MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Ženská tematika v díle Jaroslava Havlíčka

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví

Ženská tematika v díle Jaroslava Havlíčka

Diplomová práce

Autor práce: Bc. Veronika Lacinová Vedoucí práce: doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.

Brno 2009

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. Současně dávám svolení k tomu, aby tato práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům.

…………………………………………….. V Brně 30. dubna 2009

Podpis autora práce

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu diplomové práce doc. PhDr. Jiřímu Kudrnáčovi, CSc., za jeho cenné rady, připomínky a celkovou pomoc při zpracování práce.

Obsah

1. Úvod

5

2. Kritické ohlasy ţenské tematiky v díle Jaroslava Havlíčka

9

2.1. Petrolejové lampy

9

2.2. Neviditelný

13

2.3. Ta třetí

14

2.4. Helimadoe

17

2.5. Neopatrné panny

20

2.6. Synáček

22

2.7. Jaro v domě

22

2.8. Muţ sedmi sester

23

2.9. Shrnutí kritických ohlasů

24

3. Pojetí ţeny v tvorbě spisovatelek přelomu devatenáctého a dvacátého století 26 4. Interpretace vybraných děl Jaroslava Havlíčka

37

4.1. Petrolejové lampy

40

4.2. Neopatrné panny

58

5. Stručné srovnání s ostatními ţenskými postavami vybraných děl Jaroslava Havlíčka

74

6. Závěr

78

7. Seznam literatury

80

1. Úvod Cílem této práce je postihnout typologii ţenských postav, poukázat tak na rozmanitost ţenských typů v tvorbě Jaroslava Havlíčka a přiblíţit, nakolik přispívají ke specifičnosti jeho tvorby. Počáteční kapitola této práce bude věnována tomu, jak jednotlivé ţenské postavy v dílech Petrolejové lampy (napsáno roku 1934, 1. vydání roku 1935 – původně Vyprahlé touhy, roku 1944 přepracováno), Neviditelný (1935, 1. vyd. 1937), Ta třetí (1936, 1. vyd. 1939), Helimadoe (1936, 1. vyd. 1940), Neopatrné panny (1927–1930, 1. vyd. 1941) Synáček (1932, 1. vyd. 1942), Jaro v domě (1927, 1. vyd. 1975) a Muž sedmi sester (1928, 1. vyd. 1999) vnímala kritika od třicátých let dvacátého století aţ po nynější badatele. Další kapitola bude soustředěna na pojetí ţenského osudu v tvorbě spisovatelek psychologické prózy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, protoţe ztvárnění osudu Havlíčkových hrdinek nese podobné znaky s osudy ţen, na které se ţenské spisovatelky ve své tvorbě zaměřovaly. Ve čtvrté kapitole se detailněji zaměříme na analýzu ţenských postav v románu Petrolejové lampy a v povídkovém cyklu Neopatrné panny, protoţe tyto postavy patří v Havlíčkově díle k výrazným ţenským typům a ve svém ztvárnění nesou prvky důleţité pro pochopení Havlíčkova pojetí ţenského světa. Jejich analýzou poukáţeme na autorův způsob modelace ţenských figur a na různorodost charakterů, které autor volil k vykreslení ţenských osudů na přelomu devatenáctého a dvacátého století a na počátku století dvacátého. Zároveň poukáţeme na autorovo vnímání vnitřního světa ţen a na různé způsoby chování jeho ţenských figur v mezních situacích ţivota, tedy na to, jaká východiska volí při vzdorování osudu. Zaměření se na ţenské postavy v těchto konkrétních dílech nám umoţní zachytit rozsah v jeho pojetí ţenské tematiky. I kdyţ jsou Neopatrné panny chronologicky starší, budeme se nejdříve věnovat ţenské postavě v Petrolejových lampách, a to z toho důvodu, ţe v Havlíčkově díle je postava Štěpky Kiliánové nejvýraznější ţenskou postavou, v jejímţ zobrazení nejvíce vykrystalizovalo Havlíčkovo ztvárnění ţenského světa. Štěpka Kiliánová se tak stává hlavním reprezentantem Havlíčkova pojetí ţenské tematiky. Neopatrné panny pak volíme pro rozmanitost charakterů ţenských postav a také z důvodu, ţe jsou důleţité pro pochopení vývoje Havlíčkovy

5

ţenské tematiky, a rovněţ proto, ţe jim dosud nebylo věnováno tolik pozornosti jako Havlíčkovým románům. S ohledem k rozsahu práce se ostatním ţenským postavám (z výše uvedených děl) budeme věnovat jen v závěru práce, kde provedeme stručné srovnání, v čem se tyto hrdinky podobají, v čem se naopak liší a nakolik přispívají ke specifičnosti Havlíčkova díla. Zmapováním ţenské tematiky z více úhlů pohledu, a to z hlediska kompozičního, naratologického, feministického a psychologického ztvárnění ţenských typů, chceme přispět k detailnějšímu pohledu na tuto problematiku v Havlíčkově díle, protoţe v dosavadní recepci bylo více pozornosti věnováno charakteristice ústředních muţských postav nebo bylo na Havlíčkovy postavy často pohlíţeno ve spojitosti s opakujícími se motivicko-tematickými okruhy. Za významnou sekundární literaturu, kterou jsme při práci vyuţili, povaţujeme především dobové recenze a rozsáhlejší stati kritiků Karla Poláka, Karla Sezimy, Vladimíra Justla, Benjamina Jedličky, Ludmily Lantové nebo Jaromíry Nejedlé a dále kniţní monografii Josefa Rumlera Epik Jaroslav Havlíček (1973), sborník Hlavní téma: psychologická próza, který redigovali Jan Dvořák a Nella Mlsová (1994), a kniţní monografii Nelly Mlsové Člověk na rozhraní (2005). Ţenské osudy se v Havlíčkově díle odehrávají většinou na přelomu devatenáctého a dvacátého století a v první polovině století dvacátého, která jsou ve znamení ţenských snah o vymanění se z pout svazujících morálních zásad tehdejší společnosti. Ve výše uvedených románech, povídkách a novelách vytvořil Havlíček různé portréty mladých ţen a dívek z různých sociálních vrstev a prostředí se snahou zachytit a zobrazit celou etapu jejich ţivota. Hlavní zřetel soustředil Havlíček k psychologické kresbě ţenských postav, která byla jeho silnou stránkou,1 k jejich nazírání na svět a k nelehkému údělu v něm. Především pak k jejich vztahu a souţití s muţem, k touze po lásce, k překáţkám a nástrahám (ať uţ jsou jimi sobečtí, 1

Viz JEDLIČKA, B. Melancholický román. Lidové noviny, 25. března 1940, roč. 6, č. 27, s. 1. JUSTL, V. Dílo Jaroslava Havlíčka. Nový život, 1957, č. 6, s. 682. POLÁK, K. Jaroslav Havlíček: Ta třetí. Kritický měsíčník 2, 1939, s. 252. PÍŠA, A. M. Román sobeckého slabocha. In Třicátá léta. Kritiky a stati. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 285. RUMLER, J. Druhý román Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, J. Neviditelný. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 434.

6

bezcitní a vypočítaví muţi, pokrytecká a odsuzující maloměšťácká morálka, rodinné indispozice nebo nemoci, zastihující hrdinky v mladém věku), kterým musí čelit, které jim brání v naplnění jejich tuţeb, v proţití klidného a šťastného ţivota. Rozdílný pohled na ţenský a muţský svět je v jeho díle dominantní. Havlíčkovy ţenské postavy jsou dívky pocházející z bohatých rodin nebo zámoţných rodů (Štěpka v Petrolejových lampách, Soňa v Neviditelném, Adéla v Té třetí, Eva z povídky Tanečnice), dívky vyrůstající v tíţivých finančních poměrech, někdy hraničících i s bídou (dcery Hanzelínovy v Helimadoe, Markétka v Synáčkovi, Agáta v Jaru v domě), dívky skromné, obětavé a pokorné (Milda v Té třetí, Máša v povídce Máša z krámu, Markétka nebo Agáta), dívky zoufalé a trpící v manţelství, do kterého vstupovaly s nadějí a plny očekávání a s vidinou šťastné rodiny (Štěpka, Soňa, Máša), dívky odsuzované maloměšťáckou společností (Štěpka, dcery Hanzelínovy, Agáta, Vita z povídky Figurka z porcelánu, Heda z Tragické krve, Fína z povídky Neklidné srdce, Máša nebo Markétka), výrazné typy dívek silných, odváţných, hledajících nový smysl ţivota, nepodléhající a nesmiřující se se svým údělem (Štěpka, Dora v Helimadoe, Adéla), ale také dívky končící tragicky smrtí, ať uţ smrtí dobrovolnou, nebo následkem nevyléčitelné nemoci (Soňa, Heda, Markétka, Vita). Podle badatelů se do jeho tvorby promítají vlastnosti jeho osobnosti, jeho vlastní ţivotopis, ale i názory na lásku, ţenu a manţelství.2 Ve svém eseji Nevěřím z roku 1921, jehoţ některé pasáţe jsou uvedeny v knize Josefa Rumlera Epik Jaroslav Havlíček (1973) a v knize Nelly Mlsové Člověk na rozhraní (2005), se o manţelství vyjadřuje jako o pouhé povinnosti a o něčem, co není tak veselé. Pesimisticky hledí také na lásku: „Být oblaţen štěstím lásky je být navštíven krátkou náhodou zázraku…“3 Podobně manţelství a milostné vztahy jeho ţenských hrdinek nejsou většinou šťastné, jsou naopak plné lhostejnosti a citového chladu ze strany muţů. Prostřednictvím ţenských postav vyjadřoval své postoje. Na základě jejich postavení prezentuje svůj pohled na tehdejší maloměšťáckou společnost, kterou sám poznal. Ukazuje tak na její negativní stránky a tím provádí kritiku její omezené a pokrytecké morálky. Havlíčkova díla také obsahují náměty ze skutečného ţivota, 2

Viz např. Karel Polák v doslovu k Petrolejovým lampám (1957), Josef Rumler v knize Epik Jaroslav Havlíček (1973), Jana Bártová ve studii Nemoc a smrt – na scénu! ve sborníku Hlavní téma: psychologická próza (1994) nebo Milan Uhde v sérii článků Má čítanka (2004). 3 RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 45.

7

především ze svědectví jeho manţelky Marie. Předobrazem ţenských postav se mu stávaly manţelčiny příbuzné nebo přítelkyně z mládí a jejich osudy a předobrazem prostředí pak rodná Jilemnice a vesnice Hrabačov.4

4

KRAUSOVÁ, M. Jarda. In HAVLÍČEK, J. Máňa. Hradec Králové: Kruh, 1981, s. 186–189.

8

2. Kritické ohlasy ženské tematiky v díle Jaroslava Havlíčka 2.1. Petrolejové lampy Havlíček ve svém díle tedy variuje různé typy ţenských postav a charakterů. Snad nejvíce pozornosti věnovala kritika postavě Štěpky Kiliánové z románu Petrolejové lampy. Arne Novák tuto ústřední postavu charakterizuje jako tragikomickou figurku, „po ţivotě ţíznivě roztouţenou a od něho i z manţelství trapným panenstvím ztrestanou Štěpku“, a její příběh jako „souboj silné a nepůvabné amazonky českého maloměsta s ošemetným ţivotem.“5 Upozorňuje na kontrast, ţe i přes autorovo vykreslení jejího ošklivého zevnějšku a spojení jejích povahových vlastností, jako cynismu a sentimentality, si její postava postupně získává čtenáře. Podobné názory mají i Karel Sezima6 a Benjamin Jedlička, kteří také upozorňují na Štěpčiny roztouţené sny a neukojené touhy a na její následné potrestání od ţivota. Jedlička vnímá Štěpku jako ţenu, která „dorůstá z počáteční své rozeklanosti zasněné i lehkomyslné poţivačné bytosti velikosti svou obětí i činorodým heroismem“.7 I Vladimír Justl ve svém článku vyzdvihuje její sympatické rysy, odvahu a fakt, ţe i přes všechny své chyby a zklamání vyrostla v hrdinku plnou nové síly a odvahy.8 V jiné recenzi Justl hodnotí Štěpku jako postavu, do jejíchţ rukou Havlíček – kritik starého maloměšťáckého světa – vloţil „břímě hledačství“. Štěpka hledá prosté štěstí a jistotu ţivota, ale Justl zároveň upozorňuje na to, ţe: „Nemůţe však sama prorazit, není jí ještě dopřáno úplně zvítězit.“9 O Štěpce jako o představitelce mravní síly a typu statečné ţeny, vymykající se běţné konvenci, která zdolává předsudky staré společnosti, ale která opět nemá sílu vzdorovat do důsledků, píše v doslovu k Petrolejovým lampám i Karel Polák, který hodnotí ţenské hrdinky v Havlíčkově díle jako náběhy k „vytváření kladných typů příští společnosti“.10 Havlíčka však vidí (podobně i v recenzích dalších 5

NOVÁK, A. Jaroslav Havlíček: Vyprahlé touhy. Lidové noviny, 27. 4. 1936, s. 3. SEZIMA, K. Z nové tvorby románové. Lumír 62, 1936, č. 5, s. 285–286. 7 JEDLIČKA, B. Dílo Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: ELK, 1944, s. 315. 8 JUSTL, V. Dílo Jaroslava Havlíčka. Nový život, 1957, č. 6, s. 681–682. 9 JUSTL, V. Lampy domova a ţivotní jistoty. Host do domu 4, 1957, č. 7, s. 326. 10 POLÁK, K. O Jaroslavu Havlíčkovi. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 325. 6

9

Havlíčkových děl ze čtyřicátých a padesátých let dvacátého století) z pohledu komunistické ideologie jako autora, který měl touto postavou vyjádřit kritiku starého světa, vidí ho jako kritika dravého kapitalismu, reakční ideologie zburţoaznělého agrárnictví a selského konzervatismu.11 V knize Epik Jaroslav Havlíček (1973) uvádí Rumler Havlíčkovu interpretaci postavy Štěpky z Havlíčkovy studie Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle. Havlíček o Štěpce píše: „Štěpku Kiliánovou, která se později provdá za muţskou trosku, ´skákavého´ hejtmana Malinu, lze sotva mít za sympatickou románovou postavu. Je hřmotná, nehezká, nevychovaná, má divadelní způsoby, sobecky touţí jen po vlastním štěstí. Zaslouţí si svůj osud. Ale právě v protichůdnostech, z nichţ se skládá její povaha, v její statečné paličatosti, v její neobratné jemnosti, to snad přece trochu čpí člověčinou.“12 Sám Rumler ji vystihuje jako postrach maloměšťácké morálky. Kladně hodnotí její silnou vůli nevzdávat se. V omezeném prostředí, ve kterém ţije, však nemá velké výhledy do budoucnosti. Vesměs uvádí názory z tehdejších kritik, především Karla Poláka a Arna Nováka, neuvádí však prameny, ze kterých čerpal.13 Štěpku jako silný typ ţenské hrdinky, typ matky-země a protiklad k typům ţenských hrdinek – intelektuálek české prózy třicátých let dvacátého století a jinak reálného, bojovného, průbojného a lidsky obětavého člověka charakterizuje Jaromíra Nejedlá ve své knize Balada a moderní epika (1975), ve které zkoumá Havlíčkovo dílo z hlediska baladičnosti a zabývá se motivem smrti, snu a lampy. Podle Nejedlé 11

POLÁK, K. O Jaroslavu Havlíčkovi. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 326 a 329. 12 RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 118. Své literární záměry popsal Havlíček ve svém (dosud nevydaném) textu Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle (1941). 13 Např. na s. 120 uvádí charakteristiku Štěpky ze soudobé kritiky, neuvádí však autora této charakteristiky ani pramen, ze kterého čerpal: „A hlavně ústřední postava po ţivotě ţíznivě roztouţené a přece od ţivota i v manţelství trapným panenstvím ztrestané Štěpky zaujala natolik“. Srov. Arne Novák (Lidové noviny, 1936, s. 3): „Hlavně ústřední postavu, po ţivotě ţíznivě roztouţenou a od něho i z manţelství trapným panenstvím ztrestanou Štěpku“. Nebo na s. 119 se shoduje s výrokem Karla Poláka (doslov k Petrolejovým lampám, 1957, s. 326): „I do zapadlého Podkrkonoší dolehly tehdy, byť opoţděně, vlny dravého kapitalismu, a s nimi se přiostřil vztah vesnice a města. V románě je to zobrazeno na osudu rodiny, která po matčině původu představuje starý selský konzervatismus, po původu otce vpád přivandrovalé, ale podnikavé burţoazie.“ Srov. Polák: „I do zapadlého Podkrkonoší dolehly tehdy, byť opoţděně, vlny dravého kapitalismu, a s nimi se přiostřil vztah vesnice a města. V románě je to zobrazeno na jedné rodině, která po matčině původu představuje starý selský konservatismus, na původu otcově pak vpád přivandrovalé, ale podnikavé burţoazie.“

10

vyslovil Havlíček (který má spojitost se svými postavami i svým ţivotním údělem) v postavě Štěpky své neukojené touhy po svobodě, po moţnosti zcela naplnit svůj ţivot. Nejedlá vidí tragičnost její postavy v tom, ţe dovede ţít a obětovat se pro bliţního, ale nedovede se sblíţit s prostředím, ke kterému by mohla patřit, v tom vidí její vinu a trest a jako důsledek pak osamocený zápas, ve kterém podléhá. 14 O promítání Havlíčkovy osobnosti do díla a do postav, konkrétně o strachu z nemoci, píše také Jana Bártová: „Rodinné prostředí a lidské vztahy vůbec jsou v Havlíčkových prózách velmi často poznamenány nemocí, která přichází buď náhle a nečekaně, nebo zvolna, krůček po krůčku. Ať uţ se jedná o nemoc fyzickou nebo psychickou, vţdy naruší určitý zavedený pořádek, bortí představy a sny, a to nejen sny lidí touto chorobou přímo stiţených, ale i lidí jim blízkých.“15 Prostřednictvím nemoci svého manţela Pavla Maliny se tak Štěpka dostává do problému a dojde k vystřízlivění, prostřednictvím jeho smrti pak začíná nový ţivot, ale i boj. Podobně jako Nejedlá si Bártová všímá popisu jilemnického hřbitova jako předzvěsti Štěpčina osudu. Ve

studii

ze

stejnojmenného

sborníku

se

Havlíčkovou

tvorbou

z existenciálního hlediska zabývá Nella Mlsová. Soustřeďuje se na otázky lidského bytí v jeho tvorbě a konkrétně v Petrolejových lampách na podstatu jediné Štěpčiny nejvyšší touhy – mít dítě, ve které vidí moţnost doloţení své vlastní existence, moţnost zanechání věčné stopy.16 Podobně jako předchozí autorky se motivy smrti, rodiny a ţivota bez lásky zabývá Milan Uhde, který motiv rodiny a smrti spojuje, protoţe se smrt odehrává především v rodině. Havlíčkovy ţenské postavy hodnotí jako prosté ţeny, „jimţ byla bez jejich vlastní viny odepřena schopnost uskutečnit plný milostný vztah“.17

____________________________________________ 14

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 134. BÁRTOVÁ, J. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 107. 16 MLSOVÁ, N. Ta třetí (aneb kladení otázek). In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 105. 17 UHDE, M. Má čítanka – Jaroslav Havlíček. Revue politika 2, 2004, č. 1, s. 19. 15

11

Štěpku charakterizuje jako „vyprahlou ţenskou existenci předurčenou pro staropanenství a pokusivší se navzdory tomu o manţelství“.18 Zároveň odlišuje Havlíčka jako psychologicky nazírajícího prozaika od romantika, který je zaujat svým vlastním, osobním konfliktem se světem a smrtí. Tomuto vymezení se také věnuje Nella Mlsová v knize Člověk na rozhraní (2005)19, která v pojetí Štěpčiny postavy vidí polemiku s tradičními romantickými postavami. Zároveň upozorňuje na to, ţe toto tvrzení zdůraznil jiţ sám Havlíček v interpretaci postavy Štěpky v úvaze Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle. Podle Mlsové si Štěpka ale neuvědomuje, ţe smrt a utrpení mají být spojeny s jejím potenciálním štěstím, a k naplnění jejích tuţeb stejně nedochází. Podobně postavu Štěpky charakterizuje Ludmila Lantová, podle níţ Havlíček ztvárnil Štěpku „jako ironickou variaci na téma romantické postavy, jejíţ vlastnosti navozuje rozváděním motivů snění a reality, ideálu a protikladné kaţdodennosti.“20 Lantová se zabývá vyobrazením těchto rozporů, které je prováděno právě na základě jisté grotesknosti. V knize Člověk na rozhraní tedy Mlsová analyzuje Havlíčkovo dílo i postavy z existenciálního hlediska, konkrétně se zabývá motivicko-tematickými okruhy domova, času, Boha, smrti ve spojitosti s osudy postav. Stejně jako Nejedlá a Bártová posuzuje popsání jilemnického hřbitova v první kapitole románu jako anticipaci Štěpčina ţivotního příběhu. Motivy domů, ve kterých ţije, vidí jako symboly jejího ţivota, plného marných pokusů o vlastní štěstí, manţelství a mateřství. Mlsová se také zabývá pojetím smrti, která často vyvolávala snahu po asketickém způsobu ţivota. V Havlíčkově zobrazení Štěpčina pohledu na ţivot však nachází protiklad k jakékoli zboţnosti a askezi. Nedobrovolnou askezi vidí jen v jejím panenství. V tomto smyslu také upozorňuje na zdůrazňování její pozemskosti, která je ještě více zvýrazňována její tělesností. Štěpčin strastiplný ţivot

_____________________________ 18

UHDE, M. Má čítanka – Jaroslav Havlíček. Revue politika 2, 2004, č. 1, s. 19. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 150. 20 LANTOVÁ, L. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy, Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 13. 19

12

s Pavlem Malinou metaforicky připodobňuje ke Kristově kříţové cestě na Golgotu (také Ludmila Lantová mluví o náznaku biblické paralely v této souvislosti).21 2.2. Neviditelný V románu Neviditelný se kritikové věnovali především hlavní ţenské postavě, dceři továrníka, Soně Hajnové, a sluţebné Katy. Kritik Benjamin Jedlička zobrazuje Soňu jako ubohou oběť rodinného šílenství a jejího rozumově vypočítavého a nemilujícího manţela. V tragice jejího manţelství nachází strhující místa, především v přilnutí Soni, citově zklamané manţelstvím, k nepřítomnému bláznu Cyrilovi, v zásadě vyvolaném propuklou chorobou šílenství.22 Kritik Karel Polák se ve svém doslovu k románu Neviditelný z roku 1946 zabývá myšlenkou, ţe by román Neviditelný mohl být napsán ještě dříve neţ Petrolejové lampy. Usuzuje tak z bibliografické poznámky k prvnímu vydání (1937). Upozorňuje tak oproti románu předchozímu i oproti románům následujícím (Ta třetí a Helimadoe) na výrazný a chtěný nedostatek jakýchkoli kladných ţivotních typů, a to především v oblasti charakterů ţenských postav, u kterých očekává, ţe by měly být protiváhou „záporného, silácky slabošského muţství“.23 Soňu však hodnotí jako „nejţivotnější a nejpravděpodobnější z Havlíčkových čapko-chodovských hysterek, ano zrůd a příšer ţenských“ a také Katy, která „je schválně a výslovně zahozena a zlomena, právě ţe toliko satyrskou jevila se od počátku Petru Švajcarovi její takřka poloboţská ţivelnost.“24 Také Josef Rumler v doslovu z roku 1958 vidí v románu naprostý nedostatek kladných typů, za nositele ţivotních kladů povaţuje opět ţenu, a to Katy. Katy hodnotí jako „zdravý typ ţivotného, plebejsky vitálního člověka“, i kdyţ i ona „musí být nakonec obětována hlavnímu strůjci zla a přece zároveň i vzpouzeči proti zlu – Švajcarovi.“25 _______________________________ 21

LANTOVÁ, L. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy, Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 15. 22 JEDLIČKA, B. Román rodinného rozkladu. Lidové noviny, 21. února 1938, roč. 4, č. 21, s. 1. 23 POLÁK, K. Doslov. In HAVLÍČEK, J. Neviditelný. Praha: J. R. Vilímek, 1946, s. 479. 24 Tamtéţ, s. 480. 25 RUMLER, J. Druhý román Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, J. Neviditelný, Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 438.

