TÁBORY PRO NĚMCE V BRNĚ V LETECH

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

TÁBORY PRO NĚMCE V BRNĚ V LETECH 1945 – 1948 Magisterská diplomová práce Dagmar Viceníková

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2007

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.

1

Poděkování: Ráda bych poděkovala svému vedoucímu práce, panu Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D. za jeho čas, informace, cenné rady a připomínky. 2

3

OBSAH Obsah _______________________________________________________________ 4 Úvod

_______________________________________________________________

5

I. Vznik a vývoj táborů pro Němce v ČSR po 2. světové válce ___________________

6

1. Německá okupace Československa za 2. světové války a její důsledky ___________

6

2. Mezinárodní souvislosti a ohlasy _________________________________________ 10 3. Domácí odezva _______________________________________________________ 11 4. Vznik táborů pro Němce ________________________________________________ 13 5. Pracovní nasazení Němců _______________________________________________ 16 6. Děti v táborech ________________________________________________________ 17 7. Druhá polovina roku 1945, zastavení odsunu a centralizace správy v táborových zařízeních v zemi ________________________________________________________ 18 8. První polovina roku 1946 a příprava na organizovaný odsun Němců ______________ 22 9. Druhá polovina roku 1946 a organizovaný odsun Němců ze země ________________ 24 10. Rok 1947 ___________________________________________________________

26

11. Roky 1948-1949 ______________________________________________________ 27 II. Tábory pro Němce v Brně v letech 1945 až 1948 _____________________________ 29 1. Rok 1945 ____________________________________________________________

29

2. Rok 1946 ____________________________________________________________

49

3. Roky 1947 a 1948 _____________________________________________________

59

4. Internační tábor Maloměřice 1945 – 1948 ___________________________________ 61 Závěr __________________________________________________________________ 74 Seznam použité literatury a pramenů___________________________________________ 7 Zkratky _________________________________________________________________ 78

4

ÚVOD Jako téma své diplomové práce jsem se rozhodla zmapovat poměry v táborových zařízeních pro Němce v Brně v letech 1945 až 1948. Jedná se jednu z kapitol dějin tolik komplikovaných česko-německých vztahů a také je toto téma součástí širokého okruhu dějin persekucí. Přiznám se, že jsem původně netušila, jak rozsáhlé materiály, vážící se k tomuto problému, se nachází v Archivu města Brna. Dá se říci, že archivní prameny zčásti nahrazují literaturu, která naopak není příliš rozsáhlá. Stěžejním dílem, ze kterého jsem vycházela, je kniha od Tomáše Staňka - Tábory v českých zemích 1945-1948, která vyšla v roce 1996. Samotný autor zde uvádí, že jde o komplexní souhrn, který se vztahuje na celé území České republiky a sám naznačuje, že nyní je potřeba rozšiřovat toto téma spíše do hloubky a v jednotlivých okresech. Proto jsem si zvolila město Brno, které bylo důležitým centrem táborů pro Němce, kteří zde byli soustřeďováni prakticky z celé Moravy. Zde v úvodu bych se ještě ráda vrátila k Archivu města Brna (AMB), z jehož pramenů jsem čerpala. Konkrétně jsem zde pracovala jsem s fondy: B1/3 (Presidiální spisovna I. 1945-1950), B1/11 (Referát matriční, stavovský a vojenský (XIV.), oddělení pro odsun Němců 1954-1951), B1/42 (Ústředí pracovních středisek 1945-1949), B1/42b (ÚPS, Internační tábor Maloměřice 1945-1948) a okrajově také s fondem B1/13 (Bezpečnostní referent, Tábor nucené práce 1948-1952). V AMB dosud nejsou zpracovány materiály ze všech pracovních táborů ve městě, plně jsou zpracovány tábory Maloměřice (5,76 bm), Malá Klajdovka (1,68 bm) a Kounicovy koleje (0,48 bm). V první části své práce popisuji situaci v republice, která vedla ke vzniku táborů pro Němce, samotný průběh soustřeďování osob německé národnosti a jejich následný odsun. Ve druhé části již zpracovávám informace, které jsem čerpala z archivních pramenů AMB. Zde se nejprve snažím popsat celkovou situaci táborových zařízení v Brně a ve třetí části pak také do podrobností jedno konkrétní internační středisko. Pro tento účel jsem zvolila jedno ze tří samostatně zpracovaných středisek v AMB - Internační tábor Maloměřice. Pokud se na problém táborů v dějinách podíváme obecně, dá se říci, že tábory v dějinách sloužily k soustředění určité skupiny osob a to spíše s nějakým negativním dopadem, přičemž v první řadě nás nejspíše napadnou německé a ruské koncentrační tábory. Tábory, kterými se zabývám ve své práci, jsou zařízení, kde byly po druhé světové válce soustřeďovaly státně nespolehlivé osoby, většinou německé národnosti, které byly vyhnány ze svých domovů a zde čekaly na svůj další osud, kterým mělo být ve většině případů odsunutí ze země do Německa. Někteří z nich se po určité době strávené v táboře dostali zpět do svých domovů a na odsun čekali tam, jelikož tábory byly záhy velice přeplněné. V druhé etapě fungovaly tábory jako střediska, kde byli cíleně soustřeďováni lidé určení k odsunu za hranice. Cílem mé práce je zachytit konkrétní fungování těchto táborů od jejich vzniku až do doby, kdy byly postupně rušeny a ty, které zbyly, začaly sloužit jiným účelům, jako Tábory nucených prací v rukou komunistického režimu. Tábory, kterými se zde zabývám, byly časem přejmenovány na střediska a byly členěny na tři druhy podle osob, které se v nich nacházely. V mé práci se zaměřuji na tábory pro civilní obyvatelstvo, ne na tábory pro válečné zajatce, které měly jiná specifika.

5

I. VZIK A VÝVOJ TÁBORŮ PRO NĚMCE V ČSR PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE 1. NĚMECKÁ OKUPACE ČESKOSLOVENSKA ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY A JEJÍ DŮSLEDKY Během první světové války nejednou probírali T. G. Masaryk a Edvard Beneš téma menšinové otázky českých Němců a jak uvedl později prezident E. Beneš ve svých Pamětech1, bylo již po Mnichovu jasné, že otázka českých Němců bude muset být po válce řešena definitivně a jednou provždy a již tehdy měl na mysli radikální zmenšení počtu německého obyvatelstva v českých zemích. Tuto politickou směrnici pak Beneš zachovával i v průběhu celé války a jen ji přizpůsoboval aktuálnímu vývoji válečných událostí - opatrně a umírněně na začátku války a postupně stále rozhodněji. V roce 1942 již prezident Beneš tvrdě prosazoval myšlenku odsunu co největšího počtu Němců po válce z republiky a právě toto řešení musel v průběhu celé války obhajovat před Američany, Rusy, Brity i Francouzi. Významným krokem při snaze o mezinárodní uznání odsunu českých Němců z ČSR se stala návštěva E. Beneše v Moskvě v prosinci 1943. Od počátku roku 1944 se již tato jednání zcela nesla v duchu radikálního řešení sudetoněmecké otázky, přestože o rozsahu a konkrétních formách provedení ještě nebylo jasno. V projevu z 3. února 1944 před státní radou hovořil prezident Beneš o výstavbě budoucí republiky jako národního slovanského státu Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců.2 Na rozdíl od toho ale nebyla Velká Británie v této době příliš nakloněna radikálnímu řešení sudetoněmecké otázky. Kriticky se pohlíželo především na poválečné těžkosti v Německu, na hospodářské ztráty zemí, které chtěly odsun provést, dále na případný vzrůst vlivu SSSR v této oblasti, ale i na nehumánnost celé akce. Postoj Spojenců v této otázce byl samozřejmě rozhodující, ale v létě 1944 ještě nebyl nijak konkrétní. V ústavním dekretu prezidenta republiky z 2. srpna 1944 o obnovení právního pořádku, byly na základě koncepce státoprávní kontinuity prohlášeny, až na malé výjimky, všechny změny v čs. právním řádu po 29. září 1938 za neplatné. Tímto byla také zrušena československo-německá dohoda o státním občanství a opci z 20 listopadu 1938, což mělo značný význam pro budoucí postavení Němců - čs. státních občanů, kteří po Mnichovu získali německou státní příslušnost. V závěru roku 1944 se úsilí o mezinárodní prosazení odsunu Němců stupňovalo a názory prezidenta Beneše již poznamenávala koncepce o kolektivní vině celého německého národa. V rozhlasovém projevu do vlasti 27. října 1944 uvedl: "Německý národ se provinil jako žádný jiný na světě, německý národ zaslouží tudíž trestu a německému národu a státu se trestu dostane. A s ním všem těm, kteří mu pomáhali."3 A pod dojmem nových faktů o nacistickém teroru na okupovaném území se postupně zapouštěla myšlenka o kolektivní vině a odpovědnosti německého národa i ve světovém veřejném mínění. Výrazným předělem ve formulaci čs. požadavků ve věci odsunu se stalo memorandum z 23. listopadu 1944, které bylo určeno Spojencům. Tento dokument kategoricky odmítal řešit problém úpravou hranic4 a uvádělo se v něm, že Československo by měly opustit 2/3 Němců, přičemž se vycházelo z celkového počtu 3 200 000 osob. Odsun měl probíhat spořádaně, lidsky, pod mezinárodní kontrolou, měl být proveden v rozsahu dvou let a měli z něj být vyjmuti všichni antifašisté. Došlo se k závěru, že v republice by mělo zůstat maximálně 800 000 Němců, přičemž čs.vláda měla mít právo určit, kteří to budou. Nepočítalo 1

Beneš, E.: Paměti. Část 2, sv. 1, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 1. vyd. Praha, 1947.

2

Beneš, E: Šest let exilu a druhé světové války, Londýn, 1945 s. 294-295. Beneš, E: Šest let exilu a druhé světové války, Londýn, 1945 s. 241. 4 Ještě před tím se zvažovala možnost redukovat Němce v Československu odstoupením části čs. území Chebska a výběžků s asi 400000 osobami německé národnosti. 3

6

se s menšinovými právy pro ty Němce, kteří v ČSR zůstanou. Memorandum rovněž požadovalo, aby byla poraženému Německu přisouzena povinnost převzít starost o odsunuté Němce, uznat je za své státní příslušníky a postarat se o jejich nové trvalé usazení v Německu.5 Čekání na společnou dohodu všech tří mocností bylo jedním z důvodů, proč se závažná opatření týkající se vysídlení německého obyvatelstva z českých zemí připravovala a schvalovala až ve spádu událostí po květnu 1945. Skladba německého obyvatelstva na čs. území na konci války byla velmi pestrá. Většinu tvořili starousedlíci, kteří měli do října 1938 čs. státní občanství, další skupinou byli říšští Němci, kteří zde žili buď ještě před Mnichovem nebo se sem přestěhovali po záboru pohraničí a během okupace a taky zde byli ti Němci, kteří sem utekli z Německa v důsledku válečných událostí. Zvláštní skupiny tvořili Rakušané a příslušníci jiných národů, kteří se však hlásili k Němcům a také němečtí Židé. Celkový počet Němců na našem území na konci války se různí, průměrně se ale udává počet asi 3,4 milióny osob.6 V období bezprostředně po osvobození republiky převládala v chování českého obyvatelstva prudká vlna radikálního nacionalismu a touha po odplatě za roky strávené pod německým terorem. Košický vládní program z 5. dubna 1945 stanovil zásady řešení německé otázky pouze rámcově: a) Němcům, kteří měli čs. státní občanství před Mnichovem a byli prokazatelnými antifašisty, mělo být občanství potvrzeno, nebo se jim měl zajistit návrat z ciziny do republiky. Za antifašisty se považovaly osoby, které se již před Mnichovem rozhodly vést aktivní boj proti Henleinovi a které byly pro svůj odpor k nacismu a za věrnost ČSR pronásledovány a vězněny nebo před terorem uprchly za hranice a tam aktivně bojovaly za obnovení republiky. b) Ostatním čs. občanům německé národnosti se mělo čs. občanství zrušit s tím, že se jim umožní znovu o něj žádat, přičemž úřady budou o každé žádosti rozhodovat individuálně. c) Němci, u kterých se předpokládalo, že budou za svá obvinění souzeni a odsouzeni, měli být zbaveni občanství a navždy vypovězeni, pokud je nepostihne hrdelní trest. d) Němci, kteří se na čs. území nastěhovali po Mnichovu a za okupace, měli být z republiky ihned vykázáni, pokud se nepředpokládalo trestní stíhání. S výjimkou v této kategorii se počítalo u osob, které pracovaly za okupace ve prospěch ČSR.7 Pravdou je, že tato opatření nebyla v době po osvobození dodržována. Nesnášenlivost se projevovala především tam, kde se Češi dostali do bezprostředního kontaktu s Němci a inspirací byly lidem také veřejné projevy státních představitelů a politiků. Velký účinek měla především stanoviska prezidenta E. Beneše, který byl považován za pokračovatele Masaryka a jeho názory na řešení sudetoněmecké otázky byly všeobecně přijímány za správné a spravedlivé. Skutečnost, že Němci byli prohlášeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo,8 umožňovala vojenským velitelů, národním výborům (Správním komisím a komisařům), revolučním ozbrojeným složkám a zčásti také civilnímu obyvatelstvu, organizovat od poloviny května do července 1945 akce, při kterých se otázka existence Němců v republice řešila ihned a někdy i bez dodržování směrnic a zákonů. Zajištění pohraničních území prováděla armáda a v druhé polovině května 1945 se do těchto akcí zapojily útvary revolučních gard. Postup všech těchto formací vůči německému obyvatelstvu byl v této fázi na mnoha místech značně tvrdý a nekompromisní. Do popředí tu vystupovala jednak touha po pomstě a také snaha obohatit se na úkor Němců. K nejzávažnějším důsledkům postupu vojenských, správních a bezpečnostních orgánů patřily od konce května do srpna 1945 různé formy odsunu německého obyvatelstva za hranice státu. Tyto transfery, ale i přesuny Němců z pohraničí do vnitrozemí, se uskutečnily 5

Staněk, T: Odsun Němců z Československa 1945-1947, 1. vyd.. Praha, Academia, 1991. s. 44-45. Staněk, T: Odsun Němců z Československa 1945-1947, 1. vyd.. Praha, Academia, 1991. s 55. 7 viz. Košický vládní program z 5.4.1945. 8 Vládní nařízení č. 4 Sb. z 5.5.1945 a také dekret prezidenta republiky č. 5 Sb. z 19.5.1945. 6

7

ve všech regionech, kde byl výraznější počet Němců. Skupiny německého obyvatelstva cestovaly pěšky, nákladními auty nebo železničními otevřenými nákladními vagony. Prakticky to probíhalo tak, že Němci museli ve velmi krátké době opustit své domovy a po kontrole věcí, které si směli vzít s sebou, byli zařazováni do pěších kolon nebo přiřazeni do železničních transportů. Při tom byly některé osoby z odsunu vyjmuty, některé přesunuty do vnitrozemí a pracovně nasazeni, jiné soustředěny v internačních táborech, kde čekaly na další odsun. Největší část německého obyvatelstva směřovala v letních měsících roku 1945 do sovětské zóny v Německu. V této etapě dosahovala intenzita vysídlování německého obyvatelstva z českých zemí přibližně 5350 osob denně a v období od května do konce července 1945 bylo takto celkově odsunuto na 450 000 Němců. Až podle rozhodnutí Komise pro vnitřní národní bezpečnost z 14. června 1945 měly být tyto neorganizované přesuny německého obyvatelstva, které nařídily místní orgány, zastaveny. Postavení Němců, kteří zůstávali po osvobození v zemi, upravovala řada nově vydaných nařízení. V poválečném období neměli Němci, s výjimkou uznaných antifašistů, nárok na příděly masa, mléka, vajec, mouky, bílého pečiva a dalších druhů potravin. 22. června 1945 vyšla vyhláška ministerstva financí o zajištění německého majetku a výplatách z vázaných vkladů. Veškeré platy Němců mohly být nyní vedeny pouze na vázaný účet příjemce. Osvobozeny od toho byly výplaty mezd, služebních požitků, penzí, nemocenských, úrazových a sociálních podpor do výše maximálně 2000 Kčs měsíčně. Němci museli do 15 dnů vložit do vázané úschovny všechny cenné věci, které vlastnili. Výnosem ministerstva vnitra z 25. srpna 1945 byli Němci se zpětnou platností k 5. květnu vyloučeni z výkonu veřejných služeb. Bylo možné zaměstnat jen uznané antifašisty, a to na přechodnou dobu. Vyhláška ministerstva financí z 18. května 1945 zastavovala výplaty veřejným zaměstnancům německé národnosti. Výnos ministerstva vnitra z 22. května 1945 omezoval možnost uzavřít manželství s osobou německé národnosti. Dalšími vládními vyhláškami9 bylo právo volit a být volen do všech zastupitelských úřadů uznáno jen československým občanům. Němci také nesměli sloužit v armádě. Další zákazy a omezení se vyskytly ve školství, kultuře, náboženství apod. 18. května 1945 ministerstvo školství vydalo zákaz výuky německých dětí na českých školách a následně na to navazoval výnos z 7. června o zrušení všech německých škol, veřejných i soukromých, učilišť a kursů, včetně ústavů pro tělesně a duševně postižené a také mateřských školek. Německé vysoké školy byly zrušeny dekretem prezidenta republiky z 18. října 1945.10 Další omezení se týkala také činnosti německé evangelické církve. Přesto, že jí prozatím nebylo odebráno státní uznání, možnosti jejího působení byly podstatně omezeny už tím, že řada jejích věřících i duchovních byla v letních měsících vysídlena. Proto církev požádala o přijetí do Českobratrské církve evangelické, která je přijala. Bezprostředně po válce bylo častým jevem také omezování bohoslužeb v německém jazyce u římsko-katolické církve, někdy byly dokonce Němcům odepírány církevní úkony jako např. pohřby na farách vedených českými duchovními. Z veřejného života měla postupně zmizet němčina, docházelo k počešťování místních jmen a názvů, ministerstvo vnitra dokonce zakázalo užívat označení "Sudety". Kromě celostátních nařízení vešla v platnost také řada místních vyhlášek, které zasahovaly do každodenního života německých obyvatel. V pohraničí byl zakázán volný pohyb německého obyvatelstva bez příslušného povolení, především jejich pohyb mimo obec a v lesích. Pro Němce, kteří dosud bydleli ve svých bytech a domcích, platil zákaz opouštět příbytky po určité hodině. Němci dále nesměli užívat veřejné dopravní prostředky, omezovali se jim telefonické hovory a korespondence. Museli také odevzdat rozhlasové přijímače. V obchodech jim byla na nákupy vyhrazena krátká doba před zavřením a každé pracovní místo, které zastával Němec, bylo považováno za volné, což znamenalo, že pokud o ně měl zájem Čech, musel Němec 9

Vládní vyhlášky č. 48. a 49. z 25.7.1945. Dekret prezidenta republiky č. 122 Sb z 18.10.1945.

10

8

odejít.11 Byly rovněž vydávány zákazy, aby se německé obyvatelstvo zdržovalo na veřejných prostranstvích, aby navštěvovalo kina, divadla, restaurace, veřejné lázně, různé kulturní akce apod. Nebylo dovoleno, aby Němci vytvářeli nějaká sdružení, pečlivě se také pozorovalo, jestli se Němci někde hromadně neschází v soukromí. České obyvatelstvo se s Němci většinou nescházelo, jakýkoliv styk s nimi byl považován za podezřelý a vedl k opovržení až úřednímu vyšetřování. Všeobecné zásady postupu vůči německému obyvatelstvu byly upřesněny výnosem ministerstva vnitra z 8. června 1945. Od konce května 1945 potom docházelo k vyklízení městských čtvrtí nebo i celých obcí s vysokou koncentrací Němců, přičemž se také zabavoval německý majetek. Část Němců mohla prozatím zůstat ve svých domovech a část byla vystěhována a izolována. Tento osud postihl značnou část německého obyvatelstva, bez ohledu na stáří, pohlaví, zdravotní stav a členství v nacistických organizacích, na základě uplatňování kolektivní viny. A právě za tímto účelem vznikala táborová zařízení, kde byli soustřeďováni Němci. Podle západoněmeckých pramenů bylo na území ČSR využito 1 215 objektů jako internačních a záchytných táborů, 846 jako pracovních a kárných středisek a 215 věznic, kterými celkem prošlo asi 350 000 osob.12 Tato střediska vznikala po květnu 1945 prakticky v každé větší obci, kde žilo více Němců. Zpočátku to fungovalo tak, že byly dohromady umísťovány osoby podezřelé z trestných činů s osobami nevinnými. Lidé umístění v táborech zde čekali na svůj odsun do Německa, přičemž v tomto meziobdobí nasazováni na různé práce. Podle směrnic podléhali pracovní povinnosti muži od 14 do 60 let a ženy od 14 do 55 let.13 V Brně byli Němci kromě věznic soustředěni v 6 internačních zařízeních. Životní podmínky v táborech byly často velice špatné a obtížné. Díky nedodržování základních hygienických zásad docházelo k šíření nemocí, lidé trpěli podvýživou a často se bohužel také stávali oběťmi nejrůznějších excesů, které odrážely morální kvalitu personálu těchto zařízení. Úmrtnost v táborech byla proto poměrně vysoká a na některých místech natolik neúnosná, že MV vydalo po domluvě s ministerstvem ochrany práce a sociální péče 9. srpna 1945 výnos, podle kterého měly být z táborů propuštěny děti do 14 let14 a také mladiství ve věku 14-18 let, kteří se ničím neprovinili a nebyli německé národnosti. 28. února 1945 podepsal prezident E. Beneš dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Diskuse o jeho definitivní podobě však nadále pokračovaly a nakonec byly zapsány v IX. kapitole vládního programu vyhlášeného v Košicích 5. dubna 1945. S tvrdšími postihy se počítalo v případech porušování zákonů z předválečného období, hlavně zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. a za chování proti republice za doby „zvýšeného ohrožení republiky“, které bylo stanoveno od 21. května 1938. Vládní nařízení z 5. května 194515 označilo osoby podezřelé ze zrady a kolaborace s nacisty a upravovalo zacházení s tímto „státně nespolehlivým obyvatelstvem“. Nebyly ovšem ustanoveny všeobecné centrální směrnice a velké pravomoci byly ponechány nižším článků státní správy, jako byly národní výbory a správní komise, které společně s ozbrojenými složkami přebíraly iniciativu při odsunu, zabírání majetku a zásazích proti osobám, které považovaly za provinilé. Represe probíhaly za pochodu, často bez vznešení obvinění a hodnověrných důkazů o vině, zatímco se stále připravovala konečná podoba dekretu, která měla stanovit jednotný postup.

11

Kromě odborných profesí. Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 66. 13 Prozatímní směrnice MV z 28.7.1945 o přidělování státně nespolehlivých osob z internačních a dalších středisek na práce. 14 V případě, že si to zajištěný rodič přál, mohly být jeho děti v táboře ponechány a tomu také nejčastěji docházelo, protože rodiče nechtěli být od svých dětí odděleni. 15 Vládní nařízení č. 4 Sb. z 5.5.1945. 12

9

Podmínky umožňující vyhnout se represím se místně dost odlišovaly. Například velitelství Národní bezpečnostní stráže pro Moravu v Brně ve směrnicích z 20. května 1945 udělilo výjimky pro osoby invalidní a těžce nemocné, ženy v pokročilém stadiu těhotenství, rodičky a šestinedělky, ženy s dětmi mladšími šesti let, osoby z národnostně smíšených manželství, pokud se nijak neprovinily a osoby, které mohly prokázat protinacistické smýšlení a svoji účast na odboji proti okupačnímu režimu. Výjimky z protiněmeckých opatření upravovaly v hrubých obrysech centrální nařízení pouze pokud šlo o antifašisty - výnosem ministerstva vnitra z 16. května a 8. června 1945. Konečné slovo v této věci však stejně měly místní úřady. Žádosti o vyjmutí z represí se podávaly u správních úřadů nebo jejich komisí a bezpečnostních orgánů a obvyklá praxe byla, že se k těmto žádostem připojovala i vyjádření spolehlivých Čechů, kteří potvrzovali zde uvedená prohlášení. Závažným problémem při těchto opatřeních bylo, že dosud vlastně nebylo jasně stanoveno, koho považovat za Němce. Tuto problematiku řešil až výnos MV z 8. června a pak ústavní dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945.16 2. MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI A OHLASY Všechna opatření, která byla zavedena od května 1945 v ČSR proti německému obyvatelstvu, vyvolávala v zahraničí různé reakce. Západní mocnosti sledovaly odsun Němců z prostoru střední Evropy, osvobozené Rudou armádou, s velkými obavami. Jednak se tyto obavy týkaly neutěšené hospodářské situace v samotném Německu a jednak pramenily z obecných politicko-strategických obav nad růstem vlivu SSSR v této oblasti. Velké Británii a Spojeným státům nezbývalo nic jiného, než vyvinout aktivitu a zapojit se do průběhu těchto událostí, aby je mohli alespoň kontrolovat. 12. června 1945 byla českému ministerstvu zahraničí předána nota ministerstva zahraničí USA, ve které se konstatovalo, že americká vláda sice neodmítá princip transferu německého obyvatelstva, ale požaduje od čs. strany zajištění podmínek nutných pro zachování pořádku v průběhu celé akce s důrazem především na ochranu nevinných osob. Američané připomínali, že odsuny by neměly probíhat před mezinárodním schválením. Československá vláda sice očekávala mezinárodní schválení transferu, ale mezitím již probíhaly lokální odsuny Němců, což vyvolávalo vlny nesouhlasu a rozrušení v zahraničí. Především Velká Británie nyní poukazovala na nutnost rychlého schválení odsunu Němců z ČSR s ohledem na tlak čs. vlády a nespokojenost obyvatelstva. Tak, jako již dříve, vyslovil souhlas a podporu s odsunem Sovětský svaz. 3. července 1945 se čs. vláda znovu obrátila na vlády USA, Velké Británie a SSSR s žádostí o podporu při vysídlení velké většiny Němců a Maďarů z Československa. Předpokládalo se postupné vystěhování 2 - 2,5 milionu Němců a asi 400 000 Maďarů. V tomto dokumentu se poukazovalo hlavně na historické a politické souvislosti, na národní zájmy a na potřebu zajistit do budoucna trvalý mír a bezpečnost nejen u nás, ale i v celé Evropě. Zdůrazňovala se vůle politických představitelů země i samotného obyvatelstva řešit tuto otázku co nejrychleji. V odpovědi západních mocností se uvádělo, že transfer Němců bude při nejbližší příležitosti projednán. Vzhledem k tomu mohli čs. představitelé očekávat, že na připravované konferenci "velké trojky" v Postupimi, budou jejich požadavky schváleny. Na konci července 1945, podle nepříliš přesné statistiky dle potravinových lístků, bylo v Československu celkem 2 645 000 Němců, z toho 1 986 000 v Čechách, 603 000 na Moravě a ve Slezsku a 56 000 na Slovensku.17 Konference představitelů Velké Británie, USA a SSSR v Postupimi probíhala ve dnech 17. července až 2. srpna 1945. Spojené státy a Velká Británie zde nakonec přistoupili na československé a polské požadavky, i když s některými podmínkami, které byly 16 17

Dekret prezidenta republiky č. 33 Sb. z 2.8.1945. Statistický zpravodaj, roč. VIII, č. 4, s.82.

10

formulovány XII. kapitole Protokolu a v XIII. článku Závěrečné zprávy, nesouhlasili. Nakonec ale byl odsouhlasen transfer Němců z bývalých německých okupovaných území Československa, Polska a Maďarska a to v humánní a organizované formě tak, aby okupační správy v Německu nebyly přílivem německého obyvatelstva příliš zatíženi. Byla zdůrazněna potřeba, zastavit veškeré odsuny až do doby, kdy budou upřesněny podmínky průběhu celé akce. Důraz byl kladen také na spravedlivé rozdělení Němců do jednotlivých okupačních pásem v Německu. 3. DOMÁCÍ ODEZVA Výsledky postupimské konference se zabývala vláda a došla k závěru, že konference vlastně schválila odsun všeho německého obyvatelstva beze zbytku. Určité rozladění vyvolal fakt, že současně nebyl schválen odsun Maďarů. Se zahájením odsunu se počítalo po zakončení příprav doma i v Německu a předpokládal se odsun asi 2,5 miliónu obyvatel v průběhu 1 roku (měsíční kvóty měly dosáhnout 200 000 osob). Pro uskutečnění hromadného odsunu německého obyvatelstva mělo značný význam ustanovení VIII. kapitoly košického vládního programu o zrušení státního občanství všem čs. občanům německé národnosti, s možností jeho vrácení po individuálním prošetření každé žádosti. Podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. ztratili čeští Němci čs. občanství ke dni, kdy fakticky nabyli německou příslušnost. U Němců z pohraničí to bylo 10. října 1938, u ostatních Němců 16. března 1939 a u osob z Těšínska 26. října 1939. Ti Němci, kteří nezískali německou státní příslušnost, ztratili čs. občanství dnem, kdy dekret vstoupil v platnost, což bylo 10. srpna 1945.18 Ztráta čs. občanství postihla také Čechy, Slováky a ostatní, kteří se za doby zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé státní příslušnosti, aniž k tomu byli nuceni zvláštními okolnostmi. Ti, kteří k tomu byli nuceni zvláštními okolnostmi, se neměli považovat za Němce, jestliže jim ministerstvo vnitra schválilo osvědčení o národní spolehlivosti, které vydal příslušný ONV. Všechna tato opatření se na druhou stranu neměla vztahovat na ty Němce, kteří se v době ohrožení republiky přihlásili úředně za Čechy nebo Slováky. Dekret se zabýval také uznanými antifašisty, kterým mělo být čs. občanství zachováno, pokud o to požádali. Tyto žádosti se podávaly v době od 10. srpna 1945 do 10. února 1946 u Okresních národních výborů (ONV), které je po prošetření předávaly ke konečnému vyřízení na ministerstvo vnitra (MV). V případě, že ONV uznaly žádost za oprávněnou, vydaly zvláštní osvědčení a tyto osoby měly být až do konečného rozhodnutí MV považovány za čs. občany. Rozhodnutí postupimské konference, společně s dekretem prezidenta republiky19 a dalšími navazujícími ustanoveními, vytvořily rámcové podmínky pro přípravu odsunu německého obyvatelstva z Československa. Osídlovacím úřadům připadl úkol, vypracovat podle jednotlivých oblastí a kategorií obyvatelstva plán odsunu Němců v konkrétních podmínkách. Během května 1945 začaly ve spolupráci se správními úřady a bezpečnostními složkami vznikat nejrůznější komise, které si vzaly na starost zajišťování a vyšetřování podezřelých osob a žádosti o vyjmutí z opatření proti Němcům. V této době ale ještě ani na nejvyšších místech nebylo jasné, koho vlastně zajistit, vyšetřovat, případně soustředit do internace. Závazná pravidla a kompetence jednotlivých orgánů dosud nebyla stanovena, což vedlo k přebírání pravomocí složkami nižší regionální úrovně a ke svévolnému počínání. Tato nepřehledná situace vyžadovala prozatím nějakou korekci alespoň ohledně otázek zajišťování a vyšetřování Čechů a Slováků, kteří byli obviněni ze zrady a kolaborace. Ministerstvo vnitra vydalo 22. května 1945 výnos, který upravoval postup v této věci. Ty osoby, u kterých vyšetřování neprokázalo, že byly zrádci a kolaboranty s nacistickým 18 19

Týkalo se to především Němců ze Slovenska. Dekret prezidenta republiky č. 33 Sb. z 2.8.1945.

