Sylabus. Němci v českých zemích v 19. a 20. století. Společnost a kultura Přednáškový cyklus Jaroslav Šebek, Thomas Oellermann, Marie Gawrecká

Sylabus

Přednáškový cyklus

Němci v českých zemích v 19. a 20. století. Společnost a kultura Jaroslav Šebek, Thomas Oellermann, Marie Gawrecká

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Přednáškový cyklus Němci v českých zemích v 19. a 20. století. Společnost a kultura Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. Thomas Oellermann, M.A. Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc. „Mnichov 1938“ - příčiny a důsledky Německé politické strany v Československé republice 1918-1938 l Spolkový život Němců v českých zemích a v Československu l l

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D.

narozen 1970 český historik, věnuje se politickým a sociálním dějinám meziválečného Československa církevním dějinám 19. až 21. století Historický ústav Akademie věd České republiky, oddělení dějin 20. století

Thomas Oellermann, M.A.

narozen 1977 německý historik působící v ČR, věnuje se dlouhodobě situaci sudetských Němců v meziválečném Československu, za nacistické okupace českých zemí i po 2. světové válce Collegium Bohemicum, o.p.s. (obecně prospěšná kulturně-vzdělávací a vědecká společnost v Ústí nad Labem)

Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc.

narozena 1954 česká historička, zabývá se politickými a národnostními dějinami ve Slezsku v 19. a první polovině 20. století Slezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historických věd

4

Němci v českých zemích v 19. a 20. století. Společnost a kultura


Doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D. „Mnichov 1938“ - příčiny a důsledky Příčiny a průběh „Mnichova 1938“

Po nástupu nacistické vlády Adolfa Hitlera v roce 1933 dochází nejen k výrazným politickým změnám v samotném Německu, ale odrazy této události se promítají také do evropské politiky i vývoje česko-německých vztahů v tehdejším Československu. Nástup nacistické moci totiž posílil trend k radikalizaci německé minority v nacionálním duchu. Ta u nás představovala na základě statistik více než 3 miliony obyvatel (tedy kolem 23 % celkového obyvatelstva ČSR) a tím pádem tvořila i největší německou populaci mimo tehdejší hranice Německa. Na podzim 1933 se v ČSR zformovala Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront), později přejmenovaná na Sudetoněmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei; běžně je užívána zkratka SdP), která drtivě zvítězila v parlamentních volbách 1935. Obdržela bezmála jeden a čtvrt miliónu hlasů, což bylo vůbec nejvíce ze všech kandidujících stran celého politického spektra v republice. Poraženy byly naopak ty strany německé minority, které se hlásily k myšlence vzájemné česko-německé politické spolupráce (agrárníci, křesťanští sociálové, sociální demokraté). Od roku 1936 navíc v SdP získalo ve vnitrostranických sporech rozhodující vliv křídlo, podporující nacistickou politiku, a minimálně od konce roku 1937 postupuje strana plně v podpoře Hitlerovy politické linie. Situaci v ČSR vyhrotil zejména anšlus Rakouska 12. března 1938, tedy násilné připojení našeho jižního souseda k Německu. Československé úřady – stejně jako západní velmoci – byly sice ujišťovány ze strany nacistické vlády, že bude beze zbytku respektována suverenita československého státu. Následující dny a týdny však byly ve znamení zostření vnitropolitické situace, která se zhoršovala zejména v důsledku radikalizující se politiky SdP. Podle jejích plánů, dodávaných z nejvyšších mocenských míst v Berlíně, měla být československá vláda stále znejišťována dalšími návrhy a SdP setrvávat neustále v opoziční roli. Atmosféru vyhrotila také částečná mobilizace československé armády v květnu 1938 (jednalo se o mobilizaci jednoho ročníku zálohy), k níž došlo na základě poplašných zpráv o přesunech německých vojsk k naší hranici. Za účelem nalezení kompromisu v napjatém česko-německém poměru byla do Československa v létě 1938 vyslána mise britských diplomatů pod vedením lorda Waltera Runcimana. Cílem Runcimanovy mise mělo být zabránit definitivní roztržce mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou, a tedy eliminace případné záminky k Hitlerovu útoku proti Československu. Runcimanova mise dospěla, přes deklarované ústupky vůči sudetoněmeckým požadavkům navrhované našim prezidentem Edvardem Benešem, k tomu, že východisko z celé situace přinese pouze odstoupení pohraničních území Německu. K akceleraci krizového vývoje dochází poté, co Adolf Hitler v projevu na sjezdu NSDAP 12. září 1938 v Norimberku ostře zaútočil proti Československu, a osobně i proti prezidentu Benešovi. Jeho řeč se stala signálem pro Sudetoněmeckou stranu k pokusu o puč v pohraničních okresech Československa. Ještě téže noci došlo na řadě míst v pohraničí k útokům henleinovských bojůvek proti československým státním úřadům, zvláště policejním stanicím, celnicím, poštám apod., při nichž bylo zavražděno několik desítek českých úředníků a vojáků. Československé úřady však pokus o puč potlačily. Již 14. září byl na celém Němci obývaném území obnoven pořádek. Sudetendeutsche Partei byla zakázána a byl vydán zatykač na její vůdce – Konráda Henleina, Karla Hermanna Franka a další. Rýsující se hrozba válečného konfliktu ve střední Evropě vyděsila britské i francouzské představitele. Cesta britského premiéra Nevilla Chamberlaina za Hitlerem do Berchtesgadenu 15. září znamenala akceptování německých územních požadavků a připojení československého pohraničí k Německu. Chamberlain o „nutnosti“ přijmout Hitlerovy požadavky přesvědčil v následujících jednáních v Paříži i francouzské partnery. Výsledkem byl tzv. anglo-francouzský plán, předaný zástupci obou velmocí československé vládě 19. září 1938, obsahující jasný požadavek přímého odstoupení československých území s více než 50 % německou menšinou pod německou kontrolu, což nakonec československá vláda pod spojeneckým nátlakem přijala. Proti přijetí ultimativních požadavků, vedoucích k územním ztrátám, se vzedmula vlna ne-


