MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉ LITERATURY
ŽIDOVSKÁ TEMATIKA V PRÓZÁCH JOSEFA ŠKVORECKÉHO (ANALÝZA INTERNÍCH SUBJEKTŮ) BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2011
VEDOUCÍ PRÁCE:
AUTOR PRÁCE:
Mgr. Miroslav Chocholatý, Ph.D.
Martin Kirš
Bibliografický záznam KIRŠ, Martin. Ţidovská tematika v prózách Josefa Škvoreckého (Analýza interních subjektů): bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra české literatury, 2011. 59 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Miroslav Chocholatý, Ph.D.
Anotace Bakalářská práce se zabývá ţidovskou tematikou v díle Josefa Škoreckého. Zaměřuje se především na analýzu interních subjektů, kde je zvláštní pozornost věnována typologii postav a střídání vypravěčských strategií. Práce je rozdělena na teoretickou a analytickou část. Teoretická část obsahuje kapitolu o ţidovské tematice v kontextu české poválečné literatury, kontextovou kapitolu s ţivotopisným profilem autora a kapitolu metodologickou, kde jsou blíţe představeny pojmy postava a vypravěč.
Annotation The Bachelor's thesis deals with the Jewish themes in work of Josef Škvorecký. It aims at analysis of internal subjects where a special attention is devoted to the typology of the characters and changing narrative strategies. This thesis has a theoretical and analytical chapter. The theoretical section contains a chapter of the Jewish themes in context of the czech postwar literature, a context chapter with a life profile of the author and a methodology chapter where the notions of character and narrator are introduced.
Klíčová slova vypravěč, postava, vyprávěcí strategie, charakterizace, vyprávěcí situace, příběh
Keywords narrator, character, narrative strategy, characteristic, narrative situation, narrative
2
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou diplomovou práci vypracoval samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 4. prosince 2011
Martin Kirš
……………….
3
Poděkování Děkuji panu Mgr. Miroslavu Chocholatému, Ph. D. za jeho pomoc při vedení práce.
4
Obsah Úvod
.......................................................................................................................
I. TEORETICKÁ ČÁST
......................................................................................
1. Židovská tematika v kontextu české poválečné prózy
...............................
2. Josef Škvorecký a jeho tvorba v kontextu české poválečné literatury
8 11
....................................
13
.....................................................................................................
13
3. 1. 1. Klasifikace postav
........................................................................
3. 1. 2. Charakterizace postav 3. 2 Vypravěč
8
.....
3. Terminologické vymezení pojmu interní subjekty 3. 1 Postavy
6
13
.................................................................
14
..................................................................................................
16
II. ANALYTICKÁ ČÁST
....................................................................................
20
4. Sedmiramenný svícen
...................................................................................
20
4. 1 Klasifikace postav
....................................................................................
20
4. 2 Charakterizace postav 4. 3 Vypravěč
..............................................................................
28
..................................................................................................
32
5. Nové canterburské povídky 5. 1 Klasifikace postav
..........................................................................
35
....................................................................................
35
5. 2 Charakterizace postav
..............................................................................
41
..................................................................................................
43
...............................................................................................................
45
5. 3 Vypravěč 6. Lvíče
6. 1 Klasifikace postav
....................................................................................
6. 2 Charakterizace postav 6. 3 Vypravěč
..............................................................................
50
..................................................................................................
51
7. Babylónský příběh a jiné povídky Závěr
45
...............................................................
53
......................................................................................................................
55
Literatura
..............................................................................................................
58
5
Úvod Ţidovská tematika zaujímá specifické místo v kontextu díla Josefa Škvoreckého i v rámci literatury 60. let, tzv. druhé vlny próz s válečnou tematikou. Škvoreckého vedou k ţidovské tematice především otázky existencionální, vnímá ji jako ryze humánní téma spojené s touhou jedince po svobodě coby jedné z nejvyšších lidských hodnot. Zároveň se v částečně autobiografické sbírce povídek Sedmiramenný svícen (1964) vypořádává se vzpomínkami na dobu svého dospívání v době nacistické okupace, kdy byl s lidmi a přáteli ţidovského původu v častém kontaktu. Tomuto souboru věnujeme větší pozornost, jelikoţ ţidovská tematika je v něm koncentrovaná nejvíce. Dále se ţidovská tematika vyskytuje v Nových canterburských povídkách (1996) a v románu Lvíče (1969). Soubor Babylónský příběh a jiné povídky (1967) se ţidovskou tematikou nezabývá, přesto má jistou podobnost a styčné body se Sedmiramenným svícnem, proto i jej stručně zmíníme. Není však předmětem naší analýzy, a proto nastínění společných znaků a motivických průniků má pouze funkci komplementární. Cílem bakalářské práce je zanalyzování interních subjektů (tj. postav a vypravěče) ve výše uvedených dílech, přičemţ větší důraz bude kladen na klasifikaci a charakterizaci postav ţidovského i neţidovského původu. Budeme se tedy také věnovat, avšak spíše okrajově (vzhledem k charakteru práce coby literární analýzy, nikoli historické), údělu ţidovského národa na našem území během okupačních let i v době poválečné. O autorovi vyšly dvě monografie, Josef Škvorecký (1995) Pavla Trenského a Josef Škvorecký (2004) autorky Heleny Koskové. Obě věnují svoji pozornost přirozeně spíše rozsáhlejším a známějším dílům Josefa Škvoreckého, přesto publikace slouţí jako určité východisko pro téma naší práce, stejně jako některé dobové recenze. Analýza postav ani vypravěčských strategií v prózách Škvoreckého se ţidovskou tematikou nebyla dosud zpracována. Zvolené téma je mi blízké také vzhledem k faktu, ţe mým druhým studijním oborem je německý jazyk a literatura; německý prvek je s ţidovskou otázkou pevně spjat (mimo to se němčina objevuje i v analyzovaném textu, především v promluvách postav). Práce se skládá z teoretické a analytické části. V teoretické části nejprve nastíníme otázku ţidovské tematiky v kontextu české poválečné literatury, následuje biografická glosa s významnými ţivotními mezníky autora a kontext díla Škvoreckého. V třetí části tohoto oddílu terminologicky vymezíme základní pojmy. Teoretickými východisky jsou
6
práce S. Rimmon-Kenanové Poetika vyprávění (2001), F. K. Stanzela Teorie vyprávění (1988) a L. Doleţela Narativní způsoby v české literatuře (1993). Následuje analýza jednotlivých děl. Po krátkém úvodním představení titulu se v podkapitolách zabýváme klasifikací a charakterizací postav, poslední podkapitola se věnuje vypravěčským strategiím. Závěrečná kapitola sumarizuje analytickou část.
7
I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Židovská tematika v kontextu české poválečné prózy Ţidovská tematika v české literatuře po roce 1945 je naprosto sporadickým jevem a její prosazování se bylo poměrně sloţité. Ani komunistická strana rozvíjení ţidovské tematiky nepřála. Přesto jiţ některá díla první vlny próz vztahujících se k válečným událostem upozorňovala na skutečnost holocaustu, jelikoţ v Terezíně a polských vyhlazovacích táborech zahynulo 80 tisíc československých Ţidů. V rámci první vlny jsou to díla především Weilova a Frýdova, důleţitý u nich byl vlastní proţitek. Jiří Weil v autobiografické próze Ţivot s hvězdou (1949) líčí zápas slabého a pasivního Ţida čekajícího na transport, do kterého ovšem nenastoupí. Tento zvrat signalizuje vzdor, tato výrazná existencionální situace je projevem touhy po svobodě jako elementární lidské hodnotě. Autobiografický humanistický román Norberta Frýda Krabice mrtvých (1956) vypráví o ţivotě v německém koncentračním táboře na sklonku druhé světové války, v němţ protagonista vede vězeňskou kartotéku a mnohé zachraňuje od jisté smrti. Tyto tituly jsou předznamenáním jiţ liberálnější druhé vlny próz s válečnou tematikou, v rámci které je ţidovská tematika jednou z nejvýraznějších. Inklinace k ţidovské tematice je výrazným fenoménem v období 60. let. Druhá vlna spojuje toto bytostně humanistické téma především s existencialismem, s orientací na člověka. Díla se vyznačují psychologickou propracovaností. Aleš Haman shrnul podstatné rysy druhé vlny válečných próz, které tedy platí i pro tematiku ţidovskou: „[...] snaha vycházet z bezprostředního a hlubokého proţitku, která vede autory k zvýšené pozornosti k ţivotním faktům, ilustrujícím zrod konkrétní humanistické aktivity v člověku hledajícím smysl ţivota. [...] pro toto poznání se [...] vrací do minulosti, do doby okupace. Je tomu jednak proto, ţe jde převáţnou většinou o autory téţe generace, pro které [...] byla okupace zkouškou zralosti, a tedy dobou nejhlubších záţitků.“1 Hlavní příčinou vzniku těchto próz byla potřeba sblíţit literaturu se skutečností. Co se týče formy, převládá inklinace ke kratším prozaickým útvarům (viz analyzované dílo 1
Haman, Aleš. O tak zvané „druhé vlně“ válečné prózy v naší současné literatuře. In: Česká literatura č. 4, 1961, s. 519.
8
Škvoreckého), neboť právě tento útvar „signalizuje [...] obrat k hlubšímu, analytickému poznání současnosti a vytváří tak předpoklady k budoucí románové syntéze“2. Ţidovská tematika byla přirozenou součástí autobiograficky inspirovaného díla autorů ţidovského původu Ludvíka Aškenazyho (jeho soubor povídek a črt Vajíčko, vydaný v roce 1963, je zasazený do doby nacistické okupace a často se v něm objevují motivy příznačné pro ţidovský úděl doby) a především nedávno zesnulého Arnošta Lustiga. Jeho soubory povídek Noc naděje (1957) a Démanty noci (1958) jsou svědectvím ţivota v koncentračních táborech nebo z transportu smrti, jeţ zachycují průměrné lidi (nejčastěji děti, dospívající či staré lidi, kteří se mohou hůř bránit) v mezních situacích. Významných motivem je snaha hrdinů o zachování si lidskosti, vyzdvihována je lidská solidarita a láska. Osudy Ţidů za války i po ní najdeme také v Lustigových novelách. V Modlitbě pro Kateřinu Horowitzovou (1964) je konfrontována pasivita vězněných Ţidů se vzpourou mladé polské ţidovky, která si sice zachovává svou důstojnost, avšak její čin nic neřeší a dívka umírá. Protagonistka novely Dita Saxová (1962), osmnáctiletá ţidovská dívka, přeţila koncentrační tábor, ale nedokáţe se začlenit do poválečné reality. Rozčarována ze svých nenaplněných očekávání nakonec páchá sebevraţdu. Ivan Klíma, také autor ţidovského původu, k ţidovské tematice inklinoval aţ v 70. letech v disentu (jmenujme např. román Soudci z milosti či kníţku pro děti O chlapci, který se nestal číslem). Ţidovská tematika se promítla i do tvorby spisovatelů neţidovského původu, mezi něţ patří kromě Škvoreckého např. Otčenášek, Fuks a Bělohradská. Jan Otčenášek se ţidovské tematice věnuje v novele Romeo, Julie a tma (1958). Tragický příběh o studentovi Pavlovi a ţidovské dívce z období heydrichiády přináší především myšlenku odpovědnosti i za druhé. V románové prvotině Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock (1963) je okupace stejně jako ve výše změneném Weilově románě nazírána očima osamělého schizofrenního Ţida, který se pečlivě připravuje na transport. Touha zlu uniknout se v závěru ukáţe jako nereálná. Ţidovskou tematiku nalezneme i v některých jeho dalších dílech: Spalovač mrtvol (1967) je opět obţalobou fašismu prostřednictvím příběhu o psychopatovi Kopfrkinglovi, jenţ zavraţdí svoji ţidovskou manţelku i vlastní děti, či cyklus povídek Mí černovlasí bratři (1964) popisující vztah pěti chlapců (tři byli Ţidé) z jedné gymnaziální třídy v době války a protiţidovských 2
Haman, Aleš. O tak zvané „druhé vlně“ válečné prózy v naší současné literatuře. In: Česká literatura č. 4, 1961, s. 520.
9
nařízení. Hana Bělohradská se ţidovské tematice věnuje v novele Bez krásy, bez límce (1962), v níţ jedna z dějových linií popisuje osud starého ţidovského lékaře Armína Brauna, který na sklonku svého ţivota zachraňuje člověka skrývajícího se před gestapem, ačkoliv je to pro něj nebezpečné. Josefa Škvoreckého vedou k ţidovské tematice otázky taktéţ existencionální a touha jedince po svobodě coby jedné z nejvyšších lidských hodnot. Významnou roli sehrál také fakt, ţe autor byl v dětství s mnohými Ţidy v těsném kontaktu. Mnohé povídky v Sedmiramenném svícnu jsou vzpomínkami na ně.
10
2. Josef Škvorecký a jeho tvorba v kontextu české poválečné literatury Josef Škvorecký, narozený 27. září 1924 v Náchodě, prozaik, překladatel děl především z americké literatury, kritik a esejista (Škvoreckého publicistika zahrnuje stovky literárních recenzí, statí a studií v exilových periodikách), se stává spisovatelem z povolání roku 1963. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy odjíţdí v roce 1969 do USA na stipendijní pobyt, do vlasti se však jiţ nevrací. Zůstává v exilu v kanadském Torontu, kde roku 1971 zakládá se svou manţelkou Zdenou Salivarovou nakladatelství '68 Publishers (Sixty-Eight Publishers), které vydávalo české exilové autory a v Československu zakázaná díla. Pravidelně také přednáší na Toronto University, kde působí od roku 1975 jako řádný profesor. Roku 1990 byl společně s manţelkou poctěn Řádem bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě. Řadu autobiograficky laděných próz autora spojuje Škvoreckého literární alter ego Danny Smiřický, který je obvykle také vypravěčem. Jeho ţivotem se line jazz, dívky a rodný Kostelec. „Tato autobiograficky pojatá postava je v Škvoreckého tvorbě spojena s několika návratnými motivy: s fyzickým a následně vzpomínkovým bytováním v maloměstském Kostelci (tj. Náchodě), s láskou k dţezu jako k hudbě i metafoře svobody a s milostným dobýváním dívek a ţen.“3 Danny stárne spolu s autorem a v následujících prózách spolu s ním proţívá jednotlivé historické okamţiky naší země: gymnazijní léta za okupace (Prima sezóna, Toronto 1965, 1990), květnovou revoluci a osvobození Rudou armádou (Zbabělci, 1958), období po únoru 1848 (Konec nylonového věku, 1967, a Povídky tenorsaxofonisty, Toronto 1993), vojenskou sluţbu v 50. letech (Tankový prapor, Toronto 1977, 1990), rok 1968 s retrospektivními návraty především na počátek 50. let (Mirákl, Toronto 1972, 1991), období polistopadové (Dvě vraţdy v mém dvojím ţivotě, 1996). Román Příběh inţenýra lidských duší (Toronto 1977, 1992) zachycuje Dannyho osudy od 40. let aţ po kanadský exil. Postava Dannyho se vyskytuje téţ v Sedmiramenném svícnu, v němţ se jeho vyprávění střídá s vyprávěním Rebekky, ţidovské dívky. Naopak v dalším díle Škvoreckého se ţidovskou tematikou, románu Lvíče, postavu vypravěče zaujímá redaktor Leden, který má jiné charakteristické rysy neţ Danny.
3
Janoušek, Pavel a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2, M-Ž. Praha: Brána, 1998, s. 488.
11
Je důleţité si uvědomit, ţe chronologie vydávání jednotlivých autorových děl je často odlišná s chronologií jejich vzniku, poněvadţ většina z nich byla v rozporu se soudobou normou české literatury. Po roce 1948, v období tzv. stalinismu, Škvorecký nemohl publikovat a pracuje především jako překladatel. S příchodem jisté liberalizace české literatury v závěru 50. let vyšla roku 1958 autorova prvotina Zbabělci, přičemţ napsána byla jiţ v letech 1948 – 49. Tato kniha byla literární kritikou výrazně odsouzena, a to nejen kvůli jejímu nekonvenčnímu pohledu na závěrečné dny války, téměř aţ satirickému pojmenování všech neduhů maloměšťáků či do té doby nevídanému hovorovému jazyku a přítomnosti sprostých slov, ale především pro zcela odlišné vyloţení této historické události neţ jaké proklamovala vládnoucí KSČ. V české literatuře se Škvorecký prosazuje zejména v 60. letech. Kromě některých, v práci analyzovaných děl uvedených níţe, zmiňme alespoň lyrickou novelu Legenda Emöke (1963), z jeho detektivní tvorby pak titul Smutek poručíka Borůvky (1966). V exilu publikuje dílo prostřednictvím svého nakladatelství. Co se týče chronologie vzniku děl analyzovaných v této práci, Nové canterburské povídky obsahují prózy z let 1943 – 47, poprvé byly vydány aţ roku 19964. Jedním z mála děl, které nebyly vydány se zpoţděním, je soubor Sedmiramenný svícen (1964), v němţ Škvorecký kompozičně spojil povídky psané v letech 1957 – 63. Babylonský příběh, tvořící povídky z let 1946 – 65, byl poprvé publikován ve Svobodném slově v roce 1967. Román Lvíče psaný v letech 1963 – 67 poprvé vyšel v roce 1969. Autorův jazyk je velmi osobitý. Je to směs hovorového a spisovného jazyka, s častým zapojením slangu, neologismů či nářečí. Později také originální směsí češtiny a americké angličtiny.
4
V roce 1947 poslal tento soubor pod pseudonymem Fred Erell do literární soutěže vysokoškolského studentstva, v kategorii prózy vyhrál první cenu.
12
3. Terminologické vymezení pojmu interní subjekty V rámci teoretické části vymezíme základní pojmy, s kterými budeme pracovat. Interní subjekty, tj. vypravěč a postavy, jsou základními prvky fikčního narativu. Pro výklad problematiky klasifikace a charakterizace postav vyuţijeme především publikaci americké autorky Shlomith Rimmon-Kenanové Poetika vyprávění (2001), část věnovaná problematice vypravěčských strategií bude zpracována dle teoretických prací Franze Karla Stanzela Teorie vyprávění (1988) a Lubomíra Doleţela Narativní způsoby v české literatuře (1993).
