Víra ve znovuzrození a převtělování duší má své kořeny hluboko v dějinách. Je zdokumentována v nejrůznějších formách u většiny vyspělých kultur a národů všech světadílů. Po tisíciletí myšlenka reinkarnace přežívala jako jedno ze základních filosofických témat, nedotčena označováním za nekřesťanskou, jak ji později klasifikovalo křesťanské dogma. Odhlédnuto od rámce profesionální teologie a filosofie se dnes ukazuje, že mnoho lidí dokáže své přesvědčení o Kristově poselství uvést do souladu s myšlenkou reinkarnace. Proč si to tedy křesťanské dogma činí s tématem reinkarnace tak těžké? Myšlenka na znovuzrození nesmrtelné duše v západní kultuře navazuje na základní etické vzorce klasické řecké filosofie. Má stále přesvědčivou sílu a v dnešní době jako by získávala na významu. Filosofové jako Pythagoras ze Samu, Sokrates a Platon byli ve vrcholném období řecké antiky ( 5. – 4. století př. Kr.) s myšlenkou převtělování duší dobře obeznámeni. Právě Platon mluví v jednom ze svých slavných fiktivních dialogů se Sokratem („Menón“, 15) o duši, která je nesmrtelná, vícekrát zrozená a mnohého znalá, na což se může rozpomenout. Poznatky antických filosofů o znovuzrození a převtělení duše zažily svou mohutnou renesanci na duchovně historickém přelomu pozdní antiky a raného křesťanství ve školách neoplatoniků a neopythagorejců na jihu Itálie. Jejich učení působilo významnou měrou na myšlení vzdělaných vrstev tehdejší doby a bylo mezi nimi považováno za protiváhu ke stále více se šířícímu křesťanství. Je skutečně až zarážející, jak blízko křesťanskému učení stojí v mnoha ohledech myšlenkové bohatství těchto pozdně antických filosofů. Například představa o jediné nejvyšší bytosti, o nade vším stojícím „Jediném“, z jehož vyzařování vzniklo celé stvoření s duchem, duší a hmotou jako formami bytí. Či jejich nauka o nutnosti odčinění viny neboli vyrovnání následků pochybení. Je možné něco takového zvládnout pouze v jediném životě? Na tuto otázku odpověděl Platon již před staletími – duše pro něj byla ještě před pozemským zrozením jsoucí a nesmrtelná a stejně tak „vícekrát zrozená“ za účelem svého uzrávání během pozemské pouti. Pozdně antičtí myslitelé, kteří o staletí později navázali na poznatky Platona a ostatních filosofů, rozšířili své chápání kosmu a člověka mezi lidmi, hledali a udržovali spojení s všeobecným povědomím tehdejší doby. A přinejmenším ve vzdělaných vrstvách se lidé živě zabývali věděním a poznatky, které byly filosofickými školami předávány dále. Odezva takového snažení mohla jistě zasáhnout mnohého vnitřně otevřeného a hledajícího člověka, kterému se tak nabízela cesta k poselství Syna Božího. Takovým lidem jistě nebyla myšlenka reinkarnace na této cestě překážkou. A proč by vlastně Ježíš a jeho učedníci nebyli s tímto předávaným myšlenkovým bohatstvím o znovuzrození a převtělování duše obeznámeni, nebo dokonce ztotožněni? Zcela logicky se tato myšlenka dá spojit s Kristovou naukou o zákonitém zpětném působení mezi „setím a sklizní“ („Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Gal. 6,7). Ježíš Kristus a reinkarnace K tomu praví Matoušovo evangelium v 11. a 17. kapitole, že Ježíš oslovoval Jana Křtitele jako „znovuzrozeného Eliáše“. A v této souvislosti se také můžeme zamyslet nad setkáním Ježíše a jeho učedníků s člověkem od narození slepým. Evangelista Jan nás o tom zpravuje v 9. kapitole svého evangelia: „Cestou uviděl člověka, jenž byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?