5


spokojenosti české veřejnosti napříč politickým spektrem. Velké protestní manifestace vedly k pádu vlády premiéra Milana Hodži a jmenování úřednického kabinetu pod vedením generála Jana Syrového. Také ve Francii a Velké Británii zesílily hlasy, požadující na svých vládách ráznější postup vůči Hitlerovi. Hitler však své nároky stále stupňoval, takže v okamžiku, když Chamberlain 22. září přiletěl do Německa k dalším jednáním do Bad Godesbergu, aby Hitlerovi oznámil úspěšný výsledek svých jednání s Československem, čekala ho ledová sprcha. Místo ocenění svých zásluh se dočkal Hitlerova výroku, že tyto návrhy již nejsou dostačující, že tu jsou i nároky Polska a Maďarska ve věci jejich menšin v Československu a že je třeba urgentně tuto situaci řešit. Zklamaný Chamberlain pak vzkázal Benešovi, že mu doporučuje provedení všeobecné mobilizace. Ta byla vyhlášena 23. září. Svým rychlým a úspěšným průběhem demonstrovala odhodlání většiny obyvatelstva republiku bránit. Krach godesbergských britsko-německých jednání ovšem neznamenal konec britské iniciativy odvrátit válečný konflikt, a proto navrhuje britský premiér Chamberlain další jednání o česko-německé krizi, která se uskutečnila v Mnichově v noci z 29. na 30. září. Na těchto jednáních, kterých se kromě Velké Británie (zastoupená Chamberlainem) a Německa (zastoupené Hitlerem) účastnila ještě Francie (zastupuje ji ministerský předseda Édouard Daladier) a Itálie (zastoupená diktátorem Benito Mussolinim), je dohodnuto odstoupení československých území a plná akceptace Hitlerových požadavků. Českoslovenští zástupci se sice v Mnichově nacházeli, ale k jednání nebyli vůbec přizváni. Západní politici se naivně domnívali, že vstřícností k německému diktátorovi zachránili pro evropský kontinent mír a zabránili opětovnému opakování válečných hrůz, jaké se odehrály během první světové války. Ústupnost západních demokratických vlád vůči nacistické politice však vytvořila předpoklad pro další posílení Hitlerovy pozice a uskutečnění jeho agresivních plánů. Československá vláda ultimativní návrhy mnichovské konference přijala a 1. října 1938 začalo postupné obsazování pohraničí německou armádou. Zároveň Polsko počátkem října obsadilo Těšínsko a Maďarsko získalo na základě vídeňské arbitráže v listopadu 1938 jižní pohraničí Slovenska a jihozápadní část Podkarpatské Rusi. Mnichovská dohoda obsahovala dodatky, týkající se mezinárodních záruk Československa v nově vzniklých hranicích. Ty, jak ukázal čas, však nebyly vůbec respektovány. Československo ztratilo kolem 30 % území s třetinou populace a dvěma pětinami průmyslové výroby.

Pomnichovský vývoj

Už od počátku husitské revoluce spolu soupeřily radikálnější a umírněnější proudy obránců kalicha. V roce 1420 a 1421 se zformoval Pražský svaz, který vedle Kutné Hory zahrnoval i řadu východočeských měst včetně Chrudimi, Poličky a dočasně i Hradce Králové. V jižních Čechách se hlavním protivníkem Zikmundových straníků stala obec nově založeného města Tábora. Ani za jejími hradbami nepanovala jednota. Část radikálů byla vyhnána a posléze Žižkou pobita (Adamité), z obce nakonec odešl i Jan Žižka, který se v roce 1423 přesunul do východních Čech. Důležitou roli hrál i Písek. Na severozápadních Čechách se husité opírali o trojměstí Žatec, Louny Slaný. V Čechách východních se mezi stoupence kalicha počítala řada příslušníků šlechty a také měšťané z Hradce. Po opakovaných převratech ovládli město spojenci Jana Žižky a Hradec se spolu s Čáslaví stal oporou Žižkova stálého vojenského kontingentu – polního vojska. Nárůst vlivu slepého hejtmana ve východních Čechách a ztrátu některých svých zdejších městských pevností nesli s nelibostí Pražané. Žižku se pokusili vojensky zaskočit a porazit. Nakonec si však sami odnesli drtivou porážku v bitvě u Malešova (1423). Také v samotné Praze se situace nevyvíjela jednoznačně. S pomocí shromáždění tzv. velké obce vnucoval svoji vůli městským radám kazatel Jan Želivský. Umírněné křídlo naopak spoléhalo na obnovení královské autority. Český trůn nabídlo polskému králi Vladislavu Jagellonskému, poté jeho bratranci Vitoldovi. Zájmy litevského velkoknížete zastupoval v Čechách jeho synovec Zikmund Korybutovič. Na počátku roku 1423 však odjel ze země. Série krvavých převratů nakonec stála život Jana Želivského i část jeho protivníků z řad pražských radních. Nepomohl ani návrat Zikmunda Korybutoviče, který vyslyšel nabídky svých straníků a sám ohlásil kandidaturu na český trůn. Husitské hnutí zůstávalo i po Žižkově smrti (+ 1424) rozděleno. Převahu postupně získával radikální proud, do jehož čela

6

„Mnichov 1938“ - příčiny a důsledky


se postavil kněz Prokop Holý. Spíše diplomat než válečník usiloval o přenesení války za hranice Čech. Na Moravě i ve Slezsku postupně vznikala síť husitských posádek. Výpravy za kořistí podnikané do okolních zemí byly výpravami za kořistí a současně preventivními údery, který okolní zeměpány přivedl za jednací stůl s husity. Kompromis ale nakonec nevyjednal Prokop Holý. Spojenectví umírněných kališníků a katolíků přivedlo obě strany na lipanské bojiště. Porážkou polních vojsk 30. května 1434 skončila fáze ozbrojených bojů a otevřela se cesta ke kompromisu s církví (bazilejským koncilem) a císařem Zikmundem Lucemburským.

Oduznání Mnichova

Po vzniku druhé světové války chtějí zúčastněné západní vlády odčinit účast na likvidaci Československa – v roce 1942 uznala mnichovskou dohodu za neplatnou Velká Británie, a to vzhledem k tomu, že ji Německo samo porušilo vojenským obsazením zbytku českých zemí, téhož roku exilová francouzská vláda generála Charlese de Gaulla a v roce 1944 Itálie. Nejdéle trval proces oduznání mnichovské dohody v Německu, protože teprve v roce 1973 ji prohlásilo za nulitní (neplatnou) tehdejší NSR (již v červnu 1950 ji prohlásila za neplatnou vláda NDR). Problematika mnichovských událostí poutá velkou pozornost dodnes, protože se jedná jak o významný vnitropolitický přelom v dějinách československého státu, tak i dramatické události celoevropského rozsahu, kde sehrály podstatnou úlohu i tehdejší velmoci.

