Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol

1


2


ÚVOD…………………………………………………………………………………………

5

I. SPOLEČENSKÁ ETIKETA………………………………………………………………………………… 11 1.1. Definice základního pojmosloví z oblasti společenského styku……………………………………. 11 1.2. Společenská etiketa…………………………………………………………………………………… 16 1.3. Společenské přednosti………………………………………………………………………………… 18 1.4. Současná úroveň společenského chování v ČR……………………………………………………... 19 1.5. Současná úroveň společenského chování ve vybraných zemích…………………………………… 21 1.6. Největší nedostatky ve znalostech obchodní etikety v ČR………………………………………... 24

II. DIPLOMATICKÝ PROTOKOL V MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ A DIPLOMATICKÉ PRAXI... 38 2.1. Definice základních pojmů, historie diplomacie…………………………………………………… 38 2.2. Historie diplomatického protokolu…………………………………………………………………. 46 2.3. Diplomatické styky – navázání, přerušení………………………………………………………….. 48 2.4. Státní orgány pro mezinárodní styky………………………………………………………………. 49 2.4.1. Vnitřní orgány státu pro oblast zahraničních styků……………………………………………... 50 2.5. Zahraniční orgány státu pro oblast zahraničních styků…………………………………………... 54 2.5.1. Diplomatické a další mise………………………………………………………………………… 54 2.5.1.1. Diplomatické mise……………………………………………………………………….. 54 2.5.1.2. Stálé mise a delegace do orgánů a na konference………………………………………... 63 2.5.1.3. Protokolární pořadí diplomatických zástupců, diplomatický sbor………………………. 65 2.5.1.4. Výsady a imunity diplomatických a stálých misí………………………………………… 67 2.5.2. Zvláštní mise……………………………………………………………………………………... 82 2.5.3. Česká centra a další úřady ČR v zahraničí………………………………………………………. 84 2.5.4. Obchodní diplomacie, protokolární a společenské formality obchodních diplomatů…………... 86 2.6. Konzulární styky a konzuláty………………………………………………………………………... 89 2.6.1. Poslání konzulárních úřadů, jejich funkce a třídy……………………………………………….. 89 2.6.2. Konzulární výsady a imunity…………………………………………………………………….. 94 2.6.3. Honorární konzulární úřady……………………………………………………………………… 96 2.6.4. Konzulární jednatelství…………………………………………………………………………... 98

3

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol III. PRAVIDLA PRO DALŠÍ PROTOKOLÁRNÍ AKCE A DIPLOMATICKOU KORESPONDENCI.. 99 3.1. Konferenční diplomacie a konferenční praxe………………………………………………………. 99 3.2. Zahraniční návštěvy státních představitelů……………………………………………………….. 103 3.4. Navštívenky a jejich použití diplomatické a obchodní praxi…………………………………….. 105 3.5. Společenské podniky a příležitosti v diplomatické a obchodné praxi……………………………. 111 3.5.1.Hlavní formy společenských podniků…………………………………………………………….. 114 3.5.2. Zasedací pořádek………………………………………………………………………………… 120 3.5.3. Zásady oblékání na společenské akce a jednání…………………………………………………. 122 3.7. Podpis smluv a dokumentů…………………………………………………………………………... 128 3.8. Předávání vyznamenání, diplomů a ocenění………………………………………………………... 129 3.9. Diplomatická korespondence………………………………………………………………………… 131

ZÁVĚR………………………………………………………………………… 135 Seznam literatury…………………………………………………………………………………………………. 141

Přílohová část……………………………………………………………………………………………………... 150 Příloha č. 1 : Etiketa obchodního jednání ve vybraných zemích ………………………………………………… 150 Příloha č. 2 : Příklady odlišnosti vizitek a jejich použití ve vybraných zemích………………………………….. 196 Příloha č. 3 : Vzory protokolární a diplomatické korespondence………………………………………………. . 204 Příloha č. 4 : Vzory pozvánek používaných v diplomatické praxi……………………………………………….. 218 Příloha č. 5 : Řády a vyznamenání České republiky.…………………………………………………………….. 220 Příloha č. 6 : Vídeňská úmluva o diplomatických stycích ……………………………………………………….. 222

4


Úvod Za zadání své disertační práce jsem si vybrala téma, které mi je osobně velmi blízké, kterému se profesně věnuji již více než 20 let, a proto bych jej ráda blížeji rozebrala a přiblížila v rámci této studie. Téma předložené práce je velmi široké a doporučený rozsah omezený, proto v každé části práce rozebírám pouze vybrané problémy. Ze stejného důvodu jsem proto upustila i od části, která se podrobněji věnovala státnímu protokolu ČR. S otázkami je možné se seznámit v řadě mnou opublikovaných článků, studií, výzkumných prací, přednášek, skript a dalších učebních pomůcek. Cílem této práce je odhalit, charakterizovat, analyzovat, přiblížit a definovat vybraná současná pravidla společenské etikety, mezinárodního obchodního a diplomatického protokolu v mezinárodní obchodní a diplomatické praxi. Upozornit na největší nedostatky, se kterými se v praxi setkáváme. Svojí prací bych také ráda významně pomohla k tomu, aby se zvýšilo povědomí o této neobyčejně zajímavé a všem potřebné problematice. Předložená práce je rozdělena do tří základních kapitol, včetně úvodu a závěru. První část práce má nadpis „Společenská etiketa“. Tato část práce není pojímaná jako obecná pravidla společenského styku. Jde zde především o rozvedení současných obecných pravidel společenského styku a etikety na obchodní a podnikatelskou činnost tj. obchodní protokol. Práce by tedy ráda odpověděla také na následující otázky: Jaká jsou současná pravidla společenského styku ČR a v čem se liší od zahraničních etiket? Můžeme hovořit o dodržování těchto pravidel? Co vede naše manažery, obchodníky, diplomaty apod. k tomu, aby tyto pravidla dodržovali? Ve své disertační práci se budu snažit zhodnotit současná pravidla uplatnitelná při společenských, obchodních i diplomatických setkáváních a akcích či v písemné komunikaci a upozornit na jejich neznalost. Dílčím cílem práce je ve světle provedených analýz, zhodnocení, dotazníkových šetření a komparací poukázat na odlišnosti pravidel společenského styku, chování i jednání v různých teritoriích. Značná pozornost je proto věnovaná studiu mezinárodních zvyklostí a to především v zemích, s nimž české firmy, podniky a instituce či diplomaté přijdou v uvedených oblastech do styku. Předložená práce si neklade za cíl dát jednoznačný návod, jak přesně na daném teritoriu a v dané situaci postupovat, snaží se upozornit na úskalí, nedorozumění, chyby v chování a překážky v komunikaci a v obchodním či jiném pracovním jednání. Pravidla etikety však na rozdíl od zákonů nejsou závazné. Zákony platí pro všechny a stát jejich porušení stíhá. Pravidla etikety na rozdíl od zákonů vynutitelné nejsou. Vynucuje si je pouze společnost svým tlakem na jednotlivce. Normy společenského styku tedy platí pouze pro ty, kteří jsou ochotni je dodržovat, podřizovat se jim. Předložená práce je souhrnem pravidel a názorů, které má autorka práce. Jiný autor může mít jiné názory. Druhá část práce se věnuje problematice diplomatického protokolu v mezinárodní obchodní a diplomatické praxi. Cílem předložené práce je přiblížit existující systém zahraniční služby a diplomatických aktivit, představení a fungování diplomatických zastoupení, konzulátů, misí a jiných představitelů a reprezentantů v zahraničí včetně jejich imunit a výsad. Diplomatický protokol se zabývá formální, nikoli věcnou stránkou

5


mezinárodních styků. Součástí diplomatického protokolu jsou i formální pravidla společenského chování ve styku s diplomatickými představiteli cizích zemí, etiketa a ceremoniál uplatňované ve styku s těmito představiteli. V první části definuji samotný pojem diplomatický protokol a snažím se vymezit jeho předmět. Postupně se zabývám jednotlivými předmětnými částmi diplomatického protokolu a diplomatické praxe jako např. formami navázání diplomatických styků, funkcemi diplomatických misí, třídami diplomatických zástupců a jejich výsadami a imunitami, postupem souvisejícím s udělením agrément a ukončením činnosti vedoucího diplomatické mise, oficiálními návštěvami zahraničních hostů, organizací mezinárodních konferencí, diplomatickou korespondencí, konzulární činností apod. Předložená disertační práce by v průběhu jejího zpracování měla odpovědět i na následující otázky : Jaká je současná mezinárodní úprava, poslání a význam diplomatického protokolu? Co vede státy k dodržování podepsaných úmluv? Jaké diplomatické výsady a imunity jsou v současné době nejčastěji zneužívané či porušované? Pro dosažení cílů práce se pokusím nastínit škálu teoretických přístupů a na základě studia platné úpravy a mezistátní praxe formulovat vlastní závěry. Studie si klade za cíl mimo jiné i podpořit rozvoj dovedností současného diplomata a seznámit ho i se zásadami diplomatické korespondence. Uvedená část práce si klade ještě jeden poměrně jednoduchý cíl : s ohledem na neexistenci ucelené publikace na toto téma stát se příručkou a pomocníkem jak pro mladé adepty této práce, tak pro všechny, kteří se z nějakého důvodu o diplomacii zajímají. Ambicí autorky bylo také shromáždit a vysvětlit pojmy, se kterými zájemce o praktickou stránku zahraniční služby může setkat. Odráží současnou diplomatickou praxi a bere v úvahu českou realitu. Autorka se snaží zprostředkovat informace a vědomosti, ke kterým se dobrala za léta působení na zastupitelských úřadech v zahraničí, které získala v průběhu praxe na Ministerstvu zahraničních věcí a více než 20 leté praxi výuky a studia této problematiky.

Základní teoreticko-metodologická východiska a předmět zkoumání Proces transformace naší ekonomiky na tržní podmínky a s ním související liberalizace zahraničního obchodu s sebou přinesly i podstatné rozšíření počtu subjektů podnikajících v oblasti zahraničněobchodních vztahů. Kromě specializovaných zahraničněobchodních organizací ve stále větším počtu realizují zahraničněobchodní operace i výrobní subjekty, různé obchodní a finanční instituce, střední i malí podnikatelé apod. Při realizaci zahraničněobchodních operací uskutečňují pracovníci firem početná obchodní jednání a udržují se svými partnery z tuzemska i ze zahraničí rozsáhlé pracovní a společenské kontakty. Každá mezinárodní obchodní i diplomatická spolupráce téměř vždy počíná, je provázena a končí interakcí mezi určitým počtem zúčastněných osob, kdy každá se chová a jedná dle své vlastní kulturní předurčenosti. V případě, že chceme obchodní či diplomatickou spolupráci dovést do úspěšného konce, který přinese prospěch oběma stranám, je nutné tyto kulturní rozdíly respektovat. V USA a v některých evropských kulturách a civilizacích jaksi převládá stále pocit, že jejich kultury jsou ty nadřazené a proto není nutné se učit, poznávat a akceptovat tradice a zvyklosti jiných zemí. Navíc se dodnes setkáváme s názorem, že spíše ostatní (zejména ty vzdálenější asijské a latinskoamerické) civilizace by se měly přizpůsobit nám a to i v případě, že setkání a jednání probíhají v Asii či v Latinské Americe. Tento přístup však nemusí vést k toužebným výsledkům.

6


Úspěšnost zahraničněobchodního podnikání firem ovlivňuje mnoho faktorů (objektivních i subjektivních). Mezi subjektivní faktory patří především všestranné ovládání složité problematiky komerční práce ve všech jejích aspektech (finančních, dopravních, právních, celních apod.), perfektní jazyková připravenost komerčních pracovníků a v neposlední řadě i ovládání a dokonalé uplatňování pravidel společenské etikety. Pouze člověk znalý společenského chování, s vytříbeným vystupováním a chováním působí sebejistým, vyrovnaným, vzdělaným dojmem. Nedostatečná znalost, ale zejména zanedbávání a nedodržování pravidel a zvyklostí společenské etikety především ve styku se zahraničním partnerem má za následek nejen negativní hodnocení osoby toho – kterého komerčního pracovníka, ale může způsobit urážku partnera či zhoršení atmosféry vzájemné komunikace a v konečném důsledku může vést i ke ztrátě významného a perspektivně efektivního kontaktu. Z tohoto hlediska můžeme znalost a náležité respektování pravidel společenské etikety ve styku se svými partnery považovat za jeden z významných prostředků úspěšné realizace obchodních cílů firmy a zvyšování jejího image. Pracovní hypotézou této části práce je také na základě výše uvedených tvrzení poukázat na to, že chování a jednání manažerů z různých zemí se liší, neboť pocházejí z různých kultur. Kultura je naučená, nikoliv zděděná. Je odvozena od společenského prostředí, nikoliv od genů a je ji nutno odlišit od lidské povahy i od charakteru jednotlivých osob. Dnes existují dvě základní teoretická východiska, které zkoumají danou problematiku. Jedním z nich je skutečnost, že běžné pracovní a společenské kontakty pracovníků firem a institucí s tuzemskými a se zahraničními partnery mají své typické, odlišné aspekty, neřídí se však pravidly a zvyklostmi diplomatického protokolu, ale všeobecně uznávanými pravidly a zvyklostmi společenské etikety tj. společenským protokolem nebo-li společenským kodexem. Druhým východiskem, který navazuje na předcházející, je skutečnost, že „společenský protokol“ a „diplomatický protokol“ jsou dva různé pojmy, které není možno zcela ztotožňovat nebo zaměňovat, i když spolu velmi úzce souvisejí. V 70. létech minulého století se začíná propagovat tzv. profesní etiketa. Jsou to v podstatě pravidla chování v pracovním prostředí. Můžeme říci, že profesní etiketa je schopnost chovat se k jiným taktně, profesionálně a elegantně, přicházíme-li s nimi do styku v pracovní rovině, tedy jsme-li spolupracovníky, reprezentujeme-li firmu či instituci navenek, jsme-li na pracovních cestách. Součástí profesní etikety je i pracovní etiketa (opírá se o vztah nadřízený x podřízený), obchodní etiketa (etiketa v podnikání a při obchodním jednání), etiketa telefonování apod. Profesní etiketa podléhá poměrně rychlým změnám. Některé její prvky se vyvinuly teprve nedávno, jako např. netiketa tj. slušné zacházení s elektronickou poštou. Etiketa je souhrn pravidel a zvyklostí chování ve společnosti, resp. soubor pravidel o společenském chování a styku, který nemá ráz jednou daných neměnných zákonů. Jde o výsledek zvyků, které se vytvářely řadu generací, vytvářejí a mění se i nadále, a které jednotlivá společenství přijala. Tyto zvyky se liší podle světadílů, oblastí a ovlivňují je okolnosti společenské, ekonomické, kulturní, náboženské, klimatické apod. Neexistuje žádná univerzální etiketa. Význam znalosti společenské etikety v komerční praxi se zahraničním partnerem je nesporný. Ovlivňuje úspěch či neúspěch komerční činnosti. Proto je vhodné, aby před cestou na obchodní jednání do zahraničí se účastníci věnovali jak odborné, věcné přípravě

7


na jednání, tak i seznámení se s historií, kulturními tradicemi, se společensko-politickou a hospodářskou situací v daném teritoriu. Zahraniční partneři, se kterými se setkáváme a jednáme na zahraničních trzích, se mohou lišit svým chováním a jednáním. Je důležité seznámit se s odlišnostmi současné etikety v dané zemi resp. v regionu světa v porovnání s našimi pravidly. Platí zásada, že zvláštnosti pravidel společenské etikety v kterémkoliv státě nebo regionu světa musí zahraniční host v maximální možné míře respektovat, i když k nim má výhrady (náboženské, hygienické a pod.) a přizpůsobit se těmto zvyklostem. Přitom pojem „slušný“ je – jako řada dalších abstraktních pojmů – něčím velmi relativním. Nejde ale jen o otázku etikety, ale i stylu jednání, způsobu vyjadřování a myšlení, přípravy na jednání, přístupu k rozhodování a realizaci závazků apod. Část práce přibližuje kulturní specifika a obvyklé způsoby jednání ve vybraných zemích. Od globálního manažera, jednatele, obchodního diplomata, pracovníka mezinárodní firmy či mezinárodní organizace se vyžaduje, aby byl kulturně vnímavý, aby tyto odlišnosti předvídal, snažil se je poznat a tolerovat, ale především je pochopit a v rámci možností se jim přizpůsobit. Naproti tomu diplomatický protokol určuje mezinárodně uznávaná pravidla a zvyklosti, kterými se spravuje po formální stránce styk představitelů různých států a činnost diplomatů, styk v mezinárodních organizacích a na mezinárodních vládních konferencích. Oficiální protokolární a ceremoniální situace se spravují striktně pravidly diplomatického protokolu. Zejména po vstupu České republiky do Evropské unie a NATO velmi výrazně stoupl počet českých pracovníků v mezinárodních organizacích a na stálých misích v zahraničí. Stále více českých delegátů se také účastní různých mezinárodních konferencí a zvláštních misí. Roste role obchodní diplomacie, posilují se obchodně-ekonomické úseky zastupitelských úřadů, své zastoupení v zahraničí mají mnohé instituce a organizace (Czechtrade, Czechinvest, Czechtourism apod.), vznikají nové obchodní konzuláty apod. Použité metody při psaní disertační práce Z hlediska spektra vědeckých metod jsou využity takové metody, které umožňují naplnění hlavních i dílčích cílů práce. Jedná se především o metody analýzy, syntézy, komparace, popisu, indukce, dedukce, vědecké spekulace, expertních pohovorů a dotazníkových šetření. Práce čerpá teoretické poznatky z několika vědních oborů – mezinárodního obchodu, mezinárodních vztahů a částečně i mezinárodního práva. Budou tedy použity i metody interpretace práva a právní analýzy pro výklad mezinárodních smluv v druhé části práce. Podstatou výkladu a analýzy mezinárodních obyčejů je i popis praxe států, a proto bude využita i deskriptivní metoda. Některé významnější případy aplikace rozdílnosti společenských norem a obchodního jednání v různých zemích a teritoriích budou zpracovány metodou případových studií. Vybraná dílčí témata práce jsou předmětem různých komentářů a proto nebude opomenuta ani metoda diskurzivní analýzy. Samotná práce a zejména její první kapitola je však pojata především jako deskriptivněkomparativní. Z tohoto zadání pak vyplývá, že se primárně snažím nabídnout detailní charakteristiku a popis různorodých jevů, faktů či okolností, které slouží mimo jiné i k tomu, aby si autor (i případný čtenář) udělal i vlastní názor na zkoumané téma. Takovýmto způsobem se snažím nejdříve vysvětlit detaily a vazby mezi jednotlivými objekty zkoumání a poté je konfrontovat se současným prostředím naší země či civilizace. V obou kapitolách využívám také metodu syntézy. „Syntéza je myšlenkové sjednocení jednotlivých částí v celek. Při syntéze sledujeme vzájemné podstatné souvislosti mezi

8


jednotlivými složkami jevu, a tím lépe a hlouběji poznáváme jev jako celek. Syntéza pomáhá odhalovat vnitřní zákonitosti fungování a vývoje jevu.“1 Konkrétněji se tento přístup projeví tak, že z rozboru jednotlivých náležitostí se vždy pokusím o nastínění závěru či doporučení či poukáži na nejčastější nedostatky. Další z metod, která se objevuje v obou kapitolách je analýza. „Analýza je myšlenkové rozložení zkoumaného předmětu, jevu nebo situace (dále jen jevu) na jednotlivé části. Hlubší poznání dílčích částí umožní lépe poznat jev jako celek. Analýza předpokládá, že v každém jevu je určitý systém a platí určité zákonitosti. Cílem analýzy je pak tento systém, tj. jeho jednotlivé rozhodovací prvky a jejich vzájemné vazby, poznat a odhalit zákonitosti fungování (chování) systému.“2 S ohledem na mojí práci se toto projeví především v tom, že se budu snažit o rozklad tématu mojí práce na jednotlivé lépe uchopitelné části. Vybrané problémy pak budu zkoumat kauzální analýzou, kdy se z pohledu mé práce budu snažit postihnout kauzalitu jevů, tedy budu zkoumat blížeji jednotlivé příčiny jevů. Rozložím tak téma na řadu jednotlivých případů, které budou lépe vystihovat např. veškeré možné kombinace chování obchodních partnerů. Ke konstruování hlavních kapitol této disertační práce bylo také přistoupeno podle metody systémové analýzy. Takovýto přístup se vyznačuje tím, že v prvé řadě se představí definice systému snažící se vymezit předmět zkoumání, stejně tak jako zařadit jednotlivé prvky a vazby, následuje analýza jednotlivých vlastností popisující složky a vazby systému, případně návrh přístupu k systému.

Zdroje informací K obstarávání zdrojů ke psaní této práce bylo přistoupeno jednak získáváním primárních dat (např. metodou pozorování, rozhovorů, dotazníků), nebo zajištěním sekundárních informací, tedy studiem a vybráním důležitých dat a poznatků z jiných publikací, studií, výzkumů či internetových zdrojů, které se vztahují k analyzované problematice. Ve své práci využívám velkého množství jak českých tak i zahraničních pramenů, internetových podkladů, vlastních zkušeností, záznamů z rozhovorů i výsledky výzkumů realizovaných v rámci výzkumných záměrů FMV, na kterých jsem se osobně podílela. Druhá část práce staví především na rozboru Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích přijaté před 45 léty, která je normativním základem současné diplomatické praxe. Navázaly na ní další smluvní dokumenty a vyvíjela se i obyčejová praxe. Po „diplomatické úpravě“ z roku 1961 následovala „konzulární úprava“ – Vídeňská úmluva o konzulárních stycích (1963). Úmluva o zvláštních misích z roku 1969 upravuje postavení a vysílání zvláštních misí i ochranu členům těchto misí. V roce 1975 byla přijata Vídeňská úmluva o zastoupení států v jejich stycích s mezinárodními organizacemi univerzální povahy (dosud však nenabyla platnosti a vzhledem k výhradám nejvýznamnějších hostitelských států ji v nejbližší době určitě nenabude). Vedle těchto mezinárodních úprav je však i nadále značná část problematiky spadající do diplomatického protokolu součástí mezinárodních i národních zvyklostí, obyčejů a národních tradic. V práci využívám i výsledky vlastní publikační činnosti. Velká část této práce vyšla několikrát ve formě nejrůznějších článků i publikací, které jsou využívány i při předvýjezdové přípravě našich delegátů, obchodníků i diplomatů a předvýjezdové přípravě 1 2

Synek,Miloslav,Sedláčková,Helena,Vávrová,Hana. Jak psát diplomové práce. Praha, VŠE,2002. Synek,M.,Sedláčková,H.,Vávrová,H. : Jak psát diplomové práce. Praha, VŠE, 2002 9


pracovníků v orgánech Evropské unie. V současné době existuje minimum publikací, které by se tímto tématem uceleně zabývaly. Praktický přínos předložené práce je nesporný, neboť bude, a částečně už je, využívána při výuce předmětů Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol a Mezinárodní obchodní jednání a protokol na VŠE v Praze i jiných vysokých školách v České republice.

10


I. Společenská etiketa 1.1. Definice základního pojmosloví z oblasti společenského styku Lidská společnost je nesmírně složitý organismus, který se neustále vyvíjí. Člověk je nucen ve společenském styku reagovat na různé situace, které se v životě vyskytují. Dochází tedy k vzájemnému styku osob ve společnosti a to na různých úrovních. Společenský styk je tedy vzájemný styk osob ve společnosti, která je pojímána v nejširším smyslu a není míněna jako záležitost výlučná pro určitý vymezený okruh lidí. Společenské chování (neboli společenský kodex) můžeme – na rozdíl od společenského styku – definovat jako souhrn pravidel, norem, zvyklostí, tradic a nepsaných zákonů, které určují naše chování ve společnosti. Normy společenského chování nevznikaly žádným rozhodnutím nebo vydanou normou, nýbrž utvářely přirozenou cestou, a to na základě společenské nutnosti a potřeby. Na jejich obsahu se podílelo mnoho vlivů, od geografických (svět se zdál dříve nesmírně velký) přes politické, hospodářské či kulturní až po náboženské, místní a jiné. Je tedy pochopitelné, že normy společenského chování se měnily – některé vznikaly, jiné zanikaly – a jejich vývoj sledoval celou vývojovou cestu lidské společnosti. Společenské chování není souborem přesně daných a neměnných předpisů. Musíme ho chápat v jeho změnách a specifických odlišnostech. Pokud nebudeme tyto změny a odlišnosti respektovat, dopustíme se ve společenském chování závažných prohřešků a chyb. Společenská výchova Společenská výchova představuje proces vedoucí k seznámení se, získání a ovládání znalostí v oblasti společenského styku. Jde o výchovu, která upravuje vzájemný styk lidí a to zvláště chování lidí v jejich společenském styku. Obsahuje metody, zvyklosti, uzance a pravidla společenského styku. Obecným cílem společenské výchovy by mělo být , aby obsah každodenních projevů ve společenském styku vycházel z přátelského a humánního vztahu k jinému člověku. Vedle toho, že společenská výchova učí pravidlům společenského styku, měla by v posluchačích odkrývat hlubší smysl, vést k jejich pochopení a k uvědomění, že nejde o pouhou formu styku. Do nedávné minulosti byla u nás společenská výchova silně podceňovaná a ve školách se prakticky nevyučovala. Soustavné, hlubší znalosti i dnes získávají pouze studenti některých středních škol (např.obchodních akademií), vybraných gymnázií či hotelových škol a některých vysokých škol. Částečné znalosti je možné získat také v tanečních kurzech, pokud je mladí lidé navštěvují. Slušnost, zdvořilost, takt3 Mezi společenským stykem a slušností je úzká souvislost. Slušnost je pojem obecnější a zároveň pro společenský styk nezbytný. Slušnost či neslušnost (nebo vychovanost či nevychovanost) se neprojevují v izolovanosti nebo ve 3

A. Bayer, I. Šroněk : Společenský styk a diplomatická praxe, VŠE Praha 1995 11


vzduchoprázdnu, nýbrž téměř vždy ve společnosti, ať jde o jakékoli prostředí. „Slušnost nic nestojí, ale může přinést velké zisky jak jednotlivci, tak i firmě“ – pravil vydavatel a milionář B.C. Forbes. Slušnost a slušné chování můžeme velmi obecně charakterizovat jako všeobecně přijatelný způsob chování člověka ve společnosti. Slušnost neexistuje sama o sobě, ale projevuje se až ve vzájemném styku, komunikaci a vztazích lidí. Podřizují se jí významově obdobné, spíše do jisté míry konkretizující vlastnosti jako např. zdvořilost, zdvořilé vystupování. Z obsahového hlediska nejde o pojem s univerzálním, jednotným významem. Co se považuje za slušné v naší společenské kultuře se může v jiné považovat za velmi neslušné. Rozdílné je např. chápání „barvy smutku“ či „barvy slavnostního významu“. V Evropě např. je barvou smutku barva černá (či velmi tmavá) barva, v řadě asijských zemí je to barva bílá. Hlasité mlaskání při jídle nebo říhnutí u stolu na konci oběda či večeře vyvolá v našich poměrech pohoršení, při čínském stolování nebo i v jiných asijských zemích se však říhnutí po jídle považuje za běžný projev toho, že oběd či večeře byly vynikající. Jiný je i přístup k času a dochvilnosti. Na dohodnutou schůzku či společenskou akci se dostaví přesně např. Švýcaři, Seveřané, Němci. Američané přijdou přesně či možná ještě několik minut předem, Britové s několikaminutovým zpožděním (možná až 15 minut), Latinoameričané, Španělé či Italové i po uplynutí 30 minut až hodiny. S nejmenší závazností k dohodnutému času jednání či společenské akce přistupují v Evropě např. Řekové, mimo Evropu pak např. Arabové nebo Afričané. Odlišný význam mohou mít i gesta. V naší zemi běžně vyjadřujeme souhlasné stanovisko přitakáváním, pokyvováním hlavou. Ale např. i v některých balkánských zemích se souhlas dává najevo otáčením hlavy ze strany na stranu, což se u nás chápe jako nesouhlas. Může tím vzniknout běžné, snadno vysvětlitelné nedorozumění. V praxi však může způsobit hodně nepříjemností. Velmi známý je příklad našeho diplomata, který z takto vzniklého nedorozumění přišel ve stomatologické ordinaci v Bulharsku o zub. Zdvořilost je úmyslným výrazem slušnosti ve společenském životě, je to vnější výraz slušnosti. Zdvořilost znamená v podstatě uctivost, uhlazenost v chování, skromnost, zdrženlivost, sebezapírání, ochotu, laskavost, vycházení vstříc jiným. Způsobů jak zdvořilost vyjadřujeme je bezpočet. Rozdíl mezi slušností a zdvořilostí spočívá v tom, že slušnost může být člověku dána nebo vrozena, naproti tomu zdvořilosti se musí naučit. Slušnost může mít člověk v sobě, ale způsob, jak ji vyjádřit, tj. zdvořilost, je víceméně věcí učení. Učíme se jí od dětství – od prvního „děkuji“ a „prosím“ až po ty nejvytříbenější formulace. Být zdvořilý znamená být zdvořilý stále, i ve velmi nepříjemných situacích, kdy jsme rozladěni či rozčileni.

Zdvořilost a dobrý mrav žádá, abychom se k neznámým chovali vždy tak, aby naše přítomnost jim byla ne-li příjemnou, tož aspoň co nejméně na obtíž. Základní pravidlo obecné slušnosti jest: chovati se tak, abychom na sebe obraceli pozornost co nejméně. Guth-Jarkovský Společenský katechismus

Takt (pochází z latinského slova tactus) je pravděpodobně nejsložitější z obecných kategorií společenského styku. Znamená ještě něco více než slušnost nebo zdvořilost. Za takt lze považovat přizpůsobování zásad a pravidel společenského styku každému 12


jednotlivému případu, aniž se ovšem ustoupí z principu, resp. jejich přiměřené uplatňování v konkrétních situacích. Takt neznamená pouhou ohleduplnost, nýbrž ohleduplnost odstupňovanou, kvalifikovanou podle situace a osob s nimiž jednáme. Je to umění zvážit přiměřenost našeho chování a jednání i umění vžít se do situace toho, s kým jsme ve styku a chovat se k němu tak, jak bychom si přáli, aby se ve stejné situaci zacházelo s námi. Takt nutí člověka, aby byl snášenlivý k jiným, aby respektoval druhé osoby a odlišné názory. Takt však neznamená souhlasit se vším, co řekne partner v rozhovoru. Jde právě o nejvhodnější formu, jak názory, s nimiž nesouhlasíme, odmítnout, aniž bychom druhou stranu věcně a formálně urazili. Taktně jednat znamená šetřit za všech okolností důstojnost, čest a cit našeho společníka. Ovšem i sebevybroušenější forma se může stát urážkou, má-li jí záměrně být. Taktní budeme tehdy, budeme-li ochotni přemýšlet o tom, jak jednáme s jinými, bude-li nám záležet na tom, jak s druhými lidmi komunikujeme. Když ochotni nejsme nebo nám na tom nezáleží, je obvyklým výsledkem netaktnost nebo spíše neslušnost. Žádná učebnice taktu nenaučí. Taktní jednání je do určité míry uměním. Vyžaduje také kus šlechetnosti a vrozené inteligence. „Takt je rozum srdce“4, píše V. Burian v Dokonalém člověku. Na rozdíl od rozumu je takt ve srovnání s naučenými zásadami a pravidly neuvědomělý, vrozený. V praxi jde o to, jak se v konkrétní situaci a v daném okamžiku zachovat, jakou volit správnou formu, abychom druhou osobu neurazili. Je to způsob, jak se vyhýbat všemu, co by u jiného člověka mohlo způsobit nevoli. Například v rozhovoru je vhodné vyhnout se tématům, která mohou druhou osobu poškodit. Taktní člověk nemyslí egocentricky jen sám na sebe, ale snaží se být citlivý a vnímavý ke snahám, tužbám a citům druhého. Taktní člověk dovede upozornit druhého na závadu v oblečení i chování tak, aniž by se ho dotkl a upozornil na ni ostatní. Projevem taktnosti je například zásada kritiky: chybu vytýkáme mezi čtyřma očima, chválíme veřejně. Zejména v rozhovoru se projeví míra našeho taktu: musíme vědět, kdy a co říci, poznat, kdy mají chuť mluvit jiní, umět hovořit o věcech, které druhého zajímají. Cílem taktního jednání není jen ohleduplnost a pozornost k lidem. Taktní jednání nám také umožňuje příjemněji naladit naše partnery v jednání a zapůsobit na ně, totiž naklonit si je anebo obměkčit je k tomu, aby nám vyšli vstříc. V tomto smyslu má pojem taktu velmi blízko k taktice. Netaktnost je obrácená stránka taktu. Patří k ní neustálé zdůrazňování vlastní osoby, rozhovor (spíše monolog) o své osobě. Netaktní je vynášení intimit, ryze soukromých záležitostí, pomlouvání jiných, nevhodná zvědavost, „starost“ o soukromé záležitosti. Také v pracovním styku je netaktní narušovat vzájemné vztahy pracovníků – směrem nahoru i dolů. Ohleduplnost má být přirozenou vlastností každého kulturního jedince. Ohleduplný člověk je velmi tolerantní, ale nikoli bez zásad. Je také kritičtější k sobě než k lidem okolo sebe. Nesnaží se prosadit a dosáhnout výhod na úkor jiných, ani jim být na obtíž. Ohleduplnost můžeme projevovat vždy a všude. Její důležitou složkou je snaha usnadňovat život lidem kolem sebe a nedotýkat se jich nepříjemně. Ohleduplnost však musí souviset s upřímností, která nám nedovolí vyhýbat se problémům tím, že nepoukážeme na jevy neshodující se s morálkou, pracovními povinnostmi či jinými platnými zásadami a řády.

4

Burian.V.:Dokonalý člověk, Merkur Praha, 1978 13


Úcta k lidem neznamená, že se k nim budeme chovat přehnaně uctivě. Je to projev naší lásky k lidem, doklad toho, že si vážíme jednotlivého člověka i všech lidí. Samozřejmě znamená to i úctu k lidské práci a jejím výsledkům. Budeme proto bojovat proti vandalům, proti rušení klidu a pořádku, proti lidské lhostejnosti. Estetičnost hraje při vytváření prvního dojmu o člověku významnou úlohu a má vliv na celé jeho chování i projevy ve společnosti. Člověk se zanedbaným zevnějškem nebo s nechutnými návyky může těžko očekávat, že bude někde vítaným společníkem. Smysl pro krásu člověka neustále obohacuje, vytříbený vkus je obrazem osobnosti a přispívá k jejímu dalšímu rozvoji. K ostatním důležitým pojmům už jen heslovitě: Autentičnost – jsem opravdový ve svých vztazích k jiným lidem, neschovávám se pod masku, nehraji si na něco jiného, dovedu říci svůj pravý názor, vystoupit sám za sebe. Bezprostřednost – jednám s lidmi přímo, vyrovnaně a upřímně, bez zábran. Bonton – pojem převzatý z francouzštiny, používaný obecně v užším smyslu slova jako synonymum společenského chování, přesnější, odpovídající význam je dobré chování, dobré mravy. Francouzština má pro společenskou etiketu výstižný výraz – savoir vivre – umění žít, v čemž lze opodstatněně vidět podstatu celé problematiky. Emotivnost – své city dokážu dát najevo, prožít si je, ale nenechávám se ovládat jenom jimi a nevnucuji je druhým lidem. Empatie – umění vcítit se do druhého, podívat se na věc jeho očima. Etika (z řec.éthos = mrav) je filosofická věda zabývající se teorií morálky. Je to nauka o původu a podstatě morálního vědomí a jednání, o mravnosti jako společenské stránce života člověka. Posuzuje lidské úkony z hlediska svědomí a dělí tyto úkony na dobré a zlé, správné a nesprávné, užitečné a škodlivé. Konfrontace – umím se postavit „tváří v tvář“ jiným lidem, angažovat se pro určitou myšlenku a prosazovat ji. Konkrétnost – při hovoru nepoužívám neurčitých, mnohoznačných a abstraktních slov, mluvím určitě a věcně, jasně vyjadřuji svůj názor. Kulturní šok – vyjadřuje negativní důsledky střetu s jinou civilizací. Trvá týdny a měsíce, dostavuje se při dlouhodobějším kontaktu s cizí kulturou, tedy například při delších zahraničních cestách. Základními projevy kulturního šoku jsou osamocenost, frustrace z cizího jazyka, z cizí mentality, z jiného přístupu a odlišného způsobu řešení problémů, obavy z určitého vyčlenění ze společnosti apod. Morálka (z lat. moralis = mravní) a mravnost je schopnost člověka řídit se ve všech úkonech svědomím, tj. posuzovat veškeré lidské záležitosti z hlediska rozeznávání dobra a zla, užitečnosti a neužitečnosti atd. V širším slova smyslu je dnes morálkou (mravností) i souhrn pravidel slušného chování, považovaný v určitém prostředí a době za zavazující (působením tradic či konvencí, nikoliv však právně kodifikovaným způsobem). Některé např. etické kategorie si uchovávají platnost téměř ve všech společenstvích i dobách ( např. vražda, zabití, krádež, lež, podvod, pomluva – jsou vždy a všude považovány za zlo). Tyto vždy a všude platné kategorie bývají často označovány jako elementární mravní normy. Jiné mravní normy se s vývojem a typem společnosti mění, jsou tedy i dnes v různých částech světa různé („jiný kraj, jiný mrav“). Na chování totiž nepůsobí jen principy morální, ale také vlivy politické, ekonomické, kulturní, zdravotní atd.

14


Mravy - takto označujeme relativně ustálený způsob jednání lidí ve vzájemném vztahu a ve vztahu ke společnosti Otevřenost – doplňuje moji autentičnost, umožňuje druhým lidem, aby mě mohli poznat, orientovat se ve mně, rozeznat, co cítím a co si myslím. Společenský katechismus – časově starší, jinak významově shodný výraz jako společenský kodex, jen s tím rozdílem, že ke zdůraznění závaznosti pravidel společenského chování a k označení pramene jejich poznání se použil termín z náboženské terminologie, katechismus = zdroj ponaučení z věrouky. Tímto pojmem označil klasik české společenské etikety dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský své záslužné dvousvazkové dílo z prvních let dvacátého století, které bylo během půl roku rozebráno a v rozpětí několika málo let se dočkalo dalších vydání. Společenský kodex – je uceleným soupisem pravidel společenského chování, připraveným s cílem napomoci v jednoznačném prosazování jejich závaznosti. Použitým označením, převzatým z legislativní praxe se zdůrazňuje, že sebraná pravidla mají být chápána jako závazná, jednotně vykládaná, tzn. kodifikovaná. Tolerance - rozumíme jí schopnost být k ostatním velkorysý, schopnost přehlédnout některé nedostatky, přijmout jiné názory či myšlenky, být kritičtější více sám k sobě než k ostatním. Tolerance by však měla být upřímná, nikoliv pokrytecká. Tradice – „je obecné předávání a přebírání mravů, zvyklostí, znalostí, životních zkušeností a institucí. Je to podstatná část praxe a víry, která přechází z minulosti do současnosti a v ní je považována za směrodatnou a požívá vážnosti proto, že vystihuje moudrost a zkušenosti minulosti.“5 Xenofobie – je odpor, nepřátelství, nedůvěra ke všemu cizímu či neznámému a strach před ním. Slovo pochází z řečtiny a znamená cizinec nebo neznámý. Tento termín většinou popisuje strach z cizinců nebo obecně z lidí, kteří se nějak odlišují. Ztráta tváře – je náhlý (objektivní nebo subjektivní) pokles vlastní autority, důstojnosti nebo respektu u přátel, přívrženců, obchodních partnerů způsobený prostřednictvím skutečné nebo domnělé události jako může být prohra v hádce či v obchodním jednání, prozrazení něčeho nepříjemného (tajemství) apod. Tvář tedy ztrácí ten, který ve své roli nedokáže dostát svým závazkům nebo neplní na něj kladené nároky. Obzvláště silná může být ztráta tváře v případě takového nedostatku, který je druhou stranou výslovně vyjádřen v podobě otevřené kritiky nebo výtky před ostatními. Ke ztrátě tváře mohou vést rovněž prohřešky proti harmonickému chodu života a také třeba projevy zlosti a vzteku. Pojem je spjatý se státy Latinské Ameriky, Arabskými zeměmi a také se státy východní a jihovýchodní Asie. Zvyklost je „způsob takového myšlení nebo jednání, jenž charakterizuje určitou skupinu osob. Zvyklosti ovlivňují způsob, jakým se lidé oblékají, co jedí, jak jednají a jak se chovají. Mohou mít formu morálních nebo právních norem.“6

5 6

Šroněk,I: Kultura v mezinárodním podnikání, Grada Publishing, 2000, str. 13 dtto 15


1.2. Společenská etiketa Slovo etiketa je cizího původu a vyskytuje se v našem jazyce ve dvou významech: - jedním je nálepka na lahvi nebo na jiném obalu - druhým je etiketa v souvislosti se společenským stykem, která je předmětem výkladu v této části práce Slovo etiketa vzniklo ze starofrancouzského „estiquer“, jehož předchůdcem bylo starogermánské „stechen“, přičemž obě slova znamenají „připevnit“ nebo „vyvěsit“. Před řadou století se pravidla, jež se měla dodržovat u královského dvora a pravděpodobně i v objektech určených pro stráže a vojsko, vyvěšovala na zeď a stala se z nich pravidla pro daný den nebo denní řád „léstiquet“ nebo „léstiquette“. Je ovšem otázkou, kdo tehdy uměl číst, aby si pravidla přečetl. Je jistou ironií, že ve Francii, resp. ve francouzštině se pro pravidla zdvořilého chování obvykle používá výraz „régles du savoir vivre“ (pravidla znalostí o tom, jak se chovat), resp. pro takové chování výraz „savoir vivre et savoir faire“ (umět žít a umět konat). Pojem etiketa a jeho význam doznaly značného vývoje a jejich současné pojetí se liší od dřívějších názorů. První český naučný slovník z roku 1894 definuje etiketu takto: „Etiketa je soubor jistých zvyků a obyčejů ve vnějším styku společenském, jež jsou výrazem vztahu a odvislosti, společenské hodnoty a ceny osob spolu se stýkajících. Původ etikety je náboženský a vyjadřuje odvislost, úctu, bázeň před tím, jemuž se prokazuje“.7 O třicet let mladší Masarykův slovník naučný má pro etiketu tuto definici: „Název pro způsoby společenské, různě odstupňované podle hodnosti a důstojenství, pro zdvořilost upravenou pravidly“.8 Obdobný přístup zachoval Příruční slovník naučný z roku 1962 i Malá československá encyklopedie z roku 1985 stejně jako Akademický slovník cizích slov z roku 1998. Pro všechny tyto definice i řadu dalších je příznačné, že zvýrazňují etiketu jako soubor pravidel platných především pro „vyšší“ společnost a diplomacii. Moderní pojetí, a to zahraniční i domácí, tuto výlučnost odstraňuje. Ze zahraničních zdrojů jsou pozoruhodné definice dvou renomovaných encyklopedií. Německý Brockhaus9 uvádí: „Etiketa je souhrn správných forem společenského styku, včetně pravidel, která tyto formy styku předpisují“. Ještě výstižnější je poněkud obsáhlejší definice Britské encyklopedie10: „Soustava pravidel a zvyklostí upravujících společenské chování a chování v pracovním styku. Každá společenská skupina se řídí obecně uznávanými pravidly chování, která vycházejí z právních norem, kterými se též vynucují. Dále existují normy chování určované zvyklostmi a udržované pod tlakem dané skupiny. V každé společnosti tvořené řadou různých vrstev, a to bez ohledu na úroveň materiální kultury, existuje etiketa, v jejímž rámci si je každý jednotlivec vědom, jaké chování se od něho očekává vůči ostatním a od ostatních vůči němu 7

Ottův slovník naučný. Praha 1894. Masarykův slovník naučný. Praha 1925 9 Brockhaus Enzyklopädie. Mannheim 1988. 10 The EncyclopaediaBritannica. Vol.4. Micropaedia 1990. 8

16


samému. Protože se forma a obsah společenství tvořících společnost neustále mění, mohou se pod jejich vlivem měnit a mění se i zvyklosti etikety.“ Spojení výrazu etiketa s vyššími vrstvami se nevyhnul ani Dr. Guth-Jarkovský, který ale v roce 1923 připustil, že „po pravdě mají svou etiketu i vrstvy jiné, měšťanské, ba dokonce i venkovský život má některá svoje přesná pravidla společenská, jako při pozdravu, třeba jich nejmenoval etiketou“.11 Dr. J.S. Guth-Jarkovský byl vůbec první český autor, který se společenskému chování systematicky věnoval.12 V naší literatuře i praxi se zásluhou Dr. Dobromila Ječného po druhé světové válce smazává rozdíl mezi „vyšší“ a „nižší“společností, neboť tvrdí, že alespoň základní pravidla etikety by měli ovládat všichni. Etiketu pak definuje takto: „Čím více lidí žije pohromadě, tím více cítí potřebu určitého řádu a pořádku ve společenském soužití. Praktickým návodem k zachování etických norem společnosti jsou přijatá a dohodnutá pravidla, která souhrnně nazýváme etiketa. Jde o souhrn společenských zvyklostí, které nás chrání před společenským úrazem.“13 Největší přínos Dr. Ječného spatřuji především v tom, že prosadil výuku etikety do škol. Závěrem této části je možné konstatovat, že etiketa je souhrn pravidel a zvyklostí chování ve společnosti, který nemá ráz jednou daných neměnných zákonů. Přitom dnes již nejde nebo nemá jít pouze o „vybranou“ společnost, „vyšší“ společnost, panovnické rody a diplomatický styk, nýbrž o pravidla a zvyklosti pro nejširší okruh osob. Jde o výsledek zvyků, které se vytvářely řadu generací a vytvářejí se nadále, a které jednotlivá společenství přijala. Tyto zvyky se liší podle světadílů, oblastí a ovlivňují je okolnosti společenské, ekonomické, kulturní, náboženské, klimatické apod. Neexistuje proto etiketa univerzální. Profesní etiketa jsou pravidla chování v pracovním prostředí. Jde tedy o dodržování dobrých mravů a dodržování vhodného chování na pracovišti. Ewa Pernal definuje ve své knize profesní etiketu takto: „ Profesní etiketa je schopnost chovat se k jiným lidem taktně, profesionálně a elegantně, přicházíme-li s nimi do styku v pracovní rovině, tedy jsme-li spolupracovníky, reprezentujeme-li firmu navenek, jsme na služebních cestách“.14 Součástí profesní etikety je pracovní etiketa, která se opírá o vztah nadřízený – podřízený a obchodní etiketa, která řeší především vztahy mezi představiteli firem či organizací. Zejména v anglosaských zemích pro ni bývá častěji použit název obchodní protokol. Nerozhoduje zde věk, ani pohlaví, ale především funkční zařazení, či vztah host x hostitel. Profesní etiketa podléhá poměrně rychlým změnám. Některé její prvky se vyvinuly teprve nedávno, jako např. netiketa tj. slušné zacházení s elektronickou poštou nebo etiketa mobilního telefonování apod.

11

Guth-Jarkovský, J.St.: Společenská výchova a její význam. Brno 1923 Reedice jeho Společenského katechismu vyšla v roce 1992 v Československém spisovateli 13 Ječný, D.: Společenský styk pro střední ekonomické školy. Praha 1987, s.15. 14 Pernal,E.: Taktně profesionálně elegantně, Ekopress, Praha 2001 12

17


1.3. Společenské přednosti V každodenním životě, v pracovním i společenském styku jsou situace, které vyžadují, aby určitým osobám byla poskytována přednost před jinými, a to jednak z důvodů čistě praktických (např. s cílem vyloučit vzájemné srážení ve dveřích, vstupování nebo vystupování do a z určitých prostor či místností apod.). Poskytování společenských předností je ale také projevem úcty k věku, vztahu, pohlaví nebo postavení osob. Osoby, kterým se dává přednost před jinými, můžeme považovat za - a pro účely výkladu i nazvat - osoby společensky starší (vyšší). Osoby, které poskytují přednost, pak za - osoby společensky mladší (nižší). Toto dělení dostává jisté trhliny a z nejrůznějších důvodů se proti němu v některých kruzích brojí. V diplomacii nebo mezinárodním podnikání se jím však většina lidí přesto řídí a ovládání těchto pravidel je nezbytné. Pro dělení na osoby společensky starší a společensky mladší platí určitá základní pravidla, která ani u nás nejsou neměnná a vždy záleží na dané situaci a okolnostech. V různých zemích se projevují jinak. Rozdíly mezi oběma skupinami jsou zřetelné zvláště při pozdravu, seznamování a představování i při některých dalších příležitostech a v běžném životě (chůze po ulici, dopravní prostředky, vcházení a vycházení atd.). Dělení na osoby společensky starší a mladší se ve středoevropském regionu řídí kritérii, jimiž jsou: - věk - pohlaví - funkce Jde-li pouze o mužskou nebo ženskou společnost, a nejde-li o vztahy pracovní, je rozhodující věk. Ve vztahu žena a muž má přednost žena. Neplatí to však pro případy, kdy jde o mladou ženu a o hodně staršího muže, který v tomto případě je společensky starší. Třetí hledisko, funkční, může představovat v praxi určité potíže. Jde-li o určitou organizaci či instituci, ať jde o firmu či úřad, řídí se postavení osob v pracovním styku výhradně hledisky funkčními. Může jít i o případ mladého vedoucího pracovníka a o mnoho let starší ženu, která je mu pracovně podřízena. Tato bezvýhradnost se však vztahuje jen na otázky pracovní. Jde-li však o to, kdo z obou osob dá komu přednost ve dveřích, pak vztah funkční by měl být nahrazen vztahem muž - žena. Znamená to, že mladý vedoucí by neměl vyžadovat, aby mu byla za této situace dávána přednost, naopak. Toto pravidlo platí pro vztahy pracovní, tzn. v sídle organizace či instituce. Jestliže však se titíž lidé setkají na jiném místě, např. na ulici nebo při návštěvě kulturního podniku, pak jde - alespoň navenek - o vztah mladšího muže a starší ženy. Zde, jako i v mnoha jiných případech, záleží na taktu té osoby, která je v pracovní oblasti osobou společensky starší. Při nejasnostech o tom, za jakých okolností má být komu poskytnuta přednost, je vždy možnost vyřešit situaci rychlou ústní domluvou nebo dostatečně jasným a srozumitelným gestem. Z uvedeného výkladu vyplývá, že hlediska pro posuzování toho, zda určitá osoba je společensky starší či mladší se mění. Týká se to věku a zvláště postavení určité osoby v hierarchii dané instituce nebo organizace. To se může měnit, směrem nahoru či dolů, postupem doby nebo ze dne na den. Proto prozíraví vedoucí, vyšší funkcionáři budou pohlížet na své momentální postavení jako na časově omezené, které může kdykoli skončit. Podle toho přizpůsobí, budou-li mít dostatek zdravého rozumu, i své chování a jednání vůči 18


spolupracovníkům i jiným osobám. Dnes však čím dál tím více převažuje funkční hledisko. Další okolností, na kterou je nutno poukázat, jsou rozdíly mezi zeměmi, regiony nebo etniky, které se týkají postavení ženy ve společnosti a ve vztahu muže a ženy. Ve středoevropských podmínkách je samozřejmé, že na veřejnosti jde žena po boku muže, který jí nadto poskytuje různé přednosti. To neplatí v arabském světě a v řadě dalších mimoevropských zemí. Proti přednostem tohoto druhu vystupují feministická hnutí i hnutí PC (politically correct). Také v diplomatické praxi platí odpradávna pouze funkční hledisko. Protokolární pravidla dávají vždy přednost služebně výše postaveným osobám. Např. vždy má přednost velvyslanec, který nedává nikdy přednost manželce, i když ho doprovází. I při jízdě autem např. sedí velvyslanec na pravém zadním sedadle (pouze v zemích, kde se jezdí vlevo na levém) a jeho manželka na levém zadním sedadle za řidičem. Pokud je velvyslankyní žena dáváme ji samozřejmě přednost. Do kategorie společenských předností patří i jednání s návštěvníky a hosty, včetně zahraničních. Obecně je návštěvník a host, zvláště je-li pozván, považován za osobu společensky starší. Zde však velice záleží na dané situaci, při níž by mělo být přihlíženo i k základním pravidlům uvedeným shora. Ve vztahu k zahraničním návštěvníkům bývá u nás někdy tendence dávat jim přednost za každou cenu. V žádném případě není vhodné vystupovat vůči nim poníženě (ale ani povýšeně), prokazovat jim jiné pocty než tuzemským hostům a návštěvníkům. Většinu zahraničních hostů bychom mohli uvést do trapných situací, či připomenout jím tímto mravy z jiných končin světa než je střední Evropa. Mělo by zde platit pravidlo o slušnosti, o rozumné míře předností, nikoli však o podlézání, poníženosti apod.

1.4. Současná úroveň společenského chování v ČR Po politických změnách v roce 1989 se mnoho lidí domnívalo, že si ve společenském styku mohou dovolit cokoliv. Velká skupina lidí v tom pokračuje i dnes. Není cílem této práce pátrat po příčinách těchto názorů. Tím se zabývají především psychologové, historici a politologové. Uvolněné mravy, vulgárnost, neochota dodržovat určitá pravidla a normy spojují tito lidé s uplynulým obdobím. Tato výmluva však již dnes není akceptovatelná. Za téměř 20 let demokratického vývoje společnosti se každý, kdo chtěl, mohl oprostit od všeho, co mu z hlediska společenského styku na dřívější společnosti a jejích mravech vadilo. Často se také na dobu minulou odvolávají ti, kteří si ji ani nemohou pamatovat. Jiná část obyvatelstva považuje pravidla společenského styku za přežitá. Odvolávají se přitom na to, že do toho, že jak se chovají k jiným, jak se oblékají, jak vypadají, nikomu nic není. Bohužel podobné názory zastává dodnes i značná skupina osob činných v ekonomické a politické sféře, která by měla být určitou elitou. Guth-Jarkovský stručně řečeno říká, že co má člověk uvnitř, to by mělo mít také vnější formu. Lidé, kteří se neumí chovat, pak slušné chování těžko mohou vyžadovat od jiných. Je nepříjemné s nimi komunikovat i jednat.

19


Další skupina lidí si nepříznivou situaci v oblasti slušného chování uvědomuje. Toto jejich poznání pramení z několika příčin. Jednou z příčin je konfrontace daleko většího počtu lidí se zahraničím než dříve a zjištění, že u nás ve formální stránce osobního i obchodního styku ještě hodně chybí. Další z příčin je i nástup nové generace pracovníků a podnikatelů do českých i zahraničních firem, kteří se nikdy ve škole nebo v dřívější praxi s pravidly společenského styku ani nesetkali. Obě tyto skupiny postupně k jejich velkému překvapení zjišťovali, že pro určité situace platí daná pravidla. Jejich neznalost a úmyslné nebo neúmyslné nedodržování snižují každého v očích těch, kteří je znají – a nemusí to být pouze zahraniční obchodníci. Řada našich manažerů se dostala do trapných situací třeba jenom proto, že nevěděli, kdo komu podává ruku jako první. Poznání a uvědomění si nízké úrovně společenského chování skutečně nastalo. V jistém, smyslu slova můžeme tedy hovořit o jakési renesanci společenského chování u nás. Řada firem, podnikatelů i organizací si uvědomuje, že je co zlepšovat a cílevědomě usilují o to, aby se svým chováním a jednáním nelišili od svých zkušenějším a zahraničních partnerů. Nestačí pouze zakoupit drahé auto či drahý oblek. Skutečné ovládání a zvládnutí norem společenského chování i při běžném obchodním jednání vyžaduje podstatně více. Ve všech oblastech života se dnes vyžaduje profesionalita. Kromě znalosti věcné problematiky, při styku se zahraničním partnerem i znalost jazyka, musí být i profesionalita ve vystupování, ve způsobu jednání. V seriozním podnikání pro formální stránku styku určitá pravidla platí, je nutné je znát a dodržovat. Týkají se např. chování při jednáních, pozdravu, představování, oslovování, oblékání, stolování, telefonování apod. Společenské chování je dnes na rozdíl od doby Gutha-Jarkovského méně formalizované. Pevně stanovené kodexy se ale opět vracejí oklikou přes firemní kulturu, která do Česka přichází především díky zahraničním firmám. Znalost etikety je dnes především ekonomickou nutností. Pro jednotlivce – chce-li postupovat v kariéře, dostat práci nebo si ji udržet. Pro podnik – chce-li se odlišit od konkurence a prodat více svých výrobků. Dokládá to i nedávná anketa poradenské firmy Goworr Consulting (CGC) mezi 600 vedoucími pracovníky v zemích EU.15 Podle ní 87% manažerů vidí bezprostřední souvislost mezi osobním pracovním úspěchem a zdvořilým vystupováním. Téměř tři čtvrtiny manažerů potvrzuje, že chování ovlivňuje průběh jednání a obchodní výsledky. Zdaleka nejde pouze o vnější dojem. Podniky už netolerují, aby jednání ztroskotalo kvůli nevhodnému jednání manažera nebo aby manažer svými hrubými způsoby narušoval ovzduší v podniku. Dnes totiž stále více platí, že čím více se vyrovnává odborná kvalifikace uchazečů, tím více rozhoduje dobré chování a úhledný zevnějšek. V průběhu průzkumu mne překvapilo tvrzení mnohých personalistů, kteří denně zažívají, že i kandidáti na vysoké manažerské posty neovládají zdánlivě triviální věci. Přicházejí k pohovorům pozdě, špatně oblečení, v nekvalitních botách, rozvalují se na židli, okusují si nehty, hlasitě smrkají do zmačkaných kapesníků, telefonují apod. I při stále častějších zkušebních večeřích či obědech s budoucími šéfy, na které jsou vybraní uchazeči zváni, se často dokáží zesměšnit. Kandidáti se opírají o příbor, olizují nože nebo lžičky, drží sklenice za kalich, snědí chléb z košíčku již předtím, než přinesou předkrm, opírají se lokty o stůl, u jídla si povolují kravaty, rozepínají košile, někteří dokonce vůbec neumí správně jíst příborem apod. 15

Materiály poradenské firmy Goworr Consulting, 2007 20


Velké nedostatky u manažerů se projevují především při jednání s cizinci. Již při prvním, zdvořilostním a nezávazném povídání tzv. smalltalk se vyptávají na věci, které jsou úplně nevhodné, hovoří o svých nemocech, pomlouvají své nadřízené, vychvalují především sami sebe, v arabských zemích se vyptávají na manželky, kritizují své obchodní partnery apod. Žádné verbální prohřešky proti etiketě jiných zemí však již podniky nechtějí snášet. Osobní vztah k zákazníkovi, pěstovaný zdvořilým pracovníkem, může být rozhodujícím v globální konkurenci. Především na mezinárodní úrovni se vyžaduje absolutně dokonalé chování. S hrůzou však ještě dnes vidíme, jak čeští manažeři přijdou na obchodní jednání či pracovní večeři např. v arabských nebo latinskoamerických zemích kvůli horku v bermudách a v tričku, jiní ignorují japonskou kulturu jídla a objeví se v zapraných ponožkách na tradiční japonské večeři nebo chodí v zatuchlých, špinavých, sešlapaných botách. Neví, ve kterých zemích se nepodávají ruce a už vůbec netuší, zda smí pozdravit např. manželku svého obchodního partnera podáním ruky. S velkými problémy se setkáváme i u používání vizitek a jejich kvalitou. Stále častěji i české firmy či organizace také pořádají různé společenské a pracovní akce. Nejvíce dotazů, které přicházejí dennodenně autorce této práce se týká právě problematiky společenských podniků, vizitek, zkratek na pozvánkách, kulturních zvláštností, chování a stolování v zahraničí. Někteří naši manažeři dodnes nevědí, že existují velké rozdíly ve stravování a stolování – např. ne všichni naši hosté jedí vepřové, hovězí nebo mořské plody, ne všichni pijí alkohol, ne každému cizinci je vhodné nabídnout u nás oblíbenou zvěřinu nebo např. králíka, ne všude se dojídá. Mnoho našich manažerů není ochotno respektovat a tolerovat cizí kulturu. Studie „Podnik 2010“16, kterou vypracovala poradenská agentura Ernst and Young v České republice tvrdí, že rozhodující kompetencí manažera zítřka nejsou zdaleka pouze odborné znalosti, ale i jeho chování, vystupování a schopnost přizpůsobit se lidem z jiných kultur.

1.5. Současná úroveň společenského chování ve vybraných zemích Výzkumné šetření na téma Společenské chování, které na objednávku časopisu the Wall Street Journal Europe uskutečnila analytická společnost Customs Research Worldwide na podzim roku 2006, jež se dotazovala celkem 20 326 osob ve věku 15 let a starších a to ve 20 zemích, mělo ukázat, která země má podle jejich názoru nejlepší společenské chování a jaký je jejich postoj např. k dochvilnosti, používání mobilního telefonu, kouření apod.17 Hodnocení úrovně společenského chování Otázky položené v rámci výzkumu se na jedné straně týkaly toho, ve které zemi najdeme nejlepší společenské chování, která země má dobrou etiketu u jídelního stolu, ale také při představování, seznamování a zdravení s lidmi, v chování na veřejných místech i při jednáních apod. a na druhé straně bylo cílem zjistit, kde je úroveň společenského chování a znalost etikety na nízké úrovni.

16 17

Inertní materiály firmy Ernst and Young, ČR, 2006 Studie „Manieren“, GFK Custom Research Worldwide 2006 21


Nejčastější odpovědí obyvatel USA a západní Evropy s výjimkou občanů Švédska a Španělska bylo jmenovat vlastní zemi. Ve střední a východní Evropě je obrázek zcela odlišný, neboť celá řada respondentů si myslí, že zejména Britové a Francouzi mají dobré společenské chování. Občané Belgie jsou nejvíce přesvědčeni o svém vlastním dobrém společenském chování (39%), na dalším místě jsou Švýcaři (38%) a Rakušané (34%). Britové jsou považováni v rámci všech dotazovaných zemí za číslo jedna, pokud jde o dobré společenské chování, neboť 16% respondentů si myslí, že občané Velké Británie mají nejlepší společenské chování. Na druhém místě jsou společně občané Francie a Německa, které uvedlo 13% respondentů, zatímco Japonci, země, která se výzkumu přímo neúčastnila, jsou na třetím místě se ziskem 12%. Nadprůměrný počet Švédů a Němců uvádí, že Japonci mají dobré společenské chování – 35%, respektive 23%. V odpovědi na otázku, kde se s dobrým společenským chováním setkáme nejméně často, většina respondentů jmenovala USA – v průměru 20%. Tento názor sdílejí především Turci (42%), Němci (23%), Švédi (22%) a také samotní Američané (26%).

Tabulka č. 1: Země s nejslušnějšími způsoby chování Výsledky v %

Vlastní země

Velká Británie

Německo

Francie

Japonsko

USA

Ve které zemi mají dle Vašeho mínění občané nejlepší způsoby chování? Belgie

39

14

12

24

6

1

Dánsko

24

14

11

9

5

3

Německo

23

15

23

18

23

1

Francie

19

14

15

19

10

3

Řecko

17

8

12

9

2

2

Velká Británie

20

20

5

8

11

10

Itálie

14

9

6

6

1

2

Nizozemí

19

17

15

13

7

5

Švédsko

22

18

7

7

34

6

Švýcarsko

38

15

10

17

12

2

Rakousko

34

10

7

8

11

0

Španělsko

5

-

9

14

4

11

Západní Evropa

19

13

12

13

11

4

Bulharsko

7

21

29

20

11

7

Polsko

17

31

15

21

8

6

Rumunsko

6

20

39

29

4

12 6

Česko

11

25

15

23

18

Maďarsko

4

8

10

11

7

2

Východní Evropa

11

24

22

22

8

7 6

Rusko

10

28

29

18

15

Turecko

46

8

18

12

8

8

USA

23

13

3

8

15

23

Všechny země

20

16

13

13

12

11

Zdroj: GFK Studie „Manieren“, GFK Custom Research Worldwide 2006

Dochvilnost Čtyři respondenti z deseti si myslí, že dochvilnost je zásadní, jak pokud jde o schůzku s přáteli či pracovní jednání. Téměř 25% respondentů věří, že je vhodné na schůzku dorazit o něco dříve, což znamená, že dvě třetiny všech respondentů považuje za správné být 22


přesný nebo dokonce přijít o trochu dříve před sjednaným termínem. Dalších 15% soudí, že zpoždění o 5 minut je akceptovatelné, a značný počet respondentů (11%) si myslí, že přijít o čtvrt hodinu později lze ospravedlnit, ale pouze 3% by nechalo své přátele čekat na dohodnutém místě schůzky půl hodiny. Existují zde však výrazné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi – německá dochvilnost vypadá jako mýtus pokud jde o termín schůzky, neboť pouze 18% dotazovaných občanů Německa považuje dochvilnost za důležitou. Více než poloviny respondentů si myslí, že je v pořádku mít 5 až 15 minut zpoždění. Respondenti nebyli tak velkorysí v žádné jiné z dalších šetřených zemí. Přesto 15 minut je maximální doba, po kterou je 98% občanů Německa připraveno čekat. Turecko a Nizozemí jsou země, kde je pro více než 10% dotázaných přijatelné čekat 30 minut nebo dokonce ještě déle. Dodržet dohodnutý čas schůzky znamená dle výsledků výzkumu velmi mnoho pro respondenty z Rakouska, Ruska a Itálie. Více než 80% dotázaných naznačilo, že dorazit přesně nebo o trochu dříve je pro ně mimořádně důležité. Používání mobilních telefonů Na otázku, co uděláte, když vám uprostřed oběda, jednání nebo večeře začne zvonit mobilní telefon, odpověděli čtyři obyvatelé Evropy z deseti, že mobilní telefony by u jídelního či jednacího stolu měly být vypnuté. Tento názor vyjádřila více než polovina respondentů západní Evropy a USA ve věku 50+. Srovnání jednotlivých zemí ukazuje, že vypnutí mobilního telefonu je považované za dobré společenské chování zejména v Dánsku (65%), ve Švédsku (54%) a v Německu (50%). Zatímco 25% obyvatel Evropy si myslí, že lze akceptovat přijmutí telefonního hovoru a pokračovat v rozhovoru mimo prostory restaurace, stejný počet respondentů soudí, že je slušné přijmout telefonní hovor, ale mělo by se jednat o krátký hovor. Tento názor sdílejí občané v Turecku (53%), Řecku (50%) a Rusku (50%). Pouze 8% respondentů odpovědělo, že je dnes již slušné nechat mobilní telefon v restauraci či na jednání zvonit a hovor nepřijmout. Téměř všichni se ale shodli na jednom: Je neslušné přijmout telefonní hovor a dlouze hovořit s volající stranou u stolu či v průběhu jednání. Kouření V rámci všech zemí více než dvě třetiny respondentů věří, že politika zákazu kouření v místnostech je akceptovatelná za předpokladu, že je možnost kouřit někde venku, na terase, na nádvořích, na zahradě apod. Tento postoj platí především pro respondenty ve Švédsku, Belgii a Švýcarsku (80% respondentů). Existují však země, kde je nadprůměrný počet obyvatel proti jakémukoliv zákazu kouření. Hlavní představitelé tohoto proudu žijí v Řecku (56%), Bulharsku (45%) a Turecku (39%), zatímco v ostatních šetřených zemích se v průměru jedná pouze o 16% respondentů, kteří tento názor sdílejí. Pouze 13% považuje za přijatelné, když se hostitel rozhodne pro úplný zákaz kouření, a to uvnitř i venku. Závěr Z výsledků této studie mimo jiné pramení, že nejlepší mínění o sobě mají Belgičané a nejlepší chování mají dle názorů občanů ostatních zemí Britové. Sebevědomí a národní hrdost, to jsou hlavní odlišnosti mezi západoevropskými a východoevropskými zeměmi. Vždyť v západní Evropě v průměru 20% občanů jmenovalo vlastní zemi (v Belgii dokonce 39% a ve Švýcarsku 38%), zatímco ve východní Evropě pouze 10%. Nejhorší způsoby chování dle této studie mají Američané. Přesnost a dochvilnost je pro čtyři z deseti Evropanů nejenom výsadou králů, ale i znakem slušného chování. Restaurace pro kuřáky, zdravení na ulici, úroveň stolování, vypínání mobilů při kulturních a společenských událostech – to je jenom krátký výčet situací, které Evropané nejvíce vzpomínali při svém

23


hodnocení. Právě Britové splňují tyto kritéria nejlépe, pro 16% dotázaných jsou to právě oni, kdo určuje normy slušného chování. Mezi základní britské zvyklosti patří přesnost a dochvilnost, vždy upravený vzhled, při slavnostnějších akcích vždy oblek nebo smoking a čistá kvalitní obuv, kvalitní vizitky. Nejhorší způsoby chování mají Američané – v Turecku si to myslí 42% všech dotázaných, v Německu 23% a ve Švédsku 22%. Dokonce 26 % Američanů si myslí o sobě to samé.

