Smrt v magické holi Petr Miškovský
Prolog Mezi šedivými mraky se objevil obrovský, hnědý orel. Tiše plachtil vzduchem a pouze s nepatrným šelestem se nechal unášet studeným, východním větrem. Proplul mezi dvěmi skalnatými, úzkými hřbety a párem mocných mávnutí obrovskými křídly se dostal nad Obří hory. V jeho výhledu se objevilo moře skalnatých pahorků, které byly částečně ponořeny v mracích. Jeho skelný, prázdný zrak bloudil po okolí ze strany na stranu a hledal vhodné místo… Pojednou se pustil střemhlav k zemi a zmizel kdesi dole v mlze. S tichým šelestem křídel, prorážejících vzduch se vznášel nad úzkou úžlabinou v níž se kroutila hliněná stezka. S nepatrnou námahou udržet stálou výšku trpělivě vyčkával ve výšce tak dvaceti metrů a ostražitýma očima sledoval stezku, stále unášen studeným větrem k západu. Na stezce se cosi mihlo…Byla to krysa. Orel se tiše pustil střemhlav a chystal se zasadit kořisti smrtelnou ránu, když ucítil na zobáku ostrou, omračující bolest. Vzduchem se mihl obrovský, dřevěný kyj, tlustý jako středně silný strom a snadno odpálil ptáka na skálu. Orel spadl na zem a ve smrtelné agonii sebou párkrát naposledy škubl, pak zůstal ležet zakrvácen a rozdrcen na hliněné stezce. Mezi dva buclaté prsty ho uchopila obrovská chlupatá ruka velikosti kočáru a pták zmizel v útrobách obrovské tlamy… Mezi dvěma pahorky stál obr, v rukou třímal obrovský kyj a tupě cvakal zuby. Byl porostlý hustou, načernalou srstí, měřil něco přes patnáct metrů a před sebou valil tučný břich. Kůže na něm visela jako na věšáku a výraz tváře vypovídal o jeho skutečně malé inteligenci. Obr jedním krokem šlápl na stezku a počal se rádoby důležitě rozhlížet kolem. Ústa měl zakrvácená orlí krví a jeho obličej vypadal lidsky, pokud pomineme chlupy, obrovský nos tvaru bambule a uši, jež připomínaly dvě plachty rybářské lodi. Z jeho temně černých očí se dala vyčíst zřejmá neschopnost přemýšlet… Utřel si tvář obrovskou tlapou, pevně sevřel svůj smrtící nástroj a hlasitě zavětřil. Něco ho rozrušilo. Komicky zastříhal jedním uchem a strnule hleděl kamsi do neznáma. Větrem se nesl podivný zvuk. Bylo to jakési nerytmické pískání, jež se nedalo ohodnotit ani jako smutné, ani jako veselé. Přicházelo po stezce z východu a zesilovalo… V obrově zorném poli se objevil starý, vousatý muž. Byl oděn v temně rudý hábit, jež byl pošitý pravidelnými černými klikyháky, s kápí a v rukou třímal dlouhou, na pohled prostou hůl. Na jasně bílých vlasech se mu leskl načervenalý klobouk zvláštního tvaru, na přední straně ozdobený čtyřmi magicky vypadajícími ornamenty. Za černým opaskem se stejnými ornamenty jako na klobouku se leskl jednoruční, dlouhý meč. Jeho vrásčitý obličej krášlil objemný, upravený bílý knír a jeho oči byly zvláštní, jakoby plné energie, síly a chuti do života. Strach, na který byl obr u svých soků zvyklý, se ve starcových očích nenalézal… Muž ho shlédl zkoumavým pohledem a po posledním, falešném tónu přestal pískat. Nedával na sobě znát jakékoliv známky agrese či násilí. Obr na něj jen tupě zíral a na jeho svraštělém obočí bylo znát, že se pokouší přemýšlet. Stařec ho obdařil úsměvem: „Nebudeš dělat hlouposti, že ne, obře?