Aristotelova kritika Platóna ve spisech praktických věd

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filosofie Filozofie

Viktor Zavřel

Aristotelova kritika Platóna ve spisech praktických věd Bakalářská diplomová práce

Vedoucí: PhDr. Josef Petrželka, Ph.D. 2016 1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Aristotelova kritika Platóna ve spisech praktických věd vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Filozofické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne…………………………. Podpis……………………………….

2

Děkuji panu doktoru Petrželkovi za velmi pečlivé vedení mé práce, bez kterého by to vůbec nešlo. Děkuji paní magistře Štolovské, která vypracovala (a ve své bakalářské práci užila) velmi přehlednou metodu, tuto metodu jsem já zde přejal. Zvláštní dík patří také těmto třem: M., m., M., jichž se ta práce také týká. Každá z těchto „em“ snad dobře ví, jak moc.

3

Obsah: 1. Úvod ............................................................................................................................................... 5 2. Athénská ústava a Politika ............................................................................................................. 8 2. 1. Krátká zmínka o Athénské ústavě........................................................................................... 8 2. 2. Kritika Platóna v Politice s přihlédnutím k relevantním místům v Platónových dialozích ... 9 I. Uvedení do Politiky................................................................................................................. 9 II. Kniha první .......................................................................................................................... 10 III. Kniha druhá ........................................................................................................................ 11 IV. Kniha čtvrtá ........................................................................................................................ 23 V. Kniha pátá ........................................................................................................................... 25 VI. Kniha sedmá ....................................................................................................................... 28 VII. Kniha osmá ....................................................................................................................... 30 3. Magna Moralia, Etika Eudémova, Etika Níkomachova ............................................................... 31 3. 1. Magna Moralia a kritika v ní ............................................................................................... 31 I. Uvedení do Velké etiky.......................................................................................................... 31 II. Kniha první .......................................................................................................................... 32 3. 2. Polemika s Platónem v Etice Eudémově .............................................................................. 34 I. Uvedení do Etiky Eudémovy ................................................................................................. 34 II. Kniha první .......................................................................................................................... 35 III. Kniha třetí........................................................................................................................... 37 IV. Kniha sedmá ....................................................................................................................... 38 3. 3. Etika Níkomachova v konfrontaci s Platónovým pojetím etiky, s opětovným přihlédnutím k příslušným místům v dialozích ....................................................................................................... 39 I. Uvedení do Etiky Níkomachovy ............................................................................................ 39 II. Kniha první .......................................................................................................................... 40 III. Kniha druhá ........................................................................................................................ 43 IV. Kniha desátá ....................................................................................................................... 44 4. Závěr ............................................................................................................................................ 46 Literatura .......................................................................................................................................... 50

4

1. Úvod „Každá skutečná kritika předpokládá něco společného.“1

Ve své bakalářské práci se budu zabývat (jak její název napovídá) Aristotelovou kritikou Platóna ve spisech praktické filosofie (etiky a politiky). K tomuto tématu bylo již napsáno mnoho monografií,2 jimž moje práce, co do rozsahu (a samozřejmě i do obsahu), nebude schopna konkurovat. Zpravidla bývají mezi těmito dvěma mysliteli hledána styčná místa či se staví do kontrastu určité body jejich teorií. Já se zde budu především snažit nalézt všechna místa v Aristotelových spisech praktických, v nichž se tento filosof explicitně zmiňuje o svém učiteli. Z těchto míst se budu dále věnovat především těm, v nichž je obsažen kritický osten vůči Platónovi (tato budou převážně tvořit obsah mé práce), neopomenu ve své práci zmínit i Aristotelova pochvalná vyjádření na adresu svého učitele (a tak vlastně naplním původní význam slova kritika, k němuž se níže ještě vyjádřím). Ke všem těmto pasážím se pak pokusím připojit příslušné části vlastních Platónových dialogů, a tak Aristotelovu kritiku konkretizovat. Na obtížných místech, tj. na těch místech, v nichž bude Aristotelés kritizovat Platónovy teorie obecně, by pro důkladné srovnání obou teorií bylo třeba mnoho místa a důkladné studium teorií obou myslitelů. Pokud tedy v mé práci narazím na místo, na něž nebude stačit rozsah bakalářské práce, či rozsah mých vědomostí, omezím se na naznačení několika dílčích otázek bez určujícího závěru. Toto se bude týkat především pasáží, v nichž rozebírám Aristotelovu kritiku ve spisech věnovaných etice.

1 2

Gadamer, H.-G. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. Praha: Oikoymenh, 1994. S. 10. Viz např.: 1. Mayhew, R. Aristotle's Criticism of Plato's Republic. In: The Philosophical Review. Vol. 109, No. 3 (Jul., 2000), (pp 425-428). 2. Modrak, D. Aristotle: Women, Deliberation and Nature. In: Bat-Ami Bar On (ed.) Engendering Origins: Critical Feminist Readings in Plato and Aristotle. Albany: SUNY Press, 1994, (pp 207-222). 3. Shields, Ch. Goodness is Meant in Many Ways. In: G. Rudebusch and J. Hardy (ed.) Grundlagen der Antiken Ethik / Foundations of Ancient Ethics. Goettingen: Vanderhoek & Ruprecht, 2012, (pp 185199). 4. Taylor, C. C. W. Wisdom and Courage in the Protagoras and the Nicomachean Ethics. In: Pleasure, Mind, and Soul: Selected Papers in Ancient Philosophy. Oxford: Clarendon Press, 2008. 5. Taylor, C. C. W. Pleasure: Aristotle's Response to Plato. In Robert Heinaman (ed.), Plato and Aristotle's Ethics. Aldershot: Ashgate Publishing, 2003, (pp 1-20). 6. Chermiss, H. Aristotle´s Criticism of Plato and the Academy, 1944. 7. Gadamer, H.-G. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. Praha: Oikoymenh, 1994. 8. Düring, I. Aristoteles. Heidelberg, 1966.

5

Nejprve se budu věnovat Aristotelovým spisům politickým, v další části přejdu ke třem jeho dílům pojednávajícím o etice. V mé práci samozřejmě bude nejvíce místa vyhrazeno pro Politiku a Etiku Níkomachovu (v obou je ostatně i kritika Platóna zpracována nejdůkladněji, v Politice velmi obsáhle, v Etice Níkomachově velmi systematicky). Stejně tak práce se samotnými Platónovými dialogy bude doplněním především dvou výše zmíněných spisů. Na konci úvodu je třeba ještě se zastavit u pojmu kritika. Kritikou Platóna zde myslím především upozornění na jeho chyby a nedostatky, přesněji na to, co jako chybami a nedostatky mínil sám Aristotelés. Z těchto upozornění pak pramení Aristotelova kritická analýza některých Platónových filosofických názorů. Jak jsem již naznačil výše, v mé práci bude také učiněno zadost původnímu významu slova kritika, tj. hodnocení, posouzení. Z výše uvedeného vyplývá, že se ve své práci omezím opravdu především pouze na vyhledání určených míst a případné jejich doplnění „inkriminovanými“ dialogy. Tato bakalářská práce pak bude moci, doufám, sloužit jako studijní pomůcka či jako cenný zdroj informací. Bude kompletním souborem míst, která se nacházejí ve všech (alespoň všech dochovaných) Aristotelových spisech praktických věd a v nichž se Aristotelés vyjadřuje o Platónovi. Toto by měl být tedy hlavní užitek, který z mé práce bude vyplývat. Účelem této práce by ale mělo být (alespoň v omezené podobě) také lepší pochopení Aristotelovy a Platónovy filosofie. Aristotelovou kritikou budou samozřejmě akcentovány body jeho vlastní filosofie, ale pokud se zaměříme na kritizovaná místa v Platónových dialozích, budeme se snažit kritiku pochopit či vyvracet, přispěje to k lepšímu pochopení i samotného Platóna. Je třeba zde ještě zmínit důvod, z něhož v mé práci nebudou ani životopisná data myslitelů, ani zkratkovitá osnova či jednoduchý úvod do jejich etických a politických teorií. Důležitá bibliografická data je možné nalézt v každém slovníku filosofů, nadto tato data nejsou pro práci nijak zvlášť důležitá (neboť se v ní nevěnuji smyslu a důvodu Aristotelovy kritiky, tehdy by totiž bylo opravdu relevantní zkoumat, např. v jakém období Aristotelova díla vznikala). Co se týče základní osnovy a představení filosofických teorií obou myslitelů, ani to není pro mou práci příliš důležité, mohlo by mít dokonce mírně zavádějící účinek. Mým záměrem je omezit se striktně jen na výsek z Aristotelových spisů, samozřejmě toto omezení nesmí stát v cestě samotnému pochopení daných pasáží, o tom se však budu zmiňovat v následující krátké kapitole, jež bude věnována metodě, jíž se v této práci budu řídit.

6

Metoda V této části úvodu stručně popíši analytickou metodu, kterou budu ve své práci užívat. Ve vlastním obsahu práce po krátkém orientačním úvodu příslušného oddílu z daného díla budou následovat většinou čtyři části. Nejprve pasáž označena písmenem T, v ní bude obsažena Platónova teze tak, jak ji chápe Aristotelés. Následně přejdeme k části N, v níž uvedu Aristotelovu námitku proti takto podané Platónově tezi. Třetí část ponese označení A, budou v ní totiž obsaženy argumenty, jež Aristotelés uvádí pro podporu svého stanoviska (tato pasáž ovšem nebude doprovázet všechny námitky, neboť Aristotelés necítil potřebu vždy uvádět pro své námitky argumenty). Na určitých místech může dojít k tomu, že v námitce bude explicitně vyjádřen i argument, dojde-li k tomu, obě části (N a A) spojím dohromady. Tento postup užila ve své bakalářské práci už paní magistra Jana Štolovská,3 já jsem se jím ve své práci inspiroval. V mé práci bude obsažena ještě část označená písmenem P, v níž uvedu pramen, k němuž Aristotelova kritika odkazuje, tedy bude v textu uveden konkrétní Platónův dialog či konkrétněji jeho příslušná část, z níž Aristotelés vycházel, popřípadě v něm naznačím kontext daného dialogu. Případné Aristotelovy odchylky od tohoto pramene budou v této pasáži samozřejmě zmíněny také. Pokud to bude s užitím daných pramenů možné, dovolím si také v této části Aristotelovu kritiku krátce zhodnotit. Pokud by bylo nutné se v mé práci od takto nastíněné metody nějakým způsobem odchýlit, vždy na to na daném místě upozorním. Nyní přejdu k obecným charakteristikám mé práce s Aristotelovým dílem. K citování vlastních Aristotelových slov se uchýlím vždy, když to bude pro pochopení námitek a obecně pro mou práci vhodné. Někdy krátký citát snadno osvětlí uvedenou námitku, jindy bude třeba citátu delšího a komentovaného, aby byla námitka dobře pochopitelná. V některých dílčích částech, v nichž to bude vhodné pro lepší pochopení Aristotelovy kritiky, se také pokusím zaměřit se na jazykovou analýzu některých užitých výrazů. Pokusím se nastínit určité významy daného řeckého termínu a následně z kontextu určeného díla vyvodit nejprve, v jakém významu je termín použit u Aristotela, a poté, na co přesně je tedy zaměřena kritika Platóna. Ve své práci budu pracovat výhradně s překlady Aristotelových spisů vypracovaných Antonínem Křížem. V případě Platónových spisů použiji překlady Františka Novotného.

