněmi, zuby scvaknuté do sebe, někdo občas stojí na jedné noze, aby usušil nohavici u nohy druhé. Úplně promočení kluci. V buši. Neprší, ale je nám zima. Nejlépe, když zalezeme do spacáků. Den osmdesátý devátý – 26.9. – Vandr Zázrak se nestal a boty přes noc neuschly. Nepříjemné oblékání do mokrého si nejvíce užívá pan Vláďa, který má vlhkých věcí nejvíce. Po snídani pokračujeme mlhavou krajinou, jež si sníh může ze včerejška už jen pamatovat. Všechen totiž roztál. Kolem poledního přicházíme k místu, kde se musí Eagle River přebrodit. Když se dívám směrem, odkud řeka teče, vidím na skále přilepený obrovský ledovec. To slibuje asi hodně studenou vodu. Zde, u brodu, to funguje pomocí erárních bot, který si člověk nejdříve sundá z větve nějakého stromu, nasadí místo svých, brodí a na druhém břehu se přezuje zpět. K naší smůle jsou všechny boty na opačném břehu než my. Kromě jedněch a ty odhaduji stejně na nějakou malou velikost. Ponožek je tu však na břehu požehnaně. Ale ty člověka před nepříjemnými nástrahami říčního dna neubrání. V botách mi čvachtá voda ze včerejška, ale asi se zuji. Nastupujeme tedy brození naboso. Žádný med to není. Je to čistá, nefalšovaná a velmi nepříjemná bolest! Ledovou vodu vydržím, ale ty oblázky pod mými chodidly nemohu vystát! Přiznávám se – trpím. Brodil jsem Křinici i Kamenici na jaře, ale toto se nedá srovnat. Řeka tvoří v širokém řečišti více toků, takže když si po přebrození jednoho odpočinu, nezbavím se pomyšlení na další, který mě čeká. 40 metrů brodu, tak asi odhaduji vzdálenost, kterou jsme s úpěním překonali. Když to teď píšu, tak mi to nepřijde vůbec strašné, ale podruhé bych to brodit nechtěl, raději bych se nevyzul. Na hezké mýtince,v zátiší míšeného lesa si dopřáváme svačinky před výstupem do sedla. Pěšinka se nahoru vine překrásným lesem mezi borůvčím, vřesem, stromy jsou zastoupeny břízou, borovicí, olšemi a ty další neznám. Chvíli také jdeme loukou a pozorujeme protější stráň.

Spatřujeme pohyb dvou zvířat mezi kosodřevinou na protějším svahu přes údolí. Je to hodně daleko, nemůžeme rozpoznat, o co se jedná. Má to černou barvu, takže by to mohl být medvěd černý, který se zde vyskytuje hojně. Ale podle pohybu nám spíš připadá, že by to mohl být sob. Když tuto hádanku nemůžeme rozluštit, pokračujeme údolím dál do sedla Crow Passu. Údolí je táhlé, cesta pozvolna stoupá tam nahoru, kde už je jen sníh a skála. Po obou stráních je spousta malých i větších vodopádů, do kroku nám burácí potok z rokle, kterou si za ta léta vymlel. Když už je Crow Pass téměř na dohled, musíme šlapat ve sněhu. Pěšina je pod ním vidět jen místy, orientujeme se podle kamenných mohyl. Na levé straně se z hor majestátně plazí krásně modrý ledovec, při pohledu na něj neustálé čvachtání v botách už ani nevnímám. Ezi se svěřuje s problémem na paměťové kartě do foťáku, přišli jsme o fotky, za poslední dva dny. Z jednoho potůčku čepujeme vodu a po chvilce stojíme ve výšce 3500 stop, na Crow Passu. Fouká tu silný vítr, sem tam letí vločka, dokola jsou zasněžené hory a my uprostřed této zimní pasti pokračujeme kolem plesa k naší vytoužené chatičce, jež by tu dle mapy měla někde stát. Opravdu se zjevuje hned za plesem. Nikdo tu není. Zouváme mokré boty, abychom nenaťapali vodu na podlahu, a bosky, v suchých ponožkách se po karimatkách pohybujeme po studené chajdě. Vaříme fazolky s hovězím. Výborné. Zatím nás ani jedna americká konzerva nezklamala. Vyčerpaní z náročného výstupu jdeme spát. Den devadesátý – 27.9. – Vandr Do rána se budíme s tušením, že přes noc opět mrzlo. Otvorem ve spacáku koukám z okna ven na vodu, od níž se odráží nebe. Usuzuji, že je nejspíš jasno, stejně jako celou noc, tudíž opravdu mrzlo. Jde