13

Rumler dále kladně hodnotí vykreslení duševního ţivota Soni z pohledu jejího manţela a povaţuje postavu Soni za nejzdařilejší postavu románu a román Neviditelný jako z umělecky nejdokonalejších románů autora a vrchol naší meziválečné psychologické prózy. Kritik Zdeněk Bláha hovoří o Soně jako o oběti prostředí rodinného domu se šíleným strýcem a tvrdosti jejího muţe, které ji uvrhly do samoty, v níţ se svou křehkou vnitřní rovnováhou podléhá nemoci.26 Ve stati Prizmatem lidského vědomí se postavou Soni zabývá Inna Abramovna Bernštejnová. Podle ní je nejen postava Petra Švajcara vymodelována psychologicky sloţitě. Soňu hodnotí jako postavu vyvolávající v nás místy soucit, jako „slabou, zhýčkanou, vrtošivou, zklamanou ve své něţné oddanosti, a potom se propadající do stále temnějšího šílenství, pokořená tvrdou vůlí svého muţe“.27 Jana Bártová, zabývající se ve své studii28 motivy nemoci a smrti, které poznamenávají rodinné prostředí a lidské vztahy, povaţuje právě Soňu za představitelku rodinného šílenství, která je stiţena psychickou chorobou a která si i po své smrti podmaňuje svého syna a tím ničí Švajcarovy sny. Na Katy pohlíţí jako na dívku přímou a silnou, ale zneuţitou, které Švajcar vnukne vědomí viny za Soninu smrt. 2.3. Ta třetí V románu Ta třetí vzbudila u kritiky ohlas především postava Adély Haimerové, moderní a bohaté dívky, méně pak postava Mildy Kříţové, stárnoucí sestřenice Jiřího Mánka. Karel Polák ve své recenzi z roku 1939 vysoce hodnotí Havlíčka za vystiţení postavy Adély. Zobrazuje ji jako ţivou a kladnou postavu, jako „ţivý proti-klad k chabému záporu nemuţné existence muţovy“29, jako „zdravou, mladistvě lehkomyslnou, přitom ale střízlivou, rozumnou, upřímnou i čestnou _______________________________ 26

BLÁHA, Z. Havlíčkův „Neviditelný na obrazovce“. Rudé právo, 4. září 1965, č. 4. BERNŠTEJNOVÁ, I. A. Prizmatem lidského vědomí. In Český román 20. století a cesty realismu v evropských literaturách. Praha: Lidové nakladatelství, 1985, s. 236–237. 28 BÁRTOVÁ, J. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 107. 29 POLÁK, K. Jaroslav Havlíček: Ta třetí. Kritický měsíčník 2, 1939, s. 252. 27

14

milenku a snoubenku“.30 Kladně hodnotí její přirozený egoismus, ve kterém vidí i dokonalou odpovědnost za vlastní činy, z něhoţ plyne i odvaha k největším osobním obětem. Havlíčkovo podání další ţenské postavy Mildy povaţuje za příliš bezkrevné, kterému Havlíček uţ tolik péče nevěnoval, povaţuje ji za „starou pannu ţivotem okradenou, protoţe se obětovala úplně výchově maličkých osiřelých sester“.31 Polák obě postavy vidí jako Mánkovy oběti, Havlíčka kritizuje za to, ţe čtenáři nedopovídá jejich příběh, ţe se věnuje jen příběhu hlavní muţské postavy Mánka. Havlíčka také kritizuje za obměňování postav abstraktními epitety a za symboliku názvů – „havran“ (Mánek), „vlaštovka“ (Adéla) a „holubice“ (Milda). Odlišný názor na vystiţení ţenských postav má kritik Benjamin Jedlička, který jako zdařilý portrét hodnotí jen portrét Mildy Kříţové jako bytosti, „pro niţ se rezignace na štěstí stala jiţ druhou přirozeností, ale která, vyvedena z tohoto svého světa postupného odumírání neuváţeným a nepromyšleným návrhem Jiřího, zaţije velkou bolest ţivotního zklamání.“32 Postava Adély pak není vykreslena se stejnou plastičností a srozumitelností. Má ji za dívku příliš povrchní a koketní, která „působí dlouho dojmem nepříznivým a neupřímným, ba lstivým“.33 Karel Sezima upozorňuje na znamenitou modelaci postav. Postavu Adély hodnotí jako hezkou, i kdyţ poněkud výstřední měšťanskou dceru, která je však „nesentimentální, ale vnitřně opravdová a přímá“.34 Oceňuje její samostatnost, nesmlouvavou vůli k ţivotu a jasný názor na věc. Postavu Mildy oproti tomu hodnotí jako křehkou, trpnou a domáckou bytost. V doslovu z roku 1947 Karel Polák opět vyzdvihuje slovesné i ţivotní klady ţenských postav a mravní sílu ţenství oproti „tísním a běsům slabošského siláctví a bláhové rozumnosti muţské.“35 Postavu Mildy charakterizuje jako dělnickou ţenu __________________________ 30

POLÁK, K. Jaroslav Havlíček: Ta třetí. Kritický měsíčník 2, 1939, s. 252. Tamtéţ, s. 253. 32 JEDLIČKA, B. Dílo Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: ELK, 1944, s. 317. 33 Tamtéţ, s. 318. 34 SEZIMA, K. Z nové tvorby románové. Lumír 66, 1939/1940, s. 34. 35 POLÁK, K. Doslov. In HAVLÍČEK, J. Ta třetí, Praha: J. R. Vilímek, 1947, s. 354. 31

15

z periferie, jako příslušnici oné maloměšťácké vrstvy, kterou Havlíček kritizoval, jako „vadnoucí a neprovdanou, přece však mateřskou a zase nervózně staropanenskou“36, a Adélu jako dívku z praţské malostranské zámoţné vrstvy, jako kladnou ţenskou postavu, svobodnou ţenu nesvázanou rodinnými ani společenskými konvencemi, jako krásnou sportovkyni a chytrou intelektuálku. V postavě Adély, ale i Soni Hajnové a Markétky z novely Synáček (Polák tyto dvě poslední postavy nazval ţenskými mátohami, Markétku konkrétně „upírkem Synáčka“) vidí odraz Havlíčkova zoufalého vědomí nemoţnosti prorazit svůj pesimismus. Ţenské postavy Adély a Mildy za oběti slabošského a sobeckého pokrytce povaţuje i A. M. Píša. Zobrazení Adély hodnotí kladně, jako „jiskrnou bytůstku napohled lehkováţnou, přitom však zdravého a ryzího jádra“. Oceňuje její „vitálně jasnou, přímou a pravdivou povahu“. Oproti tomu Mildu povaţuje za „odříkavě skromnou, ošetřovatelsky soucitnou a rovněţ uţ stárnoucí bytost“.37 O ţenských postavách Adély a Mildy hovoří dále Josef Rumler38, a to jako o autorově záměrné snaze vytvořit protějšek k ţenským postavám z románu Neviditelný. Zobrazení Adély a Mildy jako sociálních typů povaţuje za šťastnější neţ v Neviditelném. Pozitivně hodnotí postavu Adély, jako typ statečné ţeny, která zdolává předsudky staré společnosti, a Havlíčka pak jako autora, který právě obraz měšťákova hnusu a malosti znázorňuje na postavách muţských a jehoţ kritiku provádí většinou prostřednictvím postav ţenských. Havlíčkovu snahu po vytvoření kladného ţenského typu a jeho morálního vítězství nad slabošským muţstvím však Rumler zdůvodňuje opět z pozice zastánce komunistické ideologie tím, ţe ţena byla za kapitalismu více společensky utlačována. Postavu Adély povaţuje za nejţivotnější postavu a za „nejplnější a zároveň nejsvětlejší ţenský typ“39 v románu. Další Rumlerova charakteristika její postavy se shoduje s pojetím Karla Poláka (Rumler opět neudává zdroj, ze kterého čerpal), ale na rozdíl od Poláka ji charakterizuje jako

________________________________ 36

POLÁK, K. Doslov. In HAVLÍČEK, J. Ta třetí, Praha: J. R. Vilímek, 1947, s. 355. PÍŠA, A. M.: Román sobeckého slabocha. In Třicátá léta. Kritiky a stati. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 286. 38 RUMLER , J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973. 304 s. 39 Tamtéţ, s. 142. 37

16

„krásnou, sportovně zaloţenou neintelektuální, ale zdravě přemýšlivou partnerku“.40 V této knize nám Rumler zprostředkovává i Havlíčkovo pojetí postavy Adély a Mildy ze studie Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle: „Při vší své jasnosti a střízlivosti to bylo obyčejné děvče, které mělo rádo bezduché zábavy, módní šlágry, tanec. Adéla byla hezká – to svádí k povrchnosti. Byla rozumná, ale povrchní.“41 O Mildě hovoří Havlíček jako o světici, se kterou se čtenář ale smíří jen s rozpaky, protoţe je příliš skutečná. 2.4. Helimadoe Ve čtyřicátých letech vzbudil kritické ohlasy román Helimadoe. Kritici jako Jaromír Borecký, Benjamin Jedlička nebo Karel Polák psali o tomto románu jako o příběhu pubertální lásky chlapce a pěti lékařových dcer Helmadon, „které pomalu odkvétají v ţivotě mezi kuchyní, stájí, ordinací a polní prací“.42 Jedlička vidí hlavní význam a sílu románu právě v kresbě milostných a ţivotních zmatků a ve zklamání mladé generace a v obraze Helmadon a mladého chlapce Emila. Pozitivně hodnotí především čisté vykreslení a pronikavou dušezpytnou znalost ţenských postav, „nespoutané a nevyléčitelné romantičky Dory zahleděné do lákavých dálek“ a „předčasně zmoudřelé a do sebe uzamčené Emy“.43 Karel Polák ve své recenzi nazývá první tři starší dcery, viděné očima chlapce, fantomy (známými jiţ z Neviditelného a Té třetí), a to podle jejich vzezření: „jeden je chlapsky křiklavý, druhý trpně plíţivý, třetí ţensky jemný a účastný“.44 Postavu Dory a její útěk s kouzelníkem chápe jako dramatickou gradaci vzrušujícího příběhu, která doplňuje lyričnost vzpomínání. Zároveň však scény kouzelníka a Dory hodnotí jako základní kaz Havlíčkova básnění, z nichţ plyne „resignovaná úšklebnost, připomínající Čapka-Choda“.45

______________________________ 40

RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 143. Tamtéţ, s. 143. 42 BORECKÝ, J. Jaroslav Havlíček, Helimadoe. Čteme 2, 1940, č. 13, s. 136. 43 JEDLIČKA, B. Melancholický román. Lidové noviny, 25. března 1940, roč. 6, č. 27, s. 1. 44 POLÁK K. Jaroslav Havlíček: „Helimadoe“. Kritický měsíčník 3, 1940, s. 258. 45 Tamtéţ, s. 259. 41

17

V doslovu k Helimadoe charakterizuje toto pateré ţenství jako „trojí zdeptané a trpné, dvojí ještě bouřící a touţící“.46 Do postavy Dory promítl Havlíček i sám sebe. Na základě jejího falešného snu, jejího sociálního vzdoru, vzbouření se proti otcově realitě kritizuje Havlíček i sám sebe a omezenost svého vlastního společenského zápasu. Doru Polák charakterizuje jako typ energické a odváţné ţeny, kterou však Havlíček ještě nechává zbloudit na její cestě za osvobozením. Dořin zápas vidí jako zápas s polomrtvou a mrtvou ţenou kouzelníka o její vlastní pochybné štěstí, o dobrodruţství, po kterém vţdy touţila. Ale toto všechno a její útěk do neznáma naznačují, ţe Dora nemůţe dopadnout dobře. Podobně o postavě Dory a doktora Hanzelína hovoří Josef Rumler.47 Vidí je jako nositele tuţeb o přijatelnější podobu ţivota. Ve svém zápase dochází Dora, která má podobné vlastnosti jako její otec, neústupnost, vitalitu a vzdorovitost, dál neţ její otec. Rumler (podobně jako Polák48) si také všímá podobnosti mezi tímto románem a souborem povídek Neopatrné panny. Paralelu nachází v osudu pěti Hanzelínových dcer a pětice neopatrných panen. Nejzřetelnější souvislost vidí mezi tanečnicí Evou z povídky Tanečnice a Dorou. V knize Epik Jaroslav Havlíček k této souvislosti Rumler dodává, ţe obě „překročily myšlenou čáru“, obě „šly za fatou morgánou“.49 Ve stejnojmenné knize povaţuje postavu Dory a jejího otce za nejkladnější a nejdramatičtější sílu románu a zároveň (podobně jako jiţ Karel Polák) za doklad těţkého a zčásti vítězného zápasu samotného autora s dobou a prostředím. Rumler tento román povaţuje za básnicky účinnou obţalobu údělu ţeny v tehdejší společnosti, která svými předsudky a konvencemi nedovoluje ţenám jejich svobodný rozvoj. Literární historik František Všetička se ve svém článku50 věnuje především postavě Dory a všímá si anticipací ve spojení s touto ţenskou postavou, kterou hrdina Emil zastihuje téměř vţdy při sluţbě v ordinaci, a to při nejčistší a nejinteligentnější práci, čímţ ji autor vyděluje z kruhu jejích sester. Anticipaci 46

POLÁK, K. Helimadoe Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, J. Helimadoe. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 260. 47 RUMLER, J. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, J. Helimadoe. Praha: Československý spisovatel, 1972, s. 7. 48 POLÁK, K. Jaroslav Havlíček: „Neopatrné panny“. Kritický měsíčník 4, 1941, s. 249. 49 RUMLER, J. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, J. Helimadoe. Praha: Československý spisovatel, 1972, s. 7. 50 VŠETIČKA, F. Románová iniciativa Jaroslava Havlíčka. Česká literatura 39, 1991, č. 1, s. 61–66.

18

nachází ve scénce, kdy doktora navštíví ţena nakaţená syfilidou. Poukazuje tak k nespokojené a nespoutané Doře, za paradox ale Všetička povaţuje to, ţe Dora, i kdyţ má sluţbu v ordinaci, není scénce přítomna a nemůţe se tak z daného případu poučit. V další kapitole pak do městečka přijíţdí kouzelník a sám vypravěč si uvědomuje spojitost anticipačního příběhu s příběhem Dory, protoţe se mu hned po útěku Dory vybaví případ s nakaţenou ţenou. Další anticipaci autor článku nachází ve scénce, kdy Dora po návratu od kouzelníka staví z Eminých kostek dům, který se zřítí, a ve scénce, kdy Helena vyčte z postavení hvězd a měsíce blíţící se smrt. Předpověď se naplní smrtí jasnovidky, která má za následek Dořin útěk s kouzelníkem a Emilovo zklamání. Všechny anticipace pak ukazují k tomu, ţe Dořina cesta za dobrodruţstvím nemůţe skončit dobře. Ve své studii51, která se zaměřuje na jednání postav z hlediska jejich snahy o zachování vlastní existence, se Nella Mlsová soustřeďuje na dcery doktora Hanzelína, kterým je díky zavedení onoho pracovního kotouče zabráněno v jakékoli meditaci o své existenci a v moţnosti ji realizovat. Za výjimku povaţuje Doru, která se vzepře nesvobodnému řízení vlastního ţivota, i kdyţ ji čeká nejistá budoucnost. V knize Člověk na rozhraní pak na postavách Hanzelínových dcer, uvězněných do pracovního kolotoče, zkoumá motiv nezadrţitelně plynoucího času. Jejich stárnutí se zdůrazňuje především při charakteristice jejich fyziognomie. Stáří je podle Mlsové chápáno nejen jako synonymum ošklivosti, ale i jako determinující faktor, beroucí dívkám šance na projektování vlastní existence, individuální volnosti. Jiţ propojení jejich jmen v názvu knih pak poukazuje na „obtíţnost vydělení (…) a neúplnost v jednotlivosti“.52 O pracovním kolotoči, který dcerám poskytuje svým způsobem smysl ţivota, ale také o dramatu ţeny v mnoţném čísle, hovoří i Jana Bártová.53 První tři Hanzelínovy dcery hodnotí jako antiţeny, které jsou poznamenány nelítostnou přírodou. Všímá si konfliktu mezi krásnou a smyslnou Dorou a těmito třemi staršími, nevšedně ošklivými sestrami, konfliktu „mezi smířlivostí (byť hořkou) se

51

MLSOVÁ, N. Ta třetí (aneb kladení otázek). In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 106. 52 MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 166. 53 BÁRTOVÁ, J. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994. 204 s.

19

staropanenským osudem, vyplněným stereotypní dřinou na jedné straně a egoistickou vzpourou proti zotročujícímu turnusu na straně druhé“.54 2.5. Neopatrné panny Dílo Neopatrné panny je soubor povídkových prvotin (Neklidné srdce, Figurka z porcelánu, Tragická krev, Tanečnice a Máša z krámu) z roku 1927 aţ 1930. Karel Polák ve své recenzi ze čtyřicátých let kladně hodnotí Havlíčkovo úsilí o rozmanité vyjádření mnohotvárnosti hrdinného a ztroskotávajícího ţenství. Osudy pěti panen mu připomíná román Helimadoe. Tyto ţenské postavy vidí jako ţeny ţijící výlučně jen svými smysly, především postava Evy z povídky Tanečnice, jimţ se jejich smyslnost stává osudnou a které za své bláznivé vypětí platí při své determinaci tragickou daň. „Jednou je této ţenské smyslnosti osudem její výbojnost, po druhé její nedozrálá odstrčenost, po třetí muţatkovský individualismus, po čtvrté vrozená i vypěstěná ostýchavost, konečně ta marně naznačovaná vzdušnost taneční.“55 Benjamin Jedlička56 za nejlepší a nejbásničtější povaţuje povídku Máša z krámu. Celkově kladně hodnotí Havlíčkovu vášnivost a intenzitu, kterou projevil v portrétování dívčích a ţenských postav, jeho dušezpytnou znalost a umění odhalovat ţivot bez masky. Podobně jako Jedlička hodnotí Karel Sezima jako nejzralejší povídku také Mášu z krámu. První tři povídky Neklidné srdce, Figurka z porcelánu a Tragická krev povaţuje za eroticky přeexponované (také Jedlička viděl jejich zaměření především k jednostrannému erotismu). O ţenských hrdinkách hovoří jako o pěti nebiblických neopatrných pannách, jeţ „vzavše lampy své, nevzaly s sebou oleje“,57 jako o průměrných ţenách, jejichţ vykreslení působí ţivotně a elementárně, a které jsou probádané kaţdá „v celé odstíněné škále své jedinečné fyse i duševnosti“.58. Jako psychologicky věrné postiţení tragiky osudů těchto hrdinek, které marně

54

BÁRTOVÁ, J. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 122. 55 POLÁK, K. Jaroslav Havlíček: „Neopatrné panny“. Kritický měsíčník 4, 1941, s. 249. 56 JEDLIČKA, B. Dva povídkové soubory. Lidové noviny, 1941, roč. 7, č. 51, s. 1. 57 SEZIMA, K. Ţeny všedních dnů. Čteme, 1941, s. 144. 58 Tamtéţ, s. 145.

20

touţí po milostném a ţivotním naplnění, hodnotí Neopatrné panny i Sylva Bartůšková. Naopak Michaela Naušová ve svém článku ze sedmdesátých let, tedy v době, kdy Neopatrné panny vyšly potřetí (zahrnuty do souboru povídek Neklidná srdce, 1972), nepovaţuje autorův „ponor do psychiky“ postav za dostatečně přesvědčivý. Nedostatek spatřuje zároveň v tom, ţe „většina niterných procesů je zúţena na vyzdviţení role sexuality, která převáţnou část jeho hrdinek ovládá.“59 Vlastní Havlíčkovo stanovisko k těmto ţenským osudům nám přináší Josef Rumler (z Havlíčkovy studie Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle). Havlíček dílo povaţuje za povídky o „dívkách a válce“: „Jde v nich sice hlavně o zpodobení ţenských osudů, avšak bylo nutné volit charaktery odlišné, aby tragický zlom byl zdůvodněn. Fína se stává obětí svého zaloţení, Vitinou zkázou je vraţedné prostředí úpadkového domova, odváţná Heda čeká jen na příleţitost, aby se mohly její vzdor a pýcha střetnout s konvencí v zápase předem prohraném, bezbranná Máša hyne na svou poddajnost a dobrotu srdce. Z pout prostředí se dostává jediná Eva, dík své bezohlednosti a lhostejnosti k soudu tohoto světa, a snad také proto, ţe jediná ze všech si přece jen vytkla jakýsi cíl.“60 Milan Uhde si všímá osudů těchto ţenských hrdinek, končících často údělem prostitutek nebo podobným zmarněním a zpustnutím. Příčinu jejich prostituce ale vysvětluje (podobně jako Havlíček, Polák a Sezima) ne ze sociálních pohnutek, ale individuálně podmíněnými předpoklady nebo vrozenými indispozicemi biologické povahy.61

59

Viz BARTŮŠKOVÁ, S. Jaroslav Havlíček. In BLAHYNKA, M. (ed.) Čeští spisovatelé 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 168–171. NAUŠOVÁ, M. Neklidná srdce. Zemědělské noviny, 16. 5. 1972, roč. 28, č. 113, s. 3. Hodnocení této kritiky však můţeme povaţovat za dobově příznačné, protoţe kritika byla napsána v době normalizace, coţ mohlo ovlivnit hodnocení tohoto díla. 60 RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 94. 61 Viz Havlíčkova charakteristika těchto ţenských postav ve studii Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle. POLÁK, K. Jaroslav Havlíček: „Neopatrné panny“. Kritický měsíčník 4, 1941, s. 249. SEZIMA, K. Ţeny všedních dnů. Čteme, 1941, s. 144. UHDE, M. Má čítanka – Jaroslav Havlíček. Revue politika 2, 2004, č. 1, s. 18.

21

2.6. Synáček V této novele si kritikové62 všímali především pokorné lásky Synáčka a Markétky, dcery jeho dlouholetého přítele, se kterou Synáček teprve proţívá láskyplný ţivot, osudového prolínání mystéria lásky s mystériem smrti a mystického pouta s bytostí odsouzenou k smrti. Postavu Markétky jako tiché, něţné, křehké a éterické bytosti popisuje Jaromíra Nejedlá.63 Oceňuje ji pro její ţivotní moudrost a střízlivé uvaţování nad svým údělem. Pro tyto atributy vidí její podobnost s Máchovou Marinkou. Nejedlá se zabývá hlavním tématem v tomto díle, a to smrtí. V předznamenání mnoha smrtí vidí i předzvěst Markétčina a Synáčkova osudu. Smrtí Markétky, která je líčena nepateticky a nedramaticky, se začíná odvíjet vnitřní drama Synáčka, pro kterého je jeho smrt vysvobozením. Podobně jako postavu Štěpky z Petrolejových lamp charakterizuje postavy Markétky a Synáčka i přes jejich tragičnost jako postavy plné jasu, postavy obětující se pro ostatní, které se ale nedokáţou sloučit s maloměšťáckým prostředím, za coţ následuje trest, osamocený zápas, ve kterém podléhají. Markétku jako éterickou bytost, na první pohled dětskou, někdy aţ dětinskou, ale jako typ silného člověka a člověka vyrovnaného se svým osudem, který se snaţí estetizovat akt své smrti a překonat odloučenost od milované osoby, charakterizuje i Nella Mlsová64, která ve vztahu Synáčka a Markétky nachází atributy otcovské lásky. 2.7. Jaro v domě O hlavní postavě této novely Agátě píše kritika sedmdesátých a osmdesátých let především z hlediska komunistické ideologie jako o proletářské dívce.65 A dále jako o dívce zbavené své pověsti, která se stala manţelskou obětí nevzhledného hodináře. 62

Viz např. J. K. Balada o ţivotě marnivém a plodné lásce. Lidové noviny, 11. 9. 1942, roč. 50, č. 462, s. 4. zd. Dvě prózy Jaroslava Havlíčka. Nové knihy 8, 1972, č. 77. MJV: Závěr díla J. Havlíčka. Práce 10, 1973, č. 1. 63 NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 134. 64 MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. 204 s. 65 Viz např. Josef Rumler v doslovu k Jaru v domě (1975) nebo Sylva Bartůšková v Českých spisovatelích 20. století (1985).

22

Další kritik Miroslav Petříček, vystupující pod značkou –mp-, hodnotí Agátu jako nevinnou dívku a „líbezný květ mezi uboţáky“, jejichţ symbolem jejich malosti je tělesná invalidita.66 Tomáš Sedláček67 vidí jiţ v samotné existenci Agáty vzpouru proti tomuto prostředí, které je plné zášti a škodolibosti. A i kdyţ se jedná o vzpouru neuvědomělou, musí být potrestána a Agátiny ideály a touhy tak končí krachem (o podobné vině a následném trestu a pádu hovoří i Jaromíra Nejedlá v souvislosti s postavami Štěpky, Synáčka a Markétky, viz výše). Jana Bártová68, zabývající se motivy nemoci a smrti, charakterizuje Agátu jako krásnou, čistou a nevinnou dívku, která byla v dětství povaţována za uboţačku, protoţe bývala nemocná, bledá a slabá a byla jí prorokována blízká smrt. V jejím případě podle Bártové nemoc a smrt čekají v pozadí. 2.8. Muž sedmi sester Tento román vzbudil zájem kritiky aţ v devadesátých letech, kdy byl poprvé vydán. Nella Mlsová ve svém příspěvku ve sborníku Neznámí (autoři) – neznámé (texty)69 píše o vykreslení obrazu ţeny v tomto díle jako o značně nelichotivém. Vztah mezi muţem a ţenou je zde podán ve zkarikované podobě, bez citové roviny. Mlsová hovoří také o vztahu tohoto díla k Havlíčkovým vlastním rozporuplným názorům na manţelství. Jeho úvahu o manţelství zde vidí převtělenou do groteskní stylizace, pozbývající jakékoli citovosti, a ţenu jako symbol spoutanosti a likvidace muţe. Matku s dcerami povaţuje jen za „prosté naplňovatelky své role, o které nepřemýšlejí, pouze se jí intuitivně zmocňují na základě odvěké ţivotní zkušenosti či ji aktualizovaně přizpůsobují momentální situaci.“70 Jejich ţivot je pak utvářen jen stereotypními kaţdodenními úkony. Matka zde představuje obecný mateřský princip a dcery představují různé typy ţenských charakterů a přijímají tak různé role, jako modlilky, kuchařky, chorobně čistotné ţeny, ţeny ţárlivé, frivolní, ţeny naplněné iluzemi nebo nesnášenlivé manţelky. Likvidaci Emila Mlsová vidí především v jejich zdánlivé pasivitě, ve vyplnění jejich role do důsledků. V knize Člověk na

66

PETŘÍČEK, M. Novela Jaroslava Havlíčka. Nové knihy, 1. 10. 1975. SEDLÁČEK, T. Jaro v domě. Rovnost 3, 1976, č. 2. 68 BÁRTOVÁ, J. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994. 204 s. 69 MLSOVÁ, N.; DVOŘÁK, J. Neznámí (autoři) – neznámé (texty). In Sborník příspěvků III. literární laboratoře, konané v Hradci Králové 29.–30. ledna 1998. Hradec Králové: Gaudeamus, 1999. 423 s. 70 Tamtéţ, s. 298. 67

23

rozhraní71 hovoří Mlsová o jakési nadpostavě, kterou tyto ţenské postavy se svými odlišnými povahami vytváří dohromady a která působí děsivě svou monstrózností. Kladně hodnotí i autorovy věrné popisy jejich zevnějšku, chování a jednání, které korespondují s jejich povahou a o kterých vypravěč promlouvá vţdy najednou. O postavách dívek také jako unipolárních bytostí, které mají vţdy jeden charakteristický rys, hovoří Martin Hybler. Ţenské postavy charakterizuje podobně jako Mlsová jako „romantickou Slávu, smyslnou Zdeňku, ţárlivou Milenu, hádavou Cilku, kuchyňsky orální Lidku, úzkostlivě čistotnou a úklidem posedlou Boţenu a

modlilku

Terezu.“72

V rázném

líčení

erotických

scén

pak

nachází

nejpravděpodobnější příčinu, proč dílo dlouho čekalo na vydání. 2.9. Shrnutí kritických ohlasů Záměrem této kapitoly bylo především poukázat na různé kritiky a recenze v jednotlivých desetiletích a zmapovat tak vývoj názorů kritiků na dílo Jaroslava Havlíčka, konkrétně na ţenskou tematiku, která má v jeho díle nezastupitelné místo. V kritikách a recenzích, které pojednávají o Havlíčkových postavách a které jsme nashromáţdili, bylo často více prostoru věnováno ústředním postavám muţským. Tato kapitola tak měla za úkol zachytit komplexnější pohled literární kritiky na Havlíčkovu ţenskou tematiku v různých etapách vývoje české literatury, a to od třicátých let, kdy vycházela první Havlíčkova díla, aţ po současnost. Havlíček se ve svém díle zaměřil na rozmanité typy ţenských postav; na ţeny touţící po naplnění vlastního ţivota, ţeny výstřední a vymykající se tehdejší maloměstské morálce, na dívky a ţeny deformované tehdejší konzervativní společností, svázanou maloměstskými konvencemi. Přinášíme pohled na hodnocení literární kritiky od třicátých a čtyřicátých let, která reagovala na postupující znázorňování ţeny ne jako člověka podřizujícího a sebeobětujícího se, ale člověka touţícího vymanit se z pout svazujících společenských norem. Havlíček tímto navázal na autory, kteří tento nový typ ţeny přináší do literatury od přelomu 71 72

MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. 204 s. HYBLER, M. Havlíčkova obscenita seriálního sexu. Kritická příloha Revolver Revue 27, 2003, s. 9.

24

devatenáctého a dvacátého století (viz následující kapitola). Literární kritika hodnotila Havlíčkova díla vesměs kladně, všímala si především znamenité modelace a psychologického ztvárnění postav (viz např. Karel Sezima, Karel Polák, Benjamin Jedlička). V dalších desetiletích byl pohled kritiky na ţenské postavy často zabarven, a to pod vlivem komunistické ideologie. Autoři literárních kritik (např. Karel Polák a Josef Rumler) se neubránili hodnocení ţenských postav jako ţen-proletářek a představitelek Havlíčkova boje proti kapitalismu. Od devadesátých let si literární kritici více všímali spojitosti Havlíčkova díla s poetikou existencialismu, a to především s motivy nemoci, smrti a absurdity lidského osudu (viz např. Nella Mlsová a Jana Bártová), i kdyţ výskytem těchto dominantních motivů v Havlíčkově díle se zabývali jiţ kritici let předchozích, jako např. Jaromíra Nejedlá a Ludmila Lantová. U některých děl nemáme k dispozici kritiku z let, kdy byla díla napsána, protoţe tato díla byla vydána s několikaletým zpoţděním nebo aţ po Havlíčkově smrti.

25

3. Pojetí ženy v tvorbě spisovatelek přelomu devatenáctého a dvacátého století V této kapitole se zaměříme na podobnost tvorby Jaroslava Havlíčka s tvorbou ţenských autorek psychologické prózy, které vstupovaly do české literatury od devadesátých let devatenáctého století. Tyto autorky se podobně jako Jaroslav Havlíček zaměřují na osudy ţenských postav, které ţijí v měšťanské společnosti, svázané konvencemi, a které se snaţí vymanit z jejích pout a zaměřit se na svůj vlastní ţivot. Snaţí se zachytit postavení ţeny v rámci společenských vztahů a proniknout do nitra ţenských postav a zachytit jejich duševní stavy; tedy podat obraz vnitřních citových a morálních problémů ţen v závislosti na dané zkušenosti, proţitku, které se dostávají do střetu s tehdejší společenskou morálkou. Osudy Havlíčkových ţenských postav se odehrávají většinou na přelomu devatenáctého

a

dvacátého

století

a

v první

polovině

století

dvacátého.

