TAM&TAM MĚSÍČNÍK ŠUMPERSKÉHO DĚKANÁTU

ROČNÍK 6

ČÍSLO 2

ÚNOR 2015

TAM TAM &

MĚSÍČNÍK ŠUMPERSKÉHO DĚKANÁTU

OBSAH:  křeslo pro hosta – rodina Čermákova  P. Petr Káňa – Desatero – 5. přikázání  Dopisy do záhrobí Tchyně Šimonova  knižní listování  světec mého srdce Gerrard Majella  informace Centra pro rodinu  čtení na pokračování Zajisté, Excelence! … a mnoho dalšího

Milí čtenáři, minulý týden jsme měli setkání s kněžími, během kterého mě zaujala jedna věta o lásce: „Láska stojí na dvou pilířích. Jedním je trpělivost, druhým laskavost.“ My v tomto měsíci vstoupíme do doby postní, která bude pro nás novou příležitostí, kdy můžeme tyto dva pilíře lásky budovat. To mi nedávno připomněl i jeden kamarád, který mi řekl, že jako kněží bychom měli víc mluvit o pozitivním prožívání postu, to znamená, nejen o tom, co si máme odříct, ale připomínat i fakt, že postní doba je časem, kdy můžeme udělat něco navíc pro druhé. Kdy můžeme růst v lásce. O popeleční středě nám evangelium připomíná tři způsoby, jak prožívat postní dobu: Skrze almužnu, modlitbu a půst (Mt 6,1-6.16-18). Jak to prožívat konkrétně a jak skrze to růst v lásce? Můžeme se třeba postit od našich zlých návyků. Pokusit se alespoň trochu omezit některé naše zlozvyky. Modlit se jinak, než jsme zvyklí. Někdy nás naše stereotypy v modlitbě mohou vést k nesvobodě: „Můj vztah s Bohem je dobrý a Bůh má ze mě radost, když se pomodlím svých určitých pár modliteb. Když ne, nebo něco jiného, Bohu se to nelíbí.“ A už se cítíme svázáni. Věřím, že Bůh má radost z každé upřímné modlitby, nebo když si na něj prostě uděláme čas a chceme být v jeho blízkosti třeba skrze nějakou pěknou duchovní knihu, jakoukoli modlitbu, Písmo svaté, duchovní obnovu, adoraci, v postu zvlášť skrze křížovou cestu, a našli bychom jistě ještě mnoho dalších různých způsobů. Zkusit tedy jít do Boží blízkosti jiným způsobem, než jak jsme zvyklí. A naše almužna? Třeba udělat si víc času na druhé, na naše blízké. Manželé na sebe navzájem, rodiče na děti. Udělat si čas a navštívit nemocné, nebo staré a osamělé lidi v našem okolí. Nečekat na změnu u druhého, ale začít sami u sebe. V naší společnosti můžeme dnes někdy vidět oslabování víry a hodnot, individualismus, ochuzení vztahů, stres pocházející ze spěchu. Někdo by řekl, že je to normální, že v tom žijeme všichni, že to tak dnes prostě je. Jeden kněz, P. Ladislav Kubíček, prý jednou řekl: „I zuby se kazí. Je to normální, ale není to v pořádku.“ Přeji nám všem, abychom v tom novém měsíci a zvlášť v postní době, do které vstoupíme, dokázali i pomocí postu, modlitby a almužny jít do Boží blízkosti a dovolili Bohu, aby nás dával do pořádku. Požehnaný únor a celou postní dobu přeje P. Petr Káňa

Strana 2

1. únor

4. neděle v mezidobí

2. únor

svátek Uvedení Páně do chrámu

3. únor

sv. Blažeje, biskupa a mučedníka, sv. Ansgara, biskupa

5. únor

památka sv. Agáty, panny a mučednice

6. únor

památka sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků

8. únor


10. únor

památka sv. Scholastiky, panny

11. únor

Panny Marie Lurdské

15. únor


18. únor

Popeleční středa

22. únor

1. neděle postní

1. březen

2. neděle postní

Motto: Eucharistie – smlouva nová a věčná Starozákonní příslib nové smlouvy zdůrazňuje prorok Jeremiáš v 31. kapitole počínaje veršem 31. Naplňuje se v novozákonním vztahu smlouvy mezi Kristem – ženichem a církví – nevěstou. Hlavním motivem loga jsou ruce, které symbolizují smlouvu, spojení a jednotu. Ruka je také symbolem oběti – nabídnuté pomoci. Ruce v logu mají zároveň připomínat ruce kněze, který je při eucharistické modlitbě vztahuje nad chléb a víno. Hlavní motiv loga je umístěn ve čtyřech kapkách, které dohromady tvoří kříž. Žlutooranžová barva představuje barvu dozrálých klasů, zelená barvu vína. Červená připomíná Kristovu krev a modrá Pannu Marii stojící pod křížem. Červená a modrá jsou zároveň barvami národními. Všechny čtyři kapky spojuje Eucharistie – střed našeho života.

Tam&Tam – číslo 2, ročník 6, únor 2015

RODINA ČERMÁKOVA

Dnes položíme několik otázek manželům, kteří i přes svůj mladý věk toho stihli poměrně mnoho – studují i pracují, mají malé dítě, jsou aktivní ve farnosti a spojuje je kromě lásky i notná dávka humoru. Zatímco Pavla vyrostla v klasické rodině, o Martina se od 11 let starali jeho babička s dědečkem. Tímto vším tvoří tak trochu netradiční, i když na druhou stranu úplně normální pár. Představujeme vám Pavlu a Martina Čermákovy ze Šumperka.

V porovnání s ostatními vrstevníky jste toho ve vašem věku- zdá se - hodně stihli – šestileté chození, svatba, dítě, při tom studium na VŠ, práce. Není toho nějak moc? Pavla: Jak se to vezme, např. před dvaceti lety bylo úplně normální vdávat se (ženit) takto brzy. V dnešní společnosti je to o dost později, ale každý se nemusí přizpůsobovat. Je ale pravda, že chvílemi to byl tak trochu fofr.  Za jeden rok – rok 2013 - jsem se rozhodla (no, rozhodla…) studovat jen jednu ze dvou škol, které jsem navštěvovala, najít si zaměstnání, vdát se a počít dítě.  Musím ale říct, že jsem se na změnu těšila. S Martinem jsme spolu chodili hodně dlouho, po čtyřech letech studia na gymnáziu to byl i se školou tak trochu stereotyp, tak jsem upřednostnění školy s dálkovou formou studia přivítala, stejně jako práci ve školství, která mi – i přesto, že jsem nebyla vystudovaná – tak trochu spadla z nebe a velmi mě bavila. Navíc Martin měl v době naší svatby už 24 let, čili věk na ženění měl… Martin: Život letí hodně rychle, tak není na co čekat.  S Pájou jsme spolu chodili dlouho, dobře jsme se znali. Chtěli jsme se vzít, bydlet spolu, mít společný život. Bylo to vyústění našeho vztahu a rozhodně toho nelitujeme. Čím vás druhý oslovil hned v počátku vaší známosti a čeho si na tom druhém nejvíce vážíte nyní? Pavla: Martin se v kostele - jako ministrant - objevil, když mi bylo 13 let. Líbil se mi, prostě to byla láska na první pohled. Kromě toho byl bubeník, hokejista a bydlel s babičkou a dědečkem, bez rodičů, což bylo pro mě zvláštní, zajímavé a přitažlivé. Tím vším mě oslovil a zaujal. Martin: Pája byla jediná, která na mě zbyla ve schole.  Ne, dělám si legraci.  Pája mě zaujala svým zajímavým hlasem, hezkým úsměvem, ulomeným předním zubem a především svýma velkýma modrýma očima. Prostě to byla holka právě pro mě. Pavla Čermáková (21) na rodičovské dovolené s osmiměsíčním synem Petrem. Dálkově třetím rokem studuje učitelství pro 1. stupeň a speciální pedagogiku v Olomouci a rok učila na 1. stupni v malotřídkách v Lukavici a Písařově. Martin Čermák (26) pracuje jako obsluha CNC strojů v Maršíkově. Dálkově dodělává magisterské studium na VŠB TU v Ostravě, obor Strojírenská technologie.


A jak je to nyní? Pavla: Na Martinovi si vážím toho, že chtěl založit rodinu a starat se o ni i přesto, že nemáme ani jeden z nás dodělanou výšku. Že je pro něj rodina na prvním místě. Jsem ráda, že sdílíme společné hodnoty a cíle, jako jsou víra, zodpovědnost k životu, smysl pro pravdu a touhu tak trochu uniknout z reality dnešního světa. Také mě na Martinovi baví jeho specifický humor. Celý den si říkáme vtípky, ironické narážky, prostě se pořád smějeme.  Je rovněž pracovitý a zručný a má se ke každé práci.