mi pára od pusy a to nevěstí nic dobrého. První ze spacáku vylézá Ezi, odtrhává od podlahy jeho La Sportivy a v ten moment je vše jasné. Co bylo včera mokré, je dnes ráno zmrzlé! Na kost! Ezi pokračuje v kontrole své výstroje, opírá o okno své zmrzlé ponožky, já lámu nohavice kalhot, abych se do nich vůbec vlezl. Vaříme polévku pro zahřátí. Venku je hezky, avšak stále mrzne. Lucián se první snaží dostat do svých bot, neboť je mu špatně od žaludku a musí jít ven do toho mrazu na kadiboudu. Zkouším také svoji obuv. Pravou jsem nazul, ale levá nejde. Ezi se ve zmrzlých botách také necítí dobře. Takže co teď? Naštěstí svítí venku sluníčko, které by mohlo naší zmrzlou obuv uzdravit. Je tedy teprve na protější straně plesa, ale blíží se. „Za hodinu by mohlo svítit sem, před verandu!“ odhadujeme a doufáme. Sedíme na posteli a čekáme. Rukama si třeme studená chodidla. Nejdříve jedno a pak to promrzlé druhé. Pozorujeme sluníčko, jak se přes kamennou hrázku plesa pomalu přibližuje. Najednou nic. Zmizelo. “Sakra! Mraky!“ klejeme. Ezi po žebříku leze do podkroví chajdy k okénku s výhledem na druhou stranu a oznamuje, že mrak by měl každou chvíli ustoupit a slunce se znovu objevit. Půl hodiny jsme bez sluníčka, naší jediné záchrany. Naší naděje na rozmrzlé boty a tudíž na cestu do údolí. Už se pomalu vidím, jak jdeme bosí. Ovázané nohy všemi možnými hadry ťapeme po té dlouhé pěšině ve stráni, kterou jsem viděl včera. Něco jako hobiti. Naštěstí se sluníčko objevuje a už je blízko verandy. Blizoučko! Dáváme boty ven a pozorujeme, co s nimi paprsky slunce dělají. Stále mneme dlaněmi naše chodidla a udržujeme je v provozní teplotě. Ezi v igelitovém pytli, aby nešlapal ve sněhu, skáče na verandu prohlédnout boty.

„Nic moc se s nimi neděje! Ty tvoje, Johne, jsou na tom asi nejhůř!“ prohlašuje a zkouší si obout ty svoje. Neznělo to nejlépe, ale aspoň se něco děje. Po třech hodinách tření s použitím veliké síly konečně nazouvám obě boty na nohy. Je v nich neuvěřitelná zima, ale aspoň jsou trochu ohebné. Chůze v nich bude možná! Kluci jsou na tom podobně, nikdo si zrovna dvakrát nehoví, ale jsme rádi, že z tohoto zimního místa můžeme sejít dolů do údolí. Dáváme sbohem naší chajdě a po suťové stráni a poté celkem širokém „chodníku“ směřujeme do Girdwoodu. Cestou si říkám „Jak by nám bylo, kdybychom nespali v chatce, ale ve stanu?“ Asi by to bylo kruté, chajda nás zachránila. „Proč jen jsme zapomněli dát si mokré boty do spacáku? Vždyť to dávno známe, máme to vyzkoušené!“ nechápu a kroutím hlavou, jakou jsme to udělali chybu. Na cestě chytáme stále se více schovávající sluníčko, vybalujeme totálně mokrý stan z předvčerejška a rozkládáme ho na louce. Svačíme. V diskuzi jsme došli až na téma termín návratu do Anchorage. Dnes, když už jsme vše pořádně zažili, nebo až zítra podle plánu? Rozhodujeme se posečkat do zítřejšího dne. Scházíme do údolí a navštěvujeme místní, vyhlášený zlatý důl. Takové muzeum, nebo skanzen. Městečko z dřevěných srubů, kde můžeme vidět, jak žili zlatokopové v době zlaté horečky, jak těžili a co k tomu vše potřebovali. Je tu hodně věcí, ale místo je to zvláštní. Jelikož je po sezóně, je to tu velmi smutné. Před tímto městečkem, na parkovišti pro karavany, topoříme náš stan k poslední noci, škrtáme oheň a čajovým dýchánkem se loučíme s vandrem. Den devadesátý první – 28.9. – Návrat z vandru Budíme se opět za zvuků padajících vloček na stan. Už to dobře známe, ani nemusíme koukat ven a víme, že sněží a že tudíž nemusíme se vstáváním spěchat. V apsidě později vaříme polévku, přikusujeme poslední krajíce drolícího se chleba a balíme. Stan je totálně mokrý a špinavý, bude třeba ho někde usušit. Po dvanácté opouštíme „náš kemp“ a po silničce za hustého sněžení dupeme do Girdwoodu. Při chůzi myslím na to, že příroda už tady chystá zimu a dává nám to najevo na počasí. Loučení s horami tedy vnímám ve smyslu: „Vypadněte vodsaď, brzy byste tu zmrzli!