“ pronesl nahlas směrem na jeho hlavu klidným hlasem, který nezněl nijak zvláštně. Obr jen nechápavě hleděl a bylo zřejmé, že nerozumí. Po chvíli ze sebe vypravil hrdelní řev, který se rozléhal snad po celých Obřích horách, rozpřáhl se svým mohutným kyjem a zamířil starci na temeno hlavy. Muž pozvedl hůl, vykřikl zaklínadlo a hůl se rozzářila jasně modrým světlem. Obrův kyj se odrazil od neviditelné stěny, vytrhl se obrovy z ruky a zaletěl kamsi pryč mezi skály. Obrovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že je bez své jediné zbraně. Potom znovu zařval svým ohlušujícím řevem a zaútočil na starce obrovskou, ochlupenou tlapou. Muž neuvěřitelně hbitě uskočil, bleskurychle vytáhl z opasku meč a ťal. Obrova ruka se oddělila od těla a na cestu začala prýštit krev. Obr mocně, bolestivě zařval a bylo zřejmé, že vidí ve své budoucnosti pouze smrt…Zoufale chtěl starce kopnout, avšak jeho pohyb těla byl bolestí špatně koordinovaný a muž vždy snadno uhnul. Pojednou se meč hrozivě rozzářil červeným, magickým plamenem. Stařec ho přiložil k holi a pronesl zaklínadlo, oba předměty namířeny na nepřítele. Z meče vyletěl červený blesk a zasáhl obra přímo mezi oči. Obr zavřeštěl a chytil se za obličej. Skrz tlusté prsty mu začala stékat temně rudá krev…naposledy vydechl a s dunivou ránou se svalil na zem směrem nazad. Čarodějova mimika se nezměnila, hleděl strnule a bez známky sebemenšího citu ke svému nepříteli. Jeho meč pohasl a stařec ho založil zpátky za opasek. Když se vydal dál po stezce, jeho rty už zase provázel onen podivný pískot… Zavětřil. Už hodnou chvíli cítil podivný zápach, který ho drásal na plicích. Znal ho, ale pravděpodobnost, že by se tento tvor, od něhož zápach pocházel, nacházel v Obřích horách se mu zdála nanejvýš nepravděpodobná.
Petr Miškovský Stmívalo se. Stezka postupně začala upadat do tmy, až se po chvíli všude kolem rozhostilo úplné šero. Stařec zažehl jedním slůvkem svou hůl na špičce jasně červeným světlem a rozhlížel se kolem. Zápach byl stále silnější a vytvářel v okolním prostředí dusnou a špatně dýchatelnou atmosféru… Muž nahromadil na kousku půdy pomocí magické hole hlínu a vytvořil jakési lůžko, na něž se uložil. Zalehl a zhasl hůl. Během pár desítek vteřin usnul neklidným, ostražitým spánkem… Probudil se uprostřed noci. Nedovedl odhadnout, co ho vzbudilo, jestli to byl onen čím dál tím silnější zápach, nebo nějaký zvuk. Hbitě se postavil na nohy, ale svou hůl nezažehl. Pronesl zaklínadlo a jeho oči počaly svítit jako oči kočky. Rozhlédl se kolem, ale nic nespatřil…Za ním se ozval škrábavý zvuk, jako když škrábou ostré drápy o skálu. Otočil se a spatřil dvě zvířecí oči, upřeně na něj hledící. Navzdory jejich zvířeckosti však vzhlížely inteligentně a krvežíznivě… Stařec nebyl překvapen. Vytasil meč a opět ho zažehl oním červeným plamenem, který kov doslova oblizoval, avšak neměl schopnost osvítit okolí. Něco mu říkalo, že to není všechno – zápach byl na to moc ostrý… Útok přišel seshora. Něco mu skočilo na hlavu a než se stačil ohnat holí či mečem, byl sražen k zemi. Rychlostí blesku se vzpřímil a rozhlédl se kolem sebe. Těmi stíny se svítícíma, zvířecíma očima byl nyní doslova obklopen, všichni se podle postavení obrysu těl chystaly k útoku. Přišel vzápětí, ale stařec byl připraven… Prvnímu útoku se vyhnul sehnutím a sekl kolem sebe spodem, ozval se bolestivý řev zvířete, který se na zlomek vteřiny podobal jekotu ženskému. Muž ho však ani v nejmenším nevnímal a sykl zaklínadlo. Hole se rozsvítila neuvěřitelně jasným světlem a oslepila veškeré starcovy nepřátele. Ten však viditelně ozářen nebyl a ťal kolem sebe. Ozvala se směs výkřiků, čaroděj se jedním ohromným skokem, jaký by nebyl schopen vyvinout žádný smrtelník, vysvobodil z obklopení