Kristus je oslaven i v naší slabosti Pondělí, 25.6.2007 Jen ten, kdo je dost slabý, může být knězem Michael J. Buckley Jezuita z Kalifornské provincie a profesor teologie P. Michael J. Buckley napsal následující stať pro americké jezuity, kteří skončili svá teologická studia, před jejich kněžskou ordinací. Ukazuje v něm, že zkušenost slabosti prohlubuje naši vnímavost k lidské potřebě Boha, ale také naši zkušenost v modlitbě. My Američané společně máme dost samozřejmý sklon (podporovaný zdravým rozumem a úspěšnou praxí) posuzovat něčí vhodnost pro nějaké povolání nebo kariéru tím způsobem, že podáme výčet jeho silných stránek. Jane umí dobře mluvit, je velmi chápavá, prokazuje skutečný talent pro vedení a debatu; byla by výbornou právničkou. John má evidentně dobrý úsudek, manuální zručnost a hluboký zájem o vědu i o člověka; byl by z něho skvělý chirurg. Je zde tendence přenášet tuto metodu hodnocení na kněžství, hodnotit člověka podle jeho nadání a talentů, podat výčet dosažených úspěchů a zhodnotit jeho schopnost se dále zlepšovat, chápat jeho slib pro budoucnost v souvislosti s minulými úspěchy, podmínit jeho životní povolání tím, čeho dosáhl v osobním či duchovním životě. Protože někdo bere náboženství vážně, hodně se modlí, sociálně se dobře orientuje, je intelektuálně vnímavý, má vnitřní integritu, zdravý rozum a je zvyklý tvrdě pracovat - byl by z něho dobrý kněz. Myslím, že toto přenesení je nešťastné. Je zde totiž jiná (ne-li jediná) správná otázka týkající se podstaty kněžství: Je ten člověk dost slabý na to, aby byl kněz? Je ten člověk dost nedostačující na to, aby se ve svém životě vyhnul značnému utrpení, aby jeho život obnášel určitá selhání, a tak aby cítil, co to znamená být obyčejný, průměrný člověk? Má ve své minulosti zmatky, pochybnosti o sobě samém a vnitřní úzkost? Musel se potýkat se strachem, vyrovnávat se s frustracemi, nebo přijmout zklamaná očekávání? Tyto otázky jsou rozhodující a zaměřují se na slabost. Proč? Protože podle listu Židům právě v této nedostatečnosti, ve vnitřním nedostatku, ve slabosti, spočívá účinnost služby a kněžství Ježíše Krista.
Protože sám také podléhá slabosti "Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky... Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu... Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti." (Žd 2, 18; 4, 15; 5, 2). Je pro nás nesmírně důležité zabývat se závažností tohoto zjevení, tohoto spojení mezi kněžstvím a slabostí, a chápat tak nedostačivost jako součást našeho povolání! Jinak se naše životy sekularizovaně rozpustí v amalgámu našich tužeb a talentů; začneme pociťovat naši slabost jako ohrožení našeho kněžství, jako ukakazatel, že bychom si měli znovu rozmyslet to, v čem jsme se už dříve rozhodli, jako příznak toho, že naše povolání nikdy nebylo opravdové, že nemáme síly dosáhnout toho, co jsme dříve chápali jako náš cíl a co oslovovalo naší velkorysost a věrnost.
Co míním slabostí? Ne zkušenost hříchu; spíše skoro opak. Slabost je zkušenost zvláštní náchylnosti k snášení hlubokého pocitu neschopnosti, neschopnosti (i po velikém úsilí) vytvořit nebo vykonat něco tak, jak bychom chtěli, uskutečnit to, co jsme si stanovili, celkově uspět tak, jak jsme doufali. Právě tato otevřenost k utrpení vede k naší neschopnosti zabezpečit vlastní budoucnost, ochránit se před jakýmkoliv neštěstím, žít s jednoduchou jasností a jistotou, odvrátit od sebe stud, bolest nebo dokonce vnitřní úzkost. Když je člověk dost důmyslný, vychytralý nebo rozvážný, může si omezit své obzory a očekávání a dosáhnout docela hodně z toho, co chtěl. Může si zabezpečit a pojistit své hranice a žít bez pocitu marného úsilí, bez pocitu selhání, nedostatečnosti nebo studu před svou povahou nebo úkolem - vždyť tehdy by zakoušel slabost v samotném středu svého života. Tato zkušenost slabosti neohrožuje kněžství, ale je spíše součástí jeho podstatné struktury. Tato náchylnost k utrpení vytváří nesmírně důležité znamení Božího povolání, ten hrozný a zneklidňující pocit nezpůsobilosti před posláním Mojžíše a povoláním Jeremiáše, to hluboké přesvědčení o vlastní hříšnosti, když před Izajášem vyvstala vize Boha a vyžadovala odpověď.
