Tematika holocaustu v memoárové literatuře

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury

Tematika holocaustu v memoárové literatuře Závěrečná práce

Mgr. Iva Pernicová

Vedoucí práce: doc. PhDr. Naděţda Sieglová, CSc.

Brno 2013

OBSAH

OBSAH ...................................................................................................................................... 2 ÚVOD......................................................................................................................................... 3 I.

HOLOCAUST V MEMOÁROVÉ LITERATUŘE ........................................................... 5

II.

ANALÝZA VYBRANÝCH DĚL .................................................................................. 11

1.

Hana Bořkovcová: Píšu a sešit mi leží na kolenou ..................................................... 11

2.

Erika Bezdíčková: Moje dlouhé mlčení: Život a holocaust ........................................ 17

3.

Renata Laxová: Dopis Alexandrovi ............................................................................. 21

4.

Věra Gissingová: Perličky dětství ................................................................................ 24

5.

Helga Weissová: Deník 1938–1945 ............................................................................. 28

ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 34 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................................................................... 35 TABULKA ............................................................................................................................... 36

2

ÚVOD Holocaust patří k nejsmutnějším událostem nejen v českých, ale i v celosvětových dějinách. Je to období dobře zdokumentované, nemělo by se tedy stát, ţe některé události zůstanou zapomenuty. A přesto se to děje. Proto v současné době vystupuje na povrch stále akutnější potřeba provádět osvětu této problematiky u nejširší veřejnosti, především u ţáků a studentů. Tuto palčivou potřebu si uvědomují i sami účastníci dějinných zvratů – dnes jiţ pamětníci – a proto transportují své vzpomínky a osobní záţitky do knih, aby všichni věděli a nikdo nepochyboval. Jiní zase vytahují ze zásuvek zaţloutlé papíry a sešity – své deníky a korespondenci – dokumenty doby, které mluví. Díky tomu vzniká bohatá základna memoárové literatury s tematikou holocaustu, která můţe být velmi účelným, poučným a také zajímavým prostředkem školní výuky, ať uţ v hodinách literatury, dějepisu nebo občanské výchovy. Cílem této práce je zmapovat problematiku memoárové literatury s tematikou holocaustu. Vzhledem k rozsahu daného tématu a předepsanému rozsahu práce je zájem soustředěn pouze na tvorbu ţenských autorek. Vyjmuta jsou tedy díla z pera muţských autorů. Práce se snaţí vytvořit komplexní přehled literatury vyšlé od devadesátých let po současnost. Nelze ovšem vyloučit, ţe některá práce unikla pozornosti autorky. Jak jiţ bylo uvedeno výše, jedná se o literaturu v současné době velmi populární a různorodou, tudíţ její základna je značně rozsáhlá a tím pádem hůře zmapovatelná. K tomu přispívá i fakt, ţe se jedná o literaturu současnou a právě vznikající. Přesto práce přináší ucelený přehled, který je doplněn interpretací vybraných reprezentativních děl. Přitom jsem si vědoma určité nepatřičnosti uţití pojmu interpretace v souvislosti s memoárovou literaturou s tematikou holocaustu. Hodnotit u děl tohoto typu uměleckou stránku je dle mého názoru nevhodné a současně i nemoţné. Autoři nepíší s ambicemi vydat bestseller a stát se uznávanými spisovateli. Mnohdy se jedná o jediný literární počin v jejich ţivotě. Tyto knihy mají především výpovědní hodnotu a vznikají za účelem nést poselství příštím generacím. Jsou svědectvím o době, která je pro mnohé (zvláště pro mládeţ, jíţ je určena především) jiţ dávná a těţko představitelná, přesto mnohé události v přítomnosti stále silně rezonují. Je důleţité pochopit minulost, abychom pochopili přítomnost, neboť „kdo se nepoučí z historie, je nucen ji opakovat“. A v tom spočívá smysl a pravá hodnota těchto autobiografických výpovědí. V nich vidím jednu z moţných a vhodných nedidaktických cest, jak v podvědomí mladých lidí vztyčit varovný prst před nebezpečím totality v jakékoliv podobě. S aktuálním vzrůstajícím napětím a nespokojeností ve společnosti vzrůstá i potřeba tohoto občanského 3

působení na ţáky a studenty, aby se jejich názory, postoje a hodnoty vyvíjely „zdravým“ způsobem. Práci tvoří dvě části – první část přináší pokus o rozčlenění memoárové literatury s tematikou holocaustu do čtyř základních skupin, přičemţ určujícími prvky jsou forma (deníky, vzpomínky) a místní určení (koncentrační tábory, Anglie). Je nutné zdůraznit, ţe se jedná pouze o uměle vytvořený systém, který nelze striktně aplikovat na kaţdé dílo. V praxi totiţ častěji dochází k prolínání jednotlivých forem i časových rovin. Autoři své deníky doplňují o retrospektivní vzpomínky, autentické dopisy, kresby apod. Vznikají tak pestrá díla, která se v naší tabulce pohybují na pomezí dvou skupin a jsou tak obtíţně zařaditelná. Přesto se domnívám, ţe vytvořený systém má smysl a do rozsáhlé a nepřehledné problematiky vnáší určitý řád a případnému zájemci o dané téma usnadňuje orientaci. Druhá část blíţe představuje pět vybraných děl. V případě první autorky, Hany Bořkovcové, lze hovořit o interpretaci, neboť její deník se vyznačuje právě vysokou mírou uměleckosti a spisovatelské úrovně. U zbylých čtyř autorek můţeme hovořit spíše o rozboru, který zachycuje hlavní charakteristiku daného díla, objasňuje okolnosti jeho vzniku, zdůrazňuje jeho význam pro současnou společnost apod. Můţe se tak stát inspirací pro případnou práci s ţáky. Součástí jsou i více či méně krátké ţivotní portréty jednotlivých autorek, odráţející dostupné a známé osobní údaje o nich (zpravidla z obálek příslušných děl).

4

I.

HOLOCAUST V MEMOÁROVÉ LITERATUŘE

Tematika holocaustu se v memoárové literatuře objevuje jiţ bezprostředně po válce. Mezi prvními, kteří měli potřebu ventilovat proţité hrůzy veřejně, byli z ţenských autorek např. A. Auředníčková, I. Maršálková nebo I. Semecká.1 Literatura vztahující se ke druhé světové válce, byla podchycena i bibliograficky, např. Jarmila Šteflíčková, Tisíce prošly peklem. Jedná se o výběrový seznam knih o koncentračních táborech, vyšlo v Brně 1960. Po první vlně memoárů s tematikou holocaustu se hladina poněkud ustálila. Byl to také odraz doby, která holocaust a ţidovství odsunula na periferii společenského zájmu a učinila z nich tak tabuizovaná témata. Přesto poválečná léta zanechala v pamětnících nesmazatelnou stopu a bylo jen otázkou času, kdy proţité události opět vyplynou napovrch. Od devadesátých let aţ po současnost můţeme hovořit o boomu vzpomínkové literatury z koncentračních táborů. Jedná se o trend nejen v české, ale i světové literatuře. Vychází tedy celá řada deníkových záznamů, korespondence, pamětí a vzpomínek. Jejich autory jsou lidé, kteří dnes proţívají podzim svého ţivota, období, kdy člověk rekapituluje a vzpomíná. Jejich ţivot a ţivot jejich rodiny na několik generací poznamenaly události, pro něţ se vţilo označení holocaust. Osudy těchto rodin jsou různé, mnohdy s tragickým koncem. Díky časovému odstupu mají autoři větší nadhled, kritičtější a relativně klidnější přístup, mnozí z nich se úmyslně vyhýbají krutostem. Na druhou stranu pak existují autoři, pro něţ jsou popisované skutečnosti stále velmi ţivé a emotivní a ti se nevyhnou ani surovosti a realismu doby. Jedná se o díla silně emotivně a sugestivní, coţ vyplývá z daného tématu. Strach, smrt, beznaděj to jsou jen zlomky toho, co určuje obecný charakter děl tohoto typu. Na druhé straně je to také naděje, odhodlání, vůle ţít a v neposlední řadě také poslání. Memoárovou literaturu s tematikou holocaustu lze na základě společných rysů rozdělit do čtyř základních skupin (viz tabulka v přílohách). Horizontální rozdělení vychází z ţánrové formy a jedná se o rozlišení deníků a vzpomínek, přičemţ deníkem máme na mysli autentické dobové zápisky, které se nějakým způsobem dochovaly a v současnosti vychází v kniţní podobě. Vzpomínky pak chápeme jako retrospektivní konstruování proţitých skutečností. Vertikální linie pak dělí dvě výše uvedené skupiny na dvě podskupiny, které jsou vymezeny místně, a to na díla z koncentráku (Terezín, Osvětim) a z emigrace v Anglii (tzv. Wintonovy děti). Jedná se pouze o orientační a umělý pokus jednotlivá díla zařadit do systému na základě společných znaků. V běţné praxi se setkáváme i s knihami, které velmi úspěšně kombinují 1

Válek, V.: Memoárová literatura 20. století. 1. vyd. Brno: CERM, 2000, s. 12.

5

různé časové roviny, deníky se vzpomínkami apod. Proto budiţ ještě jednou zdůrazněno, ţe se jedná pouze o umělý pokus, který má do memoárové literatury s tematikou holocaustu vnést alespoň trochu přehlednosti a systematičnosti. Deníky z koncentračních táborů reprezentuje především velmi rozsáhlý autentický deník Hany Bořkovcové Píšu a sešit mi leţí na kolenou (2011) a deník Helgy Weissové nazvaný jednoduše Deník 1938–1945 (2012). Obě díla jsou blíţe představena v následující kapitole. Někdy autorky své deníky doplňují o vlastní pozdější vyprávění a vzniká tak symbióza dvou forem – deníků a vzpomínek. To platí i o deníku Kateřiny Pošové Jsem, protoţe musím… napsala jsem si ve čtrnácti do lágrového deníku (2003). Deník si psala od prosince 1944 jako 14–15letá dívka formou dopisů otci, kterého viděla naposledy na osvětimské rampě v červnu téhoţ roku a o němţ byla přesvědčena, ţe se s ním po válce shledá. V jejím osudu se jako v zrcadle odráţejí dějinné proměny střední Evropy od třicátých let minulého století. Text knihy vznikl na základě rozhovoru publicistky Pavly Frýdlové s autorkou deníku po více neţ padesáti letech od jeho napsání. Autentický lágrový deník je vřazen doprostřed knihy na jeho chronologické místo. Původně se jednalo o oranţový sešit, který v lágru vyměnila za porci chleba a polévky. Je zajímavostí, ţe na denní světlo se znovu dostal uţ v roce 1960, kdy ho jeho majitelka poslala do literární soutěţe k 15. výročí osvobození Československa. Bohuţel deník nesplňoval kritéria doby, a tak na dlouho zůstal opět zapomenut. Od roku 2003 je přístupný v kniţní podobě kaţdému potencionálnímu čtenáři. Zvláštní zastoupení v této skupině mají zápisky Evy Rodenové Bylo mi patnáct (2010) s podtitulem Deník z let 193 –1940, neboť text knihy nevznikl v koncentračním táboře, ačkoliv autorka byla nucena jím projít (Osvětim, Bergen-Belsen). Deník začala psát koncem listopadu 1939 a pokračovala aţ do prosince roku 1944. Před nástupem celé rodiny do transportu v roce 1942 se podařilo deník ukrýt u známých. Po návratu domů v roce 1945 se k deníku ještě krátce vrátila. Záznamy odráţejí autorčino vnímání světa, zachycují stísněnou atmosféru v protektorátu a vzrůstající útlak Ţidů. Čistě deníkovou formu má i deníček Věry Kohnové, který vyšel kniţně pod názvem Deník Věry Kohnové (2006) v prvním trojjazyčném vydání (česky, anglicky a německy). Tento deník patří k těm nejsmutnějším, jeho autorka ani nikdo z její rodiny se z koncentračního tábora jiţ nevrátili. Její poslední stopy končí v polském městečku Izbica. Dvanáctiletá Věra si začala psát deník jakoby na oslavu školních zkoušek. Deníček zachycuje v rozmezí necelých pěti měsíců rychlý spád pohnutých událostí v plzeňské ţidovské komunitě od poměrně normálního ţivota ještě v srpnu 1941 přes roznášení registračních lístků, 6

