Společenská etiketa & diplomatický protokol

Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky

Studijní opora

Společenská etiketa & diplomatický protokol Aleš Mateiciuc Tato studijní opora vznikla v rámci realizace projektu ISIP 2015 „ELP – kombinovaná forma navazujícího magisterského studia předmětů typu B“. Tato studijní opora vznikla v rámci realizace projektu ISIP 2015 „Profilace a inovace předmětů typu A v rámci navazujícího magisterského studijního programu Veřejná správa a sociální politika“.

Opava, 2015


Cíle výuky předmětu – získané vědomosti, dovednosti a postoje Cílem výuky předmětu „Společenská etiketa a diplomatický protokol“ (angl. Social Etiquette and Diplomatic Regulations) je seznámit studující oboru Sociální politika a veřejná správa na Fakultě veřejných politik Slezské university v Opavě, případně i studující příbuzných oborů, se společenskou etiketou a s diplomatickým protokolem jako dvěma tradičně a dlouhodobě utvářenými, vrstvenými, takřka rostlými normativními soustavami, určujícími formální stránku jak vzájemného individuálního a skupinového lidského chování, tak institucionalizovaného chování velkých sociálních, organizačních, administrativních a institucionálních celků – společenství, organizací, institucí, i suverénních států a jejich uskupení, aliancí a jiných nadstátních formací. Od studujících oboru Veřejná správa a sociální politika se očekává, že v rámci předmětu „Společenská etiketa a diplomatický protokol“ se seznámí s normami, zvyklostmi a přístupy, uplatňovanými při takřka každodenním běžném mezilidském a společenském styku v podobě zásad slušného, férového, korektního, zdvořilého a ohleduplného chování vůči druhým lidem, zformulovaných v podobě společenské etikety, a že plně pochopí jejich odůvodněnost a osvojí si zásady společenské etikety do té míry, že je pak dokážou uplatňovat při zvládání běžných společenských situací automaticky, ve složitějších a nejasných situcích s rozmyslem, a že je budou se samozřejmostí dodržovat i ve své rutinní, (běžné, každodenní) administrativní praxi. Vyjádřeno poněkud konkrétněji, studující by měli po absolvování předmětu dokázat úspěšně zvládnout z hlediska společenské etikety všechny běžné společenské situace a obvyklá dilemata mezilidských setkávání, komunikování a dalších forem interakčního chování. Škála, či snad výstižněji „spektrum“ těchto situací sahá od společenských předností a situačního upřednostňování služebně a hodnostně vyšších, zkušenějších, úctyhodnějších, privilegovanějších osob, projevování patřičné úcty osobám s vyšším společenským statusem, při výměně pozdravů, představování, oslovování, zvaní návštěv při různých příležitostech, děkování, vyjadřování uznání, přes vyslovování proseb, omluv, napomínání a výtek, po chování ve společnosti při různých příležitostech, při setkáních i při loučení a odcházení, při jídle (stolování), při pracovním jednání, při polemizování s druhými lidmi a projevování nesouhlasu, při odlehčování situační zátěže vtipem a humorem i při společenských chybných krocích (z franc. faux pas) a nehodách, až po volbu vhodného oblečení pro různé společenské události, podniky a příležitosti (dílčí předpis, týkající se náležitého způsobu oblékání bývá nazýván dress code). Pokud se jedná o společenské ceremoniály (obřady), etiketa se v mnohém inspiruje u diplomacie. Přestože termín diplomacie (diplomacy) je víceznačný, nejčastěji bývá míněn jako důležitý oddíl státní administrativy, jehož účelem je oficiální zastupování státu navenek, při jeho styku s jinými státy, případně jinými subjekty tzv. „mezinárodní scény“ (nejčastěji různými mezinárodními organizacemi). Diplomacie znamená nejdůležitější realizační nástroj zahraniční politiky státu (foreign policy). Zahraniční politiku státu můžeme považovat za prodloužení jeho vnitřní politiky, jež bývá výslednicí vnitřní


mocenské konstelace politických sil ve státě a jejich pojetí a vymezení státního zájmu, resp. národního zájmu. Diplomacií se dále rozumí oficiální odborně fundovaná aktivita specializovaných státních administrativních orgánů, uskutečňujících a koordinujících vnější funkce státu (zejména zahraniční či diplomatické služby státu, případně a jeho mocenských a správních center – ministerstva zahraničních věcí, ministrerstev dalších resortů státní správy, úřadu hlavy státu a státních institucí, zabývajících se studiem mezinárodních vztahů (international relations, IR). Je to činnost sloužící navazování, vedení a udržování mezinárodních kontaktů a vztahů s ohledem na ochranu státních, resp. národních zájmů, i práv a zájmů občanů daného státu v zahraničí. Diplomacie bývá zpravidla pokládána za nejvýznamnější prostředek uspořádávání zahraničně-politických záležitostí států zejména v dobách míru. Avšak – jak ukazuje novodobý historický vývoj mezinárodních vztahů i současné dění na mezinárodní scéně – diplomacie sehrává mimořádnou úlohu i v obdobích eskalace mezinárodního napětí, v nejistých dobách mezinárodních politických posuvů a za času válek, kdy se dostává ke slovu zejména odvětví diplomatické aktivity, zvané vojenskou diplomacií. Společenská etiketa zpravidla přebírá od diplomacie také pravidla a zvyklosti, týkající se úprav písemností, užívání vizitek a organizování a řešení ceremoniálních úkolů a problémů, organizování významných návštěv a audiencí. Vedle profesionální diplomacie jakžto oblasti působnosti, v níž nacházejí své uplatnění zejména tzv. „kariérní diplomaté“, jak jsou obvykle nazýváni absolventi diplomatických vysokých škol, lze v této souvislosti v současné společensko-administrativní praxi vymezit oblasti styků a činností, jež mají podobný charakter jako státní diplomatické aktivity, avšak probíhají na nižších, „substátních“, regionálních i lokálních úrovních mezinárodního styku. Ve svém úhrnu tyto aktivity představují jakousi „paradiplomacii“, provozovanou nejrůznějšími veřejněprávními a i privátními podnikatelskými subjekty, organizacemi a institucemi (úřady územní samosprávy, občanskými spolky a zájmovými institucemi, akademickými organizacemi) jako běžná součást jejich praxe. „Paradiplomacií“ (vícevýznamová řecká předpona par(a)- znamená vedle, podle, při, u, mimo, proti) zde rozumíme uplatňování postupů a praktik meziskupinového, meziorganizačního a meziinstitucionálního styku a interakce, analogických a blízkých oněm postupům a praktikám, jež jsou rutinně uplatňovány na poli profesionální diplomacie (Mateiciuc 2006). Také v rámci „paradiplomacie“ lze za jeden z pilířů jrjí úspěšnosti pokládat princip respektování mezinárodní zdvořilosti. V nynějším studijním textu je koncepce společenské etikety posunuta také směrem k méně obvyklým oblastem uplatňování společenské etikety, jako je etiketa specifických skupin osob a etiketa specifických společenských činností a situací. Jako příklady těchto dílčích oblastí etikety lze uvést etiketu jmen, etiketu oslovování, etiketu ústního a písemného projevu, etiketu elektronické pošty, etiketu telefonního kontaktu (viz Rob a Krška 2001), obchodní etiketu, akademickou etiketu, etiketu vědecké práce, různé profesní etikety styku s profesními partnery, zákazníky, klienty a pacienty včetně etikety styku se znevýhodněnými osobami.


Méně prvoplánovým, spíše skrytým, resp. hlubinnějším potenciálním efektem osvojení zásad společenské etikety studujícími je zvýšení pravděpodobnosti toho, že studující si osvojí kladný postoj k „etiketní praxi“ a zdvořilému chování, a že si je oblíbí natolik, že slušné a zdvořilé chování se jim stane „druhou přirozeností“ a významnou sociální potřebou, a že každý z nich se svým slušným, ohleduplným a zdvořilým vystupováním se stane přitažlivým vzorem zdvořilého interpersonálního chování a společenského stylu, hodným následování pro osoby rozhodnuté chovat se za všech okolností kultivovaně, slušně a zdvořile. Tito charismatičtí, slušní a zdvořilí jedinci pak obvykle začnou jakoby „vyzařovat“ zásady slušného a zdvořilého chování na své sociální okolí, tj. na lidi, s nimiž se setkávají, a s nimiž interagují a komunikují. Obohacují tím společenský styk o jednu z možných „přidaných hodnot“, pro kterou pak bývají opětně vyhledáváni. Lidé si z nich pak mnohdy berou příklad, a někdy je dokonce začnou – vědomě i nevědomky – napodobovat. Dělají to ve shodě se známou sociálně-psychologickou zákonitostí a zároveň pedagogickou zásadou, že „příklady táhnou“ (latinsky exempla trahunt). Takto dosažený efekt sociálního učení připomíná ekonomický fenomén multiplikace.

Pojetí studijní opory Studijní opora „Společenská etiketa a diplomatický protokol“ je základní studijní text, skýtající studujícím stejnojmenného vyučovacího předmětu soubor prakticky užitečných poznatků o jednom z významných okruhů jejich základní úřednické neboli administrativní profesní způsobilosti – způsobilosti vystupovat slušným, férovým a korektním způsobem v roli veřejného činitele především ve veřejných záležitostech, ale i ve věcech soukromých, a jednat přitom profesionálně, čestně a odpovědně v souladu s platnými protokolárními pravidly, administrativními standardy a předepsanými technologickými postupy (angl. standard operational procedures, SOP, tzn. standardními operačními, pracovními, prováděcími či technologickými postupy) a v duchu obecné i profesní etiky, a chovat se přitom zdvořile a ohleduplně, ve shodě s principy a zásadami společenské etikety. Studijní text je napsán tak, aby mu studující snadno porozuměli i bez konzultace s vyučujícím. Text vychází z různorodých pramenů – jak ze základních titulů dostupné tuzemské původní i přeložené literatury na dané téma, resp. s tímto tématem souvisejících, tak z cizojazyčných titulů téže orientace, a de facto integruje převzaté, komentované i kriticky hodnocené ideje, koncepce a poznatky do jednoho původního konceptuálního a metodologického rámce. Přestože studijní opora je určena především studujícím kombinované formy magisterského studia veřejné správy, je koncipována, uspořádána a napsána tak, aby studující mohli studovat samostatně a byli při studiu co nejvíce soběstační. Studijní opora může poskytovat užitečné informace i studentům prezenční formy studia. Studijní text je zaměřen na pochopení a praktické, pokud možno samostatné zvládnutí jednotlivých studijních témat. Text je rozčleněn do logicky seřazených, obsahově propojených, a na sebe navazujících kapitol, u nichž je uvedeno, které partie textu budou vyučovány prezenční formou, a která témata a jim


odpovídající kapitoly a pasáže textu by si měl studující nastudovat samostatně, distančním způsobem. K tomuto účelu je k jednotlivým kapitolám i k celému studijnímu textu připojen seznam doporučené literatury. Studijní opora má unifikovanou podobu a skladbu v tom smyslu, že struktura a uspořádání textu jsou podobné jako tytéž textové pasáže u studijních opor k ostatním souběžně vyučovaným předmětům daného oboru studia. Každá z kapitol studijního textu zahrnuje následující navigační, identifikační, výukové a podpůrné prvky a partie textu:   

    

svůj název, odpovídající obsahové skladbě a struktuře přednášek; každá z kapitol studijního textu přitom tvoří relativně uzavřený celek, na začátku každé kapitoly je formulován její cíl (resp. účel), případně dílčí vzdělávací cíle, klíčová slova a obsah kapitoly, následující stěžejní vzdělávací oddíl kapitoly obsahuje výklad učiva, doplněný přehledem hlavních myšlenek, předávaných studujícím, a dále příklady, otázkami a problémy, případně zadanými úkoly, v závěru každé kapitoly jsou shrnuty užité pojmy, kategorií a konstrukty a nejdůležitější ideje, jež by si měl studující osvojit. na konci každé kapitoly je umístěn seznam literatury doporučené k dalšímu studiu tématu, na konci kapitoly jsou formulovány také studijní úkoly, vážící se k dané kapitole, a konečně, jsou tam uvedeny případné přílohy ke studijnímu textu s odpověďmi na zadané úkoly, případně modelová řešení zadaných problémů a klíče k zadaným úkolům. podle potřeby jsou v některých kapitolách uvedena také témata, vhodná pro doplňující studium, která nejsou probrána ve výukových oddílech studijního textu, která by si studující měl prostudovat samostatně.

Jednou z podstatných podmínek efektivnosti studia textu je bezpochyby forma prezentace studijní látky. S ohledem na dosažení maximální efektivnosti studia textu byl zvolen autorem osvědčený a jím i jinými autory mnohokrát užitý a doporučený způsob vizuální textové prezentace, vycházející z principů ergonomie textu, chápané jako interdisciplinární přístup k optimalizaci práce s textem, se zřetelem k jeho účelu. Navržená ergonomická optimalizace textu mající v daném případě sloužit usnadnění orientace studujícího v prezentované studijní látce a přinést mu maximalizaci rychlosti, srozumitelnosti, jednoznačnosti, spolehlivosti, přesnosti a efektivnosti čtení textu, při minimalizaci pracnosti a nákladů na orientaci v textu, na vyhledávání, apod. (viz Mateiciuc 1989, 1999).


Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 8 1

2

3

4

Společenský styk, interakce, komunikace a vztahy .................................................................. 18

1.1

Výchozí společenskovědní teoretický rámec ............................................................ 23

1.2

Společenský styk, společenská situace a sociální interakce ...................................... 26

1.3

Osobnostní, situační a systémová podmíněnost chování ........................................... 41

1.4

Interpersonální a sociální komunikace a vztahy mezi lidmi...................................... 43

Geneze, účel a pojetí společenské etikety................................................................................... 49

2.1

Vymezení pojmu společenská etiketa ........................................................................ 49

2.2

Vznik a utváření společenské etikety ........................................................................ 51

2.3

Situační vlivy na společenské projevy, chování a styl .............................................. 53

2.4

Obsahové zaměření soudobé společenské etikety ..................................................... 61

Systémová úloha společenské etikety a její principy ................................................................ 67

3.1

Systémová úloha společenské etikety........................................................................ 67

3.2

Účelovostní, etická a estetická dimenze chování ...................................................... 70

3.3

Efektivnostní, etické, a estetické požadavky na etiketu ............................................ 70

3.4

Společenské přednosti a prokazování úcty druhým .................................................. 71

3.5

Principy a pravidla ..................................................................................................... 71

3.6

Etiketa jako „svorník klenby“ normativních direktiv ................................................ 73

3.7

Motivace k „vybroušenému“ společenskému stylu ................................................... 74

Účel a pojetí diplomatického protokolu .................................................................................... 76

4.1

Mezinárodní vztahy ................................................................................................... 76

4.2

Soudobé pojetí diplomacie ........................................................................................ 78

4.3

Právní rámec diplomacie ........................................................................................... 80

4.4

Povaha diplomacie ..................................................................................................... 83

Seznam literatury ................................................................................................................................ 84



Úvod Studium předmětu „Společenská etiketa a diplomatický protokol“ (angl. Social Etiquette and Diplomatic Regulations) umožňuje studujícím oboru Sociální politika a veřejná správa na Fakultě veřejných politik Slezské university v Opavě, případně i studujícím jiných, příbuzných oborů, získat ucelený soubor potřebných, pro úřednickou práci užitečných a prakticky využitelných poznatků o společenské etiketě a diplomatickém protokolu. Osvojení těchto poznatků by se mělo stát plnohodnotnou součástí kvalifikačního profilu (profilu způsobilosti) graduovaných specialistů, na veřejnou správu a regionální politiku, působících ve veřejné správě – jak ve složkách hierarchického státního aparátu, tak v územní samosprávě. Následující studijní text má studujícím umožnit, aby se seznámili s účelem, a s principy, pravidly a pojetím společenské etikety, případně jiných druhů speciálních, nejčastěji oborově a profesně rozlišovaných etiket (např. administrativní či úřednické, právnické, lékařské, vojenské, konstruktérské, vlastnické, podnikatelské, obchodní, akademické, diplomatické etikety) a diplomatického protokolu. Společenská etiketa a diplomatický protokol jsou dvě relativně samostatné, avšak zčásti se překrývající a zčásti se navzájem doplňující a ovlivňující soustavy všeobecných i odborných zásad (axiomů), principů, předpokladů (premis), požadavků, poznatků, norem, procedurálních návodů a doporučení, týkajících se společenského chování, majících vnášet pokud možno srozumitelný a jednoznačný formální řád jak do individuálního, tak do kolektivního, skupinového, hromadného i organizovaného, institucionalizovaného a hierarchizovaného lidského společenského styku, společenské aktivity a chování. Společenská etiketa a diplomatický protokol jsou názvy dvou tradičních, dlouhodobě utvářených, jakoby rostlých, kulturně zakotvených a jen pozvolna se proměňujících normativních, anebo – chceme-li to vyjádřit výstižněji – normativně-preskriptivních soustav (direktiv, reglementů, regulativů, tj. souborů zásad a pravidel), specifikujících, které normy, resp. standardy by měly být při společenském styku dodržovány, a stanovujících či „předepisujících“, jakým způsobem by se toho mělo dosáhnout. Jakožto soubory principů a pravidel, vyvozovaných z účelovostně determinovaných funkcí normativně-preskriptivních soustav a z funkcionálních (tzn. funkcionálněefektivnostních, etických, estetických, případně jiných systémových konstitučních kritérií odpovídajících směrodatným hodnotám, oba soubory určují převážně formální stránku společenského styku a projevů – způsobů lidské interakce (vzájemného působení) a interpersonální (tj. meziosobní), resp. sociální komunikace (tzn. sdělování a dorozumívání se, probíhajícího mezi účastníky komunikace – komunikujícími jedinci a skupinami), společenské transakce (výměn) a sociálního chování vůbec. Diplomatický protokol nadto stanovuje vedle principů a pravidel mezinárodní zdvořilosti a diplomatické etikety rovněž formální stránku a odpovídající protokolární pravidla oficiální diplomatické činnosti státu (jeho zahraniční či diplomatické služby) a mezinárodních styků.


Normativně-preskriptivními soustavami (k tomu by bylo pro úplnost dodat: soustavami regulativů a reglementů neboli pravidel a směrnic) rozumíme v dané souvislosti nejen soubory obsahově zaměřených norem (či standardů) toho, čeho má být dosaženo v průběhu společné lidské aktivity (angl. know-what) výměnou informací, pracovní činností a součinností, kooperací, manažerskými intervencemi v kontextu organizačního řízení, modifikací standardních operačních postupů, obměnou technologií, volbou alternativní technologie, redesignem systému, radikální změnou strategie), případně i toho, jaké parametry výsledného řešení by přitom měly být dodrženy (či dosaženy), a které normativní imperativy (specifikované v podobě určitých direktiv neboli směrnic) které mají být respektovány (tzn. dodrženy), ale také pořádací principy a soubory prováděcích pokynů (reglementů čili předpisů a regulativů, tj. pravidel, návodů, vodítek, angl. knowhow) a formálních doporučení, stanovujících, jakým způsobem toho má být dosaženo po formální stránce (což odpovídá preskripčním neboli předepisujícím složkám oněch soustav, tzn. návodům na to, jak by se mělo dále postupovat). Obě soustavy normativně-preskriptivních regulativů a reglementů, prezentované ve studijní opoře – tj. společenskou etiketu i diplomatický protokol – lze považovat s ohledem na to, že jsou navrhovány, sestavovány a vybírány k určitému účelu za účelovostní systémy nebo účelovostní aktivity. To znamená, že jako prostředek (instrument, resp. nástroj) mají sloužit k plnění určitého účelu. Mají tudíž instrumentální charakter. Vycházejí z daných podmínek, za nichž mají být užity, opírají se o nahromaděné zkušenosti, především však plněním svých funkcí sledují účely, jimž mají sloužit, tedy cíle, jichž má být jejich uplatněním dosaženo, případně poslání (neboli mise), jež má být splněno. Společenská etiketa – svým sobě vlastním způsobem, tj. důrazem na bonton (tj. původně franc. výraz pro „správné společenské chování“), na etičnost mezilidského jednání a na slušné, vlídné a zdvořilé společenské chování ukazuje, jaký je nejvhodnější způsob vystupování ve společenských situacích. Je to chování a vystupování, projevující se kultivovaným společenským stylem, tedy formálně korektním, slušným, férovým, eticky nezávadným (tzn. mravným) způsobem. Účelem společenské etikety je přispívat k tomu, aby při konkrétním společenském styku bylo dosaženo takové kvalitativní úrovně průběhu interakce, komunikace, transakcí a dalších aspektů interpersonálního styku s jinými osobami, skupinami a kolektivy, která by umožnila oběma stranám s chutí, bez zábran a bez problémů pokračovat v jejich vzájemné interakci. Totéž platí mutatis mutandis (tzn. „změníc změnitelné“, tedy změníc – v následujícím výroku – co je zapotřebí změnit) o diplomatické etiketě a diplomatickém protokolu. Jak u společenské etikety, tak u diplomatického protokolu (a podobně by tomu bylo i například i v případě „charty profesní etiky“) jde tedy především o vytvoření a udržení přiměřeného „interakčního prostoru“, příznivého „psychosociálního klimatu“ a vhodné komunikační „atmosféry“ pro styk a interakci (komunikaci, jednání), případně pro dohodu mezi oběma stýkajícími se partnery, resp. stranami, ve věci jejich společného zájmu. Důsledná aplikace principů a pouček společenské etikety a korektního společenského stylu v duchu fair-play (tj. férové, slušné, poctivé hry; v přeneseném smyslu též slušného, čestného jednání), případně v gentlemanském duchu (tj. uhlazeném, ušlechtilém, čestném podání)


zároveň představuje „lidskou či společenskou investici pro futuro“ (vklad do budoucna, do rozoje vztahu), do dobrého jména (renomé) a dobré pověsti (goodwill) jednajícího. Z diplomatických zkušeností kupříkladu vyplývá, že i přes narůstající rozdílnosti politických cílů, zhoršující se psychosociální klima a narušení dosavadní příznivé atmosféry probíhajícího dialogu změnou stanovisek některé ze stran, změnami jejích postojů a přístupu i personálními změnami svých zástupců, jakož i eskalací (neboli vystupňováním) napětí mezi nimi, propuknutím konfliktů a krizí ve vývoji jejich vztahů, je právě udržení prostoru pro vyjednávání a znovuoživení dřívějších kontaktů mnohdy tím nejcennějším, co diplomacie může pro rozvoj vztahů nabídnout. Tento „uchovaný, případně obnovený prostor pro komunikaci“, resp. pro jednání či vyjednávání (negociaci) – v oblasti běžného (mimodiplomatického) společenského styku a soužití garantovaný nanejvýš dodržováním zásad a pravidel společenské etikety oběma stranami – je na poli diplomatických styků a diplomacie vůbec garantován respektováním zásad „diplomatické etikety“, což znamená analogii společenské etikety, uplatňované ovšem na poli diplomacie. Takto chápaná diplomatická etiketa je těsně spjata s mezinárodní zdvořilostí (srov. Sutor 1993:243) a s mezinárodně smluvně uznávanou institucí výsad, imunit a ochrany diplomatů a diplomatických misí, kodifikovanou v podobě diplomatického protokolu (odkaz viz 5. a 6. kapitola této studijní opory). Bez důvěryhodné a efektivní mezinárodní garance diplomatických výsad a imunity (mezinárodně právní ochrany) i fyzické ochrany diplomatů (členů diplomatického sboru) a dalších náležitostí (jako je exteritorialita zahraničních misí neboli vynětí prostoru mise a residenčních prostor, tj. obydlí diplomatů, z území hostitelského státu a jejich převedení do správy státu, který misi vyslal, technické a personální zajištění chodu, resp. provozu mise a jejího spojení s centrálními orgány a institucmi vysílajícího státu – formou listovní korespondence posílané střeženou diplomatickou poštou, formou šifrovaných dálkových technických přenosů i kurýrním převozem diplomatických zásilek), krytím provozních nákladů na činnost diplomatické mise (zastupitelského úřadu) by mnohdy bylo velmi nesnadné diplomatickou činnost, a v rámci misí i přidružené činnosti konsulární – vůbec provádět. Oba normativně-preskriptivní nástroje reglementace (usměrňování) individuálního společenského styku i institucionalizovaného diplomatického styku, probírané v tomto studijním textu, skýtají zúčastněným stranám společenského styku svéráznou imaginární „ochrannou kutikulu“ (membránu, blánu, obal), tj. vymezující niku či zónu, v níž jsou zajištěny optimální, a za vyjímečnč nepříznivých okolností alesopoň minimální, podmínky pro efektivní komunikaci vyjednávajících a jednajících stran, a tím i pro přetrvání jejich společenského styku, a pro další rozvoj koexistence, součinnosti, vzájemné podpory i aktivního soužití. Bez aplikace byť jen bazálních principů společenské a diplomatické etikety by se toho dalo stěží docílit. Součástí strategického přístupu k aplikaci uvedených postupů je také obecná směrnice, platná jak pro oblast individuálního společenského styku, tak pro diplomatiký styk – apelující na to, aby se „prostor“ pro styk, interakci, bezproblémovou komunikaci a porozumění by se měl propříště – s postupnými setkáními kontakt po kontaktu – spíše rozšiřovat, než


zmenšovat. A právě k tomuto společenskému styku jak na interpersonální a interinstitucionální, resp. meziorganizační úrovni, tak na úrovni mezinárodní skýtá zdvořilostní přístup společenské etikety a korektní, profesionální diplomatický postup v intencích mezinárodní zdvořilosti a diplomatického protokolu patrně nejperspektivnější a nejnadějnější východisko. Jak pravidla etikety neboli korektního a zdvořilého společenského styku, diktovaná převážně etikou (tj. etickými, resp. mravními požadavky na chování), a do určité míry rovněž požadavky estetickými, tak i postupy uplatňované na poli diplomacie – v rámci „diplomatických zvyklostí“ a „diplomatické praxe“, reglementované (usměrňované) diplomatickým protokolem – sehrávají při setkáních interagujících a komunikujících jedinců především svéráznou preventivní roli při formování jejich příznivých vzájemných vztahů. Spoluvytvářejí totiž ustálený modus vivendi těhto vztahů (způsob soužití), případně i jejich modus cooperandi (způsob součinnosti). Důsledná a soustavná aplikace etiketních principů a pravidel mívá zpravidla také nápravný neboli korektivní účinek na neuspokojivý průběh dosavadní komunikace, jenž bývá výsledkem dřívějších málo efektivních komunikačních postupů. Tento korektivní účinek aplikace etiketních principů a pravidel může spočívat:  jednak v přímém oboustranném zlepšení komunikace s ohledem na kvalitativní posuv, uskutečňovaný na principu sociálního učení a zvláště nápodoby,  jednak může prostřednictvím aplikace společenské etikety otevřít cestu ke zlepšení komunikace zdokonalením bazálnějších komunikačních procesů na úrovni meritorní odborné, resp. technologické komunkace, případně také na úrovni komunikace uplatněných principů a pravidel konkrétních metodologických postupů (formulování hypotéz o příčinách nastalých nežádoucích stavů a odchylek, i hypotéz o způsobech jejich eliminace, generování alternativ řešení problémů, rozhodování, vyhodnocování rizik strategických alternativ, formulování strategií dalšího postupu, politik, plánů, programů i operačních postupů, apod.). Uplatňování etiketních principů a pravidel zároveň mívá určitý společenský (interakční, komunikační) stylotvorný potenciál a účinek, projevující se individuálně odlišnými preferencemi osobního postupu jednotlivců při styku a interakci s druhými. Při společenském styku tak dochází v rámci probíhajících interakcí, v průběhu komunikace, transakcí (výměn) a ustalování interpersonálních vztahů a jejich „vybrušování“ a stylového tříbení v procesu sociálního učení i ke svéráznému jevu upevňování a „imunizace“ osvědčených interpersonálních vazeb před jejich degradací a destrukcí, jakožto veskrze negativní rozkladné efekty, způsobené jak vnějšími vlivy, tak i ochabující interpersonální kohezivitou (soudržností). Z hlediska sociální psychologie, jako vědní disciplíny, studující nejkomplexněji lidské vnmímání, prožívání a chování v sociálním kontextu, a vysvětlující podstatu sociálních interakčních procesů a interpersonálních vztahů, je velmi pravděpodobné, že aktivní interpersonální styky, uplatňované způsoby komunikace (nejen komunikace verbální a nonverbální, ale i komunikace činy a produkty činnosti), kooperace (součinnosti) a


koexistence (spolužití) budou vtiskávat svůj charakter i dalším interpersonálním a sociálním procesům, probíhajícím v rámci daného společenského styku. Zejména to jsou procesy a kategorie jevů, které se vyznačují rysem vzájemnosti: interpersonální percepce (tj. interpersonální vnímání neboli vnímání druhých osob), atribuční procesy (tj. procesy přiřazování či přidělování určitých přívlastků daným jevům; z lat. atribut=přívlastek), sociální poznávání a učení, socializace a enkulturace, a utváření interpersonálních vztahů v silovém poli potřeb, zájmů, požadavků a tužeb, mínění, přesvědčení, postojů, stereotypů a předsudků. Aplikace principů společenské etikety s jejím důrazem na korektnost, slušnost a zdvořilost se jeví přinejmenším jako vhodná neutrální výchozí (spouštěcí) úroveň komunikačního stylu na počátku zahajovaného společenského styku. Standardní principy a pravidla společenské etikety i diplomatického protokol pak mohou být vyžívány jako srovnávací rastr a měrný etalon při posuzování postupného nárůstu (eskalace) anebo uvolňování napětí mezi interagujícími stranami. Respektování principů a pravidel společenské etikety by mělo začínat tím, co je pro stýkající se, interagující a komunikující jedince, skupiny, a také organizace a instituce i větší a rozložitější společenské (sociální) systémy i suverénní státní celky tím nejméně náročným, nejméně ožehavým, nenákladným a nejsnáze dostupným řešením – tedy přijetím apriorně (předem) vyvážených, neutrálních standardních „provozních“ principů a pravidel společenské etikety i diplomatického protokolu, založených na vyváženosti na jedné straně navrženého obsahového, věcného a faktického přístupu, a na druhé straně formálního přístupu, na uvážlivém, korektním, slušném a zdvořilém chování setkávajících se a interagujících subjektů. Tyto formální etiketní a protokolární principy a pravidla zpravidla skýtají stýkajícím se subjektům a stranám formální východisko i z komplikovaných problémových a krizových situací, v nichž se nároky, zájmy a požadavky obou stýkajících se a jednajících stran mohou křížit, střetávat a vytvářet ohniska napětí a skrytých i otevřených střetů. Při nich stýkající se a interagující individuální, skupinové, hromadné i institucionální subjekty a strany oněch styků a setkávání dávají mnohdy bez skrupulí (bez pochyb, bez rozpaků) přednost svým zájmům, uplatňují své priority, a dávají průchod svým řešením před jinými, společnými postupy, vycházejícími z představy o možnosti dohody, dosažení kompromisu a synergického efektu jako výsledku vzájemné koordinované součinnosti, která má charakter „hry s nenulovým součtem“, neboli „hry s přírodou“ (viz např. Křivohlavý 1971). Společenská etiketa a diplomatický protokol se však zároveň týkají oněch oblastí společenského působení, které mnozí z různých důvodů – ať z důvodu svého nezájmu, malého pochopení pro formální a ceremoniální stránky života, či z pouhé neznalosti, anebo z důvodu své přílišné sebestřednosti, prestiže a mocenských ambicí – považují za svoji výlučnou doménu a své hájemství, a neradi si do něj nechávají mluvit. Přestože v soudobém globalizovaném světě se prostor pro tento druh expanzivní libovůle, s níž tito jedinci režírují společenský styk s jinými lidmi dle vlastních představ a priorit, bezostyšně do nich ingerují (zasahují) a ignorují jiné přístupy, se s kultivací veřejnosti obecně zmenšuje, zdá se, že tím


více jakoby vynikaly bezohledné způsoby, manýry (z fr. manière=způsob, návyk, nepřirozenost, strojenost), a sebestředné (egocentrické) chování některých jedinců k druhým lidem. Je to patrné na různých úrovních – od individuální úrovně meziosobních interakcí, přes skupinové, organizační, firemní a institucionální styky až po úroveň představitelů politického života a státní reprezentace. Jejich interakce bývají mnohdy vedeny – přes všechna ujišťování o opaku – ve stále nesmiřitelnějším duchu; překrucují skutečnost, účelově (macchiavelisticky) manipulují s fakty, a mnohdy postrádají elementární zásady slušnosti, empatie a taktu. Původ této anomálie může být různorodý – může být vyvolána vrozenou poruchou osobnosti (viz např. Koukolík 2010; Krámský 2015), případně somatickým nebo psychickým traumatem, vyústivším ve zlovolné chování, a také přílišnou pýchou (hybris), sebepovyšováním, narcismem a mocenskou posedlostí jedince, i společenským psychosociáním klimatem, v němž je selektivně podporováno pouze osvojování určitých vzorců chování a eliminováno osvojování alternativních způsobů, a rovněž poruchami časného psychického vývoje jedince, způsobenými deficity žádoucích formativních vlivů, vyvolávajícími syndrom deprivantství – mívá pro společnost neblahé, vesměs „kontraproduktivní“ důsledky (jak ukázali Koukolík a Drtilová 2006; Koukolík 1996; 2010, 2012, 2015; Solms a Turnbull 2014; Baron-Cohen 2014; Churchlandová 2015, aj.). Po zmizení „světa včerejška“ (viz S. Zweig 1999), jímž skončilo v létě 1914 tzv. „dlouhé devatenácté století“ (nazvané tak britským levicovým historikem E. Hobsbawmem 1997) s jeho tradičními hodnotami stálosti, neměnnosti a spolehlivosti, poté, co lidstvo se propadlo do hrůz a kataklysmat dvou světových válek, po masových zločinech, nevýslovných krutostech a genocidních praktikách totalitních politických režimů, vršených ve jménu vyšších principů, po nekončící řadě nejrůznějších eskalací napětí (tensí), konfliktů (střetů), krizí (vyvrcholení), peripetií (zvratů), kolapsů (selhání, zhroucení) a katastrof (neštěstí a jiných konečných zvratů k horšímu), po násilí vůči bezbranným a slabým, zvrácenostech samozvaných politických režimů, ve světě plném nepřetržitě se vynořujících válečných ohnisek, kontrastů neuvěřitelné bídy na jedné straně a neúprosné koncentrace bohatství, rozmařilosti a posedlostí mocí na druhé straně (srov. Koukolík 2006, 2010, 2015), ve světě nadvlády ideologií nezodpovědnosti a technologií, spjatých s nesmyslným drancováním přírodních i lidských zdrojů a s riziky nepředvídatelných událostí (srov. Beck 1904; Casti 2012; Keller 2007), v nestálém světě tzv. „tekuté modernity“ (Bauman 2002), při stále obtížnějším získávání zdrojů v podmínkách narůstající zdrojové vyčerpanosti (tj. klesjící bohatosti, štědrosti a vydatnosti světa, angl. munificency), komplexnosti a dynamičnosti světa (viz Castrogiovanni 2002), v prostředí bezbřehého šíření bezohledných manipulačních a exploatačních postupů, využívajících technik „vymývání mozku“ (brainwashing), zahraniční agresivity a teroristického běsnění, destabilizce politických režimů a narůstajícím zoufalství a „bezmoci bezmocných“, ve světě, v němž hulvátství se stalo ostrovtipem, flagrantní lež posvěcenou pravdou, a tlusté čáry napříč dějinami zbavily své rýsovače odpovědnosti za cokoli – na pozadí všech těchto idylických i apokalyptických obrazů minulosti i dneška – se volání po slušnosti, po bontonu, po dobrých mravech a po společenské etiketě jako přijatelném rámci slušného a zdvořilého, účelového a zároveň eticky a esteticky odůvodněného individuálního i skupinového a institucionálního společenského chování, a po uplatňování protokolárních rámců, pořádajících činnost organizací a institucí s ohledem na


