SMRT V MORAVSKÝCH LIDOVÝCH PÍSNÍCH

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA BOHEMISTIKY OBOR ČESKÁ FILOLOGIE

SMRT V MORAVSKÝCH LIDOVÝCH PÍSNÍCH BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

AUTOR: Blanka Běhalíková VEDOUCÍ PRÁCE: Prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.

OLOMOUC 2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedené literatury a pramenů.

…………………………………… Podpis autora práce

Děkuji vedoucímu práce prof. PhDr. Jiřímu Fialovi, CSc., za

odborné vedení, cenné rady a připomínky při zpracování diplomové práce.

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................................... 1 1. KAPITOLA ............................................................................................................................... 4 SMRT V LIDOVÉ KULTUŘE ......................................................................................................... 4 HUDEBNÍ FOLKLOR ................................................................................................................... 7 FRANTIŠEK SUŠIL ...................................................................................................................... 9 2. KAPITOLA ............................................................................................................................. 12 ROZBOR JEDNOTLIVÝCH PÍSNÍ ................................................................................................. 12 Smrt v písních epických ....................................................................................................... 12 Smrt v písních lyrických ...................................................................................................... 22 Smrt v písních lyrickoepických ............................................................................................ 34 3. KAPITOLA ............................................................................................................................. 45 FENOMÉN SMRTI V MORAVSKÝCH LIDOVÝCH PÍSNÍCH ........................................................... 45 MOTIV PŘEVTĚLOVÁNÍ V MORAVSKÝCH LIDOVÝCH PÍSNÍCH ................................................. 48 FENOMÉN SEBEVRAŢDY V LIDOVÝCH PÍSNÍCH ........................................................................ 49 FENOMÉN VRAŢDY V LIDOVÝCH PÍSNÍCH ................................................................................ 51 4. KAPITOLA ............................................................................................................................. 52 TEMATIKA SMRTI V REPERTOÁRU NĚKTERÝCH SOUČASNÝCH FOLKLORNÍCH A FOLKOVÝCH HUDEBNÍCH SKUPIN A ZPĚVÁKŮ .............................................................................................. 52

ZÁVĚR ....................................................................................................................................... 60 PRAMENY A LITERATURA ................................................................................................... 63 ANOTACE .................................................................................................................................. 65

1

Úvod Smrt je téma, které se jednou dotkne kaţdého člověka na světě. Kaţdý dříve nebo později dojde ve svých úvahách k tomu, ţe jeho ţivot je konečný, a začne přemýšlet nad tím, zda po smrti ještě něco existuje. Moţná i někdo začne uvaţovat, zda lidský ţivot vůbec má nějaký smysl, pokud by smrt byla skutečně jeho definitivním koncem. Někteří z nás snad mají i pocit, ţe se se smrtí nikdy nelze smířit. Zabýváme se otázkou, nebo spíš doufáme, ţe je smrt jen bránou do dalších ţivotů a příště se vrátíme na zem jako někdo jiný. O smrti se v dnešní společnosti příliš nemluví a postupně se z tohoto tématu stává tabu. Pro člověka je smrt něco zcela neznámého, a to co je neznámé přirozeně vyvolává strach a obavy. My se budeme snaţit tento strach více či méně potlačit a pokusíme se zjistit, jak je reflektována smrt v lidových písních, a to především moravské provenience. Budeme se snaţit zjistit, do jaké míry se okolnosti kolem smrti v minulých dobách promítaly i do folklorní tvorby, jako jsou právě lidové písně. Vzhledem k tomu, ţe práce se bude zabývat i hudbou a zvyky v lidové kultuře, bude zasahovat i do oboru etnografie, a můţeme ji tedy označit za interdisciplinární. Celá práce bude pojímána teoreticky i interpretačně. V teoretické části se budeme věnovat smrti v dobách minulých a problematice hudebního folkloru. V interpretační části budeme usilovat o vystiţení fenoménu smrti, objevujícím se v textech lidových písní a pokusíme se zjistit, jakým způsobem bývá smrt v lidových písních pojímána, zda se častěji vyjadřuje explicitně, nebo zda se tvůrci písňového folkloru raději uchylovali například k metaforickému vyjádření. Dále se budeme snaţit vymezit, o jaký typ smrti se bude v dané písni jednat, a také se pokusíme zachytit případné emoce, které jsou se smrtí neodmyslitelně spjaty.

2

V další části práce se pokusíme zachytit různé zvláštní prvky a motivy, které budou z rozboru lidových písní vypozorovány. Zaměříme se hlavně na smrt nepřirozenou a na to, jak k ní v písních nejčastěji dochází, a pokusíme se o jejich bliţší prozkoumání. Na závěr zařadíme kapitolu věnovanou současným folklorním a folkovým zpěvákům či skupinám a zaměříme se na výskyt motivu smrti v jejich tvorbě. Zaměříme se nejen na jejich zpracování tradičních lidových písní, ale i na jejich tvorbu vlastní a pokusíme se srovnat, jak k lidové tvorbě přistupují dnešní a v jaké míře (pokud vůbec) se v jejich tvorbě vyskytuje motiv umírání a smrti. Hlavním zdrojem lidových písní v této práci budou Moravské národní písně s nápěvy do textů vřaděnými, sebrané Františkem Sušilem – prvně vydané roku 1832 a v dalších dvou vydáních z let 1840 a 1853–1859 rozšiřované. My budeme pracovat se čtvrtým, kritickým, vydáním této sbírky z roku 1951, které k tisku připravili Robert Smetana a Jaroslava Václavková. Celá Sušilova sbírka (páté vydání) je také k dispozici v elektronické podobě na stránkách Národního ústavu lidové kultury (www.nulk.cz). Tuto sbírku volíme z toho důvodu, ţe se jedná o sbírku velmi rozsáhlou, která obsahuje písně z celého území Moravy i Slezska. Navíc sbírka zachycuje písně od třicátých aţ do šedesátých let 19. století, a jedná se tedy o písně z doby, kdy venkovský ţivot nebyl ještě ovlivněn vnějšími vlivy umělé kultury.1 Jako sekundární literaturu volíme studii Alexandry Navrátilové Narození a smrt v české lidové kultuře z roku 2004. Jak napovídá název, studie se tedy nezabývá jen smrtí, ale i prvotní a příjemnější stránkou ţivota, a to narozením. Navrátilová na základě vlastního výzkumu popisuje rituály a různé zvyky, které doprovázely tyto dva zlomové okamţiky 1

Sušil, František: Moravské lidové písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha 1951. Reprint: Praha, Argo 1998, s. 751.

3

lidského ţivota. Tato studie podstatně umoţňuje pochopit mentalitu doby, ze které pocházejí moravské lidové písně, které budeme studovat – pokusíme se jejím prostřednictvím lépe se vcítit do pocitů tehdejších moravských obyvatel, spojených s úmrtím blízkých i se svou vlastní smrtí. Dále to budou Dějiny smrti I a II od Philippa Arièse, které nám přiblíţí smrt z jiného pohledu, a také budeme pouţívat například literaturu věnující se problematice symbolů. Protoţe se téma této práce bude věnovat písním, je třeba se zmínit o tom, ţe se nebudeme věnovat hudebnímu zpracování daných písní, ale budeme se soustředit především na jejich texty. Sice jsme si vědomi toho, ţe tyto dvě části písně by se neměly oddělovat, protoţe tvoří jeden celek, ale vzhledem k tomu, ţe se jedná o práci spadající do filologického oboru, nepovaţujeme rozbor hudby za nezbytný, navíc by k takovému rozboru bylo třeba hudebního vzdělání, kterého se nám nedostává.

4

Smrt v lidové kultuře V Národopisné encyklopedii je smrt definována jako zastavení ţivotních dějů a funkcí, zánik ţivota.2 U Navrátilové3 se dozvídáme, ţe v minulosti lidé mnohem více věřili v Boha, věřili v posmrtný ţivot svých duší či dokonce ve zmrtvýchvstání, a neměli by tedy mít ze smrti obavy, protoţe smrt pouze ukončila jednu fázi jejich existence, aby mohla začít fáze další. Tradiční křesťanství ţivot na zemi chápe pouze jako přípravu na ţivot po smrti. Lidé kdysi umírali klidně a smrt brali jako spravedlnost, která platí stejně pro všechny. V minulosti bylo umírání v podstatě veřejnou záleţitostí a také bylo spojeno s mnoha rituály, jeţ bylo potřeba dodrţet, aby umírající došel klidu a jeho duše byla spasena. Jednalo se například o poslední pomazání, poţehnání, loučení a poslední pořízení. Poţehnání probíhalo tak, ţe umírající vkládal ruce na hlavy ţehnaných, pokřiţoval je a pokropil svěcenou vodou, na ţehnaných bylo, aby mu políbili ruku, jinak by poţehnání nebylo platné. Se všemi se postupně rozloučil. Bylo také velmi důleţité, aby se umírající se všemi vypořádal, coţ znamenalo předat veškerý rodinný majetek. Nebylo přípustné, aby si vzal do hrobu nějaké tajemství, které by zatíţilo jeho duši, protoţe ta by pak nemusela dojít posmrtného klidu. Vypořádání se netýkalo jen majetku nebo peněz, ale také nesplněných slibů nebo nevyřešených sporů. Umírající měl právo na smrtelné posteli pronést poslední přání, které muselo být splněno, aby se neboţtík nemusel vracet a splnění posledního přání si vynucovat. Jak uţ bylo zmíněno, umírání bylo věcí veřejnou, a to i v otázce přípravy zemřelého na pohřeb a jeho hlídání před zlými duchy neţ došlo k samotnému obřadu pohřbu. Tohoto úkolu se zhostili jak pozůstalí, tak 2

Heslo Smrt. In Tyllner, Lubomír a kol.: Lidová kultura Věcná část O-Ž; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Prha 2007. 3 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 184-201, 292-305.

5

sousedé, pozůstalí také přijímali mnoho soustrastných návštěv. Pohřeb se skládal z obřadního opuštění domu, průvodu do kostela na mši, spuštění do hrobu a pohřební hostiny. Všechny tyto rituály a obřady nebyly přípustné při pohřbívání takzvaných nečistých zemřelých. Převáţně se jednalo o sebevrahy, různé trestance nebo i nalezené zemřelé, jejichţ osud nebyl nikomu znám. Těmto zemřelým nebyl umoţněn pohřeb v posvěcené hřbitovní půdě, ale byli ukládáni na různých opuštěných místech nebo na místech, kde bylo jejich tělo nalezeno, velmi často dokonce bez rakve. Velká důleţitost se v lidové kultuře připisovala především duši zemřelého. V minulosti lidé věřili v nesmrtelnost duše, která se po smrti vydá buďto na nebesa nebo bude muset pykat za svoje hříchy v pekle. V obou případech ale bylo nutné, aby duše prošla očistcem, o kterém lidé neměli konkrétní představu. Podle lidových tradic měli na osud duše velký vliv i příbuzní zemřelého, kteří mohli za duši například nechat slouţit mši nebo se modlit za její spásu, a tím jí pomoci dosáhnout klidu. Také bylo důleţité vyvarovat se různých prohřešků, které by mohly duši zemřelého v očistci přitíţit, a naopak se měly vykonávat dobré skutky, které by duši z očistce mohly vysvobodit. Větší důraz neţ na nebe byl kladen hlavně na peklo a tresty, které na hříšníky čekaly po smrti. O pekle měli lidé mnoho hrůzných představ, které se často ještě více prohlubovaly prostřednictvím kněţských kázání, která měla slouţit k tomu, aby v lidech vyvolala strach z pekla a všech hrůz s ním spojených, a tímto způsobem měla v lidech upevňovat morální principy, definované biblickým desaterem boţích přikázání. Přestoţe se všechny tyto zvyky a rituály zdají velmi úzce spojené s křesťanskou vírou, jsou velmi silně ovlivněny dobami pohanskými a vzniklo tak velmi zvláštní propojení v jakési křesťanství lidové.4

4

Navrátilová, Alexandra: c. d., s. 153-164.

6

Lidé v minulých dobách také velmi často věřili, ţe se lidská duše můţe převtělovat, coţ bylo velmi častým motivem ve všech odvětvích lidové kultury. Kromě zvířat se duše mohla ocitnout v nějaké rostlině, stromu či hvězdě a hlavním důvodem tohoto převtělení bylo, aby mohli rozmlouvat mrtví s ţivými a případně snad i dořešit svoje pozemské záleţitosti. Motiv převtělování například velmi často ve svém díle pouţíval Karel Jaromír Erben, který ve své sbírce Kytice nechává převtělit se matku do drobnolistého kvítku, aby poskytla útěchu svým dětem, které tento kvítek pojmenovaly příznačně mateřídouškou.5 Všechny tyto aspekty se tedy objevují v lidové kultuře. My se budeme snaţit o porovnání všech těchto zvyků a rituálů s lidovou písní a jejich případné vzájemné propojení a vzájemné ovlivňování.

5

Navrátilová, Alexandra: c. d., s. 145-148.

