Kristus a kultura Thomas K. Johnson Ježíšova modlitba za tělo Kristovo „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa.“ (Jan 17,14-18; zdůraznil autor) Nedávná tragická vražda v amišské škole v Pennsylvánii obrátila naši pozornost ke křesťanské skupině, která upřímně hledá autentický vztah své víry k moderní sekulární kultuře, k amišům starého řádu.1 Tuto stále rostoucí skupinu asi 200 000 lidí tvoří povětšinou potomci švýcarských a alsaských anabaptistů z 16. století. Ti už od počátků hnutí tvrdí, že praví věřící musejí brát svatost velmi vážně a že svatost znamená žít odděleně od světa – věřící se musejí ze světa stáhnout. To se týká především používání moderních technologií a nástrojů, které šetří lidskou práci. Jsou přesvědčeni, že základní pohnutkou všech moderních technologií je sobecká individuální pýcha, a proto se upřímně věřící člověk musí moderní technologii vyhýbat. Místo toho bychom podle nich měli praktikovat pravou pokoru, což znamená hodně a tvrdě fyzicky pracovat za pomoci staromódních ručních nástrojů. V této souvislosti ocitují takové biblické verše jako například 2. Korintským 6,17: „Vyjděte z jejich středu a oddělte se.“ Často citují Římanům 12,2: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku.“ Podle amišů starého řádu křesťanská svatost vyžaduje odchod ze světa do oddělených, pokorných společenství pravých věřících. Takový model vztahu ke kultuře můžeme nazvat svatým odchodem.2 Pokud svou křesťanskou víru bereme vážně, pravděpodobně se nám leckdy chtělo uvažovat obdobně. I já jsem občas přemýšlel, proč my křesťané nezaložíme oddělená společenství, abychom nemuseli snášet, jak strašlivě bezbožný je tento svět. Proč svět do velké míry neopustit, i když já bych se třeba rozhodl vzít si svůj výkonný počítač a mobilní telefon s sebou? Důvodem, proč tak neučinit, je jednoduše to, co řekl Ježíš v našem textu: „Neprosím, abys je vzal ze světa“ (verš 15). Ježíš nás povolal k tomu, abychom byli svatí a abychom se tomuto světu nepřizpůsobovali, ale chce, abychom byli ve světě. Pravděpodobně si uvědomoval, že problém světskosti ve skutečnosti není v tom, co je „tam venku ve světě“, ale v tom, co je hluboko uvnitř nás, v naší vlastní nevíře, pýše a nevděčnosti vůči Bohu. Kdybychom se pokusili odejít ze světa do svatých společenství, toto vše by snadno šlo s námi.
Je-li tomu tak, pak amišové biblickému textu o tom, že máme „vyjít ze světa a oddělit se“, nejspíš porozuměli chybně. Jiný chybný krok ve vztahu ke kultuře učinili za nacismu tzv. „Němečtí křesťané“. Ti byli nadšenými stoupenci Adolfa Hitlera. Mnozí z nich se dokonce domnívali, že podporovat Hitlera by měli právě proto, že jsou křesťané. Uvažovali asi takto: Boží zákon k nám přichází částečně i skrze řády stvoření. Tyto řády stvoření zahrnují i náš lid a stát. Zákony našeho lidu a našeho státu jsou tudíž Božími zákony. Upřímní němečtí křesťané by tudíž měli vůdce německého lidu (Adolfa Hitlera) a národně-socialistický stát nadšeně podporovat. Živě si pamatuji okamžik, kdy jsem prvně četl knihu jednoho z těchto Německých křesťanů. Kniha byla ve švabachu a já ho četl vždy s obtížemi. Přečetl jsem několik odstavců a zeptal se sám sebe: Tvrdí opravdu to, co si myslím, že tvrdí? Vrátil jsem se zpět a přečetl část textu znovu. Když mi došlo, že autorovi rozumím správně, byl jsem zděšený a zdrcený. Říkal jsem si: „Jak mohli věřící lidé podporovat něco tak jasně zlého?“ Ale než se začneme pyšně povyšovat, že my něco tak zlého neděláme, měli bychom se zamyslet. V případě Německých křesťanů z 30. let totiž vidíme něco, co bychom mohli nazvat přizpůsobení se sekulární kultuře, zde tedy nacistické kultuře. Anebo, chcete-li, to můžete nazvat kompromisem se sekulární kulturou. Křesťanská víra tu byla nesprávně interpretována a pouze podporovala agendu vycházející z nevěřícího zdroje. Řečeno s Ježíšem, tito věřící byli „ze světa“. I my se ale snadno můžeme dopustit něčeho podobného, i když je náš kulturní program mnohem slušnější. Mé vlastní kulturně politické preference by se daly popsat jako „soucitný konzervatismus“. Musím si však dát velký pozor, abych netvrdil, že Bůh je, jako já, soucitný konzervativec, ani bych neměl tvrdit, že soucitný konzervatismus je Boží vůle. Spíš je tomu tak, že soucitný konzervatismus je část světa, které dávám přednost, přesto ale mám být ve světě, ale ne ze světa. Mým úkolem je přinášet kritizující a reformující Boží Slovo do