1.6. Největší nedostatky ve znalostech obchodní etikety v ČR Návazně jsem na základě různých výzkumů vybrala okruh otázek společenské etikety a obchodního protokolu, kterým se tato kapitola dále věnuje. Jedná se o podrobnější rozbor těch otázek a okruhů, za jejichž neznalost jsou naši obchodníci, diplomaté, manažeři a podnikatelé nejčastěji kritizovaní. Výsledkem výzkumů, dlouholeté praxe a zkušeností jsou také předložená doporučení, čeho se vyvarovat. Na základě různých výzkumů, pozorování a rozhovorů jsem došla k závěru, že už samotný pozdrav způsobuje hodně problémů. Prakticky automaticky nás pozdrav zařazuje do určité skupiny lidí, i když pozdravy jsou stále méně formální. Nevhodný pozdrav může nejen významně ovlivnit společenský život člověka, ale i přinést neúspěch v zaměstnání a zejména pak neúspěch ve světě obchodu. Jednou z nejhorších chyb je pozdrav neopětovat. Pozdrav na uvítanou a rozloučenou je tedy nepostradatelným obřadem a samozřejmostí především v obchodním a diplomatickém styku. Dr. Jiří Guth - Jarkovský věnoval pozdravům celou studii, kde definoval pozdrav takto: „Pozdrav ve smyslu obecném jest nejprostší, nejobvyklejší a nejrozšířenější úkon společenský, jakožto zevní výraz zdvořilosti, pozornosti, přátelství a náklonnosti, vděčnosti, úcty a obdivu, posléze i podřízenosti.“18 Každá světová kultura si vytvořila vlastní způsob pozdravu a také zdravící se osoby dodržují od sebe různou vzdálenost. V celosvětovém měřítku existuje řada dalších rozdílů. V některých kulturách je součástí pozdravu dodnes i plivání (např. velká část Číny, Indie apod.). Nejběžnějším světovým pozdravem dnešní doby je podání ruky. Dle provedeného pozorování nutno konstatovat, že se u nás zapomínáme držet jednoduchého pravidla: společensky mladší nevnucuje svoji ruku společensky staršímu, ale počká, až mu ji nabídne osoba společensky starší. Hostitel nebo při obchodním či jiném pracovním jednání ten, který je „doma“ ,podává vždy ruku jako první a vítá všechny přicházející. Dílčí závěry ukazují, že intenzita podávání rukou se liší podle zemí. V některých zemích se takto zdraví při každé příležitosti (např. Německo, Francie), někde se ruce podávají minimálně a dokonce i při představování se od tohoto aktu často upouští (např. ve Velké Británii), jinde se podáním ruky zdraví pouze muži mezi sebou (např. v arabských zemích), někde se zdraví úklonem (např. v Japonsku) apod. Pokud se setkáme s osobami ze zemí, kde podání rukou není běžné, neměli bychom je do podávání rukou nutit. Představování je v praxi i v životě častý obřad. Úroveň představování u nás hodně pokulhává za mnoha evropskými zeměmi. První dojem o osobě si však každý udělá při něm. Mnoho našich manažerů však netuší, že je vždy vhodnější se nechat někým představit. Žena se v pracovním styku představuje ženám i mužům, ve společnosti v mnoha zemích 18

Guth-Jarkovský,J.: Pozdrav – společenské úvahy. Praha, Hejda a Tuček, 1924. 24


pouze ženám, mužům se raději nechá představit. V pracovním styku by měly být všechny osoby na začátku jednání představeny. Součástí představování a seznamování v pracovním styku je i výměna vizitek. Poznatky z praxe i provedená šetření a analýza dokazují, že právě v používání vizitek a v jejich kvalitě mají čeští manažeři i diplomaté velké nedostatky. Přitom dnes již představují vizitky i u nás praktickou a nepostradatelnou pomůcku v pracovním, společenském i v osobním styku, prošly určitým vývojem a mají na ně vliv i módní trendy. Zvláštní význam mají ve vnějších vztazích, zcela specifický pak v diplomatickém styku. Pro zahraničně obchodní či diplomatickou činnost je nezbytné mít k dispozici vizitky v různých jazykových mutacích. Prokázalo se, že největší nedostatky našich manažerů se vyskytují právě u těchto „přeložených“ navštívenek a to především v uvádění akademických titulů a u označení firemních funkcí. Vzhledem k tomu, že uvádění akademických titulů na zahraničních vizitkách je složitější a ve světě je všeobecně odklon od používání akademických titulů, lze českým podnikatelům a obchodníkům doporučit, aby tituly na zahraničních (na rozdíl od českých) vizitkách nepoužívali. Další poměrně častou chybou, se kterou se nikde jinde na světě nesetkáváme, je také překlad jmen, a to především křestních, nebo adres. Vzhledem k tomu, že kvalita, vzhled i používání vizitek se může v jednotlivých teritoriích i v diplomatické praxi lišit, měli by se naši obchodníci i diplomaté před cestou do zahraničí seznámit s odlišnostmi v používání vizitek v dané zemi.Velmi často totiž naši manažeři i diplomaté netuší, zda je na vizitce jako první uvedeno příjmení či jméno (v některých zemích příjmení dokonce vůbec neexistuje) a jak správně svého partnera oslovit. Problematice vizitek a jejich používání v diplomatické i obchodní praxi se podrobněji věnuji v další části práce. V obchodním, pracovním i soukromém styku tuzemském i zahraničním se setkáváme, jednáme, hovoříme s mnoha osobami. Často, hlavně v případech, kdy se s někým seznamujeme nebo jsme v novém nebo v cizím prostředí, si vůbec nejsme jisti nebo nevíme, jak tyto osoby oslovovat. Při oslovování jde v podstatě o čtyři varianty : jménem, příjmením, titulem nebo funkcí. Podíváme-li se do zahraničí, zjistíme značnou pestrost, a to nejen podle regionů, jazykových oblastí, ale i mezi zeměmi, které jsou si blízké jazykově, teritoriálně nebo i kulturně. Pozornost je nutno věnovat nejen nastudování současných pravidel pro správné oslovování, ale především i upozorněním na nejčastější chyby. Bylo zjištěno, že protože jsme na titulování zvyklí, často používáme vůči cizincům způsoby zcela nevhodné. Titul inženýr v mnoha zemích vůbec neexistuje, nebo znamená něco zcela jiného. Akcionáře z USA neoslovujeme pane presidente, přestože mají na vizitce uvedenou tuto funkci. V anglosaských zemích neoslovujeme pane doktore ani advokáty. V některých zemích je zvykem oslovovat vyšší funkcí než ve skutečnosti partneři zastávají apod. Protože se od používání akademických titulů odstupuje, doporučuji používat oslovení funkcí. Oslovování šlechtickými tituly je dnes velmi řídké. Podle současných pravidel společenského styku platí, že pokud partner na vizitce šlechtický titul má uvedený, musíme se přizpůsobit. Šlechtické tituly nalezneme nejen v zemích s konstituční monarchií, ale i v zemích republikánského typu (Velká Británie, Německo, Francie apod.). Také písemný styk se v důsledku vývoje techniky změnil, a to jak obsahově, tak i po formální stránce. Použití moderní techniky v komunikaci má výhodu, že umožňuje bezchybnou úpravu a výbornou čitelnost. Bylo zjištěno, že současný trend obchodní a podobné korespondence je věcný, oprošťuje se postupně od mnoha formálností a využívá především služeb tzv. elektronické pošty nebo-li emailu. Elektronická pošta umožňuje 25


jednotlivcům, firmám i institucím komunikovat po celém světě. Email má i řadu dalších výhod : je rychlý, levný a relativně spolehlivý. I elektronická pošta má však svoji etiketu. Vznikala v 90.létech a je součástí tzv. netikety. Výraz netiketa, který vznikl spojením dvou slov: anglického net – síť a francouzského etiquette – etiketa, vyjadřuje soubor pravidel slušného chování v prostředí počítačových sítí a při elektronické komunikaci vůbec. Obsahuje v sobě pravidla slušnosti na Internetu, největší komunikační síti na zeměkouli. Základní myšlenka netikety spočívá v dobrovolnosti, neboť pravidla nejsou závazná a měla by sloužit spíše jako doporučení. Potřeba dodržování netikety je navíc podmíněna tím, že při elektronické komunikaci uživatel své komunikační partnery často zná jen podle internetové nebo e-mailové adresy a vzájemný kontakt uskutečňuje pouze prostřednictvím obrazovky počítače. Všechny ostatní elementy jako vnější vzhled, oblečení, způsob jednání, vystupování, gestikulace apod. zůstávají druhé straně utajeny. Dodržování těchto pravidel se dnes především se zahraničními partnery často považuje za otázku cti. Pozornost je nutno věnovat i vhodnému používání akronymů, emotikonů a dalším doporučením, jak pracovat s elektronickou poštou, aniž by docházelo k porušování emailové etikety. Za jednu z největších autorit ve sféře dobrých mravů na počítačových sítí je dnes pokládána paní A.H. Rinaldi z Florida Atlantic University. Ve svém dokumentu s názvem „The Net: User Guidelines and Netiquette“ se pokusila do té doby nepsaná pravidla etikety v prostředí počítačových sítí převést do několika i pro začátečníky jasných bodů, které by se daly označit jako „desatero netikety“: 1.Chovejte se v síti tak, abyste nepoškozovali ostatní uživatele 2. Neomezujte ostatní při jejich vlastní práci v síti 3. Nenahlížejte do souborů ostatních uživatelů 4. Nevyužívejte počítače ke krádežím 5. Nevyužívejte síť ke zveřejnění falešných údajů, falešného svědectví 6. Nevyužívejte ani si nekopírujte software, za který jste nezaplatili 7. nevyužívejte zdroje ostatních uživatelů bez autorizace 8. Nepřisvojujte si duševní bohatství ostatních 9. Uvažujte o společenských důsledcích programu, který tvoříte 10. Používejte počítače s úctou, s respektem a ohleduplně. 19 Vzhledem k tomu, že čeština není světovým jazykem a složitější mezinárodní jednání či jednání na vyšší úrovni se prakticky vždy vedou prostřednictvím tlumočníka. I při vynikající znalosti cizího jazyka je náš jednatel či jednací tým v určité nevýhodě proti zahraničnímu partnerovi, pro kterého je jednací jazyk mateřštinou. Také časová prodleva při konsekutivním tlumočení dává partnerům možnost lépe a přesněji naformulovat odpověď, proto někdy používají jednatelé tlumočníky, i když jazyk ovládají. Tlumočník by měl sedět po levé straně toho, komu překládá, případně kousek za ním. Při mluvení se neobracíme k tlumočníkovi, ale k našemu partnerovi a bedlivě sledujeme jeho reakce. Je-li tlumočník přítomen i při cestách autem, pak usedá na místo vedle řidiče v autě, kterým jede osoba, které překládá. Také doporučuji, aby tlumočník vždy mluvil v první osobě, ať překládá komukoliv. I když se jedná o velmi kvalifikovaného a zkušeného tlumočníka, je nutné dát mu k dispozici všechny materiály předem. I tlumočník se na jednání musí připravit. Tlumočníka obvykle zabezpečuje a platí domácí strana, jeho výběr nemůžeme ponechat pouze na doporučení překladatelské agentury. Je vhodné dát na doporučení a zkušenosti jiných firem či institucí či použít služby již prověřeného tlumočníka. Zabezpečení a starost o tlumočníka je jednou z povinností diplomatického protokolu či útvaru, jež jednání po formální stránce zabezpečuje. Samozřejmou dovedností tlumočníka je perfektní znalost jazyka. Pouze samotná znalost jazyka však výbornému tlumočníkovi nestačí. Musí mít i perfektní společenské vystupování (nikam se necpe jako první, nepodává ruku jako první, stojí bokem apod.), své oblečení musí přizpůsobit příležitosti (mělo by být decentní, 19

Rinaldi,A.H.: The Net : User Guidelines and Netiquette, Florida Atlantic University, 1998. 26


nenápadné, tmavších barev, zásadně s rukávy a bez dekoltů, vhodné nejsou ani vysoké podpatky či nápadné doplňky). Ukazuje se, že dobrý tlumočník – profesionál dovede vyřešit i mnohé vznikající složité situace a jednání usměrnit. Jednající si totiž často skáčou do řeči, nedořeknou myšlenku nebo mluví velmi rychle, používají různá gesta. Ze všech průzkumů, které jsem v posledních létech provedla vyplývá, že zahraniční partneři pozitivně hodnotí relativně dobrou jazykovou úroveň našich obchodníků a jednatelů. Oceňují, že jazyková vzdělanost v ČR se za posledních 10 let výrazně zlepšila a chválí i naše profesionální tlumočníky a překladatele. Také pro telefonický styk platí určitá pravidla. Na rozdíl od jiných pravidel společenského styku, která se vyvíjela po staletí, je možné historii etikety telefonování měřit pouze na desetiletí. Pravidla etikety platí i při telefonování přes internet nebo pomocí mobilních telefonů i pro používání záznamníků. či zasílání SMS zpráv. I když si to neuvědomujeme, sestává běžný telefonický hovor ze tří částí: začátek, vlastní průběh a ukončení. Telefonuje dnes každý, proto můžeme namítat, že zařazení této části práce je zbytečné. Zkušenosti z praxe však ukazují, že manažeři často ani nevědí, kdo správně telefonický rozhovor ukončuje – zda volaný či volající. Z provedeného výzkumu vyplývá, že naši obchodníci i diplomaté jsou často kritizovaní za používání zejména mobilních telefonů např. v průběhu jednání či společenských akcí. Dalším nedostatkem je špatná organizace přípravy jednání. Tato práce se nezabývá věcnou přípravou na jednání, ani technikami či taktikami jednání, nepojednává o vyjednávání jako takovém, nerozebírá obecně techniky přesvědčování apod. Organizační příprava však vyplývá z věcné, musí ji vhodně doplňovat a značně ji rozšiřuje. Rozsah přípravy a její zajištění souvisí s ekonomickým či politickým významem jednání. Nejprve je vhodné vymezit základní otázky organizační stránky přípravy jednání nejen se zahraničními partnery jako např. místo jednání, doba jednání, předpokládané trvání, počet jednajících osob, jejich funkční postavení, popřípadě zajištění zvacích dopisů či pozvání, někdy i zajištění ubytování apod. Místo jednání - jaké výhody a nevýhody má pro obchodního partnera, pokud se jednání koná u některé ze zúčastněných stran a jaké výhody a nevýhody má jednání na neutrální půdě? Každá z těchto variant má pro obě strany řadu výhod a nevýhod. V případě, že se jednání koná u nás „doma“ máme především psychologickou výhodu dobrého vlastního zázemí. Můžeme kdykoliv pozvat k jednání další odborníky, vyměnit členy týmu, využívat vlastní techniku, navrhujeme průběh i agendu jednání, stanovujeme čas jednání tak, jak to vyhovuje nám. Pro své hosty však zajišťujeme i společenský program – divadlo, prohlídku města, společenský podnik atd. Partneři stále častěji přijíždějí na jednání s doprovodem (manželky, syn apod.). Tento doprovod se samozřejmě účastní téměř všech společenských akcí, v průběhu dne pro doprovod připravujeme zvláštní program a také doprovod či tlumočníka. Jestliže se jednání koná u partnera, nevýhodou je především nové, často neznámé prostředí, zvýšené nároky na čas (musíme někam cestovat) a vysoká výdajová stránka (letenky, hotely atd.). Nemůžeme měnit členy vyjednávacího týmu dle potřeby, máme omezenou možnost se s někým radit. I přes dnešní velmi rychlé možnosti spojení máme často problémy se spojením s ústředím. Naší výhodou však je, že můžeme své partnery i firmu lépe poznat. Zjistíme např. o jak velkou firmu se jedná, čím se ještě zabývá, kde je lokalizovaná, jak je zařízená, kolik má zaměstnanců, s kým se stýkají majitelé apod. Všeobecně se soudí, že ten, kdo někam cestuje, má o obchod větší zájem. 27


Koná-li se jednání na neutrální půdě či ve třetí zemi (např. na veletrhu) odstraňují se výhody a nevýhody hostů a domácích, pro obě strany jde také o stejně nákladnou záležitost z hlediska pobytu. Každý tedy musí vložit čas i finanční prostředky do cesty, pobytu, hotelů atd. Tyto výhody či nevýhody však naši jednatelé neumí správně využívat. Potvrzuje se také předpoklad, že ten, kdo někam cestuje, má obvykle o obchod větší zájem. Přiložená studie o zvláštnostech etikety při obchodních jednáních (v příloze) ve vybraných zemích se pokouší přiblížit, které země dávají při prvních kontaktech přednost jednání u sebe doma (např. Francouzi), kteří velmi rádi a kdykoliv i do ČR přicestují (např. Švédi, Rakušané). Češi patří do skupiny obchodníků, kteří velmi rádi cestují, dávají dokonce vždy přednost jednání v cizině, z čehož vyplývá, že ani nedokáží využít výhod spojených s jednáním doma. Dalším bodem, na který je nutno soustředit pozornost v souvislosti s přípravou obchodního jednání je otázka doby jednání. Na všechna jednání se musíme předem objednat. Nelze požadovat okamžité přijetí. Každý má svůj předem dohodnutý program a každý také potřebuje čas na přípravu na jednání. Navrhnout jednání může kterákoliv strana různou formou : písemně (dopisem, e-mailem) nebo ústně (např. telefonicky). Jednání si pracovník sjednává sám nebo prostřednictvím sekretariátu. Termín jednání se zahraničními partnery se ujasňuje nejméně 14 dnů předem. Dobu jednání obvykle navrhuje hostitelská strana, očekává se, že host se přizpůsobí. Hostitel tedy navrhuje čas jednání tak, jak se to hodí jemu. V Evropě nejčastěji dopoledne kolem 10 hodiny nebo odpoledne kolem 15-16 hodin. Nelze také očekávat, že jednání bude probíhat přes víkend či ve dnech pracovního volna, v arabských zemích v průběhu ramadánu apod. Je tedy nutno při jednání se zahraničním partnerem nebo při jednání v zahraničí brát v úvahu i místní zvyklosti. Jsou to např. jiné volné dny v týdnu (v arabských zemích), státní a náboženské svátky, náboženské zvyklosti, neochota pracovat a vést jednání po pracovní době (např. Německo), neochota přijímat návštěvy a vést jednání v pátek (zejména v pátek odpoledne) nebo v pondělí ráno. Partneři v některých zemích preferují jednání večer (často i u někoho doma), jež se může protáhnout do pozdních nočních hodin. Stanovení termínu na 12.hodinu (v některých zemích běžné) si nelze automaticky vysvětlit jako pozvání na oběd. Dospěla jsem k názoru, že není také vhodné stanovit v České republice čas jednání na dříve než 9.-10. hodinu ráno. Stanovení doby jednání na 8 hodinu ráno či ještě dříve působí na zahraniční partnery jako nezájem o obchod či nezájem o jednání z naší strany. Je překvapivé, že naši obchodníci ani nevědí, že není vhodné dávat jednání na den příjezdu, zejména jestliže partneři přijíždějí ze vzdálenějších zemí. Je nutno počítat s odpočinkem a s aklimatizací. Zacházení s časem se nevztahuje pouze na způsob, kdy se zúčastněné osoby dostaví na schůzku. Přístup k času ovlivňuje celý průběh jednání tj. zahájení jednání, způsob dodržování doby jednání, způsoby a formy vedení jednání, stanovování dalších a především konečných závazných termínů, rozhodovací proces apod. Pro plánování obchodních cest je třeba znát ne jenom přehled svátků v navštívené zemi, ale i některé další informace. Vedle státních svátků se totiž slaví i svátky neoficiální, dnem pracovního klidu nemusí být všude neděle, svátky se někdy přesouvají nebo spojují, liší se doba velkých prázdnin a dovolených apod. Obchodní partneři v jedné zemi mohou být různých etnik či různé náboženské příslušnosti.20

20

Kachlík,A.: Svátky a dny pracovního volny v roce 2000, Obchod-Kontakt-Marketing č.3 / 2000 28


Svátky. V mnoha cestovních příručkách se uvádějí přehledy svátků ve vybraných zemích. Uvedené údaje se však dost liší, v některých pramenech je uvedeno svátků více, v jiných méně nebo dokonce jiné. Někde se totiž v seznamech objevují svátky např. náboženské, během kterých se nepracuje, ale nejsou oficiální.Rozdíly vznikají i pokud se do seznamů zařadí svátky regionů, měst či autonomních oblastí. Ve státech s federálním uspořádáním (např. USA, Rusko) nebo ve státech s autonomními oblastmi (např. Španělsko) se vedle celostátních svátků můžeme setkat také s oficiálními svátky jednotlivých států či autonomních oblastí.V takových zemích jako např. v Austrálii, Brazílii, Rusku existují oficiální svátky svazových států, teritorií nebo měst. V USA mají jednotlivé státy vlastní zákonnou úpravu svátků. Ve Velké Británii jsou rozdíly mezi svátky v Anglii a ve Walesu a ve Skotsko či Severním Irsku. V Belgii mají oficiální svátky i národní komunity – vlámská a valonská. Každý rok se mohou měnit (posouvat) nejen data náboženských ale i světských svátků. Při nástupu nového panovníka dochází ke změně data svátku vztahujícího se k jeho narozeninám nebo k době jeho nástupu na trůn (např. Maroko, Jordánsko apod.). Nejsou-li náboženské svátky oficiální, slaví se často neoficiálně např. v Kalifornii se slaví Velký pátek a Velikonoční pondělí jen polodenně nebo v Rusku či na Ukrajině Vánoce, které se slaví počátkem ledna.V době lokálních svátků se nepracuje v některých lokalitách Španělska, Itálie, Maroka, Turecka apod. V některých zemích se slaví oficiálně, polooficiálně či neoficiálně svátky různých průmyslových odvětví (např. svátek průmyslu v Argentině nebo v Rusku). Neoficiálně slaví v mnoha zemích své svátky příslušníci různých etnických menšin či náboženských skupin a proto některé navrhované termíny schůzek pro ně mohou být nepřijatelné.Týká se to např. židovských svátků jako Přesah (židovské velikonoce), Rošhašanah (Nový rok), Jom kuppur (Velké odpuštění), a to např. v USA, Belgii, Kanadě, Brazílii. Při jednání např. v Číně, Hongkongu, Tchajwanu, v Singapuru respektujeme jejich svátky Nového roku, které se slaví počátkem února. Náboženské svátky oficiálně uznané se mohou lišit i jednotlivých částech jednoho státu. Týká se to např. Německa, kde některé spolkové země slaví svátky katolické a některé protestantské.Ve Švýcarsku zase se např. některé svátky slaví ve všech kantonech, jiné jen v některých nebo třeba jenom v jednom (např. Sv.Petra a Pavla jenom v kantonu Tessino). Nejednotná situace ve slavení svátků je v zemích, kde žijí různé etnické skupiny různého náboženství. Příkladem může být Malajsie, kde obchodníci mohou být čínského, malajského nebo indického původu tj. s různou kulturní tradicí i náboženstvím.Podobná situace je např. i v Singapuru. Muslimské svátky jsou pohyblivé podle lunárního kalendáře, takže uváděná data bývají přibližná. Začínají v předvečer po modlitbě po západu slunce. Stejný svátek (např.oslava Nového roku) se však jednotlivých zemích může slavit v jiný den (posunutí o den ale i 3 týdny). V době ramadánu není vhodné do těchto zemí cestovat. Aktivita úřadů je omezená na několik hodin dopoledne či večer (např. v Saudské Arábii), v době modlení se nepracuje vůbec, podniky mají omezenou pracovní dobu či nepracují vůbec. Stravování v průběhu dne je omezeno pouze na turistická centra či velké hotely. Restaurace např. v Saudské Arábii, Maroku, Alžírsku, Egyptě zůstávají v době ramadánu přes den zavřené.

29


Ke svátkům (např. k Novému roku) je téměř všude na světě zvykem zasílat blahopřání. I datum Nového roku se však může lišit (např. datum čínského nebo židovského Nového roku se liší od našeho. Židé slaví Nový rok 1.10.) Muslimům zpravidla nemuslimové blahopřání k islámským svátkům neposílají a rozhodně není vhodné posílat blahopřání s motivy křesťanských vánoc. V některých zemích je zvykem blahopřát i k jiným svátkům. Např. ve většině zemí bývalého SSSR jako v Rusku, Bělorusku, Ukrajině, Turkmenistánu, Kazachstánu se přeje 8.3. ženám ke Dni žen (přeje se však pouze ženám!). Dny pracovního volna. V mnoha zemích je dnes zavedený pětidenní pracovní týden (např. i v Číně, v Maroku). Někde je však dodnes šestidenní pracovní den (včetně škol). V některých zemích, i když je zde běžný šestidenní pracovní týden, mohou podniky zavést pětidenní (např. Egypt). Dnem pracovního klidu je ve většině zemí neděle. V Izraeli je to sobota. Sabbat a všechny židovské svátky začínají již v předvečer svátečního dne v momentu vyjití první hvězdy a končí večer svátečního dne také v době vyjití první hvězdy. V sobotu v Izraeli nejezdí ani autobusy či vlaky. V muslimských zemích je dnem pracovního většinou klidu pátek. Dnes však je již v některých arabských zemích např. v Tunisku, Turecku nebo v Maroku oficiálním dnem pracovního klidu neděle. Někteří ortodoxní muslimové však nepracují ani v pátek, proto jednání v těchto zemích není vhodné stanovit na pátek. V Egyptě je dnem volna pátek, i když Koptové slaví neděli. Den pracovního volna se řídí podle dne pracovního klidu. V zemích s nedělí je to sobota. V muslimských zemích je to nejčastěji čtvrtek, v některých zemích (např. v SAE) firmy volí sobotu.Sobotu volí i většina zahraničních firem, které v těchto zemích působí. Někde se v určité pracovní dny nepracuje např. 2.1. a 31.12. (např. i v Japonsku). Silvestr je neoficiálně dnem pracovního volna i v mnoha evropských zemích. Vytváření „mostů“ a přesouvání svátků. V případě, že oficiální svátky připadnou na sobotu či neděli, pak se velmi často přesouvají tak, aby byl zachován volný den (např. na pondělí). V muslimských zemích se používá uvedený přesun ve vztahu k pátku. Jestliže je mezi svátkem a volným dnem (např. sobotou) pouze jeden pracovní den, v mnohých zemích si lidé berou na tento den dovolenou, ve většině zemí je však automaticky také tento den dnem volna – jde o tzv. mosty (např. Španělsko, Itálie, Francie). Podobně v Latinské Americe (např. Brazílie, Chile, Argentina) most znamená, že připadne-li svátek na čtvrtek nebo úterý, automaticky se nepracuje i následující nebo předcházející den. Letní čas – zavádí se v mnoha zemích. Termín jeho začátku a konce je rozdílný. Jednotná jsou pravidla pro zavádění letní času v zemích Evropské unie. Tyto pravidla však přijala i řada dalších zemí jako např. Rusko, Bělorusko, Ukrajina. V USA a Kanadě začíná letní čas první nedělí v dubnu a končí poslední nedělí v říjnu. Státy jižní polokoule mají letní čas v opačnou roční dobu. Např. v zemích LA obvykle někdy od počátku října do konce února. V Austrálii je letní čas (od počátku listopadu do konce března) zavedený pouze v některých svazových státech. Letní čas se nezavádí např. v Japonsku nebo v Číně. Období prázdnin a dovolených. Během dovolených, které jsou nejčastěji v době velkých prázdnin, je mnoho podniků zcela zavřených nebo pracují pouze několik hodin a jejich obchodní aktivita klesá. Na severní polokouli jsou dovolené většinou v červenci a v srpnu , na jižní v lednu a únoru.V době prázdnin a v období dovolených se obchodní cesty omezují, 30


návštěvy přijímají pouze výjimečně. Je tedy nutné takové termíny sjednávat dlouho do předu a nechat si je potvrdit. Druhá strana může takový termín odmítnout, případně posunout. Např. ve Francii je typickým měsícem dovolených srpen, ale není vhodné domlouvat schůzky ani na červenec či první polovinu září. Vedle hlavních prázdnin však ve všech zemích existují různé jiné kratší prázdniny, které bývají termínově velmi rozdílné. Kromě toho v mnoha zemích se vyhlašují prázdniny vánoční, velikonoční či v období dušiček. Počátek např. zimních či jarních prázdnin se však může lišit i uvnitř jednoho státu. To je typické např. i pro ČR, Německo nebo Francii(ve Francii existují pásma prázdnin A,B,C). Často se také vybírají dovolené v období mezi vánocemi a Novým rokem nebo v mnoha zemích v tuto dobu podniky vůbec nepracují (např. v Británii, ve Španělsku). Dovolené bývají také časté v období velikonoc (velikonoční prázdniny). Do Japonska se nedoporučuje cestovat na služební jednání také od 29.4 do 5.5. (tzv. zlatý týden), v srpnu (období dovolených) a kolem Nového roku. Místní čas. Místní čas se může v porovnání s časem středoevropským(SEČ) lišit. SEČ je čas zemí střední Evropy a většiny zemí EU (kromě Británie a Portugalska).Malé a střední státy mají jednotný čas. Také některé velké státy jako Indie (+ 4.30 hodin) a dnes i Čína mají jednotný čas. V Číně byl zavedený jednotný čas (+ 7 hodin) relativně nedávno, v mnoha částech Číny však používají dodnes časy oba (starý i nový jednotný).Při přesedání ve vnitrozemí je třeba ověřit, o který čas jde, zda o místní nebo jednotný. V jiných velkých státech se může čas v jednotlivých částech země značně lišit např. USA .V New Yorku je proti SEČ –6 hodin, v Los Angeles -9 hodin, na Aljašce – 10 hodin.V Rusku je časový rozdíl proti SEČ od + 2 do + 11 hodin. V Indonésii od + 5 hodin do + 8 hodin atd. Doba pro obchodní jednání. Pracovní doba je v různých státech různá. Většinou se začíná kolem 8. až 9. hodiny a končí v 17. až 18. hodin. Stále častější je klouzavá pracovní doba, ale i pak většinou platí, že všichni jsou na pracovních místech od 10 hodin. Nejčastější přestávka na oběd je mezi 12. až 14. hodinou.V některých zemích je přestávka delší (např. Francie, Egypt atd.).Někde se dodržuje odpolední siesta, která trvá 2-3 hodiny (např. Španělsko, Brazílie). Pro obchodní schůzky není vhodný pátek, zejména v pátek odpoledne se již často nepracuje. Návštěvy nejsou vhodné ani v době ukončení finančního roku, v době neoficiálních náboženských svátků, týden karnevalů (např. Brazílie) apod. Rovněž není vhodné sjednávat schůzku na dobu těsně po svátcích. Dochvilnost je zdvořilostí králů, ale povinností českého člověka. Od nás jako Středoevropanů se očekává, že se na jednání dostavíme přesně. Pamatujte, že v mnohých zemích si času cení daleko více než my. Pokud máme zpoždění, nutno hostitelské straně alespoň zavolat a omluvit se. Nutno také počítat s tím, že důvodem ke zpoždění rozhodně nemůže být nefungující doprava či dopravní zácpa. (Dnes již ve všech městech jezdí auta a všechna města na světě mají problémy s dopravou.) V pracovním a obchodním styku přijímáme návštěvníky ohlášené na určitou hodinu v tom pořadí, v jakém přicházejí. Přijmout osobu známou nebo významnější mimo pořadí je nezdvořilé vůči ostatním čekajícím. Máme-li objednanou návštěvu zahraničního hosta či významnější návštěvu, rezervujeme si vždy více času. Někdy host potřebuje propustku do budovy či na parkoviště. Jako hostitelé bychom to měli předem s příslušným útvarem dohodnout a zajistit.

31


V pohledu na posuzování času jsem vyšla z teorie E.T.Halla21 a rozdělila kultury podle přístupu k času do dvou základních skupin – skupiny monochronické a polychronické. První skupina je charakterizovaná téměř posedlostí k času, partneři přicházejí na schůzky přesně, dohodnutý program se dodržuje, jednání jsou rychlá, krátká a zpravidla se nepřerušují, v průběhu jednání se netelefonuje, nevyřizujeme jiné záležitosti a i závazky a termíny vyplývající ze smluv a z realizace obchodního případu se zpravidla plní včas. Vycházejí z představy, že čas jsou peníze, proto úvodní zdvořilostní rozhovor je velmi krátký nebo žádný. Nechtějí poznat své partnery, přecházejí rovnou k věci. Obchodují s firmami, ne s lidmi. K silně monochronickým patří dle mého názoru země severní Evropy včetně Velké Británie a Nizozemska, německy hovořící země Evropy, Severní Amerika ( s výjimkou jižních částí USA), Japonsko, ale také např. Izrael. Opakem je kultura polychronická, kde čas není důležitý, nejdůležitější jsou vztahy mezi lidmi. Nedodržování termínů, lhůt, přerušovaná jednání vyřizováním telefonátů, přijímání jiných návštěv v průběhu jednání, odsouvání povinností do budoucna apod. není ničím neobvyklým. Jednání jsou dlouhá, zejména první fáze jednání, kdy se partneři vzájemně seznamují. I v těchto kulturách však existují oblasti, kde se stále více přihlíží k času např. v průmyslové výrobě. K polychronickým kulturám patří arabské země, Afrika, Latinská Amerika, jižní a jihovýchodní Asie. Některé země přecházejí postupně z jedné skupiny do druhé – např. Japonsko z polychronické do silně monochronické, Singapur z polychronické do kultury mírně monochronické. Existují i země, které jsou sami uvnitř rozděleny podle postoje k času. K takovým zemím patří např. Itálie (severní a jižní Itálie – hranicí je Řím) nebo např. Německo (severní Německo x Bavorsko). Českou republiku bych zařadila do mírně monochronické kultury společně se zeměmi Jižní Evropy, východní Evropy, Austrálií, Novým Zélandem, Singapurem, Hongkongem, Tchajwanem, Čínou, Koreou apod.Čas hraje velkou roli v i rozhodovací části obchodního jednání. Jak vyplývá z přiložené studie, kterou autorka provedla, některé kultury např. Severoameričané rozhodují rychle, na místě, jiné chtějí čas na rozmyšlenou nebo rozhodují velmi pomalu (např. i Japonci). Pokud se jedná o českého obchodníka či podnikatele, měl by se na schůzky či jednání vždy dostavit včas, a to nejen v tom případě, kdy je v pozici prodávajícího, a tím projevit jakousi úctu, respekt svému partnerovi. V žádném případě nelze kárat příslušníky jiných kultur za jiný vztah k času. Značné rozdíly jsou také v přístupu k účasti na společenských podnicích. Někde se chodí přesně, někde i hodinu po stanoveném začátku. V každé kultuře se však mohou najít jedinci s úplně jiným, netypických chováním nebo s jiným přístupem k času. Ukazuje se, že i v naší české mírně monochronické společnosti čím dál tím více platí, že čas jsou peníze, proto by většina našich obchodníků a podnikatelů měla zaujímat ve vztahu k času spíše postoje bližší severnějším oblastem a nikoliv oblastem jižnějším. V souvislosti s přípravou na jednání nutno pozornost věnovat i otázce jednajících osob. Ukazuje se, že česká strana tuto problematiku často podceňuje a je za to v zahraničí oprávněně kritizovaná. Ještě před jednáním, kromě jiného, nutno vyjasnit : počet jednající osob a také jejich funkční zařazení. Počet osob na jedné i druhé straně by měl být přibližně 21

Hall,E.T.: Beyond culture. New York, 1996 32


stejný. Došla jsem k závěru, že čeští jednatelé si velmi často neuvědomují, že se považuje za velmi nátlakovou, nekalou taktiku, jestliže je domácí strana na jednání v početní přesile. Také funkční úroveň by měla být na obou stranách stejná. Snahou zahraničních partnerů je být přijat na co nejvyšší úrovni. Domácí strana skutečně může nabídnout přijetí na vyšší úrovni, nikoliv však na nižší. Vyjednávají však většinou spolu pouze osoby na stejné odborné a funkční úrovni. Pozornost je nutno věnovat i samotným jednacím místnostem. Organizace pracovní návštěvy a etiketa. Pracovní návštěvy jsou běžnou součástí obchodního, diplomatického a hospodářského života. Každý obchodník, diplomat, podnikatel apod. dnes návštěvy sám prakticky denně vykonává a návštěvy běžně přijímá. Máme-li k dispozici sekretářku či sekretariát, pak by měla mít vždy přehled o očekávaných návštěvách. Často se pak přes sekretářku k dotyčnému také objednáváme. Jde-li o významnou návštěvu je vhodné, aby ji na vrátnici či u vchodu někdo očekával. Může jít i o mladšího pracovníka či sekretářku, která pak návštěvu doprovází až k hostiteli. Návštěvu vítá pouze ústním pozdravem či úsměvem, ruku však sama návštěvě nepodává, což je bohužel v našich podmínkách časté. Doprovází návštěvu po budově, dává návštěvníkovi všude přednost (bez ohledu na to, zda je to muž či žena) a věnuje se výhradně návštěvě. Není možné, aby po cestě řešila problémy či se vybavovala se svými spolupracovníky, se kterými se náhodou setká na chodbě či ve výtahu. Postará se také o svrchní ošacení a doplňky návštěvníků, ohlásí návštěvu a uvede návštěvníky na místo jednání či k hostiteli. Hostitel (žena i muž) vždy vítá návštěvu ve stoje, u nás nejčastěji pozdravem a podáním ruky. Návštěvníkovi vyjde hostitel vstříc, podávat ruku přes stůl není zdvořilé. Poté návštěvníkovi nabídne místo a teprve pak si sedne sám. Pokud jde o návštěvu z cizí firmy nebo z jiné organizace, není vhodné, aby hostitel seděl za svým pracovním stolem. Vhodnější je jednání u konferenčního stolu (pak host sedí po pravé ruce hostitele) či jednacího stolu tak, aby obě osoby (nebo jejich týmy) seděly proti sobě. Předem nutno promyslet i vhodný zasedací pořádek. Pokud se jednání účastní i další osoby, je nutné, aby je hostitel i host představili (tj. každý své členy týmu). Uvede jak jejich jméno, tak i funkční zařazení případně i důvod jejich účasti na jednání. Pokud se osoby neznají, vymění si vizitky obvykle na začátku jednání. Aktovku, kufřík či kabelku nikdy neklademe na stůl, postavíme je na zem vedle sebe. Žena si může kabelku pověsit i na opěradlo židle nebo postavit na židli za sebe. V průběhu jednání se věnujeme výhradně návštěvě, netelefonujeme ani s rodinnými příslušníky, nevyřizujeme jiné písemnosti apod. Je-li to možné, upozorníme sekretářku, aby nám telefonické hovory nezapojovala. V případě, že musíme přijmout hovor zvenku, pak jeho délku omezíme na minimum. Domluvíme se s volající osobou na jiném termínu rozhovoru (tj. navrhneme, že ji zavoláme později). Mobilní telefony by však měly zůstat po celou dobu jednání vypnuté. Hostitel zpravidla nabízí malé pohoštění. Výběr pohoštění zajišťuje sekretářka, která také hosty obslouží. V průběhu pracovních návštěv se u nás až na výjimky nenabízí alkohol. K ukončení jednání dává podnět hostitel. Ten se také s hostem loučí. Pracovník sekretariátu předá návštěvníkovi svrchní oděv a doplňky. Je-li hostem starší osoba či méně pohyblivá osoba, pomůžeme jí. Ne ve všech zemích se však považuje za vhodné pomoci ženě do

33


kabátu – v mnohých zemích by toto gesto mohlo vzbudit nelibost. Návštěvník odchází buď sám nebo ji pověřený pracovník doprovodí. Jak jsem již uvedla, tuto část práce uzavírá studie, kterou jsem zařadila do příloh. Podrobněji přibližuji specifika etikety při jednání s vybranými zahraničními partnery. Země jsem pro lepší orientaci seřadila podle abecedy. Poukazuji zde na zvláštnosti a problémové oblasti v chování a v jednání se zahraničními partnery z vybraných zemí tak, aby bylo možné předejít různým nedorozuměním a nepochopením. Nelze než doporučit našim obchodníkům seznámit se s tímto typem studií, které povedou k lepší kulturní vnímavosti při vyjednávání a spolupráci s příslušníky odlišné kultury. Studium poznávání a využívání mezikulturních rozdílů je relativně novou záležitostí. Systematický výzkum a možná i samostatnou vědeckou disciplínou je od 80. let 20.století. Jde o systematickou a cílevědomou analýzu prvků a elementů nezbytných pro pochopení této problematiky. Cílem bylo vytvořit schémata o jednotlivých kulturách, zemích, regionech a v teoretické rovině zobecnit získané poznatky. Zájem o problematiku mezikulturních rozdílů, analýzy a jejich studium jsou dnes asi nejvíce rozvinuty v USA. Vyplynulo to především z potřeb amerických firem při jejich činnostech v zahraničí a zejména z celé řady nezdarů, vzniklých nejčastěji z neznalosti a z nerespektování kulturních hodnot, odlišností a zvláštností jiných. Pohledy a přístupy evropských autorů se však často liší především od pohledů amerických odborníků. Uvedené příklady zemí v předložené práci jsou výsledkem dlouholeté práce a vlastního výzkumu autorky, a nemusí nutně odpovídat a korespondovat s výsledky výzkumů amerických, britských či německých kolegů. Problematika mezikulturních rozdílů je založena na teorii, respektive poznání i některých obecných otázek. Konkrétní problémy a i kulturní rozdíly a specifika zemí a oblastí z této teorie vycházejí. Znalost a využívání znalostí mezikulturních rozdílů nachází své uplatnění zejména v mezinárodním podnikání, diplomacii, především však v činnostech marketingu, managementu, transferu technologie, při kontaktech s vládními představiteli a vládními úředníky jiných zemí, při kontaktech na mezinárodních konferencích a při práci v mezinárodních organizacích apod. Oblečení je vizitkou každého člověka ve styku s jinými, odpovídá jeho osobnímu vkusu, účelu, místu a době setkání. Je to v podstatě ta část společenského styku, na kterou je možné se připravit ještě před jeho uskutečněním tj. před jednáním nebo společenským podnikem. I přes ležérnost, které prosadila v oblékání současná móda, platí i dnes především v pracovním styku určitá pravidla. Oblečení je možné pro lepší přehlednost rozdělila na pracovní, vycházkové, společenské a oblečení pro volný čas. Podrobněji jsem se proto v další části práce věnuji mužskému i ženskému oblečení, se kterým se setkáváme v obchodní či diplomatické praxi. K nejčastější „faux pas“ v oblékání, které můžeme vidět u našich manažerů, obchodníků i diplomatů patří např. i chození v bačkorách na pracovišti, nošení pánských sandálů bez ponožek k obleku, povolené (rozepnuté) košile u krku v kombinaci s uvolněnou kravatou apod. Stává se, že především manažeři z obchodní sféry podceňují význam vhodného oblečení na jednání a to zejména v rozvojových zemích. V průběhu zpracovávání tohoto tématu mne překvapilo, že naši manažeři i diplomaté se neorientují a nevidí rozdíly v pojmech jako např. Casual Dress, Business Dress nebo Business Casual Light, Businnes Casual či Business Styl, jež se používají více v hospodářské praxi a vycházkový oblek, neformální oblek či neoficiální oblek apod., které známe z diplomatické praxe a chodí nevhodně oblečeni nejen na jednání, ale i na

34


společenské podniky. V mnoha firmách zavedené a dnes oblíbené „Casual Friday“ se začínají v ČR rušit. Také každý společenský podnik vyžaduje organizační přípravu, která odpovídá jeho významu, počtu zúčastněných osob a formě jeho uspořádání. Většina hostů a zejména cizinců ocení dobrou organizaci pracovní schůzky či společenského podniku. Na některé společenské podniky zveme pozvánkou, na jiné je možno pozvat ústně nebo dopisem. Pozvánky na akce tohoto typu by se měly zasílat až měsíc předem, což u nás není zvykem. V mnoha zemích, především v obchodních a diplomatických kruzích, se pozvání zaslané na poslední chvíli automaticky odmítá. Pokud skutečně někoho zveme na poslední chvíli např. v den konání akce, nutno zvaného o účast osobně (i telefonicky) požádat. Pozvánky jsou také až na výjimky nepřenosné (což se u nás často neví). Na slavnostní, formální oběd či večeři nutno připravit i zasedací pořádek. Zasedací pořádek je vždy věcí hostitele a jde o velmi citlivou záležitost. Ze způsobu rozesazení hostů je zřejmé, jakou důležitost hostitel přikládá jednotlivým hostům. Častým problémem v ČR jsou i různé zkratky na pozvánkách, které se ve světě běžně používají. Mezi jednotlivými druhy společenských podniků existují rozdíly, mnohé se prolínají podle příležitosti, zvyklostí země apod. Dílčí závěry ukazují, že nejčastějším společenským podnikem v podnikatelské i obchodní praxi a především v ČR velmi oblíbeným podnikem je dnes pracovní oběd. Délka pracovního oběda ve světě se zkracuje a často se na něm v porovnání s ČR nenabízí žádný alkohol. Jde v podstatě o pracovní schůzku, která se v zahraniční často koná přímo na pracovišti (např. v salonku). Na pracovní oběd se chodí zásadně včas. Pohoštění je z časových důvodů skromnější než např. u večeře. Některé země na rozdíl od nás pracovní obědy nepreferují. I když patří k velmi pohostinným kulturám např. Japonci nebo Číňané, dávají přes den přednost práci a zvou své partnery nejčastěji na tzv. banket, který se koná po pracovní době nebo ke konci pracovní doby tj. kolem 17. – 18. hodiny. Ukazuje se, že také patříme k pohostinným národům, i při jednáních nabízíme menší pohoštění a své partnery zveme na společenské akce. Některé prvky naší gastronomie však řadě cizinců nevyhovují. Způsob objednávání, příprava, konzumace i stolování je v každé kultuře jiné. Znalost základních zvyklostí zahraničních hostů nám podstatně ulehčí pochopit jejich chování i požadavky a usnadní zvládnout naší hostitelskou roli. Hosté z některých zemí nejedí vepřové, uzeniny, nepijí alkohol, jiným nenabízíme hovězí, někteří nejedí mléčné výrobky a sýry. Asiaté jedí polévku většinou ráno, my v poledne, ale většina ostatních zemí večer. Někde jsou považovány za speciality psi, žáby, želvy, kočky, někde se nabízí ještě teplé syrové maso. Námi oblíbenou a preferovanou zvěřinu je vhodné nabídnout pouze Evropanům. V některých kulturách se jí rukama (vždy ale pouze pravou rukou), někde hůlkami, někde příborem. Dnes nikde na světě nemusíme dojídat, v některých zemích se zásadně nedojídá, neboť tím dáváme hostitelům najevo, že máme ještě hlad. Hlasité říhání po jídle pokládáme v Evropě za nezdvořilé, ale v mnoha asijských zemích je poklonou pro hostitele. Hosté by nikdy neměli jíst sami, tempo oběda určuje vždy hostitel, který začíná jíst jako první a dojídá jako poslední. V mnoha zemích (např. arabských, latinskoamerických) se překrývá soukromý a pracovní život. Mnoho jednání je u někoho doma, častější než u nás jsou pozvání domů spojené např. s večeří. Odmítnout pozvání k někomu domů je v těchto teritoriích velkou chybou. Druhá strana se může i urazit. Pozvání na jednání či večeři domů však neznamená, že přijdeme ve sportovním či snad ležérním domácím oblečení. Společenským podnikům, jejich organizaci i vhodnému oblečení v diplomatické praxi se podrobněji věnuji v poslední kapitole této práce.

35


Zvláštní pozornost nutno věnovat přípravě tiskových konferencí, pravidlům a doporučením spojených s jejich organizací. Práce s novináři není jednoduchá. Tiskovou konferenci doporučuji svolat tehdy, chceme-li sdělit něco důležitého. Předem nutno promyslet, jak zvolit místo a čas konference, jak a kdy pozvat novináře, co musíme vše se musí předem připravit, jaké občerstvení, jak vést tiskovou konferenci, jakou techniku a audiovizuální prostředky připravit. Novináři počítají s tím, že na závěr tiskové konference dostanou dárky. Tiskové konference se obvykle konají na pracovišti a v pracovní době. Začínají přesně. Pozvat můžeme pozvánkou, telefonicky i e-mailem a je vhodné žádat potvrzení účasti. Pokud se nejedná o informace skutečně velkého významu je chybou organizovat tiskovou konferenci večer. V případě zahraniční návštěvy však nesmíme zapomenout, že mluví jako první domácí představitel a poté předá slovo svému zahraničnímu partnerovi. Pak následují dotazy novinářů. Každý novinář se musí před položením otázky představit svým jménem a jménem redakce, pro kterou pracuje. Tiskovou konferenci by měl řídit tiskový mluvčí, který ji také ukončí. Každá tisková konference by měla začít přesně ve stanovenou hodinu a je obvykle krátká. Na celém světě je výměna dárků mezi partnery vnímána jako gesto sloužící budování přátelských vztahů, posilování vazeb mezi firmami, zeměmi, institucemi i jednotlivými osobami. Dary se často i zasílají např. ke státnímu svátku, k Novému roku, k narozeninám, k výročí firmy apod. a pak se k nim přikládá vizitka nebo při společném dárku vizitky. Na dárku nesmí zůstat cenovka. Zvyklosti určující, jaký dárek a jakou formou lze předat, jakým způsobem dárek oplatit, se samozřejmě liší a nezkušený dárce je vždy vystavený jistému riziku. Obecně lze říci, že vzájemné obdarovávání je tím častější a hojnější, čím více jsou vztahy podepřeny osobními kontakty a vzájemnou důvěrou. V asijských, arabských a latinskoamerických zemích si vůbec nelze ani představit navázání spolupráce či podpis kontraktu bez výměny dražšího dárku a případné faux pas může mít i nepříjemný dopad na celkový výsledek jednání. Evropané jsou v tomto směru zdrženlivější – dárky nejsou nevyhnutelné a obvykle bývají skromnější, i když to neznamená, že by nehrály v obchodních vztazích vůbec žádnou roli. Jsme-li pozvaní k partnerovi domů je vhodné poslat květiny hostitelce, přinést dárek pro hostitele i hostitelku a v mnoha zemích je zvykem darovat drobné pozornosti či alespoň bonbony dětem. Vhodnými dárky ve styku se zahraničními partnery jsou předměty mající vztah k naší zemi především značkové tuzemské výrobky, mající dobré jméno ve světě. Většina autorů uvádí, že vhodným dárkem není alkohol. Praxe ukazuje, že právě alkohol tvoří velkou část dárkových předmětů jak v diplomatických tak i v podnikatelských kruzích (s výjimkou muslimských zemí). Osobně se domnívám, že časy se mění a dnes může darovat alkohol i žena ženě. Darovaný alkohol by měl být co nejvyšší kvality. Pokud jde o čas a místo předání dárků platí v různých zemích různé zvyky. Ve většině evropských zemí je vhodné dárek rozbalit, v Asii se dárky v přítomnosti dárců neotvírají. Nedáváme dárky příliš nákladné, zvláště pokud víme, že se nám druhá strana nemůže revanšovat (dárky, které nemůžeme oplatit je lepší vhodnou formou vrátit) ani dárky příliš osobní povahy. Závěrem možno konstatovat, že v průběhu posledních pár let došlo v ČR v této oblasti i přes dosud přetrvávající nedostatky k viditelnému zlepšení. Obchodníci i manažeři si důležitost dodržování pravidel obchodního protokolu uvědomují a pochopili, že je v jejich zájmu tyto pravidla dodržovat. V praxi se ukazuje, že znalost obchodního protokolu a

36


dodržování jeho pravidel pomůže každému obchodníkovi či manažerovi k hladkému a rychlejšímu kariérnímu růstu. Samozřejmě pouhá znalost těchto pravidel bez ostatních dovedností potřebných k profesnímu růstu nestačí. Důvěryhodně vyhlížející obchodník byť s vytříbeným chováním a v perfektně padnoucím obleku, jen těžko ohromí své obchodní partnery, pokud nebude patřičně vzdělaný v oboru své činnosti. Proto je třeba vnímat obchodní protokol jako určitou pomůcku na nekompromisním obchodním poli nebo lépe, jako výhodu oproti těm, kteří jeho znalost podceňují. Z výsledku studia a výzkumů také vyplývá, že s největšími neznalostmi pravidel etikety a s problémy spojenými s nevhodným vystupováním a jednáním především ve styku se zahraničními partnery, se v České republice setkáváme častěji u malých a středních firem. Z výzkumů také vyplynulo, že neznalost obchodního protokolu a zvláštností v chování zahraničních partnerů je častější u nových pracovníků. Dle mého názoru se tato situace dala i předvídat. Ve velkých firmách se totiž stále častěji setkáváme nejen se závaznými kodexy etiky a etikety a pracovníci těchto firem procházejí již po několik let různými školeními a kurzy. Četnými kurzy prošli i pracovníci státní správy. Někteří pracovníci velkých zahraničních firem mají sklony jednat a vystupovat hodně nadřazeně zejména ve styku s menšími českými firmami.

37


II. DIPLOMATICKÝ PROTOKOL V MEZINÁRODNÍ OBCHODNÍ A DIPLOMATICKÉ PRAXI 2.1. Definice základních pojmů, historie diplomacie Výraz a význam „diplomacie“ byl a je formulován v desítkách definicí (pojem diplomacie v dnešním slova smyslu se používá od 18.století). Nejčastěji se v nich objevuje konstatování, že diplomacie představuje zastupování státu navenek a vedení jednání v zájmu státu s představiteli jiných suverénních států. Diplomacie je tedy chápána jako souhrn nástrojů zahraniční politiky státu k prosazování jeho zájmů především v zahraničí. Podle definice Doc. Ječného22 jde „o vnější vztahy subjektů mezinárodního práva navenek, o jednání, o styky politické, kulturní, školské, technické apod., o činnost osob nebo orgánů zákonem určených, nebo jinak zplnomocněných k vedení takových jednání a styků“ (v této definici chybí dle mého názoru styky hospodářské, zejména zahraničně obchodní politika). Velmi známou, především v anglicky mluvících zemích, je definice R.P. Barstona : „Diplomacie se zabývá řízením vztahů mezi státy a mezi státy a dalšími subjekty“.23 V 70. létech se objevuje pojem „moderní diplomacie“, kterou např. E.Satow definuje, jako „využití vzdělanosti a taktu k uskutečňování oficiálních vztahů mezi vládami nezávislých států“.24 Ve starší definici diplomacie uvádí významný český znalec mezinárodního práva prof. V. Outrata: „Zahraniční politika, popřípadě mezinárodní politika, se někdy ztotožňují s diplomacií. Správně by bylo ponechat termín diplomacie k označení té metody zahraniční politiky, která se snaží dosáhnout zamýšlených cílů vyjednáváním (podtrženo autorem) mezi státy“.25 V tom má prof. Outrata pravdu, neboť mezinárodní politika se uskutečňuje vedle diplomacie i jinými metodami. V novější české publikaci nazvané Encyklopedie diplomacie definuje autor diplomacii jako: a)..„průběh a formy vyjednávání mezi osobami, skupinami či státy a národy“; b)...“ souhrnné označení do jisté míry formalizovaných prostředků a činností státních institucí a jednotlivců s cílem realizovat cíle a úkoly, které tvoří celkový komplex zahraniční politiky státu. V užším slova smyslu pak diplomacii charakterizuje jako....“výkon zahraniční politiky státu především nejvyššími státními reprezentanty a zahraniční službou státu.“ Dále autor zdůrazňuje, že diplomacie není politikou (tou může být politická doktrína nebo směr určený vládou, hlavou státu nebo nejsilnější politickou silou v zemi), nýbrž nástroj k jejímu uskutečňování - je to způsob jak komunikovat s jinými státy či mezinárodními společenstvími a jak jednat se zahraničními partnery. V nejširším slova smyslu je možné „za výkon diplomacie považovat jakékoli setkání nebo kontakt na mezinárodní úrovni, 22

Ječný, D.: K otázkám současné diplomacie a diplomatická práva. Praha, SPN b.d., s.16 Barston,R.P.: Modern diplomacy. Longsman,London and New York,1997.s.1 24 Satow,E.: Satowś Guide to Diplomatic Practice.Longman,1979,s.3. 25 Outrata, V.: Mezinárodní právo veřejné. Praha, Orbis 1960, s.11 23

38


jestliže účastníky jsou zástupci státních institucí, státem podporovaných organizací nebo se jedná o státem kontrolovanou aktivitu“. 26 V nejnovějším vydání své knihy Mezinárodní politika, autor O.Krejčí vysvětluje, že: „Současná čeština chápe výraz „diplomacie“ různě: slouží k označení úředního jednání státních činitelů v oblasti zahraniční politiky; je chápán jako soubor norem o mezinárodních stycích států; je používán k vymezení povolání diplomata, ale i jako souhrnu diplomatů; jindy je zase používán v přeneseném významu jako charakteristika společenské obratnosti při jednání. Někdy je za diplomacie pokládána metoda, která umožňuje zplnomocněným zástupcům formovat vztahy mezi27 státy. Diplomacie pak je zároveň povolání a nástroj tohoto zplnomocněného zástupce, diplomata“. V knize Ekonomická diplomacie České republiky vymezuje J.Štouračová diplomacii jako :... „souhrn nástrojů, resp. prostředků naplňování a realizace jak strategických, tak i operativních záměrů a cílů zahraniční politiky státu ve vztazích s jinými státy a subjekty.“28 Provádění diplomacie zajišťují k tomu pověřené orgány, jednotlivci a specializované služby. Jsou to především: hlava státu, předseda vlády, ministr zahraničních věcí, diplomatičtí zástupci, funkcionáři parlamentů a členové parlamentních výborů, ve svých zahraničních aktivitách i další členové vlády, pracovníci státních institucí, krajů, měst a obcí a představitelé volených orgánů. V praxi se s cílem dosažení určitého cíle do vyjednávání a přesvědčování, zejména v počátečních fázích jednání a při řešení různých konfliktů, zapojují i nejrůznější další nevládní organizace, spolky, církve i jednotlivé osoby. Cílem je ovlivnit druhou stranu a vyvolat dojem, že existují nejvhodnější podmínky pro řešení situace. Většina diplomatické agendy se však vyřizuje na úrovni řadových kariérních diplomatických pracovníků. Jsou to především diplomaté, kteří jsou využíváni jako experti či poradci v průběhu zahraničně-politických jednání, při řešení a rozhodování např. zahraničně-ekonomického, politického, vojenského problému či válečného konfliktu. Diplomaté také předávají a zjišťují informace, které by pravděpodobně ani nebylo možné získat jiným způsobem, bez nich by neexistovaly diplomatické mise a neprobíhala by ani řada multilaterální jednání. I v diplomacii však čím dál tím více dochází ke specializaci. Vzhledem k tomu, že jednání jsou často zaměřena na určité oblasti (např. oblast kultury, vojenskou, obchodní, kulturní, sportovní, parlamentní apod.), vyžadují tato jednání speciální odbornou přípravu, odborné znalosti a i samotná jednání mají svá specifika, vznikají nové, relativně samostatné oblasti a metody, které diplomacie využívá. K takovým oblastem či metodám diplomacie patří např.: - agrární diplomacie – vznikla zejména díky specifikům v mezinárodním obchodování se zemědělskými výrobky. Dnes se aktivita české agrární diplomacie soustřeďuje především do negociačních oblastí v rámci společné zemědělské politiky EU. - bezpečnostní diplomacie – zaměřená na naplňování bezpečnostní politiky státu a jeho bezpečnostních zájmů, ale také na plnění spojeneckých smluv a mezinárodních závazků vyplývajících z členství ČR v NATO, v EU, OSN a OBSE. V posledních létech se věnuje i sledování, monitorování a předcházení hrozeb teroristických útoků. V tomto smyslu se řada 26

Hubinger,V.: Encyklopedie diplomacie, Praha, Nakladatelství Libri, 2006, s.42-43 Krejčí,O.: Mezinárodní politika, Praha, Ekopress, 2007, s. 335 28 Štouračová,J.: Ekonomická diplomacie České republiky, Professional Publishing, 2008,s.16. 27

39


aktivit bezpečnostní diplomacie prolíná s tzv. preventivní diplomacií, jejíž cílem je předcházet a bránit konfliktům. Informovat o možných vznikajících konfliktech, předcházet jim a bránit zájmy svého státu, je dle mého názoru povinností každého diplomata. - ekonomická (obchodní) diplomacie – zaměřená na aktivity různých vládních i nevládních subjektů a institucí, směřujících k vytváření podmínek pro uplatňování ekonomických a obchodních zájmů státu v zahraničí. - kulturní diplomacie - cílem je posílit dobré jméno státu v zahraničí v rámci kulturních aktivit (koncerty, filmová představení, výstavy, apod.). Výhodu mají země s bohatým kulturním dědictvím a vysokou současnou kulturní úrovní, kam beze sporu ČR patří. (Některých publikacích je uváděna kulturní diplomacie jako jedna z metod tzv. veřejné diplomacie.) - paradiplomacie – označuje zahraniční aktivity regionů, krajů či měst zemí EU. Tyto subjekty mají právo uzavírat dohody a kooperovat s analogickými subjekty v jiných zemích. Nejčastěji jde o kooperační vztahy příhraničních oblastí sousedních států. Cílem je podporovat především kulturní, sportovní, ale i samosprávní a společenské aktivity, povzbuzovat svůj ekonomický rozvoj a přispívat k lepšímu porozumění mezi obyvateli zúčastněných celků.29 - parlamentní diplomacie - na bilaterální úrovni jde nejčastěji o zahraniční cesty a návštěvy členů parlamentu a jejich výborů s cílem konzultovat problémy spojené s parlamentní praxí (např. přijímání zákonů apod.). Na multilaterální úrovni jde o účast na parlamentních shromážděních nebo aktivity parlamentních reprezentantů v mezinárodních institucích a organizacích. Parlament ČR (Senát i Poslanecká sněmovna) deleguje své zástupce např. do Meziparlamentní unie, Parlamentního shromáždění NATO, Parlamentního shromáždění Rady Evropy apod. - personální diplomacie – využívá pro diplomatické působení osoby, jež není profesionálním diplomatem. Jde o ad hoc diplomatickou službu, tj. plnění jednorázového úkolu nebo vedení zvláštní mise. Úkolem tuto osobu obvykle pověřuje vláda nebo ministr zahraničních věcí. Je mu propůjčena diplomatická hodnost (např. zvláštní vyslanec, velvyslanec). Tímto způsobem se využívají mimořádné, velmi známé osobnosti s velkým vlivem a velmi dobrými kontakty, které se těší velké mezinárodní prestiži. Často jsou takto využíváni bývalí prezidenti, vědci i umělci. - sportovní diplomacie – využívání sportovních akcí k propagaci svých cílů. Příkladem může být NDR, která v době svého vzniku měla problémy s uznáním své suverenity, využívala různých sportovních akcí k propagaci své země. Podobně velmi dobře využívá sportovní diplomacie např. Čína. - veřejná diplomacie – jejím cílem je a) provádění tzv. otevřené diplomacie tj. veřejně kontrolovaný projev výkonu diplomacie b) propagovat vlastní zemi, působit na občanskou veřejnost v zahraničí realizací různých kulturních, sportovních, ale i ekonomických aktivit, prosazením článků reprezentujících svoji zemi do zahraničního tisku, vystoupení v TV apod. 29

Hubinger,V.:Encyklopedie diplomacie, s. 115. 40


- vědeckovýzkumná diplomacie – umožňuje přenos, výměnu vědeckotechnických poznatků, napomáhá vytvoření podmínek pro společnou vědeckotechnickou spolupráci, organizování společných výzkumů, výměnných studijních i pracovních pobytů včetně výměny studentů a pedagogů. - vojenská diplomacie – zabývá se otázkami, které jsou spojeny s armádou nebo obranou. Na zastupitelských úřadech bývá touto problematikou pověřený tzv. vojenský nebo vojenský a letecký přidělenec. Jde o diplomatického pracovníka, který je kmenovým pracovníkem ministerstva obrany nebo důstojníkem armády. Nedílnou součástí práce těchto diplomatů je i získávání informací a provádění zpravodajských služeb.