7

Hudební folklor Bohuslav Beneš definuje lidovou píseň jako spojení veršovaného textu s nápěvem, vyjadřující jako celek stav duchovní kultury a sociálně ekonomické základny společenství, ve kterém píseň vznikla.6 Jindy je lidová píseň definovaná jako píseň jednoduchého tvaru a uměleckého výrazu, která provází různé slavnosti i všední okamţiky lidského ţivota.7 Mezi lidové písně se řadily písně vesnické, ale také písně městské (zlidovělé) a písně populární (pololidové). Pojem lidová píseň se v průběhu času několikrát obměnil. Nejprve byl zaveden pojem národní píseň, coţ je v české a slovenské folkloristice časově omezené označení pojmu lidová píseň, které pouţívali autoři národního obrození, literární a hudební vědci, sběratelé a editoři, kteří povaţovali lidové písně za součást národní kultury. Další fází byl pojem prostonárodní, který zavedli Boţena Němcová a Karel Jaromír Erben. Tímto pojmem se snaţili vymezit tradiční folklor. Ke zpřesnění všech pojmů došlo v 70. – 90. letech 19. století. Nově byl zaveden pojem lidový zpěv, pod který spadaly lidové a prostonárodní písně, dále písně duchovní lidové, světské písně znárodnělé a také písně kramářské, přičemţ se všechny skupiny vzájemně ovlivňují a postupně přecházejí jedna do druhé. Na konci 19. století se ustálilo pouţívání termínu lidová píseň, ale stále se vedle tohoto termínu objevovalo i označení národní. Termín prostonárodní zanikl na konci 19. století. Koncem 40. let minulého století došlo k úplnému rozlišení termínů národní a lidová, kdyţ se v naprosté většině začal pouţívat termín lidová píseň.8 Lidové písně jsou tedy takové písně, které se vyznačují jednoduchým tvarem a uměleckým výrazem, a které doprovázely nejen různé slavnosti, ale i běţné okamţiky lidského ţivota. 6

Beneš, Bohuslav: Česká lidová slovesnost. Praha 1990, s. 39. Jančář, Josef: Lidová kultura na Moravě, Brno 2000, s. 275. 8 Beneš, Bohuslav: c. d., s. 39-40. 7

8

Pokud bychom měli datovat vznik lidových písní, pak by to bylo 11. a 12. století, kdy se poprvé objevují zmínky o zákazu zpěvu a tance na hrobech. Konkrétní písně jsou doloţeny v století 15. a 16. v podobě začátků textů. Ojediněle byly dochovány i útvary delší (např. v brněnských soudních knihách z 16. století). Zmínky o existenci folkloru se objevovaly na území Čech i Moravy, a tedy můţeme říci, ţe vývoj lidových písní probíhal stejně, coţ můţeme usuzovat z nejstarších dochovaných záznamů, při jejichţ porovnání je jasné jejich těsné sepjetí. Tento stav se změnil aţ v 16. a 17. století, kdy proběhla valašská pastevecká kolonizace východní Moravy. Na přelomu 18. a 19. století se zájem o lidovou píseň zvýšil, coţ znamenalo velké mnoţství záznamů písní z českých zemí. V roce 1819 byla uspořádaná sběratelská akce, která proběhla na území rakouské monarchie, včetně Moravy a Slezska. Z této sbírky vznikl soubor lidových písní, i písní umělého původu a bylo zaznamenáno skutečné sloţení lidového zpěvního a tanečního repertoáru. Později se mezi významné sběrače lidové hudby zařadili František Sušil (více viz následující kapitola) a František Bartoš, který v roce 1882 vydal edici s názvem Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými. Kromě zmíněné sbírky vydal Bartoš ještě další dvě, ve kterých soustředil práci několika sběratelů. Obě nesly název Národní písně moravské, v nově nasbírané a vyšly v letech 1888-1889 a 1899-1901. V průběhu následujících let bylo zorganizováno několik různých sběratelských akcí jako Das Volkslied in Österreich, která si kladla za cíl vydat tiskem shromáţděné písně, hudbu i tance. Kromě sběratelské činnosti se rozvíjela i teorie týkající se lidové hudby. Jedním z prvních teoretiků byl Leoš Janáček, který se věnoval např. hudební stránce moravských lidových písní.9

9

Jančář, Josef: Lidová kultura na Moravě. Brno 2000, s. 275-277.

9

František Sušil František Sušil se narodil v roce 1804 v Rousínově a zemřel roku 1868

v

Bystřici

pod

Hostýnem.

Mimo

pedagogické,

literární,

hymnologické a buditelské činnosti se aktivně věnoval činnosti sběratelské a editorské v oblasti lidové písně. Jako aktivní hudebník, ovládající několik hudebních nástrojů, byl schopen sám zapisovat texty i nápěvy lidových písní. První sběry podnikl v letech 1824-1828, především v okolí svého rodiště. Postupně sběr rozšiřoval na další moravské regiony, na Brněnsko, Slovácko, Lašsko, Valašsko, Opavsko a Těšínsko. Záznamy byly vyuţity v první sbírce Moravské národní písně (Brno 1835). Druhá sbírka Moravské národní písně. Sbírka nová (Brno 1840) vznikla za podpory spolupracovníků, ale později Sušil zapochyboval o kvalitě příspěvků svých spolupracovníků a začal se spoléhat sám na sebe. Písně od jiných sběratelů si sám ověřoval. Mezi lety 1853-1859 vydal v sešitech svou třetí, jedinečnou sbírku pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými, jejíţ druhé vydání vyšlo v roce 1860, třetí pak v roce 1872. Kritické vydání této sbírky připravili Bedřich Václavek a Robert Smetana. To poprvé vyšlo v Praze v roce 1941, další přetisky pak v letech 1951 a 1998. Všechny tři sbírky, které Sušil vydal, se shodují svým obsahem, ale liší se rozsahem i způsobem a úrovní zpracování. Poslední sbírka představuje rozsáhlý a cenný soubor písní z mnoha částí Moravy a Slezska z první poloviny 19. století, také se jedná o bohatý písňový zdroj pro vědecké bádání, oblast folklorismu i umělecké zpracování.10

10

Heslo Sušil František. In: Tyllner, Lubomír: Lidová kultura. Biografická část; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska.

10

Rozbor jednotlivých písní Na úvod si nejprve přiblíţíme dělení celé Sušilovy sbírky Moravských národních písní s nápěvy do textů vřaděnými, která je dělena podle obsahu písní do deseti kategorií.

Najdeme zde kategorii písní

posvátných, dějepravných, písně o lásce, písně svatební, písně o rodině, při zaměstnání, písně o vojně, písně hospodné, písně ţertovné, allegorické a naivné a písně obřadné a pořádné. Dále jsou zařazeny další tři skupiny, a to Dostavky a doplňky, kde najdeme doplňky k jiţ otištěným písním, dvanáctou skupinou je Nová sbírka, třináctou a poslední skupinu tvoří ukázky písní Charvátských. My se budeme v ohledu dělení písní řídit dělením podle ţánru. Další způsoby dělení nám přibliţuje Bohuslav Beneš v České lidové slovesnosti. Beneš rozděluje lidovou slovesnost na lidovou poezii a lidovou prózu (lidová próza nebude vzhledem k tématu práce předmětem našeho zájmu, a jejím dalším dělení se tedy nebudeme blíţe zabývat). Lidovou poezii dělí Beneš dále na čtyři skupiny, kterými jsou: 1) dětské písně a říkadla, 2) písně mládeţe a dospělých, 3) lidové divadlo, 4) drobné folklórní ţánry. Písně mládeţe a dospělých se dále dělí na podskupinu písní řemeslnických a rolnických, milostných, tanečních, pijáckých a ţertovných, vojenských a rekrutských, robotních, zbojnických a protipanských písní a poslední podskupinou jsou balady, romance a novelistické písně. Existuje i několik dalších moţností, jak lidové písně rozdělit. Nejběţnější je dělení podle tématu, které se v písních objevuje, jinak řečeno, o čem se v písních zpívá. Tímto způsobem můţeme rozlišit písně s historickou tematikou, písně o různých příhodách a další. Další dělení je podle funkce, tedy podle úlohy, kterou písně zastávají při různých příleţitostech jako práce, kdy písně udávaly rytmus pracovního procesu, dále můţeme podle funkce rozlišit písně obřadné, poučné, zábavné,

11

ţertovné, taneční a pijácké aj. Podle ţánru můţeme písně rozdělit na lyrické, epické a na smíšené lyrickoepické. Dále dělí Beneš písně podle společenského prostředí nositelů. Podle tohoto dělení rozlišujeme písně rolnické, druţstevní, řemeslnické, dělnické, zbojnické. Písně můţeme dělit i podle oblastí na chodské, baltské, kladské, horácké, hanácké, slezské, valašské, horňácké a kopaničářské, dolňácké a podluţácké. Další dělení je podle prostředí existence, kdy rozlišujeme písně vesnické a městské. Posledním dělením je dělení podle vztahu k původci na lidové, pololidové a populární.11

11

Beneš, Bohuslav: Česká lidová slovesnost. Praha 1990, s. 44.

12

Smrt v písních epických Do kategorie epických zařazujeme část písní, z kategorie, kterou Sušil ve své sbírce označuje jako písně posvátné. Písně posvátné jsou v Sušilově sbírce dále rozděleny na dvě podkategorie – první podkategorií, které se budeme nyní věnovat, jsou legendy, tedy písně vycházející z látek o zázracích nebo mučení světců. V písni o Svatém Vavřínovi12 se setkáváme se smrtí v podobě krutého umučení malého děťátka. Ve druhé a třetí sloce čteme: […] Zly pohan se o něm dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho masla vloţici. Peče se dzicjatko jak ryba: aţ se ten zly pohan posnida.[…]13 Malé děťátko s čistou duší zde odkazuje ke stejně čistému světci – svatému Vavřinci, který byl hrůzným způsobem – upečením za ţiva – umučen za to, ţe rozdal majetek chrámu chudým lidem, neţ aby ho odevzdal pohanskému císaři. Za pravý majetek chrámu pak vydával právě všechny chudé a mrzáky.14 Útěchou v písni děťátku i svatému Vavřinci byla jejich víra v Boha, která jim dodala odvahu a sílu (od 16. sloky): […] A ty, zly pohane, někrajej a moji dušičky nězjadej. 12

Sušil, František: c. d., s. 15. Tamtéž, s. 15. 14 Heslo Vavřinec. In Tyllner, Lubomír a kol.: Lidová kultura Věcná část O-Ž; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Prha 2007. 13

13

Bo moja dušička spasena, tvoja je na věky spalena.[…]15 V oddíle Nová sbírka je píseň o svatém Vavřinci mírně obměněna; svatý Vavřinec zde upozorňuje, jak snadné je dostat se do pekla a naopak jak těţké je přijít do nebe.16 Další píseň, která hovoří o smrti, je legenda o svaté Dorotě17, krásné dívce, která se rozhodla zaslíbit Bohu a odmítla se stát ţenou bohatého muţe. Za to byla mučena a nakonec odsouzena k smrti, ke které dojde v třicáté páté sloce: […] Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.[…]18 Opět se zde ukazuje, stejně jako v předešlé písni, jak důleţitou roli hraje v okamţiku umírání víra v Boha. Stejně jako svatý Vavřinec, který věřil, ţe jeho duše bude spasena, tak i Dorota, silně věřící křesťanka, šla na smrt s vírou, ţe dojde království nebeského. Z textu vyplývá, ţe smrt pro Dorotu znamená vysvobození z pozemských útrap. Smrt pro ni neznamená konec ţivota, ale jen jeho další část, pokračování na jiném místě. Další útěchou pro ni mohlo být, ţe svou smrtí obrátila k víře v Boha pohana Eliáše, kterému z nebe poslala ovoce, a tím ho přesvědčila o existenci nebe i Boha samého. Další legendistická píseň pojednává o svatém Jiřím19, který byl rovněţ mučedníkem a obětoval svůj ţivot za svou víru k Bohu. Svatý Jiří20 15

Sušil, František: c. d., s. 15. Tamtéž, s. 707. 17 Tamtéž, s. 20. 18 Tamtéž, s. 21. 16

14

byl umučen císařem za zradu poté, kdy se namísto pronásledování křesťanů sám ke křesťanské víře přiznal. V písni se nemluví přímo o mučednické smrti tohoto světce, jako tomu bylo v předešlých písních, ale vypráví se legenda o svatém Jiřím a drakovi, který ohroţoval město a kaţdý den ţádal lidskou oběť. Kdyţ se touto obětí má stát mladá dívka, objeví se Jiří a nabídne dívce pomoc, pokud se rozhodne uvěřit v Boha. Dívka souhlasí a stává se věřící, coţ ji zachrání od smrti. Celé město se z vděčnosti k Jiřímu rozhodne zřeknout se pohanství a přijmout křesťanství (od 15. sloky): […] Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a kdyţ by to, ach, moţne věci byly.[…]21 V těchto lidových písních, které se řadí do podkategorie legend, dochází k smrti krutým způsobem, a protoţe se jedná o smrt, kdy se její oběti zastávají své víry a jsou pro ni ochotny obětovat vše včetně svého ţivota, můţeme tuto smrt označit jako smrt m u č e d n i c k o u . Další písně patřící také do podkategorie legend se od předchozích písní liší tím, ţe ústřední postavou je zde osoba z lidu. Pro zařazení, těchto písní do podkategorie legend je podstatné, ţe se zde vyskytuje určitý fantastický prvek. Píseň s příznačným názvem Smrt22 pojednává o sedlákovi, kterého smrt zastihla nečekaně, uprostřed nedokončené práce, sedlák je tím 19

Sušil, František: c. d., s. 45. Heslo Jiří. In Tyllner, Lubomír a kol.: Lidová kultura. Věcná část A-N; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska 21 Sušil, František: c. d., s. 46. 20

15

zaskočen a se smrtí rozmlouvá a snaţí se vyjednávat, aby ho nechala jít (od 12. sloky): […] Něch mne, mila smrti, ja mam co činiti. Dám ti peněz dosti, co můţeš unesti.[…]23 Smrt je ale neúprosná a pro sedláka má vţdy odpověď a řešení, a tak není třeba s jeho odchodem otálet. Sedlák se hlavně obává toho, co bude po smrti, protoţe si je vědom svých hříchů a toho, ţe neţil v souladu s Bohem a jeho přikázáními (od 22. sloky): […] Běda mně hříšnému, jsem dluţen kaţdému. A nejvěc jednemu Panu Bohu svému.[…]24 Nemilosrdná smrt si sedláka bere (od 24. sloky): […] Střelila ho smrti střelu přeukrutnu.