nepřátel. Vše bylo dílem dvou sekund, když se stařec rozeběhl stezkou směrem k západu. Zhasl zářivé světlo a vyrazil doslova nadlidským během, ke kterému si jistě musel dopomoci pomocí kouzelné formule… Přerývavě dýchal a již nebyl schopen vnímat žádné jiné zvuky, pouze bláznivý tlukot svého vlastního srdce a dunivý zvuk svých došlapujících nohou. Čas se ztratil v neznámu a on nebyl s to posoudit, jak dlouho běží, jestli hodinu nebo pět. Stezka se točila a skalnatá příroda na sobě nedala znát ani nejmenší změny. Postupně ztrácel energii a zjistil, že rapidně snižuje rychlost. Pochopil, že nepřítel čeká, až se opravdu unaví a potom znovu zaútočí… Zastavil se a otočil. Jeho oči stále svítily kouzlem „Pohlédnout skrz temnotu“ a on s připraveným, plápolajícím mečem a magickou holí vyčkával…Stíny se přibližovaly neuvěřitelně rychle a tiše. Zastavily před ním. Povýšeně, opovržlivě na něj hledělo osm párů zvířecích oči. Mužova mimika se nezměnila. Hleděl strnule, vyčkávavě před sebe a v hlavě spřádal sérii užitečných kouzel. Poté jako by se rozhodl jinak a zaútočil. Z konce jeho hole vyletěl dlouhý šíp a zabodl se jednomu z tvorů přímo do oka. Tvor zavřeštěl a klesl na zem. Zvířecí oči se nepohnuly – stále ho probodávaly upřenými pohledy a mrtvého ve vlastních řadách si nevšímaly…Téměř naráz zaútočily. Pohyby jejich těl byly koordinované. Stařec vyvolal na obranu rudý štít a většina z nepřátel do něj jen narazila. Ucítil řezavou bolest na štítem nekrytých zádech, ostrý dráp protrhl jeho plášť a on utržil hlubokou, krvavou ránu. Bleskově se ohnal plápolajícím mečem, ale pouze promáchl…pocítil novou palčivou bolest, tentokrát na lýtku…Přestal se soustředit a červený štít se rozpustil, jako by se proměnil v mlhu. Štěkl zaklínadlo a konec jeho hole se znovu rozzářil jasným, oslepujícím světlem. Dvakrát namáhavě švihl a ozval se bolestivý jekot. Nyní si uvolnil cestu k úniku, cestu z obklíčení, ovšem řezavá bolest v lýtku mu nedovolovala sebemenší pohyb… Na líci pocítil tvrdý náraz. Zatmělo se mu před očima on se svalil na zem. Byl několika těly zcela znehybněn…svou hůl však stále pevně svíral v pravé ruce. Ústa se mu snažila zacpat jemná ruka s dlouhými ostrými drápy. Zmáčkla mu čelisti k sobě. Pohleděl vzhůru a spatřil blízko sebe dvě soustředěné oči, snažíce se ho umlčet… Kousl. Tvor zasyčel, povolil stisk a čaroděj, jehož ústa se na nepatrný okamžik uvolnila, vykřikl mocné zaklínadlo. Jeho hůl mu začala pulzovat v ruce, když měl znovu sevřená ústa tak, aby s nimi nemohl hnout. Znovu se nad ním objevily ty dvě oči – tentokrát plné nenávisti. Hůl mu pulzovala ruce čím dál více a stařec si dal záležet, aby se jeho oči nepokrytě svému sokovy vysmívaly…tvor jen nenávistně a poněkud nechápavě hleděl… Pulzování magické hole dosáhlo svého vrcholu a pojednou ustalo. Stařec, stále tlačen několika silnýma rukama k zemi, neschopen se hýbat, vyčkával. Ozvalo se ohlušující prásknutí a z hole se vytvořila bílá tlaková vlna, která odhodila všechny nepřátele daleko do tmy. Stařec, vysílen namáhavým kouzlem, se postavil. Stále cítil palčivou bolest na zádech a v lýtku. Přerývavě dýchal a rozhlížel se kolem sebe… Po nepřátelích nebylo nikde ani vidu, ani slechu. Úlevou si vydechl a vydal se svižným krokem zpátky, odkud přiběhl. Jak odcházel, meč postupně pozhasínal a muž ho založil za opasek… Podivný zápach se ztratil a byl nahrazen čerstvým vzduchem, jež přinášel chladný, východní vítr. Muž šel hodnou chvíli mlčky, pak si, již uklidněn, začal znovu pískat onu bizardní melodii… Zápach se však znovu vrátil. Stařec zpozorněl a bylo na něm vidět, že ho to značně zneklidnělo. Neustále se otáčel všude kolem, se vzrůstající intenzitou zápachu. Jeho obličej však byl stále beze změny – strnulý, ostražitý a nic neříkající, jako by emoce pro něj byly zcela neznámá věc…