té části sekulární kultury, kterou nazýváme soucitným konzervatismem. Co tedy Ježíš ve vztahu ke „světu“ chce? V modlitbě v 17. kapitole Jana Ježíš prosí, aby nám Bůh pomohl být „ve světě“, ale ne „ze světa“. Tím nás tedy volá, abychom usilovali být „ve světě“, ale ne „ze světa“. To znamená, že máme žít ve skutečném živoucím kontaktu se světem, aniž by však svět určoval naši identitu, naše myšlenky, priority, pocity a hodnoty. Místo toho mají být naše identita, naše myšlenky, priority, pocity a hodnoty neustále posvěcovány pravdou, živým Božím Slovem. A jako takto posvěcené lidi nás Ježíš posílá do světa, podobně jako Otec poslal do světa jej. Ústřední myšlenku tohoto biblického textu bychom snad mohli shrnout takto: 2
Abychom byli ve světě, ale ne ze světa, chce Ježíš za velmi konkrétním účelem: vyslal nás totiž do světa, abychom tam slyšeli a nesli Boží Slovo. Bude užitečné, pokusíme-li se vymezit ono důležité slovo „kultura“. Mnoho mých univerzitních studentů jezdí za studiem do zahraničí a všichni po návratu mluví o kulturním šoku. Když se jich pak ptám, co kultura znamená, obvykle říkají, že kultura je to, „jak se to tady dělá“, ať je to kdekoli. A pak se zeptám, „A to je všechno, co kultura je?“ V následné diskusi se obvykle ukáže, že kultura je mnohem víc. Kultura je také to, jak o věcech přemýšlíme, jaké máme postoje a jak hovoříme. Kultura je to, co jsme vytvořili z přírody, či řečeno teologicky, kultura je veškeré druhotné lidské tvoření vycházející ze stvoření, které přišlo z Otcovy ruky. Kultura zahrnuje zvyky, teorie, ideje, praktiky, návyky, vzory, poučky, přísloví a mnoho dalšího. Je to všechno, co se předává z jedné generace na druhou. Ve vzdělání jde částečně o předávání kultury z jedné generace na příští; my všichni, kteří jsme nějaké vzdělání získali, jsme byli vzděláni převážně do určité kultury. Jak tedy kultura souvisí s vírou? Existuje nějaká spojitost? Řada z těch, kdo se kulturou zabývají, zvláště kulturní antropologové a sociologové náboženství, upozorňuje, že konkrétní kultury bývají utvářeny konkrétními náboženstvími. Filozof Paul Tillich tyto postřehy výstižně shrnul do poučky: „Kultura je formou náboženství a náboženství je substancí kultury.“3 K Tillichovu poznatku je však třeba dodat, že náboženství je většinou modlářství. Ať přebýváme v kterékoli kultuře, je vždy zčásti utvářena a určována modlářstvím a nevírou. Když amišové starého řádu říkají, že moderní technologická kultura je organizovaným projevem individualistické pýchy, nemýlí se úplně. Apoštol Petr upozornil v této souvislosti věřící prvního století na velmi důležitou věc. (1. list Petrův 1,18-19) Pravil, „Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.“ Pojem „způsob života“, anastrofe, má velmi blízko našemu modernímu slovu „kultura“. Všichni jsme byli vykoupeni z bezbožného způsobu života k novému způsobu. Z toho plyne, že stát se křesťanem je samo o sobě nejzazší možnou mezikulturní zkušeností. Když jsme uslyšeli vykupitelské Slovo evangelia, převzácnou krví Kristovou jsme byli vykoupeni z bezbožné kultury do kultury víry. Jak ale Ježíš zdůrazňuje, nebyli jsme jen vykoupeni z bezbožné kultury. Jsme povoláni být „ve světě“ – jinými slovy, jsme posláni zpět do světa, abychom tam slyšeli a nesli Boží Slovo. Proto je vztah Božího Slova a kultury tak naléhavé téma. 3
Vztah Božího Slova ke kultuře je komplexní. Doufám, že někdo, kdo toto kázání slyší nebo ho čte, se zeptá, „Co třeba ….?“ a pomůže mi tak dovědět se o vztahu Slova a kultury něco nového. Jsem si však jist, že Slovo se kultuře vztahuje přinejmenším na čtyřech různých rovinách. Je to rovina kritiky, souvztažnosti, budování (nebo vytváření) a přispívání. Na každé z těchto čtyř rovin jsme my zároveň těmi, kdo Slovo slyší i kdo ho nesou. Vždy jsme členy určité kultury a potřebujeme božské Slovo slyšet, zároveň jsme ale, slovem i skutkem, těmi, kdo toto Slovo nesou do jednotlivých kultur, v nichž žijeme a pracujeme. 