Historie diplomacie Diplomacie patří mezi nejstarší projevy lidské kultury. První písemné prameny dokazující existenci této aktivity pocházejí již ze 4.století před našim letopočtem. Již v této době se např. čínský filosof Mindázi zmiňuje o procesních pravidlech výběru čínských poslů, kteří byli vybíráni z řad nejvzdělanějších a nejschopnějších lidí bezmezně oddaných panovníkovi a svou důležitostí byli srovnáváni např. s vojevůdci. O rozvoj diplomacie se nemálo zasloužili také obyvatelé Egypta, Persie, Řecka a Říma. K prvním státům, kde se začala rozvíjet profesionální diplomacie, patří pravděpodobně východní Byzanc. Zahraniční služba byla pod vedením císařské kanceláře, ve které byli zaměstnáni vybraní odborníci s dobrým úsudkem a pozorovací schopností. V diplomacii té doby byl kladen velký důraz i na etiketu. Můžeme zde dokonce najít „Knihu obřadů“ (pravděpodobně z 10.století), první systematické pojednání o protokolárních otázkách, které podrobně řeší i takové protokolární záležitosti jako např. přesné pořadí přijetí zdvořilostních návštěv u císařské rodiny, přezkoumání plných mocí atd. Samotný název diplomacie má původ v řečtině, kde se slovem diploma označovaly složené, tj. dvojité tabulky, které sloužily k zaznamenávání důležitých skutečností vyplývajících z jednání, ale také k zaznamenávání instrukcí pro jednání či jako způsob zvěčňování smluv. Kromě toho sloužily řeckým diplomatickým představitelům jako doklad jejich totožnosti a oficiálního zplnomocnění zastupovat vládce. Rozumělo se tím, že je to dokument, který dává jeho držiteli určité výsady. (Slovo diplomat se začalo používat mnohem později, v 18.století.). Řekové však své „diplomaty“ vybírali demokraticky na lidových shromážděních, ale jejich funkci zpravidla nijak materiálně nezajišťovali a jakmile se diplomat stal neúspěšným, končil nejčastěji ve vězení ba dokonce i na popravišti. Diplomatické události a procesní přístupy zaznamenávali i Babylóňané a staří Egypťané (papyrus). Také v Číně připisovali již v 5. století před naším letopočtem velký význam výběru oficiálních zástupců do cizích zemí. Takový člověk musel být především zcela oddaný císaři. Největší důvěru měli členové jeho rodu či příslušníci nejvyšší aristokracie. A jak zdůrazňoval již čínský filosof Konfucius, musel to být ušlechtilý muž, schopný kdykoliv důstojně reprezentovat svého panovníka, jednat jeho jménem, v jeho prospěch. Specifickými způsoby volby poslů vynikli i Římané, kteří v rané době vybírali za své posly z dvacetičlenného kolegia kněží a později z řad známých osobností, zejména senátorů, a materiálně je dokonale zabezpečovali. Používali titul „legatus“, což znamenalo vyslanec.

41


Vůdce vyslanců nosil zlatý prsten, který zajišťoval delegaci některá privilegia jako např. volný průchod a stravování v oblastech ovládaných Římem. Delegaci byly mimo jiné hrazeny cestovní výdaje i ošacení. Římané přijímali zahraniční mise různě. Pokud přicházely ze spřátelených zemí, byli ubytováni v nejlepších domech, zvali je na slavnosti, kde měli čestná místa, vyměňovali si dary. K vyslancům jiných panovníků se však nechovali vždy nejlépe a nechávali je často čekat dlouhou dobu před branami Říma např. pod záminkou prostudování jejich pověřovacích listin či poselství, se kterým přicházeli. Mise z nepřátelských zemí měly vstup do Říma zakázaný. Agrément, tj. vyjádření ochoty přijmout cizího vyslance, se vyvinul až daleko později, ale má svůj původ v této až ponižující praxi. Již v dobách římského imperia byly také všechny důležité dokumenty (např. vyryté do bronzových destiček) utajované a proto byly uzavřeny pečetí. Italové jakožto potomci Římanů se rovněž silně zasloužili o rozvoj diplomacie a protokolu, stejně jako i jiné tehdejší velmoci, např. Angličané, Rakušané, Rusové, Portugalci, Němci, Američané a v neposlední řadě i Holanďané. Nutno však říci, že v těchto dobách nebyla diplomacie ani zdaleka tím, čím je dnes a ani zdaleka tím, čím by měla být – tedy kultivovanou, upřímnou a šlechetnou. V té době se prosazovaly jiné hodnoty – mocenské zájmy, intriky, a proto diplomati byli považováni za nečestné, podezřívavé, vypočítavé občany a ani jejich intelektuální kvality nebyly často na výši, což se projevovalo do 17.století a v některých případech i déle. Rovněž co do formy prošla diplomacie historickým vývojem. Zpočátku byla totiž chápána jako ad hoc ( lat. – s tímto cílem, pro tento případ), což znamená, že diplomaté cestovali za svým posláním do ciziny s pevně stanoveným cílem, úkolem a po určité době (nejvíce několik měsíců) nebo okamžitě po splnění úkolu se vraceli domů. Avšak právě italská města (např. Janov, Miláno, Benátky) začaly vysílat své představitele na podstatně delší dobu (většinou tříletý cyklus výměny) a také uzákonila obecné cíle a požadavky na diplomatickou službu. První stálá mise na světě se objevila v roce 1455 ve městě Janově – a byla to mise milánská. Až do konce 16. století pak prošla diplomacie obdobím bouřlivého rozmachu. V této době také vznikly názvy jako např. velvyslanectví, ambasáda, zastupitelský úřad atd. Dnes se pro všechny používá souhrnného názvu diplomatická mise. Jedny z prvních diplomatických misí zřídila v katolických státech mimo jiné i papežská stolice. Vztahy Vatikánu a některých nekatolických států ani dnes nejsou zcela bez problémů, pokud jsou vůbec navázány. Pracovní podmínky a povinnosti diplomatů si postupně vynutily, aby tato místa byla obsazovaná lidmi silnými jak po psychické, tak i po fyzické stránce, neboť v některých případech byli tito představitelé nuceni se chopit i meče či střelné zbraně. Také se začal podstatně zvyšovat požadavek na vzdělanost těchto osob a na jejich řečnické, vyjednávací schopnosti. Tituly vyslanců „orator“ (lat. řečník, krasořečník) a „legatus“ se stále používaly, ale od 12.století se navíc začaly používat tituly „nuntius“ (v překladu vyslanec), „procurator“ a také „ambaxiator“. Všech pět titulů se používalo bez rozdílů, náhodně. Dělení na třídy známé nebylo a každé označení znamenalo v podstatě totéž. Velvyslanci se nejdříve oslovovali „magnificus“ nebo „spectabilis“. Později na přelomu 16. a 17. století, jim byl zaručen čestný titul „Excelence“, který se používá dodnes a od té doby jim přísluší oslovení „Vaše excelence“.

42


Ve stejném období, kdy vznikala stálá zastoupení, tj. v 15.století, vznikly v Evropě i první centrální úřady pro posuzování zahraničních záležitostí. Tyto kanceláře se podobaly soukromému kabinetu s minimálním počtem úředníků. Francie byla první zemí, která již v roce 1880 sloučila diplomatickou a konzulární službu a přestěhovala ministerstvo na Quai dÓrsay, kde zůstalo až do dnes. Druhým státem bylo Německo (až v roce 1919), dalším USA (1924) a Velká Británie (1943). Francouzské ministerstvo zahraničí se začíná rozvíjet v 16.století. Velmi významnou osobností na francouzském ministerstvu byl Armand du Plessis, zvaný kardinál Richelieu, který působil nejprve jako státní tajemník a později jako ministr. Kardinál Richelieu zřejmě jako první přišel s ucelenou koncepcí diplomacie a formuloval i základní principy diplomacie, kterou chápal jako nepřerušované prosazování státních zájmů v jiných zemích. Velice známým se stal i François de Calliéres, francouzský diplomat, který jako první prosazoval čestnost v diplomatickém jednání a kritizoval různé diplomatické skandály, které nečestná jednání způsobily. Velmi známým francouzským diplomatem se stal i CharlesMaurice de Talleyrand, který působil na ministerstvu v době vlády Napoleona a zajišťoval mnohé diplomatické vztahy. Přesto, že Napoleon a Talleyrand určitě nebyli přáteli, Francie se díky nim stala evropskou velmocí. Po druhé světové válce přichází na ministerstvo Robert Schuman, který významnou měrou přispěl k podepsání dohody mezi Francií, Německem, států Beneluxu a Itálie o Evropském společenství uhlí a oceli, která je považována za první krok ve sjednocování Evropy. Známý holandský diplomat Hugo Grotius ve svém díle „De iure belli ac pacis libri tres“ z roku 1625 navrhoval jako první uznání nového standardu ve vzájemných vztazích a to respektování právních norem a navázání tzv. pozitivní komunikace. Navrhoval založení mezinárodního orgánu, který by dbal na dodržování mezinárodního pořádku a dodržování přijatých smluv pomocí dohodnutých stanovených procedur. Jeho myšlenky však byly oceněny až daleko později, ve 20. století, při založení OSN. Rakouská diplomacie má své sídlo ve Vídni, kde byla v roce 1620 založena rakouská dvorní kancelář. Jejím prvním významným ministrem byl kníže Václav Antonín Kounic, který byl v této funkci v období vlády Marie Terezie. Nejvýznamnější osobností rakouské diplomacie byl však pravděpodobně Klemens Metternich, který vedl státní kancelář 39 let. Byl vyslancem v Drážďanech, Berlíně a Paříži, ministrem zahraničí i kancléřem. Významnou osobností v pruské diplomacii byl Bismarck, který působil jako vyslanec v Petrohradě. I přesto, že byl v té době v Prusku velmi nenáviděným mužem, stal se roku 1862 ministrem zahraničí. Němci odpradávna projevovali svoji vynalézavost ve spojení diplomatického umění s vojenskými záměry a cíli. Ruská diplomacie odedávna překvapovala velmi nečekanými návrhy, kombinacemi, taktikami jednání a tahy, které dokázala využívat ve svůj prospěch. Američané, kteří vstoupili do dějin diplomacie později, jsou i dnes nepřekonatelní v diplomatické předvídavosti, cílevědomosti a často i důslednosti. V roce 1782 byl v Anglii sloučen Northern a Southern Department a tak vznikl Northern Deparment Foreign Office. O diplomatických představitelích Anglie se traduje, že

43


v minulosti vynikali především různými zákulisními a kuloárními aktivitami a to zejména tam, kde se dala uplatnit politika „ rozděluj a panuj“ (divide et impera – lat.) V období baroka byly přijímací ceremoniály nových vyslanců spojeny s lidovou veselicí. Vyslanci přijížděli v nádherných kočárech a s obrovskou jízdní družinou, průvodem a tělesnou stráží. Tyto cesty byly velmi nákladné a v některých státech byl problém shodnout se na uvítacích ceremoniálech, např. jaký oděv je přípustný, kolika prsty a jak se podává ruka apod. Diplomatický protokol se stával i předmětem sporů. Slovo protokol je odvozeno od řeckého slova „protokolos“ neboli „po sobě jdoucí“. Stejně jako se stránky knížky obracejí a po straně 30 přichází strana 31, tak krok za krokem či stránka za stránkou se odvíjí určitá protokolární akce. Výraz protokol má dnes řadu rozdílných významů. Vedle přímé vazby s diplomacií, o níž bude pojednáno níže, to jsou zejména: Státní protokol, který stanovuje hierarchické vztahy mezi oficiálními představiteli, příp. veřejnými činiteli uvnitř konkrétního státu. Církevní protokol, který upravuje hierarchické uspořádání uvnitř konkrétní církve. „Business protocol“ (obchodní protokol), výraz běžný v anglosaské terminologii, jehož českému ekvivalentu se nejspíše blíží pravidla společenského styku při podnikatelské (v nejširším pojetí) či obchodní činnosti. V souvislosti s mezinárodními vztahy se „protokol“ vyskytuje jako označení nebo název zápisu o jednání mezinárodní konference nebo kongresu. Výrazem „protokol“ se často také označují některé druhy mezinárodních smluv a dokumentů, a to: a) prodloužení mezinárodní dohody, jejíž platnost má skončit (např. mezinárodní surovinové dohody), b) úprava nebo změna platné dohody. Při dalších dodatcích může být protokol označen jako „dodatkový protokol“, nebo „další doplňující protokol“, c) dokument, který navazuje na předchozí dohodu, jejíž dílčí otázky nebo podrobnosti upravuje, d) dodatek k existující dohodě, který může obsahovat další doplňující ustanovení, e) dokument, který nahrazuje platný protokol, f) protokol jako technický dokument v rámci širší, obecnější dohody, g) jako druh smluvního dokumentu namísto dohody nebo namísto výměny nót. Spojením „diplomacie“ a „protokolu“ vzniká výraz diplomatický protokol.

Diplomatický protokol se zabývá formální, nikoli věcnou stránkou mezinárodních styků. Součástí diplomatického protokolu jsou formální pravidla společenského chování ve styku s diplomatickým představiteli cizích zemí, etiketa a ceremoniál uplatňované ve styku s těmito představiteli. Výraz diplomatický protokol také označuje útvar na ministerstvu zahraničí každého státu, který má na starosti styk s oficiálními a diplomatickými představiteli jiných států a organizační otázky s tím spojené. Útvary diplomatického protokolu pracují někdy i v jiných ústředních úřadech (úřad hlavy státu,

44


úřad předsednictva vlády, ministerstvo obrany, ministerstvo průmyslu a obchodu, senát, sněmovna apod.), kde plní obdobné úkoly. Přehled předmětu diplomatického protokolu je relativně vyčerpávajícím způsobem představen v publikaci německého autora D. Reimanna:30 1. a) Formy navázání diplomatických styků b) Postup související s udělením agrément a s nástupem nového vedoucího diplomatické mise, c) formální stránka ukončení činnosti vedoucího diplomatické mise, d) formální stránka zahájení a ukončení konzulární činnosti. 2. Oficiální návštěvy představitelů státu v zahraničí (charakter návštěv, uvítací ceremoniál při příjezdu a odjezdu, zdvořilostní návštěvy a formy jednání, společenské podniky, doprovod návštěvy v průběhu pobytu, vyznamenání a řády, dary). 3. Diplomatická přijetí (druh, pozvání účastníků, práva a povinnosti hostitelů a hostů, projevy a přípitky, vítání hostů, hymny, zasedací pořádek 4. a) Mezinárodní porady, konference, kongresy (forma pozvání, předsednictví, zastoupení, pořadí účastníků, výsostné znaky účastnických států, formální povinnosti hostitelského státu a účastníků), b) uzavření mezinárodních dohod a formality s tím související. 5. Účast na činnosti mezinárodních organizací (pověření a skončení pověření stálých zástupců, formy styku s orgány mezinárodních organizací). 6. a) Diplomatická korespondence (různé druhy korespondence, vč. blahopřání a projevů účasti, prohlášení, komuniké aj.) b) způsob předávání diplomatické korespondence. 7. Pořadí a přednosti (státy, představitelé státu, diplomatický sbor, konzulární sbor, umístění osob při oficiálních a společenských příležitostech, uspořádání vozidel při jízdě oficiálních představitelů apod.). 8. Státní symboly a jejich uspořádání, symboly mezinárodních organizací (vlajky, znaky), hraní hymen, projevy úcty vysokým představitelům státu, diplomatickým a konzulárním zástupcům. 9. Řády a vyznamenání, jejich pořadí, nošení řádů a vyznamenání. 10. Oslovování oficiálních osobností a oficiálních představitelů. Dvakrát do roka se scházejí šéfové protokolů zemí EU a postupně unifikují protokol ve všech členských zemích EU. Kromě toho útvar diplomatického protokolu ministerstva zahraničních věcí každého státu zajišťuje v praxi obvykle i další administrativní agendy, které s diplomatickým protokolem souvisejí jako např.: - vede evidenci členů cizích diplomatických a konzulárních misí a pracovníků zastoupení mezinárodních vládních organizací a zajišťuje pro ně a jejich rodinné příslušníky vystavování osobních dokladů, vydává a aktualizuje diplomatickou listinu. 30

Dreimann, D.: Das diplomatische Protokol. Lipsko 1985, s.15-19. 45


- dbá na náležité poskytování diplomatických výsad a imunit cizím diplomatickým misím a jejich personálu v souladu s Vídeňskou úmluvou a dalšími prameny mezinárodního práva a současně sleduje dodržování českých právních předpisů subjekty, které požívají diplomatických a konzulárních výsad a imunit. Ve spolupráci s příslušnými orgány vyřizuje stížnosti diplomatických a konzulárních misí a zastoupení mezinárodních organizací na případy porušení výsad a imunit. Sleduje úroveň poskytování výsad a imunit svým zastupitelským úřadům v zahraničí a jejich personálu a v případě potřeby přijímá nebo navrhuje potřebná opatření. - zjišťuje a posuzuje vzájemnost v oblastech, kde je poskytování diplomatických a konzulárních výsad vázáno na reciprocitu a přijímá nebo navrhuje vhodná opatření v případě nedodržení vzájemnosti - vyřizuje žádosti o ochranu budov i členů diplomatických a konzulárních misí, zajišťuje ochranu zahraničních ústavních činitelů v zemi a zajišťuje propuštění zbraní do země pro jejich ochranný doprovod. Také vyřizuje žádosti o ochranu svých ústavních činitelů v zahraničí včetně propuštění zbraní pro jejich ochranku - eviduje vozidla diplomatických a konzulárních misí a zastoupení mezinárodních organizací a jejich personálu, vyřizuje žádosti diplomatických a konzulárních misí o zřízení radiostanic, vyřizuje žádosti o osvobození od nepřímých daní a dovozních cel - vede a vyřizuje korespondenci týkající se imunit a výsad - vydává trvalé i jednorázové diplomatické povolení pro přelety a přistání cizích letadel nad svým územím a vyřizuje potřebná povolení v zahraničí - vede dokumentaci o státních symbolech a oficiálních svátcích zemí, se kterými udržuje diplomatické styky - v některých zemích se vyžaduje, aby veškerý styk zahraničních diplomatů s hlavou státu, členy vlády, se státními orgány byl organizován prostřednictvím diplomatického protokolu místního ministerstva zahraničních věcí.

2.2. Historie diplomatického protokolu Problematika, která v moderní době nese název „diplomatický protokol“, má dlouhou historii.31 Existovala dávno před vznikem samotného pojmu diplomacie nebo diplomatický protokol.32 V počátečním stadiu úprav vztahů mezi vládci a panovníky se zájem účastníků soustřeďoval na ochranu členů poselství, vysílaných jedním panovníkem druhému panovníkovi. Na počátku novověku se již zájem soustřeďoval na zřizování stálých diplomatických zastoupení, na princip exteritoriality zastupitelské mise, na imunity a privilegia diplomatických zástupců. Vídeňský kongres přijal v roce 1815 mezinárodní úpravu, byť jen dílčí. Dokument „Réglement de Vienne de 1815 sur le rang des agents diplomatiques“ (úprava tříd diplomatických zástupců) zavádí tři třídy diplomatických představitelů (o nich podrobněji v kapitole o diplomatických misích). Jak uvádí A. Drhlík33 byl Réglement přijat „s cílem vyhnout se častým, po staletí se vyskytujícím prestižním sporům diplomatických 31

Viz. Myslil, S.: Diplomatické styky a imunity. Praha 1964. Moderněji pak A. Drhlík: Diplomatické právo v mezinárodních vztazích. Mezinárodní politika. 1999, č.4 a 5. 32 Myslil mj. konstatuje, že od 15. století vznikají v Evropě a později i jinde stálá diplomatická zastoupení a metody a formy diplomacie se poté od základu mění. 33 Drhlík, A.: Mezinárodní politika, 1999 č.5, s.33. 46


představitelů o ceremoniální, protokolární pořadí a s tím související úroveň prokazovaných poct“ mezi vedoucími diplomatických misí. Pro kodifikaci norem mezinárodního práva v oblasti diplomacie a diplomatického protokolu se stala rozhodující činnost Organizace spojených národů. V roce 1946 přijalo Valné shromáždění OSN „Úmluvu o výsadách a imunitách Organizace spojených národů“, o rok později vytvořilo Komisi pro mezinárodní právo, která však začala pracovat až v roce 1953. Cílem komise bylo připravit znění nové dohody. Počáteční představy byly velmi optimistické, chtěly kodifikovat činnost diplomatických misí, zvláštních misí, stálých misí při mezinárodních organizacích i konzulátů. Už práce týkající se postavení diplomatických misí se ukázala natolik obtížnou, že práce na ostatních částech byly odloženy na další etapy. V roce 1961 byla přijata Úmluva o diplomatických stycích, která vstoupila v platnost v r. 1964. Český text byl uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 157 (1964). Druhým významným dokumentem byla Vídeňská úmluva o konzulárních stycích, která vstoupila v platnost v roce 1967 (český text č.32/1969 sb.). Tato úmluva byla vůbec prvním kodifikačním dokumentem pro oblast konzulárních styků (podrobněji v dalších částech této práce). Dalšími dokumenty přijatými Valným shromážděním OSN byly Úmluva o zvláštních misích, Vídeňská úmluva o zastoupení států v jejich stycích s mezinárodními organizacemi univerzální povahy nebo Úmluva o zabránění a stíhání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany, včetně diplomatických zástupců. Valné shromáždění OSN přijalo v roce 1980 „Rezoluci o posouzení účinnosti opatření k posílení ochrany a ostrahy diplomatických misí a úřadů“. Vedle těchto mezinárodních úprav je i nadále značná část problematiky spadající do diplomatického protokolu součástí mezinárodních i národních zvyklostí, obyčejů a národních tradic. Zmíněné úmluvy jsou součástí mezinárodního práva a představují závazné normy pravidel pro danou oblast, v tomto případě pro oblast diplomatického protokolu. Do doby kodifikace představovaly mezinárodní obyčej. Vztah mezi mezinárodním právem a mezinárodním obyčejem formuloval profesor Outrata takto: „Mezinárodní obyčej, třeba svým významem v rozvoji mezinárodního práva ustoupil na druhé místo za mezinárodní smlouvy, podržuje v současném historickém období stále značnou důležitost. Především existují stále významné oblasti mezinárodních vztahů, které jsou dosud výlučně nebo převážně upraveny právem obyčejovým (např. právo smluvní, diplomatické právo aj.). Také v právu obyčejovém uskutečňuje se progresivní rozvoj mezinárodního práva v tom smyslu, že jednotlivé zastarávající normy ztrácejí právní povahu (např. klesají z úrovně norem právních na úroveň pouhých norem mezinárodní zdvořilosti) a nová pravidla postupně právní povahy nabývají. I když se v současném období rozvoj mezinárodního práva uskutečňuje především v mezinárodních smlouvách, nelze funkci mezinárodně právního obyčeje podceňovat“.34 Od mezinárodně právního obyčeje se odlišuje mezinárodní zdvořilost. Rozdíl charakterizuje prof. Outrata35 takto: „V rámci mezinárodní zdvořilosti si poskytují státy navzájem jisté služby na základě vzájemnosti (reciprocity). Pravidla mezinárodní zdvořilosti nemají právní závaznost a každý 34 35

Outrata, V.: Mezinárodní právo veřejné. Praha, Orbis 1960, s.28 Op. cit. s. 31 47


stát se může od nich kdykoli odchýlit, aniž tím porušuje mezinárodní právo nebo se dopustí urážky druhého zúčastněného státu. Souvislost mezinárodní zdvořilosti s pravidly obyčejového práva bývá místem, kde se uskutečňuje postupný rozvoj mezinárodního práva; tak dříve závazná pravidla složitého mezinárodního ceremoniálu poklesla vývojem na úroveň pouhé zdvořilosti a naopak jisté vzájemné služby států, prokazované původně z titulu zdvořilosti, se staly vývojem závaznými pravidly obyčejového práva (např. vzájemná soudní pomoc).“ Ve vzájemném styku mezi státy očekávají jednotliví partneři respektování pravidel zdvořilosti. Jejich nedodržování není protiprávním chováním, bývá ale považováno za nevlídný akt, na nějž je možno reagovat např. retorzí (tj. odvetným opatřením). Nejdůležitějším motivem dodržování mezinárodní zdvořilosti není hrozba právních sankcí, nýbrž očekávání recipročního chování.36 Proti dřívějším dobám je v současnosti diplomatický protokol značně zmodernizován a jeho vyumělkovanost byla omezena na rozumnou míru. Diplomatický protokol má svůj význam i v době, kdy většina v minulosti sporných problémů (pořadí diplomatů, postavení diplomatických zástupců, přednosti) byla upravena mezinárodním právem nebo mezinárodními zvyklostmi. Takové úpravy do značné míry odstranily dřívější konfliktní oblasti. Diplomatickým a obdobným misím a jejich pracovníkům ulehčují práci a umožňují jim postupovat účinně při uskutečňování jejich úkolů.

2.3. Diplomatické styky – navázání, přerušení Diplomatické styky navazují vzájemně suverénní státy (nikoli ale státy a mezinárodní organizace). Krokem předcházejícím navázání diplomatických styků je uznání suverénního státu. Vnější suverenita státu spočívá v tom, že stát je plnoprávným subjektem mezinárodního práva a rovným členem mezinárodního společenství (přijetí za člena OSN). Jedním ze základních práv a povinností suverénního státu je také právo vysílat a přijímat diplomatické zástupce. V mezinárodním právu se toto právo označuje jako „právo legace“ (právo vyslanecké), které se dělí na aktivní a pasivní : aktivní – tj. právo jmenovat diplomatické zástupce v jiném státě pasivní – tj. povinnost přijímat diplomatické zástupce jmenované cizím státem. Státy, které se uznávají a mají zájem navzájem komunikovat, obvykle navazují diplomatické styky. Navázání diplomatických styků se realizuje vzájemnou dohodou. Pokud nedošlo k uznání nového státu již dříve, znamená navázání diplomatických styků také uznání nového státu ze strany existujícího státu. Český text Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích v čl.2 pro navázání styků užívá výraz „zřízení diplomatických styků“. Navázání diplomatických styků obvykle zahrnuje i navázání styků konzulárních (o nich viz dále v samostatné části), pokud země nevyžadují podepsání speciální konzulární dohody ( jako např. některé země Latinské Ameriky). Státy jež navázaly diplomatické styky, zřizují podle okolností a potřeb „stálé diplomatické mise“, a to na základě dohody. Zatímco navázání diplomatických styků se uskutečňuje 36

Malenovský,J.: Mezinárodní právo veřejné, obecná část. Brno, Masarykova universita 1993 48


dohodou obou stran, je přerušení diplomatických styků jednostranným aktem vlády, která tak vyjadřuje zásadní nesouhlas s vládou druhé země, resp. s její politikou (USA - Kuba, Československo - Izrael v roce 1967). Přerušení většinou neznamená neuznání suverenity daného státu. Vláda, která tak učiní, odvolává všechny své diplomatické představitele v zemi, zavírá budovy úřadu. Současně požádá o ochranu svých zájmů třetí stát, přijatelný pro přijímající zemi nebo výjimečně navrhne omezení vztahů pouze na písemný styk. Přerušení diplomatických styků v praxi obvykle předchází snížení úrovně diplomatického zastoupení v zemi (jakýsi projev nespokojenosti či varování), kdy až do vyřešení problému je odvolán velvyslanec ze země „ ke konzultacím“ v ústředí nebo např. protahování termínu pro udělení agrément pro nového tituláře či jeho neudělení. V případě odvolání velvyslance ke konzultacím do ústředí nejde o přerušení diplomatických styků, což umožňuje bezproblémový návrat velvyslance na misi po vyřešení problému.

2.4. Státní orgány pro mezinárodní styky Státní orgány uskutečňující mezinárodní styky můžeme dělit na: - orgány vnitrostátní - orgány zahraniční Vnitrostátní orgány Dle publikace Prof. Judr. Otto Kunze, DrSc a Judr. Oto Kunze, CSc „Úvod do diplomacie“37 k vnitrostátním orgánům patří především : hlava státu, vláda, ministerstvo zahraničních věcí a v některých zemích i ministerstvo zahraničního obchodu. Mezinárodní právo jim přiznává reprezentativní povahu. To znamená, že tyto orgány mohou jednat jménem státu ve všech věcech zpravidla bez zvláštního zmocnění. Vnitřními státními orgány pro mezinárodní styky však mohou být i jiné správní, technické nebo kulturní orgány, které jednají jménem státu ve vymezených oblastech a v omezeném rozsahu působnosti na základě zvláštního vnitrostátního zmocnění nebo mezinárodní dohody např. ministr dopravy, zdravotnictví nebo kultury. Zahraniční orgány Lze je dělit jednak podle povahy jejich práce, jednak podle trvání jim udělených plných mocí. 1. Podle povahy práce a rozsahu zplnomocnění je dělíme na: - orgány diplomatické - orgány nediplomatické Diplomatické orgány : mají politické funkce, a proto mají zastupitelskou tj. reprezentační povahu, což znamená, že po akreditaci u cizího státu již nepotřebují žádných zvláštních plných mocí pro své služební úkony. Za jejich úkony a činy nese odpovědnost vláda. Požívají zvláštních výsad a imunit. 37

Kunz,Otto a Kunz Oto: Úvod do Diplomacie. Učební text pro studenty Právnické fakulty UK v Bratislavě, PF UK Bratislava 1995 49


Nediplomatické orgány: nemají politické funkce ani zastupitelskou povahu. Tyto orgány jsou již svými plnými mocemi omezeny na věci nepolitické, např. konzulové, obchodní agenti apod. Konzulové jsou považováni za stálé nediplomatické zástupce, i když obsah jejich činnosti se postupně mění. Mezistátní vztahy se dnes dotýkají nejen otázek politických, ale i hospodářských, kulturních, vědecké a technické spolupráce apod. Konzulové jsou také představiteli států a z jejich činnosti a postojů vznikají závažné mezinárodně politické situace. V praxi dochází v posledních létech ke sbližování funkcí diplomatických zástupců a konzulů. Konzulové dnes vykonávají i diplomatické funkce především v zemích, kde jsou jedinými představiteli své země. 2. Podle trvání plných mocí se zahraniční orgány dělí na: - stálé - dočasné Stálé diplomatické mise - jsou velvyslanectví a vyslanectví, obchodní oddělení, stálí zástupci a stálé delegace u mezinárodních organizací, např. v OSN, při NATO nebo při EU. Dočasné diplomatické mise - jsou to např. občasné delegace vyslané na mezinárodní kongresy a konference, oficiální zástupci vysíláni do zahraniční při různých slavnostních příležitostech jako je např. korunovace hlavy státu, pohřby atd. Patří sem také zvláštní mise (hovoříme o tzv. diplomacii ad hoc), které se vysílají do zahraničí dočasně za účelem splnění nějakého úkolu. Stálé nediplomatické mise - jsou např. konzulární úřady Dočasné nediplomatické mise - jsou to např. různí delegáti, komisaři v oblasti technických nebo kulturních styků apod.38

2.4.1. Vnitřní orgány státu pro oblast zahraničních styků Každý stát má konkrétní představy o svých vztazích s jinými státy. Uskutečňováním těchto představ jsou pověřovány orgány a instituce státu, a to jednak v oblasti zákonodárné, jednak v oblasti výkonné. Vznik těchto orgánů, jejich práva a povinnosti, upravuje obvykle ústava nebo jiné zákonné normy. Institucionální uspořádání a kompetence jednotlivých orgánů a jejich názvy se liší podle zemí. Zákonodárný sbor schvaluje zákony upravující pravomoci hlavy státu a ostatních ústavních činitelů. Vyjadřuje se k politice vlády, včetně politiky směrem k zahraničí. Někdy se prostřednictvím svých odborných výborů nebo komisí spolupodílí na utváření zahraniční politiky státu. Zákonodárný sbor např. souhlasí s vypovězením války, s vysláním ozbrojených složek do zahraničí, schvaluje jednotlivé členy vlády včetně člena odpovědného za zahraniční politiku a styky, schvaluje jmenování vedoucích zastupitelských 38

Kunz, Otto – Kunz,Oto : Úvod do diplomacie, učební text pro studenty Právnické fakulty UK v Bratislavě, PF UK Bratislava, 1995. 50


úřadů v zahraničí. Tyto a další akty posuzuje a rozhoduje o nich nebo se o nich vyjadřuje v souladu s právy, která mu jsou svěřena nebo která si vyhradil. Zákonodárné sbory se prostřednictvím svých představitelů oficiálně stýkají s představiteli zákonodárných sborů jiných států a spolupodílejí se tak na zahraničních stycích dané země. Parlament České republiky může podle čl.43 Ústavy „rozhodovat o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení.“ Mimo území ČR lze vyslat ozbrojené síly jen se souhlasem obou komor Parlamentu. Pokud Parlament schvaluje mezinárodní smlouvy, které vyžadují jeho souhlas, postupuje obdobně jako v případě jiných návrhů zákonů (čl.49, odst.1. Ústavy ČR). Hlava státu je oprávněna zastupovat stát zpravidla ve všech oblastech zahraničních vztahů státu, aniž by k tomu potřebovala plnou moc. Jednání hlavy státu se považuje za závazné. Pravomoci a kompetence hlavy státu jsou obvykle omezeny ústavou nebo jiným obdobným dokumentem nebo v samostatným zákonem. Např. Ústava České republiky ze dne 16.12.199239 upravuje pravomoci prezidenta České republiky v čl.63 s tím, že na oblast zahraničních styků se vztahují tyto body: „Prezident republiky a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu, nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy, c) přijímá vedoucí zastupitelských misí, d) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.“ Podle ústavního zákona o československé federaci (zákon č.143/1968 Sb.) měl navíc prezident republiky právo vyhlašovat válečný stav a vypovídat válku. Jak bylo uvedeno výše, podle Ústavy České republiky o vyhlášení válečného stavu rozhoduje Parlament ČR. Ke zmíněným pravomocím prezidenta republiky Ústava České republiky uvádí, že rozhodnutí prezidenta republiky (uvedená shora) „vyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády“. Pokud je hlava státu oficiálně v jiném státě, požívá podle obecného mezinárodního práva výsady a imunity ve větším rozsahu než diplomatičtí zástupci podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích40. Patří sem právo na pocty (slavnostní přijetí, vojenské pocty), právo používat vlajky a státního znaku na rezidenci a dopravních prostředcích, právo na zvláštní ochranu osobní nedotknutelnosti a bezpečnosti (přijímající stát nese odpovědnost za útoky proti cizí hlavě státu – tyto útoky jsou chápány jako urážka státu), právo vykonávat státní funkce v době pobytu na území jiného státu, svobodu styku s orgány vlastního státu i jiných států, právo používat šifry a kurýrů, nedotknutelnost obydlí, dopravních prostředků používaných hlavou státu, vynětí z trestní a civilní jurisdikce státu pobytu, osvobození od daní a poplatků. Cestuje-li s hlavou státu jeho manželka nebo členové jeho rodiny, požívají stejných výsad (nebo s výjimkou práva na oficiální pocty či používání státního znaku). Výsady a imunity hlav států nejsou upraveny smluvně, vychází pouze z mezinárodních obyčejů. Nepřizná-li přijímající stát cizímu státníku v průběhu oficiální návštěvy v zemi 39

Č. 1/1993 Sb. Viz Potočný, M.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. Praha 1996, s.125. Též Ječný, D.: K otázkám současné diplomacie a diplomatického práva. Praha, b.d., s.72

40

51


některou z obvyklých poct, jde o porušení zdvořilostních pravidel, což může být označeno např. jako „nevlídný akt“, který druhá strana obvykle příležitostně oplatí. Výsady a imunity vycházejí stejně jako u diplomatů z funkční teorie a proto bývají omezeny i časově. Vláda – obecně platí, že vládu jako celek může v mezinárodních stycích zastupovat předseda, jeho náměstek nebo člen k tomu zmocněný. Představiteli vlády v této oblasti jsou tedy obvykle předseda vlády, ministr zahraničních věcí a zástupci jiných správných orgánů státu – tj. např. zástupci takových orgánů státu, kteří mají pravomoce zastupovat stát při sjednávání mezinárodních smluv např. v otázkách zdravotnictví, dopravy, obchodu, telekomunikací, pošt.41 Pro mezinárodní a diplomatická jednání nepotřebují zvláštní plné moci a za hranicemi svého státu požívají diplomatické výsady a imunity. Jejich výsady a imunity mají obyčejovou povahu. V rámci Úřadu vlády ČR vznikl útvar, který je hlavním gestorem EU problematiky v ČR. Mezi základní úkoly tohoto Útvaru vlády pro evropské záležitosti vedeného místopředsedou vlády patří příprava České republiky na předsednictví ČR v EU v první polovině 2009, celková koordinace, komunikace a informování o evropských záležitostech. V praxi se diplomatické pasy vydávají nejen kariérním diplomatům tj. pracovníkům ministerstva zahraničních věcí, ale i vysokým státním i politickým představitelům (senátorům, poslancům, pracovníkům ministerstev). Vydávání diplomatických pasů dalším “nediplomatům“ je velmi rozšířené ve všech zemích, neboť zabezpečuje nejen lepší vyjednávací pozici, poskytnutí určitých zdvořilostí jako: jednodušší a vstřícnější zacházení zejména při cestování tj. jednodušší pasové kontroly, menší pravděpodobnost kontroly zavazadel, bezvízová povinnost pro diplomatické pasy, ve státech s přísnými imigračními předpisy vynětí ze splnění těchto předpisů apod. Diplomatický pas „nediplomatů“ však sám o sobě automaticky nezakládá právní nárok na diplomatické výsady a imunity a už vůbec ne na plný rozsah diplomatických výsad a imunit. V každém suverénním státě působí speciální orgán státní správy, který má ve své kompetenci styky daného státu se zahraničím. Vedoucí tohoto úřadu je vždy členem vlády a jeho úkolem je uskutečňovat politiku vlády ve vztahu k zahraničí. Má tak politickou odpovědnost za provádění této politiky. V různých zemích vystupuje jak ministerstvo, tak jeho vedoucí pod různými názvy, vyplývajícími většinou z tradice. (Francie - Ministére des Affaires Étrangéres, Velká Británie - Foreign Office, USA - State Department), v bývalém Československu a v České republice ministerstvo zahraničních věcí.42 Vedoucí úřadu, ministr zahraničí, má obvykle jednoho nebo více zástupců. V některých zemích je vedle ministra jmenován další člen vlády, většinou v hodnosti státního tajemníka. V bývalém Československu tato funkce existovala z důvodů národnostních v letech 1945 -1948 a 196970. V České republice má zástupce ministra označení náměstek ministra zahraničních věcí. Každý nový ministr zahraničních věcí neprodleně informuje o svém nástupu do funkce písemně diplomatickou nótou vedoucí diplomatických misí v zemi a většinou každému nabídne i osobní setkání nebo všechny zároveň pozve na společenský podnik. Neprodleně o svém nástupu do funkce informuje i všechny diplomatické mise svého státu v zahraničí. Pokud ministr zahraničních věcí odchází z funkce také informuje všechny diplomatická zastoupení v zemi a své diplomatické zastoupení v zahraničí. 41 42

Potočný,M.: Mezinárodní právo veřejné. Praha 1996, str.127-9 V tomto studijním textu se pro obecné označení tohoto úřadu používá pojem ministerstvo zahraničí. 52


Ministerstva zahraničí mají s ohledem na svůj charakter specializované útvary pro jednotlivé činnosti jako např.: Teritoriální útvary: jejich úkolem je udržování styků s jednotlivými státy prostřednictvím jejich diplomatických zástupců a představitelů, řízení zastupitelských úřadů v zahraničí apod. Regionální organizace (EU, NATO), Mezinárodní organizace (politické, ekonomické) a problematika odzbrojení Právní, zahrnující jednak činnost související s uzavíráním mezinárodních úmluv a dále oblast legislativní, Obchodně politická oblast, Hospodářská spolupráce, Tiskový a informační útvar (informace ze zahraničních sdělovacích prostředků a informace pro tuzemské a zahraniční sdělovací prostředky), Personální (výběr, rozmisťování a výchova pracovníků ministerstva), Konzulární činnost, Kulturní a vědecké styky se zahraničím, Správní činnosti (finance, nemovitosti, materiální zabezpečení ministerstva a úřadů v zahraničí a další správní agenda), Spojení se zastupitelskými úřady, kurýrní služba, Bezpečnostní složky (bezpečnost úřadů a osob), Diplomatický protokol. Mimo těchto složek, které jsou prakticky všude na světě na ministerstvech zahraničí, jsou na těchto úřadech také vytvářeny útvary, zabývající se obecnějšími rámcovými úkoly, nebo základními analytickými otázkami. Vyskytují se pod různými názvy jako strategický útvar, plánování, koordinační, obecně-bezpečnostní apod. Dále mohou být vytvářeny útvary pro významné politické problémy, jako je odzbrojení, politická nebo ekonomická integrace, lidská práva atd. Při vzniku České republiky vymezil zákon o zřízení ministerstvech a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky č.69/1993 Sb. úkoly ministerstva zahraničních věcí takto: 1) Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy ČR pro oblast zahraniční politiky, v jejímž rámci vytváří koncepci a koordinuje zahraniční rozvojovou pomoc a koordinuje vnější ekonomické vztahy. 2) Ministerstvo zahraničních věcí dále zejména : a) koordinuje činnost ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy v oblasti zahraničních vztahů na jim svěřených úsecích státní správy, působí k tomu, aby na těchto úsecích byly dodržovány závazky vyplývající pro Českou republiku z mezinárodních smluv, jakož i z členství České republiky v mezinárodních organizacích, b) zajišťuje ochranu práv a zájmů České republiky a jejích občanů v zahraničí, c) řídí zastupitelské úřady v zahraničí, d) plní úkoly při zabezpečování styků s orgány cizích států v České republice a v zahraničí, e) plní úkoly při správě majetku České republiky v zahraničí, f) koordinuje a zabezpečuje přípravu, sjednávání a vnitrostátní projednávání mezinárodních smluv a dohod, g) zabezpečuje vyhlašování mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána,

53


h) sleduje dodržování a provádění mezinárodních smluv a dohod z hlediska uplatňování zájmů zahraniční politiky České republiky, i) uděluje souhlas v případech dovozu a vývozu vojenského materiálu, j) zajišťuje přípravu pracovníků pro výkon zahraniční služby.

2.5. Zahraniční orgány státu pro oblast zahraničních styků 2.5.1. Diplomatické a další mise V této části disertační práce bude pojednáno především o diplomatických úřadech a stálých misích, které jsou považovány za vnější (příp. zahraniční) orgány státu pro oblast zahraničních styků, a které jsou zastupitelskými úřady43 s trvalou činností. Tato část se také zabývá širší problematikou související s činností těchto úřadů (např. diplomatický sbor a jeho imunity). Dále je zde zmíněna činnost tzv. zvláštních misí a delegací, Českých center, poslední část je věnovaná obchodní diplomacii a protokolárním a společenským formalitám obchodních diplomatů. O konzulárních činnostech a úřadech pojednává další samostatná část.

2.5.1.1. Diplomatické mise První mezinárodně právní úprava vztahující se ke stálým diplomatickým zastoupením se uskutečnila v rámci Vídeňského kongresu v r.1815. Jeho účastníci (všechny tehdejší evropské státy, chyběla pouze Osmanská říše) schválili tzv. Vídeňský reglement, který kodifikoval pravidla pro diplomatické státy mezi signatářskými zeměmi. Největší přínos dohody byl dle mého názoru v tom, že dohoda zavedla systém do hierarchie vedoucích diplomatických misí tj. zavedla třídy diplomatických zástupců (Réglement de Vienne de 1815 sur le rang des agents diplomatiques). Šéfy diplomatických misí rozdělila do tří kategorií (tříd) : 1.třída velvyslanci, legáti a nunciové, 2.třída vyslanci a ministři, 3.třída chargé d´áffaires. Dle Vídeňského reglementu byli velvyslanci, legáti, nunciové, vyslanci a ministři akreditovaní u hlavy státu, chargé d áffaires pouze u ministra zahraničí. Podle zásad této dohody se dodnes stanovuje protokolární pořadí velvyslanců a šéfů diplomatických misí podle oficiálního data nástupu do své funkce v zemi působnosti. V listopadu roku 1818 byla v Cachách podepsána nová dohoda tzv. Cášský protokol, který pouze upravil či doplnil některé části Vídeňského reglementu. Nejpodstatnější změnou bylo, že přidal čtvrtou třídu diplomatických zástupců, vznikla tedy nová diplomatická hodnost tzv. ministr resident, který se dostal na třetí místo před chargé d´ affaires. K několika dílčím změnám v této sféře došlo i v průběhu 19. a v první polovině 20. století. Úplná úprava problematiky stálých diplomatických zastoupení byla předmětem jednání Komise pro mezinárodní právo OSN a následné Konference OSN44. Jednání vyvrcholilo 18.dubna1961 na konferenci OSN ve Vídni za účasti 81 států dohodou o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích (v této části nazývané Vídeňská úmluva nebo Úmluva), která 43

Výraz zastupitelský úřad je obecný pojem zahrnující všechny druhy úřadů, které stát, resp. ministerstvo zahraničí, zřizují v zahraničí. Viz též shora „úkoly ministerstva zahraničních věcí ČR“. 44 Konference o diplomatických stycích a imunitách 54


vstoupila v platnost 25.4.196445. Tato úmluva upravuje, vyjasňuje a kodifikuje problematiku mezinárodního zvykového práva tj. tzv. tradiční diplomacie. Řeší postavení diplomatických zástupců, stálých diplomatických úřadů, zde nazývaných diplomatickými misemi, jejich výsady a imunity. Její znění přijaly postupně všechny nezávislé státy a stala se obecně přijímanou normou pro oblast diplomacie a její praxi tj. podmínek, ze kterých státy uskutečňují své diplomatické styky a zahraniční politiku. Zákonodárství jednotlivých zemí nemusí respektovat všechna její ustanovení v té podobě, jak jsou kodifikována, ale zpravidla platí, že na ni v té či oné podobě na ně berou ohled z toho důvodu, že základním principem jejího uplatňování je reciprocita. Země se tedy recipročně mohou dohodnout např. na poskytování daleko širších výsad a imunit – Vídeňskou úmluvu v praxi chápou jako minimum toho, co si musí státy navzájem poskytnout. Úmluva sestává ze dvou základních částí, z nichž jedna se vztahuje k funkcím diplomatických misí a k jejich personálu a druhá upravuje výsady a imunity misí a personálu. Úmluvy uzavřené v dalších letech (o konzulárních stycích, o zvláštních misích apod.) z tohoto členění také vycházejí. Vídeňská úmluva upravila jednak jednotný název pro stálá diplomatická zastoupení, a to „diplomatická mise“ (latinsky mise znamená vyslání). Dále v čl.14 rozdělila vedoucí těchto úřadů („šéf mise“) do tří tříd, a to: a) velvyslanci nebo nunciové pověření u hlav států a jiní šéfové misí v rovnocenné hodnosti; b) vyslanci, ministři a internunciové pověření u hlav států; c) chargé dáffaires pověření u ministrů zahraničních věcí. Rozdíl mezi skupinou a) a b) na jedné straně a skupinou c) je v tom, že vedoucí úřadů první skupiny jsou pověřeni hlavou vysílajícího státu vykonáváním své funkce u hlavy přijímajícího státu, zatímco vedoucí úřadu ad c) je pověřen u ministra zahraničí. Ve skupině a) jsou vedle velvyslanců na stejné úrovni nunciové, což jsou ve skutečnosti velvyslanci Vatikánu, kteří mají církevní hodnost arcibiskupa. Kardinál být nunciem nemůže. „Jiní šéfové misí v rovnocenné hodnosti“ jsou vedoucí úřadu odpovídající velvyslanci, které mezi sebou vyměňují státy britského Společenství národů, a kteří mají označení vysoký komisař (High Commissioner). Protokolárně i co do výkonu funkce se neliší od velvyslance. Důvodem jiného označení je, že vysílající i přijímající země mají (nebo v době zavedení tohoto titulu měly) stejnou hlavu státu (britskou královnu) a nemohou si proto vyměňovat velvyslance. Vysoký komisaři nemají pověřovací listiny, jsou vybaveni tzv. letter of introduction, který vystavuje předseda vlády vysílající země a předává se předsedovi vlády přijímající země. I v současné době, kdy mnohé ze zemí Společenství jsou již samostatnými republikami nebo nezávislými monarchiemi tato praxe přetrvává. Tyto země si navzájem vyměňují vysoké komisaře, dnes vybavené dokumenty, které se nazývají Letter of Commision – jsou vystaveny hlavou vysílajícího státu a určeny hlavě přijímajícího státu. Dnes tento titul používají i šéfové některých humanitárních organizací působících v rámci OSN jako např. vysoký komisař pro uprchlíky, vysoký komisař pro lidská práva nebo zástupci formálně neuznaných států. Obdobně je tomu u Francie, kde se ve vzájemném styku s bývalými koloniemi používá titul Haut 45

Vyhláška ministra zahraničních věcí z 10.6.1964 č. 157/1964 Sb. 55


Représentant. Internuncius ve třídě b) je vedoucí diplomatického úřadu Vatikánu, odpovídající vyslanci. U třídy c) je uveden chargé dáffaires, tedy diplomatický zástupce v nižší diplomatické hodnosti než velvyslanec nebo vyslanec. Jde-li o trvalou úpravu (označovanou „chargé dáffaires en pied“ nebo „chargé dáffaires en titre“ tj. titulární), ať jsou pro ni důvody jakékoli, je takto označený zástupce vybaven tzv. kabinetním listem, kterým jej akredituje ministr zahraničí vysílajícího státu u ministra zahraničí státu přijímajícího. Naproti tomu chargé dáffaires a.i. (ad interim) je pracovník diplomatické mise, který je prozatímně pověřen jejím vedením, je-li místo vedoucího mise dočasně uprázdněno, nebo nemůže-li vedoucí mise vykonávat své funkce např. z důvodu dovolené, výměny velvyslanců nebo z důvodu nemoci. Jméno osoby takto prozatímně pověřené notifikuje (oznamuje) ministerstvu zahraničí přijímajícího státu buď vedoucí mise, nebo pokud tak nemůže učinit, pak ministr zahraničních věcí vysílajícího státu. Je to obvykle „člen diplomatického personálu zastupitelského úřadu“ (viz dále), zcela výjimečně na krátkou dobu „člen administrativního a technického personálu“ (viz dále) mise ( pak jde o tzv. chargé des affaires). Rozdělení do uvedených tříd ale do značné míry ztrácí na významu zněním odstavce 2 článku 14, podle něhož se „nebude činit žádné rozlišování mezi šéfy mise s ohledem na jejich zařazení do tříd“ s výjimkou pořadí a etikety. Velvyslanci a vyslanci jsou označeni plným titulem jako mimořádný a zplnomocněný velvyslanec (vyslanec). Ve Vídeňské úmluvě se tento výraz pro vyslance nevyskytuje, praktický význam v současnosti nemá, nicméně se i nadále tradičně používá. Z provedeného průzkumu vyplývá, že v současné době nemá Česká republika v zahraničí ani jedno vyslanectví. Všechny vyslanectví, byly po druhé světové válce povýšeny na velvyslanectví. Označení diplomatických misí se odvozuje od hodnosti/třídy vedoucího mise. Je-li v čele mise velvyslanec, je úřadem velvyslanectví, v případě vyslance vyslanectví. Chargé dáffaires (buď en pied nebo ad interim) stojí v čele velvyslanectví nebo vyslanectví. Výraz titulář je pracovním pojmenováním pro vedoucího úřadu, je-li v hodnosti velvyslance nebo vyslance, nikoli jako chargé dáffaires V článku 3 Vídeňské úmluvy jsou funkce diplomatických misí formulovány takto : a) zastupovat vysílající stát ve státě přijímajícím b) chránit zájmy vysílajícího státu a jeho příslušníků ve státě přijímajícím v rozsahu dovoleném mezinárodním právem, c) vést jednání s vládou přijímajícího státu, d) zjišťovat všemi zákonnými prostředky podmínky a vývoj v přijímajícím státě a podávat o nich zprávy vládě vysílajícího státu, e) podporovat přátelské vztahy mezi vysílajícím a přijímajícím státem a rozvíjet jejich hospodářské, kulturní a vědecké styky. Nejde v tomto případě o výčet všech funkcí, ale pouze těch, které byly uznány mezinárodním právem. ad a) Vedoucí diplomatické mise (podle textu Úmluvy „šéf mise“) zastupuje, představuje svou zemi (vysílající stát) ve státě, v němž je pověřen svou funkci vykonávat (přijímající stát). K tomu je vybaven jednak pověřením, případně zvláštní plnou mocí pro konkrétní

56


jednání. Je prostředníkem ve styku mezi vládou vysílajícího a přijímajícího státu. Zvláštní plná moc se požaduje zpravidla jen v případech, kdy má šéf mise – titulář- nebo jiný člen mise podepsat mezinárodní smlouvu. ad b) Chránění zájmů vysílajícího státu se vztahuje na zájmy politické, ekonomické a další, to vše „v rozsahu dovoleném mezinárodním právem“. Tato formulace mj. umožňuje přijímajícímu státu postupovat proti členům mise, kteří vykonávají činnost nad uvedený rozsah. Vedle zájmů státu chrání diplomatická mise i zájmy (v širokém smyslu) svých občanů. Tato funkce - chránění zájmů je ze všech zde uvedených nejvýznamnější a její formulace je tak široká, že pod „chráněním zájmů“ je možno zahrnout zájmy zcela obecné i velmi konkrétní. ad c) Diplomatická mise vede v přijímajícím státě obvykle jednání s ministerstvem zahraničí, nebo podle povahy věci, podmínek a zvyklostí v přijímajícím státě i s jinými úřady a institucemi. ad d) Podávání zpráv a informací své vládě o situaci a vývoji v přijímajícím státě je trvalou a nejběžnější povinností diplomatické mise. Očekává se, že mise bude poskytovat ústředí nejen informace, o které byla mise žádána v instrukčním dopise (instrukce se posílají vedoucímu každého zastupitelského úřadu pravidelně asi jednou za 3 měsíce kurýrem), ale všechny informace, které považuje za důležité. Jde tedy o zprávy průběžné, plánované, nahodilé, i důkladnější analýzy jejichž serióznost a hodnota nejlépe prokáží úroveň vedoucího mise i členů mise. Z tohoto pohledu také ústředí činnost zastupitelských úřadů v zahraničí hodnotí. V první části instrukčního dopisu totiž ústředí (obvykle vedoucí teritoriálního odboru) shrnuje aktivity zastupitelského úřadu za hodnocené období a stručně je hodnotí. I tento pododstavec Vídeňské úmluvy obsahuje zmínku o tom, že informace lze získávat pouze „zákonnými prostředky“. Nevylučuje to možnost získávat prameny i z neoficiálních zdrojů. Nelze získávat poznatky pouze z novin, časopisů či z jiných běžně přístupných médií. Nelze však navádět např. domorodce, aby někam dali naše odposlouchávací zařízení. Každý diplomat si musí vytvořit určitý okruh styků, stykových pracovníků. Musí si vytvořit důvěryhodné prostředí, ve kterém vymění své důležité informace za jiné či vlastní informace doplní. Do ústředí pak zasíláme takto získané poznatky doplněné komentáři z novin, ale s vlastním závěrem či doporučením. Ne všechny kontakty a zejména charakter získávaných informací jsou však z hlediska přijímající země vítané a diplomat za ně může být i vyhoštěn. Diplomat se nesmí okatě stýkat např. s opozicí a hlavně ji nesmí finančně podporovat. V roce 1978 se skupina diplomatických pracovníků velvyslanectví USA začala intenzívně zajímat o výsledky jaderného výzkumu ve Francii. Francie oznámila americké straně, že má v úmyslu všechny tyto pracovníky vyhostit. Americká strana se omluvila a slíbila, že se to nebude opakovat. Všechny označené pracovníky odvolala. Podobná situace nastala v mnoha dalších zemích. Např. v roce 1999 Polsko vyhostilo 10 ruských diplomatů. Přesto, že Polsko nesdělilo oficiálně důvod jejich vyhoštění, pouze uvedlo, že je vyhostilo za statut neslučitelný se statutem diplomatů - šlo pravděpodobně o podezření ze špionáže. Rusko recipročně vyhostilo 10 polských diplomatů. Vzájemné zastoupení se podstatně snížilo.

57


Z každého jednání i rozhovoru je nutno pořídit alespoň stručný písemný záznam o rozhovoru nebo jeho hlavních bodech. Obvykle se v něm uvádí, na čí žádost se rozhovor uskutečnil, kdo byl přítomen, v jakém jazyce byl veden, v kolik hodin a jak dlouho trval, jaká byla hlavní témata rozhovoru a na konec shrnuje podstatné formulace obou stran. ad e) Podpora přátelských styků mezi oběma státy a rozvíjení hospodářských a dalších styků by mělo být samozřejmé. Jak uvádí jeden z autorů zabývajících se diplomatickým právem, „státy měly tendenci zapomínat, že jednou z funkcí diplomatických misí je podpora přátelských styků mezi oběma státy, a proto je poukaz na tuto skutečnost v Úmluvě užitečný“.46 Vedle hlavních funkcí upravují úkoly misí i některá další ustanovení Vídeňské úmluvy. Čl.45 a 46 se zabývají ochranou zájmů třetích států v případě, že diplomatické styky mezi přijímajícím státem a třetím státem jsou přerušeny. Také ve vztahu k přijímajícímu státu má diplomatická mise určité povinnosti týkající se vnitřního zákonodárství, nezasahování do vnitřních záležitostí přijímajícího státu, zřizování dalších úřadů mimo sídlo mise. Bude o nich pojednáno v dalším textu. Diplomatická mise může také obvykle vykonávat konzulární funkce. Výběr a schvalování konkrétní osoby a její pověření vedením diplomatické mise je vnitřní záležitostí každého státu. Vedle pracovníků ministerstev zahraničí jsou v některých zemích do funkcí vedoucího mise jmenovány i osoby působící mimo tento resort. Než se vedoucí mise ujme své funkce, musí vysílající stát požádat přijímající stát o zvláštní souhlas s jeho osobou, tzv. agrément. Ten se obvykle uděluje během dvou až čtyř týdnů. Pokud přijímající stát agrément udělit nehodlá, nechá žádost bez odpovědi. Přijímající stát nemá povinnost sdělit vysílajícímu státu důvody, pro které odmítl udělit agrément. Pokud má být diplomatický zástupce akreditovaný ve více zemích, žádá se nejdříve o agréement pro rezidentní zemi a teprve po jeho udělení i pro další státy, kde má být diplomatický zástupce akreditovaný. Neudělení agrément může být chápáno jako nevlídné politické gesto, jako projev nesouhlasu s politickým a společenským vývojem ve vysílající zemi apod. Za velmi nezdvořilé se považuje, pokud je žádáno o agrément pro osobu, která nebude v zemi příliš vítána a jeji nominování vyvolá přinejmenším nevoli či rozpaky. Celý proces projednávání agrément by měl probíhat v důvěrném režimu. Zveřejnění jména nového tituláře v médiích ještě před udělením souhlasu může být interpretováno jako nátlak na druhou stranu. Neudělení agrément by pak mohlo způsobit doslova skandál. U nižších diplomatických pracovníku nežádáme o agrément, za souhlas (až výjimky) se považuje udělení víza a následné vystavení diplomatické karty. Vedoucího diplomatické mise47 obvykle pověřuje touto funkcí hlava státu. Vedoucí mise je vybaven tzv. pověřovacími listinami, z nichž originál je určen hlavě přijímajícího státu. Příjezd nového vedoucího diplomatické mise je notifikován přijímajícímu státu. Jeho oficiální zástupci, obvykle pracovníci diplomatického protokolu ministerstva zahraničí, jej při příjezdu očekávají a vítají. Další průběh začátku působení vedoucího diplomatické mise se uskutečňuje v souladu se zvyklostmi přijímajícího státu a s přihlédnutím k čl.13 a čl.18 Vídeňské úmluvy. 46 47

Cahier, P.: Vienna Convention on Diplomatic and Consular Relations. New York 1969, s.10 Funkce jsou uváděny v mužském rodě bez ohledu na to, zda jsou obsazovány muži nebo ženami. 58


Vedoucí mise navštíví krátce po příjezdu vedoucího diplomatického protokolu a ministra zahraničních věcí. Jim předá kopii pověřovacích listin a příp. kopii projevu, který při předání pověřovacích listin hodlá pronést (je-li to v dané zemi zvykem). Při stanovení doby, kdy má být nový vedoucí diplomatické mise přijat hlavou přijímajícího státu k předání pověřovacích listin, musí přijímající stát přihlédnout k ustanovení čl.18 Vídeňské úmluvy (obvykle asi do 2 týdnů). Podle něj „bude v každém státě zachováván jednotný postup při přijímání šéfů misí“. Nelze tedy z jakýchkoli důvodů dávat přednost jedněm na úkor jiných. Způsob, jakým se předávání pověřovacích listin a případný ceremoniál s tím spojený uskutečňuje, se řídí zvyklostmi v přijímajícím státě. I pro tento akt platí pravidlo nediskriminace. Podle praxe platné v přijímajícím státě přebírá vedoucí diplomatické mise formálně své funkce buď jakmile odevzdal své pověřovací listiny, nebo jakmile notifikoval svůj příjezd ministerstvu zahraničí a na ministerstvu byla odevzdána kopie jeho pověřovacích listin. Při uplatňování jedné z těchto variant ovšem musí přijímající stát postupovat jednotně vůči všem vedoucím diplomatických misí. Datum, příp. i hodina, kdy se vedoucí mise ujme své funkce, je důležitá pro určení pořadí vedoucího mise vůči vedoucím jiných misí. Pro pověření tituláře v přijímajícím státě se používá též výraz akreditace.

Přehlídka čestné stráže u příležitosti předávání pověřovacích listin

Pramen : archiv autorky

59


Vícenásobná akreditace Vysílající stát může pověřit stejnou osobu vedením diplomatické mise ve více státech tj. šéfové misí mohou být jmenováni současně pro několik zemí (jedna ze zemí je rezidentní, ostatní jsou tzv. přiakreditované). Tento stav nazýváme vícenásobnou, vícečetnou nebo souběžnou akreditací. Děje se to zejména v zeměpisně vzdálenějších státech, přičemž důvody jsou zejména finanční a personální. Podmínkou ovšem je, že o tom jsou uvědoměny všechny zúčastněné státy, a že žádný z nich nevznese výslovné námitky. (Nelze např. akreditovat jednu osobu v Izraeli a v arabském státě.) Při protokolárních akcích jsou nerezidentní velvyslanci obvykle v pořadí za rezidenčními. Podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích (čl.5) je třeba již v žádosti o agrément uvést, že titulář je souběžně pověřován i u jiné hlavy státu a dále to, kde bude mít při výkonu své funkce stálé sídlo. Je-li vedoucí mise akreditován ve více státech a je-li ve státě, v němž vedoucí mise nemá své sídlo, zřízena diplomatická mise, vede tuto misi v době nepřítomnosti vedoucího chargé dáffaires ad interim. Finanční a personální důvody vedou k tomu, že dva nebo více států pověří tutéž osobu funkcí vedoucího mise v jednom státě (čl.6 citované úmluvy). Děje se tak tehdy, když uvedené státy zastávají v podstatě stejná, nebo velmi obdobná stanoviska v zahraniční politice, nebo ve vztahu k přijímajícímu státu (např. státy severní Evropy tj. Skandinávie uvažovaly po druhé světové válce o společném zastoupení např. v některých afrických zemích). I v rámci Evropské unie se občas objevují návrhy o společných misích tj. zastupující dva či více států v jedné zemi, přičemž velvyslanec by byl jednou z jedné a podruhé z druhé země. Vzhledem k odlišnosti zájmů jednotlivých států v zahraničí se obvykle od těchto úvah brzy upouští. Některé země jako např. Singapur používají ve své diplomatické praxi statutu tzv. roving ambassador (v překladu „toulavý velvyslanec“) – jde o nerezidentního tzv. hostujícího velvyslance, který sídlí ve své zemi, odkud spravuje agendu většinou několika zemí a pravidelně nebo příležitostně navštěvuje tyto státy, ve kterých je akreditovaný (např. státy rovníkové Afriky). Vedle vedoucího diplomatické mise, který je pověřen vysílajícím státem jejím vedením a vykonává povinnosti spojené s touto funkcí, jsou členy mise další pracovníci, kteří jsou do svých funkcí jmenováni. Je možno je členit podle několika hledisek. Jedním je členění na personál diplomatický a personál nediplomatický. Personál mise, striktně řečeno, nemá přímou zastupující funkci – pouze asistuje vedoucímu mise. Při zachování tohoto členění rozlišuje Vídeňská úmluva personál diplomatické mise a další osoby takto : „členové mise“ - Tento výraz označuje všechny pracovníky mise, včetně vedoucího mise. „členové personálu mise“ - Tuto kategorii představují všichni pracovníci mise, tedy veškerý personál mimo vedoucího mise. Členové mise se rozlišují podle tří skupin, a to na personál diplomatický, personál administrativní a technický a personál služební. Nejsou zde zahrnuti rodinní příslušníci, pokud nepracují jako personál mise.