Od devadesátých let devatenáctého století se v naší literatuře dostává do popředí zájem o individuum, o jeho osobní zkušenost a názory na ţivot a svět, a výrazněji se začínají uplatňovat ţenské autorky, které usilují o nové zachycení ţenského osudu. Jedná se především o Boţenu Vikovou-Kunětickou (1862–1934), Růţenu Svobodovou (1868–1920), Amálii Vrbovou (1863–1936), píšící pod pseudonymem Jiří Sumín, Annu Lauermannovou (1852–1932), vystupující pod pseudonymem Felix Téver, Gabrielu Preissovou (1862–1946), zaměřenou na venkovské prostředí, Boţenu Benešovou (1873–1936), Annu Marii Tilschovou (1873–1957) a Helenu Malířovou (1877–1940).1 Začíná se tedy proměňovat obraz ţeny. Cílem tvorby ţenských autorek jiţ není vlastenectví a mravní výchova určená společenským řádem, jak tomu bylo u spisovatelek generace předcházející, zastoupené především Boţenou Němcovou, Karolínou Světlou, Eliškou Krásnohorskou, Sofií Podlipskou nebo Terezou Novákovou, které se snaţily o vytvoření mravního ideálu ţeny, ale mění se pojetí ţenského osudu – od obrazu ţeny, matky-vlastenky k obrazu ţeny jako individua – k analýze jejího vnitřního ţivota a vlivu prostředí a názoru na společenský ţivot. Zpracování ţenské tematiky od devadesátých let devatenáctého století

1

NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. Brno: Atlantis, 1995, s. 1024–1031.

26

vzbudilo zájem kritiků a teoretiků. Na začátku dvacátého století se tvorbou ţenských autorek (především Boţeny Vikové-Kunětické a Růţeny Svobodobé) zabývali František Xaver Šalda ve své přednášce Ţena v poesii a literatuře, zahrnuté do knihy Boje o zítřek z roku 1905, nebo ve stati Slovíčko o ţenském umění (Kritické projevy 1905–1907), Jan Máchal ve svém souboru přednášek O českém románu novodobém z roku 1902 nebo Josef Laichter, který této problematice věnoval přednášku v knize Uměním k životu (1919) Ţeny spisovatelky a otázka ţenská i muţská v jejich díle. F. X. Šalda se v přednášce Ţena v poesii a literatuře zabývá tvůrčí ţenou, autorkou, spisovatelkou jako novým kulturním zjevem. Poţaduje, aby se ţena i v literatuře stala co nejţenštější. Naráţí tak na vznik literatury tendenční, moralizující a bojovné, ve které se ţeny chtěly vyrovnat muţům a „v níţ bylo tak málo pravého ţenského nervu, pravé ţenské sensibility, ţenského kouzla a ţenské gracie, vlastní ţenské psychické mateřštiny“.2 Dále uvádí nedostatky tehdejší ţenské literatury, jako její konvenčnost, především u pensionátové ţenské literatury, kterou charakterizuje jako literaturu ušlechtilosti a slušnosti z programu, a jednostrannou tendenčnost v propagačním feministickém románu. Moderní literární ţenu varuje před uměleckou nepravdivostí, kterou vytváří, kdyţ si hraje „na muţatku, říká společnosti do tváře tak zvané ‚silné pravdy‘“.3 Zároveň odmítá zavedení ženského románu nebo ženského umění do literatury jako nové speciality či nového schématu a ţádá, aby se spisovatelky se svou tvorbou začlenily do kulturního dění, ve kterém se musí sjednotit muţské i ţenské umění. Konkrétní příklad tohoto názoru na ţenskou literaturu pak můţeme nalézt v jeho stati Slovíčko o ţenském umění, ve které se Šalda vyjadřuje o literárních dílech Boţeny Vikové-Kunětické a srovnává je s dílem Růţeny Svobodové. V díle Vikové

nachází

„mnoho

-ismů,

mnoho

polemiky,

mnoho thesí,

mnoho

jednostrannosti a jednooké úmyslnosti, mnoho tendenčnosti aţ programové (která není bez vervy a temperamentu) – ale málo umění, málo něhy, málo naivní tvárné síly, málo rozhovořených pramenů duše a noci. Jest to příklad muţského umění – a ne nejlepšího muţského umění – přeneseného na ţenské sujety, na feministické sujety“.4 Šalda však poznamenává, ţe nechce ubírat na jejím talentu, ale zároveň

2

ŠALDA, F. X. Ţena v poezii a literatuře. In Boje o zítřek. Praha: Melantrich, 1948, s. 65. Tamtéţ, s. 66. 4 ŠALDA, F. X. Slovíčko o ţenském umění. In Kritické projevy 6. Praha: Melantrich, 1951, s. 182. 3

27

dodává, ţe by ocenil, kdyby tohoto talentu bylo o polovinu méně a byl by pouze látkou uměleckého charakteru. Naopak dílo Růţeny Svobodové hodnotí jako dílo „diskrétní, opravdové, vnitřní ţenské umění veliké něhy a síly; ţenské umění a ne efeminisovaná varianta některého umění muţského, opakuji s důrazem. Tvoří ve svojí sféře tak, jako Boţena Němcová tvořila ve sféře svojí; má tytéţ kvality umělecké naivnosti a náměsíčné poctivosti, touţ lyrickou něhu, totéţ oko inspirované překypělou milostí chvíle“.5 I v přednáškách dvou zmiňovaných kritiků Jana Máchala a Josefa Laichtera můţeme nalézt několik kritických ohlasů. Máchal rozebírá dílo Boţeny Vikové-Kunětické jako spisovatelky, která do svého díla promítá problémy ţenské otázky, které těsně souvisí s problémem sociálním, a analyzuje tak sociální poměry ţenského

pohlaví

s věrným

vystiţením

poměrů

milostných,

manţelských

i rodinných. O vnímání ţenské otázky jako otázky společenské a o sociálním dění, které je z velké části námětem literatury psané ţenami, se zmiňuje i Dobrava Moldanová. Protoţe „otázka společenského uplatnění ţeny, její politická rovnoprávnost, její hospodářské zrovnoprávnění byly váţnými sociálními problémy doby.“6 Máchal však dílo Vikové, podobně jako Šalda, povaţuje za méně přesvědčivé, především v uměleckém provedení a znázornění váţných teorií. Také její pojetí muţe, jehoţ egoismem její ţenské hrdinky v románech trpí, postrádá přesvědčivosti. Její muţskou postavu nepovaţuje za skutečnou osobu, nýbrţ za „hříčku její vzrušené fantazie“.7 Svůj názor dokládá tvrzením kritika F. V. Krejčího, který její pojetí muţské postavy přirovnává k zápasu dona Quijota s větrnými mlýny.8 Máchal se v této přednášce věnuje i Jiřímu Sumínovi, u něhoţ pro psychologickou přesvědčivost kladně hodnotí povídku Věště. „Málo jest knih, v nichţ by s takovou podrobností a psychologickým zdůvodněním vysvětlen byl úpadek rodiny, vliv jeho na převrácené vychování dětí a konečně úplný rozvrat 5

ŠALDA, F. X. Slovíčko o ţenském umění. In Kritické projevy 6. Praha: Melantrich, 1951, s. 182. MOLDANOVÁ, D. Obraz ţenského osudu a jeho proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století. Česká literatura 34, 1986, č. 5, s. 423. 7 MÁCHAL, J. O českém románu novodobém. Praha: České lidové knihkupectví a antikvariát, 1902, s. 126. 8 Tamtéţ, s. 126-127. V textu je uvedeno J. V. Krejčí, ale s největší pravděpodobností je zde tisková chyba a jedná se o F. V. Krejčího. Ve druhém změněném a doplněném vydání z roku 1930 se názor na dílo B. Vikové-Kunětické a citace F. V. Krejčího jiţ nevyskytují. 6

28

rodinného ţivota“.9 Jiřího Sumína si podobně váţí i Gabriela Preissová, která je autorkou monografie Jiří Sumín z roku 1937, a to pro jeho osobitost, originalitu s uměleckými kvalitami a přesvědčivostí, který dokázal své vzpomínky na nelehký ţivot věrně promítnout do své tvorby.10 Také Pavla Buzková ve své stati Ţeny v české literární tvorbě na přechodu do 20. století v knize Česká žena v dějinách národa z roku 1940 hodnotí Sumínovo dílo pozitivně pro výrazné typy postav, a to bytostí čistého srdce a spravedlivého ţivota, které přitahují blesky osudu. V přednášce Ţeny spisovatelky a otázka ţenská i muţská v jejich díle, která se zabývá moderní krásnou ţenskou literaturou a jejím hlavním problémem – láskou a poměrem ţeny k muţi, která touţí po novém a lepším postavení, se kritik Josef Laichter zabývá analýzou děl Růţeny Svobodové, Boţeny Vikové-Kunětické a Heleny Malířové. V díle Svobodové sleduje hlavní téma jejích prvních prací, a to dívku nebo ţenu zklamanou ve svých snech a iluzích a zejména v iluzích o velké lásce. Z toho vyplývá i ráz jejích ţenských postav, jimiţ jsou „bytosti obdařené nadbytkem citovosti“,11 které naráţejí na nelítostnou realitu, představovanou zejména sobeckostí, hrubostí a surovostí lidí. A právě v pojetí ţenských hrdinek nachází psychologické nedostatky, zejména málo přesvědčivý vnitřní vývoj a přílišné vkládání vlastních výroků a myšlenek samotné autorky do svých postav, čímţ hrdinky postrádají opravdovost. Svobodové vyčítá také snahu po líbivosti, zálibu v erotičnosti a výběr prostředí, do kterého zasazuje své postavy, a to prostředí aristokracie a zámoţné burţoazie. V díle Vikové-Kunětické sleduje Laichter dva typy ţenských postav, ţeny potřebující muţe a ţeny samostatné, potřebující svobodu. Zabývá se dvěma příčinami, které vedou ţeny k rozchodu s muţi, a sleduje tak vývoj v rozhodování ţeny. První příčinou je rozchod hned po narození dítěte z důvodu ţeniny potřeby samostatnosti, a tudíţ následného vyloučení muţe ze ţivota ţeny i dítěte, který Laichter odsuzuje. Druhou příčinou, a pro Laichtera přijatelnější variantou, je pak muţova nečistota (ve smyslu jeho bohatého sexuálního ţivota a jeho zkušeností s prostitutkami). V tomto druhém odůvodnění vidí Laichter pozitivní vývoj 9

MÁCHAL, J. O českém románu novodobém. Praha: České lidové knihkupectví a antikvariát, 1902, s. 130. 10 PREISSOVÁ, G. Jiří Sumín (Amálie Vrbová). Praha: Česká akademie věd a umění, 1937. 44 s. 11 LAICHTER, J. Uměním k životu. Praha: Jan Laichter, 1919, s. 180.

29

v rozhodování ţeny. Laichter však kritizuje jednu z hlavních myšlenek, kterou Viková-Kunětická do svého díla vloţila, a to právo ţeny na mateřství mimo manţelství. Tímto Viková-Kunětická v podstatě vyjadřuje svůj kladný postoj k volné lásce a přehlíţí právo na otcovství. Předmětem kritiky je také její poţadavek na emancipaci ţen, kterou Viková-Kunětická vidí v moţnosti samostatně se ţivit a neopírat se o muţe, které tímto povaţuje za nepotřebné, a tudíţ vyloučené z ţivota něţnějšího pohlaví. Podobné nedostatky, tedy především jednostranné negativní vykreslení muţské postavy a schvalování volné lásky ve spojení s laxní morálkou, které směřuje aţ k prostituci muţově i ţenině, spatřuje Laichter i v díle Heleny Malířové, a to hlavně v románu Popel, který srovnává s románem Vikové-Kunětické Pán. S názory F. X. Šaldy, Jana Máchala i Josefa Laichtera na tvorbu Vikové-Kunětické se ztotoţňuje i Pavla Buzková, která Vikovou-Kunětickou povaţuje spíše za reformátorku neţ umělkyni. Podle Buzkové staví Viková-Kunětická ţenství nad muţství a zároveň kritizuje potlačování sexuality u ţen. Její díla hodnotí více jako propagační spisy. „Boţena Viková-Kunětická je snad náš nejpronikavější ţenský teoretik lásky, manţelství a mateřství (...) opírajíc se však více o vlastní zkušenost neţ o odbornou literaturu. Dnešek si s ní dobře porozumí v oslavě mateřství, avšak zavrhne její anarchistický individualismus ţenský, který nedbal práv dítěte na otce a otce na dítě.“12 Ve třicátých letech věnoval této problematice pozornost Arne Novák v části Přehledných dějin literatury české (1936–1939), Úsilí spisovatelek o odhalení a zhodnocení ţenské duše. Novák se zajímá o novodobý názor na ţenskou otázku a jeho přesun z veřejné sféry do české krásné literatury, která byla především ovlivněna dramaty Ibsenovými, Björnsonovými, Augustem Strindbergem, ale i ruskou, anglickou poezií (Puškin, Turgeněv, Gončarov, Eliot, sestry Bronteovy...) a francouzskými romanopisci (Marcel Prévost), kteří si právě všímali vztahů mezi muţem a ţenou a zobrazovali různé typy moderních ţen a jejich cestu emancipace. V českém básnictví

povaţuje

za

„nejohnivějšího mluvčího

české

ţenské

emancipace“13 Josefa Svatopluka Machara, básníka Magdaleny a cyklu Zde by měly 12

BUZKOVÁ, P. Ţeny v české literární tvorbě na přechodu do 20. století. In Česká žena v dějinách národa. Praha: Novina, 1940, s. 218. 13 NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. Brno: Atlantis, 1995, s. 1024.

30

kvést růže, ale i básníky Antonína Sovu, Otokara Březinu a Viktora Dyka. Ţenská tematika pronikala i do dramatu, například do dramatu Aloise Jiráska (Vojnarka), Aloise a Viléma Mrštíků (Maryša) a Gabriely Preissové (Gazdina roba, Její pastorkyňa). Ţenskou tvorbu devadesátých let charakterizuje jako tvorbu, jejíţ ústřední postavou se stává „citlivá trpící ţena sloţitého ţivota nervového, dojmového i citového, která zápasí o právo vnitřní své bytosti se sobectvím muţovým, s předsudky okolí tvrdě nechápavého, ale i s vlastní nedůvěrou v sebe samu, s neschopností věřit a ţít.“14 Za největší autorku ţenské tvorby povaţuje Růţenu Svobodovou, jejíţ dílo hodnotí jako vzácný dušezpytný a kulturní dokument svého období a generace.15 Její ţenské postavy v prvních knihách charakterizuje jako „jemné bytosti ţenské, citlivé aţ k chorobnosti, které vyrostly v touze a ve snu, aniţ si uvědomily vlastní cíl na zemi, a konečně buď uštvány, buď znuděny, buď duševně vyhladovělé hynou vlastním ilusionismem, bezútěšnou šedivostí ţivota, brutalitou společenských poměrů.“16 V dalších dílech vidí přínos ve střetu několika ţenských typů, kdy vedle pasivních ţenských postav vystupují ještě postavy energické. Kromě Svobodové jmenuje další autorky jako A. M. Tilschovou, Marii Majerovou, Marii Pujmanovou, Helenu Malířovou, Boţenu Benešovou, které uvádí jako ţačky Svobodové, jeţ měly stejné tvůrčí impresionistické začátky jako Svobodová, ale oddělily se od nich. Boţenu Benešovou povaţuje za autorku, která Růţenu Svobodovou daleko převýšila „kritikou mravně společenskou, úpornou snahou o duševní vzestup a o etické klady, jeţ pozorovala v ţenské duši se stejně pronikavým porozuměním jako síly rozkladné.“17 V jejích knihách se rozehrávají osudy ţen, „ţen rozčarovaných erotickou zkušeností, obelstěných v touze po velikosti, neschopných uskutečniti vlastní poţadavek mravní, odhodlávajících se odhoditi bezobsaţný ţivot (...) nejstatečnější z nich podstupují s ním na konec úporný a pomalý boj.“18 Podobně jako Novák hodnotí ţenské typy v díle Růţeny Svobodové i Pavla Buzková. Dělí je na ţeny jemné, nevinné a čestné, které však ulpívají na svých 14

NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. Brno: Atlantis, 1995, s. 1026. Tamtéţ, s. 1030. 16 Tamtéţ, s. 1027. 17 Tamtéţ, s. 1031. 18 Tamtéţ, s. 1032–1033. 15

31

vysokých představách o lásce, které se neshodují s představami lásky muţů a cítí se ztraceny. A na typy ţen, které raději volí sňatek s muţem, kterého nemilují, aby unikly dusnému prostředí domova. Berou si však duševně podřadné muţe, kterých si neváţí a kteří je podvádějí. Dílu Růţeny Svobodové se

v šedesátých letech ve svém článku

K problematice české prózy devadesátých let věnuje i Zina Trochová, která její dílo rozebírá v kontextu próz devadesátých let, jeţ do popředí kladou individuum a zobrazení jeho duševního ţivota, a která uvádí přínos díla Svobodové v tom, ţe jako první zdůrazňuje povinnost, kterou má jedinec vůči sobě na rozdíl od povinnosti vůči společnosti.19 Ţenské postavy, vesměs „postavy problémové“, které Svobodová podrobuje psychologické analýze, podle Trochové odpovídají svými vnitřními citovými dispozicemi zejména próze psychologicko-analytické. Charakterizuje je jako postavy snivé, čisté a senzitivní, které „neprotestují jako členové určitého společenského okruhu, kteří náhle či postupně prohlédnou jeho mělkost, povrchnost apod., ale přicházejí ke kodifikovanému způsobu ţivota v situaci, v níţ je jejich vnímatelnost světa zvlášť zbystřena a zjemněna.“20 Podobně jako Zina Trochová se sledováním lidského subjektu a jeho vztahu ke společnosti zabývá i Jaroslava Janáčková v Českém románu sklonku 19. století z roku 1967, a to konkrétně v Macharově Magdaleně a v románu Růţeny Svobodové Na písčité půdě, kde jsou těmito jedinci opět ţenské hrdinky – mladé ţeny, které touţí po plném ţivotě a lidské důstojnosti. Proţívají však deziluzi po střetnutí s tehdejší maloměšťáckou společností, kterou se oba autoři snaţí poníţit a zesměšnit. Machar zachycuje typ padlé ţeny, prostitutky, která se chce stát důstojnou, ale kterou omezená a povrchní morálka tehdejší společnosti vrhá zpět do nevěstince. Machar tuto ţenskou hrdinku hodnotí výš neţ maloměšťáckou společnost, a to pro její touhu změnit se a pro její opravdovost. Podobně se typem padlé ţeny u Machara v jeho Magdaleně zabýval například František Všetička ve studii zařazené do sborníku Žena – jazyk – literatura z roku 1996. I ţenskou hrdinku v románu Svobodové vidí Janáčková jako oběť maloměšťácké společnosti, ale také jako oběť vlastního naivního myšlení, která 19

TROCHOVÁ, Z. K problematice české prózy devadesátých let. Česká literatura 13, 1965, č. 6, s. 484. 20 Tamtéţ, s. 483.

32

hledá cestu ven. Janáčková v této souvislosti píše o „genezi individualistické vzpoury uvnitř měšťáckých kruhů“21, kterou se zde Svobodová pokusila vyloţit, a v tomto pojetí povaţuje hrdinky Svobodové za polemiku k předchozímu ideálu ţeny jako oběti. Za viníka této oběti ale Janáčková, která vychází z Marxovy teze, má kapitalistickou epochu, která ţeně tento model oběti a sebezapření vštěpila.22 Za východisko Janáčková povaţuje vývoj ţenských hrdinek k poznání vlastního nitra, duše, kde lze nalézt bezpečí. O názoru Svobodové na vzpouru se můţeme také dočíst v monografii Jarmily Mourkové Růžena Svobodová z roku 1975, ve které uvádí autorčin skeptický názor na vnější vzpouru, jejímuţ účinku v té době nevěří. Za důleţité povaţuje vnitřní svobodu. Významnou autorkou, která se od osmdesátých let věnuje ţenské problematice v literatuře, je Dobrava Moldanová. Roku 1980 uspořádala výbor šesti prozaiček s názvem Hluchavky, které spojovala stejná tematika a stejný cíl, a to pohled na postavení ţeny v patriarchální společnosti na přelomu devatenáctého a dvacátého století, který nedovoloval ţenám uplatnit se. Výbor obsahuje povídky Růţeny Svobodové, Boţeny Benešové, Jiřího Sumína, Gabriely Preissové, Hany Kvapilové a Zdeny Háskové, ve kterých vystupují různé typy dívek a ţen, prostřednictvím nichţ autorky poukazují na úděl tehdejší ţeny, na její vnitřní ţivot, na vztahy bez lásky, na její sociální postavení a na překáţky, kterými tehdejší společnost, plná předsudků, bránila ţenám ve vlastním rozvoji. Výběrem povídek několika autorek chtěla Moldanová poukázat na rozmanité ţenské osudy a typy postav. Zachycují typy dívek naivních, zhýčkaných, slabých, které nemají dost sil ke změně a rezignují v nešťastném manţelském svazku, uzavíraném především z rozumu (Svobodová), nebo dívky, které se proti osudu vzbouří, ale výsledkem je pro ně stejně zas marnost (Benešová); dívky, které doplácejí na svou pasivitu, neschopnost utvářet vlastní ţivot (Svobodová); dívky, pro které vybočení z řádu tehdejší společnosti znamená bídu a samotu (Sumín); mladé dívky, které plné víry ve spravedlnost chtějí čelit pokřivené morálce maloměsta (Kvapilová); dívky ţenoucí se za vzděláním, ale vnitřně tápající mezi citem a intelektem (Hásková); dívky ţijící ve světě, kde se střetává lidská bezprostřednost a společenský zvyk, láska s povinností; dívky touţící a jdoucí za láskou (Preissová). Na základě těchto ţenských typů

21 22

JANÁČKOVÁ, J. Český román sklonku 19. století. Praha: Academia, 1967, s. 192. Tamtéţ, s. 193.

33

autorky poukazují na příčiny jejich zmarněných ţivotů, na maloměšťácké konvence a předsudky vůči sňatkům, vzdělání, na jednostranný pohled na ţenino poslání být matkou a manţelkou, na sklon ţen ke snění a na ţenin nedostatek síly, odvahy ke vzpouře. Povídky jsou tak poučením nejen pro ţeny, ale pro celou soudobou společnost. Ve svém článku z roku 1986 Obraz ţenského osudu a jeho proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století, ve kterém nám přináší komplexní typologii ţenských postav autorek přelomu století, povaţuje Moldanová (mj. autorka monografie Boţeny Benešové) literaturu ţenských autorek ne jako literaturu bojující za ţenskou emancipaci, ale v souznění s Šaldovou přednáškou Ţena v poesii a literatuře ji chápe jako komplementární sloţku národní literatury.23 Moldanová se zde zabývá tvorbou autorek jako Svobodové, Vikové-Kunětické, Sumína a Benešové a jejich pojetím ţenského osudu, odlišného od generace předcházejících spisovatelek, které se snaţily vytvořit mravní ideál ţeny s důrazem na výchovnou funkci, především tématem a způsobem pojetí tohoto tématu. Moldanová porovnává tvorbu Svobodové, kterou povaţuje (podobně jako jiţ zmínění kritici) za nejvýznamnější přínos k novému postiţení ţenské problematiky, s tvorbou Vikové-Kunětické, Sumína a Benešové. V tvorbě těchto ţenských autorek tak nachází nové typy opravdových a citlivých ţen, které se dostávají do konfliktů, které naráţejí na ţivotní deziluzi a které se nedokáţou přizpůsobit realitě. Pozitivní řešení tohoto problému nachází autorky v síle překonání tohoto zklamání a v nalezení nadosobního ţivotního cíle, který spočívá v základních otázkách lidské existence. Tímto některé z nich podle Moldanové překonávají díla autorek, které se přespříliš zabývají feministickými frázemi.24 V roce 2003 vyšla monografie o Anně Lauermannové neboli Felixi Téverovi s názvem Salon dvou století, jejímţ autorem je Robert Sak. V jejím díle nachází častý „motiv ujařmené ţeny, kterou despotický muţ připravil o romantické sny.“25 A zobrazuje typy jeho ţenských postav jako rozvrácené, opuštěné nebo zklamané

23

MOLDANOVÁ, D. Obraz ţenského osudu a jeho proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století. Česká literatura 34, 1986, č. 5, s. 423. 24 Tamtéţ, s. 431. 25 SAK, R. Salon dvou století. Praha: Paseka, 2003, s. 88.

34

bytosti, postavy ţen ţijících především touhou a snem. V monografii uvádí i kritiku Arna Nováka, s nímţ se shoduje: „Některé z jejích postav nasadí vše, aby proti vůli a zlobě svého banálního okolí uskutečnily tuto smělou, opravdovou uměleckou koncepci ţivota, jiné rezignují a utíkají se s nesplněným a stále drahým svým snem do samoty svého srdce.“26 Nadále bychom v této kapitole chtěli popsat další souvislosti Havlíčkovy tvorby s prozaickou tvorbou ţenských spisovatelek z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jak jsem jiţ uvedla, Havlíčka a ţenské autorky spojuje zpracování podobných námětů. Zaměřují se na osudy ţen z přelomu století, které deformuje pokřivená morálka maloměšťácké společnosti, jejíţ obětí se stávají. Snaţí se tak zachytit postavení ţen v rámci rodinných i společenských vztahů v tehdejší společnosti a analyzovat jejich duševní stavy, proniknout do jejich vnitřního světa, který je nalomený citovými a morálními problémy. Zaměřují se na individuum – ţenskou bytost – a vypovídají o překáţkách, bránících jim ve svobodném rozvoji. Snahou autorů je podat kritiku omezené maloměšťácké společnosti a zároveň postihnout postupný rozklad rodiny (popř. starých rodů). Jejich pohled na ţenské osudy je často negativní a deziluzivní. Jejich hrdinky proţívají především poznání pravé skutečnosti, jisté vystřízlivění a deziluzi z představ o lásce. Trpí jednostranným zaměřením na vztah k muţi, soustřeďují celý svůj ţivot jen k citu, k lásce k muţi a jsou tímto vztahem determinovány. Tím, ţe v něm vidí jediný smysl své existence. Zachycují tak dva rozdílné světy – muţský a ţenský,27 které se vzájemně střetávají, proto je zde aktuální téma mezilidských vztahů. Ţenské postavy touţí po vymanění z nesvéprávného postavení, kdy za ně rozhodoval jen muţ (ať uţ otec nebo manţel). Aţ do první války se setkávají s nepochopením většiny společnosti, která ţila zahalena v předsudcích.28 Autoři většinou zachycují rozmanité typy ţen – energické, silné, vzpurné, nebo pasivní,

26

SAK, R. Salon dvou století. Praha: Paseka, 2003, s. 89. O rozdílném pohledu na muţský a ţenský svět psali kritikové Havlíčkovy tvorby jako Karel Polák, Josef Rumler, Vladimír Justl nebo Milan Uhde. 28 Viz např. BUREŠOVÁ, J. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 506 s. LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999. 304 s. 27

35

slabé, naivní, snivé a podléhající, které trpí muţskými protějšky, jeţ jsou většinou vykresleny negativně jako sobečtí, vypočítaví, nevěrní muţi. Některé z autorek (např. Boţena Benešová, podobně jako Havlíček) zachycují „příběhy zraněného mládí“29, jejichţ hrdinky buď naráţejí na tvrdou realitu a krutost maloměšťácké společnosti, nebo trpí rodinným prostředím, ve kterém vyrůstají a které je negativně ovlivňuje. Výrazný je zde i sociální aspekt, kdy hrdinky trpí bídou a mnohdy se rozhodují pro sňatek z rozumu kvůli hmotnému zajištění, nebo naopak nevidí cesty z tohoto stavu a ţivoří.30 Osud ţenských postav bývá však většinou zakončen ztroskotáním, osobní tragédií, končící často rezignací, nebo dokonce dobrovolnou smrtí, i přesto, ţe některé z hrdinek projeví v zápase o vlastní svobodu a seberealizaci aktivitu a odhodlají se ke vzpouře; nebo také vítězstvím, které však není definitivní.31 Podobnost mezi Havlíčkem a ţenskými autorkami tak vidíme ve stejném pojetí obrazu ţeny na přelomu století, v námětu, v typologii postav i v pronikání osobních zkušeností autorů do díla. Cílem této kapitoly bylo srovnat ţenskou tematiku v díle Jaroslava Havlíčka a ţenských autorek publikujících od devadesátých let devatenáctého století a poukázat na četné podobnosti mezi nimi. Zpracováním přehledu a analýzy sekundární literatury, která se ţenské problematice tohoto období věnuje, jsme chtěli rozšířit pohled na tuto problematiku, jak se vyvíjela, jak byla chápána a jaké vzbuzovala, nejen ve své době, ohlasy.