jejich funkčnost a efektivnost, může jevit jako nicotné snažení. Stěží však lze nalézt jinou rozumnou, oboustranně efektivnější a zároveň perspektivní alternativu obou těchto normativně-preskriptivních reglementačních soustav – etikety a protokolu. Obecné přijetí rozumných, efektivních a zároveň dostatečně adaptivních formálních pravidel společenského styku, chování, interagování (tj. vzájemného působení) a interpersonální komunikace ve formě společenské etikety je jedním z prvořadých předpokladů dorozumívání a vzájemného porozumění jak individuálních, tak skupinových či kolektivních účastníků společenského styku, i jejich koexistence případně i emergence stálejších pozitivních vazeb mezi nimi, nabývajících charakteru attachmentu (Bowlby 1982; Ainsworthová et al. 1978, in Výrost a Slaměník 2008:151). Tento pojem označuje těsnou tělesnou a zejména obtížně rozpojitenou psychickou (emoční) vazbu partnerů, provázenou díky obousměrnému proudění kognitivních a emočních podnětů oboustranným pocitem jistoty a bezpečí, pro nějž je tato vazba vyhledávána jako účinný způsob čelení emoční vyprahlosti. V primární podobě se attachment vynořuje a ustaluje mezi matkou a dítětem ve velmi raném dětském věku. V dospívání se objevuje jako silný pozitivní emoční vztah mezi blízkými osobami, zpravidla vrstevníky, později mezi partnery. Již v úvodu je nutno zdůraznit, že ani společenská etiketa, ani diplomatický protokol nejsou vědní diciplíny. To však neznamená, že se nemohou stát předmětem vysokoškolské výuky, zvláště u oborů, které ve své praxi oba okruhy principů a pravidel aplikují. Fakt, že ani společenská etiketa, ani diplomatický protokol nejsou vědní diciplíny, také neznamená, že je nelze vědecky studovat, snažit se jim porozumět a hodnotit jejich přínos a účinnost, promýšlet je, upravovat a dále rozvíjet v souladu se společenskými požadavky a opírat se přitom o specialisty, kteří se mohou k řešené problematice zasvěceně vyjádřit. Vzhledem k povaze obou soustav – společenské etikety a diplomatického protokolu – je možno považovat za odůvodněný interdisciplinární systémový přístup k jejich zakomponování do komplexu ostatních normativních a reglementačních institucionálních (resp. organizačních či manžerských) aktivit a praktik, a vyhodnocování jejich uplatňování s ohledem na účel, jemuž by měly sloužit. V tomto případě by takový komplexní interdisciplinární přístup byl pravděpodobně veden z hlediska filosofie, filosofické antropologie a etiky, a takových společenskovědních disciplín, jako je psychologie, zvláště sociální psychologie a psychologie osobnosti, a z hlediska praktického řešení intervencí do lidské činnosti, spolupráce a vývojové optimalizace nerůznějších účelovostních systémů s lidskou účastí (organizačního typu, typu člověk-stroj, i operačního typu) také psychologie práce, organizace a řízení, a dále kulturní antropologie, sociální antropologie, sociologie, politologie, lingvistika a historiografie, Rámek 0-1 Příklady rozmanitosti a bizarnosti formálních pokynů k tomu, jak obstát Společenský styk (sociální kontakt, social contact) znamená v našem výkladu společenskovědní kategorii, vyjadřující obecnou společenskou situovanost jedince, a zároveň představuje nejobecnější sociokulturní rámec, v němž lidé na sebe navzájem působí, neboli navzájem spolu interagují a zpravidla spolu i komunikují (neboť, jak pravil americký sociální psycholog P. Watzlavick, „Nelze nekomunikovat!“, poznávají se (tzn., že mezi nimi dochází ke vzájemnému vnímání neboli


interpersonální percepci), a v němž „krystalizují“ a ustalují se vztahy mezi nimi, čili jejich interpersonální relace). Jak ukázal francouzský fenomenologick a existencialisticky zaměřený filosof M. Merleau-Ponty (1945, 1966, viz Nakonečný 1970:18) „člověk je permanentně nějak situován“. Stejnou ideu vyjádřil i německý existencialistický filosof K. Jaspers (1956), když vyslovil přesvědčení, že „lidské bytí je vždy bytím v situacích“, a že „člověk nikdy nemůže ze situace vystoupit, aniž by vstoupil do jiné situace“. Lidé vstupují do společenského styku, a tudíž i do společenských interakčních situací a sociálních interakcí, buď z vlastní vůle, anebo do nich bývají okolnostmi vmanévrováni, tzn., dostávají se do nich vlivem podmínek a okolností, které sami nemohli, ani nemohou ovlivnit. Přívlastek „společenský“ má v uvedené souvislosti podobný význam jako adjektivum „veřejný“. Opakem společenského styku je sociální osamělost, a v krajním případě sociální izolace Úspěšnosti splnění určitých věcných zadání, zvládání různých problémů i realizace stanoveného poslání (mission) v průběhu sociálních interakcí se dosahuje především na základě toho, že lidé, jimž tyto úkoly, problémy a poslání byly uloženy, vědí, čeho mají dosáhnout (angl. know-what) a jak toho mohou dosáhnout (angl. know-how), tzn., že disponují odpovídajícím znalostním potenciálem (knowledge potential), a také odpovídajícími disponibilními prostředky. Technologické normativně-preskriptivní reglementy bývají primárně zaměřeny na popis technologie. Lze rozlišovat technologické reglementy přinejmenším trojího druhu: standardy, technologické postupy a metodické návody. Zmíněné způsoby, prvořadě vyhovující kritériím funkcionální efektivnosti účelovostních aktivit sloužících dosažení požadovaného účelu – v tomto případ účelu, k jehož naplnění má dojít prostřednictvím společenského styku, mívají podobu např. popisu různých technologických postupů, prezentovaných verbálně (slovně, alfanumericky) ve formě standardních operačních postupů, nebo graficky formou blokových schémat, vývojových diagramů, algoritmů, rozpisů, inventářů, tabulek, organigramů, pokrývajících věcná, technická, technologická a organizační řešení, odpovídající společenským, kulturním, vědeckým i produkčním a ekonomickým potřebám a požadavkům. Uvedené postupy slouží jako normativní a preskripční báze reglementace technologických postupů a řešení v nejširším smyslu slova, nicméně nekladou primární důraz, ani neberou příliš ohled na společenskou dimenzi tvorby – na „způsob lidského podání“, tedy na formální stránku chování. A pokud jsou tyto primátně technologické reglementy zároveň míněny jako formální návody, mívají podobu např. různých technologických postupů, prezentovaných verbálně nebo ve formě mvývojových diagramů, algoritmů, rozpisů, inventářů, tabulek, organigramů, pokrývajících věcná, technická, technologická a organizační řešení. Normativně-preskriptivní soubory reglementů, usměrňujících lidské společenské chování, včetně společenské etikety a jejích různých verzí a odstínů, jsou primárně zaměřeny na lidi, na zacházení s lidmi jako je například „Všeobecná deklarce lidských práv“, na jejich postoje a chování, rozhodování a jednání, na postupy, vhodné za jistých okolností, na způsoby jejich sebeprezentace a celkový společenský styl. Bývají formulovány i jako etické imperativy anebo dobře míněné životní rady, mnohdy v podobě přísloví, ale také jako zásadní „desatera“ (dekalogy), a …. „etické kodexy“ to nejen „Desatero božích přikázání“, ale tské kupř. „Lyžařské desatero“ atd., zrto apod. Jindy mívají podobu víceméně imperativních výroků typu obecných připomenutí (např. latinský výrok „nulla dies sine linea“ neboli „ani den bez čáry“ měl připomínat renesančním výtvarným umělcům, aby nezpomínali kreslit a neustále se v kreslení cvičili a zdokonalovali), naléhavých apelů (jako bylo krédo prvního presidenta Československé republiky T. G. Masaryka „Nebát se a nekrást!“), výzev (kupř. té, která má pregnantně vystihnout poslání policejního sboru heslem „Pomáhat a chránit“), i lakonických konstatování (jako je např. heslo na standartě presidenta republiky „Pravda vítězí“, nebo často opakovaný výrok presidenta V. Havla že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“). Příkladem svérázného ikonického, (tj. obrazového, či přesněji skulpturálního) vymezení polydimenzionálního prostoru pro mravné lidské jednání se stal ve své době – na počátku 18. století proslulým vynikající sochař vrcholného českého baroku Matyáš Bernard Braun (1684-1738), původem Rakušan z Insbrucku, svými dvěma tucty alegorických pískovcových soch Ctností a Neřestí vytvořených v letech 1718 – 1720, a umístěných v Labském údolí na terase před špitálem v bývalých


lázních Kuks na panství hraběte Františka Antonína Šporka. Impozantní dvoukřídlá špitální budova – svým průčelím o celkovém rozpětí 150 m obrácená k severu – je uprostřed rozčeleněna na dvě zrcadlově symetrické poloviny Kostelem Nejsvětější Trojice, postaveným podle plánů a pod dohledem italského achitekta Giovanniho B. Alliprandiho. Sochy jsou svými podstavci vkomponovány do kamenného zábradlí terasy, situované pod celým průčelím špitálu. Na levém křídle terasy je umístěn tucet soch Ctností, každé z nich vybavené svým atributem. Ctnosti, vedené Andělem blažené smrti, jsou rozmístěny následovně: Víra s křížem, Naděje se zrakem toužebně obráceným vzhůru, Láska caby matka, Trpělivost s beránkem, Moudrost hledící do poučné minulosti i nadějné budoucnosti, Statečnost s maršálskou holí, Cudnost se zastřenou tváří a párkem hrdliček, Pilnost opřená o úl, Štědrost s rohem hojnosti, Upřímnost se srdcem na dlani, slepá Spravedlnost a Sřídmost s naplněným pohárem, značícím smysl pro míru. Řada soch na pravém křídle terasy začíná plačícím Andělem žalostné smrti. Po něm následují: Pýcha s pávem u nohou, Lakomství s měšci peněz a truhlicí s pokladem, Smilstvo ješitně se vzhlížející v zrcadle, Závist se vzteklým psem, mlsné Obžerství s tučným vepřem, vzteklý Hněv s medvědem, Lenost spící na oslu, Zoufalství vrážející si dýku do prsou, roztančená a bezstarostná Lehkomyslnost, Pomluva s vyplazeným jazykem a Lstivost ve škrabošce s liškou u nohou. Poslední z Neřestí – krvopřísežný Podvod – byla vytvořena až v 80. letech 19. století rakouským sochařem Seelingem. Jestliže se však týkají více formální stránky lidského chování a jednání, a také preferování určtých hodnot, mívají také charakter různě silnch a různě nekompromisních etických imperativů, různých rad, „desater“ (dekalogů), „etických kodexů“ apod. Normativně-preskriptivní soubory reglementů pak bývají primárně zaměřeny na lidi, na jejich chování, zozhodování a jednání, na postupy, vhodné za jistých okolností. Bývají formulovány i jako dobře míněné životní rady, mnohdy jako přísloví. Jindy mívají podobu víceméně imperativních výroků typu obecných připomenutí (např. latinský výrok „nulla dies sine linea“ neboli „ani den bez čáry“ měl připomínat renesančním výtvarným umělcům, aby nezpomínali kreslit a neustále se v kreslení cvičili a zdokonalovali), naléhavých apelů (jako bylo krédo prvního presidenta Československé republiky T. G. Masaryka „Nebát se a nekrást!“), výzev (kupř. té, která má pregnantně vystihnout poslání policejního sboru heslem „Pomáhat a chránit“), i lakonických konstatování (jako je např. heslo na standartě presidenta republiky „Pravda vítězí“, nebo často opakovaný výrok presidenta V. Havla že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“).

Obě normativně-preskriptivní soustavy, prezentované ve studijní opoře – společenskou etiketu i diplomatický protokol – lze považovat s ohledem na to, že jsou navrhovány, sestavovány a vybírány k určitému účelu. Lze je tudíž povazovat za účelovostní systémy nebo účelovostní aktivity. To znamená, že jsou prostředkem (instrumentem, resp. nástrojem) splnění určitého účelu. Mají tudíž instrumentální charakter. Vycházejí z daných podmínek, za nichž mají být užity, opírají se o nahromaděné zkušenosti, především však plněním svých funkcí sledují účely, jimž mají sloužit, tedy cíle, jichž má být jejich uplatněním dosaženo, případně poslání (neboli mise), jež má být splněno. Společenská etiketa – svým sobě vlastním způsobem, tj. důrazem na bonton (tj. původš franc. výraz pro „správné společenské chování“), na etičnost mezilidského jednání a na slušné, vlídné a zdvořilé společenské chování ukazuje, jaký je nejvhodnější způsob vystupování ve společenských situacích. Je to chování a vystupování, projevující se kultivovaným společenským stylem, tedy formálně korektním, slušným, férovým, eticky nezávadným (tzn. mravným) způsobem. Účelem společenské etikety je přispívat k tomu, aby při konkrétním společenském styku bylo dosaženo takové kvalitativní úrovně průběhu interakce, komunikace, transakcí a dalších aspektů interpersonálního styku s jinými osobami, skupinami a kolektivy, která by umožnila oběma stranám s chutí, bez zábran a bez


problémů pokračovat v jejich vzájemné interakci. Totéž platí mutatis mutandis (tzn. „změníc změnitelné“, tedy změníc – v následujícím výroku – co je zapotřebí změnit) o diplomatické etiketě a diplomatickém protokolu.

Rámek 0-1 Příčiny nerespektování normativních systémů a předepsaných postupů Pro porozumění postojům jednotlivců ke kulturně ustáleným zvyklostem, praktikám a různě rigorózním (tzn. různě přísným, více či méně nekompromisním) normativním systémům (legislativním, technologickým, společenským a kulturním normám, standardům a ustanovením), usměrňujícím lidskou činnost a předurčujícím postupy, ježlidé uplatňují, je v současné době zapotřebí brát v úvahu také nové poznatky takových interdisciplinárních vědeckovýzkumných přístupů a výzkumných projektů, jako je soudobý interdisciplinární výzkum mozku, nazývaný rovněž kognitivní neurovědou (cognitive neuroscience), a vědeckovýzkumné angažmá oborů, jako je sociobiologie, jakožto systematické studium biologické podstaty sociálního chování organismů včetně člověka, nazývaného některými specialisty tohoto oboru evoluční biologií se zabývá koevoluce genů a kultury, studiem epigenetických pravidel (viz např. Wilson 1993, 1999), systémologie (viz např. Habr a Vepřek 1973), nebo systémová psychologie (systems psychology, viz De Greene 1972). Zejména novější a nejnovější (recentní) neuro-psychoanalytické výzkumné nálezy (dále jsou zmíněni pouze autoři prací, publikovaných v českém jazyce: Damasio 2004; Koukolík 2006, 2012; Gazzaniga 2014; Goldberg 2004, 2006; Mentzos 2012; Gazzaniga 2013; Solms a Turnbull 2014; Baron-Cohen 2014; Churchlandová 2015; Krámský 2015) dovolily vyslovit řadu tezí o biologickém základě etiky (Wilson 1993), o morálním mozku (Churchlandová 2015) a o důvodech a příčinách lidského respektu k etickým imperativům, a lidských morálních postojů a mravného chování. Na sociabilitě, jakožto schopnosti být společenský se (dle Graybielové 2008, in Churchlandová 2015:62) podílejí mnohé mozkové procesy, nejdůležitější roli však hrají následující tři faktory: 1. potřeba pečovat o vlastní blaho a o blaho svých potomků, partnerů a druhů, 2. schopnost předvídat, jak se jedinec bude cítit, a jak se za určitých okolností pravděpodobně zachová, a 3. neurální systém trestů a odměn, související s osvojováním si sociálních praktik (přijímání způsobů a očekávání rodičů, sourozenců a dalších členů skupiny) a aplikací těchto praktik. Druhý ze zmíněných faktorů je těsně spjat s předvídatelností a vypočítatelností jedincova chování. Ta bývá jistě snazší, jestliže je o jedinci známo, jak se v podobných situacích choval a jak rozhodoval v minulosti, a nakolik dokázal při svém postupu respektovat platné standardy a předepsané, standardní operační postupy (angl. standard operational procedures), a také to, nakolik je funkcionálně a morálně intergovanou osobností.

Jestliže mají být dosaženy deklarované didaktické cíle předmětu, je zapotřebí vytyčit si jeho efektivní výukovou strategii. Avšak ani představa o bontonu (např. Holmerová 2014), ani vize slušnosti, férovosti a korektnosti jednání, ani pojetí zdvořilosti při společenském styku, a z ní vycházející společenská etiketa, a ani mezinárodní zdvořilost, diplomatická etiketa a diplomatický protokol nejsou neměnnými, ustálenými, definitivně propracovanými a provždy uzavřenými společensko-technologickými standardy a postupy. Většinou se vyvíjejí v souladu s potřebami společnosti, s její kulturou, tradicemi a módními vlivy i intervencemi autoritativních osobností, v kontextu odpovídající civilizace, a v současné době rovněž pod vlivem pokročilé globalizace, internacionalizace a vývojové dynamiky. Vzhledem k významu těchto normativních, reglementačních a regulačních principů, postupů a direktiv, jež jsou v ohnisku pozornosti uváděné studijní opory, a jejichž výklad


pro individuální, skupinové i institucionální chování a výkonnost i pro chování státu v mezinárodním kontextu a pro celostátní výkonnost, efektivnost dosahování cílů, i pro adaptabilitu jednotlivců, skupin, institucí a států čili pro jejich uzpůsobování měnícím se podmínkám, nestačí prezentovat studijní látku jako pouhý jednoduchý výčet či inventář konkrétních postupů, stanovených pro různé společenské situace společenskou etiketou jako „aplikovanou normativně-preskriptivní společensko-technolgickou disciplínou, kterou lze lokalizovat mezi etiku a estetiku“. A podobně je tomu i s diplomatickou etiketou a s diplomatickým protokolem. Má-li vysokoškolské studium společenské etikety a diplomatického protokolu – byť uskutečňované v kontextu celkové semestrální výuky, zaměřené na „pokročilou veřejnou správu“, spíše okrajově a v omezeném rozsahu cca jednoho vyučovacího bloku v rozsahu 1,5 co čtrnáct dní – být skutečným přínosem pro studující, musí být pojato vskutku akademicky, zasazeno do širších společenskovědních teoretických i systémových souvislostí a s prvky kritického myšlení. Pak ovšem nestačí prezentovat studijní látku – třebas by to bylo zábavným způsobem, jako v televizních seriálech o společenském chování – formou pouhého výčtu či inventáře okomentovaných konkrétních postupů, stanovených pro různé společenské situace. Je naopak zapotřebí zasadit standardní způsoby společenského chování a doporučované postupy zvládání různých společenských situací do reálného světa konvergujících, společných i antagonistických zájmů, představ, názorů a postjů, podobného i diametrálně rozdílného přístupu ke světu, do kontextu synergických i konkurenčních aktivit. Pro vysokoškolské pojetí studiního tématu byl zvolen diskursně a problémově pojatý vysokoškolský výklad společenské etikety a diplomatického protokolu, v němž jsou studující v roli pracovníků veřejné správy exponováni různým společenským situacím, probíraným během studia, a mají převzít osobní i institucionální odpovědnost za uspokojivé zvládnutí těchto situací z hlediska etikety i protokolu. Součástí didaktickéího záměru bylo kritické vyrovnání se snahami o prakticistní simplifikacio i s pokusy o nejrůznější svérázné tvůrčí, avšak neprofesionální zásahy do současné podoby jak společenské etikety, tak diplomatického protokolu, které lze považovat za čirý diplomatický amatérismus a jakési společenské, případně „diplomatické či protokolární kutilství“ (bricolage diplomatique où bricolage protocolaire).

1 Společenský styk, interakce, komunikace a vztahy Cíl kapitoly, případně dílčí vzdělávací cíle První kapitola studijní opory má z hlediska studijního předmětu „Společenská etiketa a diplomatický protokol“ základní, východiskový a orientační význam. Představuje studijní prerekvizitu, mající podobu společenskovědního kontextu, do něhož je výklad stěžejní problematiky předmětu zasazen. Cílem, resp. účelem kapitoly je vysvětlit studujícím, že konkrétní forma reálného interpersonálního chování lidí při společenském styku závisí na interakci osobnostních charakteristik interagujících jedinců s environmentálními a situačními faktory a charakteristikami.


Dílčím studijním cílem kapitoly je osvojení základních definovaných pojmů, společenskovědních kategorií a konstruktů, užitých v následujícím výkladu společenské etikety, mezinárodní zdvořilosti, diplomatické etikety a diplomatického protokolu. Klíčová slova společenský styk – společenské situace – sociální interakce – interpersonální komunikace – osobnost – ontogeneze lidské psychiky – biogenetická a sociokulturní determinace lidské psychiky – situační chování – interpersonální komunikace – demonstrované projevy, postoje a jednání – vnitřní versus vnější motivace lidského jednání – účelovost a užitečnost lidského jednání – efektivnost a adaptabilita lidského jednání – etická a estetická dimenze hodnocení společenského chování – interpersonální vztahy – sociální systémy – společenské normy chování – mezinárodní zdvořilost Obsah kapitoly První kapitola studijní opory představuje výchozí společenskovědní teoretický, konceptuální a terminologický aparát, popisující a vysvětlující společenský systémový rámec, do něhož je zasazen popis a výklad (tj. deskripce a explikace) obou prezentovaných utilitárních (tzn. užitkových, užitečných, prospěšnýh) normativně-preskriptivních soustav – společenské etikety i diplomatického protokolu. V kapitole jsou načrtnuta také teoretická východiska, systémové pozadí a konceptuální rámec lidského individuálního společenského styku, chování a jednání, pojímaného jako záměrný (cílevědomý) účelově zaměřený postup jednajících osob, mající povahu interakčního procesu (interakce znamená vzájemné působení), a jako paralelně probíhající transakční proces (tj. proces probíhajících výměn mezi účastníky interakcí), zaměřený na dosažení vytyčených cílů jednajících osob. Společenská etiketa i diplomatický protokol jakožto normativně-preskripční postupy a účelovostní systémy, mající při společenském styku sloužit jako reglementy (řády, předpisy, směrnice) a regulativy především k formálnímu vyladění interagujcích subjektů a stran na uskutečňování, další pokračování a usnadnění tohoto styku, a rovněž usnadnění takových způsobů chování, které by podporovaly rozvoj interakce ve směru zvyšování kvality a efektivnosti interakcí, komunikace, transakcí a navození pozitivních vztahů mezi interagujícími osobami a stranami společenského styku. V podkapitole 1.1 je vymezen základní (výchozí) společenskovědní teoretický rámec pojetí společenského chování jedince při jeho společenském styku s jinými lidmi – tj. při setkávání, interakcích, komunikaci s nimi a transakcích (výměnách) mezi nimi v různých společenských situacích. Klasické psychologické pojetí geneze a rozvoje osobnostních vlastností (dispozic) a rysů jedince vlivem dvojí, biohereditární (biologické) a sociokulturní determinace a odpovídající pojetí disponovanosti jedince určitému typu chování je ve zvoleném přístupu prohloubeno a rozšířeno o některá další hlediska a o přihlédnutí k dalším faktorům, podmiňujícím výsledné společenské chování jedinců včetně míry toho, nakolik respektují principy a pravidla společenské etikety.


Prvým ze zmíněných přídatných hledisek, uvažovaných při výkladu společenského chování jedince, je jeho „životní dráha“ či „běh jeho života“. Některé ze způsobů chování lidí v situacích společenského styku jsou vysvětlitelné právě z analýzy jejich „životního běhu“ – chápaného jako posloupnost formativních vlivů a sekvence významných životních událostí a jejich mentálního zpracování v průběhu ontogeneze psychiky jedince (tj. jeho idividuálního psychického rozvoje) i v důsledku reagování na různé životní události a situace. Tento přístup bývá nazýván „biodromálním přístupem ke studiu osobnosti“. Dalším z těchto spolupodmiňujících faktorů je to, zda jedinec, vstupující do interakce s jinými osobami, je pověřen nějakým úkolem, povinností nebo posláním, anebo není. Na jeho chování má vliv zejména to, jak náročný úkol nebo poslání to je, jak velkou odpovědnost a úkolovou, pracovní a psychickou zátěž to bude pro daného jedince představovat. Rámek 1-1 Povaha pracovních úkolů, činnosti a zátěže interagujících subjektů Ze soustavného pojednání o lidských aspektech pracovní činnosti, prezentovaného psychologií práce a organizace, popřípadě také psychologií řízení, resp. manažerskou psychologií (srov. Bureš 1973, Matoušek, Růžička a Hladký 1972, atd.) lze vyvodit, že jedincova úkolová, resp. pracovní zátěž závisí po kvalitativní stránce především na povaze úkolu, řešeného problému a vykonávané pracovní činnosti (na tom, zda vykonává převážně tělesnou, tedy svalovou práci, nebo práci duševní, tj. psychickou, anebo práci senzorickou, spočívající ve vykonávání detekčních aktivit (zjišťování výskytu určitých ponětů a signálů), pozorovacích (observačních) a sledovacích (monitorovacích) vnímacích (percepčních) činností, z kvantitativního hlediska především na závažnosti a množství úkolů, zpracovávaných v určitém čase. Po kvalitativní stránce má pracovní zátěž převážně charakter zátěže psychické. Do psychického stavu pracovně a situačně exponovaných jedinců se mimo promítají také termínované souběžně plněné, avšak ještě nesplněné a neukočené úkoly (v podobě neurotizujícího „tlaku nedokončeného úkolu“), různé rušivé vlivy, narušující koncentraci pozornosti, přetrvávající neřešení určitých problémů při vysokém stupni odpovědnosti za ně, dlouhodobější deficity potenciálů a prostředků, zpětnovazební informace o neúspěšnosti zvolného postupu, frustrace, eskalace neboli stupňování kofliktu, apod. Psychická zátěž bývá vyvolávána zejména tím, jak si člověk společenskou situaci – v daném případě svou situaci interpretuje, jaké důsledky vyvozuje z jejích příznaků – zda ji hodnotí výslovně jako situaci povinnostní či úkolovou, tudíž zátěžovou, případně jako „výzvu, jíž se cítí být osloven“ (vyjádřeno současnou postmoderní, manažrsko-globalizační češitnou), anebo naopak, zda na ni pohlíží jako na situaci, nevyžadující žádné soustředěné úsilí, tedy takovou, při níž jedinec jedná v režimu odlehčení.

Pracovní a situační přetížení, zejména působí-li dlouhodoběji, spolu s působením různých přídatných zátěžových vlivů může vyvolat u osob, které jsou těmto zátěžovýn vlivům vystaveny mnohdy značnou, excesívní psychickou zátěž (tj. zátěž, vybočující z běžných mezí), která může mít za následek omezení pracovní výkonnosti, pokles kvality produktu i výkonové spolehlivosti, může však vyvolat také neurotické reakce zátěži vystavených osob a působit destruktivně na jejich činnost. Snadno se pak může stát, že bude modifikovat také jejich ochotu k tomu, aby při svých společenských stycích uplatňovali principy a pravidla společenské etikety. Dokonce se stává, že takto pracovně přetížení jedinci, kteří nevědí, „kam dřív skočit“, reagují bez ohledu na etiketu, „neberou si servítky“ a mnohdy – zpravidla ovšem ke své újmě – se vyjadřují „od plic“.


To, zda se člověk bude při společenském styku chovat eticky, korektně a kultivovaně, s respektem a empatií (vcítěním) ke svým partnerům a zdvořile v souladu s formálními pravidly společenské etikety, nebo bude reagovat neuroticky (tzn. bude se snažit chránit, minimalizovat negativní důsledky vlivu situace na svou osobnost), anebo bude tato pravidla úmyslně obcházet, ignorovat, chovat se neomaleně, egocentricky (sebestředně), přehlíživě, bezohledně a neurvale, a zacházet do extrémů, závisí také na jeho výchově, vzdělání, postavení, hodnotové orientaci a životních zkušenostech, na jeho poučeném hodnocení situací a na dosažené úrovni jeho socializace a enkulturace, tzn., na tom, nakolik se jako jedinec dokázal přizpůsobit svému sociálnímu a kulturnímu okolí (angl. i franc. environment, něm. s Umwelt = „osvětí“, polsky środowisko), do jaké míry si osvojil jeho normy, přejal jeho zvyklosti, nakolik se sžil se svým sociálním a kulturním prostředím. Rozdílné reakce na různě náročné společenské situace naznačují působení rozdílných vlivů na formování individuálního společenského stylu každého jedince jako projevu a výrazu jeho individuální psychické osobnostní struktury a dynamiky. Podoba těchto reakcí je podmíněna obojí základní determinací osobnosti – biologickou (bioherediární) i sociokulturní. Rozdílnost chování různých osob ve společenském prosředí tedy závisí jak na jejich biologickém osobnostním základu – zejména jejich individuálním biosomatickém potenciálu a kvalitě neuropsychické aktivity jejich mozku, tak na působení sociokulurních vlivů v průběhu ontogeneze lidské psychiky, jakož i v důsledku reagování na situace a vyhodnocování a přehodnocování osobních i převzatých zkušeností. Na rámcovou konceptualizaci jedincova chování při společenském styku navazuje náčrt obecného přístupu ke koncipování úlohy člověka a k definování rámce pro jeho aktivitu, jednání a chování. Do navrženého teoretického modelu chování je v kontextu společenské etikety zahrnut konečně také faktor jedincova sebeohodnocení ve vztahu k předpokládaným úkolům v podobě jeho přesvědčení o sebezdatnosti (self-efficacy, viz Bandura 1997). V podkapitole 1.2 jsou definovány základní společenskovědní kategorie, uplatněné při výkladu lidského společenského chování a jeho modalit a hodnoticích polarit v rámci společenské etikety. Jsou to takové kategorie, jako je osobnost, společenský styk a společenská situace, chování a jednání, morální smysl a morální chování. Dále jsou v uvedené podkapitole připomenuty takové stěžejní sociálně-psychologické pojmy, představující systémové pozadí pro analýzu a úvahy související s akceptováním společenské etikety a s jejími účinky na chování subjektů společenského, resp. sociálního styku, jako je sociální interakce, interpersonální komunikace, sociální učení, imitace, socializace, interpersonální vztahy. Rámek 1-2 Příklady rozmanitosti a bizarnosti formálních pokynů k tomu, jak obstát Společenský styk (sociální kontakt, social contact) znamená společenskovědní kategorii, vyjadřující obecnou společenskou situovanost jedince, a zároveň představují nejobecnější sociokulturní rámec, v němž lidé na sebe navzájem působí, neboli navzájem spolu interagují, komunikují, vyměňují si určité pocity, ideje a statky, a poznávají se (tzn., že mezi nimi dochází ke vzájemnému vnímání neboli interpersonální percepci), a v němž „krystalizují“ a ustalují se vztahy mezi lidmi, čili


jejich interpersonální relace). Jak ukázal francouzský fenomenolog a existencialista, filosof M. Merleau-Ponty (1945, 1966, viz Nakonečný 1970:18), „člověk je permanentně nějak situován“. Stejnou ideu vyjádřil i německý existencialistický filosof K. Jaspers (1956), když vyslovil přesvědčení, že „lidské bytí je vždy bytím v situacích“, a že „člověk nikdy nemůže ze situace vystoupit, aniž by vstoupil do jiné situace“. Sociální situace jsou přirozeným a samozřejmým rámcem většiny lidských aktivit včetně pracovních činností a společenského styku. Pojem sociální situace neznamená jen způsob umístění jedince v jeho přítomném bezprostředním sociálním prostředí, ale také to, že jedinec, který přísluší k určitému sociálnímu, resp. sociokulturnímu prostředí, má k němu mnohdy vyhraněný vztah a přikládá mu určitý význam Lidé vstupují do společenského styku a tudíž i do interakčních situací a sociálních interakcí buď z vlastní vůle, anebo do nich bývají okolnostmi vmanévrováni, tzn., dostávají se do ní vlivem okolností, které sami nemohli, ani nemohou ovlivnit.