3.1 Postavy Postavu ve fikčním narativu je třeba vnímat jako pouhý obraz člověka, nikoliv jako člověka reálného. Postavu lze charakterizovat tedy jako fiktivní subjekt. Obecně můţeme za literární postavy povaţovat také jiné subjekty (zvířata, nadpřirozené bytosti apod.). Současní teoretikové označují literární postavy jako narativní agenty, čímţ se vypořádávají s problémem, co je ještě moţné povaţovat za literární postavu a co jiţ nikoliv. Pro Rimmon-Kenanovou je postava „konstruktem, který si sestavuje čtenář z různých údajů roztroušených v textu.“5
3. 1. 1. Klasifikace postav U různých postav narativní fikce můţeme rozpoznat různý stupeň tzv. plnosti. Jiţ E. M. Forster rozlišoval postavy ploché a oblé (resp. plastické). Ploché postavy přirovnal ke karikaturám, tedy typu postav, jeţ se během děje nerozvíjejí a díky jejich omezeným vlastnostem jsou pro čtenáře snadno uchopitelné. Naproti tomu postava oblá se v průběhu děje rozvíjí a má více neţ jednu vlastnost. Můţeme tedy říci, ţe je propracovanější. Jelikoţ
klasifikace
postav
Forsterova
problematiku
příliš
zjednodušuje,
vycházejme z klasifikace Josepha Ewena, který klasifikuje postavy jako body kontinua. Rozlišuje tři kontinua či osy: sloţitost, rozvoj a průnik do vnitřního ţivota.
5
Rimmon-Kenanová, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 44.
13
Na jeden konec osy sloţitosti umístíme postavy vystavěné pouze na jednom rysu, případně na dominantním rysu s několika rysy sekundárními. Do této mnoţiny postav patří postavy alegorické, karikatury či typové postavy. Opačný pól osy sdruţuje naopak postavy sloţité. Mezi oběma póly existuje mnoţství stupňů sloţitosti. Osa rozvoje znázorňuje postavy s různým stupněm rozvoje. Na jednom konci najdeme opět postavy jednoduché, typové, které jsou také statické. Nemusí však být nositeli pouze jednoho povahového rysu. Jedná se převáţně o postavy vedlejší, jeţ plní určitou funkci. Protipól představují postavy plně rozvinuté. Na třetí ose jsou jedním extrémem postavy, jejichţ vědomí je představeno zevnitř, a druhým postavy takové, které jsou viděny pouze z vnějšku a jejichţ mysl je čtenáři skryta.
3. 1. 2. Charakterizace postav Shlomith Rimmon-Kenanová definuje různé povahové indikátory roztroušené v textu, z nichţ je moţné povahové rysy postav vyvodit. „V principu můţe jako povahový indikátor slouţit jakýkoli prvek v textu [...]“6 Autorka uvádí dva základní typy textových indikátorů, přičemţ vychází z Ewena: přímou definici a nepřímou prezentaci. Co se týče přímé definice, tento typ textových indikátorů pojmenovává rys adjektivem (např. „byl dobrosrdečný“), abstraktním podstatným jménem („jeho dobrota neznala mezí“) či jiným typem substantiva („byla to pěkná mrcha“) nebo částí řeči („má rád jen sám sebe“).7 Podmínkou však je, aby tato pojmenování vlastností postavy vyřkl vţdy hlas s největší autoritou v textu. Tím bývá většinou vypravěč. Pronese-li je však např. jedna postava o druhé, nelze v tomto případě mluvit o přímé definici, jelikoţ čtenář nemůţe být přesvědčen o pravdivostní hodnotě řečeného. U nepřímé prezentace rysy nejsou pojmenovány přímo, ale jsou různými způsoby představovány či předváděny. Zaleţí na čtenáři, aby si sám dedukoval vlastnost, která je mu různými způsoby naznačována. Jedním z prostředků nepřímé prezentace můţe být činnost postav. Povahový rys lze určit jak jednorázovým činem, tak i obvyklou činností odhalující neměnný, statický aspekt postavy. „Jednorázové činy evokují spíše dynamický aspekt postavy, který často
6 7
Rimmon-Kenanová, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 66. Tamtéž, s. 66-67.
14
hraje roli v krizovém narativu.“8 Jednorázový i obvyklý čin můţeme zařadit do následujících kategorií: akt uskutečněný (tj. něco, co postava udělala), akt neuskutečněný (tj. něco, co postava měla udělat, ale nakonec neudělala) a akt zamýšlený (tj. něco, co postava zamýšlela či měla v plánu udělat, ale nakonec neudělala). Dalším nepřímým indikátorem, resp. způsobem nepřímé prezentace, je řeč. Ta můţe být příznačná pro určitý povahový rys svým obsahem, ale i formou. Mluví-li jedna postava o druhé, obsah řečeného můţe charakterizovat jak postavu, o níţ se mluví, tak postavu samotnou. Styl řeči je obvyklým způsobem charakterizace v textech, v níţ je jazyk postav individualizovaný a liší se od jazyka vypravěče. Formou či stylem jazyka čtenář můţe rozpoznat původ postavy, její bydliště, společenskou vrstvu, z níţ pochází, společenské zařazení nebo např. její povolání. Stejně tak naznačuje i některé individuální vlastnosti postavy. Zatímco první dva nepřímé indikátory byly umístěny v čase, následující dva – vnější vzhled a prostředí – jsou nečasové. Je třeba si však u nich všímat vztahu prostorové a časové souvislosti a vztahu kauzality (např. polorozpadlý dům, v níţ postava přebývá, můţe být metonymií jejího úpadku). Vnější vzhled, téţ fyziognomie, obvykle vyjádřený popisem, naznačuje určité povahové rysy postavy. V tomto případě je však nutno vnější rysy rozlišit na ty, které postava nemůţe ovlivnit (např. barva očí, výška, tvar nosu), a na ty, které ovlivnit můţe (účes, volba oblečení apod.). Vizuální vlastnost můţe být přisouzena – synekdochicky – určité části těla postavy a nikoli postavě jako celku (např. „její inteligentní oči“ místo „ona je inteligentní“). Prostředím máme na mysli fyzické okolí postavy (pokoj, dům, město) nebo i lidské okolí (rodina, společenská vrstva), jeţ často mohou metonymicky konotovat povahové rysy. Ekvivalentní přímé definici a nepřímé prezentaci jsou analogie, jeţ pokládáme za zesílení charakterizace. Rimmon-Kenanová uvádí tři způsoby, které zdůrazňují podobnost či kontrast mezi dvěma srovnávacími prvky: analogická jména, analogické krajiny a analogie mezi postavami. Rimmon-Kenanová zmiňuje Hamonovo uplatňování jmen jako analogie rysů postavy (z roku 1972) a to z hlediska čtyř kategorií: vizuálně (např. písmeno O je
8
Rimmon-Kenanová, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001, s. 68.
15
spojeno s otylou postavou, písmeno I se štíhlou); akusticky (onomatopoia); artikulačně či morfologicky. Analogie nemusí znamenat jen podobnost, ale také mohou podtrhovat kontrast mezi jménem a rysem postavy. Analogie mezi krajinou a rysem postavy můţe být dvojí: přímá – zaloţená na podobnosti, nebo inverzní – jeţ zdůrazňuje kontrast. Analogie mezi postavami účinně funguje v situaci, v níţ se vyskytnou dvě nebo více postav. Podobnost či naopak odlišnost jejich chování ve stejné situaci dokumentuje jejich charakteristické rysy.
3.2 Vypravěč Významným subjektem ve fiktivním narativu je téţ vypravěč (resp. narátor). Úkolem vypravěče je nejen příběh vyprávět, tj. zprostředkovávat čtenáři obrazy situací (a to ze svého hlediska), nýbrţ i zaujímat určitý hodnotící postoj k postavám. Rozlišujeme různé druhy vypravěčů, jelikoţ typologie vypravěčů se u jednotlivých literárních historiků poměrně hodně liší. Záměrně pomineme typologie Rimmon-Kenanové či příliš striktně vymezenou typologii Ladislavy Lederbuchové a zpracujeme tuto problematiku dle prací Franze Karla Stanzela Teorie vyprávění (1988) a Lubomíra Doleţela Narativní způsoby v české literatuře (1993), z nichţ budeme vycházet při naratologickém rozboru v analytické části práce. Jedno z nejkomplexnějších řešení problematiky postavy, vypravěče, zaujímání perspektivy a stylistických prostředků spojených s těmito pojmy popisuje rakouský literární vědec Franz Karl Stanzel v jeho práci Teorie vyprávění. Autor zdůrazňuje zprostředkovanost vyprávění – vypravěče chápe jako toho, kdo stojí mezi vyprávěným světem a čtenářem. Stanzel vymezuje tzv. typické vyprávěcí situace – vyprávěcí situaci 1. osoby, autorskou vyprávěcí situaci a vyprávěcí situaci personální, přičemţ od sebe odděluje jejich konstitutivní sloţky: modus, osobu a perspektivu. U kaţdé z těchto tří konstitutivních sloţek Stanzel uvádí tzv. binární opozici, která znázorňuje protikladné póly oné sloţky. Formové kontinuum sloţky modus je zaloţeno na opozici vypravěč – nevypravěč (tj. reflektor). V případě konstitutivní sloţky osoba autor uvádí jako extrémní moţnosti identičnost – neidentičnost existencionálních oblastí vypravěče a postav. Formové kontinuum perspektivy se pohybuje mezi póly vnitřní – vnější perspektiva.
16
Na zmíněné triádě modus, osoba a perspektiva tedy Stanzel konstituuje jeho typické vyprávěcí situace. „Kaţdá z těchto konstitutivních sloţek umoţňuje mnoţství realizací, které se dají zobrazit jako kontinua forem, protoţe postupně a kontinuálně zaplňují úsek nebo škálu mezi oběma extrémními moţnostmi.“9 Stanzel uvádí, ţe u kaţdé ze tří uvedených vyprávěcích situací převaţuje jiná konstitutivní sloţka či pól jí odpovídající binární pozice. U autorské vyprávěcí situace dominuje vnější perspektiva (vypravěč stojí mimo svět postav), v případě vyprávěcí situace první osoby dominuje identičnost existencionálních oblastí vypravěče a postav (vypravěč je spolu s ostatními postavami součástí fikčního světa románu) a u personální vyprávěcí situace je dominance modu reflektora (zprostředkujícího vypravěče nahradí románová postava, tzv. reflektor). Vzájemnou vazbu typických vyprávěcích situací a jejich vztahy k pólům opozičních os autor vyjádřil pomocí kruhového schématu, tzv. typologického kruhu. Viz diagram.
Lubomír Doleţel ve své práci Narativní způsoby v české literatuře chápe narativní text jako kombinaci promluvy vypravěče P(V) a promluvy postav P(P). Tyto promluvy tvoří opozici jak svými funkcemi (viz funkční model), tak jazykovou výstavbou (viz textový model). V kooperaci těchto modelů Doleţel odvozuje systém moţných narativních promluv, tj. vypravěčských způsobů a forem řeči postav.
9
Stanzel, Franz Karl. Teorie vyprávění. 1. vyd. Praha, Odeon, 1988. s. 69.
17
Jelikoţ postavy jsou součástí fikčního světa a vypravěč být sloţkou fikčního světa nemusí (můţe být nad ním nebo mimo něj), rozlišuje Doleţel jejich funkce. Vypravěč je nositelem funkce konstrukční (je tedy nutným prostředníkem mezi autorem a čtenářem) a kontrolní (řídí celkovou výstavbu narativního textu). Promluvy postav jsou pouze včleněny do promluv vypravěče. Primární funkcí postav je funkce akční (postavy jako součásti fikčního světa jsou schopny jednat a tím se podílet na rozvoji děje). Interpretační funkce postav vyplývá ze skutečnosti, ţe kaţdá postava je samostatný subjekt a můţe tedy zaujímat osobité postoje k událostem, prostředí a zejména jiným postavám. Textový model, jenţ vystihuje opozici P(V) a P(P) v termínech jazykové výstavby, vychází z Bühlerova trojúhelníku (mluvčí – posluchač – předmět sdělení), pomocí něhoţ rakouský lingvista vyvodil tři funkce promluvy: expresivní (zaměření na mluvčího), apelativní (zaměření na posluchače) a zobrazovací (zaměření na předmět sdělení). Pokud je v textu zaměření na mluvčího a posluchače potlačeno, mluvíme o textu objektivním (který má výhradně zobrazovací funkci), pokud všechny tři funkce zůstávají, máme text subjektivní. Doleţel následně vymezuje dva základní narativní způsoby: objektivní vyprávění ve třetí osobě (tzv. objektivní Er-forma) pouze se zobrazovací funkcí a přímou řeč, jeţ má kromě zobrazovací funkce i funkci expresivní a apelativní. Jejich kombinací vzniká klasický narativní text, přičemţ oba způsoby jsou rozlišeny ve své jazykové výstavbě souborem distinktivních rysů gramatických (osoba a čas), výpovědních (deixe, exprese a apel), sémantických, slohových a grafických.10 Moderní narativní text se vyznačuje neutralizací výše uvedených distinktivních rysů jazykové výstavby a to ve třech krocích: vznik neznačené přímé řeči zrušením distinktivních grafických rysů, vznik polopřímé řeči zrušením distinktivních rysů gramatických a ve třetím kroku vznik smíšené řeči, kdy se distinktivní rysy výpovědní, sémantické a slohové proměňují ve volně kombinované signály. Ponechá-li si vypravěč primární funkce (viz funkční model) a přejme funkci interpretační, vzniká vypravěč rétorický, přejetím i funkce akční vzniká vypravěč osobní. Vzhledem k charakteru textů, které analyzujeme, věnujme se nyní Doleţelově subjektivizaci vyprávění, resp. subjektivizovaným vypravěčským způsobům, jeţ se uplatňují právě v moderním narativu. 10
Doležel, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1993, s. 14.
18
U rétorické Er-formy se objektivita vyprávění ruší, jelikoţ vypravěčská promluva také hodnotí, soudí a komentuje fikční svět. Anonymní vypravěč stojí mimo fikční svět. Východisko subjektivní Er-formy je v promluvové modifikaci, kterou jsme v textovém modelu popsali jako smíšenou řeč. Subjektivní faktor se tedy maskuje pouţitím třetí osoby. Ich-forma je funkční adaptací přímé řeči (promluva vybrané postavy tedy přejímá primární vypravěčské funkce). Dle míry promluvové subjektivity Doleţel rozlišuje v oblasti Ich-formy tři stupně: Nepříliš častá objektivní Ich-forma, u níţ musí být potlačena jak akční, tak interpretační funkce vyprávějícího subjektu.
Tato postava je tedy pouhým
neúčastněným pozorovatelem (svědkem). Rétorická Ich-forma nechává vypravěčský subjekt akčně pasivní, ale zachovává funkci interpretační, tzn. ţe fikční svět hodnotí. V případě nejčastější osobní Ich-formy je vypravěč fikční postavou, která se různou měrou podílí na vyprávěném příběhu. Tyto druhy ich-formy odpovídají třem typům Er-formy, tento paralelismus v systému vypravěčských způsobů znázorňuje schéma:
Er-forma
-
objektivní rétorická subjektivní
Ich-forma
-
objektivní rétorická subjektivní
vypravěčský způsob
Sloučením textového a funkčního modelu získáme následující graf, v němţ uvedené typy vypravěčských způsobů tvoří s formami řeči postav určitý systém:
19
II. ANALYTICKÁ ČÁST 4. Sedmiramenný svícen Povídkový soubor Sedmiramenný svícen (1964) obsahuje sedm nezávislých povídek (Můj strýček Kohn11, Pan doktor Strass, Pan učitel Katz, Příběh pro Rebekku, Mifinka a Bob zabiják, Příběh o Kukačce a Eine kleine jazzmusik12), jeţ jsou spojeny dialogem (odehrávajícím se sedm let po konci války, v roce 195213) mezi vypravěčem a jeho ţidovskou přítelkyní Rebekkou. S výjimkou čtvrté povídky Příběh pro Rebekku, která líčí účast Čechů v odboji, se všechny povídky věnují ţidovské tematice. Název souboru i počet kapitol odkazuje k tradičnímu symbolu ţidovského národa – sedmiramennému svícnu, menoře. Autor za pomoci několika příběhů o utrpení a postupném vyhlazování ţidovských obyvatel českého maloměsta, města K.14, zachytil psychologii nacistického útlaku v dobách okupace, coţ bylo hlavním motivem souboru. Autorova snaha vydat o této době svědectví je zřejmá téţ z motta z Kazatele 4.1: „…viděl jsem křivdu trpících, jeţto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříţ je suţují…“15. Soubor má protifašistický charakter. Symbolický je obraz dvou sumců poţírajících se navzájem, který přispívá k zobecnění zla a jeho obětí.