29

MOLDANOVÁ, D. Obraz ţenského osudu a jeho proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století. Česká literatura 34, 1986, č. 5, s. 430. 30 Tamtéţ, s. 429. 31 Tamtéţ, s. 431.

36

4. Interpretace vybraných děl Jaroslava Havlíčka Jak jiţ bylo uvedeno v předchozích kapitolách, soustředil Jaroslav Havlíček, podobně jako autorky přelomu devatenáctého a dvacátého století, svůj hlavní zájem na téma ţenského osudu, na zobrazení rozdílného pohledu na muţský a ţenský svět, na psychologickou kresbu ţenských postav a na obtíţný úděl ţen v tehdejší společnosti. Dotkl se tím problematiky individuality ţen a postavení ţen na přelomu devatenáctého a dvacátého století a upozornil tak na patriarchální představy, které v té době vládly. Tato kapitola bude zaměřena na způsob prezentace ţenských postav v Havlíčkově díle, a to z hlediska kompozičního, naratologického a feministického.1 Zároveň se pokusí objasnit, nakolik přispívají ţenské postavy ke specifičnosti jeho díla. Důleţitá je promluva a postoj vypravěče, který dané postavy charakterizuje. U Havlíčka se vesměs setkáváme s vypravěčem vševědoucím, který se snaţí zobrazit postavu co nejkomplexněji. Soustředí se na psychologické vylíčení jejího duševního ţivota a na popis vzhledu a vývoj postavy mapuje v období celého jejího ţivota. Ţenské hrdinky zasazuje do určitého prostředí a různých ţivotně nelehkých situací, které nám umoţňují nahlédnout do jejich vnitřního světa. Do svých postav vkládá autor své myšlenky, názory na ţivot, na tehdejší události a společnost.2 Ţenské hrdinky a jejich osudy tak představují určitý lidský problém.

1

Čerpala jsem z těchto kniţních publikací: HODROVÁ, D. a kol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001. 865 s. RIMMONOVÁ-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001. 176 s. KUBÍČEK, T. Vypravěč. Kategorie narativní analýzy. Brno: Host, 2007. 240 s. LEDERBUCHOVÁ, L. Průvodce literárním dílem. Jinočany: H & H, 2002. 355 s. PETERKA, J. Teorie literatury pro učitele. Praha: Univerzita Karlova, 2001. 287 s. VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992. 152 s. Podoby prózy. Olomouc: Votobia, 1997. 248 s. Kroky Kalliopé. Olomouc: Votobia, 2003. 285 s. Možnosti Meleté. Olomouc: Votobia, 2005. 301 s. Feministické hledisko je uvedeno podrobněji na s. 39. 2 Viz např. Karel Polák v doslovu k Petrolejovým lampám (1957), Josef Rumler v knize Epik Jaroslav Havlíček (1973), Jana Bártová ve studii Nemoc a smrt – na scénu! ve sborníku Hlavní téma: psychologická próza (1994) nebo Milan Uhde v sérii článků Má čítanka (2004).

37

Havlíček zobrazuje lidské a milostné vztahy, které jsou bez lásky, nebo vztahy sleduje s ironickým odstupem. Vztahy k rodičům a prostředí, ve kterém postavy vyrůstají a které má vliv na jejich další citový vývoj, jsou často také bez lásky, a některé z ţenských hrdinek pak nejsou schopny citové investice nebo si vybírají partnery, kteří sledují jen své sobecké cíle a nejsou schopni uspokojit potřeby a představy ţen o partnerském souţití, a ţenské hrdinky pak nejsou schopny uskutečnit plnohodnotný milostný a manţelský ţivot. Často je jim také odepřena moţnost mít dítě, a to buď z důvodu osamoceného ţivota bez muţe, nebo z důvodu nemoci, kdy hrdinka umírá v předčasném věku nebo výběrem nesprávného partnera, se kterým nemá moţnost dítě počít. Muţi jsou vesměs zobrazeni jako záporné typy, upřednostňující své sobecké zájmy, muţi cyničtí a slabošští bez schopnosti vcítit se do ţenské duše.3 V autorově díle se dále odráţí kritika tehdejších událostí, jako byla válka, která zasáhla (i kdyţ třeba nepřímo) do osudu některých hrdinek, nebo kritika maloměšťácké společnosti. Ţenské hrdinky nejsou spjaty jen s motivem války, ale především s motivy domova, kde bylo odpradávna hlavní ţenino působiště, a s motivy času, nemoci, smrti a cesty.4

3

O rozdílném pohledu na muţský a ţenský svět psali kritikové Havlíčkovy tvorby jako Karel Polák, Josef Rumler, Vladimír Justl nebo Milan Uhde. 4 O domovu jako o místu, kam ţena odpradávna patří, informuje Martina Pachmanová v Neviditelné ženě (2002). Uvádí názor mnoha myslitelů od starověku aţ po Sigmunda Freuda, podle kterých je toto hlavní ţenino působiště logickým důsledkem tvaru těla ţeny a jeho skrytých pohlavních orgánů. Místem muţe je naopak veřejné prostranství, ve kterém se diskutuje a tvoří dějiny a umění. Motivicko-tematické okruhy času, nemoci, smrti a cesty také analyzují autorky: BÁRTOVÁ, J. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 107. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 166. NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 131.

38

Z pohledu feministické literární teorie5 ho tímto můţeme označit za autora, který si tuto problematiku uvědomoval, který se snaţil nahlédnout do ţenské duše a poodkrýt její zákoutí a který vesměs své ţenské hrdinky ztvárnil jako kladné typy a zároveň jako oběti tehdejších společenských a morálních zásad. To vše tedy v protikladu k převládajícímu zobrazování ţenských postav z pohledu muţských autorů jako bytostí podřízených, pasivních a závislých na muţích, z muţského pohledu, který neakceptoval a nezabýval se potřebami ţen.

5

Feministická literární teorie se začala rozvíjet v angloamerické oblasti přibliţně od konce šedesátých let dvacátého století. Svůj zájem soustředila na ztvárnění obrazu ţeny v dílech psaných muţskými autory, na literaturu psanou ţenami a na ţenskou recepci. Do českého prostředí pronikala v důsledku komunistické ideologie jen pomalým tempem a začala se rozvíjet aţ od devadesátých let dvacátého století. K nejznámějším autorkám a dílům, zabývajícícím se touto problematikou, patří zejména: Pam Morrisová: Literatura a feminismus. Brno, 2000. Libora Oates – Indruchová (ed.): Ženská literární tradice a hledání identit. Praha, 2007. Dívčí válka s ideologií. Klasické texty angloamerického feministického myšlení. Praha, 1998. Martina Pachmanová (ed.): Neviditelná žena. Praha, 2002. Dobrava Moldanová (ed.): Žena – jazyk – literatura. Ústí nad Labem, 1996.

39

4.1. Petrolejové lampy V románu Petrolejové lampy se zaměříme na jeho hlavní představitelku Štěpku Kiliánovou, která patří mezi nejvýraznější a nejrozmanitější ţenské postavy v Havlíčkově díle. Dokládá to i četnost recenzí, článků a studií, které tomuto románu a jeho hlavní představitelce věnovaly pozornost. Jedná se o román monografický, který se odehrává v podkrkonošské Jilemnici, v maloměstě, které sám autor důvěrně znal. Autor sleduje vývoj ţenské postavy od jejího narození, dětství, dospívání aţ po manţelství a smrt jejích rodičů a manţela; její změnu z maloměšťácké slečinky v ţenu silnou, obětavou, schopnou zdolávat nástrahy osudu. Předobrazem této postavy se stala vzdálená teta Havlíčkovy manţelky Marie.6 Štěpka Kiliánová je jedinou dcerou stavitele Kiliána, patřícího k městské honoraci, a jeho manţelky Anny, pocházející z bohaté sedlácké rodiny. Díky svému robustnímu nepřitaţlivému vzhledu a díky svému neomalenému chování není ve společnosti zrovna oblíbená. Dětství tráví nejen ve městě, ale i na statku, kde poznává spolu se svými dvěma bratranci Janem a Pavlem způsoby venkovského ţivota. V dospívání vyniká hereckým talentem, díky němuţ a svému upřímnému a prostořekému chování se alespoň trochu stává oblíbenou mezi městskou mládeţí. Svou osamělostí se však často utápí ve snění, doprovázeném skrytou touhou po manţelství a dítěti. Proţívá tak jen dvě krátké známosti, ale s muţi bezcharakterními, zlomyslnými a jízlivými. Její velká touha po sňatku ji nakonec přivede do manţelství s bratrancem Pavlem Malinou, který však tohoto manţelství a obětavosti Štěpky vyuţije jen k vlastnímu sobeckému prospěchu. Doufá, ţe si sňatkem zajistí pohodlné doţití, protoţe trpí nevyléčitelnou pohlavní nemocí. Nic netušící Štěpka vstupuje do tohoto sňatku s jistou naivitou, zaslepeností, touhou vyrovnat se ostatním dívkám, touhou po dítěti. Sňatek jí ale nepřináší její vysněný ideál manţelství, naopak v něm trpí s bezohledným a krutým muţem. Zároveň však také dospívá z maloměstské parádivé slečinky ve vyspělou, ţivotními zkušenostmi znalou a silnou ţenu, jeţ v sobě stále nosí dřímající touhu po dítěti.

6

KRAUSOVÁ, M. Jarda. In HAVLÍČEK, J. Máňa. Hradec Králové: Kruh, 1981, s. 189.

40

Jak jiţ bylo zmíněno, Jaroslav Havlíček nám líčí osudy Štěpky Kiliánové od jejího dětství. Z kompozičního hlediska je román rozčleněn do tří částí a jednotlivých kapitol. Samotné názvy jednotlivých částí (Lampy svítí a prostírá se, Sytý u stolu, Lampy zhasínají) naznačují jejich smysl. První a nejdelší část je zaměřena na narození Štěpky, její výchovu a vyrůstání mezi dvěma prostředími, městem a venkovem, která se podílela na utváření jejího charakteru, na dospívání, její společenský ţivot na maloměstě a také na její první známosti s muţi. V této části tak od počátku poznáváme hlavní fyzické i psychické ustrojení Štěpčiny postavy, které je důleţité pro pochopení událostí a Štěpčiných rozhodnutí v dalších částech románů. První kapitola je věnována popisu jilemnického hřbitova a Kiliánovy hrobky. Také samotné motto románu („Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni.“) naznačuje spojitost románu s tematikou smrti.7 Další dvě kapitoly jsou zaměřeny na charakteristiku Štěpčiných rodičů. Vypravěč zde předbíhá děj, protoţe informuje i o osudu a posledních dnech obou rodičů. O Štěpčině narození se tak dovídáme aţ ve čtvrté kapitole. Od této kapitoly rozvádí vypravěč děj chronologicky. Důleţitou funkci má zde sám vypravěč, který se z počáteční role kronikáře, pamětníka mění ve vypravěče vševědoucího, který je obeznámen s celým Štěpčiným ţivotem a Štěpku nám vykresluje s plastičností.8 Zachycuje dění v maloměstě, ale i ve světě a uţívá přesné datace událostí. Často informuje o událostech válečných, které souvisí s postavou Štěpky, protoţe podle kartářky se během nich měly udát všechny důleţité události ve Štěpčině ţivotě. Podle Nelly Mlsové tak předpokládají a dokládají časovost lidské existence a zdůrazňují plynutí času.9 Postava Štěpky je charakterizována přímo i nepřímo. Pomocí přímé řeči, jednání a vnitřními monology, které nám především v dramatických situacích jejího ţivota odhalují její duši a myšlení, je vytvářena její charakteristika. Sám vypravěč se o Štěpce často vyjadřuje s jistou ironií a sarkasmem, především co se týče jejího 7

LANTOVÁ, L. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 14. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 143–144. 8 HODROVÁ, D. a kol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 566. Shlomith Rimmonová-Kenanová uvádí ve své Poetice vyprávění (2001) na s. 102 charakteristiku vševědoucího vypravěče od Josepha Ewena (Writer, narrator, and implied author, 1974), k níţ patří „obeznámenost s nejvnitřnějšími myšlenkami a pocity postavy; znalost minulosti, přítomnosti i budoucnosti; přítomnost na místech, kde postavy mají být samotné (např. na osamělé procházce či při milostné scéně v zamčeném pokoji); znalost toho, co se děje na několika místech v tentýţ okamţik.“ Na téma vypravěče a akt vyprávění se soustřeďuje také Tomáš Kubíček ve studii Vypravěč. Kategorie narativní analýzy (2007). Kromě tohoto také podává přehled základních teorií a teoretiků vyprávění. 9 MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 149.

41

fyzického vzhledu, jehoţ popisu se často detailně věnuje. Jiţ první vypravěčova zmínka o této postavě upozorňuje na její tloušťku. „Děťátko však bylo zdravé, buclaté, těţké – aţ příliš těţké, rodička leţela na svém lůţku bolestí jako neţivá.“10 Vypravěč zároveň podotýká, ţe otec, který si vţdy přál mít syna, byl z narození dcery zklamán. Vypravěč upozorňuje také na nevlídnost domácího prostředí, ve kterém Štěpce scházela něha a cit ze strany rodičů. Nedostatek citu podnítil ve Štěpce zvýšenou touhu po zaloţení vlastní rodiny a po dítěti, kterému byla připravená dát dostatek mateřské lásky. Tím, ţe se Štěpka příliš upnula k představě ideální rodiny a láskyplné matky a také protoţe nikdy nepoznala lásku a zájem o svou osobu, neprohlédla falešný úmysl Pavla. V některých situacích vypravěč Štěpčino chování a jednání odsuzuje, ale v podstatě stojí na její straně. Líčení jejích protikladných vlastností a rozporuplnosti pak přispívá k dynamičnosti děje. Vypravěč také často ve vyprávění předbíhá a nepřímo naznačuje vývoj dalších událostí. Častý výskyt tázacích a zvolacích vět v románu zvyšuje dramatičnost. První část románu končí symbolicky oslavou konce století, návratem Pavla Maliny do městečka a jeho shledáním se Štěpkou. Zároveň se za Štěpkou uzavírá jedna etapa jejího ţivota a začíná nová, poznamenaná tragédií jejího ţivota, spočívající v jejím nelehkém souţití s Pavlem. První kapitola druhé části Sytý u stolu začíná opět jejich setkáním. Jiţ název této části předesílá, co se stane a ţe „sytým u stolu“ bude právě Pavel, a to díky svému rafinovanému záměru oţenit se s bohatou nevěstou Štěpkou, čímţ si zajistí poklidné a zabezpečené doţití na statku, které je však narušeno následky jeho nemoci. V této části, zachycující Štěpčinu svatbu a souţití s Pavlem na statku, nejvíce stoupá napětí, které graduje ve třetí části. Štěpka proţívá řadu strastiplných situací, díky nimţ ale také duševně dozrává. Z maloměstské slečinky se mění v obětavou a morálně silnou ţenu, která nachází na statku pravý smysl ţivota. Na základě Pavlových negativních vlastností a jeho bezohledného chování vystupují na povrch Štěpčiny vlastnosti kladné. Na základě 10

HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 16. V této práci budeme vycházet z vydání z roku 1983, které připravila a vydavatelskou poznámkou opatřila editorka Jarmila Víšková. U dalších Havlíčkových děl volíme také vydání, u kterých je uvedeno, z čeho vychází a čím se edice řídila (Neviditelný, 1966; Ta třetí, 1988; Helimadoe, 1972; Neopatrné panny, zařazené do povídkového souboru Zázrak flamendrů, 1964; Synáček, 1972; Jaro v domě, 1975). Všechna tato vydání byla připravena Josefem Rumlerem, který se Havlíčkově tvorbě věnoval soustavně a precizně (i kdyţ jsou někdy jeho interpretace ovlivněny komunistickou ideologií). Román Muž sedmi sester (1999) k vydání připravila Marie Krulichová.

42

tohoto kontrastu a kontrastu mezi ní a maloměstským prostředím poznáváme pravý Štěpčin charakter. Ve třetí části románu, symbolicky nazvané Lampy zhasínají, zastihuje Štěpku nejvíce zkušeností se smrtí nejbliţších lidí. Je ve znamení smrti jejích rodičů i Pavla. Štěpka se naučí přijímat i tyto rány osudu, které ji nezlomí. V poslední kapitole vypravěč naznačuje další moţný Štěpčin osud, kdyţ Pavlův bratr Jan přemýšlí o Štěpce jako o ţeně, která umí spravovat statek, a tudíţ jako o své nevěstě. Obraz prostoru11 je nám podáván z hlediska vypravěče. Vypravěč nám často detailně líčí maloměstské prostředí. Ironický nadhled a kritika vypovídá o jeho způsobu vidění, hodnocení a negativním vztahu k tomuto prostředí. Prostřednictvím vypravěče tak poznáváme prostředí z jiného úhlu, neţ z kterého je nám podáváno z myšlení Štěpky, která si některé věci svým sebezaujetím neuvědomuje nebo nepřipouští. Vypravěč tak líčí reakce okolí na její osobu, víceméně negativní, a tím vyjadřuje mentalitu tohoto prostředí, lidí často falešných a pokryteckých. O jejím vztahu k maloměstskému, ale i venkovskému prostředí pojednáváme podrobněji níţe. Pro utváření Štěpčina vývoje (a nejen jejího, ale i ostatních ţenských postav Havlíčkových děl) byly tedy důleţité dva aspekty, a to vztah k rodičům, respektive vztah rodičů k ní, a prostředí, ve kterém vyrůstala. Její otec, stavitel Kilián, se díky přiţenění do selské rodiny a díky své pracovitosti vypracoval do dobrého postavení mezi maloměstskou společností. Můţeme zde vidět podobnost s Pavlem (ale i Janem, kterého láká především Štěpčina polovina statku a Štěpčina síla a chuť do práce), a to v tom smyslu, ţe si všichni přilepšili právě sňatkem s bohatšími ţenami. Tento aspekt, kdy muţi vyuţívají postavení nebo majetku ţen ke svému prospěchu, se objevuje v Havlíčkově díle často; opakovaně jsou zobrazovány sobecké a zchytralé záměry muţů, kteří si vyuţitím ţeny dopomáhají k dosaţení vlastních cílů, často souvisejících s materiálním zabezpečením nebo zvýšením společenského postavení. Kilián se sice vypracuje do dobrého postavení, ale protoţe mu schází pravý vkus, je předháněn mladšími konkurenty. Štěpka po něm zdědila některé vlastnosti. Zdědila nejen nedostatek vkusu, který vychází najevo především v její kombinaci šatů a doplňků, ale také pýchu a sklon k předvádění se, který se u Kiliána projevuje

11

V tomto románu se jedná o prostor kontrastní, dvojí prostor je tak postaven do protikladu. Viz VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 34.

43

například ve stavbě honosné hrobky. Její matka, Anna Kiliánová, pocházející ze selského rodu, byla oddanou ţenou stavitele Kiliána. I kdyţ pocházela z venkova, brzy po svatbě se sţila s maloměstským prostředím a přijala jeho zvyky. Havlíček ji líčí především jako upjatou ţenu, úzkostlivě oddanou víře v Boha, se slabostí pro rodný statek, která se bojí jakéhokoliv vybočení z davu a negativní reakce okolí. Oproti Štěpce se její charakter nijak nevyvíjí. Se svojí povahou je přímým opakem Štěpky, společný mají pouze vztah ke statku. Štěpka byla vychovávána v přísném a citově chladném prostředí. A právě vztah bez projevovaného citu a něhy ze strany rodičů, matčina přísnost a strohost, otcova mlčenlivost a pracovní vytíţenost, ke kterým se ještě připojila neoblíbenost u vrstevníků pro panský původ a pro mohutnost její postavy, měly za následek, ţe se Štěpka jiţ od dětství upínala ke snění, ve kterém si kompenzovala svou samotu a své touhy, ve kterém se měnila v křehkou, milovanou a hýčkanou bytost, a ve kterém ale také popírala svoji vlastní bytost. Metaforu nedostatku citového zázemí a citového chladu ze strany rodičů pak můţeme vidět ve Štěpčině úkonu na hřbitově při návštěvě hrobky obou rodičů: „pokřiţovala oba vlhké, studené kameny“.12 Jediná věc, na kterou byli její rodiče pyšní, byl její recitátorský a herecký talent, díky němuţ se mohli předvést před maloměstskou společností. Také díky svému hereckému talentu se Štěpka mohla stávat někým jiným, utíkat do jiného světa od kaţdodenní reality a zároveň na sebe připoutávat pozornost a obdiv lidí, který Štěpce nebyl vlastní, protoţe se víceméně stávala terčem výsměchu a podivu. Herečkou dokázala však být i v běţném ţivotě, a to svým výstředním oblékáním a chováním. Přes svoji hlučnost, drzost a otevřenost dokázala mluvit a vystupovat na veřejnosti jako dáma. „Nesla se jako bohyně, vzpřímená, důstojná, a najednou se drsně rozchechtala a pronesla slovo, jaké se obyčejně z dívčích úst neslýchává.“13 Nedostatek citu v dětství tak mohl být příčinou toho, ţe se Štěpka nevědomky upínala k muţům bezcitným a lhostejným, kteří jí její cit neopláceli. Dlouhou dobu neměl nikdo z muţů o Štěpku jako o partnerku zájem. Štěpka byla nepůvabná a příkrá, dokázala se však dobře bavit a svou veselou povahou, bezprostředností, výřečností a nebojácností byla oblíbená u muţské mládeţe. Měla jen dvě krátké

12 13

HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 296. Tamtéţ, s. 77.

44

známosti, se kterými se scházela. První se zlomyslným a jízlivým soudním úředníkem Wurmem a druhou s berním úředníkem Gromanem, který byl však „příliš pedantský, suchopárný patron, příliš zlostný, nevzhledný a studený.“14 Groman byl také náročný a věčně nespokojený se Štěpčiným vystupováním a oblékáním, a tak jejich vztah brzy skončil, protoţe se Štěpka odmítala neustále podřizovat jeho vrtochům a odmítala se měnit, coţ také vypovídá o její hrdé a tvrdohlavé povaze. Po celou dobu se Štěpka upínala ke své touze mít dítě a manţela. Čím víc ale Štěpka po své touze lačnila, tím víc se jí jejího přání nedostávalo. Ve svých dvaceti letech navštívila kartářku, která jí předpověděla, ţe bude mít peníze, svatbu, jen dítě ne a ţe se všechny důleţité události v jejím ţivotě stanou za války. Upjata na věštbu pak Štěpka dychtivě očekávala kaţdou zprávu o válečných událostech, které jí paradoxně měly přinést očekávané štěstí. Motiv války a boje je tedy spojen s jejím narozením, s její svatbou za bratrance Pavla Malinu a zároveň s jeho smrtí. Paralelu s tímto motivem můţeme vidět v samotném Štěpčině nelehkém ţivotě, který se především po svatbě stane pro Štěpku osamělým bojem, kdy se splnění její touhy mít manţela a spokojený rodinný ţivot vzápětí stane utrpením. V tomto tedy můţeme spatřovat jisté varování před přílišným touţením a upínáním se na sny, které přináší jen zklamání. Ve svých třiceti letech se tedy Štěpka provdala za svého bratrance Pavla Malinu. Tato příleţitost přišla zrovna v době, kdy jiţ Štěpka ztrácela naději, ţe k naplnění jejího snu vůbec kdy dojde. V souvislosti s její svatbou můţeme hovořit o Štěpčině zaslepenosti, naivitě a nevyzrálosti. Díky své radosti z nastávající svatby si Štěpka neuvědomuje, ţe si ji Pavel vybral za manţelku především kvůli věnu a ţe zde chybí jakýkoli náznak citu a lásky. Zaslepená vidinou konečně se vyrovnat ostatním dívkám a touhou po rodinném ţivotě, který jí můţe přinést i naplnění jejího největšího snu mít dítě, nedomýšlí následky, které manţelstvím uzavřeným pouze z materiálních důvodů můţou nastat. Svatba se konala za nevlídného, chladného a deštivého listopadového počasí, dotvářejícího tak atmosféru nastávajících dní. Vypravěč je v líčení této svatby a především Štěpčina vzezření opět ironický, se záměrem tento akt zesměšnit.

14

HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 107.

45

Štěpčin zjev přirovnává k „jelitu v ubrousku“ nebo k „hastroši, uprchlému z hrachoviště.“15 Svatební noc, která probíhala bez jakýchkoli něţností, je tak jen dovršením vypočítavého Pavlova plánu. Pavel Štěpce sdělí, ţe brzy zemře. Svatba je tak spojena s motivem nemoci a smrti. Motiv smrti je přítomen v celém vyprávění. Samotný příběh začíná líčením jilemnického hřbitova. Ale především po svatbě je přítomnost smrti častá, spojená s Pavlovou nevyléčitelnou pohlavní nemocí, se smrtí Štěpčina otce, brzy poté matky a završená smrtí Pavla.16 Pohřeb Štěpčina otce a po roce i Pavla se koná za chladných únorových dnů, dokreslujících tak atmosféru smrti a ztráty člověka. Popis Pavlova zjevu a jeho postupného chátrání v důsledku nemoci má také často atributy smrti. Pavel je líčen velice negativně jako člověk ironický, zkaţený, bezcitný, cynický, nízký a pudový. Popis jeho aţ děsivého vzhledu pak v průběhu vyprávění a přibývajících strastiplných událostí graduje. Často je spojován s metaforou pavouka pro svou těţkopádnou chůzi a ďábla pro svůj zjev a chování. „Po svém boku vleku cosi nepodobného člověku. Zlý oheň tomu sálá z očí, skřehotá to, poskakuje, je to však ztracené a nekonečně ubohé.“17 „Plášť na něm visel jako na polním hastroši, strhané oči, zapadlé v hlubokých hnědých důlcích, mu svítily nepřirozeným ohněm, ďábelským ohněm, snad to byl jen úšklebek námahy, který mu křivil vyzáblou tvář, či snad úšklebek hrůzy? (…) To nebyl uţ člověk, to byla mumie, vytaţená z krypty!“18 Podle Nelly Mlsové si ale Štěpka neuvědomuje, ţe smrt a utrpení mají být spojeny s jejím potenciálním štěstím.19 V postavě Štěpky tak vidí polemiku s tradičními romantickými postavami. Toto tvrzení ve své interpretaci zdůraznil jiţ sám Havlíček. Ludmila Lantová hovoří o ztvárnění Štěpky jako ironické variace na

15

HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 193–194. Motivem smrti a nemoci, která se především odehrává v rodinném kruhu, a motivem hřbitova jako předzvěsti Štěpčina osudu se také zabývají: BÁRTOVÁ, J. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 107. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 166. NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 132. UHDE, M. Má čítanka – Jaroslav Havlíček. Revue politika 2, 2004, č. 1, s. 19. 17 HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 249. 18 Tamtéţ, s. 266. 19 MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 150. 16

46

téma romantické postavy, o Havlíčkově rozvádění motivů snění a reality, ideálu a protikladné kaţdodennosti na základě grotesknosti.20 Grotesknost můţeme nacházet uţ jen ve vypravěčově líčení Štěpčina snění a jejího vzhledu, v naráţkách na kontrast s jejím zjevem. „Snít! Ona, takové tlusté, nemotorné a nehezké stvoření? Štěpka však opravdu snila.“21 Ideálem v romantické tvorbě byla však dívka křehká a jemná, jíţ Štěpka jakoţto mohutná a prostořeká dívka opravdu není. S romantickými postavami má ale společné určitou výlučnost, nezačlenění do společnosti, rozpory s okolím a jistý individualismus, líčené opět s ironií, ale také nedosaţitelnost vysněného ideálu a zpočátku i city převaţující nad rozumem. S hrdinkou romantického příběhu se pak sama ztotoţňuje, kdyţ ji Pavel poţádá o ruku a rodiče nesouhlasí. Ve své vzdorovitosti a přemlouvání rodičů tak vidí osamocený boj za svou lásku, za své vlastní štěstí. Štěpka nebyla s Pavlem nikdy šťastná. Svůj omyl si však uvědomila pozdě, teprve kdyţ zjistila, ţe s Pavlem nemůţe mít děti. Pavel se jí začínal hnusit, viděla v něm trosku. Jemu dělalo dobře Štěpce ubliţovat. Sama si přiznala, ţe to, co povaţovala za lásku, byla spíš jen touha po dítěti a manţelství. Štěpka si připadala zneuţitá, ale uvědomovala si, ţe to bylo s jejím vlastním svolením. Láska je tak znázorněna ve falešné podobě, zastoupena spíše jen touhou po lásce, která opravdovou lásku zastiňuje. Zároveň na postavě Štěpky a Pavla vidíme nevyváţenost jejich vztahu. Štěpka představuje silnou, zdravou a obětavou ţenu, znovu a znovu nalézající sílu k dalšímu boji s nepřízní osudu, schopnou čelit strastiplnému manţelství a ještě se starající o statek, v protikladu k Pavlovi, který představuje trosku, zhýralce, člověka bezcharakterního a zlého. Na tomto protikladu je dobře znatelný Havlíčkův pokus o ztvárnění ţenské postavy jako kladného ţivotního typu v protikladu k slabošské a sobecké postavě muţské. 22 Trestem za Štěpčinu přehnanou touhu, zaslepenost, naivitu, pýchu a zpupnost je Štěpčin nešťastný ţivot s Pavlem, poníţení a stud za něho. Kontrast můţeme vidět při společných procházkách na promenádě. Zpočátku dává Štěpka svému okolí najevo své vítězství, jakého má ţenicha. „To koukáte, vy protivní panáci 20

LANTOVÁ, L. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy, Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 13. 21 HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 20. 22 O rozdílném pohledu na muţský a ţenský svět psali kritikové Havlíčkovy tvorby jako Karel Polák, Josef Rumler, Vladimír Justl nebo Milan Uhde.

