Válka a smrt v době laténské Josef Dufek
Válka a smrt v době laténské je tématem, jež velmi úzce souvisí s tematikou letošního semináře, tedy smrtí a (ne)pohřbíváním. Válečné konflikty byly nedílnou součástí keltského světa a zdroje informací jsou tak na rozdíl od mnoha jiných pravěkých období velmi bohaté, ať už jde o archeologické nálezy či zprávy soudobých antických autorů. Svůj referát jsem tedy rozdělil do několika kapitol, jež přibližují danou problematiku za pomoci obou dvou těchto pramenných základen.
Pohřby bojovníků, lidí jimi zabitých a zranění způsobená zbraněmi
Obecně se dá říci, že v hrobech s bojovnickou výbavou v naprosté většině případů skončili šťastlivci, jež válečná tažení, bitvy a drobné sousedské půtky přežili a zemřeli takříkajíc v kruhu rodinném, zatímco jejich méně šťastní druzi ve zbrani a oběti zůstali na bitevních polích, v ruinách sídlišť napospas počasí a zvěři, případně v narychlo vykopaných hromadných hrobech či byli spáleni na hranicích (např. Vencl 1984, 83 a jinde). Takzvané válečnické (bojovnické) hroby se vyznačují typickou výbavou tvořenou zejména zbraněmi (meč s pochvou, kopí a někdy nůž, či hroty šípů, jež můžou mimo jiné dokládat lučištnickou výbavu zemřelého) a zbrojí (nejčastěji štít doložený svými kovovými součástmi a zcela výjimečně také helma). Tyto bojovnické pohřby tvoří na keltských nekropolích v Čechách v průměru okolo 20% zjištěných hrobů (Stránice 33%, Letky 26%, Dobrá Voda 17%, Jenišův Újezd 14% nebo Radovesice I 11%), (Filip 1996, 84, Waldhauser a kol. 1999, 50). Tyto nálezové situace by měly ukazovat, že nešlo pouze o pohřební zvyk, který by předepisoval vybavit svobodné muže zbraněmi, nýbrž o pohřby skutečné vojenské vrstvy (Filip, 1996, 84). Přestože někteří Kelti mohli ve stáří status bojovníka pozbýt (viz. dále), byly zbraněmi běžně vybavovány hroby „veteránů“, kteří se dožili přibližně 65 let (dokonce se zdá, že mírnou převahu mezi pohřbenými bojovníky mají muži, jež se dožili 40-60 let), (Vencl 1984, 83). V tomto kontextu jsou velice zajímavé dva anomálně orientované hroby starších mužů beze zbraní (hlavy mrtvých směřovaly k západu a nikoliv k severu, jak je v Čechách obvyklé). První objevený v Křimicích (Zábrdovicích) měl na lebce zhojenou sečnou ránu a druhý
z Dobré Vody u Hořic měl na lebce dokonce tři zahojené starší sečné rány. Tyto dva hroby jsou proto někdy interpretovány jako pohřby válečných vysloužilců/veteránů (Waldhauser a kol. 1999, 143). Nečetné pohřby bezhlavých těl s výzbrojí (Letky u Prahy hroby č. 30 a 33) lze interpretovat buď jako jejich komunitami zachráněná těla poražených hrdinů nebo naopak jako příslušníky vítězných komunit. Svérázným a vzácným dokladem zacházení s těly poražených nepřátel a jejich rodinných příslušníků jsou masové hroby dekapitovaných těl z Francie ale i Čech (viz dále), respektive ze sídlištních objektů jako je polozemnice na Mužském-Hradech datovaná kolem r. 400 př. Kr. obsahující pravděpodobně zmasakrovaná těla dvou jedinců a 5 lebek bez spodních čelistí s úderovými frakturami (u těchto lebek by však teoreticky mohlo jít i o v antické literatuře zmiňovaný kult lebek, viz dále), (Vencl 1984, 86, Waldhauser 1999, 143). Zjištěná zranění lebek jsou působena jak údery tupými předměty do hlavy způsobených např. kyji či zásahy jak házenými tak praky vystřelenými kameny (Praha 6Ruzyně, Mužský-Hrada), tak sečnými zbraněmi, tedy převážně meči, např. Praha 6-Bubeneč, kde měl bojovník zde pohřbený na lebce dvojnásobné zhojené zranění hlavy léčené pravděpodobně za pomoci trepanace (Waldhauser a kol. 1999, 143-44). Podstatně výjimečněji jsou doložena sečná či bodná zranění postkraniálního skeletu doložená jako zranění nohou v Praze 6-Ruzyni nebo Bečově a amputace končetin známé z již zmiňované polozemnice na Mužském-Hradech (Waldhauser a kol. 1999, 144). Dosti sporným dokladem zranění způsobených šípy by mohly být pohřby válečníků z Jenišova Újezda hr. 143 a Prahy 8- Libně (Waldhauser a kol. 1999, 144). Velice zajímavou informaci nám zanechal Titus Livius, když k roku 390 př. Kr. zaznamenal, že Gallové oblehající římský Kapitol museli přestat pohřbívat kvůli moru jednotlivě své mrtvé, ale spalovali pomíchaně nakupené hromady mrtvol.Místo bylo později podle toho zváno „gállské žároviště“ (Vencl 1984, 86).