11

režimem, nebo že jejich obvinění nejsou závažná, se prozatím neměly brát do vazby. Jestliže již byla vazba uvalena, připouštělo se podmíněné propuštění. Problém byla především skutečnost, že se nepodařilo centrálně sjednotit postup v celé zemi. Jednotlivé regiony měly svá vlastní pravidla a způsoby zacházení s Němci a ostatním státně nespolehlivým obyvatelstvem. Brněnské velitelství Národní bezpečnostní stráže vydalo 18. května 1945 tzv. Všeobecné směrnice pro vyšetřování německých zvěrstev, které ukládaly všem bezpečnostním složkám, sbírat důkazy o německých zločinech a zatýkat podezřelé. Ti poté končili především ve vězení v Kounicových kolejích. Koncem května 1945 vydalo ministerstvo vnitra zákaz národním výborům (NV) (respektive správním komisím - SK), soudit a trestat osoby podezřelé právě ze spáchání zločinů za okupace. NV měly nadále pravomoci pouze tyto osoby zajistit a střežit, zabavovat jejich majetek apod. Rozhodovat o provinění a trestu mohly od té doby jen mimořádné lidové soudy. 19. června 1945 podepsal prezident klíčové právní normy a sice dekret č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a dekret č. 17 Sb. o Národním soudu. Proti rozsudku těchto soudů nebylo opravných prostředků a žádost o milost neměla odkladný účinek. Dolní hranice trestní sazby za zločiny podle dekretu č. 16 Sb. byla stanovena na pět, respektive deset let. Podle tohoto dekretu bylo trestné samotné členství v SS, FS (Freiwillige Schutzstaffeln), Rodobraně, Szabadcsapatoku „nebo jiných nejmenovaných organizacích podobné povahy“, dále vykonávání funkcí v NSDAP, Sudetendeutsche Partei, Vlajce, Hlinkově a Svatoplukově gardě „nebo v jiných fašistických organizacích podobné povahy“ apod. To, že dekret nejmenoval všechny organizace, umožňovalo zahrnout pod něj osoby podle potřeby. Brzy po vydání dekretu č. 16/1945 se ukázalo jako potřebné, opravit určitá nařízení. Právo zatýkat Čechy a Slováky bylo vyhrazeno pouze úřadům vnitřní národní bezpečnosti a pověřeným zaměstnancům z ministerstva vnitra. Bylo určeno, kdo může vydat zatykač, provádět domovní a osobní prohlídky, vést příslušnou dokumentaci apod. Vyšetřovací komise musely provést výslech nejpozději do čtyřiadvaceti hodin a pak rozhodnout, zda osobu ponechat ve vyšetřovací vazbě nebo propustit. Byl vydán přísný zákaz nutit obviněné k výpovědím hrozbami nebo násilím. Po ukončení vyšetřování měly komise dvě možnosti: buď předat spis bezpečnostním orgánům s návrhem na trestní oznámení a navrhnout umístění v kárných nebo pracovních táborech nebo propuštění a zastavení trestního řízení. Proti usnesení vyšetřujících komisí mohly osoby, určené k vykonání trestu, podat do osmi dnů odvolání k vyšetřovací komisi ZNV. Jednání vyšetřovacích komisí bylo neveřejné a výsledky se pak vyhlašovaly na veřejných zasedáních. Přesto, že tyto směrnice měly mít celostátní platnost, národní výbory si i nadále dělaly úpravy v rámci vlastních kompetencí. Například velitel Národní bezpečnostní stráže (NBS) pro Moravu, společně s bezpečnostním referentem ZNV, vydali 21. června 1945 Prozatímní všeobecné směrnice o koncentračních, kárných a pracovních táborech a vyšetřovacích komisích v zemi Moravskoslezské, které sice přebíraly celé pasáže z vyhlášky ministerstva vnitra, ale zároveň byly doplněny o některé další věci. Jako nereálný se brzy ukázal zde uvedený požadavek, že do 5. července 1945 nesmí být v koncentračních táborech člověk, o kterém nebyl znám důvod pro jeho umístění. K těmto směrnicím byl přiložen také domácí řád pro policejní věznici – konkrétně šlo o internační tábor v Kounicových kolejích, který měl v Moravskoslezské zemi sloužit jako vzor. Byl to vlastně první návrh na jednotné stanovy na tak velkém území. Koncem června 1945 vypracovalo MV návrh ústavního dekretu prezidenta republiky o ochranné vazbě, do které měly být vzaty osoby podezřelé z trestných činů podle dekretu č. 16/194 Sb. Ochrannou vazbu mohly uvalit úřady národní bezpečnosti nebo ONV (OSK). Končila s uvalením řádné vyšetřovací vazby a předáním dotyčného k výkonu trestu nebo propuštěním na svobodu. Délka ochranné vazby byla stanovena na šest měsíců, cizinci mohli

12

být drženi i déle, jestliže nemohli být vyhoštěni ze země, což se týkalo především Němců, kteří byli soustředěni před odsunem. Největším problémem bylo i nadále dodržování centrálních vyhlášek regionálními autoritami, které si je přizpůsobovaly k obrazu svému. Ve výnosu ministerstva vnitra z 20. července 1945 byly národní výbory a bezpečnostní úřady napomenuty, aby upustily od jakýchkoliv opatření, která nekorespondují s centrálním programem vlády. V rozporu s tím ale nebylo na centrální úrovni stále jednoznačně stanoveno, kdo má být internován či uvězněn. Přitom v této době, byla zařízení určená pro soustřeďování státně nespolehlivých osob již doslova přeplněna. 4. VZNIK TÁBORŮ PRO NĚMCE Již před koncem války se počítalo s umístěním nespolehlivých Němců na přechodnou dobu do internačních táborů. V IX. kapitole Košického vládního programu se uvádí: „Budou zřízeny tábory pro konfinování německých a maďarských příslušníků, již měli jakoukoliv spojitost s nacistickými a fašistickými organizacemi a jejich aparátem a jejich ozbrojenými a teroristickými formacemi. Narozdíl od Slovenska nebylo zřízení táborů v českých zemích nařízeno zákonem, ale bezprostředně po osvobození docházelo v republice k masovému zatýkání německého obyvatelstva a tato situace si přímo za běhu okolností vynutila zřizování internačních zařízení. Tato zařízení nesla různé názvy: koncentrační tábor, zajišťovací tábor, záchytný tábor, internační tábor, sběrný tábor, tábor politických vězňů, pracovní tábor, tábor Němců, kárný tábor, odlehčovací tábor apod. Byly zřizovány národními výbory (správními komisemi) a zpočátku také bezpečnostními úřady. Tyto instituce, odpovědné za správu a vedení táborů, vydávaly vnitřní pokyny týkající se jejich provozu, které se místně odlišovaly, protože celostátně platná předloha doposud chyběla. Jedním z prvních provozních řádů byl vydán pro sběrný tábor v Plzni-Karlově, o který se později opíral také jednotný a závazný „domácí řád“ pro internační tábory vydaný ministerstvem vnitra. Nespolehlivé obyvatelstvo bylo v prvé řadě umístěno ve věznicích, ty ale byly záhy úplně přeplněny a pro tento účel se musely hledat další vhodné objekty. Na řadu tedy přišla zařízení, která vznikala za okupace jako koncentrační a zajatecké tábory, kárné a pracovní tábory, objekty sloužící k soustředění Židů a jiné stavby používané armádou. Poté, co byly zaplněny i tyto prostory, došlo také na kasárna, školy, sály kin, hostinců, skladišť, tovární haly, dvory, chlévy, stodoly, louky atd. Zpočátku se lidé určení k internaci ani netřídili a tak byli na jednom místě soustředěni dohromady zajatci s civilisty. Pokyny k umísťování tzv. státně nespolehlivých osob do táborů byly vydávány od poloviny května 1945. Snaha organizovat vše centrálně narážela na místní úřady, které záhy shromáždily velké množství osob a iniciovaly vydávání nejrůznějších nařízení. Národní výbory, bezpečnostní orgány a také armáda (především v pohraničí, kde probíhala koncentrace Němců velmi intenzivně) vydávali vlastní pokyny. V této bouřlivé fázi se internace neobešla bez častých násilností, řada Němců musela ihned opustit své domovy kvůli pracovnímu nasazení nebo odsunu za hranice a docházelo i k zadržování osob, které měly být ze zákona vyjmuty z těchto opatření.20 Protože v dobách bezprostředně po osvobození často docházelo k neorganizovanému a chaotickému odsunu německého obyvatelstva ze země, dohodli se MV a ministerstvo národní obrany, že vysídlování bude probíhat jen po předchozím řádném soustředění osob v internačních zařízeních, jak přikazoval výnos vydaný dne 12. června 1945. Bezprostředně a přímo mohlo k odsunům docházet jen výjimečně a po schválení příslušnými orgány. Bylo rozhodnuto, že všechny odsuny řízené NV mají být zastaveny a Němci prozatím převedeni do 20

Šlo především o staré osoby a matky s malými dětmi.

13

táborů. Přeplnění internačních středisek ale brzy způsobovalo nemalé problémy při třídění a vyšetřování zadržených osob. Na Moravě vznikala táborová zařízení od poloviny května 1945. O umístění Němců v táborech jednala rada Moravskoslezského ZNV 16. května a hned 20. května vydalo velitelství NBS v Brně Prozatímní všeobecné směrnice o Němcích, kde se navrhovalo, soustředit muže od 14 do 60 let v pracovních táborech na vhodných místech. Osoby podezřelé ze spáchání trestných činů a jinak provinilé, měly být zatknuty a umístěny do věznic a koncentračních táborů. Ve směrnicích byl upřesněn i postup v případě německých žen a také postup vyšetřovacích komisí při rozhodování o vyjmutí osob z opatření proti Němcům. Byly zde rovněž instrukce, jak zajistit a zabezpečit majetek zatčených, internovaných či odsunutých osob. Vedení a správa táborů měla pro Němce zajistit vhodné ubytování a stravování, šikana zde byla přísně zakázána. Ve směrnicích se upozorňovalo na fakt, že o poměry v táborech se jistě budou zajímat západní mocnosti, a že je v tomto případě potřeba před nimi obstát. V průběhu května až červan 1945 vzniklo na Moravě a ve Slezsku přes 140 táborových zařízení. Ve druhé polovině června 1945 připravilo konečně MV směrnice o zatýkání a zajišťování státně nespolehlivých osob a činnosti vyšetřovacích komisí národních výborů. Bylo v nich stanoveno, že zajištěné osoby mají být přednostně umístěny ve věznicích a až po naplnění těchto kapacit se mají další osoby soustředit v táborových zařízeních. Zatčení Češi měli být zásadně odděleni od Němců. Zakazovalo se mučení, pracovní přepínání, vyhrožování, zabraňování ve spánku, zneužívání žen apod. Za nepřípustné se označovalo odcizování věcí zadržených osob. Internovaní měli být co nejdříve vyslechnuti21 a mělo jim být sděleno obvinění. Směrnice dále upravovaly záležitosti týkající se nakládání s odebranými věcmi, lékařské péče, styku zajištěných s nejbližšími příbuznými atd. Byla rovněž zmíněna potřeba snížit počet táborů, především zrušit ty, které mají méně než 100 zajištěných osob a vyhnout se tak situacím, kdy málo zajištěných osob hlídá mnoho strážných. Osoby z takto zrušených zařízení měly být převedeny do větších táborů. Podobné zásady obsahovaly také Prozatímní všeobecné směrnice o koncentračních, kárných a pracovních táborech a vyšetřovacích komisích ZNV a ONV v Moravskoslezské zemi, které byly vydány 21. června. 1945. Sjednocení postupu ve všech táborech v zemi se však neustále odkládalo. Návrh dekretu o „ochranné vazbě“ z konce června 1945, který předložilo MV, nebyl vládou schválen a tak až do konce léta 1945 upravovaly chod v táborech jen interní směrnice MV a ostatní bylo ponecháno na místních autoritách, které se inspirovaly u nadřízených instancí, jak v případě zřízení tábora postupovat. V organizaci a správě táborů panoval v této době značný nepořádek a tábory zřízené národními výbory a bezpečnostními úřady byly často zcela autonomní jednotky. Velitelé táborů získali velké pravomoci a zřizovatelé vykonávali jen formální dohled. Nepřehledné bylo také hospodaření táborů, neboť zpočátku si některé tábory tyto záležitosti spravovaly sami a až později odpovědné úřady převzaly jejich hospodářskou správu. Někde také tábory dostávaly příspěvky a zálohy od národních výborů (správních komisí), ale k napojení na státní rozpočet docházelo jen zřídka. Prostředky získávaly tábory především od zaměstnavatelů, kterým byly přidělovány pracovní síly a také z prodeje cenností a jiných zabavených věcí, z kont a vkladů od internovaných osob a již odsunutých Němců.22 Málokde docházelo k řádnému zachycení všech účtů, v praxi stačilo, pokud byly výdaje kompenzovány příjmy. Tábory byly brzy přeplněné a bylo proto nutné propustit prokazatelně nevinné osoby, děti, těhotné ženy, šestinedělky, příslušníky národnostně smíšených rodin, starce, nemocné 21

V případě Čechů nejpozději do 24 hodin od zadržení. Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 41. 20 Tamtéž s. 45. 22

14

osoby, invalidy, neprovinilé Rakušany a jiné cizí státní příslušníky. O propuštění z táborů rozhodovaly vyšetřovací komise podle vlastního zjištění, na doporučení lékaře nebo na základě jiného doporučení. Tato vyšetřování ale byla velice zdlouhavá a pokud byl někdo konečně propuštěn, musel podepsat revers, jak se může a nemůže na svobodě chovat. V případě, že se jednalo o přestárlé, invalidní, dlouhodobě nemocné či jinak práce neschopné osoby, uplatňovala se v praxi zásada, že tito lidé mohli být na revers propuštěni k příbuzným, kteří se o ně chtěli postarat a o tuto péči si zažádali. Tato možnost se nepřipouštěla u osob, které byly vyšetřovány z činů podle dekretu č. 16/1945 Sb. Přesto, že dosud nebylo vydáno nařízení, které by centrálně upravovalo poměry ve všech táborech v republice, tak některé záležitosti související s provozem táborů přece jen upravovaly centrální směrnice. Výnosy MV z 10. a 28. července 1945 upravovaly pracovní nasazování internovaných osob. Pokyn ministerstva ochrany práce a sociální péče z 20. července 1945 nařizoval propouštění dětí mladších deseti let. Oběžník MV z 13. července 1945 stanovil, že bezpečnostní úřady mohou, se souhlasem ministerstva, povolit vstup do táborů zástupcům repatriačních misí západních mocností, za účelem vyhledání lidí. Pokyny MV z 10. července 1945 opětovně upozorňovaly na potřebu vzít v ochranu prověřené antifašisty a Němce, kteří byli republice loajální za okupace. 25. srpna 1945 vydalo MV nařízení, podle kterého měly být ze soudních věznic a trestních ústavů do vybraných táborů přesunuty ty osoby, proti kterým nebylo vzneseno žádné trestní obvinění a nepředpokládalo se, že by se tak v budoucnu stalo. Po skončení jednání spojenců v Postupimi bylo na čase, aby se v táborech uskutečnily změny v rámci příprav na tzv. organizovaný odsun. Musela se zdokonalit celková organizace táborové soustavy v zemi, konečně centralizovat správu, podřídit ji pevnému vedení a systematickým kontrolám Určit počet táborů a v nich zadržených osob v této době, nám umožňují hlášení správních a bezpečnostních úřadů z druhé poloviny srpna a začátku září 1945. Podle těchto hlášení bylo v zemi registrováno celkem 339 objektů, sloužících k internaci, včetně 31 věznic a trestních ústavů. Z těchto 308 táborů (bez věznic) se 133 nacházelo v Čechách a 175 na Moravě a ve Slezsku. V 311 objektech (288 táborů a 23 věznic) se nacházelo v této době celkem 105 364 osob, z toho 55 797 v Čechách a 49 567 v Moravskoslezské zemi. Jelikož nebyly k dispozici úplná hlášení ze všech zařízeních v zemi, dá se předpokládat, že počet zajištěných osob byl vyšší, odhadem nejméně o 20 000 až 25 000 osob. Celkem 92 procent připadalo na Němce, zbývající procenta na Čechy a příslušníky jiných národností.23 5. PRACOVNÍ NASAZENÍ NĚMCŮ Hospodářské ztráty způsobené válkou a také nemalý úbytek pracovních sil vedly k úvahám, že se německé obyvatelstvo, dříve než bude odsunuto ze země, musí přičinit na odstraňování válečných škod a obnově průmyslu i zemědělství v ČSR. Bylo proto rozhodnuto o zavedení pracovní povinnosti německého obyvatelstva. Zpočátku braly NV, pracovní úřady a ozbrojené formace na zřetel pouze akutní lokální potřeby. Němci tak byli nejdříve nasazováni na odklízení nepořádku, který zůstal v ulicích bezprostředně po skončení války, vznikly skupiny, které měly na starost pohřbívat padlé německé vojáky apod. Práceschopné Němce požadovali také čs. vojáci i Rudá armáda, která je vyvážela i za hranice. Postupem času byly z pracovní povinnosti vyjímány určené skupiny osob, především prověření antifašisté, matky s malými dětmi, těhotné ženy, přestárlí a nemocní Němci. Pracovní povinnosti podléhali nejen Němci soustředění v táborech, ale i ti, kteří do této doby zůstali ve svých domovech. Tito mohli být prakticky kdykoliv vystěhováni, umístěni do internace 23

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 52.

15

a nasazeni na potřebné práce. V táborech byli spolu s rodiči umístěny zpočátku také děti, které byly nasazovány na lehčí práce přímo v místě ubytování. Docházelo také k rozdělování rodin v důsledku přidělování osob na práce do vzdálenějších lokalit, podle momentální potřeby a poptávce po pracovní síle. 10. července 1945 tak vydal ZNV v Brně výnos, který upřesňoval pracovní povinnosti osob, které se provinily proti státu. Pracovní skupiny měly být vytvořeny z osob obojího pohlaví, ve věku mezi 15 a 55 lety, které mohly být postrádány v místě jejich bydliště. Tyto skupiny byly následně převeleny na místo, kde o ně byl zájem. Vynechány měly být matky s malými dětmi. Přidělené osoby si s sebou mohly vzít nejnutnější věci, maximálně do 30 kg váhy, které byly předepsané pro odsun. Za Němce ubytované u zaměstnavatelů se platily velmi nízké částky s odůvodněním, že je jim poskytováno přístřeší a strava. Nepostradatelní Němci se daleko přesunovat neměli a ti, co byli soustředěni v táborech, měli být využiti na práce v jejich blízkosti nebo přímo uvnitř táborů. Na zemědělské práce, do lehkého průmyslu, do živností a domácností byly nasazovány převážně ženy s dětmi a starší lidé. Muži byli naopak nasazováni na těžké práce v dolech, hutích, ve stavebnictví, v kamenolomech, pískovnách, při těžbě a zpracování dřeva.24 U podniků a šachet potom vznikaly další, tzv. závodní tábory, které měly samostatnou správu a hospodařily ve vlastní režii. V táborech se většinou nevedla evidence o použití pracovních sil a s příjmy bylo nakládáno mnohdy velmi nezodpovědně. Centrální úřady upravovaly tento problém jen rámcově a vydání stanov se odkládalo. Na dotazy odpovídalo MV tak, že zaměstnavatelé mají odvádět za pracovní síly přiměřenou odplatu podle tarifních sazeb, uvedených v příslušných mzdových vyhláškách. Následkem toho byl stav, že místní úřady hospodařily po svém a výše mezd, odváděných zaměstnavateli, byla většinou velmi nízká. Pokusem, o zavedení jednotných pravidel při nasazování Němců na práce, byly směrnice ministerstva vnitra z 28. července 1945. Zde bylo uvedeno, že osoby podléhající pracovní povinnosti, mají být v prvé řadě přiděleny na práce v zemědělství a na veřejně prospěšné práce a teprve poté o ně mohly zažádat i soukromé podniky. Přidělení pracovníků mělo předcházet sepsání řádné pracovní smlouvy mezi velitelem tábora, který zde zastupoval stát a zaměstnavatelem. Při poskytování pracovních sil pouze na pár dní stačilo dohodnout podmínky jen ústně, pokud se jednalo o delší pracovní zařazení, smlouva měla být písemná. Lékařskou péči měl i nadále na starosti tábor. Velitel tábora měl povinnost vést výkazy odpracovaných hodin a pravidelně je nechávat potvrzovat zaměstnavatelem, přičemž měsíčně se mělo provést vyúčtování mezd a předložit je úřadu, v jehož kompetenci tábor vznikl. Ten poté vyzval zaměstnavatele, aby uhradil mzdy za poskytnuté pracovní síly. Délka pracovní doby byla stanovena na minimálně osm hodin denně a zaměstnavatelé se zavazovali platit za práci mzdu podle příslušných vyhlášek. Mzda měla být stanovena hodinově a zvlášť se mělo platit za přesčasy a za práci v neděli či svátky. Minimální mzdový podíl byl vyplácen i samotným pracujícím ve formě kapesného, ale ve větším měřítku se tato praxe prosadila až později. Osoby zajištěné a internované ve věznicích pracovaly také, jen pod zesíleným dozorem. 6. DĚTI V TÁBORECH Spolu s dospělými se do táborů dostaly také děti, přestože byla opakovaně vydávána nařízení, aby nebyly soustřeďovány těhotné ženy, rodičky a šestinedělky a matky s malými dětmi. Například Zemský národní výbor v Brně vyzval 6. srpna 1945 Zemské ústředí katolické charity, aby do své péče převzalo děti mladší 14 let, v případě těch nejmenších dětí i s jejich matkami a přednost měli dostat sirotci. Svěření do cizí péče se pokládalo za dočasné 24

Tamtéž s. 61.

16

a pokud si to rodiče v táborech nepřáli, tak se od nich jejich děti oddělovat neměly. V případě kladného vyřízení žádosti o vrácení čs. občanství, případně při odsunu, mělo dojít opět ke sloučení celé rodiny. Moravskoslezský ZNV přislíbil v těchto záležitostech finanční výpomoc a připomínal, že matky s dětmi mají nárok na potravinové lístky pro Čechy a že německé děti mají mít možnost navštěvovat české školy. Zřejmě pod dojmem těchto opatření a také díky narůstající kritice ze zahraničí, rozhodlo MV po dohodě s resortem sociální péče, řešit postup při propouštění dětí z táborů. Příslušná rozhodnutí obsahoval oběžník z 9. srpna 1945. Okamžitě měly být propuštěny děti do 14 let bez ohledu na národnost, státní příslušnost a původ a také mladiství, kteří nebyli považováni za Němce a nijak se za války neprovinili. Pokud si to ale rodiče přáli, měly být děti ponechány s nimi v internačních zařízeních. V případech, kdy nebyli známi rodiče ani příbuzní nebo osoby, které by se dětí ujaly, přicházely na řadu úřadovny okresní péče o mládež a také možnost odevzdat děti Mezinárodnímu červenému kříži, který se měl pokusit najít jejich příbuzné. Oběžníky MV z 16. a 20. srpna 1945 upozorňovaly na zákaz, umísťovat do táborů české děti společně s provinilými rodiči. Tyto měly být do doby, než se situace nějak vyřeší, předány příbuzným nebo sociálním zařízením. Podle neúplných hlášení bylo v polovině srpna 1945 internováno v táborových zařízeních v Čechách na 4600 dětí mladších 14 let, z toho 98% německé národnosti, na Moravě a ve Slezsku to bylo kolem 4120 dětí.25 Nebyly podchyceny údaje z brněnských táborů. Celkový počet lze tedy odhadnout na zhruba 10 000 dětí umístěných v táborech v celé zemi. 7. DRUHÁ POLOVINA ROKU 1945, ZASTAVENÍ ODSUNU A CENTRALIZACE SPRÁVY V TÁBOROVÝCH ZAŘÍZENÍCH V ZEMI Na podzim 1945 byl na základě výsledků postupimské konference pozastaven odsun německého obyvatelstva z republiky. Nadále sice probíhaly dobrovolné migrace, ale v daleko menším měřítku než doposud. V tomto mezidobí bylo nutné pořádně naplánovat další postup a také zlepšit životní podmínky v táborech a v jejich centrální organizaci. 10. září 1945 bylo oběžníkem MV nařízeno, aby byly do vyhovujících objektů přemístěny ženy s dětmi a přestárlé osoby. Zároveň se opět nedoporučovalo posílat do českých škol německé děti, které měly být, pokud byly starší 12 let, zaměstnány na lehčí práce. Skutečnost, že zajišťování nespolehlivých osob nebylo tak dlouho ošetřeno zákonem, s sebou přinesla spoustu problémů a jako hlavní důsledek to, že věznice a tábory byly přeplněny těmi, co čekaly na vyšetřování. Až v říjnu 1945 vyšel dekret o ochranné vazbě, který měl řešit nepřehlednou situaci okolo státně nespolehlivých osob podle dekretu č. 16/1945 Sb, před jejich trestním řízením, případně vyhoštěním ze země. Právo uvalit na tyto osoby ochranou vazbu, dostaly ONV, zatímco místní národní výbory mohly tyto osoby jen zadržet až do řádného uvalení vazby. K výkonu ochranné vazby mělo dojít v policejních a soudních věznicích a vybraných táborech, zřízených ministerstvem vnitra. Tento dekret zároveň legalizoval do té doby uskutečněné zadržení osob. Záležitosti táborů v Čechách v této době spravovalo VII. technicko-správní oddělení pražského ZV SNB, v Moravskoslezské zemi vykonávalo dozor Zemské velitelství sběrných a kárných táborů při brněnském ZNV. MV stále zastávalo názor, že správu táborů nejde řešit centrálně a že tuto funkci mají i nadále plnit ONV a bezpečnostní úřady, které měly kromě správy táborů dohlížet i na pracovní nasazení internovaných osob. ZNV měly dostat finanční úvěry na vybavení táborů po stránce technické, hospodářské a personální. Správa táborů měla 25

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 90.

17

poté probíhat na základě jednotných směrnic, které měly být co nejdříve vydány a na jejich dodržování měly dbát ústřední orgány. Zavedení jednotných pravidel ale v této době již komplikoval nepřehledný stav ve správě jednotlivých táborů. Většinu táborů vydržovaly národní výbory (správní komise), ale některé vedly ve vlastní režii větší podniky, které tak bezprostředně využívaly pracovní sílu osazenstva táborů. Přelomem při správě táborů bylo vydání jednotných směrnic ze 17. září 1945, ke kterým byl připojen také vzorový domácí řád. Bylo zde stanoveno, že zodpovědnost za celkový stav zařízení nese úředník, který byl určen zřizovatelem daného tábora. Vyšetřovacím komisím se zdůrazňovalo, aby maximálně zkracovaly délku vyšetřovací vazby a uvolňovaly tak místa v přeplněných věznicích a táborech. Připomínal se zákaz zajišťování matek s dětmi a nutnost propouštění dětí a mladistvých z táborů. Důraz byl také kladen na zákaz používání tělesných trestů. Přes vydání těchto sjednocujících směrnic panovaly v táborech v zemi různé poměry. Jednotlivá zařízení se od sebe lišila správou, pracovním využití internovaných osob, mzdovými poměry, zdravotními péčí i odlišnými příděly potravin. Kontrolovat zda jsou směrnice dodržovány nebylo jednoduché a MV se tímto úkolem rozhodlo pověřit zaměstnance resortu pro obvody jednotlivých krajských soudů. Následující prohlídky poté ukázaly, že podmínky v některých zařízeních nejsou ani zdaleka uspokojivé a připravené na nadcházející zimu. Zásoby potravin nebyly dostačující, budovy nebyly vytápěné, chyběly slamníky, matrace, přikrývky, léky a hygienické prostředky. Většina Němců měla k dispozici jen staré oblečení a boty, zcela nevhodné na zimní období a obavy vzbuzoval i jejich zdravotní stav. Ze zahraničí se navíc stále častěji ozývaly kritické hlasy, že s Němci u nás není důstojně nakládáno. Tento neutěšený stav přiměl oddělení V/4 na MV k vypracování plánu na postupné odstranění závad. Posun nastal také v tom, že delegátům Mezinárodního červeného kříže byla přislíbena návštěva v některých táborech a možnost přispět potřebné léky, potraviny a šatstvo. Byla zde snaha otupit tímto gestem kritiku ze zahraničí, zároveň ale každá osoba potřebovala ke vstupu do tábora povolení od MV a s patřičným doprovodem. Kritika ze zahraničí vedla také ke vzniku zvláštní komise, která měla vyšetřovat stížnosti na podmínky v táborech. Sjednotit postup přidělování zadržených osob na práce si kladl za cíl dekret prezidenta republiky z 19. září 1945,26 o pracovní povinnosti osob, které ztratily čs. státní občanství. Pracovní povinnost se vztahovala na muže ve věku od 14 do 60 let a na ženy od 15 do 50 let. Osvobozeni byli ti Němci, kteří získali osvědčení, podle kterého byli až do vyřízení jejich žádosti považováni za čs. občany. V říjnu 1945 schválila vláda dva dekrety. Jeden pojednával o zajištění osob, které byly státně nespolehlivé v revoluční době a druhý o potrestání některých provinění proti národní cti, na které se nevztahoval dekret č. 16/1945 Sb. - tzv. velký retribuční dekret. Tento ústavní dekret prezidenta republiky z 27. října 194527 - tzv. malý retribuční dekret - prohlásil za zákonné, uvalení prozatímní zajišťovací vazby (upustilo se od používání termínu „ochranná vazba“) na osoby státně nespolehlivé, i když k tomu nebyly zákonné předpoklady a i když tato vazba trvala déle než připouštěl zákon. ONV mohly v těchto případech trestat vězením do výše jednoho roku nebo pokutou do výše 1 milionu Kčs, veřejným pokáráním nebo i vším dohromady. Do trestu se měla započítávat doba, kterou pachatel strávil zajištěn ve vazbě. Promlčecí lhůta byla stanovena na 6 měsíců ode dne, kdy byl čin spáchán. Prováděcí směrnice k zákonu upozorňovaly, že po 26. prosinci 1945 již musí být každá zajištěná osoba do osmi dnů převedena do řádné vyšetřovací vazby nebo propuštěna na svobodu bez újmy na dalším trestním stíhání. 26 27

Dekret prezidenta republiky č.71 Sb. z 19.9.1945. Dekret prezidenta republiky č.137 Sb.z 27.10.1945.

18

Nejasné byly také kompetence při nakládání s válečnými zajatci a jejich přidělováním na práci. Mnozí z nic se nezdržovaly v zajateckých táborech, ale v zařízeních pro civilisty. Až na poradě MNO 13. září 1945 bylo rozhodnuto, že němečtí váleční zajatci spadají pod kompetence vojenské správy, zatímco všichni ostatní internovaní spadají pod kompetence ministerstva vnitra. Dalším krokem k jednotné správě táborů v zemi bylo zřízení Zemského velitelství internačních táborů při pražském ZNV, na základě výnosu MV z 30. října 1945. Velitelství mělo za úkol vykonávat dozor nad všemi internačními tábory v Čechách. Na Moravě vykonávalo tuto funkci i nadále brněnské Zemské velitelství sběrných a kárných táborů, přičemž se počítalo se zřízením expozitury v Ostravě. 25. října 1945 vydalo MV tři výnosy. První z nich se zabýval prováděním výslechů zajištěných osob a stanovil nová pravidla. Výpovědi se nyní zapisovaly v mateřském jazyce vyslýchaného, který musel protokol následně podepsat. Druhý výnos nařizoval vyšetřovacím komisím NV, aby z internace propustily ty osoby, které byly za okupace pronásledovány z rasových, národnostních a politických důvodů. Jejich případné vyšetřování mělo nadále probíhat na svobodě a ve vazbě měli být ponecháni jen ti, kteří se prokazatelně dopustili trestných činů podle dekretu č.16/1945 Sb. Třetí výnos řešil citlivou otázku uvalení zajišťovací vazby na osoby židovského původů. Někde k tomu docházelo jen proto, že byli tito lidé považováni za Němce. Výnos řešil tuto situaci tím, že Židé mají být v táborech odděleni od Němců a dostávat stejné potravinové příděly jako čs. občané. Jejich vyšetřování se mělo co nejvíce urychlit, a to především u osob, které se vrátily z koncentračních táborů. Tam, kde nevzniklo podezření z trestných činů podle dekretu č. 16/1945 Sb., měly být osoby ihned propuštěny na svobodu. U německých státních příslušníků židovského původu se počítalo s odsunem. Stále akutní byla otázka pobytu dětí v táborech. Oběžník MV z 18. října 1945 proto znovu zakazoval držet v táborech děti mladší 14 let. Všechny děti měly být co nejdříve předány do péče příbuzných nebo sociálním a charitativním ústavům. Jestliže to nebylo možné, tak měly být české děti předány důvěryhodným Čechům, kteří o to projevili zájem, německé děti pak dát na výchovu majetnějším Němcům, s dohledem orgánů veřejné péče o mládež. Zajištěné matky, které neměly být postaveny před mimořádný lidový soud, měly být i s dětmi ihned propuštěny. V případě, že se rodiče rozhodně nechtěli od svých dětí oddělit, mohli zůstat všichni společně nadále v internaci. Dělo se tak stejně i v situaci, kdy byly útulky a charitativní ústavy přeplněné a nenašli se žádní příbuzní či jiní opatrovníci. Stejně to fungovalo i u propouštění přestárlých a práce neschopných osob, které sice měly být z táborů propuštěny, ale pokud se tito lidé neměli kam uchýlit, zůstávali i nadále v táborech. ZNV v Brně se usnesl na tom, že staré, nemocné a práceneschopné osoby mohly být z táborů propuštěny také v případě, že se o ně postarají jejich čeští příbuzní. 26. října 1945 bylo výnosem ministerstva vnitra stanoveno, že výlohy za Němce, kteří jsou odkázání na cizí pomoc, mohou být hrazeny z úvěrů ze státního rozpočtu. Dalším mezníkem centralizace správy táborových zařízení v zemi bylo vydání směrnic MV o reorganizaci internačních táborů z 29. října 1945. Tyto směrnice konečně kategorizovaly osoby umístěné v internaci a podle toho také rozčlenily několik druhů táborů. Nyní měl být v každém okrese zřízen pouze jeden internační tábor a zde měly být do konce listopadu 1945 umístěny všechny ty osoby, na které byla uvalena zajišťovací vazba. Vnitřní chod těchto tzv. okresních internačních táborů se měl řídit podle domácího řádu ze 17. září 1945 a vydržovat je měly NV a bezpečnostní orgány podle směrnic, které MV teprve připravovalo. Předpokládalo se, že veliteli a strážnými v těchto objektech budou členové SNB. Byla pověřena Zemská velitelství v Praze a Brně, aby připravila do začátku roku 1946 sloučení těchto okresních internačních táborů v krajích do jednoho definitivního tzv. krajského internačního tábora. Tomu mělo předcházet vyšetření zajištěných osob, nejlépe

19

do konce roku 1945. Správa těchto krajských internačních táborů (KIT) již měla být výhradně v rukou SNB. V nejbližší době měly všechny odpovědné úřady dodat na MV a velitelství při ZNV údaje o stávajících táborech a nahlásit místa, kde by se KIT daly zřídit. Mělo to být především v místech s možností pracovního uplatnění zadržených osob. Internační oddělení při ZNV v Praze a v Brně vytipovalo v Čechách 16 a na Moravě a ve Slezsku 8 až 1028 vhodných zařízení pro KIT, ale jejich zřízení se neustále odkládalo. Naopak menší zajatecké tábory měly být postupně všechny likvidovány a uvolněné objekty měly být využity jako pracovní tábory pro dosud nezajištěné osoby podléhající pracovní povinnosti. Ve sběrných táborech měli být poté soustředěni jen ti Němci, kteří byli neschopni práce a bylo jim zkonfiskováno obydlí. Vydržováním pracovních a sběrných táborů byly pověřeny výhradně ONV (OSK) a narozdíl od KIT se střežení těchto objektů příslušníky SNB nepovažovalo za nutné. Rozdělení táborů podle jejich účelu bylo definitivně potvrzeno směrnicemi z 29. října 1945, v praxi se však tento záměr neprosazoval tak snadno. Podle neúplných zpráv se v říjnu až listopadu nacházelo v internačních zařízeních všeho druhu, včetně některých trestních ústavů, něco přes 152 000 osob, z toho zhruba 90 000 v Čechách a 62 000 na Moravě a ve Slezsku. Do tohoto součtu ale nebyli započteni zajatci v táborech pod vojenskou správou. Z tohoto počtu připadalo 93% na osoby německé národnosti, Čechů bylo 5% a na jiné národnosti připadaly zbývající 2%. Ve věznicích a trestních ústavech se nacházelo přibližně 7000 osob. Konkrétně v Brně-městě se nacházelo v této době osm internačních zařízení s celkem 6 538 internovanými osobami. Nejvíce soustředěných osob z brněnských táborů se nacházelo v IaST Maloměřice (2334 osob, z toho 2305 Němců) a v IT Malá Klajdovka (1582, z toho 1574 Němců). Oběžník vydaný MV 17. listopadu 1945, v návaznosti na směrnice z 29. října, znovu specifikoval funkci táborových zařízení v zemi. Tábory, které vznikaly u větších podniků a do nichž pracovní úřady přidělovaly osoby podléhající pracovní povinnosti, neměly být nadále považovány za pracovní tábory ve vlastním slova smyslu. Podmínky v těchto zařízeních upravovaly zvláštní předpisy a tyto tzv. podnikové tábory mohly vzniknout jen se souhlasem příslušného ONV (OSK), který nad nimi vykonával stálý policejní a zdravotní dozor. Oběžník také doplňoval znění domácího řádu ze 17. září 1945 (inovace poté 29. října 1945) a to o „domácí řád pro pracovní a sběrné tábory v hospodářské správě ONV (OSK)“ Tento řád byl podobný s řádem pro internační zařízení, počítalo se zde ale s poněkud volnějším režimem. Další věcí, ve které bylo nutné sjednat nápravu, bylo hospodaření táborových zařízení. Nestačilo, aby příjmy a výdaje byly pouze a jednoduše kompenzovány a nepřípustné bylo používat na provoz tábora finanční prostředky z vázaných vkladů zajištěných a vysídlených Němců. Tyto výdaje měly být nyní hrazeny z rozpočtu ministerstva vnitra na rok 1946. 17. prosince 1945 vydalo MV výnos, který naznačoval vývoj táborové soustavy v následujícím období. Zavádějící pojem „tábor“ měl být nadále nahrazen pojmem „středisko“. Další změnou bylo, prozatím odloženo zřízení krajských internačních středisek (KIS). Dle výnosu se vyžadovalo, aby byly při příchodu osob do střediska vždy sepsány řádné přijímací protokoly. Mělo být důsledně dodržováno oddělené ubytování mužů od žen a důraz byl znovu kladen na to, aby se ve střediscích nedržely děti mladší 14 let. Matkám ale byla opět dána na výběr jedna ze tří možností: jednak svěřit dítě do ústavní péče, svěřit je příbuzným a známým a ponechat si dítě u sebe – a tato možnost byla volena nejčastěji. Výnos ze 17. prosince také stanovil postup při odstraňování nejčastějších závad ve všech typech internačních zařízení, které zjistila tzv. inspekční zdravotní komise pro internační a další

28

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 110.

