SVĚTOVÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIZE A MOŽNÁ VÝCHODISKA PRO ČESKÉ SLÉVÁRNY

SVĚTOVÁ HOSPODÁŘSKÁ KRIZE A MOŽNÁ VÝCHODISKA PRO ČESKÉ SLÉVÁRNY KAFKA V.a) a) RACIO & RACIO, Vnitřní 732, 735 14 Orlová, [email protected]

1.0 Úvod V lednu roku 2009, kdy bylo zcela zřejmé, že světová finanční a hospodářská krize plně zasáhla Českou republiku a tedy i obor slévárenství se vybraní odborníci usilovně zamýšleli nad doporučením dalšího postupu v doslovně kritické době. Výsledkem bylo oslovení pracovníků českých sléváren [1]. Společné stanovisko signovali prezident Svazu sléváren České republiky (SSČR) Ing. Ivo Žižka, předseda České slévárenské společnosti (ČSS) Ing. Jan Šlajs a předseda odborné komice ekonomické při ČSS doc. Ing. Václav Kafka, CSc. Účelem stanoviska bylo „….podělit se o myšlenky a náměty, které mohou přispět k překonání krize. A současně nabídnout možnosti využití zkušeností a znalostí odborníků těchto organizací….“. Připomínalo se v něm, že jde „…o zachování našeho oboru a o jeho další rozvoj“. V současné době je přibližně jeden a půl roku od vzniku tohoto doporučení. Poohlédněme se, jak byly náměty uvedené v tomto stanovisku využity a jak byly přínosné pro české slévárny. 2.0 Naplnění stanoviska „Oslovení pracovníků…“ 2.1 Délka trvání krize Ve vzpomínaném materiálu se předpokládalo její trvání maximálně 3 roky. Je třeba dodat, že byť již v současné době hospodářství USA nabírá na plné síle a významné země tak zvaného třetího světa, zejména Čína a Indie směřují ve svém rozvoji k osmiprocentnímu nárůstu není situace v Českém slévárenství zdaleka tak optimistická. Některé naše slévárny byly dlouhou dobu i na 40 % a 50 % vytížení své kapacity. Dále byly nuceny extrémně nízkou poptávkou prodávat za tak zvané výrobní náklady nebo i pod tyto náklady. Některé z nich jsou proto zadlužené! Takže i když získají další objednávky tak se banky, které jsou nyní velice opatrné, zdráhají jim poskytnout provozní úvěry. Dále zvýšení objednávek, byť se již začíná objevovat, není zdaleka tak intensivní, aby plně naplnilo kapacitu sléváren. S naplněnou kapacitou sléváren jsou v současné době spíše jedna nebo snad několik sléváren. Očekává se tedy, že rok snad i více než rok bude přetrvávat krizové nebo „pokrizové“ období v českých slévárnách. Odhaduje se, že takové intenzity poptávek jaká byla ve vrcholícím období boomu, nebude snad docíleno již vůbec. Dokonce nejde vyloučit ještě jisté zvýšení nezaměstnanosti. Byl tedy odhad na maximální období trvání krize obecně správný. 2.2 Podíl na krytí ztrát vyvolaných krizí V prvé řadě je třeba uvést, že zaměstnavatelé se nesnažili získávat zásadní úspory nákladů velice rozumně plošným „mechanickým“ propouštěním pracovníků. Plošné propouštění pracovníků nastalo spíše vyjimečně. Slévárny obvykle vesměs snížily stavy agenturních nájemných pracovníků. Pokud se týká kmenových zaměstnanců, tam se velice správně zaměřily na zkrácení pracovního týdne. Na čtyři i tři pracovní dny. Ať to již mělo za následek zkrácením platu na 60 % při pobytu doma. Nebo přímo změnou pracovní smlouvy na čtyřdenní týden s odpovídajícím snížením platu. Dále se pracovalo i pracuje s týdenními výlukami. Tím se skutečně zabránilo možné hromadné morální devastaci propuštěných pracovníků.