+2
Smrt v magické holi Pokračoval svižným tempem dál, pokud byl unaven, nebylo to znát. Zákruty stezky byly stále stejně monotónní a čas se opět ztratil v neznámu…Zápach sílil a stařec počal znovu cítit přítomnost nepřátel…věděl, že ho již hodnou chvíli pozorují, ale nedal to na svém kroku a výrazu obličeje nijak najevo. V mozku si neustále připomínal několik desítek kouzel a byl ve střehu, připraven zareagovat na sebemenší podnět. Ovšem žádný podnět nepřišel… Něco ho praštilo do hlavy a bylo to jen silou magie a jeho vlastní vůle, že neztratil vědomí…Skácel se na zem a byl znovu přitlačen – počet protivníku se však viditelně zúžil. Na situaci to ale nic nezměnilo, nemohl se pohnout ani o centimetr a pusou byl nucen téměř polykat půdu stezky, neschopen vyloudit jiný zvuk, než prázdné citoslovce. Švihl celým svým tělem, ovšem zcela bezvýsledně. Jeden ze soků se mu snažil vyrvat hůl z ruky...nechal celou svou paží prostoupit magii a sevřel hůl železným stiskem. I když síla jeho nepřátel byla velká, síle magie se nemohla vyrovnat…Přidal se k tomu ještě další pár rukou a stařec cítil, jak se mu snaží hůl z rukou vše možným způsobem vypáčit…Nepustil. Po několika dalších, marných pokusech pocítil stařec na zápěstí řezavou bolest…byl říznut ostrým drápem a společně s krví mu začala z paže unikat i síla…stále však železný stisk nepovolil…Další škrábanec utržil na vnitřní straně lokte. Soustředil se a postupně začal pouštět magickou sílu do každé části svého těla, cítil se najednou silný a neporazitelný…Mocně sebou trhl a uvolnil tak celé své nohy…potom ještě jednou, mnohonásobně silněji a zbavil se tak veškerých nepřátel. Věděl, že nyní nemůže použít ani to sebemenší kouzlo, zato v této chvíli si dovedl počínat velmi obratně po fyzické stránce…způsobovala to energie v jeho svalech. Rychlostí blesku tasil meč, zažehl ho červeným plamenem a ve složité kombinaci rozmachů začal kolem sebe rozdávat rány. Stíny se kolem něj opatrně míhaly a ve vhodný okamžik útočily. Stařec utržil řadu tržných ran, ovšem více rozdal, nežli přijal…Bolest z ran poněkud ustoupila. Jeho přehled v boji se zpřesnil, zlepšil se odhad a smysl pro rychlou reakci – to vše byla schopna zařídit magie. Stálo nyní proti němu šest rozběsněných tvorů na nejvyšší míru, z nichž třem z nich dopomáhala k ještě větší zuřivosti menší či větší zranění…Sekaly drápy, útočily náporem celého těla, sehraně střídaly pozice. Muž kolem sebe mával magickou holí a plápolajícím mečem, činil bleskurychlé, úhybné manévry a veškerou svou snahou se snažil dostat se z toho obklopení, v němž nemohl získat bojovou převahu. Vypadalo to, jako by vyčkával na ten nejpříhodnější okamžik… V jednu chvíli s rozehnal mečem, oddělil od sebe dva nepřátele a jednomu z nich mocným rozmachem oddělil hlavu od těla. Vzápětí se jedním skokem vysvobodil z kruhu protivníků a začal couvat po stezce východním směrem. Pohyboval se pozpátku poměrně rychle, aby se žádnému z tvorů nepovedlo dostat se mu za záda…Nepřátelé s nadlidskou hbitostí útočily a vždy jen o vlas unikly ostří starcova meče. Jeho obrana však byla