Ztráty a vedení vyhlazovací války
Pro pochopení intenzity válečných konfliktů vedených v době laténské a možností pohřbít či nepohřbít padlé máme k dispozici celou řadu historických údajů zaznamenaných zakušenými antickými vojevůdci, vojáky či historiky, jež se těchto konfliktů přímo účastnili, jejich údaje jsou často považovány za zveličené. Především ve smyslu početnosti nepřátelských armád a ztrát jim způsobených avšak nelze přehlédnout, že římští autoři uvádějí
při svých porážkách kvantitativně stejná čísla pro své padlé, jaká vypočítávají pro pobité nepřátele při svých vítězstvích. V roce 296 př. Kr. bylo v bitvě Setninském území zabito na 25 000 a zajato 8000 Galů a Samnitů oproti 8700 Římanům (T. Livius X:29). Zajímavým detailem je zmínka o nalezení těla konzula Decia až druhý den po bitvě, jelikož ležela pod velikými hromadami mrtvol. Obdobně strašlivé ztráty uvádí Tacitus při bojích v Britannii, kdy k roku 83 po Kr. zaznamenal pobití ⅓ ze 30000 Britannů (Život Aricolův, 37) a především pro dobu vlády císaře Nerona (Letopisy XIV:33, 37), když za římské vzpoury mělo být povražděno 70000 a v následující zoufalé bitvě dokonce na 80000 Britannů oproti pouze 400 legionářům (Vencl 1984, 217). Vysloveně genocidní taktiky používal při Galských válkách Caesar, když například téměř vyhubil Nervie (ze 60000 jich přežilo sotva 500), (Caesar III:17). Další hrůznou operací bylo dobytí a následné vyvraždění Avarika, z něhož se mělo k Vencingetoriksovi probýt ze 40000 obránců sotva 800 (Caesar VII:28). Podobně otřesné ztráty měly podle svých vlastních údajů utrpět Helveciové, jichž se vydalo hledat nová sídla v Galii 368000, ale po střetnutí s legiemi se jich zpět vrátilo asi 110000 (Caesar VI:34), (Vencl 1984, 228-29). Na druhou stranu, aby Keltové nevypadali jako bezbranná neviňátka vražděná Římany, je třeba připomenout dobytí Aitolského města Kallion, jež vyvrátila Galátská vojska vedená Brennem v roce 279 př. Kr. Galáti zde vyvraždili všechno mužské obyvatelstvo, neušetřili starce ani nedospělé chlapce a nemluvňata. Avšak nejstrašnější byl osud žen. Šťastné byly ty, které se stačili zabít. Ostatní umíraly pozvolna strašlivou smrtí, o hladu a v ponížení horším než sama smrt (Šwiderková, 1972, 124).