3

Viz Štolovská, J. Aristotelés jako kritik Platóna, Brno, 2011. Bakalářská diplomová práce. Masarykova Univerzita. Filozofická fakulta.

7

2. Athénská ústava a Politika

2. 1. Krátká zmínka o Athénské ústavě Tento Aristotelův přehledově- historický spis neobsahuje ani jedinou zmínku o Platónovi či jiném řeckém filosofovi. Jejím obsahem je líčení vývoje athénských ústav (tyranidy, aristokracie, demokracie),4 dále také rozbor politického uzpůsobení Athén.5 Z uvedených důvodů si můžeme dovolit tvrdit, že tento spis není filosofický (v pravém smyslu tohoto slova), ale historiografický. Aristotelés evidentně nemá záměr tvořit komplexní politické teorie, omezuje se především na prostá konstatování historických událostí.

4 5

Viz např. Aristotelés. Ath. Pol. 4.2-6. Viz např. Aristotelés. Ath. Pol. 43-45.

8

2. 2. Kritika Platóna v Politice s přihlédnutím k relevantním místům v Platónových dialozích

I. Uvedení do Politiky V této kapitole své práce budu detailně analyzovat ty části v Aristotelově díle Politika, jež se nějakým způsobem explicitně dotýkají filosofa Platóna a také kritizují jeho (v tomto případě) „politickou filosofii“. Budu postupovat knihu po knize, přičemž v některých knihách (konkrétně ve 3. a 6.) není na adresu Platóna uvedeno nic, tyto knihy tedy přeskočím. Je zřejmé, že každá část bude rozdílná délkou i obtížností probírané látky, dále pak také frekventovaností citátů či spíše parafrází dialogů kritizovaného Platóna. Ještě zde uvedu drobnou poznámku, Aristotelés často explicitně neuvádí jméno Platón, je však jasné, že vlastně odkazuje k němu, neboť zmiňuje, že Sókratés něco tvrdí v určitém dialogu (o němž je jasné, že jej napsal Platón). Nyní již můžeme opustit úvod a pustit se rovnou do první knihy.

9

II. Kniha první Jak už u Aristotela bývá zvykem, začíná svůj spis pečlivou analýzou pojmů, s nimiž bude dále pracovat. V tomto kontextu pracuje s pojmem obec, celá první kniha je tak věnována obci, jejímu růstu a jejím obyvatelům. Zmínka o Platónovi je zde jen jediná.

T: Přirozenost muže a ženy je naprosto stejná, oběma pak přísluší vykonávat v obci stejná povolání.6

N: Aristotelés uvádí tuto námitku: „A tak všechny jmenované osoby, jak patrno, mají sice mravní ctnost, ale uměřenost ženy a muže není stejná, ani zmužilost a spravedlnost, jak se domníval Sókratés, nýbrž jedna zmužilost jest vládnoucí, druhá sloužící, a podobně i u ostatních ctností.“ (Pol. I, 13, 1260a20-24)

A: Z první knihy Politiky je zřejmé, že Aristotelés velmi striktně rozlišuje lidskou přirozenost. Hovoří v této souvislosti o mužské, ženské a otrocké přirozenosti. Domnívá se tedy, že se někteří lidé rodí jako otroci,7 přičemž ženská přirozenost je otrocké podobná v určité nesoběstačnosti, v potřebě nechat se ovládat a svůj život nechat určovat někým moudřejším (svobodným občanem-mužem).

P: Zde Aristotelés, jak je patrné, naráží především na pátou knihu Platónovy Ústavy, jejíž první část je věnována dokazování toho, že přirozenost ženy a muže je stejná. (viz Platón. R. V, 455c-456b) Přejděme nyní ke knize druhé, jež už obsahuje mnohem více odkazů na politickou teorii Platónovu a je i mnohem bohatší na Aristotelovy kritické poznámky.

6 7

Viz Aristotelés Pol. I, 13, 1260a20-24. Viz Aristotelés. Pol. I, 5, 1254a20-1255a5.

10

III. Kniha druhá V celé druhé knize Aristotelés kritizuje politické teorie svých předchůdců či analyzuje klady a nedostatky samotných ústav jednotlivých řeckých městských států. První místo mezi kritizovanými mysliteli zaujímá Platón. Jelikož jsou v Politice dané kritické pasáže příliš rozsáhlé na to, aby byly uvedeny vcelku, pokusím se vymezit dílčí body, které jsou Platónovi vytýkány. Často však Aristotelés kritizuje koncepci rozvedenou v několika knihách Ústavy, tam, kde proto nebude možné uvést přesné místo, uvedu jako pramen kritiky alespoň příslušnou knihu či knihy. Aristotelova kritika Platóna je v této knize zaměřena na dva cíle. Prvním je pojetí obce (tomu se Aristotelés věnuje v kapitolách 2. - 5.), jež je nastíněno v Ústavě. U něj Aristotelés kritizuje především (jak je patrné z názvů kapitol, k nimž zde pro přehlednost odkazuji i přes jejich drobnou nepřesnost) komunismus žen a dětí8 (chce dokázat, že tento obci neprospívá, jmenuje jeho negativní dopady atd.) a také komunismus9 v majetku občanů.10 Druhým cílem Aristotelovy kritiky je pak Platónův spis Zákony (kapitola 6.). K jednotlivým bodům kritiky se dostanu na určeném místě. Následující pasáže budou číslovány vždy podle daných kapitol v Aristotelově Politice, přičemž jejich obsahem bude samozřejmě kritika nacházející se v příslušné kapitole.

8

Viz Aristotelés. Pol. II, 1-4, 1261a1-1262b45. Pozn. V této souvislosti považuji za vhodné zastavit se u řeckého termínu, kterým Aristotelés označuje ten způsob státního zřízení, který kritizuje a který je v českém vydání Politiky Antonínem Křížem souhrnně v označení příslušných kapitol nazýván komunismem. V originále najdeme toto vyjádření: „τὸ μίαν ὅ τι μάλιστ᾽ εἶ ναι τὴ ν κοινωνίαν …“ (Pol. II, 3, 1261b16) Označený termín (κοινων-ία, ἡ , sg. fem.) překládáme jako komuna, společnost či společenství.(The Online Liddell-Scott-Jones Greek-English Lexicon, Project Director: Maria Pantelia [cit. 2016-01-03]. Dostupné z: http://stephanus.tlg.uci.edu/lsj/#eid=1&context=lsj .) V tomto ohledu může být tedy souhrnné označení komunismus mírně zavádějící (v dalších částech práce proto budu užívat termínu společenství). Pro úplnost uvádím překlad výše zmíněné věty, ten je takový: „…aby společnost byla co nejvíce jednotná…“ (Pol. II, 3, 1261b16) 10 Viz Aristotelés. Pol. II, 5, 1262b40-1264b25. 9

11

Kritika v kapitole 1. – počátek kritiky společenství žen, dětí a společného majetku (1261a5-9) Zde se nachází pouze určitý rozběh k vlastní kritice obsažené v následujících kapitolách, tato zmínka může ovšem sloužit také pro ujasnění některých Aristotelových kritických námitek.

T: Pro obec je lepší, když budou mít občané vše společné – ženy, děti a také majetek. N: Aristoteles se ptá, zda je tento názor správný či nikoliv (k rozvedení svého stanoviska se dostává v následujících kapitolách).

P: Úvahy o daném typu společenství nalezneme v páté knize Ústavy. (viz Platón. R. V, 457b-466d)

Kritika v kapitole 2. – zda je sama jednota obce pro ni dobrá (1261a10-1261b15) V počátku

svých

kritických

poznámek

k Platónově

politické

teorii

Aristotelés

problematizuje samotný účel, který má zavedení Platónova jednotného společenství.

T: Celá obec má být jednotná a této jednoty dosáhneme úplným společenstvím žen a dětí. N: Aristotelés problematizuje už tu první tezi. Tvrdí, že není žádoucí, aby obec byla plně jednotná (jako je například domácnost).

A: Své tvrzení podtrhuje tímto delším argumentem: „A přece je patrno, že obec, bude-li pokračovat k větší a větší jednotnosti, nebude již ani obcí; neboť obec jest přirozeně jakési množství, a bude-li postupovat k jednotnosti, bude z obce spíše domácnost a z domácnosti jedinec.“ (Pol. II, 2, 1261a17-20)

Obec totiž podle Aristotela netvoří žádnou přirozenou jednotu, skládá se z mnoha různých složek- když se tyto části stanou soběstačnými, stane se soběstačnou celá obec. „Neboť domácnost jest soběstačnější než jedinec, obec pak než domácnost, a ta chce být vskutku obcí teprve tehdy, když společnost obyvatelstva se stane soběstačnou.“ (Pol. II, 2, 161b10-14)

P: Autor se zde na malé ploše pokouší kritizovat pojetí obce, jež je Platónem vymezováno ve třetí, čtvrté (viz Platón. R. III, 386a-417b,11 IV, 419a-445e12) a páté knize Ústavy,

11

Pozn. V této části Platón hovoří o výchově strážců. Pozn. Na tomto místě Platón vlastně končí svou úvodní úvahu o spravedlnosti jmenováním tří hlavních složek obce: výrobců, strážců a správců. Spravedlnosti je dosaženo souladem těchto složek. 12

12

tedy v celých třech knihách. Přímo tyto úvahy o společenství žen a dětí jsou (ostatně stejně jako výše zmíněná úvaha o ženské přirozenosti) ovšem obsaženy především v knize páté. (viz Platón. R. V, 457b-466d) Sice jim předcházejí rozsáhlé pasáže s vymezováním třídy strážců, jejích funkcí a jejího obecného uspořádání, což je samozřejmě pro úvahu o společenství strážců důležité, ale pakliže Aristotelés kritizuje konkrétně společenství žen a dětí, je jasné, že kritiku zaměřuje právě do míst, v nichž Platón dané společenství probírá. V závěru této kapitoly chci poukázat na to, že Aristotelova kritika je zde poněkud zkratkovitá, nebere ohled na to, že Platón hovoří právě o jednotném společenství třídy strážců (forma této jednoty se právě netýká třídy správců a výrobců), tedy ne o úplné jednotě celé obce. (viz Platón. R. V, 464b) Další kritika, mířící již na konkrétnější aspekty Platónovy politické teorie, bude již pro Ústavu nepříjemnější.