1. Boží Slovo je nejvyšším kritikem kultury Všichni asi víme, co je společenská kritika: snaha postavit se proti své společnosti a říct, co je s ní v nepořádku. Dobrý kritik společnosti často dostane možnost uveřejnit svůj názor v novinách v rubrice komentářů. Dobrá společenská kritika má ve společnosti cennou roli. Nejvyšší společenskou a kulturní kritiku však vykonává Slovo Boží. Vždy konfrontuje hřích beze strachu a do hloubky. Musíme tedy slyšet, jak se staví proti našemu hříchu, a zároveň předávat tuto konfrontaci s hříchem dál do našeho světa a naší kultury. Hřích nekončí v úrovni činů, ale podobně jako kultura se týká činů, myšlení, pocitů i řeči. A. Boží Slovo se staví proti hříšným činům. Dobrým příkladem je nám prorok Ámos. Napsal, „Toto praví Hospodin: Pro trojí zločin Gázy, ba pro čtverý, toto neodvolám: Protože úplně přestěhovali obyvatelstvo a přesídlence vydali v plen Edómu“ (Ámos 1,6). Hřích, o kterém se tu mluví, je obchod s otroky. Lidé v Gáze unášeli celé vesnice a prodávali je otrokářům do Edómu. Hrůza, ale podobné věci se dějí i dnes. I některé prostitutky v Praze jsou otrokyně unesené ze své domovské země. Když se Boží Slovo staví proti hříchům, musíme ho slyšet, i kdyby v naší kultuře byly přijatelné. Boží Slovo vždy odsuzovalo to, co se zmiňuje v Desateru: modlářství, zabíjení, krádeže, lži, neúctu k rodičům, cizoložství, nedodržování dne odpočinku atd. Musíme slyšet, že se takové skutky a činnosti Bohu nelíbí, a musíme o tom i mluvit. B. Hřích ale v úrovni činů nekončí. Zasahuje i rovinu hodnot. Některé naše hlavní a základní hodnoty jsou veskrze špatné. Již v minulé generaci poznamenal Francis Schaeffer, že na západě si „většina lidí přisvojila dvě zbídačené hodnoty: osobní klid a blahobyt.“4 Myslím, že měl pravdu, ačkoli bychom možná mohli dodat, že osobní klid nejspíš zahrnuje i to, co bychom mohli nazvat bezpečím nebo jistotou. Z těchto hodnot se rychle stávají naše modly, naše náhražky Boha. Ovlivňují 4
náš osobní i kulturní život. Poslouchejte někdy, jaké priority zaznívají v předvolebních kampaních. Prosperita, pohodlí a osobní klid jsou to, co různé politické strany slibují; rozdíl je často jen v tom, jak o tyto hodnoty usilovat. Tyto základní hodnoty by však Boží Slovo zpochybnilo. Prorok Micheáš říká, „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Micheáš 6,8). Naše základní hodnoty by měly být spravedlnost, milosrdenství a pokora před Bohem. Amišové starého řádu mají jistě pravdu v tom, že bohabojné základní hodnoty nás od dnešní sekulární hedonistické kultury velmi odliší. Nemáme však jen slyšet, co Boží Slovo o našich základních hodnotách říká, máme Slovo také přinášet do sekulárního světa. Celý náš život, tak jak jej žijeme ve světě, má být výpovědí o tom, že ke zbídačeným hodnotám světa existuje reálná alternativa. Různí kritikové společnosti dnes tvrdí, že hlavním rysem dnešního západu je vnější prosperita provázená vnitřní prázdnotou. Můžeme tomu říkat „západní paradox“.5 Výsledkem snahy zajistit si osobní klid a blahobyt je, že jsou životy a srdce milionů lidí do velké míry prázdné. Celý způsob života i řeč nás věřících by k tomu měly být v ostrém protikladu a vypovídat, že prosperita a blahobyt nejvyšším dobrem nejsou, byť se nám chudoba zrovna nezamlouvá. Vnitřní prázdnotu západu je sice třeba podrobit kritice, ale je možné zaplnit ji vírou, nadějí, láskou a vděčností, a ty můžeme přiřadit ke spravedlnosti, milosrdenství a pokornému chození s Bohem. C. Boží Slovo je také kritikem hříšných idejí. Kultura je částečně oblast idejí. Mnohé z nejdůležitějších idejí, které slýcháme ve školství nebo v médiích, jsou s Božím Slovem naprosto neslučitelné. K nejdůležitějším patří ty, které říkají, co je člověk. Komunismus již sice téměř vymizel, ale staré marxistické myšlenky mají stále velký vliv. K nejvlivnějším marxistickým názorům patří, že lidé jsou ve své podstatě ekonomické bytosti. Marx měl za to, že veškeré myšlení a jednání jednotlivce i společnosti určují ekonomické vztahy. Tento názor sice dnes často dostává kapitalistický kabát, ale většinou jde o stále stejný pohled na člověka. Mezi politology a sociology ve Spojených státech i v Evropské unii zřejmě převažuje. Ježíš ho však úplně a jednoznačně zavrhl prohlášením, že „člověk nebude živ jenom chlebem“. Pokud jsme na tento pohled na člověka částečně přistoupili, volá nás Ježíš k pokání z takové hříšné myšlenky. Přinášíme-li do světa Boží Slovo, musíme při každé příležitosti připomínat, že jen chlebem člověk není živ. V teoretické etice mě v současnosti nejvíc zaměstnává otázka, proč má lidský život hodnotu. Mezi většinou evropských a amerických filozofů převládá patrně názor, že lidskému 5
