Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta
Tematika moru v předbělohorských spisech Magisterská diplomová práce
Studijní program: Česká filologie – historie Vedoucí práce: Mgr. Jana Kolářová, PhD. Autor: Bc. Veronika Otisková
Olomouc 2014
Prohlášení Místopřísežně prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Tematika moru v předbělohorských spisech“ vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucího diplomové práce a uvedl/a jsem všechny použité podklady a literaturu.
V Olomouci dne. ….………..
Podpis ………………………
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své práce Mgr. Janě Kolářové, PhD., za cenné rady a připomínky. Dále pak paní Petře Hofbauerové, působící v NK Praha, za pomoc při shromažďování pramenů a také panu Janu Pařezovi, zaměstnanci Strahovského kláštera, za skvělou komunikaci, pomoc a zpřístupnění potřebných materiálů.
Obsah 1.
Úvod...................................................................................................................... 1
2.
Vývoj lékařství ...................................................................................................... 3
3.
Demografický vývoj ............................................................................................. 6
4.
Mor z lékařského hlediska .................................................................................... 7
5.
Náhled na nemoci a mor v období středověku a raného novověku ...................... 9
5.1.
Reakce a chování lidí v období epidemií ........................................................ 10
5.2.
Viníci ............................................................................................................... 12
5.2.1.
Židé .............................................................................................................. 12
5.2.2.
Průvody flagelantů ...................................................................................... 14
6.
Historie moru a jeho šíření.................................................................................. 15
6.1.
Šíření moru v Evropě ...................................................................................... 15
6.2.
Historie moru v českých zemích ..................................................................... 16
7.
Tematika moru v předbělohorských spisech ...................................................... 18
7.1.
Spisy s nábožensko-mravní tematikou ............................................................ 21
7.1.1.
Prolog .......................................................................................................... 21
7.1.2.
Původ moru ................................................................................................. 22
7.1.3.
Hřích ............................................................................................................ 24
7.1.4.
Útěk před morem ......................................................................................... 25
7.1.5.
Problematika lékařství ................................................................................. 27
7.1.6.
Zvláštnosti ................................................................................................... 27
7.2.
Spisy s lékařskou tematikou ............................................................................ 32
7.2.1.
Pouštění žilou .............................................................................................. 33
7.2.2.
Ochrana před morem ................................................................................... 34
7.2.3.
Znamení smrti a uzdravení .......................................................................... 35
7.2.4.
Zvláštnosti ................................................................................................... 36
7.3.
Spisy na rozhraní medicíny a náboženství ...................................................... 39
7.3.1.
Původ moru ................................................................................................. 40
7.3.2.
Lékařství ...................................................................................................... 41
7.3.3.
Zajímavosti .................................................................................................. 42
7.3.4.
Krátký vejpis vs. Spis o nemocech morních ............................................... 45
7.4.
Beletristická díla.............................................................................................. 45
7.4.1.
Hádání smrti s člověkem ............................................................................. 46
7.4.2.
Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje ...... 48
7.5.
Na rozhraní naukové literatury a beletrie ........................................................ 50
7.5.2.
Limodis Epidemitica ................................................................................... 51
7.5.3.
Srdečná stížnost na hříchy ........................................................................... 52
7.5.4.
Hádání smrti s člověkem ............................................................................. 53
7.5.5.
Obrana aneb praeservativum proti moru ..................................................... 54
7.5.6.
Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje ...... 55
7.5.7.
Závěrem ....................................................................................................... 55
8.
Závěr ................................................................................................................... 57
9.
Anotace ............................................................................................................... 61
10. Resumé ................................................................................................................ 62 11. Bibliografie ......................................................................................................... 64 11.1.
Seznam pramenů ......................................................................................... 64
11.2.
Seznam sekundární literatury ...................................................................... 65
1.
Úvod Tématem naší práce je morová epidemie, především tedy způsob, jak se
odráží v námi vybraných dobových spisech. Cílem této diplomové práce je hledání a sledování výskytu morové tematiky v předbělohorských pramenech. Domníváme se, že problematice této choroby v naší zemi dosud nebyla věnována dostatečná pozornost, zvláště pak analýze dobových pramenů, které jsou v knihovnách a archívech k dispozici. Sekundární literatura, která se nám dostala do rukou, se sice moru věnovala, ale často pouze okrajově v kontextu s jinými chorobami. Za nejkvalitnější monografii týkající se moru a pocházející z českého prostředí považujeme Historii moru v českých zemích od Eduarda Wondráka. Téma této diplomové práce jsme si zvolili jednak z vlastního zájmu o choroby a infekční nákazy v předbělohorské době, jednak proto, že dokazuje velmi zajímavé a kontrastní smýšlení lidí té doby. Neméně zajímavá byla také samotná badatelská práce s originálními prameny, edičně dosud nevydanými. K dispozici jsme měli prameny z celého 16. a počátku 17. století. Naše práce s prameny se různila dle typu konkrétního zkoumaného díla. Nejdříve jsme zvolili metodu analýzy pramenů, jejich rozbor a vyhledávání nejzásadnějších bodů. Velmi potřebná byla také klasifikace, díky které jsme námi sledované spisy rozdělili do čtyř kategorií, u nichž již bylo snazší zvolit jednotnou metodu práce. U jednotlivých oddílů jsme pracovali buďto komparativní metodou, což znamená, že jsme hledali shodné body jednotlivých děl dané kategorie, nebo jsme pracovali s každým dílem zvlášť a snažili se poukázat na jeho nejvýznamnější rysy. Tato diplomová práce je rozdělena do dvou oddílů, teoretického a praktického. Teoretická část sestává z pěti kapitol. První z nich pojednává o vývoji lékařství v českých zemích, nejvýznamnějších medicínských převratech a dílech, popř. o chorobách, které byly v té době aktuální. Následující kapitola je věnována přehledu o demografickém vývoji v předbělohorské době, natalitě a mortalitě v souvislosti s infekčními chorobami. Ve třetím oddíle se zaměřujeme na mor z biologického hlediska. Zmiňujeme dnes již známého viníka choroby, a také způsoby léčby. Kapitola čtvrtá pojednává obecně o tom, jak lidé v předbělohorském období nahlíželi na choroby. Touto problematikou jsme se pak zabývali i dále u 1
konkrétních zkoumaných spisů. Tento oddíl dále obsahuje informace o chování lidí v dobách příchodu infekčních chorob. Pojednáváme zde o hledání a trestání viníků, ke kterému v těchto dobách také běžně docházelo. Poslední kapitola teoretického oddílu má geografický podtext, její náplní je historie šíření moru jak v Evropě, tak i v českých zemích. Praktická část je tvořena jednou obsáhlou kapitolou, která je dále rozčleněna do pěti podkapitol a dalších menších oddílů. Nejdříve zde hovoříme obecně o spisech, které jsme zkoumali. Vysvětlujeme zde zvolenou klasifikaci a metody práce s prameny. Dále je již analyzován každý tematický okruh pramenů zvlášť. Samotnou kapitolu tedy tvoří spisy nábožensko-mravní, lékařské, spisy stojící na hranici mezi nábožensko-mravními a lékařskými, nakonec také spisy beletristické. Poslední pátá podkapitola pojednává o literárních rysech vybraných děl, jimiž se autoři snažili pozvednout estetickou úroveň svých spisů. Práce je zakončena závěrem, který přináší zhodnocení našeho bádání a shrnuje závěry vzniklé při zkoumání těchto spisů.
2
2.
Vývoj lékařství Naši práci jsme se rozhodli situovat do období předbělohorského, tedy do let
předcházejících významnému mezníku českých dějin, roku 1620. Je ale nutné položit si otázku: Jaký letopočet bude výchozím bodem pro naše zkoumání? Pro rozvoj české medicíny, která je úzce spjata s tématem námi zvolené diplomové práce, je jistě nejpřínosnějším rokem ten, kterým datujeme založení pražské univerzity. Tímto letopočtem jsme se tedy rozhodli ohraničit i počátek našeho zájmu o problematiku lékařství a morové nákazy. Přesně 7. dubna 1348 panovník Karel IV. podepsal zakládací listinu Karlovy univerzity. Fakulty, které v této době vznikly, byly čtyři: teologická, artistická, lékařská a právnická. Pro náš výzkum je důležitým předělem právě ono datum vzniku fakulty lékařské, díky níž se začala medicínská situace vyvíjet příznivěji pro české země. Prestiž této fakulty vzrostla velmi brzo, lékaři, kteří zde úspěšně ukončili svá studia, mohli směle konkurovat vzdělancům z jiných částí Evropy. Doklady o prvních lékařských zkouškách, dnes zvaných státnice, existují již z roku 1353.1 V důsledku zlepšení kvality medicínského učení v českých zemích se začaly rozvíjet první lékařské instituce, diferencovaly se mnohé nemoci, které byly v dřívějších letech často zaměňovány za jiné, postupně docházelo k objevům nových léků.2 Lékaři ve 14. století dokázali používat amputace končetin, léčili bolest hlavy, žaludeční neurózy, dokonce i psychické deprese, avšak s čím si poradit nedokázali, byly tolik tragické a pro lidstvo zničující epidemie.3 Do poloviny 14. století byly pro českou, ale i evropskou medicínu zdrojem všeho vědění spisy řeckého lékaře Galéna, pocházející z 2. století našeho letopočtu. Ten však také sám přiznával, že v mnohém čerpal z let dřívějších, především z učení Hippokratova4 (5. – 4. století př. n. l.). Hippokratovo učení bylo založeno na čtyřech 1
Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 52. 2
Tamtéž, s. 33.
3
Cantor, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství
CENTA spol. s.r.o., s. 15. 4
Otec medicíny, žil v 5. století před Kristem, stal se nejslavnějším lékařem starověku a vzorem pro
mnohé další generace
3
tělních tekutinách – krvi, žluči, černé žluči a hlenu, směrodatné pak pro stanovení diagnózy bylo, která z tekutin v lidském těle převažovala. Nerovnováha tekutin způsobovala nemoci, které se pak léčily právě podle toho, jaká tekutina v těle byla nadbytečná.5 V období středověku a raného novověku se staly nejčastějšími lékařskými postupy klystýr a pouštění žilou, které měly dorovnávat onu nerovnováhu tělních tekutin zmíněnou výše. Obě tyto metody byly považovány za velmi užitečné a efektivní, především tedy pouštění žilou, které se uznávalo jako účinná technika až do 19. století.6 Tento galénovsko – hippokratovský systém však pozvolna přestal vyhovovat moderním požadavkům medicíny. Mnohé nevysvětloval nebo byl přímo v protikladu s pokrokovými postupy. Souvisí to i s nástupem renesance, která se u nás začala rozvíjet se zpožděním za ostatními státy Evropy, až koncem 15. století. Byla spjata s revolučními objevy jak na poli medicíny, tak i v jiných oblastech lidského života. Objevy renesančních astronomů, jako byl např. Mikuláš Koperník, ovlivnily příznivě i lékařské vědce a jejich smýšlení o lidském těle. Objevovala se stále větší potřeba vymýšlet nová léčiva, potřeba vymanit se ze starých antických postupů a inovovat je. Zde se větvily i přístupy lékařů té doby, někteří Galéna přímo zavrhli a snažili se o vytvoření vlastních postupů, jiní k jeho dílu přistupovali kriticky a snažili se odstranit chyby v jeho díle. Samozřejmě i v této době stále existovali věrní stoupenci Galéna, potažmo Hippokrata, kteří na jeho medicínském modelu bezpodmínečně trvali.7 Pro novou éru bylo velmi důležité vydání vícesvazkového díla s názvem De humani corporis fabrica libri septem z roku 1543. Autorem byl Andre Vesail, původem z Bruselu, který působil na padovské univerzitě. Toto velmi významné dílo položilo základy nové, moderní anatomii. Stejně důležité bylo dílo následující
5
Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 33. 6
Cantor, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství
CENTA spol. s.r.o., s. 15. 7
Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 34.
4
bezprostředně po Vesailovi s názvem Deset knih o chirurgii, jež vydal francouzský chirurg Ambrois Paré.8 Lékaře v období středověku a raného novověku můžeme rozdělit do dvou typových skupin: na ty léčitele, kteří pacienty poctivě obcházeli, vyptali se jich na jejich nemoc, příznaky i průběh, a pak existovali i tací, co léčili nemoci na dálku, většinou písemnou odpovědí postiženému. Takto se snažili chránit sami sebe a šetřit drahý čas.9 Co se lékařství týče, můžeme od sebe oddělit 14. a 15. století, které bylo typické častými morovými epidemiemi, a 16. století, v němž převažovala syfilitická nákaza. V reakci na tyto pandemie měli čeští lékaři snahu vzdělávat se, často cestovali do jiných evropských zemí, aby nabyli zkušeností a znalosti užitečné k léčbě těchto zákeřných chorob. Ale jak jsme již zmínili, přestože medicína udělala velký krok vpřed, přemoci epidemie se lékařům nedařilo. Jistě nejvýznamnějším objevem renesance byl knihtisk, který velmi dobře posloužil, samozřejmě mimo jiné, i medicíně. Tiskly se mnohé lékařské příručky, brožury, herbáře a spisy proti moru, čímž se lékařské rady snáze dostávaly k různým vrstvám gramotného obyvatelstva. Dalším přínosem renesance byly zámořské plavby, které působily na evropskou medicínu jak pozitivně, ve smyslu šíření nových poznatků a léků z různých koutů světa, tak i negativně – docházelo k výměně chorob mezi kontinenty, a tak se v Evropě poprvé objevily neštovice, tuberkulóza, příjice aj.10
8
Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 35. 9
Tamtéž, s. 50.
10
Tamtéž, s. 35.
5
3.
Demografický vývoj Zkoumání natality, mortality a dalších demografických aspektů dějin se
historikům od 16. století značně usnadnilo. V tomto období se totiž začaly objevovat první matriky, které evidovaly všechny tyto dnes důležité statistické údaje. První takovou důležitou matrikou byla jáchymovská, která se zachovala dodnes a pochází z roku 1531. Dnes už víme, že do 15. století zaznamenávaly naše země příznivý populační vývoj, ten však byl v závěru století nepříznivě narušen z důvodu hospodářských problémů, válečných konfliktů, neléčitelných epidemií, a také hladomoru. Pro české země představovaly obrovské problémy morové epidemie, ale dnes i zdánlivě banální nemoci, které se však pro zbědované obyvatelstvo stávaly smrtelnými. Morová epidemie, jež se stala předmětem naší práce, však působila na náš populační vývoj nejdramatičtěji.11 Počátkem 16. století došlo opět ke změně populačního stavu a vývoje českých zemí, počet obyvatel se začal pomalu vyrovnávat a situace v zemi se zklidňovala. Tento idylický vývoj však netrval příliš dlouho, přelom 16. a 17. století je opět charakteristický obrovským úpadkem a úbytkem obyvatelstva českých zemí, především v důsledku třicetileté války. Dalšími důvody vzestupu mortality byly opět četné morové pandemie, syfilida a úmrtnost kojenců do jednoho roku. Strach ze smrti byl v období středověku a raného novověku obrovský, tvořil důležitou složku každodenního života lidí. Obavy se proto často promítaly nejen do spisů lékařských, ale i do osobních výpovědí obyvatelstva zemí českých.12
11
Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 35. 12
Tamtéž, s. 37.
6
4.
Mor z lékařského hlediska Jak jsme již v dřívějších kapitolách zmiňovali, nebylo v období středověku a
raného novověku výjimkou, že docházelo k omylům v diagnostice chorob. Než se rozšířily obecné informace o tom, jak se mor projevuje a co jej způsobuje, docházelo k jeho záměně za jiné choroby, jako byla např. syfilida či rozličné kožní nemoci. Samotné pojmenování nemoci nebylo vždy jednoznačné, jednou lékaři použili názvu mor, jindy například označení zkažený žaludek, šelma aj. Dnes již víme, že pokud hovoříme o moru v pravém slova smyslu, máme na mysli infekční chorobu, která se na člověka přenáší především vpichem, který má na svědomí nejčastěji blecha. Ta se nakazí z hlodavce, většinou jde o krysu.13 Pokud se do lidské rány, vzniklé po kousnutí, dostane i nebezpečný bleší trus, infekce se postupně dostane do lymfatických žláz, dochází ke zduření mízních uzlin a jejich následnému hnisání. Infikovaný pacient krvácí z nosu a ledvin, zvrací, nemá chuť k jídlu.14 Tento typ moru označujeme jako dýmějový, jeho název je odvozen od černých zduřenin (dýmějí) objevujících se po celém těle, nejčastěji však v podpaží a tříslech. Bulky mají velikost od 1 cm do 10 cm a jsou velmi bolestivé (u 10% pacientů byly dýměje objeveny až při pitvě uvnitř těla).15 Příznaky u pacienta jsou různé, má vysokou horečku, třesavku, na těle se mu objevují tmavé skvrny, díky kterým dnes mor označujeme názvem černá smrt. Může se stát, že se infekce rozšíří až do plic, pak hovoříme o moru plicním, jehož příznaky jsou ještě horší, dochází k dušnosti, vykašlávání hlenu, který je vysoce infekční a jímž se mor přenáší z člověka na člověka. Proto je tato forma moru nebezpečnější a i její průběh byl mnohem dramatičtější.16 Pokud se člověk touto infekční chorobou nakazil, příznaky se projevily během dvou dní, následně člověk v rozmezí 4-7 dní zemřel. Existovaly i výjimky, lidé, kteří zázračně chorobu přežili, pak byli vůči moru imunní do konce svého 13
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 9.
14
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 16. 15
Cantor, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství
CENTA spol. s.r.o., s. 18. 16
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
10.
7
života. Šlo ale opravdu o ojedinělé případy. Přeživší byl nicméně do konce života nemocí poznamenán, např. slepotou, kulháním apod.17 Při nakažení morem dýmějovým byla mortalita téměř 80% a při plicním moru se jednalo takřka o 100%.18 Původcem této opravdu zákeřné choroby byl bacil Yersinia pestis, název nese podle autora, který jej poprvé popsal. Roku 1894 tohoto mikroba objevili najednou dva významní lékaři – Alexandr Yersin ze Švýcarska a japonský medik Shibasaburo Kitasako. Výzkum týkající se morové nákazy poté o dva roky později rozšířili lékaři John Simon a Georg Sticker, kteří prokázali, že se mor přenáší z potkana či krysy na blechu, a pak dále na člověka. Na jiných kontinentech pak může být původcem choroby i sysel, křeček, veverka aj.19 Pro výskyt epidemie byly důležité mnohé určující faktory, například existoval rozdíl mezi venkovem a městem, ve kterém měl mor lepší podmínky pro své šíření – větší hustota obyvatelstva, horší udržování hygieny aj. Další diferencí byla také roční období, zatímco v létě se častěji objevoval mor dýmějový, v zimě to byl spíše mor plicní.20
17
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 16. 18
Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 301. 19
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
11. 20
Svobodný, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004,
Nakladatelství TRITON s.r.o., s. 40.
