SMRT V MARINGOTCE Byla už skoro tma,když před maringotkou,přestavěnou na chatu,postavenou uprostřed hlubokého lesa,zastavilo auto,ze kterého vystoupil čtyři mladí lidé,ve věku kolem dvaceti let. Všichni čtyři byli pevně rozhodnuti strávit páteční večer a celý následující víkend právě zde,daleko od civilizace. Přijeli starším autem,po velmi staré,téměř už neznatelné lesní cestě. Nebýt však znalosti cesty,která vedla k maringotce,sotva by dorazili do cíle. Všichni čtyři trávili vždy první víkend v měsíci právě na tomto místě už proto,že to bylo skutečně daleko od civilizace. Tam,kde je nikdo nerušil,kde mohli v klidu odpočívat. Maringotka patřila otci Patrika,který řídil auto.Patrikova přítelkyně Kateřina seděla na místě spolujezdce a z auta vystoupila jako druhá. Poté šla ihned odemknout maringotku klíčem,který jí Patrik svěřil. Společně s Patrikem a Kateřinou přijeli ještě Michaela a Roman,kteří seděli na zadním sedadle auta do doby,než jim Patrik řekl,aby si taky vystoupili a sexuální předehru si nechali na večer. Maringotce už dlouhá léta chyběla kola a proto se do ní nemuselo vcházet po schodech. Když už byli tedy všichni čtyři uvnitř,věděl každý,kde je jeho místo a co má dělat.Dívky připravovaly večeři a mládenci nanosili věci z auta do maringotky.Teprve potom ještě nanosili dříví z lesa do kamen,pro případ,že by se v noci hodně ochladilo. Byla sice polovina září a ve dne ještě sluníčko hřálo,ale v noci už se mnohokrát ochladilo takovým způsobem,že museli všichni čtyři v noci vstát a jít do lesa pro trochu dřeva,aby jim nebyla zima. Tentokrát však nechtěli nic ponechat náhodě a raději se předzásobili. Jinak byla maringotka velmi slušně zařízená. Když ji Patrikův otec před mnoha lety kupoval od hajného za pět stovek,nikdo nevěřil,že z polorozpadlé maringotky,bude za několik měsíců,celoročně obyvatelná chata. Patrikovu otci nedalo mnoho práce sehnat materiál na opravu. Peněz a známostí měl dost. Jako ředitel okresní nemocnice si na peníze nikdy nestěžoval. Maringotka měla dvě místnosti,které sloužily jako ložnice a pokoj pro hosty. Dále pak měla kuchyňský kout,kde se dalo vařit i teplé jídlo,díky kamínkům,nebo plynovému vařiči. A úplně vzadu, až na samém konci maringotky,byl sprchovací kout a WC.Byly to dvě miniaturní místnůstky,do kterých se sotva vešel jeden člověk.Sprchovat se dalo tak,že na střeše maringotky byla nádoba,do které se zachytávala dešťová voda,nebo se do ní nanosila voda z nedalekého potoka. Z nádoby vedla dolů hadice,zakončená sprchou. Voda se do sprchy pouštěla otočením kohoutku. Bylo to sice primitivní zařízení,ale svoji funkci to splňovalo. Z nádoby na střeše,ve které byla voda na sprchování,vedla i druhá hadice,vedoucí do kuchyňského koutku,aby se dalo za nepříznivého počasí umýt nádobí. Nejdřív se ale musela voda ohřát na kamínkách.Tato kamínka sloužila pouze k ohřevu vody. V zimě se topilo v kamnech,v jednom z pokojů. Teplo se pak rozlilo po celé maringotce. Stěna a stropy vnitřku maringotky,byly obložené smrkovými palubkami. Každou místnost pak osvětlovaly petrolejové lampy. Patrikův otec si kdysi chtěl do maringotky koupit v západním