neprostupná… Muže po několika úmorných minutách začaly opouštět síly…čekal to. Věděl, že se energie časem spotřebuje a je potřeba ji obnovit – na to ovšem bylo potřeba alespoň trocha klidu a velká dávka soustředění, prostředky, které nyní čaroděj jednoduše neměl. Bolest se rychle zvětšovala - rány postupně přicházely k sobě… Nad hlavou se mu mihl stín, ohnal se mečem, ale minul. Nebylo kdy se točit, ale byl si jist, že se mu jeden z těch tvorů dostal za záda a chystá se každou vteřinou útočit. Výstražně se ohnal holí vzad, pouze promáchl a zlomek vteřiny potom ucítil ve své původní hluboké ráně ostrý dráp. Spontánně zakřičel bolestí a namáhavým pohybem bodl, tvor se však odklidil znovu do bezpečné vzdálenosti… Stařec cítil, jak mu po zádech stéká jeho vlastní krev a jak ho s tím opouští i poslední zbytek magické energie v jeho svalech…Navrátila se mu však schopnost použít kouzla. Ohnal se kolem sebe mečem i holí, aby si zařídil na moment prostor a štěkl zaklínadlo. Hlas se mu zachvěl bolestí, ale jeho hůl ho poslechla…Vyvolal kouzlo „Zahal šedí“, čímž ponořil okolí do mlhy – mlhy, která pohltila vítr, pach a obraz. Stařec, na něž nic z toho neplatilo, se rozběhl po stezce k východu… S každým kulhavým krokem pocítil ostrou bolest v zádech a lýtku a jeho poškrábaná ruka mu dřevěněla – pohyboval se pomalu, ale jistě, prozatím nepronásledován. Nevěděl, kde mlha končí, protože ji sám neviděl, ale měla mít okolo jednoho kilometru čtverečních. Cítil její přítomnost a pomocí magické síly prodlužoval její existenci…Síly ho však rychle opouštěly. Krok se zpomaloval a dech byl čím dál více sípavější. Rány krvácely a stařec měl pocit, jako by s vytékající krví odcházela nejen magická, ale i životní energie…Po chvíli již nebyl schopen udržet mlhu při sobě a pocítil, jak se neudržována rozplývá. Najednou přestal vidět…Kouzlo „Pohlédnout skrz temnotu“ též skončilo. Uvědomil si, že je s ním konec – udržet vyvolané kouzlo bylo to nejjednodušší z celé magie. Nyní by nebyl schopen ani zapálit svíčku… Tápal ve tmě a několikrát narazil hlavou přímo do skály, která lemovala stezku. Oči se mu začaly přivírat a pokoušely ho mrákoty…Jak snadno bych se mohl osvobodit od té bolesti a od toho ubíjejícího stíhání, říkal si v duchu. Ovšem bylo by to příliš jednoduché – svalit se do hlíny, zavřít oči a čekat na smrt, která by byla už jen vysvobozením…Jeho vůle v této chvíli vítězila…Nebyl si schopen přiznat porážku. Jednou zemřu, ale jako čaroděj, ne jako uštvaná krysa… promluvil jeho mozek. Sevřel zuby, aby zapudil bolest a s nenávistným úšklebkem se otočil, zbraně ve střehu. Byl jak napůl v transu…přítomnost mu připadala jako sen, vše vnímal spíše vzdáleně, ale jeho vůle ho stále držela ve stavu, kdy mohl rozdat pár posledních rán…Oči se mu klížily a on mžoural skrze tmu. Svět se s ním točil a on věděl, že pravděpodobně nepřítelův příchod ani neuslyší - bude již dávno mrtvý…Zlomek sil se mu navrátil, když nevykonával
+3
Petr Miškovský žádný pohyb. Soustředil se a pronesl zaklínadlo – jeho hůl se ve špičce rozsvítila červeným, dosti skomírajícím světlem. Přišel téměř o veškeré síly, ale konečně viděl… Jakoby vzdáleně uslyšel bojovný jekot svých nepřátel, kteří se neúprosně rychle přibližovali. Po chvíli je mžourajícím zrakem spatřil, avšak trhaně a zpomaleně. Napřáhl se mečem a vyčkával…Rozmáchl se, ale malátný pohyb jeho ostří nemohl nepřítele ani v nejmenším ohrozit. Promáchl, když ucítil pod okem ostrou bolest, jak mu po tváři přejel dráp a vryl se mu do masa… Ztratil veškerou sílu, zapotácel se a jeho hůl naposledy zablikala svým červeným světlem. Poslední, co spatřil přivírajícíma očima v posledním záblesku rudého světla byly vyděšené pohledy svých nepřátel a obrovská trpasličí sekera, která proletěla s tlumeným svistem vzduchem…