60


Diplomatický personál zahrnuje všechny diplomaty (kromě velvyslance), bez ohledu na jejich pracovní zařazení (tiskový, ekonomický, politický aj.). Diplomati jsou ti zahraniční zástupci, jejichž funkcí je hájit zájmy vysílajícího státu u nejvyšších orgánů státu přijímajícího, tedy vyjednávat s jeho vládou, chránit zájmy vysílajícího státu a jeho státních příslušníků, podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi oběma zeměmi především v oblasti hospodářské, kulturní a vědecké a informovat vysílající stát o situaci v přijímajícím státě, aniž by se ovšem vměšovali do jeho vnitřních záležitostí. Diplomatická mise je povinna oznámit příjezd a odjezd každého diplomatického pracovníka i jeho rodiny místním orgánům. Administrativní a technický personál tvoří nediplomatičtí pracovníci, ke kterým patří např. sekretářka, ekonom, tlumočník, pracovníci obchodního, konzulárního, kulturního oddělení, kteří jsou součástí diplomatické mise a kteří jsou občany vysílajícího státu. Z finančních důvodů jsou dnes tato místa obsazovaná z řad partnerů, již na velvyslanectví vyslaných, a to jak diplomatů, tak především partnerů administrativního a technického personálu. Např. manžel hospodář, manželka sekretářka. Dříve byly tito pracovníci vybaveni tzv.služebními pasy. Dnes se setkáváme s tendencí, že i těmto pracovníkům se dávají diplomatické pasy a propůjčuje se jim nejnižší diplomatická hodnost. Na diplomatické listině vydané v ČR vidíme tuto tendenci velmi zřetelně např. u diplomatických pracovníků velvyslanectví Německa v ČR, kde je několik desítek pracovníků s nejnižší diplomatickou hodností – jde o administrativní pracovníky. Služební nebo-li pomocný personál zahrnuje ty pracovníky (např. uklízečky, kuchařka, zahradník a pod.), kteří nejsou členy personálu, kteří jsou zaměstnáni v domácích službách mise. Jejich zaměstnavatelem je vždy vysílající stát, resp. mise. Jde většinou o místní síly. „Soukromá služební osoba“ je osoba (např. chůva) zaměstnaná v domácích službách člena mise, který ji také platí. Tuto osobu nevysílá ani nezaměstnává vysílající stát. Navíc Vídeňská úmluva obsahuje výraz „diplomatický zástupce“, který je obecným pojmenováním pro vedoucího mise, nebo pro členy diplomatického personálu mise (v praxi to jsou všichni diplomaté působící na daném diplomatickém úřadě (misi).

Diplomatický personál se dělí podle hodností takto (od vyšších k nižším): vyslanec ( v současné praxi se totiž někdy stává, že v čele úřadu stojí velvyslanec a jeho zástupcem je osoba v hodnosti vyslance. V těchto případech nejde o dva vedoucí mise. Taková jmenování provádějí především státy, které udržují v zemi veliké diplomatické mise. Někdy se s tím setkáváme i na misích OSN). rada-vyslanec nebo velvyslanecký rada první tajemník druhý tajemník třetí tajemník atašé Podle povahy vzájemných styků mohou být členy personálu mise vedle pracovníků ministerstva zahraničí i pracovníci jiných ústředních orgánů. Jsou to např. odborní 61


přidělenci jako vojenští, letečtí nebo námořní, obchodní, kulturní, vědeckotechničtí atd. a také odborní poradci (např. právníci, bezpečnostní technici). Odborné poradce zpravidla vysílají příslušné resorty (školství, obrana, zemědělství, ekologie, místní rozvoj, zdravotnictví, vnitro, policie apod.). To ale neznamená, že jsou vyňaty z pravomoce tituláře, jak se často domnívají. Metodicky totiž bývají v praxi řízeni přímo ze své domovské instituce (Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo školství apod.). Jsou zařazeni do funkcí diplomatických nebo nediplomatických. Vnitřní organizační členění diplomatické mise odpovídá rozsahu vykonávaných činností a počtu pracovníků - personálu mise a liší se případ od případu. Vysílající stát může dle Vídeňské úmluvy „volně jmenovat členy personálu“, ovšem s určitými výhradami. Jednak tvoří specifickou kategorii vojenští, letečtí nebo námořní přidělenci (čl.7 Vídeňské úmluvy), u nichž si může přijímající stát vyžádat předem jména ke schválení. Toto ustanovení bylo zahrnuto do Úmluvy s ohledem na povahu jejich činnosti. Výhrady vztahující se k vysílání všech členů personálu mise, resp. „volnému jmenování členů personálu“, jež může přijímající stát uplatnit, jsou: pověření nebo jmenování v jiném státě; přijímající stát může vznést námitky, jestliže vysílající stát pověří vedoucího mise nebo jmenuje jakéhokoli člena diplomatického personálu ve více než jednom státě (nevztahuje se na ostatní kategorie personálu mise), občanství diplomatického personálu (netýká se ostatních kategorií členů personálu mise): diplomaté (tzn. všichni, včetně vedoucího mise) mají být v zásadě občany vysílajícího státu. Toto ustanovení se nevztahuje na manželky a jiné rodinné příslušníky. Formulace však neznamená, že by vyslaný diplomat nesměl být občanem přijímajícího státu. Je to však možné výhradně se souhlasem přijímajícího státu. Tento souhlas však může přijímající stát kdykoliv odvolat. Tutéž výhradu může přijímající stát uplatnit vůči občanům třetího státu. prohlášení za „persona non grata“ nebo nepřijatelnou osobu. Přijímající stát může kdykoli prohlásit vedoucího mise i ostatní diplomaty za persona non grata, členy nediplomatického personálu za nepřijatelnou osobu. Může tak učinit kdykoli, a to i předtím, než osoba vstoupila na území přijímajícího státu. Ten také nemá povinnost uvést důvody pro takové rozhodnutí. Pokud je člen mise prohlášen za persona non grata nebo osoba nepřijatelná, ukončí vysílající stát její funkční období (obvykle do 3 dnů) a osobu odvolá. počet členů mise: Někdy existují mezi státy dohody o počtu členů mise, nebo přijímající stát může požadovat omezení členů mise, a to „se zřetelem k okolnostem a podmínkám v přijímajícím státě a k potřebám dané mise“ ( např. po listopadu 1989 se naše ministerstvo zahraničí obrátilo na ruské Ministerstvo zahraničních věcí SSSR se žádostí o snížení počtu diplomatických pracovníků, kterých bylo tehdejším Československu více než 800. V roce 1993 jsme opět tento požadavek opakovali a došlo k dalšímu snížení), odmítnutí určité kategorie: Přijímající stát může odmítnout přijetí pracovníků určité kategorie, což se v praxi může týkat zejména vojenských přidělenců. Podle formulace Vídeňské úmluvy nesmí přijímající stát diskriminovat vůči konkrétnímu státu v souvislosti s určitou kategorií pracovníků. Takové odmítnutí se pak musí vztahovat na všechny diplomatické mise akreditované v daném státě.

62


Důvody pro zakončení funkce diplomatického zástupce (tj. vedoucího mise nebo jiného diplomata) mohou být důvody odvislé od vůle vysílajícího státu, důvody odvislé od vůle přijímajícího státu, nebo jiné důvody. D. Ječný48 uvádí souhrnně výčet důvodů pro zakončení funkce diplomatického zástupce tak, jak se vyskytují v odborné literatuře: 1. Odvolání diplomatického zástupce vysílajícím státem. 2. Notifikace ze strany vysílajícího státu o skončení funkce dosavadního diplomatického zástupce. 3. Žádost přijímajícího státu, aby diplomatický zástupce byl odvolán. 4. Skončení mise pro vypuknutí války. 5. Prohlášení za persona non grata. 6. Splnění poslání mise. 7. Vypršení lhůty pověřovacích listin vydaných na omezenou dobu. 8. Skončení mise smrtí diplomatického zástupce. 9. Změna v hodnostní třídě. 10. Změna v hlavě státu v monarchiích. 11. Změna státního zřízení, změna formy státu. 12. Zánik vysílajícího nebo přijímajícího státu. 13. Zakončení na základě souhlasu obou států. 14. Přerušení vzájemných diplomatických styků. 15. Zrušení mise z důvodů rozpočtových. Body 1-5 tohoto výčtu jsou pokryty různými ustanoveními Vídeňské úmluvy, ostatní vyplynuly z praxe a jde o důvody související s vůlí zúčastněných států nebo jiné důvody (úmrtí). Sídlo diplomatické mise je obvykle v hlavním městě přijímajícího státu. Výjimek proti tomuto pravidlu, které sice není upraveno Vídeňskou úmluvou, ale vyplývá z racionální potřeby mise, je velmi málo. Pokud diplomatická mise hodlá zřídit úřadovnu (např. konzulární oddělení, obchodní oddělení) v jiném místě mimo sídlo mise, je k tomu zapotřebí výslovný souhlas přijímajícího státu.

2.5.1.2. Stálé mise a delegace do orgánů a na konference Poté, co byla kodifikována oblast mezinárodního práva vztahující se k diplomatickým stykům (Vídeňská úmluva z roku 1961), ke konzulárním stykům (Vídeňská úmluva z roku 1963) a ke zvláštním misím (Úmluva z roku 1969), byla v roce 1975 sjednána další úmluva. Zatímco předchozí úmluvy postihovaly oblast dvoustranných mezistátních styků, byla v roce 1975 v rámci OSN sjednána úmluva upravující úkoly a postavení dalších misí u mezinárodních organizací a postavení delegací vysílaných k jednání a na zasedání orgánů mezinárodních konferencí. Tato úprava nese název Vídeňská úmluva o zastoupení států a jejich stycích s mezinárodními organizacemi univerzální povahy.49 (Dále buď Úmluva o stálých misích nebo Úmluva.) 48

Ječný, D.: K otázkám současné diplomacie a diplomatického práva. Praha b.d., s.96-97 Český text Potočný, M.: Dokumenty ke studiu mezinárodního práva a politiky. Praha 1982, s.893-923. Originální dokument OSN viz A/CONF. 67/16.

49

63


Kodifikace uvedené problematiky byla logickým krokem navazujícím na předchozí úmluvy zaměřené na dvoustranné styky. Byla mj. dána skutečností, že počet členů OSN se proti počtu zakládajících členů značně rozrostl, že vznikla řada odborných organizací systému OSN s vlastní členskou základnou i jiné mezinárodní organizace univerzální povahy. Nadto sídla těchto organizací, příp. jejich podřízených orgánů, jsou vedle New Yorku, Ženevy a Vídně v řadě dalších měst. Úmluva se zabývá úlohou a postavením misí u mezinárodních organizací, delegací do orgánů a na konference a také postavením delegací pozorovatelů do orgánů a na konferencích.

Stálé mise Úmluva o stálých misích se vztahuje na postavení a styk „stálých misí“ s mezinárodními organizacemi mezivládními. Za „orgán“ mezinárodních organizací se považuje jejich hlavní nebo pomocný orgán, nebo komise, výbor, podskupina orgánu, jehož členy jsou státy. Mise jsou členěny na stálé mise a stálé mise pozorovatele. Stálá mise je misí stálé povahy zastupující stát, který je členem dané organizace. Stálá mise pozorovatele zastupuje státy, které nejsou členy dané organizace.V čele stálé mise je „vedoucí mise“, a to buď jako stálý představitel, nebo stálý pozorovatel. Členské státy mohou u mezinárodních organizací zřizovat stálé mise. Stálé mise vykonávají tyto funkce: zajišťují zastupování vysílajícího státu u dané organizace, udržují spojení mezi vysílajícím státem a organizací, vedou jednání s organizací a v jejím rámci, sledují činnost organizace a informují o ní svou vládu, zajišťují účast vysílajícího státu na činnosti organizace, chrání zájmy vysílajícího státu ve vztahu k organizaci, podporují uskutečňování cílů a zásad organizace. Příkladem stálé mise je Stálá mise ČR při OSN v New Yorku. Po vstupu ČR do EU se dosavadní Stálá mise ČR při EU přejmenovala na Stálé zastoupení ČR při EU. Zastoupení v Bruselu je také největší českou diplomatickou misí na světě. Funkce stálých misí pozorovatelů jsou omezenější. S ohledem na to, že např. v Ženevě nebo ve Vídni má své sídlo více mezinárodních organizací, obsahuje Úmluva možnost pro vysílající stát, aby pověřil jednu a tutéž osobu jako vedoucího mise u dvou nebo více mezinárodních organizací. Obdobně jako u diplomatických misí mohou dva nebo více států pověřit stejnou osobu jako vedoucího mise u jedné mezinárodní organizace. Vedoucí mise je vybaven pověřovacími listinami od hlavy státu nebo kabinetním listem jiného představitele. Tyto pověřovací listiny předává vedoucímu představiteli (generálnímu sekretáři, řediteli, atd.) příslušné organizace. Na rozdíl od vedoucího diplomatické mise se v tomto případě nežádá o souhlas formou agrément. Není-li místo vedoucího mise

64


obsazeno, může vysílající stát jmenovat úřadujícího vedoucího mise. Na rozdíl od Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích neobsahuje Úmluva o stálých misích ustanovení o tom, že by úřadující vedoucí mise byl označen jako chargé dáffaires. Sídlo mise je obvykle v místě, v němž má organizace své sídlo. Mise může mít sídlo i jinde (např. Bern místo Ženevy apod.). O výsadách a imunitách stálých misí a jejich personálu se pojednává v samostatné kapitole společně s výsadami a imunitami diplomatických misí. Delegace do orgánů a na konference Vedle úlohy stálých misí tato Úmluva upravuje také postavení delegací vysílaných do orgánů mezinárodních organizací a na konference. Dále upravuje práva a povinnosti delegace pozorovatele. Stát může vyslat takové delegace v souladu s pravidly příslušné mezinárodní konference. Členy delegace jmenuje stát dle svého uvážení. Mohou jimi být vedoucí delegace, delegáti, diplomatický personál, administrativní, technický a služební personál. Obdobně tomu je u delegace pozorovatele. Plné moci pro vedoucího delegace vydává podle okolností hlava státu, nebo jiní příslušní státní činitelé. Z plné moci vyplývá poslání a funkce delegace. Pořadí delegací se určuje podle abecedního pořádku názvu států používaného v dané organizaci. Úmluva o zvláštních misích sjednaná šest roků před touto úmluvou obsahuje zvláštní ustanovení týkající se situace, kdy delegaci vede hlava státu, případně jiný vysoký ústavní činitel. Je o ní pojednáno v části o zvláštních misích. Mezinárodní organizace i mezinárodní konference jsou povinny pomáhat v případě potřeby vysílajícímu státu, jeho delegaci a jejím členům při zajišťování jejich výsad a imunit. Stálá delegace plní podobné funkce jako stálá mise, jediným „českým“ příkladem je Stálá delegace ČR při NATO v Bruselu.

2.5.1.3. Protokolární pořadí diplomatických zástupců, diplomatický sbor Od doby vzniku stálých diplomatických misí bylo a je jednou ze závažných protokolárních otázek pořadí diplomatických zástupců. Ty řeší Vídeňská úmluva o diplomatických stycích v čl.16 v souvislosti s vedoucími diplomatických misí a v čl.17 v případě ostatních diplomatů. Pořadí vedoucích diplomatických misí se řídí podle tříd (samostatně velvyslanci, samostatně vyslanci a samostatně chargé dáffaires en pied). Ve svých třídách se jejich pořadí řídí datem a dobou kdy se ujali své funkce. Pořadí ostatních diplomatů uvnitř jednotlivých úřadů určuje vedoucí diplomatické mise a oznamuje je ministerstvu zahraničí přijímajícího státu. Pořadí vedoucích diplomatických misí má svůj význam pro stanovení funkce doyena diplomatického sboru. Dále je tato problematika důležitá - a z prestižních důvodů velmi citlivá - pro určení místa vedoucích diplomatických misí při oficiálních příležitostech (slavnostní ceremoniály, audience) a dále při takových společenských podnicích, při nichž se sedí. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích neřeší postavení manželek, resp. jiných osob doprovázejících diplomatického zástupce. 65


Postavení manželek se řídí zvyklostmi v dané zemi, většinou zaujímají mezi sebou pořadí svých manželů. Z provedeném průzkumu jsem zjistila, že mnoho manželek českých diplomatů a zejména velvyslanců své muže do zahraničí dnes vůbec nedoprovází. V systému české zahraniční služby nesmí být manželka velvyslance zaměstnaná na ZÚ, může pracovat jen ve svobodných, uměleckých a v některých akademických profesích, nebere a nesmí brát v zahraničí žádný plat, není zaměstnavatelem manžela zdravotně ani sociálně pojištěná ( ani v zahraničí, ani doma), roky strávené v zahraničí se jí nepočítají do důchodu. Ne zcela vyřešeným problémem, který se v praxi vyskytuje zejména v posledních létech, je otázka pořadí manželů žen, které jsou v čele misí tj. manželů velvyslankyň. V mnoha zemích manželé diplomatek nejsou zapsáni do diplomatické listiny, nejsou ani hlášeni na místní ministerstvo zahraničních věcí jako doprovod rodiny, nemají ani diplomatické pasy a proto jim nejsou přiznávány výhody a imunity patřící rodinným příslušníkům diplomata. Přijímající země jim však většinou ze zdvořilosti, pokud trvale doprovází manželkudiplomatku v přijímajícím státě, poskytují určité úlevy či výhody. Manželé diplomatek především velvyslankyň nebývají zvaní na oficiální společenské podniky, pouze na různá přátelská setkání a jiné více méně soukromé společenské podniky nižšího významu. Manželé žen-diplomatek však nemohou uplatňovat nárok na pořadí určené pořadím jeho ženy. Pojem diplomatický sbor (označení CD) se vyskytuje ve dvojím pojetí, v užším a širším. V užším pojetí jde o všechny vedoucí diplomatických misí akreditované v určitém státě. V širším pojetí je diplomatický sbor souhrnem všech diplomatických zástupců v dané zemi, tj. akreditovaných vedoucích misí a dalších diplomatů. Diplomatická listina je seznam členů diplomatického sboru v širším pojetí s uvedením diplomatické hodnosti a pořadí v rámci dané diplomatické mise, včetně manželek a v některých zemích i dospělých dcer, pokud doprovázejí diplomatického zástupce. V širším pojetí listina rovněž obsahuje adresy zastupitelských úřadů, někdy též adresy bytů a rezidencí diplomatů, čísla telefonů a to jak pevných linek, tak i mobilních telefonů, dále informace o jejich rodinném stavu a také o tom, zda je jejich manželky či manželé na misích doprovázejí. Po prostudování diplomatických listin v různých zemí jsem zjistila, že např. zejména v asijských a afrických zemích jsou k diplomatickému personálu počítáni také kněží, lékaři, překladatelé, i když postupně se od této praxe i tam upouští a stále častěji jsou tito pracovníci počítáni do druhé nebo třetí skupiny personálu. Diplomatickou listinu vypracovává ministerstvo zahraničí (resp. jeho útvar diplomatického protokolu) nejméně jednou ročně na základě informace jednotlivých diplomatických misí. Pořadí na diplomatické listině určuje vedoucí mise zpravidla tak, aby bylo dodrženo pořadí hodností a aby pokud možno na druhém místě za titulářem byl uvedený pracovník, který je kariérním pracovníkem ministerstva zahraničních věcí vysílajícího státu a který zastupuje velvyslance v době jeho nepřítomnosti. Vozidla mise a diplomatů mohou vedle poznávací značky nést označení CD (počet takto označených aut je zpravidla omezený). Formální hlavou diplomatického sboru je doyen (v anglosaských zemích může být titulován Dean of the Diplomatic Corps). Je jím buď vedoucí mise, který je „služebně nejstarší“ podle data převzetí funkce vedoucího mise v přijímajícím státě (tzv. ancienity). V zemích s převážně římskokatolickým obyvatelstvem je doyenem tradičně apoštolský nuncius 66


Vatikánu, a to bez ohledu na datum předání pověřovacích listin. Ačkoliv se Vídeňská úmluva o diplomatických stycích o diplomatickém sboru a doyenovi nezmiňuje, pamatuje v čl.16 pojednávajícím o pořadí diplomatických misí na možnost, že doyenem může být představitel Vatikánu bez ohledu na dobu předání pověřovacích listin. Je skutečně nevhodné a v praxi se to ani nestává často, aby hostitelská vláda vyvíjela jakýkoliv nátlak na diplomatický sbor, aby jmenoval nebo nejmenoval doyenem určitého velvyslance. Doyen diplomatického sboru jako jeho mluvčí vykonává v této funkci dva druhy činností. Jednak to jsou formální příležitosti a protokolární povinnosti (blahopřání ke státnímu svátku, ke zvolení hlavy státu, nebo jestliže se nový monarcha ujímá své funkce, kondolence při úmrtí hlavy státu, představování nových velvyslanců apod.). Je obhájcem a privilegií a imunit diplomatického sboru před jejich omezováním a porušováním ze strany vlády, u které je akreditovaný. Druhá funkce spočívá v tom, že je prostředníkem mezi vládou přijímajícího státu a diplomatickým sborem nebo naopak. Předmětem jeho prostřednictví mohou být žádosti nebo stížnosti, pokud se týkají celého diplomatického sboru. Znamená to, že doyen může jednat s ministerstvem zahraničí jako mluvčí diplomatického sboru, pokud s vedoucími diplomatických misí předmět žádosti nebo stížnosti předem projednal. Obdobně pokud jej ministerstvo zahraničí požádá o tlumočení určité žádosti vedoucím diplomatických misí, patří k jeho povinnostem s touto žádostí vedoucí misí seznámit. Doyen však není oprávněn vystupovat jménem svých kolegů, pokud mu k tomu předem nedali souhlas nebo ho přímo nepověřili. V praxi řeší nejčastěji stížnosti a problémy, se kterými se na něho obrací diplomatický protokol ministerstva zahraničních věcí hostitelské země. Většinou je doyen žádán, aby působil na celý diplomatický sbor a pomohl řešit otázky spojené s nedodržováním dopravních předpisů, především parkováním a dodržováním předepsané rychlosti. Doyen pak obvykle zašle všem vedoucím zastupitelských úřadů v zemi cirkulární nótu, ve které vyzve své kolegy velvyslance, aby pomohli tento stav řešit. Manželkám diplomatů přísluší stejná privilegia, pocty, pořadí i oslovení jako manželovi. Manželka služebně nejstaršího tituláře se stává tzv. doyenne. Její povinnosti se velmi liší podle tradic, zvyků a protokolu hostitelské země. Má také řadu protokolárních povinností , kromě jiného doprovází manželku nového velvyslance k přijetí u manželky hlavy státu.

2.5.1.4. Výsady a imunity diplomatických a stálých misí V této části práce pojednává o výsadách a imunitách diplomatických misí a stálých misí a jejich personálu s poukazem na případné odlišnosti a rozdíly, jež v této souvislosti u obou typů misí mohou existovat. Cílem je mimo jiné také poukázat na to, které diplomatické výsady a imunity se v praxi nejčastěji porušují. Výsady (někdy též privilegia) a imunity, resp. jejich poskytování a využívání jsou stejně staré jako je diplomacie. S vytvářením stálých diplomatických úřadů se tato problematika zvýraznila. Do přijetí Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích v r.1961 se postupovalo podle práva obyčejového. Již počínaje rokem 1947 bylo v rámci OSN přijato několik úmluv upravujících vztah OSN, resp. jejich specializovaných agencií se státem, v němž sídlí (New

67


York, Ženeva, Paříž atd.). Úmluvy se týkaly i výsad a imunit specializovaných agencií v zemích, v nichž působí.

Teoretické přístupy k výsadám a imunitám diplomatů V souvislosti s výsadami a imunitami se vyskytovaly a ještě i dnes vyskytují rozdílné teoretické přístupy : teorie exteritoriality, funkční teorie, reprezentativní teorie a poslední tzv. kombinovaná teorie, která vznikla spojením zastupitelské tj. reprezentativní a funkční teorie. Teorie exteritoriality. Pojem exteritoriality se v literatuře objevuje od 18. století, začal se vyvíjet již v době absolutismu a souvisí s upevňováním suverenity panovníka. Ze suverenity panovníka totiž vyplynul nárok na určité privilegované postavení vyslance jako zástupce osoby panovníka v jiné zemi. Na vyslance se pohlíželo, jako by byl stále na území svého státu, tj. mimo území přijímajícího státu – extra territorium. Dle této teorie přijímající stát nemá nad vyslancem ani misí žádnou pravomoc, mise i její personál podléhá výhradně vlastnímu státu. Z toho plyne, že vyslanec i personál mise není povinen dodržovat zákony země, do které je vyslán. Dopustí-li se zločinu, musí se buď na tímto zamhouřit oči, nebo se může vypovědět za hranice státu. V případě, že jeho zločin způsobí opravdu velmi vážnou újmu zemi, kde je vyslance, můžeme o potrestání požádat jeho panovníka nebo požádáme, aby ho vydal zemi, kde tento čin spáchal. Z uvedeného vyplývá, že již v této době se diplomat nemohl sám vzdát své imunity a svých výsad – odejmout výsady a imunity mu mohl pouze ten, kdo mu je udělil. Toto pravidlo platí dodnes. Nedotknutelné se staly místnosti mise, obydlí diplomata, z toho vzniklo zdůvodnění práva na diplomatický azyl a jurisdikce vyslance nad zaměstnanci vyslanectví. Podle teorie exteritoriality nepožíval vyslanec zvláštního zacházení v jiném státě než v tom, ve kterém byl akreditovaný. Již v tuto dobu však v praxi bylo „zvláštní zacházení“ s vyslanci, kteří např. pouze projížděli zemí (tranzit) do místa působení někdy poskytované na základě mezinárodních zdvořilostí. Největší rozkvět zaznamenala teorie exteritoriality v 17. a v 18. století. Za zakladatele této teorie je považovaný Francouz Pierre Ayrault, jeho nejznámnějším pokračovatelem se stal Hugo Grotius. Ve své knize „Lódre, formalité et instruction judiciare dont leas ancies Grecs et Romains ont usée es accusations publiques conférés au stil et usage de nostr France“ , která vyšla v roce 1572, se autor Pierre Ayrault zabývá především nedotknutelností vyslance. Pro jeho nedotknutelnost formuluje tři základní argumenty: 1. vyslanec je zástupcem posvěceného panovníka, 2. vyslanec by měl být posuzován, jako by se nenacházel na území přijímajícího státu, 3. nedotknutelnost vyslance je důležitá pro splnění jeho funkce.50 Hugo Grotius se zabýval problematikou diplomatických imunit a výsad ve svém nejznámnějším díle De iure belli ac pacis libri tres z roku 1625. Celé své dílo staví na zvyklostech a tradicích jednotlivých zemí, i když, jak sám uvádí, zvyklosti se mohou v jednotlivých státech lišit. Mnohé z jeho úvah a názorů jsou i dnes respektovány a mnohé 50

MGIMO, Moskva 2006, Učebnoje posobje. www.mgimo.ru 68


se dokonce promítly i do současné platné smluvní úpravy tj. do Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Grotius ve svém díle například uvádí, že vyslanec má : 1. právo být přijat panovníkem, ke kterému byl poslán. Pokud vyslanec nebude přijat, musí se mu toto odmítnutí řádně zdůvodnit 2. vyslanec má právo na nedotknutelnost své osoby, svého doprovodu a majetku (a to podle teorie exteritoriality). Ve svém díle zdůrazňuje : „Obecné pravidlo, podle něhož ten, kdo se nachází na cizím území, je mu podřízen, zná na základě obecného souhlasu států výjimku u velvyslanců, zosobňujíce v důsledku určité fikce ty, kdož je vyslali, považují se v důsledku téže fikce jakoby extra teritorium, tím nepodléhají světskému právu lidu, mezi nimiž žijí“.51 Dále uvádí, že právo vysílat diplomatické zástupce mají všechny suverénní státy, žádný stát ale nemusí cizího zástupce přijmout. Problematikou diplomatických výsad a imunit se zabývá i dílo Joachima de Wicquefort, jehož název bychom mohli přeložit jako „Vyslanec a jeho funkce“. Jde v podstatě o jakousi první učebnici či praktickou příručku pro diplomatické zástupce, která velmi proslavila tohoto holandského diplomata, jež je dodnes nazýván „učitelem vyslanců“. Zajímavé jsou mimo jiné i jeho názory o metodách práce diplomatů – doporučuje a chápe podplácení jako nejúčinnější prostředek diplomacie. Diplomatům také doporučuje lhát pro dobro věci a ve prospěch svého panovníka. Jeho definice diplomata : „Diplomat je počestný muž, vyslán do zahraničí, aby lhal ve prospěch svého panovníka“ je světoznámá. Otázkami diplomatických výsad a imunit se ve svém díle ( Juris et judicii Fecialis, sive Inter et Quaesttionum de Eodem Explicatio z roku 1650 a Solutio Quaestionis Veteris et Novae z roku 1657) zabýval i Angličan Richard Zouche. Navazuje na učení Grotiusa, ale na rozdíl od něho Zouche jasně odlišuje výsady a imunity, které náležejí vedoucímu mise na straně jedné, a na straně druhé navrhuje, i když podstatně nižší rozsah výsad a imunit, které by náležely doprovodnému personálu. Až do poloviny 19.století byla teorie exteritoriality přínosem pro upevnění diplomatických výsad a imunit. Ve druhé polovině 19. století však začala mít řadu odpůrců. Tato teorie totiž předpokládala, že se přijímající stát zcela vzdá svrchovanosti nad územím každé zahraniční mise ve své zemi a zahraniční mise se stane jakousi prodlouženou rukou cizího státu tj. bude vlastně územím cizího státu a cizí státy by si mohly na tomto území dělat, co chtějí (např. postavit raketovou základnu nebo radar). To by pak také například znamenalo, že sňatky uzavřené v Paříži na teritoriu české mise by byly uzavřené nikoliv ve Francii, ale v Česku. V případě, že by tato teorie dosud platila, pak kdyby někdo např. z diplomatů zemřel v zahraničí, pak by zemřel v České republice atd. Po první světové válce začíná být teorie exteritoriality obecně odmítána. Zastupitelská teorie (personal representation) vychází z myšlenky, že panovník nad sebou nemá žádnou jinou moc a diplomatický zástupce personifikuje osobu panovníka. Každý útok na diplomatického zástupce je tedy útokem na panovníka a úcta projevovaná vyslanci je úctou projevovanou panovníkovi. Vzhledem k tomu, že nebyly jednotné diplomatické hodnosti ani pravidla pro přednosti jednotlivých vyslanců, vznikala řada sporů. Problémy byly zejména při přijetích, na hostinách a na dalších ceremoniích. Známý je spor mezi 51

Grotius, H.: De iure belli ac pacis, citováno z publikace autora Stanislava Myslila, Diplomatické styky a imunity, Nakladatelství Ceskoslovenské akademie věd, Praha, 1964 69


Francií a Španělskem, který začal v roce 1504 a skonči až v roce 1761. Při přijetí u papeže Julia II. vatikánský protokol upřednostnil francouzského krále před španělským. Francouzský vyslanec dával své prestižnější postavení najevo ještě v roce 1560 na slavnostní recepci ve Vatikánu tak silně, že Španěl opustil hostinu. Spor vyvrcholil o sto let později pouliční rvačkou o čestné místo za královským kočárem v Londýně mezi španělským a francouzským vyslancem. Vyhrál Španěl, který však byl svým panovníkem odvolán, protože španělský král obdržel výhružnou nótu, ve které mu Ludvík XVI. pohrozil, že pokud svého vyslance nepotrestá, vyhlásí mu válku. Od té doby měli Francouzi zajištěné přednostní místo před Španěly. Až po Nástupu Bourbonů na španělský trůn v roce 1761, byla mezi oběma zeměmi podepsaná smlouva, která stanovila, že přednost bude mít ten vyslanec, který přijel do země dříve.52 Funkční teorie vychází z předpokladu, že k řádnému výkonu funkcí mise musí být uznáno její výjimečné postavení a zajištěny podmínky nezbytné pro plnění jejich funkcí. Funkční teorie vznikla v období, kdy podle teorie exteritoriality se zdály být výsady a imunity diplomatů příliš široké a proto se zastánci funkční teorie snažili, je nějak omezit. Autorem této teorie je pravděpodobně Holanďan Cornelius Bynkershoek (1673-1743). Po druhé světové válce funkční teorie naprosto převládla, neboť v porovnání s předchozími teoriemi nejpřesněji zdůvodňovala diplomatické výsady a imunity. Neuměla však vysvětlit např. ceremoniální pocty, jako právo na vlajku, daňové úlevy, osobní imunity, které nebyly pro výkon funkce podstatné. Kombinovaná teorie vznikla propojením zastupitelské a funkční teorie. Vychází z ní i Vídeňská úmluva o diplomatických vztazích. Její uplatnění najdeme hned v preambuli této dohody : „účelem takových výsad a imunit není prospěch jednotlivce, nýbrž zajištění účinného výkonu misí jakožto zastoupení států,..“. Zajištěním svobodného a nerušeného výkonu funkce vysvětluje nezbytné imunity jako : nedotknutelnost obydlí, mise, majetku, korespondence, vynětí z jurisdikce. Z postavení diplomata jako zástupce státu pak dle této teorie vyplývají nároky na úctu, pocty, respekt, právo používat vlajky apod.

Vídeňské úmluva o diplomatických stycích Z hlediska mezinárodního práva i dnes používané praxe jsou pro tuto oblast rozhodující výsledky jednání tak, jak byly upraveny Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích (čl.20-36) i dalšími obdobnými úmluvami, které odmítly do té doby používanou teorii exteritotiality. Obecný základ, ze kterého Vídeňská úmluva v souvislosti s výsadami a imunitami vychází, je formulován v její preambuli takto: „Státy si uvědomují, že účelem výsad a imunit není prospěch jednotlivce, nýbrž zajištění účinného výkonu funkcí diplomatických misí“. Účelem výsad a imunit tedy je, aby diplomatické mise a jejich personál mohly nerušeně plnit své funkce věcné i reprezentativní. Název „výsady a imunity“ vyvolává někdy potřebu mezi oběma pojmy rozlišovat. Rozumí se jimi soubor všech práv a výsad, které zaručují funkce mise, členů mise jako představitelů 52

Uthmann,J.: Diplomaté. Brno Books, 1998. 70


vysílajícího státu a navíc kterých požívají i rodinní příslušníci členů mise. Někteří autoři nehledají rozdíl mezi oběma pojmy, jiní53 uvádějí, že obsah výsad je pozitivní v tom, že diplomaté mají jistá oprávnění a výhody navíc, kterých jiní obyvatelé přijímajícího státu (včetně cizinců tam žijících) nepožívají. Naopak obsah imunit je negativní v tom, že diplomaté jsou vyňati z některých norem přijímajícího státu, které jsou jinak platné pro všechny jeho obyvatele. Osobní výsady a imunity počínají platit, jakmile člen mise vstoupí do přijímajícího státu za účelem nástupu do své funkce. Jestliže je tato osoba na území přijímajícího státu v době jmenování, její výsady a imunity platí od okamžiku, kdy je formou nóty oznámeno její jmenování příslušnému ministerstvu. Požívání výsad a imunit končí v okamžiku, kdy tato osoba opustí zemi po ukončení své funkce, nebo pokud zemi neopustí okamžitě po uplynutí dohodnuté přiměřené doby (např. 4-6 týdnů ve Velké Británii). Imunita však trvá bez časového omezení, pokud jde o čin, které tato osoba učinila jakožto člen mise při výkonu funkce. V případě úmrtí člena mise požívají jeho rodinní příslušníci i nadále výsad a imunit, ke kterým byli oprávněni, a to po dobu dostačující k opuštění země. Výsady a imunity se vztahují jednak k diplomatické misi, resp. ke stálé misi a jejich místnostem tj.věcné výsady a imunity, jednak k jejich diplomatickému personálu tj.osobní výsady a imunity. Věcné výsady a imunity tj. ty, které náležejí diplomatické misi zahrnují : právo na vyvěšování a používání státního znaku a vlajky, nedotknutelnost místností mise, osvobození od daní, nedotknutelnost archivů a písemností, svoboda spojení, osvobození od celních poplatků. Osobní výsady a imunity diplomatických zástupců představují: osobní nedotknutelnost, nedotknutelnost obydlí, písemností a majetku, svobody pohybu, vynětí z trestní, civilní a správní jurisdikce, osvobození od osobních služeb, osvobození od placení sociálního a zdravotního zabezpečení, osvobození od daní a poplatků, osvobození od cla. Kromě práva využívat určitých imunit a výsad (věcných i osobních) ukládá Vídeňská úmluva vysílajícímu státu a jeho diplomatům plnění určitých povinností: povinnost respektovat a dodržovat předpisy a zákony přijímajícího státu, zákaz vměšování se do vnitřních záležitostí státu, povinnost užívat místnosti mise výhradně k oficiálním účelům, zákaz komerčních aktivit diplomatů. Z textu Vídeňské úmluvy vyplývá i obecná povinnost diplomatů spolupracovat s orgány a institucemi přijímajícího státu. Za porušení těchto článků Vídeňské úmluvy hrozí diplomatům vyhoštění. Jako příklad lze uvést vystoupení našeho velvyslance v Bulharsku v roce 2000, kdy při oslavě našeho státního svátku kritizoval situaci v Bulharsku, kritizoval však hlavně bulharské představitele a veřejně jim vzkázal, „že pokud si nevědí s něčím rady, ať se obrátí na něho, že jim rád poradí“. Bylo před státní návštěvou, bulharská strana odmítla do ČR přijet a návštěvu zrušila. Ministerstvo zahraničí Bulharska nás upozornilo, že pokud velvyslance neodvoláme, bude ze země vyhoštěn. Česká strana proto velvyslance okamžitě odvolala. Z podobných důvodů byl před třemi léty vyhoštěn náš diplomat z Havany.

53

Potočný, M.: Op.cit., s.130 71


Nejstarším a zároveň nejvýznamnějším právem diplomatické mise (i stálých misí) je nedotknutelnost jejích místností. Toto právo a zároveň povinnost z toho vyplývající pro přijímající stát je absolutní, bez jakýchkoli výhrad nebo výjimek. Orgány přijímajícího státu nesmějí do místnosti vstoupit ani v krajním případě (např. požár). Případný vstup musí schválit pouze vedoucí mise. Nedotknutelnost se vztahuje také na archivy a písemnosti mise, a to „kdykoliv a kdekoliv se nalézají“. Z této formulace vyplývá, že jsou nedotknutelné i v krajních případech, tj. v případě přerušení diplomatických styků nebo při válečném stavu. Místnostmi mise se rozumějí budovy nebo části budov a pozemky k nim přilehlé včetně plotu, bez ohledu na vlastnictví, jsou-li používány pro účely mise. Ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích je do „místnosti mise“ zahrnuta i rezidence vedoucího mise, v Úmluvě o stálých misích při mezinárodních organizacích tato zmínka chybí. Nedotknutelná je i úřední korespondence mise (včetně archivů, e-mailů, faxů apod.) a finanční prostředky uložené na bankovních účtech. V současné době nepůsobí dodržování této nedotknutelnosti žádné problémy. Místnosti mise, zařízení a jiný majetek v nich se nalézající a dopravní prostředky mise nemohou být předmětem kontroly, prohlídky, rekvizice, zabavení nebo exekuce. V roce 1981 policie ČSSR večer zastavila řádně označené diplomatické vozidlo velvyslanectví Velké Británie s cílem provést běžnou silniční a technickou kontrolu vozidla (vozidlo se nedopustilo žádného přestupku). Diplomaté se prokázali diplomatickými kartami a zůstali sedět v autě. Zasahující příslušníci rozbili boční okno u auta a pomocí slzného plynu zadrželi dva diplomaty. ČSSR si právem vysloužila ostrý diplomatický protest. Druhým aspektem nedotknutelnosti mise je zvláštní povinnost přijímajícího státu poskytnout misi ochranu. Tato povinnost znamená ochranu navíc ve srovnání s běžnou ochranou, kterou stát poskytuje občanům. V čl.22 odst.2 Úmluvy se uvádí, že přijímající stát má zvláštní povinnost podniknout „všechna opatření k ochraně místností mise před jakýmkoli vniknutím nebo poškozením“. Tato opatření mají zabránit jakémukoli narušení klidu mise nebo její důstojnosti. Úmluva o stálých misích obsahuje navíc povinnost přijímajícího státu podniknout všechna opatření k soudnímu stíhání a potrestání osob, které spáchaly některý z uvedených činů. V průběhu studia této problematiky jsem došla k závěru, že k narušení nedotknutelnosti diplomatických misí dochází zřídka, většinou v průběhu demonstrací, protestních pochodů či teroristických akcí. Demostrace však ve většině zemí podléhají oznamovacímu nebo povolovacímu řízení. Přijímající stát se tedy může na tuto skutečnost připravit a zajistit nedotknutelnost diplomatické mise. Mnohé státy demonstrace v blízkosti zastupitelských úřadů zakazují. K narušení nedotknutelnosti diplomatických misí dochází také v ČR. Počátkem 50.let přelezlo několik osob plot americké rezidence v Praze a strhlo americkou vlajku i přesto, že Američané mají s sebou ve všech zemích námořní pěchotu, která zajišťuje ochranu jak zastupitelského úřadu, tak i rezidence. Američané jsou na svoji vlajku velmi citliví, vyvěšují ji denně. I když se naše strana okamžitě omluvila, vyústila celá záležitost ve velmi nepříjemný diplomatický konflikt. Jiným příkladem by mohla být tzv. Street Party v roce 1999, kdy demonstranti došli až před budovu amerického velvyslanectví v Praze, kterou napadli lahvemi a dlažebními kostkami. Nikdo nebyl zraněn. Ministerstvo zahraničních věcí ČR vyjádřilo politování, škodu uhradilo a posílilo na vlastní náklady ochranu velvyslanectví USA. Při teroristickém útoku v Pákistánu na luxusní hotel Marriot

72


(kam byla dočasně přestěhovaná residence našeho velvyslance) ve městě Islámabád, v září 2008 zahynul český velvyslanec Ivo Žďárek. Nedotknutelnost místností mise souvisí i s otázkou poskytováním diplomatického azylu. Diplomatický azyl (lat. asylum = ochrana, útulek) není v současné době upraven žádnou dohodou. Diplomatický azyl se objevil v 16. století v souvislosti se vznikem stálých diplomatických misí. V současné praxi se vychází z toho, že je právem každého státu poskytnout azyl osobám, které si ho zasluhují, stejně jako je právem státu poskytnutí azylu odmítnout. Jediný závazný mezinárodní dokument, který řeší problém poskytování diplomatického azylu je regionální dohoda mezi latinskoamerickými zeměmi, které vzájemně uznávají právo na poskytnutí diplomatického azylu (tj. azyl, který je poskytnutý v místnostech diplomatické mise, v rezidenci velvyslance, na válečné lodi, v letadle, na vojenské základně). Tato dohoda ustanovuje právo poskytovat azyl pouze pro politicky pronásledované osoby. Osoby obviněné z jiných zločinů nebo i z dezerce byly z tohoto práva vyloučeny. Udělení diplomatického azylu se oznamuje místnímu ministerstvu zahraničních věcí společně se žádostí o umožnění svobodného odchodu ze země. Poskytování diplomatického azylu je praxi států spíše ojedinělé a dnes je diplomatický azyl chápán spíše za prostředek tzv. humanitární praxe tj. měl by být poskytnut pouze jako prostředek záchrany života nebo jako prevence proti případnému zranění bezprostředně hrozícímu uprchlíkovi. Praxe ukazuje, že je spíše institutem politickým. Případy poskytnutí diplomatického azylu v období od 2.světové války jsou spíše ojedinělé. Jako příklad lze uvést poskytnutí diplomatického azylu v roce 1989 disidentovi Fang Lizhi a jeho manželce v místnostech amerického velvyslanectví v Číně po událostech na náměstí Tian an Men v hlavním městě Pekingu. Později USA udělily Fang Lizhi a jeho manželce tzv. teritoriální azyl tj. poskytnutí azylu na teritoriu státu a čínské úřady povolily jejich svobodný odchod ze země. Podobná situace vznikla v Praze na podzim roku 1989, kdy na velvyslanectví SRN hledalo azyl několik tisíc uprchlíků z tehdejší NDR, kteří žádali o teritoriální azyl v NSR. Československé úřady jim umožnili svobodný odjezd do NSR speciálními vlaky. Některé země se snaží pod záminkou ochrany znemožnit přístup svých občanů k zahraničním misím (např.Kuba, Čína). Ještě komplikovanější jsou případy, kdy žádají o azyl občané třetích zemí. Většina zemí (zejména evropské a severoamerické země) je dnes při poskytování azylu velmi opatrná, neboť se brání především ekonomické imigraci. Poskytnutí diplomatického azylu v místnostech mise může mít za následek diplomatickou roztržku mezi státy a může být doprovázeno vyhoštěním jednoho i více diplomatů. Nejčastější a velmi medializované jsou problémy spojené s dopravními přestupky diplomatů. Jak jsem uvedla výše, řádně označená vozidla diplomatů nelze zastavit a kontrolovat, vůči těmto vozidlům ale nelze použít ani „botičky“ a odtažení těchto aut je možné jenom ve zcela výjimečných případech (když brání provozu např. při autohavárii na dálnici nebo blokují vjezd na důležitá místa např. vjezd do nemocnice, hasičům apod.). Diplomaté neplatí poplatky za odtažení vozidla ani za parkování na odtahovém parkovišti. Zkoušku na alkohol může diplomat odmítnout. V praxi se ukazuje, že většina dopravních

73


přestupků (jde především o špatné parkování a rychlou jízdu) se týká zejména pracovníků stálých misí u mezinárodních organizací (např. v New Yorku). Právě otázky vzniklé v souvislosti s beztrestností při zaviněných dopravních nehodách, za nepovolené parkování, nepovolený vjezd do centra měst, překračování povolené rychlosti či řízení vozidla pod vlivem alkoholu si veřejnost představuje jako porušování poskytnutých výsad a imunit. Vzhledem k tomu, že celosvětově roste počet diplomatů zejména ve velkých metropolích (Londýn, New York, Ženeva, Washington apod.) a pohřešky diplomatů dnes již nejsou pouze okrajovou záležitostí, hledají státy cesty, jak při zachování diplomatické imunity postupovat i vůči diplomatům co nejpřísněji. Jedna z možností, která se zvažovala v USA, byla evidence trestných bodů a po naplnění 8 bodů možnost neprodloužit platnost řidičského průkazu, vystavení zákazu řízení v USA či odebrání diplomatické značky, vyhoštění. apod. USA však musí počítat s odvetnými opatřeními u svých diplomatů v zahraničí. Americká velvyslanectví v zahraničí jsou velmi početná a v porovnání s ostatními misemi se dopouštějí i nejvyššího počtu dopravních přestupků (podobně Rusko). Ukazuje se, že s dopravními předpisy si tradičně nelámou hlavu diplomaté Libye, Saudské Arábie, Gruzie, Nigérie, Číny, Arménie a Kazachstánu. Také Česká republika má s dopravními přestupky svých diplomatů bohaté zkušenosti. Např. za období duben 1997 až září 2003 činily pokuty České republiky celkem 81 tisíc dolarů. O tuto sumu nám byla snížena americká vojenská pomoc. Jednalo se o pokuty udělené vozidlům stálé mise ČR při OSN. Většina pokut byla udělena za špatné parkování u budovy OSN. Vzhledem k obrovskému nedostatku parkovacích míst u budovy OSN v New Yorku a pod pohrůžkou přesunout sídlo OSN mimo New York, dnes vedení města od řešení otázky špatného parkování i od řešení jiných dopravních přestupků u diplomatů i pracovníků mezinárodních organizací zcela ustoupilo. Obdobně jako v případě místností mise obsahuje Vídeňská úmluva ustanovení o nedotknutelnosti diplomatického zástupce, které jej má chránit před jakýmkoli krokem ze strany orgánů přijímajícího státu. Nesmí být zatčen nebo zadržen. Z dostupných informací vyplývá, že většina států dnes zastává názor, že krátkodobé zadržení diplomata je možné pouze do doby než prokáže svůj diplomatický status a nárok na diplomatickou imunitu. Orgány přijímajícího státu s ním musí jednat s náležitou úctou a musí podniknout všechna opatření k zabránění útoku proti jeho osobě, svobodě nebo důstojnosti. Předpokládá se však, že se diplomat sám nevystavuje úmyslně nebezpečí a riziku např. neúčastní se soubojů, býčích zápasů, neúčastní se bojů v době války a revolucí, nenavštěvuje místa, kam je doporučený vstup pouze s doprovodem nebo není doporučený vstup vůbec apod.). Nedotknutelnost se vztahuje také na soukromé obydlí diplomata, které má požívat obdobné ochrany jako samotné diplomatické mise. Také jeho písemnosti, korespondence, počítačové diskety, DVD, emaily či jiné nosiče informací a majetek jsou nedotknutelné. Majetkem diplomata jsou také prostředky uložené na bankovních účtech. I když jsou nedotknutelné, používání účtů podléhá vnitrostátním finančním a bankovním předpisům, pokud se státy smluvně nedohodnou jinak. Velmi častá je totiž speciální úprava (zejména u pracovníků mezinárodních organizací) a diplomaté jsou vyňaty z vnitrostátních bankovních a finančních předpisů. V praxi je běžné poskytování takových úlev i bez smluvního základu.54 54

Denza Eileen: A Commentary on the Vienna Convention on Diplomatic Relations, Claredon press, Oxford, 1998 74


K porušení osobní nedotknutelnosti diplomatů v ČR dochází zřídka. Většinou u rasově motivovaných akcí a přepadení není pro pachatele podstatné, zda napadli diplomata, daleko podstatnější je to, že napadli osobu jiné pleti. V roce 1999 například v průběhu bouřlivých oslav vítězství českého hokejového mužstva na mistrovství světa v hokeji napadla skupina českých fanoušků (silně posilněna alkoholem) v Praze alžírského diplomata a jeho manželku. Podle svědků šlo o rasově motivovaný čin. Diplomatická i stálá mise mají právo na svobodné spojení s orgány svého státu k oficiálním účelům. Právo na svobodné spojení je pravděpodobně nejdůležitější ze všech výsad a imunit. V praxi bylo víceméně respektováno již od 16.století. I před přijetím Vídeňské úmluvy docházelo k případům cenzury diplomatické pošty spíše výjimečně, obvykle v souvislosti s nějakým mezistátním konfliktem. Bez práva posílat a dostávat a odesílat šifrované (kódované) zprávy, informace a pokyny, bez práva na nedotknutelnost by zastupitelský úřad nemohl vůbec fungovat a plnit své základní úkoly. Obtížná by byla i situace v oblasti vyjednávání v zájmu státu, kdyby zastupitelské úřady nedostávaly včas tajné instrukce. O zajištění bezpečného odeslání a přijetí dokumentů, jejichž obsah i forma podléhají utajení se stará pracovník zahraniční služby tzv. šifrant. V současné době se k zašifrování a k odšifrování používají moderní metody, tzv. ruční šifra se dnes v podstatě nepoužívá. Na českých zastupitelských úřadech je proto v současné době šifrantem obvykle informatik, kmenový pracovník ministerstva vnitra s propůjčenou diplomatickou hodností atašé, který plní také úkoly spojené s provozem a údržbou počítačových sítí. Ke spojení mohou mise používat různé prostředky : telefon, fax, e-mail, radiostanice, telex, kurýra, poštu, šifry apod. Radiostanici však mohou mise zřídit a používat jen se svolením přijímajícího státu. Tuto podmínku prosadily do úmluvy země, které měly obavy z toho, že tyto radiostanice mohou být využívány k nepřátelské propagandě. Diplomatická pošta mise nesmí být ze strany přijímající země otevřena nebo zadržena. Zejména pro přepravu utajovaných, zvlášť důležitých písemností se používá stará, osvědčená forma, tj. přeprava diplomatickým kurýrem.Tento způsob přepravy informací užívali již orientální panovníci dávno před našim letopočtem. Přepravu pošty speciálním kurýrním pytlem zavedli Angličané v 17.století. Dnes je kurýrní pytel nahrazován speciálním kufříkem upraveným pro přepravu počítačových CD, mikrofiší či jiných moderních nosičů. Diplomatický kurýr musí být vybaven úředním dokumentem osvědčujícím jeho postavení a také dokumentem vztahujícím se k zásilce, která představuje diplomatickou poštu. Diplomatická zavazadla přepravovaná kurýrem zpravidla neprochází žádnou elektronickou či roentgenovou kontrolou vzhledem k tomu, že může dojít porušení mikrofiší či jiných moderních nosičů. Tento názor dnes podporuje většina zemí včetně USA. Některé země jako např. Rakousko, Velká Británie skenování těchto zavazadel připouštějí, ale pouze na základě reciprocity. Elektronickou kontrolu těchto zavazadel dnes striktně provádějí a požadují z důvodů bezpečnosti pouze některé arabské země (např. Kuvajt). Při výkonu své funkce je kurýr chráněn přijímajícím státem. Je osobně nedotknutelný a nesmí být zatčen ani zadržen. Jeho vlastní, osobní zavazadla však nejsou vyjmuty z prohlídky. Je obvykle vybavený kurýrním nebo diplomatickým pasem. Každé diplomatické zavazadlo musí být opatřeno dle mezinárodních pravidel nálepkou DIPLOMATIC GOODS (angl.), DIPLOMATIC POUCH (angl.) nebo COLIS DIPLOMATIQUE (franc.). Obvykle bývá zaplombované a zapečetěné voskovou pečetí se státním znakem a můžeme ho zasílat i leteckou poštou, DHL, UPS apod. Tyto diplomatické zásilky nedoprovázené diplomatickým kurýrem nepodléhají běžné celní kontrole, nesmí být 75


otevřeny ani zadrženy. Úřady přijímajícího státu nemohou požadovat jeho otevření a to i v případě, že je zavazadlo využíváno pro pašování zbraní, drog nebo jiný nelegální vývoz či dovoz. Státy jsou si plně vědomi nebezpečí zneužití, ale ještě více se obávají, že jakékoliv právo prohledat zavazadla by mohlo být zneužito k označení jakéhokoliv zavazadla, které chce prohledat, za podezřelé. Zavazadlo správně může obsahovat pouze diplomatické dokumenty nebo zboží určené pro oficiální využití kopírky, faxy, počítače, filmy, potraviny, oblečení, pití, peníze, dárkové předměty apod. Za diplomatické zavazadlo je možné považovat přepravní kontejner, nikoliv však nákladní automobil nebo letadlo. Letecké společnosti mohou s cílem zajistit bezpečnost cestujících dnes zkoumat zavazadlo elektronickým zařízením (nebo např. i psy), které je určeno k vyhledávání výbušnin, poněvadž to neznamená otevření ani zadržení zásilky. V případě, že test nevyvrátí podezření, může letecká společnost odmítnout přepravovat zavazadlo. Na rozdíl od kontrol diplomatických zavazadel prováděnými státními orgány, státy stále méně protestují proti těmto elektronickým kontrolám, které provádějí letecké společnosti. Dle Vídeňské úmluvy může zastupitelský úřad nebo vysílající stát jmenovat i příležitostního diplomatického kurýra ad hoc, jeho nedotknutelnost však končí jakmile předá zavazadlo. Současná praxe uznává také zasílání diplomatických zavazadel prostřednictvím pilotů létajících na běžných civilních linkách. Kapitán letadla, který veze takové zavazadlo není považován za kurýra ad hoc. Poštu od něho převezme pověřený člen diplomatické mise nebo ministerstva zahraničí. U konsulárních zavazadel je v případě podezření možno žádat otevření podezřelé zásilky za přítomnosti úředníků příslušné konzulární či diplomatické mise (dle Vídeňské konvence o konzulárních stycích). Základním principem mezinárodního práva je, že cizinci nacházející se na území jiného státu podléhají jurisdikci tohoto státu. Vynětí z jurisdikce představuje zvláštní výjimku určitým osobám. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (stejně jako Úmluva o stálých misích) se nevyslovuje k vynětí diplomatické mise z jurisdikce přijímajícího státu. Naproti tomu obsahuje specifická ustanovení vztahující se k diplomatickým zástupcům. Diplomatický zástupce je vyňat z trestní, civilní a správní jurisdikce přijímajícího státu a nepodléhá exekucím. Vynětí z jurisdikce je omezeno, resp. nevztahuje se na případy žaloby týkající se osobního majetku ve vlastnictví diplomatického zástupce jako soukromé osoby. Diplomat není povinen vypovídat jako svědek. Může však dle uvážení či doporučení tj. v praxi s pouze se souhlasem svého státu či vedoucího mise, nabídnout dobrovolně svědectví. Z povinnosti svědčit jsou vyňaty i pracovníci mezinárodních organizací. Pokud byl diplomat vyzván, aby vystupoval jako svědek, děje se tak obvykle písemnou formou, aby se zabránilo představě, že se podřizuje soudu přijímajícího státu. Mise a její vedoucí jsou osvobozeni od všech daní a dávek, vztahujících se k místnostem mise. Poplatky a dávky, které vybírá mise při výkonu úředních povinností (např. v souvislosti s konzulární agendou), jsou vyňaty ze zdanění. Předměty určené pro úřední potřebu mise i osobní potřebu diplomatů (i členů rodiny) jsou vyňaty z celních poplatků. U některých druhů zboží (alkohol, automobily, cigarety, motorky, jachty, luxusní zboží, drahé kovy apod.), které může být použito jako pro účely 76


mise či diplomatů, tak i pro jiné účely, může přijímající stát stanovit určitá omezení. Většinou se jedná o zboží, které je při dovozu do země zatíženo vysokým clem nebo které je v zemi nedostupné. I v tomto případě však musí stát počítat se zavedením odvetných opatření. Problémy můžeme zaznamenat např. u našich diplomatů na Kubě, kteří nakupují zboží v diplomatických prodejnách a pak ho dále prodávají, či vozí zboží ve svých osobních zavazadlech při cestách na dovolenou. Při studiu příslušných materiálů jsem zjistila, že tato imunita je nejčastěji porušovaná. Ani diplomaté totiž nemohou do země dovážet pro osobní potřebu věci, jejichž dovoz je do země zakázaný (zbraně, výbušniny, drogy) a vyvážet věci, které jsou zakázané ze země vyvážet (ohrožená zvířata, kulturní poklady, slonovina apod.). V této souvislosti bych zmínila incident, který vyústil v diplomatickou roztržku mezi Velkou Británií a Lybií. Dne 17. 4. 1984 se konala v Londýně před budovou velvyslanectví Libye pokojná, povolená demonstrace proti režimu plukovníka Kaddáfího. Během demonstrace bylo z oken ambasády vystřeleno do demonstrujících několik ran, které zranily nejen několik lidí, ale dokonce zabily britskou policistku. Při následném vyklízení a stěhování velvyslanectví po přerušení diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi, britské státní úřady v souladu s Vídeňskou úmluvou umožnily odvoz diplomatických zavazadel bez jakékoliv kontroly, stejně tak nebyla kontrolovaná ani osobní zavazadla diplomatů. Mezi nejzávažnější případy zneužití diplomatického zavazadla patří únosy lidí, které jsou však spíše ojedinělé. Stává se také, že se vyváží např. ve služebním diplomatickém voze komodity, jejichž vývoz je ze země zakázaný nebo je na vývoz nutné povolení např. z ČR starožitnosti, obrazy a tyto předměty jsou v zahraničí výhodně prodány. Takto pašovali počátkem 90. let diplomatičtí pracovníci velvyslanectví Německa v Praze ve služebním diplomatickém autě bavorským překupníkům staré sošky ukradené v českých kostelech vysoké hodnoty. Velmi známé jsou i případy vývozu ikon pocházejících ze starých ruských kostelů, které z Ruska ve svých zavazadlech vyváželi američtí diplomaté. Pokud je diplomatovi pašování prokázané, bývá ze země vyhoštěn a zboží je zabaveno. Diplomat je osvobozen od daní a dávek v přijímajícím státě. Toto osvobození se nevztahuje na nepřímé daně obsažené v ceně zboží a služeb a některé další daně a dávky, jako jsou daně ze soukromých nemovitostí aj. Je také osvobozený z předpisů o sociálním a zdravotním zabezpečení platných v přijímajícím státě. S některými zeměmi máme podepsané reciproční dohody o poskytnutí ale pouze první pomoci. Většina českých diplomatů si proto sama platí v zahraničí zdravotní pojištění sebe i svých rodinných příslušníků. Je také osvobozen od všech osobních nebo veřejných služeb, vojenských povinností, např. rekvizice, vojenských příspěvků nebo ubytovací povinnosti. Jak jsem již uvedla, je diplomat vyňat z celních dávek, daní a poplatků týkajících se předmětů určených k osobní potřebě diplomata nebo členů jeho rodiny. Osobní zavazadlo diplomata obvykle nepodléhá v cizině celní prohlídce. Státy ale dnes obvykle neprotestují proti elektronickým kontrolám těchto zavazadel na letištích a ve výjimečných případech (např.ohrožení života) může být i otevřeno. Mělo by to ale vždy být v přítomnosti diplomata. V případě, že existuje podezření, že zavazadla obsahují předměty, jejichž dovoz je do země zakázaný právními předpisy přijímajícího státu, smí být zavazadlo podrobeno celní prohlídce za přítomnosti diplomatického zástupce nebo jeho zmocněnce. Cílem je zabránit dovážení některých předmětů (zejména ve větším množství), které jsou

77


v přijímajícím státě zatíženy vysokým clem a vysokými spotřebními daněmi, a které po bezcelním dovozu by mohly sloužit ke komercializaci. Známý je případ mongolského diplomata z roku 2002, který do ČR převážel 3200 kartónů cigaret. Podobné problémy řešili např. v roce 1997 i v Maďarsku, kdy diplomaté z asijských zemí vozili do Maďarska velké množství cigaret a alkoholu. Konečné slovo při posouzení, zda dovážený předmět je skutečně určen pro potřeby mise či diplomata má vedoucí diplomatické mise. Jednotlivé státy však mohou omezit povolené množství dovozu určitých položek (běžně je omezený např. počet dovážených aut) či stanovit periodu jejich možného dovozu, musí však počítat s recipročním omezením z druhé strany. K porušování Vídeňské úmluvy však může docházet i ze strany přijímajícího státu, pokud tento prohlíží osobní zavazadla diplomatů bez jejich přítomnosti či bez vážných důvodů. Všechny uvedené výsady a imunity se vztahují i na členy rodiny diplomata, pokud jsou součástí jeho domácnosti. Výjimku tvoří případy, kdy jsou členové rodiny diplomata občany přijímajícího státu nebo mají v tomto státě trvalé bydliště. Při soukromých cestách diplomatů do zahraničí jim není poskytovaná imunita. Administrativní a technický personál mise požívá výsad a imunit v omezenějším rozsahu. Podle čl.17 Vídeňské úmluvy jsou tito pracovníci (i jejich rodinní příslušníci) vyňaty z trestní, správní a civilní jurisdikce ve věcech, které se týkají zastupitelského úřadu. Mohou být žalováni a souzeni ze jednání a činy, které nesouvisí s funkcí mise. Jsou také vyňaty ze zdanění, z ustanovení o sociálním zákonodárství, osobních služeb a celních povinností při prvním stěhování do přijímajícího státu. Jsou-li tito pracovníci občany přijímajícího státu, nebo v něm mají trvalé bydliště, výsady a imunity se na ně nevztahují. Soukromá služební osoba např. chůva není zaměstnancem mise, ale konkrétního diplomata. Tyto osoby musí být notifikovány protokolu ministerstva zahraničních věcí přijímajícího státu a při žádosti o víza musí v některých zemích předložit podepsanou pracovní smlouvu. Zaměstnavatel tj. diplomat má obvykle ve většině zemí povinnost po ukončení pracovního poměru zajistit návrat této osoby do vlasti. Tyto osoby, pokud nejsou občany přijímajícího státu, jsou osvobozeny od daní a dávek ze mzdy. Osoby, které mají právo požívat výsad a imunit, mají s výhradou svých práv a imunit (jak již bylo stručně uvedeno výše) povinnost v přijímajícím státě dbát jeho zákonů a předpisů. Nesmějí se dále vměšovat do vnitřních záležitostí přijímajícího státu. Také místnosti mise nesmějí být používány pro jiné účely než pro ty, jež spadají pod oficiální funkce diplomatických nebo stálých misí. V lednu 2005 Bělorusko vyhostilo do 48 hodin našeho diplomata v hodnosti atašé v souvislosti „s prokazatelně potvrzenými fakty“ porušení běloruského trestního zákoníku. Mluvčí běloruského ministerstva zahraničních věcí dále uvedl, že schůzky diplomata s mladistvími se neomezovaly pouze na konzumaci alkoholu, ale i na sexuální styky. Dle Vídeňské úmluvy může ministerstvo zahraničních věcí vydat prohlášení, že dotyčného po 48 hodinách přestávají uznávat jako člena diplomatické mise tj. stává se „obyčejným“ cizincem, může být zatčen či zadržen. Jako odvetu MZV ČR vypovědělo ze země běloruskou diplomatku v hodnosti velvyslaneckého rady. České ministerstvo zahraničních věcí si také okamžitě předvolalo chargé dáffaires velvyslanectví Běloruska v Praze,

78


kterému tlumočilo oficiální protest a zároveň povolalo do ústředí ke konzultacím vedoucího českého zastupitelského úřadu v Minsku. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích také upravuje povinnosti třetích zemí pro případ tranzitu personálu misí. Nedotknutelnost a další imunity se vztahují ke služebním cestám diplomatického personálu misí. V případě ostatních kategorií personálu misí třetí státy neposkytují právo na nedotknutelnost, ale „nebudou bránit členům personálu a členům personálu a členům jejich rodin v průjezdu svým územím“. Třetí státy poskytnou úřední korespondenci a úředním sdělením stejné zacházení jako přijímající stát. Kurýrům projíždějícím třetí zemí a diplomatické poště je poskytnuta nedotknutelnost a ochrana ve stejném rozsahu, jakou má povinnost poskytnout přijímající stát Mise a její vedoucí mají právo vyvěšovat vlajku a státní znak vysílajícího státu na místnostech mise a na rezidenci jejího vedoucího. Mise má také právo používat vlajku na dopravním prostředku vedoucího mise. V praxi se neobjevují případy, které by byly v rozporu s platnou úmluvou. Obě Úmluvy obsahují specifické ustanovení o svobodě pohybu a cestování na území přijímajícího státu pro všechny členy mise. Omezení se týká oblastí, do nichž je přístup zakázán nebo upraven z důvodů bezpečnosti. Toto ustanovení bylo zahrnuto do Úmluv z toho důvodu, že v poválečném období byla v řadě států zavedena omezení nejrůznějšího druhu omezující pohyb personálu misí. I po přijetí Vídeňské úmluvy však mnohé země pokračovaly v předešlé praxi a pohyb diplomatů nadále omezovaly např. SSSR, což jim postižené země většinou recipročně oplácely. Koncem 70.let byla řada opatření omezujících pobyt diplomatů v mnohých zemích odstraněna. Koncem 80. let USA omezovaly pohyb diplomatů v Afganistanu, Bulharska, Číny, ČSSR, NDR, Polska a SSSR, dnes omezují např. pohyb diplomatů Kuby. V mnoha zemích ale i dnes státní úřady přijímajícího státu požadují, aby zastupitelské úřady včas informovaly místní ministerstvo zahraničních věcí o cestách diplomatů do vzdálenějších či nebezpečnějších oblastí, aby jim mohla být zajištěna ochrana (např. Egypt, Nigérie, Angola). Platnost výsad a imunit začíná, jakmile osoba, která na ně má nárok, vstoupí na území přijímajícího státu. Jejich platnost končí v okamžiku, kdy tato osoba stát opustí. Diplomatičtí zástupci nesmějí v přijímajícím státě provozovat žádnou jinou profesionální nebo obchodní činnost nebo být zaměstnáni. Do podepsání Vídeňské úmluvy nebyly obchodní či jiné aktivity zakázány. Čl. 42 Vídeňské úmluvy však dnes obsahuje jasný zákaz provozovat pro osobní prospěch zaměstnání nebo obchodní činnost. I když to není vysloveně uvedeno v úmluvě, státy v praxi některé aktivity diplomatů tolerují. Jedná se o aktivity vědecké, literární, umělecké či pedagogické. V případě ozbrojeného konfliktu musí přijímající stát poskytnout osobám, které požívají výsad a imunit i jejich rodinám výhody tak, aby mohly zemi co nejdříve opustit. Musí jim dát k dispozici dopravní prostředky k dopravě osob a majetku. Dojde-li k přerušení diplomatických styků, mají obě strany určité povinnosti týkající se místností mise. Přijímající stát musí respektovat a chránit místnosti mise, majetek a archivy. 79


Vysílající stát může svěřit péči o misi, majetek a archivy třetímu státu. Dále může svěřit ochranu svých zájmů i svých příslušníků třetímu státu. Ten ale musí být v obu případech přijatelný pro přijímající stát. Přijímající stát nebude při uplatňování Vídeňské úmluvy činit rozdílu mezi jednotlivými státy, neboli nebude diskriminovat v neprospěch některých států. Rozsah imunit a výsad vyplývajících z Vídeňské úmluvy lze považovat za základní, minimální, který přijímající stát musí dle úmluvy poskytnout diplomatickým misím a pracovníkům misí. Přijímající stát může ze zdvořilosti nebo na základně reciprocity poskytovat ještě další výsady a imunity. Uvedené výsady a imunity mají dnes v plném rozsahu nebo jenom částečně i úředníci mezinárodních organizací. Výsady a imunity těchto mezinárodních úředníků se vyvíjeli v návaznosti na diplomatické výsady a imunity. Členům mezinárodních komisí a výborů, kteří nebyli diplomaty, byla přiznána nedotknutelnost již v 19.století. Původně byly imunity a výsady poskytnuty pouze členům rozhodčích tribunálů. Po druhé světové válce byly diplomatické výsady a imunity přiznány představitelům OSN a dalších organizací. Vzhledem k tomu, že dodnes neexistuje mezinárodní úprava, vyplývá rozsah výsad a imunit mezinárodních úředníků z tzv. „dohod o sídle“, jež uzavírají jednotlivé organizace s přijímajícími zeměmi. Nejširší rozsah imunit mají vrcholní představitelé a úředníci ve vysokých funkcích. Výsady a imunity níže postavených úředníků bývají omezené a jsou postaveny na funkčním základě. Výsady a imunity mezinárodních pracovníků ES jsou upraveny Protokolem o výsadách a imunitách (z roku 1965) a vztahují se nejen na členy delegací, ale i na členy (pracovníky) Evropské komise, Evropského parlamentu, soudce a pracovníky Evropského soudu, členy Účetního dvora, Evropské investiční banky, Evropského měnového institutu a Evropské centrální banky. Jejich imunity a výsady jsou poměrně široké, zúžení imunit či výsad u těchto osob však dle mého názoru nelze v nejbližší době očekávat.