20

tábory v českých zemích, která byla ustanovena v polovině listopadu. Tato komise měla právo kontrolovat všechny tábory v zemi a při zjištění závad přijímat okamžitá opatření. 31. prosince 1945 vydalo MV další směrnice, které stanovily přípravu a vlastní provedení řádného odsunu německého obyvatelstva ze země. Vymezovaly jednak pravomoci zapojených úřadů v centrálním i regionálním měřítku a jednak zásady kooperace mezi nimi. Urychlení celého odsunu bylo v této době jednou z priorit české vlády a bylo nutné o tom přesvědčit i sovětské a americké okupační orgány v Německu. Problém byl, že Sověti až na menší skupiny antifašistů už do své zóny nechtěli Němce přijímat. Američané kladli důraz především na řádné vybavení odsunovaných osob věcmi, které nepodléhaly konfiskaci podle znění dekretu 108/1945 Sb a na nerozdělování rodin. V praxi to znamenalo, že každý Němec měl mít řádné oblečení a boty, potraviny na sedm dní a navíc měl být každý transport vybaven zásobami potravin na tři dny na osobu a na zastávkách se měla vydávat teplá strava. Dále to měla být částka 1000 říšských marek na osobu, osobní dokumenty a záznamy o zdravotním stavu. Jak se později ukázalo, nebyly tyto požadavky stoprocentně plněny, nehledě na to, že při odsunech docházelo k rozdělování rodin, když někteří členové rodiny byli ještě nasazeni na práce. Na konci roku 1945 bylo velice důležité, vytvořit síť sběrných středisek v jednotlivých regionech, ve kterých měli být soustřeďováni Němci těsně před odsunem. Kapacita těchto středisek musela být 1200 míst, které odpovídaly počtu míst v jednom transferu. Počítalo se, že Němci se zde zdrží týden až 14 dní, což byla lhůta mezi jednotlivými odsuny. Celkově bylo připraveno 104 sběrných středisek, z toho 75 v Čechách a 29 na Moravě a ve Slezsku.29 Tento počet se ale později ještě změnil a některá střediska byla zrušena nebo využita k jiným účelům. Byla určena také nemocniční a karanténní zařízení a přímo na železničních tratích se počítalo se 17 stravovnami a ošetřovnami. 8. PRVNÍ POLOVINA ROKU 1946 A PŘÍPRAVA NA ORGANIZOVANÝ ODSUN NĚMCŮ Tabulka č. 1 Němci v českých zemích od 7. 1. do 3. 2. 1946 dle potravinových lístků30

Čechy Morava a Slezsko Celkem

antifašisté

Němci v domácnostech

52 636 9 128 61 764

1 480 274 492 406 1 972 680

Němci soustředění v táborech 73 950 34 082 108 032

Začátkem roku 1946 i nadále vykonávalo vrchní dohled nad všemi táborovými zařízeními v zemi speciální oddělení MV s označením V/4 (posléze změněno na Vb/3). Kontrolu nad dodržováním směrnic a nad záležitostmi, které překračovaly rámec místních úřadů mělo pro Čechy Zemské velitelství internačních a jiných středisek při ZNV v Praze a pro Moravu a Slezsko Zemské velitelství internačních, sběrných a pracovních středisek při ZNV v Brně s expoziturou v Ostravě. Přes snahu o centralizaci ve správě panovaly i nadále v jednotlivých zařízeních rozdíly v hospodaření, zásobování, střežení i třídění soustředěných osob, což v konečném důsledku velice komplikovalo přípravy na řádný odsun Němců. Vyšetřování osob podezřelých podle dekretu č. 16/1945 bylo pořád velice zdlouhavé. Postup retribuce byl závislý na výsledcích přípravného řízení, které prováděly vyšetřovací komise ONV (OSK). Kvůli tomu nebylo možné převádět tyto osoby z táborů do řádné soudní 29 30

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 129. Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 129.

21

vazby. Výnosem z 24. ledna 1946 požadovalo MV urychlené zaslání údajů o výkonu vazby. V první řadě měli být do soudních věznic a trestních ústavů převedeni provinilí Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů. Justiční správa naopak naléhala, aby se z důvodu přeplněnosti věznic, odtud do středisek přemístily osoby, které dosud nebyly řádně vyšetřeny. MV proto vydalo v polovině ledna 1946 směrnice, které upřesňovaly dekret č. 16/1945 Sb. v otázce trestnosti členství a vykonávání funkcí ve fašistických a nacistických organizacích. Kvůli zdlouhavému vyšetřování zadržených osob také nedošlo v předpokládaném termínu, čili v lednu 1946, k vytvoření krajských internačních středisek (KIS) a nepodařilo se ani uskutečnit plány, aby v každém okrese zůstalo pouze jedno okresní internační středisko. Likvidaci malých středisek nechtěly ani NV, které by vznikem KIS a OIS ztratily možnost využívat pracovní síly soustředěných Němců. Některá velká střediska přesto částečně funkci KIS plnila, i když ne přesně podle dříve vydaných pokynů ohledně jejich vydržování a správy. V Brně tuto funkci zastávalo středisko Malá Klajdovka. Přes opakované zdůrazňování, že internační střediska mají složit k soustřeďování osob vyšetřovaných podle dekretu č. 16/1945 Sb., zde byli pořád zavíráni Češi i Němci, podezřelí pro nejrůznější přestupky. Časté útěky osob z internačních středisek se snažilo řešit MV, které 2. dubna 1946 vydalo oběžník, ve kterém se zdůrazňovala nutnost urychlit předání provinilých osob do soudní vazby a ostrahu internačních objektů zajistit SNB. Pro zamezení útěků měl být na minimum omezen kontakt osob se světem mimo zdi střediska, měl být lépe zabezpečen dozor při výkonu práce, zpřísněna kontrola korespondence a měly být striktně dodržovány domácí řády. Na tato opatření navazovalo 30. dubna 1946 vydání Služebního řádu pro dozorčí personál, který nepatřil do řad SNB. Rozhodnutí o přijetí dozorců patřilo ZNV a službu mohli vykonávat jen bezúhonní, národně a státně spolehliví čs. občané, české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, starší 21 let, kteří splnili vojenskou povinnost a mohli nosit zbraň. Přednost měli dostat bývalí političtí vězni a příslušníci odboje. Na jaře 1946 došlo ke změnám ohledně povinnosti pracovního nasazení a také ve způsobu odvádění mezd a dvacetiprocentních srážek ve prospěch státu. Z postihů byly vyjmuty osoby, které získaly osvědčení o zachování nebo vrácení státního občanství a postupně také tzv. nepostradatelní zaměstnanci, specialisté a také živitelé pečující nejméně o tři nedospělé děti nebo jiné, práceneschopné rodinné příslušníky.31 Upřesnění podmínek zaměstnávání volných i soustředěných Němců přinesla vyhláška MV32 z 8. března 1946. Tzv. volným osobám, které byly na práce zaměstnavatelům přidělovány okresními úřady ochrany práce, se mělo nadále strhávat 20% z hrubé mzdy, přičemž zaměstnavatel měl odvádět tuto částku ONV (OSK), které je účtovaly jako příjmy do státní pokladny. Ze zbytku se odečetly sociální dávky, náklady zaměstnavatele na ubytování a stravu a zbytek měli zaměstnavatelé vyplatit pracujícím osobám přímo na ruku. V případě, že byl živitel odloučen od rodiny a nebyla možnost jejich sloučení v místě práce, mohla být částka posílána závislým rodinným příslušníkům do místa jejich bydliště. Osobám přidělovaným na práce přímo ze sběrných a pracovních středisek, měli zaměstnavatelé po odečtení nákladů na ubytování a stravu posílat mzdy na OKV. Příslušníkům středisek pak příslušelo denní kapesné ve výši 5 až 10 Kčs. Za osoby, nasazené na práci z internačních středisek, odváděl zaměstnavatel celou mzdu úřadu, který internační zařízení vydržoval a samotným internovaným se na jejich účet ve středisku měla připisovat částka 2 Kčs denně. Hospodářsko-správní revize na začátku roku 1946 ukázaly, že v mnohých případech nejsou dodržovány směrnice z roku 1945 ohledně hospodaření ve střediscích, zejména pokud šlo o používání finančních prostředků.33 Vedení středisek i nadále používalo mzdy za práci 31

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 133. Vyhláška č. 749 z 8.3.1946. 33 Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 135. 32

22

internovaných osob ke krytí chodu zařízení. Mnoho středisek bylo také ztrátových při opožďovaném odvádění mezd zaměstnavatelů za přidělené Němce. MV proto vydalo 28. února 1946 směrnice, které nařizovaly, aby OKV (OSK) nebo NV statutárních měst převzaly veškerý hospodářský dohled nad středisky. Náklady spojené s provozem středisek mohly být hrazeny pouze z úvěrů na položkách státního rozpočtu. Přes veškerou snahu nebyla tato vyhláška do důsledků plněna a MV vydalo 6. května 1946 další podobné pokyny. Ve střediscích a věznicích bylo stále soustředěno značné množství osob, na jejichž vyšetření prostě nebyl čas. Na místě byly obavy, že by tito Němci mohli nakonec v republice zůstat definitivně. MV proto vydalo 4. března 1946 směrnice o dalším postupu s řadovými členy a nižšími funkcionáři NSDAP a jejich složek, kteří byli zajištěni. Problémem bylo, že Američané trvali na odsunu ucelených rodin, a že perspektiva řádného vyšetření všech zajištěných byla nejistá a mohla podle zjištění ministerstva vnitra znamenat, že by až 500 000 bývalých členů nacistických organizací a jejich rodinných příslušníků, tedy skoro 1 500 000 osob, zůstalo v republice. Předpokládalo se, že do konce roku 1946 by bylo možné odsoudit a ve vězeních umístit jen jednu čtvrtinu z oněch 500 000 provinilců. Z tohoto důvodu byl akceptován návrh, aby se při výkonu nižších funkcí ve vyjmenovaných organizacích dala přednost odsunu před trestním řízením. V případech, kde se současně vedlo vyšetřování taky pro jiné zločiny podle dekretu č. 16/1945 Sb., se od trestního stíhání odstoupit nemělo. Tento postup konečně přispěl ke značnému uvolnění objektů a také ke sloučení dosud rozdělených rodin. Kvůli tomuto požadavku Američanů, odsunovat pouze sloučené rodiny, vydalo MV 21. února 1946 oběžník, podle kterého měli být rodinní příslušníci, tzv. momentálně nepostradatelných zaměstnanců, odvedeni na místo jejich pracoviště a zaměstnavatelé se o ně měli postarat až do odsunu. Přesto, že centrální úřady požadovaly vést řádnou dokumentaci všech soustředěných osob, tak z dochované dokumentace si jde udělat jen rámcovou představu o počtu středisek a v nich umístěných osob v republice. V Čechách bylo v období od března do dubna 1946 zhruba 190 až 200 různých středisek s přibližně 80 000 až 90 000 příslušníky. Na Moravě a ve Slezsku se v období od února až března 1946 nacházelo zhruba 80 táborových zařízení se zhruba 30 000 až 40 000 soustředěnými osobami. Samotné Ústředí pracovních středisek v Brně evidovalo celkem asi 4500 soustředěných osob, v celkem 9 zařízeních ve městě a ve středisku v Hodoníně u Kunštátu, kam měly být z celé Moravy přesunuty přestárlé a jiné osoby neschopné transportu - koncem února jich tady bylo asi 500.34 Tabulka č. 2 Němci v českých zemích od 28. dubna do 26. května 194635 Čechy Morava a Slezsko celkem

antifašisté 51 889 12 183 64 072

V domácnostech 1 221 589 401 553 1 623 142

V táborech 82 355 31 537 113 892

Důležitým mezníkem byly konzultace s Američany, při kterých bylo dohodnuto, že za ucelenou rodinu bude chápána i skupina pokrevně příbuzných osob, jejichž některý člen pobývá ve vazbě nebo si odpykává trest na svobodě delší jednoho roku. K tomu, aby Američané nebránili odsunu takto neúplné rodiny, bylo potřeba předložit potvrzení soudu nebo trestního ústavu. Nejasnosti nadále panovaly v otázce, koho ze zajatců-sudetských

34 35

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 139. Tamtéž.

23

Němců propustit, aby mohl být společně s rodinou zařazen do odsunu. Právo propustit zajatce příslušelo velitelstvím zajateckých táborů, ne národním výborům. Neměli se uvolňovat říšští Němci a zajatci, kteří byli vyšetřováni, s odkladem se počítalo také u tzv. nepostradatelných zaměstnanců v hornictví a zemědělství a také u nemocných a invalidů. 9. DRUHÁ POLOVINA ROKU 1946 A ORGANIZOVANÝ ODSUN NĚMCŮ ZE ZEMĚ Mezníkem v organizaci se stalo zahájení organizovaného odsunu na jaře roku 1946. Zabezpečení odsunu i samotných středisek po zdravotní stránce převzala Epidemická ústředna při ministerstvu zdravotnictví, na Moravě měl tyto pravomoci zdravotní rada dr. J. Mencl. Pod ně spadali úřední lékaři, kteří měli dbát na zajištění zdravotní péče ve sběrných střediscích a také na to, aby nebyly odsunovány nemocné a z infekčních chorob podezřelé osoby. Odsun nemocných, přestárlých a duševně chorých osob byl zatím odložen na pozdější dobu. Prozatím také neměli být odsunováni němečtí lékaři a v každém transportu měly být přítomny dvě ošetřovatelky, které se již do středisek nevracely. Počítalo se s jedním lékařem a pěti ošetřovateli na 300 osob ve sběrných střediscích, v ostatních táborových zařízeních to mělo platit na 500 internovaných osob. Lékař měl být přítomný i v menších zařízeních se stovkou umístěných osob. Do sběrných středisek nyní přicházeli Němci, kteří dosud žili volně i ti, kteří prošli některým z pracovních nebo internačních zařízení. S sebou většinou neměli předepsané zavazadlo o hmotnosti povolených 50 kilogramů a často tak bylo nutné zajistit pro ně alespoň nejnutnější obuv a oblečení. Začátkem roku 1946 pověřila vláda ministerstvo vnitřního obchodu, aby pro potřebu vybavení Němců na odsun, zajistilo rezervu prádla, obuvi a přikrývek pro asi 80 000 dospělých a 20 000 dětí. Na Moravě tyto věci rozděloval do táborů sklad brněnského ZNV ve Svatobořicích v okrese Kyjov. V červenci 1946 dosáhl maxima odsun Němců vyvážených z republiky po železnici. 3. července 1946 vydalo MV oběžník, který přikazoval zastavit přemísťování Němců z pohraničí do vnitrozemí na práce. NV měly naopak zabezpečit jejich návrat do místa bydliště, aby mohli být odsunuti společně s jejich rodinnými příslušníky. V případě, že šlo o tzv. nepostradatelné zaměstnance, měla být rodina dopravena do místa jejich pracoviště. Vláda nehodlala brát zřetel na cokoliv, co by mohlo zpomalit odsun a proto odmítala všechny žádosti o ponechání většího počtu Němců nasazených na práce. Výnosem MV z 22. srpna 1946 byly dokonce kvalifikovány všechny pokusy o neodůvodněné zadržení německých zaměstnanců jako „maření odsunu“.36 Ani nyní se nedařilo zrušit všechna menší internační střediska a zřídit KIS. 9. července 1946 vydalo MV směrnice o likvidaci nadbytečných OIS. Osoby, u nichž se počítalo se soudním řízením, měly být předány do soudní vyšetřovací vazby a ti Němci, u nichž se dala přednost odsunu před stíháním, měli být z OIS předáni do sběrných středisek. Všichni ostatní, na které se nevztahoval odsun ani trestní řízení, měli být propuštěni. Likvidace OIS měla definitivně proběhnout do konce roku 1946 s tím, že pokud se tak nestane, úřady, které budou mít tato střediska nadále ve správě, ztratí možnost čerpat úvěry ze státního rozpočtu. Ke směrnicím byl připojen seznam KIS, v Čechách se uvádělo 16 středisek a na Moravě a ve Slezsku celkem 5, mezi něž spadalo středisko Malá Klajdovka v Brně. Následně na to vyšly 18. července 1946 pokyny, jakým způsobem mají být OIS likvidovány. Samotný příkaz ke zrušení mohlo vydat jen MV, vlastní likvidace poté probíhala pod dohledem ZNV. Požadovalo se důsledné propouštění všech přebytečných zaměstnanců a vymáhání mezd od zaměstnavatelů, kteří dosud za přidělené pracovní síly nezaplatili. Uvolněné budovy a pozemky měly být po řádném zaplacení nájemného předány původním 36

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 150.

24

vlastníkům a uživatelům, pokud šlo o nově postavené budovy pro účely střediska, rozhodovalo o jejich dalším využití MV na základě návrhu ZNV. Počítalo se s předáním některých zařízení průmyslovým podnikům, společenským organizacím i Ministerstvu ochrany práce a sociální péče k soustředění reemigrantů.37 Dále se muselo rychle rozhodnout, co se stane s přestárlými, dlouhodobě nemocnými a jinými transportu neschopnými osobami. Američané připouštěli převzetí pouze menšího počtu těchto osob a asi 1000 osob mělo být předáno do sovětské zóny. Proto se předpokládalo, že větší množství těchto lidí zůstane v republice i po ukončení odsunu. Na Moravě se mělo jednat zhruba o 2000 osob. 10. září 1946 vydalo MV oběžník, který stanovil, že tyto osoby mohou být vyjmuty z transferu za předpokladu, že se o ně postarají jejich příbuzní, kteří mají čs. státní občanství. Ostatní měli být prozatím soustředěni ve speciálních nemocničních střediscích. Do konce srpna 1946 bylo v republice zrušeno 74 OIS a jejich likvidace i nadále pokračovala. V polovině září byla situace taková, že fungovalo ještě kolem 70 středisek, z nichž 19 bylo větších a byla vedena ve smyslu KIS. V souvislosti s častým zadržením Němců-revertentů a také pro další osoby, které se dopouštěly přestupků, měla být vybraná uvolněná střediska použita jako kárná zařízení, resp. pracovní tábory. Na přelomu října a listopadu 1946 proběhla jednání s Američany ohledně zakončení transferu a bylo nakonec dohodnuto, že přes zimu se vysídlování zastaví a bude obnoveno opět na jaře 1947. Konkrétně byl odsun přerušen od 1. prosince 1946 do dubna 1947. Sověti přijali ještě několik transferů. V 19. zásobovacím období, od 14. října do 10. listopadu 1946, se podle potravinových lístků nacházelo v republice ještě 303 053 Němců, z toho ve střediscích v Čechách 22 003 a na Moravě a ve Slezsku 7930 osob.38 V této době bylo zároveň ministerstvo spravedlnosti vyzváno, aby až do odvolání zastavilo propouštění osob z vazby, u kterých se dalo přednost jejich odsunu před trestním stíháním. Na konci roku 1946 uvádělo MV v ČSR zhruba 225 000 Němců.39 8. listopadu 1946 vydalo MV nařízení, podle kterého měla být do konce tohoto měsíce definitivně zlikvidována pracovní střediska. Jejich další existence byla zbytečná, protože ty osoby, které i nadále podléhaly pracovní povinnosti, se nacházeli v KIS nebo v soudní vazbě. Tato vyhláška byla podpořena nařízením, že od 1. prosince 1946 nesměly ONV (OSK) použít úvěry ze státního rozpočtu na vydržování pracovních táborů a také OIS. Další oběžník MV z 20. listopadu 1946 stanovil, že po této likvidaci zůstane v Čechách jen deset oblastních sběrných středisek, na Moravě a ve Slezsku jich mělo být sedm. Zemské velitelství středisek v Brně ukončilo svoji činnost v prosinci 1946 a agendu převzalo oddělení II/13 při ZNV. Vládním nařízením40 z 22. listopadu 1946 bylo k 31. prosinci 1946 ukončeno období „zvýšeného ohrožení republiky“. Děti, které zůstaly v ústavní péči a střediscích bez rodičů, mohly být svěřeny do dočasné náhradní péče s podmínkou, že v případě vypátrání příbuzných budou znovu předány úřadům. Na konci roku 1946 se ve střediscích nacházelo okolo 1700 dětí mladších 14 let. 10. ROK 1947 Čs. vláda předpokládala, že na jaře 1947 budou transfery Němců ze země pokračovat. Američané však postupem času dávali najevo, že nehodlají odsuny v plné míře obnovit. Nakonec v průběhu roku 1947 vycestovalo do americké zóny v Německu jen 2339 Němců

37

Tamtéž s. 152. Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 157. 39 Tamtéž. 40 Vládní nařízení č. 217 Sb.z 22.11.1946. 38

25

v rámci slučování rodin a do sovětské zóny 2539 osob. Uvádí se, že na konci roku 1947 se v republice nacházelo stále 190 000 Němců.41 Zastavení odsunu ovlivnilo také další organizaci středisek. Na konci ledna 1947 bylo v republice registrováno 48 středisek s 13 159 internovanými osobami a 488 zaměstnanci. Na jaře roku 1947 byly změněny domácí řády u všech typů středisek a postupně docházelo k uvolňování přísných pravidel. Výnos MV z 27. února 1947 doplňoval dosavadní domácí řád pro internační zařízení, které dostaly nové označení – kárná a pracovní střediska. Příslušníci měli být s důležitými ustanoveními nyní seznámeni také v německém jazyce. Pracovní doba byla stanovena na 8 hodin denně a práce v neděli a svátky se připouštěla jen výjimečně. Oběžníkem ze 4. března 1947 byl doplněn také domácí řád pro sběrná střediska. Novinkou bylo, že celé rodiny nebo alespoň matky s dětmi mladšími 14 let mohli nyní bydlet společně. Důraz byl kladen především na vzornou péči o děti. Měly být zřízeny mateřské školky a pro starší děti měla být zajištěna výuka základních předmětů v jejich mateřském jazyce. Současně se ale doporučovalo, zaměstnat děti starší 10 let na lehčí práce v táborech. Úprava pracovní doby byla shodná s pokyny pro kárná a pracovní střediska. K červnu 1947 fungovalo v českých zemích ještě 34 středisek s 8228 internovanými osobami, v říjnu jich bylo 22 s celkem 6726 osobami a na konci roku pouze 21 zařízení s 6419 osobami. Přesto, že si česká vláda přála vystěhovat co nejvíce zbývajících Němců z republiky, tak na druhé straně byl zájem ponechat pracovní síly v určitých výrobních oborech. V této době již značná část Němců sama usilovala o vystěhování, neboť jejich situace v republice nebyla jednoduchá. Slučování rodin v rámci tzv. dodatečného odsunu sice pokračovalo, ale zdaleka ne ve velkém rozsahu. Snaha MV snížit vlastní rozpočet vedla k dohodě s ministerstvem zdravotnictví, které převzalo výlohy za léčebné a pohřebné za „volné“ Němce a také výlohy na ošetřování duševně chorých osob, to vše od 1. ledna 1948. Ministerstvo sociální péče bylo zase pověřeno vedením evidence a dohledem nad opuštěnými dětmi od 1. října 1947 a od 1. ledna 1948 také převzetím veškerých nákladů na zaopatření dětí. Byly vydány také dodatky k domácím řádům, které upravovaly situaci dětí ve střediscích. V únoru 1947 bylo ve všech zařízeních registrováno na 1700 dětí mladších 15 let. 11. ROKY 1948-1949 V únoru 1948 došlo v Československu k zásadním politickým změnám, moc v zemi převzala komunistická strana. I nadále pokračoval dodatečný odsun Němcův rámci slučování rodin a v průběhu roku 1948 bylo takto odsunuto celkem 7946 Němců, z toho 2951 do americké zóny a 4995 do sovětské. Do amerického pásma odešli s povolením ONV také lidé, kteří si sami hradili výdaje na cestu. Na počátku dalšího roku, v lednu 1949, zastavili Američané další transporty v rámci slučování rodin a tak se nadále počítalo jen s odsunem do sovětské zóny. Od začátku roku do června 1949 opustilo zemi v rámci slučování rodin dalších 5303 Němců a kromě toho se vedlejší neoficiální cestou vystěhovalo od začátku roku 1948 do května 1949 asi 32 000 osob.42 K dubnu 1949 zůstávalo v zemi stále kolem 183 000 Němců, v červenci téhož roku jich bylo 175 000 a jako stále reálnější se jevila situace, že již v republice zůstanou. Vláda se proto rozhodla nadále pokračovat v přesunech Němců do vnitrozemí. Zde pro ně ale nebyla zajištěna potřebná pracovní místa ani ubytování a akce rozptylování nepřinášela očekávané výsledky a nakonec od ní bylo upuštěno. Odstoupilo se od dvacetiprocentních srážek z mezd u všech Němců a vládní nařízení43 z 29. listopadu 1949 zrušilo všechny dosud platné předpisy 41

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 168. Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 182. 43 Vládní nařízení č. 242 Sb. z 29.11.1949. 42

26

ohledně navrácení státního občanství. Od začátku roku 1948 se měl být vztah příslušníků tábora k zaměstnavatelům považován za regulérní pracovní poměr a náhrada za práci podléhala jen dani ze mzdy. Na konci ledna 1948 bylo v republice 12 středisek s celkem 3993 příslušníky a 75 zaměstnanci.44 Jejich existence byla vysvětlována potřebou i nadále Němce přesídlovat a také poskytnout zázemí lidem, kteří neměli domov ani práci. Do konce roku 1948 byla ukončena činnost oblastních sběrných středisek na Moravě a ve Slezsku. Na podzim 1948 se komunistické vedení rozhodlo zřídit tábory nucených prací (TNP), kde měli být umístěni tzv. třídní nepřátelé a asociální živly a hodlali k tomu využít prostorů stávajících táborů pro Němce. Lidé se do TNP dostávali na základě rozhodnutí speciálních komisí ustanovených v jednotlivých krajích, bez soudního řízení. Nasazováni byli především na práce v dolech a průmyslových podnicích. V prosinci 1948 bylo na MV ustanoveno oddělení BP/10, které dostalo na starosti správu TNP a zbývajících středisek pro Němce. Veškeré kompetence ZNV převzalo MV a tím byla zároveň ukončena činnost ZVSS v Praze a orgánů při ZNV v Brně a expozituře v Ostravě. V průběhu celého roku 1949 byli nadále soustřeďováni Němci k dodatečnému odsunu a dobrovolnému odchodu z republiky. Byli soustřeďováni hlavně v oblastních sběrných střediscích v Liberci a v Chebu, která zároveň poskytovala azyl Němcům bez přístřeší. Dobrovolné vystěhování bylo zastaveno na jaře roku 1950 a o rok později i vystěhování v rámci slučování rodin. Od března 1950 do dubna 1951 odešlo z republiky zhruba ještě 18 500 osob. Zastavení odsunu nastolilo otázku, co se zbývajícími Němci ve střediscích. Bylo nutné zajistit jim nová pracovní místa a především ubytování. Ti, kteří neměli kde bydlet, byli soustředěni v táboře v Ostravě-Kunčicích, kam byli dodáváni také Němci propuštění z nápravných zařízení z celé země. Koncem ledna 1952 zde bylo evidováno 79 osob, v prosinci 1953 již 251 osob.45

44 45

Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 183. Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 188.

27

II. TÁBORY PRO NĚMCE V BRNĚ V LETECH 1945 AŽ 1948 1. ROK 1945 Odsun občanů německé národnosti ze země byl uzákoněn směrnicí MV z roku 1945, která vycházela z 1. ústavního dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., dále 2. ústavního dekretu prezidenta republiky č. 27/1945 Sb., 3. ústavního dekretu č. 33/45 Sb., dekretu č. 38/45, č. 108/45 a na základě dalších doplňujících výnosů. Ředitelství národní bezpečnosti (ŘNB) v Brně kladlo mezi své nejpřednější úkoly, v době po osvobození města od nacistů, zajištění všech státně nespolehlivých osob německé i české národnosti. Těchto osob bylo velké množství a záhy tudíž nastal problém, kam je umístit. Původně byly tyto osoby soustředěny v několika školních budovách, odkud byly postupně převáděny do Kaunicových kolejí, které i za okupace sloužily jako vězení. Toto umístění bylo ale pouze dočasné, koleje musely být brzy uvolněny jiným účelům a ŘNB stálo znovu před stejným problémem – najít náhradní budovy pro velké množství osob. Za tímto účelem byly nakonec zabrány polozbořené barákové osady v Maloměřicích, na Malé Klajdovce a v Bohunicích, kde byla vybudována první táborová zařízení. Dozorem nad všemi tábory v Brně bylo nejprve pověřeno Oddělení pro odsun Němců, kterému byli přiděleni výhradně zaměstnanci ŘNB. Později převzal správu nad brněnskými tábory Ústřední národní výbor zemského hlavního města Brna46, konkrétně jeho nově vytvořená složka - Ústředí pracovních táborů. V této době vydávaly úřady mnoho nařízení, které se vztahovaly právě k problematice německého obyvatelstva. Ty se stávaly leckdy nepřehlednými a smysl některých nařízení se někdy navzájem kryl s jinými. Jednu z prvních vyhlášek47 týkajících se Němců v Brně vydal NV 30. května 1945 na základě svého usnesení z 29. května 1945. Toto nařízení stanovilo, že německé ženy, děti a muži pod 14 a nad 60 let a také muži práce neschopní, bydlící v obvodě města Brna, budou vyvedeni pryč z města. S sebou si mohli vzít jen to, co unesli, mimo klenoty a vkladní knížky. Ostatní Němci, práceschopní muži, měli být označeni velkým písmenem „N“, soustředěni a využiti na práce k očištění města a odstranění válečných škod. Po vykonání těchto prací, měli být také odvedeni pryč z města. Majitelé a správci domů dostali za úkol, vyzvat ty Němce, kteří nespadali do kategorie určených na práci, aby se připravili na 30. května 1945 ve 22h k odchodu z města. Ostatní Němci, tedy muži mezi 14 až 60 lety, pokud ještě nebyli zajištěni, měli být soustředěni ve sběrném táboře v Maloměřicích. S sebou si měli vzít jídlo na tři dny, prádlo, přikrývky, slamníky a polštáře, hrnce, kbelíky na vodu a osvětlovací prostředky. Ve 22h večer měli být všichni Němci soustředěni před domy pod dozorem velitelů domovních hlídek, již rozděleni do těchto dvou skupin: 1) práce schopní muži ve věku 14 až 60 let 2) ostatní Němci 46

Podle vládního nařízení ze dne 5. května 1945 č. 4 Sb. a podle Směrnic MV pro národní výbory místní a okresní, schválených vládou ČSR 19. května 1945, byl vydán Prozatímní organizační řád Národního výboru zemského hlavního města Brna, jeho rady a komisí. Podle tohoto řádu, Národní výbor zemského hlavního města Brna, jako představitel vůle lidu, vykonával kontrolu a vedení celého veřejného života ve všech záležitostech v obvodě města Brna a také funkce, které dosud vykonávalo městské zastupitelstvo, městská rada a starosta. Tento národní výbor byl podřízen Národnímu výboru pro zemi Moravskoslezskou a měl 90 členů. (3 strany: komunisté, sociální demokraté, národní socialisté). Ze členů NV byla volena 30 –ti členná Rada národního výboru a z této Rady byl zvolen předseda národního výboru a 3 náměstci. Dalšími orgány správy jsou Komise Rady NV, pro začátek bylo ustanoveno 30 komisí, ale bylo možné podle potřeby počet zvyšovat. Každá komise měla nejméně 8 členů, kteří nemuseli být členy NV. Ú kolem těchto specializovaných komisí bylo připravování návrhů pro Radu NV. 47 Vyhláška č. 78/1945 z 30.5.1945.