Kritika v kapitole 3. V následujících částech druhé knihy již Aristotelés kritizuje tento typ společenství samotný, ať už z jistého formálního hlediska či jako způsob nebo nástroj zavedení jednoty. Jinými slovy, i kdyby byla jednota kýženým cílem, Platónem navržené společenství je dle Aristotela nevhodnou cestou k ní. a) Problematizace dosažení takového společenství (1261b16-32) Nejprve se tu dotkněme pozoruhodné logické výtky, kterou Aristotelés zmiňuje.

T: Správným indikátorem společenství žen a dětí (a koneckonců i majetku) je, že budou všichni zároveň říkat: „toto je mé“.

N: Aristotelés nesouhlasí, domnívá se, že toto tvrzení vůbec nemusí indikovat, že je obec více jednotná.

A: Opět zde budu citovat, aby bylo zcela zřejmé, o co vlastně v kritice jde: „… není to nikterak správně vyjádřeno v řeči tím, že by všichni zároveň říkali: ´to jest mé´ a ´to není mé´; Sókratés to totiž pokládá za známku, že obec jest úplně jednotná. Neboť výraz ´všichni´ má tu dvojí význam. Znamená-li tolik, co ´každý´, pak by tu již spíše bylo to, co Sókratés teprve zamýšlí – tu zajisté každý svého syna bude nazývat svým a svou ženu bude nazývat svou, a rovněž tak bude mluvit o svém majetku a o každé nahodilé věci. Ale tak nebudou mluvit ti, kdo ženy a děti mají společné, nýbrž všichni

13

dohromady budou tak sice mluvit, ale ne každý z nich pro sebe, a stejně tak se sice všichni budou vyjadřovat o svém majetku, ale ne každý z nich pro sebe zvlášť.“ (Pol. II, 3, 1261b20-28).

Logicky má slovo všichni v dané větě smysl kolektivní/hromadný. Tento rozdíl je třeba vždy mít na mysli, neboť, podle Aristotela, není možné, aby při společném majetku (či žen a dětí) každý o něm mluvil zvlášť jako o svém vlastním- každý o něm bude mluvit právě jako o majetku všech. Jen tehdy, kdyby všichni lidé měli svůj vlastní majetek, pak by o něm všichni mluvili jako o svém majetku. Platón se zde tedy podle Aristotela dopouští sofistického úsudku, když tyto rozdílné smysly zaměňuje.

P: Aristotelés zde naráží na krátké místo v páté knize Ústavy, kde Sókratés dochází k užitečnosti tohoto typu společenství. (viz Platón. R. V, 462c) Na tomto místě ovšem podotýkám, že Aristotelés necituje Platóna úplně přesně. Platón zde totiž dva smysly téhož slova nezaměňuje (nemá na mysli kolektivní smysl slova všichni). On zde jednoduše tvrdí to, že mezi soukromým a společným majetkem nebude rozdíl, a právě tato skutečnost je indikována tím, že lidé budou o týchž věcech říkat: „toto je mé“. b) Kritika společenství z psychologického hlediska (1261b33-40)

T: Tento typ společenství bude mít na jednotlivce kýžený psychologický dopad. Budou se všichni starat o vše.

N: Aristotelés toto tvrzení nejen zpochybňuje, tvrdí dokonce úplný opak. Nejméně péče budou podle něj lidé věnovat tomu, co je všem společné.

A: Argument je zde poměrně snadno pochopitelný. „Nejméně péče se totiž věnuje tomu, co je společné velmi mnoha lidem; neboť lidé se starají nejvíce o své vlastnictví, méně již o to, co jest společné, anebo jen potud, pokud se to týká jednotlivce.“ (Pol. II, 3, 1261b33)

P: Platón se k těmto otázkám dostává v Ústavě při vymezování třídy strážců. (viz např. Platón. R. III, 412e) Musíme zde ovšem podotknout, že tato třída je vychovávána velmi přísně a že musí mít pro takovou výchovu samotnou velmi dobré předpoklady. Může být proto problematické předpokládat, že by i tato třída měla takové vlastnosti, jaké má podle Aristotela většina lidí.

14

c) Kritické úvahy o společenství dětí (1262a7-21)

T: Pokud budeme všechny děti považovat za své, dosáhneme tím toho, že všechny děti budou opravdu všech.

N: Podle Aristotela je vhodnější držet se normální přirozené příbuznosti. A: V souvislosti s úvahou, jaký asi efekt bude mít, když všichni v obci budou o každé věci tvrdit: „to je mé“ (v níž se dochází k tomu, že nežádoucí), Aristotelés uvažuje i o tom, zda pak není lepší oslovovat jako své skutečné děti (u nichž jsem si jist, že jsou moje), než mít všechny děti společné, a nebýt si tak jist vlastně žádnou příbuzností. Pozorujeme zde vlastně tentýž argument jako výše. Tento argument ještě podtrhuje úvaha o podobnosti dětí a rodičů. Považuje v této souvislosti za nemožné, že by je nápadná podobnost neprozradila (tímto by byla určitá podoba Platónova komunismu zcela znemožněna).

P: První námitka je pro Platóna, myslím, opravdu nepříjemná. Aristotelés zde opět míří na pátou knihu Ústavy. (Viz Platón. R. V, 462d-464b) Ovšem přímo této problematice (na niž poukazuje Aristotelés) se Platón nikde v Ústavě nevěnuje, přičemž by rozhodně za komentář stála. Asi se Aristotelovi zdála jako naivní představa, že by se rodiče (kteří vlastně ani rodiči nikdy nebyli) chovali ke všem dětem jako ke svým vlastním. Myslím, že i poukaz na tento problém je relevantní. Kritika v kapitole 4. V této kapitole Aristotelés rozvíjí kritiku naznačenou v kapitole předchozí, zůstává zde tak vlastně teze, že kýžené jednoty (i kdyby bylo vhodné o ni usilovat) se v obci nedosáhne tímto typem společenství. Pro větší přesnost se ale pokusím formulovat vždy přesnou tezi, které odpovídá daná námitka. V této kapitole je obsaženo šest námitek, které se pro větší přehlednosti pokusím seřadit do několika dílčích celků. a) Obecný vliv tohoto typu společenství na občany (1262a25-1262b24) Zde budou vypsány čtyři Aristotelovy námitky, které z různých úhlů pohledu problematizují níže uvedenou tezi. Aristotelés se zde pokouší zpochybňovat tyto Platónovy myšlenky: rodinná příbuznost bude garantem slušnosti mezi strážci, mezi strážci budou 15

milostné vztahy. Dále Aristotelés poukazuje na reálnou nedosažitelnou takovéhoto rodinného společenství.

T: Společenství má obecně pozitivní vliv na vtahy mezi občany, buduje mezi nimi totiž rodinné vztahy.

N, A: Nebude možné v obci zabránit činům (vražda, ublížení…), které jsou sice neslušné vůči otci a matce, ale v rozsáhlém společenství se dít budou, bez ohledu na to, že má fungovat jako rodina.

N, A: Jak je možné milování samo zakázat, ale dovolovat jiné erotické styky mezi strážci, když jsou tito vlastně příbuzní? Mezi příbuznými jsou neslušné.

N: Bylo by nakonec užitečnější, kdyby společné děti a ženy měli spíše rolníci než strážci. A: „…budou-li totiž děti a ženy společné, bude také menší přátelská náklonnost, a tak to má být u poddaných, aby poslouchali a nemysleli na novoty.“ (Pol. II, 4, 1262b2-4) Třída strážců by

naopak měla být velmi soudržná a přátelská náklonost by mezi nimi panovat měla. Rolníci by oproti tomu mohli být neosobní masou, která bude vše vlastnit společně- majetek, ženy i děti.

N: Rodinné vztahy nemohou reálně fungovat mezi občany celé obce tak jednoduše, jako by tito občané byli opravdu členy jedné rodiny.

A: Argument prostřednictvím analogie spatřujeme v polovině 4. kapitoly, autor zde tvrdí: „Neboť jako málo sladkosti, je-li smícháno s velkým množstvím vody, činí směs pro chuť neznatelnou, tak bude i ve vzájemné příbuznosti, označené těmi jmény, ježto v takovém zřízení obce nutně se velmi málo bude starat ať otec o syny, ať syn o otce jako o otce, anebo bratří mezi sebou jako o bratry.“ (Pol. II, 4, 1262b18-22)

Autor zde jednoduše poukazuje na to, že tak obrovské množství příbuzných povede k celkovému ochladnutí příbuzenských vztahů (které fungují v normálních rodinách). Tedy se takto stejně nedosáhne kýženého cíle.

P: Jak již bylo naznačeno výše, Aristotelés zde opět kritizuje teorii obsaženou ve třetí a páté knize Ústavy. (viz Platón. R. III, 403b, V, 457b-d, 462a-d, 463d)

b) Problematika předávání dětí (1262b25-35) V tomto bodě se dostáváme k posledním dvěma drobným kritickým poznámkám, které Aristotelés vznáší na adresu společenství obyvatel. Zde se konkrétně zabývá problémy 16

způsobu, jakým se předávají potomci z jednotlivých tříd do druhých, následně zpochybňuje jejich začlenění se do nové třídy.

T: Předávání dětí mezi třídou strážců a třídou výrobců bude probíhat anonymně. N: Aristotelés takové přenášení považuje za neproveditelné. A: Argument je v tomto případě zřejmý: „…vždyť osoby odevzdávající a přenášející musí přece vědět, koho odevzdávají a komu.“ (Pol. II, 4, 1262b29)

P: Toto přenášení je Platónem naznačeno v knize třetí (v souvislosti s tzv. mýtem o kovech) a v knize páté. (viz Platón. R. III, 415b-c, V, 460c-d)

T: Předávané děti budou považovat vlastně všechny občany dané třídy za své rodiče, tak u nich bude vypěstována příbuzenská láska ke všem příslušníkům dané třídy.

N: Aristotelés tvrdí, že tito mladí jedinci nebudou v nové třídě fungovat dobře. A: Žádoucího efektu zde nebude dosaženo, protože v nové třídě nebudou považovat za rodiče a sourozence nikoho (děti strážců mezi výrobci, děti výrobců mezi strážci). Nebudou zachovávat jednotnost. „Neboť ti, kteří jsou dáni mezi ostatní občany, nenazývají strážce svými bratry, dětmi, otci a matkami, a naopak ti, kteří jsou umístěni mezi strážce, nenazývají tak již ostatní občany, takže se nevystříhají takových skutků, před nimiž by je chránilo příbuzenství.“ (Pol. II, 4, 1262b33-34)

P: Zde se opět patrně míní části třetí a páté knihy Ústavy. V souvislosti s těmito poznámkami podotýkám, že Platónovo líčení, jak máme možnost si sami přečíst, je psáno poměrně uměleckým slohem, není tedy divu, že Aristotelés na něm svou striktní věcností nachází řadu nepřesností či nesrovnalostí. Kritika v kapitole 5. V rozsáhlejší páté kapitole Aristotelés kritizuje ve dvou bodech společenství majetku, v jejím závěru pak uvádí další kritické poznámky k Ústavě jako celku (uvádí zde kritické poznámky o vztazích mezi jednotlivými třídami Platónovy obce či v obecné míře problematizuje třídy samotné). Tato část mé práce bude proto rozdělena do tří bodů. V této kapitole se také opět zmiňuje Platónův záměr učinit obec úplně jednotnou. Této výtky jsem se již dotkl výše, pro přesnost zde však tuto tezi uvedu znovu. 17

T: Pro obec je lepší (je to spravedlivé), když budou mít občané vše společné – ženy, děti a také majetek. a) Kritika společného majetku jako záruky spravedlnosti (1263a1-14)

T: Tím, že všichni budou mít společný majetek, bude dosaženo spravedlnosti. N: Aristotelés tvrdí, že takováto koncepce společného majetku je nutně nespravedlivá. A: Při argumentaci Aristotelés poukazuje na to, že určití občané (například pěstitelé) budou nevyhnutelně v takovémto společenství tratit a strádat: „Neboť nebude-li zachována rovnost mezi požitky a pracovním výkonem, nýbrž bude tu nerovnost, nutně vzniknou výčitky od těch, kteří méně dostávají a více pracují, proti těm, kteří sice mnoho požívají nebo dostanou, ale málo pracují.“ (Pol. II, 5, 1263a11-14).