Pokud se týká příspěvku managementu k řešení dopadů světové krize, tam jsme se vesměs setkávali s poklesem jejich mezd od 10 i do 30 i více procent. Známe případy, kdy dokonce ředitel slévárny si přestal vyplácet plat. Jde tedy říci, že princip sounáležitosti nebo solidarity managementu s ostatními zaměstnanci se ve většině sléváren projevil. Další otázkou je jak se projevil podíl majitelů na krytí dopadů krize. Je zřejmé, že diskuse s majitelem slévárny na toto téma v prostředí tržního hospodářství může být mírně řečeno velice delikátní. Majitel, obecně řečeno, by měl v rámci všech zdrojů, se kterými disponuje (materiálové, know-how, finanční, pracovníci, atd.) hledat optimální východisko ke svému přežití. To může logicky vyvolat i řešení, které vede k zastavení jedné slévárny, aby kupříkladu zachoval jiný moderní provoz. Obrazně řečeno „nemůže honit plno zajíců“. V současné době registrujeme asi 20 až 25 sléváren, které buď přímo zastavily, nebo zastavují výrobu, eventuelně jsou nebo jim reálně hrozí insolventní řízení. Přijmeme-li předpoklad, že v České republice je cca 220 sléváren, pak je to asi 10 %. To v prvním přiblížení snad není nijak alarmující informace. Jiný pohled bude, když budeme hodnotit vlastní efektivnost jejich provozu a vrátíme se kupříkladu do období let 2003-2004. Tehdy jsme si uvědomovali, že existuje řada „nemocných“ sléváren, které buď v intensivní „ozdravné kúře“ za pomoci „movitého lékaře“ zásadně zefektivní svůj provoz, nebo jsou odsouzeny ukončit svoje podnikání. Víme, že se tak nestalo! Naopak následný nebývalý boom jim přinesl zakázky, které byli zákaznici nuceni mnohdy „brát“ i za jakoukoli cenu. To je vesměs nepřimělo k „zásadní ozdravné kúře“. Víme také, že v Německu v minulých dvou desetiletích ukončila svoji podnikatelskou činnost snad až třetina jejich sléváren. V tomto porovnání je zřejmé, že na podnikatelském hřišti českých sléváren se nachází řada jejich hráčů, které reálně může obdobný fatální osud očekávat. Obecně můžeme majitelům českých sléváren dát za probíhající krizi spíše dobré hodnocení. Nemalá část z nich vkládala do „svých“ sléváren osobní kapitál, jen aby je udržela při životě. Pro řadu z nich světová krize znamenala a znamená silné omezení a v řadě případů i nemalé finanční ztráty. 2.3 Využití vnějších a vnitřních zdrojů sléváren k řešení dopadů světové krize Pod vnějšími zdroji chápeme jednak využití různých státních a evropských dotací. A dále samozřejmě zajišťování zakázek od zákazníků. 2.3.1 Využití vnějších zdrojů Posuzujeme-li snahu o získávání zakázek, pak je třeba konstatovat, že slévárny vesměs reagovaly téměř na veškeré poptávky. Registrovali jsme, že byla snaha neodmítat poptávky, které byly doslovně na hranici technických možností výroby odlitků jednotlivých sléváren. Dále, bylo vesměs zcela jinak reagováno na jednotlivé jednoznačně kusové poptávky. Je také známo, že byly realizovány zakázky, které byly mnohdy prodány pouze za náklady. A v řadě případů i pod náklady. Tady je pro řadu sléváren důležitý úkol, aby si podle svých nákladových poměrů podrobně rozpracovaly jednotlivé krycí příspěvky. Pak mohou skutečně operativně reagovat zejména na konkrétní cenovou nabídku. Skutečností bylo a ještě je, že jedna získaná zakázka připadá na skutečně velké množství poptávek. Registrovali jsme dokonce u jedné slévárny, kdy byl tento podíl - 1 realizovaná zakázka : 110 poptávkám. Tento stav skutečně enormně vytěžoval ty pracovníky sléváren, kteří se věnovali odpovědím na poptávky. Poněkud jiná situace je situace u využívání nabídek státních a evropských dotací. Některé slévárny na využití těchto dotací doslovně rezignovaly. Zalekly se zejména nemalé administrativní náročnosti vyplňování žádostí. Na druhé straně jistá část sléváren tuto nabídku využila. Ty se následně „potýkaly“ zejména s nutnosti zejména nutností úhrady vynaložených nákladů na řešení. Dalším problémem bylo, že zejména v roce 2009 došlo k mimořádně