DOPORUČENÁ LITERATURA

GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Druhá republika 1938-1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha - Litomyšl 2004. HAZDRA, Zdeněk – VLČEK, Lukáš (eds.): Mnichov 1938 a česká společnost. Sborník z mezinárodního sympozia k 70. výročí podepsání mnichovské dohody. Praha 2008. KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). Díl třetí: O přežití a o život (1936-1938). Praha 2003. KUKLÍK, Jan – NĚMEČEK, Jan – ŠEBEK, Jaroslav: Dlouhé stíny Mnichova. Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Praha 2011. KVAČEK, Robert: Poslední den. Mnichov – Praha, konec září 1938. Praha 2011. MED, Jaroslav: Literární život ve stínu Mnichova. Praha 2010. NĚMEČEK, Jan a kol.: Československo a krize demokracie ve střední Evropě ve 30. a 40. letech XX. století. Praha 2010. OLIVOVÁ, Věra: Dějiny první republiky. Praha 2000. ŠRÁMEK, Pavel: Ve stínu Mnichova. Z historie československé armády 1932-1939. Praha 2008.


7


Thomas Oellermann, M.A. Německé politické strany v Československé republice 1918-1938 Období první Československé republiky je jednou ze zásadních fází v dějinách Československa a v dějinách českých zemí. První republika byla mnohonárodnostním státem, ve kterém žily kromě Čechů a Slováků také silné národnostní menšiny, zejména Němci a Maďaři. Pro vývoj po roce 1938 je důležité, jakou roli hrály politické strany těchto menšin v politickém systému Československa.

Po vzniku ČSR Počátky německých stran v českých zemích spadají do 70. let 19. století, kdy se zde – podobně jako v Německu a Rakousku – začaly vytvářet politické strany různého politického zabarvení. Vznik Československé republiky v roce 1918 se stal pro tyto strany nečekanou výzvou. Zpočátku s odvoláním se na právo na sebeurčení národů nový stát odmítly a požadovaly připojení respektive setrvání u Německého Rakouska. Použita byla v podstatě stejná argumentace, s jakou se Češi a Slováci domáhali svého vlastního státu. Založení provincií „Deutschböhmen“ a „Sudetenland“ bylo v první řadě a hlavně pokusem o zachování státnosti oblastem s německy mluvící většinou, čímž mělo být umožněno jejich setrvání v Rakousku. Významnými politiky tohoto období byli německý nacionál Rudolf Lodgman von Auen a sociální demokrat Josef Seliger. Oba cestovali jako vyslanci vlastních delegací v létě 1919 na mírovou konferenci do Saint Germain ve Francii, aniž by tam ovšem byli vyslyšeni. Vítězné mocnosti z první světové války neměly zájem o Německo, které by zahrnovalo rovněž Rakousko a německy mluvící oblasti českých zemí. Důvodem zde byly nejen mocenskopolitické úvahy, nýbrž i hospodářské aspekty. Střední Evropa roku 1919 byla v neposlední řadě i v důsledku revolučních hnutí politicky nestabilním prostorem. Vítězné mocnosti vyhověly proto představám mladé Československé republiky. Více jak tři milióny Němců tvořily v novém státě menšinu. Požadavky, aby ve státě dosáhli stejných či podobných pozic jako Češi a Slováci, zůstaly nevyslyšeny. Po obsazení německých oblastí československými jednotkami koncem roku 1918 a po faktickém zrušení vlastních provincií vyvstala pro politické strany Němců v Československu otázka, jaké mají v novém státě a k němu zaujmout pozice. Ozbrojený odboj či ilegální činnost nepřicházely do roku 1938 v úvahu ani pro ty politicky nejradikálnější síly.

Aktivismus a negativismus Německé strany Československa po roce 1919 lze rozdělit do dvou skupin, a to na „aktivistické“ a „negativistické“. Aktivisté i negativisté se podíleli na volbách do poslanecké sněmovny, senátu, zemských sněmů, krajských a obecních zastupitelstev. V žádném období nedošlo k faktickému odmítnutí těchto institucí například prostřednictvím bojkotu voleb. Rozdíly těchto dvou táborů spočívaly v připravenosti a ochotě podílet se na záležitostech státu. Aktivistické strany usilovaly skrze svou spolupráci v politických institucích o spolupodílení se na osudu a vývoji ve státě. Samozřejmě si od toho slibovaly zlepšení pozice pro Němce v politice, hospodářství a ve společnosti. K německým aktivistickým stranám patřily Německá sociálně demokratická strana dělnická, Německý svaz zemědělců, Německá křesťansko-sociální strana lidová a Německá demokratická svobodomyslná strana. Negativistické strany se také podílely na volbách, nebyly ovšem v zásadě ochotny účastnit se konstruktivním způsobem na fungování státu. To však neznamená, že by jejich členové nezastávali žádné veřejné funkce. Zejména na lokální a regionální úrovni se projevovaly snahy o získání politického vlivu. Bylo by tudíž nesprávné říkat, že negativistické strany – Německá národně socialistická strana dělnická a Německá národní strana – stály zcela mimo politický systém. Po vlastním rozpuštění těchto stran v roce 1933, čímž se vyhnuly plánovanému rozpuštění nařízenému státem, se na jejich místo dostala Sudetoněmecká strana Konrada Henleina. Ta vzešla v roce 1935 ze Sudetoněmecké vlastenecké fronty a zahrnovala další skupiny a hnutí