8
5. Náhled na nemoci a mor v období středověku a raného novověku Jak ukazují nejnovější výzkumy mentalit, lidé v období středověku a raného novověku považovali smrt za bezprostřední součást života, byli s ní smíření a dokázali o ní otevřeně mluvit, pokud šlo o smrt přirozenou. Na mor, zemětřesení, povodně, hladomory a jiné katastrofy, které si žádaly velké množství obětí, nahlíželi lidé především jako na boží trest. V důsledku těchto katastrof se věřící zamýšleli nad smyslem života, vyvstávaly různé otázky, např. je-li vůbec důvod žít podle desatera, když smrt trestá bezvýjimečně a je k dobrým mravům slepá. Jiní považovali morové pandemie za šanci odčinit své hříchy a dosáhnout spásy. Častá byla také slepá důvěra v boží pomoc, proto se někteří lidé ani nesnažili morové nákaze vyhnout, nepřibližovat se k nakaženým a přísně dodržovat hygienu. Tematika božího hněvu se začíná objevovat i v písních, ve kterých se objevují narážky na světský život sedláků, kteří se rádi oddávají tancům a masopustním radovánkám. Od konce středověku se tematika apokalypsy objevuje také ve výtvarném umění. V 16. století se začínají tisknout letáky s poučným obsahem, jak by se měl člověk chovat, aby žil v harmonii s Bohem, např. Rozmlouvání člověka se smrtí.21 Výjimečně se však v tomto raném období objevovaly i jiné náhledy na epidemie. Někdy byly opravdu k věci, např. Boccaccio22 se zamýšlel nad původem černé smrti. Hledal vztah mezi tím, jak by mohla souviset s geografickými podmínkami, i tím, proč se na východě pandemie objevily již o desítky let dříve.23 Jindy šlo o holé nesmysly. Zde bychom mohli zmínit teorii původu morové nákazy, která souvisí s exotickými hady. Správně se při této hypotéze přemýšlelo nad tím, že nemoci se do Evropy šířily z východu, neuvažovalo se však o přenašeči kryse, nýbrž o exotických hadech, kteří se po moři převáželi do Evropy. Jejich jed měl být zdrojem infekce a zamořování ovzduší. Spisovatelé 14. století psali o tom, že 21
Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, Nakladatelství
Vyšehrad, spol. s.r.o., s. 169. 22
Boccacciovo dílo Dekameron pojednává o skupině deseti lidí, prchajících z Itálie před morovou
epidemií. 23
Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 302.
9
v Číně a Persii docházelo k ohnivým dešťům, kdy z nebe pršela hejna jedovatých hadů a štírů. Zastáncem takové teorie byl např. boloňský Gentil z Foligna, který sám později na mor zemřel.24 Věřilo se také v možné znečištění ovzduší vlivem nebeských těles či hnilobných výparů z nitra země. V důsledku tohoto znečištění kolovaly nejrůznější pověry o způsobech ochrany před nakaženou atmosférou. Lidé kropili mince a dopisy octem, vycházeli ven v maskách ve tvaru ptačí hlavy, v jejichž zobácích byla uložena obranná vonná látka, mimo to užívali také očistných ohňů. Častá byla také dezinfekce oblečení a domů pomocí parfémů, jejichž hlavní složkou byla síra.25
5.1. Reakce a chování lidí v období epidemií Odezva lidu na morové epidemie byla různá. Šíření názoru o božím hněvu zapříčinilo to, že se velké množství populace začalo častěji a intenzivněji modlit k Bohu, žít střídměji a dodržovat desatero. Lidé se obraceli i ke Svaté Trojici, Panně Marii a archandělům – Michaelovi, Gabrielovi a Rafaelovi. Důvěřovali také patronům české země – sv. Václavovi, Vojtěchovi, Prokopovi, Damiánovi, Janu Nepomuckému aj.26 Církev a kazatelé si připravovali pro věřící modlitby, které měly sloužit k ochraně před morem. Objevovali se i konkrétní moroví patroni, např. sv. Roch, sv. Šebestián, sv. Rosalie, sv. Dominik. „Ó svatý mučedníku Boží, sv. Šebestiáne! který jsi pro svatou víru Ježíše Krista přeukrutně šípy prohnán byl, shlédni z nebes výsosti na nehodné ctitele tvé… račiž se nás pro lásku ku Kristu Ježíši ujmout a velebnou přímluvu svou… odvrátit ...smrtelné šípy… i metly morového nakažení.“27 Takto nejčastěji začínala modlitba, která směřovala k sv. Šebestiánovi, který měl nakaženému městu pomoci od vše ničící epidemie. Konaly se morové mše, byly uctívány ostatky svatých, stavěly se morové sloupy na památku
24
Cantor, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství
CENTA spol. s.r.o., s. 129. 25
Delumeau, Jean: Strach na západě ve 14. – 18. století. Obležená obec I. Praha 1997, Nakladatelství
Argo, s. 126. 26
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 127. 27
Tamtéž, s. 128.
10
zesnulých.28 V některých městech docházelo i k ražbě morových tolarů a morových medailí, sloužících jako prosba o přežití morové nákazy a poté i jako projev díků přeživších.29 Existovali však i tací, kteří se odmítali vyhýbat nevázanému stylu života a naopak vyhledávali zábavu, tanec, hudbu a zpěv, holdovali vínu a chutným pokrmům.30 Jiní opouštěli svá rodná města, živnosti, ale i rodinu, prchali do měst, která černou smrtí zasažena ještě nebyla. Bortily se veškeré morální zásady, které člověk měl. Lidé opouštěli své nejbližší, odmítli ošetřovat a tlumit bolest svých rodinných příslušníků, jen ti s pevným charakterem dokázali setrvat a starat se o nakažené, na což samozřejmě v mnoha případech doplatili. Bohužel se objevovaly i případy, kdy rodiče opouštěli své děti a příčila se jim starost o ně.31 Opakovaně se vracející epidemie v lidech budily nervozitu, strach a často také zlo.32 Lidé se k sobě díky obavám z nákazy nepřibližovali, nevycházeli z domů a žili ze zásob, které se jim povedlo nashromáždit. Dokonce se objevovaly i případy, kdy byl dům, který byl označen jako podezřelý, zatlučen dřevěnými prkny a hlídán strážníkem pro případ, že by jej jeho obyvatelé chtěli opustit.33 Útěk byl často nejrozumnější variantou, kterou mohl člověk zvolit. Nejčastěji se pro něj rozhodli lidé, kteří byli alespoň trochu majetní a na cestu se mohli vybavit penězi, aby měli možnost jinde začít znovu.34 Zvláštní a výjimečný přístup byl v období epidemií také k pohřbívání. V některých městech vznikaly speciální morové hřbitovy, častější však byla ta varianta, že se vyhloubily hluboké jámy, do kterých se zesnulí bez ladu a skladu naházeli. Obyvatelé města tak denně přicházeli do kontaktu s rozkládajícími se těly 28
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 135. 29
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
53. 30
Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 304. 31
Tamtéž, s. 306.
32
Delumeau, Jean: Strach na západě ve 14. – 18. století. Obležená obec I. Praha 1997, Nakladatelství
Argo, s. 123. 33
Tamtéž, s. 140.
34
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 26.
11
zemřelých, nedůstojně naházenými na sebe, což opět zvyšovalo nebezpečí nákazy.35 Mnohdy se v důsledku borcení společenských vazeb stalo, že se sousedi nebo rodina o smrti člověka dozvěděli až podle zápachu tlejícího těla. Pokud se pohřeb konal, nebylo výjimkou, že bylo najednou pohřbeno šest, osm a mnohdy i více těl, obřady se urychlily a málokdy rodina a známí mrtvého doprovázeli až k jeho hrobu.36 Jen málokterá města proti moru správně bojovala, jedním výjimečným případem byla například italská Florencie, ve které se obyvatelé zbavovali odpadků a nečistot a fungovala zde také karanténa u nakažených osob.37
5.2. Viníci 5.2.1. Židé
Objevovaly se i takové názory, že za mor jsou zodpovědné určité skupiny lidí, nejčastěji to byli židé. Podezření vyvolalo např. to, že židé nechtěli pít vodu ze studní, raději používali vodu tekoucí, a potřeba označit viníka rostla. Odtud byl jen krůček k tomu, aby se rozšířila pověra o tom, že židé studny otrávili, a proto se této vodě vyhýbají.38 Rozšiřovaly se také fámy o lékařích židovského původu, kteří se při kontaktu s morem zázračně nenakazí, přičemž obyčejní lékaři umírají. Kromě toho se také tradovalo, že v Toledu žije židovský medik, který vlastně morovou nákazu uměle vyrobil, a to z těl sušených ještěrek a škorpiónů. Tuto substanci měl pak šířit po celé Evropě tak, že ji v balících posílal svým židovským známým z různých zemí a ti se měli postarat o jejich zamoření.39
35
Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, Nakladatelství
Vyšehrad, spol. s.r.o., s. 169. 36
Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 308. 37
Tamtéž, s. 303
38
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
24. 39
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 24.
12
Středověcí lidé označovali židy za lichváře, pijavice chudých, lidé otravující studny, z nichž pijí křesťané. Jejich odlišné chování si vybralo svou daň, lidé nechápali jejich náboženství, odlišný životní styl, a proto se často stávali obětními beránky, právě v dobách morových epidemií.40 Když byli židé označeni jako viníci morové epidemie, následovaly pogromy, nejčastěji v Německu, ale i u nás. Takovým příkladem v českých zemích by mohl být pogrom z Velikonoc roku 1350. Došlo k němu v Chebu, byli zde zabiti všichni židé žijící ve městě, zvláště pak v uličce, která spojovala Provaznickou a Židovskou ulici. Ta dodnes nese název ulička Zavražděných. Později Karel IV. toto město potrestal za jeho kruté a bezcitné chování zrušením cechů.41 Židé se stali jakýmsi imaginárním nepřítelem, nejčastěji bývali upalováni, jindy vplétáni do kol, pohřbíváni zaživa nebo dušeni v bahně.42 Mnoho z nich dokonce ze strachu před vražděním páchalo sebevraždy – nejčastěji sebeupálením. Města se v důsledku těchto sebevražd obávala nebezpečí otevřeného ohně, díky kterému by mohla vyhořet celá obec, proto se objevovaly i případy, kdy byli židé nahnáni na vhodné místo ve městě, kde byli upáleni všichni najednou, aby se město těmito problémy nemuselo zaobírat.43 Tomuto hrůznému chování lidí přispělo už i výše zmiňované boření morálních a etických pravidel, ke kterému v období epidemií docházelo. Strach ze smrti způsoboval neomluvitelné chování. Nebylo výjimkou, že se s pogromy na židy začalo ještě předtím, než mor do konkrétního města přišel, pouze jako prevence. Pokud byli židé mučeni, občas se k něčemu přiznali, samozřejmě pod tíhou obrovské bolesti a ve snaze zachránit si vlastní život, což bylo v samotném důsledku úplně zbytečné, jelikož k jejich upálení či zabití došlo tak či tak.44 Bohužel je třeba říci, že ne vždy bylo chování lidí zdůvodnitelné strachem z morové nákazy. Existovaly totiž i jiné důvody, proč byla vražda žida pro obyvatele
40
Delumeau, Jean: Strach na západě ve 14. – 18. století. Obležená obec II. Praha 1999, Nakladatelství
Argo, s. 101. 41
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 25 42
Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 311. 43
Tamtéž, s. 312.
44
Tamtéž, s. 312.
13
měst přínosem, především šlo o ekonomické problémy. Židé často půjčovali peníze různým obyvatelům města, kterým se velmi hodilo, že s upálením svého věřitele mizely i směnky, které spolu podepsali. Dokonce si lidé po pogromech rozdělovali majetek, který po židovské rodině zůstal, a tyto hrozivé činy si omlouvali pomstou za snahu židů šířit mor a zabíjet tak křesťansky smýšlející obyvatelstvo.45
5.2.2. Průvody flagelantů
Nebylo výjimkou, že se lidé v období černé smrti začali odvracet od Boha a církve vůbec. Vedle toho nacházíme projevy vypjaté zbožnosti, jako byla od 13. století procesí flagelantů. Tyto průvody se objevovaly nejčastěji v německé říši, Polsku, Francii, Anglii a Nizozemí. Lidé se považovali za viníky epidemií, proto se vydávali na tyto kajícné pochody, šlo většinou o trestance nebo velké hříšníky, kteří se zalekli svého bezbožného života. Při poutích se řadili do dvojic, procházeli kraje a veřejně se káli. Shromáždění se většinou zastavilo na rozlehlém veřejném prostranství, kde se hříšníci hlasitě zpovídali ze svých poklesků a bičovali se po nahých tělech. Nástroje užívané k tomuto způsobu trestání byly zhotoveny z malých jehel, které se kajícníkovi zabodávaly do zad, a celé trýznění trvalo tak dlouho, dokud laický mistr nedovolil hříšníkovi přestat a neudělil mu rozhřešení. To se většinou stalo až tehdy, kdy měl mučený celá záda rozdrásaná do krve.46 K těmto procesím se však často přidávali i různí povaleči, kteří využívali pohostinnosti některých měst, užívali si pohodlí v domech, ve kterých se mohli flagelanti po dobu své pouti ubytovat.
45
Ohler, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská
s.r.o., s. 313. 46
Tamtéž, s. 313.
14
6.
Historie moru a jeho šíření 6.1. Šíření moru v Evropě První zmínky o moru můžeme nalézt již v Bibli. Většinou však jde o obecné
označení různých nemocí a neduhů, hromadně pojmenovaných jako mor. Za oficiálně první morovou epidemii v pravém slova smyslu můžeme považovat tu z let 541 – 542. Jde o tzv. mor Justiniánův, který se vyskytoval v Malé Asii a v Cařihradu. Podrobně jej popsalo mnoho dějepisců47 a jejich charakteristika příznaků odpovídá současnému nahlížení na tuto epidemii.48 Důležitým mezníkem pro šíření této nemoci po Evropě byl rok 1347. Tento letopočet souvisí se zavlečením choroby do sicilské Messiny. Do přístavu v tomto městě připluly dvě lodě, které se vracely z obchodní cesty na Krym, kde se celá posádka lodi nakazila dosud nepoznanou chorobou – morem. Epidemie se totiž již dříve, přibližně okolo roku 1333 objevila ve střední Asii, odkud pronikla do Číny, Indie a obchodními cestami přes jižní Rusko až na Krym.49 Z Messiny se pak mor velmi rychle rozšířil po celé Itálii, Francii, následně i do celé Evropy a severní Afriky. Rozvoj lodní, ale i suchozemské dopravy šíření této epidemie napomáhal a přirozené přírodní překážky, jako byly vysoké hory a stepi, šíření této choroby také zastavit nedokázaly.50 Mor se do Evropy periodicky vracel, přibližně každých 10 let, někdy se však periody zkracovaly, například na jednou ročně. Další zkoumání jednotlivých morových ran v rámci celé Evropy však není předmětem naší práce, podrobněji se však ještě zaměříme na historii morových epidemií v českých zemích.
47
Prokop z Caesarey, Enagrios Scholasticos, Jan z Efesu aj.
48
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
14. 49
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 14. 50
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
16.
15
6.2. Historie moru v českých zemích První zmínky o moru v českých zemích jsou již z dob vydání Hájkovy kroniky. Informace obsažené v této kronice však nemůžeme považovat za věrohodné. Další zprávy týkající se černé smrti až do poloviny 14. století nejsou rovněž příliš spolehlivé. Často se za mor považovala i náhlá úmrtnost obyvatelstva v důsledku hladu. Ten způsoboval větší náchylnost k různým infekčním chorobám – často pak zaměňovaných za mor.51 Oficiální evropská morová epidemie zavlečená z Krymu, kterou jsme výše popsali, zasáhla české země jen okrajově. Již však v roce 1357 zaznamenáváme první pohyb morové epidemie, od Žatecka směrem k Praze. Následně přicházely epidemie v rozmezí 12 měsíců po sobě. Roku 1359 dokonce Arnošt z Pardubic nařídil pobožnosti v Praze a masopustní úterý a pátek po celý rok.52 Další významné vlny přišly v letech 1380, 1381 a 1382. Mor se nevyhnul ani období, které je spjato s husitskými válkami, dokonce se uvažovalo i nad tím, že na mor zahynul slavný vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. V letech 1437 – 1439 umíralo v Praze až sto lidí denně.53 Ani 16. století nebylo od moru vysvobozeno, avšak s rozvojem knihtisku se začínají šířit první informace o tom, jak se před ním alespoň částečně chránit. Proto je toto století plné naučných spisů týkajících se moru. Epidemie se však objevovaly rovněž periodicky a pravidelně jako ve stoletích předcházejících, např. v letech 1520, 1521, 1529, 1542, 1551 atd.54 V 17. století mor řádil nadále, ovšem ne už v takové míře jako ve stoletích předcházejících. Můžeme zmínit například rok 1606, ve kterém došlo k přeložení
51
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
15. 52
Boříková, Jana – Bořík, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA
GRAPHICS s.r.o., s. 31 53
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
25. 54
Tamtéž, s. 40.
16
říšských kanceláří z Prahy do Litoměřic z důvodu moru. Další epidemie v letech 1679 – 1680 si vyžádala v Praze okolo 6 tisíc obětí.55 Po delším klidovém období se epidemie objevila i v 18. století, a to konkrétně roku 1713. Z tohoto období již existují velmi spolehlivé záznamy, s konkrétními počty mrtvých ke každému dni. Roku 1715 pak nákaza vrcholila na Moravě, zatímco v Čechách již byla v útlumu. A konečně 17. února 1716 došlo k otevření hranic a české země mohly zase začít obchodovat s okolními zeměmi, důvodem pro tento krok bylo úplné vymizení nákazy. Od tohoto roku se mor již v českých zemích neobjevil.56
55
Wondrák, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., s.
60. 56
Tamtéž, s. 83.
17
7.
Tematika moru v předbělohorských spisech Jak je již zřejmé z názvu kapitoly, předmětem naší práce jsou spisy
s morovou tematikou, jejichž nejpozdějším rokem vydání je 1620. Rozpětí námi zkoumaných prací je přibližně 120 let, přičemž nejmladší spis, u kterého je uveden rok vydání, je z roku 1507. V naší práci jsme se rozhodli věnovat především česky psané předbělohorské literatuře.57 Pro naše potřeby jsme si spisy rozdělili do čtyř kategorií, které budou dále předmětem jednotlivých podkapitol. Při zkoumání jednotlivých děl jsme se rozhodli pro tento postup, neboť způsob nahlížení na morové epidemie byl v jednotlivých spisech velmi různorodý. V každé z těchto čtyř kategorií spolu koexistují spisy, které jsou podobného zaměření, shodují se v tématech, motivech i náhledech na nemoci. Jistým společným rysem všech námi zkoumaných prací je jejich žánrová hybridizace, podstatou níž je vkládání pasáží jiného žánrového zaměření, než je samotný hlavní text. Může jít např. o časté vměšování modliteb do hlavního textu práce, nebo jejich vkládání na závěr jako samostatný oddíl.58 Četnějšími literárními vsuvkami bývají citované a komentované pasáže z Bible, především tedy u děl s nábožensko-mravním charakterem. Tyto úryvky autorovi většinou slouží k doložení názoru a potvrzení své myšlenky, která je v souladu s Písmem. Zakončení (epilogy) těchto předbělohorských památek bývají také velmi rozličné a stojí za zmínění, často totiž dochází k žánrové hybridizaci v samotném závěru díla. Setkali jsme se s uzavřením citáty, písněmi, modlitbami, básněmi aj. Žánrová hybridizace u těchto děl nám mnoho napovídá i o samotném autorovi. Užívání ozvláštňujících prostředků zvyšuje kvalitu literárního díla, napomáhá k jeho čtenářské recepci a také k přesvědčení čtenáře o pravdomluvnosti autora. Důležité jsou zejména již zmiňované citace z Bible, které na křesťansky smýšlejícího člověka působily hodnověrným dojmem.