Německu generátor na výrobu elektřiny,kvůli svícení a používání elektrického nářadí.Brzy ale od toho upustil,protože motor generátoru nadělal příliš mnoho hluku. A tak měl Patrikův otec klid. Dokonce si s sebou nebrával ani rádio. To Patrik už byl vynalézavější. S pomocí svých přátel,se kterými společně studoval elektrotechnickou průmyslovou školu,sestrojil malou vodní elektrárnu,kterou při jakékoli potřebě,měl umístěnou u nedalekého potoka.Skoro ji ale nepoužíval. Vodní elektrárna sloužila převážně jako zdroj,pro nabíjení baterií do mobilu,nebo notebooku,který si Patrik s sebou často brával. To,z čeho měl Patrik opravdu strach,a taktéž i jeho tři přátelé,byla vichřice,nebo jen trochu silnější vítr.Pokud je to zastihlo v maringotce,museli rychle zmizet. Báli se toho,aby na ně nespadl vyvrácený strom,nebo ulomená silnější větev,která by mohla maringotku jakkoli poškodit a čtyři mladé lidi ohrozit na životech. A právě z toho důvodu byla pod maringotkou vybudovaná místnost,do které se mohli všichni,v
případě nebezpečí,schovat a přečkat tam v bezpečí do doby,než celý ten nečas přejde. Patrik a jeho tři přátelé onu místnost použili jen jednou.Strávili pod maringotkou celou noc.Spali na palubkami obložené podlaze,ve svých spacích pytlích. O spánku se však moc mluvit nedalo,protože to,co se dělo nad jejich hlavami,jim moc spánku nedovolilo. Ale i tak to přečkali ve zdraví,až do konce. Víc tam spát už nemuseli. Měli na počasí už docela štěstí. Ani tentokrát to na žádnou vichřici nevypadalo. Foukal sice vítr,ale neměl takovou sílu,aby vyvrátil některý z vysokých stromů. Patrik stál před maringotkou a téměř všemi smysly zkoumal sílu větru.Dnes byl opravdu v klidu. „Páťo,“ozvala se najednou za ním Kateřina. „Pojď se už najíst. Máš to na stole.“ „Jo. Už jdu,“odpověděl jí Patrik a šel dovnitř,kde se posadil ke stolu a začal jíst. „Tak jak to venku vypadá?“zeptal se ho s plnou pusou Roman. Patrik nejprve spolkl sousto,které právě žvýkal. „Fouká sice chladnější vítr,ale zatím to je dobrý. Na vichřici to dnes naštěstí nevypadá. Musíme počítat akorát s deštěm.Začíná poprchávat.Rychle se všichni najezte. Půjdeme ještě pro trochu dříví, dokud je ještě suché. Nevím,jak dlouho bude pršet.“ Patrik se opět zakousl do chleba se salámem a už bez jediného slova se v klidu navečeřel. Stejně tak to udělali i ostatní,kteří si však s večeří trochu pospíšili,aby přinesli dřevo,co nejrychleji a nejdříve. Nikdo netoužil po tom,aby zmokl. Když všichni dojedli,vstali od stolu,vzali si baterky a vyšli z maringotky ven. Každý věděl,kam má jít a co má dělat. Během půl hodiny,než se spustil pořádný déšť,nasbírali dříví na celý víkend. Měli sice ještě nějaké zásoby,ale jistota je jistota. Nikdo nemohl vědět,jak dlouho bude pršet. „Doufám,že do rána přestane pršet,“poznamenala Michaela. „V tomhle počasí by se nám šlo na tu zříceninu dost těžko.“ „Za deště tam nepůjdeme,“řekl rozhodně Roman. „Zůstaneme tady a nebudeme zbytečně moknout. Hrad nám neuteče.“ „A co tedy budeme dělat?“chtěla vědět Kateřina. „Asi čumět do počítače,“odpověděl Roman. „Vzal jsem i nějaký filmy.“ „To je super,“zaradovala se obě děvčata. „A co ty Patriku?