sestěhování rodin a neurčité zprávy o plánovaném přemístění do Terezína aţ po transport do neznáma v lednu 1942. Věra Kohnová si deníček nevzala s sebou. Snad i proto, aby zůstal vzpomínkou přátelům. Jedná se tak o ojedinělou památku svého druhu. Její ještě dětské zápisky jsou nejdojemnější obţalobou hrůznosti té doby. Více neţ nápadná je zde podobnost s proslulým Deníkem Anny Frankové, navíc obě dívky se narodily ve stejném roce 1929 a obě dvě se staly oběťmi nacismu. Originální kompozicí vyniká kniha Aţ budu velká, napíšu román (2006) od Aleny Ludvíkové. Podtitul Deník matky a dcery z doby protektorátu jiţ mnohé napovídá. Jedná se o velmi unikátní konfrontaci dvou pohledů na tytéţ události – autorka se po letech vrátila k deníkům, které v období od ledna 1944 do května 1945 vznikaly současně, ale na dvou různých místech – v Praze a Terezíně – a doprovodila je vlastním vyprávěním. Čtenářům se tak nabízí pohled na protektorátní Prahu očima dospívající dívky a na ţivot v Terezíně očima její uvězněné matky. Alena Ludvíková se narodila ve smíšeném manţelství, po rozvodu rodičů ţila pouze s matkou. Předvolání do transportu dostala v lednu 1944 pouze matka. Dvouhlas deníků je nejen autentickým svědectvím a jedinečným historickým pramenem, ale také poutavým čtením. Tematický soubor Bolestné echo času (2008) vydala Eva Sachsová za pomoci Jiřího Kosteleckého. Eva Sachsová byla deportována s celou rodinou v roce 1941 do Terezína, odkud byli oba její rodiče posláni na svoji poslední pouť do Osvětimi. Soubor obsahuje kolorované kresby vytvořené zpětně dle paměti a také autentický deník v podobě dopisů, které autorka psala v Terezíně své nejlepší kamarádce Blaţi bez sebemenší naděje, ţe by snad jednou mohly být doručeny. Autorka měla potřebu s někým sdílet své myšlenky a pocity, dopisy byla schopna psát jen v prvních letech svého uvěznění. Od roku 1943 na tom byla fyzicky i duševně tak špatně, ţe nebyla schopna dále vést tento předstíraný dialog. Dopisy jsou opatřeny doprovodnými texty vycházejícími z autorčiných vzpomínek, a tak je těţké blíţe určit, do jaké skupiny dílo patří. Součástí knihy je i opis autentického rozhovoru Jiřího Kosteleckého s Evou Sachsovou, kterou několikrát navštívil u ní doma v New Yorku. Po válce se dopisy přece jen dostaly do rukou svého adresáta, Eva Sachsová je přivezla své kamarádce Blaţi jako dárek z Terezína. Je jich celkem 25 a jsou dokumentem nejen doby, ale i jednoho osudu raného mládí ţidovské dívky. Dopisy jsou stále smutnější, aţ přichází odmlčení. Jejich autorka našla odvahu ho přerušit aţ po více neţ půl století. Do druhé skupiny – vzpomínky z koncentračních táborů – lze zařadit knihu Moje dlouhé mlčení (2010) od Eriky Bezdíčkové (podrobněji viz následující kapitola). Konfrontaci dvou pohledů podobně jako u Aleny Ludvíkové najdeme i v knize Ţivoty ve vypůjčeném čase 7

manţelů Rodenových (2007). V tomto případě se nejedná o deníky matky a dcery, nýbrţ o vzpomínky manţelů Evy Rodenové a Rudolfa Rodena. V podstatě se jedná o dvoje samostatné vzpomínky, které tak čtenáři nabízejí zajímavou konfrontaci dvou pohledů na tytéţ události s důrazem na ţenský a muţský prvek. V rámci Eviných vzpomínek je v knize obsaţen také její deník, který vyšel samostatně a je uveden výše (Bylo mi patnáct). Jedná se především o dojemný příběh o síle lásky, vytrvalosti a vzájemné pomoci dvou mladých lidí, kterým se podařilo uniknout krutému osudu osvětimských vězňů. Oba paralelní texty popisují osudy autorů a jejich rodin od doby před válkou aţ po léta poválečná. Rodenovi se vzali před šedesáti lety v terezínském ghettu a dodnes spolu ţijí v Kanadě, obklopeni početnou rodinou. Méně známý rozměr poválečného osudu ţeny zasaţené holocaustem zachycuje na vlastním ţivotě Evelína Merová v knize Opoţděné vzpomínky: ţivotopis, který se nevešel na jednu stránku (2009, 2011) a je tak jednou z mnoha ţen, které jsou příkladem toho, ţe osvobozením veškeré utrpení nekončí. Holocaust a jeho přeţití se pro řadu obětí stává traumatem a diagnózou. Evelína Merová přeţila Terezín, Osvětim i pochod smrti. Osvobození jí zastihlo ve Východním Prusku, odkud byla evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Adoptuje ji vojenský lékař, nečeká ji však šťastná rodina. Následují čtyři desetiletí ţivota v Sovětském svazu s novou identitou. Staré vzpomínky se vracejí, se svým traumatem je však sama. Čtenář má moţnost poznat ţivot ve stalinovském Rusku, kde kaţdodennost určuje ideologie, bída vydávaná komunistickým reţimem za blahobyt a všudypřítomný strach. Autorka vypráví o třech tvářích 20. století ve třech politických reţimech věcně a poutavě, s obdivuhodnou vyrovnaností, s vědomím skutečných hodnot. Nepodléhá sebelítosti, snaţí se pochopit, prominout. Vypráví proto, aby její děti a vnuci i my věděli. Bolestné vzpomínky na svůj pobyt v Terezíně sepsala Jana Renée Friesová v memoárech Pevnost mého mládí (1997). Autorka vyrůstala v demokratickém Československu jako katolička. Po vydání norimberských zákonů však zjistila, ţe co platilo dosud, jiţ neplatí. Pro svůj ţidovský původ je transportována do Terezína, města přeplněného zoufalými lidmi. Ačkoliv je ţivot zde nanejvýš omezený a plný útlaku a odříkání, píše Friesová především o člověku, který dospívá poznamenán mimořádnými okolnostmi, navazuje přátelství, proţívá lidské radosti a také první lásku. Poválečná léta plná snahy dohnat vzdělání, které bylo mladé ţeně odepřeno, jsou poznamenaná další osobní zkušeností tentokrát s jiným druhem totality. Subjektivní vzpomínky jsou doplněny autentickými úryvky z autorčina deníku a z korespondence s rodinou. Kompozice knihy, kterou napsal sám ţivot, je velmi podobná např. memoárům Eriky Bezdíčkové ale i dalším.

8

Klid je síla, řek´tatínek (1996) je titul autobiografické knihy Zdenky Fantlové. Osudy všech obětí nacistické genocidy jsou více či méně tragické a kaţdá z těchto obětí musela projít pro nás nepředstavitelným martyriem. Zdenka Fantlová ale patří mezi ty, kteří museli nahlédnout aţ za hranici ţivota a smrti. Po neskutečné anabázi po koncentračních a pracovních táborech skončila v únoru 1945 v Bergen-Belsenu. 15. dubna 1945 osvobodila tento tábor Britská armáda a tehdy ji našel jeden anglický důstojník ještě ţivou mezi tisíci mrtvolami. Díky tomu, ţe uměla anglicky volat o pomoc, si zachránila ţivot. Tomuto neznámému příslušníkovi Britské armády je věnována celá kniha. Ţivotní pouť Zdenky Fantlové je součástí historické pravdy, která nesmí být nikdy zapomenuta, jak sama autorka uvádí v předmluvě této knihy. Proto se rozhodla zachytit obraz té doby, neboť její svědectví můţe slouţit jako varování, aby se nic nepodobného uţ nikdy neopakovalo. „My, kteří jsme přeţili německé vyhlazovací tábory, jsme posledními očitými svědky té doby. Uţ je nás málo. A aţ poslední z nás umře, vezme s sebou do hrobu všecky své záţitky […]2 Vzpomínky ţen, které přeţily holocaust (Eva Reichová, Věra Löwenbachová, Marie Spitzová a Eva Hejzlarová) sepsala Věra Vlčková v knize Doufám, dokud dýchám (2006). Portréty čtyř ţen mají společného jmenovatele – prošly koncentračními tábory, přeţily nacistickou genocidu, vrátily se domů, aby zjistili, ţe zůstaly téměř samy, bez rodin a blízkých příbuzných a novému komunistickému reţimu v poválečném Československu i docela „na obtíţ“. Autorka měla jednotný kompoziční záměr: sledovat co největší autentičnost a konkrétnost vzpomínek. Na zajímavém a neobvyklém kompozičním postupu vystavěla své vzpomínky Eva Erbenová v knize Sen (2001). Vyprávění je strukturováno do kapitol, které jsou vţdy pojímány jako sen o něčem (Sen o sluníčku, Sen o svobodě, Sen o přeţití). Prostřednictvím jednotlivých kapitol se odvíjí autorčin osobní příběh, během něhoţ prošla Terezínem i Osvětimí, ztratila maminku a příliš rychle dospěla. Samostatnou skupinu mezi oběťmi nacismu tvoří tzv. Wintonovy děti. Jejich ţivotní příběhy jsou svědectvím o existenci statečnosti a humanity a pro mnohé z nás mohou být inspirací a nadějí, ţe i „obyčejný“ člověk můţe činit velké skutky. Nicolas Winton je člověk, který nepropadl alibismu a začal jednat. Osudy těchto dětí jsou ambivalentní. Na jedné straně přeţili válku a holocaust, získali nové rodiny a přátele v Anglii, na druhou stranu se mnozí z nich po válce neměli kam a ke komu vrátit. Rodiny byly zplynovány, domovy zabrány a situace v poválečném Československu nepříznivá. Dnes u Wintonových dětí převládá jiţ pocit

2

Fantlová, Z.: Klid je síla, řek´tatínek. 1. vyd. Praha: Primus, 1996, s. 5.

9

štěstí a vděku, ţe právě ony dostaly šanci přeţít. I kdyţ začátky byly velmi těţké a cesta strastiplná, podařilo se jim vybudovat si ţivot na zcela nových základech. Dosáhli vzdělání a společenského uznání, zaloţili spokojené rodiny a dnes se jiţ pyšní vnoučaty. A především pro ně chtějí zvěčnit prostřednictvím psaného slova tento „kus lidskosti“. Renata Laxová napsala Dopis Alexandrovi (2010), svému vnukovi, aby mu na příkladu jejich rodiny představila dějiny celého Československa a především, aby varovala. Na velmi různorodé kompoziční formě vystavěla své memoáry Perličky dětství (1992, 2009) Věra Gissingová. Autorka své vzpomínky dokumentuje autentickými úryvky z deníčku, který si začala psát během své emigrace v Anglii, a z korespondence, kterou vedla přes oceán s rodiči. Tyto dopisy vnášejí do knihy obrovský emocionální náboj. Perličky dětství stojí na pomezí mezi vzpomínkami a deníky. Na periferii našeho rozdělení memoárové literatury s tematikou holocaustu do čtyř skupin mohou stát díla, pro něţ se autorovy vlastní záţitky a vzpomínky stávají pouhou inspirací – jsou to díla beletrizovaná. Jako příklad uveďme knihu Anniky Tetzner Červená stuha: terezínské ghetto očima dítěte (2011). Jedná se o tři krátké příběhy pro malé děti, které vyprávějí o tom, jaké to bylo být malým dítětem v terezínském ghettu. Jsou zaloţené na skutečných událostech, autorka své rané dětství proţila v Terezíně. Z celé rodiny přeţila válku jen ona a její starší bratr, vzájemně o sobě však nevěděli a tak se za jeho ţivota jiţ nesetkali. Příběhy jsou vyprávěné dětským jazykem a viděné dětskýma očima, ukazují hlavně „obyčejné“ dětské radosti, smutky a strachy.

10

II.