47

z hejtmanství, z úřadů, z advokátních kanceláří, vy ţenušky, poznamenané několikerým mateřstvím, manţelky, postiţené prvními nevěrami! Přece jen jsem dosáhla svého.“23 Podruhé však svého manţela, poznamenaného nemocí, skoro táhne. Na jejím zevnějšku je pak poznat psychické i fyzické vyčerpání. „Štěpka ho táhla a on se o ni celou svou vahou opíral. Strašná cesta! (…) Tohle má být patrně její slavnostní pochod. Poraţena, zkrušena ve své pýše.“24 Nella Mlsová a Ludmila Lantová mluví o metaforickém připodobnění Štěpčina krutého souţití s Pavlem ke Kristově kříţové cestě na Golgotu.25 Metaforickým dovršením tohoto trestu je pak Štěpčino hledání Pavla a motiv cesty do hor jarní noční přírodou, při které se Štěpka zpětně vrací ke svému proţitému ţivotu od smrti otce. Uvědomí si nenaplněnost svého ţivota, ale zároveň ví, ţe musí najít sílu se o všechny postarat. I v tomto odhodlání vidíme její nezlomnost a morální sílu. Pavla v horách najde a při zpáteční cestě z hor ho nese jako těţké břemeno, jako svůj kříţ. Zároveň v této situaci, kdy Pavel leţí Štěpce u nohou, můţeme vidět Štěpčinu nadřazenost, jistou symboliku, v níţ je zvýrazněna pozice Štěpky, stojící na svých nohou, a leţícího nemohoucího Pavla. Můţeme si povšimnout, ţe k tomuto důleţitému Štěpčině zamyšlení (podobně jako v následujícím odstavci) dochází mimo domov a pod tíhou psychicky náročných situací, ve kterých si však Štěpka nakonec uvědomí svoje místo v ţivotě. Podobným motivem cesty, při které se Štěpka zamýšlí nad svým ţivotem a svou chybou, je cesta vlakem z Prahy po smrti Pavla v praţské psychiatrické léčebně. Motiv cesty se zde pojí s motivem času. Štěpka si uvědomí jeho nezadrţitelnou rychlost a sílu. Nella Mlsová si všímá kontradikce pohybu a zastavení, kdy je Štěpka na cestě – v pohybu, ale sama se vlastně nepohybuje, protoţe sedí ve vlaku.26 V proudu emocí a myšlenek se zamýšlí nad událostmi, které proţila a kterým musela čelit. Ve vzpomínkách se vrací do času dětství, promlouvá s mrtvými. Smiřuje se s tím, ţe na minulosti nelze jiţ nic změnit, ţe musí jen odpustit, aby dala své duši klid. A právě v této chvíli Štěpka Pavlovi odpouští. Ve spojení se vzpomínkami na dětství si vybavuje i hezké záţitky s Pavlem, dává mu tím i něco pozitivního, co ho činí, oproti jeho předešlému chování, alespoň trochu

23

HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 185. Tamtéţ, s. 246–248. 25 MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 86. LANTOVÁ, L. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy, Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 15. 26 MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 86. 24

48

lidským. Nella Mlsová hovoří o prostupování minulosti, přítomnosti a budoucnosti jejím vědomím. Díky vzpomínkám a svému minulému chování tak projektuje svoji budoucnost a díky tomuto zastavení pak nachází smysl vlastní existence.27 Člověk se zaobírá myšlenkou uvědomění si vlastní existence, myšlenkou nalezení jejího smyslu a touhou zanechat po sobě něco trvalého. Potřebuje vědět, kým je, a v nezadrţitelně plynoucím čase tak nalézt smysl vlastní existence. Ještě před svatbou a krátce po ní viděla Štěpka smysl vlastní existence v moţnosti mít dítě, jak píše Nella Mlsová, „v moţnosti zanechání věčné stopy“.28 Po dalších událostech v jejím ţivotě, jako bylo vystřízlivění ze snu o šťastném manţelství, pohlavní nemoc Pavla, a tudíţ nemoţnost mít dítě, nalezla Štěpka smysl vlastní existence jinde, a to v aktivní práci na statku. Práce a vzkvétající hospodářství jí dávaly novou chuť a sílu do ţivota. Věděla, ţe na statku je její místo. Proţitá zkušenost smrti blízkých a utrpení jí také naučily vyrovnávat se se smrtí. Po smrti matky a Pavla hleděla na smrt racionálním uvaţováním jako na přirozený koloběh ţivota. Smířená s osudem si uvědomila, ţe musí hledět dopředu. Jak jiţ bylo řečeno, vyrůstala Štěpka mezi dvěma prostředími – mezi městem a jeho maloměšťáckou morálkou a mezi venkovem a jeho selskou tradicí a způsoby. Oba tyto světy se přitom vzájemně projevují jistými výhradami k tomu druhému. Tyto faktory měly vliv na utváření Štěpčiny osobnosti.29 Její příslušnost k maloměšťáckému prostředí a snahu splynout s tímto prostředím Havlíček kritizuje ve všech ohledech. Kritizuje tak povrchní zábavu, které se účastnila, její styl v oblékání, jímţ se chtěla podobat (i kdyţ v důsledku svého nevkusu neúspěšně) ostatním maloměšťáckým dámám. „Kamarádky, matky kamarádek, všechna ta fintící se, klevetivá havěť – celé maloměstské prostředí svádělo k napodobování, lákalo k závodění. Vyniknout! Předstihnout! Stuhy, krajkovina, korály, sametky, jarmareční šperky – Štěpčino směšné bohatství rostlo. Poněvadţ měla sklon k přehánění, stala se nejvýstředněji oblékanou dívkou v městečku. Nejnevkusnější ze všech. Alespoň nad

27

MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 87. MLSOVÁ, N. Ta třetí (aneb kladení otázek). In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 105. 29 Shlomith Rimmonová-Kenanová se v Poetice vyprávění (2001) na s. 73 zabývá souvislostmi mezi povahou postavy a prostředím: „Fyzické okolí postavy (pokoj, dům, ulice, město), stejně jako její lidské okolí (rodina, společenská vrstva), jsou také často vyuţívány jako metonymie konotující povahové rysy. Stejně jako v případě vzhledu je zde vztah prostorové a časové souvislosti často doplněn vztahem kauzality.“ 28

49

svým okolím také jednou doopravdy vynikala.“30 Kritizuje i jistou licoměrnost, prostřednictvím níţ se nechtěla vymykat daným konvencím a která se projevovala v jejích návštěvách kostela, i kdyţ náboţenství povaţovala za zbytečné, nebo do určitého okamţiku v jejím předstírání před ostatními, ţe její manţelství je šťastné, a to v důsledku obavy „co by na to řeklo okolí“. Havlíček tak zde projevuje vlastní názor, negativní postoj k maloměšťácké morálce a k jejím představitelům, kteří jsou zobrazeni jako povrchní, falešné a bezohledné figurky, a který se tak odráţí v celém jeho díle. Autor tak často zasazuje Štěpku do situací a kontrastů, ve kterých vystupuje na povrch její zevnějšek, a to její nesouladnost, mohutnost, ošklivost, nepřitaţlivost, na které vypravěč záměrně s ironií a sarkasmem upozorňuje. Jedná se o její herecké role kněţny, Jara nebo slepé, chudé a hladové dívky. „Štěpka dostala úlohu slepé dívky. Bratr vyvrhel, rodiče mrtvi, stařičký děd, který si v ničem nevěděl rady, vyvrcholením bylo potrestání hříšníka a jeho obrácení přičiněním nenáročné sestry. Všechno to jako by bylo zvlášť vymyšleno pro citlivá srdce jilemnických dam. Celé hlediště svorně vzlykalo. Nadobro zapomněli, ţe místo křehké postavičky obětované dívenky se po scéně pohybuje ţenský hromotluk s mohutnými lýtky a s dobře vyvinutým hrudníkem, na kterého se zrovna nehodil autorův text o přestálém hladovění a o smrtelné nemoci.“31 Terčem vypravěčova posměchu se stává i její snaha oblékat se podle módy maloměšťáckých paniček, která však dopadá nešťastně, a Štěpka se stává královnou nevkusu. Sám vypravěč ji líčí jako strašidlo. Je to záměr autora, který tak chce Štěpku zesměšnit za její touhu splynout s tímto davem. Zároveň nám tímto autor ukazuje další aspekt, a tím je Štěpčino neúmyslné vymykání se z maloměšťáckého prostředí, a to právě svou výstředností v chování i oblékání, působící kašparovitě. Pro její charakterové vlastnosti jako, hrdost, ješitnost, upřímnost, pohrdání autoritami, neomalenost a prostořekost, kterou zčásti pochytila z venkovského prostředí, s ní ale můţeme sympatizovat.32

30

HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 44. Tamtéţ, s. 66–67. 32 Viz např. JUSTL, V. Dílo Jaroslava Havlíčka. Nový život, 1957, č. 6, s. 681–682. NOVÁK, A. Jaroslav Havlíček: Vyprahlé touhy. Lidové noviny, 27. 4. 1936, s. 3. POLÁK, K. O Jaroslavu Havlíčkovi. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 325. 31

50

Odchyluje se tím od uhlazenosti a pózy zkostnatělých maloměšťáckých figurek, které těmito svými vlastnostmi pobuřuje. „Štěpce jde na devatenáctý rok. Kam vkročí, všude je jí plno, na náměstí, v krámech, ba i v kostele. Ústa jí neustále drnčí, aţ uši zaléhají, její smích rachotí jako vůz plný štěrku. Kroutí se v bocích, rozkládá rukama, snad sebou ty ruce cukají, kdyţ Štěpka spí. A k tomu ty její bláznivé šaty a klobouky! (…) Nedá si mluvit do svých věcí, cpe se dopředu, je dravá, hubatá, nezpůsobná.“33 Zároveň tímto bezprostředním chováním děsí své rodiče, kteří, jakoţto příslušníci maloměšťácké společnosti a elity města, mají obavu z ostudy a z negativního hodnocení.34 Touto kritikou chce Havlíček poukázat na to, ţe Štěpčino pravé místo je právě na statku, na vesnici, kde se Štěpka od dětství cítila lépe neţ ve městě. Vedle snění se jí venkov stal přitaţlivým místem, kam se ráda uchylovala. Svými rozmanitými činnostmi, místy a svou ţivou atmosférou se statek stal jejím útočištěm před maloměšťáckým světem. Rozpor mezi vesnicí a městem můţeme vidět uţ jen v tom, ţe se Štěpka na vesnici naučila být odváţná, nebojácná, neštítila se vesnické práce, a to vše iritovalo maloměšťáckou společnost. Venkov se také stane místem jejího ţivota. Zde se z naivní Štěpky stane duševně vyspělá ţena díky ţivotním zkušenostem, které tu nabyla ve společném souţití se sobeckým, lhostejným, bezcitným a nemocným muţem. V tomto prostředí Štěpka zkrásní, zdolá předsudky a svázanost maloměšťáckého prostředí a nachází zde smysl svého ţivota, a to v práci na hospodářství. V etapě spojené s jejím ţivotem ve městě můţeme mluvit o Štěpčině jistém tápání, nezařazenosti, kterou překonává právě na venkově sebeuvědoměním a nalezením sebe sama. S touto Štěpčinou duševní přeměnou souvisí i přeměna jejího zevnějšku.35 Její oděv, který v době dospívání a ve fázi touhy přizpůsobit se maloměšťácké módě působil komicky a bez vkusu, se tak v průběhu Štěpčina duševního vývoje mění a v závěru koresponduje s její vyrovnaností, kdy jiţ nepůsobí přeplácaně, ale skromně a přirozeně. A právě tehdy se Štěpka pro maloměšťáckou společnost

33

HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 72. O Štěpce jako o postrachu maloměšťácké společnosti píše i např. Josef Rumler. Viz RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 119. 35 Souvislostí vzhledu s povahou a jeho charakterizační funkcí se zabývají: RIMMONOVÁ-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2001, s. 72. HODROVÁ, D. a kol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 560. 34

51

pomalu stává nepřitaţlivým objektem. Spoustu času tráví na statku, horlivě se věnuje hospodářství a ţivot ve městě ji nezajímá. Nepůsobí tedy tak výstředně, ale i tak nebo právě proto se stane terčem několika pomluv, které právě toto její splynutí s venkovem a její nepřizpůsobení se městu odsoudí. Zároveň se Štěpka vymyká tradiční představě o ţeně a o její úloze. Svou mohutnou postavou nepůsobí zrovna ţensky. Není matkou (ač nechtěně) ani submisivní druţkou muţe. Houţevnatě se stará o své hospodářství, vykonává těţké práce a stará se o svého duševně i fyzicky chátrajícího muţe. K tomuto se hodí její označení „hřmotná Amazonka“ jakoţto bojovné a statečné ţeny. V tomto vidí Jaromíra Nejedlá tragičnost její postavy. V její obětavosti pro druhé, ale v neschopnosti sblíţit se s prostředím, ke kterému by mohla patřit, spatřuje vinu, jejímţ trestem je pak osamocený zápas, ve kterém podléhá.36 Venkov můţe souviset i s jejím označením „pohanská“, ve smyslu jejího sepětí a sţití se zemí a přírodou.37 Sám pojem „pohan“ pochází z latinského termínu „paganus“, coţ znamená „venkovský“.38 Havlíček sám ji přirovnává k otylým pohanům pro její tělesné dispozice, pro její korpulentnost, zároveň také pro její odpor ke slabosti a pokoře. Štěpka, i kdyţ navštěvovala kostel, činíc tak pouze ze společenské konvence, jak bylo uvedeno výše, nesnášela bezduché odříkání modliteb. „Štěpka byla příliš tlustá, příliš pozemská, aby se byla mohla trvale vznítit duchovností, nebo dokonce bezduchou náboţností. Štěpka měla tuze daleko do svatosti. Byla v pravém slova smyslu pohanská.“39 Také Nella Mlsová nachází v jejím pohledu na ţivot protiklad k jakékoli zboţnosti a askezi. Nechtěnou askezi a přiblíţení se církevním zásadám vidí jen v jejím panenství, v její nedobrovolné nedotčenosti.40 Rovněţ dům, který postavil její otec Kilián, má název Vesna. Vesna je jméno pohanské bohyně jara, která je symbolem radosti, zpěvu, zeleně a krásy. Má zahánět zimu a přinášet teplo. Tento dům však brzy po nastěhování jeho majitelů napadnou škvoři a rodina Kiliánova se musí vystěhovat. V tomto můţeme vidět jistou předzvěst toho, ţe přijdou nepříznivé události.41 Uţ jen samotným přestěhováním se

36

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975. 180 s. Také Jaromíra Nejedlá charakterizuje postavu Štěpky jako typ matky-země. Viz NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 134. 38 MACHEK, V. Etymologický slovník jazyka českého.Praha: NLN, 1997, s. 467. 39 HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 42. 40 MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 145. 41 Tamtéţ, s. 147. 37

52

do příliš těsného domu si Štěpka uvědomuje pomíjivost a nenaplněnost ţivota. „Najednou byla Štěpka opět těsněji připoutána k stárnoucímu otci a k churavějící matce. Objevila, co jí dosud unikalo v chvatu dní: beznadějné chátrání rodinného ţivota.“42 Domy, ve kterých Štěpka ţije, se tak stávají symbolem jejího nelehkého ţivota a nenaplněnosti tuţeb.43 Jako předzvěst něčeho negativního můţeme chápat i záměr Kiliána splnit si svůj sen a postavit pro svoji rodinu rodinnou hrobku, symbol posmrtného odpočinku. Popisem této hrobky a jilemnického hřbitova samotný román začíná. Souvislost s domovem mají i petrolejové lampy44, leitmotiv celého románu, jejichţ světlo se stává příslibem lepších časů. Petrolejové lampy reflektují Štěpčiny ţivotní situace a napovídají o dalším osudu. Objevují se v samotném názvu románu a v názvu dvou oddílů knihy. V prvním oddíle lampy ještě svítí, ve třetím, kdy umírají Štěpčini rodiče i manţel a kdy Štěpka proţívá nejtěţší období, však symbolicky zhasínají. Příslib a naději můţeme vidět v poslední kapitole, kdy světlo petrolejky vzplanulo, pohaslo, ale znovu vzplálo.45 I sama Štěpka se raduje z toho, ţe má před sebou dlouhý ţivot, který v sobě stále ještě můţe skýtat naději na dítě. O její budoucnosti přemýšlejí také její švagr Jan a jeho otec. Z obavy před další Štěpčinou svatbou se v Janově mysli objeví myšlenka o Štěpce jako o nevěstě. V hlavní roli zde opět nestojí horoucí cit, ale čistě materiální záměr, protoţe Štěpka je vlastníkem poloviny statku a oddaná práci na něm. Znamená to, ţe dalším Štěpčiným potenciálním partnerem je opět člověk zaměřený na vlastní sobecké cíle a ţe Štěpku tak nemusí čekat šťastný ţivot.

42

HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 128. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 147. 44 NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 133. O leitmotivu pojednává VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 22. 45 JUSTL, V. Lampy domova a ţivotní jistoty. Host do domu 4, 1957, č. 7, s. 326. 43

53

Jak jsem jiţ uvedla na začátku této kapitoly, patří Jaroslav Havlíček k autorům, kteří zachytili postavení ţeny na přelomu devatenáctého a dvacátého století a kteří dokázali citlivě proniknout do ţenské duše a poodhalit její zákoutí.46 Z feministického hlediska patří Štěpka k ţenským postavám, které touţily utvářet svůj vlastní ţivot, jít si za svým cílem. Tento cíl Štěpka nejdříve viděla v uzavření spokojeného manţelství a početí dítěte. Po neúspěšném pokusu si ho však našla jinde, a to v práci na statku. Touha ţeny utvářet si svůj vlastní ţivot však nebyla na přelomu devatenáctého a dvacátého století a na začátku první poloviny dvacátého století, tedy v době plné maloměšťáckých předsudků a zvyků, snadná záleţitost. Úloha ţeny spočívala v poslušném vyplňování role ţeny-manţelky a matky.47 Zdárným příkladem v tomto ohledu byla Štěpčina matka, která úzkostlivě dbala na splňování všech měřítek, stanovených pro maloměstskou dámu. Samotná Štěpka byla zpočátku formována do podoby maloměstské slečinky, coţ se ale v průběhu jejího vývoje změnilo. Nerovnocenné postavení a jisté nedocenění ţen můţeme vidět například ve

46

Rozborem ţenských postav v dílech psaných muţskými autory a jejich srovnáním s hrdinkami děl ţenských spisovatelek se zabývá feministická literární kritika, především autorky Pam Morrisová – Literatura a feminismus (Brno, 2000), Libora Oates-Indruchová – Ženská literární tradice a hledání identit (Praha, 2007) a Dívčí válka s ideologií (Praha, 1998) a Martina Pachmanová – Neviditelná žena (Praha, 2002). Všímají si muţského stereotypního ztvárnění ţenských postav v souvislosti s dlouhotrvajícím převládajícím názorem na podřízené postavení ţen ve společnosti. Muţští autoři tak často ţenským postavám přisuzovali pasivní roli. Jejich dokonalost a ctnost viděli především v cudnosti a podřazenosti. Opomíjeli vyobrazení ţenského duševního ţivota a ţenských potřeb. Dále byla ţena vyobrazena buď jako symbol sexuality, jejíţ hlavní úlohou bylo rození dětí, nebo jako svůdkyně, která musí být za svůj hříšný ţivot, který se vymykal zásadám tehdejší společnosti, odsouzena a potrestána. Pam Morrisová vidí v tomto neadekvátním a stereotypním zobrazení ţen jeden „z tradičních prostředků, jimiţ muţi ospravedlňují podřízenost ţen.“ (s. 47). Podobně se hledělo v devatenáctém století na ţeny – spisovatelky. Ţenská spisovatelka byla v první řadě vnímána jako ţena a aţ poté jako umělkyně. Představitelky feministické literární kritiky rozebírají také texty ţenských spisovatelek, které vkládají do ţenských postav své zkušenosti, utvářejí vnitřní ţivot postav, odhalují ţenskou duši a tím podávají věci z pohledu ţeny. Díla ţenských autorek se podle Pam Morrisové „mohou pokusit nastolit rovnováhu tím, ţe budou oslavovat ţenskou sexualitu a vyjadřovat rozkoš a krásu ţenského těla beze studu či potřeby hájit se.“ (s. 76). Doris Feldmannová a Sabine Schültingová v Lexikonu teorie literatury a kultury (Brno, 2006) pod heslem „obrazy ţen“ uvádí další znázornění ţeny jako ţeny femme fatale, světice, ţeny-dítěte, děvky, andílka v teple doma atd. (s. 564–565) a zároveň podotýkají, ţe „feminita je v literatuře do značné míry utvářena v souladu s muţskými potřebami, resp. odráţí patriarchální představy.“ (s. 565). V české literatuře se tomuto problému věnují především sborníky Dobravy Moldanové Žena – jazyk – – literatura (Ústí nad Labem, 1996) a Jiřího J. K. Nebeského a Libora Pavery Žena v české a slovenské literatuře (Opava, 2006). 47 Z historického hlediska pojednávají o této problematice např.: BUREŠOVÁ, J. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 506 s. LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Praha: Mladá fronta, 1999. 304 s. UTRIO, K. Dcery Eviny. Historie evropské ženy. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1994. 216 s.

54

zklamání stavitele Kiliána, kdyţ se mu narodila dcera, a ne syn, kterého si přál a kterému chtěl předávat své zkušenosti. Poslušnost, podřízenost muţi a společenským konvencím se však neslučovaly se Štěpčiným charakterem. Štěpčina prostořekost, tvrdohlavost a zvýšené sebevědomí iritovaly Štěpčino uhlazené okolí a zároveň vzbuzovaly obavu u muţů, protoţe Štěpka působila nejen díky svému výstřednímu chování, ale také svou neforemnou a obrovskou postavou nezvladatelným dojmem.48 Manţelství se často uzavírala z rozumu s velkým podílem rozhodování rodičů a s přihlédnutím na materiální status obou svatebčanů. Typické pro tuto dobu bylo společném korzování mladých ţen a muţů na promenádě, při kterém se páry seznamovaly a prezentovaly na veřejnosti. Dbalo se na početnost dívek. Na dívky, které byly dlouho svobodné (coţ byl případ Štěpky), se pohlíţelo s podivem a na svobodné matky s opovrţením. Toto zachytil Havlíček na případu posluhovačky u rodiny Kiliánů, původně dívky ze zámoţné a počestné pekařské rodiny, Anny Traklové, které se po několika tajných setkání s desátníkem od vojenské kapely narodilo dítě a která byla i s dítětem vyhnána svým otcem. Dívky tak často vstupovaly do manţelství bez větších zkušeností s muţi. Na svou naivitu a nezkušenost také doplatila sama Štěpka, která přes svou velkou touhu neprohlédla Pavlovy úmysly. Štěpka hledala smysl svého ţivota v uzavření šťastného manţelství a především v narození dítěte, kterému by mohla dát všechnu svoji lásku, protoţe ona sama vyrůstala v rodině bez citového zázemí (komplikované nebo narušené rodinné vztahy jsou častým námětem Havlíčkových děl). Tímto se chtěla zařadit k ostatním dívkám, které byly v jejím věku jiţ dávno vdané a měly potomky. Nebylo jí však dáno uskutečnit plnohodnotný a šťastný manţelský ţivot. Havlíček zachytil vztah bez lásky, těţké souţití odkvétající Štěpky s cynickým a sobeckým muţem, který byl stiţen následky pohlavní choroby. Havlíček detailně popisuje průběh této nemoci z psychické i fyzické stránky jako následek bohémského ţivota. V popředí tak vyvstává kontrast mezi Štěpčinou pohlavní nezkušeností, nedotčeností a čistotou a Pavlovým bohatým sexuálním ţivotem. Postava Pavla se tímto řadí k muţským postavám z děl ţenských autorek přelomu devatenáctého a dvacátého století (o kterých pojednává předcházející kapitola), k postavám muţů

48

Pam Morrisová (Literatura a feminismus, 2000) podotýká, ţe vzpurné a ošklivé ţeny vzbuzují u muţů obavy, kdyţ odmítají svou podřízenou roli.