zvýšenému zájmu o tento druh dotací zejména z jiných oborů podnikání. A dotace na nově zahajované úkoly byly podstatně nižší. Tím došlo k tomu, že původní úspěšnost získání dotací, která se blížila kupříkladu i 70 a 80 % se u některých programů snížila i na 10 %. 2.3.2 Využití vnitřních zdrojů sléváren Cílem tohoto směru bylo zaměřit se na doslovně vnitřní zdroje - v prvním kroku snížení (pokud možno odstranění) vnitřního plýtvání. Prakticky to znamenalo zaměřit se na vytvoření systému snižování nákladové náročnosti výroby odlitků. V materiálu [1] se uváděly příklady snižování plýtvání, kterou kupříkladu inicioval Martin Jahn ve Škodě auto v Mladé Boleslavi. Jedná se o tak zvané „kaskádové workshopy“. Je to pětidenní série workshopů s týmem 10-15 lidí přímo na výrobní lince. Ta začíná v pondělí analýzou plýtvání a končí v pátek prezentací zavedených řešení a úspor. Přínosy z jednotlivých workshopů se pohybovaly mezi 4-6 mil Kč. Nebo obdobné přístupy v automobilce Toyota. V materiálu [1] se připomínalo „…není dobré, že v řadě sléváren nepřevládá odpovídající atmosféra na úspornost, šetření a odstraňování plýtvání. U řady třeba i vyspělých sléváren se může objevit jistý „stud“ typu „my přece máme všechno v pořádku“ atd. Nepřipustíme si proto skutečnost, že bychom měli prověřovat zdánlivě triviální skutečnosti. A to je silně retardační prvek. Využití vnitřních zdrojů obecně v podnicích posuzuje renomovaná světovou společnost Erst & Young [2]. Ta provedla mezi 561 vrcholovými manažery z 11 průmyslových odvětví rozsáhlý průzkum. Výsledky hovoří jednoznačně. Celá čtvrtina firem neuvažuje o tom, že by jakkoli významně snižovala náklady. Pouze 17 % pokládá trvalé prosazování úsporných opatření za jednu ze svých priorit. Ernst & Young dále uvádí, že přestože se z optimalizace nákladů stal v průběhu uplynulého roku jeden z klíčových úkolů podnikového řízení, společnosti se dosud zaměřily především na dočasná opatření taktického charakteru. Do této skupiny lze zařadit známé a mnohokrát opakované úspory razantního omezení „účastí pracovníků na konferencích, služebních cestách, zhasínání žárovek na záchodě“ atd. Těmito kroky podle Ernst & Young lze docílit úspory maximálně deseti procent. A správně se připomíná, že jsou to opatření vesměs dočasná. A právě zde se setkáváme mnohdy s nedorozuměním a často i s otevřeným nesouhlasem. A bohužel do této skupiny lze zařadit nemalou část našich sléváren. Operativní opatření, jak uvádějí pracovníci Ernst & Young, jsou v řadě sléváren považována za „plnohodnotná a systémová opatření“. A slévárny se mnohdy velice diví, že opakovaně přicházíme s myšlenkou zásadního zaměření na zavedení systémového snižování nákladové náročnosti. Že přicházíme s nutností vytvoření systému řízení nákladové spotřeby. Je třeba ještě připomenout jednu námitku, která se staronově v poslední době znovu začala objevovat. Jak je známo, s postupným odezníváním světové hospodářské krize dochází k postupnému nárůstu cen železné rudy a následně dalších surovin. A je pochopitelné, že ceny energií budou také postupně následovat. Setkáváme se tedy mnohdy se stanoviskem „jak lze šetřit náklady, když vzpomenuté ceny surovin atd. stoupají“. Pokusme se následně na konkrétních příkladech několika úsporných opatření posoudit, proč neměla dostatečné využití. 2.3.2.1 Výběr některých opatření, která snižují náklady ve slévárnách Pro naše potřeby si uvedeme pouze některá opatření, která byla vyvinuta a ověřena v posledních dvou až třech letech kolektivy Odborné komise (OK) tavení oceli na odlitky a OK ekonomické při ČSS. Samozřejmě, že obdobných opatření může být podstatně více. A pracovníci jiných OK, vysokých škol a výzkumných ústavů by je jistě mohli pojmenovat. Zaměřme se kupříkladu na:

a) Hodnocení nákladovosti vyzdívek elektrických obloukových pecí v českých slévárnách a ocelárnách [3]. b) Řešení nákladovosti formovacích směsí [4]. c) Závěry ankety tavičů a mistrů aneb Jak mohou taviči a mistři ve slévárnách přispět k úspoře nákladů tekutého kovu [5]. d) Vytváření ekonomického povědomí v české metalurgii [6]. e) Výsledky 6. úvodních technickoekonomických analýz v českých slévárnách [7]. f) Nákladovost výroby slévárenské formy - Projekt X [8]. Samozřejmě, že bychom mohli jmenovat dalších osm projektů OK ekonomické, které byly dosud řešitelskými týmy zpracovány [9]. Následně si podrobněji tato opatření rozvedeme. 2.3.2.2 Podrobnější informace o jmenovaných opatřeních a) Hodnocení nákladovosti vyzdívek elektrických obloukových pecí (EOP) v českých slévárnách a ocelárnách [3]. Studie shrnuje pracovní postupy vyzdívek vík a stěn u EOP. Dále posuzuje i problematiku mezitavbových oprav. Hodnocení nákladovosti se zúčastnilo 10 EOP v šesti závodech. Zjistilo se, že nákladovost vík u EOP se pohybuje mezi 10 až 74 Kč/t. U nákladovosti vyzdívek pecních nádob se náklady pohybují od 70 Kč/t až po hodnotu 397 Kč/t. Nákladovost jednotlivých částí vyzdívek pecních nádob je posouzena v samostatném oddíle. Dále je vyhodnocena nákladovost mezitavbových oprav. Od minima 9 Kč/t až po 112 Kč/t. Práce je doplněna doporučeními na provedení zásahů, které přinášejí nákladovou redukci. b)Řešení nákladovosti formovacích směsí [4]. Práce přehledně řeší nákladový model výroby formovacích směsí. Celkem bylo šetřeno sedmnáct formovacích směsí ze sedmi sléváren. Takto stanovené náklady formovacích směsí byly v rámci stejných druhů mezi sebou navzájem porovnány. Již z tohoto pohledu vznikla řada námětů k možné nákladové redukci. Velice pozoruhodným se ukázal rozdílný dopad vývoje cen dílčích komponent formovacích směsí v letech 2006 až 2008. Dále se práce zaměřila na analýzu nákladů směsí. Byla snaha posoudit vliv sortimentu vyráběných odlitků a vliv zbytkový (označený „slévárny“). U vlivu slévárny se jeví, že u dvou třetin posuzovaných směsí se náklady pohybují od 140 Kč/t do 270 Kč/t. Tyto poznatky lze opět využít při možné nákladové redukci. V závěru na příkladu čtyř směsí ze stejného počtu sléváren se autoři zaměřili na podrobné hledání alternativ k jednotlivým technickým nebo technologickým stávajícím řešením. Výsledky získané v této části práce považujeme za zásadní pro další pohledy na racionalizaci nákladovosti formovacích směsí. Celkem jsme se dopracovali ve čtyřech slévárnách k cca 20 konkrétním námětům. c) Závěry ankety tavičů a mistrů aneb „Jak mohou taviči a mistři ve slévárnách přispět k úspoře nákladů tekutého kovu“ [5]. V září 2009 před tradičním školením tavičů a mistrů uspořádala OK tavení oceli na odlitky zajímavý průzkum. Cílem bylo zjistit, zda taviči a mistři mají potřebné informace k ekonomicky efektivnímu postupu. Výsledkem bylo jednoznačné zjištění, že taviči a mistři dostávají málo informací, které by jim umožnily nazírat na tavící proces komplexně, tedy také z nákladového hlediska. Na druhé straně příslušná data jednoznačně požadují! Jeví se, že mají řadu vědomostí, jak při tavbě postupovat, aby ji dokončili s nízkými náklady. Jsou tedy u nich jisté předpoklady k postupnému vytvoření ekonomického povědomí v našich slévárnách. d)Vytváření ekonomického povědomí v české metalurgii [6]. Vychází ze:

1) Změny přístupu: - pracovník nepracuje s hmotou, časem,…ale s hodnotou, 2) Osvojení si: - vybraných ekonomických (nákladových) pojmů, - metody stanovení nákladové náročnosti v provoze, - vybraných opatření vedoucí ke snížení nákladů, - zásad řízení nákladové spotřeby v provoze, 3) Seznámení se: - s problémy ve svém oboru, -se základními informacemi o stavu a záměrech společnosti, ve které pracují. Zvládnutí zásad ekonomického povědomí následně vede u všech pracovníků slévárny ke zcela jinému nazírání a přístupu ke své práci. e) Výsledky 6. úvodních technickoekonomických analýz v českých slévárnách [7]. Ty byly na malém vzorku taveb u EOP (20 – 40 taveb) zpracovány v letech 2008 - 2009. Ve všech případech závěry signalizovaly pro dané slévárny možnosti zajímavých nákladových úspor. Na základě jejich výsledků se některé slévárny rozhodly k provedení komplexní technickoekonomické analýzy. Tam je již provedeno posouzení a závěry z cca 200 taveb. Výsledkem po posouzení metalurgickém a energetickém jsou konkrétní návrhy a doporučení. Kupříkladu v konkrétní analýze, která se nyní dokončuje, se prokázala seřízením hydraulické regulace elektrod a zavedením nového energetického režimu úspora překvapivých 50 kWh/t tekutého kovu. f) Nákladovost výroby slévárenské formy - Projekt X [8]. Studie se věnovala na příkladu 6 sléváren nákladovosti výroby slévárenské formy. Byl vyvinut a na 20 odlitcích a 30 sledováních ověřen nákladový model. Současně byl vytvořen a také úspěšně ověřen v programovém prostředí matematický model. Studie prezentuje úvodní nákladové výsledky. Kupříkladu NVN se u ručně vyráběných forem pohybují od 3,3 Kč/kg do 32,6 Kč/kg. U strojně vyráběných forem je rozmezí NVN od 6,9 Kč/kg do 31,9 Kč/kg. Dále jsou prezentovány výsledky ve významnosti dílčích nákladových položek ( na prvním místě formovací směs) a řada dalších poznatků (variabilita nákladů, nákladovost dílčích fází, hledané závislosti nákladů atd.). 2.3.2.3 Možné příčiny proč nebyla opatření slévárnami patřičně využita První příčinou může být samozřejmě skutečnost, že slévárny se o dané práci vůbec nedozvěděly. Druhým důvodem snad může být i situace, kdy se informace do sléváren dostala, ale bohužel realizace navržených opatření byla podmíněna buď významnými kapitálovými nebo provozními prostředky. Dále, že si jejich realizace vyžádala dodatečná náročná šetření nebo sledování. V neposlední řadě mohla být navržená opatření nezajímavá pro slévárny malým nebo snad i zanedbatelným přínosem. Možnou příčinou by snad i mohlo být, že slévárny v době krize snížily své náklady jinou podstatně efektivnější cestou. Pokusme se odpovědět na možné příčiny relativního nezájmu o náměty a návrhy na možné přínosy. a) Neinformovanost sléváren můžeme prakticky u všech popsaných opatření prakticky vyloučit. Opatření byla prakticky ve všech případech několikrát projednána na jednáních OK ČSS. Bylo na ně upozorněno na seminářích a konferencích a v řadě případů byla také i samostatně publikována. b) Pokud se týká nezbytnosti vynaložení významných kapitálových nebo provozních prostředků to lze obecně také vyloučit. Samozřejmě, že nelze vyloučit vynaložení nějakých prostředků pro konkrétní realizaci. Jak je známo nic není zadarmo a „samo se také nic neudělá“.