4.1 Klasifikace postav Povídky souboru se vyznačují mnoţstvím postav ţidovského i neţidovského původu – obyvatel města K, které můţeme z hlediska jejich prokreslenosti a důleţitosti v ději diferencovat do dvou linií. První linii tvoří postavy nejvíce prokreslené, zpravidla prodělávají určitý vývoj a jsou stěţejní pro základní děj jednotlivých povídek. Do této skupiny patří Danny a 11
V prvním vydání knihy jméno psáno Khon. Tato povídka se původně jmenovala Slovo nevezmu zpět (ve sborníku Jazz 58). 13 Doba dialogu není náhodná. V roce 1952 probíhal na nátlak Stalina vykonstruovaný politický proces s antisemitským pozadím. Hlavním obviněným byl Rudolf Slánský. 14 Zřejmě Kostelec, který je také v dalších prózách Škvoreckého s Dannym coby protagonistou a zároveň vypravěčem předobrazem autorova rodného Náchoda. 15 Škvorecký, Josef. Nové canterburské povídky a jiné příběhy. 1. vyd. v tomto celku. Praha: Ivo Železný, 1996. s. 144. 12
20
Rebekka, jediné dvě postavy viděné zvnitřku, a dále potom především ţidovské postavy (Kohn, Strass, Katz, bratři Löblové, Sára Abelesová), ale i neţidovské (Hüsse, Adele Rittenbachová). Všechny ostatní postavy jsou viděné zvnějšku očima vypravěče Dannyho, jenţ je spolu s ostatními postavami součástí fikčního světa románu. Postavu Dannyho najdeme jako jedinou ve všech povídkách i spojovacím vyprávění. Jeho postava nese autobiografické rysy. Danny je představitelem generace, jejíţ mládí bylo zásadním způsobem poznamenáno válkou a dějinnými událostmi. V jeho dětství a dospívání byl v těsném kontaktu s mnohými ţidovskými postavami, které tvořily přirozenou součást jeho ţivota. Zvláštní citové pouto má především se strýčkem Kohnem, přiţenivším se do jeho rodiny, doktorem Strassem, jenţ mu zachránil ţivot, kdyţ onemocněl zápalem plic, či jeho učitelem němčiny Katzem, s nímţ vedl dlouhé hovory o ţivotě i politice. Tento vřelý vztah k nim se utvářel postupně: „Měl jsem veliký strach, ale pan učitel Katz byl hodný a vlídný […]“16. Okupaci a změnu společenského postavení Ţidů a jejich osudy vnímá především díky pevným vazbám na tyto postavy. Uvědomuje si zrůdnost nacistické ideologie, jeţ byla představována např. protiţidovskými zákony. Jeho chování a názory k tomuto tématu se odvíjí spíše od pocitů (ono zlo v podobě nacismu si zřejmě neuvědomuje komplexně), např. kdyţ viděl sedět v kavárně sešlé a zamlklé Ţidy včetně doktora Strasse: „[…] a kdyţ jsem viděl, jak proti mně pochoduje četa brunátných, zdravě vyhlíţejících německých vojáků a zpívají si nějakou písničku o Lebe wohl, Erika, zabočil jsem radši do postranní uličky, abych se na ně nemusel dívat, protoţe jsem se nějak styděl, nevím ani za co.“ (s. 161). Nebo kdyţ sděloval Katzovi, ţe k němu jiţ nesmí chodit na hodiny němčiny: „Zčervenal jsem: Ich darf nicht mehr zu ihnen kommen.“ (s. 170). Kdyţ byl malý, chtěl velice věřit v Boha. Nevíra ho trápila. „[…] cítil jsem se často Izákem, k němuţ se sklání smrtící ostří Abrahamova noţe. […] a zdálo se mi, ţe se z nebes ke mně vyklání vousatý Pán Bůh a já jsem Kainem […]“ (s. 185–6). V pozdějším dětství je jiţ zboţným a na svou katolickou víru velice hrdý. Danny je velmi vnímavý a přemýšlivý, navenek někdy cynický (cynismus je pro něj jednou z moţných reakcí na společenský marasmus doby), v nitru však poměrně senzitivní. Danny, stejně jako jeho vrstevníci, spatřuje v době okupace smysl ţivota v jazzu, který byl v „době árijských hudeb“ pronásledovaný a umlčovaný. Pro Dannyho generaci 16
Škvorecký, Josef. Nové canterburské povídky a jiné příběhy. 1. vyd. v tomto celku. Praha: Ivo Železný, 1996. s. 164. Všechny další citace pocházejí ze stejného vydání knihy.
21
je však symbolem svobody, hluboké lidskosti a demokratičnosti. „V té době, kdy vojáci rychlých pancéřových jednotek vymazali ţivot a svobodu z mapy Evropy a kdy jsme my, snad právě proto tak tvrdě a dobře, poznali smysl a význam, chuť a vůni, radost, poţehnání a prokletí kouzelné skutečnosti, které jsme říkali jazz.“ (s. 226). O vzniku jazzového bandu, v němţ Danny hrál na saxofon (i přes jeho často nemocné plíce), pojednává poslední povídka Eine kleine Jazzmusik, v níţ se tento orchestr snaţí o uskutečnění koncertu, o prosazení jazzu coby symbolu svobody a volnosti proti vůli německých okupantů i jejich kolaborantů. Ti povaţují jazz za „hudbu, která je prodchnuta ţidobolševicko-plutokratickou nákazou negerského jazzu.“ (s. 231). U postavy Dannyho je patrný i další, spíše nepatrný vzdor, např. kdyţ potká učitele Katze a jde s ním „natruc“ přes náměstí. „Viděla nás tam spousta lidí. Moţná ţe otci za to někde připsali čárku, ale mně to tenkrát bylo jedno, poněvadţ jsem měl pana učitele rád.“ (s. 171). Určitou odvahu značí i jeho setkání s Hünekem. Vlastencem, jenţ by kladl odpor vůči okupantům, však nebyl (oproti např. jeho mladšímu bratrovi). Danny dění okolo sebe spíše jen sleduje, je desheroizovaným pozorovatelem – a aniţ by mohl cokoliv udělat, Ţidé před jeho očima opouští město K. Tituly prvních tří povídek obsahují jméno postavy a její profesi (příp. rodinný vztah s vypravěčem Dannym), jeţ je v povídce vykreslena. Pokud se podíváme na syţetový vzorec povídek, u všech tří je podobný: vypravěč popisuje poklidný předválečný ţivot v městečku, kde kaţdá z postav měla své přirozené společenské místo. S příchodem okupantů se kaţdodenní bytí ţidovských obyvatel, nehledě na jejich zámoţnost či charakterní vlastnosti, jakoţ i jejich zvyky a postavení ve společnosti, výrazně změní. Postava Pavla Kohna coby bohatého praţského Ţida ucházejícího se o ruku Dannyho tety, dívky z antisemitské rodiny, otevírá Škvoreckého portréty Ţidů města K. Kohn je líčen jako lanař, který ţije kavárenským, relativně bezstarostným ţivotem (např. lidem rád v ţertu vyvádí drobné zlomyslnosti, má rád ţidovské anekdoty). Zamiloval se do dcery antisemity a i přes jeho dlouholetý odpor se sňatek koná. Osud Kohnův i jeho manţelky je tragický, oba umírají na zápal plic ve dnech, kdy do Prahy přijeli Němci. Umírá téţ jejich jezevčík. Jejich úmrtí můţeme vnímat symbolicky jako určitou předzvěst tragického konce ţidovského etnika. Jestliţe v úvodní povídce souboru je mezi Kohnem a vypravěčem vztah příbuzenský, v povídce druhé Škvorecký líčí intimní vztah pacienta (Dannyho) a lékaře,
22
jenţ mu zachránil ţivot. Doktor Strass působí staře, je malý a nenápadný. Pro Dannyho je však velmi důleţitou postavou, jelikoţ mu zachránil ţivot při jeho onemocnění zápalem plic. Strass je líčen jako svědomitý zástupce své profese. Třetí povídka nechává Dannyho pronikat do světa ortodoxního ţidovství, a to prostřednictvím postavy učitele Adolfa Katze, u něhoţ navštěvuje hodiny německého jazyka. Katz bydlí v domě, kde dřív sídlila ţidovská škola, je učitelem ţidovského náboţenství a kantor v synagoze, kam se chodili modlit Ţidé z celého města. Oproti Kohnovi i Strassovi je Katz chudý, hodné17 a vlídné povahy. Vztah Dannyho s učitelem Katzem se vyznačuje pohodou a harmonií. Vývoj těchto postav spočívá ve změně jejich sociálního postavení, ve změně ţivotní úrovně a v postupném nuceném odtrhávání se od ostatních obyvatel města K., a to v přímé souvislosti s nacistickou okupací. Zavedení protiţidovských zákonů izolovalo ţidovské etnikum ţijící na území města K. od ostatního obyvatelstva. Ţidé se ze dne na den stávají lidmi bez důstojnosti, s kterými není dobré se na ulici bavit (viz Dannyho setkání s učitelem Katzem) či s nimi jiným způsobem přijít do styku. Tito lidé váţení a vzdělaní se ze dne na den stávají vyvrheli, joby, jejichţ kaţdodenní bytí se mění v boj o holý ţivot. Jejich ţivot končí v koncentračních táborech. U postavy Katze se tento zlom projevuje např. skutečností, ţe Danny k němu jiţ nesmí docházet na hodiny němčiny. Katz je nucen – stejně jako ostatní Ţidé – viditelně nosit šesticípou hvězdu. Inzulín v lékárně opakovaně dostává jen díky dobrotě lékárníka Hesseho, jelikoţ platí zákaz prodávat Ţidům některé léky. Úpadek doktora Strasse doloţíme komparací popisu jeho návštěvy kavárny z úvodu a závěru povídky (místa vytvářejí analogie, viz kap. 4.2). Změna jeho postavení je patrná také při posledním setkání s Dannym, kterému začne vykat a nedořekne otázku na zdravotní stav svého bývalého pacienta, jelikoţ se jako Ţid jiţ nemá právo ptát. Podobný vývoj sledujeme i u ţidovských postav v povídce Mifinka a Bob zabiják. V rodině bratrů Löblů vnímáme také odlišné charaktery a přístupy k ţivotu i ţidovské víry postav. Moše Čubkalöbl a Arno Masolöbl jsou zástupci tehdejších Ţidů, jejichţ zdrojem obţivy byl obchod (příp. finančnictví). Tyto dvě postavy stojí vůči sobě v opozici. Moše Čubkalöbl, bohatý obchodník, je promiskuitní, zlý Ţid (ve městě ho neměli rádi, viz 17
Dle mínění místních obyvatel vypravěč mezi hodné Židy řadí také např. doktora Strasse či Isidora Kafku, naopak za zlého Žida označil Mošeho Čubkalöbla.
23
historku o Kristýně Hubálkové) a ateista. Arno Masolöbl, vlastnící řeznictví a velkoobchod dobytkem, je naopak významným muţem v synagoze a je líčen jako přísný a ortodoxní Ţid. Arno nesouhlasí se způsobem ţivota svého bratra a přerušuje s ním veškeré rodinné styky. Třetí bratr, Robert Löbl, zvaný Močkalöbl, má velkostatek a chmelnici, bydlí mimo město a ţije ţivotem sedláka. Jeho postava je prokreslena méně. Okupace a zavedení protiţidovských zákonů je opět příčinou vývoje postav a jejich tragického osudu. Řeznictví Arna Masolöbla připadá německému árijci, kolaborantovi Hünekemu, ve vile Čubkalöbla se ubytovává regierungskomissär městečka Horst Hermann Kühl, Močkalöbl o svůj statek také přichází. Nejlepší ţidovské byty tehdy obsadily německé rodiny. Čubkalöbl umírá na smrtelnou nemoc („rozkládal se smilstvem“), jeho bratři neunikli transportu do Terezína. V předposlední povídce nazvané Příběh o Kukačce se setkáváme se čtyřmi výraznými postavami, které spadají do námi vymezené první linie postav. Jedná se o postavy pana Husy, jeho ţeny Tildy Hüssové, Sáry Abelesové a Adele Rittenbachové, pomocí nichţ je zdůrazněna autorova základní idea, ţe hranice mezi lidmi nejsou národnostní, ale morální. V tomto smyslu autor klade do vzájemné opozice postavy Němky Rittenbachové a Čecha Husy.18 Husa, který pochází z ryze české rodiny, je v knize nejlépe prokresleným příkladem kolaboranta (člověka, který spolupracoval s okupanty). Je tedy zřejmé, ţe jeho postava prochází vývojem, Škvorecký tuto změnu nazývá metamorfózou. V roce 1939 se pod vlivem německé okupace z ochotného obchodvedoucího (na něhoţ se vypracoval přes učedníka a příručího), který byl vţdy ochotný vyhovět zákazníkovi, stává nevlídný treuhändler (stejná profese, řečená německy), nechává si změnit své jméno na Hüsse, stává se přítelem regierungskommissära Kühla a dalších kolaborantů Hünekeho a Czermacka. Změna se projevuje také v jeho vzhledu, nechává si např. narůst černý knírek podobný Hitlerovi. Hüsseho ţena, Němka Tilda Hüssová, rozená Schröderová, je typická statná německá ţena, kterou výrazně charakterizuje její hlasitá mluva. Je Němkou oddanou tělem i duší německé říši a jejímu vůdci, z čehoţ vyplývá také její činnost 18
Škvoreckého postavy stojí často vůči sobě v opozici, postava kolaboranta Husy je zároveň v opozici také k jeho synu Rudovi, jenž je zásadně proti otcovu chování, a ačkoliv měl národnost německou, dále se považoval za Čecha a kladl odpor vůči Němcům i německému jazyku.
24
v městečku K. Je vedoucí (leiterin) místní skupiny BDM, stojí v čele arbeitsamtu a údajně je i velitelkou volkssturmu. Vypravěč ji líčí jako nepříjemnou, arogantní a problémy nezatíţenou ţenu. Také u její postavy můţeme sledovat vývoj. Podle vypravěče byla v mládí jiná: nesmělá a dobře vychovaná, po sňatku s Čechem Husou se dokonce začala učit česky. V roce 1933, pod vlivem Hitlerovy osoby, se v ní projevila sudetská krev a začíná jiţ zmiňovaný vývoj postavy. Adele Rittenbachová je hospodyní a chůvou v domácnosti pana Husy. Ačkoliv původem také Němka, snaţí se mluvit česky a zaujímá negativní postoj jak k Hitlerovi, tak i k Hüssemu (po jeho metamorfóze). Charakteristická je pro ni – stejně jako pro Tildu Hüssovou – hlasitá mluva. Můţeme u ní také sledovat jistý vývoj, z upovídaného a ţivého člověka se pod vlivem okolností za okupace stává zamlklou. Sára Abelesová, Ţidovka navrátivší se roku 1945 z Osvětimi, je postavou zprvu nečitelnou, jelikoţ autor tuto povídku pojímá téměř jako detektivku. O postavě Sáry se dovídáme aţ v druhé části povídky, kdy si vypravěč uvědomuje určité souvislosti jejího příběhu aţ onoho roku 1952 při rozhovoru s Rebekkou. Objevuje dopis, který Sára po válce napsala Rebecce z Jeruzaléma. Stihl přečíst jen: „jsem, ţe ta smrt bude mít chuť dvojí pomsty, a zatím to pro mne bylo dvojnásobné utrpení. A tak uţ vím, ţe krev nemůţe padat na syny a člověk nemůţe nenávidět nevi…“ (s. 216). Sára porodila v roce 1940 ţidovské dítě, syna Abrahama19. Ve stejném roce se narodil druhý syn Hüsseho, Horst. Sára s pomocí Rittenbachové provedla jejich záměnu. Byla to jakási forma pomsty, čin pro pocit zadostiučinění. Při tzv. konečném řešení (endlösung) skutečně Horst přišel o ţivot, její vlastní dítě (ono kukaččí mládě, které nikdy nepoznalo svou matku) však umírá během války také. U postavy Sáry sledujeme vývoj. Původní tendence pomstít se přechází v utrpení dvojnásobné, jelikoţ Sára trpí také při smrti cizího dítěte, potomka Němky a kolaboranta. Projevuje se v ní lidskost a dochází k názoru, ţe její čin z roku 1940 byl špatný. Situaci komentuje vypravěč: „[...] potvrzení lidskosti nad atavismem, potvrzení člověka nad válkou, nad bestialitou, nad kostlivou zimou té šílenosti, která je shrnuta ve slově fašismus.“ (s. 220). Sára Abelesová musela být zároveň velmi silnou osobou, kdyţ se dokázala vzdát vlastního dítěte pro vykonání zmíněné pomsty. Z dopisu zaslaného z Jeruzaléma lze soudit, ţe po válce ţila právě tam. Tuto skutečnost můţeme vnímat symbolicky. Jeruzalém je prostorem, odkud Ţidé pocházejí a kde mohou ţít v míru. 19
Otcem je Leo Feld, také Žid. Narození židovského dítěte bylo v této době již raritou, jelikož rozmnožování rasy, která byla určena k vyhubení, nebylo vhodné, později dokonce zakázané.
25
Spojovací text má syţetový vzorec odlišný od jednotlivých povídek. Pojednává o osudu mladé ţidovské dívky Rebekky Ohrensteinové a líčí především osobní zkušenost a psychologii člověka, který přeţil holocaust a vrací se z koncentračního tábora zpátky do reality. Postava Rebekky je na rozdíl od dalších postav prokreslena nejvíce (zbylé postavy neprodělávají ţádný vývoj, jsou víceméně nositeli jednoho charakteristického rysu, tedy postavy typové). Rebekka v jejích 14 letech odchází do koncentračního tábora, později se však z Terezína vrací jako jediná z rodiny. Její vývoj vnímáme především v rovině vlastní důstojnosti. V dětství se cítila stejně jako její vrstevnice, ale se zavedením protiţidovských zákonů se její pocity mění: „Teprve kdyţ jsme museli začít nosit ţlutou hvězdu a kdyţ mě vyhodili ze školy, kdyţ jsem nesměla do parku a do bijáku a do předního vozu tramvaje. […] začala jsem bejt sama sobě odporná.“ (s. 183). Přirozeně také pobyt v koncentračním táboře na ni zanechal trvalé stopy. Z citace vyplývá, ţe její postava je vnímána zevnitř, je zobrazeno její vědomí. Rebečinu smířenost se svým údělem, potaţmo s údělem Ţidů, dokazují její slova při cestě do transportu: „Věděla jsem, ţe prostě musím jít do koncentráku, a tak jsem se táhla dál…“ (s. 163). Osud Rebekky je konfrontován s její spoluţačkou Andulkou Malinovou, která jde nejspíš na rande nebo biografu. Činnosti obou postav jsou tedy v příkrém protikladu. V této chvíli si Rebekka také významněji uvědomuje tragédii vlastního osudu. Po svém návratu v květnu 1945 se setkává s lhostejností a chladem okolí. Cítí se mezi cizími lidmi osamocená a méněcenná. Není schopná se asimilovat mezi neţidovské obyvatelstvo. „Připadala jsem si jako vetřelec. Ţe se na mě všichni dívaj jako na obtíţnýho ţidovskýho spratka, kterej si dovolil se vrátit, kdyţ všichni slušný ţidi šli spořádaně do plynu.“ (s. 205). Byla sice volná, ale stále se cítila špinavá a nechtěná: „[…] a já bez hvězdy, jenţe bylo vidět tu nevybledlou látku pod ní a lidi na mě stejně vejrali a […] čuměli, ţidovka se vrací. Ţidovka. […] Připadala jsem si jako prašivá.“ (s. 183). Tuto svoji nechuť do ţivota, skepsi a bezvýchodnost řeší spánkem. „Kdyţ [člověk] pomalu, pomalu usíná a říká si, a teď se na všechno vykašlu. Budu spát, a moţná ţe se zejtra ani neprobudím. Třeba v noci umřu.“ (s. 174). Rebekka postupně ztrácí iluze o lidství a lásce, její city jsou vyprahlé. V jejím ţivotě je naprostá absence něţnosti. Touţí po politování, prostém pohlazení a vzetí do náruče. „[…] a k čemu mi bude to ţití, a stejně si to ani nebudu umět uţít.“ (s. 184).