“zeptal se Roman Patrika,který nepřítomně hleděl z okna ven do tmy. „Co?“ Patrik nevěděl,na co se ho Roman ptal. „Jakej náhradní program máš připravenej ty?“ptal se Roman Patrika. „Já...Žádný,“odpověděl po chvilce patrik.Déšť mu dělal velké starosti. „Chtěl jsem se podívat na spojku a na brzdy.Copak můžu?Budu rád,když to do rána přestane. Pokud to tedy přestane. Spojka i brzdy mě začínají dost zlobit.Jen tak tak,že jsme sem dojeli v pořádku.Když nepřestane pršet do nedělního rána,tak to budu muset opravit i v tom dešti. Jinak zpět domů už bysme nemuseli vůbec dojet.“ „A to jsi to nemohl opravit v týdnu?“divil se Roman. „Času jsi měl dost.“ „Chtěl jsem to udělat až tady. Doma by mi do toho fotr akorát tak kecal. On tomu vůbec nerozumí. Ale kecat blbě,do něčeho,to on dovede moc dobře. Proto jsem to chtěl udělat až tady,s tvojí pomocí. Ty autům aspoň rozumíš a víš,co a jak.“ „Rád ti pomůžu. Nářadí,doufám,máš.“ „Jo. To mám. Bez toho vůbec nejezdím.“ „Tak fajn...A modlit se umíš?“ Patrik se otočil a podíval na Romana. „To má být vtip?“zeptal se. „Směju se snad?“ „To ne...Ale...“ „Tak umíš se modlit?“trval Roman na svém. „Ne,“odpověděl mu Patrik. „Tak se to rychle nauč. Když se nezačneš modlit,tak nepřestane pršet. Víš?“ Patrik Romanův vtip pochopil.
„Vole,“řekl jen a zase se díval ven,z okna do tmy. Venku se pěkně rozpršelo. Asi za deset minut zvedl Patrik poklop,zabudovaný v podlaze a petrolejkou osvítil celou místnost pod ním. Teprve potom sestoupil po strmém,jednoduchém schodišti dolů. Ocitl se v malé místnosti,o rozměrech tři krát čtyři metry,obložené smrkovými palubkami.Výška místnosti byla dva metry,což stačilo k tomu,aby tam čtyři dospělí lidé mohli strávit dobu,než se venku sklidní vítr.Dnes to ale,naštěstí,zase tak silný vítr nebyl,aby tam dole museli všichni čtyři strávit noc.Patrik se ale musel přesvědčit,zda je všechno v naprostém pořádku. Nechtěl nic ponechat náhodě. Co kdyby se v noci zvedl vítr a oni by se museli přesunout sem dolů? „Tak co jsi tam objevil?“zeptala se ho ze shora Kateřina. „Ale nic,“odpověděl jí Patrik a pomalu stoupal po schodech nahoru. „Musel jsem se podívat,jestli je všechno v naprostém pořádku,kdyby se náhodou změnilo počasí.“ Patrik vylezl ven a zase vrátil poklop na původní místo. „Tak. A je to,“řekl a položil petrolejku na stůl. „A co budeme dělat teď?“zeptal se Roman. „To nechám na vás. Buď si budete číst,nebo si zahrajeme karty. Každý má individuální program. Kdo chce spát,může jít spát.“ Všichni se shodli na tom,že raději půjdou spát. Ráno,když všichni vstali a podívali se z okna,viděli,že je sice zatažená obloha,ale že už neprší. Nikdo ale nevěděl,jestli zase nezačne. Patrik a Roman se dohodli,že když neprší,měli by se dát do opravy auta. Snídaně proběhla v rychlosti. A zatím co se děvčata pustila do uklízení a připravování oběda,Patrik s Romanem se pustili do opravy auta. Dopoledne všem uběhlo neuvěřitelně rychle. Než bylo uklizeno a oběd uvařený,Patrik s Romanem opravili spojku a brzdy na autě a ještě se jeli projet,aby se přesvědčili,zda jejich práce nebyla marná a vše je v naprostém pořádku. Vrátili