c) Prakticky obdobně lze hovořit také i o nutnosti vyžádání dodatečných náročných šetření a sledování. Také i v tomto případě je nutná jistá příprava. d) O nezajímavosti pro slévárny malým nebo snad i zanedbatelným přínosem lze pravděpodobně ztěží hovořit. I když se v konkrétních podmínkách dané slévárny nemusí vždy podařit zavést opatření v celém komplexu, tak by pro nás měla být zajímavá každá prokazatelná úspora. A další skutečností také je, že nám není známo, že by tato opatření byla ve slévárnách rozsáhle diskutována a posuzována a z nějakých důvodů (ty skutečně nelze v konkrétních podmínkách příslušného provozu nikdy vyloučit) nerealizována. e) Snížily snad slévárny v době krize své náklady jinou podstatně efektivnější cestou? Samozřejmě, že to nejde absolutně vyloučit. Nicméně je (jsou) to spíše ojedinělý případ (případy), které mohly uniknout pozornosti slévárenské veřejnosti. Jsou však známy informace z několika málo progresivních sléváren, které již dříve v době boomu přistupovaly velice racionálně a tedy zcela odlišně. Nemáme však žádné informace o tom, že by většina sléváren (nebo alespoň jistá nemalá část) přistupovala k řešení problémů krize jinak než oněmi taktickými opatřeními – viz výše. Klademe si tedy znovu otázku proč zájem většiny sléváren o systémové nákladové úspory je tak omezený? Objevuje se kupříkladu otázka, zda skutečně světová krize ve svých důsledcích byla svým dopadem vůbec tak fatální? Další snad možné, spíše teoretické vysvětlení by mohlo spočívat i v tom, že rezervy v době boomu vytvořené našimi výrobními jednotkami, byly tak významné, že je to opravdu nenutí k maximální úspornosti? Byla nastolena i otázka zda ve slévárnách v rámci dřívější snahy o úspornost nebyli postupně „odejiti“ pracovnici různých technických odborů, početní metalurgové nebo pracovníci kdysi zavedených racionalizačních oddělení? A tedy - snad absurdně - úspornost procesu nemá nikdo v pracovní náplni! Pokusme si položit zásadní otázku CUI BONO - kdo by měl mít z těchto opatření prospěch, neboli v právnické mluvě „komu slouží?“ V našem případě při takto vyhraněné otázce si musíme odpovědět, že úspory ve výrobě v prvé řadě slouží majiteli příslušné slévárny! Nicméně majitel nemusí být (a často nebývá) odborníkem na slévárenství a na náklady. Jsou tedy za konstatovaný stav zodpovědní majitelé našich sléváren? Asi bychom to takhle mohli stěží říci. Víme přece (nebo bychom měli vědět), že snaha o úspornost a efektivnost by měla být naprosto přirozeným rysem veškeré lidské činnosti! Spíše tedy bude bližší pravdě, že není obecně v našich slévárnách vytvořeno základní ekonomické povědomí! A z nemalé části našich sléváren se vytvořila podle Košturiaka „taková normální česká firma“ [10]. Košturiak ji vtipně charakterizuje slogany : - Celá léta se nám dařilo, ale v poslední době už to nějak nejde – asi důsledek krize! - Investovali jsme nemalé peníze do „železa a oceli“ ! - ...že nemáme oddělení „lidských zdrojů“? Ale vždyť lidi platím! - Mohli bychom být lepší, ale je toho na nás moc! - Strategie? Tu máme v hlavě! Zatím to šlo bez ní! - Procesy, standardy, normy? My přece nejsme automobilka! - Soustava řízení? A to je co? - Úspory nákladů - vždyť to já běžně dělám! - Vždyť já musím řešit operativu a nemám čas na…… Nevybaví se nám při klasifikaci „takové normální firmy“ leckterá slévárna? Doplňme si ještě některé skutečnosti, se kterými jsme se jistě setkali! Slévárna, kde se nevedou tavební listy! Existují slévárny, kde se neměří spotřeba tavícího proudu, kde se neváží tekutý kov. Setkáváme se se situací, kdy se u EOP grafitovými elektrodami nauhličuje tavenina! Setkáváme se se špatným technickým stavem tavících agregátů! Neseřízená hydraulická regulace elektrod je téměř samozřejmostí. O používání optimálních energetických režimech u