26
Zatímco pro Rebekku bylo mládí nepřestávajícím traumatem, Danny byl jen citlivým svědkem onoho příkoří páchaného na ţidovské rase. Druhá mnoţina postav se skládá z postav v ději méně důleţitých a prokreslených jiţ méně. Jsou nositeli jednoho nebo několika typických rysů, jedná se tedy zpravidla o postavy typové. Tyto postavy slouţí spíše k charakterizaci doby a prostředí. Na všechny postavy je opět nazíráno zvnějšku očima Dannyho. Z mnoţství těchto postav vybereme zástupce konkrétních názorových směrů a postojů v tomto období. Mnoho takových postav nalezneme v prostřední povídce Příběh pro Rebekku, která vytváří určitý předěl, jelikoţ v ní najdeme pouze postavy neţidovské. Je pojata jako konfrontace osudů ţidovského etnika na našem území s osudy českých obyvatel města K. Povídka ve zkratce diferencuje všechny typické postoje k nacistickému reţimu, a to prostřednictvím celé řady postav, které jsou z hlediska prokreslenosti málo sloţité, ryze typové. První ideovou skupinu tvoří vlastenci (Venca Štern nebo mladší bratr Dannyho), odváţní jedinci, kteří vedou mnohdy nebezpečný odpor vůči okupantům. Bratr Dannyho, velký vlastenec a idealista, je zakladatelem ilegálního spolku Bivoj20. Bojuje nejen proti Němcům, ale explicitně vyjmenovává další skupiny nepřátel: kolaboranty a zrádce (Hüneke), hamouny (duo Švestka-Sicflajš) a šmelináře (Láďa Bém). Vývoj je patrný u postavy Hünekeho, který se dříve jmenoval Huňák. Tato postava představuje příklad přímé kolaborace. Na konci války, zvlášť po invazi v Normandii, se však jeho postoje mění v politicky alibistické. „Nejjasnější to bylo lidem, kteří kdysi byli Češi, pak Němci, a teď by se zase rádi stali Čechama, kdyby to šlo.“ (s. 178). Tato jeho tendence se projevila při setkání s Dannym a Láďou. Pestré spektrum postojů českého obyvatelstva v této době uzavírá bezděčná podpora reţimu, kterou představovali dělníci pracující v továrně, aby si vydělali peníze (např. Oldřiška). Zástupcem antisemitského pohledu jiţ v době předválečné byl Dannyho děda, který nechce Kohnovi dovolit sňatek s tetičkou. U jeho postavy můţeme sledovat drobný vývoj, jelikoţ po několikaletém vzdorování svatbu nakonec povoluje. Dannyho otec je označen za ţidomila poté, co napsal do Árijského boje anonym, ţe Danny navštěvuje hodiny Ţida Katze. Jeho postava se vyznačuje výbušnou povahou, 20
Ilegální spolek Bivoj např. produkuje protiněmecké letáky nebo jeho členové poslouchají vysílání českého rozhlasu z Londýna.
27
nechtěl se smířit s tehdejšími poměry. Nakonec je popraven v koncentračním táboře v Belsenu. Konflikt mezi ţidovským a křesťanským náboţenstvím znázorňuje postava Liehma, otce Arnoštka. Z náboţenských důvodů nedovolil jeho sňatek se Ţidovkou Mifinkou (která by tímto unikla transportu21) a ostře vystupuje proti Ţidům. Důstojný pan Meloun, křesťanský kněz, je typem postavy humánní a sjednocující. „Podvod, můj drahý, můţe se za určitých okolností stát skutkem křesťanského milosrdenství!“ (s. 204). Podle Koskové je v mikrokosmu Kostelce jeho postava „nostalgickým anachronismem“. 22 Mnohé další postavy jsou charakterizovány minimálně, např. ke komunismu se hlásící strýčkova sestra Pavla nebo také mnoţství především ţidovských postav, jejichţ rysy jsou vykresleny minimálně nebo vůbec (nedostávají v příběhu téměř ţádný prostor, např. Katzova dcera Ruth, její manţel Isidor Kafka, Abraham Lewith, pan Abeles ad.). Všichni končí v transportu, vypravěč je jmenovitě vyčísluje na konci třetí povídky. V textu spojovacím najdeme kromě Rebekky pouze postavy spadající do této druhé skupiny postav. Rebečin otec, podle ní posera a sobec, stojí v opozici k postavě jejího bráchy Lea, který den před plánovaným odchodem do transportu utekl. Společným rysem postav, s nimiţ se Rebekka setkala po svém návratu z koncentračního tábora (zámečník-revolucionář či krejčí, kteří bydleli v bytech její rodiny, paní Růţičková, která zapírala u ní uschované šperky), je lhostejnost a chladný odstup. Tyto postavy by byly nejraději, kdyby se Rebekka jiţ nevrátila.
4.2 Charakterizace postav K vykreslení charakteristických rysů postav autor zpravidla uţívá nejprve přímou charakterizaci a poté charakterizaci nepřímou, která tu přímou doplňuje a rozvíjí. „Velký hrdina strýc asi nebyl. Jednou jsme s ním a s otcem byli v nějaké restauraci […] Jeden buršák si nás všiml, poznal, ţe strýc je ţid, a kdyţ na chvíli přestali zpívat, zařval: ‚Es lebe Adolf Hitler!‛ a kouknul se po očku, co tomu budeme říkat. Viděl jsem, ţe strýc Kohn rudne a potí se.“ (s. 150). „Děda byl antisemita a strýček byl ţid. […] vyskočil na něho, popad ho za krk a začal řvát: ‚Ty ţide smradlavá, já tě uškrtím!‛“ (s. 149). 21
22
Sňatek s árijkou Vocenilovou takto např. zachraňuje Žida Ohrenzuga. Kosková, Helena. Josef Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. s. 97.
28
U postav zařazených do první linie je vyuţita přímá charakterizace většinou k jejich prvotnímu představení čtenáři. „Pan doktor Strass byl vţdycky starý, asi padesátiletý, byl malý, křehký a nenápadný.“ (s. 156). „Masolöbl, jenţ byl přísný a ortodoxní Ţid, […]“. (s. 197). U postav z druhé linie (obzvlášť u typových) přímá definice slouţí k jejich rychlému a konkrétnímu zařazení. „Byl velký vlastenec […]“. (s. 176). „[…] Tante Verona, manţelka Onkla Huberta, energická semitská dáma sportovního těla se zálibou pro ruční práce a kouření […]“. (s. 188). V kombinaci s nepřímou prezentací přímá charakterizace popisuje ţidovské etnikum při cestě do transportu. „[…] a prohlíţeli si je [Ţidy], pokorné, shrbené, s majetky ulitými a poschovávanými po árijských rodinách, jak jdou v nedělních šatech, s ranci, kufry a balíky, jak se trousí do té brány a někteří se uctivě, ze zvyku, ze strachu, z naděje uklánějí těm esesáckým zvířatům v bráně…“ (s. 163). Nejsilnějšími a nejčastěji uţitými prostředky nepřímé charakterizace jsou činnost postav a také jejich řeč. Činnost postav je velmi výrazným charakterizačním prostředkem. Povahové rysy rozpoznáme buď líčením jednorázového činu: „[…] a pak se jednou v noci, kdyţ měl tovární vachu, z neopatrnosti oţral a vynejtoval jim přes celé jedno křídlo od štuky nápis PRYČ S HITLEREM.“ (s. 176), nebo častěji z opakované, obvyklé činnosti postavy: „[Ruda] se na kompoziční sešity tvrdošíjně dál podepisoval jménem svých praotců, a nakonec odmítl při hodinách německého jazyka mluvit německy.“ (s. 210), „Do roztrhání těla pracovala [Tilda Hüssová] pro vítězství říše […]“ (s. 212), „[Strass] nedělal rozdíl mezi dnem a nocí a jezdil ke mně kaţdé dvě hodiny po mnoho dní.“ (s. 159), „Bral [Katz] za hodinu osm korun a to bylo méně neţ u všech jiných učitelů.“ (s. 164). Pro charakterizaci Sáry Abelesové je např. stěţejní ona záměna Abrahama za Horsta, čin patřící k jednorázovým. Především činnost postav slouţí k diferenciaci jednotlivých názorových směrů a postojů postav v době okupace, stejně jako popis ţidovských zvyků a tradic charakterizuje postavy vyznávající toto náboţenství. Dalším
výrazným
charakterizačním
prostředkem
je
řeč
postav,
která
charakterizuje primárně postavy první linie, a to jak obsahem, tak formou. Obsah promluvy postavy Liehma značí jeho nesnášenlivý postoj vůči Ţidům. „Teď by vám byl křesťan dobrej, co? Ţidáci smradlaví!“ (s. 204). Strassova dobrosrdečnost je patrná mimo jiné z řeči Dannyho matky: „To je zlatý člověk!“ (s. 157). Postava zpěvačky Suzi Braunové je charakterizována slovy její oblíbené písně,
29
kterou zpívala na kaţdém koncertě. „Jen jednu touhu mám, svůj ţivot za ni dám, já bloudím v rytmu melodie, kterou tak ráda mám…“ (s. 225). Obsah nebo forma řečeného však znázorňuje často nejen postavu, o níţ se mluví, ale i postavu samotnou. „Ten náš Némec [Hüsse], to nény fupec šatna Némec, der ist für mich ein ganz gemeiner Nazi!“ (s. 210).23 „[Tilda Hüssová] néš te spat, polipi tycky portrét tocho […] Adolf Hitler.“ (s. 211). Tyto dvě řečové promluvy Rittenbachové zároveň charakterizují i ji, a to formou řeči. Němka Rittenbachová mluví česky, ale její čeština zní značně komicky. Forma, resp. styl jazyka určuje v tomto případě původ postavy. Řeč postav je velmi autentická, autorem dobře odposlouchaná. Postavy jsou často charakterizovány také pomocí intenzity hlasu či jeho modifikace. Strassova mluva byla vţdy velmi tichá a bezvýrazná, tento fakt vypravěč zmiňuje opakovaně: „Mluvil tak tiše, ţe jsem mu nic nerozuměl […]“ (s. 156), „[…] pak mi tichoučkým hlasem nařídil […]“ (s. 158). Strass byl nakonec oběšen v Terezíně. „Nepozdravil prý nějakého esesáka. Měl přece vţdycky takový slabý hlas […]“ (s. 162). Naopak hlasy Němek Rittenbachové a Tildy Hüssové se vyznačovaly značnou hlasitostí. Charakteristické rysy druhé z nich jsou synekdochicky přisouzeny jejímu hlasu. „Hlas Tildy Schröderové byl arogantní, pronikavý hlas dobře ţivené a problémy nezatíţené německé ţeny, hlas komandující […]“ (s. 211). Dále si vypravěč všímá změny hlasů Ţidů účastnících se pravidelných modliteb v synagoze, kdy se při řeči i zpěvu stávají lkavými. Prostředí coby prostředek nepřímé prezentace také přispívá k vystiţení některých postav, např. dokumentuje Strassovu povahu: „Kolem vily [v níţ bydlel] bylo ticho a mohutné husté smuteční vrby.“ (s. 156), zároveň i jeho movitost: „[…] do velice temné čekárny, která byla celá obloţena tmavým dřevem a vedly z ní dveře do ordinace, tlustě vypolstrované lesklou, hladkou, studenou kůţí.“ (s. 156–7). Vypravěč akcentuje kontrast mezi prostředím čekárny a ordinace. „[…] bylo to, jako by se člověk z ničeho nic octl z černé noci v bílém dni.“ (s. 157). Taktéţ zámoţnost Mošeho Čubkalöbla je charakterizována rozsáhlým popisem prostředí jeho vily (mramorové schodiště, mahagonové dveře, zlaté rámy obrazů, krajkové záclony, cizojazyčná etiketa na láhvi apod.). Izolaci ţidovského obyvatelstva po zavedení protiţidovských zákonů, změnu jeho sociálního postavení i jeho psychického rozpoloţení výrazně charakterizují analogie. 23
Do promluv Rittenbachové jsou často implementovány německá slova či části vět, tzv. makaronismy. Slouží k autentičnosti promluv.
30
Srovnáme vypravěčův popis Strassovy návštěvy kavárny z úvodu a ze závěru povídky (s. 157 / s. 161, vypravěče navíc dělí od popisovaných Ţidů sklo). Tato komparace různorodých charakterizačních prostředků nepřímé prezence (místa, činnosti, vzhledu) dokládá také vývoj postavy doktora Strasse i dalších zúčastněných ţidovských postav. před okupací kavárna na náměstí Strassova lancia stávala před okny kavárny seděli u mramorového stolku nad černou kávou Strass hovoří tiše a bezvýrazně Strass v šedivém obleku s vestou a řetízkem od hodinek, v tuhém bílém límečku
během okupace hospoda Port Arthur na kraji města (jediná kavárna pro Ţidy, do ostatních restaurací měli zákaz vstupu) Ţidům zabavili auta seděli za stolem s politým kostkovaným ubrusem nad bukvicovou („špinavou“) kávou nemluvili, mlčeli, jen seděli všichni sešlí, ošumělí a velmi staří
Také vypravěč pociťuje okupační realitu. Vynucenou změnu svého lékaře vnímá intenzivně (místa vytvářejí analogie). (nový) doktor Labský – s. 160 ordinace v činţáku plno lidí nebylo tam nic krásného ani tajemného („ani ţádné zelené moře“) jen obyčejné dveře
doktor Strass – s. 156–7 ordinace ve vile vypravěčem přirovnávané k zámku dva nebo tři pacienti opak (podrobný popis vybavení čekárny i ordinace, např. obraz znázorňující zelené moře…) tlustě vypolstrované dveře
V poměrně velké míře je vyuţita také charakterizace pomocí vnějšího vzhledu, vyjádřená popisem. „Mifinka totiţ, byla-li ţenou, postrádala téměř úplně druhotných znaků svého pohlaví, zato však její horní ret zcela zřetelně nesl nádech panického knírku.“ (s. 197). „[Močkalöbl] chodil v zablácených holínkách a jezdil do města bryčkou, která voněla hnojem.“ (s. 196). Nebo vypravěč charakterizuje doktora Strasse prostřednictvím přirovnáním k jeţkovi: „[…] cítíval jsem jeho neoholené tváře, jak mě škrabou na prsou a po zádech jako jeţek-přítel. […] jeţek měl jemný ţidovský nos a voňavá jablíčka napíchaná na koţiše a díval se na mě lidskýma očima a ty oči mě bezvýrazně a zamyšleně pozorovaly, nevěděl jsem, jestli je v nich starost nebo zájem nebo lhostejnost, nedal to na sobě nikdy znát a nikdy příliš nemluvil.“ (s. 159). Vzhled je nejsilnějším charakterizačním prostředkem pro postihnutí vývoje postavy kolaboranta Hüsseho, vytváří analogie: nechává si narůst černý knírek podobný
31
Hitlerovi a kudrnaté pačesy nahrazuje pruským strniskem. Dále se jeho ohnutý hřbet napřímil, úsluţné oči obklopily vrásky přísného vojenského výrazu, hlas byl ostřejším, drsnějším a méně vlídným (s. 209). Jeho „metamorfóza“ se projevila téţ ve změně jména (Husa – Hüsse).24 Také jména přispívají k charakterizaci postav. Nejčastěji se jedná o tzv. jména promlouvající, nomen-omen. Robertova přezdívka Bob zabiják značí jeho sílu coby zápasníka v aréně, ale předpovídá i jeho čin v závěru povídky. Také bratři Löblové jsou charakterizováni svými přezdívkami: Močkalöbl (evokuje jeho práci v zemědělství), Masolöbl (spojitost s jeho prací v masném průmyslu), Čubkalöbl (odkaz na jeho promiskuitu). Příjmení regierungskomissära Kühla (v překladu z němčiny znamená „chladný“, příp. „rezervovaný“ či „lhostejný“) signalizuje jeho chladný přístup okupanta. O Sáře Abelesové autor mluví jako o Kukačce. Toto metonymické označení postavy předpovídá skutečnost, ţe obdobně jako zmiňovaný ptačí druh nechala svého potomka vychovat někým jiným. Jméno jejího syna Abrahama („kukaččího mláděte, které nikdy nepozná svou matku“) je zaloţeno na biblické aluzi. Jméno komentuje sám vypravěč: „Abrahama snad proto, ţe s tím jménem spojila jakási zoufalá naděje představu muţe, v němţ vzalo počátek rozmnoţení rodu Izraele. (s. 218). Jméno okresního vedoucího Vlajky a pravidelného dopisovatele do Árijského boje Bronzorypa obsahuje dvakrát hlásku „r“. Zvuková stavba jména tedy asociuje válku a agresi.
4.3 Vypravěč Jak jsme jiţ předeslali, text je komponován jako soubor sedmi povídek, které jsou svázány spojovacím textem. Spojovací text je psaný především dialogickou formou a od jednotlivých povídek odlišený kurzívou. Povídky jsou vyprávěny v ich-formě, v některých situacích je uţito wir-formy (Eine kleine Jazzmusik, nebo např. některé pasáţe Příběhu pro Rebekku). Vypravěč Danny je spolu s ostatními postavami přítomen ve fikčním světě a časoprostoru povídek (platí identičnost existencionálních oblastí vypravěče a postav) a na popisované události tedy nahlíţíme jeho očima. Vypravěč je vnitřním fokalizátorem, který zachycuje
24
Obdobně se mění např. jméno dalšího kolaboranta Hünekeho, jenž se původně jmenoval Huňák.