Interpretace sociální situace Obecné zkušenosti i četné sociálně psychologické experimenty a empirické výzkumy v přirozených podmínkách organizací i jiných sociálních systémů nasvědčují, že konkrétní lidské chování a jednání závisí jednak na osobnosti jedince a jednak na jeho situaci (situovanosti, vnějších podmínkách, prostředí působnosti). Avšak vzhledem k tomu, že člověk je nejen společenskou bytostí (animal socialis, homo socialis) a bytostí jednající ekonomicky (homo economicus), ale také bytostí jednající racionálně, s rozmyslem (animal rationale, homo rationalis) a bytostí užívající symbolů (homo symbolicus; viz Borecký 2003:14), jeho chování a jednání je spoluurčováno nejen jevovou stránkou bezprostředně nebo zprostředkovaně vnímaných situačních vlivů (vnějších podmínek, prostředí, okolností, událostí), ale také tím, jak si člověk svoji situaci vykládá na základě vnímaných příznaků a nápovědí (klíčů, cues), jak ji interpretuje – ať už intuitivně nebo promyšleně a racionálně), a jaké z této interpretace vyvozuje závěry pro své jednání. To, nakolik a jak vnímané a prožívané sociální situace jedince aktivizují, lze vysvětlovat různými teoriemi. V závislosti na tom, jaký význam tyto situace mají pro konkrétního jedince, tedy na tom, nakolik se týkají jeho „já“ (což v psychologii osobnosti znamená jádro osobnosti jedince, latinsky ego) se v sociální psychologii rozlišují podle M. Sherifa a H. Cantrila (1947, viz Řezáč 1998:22) dva druhy sociálních situací: sociální situace neangažující jedincovo ego sociální situace angažující jedincovo ego Ego-neangažující sociální situace jsou takové sociální situace, které jsou pro jedince psychologicky neutrální. Nevyvolávají u něj žádné emoce ani jej nevybízejí k nějaké cílesměrné, účelově zaměřené aktivitě. Jinými slovy „neangažují jeho ego“. Ego-angažující sociální situace jsou naopak takové situace, které jedinci signalizují buď ohrožení hodnoty jeho „já“ (jeho sebepojetí, snížení hodnoty „já“), anebo naopak představují pro jedince nějakou „situační výzvu“, signalizující mu nějakou příležitost ke zvýšení hodnoty jeho „já“ (zvýšení jeho sebepojetí), šanci na úspěch. Takto vyhodnocené sociální situace vybízejí jedince k aktivitě na obranu jeho sebepojetí, nebo naopak k tomu, aby se chopil


příležitosti vyniknout, získat úctu, obdiv a uznání. Situační angažovanost jedince je závislá na jeho osobnostní struktuře, motivech a potřebách a také na jeho zkušenostech.

1.1

Výchozí společenskovědní teoretický rámec

Na základě komplexního, nicméně strukturovaného pohledu na společenskou ---situovanost lidí a na jejich potenciální chování při společenském styku s jinými lidmi – tj. zejména při oficiálních úředních a služebních setkáváních, interakcích, komunikaci s nimi a transakcích (výměnách), probíhajících mezi nimi v různých společenských situacích – byla při přípravě této studijní opory provedena rámcová inventarizace a kategorizace faktorů a proměnných, podmiňujících, resp. určujících výslednou podobu společenského chování a jednání. Z povšechně identifikovaných společenskovědních kategorií pak byl sestaven výchozí společenskovědní teoretický rámec pro výklad individuálně odlišných způsobů společenského chování při společenském styku, přičemž v souladu s předmětem studia byl položen prvořadý důraz na jedné straně na respektování principů a pravidel společenské etikety, a na druhé straně na estetickou dimenzi sebeprezentace a chování. Navržený společenskovědní teoretický rámec je dán přinejmenším sedmi následujícími okruhy, skupinami, resp. třídami osobnostních, situačních a behaviorálních skupin faktorů a proměnných. Ve zvoleném přístupu je klasické psychologické pojetí geneze a rozvoje osobnostních vlastností (dispozic) a rysů jedince vlivem dvojí, biohereditární (biologické) a sociokulturní determinace a odpovídající pojetí disponovanosti jedince určitému typu chování prohloubeno a rozšířeno o některá další hlediska a přihlédnutí k dalším faktorům, podmiňujícím výsledné společenské chování jedince. Výchozí rámec pro vysvětlení společenského stylu sebeprezentace, chování, i účelového jednání, případně dalších aktivit i reaktivity lidí při společenském styku, setkávání, interakci, komunikaci a jejich součinnosti s jinými lidmi je dán především podílem biologických a sociokulturních faktorů a podmínek na formování osobnosti daného jedince. Je tedy tvořen: a) Biologickou (biohereditární) determinací (neboli určenosti) osobnosti – tzn., podílem vrozených (hereditárních, dědičných) osobnostních rysů a vlastností (dispozic) na výsledné osobnostní potenciálové struktuře a společenském chování jedince. b) Sociokulturní determinací osobnosti – vypovídající o tom, nakolik je výsledná osobnostní potenciálová struktura spolu s chováním jedince ovlivněna různými způsoby jeho učení, přivykáním a osvojováním zkušeností, jeho socializací (jakožo vpravením se jedince do společenských norem, požadavků a zvyklostí), případně i jeho enkulturací (tj. adaptací jedince do prostředí té kultury, v níž má žít, působit, operovat, podávat určitý výkon – v případě, že je odlišná od jeho původní neboli nativní kultury). Osobnost se utváří také pod vlivem osvojování (učení) poznatků a budování znalostí, postupů, dovedností, a rovněž hromaděním a kritickým vyhodnocováním zkušeností, vyúsťujícím v jedincovy vize, názory, přesvědčení, postoje a návyky.


Někteří teoretikové osobnosti soudí, že vedle biologické a sociokulturní determinovanosti osobnosti je nutno připustit také existenci environmentální determinovanosti – tj. formování osobnosti a ovlivňování jejího chování a prožívání ve smyslu determinace osobnosti fyzickým předmětně-prostorovým a přírodním prostředím, v němž daný jedinec pobývá. Jiní teoretikové osobnosti však považují environmentální determinaci osobnosti za součást její determisnce sociokulturní. Fyzickému (prostorovému a předmětně-materiálnímu) prostředí jakožto determinantě psychiky a osobnosti (tj. mentality neboli duševního života jedince) je přiznáván stěžejní význam zejména v ekologické psychologii, environmentální psychologii a psychologii architektury. Osobnost jedince – ať už je popsána a vykládána idiograficky, tzn., volným verbálním narativním (vyprávěcím) stylem jako „jedinečný a neopakovatelný obraz osobnosti“, anebo je zmapována nomoteticky, tzn., zpravidla psychodiagnostickými postupy s užitím osobnostních psychologických dotazníků (inventářů, škál) a testů, případně pomocí odborného posouzení, a v souladu s psychodiagnostickou standardní terminologií jsou kvantifikovány její požadované osobnostní dimenze, případně je stanoven osobnostní typ, k němuž lze jedince přičlenit – lze pokládat za výsledek složitého vzájemného působení uvedených osobnostních determinant. c) Dalším hlediskem, braným v úvahu při výkladu společenského chování jedince, je jeho „životní dráha“ či „běh života“ (z řec. dromos = běh, závod v běhu). Některé ze způsobů chování lidí v situacích společenského styku jsou vysvětlitelné právě z analýzy jejich „životního běhu“ – chápaného jako posloupnost formativních vlivů významných životních událostí a období, a jejich mentálního zpracování v průběhu ontogeneze jedincovy psychiky i v důsledku reagování na různé životní události a situace. Tento přístup bývá nazýván „biodromálním přístupem ke studiu osobnosti“. Průběhem života jedince je míněn jak jedincův dosavadní život (tedy jeho dosavadní „životní dráha“), tak jeho představy, které má o svém budoucím životě, a jeho odhodlání tyto vize uskutečnit (jeho zamýšlená, předpokládaná i chtěná „životní dráha“). Dosavadní „životní dráhou“ je míněna cesta a způsoby formování jedince „během jeho života“, v průběhu ontogeneze jeho psychiky, tedy během individuálního psychického vývoje jako následnictví víceméně pravidelných vývojových fází psychiky, i v důsledku prožívání určitých kritických událostí a životních období, v nichž se jedinec postupně ocital, a při reagování na situace, s nimiž se musel vyrovnávat – tedy na základě osobní zkušenosti. Součástí tohoto biodromálního pohledu na osobnost je také rozbor představ (vizí) jedince o jeho budoucí „životní dráze“ (či budoucím „běhu života“), o jeho budoucích očekáváních, poslání, a životních strategiích, o společenské, politické, eknmické či jiné angažovnosti, a o odpovídajících alternativách jeho plánů, programů, projektů i prováděcích aktivit a o způsobech jejich realizace. Je přitom zapotřebí brát v úvahu také jedincovy dosažené versus zmařené výsledky, deficity a přebytky životních prostředků, úroveň kvality života, včetně kvality pracovního života (quality of work life), vliv deprivačních faktorů a frustrací včetně dlouhodobější „existenciální frustrace“ (ve smyslu V. E. Frankla) jakožto pociťované ztráty smyslu života. Zatímco proběhlý úsek životní dráhy je zmapovatelný pomocí kauzální metodologie, postihující příčinně-následkové


vazby (tj. zřetězení příčin, případně podmínek, okolností a souvislostí a jejich následků, viz např. Khol 1982), pak porozumění tomu, jak si lidé představují svou budoucnost, a jak ji chtějí utvářet, neboli – vyjádřeno jinými slovy – jaký variantní, resp. alternativní mentální obraz (vizi, plán, projekt) své budoucí životní dráhy si vytvářejí ve své mysli, a jak se síla tohoto obrazu uplatňuje jako domianatní metodologický postup do budoucna, spočívající v teleologicky zaměřené (teleonomní) neboli účelovostní metodologii. d) Úkolovým pověřením – tj. pracovním či povinnosním nastavením a naladěním nebo naopak nepracovním, nepovinnostním nastavením jedince. Tato polarita pracovněpovinnostního a naopak nepracovně-relaxačního mentálního nastavení jedince odpovídá střídání tzv. ergotropní fáze, spjaté s výdejem energie, s trofotropní fází energetické obnovy organismu (tzn., střídání stavu soustředěného pracovního úsilí, vypětí, námahy a plnění povinností se stavem uvolnění a nenucenosti). e) Rozpoznáním reálné situace, situačních výzev a tlaků, tj. úkolů, zadání, poslání, problémů, překážek, ohrožení, a přiřazením žádoucích vzorců chování, činnosti, postupů, operačních algoritmů, resp. způsobů jednání k těmto rozpoznaným situacím. Takovéto vyhodnocení situace však v komplexnějších sociokulturních podmínkách k celkovému posouzení situovanosti jedince zpravidla nestačí. K postižení všech závažných proměnných, vysvětlujících lidské společenské chování ve společenských situacích, je zapotřebí při rozpoznávání těchto relativně objektivně existujících situací přiřadit k rozpoznaným charakteristikám také rozpoznání tzv. „systémového situačního rámce“, uvádějícího jednotlivé poznávané situační prvky – situační faktory a charakteristiky – do jednoho kontextu. Přední současný americký sociální psycholog P. Zimbardo (2005, 2014), někdejší vůdčí osobnost výzkumného týmu, který provedl v roce 1971 proslulý skupinový sociálně-psychologický experiment, nazvaný „Stanfordský vězeňský experiment“, označil popsanou proceduru jako rámování (framing). Právě rámování mění pohled na analyzovaný problém a manipuluje jej tím, že jej posouvá směrem ve prospěch systému. Lidé se pak relativně snadno chovají konformě s oním „jakoby reklamním tlakem“ na podřízení se „zkreslujícímu systémovému rámci“ a adaptují se k němu (viz též Lakoff 2015). f) Rozpoznáním náročnosti situace a porovnáním situačních požadavků a nároků se svým vlasním řešitelským a výkonovým potenciálem (tj. se svou způsobilostí). Schopnost kontrolovat dění v tíživých a stresových situacích úzce souvisí s tím, jak jedinec vnímá a hodnotí svoji vlastní, osobní zdatnost. Kanadský sociální psycholog A. Bandura (1997) nazval tuto osobnostní charakteristiku „sebezdatností“ (self-efficacy). Tato charakteristika představuje podle J. Křivohlavého (2001:76), mimořádně účinný obranný či nárazníkový činitel (buffer) ve vztahu ke stresu. Jedinci vyznačující se vysokou úrovní sebezdatnosti vykazují také vyšší odolnost vůči stresu. Přesvědčení o vlastní schopnosti ovlivňovat průběh událostí a řídit dění má úzký vztah především k uplatnění aktivních strategií zvládání stresu. Subjektivní přesvědčení jedince o jeho vlastní zdatnosti (self-efficacy) je důležitou komponentou sebehodnocení. Lidé s vysokou úrovní sebezdatnosti jsou, podle Bandury (1977, viz Plháková 2003:189), přesvědčeni o tom, že jsou schopni zvládnout nejrůznější životní problémy a překonávat překážky. Sami


mnohdy vyhledávají obtížné úkoly, přičemž si bývají jisti, že řešení těchto úkolů „dotáhnou do konce“. Častěji než jedinci s nízkou úrovní sebezdatnosti také volívají sebeznevýhodňující postupy – tzv. „sebehandikapující strategii“ (Doliński, Szmajke 1994). Naopak lidé, kteří si příliš nevěří, zpravidla pochybují o své schopnosti účinně jednat, a v konfrontaci s životními problémy a překážkami si připadají slabí a bezmocní, a raději se jim vyhnou. Nepředpokládají, že by vlastními silami mohli změnit podmínky, v nichž žijí. Jakmile se setkají s potížemi, mívají od počátku sklon rezignovat na jejich zvládnutí (Plháková 2003:190). Subjektivní přesvědčení o vlastní zdatnosti pozitivně koreluje s převažujícím „vnitřním místem kontroly“ dle Rottera. g) Volbou strategie, taktických manévrů a operačního postupu, zaměřeného na zvládnutí situace. Součástí volby a propracovávání strategie, a na ni navazujících kroků, spjatých s její realizací – tzn. rozhodování o způsobech implementace zvolené strategie, včetně taktického manévrování a prováděcích (operačních) kroků – jsou také formální aspekty společenského styku představované principy a pravidly společenské etikety i diplomatického postupu, založeného na ustanoveních diplomatického protokolu.

1.2 Společenský styk, společenská situace a sociální interakce Po řadě definic sociálně-psychologických pojmů, užitých k vysvětlení podmíněnosti způsobů společenského chování člověka jeho osobnostními vlastnostmi a rysy, a jeho situovaností v určitém prostředí včetně mohutného vlivu systémového rámce, vesměs modifikujícího výsledné chování a aktivitu, následuje v dalších podkapitolách vymezení obecněpsychologických kategorií a dalších důležitých pojmů a konstruktů. Jsou to kategorie, pojmy a konstrukty, nezbytné z hlediska výkladu souvislostí mezi jedincem, situací, a určujícím systémovým situačním rámcem chování (ve smyslu Zimbarda 1971, 2006, 2014) a jedincovým chováním, respektujícím etické principy a pravidla společenské etikety, případně i zásady mezinárodní zdvořilosti (viz J. Sutor 1993) a diplomatického protokolu i jiných normativně-preskriptivních směrnic a doporučení vyvozených také z mezinárodně právních dokumentů (např. listiny práv, profesního etického kodexu, úmluvy na ochranu národnostních menšin apod.). Jsou to takové pojmy, jako je biologická (biohereditární) a sociokulturní determinace osobnosti, vnitřní a venkovní motivace (intrinsic motivation and etrinsic motivation) jejího společenského chování a jednání. Nakonec jsou prezenovány nebo jen zmíněny definice dalších souvisejících jevů, jako je prožívání, emoce, reaktivní chování versus proaktivní chování, postoj, jednání, učení, návyky a další. Je zde zmíněno také obecné pojetí sociálních systémů, na něž jsou obě vyučované normativně-preskriptivní soustavy – společenská etiketa i diplomatický protokol – aplikovány. Podobně jako sociokulturní kontext lze uvažovat i další dimenze situačního kontextu – právní, historický, geografický, politický, technologický, ekonomický a organizační kontext. Tyto kontexty spolu s technologickými faktory a tzv. předmětněprostorovým prostředím, představují materiálně-fyzický kontext, jenž je do značné míry součástí a stránkou široce pojatého kulturního kontextu. A bývá to často právě předmětně-


prostorové prostředí, co do značné míry podmiňuje a spoluurčuje prožívání, jednání a chování lidí, kteří v tomto prostředí pobývají, pracují a působí na své okolí. V této subkapitole jsou nejprve vymezeny základní společenskovědní pojmy, kategorie a konstrukty, užité při výkladu společenského a sociálního pozadí studijních témat, týkajících se etikety při společenských a diplomatických stycích, i diplomatického protokolu. Jsou to pojmy sociální, resp. společenský styk, společenská situace, osobnost, ontogeneze lidské psychiky a její biohereditární a sociokulturní determinace, sociální interakce, sociální jednání a chování, či komunikace, situační chování, interpersonální komunikace, slovní a neverbální projevy, postoje a jednání, komunikace činy, vnitřní versus vnější motivace lidského jednání, účelovost a užitečnost lidského jednání, synergický efekt lidské aktivity, efektivnost a adaptabilita lidského jednání, skupinové myšlení, etická a estetická dimenze hodnocení společenského chování, interpersonální vztahy, sociální systémy, společenské normy chování, společenská etiketa a protoklární rámce chování. Výchozí kategoriální aparát pro výklad společenských procesů a společenskovědního kontextu jako rámce pojednání o společenské etiketě, jejím účelu a funkcích, i o jejím upaltňování je dán teoretickými koncepcemi a pojmy, převzatými ze společenskovědní oblasti. Jsou to takové obecné pojmy společenskovědního, zejména psychologického, resp. sociálně-psychologického původu, jako je pojem společenský styk, společenská situace, sociální interakce, společenské chování, subjekt společenského chování, osobnost, společenský styl. Pojmům společenský či sociální styk, jakož i dalším příbuzným termínům, jako je sociální aktivita, interpersonální konflikt, skupinové chování, interpersonální vztahy, sociální učení, socializace a enkulturace, spolupráce, skupinové myšlení a další příbuzné kategorie, se dostalo širokého objasnění a přiměřeně přesného definování v řadě společenskovědních (humanitních) i přírodovědeckých disciplin – takových, jako je antropologie, psychologie, a z jejích speciálních disciplín především sociální psychologie a psychologie osobnosti, sociologie, dále kulturní a sociální antropologie, lingvistika a politologie, a z biologických disciplín zejména etologie a sociobiologie. Pojmům společenský či sociální styk, jakož i dalším příbuzným termínům, jako je sociální aktivita, interpersonální konflikt, skupinové chování, interpersonální vztahy, sociální učení, socializace a enkulturace, spolupráce, skupinové myšlení a další příbuzné kategorie, se dostalo širokého objasnění a přiměřeně přesného definování v řadě společenskovědních (humanitních) i přírodovědeckých disciplin – takových, jako je antropologie, psychologie, a z jejích speciálních disciplín především sociální psychologie a psychologie osobnosti, sociologie, dále kulturní a sociální antropologie, lingvistika a politologie, a z biologických disciplín zejména etologie a sociobiologie. Vyjmenované disciplíny uplatňují především deskriptivní a explikativní (tedy popisný a vysvětlující) přístup k uvedeným interakčním sociálním jevům. To znamená, že popisují, jakým způsobem lidé poznávají a jak prožívají, jak se chovají k sobě navzájem, a jak jednají v určitých sociokulturních kontextech a situacích. Zmíněné disciplíny hledají a nabízejí vysvětlení toho, proč se lidé a sociální systémy i komplexnější sociální systémy chovají


určitým způsobem, čím je to způsobeno. A jsou schopny nabídnout i pravděpodobnostní předpovědi (predikce) chování lidí – jakožto jedinečných osobností i jako osobnostních typů – za jistých podmínek. Modus uplatnění uvedených vědních disciplín však bývá také opačný. Prakticky každá z vědních disciplín může být totiž využita také jako aplikovaný vědní obor při koncipování určitých vědecky odůvodnitelných účelovostních intervencí do existujících společenských, organizačních a technologických procesů a při navrhování účelovostních systémů v širokém rozpětí od dílčích změn a jednoduchých nástrojů až po rozlehlé komplexní účelovostní systémy hybridního typu, složené z lidí a technických komponent.

Společenský styk a situace Společenský styk (sociální kontakt, social contact) znamená společenskovědní kategorii, vyjadřující obecnou společenskou situaci a zároveň nejobecnější sociokulturní rámec, v nichž lidé na sebe navzájem nějak působí, neboli navzájem spolu interagují, přičemž do této interakční situace vstupují z vlastní vůle, anebo jsou do ní okolnostmi vmanévrováni, tzn., dostávají se do ní vlivem okolností, které sami nemohli, ani nemohou ovlivnit. V uvedené souvislosti má přívlastek „společenský“ podobný význam jako adjektivum „veřejný“. Opakem společenského styku je sociální osamělost, a v krajním případě sociální izolace. Sociální situace jsou přirozeným a samozřejmým rámcem většiny lidských aktivit včetně pracovních činností a společenského styku. Pojem sociální situace neznamená jen způsob umístění jedince v jeho přítomném bezprostředním sociálním prostředí, ale také to, že jedinec, který přísluší k určitému sociálnímu, resp. sociokulturnímu prostředí, má k němu mnohdy vyhraněný vztah a přikládá mu určitý význam. Podle francouzského filosofa M. MerleauPontyho (1945, 1966, viz Nakonečný 1970:18) je člověk permanentně nějak situován. Podobné přesvědčení o tom, že „lidské bytí je vždy bytím v situacích“, a že člověk „nikdy nemůže ze situace vystoupit, aniž by vstoupil do jiné situace“, vyslovil i německý existencialistický filosof K. Jaspers (1956). V širším významu termín sociální situovanost znamená, že jedinec je vpojen do určitých sociálních souvislostí neboli sociálního kontextu. Britská psycholožka N. Hayesová (1998) rozlišila ve svých „Základech sociální psychologie“ tři druhy kontextů lidského bytí – kontexty fyzické, sociální a kulturní. Sociální kontext je představován společností, místními komunitami (společenstvími), sociálními strukturami, institucemi a organizacemi s jejich útvary, lidskými kolektivy a sociálními skupinami, týmy, jinými jedinci, jakož i náhodnými lidskými nahromaděními a epizodickými setkáními s druhými lidmi. Do sociálního kontextu i do kulturního kontextu bývají zahrnovány rovněž deklarované, nepsané i psané společenské a skupinové hodnoty a normy (zvyklosti, morální normy, příkazy a zákazy, tabu) a uplatňované způsoby jednání a chování (vzorce chování) a kulturní vzorce (patterns of culture, což je termín americké kulturní antropoložky R. Benedictové, zavedený v roce 1934 pro označení analytické koncepce studované kultury). R. Benedictová (čes. vyd. 2013) užila tohoto pojmu v podtitulu své proslulé kulturně


antropologické studie japonské kultury, publikované roku 1945 pod názvem „Chryzanzéma a meč. Vzorce japonské kultury“. Rámek 1-2 Modernizace, globalizace a internacionalizace společenského prostřeí Současné období dějinného vývoje lidstva na počátku třetího tisciletí od narození Krista – ať už je nazveme jakkoli – „pozdní postmodernou“ (F. Lyotard), „tekutou modernitou“ (Z. Bauman), vrcholící třetí civilizační vlnou“ (A. Toffler) nebo „pokročilou globalizací“ (A. Giddens, P. Robejšek), „věk diskontinuity“ a měnící se společnosti (P. Drucker 1994), „obdobím globalizace civilizačních rizik“ (U. Beck) – je epochou velkých, bezprecedentních překotných změn v celosvětovím měřítku, dramaticky měnících existenční podmínky světové populace. Pojem globalizace (globaliztion) se stal podle M. K. Smitha (2002) obecně užívanou zkratkou pro rozpínání, rozprostírání (extensi) a propojování produkčních a komunikačních procesů a technologií ve světovém měřítku s následným proplétáním ekonomického a kulturního dění. Přední britský sociolog A. Giddens (1990, 1998:62, 2000), někdejší poradce britského premiéra T. Blaira, pokládá globalizaci za proces vzájemného propojování různých sociálních kontextů či oblastí a současného navazování vztahů mezi vzdálenými společenskými formami (formacemi) a událostmi po celém zemském povrchu. Globalizace je zároveň procesem časoprostorového rozvolňování vztahů mezi místními společenskými formami a událostmi, který je příznačným rysem éry modernizace a modernosti. Pojem modernost či modernita označuje, dle Giddense, charakteristický časoprostorově expandující způsob organizace sociálního života, který se začal projevovat v Evropě v 17. století, a který přetrvává do současnosti. Modernizací je míněna radikálně proměnlivá, mnohdy rozporuplná etapa procesu společenského vývoje v období posledního sta až sto padesáti let, sahající od počátků průmyslové revoluce až do současné doby. Německý sociolog N. Luhmann (1987, 2006, viz též V. Bělohradský 1993, s. 33; Šubrt 2002, 2003, 2007) hovoří v této souvislosti o „komplexifikující se společnosti“ a o globalizaci jakožto evolučním vyústění modernosti, vyvolané západním pojetím racionality. Pokládá globalizaci za revoluci v dějinách sociální diferenciace. Významným rysem a zároveň dílčím procesem a trendem celosvětového společenského vývoje v soudobé éře pokročilé globalizace, spjaté s mezinárodní interaktivitou, spoluprací a integrací, ale i s rivalitou autonomních subjektů onoho „grandiózního globalizačního podniku“ je fenomén (jev) internacionalizace (doslova „zmezinárodňování“). Internacionalizace společenského prostředí znamená nárůst kontaktů, interakcí, vztahů a součinnosti, i soupeření, napětí, neporozumění a střetů mezi jednotlivci, skupinami, organizacemi a společenstvími, příslušejícími k různým národnostem, etnikům, národním kulturám a státním útvarům (viz Mateiciuc 200x). Vesměs dnes žijeme v prostředí, které se rozhodně otevřelo okolním světu. Otevřelo se dokonce natolik, že některé ideje přinášejí do našich myslí jakýsi „ideově-politický průvan“. Soudobé organizace, v nichž pobýváme a působíme, i ty, které se o nás starají a slouží nám, instituce, jež spoluurčují naše chování, a také sociální systémy, zvláště organizace, jichž jsme členy, jsou v podstatě otevřenými systémy, tj. systémy s prostupnými hranicemi. Otevřené systémy vstupují do vzájemného styku a interakcí s jinými otevřenými systémy, organizacemi, institucemi a sociálními uskupeními, náležejícími mnohdy k rozdílným hodnotovým systémům, k jiným státním útvarům a odlišným národním kulturám. Na základě těchto styků a interakcí se utvářejí a rozvíjejí vazby a vztahy mezi jednotlivci, partnerskými organizacemi a institucemi, i státy. Zároven se vytvářejí předpoklady jejich vzájemného porozumění a symapatií, a je zakládána, udržována a rozvíjena jejich vzájemná pomoc, součinnost a integrace. Internacionalizace má bezpochyby mnoho podob. Jednotlivé kultury, civilizace, státy a národní společnosti navrstvily za staletí své historie svérázné formy a konfigurace svých kulturních projevů a vypracovaly si nepřebernou škálu prostředků svého působení na jiné společnosti. Také mnohotvárná podoba internacionalizace, sahající od jejího popření v podobě nepřátelských aktů a intervencí, násilného dobývání a obsazování cizích území, potlačování a asimilace jiných skupin a etnik, přes


rozmanité formy jejich ekonomického podmaňování a exploatace, a vnucování hodnotových soustav, normativních systémů a kulturních vzorců (culture patterns) a přes jejich odmítání, bojkotování i aktivní odpor, úniky v podobě emigrace a exodu, až po jejich přejímání jako součásti procesu akulturace, oboustranně užitečnou výměnu statků a služeb, a vzájemnou pomoc a spolupráci (diktovanou ovšem zpravidla realistickou vykalkulovaností nejpřijatelnějšího řešení). V současné době – na počátku třetího tisíciletí – dochází ke zřetelné intenzifikaci procesu internacionalizace. Soudobé zmnožování mezinárodních kontaktů a vlivů je nejčastěji chápáno jako součást procesu globalizace. Podstatou globalizačního procesu je cílesměrné expanzivní chování dominantních sociálních systémů spojené s bezprecedentním nárůstem vědeckých poznatků a s jejich masivní aplikací v podobě inovovaných všeobecně rozšiřovaných technologií, a se vznikem nových, pokročilejších (sofistikovaných) technických řešení (označovaných též high-tech) i s jejich následnými kombinacemi, a se zrychlujícím se tempem pronikání technických inovací do dalších technologických, společenských a teritoriálních oblastí. Spolu s předpokládanými žádoucími efekty se ve stínu postupující globalizace s překvapující intenzitou a razancí začínají postupně, mnohdy nečekaně, ohlašovat i některé změny, nové vývojové trendy, a efekty, s nimiž strůjci a podporovatelé globalizačních posuvů původně vůbec nepočítali, a jež by bylo možno označit jako negativní účinky globalizace (viz např. Mateiciuc 2000, 2011; Beck 2004; Bělohradský 2007; Bárta a kol. 2014; Casti 2014).

V soudobém globalizovaném a technizovaném světě je sociokulturní kontext stále častěji představován také prostředky masové komunikace (masovými médii) a interagujícími a komunikujícími účastníky elektronických komunikačních (sociálních) sítí, tvořících ovšem mnohdy spíše imaginární „virtuální realitu“, než reálné sociální prostředí. Ke společenskému styku dochází ve společenských situacích mezi přinejmenším dvěma relativně samostatnými stranami – považovanými za subjekty společenského styku – způsobilými rozhodovat o sobě i o svých záměrech a způsobech jejich realizace, a přebírajícími odpovědnost za tato svá rozhodnutí. Subjekty společenského styku bývají jak jednotlivci, tak i malé skupiny osob, složené z jednotlivců, dvojic (dyád) a málo pořčetnějších podskupinek (triád atd.), a větší kolektivy – ocitnuvší se ve společenských situacích. V psychologickém výkladu lze počítat se subjekty společenského styku jako s jedinečnými lidskými osobnostmi. Sociální situace jsou přirozeným a samozřejmým rámcem většiny lidských aktivit, včetně pracovních činností, a většiny lidských projevů. Jsou to situace, ve kterých jedinec působí v „sociálním poli“ jakoby „ponořen“ do sociálního prostředí a „vevázán“ do sociálních souvislostí. To znamená, že je ve styku s jinými jedinci nebo skupinami osob, mnohdy dokonce zapojen do součinnosti s nimi, že je vystaven jejich působení, a že má zároveň možnost na ně recipročně (obráceným směrem) působit. Pojem situace (situation) přitom zpravidla označuje širší soubor životních podmínek než pojem prostředí (environment), resp. sociální prostředí, ačkoliv oba významy mohou někomu splývat. Situace zpravidla bývá potenciálně kauzálně strukturovatelná, a na základě této kauzální struktrovanosti a příznačnosti situačních aspektů a komponent interpretovatelná. Specifickou stránku sociální situace představuje také věcné, prostorově-předmětné uspořádání bezprostředního prostředí, v němž se jedinec ocitá.


Sociální interakce Sociální interakcí se rozumí proces vzájemného působení jednotlivců a skupin osob prostřednictvím jejich jednání a chování, a v širším smyslu také prostřednictvím jejich činů a produktů jejich činnosti. Američtí sociální psychologové J. W. Thibaut a H. H. Kelley (viz Výrost a Slaměník 1997:57) chápou sociální interakci jako proces, v němž členové skupiny vzájemně kontrolují svoji účast na skupinové aktivitě a výsledky této skupinové aktivity. Pro sociální interakci je příznačné takové vzájemné podněcování a ovlivňování interagujících jedinců, při němž se jednání a chování jednoho jedince stává podnětem jednání a chování druhého. Podle amerických sociálních psychologů D. Krecha, R. S. Crutchfielda a E. L. Ballacheyho (1968) při sociální interakci je jednání jednoho zároveň výsledkem i příčinou jednání druhého. Čelný teoretik české sociální psychologie posledních desetiletí dvacátého století J. Janoušek (1981a:20) pokládá sociální interakci jak za vzájemné stimulování (podněcování), tak za vzájemné ovlivňování interagujících jedinců. K sociální interakci (nazývané též meziosobní neboli interpersonální interakcí) dochází při setkávání (sociálním styku) lidí v rozmanitých sociálních kontextech a situacích. Každá sociální interakce probíhá v určitém sociálním, resp. sociokulturním, tedy společenském kontextu. Součástí sociálního kontextu je také síť vzájemných interakcí, vlivů a vztahů, tj. interakcí, vlivů, vztahů (relací) a závislostí (dependencí) mezi stýkajícími se jednotlivci navzájem, mezi jednotlivci a sociálními skupinami a mezi sociálními skupinami, i velkými sociálními celky a administrativními uskupeními, jako jsou územní celky a státy. Zmíněná interpersonální a sociální závislost (dependency) může přitom být jednostranná, tedy asymetrická, anebo oboustranná, vzájemná. Vzájemná neboli oboustranná závislost bývá nazývána interdependencí. Při sociální interakci dochází mezi interagujícími jedinci, resp. stranami k jednosměrné nebo obousměrné výměně neboli transakci určitch materiáních a ideových objektů a bsahů, i víceméně psychických odměn, tedy hodnot materiální i nemateriální povahy. Vyloučíme-li extrémní situaci, kdy jeden z interagujících je plně závislý na druhém, a kdy jedná a interaguje z vůle druhého, pod jeho nátlakem a z přinucení, pak sociální interakce přináší užitek (případně příslib užitku) oběma interagujícím jedincům (stranám).