P: Zde Aristotelés naráží především na třetí knihu Ústavy, v jejímž závěru je možné najít tuto pasáž o mzdě, kterou výrobci – ti, kteří pracují více, odvádějí strážcům – tedy těm, kteří pracují méně. (viz Platón. R. III, 416e) b) Poukaz na protipřirozenost společenství majetku (1263a25-1263b29)

T: Teze je velmi podobná té výše uvedené. Jde zde opět o to, že společenství majetku bude spravedlivé, a bude mít tedy pro občany dobré.

N: Společenství majetku je podle Aristotela protipřirozené. A: Abychom se seznámili s prvním argumentem, si zde uveďme přímo slova Aristotelova: „Zajisté ne nadarmo má každý člověk lásku sám k sobě, vždyť cit ten jest přirozený. Oprávněné hany zasluhuje jen sobectví; to však není totožné se sebeláskou, nýbrž je to přílišná láska k sobě samému, jako také lidé kárají člověka chtivého peněz, ač přece tyto, abychom tak řekli, všichni nějak mají rádi.“ (Pol. II, 5, 1263b1-5).

Druhým argumentem je poukaz na to, že jistých ctností (uměřenosti, štědrosti) nemůžeme, bude-li majetek společný, vůbec dosáhnout. I toto je tedy doklad určité nepřirozenosti. Následně Aristotelés vyvrací samotný důvod tohoto společenského zřízení těmito slovy: „Ovšem takové zákonodárství jest zdánlivě na pohled krásné a činí dojem lidumilnosti; neboť každému, kdo o něm slyší, se zamlouvá – má za to, že nastane jakási podivuhodná láska všech ke všem –, zvláště když se zla, vyskytující se v nynějších obcích, připisují na vrub tomu, že majetek není společný, míním tím pře o závazky, žaloby pro křivá svědectví a pochlebování boháčům. Ale to není proto, že tu není společenství majetku, nýbrž pro mravní špatnost, ježto vídáme, že osoby, které mají něco společného a společně

18

toho užívají, mnohem spíše se znesváří než majitelé soukromého jmění.“ (Pol. II, 5, 1263b15-21).

V tomto dlouhém citátu máme, myslím, možnost spatřit jádro Aristotelovy kritiky- třetí finální argument, který zde úlohu společenství zpochybňuje. Jde mu o mravní úroveň občanů, která se nezlepší pouhým zespolečenštěním majetku, byť by se to tak nejprve mohlo zdát. Špatnou obec tedy dělají špatní občané, nikoliv špatné majetkové poměry mezi nimi.

P: V tomto bodě Aristotelés opět kritizuje Platónovy obecné úvahy o majetku, tak jak je nacházíme ve čtvrté knize Ústavy. (viz Platón. R. IV, 422a-424a) c) Problematizace jednotlivých tříd v obci a vztahů mezi nimi z hlediska společenství žen, dětí a majetku (1264a11-1264b25) V této části se dostáváme k obecné Aristotelově kritice systému Platónem zavedených tříd. Jelikož už máme určitou představu o záměrech kritizovaného Platóna, můžeme si zde uvést pouze námitky (v případě druhé námitky i argument). Aristotelés zde nejprve problematizuje vztah třídy výrobců a třídy strážců. Nejprve ještě vlastně nic nenamítá, vznáší tyto kritické poznámky: Bude mezi těmito třídami také panovat společenství majetku? Je možné, aby mezi nimi byla udržena soudržnost? Bude v samotné třídě výrobců také společenství žen a dětí?13

N: Nyní už se dostáváme k vlastní námitce. Ponechávání moci stále týmž lidem přinese rozbroje mezi složkami obce.14

A: Správu obce totiž vykonávají stále lidé, kteří jsou k tomu předurčení, s tím podle Aristotela ostatní členové obce nebudou souhlasit, a vzniknou tak mezi občany konflikty.

P: V obou případech Aristotelés kritizuje určité aspekty Platónovy teorie bez zřetele k celku (tímto celkem je ovšem velmi často celý dialog Ústava). Zde se již pohybujeme na mnohem větším prostoru než výše u kritiky společenství žen a dětí. Výchova strážců a jejich vztah ke správcům (jak jsme měli možnost vidět výše) je nastiňován od konce II. knihy až po knihu V. a výchova správců zasahuje až do závěru knihy VII. O předurčení vládnoucí třídy Platón hovoří zde: (viz Platón. R. III, 417a-b). V závěru této části Aristotelés přidává ještě jednu obecnou námitku.

13 14

Viz Aristotelés. Pol. II, 5, 1264a10-25. Viz Aristotelés. Pol. II, 5, 1264b5-15.

19

T: Obec může být blažená, ač strážci blaženi nejsou. N: Pokud jediná část obce není blažená, celek blažený být nemůže. A: Zde Aristotelés akcentuje, že blažená by měla být celá obec. „Neboť blaženost nenáleží do téže skupiny, do níž náleží sudé číslo; tu zajisté celek může být sudý, ač takový není žádný jeho díl. Ale nejsou-li strážci blaženi, kdo jiný jím bude? Snad přece ne řemeslníci a dav nižších dělníků?“ (Pol. II, 5, 1264b20-24)

P: Zde se patrně Aristotelés zabývá začátkem čtvrté knihy Ústavy. (viz Platón. R. IV, 419a-420b) Kritika v kapitole 6. Nyní Aristotelés přechází ke kritice Platónova spisu Zákony. Nejprve opětovně zmiňuje Ústavu, přičemž poukazuje na to, že zde nebylo příliš mnoho místa věnováno vylíčení správy státu. Tak tomu je prý i v Zákonech, Platón zde, podle Aristotela, ruší pouze společenství žen, dětí a majetku, v ostatních bodech je tento spis stejný jako Ústava.15 Jelikož je kritika v této kapitole opět rozsáhlejší, rozdělím ji v mé práci na dvě části. V první části se budu věnovat kritice geografického a společenského uspořádání obce, ve druhé pak kritice politického uzpůsobení obce, o níž Platón v Zákonech hovoří (v níž jsou patrné filosofické úvahy samotného Aristotela). a) Problematika velikosti obecního území a obecné poznámky ke společenství občanů (1265a11-1265b25)

T: 5000 občanů se uživí na normálně rozlehlém území bez zvláštního kontaktu s okolními obcemi.

N: Aristotelés upozorňuje na to, že je nemožné, aby 5000 občanů s ženami a dětmi počítalo s tím, že se uživí na normálně rozsáhlém území.16

A: Aristotelés k tomu podotýká: „… potřeboval tak velikého území, jako jest babylónské nebo nějaké jiné nesmírně rozsáhlé území pro toto množství…“ (Pol. II, 6, 1265a14-15).

15 16

Viz Aristotelés. Pol. II, 6, 1264b27-1265a10. Viz Aristotelés. Pol. II, 6, 1265a10-19.

20

N: Aristotelés dále podotýká, že je třeba brát zřetel také na sousední území17, tedy ne pouze na vlastní území a jeho obyvatele, jak to činí Platón.

P: V obou těchto případech ovšem Aristotelés nečte svého učitele dost přesně, neboť Platón v Zákonech hovoří o jiném čísle, což by ovšem bylo celkem lhostejné, či dokonce pro kritiku příhodnější, neboť Platón uvádí ještě vyšší počet občanů, kteří by měly obec obývat. (viz Platón Leg. V, 737e)18 O vztahu obce k jejímu okolí však Platón tvrdí úplný opak. (viz Platón Leg. V, 737d) V tomto bodě se již dostáváme k otázce majetku.

T: Majetek má být rozdělen tak, aby občané mohli žít mírně a střídmě. N: Toto Aristotelés považuje za příliš obecné vyjádření.19 T: Děti mohou být neomezeně plozeny. N: Děti by podle Aristotela rozhodně neměly být plozeny neomezeně. A: Přílišnou porodnost totiž Aristotelés považuje totiž za příčinu chudoby v mnoha obcích. Dodává také, že by počet obyvatel obce měl být udržován stále stejný.20

P: Myslím, že i zde (v případě druhé teze) Aristotelés Platónovu teorii překrucuje. Těmto problémům se Platón v Zákonech totiž věnuje a dokonce také tvrdí, že počet obyvatel by měl být udržován stejný (viz Platón. Leg. V, 740a-e). Poslední dílčí poznámky se týkají Platónova dělení majetku. Opět si zde můžeme uvést pouze námitky.

N: Můžeme-li mezi občany dělit majetek, proč tedy nelze dělit i pozemek? N: Přidělit občanům dva oddělené hospodářské příbytky bude podle Aristotela hospodářsky škodlivé.21

P: Obě tyto námitky zřejmě odkazují k závěru 5. knihy Zákonů. (viz Platón. Leg. V, 744e745e) Podotýkám zde, že Aristotelova Politika je v této výtce nekonzistentní, sám Aristotelés totiž takové dělení pozemku zavádí.22 17

Viz Aristotelés. Pol. II, 6, 1265a20-25. Pozn. Platón zde konkrétně uvádí, že by počet občanů měl být 5040. 19 Viz Aristotelés. Pol. II, 6, 1265a20-35. 20 Viz Aristotelés. Pol. II, 6, 1265b1-15. 21 Viz Aristotelés. Pol. II, 6, 1265b20-25. 22 Viz Aristotelés. Pol. VII, 10, 1330a5-20. 18

21

b) Kritika ústavy Zákonů (1265b26-1266a29) Nyní se dostáváme k výtkám, které se týkají obecně státního zřízení, které je nastíněno v Platónových Zákonech.

T: Podle Platóna se má nejlepší ústava skládat z tyranidy a demokracie. N: Aristotelés kritizuje nejasnou podobu ústavy těmito slovy: „V těchto Zákonech se však praví, že nejlepší ústava se má skládat z demokracie a tyranidy, jež přece vůbec nemůžeme považovat za ústavy, anebo jen za nejhorší ze všech.“ (Pol. II, 6, 1266a2-4).