32
fokalizované objekty zvenku. Jeho vypravěčská kompetence je omezena dispozicemi jeho postavy – dějovou situaci proto vidí jen z jejího zorného úhlu. Znalosti vypravěče jsou tedy omezeny. Setkáváme se s ich-formou osobní a rétorickou (vypravěčský subjekt si i při jeho akční pasivitě zachovává interpretační funkci). Dostane-li se vypravěč do situace, kdy vyprávěné osobně nezaţil (schází mu tedy osobní zkušenost) či nebyl mu svědkem, pak pouţije adekvátní lexikum: „Ale dříve, kdysi, prý Tilda taková nebývala.“ (s. 211), „Potom jsem se dozvěděl, ţe ho v Terezíně oběsili. […] Nepozdravil prý nějakého esesáka.“ (s. 162). Jindy se konkrétní vypravěčova neznalost projeví např. uţitím neurčitého zájmena: „Potom voják něco vyřkl […]“ (s. 172). Jak jsme jiţ uvedli, vypravěč je fikční postavou a různou měrou se podílí na vyprávěném příběhu. Události můţe sledovat z bezprostřední blízkosti, jelikoţ se jich často sám účastní, příp. je jich svědkem, a popisuje tedy realitu nacistické okupace. Při zachování vnitřní perspektivy vypravěč mění způsob vyprávění. Patrná je dominance vyprávějícího Já nad proţívajícím Já, avšak typické je jejich pravidelné prolínání. „Nad věţí zámku na kopci, na tmavěmodrém nebi, svítívala čistá večernice jako slza, a kdyţ jsem vyšel v mrákotách přes náměstí domů, začaly hrát v kostele varhany a mně bylo blaţeně a smutno a do pláče.“ (s. 167). Vypravěčovo proţívající Já lze snadno rozpoznat v pasáţích, jichţ se přímo účastnil: „Měl jsem veliký strach, kdyţ jsem šel na prvně na hodinu […]“ (s. 164). K zobrazení myšlenek a citových hnutí vypravěče slouţí vnitřní monolog, vyjádřený neznačenou přímou řečí nebo polopřímou řečí: „Takový je tenhle svět, chtěl jsem ji říct. Stojí na lhostejnosti. Dojímáme se leda nad literaturou. Pitomé, potištěné, sentimentální vyprávění naţene nám slzy do očí.“ (s. 173). „A brácha je dokonce, takový byl blbec, jmenoval jménem […]“ (s. 177). Vyprávějící já identifikujeme např. v pasáţích, v nichţ je časový odstup mezi vyprávěním a vyprávěným. „V té době, kdy vojáci rychlých pancéřových jednotek vymazali ţivot a svobodu z mapy Evropy a kdy jsme my, snad právě proto tak tvrdě a dobře, poznali smysl a význam, chuť a vůni, radost, poţehnání a prokletí kouzelné skutečnosti, které jsme říkali jazz.“ (s. 226). Vyprávějící Já udrţuje také kontakt se čtenářem: „Musím vám říci ještě několik slov o […]“ (s. 210). „Ale příběh ještě nekončí.“ (s. 240). Jindy vypravěč ve svých promluvách oslovuje Rebekku coby adresáta.
33
V některých pasáţích vyprávění spojovacího textu se objevuje personální vyprávěcí situace, přičemţ reflektorem je Rebekka. „Nechtěla uţ tam zůstat, protoţe chtěla rychle zpátky, do města. Chtěla se ztratit v tom městě árijců mezi árijci. Touţila po biografu.“ (s. 181). Je vyuţito vnitřního monologu, vyjádřeného nevlastní přímou řečí. „Šla, aby jí to dlouho vydrţelo, kolem ţelezářství, kde vystavovali struhátka a míchačky na těsto, věci které lidi asi ještě budou potřebovat, lidi asi, ale ona uţ ne. […] Bylo jí patnáct, a uţ jí to bylo k smíchu, ţe Ant. Šinták provádí veškeré instalatérské práce. A k čemu je provádí, kdyţ přece stejně jednou umře, Ant. Šinták, a nebude uţ provádět ţádné instalatérské práce.“ (s. 163). „Hovno přebolí, myslela si Rebekka. Co ty víš, ty zlodějko gójimská. Ty gramofone na sladký řečičky.“ (s. 223).
34
5. Nové canterburské povídky Stejně jako Sedmiramenný svícen je také soubor Nové canterburské povídky (1996) sloţený z jednotlivých povídek, jeţ jsou propojeny spojovacím textem25. Pro naši analýzu je podstatný rozdíl, ţe kaţdou dílčí povídku vypráví jiný vypravěč. Povídkový soubor obsahuje deset válečných příběhů26, které si na tzv. jam-session (setkání s programem a hudbou), vyprávějí členové jazzové kapely a jejich vrstevníci. Inspirací jim byla četba Chaucerových Canterburských povídek. „Chtěl [Fred, u něhoţ se jam-session konala], abychom uspořádali jakousi reprízu Canterburských povídek a aby kaţdý z nás vyprávěl nějaký příběh, který se jemu nebo někomu známému stal za války.“27 Název souboru je tedy přímým odkazem na zmíněné dílo anglického literáta. Ţidovskou tematiku nalezneme především v povídkách vyprávěných postavami ţidovského původu (Oty Steina a Jessiky).
5.1 Klasifikace postav Postavy vyskytující se v Nových canterburských povídkách můţeme diferencovat dle jejich náleţitosti k narativní rovině. První mnoţinu tvoří postavy, které se účastní jamsession, druhou pak postavy vyskytující se v narativu druhého stupně (viz kap. 5.3), přičemţ v této druhé skupině mohou být zahrnuty téţ postavy-vypravěči první skupiny, vypráví-li v ich-formě příběh, jehoţ se samy účastnily (např. Ota Stein, Joska nebo Jessika). V tomto případě má čtenář o postavách více informací, rysy postav jsou často prokreslené více neţ u postav vyprávějících příběh, v němţ samy aktéry nejsou. Vliv na jejich prokreslenost má téţ četnost komentářů k jednotlivým výstupům (Joska coby filozof se vyjadřuje často, Jessika mlčí). Danny, v kapele saxofonista, je jedním z deseti účastníků setkání a zároveň vypravěčem spojovacího textu, coby subjekt vyprávějící i proţívající je dobře
25
Spojovací text byl napsaný účelově až roku 1947, zatímco povídky vznikaly postupně v letech válečných i poválečných (1943 – 47). 26 Povídka Jessiky je variantou Lexova vyprávění o jeho setkání s německou dívkou ve Zbabělcích. Stejně tak Joskův příběh je zčásti téměř identickou variantou Příběhu pro Rebekku ze Sedmiramenného svícnu, přičemž odlišnost tkví především ve stylové rovině (hovorovost – spisovnost) či ve změně jmen postav, včetně vypravěče vyskytujícího se ve světě postav (Joska – Danny). 27 Škvorecký, Josef. Nové canterburské povídky a jiné příběhy. 1. vyd. v tomto celku. Praha: Ivo Železný, 1996. s. 17. Všechny další citace pocházejí ze stejného vydání knihy.
35
charakterizován. Jeho postavu vnímáme zevnitř, na ostatní postavy nazíráme očima Dannyho a jsou tedy viděny zvnějšku. Vědomí některých z nich je představeno také zevnitř, vypráví-li povídku, v které jsou samy aktéry. Jiţ zde se projevují charakteristické Dannyho rysy, např. jeho náklonnost k opačnému pohlaví. Danny je okouzlen Jessikou, jeţ byla po celý večer objektem jeho zájmu. „Líbila se mi hrozně a umínil jsem si, ţe se kolem ní budu celý večer motat. Ale jak se říká, nenaskytla se mi k tomu příleţitost.“ (s. 16). „Já jsem samozřejmě hodně chytlavý na hezká děvčata, tak myslím, ţe i tahle láska mě brzo přejde.“ (s. 106). Danny o Jessice pouze přemýšlí, k jakémukoliv náznaku oslovení dívky ovšem nedochází. V závěrečné kapitole vypravěč Danny konfrontuje své pocity a myšlenky s těmi, které slyšel na jam-session. Průsečíky jsou rozčarování realitou, nemoţnost dosáhnutí vytyčených cílů a nemoţnost splnění snů, zároveň také nemoţnost plnohodnotně a svobodně ţít. „Všude, všude totéţ. Sen, který se nemůţe splnit, který nám uniká pod rukama, jemuţ obětujeme všechno a v nějţ skládáme všechny své naděje. Smutek, deziluze a trosky. Všude, všude totéţ.“ (s. 132). Dále je pro ně typické volání po humánnosti a návratu k lidskosti nezatíţené ideologiemi. Danny např. říká: „Vţdycky si vzpomenu na jednoho pána, který teď píše patetické úvahy o německé zvrhlosti a sadismu, o úpadku morálních hodnot německého národa a taky o kavárenských flákačích a jehoţ jsem za revoluce viděl s nesmírným poţitkem stahovat kůţi z nějakého esesáka. Ten esesák byl ţivý a řval jako tur, coţ panem X vůbec nepohnulo, mlátil dál zajaté Němce kolbou do nosu a odbouchával je z revolveru.“ (s. 32). Účastníky jamsession spojuje přirozeně hudba – jazz, jeden z nejvýraznějších prostředků, pomocí něhoţ mohou vyjádřit své emoce a postoje. Dalším společným rysem většiny postav je neustálé posuzování přítomnosti či absence sentimentálnosti v jejich povídkách. Sentimentálnost (stejně jako patos) není ţádaná. „Našemu ţivotnímu stylu se hodí spíš trochu cynismu neţ nějaká poetická otevřenost.“ (s. 38). Ţidovského původu jsou postavy Oty Steina a Jessiky. Ota Stein je postavou, jeţ prošla koncentračním táborem (o pobytu v Terezíně vypráví ve své povídce). Po návratu velmi ztloustnul, a jelikoţ všichni rodinní příslušní zahynuli, zdědil továrnu. Je líčen jako pracovitý továrník, který dbá na to, aby se nestal vykořisťovatelem svých zaměstnanců. Trápí ho pocit (který má základy v jeho válečných zkušenostech a příslušnosti k ţidovské rase), ţe mezi ním a dělníky je nějaká bariéra či nedůvěra. „Člověče, já uţ nemůţu mít z práce ţádnou radost. Pořád musím
36
přemejšlet vo dělnících a vo nadhodnotě a vo vykořisťování a připadám si špinavej.“ (s. 31). Stěţuje si na lhostejnost: „[…] a člověk přitom vidí, jak je jim to úplně lhostejný, ţe Němci ţidy posílali do plynu, jak to s nima vůbec nepohne.“ (s. 32). Volá po demokratické solidaritě. Jako Ţid je mezi lidmi neoblíbený. Jessika je charakteristická svojí zamlklostí, aţ určitou tajemností. „Bylo v ní něco mystického, vášnivého a hlubokého. Něco starozákonního.“ (s. 95). Dějinné události ji donutily k útěku z Prahy do Ameriky, i přes tento projev odhodlání a odvahy neunikla nešťastnému osudu ţidovského etnika (setkání a navázání milostného kontaktu s Johnym, německým vlastencem, jak se ukázalo později). „Celý ten krásný barevný americký svět, to štěstí a pohoda a klid a z hloubky, z hrozně vzdálené a skoro zapomenuté hloubky se vynořilo všechno neštěstí a zoufalství a bída mého osudu, našeho osudu.“ (s. 100). Jessiku dostihla ideologie, která rozbila jinak fungující, láskyplný vztah. Poloţidy jsou sourozenci Fred, trumpetista, a jeho sestra Zorka. Jejich válečné osudy jsou však odlišné. Fred, jenţ byl iniciátorem setkání, je postavou malý, tlustý. Za války dělal stíhacího letce, zatímco Zorka prošla koncentračním táborem. U její postavy sledujeme vývoj. Po odejití ze školy z rasových důvodů se uzavřela do sebe, stranila se společnosti a zůstávala doma. Po návratu z koncentračního tábora začala mít radost ze ţivota a začala naplno ţít. Naučila se kouřit, pila alkohol. Obě postavy jsou relativně málo charakterizované. Z neţidovských postav je výrazně charakterizován Joska, mezi přáteli známý jako filozof a největší cynik. V jeho příběhu absentuje sentimentálnost. Porevoluční optimismus a kladné tendence mu jsou k smíchu, stejně jako literatura pro lid. Vydával vlastní literární časopis, ale po sporech se SČM mu bylo jeho vydávání zakázáno, přičemţ byl označen za fašistu. Od té doby se Joska úmyslně vydává za přesvědčeného fašistu. Vývoj jeho postavy spočívá ve změně názoru na partyzány a lidi v odboji, které za okupace povaţoval za naivní „blázny a nebezpečný romantiky“ (s. 47). Ač cynik, kterému nic nebylo svaté, a ze všeho si dělal legraci, nakonec dochází k názoru, ţe „větší cenu má ten naivní, třeba neuţitečnej a třeba i škodlivej boj, neţ chytrácká, inteligentní, bezpečná a výnosná a neškodlivá pasivita.“ (s. 48). Jako filozof má na dění okolo sebe vícero úhlů pohledu.
37
Rysy ostatních postav jsou charakterizovány méně, tyto postavy jsou málo komplikované. Lojza Blau je vylíčen jako autor sprostých anekdot, jenţ byl pro nemravnost vyloučen z gymnázia. Joyda Čirhánků jako vynikající klavírista, jehoţ vášeň pro tento hudební nástroj byla natolik velká, ţe mu ubírala na jiných schopnostech. Bratři Kelbíci se vyznačují protichůdnými názory, typické je pro ně vedení sporů na jakékoliv téma kromě muziky. „Starší Kelbík měl námitky proti sloučení alkoholu, Chaucera a swingu v jednom programu a tvrdil, ţe je to prznění swingu. Mladší Kelbík mu jako vţdycky odporoval a řek, ţe je to spíš prznění Chaucera.“ (s. 17). Postavy vyskytující se v narativu druhého stupně můţeme rozdělit do dvou linií. První linii tvoří postavy v ději nejdůleţitější, nejlépe prokreslené a zpravidla prodělávající určitý vývoj. Jejich sjednocujícím charakteristickým rysem je obdobně jako u hodnocení postav účastníků večera opět určité rozčarování realitou a nemoţnost dosáhnutí vytyčených cílů v atmosféře válečných let, v níţ musí překonávat překáţky doby. Dále také hledání lásky a harmonie. Jejich vývoj spěje k tragickému, vnitřně trýznícímu konci, který zpravidla zapříčiní bezohledné a egocentrické okolí, postavené na autorem opakovaně kritizované lhostejnosti. Většina postav je vnímána zvnějšku. Marie Coulinová, velice přitaţlivá, eroticky zaloţená dívka, je dcerou malíře Coulina. Chová se promiskuitně, její postava je zprvu zahalena tajemstvím – motiv jejího chování vysvětluje aţ v poslední třetině povídky její otec. Postava malíře Coulina ovlivnila chování Marie, jeho dcery. Coulin poznal za jeho pobytu ve Francii Mariinu matku, zkaţenou modelku posedlou muţi, která mu porodila dceru a náhle zemřela. Její častá nevěra se ovšem odrazila ve výchově Marie. Coulin dceru záměrně vychovává k amorálnosti, zvlášť kdyţ mu dcera svým vzhledem připomínala matku. „A kdyţ pozoroval, jak se Marie rychle zaučuje, jak střídá milence a lehce se s nima rozchází, bylo mu prej tak blaţeně a viděl v duchu svoji starou Marii, a zvrhlík, zdálo se mu, jako by proţíval všechny milostný slasti s kaţdým jejím novým milencem.“ (s. 55). Tato jeho úchylka se neustále potýká s jeho slušnou tváří, která by ráda Marii napravila. Ačkoli Coulina jeho tajemství velmi tíţí, je příliš slabý na to, aby své chování dokázal změnit. Toto mravní dilema tedy řeší sobecky. Jeho závěrečný brek i zvracení můţeme vnímat jako symbolické autorovo zúčtování se zkaţenou a ke své dceři lhostejnou postavou malíře Coulina.
38
Vnitřní rozpor sledujeme také u postavy Johnyho Smithe. Johny působí na Jessiku jako milý a inteligentní muţ. Proţívají spolu šťastný vztah aţ do okamţiku, kdy Johny prozradí svoji pravou identitu. Postavu Johnyho nelze vnímat pouze v negativní rovině, jeho cit k ţidovské dívce je opravdový. V nitru proţívá dilema – racionální sloţky jeho vědomí ho vedou do Ameriky, k humanismu a křesťanské lásce, zatímco ty iracionální ho strhávají k vlastenectví, ač si je vědom nesprávného chování německého národa. Pocit vlastenectví je ovšem příliš silný. Johny popisuje své dojmy při Hitlerově proslovu: „Nemohl jsem si pomoci. Nemohl jsem proti tomu nic dělat. Ty davy, prapory, volání a za tím vším se mi začla rýsovat taková – vidina – sen – nového Německa, velkého a mocného a silného – a šťastného – a vládnoucího a – j á b y l přece N ě m e c . Němec! Chtěl jsem být vlastencem! Chtěl jsem pracovat pro vlast! Ne, nemohl jsem dělat nic jiného. Začal jsem pracovat pro stranu a – stal jsem se tím, čím jsem.“ (s. 102). Podobně jako u postavy Coulina se i z Johnyho pod vlivem těchto okolností stává ztrápená lidská troska, jeţ se ocitla v beznadějné situaci. „Ale já vím, já vím, iracionální svádí, s vášní vţdycky roste zlo, neštěstí, bída, špatnost, hnus, rozvrat, zkáza – ale já – já – Boţe, já nevím – nevím – nevím – je mi to jedno, nebo ne, není mi to jedno. Jessico – pomoz mi!“ (s. 104). Čech Joe Smotlacha a Američanka Jennifer, kteří se potkali za bojů ve Francii, se ještě v průběhu války vrací do vlasti Jennifer. Ta je prototypem krásné ţeny, dcera amerického milionáře a sportovkyně, jeţ se přihlásila k ARC jen z nudy. Jejich společný ţivot v americkém snu, v přepychu a stereotypnosti je však pro Smotlachu „neskutečný, prchlavý, opojný a mizivý“. (s. 126). Jeho základním pocitem byla zrada a hanba. „Zrada kvůli zdravý kůţi a sobeckýmu okouzlení.“ (s. 126). Ačkoli Jennifer stále miluje a cítil se vţdy více Američanem neţ Čechem, vrací se do bojů druhé světové války, v nichţ padl jako upřímný a nezávislý člověk. Jeho postava opět proţívá vnitřní rozpor, nemoţnost vyrovnat se s realitou a snem. Základním prvkem vývoje postavy Jennifer je ztráta touhy po dobrodruţství a uspokojení se stereotypním ţivotem v luxusu. Bouša Saniel, nehezký malířský génius v povídce Zorky, zoufale miluje Marii. Povaţuje se za nevýznamného, vnímá nicotu okolo sebe. Má pocit, ţe válka mu bere moţnost studovat. „Je válka a fabrika a člověk nemá význam, je nic a velká nula.“ (s. 59). Vývoj postavy spočívá v postupném chátrání a deziluzi z jediného smyslu ţivota – Marie.