Motivace k sociální interakci Bylo řečeno, že součástí sociální interakce, a pro mnohé interagující také podstatným důvodem k ní je uskutečnění určitých sociálních výměn (transakce). Interakční jednání a chování je pro účastníky interakce významné zejména právě tím, že pro ně představuje sociální odměnu (gratifikaci) či přesněji naději na získání této odměny, anebo naopak hrozbu deficitu této odměny, případně trest (sankci) nebo hrozbu trestu. Obdržená odměna pak posiluje nebo naopak oslabuje jejich další interakci, prodlužuje ji, zesiluje ji nebo naopak tlumí. A konečně, sociální interakce se vyznačuje také charakteristickou strukturou interakčních aktivit a vlivů. Činnosti jednotlivců na sebe v rámci sociální interakce určitým způsobem navazují, vzájemně se ovlivňují, kříží se nebo se slaďují. Jestliže mají interagující jedinci


společný zájem nebo cíl, jejich činnosti se stávají procesem součinnosti, spolupráce, tj. kooperace – tedy synergickým, účelově zaměřeným úsilím. Podnět k sociální interakci přichází k jedinci – podobně jako podnět k jakékoli jeho jiné aktivitě – buď z jeho organismu (z jeho těla), případně z jeho mysli (psychiky) anebo z jeho bližšího či vzdálenějšího okolí. Mívá podobu změny tvářnosti určitého jevu, změny dosavadního stavu proměnné, změny zjevné nebo skryté struktury jevu, změny vývojového trendu, odchylky mezi skutečnou hodnotou a jeho očekávanou nebo žádoucí hodnotou, a také podobu příznaku (symptomu) určitého procesu, znaku, signálu, zadání. Většinu uvedených podob podnětu k aktivitě lze zahrnout pod zastřešující obecné psychologické pojetí tzv. poznávacího rozporu neboli kognitivní disonance (cognitive dissonancy, viz Festinger 1957). Základní podmínkou toho, aby sociální interakce byla úspěšná, je sociální resonance (ozvuk, odezva) a sociální citlivost jejích účastníků. Sociální, resp. společenské jednání v běžných, obvyklých, standardních a opakujících se situacích každodenního organizačního provozu bývá vykládáno jako hraní rolí. Spočívá v plnění očekávaného, navyklého nebo předepsaného komplexu činností, v zaujímání postojů a v uplatňování určitých způsobů jednání a chování, odpovídajících příslušné společenské nebo organizační pozici, pracovnímu místu, funkci. Sociální jednání se zároveň řídí určitými scénáři aktivity či skripty, stanovujícími posloupnost jednotlivých kroků, a regulujícími chování jedince v určitých situacích. Rozpoznání povahy konkrétní situace se stává pro člověka spouštěcím podnětem pro jeho určité sociální jednání, resp. společenské chování, řízené odpovídajícím scénářem či skriptem. Takové jednání bývá mnohdy ritualizováno a automatizováno – tzn. je při něm uplatňován systém osvojených návyků, a jednání probíhá jakoby samočinně, s malou účastí vědomé kontroly jednajícího, a bez vynakládání většího intelektového úsilí.

Instrumentace sociální interakce Pojem instrumentace něčeho, co má splnit svůj účel – nějaké účelově vymezené aktivity, určité procedury či postupu – odpovídajícími instrumenty neboli nástroji znamená, že je stanoveno, prostřednidcvím anebo pomocí jakých technických prostředků, případně pomocí jakých znalostních prostředků, případně jakých aktivit lze daný účel splnit (dosáhnout vytyčeného cíle). Uvedený obecný výklad instrumentace sociálního jednání užíváním odpovídajících scénářů a skriptů, provázených ritualizací a automatizací jejich uplatňování lze bezezytku aplikovat i v situacích společenského styku. Konkrétní společenské situace mívají také určité své specifické spouštěcí podněty, uvádějící do pohybu principy a pravidla společenské etikety. Tyto podněty svou posloupností udávají rytmus a tempo společenskému dění, majícímu povahu jak sekvenčních dopředně i zpětně seřazených a propojených řetězců postupně nastávajících, tak i souběžně probíhajících společenských událostí.


Hayesová (1998:9) prezentovala v rámci svého pojetí sociálního kontextu také jeho nejčastější normativní a preskriptivní konstrukty a mechanismy, stanovující podobu sociální interakce – role, scénáře (skripty), sociální schémata a sociální identitu. V sociálních situacích se ukazuje také vpojení úvah, aktivit a produktů, resp. výsledků činnosti každého jedince do trojího druhu vazeb: konkrétních příčinných (kauzálních) vazeb, vazeb účelovostních (teleologických, zvaných též teleonomními) a povinnostních (normologických) vazeb (srov. Engliš 1947, 1992), což znamená, že jedincovo jednání je determinováno jednak příčinně (vlivy a okolnostmi, které ono jednání vyvolávají a předcházejí mu), tak teleologicky (žádoucími účinky, cíli, o jejichž dosažení jednající usiluje), a podle K. Engliše (1947) také normologicky (tzn., že se požaduje pouze předepsané nebo přípustné řešení). Zmíněná trojí determinovanost lidského situačního prožívání a jednání představuje rámec jedinečné situovanosti každého jedince. Tato situovanost, která bývá jedincem víceméně adekvátně rozpoznána a prožívána. Pojem lidská situace, resp. životní situace, blízký pojmu sociální situace, má ovšem spíše existenciální než praktickou sociálněinterakční dimenzi. Role a scénáře jsou sociálními vědomostmi, získanými na základě zkušenosti, tedy učení. Jsou uchovávány v mysli jedince v podobě určitých sociálních schémat. Sociální schéma je teoretický pojem – tzv. hypotetický konstrukt – označující vnitřní mentální (psychický, duševní) rámce, jimiž je řízeno poznávání, činnost, jednání jedince. Vedle sociálního schématu se v psychologii pracuje také s dalším i schématy – např. se schématem osoby, jež je pojetím druhého člověka v mysli jedince, nebo sebeschématem či sebepojetím, tj. představou, kterou má jedinec sám o sobě. V průběhu sociální interakce člověk své sebepojetí postupně upravuje a přizpůsobuje na základě svého sebehodnocení a zkušeností se sociálními situacemi. Pojem sociální interakce je jedním ze základních sociálně-psychologických pojmů. Pro probíhající sociální interakce je charakteristické: a) vzájemné podněcování a ovlivňování interagujících jedinců, při němž jednání a chování jednoho se stává podnětem jednání a chování druhého, b) výměna (transakce) materiálních i nemateriálních hodnot, sloužících užitku či prospěchu ob1ou interagujících jedinců, c) sociální výměna, tj. reciproční vzájemné působení určitými projevy a způsoby chování, jež mají pro zúčastněné osoby charakter sociální odměny, posilující nebo oslabující jejich další interakci, d) charakteristická struktura vzájemně působících aktivit a emočních vlivů a účinků. Rámek 1-3 Determinanty interpersonálního chování, aneb jeho určující faktory Aktivity a projevy jednotlivců v průběhu sociální interakce lze označit jako jejich interpersonální chování. Podle polského psychologa Z. Zaborowského (1980) lze sociální interakci a interpersonální chování vysvětlit především takovými faktory, jako je: a) tzv. systémová determinace chování – tzn., že v interpersonálním chování se prosazují jednak osobnostní charakteristiky interagujících jedinců (jejich potřeby, tužby, postoje), jednak působení sociokulturního a organizačního prostředí, resp. sociálního, kulturního a organizačního kontextu – jeho hodnot, norem, zvyklostí, vzorců chování,


b) tzv. zákon psychické ekonomie – podle něj lidé nejsou ochotni vynakládat své úsilí (psychickou energii) na činnosti, jež nejsou v souladu s jejich hlavními potřebami, hodnotami, motivvy a zájmy, c) zaměřenost na obranu osobní integrity (celistvosti) jedince – interagující jedinci se snaží chovat se ve shodě se svými potřebami, hodnotami, motivy, postoji, zájmy a tužbami, a se svým sebepojetím (self-conception); brání své sebepojetí před ohrožením (jistou výjimku z tohoto pravidla představuje tzv. sebehandikapující (sebepoškozující) jednání, d) percepční a kognitivní zákonitosti – tj. zákonitosti sociálního, resp. interpersonálního vnímání a poznávání; obraz světa neboli poznávací reprezentace a interpretace sociální situace, v níž k interakci dochází, je výsledkem několik dílčích psychických pochodů: • zhodnocení žádoucnosti určitého sociálního jednání a chování, zhodnocení jeho přijatelnosti určitými skupinami lidí zastávajících určité sociální role a zajímajících určité organizační pozice, spojené s určitou mocí a vlivem, • zhodnocení předpokládaných účinků určitého jednání a chování v podobě očekávaných či pravděpodobných odměn a trestů (a také zisků a ztrát), • zhodnocení užitečnosti a efektivnosti určitého sociálního jednání v závislosti na systému hodnot a morálních zásad jedince – soudobá psychologie přiznává stále větší význam individuálním normám spravedlnosti, tedy subjektivnímu hodnocení toho, co je a co není spravedlivé, e) vnímání rozdílnosti pozic interagujících jedinců v sociálním systému – vnímaný rozdíl mezi sociálními či organizačními pozicemi interagujících jedinců vyvolává emocionální napětí, jež může být u níže postavených jedinců spjato s pocity ponížení, závisti, křivdy apod., a u výše postavených jedinců naopak s pocity viny; zmíněné emocionální napětí mívá motivační účinek – tzn., vyvolává interpersonální jednání (chování) zaměřené na redukci vnímaného rozdílu, regulačního účinku emočních stavů a postojů, tíhnutí k udržování interpersonální rovnováhy.

Na základě empirických pozorování a zhodnocení zkušeností interagujících subjektů, jakož i experimentálním psychologickým výzkumem jejich interakčního chování, bylo zjištěno, že jedním z podstatných účinků sociální interakce je navracení ztracené interpersonální rovnováhy. Mnohé interpersonální jednání je motivováno potřebou dosažení shody mezi hodnocením ze strany druhých osob a sebehodnocením jedince. Jindy je interpersonální rovnováha navozována s ohledem na vzájemnou funkční výhodnost interagujících partnerů, tedy v duchu obousměrného, recipročního uspokojování potřeb a tužeb v souladu s normami spravedlnosti. Třetím druhem motivů a způsob zajišťování interpersonální rovnováhy je emocionálni výměna a vyrovnávání citových postojů. Vychází z faktu, že člověk projevuje obecný sklon k udržování vyrovnaných a symetrických emočních postojů. Každý z uvedených způsobů navozování interpersonální rovnováhy má odlišnou účinnost v závislosti na osobnosti jedince. Rámek 1-4 Hlavní složky osobnostní struktury, promítající se do sociální interakce. Polský sociální psycholog Z. Zaborowski (1980) dospěl k závěru, že se sociální interakcí a interpersonálním chováním jsou nejúže spjaty čtyři složky osobnostní struktury jedince, ovlivňující rozhodujícím způsobem jeho chování: a) prvotní „já“ jedince – tj. pudově-emoční struktura osobnosti, která se vyvinula vlivem nejbližšího sociálního okolí jedince v jeho dětství, především na základě jeho vztahu k rodičům (tato struktura zahrnuje jedincova zaměření a očekávání, vzniklá na základě uplatňovaných odměn


a trestů, nápodoby (imitace) a identifikace s ideály; na základě těchto vlivů se utváří závislostní struktura osobnosti, b) sebepojetí, tj. obraz vlastní osoby v její mysli – systém soudů jedince o něm samotném, propojený se systémem jeho postojů k sobě samému, založený na sebehodnocení, c) obraz sociálního okolí, který si jedinec vytváří ve své mysli na základšě svých bezprostředních zkušeností i představ, názorů a postojů, převzatých z „druhé ruky“ d) sebezdůvodnění, zahrnující představu jedince o jeho vlastním smyslu života a životním cíli, představy a soudy jedince o jeho různých osobních programech, plánech činnosti, životní roli a místě, o jeho poslání, závazcích a úkolech.

Na základě posouzení a vyhodnocení uvedených faktorů, resp. proměnných, determinujících chování člověka ve společenských situacích pak cílevědomý jedinec promýšlí a uplatňuje určitou strategii svého společenského chování, a při její implementaci volí i odpovídající taktické manévry a operační (prováděcí, vykonávací) kroky. K doplnění uvedených definic sledovných faktorů, charakteristik a proměnných jsou v následujících odstavcích popsány ještě některé další faktory, proměnné a jevy, probírané při výkladu. Jsou to takové kategorie, jako je osobnost, společenský styk a společenská situace, chování a jednání. Mimoto jsou v uvedené podkapitole vymezeny takové stěžejní sociálně-psychologické pojmy, jako je sociální interakce, interpersonální komunikace, sociální učení, imitace, socializace.

Osobnost Termín osobnost je nejobecnějším označením lidského jedince z hlediska psychologie. Pojem osobnost (angl. personality, franc. personalité, něm. Personlichkeit, polsky osobowość, rusky ličnosť, slovensky osobnosť) patří k ústředním psychologickým kategoriím, podobně jako pojmy psychika (angl. mind, což se překládá do češtiny také jako „mysl“), dále pojem chování (behaviour), jednání (jako činnost=action, jako vystupování=behaviour, jako způsoby projevu=manners, jako vyjednávání=negotiation). Pomineme-li hodnoticí význam pojmu osobnost, často užívaného v hovorovém jazyce k označení nějakého konkrétního člověka – zpravidla osoby s výtečnými schopnostmi, nadáním, vynikajícími výkony, případně zásluhami, a s určutým osobním kouzlem (charismatem) – pak pojem osobnost je především psychologickým pojmem, majícím universálnější, z hlediska hodnocení konkrétních osob neutrálnější význam. Osobností v tomto psychologickém smyslu je de facto každý lidský jedinec. Osobnost znamená člověka po psychologické stránce – jedince s psychodiagnosticky identifikovatelnými schopnostmi (dispozicemi), znalostmi a dovednostmi, temperamentovými vlastnostmi, motivačními vlastnostmi a charakterovými či povahovými vlastnostmi. Tyto čtyři třídy či skupiny psychických vlastností, představující ve svém celku strukturu osobnosti jedince, bývají vymezovány následovně: 

schopnosti vyjadřují kvalitu jedincovy aktivity a jeho osobní potenciál (vybavení, dispozice, kapacitu, rezervy) pro vykonávání určitých aktivit – tedy to, čeho je jedinec schopen,




temperamentové vlastnosti, tj. vlastnosti temperamentu jedince vyjadřují jeho citovou a volní vzrušivost a proměnlivost a dynamiká aktivity a reaktivity jeho osobnosti,



motivační vlastnosti zahrnují to, co daný jedinec dlouhodobě činí, na co se setrvale zaměřuje a co jej dlouhodobě motivuje (hodnoty, zájmy, ideály), k čemu má sklony, čemu dává přednost, oč usiluje a čemu se vyhýbá,



charakterové či povahové vlastnosti vyjadřují individuálně „zabarvený“, svérázný způsob prožívání situací a reagování na ně, jednání i chování, pronikající do lidských činů i výtvorů. Pojmu charakter (z řec. charasseín = vyrýt, vytisknout) se užívá k označení osobního svérázu jednotlivých osobností, tzn. jejich povahy.

Pojem osobnost však nelze svévolně zaměňovat s pojmem osoba. Osoba znamená kteréhokoli lidského jedince, kdežto osobností se rozumí jedinec, pojímaný jako jedinečný a svérázný psychologický systém – tj. systém psychických (mentálních) procesů a funkcí, osobnostních rysů a vlastností (dispozic), a psychických stavů. Psychologickým studiem osobnosti se zabývá především psychologie osobnosti, avšak kategorie osobnosti je užívána také jinými společenskovědními disciplínami, zabývajícími se studiem lidí jako konkrétních bio-psycho-socio-kulturních jednotek, existujících a působících v určitém materiálněenergetickém, předmětně-prostorovém a zároveň informačně-symbolickém a sociokulturním prostředí, v konkrétních společenských situacích. S kategorií osobnosti a souvisejícími pojmy a konstrukty, vztahujícími se prvořadě k osobnosti, pracují zejména také některé další psychologické disciplíny, mezi nimi i sociální psychologie, která představuje svéráznou teoreticko-metodologickou protiváhu psychologie osobnosti při výkladu lidského chování a jednání v konkrétním společenském prostředí. Osobnost je z hlediska psychologie považována za svérázný a jedinečný celek lidské psychiky, prožívání, jednání a chování konkrétního člověka, významně predestinující jeho aktivitu a reaktivitu včetně jeho způsobů reagování na jiné lidi a způsobů, jimiž se vyrovnává se situacemi, v nichž se ocitá. Tento celek zahrnuje jedincovy individuálně odlišné vlastnosti (dispozice) a rysy (tj. pozorovatelné vnější znaky), představující jeho individuální pracovní, tvůrčí a sociální potenciál. Osobnost je systémem propojených psychických struktur a procesů, příznačných pro daného jedince. Podle předního soudobého českého psychologa osobnosti V. Smékala (2004:17) je osobnost jednotou psychických procesů, stavů a vlastností, a souhrnem vnitřních determinant (určujících vlivů) prožívání a chování jedince. Vyjadřuje kvality, které jsou pro jedince charakteristické, a jejichž jedinečnou kombinací se odlišuje od jiných jedinců. Osobnost je zároveň subjektem identity (tzn. totožnosti) každého jedince a zdrojem jeho sebevědomí, aktivity (činnosti), jednání a chování, i svérázu a jedinečnosti. Psychologie studuje a interpretuje osobnost jako systém propojených psychických struktur a procesů, příznačných pro daného jedince. Identifikuje a dokáže diagnostikovat jeho osobnostní kvality, jež jsou pro něj charakteristické, a jimiž se zpravidla odlišuje od ostatních lidí. Osobnost jedince (či přesněji její jaderná struktura jejího jádra, označovaná jako „jáství“, angl. self) je zároveň subjektem i zdrojem jeho jednání, chování a jedinečných projevů, a také základem jeho identity (totožnosti), (srov. C. Rogers).


Jeden ze zakladatelů české psychologie osobnosti, významný český psycholog V. Tardy (1964) definoval osobnost jako individuální jednotu člověka – jednotu jeho duševních vlastností a dějů (pochodů, procesů), založenou na jednotě těla a projevující se v jeho společenských vztazích. Osobnost znamená podle téhož autora (Tardy 1967) „člověka jako celek po stránce duševní“. Jiný z předních českých psychologů, M. Nakonečný (1998) pokládá osobnost za „individuální celek dispozic k psychickým reakcím, který způsobuje, že člověk v určité situaci reaguje nebo je aktivní svérázným způsobem, přičemž jeho chování vykazuje jednotu vnímání, cítění, představ, myšlení, snažení“. A další z českých psychologů, zabývajících se osobností, P. Říčan (1973) pokládá osobnost za „individuum chápané jako integrace k seberealizaci v interakci se svým prostředím“. Kategorie osobnosti jako významná celostní vyjádření souboru charakteristik osobnostních dispozic a sklonů, charakterových rysů a temperamentových vlastností jedincovy osobnosti, jakožto výkonového potenciálu jedince, a strukturálního i dynamického základu jeho chování a prožívání, je v posledních dvou třech desetiletích pokládána za nezastupitelnou kategorii mezi výzkumnými proměnnými, užívanými nejen psycholoií, ale také kognitivní neurovědou při výzkumu mozku a chování (Pribram 1975; Lurija 1975; Koukolík 2000, 2012; Churchlandová 2015; Krámský 2015; Gazzaniga 2013; Mozek… 2009; Baron-Cohen 2014; Solms a Turnbull 2014 aj.).

Situační kontext Lidské jednání a chování včetně komunikační strategie a taktiky (srov. Špačková 2011) závisí nejen na osobnostních vlastnostech, potenciálu, kapacitě a reservách jedince, ale také na jeho záměrech, situaci (z latin. situs = poloha, postavení, poměry, stav), prostředí a celkovém situačním kontextu (souvislostech), v němž k tomuto jednání a chování dochází. Je spoluurčováno situačními vlivy (vnějšími podmínkami, okolnostmi, prostředím) i tím, jak si člověk svoji situaci vykládá, jak ji interpretuje a prožívá, a jaké z této interpretace vyvozuje závěry pro své jednání. Závažným faktorem toho, jak se člověk za dané situace chová, je charakter této situace. Může to být situace, která neklade na jedince žádné zvláštní nároky. Může to být běžná úkolová situace, kterou je člověk s to zvládnout rutinním způsobem. Také se však může jednat o náročnější problémovou situaci, případně o dilematické rozhodování nebo řešení konfliktní situace, krizovou situaci, anebo o náročnou povinnostní situaci. Každá z těchto situací klade na člověka určité specifické situační požadavky a nároky, a vyvolává u jedince, který se v ní ocitl, určitou situační zátěž (úkolovou zátěž, pracovní zátěž, povinnostní zátěž, rozhodovací zátěž, případně jiný druh zátěže). Zejména přílišná (excesivní) situační zátěž bývá zpravidla okolností, která výrazně „podmalovává“ společenské chování člověka, a dává mu jeho výsledné „zabarvení“. Společenské chování jedince pak může nabývat různých podob v rozpětí, sahajícím od nenaléhavého, bezstarostného, uvolněného a rozšafného chování, provázeného šprýmy a žertováním, přes interpersonální projevy náklonnosti, férovosti a podpory, i neutrálně korektní, slušné a zdvořilé společenské způsoby, nevybočující z tolerančního pásma vymezeného formálními pravidly společenské


etikety, až po naléhavé a netrpělivé, emočně „zabarvené“ a mnohdy zkratkovité, způsoby chování, balancující „na hraně společenské etikety“. Ze zkušenosti i z psychologické teorie je známo, že lidské jednání a chování závisí nejen na osobnosti jedince a na jeho psychickém stavu, ale také na jeho vnějším prostředí a situaci. To znamená, že je spoluurčováno situačními vlivy – prostředím v němž člověk pobývá, vnějšími podmínkami, okolnostmi, polem jeho působnosti. Fyzikální, chemické a biologické vlivy mohou dokonce působit přímo na organismus daného jedince. Ten si mnohdy jejich působení vůbec neuvědomuje, pokud o nich není informován. Přirozeným a samozřejmým rámcem většiny lidských aktivit jsou sociální situace neboli sociální kontext, tedy i situace, které byly označeny jako společenské situace. Jsou to situace, při jejichž hodnocení dominují psychologické, sociální a sociokulturální charakteristiky. Prostředí a situace dlouho nebyly předmětem studia psychologie. Teprve s oživením interakčního přístupu ke studiu osobnosti se stalo předmětem psychologie také zkoumání situací a jejich působení na jedince. Původně rakouský, později americký psycholog E. Brunswik (1952) například požadoval návrat k širokému chápání účelu psychiky jako té instance, která organismu zprostředkovává jeho adaptaci na změny prostředí – a tím napomáhá jeho přežití. Vzhledem k tomu, že psychika plní adaptační funkci, psychologie by měla studovat vztahy mezi organismem a prostředím, zabývat se jak hloubkou organismu, tak hloubkou jeho vnějšího prostředí -(srov. Kostroň 1997). Z psychologického hlediska je však významné to, jak člověk svoji situaci vnímá, jak si ji interpretuje, a jaké vyvozuje z této interpretace závěry pro své jednání. V závislosti na tom, jaký význam mají tyto situace pro konkrétního jedince a nakolik se týkají jeho „já“, jakožto osobnostního jádra (ega) lze rozlišit ego-neangažující a ego-angažující sociální situace. Situace neangažující ego jsou pro člověka psychologicky neutrální. Nevybízejí jej k žádné cílesměrné aktivitě. Situace angažující ego jedince, naopak signalizují jedinci ohrožení hodnoty jeho „já“(jeho sebepojetí), anebo naopak představují pro jedince situační výzvu, tzn., signalizují mu příležitost ke zvýšení hodnoty jeho „já“ (tj. zvýšení úrovně jeho sebepojetí). Vybízejí -jej k aktivitě na obranu jeho sebepojetí, nebo naopak k tomu, aby se chopil příležitosti vyniknout, získat uznání, obdiv a úctu. Situační angažovanost jedince je závislá na jeho osobnostní struktuře, motivech a potřebách a na povaze výzev, příležitostí a ohrožení, jimž je skutečně nebo domněle vystaven. Konkrétní forma interpersonálního chování lidí při společenském styku, tzn. v sociálním prostředí a situacích závisí na interakci osobnostních charakteristik interagujících jedinců s environmentálními a situačními charakteristikami faktory. Nejčastěji rozlišovnými dílčími procesy a stránkami (aspekty) společenského styku jsou procesy sociální interakce, resp. společenské interakce, sociální komunikace a transakce (výměny). 00Základní a nejobecnější společenskovědní teoretický rámec pro výklad společenského chování jedince při společenském styku s jinými lidmi v různých společenských situacích vychází z interakčního psychologického pojetí osobnosti a situace (srov. Mikšík 1986). Rámek 1-4 Psychologické teorie osobnosti


Psychologický výklad osobnosti podávají různé psychologické teorie osobnosti. Podrobným rozborem různých pojetí osobnosti a porovnáním různých přístupů k osobnosti – překračujícím rámec psychologického výkladu lidského chování ve společenských situacích – se ve svých monografiích a učebnicích zabývá také řada českých psychologů: V. Tardy (1964), K. Balcar (1983), Drapela (2001); V. Smékal (2004), Čermák, Hřebíčková, Macek a kol. (2003), O. Kolaříková (2005), M. Blatný (2006); Křivohlavý (2006); M. Vágnerová (2010); D. Kučer (2013). Jiní čeští psychologové věnovali pozornost speciálním aspektům osobnosti: O. Mikšík (1985, 2007a, 2007b, 2009) interakčnímu pojetí osobnosti a situace, a psychické zátěži a odolnosti, M. Svoboda (1999) psychologické diagnostice osobnosti, B. Vašina (1999) a J. Křivohlavý (2001) psychologii zdraví; J. Křivohlavý (2006) psychologii smysluplnosti existence, V. Kebza (2005) psychosociálním determinantám zdraví a K. Paulík et al. (2009) moderátorům a mediátorům zátěžové odolnosti osobnosti.

Lidská činnost, společenské chování a jednání, společenský styk Společenský styk se uskutečňuje takovým druhem sociálního chování, při němž velmi významným faktorem je úloha či role zastávaná jedincem, konkrétní požadavky a nároky této role, kladené na jedince, spjaté se společenskou dimenzí výkonnosti, a také společensky akcentovaný systémový situační rámec, modifkující ostatní podmínky sociálního chování. Sociální chování je sociálně zaměřeným chováním, tj. chováním probíhajícím mezi jedinci téhož druhu, tedy v sociálním prostředí, ve společenském kontextu. Chování (angl. behaviour) znamená obecně proud odpovědí (responses) neboli reakcí jedince jakožto živého organismu na změny, k nimž došlo v jeho okolí (okolním či vnějším prostředí, environment, něm. die Umwelt, překládá se také jako „osvětí“, viz von Uexkül ) i v jeho vnitřním prostředí (inner world). Tyto odpovědi probíhají v čase. Chování má tudíž procesuální povahu. Je dějem. Má podobu vnějších projevů aktivity živého organismu. Jako takové je chování relativně snadno pozorovatelné – buď bezprostředně, nebo pomocí přístrojů. Mezidruhovou interakci nelze pokládat za sociální chování. Chování je projevem adaptace neboli přizpůsobování se jedince jakožto organismu jeho aktuálním životním podmínkám. Zároveň je intuitivním a spontánním úsilím o takovou změnu těchto podmínek, která by jedinci vyhovovala více, než předcházející stav. Člověk se svým chováním snaží odstraňovat nežádoucí odchylky na různých úrovních své biopsychosociální, či biopsychosociokulturní regulace a navozovat a udržovat stav vnitřní rovnováhy organismu – homeostázy – a tím zajišťovat své přežití a životní pohodu. Do kategorie chování bývají řazeny i průvodní znaky lidské činnosti a příznaky vnitřních psychických a somatických dějů (procesů), jež mají charakter vegetativních psychofyzických projevů (změn). Bývají to takové změny, jako je např. zblednutí nebo zčervenání, změny dýchání, tepové frekvence, dále změny rychlosti, rytmu, plynulosti a hlasitosti a srozumitelnosti řeči, svalový třes, pohyby svalů ve tváři (výraz, mimiku, grimasování), oční pohyby, a rovněž postoje a pohyby těla (pantomimiku), pohyby paží (gestikulaci), pohyby v prostoru a zaujímání vzdálenosti k jiným osobám (proxemické chování) a některé další projevy. Tyto neřečové, mimoslovní neboli mimoverbální projevy bývají zejména v populárněvědní literatuře nazývány „řečí těla“ (body language). Poznatky o nich bývají prezentovány – mnohdy zjednodušeně – hlavně v kursech komunikace a


ovlivňování druhých. Změny chování bývají také průvodním znakem či příznakem (symptomem) změn psychického stavu jedince. Rámek 1-5 Různé formy chování při společenském styku Lidské chování (human behaviour) může mít různé formy i různé stupně složitosti. Nejjednodušší třídu na stupnici složitosti chování představuje reflexní aktivita, či spíše reaktivita organismu. Pojem reflex (z lat. odraz, odlesk, odezva, ohlas) znamená elementární biologicky účelnou bezprostřední, rychlou, avšak primárně vědomě nekontrolovanou odpověď organismu na vnější podněty. Jedná se o nervy zprostředkovaný podvědomý tělesný projev či výkon, následující po podráždění nervů nebo smyslových orgánů. Složitější třídu chování, než jsou reflexy, představují instinkty (z lat. instinguere = vydráždit, popohánět). Instinkty jsou vrozeným způsobem pudového chování, které má podobu složitější aktivity, jíž organismus odpovídá při určitém svém psychickém stavu na určité situace a podnětové vzorce. Za určitého svého vnitřního instinktového (či pudového) vyladění začíná organismus projevovat tzv. apetenční chování (apetence z franc. apetit = chuť, touha, choutka), spočívající ve vyhledávání takových situací, které by „nastartovaly“ pudový či instinktový automatismus. Tento automatismus, vyvolaný vrozeným spouštěcím podnětem (z angl. innate release mechanism, IRM neboli „vrozený spouštěcí mechanismus“) je řetězcem určitých vrozených aktů chování – reflexů – které na sebe kaskádovitě navazují a směřují k dosažení žádoucího uspokojení. Instinktivní chování se završuje, jakmile dojde k „vybití“ pudové energie. Instinkty se nejčastěji dělí na instinkty zachování života jedince a druhu (pohlavní a rodičovský instinkt), egoistické instinkty (tj. instinkty sloužící prospěchu jedince) a instinkty altruistické (sloužící prospěchu druhých, z lat. alter = druhý). Jednoduché naučené formy chování mají charakter reaktivního chování. Reaktivní chování bývá účinné v běžných, neměnných a opakujících se situacích. Mívá povahu tzv. cílového chování a bývá zaměřeno na dosažení uspokojivého koncového stavu. Jednoduché formy naučeného cílového chování, tj. chování zformovaného na základě řetězců tzv. podmíněných neboli naučených reflexů, probíhajících automaticky, mnohdy podvědomě, bývají nazývány stereotypy chování. Složitější formy chování, na nichž se podílí myšlení, nabývají charakteru úmyslné, záměrné, cílevědomé činnosti. Tyto formy chování zpravidla mívají sociální povahu, tzn., probíhají v sociálním kontextu a jsou sociálně iniciovány a zaměřeny. Lze je tudíž považovat za sociální chování. Charakter sociální aktivity má rovněž vyhledávání a tlumení společenských styků.

K významnému posunu, prohloubení a obohacení dosavadního poznání o osobnosti, psychických procesech, činnosti, jejích výsledcích a lidském prožívánín a chování ve vazbě na mozkové struktury a procesy došlo v posledních dvou třech desetiletích na základě masívního interdisciplinárního výzkumu mozku, prováděného v rámci kognitivní a emoční neurovědy (Pribram 1975; Lurija 1975; Koukolík 1997, 2006, 2010, 2012, 2013; Koukolík a Drtilová 1996, 2002; Goldberg (2004, 2006); Mozek… 2009; Gazzaniga 2013; Solms a Turnbull 2014; Churchlandová 2015, Krámský 2015) a další). Rozsáhlý základní výzkum mozku ve spojení s psychikou, umožněný zejména vývojem a aplikací pokročilých neuropsychologických metod studia a zobrazování aktivity různých center mozku a mozkových funkčních systémů (funkční magnetická resonance, počítačová tomografie, multidimenzionální výzkum osobnostních struktur, modelování reálných problémových situací při rozhodování a řešení problémů s podílem teorie her) umožnil upřesnit lokalizaci psychických funkcí v určitých oblastech mozku, a přinesl zároveň potvrzení některých klasických, původně intuitivně vytvořených psychologických teorií – např. Freudovy psychoanalytické teorie osobnosti (Solms aTurnbull 2014; Churchlandová 2015). Zároveň


umožnil přehodnotit starší představy o biohereditární a sociokulturní determinaci lidské psychiky. Na základě nových poznatků o mozku bylo možno nově specifikovat úlohu mozku při determinaci lidské psychiky, jednání a chování konkrétních jedinců v reálném životě společnosti, a vyznačit kritické oblasti, rizikové oblasti a momenty, zasluhující prvořadou pozornost a poučenou angažovanost veřejnosti. Klasické psychologické pojetí geneze a rozvoje osobnostních vlastností (dispozic) a rysů jedince vlivem dvojí determinace – biologické (biohereditární) a sociokulturní determinace – jako předurčující jeho způsob chování, vystupování a jednání ve společenských situacích je ve zvoleném přístupu prohloubeno a rozšířeno o některá další hlediska a přihlédnutí k dalším faktorům, podmiňujícím výsledné společenské způsoby a chování jedince.

Vlivy situační a pracovní zátěže na chování v zátěžové situaci V souladu s propracováváním a systemizací soudobé pracovně-psychologické a organizačněpsychologické teorie (srov. Matoušek, Růžička a Hladký 1972; Bureš 1972; Mateiciuc a Mikesková 1989; Štikar, Rymeš, Riegel a Hoskovec 2003; Wagnerová a kol. 2011) závažnou okolnostíu je to, zda jedinec v dané situaci je nebo není pověřen nějakým úkolem. Následující výklad je založen na užití soudobé aplikované psychologické teorii při řešení náročnějších psychologicky relevantních zadání. Jestliže má splnit nějaký úkol, vyhovět určitému požadavku, vykonat uložené zadání nebo dostát stanoveným povinnostem, ocitá se v povinnostní, úkolové situaci – lhostejno, zda si úkol uložil sám nebo mu byl zadán. Jestliže takto nastalou situaci akceptuje jako úkolovou, pak jej tato úkolová situace aktivizuje. Vyvolává pracovní neboli ergotropní naladění jeho psychiky (mysli, mind) i organismu, mobilizuje jeho síly a způsobilosti, jeho pracovní potenciál. V závislosti na pracovním režimu, vyvozeném z pracovního postupu a sledu situací je člověk při práci vystaven (exponován) odpovídající úkolové, situační či pracovní zátěži. Významným aspektem pracovní zátěže bývá obtížnost úkolu. Úkolová zátěž se může dále zvyšovat nebo naopak snižovat pod vlivem toho, nakolik charakter pracovní činnosti a zátěže odpovídají naturelu neboli povaze jedince – jeho pracovnímu potenciálu (schopnostem, znalostem, dovednostem, znalostem i jeho povaze a sklonům, tomu, nakolik má pod kontrolou své pracovní instrumentárium a své pracovní podmínky, nakolik on sám může svou práci olivnit, zda se musí podrobovat vnucenému pracovnímu tempu a rytmu, či nikoliv, zda jsou jeho pracovní podmínky uspokojivé, vyhovující nebo naopak nevyhovující, frustrující.