EOP vůbec nehovoříme. A právě tam je často zdroj nemalých úspor elektrické energie ve výši desítek kWh/t. Existují slévárny, kde se tavící list vyplňuje „dopředu na celou tavbu“ nebo naopak po ukončení tavby. Samozřejmě, že úzkostlivé vedení prvotní evidence není automatický předpoklad docilování minimálních nákladů. Tím je samozřejmě až zpracování této evidence, následná analýza atd. Kolik sléváren nám však onu prvotní evidenci vůbec vyhodnocuje a kolik tak činí pravidelně? Známe slévárny, kde management převažující čas věnuje pouze a jen operativním změnám ve výrobě. Známe slévárnu, kde prakticky neexistuje finanční plán! Jeho forma je doslovně „vyrobena“ pouze externí účetní a k praktickému hodnocení spotřeby nákladů není vůbec používán! A tak bychom mohli pokračovat! 2.3.2.4 Shrnutí nízkého využití „vnitřních“ zdrojů sléváren. Je třeba objektivně říci, že bilancování využití vnitřních zdrojů sléváren nebude pro řadu sléváren nijak příznivé. Bohužel pravděpodobně toto spíše negativní hodnocení bude platit pro větší část českých sléváren! Může nás „těšit“, že toto vysvědčení dostává snad také většina jednotek české metalurgie. A podle literárních zdrojů na tom nejsou „významně lépe“ ani další obory čs. průmyslu! Nicméně ve směru těchto úvah cesta rozhodně nevede! Jaká jsou tedy východiska z naznačené situace v našich slévárnách? 3. Možná východiska pro české slévárny. My rozhodně musíme udělat vše pro to, aby české slévárny co nejrychleji opustily stav připomínající podle Košturiaka stav „takové normální (české) firmy“! Pro hledání pozitivního řešení však existuje také nemálo objektivních faktorů. Uveďme si alespoň některé. 3.1. Pozitivní předpoklady pro hledání východisek Prvním positivním předpokladem je existence českých sléváren, které uvedenými „neduhy“ téměř netrpí, nebo jsou jimi zasaženy pouze nepatrně.Tyto slévárny mají své relativně dobré výsledky a s probíhající hospodářskou krizí se zatím vyrovnávaly v zásadě velice dobře. Bohužel z těchto sléváren jsou některé (spíše jedinci), kteří jsou spíše uzavřeny víceméně „do sebe“ a své zkušenosti sdělují spíše rezervovaně. Nicméně dle našich informací nemají zcela žádné „kouzelné nástroje“. Skutečně maximální úspornost, pečlivé sledování všeho podnětného, až selská důslednost v dovedení záměrů do úspěšného konce a myšlení dopředu. Snad bychom to mohli velkoryse nazvat onou strategie. Bohužel budeme-li upřímní, tak těchto sléváren je skutečně pořídku. Snad desítka – při větší toleranci bychom mohli uvažovat i s plněním druhé desítky. Nicméně jsou to vzory hodné následování! Druhou a významnou positivní skutečností je existence v pravém slova smyslu připravené skupiny teoretických i praktických odborníků ve všech oblastech naši slévárenské činnosti. Zopakujme si existenci specialistů v odborných komisích ČSS (i s vědomím, že některé nejsou třeba právě nyní plně akční) a ve Svazu sléváren České republiky. Vždyť kupříkladu jen členů ČSS je v současné době okolo 450. A ti se snad téměř bez výjimky věnují aktuálním provozním problémům a jsou připraveni těm slévárnám, které projeví skutečný zájem pomoci. Existenci teoretické fronty (z nichž řada přišla z praxe) na vysokých školách nám může leckdo závidět. Doktoři, docenti a profesoři ať z Ostravy, Brna nebo Liberce a i odjinud již opakovaně osvědčili svůj vysoký potenciál pomoci slévárnám ve velice komplikovaných situacích. Co si mnohdy neuvědomujeme a nedoceňujeme je existence velice rozsáhlého know-how, který byl jak našimi specialisty, tak teoretickou frontou za desetiletí existence slévárenského řemesla vytvořen. Je to dílo řady generací slévačů, kteří ve svých studiích, prezentovaných v odborném tisku, na zasedáních odborných skupin, seminářích a konferencích vytvořili. A to je zcela jistě třetí pozitivní předpoklad.