životu dávají hodnotu jedinečné schopnosti a funkce, které lidé mají. Za základ lidské hodnoty se považují funkce jako rozum, řeč a tvořivost, což ovšem znamená, že bytost bez těchto funkcí nemá ani hodnotu. Mezi teoriemi filozofů a prováděním interrupcí a aktivní eutanázie nebo tolerancí infanticidy je přirozená souvislost. Myšlenky mají důsledky. Proti této hříšné myšlence by Boží Slovo namítlo, že lidé jsou hodnotní proto, že každý člověk je stvořen k Božímu obrazu. Tato Bohem daná hodnota se neztrácí, ani když člověk část nebo i většinu normálních lidských schopností a funkcí ztratí. Přinášíme-li Boží Slovo do světa, při každé příležitosti musíme připomínat, že lidský život je hodnotný touto Bohem danou hodnotou, i když člověk část nebo většinu oněch normálních lidských schopností ztratil. To nás přivede i ke kritice některých dalších názorů na to, v čem spočívá hodnota lidského života. Najdou se lidé, kteří nám budou naslouchat. Boží Slovo stojí v protikladu ke kultuře, je jejím nejvyšším kritikem a volá nás i svět k pokání z hříšných činů, hodnot i idejí. Přinášíme-li Boží Slovo do světa, musíme při každé vhodné příležitosti o této nejvyšší kritice hříšných činů, hodnot i idejí vypovídat slovem i skutkem. 2. Existuje souvztažnost mezi nejhlubšími potřebami kultury a Božím Slovem Boží Slovo se ke kultuře naštěstí nevztahuje jen jako její nejvyšší kritik. Poselství, které slyšíme a předáváme dál, proto není jen negativní. Je tu i velmi pozitivní vztah ke kultuře. Mezi Slovem a otázkami, potřebami a problémy kultury existuje souvztažnost. To znamená, že Boží Slovo nabízí řešení pro celou škálu lidských potřeb. Hned to vysvětlím blíž. A. Nejdříve řekněme, že Boží Slovo dává upřímné odpovědi na upřímné otázky. Pro Francise Schaeffera toto bylo téměř heslem, a má to skutečně velkou váhu.6 Řada lidí má dnes upřímné, závažné otázky: Jaký je smysl života? Můžeme vědět, jestli opravdu existuje Bůh? Můžeme vědět, jestli existuje pravá pravda? Můžeme opravdu vědět, co je dobré a co špatné? Můžeme vědět, jestli byl Ježíš doopravdy vzkříšen z mrtvých? Můžeme vědět, jestli se dá věřit Bibli? Mohu vědět s jistotou, že mi jsou odpuštěny hříchy? Mohu vědět, jestli mě Bůh ospravedlnil a přijal? Mohu vědět, jak Bůh chce, abych žil? Mohli bychom přidat i další závažné a upřímné otázky, které si lidé často kladou. Boží Slovo je v podstatě zodpovídá.7 To neznamená, že v Písmu je jeden prostý veršík, kterým bychom mohli jednoduše odpovědět na složité otázky jako „Jak si můžeme být jisti, že Bůh existuje?“ Chci však říct, že v Božím Slově nacházíme principy porozumění lidskému životu a světu, s jejichž pomocí mohou věřící lidé, když o nich přemýšlejí a uvažují, nalézt podstatné odpovědi. Jinými slovy, 6
protože mezi sebou máme Boží Slovo, jsou v těle Kristově lidé a knihy, které nabízejí upřímné odpovědi na celé spektrum upřímných otázek dnešního světa. V tomto smyslu mezi Božím Slovem a kulturou existuje souvztažnost, tedy že Slovo dává odpovědi na otázky, které mužům a ženám vyvstávají v mysli. Měli bychom si také všimnout, proč lidé závažné otázky vůbec mají: protože Bůh je Bohem, který klade otázky. Už od časů zahrady v Edenu, kdy Bůh přišel za Adamem a Evou s otázkou „Kde jsi?“, se mužů a žen stále ptá.8 Lidé si vždy neuvědomují, že Bůh za nimi přichází, ale i těmi upřímnými otázkami je Bůh přivádí k sobě, aby našli odpovědi v jeho Slovu. Proto existuje souvztažnost mezi otázkami, které máme v mysli, a odpověďmi, které jsou v Božím Slově. B. Souvztažnost není jen mezi Božím Slovem a našimi otázkami. Existuje také souvztažnost mezi Slovem a našimi nejhlubšími potřebami. Boží Slovo promlouvá k nejhlubším lidským úzkostem. Už od dob Adama a Evy jsou lidé plni obav. Neustále si děláme starosti, nejen proto, že bychom byli paranoidní, ale proto, že špatné situace skutečně nastávají. Úzkost je lidské vnímání toho, že žijeme v padlém světě. Trápíme se tím, co se nám stane, jak se bude náš život vyvíjet, co se stane naším povoláním a osudem. Trápíme se utrpením a smrtí. Trápíme se vinou a hanbou. Trýzní nás pocit prázdnoty a ztráty smyslu. Tyto hluboké úzkosti nejsou jen předmětem našich bezesných nocích, jsou také námětem význačných filmů, románů a písní. Kultura je plná úzkostí nejrůznějšího druhu. Lidské srdce naříká v hluboké duchovní nouzi a jeho nářek se ozvěnou ozývá i napříč různými oblastmi dnešní kultury.9 Buďme velmi vděčni, že Boží Slovo na lidskou potřebu odpovídá a promlouvá k nejhlubším úzkostem našeho srdce. Neplatí to ale jen pro věřící. Když přinášíme Slovo do světa, toto by měl být jeden z našich hlavních důrazů. Všude kolem nás lidem