1.3

Osobnostní, situační a systémová podmíněnost chování

Klasické psychologické pojetí geneze, rozvoje a ustalování osobnostních vlastností (dispozic) a rysů jedince vlivem dvojí určenosti neboli determinace – biologické (resp. biohereditární) determinace a sociokulturní determinace – jako kombinace dvou základních tříd vlivů, předurčujících jedincův způsob chování, vystupování a jednání ve společenských situacích, je ve zvoleném přístupu prohloubeno a rozšířeno o některá další


hlediska a přihlédnutí k dalším faktorům, podmiňujícím výsledné společenské způsoby a chování jedince. Biologická determinovanost osobnosti každého člověka je dána jeho dědičně (hereditárně, biogeneticky) podmíněnou somatickou (tělesnou) konstitucí s jejími fysiologickými aparáty a procesy, zvláště pak organismickými systémy integrované neurohumorální a psychické regulace jedincovy aktivity a chování, jejíž součástí jsou rovněž evolučně preformované, vrozené programy chování (srov. Nakonečný 1998, s. 20). Biologická determinovanost osobnosti je tedy založena na biologické dědičnosti a jejích nositelích – genech, genetické struktuře neboli genotypu. Wright, Taylor a spol. (1970) uvádějí mezi biologickými determinantami osobnosti a chování behaviorální genetiku (tj. dědičnost chování), dále individuální vývoj a zrání jedince, jeho centrální a autonomní (periferní) nervový systém, a jeho potřeby (needs) a hnací síly (drives). Sociokulturní determinovanost osobnosti je založena na učení a přejímání (osvojování) prvků kultury (hodnot, norem) a kulturních vzorců (cultural patterns). Za jeden z podstatných mechanismů přenosu informací v lidské společnosti a přenosu kulturních vzorců, přispívající k formování a evoluci kultury jedince i society, lze pokládat imitaci neboli nápodobu. Lidé patrně právě díky své druhově vysoce rozvinuté schopnosti napodobovat druhé lidé nejúčinněji přebírají jejich myšlenky, názory, postoje, chování, návyky, náklonnosti, dovednosti, zkušenosti i emoce. Osobnostní strukturou se rozumí relativně stálé uspořádání psychiky jedince, jeho svérázné psychické ustrojení. Struktura osobnosti zahrnuje jedincovy individuálně odlišné psychické vlastnosti a rysy (včetně pozorovatelných vnějších znaků a rysů jeho chování). Psychické vlastnosti představují psychické vybavení neboli dispozice jedince a pravidelnosti jeho prožívání, jednání a chování za určitých okolností, v určitých situacích (v určitých rámcích). Struktura osobnosti se v psychologii studuje rovněž ve vazbě na stavbu těla (tělesnou konstituci), případně další somatické charakteristiky. V psychologii osobnosti byly na základě rozsáhlých osobnostních výzkumů shledány jisté pozitivní vazby (korelace) mezi určitou stavbou těla (somatickým typem) a charakterem psychických procesů. Ve vazbě na somatické typy byly vypracovány některé typologie osobnosti (Kretschmerova, Sheldonova, srov. Tardy 1964, Balcar 1983, Nakonečný 1998, Blatný a kol. 2010, Vágnerová 2010 aj.). Osobnostní dynamikou se rozumí proměnlivost duševního života jedince včetně takových jejích charakteristik, jako je intenzita, průběh, opakování a tempo psychických změn. Dynamiku osobnosti jsou míněny psychické procesy vyvolávané vzájemným působením vnějších podmínek (podnětů a příležitostí skýtaných okolím jedince, jeho prostředím, situacemi a souvislostmi) a vnitřních podmínek (struktury osobnosti, energetického potenciálu či životního elánu a motivovanosti jedince, jeho naladění, aktuálního psychického stav a prožívání, aktivace). Dynamika osobnosti je dynamikou vzájemného působení různých vnějších a vnitřních, tj. psychických sil. Vývoj osobnosti znamená sled a postupné vrstvení vnitřních změn, nastávajících ve struktuře psychiky jedince jak vlivem jeho zrání, tzn. vnitřního vývojového samopohybu psychiky, tak


vlivem učení, tj. osvojování určitých psychických obsahů a postupů následkem působení vnějších vlivů. Studium, popis a vysvětlení poruch osobnosti jakožto odchylek od osobnostní normality (viz Syřišťová 1972, 2005) je především předmětem psychopatologie – psychologickopsychiatrické nauky o psychických poruchách a chorobách. Jako systematika psychických poruch a onemocnění psychopatologie nachází své využití především v psychiatrii, klinické psychologii, lékařské psychologii, psychoterapii, ve výchovně vzdělávacích oborech soudní psychologii a v kriminalistice. Vzhledem k tomu, že ani organizace nejsou „imunní“ vůči přítomnosti lidí s psychickými zvláštnostmi a poruchami chování, i manažeři musejí počítat s tím, že se ve své práci a při svých interpersonálních kontaktech setkají také s abnormními psychickými projevy a chováním. Z hlediska porozumění organizacím a chování lidí v organizacích (na různých organizačních pozicích) je závažný fakt, že osobnost každého člena organizace je sama o sobě jedinečným komplexním dynamickým a autopoietickým (tzn. sebetvorným) systémem, který je subjektem jak jedincovy reflexe světa, tak i jeho aktivity ve světě. Organizace jsou poskládány z menšího nebo většího počtu takových reflektujících a aktivních interagujících, komunikujících, rezonujících i disharmonujících, vzájemně závislých subjektů.

1.4 Interpersonální a sociální komunikace a vztahy mezi lidmi Z hlediska porozumění lidskému společenskému styku a chování jsou zvláště důležité sociálně-psychologické teoretické koncepce a poznatky o lidské interpersonální a sociální komunikaci. Právě interpersonální komunikace – spolu s interpersonální percepcí neboli vnímáním druhých osob, sociálním učením, určitými temperamentovými a charakterovými rysy osobnosti, zvyklostmi a sklony – je oním sociálním procesem a způsobem chování, který má stěžejní význam pro hodnocení společenského styku. Lidskou interpersonální a sociální komunikací, či přesněji komunikováním se rozumí proces dorozumívání se prostřednictvím předávání informací mezi dvěma nebo více jedinci, případně skupinami osob. Tento druh komunikace neboli sdělování je přenosem zpráv (tj. sdělení) mezi lidmi, ummm – na jedné straně komunikátorem (sdělovatelem), na druhé komunikantem (příjemcem sdělení) – za účelem jejich společného sdílení. Sdílení znamená – narozdíl od sdělování – že to, co ví, zná a uznává jeden, ví, zná a uznává také druhý účastník komunikačního přenosu. Sdílení něčeho znamená, že předmět sdílení je společný, resp. shodný pro osoby, které tento předmět sdílejí, hlásí se k němu. Předmětem sdílení může být hodnota, názor, víra, přesvědčení, znalost, zkušenost, postoj, vzorec chování, prostor, materiální předmět, majetek. Komunikace není, jak se někdy soudí, přenosem či sdělováním významů (viz např. Výrost a Slaměník 1997:127). Spíše než významy se v procesu komunikace sdělují informace, které jsou sdělovatelem i příjemcem sdělení zvýznamňovány. Jinými slovy – určitému sdělení je jak sdělovatelem (komunikátorem), tak příjemcem sdělení (komunikantem) přikládán určitý shodný význam.


Psycholog Z. Vybíral (2000:21) uvádí Kunczikovu (1995) definici komunikace jako „jednání, jehož cílem z hlediska komunikátora je přenos sdělení jedné či více osobám prostřednictvím symbolů“. Symboly bývají v interpersonální komunikaci nejčastěji mluvená nebo psaná slova, verbální (slovní) výroky pronesené či napsané v jistém jazyce. Mnohdy se však může jednat také o mimoslovní symboly a mimoslovní symbolické kódy a konvence – alfanumerické, piktografické, gestické atd. Teoretikové managementu a organizace Jones, Georgeová a Hill (1998:468) definují komunikaci (v organizaci) podle O´Reillyho a Pondyho (1979) jako proces sdělování a zároveň sdílení informací mezi dvěma nebo více jedinci nebo skupinami osob, sloužící dosažení jejich společného porozumění. Lidská komunikace je formou i stránkou lidské interakce. Podle Rosena (Podgorecki 1999:44) lidé začínají komunikovat, pokračují v komunikaci a rozvíjejí ji tehdy, když dospějí k přesvědčení, že jejich zisk z komunikace převýší jejich náklady na ni (Rosen to nazývá „teorií zisků a ztrát při komunikování“). Zisk, plynoucí z komunikace se dá hodnotit na základě dvou kritérií: 1) na základě jedincova porovnání toho, co interakcí skutečně získal, s tím, co očekával, že získá, 2) na základě jedincova porovnání toho, co získal v jedné interakci, s jeho možnými zisky z jiných, alternativních interakcí. Případné neuspokojení z komunikace – jako nesoulad mezi tím, co si jedinec od komunikace sliboval, a co od ní skutečně získal – může u komunikujícího jedince vyvolat i jeho frustraci z komunikace. Navozuje specifický psychický stav podobný kognitivní disonanci (ve smyslu L. Festingera 1956). Člověk jej prožívá jako rozpor mezi tím, co mohl komunikací zjistit, a tím, co skutečně zjistil. Proces interpersonální komunikace slouží prvořadě sdělování určitých idejí. Nejčastěji se má za to, že komunikace je de facto verbálním (slovním) nebo nonverbálním (neslovním, neřečovým) chováním, majícím za cíl něco sdělit a dosáhnout tím přenosu a sdílení sdělovaného obsahu. Avšak při důslednějším a komplexnějším pohledu na komunikaci musíme připustit, že lidé spolu komunikují přinejmenším ještě dalšími dvěma, třemi způsoby, mnohdy ovšem, aniž si to uvědomují – svou činností, činy a také hmatatelnými produkty své činnosti. Svými činy, jakožto výsledky své činnosti mohou velmi výmluvně sdělit to, o čem vůbec nehovořili. Anebo mohou popřít to, co řekli. Záleží samozřejmě na tom, jak jsou tyto činy interpretovány. A interpretace činů je podmíněna individuálně, osobností interpretujícího. Podobně je tomu i s hmatatelnými produkty lidské činnosti. Lidé mohou spolu komunikovat, a zpravidla také komunikují, několika způsoby současně – verbální komunikace bývá provázena neverbálními projevy, komunikace prostřednictvím činů se může dostat do rozporu s verbální komunikací atd. Sociální komunikace jakožto stěžejní aspekt sociální interakce je jedním z nejvýznamnějších sociálních, skupinových a interpersonálních procesů. Je jak jednosměrným, tak zpravidla obousměrným tokem informací mezi jedincem a jeho sociálním či organizačním okolím. Obousměrný komunikační proces má cyklický a alternační (střídavý) charakter. Jedinec


v něm zastává střídavě roli sdělovatele (komunikátora) a příjemce sdělení (komunikanta). Obousměrný komunikační proces sestává podle Rogerse a Agarwala-Rogerse (1976, in Jones, Georgeová a Hill 1998:469) ze dvou fází – fáze přenosu (transmission phase) a zpětnovazební fáze (feedback phase). Během fáze přenosu dochází ke sdělování a sdílení informací mezi dvěma nebo více jednotlivci a skupinami. Ve zpětnovazební fázi je potvrzováno společné porozumění sdělené informaci. Součástí komunikačního procesu je příjem, zpracování a výdej sdělení komunikujícími osobami, a přenos těchto sdělení určitým konkrétním prostředím – prostorem, komunikačním mediem, případně komunikačními prostředky mezi komunikujícími. Komunikační prostředí má charakter tzv. komunikačního kanálu. Rámek 1-6 Instance, fáze a kroky procesu interpersonální komunikce Komunikační proces zahrnuje následující kroky a instance (tj. rozhodující činitele), seřazené sekvenčně v souladu s cykličností komunikačního procesu:    

 

Sdělovatel (komunikátor, sender) – osoba nebo skupina osob, přející si z nějakého důvodu sdílet určitou informaci s některými jinými osobami či skupinami osob. Záměr (intence, intention) – informace, kterou chce sdělovatel sdělit, a to, že ji chce sdělit. Sdělení (zpráva, message) – informace, kterou chce udělovatel sdělit, tzn., která má být, resp. je komunikována, zformulovaná tak, aby byla příjemcem pochopena Kódování zprávy (encoding) – převedení zprávy do jazyka, kódu či symbolů srozumitelných oběma komunikujícím. Přenos zpráv zakódovaných do mluvených nebo psaných slov bývá označováno jako slovní neboli verbální komunikace, přenos zpráv zakódovaných prostřednictvím výrazu tváře (grimas, úsměvu, mračení se, pohybu obočí apod.), očních pohybů, hlasových charakteristik (tzv. paralingválních projevů), dále tzv. „jazyku těla“ (tělesný postoj, gestika, mimika, tělesných postojů a kymácení se, krčení rameny), proxemiky (neboli zaujímáním interpersonální vzdálenosti), ba dokonce i stylem oblékání bývá označováno jako nonverbální (doslova neslovní) komunikace. Prostředí či komunikační kanál (medium, communication channel) – cesta jíž je zakódovaná zpráva přenášena k jejímu příjemci. Dekódování přijatého sdělení (decoding) příjemcem – příjemce zprávu interpretuje a dává ji určitý význam a smysl.

Porozumění záměru sdělovatele – končí jím přenosová fáze a příjemc se zároveň stává sdlovatelem.

Interpersonální vztahy Jakmile lidé spolu častěji interagují, vytváří se všeobecně příležitost pro to, aby se v jejich povědomí ustaloval vnímaný obraz druhých osob, a aby se mezi nimi vytvořily určité stálejší potenciální tendence působit (reagovat) na sebe navzájem za různých okolností určitým vyhraněným způsobem. Tyto potenciální tendence bývají označovány jako mezilidské, meziosobní či interpersonální vztahy. Stěžejním procesem sociální interakce v organizacích je pracovní proces. Lidé se do něj zapojují tím, že vykonávají synergicky zaměřené pracovní činnosti. Během účasti členů organizace na pracovních činnostech se zároveň utvářejí mezilidské vztahy mezi interagujícími členy organizace. Při společenské interakci autonomních subjektů se jejich vztahy utvářejí rovněž na základě opakované


synergie, avšak spíše v oblasti porozumění, podpory a pomoci, než při produkci určitého produktu. Interpersonální vztahy mají odlišnou kvalitu, než jednostranně vytvářené vztahy k druhým osobám bez jejich odezvy, jaké vznikají např. na základě převzatého stereotypu nebo při uctívání idolu. Interpersonální vztahy vznikají na základě interakce mezi lidmi, tedy na základě jejich reálného vzájemného působení, reagování a opětování určitých způsobů jednání a chování. Mohou nabývat různé intenzity a zabarvení – od vzájemné přitažlivosti, sympatie, souznění (psychické resonance) a psychického ztotožnění (identifikace), přes neutrální a vypočítavé vztahy vzájemné prospěšnosti až k antipatii, aversi, odporu, nepřátelství. Příznivé interpersonální vztahy jsou podmínkou uspokojivé existence nejrůznějších sociálních systémů, včetně efektivního fungování takových významných účelovostních systémů, jakými jsou organizace. Je proto důležité, aby se zejména manažeři věnovali problematice vytváření, udržování a rozvoje interpersonálních vztahů, jako základního předpokladu organizační synergie a efektivnosti.

Úkolové pověření, úkolová zátěž, pracovní zátěž a psychický stres Významným faktorem, spolupodmiňujícím respektování spoleřčenské etkety je to, zda je jedinec, vstupující do interakce s jinými osobami, pověřen určitým úkolem nebo posláním, anebo není. Na jeho chování má dále má vliv také to, jak náročný úkol nebo poslání to je, a to, jak jedinec interpretuje danou společenskou situaci jako situaci úkolovou. Při egotropním nastavení, odpovídajcím režimu mnohdy značného až excesívního (krsjního) pracovního zatížení, způsobenho jak rychlou sekvencí po sobě přicházejících úkolů, tak souběžnou prací n několka úklech ým řešením několiak úkolů s sk psslrlníse jedinec ocitá Alternativou ergotropního nastavení (naladšní) jedince, spjatého s výdejem energie na práci (z řec. ergon = práce, dílo) je jedincovo trofotropní nastavení neboli nastavení na příjem výživy, Nedílnou stránkou vykonávání každé pracovní činnosti je pracovní zátěž a jí odpovídající pracovní námaha a úsilí. Pracovní zátěž vyplývá z pracovních povinností, z povahy a průběhu pracovní činnosti a z pracovních podmínek. Podstatou pracovní zátěže je působení určitých pracovních požadavků, povahy a plnění pracovních úkolů, pracovních povinností a praconi, avních podmínek – tedy toho, co bychom v úhrnu mohli nazvat náročností práce a vykonávání práce. Jednou z významných charakteristik většiny manažerských pozic a rovněž řady dalších pracovních pozic a profesí je značná exponovanost pracovníků pracovní zátěži. Pracovní zátěž u těchto pracovních míst, pozic, funkcí a profesí je obecně dána: rozsahem pracovních povinností a nároky na odpovědnost, úkolovou zátěží, tj. množstvím, četností, nepravidelností a neočekávaností pracovních úkolů, vyvstávajících před jedincem v čase, povahou a náročností pracovních úkolů – jejich rozmanitostí, mnohotvárností, složitostí, nejasností a nejednoznačností, proměnlivostí, i jejich spjatostí s riziky a nejistotami,


disponibilními prostředky – dostupnými a aktivizovatelnými zdroji a potenciály, které je možno využít k plnění pracovních úkolů, pracovním dyskomfortem (nepohodou) – nepřiměřeným technickým a procedurálním vybavením, škodlivými pracovními podmínkami, rušivými vlivy, vývojem pracovní činnosti a pracovní situace, úspěšným řešením dosavadních řídicích úkolů nebo naopak utrpěnými nezdary, ovlivňujícími sebedůvěru a sebejistotu jedince, nečekanými, emergentními událostmi, ohrožujícími pracovní úspěšnost jedince. Na vzniku pracovní zátěže se podílí také vyhodnocování zátěžových vlivů osobami, které jsou zátěži vystaveny, a rovněž jejich přístup k plnění pracovních úkolů a jejich jednání v zátěžové situaci. Výsledné působení pracovní zátěže na jedince, který je jí vystaven (exponován), tedy záleží nejen na samotných zátěžových faktorech, ale také na tom, jak se s ní jedinec – vyznačující se určitým biopsychickým ustrojením (osobnostními vlastnostmi a rysy, dispozicemi), vitalitou, psychjickou odolností, sklony a pracovní připraveností (způsobilostí, kompetentností) – dokáže vyrovnat, jak ji dokáže zvládnout. Jsou jedinci, kteří si dovedou poradit i s vysokou pracovní zátěží a spolehlivě odvést požadovaný výkon, a jiní, kteří naopak selhávají i při nevelkém zvýšení pracovní zátěže. Pracovní zátěž mnohdy nabývá dlouhodobější, chronické povahy nebo získává podobu psychického stresu (z angl. stress = tlak, nepřízeň, nepohoda, nesnáz, obtíž, zátěž). Stresovými se určité zátěžové situace stávají tehdy, když intenzita stresogenních faktorů (tj. faktorů vyvolávajících stres neboli stresorů) překračuje schopnosti nebo možnosti jedince vyrovnat se s nimi. Stresová situace pak představuje pro jedince nadhraniční (nadlimitní) zátěž, tj. zátěž, s níž není s to se vyrovnat běžným způsobem. Podle jednoho z předních badatelů stresu amerického psychologa R.S. Lazarusa (1966) jsou stresem (z angl. stress = zátěž) míněny ony podmínky a situace, které lidé zakoušejí tehdy, když jsou postaveni před významné příležitosti nebo hrozby, a nejsou si přitom jisti svou schopností efektivně je zvládnout nebo vyrovnat se s nimi. Následkem vzniklé nerovnováhy se zvyšuje vnitřní psychické napětí jedince neboli jeho strain. Toto napětí je spjato s tím, že dochází k narušení rovnovážného fysiologického stavu – homeostázy. Stresové situace, které člověk prožívá, se vyznačují situační neočekávaností, neobvyklostí, nepřehledností, náhlostí, extrémností a nevratností. Současně bývají spjaty s pocitem nepřipravenosti, nevyzbrojenosti a zaskočení osob, které se ve stresových situacích ocitají. V praxi mnohých organizací bývá zpravidla přítomna řada stresorů, resp. stresogenních faktorů, představujících ve svém úhrnném působení manažerský stres a vyvolávajících u manažerů stresový stav. Patří k nim zejména charakter manažerské působnosti, povaha vykonávané manažerské práce a úkolové zátěže manažerů, náročné a neuspořádané organizační podmínky, za nichž manažeři svou práci vykonávají, potenciální důsledky a závažnost jejich působení, rušivé vlivy a nečekané komplikace, nedostatečné disponibilní prostředky, vysoká pociťovaná odpovědnost, nejistoty a ohrožení (rizika), rušivé vlivy a


nečekané komplikace, nedostatek zkušeností, a mnohdy i osobní životní styl a existenční podmínky, a také mimopracovní zátěž.


2 Geneze, účel a pojetí společenské etikety Cíl druhé kapitoly, případně dílčí vzdělávací cíle Cílem druhé kapitoly studijní opory je zdůvodnit studujícím nezbytnost uplatňování společenské etikety jak při individuálním, tak i při oficiálním institucionálním společenském styku, a rovněž v oficiálních mezinárodních stycích. Ukázat jim původ, zdroje, tradici a historii společenské etikety, a vysvětlit jaký účel, funkci, úlohu či roli má sehrávat v hieararchickém komplexu normativně-preskriptivnívch reglementů (tj. víceúrovňovém či vrstevnatém komplexu formálních normativů a směrnic), sloužících usměrňování pospolité lidské činnosti a společenského chování. Společenská etiketa je prezentována jako formální nástroj společenské zdvořilosti (kurtoasie, z franc. courtoisie), usnadňující (facilitující) uplatňování funkcionálně-efektivnostních, etických a estetických principů a pravidel ve společenských situacích, tzn. při interpersonálním chování a komunikaci lidí v rámci společenského styku. Klíčová slova Společenská etiketa – etika – estetika – společenský styk – společenská situace – sociální interakce – interpersonální komunikace – situační chování – interpersonální komunikace – demonstrované projevy, postoje a jednání – vnitřní versus vnější motivace lidfského jednání – účelovost a užitečnost lidského jednání – efektivnost a adaptabilita lidského jednání – etická a estetická dimenze hodnocení společenského chování – interpersonální vztahy – sociální systémy – společenské normy chování.

2.1 Vymezení pojmu společenská etiketa Termín etiketa má trojí následující význam (srov. Šroněk 2002): 1. štítek, visačka nebo nálepka, nesoucí název, případně jiný druh označení určitého předmětu či zboží, obvykle umísťovaný na jeho obalu, 2. nádoba na léčiva ve farmacii, 3. společenská zdvořilost a její pravidla. Pro odlišení tohoto třetího významu, jímž výhradně se v tomto studijním textu zabýváme, se užívá též názvu společenská etiketa, případně profesní etiketa, lékařská etiketa, podnikatelská etiketa, diplomatická etiketa, vojenská etiketa či nějaký jiný druh nebo odstín etikety, nazvaný zpravidla podle oboru nebo situačního kontextu, v němž je užit. Podle internetové encyklopedie Wikipedia (ze dne 23. 9. 2007) se pojmem společenská etiketa rozumí kodex neboli souhrn pravidel, stanovujících očekávané sociální, resp. společenské chování, jež je v souladu s konvencemi či společenskými normami dané společnosti, případně sociální třídy nebo skupiny. Etiketa jakožto standard může být vyjádřena jak nepsanou, zpravidla v určitém sociálním prostředí tradovanou formou, tzn. ústním podáním a předávním, tak i psanou formou – v podobě různých normativně-preskriptivních dokumentů – regulativů (direktiv) a reglementů (řádů, předpiů, směrnic), soupisů principů, předpokladů a zásad, pravidel společenského jednání, postupů, vzorů, příruček, poučení, návodů.


Původ pojmu etiketa (franc. etiquette) objasňuje I. Šroněk (2002:61) následovně. Pojem etiketa pochází ze starofrancouzského slova estiquer, jemuž předcházelo starogermánské slovo stechen. Obě tato slova znamenala „vyvěsit“. V tomto případě se jednalo o vyvěšování pravidel žádoucího chování (jakéhosi denního řádu) u královského dvora francouzského „Krále Slunce“ Ludvíka XIV, instruujících tamní stráže a vojsko o jejich povinnostech – francouzsky nazvaných léstiquet či léstiquette. Jak upozorňuje Šroněk, ve francouz-štině se však pro zdvořilé chování užívá tradičně výrazu savoir vivre (umět žít, či doslova: vědět, jak žít) nebo savoir faire (umět dělat, konat) a pro označení pravidel zdvořilého společenského chování sousloví règles du savoir vivre (tj. pravidla toho, vědět jak žít). V odborné společenskovědní literatuře lze nalézt řadu definic pojmu etiketa. Podle Ottova slovníku naučného (1894) je etiketa „souborem jistých zvyků a obyčejů ve vnějším styku společenském, jež jsou výrazem vztahu a odvislosti společenské hodnoty a ceny osob, spolu se stýkajících". Původ etikety je – dle téhož pramene – náboženský a vyjadřuje „odvislost, úctu a bázeň před tím, komu se úcta prokazuje“. V Masarykově slovníku naučném (1925) je etiketa vymezena jako „název pro způsoby společenské, různě odstupňované podle hodnosti a důstojenství“, tedy „pro zdvořilost upravenou pravidly“. Zde i v některých dalších českých slovnících (např. Příruční slovník naučný 1962, Malá československá encyklopedie 1985) je etiketa podávána jako „soubor pravidel platných především pro vyšší společnost a diplomacii“ (Šroněk 2002:62). Nicméně již Pechův Velký slovník cizích slov (1948) vykládá etiketu lapidárně jako „společenskou zdvořilost a její pravidla“. Také německá Brockhausova encyklopedie (1988) definuje etiketu jako „souhrn správných forem společenského styku včetně pravidel, která tyto formy styku předepisují“. Podle Britské encyklopedie (1990) se etiketou rozumí soustava pravidel a zvyklostí upravujících společenské chování a chování v pracovním styku. Prvý z českých autorů, který se soustavně věnoval společenskému chování a etiketě J. S. Guth-Jarkovský (1923), někdejší pražský hradní ceremoniář prvního presidenta Československé republiky Tomáše Garriguea Masaryka (dnes by byl pokládán za šéfa hradního diplomatického protokolu) připustil, že „svou etiketu a přesná pravidla společenská mají i vrstvy jiné, než měšťanské“. Další z významných českých autorů, zabývajících se etiketou D. Ječný (1987), uvedl etiketu následovně: „Čím více lidí žije pohromadě, tím více cítí potřebu určitého řádu a pořádku ve společenském soužití“. Praktickým návodem k zachování etických norem společnosti jsou přijatá a dohodnutá pravidla, která souhrnně nazýváme etiketa. Jde o souhrn společenských zvyklostí, které nás mají chránit před „společenským úrazem“. Z uvedených definic je dobře patrno, že společenská etiketa není vědní disciplínou, jakou je antropologie, psychologie, sociologie či politologie, a není ani filosofií, nýbrž je normativněpreskriptivním souborem praktických návodů, předepisujících prvořadě preferovanou formální stránku společenského styku. Společenská etiketa stanovuje, jak by se lidé měli chovat v určitých společenských situacích, při určitých společenských příležitostech, jak by


měli společensky vystupovat a jednat, co by neměli opomíjet a čemu by měli dávat přednost, a jaký společenský styl by měli uplatňovat. Jelikož atribut etikety „společenský“ vyjadřuje v uvedených souvislostech přibližně totéž, co adjektivum „veřejný“ nebo „veřejně prospěšný“, tedy i „viditelný“ a „relativně snadno hodnotitelné pomoci společensky jednoznačně akceptovatelných kritérií“, lze jej využít k hodnocení společenského chování lidí. Pokud se jedná o legitimitu podnikaných kroků (neboli jejich oprávněnost, odůvodněnost toho, jak si jedinec v určité pozici počíná) Jedním z významných souhrnných (celostních) kritérií hodnocení osobnosti ve vztahu ke společenské prospěšnosti jedince je jeho osobnostní integrita (resp. integrovanost). Požadavek morálně integrované osobnosti bývá nejčastěji vyslovován jako velmi obecný způsobilostní požadavek na jedince majícího zodpovědně působit v nějaké funkci, úloze či odpovědné řídicí nebo výkonné organizační pozici. Morálně integrovaná osobnost znamená, že jedinec s takto hodnocenou osobností má taková osobnost své vlastnosti.

Definice společenské etikety Definujme nyní – v rámci této studijní opory – společenskou etiketu se zřetelem k jejímu účelu a z něj vyvozené společenské funkci i s ohledbem na její hodnotové zdůvodnění a další socikulturní fakory, určující její podobu, a na synergický účinek jejích komponent následovně: Společenská etiketa a její mutace a oborové specializace jako je diplomatická etiketa, podnikatelská a manažerská etiketa, lékařská etiketa, vědecká etiketa, akademická etiketa, vojenská etiketa i další oborové a profesní etikety, bývají zpravidla míněny jako soubor principů, obecných zásad a formálních pravidel (reglementů) realizace společenského styku a zdvořilého interpersonálního chování, majících setkávajícím se, interagujícím a komunikujícím, osobám usnadnit bezproblémové vzájemné porozumění a dosáhnout co nejefektivněji cílů jejich setkání.

2.2 Vznik a utváření společenské etikety V Britské encyklopedii se ke vzniku a formování společenské etikety uvádí, že „každá společenská skupina se řídí obecně uznávanými pravidly chování, která vycházejí z právních norem, jimiž se též vynucují. Dále existují normy chování určované zvyklostmi a udržované tlakem dané skupiny. A v každé společnosti tvořené řadou různých vrstev bez ohledu na úroveň materiální kultury existuje etiketa, v rámci níž si je každý jednotlivec vědom toho, jaké chování vůči ostatním se od něj očekává, i toho, jaké chování může on očekávat od ostatních. Poněvadž sociální skupiny a společenství tvořící společnost se neustále mění, mohou se jejich vlivem měnit, a také se mění, chování a zvyklosti lidí, což se pak promítá i do pravidel etikety“ (upravený překlad I. Šroňka 2002:62). Společenská etiketa tedy obvykle odráží společensky žádoucí vzorce chování a tradice, do nichž společnost investovala, protože se jí vyplatilo je podporovat. Etiketa může – podle internetové encyklopedie Wikipedia (ze dne 23. 9. 2007) – odrážet výchozí etický kodex,


anebo se může vyvíjet jako určitý styl (fashion), jak tomu bylo v Británii v 18. století, kdy například zcela bezvýznamný způsob držení čajového šálku se stal důležitým ukazatelem vyššího třídního statusu osoby, držící onen šálek. V této souvislosti je nutno poznament, že pohled na etiketu z hlediska stylu zapojuje do procesu tvorby principů a pravidel společenské etikety vedle etických principů také principy estetické. Podle zmíněné internetové encyklopedie etiketa zásadním způsobem předepisuje a tudíž zároveň i vymezuje a omezuje formální způsoby, jimiž lidé mají k sobě přistupovat při svém společenském styku, způsoby toho, jak se mají při různých společenských příležitostech a za různých situací při svých stkáních chovat, a způsoby, jimiž by spolu měli interagovat, komunikovat, případně spolupracovat. Podstatou etikety je respektování druhých lidí uzpůsobováním jedincova vlastního chování společenským normám. Právě takový postup bývá zvláště respektován – zejména ve společnostech, lpějících na tradicích. Etiketa vyšší společenské vrstvy v antickém Římě instruovala člověka o tom, jak by měl zdravit své přátele a známé s patřičným dekorem (z latin. dekorum = slušnost, vážnost, důstojnost, ustálené společenské způsoby), odpovídajícím jejich hodnosti a společenskému postavení, jak by se měl vyhýbat emočním projevům na veřejnosti, jak by měl držet ženy svého domu v ústraní, v izolaci od svých návštěvníků, jak podporovat společenské postavení své rodiny veřejnou štědrostí, apod. Také nižší vrstvy římského lidu se musely podřizovat společenským regulím, avšak tato pravidla byla odlišná. Společenská etiketa se po staletí vyvíjela, a její služebný, instrumentální význam a celkový vliv pulsoval v závislosti na vývoji společnosti. Pozoruhodným vývojem prošla etiketa ve Francii. Jak ukázala francouzská historička a spisovatelka C. Habibová (2009:41),

specifickým rysem etikety ve Francii se stal mnohotvárný, velmi proměnlivý a nejednoznačně vykládaný fenomén galantnosti – galanterie française – vyjadřující zdvořilostní vztah mužů k ženám, jenž se projevoval nejen uhlazenou dokonalostí a noblesou (tj. ušlechtilostí, jemností chování), ale také šarmem (z fr. kouzlem, půvabem, roztomilostí). Rámek 2-2 Sociokulturní fenomén francouzské galantnosti a jeho vliv na etiketu V předmluvě k českému vydání zmíněné velmi obsáhlé a rozsáhlé historické monografie C. Habibové (2009), zasvěcující zvídavého čtenáře do tajů a peripetií nesnadno postižitelného sociokulturního jevu, nazvaného francouzskou galantností (galanterie française), přiblížila česká historička umění a spisovatelka M. Lenderová (2009) jeho význam následovně. Ve francouzštině má adjektivum galantní trojí význam: předně je označením pozorného a citlivého chování mužů k ženám, za druhé znamená něžný cit, směřující k lásce, a konečně, je synonymem výrazu erotický. Galantností je míněna jak zdvořilost, tak i kompliment nebo poklona muže projevovaná ženě. Galantní muž (galanthomme) je člověk dvorný, uhlazený a pozorný – zejména k ženám. Pojem galante byl původně výrazem pro pannu, nebo hezkou ženu. Jako přívlastek francouzských slov femme (žena) a fille (dívka) adjektivum galante začalo označovat takovou bytost „něžného pohlaví“ (což je mj. název stejnojmenné knihy francouzské spisovatelky S. de Bouvoir, životní partnerky francouzského existencialistického filosofa a spisovatele J.-P. Sartrea), ženu, která se projevovala jako


„bytost eroticky nevázaná“, jako „osoba lehkých mravů“, či jako „promiskuitní dáma“ (srov. Habibová 2009). Galantnot se prosadila jako dominantní prvek francouzského životního stylu a typický rys francouzského způsobu chování, který si francouzká aristokratická společnost zvolila v 17. století za panování „Krále Slunce“ („le Roi de Soleil“) Ludvíka XIV. jako generální linii svého dalšího společenského působení. Nový ideál galantního šlechtice jako vzoru mužského a panského chování tehdy nahradil předcházející středověký ideál čestného šlechtice z doby křížových výprav do Svaté země. Také příznačným projevem onoho ideálu, přítomného hlavně v jihofrancouzské Provenci, bylo rytířské chování k ženám. Tato rytířskost vůči ženám spočívala na náboženském kultu ženy, vyvozeném z mystického křesťanského dogmatu. Ludvík XIV. tehdy učinil z nového souboru galantních idejí, postojů, projevů a společenských zvyklostí, „vzývajících feminitu a triumf lásky“, prvek své ambiciózní domácí, zahraniční i kulturní politiky. Jak uvádí M. Lenderová, tato změna patrně souvisela se změnou onoho ideálu mužskosti, s proměnou konstruktu maskulinity: do přízně dámy se „duchaplně vemlouval nikoliv drsný válečník, bránící svou zemi, ale kavalír v paruce a brokátovém kabátci. Jeho ctností byla schopnost vytříbeného hovoru, zbraní pak umění tance a zpěvu, dovednosti založené na permanentní erotizaci, jíž byla dvorská a aristokratická společnost prosáklá.“ (M. Lenderová 2009:13). G. Habibová (2009) pak ve své monografii uvádí fenomén galantnosti do souvislosti s dalšími dobovými sociokulturními jevy. Soudobý význam pojmu galantnost přirovnává k palimpsestu – tj. rukopisu na pergamenu, jehož původní písmo bylo vyškrabáno a nahrazeno novým zápisem. Z pramenných historických dokumentů i navazujících autorských analýz je patrné, že galantnost se zprvu stala nejvýraznější složkou francouzské dvorské etikety. Podivuhodná odolnost, přetrvávání a proměny fenoménu galantnosti, „zůstávajícího příjemnou částí koexistence obou pohlaví“ jej však propojily s národní mentalitou. Francouzi byli zřejmě jediným národem, který utvářel a formuloval pravidla společenského chování se sousavným ohledem na ženské pohlaví, „třebaže lichotivá pozornot věnovaná ženám ssebou přinesla notnou dávku frivolnosti (tj. lehkovážosti, rozpustilosti, nestoudnosti, necudnosti), nezodpovědnosti a tolerance k manželské nevěře“ (srov. M. Lenderová 2009:13). Spolu s častým osvojováním francouzštiny jako jazyka vyšších, urozených vrstev obyvatelstva v řadě evropských zemí i v zámoří, a s užíváním francouzštiny jako osvědčeného a preferovaného diplomatického jazyka, s přejímáním prvků francouzské racionality a emocionality, a od konce 19. století a počátku 20. století zejména ve středoevropských nástupnických republikách po rakouskouherské monarchii Československu a Polsku, také s přejímáním kulturních atributů, uměleckých inspirací, vojenských koncepcí a politických, státoprávních a ekonomických idejí různých francouzských režimů – zejména Francouzské republiky s jejími vůdčími republikánskými idejemi svobody (liberté), rovnosti (égalité) a bratrství (fraternité) – se charakteristické prvky francouzské dvorské etikety staly projevem mezinárodní zdvořilosti a součástí evropské společenské etikety. Je pozoruhodné, že popsaný fenomén francouzské galantnosti zanechal svérázné stopy i v českých zemích. Nejen u lidí se zálibou ve francouzské kultuře, ale i v povědomí širších kruhů českého obyvatelstva, které nemá za sebou soustavnou gymnasiální jazykovou průpravu ve francouzštině, a v letech svého dospívání dalo – vesměs z praktických důvodů – přednost studiu jiných jazyků (zprvu pravděpodobně němčině, poté ruštině, a zejména v posledních dvou třech desetiletích angličtině), je dodnes známo a občas i citováno zpola denunciační a zpola selektivně fatalistlistické úsloví: „šerše la fam“ (v psané francouzštině „Cherchez la femme!“), což převedeno do češtiny, znamená přibližně „(Za vším) hledejte ženu!“.