Všichni si neseme svoje dobré nebo méně dobré přístupy k řešení dané svým vývojem a nabytými zkušenostmi. A bohužel většina z nás je jistým způsobem zatížena našimi zkušenostmi z doby před r.1989. To si neseme, ať chceme nebo nechceme s sebou. V našem slévárenství se zejména v poslední době začínají zapojovat noví mladí lidé, kteří prakticky toto zatížení nemají a mají chuť něco pozitivního udělat. Důkazem je jejich angažování jak v našich OK tak i třeba na seminářích a konferencích. A to je bezesporu čtvrtý pozitivní předpoklad. 3.2 Jak tedy konkrétně postupovat v našich slévárnách Dnes žijeme v tržním hospodářství a nikde není psáno, že ten nebo onen podnik (slévárna) musí na hřišti tržní soutěže trvale působit. Tržní hospodářství předpokládá aktivitu každého subjektu. Postup v období závěru světové hospodářské krize lze spíše naznačit nebo doporučit. Známé přísloví říká „lze přivést koně ke studánce, ale nelze ho donutit, aby se napil“. Zmiňované stanovisko [1] z ledna 2009 v doporučeních říká „…provést hloubkovou a velmi seriózní analýzu stavu ve slévárně. Analýzu provést pro vlastní potřebu, tudíž maximálně pravdivě. …“. A toto konstatování zdaleka neztratilo na své aktuálnosti! V jiné části vzpomenutého stanoviska se připomíná (a musíme je pro jeho důležitost znovu zopakovat)„….. U řady, třeba i vyspělých sléváren se může objevit jistý „stud“ typu „my přece máme všechno v pořádku“ atd. Nepřipustíme si proto skutečnost, že bychom měli prověřovat zdánlivě triviální skutečnosti. To je silně retardační prvek……..“. A to je druhá část stále platného doporučení pro české slévárny v současné době! Nespoléhejme na náš vnitřní subjektivní současný dojem vyvolaný kupříkladu tím, že zatím relativně úspěšně přežíváme hospodářskou krizi! Naše vlastní subjektivní přesvědčení, že „jsme přece dobří“ může být do značné míry mylné, ve skutečnosti neobjektivní a pro slévárnu škodlivé! Vložme do našeho pohledu na vnitřní situaci ve slévárně značnou dávku pokory a maximální sebekritičnost! A to je patrně nejdůležitější apel na naše slévárny a současně vřelé doporučení a výzva.

Literatura [1] Slévárny a světová hospodářská krize aneb oslovení pracovníků českých sléváren, 31.1.2009, Společné stanovisko Svazu sléváren České republiky, České slévárenské společnosti a Odborné komise ekonomické ČSS. [2] Chybí strategie snižování nákladů, Moderní řízení č. 1, 2010, s. 27. [3] Sud J., Kafka V., Fila P., Martínek L., Sypták Z., Palán P., Merta P., Vavřinec P., Carbol Z.:, Hodnocení nákladovosti vyzdívek elektrických obloukových pecí v českých slévárnách a ocelárnách, OK tavení oceli na odlitky při ČSS, říjen 2008.s.1-58, 16 tabulek, 45 obrázků [4] Kafka V., Nykodýmová V., Szmek V., Lána I., Novobilský M.,Szmek. V., Martiňák R., Fošum J., Doupovec D., Knirsch V., Jochim R.,Neudert A., Veselý P., Řeháčková K., Řehuřková K., Pazderka J., Volek J.: Rozšířený nákladový model přípravy formovacíchsměsí, Závěrečná zpráva, Projekt IX, ČSS Brno, prosinec 2008, s. 1-14. [5] Kafka V., Martinek L.: Jak mohou taviči a mistři ve slévárnách přispět k úspoře nákladů tekutého kovu, OK tavení oceli na odlitky,listopad 2009 a Slévárenství 2010, č.3-4, s.120 – 121. [6] Kafka V.: Vytváření ekonomického povědomí v české metalurgii, Hutnické listy č.6, 2009, s. 142-145.

[7] Figala V., Žitníková S., Kafka V.: Některé závěry z úvodní nákladové analýzy výroby tekutého kovu v šesti slévárnách, 26. celostátní konference „Teorie a praxe výroby a zpracování oceli“, 14.-15.4.2010, In sborník ISBN 978- 80-87294-14-7, s.232-242. [8] Kafka V., Nykodýmová V., Lána I., Novobilský M., Marko E., Doupovec D., Řeháčková K., Martinák R., Knirsch V., Herzán M., Vyletová B., Pazderka J., Jiříkovský J., Veselý P., Řehůřková K., Hřebíček L., Poloková O., Otáhalová K., Daňková K.: Metodika nákladového hodnocení výrobní fáze přípravy forem, PROJEKT X, X.seminář, Blansko 23.3.2010, ISBN 978-80-02-02208-4, Vydavatel Česká slévárenská společnost, s.1-90, tab. 570, obr.18. [9] Kafka V., Nykodýmová V., Chudáček S., Lána I., Ondráček Z.: Projekty zaměřené na nákladovost výroby odlitků řešené Odbornou komisí ekonomickou České slévárenské společnosti v letech 2000 až 2007,In sborník 45. Slévárenské dny Brno, 13.-15.května 2008. [10] Košturiak J.: Taková normální (česká) firma, Moderní řízení, březen 2010,s. 20 – 24.