Strana 3

Martin: Obdivuji na Pavle, že i přes svůj mladý věk je schopná zvládat tolik věcí. Starat se o rodinu, být dobrou maminkou, organizovat programy pro druhé lidi (v současnosti Čítárnu), být aktivní, tvořivá. Také ji obdivuji za to, že když jsme se rozhodli vzít se, vybrala si jen jednu ze dvou škol (dálkovou formu), a i přesto, že mohla pouze studovat, začala pracovat jako učitelka ve škole, abychom měli pro začátek našeho společného života nějaké peníze. Co se pro vás přijetím svátosti manželství změnilo? Pavla: Příjmení (konečně normální ), to, že jsem přestěhovala od rodičů do vedlejšího vchodu a začala bydlet s Martinem. Oba: A také se změnil náš vztah – posunul se do jiné roviny. Dalo by se říct, že se toho až tolik nezměnilo, ale vlastně se změnilo všechno.  Nejsme už každý sám, ale jsme dva (teď už tři), musíme být zodpovědní jeden za druhého, žít běžný život se všemi jeho povinnostmi a starostmi i radostmi. Jaké to je - být rodičem? Pavla: Je to velká zodpovědnost. Nemůžu „riskovat“ jako dřív – jsem odpovědná za sebe nejen kvůli sobě, ale i kvůli Peťulovi, a zároveň jsem odpovědná i za něj samotného. Petřík je na mě závislý celých 24 hodin. Je to i mnoho radosti a smíchu, protože Peťa je ve své podstatě veselé a hodně smějící se dítě. Martin: Je veselý po nás a někdy to stojí opravdu za to.  Pavla: Mít dítě je vlastně úžasné - jedna jeho půlka je utvořena ze mě a druhá z Martina. Martin: Je to samozřejmě i určité odříkání – vstávání v noci, nemožnost po večerech chodit, kam se nám zachce, Peťa je zatím na prvním místě. Otázka pro Martina – Tvůj tatínek zemřel, maminka se s tebou nestýká. Jak to vnímáš jako čerstvý táta? Chybějí Ti rodiče? Martin: Můj tatínek mi zemřel, když mi bylo 11 let. Rodiče byli v té době v rozvodovém řízení. Rozvod vzhledem k úmrtí taťky neproběhl celý, a tak moje babička s dědečkem - tatínkovi rodiče - začali u soudů bojovat za to, aby mě dostali do péče oni, což jsem si tenkrát velice přál i já. Nakonec soud rozhodl o mém přidělení k nim. Byli a jsou pro mě nenahraditelní, dali mi tolik lásky a stále jsou mojí velkou oporou. Pomáhají mi doposud, i celé naší rodině. Radují se z Petříčka a jak to jde, vozívají ho na procházky. Svého rozhodnutí nelituji, jsem rád, že jsem mohl žít s nimi. Dali mi maximum, víc jak mnozí jiní rodiče svým dětem. Dnes mi chybí především táta. Proto jsem i svého syna pojmenoval po něm – po jeho dědečkovi – Petr. Otázka pro Pavlu: Co bylo pro Tebe v životě nejtěžší? Pavla: Porod, první den v práci (ale ten nebyl tak těžký) a matematika na gymnáziu a na VŠ.  Jaké hodnoty či zájmy máte společné a co naopak vnímáte opačně? Pavla: Musíme na to odpovídat? (smích). Martin: Společné máme především kamarády, rodinu, humor, hudbu… Pavla: A co máme rozdílného? Já bych chtěla bydlet někde na vesnici, v souladu s přírodou, daleko od civilizace, kde by byl klid a pokoj od všeho hlučného a přetechnizovaného. Martin: A mně se líbí v Šumperku. Páje říkám, že nechci být odřízlej a podřízlej.  K takovým menším odlišnostem patří např. i to, že Pája má ráda omáčky, a já vůbec… Pavla: Já jsem spíš takový snílek, mám hodně tužeb, představ, přání, a Martin je spíše realista. Vše bere tak, jak to je. Ráda bych např. cestovala, jezdila na výlety, chodila na túry. A Martinovi to stačí jen příležitostně.

Strana 4


Oba dva jste celkem aktivní. Co vše vás baví (či nebaví), co vše děláte (rádi či neradi), jak vyplňujete svůj volný čas? Pavla: Vždy jsem měla spoustu zálib a koníčků (klavír, zpěv, skauting, vedení Scholičky, práce s dětmi aj). Baví mě spousta věcí. V poslední době – kromě Petříka – můj volný čas naplňuje také Čítárna. Funguje pod Centrem pro rodinu a vznikla více méně z mé iniciativy. Jedná se o projekt, ve kterém nabízíme jak programy motivované knihou - zatím pro děti a seniory – tak tzv. koloběh knih, kdy lidé mohou staré knihy přinášet, přečíst si je na místě u kávičky či čaje nebo si je mohou odnést domů. Kromě toho jednou za měsíc pořádáme komponované programy s předčítáním, hudebním vystoupením a výstavou. V těchto pořadech vystupují především začínající či amatérští umělci. Mám také ráda domácí práce, ale ne všechny. Z těch oblíbených je to vaření, pečení či šití, z těch méně oblíbených uklízení či praní plínek. Občas zavítám do Sedmikrásku (společenství maminek na RD a nejmenších dětí), kde jsem ale spíše v roli realizátora programů, také se účastním Modliteb matek, které se konají jednou za 14 dní vždy u jedné ze zúčastněných maminek (celkem nás je 10, ale v tomto počtu jsme se nikdy nesešly). Martin: Mám pocit, že nejvíc času trávím v práci. A protože pracuji v třísměnném provozu, nestihnu udělat tolik věcí, kolik bych chtěl, a být s rodinou, která mě baví, pro kterou žiji. Dříve jsem vedl ministranty, jezdil společně s Pájou na scholičkové výlety, nyní se moje práce pro farnost zaměřuje na zvelebování farního střediska. Každou středu chodím společně s dalšími chlapy na střediskové brigády. Jsme bezva parta, s kterou jsem rád. Také každé pondělí chodím na florbal, který hrajeme společně s malínskými kluky z kostela v tělocvičně gymnázia. Co nemám rád, je studium při práci. Je to dřina. Oba pracujete pro druhé. V čem vidíte smysl takové služby? Málokdy vám ji někdo o(za)platí… Pavla: Práce s lidmi mě obohacuje a věřím tomu, že se mi to, co jsem do ní vložila, vrátí jistě zpět Ne třeba hned, ale jindy anebo jinak. Samozřejmě to nedělám kvůli tomu!  Dělám ji nezištně, protože mě baví a naplňuje. Neočekávám žádnou odměnu. Martin: I když ji dělám ve svém volném čase, nic za to nečekám. Stačí mi vidět radostného člověka (třeba děti, když jsme pro ně něco organizovali) či pocit, že dělám něco pro lidi z farnosti (např. práce na středisku). V dnešní době je normální k nikomu nevzhlížet, nikoho nekopírovat, být svůj. Máte přesto nějaký vzor či ideál, ke kterému byste se rádi přiblížili či k němu hrdě vzhlíželi? Pavla: Nemám jen jeden vzor. Ale líbí se mi na každém něco. Vzhlížím k těmto jednotlivostem a inspiruji se jimi, protože právě tyto jednotlivosti vytvářejí můj celek. Martin: Mým vzorem byl můj táta. Byl dobrým rodičem, vychován dobře svými rodiči. Chtěl bych jednou vychovat své děti tak, jak on vychoval mě. Mým dalším vzorem je má manželka. Moc si jí vážím, protože i přesto, že je tak mladá, dokáže vše dobře zvládat, skloubit dohromady a překonávat i různé překážky a těžkosti. Jaké nám dáte povzbuzení na závěr? Pavla: Vyjádřím to citáty : „Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: Láska znamená milovat.“ Erich Fromm „ S láskou a se smyslem pro humor má naději každé manželství.“ S. Hailey (naše motto na svatebním oznámení) Martin: Já využiju myšlenku z mého oblíbeného filmu Vykoupení z věznice Shawshank: „Ať lidé neztrácejí naději, naděje je dobrá věc, ta nejlepší ze všech, a dobrá věc nikdy nezemře.“ za rozhovor děkuje Lenka Špatná


Strana 5

5. PŘIKÁZÁNÍ NEZABIJEŠ Často se toto přikázání chápe zjednodušeně, že druhého člověka nepřipravíme o život. Tak to i někdy slyšíme: „Nikoho jsem nezabil, proti tomuto přikázání jsem se neprovinil.“ Ani s tímto přikázáním to ale nebude tak jednoduché. V evangeliu Kristus říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,21-22)

I na tomto zamyšlení vidíme, co všechno souvisí s tímto přikázáním. Sobectví, hněv, závist jsou už jednáním proti tomuto příkazu a myslím, pokud budeme upřímní, že se to týká i každého z nás.

Připomíná nám, že zabití je často až ten nejhorší důsledek a že tento skutek začíná už dřív a mnohdy právě hněvem.

Bůh nás tímto přikázáním vede k tomu, abychom neničili život člověka, ale abychom ho chránili. S tím souvisí i právo na přiměřenou sebeobranu, pokud se jedná o ochranu vlastního života.

To vidíme i ve známém biblickém příběhu o Kainu a Abelovi. (Gen 4, 1-15) Kain se hněval, záviděl a nakonec se rozhodl bratra připravit o život.

Vidíme také, jak je důležité umět říct slovo „odpusť, promiň“ a kolika dalšímu zlu (a někdy velmi vážnému ) dokáže tento postoj zabránit.

Chránit život ale neznamená chránit jen život člověka. Živá je i příroda. Skrze toto přikázání nám Bůh připomíná důležitost úcty a respektu ke stvoření, přírodě: zvířatům, životnímu prostředí. Slyšíme někdy i kolem sebe, jak se upozorňuje na nešetrné zacházení s přírodou, s životním prostředím. Na změny klimatu, ovlivněné nepřiměřenými zásahy člověka do přírody. A zase, o kolik starostí by měl člověk méně, kdyby měl trochu víc respektu a úcty k zemi na které žije, k životu, který ho obklopuje...

Je zajímavé i to, odkud Kainův hněv pramenil. Kain se rozhněval, protože Bůh shlédl na oběť Abela, a na jeho ne. Proč? Kain totiž obětoval „obětní dar z plodin země“. Abel to nejlepší, „oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku“. Pro Abela byl Bůh tím nejdůležitějším a chtěl mu dát to nejcennější – prvorozenou ovci. Pro Kaina byl Bůh ten, před kým jen plní povinnost, kdo mu ztrpčuje život. Kain sám Boha odmítal. Proto Bůh neshlédl na jeho oběť. Příčinou byl ale Kain sám. Příčinou Kainova hněvu bylo jeho sobectví.

Alespoň těchto pár věcí si můžeme připomenout v souvislosti s pátým přikázáním a znovu se zamyslet nad tím, jestli nám chce Bůh skrze Desatero ztěžovat život, nebo nám pomáhat. P. Petr Káňa

Je dobré někdy zkoumat, zamyslet se, co je příčinou našeho hněvu. Pokud je tou příčinou naše sobectví nebo jiná zlá vlastnost, je třeba s tím bojovat. Nenechat se tím přemoci. A pokud se stane, tak se toho zříct tím, že poprosím za odpuštění, prominutí.