krvácí srdce v duchovní nouzi. Slyšíme jeho nářek na každém kroku a máme pro něj řešení. Zaslíbení Božího Slova odpovídají na nejhlubší potřeby, zranění a úzkosti padlého člověka. Všímejte si viny, hanby, strachu z osudu a smrti nebo ztráty smyslu a objevíte příležitost mluvit o Božích zaslíbeních. C. S tím úzce souvisí následující: Boží Slovo odpovídá na lidskou nouzi tak, že promlouvá k našemu celkovému odcizení. Od časů Adama a Evy jsou lidé takříkajíc ve stavu živoucí smrti, trpí ve stavu celkového odcizení, oddělení od Boha, oddělení jeden od druhého, oddělení od sebe sama, oddělení dokonce i od stvoření. Lidé to prožívají a mnozí o tom hovoří, je to tedy v kultuře rozšířené téma. Řada dobrých románů a filmů znázorňuje naše 7
odcizení a pokusy překonat je. Karel Marx v mládí přišel s citlivou a dojemnou analýzou lidského odcizení, i když jeho vlastní odcizení od Boha se projevilo ateismem. Tragické důsledky marxismu a komunismu plynou částečně z toho, že se k lidskému odcizení přiřazuje nesprávné poselství. Je třeba si uvědomit, že správným poselstvím pro naše celkové odcizení je biblické Slovo. Odpovídá na ně tak, že přináší smíření. V první řadě nabízí Boží Slovo smíření s Bohem. Navíc také vede ke smíření s druhými lidmi, se sebou sama a dost možná i v jistém smyslu ke smíření s přírodou. V tomto životě není smíření nikdy úplné, konečné a završené. O smíření je vždy třeba usilovat den co den, vždyť stále vyvstávají nové konflikty a opět do našeho života přinášejí zápach živoucí smrti. Boží Slovo však realitu smíření umožňuje. V tomto smyslu tedy Boží Slovo odpovídá na hlubokou potřebu lidského srdce a mysli. Proto je zásadní, aby církev byla společenstvím, kde se smíření neustále děje, kde obnovené vztahy v těle Kristově kontrastují s odcizením našeho světa a nabízejí alternativu. Jde o to slyšet, jak Boží Slovo kritizuje náš hřích a zároveň jak jeho zaslíbení odpovídají na naše duchovní potřeby. Přinášíme-li Boží Slovo do světa, je také zásadní, abychom je přinášeli ve vyváženém vztahu ke kultuře. Slovo je nejvyšším kritikem kultury, je ale také nejvyšším uzdravitelem jejího bolestného nářku. Promlouvá uzdravení k sevřeným srdcím a přináší odpovědi trýzněným myslím. Musíme dát pozor, abychom obojí dokázali slyšet a vyváženě o tom vypovídat. 3. Boží Slovo vytváří novou křesťanskou protikulturu Třetí důležitá rovina, na níž se Boží Slovo ke kultuře vztahuje, je, že v oblasti kultury samo něco nového vytváří a buduje. Tuto myšlenku naznačuje John Stott ve svém vynikajícím výkladu kázání na hoře nazvaném Křesťanská protikultura. Jsou pro ni dobré důvody.10 Ježíš přišel, aby nás přetvořil v nové lidi, kteří mají nové vztahy, nový způsob myšlení, nový způsob mluvení a nový způsob jednání. To bylo vlastně součástí díla spasení už od nejstarších dob Starého zákona. Izraelci měli být vykoupeným národem, nejen vykoupenými jednotlivci. Jejich národní vyvolení se naplno projevilo i kulturně. Měli svatostánek a propracovaný systém obětí a bohoslužeb. Měli hudbu a výtvarné umění. Měli politickou strukturu a právní řád. Tomu ve starém Izraeli dalo vzniknout Boží Slovo a Božímu dílu spásy se tak dostalo kulturního vyjádření. Po Kristově smrti a vzkříšení se z těla Kristova stal nový lid. Stál v rozporu jak s židovskou, tak s římskou kulturou. Raní křesťané byli zpočátku jen chudou, ustrašenou, pronásledovanou menšinou na okraji společnosti. Brzy se ale základním křesťanským vyznáním stalo „Ježíš je Pán!“ Toto vyznání stálo v rozporu s nárokem římských císařů, že 8
„Caesar je Pán“. Když Caesar prohlašoval, že je Pánem všeho, prohlásit, že „Ježíš je Pán“ pochopitelně znamenalo, že i Ježíš je Pánem všeho. To byla naprosto revoluční myšlenka. Je to jen asi sto let, co Abraham Kuyper napsal svá známá slova: „V celém lidském životě není ani píď, o níž by Kristus, svrchovaný Pán všeho, neprohlašoval: Ta patří mně!