P: Toto vyjádření nacházíme v jisté podobě ve 3. knize Zákonů, nicméně se zde netvrdí, že by se nejlepší Ústava měla skládat z tyranidy a demokracie. Platón zde vybízí k tomu, aby byly při tvorbě ústavy kombinovány prvky demokracie a monarchie. (viz Platón. Leg. III, 693d)

N (teze zůstává): Platón navíc ve svých Zákonech nekombinuje prvky tyranidy a demokracie.

A: Aristotelés pro svou kritiku uvádí tyto argumenty: „A potom, ústava ona zjevně nemá v sobě nic monarchického, nýbrž pouze složky oligarchické a demokratické; přitom však se kloní více k oligarchii. Tj. patrno z obsazování úřadů; neboť společným znakem obou ústav jest, že se o zvolených úřadech losuje, čistě oligarchickou zásadou však jest povinnost, že se zámožnější občané musí účastnit jednání ve sněmu, volit správce a obstarávat jiné záležitosti občanské…a nejvyšší úřady, aby byly obsazovány těmi, kdo mají nejvyšší odhad majetku“ (Pol. II, 6, 1266a614).

Zde Aristotelés vlastně poukazuje na to, že ačkoliv si Platón klade za cíl spojit ve své Ústavě aspekty monarchie a demokracie (či jak Aristotelés tvrdil dříve demokracie a tyranidy), kombinuje tu oligarchii a demokracii.

P: Zde se Aristotelés zaobírá především šestou knihu Zákonů. (viz Platón. Leg. VI, 763765) Tolik tedy k Aristotelově kritice Zákonů. Dlužno dodat, že se v ní nachází, jak jsme měli možnost pozorovat, celá řada nesrovnalostí.

22

IV. Kniha čtvrtá Ve čtvrté knize se Aristotelés pouští do výkladu o jednotlivých ústavách a státním zřízení vůbec. O Platónovi jsou zde pouze dvě kritické zmínky, proto bude mít kapitola věnovaná čtvrté knize dvě části. a) Kritika vzniku obce a počátečních řemeslných stavů (1291a12-1291b1) První výtka se týká Platónova výkladu vzniku obce.

T: Nutnou částí obce je tkadlec, rolník, švec a stavitel. N: Aristotelés poukazuje na to, že stejně tak nutnou částí každé vznikající obce je ale také soudce, válečník, radní, zámožní občané a správci.

A: Uvedeme si zde postupně jednoduché argumenty pro každou třídu, kterou Aristotelés přidává. Mezi těmi čtyřmi základními členy obce musí existovat právo a spravedlnost, tedy i někdo, kdo by je rozsuzoval. Takto nám vzniká stav soudců. Stejně tak se Aristotelés domnívá, že již od počátku musí být v obci zastupována „vyšší“ složky duše duše (ne pouze tělo- v podobě ukojování nutných potřeb), takto již při vzniku obce mají v ní být válečníci a radní, kteří reprezentují politickou moudrost. Je také nutné, aby někdo finančně obec zabezpečoval, tak vzniká stav zámožných občanů. Poslední nutnou částí obce jsou správci, neboť obec nemůže fungovat bez úřadů a jejich správy.

P: Tady má Aristotelés patrně na mysli teorii obsaženou ve 2. knize Ústavy, zde se opravdu říká, že obec má na svém začátku čtyři nebo pět nejdůležitějších členů, od těchto se pak k válečníkům rozrůstá postupně. (viz Platón. R. II, 369d-374d) Pravdou je, že Aristotelovy argumenty pro to, že nutnou částí obce mají být například i soudcové a válečníci, jsou relevantní.

23

b) Opomenutí páté ústavy (1293a35-1293b1) Druhá, tentokrát velmi krátká poznámka se týká druhů ústav, které Platón v Ústavě vyjmenovává.

T: Druhy ústavy jsou čtyři: monarchie, aristokracie, oligarchie a demokracie. N: Aristotelés Platónovi vytýká, že tento zapomíná na pátou ústavu, která představuje kombinaci demokracie a oligarchie nejznámějších a která se nazývá polítea.

A: Musí existovat ústava, která je právě takovouto kombinací dvou ústav výše zmíněných, a je označována jménem společným pro všechny ústavy.

P: Platón se druhům ústav věnuje v 8. a 9. knize Ústavy, přičemž jsou zde zmiňovány timokracie, oligarchie, demokracie, tyranida, ale i monarchie či aristokracie. (viz Platón. R. VIII, IX 544a-502b) V souvislosti s Aristotelovou kritikou je nutné podotknout, že v Platón se dále podrobně nezabývá ani monarchií ani aristokracií, v Platónově teorii totiž měly tyto dvě ústavy (ostatně vlastně stejně jako polítea) vyjadřovat právě ústavu ideální. Následující výčet ústav nám pak představuje určité sestupné formy degenerace ústavy nejlepší. Tento fakt nám napovídá, že při uvádění druhů ústav Platón sledoval zcela jiné cíle než Aristotelés, což považuji za vhodné v mé práci zmínit.

24

V. Kniha pátá V této knize Aristotelés pojednává o změnách ústavy a této oblasti se také týkají kritické poznámky k teorii Platónově, které jsou zde obsaženy. Tato pasáž bude rozdělena do dvou částí, každá z těchto částí bude obsahovat podčásti, Aristotelés zde totiž k Platónovi uvádí nejprve řadu obecnějších výtek a dále přechází k těm, jež se týkají jednotlivých ústav. a) Změny ústav (1316a1-30)

T: Příčinou degradace nejlepší formy ústavy bude rození generací, které jsou v obecné míře méně vhodné pro vládnutí.

N: Aristotelés zde vcelku souhlasí s tím, že se mohou rodit lidé méně vhodní pro vzdělání a vůbec pro vládnoucí pozice, nicméně dodává toto: „…ale proč pak by tato příčina změny měla být právě u nejlepšího zřízení obce, o kterém mluví ve větší míře než u všech ostatních zřízení a vůbec u všeho, co vzniká? A v době, o které mluví jako o příčině této změny, mění se zároveň věci, které vůbec zároveň nevznikly; například to, co vzniklo den před obratem, mění se zároveň?“ (Pol. V, 12, 1316a11-18).

Nejde zde vlastně o to, že změna probíhá, jde o to, proč zrovna v době nejlepšího zřízení a proč v takové absolutní míře- vše se tu změní k horšímu.

P: Zde se odkazuje na začátek 8. knihy Ústavy. (viz Platón. R. VIII, 546a-547a) T: Přechody jednotlivých ústav se dějí v této posloupnosti: aristokracie – timokracie – oligarchie – demokracie – tyranida.

N: Aristotelés tvrdí,

23

že proměny ústav nemusí postupovat tak, jak je to nastíněno

Platónem (aristokracie – timokracie – oligarchie – demokracie – tyranida), nýbrž zvraty mohou probíhat i v jiném pořadí.

P: S těmito pohledy můžeme jen těžko polemizovat, Platón nám zde (viz Platón. R. VIII, 547d-566b) nabízí úvahu, která vychází z jeho obecnějších filosofických teorií. Pokud nepřijímáme tyto teorie samotné, pak samozřejmě můžeme odmítnout i tuto posloupnost převratů ústav.

23

Viz Aristotelés. Pol. V, 12 1316a19-24.

25

T: Změny ústavy končí tyranidou. N: Podle Aristotela by pak měla následovat znovu ústava nejlepší. A: Zde se uvádí argument typicky aristotelský:

„neboť jen tak by byla nepřetržitost a kruh“

(Pol. V, 12, 1316a29).

P: Zde se naráží patrně na 9. knihu Ústavy, (viz Platón. R. IX, 579c) tady by měl, podle Aristotela, po popisu tyranovy duše následovat obrat k ústavě nejlepší. b) Oligarchie a demokracie (1316a40-1316b25)

T: Oligarchie vzniká z toho důvodu, že vládci jsou „penězomilci“ a výdělkáři. N: Aristotelés tvrdí, že její vznik má jiný důvod, totiž že zámožní občané považují za nespravedlivé, aby měli stejný podíl na správě obce jako nemajetní.24

P: Platón se vzniku oligarchie věnuje zde: (viz Platón. R, VIII, 551a-b). T: Za oligarchického zřízení vznikají v jedné obci obce dvě, totiž obec bohatých a obec chudých.

N: Aristotelés nevidí důvod, proč by mělo vznikat v této ústavě více obcí.25 P: Onen vznik dvou obcí Platón rozebírá zde: (viz Platón. R. VIII, 551d). T: Přechod z oligarchie v demokracii a naopak se děje především kvůli tomu, že lidé z vlastní rozmařilosti chudnou a zadlužují se, což plyne z přílišné demokratické svobody.

N: Aristotelés spatřuje jednoznačnou příčinu v tom, že chudých je více než bohatých či bohatých více než chudých. Nadto demokracií a oligarchií je více druhů, příčiny převratů se mohou různit i z hlediska těchto druhů (rozněcování rozbrojů pro domnělé křivdy ad.). Příčin pro dílčí změny může být samozřejmě více. 26

P: Zde má Aristotelés patrně na mysli tuto pasáž: (viz Platón. R. VIII, 552a-c). Z výše uvedených vyjádření je patrné, že Aristotelés v této knize páté kritizuje vesměs dílčí úvahy, které jsou předmětem 8. a 9. knihy Ústavy. Je jasné, že v mnoha bodech je Aristotelova kritika relevantní. Myslím ale, že je potřeba mít na paměti také to, že Platón při výkladu o ústavách měl na mysli hlavně mnohem obecnější úvahy (výchova strážců ve 3. 24

Viz Aristotelés. Pol. V, 12, 1316b1-5. Viz Aristotelés. Pol. V, 12, 1316b5-10. 26 Viz Aristotelés. Pol. V, 12, 1316b10-25. 25

26

knize, výchova správců v 6. knize a nauka o duši v 7. knize), jejichž určitým rozvedením a především ilustrací jsou výklady o ústavách.

27

VI. Kniha sedmá Kniha 7. obsahuje dvě zmínky o Platónovi, obě jsou krátké, jedna se týká Ústavy, druhá Zákonů. V knize 7. jsou obsaženy poznámky o blaženosti a životě jednotlivých obcí a také o životě občanů. a) Problematika vznětlivosti (1327b40-1328a5)

T: Strážci mají být laskaví k spoluobčanům, k cizincům pak divocí, jejich vznětlivost se tudíž musí vztahovat především na tyto cizince.

N: Není třeba vznětlivost strážců omezovat. A: Aristotelés rozvádí úvahu o základních vlastnostech občanů, rozlišuje u nich rozumnost a vznětlivost, přičemž hellénští občané jsou (jako jedni z mála) nadáni vznětlivostí i rozumností. Úvahu o vznětlivosti a její hodnotě pak Aristotelés doplňuje tímto poukazem: „Neboť tvrdí-li někteří, že strážci mají být laskaví k známým a k neznámým divocí, jest to právě vznětlivost, která činí laskavým.“ (Pol. VII, 6, 1327b40).