39
Postava Marie je vylíčena jako charakterově vypočítavá, ve svém počínání chladnokrevná a egocentrická. Boušovy náklonnosti k ní vyuţívá k vlastnímu prospěchu (např. ho nechává vypracovávat její domácí úkoly), úmyslně jej zraňuje. Její pravá povaha se naplno projevuje při seznámení s ruským důstojníkem. Jan Borodinský, protagonista Joydova vyprávění, vlastní továrnu na letecké součástky. V čele závodu zůstává i po příchodu nacistů. Je jejich odpůrcem – ze své pozice se snaţí drţet výrobu na nejniţším moţném stupni, ale zároveň být loajální. Jeho postava je však dělníky povaţována za kolaboranta a zrádce, a ač můţeme Borodinského charakterizovat jako slušného člověka a hrdinu, je davem zlynčován. Ondra Šimon, protagonista povídky mladšího Kelbíka, je prototypem osamělého, s nikým se nestýkajícího snílka, jenţ touţí po přítelkyni, po milence. Vnímá ji abstraktně: „[…] pociťuje ji spíše jako esenci barevných rtů, hebké pleti a umělé dráţdivé vůně, neţ jako skutečného ţivoucího tvora.“ (s. 33). Je však obtěţkán vzpomínkami na jeho časté neúspěchy v lásce, zároveň si uvědomuje vlastní neerotičnost. Onu vysněnou dívku chápe materialisticky – chce být jejím vlastníkem. Nenachází způsob vymanění se ze zaběhnutých kolejí a vzpomínek. „Způsob, jímţ reagoval na ţivotní situace, byl více méně kopií románových a filmových reakcí a on se často ocital v roli diváka vůči sobě samému.“ (s. 35). Jeho postava je reflektorem, vnímáme ji zevnitř. V první povídce řadíme do první linie postav, kromě vypravěče nacházejícího se ve světě postav Oty Steina, také bezejmennou symbolickou postavu. Jejím nejvýraznějším charakteristickým rysem je hluchoněmost. Stein tuto tajemnou postavu sleduje zvnějšku, je tichá, uzavřená do sebe a bez zájmu okolí. Ve scéně, kdy přeţivší vězni opouští louku, tato postava začne zpívat spirituál Go Down, Moses28. Vypravěči se zdá, ţe se Ţidé, i přes naprostou fyzickou i psychickou vyčerpanost, napřímili a jdou 28
V překladu Sejdi dolů, k Mojžíši. Jedná se o jeden z nejslavnějších černošských spirituálů. V 2. pol. 19. století byla zpívána otroky ve Virginii, stala se až určitou modlitbou. Jedná se o starozákonní příběh o Mojžíšovi, který vyvedl vyvolený židovský národ z Egypta. Vyprávění Oty Steina je asociačně vázáno na text této písně. – Kaplan Lockwood dne 12. října 1861 v deníku National Antislavery Standart píše: „Zaslechl jsem hudbu. A pak jsem uviděl několik barevných, jak se společně modlí. Bratr, jenž pronášel závěrečnou modlitbu, měl monotónní přednes, ale jeho procítěná řeč se vyznačovala znalostí Bible a byla velmi působivá. Modlil se, aby Ten, který vyvedl Izraelity z Egypta, Jonáše z útrob velryby a Daniela z jámy lvové, dovedl i je k úplnému osvobození, duchovnímu i světskému. Několika málo slovy jsem sdělil poselství, jež jsem jim měl předat. Ujistili mne, že je to totéž, zač se modlili, a že teď, když ,dobrý bůh‘ jejich modlitby vyslyšel, cítí jistě, že je a jejich lid čeká něco velkého. Jejich rituály se vyznačují jistými zvláštnostmi. Nereagují prudce, ale mírným opakováním. Témata jsou veskrze zbožná: ,Jdi do Egypta – řekni faraonovi: Tak pravil můj služebník Mojžíš – nech můj lid jít.‘“ Zdroj: http://magazinuni.cz/hudba/pribehy-pisni/go-down-moses/ [online] [citováno 3. 12. 2011]
40
rychlejším a pevnějším krokem. Postava znázorňující personifikovanou naději a víru ve svobodnou budoucnost ţidovského etnika na druhý den umírá. Druhou linii tvoří postavy málo charakterizované, nutné pro základní linii příběhu nebo např. v povídce Josky postavy typové. Do této skupiny můţeme zařadit např. fousatého profesora angličtiny a Freda, kteří tvořili s Lojzou trojspolek, nebo Mariinu matku ze stejného vyprávění. Profesor Hraba a redaktor Karas z příběhu o Boušovi slouţí pouze k objasnění dějové linie. Ani Jiřina, kterou u sebe Borodinský skrýval a poté se do ní zamiloval, není téměř vůbec vykreslena. Stejně jako Joydův otec snaţící se pomoci Borodinskému při lynči.
5.2 Charakterizace postav Postavy jsou charakterizovány opět pestrou škálou charakterizačních prostředků. Přímá charakterizace je méně častá, je uţita při prvotním setkání s postavou či pro potřebu rychlého představení méně významné postavy. „Byl sám [Borodinský], bez příbuznejch a vţdycky bez přátel. Samotář.“ (s. 72). „A tahle Marie číslo jedna byla hrozně zkaţená, byla to běhna prvního řádu a úplně posedlá po muţskejch.“ (s. 54). Přímou charakterizaci uţije Joe Smotlacha ale také v závěru povídky, kdy procitl z prvotního očarování Jennifer: „Jennifer, ta nádherná, sladká americká dívka, odkojená filmem a Broadwayí, Jennifer z dvacátýho století, povrchní, sladká, zkaţená, hloupá a krásná.“ (s. 126). Mezi nejčastěji uţité prostředky nepřímé prezentace patří činnost a řeč postav. Vzhledem k převaţující epičnosti povídek je činnost postav velmi výrazným charakterizačním prostředkem. Postavy charakterizuje buď činnost jednorázová: „Seděl [Joyda Čirhánků], na gauči a poněvač má dlouhé nohy, trčela mu kolena do výšky a on si pořád starostlivě povytahoval kalhoty, aby se mu na nich neudělaly boule.“ (s. 16). Nebo pravidelná, opakující se: „Při práci mlčel jak hrob, večer v baráku si leh a leţel s votevřenejma vočima, nikoho si nevšimal […] Taky se nikdy nemodlil, no zkrátka vůbec nic. […] Von vám kopal jako stroj, pot se z něj lil a mlčel a mlčel. Dyţ sem mu něco řek, dycky jen zavrtěl hlavou a blbě se na mě zašklebil.“ (s. 23, citace z povídky Oty Steina, jenţ takto charakterizuje „chlapa, kerej vůbec nikdy s nikym nepromluvil“). Především činnost postav charakterizuje také dobu a prostředí. „Kopali jsme na tý louce vod rána vod šesti aţ do vosmi nebo devíti večer. Ţrádlo mizerný, přestat a odpočinout si člověk nemoh, to vám snad ani nemusim vykládat.“ (s. 22).
41
Osazenstvo jam-session charakterizují hudební vystoupení, jejich záliba v jazzové hudbě. Společná láska k jazzu jako k hudbě i metafoře svobody je signifikantní. Rysy postav účastníků setkání mohou charakterizovat taktéţ jejich řečové projevy, obzvlášť těch, kteří svou povídku vyprávějí zpaměti (resp. nečtou ji). Řeč postav je v tomto případě velmi autentická. Škvorecký ji zaznamenává foneticky, styl řeči má velmi dobře odposlouchaný. Jazyk postav je značně individualizovaný, díky čemuţ jsou postavy od sebe zřetelně odlišené. Typická je hovorovost s mnohými tvaroslovnými i syntaktickými zvláštnostmi zejména v interpunkci. Zorka a Jessika uţívají spisovnou češtinu. Dále můţeme sledovat volbu lexika, přítomnost vulgárních slov apod. „Já sem tenkrát pochopitelně na tajemství jinejch lidí sral a koukal sem, abych se sám ze všeho vytáh.“ (Steinův jazyk, s. 24). Postavy se prostřednictvím řeči charakterizují často samy: „Jenţe já sem pro ty poetycký a metafyzický věci nikdy neměl zvláštní pochopení a tenkrát teprv ne.“ (s. 23). Do škály uţitých charakterizačních prostředků patří také vzhled postav. „On je Fred malý a rudý a skoro ještě tlustší neţ Ota.“ (s. 18). „Stály tam řady, votrhaný, bez čepic, vychrtlý jako herky a všichni byli hrozně zticha.“ (s. 26). Určitou indicií k odhalení pravé totoţnosti Johnyho Smithe mohl být pro Jessiku jeho nordický vzhled. „Byl to takový seveřan, rozhodně nevypadal na Anglosasa. Byl vysoký, světlovlasý, s modrýma očima a atletickou postavou.“ (s. 96). Vzhled je výrazným charakterizačním prostředkem u malíře Bouši. Dokumentuje jeho tělesné i duševní chátrání, předzvěst jeho smrti. „Zhubl, zešedivěl, jeho postava se nahrbila a pleť nabyla nezdravého ţlutého zabarvení.“ (s. 63). Stejnou funkci plní i prostředí, jeţ asociuje jeho duševní prázdnotu ke sklonku ţivota. „Jeho ateliér byl prázdný, jen starý rozbitý divan stál v rohu a ţidle. Neměl ani stůl. A všude kolem stěn obrazy, které během těchto dvou měsíců v horečném chvatu namaloval.“ (s. 63). Mnoţství stejných portrétů dívky se zlatými vlasy lišících se pouze ve výrazu jejích očí dokládá malířovu snahu zachytit pravou povahu jeho nešťastné lásky Marie. „Její oči byly středem celého obrazu. Zářila v nich podivná, téměř nadzemská a slovy nevyjádřitelná láska a dobrota.“ (s. 60). – „Byla v nich krutost všech ţen, jeţ s chladným srdcem ničí srdce muţů.“ (s. 65). Jména postav přispívají téţ k jejich charakterizaci. Obdobně jako u postav v Sedmiramenném svícnu, jedním z projevů kolaborantství je změna jména (v tomto případě symbolicky umocněna skutečností, ţe se původní jméno shoduje s označením příslušníka českého národa): Čech – Ceeh. V povídce Lojzově se Mariina matka jmenuje taktéţ Marie. Identická jména jsou uţita záměrně, značí fyzickou podobnost
42
matky a dcery, jeţ je pro vývoj děje povídky podstatné. Joe Smotlacha, původně Josef, anglická varianta jména dokládá jeho anglofilství. Obě jména Johnyho (Johny Smith i Reinhart König) jsou typická pro prostředí Ameriky, resp. Německa. Jméno König (v překladu z němčiny „král“) pravděpodobně charakterizuje nejen samu postavu, nýbrţ potaţmo celý německý národ. Signalizuje obecně jeho přesvědčení o nadřazenosti árijské rasy a zároveň touhu ovládat, mít moc nad ostatními národy.
5.3 Vypravěč Deset příběhů vyprávěných deseti účastníky setkání členů kapely a jejich vrstevníků pojí obdobně jako v Sedmiramenném svícnu spojovací text. Jedná se o vícero vyprávění v příběhu. Postavy, jeţ jsou předmětem vyprávění, vyprávějí samy svůj příběh. Uvnitř jejich příběhu se nacházejí další postavy nebo i sama postava, která příběh vypráví. Tito vypravěči jsou tzv. vypravěči druhého stupně – jedná se o vnitřní vyprávění, neboli narativ druhého stupně. Spojovací text vypráví Danny, a to v ich-formě, v níţ prezentuje často pomocí vnitřního monologu své úvahy nebo citová hnutí (např. jeho okouzlení Jessikou), nebo také ve wir-formě, kdy popisuje průběh večera a dění v místnosti. „Ona tančila samozřejmě dokonale a soustředěně a já pitomě mlčel. Ne a ne mě něco napadnout.“ (s. 21). „Asi v půl deváté Fred zatleskal a povídal nám, abychom si sedli ke stolu. Kdyţ jsme to udělali a kaţdý měl v ústech sliny na krajíčku, vyklopil Fred asi desetiminutovou řeč a vysvětlil nám, proč se vlastně ta jam-session koná.“ (s. 16). Spojovací text obsahuje také reakce posluchačů, vyjádřené přímou řečí. Vypravěč je vnitřním fokalizátorem, který zachycuje fokalizované objekty zvenku (zachycuje jejich vnější činnosti, avšak nepostihne jejich pocity a myšlenky). Vzhledem ke skutečnosti, ţe ony fokalizované objekty jsou samy o sobě vypravěčskými subjekty, má čtenář moţnost sledovat je téţ zevnitř. Ačkoliv je většina povídek vyprávěna pomocí ich-formy, nalezneme zde poměrně pestré vypravěčské strategie. Např. první povídka, v níţ vypravěč Ota Stein, coby jedna z postav fikčního světa, hovoří o jeho pobytu v Terezíně. Povídka je vyprávěna střídavě v ich-formě a wir-formě. Při pouţití plurálu nám vypravěč sděluje informace, které z jeho pozice znát nemůţe. Na typologickém kruhu se tedy pohybujeme mezi vyprávěcí situací ich-formy a autorskou vyprávěcí situací (která onu vševědoucnost postihuje).
43
„Ale jak řikám, to eště nikdo nepochyboval, ţe nás nakonec postřílej.“ (s. 27). Vypravěč popisuje vnitřní rozpoloţení ostatních ţidovských vězňů: „[…] sme stáli a stáli a čekali nebo uţ ani nečekali, nemysleli, vevnitř celí staţený, plný zimy a horečky a hladu.“ (s. 28). Druhá povídka (mladšího Kelbíka) je vyprávěna v er-formě, vypravěč vnímá svět ze zorného úhlu protagonisty Ondry Šimona, jenţ je reflektorem. „Nebyl schopen něco poznamenat. Hlavou mu ihned blesklo nejpravděpodobnější řešení: omyl. Ale vzápětí počal mít radost z tohoto omylu.“ (s. 33). Jedná se o reflektora v kombinaci s autorským vypravěčem. Změnu vypravěčské perspektivy lze rozpoznat z celkového kontextu obrazu. Nastupující reflektor je spjat s nějakým smyslovým vjemem či vnitřním monologem, v této povídce hojně uţívaným. „Ondra se nepokusil ji následovat. Místo toho se uvelebil do křesla a počal vzrušeně snít. Kdo byla? Proč k němu přišla? Jaký osudový omyl se skrývá za tím vším?“ (s. 36). Vyprávění mladšího Kelbíka se vyznačuje abstraktností, která je u Škvoreckého velmi ojedinělá. Nejčastěji jsou vypravěči spolu s ostatními postavami přítomni ve fikčním světě (a platí tedy identičnost existencionálních oblastí vypravěče a postav) a jejich znalosti jsou omezeny. Tato vyprávění v ich-formě, kdy vypravěč uţívá vnitřní perspektivu pohledu a dějovou situaci proto vidí jen z jeho zorného úhlu, najdeme např. v povídkách Josky, Jessiky, Freda či Zorky. (Specifikem vyprávění Zorky je fakt, ţe vypráví příběh, který jí vyprávěl třetí subjekt – muţ. Koncovka příčestí minulého je tedy muţská, ačkoli vypravěčem je ţena.) Typické je opět prolínání vyprávějícího Já a proţívajícího Já, časté jsou úvahové pasáţe vyjádřené nevlastní přímou řečí nebo řečí polopřímou. Např. ve Fredově vyprávění: „[…] a teď jsem tu ujíţděl francouzskou zemí s krásnou Američankou, která se mě drţela zezadu kolem pasu a voněla – nebo se mi to aspoň tak zdálo, cejtil jsem její blízkost – a já, spojeneckej voják a vlastně dobrodruh, bez známejch, bez závazků a odpovědnosti, v tý chvili tak svobodnej, i kdyţ to vypadá paradoxně, ale tak svobodnej jako nikdy.“ (s. 122) „Já nevim. Moţná ţe si to zase jen myslim teď, ţe si ty pocity idealizuju a vytvářim a promítám zpátky. Moţná. Ale člověk, já myslim, ţije opravdu a plně vţdycky jenom potom, kdyţ uţ na všechny ty věci jenom vzpomíná.“ (s. 122). Jednotliví vypravěči jsou od sebe výrazně odlišeni stylem vyprávění. Čtené povídky se vyznačují spisovností. Jazyk většiny mluveného vyprávění je ovšem hovorový, s výjimkou Zorky a Jessiky.
44
6. Lvíče Škvoreckého román Lvíče (1969) se skládá ze tří ţánrových linií. Větší částí knihy se vzájemně proplétají milostný román a satira (s prvky klíčového románu), v závěru se vše proměňuje v detektivní příběh, který je plně rozveden aţ v posledních kapitolách. První české vydání knihy nese podtitul Koncové detektivní melodrama. Děj, rozvrţený do 17 kapitol, se odehrává převáţně v praţském prostředí (s výjimkou Lednovy cesty do Medzihorence) na přelomu 50. a 60. let. Próza zahrnuje nejen tematiku ţidovskou, ale zevrubně představuje také soudobé poměry v kniţním nakladatelství na přelomu 50. a 60. let a je téţ nástinem dobové atmosféry29. Tato závaţná sdělení autor záměrně skrývá za melodrama či detektivku, tedy ţánry vnímané jako pokleslé, a to i z důvodu moţného uniknutí dobové cenzuře. Analýzu jsme prováděli s vyuţitím prvního českého vydání z roku 1969, v roce 1996 kniha vyšla v autorem upravené verzi.