Strana 6


KNIŽNÍ LISTOVÁNÍ CENA FACKY Byl jsem nedávno přistižen, jak vřele doporučuji čtení útlé knížky Josefa Holcmana Cena facky. Následně jsem byl požádán, abych tak učinil i veřejně na tomto místě, o což se tedy nyní pokusím. Četbu mi doporučil strýc mající kořeny na Hodonínsku s tím, že se jedná o příběhy z období kolektivizace moravských vesnic. V domnění, že na toto téma již toho bylo v poslední době napsáno a zfilmováno tolik, že nic nového nemůže překvapit, jsem knihu odložil na neurčito. Strýc však neodbytně požadoval její vrácení s tím, že je o čtení knihy obrovský zájem. Jelikož šla kniha mezi mými blízkými z ruky do ruky, i já jsem překonal počáteční nezájem a pustil se do ní a dobře udělal. Ne často se stane, že se vám knížka po přečtení dostane pod kůži tak, jak se to podařilo Ceně facky v mém případě. Autor je právník, narodil se roku 1952 v Kyjově. Jeho dřívější tvorba se věnovala zejména folkloristice. Toto jeho prozatím nejzásadnější dílo vyšlo poprvé v roce 2009 a jeho téma jsem již naznačil. Nejedná se však o nezáživná fakta, ale o velmi dojemné a uvěřitelné příběhy skutečných lidí, do jejichž pocitů se díky vyprávění dokážete vcítit způsobem, který vás nenechá chladnými. Čtenář je emocionálně vtažen do samého středu dění. Autor nesměřuje prvoplánově jen k obžalobě zrůdného režimu, ale soustředí se především na obyčejné lidi, odsouzené žít v této otřesné době. Jejich hrdinství či obdivuhodnost spočívá v tom, že si dokázali zachovat vnitřní svobodu a zůstali slušnými lidmi. To vše je okořeněno osobitým humorem. Nenapadá mě lepší způsob doporučení, než citovat střípky například hned z titulní povídky. Ta je vyprávěna očima maminky autora, která na smrtelné posteli svého muže, autorova táty, vzpomíná na společný život, na jeho vznětlivou povahu, která jim společně s jeho společenskou angažovaností působila mnoho komplikací včetně několikaletého vězení: Kluk došel v poledne domů a už od dveří volal: „Tatínku, tatínku, učitel shodil ze zdi kříž.“ „Ten lotr!“ zařval Vojta a já jsem věděla, že je zle. Utíkal do školy, vběhl do třídy, zvolal – kde je ten kříž? -, a aniž čekal na odpověď, ubalil učiteli facku. ... To byla jeho slabost, že on ve vzteku napřed konal a potom teprve myslel. Vynadal večer komunistům na schůzi do sviní zlodějských a já jsem ho potom do rána musela uklidňovat a hladit po zádech. „Oni mě zavřou, co si tu beze mě počneš?“ bědoval. „A co by sis ty počal beze mě?“ odpovídala jsem mu, protože on třeba uměl vařit – převařit si mlíko. ... Než syn Jožka začal chodit do měšťanky, tak nosil domů trojky a čtyřky. Vojta ho vyšetřoval, proč se nechce učit. Dožral mě, a tak jsem mu povídala: „Ty ficku starý, nafackuješ řídícímu, a on ti udělá z kluka jedničkáře?“ Jemu to vůbec nedošlo, on si myslel, že vykonal spravedlivý a záslužný čin. Celkem 10 povídek, co do formy velmi různorodých, využívajících např. i formu autentických dopisů či citujících skutečné soudní spisy, na jejichž přiblížení tu není dostatek prostoru, bylo ve druhém vydání doplněno o povídku jedenáctou. Tu autor zpracoval na základě jednoho z ohlasů na jeho knihu. Je to velmi smutný příběh ženy, jejíž manžel zahynul za války v koncentráku. Během jedné noci v 50. letech pak byla v zájmu vzniku JZD zatčena, její otec byl odvezen do nemocnice, kde druhý den umírá, její dcery jí byly odebrány a následně odděleně vyrůstaly v dětských domovech. Z ženy udělali komunisté blázna, neboť v kriminále odmítla přijímat potravu, a internovali ji na psychiatrii v Kroměříži. Děti jí byly navráceny až po dokončení školy. Po roce 1989 byla velmi strohým způsobem zamítnuta její rehabilitace. Díky této knize však o její rehabilitaci začaly, tentokrát úspěšně, usilovat její dcery. Třetí vydání vyšlo v září loňského roku v nakladatelství Kniha Zlín opět rozšířeno, tentokrát o odkaz na představení Slováckého divadla v Uherském Hradišti, které vzniklo na motivy této knihy z pera scénáristy Karla Steigerwalda v režii Břetislava Rychlíka. Doporučená cena knihy je 159 Kč. Kniha je k zapůjčení ve farní knihovně, lze ji také koupit v nakladatelství na stránkách: www.knihazlin.cz. Aleš Korger


Strana 7

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA 2015 Tak jako tradičně, začal nový rok na mnoha místech Tříkrálovou sbírkou, kterou organizuje Charita Šumperk. Skupinky tříkrálových koledníků vyšly do ulic, aby přinášeli do všech domovů požehnání a poprosili o pomoc pro ty, co ji potřebují. Letos koledovalo v severní části okresu Šumperk 180 skupinek, z toho 21 v samotném Šumperku, a vykoledovalo rekordní částku 690 260,- Kč. Tato částka bude ještě navýšena řádově o tisíce z DMS. Charita Šumperku bude mít k dispozici 58 % z této částky. Bude tak moci opět podpořit osoby, které se ocitnou v nouzi, Centrum pro rodinu, Poradnu pro ženy a dívky – ochrana nenarozeného života, doplnit sortiment rehabilitačních a kompenzačních pomůcek a zvýšit dostupnost a kvalitu svých služeb.

Název obce

Částka v Kč

Počet skupinek

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA 2015 V RAPOTÍNĚ

Bludov

68 830,-

11 ks

Bohdíkov

22 244,-

7 ks

Bohutín

12 615,-

4 ks

Bratrušov

18 800,-

3 ks

Bušín

11 416,-

5 ks

Dolní Studénky

26 354,-

6 ks

Hanušovice

43 509,-

17 ks

Hraběšice

5 572,-

2 ks

Jindřichov

14 106,-

3 ks

Kopřivná

7 871,-

1 ks

28 517,-

5 ks

Malá Morava

1 505,-

1 ks

Nový Malín

57 499,-

20 ks

Olšany

14 700,-

3 ks

Rapotín

49 737,-

18 ks

Rejchartice

2. 126,-

1 ks

Ruda nad Moravou

60. 676,-

14 ks

Sobotín

17 240,-

7 ks

Staré Město

29 608,-

8 ks

Šumperk

92 907,-

29 ks

Velké Losiny

67 850,-

14 ks

Vernířovice

3 967,-

2 ks

Vikýřovice

32 611,-

11 ks

690 260,-

195 ks

Poděkování patří všem dárcům a také dobrovolníkům, kteří se na letošní sbírce podíleli. Srdečně děkujeme dětem ze ZŠ Rapotín za pomoc při koledování.

Děkujeme všem koledníkům a štědrým dárcům.

římskokatolická farnost Rapotín

Loučná nad Desnou

Celkem

Strana 8

Do letošního koledování, které v Rapotíně proběhlo od 3. do 11. ledna 2015, bylo zapojeno celkem 18 skupinek tříkrálových koledníků. Tato již tradiční sbírka vynesla celkem 49 737,- Kč. Výtěžek tříkrálového koledování meziročně navýšil i díky výtěžku z Tříkrálového koncertu v kostele v Rapotíně, na kterém účinkoval Chrámový sbor Rapotín a jeho hosté.


POUŤ DŮVĚRY TAIZÉ: PRAHA 29. 12. – 2. 1. Tento týden jsem dostala několik darů. Ten první hned po příjezdu, kdy se mě zeptali, jestli nechci zpívat ve sboru, že mají poslední dvě místa. Souhlasila jsem. Když jsem za pár hodin přicházela na zkoušku, byla ve mně malá dušička. Všechno bylo v angličtině, v celém tom čtyřsethlavém sboru jsem věděla jen o dvou Češích. Během tříhodinové zkoušky se před námi vystřídalo asi šest sbormistrů různých národností. Ještěže je zpívání mezinárodní a sbormistři nám vždy předvedli, jak chtějí, abychom zpívali. Zkoušku vedli samí temperamentní sbormistři, hodně jsme se nasmáli. I přesto mě občas napadlo, kam jsem to jen vlezla. Ale jak nám to znělo v takovém počtu! Na konci zkoušky nás spočítali a rozdělili do šesti sborů. Každý sbor zazpíval, aby se sbormistři ujistili, že nám to zpívá. Mým jediným cílem bylo se dostat k těm dvěma Čechům, abych se mohla ujistit, že dobře rozumím organizačním pokynům. Náš sbor byl určen pro zpívání v katedrále, což byl pro mě další dárek. Každý večer jsem po celý týden trávila tři hodiny v katedrále. Vždycky jsem si přála zpívat ve sboru na nějakém setkání, ale že to bude sbor mezinárodní a ještě na setkání Taizé, to mě nenapadlo. Druhý den jsme měli zkoušku v kostele sv. Salvátora (všechny sbory dohromady), kde jsem se seznámila s další Češkou díky tomu, že jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne vepředu. S Míšou jsem strávila převážnou část týdne. Zpívali jsme písně i v češtině a já jsem všechny zpěváky učila vyslovovat Před Tebou, Pane, temno ztrácí sílu svou a Zůstaňte zde. S jakou dojemnou pílí se to všichni učili a šlo jim to vyslovovat moc hezky! Polední modlitbu jsme my Češi (spolu s dalšími slovanskými národy) měli v kostele sv. Mikuláše na Malé Straně. Zde jsme se s Míšou vetřely do sboru českého s mezinárodní výpomocí. Pořadatel nás poslal dopředu za sbor, a protože by nás tam jinak sbormistryně nepustila, slíbily jsme, že budeme zpívat. Pak jsme s nimi zpívaly i druhý den u sv. Salvátora. Mojí domovskou farností byl sv. Apolinář. Sídlí zde Komunita E Liberazione, se kterou se pojí můj další dárek. Protože jsem přijela sama a brzo, byla jsem ubytovaná v rodině ještě s Kateřinou a Nasťou z Běloruska a Kristýnou z Ukrajiny. Nebyla to klasická rodina, ale byt čtyř holek z komunity, které spolu bydlely. Zjistila jsem, že dvě znám už z dřívějška, což bylo velice milé po celém dnu, kdy jsem skoro vůbec neslyšela češtinu. Vrcholem celého setkání byla čtvrteční ekumenická bohoslužba, kde mě potěšilo a povzbudilo hned několik věcí. Prožila jsem společnou modlitbu celé Evropy napříč všemi křesťanskými církvemi. Předseda Ekumenické rady církví Daniel Fajfr nám poděkoval za modlitbu, že je dobře, že se modlíme, že to potřebují (má smysl modlit se). Uvědomila jsem si, jak moudrý byl ten, který vymyslel tato setkání. Jak Evropa potřebuje naději a jak ji bratři svým nasazením a pokojnou modlitbou dodávají do žil našemu unavenému světadílu. Díky, že se k nim můžeme přidat a modlit se s nimi! Věra Ponížilová