“11 Tato poučka je sice nová, stará jen sto let, ale stejná myšlenka mocně působila již v rané církvi. Jinými slovy, celý lidský život je třeba přivést pod Kristovo panství. Zde začíná i plné kulturní vyjádření naší víry. V době Starého zákona oddělovaly Boží lid od okolních kultur národnostní a jazykové bariéry. Nový Boží lid, tělo Kristovo, byl ale rozptýlen v celé řeckořímské kultuře. A podobně jako v Izraeli se jeho vykoupení projevovalo stále plněji i v kultuře. Mám za to, že v prvních stoletích se křesťanská kultura vyvíjela jakýmsi postupným procesem. Kulturní vyjádření víry postupovalo jaksi zevnitř ven. Nejdříve vidíme, že Boží Slovo buduje a tvoří nové lidi, kteří mají nové srdce a nové vztahy. To vidíme v Novém zákoně. Lidé byli spaseni. Rodiny se smířily. Kolem evangelia se vytvořily malé skupinky věřících. Znamením křesťana a křesťanského společenství se stala láska. V dalších stoletích pak následovalo úchvatné období růstu, a to nejen v počtu, ačkoli počet věřících vzrostl během několika staletí mnohonásobně. Byl to také skutečný růst v nových způsobech myšlení a mluvení. Věřící se učili, jak přemýšlet a mluvit například o Trojici, o vtělení a o dvou podstatách Krista. Učili se, jak nově uvažovat o společnosti, etice a vzdělání. Mám za to, že to byl projev jejich nového srdce, které jim dalo evangelium. A téměř jako třetí krok v dějinách rané církve začalo Slovo skrze věřící vytvářet nové kulturní instituce. Co to znamená? Věřící dali vzniknout mnoha novinkám: sirotčincům, projektům na pomoc potřebným lidem, později školám, katedrálám a nejrůznějšímu umění, pak univerzitám, dále vynikající hudbě, jako byla Bachova nebo Händelova, i vynikající literatuře. Skoro bychom mohli vyprávět dějiny těla Kristova podle nových a nových kulturních institucí, které věřící v reakci na Kristovo evangelium vytvářeli. Příběh je to úchvatný, ale vydal by na mnoho hodin a stačil by i na celý univerzitní kurz. 12 Teď mohu jen zmínit, že existuje a že stojí za to. Evangelium během staletí skutečně vedlo věřící k tomu, že vytvářeli a budovali nejrůznější nové kulturní instituce a způsoby života. Věřící dneška mohou s odvahou své předky ve víře následovat a být ochotní zkoušet vytvářet nové organizace, aktivity a hnutí pro Boží slávu. Dějiny neskončily. Věřící by měli znovu najít odvahu k novým kulturním aktivitám pro Boží slávu.
9
4. Slovo do kultury přispívá Slovo se vztahuje ke kultuře ještě na čtvrté rovině. Ta je velmi důležitá pro nás, kdo žijeme v post-křesťanské Evropě. Jednoduše řečeno: Boží Slovo přispívá do sekulární kultury. Co to znamená? Přestože sekulární Evropa většinou popírá a zamítá křesťanské dědictví, které ji utvářelo, je v evropské kultuře mnoho prvků, které vznikly a vyvinuly se pod vlivem biblické zvěsti. Jde o aktivity, instituce nebo způsoby myšlení, které jsou sotva slučitelné s pohledem na svět nevycházejícím z víry a které jsou historicky patrně výsledkem vlivu biblické zvěsti na evropskou civilizaci. My věřící to můžeme považovat za Boží dílo, díky němuž je náš svět mnohem lepší místo k životu. Dalo by se zde vyjmenovat mnoho příkladů, ale uvedu jen několik ilustrací. A. Slovo do kultury přispívá konkrétními zvyklostmi. Všimněte si, že když dnes v Evropě jede po ulici sanita, bliká a houká, každý ví, že se jí má uhnout. Všichni víme, že někdo je zraněný nebo vážně nemocný a potřebuje rychle pomoc. Na mnoha místech a v mnoha dobách v dějinách lidstva tomu tak ale nebylo. Nebylo vždy všem jasné, že zraněný nebo vážně nemocný člověk potřebuje pomoc. Mnohokrát v dějinách si lidé mysleli, že zranění nebo nemocní mají být ponecháni svému osudu. Dovolil bych si tvrdit, že všichni Evropané vědí, že mají sanitě uhnout, díky tomu, jak k evropské civilizaci přispěla biblická zvěst.13 To, že všichni Evropané vědí, že lidem v nouzi máme pomoct, se stalo vlivem biblického světonázoru. V pozadí evropského zájmu o humanitární pomoc lidem v nouzi je tento princip, který jsme převzali z Bible. Evropané také vážně usilují o politické smíření. Celá řada důležitých zvyklostí, díky nimž je evropský život velmi humánní a soucitný, vznikla částečně za přispění Božího slova světu. B. Slovo do kultury přispívá konkrétními myšlenkami. Dokonce i v post-křesťanské Evropě existuje mnoho zásadních idejí, které vznikly částečně za přispění biblického Slova do kultury. Zmíním jen pár příkladů. Dobrým příkladem je myšlenka lidských práv. Jedni z prvních, kdo v západní kultuře začali o lidských právech více mluvit, byli křesťanští filozofové v křesťanských katedrálních školách a na univerzitách. To byli například Tomáš Akvinský a Albert Veliký ve 13. století. Podle nich mají lidé práva proto, že jsou stvořeni k Božímu obrazu.14 Evropané dnes většinou o lidských právech s oblibou hovoří a dokonce je i chtějí chránit, ale leckdy přitom sami nemají dobré vysvětlení, proč lidé práva mají nebo odkud se berou. Někdy se ochrana lidských práv zdá neslučitelná s moderními sekulárními světonázory, ale to očividně lidem nebrání, aby se stali energickými ochránci alespoň 10