8

Německé politické strany v Československé republice 1918-1938


pravicového politického spektra. Její politiku s jasnými nacionálními cíly lze jen stěží zařadit do skupiny negativistických stran. Sudetoněmecké straně šlo totiž hlavně o to, aby mohla na půdě poslanecké sněmovny a senátu artikulovat své požadavky. Navenek se prezentovala jako otevřenější k debatám, než tomu bylo u Německé národně socialistické strany dělnické nebo u Německé národní strany. Poslední strana, která musí být v tomto kontextu ještě zmíněna, je Komunistická strana Československa, která byla jedinou nadnárodní stranou v meziválečném Československu. Stát odmítala z důvodu jeho společenského řádu, od roku 1933 respektive 1935 ho ovšem v důsledku vnitřního a vnějšího ohrožení ze strany Henleina a Hitlera podporovala. Tuto stranu, ve které hráli důležitou roli komunisté německé národnosti, nelze proto jasně přiřadit ke stranám aktivistickým ani negativistickým. Význam stran obou táborů je možné ukázat pomocí jejich podílu na hlasech při volbách. Následující tabulka přináší údaje o počtu získaných křesel jednotlivých německých stran: 1920 1925 1929 1935 Německá sociálně demokratická strana dělnická 31 17 21 11 Německý svaz zemědělců 11 24 16 5 Německá křesťansko sociální strana lidová 7 13 14 6 Německá demokratická svobodomyslná strana 5 - - Německá národně socialistická strana dělnická 15 7 8 Německá národní strana - 10 7 Sudetoněmecká strana - - - 44 CELKEM 69 71 66 66 Komunistická strana Československa - 41 30 30 Tento přehled, ze kterého jsou zřejmé posuny v preferenci voličů, jasně ukazuje, že je nezbytné sledovat oba politické tábory, tedy jak aktivistů, tak i negativistů, v průběhu času. Následující údaje k jednotlivým stranám dokládají, že důležitou roli při tom hrál nejen politický, ale především i hospodářský vývoj.

Německé aktivistické strany Německá sociálně demokratická strana dělnická Německá sociální demokracie (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik; zkratka „DSAP“) měla své počátky v českých zemích v početných místních dělnických spolcích, které začaly vznikat od šedesátých let 19. století. Z navazujících sloučení se vytvářely stranické struktury. Zásadním programem sociální demokracie v Rakousku se stal austromarxismus, založený Otto Bauerem. K rakouské sociální demokracii patřili až do roku 1898 také Češi. Tito utvořili v rámci organizace ale již v roce 1878 vlastní sekci a o dvacet let později založili vlastní stranu. Toto národní rozdělení mělo pak po první světové válce svou dohru, neboť čeští sociální demokraté se stali státonosnou stranou, zatímco němečtí sociální demokraté tento stát odmítali. Konflikt přetrvával až do roku 1926. Teprve ve společné opozici proti nadnárodní koaliční vládě měšťanských stran (tzv. vláda občanské neboli panské koalice) začaly obě strany opět spolupracovat, což nakonec vedlo v roce 1929 k společné účasti ve vládě. Ludwig Czech – nástupce Josefa Seligera na postu předsedy strany po jeho smrti v roce 1920 – vedl do roku 1937 tři různá ministerstva. Jedním z hlavních problémů aktivismu bylo to, že vláda nedokázala naplnit očekávání svých příznivců a voličů. Němečtí sociální demokraté byli i přesto ochotni a připraveni podílet se až do roku 1938 na fungování státu. Mladší sociální demokraté, jako například pozdější předseda Wenzel Jaksch, se snažili o obnovení aktivismu a o větší zdůraznění národní otázky. Sociální demokracie byla formálně jediná strana Němců v odporu proti Sudetoněmecké straně, což vedlo po roce 1938 k útěku, exilu či zatčení mnoha jejích přívrženců. Německý svaz zemědělců Německý svaz zemědělců (Bund der Landwirte; zkratka „BdL“) byla klasická strana rolníků.


9


Těžiště měla hlavně ve venkovských oblastech, ve kterých se prokazovala vysokým organizačním stupněm. Aktivismus Německého svazu zemědělců se projevil jeho účastí na vládě od roku 1926. Ministrem se stal Franz Spina. Po volbách roku 1929 byl Německý svaz zemědělců vehnán do opozice. Spina se vrátil do vlády až v roce 1936. Vzestup Sudetoněmecké strany vedl v Německém svazu zemědělců k tendencím připojit se k Henleinovu hnutí. Pro druhou polovinu třicátých let je proto charakteristický interní konflikt různých stranických křídel. Gustav Hacker, od roku 1936 předseda BdL, stranu nakonec přivedl v roce 1938 ke sloučení se Sudetoněmeckou stranou. Německá křesťansko-sociální strana lidová Německá křesťansko-sociální strana lidová (Deutsche christlichsoziale Volkspartei; zkratka „DCV“) byla stranou politického katolicismu s těžištěm na Moravě a ve Slezsku. Stejně jako Německý svaz zemědělců se stala v roce 1926 součástí nadnárodní měšťanské vlády, ministrem byl zvolen Robert Mayr-Harting. Po prohraných volbách v roce 1929, kdy musela Německá křesťansko-sociální strana lidová vládu opustit, se dostala od poloviny třicátých let do víru Sudetoněmecké strany, což bylo podpořeno i jejími špatnými výsledky ve volbách v roce 1935. V důsledku anšlusu Rakouska k Německé říši v roce 1938 ukončila strana svou činnost. Německá demokratická svobodomyslná strana Německá demokratická svobodomyslná strana (Deutsche demokratische Freiheitspartei; zkratka „DDFP“) byla stranou politického liberalismu, byla stranou honorace s velkým podílem židovských členů. Jedním z jejích nejznámějších reprezentantů byl Bruno Kafka. Po volbách v roce 1920 kandidovala zpravidla ve sloučení s dalšími stranami. Pod tlakem Sudetoněmecké strany svou činnost ukončila.

Německé negativistické strany Německá národně socialistická strana dělnická Německá národně socialistická strana dělnická (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei; zkratka „DNSAP“) byla ekvivalentem říšskoněmecké Národně socialistické německé dělnické strany, i když měla za sebou delší tradici. Byla jednou ze dvou negativistických stran Němců v Československu. Sledovala nacionální, antikapitalistické, antikomunistické a antisemitské cíle. Pod vlivem mladší generace došlo ve straně k určité radikalizaci. V roce 1933 se strana sama rozpustila, aby tak předešla zákazu činnosti z nařízení státu. Část Německé národně socialistické strany dělnické našla nový politický domov v Sudetoněmecké straně. Německá národní strana Německá národní strana (Deutsche Nationalpartei; zkratka „DNP“) byla druhou negativistickou stranou a projevem měšťanských nacionálních představ. Pod vedením Rudolfa Lodgmana von Auena opětovně odmítala setrvání německy mluvících oblastí v Československu. S konsolidací republiky se zmenšoval její politický význam. V roce 1933 se stejně jako DNSAP rozpustila. Po připuštění k volbám v roce 1935 již nedokázala konkurovat Sudetoněmecké straně. Sudetoněmecká strana Nikoli jako stranu, ale jako hromadné hnutí všech Sudetoněmců založil Konrad Henlein v roce 1933 Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (Sudetendeutsche Heimatsfront; zkratka „SHF“). Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei; zkratka „SdP“) vznikla až před volbami v roce 1935, ve kterých dosáhla přesvědčivého volebního vítězství. Pro počáteční fázi strany je charakteristický boj mezi dvěmi křídly, a to mezi tzv. Kameradschaftsbund, který se orientoval na stavovské představy o státě Othmara Spanna, a mezi tzv. Aufbruch-Kreis, který se odvolával na radikální linii Národně socialistické německé strany dělnické (NSDAP).