ANALÝZA VYBRANÝCH DĚL

1. Hana Bořkovcová: Píšu a sešit mi leží na kolenou Hana Bořkovcová zaujímá mezi autorkami memoárové literatury s tematikou holocaustu odlišné postavení, neboť jako jedna z mála byla spisovatelkou v pravém slova smyslu a vydala hned několik titulů. Věnovala se především literatuře pro děti a mládeţ a i zde se odráţí její vlastní zkušenosti s válkou a ţidovstvím. V knize Zakázané holky (1995) zachytila problematiku odsunutí mladých ţidovských dívenek z veřejného ţivota, především ze školy, jejich vyloučení z kolektivu dětí a svým hrdinkám dala moţnost úniku od krutého světa lidí do světa fantazie. Hana Bořkovcová, rozená Knappová, se narodila 4. června 1922 v rodině drobného podnikatele. V roce 1938 začala studovat na gymnáziu v Praze, po dvou letech však musela z rasových důvodů přejít do ţidovské měšťanské školy. Roku 1943 byla s celou rodinou transportována do koncentračního tábora v Terezíně, později do Osvětimi, kde zahynul její otec a mladší bratr. V roce 1946 se provdala a věnovala se především výchově pěti dětí. Zaměstnaná byla jen krátce: 1964–1966 jako úřednice, roku 1967 v tiskárenském časopise Typografia. Publikovat začala roku 1964 v Plameni a v Hostu do domu.3 Pro tvorbu Bořkovcové je charakteristický smysl pro vykreslení citové reakce dětí, ţen a starších lidí. Ve svých prózách pro děti a mládeţ se spíše neţ na dějové napětí soustředila na kresbu různorodých povah, na konfliktní situace i porozumění mezi dětmi a dospělými, přičemţ stále více akcentovala hledisko dětského či dospívajícího hrdiny. Jejím kniţním debutem je kniha Světýlka (1971), následovaly My tři cvoci (1973), Vzteklouni (1975), Cizí holka (1977) – podle této novely natočil reţisér Ludvík Ráţa v roce 1984 stejnojmenný televizní film - Cesta kolem světa za osmdesát let (1982), Stan, do kterého prší (1986), Jdi pryč (1994), Zakázané holky (1995) a Soukromý rozhovor (2004). Poslední dílo je autobiograficky laděným románem, v němţ autorka přes propast času promlouvá s někdejším dětským a dospívajícím „já“. Přestoţe prózy Bořkovcové více či méně duševní ţivot dětského a dospívajícího hrdiny problematizují, směřují vţdy k harmonizující etické pointě.4 Hana Bořkovcová zemřela 25. února 2009.

3

Slovník české literatury. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=676&hl=hana+bo%C5%99kovcov%C3%A1+ 4 Tamtéţ.

11

PÍŠU A SEŠIT MI LEŢÍ NA KOLENOU Posmrtně v roce 2011 byly publikovány její deníky z doby dospívání a rané dospělosti, v nichţ zachytila především své vnitřní pocity na pozadí historických událostí, které zcela zásadně ovlivnily a od základů změnily její ţivot. Deníky Hany Bořkovcové obsahují záznamy z let 1940–1946, zapsané v devíti sešitech formátu A5 a částečně na volných listech: první sešit od 21. 8. 1940 do 7. 7. 1942 (108 s.), druhý sešit od 8. 7. 1942 do 21. 10. 1942 (200 s.), třetí sešit od 23. 10. 1942 do 19. 12. 1942 (150 s.), čtvrtý sešit od 21. 12. 1942 do 13. 1. 1943 (124 s.), pátý sešit od 16. 1. 1943 do 8. 4. 1943 (200 s.), šestý sešit od 9. 4. 1943 do 4. 6. 1943 (130 s.), sedmý sešit od 5. 6. 1943 do 15. 2. 1944 (250 s.), osmý sešit od 16. 2. 1944 do 13. 10. 1944 (150 s.); volné listy zápisků z Wohlau od 2. 3. 1945 do 7. 5. 1945 (80 s.); devátý sešit od 25. 2. 1945 do 11. 10. 1945 (140 s.) a samostatné vytrţené listy většího formátu z období od 14. 10. 1945 do 24. 11. 1946 (40 s.). Mezi stránky sešitů jsou téţ vloţeny či vlepeny samostatné listy, především náčrty dopisů a opisy přijaté korespondence. Terezínské zápisy se zachovaly díky Alici Ehrmannové (v deníku jako Líza), jíţ je Hana před transportem do Osvětimi svěřila. Podle svědectví rodiny nebyly sice záznamy úmyslně uschovávány, nicméně o nich měla rodina všeobecné povědomí (nebyly podkladem pro knihu Soukromý rozhovor, o níţ je zmínka výše). Se svolením autorky je soustavněji začal přepisovat její manţel Aleš Bořkovec aţ nedlouho před její smrtí.5 Všechny záznamy – celkem asi 760 stran textu – nebylo moţné, jak v závěru knihy editoři vysvětlují, vydat v kniţní edici kompletně, a to nejen z důvodu rozsahu, ale také z důvodu častého opakování i dětské a naivní povahy některých zápisů. Kompletně jsou v prvním vydání otištěny pouze zápisy z Terezína (tj. část sedmého a celý osmý sešit) a záznamy z Wohlau. Krácení podlehly především přepisy korespondence, vlastní i cizí básnické a prozaické texty zapsané z druhé strany sešitů (dosud nepublikovaná beletristická tvorba Hany Bořkovcové bude vydána v samostatném svazku). První sešit začíná zápisky dětské povahy, kdy autorce je 13 let a dostala svůj první deníček. Ačkoliv uţ začínají platit první omezení pro Ţidy, jedná se prozatím o dobu pro hrdinku bezstarostnou a plnou událostí a „starostí“ mladé slečny. Situace se postupně vyostřuje a dějinné události nabírají rychlý spád. V závislosti na nárůstu všeobecného strachu a ztěţujících se existenčních podmínkách můţeme sledovat přerod dívky v dospívající ţenu. S nárůstem transportů a odjezdem prvních známých a blízkých přátel se Hana stává starší a

5

Bořkovcová, H.: Píšu a sešit mi leţí na kolenou. 1. vyd. Praha: Plus, 2011, s. 366.

12

starší a nejedná se pouze o fyziologický věk. Tíha okolních událostí a strachu nikoliv o sebe, ale především o ty druhé, dává dospět autorčině osobnosti aţ příliš rychle. Ve druhém, třetím a čtvrtém deníku je atmosféra ještě tíţivější. Napětí, které roste s kaţdým transportem, je „hmatatelnější“. Hana a její rodina jsou transportu prozatím ušetřeni, přesto proţívá jednu ztrátu za druhou. Jsou odveleny její nejlepší kamarádky, cítí se sama, a proto do deníčku vpisuje fiktivní dopisy, které samozřejmě nemohou být nikdy odeslány; jejich autorka totiţ ţádnou adresu nezná. Skrze tyto dopisy promlouvá se svojí přítelkyní a svěřuje se jí stejně jako svému deníku. Vedle obav z budoucnosti, z transportu se musí Hana vyrovnat také s pocity viny – jiní Ţidé jsou posíláni do neznáma a ona můţe „normálně“ ţít. Přesto ale strach a obavy střídá útrţkovitá radost, ţe v novém seznamu budoucích transportovaných není její jméno ani jméno jiného člena rodiny. Jedná se o autenticitní záznamy a deníky a z této povahy také vychází forma – autorka zachycuje jen to, co chce, nepočítá s případným adresátem, proto se čtenář někdy ve sledu událostí, osob a pocitů můţe ztrácet. Autorka samozřejmě nemá potřebu něco vysvětlovat, objasňovat nebo doplňovat. Jedná se o její osobní svět, v němţ se ona sama velmi dobře orientuje a nikomu jinému sem nedovolí nahlédnout. Proto je pro čtenářovu snazší orientaci a pochopení souvislostí uveden v zadní části knihy komentář k některým zmíněným osobám a událostem. Dílo tedy postrádá dějovost, jde o chronologický sled událostí, myšlenek a pocitů. Mnohdy se mísí sny, představy, fantazie a touhy s reálným světem lidí. Hana sní o lásce a o prvních milostných dobrodruţstvích, z některých pasáţí přímo srší touha po ţivotě, uţít si kaţdý den, který nám zbývá (neustálá hrozba transportu – kdykoliv mohou zazvonit právě u jejich dveří, neustále se opakují otázky „co kdyţ je to naposled, co spím ve své posteli; co kdyţ jdu touhle ulicí naposledy“). I přes tyto vzácné okamţiky naděje jsou autorčiny výpovědi ponuré, tíţivé a plné beznaděje. Sílí existenciální motivy, polemiky o ţivotě a smrti, objevují se velmi vyspělé úvahy. Tato temná atmosféra autorku a s ní i čtenáře ještě více pohlcuje ve čtvrtém sešitě – „...dnes bych se chtěla ponořit hlouběji a hlouběji ke dnu“; „…udrţet se na mělčině, kdyţ touţím do hloubky a zmizet“.6 Povzbuzujícím momentem je hrdost na příslušnost k vyvolenému národu a k ţidovství, pocit někam patřit a nést tento úděl společně s ostatními Ţidy je pro ni nesmírně důleţitý, i kdyţ paradoxně právě onen ţidovský původ je příčinou jejího utrpení. Autorčin altruismus, patriotismus a společenské smýšlení jsou na patnáctiletou dívku více neţ obdivuhodné; lze tu spatřovat rys předčasné dospělosti následkem proţitých

6

Bořkovcová, H.: Píšu a sešit mi leţí na kolenou. 1. vyd. Praha: Plus, 2011, s. 83.

13

zkušeností. Velký vliv na utváření této stránky autorčiny osobnosti mělo samozřejmě i prostředí – nejprve to byla měšťanská ţidovská škola, kam musela z rasových důvodů přestoupit, a následně také její působení na Hagiboru7, kde se dostala do okruhu mladých sionistů kolem Zeeva Schecka8, který se také stal její první velkou ovšem nenaplněnou láskou (Zeev se naopak zamiloval do Haniny přítelkyně). Tento platonický vztah se stal předmětem mnoha jejích snových představ, které vylíčila ve svých zápiscích. Stal se pro ni především symbolem všeho, po čem touţila – lásky, volnosti, svobody, duchaplnosti, vzrušení a odpoutání se od všednosti. „A je to touha, touha po všem.“9 Důleţitou roli v jejím osobním boji s nacismem hraje víra v Boha, ve spravedlnost, v lepší svět. Ovšem v těch nejtemnějších okamţicích pevnou víru potom střídají pochybnosti. Ve čtvrtém sešitě autorčina výpověď také nabývá na uměleckosti, k této době se váţí i její první literární pokusy, které vepisuje na zadní stránky deníkových sešitů a které na svoje uveřejnění teprve čekají. Její deníkové záznamy se mění v básnické obraty plné metafor (hrála, jako by někdo s úţasnou technikou pletl punčochy; ruce jako dva hady)10 a jiných básnických prostředků, prostřednictvím nichţ zachycuje svůj vnitřní svět. Mnohé z těchto zápisků mají lyrický charakter. Velkou inspiraci v této době nalézá v poezii básníka Reinera Maria Rilkeho: „Není pro mne všednosti. Jsem naplněna verši, hudbou a představami.“11 Stejné tendence spatřujeme v sešitě pátém a šestém. Očekávání na osudný okamţik je ubíjející. „Jatky na nervy je čekání.“12 Mladá dívka si uvědomuje marnost a bezmocnost, oddané čekání střídá jiţ výše zmíněná touha po ţivotě. Je toho tolik, co by ještě ráda proţila. „A nepopsané stránky lákají a nevyuţité moţnosti lákají – dejte nám o trochu, o trochu času v těch krátkých zbývajících dnech více ---!“13 Změť pocitů uvnitř autorčina nitra odráţejí stále sloţitější a mnohdy velmi těţko interpretovatelné metafory a básnické obraty. „Byl to ţivot, jeden prudký proud. Nikde se nezuţoval, nikde nebyl méně prudký, nic nezkazilo jeho proud. Vše byly jenom přítoky k němu. Tekl.“14 Vrcholí také pocit viny a empatie s celým ţidovským národem. „Proč mi ještě stále zůstáváme, kdyţ všichni odjíţdějí. Proč tu jsme, kdyţ odjelo jiţ 7

Ţidovská nemocnice, chorobinec a sportovní areál v Praze, který zřídila Ţidovská obec v Praze v roce 1888. Po německé okupaci se toto místo stalo pro ţidy jediným místem, kde se mohli veřejně scházet, např. si sem chodily hrát ţidovské děti i ze vzdálených částí Prahy. V roce 1943 byl však chorobinec zrušen a další vyuţívání sportovišť bylo zakázáno. V létě 1944 se z Hagiboru stal pracovní tábor pro zpracování slídy, na nucené práce sem byli dováţeni ţidovští míšenci prvního stupně. Tímto táborem prošel např. herec Oldřich Nový nebo spisovatel Ondřej Sekora, kteří měli ţidovské manţelky. 8 1920–1978, jeden z vůdců Makkabi Hacair (Sionistický spolek pro mládeţ, skautský ţidovský spolek). 9 Bořkovcová, H.: Píšu a sešit mi leţí na kolenou. 1. vyd. Praha: Plus, 2011, s. 87. 10 Tamtéţ, s. 86. 11 Tamtéţ, s. 87. 12 Tamtéţ, s. 96. 13 Tamtéţ, s. 94. 14 Tamtéţ, s. 93.