se akorát když se dával oběd na stůl. Za celé dopoledne nespadla na zem ani kapka a i obloha se trochu vyjasnila.Dokonce se objevilo i slunce na obloze. A bylo rozhodnuto:po obědě se jde na hrad,stojící na vrcholku nedalekého kopce. Když po obědě opouštěli maringotku,obloha i celé počasí,byly stejné,jako před obědem. Nic už tedy nebránilo tomu,aby uskutečnili svůj plánovaný výlet. Cesta byla dost namáhavá a náročná. Bylo po dešti a celá půda byla rozmáčená. Co chvíli se všichni bořili po kotníky do bláta. To jim ale nevadilo.Měli na nohou obuté pevné kotníkové boty,určené právě na takový výlet. Normálně by tu cestu na hrad zvládli za necelou hodinu a půl. Za těchto podmínek jim cesta trvala dvakrát tak dlouho. Všichni šli za sebou,jak husy a mlčky.Sem tam někdo utrousil nějakou tu nadávku,když mu třeba uklouzla noha. Nebo se jen někdo někoho,na něco zeptal a ten druhý mu odpověděl. Na nějaký normální rozhovor neměl nikdo náladu. Každý měl dost starostí sám se sebou. Obě děvčata samozřejmě zaostávala za oběma chlapci. „No,vy jste teda džentlmeni,“řekla najednou unavená Kateřina. „Nechcete nám pomoct?“ „To jsi uhodla,“odpověděl jí Patrik. „Klidně jste mohly zůstat v maringotce,když na tu cestu nestačíte.“ „Kdo říkal,že nestačí?Akorát bysme si mohli trochu odpočinout,nemyslíš?“ „A kde tady chceš odpočívat,když je tu všechno mokrý?Raději moc nemel a pojď. Za chvilku už tam budeme.“ „A za jak dlouho?“zeptala se Michaela. „Za pár minut,“odpověděla jí Kateřina. „Podívej.“ Ukázala před sebe,kde spatřili mezi stromy zříceniny starého hradu. Michaele se viditelně ulevilo. „Konečně,“řekla a pokračovala v cestě.
A skutečně! Za několik minut se všichni ocitli mezi zbytky obvodových zdí starého hradu. Dokonce i půda pod jejich nohama už nebyla tak rozmáčená. Už se všem šlo o hodně lépe. „Tak jsme konečně tady,“řekl Patrik. „Na to bysme bez tebe nepřišli,“řekla mu zcela ironicky Kateřina. Patrik to ale přešel bez povšimnutí. Věděl,že jsou všichni unavení,po tak náročné cestě. „Pro ty,kteří tu ještě nikdy nebyli,“pokračoval. „Vítejte na místě,kde kdysi stával velice pevný a různým válkám odolný hrad Pukrštejn.O historii tohoto hradu nic nevím. Vím jenom to,že je to velmi krásné a romantické místo,se spoustou tajemných chodeb a zákoutí. A hlavně:támhle z toho místa je nádherný výhled do okolí. A pokud je výborná viditelnost,tak je z hradu vidět až do Německa.“ „A jak je to daleko,do toho Německa?“zeptala se zvědavá Michaela. „No. Vzdušnou čarou asi šest kilometrů,“odpověděl Patrik. „Tak to by jsme si tam mohli jednou udělat výlet. Že?“ „Mohli. Ale nedoporučuji to.“ „A proč?“ „Protože od hranic,dál na Německý území,je nějaký chráněný místo,kam se nesmí,“lhal Patrik, aby odradil Michaelu od jejího záměru. „Jednou jsem tam byl a Němci mě div nezavřeli. Mohli se zbláznit a řvali,jak protržení.Musí se tam chodit akorát po nějakých stezkách.Jinak hrozí vysoké pokuty.“ Na víc se už Michaela neptala. „Jestli ale chceš,tak se můžeš do Německa podívat z támhletoho místa. Dneska ale moc dobrej výhled nebude. Po deštích bývají dole většinou mlhy.