57
Spisy potřebné k sepsání naší diplomové práce uvolnila pražská Národní knihovna a také
Strahovský klášter, věnovat jsme se rozhodli především česky psané předbělohorské literatuře. 58
MALURA, Jan a kolektiv: Žánrové aspekty starší české literatury. Ostrava 2010, s. 101.
18
Kromě žánrové hybridizace je také nutno zmínit vkládání cizojazyčných pasáží do stěžejního textu pramene. V námi zkoumaných spisech jde výhradně o latinské pasáže. Jejich smysl dle našeho mínění není jednoznačný. U některých autorů se latina objevuje jen minimálně, například pokud vypisují přísady do receptů proti moru. Tito autoři ale většinou i danou pasáž přeloží a komentují ji. Jiní vkládají do prací rozsáhlé latinské odstavce, kterým se dále nevěnují a nepřekládají je. Dalo by se uvažovat nad významem těchto cizojazyčných vsuvek. Může jít o snahu přesvědčit čtenáře o autorově vzdělání, znalostech a erudici, ale také je možno v některých dílech vycítit snahu autora předvést své rozsáhlé cizojazyčné znalosti. V menším množství se v dílech objevují i exempla,59 ke kterým lze řadit citáty či moralistické průpovídky, často samotným autorem přeložené z latinského jazyka.60 Mnohdy se v této literatuře objevují paratexty, které sice nepovažujeme za projev žánrové hybridizace, ale i přesto stojí za zmínku. Jde o rozsáhlé promluvové části stojící před hlavním textem – tedy prology, které jsou jiného žánrového zaměření nežli žánr hlavního textu. Tyto úvodní pasáže byly pro humanistickou literaturu typické, dokonce měly v některých případech větší význam než samotné dílo.61 Prology jsou různého druhu, slouží k lepší recepci, k seznámení s autorem, či k samotné propagaci díla. 62 Jak již bylo výše zmíněno, pracovali jsme se čtyřmi různými podkategoriemi, dle zaměření jednotlivých spisů. Nejpočetnější skupinu tvoří prameny s náboženskomravní tematikou, resp. funkcí. U těchto památek existuje velké množství styčných bodů, jednoznačně však dominuje bezmezná víra v Boha a nahlížení na epidemii jako na boží trest. Předmětem našeho zkoumání budou další shody a rozdílnosti těchto spisů. U většiny z nich jsme se setkali s podobnými pasážemi, věnujícími se typům hříchů, 59
Chápeme tento termín nejen jako označení žánru, ale rovněž jako funkční výměr textu (didakticky
či argumentačně zužitkovaný příběh). Řadíme sem bajky, anekdoty, hagiografické útvary atd. 60
MALURA, Jan a kolektiv: Žánrové aspekty starší české literatury. Ostrava 2010, s. 105.
61
Jako příklad můžeme uvést předmluvu Viktorina Kornela ze Všehrd k překladu díla Jana
Chrysostoma Knihy o napravení padlého, v níž Kornel formuluje „program“ jazykově českého humanismu. Viz k tomu např. Bohatcová, M.: Úvodní texty (dedikace a předmluvy) v pražských tiscích rudolfinské doby. In: Polišenský, J. (ed.): Češi a svět. Sborník k pětasedmdesátinám Ivana Pfaffa. Praha 2000, s. 46-54. 62
MALURA, Jan a kolektiv: Žánrové aspekty starší české literatury. Ostrava 2010, s. 100.
19
původu epidemie, typologii moru atd., zajímavé je pak obzvláště to, v čem se tyto jednotlivé kapitoly liší. Druhá skupina pramenů je tvořena spisy, které jsou čistě lékařské povahy. Jde o spisy s naučným zaměřením, které měly sloužit potřebě lidu předbělohorské epochy. Rozdíly mezi jednotlivými díly jsou u této kategorie nejmarkantnější. Jednotlivé kapitoly, které se v těchto spisech vyskytují, jsou do jisté míry podobné i oddílům spisů náboženských. To platí pouze tehdy, pokud hovoříme o názvu dané kapitoly. Obsah se pak již logicky liší. Typickým příkladem je kapitola o původu moru, kterou často obsahují i takto zaměřené spisy, ovšem užito bývá racionálního a biologického výkladu, na rozdíl od spisů nábožensko-mravních. Spisy lékařské bývají velmi strohé, nejsou v nich rozsáhlé pasáže o pravé víře jako u spisů první kategorie. Nejvýraznější odchylkou od spisů předchozích jsou jistě kapitoly, v nichž se setkáváme s rozličnými recepty, které měly sloužit člověku k uzdravení či ochraně před morem. Tyto prameny na čtenáře působí čtivějším a zajímavějším dojmem. Třetí kategorii pak tvoří spisy tvořící jakýsi přechod mezi náboženskomravními prameny a prameny lékařskými. Po podrobnějším zkoumání těchto památek nebylo možné dílo s určitostí zařadit k jedné či druhé kategorii, s jistotou však můžeme říci, že se vždy k jedné více kloní. Poslední oddíl obsahuje spisy, které pojednáváme samostatně a oddělujeme je od všech předchozích. Hovoříme o dílech beletristických, většinou dialozích dvou lidí, debatujících o problematice moru či smrti. Jako stěžejní práci této kategorie bychom uvedli spis Jana z Bakova – Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje, jenž skvěle slouží naší práci, neboť jak se dále dozvíme, je rozhovorem dvou lidí, z nichž jeden je zastáncem božího původu nemoci a druhý je erudovaným lékařem. Na závěr ještě nutno dodat poznámku, že při následujících citacích z předbělohorských pramenů pracujeme s transliterací, jejíž pravidla formuloval Jiří Daňhelka, a těchto zásad se přidržujeme.63
63
http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/edicnipoznamka.aspx?id=DanhelkaSmernice
20
7.1. Spisy s nábožensko-mravní tematikou Jak již bylo výše zmíněno, tyto spisy tvoří kategorii, která je kvantitativně nejrozsáhlejší. Rozhodli jsme se zařadit k nim ta díla, která původ nemoci nacházejí v božím hněvu, způsobeném hříšným chováním lidí. Jde o spisy Kázání kratičké o moru, Srdečná stížnost na hříchy, Knížka o nakažení povětří, Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají, Obrana aneb praeservativum proti moru, Limodis Epidemitica. Postup, který jsme pro naši analýzu pramenů zvolili, je komparatistický, vychází ze srovnávání jednotlivých spisů a hledání shod a rozdílností. Na konci kapitoly se pokusíme vyzdvihnout zajímavé a výjimečné pasáže jednotlivých spisů.
7.1.1. Prolog Vhodné je začít od úvodních pasáží jednotlivých děl. Jak jsme již na počátku této kapitoly zmínili, v dílech často nacházíme paratexty, tedy rozsáhlé promluvové části v předmluvě samotné práce. Velmi zajímavý paratext obsahuje dílo Knížka o nakažení povětří, jejíž prolog je tvořen dopisem Václava Želotína. Ten píše svému příteli, urozenému pánu Martinu Zbyňkovi z Letošic o tom, že se rozhodl přeložit Garceaeusovo dílo, a vykládá zde také své důvody, proč se takto rozhodl. V tomto několikastránkovém dopise, i když jen velmi okrajově, vysvětluje svůj vlastní pohled na morovou epidemii, kterou vnímá jako spravedlivý trest boží.64 Podobného typu je i prolog u spisu Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají, jehož autor sice není znám, ale úvodní promluvu si zde vzal na starost tiskař – Daniel Adam z Veleslavína. Stejně jako Želotín zde Daniel Adam předkládá svůj vlastní pohled na morovou problematiku. Nabádá čtenáře k tomu, aby se věnoval ustavičnému modlení, neboť jen to je opravdovým lékařstvím proti moru.65
64
GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický, nepag.
65
Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam
z Veleslavína, nepag.
21
Václav Dobřenský prolog ke svému spisu Srdečná stížnost na hříchy tvořil sám, opět se setkáváme s formou dopisu. Tento list je věnován purkmistrovi Jiříku Břídilovi a slouží opět snaze autora vysvětlit adresátovi svůj postoj. Z toho důvodu již na prvních dvou listech poznáváme, že Dobřenský chápe nemoc jako projev božího hněvu, po kterém přichází trest, který je spravedlivý a uměřený lidským hříchům.66 Limodis Epidemitica [etc], dílo sepsané Zacharyášem Bruncvíkem, má paratextové části dokonce tři. První část tvoří kratičká úvaha s názvem: Co je to pán Bůh?67 Dále následuje latinský citát, přeložený samotným autorem, a poté dva rozsáhlé úryvky z Bible.68 Výjimečný a odlišný je v prologové části spis Jana Achilla Kázání kratičké o moru. Dílo uvádí dopis samotného autora, toho času působícího v kněžském řádu, který svůj spis věnuje obyvatelům jednoho města – Pacova. Zajímavé je také to, že jako jediný z autorů hovoří o jedné konkrétní morové ráně, a to té, která město postihla v roce 1598. Smyslem tohoto dopisu je rozšířit autorovy myšlenky mezi větší množství prostých lidí, Achilles proto prosí vrchnost, ke které svůj dopis směřuje, o co nejrozsáhlejší propagaci svého díla.69 Obrana aneb praeservativum proti moru prolog jako takový nemá. Úvod je však tvořen písní, setkáváme se zde tedy s žánrovou hybridizací. Autorem této písně je Mikuláš Troil, který ji sám označuje jako národní chorál.70
7.1.2. Původ moru
Jako úvod pro tuto podkapitolu nám poslouží definice kněze Jana Achilla, který o moru píše: „Jest pokuta Pána Boha našeho, kterouž posílá na lidské pokolení pro mnohé hříchy jejich a tou pokutou Boží v rychlosti množství lidu skrze smrt z toho světa vykročí.“71 Toto vymezení by mohlo fungovat jako společný názor 66
DOBŘENSKÝ, Václav: Srdečná stížnost na hříchy [etc]. Praha 1582, Daniel Adam z Veleslavína,
nepag. 67
BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag.
68
Tamtéž.
69
ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
70
Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag.
71
ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
22
všech dalších spisů, neboť každý vychází z toho, že za původem nemocí stojí samotný Bůh. Podobný odstavec můžeme najít i v díle Obrana aneb praeservativum proti moru, jehož neznámý autor tvrdí: „ […]války, mor, hlad i jiné všelijaké neřesti a případnosti, kteréž na tento svět na lidi v něm bývající přicházejí: ty všecky z vůle, z moci dopuštění Pána Boha všemohoucího se dějí.“72 Některé spisy však hledají vlastní cestu vysvětlení původu moru a tyto jednoznačné definice rozšiřují. Takovým spisem je Bruncvíkova Limodis Epidemitica. Původ moru je dle autora dvojí, dělí se dle příčin, které mor způsobují. Hovoří se zde o původu fyzickém a teologickém. Fyzický se dále dělí na astrologicko-hvězdářský a původ fyzických lékařů. Astrologicko-hvězdářské příčiny jsou obšírně vysvětlovány, až autor spíše než cokoli jiného působí jako velmi erudovaný astrolog (na desítkách stran jsou vypsány jednotlivé letopočty, kdy k těmto špatným seskupením docházelo, i všechny nepříznivé planetární kombinace). Podstatou je, že autor píše o příchodu moru z důvodu špatné konstelace planet, hvězd. Údajně pak především Jupiter, Saturn a Mars škodí lidem svou jedovatou zlostí.73 Dle Bruncvíka je velmi důležité sledovat, zdali se na obloze objeví kometa. Se stejnou periodou, s jakou se na obloze objevují komety, se totiž objevuje i mor.74 Původ fyzických lékařů je způsoben buďto nakažením povětří či vod. Dalším důvodem mohou být také páry vystupující z nitra země nebo skalních rozsedlin. Mohlo by se zdát, že tento spis má tedy i jiný způsob nahlížení na morovou epidemii. Ale autor nám tyto naše poznatky velmi záhy vyvrací tvrzením, že ke špatné konstelaci planet, hvězd ani ke zkažení vod apod., nedochází náhodou – trefuňkem, nýbrž skrze boží vůli, jelikož Bůh je stvořitelem všeho na zemi, a on sám rozhoduje o usmrcení, oživení a díky jemu jsou lidé živí a hýbou se. Bez jeho vůle člověku nevypadne jediný vlas. Proto tento spis stále řadíme k nábožensko-mravním, neboť i přes snahu autora uvést i jiný původ nemoci než náboženský, ve výsledku i tento zařadí pod boží vůli.75
72
Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag.
73
BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag.
74
Tamtéž.
75
Tamtéž.
23
Teologický výklad je již známý boží trest seslaný na lidské pokolení kvůli jejich hříchům. Oproti předchozím fyzickým příčinám se zde píše navíc o tom, že Bůh nepotřebuje ani planety, ani vody či páry k tomu, aby na zem seslal morovou epidemii, dokáže působit i bez pomocných prostředků. 76 Celý svůj výklad končí autor slovy: „Příčina tehdy morního nakažení vedle teologův jest toliko jediná, totiž hřích, jak originální, v němž se počínáme a rodíme, tak aktuální, kterého trojím způsobem, myšlením, slovy, skutkem se dočiňujeme a skrze to, mzdu hřícha, jenž jest smrt, na sebe uvozujeme.“77
7.1.3. Hřích
Opět jde o tematiku, která je obsažena ve všech zkoumaných spisech z této kapitoly. Hovoří se zde o závažnosti jednotlivých hříchů i o tom, které Boha rozlítí nejvíce. Zde se většinou autoři spisů shodují. Garceaueus se ve své Knížce o nakažení povětří rozepisuje a vypočítavá šest nejhorších hříchů, pro které je lid trestán morovou ranou. Jde o: 1. potupu slova božího, 2. potupu jiných božích nařízení, 3. potupu zázraků a znamení božích, 4. pyšné chování a špatné užívání darů nám bohem propůjčených, 5. nadutost a 6. všechny ostatní špatné hříchy – sebeláska, lakomství, hrdost, rouhání, nevděčnost, bezbožnost, žádná láska k bližnímu či rodičům, rušení úmluv a smluv, nestřídmost, nepokojnost aj.78 Podobnou škálu hříchu determinujících mor sepisuje Bruncvík, v jehož spise se dočteme o čtyřech hlavních lidských prohřešcích. Oproti Garceaeusovi je ovšem nestaví všechny na stejnou úroveň, nýbrž je řadí sestupně od nejhoršího. Jeho stupnice vypadá takto: 1. potupa či zlehčení slova božího, 2. pohrdání a ignorace nebeských znamení a zázraků, 3. člověk ve svém zdraví a štěstí zapomíná na Boha či na své povolání, 4. života bezbožnost, pronášená myslí, skutkem, slovy. 79 U tohoto oddílu se setkáváme i s kopírováním a inspirací autorů od sebe navzájem, například Achillovo dílo Kázání kratičké o moru má výčet hříchů do písmene stejný jako Garceaeusovo, a nejde zde jen o stejné typy hříchů, nýbrž o kopii celé kapitoly z Garceaeusova spisu. 76
BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag.
77
Tamtéž.
78
GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický, nepag.
79
BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag.
24
7.1.4. Útěk před morem
Je pochopitelné, že lidé i přesto, že na ně kazatelé a církev působili, hledali i jiné možnosti, jak se před morem zachránit. Již v dříve zpracovaných kapitolách jsme psali o tom, jak útěky v období epidemií rozdělovaly rodiny, rušily mravní zábrany atd. Této problematice se velmi rozsáhle v Kázání kratičkém o moru věnuje Jan Achilles. Jako kněz jednoznačně útěk před morem neuznává a má k tomu své důvody, o kterých rozsáhle pojednává. Jelikož je mor dle Achilla božím trestem, je nesmyslem snažit se před ním skrýt. Bůh je totiž podle autora čerpajícího z Bible všudypřítomný, takže jakýkoli útěk před jeho vůlí nemá smysl. Dalším potvrzením jeho myšlenky, zavrhující odchod z nakaženého povětří, je to, že délka lidského života je vyměřena Bohem, tím pádem nemá smysl snažit se jej uměle prodlužovat, je-li náš osud předem daný. Achilles ve svém spisu radí lidem dát se raději na pokání, u něhož je šance, že Bůh chyby odpustí a smiluje se, jako je tomu v mnoha příkladech z Bible. Posledním odstavcem vztahujícím k této problematice je ten, ve kterém se píše o lidech, kteří od svých bližních odešli a stejně se morem nakazili. Achilles se domnívá, že pokud lidé, kteří žijí střídmě, ve zdraví a lásce, zůstanou v městě, v němž řádí mor, mohou přežít, pokud navštěvují své sousedy a žijí dle desatera.80 Achillův náhled je asi nejpřísnější, neboť únik do jiného města a čistého ovzduší považuje za hřích. Člověk se tak protiví vůli Boha a zpochybňuje jeho správné úmysly a rozhodnutí. 81 V díle Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají je útěkům věnována celá polovina spisu. Stojí v protikladu k spisu předcházejícímu, neboť povoluje odchod z města a nakaženého povětří. Má to však svá pravidla. Dle autora může město opustit člověk, který nemá žádných závazků, smluv či rodinných vazeb; v tomto případě pak nepáchá hřích. Autor dále tvrdí, že člověk, který se rozhodne v morovém povětří setrvat a město neopustit, nepokouší Boha, ani na sebe nepřivolává jeho hněv. Je to tedy jen na svobodné vůli každého.82
80
ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
81
Tamtéž.
82
Tamtéž.