+4
Smrt v magické holi
1. Tam, kde slunce začíná svoji pouť
Mračna se dala do pohybu a hrozivě se blížeje směrem k hradbám města, byla poháněna silným, dunivým větrem. Na obloze se objevil blesk, opsal jakousi křivku a prosvištěl vzduchem kamsi do neznáma. Bezprostředně po tom se ozvala pekelná rána, která otřásla okenními rámy. Na udusanou plochu tržiště v Minikiově Křídle, jež bylo hlavním městem Oberských zemí, spadlo prvních pár kapek začínajícího lijáku. Začal všeobecný shon, obchodníci uklízeli svoji živnost v podobě dřevěných vozíků pod střechu, či je přikrývali celtou a ostatní lidé se pospíchali ukrýt buď do svých příbytků nebo do místního hostince. Během pár minut byla ulice tržiště liduprázdná jenom občas někdo z hostince zazpíval nebo za rohem zamňoukala kočka. Minikio, král Oberských zemí se nervózně zavrtěl v křesle. Byl menší, podsadité postavy, měl dlouhé prošedivělé vousy a šedé pramínky vlasů mu vyčuhovaly skrze zlatou korunu. Seděl v houpacím křesle ve skutečně na královské poměry strohé místnosti, nervózně těkal svýma charakteristicky modrýma očima ze strany na stranu a zarytě mlčel. Z ničeho nic mávl rukou a v mžiku se do světla ohně, sálajícího z mramorového krbu, přiloudal panoš s prázdným stříbrným táckem v rukou. Jeho tvář byla také vrásčitá, ovšem zdaleka ne tolik, jako tvář krále. Tvář panoše byla plna znudění a smutku. „Přines mi něco k pití, panoši,“ pronesl tiše, roztěkaně král. „Jistě můj králi,“ řekl jaksi strojeně panoš a loudal se ke dveřím. ¨ Minikiovi se z ničeho nic objevila mezi prsty dýmka, jež zřejmě pocházela kdesi z útrob jeho královského roucha a pomocí podivného petrolejového zapalovače nepravidelného tvaru si ji zapálil. Párkrát labužnicky zabafal, poté se na kuřivo přestal soustředit a znovu se zamyšleně zahleděl z okna. Horizont byl pohádkově zkrášlen obrovskými, Oberskými horami, jež se mohutně tyčily kolem dokola Minikiova Křídla… Za chvilku se přibelhal panoš a na pozlaceném tácku přinesl sklenici vína. Král si zkoumavě prohlédl sklenici proti světlu, pokrčil rameny a přiložil sklenici ke svým starým, svraštělým ústům. Jako by namáhavě polkl a dle jeho nepěkného úšklebku se dalo usoudit, že mu to ani trochu nechutná. Nic však neříkal a svým poněkud hraným, nesmírně důležitým výrazem tváře dal najevo, že má daleko důležitější starosti k řešení, než je nedobré víno. „Zjisti, jestli už dorazil ten…jak se mu jen říká…Elf z Andrienu.“ Snad poprvé za život si dovolil panoš oponovat: „Ale můj králi, vždyť jsem se ptal před necelými deseti minutami. Odhaduji, že se za tak krátkou dobu nic nezměnilo…“ Ozvalo se hlasité zaklepání na dřevěné dveře. „Dále,“ téměř vykřikl král a v jeho hlase byla slyšet až dětská nedočkavost. „Právě jsem dorazil,“ Řekl místo pozdravu elf menší postavy, středního věku, jehož obličej provázelo jen několik vrásek. Přejel svýma krásnýma, hlubokýma hnědýma očima po místnosti a ihned se pustil do svlékaní svého nazelenalého cestovního pláště s trojúhelníkovou kápí, z něhož proudem tekla voda. Minikio zpražil panoše vyčítavým, až zlostným pohledem a sykl mezi zuby: „Tak běž už.