“ Michaela se přeci jen na to místo vydala. Roman šel s ní a oba se společně dívali dolů. Moc daleko ale kvůli špatnému počasí neviděli. Roman vzal Michaelu kolem pasu. „Tady musí být opravdu krásný výhled,“prohlásila Michaela a položila Romanovi hlavu na rameno. „To máš úplnou pravdu,“souhlasil Roman. „A proč jsme vlastně tady?“zeptala se Michaela a otočila se k Patrikovi. „Jen tak. Tobě se tu snad nelíbí?Chtěli jste vidět hrad,tak jsme tu.“ „A to je všechno?“ „A co by jsi ještě chtěla?Mám tě snad odnést do středověku?Na to zapomeň. Ten si tu musíš představit sama.“ „Hele,“vložila se do hovoru Kateřina. „Nech ji být.“ „A co jí dělám?Jenom jsem se jí snažil slušně odpovědět na její otázky,“bránil se Patrik. „Nic víc.“ „Ty máš zase tu svoji rejpavou,že?A mlč. Vůbec nic neříkej.“ Kateřina zvedla ukazováček a namířila ho proti Patrikovi. „Ty...“nedopověděla,ale důrazně ukazováčkem zahrozila. Pak se přidala k Michaele a Romanovi. Patrik zůstal sám. Jako jedináček,svých bohatých rodičů,nebyl zvyklý na to,aby se s ním takto jednalo.Urazil se.Nikdo tu nebyl,kdo by se ho zastal. Všichni byli najednou proti němu. Alespoň tak to cítil. Co si to ti tři vůbec dovolují?Tak oni chtěli vidět hrad a on je sem tedy přivedl. A teď se jim to ještě nelíbí? Tak to ne! Kašle na ně! Nechá je tu a sám se vrátí zpět do maringotky. Tam na ostatní počká. Nenechá se přeci,bez důvodu,od někoho urážet. Otočil se a pomalu se vydal zpět k maringotce. „Kam jdeš?“uslyšel za sebou Kateřinin hlas. Otočil se. „Ále,“mávnul rukou. „Není mi dobře,“zalhal. „Tak jdu pomalu zpátky. Vy mě jistě doženete.“ Víc si jí nevšímal.
Vztek a to,jak moc byl uražený,to všechno v něm úplně vřelo. Stačilo už jen vybouchnout. Dusil to v sobě ze všech sil.Nechtěl na nikoho zbytečně řvát.To by situaci jen ztížilo. Věděl,že by se s ním mohla Kateřina i rozejít.A to nechtěl.Měl ji moc rád.Miloval ji od první chvíle,co se poznali. Seznámili se spolu hned v prvním ročníku. Chodili do stejné třídy,Střední průmyslové školy elektrotechnické.Seděli sice každý na jiném konci učebny,ale nic nebránilo tomu,aby za pár dní seděli už spolu v jedné lavici.Oba věděli,že k sobě jaksi patří a že nemůže jeden bez druhého existovat.Byla to veliká láska a všichni,v jejich okolí o tom věděli. A nikdo jim v tom nebránil. Proto Patrika velmi mrzelo,že se Kateřina postavila na stranu Michaely a Romana.Ale jediná Kateřina dokázala držet milého Patrika zkrátka. Dělalo jí starosti,jak se Patrik,jako rozmazlený jedináček,choval ke všem ostatním,kolem sebe. Byla však ten typ ženy,která si od nikoho nenechá nic líbit.Musela Patrika hodně mírnit.Pokud by tak neučinila a vzala by si ho,tak by s ním měla celý život peklo.A tato představa jí naháněla hrůzu. Ale za tu dobu,co chodila s Patrikem,se Patrik hodně změnil.K lepšímu,samozřejmě. A na to měla Kateřina svoji zásluhu,za což jí spousta lidí mohla být vděčná. Mohla by! Ale nebyla. Nejvíc ji,za Patrikovu změnu v chování nejvíce,nenáviděli právě Patrikovi rodiče a jejich lásce vůbec nepřáli.Už to,že jejich syn nešel studovat medicínu,aby se stal lékařem,nebo nějakou vysokou právnickou školu,bylo pro jeho rodiče obrovským zklamáním a měli to svému synovi