A pichla ho v srdce převelice těţce.[…]25 22

Tamtéž, s. 22. Sušil, František: c. d., s. 22. 24 Tamtéž str. 22. 25 Tamtéž str. 22. 23

16

Z písně se dá vyčíst poučení, ţe by člověk měl ţít a jednat tak, aby byl vţdy připraven na smrt, nemusel se obávat trestu a mohl odejít ze světa s čistým štítem (od 27. sloky): […] Rozmili přatele, z toho přiklad vemtě. Coţ na mně viditě, na sobě čekajtě.[…]26 V písni Boháč a smrt27 máme jasný obraz toho, jak si lidé představují spravedlnost. Podle písně bude chudý a poctivý člověk odměněn a lakotný boháč je pro svou hamiţnost odveden smrtí, přestoţe nabízí smrti svůj majetek, jehoţ je ale ochoten se vzdát aţ v okamţiku, kdy je postaven smrti tváří v tvář. Smrt je neúplatná a majetek nebo peníze pro ni neznamenají vůbec nic. Boháč musí zemřít a očekávat svůj soudný den a pochopitelně trest. Smrt se zde objevuje v personifikované podobě, jako chudobná ţena, která můţe s lidmi rozmlouvat a je tak k nerozeznání od jiných lidských bytostí. Tímto připodobněním k běţnému člověku, k běţné ţeně, si lidé jako by, připouští, ţe smrt je něco nebo někdo, koho mohou potkat kdykoliv a kdekoliv. Stejně jako potkávají jiné lidi, jednoho dne potkají smrt, která si odvede právě je, a není třeba se jí nijak obávat. Z písně bychom mohli vyčíst, ţe to čeho je třeba se obávat, není tedy smrt sama, ale to, co bude následovat po ní, tedy soudný den, kdy přijde zúčtování a trest za spáchané hříchy (13. sloka):

26 27

Sušil, František: c. d., s. 22. Tamtéž, s. 25.

17

[…] Půjdem spolu ke kerchovu, a já tobě tam ustelu, tam si budeš odpočívat, dne soudného očekávat.28 V ukázce vidíme, ţe lidé ve smrti neviděli nic hrůzostrašného a věřili, ţe zesnulí pouze usínají a odpočívají. S podobným tématem jako v písni Smrt se setkáváme v textu písně Lazar a bohatec29, která vychází z evangelního podobenstí o boháčovi a Lazarovi30. Smrt v textu písně není popsaná tak explicitně, jako tomu bylo v písni předchozí, ale je zde pouze naznačena. Není zde popsána smrt či proces umírání, jedná se spíše o „ţivot“ po smrti. Boháč i Lazar zde zkrátka zemřou. Není nutné čekat na poslední soud jako v předchozí písni, ale Lazar i boháč jsou rozsouzeni okamţitě – boháč je za svou lakotu odnesen ďáblem do pekla, kde má trpět (21. sloka): […] Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. […]31 Lazar je za své utrpení, které musel za ţivota snášet odnesen andělem do nebe, kde bude sedět na klíně Pánu Bohu (od 10. sloky): […] Přiletěli andělé a vzali ho na křídla.32 Posaďte ho na lůně, 28

Sušil, František: c. d., s. 25. Tamtéž, s. 30. 30 Bible, podle ekumenického vydání z roku 1895, Praha 1991, Lukáš (16, 19-31). 31 Sušil, František: c. d., s. 31. 32 Tamtéž, s. 30. 29

18

Pánu Bohu na klíně. […]33 Tyto lidové písně o smrti a o tom, co následovalo po ní, měly patrně fungovat jako poučení o tom, jak je nutné chovat se během pozemského ţivota, aby se člověk v okamţiku smrti nemusel obávat trestu. Takové poučení s sebou nese i píseň Syn posměvač34, kde syn nechová ke svému otci takovou úctu, jakou si rodič zaslouţí, a porušuje tak jedno z boţích přikázání a je tedy tvrdě potrestán trestem nejpřísnějším, a to smrtí (13. sloka): […] Podetnu tvú krásnú mladosť, měls byť dosti starý, ale ses otci posmíval, hodím tě na máry.35 Další, poněkud jiný pohled na smrt nabízí text lidové písně Sv. Anna a duše36. Od jiţ zmíněných písní se tato skladba liší tím, ţe blíţe popisuje proces umírání, přesněji řečeno okamţik, kdy duše opouští tělesnou schránku (od 1. sloky): Kdyţ s nebe vola hlas Boţi, dušička sě s cělem luči. Cělo leţi, hrubě stuka, dušička se v cěle leka. […]37 Duše je pojem, který nelze zcela přesně popsat a definovat. Slovo duše je odvozeno od slov jako dýchat a dech,38 tudíţ je spojeno s ţivým 33

Sušil, František: c. d., s. 31. Tamtéž, s. 49. 35 Tamtéž, s. 50. 36 Tamtéž, s. 30. 37 Tamtéž, s. 30. 38 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 145. 34

19

tělem. Pokud tělo podlehne smrti, duše, která je podle křesťanů nesmrtelná, tuto schránku opouští a odchází. Nabízí se i otázka, jak duše vlastně vypadá. Beztvará neviditelná hmota, malý obláček podobný páře nebo se snad jedná o odraz zemřelého? Názory se různí. V našem textu je duše personifikována a jsou ji přisuzovány schopnosti stejné, jaké má člověk. Můţe se posadit, můţe se něčeho dotýkat (6. a 8. sloka): […] Sedla ona na hajiček na ten zeleny travniček. Chyc se, dušo, mého plašča, Půjdzěmy před Pana Krista.39 V této písni je to tedy právě duše, jeţ předstupuje před Krista a před poslední soud. Je tedy nositelkou toho, co dělá člověka člověkem, a nositelkou všech jeho vlastností jak dobrých, tak i špatných. Dále do ţánru epických písní řadíme písně s vojenskou tematikou, které Sušil označuje jako písně o vojně. Smrt na bitevním poli představuje kategorii násilné smrti v lidových písních. Viníkem smrti v těchto písních není konkrétní osoba, ale společenská situace, která vyústila v bitvu, a neobjevuje se tedy motiv trestu za způsobenou smrt. Některé písňové varianty nemají v Sušilově sbírce svůj vlastní název, a jsou označeny pouze číselně. (1. sloka) […] Kolíne, Kolíne, na pěkné rovině, nejeden syneček 39

Sušil, František: c. d., s. 30.

20

u tebe zahyne. […]40 Z textu písně je patrná lítost nad smrtí jinochů, kteří jdou do bitvy u Kolína, kde jich mnoho zahyne. V písni není zmiňována konkrétní smrt konkrétního vojáka, neznáme pocity muţe jdoucího na smrt. Pocity vojáka nepoznáme ani v další písni, ale vracíme se spíše opět k pocitům rodiny. Jsme svědky smutku, který proţívají rodiče a sourozenci, připravení o svého syna či bratra (4. sloka): […] Jeho bílé tělo v černé zemi leţí a jeho srdečko o ţalosti neví. […]41 V další písni pocházející z Bojanovic uţ není skon mladíků pouze naznačován, ale představuje se krutost války v plné míře (1. sloka):

Byua vojna, byua, byua patalia, byuo za Moravú krvi po kolena. […]42 Hyperbola krvi po kolena vyjadřuje velké mnoţství obětí válečného střetnutí. Následující sloka krutost války dále dokresluje (2. sloka): […] Krvi po kolena, puné voze masa, co to pohynuua 40

Sušil, František: c. d., s. 521. Tamtéž, s. 522. 42 Tamtéž, s. 527. 41

21

bojanovská chasa. […]43 Text písně postupně graduje. Krev, která smrt předznamenávala, je zde doplněna o lidská těla, o kterých se v písni mluví jako o mase, coţ by mohlo působit jako neúcta k padlým bojovníkům, ale spíše tento výraz podtrhuje hrůzu, kterou válka znamenala. Na vojáky se zde nepohlíţí jako na jednotlivce, ale jako na celek, který se musí podřídit rozkazům. V další písni se pozoruhodným tvůrčím postupem, kdy voják píše dopis své milé, odhaluje, jaké hrůze musí mladíci čelit, namísto toho, aby ţili své mladé ţivoty. Podvědomě tušíme, ţe otázky, které si voják pokládá a záhy si na ně sám odpovídá, směřují jen k jednomu, a to k otázce smrti. Ta se skutečně objevuje, a přestoţe se jedná o metaforu, působí na posluchače velmi silně (16. sloka): […] Chceš-li, milá, vědět, Jaký je můj dům? V té francúzské zemi kopajú mně důl. […]44 V písních o vojně je téma smrti zcela nevyhnutelné a posluchač v takovýchto písních smrt očekává. Akt smrti zde není nijak detailně popisován, je vyjádřen metaforicky, a přesto je zde smrt velmi silná a působivá. Posluchači nejsou vnucovány cizí pocity, je mu nechán prostor pro vlastní procítění. Pokud bychom měli takovou smrt opatřit atributem, váhali bychom mezi označením s m r t j a k o o b ě ť a s m r t h r d i n s k á . Oba tyto typy smrti jsou si velmi blízké, ne-li totoţné.

43 44


22

Smrt v písních lyrických Do kategorie písní lyrických řadíme písně, které u Sušila nesou totoţný název, tedy písně lyrické, které ve sbírce tvoří druhou podkategorii písní posvátných. V těchto písních se neobjevuje smrt tragická, a ani mučednická, jako v předešlé podkategorii. V této části se setkáváme se smrtí přirozenou. Nocleh po smrti45 je píseň, v níţ člověk vyjadřuje obavu o svou duši. Doufá, ţe za svůj počestný ţivot bude odměněn a duše dojde k Spasiteli, kde najde věčný klid (3. sloka): […] Snad u Krista Spasitele, tam si odpočině. […]46 Smrt se zde neobjevuje explicitně, a ani samo slovo smrt se zde nevyskytuje. Umírající odevzdá svou duši Jeţíši, a tím dojde ke smrti, která je tedy klidná a není spojená s bolestí ani ţádným jiným utrpením. Písně Ţivot lidský47 a Mladí a staří48 popisují přirozený koloběh ţivota. Postupné stárnutí je zakončené smrtí, kterou můţeme chápat jako logické završení proţitého ţivota. Smrt není očekávána se strachem, ale je přijímána jako další nevyhnutelná část ţivota (9. sloka): […] Od tech devadesát uţ mně ide ke stu, uţ mně ukazujú ke kerchovu cestu.[…]49

45

Sušil, František: c. d., s. 57. Tamtéž, s. 57. 47 Tamtéž, s. 60. 48 Tamtéž, s. 60. 49 Tamtéž, s. 60. 46

23

Umírání

samo

zde

není

nijak

přiblíţeno

nebo

konkrétně

specifikováno. Starý člověk zkrátka umírá a je pohřben. Není třeba se tímto zcela přirozeným aktem zabývat nijak blíţe. Na lyrických písních se nám opět ukazuje důleţitost víry a to nejen v okamţiku smrti, ale v průběhu celého ţivota. Dále do kategorie lyrických písní řadíme písně, které Sušil ve sbírce označuje jako písně o lásce, tedy písně milostné. Láska a smrt spolu jdou ruku v ruce jiţ od nepaměti, smrt proto v těchto písňových skladbách můţeme nalézt v různých podobách. Jeden z typů smrti v této kategorii bychom mohli označit jako s m r t z n e š ť a s t n é l á s k y . Například v písni Ţena a druţka50 je smrt jediným řešením pro děvče, které byla oklamána svým milým beroucím si za manţelku jinou dívku (3. sloku): […] Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku musím umřít. […]51 Smrt si volí i dívka v písni Tvrdý52. Dívka se chce připravit o ţivot kvůli svému milému, který si ji nehodlá vzít za ţenu. Mládenec své milé v ukončení jejího ţivota nijak nebrání, coţ bychom z morálního hlediska mohli označit za nepřijatelné. Mladík se tak, ač nepřímo, podílí na dívčině smrti a nejeden posluchač této písně by mládence přísně odsoudil. Častým motivem v písních o lásce je oplakávání zemřelého milého nebo milé. V písních se smrt nevyskytuje přímo, ale spíše je oznamována prostřednictvím pozůstalých, kteří se se smrtí milované osoby těţce vyrovnávají. 50


24

Píseň Nenáhrada53 nás přivádí k mládenci Martinovi, který ztratil svou milovanou a nechce ţádnou jinou ţenu, ale na rozdíl od písně Ţádost hrobu54, kde se opakuje také motiv smutku a oplakávání milé, netouţí po vlastní smrti, aby se se svoji milou mohl opět setkat. V písni Umírající55 se mladík spěchá rozloučit se svou milou, která umírá. Z písně není jasné, zda ji mladík zastihne naţivu nebo ne. Někteří lidé se se zradou své lásky nejsou schopni zcela vyrovnat a pod tíhou svého smutku se rozhodnou vzít si ţivot, jako tomu je v textu písně Patero milenců56. Svoji smrt si také přeje dívka, která se dozvídá o smrti svého milého, v písni Smutné noviny57. Na rozdíl od předcházejícího textu se ale nerozhoduje spáchat sebevraţdu, ale pouze vyjadřuje přání, aby také zemřela a mohla být pohřbena se svým mládencem; můţeme pochybovat, do jaké míry míní své přání zemřít skutečně a zda se nejedná pouze o metaforu, která má vyjádřit hloubku její lásky k milenci. Motiv dívky oplakávající svého zemřelého milého se objevuje i v písni Bolest58, kde dívka oplakává svého umírajícího milého, jehoţ duše se po smrti převtělí do červeného tulipánu, který vykvete na jeho hrobě; v květině pak můţe dívka hledat útěchu ve svém ţalu. Trochu jiný pohled nabízí píseň Ţalost po milé59, kde se kromě motivu oplakávání objevuje i motiv jisté osudové nespravedlnosti (od 6. sloky): […] Všecky panenky po párách, moja milá je na márách. Všecky panenky v hospodě, 53

Sušil, František: c. d., s. 216. Tamtéž, s. 261. 55 Tamtéž, s. 270. 56 Tamtéž, s. 279. 57 Tamtéž, s. 282. 58 Tamtéž, s. 293. 59 Tamtéž, s. 294 54