“ Položili tuto otázku, neboť se snad domnívali, že rozpoznají důvod chlapcova postižení v proviněních z dřívějších životů? Ježíš podle evangelia nebyl touto otázkou udiven, ani se jich neptal, jak na takovou myšlenku vůbec přišli. Místo toho slepého chlapce vyléčil. Leč ta přímá otázka nám umožňuje myšlenkové spojení s učením pozdně antických filosofů o „odplatě skutků“, stejně jako s raně křesťanským teologem Origenem (185–254), který bývá ještě dnes zmiňován mnohými stoupenci myšlenky reinkarnace jako pilíř jejich výkladů. Čemu věřil Origenes
Dílo tohoto ve své době velmi slavného teologa mělo značný vliv na církevní myslitele až do 6. století n. l. Sepsal mimo jiné první systematické podání křesťanské nauky (De principiis – O základech). Než v Cesareji na pobřeží Středozemního moře založil vlastní filosofickou školu, učil se a vyučoval na teologické škole v Alexandrii. Tato škola byla blízká myšlence sjednocení poselství Kristova s poznatky řeckých filosofů. Sám Origenes tento názor zastával a jako „učený“ filosof podporoval své žáky ve studiu řecké filosofie. Ke studiu náleželo i učení o převtělování duše a znovuzrození, jejichž účelem bylo odčinění skutků. Origenes propojil tento myšlenkový proud s křesťanskou vírou v lásku a spravedlnost Boží. Zde musíme uvést, že Origenes považoval lidi za padlé anděly, kteří kdysi projevili odpor vůči Bohu a byli vyhnáni na zemi jako lidské duše. Pokud zde na zemi nechtějí být ztraceni, musí, oproštěni ode všech pochybení, dojít zpět do říše andělů. Směrování pozemského osudu si na této cestě určují lidé svými skutky sami. Přitom jim spravedlnost a láska Boží umožňuje vyléčit jejich pochybení poznáním a využitím vlastního pozemského osudu jako „léku“ (tak to nazývá Origenes). To jim pak pomůže i na onom světě. Toto pojetí vztahu lidského osudu, Boží spravedlnosti a lásky přejali tehdy mnozí teologové, neboť dávalo klíčovou odpověď na obtížnou otázku, proč se jeden rodí zdravý a druhý nemocný, bohatý nebo chudý, do dobrých nebo špatných poměrů. Origenes byl přesvědčen, že „není nespravedlnosti u Boha“ a že nerovnosti v postavení při zrození jsou způsobené samotnými lidmi, jejich bytím a jejich skutky. „Neboť pokud nejsou osudové rozdíly v okolnostech, kde a jak se kdo narodí, ovlivněné rozdílností duší jednotlivých bytostí, zbývá nám něco jiného než předpokládat, že se tak děje nahodile a bez pravidel?“ ptá se Origenes. A vyvozuje z toho: „Pokud bychom to předpokládali, pak již nemůžeme věřit, že svět byl stvořen Bohem a je řízen jeho prozřetelností…“ a dále: „...nemohli bychom očekávat, že Bůh bude soudit konání každého z nás.“ Příkladem může být osud Jákoba a Ezaua. Když byla Rebeka těhotná a očekávala dvojčata, řekl jí „hlas Páně“, že z ní vzejdou dva národy (Gn. 25,23) (bratři, pozn. red.) a starší bude sloužit mladšímu, neboť ten (Jákob) je Bohu milý, Ezau však nikoliv (Řím. 9,13). Toto zvěstování osudu ještě nenarozených dětí může být vysvětleno jedině preexistencí duše a osudovými zauzleními v předchozích životech. „Musíme se domnívat, že Jákob byl na základě zásluh v dřívějším životě Bohem po právu milován a byl také po zásluze před svým bratrem upřednostněn…“ Největší křesťanský myslitel nebo kacíř? Jakkoliv byl Origenes a jeho teologické názory včetně myšlenek o preexistenci duše a převtělování pro křesťany ve své době významný, vzalo toto křesťanské uznání tři století po jeho smrti za své. Byl označen za gnostika a heretika