některých z nich. Podle mého bychom my věřící měli být rádi, že jednou z jejích ústředních idejí, myšlenkou lidských práv, přispělo do západní kultury Boží Slovo. Další klíčová myšlenka, kterou Slovo do sekulární evropské společnosti přináší, souvisí s možností přírodních věd. Dějiny nám ukazují, že první moderní vědci, zvláště na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, byli většinou dost upřímnými křesťany, a že moderní vědu rozvíjeli právě na základě svého křesťanského přesvědčení. Měli za to, že svět je dobré Boží dílo a že se mu můžeme a máme snažit porozumět. Křesťanská víra sehrála v začátku moderní vědy zásadní úlohu.15 Dnes je věda společně s technologiemi a zdravotnictvím, které na vědě závisejí, jednou z nejdůležitějších institucí západní kultury. Ovšemže mnozí vědci zatím věřící nejsou a mnozí ani nevědí, v jakém rozsahu biblická zvěst k počátečnímu rozvoji vědy přispěla. Můžeme však být rádi a děkovat Bohu za to, jakými myšlenkami biblické Slovo přispělo k začátku instituce a hnutí, které je dnes tak významné a cenné. C. Slovo do sekulární kultury přispívá institucemi. Biblické Slovo nepřispělo do západní kultury jen zvyklostmi a myšlenkami. Obohatilo ji i celými institucemi. Jedním z opravdových radikálů západní historie byl Jan Ámos Komenský. Mezi jeho nejradikálnější názory patřilo přesvědčení, že dívkám by mělo být dovoleno chodit do školy a měly by být vedeny k tomu, aby získaly vzdělání. Komenského pedagogické spisy a metody mu vysloužily přízvisko „otec moderní pedagogiky“. Byl zároveň evangelickým farářem a teologem. Myšlenka povolit dívkám školní docházku byla přímým důsledkem jeho evangelické víry. Každý západní národ dnes chce a dokonce vyžaduje, aby dívky dostaly vzdělání, a často ani neví, že vzdělávání dívek bylo původně jednoznačně křesťanskou institucí. Dovolil bych si tedy tvrdit, že vzdělávání dívek je instituce, kterou do západní kultury celou přispělo biblické Slovo. Za to bychom měli být hluboce vděčni. I další instituce v západní kultuře jsou do velké míry zřejmě výsledkem vlivu, který na kulturu měli věřící lidé. Jako dobré příklady bychom mohli zmínit sirotčince nebo humanitární organizace. Dějiny neskončily. Možná některé z nás, jak jsme dnes tady, použije Bůh, použije biblické Slovo, aby do sekulární kultury přinesli něco zcela nového. Třeba i někdo, kdo čte tento esej, se nechá použít, aby začal něco tak radikálního a nového jako bylo vzdělávání dívek, humanitární pomoc nebo moderní věda. Slovo zůstává i nadále aktivní ústřední silou a přispívá do kultury.
11
Závěr Velký evropský kazatel z doby před sto lety J. Christian Blumhardt přišel se zajímavým tvrzením: „Člověk musí být obrácen dvakrát, z přirozeného života do duchovního a poté z duchovního života do přirozeného.“16 Musíme být obráceni od světa, aby naše identita, naše hodnoty, přesvědčení a priority nebyly z tohoto světa. Musíme však také být obráceni zpět do světa s vědomím, že nás Bůh povolal a poslal, abychom světu sloužili jeho Slovem. Mám za to, že amišové starého řádu jsou jen jednou obrácení. Obrátili se ze světa. To je naprosto nezbytné pro každého z nás. Ježíš nás ale chce obrátit i zpět do světa, abychom žili ve světě a byli do světa vysláni jako jeho zástupci. Tedy abychom přinášeli Slovo do kultury. To, co jsem zde představil, je jen souhrn dílčího pokroku, jehož jsem v otázce vztahu Slova a kultury zatím dosáhl. Upřímně doufám, že někdo z vás si teď říká, „A nevztahuje se Slovo ke kultuře ještě také na jiné rovině, třeba …?“ Jist jsem si však tím, že Slovo je nejvyšším kritikem kultury, že před Bohem odhaluje hříšné skutky, hodnoty a myšlenky nevěřícího světa. Toto Slovo, a zvláště zaslíbení tohoto Slova, ale také odpovídá na nejhlubší potřeby, které kultura vyjadřuje, na potřebu upřímných odpovědí, potřebu útěchy v naší úzkosti a potřebu smíření v našem odcizení. Slovo také tvoří a buduje zcela nové kulturní entity a nové způsoby myšlení, žití a uspořádávání našeho světa, které jsou k Boží slávě. Slovo také mnohokrát v dějinách přispělo do kultury klíčovými myšlenkami, zvyklostmi a institucemi, a to i do kultury, která ho neuznává. Za to bychom měli být hluboce vděčni. Naším úkolem dnes je žít jako dvakrát obrácení lidé, povolaní ze světa k životu víry a znovu poslaní Bohem zpět do světa, aby tam jeho Slovo slyšeli a nesli.