P: Zde Aristotelés patrně naráží na 2. knihu Ústavy, kde Platón také uvažuje o hodnotě vznětlivosti, on se nicméně obává, že vznětlivost bude právě příčinou útoku nejen proti nepřátelům, ale i proti přátelům, snaží se s ní tedy skloubit mírnost. (viz Platón. R. II, 375b-c) Toto je právě ten bod, který Aristotelés podle všeho kritizuje. V této souvislosti je vhodné poukázat na to, že oba filosofové užívají úplně stejný výraz, tj. θύμος (θύμος - ου, ὁ , sg. masc.), který překládáme jako mužnost či vznětlivost,27 čili jejich vzájemný nesouhlas nemohl plynout z mírně odlišné terminologie. b) Dětský pláč (1336a35-39) Jak už jsem výše zmínil, další výtka se týká Platónova spisu Zákony.

T: Malé děti musí být umlčovány, jestliže křičí nebo pláčou. N: Křik a pláč nemá být násilím umlčován, dětem totiž prospívá. A: Jednoduchý argument je obsažen zde:

27

The Online Liddell-Scott-Jones Greek-English Lexicon, Project Director: Maria Pantelia [cit. 2016-09-03]. Dostupné z: http://stephanus.tlg.uci.edu/lsj/#eid=1&context=lsj .

28

„Zákaz těch, kteří v Zákonech zapovídají křik a pláč dětí, není správný; vždyť to podporuje vzrůst; stává se to totiž pro tělo jakýmsi druhem tělocviku.“ (Pol. VII, 17, 1336a35-37).

P: Aristotelés patrně naráží na 7. knihu Zákonů. Zde Platón ovšem netvrdí, že by se křik dětí měl zapovídat, poukazuje na něj jen jako na indikátor stavu dítěte, nepouští se zde do úvah o přirozenosti pláče ani nestanovuje, aby dítě bylo umlčováno. (viz Platón. Leg. VII, 792a)

29

VII. Kniha osmá V závěrečné knize, jež je věnována výchově, najdeme pouze jedinou zmínku o Platónovi. Na konci této knihy se Aristotelés dostává k tomu, jakou roli má mít ve výchově hudba a právě v této souvislosti kritizuje Platóna.

T: Děti by měly být múzicky vzdělávány v duchu tóniny dórské a frýžské.28 N: Frýžská tónina je ve výchově ponechána neprávem. A: Uvedeme si přímý citát, z něhož argument pochopíme nejlépe: „…neprávem ponechává vedle dórské jen frýžskou, zvláště když z nástrojů vyloučil píšťalu. Neboť frýžská má mezi tóninami tentýž účinek jako píšťala mezi nástroji; obojí má ráz vzrušující a vášnivý.“ (Pol. VIII, 7, 1342b1-5).

N: Některé jiné mírné tóniny jsou také vynechány neprávem. A: V této souvislosti Aristotelés uvádí, že některému věku je přiměřená tónina mírná. Staří lidé jsou již věkem zesláblí, a nemohou proto zpívat napínavé písně. Musí existovat tóniny přiměřené i tomuto věku.

P: Platón se k roli hudby při výchově strážců dostává ve 3. knize Ústavy, zde se ovšem Platón ve své teorii pohybuje na velmi obecné úrovni, jde mu o zachování jedné harmonie vyjadřující statečnost, druhé vyjadřující mírnost, žádné další poznámky k tomuto tématu nepřipojuje. (viz Platón. R. III, 399a-e) V této části mé práce máme již za sebou kritiku Platóna v celé Politice, a tím pádem i v celé Aristotelově politické filosofii. Nyní přejdeme na pole etiky, zde začneme od nejdrobnějšího spisu, následně budeme přecházet ke spisům větší relevance (z hlediska Aristotelových etických teorií).

28

Viz Aristotelés. Pol. VIII, 7, 1342b1-25.

30

3. Magna Moralia, Etika Eudémova, Etika Níkomachova

3. 1. Magna Moralia a kritika v ní

I. Uvedení do Velké etiky Magna Moralia (od teď ji budu pro přehlednost označovat jako Velká etika) je krátký spis pojednávající povšechně o etice. Je rozdělena na dvě knihy, a jelikož zmínky o Platónovi obsahuje pouze kniha první, bude mít tato kapitola mé práce už jen jednu část.

31

II. Kniha první První kniha tohoto díla je samozřejmě věnována kritice předchozích myslitelů, obecným otázkám o dobru, předpokladech svobodného jednání. Nakonec úvahy směřují k výčtu jednotlivých ctností a špatností. Opět zde budu pracovat se dvěma kapitolami Velké etiky, práce bude tedy rozdělena na dvě části. Kritika v kapitole 1. Jak už jsem naznačoval výše, zde se Aristotelés vypořádává s teoriemi svých předchůdců. Její velká část je ovšem věnována Platónovi. a) Dobro a zdatnosti (MM. I, 1, 1182b25-30) Poté, co Aristotelés vyzdvihne Platónovo rozdělení duše na složku rozumovou a rozum postrádající, přechází ke kritice.

T: Jsoucno, pravda, dobro a zdatnost jsou nutně provázány.29 N: Pojmy dobra a zdatnosti spolu nesouvisejí a otázky zabývající se jsoucnem a pravdou se liší od otázek, jež se zabývají zdatností.

P: Je patrné, že tato námitka je mířena proti Platónově teorii obecně. Nicméně toto výrazné propojení dobra se zdatností lze najít v šesté knize Ústavy. (viz Platón. R. VI, 505a-e) b) Kritika ideje dobra (1182b6-15,1183a25-1183b9) V této poměrně dlouhé části Aristotelés z různých hledisek kritizuje ideu dobra. Rozliším zde tři dílčí námitky, které Aristotelés vůči zavedení ideje dobra vznáší. Ve všech případech budu považovat za nevýznamnější pramen Aristotelovy kritiky již výše zmíněnou šestou knihu Ústavy.

T: Svou účastí na ideji dobra jsou věci dobré. N: Idea dobra nemůže být nijak obsažena (ani ve formě účasti na ní) v jednotlivém.

29

Pozn. Aristotelés zde míří na pojem idea, který Platón využívá jak v ontologii (jako to skutečně – opravdově jsoucí) a epistemologii (jako garanta pravdivosti našeho poznání), tak etice (jako určité zpředmětnění ctností).

32

A: Je totiž odloučená od jednotlivin - jako idea existuje o sobě. Co je ze své přirozenosti takto o sobě, nemůže žádným způsobem souviset s jednotlivým.

T: Vždy (v každé nauce a činnosti) je třeba primárně uvažovat o dobru o sobě - o ideji dobra.

N, A: Žádná nauka ani činnost neuvažuje o dobru o sobě, každá se zabývá dobrem pro ni samu. Například v nauce politické jde právě o dobro pro tuto nauku samu (nikoliv například o to, co je dobré pro lékařství).

T: Je třeba užít ideje dobra jako počátku a následně pokročit k jednotlivým dobrům. N: Každá nauka má vycházet ze svých vlastních počátků. A: Aristotelés si zde pomáhá poukazem na geometrii: „Bylo by totiž nesmyslné, kdyby někdo chtěl dokázat, že součet úhlů v trojúhelníku rovná se dvěma pravým, a za počátek by vzal větu, že duše je nesmrtelná. To totiž není vlastní počátek; musí to však být vlastní počátek a souviset s předmětem, o který jde.“ (MM. I, 1, 1183b1-4).

Je zřejmé, že my dovedeme vhodný důkaz provést i bez tvrzení o nesmrtelnosti duše. Kritika v kapitole 33. - pojetí spravedlnosti (1194a7-19) V této části své práce se odvolám na její úvod, v němž jsem naznačil, že se budu věnovat i takovým Aristotelovým zmínkám, v nichž se o svém učiteli vyjadřuje pochvalně. Právě nyní narážíme na tento případ, uvedu tedy pouze tezi, jež je vyzdvihována, a pramen, z nějž pochází.

T: Občané vyměňují své výrobky za výrobky ostatních ve správném a vždy stejném poměru. Pro tento poměr je vždy užito stejné úměry. Spravedlnost je tato úměra.

P: Zde Aristotelés patrně naráží na druhou část druhé knihy Ústavy, v níž Platón popisuje vznik obce. (viz Platón. R. II, 369d-372b) S touto pasáží jsme se vlastně již výše setkali, tam ale Aristotelés kritizuje příliš malý počet zakládajících členů, zde naopak vyzdvihuje druh souladu, který mezi nimi panuje.30

30

Viz tato práce s. 25.

33

3. 2. Polemika s Platónem v Etice Eudémově

I. Uvedení do Etiky Eudémovy Nyní se dostáváme ke druhému Aristotelovu spisu (či k jeho fragmentům), jenž je věnován etice. Jelikož tento spis není přeložen do češtiny, budu ve své práci vycházet z anglického překladu vyhotoveného J. Solomonem.31 Bude-li třeba tento spis citovat, přeložím daný úryvek sám. Z tohoto díla se dochovaly vesměs celé čtyři knihy (kniha první, druhá, třetí a sedmá) a malá část knihy osmé. Opět budu postupovat knihu po knize a uvádět jednotlivé Aristotelovy námitky. Jelikož jsou zmínky o Platónovi obsaženy kromě druhé a osmé knihy ve všech ostatních knihách, bude tato kapitola mé práce rozdělena do tří částí.

31

ARISTOTLE. Eudemian ethics. Translated by Jowett, Benjamin. In: The Complete Works of Aristotle, The

Revised Oxford Translation, vol. 2, ed. Jonathan Barnes. Princeton: Princeton University Press, 1984.

34

II. Kniha první V první knize tohoto spisu, jak je pro Aristotela příznačné, se rozebírají jednotlivé koncepce jeho předchůdců. Zde je samozřejmě věnován prostor i Platónovi, v této knize Aristotelés kritizuje ideu dobra. S obsáhlejší kritikou ideje dobra jsme se již setkali ve Velké etice. Velmi systematicky se Aristotelés ideji dobra věnuje také ve své hlavním etickém spise, v Etice Níkomachově. O ideji dobra či přesněji, o její kritice bude proto důkladněji pojednáno v té části mé práce, v níž se zabývám Etikou Níkomachovou, v Etice Eudémově jsou totiž obsaženy pouze určité nástiny možných bodů kritiky, které se navíc v mnohém podobají těm, s nimiž jsme se setkali ve Velké etice. Kritika ideje dobra (EE, I, 8, 1217b1-1218b24) Aristotelés zde uvádí proti ideji dobra pět námitek a stejné množství argumentů.

T: Jednotliviny jsou dobré, neboť mají účast na ideji dobra. N, A: Idea dobra je od jednotlivin příliš odloučena, aby v ní mohly mít jakoukoliv účast (toto je známá námitka uvádějící se obecně proti idejím).