a dán do klatby. Již za svého života zakoušel ze strany církve a jejich hodnostářů odpor k určitým částem svého učení, ale jeho pozice teologa byla natolik silná, že se dokázal obhájit. Církev měla také ve 2. a 3. století dost svých starostí, aby se ubránila útokům zvenčí (pronásledování křesťanů) a přežila. Ale od poloviny 3. století křesťanství značně posílilo a ve 4. století se stalo Milánským ediktem (313) císaře Konstantina Velikého svým způsobem státním náboženstvím Římské říše. Od toho okamžiku se stali křesťané ve státě silou nemalého významu. Římský „Petrův stolec“, představovaný papežem, stejně jako světská moc, představovaná římským císařem, byly spojeny jistým druhem závislosti. Stávalo se, že se císař rozhodujícím způsobem vměšoval do vnitřních záležitostí církve, pokud to považoval za politicky nezbytné. To se stalo také v průběhu zmíněných názorových střetů, které již po dlouhou dobu způsobovaly uvnitř církve problémy, ale musely se v tehdejší situaci odsunovat na
pozdější dobu. Nyní, ve 4. století, se prodraly vehementně do popředí. Oč tedy šlo? Především o sporné vnímání Boží trojjedinosti církevními otci. Mnozí z nich, převážně východní hodnostáři, viděli v učení církve o podstatě a působení Boha a jeho Synů nebezpečí mnohobožství. Například Arius, biskup Alexandrijský (*375) se považoval za nástupce Origena a spolu s ním i učitelé a mniši Origenovy školy v Cesareji. Pro ně byli – ne zcela ve shodě s Origenem – zjednodušeně řečeno Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý tři oddělené božské osobnosti, přičemž Synové podstatou a mocí nedosahovali božskosti Otce. Ježíš byl pro ně stejně vzdálen od Otce jako od lidí. Otázky tohoto druhu, provázené mohutnými spory, klatbami a exkomunikacemi tvořily těžiště prvních pěti ekumenických koncilů. První, konaný roku 325 ve městě Nikaia, formuloval rané vyznání víry, dogma o trojjedinosti Boží. Arius a Origenovi stoupenci se svými názory na koncilu podlehli. Ale následovaly ještě čtyři další koncily, nežli mohly být v polovině 6. století spory kolem trojjedinosti a všeho, co se kolem ní odehrávalo, považovány – alespoň pro Petrův stolec v Římě – za vyřešené. Po 5. ekumenickém koncilu v Konstantinopoli r. 553 byli církevní otcové, teologové a jejich přívrženci, kteří zastávali jiný názor, než hlásala ustanovení „svaté katolické církve“, vyloučeni jako heretici. To postihlo také Origena a jeho dílo. Již 10 let předtím vydal císař Justinián edikt (544), cíleně namířený proti Origenovi (Contra Origenem). Potřeboval zneškodnit Origena a jeho učení, jež bylo pilířem názorů protistrany. Chtěl také odvrátit nebezpečí, že by se rozrůstající spory křesťanů staly kolébkou nepokojů v celé říši. Východně-řecké a západně-římské zájmy stály totiž proti sobě v opozici. Justinián tedy zavrhl Origena „včetně jeho odporného a zavrženíhodného učení“ (kánon 9. ediktu). K němu počítal výslovně téma znovuzrození, o němž Origenes říká: „…podle míry svých hříchů se (lidé) budou do těla navracet dokonce podruhé a potřetí i častěji, aby se po dokončení očisty navrátili do svého dřívějšího stavu bez těla a hříchu“ (cit. podle Franze Diekampa, str. 46, viz seznam literatury). A 165 svatých otců pozdního Konstantinopolského koncilu (553) Origena 300 let po jeho smrti zavrhlo. „Zastává-li kdo vybájenou preexistenci duše a z toho plynoucí fantastické znovuobnovení (opětovné vtělení), budiž vzat do klatby.