55

promiskuitních, kteří vyhledávali nezávazné sexuální potěšení. V této době byla promiskuita muţům více tolerována neţ ţenám. Na ţeny s nevázaným sexuálním ţivotem se pohlíţelo s opovrţením.49 Uţ jen samotné Štěpčino nadbíhání muţům nebo její koketování s inţenýry při stavbě ţeleznice vzbuzovalo u maloměšťácké společnosti negativní reakce. Je však nutné podotknout, ţe i přes svoji velkou touhu po manţelském ţivotě Štěpka nikdy těmto inţenýrům nepodlehla. „Hra s muţi ji stravovala, ţila v jakémsi nebezpečném víru, stála nad srázem, ale nesklouzla, touţebně se smála a rozpínala paţe jako šílená, sténala na lůţku za měsíčných nocí, volala k sobě stíny, a přece se vţdy znovu vzdávala svého práva na lásku. Snad věděla, ţe toto dítě nemá naděje se narodit.“50 Postava Štěpky je velice rozporuplná a protikladná. Střídá se u ní pýcha, tvrdohlavost, houţevnatost s dobrosrdečností, soucitem a sentimentálností; určitá věcnost, racionálnost s upínáním se ke snům a pověrčivosti. I kdyţ někdy její chování a zjev působí přehnaně a Štěpka působí směšně, můţeme s ní sympatizovat. Je to na základě její nenucenosti, upřímnosti a ţivelnosti, kterými se vymyká z běţného ustrnulého a svázaného maloměšťáckého prostředí, které je plné pomluv, závisti a ustrnulých konvencí, a kterými tak na tyto negativní stránky maloměšťácké společnosti upozorňuje. Je to záměr autora, který se ve svých dílech na kritiku tohoto prostředí soustřeďuje. Vypravěčovy ironické komentáře o Štěpčině vzhledu a chování čtenáře dokáţou pobavit. Její fyzický vzhled tak má velký význam, protoţe se modifikuje společně s její psychickou přeměnou. Na její hřmotnou, neforemnou a nepřitaţlivou postavu vypravěč často upozorňuje. Postava Štěpky patří mezi Havlíčkovy ţenské postavy výrazné, silné a energické. Havlíček mistrně vykreslil její portrét, zachytil vývoj této postavy od narození

mezi

dvěma

prostředími,

přeměnu

ţeny-dítěte

v ţenu

vyzrálou

a vyrovnanou a dokázal tak zachytit stav jejího nitra, který nám postava nejvíce odhaluje v tragických situacích svého ţivota. Do postavy Štěpky pak Havlíček nejvíce promítl své názory a myšlenky, ať uţ se jedná o zmiňovanou kritiku maloměšťáctví, války, vyobrazení domova (důleţité konstanty v jeho ţivotě, jeţ však většinou u jeho hrdinek postrádá citových

49

Pam Morrisová (Literatura a feminismus, 2000) uvádí, ţe takovéto ţeny byly v dílech muţských autorů za svoji uvolněnější sexuální morálku odsuzované a trestané utrpením nebo smrtí. 50 HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Odeon, 1983, s. 123.

56

základů), o smrt (s níţ se setkávají velice úzce, především v rodinném prostředí, nebo jeţ postihuje je samotné), pochopení údělu ţen v patriarchální společnosti nebo jeho názor na lásku, ke které se staví skepticky, coţ se v osudu jeho ţenských postav projevuje právě v nemoţnosti ţen proţít nebo někdy i započít plnohodnotný milostný ţivot. Havlíčkův postoj k víře v Boha, jehoţ existenci víceméně popírá, se projevuje ve Štěpčině světskosti a odmítání matčina modlářství.51 Štěpka si nás získává postupně. Nejen svým vybočováním z davu, ale především svými činy, svou morální silou, odolností, vytrvalostí a svou dobráckou povahou, které v sobě musí zmobilizovat při těţkých ţivotních situacích.52 Je nám blízká svou odhodlaností, obětavostí, nezdolností, chutí a vůlí k ţivotu, ale zároveň i svými slabými chvílemi, sněním, soucitem a lítostí (i se sebou sama, kterou ale nedává najevo před ostatními), protoţe to vše z ní činí postavu nejlidštější a nejcharakternější oproti suchopárnosti, přetvářce a póze jejích rodičů a společnosti, ke které patří. Jaroslav Havlíček tak v postavě Štěpky naplnil svůj záměr o vytvoření „ţivého člověka v literárním díle“.53

51

Výše zmíněné Havlíčkovy názory můţeme najít například v kniţních monografiích Josefa Rumlera Epik Jaroslav Havlíček (1973) a Nelly Mlsové Člověk na rozhraní (2005), kteří čerpali z Havlíčkovy osobní korespondence, z jeho deníku Manţelství, z poznámek k tvorbě nebo z eseje Nevěřím, nebo ve sborníku Hlavní téma: psychologická próza, který redigovali Jan Dvořák a Nella Mlsová. 52 O Štěpce jako o představitelce mravní síly hovoří také např.: JEDLIČKA, B. Dílo Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: ELK, 1944, s. 315. JUSTL, V. Dílo Jaroslava Havlíčka. Nový život, 1957, č. 6, s. 681–682. POLÁK, K. O Jaroslavu Havlíčkovi. In HAVLÍČEK, J. Petrolejové lampy. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 325. RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 119. SEZIMA, K. Mlází. Studie o domácí próze soudobé. Praha: Literární odbor Umělecké besedy, 1936, s. 215–216. 53 Havlíček svoji snahu o realizaci ţivého a pravdivého člověka ve svém díle popsal ve své studii Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle. Havlíčkovu interpretaci postavy Štěpky z tohoto hlediska uvádím na s. 10.

57

4.2. Neopatrné panny V této kapitole se soustředíme na ţenské postavy v souboru povídek Neopatrné panny, na kterých Havlíček pracoval v letech 1927–1930; kniţní vydání se datuje aţ do roku 1941.1 Soubor, zahrnující povídky Neklidné srdce (1927), Figurka z porcelánu (1928), Tragická krev (1928), Tanečnice (1930) a Máša z krámu (1930), patří k Havlíčkovým prvotním dílům.2 Podobně jako ve většině následujících děl zobrazují výrazné ţenské typy a osudy. Jedná se o milostné tragické dívčí osudy, které se odehrávají na pozadí první světové války. Nejen tedy motiv války,3 který se promítl do ţivota těchto dospívajících dívek, ale i motivy domova, milostných vztahů a smrti jsou v těchto povídkách (podobně jako v Petrolejových lampách) očividné. Také zde projevil Havlíček smysl pro propracování psychiky svých postav a své mladé hrdinky zasadil do rozmanitých ţivotních situací. Líčí jejich osudy od narození, jedná se tedy (jako ve většině jeho děl) o monografický způsob. Detailně přibliţuje jejich vnitřní ustrojení, vnitřní zmatky, které je zastihují a kterým musí čelit v průběhu dětství a dospívání, tedy v etapě citlivé pro utváření lidské osobnosti. Hrdinky se opět 1

HAVLÍČEK, J. Neopatrné panny. Praha: Václav Petr, 1941. 109 s. V textu budeme vycházet z vydání z roku 1964. (HAVLÍČEK, J. Neopatrné panny. In Zázrak flamendrů. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 89–177.), protoţe u protektorátních vydání bývala větší pravděpodobnost zásahu cenzury. Toto vydání uspořádal, připravil a doslovem opatřil Josef Rumler. Povídky nejprve vycházely časopisecky. Domníváme se, ţe kvůli erotickým scénám a ze strachu z negativního přijetí veřejnosti čekal Havlíček s jejich uveřejněním. Vycházíme tak z předešlé Havlíčkovy negativní zkušenosti při neúspěšném pokusu o vydání novely Muž sedmi sester z roku 1928, která taktéţ obsahovala dostatek erotických scén a kterou odmítlo několik nakladatelství vydat z obavy před narušením dané společenské morálky. Havlíček se k vydání této novely nikdy nevrátil a novela byla vydána aţ v roce 1999. Viz MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové Gaudeamus, 2005, s. 102. 2 Povídka byla v období před první světovou válkou oblíbeným literárním ţánrem. Za zlatý věk moderní české povídky je povaţováno období od roku 1910. Viz MOCNÁ, D. Povídka. In PETERKA, J. – MOCNÁ, D. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, s. 515–523. Přehled literárního vývoje období přelomu devatenáctého a dvacátého století viz např.: BURIÁNEK, F. Próza. In MUKAŘOVSKÝ, J. a kol. (eds.) Dějiny české literatury IV: Literatura od konce 19. století do roku 1945. 1. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 52–65; JANÁČKOVÁ, J. Román mezi modernami. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1989, s. 9–28.; KUDRNÁČ, J. Drobná próza české secese. In Vteřiny duše. 1. vydání. Praha: Odeon, 1989, s. 9–34.; NOVÁK, A.; NOVÁK, J. V. Přehledné dějiny literatury české. 5. vydání. Brno: Atlantis, 1995, s. 972–1057.; ŠTĚDROŇOVÁ, E. Polemiky, programy, poetiky. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007. 164 s. 3 Podrobněji se motivem války v Havlíčkově díle zabývá Nella Mlsová. Válka zastihuje postavy dívek v době dospívání, podobně jako Jaroslava Havlíčka, který v etapě svého dospívání musel narukovat. Viz MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 37–39. RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 27–29. O dalších motivech je pojednáno níţe. Podrobněji se motivu ve struktuře díla věnuje Daniela Hodrová. Viz HODROVÁ, D. a kol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 721–745.

58

dostávají do mezních situací, ve kterých se nejvíce vyjevuje tragika jejich ţivota. Havlíček také detailně popisuje prostředí, ve kterém hrdinky proţívají své dětství, a prostředí, které je obklopuje v další etapě jejich ţivota. I v těchto povídkách se objevuje motiv vztahu mezi muţem a ţenou, ve většině případů nerovný vztah;4 milostné vztahy, které postrádají upřímný milostný cit. Milostná dobrodruţství a erotické scény, které hrdinky proţívají a kterých je v tomto souboru (oproti jiným Havlíčkovým dílům) zastoupeno hojně, jsou líčeny otevřeně bez zatajování i těch nejintimnějších detailů.5 Erotismus, přítomný v těchto povídkách, se stal hlavní příčinou, proč bylo záhy po jejich vydání (v listopadu 1941) zakázáno jejich šíření mezi osobami mladšími osmnácti let, a to přímo Ministerstvem školství a národní osvěty na návrh Sboru pro posuzování tiskopisů ohroţujících mládeţ z důvodu nebezpečí pro nesprávný pohlavní a mravní vývoj mládeţe tím, ţe můţou budit sklon k surovosti.6 Jaroslav Havlíček byl tímto verdiktem hodně zklamán. Do svého textu Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle (1941), ve kterém se snaţil přiblíţit pojetí svých postav a své tvorby, dodatečně vloţil část věnovanou cyklu povídek Neopatrné panny. Nella Mlsová se tak domnívá, ţe se tímto snaţil obhájit svoje dílo proti tomuto zákazu, který povaţoval za nesprávný a neopodstatněný.7

4

Podrobněji na s. 35 ve třetí kapitole této práce. Hodnocení kritiky uvádíme ve druhé kapitole této práce na s. 20–21. Tématem ţenských osudů, milostných vztahů a otevřeným líčením erotických scén navazuje Havlíček na tvorbu autorů přelomu devatenáctého a dvacátého století, kteří se v souvislosti s další vlnou ţenského emancipačního úsilí zaměřovali na obrazy ţenských duší, a to především v úsilí ţen o utváření vlastního osudu, a kteří vytvářeli nový typ ţen. K těmto autorům se řadí představitelé české dekadence, autorky psychologické prózy, uvedené na s. 26 ve třetí kapitole, ale i například autoři jako František Xaver Svoboda, Václav Hladík a Karel Sezima (Viz BURIÁNEK, F. Problematika individua. In MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. (eds.) Dějiny české literatury IV: Literatura od konce 19. století do roku 1945. 1. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 58–61; NOVÁK, A.; NOVÁK, J. V. Přehledné dějiny literatury české. 5. vydání. Brno: Atlantis, 1995, s. 1015–1034; MOCNÁ, D. Erotická literatura. In PETERKA, J., MOCNÁ, D. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, s. 168–174.). V dílech těchto autorů se začíná odbourávat tabu v sexuální oblasti a autoři reflektují právo ţeny na svobodnou volbu nejen ve společenském, ale i v sexuálním ţivotě. Sexuální scény jsou také často líčeny, podobně jako v Neopatrných pannách, otevřeně. O tématu sexuální vzpoury pojednáváme podrobněji na s. 72 v poznámce pod čarou. 6 MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 8. 7 HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 10. 5

59

Marie Havlíčková zdůrazňuje: „Všech pět dívčích osudů je převzato ze skutečnosti, nic v nich není vymyšleno, jen rámec kolem není vţdy konkrétní, ale všech pět neopatrných panen ţilo v naší době v Jilemnici.“8 Zároveň cituje úryvek z Havlíčkova dopisu adresovaného JUDr. Kamilu Röslerovi, který Havlíčka v dané záleţitosti zastupoval, ve kterém Havlíček vysvětluje podněty k napsání těchto povídek a postoj k jejich následnému zákazu: „Všech těchto mých pět povídek se opírá o holé skutečnosti, vlastní improvisace je málo, všechno je jen zpracovaná skutečnost. Nevymyslel jsem si scénu Pepíka a Fíny v lese u kříţků ani zoufalství a vzdor nakaţené Hedy, ani obviňující cynismus dětí paní Matyldy. Tyto věci mnou kdysi otřásly, překvapilo by mne, kdyby neotřásly i čtenářem. Dívka, která celým svým zaloţením tíhla ku prostituci, nemohla být vylíčena jako jeptiška. Paní Matylda, která svým špatným příkladem otrávila mládí svých dětí, byla opravdu jen obyčejná kurva. Bylo by snadné sestavit v několika dnech seznam třeba stovky knih domněle závadných a pořídit z nich výpisky podobné oněm, které uvádí obţaloba. Našel-li by se pak horlivý osvětový svaz, který by se neostýchal ujmout té věci, seděli by patrně na lavici obţalovaných všichni nakladatelé do jednoho. Nebo snad jde o to, aby byly mládeţi předkládány jen knihy s mravní tendencí, nebesky cudné a bezpohlavní. Mají se vdávat dívky, aniţ by věděly o lásce a manţelství, a ţenit mladí muţové, aniţ by si byli vědomi všech nebezpečenství ţivota? Mrtvá tvář takto uhnětené společnosti musela by se skrývat za pokrytectví, bída a neštěstí by byly jen tajeny, nikoliv zaţehnány. Vzniklo by tak navlas totéţ prostředí, ve kterém před pětadvaceti léty vegetovaly mé neopatrné panny.“9 Jaroslav Havlíček si byl vědom nástrah ţivota, které číhaly na mladé lidi. V těchto povídkách se dotkl problémů dospívání. Chtěl ukázat pravou tvář společnosti a poukázat na příčiny, které mohly mladé lidi dovést aţ na pokraj tragédie a morálního úpadku. Nechtěl před tímto zavírat oči a pokrytecky se tvářit, ţe k takovýmto věcem v současné společnosti nedochází. Za příklad mu poslouţily osudy mladých dívek, Fíny, Vity, Hedy, Evy a Máši, dívek odlišných povah s rozdílnými sny, které provází tragické osudy.

8 9

HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 96. Tamtéţ, s. 97.

60

Jak uţ bylo zmíněno, Havlíček podává charakteristiku těchto ţenských postav ve své studii Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle.10 Povídky nesou název vybraný z Bible, konkrétně z Podobenství o deseti pannách z Evangelia sv. Matouše.11 Na přední straně povídkového souboru stojí: „Pět pak z nich bylo opatrných, a pět bláznivých. Ty bláznivé, vzavše lampy své, nevzaly s sebou oleje.“ Na přední straně je také uvedeno, ţe jsou věnovány jedné z nich. Marie Havlíčková uvádí, ţe tuto dívku zná: „Vím, která to je, ta jedna z nich. V povídce Tragická krev je v první části psáno o jejím mládí. Další osudy i konec v povídce proţívala jiţ jiná, také autentická dívka.“12 Můţeme vidět, ţe Marie Havlíčková byla nejen Havlíčkovou velkou oporou, ale i jeho bohatým inspiračním zdrojem, především co se týče ţivotních příběhů příslušníků její rodiny, přátel, které Havlíčkovi poslouţily jako námět k většině jeho děl. Z jejích komentářů a vzpomínek tak často získáváme informace o jeho tvorbě, o předobrazech lidí, míst a situací, které se v jeho románech a povídkách vyskytují.13 V knize Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce14 vzpomíná na dívky, které sama znala a které se staly předobrazem Havlíčkových ţenských postav v Neopatrných pannách. Zároveň dodává: „V těchto tak intimních příbězích ze skutečnosti jsem se neodváţila nazvat pravými jmény hrdinky povídky, daleko jednodušší je to v případech, kdy děj je vybájený a určité osoby vystupují jen jako vhodný typ pro obraz své doby.“15

10

Havlíčkova charakteristika uvedena na s. 21 ve druhé kapitole této práce. Toto podobenství vypráví o pěti rozumných a pěti bláznivých pannách, které vyšly naproti ţenichovi. Pět rozumných panen, které si do svých lamp vzaly i olej, následovaly ţenicha na svatební hostinu. Pět bláznivých, vracejících se pro olej do svých lamp k prodavači, bylo ţenichem odmítnuto a vyzváno, aby stále bděly, protoţe neznají přesný den ani hodinu, v níţ přijde Syn člověka. Viz překlad Bible: BIČ, M.; SOUČEK, J. Bible. Praha: Biblická společnost, 1990, s. 35–36. 12 HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 98. 13 Viz KRAUSOVÁ, M. Jarda. In HAVLÍČEK, J. Máňa. Hradec Králové: Kruh, 1981. 261 s. HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006. 160 s. 14 Tamtéţ. Kniha zahrnuje úvodní esej Nelly Mlsové Oţivená minulost, ve kterém se věnuje méně známým skutečnostem spojeným s Havlíčkovými „jilemnickými“ romány, ale především se zaměřuje na texty nepublikované (eseje, úvahy a texty osobní povahy jako Deník a korespondence s jeho manţelkou Marií). Dále zde Hana Taudyová uspořádala výběr z korespondence a Marie Havlíčková zpracovala literární mapu s doprovodným textem, týkající se lidí, míst, situací, které se v Havlíčkově tvorbě vyskytují. Snaţí se tak přiblíţit vše, co o vzniku jeho děl zná. 15 HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 99. 11

61

V povídce Neklidné srdce je hlavní postavou Fína, mladá dívka, která pod tlakem velké sexuální touhy dopadá aţ na mravní dno, ze kterého nedokáţe najít východisko. Stává se i vraţedkyní svého narozeného dítěte a nakonec končí jako prostitutka. Podobný úděl, ale završený nemocí a následnou smrtí, potkává i dívku Vitu v povídce Figurka z porcelánu16 a dívku Hedu z povídky Tragická krev. Vita, od malička křehká a citlivá dívka, doplácí na zkaţenost rodinného prostředí (sexuální nenasytnost matky a sester) a na zavrţení maloměstskou společností a s pocitem vzdoru a zároveň marnosti změnit něco na svém ţivotě se uchyluje do náručí několika milenců. Končí tragicky, v sedmnácti letech umírá oslabená, zklamaná a s prázdnou duší na tuberkulózu. Zasaţená pohlavní nemocí a následnou sebevraţdou končí svůj ţivot postava Hedy17, odváţné a hrdé dívky s chlapeckou povahou, která po smrti rodičů vyrůstá v neláskyplném prostředí v rodině své sestry. Plná vzdoru a neschopná přizpůsobení se dané výchově najde porozumění v partě chlapců, studentů, se kterými revoltuje proti maloměšťácké společnosti. Po nákaze syfilidou od jednoho z nich šíří svou nemoc jako vzpurné gesto, a to po městečku mezi muţi, kteří neuposlechli jejího varování. Osamělá a znechucená touto společností páchá sebevraţdu. Další postavou, a to z povídky Tanečnice, je Eva18, dcera ředitele velkostatku, zahleděná jen do své krásy a tance, se kterými od dětství sklízí úspěchy. Tato citově chladná a lhostejná dívka, milující jen své tělo, se vdá pro peníze za bankovního úředníka, který skončí na několik měsíců ve vězení kvůli peněţním machinacím,

16

HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 98: „Starší Vitiny sestry byly obě moje dobré kamarádky, chodívala jsem k nim, tatínek, nenápadný pan Kroupa, býval málokdy doma, obchod vedla energická paní Matylda, té jsme raději nechodili na oči.“ 17 Tamtéţ, s. 98. Marie Havlíčková uvádí, ţe kniha je věnována právě Hedě. Postavy z této povídky, jako studenta Háka a Hedinu druţinu, tedy chlapce z Jilemnice, pamatuje jako své současníky. Postava sazeče Laubeho je také skutečná. Laube narukoval za první světové války, ve které padl. Právě jeho první a poslední dovolená, na kterou přijel, zasáhla do Hedina osudu. S. 98 „Héda našla skutečné útočiště v chalupě v Hrabačově u staré ţeny, matky nemocného syna, kdyţ ji sestra nechtěla mít ve své rodině. Tam podlehla své nemoci a zemřela.“ V povídce Heda také onemocní, ale smrt volí dobrovolnou. 18 Tamtéţ, s. 99. „Eva z povídky Tanečnice měla také svůj skutečný vzor, byla jím snědá, štíhlá, záhadná Slávka, dcera úředníka z harrachovského panství, která se vůbec nehodila do jilemnických maloměstských poměrů. Provdala se výhodně za úředníka Legiobanky v Praze a v předvečer svatby strávila noc se svým beznadějně ji milujícím přítelem.“

62

kterými financoval Eviny záleţitosti s tancem. Eva svého manţela bez výčitek opouští a ujíţdí do ciziny. Další její osud nechává Havlíček otevřený. Také postava z poslední povídky Máša z krámu19 končí tragicky. Od dětství plachá dívka, vyrůstající v rodině, která více upřednostňovala syna. Dokáţe se však postarat o rodinný obchod, a to posléze za podpory bývalého bohatého obchodníka (záletníka), se kterým se jí narodí dítě. Tragický zlom nastává v okamţiku, kdy se po smrti obchodníka provdá za četnického stráţmistra, který ji donutí jít na potrat. Poniţuje ji bitím a návštěvami dívek nevalné pověsti v jejich domě. Máša, zoufalá a vysílená onemocněním po potratu a stálým týráním, se rozhodne k vraţednému činu a manţela otráví. Její ţivot končí ve věznici v Řepích. Neopatrné panny, jak jiţ bylo řečeno, jsou povídkovým cyklem. V těchto pěti povídkách se objevuje stejný námět, a to tragické osudy mladých dívek a ţen a motiv milostných vztahů.20 Tragédie jejich osudů, která vyústila „téměř pokaţdé v úděl prostitutek nebo v obdobnou podobu zpustnutí a zmarnění“,21 je především podmíněna jejich charakterem, rodinným prostředím bez lásky, ve kterém vyrůstají, a částečně i prostředím a dobou, ve které ţijí.22 Důleţitý je zde název23 povídek (Neklidné srdce, Figurka z porcelánu,

19

HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 99. Podle Marie Havlíčkové byla Máša její kamarádka v dětství, která měla moc hodné rodiče. Její bratr opravdu padl v první světové válce. Upozorňuje na to, ţe další Mařenčiny osudy byly zcela normální, v povídce jsou vybájené. 20 Pro Havlíčkovu povídkovou tvorbu je příznačná tendence k cykličnosti, k utváření řad povídek spojených obměňovanými motivy či náměty (např. domov, osudy ţen, dětství, smrt, záhada nebo milostné vztahy). Viz NONDKOVÁ, M. Jaroslav Havlíček. In Forst, V. kol.(eds.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. sv. 2, H–J. 1. vydání. Praha: Academia, 1993, s. 109. Jak jiţ bylo řečeno, navazují Neopatrné panny na tvorbu autorek přelomu devatenáctého a dvacátého století, a to tématem ţenského osudu a zobrazením vnitřních stavů hrdinek v mezních situacích ţivota. Povídky tak mají blízko k poetice jejich děl. Zároveň se v těchto povídkách objevuje podobnost s poetikou naturalismu (zejména s tvorbou K. M. Čapka-Choda) – viz např. Karel Polák, 1941, Michaela Naušová, 1972, nebo Josef Rumler, 1973 – a to především věcným, otevřeným, střízlivým líčením narušených mezilidských vztahů, odpudivého fyzického vzhledu postav a prostředí. 21 UHDE, M. Má čítanka – Jaroslav Havlíček. Revue politika 2, 2004, č. 1, s. 18. 22 Milan Uhde, ale i sám Havlíček a další kritikové, jako Karel Polák a Karel Sezima, si příčinu jejich prostituce vysvětlují právě z těchto důvodů a ne z dobově oblíbené představy, jakou byla sociální příčina, tedy bída, která nutila dívky, aby se prodávaly. Viz UHDE, M. Má čítanka – Jaroslav Havlíček. Revue politika 2, 2004, č. 1, s. 18; Havlíčkova charakteristika těchto ţenských postav ve studii Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle; POLÁK, K. Jaroslav Havlíček: „Neopatrné panny“. Kritický měsíčník 4, 1941, s. 249; SEZIMA, K. Ţeny všedních dnů. Čteme, 1941, s. 144. 23 „Název (…) nejenom označuje dílo a podává předběţnou informaci o něm, ale současně také dává jakýsi klíč k jeho chápání. (…) Titul slovesného díla bezprostředně souvisí s jeho námětem a stěţejní myšlenkou.“ Viz VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 43–44.

63

Tragická krev, Tanečnice a Máša z krámu), který má charakterizační funkci. Názvy odkazují k hlavním ţenským postavám a přispívají k vystiţení jejich povahových rysů nebo naznačení jejich osudů.24 Autor v povídkách zachovává chronologický čas. Prostor, do kterého Havlíček zasazuje své ţenské postavy, je opět prostředí maloměsta nebo v době dětství i venkova. Prostředí maloměsta se také zde stává terčem autorovy kritiky. Jde opět o prostředí, které je plné morálního pokrytectví, v jehoţ atmosféře se dívčí hrdinky marně snaţí o naplnění vlastního ţivota. Ţenské postavy jsou zobrazovány promluvou vševědoucího vypravěče, a to přímou i nepřímou charakteristikou. Na začátku kaţdé povídky se vypravěč soustřeďuje na popis rodinného prostředí, ze kterého ţenské postavy vyšly, a na popis zevnějšku postavy nebo jejích vlastností a chování. Věnuje tedy pozornost faktorům, které dívky ovlivňují a které se stávají příčinou jejich tragických osudů. U postavy Fíny je hned na počátku zmíněna její tělesná krása a vyspělost, její neustálý vnitřní neklid, touha a zájem o muţe. V případě Vity je popsána zkaţenost rodinného prostředí, ve kterém vyrůstá, a její odstrčenost, u Hedy její charakterové vlastnosti, jako výbojnost, vzdor, hrdost, výlučnost (vlastnosti, které zdědila po svých předcích) a zkušenost s rodinnými úmrtími (i dobrovolnými), u Evy zhýčkané, povrchní rodinné prostředí a Evina lhostejná povaha a zaujetí jen pro svou krásu a tanec. Máše se stává osudnou rodinná výchova, pěstující v ní pocit méněcennosti, a zároveň její plachá a pokorná povaha. Významný je v povídkách vzhled ţenských postav, který se v průběhu jejich ţivotních zkušeností modifikuje. Při negativní ţivotní zkušenosti se jejich fyzický vzhled mění, často k horšímu, a většinou tak koresponduje morální úpadek s úpadkem tělesným. V první povídce se často vyskytuje motiv poprsí, jehoţ změna koresponduje s Fíniným mravním poklesem. V dospívání jsou její ňadra náznakem tělesné vyspělosti: „Bílý dívčí prs s růţovým pupencem. Cudný a vznosný.“25, později se její povadlé poprsí stává v důsledku stylu jejího ţivota symbolem

24

Daniela Hodrová, vycházející z typologie titulu Jiřího Levého, hovoří o symbolizujícím názvu, „který udává téma, problematiku nebo atmosféru díla zkratkou, symbolem, obraznou transpozicí tématu.“ Pod symbolizující název zahrnuje titul symbolický, synekdochický, metaforický. Viz HODROVÁ, D. a kol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 242–243. 25 HAVLÍČEK, J. Neopatrné panny. In Zázrak flamendrů. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 93.