10

Německé politické strany v Československé republice 1918-1938


Hitlerem upřednostňované radikální křídlo se nakonec prosadilo a SdP se stala se svými politickými požadavky spojencem a podporovatelem politiky Třetí říše. Přibližně polovina jejích členů byla po roce 1938 převzata do NSDAP. Komunistická strana Československa Pod vlivem první světové války a revolučního vývoje v Evropě vznikly v Liberci a dalších městech komunistické kruhy uvnitř sociální demokracie. Vůdcem těchto hnutí se stal Karl Kreibich. Na sjezdu Německé sociálně demokratické strany dělnické v roce 1920 v Karlových Varech se tyto konflikty mezi křídly otevřeně projevily. Ačkoli bylo závěrem ještě společné vyrovnání, ukázalo se toto být později bezvýznamným. Na vzniku Komunistické strany Československa se podílela rovněž jedna německá sekce, čímž se tato strana stala v první Československé republice jedinou nadnárodní politickou silou. Její zásadní odmítání společenského řádu se od roku 1933 přeměnilo v podmíněnou podporu státu, přičemž cíle strany byly jednoznačně ovlivněny Komunistickou internacionálou. Po mnichovském diktátu odešlo mnoho komunistů do exilu, jiní se přidali k aktivnímu odboji, někteří z nich byli zatčeni a zavražděni.

DOPORUČENÁ LITERATURA

BACHSTEIN, Martin K.: Wenzel Jaksch und die sudetendeutsche Sozialdemokratie. München 1974. BROKLOVÁ, Eva: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938. Praha 1998. ČERMÁKOVÁ, Barbora – WEBER, David: Československu věrni zůstali. Životopisné rozhovory s německými antifašisty. Praha 2008. CHRZ, Martin: Leopold Pölzl. Osobnost ústeckého starosty. Ústi nad Labem 2002. KOKOŠKOVÁ, Zdeňka: Osudy zapomenutých hrdinů. Příběhy německých antifašistů z ČSR. Praha 2008. KRACIK, Jörg: Die Politik des deutschen Aktivismus in der Tschecheslowakei 1920-1938. Frankfurt 1999. MEILER, Olaf: Die Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakei (DSAP) im Spannungsfeld zwischen tschechischen Sozialdemokraten und Kommunisten (1918-1929). Regensburg 1989. MEJDROVÁ, Hana: Trpký úděl. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937-1948. Praha 1997. OKURKA, Tomáš (ed.): Zapomenutí hrdinové. Němečtí odpůrci nacismu v českých zemích. Ústí nad Labem 2008. OSCHLIES, Wolf: Die kommunistische Partei der Tschechoslowakei in der Ersten Tschechoslowakischen Republik (1918-1938). Köln 1974. SATOR, Klaus: Anpassung ohne Erfolg: die sudetendeutsche Arbeiterbewegung und der Aufstieg Hitlers und Henleins 1930-1938. Darmstadt 1996. SCHAFFRANNEK, Christof: Die politische Arbeiterbewegung in den böhmischen Ländern 1933-1938. Politisch-programmatische Wechselbeziehungen zwischen sozialdemokratischen und kommunistischen Strategien zur Abwehr der inneren und äußeren Bedrohung durch Hitler und die Henleinbewegung. Berlin 2003. ŠEBEK, Jaroslav: Politické strany německé menšiny. In: Jiří Malíř, Pavel Marek a kol., Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861-2004, I. díl: období 1861-1938, Brno 2005, s. 863-869. WAGNEROVÁ, Alena: Helden der Hoffnung. Die anderen Deutschen aus den Sudeten 1935-1989. Berlin 2008. WINGFIELD, Nancy M.: Minority Politics in a Multinational State. The German Social Democrats in Czechoslovakia, 1918–1938. Boulder 1989. ZESSNER, Klaus: Josef Seliger und die nationale Frage in Böhmen. Eine Untersuchung über die nationale Politik der deutschböhmischen Sozialdemokratie 1899 – 1920. Stuttgart 1976.


11


Doc. PhDr. Marie Gawrecká, CSc. Spolkový život Němců v českých zemích a v Československu Jedním z charakteristických rysů společenských a politických proměn českých zemí v tzv. dlouhém 19. století (období od Velké francouzské revoluce do 1. světové války) spjatých s formováním občanské společnosti a její nacionalizací je vznik a rozvoj spolků a spolkových aktivit. U Němců stejně jako Čechů je spojen hlavní rozvoj spolkové činnosti s liberalizací politického života v habsburské monarchii v 60. letech, kdy aktivně rozvíjející se spolková síť měla velmi podobnou strukturu jak v německé, tak české společnosti. Charakteristika spolku: spolek představoval dobrovolné sdružení jednotlivců vytvořené pro společné cíle, současně však v rámci spolku docházelo k vědomému a nenařízenému setkávání jeho členů. Spolky tak hrály významnou roli při prosazování zájmů jednotlivých skupin obyvatelstva, rozšiřování jejich myšlenek a názorů, řada spolků vznikala také s cílem charitativním a podpůrným pro své členy, nebo s cílem je poučit a pobavit. Členství ve spolku: na rozdíl od různých korporací ve stavovské společnosti členství ve spolku teoreticky záviselo ne na původu nebo právně vymezeném postavení, ale na individuálních zásluhách. Avšak přes svobodomyslnost a individualitu se dobrovolné spolky dělily vedle etnické příslušnosti také podle sociálních rozdílů ve společnosti a hrály důležitou roli ve vytváření společenské hierarchie. V čele spolků figurovaly a nejvyšší funkce v nich zastávaly zpravidla společenské elity, jako byli právníci, vysokoškolští učitelé, průmyslníci, velkoobchodníci apod. Teprve nacionalismus 80. let 19. století vedl jak u Němců, tak u Čechů ke vzniku masových nacionálních spolků, jejichž heslem bylo „udržení a rozšíření národní državy“.