28

Každý Němec musel vyplnit dva evidenční lístky, které odevzdal domovní hlídce, která měla následně nahlásit Národní bezpečnosti, kolik osob bylo zajištěno k odsunu z města a kolik bude soustředěno v táboře. Ve smyslu dekretu prezidenta republiky z 19. května 1945, byl za Němce považován ten, kdo měl na potravinovém lístku za okupace značku RD nebo D. Zodpovídat za to měli domovníci a samotní obyvatelé domů. Výjimky byly uděleny osobám, které se mohly prokázat potvrzením, že se na ně nařízení o Němcích nevztahují, ale i ty měly nastoupit před domy a jejich doklad měly poté zkontrolovat bezpečnostní orgány. Byla vytvořena zvláštní komise, která měla rozhodnout, jak bude naloženo: • s těhotnými ženami a ženami těsně po porodu • s osobami neschopnými pohybu • s osobami, které měly podanou žádost o čs. státní občanství – tyto měly být prozatím ponechány v bydlištích a pro lehčí případy 1. a 2. kategorie byla připravena vozidla. NV a policie měli poté zapečetit byty Němců a ustanovit prozatímní správce majetků.48 25. června 1945 podepsal velitel 3. vojenské oblasti gen. Z. Novák společně s předsedou ZNV „Zásadní směrnice pro řízení a provádění akce k vyčištění Moravy a Slezska od Němců.“,49 které byly schváleny také expoziturou Moravskoslezského ZNV v Ostravě. Tyto směrnice byly prohlášeny za důvěrné a nesměly se objevit v tisku. Prioritním úkolem bylo zřízení u všech ONV (MNV) „referátů pro evakuaci a kolonizaci“, které měly být ve styku s evakuačními orgány vojenské správy. Tyto referáty měly pak za úkol pořídit podle zásobovacích lístků soupis všech Němců starších 15 let, přičemž děti do 14 let měly být připsány k matce, případně k otci nebo poručníkovi. Poté měly být tyto seznamy předloženy ONV, kde podle nich tyto referáty roztřídily sepsané Němce do 5 kategorií, podle následujícího schématu, přičemž později bylo ještě oběžníkem MV z 28. července 1945 nařízeno třídění Němců do osmi kategorií: 1) Němci, kteří mohli být okamžitě nasazeni na práci, ale momentálně nepracovali, obojího pohlaví mezi 15 až 55 lety a kteří se nestarali o dítě mladší 15 let. Hodně lidí v této kategorii byli učitelé a ostatní inteligence. Z těchto osob měly vzniknout pracovní skupiny o 50 členech. Každá osoba si měla zajistit svoji přikrývku, misku, příbor a potraviny na několik dnů, než se začne vařit. Tyto oddíly neměly být prozatím umístěny v táborech a ONV je měly podle vlastního uvážení použít v místech, kde bylo potřeba. 2) Němci, kteří měli být z národohospodářských důvodů ponecháni v místě výkonu svého povolání, např. lékaři, zemědělci apod. Doporučovalo se netrhat jejich rodiny. 3) Němci, kteří mohli být nebezpečnými agitátory nebo organizátory a kteří za minulého režimu zaujímali významné postavení pro svou politickou, vědeckou nebo národohospodářskou práci. Tito měli být soustředěni a izolováni od okolí v dobře střežených koncentračních táborech a zde nebo v jejich blízkosti měli být využiti na práci. O zařazení osob do této kategorie měly referáty spolurozhodovat s vojenskými orgány. 4) Němci, kteří mohli věrohodně prokázat, že politicky nebo branně bojovali proti nacismu a také ti, kteří byli nacisty z politických či rasových důvodů pronásledováni. Tito Němci měli být ponecháni v místě jejich bydliště, eventuálně mohli být využiti k výpomocným službám při evakuaci samé. 5) Zbývající Němci, které nešlo využít pracovně. Osoby starší 55 či mladší 15 let v doprovodu matky nebo osoby neschopné práce, např. ze zdravotních důvodů. Tyto osoby bylo doporučeno ihned evakuovat ze země. Němci kteří byli naprosto neschopni transportu z důvodu nemoci a stáří se prozatím odsunovat neměli, ale tato skutečnost měla být potvrzena českým lékařem. Pokud existovala příbuzná osoba, která se o tuto osobu mohla starat, tak měly být obě tyto osoby odsunuty až později. 48 49

Fond B1/42b, Inv. č. 91, kart. 25. Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177.

29

Každý z odsunovaných Němců si směl s sebou vzít zavazadlo do hmotnosti 60 kg, včetně potravin na 5 dní. Byl vydán zákaz odvážet ze země zlato, šperky (s výjimkou snubních prstenů), ceniny, valuty, čs. peníze. Bylo povoleno jen 100 RM na osobu. Majetek, který Němci takto opouštěli, měl být úřady dobře zajištěn. Mimo rozdělení Němců do 5 kategorií, obsahovaly směrnice následující prohlášení: „Země Moravská a Slezská bude očištěna od Němců. Za všeobecnou a hlavní zásadu platí, že očištění od Němců nutno provésti ve lhůtě co nejkratší, totálně a s tvrdou důsledností až do konce. Jest vyvarovat se škod na majetku připadajícím vlastnímu národu. Všechna přípravná opatření třeba utajniti až do doby provádění. Jde o podnik dalekosáhlého dějinného významu. Naše vlast musí býti zbavena živlu, který se vždy cítil předvojem cizích mocenských choutek a který zvláště v nacismu prováděl největší zločiny lidských dějin.“50 Rozdělování osob určených k internaci vycházelo ze zásad uvedených v IX. kapitole Košického vládního programu a z dekretu č. 16/1945. Internováni měli být: příslušníci gestapa, Sicherheitsdienstu a policejních útvarů, činovníci a velitelé NSDAP a organizací „podobné povahy“, členové SS, FS a jiných konkrétně nejmenovaných uskupení, dále příslušníci německé branné moci, Němci, kteří se dopustili poškození zájmů republiky a jejích spojenců a ostatní další členové NSDAP a jejích složek a „podobných organizací“. U Čechů a Slováků to platilo podobně, měli být internováni všichni členové uvedených organizací a dále ti, co zradili a kolaborovali s okupanty. Pro zadržené osoby připadaly v úvahu tři možnosti: 1. Do soudní vazby se dostaly osoby obviněné ze spáchání trestného činu stíhaného lidovými soudy. 2. Do vazby jiné instituce se dostaly osoby, které spáchaly čin nespadající pod kompetenci soudů. 3. Do internace se měly dostat osoby, které nespadaly do těchto dvou kategorií. Spolupráce vojenských velitelství a jednotek se správními a bezpečnostními institucemi měla být řízena podle následujících pokynů ve směrnicích: • Společné řízení celé akce se mělo odehrát v součinnosti VO.3 se ZNV v Brně, resp. v Moravské Ostravě. V nižších institucích šlo o součinnost jednak mezi velitelstvími sborů a divizí s ONV, jednak mezi velitelstvími a MNV. • Společné řízení akce se týkalo jak evakuace Němců a zajišťování jejich majetku, tak i kolonizace českým obyvatelstvem. • Podrobné provádění celé akce, jako pořizování soupisů a statistik osob i majetku, určování osob do evakuace i kolonizace apod., příslušelo výkonným orgánům SNB a NV. Orgány vojenského velitelství byly oprávněny tuto činnost kontrolovat a navrhovat změny nebo doplňky. • Orgány vojenské správy měly na starost přepravu evakuovaných osob i kolonistů železničními transporty. • Na požádání výkonných orgánů SNB nebo NV, měla vojenská velitelství asistovat při evakuaci a střežení. • Výdaje vojenské správy spojené s celou akcí měly být hrazeny z národního majetku, získaného evakuační akcí. V závěru směrnice obsahovaly poznámku, že v evakuovaném pohraničí musí být usazen naprosto spolehlivý živel. Následně na to vydal 10. července 1945 ZNV v Brně Směrnice pro přípravu a provedení evakuace státně nespolehlivých živlů.51 Evakuační agenda byla nejdříve přidělena Komisi pro náhradu škod z války a persekuce a zjištění německých zvěrstev (jejíž 50 51

Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. Tamtéž.

30

název byl posléze změněn na Komisi pro válečné škody) a poté to bylo změněno a evakuační agenda byla přidělena Komisi pro statistiku, zatímco Komise pro válečné škody dostala agendu spojenou s věcnými válečnými škodami. Agenda zjišťování německých zvěrstev a persekucí byla naopak přidělena Komisi bezpečnostní a agenda kolonizační spadala pod Komisi rolnickou.52 15. července 1945 zaslal ZNV v Brně výzvu53 všem NV jednotlivých městských částí, ke zjednání předpokladů pro zařízení systematického odsunu německého obyvatelstva a osídlení pohraničních okresů. Obce se v ní žádaly o vyplnění dotazníku, ve kterém měly uvést:54 • Počet obyvatelstva v obci ke dni 1. ledna 1945. Čechy i Němce rozepsat na muže, ženy a děti do 14 let. • Stejně rozepsat počet obyvatelstva ke dni odpovědi. Alespoň přibližně. • Počet v obci zajištěných kolaborantů a škůdců národa. • Počet Němců a Maďarů zajištěných v táborech. Díky těmto dotazníkům byly o Brně zjištěny následující údaje, které jsou přiloženy i v tabulce č. 3:55 o Přesný počet obyvatelstva v obci ke dni 1. ledna 1945 se nedalo zjistit, protože okupanti potřebné dokumenty zničili. Ale podařilo se zjistit stav z poloviny roku 1944, podle potravinových lístků. o 18 072 Němců bylo z Brna odsunuto 30. května 1945, zbytek Němců, oproti stavu z roku 1944, odešel z Brna dobrovolně ještě před osvobozením, z popudu bývalých německých okupačních úřadů. o Ze současného celkového počtu Němců v Brně jich bylo ke dni zjištění 4 858 internováno a 2 203 vyňato z řízení o Němcích. Počet kolaborantů z těch 4 858 zajištěných osob nešel zjistit, protože mezi nimi byli i Němci z jiných obcí.

Tabulka č. 3: Údaje plynoucí z dotazníků na základě výzvy ZNV č. B-300/1-13/7-45 z 15. července 194556 Celkem obyvatelstva v Brně v polovině roku 1944 Čechů celkem mužů žen z toho dětí mladších 14 let Němců celkem mužů žen z toho dětí mladších 14 let jiná národnost celkem mužů žen z toho dětí mladších 14 let Celkem obyvatelstva ke dni 2. října 1945 Čechů celkem

77,48 %

21,49 %

1,03 %

95,20 % mužů

52

Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. Výzva č. B-300/1-13/7-45. 54 Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. 55 Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. 56 Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. 53

31

271 576 210 412 102 155 108 257 54 981 58 375 28 341 30 034 15 253 2 789 1 354 1 435 729 241 608 230 000 115 000

žen z toho dětí mladších 14 let Němců celkem

115 000 56 000 11 608 4 567 5 220 1 821

4,80 % mužů žen z toho dětí mladších 14 let

17. července 1945 vydal ZNV v Brně Směrnice na odčinění křivd vracejících se repatrientů z německých věznic a koncentračních táborů,57 které upozorňovaly na nutnost vyjít těmto lidem co nejvíce vstříc.58 Měli být ubytováni v bytech po vystěhovaných Němcích a v případě, že nebyly žádné volné byty k dispozici, měly být pro ně nějaké uvolněny. A to způsobem, že bylo několik německých rodiny sestěhováno do jednoho vícepokojového bytu tak, aby na jeden pokoj připadaly minimálně čtyři osoby. Pokud ani toto řešení neposkytlo dostatek volných bytů, měli být Němci z bytů přemístěni do táborů. Podle dekretu prezidenta republiky59 z 19. května 1945, který upravoval otázku státní spolehlivosti, mohla být národní správa uvalena na majetek státně nespolehlivých osob nebo na podniky a majetkové podstaty, kde to vyžadoval plynulý chod výroby a hospodářského života. Za osoby státně nespolehlivé podle tohoto dekretu byly označeny:60 • osoby národnosti německé nebo maďarské • osoby, které vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky. Také osoby, které k takové činnosti podněcovaly jiné osoby nebo záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty. Podle směrnic, vydaných bezpečnostním referentem 1. srpna 1945, byli Němci v Brně, kteří volně bydleli ve svých bytech, rozděleni do 6 kategorií, podle následujících kritérií:61 A – oba manželé Němci od narození B I – manžel Němec od narození, manželka se přihlásila k německé národnosti za okupace B II – manželka Němka od narození, manžel se přihlásil k německé národnosti za okupace B III – oba manželé za I. republiky Češi, v období zvýšeného ohrožení republiky se přihlásili k německé národnosti C – jeden z manželů rodilý Němec a druhý původem Čech – zůstal Čechem a opačně. Případně jeden z manželů se přihlásil k německé národnosti. D – Češi, kteří se za okupace přihlásili k Němcům a nežijí v manželství – svobodní, vdovci a rozvedení Přesné rozložení Němců podle těchto kategorií a podle působnosti jednotlivých stanic je uvedeno v následujících tabulkách:62 Tabulka č. 4 Rozdělení podle stanic SNB, Němci ve volném ubytování:

Stanice A SNB 1. 162 2. 139

BI 183 98

Bez osvědčení B II B III C 29 33

173 92

D 157 64

151 72

57

Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. Směrnice čj. 1241-II/5/1945. 59 Dekret prezidenta republiky č. 5/45 Sb. z 19.5.1945. 60 Fond B1/3, Inv. č. 855, kart. 168, fasc. 279/2. 61 Fond B1/11, Inv. č. 25, kart.59. 62 Tamtéž. 58

32

Dostali osvědčení o spolehlivosti BI B II B III C D

A 20 32

53 40

4 15

69 30

78 39

28 16

3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

223 231 152 137 247 24 61 62 13 32 93 5

272 239 202 196 232 34 143 129 24 97 147 6

29 30 23 52 20 8 7 8 1 5 4 5

130 178 118 138 183 22 62 121 58 72 114 40

139 14 97 98 162 52 67 131 46 97 98 -

125 220 174 137 260 50 87 141 45 71 105 1

47 66 16 9 8 5 7 11 2 2 3 -

118 113 78 57 55 13 62 50 9 29 28 -

4 4 7 19 1 5 3 2 2

44 44 23 35 53 3 37 31 20 22 20 4

96 91 65 45 85 18 35 55 23 39 45 -

37 48 54 23 59 18 27 40 18 6 7 1

Tabulka č. 5 Počet osvědčení o státní spolehlivosti v jednotlivých stanicích SNB: Stanice SNB 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

Celkem osob ve všech kategoriích 855 498 918 1052 766 758 1104 190 427 592 187 374 561 57

Z toho dostalo osvědčení 252 172 346 366 243 188 261 62 171 189 72 98 103 7

Osvědčení o státní a národní spolehlivosti vydávalo zvláštní oddělení, které bylo zřízeno při Statistickém, národnostním a soupisovém oddělení referátu I. NV zemského hlavního města Brna. Tato osvědčení se vydávala pro osoby bydlící na území města Brna v letech 1945 až 1947. V roce 1947 byla tato agenda přenesena na nově utvořené obvodní rady, kde roku 1950 zanikla. Platnost osvědčení trvala 3 měsíce a mohla být opětovně prodloužena.63 Pokud bychom se podívali na stav některých brněnských táborů ke dnu 12. října 1945, čili ještě před vznikem Ústředí pracovních táborů, dostali bychom následující údaje,64 přičemž musíme brát zřetel na to, že jednotlivé tábory neuváděly své stavy podle shodných kritérií a proto se u každého tábora dozvídáme trochu jiné informace: Bohunice celkem internovaných Němců ......... 1240 mužů z toho na pracích .............................. 943 • z toho ve Velkém Brně ....... 876 • mimo Velké Brno, na Moravě .. 67 v soukromých bytech ubytováno ..... 249 platební sazby: 25, 35 nebo 45 Kč za osobu/den práce

63 64

Fond B1/11, Inv. č. 48, kart. 67. Fond B1/11, Inv. č. 41, kart. 66.

33

Horní Heršpice zaměstnáno ........................................ 35 mužů 34 žen v soukromých bytech ubytováno ...... 110 Němců platební sazby: 4.50 Kč/h/muži, 3.50 Kč/h/ženy, při stravě u zaměstnavatele 20 Kč/den/osoba Komárov zaměstnáno ......................................... 152 osob z toho .................................................. 47 německých zajatců nikdo nebyl soukromě ubytován platební sazby: 45 Kč/den/za muže bez stravy, 30 Kč/den/za ženu bez stravy, 25 Kč/den/ za muže s celým zaopatřením, 15 Kč/den/za ženu s celým zaopatřením Černovice zaměstnáno ........................................... 58 osob propuštěno do domácího léčení, opatrovnictví (přestárlí a nemocní) ..... 12 osob platební sazby: 20 Kč/muže/den, 15Kč/ženu/den, 5-10 Kč/mladiství/za den. Hodinová sazba 3.50 Kč/osoba Denní hlášení z táborů o stavu internovaných osob vypadalo následovně, pro ukázku uvádím hlášení z Kaunicových kolejí, ze dne 20. srpna 194565: Stav internovaných ke dni 19. srpna byl 1017 Z osob zapůjčených na práci se vrátilo 3 Zběhů 1 Úbytek 2 Přírůstek 5 Přírůstek celkem 5 Vězeň č. 2862 zběhl ze sanatoria Dr. Navrátila v Kr. Poli, kde pracoval. Podle výpovědi svědků šel v 16:30 na záchod a již se nevrátil na své místo.Kontrola stráží proběhla ve 21:15, 23:00, 1:30, 3:30. 23. října 1945, čili v době kdy ještě neexistovalo Ústředí pracovních táborů, vydal Úřad pro okamžitá opatření (ÚPOO) NV zemského hlavního města Brna vyjádření týkající se internačních zařízení na území města Brna. V tomto vyjádření ÚPOO apeloval na potřebu vyčlenit tábory, které musí být nadále považovány za tábory pracovní a ne internační a tímto ustanovením tak odlišit skladbu osazenstva v těchto různých táborech. Druhou věcí, která měla být podle ÚPOO urychleně řešena, bylo převedení správy těchto pracovních táborů na NV. Jako hlavní důvody pro tato rozhodnutí se uvádí:66 o všichni pracující Němci, bez rozdílu provinění, trpí nedostatkem přikrývek, oděvů a bot, což má vliv na jejich pracovní výkonnost a zdravotní stav. Je to jeden z důvodů pro šíření nemocí v táborech o neshody v účtech v jednotlivých táborech, které mají na zřeteli více vlastní prospěch než veřejný zájem o nejednotnost ve stravování Němců v jednotlivých táborech o pracovní tábory, narozdíl od internačních, mají jednat ve jménu NV, který je za ně odpovědný a ne ve jménu SNB o i podle směrnic MV přísluší dispoziční právo nad pracovními tábory NV 65 66

Fond B1/11, Inv. č. 48, kart. 67. Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 1, fasc. 162.58

34

Brzy na to, 17. listopadu 1945, vydalo MV výnos67 o internačních, pracovních a sběrných táborech, ve věci úhrady a účtování výdajů a příjmů v nich.68 Tímto výnosem byly mimo jiné rozděleny tábory na více druhů, podle jejich osazenstva. Místně příslušné ONV (OSK) byly tímto pověřeny hospodářskou péčí nad tábory: 1) Internačními: kde byly umístěny osoby podezřelé z kolaborantství a zrádcovství podle dekretu č.16/1945 Sb. 2) Pracovními: kde byly umístěny osoby podléhající pracovní povinnosti podle dekretu č.71/1945 Sb. Otázky související s pracovním nasazením byly upraveny oběžníkem z 28. července 1945, č.II-1620-15/6-45-6-V/4. 3) Sběrnými: kde byli umístěni Němci evakuovaní ze svých bydlišť a osoby, které v tomto čase neměly čs. státní příslušnost a připadaly tak v úvahu k odsunu. ONV (OSK) měly hradit osobní a věcné výdaje táborů a účtovat příjmy plynoucí z provozu táborů (z pracovního nasazení) – podle směrnic z 2. listopadu 1945.69 Nájemné, výstavba, zřizování táborů a jejich vnitřní zařízení a výdaje s tím spojené, vyžadovaly předchozí schválení zemských NV, které tyto výdaje také proplácely po předložení příslušných účtů. Výnos také zmiňoval, že pokud byly někde tábory dosud vedeny příslušnými úřady národní bezpečnosti, tak jejich hospodářská správa tímto přešla na ONV (OSK). 70 30. října 1945 byl podán návrh na zřízení Ústředí pracovních táborů (ÚPT) v Brně, jako úřadu národního výboru zemského hlavního města Brna a již 2. listopadu 1945 se rada NV usnesla na jeho zřízení a návrh tak nabyl platnosti. Toto ústředí mělo za úkol převzít agendu spojenou a vyplývající z provozu pracovních táborů ve městě a pro tyto účely mu bylo městem přiděleno 7 zaměstnanců - 2 architekti a 5 kancelářských úředníků. 20. listopadu 1945 bylo toto usnesení schváleno a nabylo platnosti. 28. listopadu ustanovil předseda NV vedoucím pracovníkem ÚPT Josefa Moutelíka,71 který převzal vedení úřadu od vedoucího městského úřadu pro okamžitá opatření, ing. Chlupa,72 jeho zástupcem byl jmenován architekt Wolf. Aprobantem tohoto úřadu se stal I. náměstek předsedy NV, příslušnou komisí byla ustanovena komise stavební, pro personální věci komise personální, přičemž personální záležitosti zařizovalo ÚPT pod aprobací dělnické kanceláře pokud šlo o dělnictvo a pod aprobací I. referátu pokud se jednalo o ostatní zaměstnance ÚPT. Tento I. referát převzal dosavadní velitele táborů a úředníky jako své smluvní zaměstnance. Do 20. listopadu 1945 vedla agendu táborů v Brně Národní stráž bezpečnosti (NSB), která si pro tyto účely zřídila kancelář na Husově třídě č. 12.73 Prozatímní sídlo nově vzniklého ÚPT bylo na Nové radnici, dveře č. 31,74 odkud ale brzy přešlo opět na ulici Husovu. Další změnou bylo, v souladu s již zmíněným výnosem,75 že dosavadní sběrné tábory v oblasti velkého Brna byly změněny na pracovní tábory pro Němce, kteří: • podali žádost o státní občanství a čekali na vyřízení • byli určeni k odsunu • bylo proti nim vedeno vyšetřování, bez jejich přímého zatčení a uvalení vazby • dále zde byli ubytováni také ti Němci, kteří byli přemístěni z jiné oblasti a nasazeni v místě, kde bylo jejich pracovní nasazení ve veřejném zájmu

67

Výnos č. 1620-14/11-45-6-V/4 ze 17.11.1945. Fond B1/3, Inv. č. 843, 1945-1950, kart.166, fasc. 246. 69 Směrnice č. II-1620-3/11-45-V/4 z 2.11.1945 70 Fond B1/3, Inv. č. 843, 1945-1950, kart. 166, fasc. 246. 71 Fond B1/3, inv. č. 386, kart. 1, fasc. 162.58 72 Tamtéž. 73 Tamtéž. 74 Tamtéž. 75 Výnos č. 1620-14/11-45-6-V/4 ze 17.11.1945. 68

35

•

pod ÚPT spadali v tuto chvíli také váleční zajatci, kteří byli dáni k dispozici posádkovým velitelstvím NV poté vydal nařízení, že všechny tábory ve městě musí do týdne na ÚPT předat inventáře svých věcí a také soupis Němců, kteří jsou u nich umístěni. Usnesení NV zem. hl. města Brna ze dne 20. listopadu 1945, kterým bylo ÚPT zřízeno, znělo76: „Zříditi jako úřad národního výboru zemského hlavního města Brna Ústředí pracovních táborů v Brně. Pověřiti tento nový samostatný úřad převzetím pracovních táborů v Brně a přikázati mu agendu spojenou s provozem. Aprobantem tohoto úřadu jest I. náměstek předsedy Národního výboru, příslušnou komisí NV jest komise stavební. Pro věci personální jest to komise personální. Ústředí pracovních táborů zařizuje personální věci pod aprobací dělnické kanceláře, pokud jde o dělnictvo a I. referátu, pokud jde o zaměstnance ostatní.“ V první řadě mělo ÚPT převzít tábory a navrhnout I. referátu úřednický a zřízenecký personál, dále provést co nejdříve inventuru všech táborů ve městě ke dni převzetí a vyúčtovat dřívější hospodaření. Inventura se týkala veškerého šatstva, prádla, bot, postelí, přikrývek, slamníků a ostatního zařízení v táborech a také věcí odebraných internovaným. Každý tábor musel předat soupis všech Němců v jejich evidenci s udáním, kdy a kam byli přiděleni na práci. Původní plán byl takový, že dosavadní kancelář na Husově třídě č. 12 bude vyklizena a ÚPT přejde do kanceláře na Kobližné ulici. 3. prosince 1945 bylo ÚPT oznámeno, že do 20 dnů by se mělo na Kobližnou do nové kanceláře přestěhovat, ale nakonec 10. ledna 1946 ústředí oznámilo, že se z Husovi třídy č. 12/I. poschodí přestěhovalo do úředních místností na ulici Údolní č. 5/II. poschodí. Až v říjnu 1946 bylo ústředí přestěhováno na ulici Kobližnou č. 4. Podatelnou pro ÚPT měla být Všeobecná podatelna NV. Město také rozhodlo, že převezme dosavadní velitele táborů, strážné a úředníky jako své smluvní zaměstnance, pokud tedy nespadali pod ředitelství NSB. V souvislosti s tímto krokem měly všechny tábory předložit seznamy svých zaměstnanců s dosavadními funkcemi a platy. Každý zaměstnanec, stávající i nový musel podepsat nový Služební řád. V platnosti i nadále zůstal Domácí řád vydaný ZNV, který byl dán na vědomí všem internačním a pracovním táborům již 12. září 1945. Služební řád v pracovních táborech, který vydalo ÚPT, obsahoval ve zkrácené podobě následující body:77 • Pracovní tábory (PT) musely každý den do 12h písemně nahlásit rozdělení pracovních sil za minulý den. Tento výkaz obsahoval počet nasazených sil, jméno zaměstnavatele s adresou a také seznam momentálně nemocných osob. • Denně se měly zakládat účty zaměstnavatelům, kam se vepsal počet nasazených sil spolu s částkou, která za ně měla být odvedena. Tyto účty se každý pátek uzavřely a předaly zaměstnavatelům, kteří je měli během soboty proplatit – pokud se tak nestalo, tak další týden jim neměly být poskytnuty žádné pracovní síly. • Velitelé táborů ustanovili: o pokladníka o vedoucího kuchyně o hospodáře (povinný jen ve větších táborech, byl odpovědný za inventář tábora) o administrativní síly z řad internovaných osob • Denní report musel být hlášen každý večer, po příchodu všech osob z pracovišť. Byla zde nutná přítomnost velitele tábora a 1x týdně měl být přítomen také vedoucí ÚPT. Uváděly se zde prosby a stížnosti. Strážnými v brněnských táborech se v době brzy po osvobození stali jednak bývalí vězňové Kounicových kolejí, dobrovolníci, členové SNB, policisté a příslušníci revolučních formací. 76 77

Fond B1/3, Inv. č. 386, kart.1, fasc. 162.58 Tamtéž.

36

Tuto práci leckde vykonávali také lidé bez morálky a tak docházelo k násilnostem na internovaných osobách. 20. srpna 1945 vydalo zemské velitelství SNB v Brně směrnice pro strážní službu v koncentračních a jiných táborech. Každý člen stráže měl být vyzbrojen puškou a dvaceti ostrými náboji. Zbraň mohl strážný použít jen v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o četnictvu. Tyto hlídky měly za úkol dbát na pořádek v táboře i v jeho okolí, také zabránit trestným činům ze strany internovaných, útěkům, sabotážím, dohlížet na řádné plnění pracovních povinností apod. Výnosem MV78 ze 17. listopadu 1945 bylo ustanoveno, že osoby, které jsou v táborech zaměstnány a nejsou přitom veřejnými zaměstnanci ani penzisty, budou po dobu nutné potřeby zaměstnány podle čl. 35 tohoto výnosu. Každá skupina měla podle výnosu určené platové zařazení. Zaměstnanci táborů se tak dělily podle povahy jejich služebního poměru na zaměstnance: 79 1) stálé: Zaměstnanci úřadů ONV (OSK) nebo úřadů národní bezpečnosti a členové SNB. Jejich přidělením do středisek zůstal jejich osobní úřad a služební plat nezměněn. 2) přijaté na přechodnou dobu: a) dozorci vykonávající strážní službu – ve střediscích, která nebyla střežena SNB b) smluvní personál správní – hospodář, proviantní skladník atd. c) penzisté SNB ponechaní v činné službě Jedním z bodů platného služebního řádu bylo připomenutí, že pro všechna táborová zařízení v Brně prozatím zůstává v platnosti Domácí řád pro sběrné tábory, vydaný ZNV 12. září 1945. Tento domácí řád platil pro všechny tábory v zemi moravskoslezské a ve zkratce obsahoval následující nařízení a definice:80 1) Účel sběrných táborů: - Pro osoby zadržené SNB, které za ně byly prohlášeny vazebním lístkem. - Pro osoby internované, které byly vyšetřovány pro podezření z protistátní nebo protinárodní činnosti či smýšlení. 2) Opatření u zadržených osob: - Osoby zadržené odděleny od osob internovaných. - Osoby odděleny podle pohlaví. - Mladiství do 18 let drženi odděleně. 3) Přijetí do sběrných táborů: - Prohlídka osoby a oblečení a podle potřeby byla nařízena koupel a očištění. Platilo pravidlo, že muže prohlíželi muži a ženy zase ženy. Do 24 h po přijetí byla každá osoba podrobena lékařské prohlídce, což se poté uvedlo v osobním spisu. Totéž platilo i při propouštění z tábora. - Byly odebrány osobní předměty, které neměly momentálně nijak scházet - peníze, cennosti, tobolky, zbraně, nože, hrací karty, kuřivo, zápalky, psací potřeby atd. Tyto věci byly následně zapsány a uschovány. Bylo povoleno ponechat si zubní kartáček, pastu a mýdlo. - V ubytovacích kobkách bylo zakázáno otevírání oken, kouření, zpěv, hraní karet, četba knih i jakákoliv jiná zábava. Byl přísný zákaz poškozovat zdi psaním, rytím apod. nebo jinak ničit nábytek. - Zadrženým osobám se mělo vykat, tykání se připouštělo u mladistvých. 4) Co směl mít zadržený u sebe: - Občanskou legitimaci, 2x prádlo, zubní kartáček, pastu, hřeben, mýdlo. - Přísný zákaz platil ohledně držení peněz, nožů, provazů, železných předmětů, zbraní, sirek, hracích karet. 78

Výnos MV č. 1620-14/11-45-6-V/4 ze 17.11.1945. Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. č. 51, fasc. 162.58 80 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. č. 1, fasc. 162.58 79

37

5) -

Byl zákaz donášet cokoliv z dílen do kobek, nalezené věci se musely odevzdat stráži Zadržení se museli kdykoliv podrobit osobní prohlídce. Věci v nedovoleném držení propadaly státu. Oděv, lože, prádlo, osobní hygiena: Každá osoba měla mít vlastní oděv a prádlo, oblek byl zřetelně označen páskou s vězeňským číslem. - Ložní prádlo bylo každému přiděleno až v táboře. - Pralo se v táborové prádelně, osobní prádlo a ručník bylo měněno 1x týdně, ložní prádlo 1x měsíčně. - 1x týdně koupel nohou, 1x měsíčně lázeň celého těla. - Muži byli holeni 1x týdně, vlasy jim stříhány 1x za 2 měsíce. Ženy musely nosit vlasy hladce učesané. - Osobám zadrženým a odsouzeným se vlasy stříhaly dohola. - Každé ráno si každá osoba povinně umyla obličej, krk, ruce a zuby, upravila si vlasy a vousy. - Každá kobka měla dispozici vlastní prostředky na čištění oděvů a obuvi. - V případě velké potřeby musela osoba požádat o vzdálení se z kobky za tímto účelem. Byl na to vyhrazen čas vždy ráno, po obědě, po večeři a v mimořádných případech se muselo klepat na dveře. Na toalety se chodilo jednotlivě. Malá potřeba se vykonávala do výkalových nádob v kobkách a ty se vynášely při použití toalety. 5) Strava: - Vězeňská, pitná voda ve stanovených časech. 6) Pohyb na čerstvém vzduchu: - Pokud nebyly osoby zaměstnány na venkovních pracích, měly nárok na jednu hodinu denně na dvoře. 7) Opatření u nemocných: - Pokud někdo onemocněl, tak na táborovém lékaři bylo rozhodnutí, zda bude tato osoba přemístěna do táborové nemocnice anebo zůstane ve své kobce, kde se jí dostalo potřebného ošetření. Lékař také rozhodoval o způsobilosti k práci. Zadržení, kteří byli postiženi nakažlivými chorobami, byli umístěni v oddělených nemocničních celách. Bylo možné, aby nemocnému opatřili léky rodinní příslušníci, pokud je schválil lékař. - Onemocnění se hlásilo prostřednictvím velitele kobky při ranním hlášení. Náhlé onemocnění se hlásilo klepáním na dveře. Předstírání nemoci se přísně trestalo. 8) Zaměstnání: - Všichni zadržení museli vykonávat práci, na kterou byli určeni a to nejméně 8h denně. - Podle možností bylo přihlíženo k dosavadnímu zaměstnáni, způsobilosti a vzdělání. - Na práce mimo tábor odcházely jen spolehlivé osoby, u kterých nehrozil útěk. Určovaly to vyšetřovací komise. - Zproštění od práce mohl určit pouze lékař. - Zadržené osoby neměly nárok na mzdu, výtěžek za jejich práci připadal státní pokladně. - Práce se musela vykonávat nepřetržitě, svědomitě a pilně – opak se trestal. 9) Dopisy a návštěvy: - Písemný styk byl povolen nejdříve po 1 měsíci vazby a to v rozsahu 1x měsíčně jeden korespondenční lístek odeslat a přijmout. Vše bylo cenzurováno. Návštěvy povolovalo buď ředitelství SNB nebo vyšetřovací komise ONV. 10) Výhody: - Po dobu mimořádných poválečných poměrů byly zadrženým osobám po 1 měsíci vazby povoleny zásilky potravin, a sice nejvýše 1x za 14 dní do 2 kg hmotnosti.