Sókratés a Ježíš Současnou filozofií prochází klasické srovnávání Sókrata a Krista, posuzování, kdo z nich je lidsky význačnější. Sókratés šel na smrt v tichosti a s rozvahou. Přijal rozsudek soudu, rozvažoval nad alternativami představovanými smrtí a nad dialektickými indiciemi nesmrtelnosti. Zjistil, že není proč se bát, vypil jed a umřel. Ježíš - úplný opak. Ježíš byl takřka hysterický hrůzou a strachem, "...s bolestným voláním a slzami k tomu, který ho mohl zachránit před smrtí..." (srv. Žd 5, 7). Opakovaně hledal u svých přátel podporu a útěchu a modlil se za únik před smrtí. A nedostalo se mu ani jednoho. Nakonec dostal sám sebe pod kontrolu a podstoupil smrt v tichosti a osamělé izolaci, dokonce v strašném vnitřním utrpení ze skrytého božství, nepřítomnosti Boha. Kdysi jsem si myslel, že tomu tak bylo proto, že Sókratés a Ježíš snášeli každý jinou smrt, jeden mnohem strašnější než druhý, bolest a agonie kříže přece tak zastiňuje vysvobození bolehlavem. Ale nyní si myslím, že toto vysvětlení, ačkoliv až potud správné, je povrchní a druhořadé. Nyní věřím, že Ježíš byl mnohem hlubším způsobem slabý člověk než Sókratés, mnohem více podrobený fyzické bolesti a únavě, citlivější k lidskému odmítnutí a opovržení, více pohnutý láskou a nenávistí. Sókratés nikdy neplakal nad Athénami. Sókratés nikdy nedal najevo zármutek a bolest nad zradou přátel. Byl celistvý a ovládal sám sebe, byl přesvědčen, že spravedlivý člověk nikdy nemůže utrpět opravdovovou bolest. A z tohoto důvodu Sókratés - jeden z největších a nejvíce hrdinských lidí, kteří kdy žili, paradigma toho, čeho může lidství dosáhnout v jedinci - byl filozof. A ze stejného důvodu Ježíš z Nazareta byl kněz nejednoznačný, trpící, tajemný, spasitelský. A tak je to i s námi, kněz musí také podléhat utrpení a slabosti, neboť se musí stávat tím, čeho se dotýká - tělem Krista. Samozřejmě, že běžný člověk chápe kněze primárně a obrazně skrze eucharistii v církvi. Ale co to je eucharistie? Tělo Kristovo? Ano, určitě, ale jak chápané? Jak Kristus pojímá a předkládá své tělo? To je důležitá otázka, protože psychologové tvrdí, že člověk hodnotí sám sebe podle spontánního obrazu, který má o svém těle, že jak pociťuje své tělo, tak pociťuje sám sebe, jak vnímá své tělo, tak vnímá sebe.