64

pomíjivosti a plynutí času: „Klenutý břich se zvedal pod skleslými ňadry. Ubohá ňadra!“ 26 Motiv poprsí se objevuje i při líčení jiných ţenských postav této povídky, ale jejich nevyvinutost tak kontrastuje s počáteční dokonalostí ňader Fíniných. V druhé povídce s výstiţným názvem Figurka z porcelánu je častým motivem právě loutka27, kterou Vita a její křehká a jemná fyziognomie připomíná. Vitin vzhled se tak dostává do kontrastu se záporně líčeným rodinným a maloměšťáckým prostředím. Svojí krásou a jemností v tomto prostředí vyniká. „Bílá, drobná, něţná, podobala se filigránské loutce, průhledná nevinnost jejích očí však byla v rozporu s jejími úsměvy, za nimiţ jako by se skrývala melancholická zkušenost.“28 V závěru, kdy Vita onemocní, je tato podobnost, především pak podobnost k tělu bez vůle k ţivotu, ještě zdůrazněna. „S hlubokým výstřihem na prsou, s oranţovou šálou, přehozenou přes hubená ramínka, podobala se Vita loutce víc, neţ kdy předtím.“29 Výrazným motivem je zde také motiv očí, které jsou odrazem Vitina nitra. Její oči v sobě zobrazují počáteční nevinnost, která se však v průběhu mění do udiveného poznání a smutku, a které si nakonec zachovávají jen leţ nevinnosti. Motiv očí, ale očí podivných a vyděšených, se objevuje i v povídce Máša z krámu, a to v okamţiku, kdy Máša proţívá tragickou ţivotní zkušenost, kdyţ prodělá potrat, ke kterému byla donucena svým manţelem. Zároveň je její stav charakterizován změnou, a to psychickou i fyzickou slabostí. Změnou fyziognomie, ale i chování se vyznačuje i postava Hedy, a to po nákaze syfilidou. „Zhubla, povadla, stala se nedůtklivou a nezvykle plachou.“30 Také její nový příbytek, kde našla útočiště, koresponduje s jejím psychickým stavem i morálním úpadkem. „Valáškova chalupa, v níţ našla útulek pro poslední jednání svého ţivota, stála ve vsi přilehlé k městečku. Byla právě tak sešlá a shrbená, jakou si ji Heda přála mít pro svou pošlapanou hrdost a nově vzklíčivší, zoufalou touhu po samotě.“31

26

HAVLÍČEK, J. Neopatrné panny. In Zázrak flamendrů. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 105. 27 O postavě-loutce pojednává Daniela Hodrová. Viz HODROVÁ, D. a kol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001, s. 656–658. 28 HAVLÍČEK, J. Neopatrné panny. In Zázrak flamendrů. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 114. 29 Tamtéţ, s. 122. 30 Tamtéţ, s. 133. 31 Tamtéţ, s. 135.

65

Motiv očí, ale potměšilých, a motiv záhadného a mlčenlivého úsměvu se vyskytují v povídce Tanečnice. Evin tajemný úsměv koresponduje s jejím útěkem a osudem, který se také stává záhadným, protoţe se o něm nic konkrétního nedozvídáme. Zároveň zde Havlíček upozorňuje na nebezpečí tělesné krásy a pýchy s ní související. V těchto povídkách jsou většinou dívky krásného vzhledu ošklivé uvnitř (např. Fína, Eva). Do nitra ţenských postav nahlíţíme především v mezních situacích jejich ţivota, a to prostřednictvím vnitřních monologů, které přispívají k dynamičnosti děje. Ve vypjatých okamţicích své existence si často kladou otázky po smyslu vlastní existence, uvědomují si plynutí času, osamocenost a ztrátu mládí, která je často zdůrazněna vytrácením tělesné krásy. V okamţicích rezignace a smíření se s osudem se často snaţí vyhýbat citům a sentimentu. K dynamičnosti děje přispívá i častý výskyt jednoduchých zvolacích a tázacích vět. Znalost rodinných vztahů je (podobně jako v dalších Havlíčkových dílech) důleţitá pro pochopení formování jejich osobnosti. Sám Havlíček povaţoval domov za důleţitou konstantu v ţivotě člověka. Také proto má tento motiv v jeho tvorbě nezastupitelné místo.32 V těchto povídkách se většinou jedná o narušené rodinné vztahy, které negativně ovlivňují dospívání dívek.33 V povídkách často vystupují rodiče upřednostňující své syny (Máša z krámu), rodiče snaţící se ţít spořádaně, strachující se o dobrou pověst (Neklidné srdce, Tragická krev, Máša z krámu, Tanečnice), rodiče z vyšších vrstev, pyšní na své děti a vychovávající je v přepychu a blahobytu (Tanečnice), nebo také rodiče s nezájmem o své děti a s negativním příkladem jejich uvolněné sexuální morálky (Figurka z porcelánu). Dívky se také často jiţ v dětství setkávají se smrtí rodičů nebo sourozenců (Figurka z porcelánu, Tragická krev, Máša z krámu). Některé z nich se pak musí vyrovnávat s novým prostředím, ve kterém schází cit a něha (Tragická krev). Především muţské postavy, jako otcové a synové, odchází ze ţivota dobrovolně. Příčinou bývají finanční problémy nebo nedostatek síly vyrovnat se se ztrátou manţelky. V povídce Tragická krev se musí její hrdinka Heda vyrovnat s trojnásobným úmrtím v časově krátkém rozmezí. Nejdříve se sebevraţdou nevlastního bratra, dále s přirozenou, ale náhlou 32

RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973, s. 279. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 57. 33 Viz MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 59. „Pokud je jistota domovského zázemí narušena, je tím člověk poznamenán po celý ţivot.“

66

smrtí matky a krátce poté se sebevraţdou otce. Sama nakonec volí sebevraţdu jako únik z tohoto světa.34 Ve Figurce z porcelánu páchá sebevraţdu Vitin nevlastní otec, v povídce Máša z krámu ztrácí Máša bratra, který padl ve válce, brzy nato otce, který se utopil cestou z hospody, a také matku, stiţenou rakovinou. Motiv nemoci a smrti (podobně jako v ostatních Havlíčkových dílech)35 je v těchto povídkách tedy výrazným motivem. Objevuje se (kromě Tanečnice) v kaţdé povídce a přímo souvisí s hlavními ţenskými postavami. Některé z nich v mladém věku končí smrtí nebo smrt způsobují. Fína se stává vraţedkyní svého narozeného dítěte. V jeho vraţdě vidí způsob, jak se pomstít manţelovi, ke kterému cítí odpor. Vita umírá v sedmnácti letech na tuberkulózu, Heda končí svůj ţivot dobrovolně. Máša, která se musí vyrovnat s dvěma úmrtími svých dětí (v prvním případě dítě zemřelo na záškrt, ve druhém byla Máša svým manţelem donucena jít na potrat), se stává vraţedkyní, kdyţ ze zoufalství otráví svého bezcitného a krutého manţela a jeho milenky. Sama umírá po třech letech ve věznici. Výrazným motivem je motiv milostných vztahů. Havlíček zachycuje své hrdinky především v době dospívání, kdy získávají první milostné zkušenosti. Milostné vztahy postrádají, podobně jako v jiných Havlíčkových textech, opravdový cit a něhu.36 Také zde se jeho ţenské postavy dostávají do rozporu s danými společenskými normami. Dostáváme se tak k jejich morálnímu uvaţování. Většina z nich podléhá svému sexuálnímu pudu.37 Můţeme vidět, ţe některé z nich se bez výčitek svědomí oddávají sexuálnímu styku s více muţi. Sex se jim stává prostředkem k uspokojení sexuálních tuţeb, ke zlepšení ţivotních a finančních moţností nebo ke vzdoru a pomstě. Sex je zde jen pudovou záleţitostí, není výrazem lásky a něhy, dochází jen ke splynutí těl, ne duší. Muţi často touţí jen po získání 34

Sám Havlíček viděl v sebevraţdě projev lidské statečnosti a vzpouru proti ţivotní rezignaci. Viz MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 55. 35 Motivy nemoci a smrti v Havlíčkově tvorbě se zabývají: BÁRTOVÁ, J. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, J. Hlavní téma: psychologická próza. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 107. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 166. NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 131. 36 Havlíček ve svém eseji Nevěřím (1921) rezignuje na moţnost lásky mezi muţem a ţenou. Omezuje ji jen na ţivočišný akt, jehoţ jediný smysl vidí v plození. Viz MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 116. O dalších Havlíčkových názorech na lásku a manţelství pojednáváme v této práci v první kapitole na s. 7. Esej Nevěřím nebyl dosud publikován. Některé citace uvádí Josef Rumler v monografii Epik Jaroslav Havlíček a Nella Mlsová v monografii Člověk na rozraní, kteří některé jeho pasáţe parafrázují. 37 „ţeny Havlíčkovy ţijí aţ výlučně jenom svými smysly.“ Viz POLÁK, K. Jaroslav Havlíček: „Neopatrné panny“. Kritický měsíčník 4, 1941, s. 249.

67

panenství dívek. Prostředí, ve kterém k sexuálnímu aktu dochází, je často líčeno naturalisticky. Také milenci dívek jsou často popisováni s odpudivými atributy. Nelibé prostředí a odpudivá fyziognomie milenců často vyvolávají pocity hnusu. Toto vše tak přispívá ke zvýraznění morálního úpadku těchto dívek (jeho příčiny uvádíme na s. 63).38 Tímto je můţeme zařadit k typu mravně „padlých“ ţen,39 jejichţ osudy ve svých dílech zpracovávaly jiţ zmíněné ţenské spisovatelky z přelomu devatenáctého a dvacátého století a z první poloviny století dvacátého nebo také autoři uvedení na s. 30–31 této práce. Havlíček zde také zachytil „příběhy zraněného mládí“.40 Fína z povídky Neklidné srdce se jiţ ve svém dospívání netají velkým zájmem o muţe. Projevuje se u ní předčasná sexuální a tělesná vyspělost, která je však v rozporu s její mentální nedospělostí. Nejdříve jen flirtuje a svádí své kamarády z vesnice, pak zakouší tohoto zakázaného ovoce i v Praze. Ale zde je jiţ vidět kontrast41, a to v povaze prostředí a Fíniných milenců. Zprvu nevinné milostné hrátky v obklopení rozkvetlé vesnické přírody s nezkušeným hochem, později pak nelibá prostředí s páchnoucími a odpudivými milenci (v textu nejsou většinou uvedena ani jejich jména, čímţ je podtrţena odosobněná atmosféra, soustřeďující se jen na sexuální akt), korespondující s Fíninou nenasytnou touhou po milencích a následnou morální zkázou, spočívající v prostituci, ze které nenachází východiska. (Tento kontrast se objevuje i v dalších povídkách tohoto cyklu, ve Figurce z porcelánu a Tragické krvi.) Příčinou jejího mravního pádu je nekontrolovatelné

38

Souvislostmi mezi povahou postavy a prostředím se zabývá Shlomith Rimmonová-Kenanová v Poetice vyprávění (2001). Podrobněji v poznámce pod čarou na s. 49. 39 Typem padlé ţeny se ve sborníku Žena – jazyk – literatura ve své studii Několik postřehů k esteticky funkčnímu obrazu ţeny v literatuře minulého století zabývá Aleš Haman, který na s. 38 uvádí, ţe postavou Viktorky z díla Babička Boţeny Němcové „vstupuje po Máchově Jarmile do literární fikce také výrazně typ ‚padlé‘ ţeny, jako estetický protiklad ţenského ideálu.“ Zároveň podotýká, ţe se obrazy tohoto typu objevily uţ u J. K. Tyla (Zastaveníčko u Černé braňky, 1833), později u J. Nerudy (Za půl hodiny, 1859, U tří lilií, 1876) a jejich zpodobení vrcholí u J. S. Machara (Magdalena, 1894). Viz MOLDANOVÁ, D.: Žena – jazyk – literatura. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 1996, s. 37–40. Magdalénskému tématu, které se v české literatuře začalo uplatňovat přibliţně od poloviny osmdesátých let devatenáctého století do počátku první světové války, se ve stejnojmenném sborníku věnuje František Všetička ve studii Magdaléna J. S. Machara (1894). Na s. 82 uvádí, ţe „největší umělci tohoto údobí nechápali ostatně tuto látku jako látku o padlé ţeně, ale jako výpověď o současném stavu společnosti.“ Viz MOLDANOVÁ, D. Žena – jazyk – literatura. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 1996, s. 82–89. 40 O tematice „zraněného mládí“ pojednáváme více na s. 36 této práce. 41 Dvojí prostor, který je postaven do kontrastu: Viz VŠETIČKA, F. Stavba prózy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992, s. 34.

68

ustrojení její povahy, spočívající v neukojitelné sexuální touze. Sexuální uspokojení je zde vyobrazeno v mnoha podobách. Buď jako sebelaskání, sex s více muţi najednou, nebo jako lesbická láska, v níţ Fína nachází uspokojení svých sexuálních potřeb. Nejen dotyky jiné ţeny, ale i chválou na dokonalost jejího těla se jí dostává něčeho nového, co nenacházela u muţů. Na uvolněnou sexuální morálku doplácí i Vita z povídky Figurka z porcelánu, která je však jiného povahového zaloţení neţ Fína. Do mravní bídy se dostává především v důsledku vyrůstání v citově chladné a mravně pokleslé rodině, v níţ se její matka a nevlastní sestry nevázaně věnují (podobně jako Fína) bohatému sexuálnímu ţivotu s více muţi. Vita, křehká a jemná dívka, doplácí na vyrůstání v takovémto prostředí, kde jsou na denním pořádku karetní a alkoholové večírky, nevěra, vulgarita, násilí a neúcta k otci. Zároveň k její proměně přispěje i odsouzení městečkem. Maloměstská společnost ji odsoudí za nemravné chování, jaké má její matka a sestry, za to, ţe měla schůzku s chlapcem, a poté, ţe byla přistiţena s jiným chlapcem v domě své matky. Jedná se však o mylné obvinění, protoţe Vita jen kryla záletnictví své sestry. Poté, co se neprávem stane obětí těchto maloměstských klepů, a z jistého vzdoru a touhy vysvobodit se z tohoto zkaţeného prostředí (jak rodinného, tak maloměstského) odloudí matce milence, který je opět odpudivého vzhledu. „Měl obrovský břich, strnulý pohled a chvějivé ruce (…) K tomuto rosolovitému kolosu připjala Vita bláhovou lodičku své naděje.“42 A odchází s ním. V opilosti na večírku s ním přichází o panenství a v patnácti letech má vzpomínku na šest milenců. Vrací se po osmi měsících domů, ale citově prázdná, lhostejná ke svému ţivotu, smířená s tím, ţe na opovrţení její osobou uţ stejně nemůţe nic změnit. V sedmnácti letech umírá na tuberkulózu, kterou se nakazila při svých milostných dobrodruţstvích. Motiv milostných vztahů bez něţností a lásky je silně přítomen i ve třetí povídce Tragická krev, v níţ se její hrdinka Heda nakazí pohlavní nemocí hned při svém prvním milostném záţitku. Svoji nemoc však vzpurně šíří dál, prodává své tělo a tím roznáší nákazu po celém městě. Jejími oběťmi se stávají „bohatí břicháči ztučnělí z hladu nuzáků, vychrtlí agenti slídící po obchodech, i nadutí důstojníci,

42

HAVLÍČEK, J. Neopatrné panny. In Zázrak flamendrů. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 120.

69

řinčící šavlemi a ověšení řády.“43 Tímto vzpurným gestem se brání svému zoufalství a trestá muţe, kteří neuposlechli jejího varování. Jediná Eva z povídky Tanečnice, zahleděná jen do své krásy a svého talentu, působí v tomto ohledu frigidně. Ani zájem muţů a milostná sblíţení ji nevytrhávají z její apatie a lhostejnosti k okolí. „Nerozehřála se pro nic, nevzpírala se ničemu. Líbal ji vroucně, lačně, cynicky, aniţ protestovala. Pateticky jí vyznal lásku. Hleděla na něho nepřítomně a usmívala se jako při špatném ţertu.“44 Sex se jí stane jen prostředkem ke splnění jejího snu. Ve svatební noci si díky němu na svém muţi vynutí zapsání do taneční školy. V poslední povídce Máša z krámu se objevuje nejméně sexuálních scén. Ani zde však její hrdinka, stydlivé a skromné děvče, nezaţívá pravou lásku. Své panenství daruje prvnímu zájemci o svou osobu jako oplatu za jeho zájem a zaopatření. Po této známosti se (podobně jako Štěpka Kiliánová) vrhá do sňatku s vidinou šťastného manţelského ţivota a snad i dalších dětí (první zemřelo brzy po narození na záškrt), ale plná nevědomí a nezkušenosti. Oslabená po potratu však nemůţe (po sexuální stránce) plnit roli manţelky, a její manţel si hledá uspokojení sexuálních potřeb jinde. Jeho bezohledné avantýry a domácí násilí pak vedou Mášu k zoufalému činu. Vedle motivu milostných vztahů se v cyklu povídek objevuje i motiv manţelství. Tři z dívek (Fína, Eva a Máša) vstupují do manţelských svazků; někdy dobrovolně s pravou a vysněnou touhou po rodinném ţivotě (Máša), jindy z přání nebo donucení rodičů (Eva, Fína), kteří v uzavření manţelství vidí nejlepší volbu, jak zabránit svým dcerám v milostných dobrodruţstvích. Kaţdá na tento stav reaguje jinak. Fína se ve svém prvním a nedobrovolném manţelství nudí, manţel je pro ni neschopným milencem. Aţ jeho smrt je pro Fínu vysvobozením a následným spouštěčem její neukojitelné sexuální touhy, která přeroste ve stav vyčerpání z tohoto stylu ţivota a v touhu změnit se. Z tohoto důvodu Fína uzavírá druhý sňatek, ale s muţem tyranem a sobcem. Obrovská nenávist k němu doţene Fínu aţ k vraţdě

43

HAVLÍČEK, J. Neopatrné panny. In Zázrak flamendrů. Praha: Československý spisovatel, 1964, s. 134–135. 44 Tamtéţ, s. 143.

70

jejího narozeného dítěte s cílem mu ublíţit. Poté od manţela utíká. Na podobný typ bezcitného muţe naráţí v manţelství i Máša, která jeho týrání a poniţování řeší vraţdou. Eva, která se do manţelství dostává také z iniciativy rodičů, vyuţije svého manţelství a solventnosti manţela z čistě pragmatických důvodů pro podporu svého tanečního nadání a pro zajištění blahobytu. Manţel však díky tomuto končí ve vězení za zpronevěru. Jeho pobyt ve vězení a následná nesolventnost jiţ Evu nepřitahují a manţela opouští. Manţelství tak většinou končí tragédií. Opět jsou uzavírána bez lásky, ve všech případech zde velkou roli hraje majetek. Ve Fínině a Mášině případu přitahuje muţe obchod, který obě vlastní. Vidí v tom příleţitost pro vlastní finanční zabezpečení. Stejného uvaţování je i Eva, která chce z manţelství získat hodně pro vlastní prospěch. Muţské postavy jsou zde vykresleny většinou záporně. Muţi, kteří zde vystupují, jsou buď mladí, nebo staří milenci, většinou odpudivého vzhledu, jejichţ jméno někde ani není uvedeno. V jiném případě jsou to muţi chovající se k ţenám hrubě, muţi parazitující na jmění ţen nebo také muţi jako představitelé maloměšťáckých šosáků, často slabošské povahy. I přes jejich odpudivost je dívky často vyuţívají ve svůj prospěch (ať uţ je jím finanční zabezpečení, nebo jako prostředek k útěku z neuspokojivé ţivotní situace), platí za to sexuálním stykem, který jim není většinou příjemný. Většina muţů má pověst záletníků, touţících po získání dívčina panenství. Často jsou však chováním dívek při váděni do stavu nejistoty (ať uţ jejich divokou sexuální touhou, nebo naopak lhostejností při navazování prvních kontaktů, později i těch sexuálních, nebo jejich nezkušeností). Setkání dívek s muţi se často dívkám stává osudným. Bezhlavě a často bez zkušeností se vrhají do milostných vztahů, které se pro ně stávají tragickými. V povídkách se také často objevuje romantické označení muţů, a to rytíři, které souvisí s romantickými představami a sny dívek o muţích. Pod tímto označením vidí dívky muţe-milence nebo muţe galantní, kteří se dívkám dvoří. Příběhy dívek se odehrávají na pozadí první světové války. Válka se promítá také do jejich ţivotů. Buď se stává prostředkem k prosperujícímu podnikání (v případě Máši), nebo ovlivňuje chování dívek. Fína, která přijde ve válce o manţela, který jí nedokázal po sexuální stránce uspokojit, se po jeho smrti naplno

71

oddává sexu s muţi i s vojáky, jejichţ zbídačený zjev koresponduje s touto dobou. Nakonec si jednoho z nich vezme za manţela. Heda, nakaţená syfilidou od mladíka, který narukoval na vojnu, šíří (nejen mezi vojáky) svoji nákazu, čímţ se vlastně také stává nositelkou smrti. Eva je k válce, jako ke všem ostatním věcem netýkajícím se její osoby, lhostejná. Z feministického hlediska se Havlíček projevil jako citlivý znalec ţenina nitra, který měl pro nelehké ţenské osudy pochopení. Podobně jako ţenské autorky psychologické prózy z přelomu devatenáctého a dvacátého a z první poloviny dvacátého století a jako autoři uvedení na s. 30–31 této práce zpracoval Havlíček v těchto povídkách problematiku ţenské sexuality, tělesné lásky, dvojí morálky a zachytil tak těţký úděl dívek nebo ţen v tehdejší společnosti, která se vykazovala přísnými společenskými normami,45 za jejichţ porušení následoval trest. Dotkl se také

tématu

svobodných

matek,

domácího

násilí,

partnerské

nevěry,

mimomanţelských dětí, manţelství uzavíraných z nedobrovolné vůle, která můţou končit tragicky. Představil zde celou galerii ţenských postav, různého povahového zaloţení, z různých sociálních vrstev s různým pohledem na ţivot, které však vesměs spojuje společná touha utvářet svůj vlastní ţivot, ale také tragický osud. Všechny porušují pravidla patriarchální společnosti, a to svým chováním, především svou uvolněnější sexuální morálkou, za kterou následuje trest, především v podobě morálního pádu. Některé tak činí nechtěně, jiné záměrně jako výraz vzpoury.46 Jeho hrdinky jsou často jiţ v mladém věku tělesně vyspělé. Jejich tělesná vyspělost se ale dostává do kontrastu s nevyspělostí mentální. Nezkušené a nepoučené se často vrhají do sexuálních styků s muţi nebo se s nimi dostávají do manţelských svazků (často 45

Viz např. BUREŠOVÁ, J. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 506 s. LENDEROVÁ, M. K hříchu i k modlitbě. Žena v minulém století. Praha: Mladá fronta, 1999. 304 s. 46 Havlíček se vyznačoval sympatiemi k lidem, kteří se nebáli vzpoury. Některé své postavy touto odvahou obdařil. „Člověka-buřiče, člověka revoltujícího vnímá Havlíček jako symbol nejplnohodnotnějšího vyjádření podstaty ţivota ve všech jeho dimenzích.“ Viz MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 56. Tématem vzpoury u ţenských hrdinek v prozaických knihách Lenky Procházkové a Ivy Pekárkové se zabývá Blanka Svadbová ve studii Téma vzpoury literárních hrdinek ve sborníku Žena – jazyk – literatura (MOLDANOVÁ, D. Žena – – jazyk – literatura. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 1996, s. 174–177.). Zkoumá jejich literární hrdinky, které na svět, který je obklopuje, reagují právě sexuální vzpourou. Téma sexuální vzpoury se ještě před Havlíčkem objevuje v dílech ţenských autorek psychologické prózy přelomu devatenáctého a dvacátého století (viz podrobněji ve třetí kapitole této práce). Jejich hrdinky tímto způsobem reagují na konzervativní smýšlení maloměstské společnosti a na nerovnoprávné postavení ţen. V sexuální vzpouře tak spatřují jistý způsob emancipace ţen a vyjádření svobody. Téma sexuální vzpoury se u Havlíčka objevuje jen v některých povídkách Neopatrných panen. V pozdějších dílech se snaţí jeho hrdinky čelit ţivotním překáţkám jiným způsobem, buď útěkem z dusivého prostředí, změnou způsobu ţivota, nebo vnitřní silou.

72

z nátlaku rodičů), které vyúsťují v dramatické konflikty. Společným znakem hrdinek je také jejich osamocenost.47 Většinou jsou bez rodinného zázemí, přítelkyň a v tragických okamţicích ţivota zůstávají opuštěné. Také v těchto povídkách zachytil Havlíček rozmanitost ţenství, podařilo se mu tak pojmout svět něţného pohlaví v hlubokých duševních rovinách.

47

Nella Mlsová hovoří o Havlíčkově zaujetí traumatem moderního člověka, „který se cítí osamocen, vykořeněn.“ Viz MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s.72.

73

5. Stručné srovnání s ostatními ženskými postavami vybraných děl Jaroslava Havlíčka Podrobněji jsme se soustředili na ţenské postavy v románu Petrolejové lampy a v povídkovém cyklu Neopatrné panny a nastínili tak Havlíčkovu koncepci ve zpracování ţenské tematiky. V závěru se ještě budeme věnovat stručnému srovnání s ţenskými postavy dalších vybraných děl (Neviditelný, Ta třetí, Helimadoe, Synáček, Jaro v domě a Muž sedmi sester), uvedených v první a druhé kapitole této práce, se záměrem poukázat na společné prvky u ţenských postav, na opakující se tematické a motivické okruhy (téma zmarněných ţenských osudů, milostných vztahů, rodinného prostředí, motivy nemoci, smrti), na způsob Havlíčkova ztvárnění ţenských postav a na vývoj v tvorbě jejich charakterů. Havlíček často pro svoji tvorbu čerpal náměty ze skutečného ţivota, a to především ze vzpomínek své manţelky Marie.1 Osudy členů její rodiny nebo přátel se Havlíčkovi staly bohatým inspiračním zdrojem. Nejen toto, ale i znázornění kladných i záporných vlastností postav a Havlíčkova snaha vytvořit „ţivého člověka v literárním díle“,2 do kterého vloţil své ţivotní zkušenosti a názory,3 přispěly k tomu, ţe jeho ţenské hrdinky a jejich ţivotní osudy působí věrohodným a ţivoucím dojmem. Nejen tedy postava Štěpky Kiliánové z Petrolejových lamp a postavy dívek v Neopatrných pannách mají svůj předobraz ve skutečné osobě. Také Markétka z novely Synáček byla ve skutečnosti kamarádka Marie Havlíčkové z mládí.4 Postava Soni z románu Neviditelný má částečně svůj vzor (ve vzhledu a některých

1

Viz KRAUSOVÁ, M. Jarda. In HAVLÍČEK, J. Máňa. Hradec Králové: Kruh, 1981. 261 s. HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006. 160 s. 2 Své literární záměry popsal Havlíček ve svém (dosud nevydaném) textu Úsilí o vytvoření ţivého člověka v literárním díle (1941). 3 Odkaz na sekundární literaturu na s. 7 v první kapitole této práce. 4 Marie Havlíčková v knize Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce vzpomíná: „Autor líčí Markétku trochu jako moji přítelkyni Máňu Bedrníkovou, dceru hostinského z Dolení ulice. Byla snědá, černovlasá, ţivá, ráda se smála, ale pořád pokašlávala.“ Synáčka, jehoţ postava jiţ vystupovala v Petrolejových lampách a který měl skutečnou podobnost s průmyslníkem z Jilemnice, líčí takto: „Byl to kdysi mladý bouřlivák, který hrál divadlo, pořádal zábavy a vzrušoval hladinu maloměstského ţivota nejroztodivnějšími kousky. Dlouho byl starým mládencem, a aţ v pokročilém věku se oţenil s mladičkou, hezkou, ale stále postonávající dcerkou svého přítele, Mášou Bedrníkovou, mojí přítelkyní.“ Marie Havlíčková dále upozorňuje na to, ţe svoji ţenu opravdu miloval a zahrnoval pozorností v její nemoci. Závěr novely ale jiţ skutečný není. Viz HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 102.