N, A: Idea dobra by musela být přítomna ve stejné podobě ve všech (aristotelských) kategoriích, což je nemožné. Dobro z hlediska podstaty, kvantity, kvality, času by muselo být totéž, navzdory tomu však pozorujeme, že každá kategorie má vlastní dobro (co je dobré z hlediska kvantity, nemusí být dobré z hlediska podstaty).

N, A: Také se zdá, že pro každé umění a pro každou vědu je dobrem něco jiného, že tedy neexistuje žádný společný jednotný princip – idea dobra, k níž by všechna umění a všechny vědy směřovaly.

N, A: Idea dobra je dobro o sobě, to znamená, že je věčná a odloučená. To, podle Aristotela, není důvod, aby dobro o sobě bylo lepší než jakékoliv jiné dobro. Aristotelés toto dokresluje příkladem: „Ale co je bílé po mnoho dní, není bělejší než to, co je bílé po jediný den; tedy ani dobro nebude více dobrem, bude-li věčné.“32 (EE, I, 8, 1218a13-15)

32

„But what is white for many days is no whiter than that which is white for a single day; so the good will not be more good by being eternal.“ (EE, I, 8, 1218a13-15)

35

N, A: Poslední námitka, kterou zde Aristotelés uvádí, se týká zdraví a léčení. Poukazuje na to, lékař při léčení nehledí k obecnému dobru, nýbrž k dobru pro toho určitého člověka, kterého léčí. Dobro o sobě pak není nijak jednoznačný pojem, v konkrétním jednání činitel spíše směřuje k nějakému určitému dobru. Ani idea dobra, ani dobro o sobě nemohou být tedy cílem, k němuž směřuje naše jednání.

P: Všechny tyto námitky problematizují ideu dobra, jak ji Platón uvádí v šesté knize Ústavy. (viz Platón. R. VI, 505a-509b)

36

III. Kniha třetí Při rozboru jednotlivých ctností se Aristotelés dostává i ke zmužilosti či statečnosti, v originále je zde použit tento termín- ἀ νδρεία (ἀ νδρεία - ας, ἡ , sg. fem.).33 V souvislosti s touto ctností připomíná mínění Platónovo.

T: Statečnost a bázlivost je znalost či neznalost věcí bezpečných a nebezpečných.34 N, A: Statečnost a bázlivost je pocit, který cítíme před zdroji strachu. Znalost nás neinformuje o tom, co je skutečně děsivé (to právě pociťujeme sami), ale o tom, jaký je zdroj toho děsu a proč je jím on.

P: Je možné, že v této souvislosti Aristotelés uvádí mínění samotného Sókrata (jako historické osoby), jelikož je však možné poměrně snadno nalézt Platónův dialog, v němž Sókratés toto mínění vyjadřuje, uvedu zde odkaz na tento dialog a otázku mínění „historického“ Sókrata pominu. Patrně se zde odkazuje na dialog Prótagoras, (viz Platón. Prot. 360d-e) v němž se Platón zabývá občanskými ctnostmi, a právě také statečností či zmužilostí (v překladu F. Novotného).

33

The Online Liddell-Scott-Jones Greek-English Lexicon, Project Director: Maria Pantelia [cit. 2016-015-04]. Dostupné z: http://stephanus.tlg.uci.edu/lsj/#eid=1&context=lsj . 34 Viz Aristotelés. EE. III, 1, 1229a12-20.

37

IV. Kniha sedmá V této knize se Platóna týká jedna zmínka, která je uváděna v souvislosti s úvahou o přátelství. Aristotelés zde sice opět kritizuje dobro o sobě (či ideu dobra), nicméně jednak je tato kritika vedena z jiného pole než ta uváděná v knize první, jednak pro jasnost a přehlednost chci zůstat věrný původní koncepci mé práce, v níž rozebírám jednotlivé knihy a poukazuji na zmínky v nich obsažené. a) Neužitečnost ideje dobra (1235b30-1236a16)

T (zůstává sice v podstatě stále stejná, v této souvislost ji lze ovšem zpřesnit): Pro každého je dobro stejné – idea dobra.

N: Dobro samo má mnoho různých významů. A: Nemocný vyžaduje omamné látky a operace, pro jeho tělo je tudíž dobrem něco jiného než pro zdravé tělo.

A: O dobru také mluvíme ve vztahu k užitečnosti, k potěšení. Dobré je to, co nám přináší užitek či nás těší.

P: Jako již mnohokrát, i zde se pohybujeme na poli dialogu Ústava. (viz Platón. R. VI, 505a-509b)

38

3. 3. Etika Níkomachova v konfrontaci s Platónovým pojetím etiky, s opětovným přihlédnutím k příslušným místům v dialozích I. Uvedení do Etiky Níkomachovy Etika Níkomachova je zcela klíčovým Aristotelovým dílem na poli etiky (vedle Politiky pak druhý hlavní spis na poli praktické filosofie). Toto dílo je rozděleno do deseti knih. Jak je u Aristotela běžné, i zde je první kniha částečně věnována kritice názorů autorových předchůdců (zde také nalezneme první kritickou zmínku o Platónovi). Nicméně Aristotelés v tomto spise Platóna mnohokrát nezmiňuje, kromě pasáže v první knize se k Platónovi dostává pouze v knize druhé a desáté. Pravdou je, že je zde obsaženo množství zmínek o Sókratovi, jelikož se však týkají především známého etického intelektualismu (jenž je zřejmě příznačný pro Sókrata jakožto historickou osobu), nepovažuji za pravděpodobné, že by zde Aristotelés měl na mysli Sókrata jako „hrdinu“ některého Platónova dialogu. Z výše uvedeného vyplývá, že tato kapitola mé práce bude obsahovat už jen tři části.

39

II. Kniha první V této knize je celá jedna kapitola věnována kritice Platóna. Před tímto hlavním zdrojem kritických poznámek však Aristotelés zmiňuje svého učitele ještě jednou. Nyní uvedu tuto zmínku (jíž Aristotelés využívá pro začátek svého vlastního zkoumání), následně přejdu k výše zmíněné kapitole.

T: Vychází cesta od počátků, či k počátkům vede?35 P: Zde Aristotelés patrně odkazuje na Ústavu. (viz Platón. R. VI, 510b) Kritika v kapitole 4. V této kapitole nacházíme pět námitek, které Aristotelés vznáší vůči Platónově ideji dobra. První dvojice námitek je vedena spíše z pole metafyzických teorií. Tři další námitky jsou už pak věnovány smyslu ideje dobra přímo v praxi (tedy přímo v lidské činnosti). a) Idea dobra jako metafyzický princip (1096a20-1096a34)

T: Idea dobra je jak podstatou, tak určitou jakostí i kvantitou. N: Podle Aristotela není možné, aby existovala stejná idea u podstaty a například u kvantity. O dobru se mluví v souvislosti jak se jsoucnem – jako o bohu, tak s jakostí – jako o ctnosti, i ve vztahu – jako o užitečnosti atd.

A: V těchto případech vychází přímo z vlastních Aristotelových kategorií. Podstata je první, dřívější než všechny ostatní kategorie (které se už vztahují k podstatě), není proto možné, aby byla stejná idea dobra podstatou a zároveň jinou kategorií. Stejně tak je podle Aristotela nesmyslné, že by se ve všech případech (užitek, ctnost, bůh) mluvilo o téže ideji dobra.

35

Viz Aristotelés. EN. I, 3, 1095a35-1095b1.

40

T: O obsahu jedné ideje je logicky také jedno vědění, budeme-li mít tedy vědění o ideji dobra, budeme mít tak vědění i o ostatních dílčích dobrech, která na ní mají účast.

N, A: Námitka i argument budou dobře patrné z následujícího úryvku: „…jsou vědění mnohá o obsahu jednoho přísudku, například o vhodné době ve válce vojevůdcovství, v nemoci lékařství, o pravé míře ve výživě lékařství, v úsilných cvicích tělocvik.“ (EN. I, 4, 1096a31-34).

b) Idea dobra a lidské jednání (1096b5-1097a14)

T: Dobro o sobě je přítomné ve všech ostatních dobrech. N, A: Opět zde bude nejjednodušší přímo citovat slova Aristotelova: „…když přece v ´člověku o sobě´ a v ´člověku´ jest jeden a týž pojem, totiž pojem člověka. Neboť pokud jest to ´člověk´, nebudou se oba pojmy lišit; je-li tomu tak, tedy ani pokud jest dobro. Ale ani tím, že by něco bylo věčné, nebude dobře ve větší míře, ježto ani bělost dlouhověká není bělejší než bělost jednodenní.“ (EN. I, 4, 1096b1-5).

T (to je určitý protiargument na Aristotelovu námitku): Existuje jeden druh dobra, které je o sobě žádáno, to, co toto dobro působí, ochraňuje…je dobro v jiném smyslu. (Jednotlivé pojmy dobra o sobě a dobra pro jiné se tedy budou lišit).

N, A: Aristotelés zde poukazuje na to, že určitá dobra jsou tedy žádána o sobě (rozumně myslet, rozkoše a pocty) a tato mají odlišné druhové pojmy, pokud jsou dobra. Jinými slovy, tato dobra nejsou nijak sjednocena pod jednou abstraktní ideou dobra. Aristotelés zde uvádí více dober o sobě, a tímto hlavně vyvrací jedinou ideu dobra.

T: Idea dobra může být vzorem, který, budeme-li jej mít před očima, budeme také vědět, co je pro nás v danou chvíli dobré.

N, A: Aristotelés poukazuje na to, že v žádné nauce není žádoucí sledovat abstraktní pojem ideje dobra. Spíše každá z nich hledí k vlastním dobrům. Toto podtrhuje na závěr kapitoly analogií: „Jest přece zjevno, že ani lékař takto nehledí ke zdraví vůbec, nýbrž že hledí ke zdraví člověka, či spíše ke zdraví tohoto určitého člověka; neboť léčí jednotlivce.“ (EN. I, 4, 1097a12-14).

P: Aristotelés zde ve všech bodech kritiky patrně naráží na šestou knihu Ústavy, v níž je idea dobra uváděna jako princip etický, ontologický i gnoseologický, a s tímto právě souvisí 41

jak její užití v souvislosti s podstatou, jakostí i kvantitou, tak její role jakožto nejvyššího dobra o sobě. (viz Platón. R. VI, 505a-509b)

42

III. Kniha druhá Nyní se opět dostáváme k pochvalné poznámce na adresu Platóna. Aristotelés ho zmiňuje v souvislosti s výchovou k dobrému jednání.

T: Správná výchova jedince spočívá v tom, že je tento od mládí veden k tomu, aby se radoval z toho, co je dobré, a rmoutil z toho, co je špatné.36 P: Tato zmínka je obsažena ve druhé knize Zákonů. (viz Platón. Leg. II, 653a-b)

36

Viz Aristotelés. EN. II, 2, 1104b13-14.