6.1 Klasifikace postav Autor v úvodu knihy upozorňuje, ţe „osoby a události líčené v této knize jsou naprosto smyšlené, a připomínají-li někomu osoby a události, které znal, jde o podobnost čistě náhodnou“ a zároveň „ţe se v knize nespodobňují reální lidé, nýbrţ reálné postoje v rudimentárních manifestacích“. L. Machala k údajné fiktivnosti postav uvádí: „Přes úvodní autorské dementi je nepochybné, ţe Škvorecký uţil praktik klíčového románu a pro zasvěcené není problém identifikovat konkrétní předlohy některých postav (např. B. Hrabal zde figuruje jako starší netištěný prozaik ze skladu sběrných surovin).“30 Kosková ve své monografii o Škvoreckém z roku 2004 říká (aniţ by uvedla zdroj), ţe podle autora mají všechny postavy – kromě Lenky Stříbrné – předlohu ve skutečném ţivotě.31 Vzhledem k většímu rozsahu prózy tentokráte uplatníme dělení postav do tří hlavních linií. První linii tvoří postavy sloţité, plně rozvinuté a ve většině případů se
29
Prostředí redakce nakladatelství je Škvoreckému dobře známé, jako redaktor působil ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU) a ve dvouměsíčníku Světová literatura. V románu prostředí nakladatelství představuje synekdochu celospolečenské situace na přelomu 50. a 60. let. 30 Dokoupil, Blahoslav – Zelinský, Miroslav. Slovník českého románu 1945 – 1991: 150 děl poválečné české prózy. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1992. s. 229. 31 Kosková, Helena. Josef Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. s. 93.
45
zřetelným vývojem. Postavy Dagmar Blumenfeldové ani Jaroslavy Cibulkové vývoj neprodělávají. Všechny postavy jsou viděné zvnějšku očima vypravěče Ledna, jenţ je s ostatními postavami součástí fikčního světa románu – jeho postavu vnímáme zevnitř. Karel Leden, protagonista a zároveň vypravěč, je dvaatřicetiletý básník, redaktor z oddělení poezie v kniţním nakladatelství. Na úvod uveďme, ţe postava Ledna sice nese jisté autobiografické rysy (Leden je stejně jako byl Škvorecký redaktorem nakladatelství), ale od Škvoreckého alter ega Dannyho se liší. Styčným bodem mezi Dannym a Lednem je sice antiheroický ţivotní postoj, ale Dannyho můţeme označit za pragmatika a skeptika, zatímco Leden je spíš cynik.32 Kromě zmíněného cynismu je jeho postava charakteristická svým egocentrismem, který se projevuje jak v jeho vztahu k ţenám, tak i působením v nakladatelství. Jeho chování je chladné a vypočítavé, často s kalkulem a taktizováním (jako např. při zakoupení tří lístků na závody). Někdy se však stává obětí vlastních intrik. Je všímavým pozorovatelem. Své chování si sám uvědomuje, vzápětí ho ale cynicky omlouvá. „Zvítězilo ve mně zdravé sobectví […] Ano, Vašek je kamarád, jenţe kolik kamarádství uţ bylo zrazeno kvůli ţenským. A jakmile jsem si uvědomil tohle, ţe pro mou falešnost existuje precedens – měl jsem hned svědomí čisté. Ostatně obětuji etickou zásadu chtivé ţádosti, coţ je nejomluvitelnější na světě.“ 33 Stěţejní pro hlavní dějovou linii je Lednova snaha navázat vztah s Lenkou Stříbrnou, kvůli které je ochoten zradit několikaleté kamarádství se Ţamberkem i se rozejít s Věrou, jeho momentální známostí. Také ve vztahu k ní se chová chladně a bezohledně (Věra je několikrát přítomna Lednovu dvoření se Lence, při rozhovorech o budoucnosti jejich vztahu je apatický, opakovaně jí lţe). Leden nepochybuje o svých kvalitách protřelého svůdce ţen, Lenka ho však odmítá. Brzy rozpoznala jeho povrchnost při zájmu o ţeny. Leden vnímá ţeny spíše jako sexuální objekt, postava Lenky jej však zaujala nejen po fyzické stránce (viz první kapitolu odehrávající se na plovárně), ale i po intelektuální stránce. Prvotní sexuální opojení se vyvíjí aţ v posedlost, zároveň se v Lednovi probouzí opravdové city. Ledna výrazně charakterizuje jeho pokrytecké a lhostejné chování v redakci. Řadí se ke konformistům, jeho postoj je tedy opatrnický, přizpůsobivý poměrům. Snaţí se 32
Trenský, Pavel. Josef Škvorecký. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1995. s. 51. Škvorecký, Josef. Lvíče: koncové detektivní melodrama. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969. s. 22. Všechny další citace pocházejí ze stejného vydání knihy. 33
46
dobře vycházet s Procházkou i s rostoucí opozicí v čele s Blumenfeldovou, která usiluje o změnu poměrů v redakci (např. Lednova účast na obou večírcích, knihu Cibulkové doporučuje k přepracování). „Ţivot je krátkej… a posmrtný tresty se nekonaj. S pomocí opatrnosti se můţem doţít penze.“ (s. 47). Také ve zmíněném sporu o vydání knihy Cibulkové umně kličkuje a konečné řešení, které ho zbavuje povinnosti rozhodovat, vítá. Konflikty nevyhledává, snaţí se neangaţovat (např. jeho pasivita při poradách, kde se z něj stává pouhý pozorovatel). Vývoj postavy je spjatý s Lednovou závěrečnou katarzí, jeţ je skryta v jeho koncovém monologu v bytě Stříbrné. Ačkoliv odhaluje pachatele vraţdy, sám si uvědomuje své předešlé chování. Zde se láme jeho egocentrismus, vinen je i Leden svým sobeckým ţivotním pohledem. Lenka Stříbrná, zooloţka zaměstnaná ve Zverexu, je postavou zidealizovanou. Jak jsme jiţ nastínili výše, nemá svůj předobraz. Její postava je zahalena tajemstvím, jeví se jako záhadná, uzavřená, skrývající v sobě hlubokou ránu z minulosti. Tato tajemnost je zapříčiněna také skutečností, ţe její postavu vnímáme pouze zvenčí. Čtenář nemá k dispozici popisy jejího myšlení, jelikoţ je pouze fokalizovaným objektem. „Vůbec jsem se v ní nevyznal, byla jako klamavý kaleidoskop, jako aprílové počasí.“ (s. 128). Jeden z jejích hlavních rysů je fyzická atraktivita. Stříbrná se chová zásadově, jako morálně silná ţena. Upřednostňuje skutečné city před chvilkovým sexuálním vzplanutím, proto odmítá Ledna a je pro něj nedosaţitelná. Zatímco Lednův vývoj směřuje k zmíněné katarzi (i pod vlivem Stříbrné, která ho nutí k zamýšlení se nad jeho ţivotním postojem a chováním k ostatním), vývoj postavy Stříbrné směruje opačným směrem. Z mravně neposkvrněné se vylupuje její pragmatická vypočítavost (např. se stále stýká s Lednem, kterému dává falešné naděje, ačkoli od něj potřebuje pouze informace o Procházkovi, či nepochopitelný sňatek s Vaškem Ţamberkem). Její mravní úpadek uzavírá Lednem odhalená vraţda. Její postava je pevně svázaná s minulostí. Lenka Stříbrná je postavou ţidovského původu. Jako malá přeţila (jediná z rodiny) koncentrační tábor, její minulost ji však dostihla34, ač od konce války uplynula dlouhá doba. Motivem zmíněné vraţdy je msta35 34
Lenka Stříbrná je podobně jako Rebekka v Sedmiramenném svícnu či Lustigova Dita Saxová nucena se vyrovnávat s traumatickou minulostí, která výrazně ovlivňuje její život a chování po válce. 35 S motivem msty se setkáváme již v Sedmiramenném svícnu, kdy se Bob Zabiják mstí za smrt jeho židovské sestry vraždou Liehma. Stejně tak Lvíče tematicky předjímá Příběh o kukačce ze stejného souboru, který se též zabývá otázkou viny a trestu.
47
za smrt její sestry Saliny, která pro ni byla velkým psychickým břemenem. Tato msta však není výsledkem racionálního plánu, Stříbrná oběť nevyhledala záměrně. Teprve aţ jejich náhodné setkání otevřelo hluboké rány z minulosti a probudilo ve Stříbrné pomstychtivost. Provinila se vraţdou i manipulací s postavou Ledna. Emil Procházka je také postavou komplikovanou, se zřetelným vývojem. Šéfredaktor nakladatelství představuje člověka zkorumpovaného a bezcharakterního. Jeho hlavními charakteristickými rysy jsou přizpůsobivost, loajalita a kladný vztah ke státnímu zřízení (je výrazně ovlivňován postavou Krále). Vţdy uměl vhodně zareagovat na historický kontext. „Jiţ v raném jinošství jevil talent básnický, který postavil v letech devatenáct set třicet aţ devatenáct set třicet osm cele do sluţeb myšlenek Masarykových, v letech devatenáct set třicet devět aţ čtyřicet pět do sluţeb myšlenek Jeţíše Krista a od roku devatenáct set čtyřicet pět aţ do dnešní doby do sluţeb myšlenek Marxe, Engelse a Lenina, do Dvacátého sjezdu také Stalina.“ (s. 63). P. Trenský k postavě uvádí: „Procházka je ideologický Próteus, v jehoţ očích přizpůsobivost okolnostem není oportunismem, ale mravní hodnotou.“36 Přestoţe se stává obětí vraţdy, viníkem je on sám (ačkoli jeho vina je zákonem nepostiţitelná). Provinil se svou lhostejností k osudu druhých – jednak na začátku války opouští jeho ţidovskou snoubenku (sestru Stříbrné, která kvůli jeho rozhodnutí umírá v koncentračním táboře), zároveň je odpovědný za mnoho zničených literárních talentů. Jeho zavraţdění můţeme tedy chápat symbolicky – jako ortel nad vůdčími představiteli této morálně nečisté epochy.37 Pro jeho postavu jsou charakteristické také lascivní chování, alkoholismus a neskrývaný antisemitismus, zároveň ho vypravěč vnímá jako pracovitého a aktivního člověka. Dagmar Blumenfeldová je mladou agilní idealistkou, zároveň ţenou volných mravů, jeţ v nakladatelství vede skupinu bojujících za vydávání hodnotné literatury.38 Usiluje o prosazení rukopisu Cibulkové, a to všemi moţnými prostředky – také 36
Trenský, Pavel. Josef Škvorecký. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1995. s. 55. P. Trenský dodává: „*Procházka+ se zřejmě neúčastnil nejtěžších zločinů stalinského režimu. S upřímnou naivitou věří v pozitivní rysy svého antiliberalismu a pohlíží sám na sebe jako na zachránce mnoha jedinců před represáliemi, které podle jeho přesvědčení budou nevyhnutelně po odeznění ideologické oblevy následovat.“ Trenský, Pavel. Josef Škvorecký. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1995. s. 57. 38 Na postavu Blumenfeldové autor odkazuje již v dedikaci, kde uvádí, že je kniha věnována V. Justlovi a „všem přátelům v nakladatelství za jejich blumenfeldské úsilí“. 37
48
prostřednictvím sexu (touto taktikou zmanipuluje několik muţských členů rady). Její postava tvoří opozici jak k řediteli Procházkovi (opačné ideologické tendence v redakci, Procházkův antisemitismus), tak také ke Stříbrné. Obě jsou ţidovského původu, kontrastní je jejich vyrovnání se se svou minulostí. Blumenfeldová za svůj původ se nestydí, lidé v jejím okolí vědí, ţe její je Ţidovka svoji minulost umí vyuţít (např. její znalost dánštiny získanou po válce v adoptivních rodinách) ţivot vnímá optimisticky, nemyslí na minulost
Stříbrná skrývá svůj původ snaţí se od minulosti odstřihnout (odstraněné „koncentráčnické“ tetování, změna jména i bydliště) trauma z válečných let přetrvává
Jaroslava Cibulková je mladá začínají spisovatelka s nesporným talentem, autorka nekonvenční prózy Mezi námi děvčaty39, o níţ se vedl ideologický spor v nakladatelství. Je zástupkyní autorů, kteří z politických důvodů nemohli publikovat svá díla. Oproti tajemné postavě Lenky Stříbrné je Cibulková obyčejná a jasně čitelná dívka, ve většině prostředí nesmělá a málo sebevědomá (vzhledem k osudu její prózy). Věra Kajetánová, baletka, je Lednova přítelkyně. Její bezbrannost a naivita kontrastuje se ţivotní zkušeností a sebedůvěrou Stříbrné. Ač ji Karlovy lţi i chování opakovaně zraňují (je např. dvakrát svědkem Karlova dvoření se Lence), je schopna mu odpouštět. Tato její pasivní poloha se mění s incidentem se Ţamberkem a navázáním nového pragmatického vztahu s postarším reţisérem. Vašek Ţamberk, vysokoškolský učitel tělocviku, a ač Lednův kamarád, jejich postavy jsou v opozici. Ţamberk je stydlivý, plachý, zakomplexovaný smolař, jenţ trpí vůči ţenám pocitem méněcennosti. Specifickým rysem je také jeho nešikovnost (viz zašpinění nových šatů Stříbrné). Vývoj můţeme sledovat v postupném odbourávání plachosti a získávání zkušeností se ţenami. Do druhé kategorie postav spadají hlavně postavy spjaté s prostředím redakce nakladatelství, která představuje synekdochu celospolečenské situace na přelomu 50. a 60. let. Tyto postavy slouţí k představení jednotlivých dobových postojů, jsou veskrze postavami typovými.
39
Novela z prostředí polepšovny, v níž je autorka Cibulková vychovatelkou, pojednává o mravně narušených dívkách, se slangovými a vulgárními výrazy – téma ani styl neodpovídají požadavkům oficiální literatury, dílo tedy postrádá rysy socialistického realismu.
49
Nejvýraznější postavou této linie je pesimistický Kopanec, nazývaný Mistr průserů. Je poměrně specifickou postavou. V redakci nemá téměř ţádný vliv a nikdo ho neposlouchá, přesto komentuje věci, které ostatní přehlíţejí. Zároveň často předpovídá vývoj událostí. Kopanec je symbolem umělecké a profesní újmy, kterou jemu a dalším umělcům způsobil reţim zakazující jiný neţ jím preferovaný charakter umění. Je důleţitou postavou při odhalení pachatele vraţdy. Nejasné kontury má postava soudruha Krále, o níţ se pouze mluví ve smyslu udělování direktivních nařízení z blíţe nespecifikovaného nadřízeného orgánu. Do této skupiny můţeme zařadit také jiţ mrtvou postavu Ţidovky Saliny, sestru Stříbrné. Jak jsme uvedli dříve, Salina byla Procházkovou přítelkyní v době příchodu nacistů. Ten ji z rasových důvodů opustil a musela tak odejít do Terezína, kde umírá. Dále skupina zahrnuje např. postavu soudruţky Procházkové, dcery vysoce postaveného stranického funkcionáře a manţelky ředitele, postavy poctivé, ale naivní a hloupé redaktorky Pecákové nebo falešného starého Ţlůvy, znalce starých klasiků. Třetí linii pak tvoří postavy pro základní děj nedůleţité, epizodické, které v ději nemají ţádný prostor. Sem řadíme např. postavu Beneše, následovníka Procházky, ministra, psychiatra Alfréda Čepelku, jenţ stál v čele ilegální surrealistické skupiny, zástupce moderního umění Kocoura, Brejchu či Rebuse, externí lektory Hezkého a Hartmana, nebo také postavy lékaře či taxikáře.
6.2 Charakterizace postav Postavy jsou opět charakterizovány častěji nepřímou prezentací neţ charakterizací přímou. Přímá charakterizace se objevuje pravidelně v celém románě, její pouţití slouţí většinou ke zdůraznění či shrnutí charakteristických rysů postav. „[…] řekla ta spolehlivá stará svině, hloupá, ale na rozdíl od poctivé Pecákové spolehlivě falešná.“ (s. 147). „Přetvařovat se neuměl.“ (s. 210). Nejčastěji jsou postavy charakterizovány nepřímo prostřednictvím jejich řeči a činnosti – např. jejich vystupování v redakci či jejich posudky. Odlišné role má postava Stříbrné při dvojím tonutí (kterým je román kompozičně rámován) – poprvé je zachránkyní, v případě druhém původkyní. Řeč charakterizuje postavy nejčastěji svým obsahem. „Kájo. / Co? / Proč mi zase lţeš?“ (s. 40). Procházku usvědčuje z antisemitismu: „To všechno ta Blumenfeldová
50
[…] To její ţidácký faraonství. Já […] ne ţe bych byl ňákej rasista, soudruzi, znáte mě. Ale ţidy rád nemám. Je to mezinárodní spiknutí, samej modernista a sionista. Já bejt soudruhem presidentem, povolím jim všem vystěhování do Izraele!“ (s. 112). „Vystěhovávali by se, aţ by se za nima kouřilo, ţidáci!“ (s. 112). Styl řeči i uţité lexikum charakterizuje Blumenfeldovou: „Vyser se na ně, na idioty. Ať se zadusej Krásnou Dortylou.“ (s. 221). „Ten sráč zasraná!“ (s. 224). Blumenfeldovou i Stříbrnou charakterizuje znalost jejich dánštiny. Postavu Ledna charakterizují jeho myšlenky, představované především vnitřním monologem. Silným charakterizačním prostředkem je vzhled postav. Např. o Procházkovi vypravěč sděluje: „Jeho nejvýraznějším rysem byly ţluté zuby a flekatá pleš.“ (s. 111). Důleţitým charakterizačním rysem Stříbrné je popis jejích očí. „Pohlédl jsem jí do očí, byly opět neprůhledné, černé, bakelitové. Nepochopitelné.“ (s. 269). Častá frekvence navracení se k tomuto motivu podtrhuje zmíněnou nečitelnost její postavy. Postava Cibulkové je oproti Stříbrné obyčejná, bez tajemství: „[…] bezvýrazná, trošku uhrovitá dívka se zplihlými, světle kaštanovými vlasy.“ (s. 220). Dobu a prostředí, ale i psychické rozpoloţení postav, můţe charakterizovat kontrast, který je mezi prosluněným prostředím plovárny v první kapitole a tmavým bytem Stříbrné v kapitole poslední. Názvy páté a šesté kapitoly (Večírek v podzemí / Večírek v podnebí) metaforicky charakterizují ideologické postoje jejich účastníků. Záměrně jsou zvolena jména některých postav, zvláště protagonistů Ledna a Stříbrné. Lednovo jméno, které je shodné s označením zimního měsíce, značí jeho chladnokrevné jednání a vypočítavý přístup. Původní jméno Lenky Stříbrné zní Leona Silbersteinová (= Lvice, v době pobytu v koncentračním táboře spíše malé Lvíče) se spolupodílí na závěrečné pointě. Jména např. postav Krále nebo Blumenfeldové (v překladu z němčiny „květinové pole“) jsou jmény promlouvajícími.