Strana 9

Tchyně Šimonova

DOPISY DO ZÁHROBÍ

V městě Šumbarku, v sedmém roce panování Václava Vrtošivého Jsi poměrně známá osoba – i mezi těmi, kdo se nezabývají četbou Písma. Také nevěřící se smějí vtipu, že Ježíš neměl rád Petra, protože uzdravil jeho tchyni. Nevím, zda vaše vzájemné vztahy byly opravdu takto napjaté, ale vůbec bych se tomu nedivil. Neměla jsi mnoho důvodů pro to, abys svého zetě příliš milovala. Byl to buran, prudký a halasný člověk, vyhledávající sváry a hádky. Rozhodoval se impulsivně, takže jste nikdy nevěděli, čím vás překvapí. Muselo být vždy po jeho, i tehdy, když bylo všem ostatním zřejmé, že to nemůže dobře dopadnout. Ani to rybaření se mu nedařilo jako ostatním, což jen přispívalo k jeho vzteku. Když do svého (a Tvého) domu v Kafarnaum přitáhl smečku hlasitých kumpánů, nijak zvlášť Tě to nepřekvapilo. Nikdy nebral ohled na své spolubydlící. Tentokrát jsi to ani moc nevnímala. Horečka Tě sužovala natolik, že Ti to nevadilo jako jindy. Pak ale k Tvému lůžku přistoupil Ježíš… Viděla jsi ho poprvé. Věděla jsi, že je to on, i když jsi ho znala jen z doslechu. Nikdo jiný se tak nedíval. S láskou, něhou a pozorností. Zcela jinak než ostatní muži ve Tvém okolí. Nic neříkal, jen Tě vzal za ruku a pozvedl. Už to by stačilo, aby Ti bylo lépe. Ty jsi však ucítila, že nezůstalo jen u onoho potěšujícího doteku. Nemoc zmizela v jediném okamžiku, horečka ustoupila a Ty jsi mohla vstát z lůžka a konat to, co jsi byla zvyklá, tedy obsluhovat Šimonovy hosty. Tentokrát jsi to ovšem dělala se zvláštní radostí…

Toho dne to již bylo podruhé, co Ježíš zázračně uzdravil něčí nemoc. V synagóze vyléčil posedlého – před svědky, aby ukázal svou sílu a moc. Aby na sebe upozornil a vešel v obecnou známost. To, co učinil Tobě, bylo zcela jiné. Jednalo se o soukromé, intimní setkání vás dvou. Hned, jak vstoupil do Tvého domu (a bezpochyby ještě mnohem dříve), věděl o Tvé bolesti. Šel rovnou za Tebou, aby Ti ulevil. Také nás Ježíš uzdravuje, kdykoli se třeseme v horečce tohoto světa. Také nás bere za ruku a pozvedá. Možná ani my neslyšíme jeho slova v halasu, který nás neustále obklopuje, ale nemůžeme se vyhnout jeho uzdravujícímu doteku. Možná je to jediná chvíle, kdy Ježíš přichází pouze k nám. Možná ho nenacházíme v synagógách a chrámech, ani na tržištích a ulicích. Možná k nám jeho slova nedolehnou. Už jsme o něm slyšeli tolik, že nás přestal vzrušovat a zajímat. Myslíme si, že to musíme zvládat sami, a snažíme se o to ze všech sil. Ty nám dříve nebo později dojdou a my zůstáváme bezmocní a nemocní. Právě tehdy k našemu lůžku přistupuje Ježíš… Bývá to jen krátké setkání. Letmý dotek rukou a opora při vstávání. To stačí; není místo a čas na dlouhé řeči a oslavy. Svět kolem nás čeká, až se znovu zapojíme do své služby. A my to uděláme, bohatší o další zkušenost s tím, který nás do této služby povolal. Jen zdánlivě se nic nezměnilo. My se cítíme lépe – jsme lepší. A svět kolem nás rovněž. Pavel Obluk

Pamatujete si otce Vlada Jesenského? Snad ano, vždyť to není tak dávno, kdy působil v šumperské farnosti. Je to ale kněz, který je se Šumperkem spojen zvláštním způsobem, silněji, než mnozí ostatní: přímo tady, v kostele sv. Jana Křtitele, přijal totiž v Roce kněží svátost svěcení. 28. 1. 2015 oslavil své 60. narozeniny a my mu chceme k tomuto kulatému výročí poblahopřát. Otec Vladimír nás navštíví v pátek 13. 3. a bude sloužit v 18.00 hod. mši svatou. Po ní jste všichni srdečně zváni na farní středisko, kde bude možnost k osobnímu setkání a rozhovoru s ním. P. Slawomir

Strana 10


PROGRAMY PRO DOSPĚLÉ Modlitby matek – jednou za 14 dní, vždy ve čtvrtek od 17.00 na farním středisku. V únoru budou 12. a 26. února Modlitby matek pro maminky na mateřské dovolené – vždy v pondělí dopoledne; v případě zájmu zkontaktujte Ivu Sovadinovou, tel. 775 978 764. Pro děti je zajištěn tvořivý program. Duchovní postní obnova pro maminky na RD a ty, co mají dopoledne čas. Téma: „Žena v Bibli jako inspirace a zdroj pro dnešní ženu“ (2. část). 27. února od 9.00 na farním středisku. Posezení pro seniory - předčítání z knih, vzájemné sdílení; každý čtvrtek od 10.00 do 11.00 v Čítárně. PROGRAMY PRO DĚTI Sedmikrásek – pro rodiče na RD a jejich děti – středa – 9:30 – 11:30 na farním středisku. (modlitba s písničkou, říkadla, tanečky, hudební chvilka, tvoření) Maškarní bál pro děti – neděle 15. února od 15.00 na farním středisku. Děti si v maskách projdou atrakce, tentokrát ve valentýnském duchu, a poté se mohou zúčastnit programu divadélka S radostí. Přítomní klauni dětem zahrají pohádku, zatančí si s nimi či zazpívají … Nebude chybět ani rej v maskách. Vstupné za dítě – 40 Kč. Rodiče neplatí. Úterky motivované knihou – M. R. Štefánika 26 - programy pro rodiče na RD jejich děti od 0 do 6 let děti motivované knihou, lektorka Pavla Čermáková; vždy od 9.00 Jarní prázdniny s dětmi: Sedmikrásek trochu jinak – ve stejný čas, ale s obědem a staršími sourozenci. Na farním středisku ve středu 11. 2. 2015 v 9.30. Konec programu v 13.00. Společný výlet na Bludoveček pro školní děti – pondělí 9. února. Sraz je v 9.15 u kostela sv. Jana Křtitele.

POSTNÍ ALMUŽNA Paní R. a její dvě děti se stěhují! Paní R., která pochází z Hanušovic, žije v současné době v Azylovém domě pro rodiče s dětmi v Šumperku. Má dvě dcerky staré 9 měsíců a 6 let. Město Hanušovice disponuje několika městskými byty a v těchto dnech se jeden z nich uvolnil. Vytápění je však na tuhá paliva, která si musí nájemník zajistit z vlastních zdrojů. Paní R. nemá žádné úspory, aby si mohla zajistit otop. Město Hanušovice jí byt nepřidělí, pokud nebude zajištěno vytápění, a zároveň se obrací na Charitu, zda by mohla nějak pomoci. Pro tyto situace má Charita vytvořeny fondy přímé pomoci z Tříkrálové sbírky a Postní almužny. A právě z těchto fondů se daří zajistit otop pro tuto rodinu. V blízkých dnech se rodina stěhuje!

POSTNÍ ALMUŽNA je dobrovolná duchovní formace v postní době, která umožňuje vrátit se ke starobylé tradici – almužně. Peníze za požitky, které si lidé během postu odřeknou, mohou vložit do tzv. postniček. Tyto prostředky poté místní farnost prostřednictvím Charity použije na pomoc potřebným. Letošní postničky mohou také dotvořit naše děti. Akce začíná na Popeleční středu a končí Květnou nedělí.