74

povahových rysech) v Marii Havlíčkové5, kdyţ bývala mladá. Postava Katy má pak shodné rysy s přítelkyní Marie Havlíčkové.6 Podobně i jedna ze dvou hlavních ţenských postav v románu Ta třetí, Milda Kříţová, má předobraz (i s celým svým osudem) v Havlíčkově sestřenici Nédě7. Společným prvkem pro všechny jeho ţenské postavy je časoprostor maloměsta, ve kterém ţijí a jehoţ společenskému řádu se často různorodým způsobem vymykají. Havlíček na základě tohoto rozporu uvádí záporné stránky maloměstské společnosti a podrobuje ji kritice. Častou příčinou odmítání maloměstskou společností je povaha ţenských hrdinek, jejich vzhled nebo způsob nazírání na ţivot a na prostředí (rodinné nebo společenské), ve kterém ţijí. Dívky se pak stávají obětí maloměstského smýšlení a předsudků. Štěpka irituje své okolí výstřední povahou, dívky z Neopatrných panen uvolněnou sexuální morálkou, Agáta z novely Jaro v domě a Markétka v Synáčkovi svým křehkým a něţným zjevem, Helmadony opovrţlivým postojem jejich otce k maloměstské společnosti a některé z nich pak nepřitaţlivým vzhledem, Dora z Helimadoe naopak svou krásou a nepřizpůsobivostí, Adéla z Té třetí svým sebevědomím a výsměchem maloměstské společnosti. Ţenské postavy se často stávají nejen obětí světa maloměstského, ale i muţského. Často se zde objevují představitelé muţských postav se zápornými vlastnostmi, kteří ţenské postavy a jejich majetek nebo společenské postavení vyuţívají ke svému prospěchu (bratři Malinové v Petrolejových lampách, Petr Švajcar v Neviditelném, Emil Škvor v Muži sedmi sester, někteří muţi v Neopatrných pannách, Jiří Mánek v Té třetí), nebo muţi, kteří svou ráznou výchovou brání dívkám v naplnění ţivota (doktor Hanzelín v Helimadoe). Ţenským postavám pak není dána moţnost naplnit milostný a rodinný ţivot. Důvodem také často bývá jejich předčasná smrt (Vita, Heda, Máša v Neopatrných pannách, Markétka v Synáčkovi, Soňa v Neviditelném).

5

HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 80. 6 Marie Havlíčková ji líčí jako veselou, pracovitou, chytrou a inteligentní dívku, která byla sirotkem a vedla domácnost bratrovi. „Její vzhled, veselou šibalskou povahu, věrnost, oddanost, si vypůjčil Jarda pro svoji románovou Katy.“ Viz HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 81. 7 Tamtéţ, s. 87.

75

Havlíček v protikladu k většině záporných muţských postav (výjimku tvoří např. Synáček) promítl do většiny svých ţenských postav ţivotní klady a takové vlastnosti, které sám povaţoval za sympatické a kterých si váţil.8 V některých případech obdařil ţenské postavy vnitřní morální silou a schopností čelit ţivotním překáţkám. Jedná se o energické a silné osobnosti Štěpky, Dory, Hedy, Adély a Katy. Většina z nich touţí vymanit se z područí maloměstských konvencí a naplnit vlastní ţivot podle svých představ. K splnění svých cílů nebo jako vzdor proti maloměstské společnosti volí některé ţenské hrdinky vzpouru. V Havlíčkových prvotních povídkách z cyklu Neopatrné panny se jeho hrdinky (Vita, Heda) brání vzpourou sexuální. V dílech pozdějších volí například vzpouru v podobě útěku od svazujícího a nenaplňujícího stylu ţivota (Eva, Dora) nebo v podobě odvrácení se od maloměstské společnosti (Štěpka, Adéla, Markétka), v čemţ můţeme spatřovat vývoj v Havlíčkově ztvárnění ţenských postav a jejich osudů. Vývoj spočívá v efektivnosti postoje ţen k jejich údělu, kdy se brání jiným, účinnějším způsobem neţ zoufalým gestem, jakým je sexuální vzpoura. I kdyţ jeho ţenské hrdinky najdou sílu postavit se osudu, nekončí jejich osudy šťastně. Toto pojetí souvisí s Havlíčkovým deziluzivním nazíráním světa.9 Některé hrdinky nejsou ještě schopny čelit ţivotním překáţkám do důsledků. Často podléhají silnějším jedincům (zchytralým a sobeckým muţům nebo pokrytecké maloměstské společnosti). V případě, ţe se jim dokáţou postavit, však Havlíček jejich osud nedopovídá, nebo naznačuje, ţe hrdinky nečeká dobrý konec. V jiných případech vystupují v jeho dílech dívky na první pohled pokorné a slabé. Dojem poddajnosti vyvolává především jejich jemné, křehké aţ nemocně působící vzezření (Agáta, Markétka, Vita, Soňa). Ve většině případů pak také umírají v mladém věku na následek zákeřné nemoci (motiv nemoci a smrti je v jeho díle markantní). Jejich síla však spočívá v duševní kráse, kterou se odlišují od zkaţeného

8

Např. pojetí postavy Adély Haimerové z románu Ta třetí ze vzpomínek Marie Havlíčkové. Adéla je „typ velkoměstského děvčete, vybavená autorem vlastnostmi, které se mu líbily a kterých si cenil.“ Viz HAVLÍČKOVÁ, M.; MLSOVÁ, N.; TAUDYOVÁ, H. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec: Bor, 2006, s. 87. 9 Viz např. DOLEŢAL, B. „Autor bez glorioly“. Literární noviny 13, 10. října 1964, č. 41, s. 4. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 43–55. POLÁK, K. Helimadoe Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, J. Helimadoe. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 258–259. RUMLER, J. Epik Jaroslav Havlíček. Praha: Československý spisovatel, 1973. 320 s.

76

prostředí, ve kterém ţijí. Tyto postavy pak svým vzhledem často působí éterickým aţ neskutečným dojmem.10 Co se týče fyzického vzhledu, na jehoţ popis se Havlíček v kaţdém díle detailně soustřeďuje, vystupují v jeho dílech i ţenské postavy fyzicky nepřitaţlivé a nepůvabné. Jedná se o postavy Štěpky, Máši, třech nejstarších Hanzelínových dcer a postavy sester z Muže sedmi sester. Především u ţenských postav v Helimadoe (Lída, Helena, Marie) koresponduje jejich stárnoucí zjev s nenaplněností jejich ţivota, ţivota bez muţe, dětí, spočívajícího jen v práci kolem ordinace a domova. Jejich ošklivost a stárnutí tak stojí v protikladu k mládí a půvabu Dory a Emy. Zároveň jsou jejich postavy v zevnějšku detailně a jemně rozlišeny (podobně jako ţenské postavy v Muži sedmi sester). Vzhled Emy však oproti detailnímu vylíčení vzhledu jejích sester ještě nenabývá konečné podoby. Toto můţe korespondovat s Eminým dětským věkem a mentální nevyspělostí. Zároveň se domníváme, ţe v tomto spočívá autorův záměr v soustředění se na vyhraněné ţenské charaktery. Podobně jako ve Štěpčině případě Havlíček na jejich deformovaný a odpudivý zevnějšek často s otevřeností upozorňuje. V rámci Havlíčkovy koncepce zobrazení ţenských postav se v jeho jednotlivých dílech často vyskytuje větší počet výrazných ţenských postav, a to především v podobě odlišných typů. V Helimadoe stojí v kontrastu přizpůsobivý, poddajný charakter tří nejstarších dcer k vzdornému, neústupnému charakteru Dory. Na Dořině útěku je pak zvýrazněna tragika jejich ţivota. Do Dory vkládaly naději, ţe by ona mohla mít manţela a dítě a splnit tak jejich sen o mateřství, kterého se samy vzdaly. Po jejím útěku se jim tento sen hroutí. V Neviditelném stojí v protikladu slabá, přecitlivělá a nemocná postava Soni k silné, optimistické a energické postavě Katy. Na tomto kontrastu je dokázána citová labilita a poddajnost Sonina. V Té třetí stojí proti sobě typ ţivé, přímé, nezávislé, sebevědomé dívky Adély a typ pasivní, klidné, neustále se obětující a odevzdané stárnoucí ţeny Mildy. V tomto i předcházejícím románě se však všechny stanou obětí vypočítavého a sobeckého muţe.

10

NEJEDLÁ, J. Balada a moderní epika. Praha: Československý spisovatel, 1975, s. 134. MLSOVÁ, N. Člověk na rozhraní. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 183.

77

6. Závěr Cílem této práce bylo poukázat na typologii ţenských postav, na způsob jejich zobrazení v Havlíčkově díle a na to, jaké místo zaujímají ve struktuře jeho díla a jak přispívají ke specifičnosti jeho díla. Soustředili jsme se nejen na to, jaké dobové ohlasy vyvolávala jeho díla s ţenskou tematikou, ale také na to, jak je vnímala kritika dalších desetiletí aţ po současnost. Neutuchající zájem o jeho dílo tak hovoří o velké výpovědní hodnotě jeho díla a o jeho umělecké přitaţlivosti nejen u teoretiků a historiků literatury. Záměrem zpracování kapitoly „Pojetí ţeny v tvorbě spisovatelek přelomu devatenáctého

a

dvacátého

století“

bylo

poukázat

na

podobnosti

ve

způsobu zachycení ţenského osudu v díle Havlíčka a těchto ţenských autorek, a to v zobrazení nelehkého osudu dívek a ţen v dusivém prostředí maloměstské společnosti a jejích přísných společenských norem. Tito autoři se soustředili na různé charaktery ţenských hrdinek, na utváření jejich osobnosti v různých etapách ţivota a citlivým způsobem poodhalili zákoutí jejich duše v průběhu nelehkých ţivotních situací. Dotkli se tak ţenské problematiky, a to v době, kdy docházelo ke změně postavení ţeny ve společnosti, spočívající především v touze ţeny utvářet svůj vlastní ţivot. V recepci tvorby těchto spisovatelek můţeme (především v soudobé literární kritice) vidět negativní reakce na tento nový způsob ztvárnění ţenských osudů, který nejenţe otevřeně upozorňoval na příčiny zmarněných ţenských osudů v tehdejší společnosti, ale odstraňoval i tabu v sexuální oblasti. Především volání autorů po svobodě ţeny i v sexuální oblasti se stávalo terčem kritiky, protoţe literární veřejnost byla převáţně zvyklá na modelové, stereotypní zobrazování ţen, především jako bytostí podřízených s jejich hlavním posláním starat se o domácnost, manţela a rodinu. Jaroslav Havlíček tak měl připravenou půdu pro zobrazení těchto autentických ţenských typů, na které s úspěchem navázal. Cílem čtvrté a páté kapitoly, věnovaných interpretacím vybraných děl Havlíčkovy tvorby, bylo poukázat na rozmanitost ţenského světa v díle Jaroslava Havlíčka, který má v jeho díle nezastupitelné místo, a zároveň upozornit na dokonalou modelaci postav, kterou Havlíček projevil ve vykreslení různorodých

78

ţenských charakterů. Havlíček se ve svém díle projevil jako mistrný znalec ţenského nitra. Svojí dokonalou znalostí maloměstského prostředí nám přiblíţil společenské a ţivotní podmínky, za kterých se nelehké osudy jeho ţenských postav odehrávaly. Ve svém díle tak znázornil různé charakterové typy ţen, jejichţ osudy zasadil do rozmanitých ţivotních situací, a velice detailně tak rozvinul problematiku ţenské otázky, kterou nastolili autoři, především pak autorky psychologické prózy přelomu devatenáctého a dvacátého století. Havlíčkovým podáním ţenské tematiky přinášíme zachycení ţenského osudu z pohledu muţského autora, a to v kontextu literární tvorby výše zmíněných autorů, v době, kdy byl zájem o ţenské osudy a ţenskou otázku aktuální. Zaměřením se na povídkový cyklus Neopatrné panny tak chceme přinést detailnější analýzu této Havlíčkovy prvotiny, které nebyl věnován takový zájem jako jeho románům. O díle Jaroslava Havlíčka existuje velké mnoţství odborné literatury, coţ svědčí o podmanivosti jeho díla a o neutuchajícím zájmu o jeho tvorbu. Interpreti přistupují k jeho tvorbě z různých úhlů pohledu, čímţ dokazují, ţe Havlíčkovo dílo není z pohledu interpretovatelnosti jednoznačné a otevírá se tak mnoha interpretačním způsobům. V této práci jsme se opírali o kniţní monografie, interpretační, vzpomínkové práce a kritické ohlasy, které nám pomohly zasadit Havlíčkovo dílo do širších souvislostí. Především kniţní monografie Josefa Rumlera (Epik Jaroslav Havlíček, 1973) a Nelly Mlsové (Člověk na rozhraní, 2005) přináší komplexní pohled na Havlíčkovu tvorbu a soustřeďují se na vnější a vnitřní podmínky, za kterých jeho díla vznikala. Kritické ohlasy nám jeho díla zasazují do kontextu doby a přináší hodnocení literární kritiky. V dosavadní odborné literatuře je více prostoru věnováno ústředním muţským postavám (výjimku tvoří Petrolejové lampy). Na muţské i ţenské postavy je pak často pohlíţeno ve spojení s opakujícími se motivicko-tematickými okruhy. Touto prací jsme tak chtěli přinést ucelenější pohled na ţenskou tematiku (z hlediska kompozičního, naratologického, feministického a psychologického) v Havlíčkově díle a dokázat tak, ţe ţenské postavy zaujímají v Havlíčkově díle důleţité místo a ţenský svět tvoří neoddělitelnou součást jeho díla. Jaroslav Havlíček patří k autorům, jejichţ díla vyvolávají u vědecké i čtenářské obce neustálý zájem a mají co říct i dalším generacím. 79

7. SEZNAM LITERATURY PRIMÁRNÍ LITERATURA:

HAVLÍČEK, Jaroslav. Neopatrné panny. 1. vydání. Praha: Václav Petr, 1941. 109 s. Petrolejové lampy. 1. vydání. Praha: ELK, 1944. 320 s. Neviditelný. 2. vydání. Praha: J. R. Vilímek, 1946. 479 s. Ta třetí. 3. vydání. Praha: J. R. Vilímek, 1947. 357 s. Helimadoe. 4. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1956. 263 s. Petrolejové lampy. 4. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1957. 331 s. Neviditelný. 3. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1958. 438 s. Helimadoe. 5. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1963. 236 s. Neopatrné panny. In Zázrak flamendrů. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1964. 489 s. Zázrak flamendrů. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1964. 489 s. Neviditelný. 5. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1966. 407 s. Synáček (3. vydání); Vlčí kůže (2. vydání). Praha: Československý spisovatel, 1972. 321 s. Neopatrné panny. In Neklidná srdce. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1972. 224 s. Neklidná srdce. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1972. 224 s. Helimadoe. 7. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1972. 304 s. Jaro v domě. 1. vydání. Praha: Melantrich, 1975. 151 s. Neviditelný. 6. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1979. 448 s. Synáček. 4. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1981. 188 s. Máňa. 1. vydání. Hradec Králové: Kruh, 1981. 261 s. Petrolejové lampy. 7. vydání. Praha: Odeon, 1983. 329 s. Petrolejové lampy. 7. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1987. 343 s. Ta třetí. 5. vydání. Praha: Melantrich, 1988. 296 s. Muž sedmi sester. 1. vydání. Praha: Ivo Ţelezný, 1999. 188 s. SEKUNDÁRNÍ LITERATURA: a) Knihy a sborníky BEDNAŘÍKOVÁ–TURNWALDOVÁ, Růţena (ed.). Česká žena v dějinách národa. Praha: Novina, 1940. 245 s. BUREŠOVÁ, Jana. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. 506 s. ISBN 80-244-0248-3. DVOŘÁK, Jan; MLSOVÁ, Nella. Hlavní téma: psychologická próza: sborník příspěvků z Laboratoře psychologické Prózy, konané v Hradci Králové 21. - 22. září 1993. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994. 204 s. ISBN 80-7041-049-3. Neznámí (autoři) – neznámé (texty): sborník příspěvků z III. literární laboratoře, konané v Hradci Králové 29.-30. ledna 1998. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus, 1999. 423 s. ISBN 80-7041-279-8.

80

HAVLÍČKOVÁ, Marie; MLSOVÁ, Nella; TAUDYOVÁ, Hana. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. 1. vydání. Liberec: Bor, 2006. 160 s. ISBN 80-86807-27-4. HODROVÁ, Daniela a kol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. 1. vydání. Praha: Torst, 2001. 865 s. ISBN 80-7215-140-1. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Český román sklonku 19. století. 1. vydání. Praha: Academia, 1967. 208 s. Román mezi modernami. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1989. 276 s. KRAUSOVÁ, Marie. Jarda. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Máňa. Hradec Králové: Kruh, 1981, s. 186–189. KUBÍČEK, Tomáš. Vypravěč. Kategorie narativní analýzy. 1. vydání. Brno: Host, 2007. 240 s. ISBN 978-80-7294-215-2. KUDRNÁČ, Jiří. Vteřiny duše. 1. vydání. Praha: Odeon, 1989. 308 s. ISBN 80-207- 0420-5. LAICHTER, Josef. Uměním k životu. 1. vydání. Praha: Jan Laichter, 1919. 274 s. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. 1. vydání. Jinočany: H & H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. LENDEROVÁ, Milena. K hříchu i k modlitbě. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1999. 304 s. ISBN 80-204-0737-5. MÁCHAL, Jan. O českém románu novodobém. 1. vydání. Praha: České lidové knihkupectví a antikvariát, 1902. 131 s. MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. 3. vydání. Praha: NLN, 1997. 866 s. ISBN 80-7106-242-1. MLSOVÁ, Nella. Člověk na rozhraní. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. 240 s. ISBN 80-7041-175-9. MOLDANOVÁ, Dobrava. Božena Benešová. 1. vydání. Praha: Melantrich, 1976. 310 s. Hluchavky. 1. vydání. Praha: Albatros, 1980. 190 s. (ed.) Žena – jazyk – literatura. 1. vydání. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 1996. 398 s. ISBN 80-7044-147-X. České příběhy. 1. vydání. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2007. 246 s. ISBN 80-78044-846-6. MORRISOVÁ, Pam. Literatura a feminismus. 1. vydání. Brno: Host, 2000. 232 s. ISBN 80-86055-90-6. MOURKOVÁ, Jarmila. Růžena Svobodová. 1. vydání. Praha: Melantrich, 1975. 389 s. 81

MUKAŘOVSKÝ, Jan (ed.). Dějiny české literatury IV. 1. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. NEBESKÝ, Jiří J. K.; PAVERA, Libor (eds.). Žena v české a slovenské literatuře. 1. vydání. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2006. 236 s. ISBN 80-7248-380-3. NEJEDLÁ, Jaromíra. Balada a moderní epika. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1975. 176 s. NOVÁK, Arne; NOVÁK, Jan, V. Přehledné dějiny literatury české. 5. vydání. Brno: Atlantis, 1995. 1808 s. ISBN 80-7108-105-1. NÜNNING, Ansgar; TRÁVNÍČEK, Jiří; HOLÝ, Jiří (eds.). Lexikon teorie literatury a kultury. 1. vydání. Brno: Host, 2006. 912 s. ISBN 80-7294-170-4. OATES-INDRUCHOVÁ, Libora (ed.). Dívčí válka s ideologií. Klasické texty angloamerického feministického myšlení. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. 304 s. ISBN 80-85850-67-2. Ženská literární tradice a hledání identit: antologie angloamerické feministické literární teorie. 1. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. 409 s. ISBN 978-80-86429-69-4. PACHMANOVÁ, Martina (ed.). Neviditelná žena. 1. vydání. Praha: One Woman Press, 2002. 413 s. ISBN 80-86356-16-7. PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. 1. vydání. Praha: Univerzita Karlova, 2001. 287 s. ISBN 80-7290-045-5. PETERKA, Josef – MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004. 699 s. ISBN 80-7185-669-X. PREISSOVÁ, Gabriela. Jiří Sumín (Amálie Vrbová). 1. vydání. Praha: Česká akademie věd a umění, 1937. 44 s. RIMMONOVÁ-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. 1. vydání. Brno: Host, 2001. 176 s. ISBN 80-7294-004-X. RUMLER, Josef. Epik Jaroslav Havlíček. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1973. 301 s. SAK, Robert. Salon dvou století. 1. vydání. Praha: Paseka, 2003. 280 s. ISBN 80-7185-525-1. ŠTĚDROŇOVÁ, Eva. Polemiky, programy, poetiky. 1. vydání. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007. 164 s. ISBN 978-80-7372-199-2. UTRIO, Kaari. Dcery Eviny. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Hejkal, 1994. 216 s. ISBN 80-901646-0-9.

82

VŠETIČKA, František. Stavba prózy. 1. vydání. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1992. 152 s. ISBN 80-7067-203-X. Podoby prózy. 1. vydání. Olomouc: Votobia, 1997. 248 s. ISBN 80-7198-262-8. Kroky Kalliopé. 1. vydání. Olomouc: Votobia, 2003. 285 s. ISBN 80-7198-549-X. Možnosti Meleté. 1. vydání. Olomouc: Votobia, 2005. 301 s. ISBN 80-7220-218-9. b) Studie, články, kritiky, slovníková hesla BÁRTOVÁ, Jana. Nemoc a smrt – na scénu! In DVOŘÁK, Jan. Hlavní téma: psychologická próza. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 107–111. ISBN 80-7041-049-3. BARTŮŠKOVÁ, Sylva. Jaroslav Havlíček. In BLAHYNKA, Milan (a kol.). Čeští spisovatelé 20. století. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 168–171. BERNŠTEJNOVÁ, Inna Abramovna. Prizmatem lidského vědomí. In Český román 20. století a cesty realismu v evropských literaturách. 1. vydání. Praha: Lidové nakladatelství, 1985, s. 207–239. BLÁHA, Zdeněk. Havlíčkův „Neviditelný na obrazovce“. Rudé právo, 4. září 1965, roč. 45, č. 245, s. 2. BORECKÝ, Jaromír. Jaroslav Havlíček, Helimadoe. Čteme 2, 1940, č. 13, s. 136. BURIÁNEK, František. Problematika individua. In MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. (eds.) Dějiny české literatury IV: Literatura od konce 19. století do roku 1945. 1. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 58–61. DOLEŢAL, Bohumil. „Autor bez glorioly“. Literární noviny 13, 10. října 1964, č. 41, s. 4. ČERVENKA, Jan, K. Podivuhodná poetika Havlíčkovy Helimadoe. Česká literatura 45, 1997, č. 3, s. 303–311. GLAZAROVÁ, Jarmila. Vzpomínka na Jaroslava Havlíčka. Literární noviny 2, 1953, č. 15, s. 6. HYBLER, Martin. Havlíčkova obscenita seriálního sexu. Kritická příloha Revolver Revue, 2003, č. 27, s. 8–12. JANŮ-VESELÁ, Marie. Závěr díla J. Havlíčka. Práce 10, 1973, č. 1. JEDLIČKA, Benjamin. Román rodinného rozkladu. Lidové noviny, 21. února 1938, roč. 4, č. 21, s. 1. Melancholický román. Lidové noviny, 25. března 1940, roč. 6, č. 27, s. 1. Dva povídkové soubory. Lidové noviny, 1941, roč. 7, č. 51, s. 1.

83

Dílo Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Petrolejové lampy. 1. vydání. Praha: ELK, 1944, s. 313–321. J. K. Balada o ţivotě marnivém a plodné lásce. Lidové noviny, 11. 9. 1942, roč. 50, č. 462, s. 4. JUSTL, Vladimír. Dílo Jaroslava Havlíčka. Nový život, 1957, č. 6, s. 681–682. Lampy domova a ţivotní jistoty. Host do domu 4, 1957, č. 7, s. 326. LANTOVÁ, Ludmila. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Petrolejové lampy, 7. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 7–16. MACHÁČKOVÁ, Daniela. Klasik Jaroslav Havlíček šlape na paty Milanu Kunderovi. Host, 1999, roč. 15, č. 6, s. 1. MLSOVÁ, Nella. Ta třetí (aneb kladení otázek). In DVOŘÁK, Jan; MLSOVÁ, Nella. Hlavní téma: psychologická próza: sborník příspěvků z Laboratoře psychologické prózy, konané v Hradci Králové 21. – 22. září 1993. 1. vydání. Hradec Králové: Gaudeamus, 1994, s. 103–106. Tematika domova v díle Jaroslava Havlíčka. Česká literatura 51, 2003, č. 4, s. 419–440. MOCNÁ. Dagmar. Erotická literatura. In PETERKA, Josef.; MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004, s. 168–174. ISBN 80-7185-669-X. Povídka. In PETERKA, Josef.; MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004, s. 515–523. Psychologická román. In PETERKA, Josef.; MOCNÁ, Dagmar. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha: Paseka, 2004, s. 417–422. MOLDANOVÁ, Dobrava. Obraz ţenského osudu a jeho proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století. Česká literatura 34, 1986, č. 5, s. 420–432. Psychologický román. In ZEMAN, Milan (red.) Poetika české meziválečné literatury. 1. vydání. Praha: Československý spisovatel, s. 212–234. NAUŠOVÁ, Michaela. Nelidná srdce. Zemědělské noviny, 16. 5. 1972, roč. 28, č. 113, s. 3. NONDKOVÁ, Michaela. Jaroslav Havlíček. In FORST, Vladimír a kol.(eds.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. sv. 2, H-J. 1. vydání. Praha: Academia, 1993, s. 109–111. ISBN 80-200-0469-6. NOVÁK, Arne. Jaroslav Havlíček: Vyprahlé touhy. Lidové noviny, 27. 4. 1936, s. 3. PETŘÍČEK, Miroslav. Novela Jaroslava Havlíčka. Nové knihy, 1. 10. 1975. PÍŠA, Antonín Matěj. Román sobeckého slabocha. In Třicátá léta. Kritiky a stati. 84

1. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 285–288. POLÁK, Karel. Jaroslav Havlíček: Ta třetí. Kritický měsíčník 2, 1939, s. 252–254. Jaroslav Havlíček: „Helimadoe“. Kritický měsíčník 3, 1940, s. 257–259. Jaroslav Havlíček: „Neopatrné panny“. Kritický měsíčník 4, 1941, s. 248–249. Doslov. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Neviditelný. 2. vydání. Praha: J. R. Vilímek, 1946, s. 477–480. Doslov. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Ta třetí. 3. vydání. Praha: J. R. Vilímek, 1947, s. 354–357. Helimadoe Jaroslava Havlíčka. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Helimadoe. 4. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 257–263. O Jaroslavu Havlíčkovi. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Petrolejové lampy. 4. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1957, s. 321–331. RUMLER, Jaroslav. Druhý román Jaroslava Havlíčka. In Havlíček, Jaroslav. Neviditelný. 3. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1958, s. 429–439. Jaroslav Havlíček. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Helimadoe. 7. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1972, s. 3–8. Havlíčkova Ta třetí. In HAVLÍČEK, Jaroslav. Ta třetí. 5. vydání. Praha: Melantrich, 1988, s. 279–292. SEDLÁČEK, Tomáš. Jaro v domě. Rovnost, 1976, roč. 91, č. 30, s. 5. SEZIMA, Karel. Z nové tvorby románové. Lumír, 1936, roč. 62, č. 5, s. 285–286. Z nové tvorby románové. Lumír, 1939/1940, roč. 66, s. 32–36. Ţeny všedních dnů. Čteme, 1941, s. 144–145. ŠALDA, František Xaver. Ţena v poezii a literatuře. In Boje o zítřek. 6. vydání. Praha: Melantrich, 1948, s. 53–68. Slovíčko o ţenském umění. In Kritické projevy 6, 1905–1907. 1. vydání. Praha: Melantrich, 1951, s. 176–183. TROCHOVÁ, Zina. K problematice české prózy devadesátých let. Česká literatura 13, 1965, č. 6, s. 470–488. UHDE, Milan. Má čítanka – Jaroslav Havlíček. Revue politika 2, 2004, č. 1, s. 16–21. VŠETIČKA, F. Románová iniciativa Jaroslava Havlíčka. Česká literatura 39, 1991, č. 1, s. 61–66. zd. Dvě prózy Jaroslava Havlíčka. Nové knihy, 8. 11. 1972, č. 46, s. 4.

85

86