2.3 Situační vlivy na společenské projevy, chování a styl Lidské chování a kvalita jednání při společenském styku, interakci a interpersonální komunikaci včetně volby komunikační strategie, taktického manévrování v průběhu komunikace a operačního (prováděcího) postupu, jakožto komunikační aktivity, závisí nejen na osobnostních vlastnostech, potenciálech, kapacitě a reservách jedince, včetně jeho


komuikační způsobilosti a jazykové vybavenosti, ale také na jeho smýšlení, záměrech a předsevzetích, a na situaci (z latin. situs = poloha, postavení, poměry, stav) a prostředí a celkovém situačním kontextu (souvislostech), v němž k tomuto jednání a chování dochází (srov. Špačková 2011). Je tudíž spoluurčováno situačními vlivy (vnějšími podmínkami, okolnostmi, prostředím) i tím, jak si člověk svoji situaci vykládá, jak ji interpretuje a prožívá, a jaké z této interpretace vyvozuje závěry pro své jednání, a nakolik se přitom rozhodne podvolit alternativní výzvě „svůdného“ systémového situačního rámce v pojetí P. Zimbarda (2014) a G. Lackoffa. Závažným faktorem, spolurozhodujícím o tom, jak se člověk při společenském styku za dané situace bude chovat, jaký zvolí společenský styl svého jednání, je tedy charakter této situace. Může to být situace, která nebude klást na jedince žádné zvláštní nároky, a on ji nonšalantně zvládne (z fran. výrazu non-chalance pro bezstarostnost, nenucenost, nevšímavost, ale i nedbalost). Může to být běžná úkolová situace, kterou je člověk s to zvládnout rutinním způsobem. Může však nastat i náročnější problémová situace, anebo se může jednat o zásadní dilemmatické rozhodování nebo řešení konfliktní situace, případně může jít o zvládnutí krizové situaci či naléhavé emergentní situace, přinášející nějaké novum (něco nového, s čím řešitel původně nepočítal), vyžadující urgentní zásah, anebo o náročnou povinnostní situaci. A zvládání situace může být navíc komplikováno nedostatkem aktivizovatelných (disponibilních) prostředků, dosavadním neefektivním postupem, případně dosavadními chybně učiněnými kroky, promarněním času, anebo nečekaným zhoršením situace. Každá z těchto situací klade na člověka určité specifické situační požadavky a nároky, a vyvolává u jedince, který se v ní ocitl, určitou situační zátěž (úkolovou zátěž, pracovní zátěž, povinnostní zátěž, služební zátěž, rozhodovací zátěž, problémovou, řešitelskou zátěž, případně jiný druh zátěže, jako je zátěž způsoben přesyceností určitými aktivitami nebo zátěž způsobená dosavadními neúspěchy při řešení určitých problémů, frustracemi, apod.). Bývá to právě přílišná (excesivní) situační zátěž, jež se zpravidla tou okolností, která výrazně „podmalovává“ společenské chování člověka, modifikuje je a dodává mu jeho výsledné „zabarvení“. Společenské chování jedince pak může nabývat různých podob v rozpětí, sahajícím od pohodového postupu, nenaléhavé, uvolněné, rozšafné mluvy, kořeněné žerty a vtipem, přes interpersonální projevy zvídavosti, náklonnosti, férovosti a podpory, a tedy i ony neutrálně korektní, slušné a zdvořilé společenské způsoby, nevybočující z tolerančního pásma vymezeného formálními pravidly společenské etikety, až po naléhavé a netrpělivé, vypjaté, emočně „zabarvené“ a mnohdy zkratkovité způsoby chování, balancující „na hraně společenské etikety“ a pásma „obtížně stravitelných společenských projevů, přešlapů a podrazů“. Zkušení řešitelé dobře vědí, že ani zdárný, bezproblémový pracovní postup, při němž „všechno běží jako po másle“, se může nečekaně zadrhnout. Jestliže se budou projevy zmíněného negativního individuálního i institucionálního chování vyskytovat v určitém společenském kontextu častěji, hrozí v něm riziko vytvoření bezmezně tolerantního společenského „psychosociálního klimatu“, umožňujícího přijmout jakkoli výstřední způsoby společenského chování (v duchu anglického rčení „Anythink go“,


což znamená doslova, že „Jde cokoli“, tedy že „Cokoliv je možné“) a odkazujícího principy a pravidla společenské etikety do říše pohádek. Jak vyplývá ze samotného adjektiva „společenský“, pojem etiketa, užívaný ve významu společenská etiketa, tedy chápaný jako společenská zdvořilost a její pravidla, se vztahuje především k sociálnímu, resp. interpersonálnímu chování a jednání, tedy ke společenskému stylu jednajících. Pojem etiketa vyjadřuje jeden z významných aspektů lidského sociálního a interpersonálního jednání a chování a společenského stylu jednajících – o jeho normativní aspekt či dimenzi, činící si nároky na své uplatnění u většího počtu osob, případně skupin. Pokud se jedná o společenský styl jedince, rozumí se jím zpravidla jeden z jeho osobní styl společenského chování (z řec. stylus = sloup, pisadlo, sloh) jako osobitý způsob provádění určitých aktivit. Ve své učebnici sociální psychologie uvádí M. Nakonečný (1998:113) Nosaolvo (1979) vymezení obecného pojetí stylu jako „kvalitativních zásady organizace elementů, kterou lze snadno identifikovat“. V psychologii se stylem rozumí způsob provádění určité psychické aktivity, jednání nebo chování, který je typický pro určitého jedince. Zatímco schopnosti bývají unipolární, proměnlivé v rozmezí od nuly k maximu, styly bývají obvykle chápány jako bipolární kontinuum, případně vícedimenzionální prostor, umožňující lokalizovat určitý příznačný projev jedince mezi dvěma či několika krajnostmi uvažované charakteristiky.

Osobní styl a jeho projevy Osobní či individuální styl je možno rozpoznat prakticky u všech psychických funkcí, projevů a aktivit každého konkrétního jedince. Nejčastěji se rozlišuje styl poznávání a myšlení, styl učení, styl činnosti, styl jednání, styl provádění určitých úkonů, styl komunikování, styl vedení a řízení lidí, styl vyjednávání, styl psaní, styl prezentace idejí a projektů, styl řady dalších aktivit, životní styl. Osobní styl se nakonec promítá i do stylové stránky produktů lidské činnosti (artefaktů, textů, písma).

Poznávací (kognitivní) styl Poznávací neboli kognitivní styl znamená jedinečný, pro jedince charakteristický způsob vnímání a mentálního zpracovávání podnětů, signálů a informací a zároveň tendenci chovat se při poznávání určitým způsobem. Je to jedincem preferovaný způsob detekce (zachycování) signálů a získávání a zpracovávání informací, tj. vnímání a poznávání, uplatňovaný při výběru informací, myšlení a zapamatovávání, případně způsob využívání informací při rozhodování a řešení problému. Kognitivní styl lze pokládat za „styl chování při řešení poznávacích (kognitivních) úloh“ (Seitz 1987, viz Nakonečný 1998:112). H.A. Witkin (1977) pokládá kognitivní styl za „dimenzi psychiky spojenou s formou poznávací činnosti“, s vnímáním a myšlením. Kognitivní styl bývá obvykle chápán jako příznačná osobnostní charakteristika, ovlivňující postoje, hodnoty a sociální interakci jedince.


V experimentální psychologii byla rozlišena řada kognitivních stylů. Nejznámější kognitivní stylovou polaritou je patrně Witkinova polarita na poli nezávislého stylu versus na poli závislého kognitivního stylu. „Polem“ či přesněji „percepčním polem“ (tj. vnímacím polem) je přitom míněno prostředí, okolí a pozadí, na němž se vnímané podněty vyskytují. Další fazety kognitivního stylu se týkají:  

 

skanování (scanning, snímání, pečlivého prohlížení), vyrovnávání (leveling) versus vybrušování, ostření (sharpenning) – tj. individuální rozdíly v zapamatování, spočívající v uchovávání rozdílnosti zapamatovaných zážitků nebo naopak ve splývání podobných událostí, reflektivity (reflection) versus impulsivity (impulsiveness), koncepční diferenciace.

Rámek 2-4 Kognitivní styly dle Witkina Polarita poznávací „závislosti na poli“ versus „nezávislosti na poli“ (Witkin et al. 1962) představuje jednu z významných dimenzí kognitivního neboli poznávacího stylu. Osoby „nezávislé na poli“ vnímají prvky okolního prostředí jako zřetelně oddělené a všímají si jejich charakteristických rysů. Kupříkladu na jejich kresbách každý předmět v percepčním poli (tj. poli vnímání či zorném poli jedince) vystupuje jasně na pozadí (kontrastuje s pozadím). Tyto osoby se řídí svým vlastním „vnitřním referenčním rámcem“, chápaným jako určité apriorní pojetí toho, co vnímají nebo promýšlejí. Jsou více závislé na svých představách a projekcích. Pro osoby „závislé na poli“ je naopak určující „vnější referenční rámec“. Tyto osoby vykazují lepší sociální orientaci, opírají se spíše o objektivní zjištění a jsou většími realisty. Nepouštějí si příliš „na špacír“ svoji představivost. Mají sklon vnímat okolní prostředí jako celek. V mysli neohraničují zřetelně ani tvar, ani velikost, barvu a další vlastnosti objektů. Kreslívají například lidskou postavu zpravidla tak, že splývá s pozadím (srov. též Plháková 2003:153). Rozdíly kognitivního stylu spočívajícího v „závislosti či nezávislosti na poli“ se projevují i v procesu učení, v interpretování skutečnosti a v chování (srov. Nakonečný 1998). Nabízí se jistá souvztažnost uvedených polárních kognitivních stylů s polární dimenzí „smyslové vnímání – intuice“, zavedenou C. G. Jungem, resp. v osobnostní typologii Myersové-Briggsové, který z Jungových dimenzí vychází.

Další z pojetí kognitivního stylu představuje přístup k osobnosti vypracovaný americkými psycholožkami Myersovou a Briggsovou pro účely psychologické diagnostiky osobnostních typů testem osobnosti MBTI (tj. iniciály anglického označení metody Myers-Briggs Type Indicator, srov. Čakrt 1996:84). Myersová a Briggsová rozlišily čtyři různé kognitivní (poznávací) styly neboli způsoby, jimiž lidé získávají a mentálně zpracovávají přicházející podněty, a jimiž řeší úkoly a vyrovnávají se s vlivy svého prostředí a situacemi, v nichž se ocitají. Zmíněné kognitivní styly jsou výsledkem kombinace dvou rozdílných preferovaných způsobů získávání informací (buď především prostřednictvím smyslového vnímání nebo především intuicí, tedy S nebo N) a dvou protichůdných způsobů jejich zpracování (buď myšlením nebo na základě cítění, tedy T nebo F). Z uvedené kombinace vycházejí v typologii Myersové a Briggsové následující čtyři kognitivní styly (jejich podrobnější popis podává Čakrt 1996:84):




Kognitivní styl ST – smyslový styl s převahou myšlení neboli systematický kognitivní styl. Jedinec s tímto kognitivním stylem se vyznačuje smyslem pro řád a pořádek, pro fakta a neosobní detaily. Potřebuje jistotu a chce mít věci pod kontrolou. Začíná jednotlivostmi a z nich vytváří celek. Osoby (zvláště manažeři) s tímto kognitivním stylem vtiskávají své činnosti i jejím produktm – projektům, které vypracovávají i organizacím, jež řídí – stabilitu a řád, stanovují jasné cíle. Vyžadují disciplinu a jeví se jako nároční na své podřízené. Při obtížích a neúspěchu však znervózní. Nevykazují náležitou citlivost k mezilidským vztahům. Preferují věcné zaměření před lidskou stránkou organizace.



Kognitivní styl SF – smyslový styl s převahou cítění neboli nestranně procesuální kognitivní styl. Osoby s tímto kognitivní stylem vycházejí jak z objektivních faktů, tak z názorů lidí. Mají smysl pro konkrétní stránku věci a pro detaily. Zaměřují se na lidi, jejich názory, pocity a preference. Dokážou účinně jednat s lidmi a řešit problémy spolupráce. Opírají se přitom nejen o své spolupracovníky, ale i o další lidi „z branže“, profese, pasrtnery, aj.



Kognitivní styl NF – intuitivní styl s převahou cítění neboli heuristický kognitivní styl (tj. styl objevný, tvůrčí). Jedinci s tímto kognitivním stylem postihují souvislosti a hledají možnosti řešení problémů s ohledem na lidi a jejich vztahy. Vycházejí z celkové představy a tu pak konkretizují a do detailů propracovávají.



Kognitivní styl NT – intuitivní styl s převahou myšlení, který bychom mohli nazvat také kognitivním stylem koncepčním nebo projektivním. Znamená hledání různých možností, přičemž dává přednost světu idejí a přírodních zákonitostí před světem lidí. Jedincům s tímto kognitivním stylem nevadí nejistota. Jsou „architekty“ nových řešení.

Rámek 2-5 Kirtonův model kognitivního stylu Jeden z novějších populárních modelů kognitivního stylu vytvořil M. Kirton (2003) pro účely rozpoznání přístupu lidí k řešení problémů a k týmové práci. Kirtonův model kognitivního stylu pracuje s adaptačně-inovačním kontinuem, majícím podobu jednodimenzionální škály, na jejímž jednom konci je vysoká úroveň adaptivity a na druhém, opačném konci vysoká úroveň inovativnosti. Kognitivní styl diagnostikované osoby se pozná pomocí speciální psychodiagnostické techniky, nazvané Kirtonův adaptačně-inovační inventář (Kirton adaptation-innovation inventory, KAI), pomocí nějž se testované osoby posuzují s ohledem na 32 osobnostních rysů. Osoby diagnostikované jako adaptoři upřednostňují při řešení problémů adaptivní (tj. uzpůsobivý) přístup v rámci dosavadního paradigmatu (tj. ustálených a obecně uznávaných představ o možném řešení) a obvyklých postupů, kdežto inovátoři jdou při řešení problémů nad rámec ustáleného paradigmatu a dávají přednost uplatňování netradičních, inovačních postupů. Výsledky získané měřením naznačují, že adaptivní versus inovativní kognitivní styl (A-I skór) má v populaci normální (Gaussovo) rozožení.

Styl učení Některé studie (Messick 1978) ukázaly řadu spojení mezi kognitivním stylem závislosti versus nezávislosti na vnímacím poli a učením. Osoby nezávislé na poli se učí efektivněji při vnitřní motivaci (což je patrné na jejich efektivnějším samostudiu) a bývají méně ovlivnitelné sociálním posilováním (tj. vnějšími podněty ze strany druhých jedinců či skupin).


Vzhledem k důležitosti učení pro budoucí činnost byly navrženy desítky psychometrických technik sloužících identifikování individuálního stylu učení. Například Kolb (1984) rozlišil ve své teorii zkušenostního učení (experiential learning) čtyři cyklicky navazující fáze – konkrétní zkušenost (concrete experiences, CE), reflektivní pozorování (reflective observation, RO), abstraktní konceptualizaci (abstract conceptualization, AC) a aktivní experimentování (active experimentation, AE). Dimenze CE-AC a AE-RO představují polární dimenze, umožňující identifikovat čtyři typy učení – a označit osoby, které je uplatňují (tj. jejich typické představitele) jako divergenty, asimilátory, konvergenty a akomodátory. Například akomodátor preferuje konkrétní zkušenosti a aktivní experimentování, tedy AE a CE. Další z výzkumníků, kteří se zabývali stylem učení, kybernetik a psycholog G. Pask popsal serialistický (řadový) versus holistický (celostní) styl učení. Serialisté preferují učení sekvenčním způsobem, zatímco holisté upřednostňují hierarchický způsob učení (např. shora dolů, nebo zapamatovávání celkové konfigurace podnětů). Rámek 2-6 Styl práce s textem při studiu Ke stylu učení bychom mohli přiřadit také styl práce s texty při jejich studiu. Na základě svých vlastních zkušeností s prací s texty (zvýrazňování, podtrhávání, rámování, barevné rozlišení podmalováním, opatřování značkami a poznámkami) a s ergonomií textu rozlišujeme strukturální a sekvenční přístup (Mateiciuc, nepublikováno). Při strukturálním přístupu studující zvýrazňuje diferencovaně strukturu látky a zdůrazňuje hierarchičnost textu, přičemž nepodstatné textové partie ponechává bez zvýraznění, při sekvenčním přístupu zvýrazňuje ty partie textu, o nichž je přesvědčen, že si je osvojil.

Identifikované kognitivní styly a styly učení mohou být užity ke stanovení toho, jaké instrukční strategie a metody by měly být uplatněny jako nejefektivnější pro určitého jedince a úkol. Z hlediska manažerské psychologie jsou tyto poznatky důležité také proto, že zpochybňují uniformní přístup k různým typům učících se jedinců.

Styl vedení Styl vedení bývá nejčastěji probírán v rámci studia a rozvoje manažerských dovedností. Jako osobní styl vedení je označován osobitý způsob, uplatňovaný manažerem při jeho působení na podřízené, a také způsob, jakým manažer přistupuje k plnění základních manažerských funkcí a řídicích úkolů. V teorii managementu se tradičně rozlišuje K. Lewinem rozpoznaný a pojmenovaný trojí styl vedení, resp. řízení lidí v organizacích:   

autoritativní (autokratický) styl, demokratický (participativní, benevolentní, podpůrný) styl a styl liberální (laissez-faire).

Jednou z nejčastěji respektovaných stylových polarit představuje styl vedení orientovaný na lidi a mezilidské vztahy versus styl vedení zaměřený na úkol a výkon (Stogdill, Coons


1957, Blake, Moutonová 1978, Hersey, Blanchard 1982, Fiedler 1967, viz též Jones a kol. 1998, N. Hayesová1998:65). Z psychologického hlediska je závažný fakt, že preferovaný styl vedení je spíše složitě osobnostně podmíněn, než závislý na pouhém manažerově rozhodnutí a vůli dodržovat určitý zvolený styl. Tzv. manažerská mřížka (managerial grid) Blakeho a Moutonové jako doporučený instrument pro volbu určitého stylu řízení se v této souvislosti jeví spíše jako určitý diagnostický rámec, umožňující lokalizovat konkrétní uplatňovaný nebo doporučovaný styl vedení.

Komunikační styl Komunikačním stylem se rozumí charakteristický způsob, jakým jedinec komunikuje. Způsob vyjadřování a mluvy umožňuje jedince identifikovat, profesně a sociálně jej zařadit. Komunikační styl zároveň odráží některé jedincovy osobnostní vlastnosti a rysy (jako je sebevědomí, egoismus, narcismus, perfekcionismus aj.), i jeho psychické stavy a nálady (psychické napětí, nedočkavost, sebejistotu nebo nejistotu, váhání, opatrnost, nadšení, radost a optimismus i pesimismus, smute a depresi, stres, apod.). Lze rozlišit řadu rozmanitých komunikačních stylů či stylů mluvy (srov. Vybíral 2000:90). Zvláštní pozornost z hlediska managementu si zasluhuje typ, resp. styl komunikování posilující defenzivní postoje partnera“ versus styl komunikování „posilující otevřenost postojů partnera“ (Gibb 1961, viz Khol 1982:206). J.R.Gibb (1961, viz Pietrasiński 1977:61) uvádí tyto styly vedení, resp. řízení do souvislosti s podporou nebo naopak ubrzďováním tvořivosti podřízených. V následující tabulce je zachycen přehled o rysech obou těchto protichůdných komunikačních stylů, převzatý od Gibba (1961, viz Khol 1982:206):

Komunikování (komunikační styl) zesilující defenzivní postoje

posilující otevřenost postojů

hodnotící

popisující

orientované na ovládnutí druhého

orientované na problém

sociálně neutrální až chladné

empatické (vcítivé)

sebejisté (suverénní)

nedogmatické


nadřazující se

nenadřazující se

konstruované, vyumělkované

přirozené, spontánní

nenaslouchavé *)

naslouchavé *)

Poznámka: *) Námi doplněná charakteristika komunikačního stylu

Uvedené dva protichůdné komunikační styly bychom mohli nazvat také opanovávacím neboli dominačním komunikačním stylem versus podpůrným neboli suportivním komunikačním stylem, tj. Pro prvý z těchto protikladných stylů komunikace jsou příznačné komunikační akty, zaměřené na hodnocení, ovládnutí druhého, sociálně neutrální (chladné, lhostejné), příliš sebejisté, nadřazující se, rafinovaně konstruované a vyumělkované, doprovázené neochotou vyslechnout druhého. Pro opačný, podpůrný styl komunikování jsou naopak příznačné komunikační aktivity pouze popisného charakteru, zaměřené spíše na problém než na hodnocení dosavadního postupu, projevy empatie (tzn. dávající najevo vcítění se komunikujícího do situace druhého), nedogmatické, nenadřazující se, spontánní komunikování, provázené nasloucháním druhému. Zkušenost nasvědčuje, že existuje významná pozitivní korelace mezi podpůrným stylem komunikace a vedením zaměřeným na pracovníky, jakož i mezi dominačním stylem komunikace a vedením zaměřeným na úkol. Rámek 2-7 Noetická a ontická mluva podle Blažka a Zavázala Sociální vědci B. Blažek a P. Zavázal (1982) poukázali kupříkladu na polaritu tzv. noetické a ontické mluvy. Zatímco noetická mluva (z lat. noetika = nauka o zásadách a formách poznání) v rámci předávaného sdělení zároveň vymezuje pojmy, jichž se sdělení týká, pojmenovává věci a vystihuje sdělovanou podstatu, ontická mluva (od řec. TO ON = být, případně ontický = týkající se jsoucna, neboli toho, co je) počítá s tím, že obě komunikující strany jsou obeznámeny s podstatou věci i jejím kontextem, používají těchže pojmů, které tudíž není zapotřebí definovat. Sděluje úsporným způsobem pouze nastalé změny, odchylky, údaje o vývoji. Noetická mluva je příznačná spíše pro „nízkokontextuální kultury“, zatímco onticá mluva převažuje u „vysocekontextuálních kultur“ v onom smyslu, jak o nich pojednává interkulturní psychologie (Průcha 2010) a interkulturální management (Nový a Schroll-Machlová 2005, 2006).

Do interpersonální komunikace se promítají jak osobnostní charakteristiky komunikujících, tak také obecnější zákonitosti a mnohotvárnost sociální interakce. Součástí komunikačního stylu v širokém smyslu slova je rovněž styl či způsob mluvy včetně používaného repertoáru slov při mluvním projevu a rétorických (tj. řečnických) prostředků. Z. Vybíral (2000:91) uvádí řadu různých stylů mluvy. Některé z těchto stylů jsou pro jedince natolik přirozené, spjaté s jedincovou osobností, že mluvčí si je mnohdy ani příliš neuvědomuje (například perfekcionistický, silový nebo uspěchaný řečový projev, usilující o akceptaci). Jiné bývají zpravidla záměrně volené, tedy vědomé a vykalkulované (patetický, ironizující, výsměšný, vůdcovský styl). Vybíral soudí, že ze záměrně užívaného stylu mluvy


lze lépe usuzovat na méně stálé osobnostní charakteristiky mluvčího, než z neuvědomovaného stylu.

Styl psaní a další osobní styly Charakteristickým a příznačným projevem jedince je také jeho styl psaní – jak po formálněobsahové stránce (styl textu), tak po stránce formálně-grafické (styl písma). Prvým se zabývá rozbor textu (viz např. Švancara 1972), obsahová analýza (Berelson 1954, Nakonečný 1970) a další metody, druhým grafologie, resp. psychologie písma. K dalším osobním stylům člověka lze z hlediska manažerské psychologie počítat také styl produkovaných artefaktů jedince a takové komponenty životního stylu (slohu), jako je styl oblékání a sebeprezentace, styl bydlení (srov. Honzík 1946, 1976), vizuální styl organizace, styl projevující se v designu produktů, atd.

Kulturotvorný účinek „vybroušeného“ formálního stylu etikety Užití zásad a pravidel zdvořilého společenského styku a férového, ohleduplného a kultivovaného interpersonálního chování, zformulovaných v podobě článků společenské etikety, resp. „společenského protokolu“, mívá také významný kulturotvorný účinek. Jestliže člověk svým slušným, zdvořilým a chápavým jednáním imponuje druhým lidem, je pravděpodobné, že budou jeho chování nejen akceptovat, ale že je začnou také imitovat (napodobovat) a jakmile si je osvojí a přesvědčí se o jeho přednostech, začnou je znásobovat (multiplikovat). I v prostředí, které se dříve stavělo vůči zdvořilému chování odmítavě, se pak slušně, kultivovaně a zdvořile jednající jedinec nezřídka stává „ostrůvkem pozitivní deviace“, majícím vliv na utváření slušných, zdvořilých a korektních mezilidských a společenských vztahů, odpovídajících principům a pravidlům společenské etikety.

2.4

Obsahové zaměření soudobé společenské etikety

Soudobá společenská etiketa (označovaná některými znalci jako etiketa moderní) je účelovostním normativně-preskriptivním souborem formálních principů, zásad a pravidel zdvořilého společenského chování při různých společenských příležitostech a v různých společenských situacích v podmínkách současného světa, vyznačujícího se pokročilou úrovní globalizace. Společenská etiketa instruuje lidi kupříkladu o tom,  jak se mají lidé zdravit, a zejména jak se mají zdravit s patřičnou vřelostí a úctou příbuzní, přátelé a známí,  jak se mají dokázat zdržet dotěrné zvědavosti a urážek,  jak mají nabídnout hostům dostatečnou a velkorysou pohostinnost,  jak se mají vhodně obléci pro určitou příležitost,  jak mohou přispívat ke konverzaci bez zbytečného dominování nad druhými,  jak by měli nabízet pomoc těm, kdož ji potřebují,


      

jak mohou způsobně a tiše jíst, jak se vyhýbat rušení druhých zbytečnou hlučností, jak dodržovat stanovená organizační pravidla, jakmile se stanou členy organizace , jak přicházet hbitě a včas, jsou-li očekáváni, jak utěšit pozůstalé, jak brzy odpovídat na pozvání, jak by si měli uchovat soudnost i poté, kdy byli úspěšní, a druzí jim pochlebují. Atd.

Je pravděpodobné, že po absolvování předmětu si studující dokážou odpovědět na většinu podobných otázek. Lze rovněž počítat s tím, že z hlediska společenské etikety budou s to úspěšně zvládnout většinu běžných společenských situací a obvyklá společenská dilemata, vynořující se při mezilidských setkáváních, při komunikování a u dalších forem interakčního chování, s nimiž se musejí úředníci státní správy i představitelé samosprávy a jiní veřejní činitelé téměř každodenně vyrovnávat. „Spektrum“ zmíněných situací sahá od povědomí o společenských přednostech a privilegiích (výsadách, výhardním právu) nutnosti korektního upřednostňování starších, úctyhodnějších, privilegovanějších a služebně vyšších a zasloužilejších osob, projevování patřičné úcty profesním seniorům a osobám s vyšším společenským statusem, při výměně pozdravů, představování, oslovování, zvaní návštěv při různých příležitostech, děkování, oslavných projevech a promluvách, vyjadřování uznání, přes vyslovování proseb, omluv, napomínání a výtek, po chování ve společnosti při různých příležitostech, při setkáních i při loučení a odcházení, při jídle (stolování), při pracovním jednání, při polemizování s druhými lidmi a projevování nesouhlasu, při odlehčování situační zátěže vtipem a humorem i při společenských chybných krocích (z franc. faux pas) a nehodách, až po volbu vhodného oblečení pro různé společenské události, podniky a příležitosti (dílčí předpis, týkající se náležitého způsobu oblékání bývá nazýván dress code). Pokud se jedná o společenské ceremoniály (obřady), etiketa se v mnohém inspiruje u diplomacie (zejména u diplomatické zdvořilosti a protokolárních ustanovení), a zpravidla od ní přebírá také osvědčená pravidla a zvyklosti, týkající se úprav písemností, užívání vizitek a organizování a řešení ceremoniálních úkolů a problémů, organizování významných návštěv a audiencí. Koncepce společenské etikety je ve studijním textu posunuta také směrem k méně obvyklým oblastem uplatňování společenské etikety, jako je etiketa společenského styku se specifickými skupinami osob a etiketa specifických společenských situací. Uvedeným výčtem se ovšem obsah etikety zdaleka nevyčerpává. Pro to, co může být do etikety zahrnuto, je užitečné vzít v úvahu nejen projevy společenské zdvořilosti neboli kurtoazie (z franc. court = dvůr) a postupy a chování, považované za projevy mezinárodní zdvořilosti, ale i takové „hlubinnější“ osobnostní charakteristiky jedince a jeho společenského chování a jednání, jako je vnímavost, ohleduplnost, taktnost, tolerantnost, soucit a schopnost vcítění se (empatičnost), úcta, vstřícnost a ochota, nezištnost, slušnost a férovou, gentlemanství (uhlazenost, čestnost, ušlechtilost), loajalita (oddanost), i třeba schopnost zdvořile něco odmítnout (pokládaná za projev asertivity, tj. kultivovaného, neagresivního sebeprosazování).