Hlavní etapy vývoje spolků

Doba předbřeznová V první polovině 19. století docházelo ke spolčování lidí spíše výjimečně a užitečné bylo hlavně v profesní rovině (cechy, spolky tovaryšů apod.). Vedle nemnohých náboženských, čtenářských a dobročinných spolků mohly od 30. let vznikat i spolky živnostenské a průmyslové (například v roce 1833 vzniká Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, budována jako utrakvistická zemská instituce), v nichž se sdružovaly zejména společenské a podnikatelské elity bez rozdílů etnické příslušnosti. S výjimkou některých náboženských spolků, v nichž byli zastoupeni i poddaní, byly ostatní spolky výhradní záležitostí svobodného obyvatelstva. Vznik a činnost jakéhokoliv spolku byly výlučně v kompetenci panovníka. Politické spolky, které byly ve všech zemích Německého spolku včetně habsburské monarchie zakázány, suplovaly tzv. stolní společnosti v hostincích a kavárnách, v nichž se ve 30. a 40. letech pravidelně scházela inteligence, obchodníci a měšťanské elity většinou liberálního zaměření k diskusím o veřejných otázkách, často zaměřeným proti metternichovskému absolutismu a stavovské společnosti. Rok 1848 Revoluční rok 1848, který přinesl pád absolutismu a liberalizaci politického života na všech jeho úrovních, se nesl v českých zemích ve znamení nacionalizace německého a českého etnika a vzniku dvou oddělených národních společenství. Nesporně vyspělejší německé prostředí ochotné akceptovat kulturní autonomii Čechů, odmítalo přistoupit na samostatnou českou politiku a její program z obavy z možné české nadvlády a formuluje vlastní politický program s cílem sjednocení Němců ve velkoněmeckém pojetí. Formují se první spolky politického charakteru českých Němců. Počátkem dubna 1848 založila ve Vídni skupina Němců z českých zemí Verein der Deutschen aus Böhmen, Mähren und Schlesien zur Aufrechterhaltung ihrer Nationalität (Spolek Němců z Čech, Moravy a Slezska na ochranu jejich národností). Spolek bojoval proti úsilí Čechy ovládaného Národního výboru sjednotit české země a zrovnoprávnit český jazyk s němčinou ve školách a v úřadech. Reakcí Němců na Palackého odmítnutí účasti ve frankfurtském parlamentu byl vznik Konstitutioneller Verband (Konstitučního spolku) v Liberci počátkem května 1848, který tvořil protiváhu Národního výboru, pod vedením

12

Spolkový život Němců v českých zemích a v Československu


německých liberálů měl zajistit volby do frankfurtského parlamentu a jednat o všech společných zájmech českých Němců. 60. a 70. léta 19. století Nástup konstitucionalismu v 60. letech a zejména prosincová ústava z roku 1867, v níž bylo zakotveno právo občanů „shromažďovat se a tvořit spolky“, vytvořila široký prostor pro občanské aktivity a zakládání spolků. Zatímco v první polovině 19. století se spolkový život soustřeďoval především do hlavního města a zemských center, nyní byly spolky zakládány nejen ve všech městech, ale začaly se šířit i do venkovských lokalit. Pro vznik spolku bylo zapotřebí podat oznámení zemské vládě a předložit stanovy, které vytyčovaly cíle spolku a prostředky, kterými jich má být dosaženo, a dále osoby odpovědné za činnost spolku jak vůči veřejnosti, tak především vůči státní moci. Spolky se staly jednou z možností, jak ovlivnit veřejný život. Vstupem do spolku se jeho člen do značné míry veřejně ztotožňoval se spolkovými záměry a cíli. V 60. a 70. letech, kdy nacionálně vymezené tzv. honorační politické strany měly jen malou organizovanost a úzkou sociální základnu, byly to spolky s mnohem širší členskou základnou, které suplovaly řadu jejich politických a společenských funkcí. Prostřednictvím spolků komunikovali a ovlivňovali němečtí liberální vůdci často své potencionální voliče v obecních volbách či volbách do zemského sněmu. Rozdělení veřejného života od 60. let na českou a německou sféru se týkalo i spolků. Skupinový život v dobrovolných spolcích, které Němci rozvíjeli, jim poskytoval vědomí společných zájmů, umožňoval svým členům vyjadřovat svou německou identitu a sdružovat se s ostatními Němci. V českých zemích existovala široká paralelní síť německých spolků nejrůznějších typů. Spolky působily v širokém spektru oblastí hospodářského, politického, kulturního i náboženského života, byly proměnlivé v čase i prostoru, a není proto jednoduché rozčlenit spolky podle jednoznačných kritérií. Typologie spolků • hospodářské, zemědělské, lesnické • podpůrné (pro podporu v nemoci, veteránské) • charitativní • dobrovolných hasičů • vzdělávací • zábavné (např. Schlarafia) • umělecké (hudební, divadelní, pěvecké) • učitelské • tělocvičné • turistické • střelecké • vědecké • politické • kasina • pojišťovací • záloženské • konzumní • penzijní a zaopatřovací • okrašlovací Jednoznačně nejrozšířenější spolky v českých zemích, a to jak v německém, tak českém prostředí, byly hasičské spolky (Feuermännervereine), které se těšily značnému respektu i společenskému uznání. V jednotlivých obcích byly často jediným spolkem, hrály někdy i důležitou roli v místním kulturním životě. Rozsáhlou síť měly v německých oblastech českých zemí také spolky charitativní a podpůrné, nejrůznější hospodářské spolky pro podporu živností a obchodu (Gewerbevereine) a zemědělství a lesnictví (Land und Forwstwirtschaftsvereine) a různé profesní spolky, například Jouristenverband, Deutscher Kaufmännischer Verein (Spolek obchodníků), Deutscher Handwerkerverein (Spolek samostatných řemeslníků). K významným a početně silně zastoupeným německým spolkům s širokou sítí místních