25

a má milá leţí v hrobě.60 Je paradoxní, ţe většina lidí povaţuje smrt za nespravedlivou, protoţe právě smrt je snad ta jediná spravedlivá a snad i nejspravedlivější věc na světě. Motivy týkající se smrti se v milostných písních v podstatě opakují, fungují tedy jako toposy. Jde hlavně o vyjádření míry smutku, která je pociťována nad ztrátou milovaného člověka. V písních o lásce je přítomna smrt, zpravidla provázená tragickými okolnostmi. Očekáváme i projevy lásky spojené se smrtí, a tedy nás nepřekvapují sebevraţdy i vraţdy, protoţe láska v lidových písních je natolik mocná, ţe lidé jsou schopni si pro sebe navzájem obětovat vše, včetně svých ţivotů. Na písně o lásce u Sušila plynně navazují písně svatební, které se dále dělí na tři podkategorie, kterými jsou písně před oddavkami, po oddavkách a písně obecné. V této kategorii nacházíme smrt jen v několika málo případech. Navíc se zde nejedná o smrt jako takovou, ale spíše zde smrt vyjadřuje jakousi míru lásky, kterou k sobě novomanţelé cítí. Ta je tak silná, ţe ji nemůţe překonat nic jiného neţ právě smrt, jako je tomu v druhé sloce písně Konec lásky: […] Tedy bude naší lásce konec, aţ já umřu a ty budeš vdovec.61 Téma smrti je tématem váţným – tak je tomu v předchozích písních. V této části se situace ale poněkud proměňuje, protoţe se zde budeme věnovat písním, které Sušil označil jako „hospodné“. Přestoţe jsme se v úvodu zmínili, ţe se práce nebude zabývat hudební stránkou probíraných 60 61


26

písní, musíme ocitovat poznámku Františka Sušila o funkci „písní hospodních“: „Větší částka oddílu tohoto jsou popěvky tanečné, které totiţ při rozličných tancích se zpívají či raději říci zpívaly, anoť novotná dechová hudba a zánovní tancův způsobové zpěvu hrubě nepřejí.“62 Jedná se tedy o písně, které se uplatňovaly hlavně při tanci, zábavného charakteru, a téma smrti v nich představuje lidový „černý humor“ (1. sloka): Uţ baběnka umřela, co oplatky nosila. Uţ jich nosit nebude, uţ umřela v hospodě. […]63 Vše, co lze vyrozumět z textu, je, ţe umřela baběnka, a tak uţ nebude moct dále nosit oplatky. Toť vše. Smrt je zde vlastně banalizována. Není zde potřeba ji nějak řešit, neřkuli oplakávat. Moţná tkví příčina i v okolnosti, ţe se jedná právě o baběnku, tedy babičku, a babičky zkrátka umírají, aniţ by to někoho překvapilo, na rozdíl od smrti mladého zdravého člověka. Můj tatíček na krchově leţí nedaleko kostelíčka dveří. A leţí tam maměnka, roste na ní travěnka, […]64

62


27

Eufemismus pouţitý v této písni není nepodobný písňovému textu z kategorie písní o rodině. Otázkou je, proč zde tedy smrt nepůsobí stejným truchlivým dojmem. Text nevyvolává stejnou tesklivost a smutek pravděpodobně proto, ţe víme, do jaké kategorie je píseň zařazena, a takto ovlivněni přistupujeme k jejímu vnímání. U písně, jeţ má slouţit k zábavě, jako je tanec, tedy smrt nebereme příliš váţně, nepřisuzujeme jí takový význam jako v jiných písňových kategoriích a nepátráme po pocitech umírajících ani pozůstalých. To, co by nás mohlo více zajímat, je proč se v písních, které se hrají k tanci, a mají tedy plnit funkci zábavnou, objevuje téma smrti anebo samo slovo smrt. Snad proto, aby se smrt ukázala i v jiném světle a zmírnily se obavy s ní spojené. Tím, ţe se téma smrti odlehčí a vznikne nadhled, který pomůţe se se smrtí blízkých a i svou vlastní lépe vyrovnat. V rámci této kategorie bychom mohli zmínit i další způsob, který v dobách minulých pomáhal lidem vyrovnávat se se smrtí, a to tanec – konkrétně tanec smrti nebo také tanec makaberský. Tento tanec souvisí s původní představou středověkých lidí, kteří smrt nepokládali za nijak strašlivou a pokládali ji za přechod do šťastného záhrobního světa. Tato představa se změnila v době moru, kdy smrt nabrala podobu strašlivého kostlivce, který si bere kohokoli. Smrtelnost člověka pak začala být znázorňována různými uměleckými způsoby a smrt v nich dostávala podobu přestrojeného kostlivce, který nabádá k tanci všechny bez rozdílu společenského postavení nebo vzdělání a odvádí je z klidu pozemského ţivota. O vzniku tance smrti existuje několik různých tezí. Jednou z nich je, ţe zakladatelem tance byl Angličan Maccaber, který na paříţském hřbitově uspořádal zvláštní pantomimickou hru, které se podle jeho jména dostalo názvu tanec Maccaberův, nebo také podle německého názvu tanec smrti. Při této hře byla jedna postava převlečená za kostlivce, který vybízí přítomné k tanci. Hra se stala natolik oblíbenou, ţe se pravidelně

28

opakovala, a to v letech 1924 aţ 1925. Znovu se tento zvyk obnovil v roce 1929. Jindy se latinský název „chorea Macchabaeorum“ odvozoval od duchovního divadla s mravokárnou tendencí o bratřích Makabejských. Symbolika tohoto tance spočívala ve vyjádření rovnosti všech lidí před smrtí. V Čechách můţeme najít zmínky o tomto tanci ve skladbách z 16. století, kde smrt vyhroţuje sedlákům, kteří jsou lhostejní k víře. Další zmínky o tanci smrti můţeme najít v „Prostopravdě“ Mikuláše Dačického z Heslova, který zde popisuje smrt, která líčí pomíjivost světa a láká všechny ke svému tanci.65 Dále do kategorie písní lyrických řadíme písně, které jsou v Moravských lidových písních s nápěvy do textu vřaděnými označeny jako písně ţertovné, allegorické a naivné. Ţertovné písně opět měly plnit hlavně funkci zábavnou, ale i zde se objevuje téma smrti, a stejně jako v předchozí písňové kategorii je na ní pohlíţeno z jiného úhlu pohledu. (7. sloka): […] Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala, tralalenka, tralala.66 Dívka si ze smrti svého milého nedělá ţádné obavy. Na smrt se zde díváme sice jako na moţnou hrozbu, ale jak jiţ bylo řečeno, s nadhledem. Smrt nebereme jako něco váţného, ale jako běţnou součást ţivota, ke které musí nevyhnutelně dojít, a je zbytečné se trápit.

65 66

Zíbrt, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo. Praha 1960, s. 69-73. Sušil, František: c. d., s. 592.

29

V písni Manţelství67 si ţena přeje smrt svého starého muţe a přeje si na jeho místo mladíka. O to, aby její muţ zemřel, ţádá Boha, aby ho snad nemusela sama zabít a tím zhřešit. Mohli bychom se sice dohadovat, zda samotným hříchem uţ není jen to, ţe si ţena přeje něčí smrt a troufalost ţádat o pomoc Boha, ale protoţe je píseň zařazena do kategorie písní ţertovných můţeme opět tušit nadsázku a ţenina slova nebereme zcela váţně jako v jiných odděleních. V porovnání s předchozími kategoriemi si můţeme všimnout, ţe smrt zde není brána jako smutný a nevyhnutelný osud člověka, ale naopak pokud k ní dojde je, dá se říct, přímo vítána (2. sloka): […] Ve štvrtek bude stonati, v pátek bude umírati, v sobotu bude umrlá, to bude novina dobrá. […]68 Manţelé a manţelky se zde radí, jak se co nejlépe zbavit své polovičky a jak co nejlépe svůj čin zamaskovat nebo jak předstírat smutek po manţelovi. Písně často působí víceméně jako jakási parodie na všechny písně o smrti. Jsou zde zesměšněny všechny prvky související se smrtí jako například pohřeb neboţtíka (3. sloka): […] Na starém došku, zapřáhnu kočku, tak já ho pochovám. […]69 Další písně jsou písně obřadní (v Sušilově sbírce Písně obřadné a pořadné), které se často zpívaly během svátku významného svatého, jako 67


30

například o svátku sv. Řehoře Velikého, papeţe, který vykupoval mladé lidi z otroctví a poskytoval jim výchovu a vzdělání.70 I v těchto písních se setkáváme s motivem smrti. Ale spíše se zde jedná o poučení, jak náleţitě ţít, abychom mohli klidně umírat. Texty písní například slibují poţehnání od Boha a po smrti věčnou radost, pokud lidé přispějí na vzdělání dětí. Jiné písně působí téměř jako modlitby – lidé prosí Boha o šťastné umírání a o pomoc, aby dokázali ţít bez hříchu a jejich duše byla čistá, aţ se postaví po smrti před Boha (2. sloka): […] Boţe, dej mně šťastně umírati, tělo Krista Pána poţívati. A dej, aby duše byla čista, dyţ se postaví před Pána Krista. […]71 Vracíme se tedy k náboţenství a k otázce víry, která zde nabývá opět na důleţitosti. Vrací se nám motiv strachu ze smrti a z toho, co bude po ní. Často se opakuje motiv prosby. Lidé ţádají svaté, aby u nich stáli v okamţiku smrti a ochránili je před peklem (1. sloka): […] Panna Maria se všema svatýma, stoj při mně, aţ já budu umírati, nedej ďáblům přistúpiti. […]72 V obřadních písních se také objevuje varování, jaké důsledky mohou mít různé lidové radovánky, a ţe mohou vést dokonce ke smrti jako v písni

70


31

Škoda z hodů73, pojednává o mladíkovi, který byl během hodů zraněn, a my jsme svědky jeho smrti. Mezi písně obřadní řadíme písně spojené s lidovými obyčeji, a tedy i se s m r t n o u nedělí. Smrt je zde uplatněna pouze v přeneseném slova smyslu. František Sušil popisuje zvyky spojené se smrtnou nedělí takto: „Po celé Moravě na tu nebo blízkou jinou neděli smrť vynáší se, ač ne všady týmţ dokona způsobem. Někde zajisté vynášením smrti spokojují, ponejvíce ale přinášení léta k obřadu tomu přičiňují, májek či strom z lesa domů donášejíce a po vsi s ním obcházejíce. Marena, mořena, smrť, smrtnica, smrtelnička, smrťák, smrtoholka, smrťoch, květnica, a jak jí ještě jinde říkají, bývá došek hůlkou prostrčený a co děva s ústy i rukama přidělanýma vystrojený.(…)“74 Smrtná neděle je pátou nedělí postního období. Tento den je spojen se zvykem vynášením smrti, po kterém následuje přinášení nového léta. Někdy bývá tato neděle označována i jako černá, coţ je odvozeno od barvy oděvu věřících. Původně byl zvyk vynášení smrti spojen se čtvrtou postní nedělí a první zmínky o vynášení smrti na neděli pátou se objevily v roce 1592. Během obřadu vynášení smrti byla zdobená loutka, s podobou ţeny ovinuté látkami a zdobená například vaječnými skořápkami, vynášena za ves, kde byla obřadně hozena do potoka. Někde s ní chodili koledníci po vesnici a poté zakopali nebo pověsili na strom. Loutka mohla mít i muţskou podobu, a pak se jednalo o hastroše. Poté, co byla smrt vynesena, přinášely děti do vsi zelené větvičky jako symbol přicházejícího nového léta.75 Vynášení smrti bylo zvykem, kterého se účastnily převáţně děti. Dospělí se vynášení smrti účastnili jen výjimečně.76 73

Sušil, František: c. d., s. 646. Tamtéž, s. 697. 75 Heslo Smrtná neděle. In Tyllner, Lubomír a kol.: Lidová kultura Věcná část O-Ž; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Prha 2007. 76 Heslo Vynášení smrti. In Tyllner, Lubomír a kol.: Lidová kultura Věcná část O-Ž; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Prha 2007. 74

32

Během obřadu spojeného s vynášením smrti si děti zpívaly třeba takto (1. sloka): Smrtná neděla, kams klíče poděla? Dala sem je, dala Svatému Jiří. Svatý Jiří vstává, zem odemykává, aby tráva růstla. […]77 Pokud se vyskytuje v textu smrt jako taková, pak jde o smrt Jeţíše Pána, kterou byli lidé vykoupeni (od 1. sloky): Smrtná neděla dnes nám nastala a my sobě rozjímáme smrť Jeţíše Pána. Jenţ umřel pro nás, chtě vykoupit nás, s nebe dolů na zem stoupil, aby nás hříšné vykoupil. […]78 Dále se budeme věnovat pracovním písním, které Sušil označuje jako písně při práci. Můţeme říci, ţe motiv smrti se v této kategorii téměř nevyskytuje. Jeho absence v tomto oddíle by se snad dala zdůvodnit tím, ţe písně při práci měly spíše motivovat a jejich rytmus určoval i rytmus práce. Depresivní motiv jakým je smrt by mohl působit nepatřičně a namísto povzbuzení by mohl mít demoralizační účinek. I přesto se zde téma smrti 77 78


33

objevuje, ale pouze ve třech případech, přičemţ jen v jednom textu jde o smrt lidské bytosti (1. sloka): […] Aj, v cizích horách zabijú ťa, tam pod stromečkem zakopú ťa, […]79

79


34

Smrt v písních lyrickoepických Zde zařazujeme písně, které Sušil označuje jako dějepravné. Jedná se o písňový ţánr, který v současné folkloristice figuruje jako lidové balady. V této skupině nalézáme nejen původní balady z Moravy, ale i moravské varianty balad, které jsou známé i na území Čech.80 Morava výrazně převyšuje Čechy ve výskytu balad – Oldřich Sirovátka v Lidových baladách na Slovácku uvádí, ţe počet balad na Moravě je aţ dvojnásobný, Jančář dokonce označuje počet balad na Moravě za trojnásobný.81 Balady jsou velmi rozsáhlé útvary, které své náměty čerpaly z rodinného a společenského ţivota. Některé balady jsou velmi rozsáhlé a obsahují padesát aţ sto veršů. Většinou balady fungovaly jako písňové vyprávění, které se přednášelo například pro poslech při monotónních prací.82 Všechny balady v Sušilově sbírce obsahují téma rodinné, milostné, vojenské, dále zde nalézáme téma nešťastných ţivotních událostí, vraţd a zabití. Začínáme písní Pohřeb milého83, která se nevěnuje smrti samé, a ani umírání, ale dostáváme se k ceremoniálu, který ke smrti neodmyslitelně patří, a to k pohřbu. (4. sloka): […] Joţ teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. […]84