14

přes třicet transportů? Kdyţ odjelo jiţ přes třicet tisíc lidí? Proč? Proč? Všichni Ţidé trpí, je válka, je Terezín. A my jsme v Praze. […]Ale já? Proč já? Jsem tak mladá a je Terezín. Mám být v Terezíně. Proč zde mám zůstat? Jsem tu naprosto postradatelná.“15 V dalších sešitech se také začíná objevovat pravděpodobně neintencionální symbolika barev. Vše je ponuré, šedé, zahalené do temných odstínů. I ta nejčernější barva však není dostatečně černá k vyjádření toho, co se kolem i uvnitř (ve smyslu autorčina nitra) děje. „Černé pomyšlení. Tak černé, jako je černý odjezd kaţdého, jako je černý odjezd všech. A přece jen jinak. Znáte tmavší odstín černé barvy? Představte si průvod dětí od čtrnácti do jednadvaceti let, který jde do Terezína.“16 Básnický obrat tmavší odstín černé barvy, který má aţ oxymorónní ráz (jak můţe být černá ještě více černá?) je symbolickým vyjádřením absurdity nacismu a nemoţnosti pochopit jeho zvrácenou ideologii především ve vztahu k Ţidům. Tíţivá atmosféra se vyhrocuje natolik, ţe zápisky začínají nabývat aţ na expresionistické povaze. Autorka je ze současné situace znechucena, opakujícími motivy jsou tedy odpor, hnus, zvrácenost, hrůza, smrt. Často tyto dekadentní obrazy klade do kontrastu k něčemu čistému a milému. „A kdyţ potom přijde večer, zmizí všechno a je jenom nebe, poseté vyráţkou hvězd. A chtěli byste ji škrabat, protoţe víte, ţe něco potřebuje škrabat, seškrabat, zmizet. A přece víte, ţe hvězdy to nejsou…“17 Sedmý sešit (potaţmo i osmý) je přelomový. Neustále se stupňující napětí v předchozích sešitech zde vygraduje autorčiným transportem do Terezína. A přestoţe i zde je přítomno neustálé nebezpečí transportu do Osvětimi, nemají zápisky jiţ takový dynamický náboj. Je z nich cítit spíše určitá rezignace aţ apatie. Autorka ztrácí ţivotní odhodlání, mučivě se táhnoucí čas ubíjí a rozkládá zdravou osobnost. „Člověk pozoruje, jak míjí čas. Mohou nám vzít světlo. A hodiny míjí. I dny i týdny i měsíce. I roky?“18 Všude je jen beznaděj a prázdnota. Základními touhami v Terezíně jsou jídlo, teplo, světlo a samota. Jediné, co sílí a nabývá na intenzitě, jsou expresionistické obrazy, které popisují tamní ţivot a vystihují jeho úzkostnou atmosféru. „Pak ztrácíš zemi pod nohama. Náhle nechceš vidět a nemáš k tomu sílu. Chceš jenom zvracet a zvracet. Ze ţaludku, který se v tobě v křečích obrací. Na svět, který se někde pod tebou, kolem tebe a nad tebou v křečích obrací ---“19 Přes veškeré nepříznivé ţivotní podmínky dává Terezín alespoň malé moţnosti k duchovnímu a společenskému ţivotu. Pěstují se zde koncerty, hraje se divadlo, děti tvoří a 15

Tamtéţ, s. 98. Tamtéţ, s. 100. 17 Tamtéţ, s. 101. 18 Tamtéţ, s. 177. 19 Tamtéţ, s. 141. 16

15

malují, jsou zde knihy. I díky tomuto uvolněnějšímu reţimu (ve srovnání s vyhlazovacími tábory jako byla např. Osvětim, kam byla většina terezínských vězňů transportována) mohla Bořkovcová vytvořit tak rozsáhlé deníkové záznamy a následně je pak uchovat. Autorka si je plně vědoma významu svého počínání a píše jiţ cíleně – svědectví o době a událostech, které se jednou stanou významnými mezníky dějin. „Je těţké psát dějiny své vlastní doby. Ţít je a psát.“20 Jestliţe jsme v prvních sešitech hovořili o neintencionální povaze zápisků a o jejich zcela soukromém účelu, v sedmém sešitě je tomu přesně naopak – autorka počítá s adresátem. Má potřebu psát nejen pro sebe, ale především i pro jiné. „Ale přesto vím, ţe musím psát. Musím psát svůj deník z této cesty. Pro sebe i pro jiné. Ať uţ jim jej dám na papíře či ve svém ţivotě. Nechápu, jak je moţné nepsat. Bylo by to proti mému přesvědčení.“21 Impulz k přemýšlení o zodpovědnosti k národu a k jeho dějinám jí pravděpodobně dala četba Kasteinových Ţidovských dějin, které zde přečetla. Šest set stránek představovalo 6 měsíců v Terezíně. Mezi osmý a devátý sešit jsou vloţeny zápisky z Wohlau. Do Ruska byla deportována na přelomu února a března 1945. V těchto záznamech jsou naakumulovány zmatené obrazy v duchu dekadence a expresionismu: ohavnost, nemoc, operace, znásilnění, smrt. „Mrtvá Ruska v plotě.“22 Záznamy obsaţené v devátém sešitě vznikly jiţ bezprostředně po skončení války a po návratu domů, do Prahy. Zpočátku ještě převládají existenciální úvahy a sloţité metafory. „Letěli nějací černí ptáci a křičeli, ţe nerozumí“.23 Autorka se jen stěţí vyrovnává se smrtí otce a mladšího bratra. Výčitky svědomí a pocit viny jsou stále aktuální. „I my stojíme na mrtvých. Mrtvé to netíţí. Tíţí to nás. A s touto tíţí začínáme.“24 Postupně se zápisky stávají civilnější, autorka se snaţí o návrat do „normálního“ ţivota, zajímají ji „obyčejné“ věci, kaţdodenní události, navazuje známosti a nová přátelství. Zaměřuje se na vzdělání a brzy přichází i nová láska – budoucí manţel Aleš Bořkovec. Devátý sešit končí v říjnu 1945. Po něm následují uţ jen samostatné vytrţené listy, které na jedné straně zachycují radostné chvíle autorčina ţivota – svatba a narození dítěte, na druhé straně vzpomínky na proţité dny v Osvětimi jsou stále ţivé a autorka se nedokáţe vyrovnat s bratrovou smrtí. Narozením syna Jakuba záznamy končí.

20

Tamtéţ, s. 187. Tamtéţ, s. 188. 22 Tamtéţ, s. 274. 23 Tamtéţ, s. 299. 24 Tamtéţ, s. 305. 21

16

2. Erika Bezdíčková: Moje dlouhé mlčení: Život a holocaust „I po nejhlučnější bouřce přichází tichý déšť.“ (ţidovské přísloví) Erika Bezdíčková se narodila 26. září 1931 v Ţilině do rodiny Arnolda a Alice Kellermanových. V roce 1944 byla rodina v rámci rasových zákonů odsunuta do Osvětimi, kde zahynuli oba rodiče i většina širší rodiny. Po přesunech do dalších pracovních táborů v Německu utekla z pochodu smrti a po válce se mnoho měsíců zcela bezprizorná toulala Evropou. Nakonec se v roce 1948 jako šestnáctiletá vdala a měla dvě děti. V padesátých letech pracovala v Československém rozhlase v Praze. Po druhém sňatku odešla do Loun, kde působila jako redaktorka okresního vysílání rozhlasu po drátě. Začátkem šedesátých let přišla do Brna, kde se v podniku Brněnské výstavy a veletrhy stala cizojazyčnou korespondentkou, pak redaktorkou a nakonec zde vedla tiskové středisko pro zahraniční novináře. Na počátku normalizace ovšem musela odejít. Po dlouhých peripetiích našla místo v Technických novinách v Bratislavě, kde jako redaktorka psala o vědě a technice z Čech a Moravy aţ do roku 1989. Zároveň překládala, pro nakladatelství Melantrich například knihu Habsburkové na cestách nebo archivní materiály pro Terezínské studie a dokumenty. Deset let redigovala čtyřjazyčný Magazín BVV, texty opatřila také Obrazovou publikaci Přemysla Janíčka Brno známé i neznámé. Je editorkou knih Ludvíka Kundery Toulky Jiţní Moravou a Krajina mezi dvěma stráněmi. Dosud příleţitostně simultánně tlumočí z němčiny a maďarštiny, od roku 1973 ţije v Brně. Dodnes přednáší evropským studentům o totalitních reţimech, jimiţ sama prošla. MOJE DLOUHÉ MLČENÍ: ŢIVOT A HOLOCAUST Publikaci Moje dlouhé mlčení (Ţivot a holocaust) napsala Erika Bezdíčková v roce 2010 a vydalo ji Kartuziánské nakladatelství v Brně. Druhé rozšířené vydání se dostalo ke čtenářům o rok později. Titul knihy Moje dlouhé mlčení je příznačný – touto knihou končí dlouhé mlčení Eriky Bezdíčkové o proţitém utrpení v nacistických koncentračních táborech. Své vzpomínky sepsala do knihy, aby tak velmi citlivě, sugestivně a pravdivě podala výpověď o podobách totalitních reţimů, a to nejen pro své současníky, ale především jako odkaz pro příští generace. Dodnes autorka cítí potřebu a povinnost provádět osvětovou činnost v této oblasti, a proto se účastní besed s pamětníky na školách, kde moralizování působí na ţáky a studenty.

17

Předmluvu ke knize napsala Olga Sommerová, česká filmová dokumentaristka a pedagoţka, která se s Erikou Bezdíčkovou seznámila při projektu o statečných ţidovských ţenách, které se jako odbojářky postavily nacistickému reţimu, anebo přeţily jeho vraţedný fanatismus v koncentračních táborech. Jedná se o dokumentární film Sedm světel natočený v roce 2008, v němţ vystoupila se svojí zpovědí také Erika Bezdíčková. Pro Olgu Sommerovou je Erika Bezdíčková důkazem a povzbuzením, ţe v kaţdé, i beznadějné ţivotní situaci je přikázáno bojovat a doufat. Obdivuje její velkorysost a laskavou osobnost a varuje před nebezpečím zrůdných ideologií nacismu a komunismu, které jsou bohuţel i v dnešní společnosti stále ţivé. Po dlouhých letech mlčení začíná autorka své vzpomínky na první polovinu minulého století u člověka jí nejdraţšího, u maminky Alice, která pocházela z malé slovenské vesničky, kam autorka jako malé děvčátko jezdívala na prázdniny. Tak jako je tomu u většiny knih tohoto ţánru, nejranější vzpomínky představují idylický a harmonický ţivot v době První republiky, kdy tito autoři proţívali své šťastné a ničím nerušené dětství. „Vzpomínka na mé nejranější dětství je spojena s lipovým stromořadím, které lemovalo ulici po obou stranách. Náš byt byl provoněn vůní jeho květů. Byla to vlídná ulice na jednom konci Ţiliny…“25 „Svět se zdál být v pořádku, i kdyţ dnes vím, ţe uţ dávno v pořádku vůbec nebyl.“26 V tomto směru je velmi příznačný název druhé kapitoly – Konec idylické doby. Poté, co Hitler ovládl celé Československo, začala vycházet protiţidovská opatření a obraz slunného dětství, který splýval především s usměvavou tváří maminky, se začal hroutit. „Aţ dosud pro mě bezstarostné časy se rázem změnily.“27 Rodinný obchod byl arizován a z prosluněného bytu se musela rodina přestěhovat do pavlačového domu, kde se s nimi o byt rozdělili mladí ţidovští manţelé. Na jaře 1944 je rodina zatčena a následně transportována do sběrného tábora v Seredi, poté do Osvětimi. Zde se tváří v tvář autorka setkala s doktorem Mengelem, který zde prováděl selekci – třináctiletá Erika šla mezi pracující, maminka na základě pokynutí ruky na jednu stranu do plynové komory. Bylo to naposledy, co se viděly. „Octla jsem se úplně sama uprostřed cizích lidí.“28 Vyprávění o pobytu v Osvětimi působí na čtenáře velmi sugestivně, ačkoliv autorka píše bez patosu a zbytečných emocí. Je ovšem jasné, ţe popisované skutečnosti jsou samy o sobě více neţ šokující a vzbuzují u čtenáře velmi silné pocity. „Den za dnem byl úmorný. Kolem páté hodiny ráno bloková zařvala aufstehen, vstávat, pak byl 25