Strana 11

PŘÁTELÉ AKTIVNÍHO POHYBU Sněžnice se zakusují do sněhové pokrývky a zanechávají za námi hlubokou stopu. Obcházíme skály, které jsou nazdobené sněhovými čepicemi s krásnými ledovými závoji. Obdivuji dílo Stvořitele… Šlapeme úbočím hory pod vrcholem Keprníku, sotva znatelnou stezkou na Jelení boudu. Často přecházíme rychle tekoucí bystřiny, padající z výšin nad námi. Mít víc času, jsou to místa jak stvořená pro meditaci. Sluníčko mrkne několikrát mezi valícími se mraky, jako by chtělo vidět, kdo ruší klid zasněžené přírody. Bože, díky za tu krásu… U Jelení boudy shazujeme batohy a posilňujeme svá těla. Chvíle odpočinku a opět se zahříváme výstupem. Jestli najdeme v této bílé krajině i Knížecí chatu až tak úplně jisté není. Podařilo se, míříme dál na Vozku. Tom prohlašuje stopu ve sněhu za stopu rysa, který jde taky na Vozku… Josef to raději jistí pohledem do mapy... Četba ze stop i mapy vyšla téměř na 100% a my docházíme skoro přesně k rozcestníku. Po slunci ani stopa, válí se tu mlha a Vozku dohledáváme, i když jsme téměř u něj. Vrcholové foto vrcholového družstva, které zdobí zejména ta krásnější část – Daniela s Markétou. Sestupujeme do údolí hlubokým sněhem. Návrat zpestřuji občasným pádem do sněhu nebo prodírání se porostem. Bezva sepětí s přírodou! Slyšíme zurčivý zvuk Poniklého potoka. Jsme dole, blíží se Kouty… Díky, ahoj a zas příště… Příští „běžková“ výprava se uskuteční 21.2.2015. Odjezd v 9,15 z nádraží ČD do Ramzové. Směr Šerák, Keprník, Vřesová studánka, Červenohorské sedlo, Kouty. Předpokládaný návrat cca 15-16 hod. srdečně zve Jiří Novák

ABRAHÁMOVINY OTCE MILANA V měsíci lednu oslavil O. Milan Palkovič významné životní jubileum. Slavnost začala ve zcela naplněném kostele mší svatou, na kterou přijali pozvání kněží, farníci i známí z blízkého i vzdáleného okolí. V promluvě nám O. Jan Szkandera, spirituál kněžského semináře, položil několik otázek k zamyšlení. „Jaký je nejdůležitější den mého života? Den, kdy se jiní rozhodli nám ho darovat i za cenu rizika, oběti, a zvláště když jsme se vědomě rozhodli život dávat, nejenom ho přijímat. Který je nejdůležitější den mého života? Když vědomě rezignuji na své cestě ze své hrdosti a podám ruku člověku, s kterým jsem už dlouho nekomunikoval a přitom vznikne nový život, radostnější. „Přines v oběť svého syna!“ Vzpomínáte na příběh, kdy Abrahám jde se svým synem, aby ho obětoval, a v posledním okamžiku Bůh řekne: „Zadrž! Nedělej nic zlého svému synu“. A možná díky tomu

Strana 12


případu dnes můžeme pochopit, že Bůh po nás lidech žádá mnohem míň, než po sobě samém. Vždyť za tisíc let po Abrahámovi Bůh Otec poslal na svět svého syna a nezadržel ruku lidstva, přijal tu oběť na kříži… A tak ti přeji, milý oslavenče, abys nikdy neztratil víru v hodnotu kněžství a radost z toho, že jsi knězem. I kdyby zdánlivě nebyl o tebe zájem, přesto jako kněz budeš potřebný, a to proto, že to Bůh určil. A na tom Božím určení se nic nezmění.“ Tak zakončil O. Jan svoji promluvu. Mše sv. pokračovala slavením Eucharistie. Poté jsme se přesunuli do losinského Areálu zdraví. Kromě rodiny přijeli i rodáci ze Slavičína, zahrála mu cimbálka i kapela ze Šumperka. V příjemné atmosféře jsme povídali, zpívali i tančili, O. Milan nestačil přijímat gratulace. Společenství maminek a dětí z náboženství mu zazpívalo a zatančilo. Setkali se zde přátelé a známí, kteří se dlouho neviděli a byli rádi za tuto příležitost. Příprava rautu, stolů, obsluha – vše bylo na výbornou. Všem patří upřímný dík.

Losinští a sobotínští farníci přejí O. Milanovi Od srdce zaznělo možná trochu nečekané přání novopečené maminky za loučenskou farnost: Pokud můžu porovnat štěstí, které prožívá matka, se štěstím, které může prožít kněz, pak Vám přeji, aby tam, kde matku dělá šťastnou to, že přivedla na svět nový život, Vás činil podobně šťastným křest nové duše. Tam, kde prožívá matka hluboké štěstí proto, že díky kojení její dítě dobře prospívá, přeji Vám, abyste prožíval srovnatelné štěstí, když sytíte tu svou narozenou duši Božím slovem. A kde matce tečou slzy štěstí, když se dočká prvního bezzubého úsměvu svého dítěte, přeji Vám, abyste se nestyděl za své slzy, když duše, které jste pomohl na svět a která byla Vaším prostřednictvím sycena Božím slovem, se směle a beze strachu vydá vlastní cestou vstříc Pánu.


Strana 13

Společenství maminek pojalo své přání s humorem: Náš milý Otče Milane, děkujeme Pánu Bohu, že k nám zavál Vaši nohu a že naše farství vzal jste za své panství. Slavičínské tradice chybí Vám tu velice. Studený kraj a někdy mrav není lehké předělat, proto ze srdce Vám přejeme kostel plný krásných duší, úsměv na rtech, ten Vám sluší, náruč plnou pochopení pro ty naše nezbedníky a radost v srdci z jejich uzdravení. S pomocí naší Panny Matky ať se Vám daří obhospodařovat s láskou farské Statky. Otče Milane, přejeme Vám, aby Vaše jihomoravské přátelské srdce bylo mezi námi veselé a šťastné  Vaše matky ze společenství Justýnka

Otci Milanovi děkujeme za jeho lásku a péči nejen o naše duše, ale také o kostely a fary, ve kterých se můžeme setkávat. Vyprošujeme mu Boží požehnání, hodně sil a zdraví k další službě. farníci

Strana 14

Slavičínští v přání připomněli primici O. Milana a primiční časopis


GERARD MAJELLA

SVĚTEC MÉHO SRDCE

(* 6. dubna 1726, Muro Lucano † 16. října 1755, Caposele, Itálie) Gerard Majella byl italský řeholník Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristů). Měl dar číst ve svědomí lidí a byl proslulý mnohými dokumentovanými zázraky. Tohoto muže Bůh obdařil řadou charismat, darem uzdravování, proroctví, schopností levitace i bilokací, a přesto zůstal Gerard neobyčejně pokorný a skromný. Je uctívaný jako patron dobré svátosti smíření, lidí neprávem obviněných, patron nenarozených dětí a ochránce matek a žen v těhotenství. Zemřel ve věku 29 let. Papež Lev XIII. jej 29. 1. 1893 blahořečil; svatořečen byl Piem X. dne 11. 12. 1904. Jeho svátek se podle liturgického kalendáře slaví 16. října. V ikonografii bývá Gerard zobrazován v řádovém oděvu s knihou, křížem a lebkou.

Gerard se narodil v dubnu 1726 v jižní Itálii jako čtvrté dítě a prvorozený syn Benedikty a Dominika Majellových. Rodina byla chudá. Otec zemřel, když bylo chlapci 12 let. Gerard chodil krátce do školy, po otcově smrti se vyučil krejčím. Kvůli praktikování křesťanské víry byl často bit a týrán od mistra i od jeho dalšího tovaryše. Gerard ve vnitřních i vnějších utrpeních čerpal sílu ze spojení s trpícím Spasitelem, v trpělivém zvládání svého trápení a ponižování viděl následování Krista. V srdci nosil touhu stát se řeholníkem, sluhou Božím a zachráncem duší. V roce 1740 se pokusil o vstup do kapucínského řádu, ale byl odmítnut kvůli nedostatečnému zdraví a nízkému věku. Začal pracovat jako biskupský komorník ve městě Lacedonie. Služba v biskupské rezidenci Gerardovi vyhovovala, měl zde možnost v samotě věnovat čas Bohu, adorovat u svatostánku a vytvořit si tak určitou náhradu za klášter, po kterém toužil. Jednoho dne se stala Gerardovi nepříjemná věc. Jeho pán odešel, Gerard vzal nádobu na vodu a ubíral se k městské studni. Když nabíral vodu, vyklouzl mu zpod košile klíč od biskupské rezidence. Lidé posedávající kolem se zvědavostí pozorovali, jak bude Gerard reagovat. Nejdříve byl poněkud zaražený, lidé ho litovali, protože znali prudkou povahu monsignora. Gerard po chvilce odešel ke katedrále. Lidé napjatě čekali. Najednou se mladík objevil se soškou Ježíška a pln důvěry ji spustil místo vědra do studny. Když se soška znovu objevila, měla kolem ruky zachycený klíč. Od té doby obyvatelé Lacedonie pojmenovali tuto studnu „pozzo di Gerardiello“ – studna malého Gerarda. V roce 1745 biskup náhle umírá a Gerard se vrací do rodného městečka k matce a třem sestrám. Otevřel si krejčovství a nevelké výdělky rozděloval mezi svou rodinu a chudé; těm často dával své výrobky zdarma nebo bral symbolický obnos. Příjmy od bohatých zákazníků dělil na tři stejné díly: jeden pro matku a domácnost, jeden pro žebráky a jeden na mše za zemřelé. Ve volných chvílích rád vyřezával kříže a obrazy trpícího Krista. Těšil se z hudby, poezie i z přírody. Žil velmi skromně, asketicky, byl mimořádně pokorný, od dětství až neuvěřitelně trpělivý k nejrůznějším ústrkům. Každou noc se několik hodin modlil a pamatoval na duše v očistci a zemřelé, za které dával pravidelně sloužit mši svatou.