6.3 Vypravěč Celý román je napsán s vyuţitím vyprávěcí situace ich-formy. Vypravěč se ztotoţňuje s postavou Karla Ledna, je tedy s ostatními postavami součástí fikčního světa. Je uţita vnitřní perspektiva. Vypravěč má stejné informace jako fokalizátor, nezná myšlenky ani pocity jiných postav (tato skutečnost například nahrává tajemnosti postavy Stříbrné). Jedná se o
51
interní fokalizaci. „Plavbu na druhý břeh navrhl dokonce moţná on. Asi se domníval, ţe tím dívce zaimponuje, protoţe měl mindrák, ţe jí ničím imponovat nemůţe.“ (s. 15). Promluvy vypravěče Ledna (jak uvádí Doleţel, ich-forma je funkční adaptací přímé řeči, dominuje opět osobní ich-forma) se střídají s dialogickými pasáţemi pásma postav. Typické jsou introspektivní pasáţe. Vypravěč často popisuje svá citová hnutí, úvahy či jeho jiţ zmíněná kalkulování, a to především prostřednictvím vnitřního monologu. Tyto projevy proţívajícího Já jsou opět vyjádřeny řečí polopřímou či nevlastní řečí přímou. „Taky jsem si uvědomil, ţe vlastně – zatím jen v duchu – zrazuju kamaráda. Jenţe mi to bylo ze všeho nejvíc jedno.“ (s. 16). „A co to má bejt? Řeklo cosi ve mně. A já dodal: Miluju slečnu Stříbrnou.“ (s. 31). „Dostavil se opět pocit ničemu nerozumějícího blbectví, a vzápětí červenorudý vztek. Tak taková jsi, konvalinko! Taková teda jsi! Na co to vlastně letíš? Na prachy? Na pleše? Na zvrhlý staříky s politickým vlivem?“ (s. 114). Vyprávění obsahuje řadu sebevědomých cynických výpovědí. „Zvítězilo ve mně zdravé sobectví […] Ano, Vašek je kamarád, jenţe kolik kamarádství uţ bylo zrazeno kvůli ţenským. A jakmile jsem si uvědomil tohle, ţe pro mou falešnost existuje precedens – měl jsem hned svědomí čisté. Ostatně obětuji etickou zásadu chtivé ţádosti, coţ je nejomluvitelnější na světě.“ (s. 22). V některých pasáţích se vypravěč stává nezúčastněným pozorovatelem (hlavně na poradách v nakladatelství), kdy dominantní vyprávějící Já podrobně popisuje průběh zasedání rady. Proţívající Já vnímáme ve chvílích, kdy má vypravěč obavy, aby nemusel také vystoupit se svým názorem.
52
7. Babylónský příběh a jiné povídky Ačkoli se ani jedna z povídek z tohoto souboru ţidovskou tematikou nezabývá, titul zmiňujeme na tomto místě proto, ţe jej pojí jistá podobnost se Sedmiramenným svícnem. Tento soubor obsahuje také sedm povídek (počet kapitol je tedy opět odkazem k tradičnímu ţidovskému symbolu) a především je mezi nimi podobnost obsahová. Škvorecký zde opět líčí osudy rozličných postav, které jsou obyčejně pod vlivem historicko-politických událostí různými způsoby poniţovány a utlačovány. Přesto jejich osudy nejsou tolik tragické. Např. úvodní povídka Píseň zapomenutých let s tématem zapomnění. V zapomnění však jiţ neupadají lidé (– Ţidé jako v Sedmiramenném svícnu, potaţmo kulturní a náboţenské tradice), ale „jen“ léta ţivota.40 Čtyřicetiletý vypravěč je konfrontován s postavami mladých lidí, pro které jazz (opět coby Škvoreckého nejvýraznější symbol svobody) vyšel z módy a byl nahrazen popem. Postava stárnoucí jazzové zpěvačky je „jen“ vypískána mladými. Pět povídek je zaloţeno na vzpomínkách z vypravěčova mladí, často se jedná o jakousi transformaci osobně proţitého, ve všech je uţito vyprávěcí situace ich-formy. Stejná vyprávěcí situace je uţita také v povídce Můj táta haur a já, vypravěčem je ţena, která vzpomíná na dětská léta, kdy zaţila kruté časy v chudobě. Autorskou vyprávěcí situaci nalezneme pouze v Babylónském příběhu, v níţ vypravěč stojí mimo svět postav a proniká do myšlení jak amerického důstojníka, tak dívky volných mravů z Prahy. Pásmo vypravěče je zde výrazně přerušováno pásmem postav, které představují dialogy skládající se z foneticky zaznamenávané řeči postav (směs angličtiny, němčiny a češtiny). Řeč je silným charakterizačním prostředkem obou postav. Soubor uzavírá rozsahem nejdelší povídka, označovaná jako novela Bassaxofon. Autobiograficky laděná hlavní postava splývá opět s vypravěčem. Ačkoli je tato básnická próza psaná formou volných asociací, je silným vyznáním lásky k jazzu a neměnných ţivotních postojů postavených na neideologičnosti41, v nichţ rozeznáváme jasné existencionální podtexty (spjaté téţ s ţivotním údělem ţidovského etnika). Kosková cituje S. Soleckého, jenţ ve své monografii o Bassaxofonu píše: „Jeho postavy ţijí v postkřesťanském světě, ale nostalgicky se ohlíţejí na dobu svých rodičů, která 40
Kosková, Helena. Josef Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. s. 99. Náctiletý chlapec je vášnivým milovníkem jazzové hudby a řeší dilema: hrát v německém orchestru na jeho oblíbený nástroj či se držet vlasteneckého odporu ke všemu německému. Hrdina volí hudbu – věří, že jazz boří hranice mezi lidmi. 41
53
poskytovala – nebo se zdála poskytovat – stabilní a hierarchickou sociální strukturu a křesťanský světový názor a která existovala před téměř nepochopitelným holocaustem, kterým byla druhá světová válka.“ 42
42
Kosková, Helena. Josef Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. s. 104.
54
Závěr V předloţené práci jsme se zabývali ţidovskou tematikou v titulech Josefa Škvoreckého. Pozornost byla věnována rozboru interních subjektů (tj. postav a vypravěče), přičemţ důraz byl kladen na klasifikaci a charakterizaci postav, díky čemuţ jsme byli schopni zachytit také trpký úděl ţidovského etnika za okupace a zároveň člověka hájícího svou kaţdodenní existenci v ohroţení totalitními reţimy. Ţidovská tematika je nejvíce obsaţena v povídkovém souboru Sedmiramenný svícen, který jsme analyzovali jako první. V Nových canterburských povídkách je ţidovské téma zastoupeno především díky postavám ţidovského původu Oty Steina a Jessiky. Román Lvíče představuje tuto tematiku opět více, a to prostřednictvím postav Stříbrné a Blumenfeldové. V rámci závěrečné sumarizace naší analýzy poměrně těţko budeme hledat nějaké vývojové tendence, díla se ţidovskou tematikou jsou dosti různorodá a svým způsobem „vytrţená“ z kontextu Škvoreckého rozsáhlé bibliografie. Při analýze jsme se opírali o teoretická díla S. Rimmon-Kenanové Poetika vyprávění (2001), F. K. Stanzela Teorie vyprávění (1988) a L. Doleţela Narativní způsoby v české literatuře (1993). První kategorií, jíţ jsme se zabývali, je klasifikace postav. Autor volí postavy takové, které často znal ze svého okolí. V Sedmiramenném svícnu to jsou ţidovské postavy z doby jeho dospívání, v Nových canterburských povídkách spoluhráči z kapely, ve Lvíčeti např. postavy z prostředí redakce nakladatelství (postavy klíčové). Jeho postavy tvoří různorodé panoptikum (maloměsto, redakce). Autobiografičnost dokumentuje také vypravěč Danny, který je zároveň protagonistou v obou povídkových souborech. Jeho úloha je zde však spíše pozorující – intenzivně vnímá morální zločiny za okupace, líčí průběh jam-session. Leden nese také jisté autobiografické rysy, ale od Škvoreckého alter ega se liší. Společná je pro ně antiheroizace a jsou určitým spojovacím prvkem analyzovaných próz. Pro postavy Škvoreckého je typická nemoţnost plnohodnotného svobodného ţití a plnění osobních snů, figury jsou mnohdy rozčarovány realitou. Jeho postavy jsou omezovány především ideologickou, rasovou nebo politickou nesnášenlivostí a také autorem často kritizovanou lidskou lhostejností a netečností. „Kolik jich ztrácí ţivot, muţi, ţeny, děti, lidská embrya v dělohách? A tenhle svět sedí v biografu a chechtá se.
55
Ano, protoţe je vystavěn na lhostejnosti.“43 Autor prostřednictvím svých postav sděluje, ţe hranice mezi lidmi nejsou národnostní, ale morální. Symbolem svobody a demokracie se pro postavy stává jazz. „Jazz, zakazovaný, pronásledovaný a umlčovaný, stal se pak navţdycky bratrem naší svobody za nacistické okupace, kdy v koncentračních táborech umírali jazzoví hudebníci a kdy moc ukájející se v paradenšritových marších označovala jazzovou hudbu za nepřátele číslo jedna. V jeho vnitřním obsahu, v rytmech i synkopách jsme vycítili hlubokou lidskost jazzu, demokratičnost té hudby a touhu ţít svobodně, bez zábran, volně, jako kdyţ jazzový hráč improvizuje na základní melodii.“ 44 Ne všechny postavy jsou důsledně charakterizovány (i vzhledem k převaţujícímu kratšímu rozsahu próz). Často se setkáváme s postavami typovými, jejichţ úkolem je představení různorodých dobových ideových postojů (např. antisemitismu). Postavy stojí často v názorové opozici (Rittenbachová x Hüsse, nejčastěji ve Lvíčeti: Stříbrná x Blumenfeldová, Leden x Ţamberk, Blumenfeldová x Procházka). V kategorii
charakterizace
postav
je
častější
nepřímá
prezentace
neţ
charakterizace přímá (ta je také autorem pravidelně vyuţívána, nejčastěji k prvotnímu seznámení se s postavou nebo naopak ke shrnutí jeho osobnosti, či při potřebě rychlého představení postav druhé nebo třetí linie). Postavy jsou charakterizovány nejčastěji prostřednictvím činnosti, řeči a svým vzhledem. Řeč postav je velmi autentická. Jména přispívají k potvrzení rysů postav. V Sedmiramenném svícnu postavy charakterizuje výrazněji také prostředí. Poslední kategorií, kterou jsme se zabývali, je kategorie vyprávěcích situací. Danny, vypravěč v Sedmiramenném svícnu a Nových canterburských povídkách, i Leden, jenţ je vypravěčem ve Lvíčeti, jsou součástí fikčního světa postav a jejich znalosti jsou omezeny – jedná se o vyprávěcí situace ich-formy. Vypravěč uţívá vnitřní perspektivu pohledu a dějovou situaci vidí jen z jeho zorného úhlu. Je vnitřním fokalizátorem a zachycuje fokalizované objekty zvenku (neproniká do jejich vědomí). Typické je prolínání vyprávějícího Já a proţívajícího Já, v případě obou vypravěčů jsou časté úvahové pasáţe vyjádřené nevlastní přímou řečí nebo řečí polopřímou. Pestřejší vyprávěcí situace jsme rozeznali v Nových canterburských povídkách. V narativech druhého stupně se v povídce Oty Steina vyprávěné v ich-formě 43
Škvorecký, Josef. Nové canterburské povídky a jiné příběhy. 1. vyd. v tomto celku. Praha: Ivo Železný, 1996. s. 173. 44 Hořec, Jaromír. O jazzu a svobodě. Tvar, 1993, č. 43/44, s. 10.
56
pohybujeme na typologickém kruhu směrem k autorské vyprávěcí situaci, naopak druhá povídka vyprávěná v er-formě osciluje mezi personální a autorskou vyprávěcí situací. Reflektorem je také Rebekka v některých pasáţích spojovacího textu Sedmiramnného svícnu. Ţidovská tematika, jako bytostně humanistické téma vázané na existencialismus, je v 60. letech nejen v případě děl Škvoreckého snahou o polemiku s antisemitismem stalinistů. Sedmiramenný svícen nemůţeme chápat jen jako obraz tragického osudu Ţidů za druhé světové války na českém maloměstě, kniha ţidovské téma aktualizuje. Ţidé se stávají symboly obětí komunistického reţimu (např. obětí politických procesů). Pro druhou vlnu je vztaţení tématu války ke stavu soudobé společnosti typické. Kosková cituje R. Schwarze, který v recenzi k švédskému vydání Bassaxofonu píše o hlubším významu ţidovské tematiky v kontextu evropské literatury: „Zájem o tragédii evropského ţidovstva můţe být chápán také jako symbolické umělecké gesto, způsob přihlášení se k historické a kulturní kontinuitě naší literatury. Tedy stanovisko silně evropské a humanistické, ale zároveň velmi české. Neboť přesně tak vypadá malý ohýnek českého humanismu: mokré, praskající dříví, jehoţ plamen sotva stačí ohřát ruce, ale který přes všechny historické katastrofy odmítá zhasnout.“ 45 Josef Škvorecký je autorem, jenţ se významnou měrou podílel na přítomnosti ţidovského prvku v české poválečné literatuře, zaktualizování tohoto tématu a zároveň připomenutí důleţitých hodnot humanismu a neideologičnosti ve společnosti.
45
Kosková, Helena. Hledání ztracené generace. 1. vyd. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1987, s. 126.
57
Literatura Primární literatura: Škvorecký, Josef. Babylónský příběh a jiné povídky. 1. vyd. Praha: Svobodné slovo, 1967. 178 s. Škvorecký, Josef. Lvíče: koncové detektivní melodrama. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1969. 268 s. Škvorecký, Josef. Nové canterburské povídky. In: Nové canterburské povídky a jiné příběhy. 1. vyd. v tomto celku. Praha: Ivo Ţelezný, 1996. 301 s. ISBN: 80-237-1890-8. Škvorecký, Josef. Sedmiramenný svícen. In: Nové canterburské povídky a jiné příběhy. 1. vyd. v tomto celku. Praha: Ivo Ţelezný, 1996. 301 s. ISBN: 80-237-1890-8.
Sekundární literatura: Červenka, Miroslav a kol. Na cestě ke smyslu (Poetika literárního díla 20. století). 1. vyd. Praha: Torst, 2005. 1051 s. ISBN 80-7215-244-0. Dokoupil, Blahoslav – Zelinský, Miroslav. Slovník českého románu 1945 – 1991: 150 děl poválečné české prózy. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1992. 314 s. ISBN 80-900578-9-6. Doleţel, Lubomír. Narativní způsoby v české literatuře. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1993. 152 s. ISBN 80-202-0418-0. Drápal, Miroslav. Nad novým Škvoreckým. Hlas revoluce, 1964, č. 4, s. 5. Fořt, Bohumil. Literární postava. 1. vyd. Praha: Theoretica & historica, 2008. 111 s. ISBN 978-80-85778-61-8. Galík, Josef. Česká literatura po roce 1945 (1945 – 1969). 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1991. 261 s. Haman, Aleš. O tak zvané „druhé vlně“ válečné prózy v naší současné literatuře. In: Česká literatura č. 4, 1961, s. 513 – 520. Hausenblas, Karel. Vlastní jména v umělecké literatuře. In: Naše řeč. 1, 1976, s. 1 – 12. Hořec, Jaromír. O jazzu a svobodě. Tvar, 1993, č. 43/44, s. 10-11. Hrabák, Josef. Poetika. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1973. 340 s. Janoušek, Pavel a kol. Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2, M-Ţ. Praha: Brána, 1998. 792 s. ISBN 80-7243-014-9.
58
Johnson, Paul. Dějiny ţidovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. 845 s. ISBN 80-85336-31-6. Justl, Vladimír. Rozhovor s Josefem Škvoreckým. Červený květ, 1964, č. 10, s. 289 – 292. Kocourek Vítězslav. Sedm ramen hněvu. Literární noviny, 1964, č. 19, s. 4. Kosková, Helena. Hledání ztracené generace. 1. vyd. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1987. 368 s. ISBN 0-88781-180-9. Kosková, Helena. Josef Škvorecký. 1. vyd. Praha: Literární akademie, 2004. 227 s. ISBN 80-903109-6-6. Kratochvil, Jiří. Literatura coby kompenzace. Host do domu, 1969, č. 7, s. 31 – 33. Kubíček, Tomáš. Vypravěč. 1. vyd. Brno: Host, 2007. 240 s. ISBN 978-80-7294-215-2. Lederbuchová, Ladislava. Průvodce literárním dílem. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. Medek, Zdeněk. Nad poslední povídkovou kníţkou Josefa Škvoreckého… Kostnické listy, 1967, č. 36, s. 4. Medek, Zdeněk. Podivuhodný byl aţ dosud úděl… Kostnické jiskry – Evangelický týdeník, 1964, č. 22, s. 4. Nünning, Ansgar a kol. Lexikon teorie literatury a kultury. 1. vyd. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. Pavera, Libor, Všetička, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1. Pilař, Martin. Podoby českého povídkového cyklu ve XX. století. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008. 164 s. ISBN 978-80-7368-134-0. Rimmon-Kenanová, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vyd. Brno: Host, 2001. 176 s. ISBN 80-7294-004-X. Stanzel, Franz Karl. Teorie vyprávění. 1. vyd. Praha, Odeon, 1988. 322 s. Trenský, Pavel. Josef Škvorecký. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1995. 155 s. ISBN 80-85787-79-2. Vlašín, Štěpán. Z ušetřeného materiálu. Kulturní tvorba, 1967, č. 41, s. 13. Vodičková, Marie. Lvíče Josefa Škvoreckého. Nové knihy, 1969, č. 20, s. 1. http://www.skvorecky.cz
59