25
Autor nenutí, ale snaží se čtenáře navést na správnou cestu (tedy setrvat v nakaženém městě), argumentuje podobně jako v předchozích spisech, tedy – život máme bohem vyměřený, není tedy důvod snažit se před smrtí někam schovat. V dalších částech svého spisu vyjmenovává ty, kteří město opustit nemohou, a těch je naprostá většina. Jsou to tito lidé: „1. Nejprve kazatelé a učitelé slova Božího, kteřížto mají býti učení pastýři svých ovcí a ne nájemníci toliko. 2. Lékaři města, apatykáři, soudcové, purkmistrové, konšelé písaři, ouředníci města a obce, i duchovní správcové. 3. Všichni kteříž sobě tím zavázáni jsou, aby jeden druhého v čas nebezpečenství neopouštěl, jako manželé, rodičové, děti, přátelé krevní i příbuzní, poručníci, sirotci, páni, služebníci a jiní těm podobní […]. 4. Mající na sobě ty ouřady, kteříž bez přítomnosti vlastní jejich osoby skrze nějakého místodržícího spraveni býti nemohou. 5. Soused souseda potřebujícího rady aneb pomoci jeho nemá v mor opouštěti […]. 6. Každý člověk, chce-li křesťanem býti a neslúti tolik zavázán jest, aby člověka bližního svého, Bohatého, chudého, známého, neznámého, přítele, nepřítele, tovaryše, přespolního, vedle možnosti a náležitosti neopouštěl. Neb ho k tomu vede zjevné Boží přikázání: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého […]. 7. Také povinen jest zůstat každý ten, jehožto nepřítomnost jest bližnímu škodlivá, nespravedlivá, nebezpečná a ku pohoršení.“83Autor se zmiňuje také o tom, že kdo uteče, aniž by dbal na své povinnosti, ten se stará a zasluhuje o ještě větší zamoření ovzduší.84 Je tedy velmi těžké představit si, kdo měl právo město opustit, aniž by se protivil některé z těchto sedmi zásad. Problematiku útěků z města řeší i Obrana aneb praeservativum proti moru. Nedozvíme se zde nic nového, autor obrany opět nabádá lidi, aby nakažené povětří neopouštěli, neboť vše je v rukou božích. Naopak se snaží na čtenáře působit tak, aby navštěvovali nemocné příbuzné, neboť jim to bude připsáno k jejich dobru.85
83
Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam
z Veleslavína, nepag. 84
Tamtéž.
85
Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag.
26
7.1.5. Problematika lékařství
V Obraně aneb praeservatoriu proti moru se setkáváme s otázkou, je-li vhodné, aby pravověrný křesťan užíval pomoci doktorů, lékařů, lazebníků apod. Na tuto otázku se snaží najít vhodnou odpověď všechny námi zkoumané spisy a téměř vždy je odpověď v souladu s odpovědí z Obrany. Člověk může prostředky bohem stvořené užívat, ale je důležité, aby se nejprve obrátil k Bohu, modlitbě a pokání.86 Spis Limodis Epidemitica čtenáře také nabádá k užívání lékařství. Autor hovoří o lékařství jako o prostředku, který bychom neměli opomenout užívat, stejně jako v předchozím spisu. Výjimečná je zde pasáž o pohanských zvycích, ve které se autor vysmívá nekřesťanským tradicím: „Pohané, jako neznabohové, divné prostředky k odvrácení morní rány měli a svých bohův k ukojení a utišení oběti zvláštní obětovali.“87 Kněz Achilles ve svém díle čtenáře k užívání lékařství dokonce nutí: „Lékařství nemáme potupovati, ale s bázní Boží užívati. Nebo jakož modlitby jsou nám přikázané, kterýmižto oprošujeme sobě dobré věci duchovní i tělesné: tak také i lékařství jest nám přikázané k užívání ve všelijakých našich nemocech.“88
7.1.6. Zvláštnosti U všech zkoumaných spisů nacházíme specifické prvky, kterým se od sebe navzájem odlišují. Může se jednat o názor na zvolená témata, názvy kapitol, ale i o výjimečné zpracování textu – formální stránka, ilustrace, typ písma apod. V následující kapitole bychom rádi předestřeli některá specifika, která se nám při zkoumání jednotlivých pramenů podařilo najít. Srdečná stížnost na hříchy je velmi zajímavá právě svým formálním zpracováním. Jde o pramen velmi bohatě ilustrovaný, jehož jednotlivé strany jsou zdobeny okrasnými rámečky. Dílo je proloženo mnoha citáty, za zmínku jistě stojí ten závěrečný, který zároveň tvoří epilog celého spisu: „Deo et honore, multiplicetur
86
Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag.
87
BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag.
88
ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
27
mea fortuna.“ Ten je pak Dobřenským přeložen jako: „S Bohem a s poctivostí rozmožuj se mé štěstí.“89 Co se obsahu tohoto pramene týče, není příliš čtivý či dynamický. Text není rozložen do odstavců, jde o jednolitou strukturu, v níž je velmi obtížné se zorientovat, neboť vlastní myšlenky autora a citace z Bible nejsou odděleny a stojí bezprostředně za sebou. Autor z Bible vychází, tento spis je tvořen eklekticky – stěžejními pasážemi z Písma, které se autor snaží dále vysvětlit, rozebrat a najít v nich ponaučení pro lid zasažený morní epidemií. Dochází zde také k rozpuštění žánru v hlavním textu, a to tehdy, když autor vkládá modlitby do kostry svého spisu, bez dřívějšího upozornění.90 Achillův spis Kázání kratičké o moru je specifický svým obsahem. V předchozích kapitolách jsme již mnohé zmínili, například jako jediný odsuzuje odchod z nakaženého místa a vnímá ho jako velký hřích. Autor také věnuje své dílo konkrétnímu městu a rozepisuje se o moru z konkrétního roku. Spis směřuje ke konkrétním lidem, je možné, že sloužil k uklidnění panických reakcí na morovou nákazu. Dále jeho jedinečnost spočívá v kapitole, která se věnuje božímu trestu a způsobu, kterým Bůh na zem sesílá morovou ránu. Dle Achilla jsou tři možnosti, jak Bůh toto vykoná: buďto skrze anděly, nebo s pomocí nakaženého povětří, popř. skrz pomocníky z pekla – ďábly.91 Zajímavé je, že spis je velmi mravoučně a duchovně založený, ovšem od všech ostatních podobného zaměření se liší v názoru na modlení. Zatímco ostatní autoři vidí smysl morních modliteb v možnosti ulehčení konce, odvrácení moru či ochraně rodiny, Achilles hovoří o modlitbách za prodloužení pozemského života. K tomu vyjmenovává tři pro něj závažné důvody, které by čtenáře měly donutit k pokání a modlení za delší žití. „Nejprve proto pro poznání Boha a Krista, kteréž při věřících jest spasitelné […]. Druhé, abychom také té pravé známosti Boha a Krista potomkům našim dochovali, nebo ne pro sebe sami se učíme té známosti Boha a Krista, ale pro potomky naše, aby i oni se naučili znáti pravého Boha, i toho, kteréhož poslal Jezu Krista, a v té známosti majíce spolu s námi k životu věčnému přijíti. Třetí, aby jiní od jiných dobře spravováni byli a vychováváni v pobožnosti 89
DOBŘENSKÝ, Václav: Srdečná stížnost na hříchy [etc]. Praha 1582, Daniel Adam z Veleslavína,
nepag. 90
Tamtéž.
91
ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
28
křesťanské, kteráž užitečná jest k tomuto i k tomuto životu […].“92 Tímto se dostává do rozporu s ostatními spisy, neboť ty snahu o co nejzazší oddálení smrti považují za protivení se boží vůli, neboť člověk je na světě tak dlouho, jak mu to Bůh předem vyměřil. Garceaeus se ve svém díle Knížka o nakažení povětří pokouší o vytvoření typologie moru, který dělí do tří kategorií. Prvním typem je mor přirozený, ke kterému dochází vlivem změn v atmosféře. Píše o tom takto: „Neb v pravdě těl nebeských a hvězd sloučení a spojení, též také vespolek k sobě paprskování nešťastné, může povětří nakaziti a porušiti. Častokrát také větrové jsou jedovatí, ježto morní nakažení přinášejí […]. A opět někdy z jeskyní a rozpuklin země, mlhy a požárové pocházejí, kteřížto povětří nakažují.“ Je zřejmé, že autor byl znalcem astrologie a vesmíru vůbec, dále totiž vykládá konkrétní příklady špatného seskupení v atmosféře a neblahé konstelace planet: „Veliká jest moc nešťastného sjití nebo sloučení vrchních tří planétov (jako Saturna s Jupiterem a Marsem, tj. Hladoleta a Králomoce a s Smrtonošem) zvláště pak, když častá a hrozná Slunce neb Měsíce aneb obojího spolu zatmění jim se přimísí a Merkurius, to jest Dobropán, k nim svůj jed přilije a vpustí.“93 Druhý typ moru nese název božský a vzniká dle autora pouhým božím dopuštěním, kterým Bůh trestá lid za jeho hříchy. Garceaeus přikládá doklady z Bible, kdy k takovému typu moru docházelo, např.: „Tak také sám Pán Bůh morem byl pokutoval faraona krále egyptského i všecek Egypt s ním, o čemž je psáno v II. knize Mojžíšově.“94 Třetí typ moru pochází od ďáblů či zlých duchů. Lze zde vysledovat paralelu s Achillovým spisem, ve kterém skrze ďábly Bůh sesílá mor na zem. I přesto, že se Garceaeus pokusil vytvořit typologii moru, opět, podobně jako u všech námi zkoumaných spisů, je původ všech těchto tří teorií v prvotní boží vůli. Tedy, i když došlo ke špatné konstelaci planet, i když mor přinesli ďáblové, vždy se to dělo skrze prapůvodní boží hněv za hříšné chování smrtelníků.95 Kromě této typologie navrhuje Garceaeus také možnou pomoc v době morové nákazy. Radí lidem, jak se správně chovat, a své rady shrnuje do čtyř 92
ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
93
GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický, nepag.
94
Tamtéž.
95
Tamtéž.
29
stěžejních bodů. Za prvé by měl člověk činit pokání a obracet se k Bohu. Druhou cennou radou je časté modlení a vzývání Boha. Za třetí by měl člověk přijímat lékařství, které bylo bohem stvořeno k tomu, aby se užívalo a lidem ulevovalo. A jako poslední variantu uvádí vyvarování se před nakaženým povětřím a špatnými větry. Především pokud jde o větry vzdálené, přicházející z cizích končin.96 Spis Limodis Epidemitica od autora Zacharyáše Bruncvíka má také vlastní typologii moru. Velmi ojedinělou. Epidemii dělí na obecnou a zvláštní. Obecná se dále člení na Epidimios, což je pandemie postihující všechny krajiny, a na Epichorios, ta útočí jen na jednu konkrétní oblast. Zvláštní mor je takový, u kterého neumírá velké množství lidí, dotkne se jen několika málo osob představujících jakousi výjimku. Je to jediný spis z námi zkoumaných, který takto o moru uvažuje a zkoumá ho i z teritoriálního hlediska.97 Co se týče zpracování, jedná se o velmi obtížně čitelný text, ve kterém se objevují četné latinské pasáže, které nejsou autorem vysvětleny či přeloženy. Zamyslíme-li se nad funkcí těchto citátů, pak se právě Zacharyáš Bruncvík jeví jako autor, jenž latinský jazyk používá proto, aby ukázal vysokou míru sečtělosti a vzdělanosti, ale také kompetenci se k dané problematice vyjádřit. Tendenci k naukovému pojetí spisu ostatně signalizuje již jeho latinský název.98 Krátké naučení, kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají je pramen, u něhož neznáme autora, víme však, že jde o poměrně krátký spis, velmi silně mravoučně působící. Polovina textu se vztahuje k problematice možného úniku ze země, jak jsme již zmínili v předchozích kapitolách, dále se autor zabývá samotným umíráním v době morových epidemií a nabádá lidi k rozumnému a střízlivému chování. Smrt v době morové epidemie vidí jako vysvobození, kterého se člověk správných mravů nemusí bát a má se naopak těšit na boží vykoupení a dokonalý posmrtný život. Autor čtenáře poučuje o tom, že mor je bičem či metlou boží a odkazuje jej k dalšímu modlení. Za boží trest pokládá i jiné katastrofy, jako je zemětřesení, hladomor, povodně, neúroda atd.99
96
GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický, nepag.
97
BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag.
98
Tamtéž.
99
Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam
z Veleslavína, nepag.
30
U tohoto typu pramene se setkáváme s největším počtem modliteb vůbec. Modlitby jsou součástí téměř všech námi zkoumaných památek, ovšem zde jsou dokonce děleny podle potřeby. Můžeme zde nalézt modlitby s různým zaměřením: Obecné proti moru; modlitby pro rodiče; modlitby pro děti; modlitby pro ty, kteří v čas morní setrvávají v nakaženém povětří; modlitby pro nakažené; modlitby pro ty, co umírají; dokonce i modlitby pro ty, kterým se povedlo uzdravit.100 Spis tedy vedle informativní funkce zjevně mohl sloužit jako modlitební knížka v časech morové nákazy, a to zvláště pro ty, kteří nemohli před nákazou utéci, tedy pro prosté lidi. Nakonec se zaměříme na spis s názvem Obrana aneb praeservativum proti moru. Zpracování tohoto spisu je velmi zajímavé a jedinečné. Kniha není rozdělena do tematických kapitol, nýbrž přináší velké množství otázek sestavených autorem a jeho následných odpovědí. Otázky jsou tvořeny tak, aby shrnuly nejčastější a nezodpovězené dotazy lidí, kteří přežívají v morovém ovzduší. Mohli bychom říct, že spis má formu jakéhosi katechismu. Zajímavý je také způsob zpracování autorových odpovědí na tyto otázky. V některých případech odpoví sám dle vlastního názoru. Jindy se o odpověď sice pokusí sám, ale jelikož je pro něj důležité čtenáři předložit co nejvíce hodnověrné vysvětlení, dokládá své myšlenky citáty z Bible. Třetí možností je ta, kdy autor neodpovídá vůbec, pouze vybere odpovídající úryvek z Písma, ve kterém je správná odpověď zakódována.101 Otázky, na které se autor snaží odpovědět, jsou různého zaměření, např.: „Jsou-li to podstatné příčiny mor vzbuzující? Jaký jest pravý původ moru? Co jest mor? Nachází-li se v zákoně, že povětří nakažené působí mor?“102 V tomto námi zkoumaném pramenu můžeme nalézt intertexty v latině, většinou nepřeložené, volně přecházející do dalšího českého textu. Autor pracuje hojně se synonymy, například při svém výkladu moru užívá několika označení: Boží metla, Boží střela, meč Boží, ruka Boží. Zajímavé je také to, že pouze v tomto prameni se setkáváme s poznámkami samotného autora, které slouží k vysvětlení pojmů, které by čtenáři nemusely být známy. Viz pasáž, která odpovídá na otázku o morním nakažení, v níž si autor opět dopomohl citací z Bible. Hovoří se v ní o znamení, které když boží posluhovač – ďábel našel na člověku, neměl právo ho 100
Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam
z Veleslavína, nepag. 101
Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag.
102
Tamtéž.
31
nakazit morovou ranou. Toto znamení je poté v poznámce vysvětleno: „Nota: Někteří smejšlení, že znamení bylo litery židovské taff103, kteráž vyznamenávala tichich, to jest živ budeš […].“104 Co se tematického obsahu týče, právě tento spis stojí v rozporu s názory Jana Achilla, neboť obrana vylučuje užívání modliteb, které by sloužily k prodloužení života. Jedinou výjimku zde tvoří lidé, kteří vykonávají povolání bezprostředně potřebné lidem daného města. Toto dílo se snaží zasáhnout svědomí člověka, snaží se mu vyložit hlavní problémy soudobé společnosti, které autor vidí v tom, že se lidé příliš zabývají otázkou, jak se před morem chránit, jak mu uniknout, místo toho, aby jako správní křesťané přemítali o tom, proč se Bůh rozhodl na zem tak hrozivou epidemii seslat.105 „Na hněv Boží proti sobě vzbuzený naříkáme, ale odkudby a proč přicházel, toho znáti nechceme, aniž příčin, jimž ten hněv vzbuzujeme, znáti se vynasnažujeme. Chceme-li tedy míti dobrotivého a milosrdného pána Boha, učiň z nás jeden každý: proměň mysl převrácenou v dobrou a přičiň se opravdově, aby svého života polepšil, hříchův přestal, v pravidelnosti zalíbení měl, povolání svému s dobrým svědomím každodenně dosti činiti hleděl […].106 Vedle pouhé informativní funkce se autor snaží i o jistou literární úroveň textu. Nakonec se však ukazuje, že ač je forma zajímavá, obsah je vlastně docela konvenční a autor tematicky ničím zásadním k řešení morové nákazy nepřispívá.
7.2. Spisy s lékařskou tematikou Do této kapitoly jsme se rozhodli zařadit tři spisy, ve kterých se náboženská tematika nevyskytuje. Jde o spisy Zikmunda Albíka z Uničova Krátký sprostný a upřímný regiment, dílo Martina Řepanského Knížka o moru a spis Křišťana 103
Taff neboli tav, tedy ת. Slovesná podoba, o které se tu zřejmě mluví, je תְ ִחי ָה. Toto písmeno
symbolizuje život, neboť se jedná o totožné písmeno jako řecké tau (v moderní řečtině tav) - T, které dodnes bývá pokládáno za ekvivalent kříže, tedy symbol vzkříšeného života. Odkazuje už na starobylé znamení egyptských bohů, tzv. anch - ☥, hieroglyf značící život. Za informaci děkuji Mgr. Danielu Soukupovi, Ph.D. 104
Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius, nepag.
105
Tamtéž.
106
Tamtéž.
32
z Prachatic Lékařské knížky z mnohých knih lékařských vybrané. Abychom se vyjádřili přesně, v druhém námi zkoumaném spise se odkaz na náboženský kontext sice třikrát objeví, ale nemá žádný větší vliv na zpracování a vědeckou podstatu pramene. Z těchto odkazů lze spíše vysledovat, že autor Martin Řepanský byl křesťansky smýšlející lékař, jehož dílo však není poznamenáno jeho konfesí. Ke spisům s nábožensko-mravním charakterem stojí prameny s lékařskou tematikou v protikladu. Jde o práce s racionálním a vědeckým výkladem morové epidemie, které se přibližují dnešnímu nahlížení na problematiku infekčních chorob. Zejména u Řepanského je možno vysledovat mnoho zásadních myšlenek, jejichž dodržování by soudobé společnosti jistě pomohlo a ušetřilo množství životů. Práce s těmito prameny nebyla stejná jako u předcházející podkapitoly, neboť styčných ploch nebo kapitol řešících stejnou problematiku u těchto tří spisů nebylo mnoho. Proto se zaměříme především na specifika těchto tří pramenů.