Tělo, které se za nás vydává Jak tedy Kristus vnímá své tělo? Jako tělo lámané za nás. Jako krev prolitou za nás. Chápe sám sebe jako obětující se "já" působící pouze tím, že prodělává destrukci, dává život a svobodu jedině díky tomu, že on sám prošel smrtí a hrůzou a dosáhl nového života. V naší liturgii, když slavíme "veliké tajemství, které nám odkázal," může eucharistie vstoupit milostí do našich životů jedině, když je lámána a rozdávána. To, co činí Kristovo kněžství účinným a jeho eucharistii možnou, je jeho podléhání utrpení, jeho schopnost prolévat krev a být zlomen. Jak paradoxní je toto tajemství! Síla našeho kněžství spočívá právě v tom, co se zdá, že jej ohrožuje. Citlivost a otevřenost k srážení a utrpení jsou pro samotné tajemství kněžství konstitutivní. Slabost nás uvádí do hlubšího vztahu s druhými lidmi. Umožňuje nám prociťovat s nimi podmínky našeho lidství, lidských zápasů, temnot a úzkostí, které volají po spáse. (Neboť být člověkem znamená nést ve svém životě určité množství utrpení.) Je těžké takhle uvažovat, protože mnohé ze západní civilizace se to snaží zamaskovat nebo znevažovat. Jedna z nejslabších stránek americké společnosti je to, že nepřiznáváme věrohodně co nás stojí naše úsilí, a téměř nikdy nedáváme najevo své obavy. Ale většina z nás musí zápasit o živobytí, uvažovat o budoucnosti a o našem pocitu osobní hodnoty v tržní ekonomice, musí se potýkat s často nevyslovenými a nepříliš pochopenými problémy svých dětí, musí se obávat toho, jaká bude smrt - co to vůbec znamená zemřít. Musíme se potýkat s pokušením věřit, že život nemá žádný smysl, že to, co děláme, je bezvýznamné a sobecké, a že druzí lidé jsou tu od toho, abychom je využívali. Být knězem neznamená, nesmí znamenat, že jsme z toho všeho vyjmuti, jako bychom měli jednat s druhými z nějaké vyvýšené pozice. Neznamená to, že zápas o smysl a hodnotu, o věrnost evangeliu, našich životech již skončil, a že teď rozdáváme z toho, co jsme nabyli. Bůh nás volá ke spáse lidí a není žádná spása bez vtělení. Prostředkem lidské spásy jsou druzí lidé, tak jako Kristus byl člověk, a my to můžeme chápat a odpovídat na to do té míry, do jaké pociťujeme sami sebe jako "podléhající slabosti." Jestliže se náš život z části stane mírnou a pouze nahodile pozorovanou snahou udržet všední smysl kněžského povolání v kultuře, která nás stále více pokládá za anachronické a vymírající - jestliže se stane bojem proti pocitu prázdnoty tehdy, když se Bůh zdá tak vzdálený a neskutečný, a přitom jeho skutečnost je právě to, čemu odevzdáváme celý svůj život, jestliže se stane úsilím potýkat se citlivě a čestně s otravnými pracemi, s obtížnými kolegy nebo s chladnými představenými v podmínkách, které se zdají mrtvé a beznadějné - pak musíme pamatovat na to, že jsme voláni k tomu být lidmi, vstoupit, tak jako Kristus, hluboko do lidské situace, abychom ji mohli vykoupit, a že naše pokušení a neútěchy jsou milostí Boha, který nás volá k hlubší citlivosti a vnímavosti k těm, kteří bojují podobné bitvy. Když jsme pokoušeni, když jsme my sami v bolestech a utrpení, pak teprve chápeme a soucítíme.
Vědomí slabosti jako cesta k Bohu Zadruhé nás slabost uvádí do hlubšího vztahu s Bohem, protože představuje prostor nebo dějiště, ve kterém můžeme vidět jeho milost, ve kterém se odhaluje jeho oživující a posilující přítomnost, a ve kterém se může vyjevit jeho moc. A proto je slabost něčím jiným, než bychom očekávali, a je téměř opakem hříchu. Slabost je prostorem pro epifanii Pána, právě uprostřed noci se objevuje - ne vždy jako pociťovaná jistota, ale často spíše jako síla jít dál, věrně, i když necítíme sílu, i tehdy, když věrnost znamená prostě jít kupředu krůček za krůčkem. Pavel viděl svůj život jako plný zvratů, porážek a utrpení, jako řadu momentů