“ Zásluhou císařského ediktu stejně jako rozhodnutím koncilu vyhasla Origenova hvězda na nebi křesťanské teologie. Vztah křesťanského učení a filosofie K neblahému osudu Origenova díla přispěl také teologický směr, který již za časů Origena nacházel mezi křesťanskými učenci velkou odezvu. Tento směr nadřazoval církevní nauku všemu ostatnímu, obzvláště pak jakémukoliv druhu filosofie; její myšlenky zatracoval jako gnostické a heretické. Otcem tohoto duchovního postoje byl křesťanský spisovatel Tertullianus (160–220). S jemu vlastním zápalem pro víru nenechal ve svých literárně uznávaných dílech obzvláště na řecké filosofii jedinou nit suchou. Jeho „křesťanský“ antifilosofický duchovní názor nalezl v rámci církve nosnou odezvu a působil odtud po staletí na obecný světový názor. Teprve v období renesance se od něj začali myslitelé odvracet. Je celkem logické, že toto protifilosofické stanovisko také sehrálo svou roli v rozbrojích 5. a 6. století při tvorbě názoru na Origena, navíc ve spojení s dogmatickými výhradami vůči němu. Bylo známo, že Origenes filosofii sice podřizoval křesťanské teologii jako její „služebnici“, ale na druhé straně teolog Origenes bral za základ svých výkladů poznatky platonských a neoplatonských filosofů. Díky souhře okolností se Origenovy spisy a s nimi tedy i myšlenka reinkarnace staly „heretickým“ trnem v oku strážcům církevních dogmat. Zda k tomu muselo dojít, budiž ponecháno jako otevřená otázka. Origenes chtěl propojit antické smýšlení o znovuzrození a převtělování duší s křesťanským uvažováním. Jednak byla pro něj myšlenka reinkarnace jako duchovně a historicky zralé myšlenkové bohatství na dosah. A jednak mohla být Boží spravedlnost v křesťanské víře prostřednictvím myšlenky reinkarnace vyzdvižena nad jakoukoliv pochybnost. Tváří v tvář těmto aspektům je těžko pochopitelné, proč křesťanské konfese do dnešních dnů nezvratně tabuizují myšlenku reinkarnace jako neslučitelnou s křesťanstvím a učí zkrátka, že „člověku je předurčeno zemřít jen jednou“ a že „po smrti není žádné převtělování“ (Katechismus katolické církve, Praha 1995, s. 263). Paradoxně
ale vzbuzují často moderní teologové v rozhovorech a vyjádřeních dojem, že Origenes vědění o znovuzrození nikdy opravdově nevztahoval ke Kristovu učení, ale věnoval se mu nanejvýš jako vedlejšímu tématu. Takové výpovědi nejsou udržitelné například tváří v tvář „Komentáři k Janově evangeliu“, kde se Origenes na několika stranách zabývá tématem reinkarnace (kniha VI, kap. 7: Jan jako znovuzrozený Eliáš). Má tento dojem sloužit k tomu, aby si církev udržela od těla zastánce myšlenky reinkarnace z různých esoterických uskupení? Protože až doposud přicházeli s argumenty, uvádějícími Origena jako protagonistu jejich myšlenek? Nebo protože pracují s obviněním, že církev na určitých místech v Bibli pozměnila texty potvrzující myšlenku reinkarnace? Stejně jako může být toto obvinění vyvráceno historicko-kritickým porovnáváním textů Bible, mohly by také pečlivě vypracované argumenty podporující myšlenku reinkarnace být lepším prostředkem „contra Origenem“ v barvách esoteriky. Rouhání nebo vykoupení vlastní silou? Fakt, že se někdejší „církevní otec“, významný muž raného křesťanství, vážně zabýval převtělováním a znovuzrozením a uvedl je do vztahu s Kristovým učením, je jistě pro mnohé zastánce této myšlenky důvodem, proč se na Origena odvolávat. A k němu přibude ještě jeden: převtělování a znovuzrození netvoří u Origena samostatné učení. Jsou jen stavebními kameny, které