38

Podmínkou bylo vzorné chování zadrženého, fakt že byl přidělen na těžkou práci nebo pokud to doporučil lékař. Byly povoleny pouze zásilky od rodinných příslušníků a vždy byly před doručením prohlíženy. Rychle se kazící potraviny nebyly vydávány. Zneužití této výhody se trestalo. 11) Nakládání se zadrženými osobami: - S osobami v táborech mělo být nakládáno s důslednou přísností, klidně a spravedlivě, týrání bylo zakázáno. Zadržené osoby byly oslovovány pane/paní... 12) Chování vězňů - k úředním osobám: Byli povinni řídit se domácím řádem, chovat se slušně, vykonávat rozkazy ihned a bez odmluvy. Pokud potkali mimo kobku představeného tábora, tak muži zdravili smeknutím a dívali se do očí dokud ten nepřejde, ženy zdravily úklonem. Osoby bez pokrývky hlavy měly zdravit postojem v pozoru a pohybem hlavy směrem k představenému, přitom se dívat do očí. Při otevření dveří kobky se všechny osoby musely seřadit u dveří, velitel světnice se postavil první do řady, zavelel „Pozor!“ a hlásil počet vězňů v kobce. Příklad: Světnice č...., zadržených..., z nich nemocných...,u výslechu...apod. Vše muselo být hlášeno jasně, hlasitě a česky. Osoby při pochodu do práce ve skupinkách neměly zdravit. - k zaměstnavateli: Slušně. V každé kobce byla určena nejspolehlivější osoba ovládající češtinu za dohlížitele a ten byl zodpovědný za pořádek v cele. - ve vzájemném styku: V samovazbě byl zákaz jakéhokoliv kontaktu s ostatními zadrženými osobami. Ve společné ubytovací kobce byl povolen slušný kontakt se spolubydlícími. Mimo kobku, např. při práci, byl povolen pouze nutný kontakt. Dorozumíváni se z kobky do kobky bylo zakázáno. Zadržené osoby si nesměly nic prodávat, půjčovat, darovat nebo směňovat. Byl zákaz neslušných hovorů, hádek a rvaček. Zadržený, kterému ublížil jiný zadržený, nesměl nic oplácet, ale měl svoji stížnost přednést na denním reportu. - styk mimoústavní: Jen na povolení ředitelství SNB nebo vyšetřující komisí ONV. 13) Obecná ustanovení: - Povinnost všude udržovat čistotu. - Poškození či ztráta věcí musela být nahrazena a každý zadržený měl trestní odpovědnost za majetek tábora. - Plivat bylo povoleno jen do plivátek. - Násilnosti a protivení se úředním osobám byly neúprosně trestány a mohly být potlačeny i za pomoci zbraní. 14) Útěk: - Stráž mohla v případě útěku okamžitě použít zbraň. Potrestána byla také osoba, která o přípravě útěku věděla a nenahlásila to stráži. 15) Denní pořádek: - všední dny: Ranní budíček: v létě 5:00, v zimě (15.10. až 15.4.) posunuto o 1 hodinu, půl hodiny na očistu, obléknutí a ustlání lůžka, 5:30 snídaně, 5:45 seřazení na dvoře a zařazení do práce, 6:00 odchod do práce, 11:30 oběd, 12:00-13:00 přestávka v kobkách, kdy byl zákaz uléhání na lůžko, 13:00-17:30 práce, 17:30 večeře, výjimky se řídily potřebou, ale návrat do tábora měl být za světla, 20:00-21:00 úklid v celách, 21:00 zhasnutí světel, v noci byl rozkaz naprostého ticha. - neděle a svátky: Vstávalo se o půl hodiny později, jinak se režim v poválečných mimořádných událostech nelišil od všedních dnů. 16) Tresty: - Dle trestního zákona, podle druhu spáchaného provinění, ale bylo možno potrestat zadržené osoby i disciplinárně.

39

-

Potrestán byl jak pachatel, tak i ten, kdo se trestného činu účastnil, kdo na něj naváděl, nebo o trestném činu věděl a neoznámil jej. - Druhy trestů: přísná domluva, těžší práce, odnětí výhod (korespondence, návštěvy, balíky), půst o chlebu a vodě až 3 týdny, tvrdé lůžko, samovazba až na 30 dnů (tento trest mohl být opakován znovu až za dalších 30 dnů), temná komora až na 3 dny (tento trest mohl být opakován znovu až za 1 týden). Samovazba a temná komora nebyly určeny pro mladistvé zadržené. Za zvláštních okolností, choval-li se proviněný vzdorovitě, násilně, nebo pokusil-li se o útěk, mohl být spoután. K okamžitému překonání odporu mohla stráž použít pouta nebo svěrací kazajku, což se muselo oznámit lékaři. Stížnosti na uložené tresty mohly zadržené osoby podávat řediteli tábora, nemělo to však odkladný účinek trestu. S tímto domácím řádem byl seznámen každý příchozí do tábora. Byl sepsán v českém jazyce a osobám, které česky nerozuměly, byl tlumočen. Řád byl mimoto vyvěšen v kobkách a pracovních dílnách. Brzy na to, 17. září 1945, zaslalo MV zemským národním výborům v Praze a v Brně, expozituře moravskoslezského zemského NV v Ostravě, OKN a OSK a úřadům národní bezpečnosti výnos81 o domácím řádu pro internační tábory, který se měl odlišovat od domácích řádů pro ostatní dva druhy táborů. Zemské NV se měly poté přesvědčit, zda byly všechny pokyny provedeny v jednotlivých táborech a do 10. října 1945 měly podat souhrnnou zprávu na MV. Na základě tohoto oběžníku bylo přikázáno:82 • Označit tábor jako internační na listinách, razítkách, v oficiálním názvu. • Zavést v každém táboře jednací protokol, mít dostatečný personál a pomůcky v kancelářích, vést evidenci o všech internovaných osobách. • Vedení tábora svěřit zkušenému a svědomitému úředníkovi, který udrží disciplínu a pořádek. • Strážní služba nesměla použít tělesné zásahy proti příslušníkům tábora. Porušení mělo být přísně stíháno MV. • Úřad, který tábor spravoval, měl zajistit jeho zásobování potravinami, topivem, zdravotními pomůckami, šatstvem, prádlem, obuví, slamníky, přikrývkami. To vše se muselo stihnout před začátkem zimy. • Tento úřad určil úředníka, který měl vrchní dozor nad táborem, byl zodpovědný za stav tábora a jeho příslušníků po stránce hospodářské, zdravotní a zásobovací. • Úřední lékař se měl v krátkých časových intervalech vždy přesvědčit o hygienických opatřeních v táborech a o celkovém zdravotním stavu příslušníků tábora. Výsledky měl podávat ve zprávách spravujícímu úřadu. Jeho návrhy na zlepšení nesměly zůstat nepovšimnuty. • Odpovědné osoby měly povinnost urychlit vyšetřování internovaných osob a při bezdůvodném prodlužování zajišťovací vazby mělo MV možnost nařídit úředníkům náhradu za vzniklé výdaje. • Nepřijímat do táborů matky s dětmi a již internované mladistvé a děti propouštět na svobodu. Příloha k tomuto výnosu obsahovala výše zmíněný Domácí řád pro internační tábory, který obsahoval následující ustanovení a lišil se v některých bodech od výše zmíněného Domácího řádu pro sběrné tábory:83

81

Výnos MV č. 1620-3/9-45-1-V/4. Fond B1/3, Inv. č. 843, 1945-1950, kart.166, fasc. 246. 83 Tamtéž. 82

40

1) Platnost domácího řádu: Pro každého příslušníka tábora, odchylky mohl nařídit pouze velitel tábora. Každá osoba byla o řádu poučena při svém příchodu do tábora. 2) Opatření při příchodu do tábora: tělesná očista, lékařská prohlídka, desinfekce oděvu, vlasy ostříhány na krátko. Kromě hodinek, hřebenu, kartáčku na zuby s pastou a kapesníků byly odebrány všechny osobní předměty a byly uloženy na určené místo. Peníze a cennosti byly uloženy do táborové pokladny. O všem musely být vedeny přesné záznamy. 3) Práva a povinnosti dozorčích orgánů: Velitel tábora – Řídil a dozíral na výkon služby stráže a správy tábora, byl odpovědný za zdravotní stav internovaných osob, za kázeň, pořádek a bezpečnost v táboře, za vedení knih, listin a provádění příkazů. Měl povinnost denně zkoušet jakost stravy v táboře. Jeho nadřízeným byl úřad, který měl tábor ve své správě. Byla-li ohrožena bezpečnost tábora, velitel si měl vyžádat pomoc od nejbližšího úřadu NB. Strážní mužstvo a správa tábora – Měli povinnost zachovávat vůči internovaným osobám zdrženlivost, klid, vážnost a rozhodnost, nesměli s nimi zbytečně hovořit, někomu křivdit či nadržovat. Byl přísný zákaz přijímat dary od příslušníků tábora nebo členů jejich rodiny. Vstup do tábora mimo službu byl stráži a správě tábora zakázán. 4) Ubytování a zaopatření: Každému příslušníkovi tábora bylo přiděleno lůžko, přičemž pracovní skupiny s prací dále než 6 km od tábora, mohly být ubytovány v místě výkonu práce. Každý obdržel ložní prádlo a oděv dle momentálních možností tábora. Příslušníci tábora se stravovali společně z vlastní táborové kuchyně. Zpravidla byla vydávána tři jídla denně, ale velitel to mohl upravit tak, aby nedocházelo ke zdržování od práce. Onemocnění měla být hlášena při budíčku. Zatajování, předstíráni nebo protahování nemoci se trestalo. V případě těžkého náhlého onemocnění se lékař volal okamžitě, v kteroukoliv denní dobu. Internovaní se na příkaz museli kdykoliv podrobit lékařské prohlídce. V případě nakažlivé nemoci byly infikované osoby drženy v karanténě. Na doporučení lékaře mohli být nemocní umístěni také v nemocnici. 5) Čistota v táboře: Povinnost internovaných osob 1x/denně si umýt obličej a vyčistit zuby, upravit vlasy a vousy. Večer umýt nohy. Nejméně 2x/měsíc koupel v teplé vodě. Povinnost udržovat oděv a obuv v čistotě. Prádlo prala správa tábora. Příslušníci sami prováděli úklid v táboře, světnicích, kuchyni, umývárnách a záchodech. Dobu topení a osvětlení stanovil velitel tábora. 6) Chování internovaných osob: Vůči představeným: Povinná úcta a poslušnost. Oslovovat „pane + příslušný titul“. Vstoupil–li do světnice velitel či dozorce, vedoucí světnice zvolal: „pozor“ a nahlásil počet příslušníků ve světnici. Ostatní stáli v pozoru. Vůči ostatním příslušníkům tábora: Slušně, byl přísný zákaz vyvolávat rozepře a rvačky. Zákaz jakýchkoliv násilností, srocování se do hloučků, vzájemných návštěv. V případě ohrožení mohla stráž zakročit i zbraněmi. Platil zákaz vyměňovat nebo prodávat vlastní předměty. Zákaz pití alkoholu, kouření, zákaz držení zápalek, zapalovačů. Využití volného času upravoval velitel tábora. Příslušníci měli osobní zodpovědnost za přidělené věci, k táborovému zařízení se museli chovat opatrně, pečlivě a šetrně. Poškození předmětů se muselo hlásit dozorčím orgánům. Svévolné poškození či poškození z nedbalosti se trestalo a viník musel nahradit škodu. Pokud se viník nenašel, padlo provinění na celou světnici nebo pracovní skupinu. Styk s vnějším světem: Probíhal jen se svolením velitele a byl podmíněn bezchybným chováním. Byl povolen 1x měsíčně korespondenční lístek v češtině, v rozsahu maximálně 20 řádků, písmo muselo být čitelné. Vždy 15. den v měsíci posbíral lístky vedoucí baráku a 16. dne je odevzdal veliteli tábora. Před odesláním byla veškerá

41

korespondence cenzurována. Pokud byl písemný styk nutný častěji (např. při rozvodu, žalobě apod.), tak jen s povolením velitele. 1x měsíčně byla možnost přijímat balíky, které také procházely kontrolou. Přijímat návštěvy bylo zakázáno, přičemž velitel mohl povolit výjimku. Opustit tábor bez povolení bylo zakázáno. Žádosti a stížnosti hlásili internovaní veliteli tábora nebo jeho zástupci každý den při nástupu. 7) Práce: Internovaní měli povinnost pracovat bez průtahů, při práci bylo povoleno mluvit jen pokud to práce nezbytně vyžadovala. Pracovalo se buď uvnitř tábora nebo mimo něj. Při zařazování osoby na práci měl být v rámci možností brán zřetel na zručnost, znalost a způsobilost. Do pracovních skupin zařazoval osoby velitel tábora. Odměna za práci byla ve výši 2Kč za den. Peníze byly připsány na účet a byla možnost za ně nakoupit v táborové prodejně korespondenční lístky, tužky, zubní pastu apod. Po propuštění byl zbytek úspor vyplacen v hotovosti. Za mimořádnou píli a horlivost při práci byly udělovány odměny ve formě: veřejné pochvaly, výhody (více korespondence, návštěv), ustanovení dotyčného za vedoucího světnice, baráku, pracovní skupiny. 8) Dozorčí personál z řad příslušníků tábora: Byli určeni vedoucí světnic, baráků, pracovních skupin, kteří měli na starost udržování pořádku, kázně a čistoty. Byli osvobozeni od hrubších prací. 9) Denní řád: Budíček v 5h (1.4.-30.9.), v 6h (1.10.-31 3.), v neděle a svátky o hodinu později. Následovala hygiena, úprava lůžka, snídaně, práce (nejméně 8 až 10 hodin denně), stejný program i v neděli a svátky. Polední přestávka na oběd jednu hodinu, po práci čištění pracovního nářadí, obuvi, oděvu, večeře. Večerka v 21h (22h), poté naprostý klid na lůžku. 10) Tresty: Důtka, odnětí výhod, odnětí teplé stravy ráno a večer až 3 dny za sebou, odnětí slamníku až 3 dny za sebou, zvláštní práce až 5 dnů po sobě, max. 14h denně, uzavření po službě až na 14 dnů, vězení, max. 14 dnů – poslední tři tresty s povolením lékaře. Tělesné tresty byly zakázány, v případě jejich porušení měl velitel tábora podat na dotyčného trestní oznámení. Následné stíhání bylo vyhrazeno soudům. Při úmrtí internované osoby byl přivolán lékař, který určil příčinu smrti. Poté byl vyrozuměn nadřízený úřad a představený obce bydliště zemřelého a jeho rodina. Mrtvý byl pohřben na nejbližším hřbitově, pokud jeho rodina neučinila včas jiné opatření. Cenné pozůstalosti byly předány starostovi obce bydliště. Internační tábory byly určeny pro osoby podezřelé z kolaborantství a zrádcovství podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Velké množství osob, které se zde nacházelo, představovalo pro MV ohromné finanční zatížení a proto po celou dobu existence těchto zařízení opakovaně ukládalo vyšetřovacím komisím, aby urychlily postup vyšetřování zde internovaných osob. Internační tábory, ve smyslu citovaného výnosu, v Brně nebyly a proto bylo po zrušení věznice v Kounicových kolejích nutné, aby byl alespoň jeden ze stávajících sběrných táborů pro tyto osoby vyhrazen, buď výhradně nebo alespoň zčásti. Jako nejvhodnější se podle návrhů zdál sběrný tábor Malá Klajdovka84 a podle výnosu MV85 ze dne 29. října 1945 mělo na Malé Klajdovce vzniknout Krajské internační středisko, v Černovicích potom Infekční pavilon a v Bohunicích Nemocnice pro internované osoby. K zajištění těchto objektů měl vzniknout strážní oddíl SNB o síle 74 mužů, který zahájil svoji činnost 1. března 1946. Tento strážní oddíl poté prozatímně sídlil ve školní budově ve Starých Černovicích, na Brněnské ulici č. 137, kde bylo zrušeno pracovní středisko. Bylo

84 85

Fond B1/3, Inv. č. 843, 1945-1950, kart. 166, fasc. 246. Výnos MV č. II-1622-17/10-45-33-V/L ze 29.10.1945.

42

naplánováno, že strážní oddíl bude v budově sídlit do konce července roku 1946 a od září 1946 bude v budově znovu obecná a mateřská škola.86 Ve sběrných táborech v Brně byli soustředěni především Němci, kteří byli v důsledku bytové nouze a na základě usnesení NV zemského hl. města Brna ze dne 29. května 1945 odsunuti ze svých bytů. Jejich majetek byl dán pod národní správu a byla jim uložena povinnost pracovat. Sběrné tábory se v Brně v podstatě kryly s tábory pracovními. V červnu 1945 byli Němci soustředěni v těchto sběrných táborech:87 - v Maloměřicích - v Židenicích, na Malé Klajdovce - v Bohunicích - v Komárově - v Horních Heršpicích - ve Starých Černovicích Podle výnosu MV88 z 2. listopadu 1945 a výnosu89 ze dne 17. listopadu 1945 bylo ÚPT odpovědné za řádné hospodaření ve všech mu svěřených táborech. Všechny úřady, podniky, úřadovny, ústavy atd., které využívaly práci přidělených německých sil, byly povinny za tuto práci platit dohodnutou mzdu na sporožirový účet číslo 98555 u Spořitelny zem. hl. města Brna.90 Podle těchto výnosů byly ONV se zpětnou účinností zmocněny: - hradit osobní a věcné výdaje pracovních středisek a účtovat je ve výdajové knize státního hospodářství - účtovat příjmy plynoucí ze středisek, především z pracovního nasazení Již 27. srpna 1945 vydalo MV zprávu,91 která shrnovala dosavadní zkušenosti s existencí táborů, kritizovala dosavadní praxi a vytyčovala nejdůležitější úkoly do budoucna. Fungování celé táborové soustavy bylo důležité pro budoucí plynulý odsun německého obyvatelstva za hranice republiky. Nejdůležitější myšlenky do dalšího období byly: - Postihnout trestem viníky, u ostatních internovaných v maximální míře využít jejich pracovní sílu a nakonec provést jejich transfer za hranice republiky. Ti, u nichž se počítalo se zahájením soudního řízení, měli být umístěni do vězení nebo internačních táborů k výkonu soudní vazby. Ostatní Němci a Maďaři měli být přiděleni na práce až do jejich odsunu a všichni Češi měli být propuštěni na svobodu při zachování možnosti jejich dalšího šetření. Dále se ve zprávě uvádělo, že je již nyní potřeba soustředit do táborů všechny Němce z pohraničí, kteří doposud nebyli vysídleni a jejichž setrvání na místě nebylo ničím žádoucí a potřebné. Šlo především o příslušníky svobodných povolání, továrníky, statkáře, učitele apod. V další etapě měli být soustředěni zatím nepostradatelní Němci, jako byli řemeslníci, zemědělci, zaměstnanci významných podniků apod. Dosavadní síť táborů v zemi měly doplnit odsunové tábory na vybraných dopravních trasách. 1. října 1945 zaslalo MV zprávu92 určenou pro hlavní velitelství SNB a zemská velitelství SNB v Praze, Brně a Moravské Ostravě, dále statutárním městům a všem zemským a okresním NV, ohledně vyhošťování antifašistů.93 Uvádělo se v ni, že v mnoha případech není postupováno podle pokynů MV a ve smyslu dekretu prezidenta republiky a že mnohde jsou ze země vyhošťováni právě antifašisté, zatímco Němci nepřátelští republice a Čechům zde zůstávají. Zpráva upozorňovala také na fakt, že ze země odchází bývalý příslušníci SA 86

Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 Fond B1/3, Inv. č. 843, 1945-1950, kart. 166, fasc. 246. 88 Výnos MV č.II-1620-3/11-45-V/4 z 2.11.1945. 89 Výnos č.1620-14/11-45-6-V/4 ze 17.11.1945. 90 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 91 Fond B1/42, Inv. č. 52, kart. 68. 92 Zpráva č. Z/I-21604/1949-/9. 93 Fond B1/42, Inv. č. 52, kart. 68. 87

43

a SS, kteří měli být naopak dávno zajištěni ve vazbě. Bylo proto nařízeno postupovat velmi korektně vůči prokázaným antifašistům a nevyhosťovat prozatím ze země osoby, kterým by mohlo být případně vráceno čs. státní občanství. Podle výnosu MV94 ze dne 4. října 1945 vydal zemský NV v Brně nařízení, které mělo zabránit odsunu českých dětí adoptovaných německými rodinami. MV totiž zjistilo, že při odsunech Němců dochází k případům, že jsou zároveň odsunuty i české děti, které byly během okupace dány do německých rodin na převychování, případně byly těmito rodinami i adoptovány. SNB musela proto pečlivě kontrolovat, zda v transportech nejsou děti českého původu. NV měly za úkol provést soupisy těch dětí v německých rodinách, jejichž původ nebyl zcela jasný a zamezit jejich odsunu, dokud nebude bezpečně zjištěno, že se nejedná o české děti.95 Počet táborů v Brně se neustále měnil, některá zařízení zanikala a naopak na jiných místech vznikaly tábory jiné. K 10. prosinci roku 1945 se na území Velkého Brna nacházelo celkem 11 táborů plus starobinec v Hodoníně u Kunštátu. Vedoucím ÚPT, které mělo na starosti veškerou agendu související s tábory, byl stále Josef Moutelík. Prozatímní umístění ÚPT k datu 14. prosince 1945 bylo v prvním poschodí na Husově ulici č.12. Později bylo ústředí přemístěno na ulici Kobližnou a nakonec na ulici Bratislavskou č.35. V prosinci 1945 převzalo ÚPT pracovní tábory podle oběžníku MV, zároveň se 117 zaměstnanci těchto táborů. 19. prosince 1945 byla schválena samostatná podatelna ÚPT, s platností od 2. ledna 1946.96 ÚPT se v této době neustále rozrůstalo, na konci prosince již zaměstnávalo 138 zaměstnanců a v evidenci vedlo na 14 000 Němců.97 Do této doby byla zřízena tato hlavní oddělení98: 1) Podatelna 2) Personální a evidence (kontrola přidělených pracovních sil, styk s úřady pro odsun Němců) 3) Zásobování potravinami 4) Zásobování oděvy a lůžkovinami 5) Účtárna-pokladna 6) Písárna-expedice 7) Technický úředník 8) Přednosta 21. prosince 1945 předložilo ÚPT Referátu I. při NV návrh na organizaci úřadu a žádost o přidělení dalších vhodných úředních místností, úředníků a zařízení. V té době mělo ÚPT k dispozici jen jednu místnost pro všechna oddělení a podle tohoto návrhu žádalo ústředí o další 4 místnosti, 10 úředníků a 1 zřízence. Tomuto návrhu ale NV nevyhověl.99 Podle oběžníku MV100 ze dne 17. prosince 1945 se změnil název pracovní tábor na pracovní středisko a Ústředí pracovních táborů se tak změnilo na Ústředí pracovních středisek (ÚPS).

94

Výnos MV č. Z-IV-1875/45 ze 4.10.1945. Fond B1/42, Inv. č. 52, kart.68. 96 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 97 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 98 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 99 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 100 Oběžník MV č. II-1623-16/11-45-V.4-19 ze 17.12.1945. 95

44

Tabulka č. 6 Počet zaměstnanců v jednotlivých táborech v Brně v polovině prosince roku 1945.101 tábor Maloměřice-Borky Bohunice Malá Klajdovka Koliště č. 4 Koliště č. 23 Komárov Černovice

počet zaměstnanců 33 24 21 24 4 5 6

Tabulka č. 7 Počet německých pracovních sil nasazených v oblasti Velkého Brna z jednotlivých táborů k 26. listopadu 1945102 Tábor Bohunice Malá Klajdovka Maloměřice Černovice Kobližná Celkem 32 skupin Celkem pracovních sil

Civilní němci 800 1566 1113 167 0 898 4544

Zajatci 0 0 0 0 400 137 537

Ke konci roku 1945 začaly nastávat drobné změny v přístupu k internovaným Němcům. Například podle výnosu MV103 ze dne 2. listopadu 1945 měla být osobám německé národnosti, nasazeným na práce mimo středisko, vyplácena odměna 10 Kčs za pracovní den. Přes toto nařízení je podle dochovaných stížností ale zřejmé, že se tím vedení táborů příliš neřídilo. 28. listopadu 1945 jednal NV v Brně o zlepšení tísnivých poměrů v táborech ve městě a 3. prosince 1945 vydal zprávu, kde bylo v této věci nařízeno:104 • práceneschopní Němci, tj. ženy nad 50 a muži nad 55 let, kteří měli manžela či manželku české národnosti, kteří byli ochotni převzít za své protějšky plnou odpovědnost, měli být propuštěni z táborů do společné domácnosti. • ostatní starší a práceneschopní Němci měli být přemístěni do bývalého cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu. Jednalo se zhruba o 1000 osob. Je obtížné vyčíslit ztráty na životech v táborech v prvním období po osvobození, protože záznamy leckde chybí, jinde jsou zaznamenána pouze úmrtí přímo v táborech a ne v nemocnicích, na matriky se úmrtí nahlašovala se zpožděním a někdy vůbec ne. Pokud bylo úmrtí zaznamenáno, nemusel být ještě udán pravý důvod smrti. Nejčastěji se udávala jako příčina smrti srdeční a mozková mrtvice, sešlost věkem, srdeční slabost, zápal plic a TBC.105 Například v Brně v Kounicových kolejích zemřelo na nejrůznější příčiny nejméně 300 osob.106 24. října 1945 sdělil por. Pokorný z Kounicových kolejí na NV, že v případech úmrtí internovaných osob se u nich postupuje následovně: k zemřelému je přivolán úřední policejní 101

Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart.1, fasc. 162.58 103 Výnos MV č. II-1620-3/11-45-V/4 ze dne 2.11.1945. 104 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart.51, fasc. 162.58 105 Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 75. 106 Tamtéž, s. 74. 102

45

lékař, který zjistí příčinu úmrtí a podepíše úmrtní list, který je poté odeslán na státní bezpečnost. Podle dochovaných seznamů zemřelo v Brně v letech 1945–1947 celkem 812 Němců, v táborech i mimo ně, ve volném ubytování.107 Ke konci roku 1945 stanovil výnos Ministerstva školství a osvěty,108 že nemůže být bráněno tomu, aby duchovní konali v internačních a sběrných táborech nutné církevní obřady. Mělo se ale jednat pouze o obřady tiché, např. udělování svátostí a pohřby a měli je vykonávat jen kněží, do jejichž obvodu příslušný tábor spadal.109 Zajímavým úkazem v táborech bylo prožití prvních poválečných Vánoc v roce 1945. Podle výnosu MV110 ze dne 17. prosince 1945 a rozkazu národní bezpečnosti111 ze dne 21. prosince 1945 měl být ve všech internačních, pracovních a sběrných táborech na Štědrý den odpoledne a na Boží hod vánoční po celý den pracovní klid, s výjimkou nezbytně nutných prací. Tam, kde to poměry dovolovaly, se měla připravit bohatší večeře. V návaznosti na tuto událost přišlo 25. ledna 1946 na ÚPS v Brně hlášení velitele pracovního střediska v Černovicích, p. Kose, o průběhu Štědrého večera v táboře: 112 „Na Štědrý den se šlo do práce jen dopoledne a celé odpoledne bylo věnováno čištění a úklidu celého pracovního střediska. Na večeři bylo ½ litru bílé kávy a 1kg vánočky na osobu a později po večeři ještě každý dostal sladký čaj a trochu domácího pečiva, které si Němci sami upekli. Na Boží hod vánoční byla na snídani černá káva s vánočkou, na oběd nudlová polévka a plec s knedlíkem a na večeři opět černá káva s vánočkou. Posezení s večeří na Štědrý večer se konalo v tělocvičně obecné školy v Černovicích, na Brněnské ulici č. 137“..113 Na konci roku 1945 se ještě musíme vrátit ke klíčové události pro další postup v organizaci táborové soustavy v zemi. Byla jí konference „velké trojky“ v Postupimi, která proběhla ve dnech 17. 7 - 2. 8. 1945 a zde také nakonec Spojené státy a Velká Británie přistoupili na československé a polské požadavky a odsouhlasili transfer Němců z bývalých německých okupovaných území - Československa, Polska a Maďarska v humánní a organizované formě. Přitom byla zdůrazněna potřeba, zastavit prozatím veškeré probíhající odsuny. Čs. vláda se výsledky postupimské konference zabývala a došla k závěru, že konference vlastně schválila odsun všeho německého obyvatelstva beze zbytku. Se zahájením odsunu se počítalo v průběhu roku 1946, po zakončení příprav doma i v Německu a předpokládal se odsun asi 2,5 miliónu obyvatel v průběhu 1 roku (měsíční kvóty měly dosáhnout 200 000 osob). Po skončení jednání spojenců v Postupimi bylo na čase, aby se v táborech uskutečnily změny v rámci příprav na tzv. organizovaný odsun. Musela být zdokonalena celková organizace táborové soustavy v zemi a centralizována její správu. Na podzim roku 1945 byl tedy pozastaven odsun německého obyvatelstva z republiky. Nadále sice probíhaly dobrovolné migrace, ale v daleko menším měřítku než doposud. V tomto mezidobí bylo nutné

107

Fond B1/11, Inv. č. 41, kart. 66. Výnos č. B-158.665/45-V/1 ze dne 2.11.1945. 109 Fond B1/42b, Inv. č. 91, kart. 25. 110 Výnos MV č. II-1620-3,11-45-19/V/4 ze 17.12.1945. 111 Rozkaz č. 6302/pres/45 ze 21.12.1945. 112 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 113 Přiloženo bylo též 1 foto, o kterém se na ÚPS rozhodovalo, zda se má zveřejnit pro veřejnost. Všichni by viděli, že atmosféra zde byla úplně jiná než v německých koncentračních táborech, což ale nastolovalo otázku, jestli by to nepobouřilo československou veřejnost. 108

46

pořádně naplánovat další postup a také zlepšit životní podmínky v táborech a v jejich centrální organizaci.