Vzdání se imunity Dle Vídeňské úmluvy (čl.32) má vysílající stát právo odebrat svému diplomatovi imunitu a tím ho podrobit pravomoci přijímajícího státu a jeho orgánů. Vysílající stát však za žádných okolností není povinen odebrat imunitu žádnému svému diplomatovi v zahraničí. K odebrání imunity může dojít zejména tehdy, pokud diplomat spáchá velmi závažný trestný čin, který vyvolá v zemi silné veřejné pobouření a kdy trvání na imunitě by mohlo způsobit zhoršení vzájemných vztahů nebo když k protiprávnímu jednání došlo v soukromé záležitosti diplomata. Sám diplomat se však imunity vzdát nemůže. Toto právo náleží pouze vysílajícímu státu, který je v této otázce reprezentován vládou. Zřeknutí se imunity musí být výslovné tj. potvrzené diplomatickou nótou (žádný předběžný souhlas není možný). Vzdání se imunity (waiver of immunity) je neodvolatelné. Pokud stát rozhodne o vzdání se diplomata musí také jasně stanovit, zda se vzdání týká pouze rozhodnutí o vině nebo také výkonu trestu. V praxi je odebrání imunity a přenechání diplomata k potrestání přijímajícím státem posledním a velmi vzácným řešením. Žádost k odebrání imunity obvykle zůstává bez odezvy. Vysílající stát obvykle preferuje jiná řešení jako např. odvolání diplomata,

80


propuštění z diplomatické služby, zahájení kárného řízení v ústředí či potrestání podle svých zákonů a předpisů. Jako příklad uvádím případ gruzínského diplomata v USA, který v roce 1997 způsobil vážnou dopravní nehodu. Pod vlivem alkoholu vysoce překročil povolenou rychlost, nezvládl řízení a naboural do několika automobilů. Způsobil smrt mladé šestnáctileté dívky. Americká policie jej nemohla zadržet, protože se prokázal diplomatickou kartou. Při vyšetřování této nehody bylo zjištěno, že tento diplomat způsobil ve Washingtonu již dvě velmi vážné dopravní nehody – za žádnou však nebyl vzhledem k diplomatické imunitě potrestán. Gruzínská vláda navrhla, že diplomata okamžitě odvolá a potrestá podle gruzínských zákonů. Pod tlakem veřejnosti však americká vláda pohrozila Gruzii, že jí zastaví finanční pomoc, pokud Gruzie neodebere imunitu tomuto diplomatovi. President Ševarnadze proto souhlasil se vzdáním se imunity u tohoto diplomata. Koncem roku 1997 byl diplomat odsouzen k 21 letům odnětí svobody. K výkonu trestu byl předán do Gruzie.55 Podobný případ se stal počátkem roku 2001 v Kanadě, kdy první tajemník ruského velvyslanectví v Ottavě Andrej Kňazev způsobil dopravní nehodu, při které vjel na chodník, zabil jednu ženu a druhé způsobil těžká zranění. Podle svědků jel rychle, nezvládl řízení a údajně byl pod vlivem alkoholu (což však nebylo prokázáno). Téhož dne prý další dva diplomaté Ruska porušili dopravní předpisy (rychlá jízda), když se vraceli domů ze stejné společenské akce a kanadská strana upozornila ruské velvyslanectví, že byli zřejmě pod vlivem alkoholu. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že Andrej Kňazev v minulosti způsobil již několik dopravních nehod a vždy bylo podezření, že řídil pod vlivem alkoholu. Jednou byl dokonce v rozporu s Vídeňskou úmluvou místní policií zadržen, byla mu nasazena pouta a byl umístěn do cely předběžného zadržení. Kanadská strana se později za tento postup ruské straně formálně omluvila. Vzhledem k tomu, že v roce 2001 způsobil další vážnou dopravní nehodu a měl být obviněn ze zabití z nedbalosti, způsobení újmy na zdraví z nedbalosti a z řízení z opilosti. Kanadská strana požádala Rusko, aby se vzdalo Kňazevovi imunity a vydalo diplomata kanadskému soudu. Ruská strana waiver odmítla a odvolala Kňazeva domů. Společně s ním se vrátili domů i další dva diplomaté Ruska, kteří prý téhož dne porušili dopravní předpisy v Ottawě. Ruské ministerstvo zahraničních věcí vyjádřilo nad nehodou hlubokou lítost a vyjádřilo soustrast všem pozůstalým. Přislíbilo také spravedlivé potrestání diplomata. Diplomat byl nejdříve potrestán pouze kárným řízením, později byl pod tlakem kanadské strany postaven před soud. Diplomat způsobení nehody přiznal, odmítl však kategoricky, že by byl opilý (což se také neprokázalo). Ruský soud mu uložil trest nucených prací na dobu 4 let, diplomat se proti tomuto rozsudku okamžitě odvolal. Proces dodnes není ukončený.56 Další podobný případ se stal v květnu 1996 v Iránu. Turecký diplomat způsobil vážnou dopravní nehodu s tragickými následky – usmrtil ženu i její dceru. Turecký velvyslanec v Iránu byl pozván k iránskému ministrovi zahraničních věcí, kde mu byla oficiálně předložena stížnost a předána protestní nóta. Na jednání se dohodlo, že iránská strana vyzve tureckou stranu, aby přijala nutná opatření. Diplomat byl ze země odvolán. Pokud přijímající stát žádá vydání diplomata k trestnímu stíhání a vysílající stát odmítne vzdání se jeho imunity, pak přijímající stát může tohoto diplomata vyhostit (tj. prohlásit ho 55 56

Studijní materiály MGIMO Studijní materiály MGIMO. 81


za persona non grata) a může přijmout i některá další opatření (např. snížit úroveň vztahů), v krajním případě i přerušit diplomatické styky. Pokud trestní čin způsobí osoba, jejíž imunity a výsady se odvozují od člena diplomatického sboru (např. rodinný příslušník) a vysílající stát se nevzdá jeho imunity, pak může dojít nejen k vyhoštění tohoto rodinného příslušníka, ale i osoby diplomata. Vzhledem k relativně malé četnosti případů porušování diplomatických výsad a imunit, se současná úprava zakotvená ve Vídeňské úmluvě jeví jako dostačující.

2.5.2. Zvláštní mise Úmluvy o diplomatických stycích a stálých misích upravují z mezinárodního hlediska problematiku stálých zastupitelských úřadů. Vedle činnosti zastupitelských úřadů považují státy někdy za vhodné řešit určité vzájemné problémy prostřednictvím zvláštních misí (special mission). Jejich vyslání a přijetí se jeví jako účelné pro jednání o konkrétních otázkách, a to i přesto, že ve srovnání s první polovinou 20. století se zdokonalily technické prostředky komunikace mezi státy. Již v roce 1961, kdy byla sjednána Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, bylo pociťováno jako nedostatek, že chybí úprava časově omezených, nestálých misí. V roce 1969 byla v rámci OSN proto sjednána Úmluva o zvláštních misích, která vstoupila v platnost 21.6.1985 a tímto dnem také vstoupila v platnost i pro tehdejší Československo.57 Zmíněná Úmluva vychází ze stejných principů jako Vídeňská úmluva o diplomatických stycích, doplňuje ji a tam, kde je to možné v pojetí konkrétních otázek, přejímá i její text. (Týká se to např. členění personálu stálých zastupitelských úřadů a zvláštních misí.) Zvláštní mise je dočasná mise, která zastupuje vysílající stát. Misi vysílá jeden stát do druhého státu (přijímajícího). Účelem mise je jednání mezi oběma státy, většinou o politických či ekonomických otázkách, nebo „k provedení určitého úkolu“ ve vztahu k přijímajícímu státu. V tomto druhém případě jde obvykle o záležitosti charakteru formálního, protokolárního např. pohřeb hlavy státu. Zvláštní mise mohou zastupovat jak jednotlivé státy, tak více států, které se na takovém zastupování dohodnou. Mohou zastupovat i mezinárodní organizace, jejichž jsou vysílající státy členy. Mezinárodní organizace i některé země výjimečně vysílají i tzv. ambassador at large (volný velvyslanec) – jde v podstatě o velvyslance se zvláštním posláním, který je odborník na nějakou oblast např. lidská práva. Jeho úkolem je obvykle navštívit více států, vysvětlovat a prosazovat politiku a zájmy mezinárodní organizace či svého státu v této oblasti tj. např. lidských práv, případně dojednat podmínky za jakých by mohlo proběhnout nějaké jednání s touto problematikou. Ukončení mise je stanoveno dohodou zúčastněných států, splněním úkolu či vypršením lhůty určené pro zvláštní misi nebo oznámením zúčastněných států o ukončení mise. Funkce mise se určuje po vzájemné dohodě a souhlasu vysílajícího a přijímajícího státu. 57

Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 6.2.1987, č.40/1987 Sb. 82


Zvláštní mise je možné rozdělit na : -

informativní (shromažďují poznatky o konkrétních stavech pro další jednání) zprostředkovatelské (úkolem těchto misí je překlenout hluché komunikační zóny mezi subjekty v jednání nebo ve sporu) pozorovatelské (monitorují stav nebo regulérnost probíhajících dějů) vyjednávací (provádí konkrétní dohodnuté úkoly, nebo se podílí na společném řešení sporných situací či zamýšlených činností protokolární

Podle svého zaměření pak zvláštní mise řeší politické, humanitární, bezpečnostní, vojenské, ekonomické otázky nebo plní protokolární úkoly. Rozdíl mezi zastupitelským úřadem a zvláštní misí je v tom, že prvně jmenovaná instituce je stálá, zatímco zvláštní mise má charakter „jednorázový“. Zastupitelský úřad je pověřen řadou činností, zatímco zvláštní mise je vyslána s vymezenými dílčími úkoly. Vysílající stát vysílá zvláštní misi do jiného státu s jeho souhlasem. Funkci zvláštní mise dohodnou předem oba státy. Pro vyslání nebo přijetí zvláštní mise nemusí mezi oběma státy existovat diplomatické nebo konzulární styky, dokonce se nemusí navzájem ani uznávat. Zvláštní mise může být vyslána i do oblastí, která není mezinárodně uznávaná jako stát, ale má politické vedení, s nímž je možné komunikovat. V zahraniční praxi jsou asi nejčastější protokolární (vyslané na pohřby, svatby, inaugurace apod.) a pozorovatelské mise. Většina pozorovatelských misí je vyslaná na základě mandátu Rady bezpečnosti OSN. Její členové dohlížejí např. na průběh voleb, odchod cizích vojsk ze země nebo na dodržování příměří. Funkce zvláštní mise začíná, jakmile vstoupí do úředního styku s příslušnými oficiálními orgány přijímajícího státu po odevzdání pověřovacích listin hlavě státu. Její funkce končí dohodou zúčastněných států, dokončením úkolu zvláštní mise, uplynutím lhůty určené pro zvláštní misi, oznámením vysílajícího státu, že zvláštní misi ukončuje nebo odvolává, oznámením přijímajícího státu, že považuje zvláštní misi za skončenou. Obdobně jako ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích i zástupci vysílajícího státu ve zvláštní misi (i členové jejího diplomatického personálu) „mají být v zásadě občany vysílajícího státu“. Občané přijímajícího státu mohou být do zvláštní mise jmenováni pouze se souhlasem přijímajícího státu. Úmluva o zvláštních misích obsahuje obdobná nebo stejná ustanovení s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích ve věcech práva používat vlajku a státní znak, osobní nedotknutelnosti, nedotknutelnost rezidence, svobody spojení, vynětí z jurisdikce, svobodný pohyb, osvobození od osobních služeb, od celních poplatků (týká se však pouze předmětů k osobní potřebě), celní prohlídky a řady dalších. Nedotknutelnost místností zvláštní mise však není absolutní (čl.25 Úmluvy o státních misích sjednané 8.12.1969 v New Yorku). V případě živelné pohromy, která vážně ohrožuje veřejnou bezpečnost, není k zásahu orgánů přijímajícího státu nutný souhlas vedoucího mise. S ohledem na to, že při některých příležitostech je v čele zvláštní mise hlava vysílajícího státu, obsahuje Úmluva o zvláštních misích k této věci samostatné ustanovení (čl.21). Uvádí

83


se v něm, že když „hlava vysílajícího státu vede zvláštní misi, požívá v přijímajícím státě nebo ve třetím státě usnadnění, výsad a imunit, které mezinárodní právo poskytuje hlavě státu při oficiální návštěvě“. Také předseda vlády, ministr zahraničních věcí a „ostatní osoby vysokého postavení“, zúčastní-li se zvláštní mise vysílajícího státu (např. představitelé zákonodárného sboru nebo jiné významné osoby pověřené vedením nebo členstvím ve zvláštní misi) požívají v přijímajícím státě nebo ve třetím státě vedle práv podle Úmluvy o zvláštních misích také „usnadnění, výsad a imunit poskytovaných podle mezinárodního práva“.

2.5.3. Česká centra a další úřady ČR v zahraničí Česká centra jsou doplňujícím článkem zastupitelských úřadů a spolupodílí se na všestranném zviditelnění České republiky v zahraničí. Činnost Českých center upravují mezivládní dohody a je zaměřena na širokou veřejnost hostitelské země. Jsou zřizována Ministerstvem zahraničních věcí České republiky. Nejsou organickou součástí zastupitelských úřadů, nemají diplomatický statut. Práci jednotlivých center řídí Správa českých center v Praze, která je příspěvkovou organizací MZV. Zřizují se především v hlavních městech (jak evropských, tak i mimoevropských) tam, kde je velký zájem o naši kulturu, v místech kde je silná krajanská komunita nebo tam, kde má stát zájem svoji kulturu propagovat. Česká centra jsou zakládána od 1.ledna 1993 a navazují na bývalá kulturní a informační střediska, která před rokem 1989 pracovala především v socialistických zemích. V současné době je provozováno více než 15 center v zahraničí (Berlín, Bratislava, Brusel, Budapešť, Bukurešť, Drážďany, Haag, Kyjev, Londýn, Mnichov, Moskva, New York, Paříž, Sofie, Stockholm, Varšava, Vídeň atd.) a Správa českých center plánuje v budoucnu zřizování dalších - v Číně, Egyptě, Itálii, Španělsku, Brazílii a Japonsku. Obdobou Českých center jsou British Council, Francouzský institut, Goethe-Institut, Maďarské kulturní středisko, Polský institut, Rakouský institut apod. Česká centra vyvíjejí činnost zejména v těchto oblastech : - kultura - obchod - cestovní ruch. V oblasti kultury Česká centra pořádají nejrůznější kulturní programy a akce, jako jsou divadelní představení, promítání českých filmů, výstavy, přednášky atd. Cílem je přiblížit českou kulturu obyvatelům přijímající země. Kulturních akcí se často účastní také čeští emigranti trvale žijící v zahraničí, pro které je to jedna z mála možností, jak po kulturní stránce udržovat kontakt se svou rodnou zemí. Čas od času Česká centra pořádají tzv. České dny, které zahrnují široké spektrum nejrůznějších aktivit a kladou si za cíl podat ucelený obraz o České republice jako národu hrajícím plnohodnotnou roli v rámci mezinárodního společenství. V oblasti obchodu se Česká centra snaží o propagaci české ekonomiky a obchodu. Pomáhají českým podnikům v jejich snaze proniknout na zahraniční trhy. Mezi hlavní nabízené služby patří: aktuální poptávky ze zahraničí na Internetu. Správa českých center (SČC) spravuje databázi zahraničních poptávek po českých produktech (výrobcích i službách). Databáze

84


je bezplatně přístupná na http://www.export.cz v části „Kontaktní servis“ nebo v části „Teritoriální informace“. aktivní vyhledávání obchodních partnerů. Specializovaní pracovníci ČC ve spolupráci s Czechtradem či OEÚ ZÚ vyřizují žádosti českých firem o nalezení zajímavých partnerů za účelem navázání obchodní spolupráce. Obvykle jsou podnikům zasílány adresáře vytipovaných zahraničních společností. Zahraniční společnosti působící v příslušném teritoriu často hledají producenta určité komodity nebo poskytovatele služby. V tomto případě dostává zahraniční tazatel adresář českých potenciálních partnerů. Navíc je poptávka tazatele bezplatně zveřejněna v již zmiňované databázi přístupné na Internetu. V případě českého tazatele může být jeho poptávka bezplatně zveřejněna v zahraničním tisku. bezplatná inzerce ve vybraném zahraničním tisku. Jedná se o klasickou řádkovou inzerci, cca 3 řádky a kontaktní adresa podniku. Tato služba se prozatím nabízí jen v 8 zemích, i když v jednání jsou i další teritoria. cenově výhodná prezentace v zahraničí. ČC zajistí nebo zprostředkují reprezentativní představení výrobků či služeb v prostorách centra popř. na dalších významných místech, na výstavách a veletrzích. V prostorách centra si může podnik krátkodobě pronajmout vybavené kanceláře, výstavní plochy, plochy pro pořádání recepcí i asistenční služby. poskytování základních informací o zemi potencionálního vývozu. Česká centra poskytují teritoriální informace včetně aktuálních informací o situaci v daném teritoriu, upozorňují na vypsané veřejné soutěže a poptávky a také na zajímavé internetové adresy v teritoriu. ČC se v praxi snaží řešit širší okruh dotazů. Například legislativní rámec obchodu a podnikání, celní bariery, technické překážky vývozu, licence, certifikace, financování a pojištění rizik vývozu apod. Nabídka uvedených služeb je závislá na možnostech jednotlivých center. Rozsah služeb na každém centru upravuje oficiální ceník. Česká centra nezajišťují prodejní akce, úplatné služby zahraničním subjektům (mimo sponzorské spolupráce) a sjednávání kontraktů a akvizici. V oblasti cestovního ruchu spolupracují ČC s Českou centrálou cestovního ruchu se sídlem v Praze a společně usilují o propagaci České republiky jako atraktivní turistické destinace. Poskytují informace o zajímavých místech, ubytování, možnostech trávení volného času, o sportovních a kulturních akcích a nabízejí seznam kontaktních adres na české cestovní kanceláře.

Další úřady České republiky v zahraničí představují: Česká ekonomicko-kulturní kancelář – jediná česká ekonomicko-kulturní kancelář se nachází v Taipei na Tchaj-wanu. Důvodem jejího založení je neexistence diplomatických a konzulárních vztahů mezi ČR a Tchaj-wanem, a z toho vyplývající nemožnost založit na Tchaj-wanu zastupitelský úřad nebo konzulát. V čele stojí ředitel vyslaný českou stranou. Na rozdíl od velvyslanectví se česká ekonomicko-kulturní kancelář zaměřuje především na otázky kultury a obchodu. Vzhledem k tomu, že z Twaj-wanu přijíždí do ČR stále více turistů a vzhledem k zájmu naší strany o rozšíření obchodních vztahů s tímto teritoriem, může ČEKK vykonávat v omezenějším rozsahu i konzulární agendu.

85


Existují rovněž tzv. Styčný úřad ČR v Ramalláhu a Styčná kancelář ČR při UNMIK v kosovské Prištině. Jde o diplomatické mise, které obvykle působí v teritoriích, které nejsou samostatným státem nebo v zemích, kde z různých důvodů nelze otevřít plnohodnotný zastupitelský úřad či konzulát. Cílem těchto misí je umožnit komunikaci s reprezentanty vlády či politických sil těchto teritorií s vládou ČR, získávání informací, monitorování situace apod. Jde o nižší úroveň vztahů, úřad vede diplomat s nižší diplomatickou hodností nikoli velvyslanec. V praxi je to vlastně pobočka, reprezentace či kancelář některého velvyslanectví (obvykle z vedlejší země). Styčný úřad ani styčná kancelář nejsou řízeny z ústředí, podléhají nejbližšímu velvyslanectví. Specifickými, dočasnými orgány státu s vojenským posláním v zahraničí jsou jeho vojenské jednotky včetně pozemních mobilních prostředků, dále vojenské lodi a vojenská letadla. Důvodem jejich pobytu může být smlouva s jiným státem o dočasném umístění jednotky, vojenské základny a nebo v případě vojenského konfliktu okupace dobytého území. Tyto vojenské orgány vystupují jako zahraniční orgán svého státu a jakékoliv jejich jednání se přičítá jejich tj. vysílajícímu státu.

2.5.4. Obchodní diplomacie, protokolární a společenské formality obchodních diplomatů Obchodní diplomacii můžeme stručně definovat jako specifickou činnost orgánů státu pro mezinárodní obchodní styk ve vztahu k zahraničí, která je zaměřena na realizaci cílů, úkolů a záměrů zahraničně-obchodní politiky státu. O významu obchodní diplomacie svědčí i to, že sám vznik diplomacie byl historicky podmíněný především rozvojem mezinárodního obchodu, který vyvolal již v 17. století potřebu zintenzívnit mezinárodní politické styky a zejména institucionalizaci diplomatických zastoupení mezi jednotlivými zeměmi. Význam obchodní diplomacie je tedy determinován mírou potřeby zapojení jednotlivých ekonomik do mezinárodní dělby práce a obchodní diplomacie je dnes jedním z nejvýznamnějších prostředků realizace cílů a záměrů zahraničně obchodní politiky každé země. Pro splnění úkolů obchodní diplomacie vytvářejí státy své výkonné orgány pro mezinárodní obchodní styk. Tyto specializované orgány státu jsou součástí soustavy ústředních orgánů státní správy pro oblast mezinárodního obchodního styku a působí buď : -

na území vlastního státu (vnitrostátní orgány pro mezinárodní obchodní styk). Ve většině zemí plní funkci ústředního orgánu státní správy v oblasti mezinárodního obchodu jedno z ministerstev a to buď samostatné specializované ministerstvo zahraničního obchodu, ministerstvo zahraničních hospodářských vztahů apod. nebo některé z ministerstev (často s dualitní nebo i trialitní působností). Například v Itálii je to Ministerstvo zahraničního obchodu; ve Velké Británii, ve Francii Ministerstvo obchodu a průmyslu; v Německu a Holandsku Ministerstvo hospodářství; ve Švýcarsku a v Řecku Ministerstvo národního hospodářství; v Kanadě Ministerstvo zahraničních věcí a mezinárodního obchodu; ve Finsku je to také Ministerstvo zahraničních věcí, ale členem vlády je i ministr zahraničního obchodu, který však neřídí samostatné ministerstvo, ale podléhá mu obchodně-politická sekce Ministerstva zahraničních věcí a sekce obchodu Ministerstva obchodu a průmyslu. V České republice je to Ministerstvo

86


obchodu a průmyslu. Dále sem patří různé veřejnoprávní instituce na podporu zahraničního obchodu, významnou roli sehrávají i další instituce, např.obchodní a průmyslové komory apod. -

mimo území vlastního státu (zahraniční orgány státu pro mezinárodní obchodní styk). Patří sem oficiální obchodní reprezentace státu (tj. obchodní oddělení, obchodně ekonomické úseky zastupitelských úřadů, obchodní mise atd.). Zřizují se většinou ve státech, se kterými udržují země diplomatické styky, výjimečně i v zemích, se kterými neudržují diplomatické styky. Tyto orgány státu v zahraničí jsou dnes řízeny jak ministerstvem zahraničních věcí a působí v zahraničí v rámci diplomatické mise nebo jsou řízené a financované jiným příslušným ministerstvem a mají tedy i svůj vlastní rozpočet ( včetně reprefondů, fondů na propagaci apod.). Bez ohledu na to, které ministerstvo či orgán vysílající země tyto úseky v zahraničí řídí, podléhají především v otázkách politické diplomatické reprezentace vedoucímu diplomatické mise a jsou vlastně organizační složkou diplomatických misí. Významnou roli v rozvoji obchodních vztahů sehrávají i obchodní zastoupení (obchodní agentury, kanceláře, afilace, reprezentace, zastoupení, kanceláře agentury Czech Trade a Czechinvest apod.), které si v zahraničí zřizují různé obchodní a výrobní subjekty k realizaci svých obchodních zájmů na jednotlivých teritoriích. Tato zastoupení však nemají postavení zahraničních orgánů státu pro mezinárodní styk. Výrobní i obchodní podniky v zahraničí mohou zastupovat i jiní delegovaní zástupci veřejnoprávních institucí, např. obchodních a průmyslových komor apod. Mezinárodní postavení orgánů státu pro mezinárodní obchodní styk v zahraničí je dáno především tím, že jsou organizační složkou diplomatických misí, a proto jejich funkce, úkoly i povinnosti musí vycházet z Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích.

Orgány obchodní diplomacie v zahraničí mají tedy dle Vídeňské úmluvy právo např. : -

zastupovat vysílající stát ve státě přijímajícím (orgány obchodní diplomacie zastupují v přijímající zemi takové ministerstvo, do kterého spadá řízení zahraničněobchodních vztahů). Nejsou tedy kompetentní zastupovat podnikatelské subjekty (tj. obchodní či výrobní firmy ).

-

chránit zájmy vysílajícího státu a jeho příslušníků ve státě přijímajícím v rozsahu povoleném mezinárodním právem (pod pojmem příslušníků rozumíme fyzické i právnické osoby tj. i podniky, firmy, banky. Orgány obchodní orgány tedy mohou např. intervenovat u příslušného orgánu v přijímajícím státě v případě, že došlo k poškození zájmů firmy nebo podniku vysílajícího státu v příslušném teritoriu a jestliže je to např. v důsledku porušení norem mezinárodního práva (např. nedodržení podmínek mezinárodních smluv, dohod, ustanovení WTO nebo jeho orgánů např. GATT a pod.). V těchto případech vystupují zahraniční orgány státu v přijímající zemi vlastním jménem (jde o porušení zájmů státu).

-

vést jednání s vládou přijímajícího státu (nebo s částí vlády). V této souvislosti je vhodné připomenout článek 41 Vídeňské úmluvy, v jehož druhé části je uvedeno: “Všechna úřední jednání s přijímajícím státem, jimiž je mise pověřena státem vysílajícím, budou vedena s ministerstvem zahraničních věcí přijímajícího státu nebo jiným ministerstvem, o kterém může být dohoda, anebo jejich prostřednictvím“. Jestliže

87


si přijímající stát přeje (a má na to plné právo, neboť je to v souladu s mezinárodním diplomatickým právem), aby veškerá jednání v přijímající zemi vedla diplomatická mise a všichni její členové pouze prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí přijímajícího státu, je nutné toto rozhodnutí respektovat a dodržovat i ze strany obchodní diplomacie. V praxi se však stává, že orgány obchodní diplomacie (pokud to přijímající stát alespoň mlčky toleruje) jednají a udržují kontakty i s jinými orgány přijímajícího státu a to zejména s těmi, které mají něco společného se zahraničně ekonomickými vztahy. -

zjišťovat všemi zákonnými prostředky podmínky a vývoj v přijímajícím státě a podávat o tom zprávy vládě vysílajícího státu. Nutno však zdůraznit, že skutečně pouze všemi zákonnými prostředky a o tom, co je zákonné, rozhodují právní předpisy přijímajícího státu. V ekonomické sféře jde o analýzu hospodářské a finanční politiky vlády přijímajícího státu, hodnocení jejich vlivů na další prvky vnitřní i zahraniční politiky, předvídání budoucích trendů a informování o ekonomických otázkách, jež by mohly ovlivnit především bilaterální vztahy mezi oběma zeměmi. Tato práce vyžaduje sběr dat a informací a to jak písemných (např. ze statistik), tak i ústních ( např. z rozhovorů vedených z představiteli bank, ministerstev apod.) i jejich správné vyhodnocení. Za pomoci dnešní velmi rychlé techniky mohou být k dispozici ústředí prakticky okamžitě.

-

podporovat přátelské vztahy mezi vysílajícím a přijímajícím státem a rozvíjet obchodní, hospodářské, kulturní a vědecké styky. Orgány obchodní diplomacie v žádném případě nerealizují žádné obchodní operace ani nevykonávají podnikatelskou činnost. V obchodní sféře mají obchodně-ekonomické úseky dvě základní funkce: 1. podpora rozvoje obchodu a investic 2. prosazování obchodní politiky svého státu

Základním cílem obchodně-ekonomických úseků ZÚ by měla být podpora vzájemného obchodu a především pak podpora vývozu, tj. vyhledávání různých exportních příležitostí. Jak uvádí R.G.Feltham ve své knize „Příručka diplomata“ 58, musí být diplomaté připraveni pomáhat orientovat se přijíždějícím obchodníkům, poskytovat odpovědi o místním trhu, sledovat vypisování místních veřejných obchodních soutěží a příležitosti pro propagaci firem a výrobků své země atd. V mnoha zemích je prioritou zahraničně-obchodní politiky péče o příliv přímých zahraničních investic. Diplomatické výsady a imunity poskytované podle Vídeňské úmluvy se vztahují i na orgány obchodní diplomacie, neboť jsou organizační součástí stálých diplomatických misí. Protokolární a společenské formality obchodních diplomatů (obchodní rada, obchodní přidělenec, vedoucí obchodně-ekonomického úseku, ekonomický a obchodní rada apod.) jsou stejné jako u jiných diplomatických pracovníků. Pro jmenování není nutné žádat o udělení agrément, je však vždy nutno informovat ministerstvo zahraničních věcí přijímajícího státu, případně žádat o souhlas. V zemích, se kterými máme vízovou povinnost, je nutno současně s informací o jmenování nového vedoucího obchodní diplomacie v zemi požádat přijímající zemi o udělení víza.

58

Feltham,R.G.: Příručka diplomata, Nakladatelství SLON, Praha 2003 88


Po svém jmenování (ještě před odjezdem do zahraničí) je vhodné, aby tato nově jmenovaná osoba v tuzemsku navštívila vedoucího obchodního představitele státu jeho budoucího působení. Jde o zdvořilostní návštěvu, kterou však možno velmi vhodně využít k získání cenných informací, doporučení i kontaktů. Ke střídání obchodních představitelů dochází v přijímající zemi a s příchodem nových představitelů obchodní diplomacie nejsou spojeny žádné ceremoniály ani protokolární formality. První cesta nového obchodního představitele by měla vést ke „svému“ tituláři, se kterým podrobně rozebere kromě protokolárních otázek (např. rozeslání cirkulární noty informující o jeho příjezdu) zejména obchodní problematiku včetně nových možností a perspektiv, cílů jeho pobytu, aktuálních i dlouhodobých úkolů a záměrů, apod. Po dohodě s titulářem (často i společně s ním) vykoná návštěvu diplomatického protokolu ministerstva zahraničních věcí nebo protokolu ministerstva pověřeného řízením zahraničně-obchodních vztahů. V mnoha zemích zajistí tento protokol i některé návštěvy u jiných vedoucích představitelů či pracovníků státních institucí (např. finančních institucí, obchodních a průmyslových komor, ministerstva financí, průmyslu apod.). Vhodnou formou seznámení se a představení se nového šéfa obchodní diplomacie svým budoucím partnerům i obchodním přátelům v zemi nového působení je uspořádání malého společenského podniku, který ovšem formálně musí uspořádat jiný pracovník ZÚ, např. titulář. Titulář také může rozeslat své vizitky (označené p.p.) s vizitkami nového šéfa obchodně-ekonomického úseku některým osobnostem, u kterých se nepředpokládá osobní návštěva z důvodu představení. V případě nutnosti (a často i zájmu) doprovází šéf obchodní diplomacie velvyslance na různých protokolárních akcích či přijetích. O ukončení pobytu je nutno informovat příslušná ministerstva cirkulární nótou, případně vykonat některé návštěvy s cílem poděkování za spolupráce a rozloučení se.

2.6. Konzulární styky a konzuláty 2.6.1. Poslání konzulárních úřadů, jejich funkce a třídy Konzulární úřad, konzulát, je zahraniční orgán státu zřízený na území druhého státu za účelem ochrany zájmů vysílajícího státu a jeho občanů, tj. jak fyzických tak i právnických osob, a k plnění určitých správních, hospodářských a občansko-právních záležitostí. Instituce konzulů má dlouhou historii. Ve starém Řecku a Římě působily osoby, které činnost konzulů, byť pod jiným názvem a v poněkud odlišném rozsahu, vykonávaly. Od středověku působili konzulové zejména v oblasti Středozemního moře. Obchodníci a jiné osoby pracující a žijící v jiných zemích volili ze svých řad konzuly, kteří dohlíželi nad obchodem, chránili jejich zájmy a řešili spory mezi nimi. Postavení, úkoly, funkce, práva atd. konzulů se v průběhu staletí měnily. Počínaje polovinou devatenáctého století byly dílčí

89


otázky upravovány dvoustrannými, nebo později regionálními (latinskoamerickými) dohodami.59 Mezinárodněprávní úpravy se činnosti konzulárních úřadů, resp. konzulů dostalo až v roce 1963, kdy konference OSN o konzulárních stycích schválila Vídeňskou úmluvu o konzulárních stycích. Úmluva vstoupila v platnost v roce 1967, pro bývalé Československo dnem 12. dubna 196860 (v této části dále Vídeňská úmluva, nebo Úmluva). Tato Úmluva byla sjednána v poměrně krátkém časovém intervalu po Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích a v mnohém na ni věcně i formálně navazuje, pochopitelně s přihlédnutím ke specifikám konzulární činnosti. Do doby sjednání Vídeňské úmluvy se podstatná část činnosti konzulů řídila mezinárodním právem obyčejovým. Sama Úmluva ponechala některé úseky bez úpravy. V preambuli proto stanovuje, že pravidla mezinárodního práva obyčejového budou platit i nadále tam, kde není výslovná úprava podle úmluvy. Konzulární činnost se uskutečňovala dlouhou dobu mimo diplomatické úřady. Ve 20. století a zejména v poválečném období dochází ve vnějších vztazích moderního státu ke splývání jeho politických a ekonomických zájmů. V praxi se to mj. projevuje odstraněním dřívějšího striktního oddělení diplomatických a konzulárních činností a úřadů. Tato skutečnost je zakotvena v obou Vídeňských úmluvách. Podle Úmluvy o diplomatických stycích mohou diplomatické mise vykonávat bez zvláštních omezení konzulární funkce. Úmluva o konzulárních stycích umožňuje, aby byl konzulární úředník pověřen výkonem diplomatických úkonů (pokud přijímající stát souhlasí) ve státě, v němž nemá diplomatickou misi. Na tohoto konzulárního úředníka se však nevztahují diplomatické výsady a imunity. Dnes je běžné, že konzulové jsou pověřováni i politickou nebo ekonomickou agendou, jestliže s tím přijímající stát souhlasí. Navázání konzulárních styků se uskutečňuje vzájemnou dohodou. Pokud není jinak stanoveno, znamená souhlas s navázáním diplomatických styků i souhlas s navázáním konzulárních styků. Zároveň ale přerušení diplomatických styků nemusí nutně znamenat přerušení styků konzulárních. Vídeňská úmluva vyjmenovává v čl.5 velmi podrobně funkce konzulárních úřadů. Většina z nich patří mezi „klasické“ funkce tak, jak se rozvíjely od středověku. Některé jsou výsledkem propojování diplomatických (politických) a konzulárních činností. Konzulární funkce lze shrnout takto: ochrana zájmů vysílajícího státu a jeho státních příslušníků, fyzických a právnických osob, v přijímajícím státě - v rozsahu dovoleném mezinárodním právem, podpora rozvoje obchodních, hospodářských, kulturních a vědeckých styků mezi vysílajícím a přijímajícím státem a jiné rozvíjení přátelských styků mezi nimi, zjišťování stavu a vývoje obchodního, hospodářského, kulturního a vědeckého života přijímajícího státu všemi zákonnými prostředky. Podávání zpráv o těchto záležitostech nejen orgánům vysílajícího státu, ale i soukromým subjektům, 59

Podrobněji k historii a vývoji činnosti konzulů viz zejména Lee, L.T.: The Vienna Convention on Consular Relations. International Conciliation, č.571, January, 1969 60 Vyhláška ministra zahraničních věcí č.32 ze dne 12. února 1969 o Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích. 90


vydávání pasů státním příslušníkům vysílajícího státu a víz nebo jiných vstupních dokumentů osobám přijímajícího státu i třetích států, které hodlají cestovat do vysílajícího státu, poskytování pomoci a podpory fyzickým a právnickým osobám vysílajícího státu, provádění funkcí notáře, civilního matrikáře a dalších, ochrana zájmů fyzických a právnických osob vysílajícího státu ve věcech dědických v přijímajícím státě, ochrana zájmů mladistvých a jiných osob nemajících plnou způsobilost v případech, kde se u nich požaduje poručnictví nebo opatrovnictví, zastupování státních příslušníků vysílajícího státu, resp. zajišťování zastoupení před soudy a jinými orgány přijímajícího státu, doručování soudních a mimosoudních dokumentů, nebo vyřizování dožádání nebo pověření k provedení důkazu pro soudy vysílajícího státu, výkon práva dozoru a inspekce vysílajícího státu, pokud jde o lodě a letadla a jejich posádky, široká problematika pomoci lodím, letadlům a jejich posádkám Vedle tohoto výčtu obsahuje Úmluva v čl.5m) i velice široce formulované provádění jiných funkcí svěřených konzulárnímu úřadu vysílajícím státem, a to takových, jež zákony a předpisy přijímajícího státu nezakazují nebo proti kterým přijímající stát nevznese námitky. Většinou jsou tyto další funkce konzulárního úřadu přímo uvedeny v dohodách uzavřených mezi přijímajícím a vysílajícím státem. Z tohoto výčtu je zřejmé, že vedle funkcí politických (ochrana zájmů vysílajícího státu) a obchodních je konzulárním úřadům svěřena ochrana zájmů státních příslušníků a právnických osob vysílajícího státu v okruhu působnosti konzulárních úřadů a konečně umožnění příjezdu občanů přijímajícího státu i států třetích do vysílajícího státu. Otázky, které nespadají do této náplně, předává konzulát v vyřízení příslušnému velvyslanectví nebo je řeší ve spolupráci s nim. Institut občanství EU přináší jak občanům ČR, tak i občanům jiných zemí EU nová práva. Pokud se občan EU ocitne v zahraničí v problematické situaci, může se obrátit na diplomatické a konzulární zastoupení kterékoliv země EU. Musejí být však splněny tři podmínky : musí se jednat o občana jedné z členských zemí EU, který se ocitl v mimořádně nouzové situaci v zemi, která není členem EU a zároveň v této zemi není ani zastupitelský úřad (konzulát nebo honorární konzulát apod.) jeho země. Poskytováním pomoci se rozumí způsoby řešení situace občana, který se v zahraničí ocitl v nouzi, a to v důsledku mimořádné události hodné zvláštního zřetelu, kterou není schopen řešit bez pomoci ZÚ (např. při autonehodě, hospitalizaci, v souvislosti s náhlým úmrtím, při omezení osobní svobody, při odcizení nebo ztrátě cestovních dokladů nebo finančních prostředků atd.). Česká strana poskytuje stejné služby občanům těch zemí EU, které v dané zemi nemají vlastní zastoupení. Vykonávají-li konzulární funkce diplomatické mise, existuje obvykle jako součást mise konzulární oddělení. Vedením konsulární agendy může být pověřený někdo z diplomatů s nižší diplomatickou hodností, který zpracovává i některou jinou agendu podle místních podmínek na ZÚ. Na rozdíl od úředníků samostatného konzulátu se na tyto diplomatické pracovníky vztahují všechny diplomatické výsady a imunity. Vedle diplomatické mise pak

91


jsou i v dalších místech konzulární úřady. Ty mohou být na území přijímajícího státu zřizovány pouze s jeho souhlasem. Souhlas se vztahuje na sídlo, třídu (druh) konzulárního úřadu a jeho obvod. Některé země (např. Irsko, Kolumbie, Paraguay, USA, Velká Británie) na svých konzulárních úřadech používají speciální vlajku, které není úplně totožná se státní vlajkou. Označuje z venku sídlo konzulátu nebo je umístěna v prostorách konzulátu, když je konzulát součástí velvyslanectví. Jde o státní vlajku, která je doplněná znakem či symbolem konzulární služby. Pod pojmem „konzulární obvod“ se rozumí území určené konzulárnímu úřadu k výkonu jeho funkcí. Je-li v zemi pouze jeden konzulát, obvykle je součástí diplomatické mise a jeho konzulární obvod je stejný s územím přijímajícího státu. U vícečetných akreditací může zahrnovat více zemí nebo jejich částí. Tam, kde existuje více konzulárních úřadů, bývá území státu rozděleno do příslušného počtu úřadů. Příkladem může být Brazílie, kde velvyslanectví v hlavním městě má konzulární sekci, dále má Česká republika generální konzulát v São Paulu, dříve existoval také konzulát v Recifé i v Rio de Janeiro. Konzulární obvody profesionálních konzulátů mohou být doplněny dílčími obvody honorárních konzulátů. Pracovníci konzulárních úřadů se člení do několika skupin. Specifické postavení má vedoucí konzulárního úřadu, který je vyslán vysílajícím státem. Má být, obdobně jako vedoucí diplomatické mise a diplomaté tam přidělení, v zásadě státním příslušníkem vysílajícího státu. Totéž platí o „konzulárních úřednících“, jimiž se rozumějí osoby pověřené výkonem konzulárních funkcí včetně vedoucího konzulárního úřadu. „Konzulární zaměstnanec“ je pracovník administrativních nebo technických služeb úřadu, člen „služebního personálu“ je osoba zaměstnaná v domácích službách konzulárního úřadu. Člen „soukromého personálu“ je osoba zaměstnaná v soukromých službách shora uvedených osob. U konzulárních zaměstnanců a členů služebního a soukromého personálu se nevyžaduje, aby byli státními příslušníky vysílajícího státu. Vedoucí konzulárních úřadů jsou rozděleni do tříd a podle těchto tříd jsou také jednotlivé konzulární úřady nazvány. Třídy vedoucích konzulárních úřadů jsou: - generální konzul - konzul - vicekonzul - konzulární jednatel. Úřady pak jsou pojmenovány: - generální konzulát - konzulát - vicekonzulát - konzulární jednatelství. Jestliže je místo vedoucího konzulárního úřadu neobsazeno, nebo nemůže-li vedoucí vykonávat své funkce (např. z důvodu dovolené nebo jiné nepřítomnosti nebo z důvodu nemoci), stojí prozatímně v čele úřadu „dočasný vedoucí úřadu“ (do jisté míry obdoba chargé dáffaires ad interim diplomatické mise). Někdy bývá označován jako „prokonzul“ nebo „gerent“ (anglicky acting consul). Nejde o zvláštní konzulární hodnost. Dočasným 92


vedoucím konzulátu může být jmenován i diplomatický pracovník. Jmenuje ho obvykle velvyslanec. Pořadí konzulárních úředníků konzulárního úřadu a jeho změny oznamuje vedoucí zastupitelského úřadu tj. obvykle velvyslanec vysílajícího státu přijímajícímu státu. V případě, že vysílající stát nemá v zemi velvyslanectví, ale pouze konzulát nebo více konzulátů, určuje pořadí konzulárních úředníků vedoucí konzulárního úřadu. Jde o velmi citlivou záležitost, které nutno věnovat pozornost zejména v případě, že je v zemi několik konzulátů. Při určování pořadí se přihlíží k hodnostem vedoucích konzulárních úřadů. Pokud mají stejnou hodnost, pak se pořadí určujeme podle data udělení exequatur. V případě, že vedoucímu konzulárního úřadu byl ještě před udělením samotného exequatur udělený prozatímní souhlas s výkonem funkce a on se nejdříve stal tzv. prozatímním konzulem, určuje se jeho pořadí podle data prozatímního přijetí – toto pořadí mu zůstává zachováno i po poskytnutí exequatur. Dočasní vedoucí úřadu mají pořadí za všemi vedoucími konzulárních úřadů, rozhoduje datum sdělení pověření o dočasném vedení konzulárního úřadu, které je zasíláno přijímajícímu státu. Ostatní komzulární úředníci se řadí na místo až za vedoucími konzulárních úřadů. Honorární konzulové mají pořadí po konzulárních úřednících z povolání (čl.9 a 16 konzulární úmluvy). Vedoucí konzulárních úřadů jmenuje vysílající stát podle svých vnitřních zákonů, předpisů a zvyklostí. Také přijetí vedoucího konzulárního úřadu přijímajícím státem se řídí jeho zákony, předpisy a zvyklostmi. Oba státy přitom vycházejí z ustanovení Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích. Vysílající stát pro každého vedoucího úřadu vystavuje dokument osvědčující jeho funkci. Dokumentem je buď tzv. konzulský patent nebo jiný obdobný jmenovací instrument, který zasílá vysílající stát diplomatickou cestou předem vládě přijímajícího státu, obvykle ministerstvu zahraničních věcí, nebo jej vedoucí konzulárního úřadu předává osobně představiteli vlády přijímajícího státu. Ministerstvo zahraničí přijímajícího státu vyslovuje souhlas s přijetím vedoucího konzulárního úřadu. Pro souhlas se používá název exequatur (v překladu „ať koná“), ať je jeho forma jakákoli. V České republice je exequatur udělované zvláštním dopisem podepsaným ministrem zahraničních věcí. Jedná se o souhlas, který může být kdykoliv přijímajícím státem odebrán nebo zrušen. Teprve po udělení exequatur může vedoucí konzulárního úřadu vykonávat své funkce. Přijímající stát může do udělení exequatur konzulovi udělit tzv. prozatímní souhlas. Po udělení prozatímního souhlasu může konzul vykonávat všechny povinnosti spojené s jeho úřadem a požívat výhod spojených s jeho postavením v zemi. Do udělení exequatur se tak stává tzv. prozatímním konzulem. Pokud je vedoucí konzulárního úřadu jmenován ve více státech, což Vídeňská úmluva připouští, vystavuje vysílající stát pro vedoucího úřadu v každém přijímajícím státě samostatné dokumenty. V případě, že přijímající stát neudělí exequatur, není povinen sdělit důvody odmítnutí. Se souhlasem přijímajícího státu mohou dva i více států jmenovat tutéž osobu konzulem, aby je zastupovala v přijímajícím státě. V praxi se to však využívá pouze u honorárních konzulů. Přijímající stát vyrozumí příslušné orgány, že vedoucí konzulárního úřadu je přijat k výkonu svých funkcí. Vysílající stát může, s jistými výhradami, jmenovat další členy konzulárního úřadu (tj. konzulární úředníky, konzulární zaměstnance a členy služebního personálu).

93


Přidělení konzulárních úředníků notifikuje předem přijímajícímu státu. Přitom má volnost stanovit pro ostatní konzulární úředníky hodnosti dle vlastního uvážení. Konzulární sbor – tvoří konzulární úředníci všech států pověření ve stejném místě (corps consulaire - zkratka CC). V jeho čele stojí doyen, kterým bývá služebně nejstarší konzulární úředník v zemi. Všichni včetně honorárních konzulů mají právo na svých vozidlech užívat tabulku s označením CC.

2.6.2. Konzulární výsady a imunity61 Vídeňská úmluva upravuje jednak výsady a imunity tak, jak se vztahují ke konzulárním úřadům, a dále ve vztahu k vedoucím úřadů a členům personálu úřadu. U konzulárních úřadů se rozlišuje mezi konzulárními „místnostmi“ a konzulárními „archivy“. Za konzulární místnosti se považují budovy nebo části budov a pozemky k nim příslušející používané výlučně pro účely konzulárního úřadu. Na rozdíl od Úmluvy o diplomatických stycích není do konzulárních místností zahrnuta rezidence vedoucího úřadu. Konzulární místnosti jsou nedotknutelné, pokud se používají výlučně pro pracovní účely konzulárního úřadu. Souhlas ke vstupu může dát pouze vedoucí konzulárního úřadu nebo vedoucí diplomatické mise. Pokud však dojde k požáru, nebo jiné pohromě vyžadující okamžité akce, předpokládá se, že souhlas vedoucího konzulárního úřadu byl dán. Konzulární archivy a dokumenty jsou vždy a všude nedotknutelné. Z tohoto jednoznačného ustanovení nejsou výjimky, naopak z něj vyplývá, že archivy a dokumenty jsou nedotknutelné i v případě války nebo přerušení konzulárních styků mezi přijímajícím a vysílajícím státem. Ti pracovníci, kteří jsou zařazeni do kategorie konzulárního úředníka (tj. vedoucí úřadu a osoby pověřené výkonem konzulárních funkcí), mají v přijímající zemi právo na spojení se státními příslušníky svého státu. Současně státní příslušníci vysílajícího státu mají právo na spojení s uvedenými úředníky, včetně práva na přístup k nim. Úřady přijímajícího státu mají povinnost informovat konzulární úřad o případech, kdy státní příslušník vysílajícího státu byl zatčen, uvězněn, dán do vazby, zadržen, pokud o to sám požádá. Konzulární úředníci mají právo navštěvovat státní příslušníky svého státu ve vězení, vazbě, jsou-li zadrženi, pokud proti tomu tyto osoby nevznesou námitky. Mohou s nimi hovořit, dopisovat a zajistit jejich právní zastoupení. Úřady přijímajícího státu mají povinnost informovat konzulární úřady o případech úmrtí příslušníka vysílajícího státu, o určitých situacích týkajících se poručnictví a opatrovnictví mládeže nebo osob bez plné způsobilosti a o případech ztroskotání lodi nebo nehody letadla na svém území. Vídeňská úmluva o konzulárních stycích obsahuje shodná nebo obdobná ustanovení s Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích týkající se: usnadnění výkonu funkcí úřadu, používání státní vlajky a státního znaku, umístění, daňového osvobození místností, svobody pohybu personálu konzulárního úřadu, svobody spojení včetně spojení prostřednictvím kurýra, spojení s orgány přijímajícího státu a vybíraných poplatků a dávek. 61

V této části je zejména poukázáno na odlišnosti mezi výsadami a imunitami vztahujícími se k diplomatickým úřadům a ke konzulárním úřadům 94


Výsady a imunity personálu konzulárních úřadů se v některých bodech odlišují od výsad a imunit diplomatických misí. Základním rozdílem je přístup k nedotknutelnosti. Podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích je nedotknutelnost diplomatického zástupce absolutní. V Úmluvě o konzulárních stycích je z nedotknutelnosti konzulárních úředníků (tedy osob na stejné úrovni jako diplomatičtí zástupci) vyňat „těžký zločin na základě rozhodnutí příslušného soudního orgánu“. Pojem „těžký zločin“ však není specifikován, stejně jako pojem „příslušný soudní orgán“. V případě „těžkého zločinu“ může být konzulární úředník uvězněn, nebo jeho osobní svoboda může být omezena. Vynětí z jurisdikce konzulárních úředníků a konzulárních zaměstnanců přijímajícího státu se vztahuje pouze na „úkony prováděné při výkonu konzulárních funkcí“. Vynětí se výslovně nevztahuje na smlouvy, které zmínění úředníci nesjednali jako představitelé vysílajícího státu. Nevztahuje se též na škody vzniklé v přijímajícím státě při nehodě způsobené vozidlem, lodí nebo letadlem. Tato posledně jmenovaná okolnost je ve Vídeňské úmluvě o konzulárních stycích navíc zesílena ustanovením čl.56. Podle něj budou všichni členové personálu konzulárního úřadu (tedy včetně služebního personálu) dbát povinností podle zákonů a předpisů přijímajícího státu, pokud jde o pojištění proti škodám způsobeným třetím osobám při provozu vozidla, lodi nebo letadla. Jinak je též pojato ustanovení o povinnosti podat svědectví. Podle Úmluvy o diplomatických stycích není diplomatický zástupce povinen vypovídat jako svědek. Naopak všichni členové personálu konzulárního úřadu mohou být vyzváni k výpovědi během soudního nebo správního řízení. Od této povinnosti jsou zcela osvobozeni ve věcech spojených s výkonem jejich funkcí. Nejsou také povinni předkládat úřední korespondenci a dokumenty. Pokud odmítnou vypovídat jako svědek, nesmí vůči nim být uplatněno donucovací opatření nebo trest. Navíc proti Úmluvě o diplomatických stycích obsahuje Vídeňská úmluva o konzulárních stycích určité ustanovení vztahující se k vynětí z registrace cizinců a povolení k pobytu, vynětí z povolení k zaměstnání. Jiné výsady a imunity jsou diferencovány podle kategorií pracovníků konzulárních úřadů. Zejména se rozlišuje mezi pracovníky, státními příslušníky vyslanými vysílajícím státem a státními příslušníky přijímajícího státu. Konzulární úředník může také vykonávat funkci zástupce vysílajícího státu u kterékoliv mezinárodní organizace. Např. náš generální konzul v kanadském Montrealu nás zastupuje v Mezinárodní organizaci pro civilní letectví vzhledem k tomu, že tato organizace sídlí také v Montrealu. Podmínkou je, že to oznámí přijímajícímu státu. Při výkonu této funkce mu náleží všechny výsady a imunity poskytované těmto zástupcům. Ale při výkonu jeho konzulárních funkcí mu přísluší pouze výsady a imunity určené konzulárním úředníkům Vídeňskou úmluvou o konzulárních vztazích. Při zkoumání této problematiky jsem došla k závěru, že platná Vídeňská úmluva o konzulárních stycích se ukazuje jako postačující. Nejčastější problémy spojené s našimi konzuly v zahraničí jsou opět spojené s dopravními přestupky a nehodami těchto pracovníků. Členové konzulárního úřadu mají svobodu pohybu a cestování po území přijímajícího státu v rozsahu předpisů vydaných tímto státem, což ovšem občas porušují. (např. fotografování v přístavech, kde je fotografování a často i vstup zakázaný apod.). Většinou stačí pokud se česká strana za porušení těchto předpisů omluví. Přijímající stát má za povinnost chránit konzulární místnosti proti napadením či poškozením nebo proti jiné

95


újmě. Z praxe vyplývá, že občas dochází k vniknutí do těchto úřadů a tím i k poškození těchto objektů zejména v chudých rozvojových zemích. Většinou jde o drobné krádeže. Z naší praxe známe případ, kdy sprejeři nasprejovali plot a část fasády na budově ruského konzulátu v Brně. Ruské straně jsme se omluvili a škodu zaplatili. Vzhledem k možným velmi specifickým kontaktům konzulů dochází k jejich častějším vyhoštěním ze země působnosti. Důvody obvykle nejsou sdělovány. Mediálně známý je případ z roku 2000, kdy došlo k vyhoštění kubánského konzula z USA. Byl vyhoštěný za „statut neslučitelný s pozicí konzula“. Konzul odmítl opustit USA a zahájil hladovku. Americká strana však trvala na tom, že musí opustit jejich území jako persona non grata. Vzhledem k tomu, že uplynuly 3 dny, které měl na opuštění USA, prohlásila americká strana, že nebudou uznávat jeho imunity. V doprovodu FBI ho donutili nastoupit do letadla a odvezli na Kubu.

2.6.3. Honorární konzulární úřady Vedle konzulárních úřadů, v jejichž čele je vedoucí úřadu vyslaný vysílajícím státem, zřizují tyto státy konzulární úřady vedené jinou osobou. Jde o tzv. honorární konzulární úřady, jejichž vedoucím je soukromá osoba, obvykle občan přijímajícího státu nebo třetího státu. Výjimečně může být i občanem vysílajícího státu, musí však žít trvale a dlouhodobě v zemi působnosti. Honorární konzulární úřady se zřizují nejčastěji v zemích, kde není diplomatický úřad, nebo v místech, kde není trvalý konzulární úřad. Mohou se však zřizovat i v zemích, kde máme diplomatické zastoupení i konzulární úřady. V řadě zemí máme několik honorárních konzulů, většinou v oblastech, kam je pro pracovníky zastupitelského úřadu obtížný pravidelný přístup tj. vzdálenější oblasti nebo tam, kde žije početnější česká krajanská menšina nebo v oblastech, kam častěji přijíždějí čeští turisté nebo v oblastech mimo hlavní město, kde máme ekonomické zájmy. Návrh na jmenování osoby do funkce honorárního konzula podává zastupitelský úřad akreditovaný pro danou zemi, návrh prochází schvalovacím řízením v ústředí a po schválení je honorárnímu konzulovi vystavený konzulský patent, ve kterém je vymezený jeho konzulární obvod. Podmínkou pro jmenování vybrané osoby honorárním konzulem je občanská a trestněprávní bezúhonnost. Jmenování honorárním konzulem může být i jednou z forem poděkování za služby, které daná osoba poskytovala a poskytuje České republice a především českým firmám. Konzulární úřady honorárních konzulů se vždy zřizují po dohodě s přijímajícím státem. Funkce honorárních konzulů jsou podobné, ale značně užší než funkce konzulů z povolání. Důvody pro otevření honorárního úřadu jsou obvykle finanční. Vídeňská úmluva používá pro osoby stojící v čele honorárních konzulárních úřadů označení „honorární konzulární úředník“. Tyto osoby vykonávají funkci jako činnost čestnou (za výkon této činnosti nedostávají žádnou odměnu) a obdrží při jejím vykonávání maximálně náhradu hotových výloh s ní spojených. Vysílající stát do těchto funkcí vybírá ve vlastním zájmu osoby v místě vážené a zároveň takové, které jsou schopny činnosti s tímto institutem spojené vykonávat. Vysílající státy jmenují své honorární konzuly (consuls honoraires) v jiných zemích zpravidla z řad vlivných místních průmyslníků a obchodníků, kteří dobře znají ekonomické a obchodní poměry v uvedeném konzulárním obvodě a mohli by přispět především k rozvoji vzájemného obchodu.

96


Úkolem honorárního konzulátu je poskytovat základní informace o vysílající zemi, možnostech podnikání a spolupráce, šířit dobré jméno české republiky v oblasti, poskytovat pomoc a informace českým občanům. Nemůže však např. vydávat víza ani náhradní cestovní doklady apod. Může pouze vydávat vízové a jiné formuláře a hromadně je zasílat nejbližšímu konzulátu k vyřízení. Přijímající stát má právo rozhodnout, zda bude souhlasit či nikoli s přijetím honorárního konzulárního úředníka jmenovaného vysílajícím státem. Také honorární konzul by měl od přijímajícího státu obdržet exequatur. Honorární konzulární úřady se obvykle zřizují ve třídě konzulátů jako honorární konzuláty v čele s honorárními konzulem. Honorární konzulární úředníci mají pořadí po konzulárních úřednících z povolání (čl.9. a 16. konzulární úmluvy). Honorární konzul není členem diplomatického sboru. Výsady a imunity těchto úřadů i osob jsou omezenější. Honorární konzulární úřady mají stejná práva a povinnosti jako jiné konzulární úřady v těchto záležitostech: usnadnění práce konzulárního úřadu, používání státní vlajky a státního znaku, získávání místnosti, svoboda pohybu, svoboda spojení a styk se státními příslušníky vysílajícího státu, spojení s orgány přijímajícího státu, konzulární poplatky a dávky a zákaz používání místnosti způsobem, který by byl v rozporu s výkonem konzulárních funkcí. Další práva honorárních konzulárních úřadů a konzulárních úředníků jsou omezenější a v jednotlivých státech se liší. Princip nedotknutelnosti místností je omezen na ochranu „před napadením nebo poškozením a k tomu, aby se zabránilo rušení klidu úřadu nebo újmě na jeho důstojnosti“. Archivy a dokumenty jsou nedotknutelné za předpokladu, že jsou uloženy odděleně od ostatních listin a dokumentů, zejména soukromých, pracovních a obchodních. Od cel jsou osvobozeny pouze takové předměty, které jsou určeny výhradně pro úřední potřebu konzulátu. Výčet předmětů se vztahuje k vybavení úřadu. Na honorární konzulární úředníky se nevztahuje nedotknutelnost. Vynětí z jurisdikce přijímajícího státu a další práva se poskytují ve velmi omezeném rozsahu, nebo vůbec ne. Pokud jsou některé výsady a imunity poskytnuty honorárním konzulárním úředníkům, nevztahují se na jejich rodiny, případně na podřízené pracovníky honorárních konzulárních úřadů. Počet honorárních konzulátů ČR v zahraničí se neustále zvyšuje. Jde o nejlevnější formu spolupráce, kterou využívají především „malé“ země. Např. Island má v zahraničí asi 500 honorárních konzulů po celém světě. V roce 2005 měla Česká republika ve 48 zemích světa celkem 134 honorárních konzulátů, např. v Německu honorární konzuláty ve Frankfurtu n. M., Hamburku, Norimberku a Stuttgartu, v Rakousku v Klagenfurtu (Celovec), Salzburku a v Linci, v Belize, Brazílii, Paraguayi, Panamě, Norsku, Bolívii, Belgii, Španělsku, v tožském lomé, v Papuy-nové Guiney, Itálii nebo na Ukrajině. V USA má česká republika vedle velvyslanectví ve Washingtonu a generálních konzulátů v New Yorku a Los Angeles, kde pracují profesionální čeští diplomaté a vyslaní konzulární pracovníci, dalších 13 honorárních konzulátů : v Anchorage na Aljašce, v Atlantě (Georgia), v Buffalu (New York), Chicagu (Ilinois), ve Filadelfii (Pensalvánie), Fort Lauderdale (Florida), Houstonu (Texas), Kansas City (Missouri), Minneapolisu (Minesota), New Orleansu (Louisiana), Portlandu (Oregon), San Francisco (Kalifornie) a ve Westu (Texas). V roce 2006 rozšířilo MZV ČR síť stálých zastoupení o několik dalších honorárních konzulátů např. na africkém kontinentě, kdy od listopadu funguje nový honorární konzulát ČR ve Fesu s působností pro

97


vybrané oblasti v Maroku. Otevřením honorárního konzulátu ve Fesu dosáhl počet těchto zastoupení ČR v zahraničí k 1.1.2008 čísla 142.62

2.6.4. Konzulární jednatelství V řadě míst, kam směřují v létě naši turisté ve velkém počtu, zřizuje Ministerstvo zahraničí tzv. sezónní konzulární jednatelství (např. v Barceloně, Benátkách, Marseille, Soluni, Šibeniku apod.). Jde v podstatě o jakési detašované pracoviště konzulátu nebo konzulární sekce velvyslanectví v dané zemi. Jeho funkce jsou v podstatě totožné s funkcemi konzulátu. Hlavním cílem je usnadnění kontaktu zastupitelského úřadu (především jeho konzulárního úseku) s občany vlastního státu, kteří se v zahraničí tzv. ocitli v nouzi. Zřizují se v exponovaných místech během turistické sezóny nebo při velkých mezinárodních akcích (např. při Olympijských hrách v roce 2002 v Salt Lake City). V případě ztráty či odcizení pasu je konzulát oprávněn vystavit náhradní doklad. Konzulát může výjimečně poskytnout i tzv. doplňkový prodej deviz (pokud přijdete v cizině o peníze). Jde však pouze o částku nutnou k návratu do ČR. Toto jsou hlavní záležitosti, které vyřizují konzulární jednatelství. Zpravidla však dělají více a snaží se našim občanům, kteří se ocitli v nouzi skutečně pomoci. Jsou však věci, které zajistit nemohou. Nemohou zajistit beztrestnost tomu, kdo v zahraničí spáchá trestný čin. Mohou pomoci pouze radou, zprostředkují právní pomoc. Advokáta si každý musí zaplatit sám.