80

Sušil, František: c. d., s. 752. Jančář, Josef: Lidová kultura na Moravě. Brno 2000, s. 278. 82 Sirovátka, Oldřich: Lidové balady na Slovácku. Uherské Hradiště 1965, s. 9-12. 83 Sušil, František: c. d., s. 79. 84 Tamtéž, s. 79. 81

35

Pohřeb je jeden z nejstarších obřadů, jehoţ podstatou bylo vyloučit zemřelého z okruhu ţivých, zabezpečit jeho začlenění mezi mrtvé a zabránit jeho návratu. Tělo se pohřbívalo do posvěcené půdy se všemi náleţitými obřady, které slouţily k tomu, aby byl mrtvý po smrti spasen. Pokud se jednalo o smrt mládence (jako v dané písni) pak se jednalo o zvláštní pohřeb, kdy byla mladíkovi vystrojena posmrtná svatba, coţ znamenalo pouţití pohřebních a svatebních symbolů zároveň.85 V Nešťastné svatbě86 se Heřman vydává na cestu pro svou nevěstu, přestoţe ví, ţe se z cesty nevrátí ţivý, ale pro svou lásku je schopen obětovat i to nejcennější co má, tedy svůj ţivot, coţ vidíme ve čtvrté sloce: […] Jak pak nemám smutný býti, dyţ mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátit? […]87 Kdyţ se nevěsta dozví o smrti svého ţenicha, rozhodne se spáchat sebevraţdu. Vlastní smrt je pro ni jedinou moţností, jak se vyrovnat s Heřmanovou ztrátou, o jiném řešení neuvaţuje (35. sloka): […] Jedním noţem hrob hrabala, druhým noţem k srdci jela. […]88 Její sebevraţda je tedy velmi impulzivní, její mysl je zastřena šokem a smutkem nad ztrátou svého milého. Sebevraţdu páchá, přestoţe se jedná o těţké provinění vůči Bohu a její duši čeká Boţí soud. Věřící dívka páchající sebevraţdu si je vědoma, ţe se její duše po smrti nemůţe dostat 85

Heslo Pohřeb. In Tyllner, Lubomír a kol.: Lidová kultura Věcná část O-Ž; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Prha 2007. 86 Sušil, František: c. d., s. 82. 87 Tamtéž, s. 82. 88 Tamtéž, s. 82.

36

do nebe, přesto se k činu odhodlává. Podobná situace nastává i v písni Milenka sťata89, kdy sebevraţdu páchá muţ, který ztratil svou milovanou. Opět zde můţeme v předposlední sloce číst: […] Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. […]90 V textu písně Václavek vrah91 můţeme bez váhání označit smrt jako n á s i l n o u nebo také z á k e ř n o u (od 4. sloky): […] A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. […]92 Mladý muţ tedy pod náporem zlosti vraţdí nevinné lidi. Dvojnásobná vraţda je vyjádřena jednou větou. Ţádné emoce, ţádné výčitky svědomí nebo snad modlitby k Bohu a ţádosti o odpuštění se v textu skladby neobjevují. Václavek si je vědom toho, ţe za takovýto čin musí přijít spravedlivý trest, kterým v minulých dobách byla, podle zákona o odplatě zase jedině smrt, a trest přijímá také bez větších emocí, coţ se ukazuje např. v osmé sloce: […] Zkaţte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. […]93 89


37

Tělo je po vykonání trestu ponecháno svému osudu a je postupně oklováváno holuby. Člověk, který spáchal čin vraţdy, a provinil se tak proti Bohu, si nezaslouţil projevení úcty spojené s pohřebním obřadem a uloţení do posvěcené půdy jako jiní zemřelí. V minulosti byl popraveným zločincům pohřeb odepírán a jejich těla se nechávala buďto nepohřbena shnít nebo se pálila a jejich popel byl poté rozprášen.94 Zvláštní by se v této písni mohlo zdát pouţití deminutiva vlastního jména Václav, které bychom očekávali spíše ve spojení s malým nevinným dítětem neţ s brutálním vrahem. Dnes bychom toto deminutivum mohli povaţovat za ironii, která celou situaci zlehčuje. V Malovaných dětech od Pavla Eisnera ale zjišťujeme, ţe ve skutečnosti nejsou deminutiva v lidových písních ničím neobvyklým a objevují se zde ve velmi hojném počtu, navíc často ve tvarech, které se v češtině vůbec nevyskytují. Příčina toho, ţe se zdrobněliny v lidových písních objevují mnohem častěji neţ v řeči spisovné nebo normální lidové mluvě je, ţe slouţí jako jeden z jazykových prostředků, kterým se lidová píseň odlišuje od normální sdělovací češtiny nářeční.95 K násilné smrti dojde i v dalším textu písně Manţelka vrahyně.96 Ţena zabíjí svého muţe – neznáme ale motiv jejího zločinu, a proto si nemůţeme udělat přesnou představu o tom, za jakých okolností k vraţdě došlo. Nemáme tedy moţnost pochopit, co ţenu k takovému činu vedlo a zda by byl alespoň částečně pochopitelný a ospravedlnitelný. Ţena si je však svého provinění vědoma, a přestoţe se snaţí svůj čin zakrýt, podvědomě tuší prozrazení a očekává spravedlivý trest (8. sloka): […] Nevím smutná, kde sa poděl, 93

Sušil, František: c. d., s. 91. Ariès, Philippe: Dějiny smrti I. Praha 2000, s. 64-65. 95 Eisner, Pavel: Malované děti. Praha 1949, s. 29 a 44. 96 Sušil, František: c. d., s. 94. 94

38

dnes třetí deň kdesi odjel; ţ i v a p o n ě m n e z ů s t a n u ! […]97 Ve chvíli, kdy je hrůzný čin odhalen, můţeme z textu vyčíst jakousi úlevu a snad i netrpělivost, aby bylo ţenino trápení ukončeno a nemusela déle předstírat (22. sloka): […] Zetnite mi u ţ tu hlavu, ţiva po něm nezůstanu.98 Stejně jako v předchozím textu, i zde nám chybí jakékoli pocity viny nebo výčitky svědomí. Vrazi svůj čin spáchají a pak pouze čekají na svůj trest. Nevyjadřují své emoce, a ani nepozorujeme lítost nad vlastním ţivotem, který vlastně tímto okamţikem také končí. Tímto jevem se zabývá i Philippe Ariès v Dějinách smrti, kde je popisuje konkrétní situaci skutečné popravy mladého muţe a jeho klid a odvahu, s kterou muţ svůj trest přijímá. Ariès zde poukazuje na to, ţe v minulých dobách byla lidová mentalita a celkový přístup ke smrti odlišný. Lidé bývali méně útlocitní a smrt i utrpení přijímali odevzdaně bez projevů strachu či odporu a nelpěli na ţivotě tak jako lidé v době dnešní.99 Motiv vraţdy se objevuje i v písni Krvavé námluvy100, kde se muţ stává vrahem své milé. Při porovnání s předchozími texty, si zde můţeme ve druhé sloce všimnout, ţe vraha pronásledují výčitky svědomí (2. sloka): […] Frajirečko moja, co sem ti uděau! […]101 97

Sušil, František: c. d., s. 95. Tamtéž, s. 95. 99 Ariès, Philippe: Dějiny smrti I. Praha 2000, s. 42-43. 100 Sušil, František: c. d., s. 97. 98

39

Při kaţdé ráně, kterou muţ zasadí své milé, vykvétá z rány rudá květina. Červenou barvu metaforické květiny bychom mohli vysvětlit jako krev, která se z hluboké rány na dívčině těle řine. Z jedné rány vykvétá růţe, z druhé tulipán. Symbolika těchto květin nemusí být zcela jednoznačná. Růţe patří mezi významné symboly křesťanství. K růţi bývá také připodobňována v katolické církvi Panna Marie, také můţe představovat krev prolitou Jeţíšem Kristem.102 Růţe tedy můţe symbolizovat nevinnost a čistotu mrtvé dívky. V českých národních písních také růţe symbolizovaly předčasné ukončení ţivota mladého nevinného člověka.103 Tulipán se často pouţívá jako symbol nadutosti nebo bývá spojován i s rozmařilostí. K tulipánu bývali často připodobňováni chlapci, kteří byli hrdí a parádiví, protoţe tulipán je květinou, která je sice hezká a dokáţe člověka potěšit, ale protoţe jí chybí vůně, chybí jí to, co mají lidé na květinách tolik rádi.104 Můţe se tedy jednat o symbol rozmařilé dívky, která odmítla mládence nebo také můţe symbolizovat hrdého mladíka, který neunesl dívčino odmítnutí. Motiv květin je v lidových písních poměrně častý. Nejčastěji se objevují růţe jako v písni Mariška zabitá105. Z ran na dívčině těle vykvétají růţe bílé, zelené a červené barvy. Květiny odráţejí dívčinu fyzickou podobu, tedy její vnější krásu, a zároveň kaţdá z barev růţí představuje i její krásu vnitřní – zelená barva je spojována s jarem, a je to tedy barva naděje a mládí.106 Bílá je symbolem čistoty a nevinnosti.107 Červená barva má významů několik – je to barva symbolizující ţivot, ale i smrt, je také spojována s vášní.108 101

Sušil, František: c. d., s. 97. Fontana, David: Tajemný jazyk symbolů. Praha 2000, s. 104. 103 Kořenský, Josef: Rostlinstvo v národních písních, pověstech, bájích a obyčejích. Praha 1997, s. 68. 104 Pejml, Karel: Rostlina průvodcem člověka od kolébky ke hrobu. Praha 1946, s. 79-80. 105 Sušil, František: c. d., s. 111. 106 Heslo Zelená. In Didier, Colin: Slovník symbolů, mýtů a legend, část L-Ž. Praha 2009. 107 Heslo Bílá. In Didier, Colin: Slovník symbolů, mýtů a legend, část A-K. Praha 2009. 108 Heslo Červená. In Didier, Colin: Slovník symbolů, mýtů a legend, část A-K. Praha 2009. 102

40

V písni Nevěsta nešťastnice109 můţeme dát smrti přívlastek z á k e ř n á nebo také l s t i v á . Milý vyláká svou milou a poté krutě mstí svou matku, proti které se dívka provinila, a zabíjí ji. Krutost vraţdy podtrhuje opět absence emocí. Smrt takového typu vyvolává ve čtenáři pocit křivdy, která se stala oběti, a zároveň pocit opovrţení a nenávisti vůči vrahovi. Lstivá smrt, ačkoliv by se mohlo zdát, ţe to není uţ moţné, působí mnohem horším dojmem, pokud jde o smrt, kterou spáchá jeden člen rodiny na druhém. Není snad horší smrti, neţ té, která přijde z rukou toho, koho milujete a komu nejvíce důvěřujete, jak je tomu v baladě Sestra travička110, kde se vraţedkyní stává sestra oběti. Téma spojující několik balad je vraţda dítěte vlastní matkou. Jednou z těchto skladeb písní je Dětobijkyně111, která představuje matku vraţdící své právě narozené dítě, aby si zachovala svou počestnost (3. sloka): […] Černú pentlu krk zatáhla, po vodince je pustila. […]112 Její čin je odhalen a dívka neujde svému trestu. Vraţda, kterou spáchá matka na vlastním dítěti, je odsouzeníhodná v jakékoliv době a posluchač takovéto písně trest očekává a snad ani nepřipouští variantu, ţe by se v písni trest nedostavil. Otázka trestu za vraţdu dítěte můţe být ale i velmi sporná, coţ můţeme ukázat na baladách Matka travička113 a Nešťastná matka114. V prvně jmenované písni chce matka svého syna odloučit od jeho milé a rozhodne se ji otrávit, ale osud zařídí, ţe se otráví její vlastní syn. Za dostatečný trest můţeme ale povaţovat to, ţe matka 109

Sušil, František: c. d., s. 108. Tamtéž, s. 156. 111 Tamtéž, s. 146. 112 Tamtéž, s. 146. 113 Tamtéž, s. 145. 114 Tamtéž, s. 90. 110

41

přišla o své dítě, které jí ve své poslední chvíli přeje smrt. V druhé skladbě s názvem Nešťastná matka bychom na trestu snad ani netrvali, protoţe jak potrestat matku, která zavraţdí své děti, protoţe jim nemůţe dát najíst? Moţná bychom se mohli dokonce pokusit její čin obhájit, jako snahu uchránit děti před trápením, ale zároveň si klademe otázku, zda nebyla opravdu jiná moţnost. Vţdyť konec písně řešení nabízí, a to pomoc bratra, která ale přichází příliš pozdě. V jiných variantách této balady matka bere trest do vlastních rukou a spáchá sebevraţdu. Smrt jako v r a ţ d a z e m s t y , to je motiv, který se objevuje i v textu balady Pomsta115. Mlynář zabíjí milence své ţeny a jeho hlavu nechává pro výstrahu plynout po vodě. Vrah svého činu opět nelituje, jen konstatuje (7. sloka): […] Dysem uťal, uťal sem, do vody sem vhodil. […]116 O mlynářově trestu za vraţdu ţenina milence se z textu písně nedozvídáme. Mohli bychom se dohadovat, proč zde nezazní motiv trestu. Nabízí se moţnost, ţe k ţádnému trestu nedošlo, poněvadţ je takový čin – jak tomu vskutku kdysi bývalo – ospravedlnitelný a mlynář bude souzen aţ před Bohem. V písni Zabitec117 se nám ukazuje další strana smrti, a to jsou emoce spojené se smrtí, které jsme víceméně u předchozích balad postrádali. Sledujeme umírání mladého zdravého chlapce, kterého oplakávají jeho nejbliţší. Své pocity nám odhaluje jak umírající, tak jeho rodina. Matka nese smrt svého dítěte velmi těţce, zaplavuje ji vlna smutku a bezmoci, ţe nemůţe svému dítěti pomoci (17. sloka): 115