7.2.1. Pouštění žilou
Na počátku naší práce jsme zmiňovali, že pouštění žilou bylo nejčastějším lékařským postupem až do 19. století. S touto léčebnou kúrou se ztotožňuje i Albík z Uničova ve svém Krátkém sprostném a upřímném regimentu. Mor je dle něj chorobou, kterou z těla lékař vyžene právě pouštěním žilou. Podkladem pro jeho názor byla myšlenka, že jakákoli špatná vlhkost v těle může zapříčinit nakažení morní infekcí. Jiný způsob léčení ve svém díle nezmiňuje. Pouštění žilou poté dělí do tří kategorií, a to podle umístění hlízy na těle. Pokud se vřed nachází na krku či uchu, k pouštění krve by mělo docházet z hlavní žíly. Je-li zasaženým místem podpaží, pouští se z plicní žíly, a pokud jde o nohu, krev se pouští z žíly na chodidle.107Albík nepředkládá návod na to, odkud upouštět krev, pokud se hlíza nachází jinde na těle. Stejný názor zastává i Křišťan z Prachatic. Kapitola o pouštění žilou je v jeho díle velmi rozsáhlá, také neuvažuje o jiné možnosti léčby. Vyjmenovává celou škálu žil, ze kterých je vhodné upouštět krev, pokud se člověku na těle objevily puchýře, např.: žíly za ušima, žíla na vrchní straně nohy, žíly v čelistech, žíly pod jazykem,
107
ALBÍK z Uničova, Zikmund: Krátký sprostný a upřímný regiment [etc]. [s.l.] [s.a.], [s.n.], nepag.
33
žíly na hrdle, žíly v hrdle, hlavní žíla, plicní žíla, žíly rukou, atd. Autor se ve svém spisu věnuje i problematice rehabilitací po větší ztrátě krve.108 Řepanský v Knížce o moru věnuje této problematice celou jednu kapitolu. Tu uvádí slovy: „Mnohý po krvi dychtíc se diviti bude, že jsem při uzdravování od moru, žádné zmínky o pouštění žilami neučinil. Ale to jsem až potud odložil: poněvadž toto pouštění přitom uzdravování nic prospěšné není […].“109 Zde je možno vysledovat jednu z nejzásadnějších myšlenek Řepanského, který nejen že nad pouštěním krve vůbec neuvažuje, dokonce jej zavrhuje se slovy, že pouštění je tak špatné jako samotný mor. Tvrdí, že všichni nakažení morem, kteří se chtějí vyléčit pouštěním, automaticky zemřou, neboť se připravují o svou přirozenou sílu. Do této kapitoly spadají i další laické způsoby léčby – dávení a klystýr. Obojí Řepanský vylučuje stejně jako pouštění žilou, udává i stejné důvody. Člověk si těmito praktikami ubližuje a připravuje se o svou životní sílu. Užitím klystýru může člověk dostat infekci do střev a zemře pak v hrozných bolestech.110
7.2.2. Ochrana před morem
Albíkův regiment obsahuje množství rad, jak se člověk obávající se nakaženého povětří může bránit. Vyvarovat by se měl především míst, kde je velká kumulace hluku. Zároveň by neměl vést špatné řeči a vyvarovat se obcování s nakaženými lidmi. Vhodné je pak naopak užívání ochranného ohně. Ten by měl mít každý zapálený v pokoji, čímž jej očistí od škodlivin, které se usazují ve vzduchu. Dále by se každý den mělo pokoj určený ke spánku kadit (tj. vykuřovat) zrním jalovcovým, či pelyňkem. Pokud jde o chudého člověka, stačí užít houby namočené v octě.111 Řepanský doporučuje jednotlivým obyvatelům města, aby zachovávali střídmost v jídle, dále je také možno užít dávení, ale pouze tehdy, pokud má jít o očistu organismu. Nakonec také doporučuje, hlavně pokud se člověk chystá ven
108
Z PRACHATIC, Křišťan: Lékařské knížky z mnohých knih lékařských vybrané [etc]. Praha 1501 –
1600, Jan Kantor Had, nepag. 109
ŘEPANSKÝ, Martin: Knížka o moru. [s.l.] 1599, B.m.t.a.n., s. 148.
110
Tamtéž, s. 149.
111
ALBÍK z Uničova, Zikmund: Krátký sprostný a upřímný regiment [etc]. [s.l.] [s.a.], [s.n.], nepag.
34
z domu do nakaženého prostředí, nosit pod jazykem koření, citronovou kúru či andělikový kořínek, který přes noc namočí do octu.112
7.2.3. Znamení smrti a uzdravení
Albík vyjmenovává šest bodů, dle kterých můžeme na člověku poznat, zdali dojde k jeho uzdravení, či zdali zemře: „Najprvé voda byla-li by načervená, znamení jest zdraví. Byla-li by pak bílá, anebo k bělosti by se obracela, znamená jest nebezpečenství. Druhé znamení, kteříž maje bolest morní, jedí podle své vůle, ti povstanů a zdrávi budú, kteříž pak nemohou jísti, ti zemřou. Třetí kdyžby ten, jenž má bolest morní žádného místa a upokojení sobě nedal, velmi rychle umře. Čtvrté, z kterých příliš běží a spolu dáví se a po takovém purgování a počištění se nepolepšují, ti beze vší pochybnosti zemřou. Páté, kteříž mohou snášeti pocení, tak aby vítr na jich tělo nepřicházel, když šaty přikrytí leží, živí zůstanou. Šesté, kdož dobře sobě odplívá a odkašlává, ten častokrát se polepšuje.“113 Řepanský ve svém spisu také zařazuje kapitolu o znameních smrti a uzdravení. Jeho kapitola je rozsáhlejší než ta od Albíka, předneseme tedy jen některé nejdůležitější body: „Když hned při začátku síla všechna se ztrácí, jest znamení smrti. Když se černá neřest vyhazuje, i to smrt oznamuje. Když neštovice, boule a pryskýře náhle vyskakují a náhle pominou, to přináší smrt. Smradlavý duch, jako i krvácení z nosu, když se po něm žádné ulehčení necítí, usmrcuje člověka [...]. Když španělské mouchy žádné neštovice nevytáhnou, s těžkem nemocný povstane. Když se pryskýř do očí, mozku, žaloudka, aneb do střev posadí, všechna naděje jest ztracená. Dostane-li se pak do měchýře v němž se moč shromáždí, tehdy nemocní umírají s tou největší bolestí [...].“114 Tato kapitola se nachází i u Křišťana z Prachatic, který o znameních smrti hovoří takto: „Leží-li člověk v nemoci, a že se mu tvář nepromění, to jest dobré znamení. Pakli se jemu velmi proměnila, tak že mu nos obostřil a oči se jemu hluboko v hlavu pustí a uši sou-li studené a tvář jemu černá nebo zelená a má-li sračku a dlouho nebděl, ten umře. Když se který člověk světla varuje a tak se jemu
112
ŘEPANSKÝ, Martin: Knížka o moru. [s.l.] 1599, B.m.t.a.n., s. 70.
113
ALBÍK z Uničova, Zikmund: Krátký sprostný a upřímný regiment [etc]. [s.l.] [s.a.], [s.n.], nepag.
114
ŘEPANSKÝ, Martin: Knížka o moru. [s.l.] 1599, B.m.t.a.n., s. 35-39.
35
zdá, jako by jemu světlo vrtalo, když to v světlo hledí, a když spí a víčka sú jemu málo otevřená a černá budou a obočí se jemu svěsí a měli jest úplavici, tehdy ten umře [...]. Pak-li nemocný tu hlavu položí, kdež má nohama ležeti, tenť zajisté umře. Pak-li nemocný leží na břiše a za mládí tomu nepřivykl, ten jest smrtedlen. Leží-li člověk nemocný tak, že zuby skřípí, neboť umře, neboť smysla zbude. A že zuby skřípí, tehdyť budou hody u faráře.“115
7.2.4. Zvláštnosti Albíkův spis svým čtenářům hned v úvodu nastiňuje, jak by se měl chovat člověk, který se snaží vyvarovat morové rány, a dle jakých zásad by měl žít. Svůj den by měl každý začít snídaní, ke které je vhodná topinka namočená v octě. Stejně tak při obědě by mělo být první sousto namočeno v octu. Nevhodné jsou k této polední krmi jakékoli polévky a také vše, co je řídké konzistence. Albík má za to, že vše, co je vlhké, může způsobovat narušení lidského metabolismu. Lepší je stravovat se tak, aby vše, co člověk pozře, bylo jídlo suché, a to pak tělo lépe vysuší od špatných tekutin. Vyjmenovává vhodné potraviny pro člověka, ke kterým řadí maso, ovšem i u tohoto pokrmu existují výjimky: „Požívaj též tehdy na větším díle pečitého a zvláště pak ptáčkův, nebo jsou přirození suchého. Kromě těch ptáčkův, kteříž se při vodách drží, jako jsou husy, kačice a jim podobní.“116 Kromě stravy se v Regimentu dočteme i o špatných kratochvílích, jako jsou lázně, které přinášejí mdlobu, v lidech rozpalují vlhkosti a tím je činí náchylnějšími k morovému nakažení. Albík nejen že lázně nedoporučuje, je si i jist tím, že kdo se do lázní dobrovolně vydá, ten jistě zemře a sám sobě přivodí mor.117 Spis je rozsahově velmi krátký a velmi čtivý. Autor jako jeden z mála neužívá dělení na kapitoly, nýbrž svůj regiment sepsal v jednom, odstavci neděleném textu. Řepanského Knížka o moru je výjimečná jak svou formou, tak i obsahem. Jedná se o nejdelší spis ze všech námi zkoumaných. Má největší počet přílohových stran se spoustou potřebných receptů. 115
Z PRACHATIC, Křišťan: Lékařské knížky z mnohých knih lékařských vybrané [etc]. Praha 1501 –
1600, Jan Kantor Had. 116
ALBÍK z Uničova, Zikmund: Krátký sprostný a upřímný regiment [etc]. [s.l.] [s.a.], [s.n.], nepag.
117
Tamtéž.
36
Obsahově je tato publikace nevšední hned v několika oblastech. Dle Řepanského všichni rozumní lidé pochopí, že k nákaze morem dochází jedinou cestou, a to skrze jed. Jed je základním stavebním kamenem celé práce tohoto autora. Mor v tomto spise dělíme do dvou či tří kategorií, záleží na tom, jaký náhled si adresát zvolí. Autor o tomto píše takto: „Mor tehdy vlastně jest toliko dvojnásobný, totiž sírnatý a solný. Jeden každý však morový prášek jest spojený z divoké soli a síry, když tehdy se v něm více solnosti nachází, jmenuje se mor solný, když pak v něm jest více síry – mor sírnatý. Jestli pak jsou v podobné míře spojené, nazývá se mor prostřední, kdo jej chce od rtuti merkuryálským nazývati, s tím se o to hádati nechci. A tak se tomu místo dáti může, počítajíc ten prostřední, že jest mor trojnásobný.“118 O několik kapitol dále autor vysvětluje podstatu jednotlivých typů moru. Sírnatý mor se pozná tak, že se u nakaženého rozpálí krev, háže sebou, tluče mu srdce, omdlévá a puchýře mu naskakují okamžitě po celém těle.119 Mor solný zažene všechny životní duchy, lidé se až do smrti velmi potí nebo také náhle velmi rychle umírají. Tento mor je autorem považován za výjimečný.120 Mor třetí, merkuryálský je nejčetnější, projevuje se ztrátou síly, mdlobou údů, křečemi, bolestmi srdce, omdléváním, náhlou smrtí.121 V díle je také možno vysledovat okrajový náboženský aspekt, jak už jsme v úvodu nastínili. Tento výskyt máme v kapitole o původu moru, kde se autor zamýšlí nad tím, že teoreticky by mohlo jít i o boží trest, ovšem pouze z toho důvodu, kolik lidí na něj umírá a jak rychle se mor šíří. Na druhou stranu pak již tuto úvahu dále nerozvádí a vychází ze své původní teorie, že mor je nemocí vzniknuvší z přirozených příčin, mezi něž řadí primárně jed a následně pak také astrologické příčiny, jako již několikrát dříve popisované špatné kombinace hvězd a planet. Druhá zásadní myšlenka autora se týká infekčnosti moru, uvědomuje si, že mor se může přenášet skrze dotyky, pot, páru, moč, šaty, peníze, peřiny, nádobí atd. Píše o tom: „Nebo poněvadž člověk vždycky dýchati musí a tak povětří do sebe táhnouti a to zase vydýchati, stává se, že skrze mnohonásobné vydýchání nemocného celá komora a cokoliv v ní se nachází od samých morových práškův všudy se naplňuje.“ S touto problematikou souvisí i kapitola o zachování se od moru. 118
ŘEPANSKÝ, Martin: Knížka o moru. [s.l.] 1599, B.m.t.a.n., s. 8.
119
Tamtéž, s. 33.
120
Tamtéž.
121
Tamtéž.
37
Vzhledem k tomu, že si Řepanský uvědomuje vysokou míru infekčnosti této choroby, nevěnuje se zde pouze lidu, tedy tomu, co musí vykonávat, aby se co nejvíce chránil, nýbrž svým dílem útočí i na vrchnost: „ Tak aby se stalo, povinnost jest vrchnosti, aby předně na to všecku sílu svou vynaložila, a když se jed přikrádá, jej nezastírala, aneb nezamlčovala.“122 Řepanský vytvořil jakési směrnice, kterých by se měla vrchnost přidržet při ohrožení města morovou nákazou: 1. Nepřipustit do města nikoho, kdo pochází z nakažené oblasti. 2. Město uzavřít a před jeho bránu postavit stráže. 3. Stráž u sebe musí nosit zapálený oheň, a když přicházejí podezřelí lidé, je nutné udělat kouř z jalovcového dříví či jalovcových jahod.123 Zde je tedy také možno vidět jedinečnost autorovy práce, neboť snaha radit vrchnosti, jak ochránit lid před morem (tedy před obecným ohrožením), je v námi zkoumaných dílech zmíněna jen jednou, a to právě zde, u Řepanského. V Knížce o moru se setkáme i s radami vrchnosti, co dělat, když již v městě nákaza je. Opět se jedná o pozoruhodně komplexní přístup k problému. Nalezneme zde dle našeho soudu jednu z nejvíce průkopnických myšlenek všech námi zkoumaných prací. Řepanský zde totiž navrhuje izolaci nakažených, buďto ve vlastních domech, které budou zapečetěny, nebo ve speciálně vyčleněných hospicích na konci města.124 Svůj návrh podává velmi propracovaný, vrchnosti navrhuje, aby určila lidi, kteří do hospice budou docházet a nakaženým dodávat nutnou obživu. Dále doporučuje hned vedle vystavět dům, který bude sloužit lékařům, o které má být také dobře postaráno.125 Vrchnosti také radí očistit město od všech nečistot, pachů, prasečích a kozích výkalů – vše se má vynést do vykopaného dolu. Do města by se neměli vpouštět cizí psi, kočky ani jiná zvířata. Ve městech mají také hořet hranice, a to vždy před východem a západem slunce.126 Vedení města by mělo být schopno svým obyvatelům zajistit nutné prostředky pro ochranu před morem – ohně, kadidla atd. Pokud bude nemocný převezen do lazaretu, vrchnost se postará o vyčištění jeho domu, spálení šatstva apod. Dále je také doporučeno zrušit akce typu: svatby, hodování, trhy, jarmarky. 122
ŘEPANSKÝ, Martin: Knížka o moru. [s.l.] 1599, B.m.t.a.n., s. 40.
123
Tamtéž, 42-43.
124
Tamtéž, s. 47.
125
Tamtéž.
126
Tamtéž, s. 50.
38
Jestliže mor přináší obrovské množství obětí, doporučuje Řepanský i uzavření škol a kostelů.127 Výjimečná je i rozsáhlá kapitola o účinných prostředcích proti moru. Má okolo sta stran a obsahuje recepty na dryáky, pilulky, kapky, masti aj. Velmi překvapivý je recept, ve kterém je jednou z hlavních složek vlastní moč: „Vezmi tři nebo čtyry lžičky svého vlastního moče, ráno na štitrobu vypuštěného, smíchej s vytlačenou šťávou z routy a miříka, vezma tak mnoho šťávy z každé zeliny vypresované, co hrst naplniti může. Kdo tento nápoj vypije, může směle mezi všecky nakažené lidi jíti, i do každého nakaženého kouta.“128 Jak je nejspíš zřejmé již z předcházejících bodů, tyto tři spisy nedosahují vysoké literární úrovně, ovšem není to něco, co bychom jim měli vyčítat. Autoři byli především lékaři, ne umělci, proto se své dílo snažili co nejvíce přiblížit prostému člověku. Co se týče původu moru, žádné z pojednání neodhalilo skutečného původce choroby, ovšem především Řepanský navrhl skvělá řešení, jak se proti moru bránit, nebo jeho sílu alespoň omezit. Dílo Knížka o moru považujeme za nejvýznamnější a nejpřínosnější ze všech námi zkoumaných.
7.3. Spisy na rozhraní medicíny a náboženství Prameny, které jsme se rozhodli zařadit do tohoto oddílu, jsou tyto: Spis o nemocech morních a Krátký vejpis o nemocech morních autora Jana Černého a dále Kratičké vypsání příčin rány morové od autora Adama Trajana. Dílo Jana Černého představují dva téměř identické spisy, přičemž Krátký vejpis o nemocech morních hodnotíme jako ten kvalitnější. Jejich srovnání předneseme v následujících kapitolách. Již bylo naznačeno, že tyto spisy stojí na hranici mezi náboženstvím a medicínou. U obou spisů Černého můžeme říci, že jednoznačně převažuje výklad racionální, lékařský, jen s občasnými zmínkami o božím působení, které jsou však dle našeho názoru důležité a z textu nevydělitelné, proto jsme jeho díla zařadili sem. U Adama Trajana je tomu přesně naopak, tento text by se dal zařadit i k spisům nábožensko-mravním, ale díky kapitole, která se rozsáhle věnuje lékařství, jako ho
127
ŘEPANSKÝ, Martin: Knížka o moru. [s.l.] 1599, B.m.t.a.n., s. 64.
128
Tamtéž, s. 77.
39
známe dnes, jsme se rozhodli přidat Kratičké vypsání příčin rány morové do této kapitoly.
7.3.1. Původ moru
U Trajana se setkáváme s božím původem morové epidemie, jeho přístup je však oproti ostatním spisům originální, neboť hříchy, za které Bůh trestá, jsou ve většině bodů jiné, než u spisů s náboženskou tematikou. Těchto bodů je 6: „I. Pro neposlušnost a nepoddajnost […]. II. Pro nedověru, nebo když se koliv lidé Pánu Bohu nedůvěřují, v něho nedoufají, o jeho pomoci a retuňku pochybují, nemůže se on proto, než velce hněvati […]. III. Pro potupu slova Božího: Nikdá zajisté Bůh víceji v svém hněvu zapálen nebývá, jako tehdáž, když slovem jeho svatým lidé pohrdají, je v lehkosti a potupě mají […]. IV. Pejchu: urážeti také lidé a k hněvu popouzejí Pána Boha svou pejchou a vysokomyslností, kdyžto proti Božské velebnosti pyšně se pozdvihují […]. V. Pro modlářství: tak podobně i modlářství k hněvu vzbuzuje Pána Boha, když lidé opustíce a strhujíce se pravého Boha, jiné falešné bohy ctí a k nim o moc se utíkají […]. VI. Dopouští také Bůh ránu morovou pro zlé užívání Večeře Páně, když lidé bez rozsuzování samých sebe, a bez hodného k tomu připravení k ní přistupují […].“129 Jan Černý a jeho náhled na původ moru je absolutně odlišný. Lze to vysledovat již z jeho definice morové epidemie: „Mor jest nakaženého povětří porušený způsob, z něhožto zimnice morní znikají a odkud bolesti rozličné z vlhkosti mnohých při srdci porušených: jakožto hlízy, pryskýře a neštovice, nebo vředové proměnných barev na těle povstávají.“ Ve druhé kapitole své práce se původem moru zabývá samostatně a nachází čtyři hlavní příčiny nákazy: „Najprvé povětří smíšené s porušenými parnostmi vyšlých ze země, aneb z vod pokažených, také z náchylnosti těl nebeských, podle jich spolu sjíti v domu života. Někdy i zatmění, z nichž to dolejší živlové k nakažení přicházejí a z toho mor veliký na lidi přivodí. Druhé plnost krve nečisté, anebo z nepřirozených vlhkostí v srdečných žilách shromáždění, hotovost majících nakažení zlého povětří přijíti. Třetí takového morního povětří
129
TRAJAN, Adam: Kratičké vypsání příčin rány morové. Praha 1613, Matěj Pardubský, nepag.