47

2. ROK 1946 Rok 1946 byl klíčový ve vývoji táborové soustavy v ČSR především z důvodu, že v tomto roce proběhl organizovaný odsun Němců ze země a následná likvidace zbytečných táborů. Vládním zmocněncem pro odsun Němců z republiky byl jmenován Dr. Antonín Kučera.114 Již od počátku roku k těmto událostem směřovaly změny v organizaci i mnohé přípravy. Také v brněnském UPT proběhlo hned na začátku roku 1946 několik organizačních změn. Již 10. ledna oznámil Referát I. oddělení ÚPT o přestěhování úředních místností z Husovi č. 12 na ulici Údolní č.5 do II. poschodí115 a 21. ledna 1946 nahlásilo ÚPT změnu svého názvu na Ústředí pracovních středisek (ÚPS).116 25. ledna 1946 bylo určeno, že při transferech Němců ze země budou na nádražích v Brně, Přerově, Zábřehu na Moravě a v Jihlavě, zřízeny stravovací stanice a ošetřovny s lékařem a nejméně dvěma ošetřovatelkami německé národnosti. Spojovací službu mezi nádražní ošetřovnou a úředním lékařem, který byl zodpovědný za bezvadný průběh odsunu, měly vykonávat dobrovolné sestry Československého červeného kříže. Potřebné zařízení nádražních ošetřoven mělo zařídit ministerstvo zdravotnictví.117 O tom jak ve skutečnosti probíhaly přípravy k odsunu Němců za hranice nás informuje Zpráva o provádění příprav k odsunu, kterou 23. ledna 1946 zaslalo ÚPS na ZNV.118 Hned v úvodu této zprávy se podotýká, že agenda týkající tohoto problému rozrostla do úctyhodných rozměrů, přičemž některé stejné věci se dělaly několikrát znovu, někdy i zbytečně a promarnila se tak pěkná řádka hodin, které mohly být věnovány užitečnější práci. Dále nás zpráva informuje, že výsledek těchto přípravných prací je mírně řečeno pochybný a vlastní příprava odsunu se téměř neposunula kupředu. Momentální situace v době napsání této zprávy byla taková, že byly pořízeny různé zvláštní seznamy, momentálně již bezúčelné, a že byly předloženy všechny možné výkazy různým úřadům, které si je vyžádaly, počínaje MV, přes Osídlovací úřad, Posádkové velitelství atd. Jak bylo neustále zdůrazňováno ze všech stran, základem pro řádné provedení odsunu měla být přesná evidence všech osob německé národnosti a tato evidence byla také oficiálně nařízena MV.119 Jak kartotéční lístky tak i seznamy měly být při změnách ustavičně opravovány a doplňovány a dalším výnosem MV120 byl k 1. prosinci 1945 nařízen nový soupis všech osob německé národnosti. Při tomto soupisu musely být ve čtyřech kopiích vyplňovány nové evidenční lístky, přičemž jeden evidenční lístek obdržela přihlašující se osoba jako průkaz, že se nově hlásila. Druhý evidenční lístek si ponechalo ÚPS, třetí zůstal na stanici SNB v jejímž obvodu osoba bydlela a čtvrtý byl zaslán příslušnému Okresnímu úřadu ochrany práce. Na rubu evidenčního lístku byly zvláštní rubriky pro změnu zaměstnání a bydliště, přičemž každá změna bydliště musela být nahlášena Úřadu ochrany práce. Když se některá osoba německé národnosti odstěhovala ze svého obvodu nebo když byla přeřazena na práci mimo vlastní obvod, muselo si ÚPS vyžádat evidenční lístek od Úřadu ochrany práce a od stanice SNB a oba tyto lístky spolu s evidenčním lístkem, který byl založen ve zdejší kartotéce, poslat Národnímu výboru, do jehož obvodu se osoba přestěhovala. Celo tuto namáhavou práci ztěžoval fakt, že v celé řadě jiných okresů dosud evidence Němců neproběhla a jen nepatrné procento Němců, kteří přicházeli do Brna z jiných obvodů, mělo 114

Výnosem MV 1946 č. P-1214-11/1-1946 z 11.1.1946. Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58 116 Podle oběžníku MV ze dne 17. 12. 1945 č. II-1623-16/11-45-V.4-19, který nařizoval, že pracovní tábory budou nyní nazývány pracovními středisky. 117 Fond B1/3, Inv. č. 920, kart. 177, fasc. 493. 118 Fond B1/11, Inv. č. 43, kart. 67. 119 Výnos č. B-300/116-28/7-45 z28.7.1945. 120 Výnos č. B-300/1183 z 5.11.1945. 115

48

evidenční lístky. Tyto osoby tvrdily, že žádné evidenční lístky nedostaly, protože v jejich okresech žádný nový soupis Němců prováděn nebyl.121 Toto jejich tvrzení bylo nejspíš pravdivé, protože brněnské ÚPS poslalo 16. ledna 1946 na příkaz ZNV 20 tisíc evidenčních lístků ONV ve Zlíně, v Místku a v Bruntále. A přesto, že se do Brna od provedení nového soupisu přestěhovalo mnoho Němců z jiných obvodů, dostalo zdejší ÚPS pouze v jediném případě příslušné evidenční lístky.122 I z tohoto důvodu nemohla být vedena řádná evidence Němců, protože při spoustě jiné práce nebyl čas na to, aby ÚPS žádalo příslušné národní výbory o zaslání evidenčních lístků nebo aby se těmto Němcům vystavovaly evidenční lístky nové. Nekoordinovanost různých institucí se zde jevila jako největší problém. Ve Zprávě o provádění příprav k odsunu jsou zmíněny také výnosy různých úřadů, které měly usměrňovat přípravy odsunu. Vyšla slušná řádka směrnic a výnosů, přičemž již neplatné výnosy nebyly rušeny a tím vznikal v předpisech docela zmatek. Původně se zdálo, že otázka odsunu Němců spadá výhradně do kompetence Ministerstva vnitra, jak tomu alespoň nasvědčovaly jeho původní výnosy. Během doby se však přihlásily i jiné úřady, které požadovaly zařízení určitých věcí, předložení nejrůznějších výkazů apod. Tak například Ministerstvo ochrany práce a sociální péče nařídilo,123 aby byly z táborů vyřazeny děti do 14 let, bez ohledu na jejich národnost. Ministerstvo vnitřního obchodu žádalo zase prostřednictvím Zemského národního výboru v Brně124 předložení počtu odborných obuvnických sil zajištěných v táborech. Osídlovací úřad v Praze chtěl předložit seznam Němců umístěných ve sběrných táborech i Němců volně bydlících, kteří mohou být kdykoliv odsunuti.125 Přitom mělo být uvedeno, kolik z těchto osob je dětí do 14 let, kolik osob od 14 do 60 a kolik nad 60 let. Jen z této ukázky nejrůznějších nařízení a požadavků jasně vyplývá, že nebylo v silách úřadů odpovědných za Němce vyhovět všem těmto výnosům. Situaci dále komplikoval fakt, že MV v některých věcech odkazovalo mu podřízené úřady na ZNV v Brně, aniž by ale o tom byl ZNV předem obeznámen. Například před prováděním nového soupisu Němců byly příslušné úřady vyzvány MV, aby okamžitě telefonicky nahlásily svoji potřebu evidenčních lístků ZNV v Brně, který měl obstarávat hromadně evidenční lístky pro celou moravskoslezskou zemi. Problém byl v tom, že samotný ZNV se o celé věci dozvěděl až tehdy, kdy mu začaly místní národní výbory telefonovat své požadavky.126 V jiném případě obdržel spíše náhodou ZNV v Brně výnos MV,127 ve kterém se uvádělo, že úřady, které provádějí odsun a nemají pro odsunované osoby potřebné vybavení, se mají obrátit na ZNV v Brně a žádat jej o výpomoc. Ani o tomto výnosu se ZNV v Brně nedozvěděl dostatečně včas. Velkým problémem byl také samotný výběr osob určených k odsunu ze země. Z volně žijících Němců měli téměř všichni podanou žádost o vynětí z nařízení o Němcích nebo žádost o přiznání čs. státního občanství. V těchto případech bylo ÚPS odkázáno na vyšetřující komisi pro Němce, protože nemohlo u všech těchto osob přezkoumávat, budou-li tyto osoby přicházet v úvahu pro odsun nebo jsou-li na základě stávajících výnosů z odsunu vyloučeny. A v případech, že by tyto žádosti nebyly urychleně vyřízeny, nemohlo ÚPS zařadit tyto osoby do transportů, protože do odsunu nemohly být zařazeny osoby, které měly podanou žádost o vynětí z nařízeních nebo přiznání čs. občanství. Další komplikací bylo nařízení Osídlovacího úřadu v Praze, podle kterého nesměl být při odsunu trhán rodinný svazek.128 Za rodinu byli považováni rodiče a děti, manželé, 121

Fond B1/11, Inv. č. 43, kart. 67. Tamtéž. 123 Výnos č. VII-1270-20/7-45 z 20.7.1945. 124 Výnos ZNV č. 7384-VII/23/1945 z 29.10.1945. 125 Výnos č. 953/45 z 25.10.1945. 126 Fond B1/11, Inv. č. 43, kart.67. 127 Výnos č. 300/1264 z 19.11.1945. 128 Nařízení č. 953/45 z 25.9.1945. 122

49

případně prarodiče a vnuci. Bylo-li teda například dítěti uděleno vynětí z nařízení o Němcích a žádost rodičů byla zamítnuta, nemohly být rodiče odsunuti. Podobně nepřicházely v úvahu pro odsun osoby ze smíšeného manželství, i když jejich žádost o vynětí byla zamítnuta. Oba tyto případy se přitom vyskytovaly velice často. Další komplikací byl případ, když jeden člen rodiny bydlel v Brně a druhý např. v Ostravě a třetí někde v Čechách. Tím vznikal problém při podmínce netrhání rodin při odsunu. Směrnice MV o evidenci válečných zločinců ze dne 11. ledna 1946 musely být doplněny, protože důsledným prováděním pokynů ve směrnicích, by bylo prakticky znemožněno vysídlení a odsun převážné části osob německé národnosti, protože většina Němců byla členy nežádoucích organizací a útvarů ve směrnicích jmenovaných. Americké úřady v Německu zastávaly názor, že vysídleny mohou být pouze rodinné celky, což znamenalo, že přijímaly do svého pásma jen ty manželky a děti, jejichž manžel již byl odsouzen jako válečný zločinec nebo byl alespoň v soudní vazbě. Za tohoto stavu by nacisté s rodinami zůstali trvale v zemi, protože odsun měl být dokončen pravděpodobně do podzimu roku 1946. Při striktním provádění ustanovení retribučního dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. a směrnic MV129 ze dne 16. ledna 1946 vydaných k provádění tohoto dekretu, by se mimořádným lidovým soudům nahrnulo takové množství obžalovaných, kteří by byli vinni jen paušálním příslušenstvím, třeba i jen pasivním členstvím v některé složce NSDAP, že by se vyřízení všech těchto případů nedalo očekávat v dohledné době, nehledě na to, že by nastal také neřešitelný problém s jejich umístěním, střežením, stravováním atd. Hrubý odhad případů tohoto druhu byl půl milionu, přičemž se k tomuto počtu musel připočíst ještě 2-3 násobek jejich rodinných příslušníků a jednalo by se tedy až o 1,5 milionu osob, které by nebyly odsunuty, protože do listopadu 1946 by mohlo být odsouzeno a umístěno ve věznicích jen zhruba ¼ z těchto válečných zločinců. K tomu by se přidal také problém s ubytováním pro orgány strážní, vyšetřující apod. Bylo proto nutné postavit na první místo požadavek vysídlení Němců, před trestním stíháním za pouhé členství v určitých organizacích a útvarech (např. v SA, NSKK, vojenských formacích SS aj.). V případech, kde kromě členství došlo také ke zločinu dle dekretu č. 16/1945 Sb., bylo nutné upřednostnit trestní řízení a vyloučit tak tyto zločince z odsunu ze země. To se týkalo především v případech usvědčených udavačů, příslušníků Gestapa, Sicherheitsdienstu, Abwehru, Volksgerichtu, dobrovolných příslušníků formací SS, obzvláště pak těch, kteří byli dozorci ve věznicích, koncentračních táborech, katů Volksgerichtu nebo v koncentračních táborech, představitelů nacismu, kteří pronásledovali český živel nebo byli významnými reprezentanty, propagátory a provaděči nacismu a také rozvracečů českého života v jakékoliv oblasti. Správci, kteří se starali o jim svěřené podniky a předali je v pořádku do českých rukou, mohli být odsunuti. U členů SS se mělo prozkoumat, jestli se jedná o staré příslušníky – ti všichni měli být stíháni, nebo jde o členy vojenských formací SS, k nimž byli přidělováni od roku 1942 i proti své vůli osoby, odvedené u řádných odvodů říšské branné moci. Zločinci, kteří byli odsunuti z republiky, aniž bylo proti nim provedeno trestní řízení, to měli zaznamenáno v dokladech, že jde o válečné zločince a bylo pak věcí spojeneckých úřadů, aby zavdaly podnět k trestnímu stíhání na půdě Německa.130 Na konci roku 1945 MV oznámilo,131 že budou vydány nové směrnice pro provádění odsunu a všechny ostatní směrnice a pokyny týkající se odsunu, které byly až dosud vydány a budou v rozporu s ustanoveními těchto směrnic, pozbudou platnosti. Ještě 23. ledna 1946 však ZNV v Brně nové směrnice dosud nedostal a nevědělo se tedy, čím se úředníci mají řídit. Dalším výnosem MV nařídilo nové pokyny pro odsun Němců do amerického pásma.132 V těchto pokynech bylo mimo jiné uvedeno, že Němci pocházející z Německa, což 129

Směrnice čj. Z/II-31366-45 z 16.1.1946. Fond B1/42b, Inv. č. 52, kart.68. 131 Výnos MV č. B-300/1990 z 31.12.1945. 132 Výnos MV č. 300/168/46 z 11.1.1946. 130

50

znamenalo okupanti nebo uprchlíci, smějí být do transportu zařazeni jen tehdy, když před příchodem na území našeho státu bydleli na území spadající nyní do amerického pásma. To znamenalo další komplikace, protože tento výnos již neuváděl způsob, jakým mají příslušné úřady tento fakt zjistit. V tomto výnosu se také uvádělo, že pro každou odsunovanou osobu musí být vystaven zvláštní přepravní lístek s česko-anglicko-německým textem, který měl být poté vyplněn anglicky. Mimoto musel být pro každý transport vyhotoven v pěti exemplářích jmenný seznam osob s česko-anglicko-německým záhlavím. Podobnými neustálými změnami procházely také pokyny, které se týkaly vybavení Němců na cestu. Podle výnosu ZNV v Brně ze dne 10. července 1945 si odsunované osoby mohly vzít s sebou zavazadla o váze 60 kg včetně potravin na 5 dní a 100 RM.133 Naproti tomu podle pokynů posádkového velitelství v Brně z 12. října 1945 si evakuované osoby mohly vzít s sebou zavazadlo o váze 60 kg plus potraviny na 7 dní a 100 RM.134 Potraviny měly být dány do zvláštních pytlíků a to pro každou osobu zvlášť. Později posádkové velitelství sdělilo, že mimo tyto potraviny na 7 dní musí každá osoba na cestu obdržet navíc ještě potraviny na 3 dny. A přípisem posádkového velitelství v Brně135 byla oznámena další změna, a sice že každá odsunovaná osoba si na cestu může vzít s sebou libovolné množství říšských marek. Ve výnosu136 ZNV v Brně ze dne 23. listopadu 1945 bylo potom uvedeno, že rozhodovat o vývozu cenných předmětů a svršků v zavazadlech přísluší Ministerstvu financí, které pro to zmocnilo celní úřady. Ty mohly ve své kompetenci povolit vývoz svršků do celkové váhy 30 kg a to jednak: a) repatriantům rakouské státní příslušnosti b) osobám německé národnosti stěhujícím se do ciziny, které se prokázaly povolením k vystěhování. A nakonec bylo výnosem MV137 ze dne 19. ledna 1946 stanoveno, že si každá odsunovaná osoba může vzít s sebou 1000 RM. Vzhledem k velkému počtu výnosů, které za krátkou dobu vyšly ve věcech týkajících se příprav i samotného provádění odsunu Němců, byla vykonána znovu a znovu spousta zbytečné práce a proto i archivní materiály, které nám zůstaly zachovány, jsou místy zmatečné a odporují jeden druhému. Hned na počátku roku 1946, 2. ledna, požádalo ÚPT Dopravní referát o přidělení služebního auta. V této žádosti ústředí doporučovalo jako nejvhodnější vozidlo Škodu Popular a k tomu 150 litrů benzinu na měsíc. Auto jim bylo dáno k dispozici, šlo ale o Tatru M-BM 62. Služební auto pak bylo podle rozpisů využíváno v úterý, středu a sobotu zdravotníkem pro všechna střediska a zbývající dny za účelem obstarávání vybavení při odsunech.138 16. března 1946 podalo ÚPS na I. referát žádost139 ve věci Provádění výplat a odebírání peněz Němcům při odsunu. Žádost se týkala přidělení tří úředníků z finančního referátu nebo ze Spořitelny zemského hl. města Brna. Bylo potřeba, aby Němci určení k odsunu byli vybaveni penězi a také jim měly být odebrány čs. koruny a říšské marky. V žádosti se upozorňovalo na to, že odsuny Němců z Brna jsou očekávány již začátkem dubna (nakonec proběhl první odsun již 30. března 1946) a bylo tedy nutné vyřídit tuto záležitost co nejrychleji. 21. března 1946 zaslalo ÚPS žádost140 předsedovi NV panu Matulovi, o potvrzení a jeho podpis opravňující ÚPS k vyzvednutí 1 200 000 RM, potřebných k vybavení Němců určených k odsunu z Brna, který měl být proveden 30. března 1946. A to 133

Fond B1/11, Inv. č. 43, kart. 67. Nařízení č. 6539/taj 1945 z 12.10.1945. 135 Přípis č. 7003 z 26. října 1945. 136 Výnos č. 20670/II/6a z 23.11.1945. 137 Výnos č. B-300/360/46 z 19.1.1946. 138 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51. 139 Žádost č. 1936/46 z 16.3.1946. 140 Žádost č. 2186/46 z 21.3.1946. 134

51

na základě výnosu MV ze dne 15. února 1946.141 Další urgentní věcí bylo, že před odsunem museli být Němci z volného ubytování přesunuti do odsuvných středisek.142 22. března 1946 vydalo ÚPS Hlášení o počtu uprchlých internovaných Němců z pracovních středisek ve Velkém Brně až do tohoto dne.143 Tabulka č. 8 Celkový počet uprchlých internovaných Němců z pracovních středisek do 22. 3. 1946144 středisko Bohunice Maloměřice Malá Klajdovka Kobližná Špitálky Staré Černovice Koliště Komárov Výstaviště celkem

ze zaměstnání

ze střediska

celkem

navráceno zpět

125 156 65 14 3 13 8 14 3 401

2 17 1 1 1 22

127 173 66 15 3 13 8 14 4 423

2 10 3 1 2 18

Zároveň s tímto vydalo ÚPS vysvětlení vysokého počtu uprchlých Němců a sice takové, že ÚPS fakticky převzalo správu pracovních středisek až 1. prosince 1945 a od tohoto data uprchlo ze zaměstnání jen 36 osob a přímo ze střediska jen jedna osoba. Do listopadu minulého roku přiděloval pracovní síly Úřad okamžitých opatření a to každému, kdo o to požádal. ÚPS zavedlo, že žadatel o pracovní síly musel přísežně prohlásit, že s přidělenou pracovní silou není v žádném příbuzenském poměru a musel se prokázat vysvědčením o národní spolehlivosti. ÚPS muselo na NV podávat tzv. Hlášení útěků každý měsíc. 24. května 1946 vydalo hlášení za duben a březen 1946 a v tomto období přímo z pracovních středisek neutekl nikdo a z práce u zaměstnavatelů uprchlo 10 Němců, po kterých bylo vyhlášeno pátrání SNB.145 12. ledna vyšla ve známost vyhláška NV zem. hl. města Brna,146 která ukládala všem obyvatelům Velkého Brna německé národnosti (kromě osob, kterým byla udělena výjimka z předpisů o Němcích a osob, které měly osvědčení o čs. státním občanství a kromě rakouských státních příslušníků) povinnost nosit jako vnější označení na nadloktí levé ruky pásky bíle, případně žluté barvy. Toto rozhodnutí bylo doplněno usnesením NV ze dne 11. ledna, že se povinnost netýká dětí do 6 let a dětí původně národnosti české, které se staly Němci za okupace a které nyní navštěvují české školy.147 Odsuny německého obyvatelstva z Brna začaly 30. března 1946 a do konce roku bylo z města vypraveno celkem 12 transportů + 2 speciální, viz následující tabulka. Po této etapě následovaly ještě dodatečné odsuny Němců v letech 1947 – 1950, ty už ale probíhaly v mnohem menším rozsahu. Pozn. Více o odsunech v kapitole INTERNAČNÍ TÁBOR MALOMĚŘICE 1945 – 1948

141

Výnos MV č. 200.1129 z 15.2.1946. Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51. 143 Hlášení č. 2213/46 z 22.3.1946 144 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51. 145 Tamtéž. 146 Vyhláška č. 20/pres./46 ze dne 4.1.1946. 147 Fond B1/42b, Inv. č. 152, kart. 46. 142

52

Tabulka č. 9 Časová posloupnost odsuvných transportů Němců z Brna v roce 1946148 1. Odsuvný transport Němců z Brna 2. Odsuvný transport Němců z Brna 3. Odsuvný transport Němců z Brna 4. Odsuvný transport Němců z Brna 5. Odsuvný transport Němců z Brna 6. Odsuvný transport Němců z Brna 7. Odsuvný transport Němců z Brna 8. Odsuvný transport Němců z Brna 9. Odsuvný transport Němců z Brna 10. Odsuvný transport Němců z Brna 11. Odsuvný transport Němců z Brna 12. Odsuvný transport Němců z Brna

30. 3. 1946 16. 5. 1946 5. 6. 1946 24. 6. 1946 4. 7. 1946 18. 7. 1946 12. 8. 1946 27. 8. 1946 11. 9. 1946 25. 9. 1946 1. 10. 1946 27. 11. 1946

23. dubna 1946 poslal Národní odboj žádost149 na NV, ve které požadoval spoluúčast na rozhodování ve všech otázkách týkajících se Němců v Brně. Národní odboj, sídlem na Hybešově 17, sdružoval organizace jako Svaz osvobozených politických vězňů, Svaz národní revoluce, Zahraniční vojsko a také bývalé partyzány a legionáře. Odvolávali se zde na to, že příslušníci Národního odboje znají nejlépe nacismus a fašismus, protože jej pocítili na vlastním těle. V žádosti také uvedli svůj názor, že stávající komise nepostupují správně a právě z toho důvodu žádají své zastoupení v těchto komisích, aby mohli přednést své usvědčující materiály ohledně Němců. V žádosti bylo také podotknuto, že v Praze Národní odboj zastoupení v komisích již má. Konkrétní požadavky Národní odboj shrnul do několika bodů: 2) V žádostech Němců o čs. příslušnost není uváděna adresa jejich bývalého bydliště. Je nutné, aby tam uváděna byla a právě na základě této dřívější adresy se má provádět šetření. 3) Město by mělo vydat seznam všech Němců žádajících o čs. státní příslušnost. 4) Město by mělo uveřejnit seznam všech Čechů, kteří neoprávněně intervenovali za Němce. 5) Odsun Němců z Brna není uspokojivý a je záměrně mařen českými interventy a advokáty. 6) Měla by být provedena revise všech Němců, kterým již byl vydán příslib čs. státního občanství. Národní odboj poté předloží u komisí související materiály. 7) Národní odboj i veřejnost pobuřuje nedostatečné hlídání Němců v táborech. Národní odboj žádal, aby měl zastoupení v těchto komisích: - v komisi pro odsun Němců - v komisi SNB pro vyšetřování Němců - v komisi pro udělování čs. státního občanství Němcům Rada NV reagovala na tuto žádost již 10. května 1946, jednak zřízením další 4-členné komise, která měla prověřovat udělování čs. státního občanství a jednak zřízením nové 4-členné komise pro odsun Němců, která byla složena ze členů Národního odboje.150 11. června 1946 vydalo MV oběžník,151 který zakazoval odsunovat osoby českého a slovenského původu a to i v případech, ve kterých bylo vydáno zamítavé rozhodnutí při

148

Fond B1/11, Inv. č. 65, kart. 74. Fond B1/3, Inv. č. 148, kart.15, fasc. 16201/39. 150 Tamtéž. 151 Oběžník MV č.j. B-300/3961-46 z 11.6.1946. 149

53

udělení osvědčení o národní spolehlivosti podle §1, odst. 4/ústavního dekretu č. 33/194 Sb. Osobami českého či slovenského původu se rozuměly osoby, které: - měly české či slovenské rodiče, případně pocházely ze smíšených manželství - byli vychovávány česky nebo slovensky - měly českou nebo slovenskou řeč - při sčítání lidu v roce 1930 se hlásily k české národnosti - navštěvovaly české či slovenské školy, pokud to bylo v místě jejich bydliště možné Na schůzi 8. května 1946 jednala bezpečnostní komise NV zem. hl. města Brna o otázce strážných ve střediscích a usnesla se, že po zrušení pracovních středisek budou všichni strážní předáni Úřadu na ochranu práce s doporučením, aby jim bylo opatřeno vhodné zaměstnání, s ohledem na jejich dobře vykonanou práci a také s přikloněním se k jejich původní profesi – většinou šlo o řemeslníky.152 15. května 1946 se podle hlášení referenta NV Velkého Brna nacházelo ve městě dosud 14 000 Němců, z nichž mělo 8 000 požádáno o čs. státní občanství.153 22. července 1946 se konala porada NV zem. hl. města Brna, jejímž tématem byl odsun Němců z města Brna.154 Předpokládaný konec pravidelného odsunu byl plánován na září 1946 a v červenci a srpnu tohoto roku se tudíž předpokládal jeho největší spád. A aby byl tento úkol do důsledků splněn, bylo nutné odstranit potíže a závady, které odsun brzdily nebo znemožňovaly. Ve zprávě z této porady, která vyšla 25. července 1946, se uvádí, že na NV došlo do 22. července 1946 přibližně 14 000 žádostí o navrácení čs. státního občanství. Kladně bylo vyřízeno 1960 žádostí, 1755 bylo zamítnuto a 2500 žádostí se pokládalo za nepodané, jelikož jejich žadatelé již byli odsunuti až na některé osoby nemocné a přestárlé, které měly být zařazeny do sanitárního transportu. Zbývalo tedy projednat na 7785 žádostí a jak nařizoval výnos MV,155 nemohli být tito žadatelé do vyřízení jejich žádosti odsunuti. Bylo také konstatováno, že neexistuje úplně přesná evidence všech žadatelů. Oblastní velitelství SNB měla tudíž do 24. července 1946 pořídit seznam všech osob německé národnosti, které bydlí v Brně a NV měl následně určit z tohoto seznamu ty osoby, které si podaly žádost o navrácení, resp. zachování čs. státního občanství. Do 1. září potom měly být tyto žádosti prošetřeny a vyřízeny. 3. srpna 1946 vydal NV zem. hl. města Brna tzv. Předběžný odsuvný příkaz,156 který uvědomoval všechny osoby říšskoněmecké státní příslušnosti bydlící v obvodu Velkého Brna, že v nejbližší době budou ve smyslu platné dohody se spojeneckými vládami a podle příslušných pokynů MV, odsunuty na území Německa. Zdůrazňoval také to, že rodiny budou odsunuty jako celek. Své námitky proti tomuto příkazu mohl každý uplatnit u zvláštních komisí, které měly úřadovat na všech stanicích SNB v Brně. 20. září 1946 vyzval NV všechny zaměstnavatele ve Velkém Brně i na venkově, kteří zaměstnávaly Němce přidělené jim v této době již zrušenými pracovními středisky, aby ihned tyto osoby dopravily do PS v Bohunicích. Tyto osoby měly být připraveny k odsunu nebo ihned propuštěny.157 29. října 1946 vydal NV zem. hl. města Brna vyhlášku, kterou vyzíval všechny osoby německé národnosti, které bydlily ve Velkém Brně, aby se v době od 29. do 31. října 1946 nově přihlásily na stanicích SNB, bez ohledu na to, jsou-li již nahlášeni nebo mají-li prozatímní osvědčení o čs. státním občanství. Nahlásit se museli ti, co žili ve volném ubytování i ti, co byli umístěni v pracovních střediscích, také všichni bývalí vojenští zajatci,

152

Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51. Fond B1/11, Inv. č. 49, kart.67. 154 Fond B1/42, Inv. č. 52, kart. 68. 155 Výnos MV č. B-300/3961-46 z 11.6.1946. 156 Fond B1/42, Inv. č. 52, kart. 68. 157 Tamtéž. 153

54

kteří byli propuštěni ze zajateckých táborů nebo kteří dosud propuštěni nebyli, ale jsou přikázáni na práci v obvodě Velkého Brna.158 Ve dnech 9. a 18. července 1946 vydalo MV dva výnosy159 o likvidaci internačních středisek a 2. října 1946 zaslal NV zemského hl. města Brna na ÚPS oznámení o Likvidaci pracovního střediska Bohunice, podle předpisu ZNV.160 Likvidace střediska měla proběhnout ve dnech 4. až 10. října a měla se provádět podle zmíněných výnosů MV. V této době proběhla také likvidace střediska v Hodoníně u Kunštátu a také nemocnice v Bohunicích. 9. října 1946 přišla z ÚPS zpráva o přestěhování kanceláře z ulice Údolní na ulici Kobližnou 4 a na nové adrese fungovalo ÚPS od 7. října 1946.161 29. listopadu 1946 oznámilo ÚPS, ve zprávě pro NV, ukončení pravidelného odsunu Němců z Brna. Poslední pravidelný transport, v pořadí 12. s počtem 1212 osob, byl odbaven 27. listopadu 1946. Bylo zde navrhnuto, aby sběrné středisko Maloměřice-Borky převzal do své přímé správy ZNV, protože po skončení pravidelného odsunu sloužilo toto středisko jako zemské sběrné středisko pro značnou část země. ÚPS zároveň upozornilo, že skladuje již jen nepatrné množství oděvních a jiných součástek k vybavování Němců pro odsun a nemůže tak mít nadále zodpovědnost za řádné vybavení Němců z cizích okresů – z trestnic a zajateckých táborů. ÚPS také připomnělo, že od 12. odsunu počínaje, se řízení odsunu ujal p.plk. Kopečný z oblastní osídlovací úřadovny v Brně. Na závěr této zprávy bylo navrženo, aby převzetí sběrného střediska Maloměřice-Borky proběhlo k 15. prosinci 1946. Nakonec se tyto návrhy ale ukázaly jako bezpředmětné, protože ÚPS bylo zrušeno a veškerá jeho agenda byla převedena na Likvidační komisi ZNV.162 12. listopadu 1946 vydalo ÚPS Zprávu o činnosti Ústředí pracovních středisek za dobu od 1. 12. 1945 do 10. 11. 1946, kterou předalo Referátu I.163 V této zprávě se v jejím úvodu uvádí, že ÚPS vzniklo jako řádný úřad NV a sice usnesením NV ze dne 20. listopadu 1945, za účelem převzít správu všech středisek nacházejících se na území Velkého Brna. Vedoucím ÚPS byl jmenován pan Moutelík. Během prosince 1945 až ledna 1946 bylo převzetí středisek provedeno a to za přítomnosti odborných úředníků kontrolního úřadu. Podmínky ve táborech byly v této době mnohde katastrofální. Byl velký nedostatek slamníků a přikrývek, takže lidé v táborech spali na holých prknech a přikrývali se čím se dalo, většinou však svými kabáty nebo špinavými pytli. V táborech i z tohoto důvodu byly velmi špatné hygienické podmínky, téměř všichni obyvatelé táborů byli zavšiveni a rychle se šířil tyfus. Stravování příslušníků také neodpovídalo normám. ÚPS se v součinnosti se ZNV snažilo postupně zlepšovat podmínky ve všech táborech. Výnosy ZNV bylo nařízeno zřídit pro Němce: 1) infekční pavilon: toto oddělení vzniklo v Ústavu pro nervově choré v Černovicích a v době vydání Zprávy bylo dosud v provozu 2) všeobecnou nemocnici: vznikla v budově Sociálního ústavu města Brna v Bohunicích 3) starobinec: vznikl v bývalém cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu 4) ošetřovnu: vznikla na Rosickém nádraží a v době vydání této Zprávy byla také dosud v provozu Pro zlepšení hygienických podmínek v táborech a k zastavení šíření tyfu si ÚPS předsevzalo, že je nutné, aby byly v táborech zřízeny odvšívárny, koupelny a sprchy, pro internované osoby pořízeny slamníky a přikrývky, dále zvýšeny stravovací dávky a celkově se v zařízeních udržovala čistotu. Co se týče těchto předsevzetí, tak: 158

Fond B1/42, Inv. č. 52, kart. 68. Výnosy MV č. 1622-4/7-46-6-Vb/3 z 9.7.1946 a č. 1620-18.7-46-3-Vb.3 z 18.7.1946. 160 Předpis ZNV č.j. 43.452-VI.38-1946 z 23.9.1946. 161 Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 1, fasc. 162.58 162 Tamtéž. 163 Tamtéž. 159

55

-

odvšívárny, koupelny a sprchy byly zřízeny ve všech střediscích a byl také zakoupen DDT prášek, účinný proti vším. - do všech středisek byly dodány slamníky a přikrývky - ve všech střediscích byl zaveden režim - 2x denně zametat podlahy a 2x týdně je vydrhnout - ÚPS internovalo u ministerstva výživy ve věci zvýšení dávek potravin pro Němce - v jednotlivých střediscích byly zřízeny ošetřovny Jako další úkol si ÚPS předsevzalo vybavit Němce pro odsun a provedení samotného odsunu Němců z Brna. V rámci těchto úkolů bylo nutné opatřit: • vhodné prostory na uskladnění všech věcí potřebných k odsunu: pro tyto potřeby byly upraveny prostory v budově na Kobližné 4 • oděvy pro Němce určené k odsunu: bylo dohodnuto, že Úřad pro mimořádná sociální opatření předá ÚPS zásoby oděvů, které pokryjí asi 1/3 skutečné potřeby a zbytek budou tvořit příspěvky od Okresních národních výborů, Okresních správních komisí a Městských národních výborů z celé republiky. Samotné odsuny Němců z Brna byly prováděny podle bodů těchto organizačních nařízení: 1) soustředění Němců určených k odsunu ze středisek, okresů a policejních revírů 2) utvoření skupin po 30 osobách včetně velitele vagónu na 1 vagón 3) vždy určení velitele celého transportu – Němce 4) vytvoření seznamů transportovaných osob v češtině, angličtině a němčině 5) vytvoření orientačních lístků pro každou osobu a zavazadlo 6) vytvoření přepravních lístků v češtině, angličtině a němčině 7) zjištění posledního bydliště a zaměstnání Němců 8) uchování tiskopisů, tj. seznamů zabavených peněz, vkladních knížek, cenných předmětů a papírů 9) zajištění dokladů pro Němce, popřípadě jejich dohledání v archivu střediska nebo na místě, kde byly odebrány – a pokud nenalezeny, tak o tom vydat potvrzení 10) odebrání dokladů, které dokazovaly movitý i nemovitý majetek v ČSR (např. pozemky atd.) 11) odebrání policejních přihlášek, pracovních knížek, kmenových evidenčních listů, potravinových lístků apod. 12) vytvoření nových policejní přihlášek, kde uvedeno, kde se osoba hodlá v Německu usídlit a každý vyzván, aby odtamtud zaslal zprávu o svém novém bydlišti 13) zajistit evidenční podchycení změn 14) odebrat Němcům osvědčení a odhlásit je ze zásobování 15) zjistit váhu vybavení a věcí k odsunu 16) kontrola zavazadel orgány finanční stráže a vydání potvrzení o provedení celního odbavení 17) tělesná prohlídka osob před jejich odsunem 18) znehodnocení osobních dokladů Němců velkým křížkem a razítkem s nápisem „trvale evakuován z republiky československé“ 19) odebrání Němcům všech peněz a cenností, které mají u sebe, kromě snubních prstenů a rodinných památkových předmětů 20) odsunovaným osobám vyplatit určenou sumu v platných německých markách 21) vydávání a doplňování zásob povinného vybavení k transportu 22) uskladňování zavazadel před transportem 23) povinné lékařské prohlídky před odsunem 24) práškování osob proti hmyzu 25) zjištění, nemají-li u příbuzných v republice nějaké předměty a pokud ano, vyzvednout je a zajistit

56

26) zajistit potraviny na cestu 27) plus navíc zajistit 3-denní železnou dávku potravin na cestu podle normy XXVIII. 28) vlaky vybavit svítidlem, lékárničkou, nádobami na pitnou vodu, nádobami na výkaly, chlorovaným vápnem 29) od Němců si před jejich transportem nechat potvrdit, že jim byly vydány na cestu potraviny, zavazadla o hmotnosti 70kg a 500RM na osobu a že již nemají příbuzné na území ČSR 30) při nástupu celého transportu provést konečnou kontrolu osob a zavazadel 31) poté předat transport vojenským úřadům Mimo tyto body muselo být zajištěno: a) střežení odbavených osob, aby nedošlo k jejich styku s osobami ještě neodbavenými b) neustálé procházení požární hlídky mezi dřevěnými baráky Každý Němec, určený k transportu ze země, si s sebou mohl odvézt 70kg zavazadel, přičemž to, co měl na sobě se do této výše nezapočítávalo a dále 500 říšských marek. Ve zprávě je dále uvedeno, že s výjimkou města Brna byl všude v republice prováděn odsun Němců osídlovacími referáty ONV a u statutárních měst MNV. V Brně osídlovací referát NV zemského hl. města Brna až doposud neprojevil o organizaci odsunu žádný zájem. Odsuny tedy provedl ÚPS a do dne vydání Zprávy bylo úspěšně odbaveno 11 transportů ze země s průměrně 1200 osobami. Výnosem ZNV v Brně z dne 27. listopadu164 1946 bylo ÚPS zrušeno a veškerou jeho agendu, účetní i administrativní převzala likvidační komise ZNV v Brně, oddělení II/13. Předsedou této likvidační komise byl jmenován mj. Brázda.