“ Na sluhovi však nebylo ani v nejmenším znát zahanbení či snad provinilost. Zlehka se uklonil oběma – jak králi, tak Elfovi z Andrienu - a svým charakteristicky podřízeným krokem opustil místnost. „Omlouvám se za zpoždění, králi. Jistě víte, jaké to je, cestovat v tomhle počasí…“ pronesl elf, opřel se rukama o okenní parapet a zahleděl se na venkovní, frustrující počasí. Bez promoklého pláště vypadal opravdu důstojně a sebevědomě, jako by považoval za samozřejmost dělat čest svému jménu. Jeho hnědé, upravené vlasy mu sahaly až pod lopatky a budily vznešený dojem. Na sobě měl křiklavě zelenou, slušivou tuniku, která patřila i mezi lesními elfy k těm luxusnějším a na nohou zablácené, původně ryze černé boty s vysokou podrážkou, jež sahaly až těsně pod kolena. „Ne to tedy nevím,“ odvětil klidně král a jeho obličej se radostně pásl na elfově zatuhnutí. Minikio si trapně nepřipadal a dělalo mu radost, jak se elf snaží něco vymyslet, aby situaci zachránil...Promluvil až po chvíli: „Tedy…jak jistě víte…říkají mi Elf z Andrienu. Váš posel říkal, že jakmile dorazím do města, mám jít za Vámi. Nestihl jsem se ani ubytovat,“ řekl trochu vyčítavě, ale Minikio to přešel bez povšimnutí a Elf z Andrienu po nepatrné odmlce pokračoval: „Hádám, že cosi považujete za velmi důležité. Jak Vám já mohu pomoci?“
+5
Petr Miškovský „Stala se velmi nepříjemná věc,“ začal král, aniž by hodlal předmluvu jakkoliv prodlužovat. Jeho problém ho na duši příliš pálil. „Jistě jste slyšel o Spojenectví tří království. Tím myslím Oberských zemí, Ilienu a Gyrdennu. Nikde v okruhu tisíce mil byste nenašel takovou spojeneckou sílu, jakou byla schopna vyvinout tato tři města. Vyprávělo se o nás tisíce mil daleko, každý o nás věděl a nikdo nebyl s to se nám postavit. Byli jsme jako bratři. Naše rody si předávávali trůn po generacích a nikdo po staletí pravidla neporušil. Avšak posledních pár měsíců se situace začala měnit. Postupem času se napětí jaksi stupňovalo, ale nebylo to nic, proti čemu by se dalo zakročit. Začalo to tím, že můj přítel, král Gyrdennu, poslal dopis. Jeho obsah hovořil o všem možném, jak jdou obchody s Ilienem, co králův dvůr a tak podobně...“ Elf byl sice celou dobu zahleděn ven z okna, ale bylo vidět, že pečlivě naslouchá, aby mu něco neuniklo. Královo vyprávění ho očividně nesmírně zaujalo… „Ovšem po tom dopisu jsem začal mít obavy… Nezpůsobilo to nic, co by mi můj přítel napsal, ale dalo se to vyčíst jaksi mezi řádky. Dodnes nevím, jestli to byl úmysl nebo ne, ale z dopisu jsem vyčetl panický strach. Obavy před něčím určitým, ale přesto nejasným. V ten moment jsem pochopil, že mého přítele něco velmi tíží. Už tehdy jsem vytušil blížící se zkázu a ihned Gyrdennskému králi napsal. Ptal jsem se ho, co ho tíží, že jsem vyčetl z předchozího dopisu svízel, ale on mě odbyl a napsal, že se v Gyrdennu stalo pár povstání, a že neví, co dřív, ale že to nic závažného není, a ať si nedělám starosti. Pochopil jsem, že ať jsou jeho starosti jakékoli, on nechce, aby mu s tím někdo pomáhal…možná se toho příliš bál… Ale věděl jsem, že ho to bude zevnitř sžírat, dokud ho to úplně nepohltí a on to v sobě bude rdousit, smířen se svým osudem. Napsal jsem tedy dopis další a zejména apeloval na naše přátelství, jedině tam jsem hledal záchranu. On mi však neodepsal. Poslal mi jako projev úcty několik plodů Oreokolu a to bylo všechno. Naléhal jsem na něj znovu a znovu, ale on mi pokaždé poslal ty zatracené plody. Dal mi tím najevo, že jeho strasti přesahují