Sušil, František: c. d., 121. Tamtéž, s. 121. 117 Tamtéž, s. 96. 116

42

[…] Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? […]118 Umírající ve své poslední chvíli myslí na své rodiče a jejich trápení a snaţí se svoji matku utěšit. Nemyslí na svou bolest ani nevyjadřuje jakýkoliv strach z přicházející smrti a je s ní zcela smířen. V písni není smrt vyjádřena explicitně, ale z kontextu můţeme vytušit, ţe je zde nevyhnutelná. Větší pozornost v textu věnujeme pozůstalým neţ samotnému umírajícímu. Litujeme ubohé matky, která ztrácí své dítě. Nad chlapcem ztrácejícím svůj mladý ţivot není vyjádřen ţádný soucit ani pocit smutku. Ten vyjadřuje jen matka a sestra, ale ne proto, abychom litovali jeho, ale aby byl zdůrazněn spíše jejich vlastní smutek a pocit bezmoci nad umírajícím synem. Kategorie písní dějepravných je doplněna o několik písní v poslední části Sušilovy sbírky, která nese název Nová sbírka. Pro úplnost rozboru této kategorie se zaměříme i na smrt v písních z tohoto oddílu. První píseň s motivem smrti nese název Rozjímání. N. 22119. Mladý člověk se zde nezatěţuje myšlenkami na duši a nepřemýšlí o jejím osudu po smrti, teprve s přibývajícím věkem se duše dostává do popředí a objevuje se strach z jejího osudu, ale jiţ je pozdě a duše musí pykat za hříchy z mládí ve věčném ohni pekelném. Umírání je zde vykresleno krutě a odpovídá ţivotu hříšníka, který je za své provinění potrestán tím, ţe umírá krutě a bolestně (6. sloka): […] Ach, jak ona měři po mně, Ohnivým šipem střeli do mne. […]120

118


43

Naproti tomu v textu písně Odpovídaná smrt121, sledujeme počínání mladé dívky chystající se na smrt. Dívka je se svým osudem zcela smířená, k smrti přistupuje velmi zodpovědně a pečlivě se na ni připravuje, bez emocí nebo smutku, coţ se dá přičítat tomu, ţe ţila počestný ţivot, a tedy se nemusí smrti obávat. Další kategorií, kterou řadíme do skupiny písní lyrickoepických, jsou písně u Sušila označované jako písně o rodině. V písních o rodině se objevují hlavně motivy stesku a lítosti nad skonem rodinných příslušníků. V písni Sirotek122 mladá dívka oplakává své mrtvé rodiče, kteří jí uţ nemohou vystrojit veselku a udělit poţehnání. Dívka pociťuje jako křivdu a nespravedlnost, ţe jiţ nemá rodiče, a cítí se na světě osamělá. Smrt v písni není aktuální, je přítomna pouze v dívčiných vzpomínkách a je vyjádřena kombinací řečnické otázky a perifrastické odpovědi: […] Ach, Boţe, rozboţe, kde je můj tatíček? Uţ na něm narost zelený trávníček. […]123 Přestoţe nejsme přítomni samotnému aktu smrti nebo umírání, je text velmi působivý básnickými prostředky, jimiţ dívka vyjadřuje svůj ţal a vystihuje nenahraditelnost rodičů. Stejný motiv se opakuje v písni Sirotek na svatbě124, kdy nevěsta sděluje svůj ţal nad mrtvými rodiči. Píseň

121


44

nazvaná sběratelem Povole125 nepopisuje smrt jako takovou, ale upozorňuje na to, co bude smrt rodičů pro opuštěné dítě znamenat. Píseň Země126 obsahuje vzpomínání mládence na jeho zemřelé rodiče. Jejich smrt je v textu opět pouze naznačena prostřednictvím synekdochy (2. sloka): […] Ach, uţ tech ruk néni, ty uţ hnijó v zemi, […]127 Nevíme, kdy ke smrti rodičů došlo, ani za jakých okolností. V písni vlastně nejde o smrt samu, ale spíše o její následky, o smutek, který pociťují děti postrádající rodiče. V písních o rodině se také často objevuje motiv převtělení duše mrtvých rodičů do květin na hrobech, nebo do podoby zvířecí. V písni Sirotek128 se duše matky převtělila do holubice, do které se mohly převtělovat pouze duše dobrých lidí nebo lidí, kteří byli nespravedlivě zabiti.129

125

Sušil, František: c. d., s. 441. Tamtéž, s. 444. 127 Tamtéž, s. 445. 128 Tamtéž, s. 429. 129 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 147. 126

45

Fenomén smrti v moravských lidových písních Zjistili jsme tedy, ţe smrt se v lidových písních objevuje zcela běţně, a to ve velmi rozličných podobách. Smrt byla lidmi chápána jako zcela přirozený úkaz, ale přesto nebyla vítaná nebo snad ţádoucí. V lidových písních je zřejmá snaha smrt lidem ulehčovat. Je často popisována jako pouhý bezbolestný přechod z jednoho světa do druhého, často se spojuje s ukončením fyzického trápení a zbavením se bolesti. Pokud byl člověk dobrý a ţil v souladu s boţími přikázáními, pak mohl umírat zcela smířen a bez jakýchkoliv obav. Pokud někdo umíral bolestně, pak to byl nejčastěji člověk, který se nějakým způsobem provinil a neměl čisté svědomí. Umírání v písních často probíhá doma za přítomnosti všech příbuzných, popřípadě i přátel. Umírající měl před smrtí také své povinnosti, jako rozdělení majetku: Tobě, bratře, tobě / štíry koně vrané, / pěkně osedlané.130 Také bylo nezbytné, aby své nejbliţší poručil Bohu, a pokud šlo o rodiče, bylo jeho povinností udělit svému dítěti poţehnání. Nevěsty – sirotci právě proto často oplakávají v písních své mrtvé rodiče, kteří uţ jim nemohou toto poţehnání udělit: Tatičku, stavajtě, poţehnani dajtě, / bo stě ho nedali, / dy stě umirali.131 Podoba smrti jako takové se v lidové kultuře lišila. Objevovala se například jako pouhý neviditelný stín nebo démon, který své oběti dávil. Jindy dostávala smrt konkrétní personifikovanou podobu. Pro moravský folklor byla typická představa smrti sídlící v podzemním sklepení neboli limbu, kde kaţdému při jeho narození zapálila svíčku, která odměřovala délku ţivota. Slované si smrt představovali jako ţenu oděnou v bílém plášti, které se říkalo smrtka nebo také kmotřička smrt. Za obecný symbol smrti se povaţuje kostlivec s atributem kosy, která přišla, aby odvedla 130 131


46

člověka do záhrobí. V některých případech se můţeme setkat i s dvojicí smrtka – smrťák132 (srov. Lidová kultura na Moravě. Brno 2000, s. 182). V námi analyzovaných moravských lidových písních má personifikovaná smrt podobu ţeny, popřípadě má schopnost zjevovat se ve více bytostech, jako je tomu v písni Syn posměvač: A napravej straně viděl snop na snopě státi, /na levici devět ţenců, a to byly smrti.133 Častěji se ale v písních setkáváme se smrtí jako abstraktním jevem, který není nijak blíţe specifikován. Jak uţ bylo zmíněno, liší se i způsob jakým si smrt svou oběť bere. Pokud se jedná o člověka bez hříchu, pak si ho smrt jen klidně odvede: Půjdem spolu ke kerchovu, /a já tobě tam ustelu…,134 ale stejně tak lidové písně popisují umírání kruté a bolestné, pokud jde o smrt hříšníka, jako je tomu v písni, kde se sedlák snaţí se smrtí smlouvat: Střelila ho smrti, / střelu přeukrutnu.135 Se smrtí je v lidové kultuře neodmyslitelně spjata duše, která v lidových písních po smrti opouští tělo a předstupuje před Boha. Podoba duše není v moravských lidových písních konkretizována. Můţeme se jen domnívat, ţe pokud je to právě duše, která předstupuje před Boha a čeká na rozsouzení, lidé si ji spíše představovali jako svůj vlastní obraz neţ jako neviditelnou substanci neurčitého tvaru. V lidových písních je duše povaţována za nesmrtelnou. Ve chvíli, kdy přichází smrt, duše tělo opouští, vydává se k boţímu soudu a poté buď do nebe, nebo do pekla, coţ bylo určeno podle toho, zda byla duše hříšná, či nikoli. Představa nebe a pekla nebyla nijak neobvyklá či zvláštní. Nebe bylo spojováno s anděly, kteří duši do nebe plného dobroty, míru a klidu odnesli a kde si lidé, kteří na světě mnoho vytrpěli, mohli odpočinout, zatímco představa pekla bývala spojená s ďáblem a věčným utrpením, kterému byli hříšníci vydáni za své 132

Heslo Smrt. In Tyllner, Lubomír a kol.: Lidová kultura Věcná část O-Ž; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Prha 2007. 133 Sušil, František: c. d., s. 50. 134 Tamtéž, s. 25. 135 Tamtéž, s. 22.

47

hříchy. Existovaly ale i výjimky, kdy soud s duší nebyl nutný, jako tomu bylo u Lazara a bohatce136. Přímo do nebe bez nutného absolvování očistce se mohly dostat ale například i děti, jak je tomu v písni Anděl a dítě: Uţ já nesu jeho milú duši, / do radosti, do nebeskej vlasti.137 Poté, kdy duše opustila tělo, bylo nutné mrtvého pohřbít se všemi poctami, které k pohřbu patřily. I s tímto motivem se v lidových písních setkáme. V lidové kultuře byl pohřeb velmi důleţitým aktem – nejen jako rozloučení se zesnulým, ale také pro spasení jeho duše, za něţ se pozůstalí modlili.

136 137


48

Motiv převtělování v moravských lidových písních S duší bývá v lidové kultuře často spojené převtělování například do rostlin nebo i zvířat. Lidová tradice praví, ţe převtělovat se mohou nejen duše mrtvých, ale někdy i ţivých, coţ bylo spojeno s trestem za hříchy.138 V lidových písních se například převtěluje duše mladíka do tulipánu, který vyrůstá na jeho hrobě139, snad aby i po své smrti mohl rozmlouvat se svou dívkou a pomohl jí tak překonat ţal z jeho smrti. Duše matky, která po sobě zanechala sirotky, se zase převtěluje do holubice.140 Motiv květin je ve všech lidových písních velmi častý, ale ne vţdy se jedná o převtělení. Květiny často vykvétají přímo z rány na těle mrtvého, přičemţ květiny, do kterých se podle lidové tradice mrtví převtělují, se objevují právě aţ na jejich hrobě, jako ve výše zmíněném případě. Květiny v textech písní se navíc často vyskytují ve větším počtu a je zcela nepravděpodobné, ţe by se duše mohla rozdělit například do tří různých květin. Tyto květiny tedy spíše povaţujeme za symboly označující například vlastnosti, které mrtvý či mrtvá měli. Květiny, které se v písních nejčastěji objevují, jsou růţe a tulipány, a to v rozličných barvách, přičemţ kaţdá z těchto barev má opět svůj význam. Často zmiňovanou rostlinou je i rozmarýn, jehoţ zelená barva je vtělenou nadějí věčného ţivota.141 Je to rostlina svatební i pohřební, která v den svatby představuje symbol manţelské věrnosti, v den pohřbu se stává symbolem víry v nesmrtelnost člověka, kterého provází do hrobu.142

138

Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, s. 147. Sušil, František: c. d., s. 293. 140 Tamtéž, s. 429. 141 Kořenský, Josef: Rostlinstvo v národních písních, pověstech, bájích a obyčejích. Praha 1997, s. 93. 142 Pejm, Karel: Rostlina průvodcem člověka od kolébky ke hrobu. Praha 1946, s. 173. 139

49

Fenomén sebevraždy v lidových písních Kromě přirozené smrti se v lidových písních nezřídka objevuje i smrt nepřirozená, kterou zastupují právě sebevraţdy, tedy vědomé ukončení vlastního ţivota. Tento čin se vyskytuje v lidových písních poměrně často, přestoţe se jedná o čin, který byl křesťany velmi přísně odsuzován a dokonce povaţován za těţký zločin. Duše lidí, kteří zemřeli vlastní rukou, byly automaticky povaţovány za nečisté. Sebevrazi se neprovinili jen proti Bohu a jeho daru ţivota, ale i vůči svým rodinám, které tímto činem svého blízkého velmi trpěly. V lidových písních se následky sebevraţd nikdy neřeší, protoţe poslední sloka většinou končí právě oním činem, po kterém uţ nic nenásleduje. U Navrátilové se ale dozvídáme, ţe nebylo-li moţné potrestat za takovýto zločin samého pachatele, bylo potrestáno alespoň jeho tělo, kterému nebylo umoţněno spočinout na posvátné půdě hřbitovů, ale bylo pohřbeno většinou tajně bez jakýchkoliv obřadů, často i bez rakve, a to na takovém místě, které nikomu nepatřilo, jako například na křiţovatce cest.143 Pokud bychom posuzovali tematiku sebevraţdy ze statistického hlediska, zjistíme, ţe v moravských lidových písních, ze kterých jsme čerpali, se vyskytuje případ sebevraţdy celkem desetkrát, přičemţ častěji sebevraţdu páchají ţeny. Sebevrazi nejčastěji volí v písních probodnutí sebe sama například noţem či mečem, ale registrujeme i případy stětí vlastní hlavy, dále se objevuje oběšení nebo utopení. Nejčastěji se sebevraţdy objevují v písních z kategorie písní dějepravných, tedy v baladách. Důvody k sebevraţdě se různí, ale nejčastěji se objevuje motiv nešťastné lásky, který můţe mít dvě podoby. Za prvé jeden z milenců umírá a druhý neunese tuto ztrátu a rozhodne se ukončit svůj ţivot: Meč ten 143

Navrátilová, Alexandra: c. d., s. 311.