Bezdíčková, E.: Moje dlouhé mlčení:Ţivot a holocaust. 2. vyd. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2011, s. 11. Tamtéţ, s. 15. 27 Tamtéţ, s. 20. 28 Tamtéţ, s. 28. 26

18

ohromný kalup na latrínu. V noci se tam nesmělo, barák byl zavřený. Kdo měl průjem, byl na tom zle. Ráno jsme tam všechny běţely, pak zase honem zpátky, abychom dostaly alespoň kávu, vše v poklusu. Latríny, to byly díry do země, kde se nedalo sedět, o věcech jako toaletní papír nikdo ani nepřemýšlel. Kaţdý večer byly selekce, horší neţ nejstrašnější sen. Kdo byl hodně hubený a slabý, šel do plynu.29 Z Osvětimi pokračovala autorčina anabáze přes pracovní tábory v Německu (Genshagen, Sachsenhausen), odkud vyšla na pochod smrti. I ten pro ni znamenal muka, která jsou pro nás, jeţ ţijeme v civilizovaném světě, zcela absurdní a nepředstavitelná. „Na jednom místě, kde jsme zůstaly, leţel zdechlý kůň. Ţádná z nás neměla nůţ, zůstaly nám jen lţíce. Snaţily jsme se z toho koně vydloubnout nějaké maso, ale nešlo to. To je jedna z těch hororových scén, na které nemohu také zapomenout.“30 Z pochodu smrti se Erice podařilo uprchnout a poté se jí dostalo pomoci od ruského vojáka. Kdo očekával, ţe tímto Eričino martyrium končí, byl na omylu. Nebylo se kam a ke komu vrátit. Začalo hledání příbuzných, vlastní identity i smyslu ţivota. Bylo jí pouhých čtrnáct let. Strastiplné putování skončilo aţ v roce 1948 manţelstvím s mladým komunistou Jaroslavem Hájkem. I ţivot poté přinesl Erice Bezdíčkové mnoho zklamání a bolesti. Zatímco první část knihy je věnována nacistickému totalitnímu reţimu, ve zbylé části se autorka zaměřuje na totalitu jménem komunismus. Své vzpomínky dále rozvádí aţ do roku napsání knihy, tedy do roku 2010, a je z nich jasné, ţe i její další ţivotní osudy byly přinejmenším strastiplné. I pro komunistický reţim se Ţidé stali společenskou přítěţí. Autorka vzpomíná na svoji anabázi po zaměstnáních, kterou jí značně ztěţoval její kádrový posudek a ţidovský původ. Ani v osobním ţivotě jí štěstí nepřálo – dvě manţelství ztroskotala, teprve v roce 1973 se provdala potřetí. Během svého působení v rozhlase se setkala s osobnostmi, jako byl Ota Pavel, Zdeněk Mahler nebo Zdeněk Jirotka. Díky své profesi měla moţnost vycestovat v sedmdesátých letech do Číny, po revoluci se splnil její největší sen – navštívila Izrael. V Jeruzalémě se podívala také do Památníku obětí a hrdinů holocaustu, coţ se pro ni stalo nejhlubším záţitkem. Vlastní vzpomínky umocněné silnou emotivní atmosférou v ní vyvolávaly hlubokou lítost ještě dlouho poté. Autorka v knize uţívá zcela prosté jazykové prostředky, čímţ umocňuje atmosféru malého bezbranného dítěte ve zcela absurdní a pro nás nepředstavitelné situaci. Věty jsou jednoduché a úsečné také proto, ţe některé okamţiky a pocity nelze vyjádřit slovy, nelze je definovat. Popisované události jsou samy o sobě tak dramatické, ţe není potřeba jiných 29 30

Tamtéţ, s. 31. Tamtéţ, s. 39.

19

uměleckých prostředků. Naopak se domnívám, ţe by působily spíše rušivým dojmem. To také vyplývá z primární funkce knihy a tím je její výpovědní nikoli umělecká hodnota. Bezdíčková píše velmi poutavě, vyprávění je dynamické, vylíčení jednotlivých událostí má dějový spád a jakýsi náboj. Její styl je spíše věcný a úsporný. To odráţí jednak autorčinu profesní stránku novinářky (publicistický styl), jednak to vyplývá z charakteru popisovaných skutečností – v koncentračním táboře vše probíhá v poklusu, všude zní „los, los!“ (německy „rychle, pohyb!“) a současně se vše odehrává samoděčně, není čas ani prostor něco zvaţovat, vítězí pouze instinktivní jednání. „Pak uţ se události začaly řítit jedna za druhou.“31 „Opět probíhalo vše ráz naráz.“32 Autorka přistupuje k tématu citlivě, její postoj ke světu a k lidem bez rozdílu je plný lásky a naděje. Výpověď působí na čtenáře přirozeně a velmi sugestivně, nikoliv však prvoplánovitě, autorka se vyhýbá patosu a sentimentu. Bezdíčková nejednou zmiňuje prostor bezčasí, v němţ se člověk po několika dnech pobytu v koncentračním táboře ocitne. Útrapy a strach střídají zase jen útrapy a strach, člověk se propadá do stále hlubší beznaděje, dny plynou… Stejně tak plynou také autorčina slova – prostě, jednoduše, nikoli však monotónně, nechybí napětí a gradace. Čtenáře nejednou zachvátí pocit úzkosti, přesto není z autorčina vyprávění cítit hněv, hořkost ani zatrpklost, naopak působí klidně a vyrovnaně. Autorka do textu vloţila spíše svoji pokoru, bolest, smutek a tíhu viny, kterou údajně s sebou nese po celý ţivot kaţdý Ţid přeţivší holocaust. Do nekonečna zůstává nezodpovězena otázka: „Proč právě já?“ Stejný syndrom viny pociťuje i Erika Bezdíčková. Se ztrátou maminky se dodnes nedokázala vyrovnat. Kniha je natolik pravdivá, autentická a sugestivní, ţe by se měla stát povinnou četbou pro kaţdého, kdo by v dnešní poněkud vypjaté a nelehké politické situaci chtěl hledat naději v totalitním reţimu. Totalita totiţ v jakékoliv podobě je synonymem nespravedlnosti a bezpráví. A kdo o tom pochybuje, ať se zeptá třeba právě Eriky Bezdíčkové…

31 32

Tamtéţ, s. 25. Tamtéţ, s. 31.

20

3. Renata Laxová: Dopis Alexandrovi Renata Laxová, rozená Polgarová, se narodila v Brně v roce 1931. V létě 1939 se s posledním transportem Nicholase Wintona, který zachraňoval ţidovské děti z Československa, dostala do Velké Británie, kde v hostitelské rodině proţila sedm let. Po návratu do Československa vystudovala lékařství a stala se pediatrem se specializací v lékařské genetice. V roce 1968 odešla s manţelem, veterinárním lékařem, a dvěma dcerami do emigrace, nejprve ve Velké Británii a poté v USA, kde se nadále věnovala vědě, výuce a péči o pacienty s dědičnými chorobami. Ţije ve Wisconsinu v USA. DOPIS ALEXANDROVI Mezi memoáry s tematikou holocaustu zaujímají zvláštní postavení vzpomínky tzv. Wintonových dětí. “. Jedná se o 669 československých dětí převáţně ţidovského původu, jimţ Nicholas Winton z vlastní iniciativy zajistil přepravu vlakem do bezpečné Anglie a tím je zachránil před plynovými komorami. Tento heroický čin vyšel napovrch aţ v devadesátých letech minulého století a rozpoutal vlnu mediálního zájmu o tuto kauzu. Moţná i díky tomu se na kniţním trhu začaly stále častěji objevovat autobiografická zpracování jednotlivých příběhů. Mezi ně se také řadí Dopis Alexandrovi od Renaty Laxové (rozené Polgarové), která je jednou z „Wintonových dětí“. Autorka i s celou rodinou od roku 1975 ţije ve Spojených státech a rozhodla se sepsat historii rodiny, aby pro svého vnuka Alexandra uchovala vzpomínku na jeho středoevropské předky a jejich osudy v pohnutém 20. století. Knihu napsala nejprve anglicky v roce 2000 a věnovala ji svému vnukovi k osmým narozeninám. Ve Spojených státech měla obrovský úspěch, a proto se autorka rozhodla ji představit také českým čtenářům. Nejedná se však o překlad anglického originálu, nýbrţ o českou verzi z pera autorky. V roce 2010 ji vydalo nakladatelství Barrister & Principal v Brně. Nápad napsat pro svého vnuka knihu není tak úplně z autorčiny hlavy a zrodil se hned v době jeho narození – „Můj nejdraţší Alexandře, kdyţ jsi se 9. července 1992 narodil, dostala jsem od jedné své milé přítelkyně knihu s názvem Kniha pro prarodiče. Uţ hned poté, co jsem ji rozbalila, jsem zjistila, ţe to je kniha zcela neobvyklá. Babičky a dědečci ji totiţ musí nejprve napsat!“33 Jedná se o memoárovou literaturu, jelikoţ je celá výpověď adresována autorčině vnukovi, má formu dopisu. Renata Laxová zde zachycuje historii celé rodiny a jejich 33

Laxová, R.: Dopis Alexandrovi. 1. vyd. Brno: Barrister & Pricipal, 2010, s. 7.

21

nejbliţších přátel na základě vlastních vzpomínek nebo z doslechu. Vyprávění rámuje popis stejné události na začátku i na konci knihy – uplynulo sedmdesát let od počinu Nicolase Wintona a na jeho památku i na památku všech obětí holocaustu se koná slavnostní jízda vlaku, která kopíruje trasu tzv. „kindertransportů“ z Prahy do Londýna. Účastní se jí všechny ţijící „Wintonovy děti“. Mezi nimi je i Renata Laxová. Stojí na nástupišti, „lokomotiva hlučně vypouští páru a mé myšlenky mě přenášejí do minulosti, o sedmdesát let zpět. Vidím se, jak sedím na dřevěném sedadle podobného rychlíku, malá osmiletá holčička s cedulkou s číslem kolem krku, bez rodičů, a vzlykám“.34 Autorka začíná vyprávění o původu svých rodičů a jejich předků o tom, jak se tatínek a maminka poznali v obchodním domě u Plačků, jak se vzali a narodila se jim malá Renátka. Vyprávění tvoří líčení jednotlivých událostí, historek a vzpomínek, mnohdy jsou nutné různé posuny na časové ose. Jinak autorka postupuje přísně chronologicky, coţ dokládá i strukturace knihy do jednotlivých kapitol, které vţdy představují určité časové období (1. První republika, 2. Protektorát Čechy a Morava, 3. Anglie atd.) Jelikoţ se autorka snaţí zachytit osudy všech členů velmi početné rodiny a k tomu přičleňuje i její známé, přátele a vůbec osoby, s nimiţ se setkala nebo o nichţ slyšela, vzniká tak mozaika nejrůznějších osudů, mikropříběhů a událostí poznamenané válkou, nacismem a následně i komunismem. Je zde pestrá směsice příkladů, jak totalitní moc můţe ovlivnit a zmařit ţivoty mnoha „obyčejných“ lidí a jakou podobu má v praktickém ţivotě. Kniha není pouze pamětí rodiny Polgarovy a Laxovy, ale je pamětí celého národa. Autorka vzpomínky na vlastní záţitky a zkušenosti prokládá výklady československých dějin, čímţ tak vytváří velmi přehledný kontext doby, do níţ jednotlivé události zasazuje. Je zde jasná snaha po logičnosti a systematičnosti, aby její vnuk mohl pochopit celou historii v širších souvislostech. Dopis Alexandrovi se tak stává jakousi „beletrizovanou učebnicí“ československých dějin ve 20. století. „Bylo patnáctého března 1939. Hitler vstoupil na území svobodné Československé republiky, obsadil Čechy a Moravu, a tak vznikl protektorát Čechy a Morava. Slovensko se oddělilo a prozatím zůstalo samostatné, v čele s knězem Jozefem Tisem a pod fašistickými Hlinkovými gardami. Z našeho Československa se stalo Česko-Slovensko a stav se nazýval okupací.“35 Vzpomínky na rané dětství jsou idylou ţivota liberální ţidovské rodiny. „Páteční večery byly mé nejmilejší, maminka nikdy nikam nešla, tatínek se vrátil včas domů a většinou přišla na večeři babička Mitzi. Seděli jsme společně u stolu, svíčky svítily, Mitzi mi vţdycky 34 35

Laxová, R. Dopis Alexandrovi. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 5. Tamtéţ, s. 42.