Specialisté na vojenskou etiketu a vojenskou diplomacii F. Rob a V. Krška (2001:45), autoři příručky vojenského diplomatického protokolu, uvádějí ještě některé další charakteristiky a projevy chování jedince, které se promítají do jeho společenského styku a sociálních interakcí – autentičnost, emotivnost, empatičnost, iniciativnost, schopnost konfrontace (neuhýbání), konkrétnost. Uvedené charakteristiky či dimenze lidského chování a osobnostních faktorů (vlastností, rysů), které je spoluurčují, mají vesměs polární povahu, to znamená, že mohou snadno nabývat svých krajních hodnot, a že lze vcelku snadno pojmenovat jejich opak. Slušností se rozumí čestný, poctivý způsob jednání s druhými, nezneužívání okamžitých výhod ani slabých stránek a indispozic druhých, nezištné poskytování pomoci těm, kteří ji potřebují (v sociální psychologii nazývané prosociálním či nápomocným chováním, (angl. helping behaviour). Zmínění autoři (Rob a Krška 2001) definovali zdvořilost jako uctivost a uhlazenost chování, laskavost a ochotu vycházet vstříc jiným lidem, noblesnost (z franc. noblesse = společenská smetánka, ušlechtilost, jemnost chování). Elementárním výrazem zdvořilosti jsou oslovení, pozdravy, omluvy, prosby, požádání, výrazy díků. Být zdvořilý znamená, být zdvořilý za různých situací, při různém psychickém stavu (tedy i při rozladě či rozčilení) a k různým lidem. Což nepatí, že „Noblesse oblige“ (ve franc. „Urozenost zavazuje“)? Rámek 2-3 Příklad zdvořilosti jako projevu humanity a kultivovanosti Zdvořilost je projevem humanity, tj. lidskosti, a kultivovanosti jedince. Proslulý německo-americký historik umění Erwin Panofsky (1955, čes. vyd. 1981) začíná svou práci o významu ve výtvarném umění popisem následující události: Devět dnů před tím, než chřadnoucí královecký filosof Immanuel Kant zemřel, navštívil jej jeho lékař. Kant, starý, s podlomeným zdravím a téměř slepý, vstal ze svého křesla a roztřesen nemocí zamumlal několik nesrozumitelných slov. Lékař, Kantův věrný společník, si po chvíli uvědomil, že starý učenec se znovu neposadí, dokud on sám nezaujme své místo. Sedl si tedy a teprve po chvíli si Kant dovolil usednout s jeho pomocí do křesla. Když se Kant trochu vzpamatoval, řekl:„Das Gefühl für Humanität hat mich noch nicht verlassen“ („Smysl pro lidskost mne ještě neopustil“). Oba muži tím byli dojati až k slzám, neboť slovo humanita – přestože už tehdy, v 18. století znamenalo něco víc než „uhlazenost“ nebo „zdvořilost“ – mělo pro Kanta mnohem hlubší význam, který okolnosti tohoto okamžiku ještě více zdůraznily: hrdé a tragické vědomí principů, kterým se člověk podrobil, a s nimiž dobrovolně souhlasí, principů, které kontrastují s tím, že člověk je sužován nemocemi, předurčen k zániku a vystaven všemu, co s sebou přináší smrtelnost.

Taktnost znamená podle týchž autorů vnímavé, citlivé a ohleduplné chování k druhým lidem. Je uměním přizpůsobit obecné zásady a pravidla společenského styku (etikety) konkrétní situaci a konkrétnímu člověku, s nímž přicházíme do styku. Taktní jedinec je snášenlivý (tolerantní), respektuje druhé a jejich právo na jejich vlastní stanovisko, názor a postoj. Svůj případný nesouhlas vyjadřuje kultivovanou společenskou formou, tak aby neurazil osobu, s níž nesouhlasí. Projevem taktnosti je například taktní způsob vytýkání chyb a taktní způsob kritiky: chybu vytýkáme druhému mezi čtyřma očima, naopak pochvalu zpravidla vyslovujeme veřejně. I veřejné vyslovení pochvaly však může způsobit problém, například tehdy, když je přítomen někdo, kdo se maximálně snažil a přesto nedosáhl výsledků, za něž


by mohl být pochválen. Je proto nutno pečlivě vážit slova. Příkladem projevu netaktnosti je neustálé zdůrazňování vlastní osoby a vlastních zásluh, pomlouvání druhých, intrikování, zvědavost, „strkání nosu“ do soukromých záležitostí druhých osob. Také přílišné, neodbytné a nekompromisní uplatňování zásad asertivity může působit proti etiketě.

Taktní jednání, taktické jednání s taktizování Taktní jednání je nutno odlišit od taktického jednání. Zatímco prvý z těchto pojmů znamená ohleduplné jednání vůči druhým osobám, a je tudíž kategorií společenské etikety, druhý pojem označuje zvolený alternativní způsob dosahování cílů, který se jeví jako nejvýhodnější. Třetí příbuzný pojem – taktizování – znamená přecházení od jedné alternativy postupu nebo řešení ke druhé, tedy přepojování mezi různými taktikami. Tolerantnost označuje velkorysost v jednání, ochotu přehlížet některé nepodstatné rozdíly v názorech a postojích druhých v zájmu dosažení a udržení shody, schopnost přijmout odlišný názor. Úctou je míněn takový vztah k jedinci, při kterém mu druzí dávají najevo, že jej uznávají, pokládají jej za autoritu, že si váží jeho práce, výsledků jeho činnosti i postojů a názorů, toho, co dělá, čemu se vystavuje, k čemu a jak se vyslovuje, jak je důsledný a jaké přináší vklady do svého usilování. Estetická stránka etikety zahrnuje takové projevy chování a výrazu, jako je celkový vzhled, držení těla, upravenost, čistotnost, vkus s jakým je člověk oblečen, vyvarování se nevkusných, nechutných způsobů chování, které je jedinec s to udržet si pod kontrolou.

Přiměřenost a formálně-technická stránka řečového projevu Za významnou součást projevů a chování regulovaného etiketou může být pokládáno i užívání přiměřeného jedincova „slovníku“, ve smyslu jeho slovní zásoby, její bohatosti a flexibility, výběru a užívání určitých slov a slovních spojení v konversaci (při hovoru), v jiných druzích verbální komunikace, i v písemném styku (korespondenci), jakož i způsob mluvy včetně tempa, rytmu a melodie řečového projevu, i výslovnosti, sdělnosti a srozumitelnosti. V řečovím proejvu i těch nejzkušenějších a „nejostřílenějších“ mluvčích a řečníků se mohou občas vyskytnout určité „slovní přehmaty“, nedbalá výslonodst, nezřetelně vyslovené hlásky, zajíknutí, zadrhnutí plynulého toku řeči, zakoktání, nedokončené věty i vyslovené zkomoleniny, a řada dalších zvláštností, bizarerií (podivností) a poruch řečového projevu. O správný řečový projev a odstraňování oněch poruch a zvláštností se stará odborná pedagogická dicsiplína logopedie. Podobně jako jiné tělesné aktivity a projevy jedince, úzce spojené s jeho psychikou, je také obsah a forma promluv jakožto specifického sociokulturního fenoménu a lidského řečového projevu (mluvního, slovního, verbálního chování) zprostředkovaného mluvidly, několikanásobně psychicky podmíněna. Je odrazem osobnosti jedince, jeho strukturálních charakteristik i sociokulturní zakotvenosti. Zejména je však také výrazem osobní jazykové kultury jedince. Z jedincova slovníku, z jeho stylizace, syntaxe, z dynamiky mluvního


projevu a řady dalších náznaků a příznaků, včetně výsrůzných poruch řeči lze diagnostikovat osobnostní vlastnosti a rysy mluvčího, jeho profesní, společenské i kulturní pozadí, a rovněž psychický stav i aktuální společenskou situovanost. V této souvislosti je nutno uvést, že účelům, stanoveným a sledovaným společenskou etiketou může napomoci užití principů správné stylizace psaného projevu a aplikace nauky o řečnictví (a řečnění) zvané rétorika.

Souhrn kapitoly Ve druhé kapitole studijní opory je vymezeno pojetí společenské etikety. Stručně je zde popsán její vznik, výchozí impulsy, původ, tradice a specifické rysy. Společenská etiketa je vesměs prezentována jako soubor formálních zásad a obecných pravidel společenského styku, vyvozených z explicitních anebo implicitních požadavků na funkcionální efektivnost onoho styku, a na etickou a estetickou kvalitu postojů a oněch postupů, jimiž se společenský styk uskutečňuje – především interakcí, komunikací a transakcemi, ale také interpersonálním vnímáním, sociálním poznáváním a sociálním učením, socializací a enkulurací a dalšími psychickými činnostmi. Během studia společenské etikety se studující ve druhé kapitole studijního textu seznámí s normami, zvyklostmi a přístupy, uplatňovanými při běžném společenském styku a součinností s jinými lidmi a také při dvoustranném i mnohostranném, tj. bilaterálním a multilaterálním mezinárodním styku a při mezinárodní spolupráci, zvláště s ohledem na protokolární standardy a praktiky uplatňované v Evropské unii a v diplomatické praxi členských států Organizace spojených národů (OSN, angl. United Nations Organization, UNO, franc. l’Organisation des Nations Unitées, ONU). Výklad je koncipován se zaměřením na prezentaci zásad společenského styku (zásad společenské etikety a mezinárodní zdvořilosti) a problematiku utváření společenských vztahů s přihlédnutím k sociálně psychologickému pojetí interpersonální a sociální komunikace, ke kulturním specifikům a interkulturálním aspektům mezinárodní spolupráce, k osobnosti interagujících jedinců a kulturním charakteristikám systémů, v nichž tito jedinci působí, a jež reprezentují, a k historii a dynamice meziorganizačních a mezinárodních aktivit.

Seznam doporučené literatury BOUZEK, J. (2008) Jak se domluvit s jinými? Úvod do mezikulturní komunikace. Praha/ Kroměříž: Triton. ISBN 978-80-7387-043-0 BROUK, B. (2010) Životní sloh, Brno: Barrister & Principal, ISBN 978-80- 87029-88-6 DĄBROWSKI P. J., (1991), Praktyczna teoria negocjacji. Warszawa: Sorgbog, ISBN 8385237-04-6 FELTHAM, R. G., (2003), Příručka diplomata.Prah: SLON. ISBN 80-86429-13-X HABIBOVÁ, (2009) Francouzská galantnost. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-1782-6


HLAVÁČEK, L., (2005) Mluviti stříbro, mluviti zlato. Slova, gesta a činy v mezilidské komunikaci. Praha: Vltavín, ISBN 80-86324-45-1 HOLMEROVÁ, I., (2014)Minimum akademického bontonu, aneb Jak neuklouznout nejen na akademické půdě. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-5427-7 NAUMANN, F. (2005) Umění diplomatického jednání. Praha: Portál. ISBN 80-7278-897-X ŠPAČKOVÁ, A. (2011) Umění dialogu. Jak si s lidmi opravdu porozumět. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-247-3810-9 ZÍKA, J. (1991) Užitá pychologie pro pracovníky FMZV, Praha: FMZV


3 Systémová úloha společenské etikety a její principy Cílem třetí kapitoly studijní opory je vysvětlit účel, funkci a pojetí společenské etikety, popsat její genezi, a ukázat, jakou funkci, úlohu či roli má společenská etiketa sehrávat v hieararchickém komplexu normativně-preskriptivnívch reglementů (tj. víceúrovňovém či vrstevnatém komplexu formálních normativů a směrnic, předepisujících) sloužících usměrňování lidské činnosti a společenského chování. Cílem třetí kapitoly studijní opory je zdůvodnit studujícím nezbytnost uplatňování společenské etikety při individuálním i oficiálním institucionálním společenském styku včetně styku pracovního i slavnostního (tzn. společenského styku v režimu profánnosti (tj. světskosti, všednosti, nízkosti) a v režimu posvátnosti, srov. M. Eliade 199x), ukázat jim původ, zdroje, tradici a historii etikety, a vysvětlit účel a pojetí společenské etikety jako formálního nástroje společenské zdvořilosti (kurtoasie, z franc. courtoisie), sloužícího uplatňování funkcionálněefektivnostních, etických a estetických principů a pravidel ve společenských situacích, tzn. při interpersonálním chování a komunikaci lidí v rámci společenského styku. Klíčová slova Etika – estetika – společenský styk – společenské situace – sociální interakce – interpersonální komunikace – situační chování – interpersonální komunikace – demonstrované projevy, postoje a jednání – vnitřní versus vnější motivace lidfského jednání – účelovost a užitečnost lidského jednání – efektivnost a adaptabilita lidského jednání – etická a estetická dimenze hodnocení společenského chování – interpersonální vztahy – sociální systémy – společenské normy chování.

3.1 Systémová úloha společenské etikety Společenským stykem se rozumí jednorázové, spíše krátkodobé setkání nebo opakované setkávání, a rovněž dlouhodobější setkávání dvou nebo několika různých individuálních, kolektivních i institucionálních subjektů – jednotlivých osob, skupin osob, větších kolektivů, představitelů organizací, institucí států i mezinárodních organizací. S přiměřenou mírou zjednodušení lze přijmout tezi, že jednorázová společenská setkání mívají charakter události, kdežto opakovaná a dlouhodobější setkávání bývají zpravidla interpretována jako stýkání, tedy děj, proces, posloupnost řetěz či sled událostí. Rámek 3-1 Pojetí společenského styku jako „stýkání“ a „potýkání“ Český filosof, Emanul Rádl (1873-1942), pokračovatel Masarykovy realistické, analyticko-kritické linie politicko-filosofické reflexe, užil pojmu „stýkání“ ve dvojici s pojmem „potýkání“ jako dvou příznačných charakteristik dominantní formy styku příslušníků dvou ambiciózních národních kultur, rozvíjejících se po staletí pospolu i vedle sebe, ve své proslulé historicko-filosofické práci „Válka Čechů s Němci“ (Rádl 1993, viz též Kosatík 2011).

Komunikace při společenském styku je pojímána systémově tak, aby bylo možno při eventuální analýze stanovit podíl etiketní složky komunikac v poměru k dalším složkám


sdělení u různých alternativ komunikačních aktů jak při aktivní roli mluvčího, tak při jeho pasivní roli i při absenci některého z komunikačních složek a aspektů. Společenský styk individuálních, kolektivních i institucionálních subjektů může být buď náhodný (příležitostný, epizodický), nebo účelový. Účelový společenský styk je styk záměrně vyvolaný zpravidla jednou nebo druhou stranou. Jednostranně, případně oboustranně, a při větším počtu zúčastněných subjektů či stran – i vícestranně motivovaný (tedy apriorně žádoucí), přičemž všechny zúčastněné subjekty mohou být vedeny stejnými motivy, záměry a očekáváními, anebo každý ze zúčastněných subjektů či stran může být k setkáním podněcován svými motivy, odlišnými od motivů druhých subjektů či stran. Při účelově motivovaném styku, účelově zaměřeném jednání, i při hledání vhodného (optimálního) řešení nějakého problému mívá člověk obvykle určitou výhodu před tím, kdo se do nastalé situace společenského styku dostal nečekaně a neúmyslně. Tato jeho výhoda spočívá v tom, že oproti svému protějšku může nastalou situaci a alternativy řešení předem promyslet, připravit se na ni. Vedle své vize toho (představy o tom), čeho chce svým stykem, interakcí a komunikací s druhým subjektem dosáhnout, a vedle uvědomění si konkrétní podoby svého záměru (jímž může být uskutečnění zamýšlená transakce, prosazení určitého poslání, vyřešení nějakého problému, splnění daného zadání), subjekt či strana, který či která iniciuje (dává podnět k) setkání s druhým subjektem (stranou) zpravidla promýšlí strategii svého postupu při zamýšlené interakci. To znamená, že si vytyčuje stěžejní (tj. strategické) cíle, jichž by rád svým společenským stykem, interakcí (vyjednáváním a jednáním) dosáhl, a dílčí cíle na cestě k implementaci strategie (k jejímu naplnění, zavedení, realizaci). V návaznosti na strategický cíl, resp. cíle pak stanovuje pravidla svého strategického postupu, a své priority, což odpovídá u institucionálních, vysoce organizovaných celků, formací, organizací a institucí jejich politice v příslušné strategické oblasti, a vypracovává si plán implementace strategie (alternativní názvy jsou: prováděcí plán, realizační plán, operační plán, akční plán, apod.), a poté již přicházejí na řadu postupné realizační kroky. V případě, že se člověk dostává do sociálního styku nečekaně, zpravidla nepřipraven, popsaný postup zvládnutí interakce probíhá zkratkovitě, s rizikem chyb a opomenutí. Na počátku každé interakce v rámci společenského styku, mající pak nejčastěji podobu řetězce střídavých obousměrných interakčních a komunikačních kroků, nastává věšinou situace, kdy jeden ze subjektů (či jedna ze stran) dává najevo, že má zájem na započetí interakce s druhým subjektem (stranou) či dalšímí subjekty (stranami). Subjekt, který (nebo strana, která) společenský styk iniciuje, se chová proaktivně, subjekt, který na výzvu odpovídá, se chová reaktivně. Rámek 3-2 Reaktivní versus proaktivní přístup k úkolům a situacím V aplikovaných psychologických disciplínách jako je psychologie práce, organizace a řízení, bylo v rámci taxonomie pracovních činností, postupů a přístupů k pracovním úkolům, k řešení problémů a zvládání situací přijato rozlišení reaktivní přístup versus proaktivní přístup. Obecně platí, že jak nečekané situace, tak i jednodušší a rutinní úkoly ale – snad paradoxně – také osvojené náročnější úkoly, plněné na základě zvyklostí a předepsaných pravidel postupu, a rovněž


naléhavé a neodkladné úkoly bývají zvládány cestou spíše reaktivního přístupu, než proaktivně, na základě důkladného přemýlení, promýšlení a uvažování (premeditace). Naopak nejednoznačně vymezená a složitější zadání, úkoly náročnější na řešení, a také méně obvyklé úkoly i úkoly, u nichž se dá očekávat, že teprve vyvstanou, vyžadují, aby byl při jejich zvládání ve větší míře uplatňován proaktivní přístup. Při neodkladném, urgentním plnění důležitých úkolů a zvládání nečekaných, naléhavých, neobvyklých, nově vyvstalých, emergentních situací je zapotřebí uplanit kombinaci obou přístupů. To znamená, mít k dispozici proaktivně vypracované, osvojené a deponované metody, nástroje, a postupy, a v případě potřeby je reaktivně kombinovat, eventuálně k nim reaktivně dotvořit řešení ad hoc (k danému účelu, pro tento případ, s tímo cílem). Podobné adaptivní (přizpůsobivé) postupy, dávající naději na úspěšné zvládnutí situace, jsou užívány v případech různých havarijních situací, záchranných operací a naléhavých případů. Proaktivní přístup k plnění úkolů a ke zvládání situací bývá spjat s vyšší rozumovou (intelektovou) a emoční angažovaností řešitele, tedy podmíněn především jeho prozíravostí a motivovaností. Podle zjištění polského psychologa J. Reykowského se při proaktivním přístupu více než při reaktivním uplatňují svérázné osobnostní vlastnosti a rysy jedince.

Při systémovém přístupu k fenomému společenského styku – lhostejno, v jaké společenské situaci se subjekt při jejím zvládání ocitnul, a ať už tento styk má charakter jednorázového setkání nebo opakovaného setkávání a stýkání se – obě interagující strany (bez ohledu na to, zda jimi jsou individuální, kolektivní anebo institucionální subjekty) uplatňují přinejmenším trojí následující pohled na komunikaci při společenském styku – na trojí komunikančí,obsahovou i formální stránku komunikace (trojí pojetí, aspekt či stránku komunikace): 1. Funkcionální komunikační jádro, představované věcnou komunikací, týkající se „merita věci“ – její podstaty, předmětu, důvodu či tématu jak epizodického, tak záměrného společenského styku, a setkání, případně odborného zpracování úkolu, řešení poblému, anebo zvládání nastalé situace. Účelem této složky komunikace je co nejefektivnější dosažení cíle setkání. Dominantním kritériem splňování tohoto účelu je funkcionální efektivnost. Jako přídatná kritéria však mohou spolu s funkcionálním kritériem, resp. kritériem efektivnosti sloužit také jiná kritéria: etické kritérium nebo estetické kritérium. 2. Pracovní a reflexivní komunikace, zahrnující ty obsahové složky komunikace a ty významové aspekty interakce, na jejichž pozadí tato komunikce probíhá, a které mají reflexivně-řešitelskou povahu – to znamená, týkají se alternativ dalšího možného postupu, hypotéz o optimálním řešení problémů, pokud se staly předmětem setkání, tvorby strategie a zvoleného postupu, koordinace postupu a strategické navigace, zasazování tématu do širšího kontextu, zvažování tvůrčích aspeků řešení a průběžného korigování postupu. Pracovní a reflexivní komunikace má charakter „metakomunikace“. Účelem této metakomunikační složky komunikace a interakce, na jejímž pozadí tato komunikace probíhá, je přispívat k tomu, aby setkavší se subjekty dosáhly co nejefektivněji cíle setkání, resp. aby co nejlépe vyuily příležitostise setkat – ať jsou řešiteli téhož problému, mají se vyrovnat s týmž zadáním a splnit společný úkol, případně mají společně zvládnout nastalou situaci, anebo se setkali náhodně, a nemají v úmyslu svůj styk (setkání) nijak


prodlužovat. Za prvořadé kritérium splňování tohoto účelu je považována efektivnost zvoleného postupu. Spolu s efektivností zvolného postupu však mohou být brány v úvahu jako kritéria řešení – s ohledem na jeho další potenciální účely – především etické (morální, mravní) a estetické ohledey. 3. Etiketní stránka komunikace a celé interakce znamená de facto zdvořilostní aspekt komunikace a interakce, jímž jsou z etického a estetického hlediska (pomocí etických a estetických kritérií) „přefiltrovávány“, přehodnocovány a modifikovány meritorní (tj. věcné, podstatné) sdělované obsahy, týkající se funkcionálního komunikačního jádra (viz bod 1) i pracovní a reflexivní komunikace či „metakomunikace“ (viz bod 2), probíhající mezi interagujícími subjekty. V případě nepřítomnosti některé ze zmíněných dvou komunikačních složek, jak se to stává při epizodickém společenském styku a neplánovitých setkáních interagujících subjektů či stran, je zdvořilostní přístup může zastoupit. Podvojné zakořenění společenské etikety v půdě etiky a estetiky připomíná řeckou antickou ideu kalokagathie – souladu krásy a dobra jakožto ideálu starořecké mužné dokonalosti (termín je složen z řeckých slov kalos = krásný a agathos = dobrý). Společenská etiketa je postupně rozvíjeným účelovostním normativně-preskriptivním souborem formálních principů, zásad a pravidel zdvořilého společenského chování při běžném společenském styku i při různých společenských příležitostech a v různých společenských situacích. Formou diplomatické etikety je uplatňována také ve dvoustranném i mnohostranném, tj. bilaterálním a multilaterálním mezinárodním styku a při mezinárodní spolupráci v podmínkách současného světa, vyznačujícího se pokročilou úrovní globalizace.

3.2 Účelovostní, etická a estetická dimenze chování Každá lidská činnost probíhá de facto v určitém sociálním, kulturním a civilizačním kontextu. Ať přijmeme kteroukoli klasifikaci lidské činnosti (např. na činnosti vnitřní a Vygotského a Piagetovy ideje o internalizaci neboli zvnitřňování a externalizaci neboli zvněšjšňování, nebo dejme tomu Bühlerovo trojčlenné třídění lidské činnosti na práci, učení a hru, které jsme dále rozšířili o další způsoby neboli mody lidské aktivity, jako je cestování a zápas; viz Mateiciuc 2012), pokud tato činnost probíhá ve společenském kontextu, v rámci společenského kontaktu a má charakter společenského chování socilální interakce, komunikace a transakcí, je bezpochyby „terénem“, na němž by měly být aplikovány optimalizační principy, pravidla a postupy společenské etikety

3.3 Efektivnostní, etické, a estetické požadavky na etiketu V první kapitole této studijní opory byly popsány předpokady a zákonitosti efektivní sociální interakce, komunikace a transakcí, součinnosti, podpory a vzájemné pomoci. Nicméně – jak bylo naznačeno výše – vedle zákonitostí sociálního styku a chování ve společenských situacích existují jistá obecněji uznávaná pravidla společenského, organizačního i


mezinárodního styku, která by měla být dodržována, aby bylo minimalizováno riziko nedorozumění, kontraproduktivního napětí a konfliktů se všemi negativními důsledky pro interagující subjekty. Tato pravidla jsou představována společenskou etiketou a protokolem, eventuelně protokolárními pravidly a zvyklostmi, uplatňovanými v různých oblastech společenského, hospodářského a politického života a oborové, administrativní a profesní praxe (srov. Suja 2015). Za východisko formulování pravidel a zásad společenské etikety i oborových etiket a protokolárních reglementů (směrnic) bývá obvykle pokládána obecná etika, a spolu s ní také její odpovídající oborové, profesní či spolkové etiky, případně etiky provádění určitých aktivit a etika odpovědnosti. Počátky obecně etického myšlení v historii lidstva v podobě filosofického reflektování, myšlení a promýšlení mravních stránek lidského jednání lze nalézt již v daleké minulosti (srov. Etzioni 1995; Šroněk 2002). Proslulý komentátor, reformátor a teoretik managementu P. Drucker (2012) vyslovil ve své souhrnné práci o managementu myšlenku, že manažeři jakožto členové vedení organizací musejí respektovat v rámci etiky odpovědnosti také požadavky své profesionální etiky. Připomenul, že nejdůležitější povinnost každého profesionála byla velmi pregnantně formulována v lékařské hippokratovské přísaze, již vyslovil proslulý řecký lékař Hippokrates: „Primum non nocere!“, tj. „Především neškodit!“. Na obecné úrovni začala být etika rozvíjena v podobě filosofického reflektování závažných dilemat (viz Krámský 2015). Otázka morálky a formulace etických východisek etikety byla rozvíjena jako v linii ethos, mrav, mravní charakter a mravní jednání. Rychlý rozvoj soukromě-podnikatelských aktivit v 90. letech, provázený mnohotvárnou paletou negativních příznaků a problémů, vyzdvihl na pořad dne otázku mravnosti uplatňovaných postupů v oblasti podnikání a managementu (viz Dytrt, Roudný, Skipala a Volejníková 1997; Bláha 2002).

3.4 Společenské přednosti a prokazování úcty druhým Většina velkých adaptivních soustav, jako jsou živé organismy, jejich uskupení a celé populace, vzniklé z předcházejících generací svého druhu plozením, přirozeným růstem, a vývojem, nebo národní kultury, jakož i organizační a institucionální kultury, subkultury určitých lidských společenství a sociálních systémů, a rovněž kultury a struktury velkých a rozlehlých komplexních adaptivních účelovostních systémů, vytvářených lidmi k určitým účelům a napodobujících živé organismy, i jejich funkcionálních subsystémů se vyznačuje redundantností (tj. nadbytečností, přebytečbností) svých prvků a článků a svou hierarchickou stavbou neboli víceúrovňovým uspořádáním (srov. např. Bertalanffy 1972; Mesarović, Macko a Takahara 1968; Klír a Valach 1963; Habr a Vepřek 1968, Lurija 197x; Koukolík 2002; Beck 2004 i specialisté dalších vědních oborů).

3.5 Principy a pravidla Ethos, mrav, mravní charakter a mravní jednání


Význam etikety – mohli bychom se domnívat, že etketa je kosmetickou záležitostí a na reálný život nemá žádný vliv – je konkrétně je větší, než by se na první pohled mohlo zdát blbá ná lada. Narcismus nekuktunost.. Didržobýní zásad etikety je barometrewm kultivovanosti spolen čoezi Masarykovo nebát se a nekrást.. vztah k mrevnosti… Opake m zdvořilosti je neomalenost , sprostorta hulvátství , nemístný ostrovtip… neomalenosr hrubiánství vulgarita… nenasovchní… chlípnostz beuizdná chtivost Etiketa má spolu s technizací a technologizací styku také tehncikí srnka ovlýdání tehcnikya ke staku… Opakem těchto rysů chování mohou být takové projevy chování, jako je sebestřednost, snaha dominovat, nemístná familiárnost, žoviálnost, neurvalost, bezostyšnost, arogance, vulgárnost, hulvátství, nemravnost, a také okázalost a obžerství. Prohřeškem proti etiketě může být také to, když někdo otravuje druhého svými problémy. Zdvořilost, ač se projevuje jistou uhlazeností, není společenskou prohnaností a kluzkostí. Prosazování uvedených charakteristik v chování jedince může být považováno za znásilňování etikety z jeho strany. Shrneme-li uvedená pojetí etikety, dospějeme zřejmě k závěru, že etiketa je vázána na sociální chování a jednání, a zároveň vyplňuje pozici mezi etickými a estetickým. Od etikety (tzn. co má být dodržováno) je zapotřebí odlišit osobitý způsob chování konkrétního jedince – jeho způsoby, mravy, móresy, manýry (tzn. to, jak se jedinec skutečně chová). K porušo jejího podcenění, přehlížení nebo odmítání, 2)

z její neznalosti,

3)

vání a popírání etikety dochází nejčastěji ze tří důvodů:

1)

z nedostatečného sebeovládání, zvláště při psychickém napětí a v náročných situacích.

Etiketu jakožto uznávaný soubor pravidel zdvořilého společenského chování není možno svévolně zaměňovat s protokolárními pravidly a zvyklostmi. Zatímco etiketa má dominantní obecně společenskou dimenzi, protokol je vázán na určitou konkrétnější oblast společenské praxe – diplomacii, akademickou půdu, ozbrojené složky, odborná a profesní uskupení apod. V jakémkoli hieararchickém komplexu normativně-preskriptivních direktiv (směrnic) a reglementů (předpisů) a doporučení …předatdvuje etiketa, sloužících efektivnímu usměrňování lidské činnosti a společenského chování v suituacích společenského styku zoravsal onu závěrečnou klenbu svornmík toho, cio by lidé měl célevdomě a diferencvan ě dělat any dosáhli svých společných clů . Hlavním cílem kapitly je popsat principy a pravidla společenské etikety, nacházející své uplatnění v běžných společenských situacích se zřetelem na jejich uplatňování v různých společenských situacích. Společenské etikety


Společenská etiketa se po staletí vyvíjela, a její služebný, instrumentální význam pulsoval v závislosti na vývoji společnosti. Za významnou součást projevů a chování regulovaného etiketou může být pokládáno i užívání přiměřeného slovníku, ve smyslu výběru a užívání určitých slov a slovních spojení v konversaci (při hovoru) i v písemném styku (korespondenci), jakož i způsob mluvy včetně výslovnost, sdělnost a srozumitelnost. V této souvislosti je nutno uvést, že etiketa je zároveň určitým chtěným neboli záměrným nebo nechtěným mimoděčným metasdělením. Masarykovo nebát se a nekrást.. vztah k mravnosti… Opakem zdvořilosti je neomalenost, sprostota hulvátství, nemístný ostrovtip… hrubiánství vulgarita… nenasovchní… chlípnostz beuizdná chtivost

neomalenosr

Etiketa má spou s technizací atechnologizaci styku také tehncikí srnka ovlýdání tehcnikya ke staku… Opakem těchto rysů chování mohou být takové projevy chování, jako je sebestřednost, snaha dominovat, nemístná familiárnost, žoviálnost, neurvalost, bezostyšnost, arogance, vulgárnost, hulvátství, nemravnost, a také okázalost a obžerství. Prohřeškem proti etiketě může být také to, když někdo otravuje druhého svými problémy. Zdvořilost, ač se projevuje jistou uhlazeností, není společenskou prohnaností a kluzkostí. Prosazování uvedených charakteristik v chování jedince může být považováno za znásilňování etikety z jeho strany. Shrneme-li uvedená pojetí etikety, dospějeme zřejmě k závěru, že etiketa je vázána na sociální chování a jednání, a zároveň vyplňuje pozici mezi etickými a estetickým. Od etikety (tzn. co má být dodržováno) je zapotřebí odlišit osobitý způsob chování konkrétního jedince – jeho způsoby, mravy, móresy, manýry (tzn. to, jak se jedinec skutečně chová). Vzhledem k tomu, že etiketou stanovené postupy jsou vyvozovány na jedn straně z z se týkají prvssj

3.6 Etiketa jako „svorník klenby“ normativních direktiv V jakémkoli hieararchickém komplexu normativně-preskriptivních direktiv (směrnic), regulaivů reglementů (předpisů) a doporučení …předatdvuje etiketa, sloužících efektivnímu usměrňování lidské činnosti a společenského chování v suituacích společenského styku zoravsal onu závěrečnou klenbu svornmík toho, cio by lidé měl célevdomě a diferencvan ě dělat any dosáhli svých společných clů . Hlavním cílem kapitly je popsat principy a pravidla společenské etikety, nacházející své uplatnění v běžných společenských situacích se zřetelem na jejich uplatňování v různých společenských situacích. Společenská etiketa je obecně chápána jako soubor obecných pravidel společenského styku.


Užití zásad a pravidel zdvořilého společenského styku a férového, ohleduplného, taktního a kultivovaného interpersonálního chování, zformulovaných v podobě článků společenské etikety, resp. „společenského protokolu“, mívá také významný kulturotvorný účinek. Společenská etiketa stanovuje převážně individuálně uplatnitelné zásady, pravidla a postupy, týkající se interagujících jednotlivců mezinárodně uznávaným normativně-preskriptivním souborem formálních institucionálních směrnic, pravidel a norem diplomatického styku států a jejich předstsvtelů a diplomatických zástupců. Obě tyto normativně-preskriptivní soustavy sledují prospěch obou stran styku, jak subjektů společenského chování, tak osobám, s nimiž subjekt přichází do styku, komunikuje a jedná – spolupracuje s nimi, pomáhá jim, spoluvytváří s nimi spojenectví, konsultuje a koordinuje s nimi své aktvity, přistupuje na kompromsy a dojednává dohody, rozvíjí pozitivní vztfahy – usiluje o synegický efekt, dělí se o zisky, podílí se na úhradě ztrát. Společenskou etiketou bývá zpravidla míněn soubor principů, obecných zásad a pravidel zdvořilého společenského styku a interpersonálního chování, majících setkávajícím se, interagujícím a komunikujícím osobám zajistit hladké a bezproblémové porozumění Užití zásad a pravidel zdvořilého společenského styku a férového, ohleduplného a kultivovaného interpersonálního chování, zformulovaných v podobě článků společenské etikety, resp. „společenského protokolu“, mívá také významný kulturotvorný účinek. Jestliže člověk svým slušným, zdvořilým a chápavým jednáním imponuje druhým lidem, je pravděpodobné, že budou jeho chování nejen akceptovat, ale že je začnou také imitovat (napodobovat) a znásobovat (multiplikovat), jakmile si je osvojí a přesvědčí se o jeho přednsteh. V prostředí, které se vůči zdvořilému chování stavělo odmítavě se tak slušně, kultivovaně a zdvořile jednající jedinec nezřídka stává „ostrůvkem pozitivní deviace“, majícím vliv na utváření slušných, zdvořilých a korektních mezilidských a společenských vztahů. Pro účel tohoto studijního textu definujme společenskou etiketu se zřetelem k jejímu účelu a z něj vyvozené společensk -. . . . 0é funkci i s ohledem na její hodnotové zdůvodnění a další socikulturní fakory, určující její podobu, a na synergický účinek jejích komponent následovně: V rámci výuky jsou studujícím prezentovány zásady a poučky společenské etikety.