za zlé. Nikdy se nesmířili s tím,že jejich syn bude jen obyčejný elektrikář,který by si měl vzít obyčejnou holku,z obyčejné rodiny. Patrik ale nechtěl být nikdy takový,aby to stoprocentně vyhovovalo jeho rodičům. Chtěl být volný a svobodný,jako pták. Chtěl mít zkrátka život,do kterého mu nikdo nebude mluvit. Ale ta jeho pýcha a urážlivost v něm byla pevně zakořeněná a Kateřina to z něj jenom těžce dostávala,což se jí jenom velmi těžce dařilo. Věděla,že je to běh,na velmi dlouhou trať,se vzdáleným cílem. Patrik,hodně naštvaný a uražený,tedy šel rychlým krokem zpět,k maringotce.Chtěl být od těch tří už rychle pryč. Najednou se ale zastavil a ohlédl za sebe. Když zjistil,že ho nikdo nesleduje,opřel se zády o nejbližší kmen stromu,položil si hlavu do dlaní a rozplakal se. Po tvářích mu stékaly veliké slzy. Po několika minutách ale přestal. Cítil,jak moc se mu ulevilo. Všechno to ze sebe dostal ven. Otřel si slzy do rukávu a pokračoval ve své cestě.Až dorazí do cíle,bude si moci alespoň dvě hodiny odpočinout, než se vrátí i ostatní. Když konečně dorazil k maringotce,byl tak unavený,že jenom pustil plyn,aby si ohřál vodu na čaj,ale vůbec nezapálil oheň a nedal konvičku s vodou na vařič. Místo toho si šel lehnout. Okamžitě usnul,jako když ho do vody hodí. Plyn ale vesele unikal. Zbylá trojice se vrátila až za tři a půl hodiny. Měli velice dobrou náladu a vůbec netušili,jaké nebezpečí na ně,v maringotce,čeká. Nevěděli ani,že je Patrik po smrti. Když Kateřina už už sahala po klice,Roman ji najednou zarazil. „Počkej chvilku!“ „Co je?“nechápala Kateřina. „Necítíš něco?“ Kateřina začala kolem sebe čichat,jako pes. A najednou jí to došlo. „Plyn!“vykřikla. „Patrik!“ Stiskla kliku a prudce otevřela dveře. Dovnitř se však neodvážila,kvůli silnému zápachu. To Roman se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a se zadrženým dechem vběhl do maringotky. Co nejrychleji otevřel okna a zavřel kohout na bombě,aby plyn víc neunikal. Poté rychle vyběhl ven a opět se zhluboka nadechl a se zadrženým dechem se opět vrátil dovnitř maringotky,kde se mu podařilo objevit bezvládného Patrika a vynesl ho ven. Kateřina s Michaelou se daly hned do oživování.Bohužel ani po hodině se jim nepodařilo Patrika přivést k životu. Teprve po té hodině to vzdaly. Věděli už moc dobře,i když si to vůbec nechtěly přiznat,že jakékoli oživování je zde zcela zbytečné.Patrik byl mrtvý a už bylo nemožné ho přivést zpět,
mezi živé. Teprve teď si všichni uvědomili,co se vlastně stalo. Kateřina se psychicky zhroutila a ani Michaela na tom nebyla o mnoho lépe. Dokonce i Roman nebyl několik minut vůbec schopný udělat něco rozumného.Nebylo divu.Patrik byl jeho nejlepší kamarád,se kterým prožil mnoho dobrého i zlého. Asi půl hodiny po tom,co dívky vzdaly Patrikovo oživování,byl Roman teprve schopen toho,aby zavolal policii a sanitku. Na víc se už nezmohl. O týden později měl Patrik pohřeb,na který přišli všichni ti,co ho měli rádi. Dokonce i Roman s Michaelou.Jen Kateřina se pohřbu nezúčastnila.Z Patrikovy smrti se už nikdy nevzpamatovala. V psychiatrické léčebně už zůstala napořád.Tam jí přeci jen bude nejlíp.