50

vydobyla, / sama se probila, / pohledněcě, lude, / jak ho milovala.144 Můţeme se jen dohadovat, zda člověk páchající sebevraţdu doufal v posmrtné shledání, nebo zda jeho čin pramenil z čirého zoufalství nad ztrátou milovaného člověka. Druhou moţností je, ţe muţ či ţena jsou odmítnuti svým milovaným, a tedy rovněţ ukončuje svůj ţivot, protoţe bez milované bytosti nedokáţí ţít: Jeden si ju zamiloval, / druhy si ju vzal, / třetí sobě srdce probod, / ţe ji nědostal.145 Dalším motivem sebevraţdy, který se v lidových písních objevuje, jsou například výčitky svědomí, jako v případě matky, která neunese trápení svých dětí a rozhodne se je tedy zabít, pak sama páchá sebevraţdu oběšením: …k dzětom svým pospichala, / všecky je pověšala. / Na haluzku lipovu / a sama na vrcholu.146 Oběšenci měli mezi sebevrahy zvláštní postavení a byli povaţování za obzvlášť nebezpečné. Lidé věřili, ţe duše oběšenců není schopna opustit jeho tělo, a bylo tedy nutné dodrţovat zvláštní postupy při zacházení s tělem takto zemřelého, aby nebylo na obec přivoláno nějaké prokletí.147

144

Sušil, František: c. d., s. 171. Tamtéž, s. 279. 146 Tamtéž, s. 90. 147 Navrátilová, Alexandra: c. d., s. 312. 145

51

Fenomén vraždy v moravských lidových písních Dalším jevem zastupujícím smrt nepřirozenou je vraţda, tedy smrt, kterou způsobí jedna lidská bytost druhé. Vraţda se v lidových písních vyskytuje poměrně často. V celé sbírce jsme napočítali na pětadvacet případů vraţd, přičemţ největší zastoupení mají tyto zločiny v písních dějepravných (baladách). Do role vrahů jsou častěji stavěni muţi a stejně tak jsou muţi častěji obětmi vrahů. Vraţdy spáchané na dětech, tedy vedle matkovraţdy a otcovraţdy nejtěţší zločiny, se objevují v písních celkem třikrát. Ve všech případech vraţdí děti jejich vlastní matka. Nejčastějším motivem vraţd je v moravských písních pomsta, která má několik podob. Vrazi mstí nevěru, mstí smrt někoho blízkého, mstí se za pošpinění své rodiny a také se mstí za neopětovanou lásku: Za klobúček sáhnul, /ostrý meč vytáhnul, / svojí nejmilejší / do srdečka bodnul.148 Často se motiv činu vůbec nesděluje, coţ dává prostor posluchači pro vlastní fantazii. Zajímavé je, ţe se téměř nikdy neobjevují výčitky svědomí vraha nad činem, který spáchal, vyjma několika málo případů, coţ z vrahů dělá bezcitná monstra a jejich odsouzení nevyvolává sebemenší lítost. Převáţná většina hrdelních zločinů vyskytující se v lidových písních je potrestána téměř okamţitě, a to velmi tvrdě, přičemţ všechny tresty jsou tresty absolutní. Jsou nejčastěji vykonány buďto setnutím hlavy, nebo oběšením viníka. Se stejnou absencí citů, s jakou vraţdili své oběti, přijímají vrazi i své tresty. Nevyjadřují strach ze smrti nebo lítost nad svým ţivotem.

148


52

Tematika smrti v repertoáru některých současných folklorních a folkových hudebních skupin a zpěváků Odkaz lidových písní v dnešní době usiluje zachovat značný počet folklorních a folkových skupin a sólových zpěváků. Dnešní folklorní i folkové aktivity nezřídka čerpají z klasických sbírek lidových písní, sbírku Františka Sušila nevyjímaje. Právě ze sbírek Františka Sušila nebo i Františka Bartoše velmi často čerpá ve své tvorbě skupina Čechomor, která na české hudební scéně působí jiţ přes dvacet let. Původně začínala tato skupina pod názvem I. Českomoravská nezávislá hudební společnost, později byl název zjednodušen na Českomoravská hudební společnost a teprve od roku 2000 ji známe pod dnešním názvem Čechomor. Jedná se o hudební skupinu, oţivující lidové písně, které nejsou notoricky známé, někdy ale přejímá pouze texty a opatřuje je vlastními melodiemi. Vzhledem k tomu, ţe některé písně s tematikou smrti, které Čechomor čerpá ze Sušilovy sbírky, jsme jiţ analyzovali, můţeme se zaměřit na to, jak Čechomor tyto písně modifikuje.149 Píseň

Utopenec150

se

textem

v

podstatě

shoduje

s písní

zaznamenanou v Sušilově sbírce, nicméně Čechomor kombinuje variantu písně pocházející od Kyjova a s variantou od Hodonína. Rozdíly jsou patrné ve druhé sloce, kde volí text hodonínský, a ve čtvrté sloce, kde se přiklání ke kyjovské variantě. Téma smrti zde ale zůstává zcela nezměněno – umírá mladík, který svou smrt bere jako trest za to, ţe pohrdal chudou dívkou. Další píseň, kterou najdeme v repertoáru Čechomoru i ve sbírce Františka Sušila je Nevěsta bezděčná151, kterou Čechomor uvádí pod 149

Čechomor [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.cechomor.cz/about. Čechomor [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.cechomor.cz/discography/text/utopenec. 151 Sušil, František: c. d., s. 140. 150

53

názvem Svatba152. V této písni jsou změny více markantní neţ u předchozího případu. Z písně je vypuštěno několik slok, které ale nemají vliv na pointu písně. Smrt mladé dívky, kterou zavraţdí o svatební noci její manţel, je zde stejně brutální a zbytečná jako v Sušilově verzi. Pokud v písních této hudební skupiny dochází ke změnám v textu, jako je například vypuštění několika slok, nikdy se tak neděje na úkor dějové linie. Například v písni, kterou Čechomor uvádí pod názvem Pivničková153, u Sušila ji nalezneme pod názvem Nezachovalá154. Zjišťujeme, ţe z původního počtu šestnácti slok se zde objevuje jen dvanáct slok mírně textově upravených. Hudební zpracování tohoto textu je překvapivé. Melodie působí vesele, coţ je v kontrastu s textem popisujícím matku vraţdící své právě narozené dítě, ale brutální text, kdy matka postupně zahrabává jednotlivé části těla svého dítěte, je patrně třeba nějakým způsobem odlehčit. Další píseň shodující se s textem ze Sušilovy sbírky Moravské lidové písně s nápěvy do textu vřaděnými se opět liší v názvech. Píseň Čechomoru Ach Boţe z nebe155 se ve svém textu shoduje s písní Manţelství156, která popisuje touhu ţeny po smrti starého muţe, ţádá muţe mladého a plánuje manţelův pohřeb, při němţ mu nechá zvonit na staré hrnce. V písni Michálek157 umírá mládenec, který se chce těsně před smrtí vyzpovídat ze svých provinění. Stejně jako u předchozích písní i u této skladby se Čechomor rozhodl pro vypuštění několika slok. Kromě Sušilovy sbírky Čechomor volí i písně ze sbírky Národní písně moravské v nově nasbírané Františka Bartoše z roku 1889, která je dostupná na stránkách Národního ústavu lidové kultury. Jednou z písní 152

Čechomor [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.cechomor.cz/discography/text/svatba. Čechomor [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.cechomor.cz/discography/text/pivnickova. 154 Sušil, František: c. d., s. 141. 155 Čechomor [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.cechomor.cz/discography/text/ach-boze-z-nebe. 156 Sušil, František: c. d., s. 593. 157 Čechomor [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.cechomor.cz/discography/text/michalek. 153

54

čerpaných z této sbírky jsou Velické zvony158. Zvony zde oznamují smrt mladíka, kterého otrávila jeho milá. Na rozdíl od písně ve sbírce svou vinu na smrti mladíka dívka přiznává, takţe zde opět dochází k vypuštění sloky. Ale ani v původním znění není odhaleno, z jakého důvodu ke smrti mladíka dojde a co dívku k takovému činu přimělo. Další písně, které se objevují v repertoáru skupiny Čechomor, se inspirují v jiných pramenech, ale i tyto písně obsahují zmínky o umírání a smrti, jako píseň Z pulčínského kostelíčka159, která líčí smrt mladé dívky, jíţ se po smrti zříká její mládenec. Je tedy patrné, ţe dnešní moderní skupina zabývající se folklorem čerpá své texty ze zdrojů, které vznikaly jiţ před dvěma stoletími. Přestoţe v textech

interpretovaných

písní

dochází

k jistým

změnám,

není

porušována dějová linie. Dnešní, folkloru se nevěnující posluchači, se tak mohou seznamovat s písňovým odkazem předchozích generací. Téma smrti je v těchto písních stejné jako kdysi, ale je otázka, zda k němu dnešní generace přistupuje stejně jako generace minulé, pro které byly lidové písně zdrojem rad a poučení. Můţeme si všimnout, ţe Čechomor převáţně volí písně, kde smrti dochází za tragických okolností, jako je vraţda, coţ je jistě více poutavé neţ smrt, ke které dochází přirozeným způsobem. Odlišný přístup k folklornímu písňovému dědictví představuje cimbálová muzika Hradišťan, která vznikla jiţ na počátku padesátých let minulého století. I tento soubor čerpal a čerpá z výše zmíněných sbírek některé písně, ale také se věnuje – zejména díky svému primáši Jiřímu Pavlicovi – vlastní tvorbě. Často se uchyluje ke kombinování různých hudebních stylů a ţánrů.160

158

Čechomor [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.cechomor.cz/discography/text/velicke-zvony. Čechomor [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.cechomor.cz/discography/text/zpulcinskeho-kostelicka. 160 Hradišťan [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hradistan.cz/charakteristika.htm 159

55

Téma smrti se v námi analyzovaných v písních z repertoáru Hradišťanu vyskytuje vícekrát. První píseň s touto tematikou je Gazda su já starý.161 která postupně popisuje jednotlivé ţivotní etapy muţe. Poslední etapou je samozřejmě smrt, a to smrt zcela přirozená. Pokud bychom se vrátili k Sušilově sbírce ke kategorii písní lyrických, nalezneme zde píseň Ţivot lidský162, s totoţným motivem. Smrti163 je píseň, představující smrt jako spravedlivou moc, která si lidi bere bez ohledu na jejich postavení či majetek a nenechá se přemluvit k prodlouţení ţivota za ţádnou cenu. Píseň Mrtví164se nezaměřuje na smrt samu, ale ukazuje pohled ţivého člověka na mrtvé, o kterých má patrně kaţdý své představy. V písni se mrtví vracejí v podobě stínů ke svým blízkým, a nikdy je tedy nenechávají o samotě. Stíny mrtvých mají ve vlasech popel nebo kusy hlíny, jeţ si přinášejí ze záhrobí. V baladě Jede Matúšek165 je smrt vykonána na znamení pomsty. Dívce je setnuta hlava bandou zbojníků, mezi nimiţ je pravděpodobně i její milenec, kterého zradila, za coţ je tvrdě ztrestána. Smrt je zde krutá a nemilosrdná – zbojník stíná své milé hlavu bez sebemenšího zaváhání nebo lítosti: Vytáhl Janík šabličku / zetnulsvéjmiléj hlavičku.166 Spirituál kvintet je folková hudební skupina, která se objevila na české hudební scéně jako první tohoto typu, a to v roce 1960. Kromě své vlastní rozsáhlé tvorby i v repertoáru Spirituál kvintetu nalézáme moravské lidové písně ze Sušilovy sbírky. Předně je to balada Trudova ţena167, v níţ Trud odmítá uvěřit smrti své ţeny. V kaţdé sloce se proces, který ke smrti patří, stupňuje a Trud stále nevěří a nabádá svou ţenu, aby vstala. V této 161

Hradišťan [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hradistan.cz/cd08.htm#Gazda_. Sušil, František: c. d., s. 60. 163 Hradišťan [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hradistan.cz/cd09.htm#Smrti 164 Hradišťan [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW:http://www.hradistan.cz/cd16.htm. 165 Hradišťan [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hradistan.cz/cd24.htm. 166 Hradišťan [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hradistan.cz/cd24.htm. 167 Texty písní [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.diskografie.cz/spiritualkvintet/sibenicky/trudova-zena/ 162

56

písni se navíc postupně líčí proces, kterým procházelo tělo zemřelého po smrti: v první sloce tělo Trudovy ţeny oblékají, ve třetí do truhly dávají, ve čtvrté ji nesou na márách, v páté sloce Trudově ţeně vyzvánějí, v šesté je tělo odvezeno na krchov, poté tělo vkládají do hrobu a v osmé sloce je vše dokončeno a ţena je pochována. Přesto všechno ale Trud stále nevěří. Dalo by se říci, ţe z písní, které jsme z repertoáru Spirituál kvintetu zkoumali, ţe přistupuje k tématu smrti velmi citlivě, a pokud se takovýto motiv objevuje, převáţně se jedná o smrt přirozenou, která je navíc vyjádřena například metaforou. Téměř se nevyskytuje motiv smrti brutální, jakým je vraţda. Tradičním motivům, jako je hřích a následující trest spojený s ďáblem a peklem se Spirituál kvintet vyhýbá. Kromě hudebních skupin se folklorní a folkové hudbě věnují samozřejmě i sóloví folkoví zpěváci a písničkáři, jako například Jaroslav Hutka, signatář Charty 77. Tento zpěvák opět nejčastěji čerpá ze Sušila a Bartoše, takţe téma smrti se v jeho repertoáru vyskytuje stejně, jako tomu bylo u předchozích interpretů. Pokud prohlíţíme diskografii tohoto umělce, zjistíme, ţe začíná velmi příznačně písní Adama a Eva168, coţ je pro naši tematiku na první pohled píseň nedůleţitá, protoţe téma smrti se zde neobjevuje, nicméně tato píseň se smrtí souvisí, a to dokonce velmi výrazně, protoţe zde všechno začíná. Píseň ukazuje, jak Eva podvedená zrádným hadem ukusuje rajského jablka a Adam veden svou láskou k Evě jablko také okusí. Tímto aktem lidstvo překračuje práh ráje a nesmrtelnosti a vstupuje na zemi, kde nad lidským ţivotem začíná vládnout smrt a kaţdému spravedlivě odpočítává jeho čas. Od Bible se zde ale příběh mírně odklání – Adam zde není Evou k hříchu sveden, ale rozhoduje se ze své vlastní vůle a vlastně spíše z lítosti nad Evou: Ach, jak na mě smutek

168

Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty1.html#adam_a_eva.