Válčení a lidské oběti
Caesar zaznamenal o Galech (C VI:16, 17), že v nebezpečí obětovali člověka, protože věřili, že božstva někdy nelze jinak usmířit než výměnou život za život. Před bitvou měli svému Martovy zaslíbit všechny v boji získané zajatce. „Po vítězství obětují vše živé a ostatní kořist snášejí na jednu hromadu“ (Vencl 1984, 204). Pro Británii Tacitus zaznamenal (Letopisy XIV:30), že po dobytí ostrova Mona (Anglesea) byly vymýceny háje v niž druidi obětovali zajatce z jejichž útrob poté věštili (Vencl 1984, 204). Strabón zase zaznamenal, že Keltové oběť šípem někdy zastřelí a ukřižují v chrámu (Waldhauser a kol. 1999, 156).
Válečné trofeje z lidských těl
Válečné trofeje z lidských těl byly nedílnou součástí keltského válečnického kodexu a slučovaly v této své filosofii jak psychologický účinek, když například v roce 279 př. Kr nesla Řecko drancující Brennova vojska ve svém čele na kopí nabodnutou hlavu poraženého Makedonského krále Ptolemaia zvaného Keraunos. Tak i v případě, kdy šlo o skutečný lov trofejí, jež nabalzamované a veřejně vystavené prokazovaly udatnost svého majitele a byly také specifickým projevem uznání poraženému nepříteli (Vencl 1984, 209-210, Šwiderková 1972, 122). Pro Kelty typickým jevem bylo také používání useknutých lebek nepřátel jako číší, jak nám zaznamenal Orosius pro Kordisky v dolním Podunají, kteří pili z lebek s vlasy krev svých protivníků (Filip 1996, 89) či lebka konzula Lucia Postumia, jež podle Tita Livia sloužila od r. 216 př. Kr. jako zlatem vykládaná číše severoitalským Bojům při slavnostních úlitbách v chrámu (Maudnit 1979, 70). Archeologicky jsou masové hroby dekapitovaných těl známy nejen z Francie Moevres (na 300 těl) a Ribemont (desítky skeletů), ale i z Čech, kde byl obdobný masový hrob objeven u Tuchomyšle, kde bylo do tehdy zpola zasypané jámy vhozeno zhruba deset koster bez lebek. Skelety bez hlav jsou známy také z bojovnických hrobů č. 30 a 33 v Letkách u Prahy či v hrobu č. 6 ve Stráncích (Waldhauser a kol. 1999, 155). Jako o „trofeji“ upevněné na bráně A oppida Závist se uvažuje u dekapitované lebky z jámy 31 (Waldhauser 2001, 93, Likovský – Drda 2003, 285-296).
Kanibalizmus ve válce
Caesar (VII:77) zmiňuje nouzí vynucený kanibalizmus v jím obléhané Alesii. Poseidonios z Apameje (Diodoros Sicilský VI:16) zaznamenal konzumaci nepřátel u irských Keltů (Vencl 1984, 206). Na českém území jsou za sporné příklady antropofagie někdy považovány nálezy izolovaných lidských kostí na Závisti z 2-1 st. př Kr.. Obdobně snad lze interpretovat na obou koncích poškozenou dětskou levou stehenní kost z časně laténské chaty v Libicích (Waldhauser a kol. 1999, 145). Závěrem lze říci, že přestože mnoho keltských válečníků nebylo po své smrti pohřbeno archeologicky zachytitelným způsobem, tak nám jich neúprosný zub času zachoval přece jen dost, abychom mohli obdivovat jejich bojovnické výbavy, studovat zhojená i nezhojená zranění a za pomoci historických zpráv přemýšlet o jejich osudech.
Použitá literatura
Filip, J. 1996: Keltská civilizace a její dědictví. Praha. Likavský, J. – Drda, P. 2003: Epidurální krvácení na lebce z brány A oppida Závist. Epidural hematoma disclosed on uranium from the gate A of Závist oppidum. Archeologické rozhledy LV, 285-286. Mauduit, J. A. 1979: Keltové. Praha. Šwiderková, A. 1972: Helada králů. Praha. Vencl, S. 1984: Otázky poznání vojenství v archeologii. Materiály 14. Praha. Waldhauser, J. a kol. 1999: Jak se kopou Keltské hroby. Laténská pohřebiště ze 4.-3. století v Čechách. Praha. Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.