62

Interní materiály MZV ČR 98


III. Pravidla pro další protokolární akce a diplomatickou korespondenci 3.1. Konferenční diplomacie a konferenční praxe S ohledem na to, že ve srovnání s „klasickou“ diplomacií je konferenční diplomacie podstatně mladší součástí diplomacie, budou v úvodu této části uvedeny některé obecnější informace vztahující se k mezinárodním zasedáním, konferencím a organizacím. Výklad se soustřeďuje na zasedání, konference a organizace vládní, tzn. takové, jejichž organizátory a účastníky jsou vlády, resp. jejich zástupci. O nevládních zasedáních, konferencích a institucích se hovoří pouze okrajově. V souvislosti s konferenční diplomacií lze těžko oddělit problematiku konferenční praxe a protokolu, které zde do značné míry splývají. Formální stránka konferencí a zasedání organizovaných na vládní i nevládní úrovni má určitá specifika, související velmi úzce se společenským stykem. Čím je konference nebo zasedání oficiálnější, tím je tato stránka významnější. Mezinárodní konferencí se rozumí shromáždění zástupců jednotlivých států zmocněných projednat nebo vyřešit určité otázky společného zájmu.63 Mezinárodní organizace jsou sdružení států, která mají vlastní stálé orgány a vykonávají trvale úkoly, uložené jim členskými státy.64 Rozdíly mezi konferencemi a organizacemi z hlediska věcného spočívají mj. v tom, že konference se svolávají příležitostně nebo nepravidelně, většinou k užší tematice, zatímco organizace pracují trvale. Prvně jmenovaná skupina zřizuje sekretariát pouze pro zabezpečení konkrétního zasedání, organizace mají sekretariát stálý. Mezinárodní konference je možné třídit různými způsoby. Rozlišujeme např. konference : - bilaterální a multilaterální - monotématické a polytematické - ad hoc, pravidelné, permanentní - se stálým sekretariátem nebo bez něho - mezivládní a vrcholné (summit) - na neutrální půdě Z hlediska cílů, které konference i organizace sledují, je můžeme dále členit např. takto: diskusní forum ke konkrétnímu tématu nebo souboru témat, jako institut pro vypracování nezávazných doporučení určených vládám nebo v případě organizací jejich vyšším orgánům, orgán s úkolem vypracovat závazná rozhodnutí pro vlády, místo pro vypracování návrhu mezinárodního dokumentu (např. smlouvy, kodexy atp.), vytvořit forum (prostor) pro mezinárodní výměnu informací (např. bezpečnost jaderných elektráren),

63 64

Potočný, M.: Mezinárodní právo. Zvláštní část. Praha 1996, s.192 op.cit. Potočný, s.190 99


zajišťovat přísliby dobrovolných příspěvků na mezinárodní programy, například Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Světový program výživy apod. Obor působnosti zasedání konferencí a organizací je různorodý. Jsou jimi otázky politické, bezpečnostní, ekonomické, vědecké, humanitární atd. Mezinárodní organizace obvykle vycházejí při své práci ze základního dokumentu (charty apod.), který upravuje jejich cíle, způsob práce i organizační strukturu. Ta se liší případ od případu. Vedle pléna všech členů existují např. orgány operativní, řídící a také sekretariát s vymezenými funkcemi. V jeho čele je mezinárodní úředník ve funkci např. generálního tajemníka, sekretáře, generálního ředitele, atd. Každé mezinárodní zasedání, konference a organizace pracuje s pomocí jednacího řádu. V případě jednorázových konferencí je připravován předem a schválen na samém počátku jednání. Mezinárodní organizace mají k dispozici jednací řád OSN, jehož se většinou drží. Program jednání (tzv.agenda) obsahuje témata a body, o nichž se má jednat a pořadí v jakém budou následovat. Návrh programu mají účastníci k dispozici v předstihu před zahájením jednání, aby se na jednotlivé body mohli připravit. Mnohdy je ovšem schválení programu jednání složitou záležitostí, jehož výsledek předurčuje, o čem se bude a nebude jednat. Je-li sekretariát stálý, připravuje k navrhovaným bodům podkladové materiály. Pokud navrhují body programu vlády, předávají své materiály tzv. vysvětlující memorandum ostatním účastníkům prostřednictvím sekretariátu. Složení delegací je v souladu s jednacím řádem. Delegace a jejich složení jsou buď vybaveny dokumentem osvědčujícím jejich pověření vládou, případně je ministerstvo zahraničí notifikuje předem sekretariátu. Rozsah výsad a imunit členů delegací ve většině států odpovídá diplomatickým výsadám a imunitám. Pozorovatelé - přijetí a status pozorovatele zavisí na procedurálních pravidlech konference. Pozorovatelé nemají nikdy právo hlasovat. Ve valném shromáždění OSN se mohou zapojit do diskuse jen výjimečně, v Radě bezpečnosti je to běžná praxe. Svůj vliv se snaží uplatnit spíše neformálními a neoficiálními cestami. Pro každé zasedání a konferenci jsou voleni funkcionáři. Je to vždy předseda, jeden nebo více místopředsedů, případně zpravodaj. V mezinárodních organizacích jsou tito funkcionáři voleni obvykle na základě neformálních zvyklostí a dohod. Někdy předsednictví rotuje pravidelně na určitou dobu (v Radě bezpečnosti OSN každý měsíc, u EU každý půlrok). U jednorázových konferencí je funkce předsedy obvykle vyhrazena představiteli hostitelské země. Volba předsedy obvykle není pouze formální záležitostí, často jde o záležitosti prestižní. Snahou účastníků bývá, aby předseda nebyl jen formálním předsedajícím, nýbrž aby zasedání skutečně řídil. Velmi dobrý nebo velmi špatný předsedající může ovlivnit pozitivně nebo negativně. Předsedající vykonává na každém zasedání, jež řeší určitý problém, dva druhy činností. Jsou to jednak činnosti procedurální tj. zahájení, zakončení nebo odložení schůze, udělení slova delegacím příp. jiným osobám (sekretariát, zpravodaj), pokud dovoluje jednací řád stanovení délky ústních vystoupení, rozhodování o faktických poznámkách, výzva k ukončení nevhodných poznámek. Do této části patří také úkol vést schůzi tak, aby splnila předpokládaný výsledek. Ten, kdo předsedá jednání, by měl být obdařen ve srovnání s běžnými delegáty něčím navíc. Jednak musí dokonale ovládat jednací řád, aby dovedl 100


opravdu řídit zasedání a zamezil případnému zneužívání jednání, jednak aby dovedl včas zabrzdit nic neříkající krasořečníky. Úloha předsedy zvlášť vynikne v souvislosti s tím, co je skutečnou součástí konferenční diplomacie. Je to zejména úloha zprostředkujícího mezi delegacemi nebo skupinami zemí s cílem dosáhnout přijatelných závěrů. Úloha zprostředkujícího se projeví zejména v neformálních jednáních, kdy jde buď o překonání protichůdných stanovisek, o řešení „neřešitelných“ situací, při hledání kompromisních řešení a zejména při jednání o závěrech ze zasedání. V průběhu jednání mezinárodních konferencí bez souhlasu předsedajícího nesmí nikdo hovořit k účastníkům. U těch konferencí, při nichž jsou zastoupeny státy nebo delegace organizací, vyzývá předseda „delegáta země X“, případně „váženého delegáta země X“, aby se ujal slova. Při odborných konferencích vyvolává předsedající účastníky jménem. Jde-li o vědeckou konferenci, oslovuje raději každého jako „profesora“, případně jako „doktora“. Naopak při některých ryze odborných zasedáních uvádí pouze jména a příjmení, aniž uvádí „pan“ nebo „paní“. Vyvolaný se u každého vystoupení, včetně sebemenších poznámek, obrací na předsedu a oslovuje jej „pane předsedo“, „paní předsedkyně“. Na závěr každého vystoupení poděkuje delegát předsedovi za slovo. Dalšími významnými ustanoveními, jež jsou součástí jednacího řádu, jsou způsob podávání návrhů, způsob přijímání rozhodnutí, způsob hlasování a podmínky s tím spojené, přijímání rozhodnutí formou konsensu, možnost vytvářet v průběhu zasedání dílčí pracovní orgány (výbory, podvýbory, pracovní skupiny apod.). Výsledky a závěry jednání jsou shrnuty do závěrečných dokumentů, kterými mohou být např. rezoluce, rozhodnutí, závěrečné shrnutí předsedou atd. Zasedací pořádek delegací na zasedáních a konferencích je obvykle podle abecedy (jednání OSN v New Yorku podle anglické abecedy, v Ženevě podle francouzské). Identifikace delegací a delegátů se uskutečňuje různými způsoby. Je to především označením podle zemí, označením jmenovkami na jednacích stolech a nebo jmenovkami, jež účastníci nosí na oděvu. U menších odborných zasedání, na nichž jsou přítomny osoby za sebe a ne jako delegace státu, bývá po zahájení zvykem, že předsedající vyzve přítomné, aby se představili včetně stručné charakteristiky své osoby a okruhu tématiky, jíž se v rámci tématu zasedání zabývají. Jednací řád konferencí stanovuje pracovní jazyky, v nichž bude jednání probíhat. V mezinárodních organizacích mohou být jednak oficiální jazyky, v nichž se také vydávají dokumenty a jazyky pracovní, v nichž se vede diskuse. O průběhu zasedání a konferencí se vedou záznamy. Mohou být doslovné, souhrnné, nebo mohou být pouze formou schválených závěrů. Jednací řád upravuje mj. také práva zúčastněných delegací. Je to obvykle právo vystoupit v diskusi, právo na faktické připomínky, právo na podávání procedurálních návrhů, právo na odpověď. Pro hladký průběh mezinárodních konferencí a zasedání má velký význam sekretariát. Jeho funkce je dvojí: věcná a organizační. Sekretariát připravuje analytické, podkladové nebo shrnující dokumenty před zasedáním, spolupracuje s předsedajícím i s delegacemi. Má na 101


starosti tlumočnické služby, technické služby, vykonává veškeré administrativní práce spojené s dokumentací, připravuje (často se zpravodajem) návrhy zápisů z jednání. Záznamy můžeme rozdělit do tří kategorií : - doslovné záznamy (písemné nebo zvukové) - stručné zápisy – obvykle připravené sekretariátem pod dohledem zapisovatele (zpravodaje) - samotné texty rezolucí. Osoba stojící v čele sekretariátu je odpovědná za organizační a administrativní chod konferencí a zasedání. Vedle toho může být pověřena jednáním apod. Takové zmocnění je vždy výslovné a specifické. Účastníci se v průběhu konference nebo zasedání postupně vzájemně představují sami mezi sebou. Sousedé podle zasedacího pořádku tak činí na začátku zasedání, pokud abeceda nesvede vedle sebe přímé nepřátele (Írán - Irák). Oblečení účastníků záleží od druhu zasedání. U oficiálních konferencí nebo tam, kde jsou účastníky vyšší funkcionáři bez ohledu na oblast působnosti, je oblečení první den formálnější (spíše vycházkové než pracovní), v dalších dnech spíše pracovní. U méně oficiálních konferencí je uvolněnější. Jedním z problémů konferencí je dochvilnost, která záleží a odpovídá složení účastníků. Některé začínají přesně, u některých organizací se určitou dobu (15 minut) čeká a předseda zahajuje jednání bez ohledu na počet přítomných. Součástí mezinárodních konferencí a zasedání mohou být i různé společenské podniky a příležitosti, které buď pořádají organizátoři (obvykle u nevládních zasedání), zastupitelské úřady nebo delegace, jednotliví účastníci, případně státní nebo místní orgány. Pořádání konferencí a zasedání je náročné organizačně i finančně. U mezinárodních organizací se tato stránka řeší prostřednictvím ročních příspěvků, které jsou členové povinni platit. Řada institucí, zvláště těch, které nemají stálé sekretariáty, váže účast na jednotlivých konferencích nebo zasedáních na zaplacení jednorázového konferenčního poplatku. Někdy je jeho účast odstupňována také podle toho, zda se delegát účastní i na některých příležitostných nebo společenských akcích, souvisejících s konferencí nebo se zasedáním. Má-li se někdo účastnit mezinárodní konference nebo zasedání, má jeho účast smysl pouze za určitých předpokladů. Musí ovládat odbornou a věcnou stránku tak, aby mohl být aktivním účastníkem, aby byl schopen v diskusi zastávat vlastní stanoviska a názory, aby mohl dle potřeby okamžitě reagovat a ne pouze poslouchat, nebo přečíst předem připravený projev. Velmi často je nutné nebo je v zájmu věci podílet se na vypracování závěrů z jednání nebo jiných podobných dokumentech. Účastníci by proto měli být důkladně seznámeni s jednacím řádem, zejména s právy delegací. Druhou nezbytností je velmi dobrá aktivní znalost alespoň jednoho z jednacích jazyků, přičemž znalost více jazyků je vždy užitečná, když je většinou zajištěné tlumočení. Bez těchto předpokladů je lepší zůstat doma a ušetřit peníze. Mezinárodní konference jsou finančně velmi náročné nejen pro jednotlivé účastníky (letenky, ubytování atd.), ale i pro pořadatele.

102


3.2.Zahraniční návštěvy státních představitelů Návštěvy můžeme dělit podle několika hledisek. Jedním je funkce, kterou má představitel jednoho státu ve druhém státě. Druhým je, zda jde o návštěvu oficiální nebo soukromou, pracovní či zdvořilostní. V uplynulých desetiletích výrazně vzrostl počet návštěv státních představitelů v zahraničí, přičemž takové návštěvy mají vedle věcné náplně i své protokolární hledisko. V období mezi dvěma válkami se takové návštěvy sice také uskutečňovaly, avšak v daleko menší intenzitě. V tehdejší i v dřívějších dobách byly návštěvy provázeny velkým množstvím aktů řádu formálního (vojenské přehlídky, galapředstavení, značné zapojení přihlížející veřejnosti, atd.). Oficiální návštěvy se týkají určitého okruhu osob, resp. osob zastávajících oficiální funkce a které patří k mezinárodně právně chráněným osobám. Je to hlava státu (nejvyšší typ vrcholové návštěvy), předseda vlády, obvykle ministr zahraničí, případně další členové vlády. Do tohoto okruhu patří dále předseda zákonodárného sboru (u nás předsedové obou komor parlamentu), případně i delegace členů zákonodárného sboru. Návštěvy těchto osob, resp. skupin osob jsou „jednorázové“. Vedle toho vysílají státy oficiální delegace na různé úrovni na mezinárodní konference, dvoustranná jednání, na zasedání mezinárodních organizací. Charakter těchto delegací není jednorázový, a jejich účast vyplývá z povahy dané organizace nebo jednání. Do oficiálních návštěv spadají i mise se zvláštním posláním. Součástí oficiálních návštěv i v současnosti je určitý ceremoniál vyjadřující úctu představiteli jiného státu, a to podle funkce, kterou zastává. Ten však byl značně omezen, ovšem s tím, že určitý a stejný ceremoniál v každé zemi pro zahraniční návštěvy existuje, a to podle zastávané funkce. Oficiální návštěvy vedoucích představitelů tzv. vrcholové návštěvy jednoho státu ve druhém se uskutečňují na základě písemného pozvání přijímajícího státu. Jde o osobní dopis, který zasílá osoba hostitele diplomatickou cestou. Jde o zdvořilostní dopis, ve kterém se zdůrazňuje, že návštěva jistě přispěje k rozvoji dalších vztahů mezi oběma zeměmi, přispěje k lepšímu poznání země a lidu hostitele. Ve zvacím dopise není stanovený termín, uvádí se, že návštěva se uskuteční v době, která bude hostovi co nejlépe vyhovovat. Pozvání nemusí být písemné, může ho ústně tlumočit i náš velvyslanec v zahraničí, někdy se přikládá i písemné aidé mémoire či zasílá nóta. Takové pozvání není příliš zdvořilé, ale je možné. Zvací dopis či oficiální pozvání se však tlumočí až v době, kdy je návštěva v podstatě předjednaná a je již stanovený i předběžný termín plánované návštěvy.Tituláři země hosta i země hostitele jsou obvykle členy delegací svých zemí. Iniciativa k uskutečnění takové návštěvy vychází z naší nebo z druhé strany a předcházejí jí diplomatická jednání. Diplomatická jednání vede přesně podle pokynů ústředí vedoucí našeho zastupitelského úřadu. Návštěvy předem připravují představitelé příslušných úřadů obou zemí tj. pracovníci diplomatických protokolů do nejmenších podrobností a vypracovávají podrobný časový program návštěvy tzv. minutovník. Jeho součástí je i účast osob na jednotlivých akcích. Je pravidlem, že hostitelský stát nese finanční náklady spojené s návštěvou hosta a jeho doprovodu. Odpovídá zároveň za bezpečnost hosta a doprovázejících osob.

103


V souvislosti s oficiálními návštěvami je při jejich organizaci nutno přihlížet zejména k těmto okolnostem: při ceremoniálu platí pravidla přijímajícího státu, přičemž stejné minimum se uplatňuje při každé návštěvě. při návštěvě zahraničního hosta je nutno brát zřetel také na jeho zdravotní stav, věk a omezení vyplývající z náboženských, případně jiných předpisů, je nutné zajistit uvítání (podle místa příjezdu) a ceremoniál. K uvítání se dostavuje vedle hostitele ještě další okruh činitelů podle významu a zaměření návštěvy, host a doprovázející osoby obdrží velmi podrobný program (tzv. minutovník) tak, aby byl pro hosta srozumitelný (tj. obvykle v jeho mateřském jazyce), malých rozměrů asi 10 x 15 cm, svázaný do malé knížečky, na kvalitním papíře tak, aby se vešel do kapsy u saka. Český doprovod obdrží minutovník v české verzi. Minutovník obsahuje všechny důležité údaje pro průběh návštěvy : složení delegace v protokolárním pořadí včetně funkcí, seznam doprovodu i tlumočníků, popis ceremoniálů, přesný časový program návštěvy, účast na jednáních a přijetích s výčtem osobností, které se jednotlivých jednání, setkání či akcí zúčastní, přesné vymezení času každé akce, seznam hostů a seznam doprovodu z české (hostitelské) strany, informace o ubytování, nutná telefonní čísla apod., v případě předpokládaných přesunů i rozesazení do vozidel apod. Dle přání hostů je možné zařadit do programu i volný den, ubytování hosta i doprovodu musí odpovídat funkční úrovni návštěvníků, má být zajištěna vhodná publicita, je nezbytné hostovi poskytnout dostatek času na odpočinek, po celou dobu návštěvy musí být k dispozici lékař a zdravotnický personál, je vhodné respektovat požadavky hosta např. na kulturní program či návštěva míst mimo hlavní město je nezbytné připravit podrobný program pro manželku hosta včetně zajištění tlumočníka a doprovodu pracovní návštěvy a jednání je nezbytné skloubit s protokolárními činnostmi (kladení věnců, návštěvy místních orgánů, podle povahy návštěvy vysokých škol, setkání s občany svého státu atd.), společenské podniky pořádají hostitel i host, dárky se předávají hlavním hostům a významným členům delegace, ostatní dostávají spíše upomínkové předměty obdobně jako příjezd a přivítání je nutno organizovat odjezd a rozloučení s hostem. Hlavní náplní návštěv tvoří vzájemná jednání, setkání a přijetí, která musí být důkladně připravena. V závěru jednání může dojít k podpisu dokumentů jako společného prohlášení, podepsání dohody apod. V mnoha případech, zejména nejde-li o hlavu státu, nýbrž např. o ministra zahraničí, je oficiální návštěva vedoucího činitele v zahraničí nazvána pracovní. Toto označení znamená, že obě strany souhlasí s tím, že formální stránka včetně ceremoniálu budou omezeny na minimum nebo zrušeny vůbec. Hosta na pracovní návštěvu obvykle nedoprovází manželka (manžel).V praxi při příletu nebo příjezdu přivítá zahraničního návštěvníka např. pracovník oddělení protokolu nebo pracovník příslušného tuzemského úřadu v nižší funkci. Návštěvník je ihned doprovázen k věcnému jednání se svým partnerem nebo jiným protějškem. Po skončení jednání doprovodí návštěvníka jeho tuzemský partner, nebo jím pověřený pracovník, např. na letiště, na zastupitelský úřad, do hotelu atd. Návštěvy

104


formálního nebo protokolárního rázu nejsou v těchto případech součástí programu. Cílem pracovní návštěvy, které jsou obvykle velmi krátké, je využít co nejracionálněji návštěvníkův čas k projednávání věcné problematiky, kvůli níž se návštěva uskutečňuje. Soukromé návštěvy vedoucích státních činitelů v zahraničí mohou být samostatné (dovolená, léčení, kulturní podniky, účast na konferenci apod.), při tranzitu nebo jako rozšíření oficiální návštěvy o soukromou část. I soukromá návštěva se děje s vědomím úřadů hostitelské země. Návštěvník ovšem tuto návštěvu organizuje, resp. dává organizovat podle vlastního zájmu a také ji sám plně financuje, příp. využívá pozvání jiných. Navštívený stát dozírá na bezpečnost takového návštěvníka i při soukromé návštěvě. I během soukromých cest vedoucích státních představitelů do zahraničí je možné zorganizovat setkání s jejich partnery, zejména v tom případě, že se partneři znají a vytvořil se mezi nimi přátelský vztah. Každé zahraniční návštěvě státního představitele předchází publicita v médiích (rozhlas, televize, tisk). Již první informace, které dáváme novinářům, týkající se přesného termínu příjezdu a odjezdu musí být konzultovaná s druhou stranou. Z průběhu návštěvy jsou uvěřejňované podrobné zprávy, často se svolává i tisková konference.

3.4. Navštívenky a jejich použití diplomatické a obchodní praxi Navštívenka či běžně používaný název vizitka vyjadřuje původní význam této kartičky, dnes zatlačovaný do pozadí. V době, kdy neexistoval telefon, návštěvník, který přišel bez ohlášení, oznamoval navštívenkou předanou služebnictvu svou návštěvu nebo žádal o přijetí. Vizitky jsou evropského původu. Slovo vizitka pochází z francouzského slova visiter, což znamená navštívit a v tomto smyslu přešel i do češtiny. Ve francouzštině také zůstal pro vizitky původní název : carte de visite, v němčině: Visitenkarte a v angličtině : card. Navštívenky nebo-li vizitky představují důležitou, dnes již samozřejmou, velmi praktickou a nepostradatelnou pomůcku v pracovním, společenském i v osobním styku. Zvláštní význam mají vizitky ve vnějších vztazích, specifický pak v diplomatickém styku. Poslouží nám při seznamování a představování, pro předávání zpráv, jako doprovod jiných sdělení a věcí, i k důvodům evidenčním atd. Obdrženou vizitku vždy oplácíme vizitkou a také osoba, které svou vizitku dáme, by nám měla oplatit svojí vizitkou. Vzhledem k tomu, že čeští podnikatelé, obchodníci i začínající diplomaté mají značné rezervy v používají vizitek v praxi, rozhodla jsem se ve své práci podrobněji věnovat této problematice. Vizitky můžeme rozdělit na : - osobní (soukromé) - firemní, podnikové - vizitky pro účely diplomatické a některé další. Podle druhu se liší i obsah vizitek. Všechny ale plní stejnou funkci, funkci informační (či spíše identifikační), kdy jedna osoba informuje druhou o svém jméně a o některých dalších okolnostech bezprostředně s ní souvisejících. Právě rozsah i způsob podání informací se liší podle toho, o jaký druh vizitek se jedná. Na českých vizitkách je vždy nejprve uvedeno jméno a pak příjmení. S výjimkou např. maďarštiny nebo čínštiny, kde bývá pořadí obrácené, je tento sled zachován ve většině zemí.

105


Vizitka poskytuje často první obraz o organizaci, firmě, podniku i osobě a o jejím vkusu. Navštívenka se tedy dá považovat za vizitku firmy či osoby, proto i její kvalita je dnes nesmírně důležitá. Vzhled vizitky by měl být spíše informativní než reklamní. Zejména v mezinárodním styku se doporučuje co nejméně pompéznosti. Ne každá vizitka bohatě vybavená stříbrem a zlatem znamená, že majitel těmito statky oplývá. Papír by měl být vždy velmi kvalitní. V některých zemích a na vyšších úrovních by vizitky měly být ryté či ražené (tj. tisk ražený zlatou nebo stříbrnou fólií) nebo mohou mít reliéfní tisk (tj. tisk na omak vystouplý). Vizitka je podlouhlý karton, jehož velikost podléhá v různých zemích místním zvyklostem. Velikost bývá zpravidla 6 x 9 cm, ale též 5 x 9 cm, 5,5 x 9,5 cm nebo 4,5 x 8,5 cm. Vizitky používané ve Velké Británii a skandinávských zemích mívají obvykle formát menší (4 x 7,5 cm). Osobní a soukromé vizitky. Osobní nebo soukromá vizitka poskytuje nejzákladnější údaje o osobě, tj. její jméno a příjmení. Pouze výjimečně se zde uvádějí i akademické nebo vědecké hodnosti. Soukromé vizitky však obvykle uvádějí pouze jméno, příjmení a emailové adresy. Pod názvem osobní vizitky se dnes někdy výjimečně používají vizitky, na kterých se objevují i další údaje jako soukromá adresa, telefonní číslo nebo e-mailová adresa domů. Tyto druhy vizitek by neměly mít nápadný papír nebo tisk, formát by měl být spíše menší než větší. V anglosaských zemích, zemích Latinské Ameriky ale např. i ve Francii jsou běžné soukromé společné vizitky i pro manželský pár. Je to umožněno tím, že ženské příjmení se v těchto jazycích nemění a manželé mají úplně stejné příjmení např. Green. Pokud by chtěli mít manželé u nás společnou vizitku, je možné volit formu např. Karel a Marie Novákovi. Bylo by proti duchu jazyka českého i naším zvyklostem, kdyby u nás používali manželé vizitku Pan a paní Karel Novák, zatímco v anglicky mluvících zemích Mr and Mrs John Green nebo ve francouzsky mluvících zemích M. et Mme Gaston Papin jsou tyto vizitky běžné. Osobní vizitky si dáváme tisknout sami, pro své soukromé potřeby, dle svého vkusu a za své vlastní peníze. Jsou určeny pro soukromé účely a také s nimi podle vlastního uvážení nakládáme.Tento druh vizitek by neměl mít nápadný barevný papír nebo tisk, formát by měl být spíše menší než větší. Osobní vizitky bývají tištěné či ražené tmavými nebo zlatými písmeny na bílém (světlém) křídovém velmi kvalitním papíře. Pouze vizitky dětí jsou často barevné (růžové, světle modré apod.). V některých zemích soukromé vizitky bývají pouze ryté. Jméno a příjmení může být uvedeno tiskacími písmeny, případně psací formou či ozdobnějším písmem. Na soukromých vizitkách zejména u žen je obvykle uvedeno pouze jméno a příjmení, nebývá zde uvedena ani adresa, ani telefon. V mnoha zemích soukromé vizitky žen mívají menší rozměry, vizitky dětí jsou pak ještě menší. Dříve byly tyto vizitky zhotovovány pouze z ručně vyrobeného papíru a musely být čistě bílé. Dnes můžeme vidět i soukromé vizitky různého provedení. Ženy dávají přednost jemnějšímu písmu. V mnoha zemích ženy uvádějí na vizitkách i své dívčí příjmení, někde po sňatku jméno manžela vůbec nepřijímají a zůstává jim nadále jejich dívčí příjmení. Firemní, podnikové, oficiální vizitky. Tento druh vizitek představuje dotyčnou osobu jako zaměstnance nebo představitele určité firmy či instituce. Vedle údajů o osobě (jméno a příjmení) obsahují tyto vizitky vždy označení instituce, její adresu včetně poštovního směrovacího čísla, telefonní číslo, číslo faxu, e-mailovou adresu, WWW.stránky firmy, někdy i mobilní telefon. Název firmy by měl odpovídat označení v podnikovém rejstříku. Tisk těchto vizitek zajišťuje a financuje zaměstnavatel dle svých představ a potřeb. U jména musí být vždy uvedena funkce či

106


pracovní zařazení. Čím vyšší funkce v hierarchii úřadu, firmy či instituce, tím méně údajů ( jako je fax, telefon) vizitka obsahuje. Na těchto vizitkách se nikdy neuvádí soukromé údaje jako bydliště, telefon domů atd. Číslo mobilního telefonu na svých vizitkách mívají obvykle v zahraničí pouze prodejci, zubní lékaři, advokáti či daňoví poradci, apod. Je v jejich zájmu, či v zájmu jejich firmy být kdykoliv ve styku se zákazníkem či klientem tj. být kdykoliv k dispozici, kdykoliv si to bude zákazník či klient přát. Soukromá adresa se na služebních vizitkách většinou neuvádí vůbec, nebo jen velmi zřídka a pokud, pak ze stejných důvodů jako mobilní telefon tj. „jsem Vám k dispozici i doma“. S uvedením soukromých adres na pracovních vizitkách zahraničních obchodních partnerů se setkáváme jen zřídka. Pokud chce ten, kdo vizitku dostal být s vámi také v osobním mimopracovním kontaktu, je lepší, když mu věnujete (nebo on Vám, či si vzájemně vyměníte) svoji osobní vizitku s adresou domů, telefonním číslem do bytu, faxovým či e-mailovým spojením domů, mobilním telefonem anebo tyto údaje na soukromou vizitku rukou připíšete. Pokud tento druh vizitky nemáte u sebe, pak je výjimečně možné, že na firemní vizitku rukou připíšete svoje soukromé telefonní číslo, číslo mobilního telefonu či soukromou adresu. Vždy jde o výraz zvláštního ocenění, projev sympatií a velké důvěry. Instituce a firmy dávají pro své zaměstnance tisknout vizitky jednotné s využitím loga, ochranné známky nebo obchodního jména, s použitím firemních barev apod. Logo musí být stejné jako to, které se používá na všech firemních dokumentech a písemnostech. Pokud je to nezbytné, může se na vizitkách uvádět i obor, ve kterém firma podniká. Používaný papír je nejčastěji bílý s tmavými písmeny, existují však i různé barevné kombinace tisku a papíru. Vyhýbejte se nečitelnému písmu a střídání velikostí a fontů. Pokud se v rámci jedné firmy nepoužívají vizitky stejného formátu, pak vizitky podřízených pracovníků nikdy nemohou být větší než vizitky majitelů či vyšších funkcionářů.Vizitky představitelů oficiálních institucí bývají střídmé a omezují se na nejnutnější údaje. Jsou čistě bílé, bývá na nich vyražený zlatý (nebo barevný) státní znak, nejčastěji se na nich uvádí pouze jméno a příjmení, funkce, výjimečně i název instituce, někdy stát. Diplomatické vizitky. Služební vizitky diplomatických pracovníků jsou vždy bílé a obsahují pouze jméno a funkci diplomata a označení úřadu (v některých zemích i státní znak), bez akademických titulů a bez dalších informací. Tento typ vizitek používají především vedoucí diplomatických úřadů tj. velvyslanci k oficiálním protokolárním a reprezentačním účelům. V posledních létech se objevují u diplomatů s nižšími diplomatickými hodnostmi, ale i výjimečně u samotných velvyslanců, vizitky, na kterých jsou uvedeny i další údaje jako např. adresa, telefonní čísla, e-mailové adresy, faxy, výjimečně mobilní telefony atd. Tyto vizitky slouží výhradně k pracovním resp. komerčním účelům. Používání akademických titulů na vizitkách. Každý diplomat i obchodník by měl vždy mít u sebe dostatečný počet vizitek. Obdrženou vizitku oplácíme vždy vizitkou. Pro zahraniční činnost je nezbytné mít k dispozici navštívenky v různých světových jazykových mutacích. Vzhledem k tomu, že nároky na formát vizitek a druh písma bývají v různých zemích, doporučuje se, je-li to technicky možné, nechat si vizitky vytisknout na místě a při překladu použít znalce místních poměrů či zkušeného překladatele. Základním hlediskem je samozřejmě vždy, aby vizitka byla přehledná a především srozumitelná druhé straně, tedy aby vypovídala s dostatečnou

107


jasností o osobě, která vizitku předává. Křestní jméno, české či slovenské, se nikdy nepřekládá. Také žádný cizí John, Jean nebo Johann u nás nepoužívá jméno Jan. Jestliže jste Jiří, Jindřich nebo Oldřich zůstanete jim také všude jinde na světě, v tomto směru není nutné ani vhodné se přizpůsobovat. Také např. jména ulic v adrese se běžně nepřekládají, ačkoliv by její překlad byl možná srozumitelnější. Ulice v Praze se jmenuje Zahradní a ne Garden street nebo Gartenstrasse. Značný problém působí akademické tituly a vědecké hodnosti. Uvedu pouze několik základních příkladů, které by měl každý diplomat a obchodník znát: - V anglosaských zemích je doktorem pouze lékař nebo osoba, jejíž vědecká hodnost odpovídá zhruba doktorům, jež získali tento titul na základě postgraduálního studia nebo dříve udělovanému kandidátu věd nebo spíše až doktoru věd.V těchto zemích je lepší tituly na vizitkách úplně oželet. Náš inženýr, přeložený jako engineer, dělá v anglosaských zemích z absolventa technické nebo ekonomické vysoké školy strojníka, mechanika, technika. Proto i zde je vhodnější upustit od uvádění titulů. - V německy mluvících zemích lze např. pro právníka použít titul Dr.iur. nebo Dr.jur., pro všechny jiné doktory pouze Dr. Za inženýry jsou zde považování absolventi středních technických škol s maturitou. Absolventi vysokých technických škol používají Dipl.Ing. Absolventi vysokých škol ekonomického (obchodního) směru se označují jako Dipl.Kaufmann. I když to není zcela přesné, naši absolventi Vysoké školy ekonomické či jiných vysokých škol ekonomických směrů mohou používat titulu Dipl.Ing. - Francouzské vizitky označují vysokoškoláka – právníky jako Licencié en droit, absolventy technických škol jako Ingénier civil des mines. Na francouzské vizitky se tituly (pokud se tisknou) tisknou malými písmeny pod jméno. - Ve styku např. s Itálií je vhodné používat všechny tituly ( čím více, tím lépe). - Vizitky v ruštině se tisknou v azbuce a zpravidla neobsahují odkaz na akademické tituly. - V některých arabských zemích a v některých zemích Latinské Ameriky jsou akademické tituly vítány. Náš kandidát věd nebo doktor věd jistě ví, že označení CSc. je kdekoliv jinde na světě kromě České a Slovenské republiky nesrozumitelné. V anglosaských zemích je možné jej nahradit písmeny PhD. za jménem, i když to není zcela přesné nebo Dr. před jménem. Pro německy mluvící země je vhodné označení Dr. před jménem. Vědecká hodnost DrSc. se může psát před jménem jako Dr. Na ruských vizitkách se uvádějí vědecké hodnosti až od kandidáta věd výš např. doktor věd s označením oboru, kandidát ekonomických věd apod. a to vždy menšími písmeny pod jménem. Na navštívenkách diplomatů, státních úředníků a obchodníků na vyšších postech, u nichž se příslušné dobré vzdělání předpokládá, se tituly nikde na světě neuvádějí. Na zahraničních vizitkách našich diplomatů i státních úředníků však tyto údaje běžně nacházíme (většinou špatně přeložené nebo naopak nepřeložené). Označení firemních funkcí Překlad firemních funkcí do cizích jazyků bývá velkým problémem a je vždy vhodné poradit se s odborníkem. Je skutečně ostudou, když naši diplomaté a podnikatelé ani netuší, jakou vlastně zastává funkci ten, se kterým jednají. V německy mluvících zemích se problémy nevyskytují. Všechny naše funkce lze bez velkých problémů přeložit do němčiny, budou znamenat totéž jako u nás a budou srozumitelné. Bez velkých problémů lze přeložit funkce i do ruštiny. Ve francouzsky mluvících zemích se generální ředitel označuje jako Président – Directeur Général, ředitel je Directeur, ředitel exportu bude pak Directeur déxportation.

108


Největší problémy při překladech našich funkcí představuje anglosaská oblast. Manager je zde pouze vedoucí, nebo ještě častěji osoba za něco zodpovědná tj. bez podřízených či jakéhokoliv personálu, nikoliv však ředitel firmy či instituce. Jestliže se náš ředitel prokazuje vizitkou s funkcí manager v tomto teritoriu, pak se z něho stává prakticky řadový pracovník. General Manager je vedoucí nějakého úseku, který má pod sebou několik manažerů (tj. podřízených zodpovědných za nějakou oblast či úsek), nejde o funkci generálního ředitele. General Manager tedy nemůže očekávat, že s ním v zahraničí bude jednat generální ředitel a že se mu dostane takového přijetí jako generálnímu řediteli. Naopak druhá strana se může dotazovat na jména osob ve vedení firmy, případně zjišťovat jména nadřízených. Mnohé komplikace související se správným překladem ředitelských funkcí na anglicky psané vizitky vyplývají i z toho, že společenstevní právo vztahující se k firmám se statutem podobným akciové společnosti je jiné ve Velké Británii a jiné ve Spojených státech amerických. Z toho vyplývá i rozdílné označení nejvyšších představitelů firmy. V Británii jsou vedením firmy pověřeni Directors – ředitelé, z nichž jeden je Managing Director tj. vedoucí ředitel, tedy náš generální ředitel.Ve Spojených státech amerických pojem Director označuje člena správní rady, které sice akcionáři svěřují vedení firmy, nikoliv ale operativní řízení. To vykonávají tzv. officers – výkonní funkcionáři, v čele s presidentem, jehož náměstek má funkci vicepresident. Je-li někdo Director v USA, je členem správní rady (představenstva), který může být výkonný a podílí se na běžném řízení firmy nebo nevýkonný. Označení Director tedy neodpovídá našemu řediteli. Z uvedeného vyplývá, že vizitky pro USA by měly být jiné než pro Velkou Británii. Náš generální ředitel by měl být na „americké“ vizitce označen jako President, nikoliv jako Director General. V amerických firmách se setkáváme i se zkratkou CEO (Chief Executive Officer), což je vlastně nejvyšší výkonný funkcionář tj. výkonný ředitel. Tato zkratka se může objevit u jména i ve spojení s funkcí President. Je-li funkce President a CEO oddělena, pak President zastupuje firmu navenek tj. je pověřován stykem navenek, mimo firmu a CEO má na starosti přímé každodenní řízení firmy a je zodpovědný za vedení firmy směrem dovnitř. Japonské firmy např. používají označení President, Vicepresident pro nejvyšší funkcionáře, Manager pro funkcionáře střední. Používání vizitek Na rozdíl od evropských zemí (včetně ČR) je ve většině asijských zemí a na celém americkém kontinentu dnes úplnou samozřejmostí mít vždy při sobě vizitky a používat je při různých příležitostech. Vizitky se předávají (častěji vyměňují), a to buď při seznamovacím aktu nebo dojde-li k seznámení náhodou, před rozloučením, a to zejména tehdy, máme-li zájem s druhou osobou či firmou pokračovat v osobním nebo pracovním styku. Může se stát, že v potřebný okamžik již nemáme u sebe navštívenku. Jestliže nám na udržení kontaktu záleží, zašleme vizitku dodatečně s krátkým sdělením. Při běžných obchodních a diplomatických jednáních si již v úvodu jednání vyměňuje vizitky každý účastník jednání s každým účastníkem z druhé strany, proto musíme mít s sebou dostatečný počet vizitek v příslušných jazykových mutacích. Při předávání u stolu se vizitky partnerů neházejí, ale předávají se z ruky do ruky. Pokud je přítomna osoba, která nám dala svoji vizitku, pak na tuto vizitku nemůžeme psát žádné poznámky.V pracovním styku se opakovaně předávají vizitky pouze pokud došlo proti vizitce dřívější k nějaké změně např. přestěhování sídla firmy, změna telefonních čísel. Rozhodně na vizitkách nelze škrtat, přepisovat či měnit údaje perem. Při jakýchkoliv změnách je nezbytné dát si včas vytisknout vizitky nové. Při návštěvách se vizitky předávají asistentkám proto, aby je předaly navštívenému a ohlásily tím návštěvníka. Navštěvující takto oznamuje osobě, kterou hodlá navštívit svou přítomnost. Platí to zejména u neohlášených návštěv, ale i u ohlášených,

109


pokud se osoby ještě vzájemně neznají. Při větších společenských akcích se vizitky hostů vybírají u vchodu např. do připravených košíčků. Hostiteli to umožňuje získat přehled o zúčastněných návštěvnících a jejich počtu.Vizitky nejsou určeny k delším písemným sdělením. Pro kratší sdělení se používají zkratky založené většinou na francouzštině, které se ustálily na celém světě. Domnívám se, že by naši diplomaté a obchodníci mohli znát alespoň ty nejčastěji používané. Při nedávné přednášce pro pracovníky státní sféry v souvislosti s naším budoucím předsednictvím mne překvapilo, že o nich nikdy neslyšeli. Zkratky se dříve psaly měkkou tužkou, nejvýše perem, v levém dolním rohu na potištěné straně vizitky. V dnešní běžné obchodní praxi již netrváme na zápisu tužkou. V případě, že na potištěné části vizitky není místo možno použít značky ·/· (obraťte) a krátký vzkaz napsat na druhou stranu vizitky (celou větou či celým výrazem). Navštívenky se sdělením necháváme v zalepené obálce. Odpověď na zaslanou vizitku má být odeslána do 24 hodin. Forma odpovědi by měla být úměrná zaslanému sdělení, a to po obsahové i formální stránce. Nejčastěji používané zkratky : p.f. – pour féliciter . Vizitka s označením p.f. znamená blahopřání k čemukoliv. Zasílá se např. i při blahopřání ke státnímu svátku, k výročí firmy, k narozeninám, k podpisu dohody atd. Oplácí se vizitkou p.r. (pour remercier). p.f.F.N. – pour féliciter Féte Nationale – blahopřání ke státnímu svátku p.f.N.A. 2009 – pour féliciter Nouvel An. Zasílá se jako blahopřání k Novému roku. Někdy se zasílá pouze vizitka, někdy navíc tištěné blahopřání, kalendář, diář či dárek. Jestliže jsme dostali blahopřání a sami jsme dosud neblahopřáli, oplácíme vizitkou se zkratkou p.r. et p.f. N.A. 2009 (pour remercier et pour féliciter 2004). p.p. – pour présenter tj. k představení. Nejedná se ovšem o představení vlastní osoby, chceme tím známého, přítele, podřízeného, dealera, obchodního ředitele atd. představit někomu jinému. Tímto způsobem např. titulář oznamuje příjezd nového diplomatického pracovníka. Po jeho příjezdu rozesílá titulář svoji vizitku s vizitkou nového pracovníka osobám, o kterých se domnívá, že by měly být o jeho příjezdu informováni. Rozesílá se tedy vizitka tituláře se zkratkou p.p. v jedné obálce s vizitkou nového pracovníka. Děkuje se vizitkou p.r. p.f.v. –pour faire visite – za účelem návštěvy . Takto označenou vizitku zasíláme žádáme-li někoho o přijetí tj. máme-li zájem někoho navštívit. p.a.a. – pour annoncerárrivée – oznámení o příjezdu, příchodu, nástupu do funkce apod. p.c. – pour condoléance. Chceme-li vyjádřit soustrast zasíláme vizitku s tímto označením nebo s označením p.p.p. (pour prendre part). U nás se dnes běžněji vypisuje slovy „Upřímnou soustrast“. Na tyto vizitky se odpovídá vizitkou s děkovnou zkratkou p.r. p.r. – pour remercier . Poděkování. Posílá se velmi často např. po obdržení vizitky p.f., poděkování za službu, projev díků apod. p.r. et p.f. – projev poděkování a současně blahopřání p.p.c. – pour prendre congé . Na rozloučenou. Posílá se osobám, s nimiž se nehodláme nebo nemůžeme rozloučit osobně nebo dopisem. Na tyto vizitky se již neodpovídá. Tyto dříve běžně používané zkratky i v obchodních kruzích zdaleka nevymizely. Lze konstatovat, že jejich používání se opět rozšiřuje. Vizitky se také místo dopisu (zvláště nemáme-li co doplnit) přikládají zasíláme-li někomu dárek či jinou pozornost nebo květiny, aby byl znám odesílatel. Ke květinám i darům připojujeme vždy svoji navštívenku v obálce (stejně velká a stejného tvaru jako vizitka). Na obálku pak napíšeme jméno adresáta. 110


Přiložená vizitka může být bez označení nebo s uvedením formální běžně používané vazby „avec les compliments“ nebo „with compliments“. Na zásilku odpovídáme rovněž vizitkou, na které uvedeme děkovnou zkratku p.r.(pour remercier). Předáváme-li dárek osobně např. při pozvání na večeři domů hostitelce, vizitka se nepřikládá. Pro používání vizitek by mělo dále platit : - Vizitky musí být čisté, nezmačkané. Máme je vždy na stejném místě, muži v aktovce, ve stejné kapse v obleku, ženy na stejném místě v kabelce, abychom je nehledali a měli vždy okamžitě k dispozici. Je praktické a vhodné pořídit si na vizitky pouzdro. Dnes těchto pouzder (často stříbrných) používají především ženy. - Také předávání vizitek je nutno věnovat pozornost. V některých zemí (např. v Japonsku) je tento akt velmi formální záležitostí. Na Dálném východě se navštívenky při předávání vždy drží oběma rukama. V arabských zemích se nepředávají levou rukou. - Každou navštívenku, kterou dostaneme si prohlédneme, případně vyjasníme nejasnosti a teprve pak odložíme. Ve styku se zahraničními obchodními partnery se oni nás, nebo my jich, můžeme zeptat i na správnou výslovnost např. jmen. Je nezdvořilé přijmout navštívenku, nevěnovat jí žádnou pozornost a hned ji uložit např. do kapsičky saka. - Vizitky zásadně nevyhazujeme. Je vhodné je (v nepřítomnosti návštěvníka nebo dané osoby) označit datem, kdy jsme je dostali, příp. místem, příležitostí, kdy se tak stalo. - Vizitky přikládáme k příslušné dokumentaci nebo shromažďujeme podle zemí, firem, organizací apod. ve zvláštních obalech (albech) určených pro tento účel. Zachytíme tím i určitý vývoj organizací, které tyto osoby představují, jakož i změny v postavení jednotlivých osob. - Vizitkou se představují dvě osoby. Obsah a forma vizitky a způsob předávání a zacházení s nimi je obrazem obou.

3.5. Společenské podniky a příležitosti v diplomatické a obchodné praxi Společenské podniky se mohou pořádat v návaznosti na pracovní jednání, ale také při řadě jiných příležitostí. Úroveň, na jaké se takové podniky pořádají, bývá často velmi odlišná, od velmi formálních setkání až po naprosto neformální, se sportovním, zábavním či jiným charakterem. Ve styku se zahraničními partnery se takové setkání pořádá např. při příležitosti návštěvy důležité osobnosti nebo delegace, zahájení či ukončení jednání, podpisu závažných dokumentů, oslavy státního svátku a celé řadě dalších příležitostí. Cíle společenských podniků a akcí mohou být různé. Dá se říci, že čím menší je počet účastníků, tím konkrétnější, účelovější je smysl takového setkání (např. podpis dohody). Společenské podniky obvykle navazují na předchozí jednání, jejich průběh často umožňuje projednat v uvolněnější a méně formální atmosféře ty otázky, které bylo obtížné řešit při vlastním jednání. Společenské podniky s velkým počtem pozvaných dávají možnost potkat celou řadu osob, s nimiž bývá za normálních okolností obtížné se setkat a umožňují navazovat nové známosti. Obecně převládá názor, že na společenských podnicích typu recepcí u příležitosti státního svátku či návštěvy významné osobnosti není nejdůležitější podávané občerstvení (jeho nedostatky však mohou celkový dojem výrazně ovlivnit), nýbrž setkávání se, výměna názorů a získávání informací.

111


Organizační přípravy. Každý společenský podnik vyžaduje organizační přípravu, která odpovídá počtu pozvaných osob, jejich významu a formě uspořádání. U podniků velkého rozsahu bývá zvykem ustavit organizační štáb a určit zodpovědnou osobu, která má na starosti veškeré otázky, související s přípravou. V současnosti existuje řada specializovaných firem, kterým je možno zadat určité části akce (obvykle stravování), případně uspořádání jako celek. Součástí přípravy společenské akce je: • Zajištění místností (venkovních prostor) • Pozvánky • Pohoštění • Doprava významných zahraničních hostů • Program (umělecké vystoupení, proslov apod.) • Navazující náležitosti (parkování, šatny, sociální zařízení, bezpečnost) Na ministerstvu zahraničí a některých dalších nejvyšších státních orgánech bývá záležitostmi organizace společenských akcí pověřen útvar diplomatického protokolu. Slavnostní společenské akce můžeme dělit podle dvou zásadních hledisek: 1. Podle významu akce, t.j. pro koho, v jakém počtu a při jaké příležitosti je akce pořádána. Velmi slavnostní akci s velkým počtem hostů pak charakterizujeme jako recepci, při méně formální úrovni jako koktejl. Slavnostní akce s menším počtem hostů se bude pořádat jako slavnostní večeře, při méně formální úrovni jako oběd. 2. Podle způsobu podávání občerstvení (akce u stolu, ve stoje). Podle tohoto hlediska rozdělujemspolečenské akce na akce se slavnostní tabulí (bankety, obědy, večeře) a společenské akce pořádané ve stoje (recepce, koktejl, číše vína). Společenské akce se slavnostní tabulí – „u stolu“ – představují tradiční způsob pohoštění. Hosté jsou rozsazeni podle předem stanoveného zasedacího pořádku, podává se jednotné menu a celý průběh je podřízen přesně stanoveným pravidlům. U společenských akcí pořádaných „ve stoje“, celá řada pravidel odpadá (stanovení zasedacího pořádku, jednotné menu apod.), pokrmy i nápoje si hosté vybírají z celé nabídky a podle chuti, průběh je obvykle mnohem méně formální. Ničím neobvyklým nejsou ani společenské akce, kde se prolínají oba uvedené způsoby a občerstvení je podáváno formou buffetu (buffet lunch, buffet dinner). Záleží na hostiteli, zda i při této formě umístí na stole jmenovky (obvykle pouze v případě důležitých hostů, kde záleží na jejich umístění u stolu), nebo zda pouze zajistí dostatečný počet míst, která hosté obsazují nahodile. Společenské akce je možno rozlišovat i podle dalších kritérií: Doba konání (resp. začátku) akce. Podle tohoto kritéria můžeme společenské akce rozdělit na dopolední (matinée) a na ty, které se konají zpravidla v určitý čas (např. garden party obvykle odpoledne), avšak toto pravidlo není neměnné. Např. „číše vína“ bývá organizována zpravidla v poledne, ale může být uspořádána prakticky kdykoli. Délka trvání Číše vína obvykle trvá 30-60 minut, oběd 2 hodiny, slavnostní večeře 2-3 hodiny, koktejl 60-90 minut.

112


Pozvánky Po vyjasnění organizačních otázek spojených s místem a výběrem zvaných rozhodne hostitel o způsobu zvaní, které se uskutečňuje ústně nebo písemně. Formu ústního pozvání je možné volit, jde-li o společenský podnik, ve většině případů oběd, pro menší skupinu osob např. v průběhu jednání. Ve všech jiných případech zve hostitel písemně. Výběru hostů je nutné věnovat velkou pozornost, bez ohledu na druh společenského podniku. Hostitel má zájem, aby v průběhu společenského podniku nevznikaly nepříjemné situace. Nezve proto společně - a platí to zvlášť u podniků při nichž se sedí, protivníky a osoby, jejichž přítomnost by mohla vyvolat napětí nebo konflikty proto, že představují určitou instituci, organizaci nebo skupinu, nebo pro jejich osobní vlastnosti. Určitým problémem při takových příležitostech jsou i osoby tzv. nespolečenské, nemluvné, obtížně komunikující, neovládající cizí jazyky apod. Pozvánky jsou v zásadě nepřenosné. Výjimka je možná např. v případě výstavy nebo veletrhu, některých diplomatických akcí, kdy – většinou po dohodě s hostitelem - může pozvaného zastoupit jiný (nižší) pracovník. V jiných případech zastupování nebo náhrada prakticky nepřipadá v úvahu. Na velkých akcích se však někdy stává, že se jich účastní i lidé, kteří vůbec nebyli pozvaní. Ve snaze zabránit takovému až drzému chování, umísťují někdy hostitelé na pozvánku informaci: Tato pozvánka je nepřenosná (Invitation not transferable). Vzhledem k tomu, že ten jev není v naší zemi tak častý, setkáváme se s touto poznámkou u nás jen zřídka (častěji ji vidíme např. v USA). Oficiální pozvání se zasílá buď formou osobního dopisu, nebo na tištěných kartičkách na kvalitním bílém papíře. Obojí se liší formou, nikoli obsahem. Obsahují jméno a funkci hostitele, jméno zvaného, důvod (příležitost), pro který je pozvání zasíláno, udání dne, hodiny a místa, kde se setkání uskutečňuje a žádost o oznámení účasti či neúčasti. Pokud je pozvánka (nikoli dopis) předtištěna, dopisují se údaje o jménu pozvaného, příp. další údaje výhradně rukou. Je-li pozvánka vytištěna dvojjazyčně, tj. u nás česky a v dalším jazyce, má čeština před druhým jazykem přednost. Pozvánky se rozesílají s časovým předstihem, minimálně týden předem. Při některých příležitostech jsou zvány manželky nebo manželé. U tuzemských pozvánek je pak za jménem pozvaného uvedeno „s manželkou“, „s manželem“. U zahraničních partnerů se uvádí analogie „pan a paní“, např. „M. et Mme XY“, nebo „Mr. and Mrs XY“. Pokud není výslovně uvedeno jinak, vztahuje se pozvánka pouze na osobu pozvanou tj. bez doprovodu. V tištěných pozvánkách je žádost o potvrzení účasti vyjádřena písmeny R.S.V.P. (répondez síl vous plait) nebo R.L.O., přičemž obojí znamená „račte laskavě odpovědět“. Zasílá-li se pozvánka pouze jako potvrzení dřívější ústní úmluvy, označuje se buď písmeny p.m. (pour mémoire), příp. p.r. (pour rappeler) nebo slovy To remind. Nevyžaduje-li hostitel odpověď, předtištěná písmena škrtne. Předpokládá-li se specifické oblečení, je to obvykle uvedeno v levém dolním rohu pozvánky, např. v případě smokingu black tie, v případě společenského obleku informal nebo neformální oblečení. Na pozvánky je nutné odpovědět, a to co nejdříve, aby hostitel věděl, kolik osob a kdo se účastní.Pokud není možné pozvání vyhovět, je slušné s odmítnutím uvést důvod (jiná povinnost, mimo město, nemoc aj.). Na pozvánce je vždy uvedeno telefonní číslo, kam je možné zavolat, vyskytuje se i adresa pro písemnou odpověď či číslo faxu. Pozvánky na diplomatické recepce jsou obdobné: vedle shora uvedených údajů bývá na pozvánce ještě státní znak (obvykle barevný nebo tištěný zlatou barvou) a v levém dolním rohu poznámka o oblečení. Pozvánky na diplomatické akce jsou obvykle bílé (viz příloha č.2).