22

přinesla nějaké malé překvapení a mně bylo dobře.“36 Nástupem Hitlera k moci však narůstá napětí a neklid i uvnitř uzavřeného a jinak harmonického ţivota rodiny Polgarovy, které vyvrcholí rozhodnutím vyuţít šance, jeţ se naskytne a poslat jediné dítě do Anglie – do bezpečí. Autorce – osmileté holčičce – se tím otočí ţivot o tři sta šedesát stupňů. Naivní dětské vyprávění se mísí s úvahami zralé ţeny. Kniha je napsána v autorčině dospělosti, ale s hlubokým pochopením pro dětskou psychologii. Během pobytu v anglické emigraci můţe čtenář sledovat přerod malého děvčátka v dospívající dívku, která se s novým prostředím zcela ztotoţnila (dokonce zapomněla česky, po návratu se musela češtinu znovu učit). Vzpomínky na Anglii jsou proloţeny velmi napínavými a – dle mého názoru – vůbec nejdějovějšími částmi knihy, a to líčení dalších osudů maminky a tatínka za války a jejich potýkání s gestapem. Díky paradoxním okolnostem (otec byl původem Slovák, proto je gestapo vyhostilo na Slovensko, zde transporty začaly mnohem později a oběma se tedy podařilo skrývat aţ do konce války) oba rodiče přeţijí válku, byť po mnoha útrapách. Mnozí členové širší rodiny takové štěstí neměli a padli za oběť nacismu. Konec války však neznamená konec všem starostem. Návrat zpět do vlasti je pro hlavní hrdinku opět stresujícím vytrţením z prostředí, vzniká problém kde a jak si dodělat vzdělání (připomínám, ţe autorka zapomněla česky), sedmileté odloučení od rodičů a zcela odlišný způsob ţivota vytvořily bariéry, které musely být odstraněny postupně. Autorka velmi přesně vystihla problematiku fenoménu, jemuţ psychologové říkají „vina těch, kteří přeţili“ a to na příkladu svého pozdějšího manţela Tibora, z jehoţ stodvacetičlenné rodiny přeţili pouze čtyři včetně něho. Tito lidé mnohdy hledali novou cestu v myšlenkách komunismu a v popření veškerých tradic, včetně ţidovství. O to bolestnější bylo jejich prozření v padesátých letech. S nástupem komunistů k moci autorka ukazuje čtenáři kaţdodenní ţivot mladé rodiny v socialistické společnosti. Ţidé se opět stali osobami nespolehlivými a neţádoucími. Ústrky, absurdity a peripetie vrcholí invazí varšavských vojsk a následnou emigrací rodiny Laxovy do Anglie a odtud do USA. Čtenář má tak moţnost sledovat pocity a problémy emigranta. Vyprávění končí smrtí posledního předka, autorčina otce a tedy Alexandrova pradědečka v roce 1996 (bylo mu 98 let).

36

Tamtéţ, s. 32.

23

4. Věra Gissingová: Perličky dětství Věra Gissingová, rozená Diamantová, se narodila v roce 1929 v Čelákovicích u Prahy rodičům ţidovského původu Irmě a Karlovi Diamantovým. V červenci 1939 odjela společně se sestrou Evou jedním ze záchranných transportů, organizovaných britským makléřem Nicholasem Wintonem, do Velké Británie, kde v relativním bezpečí proţila druhou světovou válku. Oba rodiče i zbytek širší rodiny zahynuli v koncentračním táboře. Přesto se Věra, tenkrát jiţ sedmnáctiletá dívka, rozhodla po válce vrátit zpět do vlasti. Ţe se jednalo o unáhlené a na naivních představách vystavěné rozhodnutí, se ukázalo velmi brzy. Po nástupu komunistů k moci začala být autorka stíhána pro svůj ţidovský původ a styky s kapitalistickým Západem. Rozhodla se emigrovat do Anglie, kde ještě zůstávala její sestra a kde měla mnoho přátel z doby svého pobytu zde. Teprve na přelomu ledna a února 1949 se jí podařilo vycestovat legálně do Velké Británie, odkud se jiţ nevrátila. Neţ uplynul rok, provdala se za mladého Angličana Michaela, s nímţ vychovala tři děti. Působila zde jako překladatelka. Její ţivotní osudy ji inspirovaly k napsání dvou knih – Perličky dětství (viz dále) a Nicholas Winton a zachráněná generace (2002). PERLIČKY DĚTSTVÍ Vzpomínkovou knihu Perličky dětství napsala Věra Gissingová anglicky v roce 1988. V českém překladu vyšla poprvé v roce 1992 v Praze v nakladatelství Odeon, doplněná o kapitoly popisující první poválečné roky strávené v osvobozeném Československu. Při příleţitosti devadesátých narozenin Nicholase Wintona uspořádala společnost Winton Train ve spolupráci s Českými dráhami projekt, který tento neuvěřitelný projev lidskosti i osobní odvahy znovu připomněl. Souběţně s přípravou projektu Winton Train byla vyhlášena řada soutěţí určených studentům středních a vysokých škol. Soutěţ byla vyhlášena ve čtyřech uměleckých kategoriích: literatura, fotografie, výtvarné umění a film. Ústředním tématem soutěţe byla: inspirace dobrem. Hlavním cílem projektu byla jízda historického vlaku Winton Train, který kopíroval tehdejší trasu záchranných transportů. Právě v rámci tohoto projektu vyšlo druhé české vydání Perliček dětství (Praha: Winton Train, 2009). Vyprávění uvozuje obraz z autorčiny současnosti. Píše se rok 1985 a autorka jede na společné setkání spoluţáků z české školy v Anglii po čtyřiceti letech. V bolestně známém prostředí se vynořují krásné i smutné vzpomínky. A právě tento moment se stal impulzem dát těmto vzpomínkám hmatatelnou povahu. „Najednou jsem cítila, ţe musím vyprávět svůj

24

příběh, jenţ je do velké míry příběhem všech, kteří byli vyrváni ze svých domovů a našli útočiště, pomoc a porozumění tady v Británii.“37 Perličky dětství – název odkazuje na příhodu z autorčina dětství, kterou proţila v roce 1937 na letním táboře, kde se jí po rodičích velmi stýskalo a často plakala. Jednou ji našla hlavní vedoucí a řekla jí: „Ty se jmenuješ Věra Diamantová, viď? A protoţe jsi takový diamant, tvoje slzy musí být opravdové perličky.“38 Interpretujeme-li perličky jako slzy, pak tedy chápeme příznačný název Perličky dětství jako obrazné vyjádření pro útrapy a strasti, jeţ bohuţel velmi silně poznamenaly autorčino dětství. Právě výše zmíněnou příhodou začíná autorka své vzpomínání na krásné a bezstarostné dětství v rodných Čelákovicích, kde ţila s rodiči a starší sestrou Evou. Jsou zde shodné rysy s ostatními autorkami. Diamantovi byli dobře situovaná rodina ţidovského původu, která se plně asimilovala. Do roku 1938 by nikoho z nich ani nenapadlo přemýšlet o tom, ţe by měli být „jiní“. Nedrţeli svátky a do synagogy chodili jen příleţitostně. „Mé češství bylo pro mě mnohem důleţitější neţ mé ţidovství, protoţe jsem svou zemi milovala a byla jsem nesmírně hrdá, ţe jsem se narodila jako Češka.“39 Počínaje rokem 1938 se atmosféra v demokratickém Československu začala rychle měnit. Hitlerova vojska se vydala na pochod napříč Evropou. Malá Věra tak proţila poslední klidné Vánoce v rodinném kruhu. „Pořád cítím maminčinu ruku, jak jsme spolu šly tichými ulicemi pod hvězdnou oblohou, poslouchaly vzdálené melodie vánočních koled, rolničky na saních, které zvonily ve stejném rytmu jako zvony na našem malém kostelíku. Nejvíc si pamatuji na její teplou a bezpečnou náruč a na její něţný hlas, kdyţ mě ukládala do postele a ten krásný den se nachýlil ke konci.“40 15. březen 1939 byl definitivní tečkou všem nadějím. Kdyţ se Věřina maminka dozvěděla o organizaci, která převáţí ohroţené děti z Československa do Anglie, bylo v podstatě rozhodnuto. Její prozíravost zachránila oběma děvčatům ţivot a zajistila jim relativně klidné dětství u náhradní anglické rodiny. Věra dostala před odjezdem od tatínka deníček, do kterého měla vše podrobně zapisovat, aby po návratu rodiče věděli, co dělala a jak se měla. Nikdo si ještě nedokázal připustit, ţe je to naposledy, co jsou všichni spolu. Do deníčku si jedenáctiletá Věra začala psát hned po svém příjezdu do Anglie a vznikl tak velmi cenný materiál, který byl pouţit při psaní Perliček dětství.

37

Gissingová, Věra: Perličky dětství. 2. vyd. Praha: Winton Train, 2009, s. 21. Tamtéţ, s. 26. 39 Tamtéţ, s. 34. 40 Tamtéţ, s. 38. 38

25

Kniha je velmi zajímavě a nápaditě koncipována a tím se odlišuje od jiných memoárů s tematikou holocaustu. Autorka své vzpomínky prokládá úryvky z deníčku a dochází tak ke konfrontaci úhlů pohledu na tytéţ události, ale s časovým odstupem. Současně je do knihy zařazena také dochovaná korespondence s rodiči a se sestrou. Dětská naivita se mísí s úvahami a soudy dnes jiţ zralé ţeny. Díky těmto autentickým prvkům působí autorčina výpověď na čtenáře aţ neobyčejně sugestivně a přitom přirozeně. Autorka je výbornou vypravěčkou, její styl je čtenáři blízký a především srozumitelný. Vzpomíná s nostalgií a sentimentem, ovšem bez zbytečného patosu. Celá výpověď působí silně emotivně, čistě a pravdivě. Mezi nejemotivnější a současně nejsmutnější pasáţe patří dopisy s rodiči, které obsahují obrovské mnoţství citu, lásky, smutku, bolesti a touhy po vzájemném shledání. Malá Věra si posílá s maminkou pozdravy po sluníčku a po hvězdičkách. „Po sluníčku, po hvězdičkách, po měsíčku Ti budu stále posílati pozdravy a polibky.“41 Vyvrcholením je pak dopis od maminky, který napsala, neţ ji odvezli do Terezína, (1. 1. 1943) a který se k Věře dostává aţ po maminčině smrti (duben 1945). „Kéţ by tento dopis nebyl na rozloučení, kéţ by mi osud, který mě tak těţko zkoušel, nechal ještě se s vámi a s naším tolik milovaným setkati, kéţ bychom mohli ţíti opět ten bývalý náš ţivot pln radosti a štěstí, náš ţivot společný…“42 Obě sestry přečkaly válku v Anglii v relativním bezpečí a klidu. Otec byl nejprve odvezen na Malou pevnost do Terezína, kde se brzy setkal s maminkou. Jejich cesty ovšem byly záhy opět rozděleny – otec byl transportován do Osvětimi, kde byl při jednom z pochodů smrti zastřelen v prosinci 1944. Maminka byla deportována nejprve do koncentračního tábora v Hamburku, poté do Bergen Belsenu. Zde se dočkala osvobození, ale dva dny na to zemřela na tyfus. „Kaţdý detail z vyprávění mých příbuzných mi působil téměř fyzickou bolest. Ani teď jsem však nedokázala do sebe pojmout celou tu hrůzu. Nikdo to nedokázal. Vůbec mi nepomáhalo vědomí, ţe maminka se alespoň dočkala konce války. Povaţovala jsem za hořkou ironii osudu, ţe tolik vytrpěla a zemřela na svobodě, aniţ nás viděla, kdyţ měla přece pro co ţít.“43 Po skončení války byla nyní sedmnáctiletá Věra odhodlaná vrátit se do Československa, kde na ni čekala jediná přeţivší příbuzná – matčina sestra – teta Berta. Návrat domů byl však plný zklamání a hořkosti. „Můj návrat do Československa byl těţší neţ kdysi můj příjezd do Anglie.“44 Nacistická ideologie dokázala zakořenit v mnoha lidech, kteří tak zpracovaní antisemitskou propagandou nahlíţeli na Ţidy skrze prsty ještě dlouho po válce. 41