3.7 Motivace k „vybroušenému“ společenskému stylu Pro účel tohoto studijního textu definujme společenskou etiketu se zřetelem k jejímu účelu a z něj vyvozené společenské funkci i s ohledem na její hodnotové zdůvodnění a další socikulturní fakory, určující její podobu, a na synergický účinek jejích komponent následovně: V rámci výuky jsou studujícím prezentovány zásady a poučky společenské etikety. Společenskou etiketou bývá zpravidla míněn soubor principů, obecných zásad a pravidel zdvořilého společenského styku a interpersonálního chování, majících setkávajícím se, interagujícím a komunikujícím osobám zajistit hladké a bezproblémové porozumění a. .


Užití zásad a pravidel zdvořilého společenského styku a férového, ohleduplného a kultivovaného interpersonálního chování, zformulo+vaných v podobě článků společenské etikety, resp. „společenského protokolu“, mívá také významný kulturotvorný účinek. Jestliže člověk svým slušným, zdvořilým a chápavým jednáním imponuje druhým lidem, je pravděpodobné, že budou jeho chování nejen akceptovat, ale že je začnou také imitovat (napodobovat) a také přejímat, jakmile si je osvojí a přesvědčí se o jeho přednsteh.znásobovat (multiplikovat) V prostředí, které se vůči zdvořilému chování stavělo odmítavě se tak slušně, kultivovaně a zdvořile jednající jedinec nezřídka stává „ostrůvkem pozitivní deviace“, majícím vliv na utváření slušných, zdvořilých a korektních mezilidských a společenských vztahů. Pro účel tohoto studijního textu definujme společenskou etiketu se zřetelem k jejímu účelu. Účelem tohoto studijního textu je seznámit studující oboru Sociální politika a veřejná správa, případně příbuzných oborů, s pojetím a se zásadami společenské etikety a diplomatického protokolu. asys aÚčelem tohoto studijního textu je seznámit studující oboru Sociální politika a veřejná správa, případně příbuzných oborů, s pojetím a se zásadami společenské etikety a diplomatického protokolu.z něj vyvozené společenské funkci i s ohledem na její hodnotové zdůvodnění a další socikulturní fakory, určující její podobu, a na synergický účinek jejích komponent následovně.


4 Účel a pojetí diplomatického protokolu Cíl kapitoly, případně dílčí vzdělávací cíle Cílem šesté kapitoly studijní opory je vysvětlit studujícím účel a načrtnout pojetí diplomatického protokolu jako stěžejního normativně-preskriptivního reglementu, usměrňujícího činnost diplomatické služby státu a integračního nástroje diplomacie. Klíčová slova Mezinárodní vztahy – diplomacie – diplomatický protokol – diplomatická služba – diplomatický styk – diplomatické poslání – diplomatická praxe – globalizace – internacionalizace – mezinárodní integrace

4.1 Mezinárodní vztahy V současné éře pokročilé avšak zároveň rozporuplné globalizace spjatou s prohlubující se internacionalizací, s intenzifikací a akcelerací rozvoje mezistátních a mezinárodních styků a vztahů, a s pokračující a komplikující se mezinárodní integrací, žijeme v prostředí, které se rozhodně otevřelo světu. Společnost, v níž žijeme, organizace, v nichž působíme, i instituce, které spoluurčují naše chování, jsou vesměs otevřenými komplexními systémy, ovlivňovanými vnějším prostředím, včetně vlivů širšího, nadnárodního a globálního prostředí. Tyto systémy vstupují při prosazování svých potřeb, zájmů a záměrů do vzájemného styku a mnohočetných interakcí s jinými sociálními systémy, organizacemi a institucemi, náležejícími mnohdy k jiným společenstvím, k odlišným státním útvarům i rozdílným národním kulturním okruhům. Na základě těchto styků a interakcí, probíhajících na mezinárodní úrovni, krystalizují, rozvíjejí se, ustalují i mění vztahy mezi těmito systémy. Udržování oboustranně výhodných styků a vztahů je zvláště v éře globalizace podmínkou užitečných transakcí (výměn) a spolupráce i oboustranně přijatelného modu vivendi (způsobu života), symbiózy a koexistence (soužití a spolubytí) různých sociálních uskupení, organizací a institucí při prosazování jejich zájmů. Studiem uvedené problematiky se v současné době zabývá prestižní společenskovědní disciplina nazývaná mezinárodní vztahy. Pojem „mezinárodní vztahy“ však bývá užíván ve vícerém významu – nejčastěji (srov. Hollis a Smith 2000, Booth a Smith 2001, Waisová 2002, Drulák 2003, Plechanovová 2003, aj.):  ve významu existujících vztahů mezi státy, resp. národy; tyto vztahy se vyznačují určitými charakteristickými rysy a představují určité „mezinárodní prostředí“, pozadí mezinárodního dění či „mezinárodní scénu“, na níž probíhají mezinárodní styky a interakce,


 k označení soudobé společenské, resp. politické vědy, zabývající se studiem mezinárodních vztahů,  k označení teorie mezinárodních vztahů. Předmětem „mezinárodních vztahů“ jakožto vědní discipliny je studium mezinárodních vztahů, zahraniční politiky jednotlivých států, mezinárodní politiky, mezinárodních konfliktů, mezinárodních režimů, mezinárodních institucí, problematiky míru, mezinárodní integrace a řady dalších příbuzných témat. Za příznačné rysy současného mezinárodního prostředí a jeho vývoje lze pokládat:  Udržování oboustranně výhodných, vstřícných a vyvážených mezinárodních, resp. zahraničních styků a vztahů za těchto podmínek je bezesporu zvyšování komplexnosti tohoto prostředí, což znamená nárůst počtu suverénních subjektů působících na „mezinárodní scéně“ s jejich svéráznými státními či národními zájmy a záměry, provázené intenzifikací styků, vztahů a vzájemných závislostí (interdependencí) mezi nimi,  všeobecné urychlování mezinárodních procesů a nárůst dynamičnosti dějů,  nárůst nejednoznačnosti a obtížné předpověditelnosti budoucího mezinárodního vývoje, jakož i nejistoty a mnohočetných rizik s ním spjatých,  narůstající omezenost zdrojů, a s ní spjaté konkurenční chování subjektů „mezinárodní scény“ v zápase o tyto zdroje a protichůdnost národních zájmů,  přesuny, centralizace, koncentrace a dekoncentrace moci. jedním z podstatných faktorů úspěšnosti potřebných transakcí (výměn), interakce (vzájemného působení), spolupráce neboli kooperace a oboustranně přijatelného modu vivendi (životního způsobu), symbiózy (soužití) a koexistence (spolubytí) různých států, národů, sociálních uskupení, komunit, organizací a institucí při prosazování jejich zájmů. Nejvýznamnějšími aktéry mnohostranné a mnohotvárné interakce probíhající na „mezi-národní scéně“ jsou tradičně suverénní státy. Zároveň však narůstá význam mezinárodních a nadstátních organizací, zvláště nadnárodních podnikatelských společností. Podstatným znakem suverenity neboli svrchovanosti státu (tzn. nezávislé nejvyšší moci) jsou následující znaky:

 centralizace státní moci spojená s koncentrací legitimního rozhodování a odpovědnosti na všech hierarchických úrovních státního aparátu,  nepřípustnost konkurenčních autonomních rozhodovacích aktivit uvnitř státního celku (což úzce souvisí se stabilitou politického režimu ve státě)  nepřípustnost zasahování jakýchkoli vnějších vlivů, hodnot, preferencí a intervencí do vnitřních rozhodovacích procesů ve státě (srov. Deutsch 1966, s. 307). Při navazování, udržování a rozvíjení styků a vztahů mezi suverénními státy a dalšími aktéry působícími v mezinárodním prostředí (na mezinárodní scéně či v tzv. mezinárodní aréně) sehrává významnou roli specializovaný a vytříbený soubor aktivit státní administrativy a státní orgány a instituce, které tyto aktivity provádějí. Obé bývá nazýváno diplomacií. V mezinárodním prostředí, v němž se spolu setkávají a působí na sebe, sehrává významnou a nenahraditelnou roli při navazování, udržování a rozvíjení mezistátních styků specializovaná státní instituce a zároveň sofistikovaná (promyšlená, chytrá až rafinovaná,


tedy zušlechtěná, zjemnělá, případně i vychytralá až lstivá) administrativně-operační společenská technologie, označovaná jako diplomacie.

4.2

Soudobé pojetí diplomacie

V současné éře globalizace a mezinárodní integrace žijeme v prostředí, které se rozhodně otevřelo světu. Soudobé organizace, v nichž pobýváme, a instituce, které spoluurčují naše chování, jsou vesměs otevřenými systémy, které vstupují do vzájemného styku a interakcí s jinými, mnohdy geograficky velmi vzdálenými organizacemi a institucemi, náležejícími k jiným státním útvarům a odlišným národním kulturám. Na základě těchto styků a interakcí se utvářejí a rozvíjejí vazby a vztahy mezi partnerskými organizacemi a institucemi, a vytvářejí se předpoklady součinnosti k jejich integraci. Udržování oboustranně výhodných styků a vztahů je zvláště v éře globalizace podmínkou užitečných transakcí (výměn) a spolupráce i oboustranně přijatelného modu vivendi (způsobu života), symbiózy a koexistence (soužití a spolubytí) různých sociálních uskupení, organizací a institucí při prosazování jejich zájmů. V mezinárodním prostředí, v němž se spolu setkávají a působí na sebe, sehrává významnou a nenahraditelnou roli při navazování, udržování a rozvíjení mezistátních styků specializovaná státní instituce a zároveň sofistikovaná (promyšlená, chytrá až rafinovaná, tedy zušlechtěná, zjemnělá, případně i vychytralá až lstivá) administrativně-operační společenská technologie, označovaná jako diplomacie. Diplomacií se nejčastěji rozumí oficiální činnost státních orgánů (zejména jejich diplomatických představitelů, určených nebo jinak zplnomocněných), uskutečňujících vnější funkce státu. Tato činnost slouží vedení a udržování mezinárodních kontaktů a vztahů v intencích národních zájmů (či státních zájmů) vlastního státu a ochrany práv a zájmů státu a jeho občanů v zahraničí. Významný znalec mezinárodního práva V. Outrata (1960, viz Rob a Krška 2001:4) považuje za nepřijatelné občasné ztotožňování diplomacie se zahraniční politikou státu, případně s mezinárodní politikou. Diplomacie je – v právním významu – společenským institutem a nástrojem či (v širokém smyslu slova) metodou prosazování zahraniční politiky, umožňujícím dosáhnout zahraničně politických cílů vyjednáváním. Diplomacie je, podle Šroňka, Gullové a Müllerové (2000), jedním z nejstarších dochovaných projevů lidské kultury. Diplomacie znamená zastupování státu navenek a jednání pověřených osob – diplomatů – jménem vlastního státu s představiteli jiných suverénních států. Diplomacii můžeme pokládat za dlouhodobě kultivovanou „technologii“ navazování, rozvíjení a udržování komunikace, a rozvíjení styků a vztahů mezi státy (mezinárodních vztahů), jakožto svrchovanými aktéry, působícími na „mezinárodní scéně“. Pojem diplomacie je však ještě víceznačnější. Znamená také praktické uplatňování této technologie při provádění diplomatické činnosti, tedy diplomatickou praxi.


Diplomacií je konečně míněna také instituce zahraniční služby státu, včetně jejího koncepčního a výkonného aparátu, organizační struktury, technické infrastruktury, orgánů a sborů osob s odpovídající diplomatickou kvalifikací a kompetencemi. Tento aparát, označovaný též jako diplomatická a konsulární služba, zahrnuje ústředí (ministerstvo zahraničích věcí, případně další centrální státní úřady) a diplomatické mise, jež mají povahu stálých zastupitelských úřadů v cizích zemích (velvyslanectví, stálých misí při mezinárodních organizacích, konzulátů) a dočasně zřizovaných misí ad hoc (tzn. k danému účelu). Diplomacie je nejdůležitějším realizačním nástrojem zahraniční politiky státu. Ta bývá prodloužením vnitřní politiky státu a výsledkem vnitřní mocenské konstelace politických sil. Diplomacie bývá pokládána za nejdůležitější prostředek uspořádávání zahraničně politických záležitostí států v dobách míru. To však neznamená, že nenachází své uplatnění také v časech mezinárodních konfliktů, kdy eskalace napětí mezi znepřátelenými státy i ozbrojenými uskupeními dostoupila určité meze a přerostlo v otevřený ozbrojený střet, při vyjednávání podmínek spojenecké podpory, součinnosti a obnovy mírového stavu, při přípravě a organizování různých spojeneckých a záchranných operací, při dojednávání podmínek činnosti pozorovatelských a dozorčích misí a angažování mezinárodních pozorovatelů, při evakuaci civilního obyvatelstvu ze zón ohrožení. Důležitou roli při koordinaci zahraničních vojenských akcí, vojenské pomoci a součinnosti mnohonárodních vojenských sil v mírových dobách i v časech válečných konfliktů hraje vojenská diplomacie. Diplomacie vznikla s rozvojem styků a vztahůmezi starověkými státy Asyrií, Babylonem, Israelem, Egyptem, Čínou, Indií, Řeckem a Římem. Samotný pojem diplomacie pochází z řeckého slova DIPLOMA (DI PLOOS = podvojný), které znamenalo dvě tabulky pokryté voskem a skládané dohromady, s napsanými pokyny a zplnomocněními pro vyslance působící v jiných starořeckých městských státech. Pojem diplomacie byl znovuzaveden francouzským státníkem a diplomatem kardinálem Richelieu v 16. století (Sutor 1993). Diplomacie je souborem metod, prostředků a postupů sloužících:  dosahování cílů zahraniční politiky státu (a též uměním dosahovat těchto cílů),  vedení a udržování vztahů mezi státy,  vedení mezinárodních jednání a uzavírání mezinárodních smluv. Diplomacie má řadu forem – běžnou dvoustrannou (bilaterální), mnohostrannou (multilaterální), preventivní, urgentní, kyvadlovou, tajnou atd. Diplomacie znamená vedle zmíněné „technologie obratného vyjednávání, zaměřeného na prosazování národních zájmů a dosahování cílů zahraniční politiky státu“ také profesi a poslání diplomatů. Diplomat je státem pověřená osoba, zplnomocněná k tomu, aby zastupovala jeho zájmy a vyřizovala jeho záležitosti ve vztahu se zahraničím. Diplomat je osoba, která má mandát, tj. pověření k tomuto svému poslání – k vykonávání diplomatických funkcí a úkolů. To znamená, že je osobou s diplomatickým posláním.


Aby diplomaté mohli úspěšně plnit své diplomatické poslání, musejí k tomu mít vytvořeny určité podmínky. Měli by být na své poslání odborně připraveni, instruováni a řízeni z ústředí zahraniční služby státu (z příslušných vládních míst, zejména ministerstva zahraničních věcí, resp. ministerstva zahraničních záležitostí, kanceláře presidenta republiky), respektovat mezinárodně uznávaná pravidla diplomatického styku, zvyklosti diplomatické praxe a ustanovení diplomatického protokolu, a požívá rovněž určitých mezinárodními úmluvami stanovených diplomatických výhod a ochran (imunit). Vzhledem k tomu, že diplomatická činnost klade značné nároky na její vykonavatele – diplomaty. Adjektivum diplomatický je ovšem též synonymem pro pojmy „dovedně jednající, opatrný, vychytralý, případně prohnaný, skrytý, vyhýbavý, diplomatizující“ apod.

4.3 Právní rámec diplomacie Právní postavení, organizace činnosti a sama činnost diplomatických misí a diplomatů jsou založeny na diplomatickém a konsulárním právu, které je součástí mezinárodního práva. Vedle válečného práva je diplomatické právo nejstarším a nejuniversálnějším oddílem mezinárodního práva. Diplomatické právo obsahuje, podle Sutora (1993:23), právní normy, týkající se:  statusu, organizace a činnosti státních orgánů a sborů osob povolaných k tomu, aby realizovaly diplomatické vztahy státu,  právního postavení stálých diplomatických misí a jejich členů, speciálních misí a státních představitelů a delegací v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích, na nichž zastupují svůj stát,  regulace rozsahu jejich funkcí, privilegií a imunit diplomatického personálu, tříd a hodností vedoucích diplomatických misí, zásad jmenování a odvolávání vedoucích a členů misí, apod.  forem diplomatických vztahů, tzn. diplomatickými jednáními, závaznými zásadami organizování mezinárodních konferencí apod.  zajištění normálních podmínek činnosti a fungování diplomatických misí, založeného na zásadě rovnosti suverénních států. Diplomatické právo tedy zahrnuje závazné mezinárodně právní normy, týkající se stálých diplomatických misí, speciálních misí, představitelů státu v mezinárodních organizacích, a rovněž konsulární právo. Je mezinárodním právním rámcem pro veškeré oficiální (úřední) působení státních orgánů, reprezentujících stát, který je vysílá, v různých oblastech za jeho hranicemi. Zdroji diplomatického práva jsou (Sutor 1993:21) :  multilaterální (mnohostranné) mezinárodní smlouvy,




    

multilaterální i bilaterální (dvoustranné) smlouvy, upravující právní postavení, privilegia a imunity mezinárodních organizací, jejich představitelů a představitelů a delegací jednotlivých států, bilaterální smlouvy mez státy, akty vnitřního práva, mezinárodní obyčeje, soudní a diplomatická praxe, doktrína diplomatického práva.

Kodifikace diplomatického práva (tj. uvádění jednotlivých právních předpisů v jeden celek) probíhala velmi pozvolna, prakticky teprve od 1. poloviny 19. století. Jak poznamenal Sutor (1993:21), do roku 1961 se diplomatické právo opíralo především o normy mezinárodního zvykového práva. Zatímco v počátcích úprav vztahů mezi panovníky a státy se stala předmětem zájmu panovníků ochrana členů poselství k jiným panovnickým dvorům, na počátku novověku byla již věnována pozornost zřizování a zajištění podmínek činnosti stálých diplomatických zastoupení. Na pořad dne se dostalo uplatňování principu exteritoriality zastupitelských misí a problematika imunit a privilegií diplomatických zástupců (srov. Šroněk 2002:12). Určitou výjimku v tomto zvykovém přístupu představovala Vídeňský předpis o hodnostech diplomatických činitelů přijatý Vídeňským kongresem roku 1815 (Règlement de Vienne de 1815 sur le rang des agents diplomatiques). Ve 2. článku tohoto dokumentu je například ustanoveno, že reprezentační charakter smí být přiznáván pouze vyslancům, legátům a nunciům. Podle Drhlíka (1999) byl Vídeňský předpis přijata proto, aby se vyhnulo „častým, po staletí se vyskytujícím prestižním sporům diplomatických představitelů o ceremoniální, protokolární pořadí, a s tím související úroveň prokazovaných poct“ mezi vedoucími diplomatických misí. V roce 1818 byl zaveden ještě další diplomatický stupeň – tzv. ministrvyslanec, s postavením mezi třídou vyslance a chargé dáffaires (tj. zástupce nepřítomného vyslance, nebo osoba pověřená řízením diplomatické mise). Komplexnějším aktem mezinárodního práva, zahrnujícím všechny jeho tehdejší oblasti se stala Havanská konvence (úmluva) o diplomatických představitelích z roku 1928. Jednalo se o prvý pokus o komplexní kodifikaci diplomatického práva. Vedle ustanovení o diplomatických třídách a hodnostech zahrnovala také taková témata, jako je vyslanecké právo, privilegia a imunity diplomatů, status diplomatických misí a diplomacie ad hoc. Pro další kodifikaci norem mezinárodního práva v oblasti diplomacie se stala rozhodující aktivita Organizace spojených národů (OSN). Valné shromáždění OSN přijalo v roce 1946 Úmluvu o výsadách a imunitách Organizace spojených národů. V následujícím roce přijalo Konvenci o privilegiích a imunitách specializovaných organizací a zřídilo Komisi pro mezinárodní právo. Valné shromáždění OSN pověřilo tuto komisi vypracováním zásad kodifikace diplomatického práva. Základním dokumentem, který je zdrojem soudobého diplomatického práva, je Vídeňská úmluva o diplomatických vztazích z roku 1961. Vstoupila v platnost roku 1964. Tato úmluva kodifikovala tehdejší normy mezinárodního zvykového práva, které se vyvinuly


během posledního sta let, a které se týkaly především bezprostřední, „klasické“ bilaterální diplomacie, uplatňované prostřednictvím stálých zahraničních zastoupení neboli diplomatických misí v podobě vyslanectví a velvyslanectví (ambasád). Zároveň se v ní objevily některé novější tendence a praktiky prosazující se v diplomatickém právu, jako např. princip, že diplomatické výsady a ochrany (privilegia a imunity) přísluší státu, a nikoliv jednotlivým osobám, a žejejich rozsah musí být založen na funkcionálním základě. Fundamentální zásadou Vídeňské konvence se stalo uznání rovnosti suverénních států. Dále zde byly formulovány takové zásady, jako jsou procedurální postupy uplatňované v soudobé diplomacii, a činnost diplomacie v zájmu udržení míru a mezinárodní bezpečnosti, rozvoje přátelských vztahů mezi národy a státy bez ohledu na odlišnost jejich politických režimů a společenských systémů. Vídeňská konvence se nezabývala kodifikací statusu speciálních misí. V souvislosti s množícími se útoky na nedotknutelnost osob, na které se vztahovaly mezinárodní imunity, vznikl problém ochrany těchto osob. V souvislosti s tím byla v roce 1973 přijata Valným shromážděním OSN Úmluva o zábraně a stíhání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany, včetně diplomatických zástupců. A v roce 1980 byla na téže úrovni přijata Rezoluce o posouzení účinnosti opatření k posílení ochrany a ostrahy diplomatických misí a úřadů. Zmíněné závazné mezinárodní dokumenty představují základ toho, co bývá nazýváno diplomatickým protokolem. Jak ukázal Šroněk (2002:13), přes existenci řady mezinárodních úmluv a dalších závazných mezinárodních dokumentů zůstává ještě stále značná část diplomatické činnosti spíše v oblasti národních zvyklostí, obyčejů a tradic. Vztah mezi mezinárodním právem a mezinárodním obyčejem zformuloval Outrata (1960, viz Šroněk 2002:13) následovně: „… existují stále významné oblast mezinárodních vztah, které jsou dosud výlučně nebo převážně upraveny právem obyčejovým. Také v právu obyčejovém uskutečňuje se progresivní rozvoj mezinárodního práva v tom smyslu, že jednotlivé zastarávající normy ztrácejí svou právní povahu (například klesají z úrovně norem právních na úroveň pouhých norem mezinárodní zdvořilosti) a nová pravidla postupně právní povahy nabývají“. Outrata dále upozorňuje na to, že především v mezinárodních smlouvách nelze funkci mezinárodně právního obyčeje podceňovat. Od mezinárodně právního obyčeje pak odlišuje mezinárodní zdvořilost. V souladu s mezinárodní zdvořilostí si státy poskytují, podle Outraty, navzájem jisté služby na základě vzájemnosti, vzájemné vstřícnosti neboli reciprocity. Pravidla mezinárodní zdvořilosti nemají právní závaznost. Každý stát se od nich může kdykoliv odchýlit, aniž by tím porušil mezinárodní právo nebo se dopustil urážky druhého státu de iure. Avšak právě v oblasti styku mezinárodní zdvořilosti s pravidly obyčejového práva se uskutečňuje postupný rozvoj mezinárodního práva. Dříve závazné pravidla složitého mezinárodního ceremoniálu časem poklesla na úroveň pouhé zdvořilosti, naopak některé vzájemné služby států, prokazované původně ze zdvořilosti, se vyvinuly v závazná pravila zvykového (obyčejového) práva.


Státy očekávají ve svém vzájemné styku respektování pravidel zdvořilosti druhou stranou. Nedodržování těchto pravidel nebývá pokládáno za protiprávní chování, avšak bývá hodnoceno jako nevlídný akt. Na takový akt lze reagovat odvetou neboli retorzí. Jak uvádí Šroněk (2002:14), „nejdůležitějším motivem dodržování mezinárodní zdvořilosti není hrozba právní sankcí, nýbrž očekávání recipročního chování“. Formální stránkou mezinárodních diplomatických styků se zabývá diplomatický protokol.

4.4

Povaha diplomacie

O povaze diplomacie pojednávala řada autorů. Např. jeden z vůdčích představitelů tzv. anglické školy diplomacie H. Bull (viz A. Hurell 2002) soudí, že diplomacie jakožto sociální instituce stanovuje srozumitelným způsobem minimální předpoklady a podmínky jakéhokoli kooperativního sociálního pořádku. Hovoří v této souvislosti o schopnosti komunikovat, nezbytnosti sdílet určitý soubor jazykových konvencí, a o potřebě institucionálního rámce, který by dovolil, aby proces komunikace a jednání probíhal i v napjatých a mnohdy velmi obtížných politických podmínkách. Zásadní význam má za takových okolností výměna sdělení a informací a vyjednávání v rámci určitých pravidel. Bez komunikace nemůže, podle Bulla, existovat nejen mezinárodní společnost, ale ani žádný jiný mezinárodní systém. Diplomatické postupy a praktiky jsou založeny na takovém druhu „kulturního pojiva“, které je nezbytné pro jakýkoli „teoretický únik“ z Hobbesem zmiňovaného „prvotního stavu lidstva“ (což znamená již zmíněný „boj každého s každým“). Diplomacie představuje prvek konsensu v uplatňovaném vzájemném jednání a chování států. Stěžejním bodem, který činí politický život v jistém smyslu tragickým, je dle Bulla zápas o převážení určitého stupně racionality nad šancí, nahodilostí a štěstím. Diplomacie je významným aspektem tohoto zápasu. Představuje racionální úsilí o odstranění třenic mezi jednajícími stranami.

Souhrn kapitoly Šestá kapitola studijní opory pojednává načrtnuta teoretická východiska, systémové pozadí a konceptuální rámec přístupu k lidskému společenskému chování a jednání, pojímanému jako vědomý interakční proces a paralelně probíhající transakční proces dosahování vytyčených cílů.


Seznam literatury (1969) Člověk a lidská práva. Dokument\ OSN k lidským právům. 1.vyd., Praha: Horizont (1993) Human rights at the dawn of the 21st century. Proceedings. International meeting organised by the Council of Europe in advance of the World Conference on Human Rights. Strasbourg 28-30 January 1993. Strasbourg: Council of Europe Press, ISBN 92-871- 2293-8 (2001) Schengenské dohody. Praha: MZV ČR, ISBN 80-86345-17-3 (2009) Mozek. Průvodce po anatomii mozku a jeho funkcích. S předmluvou Cordelie Fine. Brno: Jota, BAYER, A., ŠRONĚK, I. (1998) Společenský styk a diplomatický protokol. Praha: VŠE, ISBN 80-7079-507-7 BECK, U. (2004) Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha: SLON, ISBN8086429-32-6 BROUK, B. (2010) Životní sloh. 1. Vyd., Brno: Barrister & Principal, ISBN 978-80-8702988-6 CASTROGIOVANNI, GJ. (2002), Organization Task Environments: Have they Change Fundamen-tally? Journal of Management 28(2), p. 129-150 DRULÁK, P. (2012) Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi. Praha: SLON, ISBN 978-807419-115-2 HOSKOVEC, J. (2002) Psycholgie. Praha: Triton, ISBN 80-7254-219-2CHURCHLANDOVÁ, P. S. (2015) Mozek a důbvěra. Aneb Co nám neurověda říká o morálce. 1.vyd., Praha: Dybbuk, ISBN 978-80-7438-115-7 KING, A., SCHNEIDER, B. (1991) První globální revoluce. 1. vyd., Bratislava: Bradlo. ISBN 80-7127-048-2 KOUKOLÍK, F. (2012) Lidský mozek. Funkční systémy3. , přepracované a doplněné vydání. Praha: Galén. ISBN 978-80-7262-771-4 KRÁMSKÝ, D. KUČERA, D. (2013) Moderní psychologie. Hlavní obory a témata současné psychologické vědy. Praha: Grada Publising. MIKŠÍK, O. (1969) Člověk a svízelné situace. Praha: Naše vojsko MIKŠÍK, O. (1980) Osobnostní determinanty interakčního chování. 1. – 3. díl. Zprávy VÚPs č. 37, Praha: VÚPS MIKŠÍK, O. (1985) Psychická integrita osobnosti. Praha: Universita Karlova MIKŠÍK, O. (2005) Hromadné psychické jevy (Psychologie hromadného chování). Praha: Karolinum, ISBN 80-246-0930-4


MIKŠÍK, O. (2007) Psychologická charakteristika osobnosti. Praha: Karolinum, ISBN 97880-246-1304-8 MIKŠÍK, O. (2009) Psychika osobnosti v období závažných životních a společenských změn. Praha: Karolinum, ISBN 978-80-246-1600-1 NAUMANN, F. (2005) Umění diplomatického jednání. Praha: Portál, ISBN 80-7178-897-X PROROK, v., LISA, A (2011) Teorie a praxe řešení politických konfliktů. Praha: Grada Publishing, 167 s., ISBN 978-80-247-3027-1 ŠRONĚK, i. (2002) Kultura v mezinárodním podnikání. Praha: Grada Publishing, 167 s., ISBN80-247-0012-3 ŠRONĚK, I. (2002) Diplomatický protokol a praktické otázky společenské etikety. 1.vyd. 166 s., Praha: Karolinum, ISBN 80 -246-0247-4 ZÍKA. J. (1991) Užitá psychologie po pracovníky FMZV. Praha: FMZV. Pouze pro vnitřní potřebu FMZV. BECK-SCHLOSSER, D., STAMMEN, T. (2000) Úvod do politické vědy. Praha: ISE, ISBN80-86130-09-06 BOOTH, K., SMITH, S. (Eds.) (2003) Současné teorie mezinárodních vztahů. Brno: Barrister & Principal, ISBN 80-85947-69-2 BRZEZIŃSKI, Z. (1999) Velká šachovnice. K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Praha: Mladá fronta, ISBN 80-204-0764-2 DEUTSCH, KW. (1971) Nervy vlády. Praha: Svoboda DRULÁK, P. (2003) Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, ISBN 80- 7178-725-6 FELTHAM, RG. (2003) Příruka diplomata. Praha: SLON, ISBN 80-86429-13-X FUKUYAMA, F.(2004) Budování státu podle Fukuyamy. Praha: Alfa Publishing, ISBN 8086851-09-5 HUNGTINGTON KAGAN, R. (2003) Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa. Praha: Lidové noviny, ISBN80-7106-655-9 KAPLAN, RD. (2003) Přicházející anarchie. Zborcení snů – svět po studené válce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, ISBN 80-903047-4-5 KISSINGER, H. (2002) Potřebuje Amerika zahraniční politiku? Cesta k diplomacii pro 21. století. Praha: BB Art, ISBN 80-7257-736-0 KREJČÍ, J. (2001) České křižovatky. Osm pohledů na naše proplouvání peřejemi soudobých dějin. Praha: ELK, ISBN 80-86316-24-6 KREJČÍ, J. (1993) Society in a Global Perspektive. Praha: SLON, ISBN 80-901424-5-1


KREJČÍ, O. (1993) Český národní zájem a geopolitika. Praha: Universe, 1SBN 80-901506-24 Le SHAN, L. (2004) Psychologie války. Jak pochopit její tajemnost a šílenost. Praha: BB Art, ISBN 80-7341-178-4 MLICKI, MK. (1992) Konflikty społeczne. Pułapki i dilematy działań zbiorowych. Warszawa: Instytut Filozofii i Sociologii PAN, ISBN 83-85194-39-8 PLECHANOVOVÁ, B. (2003) Úvod do mezinárodních vztahů. Výběr textů. Praha: ISE, ISBN80-86130-22-3 SCHMIDT, H. (2003) Sebezáchova Evropy. Perspektivy 21. století. Praha, Litomyšl: Paseka, ISBN80-7185-561-8 SCHNEIDER, J. ((2003) Think-tanky ve visegrádských zemích. Analýza politiky a obhajoba zájmů. Brno: MPÚ MU, ISBN 80-210-3104-2 ŠRONĚK, I. (2002) Diplomatický protokol a praktické otázky společenské etikety. Praha: Karolinum, ISBN 80-246-0247-4 WAISOVÁ, Š. (2002) Úvod do studia mezinárodních vztahů. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, ISBN 80-86473-16-3 WAISOVÁ, Š. (2003) Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, ISBN 80-86473-42-2 WALZER, M. (2002) Hrubý a tenký. O toleranci. Bratislava: Kalligram, ISBN 80-7149-4402 (2004) Strategické tahy pro Českou republiku. Praha: FSV UK, ISBN 80-7334-058-5

Povinná literatura: MATEICIUC, A. Společenská etiketa a diplomatický protokol. Studijní opora. Opava: SU, 2015, Dostupné z: http://elearning.fvp.slu.cz ŠRONĚK, I. Diplomatický protokol a praktické otázky společenské etikety. Praha: Karolinum 2002, 166 s., ISBN 80-246-0247-4 MATHÉ , I., ŠPAČEK , L. Etiketa, Praha: BB/art, 2008, ISBN 978-80-7381-370-3 Doporučená literatura: FELTHAM, R.G. (2003) Příručka diplomata. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), ISBN 80-86429-13-X NAUMAN, F.(2005) Umění diplomatického jednání. Praha: Portál, ISBN 80-7178-897-X PRŮCHA J. (2004) Interkulturní psychologie. Sociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů. ISBN 80-7178-885-6


ROB, F., KRŠKA, V. (2001) Diplomatický protokol a protokolární praxe. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, ISBN 80-7278-133-2 SUJA, S. (20xx) Základy etikety a protokolu. ŠRONĚK, I. (2000) Kultura v mezinárodním podnikání. Praha: Grada Publishing, ISBN 80247-0012-3 BAYER A.,ŠRONĚK , J. Společenský styk a diplomatický protokol. VŠE Praha 1998 ŠPAČEK, L. Etiketa a komunikace. 2015 ASFA-WOSSEN ASSERATE (2012) Dobré mravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7422-132-3 KRÁMSKÝ, D. (2015) Filosofické základy psychologie morálky. Liberec: Nakladatelství Bor. ISBN 978-80-87607-43-5

Společenská etiketa & diplomatický protokol

Recommend Documents