113


3.5.1.Hlavní formy společenských podniků Snídaně (často označované také jako „pracovní snídaně“, „Business breakfast“) Anglický výraz breakfast vznikl z „to break one´s feast“ (ukončit půst) se datuje přinejmenším od roku 1425. V současnosti jsou snídaně stále oblíbenějšími a často organizovanými společenskými podniky, neboť kumulují několik výhod. Jsou méně formální a umožňují vytvořit dělnou atmosféru v příjemném prostředí (obvykle u nás prvotřídní hotel). V zahraničí se však častěji konají přímo na pracovišti (v zasedacích místnostech či v salóncích u jídelen), v klubech, v kavárnách i doma. Jsou časově méně náročné a využívají čas, který obvykle nebývá vyhrazen standardním setkáním a pracovním povinnostem. Počet osob zvaných na pracovní snídani bývá omezený a v jejím průběhu se nikdy nepodávají alkoholické nápoje. Na pracovní snídani obvykle neposíláme pozvánky. Domluvíme se telefonicky, ústně či e-mailem. Někdy se předem posílá i program jednání. U těchto pracovních schůzek platí, že si hosté mohou položit na stůl své poznámky, materiály či diáře. Řada firem je využívá i pro setkání s odbornou veřejností nebo s novináři. Snídaně jsou pro ně příjemný způsob jak představit nový výrobek, ekonomické výsledky nebo personální změny na vyšších postech. Podobně je využívají i politici jak na celostátní, tak i na regionální úrovni. Neformální ranní posezení volí nezřídka i zahraniční návštěvy přijíždějící do Prahy. Pracovní oběd (Business lunch). V podnikatelském i obchodním světě je oběd jednou z velmi častých forem pracovních setkání. Může být buď součástí delšího jednání nebo je (častěji) dohodnut jako samostatné setkání. Pracovní oběd probíhá podle určitého nepsaného pořádku. Pravidlem je, že ten, kdo zve také platí. Navrhuje také restauraci a tím současně přebírá určitou odpovědnost za úroveň poskytovaných služeb, kvalitu jídla a nápojů. Při více účastnících také na místě navrhne zasedací pořádek. Poté, co stanoví místa jednotlivým účastníkům, zasedá ke stolu jako první hostitel. Hlavním smyslem pracovního oběda je zjistit názor druhé strany na otázky, které nejsou předmětem samotného obchodního jednání. Jde spíše o vytvoření, případně upevnění osobních vztahů, vzájemné důvěry, porozumění mezi obchodními partnery. Oficiální oběd či večeře. Oficiální oběd a zvláště pak večeře patří mezi slavnostní příležitosti. Rozdíl je pouze v míře formálnosti, večeře se považuje za společensky významnější, bývá též časově volnější. Na oficiální oběd ani večeři nelze zvát pouze ústně či telefonicky, formální pozvánka je nezbytná. U stolu sedí hosté podle předem stanoveného zasedacího pořádku. Není-li na pozvánce stanoven úbor, řídíme se zásadou, že oběd je méně formální než večeře. V létě si tedy pánové mohou na oběd obléknout světlejší šaty s bílou nebo jemně tónovanou košilí, v zimě pak tmavší oblek. Ženy si k obědu oblékají denní společenské šaty nebo kostýmek, k večeři malou večerní róbu, nikdy však klobouk. Význam oběda nebo večeře může být zvýrazněn dobou konání. U nás je zvykem zahajovat oběd ve 12.30 nebo ve 13 hodin. Oběd, organizovaný na pozdější dobu, např. ve 14 hodin, je pak chápán jako slavnostní oběd. Naopak pracovní oběd bývá obvykle stanoven na 12 hodinu.Večeře mívají začátek stanoven na dobu v rozmezí od 19 do 20.30 hod., výjimečně může večeře začínat i kolem 22 hodiny. Často to bývá tzv. „supper“ (francouzsky „souper“), kdy hostitel zve na méně formální večeři, např. po divadelním představení. Na pozvánkách bývá běžně uveden čas 19.45 nebo 20.15. Tím se hostům naznačuje, že prvních 15 minut je vyhrazeno na příchod a seznámení se hostů. Příchod hlavního hosta bývá často o něco

114


později, aby byli všichni ostatní již přítomni. Na oběd i večeři je nutno přijít ve vymezené době, nikdy předčasně, také však ne se zpožděním. Ke stolům se usedá až poté, kdy se shromáždí všichni pozvaní a bylo by společensky velmi neslušné nechat celou společnost čekat. Pokud se ze závažných důvodů host opozdí, musí hostitele o pozdním příchodu informovat. Při pozdním příchodu se pak host pozdraví pouze s hostitelem, ostatním se pouze ukloní. Malé zpoždění se toleruje pouze v případě hlavního hosta, čas takto získaný tráví ostatní hosté v salonku, kde je podáván aperitiv a kde se hosté seznamují a neformálně konverzují.U méně slavnostních příležitostí při odchodu do jídelny vyzve hostitelka přítomné dámy a sama vchází za nimi, o pány se stará hostitel. Muži usedají až poté, kdy usedne hostitelka a přítomné ženy. Při oficiálních příležitostech má vstup do jídelny svá pravidla. Jako první vstupuje hostitel s manželkou hlavního hosta, hostitelka s hlavním hostem pak jako poslední. Nikdo by tedy neměl usednout dříve, než se posadí hostitelka s hlavním hostem. Hosté jsou obsluhování v pořadí podle společenského významu, hostitelé ovšem u svého stolu vždy jako poslední. První začíná jíst hostitelka, podle které se řídí tempo podávání dalších chodů. Po posledním chodu vstává jako první od stolu hostitelka. Doprovázena hlavním hostem zve ostatní na kávu do přilehlé místnosti. Iniciativa k odchodu je očekávána od hlavního hosta. Při loučení se děkuje za pozvání a příjemně strávený večer. Ve světě bývá obvyklé zaslat hostitelům druhý den krátké písemné poděkování. Od oběda a zvláště pak od večeře je velmi neslušné odcházet dříve než ostatní hosté. Platí nepsané pravidlo, že – pokud se nemůžeme zdržet alespoň do podávání kávy, raději pozvánku s omluvou odmítneme. Oběd probíhá poměrně rychle, obvykle trvá jeden a půl až dvě hodiny. Na oběd se podávají spíše lehká jídla, obvyklé pořadí chodů je následující: studený předkrm; (polévka); teplý předkrm (omeleta nebo ryba) ; maso s přílohou; moučník; káva. Při večeři se uvedené pořadí příliš nemění, bývá však bohatší. Kompletní menu slavnostní večeře bývá složeno až ze sedmi chodů: studený předkrm, polévka, teplý předkrm, ryby, maso, sýry a saláty, dezert a ovoce. Ve světě gastronomie panují rozdílné názory na podávání sýrů. Některé kuchyně, např. anglická, podávají sýr až po dezertu, u francouzské kuchyně je to naopak. Na rozdíl od oběda, kdy se káva podává u stolu, zve hostitelka na kávu obvykle do salonku, kde se podává také aperitiv před jídlem. Tím je dána příležitost pohovořit také s těmi, s nimiž jsme neseděli u stolu. Kávu je obvyklé podávat ve stoje nebo s možností usednout k malým stolkům. Při podávání kávy hostitel nabízí cigarety a doutníky. Do té doby by si hosté neměli zapalovat ani vlastní cigarety. Je slušností, zejména v přítomnosti žen, vyžádat si ke kouření souhlas. Banket. Banketem se nazývá velká hostina se slavnostní tabulí. Při této společenské akci, obvykle organizované při významné příležitosti, je jídlo podáváno u slavnostní tabule vzorovým slavnostním způsobem. Při banketu se uplatňují organizované nástupy obsluhujícího personálu. Jídlo je překládáno obsluhujícím číšníkem ze společných mís a táců, vždy z levé strany hosta, na předem připravené talíře. Slavnostní tabule sestává z více stolů, uspořádaných do různých tvarů, nezbytné je dodržet potřebný prostor u stolu pro každého hosta (viz kapitola Zasedací pořádek). Výzdoba tabule by měla odrážet charakter a účel hostiny, například při diplomatickém banketu je výzdoba střízlivá, pouze s květinami a vlaječkami zemí, jejichž zástupci se banketu účastní. Slavnostní tištěné jídelní lístky před hosty informují o podávaných pokrmech a nápojích. Při banketu obvykle obsahují i další informace, například jméno hostitele či pořadatele, účel pořádání hostiny (při příležitosti...), datum a místo konání. Nedílnou součástí slavnostní tabule jsou jmenovky – malé obdélníkové kartičky se jménem jednotlivých hostů, které slouží k označení vyhrazeného místa u slavnostní tabule. Při slavnostních hostinách slouží

115


k rychlé orientaci a dodržení zasedacího pořádku. Na jmenovku se uvádějí pouze jméno a příjmení hosta, případně akademický titul. Funkce nebo pracovní zařazení se na jmenovku neuvádějí. Číše vína. Číše vína je společenský podnik, který se může konat v kteroukoli denní dobu, v diplomatické praxi se však pořádá v poledne. Jde většinou o poměrně velkou akci co do počtu pozvaných, ale s vymezenou dobou trvání, obvykle jednu hodinu.V poslední době se číše vína stává oblíbeným společenským podnikem i v diplomatickém prostředí. Číši vína je možno uspořádat při různých příležitostech, včetně oslavy státního svátku, lze tak zakončit i slavnostní podepsání smluv či dohod. Na číši vína jsou obvykle zváni pouze muži nebo ženy ve funkci, bez partnerů. Kromě diplomatické praxe je dnes číše vína oblíbený společenský podnik také při řadě příležitostí, např. křestu nové knihy či CD, vernisáže výstavy, otevření nové prodejny, kanceláře, představení nového výrobku, tiskové konference apod. Číše vína má výrazně společensko-pracovní charakter. Znamená přesně to, co říká název akce – podává se sekt, víno, pivo a nealkoholické nápoje, nabízí se jen drobné občerstvení jako jsou chuťovky s kaviárem, sýry apod. Hostitelé stojí po celou dobu konání akce u vchodu, kde vítají přicházející a loučí se s odcházejícími hosty. Koktejl. Koktejl je společenský podnik, organizovaný při příležitostech menšího významu. Nejčastějším příkladem koktejlu může být například akce, pořádaná při veletrzích přímo ve stánku vystavovatele nebo setkání po vernisáži výstavy. Někteří organizátoři pořádají koktejly, které však z finančních důvodů a také proto, aby povýšili důležitost akce, nazývají recepcemi. Jde pak o recepce, pořádané koktejlovou formou, které jsou poměrně obvyklé. Je na ně možno zvát hosty bez manželek. Koktejl se obvykle koná v podvečer mezi 17 a 18.30 a trvá maximálně 2 hodiny. Doba trvání koktejlu je obvykle vyznačena již na pozvánce, která má jinak stejné náležitosti jako pozvánka na recepci. Hosté nemusí přicházet přesně ve stanovenou hodinu zahájení a mohou odcházet předčasně, host by však měl setrvat nejméně 20 minut. Protože hosté přicházejí a odcházejí po celou dobu konání koktejlu, zdržují se hostitelé (obvykle několik představitelů zvoucí organizace) po celou dobu trvání akce poblíž vstupu, aby se s hosty mohli průběžně přivítat i rozloučit. Cílem koktejlu je umožnit co nejvíce lidem seznámení a navázání nových kontaktů. Záměrně proto bývá zváno co nejvíce hostů. Občerstvení je jednodušší než při recepcích, zásadně se nepodává formou bufetu, ale obsluhující personál roznáší mezi hosty občerstvení na tácech a hosté se sami obsluhují, nepoužívají žádné talířky ani příbory. Teplé i studené chuťovky se berou do rukou nebo pomocí připravených párátek. Pokud jde o nápoje, samotný název napovídá, že se obvykle podávají míchané nápoje (např. campari se sodou nebo pomerančovou šťávou, gin se sodou apod.), ale také víno, pivo a nealkoholické nápoje. Obsluha roznáší připravené nápoje na tácech, vždy několik druhů najednou a zároveň odebírá prázdné sklenice. Výhodou koktejlu oproti jiným formám společenských akcí je, že lze pozvat poměrně velké množství hostů najednou a přitom náklady vzhledem ke způsobu podávání občerstvení jsou mnohem nižší než při ostatních formách společenských akcí při stejném počtu hostů. Jistou nevýhodou jsou pak větší nároky na obsluhu. Recepce. Recepce je největší společenskou akcí v diplomatické i obchodní či společenské oblasti. Recepce se pořádají při výjimečných slavnostních příležitostech (státní svátek, státní návštěva, korunovace, zahájení či ukončení veletrhu, výstavy, festivalu či jiné kulturní a

116


společenské události). Recepce by měla mít svůj přesný organizační řád: slavnostní zahájení, projevy, přípitky, slavnostní zakončení. Je mnoho forem velkých recepcí. Recepce je možno pořádat dopoledne, v poledne i večer. Podle doby konání se mění forma, obsah i význam recepce. Dopolední recepce se pořádají spíše výjimečně, většinou při příležitosti zahájení výstavy, veletrhu, případně v diplomatických kruzích při příležitosti svatby apod. Polední recepce, pokud nahrazuje oběd, bývá organizována formou bohatšího buffet-dinner. Takovou slavnostní recepci je možno uspořádat při příležitosti státního svátku, významné návštěvy, nebo při soukromých akcích k různým výročím (svatba, narozeniny). Recepce odpolední začínají obvykle až po 17 hodině, mají charakter standardní recepce a hodí se při všech příležitostech. Recepce večerní bývají vyhrazeny pro nejvýznamnější příležitosti (státní svátek, významná zahraniční návštěva). Pozdní večerní recepce, pořádaná až kolem 22 hodiny, obvykle navazuje na předchozí banket s omezeným počtem pozvaných hostů. Taková recepce již bývá krátká, ale s velmi slavnostním průběhem. Na recepce je nutná, podobně jako na oficiální oběd či večeři, písemná pozvánka. Na pozvánce je uveden důvod pořádání recepce, místo, doba konání, někdy též požadovaný úbor a další informace organizačního charakteru. Údaje uvedené na pozvánce je nutno respektovat. Někdy bývá kromě začátku (ten je pochopitelně uveden vždy) uveden i předpokládaný konec, resp. předpokládaná doba trvání. Na recepci není nutno přijít přesně v uvedený čas zahájení, vhodná doba je asi 15 minut po začátku. Hostitelé vítají hosty u vchodu do sálu přibližně prvních 30 – 45 minut, případně do doby příchodu nejvýznamnějšího hosta. Na závěr recepce, zhruba 30 minut před ukončením, se hostitelé opět odeberou ke vchodu, kde se s odcházejícími hosty loučí. Není vhodné setrvat na recepci po době, uvedené na pozvánce. Raut. Raut (anglicky vlastně rota, sběh lidí) je vlastně obdobou recepce, nepoužívá se však v diplomatickém prostředí, které zná pouze název recepce. Mimo diplomacii je však raut velmi běžnou společenskou akcí, která oproti recepci je méně formální a vyznačuje několika odlišnostmi: - U vchodu nevítá příchozí hostitel, nýbrž číšníci s tzv. „uvítacím nápojem“ (welcoming drink) - Na rozdíl od recepce není nutné, aby prostory konání byly přísně reprezentační, naopak, často se vyhledávají neobvyklá místa nebo se koná přímo na pracovišti (tovární haly, nádraží, ale často také venkovní prostory). Raut je vhodnou formou společenské akce pro prezentace firem, tiskové konference, kongresy, veletrhy. Raut, podobně jako koktejl, slouží k navození maximální společenské aktivity a zprostředkování kontaktů. Po příchodu na raut, kdy byl hostům nabídnut „uvítací napoj“, roznáší obsluhující personál aperitivy a chuťovky. Poté obvykle následuje krátké zahájení a přivítání hostitelem, který na závěr pozve přítomné k nabídkovým stolům s občerstvením (studený, teplý a nápojový stůl, případně několik těchto stolů podle dispozic místností, kde se akce pořádá) a nastává volná zábava. Při rautu je důležité, aby podávané jídlo bylo nejen kvalitní, v dostatečném množství a nápaditě prezentované, ale musí být také „bezpečně“ konzumovatelné. Musí být připraveno tak, aby se dalo bez problémů přenést na talířek, esteticky pojídat a přitom se věnovat společenské komunikaci. Přestože si na rautu hosté sami nabírají vybrané jídlo na talířek, u všech stolů by měl být obsluhující personál, u nabídkového stolu s teplým jídlem kuchař, který podle pokynů hosta dává jídlo na talíř, případně přímo před ním připravuje. U ostatních stolů dbá obsluhující personál na to, aby

117


byly jednotlivé mísy před úplným vyprázdněním včas vyměněny za nové a aby stoly vypadaly stále upraveně. Buffet lunch, buffet dinner. Tato forma společenského setkání je v podstatě obdobou oběda nebo večeře a současně má i charakter recepce. Forma pozvání a odpovědi zvaných hostů, oblečení, to vše je obdobou oběda, večeře či recepce. Zásadní odlišností je, že jídla jsou podávána formou buffetu, každý host se tedy obsluhuje sám. Na nabídkových stolech jsou studená (předkrmy) i teplá jídla. Předkrmy si hosté sami nabírají z připravených táců na nabídkovém stole se studenými pokrmy, pro teplá jídla chodí ke stolu, kde jim pokrm na talíř připraví podle jejich pokynů kuchař nebo obsluhující číšník. Při tomto způsobu pohoštění je možno jíst ve stoje, ale obvykle bývají připravena i místa k sezení, nebo alespoň vyšší kulaté stolky, umožňující při jídle ve stoje položit talíř na tuto odkládací plochu. Nápoje roznášejí číšníci, je však možno požádat o nápoj přímo u nápojového stolu. Po hlavním jídle, moučníku a ovoci (nabídce sýrů), které jsou také na zvláštních nabídkových stolech či vitrinách, přecházejí obvykle hosté do jiné místnosti (prostoru) na kávu. Předností tohoto způsobu pořádání společenské akce je určitá neformálnost, neexistuje stanovený zasedací pořádek a hosté si volí společníky u stolu sami. Čaj o páté (Five oĆlock Tea). Čaj o páté je odpolední přátelský, méně oficiální způsob společenského setkání. Je to oblíbená forma pro čistě dámskou společnost, případně pro setkání manželských párů. Pro čistě pánskou společnost se tato forma setkání neorganizuje. Čaj se podává odpoledne, obvykle mezi 16 a 17 hodinou. Ačkoliv se na pozvánce doba trvání neuvádí, předpokládá se, že hosté se zdrží nejdéle hodinu a půl, spíše kolem hodiny. Co do pohoštění nepatří čaj o páté mezi náročné společenské akce. Podává se čaj i káva, ale také desertní vína, likéry a nealkoholické nápoje. K jídlu se nabízí sladké i slané pečivo, dorty, koláčky, malé chlebíčky, případně ovoce. Hlavní důraz je při této akci kladen na vytvoření srdečné, přátelské atmosféry. Intimní ráz je možno zdůraznit tím, že hostitelka sama nalévá nápoje a nabízí pohoštění. Přinášení a odnášení nádobí, nápojů a pokrmů však musí zajišťovat personál. K příjemné atmosféře setkání patří květinová výzdoba (ta je samozřejmě nedílnou součástí všech společenských podniků). Při čaji o páté by se měl používat kvalitní čajový a kávový servis a anglické, t.j. barevné prostírání. Další formy společenských akcí V praxi, a to nejen diplomatické, se kromě již uvedených společenských podniků můžeme setkat i dalšími formami, jejichž názvy již většinou samy napovídají charakter takové akce: Zahradní slavnost (Garden Party). Zahradní slavnost je velmi oblíbeným společenským podnikem v letních měsících. Průběh takové akce je shodný s recepcí nebo koktejlem, bývají organizovány v odpoledních nebo večerních hodinách. Při této akci je nezbytné věnovat velkou pozornost úpravě zahrady, především trávníku, který musí být krátce ostříhaný a měl by být dostatečně tvrdý (s ohledem na dámské podpatky). Hudební (případně filmový) večer. Tento společenský podnik bývá obvykle spojen s menší večeří či Buffet Dinner. Protože s programem (hudební produkcí nebo filmovou projekcí) se obvykle zahajuje, je nezbytné dostavit se včas. Taneční večer, Bridžový večer. Součástí těchto společenských podniků, jejichž účel je dán názvem, bývají rovněž večeře či Buffet Dinner. Matinée. Pod pojmem matinée chápeme dopolední představení hudební, taneční nebo literární. Matinée obvykle začíná mezi 10 a 11 hodinou a mělo by trvat maximálně 90 minut. Občerstvení se při matinée obvykle nepodává, je však možné před zahájením nebo

118


po ukončení nabídnout hostům nápoje doplněné sladkým nebo slaným pečivem v malém množství. Réveillon. Jedná se o občerstvení, podávané po půlnoci, v době od 0.00 do 2.00, zpravidla po předchozí společenské akci s tancem či jiným programem. Na jídelníčku jsou studená i teplá jídla připravená z různých druhů masa a s minimem příloh. Kromě piva mohou být podávána i lehká vína a nealkoholické nápoje. Společenské akce při zahajování veletrhů, výstav, firemní akce apod. V zásadě mají uvedené akce opět charakter recepce nebo koktejlu, ale doba konání a program jsou přizpůsobeny okolnostem. Nejobvyklejším časem konání bývá odpoledne. Při zahajovacím ceremoniálu obvykle uvítá hosty některý z představitelů pořádající organizace, pak následuje prohlídka a teprve po ní začíná vlastní společenský podnik, kde se podává občerstvení. Pokud se jedná o vernisáž výstavy, koná se společenský podnik obvykle v budově, kde je výstava umístěna, v předvečer jejího oficiálního otevření pro veřejnost. Po uvítacím projevu ředitele galerie nebo některého z představitelů pořádající organizace (obvykle sponzor), případně komisaře výstavy (nebo samotného umělce, pokud je přítomen) následuje prohlídka výstavy a teprve poté vlastní společenský podnik, pro nějž je nejpraktičtější formou organizace občerstvení koktejlové uspořádání. Firemní večírky Firemní večírky patří mezi neoficiální společenské podniky organizované při nejrůznějších příležitostech s cílem navázání neformálních kontaktů, utužení sounáležitosti kolektivů, zhodnocení či prohloubení obchodních vztahů, poděkování za spolupráci, ocenění pracovních výkonů a vytvoření motivace pro pokračování dobré spolupráce do budoucna. Cílem je tedy vzbudit v hostech přesvědčení, že si vážíme spolupráce s nimi. Jedná se o podnik ryze účelový, i když neformální, vyžadující dobrou organizaci a pečlivou přípravu. Rozlišujeme 3 základní typy firemních večírků: večírek pro klienty a obchodní partnery, večírek pro média, večírek pro zaměstnance, jejich partnery, rodiny a spolupracovníky firmy. Na večírek pro klienty zveme především naše nejvýznamnější zákazníky, dále klienty požívající všeobecné prestiže, jejichž účast na akci zdůrazní dobré jméno společnosti, ale také zákazníky, u kterých zhrozí odchod ke konkurenci. Zvýšenou péčí v průběhu večírku se snažíme odvrátit jejich odchod. Váženými hosty jsou také naši dodavatelé a distributoři, bez jejichž spolupráce by naše organizace, firma či společnost prakticky nemohla neexistovat či by se dostala do vážných potíží. Akce pro zástupce médií mají většinou za cíl prezentovat nový výrobek či vytvořit pozitivní obraz o firmě na veřejnosti. Adresně zveme ty novináře, kteří se dané problematice věnují nebo ty, se kterými firma udržuje nebo by chtěla navázat dlouhodobou spolupráci. Na večírek pro zaměstnance bychom měli pozvat všechny zaměstnance, i když tento typ benefitu obvykle ocení spíše níže postavení zaměstnanci firmy, u kterých tímto způsobem můžeme posílit pocit sounáležitosti firmy. Firemní večírky se konají obvykle jednou ročně. Vhodným termínem je čas předvánoční, kdy hodnotíme minulé období a snažíme se motivovat pro spolupráci v období následujícím. Dalším vhodným termínem je např. vítání jara nebo léta, kdy je možno využít i venkovních prostor. Přes veškerou snahu o neformální setkání jde o pracovní akci, proto není úplně vhodné večírek pořádat v pátek či přes víkend. Nejhodnější čas pro začátek těchto akcí je 18. nebo 19. hodin. Výběr místa závisí na možnostech firmy. Mělo by se jednat o prostor mimo firmu či běžné místo pracovních

119


schůzek nejlépe oddělený prostor (např. salonek nebo celý prostor restaurace). Vybrané místo by mělo být dobře dopravně dostupné. Nemusí jít o luxusní prostory, oblíbené jsou dnes originální, atraktivní lokality jako parník, zámek, historický palác, vlak, muzeum apod. Velmi důležité je nechat si potvrdit účast, aby prostory nebyly pro konečný počet hostů příliš velké či naopak malé. Firemní večírek by měl obsahovat několik kratších částí, aktivní části by se měly střídat s pasivními: 1. Zahajovací projev ředitele společnosti. U akcí pro média, klienty a obchodní partnery obsahuje i krátkou prezentaci firmy, dále je jeho součástí přivítání hostů, informace o programu večera, poděkování za spolupráci, podtržení dosažených úspěchů v uplynulém roce a plány na další rok. Délka projevu by neměla přesáhnout 10 – 15 minut. Podrobnější informace mohou hosté dostat např. na CD, které je často součástí dárkového balíčku. 2. Pasivní zábavu - např. divadelní představení, koncert, vystoupení známého zpěváka, taneční show, vystoupení kouzelníka apod. Program nejčastěji závisí na finančních možnostech společnosti. 3. Aktivní zábavu – může jít o různé soutěže o ceny, karaoke apod. 4. Neformální volnou zábavu - tato část by měla trvat minimálně stejnou dobu jako oficiální program. Dochází během ní k navazování a upevňování neformálních kontaktů. Představitelé pořádající firmy by se měli věnovat jednotlivým hostům, seznámit je např. s dalšími pracovníky firmy, se kterými dosud navázali pouze telefonický nebo písemný kontakt. Hosté by měli komunikovat především s představiteli firmy, ne pouze mezi sebou. Je možné projednat i pracovní, obchodní otázky, není však nejhodnější probírat velmi problematická místa vzájemných vztahů. Nejvýše postavení hosté i hostitelé odchází obvykle před vyvrcholením večírku. Hosté z vnějšího prostředí by měli následující den po uskutečnění večírku písemně poděkovat za pozvání. Nepoděkování je dnes i u nás, ale především v zahraničí chápáno jako prohřešek proti etiketě. Je nutno mít na paměti, že se účastní vedení, nadřízení i klienti či obchodní partneři a nepřekročit hranice slušného společenského chování a konzumace alkoholu. 5. Součástí večera je i pohoštění. Nepsaným pravidlem je, že hostitelská strana platí alespoň jídlo. Pokud neplatí celé pohoštění, je nutno na pozvánce uvést, co mají hosté placeno a co si budou platit sami. 6. Zejména na vánočním večírku hosté při odchodu očekávají dárek. Hodnota dárku by měla být pro všechny stejná, i když dámám můžeme připravit jiné dárky než pánům. Je možné přibalit i propagační materiály, případně upomínkové předměty s logem firmy. 3.5.2. Zasedací pořádek Zasedací pořádek je vždy záležitostí hostitele, který za něj také zodpovídá. Rozsazení hostů u stolu patří k nejnáročnějším přípravným úkolům hostitele a je předpokladem zdárného průběhu společenské akce, která se pořádá formou stolování. Čím je oběd či večeře formálnější, tím více záleží na přesném zasedacím pořádku a je nezbytnější jeho pečlivá příprava předem. Ze způsobu rozsazení hostů je totiž zřejmé, jakou důležitost, význam a úctu hostitel jednotlivým účastníkům přikládá.U oficiálních společenských podniků na nejvyšší úrovni je při sestavování zasedacího pořádku nutno striktně dodržovat protokolární pořadí. Hosté, zejména diplomaté, kteří jsou častými hosty podobných akcí, jsou na své správné umístění velmi citliví – jednak za svou osobu, ale také jako představitelé státu, který zastupují. Nedodržení protokolárních zásad při rozsazení hostů by mohlo narušit nejen

120


osobní styky, ale při hrubém porušení by za určitých okolností mohlo zhoršit i vzájemné vztahy mezi státy. Při sestavování zasedacího pořádku při oficiálních společenských akcích je určující především společenské pořadí – hierarchie hostů, která bere do úvahy funkční postavení zvaných hostů, jejich věk a pohlaví. Pokud to je možné, měli by být vedle sebe střídavě rozsazeni ženy a muži. Účastní-li se akce také cizinci, měli by se při rozsazení střídat nejen muži a ženy, ale také cizí hosté s domácími. U formálních společenských akcí za účasti manželek platí, že manželé nesedí vedle sebe. Při sestavování zasedacího pořádku je nutno přihlédnout i k jazykovým znalostem hostů, eventuálně k jejich zájmovému zaměření, aby se při konverzaci snáze vytvořila příjemná atmosféra. Pokud je známo, že určití pozvaní hosté k sobě chovají nevraživost, bylo by velmi netaktní posadit je k jednomu stolu. V zásadě existují dva způsoby rozsazování hostů: • francouzský, kdy hostitelé sedí proti sobě uprostřed podélných stran stolu a umisťují hosty podle významu postupně směrem k čelům stolu • anglický, kdy hostitelé sedí v čelech stolu a hosté pak podle významu usedají na podélných stranách V obou případech platí základní pravidlo, totiž že nejvýznamnější hosté sedí nejblíže k hostitelům, první po pravici, druhý vlevo atd. Je-li přítomna manželka hostitele, pak sedí nejvýznamnější host po její pravici a jeho manželka po pravici hostitele (pokud je hostitelem žena a je přítomen její manžel, platí pochopitelně obráceně). Při nepřítomnosti manželek je možné posadit hlavního hosta i proti hostiteli, ovšem jen tehdy, pokud by šířka stolu nebránila vzájemné konverzaci. Další významní hosté jsou pak podle pořadí umisťování jak vedle hostitele, tak vedle hlavního hosta. Při sestavování zasedacího pořádku nesmíme zapomenout, že hlavní host by měl být posazen na tu stranu stolu, odkud je lepší výhled (do krajiny, na zajímavý obraz apod.) Nikdy by neměl být hlavní host posazen tak, aby měl výhled na dveře, kudy do sálu vstupuje obsluha, pokud to není technicky neuskutečnitelné. Důležité je též umístění tlumočníka, pokud je zapotřebí jeho služeb. V některých zemích je zvykem umisťovat tlumočníka mezi hlavního hosta a hostitele, avšak mimo stůl, tedy do prostoru za židlemi obou hlavních osobností. Tlumočník tedy není obsluhován a může se plně soustředit pouze na svůj úkol. U nás bývá zvykem umisťovat tlumočníky po levici hostitele a hlavního hosta (vedoucích delegací při protokolárních setkáních), přičemž jejich místa u stolu se protokolárně nezapočítávají. Pokud zve na společenský podnik hostitel s manželkou, je pravidlem zvát i hosty s doprovodem. Jsou-li zvány manželské páry, je obvyklé, aby i hostitel byl doprovázen manželkou, pokud k její nepřítomnosti není vážný důvod (např. nemoc či pracovní povinnosti). Hostitelka pak zaujme u stolu takové místo, odkud má dobrý přehled nad obsluhou, obvykle tedy s výhledem na vchod do místnosti nebo sálu. Pokud je hostitelem svobodná žena, záleží na ní, zda pozve na akci někoho jako svůj doprovod.

121


3.5.3. Zásady oblékání na společenské akce a jednání Oblékání má dlouhou historii, v jejímž průběhu reagovalo na společenskou situaci v daném stupni vývoje lidstva. Plní několik základních funkcí. Zakrývá naši nahotu (i když některé módní návrhy např. sportovní nebo večerních dámských toalet nahé lidské tělo spíše zdůrazňují), chrání více méně tělo proti vlivu klimatických podmínek a konečně odráží naše estetické cítění: pozitivně, neutrálně nebo negativně. Už staří Sumerové tvrdili, že každý má úctu k dobře oblečenému člověku a francouzské přísloví praví, že kde člověka neznají, berou ho podle toho, jak vypadá. I u nás platí dodnes, že šaty dělají člověka. Na oblékání mají vliv klimatické oblasti, věk, móda a mnoho jiných aspektů včetně finančních možností. Jsou země nebo oblasti a v nich jednotlivé osobnosti udávající určitý tón ženskému nebo mužskému oblečení, jiné se přizpůsobují, v lepším či horším provedení. Oblečení je vnější vizitkou každého člověka ve styku s jinými, odpovídá jeho osobnímu vkusu, účelu, místu a době setkání. Je to v podstatě ta část společenského styku, na kterou je možné se připravit ještě před jeho uskutečněním, tj. např. před konkrétním jednáním nebo společenským podnikem. Obecně by oblečení mělo být takové, aby druhá strana nebyla jeho nemístným výběrem odrazena hned v první chvíli. I přes ležérnost, kterou v oblékání postupně prosadila paní móda, platí i dnes určitá pravidla. Ta se sice liší podle toho, o jaký pracovní nebo společenský styk jde, nicméně vhodné a okolnostem přiměřené oblečení je pro pracovníky ve styku s partnery v podstatě uniformou, byť s velkými možnostmi variací. Pro určité kategorie osob existují v Evropě určité zvyky vztahující se k oblékání. Obdobně tomu je v Severní Americe, Japonsku. Velmi stručně - v diplomacii a seriózním obchodním styku je vždy nezbytná košile s kravatou. Zvláštní pravidla oblékání pro Evropana by mohla platit pro Indii a okolní země, pro země Afriky, Středního východu aj. V některých zemích mimo Evropu patří k obchodnímu jednání národní kolorit, vlastní móda země i pro muže. My asi sotva použijeme národního kroje a také není nutno se násilně přizpůsobovat poslední zahraniční módě. Jako několik základních doporučení, vhodná a zcela obecná pravidla je možno uvést: oblečení by mělo být vždy čisté, vyžehlené a nemělo by být cítit kouřem nebo potem, mělo by být bezpečné, slušivé a dále by se nemělo zřetelně odlišovat od přijatých zvyklostí v dané zemi a pro určité příležitosti. Mimo pracovní styk, jednání a společenské podniky nechť si každý obléká to, co mu nejvíce vyhovuje a co se mu líbí. Oblečení a jeho volba by měly umožňovat elegantní vzezření, přičemž jednotlivé části by měly být celkově vhodně sladěny. V rámci daných možností (zejména finančních) je záhodno, aby oblečení bylo pokud možno z kvalitních materiálů, vyžehlené, přiměřené denní době, ročnímu období, věku, klimatickým podmínkám, zeměpisným šířkám a dané příležitosti. Obecně můžeme rozeznávat oblečení: pracovní, vycházkové, společenské, pro volný čas (domácí, sportovní). Dřívější členění na „oblečení na všední den“ a „oblečení sváteční“ alespoň ve městech zcela vymizelo a dnes se projevuje spíše v obrácené podobě. Nelze doporučit, aby vedoucí pracovníci či jiní pracovníci podobných kategorií oblékali společenský oblek s košilí a kravatou pouze pokud čekají nějakou návštěvu nebo mají-li se zúčastnit jednání apod. a jinak chodili v jeansech. Zákony schválnosti jsou v těchto případech neúprosné. V různých společenských či spíše profesionálních skupinách se ustálil určitý druh oblečení pro určité příležitosti. Chceme-li být členy této skupiny a nechceme-li stát na jejím okraji, musíme se podřídit obecným pravidlům. Jinak se obléká pro veřejnost výkonný umělec nebo výtvarník, jinak obchodník či diplomat, jinak novinář. Při žádném

122


seriózním jednání však s rádoby uniformním oblečením v jeansech, tričku a botaskách nevystačíme. Jsou-li lidé zvyklí na jeansy a botasky a obléknou se do společenského obleku pouze pro určitou příležitost, většinou to nedopadne dobře. Necítí se volně, pohodlně (ze šatů často už „vyrostli“), a proto přemýšlejí více o svém obleku než o podstatě věci. Čím je oblečení konzervativnější, tím je obtížnější rozpoznat, o koho jde. Oblečení by mělo o sobě říci jen to, že „dobře padne“. Také osoby veřejně činné nebo osoby objevující se z titulu své činnosti na fotografiích nebo na obrazovce, by se měly oblékat přiměřeně své činnosti, nikoli dle svých ustálených zvyků. V určitých obdobích v minulosti byla úroveň oblékání přehlížena a bílá košile s kravatou byly pro mnohé trnem v oku. Nakonec však každý, kdo přicházel s revolučními nápady v této oblasti, nebo kdo chtěl vzdorovat přijatým zvyklostem, byl nucen se přizpůsobit. Výjimky si vydobyli pouze vynikající jedinci v kultuře. Některé instituce vydávají interní směrnice o oblékání svých zaměstnanců (Dress Code nebo Dress Policy). Cílem směrnic není uniformita, ale zvýraznění serióznosti v očích partnerů, zákazníků a klientů i široké veřejnosti. Vnitřní směrnice Komerční banky k oblečení např. uvádí: „Vzhledem k tomu, že pracovníci Komerční banky a.s. nemají v popisu práce pastevectví dobytka, neužívají se na pracovišti džíny a džínové komplety“. Muži i ženy by měli dbát i na svůj účes.

Pánské oblečení Pro mužské pracovní oblečení v obchodní, diplomatické, hospodářské a podobné činnosti platí tato pravidla: základem oblečení je oblek, na němž závisí volba doplňků a bot. Pro pracovní styk volíme oblek z jedné látky, resp. výjimečně sako a kalhoty z různých látek, jednořadové nebo dvouřadové. Košile může být bílá nebo barevná, hladká nebo proužkovaná, příp. s nevýraznou kostkou – často rozhoduje i paní móda. Pokud má oblek vzorek (např. výrazný proužek nebo kostku), může, ale nemusí být košile jednobarevná, ale kravata by měla mít jiný vzorek. Má-li košile dvojité manžety, používají se knoflíčky, které jsou zároveň módním doplňkem. Oblek nemusí být nejmódnější. Pokud si však koupíme nový oblek, je nutné odpárat štítek, který výrobci přišívají na rukáv saka, aby si zákazník v prodejně mezi ostatními obleky povšiml značky. Oblek musí být zachovalý, dobře padnout a barevně ladit. Manažer, který ve svém obleku nevypadá solidně, sebejistě a kompetentně, může způsobit mnoho zmatků a nedorozumění. Vytvořit si dobře fungující šatník je otázka píle, času a samozřejmě dobrého rozvážení finančních prostředků. Pracovní oblečení se dnes často rozděluje také na Casual Dress (nebo Business Informal) a Business Dress – oblečení volené pro styk se zákazníkem. Casual Dress – tj. oblečení pro běžné nošení do práce zejména pro zaměstnance bez styku se zákazníkem či s cizinci. Dnes se často používá i jako oblečení pro poslední pracovní den tj. pátek (tzv.Casual Friday), kdy se obvykle návštěvy nepřijímají, jednání s klienty nekonají. Nároky na oblečení pro zaměstnance bez styku se zákazníkem nejsou tak striktní. Součástí takového pracovního šatníku jsou kalhoty, barevná, vzorovaná košile i bez kravaty (v létě i s krátkými či vyhrnutými rukávy) či tričko, které však musí být vždy s límečkem na knoflíky. Oblečení může být i hnědé barvy a sportovnějšího charakteru. V diplomatických kruzích se nepoužívá.

123


Business Dress – pro styk se zákazníkem se vyžaduje oblek, košile a kravata. Jde v podstatě o velmi konzervativní styl, kteří nosí obchodníci, bankéři, burzovní makléři, právníci – i svým oblečením by měli vzbuzovat jistotu a důvěru. Nejuniverzálnějším oblekem je tmavý (nemusí být černý) jednořadový oblek (případně i s vestou). Lze jej prakticky nosit v kteroukoliv dobu. Může posloužit i jako oblek večerní. Přes den se obvykle nosí obleky tmavě modré a šedé. Látky mohou mít i jemný vzorek. Hnědá barva se hodí spíše pro sportovní a rekreační oděvy. V létě se nosí světlejší barvy jako světle šedá, béžová, písková apod. Dvouřadová fazóna je považovaná za formálnější než jednořadová. Vhodnější je pro štíhlé muže. Pokud stojíme, musí být sako vždy zapnuté. Pokud máme pod sakem vestu, pak poslední knoflík u vesty se nezapíná. Chození v rozepnutém saku nevypadá nejlépe.U obleku je několik kapes různé velikosti, ve kterých se nosí peníze, doklady atd.. Oblek s vycpanými kapsami však nevypadá nejlépe. Držení rukou v kapsách, což se mnohým často stává, také nepatří ke slušnému chování. To se ale netýká kapes u kabátu. Nohavice u kalhot by měly vepředu sahat k obuvi, vzadu až na podpatky. Příliš krátké či dlouhé kalhoty nepůsobí dobrým dojmem. U jednořadového saka by i za chůze mohl být dolní knoflík rozepnutý, dvouřadové sako by mělo být zapnuté. (Při sezení se může rozepnout o dvouřadového saka jeden – dolní knoflík, při zvedání ze židle si ho musíte zapnout). Šusťáková, kožená nebo prošívaná bunda se k obleku nehodí. Ozdobou muže a projevem jeho osobnosti jsou kravaty. Je to drobný, ale důležitý prvek pánského oblečení, který nejvíce podléhá módním změnám. Kravat by měl mít každý muž co nejvíce a každý pracovní den v týdnu by měl nosit jinou. Je vždy nutno kravaty nosit zavázané na zapnutý límec u košile, úprava s rozepnutou košilí a polozavázanou kravatou „ na půl žerdi“ je zcela nemístná. Kravaty je možné upevnit sponou. Pokud nepoužíváte sponu, nechte oba konce kravaty volně viset na košili, nezastrkujte užší konec za košili. Také všechny knoflíčky u košile musí být vždy zapnuté. Muž s povolenou vázankou a rozepnutým knoflíčkem košile u krku skutečně nepůsobí (ani v nejparnějším létě) ve společnosti či na obchodním jednání nejlépe. Kravata by měla barevně ladit k obleku, může mít i vzor (nejlépe drobný). Důležitá je i délka kravaty. Vázanka je jedinou částí oblečení, kterou muž jen neobléká, ale také sám upravuje. Výběr kravaty a její úprava je pečetí elegance každého muže. Krátká vázanka by neměla odhalovat žádný knoflík u košile, zatímco dlouhá by neměla sahat pod hranu kalhot o více než špici vázanky. Vhodné jsou vázanky z kvalitního hedvábí, které dobře drží uzel. Šířku kravaty často řídí „paní móda“, měla by však být v rovnováze se šířkou klop u saka. Správně zavázaný uzel svědčí o pečlivosti jejího majitele. Kravata by měla být ve správném poměru k postavě muže, a to jak do velikosti, tak i co do vzoru. Muži drobnější postavy by se měli vyvarovat velkých vzorů, velkých uzlů a širokých kravat. Velcí muži naopak vyžadují nápadnější vzory, velké uzly a větší šířku kravat. I drahý oblek se dá přebít nevhodnou kravatou. V levé horní kapse saka se někdy nosí bílý kapesník, zvláště pro společenské příležitosti, příp. kapesník ze stejného materiálu jako je kravata. Kapesník je buď ve vodorovné poloze, nebo mohou být povytaženy 2-3 rohy. Používání jiných barev nebo materiálů je záležitostí módní. Vyšívané, háčkované kapesníky v náprsní kapse jsou nevhodné. Kapesníky musí být vždy čisté. Muži i ženy používají kapesníky bílé barvy. Boty pro pracovní a zejména společenské příležitosti mají být s koženou velmi tenkou podrážkou a jsou vždy tmavší než oblek. Ponožky by měly ladit s kravatou (nedávný zvyk nosit bílé ponožky se ke společenskému obleku vůbec nehodí), jsou vždy jednobarevné, musejí být tak dlouhé, aby při sezení nebyla vidět lýtka. K tmavším oblekům nosíme vždy černé ponožky. Také boty mají být vždy čisté. Ke společenským a podobným oblekům se nosí pouze boty se šněrovadly, nikoliv mokasíny. Rozhodně se nehodí : krátké a příliš otřepané ponožky, otřepané límečky a manžety, tílka, 124


trička a košile křiklavých vzorů, sešlapané a špinavé boty, boty na vysoké gumové podrážce. Také se nehodí nosit hnědou obuv k večernímu obleku. Mužské ozdoby, jako jsou prsteny, řetízky na ruce nebo krku jsou věcí vkusu i módy. Šperky však patří hlavně ženám. Předmětem módy jsou dnes i hodinky a jejich tvary, obruby na brýle, pásky, spona do kravaty atd., které mají být často i obrazem finančního postavení dané osoby. Snubní prsten může nosit jak muž tak i žena. Celkový image dotvoří ještě psací potřeby, mobilní telefon, cestovní zavazadlo apod. Vycházkový oblek (tenue de ville, unofficial) - jednořadový nebo dvouřadový nebo výjimečně sako a kalhoty. Pro doplňky platí totéž co pro pracovní oblek. Ve srovnání s ním je vycházkový oblek konzervativnější, barva obleku tmavší. Košile by měla být jednobarevná, kravata ne příliš nápadná, ale ne nutně konzervativní. Nosí se pro společenské příležitosti buď samostatné nebo spojené časově s prací, pokud není předepsán jiný oblek. Jestliže se na pozvánce objeví zkratka „informal“ je nutno se přizpůsobit místním zvykům. Ve většině zemí je vhodné si obléci vycházkový oblek, košili (bez kravaty) nebo např. i kvalitní rolák. Košile nemusí být bílá, vhodná je i vzorovaná košile a může být i s krátkým rukávem. Košile bez kravaty se u krku úplně nezapíná. Nelze však přijít ve sportovním oblečení (ani značkovém), v mikině, ve svetru, v džínovém oblečení, botaskách apod. V některých zemích se předpokládá vycházkový oblek (někde i tmavý) s kravatou. Tmavý oblek - jednořadový nebo dvouřadový, doplněný bílou košilí, světlou hladkou nebo proužkovanou kravatou, černými ponožkami a botami. Je to univerzální slavnostní oblečení pro den i večer. Žaket (cut, cutaway, morning coat) - delší černé nebo tmavě šedivé sako se šikmo střiženými předními díly, šedá nebo černá vesta a šedobílé nebo černobílé proužkované kalhoty. Bílá košile s tvrdým límcem se zahnutými rohy, šedá kravata, černé ponožky, černé boty a černý nebo šedý cylindr. Nosí se v řadě zemí při slavnostních příležitostech ve dne (nástupní audience, slavnostní matiné, pohřby). V Československu se používal do 2. světové války. Zjednodušenou formou žaketu je „kombinované sako“. Kalhoty jsou proužkované, sako dvouřadové nebo jednořadové jednobarevné. U nás se podobně jako žaket nepoužívá. Smoking (black tie, smoking, cravate noir, tuxedo) - výhradně večerní oblek z černé látky, správně jednořadový, má hedvábné klopy nebo hedvábný šálový límec, kapsu na levé straně. Kalhoty nemají záložky a na jejich vnějším švu může být našitý úzký hedvábný lampas tzv. galon. Do smokingu je určena bílá měkká košile tzv. smokingová košile, která by správně měla mít dvojité přeložené manžety. Nutné jsou manžetové knoflíky, které mají ladit s košilovými. (smokingová košile se ale nehodí ke sportovním či pracovním oblekům). Ke smokingu vždy patří černý (nebo výjimečně jiný tmavý) ručně vázaný motýlek, černé nejlépe hedvábné podkolenky nebo vyšší ponožky a hladké (nemusí být lakové) boty. V kapsičce u saka může být bílý kapesníček. I smokingové oblečení podléhá mírným vlnám módy. Móda ovlivnila např. v 70.létech velikost motýlků (větší), v 60.létech byly moderní smokingy v modrých tónech (i z brokátových látek). Od 80.let se na výsluní vrátil klasický černý smoking. Smoking vznikl kolem roku 1860 - 1890 v anglicky mluvících zemích. Samotný název „smoking“ zní anglicky, výraz smoking se však používá především v německy mluvících zemích a v zemích východní Evropy. V anglosaských zemích je smoking jako druh oblečení neznámý. Ve Velké Británii a zemích Britského společenství se hovoří o „dinner jacket“, 125


v USA a Kanadě o „tuxedo“. V některých zemích ale „dinner jacket“ znamená bílý smoking, což je v Británii „white dinner jacket“ a v Americe „white tuxedo“. Bílé smokingové sako se nosí v některých zemích na večerní slavnosti pořádané v přírodě (na zahradě) nebo např. na parníku. I k bílému smokingovému saku by se správně měly nosit černé kalhoty. Smoking je slavnostním oblečením např. při premiérách ve velkých divadlech, nejvýznamnějších koncertech apod. Nosí se po 19.00 hodině. Pro jiné příležitosti ve dne, např. pro svatby je nevhodný. Koná-li se svatba přes den je vhodnějším oblečením pro snoubence žaket nebo tmavý oblek. Je-li na společenskou akci vyžadován smoking, neměl by mít personál také černý smoking, aby nedocházelo k omylům. Smoking je možné zapůjčit i v půjčovnách společenských obleků, které dnes existují ve většině zemí. První půjčovny společenských obleků vznikly ve 30. létech minulého století a umožnily přístup k slavnostním šatům široké veřejnosti. Dnes je smoking nejvyšším typem společenského oděvu, jež se u nás používá. Frak (white tie, full dress) - slavnostní večerní oblečení z černé látky, zvláštního střihu, klopy z hedvábného rypsu, kalhoty z téže látky jako sako, ale s hedvábnými často dvojitými lampasy. Bílá košile buď s tvrdým límcem se zahnutými rohy, příp. s měkkým límcem, vždy bílý motýlek (černý motýlek k fraku nosí pouze např. personál v restauracích), případně bílý nebo černý látkový pás, černé ponožky, hladké lakové boty. Používá se při slavnostních příležitostech, obvykle po 20. hodině. V některých zemích je předepsán např. pro audience u hlavy státu i v průběhu dne. Jde o jediný oblek, na který se připínají vyznamenání, nikoliv jen stužky či miniatury. Druh slavnostního oblečení závisí na okolnostech, na místních zvyklostech. V případě společenských podniků je výslovně uvedeno na pozvánce (např. u fraku - white tie, u smokingu - black tie nebo prostě zkratka b.t., u společenského nebo vycházkového oblečení – informal, u sportovního oblečení – casual). Jsme-li pozváni a přijímáme-li pozvání, musíme se oblečením přizpůsobit. Zveme-li sami, jde-li o formální slavnostní příležitost, je vhodné hosty upozornit na předpokládaný druh oblečení. Není jistě příjemné nikomu, ani hostiteli ani hostům, sejdou-li se při jedné příležitosti společně osoby oblečené ve smokingu a v jeansech s botaskami. Ženské oblečení nebývá na pozvánkách zvlášť vyznačeno, odvozuje se však z označení vztahujícího se k mužům. Národní oděv - národní oděv (dámský i pánský) je vhodný ke všem příležitostem (i k diplomatickým či velmi slavnostním). Je vždy velmi vítaným a žádoucím osvěžením monotónní uniformity.

Dámské oblečení V dámském oblečení je větší rozdíl v tom, co se nosí pracovním styku a v tom, co se nosí pro společenské příležitosti. Přitom pochopitelně platí základní pravidla (oblečení čisté, vyžehlené). Ve společenském styku, ať jde o vedoucí nebo odbornou pracovnici nebo o manželku doprovázející manžela, podléhá její oblečení daleko více módě, než oblečení mužské. Přitom je nutné vystříhat se nadměrných výstřelků, nevhodných barev i doplňků. V pracovním styku by žena neměla být oblečena nápadně a výstředně. I u žen můžeme dnes rozdělit oblečení na Casual Dress a Business Dress.

126


Casual Dress - Nároky na oblečení bez styku se zákazníkem nejsou tak přísné – žena může volit oblečení sportovního charakteru - jak kalhoty, tak i sukně. O délce sukně rozhoduje i paní móda. Mini nejsou vždy nejvhodnější. Business Dress - Pro obchodní nebo podobné jednání by žena měla oblékat šaty nebo kostým (dnes v mnoha zemích i kalhotový) doplněný halenkou, vhodně volené barevné punčochy a střevíce tak, aby ladily se šaty nebo kostýmem. Látka může být jednobarevná nebo se vzorkem, délka a šířka sukně podle módy (ne však velmi krátké mini). V řadě zemí musí mít žena pro pracovní a společenské příležitosti vždy punčochy. Pro obchodní jednání (zejména s cizinci) není přípustné nosit ani v létě pouze tílko nebo šaty na ramínka. Vhodné nejsou ani výstřední střihy, lesklé, průsvitné materiály a krajky, oděvy ušité z koženky, legginy. Ani v létě není povolena pásková obuv či boty s vysokou podrážkou. Objevit se na jednání bez punčoch bylo ještě před pár léty nepředstavitelné. Tento názor ještě pořád vládne např. v Americe. V Evropě se na nošení punčoch netrvá tak přísně, ale přesto, pokud nejsou skutečně enormní vedra jsou punčochy na jednání vhodnější. V zimě vzhledem k podnebí nosíme kozačky. V kanceláři se proto přezouváme, nikde však ne do bačkor nebo do pantoflí! Vyžaduje se uzavřená společenská kožená obuv. Líčení by nemělo být nápadné a výrazné. Vhodný je denní (nikoliv večerní) make-up. Vycházkové šaty mohou být světlejší a pestřejší. Může jít o šaty vcelku, kostým nebo i kalhotový kostým (v podstatě odpovídají tzv. Business Dress). Večerní šaty mohou být krátké tzv. koktejlové nebo dlouhé a odpovídají pánským černým tmavým společenským šatům. Malá večerní toaleta jsou šaty s dlouhým rukávem, bez větších výstřihů, většinou tmavé, výjimečně světlé barvy s doplňky. Malá večerní toaleta vhodně doplňuje pánský smoking. Ještě nedávno se předpokládalo, že smoking musí doprovázet dlouhé šaty. Dnes už tato zásada tak úplně neplatí, vhodné jsou jakékoliv pěkné společenské šaty a dokonce i kostým z večerní látky. Velká večerní toaleta jsou dlouhé šaty bez rukávů, často s velkým výstřihem, různých barev. Odpovídá pánskému fraku v některých zemích i smokingu. U dámské oblečení jsou daleko významnější různé módní doplňky (šperky, bižuterie, náušnice, náramky, náhrdelníky, kabelky). Dříve používané pravé šperky jsou dnes během dne často zejména z bezpečnostních důvodů nahrazovány napodobeninami. Bižuterie je však u večerních toalet vyloučena. K vycházkovým šatům se hodí větší kabelka z pravé nebo umělé kůže, k večerním šatům malá kabelka nejenom z kůže, ale z různých jiných např. textilních zdobených materiálů apod. Kabelku nikdy nepokládáme na konferenční, jídelní ani pracovní stůl. Součástí společenského oblečení mohou být i rukavice. U žen by měly být barevně v souladu s botami a kabelkou, u mužů jsou doplňkem svrchního pláště. Při společenských příležitostech ženy večerní rukavice nesvlékají, ani při pozdravu. Výjimkou je stolování (v rukavicích se nejí). Doplňkem oblečení je také deštník, který se nosí v závislosti na klimatických podmínkách, někdy, a to nejen u žen, může být i doplňkem módním. Vzhledem k podnebí ženy u nás téměř po celý rok nosí kabáty. Plášť je rozhodně elegantnější než sportovní bunda (zejména ta, kterou si oblečeme na šaty či kostým). Vhodným doplňkem jsou také kvalitní nejlépe značkové hodinky. Pro přenos pracovních materiálů souvisejících s jednáním používají muži aktovky, tašky, kufříky. Jde o 127


předměty praktické, podléhající stejně jako jiné doplňky vlivům módy. Přitom módní hledisko není rozhodující. Kvalitní aktovky apod. jsou z kůže, jiné z umělých materiálů. Papírové tašky nelze doporučit. Ženy používají obdobné aktovky nebo tašky, někdy přizpůsobené tvarům ženských doplňků z oblasti kožené galanterie, nebo podobné kufříky jako muži. Pro tento účel se nehodí tzv. igelitky či nákupní tašky. Je také nevhodné přijít na jednání s velkou taškou plnou nákupu. V některých zemích není neobvyklé přenášet podkladové materiály pouze v obálkách, kožených či jiných obalech a deskách bez aktovek. To je ovšem možné pouze na kratší vzdálenosti a za dobrého počasí. Přenášení pracovních materiálů ve sportovních taškách, krosnách, igelitových sáčcích a zavazadlech podobného druhu je krajně nevhodné.

3.7. Podpis smluv a dokumentů Podpis dokumentu (kontraktu) vždy znamená vyvrcholení celého společného, často nelehkého a dlouhého jednání. Je určitým potvrzením další spolupráce, postupu či výměny zboží. Podpisu dokumentu je proto vhodné dát slavnostní ráz. Základním předpokladem a samozřejmostí je věcně i formálně včas připravený, podle všech legislativních předpisů upravený dokument (v příslušných jazykových mutacích), který vložíme do podpisových desek. Podpisové desky bývají krásné a slavnostní, často kožené. Při podpisu oficiálních mezinárodních smluv či jiných dokumentů mají desky také státní znak.

Podpis mezivládní dohody

Pranmen : archiv autorky

128


Podpis se obvykle koná ve vyzdobené, hezké místnosti, do které umístíme podpisový stůl a dvě židle. Stůl je ozdoben nízkými květinami tak, aby nepřekážely fotografům a, pokud jsou přítomni, i kameramanům či novinářům. Na stůl umístíme také podpisovou soupravu a státní vlajky. Dokumenty v zavřených podpisových deskách jsou připraveny na stole. Delegace přicházejí do podpisového sálu, pokud to dispozice místnosti dovolí, stavějí se do půlkruhu za své představitele nebo na stranu ke svým představitelům. Až když jsou již obě delegace nastoupené v sále, přicházejí vedoucí delegací a usedají k podpisovému stolu. Usedají tak, že hostitel má po své pravé ruce hosta. Pracovníci protokolu nebo sekretáři, kteří podepisovaný dokument dobře znají, obracejí každý svému představenému stránky podepisovaného dokumentu. Pro lepší orientaci je také možné označit podpisované stránky vhodnými záložkami. Když vedoucí delegací podepíší své dokumenty, pracovníci protokolu či sekretáři si za jejich zády dokumenty vymění a vedoucí delegací podepíší dokument druhé strany. Po podpisu vedoucí delegací povstanou (pracovník protokolu jim pomůže odstavit židle) a podepsané dokumenty si navzájem předají. Tím získá každý vedoucí delegace opět svůj dokument. Po podpisu dokumentů obvykle následují krátké proslovy, nejprve hostitele a potom hosta. Číšníci přinášejí šampaňské víno a nabízejí je oběma vedoucím a pak i jednotlivým členům obou delegací. Celá akce končí obvykle přípitkem.

3.8. Předávání vyznamenání, diplomů a ocenění Jde o jednu z nejslavnostnějších protokolárních akcí a proto je nutno ji věnovat maximální úsilí a péči. Pro mnohé vyznamenané představuje vyvrcholení jejich celoživotní práce. Nebudu se zde zabývat výběrem oceněných ani tím, jaké ocenění je jim předáváno, nýbrž pouze praktickým otázkám spojených s vlastním předáváním. V okamžiku, kdy dostaneme seznam oceněných, stanovíme datum, hodinu a místo, kde se bude slavnostní akt konat. Pozvání oceněných, jejich rodinných příslušníků a čestných hostů se děje vždy písemnou formou, a to dopisem nebo pozvánkou. Na pozvánku je vhodné předepsat oblečení. Výběr místa, kde slavnostní akt proběhne, volíme vždy s ohledem na počet oceněných a celkový počet pozvaných hostů. Do malého prostoru nemůžeme pozvat příliš mnoho osob. V této souvislosti nutno připomenout, že musíme počítat i s novináři a vytvořit podmínky pro kameramany a fotografy. Naopak při malém počtu pozvaných není vhodné použít velký sál, kde by se ocenění úplně „ztráceli“. Oceněné zveme vždy s dostatečným předstihem (nejméně 3 týdny) a u každého pečlivě kontrolujeme, zda potvrdil účast. Je vhodné ještě tak den, dva před akcí všechny oceněné obvolat a ověřit, zda se skutečně dostaví. Zvláště předává-li se ocenění jednotlivým osobám, je to základním předpokladem úspěšnosti celé akce. Pokud tuto část organizátoři podcení, může se stát, že oceněný nedostane diplom se svým jménem, což je velká chyba organizátorů. Aby k tomu nedošlo, musíme zkontrolovat účast přítomných dle seznamu a ve správném pořadí je seřadit či usadit. Někdy proto zveme oceněné na dřívější hodinu, než ostatní pozvané. Podle seznamu přítomných účastníků také srovnáme diplomy a ocenění. Diplomy a ocenění těch, kteří se nemohli zúčastnit, vyřadíme a předáme je později jinou cestou.

129


Formy předávání jsou různé: někdy ocenění po celou dobu stojí, při velkých slavnostních aktech se sedí v řadách (v pořadí v jakém budou oceňováni) a nastupují k předání po celých řadách. Aby se nestalo, že při sedání do řad dojde k záměně osob, má každý na svém sedadle jmenovku. Pro vlastnímu průběhu akce by měly platit tyto protokolární pravidla: -

-

ocenění nastoupí na svá místa nebo se posadí do řad podle připraveného zasedacího pořádku přicházejí čestní hosté a rodinní příslušníci (u vojáků nastupuje čestná jednotka i se zástavou) za zvuku vhodného hudebního doprovodu (u vojáků chorál) přichází hlavní představitel, který předává ocenění. Často bývá doprovázen např. představiteli vysoké školy, vlády apod. určený pracovník zahájí slavnostní akci krátký projev hlavního představitele určený pracovník čte rozhodnutí o předání vyznamenání, diplomů apod. (u vojáků rozkaz) a představí postupně každého oceněného hlavní představitel přistupuje k oceněnému se slovy „blahopřeji“ nebo naopak oceněný přistupuje k hlavnímu představiteli, který mu předá vlastní ocenění, diplom, odměnu apod. Oceněný pak hlavnímu představiteli poděkuje, ukloní se a vrací se na své místo. Součástí poděkování může být i podání ruky (ruku však podává hlavní představitel oceněnému – ne naopak). následuje krátké poděkování jednoho z oceněných. Vzhledem k tomu, že se jedná o opravdu slavnostní chvíli je vhodné toto poděkování předem připravit písemně a číst (v žádném případě nelze doporučit projev „ z patra“). po ukončení předávání se obvykle hraje státní hymna za zvuků hudby odchází hlavní představitel s doprovodem slavnostní akt může končit např. přípitkem ve vedlejší místnosti nebo i společenským podnikem (recepce, koktejl, večeře apod.) nebo kulturním programem (např. koncert).

Pokud ocenění při tomto aktu stojí a jedná se o předání ocenění i starším či nemocným osobám, pak nutno připravit pro některé i židle. Budou-li potřebovat, mohou se posadit. Nejde o žádný přestupek proti protokolárním pravidlům. Je také vhodné před začátkem nebo naopak při loučení předat manželkám nebo matkám oceněných květiny. I ony mají zásluhy na úspěchu manželů. Manželům oceněných žen květiny nedáváme, předáme je pouze oceněné ženě. Mezi podobné protokolární akce patří např.: - jmenování do funkce - ocenění nejlepších pracovníků a sportovců - přijetí osob, které vykonaly práci nebo čin vymykající se běžným pracovním povinnostem (hrdinský čin při záchraně života) - státní či vojenský pohřeb apod.

130


3.9. Diplomatická korespondence Diplomatická korespondence existovala v některých vyspělejších civilizacích ještě před naším letopočtem. Jorg von Uthmann ve své knize „Diplomaté“ např. uvádí, že faraónové udržovali už ve 14.století před n.l. živou diplomatickou korespondenci na hliněných destičkách s knížaty předoasijských nárazníkových států, závislých na Egyptu. Na deskách najdeme pozdravná poselství, důkazy oddanosti, žádosti o pomoc, někdy také stížnosti i vzájemná udání.65 Ucelenější systém byl budován po řadu století a k jeho vytvoření významně přispěli např. Italové. Již ve 13.století přijali např. zákon, který ukládal benátským diplomatickým představitelům podávat svým vládcům pravidelně zprávy o situaci v teritoriu, do kterého byli vysláni. Již Benátčané totiž rozlišovali dva druhy diplomatického zpravodajství a to tzv. dispacci ( depeše), která průběžně informovala o aktuálních událostech v zemi a relazioni, což byly souhrnné zásadní zprávy, které se psaly většinou při ukončení mise a které podávaly souhrnný obraz o situaci a vývoji v zemi působení. I dnes v době počítačů platí, že pouze včasná, přesná a pravdivá informace umožní rychlé a správné rozhodnutí. Okamžitě předané informace o důležitých politických, hospodářských, finančních, vojenských, bezpečnostních apod. problémech a změnách v jednotlivých teritoriích patří k těm nejcennějším. Informace mohou mít podobu písemnou, ústní nebo kombinovanou. Písemné informace si mezi sebou vyměňují nejčastěji ústřední orgány, které řídí zahraniční službu (tj. např. ministerstvo zahraničí) a diplomatické mise v zahraničí. Mezi tyto písemné materiály patří např. zprávy, informace a jiné písemnosti, dále instrukce, pokyny a různé krátké informace ústředí, které se zasílají na zastupitelské úřady v zahraničí v šifrované i nešifrované (in claris) podobě jako telexy, mikrofiše, CD, telegramy, e-maily, faxy, SMS apod. Nařízení a instrukce ministerstva zahraničních věcí se ve starší době nazývaly reskripty (nejstarší dochované reskripty pocházejí z roku 1198 a byly určeny benátskému vyslanci v Konstantinopoli). Až do 18. století nebyli diplomaté z povolání ani neexistovaly archívy, proto musel být každý šéf mise do svých úkolů zasvěcen nově. Instrukce proto byly velmi obsáhlé a podrobné. Zprávy jsou obvykle rozsáhlejší vícestránkové písemné materiály, informace jsou kratší. Obsahují zpravidla určitá fakta, utříděná podle různých systémů, jejich syntetické či analytické zpracování a vyhodnocení, vyúsťující v závěrečný komentář či odhad dalších trendů. Zprávy mohou být výsledkem práce jednotlivců i kolektivů. Často bývají důvěrného charakteru. Ve státech Evropské unie se obvykle používají 4 stupně utajení: vyhrazené, důvěrné, tajné a přísně tajné. Zprávy i informace se píší na hlavičkovém papíře a pod hlavičkou bývá uvedeno spisové (nebo pořadové) číslo písemnosti. Dále se na první stranu uvádí adresát a název informace. V levém dolním rohu je uveden zpracovatel či jméno osoby, která odpovídá za správnost. V pravém dolním rohu je podpis vedoucího úseku, odboru či mise. Telegramy (šifrované i in claris), faxy nebo e-maily jsou stručné, často psané „telegrafickým“ jazykem.

65

Uthamana,J.: Diplomaté. Brno, Books-Bonus A-Memorailia 1998 131


Diplomatická korespondence je také jednou z forem, jejímž prostřednictvím se uskutečňují diplomatické styky mezi státy navzájem a také styky států s mezinárodními organizacemi (vládami). V praxi se v diplomatické korespondenci vyvinuly určité formy a zvyklosti. Zahrnují ustálené formy včetně ustálených zdvořilostních frází, které je nutno dodržovat, např. : „Velvyslanectví.......projevuje úctu ministerstvu zahraničních věcí a dovoluje si informovat......bylo by povděčno...“apod. Pokud se tak neděje, tzn. pokud se od běžných zvyklostí ustoupí, má, případně může to mít i důsledky politické. S ohledem na to, že diplomatická korespondence je výlučně záležitostí oficiální, a že jde o sdělení oficiálních představitelů státu, musí být vedle věcné stránky věnována velká pozornost stránce formální i jazykové. Diplomatickou korespondenci odesílají a přijímají hlava státu, předseda vlády, ministr zahraničí, zastupitelské úřady. V důsledku různorodosti forem styků mezi státy mohou být vedle ministerstva zahraničí do tohoto druhu korespondence často zapojeny i některé další orgány vlády ( např. ministerstvo obrany, obchodu), a to vždy se souhlasem vlády nebo po dohodě s ministrem zahraničí. Jednotlivé druhy diplomatické korespondence může zasílat: a) Hlava státu pověřovací a odvolací listiny (hlava státu jmenuje velvyslance nebo vyslance u druhé hlavy státu a odvolává velvyslance nebo vyslance), opětovné pověřovací listiny, pověřovací listiny se zvláštním posláním, dopis, poselství, deklarace, telegramy. b) Předseda vlády nebo člen vlády: dopisy, poselství (např. jedné hlavy státu hlavě druhého státu), telegramy. c) Ministr zahraničí: kabinetní list (představení chargé dáffaires), konzulský patent (pověření výkonem konzulárních funkcí), telegramy. d) Zastupitelský úřad, ministerstvo zahraničí. Korespondence zastupitelského úřadu s jiným zastupitelským úřadem a korespondence zastupitelského úřadu s ministerstvem zahraničních věcí přijímající země, jakož i korespondence ministerstva zahraničních věcí se zastupitelskými úřady se uskutečňuje ve formě tzv. nót, které jsou nejčastějším druhem diplomatické korespondence. Nóty mají přesně určenou formu a obvykle se předávají osobně. Formální (osobní) nóta - např.dopis vedoucího zastupitelského úřadu psaný v první osobě, adresovaný jinému vedoucímu zastupitelského úřadu nebo ministru zahraničí nebo jinému představiteli přijímajícího státu. Je osobně podepsána odesílatelem, obsahuje všechny ceremoniální náležitosti. Používá se málo. 132


Verbální nóta - sdělení instituce instituci, psaná ve třetí osobě, obsahuje všechny zdvořilostní fráze a formální náležitosti. Nóta se nepodepisuje, ale parafuje za textem a její součástí je i razítko. Verbální nóta se může rozesílat poštou. Kolektivní nóta – např. několik zastupitelských úřadů učiní stejné sdělení jiným zastupitelským úřadům nebo ministerstvu zahraničí přijímajícího státu. Identická nóta - přibližně stejné sdělení např. ministerstva zahraničí vybraným zastupitelským úřadům, případně stejné sdělení jednoho zastupitelského úřadu několika vybraným zastupitelským úřadům. Cirkulární nóta - sdělení např. ministerstva zahraničí nebo jednoho zastupitelského úřadu všem zastupitelským úřadům. Memorandum – zpravidla obšírný výklad, zdůvodnění, argumentace v písemné formě ke konkrétnímu problému, vysvětlení stanoviska, obvykle jako příloha k nótě. Zpravidla neobsahuje žádné požadavky nebo nároky. Aide-memoire - neformální dokument obsahující skutečnosti již sdělené ústně tj. záznam o tom, co již bylo učiněno nebo řečeno. Po formální stránce je dokument označený jako aide-memoire. Cílem je zabránit možným nedorozuměním, které by mohly být způsobeny nepřesným vyjadřováním či odlišným pochopením faktů. Může obsahovat i určité návrhy. Píše se na bílém papíře nadepsaném Aide-mémoire, obsahuje nemusí obsahovat datum, většinou je ale nemusí být orazítkované a nepodepisuje se. Odevzdává se osobně. Bout de papier (znamená útržek, lístek)– papír bez hlavičky, bez podpisu, bez data. Jde o méně oficiální záznam než aide-mémoire a v případě nutnosti může být jeho původ teoreticky popřen. Může být napsán i rukou. Non-paper – pokud diplomaté zamýšlejí předložit během konferování předběžný návrh nebo jsou vládou instruováni vyjádřit se k záležitosti krajní citlivosti, o níž dosud jejich ministerstvo nepřijalo závazné stanovisko, mohou po diskusi o této věci zanechat tzv. non-paper, ve kterém je věc stručně vysvětlena zcela nezávazným způsobem. Protestní a ultimativní nóty jsou zvláštním druhem verbálních nót. jde v podstatě o vyjádření nesouhlasu s nějakou skutečností. Obsahují úvodní i závěrečné zdvořilostní formulace. Protestní nóta musí v textu obsahovat slovo protest nebo protestovat v příslušném gramatickém tvaru. Předávají se osobně (výjimečně poštou), její přijetí je možné odmítnout okamžitě nebo dodatečně nótu vrátit. K tomuto kroku může ministerstvo zahraničních věcí sáhnout, i nemá-li např. zaslaná nóta předepsanou formu nebo má-li urážlivý charakter apod. V tomto případě může ministerstvo buď nótu odmítnout, přijmout ji nebo vrátit. Nótu může odmítnout nebo vrátit i poté, co již nótu přijalo a prostudovalo. V takovém případě zavolá obvykle vedoucí diplomatického protokolu, vedoucí odboru, nebo náměstek ministra vedoucího diplomatické mise k sobě a nótu mu vrátí. Současně ho informuje, že nótu vracíme, nebo že nóta je pro naši stranu nebo vládu nepřijatelná. Většinou následuje krátké zdůvodnění, proč nótu vracíme nebo proč je pro nás nepřijatelná. Může také nastat případ, kdy adresát rovnou při předávání 133


odmítá nótu přijmout ze zásadních důvodů, aniž by se s obsahem nóty seznámil, tzv. fin de non recevoir. V žádném případě by obsah protestní nóty neměl být zveřejněný v médiích dříve než se s ním seznámí příjemce. Prohlášení, deklarace – jsou obvykle veřejně publikované a tímto způsobem se dostávají k adresátovi nebo se zasílají diplomatickou cestou (tj. přes ZU). Obsahují stanovisko hlavy státu, vlády nebo jiných orgánů k nějakému zásadnímu problému nebo mezinárodně významnému aktu. Nemá závazný charakter, ale může mít důležitý politický obsah. Může jej učinit jedna osoba (např. hlava státu), několik osob nebo např. vláda. Píše se v úředním jazyce země odesílatele, může být doplněný ověřeným překladem. Na rozdíl od doby, kdy existoval jediný diplomatický jazyk (původně latina, od středověku francouzština, v 19. století se začala používat i němčina), tomu tak v současnosti není. Některé odborné výrazy původně latinské, jako např. status quo, conditio sine qua non, casus belli, pari passu, ad referendum (nynější stav, nezbytný předpoklad, událost považovaná za důvod vyhlášení války, stejným krokem, o čem třeba podat zprávu) se však používají dodnes. V současné praxi je hlavním pracovním jazykem diplomatů angličtina následovaná francouzštinou. V některých zemích je však nezbytné v obchodní i diplomatické praxi používání místního jazyka. K takovým zemím patří např. Francie, Německo, Rusko, Rakousko, Španělsko, Portugalsko, Itálie, všechny země Latinské Ameriky, Velká Británie, Austrálie a samozřejmě USA. Diplomatická korespondence se v současné době uskutečňuje buď v některém ze světových jazyků nebo v národním jazyce (často s neoficiálním překladem do některého ze světových jazyků). Překladu musí být vždy věnována mimořádná pozornost. Ústní rozhovory a jednání většinou probíhají v jazyce, na kterém se strany předem dohodnou.