Tamtéţ, s. 136. Tamtéţ, s. 183. 43 Tamtéţ, s. 190. 44 Tamtéţ, s. 174. 42

26

Přesto ji její patriotismus neustále utvrzoval v tom, ţe sem patří a ţe tady je doma. „Protoţe sem patřím. Tohle je můj domov. Přiznám se, ţe mě ani nenapadlo ţít někde jinde.“45 Díky svým jazykovým dovednostem získala Věra zaměstnání na ministerstvu obrany jako překladatelka. Poválečné Československo se velmi brzy „zbarvilo do ruda“ a po nástupu komunistů k moci se zde Věra stále více cítila jako v cizí nehostinné zemi. Její „styky se Západem“ a protikomunistické smýšlení jí značně komplikovaly ţivot a vystavovaly ji zbytečnému nebezpečí. Nakonec se rozhodla emigrovat do Anglie. Podobně jako autorky předešlé i Gissingová zachytila ve svých vzpomínkách absurdnost dvou reţimů – dvou totalit. Je smutné, ţe nejvíce zasáhly zpravidla stejné skupiny lidí, v tomto případě Ţidy. Díky ţivotnímu nadhledu a zkušenostem autorky nese kniha nádech osudovosti a zvláštního kouzla nadčasovosti. Text je velmi ţivý a stále aktuální, jeho výpovědní hodnota k současnému čtenáři se zvyšuje. Z autorčiných myšlenek je patrné ponaučení a ţivotní moudro, které je platné v kaţdé době. Kniha je i přes veškerou tragiku plná naděje a odhodlání bojovat v kaţdé ţivotní situaci, byť se jeví sebevíc bezvýchodná.

45

Tamtéţ, s. 199.

27

5. Helga Weissová: Deník 1938–1945 Helga Hošková–Weissová se narodila 10. listopadu 1929 v Praze v ţidovské asimilované rodině. V prosinci 1941 byla s rodiči deportována do terezínského ghetta, prošla Osvětimí, Freibergem a Mauthausenem. Po válce se vrátila s matkou do Prahy, otec nepřeţil. Vystudovala střední grafickou školu a současně externě gymnázium. V roce 1950 začala studovat na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze u profesora Emila Filly a Aloise Fišárka. V roce 1954 se provdala za hudebníka Jiřího Hoška, má syna, dceru a tři vnučky a dodnes ţije v praţském bytě, ve kterém se narodila. Ve své umělecké tvorbě se věnuje převáţně válečné tematice. S proţitými hrůzami z koncentračních táborů se začala vypořádávat prostřednictvím umění jiţ začátkem 60. let, a to v díle Kalvárie. V roce 1965 odjela na studijní stipendium do Izraele. Z obrazů, které zde namalovala, uspořádala na jaře 1968 výstavu v praţské Španělské synagoze. Po sovětské okupaci v roce 1968 ji nebylo umoţněno vystavovat svá díla a přestala na několik let tvořit. Obrázky, které namalovala během svého pobytu v Terezíně a které doprovázejí její deník, byly v roce 1998 publikovány v knize Maluj, co vidíš a v roce 2010 v novele I viděl Bůh, ţe je to špatné, kterou napsal její tatínek při pobytu v Terezíně. Vedle této satirické povídky zde Otto Weiss vytvořil také sbírku básní Tak bolely hvězdy. Všechny tyto písemnosti včetně více jak 100 Helziných dětských kreseb zůstaly zachovány díky tomu, ţe je strýc zazdil ve zdi Magdeburských kasáren. Podle dochovaných dokumentů vznikla po válce kniha Město za mříţemi. Po revoluci se dílo Helgy Hoškové dočkalo mezinárodního ohlasu a uznání. Jak Helga Hošková sama říká, jsou především poselstvím a nepovaţuje se za komerčního malíře. V roce 1993 byla její tvorba oceněna udělením čestného doktorátu na Massachusetts College of Art v Bostonu. V roce 2009 jí byla udělena medaile Josefa Hlávky za celoţivotní dílo a 28. října 2009 prezidentem České republiky Václavem Klausem Medaile Za zásluhy I. stupně v oboru kultury, umění a vzdělávání. Uznání zasluhuje její aktivní veřejné vystupování a výchovné působení ve prospěch myšlenek tolerance, proti rasismu a antisemitismu. I přes svůj vysoký věk Helga Hošková-Weissová se totiţ návštěvou škol a rozhovory s mládeţí doma i v zahraničí podílí na výchově mladé generace k demokracii a toleranci.

28

DENÍK 1938–1945 Motto: Otto Weiss: Helze do památníku …Snad bude i hůř a snad zas líp v tom světě tak nelidsky štvaném, dnes dejme si pouze věrný slib, být lidmi ţe nepřestanem. Deník 1938 – 1945 vyšel v roce 2012 a stal se událostí na světovém kniţním trhu, byl přeloţen do mnoha jazyků a vychází ve Velké Británii, Německu, Francii, Holandsku, Norsku, Izraeli, Polsku a USA. Kompletní text deníku doplněný autentickými dobovými kresbami Helgy Weissové vychází v České republice poprvé, a to v Brně v nakladatelství Jota. Zmíněné kresby jsou důleţitým a unikátním historickým dokumentem. Zobrazují ţivot v terezínském ghettu očima předčasně vyspělého dítěte. Výjevy jsou tiché, plné tlumených tmavých barev a nejen ţe zachycují realitu kaţdodenního ţivota v Terezíně, ale současně také odráţejí tamní tíţivou atmosféru. Jsou svědectvím o krutých zkušenostech, které ovlivnily autorčin celý ţivot i její uměleckou tvorbu. Obrazy nejsou pouhou vzpomínkou, ale především poselstvím a varováním. Helga Hošková zachycovala vše, co viděla, co proţila. Některé kresby odráţejí také její sny a přání. Autentické kresby a zvláště dětské jsou neobyčejně působivé, vypovídají a zároveň varují. Jejich největší síla spočívá v jejich srozumitelnosti, rozumí jim děti i dospělí. Deník začíná mobilizací 1938. Teprve devítileté děvčátko vnímá sloţité a znepokojující dění kolem sebe velmi pozorně a vše pečlivě zapisuje do svého deníčku. Vzniká tak velmi unikátní svědectví odráţející kolorit doby i mentalitu lidí. Jedinečnost Helziných zápisků spočívá především v jejich srozumitelnosti a jednoduchosti. Zatímco např. v denících Hany Bořkovcové sledujeme především autorčiny sloţité vnitřní pochody, deníky Helgy Weissové si zachovávají přirozenost a popisný charakter. Tento rozdíl snad vyplývá z věkového rozdílu. Nicméně v Helziných zápiscích jsou prioritní a podstatné události a záţitky. Čtenář má tak moţnost sledovat, jakou konkrétní a reálnou podobu měl ţivot Ţidů v protektorátě a následně i v koncentračních táborech, jak fungovala v praxi jednotlivá protiţidovská opatření a nařízení. „Vyskakuji z elektriky, ze zadního vozu, ovšem, odkud jinud,

29

snad ne z předního? Ten je přec pouze pro árijce.“46 Můţe se také dočíst, jak fungovalo ilegální vzdělávání ţidovských dětí po jejich vyloučení ze škol, jak se Ţidé snaţili neustále přizpůsobit a nenechat si vzít své rituály, svoji kaţdodennost. Své zvyky a stereotypy museli neustále měnit a snaţili se najít cestu, jak vést „normální“ ţivot. „Zdá se, ţe takový ţivot bychom mohli vydrţet ještě několik let. Avšak bohuţel, Němci si asi také myslí, ţe se máme příliš dobře, a proto si opět vymýšlejí něco, čím by nám klidný ţivot zpestřili. Tentokrát přišli opravdu na skvělou myšlenku, za kterou by se nemusel stydět ani středověk. Nápadné označení ţidů. Hvězdy! Jasně ţluté, s nápisem JUDE.“47 Zápisky zpočátku působí uhlazeným a pečlivým dojmem, připomínají slohové cvičení. Vezmeme-li ale v potaz autorčin věk, můţeme hovořit o zápiscích na vysoké stylistické úrovni. Je z nich cítit dětská spontaneita a ryzost jednotlivých výpovědí, coţ zvyšuje jejich autentičnost a působivost. Jak je patrné i z výše uvedených ukázek, Helga přistupuje k realitě s velkou dávkou ironie a sarkasmu. Některé její poznámky působí tragikomicky. „Jsou to ale pitomé Vánoce. A k tomu ještě je kmínová polévka. To si v kuchyni nějak popletli jídelníček. Ale co na tom, vţdyť ji jíme kaţdý den, proč bychom ji nemohli jíst dnes. Ţe je Štědrý večer? Ţaludek o tom jistě neví a nebude se ozývat, a to je hlavní.“48 Ironii a černý humor však můţeme chápat nástroj boje proti Němcům a všemu příkoří, které se děje nejen autorce, ale všem Ţidům. Nejdůleţitější je nedat najevo svoji slabost nebo strach. Obrovské odhodlání zachovat si důstojnost, hrdost a odvahu je cítit z kaţdé stránky. „Poslední procházka Prahou. Mnozí, ba jistě všichni v duchu pláčí, nedáme však najevo své pohnutí. Aby měli Němci radost? Nikdy! Všichni máme tolik síly, abychom se přemohli.“49 Podobně jako je kniha unikátním svědectví o realitě v protektorátním Československu, je také unikátním svědectvím o kaţdodenním ţivotě v terezínském ghettu. Ukazuje, jak strašný je ţivot tam oproti ţivotu venku, ale i jak „ucházející“ je ţivot zde oproti vyhlazovacím táborům v Polsku. Helga Weissová ve svém deníku zachytila skutečné reálie Terezína, o nichţ se v učebnicích dějepisu mnoho nedočteme a které si nedokáţeme ani představit. Přesto se jedná o ty nejzákladnější a nejdůleţitější tamní potřeby a starosti – kde a jak se spalo, jak vypadaly jednotlivé ubikace (např. tzv. kinderheimy), jak si obstarávala jídlo navíc (přebíráním odpadků, shnilých brambor nebo sléváním zbytků mléka), jak probíhalo ilegální navštěvování otce (muţi a ţeny museli ţít odděleně), jak probíhalo ilegální vyučování nebo také jak v těchto omezených podmínkách slavili svátek matek. 46

Weissová, Helga: Deník 1938–1945. 1. vyd. Brno: Jota, 2012, s. 25. Tamtéţ, s. 27–28. 48 Tamtéţ, s. 64–65. 49 Tamtéţ, s. 51. 47