Strana 15

Po neúspěšné žádosti o vstup ke kapucínům se snažil o přijetí u redemptoristů, v nové kongregaci, založené teprve před pár lety Alfonsem z Liguori. I zde byl několikrát odmítnut kvůli chatrnému zdraví, subtilní postavě a povinnostem k nemocné matce. Nakonec byl přece jen s váháním a obavami k redemptoristům přijat. Při vstupu do noviciátu o něm téměř všichni pochybovali a mysleli, že u řeholníků nevydrží. Gerard dělal s pokorou a poslušností ty nejobyčejnější práce, fungoval i jako vrátný, krejčí a kostelník. Řeholní pravidla, kterými se poctivě řídil, znal zpaměti. V roce 1752 složil s velkou radostí v srdci první řeholní sliby, což znamenalo i povinnost veřejně působit. Během následujících tří let údajně prošel pěšky celou Apulii (oblast v jihovýchodní Itálii o rozloze cca 19 366 km²). Na cestách usiloval o spásu duší a mnoho potřebných vyhledávalo jeho rady a útěchu. Gerard se snažil každému pomoci najít odvahu k vyznání svých hříchů ve zpovědi. Zvláštní Boží milost mu dovolila číst ve svědomí hříšníků jako v otevřené knize. Sto misionářů - jak říkávali jeho spolubratři - by nezprostředkovalo tolik obrácení, kolik se povedlo tomuto „příležitostnému“ misionáři. Gerard nebyl nijak zvlášť intelektuálně nadaný, ale o to více se u něj projevovaly jeho duchovní charismatické dary, kterými ho Bůh bohatě obdařil. Na Gerardovi se v plnosti ukázala jednak slova Písma, že Bůh si volí právě ty, kteří jsou v očích světa pokládáni za neschopné a slabé, aby se skrze tuto jejich neschopnost tím mocněji projevilo Boží působení a moc, a jednak také, že tajemství Božích věcí je odhalováno maličkým, tedy těm, kteří mají pokorné, jednoduché, nerozdělené srdce. Celý život svatého Gerarda je vlastně životem mnoha Božích zázraků. Často při modlitbě upadal do duchovních extází, měl dar uzdravování, dokázal dokonce poroučet zlým duchům a vracet lidem pravou svobodu Božích dětí. Toto všechno bylo v jeho životě přítomno díky velmi osobnímu vztahu k Bohu, vroucí modlitbě, postu, askezi, ale především díky jeho opravdové touze a lásce k Bohu a k lidem. Jeho zbožnost a čistota života byly obdivuhodné, mnoho lidí jej přes jeho jednoduchost žádalo o duchovní rady a vedení, včetně řeholních sester. Mezi vlastnosti bratra Gerarda patřila ohromná pokora, trpělivost a snad až příliš doslovné dodržování řeholních předpisů. V roce 1752 se stala událost, která nepochybně svědčí o těchto světcových ctnostech. Představený kongregace redemtoristů, Alfons z Liguori, dostal dopis od jisté Nerey Caggianové, která Gerarda obvinila z nemorálního chování vůči ní. Alfons, zarmoucen nad těmito informacemi, si dal zavolat Gerarda, ukázal mu dopis a ptal se, jak to bylo. Gerard nic neřekl. Byl natolik pokorný, že se neodvážil hájit a vše svěřil Bohu, jenž se o své drahé stará, a ten ho nejen v tomto případě, ale po celý život nezklamal. Pater Liguori dal Gerardovi těžké pokání: zákaz kontaktovat se s lidmi, psát dopisy, zákaz přistupovat ke svatému přijímání. Gerard tento rozsudek přijal beze slov. Odešel do klášterní cely a nemocný ulehl na lůžko. Když se uzdravil, měl odejít „konat pokání“ do řeholního domu v Ciorani. Po deseti dnech se bratři vyjádřili v prospěch Gerarda a pater Alfons mu zmírnil trest. Každou neděli mohl chodit ke svatému přijímání. Za nějaký čas přišel Alfonsovi dopis opět od Nerey Caggianové. Nevydržela výčitky svědomí a přiznala, že ve všem lhala a své nactiutrhání odvolala. Alfons si ještě jednou dal zavolat Gerarda. Zeptal se ho, proč mu neřekl ani slovo na svoji obhajobu. Gerard odpověděl: „Otče, jak jsem to mohl udělat, když řeholní pravidla zakazují bránit se, když představený napomíná?“ Všichni se divili, že Gerard se nechal takto pomlouvat. On ale bratřím vysvětlil: „Byla to výtečná příležitost pro cestu ke svatosti, ostatně řehole vyžaduje trpělivé snášení ponížení. Jestliže nezvládnu sám sebe, ztratím Boha.“

Strana 16


Gerarda pak poslali do Neapole, aby bydlel v domě Alfonsova bratra společně s paterem Margotti. Tito na první pohled chudí, otrhaní žebráci si výtečně rozuměli. Měli rádi dlouhá noční bdění, starali se o chudé z různých útulků a v nemocnici o nevyléčitelně nemocné. Otec Margotti považoval snad za zbytečné utrácet za jídlo, když bylo možné peníze věnovat potřebnějším; pravidelně „zapomínal“ koupit něco k jídlu a pokud přece jen něco koupil, Gerard „zapomněl“ jídlo připravit. Živili se polévkou pro žebráky při branách paláců a klášterů, než jim to otec Alfons zakázal a připomenul jim, že řehole zakazuje žebrání. V roce 1755 redemptoristé začali stavět klášter v Materdomini. Hledali někoho, kdo by vedl všechny práce. Otec představený k tomu vybral Gerarda. Přes den pracoval na stavbě, večer a často i v noci odcházel do pár kilometrů vzdáleného města Caposele, aby hledal dodavatele, najímal dělníky, sbíral potřebné peníze na dokončení kláštera. Tehdy začal mít silné chrlení krve. Poněvadž byl Gerard úplně vyčerpán, jeho představený mu přikázal, aby si důkladně odpočinul. Tehdy se stal další zázrak. Když odcházel z návštěvy svých přátel, mladé děvče si všimlo, že tam zapomněl kapesník. Dívka mu jej přinesla, ale Gerard jí vybídl, aby si kapesník ponechala, prý ho jednou bude potřebovat. Po letech prožívala dívka velmi těžké těhotenství a následně komplikace při porodu svého prvního dítěte. V ohrožení byl život matky i novorozence. Z Božího vnuknutí si vzpomněla na onen kapesník od Gerarda, žádala ho přinést, vroucně prosila světce o pomoc - a zázrak šťastného porodu a zdravého dítěte i matky byl na světě. Proto je dnes bratr Gerard vzýván jako ochránce matek v požehnaném stavu i při porodu. Tam, kde ho lidé znají, má každá matka u porodu jeho obrázek a prosí o jeho ochranu. Dne 16. října, ve výroční den Gerardovy smrti, je v okolí Neapole zvykem světit kapesníky s jeho obrazem, které pak jsou darovány nevěstám jako svatební dar. Svatý Gerard zemřel ve věku 29 let na následky tuberkulózy v městečku Materdomini, v den a hodinu, kterou sám předpověděl. Před smrtí děkoval představenému za oběti a výlohy, které kongregaci jako neužitečný člen způsobil, a řekl: „Pomozte mi připravit se na smrt, dnes v noci zemřu!“ Byl prvním umírajícím redemptoristou, proto dodal: „Já nesu korouhev!“ Zemřel s pověstí svatosti a v klášteře v Materdomini, nyní velkém poutním místě, je i pohřben. V roce 1893 jej papež Lev XIII. prohlásil za blahoslaveného a v roce 1904 jej papež Pius X. kanonizoval. Dnes se tento světec těší obrovské úctě nejen v rodné Itálii. Ve světě je svatému Gerardu zasvěceno mnoho kostelů, první kostel sv. Gerarda byl postaven již v r. 1908 v hlavním městě Nového Zélandu, ve Wellingtonu. Oltář tohoto světce se nachází i v Praze v redemptoristickém kostele sv. Kajetána a Matky ustavičné pomoci v Nerudově ulici. Život svatého Gerarda byl životem Božího dítěte, kterému Bůh žehná. Svatý Gerard netoužil po velkých věcech a znameních, ale byl sám znamením, znamením dětské a upřímné lásky, která má na mysli jen službu Bohu a pomoc bližním. Novénu ke svatému Gerardu s modlitbami za manželství, dobrý průběh těhotenství, šťastný porod, za období růstu dítěte i za období dospělosti apod. najdete na http://www.drivehq.com/file/df.aspx/isGallarytrue/shareID4788810/fileID235508411?1=1 Anička Rozsívalová


Strana 17

Drazí, moc všechny zdravím těsně před postní dobou. Postně-velikonoční ráz bude mít ale teprve březnové číslo, protože celý březen nám letos spadá do postní doby. Dnes bych se chtěl věnovat hlavně tématu, který jsem zmínil v prosincovém Tam&Tamu a napovídá to už titulní stránka čísla, které máte v ruce: Národní eucharistický kongres. V prosinci jsem vám psal, čím je Eucharistický kongres, nastínil jsem také program na diecézní a národní úrovni. Dnes bych chtěl - po tom, jak jsme vše s kněžími naplánovali - informovat vás o našem, místním, děkanátním prožívání této události. Pokud čtete Katolický týdeník nebo sledujete TV Noe a Proglas, určitě víte, že v rámci přípravy nám na první pololetí tohoto roku biskupové nabízejí k rozjímání šest eucharistických témat. My jsme z praktických důvodů jedno téma přidali, a tak jich máme sedm. 1. Eucharistie a jednota 2. Eucharistie a společenství 3. Eucharistie a solidarita 4. Eucharistie a evangelizace 5. Maria a Eucharistie 6. Slavení Eucharistie 7. Eucharistie a světci

P. Petr Káňa P. Michal Krajewski P. Slawomir Sulowski P. Otto Sekanina P. Milan Palkovič P. Piotr Grzybek P. Petr Dolák

Tato témata se budeme snažit rozvíjet v rámci nedělních kázání od půlky února do května tak, abychom je probrali před diecézním slavením kongresu, které bude 15. a 16. května v Olomouci. Ve všech farnostech se vystřídají všichni kněží děkanátu, a tak se k pestrosti témat přidá i pestrost stylů a povah kazatelů... Snad nám všem – kněžím i farníkům - tato kázání pomohou pohroužit se víc do tajemství Eucharistie, rozjímat, přemýšlet, žasnout. Předkládáme vám i rozpis jednotlivých dnů a kazatelů. Jednomu tématu se bude věnovat navíc místní farář ve svých vlastních farnostech v libovolném termínu. 15. 2. 2015