134


Závěr Hlavním cílem předložené disertační práce bylo přiblížit současná pravidla společenského chování, mezinárodního a diplomatického protokolu. Cílem práce nebylo představit obecná pravidla společenského styku, ale jejich rozvedení na mezinárodní obchodní, podnikatelskou a diplomatickou činnost a poukázat na ty vybrané otázky a oblasti, kde naši obchodníci, diplomaté i podnikatelé nejčastěji chybují a přinést objasnění otázek, se kterými se v praxi nejčastěji setkáváme. Dílčím cílem práce bylo poukázat na odlišnosti pravidel společenského styku, chování a jednání v různých kulturách a teritoriích. Druhá část práce si kladla za cíl představit vybrané předmětné části diplomatického protokolu v současné diplomatické praxi. Cíle práce byly rozpracovány a plněny prostřednictvím dvou hlavních kapitol, každá z nich se pak dělila do řady podkapitol. Tato struktura odráží obsahové dělení práce na dva samostatné útvary : Vybrané otázky společenský styku a mezinárodního obchodního protokolu a Diplomatický protokol. Autorka si je vědoma, že provedená analýza není zcela vyčerpávající, neboť jde o velmi široká témata, která se neustále vyvíjí a i v budoucnu je sama bude dále neustále rozpracovávat. V první kapitole se věnuji otázkám společenského styku a vybraným otázkám mezinárodního obchodního protokolu. Vzhledem k zastaralosti terminologie a odlišnému přístupu k této problematice různými autory se ukázalo jako nezbytné v úvodu práce definovat základní pojmy dané problematiky jako společenský styk, slušnost, zdvořilost, takt, etiketa, profesní a obchodní etiketa a pravidlo o poskytování společenských předností. Z provedené analýzy tohoto pravidla vyplývá, že hlediska pro posuzování toho, zda určitá osoba je společensky starší (dáváme jí tedy přednost) či mladší, se mění. I když obecně v Evropě platí, že společenský starší je žena a dáváme jí přednost, stále více a za každých okolností převažuje především funkční (postavení dané osoby v hierarchii dané instituce nebo organizace) hledisko. Rozdíly jsou i mezi zeměmi, regiony či etniky. V arabském světě, v Japonsku a v řadě dalších mimoevropských zemí se ženám žádné přednosti neposkytují ani ve společenském styku. Velmi často se také zapomíná, že obecně je návštěvník a host, zvláště je-li pozván, považován za osobu společensky starší (bez ohledu na jeho pohlaví, věk či funkci) a dáváme mu tedy přednost. Stejné pravidlo platí i při jednání s návštěvníky, partnery, klienty, včetně zahraničních. Závaznost či spíše ochota dobrovolně aplikovat normy společenského styku mají přímý vztah k jejich vynutitelnosti. Formálně není nikoho, kdo by je vynucoval, a tak tím, kdo tuto úlohu nepřímo vykonává, je společnost. Od samého vzniku lidské společnosti, od doby prvobytně pospolné, existovaly určité zvyklosti, práva, nepsané zákony, způsoby jednání a chování lidí vůči sobě. Co je u nás dnes považované za zcela slušné a společensky přijatelné, může být ale v jiných zemí nepřijatelné a dokonce může způsobit těžkou urážku. Úspěch v podnikání může přinést nejen atraktivní, zajímavá, vzájemně výhodná nabídka, ale i atmosféra kterou dokážeme vytvořit. Pod slupkou mezinárodního obchodního protokolu se skrývá oddanost místním tradicím a zvykům, tradičním hodnotám, které mohou být odlišné od našich. Např. dodnes se setkáváme s tím, že Češi na veřejnosti smrkají. Smrkání na veřejnosti (do čistých bílých i zmačkaných barevných kapesníků) nepovoluje žádná etiketa na světě. Na druhou stranu existují kultury, kde je zcela obvyklé a přípustné dle místní etikety popotahování. Co bylo zvykem před 20 léty, může být dnes k smíchu. Normy společenského chování nevznikly v důsledku nějakého rozhodnutí, 135


právních nebo normativní aktů, ale vyvinuly se přirozeně, na základě společenské nutnosti a potřeby. Na jejich formě a obsahu se podílejí vlivy geografické, klimatické, historické, náboženské, národnostní, politické, hospodářské, místní, módní apod. Jak se měnily tyto podmínky a měnila se struktura společnosti, měnil se i společenský kodex. Neoddělitelnou součástí každodenní práce členů diplomatického personálu na zastupitelských úřadech v zahraničí, na zahraničních misích, obchodníků na obchodních zastoupeních, na konzulátech, pracovníků a delegátů v mezinárodních organizacích, účastníků mezinárodních konferencí, pracovníků různých státních orgánů a institucí v ústředí apod. jsou i služební a společenské styky s oficiálními představiteli cizích států, s diplomaty a představiteli jiných zemí. Tyto styky (osobní i písemné) jako např. uznávání nových států, jmenování nových vedoucích misí, odevzdávání pověřovacích listin, rozhovory a jednání, organizace a vítání delegací, slavnostní i smuteční oficiální příležitosti atd. jsou spojené s různými protokolárními a ceremoniálními formalitami, které spravuje diplomatický protokol. Proto jsem se ve druhé části předložené práce věnovala vybraným otázkám diplomatického protokolu a diplomatické praxe. V úvodní kapitole této části práce jsem se nejdříve pokusila o definici diplomatického protokolu, zamyslela se nad předmětem diplomatického protokolu, jeho historickým vývojem vznikem i jeho posláním. Historicky se pravidla protokolu vyvinuly z obřadů, rituálů, které se používaly na královských a panovnických dvorech, především ve Španělsku a ve Francii. Hlavní zásady španělských a francouzských protokolárních pravidel a diplomatických zvyklostí se staly základem i při vypracování tzv. Vídeňského reglementu, přijatého na kongresu v roce 1815 ve Vídni. Tento reglement, který se považuje za historicky první přijatou normu diplomatického práva, byl doplněný v roce 1818 protokolem podepsaným v Cachách. Pravidla diplomatického styku shrnula do současné mezinárodní kodifikované podoby Vídeňské úmluva o diplomatických stycích z roku 1961. Jak vyplývá z mé práce, dnes existují pravidla a zvyklosti diplomatického protokolu a ceremoniálu, které jsou všeobecně mezinárodní diplomatickou praxí uznávané a přijaté. Vedle těchto mezinárodních úprav je i nadále značná část problematiky spadající do diplomatického protokolu součástí mezinárodních i národních zvyklostí, obyčejů a národních tradic. Proti dřívějším dobám je nyní diplomatický protokol značně zmodernizovaný a jeho obřadnost byla omezena na rozumnou míru. Diplomatický protokol má svůj význam i dnes tj. v době, kdy většina v minulosti sporných problémů a otázek (jako např. pořadí diplomatů, postavení diplomatických zástupců, přednosti, výsady apod.) byla upravena mezinárodním právem nebo mezinárodními zvyklostmi. Tyto úpravy do značné míry odstranily dřívější konfliktní oblasti. Diplomatickým a obdobným misím usnadňují práci (především vytvářením příznivých a důstojných podmínek) a umožňují jim postupovat účinně při realizaci jejich úkolů tj. realizaci cílů a záměrů zahraniční politiky státu. Jak jsem již uvedla, mohou se protokolární pravidla v zemích lišit. Např. v některých zemích se i dnes striktně vyžaduje, aby veškerý styk diplomatů s hlavou státu, se členy vlády, s pracovníky státních orgánů a institucí byl organizován výhradně prostřednictvím diplomatického protokolu ministerstva zahraničních věcí přijímajícího státu. V některých státech diplomatický protokol ministerstva zahraničních věcí přijímajícího státu vydává jakési manuály pro diplomatické mise. Dospěla jsem k názoru, že i dnes ve vzájemném styku mezi státy očekávají zúčastněné strany respektování pravidel diplomatického protokolu. Jejich nedodržování nemusí být protiprávním chováním, mohou však být

136


považovány za nevlídný akt, na který se reaguje odvetným opatřením. Zejména u zdvořilostí totiž nehrozí žádné právní sankce, nutno však vždy počítat s recipročním chováním druhé strany. V další části práce rozebírám vybrané otázky předmětu diplomatického protokolu a diplomatické praxe tj. navazování diplomatických styků, diplomatické a jiné mise, funkce a druhy diplomatických misí, protokolární povinnosti vedoucích úřadů spojených s jejich akreditací u hlavy státu, diplomatický personál, protokolární pořadí diplomatických zástupců a diplomatického sboru, postavení doyena, diplomatickou listinu, výsady a imunity diplomatických stálých misí, problematiku vysílání zvláštních misí apod. Poslání a činnost diplomatických misí se řídí především Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, která stanovuje základní typy činností diplomatických misí. V praxi se dnes ukazuje, že při výkladu se poskytuje určitá volnost, vzhledem k tomu, že dokonalý výčet úkonů není možný a protože reálná praxe se neustále vyvíjí a modifikuje. Zpravidla platí, že diplomatická mise může vést s úřady přijímajícího státu všechna běžná jednání, jež nevyžadují nějakou formu zvláštního zmocnění, a může bez omezení vykonávat ty činnosti, které jsou potřebné k běžnému chodu diplomatické mise. Bez ohledu na sympatie či antipatie k přijímající zemi musí mít pracovníci diplomatické mise vždy na zřeteli především zájmy své země. Diplomatické mise se zřizují po dohodě dotčených států zpravidla na recipročním základě v sídle vlády, tedy obvykle v hlavním městě. Stále však přibývá asymetrického uspořádání, které mívá historické, praktické a dnes především finanční důvody. Z analýzy, kterou jsem provedla, vyplynulo, že velmi výjimečné postavení v tomto slova smyslu má New York, kde mimo jiné sídlí i OSN, a kde můžeme najít diplomatická zastoupení prakticky všech zemí světa. V následující části práce jsem soustředila svoji pozornost na rozbor diplomatických výsad a imunit. Jde o úpravu kodifikovanou, relativně komplexní, zakotvenou ve Vídeňské úmluvě o diplomatických vztazích z roku 1961. Účelem Vídeňské úmluvy je dle mého názoru vymezení práv a povinností vznikajících při diplomatických vztazích především mezi přijímajícím a vysílajícím státem, výjimečně také třetími státy. V současnosti je touto dohodou vázáno 180 států. Diplomatické výsady a imunity jsou v této dohodě definovány jako práva vysílajícího státu. Kromě toho ukládá tato úmluva jako protiváhu výsadám a imunitám také povinnosti vysílajícímu státu. Uspořádání výsad a imunit ve smlouvě se mi však jeví jako velmi nesystematické (o některých blízkých imunitách se dočítáme na několika místech např. daňová imunita apod.). Doporučila bych nejdříve zařadit výsady a imunity náležející diplomatickým misím, které bych nazvala věcnými imunitami, a které by zahrnovaly : právo používání vlajky a státního znaku, nedotknutelnost místností mise, daňové osvobození mise, nedotknutelnost archivů a písemností, svoboda spojení mise s ústředím, vynětí z celních povinností. Mezi výsady a imunity diplomatických zástupců, tj. dle mého názoru tzv. osobní imunity a výsady, by patřily: osobní nedotknutelnost, nedotknutelnost obydlí, písemností a majetku, svoboda pohybu, vynětí z trestní, civilní a správní jurisdikce, osvobození od osobních služeb (tj. vojenské služby, povinnosti pomáhat při odstraňování následků živelných pohrom, povinnost zasedat v místních soudních porotách apod.), vynětí z ustanovení o sociálním a zdravotním zabezpečení v přijímajícím státě, osvobození od daní a poplatků, osvobození od celních poplatků.

137


Vídeňská úmluva kromě výsad a imunit ukládá však vysílajícím státům také povinnosti: povinnost respektovat právní předpisy přijímajícího státu, zákaz vměšování se do vnitřních záležitostí přijímajícího státu, povinnost užívat místnosti mise výhradně k oficiálním účelům, zákaz komerčních aktivit diplomatů. Z textu úmluvy můžeme dovodit ještě některé další povinnosti např. obecnou povinnost spolupracovat s přijímajícím státem. Přijetí Vídeňské úmluvy, ve znění jak byla přijata, považuji za velký úspěch. V porovnání s předchozími úpravami ji lze jednoznačně označit za moderní a pokrokovou. Dle mého názoru je to především tím, že se prosadil i nový teoretický pohled – tzv. kombinované funkční a reprezentativní teorie. Uvedený princip pronikl do většiny ustanovení úmluvy. Jako postačující se jeví Vídeňská úmluva i pro tak těsná spojení jako jsou Evropská společenství. Společenství přijala protokol o výsadách a imunitách (1967), který se týká postavení zástupců členských států v centrech ES (upravuje tedy výsady a imunity ES jako mezinárodní organizace) v oblasti styků prostřednictvím misí. Tento protokol však vychází z Vídeňské úmluvy. Ze zkoumání diplomatických výsad a imunit se jasné, že jde o úpravu, která je velmi úzce spjatá s každodenní praxí států. Rozšířená představa, že diplomatické imunity jsou běžně porušovány a zneužívány se však v praxi nepotvrzuje, přestože se jedná o témata mediálně zajímavá, atraktivní, líbivá, ale v praxi často dokonce nepodložená. Mezi příklady porušení platných norem patří např. zadržení diplomatů na japonském velvyslanectví v Limě na přelomu roku 1996 až 1997. Mediálně velmi sledované jsou také problémy s parkováním diplomatických vozidel a informace o dopravních nehodách diplomatů. O případech špionáže či nevhodného chování diplomatů hraničícího s porušováním zákonů se také vždy dozvíme z tisku. Z druhé strany si zastupitelské úřady stěžují a domáhají se potrestání osob, které vnikají na území misí a ničí např. sprejováním fasády plotů, residencí i velvyslanectví. Neexistují přesná čísla o protiprávním chování a jednání diplomatů v jednotlivých zemích, nelze nijak zhodnotit jejich vývoj a trendy. V 90. létech došlo zejména v Evropě ke vzniku mnoha nových států, počet diplomatů se výrazně zvýšil a tím narostl i počet protiprávních jednání a především dopravních přestupků. Jednou z velmi kontroverzních otázek, která se objevila v průběhu posledních let díky technologickému pokroku, je zda je možné diplomatická zavazadla „otevřít“ elektronicky. tj. jestli je možné diplomatická zavazadla prohlížet např. rentgenem. V době sjednávání Vídeňské úmluvy totiž nebyla ještě technika na takové úrovni, aby umožňovala zjišťování obsahu zásilek bez fyzického otevření. Vídeňská úmluva byla přijata přijatá před více než padesáti léty a striktní výklad Vídeňské úmluvy zaručuje diplomatickým zavazadlům absolutní nedotknutelnost. Po vzniku rentgenů se státy rozdělily do dvou táborů. Na jedné straně stály státy, které poukazovaly na to, že diplomatická zavazadla skenovat nelze, protože jde vlastně o „otevření“ zavazadla, což Vídeňská konvence zakazuje. Druhá strana naopak argumentovala tím, že Vídeňská úmluva skenování vysloveně nezakazuje a je tedy povolené. Obecná praxe většiny států elektronickou prohlídku diplomatických zavazadel nepřipouštěla, některé státy ji dokonce zakazovaly. Odpůrcům elektronického skenování nahrával i fakt, že při tomto způsobu kontroly dochází velmi často k poškození některých citlivých nosičů (např. počítačových disket a mikrofiší). Od roku 1977 se na základě pověření Valného shromáždění OSN Komise pro mezinárodní právo při OSN několikrát zabývala přípravou nového Statutu diplomatického kurýra a jím převážené pošty a diplomatické pošty nedoprovázané diplomatickým kurýrem. Ke schválení příslušné dohody však nedošlo, v nejbližší době ani nedojde, a tak je i dnes základním pramenem v této

138


oblasti Vídeňská úmluva o diplomatických stycích. Současná praxe ale dnes již zcela běžně umožňuje leteckým společnostem osobní zavazadla diplomatů elektronicky skenovat a dokonce v případě, kdy je ohrožený lidský život některá i otevřít. K porušování Vídeňské úmluvy může docházet i ze strany přijímacího státu, pokud tento prohlíží osobní zavazadla diplomatů bez jejich přítomnosti a bez vážných důvodů. Mění se i způsob komunikace zastupitelských úřadů se svým ústředím a způsob zasílání diplomatické korespondence. Zatímco dříve převažovaly telexy, dnes převažuje elektronická pošta, což umožňuje bezprostřední komunikaci misí se svojí zemí. S tím je spojena nutnost ochrany i tohoto druhu spojení, respektive staví před mezinárodní společenství otázku, zda se má princip nedotknutelnosti aplikovat i v případě tohoto specifického a nového způsobu komunikace. V budoucnu bude zřejmě nutné lépe upravit postavení tzv. „paradiplomatů“. Skupina „paradiplomatů“ dnes představuje velmi širokou, různorodou a stále se rozrůstající kategorii osob, zahrnující úředníky mezinárodních organizací, členy delegací na mezinárodních konferencích a další představitele státu působící v zahraničí mimo diplomatické a zvláštní mise a mimo konzulární úřady. Jejich postavení není dosud vhodně upraveno. Diplomatické výsady a imunity jsou jim poskytovány na podkladě vzájemnosti a partikulárních smluv. Rozsah poskytnutých imunit a výsad není jednotný a v jednotlivých státech se liší. Na zneužití diplomatických imunit státy reagují prohlášením diplomata nebo diplomatů „persona non grata“ tj. vyhoštěním. Stát, který vyhošťuje diplomata nemusí tento akt nijak zdůvodňovat. Obvykle pouze prohlásí, že jeho chování a jednání je neslučitelné s postavením diplomata. V praxi však není běžné vyhošťování diplomatů, k tomuto prostředku se sahá v krajních případech, častěji přijímající stát požádá vysílající stát o stažení diplomata, čím se vyhne jak zbytečné medializaci, tak i odvetnému opatření. Jestliže totiž stát vyhostí nějakého diplomata, stát, který tohoto diplomata vyslal, mu to oplácí tj. bez konkrétních důvodů, v rámci odvety, vyhostí stejný počet diplomatů ve stejných nebo vyšších diplomatických hodnostech. Po diplomatické úpravě z roku 1961 následovala konzulární úprava – Vídeňská úmluva o konzulárních stycích z roku 1963, která upravuje práva, povinnosti, postavení, rozsah výsad a imunit konzulů, konzulárních úřadů a konzulárních úředníků. V minulosti se výkon konzulátů striktně odlišoval od diplomatické služby. V praxi se ukazuje se, že současné době stále více splývá s výkonem diplomatické služby. I konzuláty specializované na ekonomickou, krajanskou či vízovou agendu se alespoň příležitostně na pokyn ústředí věnují i aspektům diplomatické služby. Dnešní praxe v zahraniční službě České republiky je taková, že většina konzulů (zejména pokud je konzulát součástí ZÚ) jsou diplomaté se sdruženou agendou. I tato praxe však musí být reciproční, dohodnutá a podepsaná v bilaterální dohodě o konzulárních vztazích mezi státy. V zemích s vysokých počtem českých turistů se na turistickou sezónu otevírají stále častěji sezónní jednatelství. Diplomatické mise zemí Evropské unie vzájemně poskytují konzulární služby občanům ostatních zemí EU, které v daném teritoriu nemají vlastní konzulát nebo velvyslanectví. Stále častěji se i zahraniční praxi ČR využívá i institutu honorárních konzulů. V závěru práce jsem se také pokusila zodpovědět na otázku, kterou jsem si postavila v úvodu práce, co vlastně vede státy k dodržování diplomatického protokolu a výše zmíněných úmluv? Dle mého názoru jsou státy motivované především snahou zajistit dobré

139


postavení, dobré zacházení a ochranu svým vlastním diplomatům, reprezentantům a jiným zástupcům státu v zahraničí. Nedodržení protokolu či povinností a práv vyplývajících z úmluv je vždy důvodem k odvetnému jednání jiného státu. Také veškeré pocty a ceremoniály jsou vždy poskytované recipročně. Dalším motivem je pozitivní prezentace v zahraničí a vytváření dobrého a příznivého obrazu státu navenek. Obchodníci, diplomaté i jiní představitelé v zahraničí jsou reprezentanty státu a pokud oni dodržují pravidla společenského styku, diplomatického protokolu a platné normy, přispívají tím dle mého názoru ke zlepšení pověsti o vysílajícím státě. Přijímající stát je k dodržování norem motivován zase tím, že právě představitelé vysílajícího státu v zahraničí zprostředkovávají informace o hostitelské zemi svému státu, občanům i firmám své země. Chování a jednání přijímajícího státu se tedy promítá do jeho obrazu v zahraničí. Kvalita vzájemných vztahů mezi státy a způsob, jakým lidé v zahraničí vnímají jiné země se pak projevuje ve významných ekonomických ukazatelích obou zemí, např. přílivu zahraničních investic nebo turistickém ruchu. Na vytváření pozitivního či negativního renomé státu se intenzivně podílí i nejrůznější nevládní organizace, firmy a veřejné mínění. V očích veřejnosti je za chování svých občanů (diplomatů, obchodníků, turistů i firem) v zahraničí odpovědný stát. Poukazování na dopravní přestupky, nevhodné chování a vystupování, krádeže apod. se vždy přičítá k tíži vysílajícího státu. Nerespektování výsad a imunit u cizích diplomatů zase může poškodit přijímající stát. Síla veřejného mínění, tlak médií a nevládních organizací může donutit stát k jednání, ke kterému není povinen a které záleží na jeho volním uvážení (prohlášení za persona non grata nebo nepřijatelnou osobu, zdržování při udělení agrément, odmítnutí prodloužit vízum apod.). Nutno počítat s tím, že problémy ve vztazích mezi zeměmi se okamžitě promítají do jiných typů vztahů (např. ekonomických). Výše uvedené závěry mé disertační práce byly formulovány na základě zkoumání současné a nedávné praxe. Myslím si, že neztratí svou platnost ani v nejbližších létech. Budoucí období může přinést a jistě i přinese do zkoumané problematiky řadu nových prvků. Do Vídeňské úmluvy by se dle mého názoru měla zapracovat problematika spojená s poskytováním diplomatického azylu. V budoucnu by také bylo vhodné sjednotit imunity a výsady tzv. paradiplomatů tj. pracovníků mezinárodních organizací, členů delegací na konference podepsáním mezinárodní dohody apod. Jejich výsady a imunity jsou poskytovány na podkladě vzájemnosti, partikulárních smluv a v jednotlivých státech se liší. Z poslední porady vedoucích diplomatických protokolů ministerstev zahraničních věcí členských států EU, které se konají každoročně v Bruselu, vyplývá, že v žádném případě nedojde v nejbližší době k omezení imunit a výsad těchto tzv. paradiplomatů, naopak výsady a imunity těchto pracovníků se budou spíše rozšiřovat. Téma této disertační práce tedy i nadále zůstává aktuálním a zajímavým badatelským předmětem.

140


Seznam literatury ARCHANGELSKIJ, M.D.: Bisnis-etiket, ili igra po pravilam. Moskva, Eksmo,2002 AZUD,J.: Diplomatické výsady a imunity, SAV, sekcia spoločenských vied, Bratislava 1959 ADAMOVÁ,K.,KŘÍŽKOVSKÝ,L.: Stručné dějiny diplomacie, C.H.Beck, Praha 2002 AZUD,J.: Nová úprava tzv. diplomatického a konzulárního práva, Právny obzor 1/1964, str. 16-24 BALDRIDGE,L.: Leticia Baldrige´s Complete Guide to the New Manners for the 90´s. New York, Rawson Associates, 2002. BALDRIDGE,L.: Leticia Baldridge´s New Complete Guide to Executive Manners. Nwe York : Rawson Associates, 1993. BALUŠEK,M.: Umenie diplomacie. Bratislava, Belimex 1996 BARKER,C.J.: The abuse of diplomatic Privileges and Immunities, Darmouth – Aldershot 1998 BARKER,M.: International Law and international relations, Continuum, London-New York, 2003 BARSTON, R.P.: Modern Diplomacy.Londýn, Longman 1988 a druhá edice v 1997. BASSIOUNI,CH.M.: Protection of diplomats under Islamic Law. Sborník AJIL 74, 1980. BEN-ASHER, D.: Human Rights meet Diplomatic Immunities : Problems and possible Solutions. Studie, www.law.harward.edu/academics/graduate/publications/papers. BENSIMON, D.,: Žydzi a arabowie. Warszawa, Cyklady, 2000. BERRIDGE,G.R.: Diplomacy. Theiry and Practice. Palgrave, 2002 BERRIDGE,G.R., ALAN, J. : A Dictionary of Diplomacy. Palgrave Macmillan, 2003 BOČÁNKOVÁ a kol.: Intercultural Communication. Oeconomica Praha 2006 BONNER,E.: Buď dobrý hostitel. Praha, Grada, 2006. BONNY,E.:Buď dobrý hostitel. Grada Publishing, 2007. BORUNKOV,A.F. : Diplomatičeskij protokol v Rosii. Moskva, Meždunarodnyje otnošenija, 2000 BRAJNING.G.: Rukovodstvo po provedeniju peregovorov. Moskva, 1996. BRODDY,M., Pachter,B.: Business Etiquette. New York :McGraw-Hill, 1994. BROŽ,I.: Diplomaté. Epocha, 2004 BURIAN,V.: Dokonalý člověk. Praha, Merkur 1978 BYERS, M.: Customs, Power and the Power of Rules : International Relations and Customary International Law, University Press, Cambridge, 1999 BYSTRICKÝ,L.: Základy diplomacie. Dilema, 2000, Bratislava CAHIER, P. - LEE, L.T.: Vienna Conventions on Diplomatic and Consular Relations. New York, International Conciliation 1969. CASTIGLIONE,B.: Dvořan, Praha 1978. CICERO, M.T.: O povinnostech, Praha 1940. CICERO,M.T.: O řečníku. Praha 1940 COPELAND,L., LEWIS,G.: Going International : How to Make Friends and Deal Effectively in the Global Marketplace. New York, Random House, 1985. ČECHOVÁ,A. : Úspěch není náhoda. Praha, Granit s.r.o. 1998 DENUELLE,S.:Le savoir – vivre. Paris, Larousse, 1996 Diplomatická praxe I a II. Praha, Ministerstvo zahraničních věcí, 1994 a 2000 DONNER,B.: Kdy končí diplomatická imunita. Studie z mezinárodního práva 1955 str. 78-94 DREIMANN, D.: Das Diplomatische Protokoll. Lipsko, 1985. DRESSER,N.: Multicultural Manners : New Rules of Etiquette for a Changing Society. John Wiley and Sons, 1996,USA. DRHLÍK,A.: Diplomatické právo v mezinárodních vztazích. Mezinárodní politika,1999,č.4 a 5. DRHLÍK,A.: Vývoj a místo diplomatického práva v systému mezinárodního práva, Mezinárodní politika 6/2001 Du Pont, M.K.: Business Etiquette and Profesionalism. Atlanta, GA 30 338, 2005. DUNCKELOVÁ, J. : Podnikatelská etiketa. Praha, nakladatelství NS Svoboda 1997 FELTHAM,R.G. : Příručka diplomata. Praha, Sociologické nakladatelství SLON 2003 FERNANDÉZ,F. : El arte del protocolo. Madrid, OBERON, Grupo ANAYA,S.A. 2002 FIŠER R., ERTELJ D. : Podgotovka k peregovoram. Moskva, Filin, 1996 FORMÁČKOVÁ,M.: Vysoká škola bontonu. 500 tipů do pohody i nepohody. Praha, XYZ, 2006. FREEMAN,Ch.W.,Jr.: The Diplomat ´s Dictionary. Washington, D.C., United States Institute of Peace Press, 1997. FREY,L., FREY, M.: The History of Diplomatic Immunity, Ohio State University Press, Columbus, 1998 FREY,L., FREY,M.: A Diplomatic Analogy: International Functionaries and their Privileges. Publikace dostupná na www.diplomacy.edu/Books/

141

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol GFADEROVÁ, H. : Dobrými způsoby k úspěchu. Praha, TALPRESS, 1997 GIOVANNI DELLA CASA : Galateo aneb o mravích. Praha, 1990. GOLDENBERG,R.: Abuse of diplomatic immunity: Is the government doing enough? ILSA Journal 1/2001 nebo www.nsulaw.nova.edu/stuorgs/ILSAjournal GRACIÁN, B.: Příruční orakulum a umění moudrosti. Praha, 1990. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Mexiko. COT business, 2007, č. 10, s. 84–86. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jak jednat s finským obchodním partnerem. Trend marketing, 2007, roč. IV, č. 1, s. 48–50. ISSN 1214-9594. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Španělsko. COT business, 2007, č. 2, s. 102–103. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ,S.: Poláky zajímá hlavně momentální zisk. Trend marketing, 2007, roč.3, č.2, s.50–51. ISSN 1214-9594. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Ukrajina. COT business, 2007, č. 9, s. 96–98. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Kanaďané jsou korektní a neradi mění obchodní partnery. Trend marketing, 2007, roč. III, č. 9, s. 48–49. ISSN 1214-9594. GULLOVÁ, S.: Jednáme s bulharskými partnery. Kancelář, 2007, roč.10, č. 2, s. 34–37. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s marockými partnery. Kancelář, 2007, roč. 10, č. 3, s. 32–35. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme se senegalskými partnery. Kancelář, 2007, roč.10, č.4, s.38–41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Pro Izrael je charakteristický individualismus. Trend marketing, 2007, roč. III, č. 6–7, s. 48–49. ISSN 1214-9594. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Maroko. COT business, 2007, č. 5, s. 104–105. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Slovinsko. COT business, 2007, č. 6, s. 98. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Izrael. COT business, 2007, č. 4, s. 104–105. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Organizační příprava obchodního jednání. Trend marketing, 2007, roč. III, č. 3, s. 50–51. ISSN 1214-9594. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Kypr. COT business, 2007, č. 3, s. 92–93. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Organizujeme obchodní jednání. Kancelář, 2006, roč. 9, č. 1, s. 32–33. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s lotyšskými partnery. Kancelář, 2006, roč. 9, č. 1, s. 38–41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Navštívenka – reprezentant člověka i firmy. Kancelář, 2006, roč. 9, č. 2, s. 30–33. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s izraelskými partnery. Kancelář, 2006, roč. 9, č. 2, s. 38–41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s irskými partnery. Kancelář, 2006, roč. 9, č. 3, s. 38–41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s kubánskými partnery. Kancelář, 2006, roč. 9, č. 4, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s estonskými partnery. Kancelář, 2006, roč. 9, č. 5, s. 34–37. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s tuniskými partnery. Kancelář, 2006, roč. 9, č. 6, s. 30–33. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Turecké obchodní taktiky. Trend marketing, 2006, roč.III, č.11, s.50–51. ISSN 1214-9594. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Malajsie. COT business, 2006, č. 11, s. 92–93. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Rusko vás nenechá v klidu. Trend marketing, 2006, roč.III, č.10, s.46–48. ISSN 1214-9594. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Kuba. COT business, 2006, č. 10, s. 82–83. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Byznys po čínsku. Czech Business Forum, 2006, č. 3, s. 48–51. ISSN 1214-6315. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Francie. COT business, 2006, č. 7/8, s. 79–80. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Obchodní jednání po Švýcarsku. HR Forum, 2003, roč.4, č. 9, s. 44–45. ISSN 1212-690X. GULLOVÁ, S.: Rusko I. HR Forum, 2004, roč. 5, č. 9, s. 52–53. ISSN 1212-690X. GULLOVÁ,S.: Jak jednat s finským obchodním partnerem. HR Forum, 2004, roč.4, č. 2, s. 40–41. ISSN 1212-690X. GULLOVÁ, S.: Etiketa obchodního jednání ve Finsku. HR Forum, 2004, roč. 4, č. 3, s. 36–37. ISSN 1212-690X. GULLOVÁ, S.: Turecké obchodní taktiky. HR Forum, 2004, roč. 4, č. 4, s. 38–39. ISSN 1212-690X. GULLOVÁ, S.: Turecká obchodní etiketa. HR Forum, 2004, roč. 4, č. 5, s. 40–41. ISSN 1212-690X. GULLOVÁ, S.: Obchodní jednání s partnerem z Brazílie. HR Forum, 2005, roč. 6, č. 1, s. 36–38. ISSN 1212-690X. GULLOVÁ, S.: Indie. HR Forum, 2005, roč.6, č.2, s. 38–41. ISSN 1212-690X. Multikulturní management. GULLOVÁ, S.: Indie II. HR Forum,2005,roč.6, č.3, s.39–41. ISSN 1212-690X. Multikulturní management. GULLOVÁ, S.: Izrael I. HR Forum, 2005, roč. 6, č. 4, s. 41–43. ISSN 1212-690X. Multikulturní management. GULLOVÁ, S.: Izrael II. HR Forum, 2005, roč. 6, č. 5, s. 40–41. ISSN 1212-690X. Multikulturní management. GULLOVÁ, S.: Tunisko. HR Forum, 2005, roč.6, č.6, .42–44. ISSN 1212-690X. Multikulturní management. GULLOVÁ, S.: Řecko. HR Forum, 2005, roč. 6, č. 7, s. 48–51. ISSN 1212-690X. Multikulturní management. GULLOVÁ,S.: Portugalsko. HR Forum, 2005, roč. 6, č. 8–9, s. 42–45. ISSN 1212-690X. Multikulturní management. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Finsko. COT business, 2006, č. 5, s. 96–97. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Portugalsko. COT business, 2006, č. 6, s. 82–83. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Maďarsko. COT business, 2006, č. 4, s. 72–73. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F.: Mezinárodní obchodní a diplomatický protokol. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. 239 s. ISBN 80-245-1021-9. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Švýcarsko. COT business, 2006, č. 3, s. 78–79. ISSN 1212-4281.

142

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Estonsko. COT business, 2006, č. 2, s. 88–89. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jiná země, jiný mrav: Chorvatsko. COT business, 2006, č. 1, s. 74. ISSN 1212-4281. ZAMYKALOVÁ, M., GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F. :Problematika mezikulturních rozdílů v mezinárodním podnikání. Acta Oeconomica Pragensia, 2005, roč. 13, č. 2, s. 147–157. ISSN 0572-3043. GULLOVÁ, S.: Jednáme s tureckými partnery. Kancelář, 2005, roč. 8, č. 1, s. 38–41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s kanadskými partnery. Kancelář, 2005, roč. 8, č. 2, s. 38–41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s dánskými partnery. Kancelář, 2005, roč. 8, č. 3, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s litevskými partnery. Kancelář, 2005, roč. 8, č. 4, s. 30–33. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s portugalskými partnery. Kancelář, 2005, roč.8, č. 5, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s kyperskými partnery. Kancelář, 2005, roč. 8, č. 6, s. 30–33. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jiná země – jiný mrav: Německo. COT business, 2005, č. 7/8, s. 16–17. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jiná země – jiný mrav: Brazílie. COT business, 2005, č. 10, s. 62–63. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jiná země – jiný mrav: Egypt. COT business, 2005, č. 12, s. 82–83. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Kubě – 2. část. EuroFirma, 2005, roč. III, č. 13, s. 34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Kubě – 3. část. EuroFirma, 2005, roč. 3, č. 14–15, s. 38–39. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jiná země – jiný mrav: Slovensko. COT business, 2005, č. 9, s. 40. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Kubě – 1. část. EuroFirma, 2005, roč. III, č. 12, s. 34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jiná země – jiný mrav: Řecko. COT business, 2005, č. 5, s. 24–25. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Jiná země – jiný mrav: Itálie. COT business, 2005, č. 6, s. 87–88. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Srí Lance – 3.část. EuroFirma, 2005, roč. III, č. 7, s. 34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jiná země – jiný mrav: Čína. COT business, 2005, č. 4, s. 18–19. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Etiketa e-mailu. EuroFirma, 2005, roč. III, č. 6, s. 32–33. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Srí Lance – 2. část. EuroFirma, 2005, roč. III, č. 6, s. 33–34. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jiná země – jiný mrav: Indie. COT business, 2005, č. 3, s. 12–13. ISSN 1212-4281. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Srí Lance – I.část. EuroFirma, 2005, roč.3, č.5, s.34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat na Ukrajině. Sirius, 2004, roč. 5, č. 11–12, s. 76–77. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Nizozemském království. Sirius, 2005, roč. 6, č.1, s. 62–63. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Jak uspořádat pracovní snídani. EuroFirma, 2005, roč.III, č.1, s. 34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Podnikání v EU – 1. část. Profit, 2004, roč. 15, č. 31, s. 27–34. ISSN 1212-3498. Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko, Slovensko. GULLOVÁ, S.: Podnikání v EU – 2. část. Profit, 2004, roč. 15, č. 32–33, s. 35–51. ISSN 1212-3498. Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Malta, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko. GULLOVÁ, S.: Podnikání v EU – 3. část. Profit, 2004, roč. 15, č. 34, s. 25–32. ISSN 1212-3498. Belgie, Švédsko, Německo, Velká Británie, Švýcarsko, Turecko. GULLOVÁ, S.: Jednáme s indickými partnery. Kancelář, 2004, roč. 7, č. 6, s. 32–35. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s ruskými partnery. Kancelář, 2004, roč. 7, č. 5, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Etiketa SMS zpráv. Kancelář, 2004, roč. 7, č. 5, s. 41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s polskými partnery. Kancelář, 2004, roč. 7, č. 4, s. 32–35. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s mexickými patnery. Kancelář, 2004, roč. 7, č. 3, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s maďarskými partnery. Kancelář, 2004, roč. 7, č. 2, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jak oslovit a přitom neurazit. Kancelář, 2004, roč. 7, č. 2, s. 44–45. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme se švýcarskými partnery. Kancelář, 2004, roč.7, č. 1, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Organizační přípravy obchodního jednání – 2. část. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 2, s. 34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Pozvánka na pracovní oběd. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 7, s. 46–47. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Když se řekne vizitka – 2. část. EuroFirma, 2004, roč.II, č.12, s. 46–47. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ,S.: Když se řekne vizitka – 3. část. EuroFirma, 2004, roč.II, č. 13, s. 30–31. ISSN 1214-1755. ZAMYKALOVÁ, M., GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F. Problematika mezikulturních rozdílů v mezinárodním jednání a podnikání. In: Faktory ovlivňující konkurenční schopnost českých podniků na zahraničních trzích. Praha : VŠE KMO, 2004. 15 s. GULLOVÁ, S. Jak uspořádat koktejl. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 22, s. 32–33. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F.: Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol. 1. vyd. Praha : Vysoká škola hotelová, 2004. 228 s. ISBN 80-86578-33-X. (Další autoři: ŠRONĚK, Ivan). GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Turecku. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 13, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Když se řekne vizitka (4). EuroFirma, 2004, roč. II, č. 14, s. 38–39. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Indii (1). EuroFirma, 2004, roč. II, č. 14, s. 46–47. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Indii (2). EuroFirma, 2004, roč. II, č. 15, s. 38–39. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Indii (3). EuroFirma, 2004, roč. II, č. 16, s. 34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Maďarsku. Sirius, 2004, roč. 5, č. 7–8, s. 74–75. ISSN 1213-6654.

143

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Argentině. Sirius, 2004, roč. 5, č. 9, s. 52–53. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Brazílii. Sirius, 2004, roč. 5, č. 10, s. 74–75. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Bulharsku. EuroFirma, 2004, roč.II, č.11, s.24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Když se řekne vizitka. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 11, s. 38–39. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Rumunsku. EuroFirma, 2004, roč.II, č.12, s.24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Itálii. Sirius, 2004, roč. 5, č. 6, s. 72–73. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat ve Slovinsku. EuroFirma, 2004, roč.II, č. 9, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Bulharsku. Sirius, 2004, roč. 5, č. 5, s. 62–63. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Slovensku. EuroFirma, 2004, roč.II, č. 8, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Maltě. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 6, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Polsku. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 7, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Maďarsku. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 5, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Etiketa SMS zpráv. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 5, s. 34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Portugalsku. Sirius, 2004, roč. 5, č. 4, s. 72–73. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Lotyšsku. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 4, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Tunisu. Sirius, 2004, roč. 5, č. 3, s. 60–61. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F., ŠRONĚK, I.: Společenský styk, obchodní a diplomatický protokol. 2. přeprac.vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2004. 217 s. ISBN 80-245-0664-5. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Litvě. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 3, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat na Kypru. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 2, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Řecku. Sirius, 2004, roč. 5, č. 2, s. 68–69. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Estonsku. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 1, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Organizační přípravy obchodního jednání – 1.část. EuroFirma, 2004, roč. II, č. 1, s. 46–47. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Obchod je pro Tunisany životně důležitý rituál. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 26, s. 62–63. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jednáme s partnery z USA. Kancelář, 2003, roč. 6, č. 1, s. 38–41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s čínskými partnery. Kancelář, 2003, roč. 6, č. 3, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s rakouskými partnery. Kancelář, 2003, roč. 6, č. 2, s. 34–37. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s řeckými partnery. Kancelář, 2003, roč. 6, č. 4, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s japonskými partnery. Kancelář, 2003, roč. 6, č. 6, s. 36–39. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Indii. Sirius, 2003, roč. 4., č. 12, s. 56–57. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Specifika obchodního jednání v zemích Latinské Ameriky. Zahraniční ekonomické vztahy České republiky – Část MIKRO. Praha : VŠE KMO, 2003. 12 s. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Malajsii. Sirius, 2004, roč. 5, č. 1, s. 47–49. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ,S.: Než budete jednat ve Španělsku. EuroFirma, 2003, roč.I, č.18, s.24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat ve Švýcarsku. Sirius, 2003, roč. 4, č. 11, s. 76–77. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S. Ženy a svět byznysu – 2. část. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 16, s. 12–13. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Řecku. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 16, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Ženy a svět byznysu – 3. část. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 17, s. 12–13. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat ve Švédsku. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 17, s. 23–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Irsku. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 9, s. 26–27. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Německu. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 12, s. 23–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Pozvánka na pracovní oběd. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 12, s. 46–47. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Lucembursku. EuroFirma, 2003, roč.I, č.11, s.24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Itálii. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 10, s. 26–27. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat ve Švédsku. Sirius, 2003, roč. 4, č. 7–8, s. 64–66. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ,S.: Než budete jednat v Nizozemsku. EuroFirma, 2003, roč.I, č.13, s.24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Rakousku. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 15, s. 24–25. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Ženy a svět byznysu – 1. část. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 15, s. 14–15. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat na Kypru. Sirius, 2003, roč. 4, č. 9, s. 60–61. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Jak jednat ve Finsku. Sirius, 2003, roč. 4, č. 10, s. 64–65. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat ve Francii. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 8, s. 26–27. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ,S.: V obchodě Litevci diplomacii ignorují.Podnikání v praxi, 2003, roč.V, č.18, s.34–35. ISSN 12127639. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat ve Finsku. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 7, s. 26–27. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Gringy v Chile berou, úplatky ne. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 8, s. 34–37. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Mexická odpověď „dar largas“ není dobrým signálem. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 12, s. 36– 39. ISSN 1212-7639.

144

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol GULLOVÁ, S.: „Figa“ nesignalizuje v Brazílii problém. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 14, s. 36–38. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jak jednat na Maltě. Sirius, 2003, roč. 4, č. 6, s. 32–33. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Kravata – ozdoba každého muže. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 14, s. 50–51. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Maňana znamená konce obchodu. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 5, s. 34–35. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Než budete jednat v Dánsku. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 6, s. 26–27. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Řecku. Rady pro úspěšné obchodování. Sirius, 2003, roč. 4, č. 5, s. 64–65. ISSN 12136654. GULLOVÁ, S.: Umění nosit kravatu. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 4, s. 34–35. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ, S.: Maďarsky se podnikání řekne vállalkozás. EuroFirma, 2003, roč. I, č. 3, s. 16–17. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ,S.:Jak jednat v Irsku. Rady pro úspěšné obchodování. Sirius, 2003, roč.4, č.4, s.64–65. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ,S.: Jak jednat v Itálii. Rady pro úspěšné obchodování. Sirius, 2002, roč.3, č.7, s.66–67. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Rakousku. Rady pro úspěšné obchodování. Sirius, 2002, roč. 3, č. 8, s. 52–53. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ,S.:Jak jednat v Japonsku. Rady pro úspěšné obchodování. Sirius, 2002, roč.3, č.9, s.52–53. ISSN 12136654. GULLOVÁ,S.: Jak jednat v Brazílii. Rady pro úspěšné obchodování. Sirius, 2003, roč.4, č.1, s.72–73. ISSN 12136654. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Mexiku. Rady pro úspěšné obchodování. Sirius, 2003, roč. 4, č. 2, s. 64–65. ISSN 12136654. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Dánsku. Rady pro úspěšné obchodování. Sirius, 2003, roč. 4, č. 3, s. 74–75. ISSN 12136654. GULLOVÁ, S.: Chcete obchodovat s Tureckem? (2). Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č. 22, s. 30–31. ISSN 12127639. GULLOVÁ, S.: Chcete obchodovat s Izraelem. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č. 23, s. 30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak úspěšně jednat v USA. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č.15, s.28–29. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Chcete obchodovat s Izraelem – 2. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 1, s. 34–35. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jaro na Kypru: ideální doba pro byznys. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 2, s. 32–34. ISSN 12127639. GULLOVÁ, S.: K obchodu v Indii patří lichocení. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 3, s. 32–35. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Obchodování „po Rusku“ je i velké divadlo. Podnikání v praxi, 2003, roč. V, č. 4, s. 28–29. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak uspořádat tiskovou konferenci. EuroFirma, 2003, roč.I, č.1, s.12–13. ISSN 1214-1755. GULLOVÁ,S., MÜLLEROVÁ,F., SATO,A., ZAMYKALOVÁ,M.: Obchodní jednání v zemích EU. 1. vyd. Praha : VŠE, 2002. 83 s. Aktuální otázky mezinárodního obchodu II. ISBN 80-245-0444-8. GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F.: Podnikatelské prostředí a obchodní zvyklosti vybraných zemí – Argentina, Ukrajina, Vietnam. Praha : VŠE FMV KMO, 2002. 20 s. GULLOVÁ, S.: Jak jednat ve Španělsku. Sirius, 2002, roč. 3, č. 5, s. 53–55. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Jednáme s lucemburskými partnery. Kancelář, 2002, roč.5, č.6, s. 36–38. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s německými partnery. Kancelář, 2002, roč. 5, č. 1, s. 38–40. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s holandskými partnery. Kancelář, 2002, roč. 5, č. 2, s. 38–40. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s irskými partnery. Kancelář, 2002, roč. 5, č. 3, s. 40–42. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jak jednat ve Francii. Sirius, 2002, roč. 3, č. 2, s. 28–32. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Chcete obchodovat s Japonskem? – 1. část. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č. 17, s. 30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Chcete obchodovat s Japonskem? – 2. část. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č. 18, s. 36–37. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak úspěšně jednat v USA. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č.17, s.34–35. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Chcete obchodovat s Tureckem?(1). Podnikání v praxi, 2002, roč.IV, č.21, s.30–31. ISSN 12127639. GULLOVÁ,S.: Chcete obchodovat s Ruskem? (1). Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č.19, s.30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Chcete obchodovat s Ruskem? (2). Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č.20, s.30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Turecku. Sirius, 2002, roč. 3, č. 6, s. 74–76. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Izraeli. Sirius, 2002, roč. 3, č. 4, s. 24–26. ISSN 1213-6654. GULLOVÁ,S.: Pro úspěšné jednání v Německu. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č.9, s.30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak úspěšně jednat v Kanadě: 1.část. Podnikání v praxi, 2002, roč.IV, č.13, s.30–31. ISSN 12127639. GULLOVÁ, S.: Etiketa obchodního jednání v Kanadě: 2. část. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č. 14, s. 36–37. ISSN 1212-7639.

145

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol GULLOVÁ,S.: Chcete úspěšně jednat v Itálii. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č.5, s.30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jak vést ve Francii úspěšné obchodní jednání. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č. 7, s. 30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Navštívenky nebo vizitky. Podnikání v praxi, 2001, roč.III, č.23, s.50–51. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Tlumočení a tlumočník. Podnikání v praxi, 2002, roč. IV, č. 1, s. 50–51. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jak úspěšně jednat ve Švýcarsku – I.část. Podnikání v praxi [online], 2002, roč. IV, č. 4, s. 8–9. ISSN 1212-7639. URL: http://www.mf.cz. GULLOVÁ, S.: Jak úspěšně jednat ve Švýcarsku – II.část. Podnikání v praxi [online], 2002, roč. IV, č. 6, s. 8–9. ISSN 1212-7639. URL: http://www.mf.cz. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Německu. Rady pro úspěšné jednání. Sirius [online], 2002, roč. 3, č. 3, s. 24–28. ISSN 1213-6654. URL: http://www.isirius.cz. GULLOVÁ,S.: Navštívenky, nebo vizitky – V.část. Podnikání v praxi, 2001, roč.III, č.23, s.50–51. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jednáme s brazilskými partnery. Kancelář, 2001, roč. 4, č. 6, s. 38–40. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s italskými partnery. Kancelář, 2001, roč. 4, č. 5, s. 38–40. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ,S.: Jednáme s francouzskými partnery. Kancelář, 2001, roč.4, č. 4, s. 38–40. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F., aj.: Mezikulturní rozdíly a jejich význam pro obchodní jednání a podnikání českých subjektů na zahraničních trzích. Název zprávy: Faktory ovlivňující konkurenční schopnost českých podniků na zahraničních trzích. Studie zpracované na katedře mezinárodního obchodu v rámci Výzkumného záměru Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze. Praha : VŠE KMO, 2001. 24 s. GULLOVÁ, S.: Navštívenky nebo vizitky –IV.část. Podnikání v praxi, 2001, roč.III, č.22, s.50–51. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jak jednat ve Švédsku. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 21, s. 30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Navštívenky, nebo vizitky –III. část. Podnikání v praxi, 2001, roč.3, č.21, s.50–51. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Navštívenky nebo vizitky – I.část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 19, s. 50–51. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak jednat ve Španělsku. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 19, s. 30–31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Navštívenky, nebo vizitky – II. část. Podnikání v praxi, 2001, roč.3, č.20, s. 50–51. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Kravata – ozdoba každého. Kancelář, 2001, roč. 4, č. 2, s. 44–45. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednáme s finskými partnery. Kancelář, 2001, roč. 4, č. 3, s. 40–42. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ,S.: Jednáme s partnery v latinskoamerických zemích. Kancelář, 2001, roč.4, č.2, s.38–40. ISSN 12121010. GULLOVÁ,S.: Umíme se seznamovat – 1. část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 14, s. 31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Umíme se seznamovat – 2. část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 15, s. 31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak jednat v Portugalsku. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 13, s. 19–23. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Umíme pozdravit – 2. část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 13, s. 18. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Umíme pozdravit – 1. část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 12, s. 11. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Oslovování a titulování – 2. část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 11, s. 18. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak jednat v nizozemském království. Podnikání v praxi, 2001, roč.3, č.11, s.5-8. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Etiketa darování – 1. část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 8, s. 18. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Etiketa darování – 2. část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 9, s. 35. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Oslovování a titulování – 1. část. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 10, s. 18. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak jednat v Německu. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 9, s. VIII–XI. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Kravata – ozdoba každého podnikatele. Podnikání v praxi, 2001, roč. 3, č.7, s.43. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ,S.: Jak jednat v Lucembursku. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 7, s. V–VI. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Irsku. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 6, s. IV, X. ISSN 1212-7639. Příloha. GULLOVÁ, S.: Jak jednat na Ukrajině (dokončení). Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 5, s. 11. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Etiketa e-mailu II. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 4, s. 31. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Jak jednat v Itálii. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 4, s. V–VIII. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Tisková konference. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 5, s. 33. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F., ŠRONĚK, I.: Společenský styk a diplomatický protokol. 1. vyd. Praha : VŠE, 2000. 147 s. ISBN 80-245-0115-5. GULLOVÁ, S.: Jak jednat ve Francii. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 2, s. V–VIII. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S.: Etiketa e-mailu. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 3, s. 33. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, S. Jak jednat na Ukrajině II. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 3, s. 23. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, Soňa. Jak jednat ve Finsku. Podnikání v praxi, 2000, roč. II, č. 23, s. V, VIII. ISSN 1212-7639. GULLOVÁ, Soňa. Jak jednat na Ukrajině. Podnikání v praxi, 2001, roč. III, č. 1, s. 7. ISSN 1212-7639. ZAMYKALOVÁ, M., GULLOVÁ, S., MÜLLEROVÁ, F.: Mezikulturní rozdíly a jejich význam pro obchodní jednání a podnikání českých podniků na zahraničních trzích. In: Vnější ekonomické vztahy České republiky. 2000. 74 s. Výzkumný projekt katedry mezinárodního obchodu. GULLOVÁ, S.: Jednáme s ukrajinskými partnery. Kancelář, 2000, roč. 3, č. 6, s. 40–42. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ,S.: Jak jednat v Dánsku. Podnikání v praxi, 2000, roč.II, č.21, s.V-VIII. ISSN 1212-7639. Příloha

146


časopisu. GULLOVÁ, S.: Etiketa e-mailu. Kancelář, 2000, roč. 3, č. 5, s. 40–41. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S.: Jednání se španělskými partnery. Kancelář, 2000, roč. 3, č. 5, s. 34–37. ISSN 1212-1010. GULLOVÁ, S., LIBŘICKÝ, M.: Obchodní jednání a národní zvyklosti. Izrael. Obchod Kontakt Marketing, 2000, roč. IX, č. 6, s. 9–12. ISSN 1210-4531. GULLOVÁ, S.: Obchodní jednání a národní zvyklosti: Španělsko. Obchod Kontakt Marketing, 2000, roč. IX, č.4, s. 11–13. ISSN 1210-4531. GULLOVÁ, S.: Chile. Obchodní jednání a národní zvyklosti. Obchod Kontakt Marketing, 2000, roč. IX, č. 2, s. 10– 12. ISSN 1210-4531. GUTH-JARKOVSKÝ, J.: Společenský katechismus. Praha, Československý spisovatel 1992 HALL,E.T. : Beyond culture, New York, 1996 HIGGINS,R.: The abuse of Diplomatic Privileges and Immuniteies : Recent United Kingdom Experience. Journal AJIL 79 z roku 1985, str. 641-651 HAVLOVÁ,S.: Průvodce úspěšné ženy společenským životem. Praha, Motto, 1995. HUBINGER,V.: Encyklopedie diplomacie. Libri, 2006 HURREL,A.: Norms and Ethics in International relations. Handbook of International Relations, SAGE Publications, London 2002 CHOLOPOVA,T.I., CHOLOPOVA,M.M.: Protokol i etiket dlja delovych ljudej. Moskva, INFRA-M, 1995. IMRECZEOVÁ,G.:Bonton :společenské chování a konverzace.Praha,Computer Press, 2002. JAKUBKA,J.,ŠŤASTNÝ,V.,VYSOKAJOVÁ,M. : Office manager. Praha, ASPI, 2006. JAROŠOVÁ,H.: Salon v historii společenských mravů. Salony v české kultuře 19.století, KLP Praha 1999 JAROŠOVÁ,H.: Zdvořilost na akademické půdě. FORUM (časopis UK v Praze), ročník III., č. 4 – 12 JEČNÝ, D.: K otázkám současné diplomacie a diplomatického práva. Praha, SPN, 1968 JEČNÝ, D.: Diplomatické styky a imunity. Praha, USL, 1967. JEČNÝ, D.: Brevíř moderního člověka. Praha, Svoboda, 1970 JEČNÝ,D. – GREGOROVÁ,V.: Gastronomický a společenský průvodce světem. Praha, RATIO, 1999 1. a 2.díl JEČNÝ,D., ŠTEFANOVIČ,J.: Spoločenský styk. Media Trade, 2001, Bratislava KACHLÍK,A.: Svátky a dny pracovního volna v roce 2000, Obchod-Kontakt-Marketing, 3/2000 KAVAN,J.,MATĚJKA,Z.,ORT,A.: Diplomacie.Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,s.r.o.,Plzeň, 2008 KIRSCH,R. : Obchodní jednání a národní zvyklosti Nigérie, materiál OEÚ PVV Lagos, 2003 KNAPÍK,P. : Obchodné rokovania. Familiaris, Bratislava 1997 KOCOURKOVÁ,J.: Jiný kraj, jiný mrav. Jak se chovat v cizině, Olympia, Praha 2003 KREJČÍ, O.: Mezinárodní politika. Praha, Victoria Publishing, 1997. KUNZ,O. – KUNZ, O.: Úvod do diplomacie. Bratislava, učení text PF UK v Bratislavě, 1995 LJUIS,R.D.: Delovyje kultury v meždunarodnom bisnise. Ot stolknovenija k vzaimoponimaniju. Moskva, Delo, 2003 LUKAŠČUK,I.I. : Diplomatičeskije peregovory. Moskva, NOTA BENE, 2004 LANGFORD, B.A. : The Etiquette Edge : The Unspoken Rules for Business Success, Amacom, 1601 Broadway, New Yoork 100 19, 2005. MALENOVSKÝ, J.: Mezinárodní právo veřejné, obecná část. Brno, Masarykova univerzita, 1993. MARTÍNKOVÁ,V., SEDLÁČEK I. a kol. : Člověk mezi lidmi. Praha,TRIZONIA 1998 MOLE,J.: Jiný kraj, jiný mrav. Praktický průvodce podnikatelským prostředím a zvyklostmi zemí Evropské únie. Managemment Press Praha 1995 MYSLIL, S.: Diplomatické styky a imunity. Praha, nakladatelství ČSAV 1964. NAUMANN,F.: Umění diplomatického jednání. Praha, Portal, 2004. NERGEŠ,Ja. : Pole bitvy – stol peregovorov. Moskva, Meždunaroodnoje otnošenija, 1989. OUTRATA, V.: Mezinárodní právo veřejné. Praha, Orbis 1960. PACHTER, Barbara a Brody: Complete Business Etiquette Handbook. Englewood Cliffs, N.J., Pretice-Hall, 1995. PATOČKA,O.: O tykání a vykání. Praha, Grada, 2000 PAUL,V.: Nejstarší památky mezinárodního práva. Academia, Praha, 1996 PAUL,V.: Postavení diplomatického zástupce ve třetích státech. Studie z mezinárodního práva, 1957 PĚCHOTA,V.: Kodifikace mezinárodního práva v oblasti diplomatických výsad a imunit. Právník 8/1961. PERNAL, E : Taktně profesionálně elegantně. Praha, EKOPRESS 2001 PERNAL,E.: Savoir-vivre na obchodních cestách. Průvodce světem obchodních zvyklostí. Ekopress,Praha 2003 PETŘÍKOVÁ a kol. : Lidé v procesech řízení (multikulturní dimenze podnikání). Professional Publishing, 2007 PIEPER,J.: Základní formy sociálních pravidel hry. Praha, UK,1994. POKŠTEFL,J.: Co je diplomacie? Edice Abeceda mezinárodních vztahů. Svoboda Praha 1966 POST,P., POST P.: The etiquette advantage in Business. Collins, 2005, USA. POTOČNÝ, M. (Ed): Dokumenty ke studiu mezinárodního práva a politiky IV. Praha, 1982, s. 893-923. POTOČNÝ, M.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. Praha, 1996.

147

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol POTOČNÝ,M.,REGNER,V.,URBAN,J.: Slovník mezinárodního práva a politiky.Nakladatelství Svoboda,Praha 1988 POTOČNÝ,M., ONDŘEJ,J.: Mezinárodní právo veřejné, C.H.Beck, Praha 2002 ROB, F. : Společenský styk a základy protokolární praxe, Ministerstvo obrany ČR, 1996 ROBINSON,D.: Zlatá pravidla obchodování, Computer Press, Praha, 2006 RODR,J.: Stanislav Guth Jarkovský. Oftis, Praha 2004 RYCHLÝ,T.:: Právní normy a společenská praxe, Ediční středisko PF UK Praha, 1998 SABATH,A.M.: International Business Etiquette. Career Press, Franklin Lakes, NJ 07417 SAMOVAR,L.A.,Porter,R.E.: Communication Between Cultures. Wadsworth Publishing company,1995. SATOW E.,: A giude to Diplomatic Practise, Longmans, Green and.Co, London 1958 SCHLEGEL,G.,TŐDTMANN,C.:Profesionální vystupování–suverénně v práci i v životě, Brno,Computer Press 2006 SCHEU,H.CH.,DANOVÁ,E.,URBANOVÁ,V.:Případy a materiály ke studiu mezinárodního práva, Karolinum, Praha 2001 SLAUGHTER,A.M., ZARING D.T. : Extraterritoriality in globalized world. Studie dostupná z ssrn.com/abstract SCHWINGHAMMER,H.: Wielka ksiega savoir-vivre. Warszawa, Klub dla Ciebie, 2003. SOKOLOVSKY,V.: Do it right! The new book of Business Etiquette. Amazon, USA, 2007. SOLDÁT,V.: Bontón pracovníka veřejné správy. Liberec : V.TAX AZ KORT, 2000. SOLOVJOV,E.J.: Sovremennyj etiket – delovoj protokol. Moskva OS-89, 1999. SOLOVJEV,E.J.: Isskustvo provedenija peregovorov. Moskva, OS-89, 2006. STACHOVSKA,A. : Jdu na Hrad. Týden 2001, str. 94-95 ŠTURMA,P.: Mezinárodní právo na prahu 21.století (dosažený stav, neúspěchy a perspektivy). Acta Universitatis Carolinae – Iuridica 3 a 4 /1998. Studie „Manieren“, GFK Custom Research Worldwide 2006 Studie a amateriály poradenské firmy Goworr Consulzing, 2007 SUJA, S. : Po prečítaní spáliť. Kontakt Plus s r.o., 1998 SYNEK,M.,SEDLÁČKOVÁ,H.,VÁVROVÁ,H.:Jak psát diplomové a jiné písemné práce. Praha,Vysoká škola ekonomická, 2002. Španělská profesní a jazyková etiketa. Ostravská univerzita, 2004. ŠRONĚK, I.: Etika a etiketa. Praha, Management Press, 1995. ŠRONĚK,I. : Kultura v mezinárodním podnikání. Praha, Grada Publishing, spol. s r.o., 2001 ŠŤASTNÝ,V. : Etiketa aneb společenské chování v profesním styku, Praha, ASPI 2005 ŠŤASTNÝ,V.: Malá encyklopedie o titulech. Praha, 2002, Linde Hořínková-Tuláček. The Abuse of diplomatic immunities and privileges. Report from the foreing affairs commitee 12.12.1984 dostupný na www.bopcris.ac.uk ŠTOURAČOVÁ,J.: Ekonomická diplomacie České republiky, Professional Publishing, 2008 TOMKO,J.: Medzinárodné verejné právo, Bratislava, Obzor 1988 TVRDOŇ, J.: Lexikon spoločenského styku. Bratislava, Obzor 1977 UTHMANN,J.: Diplomaté. Brno, Books-Bonus A-Memorailia 1998 VRŠANSKÝ,P.: Základy diplomatickej komunikácie. IURA EDITION, 2004, Bratislava WITTLIN,J.: Průvodce životem rodinným i společenským. Praha, Mladá Fronta, 1984. WERTH, T.Ch.: Obchodní obědy a večeře. ASPI Publishing, 2007. WHITMORE,J.:Etiquette Essential for Success at Work. St.Martin Press, 175 Fifth Avenue, New York, N.Y. 100 10 WOLFOVÁ,I.: Etiketa v zaměstnání. Grada Publishing, 2007. ZAID, M.S. : Diplomatic Immunity : To have or not to Have. That is the Question. ILSA Journal 4/2002, www.nsulaw.nova.edu Vídeňská úmluva o diplomatických stycích.In:Sbírka zákonů a nařízení, č.157/1964 Vídeňská úmluva o konzulárních stycích. In: Sbírka zákonů a nařízení, č.32/1969 Úmluva o zvláštních misích. In : Sbírka zákonů a nařízení č.40/1987 Protokol o výsadách a imunitách EU in : www.europa.eu.int Zákon o státních vyznamenáních České republiky, č.157/1994 Zákon o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů, č.352/2001 Webové zdroje www.TheFeature.com www.worldstates.com www.countrystudies.us www.cyborlink.com www.executiveplanet.com www.businessetiquette.com

148

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol www.tradepartners.org. www.tradeport.org. www.mzv.cz www.czechtrade.cz www.export.cz www.eurofirma.cz www.nationmaster.com http://reference.allrefer.com/country-guide-study/ www.travellatinamerica.com www.gestiopolis.com www.euroservis.cz www.businessinfo.cz www.globalmarketing.es www.worldlive.cz www.lonelyplanet.com www.tripadvisor.com www.SmarterTravel.com www.allbusiness.com www.lib.fit.edu www.businesstravelogue.com www.businessculture.com www. BusinessMonitorInternational.com www.diplomacy.edu www.mgimo.ru www.mid.ru www.Businesstrainingworks.com www.german-business-etiquette.com www.libsci.sc.edu www.kwintessential.co.uk/recources/global-etiquette/ www.israelmarketing.com/doingbusiness.html. www.sideroad.com www.globalcompliance.com www.practicalbusiness.com www.etiquetteexpert.com www.etiquetteinternational.com www.TalkAboutCulture.com www.protocolconsultants.org www.globalprotocol.com www.protocolo.es www.czechcentres.cz

149

Společenská etiketa, obchodní a diplomatický protokol

Recommend Documents