30

Na základě Helziných zápisků můţeme také sledovat vývoj ţivotních podmínek v terezínských kasárnách. Helga byla s rodiči mezi prvními transporty sem. Patřila tedy mezi, řekněme, „zakladatele“ a byla tak součástí procesu budování města. Zpočátku zde platila přísná nařízení, postupně však vězni získali určité „svobody“ a podařilo se jim vybudovat ilegální síť vztahů a styků, prostřednictvím nichţ mohli komunikovat a také organizovat vězeňský ţivot. Tuto síť nenarušil ani fakt, ţe v ghettu docházelo k neustálému pohybu vězňů, kteří byli posílání dále na východ a sem byli transporty přiváţeni noví, kteří se dokázali velmi rychle zapojit a přizpůsobit. Nic jiného jim ani nezbývalo, byl to boj o přeţití. K uvolnění některých opatření dochází jiţ v červenci 1942. „Otevření ghetta. Smí se chodit volně po ulicích. Ve dne pouze s propustkou, večer všichni. Jak je to úţasný pocit jít sám, bez dozoru, volně jako svobodný člověk.“50 Bylo by ovšem velkou chybou nahlíţet na Terezín tak, jak se jej snaţila prezentovat nacistická propaganda. A hovoříme-li o uvolnění poměrů, máme tím na mysli, ţe vězni mohli vyzískat o půl krajíčku chleba navíc, při práci na poli se jim občas podařilo „šlojznout“ nějakou zeleninu, děti mohly chodit na hřiště, které bylo ale pořád za zdmi ghetta, a mohly spát na zablešených kavalcích místo na zemi na zablešených matracích. Neustále zde panovaly nedůstojné a ţivotu nebezpečné podmínky, hlad, nedostačující hygiena, nemoci a epidemie, nedostačující zdravotní zařízení a všude přítomná nejistota a strach, co přinese další den. Neodmyslitelnou součástí ghetta byla i smrt. „Zavazadla, nosítka, mrtvoly. Tak to jde po celý týden. Mrtvoly na dvoukolácích a ţiví na pohřebních vozech.“51 Je nutné také podotknout, ţe došlo-li ke zlepšení ţivota v Terezíně, nebylo to snahou Němců zajistit svým vězňům kvalitnější ţivotní podmínky. Aktivita pocházela vţdy ze strany vězněných a podstatná její část spočívala na společenském dění. To bylo také jediné, s čím mohli vězni sami operovat, k hmotným zásobám neměli zpravidla přístup. Proto se organizovaly koncerty, divadelní představení a samotné děti si vymýšleli nejrůznější příleţitosti k oslavě a k radosti. Pozitivní přístup, optimismus a naděje byly jediným způsobem, jak to všechno překonat. Propadnout letargii a nicnedělání by znamenalo konec. „Protoţe je zde tak málo příleţitostí k zábavě, vyhledáváme kdejakou moţnost, např. narozeniny některé z nás, při které se dá pořádat společná svačina, hrát divadlo apod. A protoţe jsme v heimu společně s míšenkami, rozhodly jsme se, ţe budeme slavit obojí: Chanuku i Vánoce.“52 Myšlenka, ţe i v ţivoření odřeném na kost neumlká naděje, je prostoupena celým deníkem, stejně jako byla prostoupena Helziným pobytem v koncentráku.

50

Tamtéž, s. 73. Tamtéž, s. 77–78. 52 Tamtéž, s. 79. 51

31

Radost z maličkostí a kaţdého nového dne můţe být inspirací i ţivotním krédem v kaţdé době. Postupně se stal Terezín Helze, ačkoliv to zní jakkoliv zvláštně a nepravděpodobně, domovem. „Dnes bych tu naši čtyřiadvacítku neměnila za nic na světě. Jedině za konec války, ale snad i pak se mi po ní bude stýskat.“53 Helga zde našla spoustu přátel a aktivně se zapojovala do veškerého dění. Snaţila se chodit do „školy“, pracovat na poli, organizovat různé společenské akce. Byla přesvědčena, ţe se zde dočká konce války i s oběma rodiči a jako provizorium, které nebude jiţ dlouho trvat, se to tady zdálo být dobré. V ghettu vlastně proţila velmi důleţité období v ţivotě mladé slečny – dospívání a také svoji první lásku. Relativně klidný ţivot však narušovaly transporty. A tak byl jednoho dne neznámo kam odvezen Helzin otec i přítel Otta. Ani s jedním se uţ po válce nesetkala, oba zahynuli. Záhy byla transportována do Osvětimi i Helga s maminkou a nastaly velmi těţké časy. „Takhle tedy vypadá koncentrák. Nikdy jsem si to neuměla představit. Takhle ţijí lidé uţ několik let. A my jsme nadávali na Terezín. Vţdyť to byl úplný ráj proti tomu zde.“54 Podobně jako velmi věcně a reálně zachytila ţivot v Terezíně, zachytila Helga i ţivot v Osvětimi. Kaţdodenní rutina se zde ale skládala z hrůzostrašných záţitků, které si do deníku autorka pečlivě zapisovala. Hodiny strávené v dešti, zimě, bosky na apelu, polévka z červené řepy, kde plavalo všechno moţné i nemoţné, neustálá hrozba smrti, to je jen zlomek z toho, čím si mladá dívka musela projít a co stačila zachytit ve svých zápiscích. Po deseti dnech ţivota v osvětimském pekle byly obě deportovány do Freiburgu u Dráţďan na práci v letecké továrně. Zde byly podmínky o něco lepší, nehledě na zimu, neustálý hlad a otrockou práci v továrně. Jedinou útěchou byly nálety, zástupy uprchlíků a dunění střelby z blíţící se fronty. To však Němcům nahánělo strach, proto se dávali na útěk, bohuţel v tomto případě i s vězni. Helga i s matkou byla evakuována v polovině dubna 1945 v otevřených vagónech od uhlí téměř bez jídla a vody cestou přes Most, Plzeň, Klatovy a České Budějovice do Mauthausenu. A tak začala neuvěřitelná anabáze, na jejímţ konci na některé čekalo osvobození, jiné bohuţel cestu nepřeţily. Helga toto neuvěřitelné cestování popsala ve svém deníku velmi podrobně. Zachytila utíkající Němci i to, jak se na kaţdém nádraţí sbíhali čeští lidé a nosili vězňům jídlo a kávu. To také pravděpodobně mnohé zachránilo před jistou smrtí. Po šestnácti dnech strávených ve vagónech o hladu a ţízni zastavil vlak před nápisem Mauthausen, kde jiţ ovšem pár dní „vládl“ Červený kříţ. „I náš transport byl určen do plynu! 53 54

Tamtéž, s. 95–96. Tamtéž, s. 123.

32

Poslední tisíc zaplynovali ve středu, pak zakročil Červený kříţ. Dnes je pondělí. Přijeli jsme tedy o čtyři dny později. Nebýt pokusu o cestu do Flossenbürgu… jedině to nás zachránilo. Štěstí? Náhoda? Osud?“55 Ovšem panika, chaos a strach jsou mocnější neţ Červený kříţ. Navíc válka ještě není definitivně u konce, a tak převahu mají stále Němci. Helga se dostává do „cikánského lágru“, kde opět panuje nelidské zacházení a hlad. Apatie, nekonečná únava a bezmocnost, to jsou nyní Helziny nejčastější pocity. Aţ fyzicky bolestivé napětí, ţe kaţdou chvíli tomu můţe být konec a přitom přichází jedna rána za druhou, která oddaluje to touţebné očekávání, je nesnesitelné. Myšlenka konce, ať uţ je jakýkoliv, je jedinou nadějí v beznaději. A pak zcela jiţ nečekaně a nenápadně to přijde – mír. Na pokraji úplného vyčerpání se v cikánském táboře dočkaly 5. května 1945 osvobození americkou armádou. 21. května 1945 se Helze splnil její největší sen, který jí dlouhé roky dodával sílu a odvahu a na nějţ se poslední dny bála jen pomyslet, tak se jí zdál nedosaţitelný a křehký. „Stojím u okna a po tvářích mi stékají veliké, horké slzy. Slzy radosti a štěstí. Konečně Praha, vytouţená P r a h a. Konečně d o m a.“56 Na závěr je nutné poznamenat, ţe v Osvětimi, Freibergu ani v Mauthausenu nemohlo být o psaní a kreslení ani řeči. Vše, co Helga zaţila po odjezdu z Terezína, doplnila do deníku a pokusila se nakreslit brzy po návratu do Prahy.

55 56

Tamtéţ, s. 165. Tamtéţ, s. 174.

33

ZÁVĚR Téma holocaustu jako závaţné společenské téma je v současné době značně aktualizováno a medializováno. Do značné míry to vychází z potřeby informovat o těchto událostech širokou veřejnost. To je také jedním z hlavních důvodů velkého boomu memoárové literatury z koncentračních táborů od devadesátých let. Tím dalším důvodem je i vnitřní potřeba samotných autorů, kteří si uvědomují, ţe patří mezi poslední očité svědky, kteří mohou vypovídat. Nechtějí, aby jejich osudy zůstaly zapomenuty. Tato práce se pokusila vnést do problematiky memoárové literatury s tematikou holocaustu více přehlednosti a systematičnosti a to prostřednictvím tabulky, která ji rozděluje do čtyř skupin. Jednotlivé skupiny nejsou striktně uzavřeny a ohraničeny, naopak, přechody mezi nimi jsou zcela volné a v praxi časté. Existuje tak pestrá škála různorodých děl se společným jmenovatelem holocaust. Dvě základní skupiny představují dělení na deníky a vzpomínky (bliţší vymezení je naznačeno v úvodu). Ty jsou rozlišeny podle místa, k němuţ se vztahují (koncentrační tábory, Anglie). Práce se vzhledem ke stanovenému rozsahu zaměřila pouze na ţenské autorky, přitom se předpokládá, ţe uvedené dělení se dá aplikovat i na díla muţských autorů. Na přehled vzpomínkových knih a deníkových záznamů s tematikou šoa volně navazuje druhá kapitola. Ta se zabývá rozborem vybraných děl s ohledem na to, aby byla zachycena co nejrozmanitější výseč z dané problematiky a vznikl tak reprezentativní vzorek. Práce si kladla za cíl především zmapovat dané téma a vytvořit tak materiál, který nabízí základní orientaci a poučení. Zdůrazňuje především etickou hodnotu a společenský význam těchto děl a můţe se tak stát inspirací pro výuku na základních i středních školách. Některá díla si o to přímo říkají svým zpracováním a okolnostmi vzniku (např. Deník 1938– 1945 Helgy Weissové), jejich autory jsou v podstatě samy děti a mají tak k dětskému čtenáři skutečně blízko, jiná jsou vzhledem ke své náročnosti méně vhodná (Hana Bořkovcová: Píšu a sešit mi leţí na kolenou). To však závisí na posouzení kaţdého učitele, na věku ţáků a na stanovených cílech, jichţ má být prostřednictvím díla dosaţeno. Kaţdé dílo je individuální a jedinečné, nabídka autenticitní literatury s tematikou holocaustu je tak široká a pestrá, ţe je moţné vybrat dílo vhodné a zajímavé pro kaţdou věkovou skupinu, od těch nejmenších (Annika Tetzner: Červená stuha) aţ po studenty středních škol.

34

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Bezdíčková, E.: Moje dlouhé mlčení: ţivot a holocaust. 2. rozš. vyd. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 2011. Bořkovcová, H.: Píšu a sešit mi leţí na kolenou. 1. vyd. Praha: Plus, 2011. Erbenová, E.: Sen. 1. vyd. Praha: G plus G, 2001. Fantlová, Z.: Klid je síla, řek´tatínek. Praha: Primus, 1996. Friesová, J. R.: Pevnost mého mládí. Praha: Trizonia, 1997. Gissingová, V.: Perličky dětství. 2. vyd. Praha: Winton Train, 2009. Kohnová, V.: Deník Věry Kohnové. 1. vyd. Středokluky: Zdeněk Susa, 2006. Laxová, R.: Dopis Alexandrovi. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2010. Ludvíková, A.: Aţ budu velká, napíšu román: deník matky a dcery z doby protektorátu. 1. vyd. Praha: G plus G, 2006. Merová, E.: Opoţděné vzpomínky: ţivotopis, který se nevešel na jednu stránku. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, 2009. Pošová, K.: Jsem, protoţe musím. – napsala jsem si ve čtrnácti do lágrového deníku. 1. vyd. Praha: Prostor, 2003. Rodenová, E.: Bylo mi patnáct: deník z let 1939–1940. 1. vyd. Praha: Prostor, 2010. Rodenová, E.; Roden, R.: Ţivoty ve vypůjčeném čase. 1. vyd. Praha: Academia, 2007. Sachs, E.: Bolestné echo času. 1. vyd. České Budějovice: Herbia, 2008. Tetzner, A.: Červená stuha: terezínské ghetto očima dítěte. 1. vyd. Praha: Portál, 2011. Válek, V.: Memoárová literatura 20. století. 1. vyd. Brno: CERM, 2000. Vlčková, V.: Doufám, dokud dýchám. 1. vyd. Náchod: Věra Vlčková, 2006. Weissová, H.: Deník 1938–1945: příběh dívky, která přeţila holocaust 1. vyd. Brno: Jota, 2012. Elektronické zdroje Slovník české literatury po roce 1945 on-line. Předmětové heslo: Hana Bořkovcová. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=676&hl=hana+bo%C5%99kov cov%C3%A1+

35

TABULKA

36