slabosti, proměněnou však oživující mocí Krista: "A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě, když jsem sláb, jsem silný" (2K 12, 9-10). Kněz často objevuje, co znamená jeho povolání, v těch momentech, kdy se Boží síla projevuje v průběhu jeho života. Znamená věrnost, kterou se slabost zdála pouze podkopávat, ale ve skutečnosti ji podporuje tím, že připomíná přítomnost Pána. Slabost se stává povoláním Pána, naším voláním k němu. A právě tato noc, těžké veslování v bouři a hrozivé vlny ho přinášejí k nám. Není to tak, že by život kněze byl ideálně něčím jiným - něčím bez zápasu, bez pochybností o sobě nebo bez utrpení - ale že okolnosti bohužel přinesly ztuhlost, pokoření a pocit nedostačnosti. Je to zcela naopak. Je to právě tato noc, ve které a skrze niž se kněz spojuje s Kristem, neboť právě v této noci a skrze ní se učí, že může důvěřovat v Pána, že může ve víře volat k Ježíšovi, i když se to zdá být tím nejnesmyslnějším, co se dá dělat, a může poznat, že mu Ježíš Kristus postačuje. Jedině tímto způsobem se to, co hlásáme a o čem přesvědčujeme druhé, stane součástí našich vlastních životů. Nasazení života v důvěře v Pána. Tato zkušenost, zkušenost osobní slabosti, rozpoznání přítomnosti Pána i v našich omezeních, poznání, že mu můžeme důvěřovat i v temnotě - tato zkušenost spojuje Krista s jeho učedníky, když k nim kráčí po vodách. Zkušenost slabosti prohlubuje jak naši vnímavost k lidské potřebě Boha, tak naší zkušenost v modlitbě. Z toho všeho vyplývá celkový důsledek. Musíme takový život umožnit jeden druhému navzájem. Musíme jeden druhému pomáhat ve slabosti, odpouštet si chyby a nést břemena druhého. Bylo by absurdní tvrdit, že slabost je podstatnou součástí kněžského povolání, a pak snižovat ty, kteří jsou nějak nedostateční, nesnášet méně vnímavé, jednoduché nebo nešikovné, připustit, aby se náš nesouhlas stal nepřátelstvím. Bylo by pro nás strašné zavrhovat podle jakéhokoliv měřítka ty, které Pán povolal. Je smutnou skutečností, že to občas nedá moc práce, aby se řeholníci či řeholnice navzájem odsuzovali nebo zavrhovali. Války, dokonce osobní války, jsou něčím hrozným, a nejstrašnější jsou náboženské. Neboť pod záminkou dobra, pod rouškou pravověrnosti nebo liberálnosti, komunity nebo osobní svobody a dokonce i samotné svatosti, mohou řeholníci a řeholnice pomalu upadnout do malichernosti, cynismu, nepřátelství nebo zahořklosti, "a konce toho člověka jsou horší než začátky."
Žít velikonoční tajemství Kněží jsou stejní jako ostatní lidé a jsou také závislí na druhých lidech v zprostředkovávání nepodmíněné Boží lásky jejich slabosti. Kristovo přikázání, abychom se milovali navzájem, jako on miloval nás, je víc než jen nějaká obecná norma celkové laskavosti. Je to konkrétní poslání: jako on nedbal na svou slabost a staral se o naší slabost, a tak se stal naší eucharistií. Nehledě na to, jak moc označujeme své postavení jako náboženské, odmítnout tuto podporu jeden druhému, znamená pro nás téměř nenapravitelně podvádět sebe samé a omezovat Boží milost a porozumění, které by měly přicházet skrze náše životy. To, co překáží Boží dobrotě a slitování, není naše slabost. Je to často spíše to, co druzí počítají k našim silným stránkám a co nyní je měřítkem posuzování, podle kterého se vzdálujeme těm druhým, kteří nejsou tak nadaní, zájmy, na jejichž základě se nám druzí jeví jako nudní a neproduktivní, náboženské zásluhy a znalosti, díky nimž posoudíme druhé jako průměrné a zkompromitované. V našich životech není nic, co nemůže být převráceno v prostředek zla, když nerozlišujeme. A víme, že tento moment, kdy Satan konečně uskutečnil svou proměnu v anděla světla, přichází
právě tehdy, když jsme posoudili druhé podle našich vlastních úspěchů a shledali je nedostačujícími, příliš bezvýznamnými pro naši podporu, nehodnými našeho času a zájmu. Největší ochranou proti této hrozné pýše - maskované jako vážné náboženské nebo apoštolské nasazení, jako čistota Božích věcí nebo jako čestné posuzování kvality člověka - je trvalý pocit naší vlastní slabosti, neodbytná připomínka toho, že tak, jako jsme posilováni tím, který nás miluje, tak bychom měli podporovat jeden druhého. Žít tímto způsobem znamená žít velikonoční tajemství Krista ve slabosti a v lásce. Nebyla to laciná volba, když jsme se rozhodli stát se kněžími a neměli bychom tuto volbu zastírat. Neměli bychom zastírat ani lásku, o kterou nám jde, ani osobní slabost, které v životě čelíme. Bůh nám dá svou milost v kněžství, ve službě, kterou máme před sebou: "...vůči vám není slabý, nýbrž je mezi vámi mocný. Zemřel sice na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ" (2K 13, 3-4). Překlad Radim Beránek odeslat článek
vytisknout článek