současně s mnoha jinými tvoří celistvý obraz pojetí křesťanské duchovní odpovědnosti vůči Stvořiteli, světu i sobě samému. Znovuzrození není nic jiného nežli „lék“ k duchovnímu uzdravení, abychom mohli vystoupat z nížin pozemského života až vzhůru do ráje. To je ovšem obraz, který zastává z církevního a dogmatického hlediska rouhavou myšlenku vykoupení sebe sama vlastním úsilím a odporuje mystériu všeobsáhlého vykoupení světa Ježíšovou misí a smírčí obětí. A přece, kde v Ježíšových slovech nalezneme jasnou oporu pro „vykoupení jiného člověka“ skrze Ježíšovu smrt? Nevyplývá naopak z jeho učení, že co člověk zaseje, to musí také sklidit, že tedy musí sám sklidit úrodu, pro kterou zasel zrno? A kdyby bylo skutečně v Božím plánu zakotveno, že Syn Boží má spasit zemi a lidstvo svou násilnou smrtí, proč by se tedy Ježíš vůbec namáhal během svého krátkého pozemského života lidi nesmlouvavě a důrazně napomínat: „Čiňte pokání! Následujte mne, následujte mé slovo!“? Podporoval jasně vlastní snažení lidí k jejich prospěchu, prorazil a ukázal jim k tomu cesty, jít po nich ale musí sami. Často je proti myšlence reinkarnace a představě odčinění karmy opakováním pozemských životů vznášena námitka, že z ní musí pramenit pohrdání člověkem. Neboť pak jsou si všichni, i naši nejbližší, sami vinni svým osudem, proč by jim tedy někdo druhý měl stát po boku, když se ocitnou v nouzi…?! Takový postoj by byl ve skutečnosti zvrhlý a nemá v křesťanském vnímání reinkarnace místo. Neboť Ježíš jasně a zřetelně požadoval: „Miluj bližního svého jako sebe sama!“ A milosrdenství musí být naplněno v každém životě. Dokonce i tehdy, když se člověk stejně jako Goethe domnívá, že tu pobýval již tisíckrát, a doufá, že se ještě tisíckráte navrátí. Každá pozemská pouť je člověku krátkou školou, kde jen jeho neúnavné snažení vytvoří předpoklad pro to, aby se k němu shůry sklonila pomáhající láska, která jej podpoří v jeho vzestupu z pomíjivosti k vyšším sférám. Sled opětovných životů končí s konečností veškeré hmoty a hmotných úrovní. Každý pozemský život však s sebou nese volbu vykročit k cíli, který leží nad veškerou pomíjivostí, k ráji.
********** Origénés
Zásluhou Origena se v církevním myšlení prosadila spekulativní teologie, teologie ve vlastním smyslu slova. Origenes není první, kdo užil platónských pojmů pro vyjádření křesťanského poselství: tak si počínali také gnostici mimo rámec vznikající církve a apologeti i Klement v prostředí církve. Všichni pozdější teologové usměrňovali své myšlení podle Origena a tím v malém pokračovali tam, kde Origenes ve velkém začal nebo začátek alespoň naznačil. Kvůli Origenově velké autoritě tolerovaly první generace po něm i jeho heterodoxie, popř. je mlčky opravily. Když pak byl 300 let po smrti odsouzen, jeho duch už pronikl církevní myšlení do té míry, že odsouzení mohlo sice zabraňovat šíření jeho spisů, ale nemohlo uškodit jeho myšlenkám. O Origenově životě máme zásluhou jeho žáků poměrně dobré zprávy. Je první z našich autorů, o němž existuje taková tradice, která se dá srovnat s životopisem. Eusebius totiž psal své Církevní dějiny v návaznosti na Origena a na mnoha místech mluví vlastně o něm, i když ho nejmenuje. Ať už vylíčil Origenův život v idealizující podobě Eusebius sám, nebo se na tom podílela tradice, dělo se to způsobem, jakým tradice ve filozofických školách vytvářela obraz o svých zakladatelích. Idealizující úpravy však celkový rámec nepozměňují. Některé podrobnosti