1. 3. 2015 P. Michal Krajewski

15. 3. 2015 P. Petr Dolák

22. 3. 2015 P. Otto Sekanina

26. 4. 2015 P. Piotr Grzybek

3. 5. 2015 P. Milan Palkovič

Šumperk, Hraběšice

P. Petr Káňa

Velké Losiny, Loučná, Sobotín

P. Slawomir Sulowski

P. Petr Káňa

P. Michal Krajewski

P. Petr Dolák

P. Otto Sekanina

P. Piotr Grzybek

Staré Město, Branná

P. Milan Palkovič


P. Petr Káňa

P. Michal Krajewski

P. Petr Dolák

P. Otto Sekanina

Bludov, Bohutín, Nový Malín

P. Piotr Grzybek

P. Milan Palkovič


P. Petr Káňa

P. Michal Krajewski

P. Petr Dolák

Hanušovice, Kopřivná

P. Otto Sekanina

P. Piotr Grzybek

P. Milan Palkovič


P. Petr Káňa

P. Michal Krajewski

P. Petr Dolák

P. Otto Sekanina

P. Piotr Grzybek

P. Milan Palkovič


P. Petr Káňa

P. Michal Krajewski

P. Petr Dolák

P. Otto Sekanina

P. Piotr Grzybek

P. Milan Palkovič


Ruda nad Mor., Bohdíkov, Raškov, Olšany, Bušín Rapotín, Bratrušov, Dolní Studénky

V našich farních společenstvích se setkáváme na mši svaté každou neděli, mnozí i ve všední dny. Shodli jsme se, že i naše prožívání a zapojení do mše svaté má velké rezervy. Ať je to zpěv či liturgická čtení, přímluvy, díkůčinění po svatém přijímání – všude tam můžeme projevit větší angažovanost a invenci. To ale závisí na naší ochotě a vynalézavosti v jednotlivých farnostech.

Strana 18


Zvláštním způsobem eucharistické pobožnosti je ADORACE. Jsou to mimořádné chvíle setrvávání v tichu nebo v doprovodu mluveného rozjímání před Kristem, kdy se necháváme oslovit a proměnit Jeho přítomností a vkládáme do Jeho rukou naše starosti či radosti. Jsou to chvíle, které uklidňují, naplňují nás pokojem a důvěrou, chvíle, které všichni velmi potřebujeme. V mnohých farnostech s tím máme zkušenosti, jinde malé nebo žádné. Tyto dny jsou určitě velkou příležitostí, abychom si onen nádherný způsob modlitby osvojili. Níže vám přinášíme rozpis adoračních hodin v jednotlivých farnostech. Za sebe ještě jednou srdečně zvu (a v ostatních farnostech to lze udělat podobně) na naše tradiční POSTNÍ MODLITEBNÍ POHOTOVOSTI. Jsem rád, že si je někteří oblíbili, ale také doufám, že kvůli letošní „eucharistické mobilizaci“ nás i na těchto setkáních bude víc. Podobně jak jsem to psal v prosinci, i dnes prosím, abyste psali či posílali pro společnou modlitbu opravdu závažné úmysly. Podobně jako na zdravotní pohotovost nechodíme s nějakým drápnutím či rýmou, tak i tady svěřme společné modlitbě ty zvlášť bolestné, neřešitelné či složité situace, beze jmen, diskrétně, s citem a láskou. Takových závažných problémů je kolem nás dost! Prosím, abyste také psali čitelně! Nebojte se rovněž prosbu napsat, i když byste osobně přijít nemohli. Vrcholem děkanátního prožívání Eucharistického kongresu bude DĚKANÁTNÍ POUŤ DO „KOSTELÍČKA“ BOŽÍHO TĚLA ZA BLUDOVEM. Nevím, kolik je v Olomoucké arcidiecézi kostelů Božího Těla, ale mám za to, že je to docela zvláštnost. Proto jsme se rozhodli ji využít. A tak v sobotu po svátku Božího Těla, 6. ČERVNA, budeme mít naše děkanátní setkání právě tam. Způsob dopravy necháváme na jednotlivých farnostech. Můžeme jít společně pěšky, na kolech i individuálně. Abychom to stihli, program začne až odpoledne. Bude pozván mimořádný kazatel, připravíme krásnou bohoslužbu, průvod, požehnání, také zvláštní program pro děti. Podrobnosti budou v některém dalším čísle časopisu, ale už dnes si rezervujte tuto červnovou sobotu. Připomínám také, abyste si už dnes vyhradili čas v sobotu 16. KVĚTNA, kdy proběhne DIECÉZNÍ PROGRAM KONGRESU V OLOMOUCI. Přihlášky do autobusů budou hned po Velikonocích. Den předtím, v pátek, budou mít svou pouť do Olomouce děti. Nezapomněli jsme na ně ale ani u nás doma. O tom máte zvlášť informace od našich katechetů. Velice srdečně a naléhavě zvu všechny na POSTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVU V ŠUMPERKU, která proběhne už v únoru: od 25. - 28. 2. Jako v minulých letech zveme na duchovní program ve všední dny večer. Připravil ho pro vás P. Petr Bulvas, který je biskupským delegátem pro pastoraci a jedním z hlavních zodpovědných za organizaci Diecézního eucharistického kongresu. Ovšem v tyto dny nebudeme nic organizovat... Tyto večery budou mít ryze duchovní zaměření a hlavní téma spojené s událostmi ve Večeřadle nám napovídá, že k tajemství Eucharistie nebudeme mít daleko! Na konec vám přináším informace od kněží o programu příprav na Eucharistický kongres v jednotlivých farnostech děkanátu – tím jsou především adorace. Až poklekněme před Pánem, pamatujme vzájemně na sebe! Bude to krásné! P. Slawomir

BLUDOV, NOVÝ MALÍN, DOLNÍ STUDÉNKY, BOHUTÍN Bludov – ve středu po mši adorace (součástí modlitební pohotovost) Nový Malín – ve čtvrtek po prvním pátku po mši sv. adorace (součástí modlitební pohotovost) Bludov, Nový Malín, Bohutín, Dolní Studénky – jednou měsíčně v neděli po mši sv. krátká adorace

ŠUMPERK, RAPOTÍN, BRATRUŠOV, HRABĚŠICE Šumperk – postní modlitební pohotovost v úterý a sobotu v 19.00 – tichá adorace každý pátek 14.30 – 18.00 hod. – adorace vedená akolyty každé úterý 19.00 – 20.00 hod. Rapotín – každý čtvrtek po mši sv. hodina adorace (součástí modlitební pohotovost) Bratrušov, Hraběšice – jednou měsíčně po nedělní (sobotní) mši sv. krátká adorace


Strana 19

VELKÉ LOSINY, SOBOTÍN Velké Losiny - tichá adorace každý pátek přede mší sv. od 16.00-17.00 hod., společná adorace první neděli v měsíci od 17.00-18.00 hod. Sobotín - tichá adorace přede mši svatou ve středu od 16.30-17.30 hod.

RUDA NAD MORAVOU, OLŠANY, BUŠÍN, BOHDÍKOV, RAŠKOV Ruda nad Moravou - adorace každý čtvrtek ve 20.00 hod. a v první pátek od 17.00-18.00 hod. Ruda nad Moravou, Olšany, Bušín, Bohdíkov, Raškov - jednou měsíčně v neděli po mši svaté společná adorace

STARÉ MĚSTO, BRANNÁ Staré Město - adorace každý pátek hodinu přede mší sv. (mše sv. v 16.00 zimní čas, v 18 letní čas), společná adorace po mší sv. každou první neděli v měsíci: rozjímání nad evangeliem dne, adorace se svátostným požehnáním druhá neděle v měsíci v 15.00 hod. Branná - společná adorace po mši sv. každou první neděli v měsíci: rozjímání nad evangeliem dne

Tyto rozvhy platí do konce června 2015. Prázdninový plán bude v ohláškách a červencovém čísle Tam&Tamu.

Strana 20


A

D Ě T I

Jistě jste už zaznamenali, že Česká biskupská konference na podnět svatého otce rozhodla, že se v roce 2015 v České republice bude konat Národní eucharistický kongres, který by se měl stát příležitostí obnovy víry v naší zemi prostřednictví obnovy vztahu k eucharistickému Kristu. V naší diecézi proběhne také 15. a 16. května 2015 Diecézní eucharistický kongres v Olomouci. Jeho páteční program je zaměřen na setkání dětí a mládeže z celé naší diecéze. Po společné mši svaté na prostranství u katedrály (protože dovnitř bychom se všichni nevešli) bude následovat program pro děti a také adorace v různých olomouckých kostelích, které budou rozděleny mezi jednotlivé děkanáty. Program pro ně připravují katecheté z celé arcidiecéze a doufám, že tam pojedou všechny věřící děti od 3. třídy, i ty, které třeba nechodí do náboženství. Musíte jim zajistit omluvenku do školy, ale jsme přesvědčeni, že program v Olomouci bude pro ně natolik obohacující, že to stojí za to. Na toto setkání bychom se s dětmi chtěli až do května připravovat. Jednou z příležitostí bude POSTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA PRO DĚTI zaměřená právě na tuto přípravu. Proběhne v sobotu 21. března a je určena pro všechny děti, které už chodí anebo se letos připravují k svatému přijímání. Chtěli bychom touto cestou oslovit především děti a rodiče dětí, které nechodí do katecheze, aby se k nám připojili. Začneme mší svatou, po ní bude katecheze vedená otcem Petrem, ale také další aktivity – vyrábění, hry, zpívání, příprava na adoraci, příležitost ke svátosti smíření atd. Obnovu zakončíme adorací, na kterou bychom vás všechny chtěli pozvat. Podrobný program a přihlášku najdete už brzy v kostele a na webu naší farnosti a také v březnovém Tam&Tamu. Samozřejmě zveme děti nejen ze Šumperka. šumperští katecheté

NA POKRAČOVÁNÍ

PAVEL JAJTNER ZAJISTÉ, EXCELENCE! 16. Metr je metr

Doktor Helmut Zilk byl v době listopadového převratu v našich zemích – a ještě několik let poté – vídeňským primátorem. Než vstoupil do politiky, byl řadu let populárním moderátorem a později i ředitelem rakouské televize. Měl bouřlivé mládí a inklinoval ke komunismu. Později se stal sociálním demokratem. Ve Vídni si lze těžko představit, že by se tam starostou mohl stát někdo jiný než sociální demokrat. Taková už je vídeňská tradice.