164

Výnos ZNV č. 55474-II/13/46 z 27.11.1946.

57

3. ROKY 1947 a 1948 Úřední dokumenty vydávané na začátku roku likvidační komisí ZNV v Brně, oddělení II/13, která převzala agendu bývalého ÚPS, byly vydávány pod hlavičkou Ústředí pracovních středisek v likvidaci v Brně,165 což ukazuje, že okamžité zrušení ÚPS neproběhlo ze dne na den, ale potřebovalo delší dobu. V roce 1947 i nadále fungovalo sběrné a odsuvné středisko Maloměřice-Borky, kde byli shromažďováni Němci, kteří byli odsud dále posíláni do větších odsuvných středisek v zemi (Starý Habendorf u Liberce, Domažlice aj.), odkud byli poté definitivně odsunováni za hranice. Tabulka č. 10 Mimořádné odsuny Němců z Brna v roce 1947:166 datum 31. 3. 19. 4. 4. 5. 18. 5. 8. 6. 6. 6. 21. 6. 18. 8. 1. 9. 28. 10. 16. 11. 27. 11. 5. 12.

odsunové středisko Habendorf Domažlice Domažlice Domažlice Domažlice Karlovy Vary Karlovy Vary Domažlice Domažlice Děčín Domažlice Děčín Domažlice

pásmo ruské pásmo americké pásmo americké pásmo americké pásmo americké pásmo anglické pásmo anglické pásmo americké pásmo americké pásmo ruské pásmo americké pásmo ruské pásmo americké pásmo

počet osob 3 5 10 2 75 19 4 67 86 20 21 10 21

Na konci roku 1948 sepsal předseda ZNV své prohlášení,167 ve kterém komentoval celkový vývoj ÚPS od jeho vzniku až po konečnou likvidaci. Je zde konstatováno, že v listopadu 1945 byla hospodářská péče o internační, sběrné a pracovní střediska přenesena na ONV. K usměrnění a k jednotnému provádění této péče, ve všech táborech na území Velkého Brna, zřídil ÚNV Ústředí pracovních středisek, tvořící součást městských úřadů, s personálem ze zaměstnanců města Brna. Dále je zde činnost ÚPS kritizována, že nedokázalo řádně plnit mu přidělené úkoly a proto bylo ÚPS v prosince 1946 z příkazu ZNV přeorganizováno a přičleněno jako ÚPS-likvidační komise k ZNV, odd. II/13, které v době vydání tohoto prohlášení stále existovalo. Zápis nás dále informuje o tom, že po postupné likvidaci jednotlivých středisek se činnost komise stále zužovala a na konci roku 1948 spočívala tato činnost v evidenci a vymáhání pohledávek na mzdách za pracovně nasazené příslušníky středisek a na evidenci a vymáhání dvacetiprocentní srážky z těchto mezd ve prospěch státního rozpočtu. Vzhledem k tomu se tedy dalo předpokládat, že činnost komise bude během půl roku ukončena. V době sepsání tohoto prohlášení tvořili personál ÚPSlikvidační komise čtyři zaměstnanci (přičemž jednomu pracovní poměr končil k 31. prosinci 1948). Dalším důležitým bodem, kterým se prohlášení zabývalo, byl fakt, že koncem roku 1948 měl zaniknout ZNV a bylo potřeba přičlenit ÚPS-likvidační komisi na dobu nezbytné potřeby k orgánu, v jehož zájmu byla jeho agenda konána. Předseda ZNV proto ve svém 165

Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 1, fasc. 162.58 Fond B1/11, Inv. č. 65, kart. 74. 167 Prohlášení předsedy ÚNV v Brně č. 7.575-III/12-1948, ze dne 28.12.1948. 166

58

prohlášení žádal, aby ÚNV hl. města Brna učinil opatření, a aby byla ÚPS-likvidační komise od 1. ledna 1949 přičleněna k městským úřadům a dotována tak z prostředků ÚNV. Na tento projev a žádost ještě téhož dne, 28. prosince 1948, ÚNV odpověděl, že přijímá dnem 1. ledna 1949 zbylou agendu ÚPS-likvidační komise ZNV v Brně, ale pouze s jedním zaměstnancem (smluvním, na dobu přechodnou). Tato agenda měla nyní příslušet do oboru působnosti referátu XIX. a to 6. oddělení pro ochranu práce a odbory. 31. prosince 1948 předalo ÚPS-likvidační komise agendu ÚNV, referátu XIX. Nakonec zde byli zaměstnáni dva zaměstnanci.168

168

Fond B1/3, Inv. č. 386, kart. 51, fasc. 162.58

59

4. INTERNAČNÍ TÁBOR MALOMĚŘICE 1945 – 1948 Sběrným střediskem pro celou brněnskou oblast se stalo Internační a pracovní středisko Maloměřice. Maloměřickým táborem procházeli lidé nejen z Brna, ale z celé Moravy a někdy i z Čech. Přicházeli sem buď přímo z domovů nebo od různých firem, někdy byli dodáváni Krajským soudem na Cejlu, robotárnou na Lidické, STB, SNB, jundrovským sirotčím útulkem aj. Dne 1. června 1945 národní výbor převzal v Maloměřicích 5 dřevěných budov, původně určených pro ubytování dělníků brněnské Zbrojovky. Budovy byly přestavěny a současně byly postaveny nové budovy velitelství, budovy pro ženy, dále byly vybudovány dílny, stáje, sklad dřeva a uhlí, nové oplocení, nové cesty, instalace elektrického vedení, vodovodu, telefonu a sanitárního zařízení. Ve zprávě ze dne 22. září 1945 je uvedeno:169 „Tábor zřídil Národní výbor v Obřanech dne 29. dubna 1945 a dne 6. června přesídlil do Maloměřic. Tábor pozůstává z 8 dřevěných baráků, všechny jsou majetkem Čsl. Zbrojovky v Brně. V táboře je elektrické osvětlení, vodovod, kanalizace, umývárny, sprchy, prádelny. Stravování je z vlastní kuchyně. O zdravotní dohled a péči se starají 3 němečtí lékaři zde internovaní, pod dozorem místního lékaře a dohledem úředního policejního lékaře. Počet zajištěných osob je 2295. Internované osoby jsou zaměstnány na odklizovacích pracích ve městě Brně a na zemědělských pracích na venkově. Pro sebe výdělečně činní nejsou. Tábor je soběstačný, udržovací a provozní náklady jsou hrazeny z výdělku zadržených osob. Tábor je střežen 23-člennou stráží.“ 19. července 1945 poslal tábor na ZNV svůj momentální stav zaměstnanců, který vypadal následovně:170 Velitelem tábora byl Josef Klement, který nastoupil službu 29. dubna 1945. Někdy byl jako velitel uváděn také pověřenec národního výboru, Rudolf Škrob. Tabulka č. 11 Stav zaměstnanců Internačního a pracovního tábora Maloměřice ke dni 19. července 1945: Funkce: velitel a pověřenec ZNV zásobovací referát člen stráže velitel stráže zástupce velitele stráže kancelářská síla úřednice správce skladu lékař velitel marodky Zástupce velitele marodky samaritán ošetřovatelka

Počet zaměstnanců: 2 1 35 3 2 1 1 1 1 1 1 1 1

z internovaných z internovaných z internovaných z internovaných

Stráže konaly 12ti hodinové služby, jejich plat byl 5 Kč/h pro svobodné, 6 Kč/h pro ženaté bez dětí a 7 Kč/h pro ženaté s dětmi. Počet zaměstnanců se v táboře často měnil, téměř se to lišilo měsíc od měsíce a funkce zároveň přibývaly i ubývaly. Nejvíce kolísal počet strážných, kdy například v srpnu 1945 jich bylo 26, v září téhož roku 27, v říjnu 32 a v listopadu 1945 zase 32.171 1. ledna 1946 byli zaměstnanci táborů převedeni pod správu 169

Fond B1/42b, Inv. č. 50, kart. 10. Tamtéž. 171 Tamtéž. 170

60

ONV nebo k SNB. Tyto instituce tedy nyní řešily jejich platové otázky, protože do té doby byly mzdy vypláceny jen podle dohody mezi zaměstnancem a velitelem tábora. Početní stav zaměstnanců v roce 1945 můžeme srovnat se stavem zaměstnanců v letech 1947 a 1948:172 Stav zaměstnanců na konci roku 1947: • kmenový personál: Velitelem střediska byl od 1. prosince 1947 Stanislav Liška, dále 1 hospodář, 1 správce materiálu, 1 úředník v přijímací kanceláři, 1 skladník, 4 strážní, 1 topič a zároveň instalatér, 1 kočí, 1 účetní. • německý personál z internovaných: 1 lékař, 1 zubní technik, 1ošetřovatel, 1 úředník v přijímací kanceláři, 2 úředníci na evidenci, 1 kuchařka, 1 umývačka, 3 pomocnice ve skladu, 1 krejčí, 3 šičky, 1 elektrikář, 1 kočí, 2 obuvníci, 1 stolař, 4 pradleny. Stav zaměstnanců v únoru 1948: • 1 velitel táboru, 2 zástupci velitele, 2 skladníci, 2 úředníci pro evidenci, 4 strážní (kteří sloužili vždy ve dvojicích 24 hodin a pak měli 24 hodin volno), 1 spojka,1 náhradník, který byl zároveň topičem. Samotní Němci byli zaměstnáváni na různé práce buď přímo v táborech nebo mimo táborové zdi ve městě, jeho okolí a pokud byla po jejich pracovní síle poptávka, tak i ve velkých vzdálenostech. Na seznamu zaměstnavatelů Němců z maloměřického tábora se uvádí celkem 730 jmen.173 Úplně nejčastěji zde jsou jako zaměstnavatelé uváděni rolníci, často také zahradníci, restauratéři a hoteliéři a stavitelé. Méně často jsou uvedeni statkáři, obuvníci, lékaři, pekaři, stolaři, advokáti, cukráři, mechanici, malíři pokojů, mlynáři, švadleny, řezníci, pokrývači, klempíři, nemocnice, dokonce je na seznamu také jeden major a jako zaměstnavatel Němců je uveden i Národní výbor. Jak je již zmíněno, maloměřický tábor se sestával z 8 ubytovacích baráků, které byly vybaveny následujícím zařízením, ze kterého jde vidět, že jediné, čeho bylo dostatek, byly postele: Tabulka č. 12 Seznam táborového inventáře všech baráků, stav ke dni 26. listopadu 1945.174 barák č. max. počet ubytovaných předmět: postele slamníky záhlavníky přikrývky polštáře velké polštáře malé skříně police stoly židle

I 279

II 83

III 158

IV 14

V 4

VI 373

VII 200

VIII 19

rezerva

celkem 1130

279 41 10 313 3

82 67 41 79 41

158 121 15 91 10

14 14 13 6 13

4 4 3 6 1

278 3 229 -

200 192 33 124 9

19 16 2 11 23

138

1172 458 117 859 100

28

37

67

2

6

2

74

4

220

8 25 13 1

46 6 23 6

8 9 12 1

7 6 7 8

4 2 5 -

6 44 11 -

8 6 13 6

29 18 23

116 98 112 45

172

Fond B1/42b, Inv. č. 50, kart. 10. Fond B1/42b, Inv. č. 31, kart. 5. 174 Fond B1/42b, Inv. č. 45, kart. 8. 173

61

10

lavice stoličky světla kamna talíře smalt. velké hrnce naběračky kbelíky lopatky na smetí koše na papír budíky nástěnné regály šicí stroje elektrické žehličky psací stroje psací stoly registrační skříně etažérka telefon smaltové umývadlo prostěradla kuchyňské kotle

18 16 13 12 147

17 37 26 14 16

6 20 20 13 25

6 6 22 4 -

4 13 12 1 5

25 11 12 8 181

6 16 14 8 40

2 22 15 13 -

84 141 134 73 414

19

4

5

-

-

20

3

-

51

20 15 4

7 9 -

3 6 -

-

5 -

24 15 5

9 14 1

-

63 64 10

1

-

-

-

-

-

1

4

6

1 -

8 6

3 -

1 -

2 -

1 -

3 -

9 -

28 6

-

5 4

-

-

-

-

4 1

-

9 5

-

-

-

-

-

-

-

6

6

-

-

-

-

-

-

-

4 3

4 3

1 -

1 1

1 8

1 -

-

1 -

1 -

2 4 -

2 10 9

-

-

-

7 6

-

-

-

-

7 6

Navíc náležely k inventáři táborových baráků tyto předměty, bez udání místa uložení: 3 nosítka, 8 stolních mís, 4 sklenice na moč, 1 elektrická chladírna, 1 splachovací záchod, 2 boilery, 16 sprch a 3 obrazy, konkrétně šlo o Masaryka, Beneše a Stalina.175 Pokud se nyní podíváme podrobněji na barák č. I, bylo jeho vybavení následující: Tabulka č. 13 Inventář na mužském baráku č. I, stav ke dni 10. října 1945176 světnice nejvyšší počet ubytovaných předmět: postele slamníky záhlavníky deky polštáře velké polštáře 175 176

velitelská světnice 3

I.

II.

III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

celkem

8

26

30

28

28

28

52

26

28

26

283

3 3 1 4 2

8 8 6 10 1

26 5 -

30 37 -

28 35 -

28 35 -

28 32 -

52 38 -

26 4 3 26 -

28 28 24 40 -

26 26 1 2 -

283 283 41 10 264 3

1

6

-

-

-

10

-

10

-

-

1

28

Fond B1/42b, Inv. č. 45, kart. 8. Fond B1/42b, Inv. č. 45, kart. 8.

62

malé skříně police stoly židle lavice stoličky světlo talíře smalt. velké hrnce naběračky kbelíky lopatka na smetí koš na papír budík kamna

1 1 1 1 1 1 -

1 1 2 1 2 7 1 3 2 1

1 2 1 1 2 1 1 -

1 8 2 1 3 1 14 2 1 2 1

1 2 1 2 1 1 29 2 3 1 -

1 2 1 2 1 1 16 2 3 2 -

1 4 1 1 2 1 10 2 2 2 -

3 2 1 3 2 2 19 4 3 2 -

5 1 2 2 1 11 2 2 1 1

1 1 1 2 1 1 4 2 2 1 1

1 1 2 1 1 2 1 1 1

8 25 13 1 20 15 13 111 21 21 16 5

1 1

1 1

1

1

1

1

1

2

1

1

1

1 1 12

18. srpna 1945 přišla na NV zpráva z internačního tábora Maloměřice-Borky, že zdravotní poměry v táboře vyžadují určité hygienické a karanténní opatření, které bylo nezbytné především z toho důvodu, že internované osoby byly vysílány na práce do města i na venkov a přicházely tak do styku s místními obyvateli a mohlo by tak hrozit případné šíření infekcí. Tato zpráva obsahovala žádost o povolení postavit v táboře dalších 6 dřevěných domků o rozměrech 5x4 m. Tři měly být určeny pro muže a tři pro ženy a z toho dva měly fungovat jako karanténa pro nově příchozí, dva jako pavilony pro kožní choroby a pro nakažlivé choroby. Předběžné náklady byly vypočítány na 18 000 Kčs na materiál na jeden domek, přičemž o jejich postavení se měli postarat sami internovaní.177 22. září 1945 vypadala podle zprávy, která musela být doručena do okresní úřadovny Národní bezpečnosti v Brně-Husovicích, situace v táboře Maloměřice-Borky následovně:178 V této době sídlil tábor v Brně v městské části Maloměřice, v trati Borky. Tábor zřídil NV v Obřanech 29. dubna 1945 a 6. června přesídlil do Maloměřic. V této době bylo v táboře zajištěno celkem 2302 osob, z toho 1444 mužů, 626 žen a 232 dětí do 18 let, přičemž mezi nimi nebyly žádné děti do 6 let. Denní náklady na jednu osobu ještě v této době nebyly určeny. 3. října 1945 zaslal tábor Maloměřice-Borky souhrnnou zprávu o stavu zařízení na Ředitelství národní bezpečnosti.179 V této zprávě se uvádělo, že tábor, který byl uváděn jako internační a pracovní, se skládá z 8 dřevěných baráků, které jsou majetkem Čsl. zbrojovky v Brně. V areálu byly umývárny, sprchy a prádelna a brzy po převzetí zde bylo nově zavedeno elektrické osvětlení, vodovod a kanalizace. Co se týče vytápění, bylo plánováno, že se přes zimu 1945/1946 bude v objektech topit kamny. Internovaní se stravovali ve vlastní kuchyni, o zdravotní dohled se starali 3 němečtí lékaři z řad internovaných a to pod dozorem místního lékaře a také dohledem úředního policejního lékaře. V táboře byli internováni převáženě Němci, ale také několik Čechů – kolaborantů, kteří zde čekali na vyřízení záležitostí. Celkový počet zajištěných osob v táboře k tomuto datu byl 2295. Tyto osoby byly zaměstnány především na odklizovacích parcích v Brně a v zemědělství na venkově, přičemž internovaní nebyli pro sebe výdělečně činní. Denní náklady na jednu osobu činily v této době 13 Kčs a tábor byl zcela soběstačný, když všechny náklady na jeho udržování a provoz byly hrazeny z výdělku za práci nasazených Němců. Správcem tábora byl pol. praporčík Klement s platem 1500 Kčs a správní záležitosti měl na starosti pověřenec NV Rudolf Škrob, také 177

Fond B1/42b, Inv. č. 152, kart. 46. Tamtéž. 179 Tamtéž. 178

63

s platem 1500 Kčs měsíčně. Tyto platy nebyly hrazeny z táborové pokladny. Dozorčí službu vykonávali jednak 2 strážmistři na penzi a táborová stráž o 23 členech s platem 5, 6 nebo 7 Kčs na hodinu, kteří vykonávali denně 12-ti hodinovou službu. Za rok 1945 zemřelo ve středisku Maloměřice-Borky celkem 35 osob německé národnosti. Na úmrtním lístku byly vypsány údaje: jméno, datum a místo narození, poslední bydliště, manžel(ka) a svědek úmrtí a to v případě, že byly tyto údaje známy. Často byl úmrtní list bez konkrétních informací o mrtvém člověku a bylo tam napsáno jen např.: neznámý muž, věk přibližně... někdy bylo také úmrtí beze svědků. Dále byla na listě uvedena příčina smrti, její den, čas a místo. Ve většině případů je jako příčina smrti uvedena srdeční slabost (22 případů z 35), 3x je uvedena sebevražda, z toho jednou je blíže specifikována jako otrava. Mezi zbývající příčiny jsou uvedeny stařecká sešlost 3x, zastřelení na útěku 3x, zánět pohrudnice 2x, rakovina žaludku 1x, a tuberkulóza 1x.180 V roce 1945 uprchlo z maloměřického tábora celkem 165 a v následujícím roce celkem 39 internovaných osob.181 Na závěr roku 1945 byl výnosem MV182 vydán naprostý zákaz dobrovolného odchodu Němců ze země. Rok 1946 proběhl v maloměřickém táboře ve znamení odsunu Němců z Brna a také s tím souvisejících intenzivních příprav. Již 3. ledna 1946 připomíná ZNV všem úřadům, podnikům, ústavům a místním úřadovnám, aby urychleně propláceli účty za přidělené německé pracovní síly na sporožirový účet č. 98555 u Spořitelny města Brna.183 Odsun do přeplněného ruského okupačního pásma v Německu prozatím nepřicházel v úvahu a MV tedy 11. ledna 1946 vydalo oběžník,184 který upravoval podmínky odsunu Němců do amerického okupačního pásma. Mezi nejdůležitější ustanovení patřilo: • Němci z Německa mohli být do transportu zařazeni jen tehdy, když jejich bydliště před příchodem na území ČSR spadalo do nynějšího amerického okupačního pásma. (To bylo později ještě zpřísněno) • Němci, kteří měli v americkém okupačním pásmu příbuzenstvo, měli být odsunuti přednostně. • Sirotci měli být odsunuti později, ve společných transportech. • Nesměly být odsunuty těhotné ženy 6 týdnů před porodem a ženy 6 týdnů po porodu. Musela na ně čekat i celá rodina. • Osoby podezřelé z nakažlivých chorob a osoby potřebující nemocniční ošetření mohly být odsunuty až v momentě, kdy úřední lékař potvrdil, že nebezpečí nákazy pominulo nebo že je osoba schopna transportu. • Osoby choromyslné měly být odsunuty pozdějším odděleným transportem. Oběžník dále ukládal, že každé osobě musel být před odsunem vydán tzv. Přepravní lístek pro odsun, kde byly vyplněny kolonky: jméno, stáří, pohlaví, národnost, trvalé bydliště, zaměstnání a místo, kam si osoba přála odejít. Lístky musely být vyplněny zvláště i pro malé děti a dokonce i pro kojence a ty byly předány do úschovy rodičům či jejich zákonným zástupcům. Pro každý transport musel být vyhotoven v 5 exemplářích jmenný seznam účastníků odsunu, přičemž 3 si ponechal velitel transportu, 1 dostal příslušný NV a 1 oblastní osidlovací úřadovna. Velitel transportu musel mít lékařské potvrzení o zdravotní nezávadnosti osob zařazených do transportu a každý transport musely doprovázet nejméně dvě osoby pomocného zdravotního personálu s prostředky pro první pomoc. Tyto osoby se poté měly vrátit s vlakem zpět do ČSR. Během transportu mělo být zajištěno stravování v nádražních 180

Fond B1/42b, Inv. č. 24, kart. 4. Fond B1/42b, Inv. č. 2, kart. 1, kniha 2. 182 Výnos čj. B-300/1990 z 31.12. 1945. 183 Fond B1/42b, Inv. č. 164, kart. 50. 184 Oběžník č. B-300/168/46 z 11.1.1946. 181

64

stravovnách zřízených vojenskou správou a navíc měl mít každý s sebou potraviny nepodléhající zkáze na 7 dní. Kromě toho měl být každý transport zásoben potravinami na 3 dny pro každou odsunovanou osobu.185 Tento oběžník doplňovaly další oběžníky, ten ze 16. ledna186 určoval, že každá vlaková souprava se má skládat ze 40 vagónů, každý maximálně pro 30 osob. Jednotlivé vagóny musely být označeny čísly 1 až 40 a v každém měl být z odsunovaných Němců určen tzv. pořadatel, což byla osoba, která měla na starost pořádek a klid v průběhu cesty. Průběžně také měla kontrolovat, aby z vagónu za cesty nikdo neutekl a ani nikdo nepřistoupil. Další doplňující oběžník187 byl vydán vzápětí, 19. ledna 1946. Doporučoval, pokud to prostředky dovolí, aby si odsunované osoby braly s sebou zavazadla o hmotnosti nejméně 50 kg a to především s teplým prádlem, šatstvem, ložním prádlem, kuchyňským nádobím apod. Každá osoba také měla dostat 1000 RM, což platilo na osobu a ne na rodinu, jak to na některých místech fungovalo.188 Oběžník MV189 z 26. ledna 1946 o vybavení Němců platidly, který byl vzápětí pozměněn oběžníkem190 z 15. února 1946, ustanovil tyto zásady: • Každý odsunovaný Němec, který měl v dostatečné výši RM na hotovosti nebo na vázaných vkladech, byl oprávněn vyvézt 1000 RM na hlavu. • Osobám, které nemají RM nebo jich mají málo, bude vyplaceno tolik RM, aby na hlavu připadlo 200 RM. Nařízení týkající se vývozu finanční hotovosti se ale neustále měnila a často také nedodržovala a např. Američané výslovně požadovali, aby Němci přijíždějící do jejich pásma měli s sebou 1000 RM na osobu. Potřebné RM měly vydat příslušné filiálky Národní banky veliteli tábora, oproti žádosti s potřebnou sumou, která byla opatřena razítkem ONV a podpisem předsedy ONV.191 6. února 1946 vydalo ministerstvo financí výnos,192 který obsahoval závazný seznam věcí, které bylo povoleno a naopak zakázáno vyvážet ze země při odsunech. Němci mohli vyvézt pouze ten majetek, který byl nepochybně potřebný k ukojení životních potřeb anebo k vykonávání zaměstnání. Mezi tyto věci spadali: • oděvy, prádlo, peřiny, domácí nářadí, potraviny, nápoje, dále snubní prsteny a upomínkové předměty, které neměly kulturní nebo historickou hodnotu. Naopak zakázáno bylo vyvážet: • cenné papíry, vkladní knížky a vkladní listy • drahé kovy, drahokamy, perly, drahocenné a umělecké předměty a sbírky takových předmětů, sbírky známek • hodinky význačných značek, fotografické přístroje, rozhlasové přijímače, psací, počítací a rozmnožovací stroje • cenné koberce, gobelíny a jiné cenné textilie, cenné kožešiny • motorová vozidla • lékařské přístroje pokud nesloužily k povolání a léky (povoleny byly jen obvyklé domácí léky v přiměřeném množství) • domácí užitkové zvířectvo • osivo, setba, krmivo 185

Fond B1/42b, Inv. č. 164, kart. 50. Oběžník č. č. B-300/270 z 16.1.1946. 187 Oběžník č. B-300/360/46 z 19.1.1946. 188 Fond B1/42b, Inv. č. 164, kart. 50. 189 Oběžník čj. B-300/380 z 26.1.1946. 190 Oběžník čj. B-300/1129 z 15.2.1946. 191 Fond B1/42b, Inv. č. 164, kart. 50. 192 Výnos č. 32.657/46-IV/5 z 6.2.1946. 186

65

• • •

zbraně, střelivo, trhaviny patenty listiny a písemnosti historické hodnoty nebo politického, protistátního a protičeskoslovenského charakteru • jiné předměty značnější hodnoty, podle volné úvahy kontrolních orgánů Rozsah svršků byl navíc omezen směrnicemi MV na 30 kg/osobu, což bylo poté zvýšeno americkými úřady na 50 kg/osobu. Dále byla změněna finanční částka, která byla zvednuta na 1000 RM na osobu, bez ohledu na věk.193 V souvislosti s nutností spojovat členy rodin před odsunem, byl 21. února 1946 vydán oběžník MV,194 který přikazoval uvolnit německé pracovní síly přidělené na práce do vnitrozemí. 12. března 1946 zakázalo MV na základě dohod s Američany zařazovat Němce pocházející z Německa do odsuvných transportů, které měly směřovat do amerického okupačního pásma. Toto nařízení mělo prozatímní platnost a týkalo se ve většině případech německých uprchlíků, kteří měli být odsunuti později a odděleně. Odsuny se měly proto týkat jen Němců sudetských. Toto nařízení platilo bez výjimek. Do 30. března měly navíc NV předložit zprávu, kolik Němců z Německa se zdržuje v jednotlivých správních obvodech, a do kterého okupačního pásma patří podle svého původního bydliště, přičemž provincie v Německu byly rozděleny následovně: Americké okupační pásmo: Thüringen, Bayern, Würtemberg, Baden, Zwickau, Hessen Nassau, Pfalz Ruské okupační pásmo: Pommern, Oberschlesien, Sachsen, Niederschlesien Britské okupační pásmo: Mecklenburg, Schleswik Hollstein, Erfurt-Magdeburg, Braunschweig, Westfalen Francouzské okupační pásmo: Saarland, Reinprowinz-Düsseldorf, Aachen, Koblenz, Trier. Navíc všichni původní obyvatelé Berlína měli spadat do ruského okupačního pásma.195 11. března 1946 vydalo MV oběžník,196 který se týkal odsunu nepostradatelných německých pracovních sil v průmyslu a zemědělství. Odkazoval se na oběžník osídlovacího úřadu,197 který jmenoval tzv. pracovní skupiny A, které vyžadovaly zvláštní ohledy při odsunech Němců, dále na oběžníky MV,198 které upřesňovaly postup v případech odsunu Němců zaměstnaných v hornictví, dále oběžník199 o odkladu odsunu německých zaměstnanců železnic a na oběžník200 o odkladu Němců zaměstnaných při těžbě dřeva. Všem těmto nařízením navíc předcházel oběžník osídlovacího úřadu201 o evidenci osob přicházejících v úvahu pro první etapu odsunu. Doporučovali se zde především Němci z pohraničních oblastí a ty osoby, jejichž odsunem nebude nijak dotčen provoz výrobních odvětví. Bylo zde také doporučeno vybírat v první řadě neproduktivní živly a osoby, které byly zaměstnány v takových podnicích, kde by omezení či zastavení výroby nezpůsobilo poruchy hospodářského života v zemi – např. různé obchody, živnosti apod. Nadále se měla zachovávat zásada, že odsunovou jednotkou je rodina. Každý NV měl vypracovat vlastní odsunový plán, ve kterém mělo být stanoveno místní i osobní pořadí odsunu.202

193

Fond B1/42b, Inv. č. 164, kart. 50. Oběžník č. B-300/1238 z 21.2.1946. 195 Fond B1/42b, Inv. č. 164, kart. 50. 196 Oběžník č. B-300/1718/46-Ref.B z 11.3.1946. 197 Oběžník č. 46382 z 2.1.1946. 198 Oběžníky č. B-300/253-46, B-300/526-46, B-300/710-46 a B-300/1450-46. 199 Oběžník č. B-300/1256-46. 200 Oběžník č. B-300/378-46. 201 Oběžník č. 953/45 z 25.10.1945. 202 Fond B1/42b, Inv. č. 164, kart. 50. 194