O autorovi Dr. Johnson je ředitelem Komenského institutu v Praze a viceprezidentem pro výzkum a vzdělávání zaměstnanců na Semináři Martina Bucera – Evropské teologické školy a výzkumných institutů (www.bucer.eu). Je členem Mezinárodního institutu křesťanských studií (www.iics.com). Kontakt:
[email protected] Původní vydání: Thomas K. Johnson, Christ and Culture, MBS Texte 79, 2007. Přeložil: Martin Damašek Redakce: Anna Světlíková
12
Poznámky 1
K tragédii došlo 2. října 2006 v Lancaster County v Pennsylvánii, USA.
2
Některé tyto termíny pocházejí z knihy H. Richarda Niebuhra Kristus a kultura (Christ and
Culture, New York, Haper & Row, 1951). Tento esej navazuje na Niebuhrův popis hlavních typů křesťanské sociální etiky a pokouší se stanovit postupy hlavních metod evangelikální misiologie a etiky. 3
Paul Tillich, Teologie kultury (Theology of Culture, Oxford University Press, 1959, str. 42).
Tato poučka zřejmě vědomě trochu přehání, jelikož určité společné prvky všech kultur vyplývají z našeho společného lidství, tedy že jsme stvořeni k Božímu obrazu. Tyto společné prvky také umožňují komunikaci napříč kulturami a světonázory, i když náboženské a kulturní rozdíly ji ztěžují. 4
Sebrané spisy Francise Schaeffera, 5. díl: Křesťanský názor na západ (The Complete Works
of Francis Schaeffer, Vol. 5, The Christian View of the West, Crossway Books, 1982, str. 211). Schaefferova definice stojí za povšimnutí: „Osobní klid znamená, že mám ode všech pokoj, že se nezatěžuji problémy druhých lidí, ať jsou na druhém konci světa nebo města – že žiji jen s minimální možností, že mě bude někdo obtěžovat. Osobní klid znamená, že chci, aby se můj život až do smrti odvíjel nerušeně bez ohledu na to, jaké následky to bude mít během života mých dětí a vnuků. Blahobyt znamená obrovskou a neustále se zvyšující úroveň prosperity – život utvořený z věcí, věcí a dalších věcí – úspěch posuzovaný stále stoupající hladinou materiální hojnosti.“ Ibid., str. 211. 5
Mezi první kritiky společnosti, kteří v tomto duchu hovořili, patřil Abraham Kuyper.
Moderní sekulární kulturu popsal pod krycím názvem „Babylon“ takto: „Navenek nablýskaný život a smrt srdce, to je Babylon“ (De Gemeene Gratie, Kampen, J. H. Kok, 1902, díl 1., str. 456; z nizozemštiny přeložil autor). Podobné hodnocení západního života najdeme také ve vynikající knize Davida G. Myerse Americký paradox: Duchovní hlad ve věku hojnosti (The American Paradox: Spiritual Hunger in an Age of Plenty, Yale University Press, 2000). Většina z toho, co Myers píše, jak to vystihuje podtitul knihy, se dá vztáhnout také na evropský život.
13
6
Schaefferovými slovy: „Každá upřímná otázka musí dostat upřímnou odpověď. Je
nebiblické, když někdo řekne: Prostě věř.““ Complete Works, 1. díl, str. 189. Také tvrdí: „Křesťanství, pokud mu správně porozumíme, je systém, který má odpovědi na všechny základní potřeby moderního člověka.“ Complete Works, 1. díl, str. 93. 7
Dobrá komparativní studie o tom, jak některé tyto univerzální otázky napadají všechny lidi,
je J. H. Bavinck, Církev mezi chrámem a mešitou: Studie vztahu mezi křesťanskou vírou a dalšími náboženstvími (The Church between Temple and Mosque: A Study of the Relationship between the Christian Faith and other Religions, Grand Rapids, Eerdmans, 1981). 8
Více k tomuto tématu viz článek Thomase K. Johnsona, „Adame a Evo, kdo jste?“ (“Adam
and Eve, Who are You?”, www.contra-mundum.org/essays.html). 9
Tento odstavec se opírá o Tillichovu analýzu úzkosti v knize Odvaha být, Brno, Centrum
pro studium demokracie a kultury, 2004, překlad Daniel Mikšík. 10
John R. W. Stott, Křesťanská protikultura: Poselství kázání na hoře (Christian Counter-
Culture: The Message of the Sermon on the Mount, InterVarsity Press, 1978). 11
12
Abraham Kuyper, Souvereniteit in eigen kring, Amsterdam, 1930, str. 32. Tuto historii dobře podává Kenneth Scott Latourette, Dějiny křesťanství (A History of
Christianity, 2 díly, Harper & Row, 1953 a 1975). 13
Za tuto ilustraci vděčím Wimovi Rietkerkovi z L’abri. Slyšel jsem ji od něj na přednášce
nebo v osobním rozhovoru. 14
Malou část popisuje článek Thomase K. Johnsona, „Lidská práva a křesťanská etika“
(“Human Rights and Christian Ethics”, www.iics.com/vision2005papers.html). 15
Přesvědčivě to podávají Nancy R. Pearcey a Charles B. Thaxton v knize Duše vědy:
proměny ve vztahu vědy a náboženství, Praha, Návrat domů, 1997, překlad Alena Koželuhová. 16
Cituje to Herman Bavinck, Wijsbegeerte der Openbaring, Kampen. J. H. Kok, 1908, str.
207. Autorův překlad.
14