57

pad / Vida, ţe tě zradil had / Nechtěl jsem tě zarmoutit / Šel jsem téţ jabko zkusit.169 V písni Milý s milou170 posloucháme nešťastný příběh dvou mladých lidí. Mladík, který se má sejít se svou milou v hájíčku, ji nevidí a okamţitě pojme podezření, ţe jeho milá je mrtvá a rozhodne se ji následovat. Milenka však ţije, ale poté, co spatří mrtvého milého, spáchá sebevraţdu zase ona, coţ je stejný motiv, který pouţil William Shakespeare v tragédii Romeo a Julie. Zajímavé je, ţe mladík, který okamţitě nenalézá svoji milou, usuzuje, ţe je mrtvá, nepátrá po ní, coţ by mohlo zachránit dva mladé ţivoty. Obě smrti jsou zde velmi unáhlené a zbytečné. V jako jediné z mála písní o sebevrazích se zde objevuje způsob, jakým se sebevrazi pohřbívali, tedy nikoliv ve svěcené půdě hřbitovů, kterou by sebevrazi mohli pošpinit, ale na okrajích vesnic či na křiţovatkách, které si dívka snaţí idealizovat tím, ţe zde touto cestou chodí dobří lidé: A poloţte nás, poloţte / Aţ tam na rozcestí / Kudy dobří lidé chodí / Formánkové jezdí.171 Hádala se duše s tělem je píseň, která ztvárňuje hádku duše a těla, jak její název (vlastně incipit) napovídá. Duše vyčítá po smrti tělu, ţe během ţivota o ni nedbalo a duše teď musí pykat za jeho rozmařilosti. Tělo se brání, ţe po celý ţivot byla duše u všeho přítomná, ale ta oponuje: Bylali jsem já kdy s tebou / Nevládla jsem sama sebou.172 Znovu tedy píseň s tématem osudu duše, která musí poté, kdy se tělo oddávalo pozemským radovánkám, podstoupit trest za jeho pýchu a rozmařilost. Pokud bychom se zaměřili i na Hutkovu vlastní tvorbu a srovnali ji právě s písněmi z dob minulých, můţeme vidět, ţe dnešní folkový písničkář volí témata aktuální pro něj a pro dobu, ve které písně vznikaly, tudíţ téma smrti se v jeho vlastní tvorbě příliš neobjevuje, a pokud ano, tak 169

Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty1.html#adam_a_eva. Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty1.html#milý_s_milou. 171 Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty1.html#milý_s_milou. 172 Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty1.html#hádala_se_duše_s_tělem. 170

58

ne v takové míře jako u lidových písní ze sbírek Sušila nebo Bartoše. Téma smrti například najdeme u Hutkovy písně Kočka, šunka a já, kde dochází k popisu domnělého umírání, které velmi připomíná umírání, se kterým jsme se setkali u popisu písní lidových. Představa smrti je zde v podstatě stejná – duše odchází do nebe k Bohu, mrtvé tělo bude pohřbeno: Usínám a zdá se mi / Ţe stoupám k pánbíčku / Tělo pěkně pod zemí / Dušička v nebíčku.173 Stejně jako v lidových písních se zde neobjevuje strach ze smrti, ale smrt je pouhým usínáním, které přinese věčný klid. Smrt, pokud se v písních vyskytne, není popisována sama o sobě, ale jde o pouhé záblesky, které upozorňují, ţe smrt je v lidském ţivotě neustále přítomna. V písni Lidi174 je země připodobňována k mrtvému tělu, ve kterém se mnoţí lidští červi, kteří tělo dříve či později nakonec zcela pohltí. Píseň má lidi obrátit z pasivního přihlíţení k činům, které něco změní. Pokud budou pouze čekat, jediné čeho se dočkají, bude jen smrt, po které zbude jen promarněný ţivot. Jindy Hutka připodobňuje lidi k shnilým mrtvolám, které nosí růţové brýle a jen sedí a čekají.175 Smrt bychom v těchto dvou případech tedy mohli označit téměř za výhruţku, která má lidi vyburcovat, aby nemarnili svůj ţivot. Další píseň připodobňuje lidský ţivot k měně, kterou se za všechno platí. Otázka smrti zde není řešena přímo, ale pouze metaforou, která kromě vyjádření smrti evokuje i dobu a atmosféru, ve které píseň vznikala: I nad tvými chvílemi štěstí / Zaklapne čas trezor svůj / Všechno ti vezme / Veze nás nekonečnej kolotoč.176 Píseň Jihlava vystihuje dnešní stav lidstva, které se odklání od Boha a ţene se jen za mamonem. Lidé zde zapomínají na svou smrtelnost a snaţí

173

Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty2.html#kočka_šunka_a_já. Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty2.html#lidi. 175 Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty2.html#mrtvoly. 176 Jaroslav Hutka [cit. 17. 4. 2011], dostupné z WWW: http://www.hutka.cz/new/html/texty2.html#měna. 174

59

se vybudovat ráj na zemi a neuvědomují si, ţe ráje lze dosáhnout právě aţ po smrti a do té doby je třeba ţivot ţít. Všechny dnešní folklorové i folkové skupiny či zpěváci se tedy velmi často upínají na minulost a snaţí se oţivovat pomalu zacházející tradici. Kaţdý z těchto interpretů volí trochu odlišný způsob ve zpracování lidových písní, coţ umoţňuje širší škále posluchačů seznámit se s lidovou tvorbou. Čechomor do svých zpracování vkládá moderní hudební prvky, některým písním dává zcela nový kabát v podobě své vlastní hudby, která je pro dnešní posluchače více atraktivní. Hradišťan volí zase kombinace různých hudebních ţánrů, coţ je přitaţlivé opět pro jinou sortu posluchačů, kterým je tento styl blízký. Jaroslav Hutka se uchyluje spíše ke klasickému pojetí a písně doprovází velmi jednoduše, nijak hudbu nekombinuje, ale omezuje se oproti ostatním na velmi jednoduchý kytarový doprovod. Na základě námi zkoumaných písní, můţeme říci, ţe všichni zmínění interpreti čerpají ze sbírek Františka Sušila a Františka Bartoše. Mírně se liší jejich výběr. Čechomor častěji sahá po písních s tematikou smrti, a to především smrti nepřirozené. Hutka ani Hradišťan si příliš nevybírají a volí písně různých kategorií. Přestoţe Sušil s Bartošem nasbírali obrovské mnoţství lidových písní, a výběr je tedy opravdu velký, dnešní interpreti často volí tytéţ písně jako například písně Michálek nebo Ta uninská rola.

60

Závěr Můţeme říci, ţe Moravské lidové písně sice neposkytují přesný obraz lidové kultury, ale rozhodně mají výpovědní charakter a často se v nich odráţejí skutečné prvky lidové kultury. Lidové písně se nesnaţily smrt nijak idealizovat nebo naopak dramatizovat, ale odráţí se v nich myšlení tehdejšího venkovského lidu a to, čemu lidé skutečně věřili a v co doufali. Ukázalo se, ţe i v písních se velmi výrazně reflektuje víra v Boha, velká pozornost je také věnována osudu lidské duše a velmi často se řeší otázka viny a trestu. Lidové písně plnily ve své době velmi důleţitou funkci, protoţe v podstatě fungovaly jako jakýsi návod, jak správně ţít, aby bylo moţné po smrti dojít kýţeného nebe. Často jejich funkce spočívala ve varování před hříchy, kterých není radno se dopouštět, protoţe budou velmi rychle a spravedlivě potrestány a lidská duše bude zatracena. Existence lidových písní se dá označit za přínosnou, protoţe můţeme vidět, ţe k smrti se v písních přistupuje velmi odváţně, coţ jistě mělo na posluchače nemalý vliv. V písních jsme se nesetkali se strachem ze samotné smrti, ale pouze se strachem, co bude po ní. Prostřednictvím lidových písní si lidé mohli vzájemně předávat své znalosti a zkušenosti spojené se smrtí, a to třeba i zábavnou formou. To mělo za následek, ţe lidé ve svém případném strachu ze smrti nebyli sami, ale mohli ho sdílet se svým okolím. Oproti dnešní době, kdy folklor a s ním i lidová hudba téměř vymizely, nemají lidé moţnost si své obavy kolektivně sdělovat, a zůstávají tak se smrtí a svým strachem z ní zcela sami a sami se s ním musí vyrovnat. Smrt se v dnešní době dostala do pozice, kdy je zcela opomíjená a téměř tabuizovaná. Je zcela vyňata z rodinného prostředí. Lidé navíc postupně přestávají věřit v Boha, coţ jim ubírá veškeré naděje na ţivot po smrti

61

a uvědomují si tak svoji definitivní smrtelnost, coţ jistě vede k ovlivňování celé společnosti v negativním slova smyslu. Přístup dnešních lidí k tématu smrti je patrný i z reakcí posluchačů dnešních hudebních skupin, zabývajících se právě lidovou hudbou, čemuţ jsme se věnovali ve třetí kapitole. Pokud nahlédneme do různých internetových diskusí, týkajících se například Čechomoru, můţeme se setkat s negativními ohlasy a s nespokojenými posluchači, kterým se nelíbí příliš častý výskyt motivu smrti v písních. Lidem se dnes tato tematika nelíbí, na čemţ můţeme vidět, jak se názory generací mění. Potvrzuje se, ţe zatímco kdysi byla smrt pro lidi běţným tématem, o kterém se zpívalo dokonce v písních, které měly slouţit jako zábavný prvek, dnes se oproti tomu objevují spíše negativní názory, coţ odráţí dnešní pohled nejen na smrt v lidových písních, ale na smrt samu. Je to tabu, o kterém není vhodné mluvit, natoţ zpívat. Ale ve skutečnosti je třeba smrt lidem připomínat a hudba je pravděpodobně jedním z nejvhodnějších prostředků, jak tak činit. Je třeba, aby si lidé uvědomovali svou smrtelnost a tomu přizpůsobovali své ţití. Nechceme a rozhodně ani nemůţeme tvrdit, ţe všechny rozbory zde uvedené jsou zcela správné a nezpochybnitelné. Lidové písně jsou velmi zvláštní organismus, který se vyvíjel v dobách, které si dnes neumíme zcela přesně představit a ani se do nich neumíme vţít. Kaţdá lidová píseň vznikala za určitých okolností, na určitém místě a jejich autoři mohli být právě ovlivněni jakoukoliv okolností, která je nám zcela skryta. Kaţdý autor do písně jistě vkládal i kus sebe sama a své duše, proto nemůţeme předpokládat, ţe jsme schopni odkrýt všechny významy, které mohou a pravděpodobně i jsou v písních skryty. Vzhledem k tomu, ţe jsme se zabývali pouze lidovými písněmi z území Moravy, bylo by jistě velmi přínosné podrobit rozboru písně z území Čech a pokusit se zjistit, zda se v tematice smrti lidové písně na

62

těchto dvou územích nějakých způsobem odlišují a případné rozdíly se pokusit popsat a vysvětlit. Velice zajímavé by bylo i zkoumat tuto problematiku v kontextu hudby, která tyto texty doprovází. U několika kategorií, například u písní Sušilem označených jako hospodné, uţ jsme tuto problematiku naznačili a zjistili jsme, ţe melodika a rytmus dané písně velmi ovlivňují vnímání textu a tématu smrti v textu obsaţenému mohou dodat jiné vyznění, neţ by vyplývalo z textu samého.

63

Prameny a literatura ARIÈS, Philippe: Dějiny smrti I. Praha 2000. ARIÈS, Philippe: Dějiny smrti II. Praha 2000. Bible, ekumenické vydání z roku 1985. Praha 1991. BARTOŠ, František: Národní písně moravské v nově nasbírané. Brno 1889. BENEŠ, Bohuslav: Česká lidová slovesnost. Praha 1990. DIDIER, Colin: Slovník symbolů, mýtů a legend, část A-K. Praha 2009. DIDIER, Colin: Slovník symbolů, mýtů a legend, část L-Ţ. Praha 2009. DAVIES, Douglas: Stručné dějiny smrti. Praha 2007. FONTANA, David: Tajemný jazyk symbolů. Praha 2000 JANŘÁŘ, Josef: Lidová kultura na Moravě. Brno 2000. KOŘENSKÝ, Josef: Rostlinstvo v národních písních, pověstech, bájích a obyčejích. Praha 1997. PEJML, Karel: Rostlina průvodcem člověka od kolébky ke hrobu. Praha 1946. NAVRÁTILOVÁ, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004. SIROVÁTKA, Oldřich: Lidové balady na Slovácku. Uherské Hradiště 1965. SUŠIL, František: Moravské lidové písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha 1951. TYLLNER, Lubomír a kol.: Lidová kultura. Biografická část; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha 2007. TYLLNER, Lubomír a kol.: Lidová kultura. Věcná část A-N; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha 2007. TYLLNER, Lubomír a kol.: Lidová kultura Věcná část O-Ţ; Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha 2007. ZÍBRT, Čeněk: Jak se kdy v Čechách tancovalo. Praha 1895.

64

INTERNETOVÉ ZDROJE: www.cechomor.cz www.diskografie.cz www.hradistan.cz www.hutka.cz www.nulk.cz www.spiritualkvintet.cz

65

Anotace Příjmení a jméno autora

Blanka Běhalíková

Název katedry a fakulty

Katedra bohemistiky Filozofická fakulta

Název diplomové práce

Smrt v moravských lidových písních

Název diplomové práce v angličtině

The death in Moravian folk songs

Vedoucí diplomové práce

Prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.

Počet znaků

86 319

Počet příloh

0

Počet titulů pouţité literatury a

25

zdrojů Klíčová slova

smrt, lidové, písně, moravské, folklor

Charakteristika práce

Bakalářská

práce

se

zabývá

deskripcí smrti a jejích jednotlivých typů

v moravských

lidových

písních, a také se zajímá o odraz těchto písní v současné folklorní hudební tvorbě.

SMRT V MORAVSKÝCH LIDOVÝCH PÍSNÍCH

Recommend Documents