43

IV. Kniha desátá V této knize Aristotelés pojednává o rozkoši, a tak se i dostává k Platónovu mínění o ní. Nacházíme zde celkem čtyři námitky, rozdělím tedy tuto podkapitolu na čtyři části. a) Problematizace Platónova důkazu, že rozkoš není nejvyšším dobrem (1172b30-35)

T: Ve spojení s jiným dobrem (například s poznáním) je rozkoš více žádoucí než sama o sobě.

N, A: Potom tedy rozkoš není dobrem o sobě, neboť žádné dobro o sobě nezvyšuje svoji hodnotu tím, že se k němu přidá nějaké jiné dobro. Jakékoliv dobro, stává-li se přidáním jiného dobra více žádoucí, není dobrem o sobě. Jaké má být toto dobro o sobě?

P: Zde Aristotelés patrně naráží na poslední části dialogu Filébos. (viz Platón. Phil. 65d66b) b) Dobro je omezené, rozkoš neomezená (1173a16-29)

T: Dobro znamená omezení, rozkoš pak neomezení, ta totiž připouští znak „více“ a „méně“.

N: Pokud je znakem neomezenosti dané věci možnost použití v souvislosti s ní příslovcí více a méně, pak jsou neomezené i ctnosti.

A: I o ctnostech totiž můžeme prohlásit, že jsou někdy větší a někdy menší. „…neboť jsou takoví lidé, kteří jsou více spravedliví a stateční, a jest možno i spravedlivě jednat i uměřeně žít více i méně…“ (EN. X, 2, 1173a20)

P: Opět se zde naráží na dialog Filébos. (viz Platón. Phil. 52a-e) c) Rozkoš je pohybem a děním (1173a30-1173b8) T: Rozkoš je pohybem a děním, tedy něčím neukončeným a nedokonalým. N: Rozkoš není pohybem. A: Aristotelés uvádí dva atributy pohybu, totiž rychlost a zdlouhavost, a ukazuje, že ani jeden z nich nenáleží rozkoši. „Zajisté se může někdo rychle zaradovat jako i rozhněvat, ale nemůže se rychle radovat ani vztažně ne, ale ovšem může kráčet, růsti a podobně. Tedy přechod od stavu libosti

44

může být rychlý nebo zdlouhavý, ale nelze rychle být v něm činný, totiž radovat se.“ (EN. X, 2, 1173b1-4)

Z výše uvedeného plyne, že rozkoš tedy není pohybem.

P: Opět k dialogu Filébos, jen k jeho jiné části, (viz Platón. Phil. 54a-d) se vztahuje výše uvedená kritika. d) Bolest a rozkoš (1173b9-20)

T: Bolest je nedostatek něčeho přirozeného, rozkoš naopak jeho naplnění. N: Rozkoš není tímto naplněním. A: Jako argument tu Aristotelés uvádí to, že lze mít sice pocit tělesné libosti, například při nasycení potravou. Nicméně to neznamená, že vždy musel předcházet rozkoši nedostatek. Zde Aristotelés uvádí příklady příjemných zrakových vjemů, pocitů rozkoši při učení, při vzpomínkách a nadějích.

P: Naposledy se zde odkazuje k dialogu Filébos. (viz Platón. Phil. 42b-c, 52a-b) Nyní jsme si prošli Aristotelovu kritiku Platóna ve spisech věnovaných etice, před námi se nachází už jen poslední část, v níž budou obsaženy závěrečné poznámky k celé práci.

45

4. Závěr „…takové hledání se stává nepříjemným, poněvadž přátelé zavedli ideje. Slušno však a nutno pro záchranu pravdy vyvrátit i své vlastní učení, a to zvláště těm, kteří jsou filosofy, neboť i když jest obojí milé, jest mravní povinností více ctít pravdu.“ (EN, I, 4, 1096a14-17)

V této práci jsem se pokusil zmapovat všechny kritické výtky, prostá upozornění, či dokonce slova pochvalná, která Aristotelés ve svých spisech praktických věd na adresu Platóna uvádí. V této závěrečné části své práce se pokusím shrnout Aristotelovy zmínky o Platónovi. V Politice je jednoznačně největší množství zmínek o Aristotelově učiteli. Jak jsme měli možnost se přesvědčit, je mu věnována prakticky celá druhá kniha tohoto spisu. Mohli jsme si všimnout, že politické teorie Platónovy jsou velmi idealistické a utopistické. Aristotelés také většinou kritizuje právě takové body jeho teorií. Obecně bychom mohli říci, že Aristotelés se ve svých politických koncepcích drží velmi při zemi, je „praktičtější“, projevuje větší znalost lidské psychiky, a především se snaží vycházet nejprve z historických ústav a upozorňovat na jejich chyby a nedostatky na straně jedné, na straně druhé vyzdvihuje body, které následně začleňuje do svých vlastních teorií. Určitý nárys ideální obce je obsažen až v knize sedmé a osmé, a to především v souvislosti s výchovou dětí. Z těchto důvodů je také celá řada výtek adresovaných Platónovi relevantních. Měli jsme však možnost se přesvědčit i o tom, že někdy Aristotelés svého učitele kritizuje bez konkrétního podkladu (s tímto byla mnohdy spojena kritika Zákonů).37 V Aristotelově Etice byla ovšem situace poněkud jiná. Výše jsme prošli tři Aristotelovy nejvýznamnější (a také nejucelenější a „nejdochovanější“) spisy, jež pojednávají o etice. Jednoznačně největší kritiky se od Aristotela dostává idey dobra. V souvislosti s touto kritikou jsme se velmi často ocitali na půdě metafyziky, nicméně nás neustále provázely etické intence ideje dobra (ostatně dobro bylo i v antice především etickou kategorií). Mohli jsme si také všimnout, že tento kritický bod je obsažen ve Velké etice, v Etice Níkomachově i Etice Eudémově, měli jsme tak možnost sledovat, jak důkladně a s jakou přesností Aristotelés ideu dobra kritizoval napříč těmito spisy. Není asi žádným překvapením, že Etika 37

Viz s. 21-24.

46

Níkomachova se nám ukázala být nejen nejvýznamnějším dílem na poli vlastních Aristotelových etických teorií, ale také nejvýznamnějším pramenem ucelené kritiky teorií Platónových. Jen krátce zde opět upozorním na zásadní rozdíl mezi oběma mysliteli. Právě v zavedení ideje dobra se ukazuje, jak silné měl Platón sklony k abstrakci, principem dobrého jednání učinil silně odloučený princip, který byl navíc epistemicky velmi nepřístupný. S tímto se Aristotelés nemohl ztotožnit,38 nehledal odloučené dobro o sobě, spíše se snažil zaměřit se na to, co je dobré či užitečné pro člověka. Předposlední zmínka se bude týkat mého záměru upozorňovat v této práci na některé sporné body či přímo nedostatky Aristotelovy kritiky. Velmi často (zvláště v pasážích věnovaných Politice) bylo možné na určité dílčí nedostatky upozorňovat. V částech následujících jsme ovšem pozorovali dvě vcelku odlišné filosofické koncepce, z pozice jedné pak byla kritizována druhá. Co se týče této kritiky (již jsme měli možnost pozorovat především ve spisech etických), tak tato nemohla být v mé práci problematizována, neboť by vyžadovala mnohem důkladnější studium a důkladnější rozbor daných problémů, a to samo o sobě by vydalo na další práci. Z těchto důvodů jsem se omezil vesměs pouze na identifikaci kritizovaného místa v daném Platónově dialogu. Poslední poznámka by se měla týkat prospěchu a užitku, který nám takovýto přehled kritiky přináší. V samotné kritice Platóna máme možnost pochopit některé důležité aspekty samotné teorie Aristotelovy (toto se týká například kritiky ideje dobra) či celkové zaměření jeho koncepce (o tom jsme se měli možnost přesvědčit v Politice). Koneckonců i teorie samotného Platóna mohou být skrze Aristotelovu kritiku pochopeny hlouběji a přesněji než skrze samotné jednotlivé dialogy. Pochopili jsme, že Aristotelés někdy necituje svého učitele úplně přesně (tak by kritika mohla být naopak zavádějící), z těchto důvodů jsem se ale ve své práci snažil uvádět přesná místa v dialozích, z nichž Aristotelés vycházel (či nevycházel).

38

Pozn. Je známo, že Aristotelův otec, Níkomachos, byl lékařem na dvoře makedonských králů. Možná i tato rodinná tradice mohla spoluurčovat Aristotelovy budoucí filosofické názory, neboť pro lékaře není příliš vhodné od jednotlivého člověka abstrahovat, chce-li jej vyléčit, naopak je vhodné se zabývat právě tím jednotlivcem. Mohli jsme si ostatně také všimnout, že Aristotelés velmi často argumentuje proti kritice dobra poukazem na lékaře (Viz s. 38-39, 41, 44).

47

Doufám proto, že tato práce bude užitečná nejen jako ucelený seznam Aristotelových zmínek o Platónovi na poli praktických věd, ale i jako určitý vhled jak do teorií Platónových, tak do filosofie samotného Aristotela.

48

Svou práci zakončím slovy římského filosofa Marca Tullia Cicerona, který se, podle mého soudu, velmi trefně vyjádřil o filosofické kritice: „Přece však jsem tak vzdálen přání, aby se proti mně nepsalo, že naopak nanejvýše si toho přeji. Vždyť i v samém Řecku nebyla by filosofie požívala takové úcty, kdyby nebyla bývala živena spory a růzností mínění mužů nejučenějších.“ (Tusc. disp. II, 5)

49

Literatura 1. ARISTOTELÉS. Athénská ústava. Přeložil a poznámkami opatřil Pavel Oliva. 1. vydání. Arista a Baset, Praha, 2010. 2. ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. Přeložil a poznámkami opatřil Antonín Kříž. 4. nezměněné vydání. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 2013. 3. ARISTOTLE. Eudemian ethics. Translated by Jowett, Benjamin. In: The Complete Works of Aristotle, The Revised Oxford Translation, vol. 2, ed. Jonathan Barnes. Princeton: Princeton University Press, 1984. 4. ARISTOTELÉS. Magna Moralia. Přeložil a poznámkami opatřil Antonín Kříž. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 2010. 5. ARISTOTELÉS. Politika. Přeložil a poznámkami opatřil Antonín Kříž. 3.vydání. Praha: Nakladatelství Petr Rezek, 2009. 6. CICERO, M. T. Hovory tuskulské. Přeložil Josef Sedláček. Praha: 1921. 7. GADAMER, H.-G. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. Přeložili Jan Šindelář a Filip Karfík. Praha: ISE, edice Oikoymenh, 1994. 8. PLATÓN. Filébos. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 1994. 9. PLATÓN. Prótagoras. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 2012. 10. PLATÓN. Ústava. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 1996. 11. PLATÓN. Zákony. Přeložil František Novotný. Praha: Oikoymenh, 1997. 12. ŠTOLOVSKÁ, J. Aristotelés jako kritik Platóna. Brno, 2011. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. 13. The Online Liddell-Scott-Jones Greek-English Lexicon, Project Director: Maria Pantelia. Dostupné z: http://stephanus.tlg.uci.edu/lsj/#eid=1&context=lsj .

50