13


organizací patřily v 60. a 70. letech zejména tělocvičné spolky (Deutscher Turnverein, založený roku 1861 v Praze a v Brně a o tři roky později v Opavě), které se vyvíjely v habsburské monarchii v úzké součinnosti s turnerským hnutím v Německu, kde byl zakladatelem prvních tělocvičných spolků na počátku 19. století Friedrich Ludwig Jahn. Později vznikaly i různé specializované kluby a spolky bruslařské, turistické, cyklistické, veslařské a jiné. Velmi rozšířené byly i nejrůznější kulturní spolky: pěvecké Deutscher Männergesangverein (Praha, 1861), Brünner Männergesangverein (1861), Troppauer Singakademie (1860) a Deutscher Sängerbund (1864), umělecké Mährischer Kunstverein (Brno, 1871), Verein zur Gründung und Ehaltung eines Landesmuseums für Kunst und Gewerbe (Opava, 1882), čtenářské Lesevereine. Do kategorie kulturních spolků patřily i spolky vědecké, například Verein für die Geschichte der Deutschen in Böhmen či Deutscher Polytechnischer Verein, četné muzejní spolky a učitelské spolky, které měly hlavně osvětové a odborné zaměření. Vůdčí postavení v německém spolkovém životě mělo německé Kasino, prominentní spolek německých liberálních elit, který ovládal německý společenský a spolkový život v Praze a také ovlivňoval a usměrňoval spolkový život Němců v dalších regionech. V roce 1867, kdy spolčovací zákon povolil politické spolky, vznikají pod taktovkou německých liberálů první politické spolky: nový Konstituční spolek Němců v Čechách (Verfassungsverein der Deutschen in Böhmen), jehož pokračovatelem po roce 1882 byl Deutscher Klub (Německý klub), v Praze Deutscher Verein (Německý spolek; 1869), v Brně Brünner Bürgerverein (Občanský spolek), v Olomouci Verein der Deutschen in Mähren (Spolek Němců na Moravě; 1870), v Opavě Bürgerverein (1869) a Deutscher Verein (1870). První politické spolky vznikají i v konzervativním katolickém táboře, například Katholisch politische Casino v Opavě (1870). Od 80. let 19. století do konce monarchie Období od 80. let 19. století lze charakterizovat jako éru nacionalizace v německém i českém táboře. Na vzestup Čechů, kteří se vlivem příznivých hospodářských, sociálních i kulturních poměrů formují v moderní národ s plnou sociální strukturou, reagovala německá veřejnost s velkou nervozitou a zejména v mladší generaci se začal projevovat etnický (völkisch) nacionalismus, v němž se nacionální stávalo nejvyšší hodnotou a státní loajalita byla zatlačena do pozadí. Spolková aktivita se velmi rozšířila a zvláště v národnostně smíšených oblastech českých zemí (ale i v dalších zemích Předlitavska) vznikaly početné spolky na ochranu „národní državy“, tzv. Schutzvereine, jejichž cílem bylo hájit nacionální zájmy. Tyto spolky byly budovány již na celostátní nebo zemské úrovní a bylo v nich patrné úsilí po vyšším stupni organizovanosti směřující k centralismu. Dosavadní roztříštěnost spolkového života byla postupně likvidována, i když ne v celém rozsahu, a vznikaly organizace vskutku masové. Spolky, které vystupovaly jako sdružení nepolitická a nadstranická, působily v širším měřítku, než bylo v možnostech politických stran. Charakteristickým rysem části nacionálních obranných spolků (s výjimkou Schulvereinu) byl antisemitismus, prosazovaný v monarchii od 80. let „všeněmcem“ Georgem von Schönererem, který vedl ke vzniku antisemitských organizací a politických stran. V roce 1880 vznikl ve Vídni na podporu německého národního školství na jazykové hranici Deutscher Schulverein, kterému téměř současně vyrostla paralelní organizace na české straně (Ústřední Matice školská). I když těmto organizacím nelze upřít pozitivní osvětové zásluhy (z jejich prostředků byly vydržovány desítky škol), byly to spolky nacionální, které se staly osou národního soupeření. V oblastech své působnosti zakládal Deutscher Schulverein své místní skupiny (Ortsgruppen), jejichž počet rychle rostl. Zatímco rok po svém vzniku čítal Schulverein 271 skupin s 38 826 členy, v roce 1908 měl již 1 344 skupin a 130 tisíc členů v roce, přičemž organizace v Čechách patřily k nejpočetnějším, sdružovaly téměř 50 % z celkového počtu členů. Radikální nacionalismus se rychle rozšiřoval i v tělovýchovném spolku Deutscher Turnverein, kde členská základna vykazovala složitější stratifikaci. Vedle elit stojících v čele spolku pocházela řada jeho členů z nižších společenských vrstev – kvalifikovaní dělníci, studenti a živnostníci. Turnverein organizoval pro své členy i různá společenská a kulturní vystoupení včetně přednášek. Od poloviny 80. let získávaly v některých tělocvičných spolcích organizovanou podporu antisemitské tendence, které v polovině 90. let vyústily k přijetí tzv. árijského paragrafu.