40
srdce dotčení. Čtvrté trvanlivé jeho za některou chvíli srdce přidržení, příčiny tyto se nalézají, škodlivé nakažení morní jednají.“130 V třetí kapitole se setkáváme s již dříve zmiňovaným zařazením božího původu moru, pouze ve třech větách se autor zmiňuje o možném původu vzešlého z hříchu. Hovoří zde o smilstvu, obžerství aj.131
7.3.2. Lékařství
Stejně jako mor, tak i lékařství je v Trajanově spise rozděleno do dvou kategorií, nesoucích stejný název jako kategorie moru: lékařství veřejné a obzvláštní. Veřejné lékařství slouží každému dobrému křesťanovi a jeho užívání může být prospěšné pro každého jednotlivce. Jde o již známé pokání, modlení k Bohu a prosby o odpuštění. Zajímavější je, že sem spadá i medicína. Ta pochází z přirozených věcí či od lékařů. Dle Trajana nejen, že není lékařství hřích, nýbrž pokud chce člověk zachovat své zdraví, musí tohoto lékařství užívat. Podstata medicíny spočívá ve správných receptech, nápojích a krmi. Trajan píše: „Pročež tehdy naše povinnost jest, jestliže Bůh prostředků naskytuje, abychom jich užívali, jestli nebezpečenství ukazuje, do něho všetečně nelezli, jestli lékařství a rady uděluje, toho nezanedbávali.“132 Svým čtenářům Trajan doporučuje nezanedbávat blahodárný účinek bylin, které slouží k zahnání neduhů a různých nemocí.133 Lékařství ve spisech Černého je již více propracované, setkáváme se zde s množstvím receptů na různé typy léčiv, ale také na správné potraviny a nápoje. Své poznatky Černý rozděluje dle možností lidí, tedy recepty pro chudé i pro bohaté. Důležité pro vyhnutí se nákaze je dle autora vyčistit své tělo od špatných tekutin. Pro příklad uvedeme recept na sirup, který by měl takovému nakažení zabránit: „Vezmi rútku polní, borát, volový jazyk, ravias, vršky planého chmele, kokotici, čekanku, rojovník, štěrbář, jelení jazyk, menší chlapinu, anýzu, vlašského kopru, švestek pečených hrst, hrozinkův vyčištěných od jader a stopek hrst, a toho všeho vzíti tak 130
ČERNÝ, Jan: Krátký vejpis o nemocech morních [etc]. Praha 1582, Jiří Černý z Černého Mostu,
nepag. 131
Tamtéž.
132
TRAJAN, Adam: Kratičké vypsání příčin rány morové. Praha 1613, Matěj Pardubský, nepag.
133
Tamtéž.
41
mnoho coby půl hrnka býti mohlo, nalíti na to vody čisté a nechati tak státi za některou hodinu. A tak to vařiti při uhlí nesmrdutém, tak dlouho až by třetina uvřela, a kdyžby dovíralo, vložiti květu volového, jazyka borákového, ruože brunátné poupat, květu diviznového, povaře málo i odstavěti a slíti do jiné nádoby, a to v šátku zavážíc, protlačiti, vložiti skořice, květ muškátový, sandal červený, šafránu maličko, octa vinného trochu přilíti a napíti se ráno před Sluncem teplého, po druhé na hodinu před obědem a o nespořích třetí a cukrem osladčovati muožeš.“134 Recepty jsou velmi komplikované a sestávají často z velkého množství bylinných přísad. Jan Černý byl však jejich velkým znalcem, neboť je též autorem díla Kniha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář (1517).135
7.3.3. Zajímavosti
Kratičké vypsání příčin rány morové má velmi pozoruhodnou prologovou část, která se jinde neobjevuje. Autor svou práci věnuje vrchnosti města Witenberka. Tento svůj počin odůvodňuje tím, že se město velmi dobře stará o mládež, její mravní a duševní rozvoj, a prosí vrchnost, aby ve své snaze neustávala. Kromě jiného se zde také přiznává k tomu, že jeho spis není původní, nýbrž že vychází z latinsky píšícího autora, kterého nejmenuje. Jeho práce je tedy pouhým překladem, rozšířením a komentářem k původnímu originálu. Závěr spisu je tvořen několika po sobě jdoucími modlitbami a také krátkým vysvětlením typů smrti. Autor upozorňuje křesťansky smýšlející čtenáře, že činí velmi špatně, pokud se obávají smrti, která odděluje duši od těla. Správně by se měli strachovat o to, že dojde k oddělení duše od Boha.136 Trajan také vytvořil svou vlastní typologii moru, existují údajně dva, jeden z věcí přirozených a druhý přirození převyšující. Ten druhý přichází na zem skrze Boha a jeho anděly, autor ho označuje dokonce i latinsky – Hyperphisicum genus pestis. Druhý, přirozený mor se dále dělí na veřejný a obzvláštněný. Veřejná nákaza
134
ČERNÝ, Jan: Krátký vejpis o nemocech morních [etc]. Praha 1582, Jiří Černý z Černého Mostu,
nepag. 135
TICHÁ, Zdeňka (ed.): Jan Černý. Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář. Praha 1981.
136
TRAJAN, Adam: Kratičké vypsání příčin rány morové. Praha 1613, Matěj Pardubský, nepag.
42
pochází ze špatných konstelací planet, hvězd, zatmění aj. Mor obzvláštní má svůj původ v místech, kde ze země vychází nakažený puch.137 Černého Krátký vejpis o nemocech morních obsahuje zajímavých pasáží hned několik, než se k nim dostaneme, rádi bychom řekli něco o formální stránce tohoto spisu. Jediný ze všech námi zkoumaných pramenů, má tento Krátký vejpis obsahový rejstřík, který slouží k lepší orientaci v knize. Velmi propracované je také dělení do kapitol, kterých je celkem 28, každá jednotlivá kapitola začíná velmi zdobnou, propracovanou a krásnou iniciálou. Konec každé kapitoly je tvořen aluzí na kapitolu následující. Kromě formy je třeba ocenit autora, který dává najevo značnou erudovanost. Ve svých spisech se snaží o co nejpřesnější popisy léčebných kúr, věnuje se zdraví tělesnému i duševnímu. Myslí na každého člověka, jelikož uvedený recept má vždy i svou alternativu pro chudé. Ukázku máme například v kapitole, která lidem radí, jak v době morního nakažení vycházet ven: „Nositi v rukou nětco vonného jest prospěšné, a ty věci jsou mnohé i rozličně strojené v apatékách, z ambry a z jiných věcí vonných, kteréž se bohatým dělají k času zimnímu nebo letnímu, jakž povětří příčinu dává. Chudí mohou hřebíčky v octě vařiti a zavázati je v šatu, a tak voněti, anebo jalovec, pelyněk, koriandr aneb kozlík ve víně anebo v octě, některé z těch namočiti a nositi v šátku, anebo v tom víně houbu vomočiti a voněti.“138 U některých receptů se setkáváme také s latinskými pasážemi, u tohoto autora to však není tak časté jako u jiných, usuzujeme tedy, že se snaží především o srozumitelnost svého textu. Možné je také vysledovat, že autor musel být velmi znalý přírodní medicíny a bylin potřebných k léčbě člověka. Obsahově je dílo velmi kvalitní, kromě léčebných postupů dříve zmíněných se autor zamýšlí i nad škodlivými větry a doporučuje čtenáři, kdy je vhodné otevírat a větrat v domě: „Chovati se v povětří zdravým, provívaném a nevzavřitém. A ráno proti slunečnému východu okna odevřít, aby slunce do pokoje vešlo a povětří v něm vyčistilo. Poledního větru střež se a na poledne oken neodvírej. Večer vždy okna
137
TRAJAN, Adam: Kratičké vypsání příčin rány morové. Praha 1613, Matěj Pardubský, nepag.
138
ČERNÝ, Jan: Krátký vejpis o nemocech morních [etc]. Praha 1582, Jiří Černý z Černého Mostu,
nepag.
43
k půl noci odvlaj, ať vítr půlnoční tvé obydlí provívá, neb ten vítr jest najzdravější a svým províváním nakažení zahání […].“139 Poutavá je také kapitola o stravě a nápojích, která v mnohém napovídá, jak složitě by člověk musel přistupovat k jídlu a pití, aby žil podle zásad, které Černý doporučuje. To můžeme doložit na příkladu výroby správného chleba: „Protož chléb ať jest z zrna čistého, ne pokaženého, ne z stuchlého, ani smradu od země majícího, ne molovatého, muškami vyjedeného a bez myších hoven dělán, i v díži čisté ne smrduté, ani zplesnivělé, vodou neporušenou, ale studničnou čerstvého pramene, musí zakvašen býti, na místě špinavém, ani v nádobě uvozené, nemá válen býti a dřívím suchým hornatým dubovým neb jalovcovým, habrovým, bukovým, borovým a tak jiným neshnilým ani syrovým péci se má. Bílý chléb jest najlepší z čisté mouky, z pšenice jadrné, z země dobré […].“140 Správná úprava je popsaná také u povoleného masa, ryb, pečiva aj. Dokonce některé ovoce je zde považováno za závadné, kupříkladu bílé višně, jablka, melouny, mořské jahody, meruňky, maliny. Povolené jsou naopak jahody travnice, černé višně, třešně bílé, ostružiny, švestky. Co se týče nápojů, vhodné je napít se bílého vína či dobře uvařeného piva, u kterého je také velmi obšírně popsána jeho příprava.141 Kapitola 15., která se věnuje ochraně před morem, vypráví o léčebných postupech již dříve zmiňovaných (vonné látky, kouření, správná životospráva atd.), ovšem zmiňuje se i o správném duševním rozvoji člověka, ten by měl fungovat v souladu s desaterem, pravidelně se modlit, činit poklonu pánu Bohu i Ježíši Kristu. Rychtáři jednotlivých statků by měli pamatovat i na svou čeládku, která by také měla žít v souladu s bohem.142 I z tohoto bodu je zřejmé, že jsme dílo museli zařadit do této hraniční kapitoly. Pozoruhodná je také kapitola o znameních moru. Již jsme psali o znameních smrti či o tom, jak vypadá člověk, který se uzdraví. Zde však Černý svým čtenářům vyjmenovává, jak poznat člověka již morem nakaženého. Mimo jiné má tato osoba zimnici, nemocně vypadající tvář, bolest hlavy, odpor k jídlu, smrdutý pot, těžké
139
ČERNÝ, Jan: Krátký vejpis o nemocech morních [etc]. Praha 1582, Jiří Černý z Černého Mostu,
nepag. 140
Tamtéž.
141
Tamtéž.
142
Tamtéž.
44
dýchání, vyprahlost v ústech, počernalý jazyk, suchý kašel, slabé nohy. Nejjistější znamení moru jsou však puchýře a hlízy, kdekoli na těle.143 V knize se Černý věnuje i lékařům, kterým radí, jak nejlépe vykonávat léčbu moru. Popisuje jak upouštět žilou, jak hojit pryskýře a jak postavit vyléčeného zpět na nohy. Tento spis hodnotíme jako velmi zdařilý, jak po stránce obsahové, tak i po formální. Nedá se však říci, že by přinášel nové myšlenky, téměř se vším jsme se již u předchozích autorů setkali. Za užitečnou kapitolu můžeme však považovat tu, kde se vypisují příznaky nakaženého člověka či kapitolu obsahující velké množství receptů na výrobu nezávadných surovin.
7.3.4. Krátký vejpis vs. Spis o nemocech morních
V předcházející podkapitole popsaný Krátký vejpis je o čtyřicet let mladší než Spis o nemocech morních. V podstatě jde obsahově o dvě téměř identické publikace, ovšem u Krátkého vejpisu vidíme autorovo poučení a snahu o vylepšení díla. Spis o nemocech morních oproti svému mladšímu přepracování nemá prolog ani obsahový rejstřík. Dílo také není členěno na jednotlivé kapitoly. To, o čem daná strana pojednává, dává autor do poznámky (marginálie) na boku listu. Také zde chybí ony zdobené iniciály. Formálně je tedy jednoznačně Krátký vejpis mnohem propracovanější, zatímco obsahově jde téměř o kopie.144
7.4. Beletristická díla V této kapitole chceme představit díla, která jsou obsahově diametrálně vzdálená všem předcházejícím. Prameny, které sem spadají, nemají žádné styčné plochy, neboť způsob zpracování jednotlivých autorů je velmi individuální. V této kapitole bychom rádi pracovali jednotlivě s každým spisem zvlášť, neboť zkoumání společných znaků zde není možné.
143
ČERNÝ, Jan: Krátký vejpis o nemocech morních [etc]. Praha 1582, Jiří Černý z Černého Mostu,
nepag. 144
ČERNÝ, Jan: Spis o nemocech morních [etc]. Praha 1542, Jan z Chocně, nepag.
45
7.4.1. Hádání smrti s člověkem
Dílo anonymního původu, které se problematice moru věnuje až ve svém závěru. Prvotně jde o veršovaný dialog člověka s personifikovanou smrtí, která si pro něj přichází jako strůjce jeho zkázy. Smrt zde vystupuje jako nekompromisní vykonavatel boží vůle. Již v prvním odstavci své promluvy říká: „K papeži neodpustím. Ani jeho kardinálům. Ba všichni musejí v můj dům. Nestydím se císaře ani krále, v jich neustavičné slávě. Vše i s jich hrdými pány, pojmu do hrozné jámy.“145 Smrt zdůrazňuje, že se jí nikdo nevyhne a je tedy naprosto zbytečné pokoušet se jí uniknout a schovat se. Nedělá rozdíly a je necitelná, tudíž ji nikdo neobměkčí svými proslovy a stížnostmi na nespravedlnost. Poukazuje na lidské hříchy, které se ve společnosti objevují od pradávna. Člověk zde vystupuje jako typický hříšník, který se snaží ujít trestu a přemlouvá smrt, aby místo něj vybrala jiného. Popisuje svůj četný majetek, plné spíže a vzkvétající statek, což považuje za argumenty pro přežití. Smrti doporučuje vzít si někoho z chudáků či dělníků, jejichž ztráta nikoho příliš nepostihne. Pokouší se smrt uplatit a nabídnout jí cokoli ze svého vlastnictví. Ta se však jeho pokusům ironicky vysmívá. Nakonec se muž hovořící se smrtí uchyluje k prosbám, aby jeho život prodloužila alespoň o jeden další rok, aby se naučil žít v souladu s bohem a zlepšil svůj život kvůli poslednímu soudu. Smrt se posmívá jeho planým slibům, považuje je za bláznovství a nemíní se slitovat. Celý rozhovor končí náhlou smrtí hříšného člověka, která je popsána dost realisticky: „A hned člověk na muky vstoupí a oči přehrozně vyloupí. Potratí svůj veškeren zrak a obrátí oči opak. Tu uši potratí svůj sluch a z těla pospíchá duch. Neb jej bolesti ven ženou, kteréž se v srdce zběhnou. Tělo mře, stydne, dřevění, žíly se krčí i trhají, kosti lomí. Ústa se otevrou a hrozně chropí, barva se umrlčí hnedky chopí.“146 Tímto epilogem končí rozhovor smrti a člověka a objevuje se nová pasáž vyprávějící o třech procházkách smrti v morovém čase. Tyto tři příběhy slouží čtenáři k upevnění znalosti o tom, že smrt je nekompromisní a nikdo se před ní neskryje. Mění se forma zpracování, již nejde o dialog, objevuje se zde klasické
145
Hádání smrti s člověkem [etc]. Plzeň 1507, Mikuláš Bakalář, nepag.
146
Tamtéž.
46
vyprávění, ve kterém jsou obsaženy i promluvy jednotlivých postav, nejde však již o přímou řeč. Při své první procházce se smrt setkává se starcem, jehož volání o pomoc se rozhodla vyslyšet. Muž lamentuje a nadává na své utrpení a nemoci stáří, smrt se tedy rozhodne jeho muka ukončit. Když se však objevuje před znaveným staříkem, ten se jí zalekne a začne prosit o odklad. Smrt jeho počínání nerozumí a hovoří s ním slušně a mile: „Žádals ode mne pomoci, v své starosti i v nemoci. Proč se tehdy máš lekati, majíce mne přivítati. Mého k sobě navštívení, ze zlého tvého vysvobození.“147 Lze zde vypozorovat, že smrt se ke starci chová shovívavě, především díky jeho pozemskému žití, které bylo v souladu s božími pravidly. Když mu vysvětlí, že se díky svému řádnému životu dostane do nebe a dojde k jeho vysvobození, člověk se omlouvá za svůj prvotní úlek a počínání. Následně se dobrovolně vydává do její náruče.148 Při druhé procházce smrti autor, nejspíše díky lepší poutavosti příběhu, mírně znevažuje smrti dříve danou, nepřemožitelnou sílu. Pointa příběhu spočívá v tom, že se smrt rozhodla přivodit morovou nákazu muži, který se jí však snažil všemožně zabránit. Smrt k němu nemohla proniknout skrze neustálé dýmení v pokoji, zápach z bylin, ucpávání oken apod. Zde je možno vysledovat absurditu příběhu, neboť nepřemožitelná smrt, která si dle autora bere císaře, krále, a pokud chce, může zničit i celé národy, si neporadí s bylinkami a ohněm. Nakonec se však k muži dostane díky jeho slabosti pro alkohol a veselení se s přáteli, nakazí jej morem a ten následně umírá. V této druhé procházce se setkáváme i s výsměchem lékařskému umění, neboť když na sobě muž zpozoruje příznaky moru a přivolává k sobě doktory, nabízí štědré dary i plat, smrt stojí stranou a vysmívá se tomu, jak se lékaři snaží muže zachránit bylinkami, dryáky, pilulemi apod.149 Třetí procházka smrti je směřována k papeži, jeho družině a císaři s jeho početnou armádou. Se všemi smrt hovoří slušně a dokonce se jim i pokloní, oni se jí však nebojí a povyšují se nad ní. Papež se odvolává na výkon svého povolání (žádá o odklad), císař se smrti vysmívá vzhledem ke své četné armádě. Smrt tím velmi
147
Hádání smrti s člověkem [etc]. Plzeň 1507, Mikuláš Bakalář, nepag.