“ Na zdejší benzinové pumpě dáváme kávu a přemýšlíme, zda máme šanci teď, už v dešti, něco stopnout do Anchorage. Trvalo to pět minut. Tři úplně promočení hoši, jak si poslední dobou říkáme, s batohy na zádech v dešti u silnice stopují do pěti minut auto. Čeští řidiči – POUČTE SE!!!! Týpek nás s přehledem bere do svého vozu, nabízí uzeného lososa a s Ezim, který sedí na přední sedačce hovoří o tom samém, o čem vždy. A přitom všem stíhá lžící z kotlíku vychutnat nějakou konzervu s těstovinami. Vysazeni jsme v Downtownu, asi kiláček od našeho hotelu, takže se spokojení jdeme ubytovat na náš rezervovaný International Hostel. A zde to všechno píši! V lese, v tundře jsem k tomu neměl příležitost, tak jsem se snažil co nejvíce věcí si zapamatovat. Snad jsem na nic důležitého nezapomněl. Je úterý k půlnoci, zítra nás čeká poslední den na Aljašce, jdu se na to vyspat. Den devadesátý druhý – 29.9.04 – Poslední den …… jsme započali balením a následnou snídaní blueberry nuts v pekárně naproti přes ulici. Na Air taxi Ezimu do telefonu sdělili, že v tomto nečase by náš vyhlídkový let neměl smysl,

můžeme však počkat a doufat do jedné odpoledne a zkusit jim brnknout, jestli se počasí nahoře u McKinley nezlepšilo. Mezitím jdeme vyřídit do banky naše stále neproplacené šeky. Jsou s tím neobvyklé starosti, ale personál v bance je na nás nezvykle vřelý, snaží se pomoci, jak nejlépe umí, volají kam můžou, aby sehnali souhlas pro proplacení šeků Bank of America. Opět jsme nepořídili, ale věci se hýbají, dnes odpoledne by to mohlo klapnout a penízky bychom měli mít všechny pohromadě. Ezi s Vláďou ještě kupují poslední suvenýry, já píši na hotelu tyto řádky. Kluci teď odešli vyzvednout na Air taxi naši zaplacenou rezervaci zpět, protože počasí se nezlepšilo, v jednu hodinu stále prší. Let k nejvyšší hoře Severní Ameriky nás prostě mine, stejně jako prohlídka Denali Parku ze vzduchu a spousta jiných věcí. Ale myslím, že není čeho litovat. Prostě to tak je! S počasím člověk nic nenadělá. Myslím, že jsme toho viděli docela dost a když se dívám na fotky jiných lidí, kteří si je uložili zde, v Eziho počítači, vidím naše pobíhání po aljašských horách a okolí jako velmi vydařené. Kluci už jsou zpět s příjemnými zprávami z banky, která by měla být schopna nás konečně vyplatit. A taky že jo! Úředníci z First National Bank Alaska se snažili seč mohli a dávají nám naše vydělané peníze. Uctivě děkujeme, oni děkují nám. Udělali pro nás velmi mnoho. Jsem si téměř jist, že by se člověku v Čechách takové péče nedostalo. Jsme teď v balíku, kluci jdou nakupovat ještě nějaké věci, já držím hlídku na hotelu a dopisuji tento deník. Ukončím ho zde v Anchorage! Kdybychom něco důležitého cestou zažili, určitě to dopíši. Za několik málo minut přijdou kluci z nákupu a půjdeme se společně někam najíst a odtud se busem svezeme na letiště, kdy v jednu čtyřicet nasedneme do sedla a hijé domů. Aljaška se mi velice líbila. Vzala mě! Jsou tady moc příjemní lidé, nádherná a nedotčená příroda, okouzlilo mě nakupování, které je zde podobné asi jako v jiných amerických státech a spousta možností a vyžití, jež se tu dá provozovat. Mít tak více času! Jsem teď natěšený na cestu domů, jen se obávám, stejně jako kluci, jak budeme vypadat po tak dlouhém letu. Plný nových zkušeností a nádherných zážitků tedy dnes večer odlétáme z Aljašky a opouštíme tak náš letošní „prázdninový domov“. Rád bych napsal….. ale co. Napíši to! DÍKY, A ZASE NĚKDY, ALJAŠKO!!!