66

V internačním středisku Maloměřice-Borky byli před zahájením odsunů soustřeďováni také Němci z jiných středisek, např. ze sběrného střediska ze Svitav přišlo 24. října 1946 88 osob, 13. listopadu dalších 64 osob, 7. listopadu přišlo 43 trestanců z Mírova, 14. října přišlo z internačního střediska ze Znojma 63 osob apod.203 Maloměřice fungovaly v Brně jako odsuvné středisko a tudíž sem byly převáděny také osoby z ostatních brněnských středisek, která se od roku 1946 postupně rušila. 1946 bylo z Brna vypraveno 14 odsuvných transportů. 1. odsun Němců z Maloměřic se uskutečnil 30. března 1946. Bylo odsunuto celkem 1201 osob, ve 40 vagónech, po 30 osobách (v jediném vagóně cestovalo 31 osob).204 Každý Němec dostal v tomto konkrétním odsunu na cestu 1000 RM v platných bankovkách. Pro těchto 1201 osob byl připraveny následující suroviny, který měly vystačit na 3 dny cesty:205 1201 ks mýdla (1ks/os) 1801,5 kg chleba (1,5 kg/os) 108, 09 kg pšeničné mouky (0,09 kg/os) 120,1 kg krup (0,1 kg/os) 18, 015 kg sušené zeleniny (0,015 kg/os) 90,75 g koření (cca 0,075 g/os) 54,045 kg margarinu (0,045 kg/os) 144,12 kg cukru (0,12 kg/os) 726 l octu (cca 0,6 l/os) 36,03 kg kávoviny (0,03 kg/os) 1201 kg brambor (1 kg/os) 26,25 l plnotučného mléka (cca 0.02 l/os) 18,015 kg soli (0,015 kg/os) Obsah lékárničky byl následující:206 Coramin kapky 2 lahvičky, tinktura Valeriana lahev 0,5 l, Mixtura Solvena 1 lahvička, Codein 30 prášků, přírodní uhlí, Pulvis Doweri 50 ks, Acid acethylosalicyl 30 ks, Gelonida antineurala 40 ks, obvazová vata 4 bal. po 100g, rychloobvazy Diana 50 ks, leukoplast 2x3 cm 50ks, Ungt. acidboricum 50 gr, Ungt. ichthyoli 10% 50g, tinktura Sepso 100g, ústní lopatky 10 ks, svíčky 20 ks. Dále byl mezi těchto 1201 osob rozdělen Hospodářskou správou ÚPS následující proviant:207 • Muži: 1074 košil, 884 spodků, 4 trenky, 257 triček, 458 sak, 880 vest, 656 kalhot, 467 plášťů, 635 párů bot, 251 párů dřeváků, 1 pracovní blůza, 1 pracovní kalhoty, 32 plášťů, 118 svetrů, 252 čepic, 504 rukavic • Ženy: 466 košil, 241 nočních košil, 844 kabátků, 836 spodních kalhot, 653 kombiné, 834 podprsenek, 172 podvazků, 405 plášťů, 1247 šatů, 650 sukní, 1240 halenek, 630 zástěr, 123 županů, 416 sak, 377 svetrů, 40 párů gumáků, 625 párů bot, 209 párů dřeváků • Děti: 480 košil, 456 spodních kalhot, 301 triček, 229 sak, 140 kalhot, 165 svetrů, 270 šatů, 264 sukní, 256 zástěr, 154 plášťů, 163 párů bot, 160 košil, 153 pyžam • Společné: 1587 dek, 448 polštářů, 272 peřin, 454 povlečení, 2946 ručníků, 1164 kapesníků, 500 onucí, 669 šál, 384 deček, 818 záclon, 20 plenek Ve vagónech bylo k dispozici také 42 kbelíků na pitnou vodu a 42 nádob na výkaly. 203

Fond B1/42b, Inv. č. 125, kart. 33. Tamtéž. 205 Tamtéž. 206 Tamtéž. 207 Tamtéž. 204

67

Tabulka č. 14 Věková struktura osob v 1. odsunu:208 Děti Muži Ženy

do 1 roku 8

1-6 let

6-14 let

nad 14 let

51 48

43 44

484 523

V každém ze 40 vagónů muselo být před odjezdem podepsáno potvrzení od velitele vagónu, že ve vagónu jsou pouze Němci z okresu Brno a že každému bylo vyplaceno 1000 RM v platných bankovkách. - Odsun č. 2 proběhl 16. května 1946, bylo odsunuto celkem 1201 osob, přičemž každá měla s sebou 500 RM a 60 kg zavazadel.209 - Odsun č. 3 proběhl 5. června 1946, bylo odsunuto 1200 osob.210 - Odsun č. 4 proběhl 24. června 1946, odsunuto 1201 osob.211 - Odsun č. 5 proběhl 4. července 1946, odsunuto 1201 osob212 - Odsun č. 6 proběhl 18. července 1946, odsunuto 1201 osob213 - Odsun č. 7 proběhl 12. srpna 1946, odsunuto 1202 osob214 - Odsun č. 8 proběhl 27. srpna 1946, odsunuto 1205 osob215 - Odsun č. 9 proběhl 11. září 1946, odsunuto 1207 osob216 - Odsun č. 10 proběhl 25. září 1946, odsunuto 1199 osob217 - Odsun č. 11 proběhl 1. října 1946, odsunuto 415 osob.218 Jednalo se o sanitní odsun, přičemž nemocné osoby byly rozděleny do 8 kategorií následovně: ► I. kategorie: Duševně choří – ti byli odsunuti hromadně zvláštním transportem, čili ne v tomto 11. odsunu ► II. kategorie: Slabomyslní ► III. kategorie: Trvale nemocní ► IV. kategorie: Dočasně nemocní v ošetřování ► V. kategorie: Staří lidé, osoby neschopné normálního odsunu a osoby závislé na pomoci jiných ► VI. kategorie: Slepí ► VII. kategorie: Hluší a němí ► VIII. kategorie: Osoby neschopné pohybu pro poranění Většinu osob v tomto sanitním transportu tvořili lidé spadající do V. kategorie, přičemž některé osoby spadaly zároveň do více kategorií.

208

Fond B1/42b, Inv. č. 125, kart. 33. Fond B1/42b, Inv. č. 126, kart. 34. 210 Fond B1/42b, Inv. č. 127, kart. 34 a 35. 211 Fond B1/42b, Inv. č. 128, kart. 35. 212 Fond B1/42b, Inv. č. 129, kart. 36. 213 Fond B1/42b, Inv. č. 130, kart. 36. 214 Fond B1/42b, Inv. č. 132, kart. 37. 215 Fond B1/42b, Inv. č. 133, kart. 37. 216 Fond B1/42b, Inv. č. 134, kart.39. 217 Fond B1/42b, Inv. č. 135, kart. 40. 218 Fond B1/42b, Inv. č. 136, kart. 40. 209

68

Tabulka č. 15 Věková struktura osob v 11. odsunu:219 Děti Muži Ženy

do 1 roku 0

1-6 let

6-14 let

nad 14 let

2 0

0 2

135 275

Do konce roku 1946 proběhly poté ještě tři odsuny. Odsun č. 12 proběhl 24. listopadu 1946, odsunuto bylo 1063 osob a jednalo se o osoby trestané.220 13. odsun proběhl 27. listopadu a bylo při něm odsunuto 1062 osob.221. Při posledním, čtrnáctém odsunu, bylo odsunuto pouze 127 osob.222 Podle Směrnic k provádění soustavného odsunu Němců z ČSR223 byli přednostové oblastních osídlovacích úřadoven povinni podávat vždy k 1. a 15. dni v měsíci referátu B ministerstva vnitra zprávy, z kterých okresů a kolik Němců bylo v uplynulých 14 dnech odsunuto. Přesto, že se původně předpokládalo, že na jaře 1947 budou odsuny Němců ze země pokračovat, Američané dali brzy jasně najevo, ze další masové přijímání Němců do svého pásma již nepředpokládají. V následujících dvou letech pokračovaly tedy odsuny do amerického a ruského pásma jen v omezené míře a většinou z důvodu slučování rodin. Němci nyní ale do Německa odcházet již sami chtěli a proto jich hodně odešlo také neoficiální cestou. V lednu 1949 Američané úplně stopli přijímání Němců do svého pásma a to i z důvodu slučování rodin. Pro odsuny tedy nyní v úvahu přicházelo jen ruské pásmo a to pouze ve velmi omezené míře. Do konce roku 1948 byla ukončena činnost všech sběrných středisek na Moravě a ve Slezsku. Zastavení odsunů ovlivnilo také další organizaci středisek, byly vydávány nové domácí řády a docházelo k uvolňování pravidel a poměry ve střediscích se v mnohém zlepšily. Na ukázku je zde například jídelníček z maloměřického tábora z roku 1948: Ukázka jídelního listu ve středisku Maloměřice-Borky od 16. do 30. dubna 1948224 DEN

SNÍDANĚ

OBĚD

VEČEŘE

PÁ 16. 4. 1948

káva, chléb

fazolová polévka

gulášová polévka, chléb

děti bílá káva

buchty s marmeládou

děti bílá káva

káva, chléb

krupicová polévka

káva, chléb, marmeláda

děti bílá káva

špenát, vejce, brambor

děti bílá káva

zrnková káva, chléb

kostní polévka

káva, chléb

děti bílá káva

vepřové, knedlík, zelí

děti bílá káva

káva, chléb

fazolová polévka

gulášová polévka, chléb

děti bílá káva

bram. knedlík s marmeládou

děti bílá káva

káva, chléb

hovězí polévka

káva, chléb

děti bílá káva

hovězí, špenát, brambor

děti bílá káva

SO 17. 4. 1948

NE 18. 4. 1948

PO 19. 4. 1948

ÚT 20. 4. 1948

219

Fond B1/42b, Inv. č. 136, kart. 40. Fond B1/42b, Inv. č. 137, kart. 40. 221 Fond B1/42b, Inv. č. 138, kart. 41. 222 Fond B1/42b, Inv. č. 125, kart.33. 223 Fond B1/42b, Inv. č. 164, kart. 50. 224 Fond B1/42b, Inv. č. 65, kart. 16. 220

69

ST

21. 4. 1948

ČT 22. 4. 1948

PÁ 23. 4. 1948

SO 24. 4. 1948

NE 25. 4. 1948

PO 26. 4. 1948

ÚT 27. 4. 1948

ST

28. 4. 1948

ČT 29. 4. 1948

PÁ 30. 4. 1948

káva, chléb

zeleninová polévka

česneková polévka, chléb

děti bílá káva

fazole na kyselo

děti bílá káva

káva, chléb

nudlová polévka

káva, chléb

děti bílá káva

konzerva, brambory, okurek

děti bílá káva

káva, chléb

bramborová polévka

gulášová polévka, chléb

děti bílá káva

buchty s marmeládou

děti bílá káva

káva, chléb

fazolová polévka

káva, chléb, sýr

děti bílá káva

špenát, knedlík, vejce

děti bílá káva

zrnková káva, chléb

kostní polévka

káva, chléb

děti bílá káva

sekaná, bramborový salát

děti bílá káva

káva, chléb

fazolová polévka

gulášová polévka, chléb

děti bílá káva

rajská omáčka, knedlík

děti bílá káva

káva, chléb

kmínová polévka

káva, chléb

děti bílá káva

guláš, brambor

děti bílá káva

káva, chléb

zeleninová polévka

polévka s kapáním, chléb

děti bílá káva

fazole na kyselo

děti bílá káva

káva, chléb

krupicová polévka

káva, chléb

děti bílá káva

sekaná, bramborová kaše

děti bílá káva

káva, chléb

kroupová polévka

gulášová polévka, chléb

děti bílá káva

závin s marmeládou

děti bílá káva

V této závěrečné etapě existence středisek pro Němce u nás, se také výrazně snížil počet internovaných osob, jak nám ukazují tři denní hlášení z Maloměřic z této doby:225 Denní hlášení dne 1. dubna 1948 Strážných 4, správců 2, dozorčí orgán (velitel) 1, pomocný personál 2 Mužů …24 Žen …19 Dětí …2 Celkem …45 osob, z toho Čechů 0, všechny osoby německé národnosti Kromě toho trvale na pracích mimo středisko: Mužů … 55 Žen … 49 Dětí … 35 Celkem …139 Kromě toho propuštěné osoby až do odsunu: Mužů … 31 Žen … 29 Dětí … 9 Celkem …69 Kromě toho v jiných střediscích umístěné osoby až do odsunu: Mužů …19 Žen …25 Dětí …8 225

Fond B1/42b, Inv. č. 43, kart. 68.

70

Celkem ...52 Denní hlášení dne 25. května 1948 Strážných 4, správců 3, dozorčí orgán (velitel) 1, pomocný personál 2 Mužů …12 Žen …24…z toho 1 Češka Dětí …3 Celkem …39 osob, z toho Čechů 1, zbytek osoby německé národnosti Kromě toho trvale na pracích mimo středisko: Mužů … 29 Žen … 15 Dětí … 9 Celkem … 53 Kromě toho propuštěné osoby až do odsunu: Mužů … 7 Žen … 4 Dětí … 3 Celkem …14 Kromě toho v jiných střediscích umístěné osoby až do odsunu: 0 osob Denní hlášení dne 22. července 1948 Strážných 0, správců 3, dozorčí orgán (velitel) 1, pomocný personál 0 Mužů …0 Žen …0 Dětí …0 Celkem …0 Kromě toho trvale na pracích mimo středisko: Mužů … 19 Žen … 13 Dětí … 9 Celkem … 41 Kromě toho propuštěné osoby až do odsunu: Mužů … 7 Žen … 4 Dětí … 2 Celkem …13 Kromě toho v jiných střediscích umístěné osoby až do odsunu: 0 osob Na podzim 1948 se komunistické vedení rozhodlo zřídit tábory nucených prací (TNP), kde měli být umístěni tzv. třídní nepřátelé a asociální živly a hodlali k tomu využít prostorů stávajících táborů pro Němce. Lidé se do TNP dostávali na základě rozhodnutí speciálních komisí ustanovených v jednotlivých krajích, bez soudního řízení. Nasazováni byli především na práce v dolech a průmyslových podnicích. V prosinci 1948 bylo na MV ustanoveno oddělení BP/10, které dostalo na starosti správu TNP a zbývajících středisek pro Němce. Veškeré kompetence ZNV převzalo MV a tím byla zároveň ukončena činnost ZVSS v Praze a orgánů při ZNV v Brně a expozituře v Ostravě. Podle výnosu ZNV z 6. ledna 1949226 převzalo město Brno agendu ÚPS-likvidační komise ZNV v Brně. Rozumělo se tím

226

Výnos č. 7575/1-III/12-1948 z 6.1.1949.

71

především vymáhání mezd a dvaceti procentních srážek za pracovní nasazení příslušníků středisek německé národnosti. V průběhu celého roku 1949 byli nadále soustřeďováni Němci k dodatečnému odsunu a dobrovolnému odchodu z republiky. Byli soustřeďováni hlavně v oblastních sběrných střediscích v Liberci a v Chebu, která zároveň poskytovala azyl Němcům bez přístřeší. Z Brna bylo v roce 1949 odsunuto celkem 50 Němců.227 Dobrovolné vystěhování bylo zastaveno na jaře roku 1950 a o rok později i vystěhování v rámci slučování rodin. Od března 1950 do dubna 1951 odešlo z republiky zhruba ještě 18 500 osob. Zastavení odsunu nastolilo otázku, co se zbývajícími Němci ve střediscích. Bylo nutné zajistit jim nová pracovní místa a především ubytování. Ti, kteří neměli kde bydlet, byli soustředěni v táboře v Ostravě-Kunčicích, kam byli dodáváni také Němci propuštění z nápravných zařízení z celé země. Koncem ledna 1952 zde bylo evidováno 79 osob, v prosinci 1953 již 251 osob.228 Postupně byla všechna zbývající střediska pro Němce zrušena, ta poslední v roce 1952 a Němcům žijícím v Československu bylo zákonem vráceno i československé občanství.

227 228

Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 188.

72

ZÁVĚR Po druhé světové válce bylo rozhodnuto o nuceném odsunu německého obyvatelstva z Československé republiky. Protiněmecká nálada mezi obyvatelstvem sílila v průběhu války a zdálo se, že po jejím skončení bude další soužití již nemožné. Zahraniční československý odboj v Londýně v čele s Edvardem Benešem o této možnosti, jako o jediné možné, hovořil se Spojenci již od roku 1942. Přesto, že k odchodu německého obyvatelstva docházelo ještě před koncem války, zároveň s postupující frontou, impulsem k tzv. „divokým odsunům“ Němců z republiky mohly být právě projevy prezidenta Beneše krátce po osvobození, které pochopitelně nacházely odezvu u široké veřejnosti. Byl prosazen a přijat princip kolektivní viny všech Němců u nás, jako akt spravedlivé odplaty za chování většiny sudetských Němců k předválečnému Československu i během Protektorátu. Legislativa, která zajišťovala odsuny Němců ze země je poměrně rozsáhlá a čítá několik na sebe navazujících i samostatných nařízení.229 Již probíhající vyhánění Němců ze země bylo ještě dodatečně schváleno také Spojenci na postupimské konferenci, kde bylo dojednáno, že odsuny budou přechodně zastaveny a obnoveny ve spořádané a humánní formě. Největší odsuny Němců proběhly v letech 1945 až 1946, kdy musely Československo opustit více než 2,6 miliony lidí a v zemi mohlo zůstat okolo 250 000 Němců s omezenými občanskými právy. Do 2. srpna 1945, kdy se uskutečnila konference vítězných mocností v Postupimi, odešlo ze země zhruba 700.000 sudetských Němců, kteří sami odešli ze země nebo byli vyhnáni v rámci tzv. divokých odsunů. Hodně z tohoto počtu (asi 300.000) jich odešlo ještě před osvobozením kvůli blížící se Rudé armádě, na základě tzv. Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945. Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a Slezska.230 Pokusme se tedy nyní zrekapitulovat život Němce v Československu od konce války do jeho odsunu ze země. Na podzim roku 1945 byly prozatímně zastaveny odsuny a přistoupilo se k zajišťování budoucích organizovaných odsunů Němců ze země do Německa, které měly začít na jaře roku 1946. Rušila se zbytečná střediska a naopak byla snaha vytvořit několik velkých odsunových center v jednotlivých regionech. Kapacita těchto středisek musela být alespoň 1200 osob, což odpovídalo počtu lidí na jeden transport. V těchto místech měli být poté soustřeďováni Němci před jejich definitivním odsunem ze země. Přicházeli sem jednak z předešlých táborů, z místa svého pracovního zařazení nebo ze svých dosavadních domovů. Celkově bylo připraveno 104 sběrných středisek, z toho 75 v Čechách a 29 na Moravě a ve Slezsku.231 Tento počet se ale později ještě změnil a některá střediska byla zrušena nebo využita k jiným účelům. Byla určena také nemocniční a karanténní zařízení a přímo na železničních tratích se počítalo se 17 stravovnami a 229

dekret č. 5/1945 Sb. O neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, z 19.5.1945 dekret č. 12/1945 Sb., ze dne 21. června 1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. dekret č. 16/1945, O potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech (velký retribuční dekret), z 19.6.1945. dekret č. 28/1945 Sb., O osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, z 20.7.1945. dekret č. 33/1945 Sb., O úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, z 2.8.1945. zákon č. 115/1946 Sb., O právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, z 8.5. 1946 . 230 Staněk, T: Poválečné excesy v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Prha, Ústav pro soudobé dějiny AVČR, 2005. 231 Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 129.

73

ošetřovnami. Právě Brno bylo v budování táborů a vydávání táborových řádů a instrukcí jak pro internované osoby, ale také nejrůznějších služebních řádů popředu od ostatních míst v zemi, které poté hledaly inspiraci právě v těchto brněnských vyhláškách. 15. července 1945 vydal ZNV V Brně vyhlášku,232 podle které měly všechny NV jednotlivých městských částí zjistit poválečný stav obyvatelstva ve městě. Bylo důležité zrekapitulovat úbytek Němců a tím také pomoci v organizaci jejich budoucího systematického odsunu za hranice země. Všechno se dělo prostřednictvím dotazníků, které byly na jednotlivé obvody rozeslány.233 V první řadě bylo potřeba určit stav obyvatelstva ještě před koncem války, v dotazníku se uváděl datum 1. ledna 1945. Stav k tomuto dni se ale určit nepodařilo, protože nacistická správa ve městě stačila potřebné dokumenty zničit. Muselo se tedy vycházet ze stavu obyvatelstva z poloviny roku 1944 a to na základě dochovaných potravinových lístků. Podle nich se v polovině roku 1944 nacházelo v Brně celkem 58 375 Němců, což bylo 21,49 % tehdejší veškeré brněnské populace. Ještě před osvobozením stačila velká část Němců z města a vůbec i ze země odejít, na základě doporučení okupačních úřadů. Brzy po osvobození, 30. května 1945, vydal NV v Brně nepříliš šťastné nařízení,234 které stanovilo, že všichni práceneschopní Němci budou vyvedeni pryč z města a ti zbývající budou dočasně koncentrováni v internačních zařízeních, nasazeni na práci a poté také odsunuti. Přesto, že do této akce byli zapojeni majitelé a správci domů, nebylo možné podchytit veškeré německé obyvatelstvo v Brně. Celkem bylo při tomto neslavně známem odsunu Němců vyvedeno z města na 20 000 osob, přičemž oběti na životech jsou do 1000 osob. Z výše zmíněných dotazníků235 bylo dále zjištěno, že ke dni 2. října 1945 se nacházelo v Brně 11 608 Němců, což bylo již jen 4,80 % obyvatelstva ve městě. Z tohoto počtu bylo v danou chvíli 4 858 osob internováno a 2 203 osob vyňato z řízení o Němcích. Není známo přesný počet Němců, kteří odešli z města ještě před jeho osvobozením, ale muselo být něco pod 30 000 osob. Již v Košické vládním programu se počítá s vytvořením táborů pro německé a maďarské příslušníky, kteří za války podporovali nacistickou okupační moc. Nařízení k internaci státně nespolehlivých osob začaly úřady vydávat již v polovině května 1945. Ihned po skončení války bylo tedy nejdříve internováno nespolehlivé obyvatelstvo a to ve věznicích, v Brně konkrétně v Kounicových kolejích. Tato zařízení ale byla velice záhy přeplněna a musely se hledat další vhodné objekty. Lidé se do těchto zařízení dostávali zpočátku bez jakéhokoliv systému, nebyli roztříděni podle pohlaví, věku, dohromady byly zavírány osoby nespolehlivé či podezřelé s osobami nevinnými. Na Moravě vznikala táborová zařízení od poloviny května 1945, kdy 20. května vydalo velitelství NBS v Brně Prozatímní všeobecné směrnice o Němcích, kde se navrhovalo, soustředit muže od 14 do 60 let v táborech a využít je na práce ve městě a jeho okolí. Osoby podezřelé ze spáchání trestných činů měly být zatknuty a umístěny do vězení. O několik dní nato došlo v Brně k onomu známému divokému odsunu Němců směrem k rakouským hranicím. Život Němců, kteří v Brně zůstali se od této doby mohl vyvíjet několika směry a způsoby. Budeme vycházet z dotazníkového šetření, že na podzim 1945 bylo ve městě okolo 12 000 Němců, čili o něco více se jich ve městě mohlo nacházet i po oné noci 30. května 1945. Velká část práceschopných jedinců, především mužů v produktivním věku se dostala do internace, odkud byli nasazováni na práce. V době po osvobození se jednalo 232

Výzva č. B-300/1-13/7-45 Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. 234 Vyhláška č. 78/1945 z 30.5.1945 235 Fond B1/3, Inv. č. 926, kart. 177. 233

74

převážně o úklidové a čistící práce ve městě a jeho okolí, později byli nasazováni prakticky kdekoliv, kde byl o tuto levnou pracovní sílu zájem. Jednalo se převážně o těžší práce v zemědělství, ale i nejrůznějších podnicích. 10. července 1945 vydal ZNV v Brně výnos, který upřesňoval pracovní povinnosti osob, které se provinily proti státu. V době, kdy ještě nebyla vytvořena téměř žádná pravidla při vedení a organizaci táborových zařízeních, vedly tábory účetnictví většinou tak, že zisk z práce nasazených jedinců musel pokrýt veškeré náklady tábora. Peníze, které zbyly, nebyly většinou účtovány a docházelo k machinacím a obohacování se jedinců na úkor státní pokladny. Nebyly vydány žádné centrální směrnice a až do konce léta 1945 upravovaly chod v táborech interní vyhlášky MV a většina věcí byla nechána na postupu místního táborového vedení. Brzy se jako velkým problémem ukázala malá kapacita táborů a tato přeplněnost se musela začít nějak řešit. Prvním řešením bylo propustit z internace všechny prokazatelně nevinné osoby, mezi něž patřily hlavně děti, dále byli na řadě těhotné ženy a šestinedělky, staré a nemocné osoby, neprovinilí Rakušané a jiní cizí státní příslušníci a potom také příslušníci národnostně smíšených rodin. Tato možnost se ale nepřipouštěla u osob, které byly vyšetřovány z činů podle dekretu č. 16/1945 Sb. O propuštění ale musely nejdříve rozhodnout komise, takže se jednalo o docela zdlouhavý proces. Přesto se touto cestou spoustu lidí navrátilo alespoň dočasně zpět do svých domovů. Pokud se Němci dostali zpět do svých bytů a domů nebo zde ještě stále od konce války nepřetržitě žili, neměli nikdy jistotu, že tento stav bude trvat i nadále. Zajatci z koncentračních táborů, ale i vojáci, kteří se vraceli do země a neměli kde bydlet, byli usazováni právě v domovech německých rodin, které se pro tyto účely musely stěhovat dohromady, třeba i několik rodin do jednoho bytu. Po ukončení jednání spojenců v Postupimi a jejich dodatečném schválení odsunu německého obyvatelstva z Československa, musely nastat změny i v organizaci táborových zařízení v zemi. Bylo potřeba vytvořit konečně nějaké centrální stanovy pro správu táborů, které musely být podřízeny svrchované kontrole státu. Bylo také důležité připravit tábory na budoucí organizovaný odsun Němců ze země. V tomto meziobdobí byly víceméně zastaveny odsuny Němců ze země, i když nějaké dobrovolné odchody probíhaly a byl tedy i čas, zlepšit životní podmínky v táborech. V létě 1945 vykonávalo na Moravě a ve Slezsku hlavní dozor nad tábory Zemské velitelství sběrných a kárných táborů při brněnském ZNV. V této době ještě ale nebyly tábory v zemi řízeny centrálně a Ministerstvo vnitra víceméně zastávalo názor, že dozor mají konat jednotlivé ONV a příslušné bezpečnostní úřady, podle jednotných směrnic, které byly nakonec vydány až 17. září 1945. Dalším mezníkem v centralizaci správy táborů v zemi bylo vydání směrnic MV o reorganizaci internačních táborů z 29. října 1945. Tyto směrnice konečně kategorizovaly osoby umístěné v internaci a podle toho také rozčlenily tábory na několik druhů, podle v nich zadržených osob. Původní plány byly takové, že se měly postupně sloučit všechny internační tábory v jednotlivých okresech v jeden tzv. Krajský internační tábor, kam měly být posléze soustřeďováni Němci před jejich definitivním transferem ze země. Tato myšlenka se nepodařila dotáhnout do konce, jelikož se všechno dělo za pochodu, ale funkci KIT v Brně i celém kraji víceméně vykonávalo sběrné středisko MaloměřiceBorky. V létě 1945 se v Brně nacházelo celkem 8 táborů, ve kterých bylo internováno více než 6000 osob. Na jaře roku 1946 byl naplánován první organizovaný odsun ze země a transporty potom odvážely Němce až do konce tohoto roku. Jako velký problém se ukázal požadavek americké strany, která chtěla přijímat do svého pásma v Německu pouze ucelené rodiny. Znamenalo to jednak fakt, že československé úřady se rozhodly dát přednost odsunu Němců,

75

kteří měli být původně souzeni za zločiny během okupace proti státu a potom také urychlený přesun Němců, kteří byli odveleni na práce daleko od svých rodin. Na jaře roku 1946 byli tedy všichni Němci z Brna, kromě těch, kteří měli osvědčení o své spolehlivosti a žádali zůstat v republice, intenzivně soustřeďováni ve sběrných táborech. Byli sem převáděny osoby z internačních i pracovních středisek a také ti, kteří doposud bydleli ve svých domovech. První odsun Němců z Brna z maloměřického tábora proběhl 30. března 1946 a do konce roku bylo odsud ve 14 transportech odsunuto z města celkem 14 685 Němců. Maloměřice fungovaly v Brně jako odsuvné středisko a tudíž sem byly převáděny také osoby z ostatních brněnských středisek, která se od roku 1946 postupně rušila a také Němci z jiných středisek z celé země, kteří se nevešly do jiných transportů. České úřady původně předpokládaly, že přes zimu 1946/1947 budou odsuny Němců přerušeny, ale na jaře roku 1947 opět obnoveny. Američané ale brzy dali najevo, že žádné další odsuny do svého pásma v Německu nepředpokládají, pouze jednotlivce v rámci slučování rodin. Někteří ze zbývajících Němců v Brně byli ještě odsunuti do ruského okupačního pásma. Největším problémem v samotné existenci táborů v Brně, ale i v celé zemi, byly neujasněné kompetence v jejich vedení, které se neustále předávaly z úřadu na úřad. Dalším úskalím byly vyhlášky, které se snažily alespoň nějakým způsobem centrálně tábory v zemi řídit. Bohužel byly vydávány z několika míst a nařízení si dosti často navzájem odporovala. To zapříčinilo to, že samotné správy jednotlivých táborů v tom měly zmatek a řídily se často spíše svými interními předpisy. Fond ústředí pracovních středisek byl předán do AMB jako celek ze státního archivu Brno (dnes Moravský zemský archiv) v roce 1979236 a dodatky ještě poté v roce 1994.237 Celý tento fond tvoří Ústředí pracovních středisek a jednotlivé pracovní střediska v Bohunicích, Černovicích, Horních Heršpicích, Kobližné, Komárově, Malé Klajdovce, Řečkovicích, Špitálkách, Údolní, Výstavišti, Kounicových Kolejích a Hodoníně u Kunštátu. Tyto fondy mají celkový rozsah 34,71 bm. Materiály většiny středisek ale nejsou doposud zpracovány, jak už se zmiňuji v úvodu, tak kompletně jsou zpracovány pouze 3 střediska – Kounicovy koleje, Maloměřice a Malá Klajdovka. Veškeré materiály, se kterými jsem pracovala vznikly převážně z činnosti dvou institucí: 1. Vyšetřující komise pro Němce u Ředitelství národní bezpečnosti v Brně, která prováděla vyšetřování pro Národní výbor a měla na starosti rozhodování o žádostech o vyjmutí z nařízení o Němcích. 2. Oddělení pro odsun Němců, které obstarávalo agendu ohledně příprav a následného odsunu Němců ze země a mělo dozor nad tábory ve městě 23. října 1946 poté obě tyto instituce splynuly v Oddělení pro odsun Němců, které poté fungovalo až do roku 1948. Německou otázkou se ale zabývaly i další orgány, například bezpečnostní referent NV, Ředitelství národní bezpečnosti, mimořádný lidový soud, ZNV a později ÚNV města Brna aj. Touto roztříštěností se celá agenda stala bohužel velice složitou. navíc byla vydána celá řada výnosů Ministerstva vnitra i jiných ministerstev a ústředních úřadů, které celou věc jedině velice komplikovaly a vnášely do celkové situace docela zmatek. Je nutné opět ještě podotknout, že tato agenda je spjatá zhruba s 25% z počtu Němců v Brně na počátku roku 1945. Navíc nejsou dochovány materiály, které by přesně zaznamenávaly největší hromadný odsun Němců v noci 30. května 1945 směrem na Pohořelice. 236 237

č. j. arch. 1317/79. č. j. arch. 1590/94.

76

Do budoucna by bylo zajisté přínosem zpracovat téma táborů v Brně i po roce 1948, kdy byla tato zařízení změněna na tábory nucených prací. V archivu města Brna se k tomuto tématu váže fond B 1/13, Bezpečnostní referent, tábor nucené práce, 1948 – 1952.

77

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ AMB

Literatura: Beneš, E.: Paměti. Část 2, sv. 1, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 1. vyd. Praha, 1947. Beneš, E: Šest let exilu a druhé světové války, Londýn, 1945. Staněk, T: Odsun Němců z Československa 1945-1947, 1. vyd.. Praha, Academia, 1991. Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996.

Prameny •

Fond B1/3 - Presidiální spisovna I. 1945-1950.

•

Fond B1/11 - ÚNV zemského hlavního města Brna, Ref. XIV (Stavovský, matriční a vojenský) - odd. pro odsun Němců 1945-1951.

•

Fond B1/42 - ÚNV zem. hl. města Brna, Ústředí pracovních středisek 1945-1949. Tento fond je tvořen materiály z ÚPS a jednotlivých pracovních středisek v Bohunicích, Černovicích, Horních Heršpicích, Kobližné, Komárově, Malé Klajdovce, Řečkovicích, Špitálkách, Údolní, Výstavišti, Kounicových kolejích a v Hodoníně u Kunštátu. V AMB jsou plně zpracovány tábory Maloměřice (5,76 bm), Malá Klajdovka (1,68 bm), Kounicovy koleje (0,48 bm). • B1/42 a Úps, internační tábor Malá Klajdovka 1945-1947 • B1/42 b Úps, Internační tábor Maloměřice 1945-1948 • B1/42 c Úps, pracovní středisko Kounicovy koleje 1945-1946

•

Fond B1/42b – Internační tábor Maloměřice (1907) 1945-1948

78

ZKRATKY AMB - Archiv města Brna ZNV - Zemský národní výbor ONV - Okresní národní výbor NV - národní výbor OSK - Okresní správní komise SK - správní komise MV - Ministerstvo vnitra NSB - Národní stráž bezpečnosti SNB - Sbor národní bezpečnosti KIT - krajský internační tábor KIS - krajské internační středisko TNP - tábor nucených prací PT - pracovní tábor ÚPOO - Úřad pro okamžitá opatření ŘNB - Ředitelství národní bezpečnosti ÚPT - Ústředí pracovních táborů ÚPS - Ústředí pracovních středisek

79

80