mohou text poněkud zkreslovat, avšak celkový obraz je přesto třeba posuzovat jako přiměřený. Origenes se narodil v osmdesátých letech 2. století v Alexandrii. Protože jeho otec zemřel jako mučedník za pronásledování křesťanů v roce 202, lze s jistotou říci, že byl popraven pro misionářské působení a že skutečně byl katechetou. Origenes se po něm navzdory svému mládí ujal vyučování a získal si pověst váženého učence. Asi od roku 210 podnikal daleké cesty; přišel do Říma, do Athén a do Cesareje v Palestině. Všude se setkával s nadšenými posluchači a nacházel přátele, kteří na něho naléhali, aby k nim promluvil. Byla to doba, kdy se upevňovala církevní organizace a kdy se běžně – alespoň ve větších městech, kde byla vzdělávací střediska s učiteli – křesťanským učencům udílelo presbyterské svěcení, aby se tak dostali do podřízeného vztahu vůči biskupskému učitelskému úřadu. V této době tedy laici ztrácí možnost vyučovat v církvi. Biskupové Theoktistos z Cesareje a Alexandr Jeruzalémský vysvětili při jedné návštěvě v Cesareji Origena na presbytera; to však alexandrijský biskup právem považoval za zásah do své pravomoci. Pomstil se tím, že na jedné alexandrijské synodě prosadil usnesení o neplatnosti tohoto svěcení. Origenes se nato vydal do Cesareje a tam založil novou školu, která přesto zůstala ve spojení s původní školou alexandrijskou. Protože se těšil velké vážnosti, snažila se státní moc za Deciova pronásledování pohnout Origena k odpadnutí. Je jisté, že ho mučili a že se jim přesto nepodařilo donutit ho, aby zapřel víru. Není však jisté, zda zemřel na následky zlého nakládání a zda to, že se v Tyru ukazoval jeho hrob, souvisí s těmito událostmi. Zemřel jako sedmdesátiletý brzy po Deciově pronásledování. Přesněji se doba jeho smrti klade do prvních let po roce 251. Od konce 4. století trvá spor o jeho pravověrnost. Jeho heterodoxie, nauka o preexistenci duše, o věčnosti světa, o „návratu všech věcí“, byly platónské a nekřesťanské; to věděli jak jeho ctitelé, tak jeho protivníci. I jeho
subordinační nauka o Logu, která v jeho době ještě odpovídala stavu filozofického a teologického vzdělání (alespoň v Alexandrii), nemohla už být ve 4. století uznávána za pravověrnou. – Skutečnost, že spory kolem něho trvaly tak dlouho i po jeho smrti, lze nejlépe vysvětlit tak, že v určitých, zejména mnišských kruzích, natolik vzrostl zájem o fyzické zbožštění lidského těla jako cíl vykoupení, že se v Origenových spiritualistických představách o vykoupení spatřovalo ohrožení spásy. Zároveň musel zesílit i eticky zdůvodňovaný odpor syrských mnichů proti Origenovi a Řekům vůbec. Císař Justinián doufal, že by mohl vzájemný odpor Syřanů a Řeků a jejich protikladné teologické zájmy spojit ve společné nepřátelství proti Origenovi. Proto v roce 543 odsoudil v jednom ediktu 9 Origenových vět. – Na teology Západu neměl Origenes bezprostřední vliv, jednak pro jejich nedostatečnou znalost řeckého jazyka, jednak kvůli naprosto jinému přístupu k teologickým problémům. Proto také spor o jeho pravověrnost nevzbudil tolik rozruchu jako na Východě. To mělo za následek poněkud zvláštní věc, totiž že větší část jeho spisů se zachovala v latinském překladu, a ne v řeckém originálu. V každém případě je to jen malý zlomek jeho děl, i když pokud jde o rozsah, stále ještě značný. Za tohoto stavu má zvláštní hodnotu zachování díla Filokalia, antologie z jeho spisů, kterou sestavili společně Basil Veliký a Řehoř Naziánský.