148
Tamtéž.
149
Tamtéž.
47
rozhněvají a rozhodne se seslat mor na celý jejich národ, aby poukázala na svou nekonečnou moc.150 Autorem zvolená tematika a intence těchto tří příběhů je zřejmá. První vyprávění o starci jistě dobře posloužilo lidem žijícím dle desatera. Uklidnilo je, že není třeba obávat se smrti, která je pouhým oddělením duše od těla, a utvrdilo v tom, že po smrti je čeká další nebeský život. Druhý příběh o muži, který rád holdoval alkoholu a snažil se smrti vyhnout, je opět poučením pro křesťanský lid, aby se vyhnul hříšným kratochvílím. Zároveň také útočí na člověka, aby se nesnažil nemoci léčit skrze byliny a vůně, neboť smrt stejně neodeženou. Poslední příběh poukazuje na nekonečnou moc a sílu smrti, která si může vzít, koho chce a nedělá rozdíly. Tento motiv nabývá v dílech s tematikou smrti charakteru toposu, označovaného „omnibus est moriendum“ (všichni musí zemřít). Dílo směřuje skrze alegorii k mravoučnému významu pro čtenáře.
7.4.2. Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje Autorem tohoto velmi dobře propracovaného spisu je Jan z Bakova. Vše co jsme v ostatních pracích zkoumali, je zde postaveno proti sobě. Křesťansky smýšlející člověk versus racionálně uvažující lékař, náboženství versus lékařství. Tento spis se vztahuje k nákaze z roku 1588. Jde o setkání sedláka a lékaře, poté co sedlák odchází z domu svého přítele nakaženého morem, kterého byl navštívit. To, že je sedlák označován jako povycvičený, značí jeho erudovanost, znalosti latiny, lékařství, bylin a Bible, neboť byl sám dlouhou dobu studentem. Učení musel zanechat, aby se staral o zděděný statek.151 Formou dialogů si tito dva vyměňují názory, týkající se především existence infekčnosti moru. Celá jejich pře je vystavěna formou argumentů a protiargumentů. Sedlák je velmi tvrdohlavý, často i drzý a nenechá si vzít svůj názor, že mor nakažlivý není. Argumentuje tím, že Bůh si přeje, aby existovala sousedská láska a soudržnost, naopak by jej Bůh potrestal za to, že na nemocného v jeho utrpení zapomněl. Svůj názor podpírá tím, že nezná nikoho, ani z vyprávění z minulosti, kdo 150
Hádání smrti s člověkem [etc]. Plzeň 1507, Mikuláš Bakalář, nepag.
151
BAKOVSKÝ, Jan.: Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje [etc].
Staré město Pražské 1582, Jan Černý, nepag.
48
by se nakazil tím, že se vydal k nemocnému na návštěvu. Lékař své pojednání začíná samotnou podstatou slova nakažení, které by člověku mělo napovědět, že je mor přenosná choroba. Zde ho sedlák okamžitě zastavuje a vysmívá se jeho názoru, neboť slovo samotné a jeho význam se mohou diametrálně lišit. Uvádí i příklady jako např. opilství, které se často označuje jako veselost, i když jde o hříšné chování. Také zastává názor, že nákaza může být pojem podobný, jako je např. výraz kyklop – příšera s jedním okem, kterou ovšem nikdo nikdy neviděl, stejně jako nikdo nikdy neviděl, že by se nakazil člověk od člověka.152 Lékař hovoří o podstatě nemoci, která tkví v nakaženém povětří, skrze škodlivé páry a jedy. Sedlák s ním nesouhlasí, tvrdí, že původ nemoci je v hříchu společnosti, za který ji Bůh trestá, a argumentuje tím, že ani v Bibli nenašel nic o tom, že by podstata nemoci byla v nakaženém povětří. Lékař s ním nesouhlasí a konstatuje, že jeho argumenty nejsou exaktní, nýbrž vystavěné pouze na znalosti Písma. Snaží se ho navést na správnou cestu tím, že mu ponechá jeho víru, ale pokusí se o to, aby uvěřil, že i přes boží původ nemoci může být mezi lidmi přenosná a nakažlivá. Sedlák vysvětluje, že pro něj bude boží vůle vždy nad lékařstvím, nerozumí tomu, čemu by měl člověk bezmezně věřit, když ne Bohu. A věří, že pokud tomu tak Bůh nebude chtít, k nakažení dojít nemůže.153 Tato výměna názorů pokračuje na desítkách stran, sedlák si tvrdošíjně stojí za svým, ustoupí jedině v tom, že lékařství je zajímavá věda, ovšem nesouhlasí s tím, jak vysoké obnosy doktoři za svou pomoc od pacientů žádají. Jmenuje i příklady nevystudovaných laiků, kteří dokázali pomoci, čímž provokuje lékaře, který tvrdí, že každý by se měl držet toho, čemu se vyučil. V jejich rozporu se nacházejí i pasáže, kdy se tito dva muži shodují, například v odporu k špatným stravovacím návykům a opíjení. Současně se objevují i úseky, kde si ani jeden z nich neví rady, jako je tomu v případě odchodu z nakaženého povětří. Nejvíce překvapivý je závěr díla, kdy v několikastránkovém monologu lékař hovoří o tom, že si uvědomuje, že lékaři pobírají obrovské množství peněz za své rady, a ví, že se ve svých postupech rozcházejí. Každý jednotlivý doktor má jiný náhled na původ morové epidemie, který může pocházet z povětří, z dotýkání, 152
BAKOVSKÝ, Jan.: Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje [etc].
Staré město Pražské 1582, Jan Černý, nepag. 153
Tamtéž.
49
z hladu, z velkého množství lidí v jednom městě atd. Svůj monolog ukončuje tím, že se lékaři neshodnou ani v léčbě, ani v hojení, a to z toho důvodu, že mor bude původu božího. Sám říká: „Pravím, dobře činí, kteří mor připisují tomu, který nebem i povětřím vládne.“154 Člověk, který byl od počátku přesvědčen o své pravdě, ustoupil a přiznal, že celý jeho názor byl zcestný. Přikláníme se k tomu, že autor celého spisu, Jan Bakovský, přetvořil závěr k svému obrazu a přesvědčení. Nečekaný zvrat lékaře si tedy vysvětlujeme Bakovského bezmeznou vírou v boží podstatu morové epidemie. Sedlák na konci děkuje lékaři, že uznal jeho pravdu a prosí jej, aby dále neděsil lidi tvrzením, že mor je chorobou nakažlivou, a uklidnil tak paniku, která v tomto morovém období nastala.155 I zde je možné vysledovat autorův záměr, snahu o návrat společenských zvyklostí do původního stavu, snahu o zachování rodinných vazeb a morálních zásad. Vzhledem k tomu, že Jan Bakovský se v prologu díla, kterým je dopis věnovaný vrchnosti, podepisuje jako kněz, je logické, že u něj zvítězil náboženský výklad moru z rukou božích.
7.5. Na rozhraní naukové literatury a beletrie V samostatné kapitole jsme se rozhodli zaměřit na ty rysy námi zkoumaných spisů, které zvyšují literární úroveň vybraných děl. I když měla většina spisů hlavně funkci informativní, je možno jmenovat alespoň šest spisů, u kterých se literární ambice autorů více či méně projevují. Nespadají sem prameny s lékařskou tematikou, u kterých se autoři o zvýšení literární úrovně nesnažili, neboť jejich hlavním předsevzetím bylo informovat prostý lid o možnostech ochrany a prevence. Patří sem obě díla zařazená do beletristického oddílu a dále také vybraná díla z oddílu náboženského. V následujícím textu se budeme snažit upozornit na některé prvky, které se nám v jednotlivých dílech podařilo vysledovat.
154
BAKOVSKÝ, Jan.: Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje [etc].
Staré město Pražské 1582, Jan Černý, nepag. 155
Tamtéž.
50
7.5.1. Kázání kratičké o moru V úvodní prologové části autor oslovuje své posluchače. Snaží se upevnit a udržet si jejich pozornost pomocí rétorických figur, např. neustálého oslovování: „Slovutní páni a přátelé mně v Kristu Pánu milí.“ „A vám jako svým milým přátelům to připisuji a oddávám.“ 156 Každá myšlenka uvedena v tomto spise je podpořena citací z Bible, důkaz pro křesťansky smýšlející lid o autorově pravdě: „Od žádného jiného nežli od samého Pána Boha našeho, kterýž nám duši, tělo, i tento život tělesný dal. V 1. knihách Mojžíšových v kapitole II. takto máme o tom napsáno: Protož učinil Pán Bůh člověka z hlíny země […].“ Tyto biblické úryvky v textu fungují i jako příklady žánrové hybridizace, kdy se do hlavní promluvy vkládají žánrově odlišné pasáže, což zvyšuje uměleckou hodnotu, a také čtivost díla. 157 Pro zvýšení estetické hodnoty díla je na závěr vložena a dílo ukončuje báseň autora Martina Píseckého: „Miláť jest vše živu býti, milejší v Kristu umříti. Milejší zas povstati, z hrobu k Bohu se dostati.“ 158
7.5.2. Limodis Epidemitica
Celé dílo je velmi bohaté na množství synonymních výrazů, kterými se autor snaží dokázat bohatost své lexikální zásoby. Vysledovat je to možno hned v úvodu kapitoly, kde autor popisuje Boha těmito slovy: „Co jest Pán Bůh? Pán Bůh jest duch nestvořený, věčný a neobsáhlý, svrchovaná moc, moudrost, dobrota, stvořitel, vykupitel, posvětitel, jediný v božství.“ Podobně Bruncvík pracuje i s pojmenováním moru, jelikož se nechce opakovat, hledá i jiná, metaforická označení pro tuto chorobu, např.: Rána jízlivá, Rána boží, Metlička morní. Latinské paratexty, které jsme již dříve zmiňovali, se týkají nejen slov, ale také slovních spojení, nebo celých vět, začleněných do hlavního textu díla: „Živelní povětří neb Aer Elementaris ten, který okolo nás jest porušení své béře, netoliko z constellaci a z jiných příčin nebeských, již oznámených, ale také z větrů poledních,
156
ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší, nepag.
157
Tamtéž.
158
Tamtéž.
51
východních […].159 Tyto cizojazyčné vsuvky slouží především ke zvýšení naukové hodnoty díla. V tomto spise se setkáváme i s příkladem tzv. exempla. Autor cituje lékaře Avicennu, který vnímal mor jako natolik nakažlivou chorobu, že k nakažení stačí pouhé pohlédnutí do očí oběti. Tento názor zde Bruncvík uvádí i s paralelami ze zvířecí říše: „1. Dává příklad na bazališku, kterýž jsa pln jedovatosti samým pohleděním člověka nakažuje a usmrcuje. 2. Vlk to má do sebe, že když toliko člověka prvé než on jeho spatří, hlas, křik, smělost, od něho odnímá.“160 Stejně Avicenna vnímal pohled člověka nakaženého morem do očí zdravému jedinci. Bruncvík sice tuto myšlenku vnímá spíše jako báchorku, ale pro ozvláštnění svého textu se ji rozhodl zařadit a zvýšit tak působivost svého díla. Aby text působil odborněji a zvýšila se jeho věrohodnost, přejímá autor slova z cizího jazyka, především z latiny: principální, antidotum (recept), sentence.161 Celý spis je ukončen dvěma konfesemi neboli zpověďmi lidí, vyznávajících se ze svých hříchů, dochází tedy k žánrové hybridizaci v závěru samotného díla: „Ach ach auvech běda, přeběda mně, ó nešťastná duše, v tak mnohých hříších v tak mnohých nepravostech, v tak mnohých nedostatcích. I na kteréž prvé plakati? Na které kvíliti, na které naříkati? A které prvé slzami srdce mého zvlažovati budu […]?“ Tyto konfese jsou tvořeny převážně řečnickými otázkami, které také slouží k zvýšení literární úrovně tohoto spisu. Člověk si je zde pokládá spíše z důvodu vlastního zamýšlení, nečeká na ně odpověď.162 Zařazení ich formy a lamentatia narušuje naukový ráz díla, ale opět přispívá k intenzivnějšímu působení na čtenáře.
7.5.3. Srdečná stížnost na hříchy
Pro tento spis je typické užívání květnatých přívlastků při označování osob a věcí. Stejně jako u prvně popsaného spisu, i zde se Dobřenský snaží opisnými
159
BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann, nepag.
160
Tamtéž.
161
Tamtéž.
162
Tamtéž.
52
přívlastky charakterizovat osobu Boha: všemohoucí, velikomocný, nepřemožitelný, král nad králi a pán nad pány.163 Srdečná stížnost je plná intertextových vsuvek z Bible, buďto jde o přímé citace nebo o opis některých pasáží s následným vysvětlením a rozborem. Běžné je také užívání několikanásobných větných členů: „Tak i my se nelekejme, neděsme a nestrachujme této, ač hodné a spravedlivé rány morové a trestání Božího.“ „A tím na sobě dokážeme, že pána v hotovosti čekáme, kdyžkoli a v kterýkoli čas, v kteroukoli chvíli, a hodinu, buďto o půlnoci, ráno, o poledních aneb k véčerou prijíti ráčí […].“164 Jiným příkladem je například souvětí: „Již pak nepečovati o to, ani se starati, na kterém místě, aneb kde bychom měli umříti, ale nechť by nás kdežkolivěk ten posel Boží postihl, buďto v lese, aneb na poli, v domu, aneb ve dvoře, vně neb doma, zřídic svůj život věrně silně Pánu Bohu svému, že všude a na každém místě, bude nám smrt dobrá, svatá a blahoslavená.“165
7.5.4. Hádání smrti s člověkem
V každé promluvě se setkáváme s oslovováním se osob navzájem. Zatímco smrt volí neutrální pojmenování člověka, opačně je tomu jinak. Vzhledem k narůstajícímu strachu mluvčího se mění i pojmenování, jimiž častuje smrtku. Autor byl velmi kreativní a ve spise se setkáváme s mnoha synonymními pojmenováními: zlé strašidlo, kosa břitká, šelma nemilá, nevděčný host, přehrozné strašidlo, nemilostivá příšera, všech živých nepřítelkyně, velikomocná paní.166 Autor také velmi zajímavě pracoval s významy pojmenování, tehdy když volil slova, která mají ustálený význam, lidmi již zažitý, který naprosto převrátil, vidíme to na příkladech: „Tuť užří mnohá divadla, ďábelských tváří strašidla. Pozvu jich na posvícení, na němž nic dobrého není. Než bolest žalost věčný plamen, jemuž nebude konce ámen.“ Slovo divadlo, které si člověk spojoval především se zábavou, zde zastupuje podívanou na hrůzná pekelná muka, které hříšník po smrti zažije.
163
DOBŘENSKÝ, Václav: Srdečná stížnost na hříchy [etc]. Praha 1582, Daniel Adam z Veleslavína,
nepag. 164
Tamtéž.
165
Tamtéž.
166
Hádání smrti s člověkem [etc]. Plzeň 1507, Mikuláš Bakalář, nepag.
53
Posvícení bylo od pradávna spjato s oslavami, jídlem, karnevalem a veselím, zatímco zde se posvícením myslí opět hrůzná atmosféra pekla.167 Smrt se snaží ve svých promluvách vystupovat jako nestranný pozorovatel, ovšem občas se v její řeči objeví na adresu hříšných lidí pejorativa jako „zdechne“ či „hovadnost“. Ve svých projevech užívá hojně přirovnání, například pokud hovoří o tom, jak nachytává lidi do svých spárů: „já jako rybář na udici, anebo čihař na humenci.“168 Hovoří metaforicky o svých zbraních a armádách, jimiž jsou morové nákazy: „A vídáš-li mocné pány, krále, císaře, zemany. Též i ti bohatí preláti. Jak přede mnou nemohou státi. Když na ně vojensky táhnu a pošlu morovou ránu. Každý běží tam kdo věda, kdeby se skryl, místa hledá. Vybíraje lepší povětří, ne jedenť zdechne nazajtří.“169 Objevuje se zde gnómické ponaučení formou vloženého přísloví: „Pokání pozdní, řídko praví.“ V závěru spisu můžeme opět vidět projevy žánrové hybridizace. Jsou zde vloženy tři písně k času mornímu, které mají lidem pomáhat vyrovnat se s morovou zkázou ve svém městě a které je vhodné prozpěvovat v kombinaci s častým modlením.170
7.5.5. Obrana aneb praeservativum proti moru
O prologu tohoto spisu jsme již psali v předcházejících kapitolách, jde o národní chorál, píseň vhodnou pro soudobou společnost, sloužící k ochraně před morem. Dále je zde však ještě vložená krátká báseň pro zvýšení umělecké hodnoty díla: „Všichni časné smrti se bojíme, ale na věčnú řídce myslíme.“ Četné jsou i vložené myšlenky jiných významných myslitelů, kterým autor důvěřoval. Například nejmenovaný lékař a jeho moudro: „Čehož náš rozum nemůže postihnouti, lépěji jest v Bohu poručiti.“ Cituje také oblíbeného básníka, u nějž zdůrazňuje jeho křesťanskou konfesi: „Ten nemůže sirotkem slouti, kdo Boha věří, otcem býti.“
167
Hádání smrti s člověkem [etc]. Plzeň 1507, Mikuláš Bakalář, nepag.
168
Tamtéž.
169
Tamtéž.
170
Tamtéž.
54
Stejně jako u většiny spisů s náboženskou tematikou, i zde máme biblické citace a parafráze. V tomto díle dokonce zdůrazněné pomocí většího typu písma.
7.5.6. Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje
Dílo je postaveno na rozporuplných myšlenkách a výpovědích, čímž dochází k zintenzivňování dynamiky celého spisu. V slovním souboji sedláka a lékaře dochází k přestřelkám, které jsou podložené znalostmi z bible a historie, jsou jmenováni slavní lékaři, historiografové, filozofové. Objevují se i ironické a uštěpačné poznámky na adresu toho druhého. „Doktor: Volověná jest to zbroj a slaměný šíp, kterým mé učení chceš vybojovati. Sedlák: Váš pak pancíř je z pavučin a koule děla našeho jsou prach v světle slunečném se potulující, jehož žádný nečije.“ 171
V promluvách sedláka autor zařazuje na důkaz vzdělanosti latinské termíny, či
odkazy na velké osobnosti dějin, aby bylo zřejmé, že je sečtělý a kompetentní k rozpravě na úrovni.172 Sedlák lékaři vyká, naopak lékař sedlákovi tyká, čímž autor docílil odlišení úrovně vzdělanosti a společenského postavení. Celé toto dílo má za úkol působit mravokárně na svého čtenáře a posílit jeho pravověrnost. Přesto se autor snažil ozvláštnit svůj spis jak po stránce formální, tak volbou jazykových prostředků.173 Forma dialogu byla jednou z nejoblíbenějších v humanistickém písemnictví na rozhraní naukové literatury a beletrie (jako příklad můžeme uvést Dialog na obranu básnictví Augustina Olomouckého, v němž se rozmlouvá o smysluplnosti básnického umění ve srovnání s lékařstvím).