14



Za páteř obranných spolků byly považovány hospodářsko-obranné spolky. Jejich hlavním úkolem bylo udržování majetku a zejména půdy v německých rukou, hospodářská a finanční podpora německého obyvatelstva v pohraničních oblastech, zprostředkování pracovních míst podle národnostního „klíče“, často organizovaly i kulturní akce a plnily některé charitativní úkoly. Prvním hospodářsko-obranným spolkem byl Böhmerwaldbund (Pošumavský spolek), jež vznikl v roce 1884 v jižních Čechách. Nejvýznamnějším a největším obranným spolkem byl Bund der Deutschen in Böhmen (Svaz Němců v Čechách), založený roku 1894, který měl na počátku 20. století 60 tisíc členů, v roce 1914 však byl počet členů již dvojnásobný. Původně samostatné regionálně profilované organizace, kupříkladu Svaz Němců v severozápadních Čechách, v západních Čechách, východních Čechách či na Chebsku, existovaly samotně jen krátkou dobu, protože ústřednímu spolku v Čechách nemohly konkurovat. Na Moravě představovaly národně obrannou organizaci spolky Bund der Deutschen Nordmährens (1886) a Bund der Deutschen Südmährens (1899). Ve Slezsku byla nejvýznamnějším obranným spolkem Nordmarka (1893), která vznikla odštěpením od místních poboček Deutscher Schulverein v Opavě a poté v celém Slezsku. Příčinou byla názorová diferenciace mezi slezskými liberály a nacionály především v otázce antisemitismu i mnohem nacionálně radikálnější postoje jejího vedení, než byly v liberálně orientovaném Schulvereinu. Nacionální obranné spolky měly různorodou členskou základnu, v níž se prosazovaly především střední vrstvy. Na rozdíl od liberálních spolků však nevykazovaly tak výraznou společenskou hierarchizaci a vedení mělo od členstva většinou menší společenský odstup. Jejich hlavním konkurentem byly dělnické, především sociálně demokratické organizace (například Verein der deutschen Arbeiter) a také postupně slábnoucí liberální strany a spolky. Spolkový život posledních dvou desetiletí 19. století se vyznačoval vedle nárůstu politických spolků, což svědčilo o rozrůzněnosti politického života v tomto období, také nárůstem žen z měšťanských i maloměstských vrstev ve spolkových organizacích, které hledaly uplatnění mimo domov. Dílčí názorové diferenciace mezi jednotlivými spolky byly odrazem poměrů stranicko-politického života. Spolky poskytovaly vůdcům politických stran možnosti k masovému působení, na druhé straně však představitelé spolků usilovali o samostatný postup, chtěli se stát hlavními reprezentanty národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) a vyzdvihovali relativní spolkovou jednotu nad stranicko-politické rozpory. Vliv spolků na politický život Němců v českých zemích byl mnohem větší než role českých spolkových organizací. V Československé republice Zhroucení monarchie a vytvoření československého státu neznamenaly pro spolkový život sudetských Němců výraznější změny a lze říci, že dvacetiletí existence první republiky představovalo vyvrcholení spolkových aktivit německého obyvatelstva. Všechny základní metody a formy spolkové práce byly obnoveny a přizpůsobovaly se novým podmínkám. Organizační síť německých spolků se rozšířila i na Slovensko a Podkarpatskou Rus (1922 Deutscher Kulturverband, Deutscher Turnverein). V řadě spolků však došlo k organizačním změnám a pobočky celorakouských či německých organizací musely v rámci nostrifikace zpřetrhat organizační vazby na své zahraniční centrály. Spolek působící v ČSR totiž musel mít své sídlo v tomto novém státě, nikoli v zahraničí. Do vedení spolků se postupně dostávala často mladá generace, která opouštěla rakouskou orientaci a tíhla více k Německu. V roce 1919 byl jako nástupnická organizace spolku Deutscher Schulverein vytvořen Deutscher Kulturverband, který převzal 346 místních skupin, jejichž počet za dva následující roky vzrostl téměř čtyřnásobně. V roce 1921 měl spolek již téměř 200 tisíc členů, 19 vlastních škol a 85 mateřských školek. Ve 20. letech v době sílícího německého aktivismu patřil Deutscher Kulturverband k nejmasovějším a finančně nejzabezpečenějším německým spolkům v ČSR. Turnerské spolky z Čech, Moravy a Slezska založily v srpnu 1919 vlastní organizaci Deutscher Turnverband, která počátkem 20. let vykazovala 823 skupin a 109 000 členů. Postupně se v tělocvičných spolcích prosadily názory o nutnosti „masové výchovy“, v níž by bylo uplatňováno heslo národní pospolitosti. V tomto působení plnilo turnerské hnutí některé specifické úkoly, jež nemohly realizovat ani hospodářské ani školské obranné spolky. Tato specifika vyplývala ze zvláštní atmosféry, která vznikala při pravidelných kolektivních cvičeních, při nichž mizela sociální stratifikace členů: učitel cvičil vedle zednického pomoc-


15


níka, obchodník vedle řemeslníka, úředník vedle dělníka. Právě mezi turnery vyrůstala část předních funkcionářů pozdější Henleinovy Sudetendeutsche Heimatsfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta). Centralizovat největší hospodářský spolek Bund der Deutschen s jeho regionálními organizacemi se i přes četné snahy během dvacátých let nepodařilo. Dvacátá léta byla ve znamení růstu vlivu těchto spolkových organizací a vnitřních rozporů mezi aktivisty a negativisty, i když postoj politických stran vůči těmto spolkům byl dosti zdrženlivý, aby byla respektována formální nepolitičnost. Spolkový vývoj byl rozhodujícím způsobem ovlivněn Hitlerovým nástupem k moci v Německu a vytvořením Henleinovy Sudetendeutsche Heimatsfront v roce 1933. V následujícím roce vznikla z regionálních svazů centralizovaná organizace Bund der Deutschen. V letech 1933 až 1937 se německé masové organizace postupně zcela podřídily Sudetoněmecké straně. I vedení stále poměrně liberálního spolku Deutscher Kulturverband rezignovalo v roce 1937 na samostatný postup. S růstem Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana) význam masových obranných spolků klesal. Po Mnichovu se jejich existence stala anachronismem a spolky postupně ukončily svou činnost.

DOPORUČENÁ LITERATURA COHEN, Gary B.: Němci v Praze 1861-1914. Praha 2000. GAWRECKÁ, Marie: Němci ve Slezsku 1918-1938. Opava 2002. GAWRECKI, Dan: K organizačnímu vývoji spolku „Bund der Deutschen Nordmährens“ v letech 1886-1918. In: Severní Morava, roč. 41, 1981, s. 21-36. GAWRECKI, Dan: Německé obranné spolky 1880-1938. Opava 1975. GAWRECKI, Dan: Počátky extrémního německého nacionalismu. Schönerer a rakouské Slezsko. Slezský sborník, roč. 68, 1970, s. 133-141 a 258-270. JANÁK, Jan: Spolky v českých zemích do roku 1951. In: Politické strany a spolky na jižní Moravě. XXII. Mikulovské sympozium, 7.- 8. října 1992, ed. Emil Kordiovský, s. 59-96. KÁRNÍK, Zdeněk (ed.): Sborník k problematice multietnicity. České země jako multietnická společnost: Češi, Němci a Židé ve společenském životě českých zemí 1848-1918. Praha 1996. KOSCHMAL, Walter – NEKULA, Marek – ROGALL, Joachim (eds.): Češi a Němci. Dějiny, kultura, politika. Praha-Litomyšl 2001. KŘEN, Jan: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780-1918. Praha 1990. LENDEROVÁ, Milena – JIRÁNEK, Tomáš – MACKOVÁ, Marie: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Praha 2009. WAIC, Marek (ed.): Německé tělovýchovné a sportovní spolky v českých zemích a Československu. Praha 2008.

16


Sylabus. Němci v českých zemích v 19. a 20. století. Společnost a kultura Přednáškový cyklus Jaroslav Šebek, Thomas Oellermann, Marie Gawrecká

Recommend Documents