Strana 21

K Česku měl Helmut Zilk pozitivní vztah, snad proto, že jeho předkové se psali Zilka neboli Žilka. Jak jméno svědčí, byli to Češi. V tomto směru je Helmut Zilk čistokrevný Vídeňan. A snad měl sousedy na severu rád také proto, že jeho první manželka pocházela z české rodiny. Pamětníci si jistě vzpomenou, že pozval Čechy a Slováky do Vídně hned po 17. Listopadu. Touha sáhnout si na to, čemu se říkalo svobodný svět, byla tehdy tak silná, že tam museli jet všichni a na hranicích v Hatích to podle toho vypadalo. Kdo to nezažil, může určitou představu získat z dobových filmových a televizních materiálů. Jednou, krátce po mém nástupu do Vídně, někdy v roce 1993, jsem se s ním poprvé setkal na vídeňské radnici. Patří již k image sociálnědemokratických politiků, že jsou poněkud hluční, velmi bodří a lidoví. Plácají partnery v rozhovoru po ramenech, vtipkují a svým vtipům se nahlas smějí. A Helmut takový byl, ať už naturelem, nebo stylizací. Tak se tehdy se mnou pustil do družného rozhovoru a vzpomínal na své sporadické cesty do komunistické Prahy. Na období konce padesátých let, kdy ještě nedošlo k roztržce sovětského Ruska a jeho satelitů s komunistickou Čínou a v Praze na Příkopech byla prodejna čínského hedvábí. Pravého. Při každé návštěvě se tam s manželkou stavovali a nakupovali, protože to bylo nesmírně levné. Jednou, když tam zase téměř najisto zašli, si dlouho vybírali, až si konečně vybrali. Jazykové znalosti prodavačky byly minimální, ale přesto se jim podařilo jí vysvětlit, že chtějí platit. „Was kostet zas?“ ukázali na stůček hedvábí v šířce osmdesáti centimetrů. „Jako co to stojí? Metr osm korun. Ein Meter acht Kronen.“ „Und was kostet das?“ (Jiný stůček, ale v šíři 140.) „Ein Meter acht Kronen.“ „Wie so? Ale to je přece jiná šíře. Abyste se neošidila.“ To už bylo na prodavačku příliš složité. Ptali se znovu, zdůrazňujíce opatrně, že je to v jejím zájmu, což ona nepochopila. Naopak, nabyla dojmu, že ti kapitalisté si nějak moc vymýšlejí. „Ein Meter acht Kronen,“ trvala na svém. „A jestli se vám to nelíbí, tak zavolám vedoucího,“ řekla téměř hrozbu. „Dobrá, zavolejte tedy vedoucího,“ souhlasili, stále ještě doufajíce, že se jim podaří zabránit poškození obchodu. Prodavačka odešla dozadu, kde polohlasně něco vysvětlovala svému mužskému protějšku, který chvílemi, těžko říci zda souhlasně, či nesouhlasně, mručel. Po chvíli vstoupil do obchodu a postavil se proti nim za pult s bojovým výrazem v tváři. „Promiňte laskavě, pane vedoucí, my jsme se jen chtěli ujistit, zda je to v pořádku, metr za osm korun v obou případech. Jak vidíte, šíře je různá a je tudíž logické, že i cena by se měla lišit. Ptáme se ve vašem zájmu.“ Šéf na ně zuřivě pohlédl a vychrlil pražskou němčinou: „Némen zí óder géhen zí: métr ist métr …“ (Berte, nebo jděte. Metr je metr.) Bylo to tak rezolutní, že si už netroufli něco namítat. Zaplatili, šíře osmdesát za osm a šíře sto čtyřicet také za osm korun. Odešli a netušili, že to bylo naposledy. Krátce poté se sovětští komunisté navždy rozešli se svými čínskými soudruhy a prodejna čínského hedvábí v Praze na Příkopech neměla co prodávat. „A pak se nemůžete divit, že ten socialismus zkrachoval. Nemělo cenu pokoušet se tomu zabránit,“ komentoval tento příběh Helmut. A hned vzápětí měl v rukávě jiný, ve kterém demonstroval nehynoucí schopnost českého člověka přizpůsobit se jakýmkoli poměrům. Ale o tom příště. Nejkrásnější na těchto Helmutových historkách ovšem bylo to, že je vyprávěl nejen mně, kdykoli jsme se sešli. Vyprávěl je každému Čechovi. Slýchal jsem je pokaždé, když jsem doprovázel nějakého významného hosta z České republiky. To bývalo relativně často – protokolární návštěva vídeňské radnice nesměla chybět. Slyšel jsem je tedy mnohokrát a vždycky jsem se poctivě smál, abych mu nezkazil radost.

Strana 22


17. Počkejte, prosím Primátor a zemský hejtman města Vídně doktor Helmut Zilk dostal v létě roku 1993 dopisovou bombu. Choval se celkem vlídně k přistěhovalcům a to ho stálo tři prsty. Nic to však nezměnilo na jeho životním optimismu. V roce 1994 odešel v 67 letech z funkce vídeňského primátora a z politiky vůbec. Další z jeho historek se týkala nesmírné vynalézavosti malého českého člověka. Hodila by se bez zaváhání do Haškova Švejka, protože úzce souvisí s uměním přežít. Bylo to v horkém létě. To ještě nebyl park u Wilsonova (dnes Hlavního) nádraží zdevastovaný a na jeho dolním okraji, poblíž Národního muzea, se hrdě tyčil mezinárodní hotel Esplanade. Helmut s přáteli tam přišli, jako členové oficiální delegace města Vídně. Bylo horko k zalknutí. Zavolali číšníka. „Prosili bychom pivo.“ „Promiňte pánové, to nemohu sloužit. Pivo zde v recepci vám nemohu podat. Pivo podáváme pouze v restauraci – k jídlu.“ „Ale proč, prosím vás?“ „Víte, pánové, tady naproti, jak jste si jistě všimli, se začíná stavět stanice metra. A je tam plno dělníků ve špinavých montérkách. Kdyby zjistili, že tu v recepci podáváme pivo, začali by sem chodit a to by byl konec dobrého jména našeho internacionálního hotelu, jak zajisté chápete.“ „No dobrá, ale co bude s tím pivem?“ „Dejte si oběd v restauraci.“ „Dali bychom si i oběd v restauraci, abychom mohli to pivo, ale bohužel nemáme tolik času.“ „V tom případě … Počkejte, prosím.“ A číšník se diskrétně vzdálil. Po pěti minutách přichází, na tácu nese velkou čajovou konvici a čtyři šálky. Začne stavět na stolek šálky. Jeden z hostů se brání: „Ale my jsme neobjednali žádný čaj. My bychom chtěli plzeňské.“ „Počkejte, prosím.“ Číšník klidně staví na stůl další šálky. Pak vezme do volné ruky konvici a začne nalévat. Do šálků. Plzeňské. „To bylo nejlepší plzeňské, jaké jsem kdy v životě pil. Správně vychlazené – a hlavně, žízeň byla hrozná. Tak jsem při hedvábí poznal, že komunismus musí zkrachovat, ale při tomto plzeňském naopak, že génius českého národa je věčný. Věřil jsem vám. Až to přijde, vysekáte se z toho – a vy jste to dokázali.“ Stalo se, že se v chrámu sv. Štěpána, v hlavní vídeňské katedrále, konala slavná bohoslužba u příležitosti oslav patnáctého výročí papežova zvolení, kterou sloužil tehdejší papežský nuncius Donato Squiciarini. A Helmut, tehdy potřetí ženatý s herečkou Dagmar Kollerovou, přijímal eucharistii. Podivil jsem se tomu. Později jsem o tom hovořil s představitelem rakouského Kolpingova díla prof. Ludwigem Zackem. Vysvětlil mi: „Teprve nyní, potřetí, je Helmut Zilk ženatý církevně. Jeho dva předchozí sňatky byly civilní. Jak je vidět, záleží na pořadí.“ Když jsem se na sklonku svého vídeňského působení naposledy osobně setkal s Helmutem Zilkem, který v roce 1997 slavil, už mimo politiku, své sedmdesáté narozeniny, řekl mi: „Je málo času.“ Často si na tento lapidární komentář ke kmetskému věku vzpomenu. Celý život je málo času, ale začínáme to zpravidla vnímat až tehdy, kdy už lze dohlédnout druhý břeh. Zcela naposledy a nepřímo jsem se setkal s Helmutem Zilkem v roce 1998, když ho měl prezident Havel na Pražském hradě vyznamenat za zásluhy o dobré sousedské vztahy před i po listopadu 89. Noviny Süddeutsche Zeitung informovaly těsně před slavností, že Helmut Zilk údajně spolupracoval s československou státní bezpečností. Dodnes se uspokojivě nevysvětlilo, co bylo na této skandální zprávě pravdy. Zilk sám jakoukoli vědomou spolupráci popřel. Někteří tvrdí, že vše byl pouze pokus kompromitovat prezidenta Havla, Helmut Zilk ale vyznamenán nebyl. Takový je život. pokračování příště


Strana 23

Vydává Římskokatolická farnost Šumperk pro vnitřní potřebu děkanátu Šumperk. Neprodejná tiskovina. Redakční rada: P. Slawomir Sulowski, Karel Černý, Lenka Špatná, Eva Heiserová, Tomáš Havlíček. Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Šumperku nebo poslat e-mailem. Uzávěrka příštího čísla je 27. 2. 2015. Příští číslo vyjde 8. 3. 2015 Římskokatolická farnost Šumperk, Kostelní nám. 2, 787 01 Šumperk, tel. 583 213 747, [email protected], www.farnostsumperk.cz

Strana 24


TAM&TAM MĚSÍČNÍK ŠUMPERSKÉHO DĚKANÁTU

Recommend Documents