7.5.7. Závěrem
U námi vybraných šesti spisů bylo tedy možno některé rysy zvyšující literární úroveň díla vysledovat. Autoři však byli vedeni snahou o co nejvyšší informativní,
171
BAKOVSKÝ, Jan.: Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje [etc].
Staré město Pražské 1582, Jan Černý, nepag. 172
Tamtéž.
173
Tamtéž.
55
moralizující a nábožensky vzdělávací funkci, daleko méně usilovali o estetické hodnoty textu. Jsme svědky toho, jak v raném novověku nauková literatura získává svou autonomii a odpoutává se od beletrie.
56
8.
Závěr V námi vypracované diplomové práci jsme na úvod představili teoretickou
část, ve které jsme čtenáře upozornili na biologický původ moru, šíření této nemoci v minulosti, z toho vyplývající chování lidí aj. Tuto teoretickou část považujeme za důležitou z důvodu zasvěcení čtenáře do kontextu doby, uvědomění si, jakým způsobem lidé reagovali na choroby, které nebylo možno léčit, a také získání povědomí o tom, kdy, odkud a jakým směrem se mor do českých zemí šířil. Hlavním předmětem našeho bádání byly spisy z předbělohorského období, k dispozici jsme měli prameny z let 1507 – 1613. Za cíl naší práce jsme si předsevzali analýzu staročeských textů, jejich rozdělení a následnou komparaci. Začátek naší práce spočíval v podrobném čtení a analýze pramenů, které jsme měli k dispozici, tedy ty, které propůjčil Strahovský klášter a Národní knihovna. Analýza a vyhledávání shodných rysů jednotlivých prací nám umožnily rozdělení předbělohorských památek do čtyř kategorií. První zkoumanou kategorií byly spisy s nábožensko-mravním charakterem. Sem spadá sedm spisů, jedná se tedy o kvantitativně nejrozsáhlejší ze všech oddílů. Přínosné při dalším zkoumání bylo užití komparativní metody. Autoři těchto spisů postupovali při výstavbě díla podobnými způsoby, a také otázky, na které si tato díla kladla za cíl odpovědět, byly podobného charakteru. Proto jsme vytvořili jednotlivé podkapitoly, ve kterých jsme se zabývali různými způsoby nahlížení autorů na stejnou problematiku. Zkoumali jsme zde rozličné prologové části děl, tedy zdali autor pracoval na zvýšení estetické hodnoty díla (citáty, básně, písně) nebo svůj spis někomu adresoval – prolog byl tedy formou dopisu. Zabývali jsme se původem morové epidemie, který byl v této kapitole jednoznačně boží. Ač se objevovaly určité náznaky přemýšlení i nad jinými původy, vždy existoval jeden, všem nadřazený zdroj této choroby, kterým byl Bůh. S tím souvisí i další podkapitola, která pojednává o hříších, tedy soupis těch nejhorších lidských provinění, díky kterým docházelo k božímu trestu v podobě nevyléčitelné infekce – moru. Zajímavým pododdílem byly názory autorů těchto spisů na problematiku útěků z nakaženého povětří. Zde se setkáváme s velmi kontrastními tvrzeními soudobých učenců, z nichž někteří útěk považovali za hřích, jiní ho naopak doporučovali. Palčivé téma představovala také otázka lékařství, především tedy vhodnost jeho užívání pro 57
nakažené morem. Zde dochází ke stoprocentní shodě všech zkoumaných děl, autoři užívání lékařství doporučují, neboť bylo stvořeno Bohem k tomu, aby užíváno bylo. V poslední podkapitole jsme se pokusili obsáhnout všechny zvláštnosti námi zkoumaných pramenů, kterých nebylo málo. Každý spis byl něčím jedinečný a odlišoval se, ať už šlo o užívání latinských paratextů, citace jiných autorů, vytvoření vlastní typologie moru (dle původu či teritoriální dělení), vkládání modliteb, dynamičnost, formální výstavba textu a mnoho dalších. Dalším typem zkoumaných pramenů byly práce s lékařskou tematikou, u kterých
se
objevilo
mnoho
nových
myšlenek.
Zpracování
těchto
spisů
nekorespondovalo s větší snahou o zvýšení literární úrovně. Cílem autorů (především lékařů) byla informativní funkce jejich díla a snaha o srozumitelnost. Opět jsme zde pracovali s tématem původu choroby, zde se však již nesetkáváme s boží příčinou, nýbrž nacházíme nové náhledy na možné původce. Šlo o nakažené povětří, puchy z nitra země, jedy atd. Styčné plochy těchto děl jsme vysledovali v kapitolách o způsobu ochrany před morem, jednalo se především o správné stravování a užívání ohně a vykuřování. Zařadili jsme také část o pouštění žilou, které bylo až do 19. století považováno za nejlepší způsob léčby různorodých nemocí. Píšeme zde také o znameních nemoci a uzdravení, tento oddíl byl zpracován velmi realisticky a bez příkras. I u těchto pramenů jsme se rozhodli vytvořit podkapitolu o jednotlivých zvláštnostech, především pro zdůraznění kvalit díla, které považujeme za nejprogresivnější ze všech námi zkoumaných - Knížka o moru od Martina Řepanského. Od ostatních autorů se odlišoval již v názoru na pouštění žilou, které odsuzoval, neboť díky odčerpávání krve přicházel člověk o svou životní sílu, což je v souladu s dnešním nahlížením na tento léčebný postup. Dále také jako jediný zařadil do svého spisu oddíl, ve kterém nabádá vrchnost k lepší ochraně města, a také účinnou prevenci před možnou epidemií. S tím souvisí také nejdůležitější myšlenka jeho díla, která spočívá ve snaze o vytvoření lazaretu na konci města, v němž by nakažení žili v karanténě a nemohli svou nemocí ohrožovat ostatní obyvatele. Zde je Řepanský v absolutním protikladu proti autorům nábožensko-mravních spisů, kteří ve většině případů považovali vyčleňování nemocných a jejich nenavštěvování za hřích. Autor si byl velmi jistý tím, jak vysoká míra infekčnosti u této choroby vzniká. Přijetím jeho myšlenky o karanténních opatřeních by vrchnost jistě ušetřila množství životů ve svém městě. Kromě Řepanského revolučních myšlenek se v tomto oddíle
58
dozvíme více o vhodných receptech, ať už lékařských či kuchařských, nebo také o dalších typologiích moru. Třetí zařazenou kapitolu tvoří spisy stojící na hranici mezi medicínou a náboženstvím, způsob našeho zpracování byl podobný jako u spisů s náboženskomravním charakterem, tedy opět nacházíme styčné plochy v tematice původu nemoci a ve vnímání lékařství. Spadají sem dva spisy Jana Černého, které jsou charakteristické svým medicínským způsobem nahlížení na epidemii moru, ovšem je možno vysledovat drobné aluze na boží původ, proto jsme nemohli tyto prameny zařadit do oddílu lékařských spisů. Dále sem patří dílo Adama Trajana, které je naopak velmi mravoučné a apeluje na křesťanské zásady čtenáře, je zde však zařazena rozsáhlá kapitola o lékařství a možných lécích na morní nákazu, proto jsme se rozhodli umístit dílo do tohoto oddílu. Opět jsme zařadili kapitolu o zvláštnostech díla, u níž za zmínku stojí velmi složité recepty Jana Černého na výrobu správného chleba či piva. Předposlední oddíl s názvem spisy beletristické zahrnuje dvě díla – Hádání smrti s člověkem a Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje. Zde již nebylo možné pracovat komparativně, jelikož obě díla jsou jedinečná svým obsahem. Za podobný by se dal považovat způsob zpracování, autoři obou děl zvolili formu dialogu (člověk vs. smrt, sedlák vs. lékař). Rozhodli jsme se tedy popsat obě díla zvlášť a zaměřit se na morovou tematiku v nich obsaženou. Kladně hodnotíme především dílo Jana Bakovského Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje, které stojí na kontrastu dvou protikladných názorů – lékařského a náboženského. Střetávání přesvědčení obou mužů zvyšuje dynamiku celého rozhovoru. U tohoto díla se nám podařilo vysledovat, že konfese samotného autora ovlivnila závěr celého příběhu, kdy argumentačně vítězí sedlák nad lékařem. Lékař uznává boží původ nemoci, což si vysvětlujeme tím, že autor tohoto díla byl původem kněz, a proto zvolil tento způsob zakončení svého spisu. V posledním oddíle jsme se znovu věnovali důkladné analýze pramenů a snažili jsme se vystopovat rysy, které se podílejí na zvýšení literární a estetické úrovně těchto děl. U celkem šesti děl nacházíme alespoň drobnou snahu autora o tvorbu díla, které bude mít nejen informační hodnotu, ale i estetickou. K těmto uměleckým rysům řadíme vložená exempla a modlitby, citace jiných učenců, latinské paratexty, žánrovou hybridizaci, přirovnání a metafory.
59
Strach z morové epidemie svazoval český národ již od pradávna, což dokazují právě námi zkoumané spisy, sloužící lidem k jejich uklidnění a útěše, a to nejen prostřednictvím odkazu na boží původ moru, ale i radami a doporučeními, jejichž dodržování jistě přispívalo k pocitu, že člověk má alespoň něco ve svých rukou. Pokud zhodnotíme prameny, s nimiž jsme pracovali, docházíme k závěru, že ne všechny sice dosahovaly vysoké literární úrovně, avšak velmi dobře posloužily rozšiřujícím se čtenářským vrstvám a jsou dokladem toho, že význam naukové literatury v předbělohorském období značně vzrostl. Myšlenky lékařů uvedené v jejich spisech byly často naivní, ale mnohdy též velmi přínosné z pohledu dnešního poučeného čtenáře. Prostý člověk bez prostředků se nejspíše přidržel spisů s nábožensko-mravním charakterem a posílil tak svou víru v Boha a odevzdanost do jeho rukou, což mohlo být zdrojem útěchy. Pokud jde o ryze nauková díla, můžeme se jen domnívat, že pokud by byly některé myšlenky lékařských autorit vyslyšeny, mohl vysoký počet obětí poněkud klesnout. Na místě je ovšem otázka po důsažnosti těchto spisů, otázka, zda nezůstávaly omezeny na okruh vzdělanců, případně šlechty. Tento problém však již přesahuje vymezení naší práce.
60
9.
Anotace
Příjmení a jméno autora: Otisková Veronika Název katedry a fakulty: Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Název diplomové práce: Tematika moru v předbělohorských spisech Jméno vedoucího diplomové práce: Mgr. Jana Kolářová, PhD. Počet znaků: 112 631 Počet příloh: 0 Počet titulů použité literatury: 35 Klíčová slova: mor, epidemie, předbělohorské spisy, Bůh, lékařství, chování lidí
Naše diplomová práce se zabývá tematikou morové nákazy ve vybraných spisech, spadajících do předbělohorského období. Pracovali jsme se zatím nevydanými prameny, které pro naše potřeby propůjčily pražské instituce. Cílem této práce je seznámení čtenáře s původem a vývojem moru v českých zemích, ale především zhodnocení nahlížení na problematiku morové epidemie v těchto námi zkoumaných pramenech. Práce je rozdělena na teoretickou část, ve které pojednáváme o vývoji lékařství, demografickém kontextu, moru z lékařského hlediska, zaměříme se i na chování lidí v době nemocí, a na část praktickou, ve které předkládáme samotný rozbor jednotlivých děl, a to různými metodami, dle individuálních potřeb každé kapitoly.
61
10. Resumé This thesis deals with the topic of plague epidemic, primarily with way the issue was presented in historical texts. Its aim is to seek and monitor the occurrences of the theme of plague in pre–Bílá hora sources. We believe that the issue of plague and mostly the analysis of historical sources on the topic available in libraries and archives have been studied insufficiently. Secondary literature we studied pays little to no attention to plague and mostly only in connection to other diseases. From among Czech monographs, we consider Historie moru v českých zemích by Eduard Wondrák to be the one of the highest quality when it comes to this topic. The reason for selection of this particular topic was due to our personal interest in diseases and infections in the pre–Bílá hora time period, as well as intriguing and contrasting thinking of contemporary people. Of note was also the research of the original sources which are yet to be published. At our disposal, we had sources from the 16th and early 17th century. Five-chapter introduction dealing with theory is presented at the beginning of the thesis, presenting to the reader the information on biological origins of the plague, historical demographical conditions, spreading of the disease in the past, behaviour emerging due to the phenomenon – seeking possible culprits, masochist parades, and burning of the Jews. The importance of this introduction lies in reader´s initiation into the historical context, revealing how people reacted to incurable diseases at the time and to raise awareness of when and from where it arrived in the Czech lands. Our main objective was the analysis, sorting and subsequent comparison of Old Bohemian texts. Our work was based on a thorough reading and analysis of available sources borrowed from the Strahov Monastery and from the National Library of the Czech Republic. Analysing and identifying recurring features in these particular resources led us to divide the pre-Bílá hora sources into four categories. The files we worked with were on religion and ethics (the most extensive category), medical files, files somewhere between religious and medical, and works of fiction. In the subchapters we searched the various texts for identical features (origins of the plague, public opinion on medicine, sin classification or bloodletting) and compared them. We discovered many peculiarities and information of note, such as typological
62
classification of the plague, plague protection research, or detailed notes on cooking recipes and medical formulas. The work we consider praiseworthy is Martin Řepanský's Knížka o moru, which abounds with revolutionary ideas. Author advocated quarantine, encouraged the gentry to establish housing for the infected to impede the contagion. He also disapproved of bloodletting, claiming it reduces vitality. In the conclusive section we included a chapter about literary features that we considered enhance both the literary and esthetic values of its works, such as the usage of metaphors, similes, inclusion of secondary texts and prayers in Latin, odd forms of prologues, genre hydridization etc.
63
11. Bibliografie
11.1.
Seznam pramenů
ACHILLES, Jan: Kázání kratičké o moru. Praha 1599, Daniel Sedlčanský starší.
ALBÍK z Uničova, Zikmund: Krátký sprostný a upřímný regiment [etc]. [s.l.] [s.a.], [s.n.]
BAKOVSKÝ, Jan.: Sedlák povycvičený rozmlouvání s doktorem lékařským o moru maje [etc]. Staré město Pražské 1582, Jan Černý.
BEUST, Joachim von: Krátká správa kterak by člověk pobožný k smrti se strojiti měl [etc]. Staré město Pražské 1610, Jan Schumann.
BRUNCVÍK, Zacharyáš: Limodis Epidemitica [etc]. Staré město 1606, Jan Schumann.
ČERNÝ, Jan: Krátký vejpis o nemocech morních [etc]. Praha 1582, Jiří Černý z Černého Mostu.
ČERNÝ, Jan: Spis o nemocech morních [etc]. Praha 1542, Jan z Chocně.
DOBŘENSKÝ, Václav: Srdečná stížnost na hříchy [etc]. Praha 1582, Daniel Adam z Veleslavína.
GARCEAEUS, Johann: Knížka o nakažení povětří [etc]. Praha 1568, Jiří Jakubův Dačický.
Hádání smrti s člověkem [etc]. Plzeň 1507, Mikuláš Bakalář.
64
Krátké naučení kterak se lidé pobožní v čas moru chovati mají [etc]. Praha 1582, Daniel Adam z Veleslavína.
Obrana aneb praeservativum proti moru [etc]. Praha 1605 – 1628, Pavel Sessius.
ŘEPANSKÝ, Martin: Knížka o moru. [s.l.] 1599, B.m.t.a.n.
TRAJAN, Adam: Kratičké vypsání příčin rány morové. Praha 1613, Matěj Pardubský.
Z PRACHATIC, Křišťan: Lékařské knížky z mnohých knih lékařských vybrané [etc]. Praha 1501 – 1600, Jan Kantor Had.
11.2.
Seznam sekundární literatury
BERGDOLT, Klaus.: Černá smrt v Evropě. Praha 2002, Vyšehrad, 236 s.
BOŘÍKOVÁ, Jana – BOŘÍK, Otakar: Mor na Karlovarsku. Sokolov 2010, Nakladatelství FORNICA GRAPHICS s.r.o., 220 s.
BOHATCOVÁ, Mirjam: Úvodní texty (dedikace a předmluvy) v pražských tiscích rudolfinské doby. In: Polišenský, J. (ed.): Češi a svět. Sborník k pětasedmdesátinám Ivana Pfaffa. Praha 2000, s. 46-54.
BŮŽEK, Václav – Král, Pavel: Člověk českého raného novověku. Praha 2007, Nakladatelství Argo, 486 s.
CANTOR, Norman F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila. Brno 2005, Nakladatelství CENTA spol. s.r.o., 179 s.
ČERNÝ, Karel. - Havlík, Jiří M.: Mor a jezuité. Praha 2008, NLN, 215 s. 65
DELUMEAU, Jean: Hřích a strach. Praha 1998, Nakladatelství VOLVOX GLOBATOR, 722 s.
DELUMEAU, Jean: Strach na západě ve 14. – 18. století. Obležená obec I. Praha 1997, Nakladatelství Argo, 288 s.
DELUMEAU, Jean: Strach na západě ve 14. – 18. století. Obležená obec II. Praha 1999, Nakladatelství Argo, 315 s.
GARIN, Eugenio a kol.: Renesanční člověk a jeho svět. Praha 2003, Nakladatelství Vyšehrad, 280 s.
KOLDINSKÁ, Marie: Každodennost renesančního aristokrata. Praha 2001, Nakladatelství Paseka, 255 s.
KOLEKTIV AUTORŮ: Ponížení a odstrčení, města versus katastrofy. Praha 1998, Scriptorium, 353 s.
KOPECKÝ, Milan: Český humanismus. Praha 1988, Melantrich, 282 s.
MALURA, Jan a kolektiv: Žánrové aspekty starší české literatury. Ostrava 2010, 184 s.
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, Nakladatelství Vyšehrad, spol. s.r.o., 413 s.
OHLER, Norbert: Umírání a smrt ve středověku. Jihlava 2001, Nakladatelství H&H Vyšehradská s.r.o., 409 s.
SVOBODNÝ, Jiří: Historie morových epidemií. Vesmír. 1995-09, čís. 74.
SVOBODNÝ, Petr – Hlaváčková, Ludmila: Dějiny lékařství v českých zemích. Praha 2004, Nakladatelství TRITON s.r.o., 247 s. 66
TICHÁ, Zdeňka (ed.): Jan Černý. Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář. Praha 1981, Avicenum, 463 s.
WONDRÁK, Eduard: Historie moru v českých zemích. Praha 1999, Nakladatelství TRITON s.r.o., 119 s.
67