úplně vše, že není nikoho ani ničeho, co by je zastavilo. Vyvrcholením bylo, když jsem mu před dvěma měsíci poslal pozvánku na náš tradiční, každoroční ples a on mi neodpověděl a ani nic neposlal. Muselo se něco stát, protože vím, že by to jinak neudělal. Od té doby se začaly dít divné věci. Mnohem více bouřek, ozbrojené loupeže, ani jedna cesta v celém Juidolaiku není bezpečná. Každou chvíli přijde někdo s roztrhaným obličejem či břichem a lidé se právem bojí, protože jsou tu ty, kteří vycítili možnost beztrestného loupení a vraždění… Obchod mezi městy se zrušil úplně, ale stále je spousta těch, kteří jsou na obchodu mezi městy závislí. Přijde den, kdy je hlad vyžene z města a pak nechci vidět ten masakr. Kolik z nich se jich vrátí? Polovina, čtvrtina, bůh ví. Nemám prostředky na to všechny lidi ve městě živit. Budu rád, když uživím ty, které musím, u kterých je to mou povinností. Zkrátka musím to začít řešit, proto jsem vás zavolal. Předpokládám, že jako jeden z nejmoudřejších z celého Judolaiku, mi povíte, co za tím stojí a jak je potřeba zakročit…“ Elf z Andrienu se odvrátil svůj zrak od venkovní průtrži mračen, která tak nebezpečně cloumala okenními rámy a zadíval se na Minikia hlubokým pohledem. Ještě chvíli mlčel a poté pomalu řekl: „Mám dost dobrých důvodů nepochybovat o svých teoriích.“ Pronesl to tak sebevědomě, až se mu král v duchu musel obdivovat. Bylo zřejmé, že ať si možná tento podivuhodný elf v některých věcech nevěří, o svých znalostech a o svém uvažování nemá nejmenších pochybností. Sálalo to z něj takovým způsobem, že ani Minikio si nedovolil na okamžik zapochybovat. Král počkal, až se Elf z Andrienu sám rozhovoří a dál pobafával ze své dýmky. Elf začal: „Domnívám se, že skutečně, jak jistě tušíte, za všemi těmi nebezpečnostmi za hradbami města a vůbec v celém Judolaiku může právě Gyrdenn a není to merkský král, který vše způsobil…“ Král se zatvářil tak, že na něm nebylo vidět, zda s tím počítal, či ne. Jen strnule hleděl na Elfa z Andrienu, který se znovu zahleděl na mocný horizont Oberských hor. Po kratičké odmlce elf pokračoval: „Před zhruba měsícem se nám s výpravou kousek od Andrienu stala nepříjemná věc. Jeli jsme na lov a narazili na dvě spolu lovící stvoření…říká se jim Kyrky. Možná jste o nich už slyšel. Problém je v tom, že tato stvoření nikdy nemohla lovit společně. To, že se tak stalo, může znamenat jediné…“ Elf se odmlčel a Minikio měl co dělat, aby ho neurvale nepobídl k vysvětlení. Záhada, jež ho hlodala takovou dlouhou dobu, se zdála tak blízko svému rozluštění… Elf jako by pečlivě zvažoval svá další slova, po několika vteřinách, které se Minikiovi zdály věčností, se zeptal: „Znáte Kyrky?“ Král lehce, nikoliv zahanbeně zavrtěl hlavou a elf pokračoval: „Měl bych se tedy pokusit vysvětlit podstatu a základní znaky tohoto dle mého soudu podivuhodného stvoření...Kyrka sama o sobě je velmi podobná člověku. Existuje v přírodě pouze jako tvor ženského pohlaví a je ryze masožravá. Pro celou zemi nikdy nepředstavovala ani tu nejmenší hrozbu, protože je to samotářka. Nikdy by nesnesla žít po boku někoho jiného a už vůbec ne jiné Kyrky. Kdyby se čistě náhodou v jejích lovištích objevila Kyrka jiná, zcela určitě by se mezi sebou povraždily…“ Na králově svraštělém obočí bylo vidět, že nechápe… „Za moment vysvětlím,“ pronesl Elf z Andrienu, aniž by se na krále podíval byť jen jedním koutkem oka. „Často se dá najít v záznamech různých cestovatelů, kteří ji vyličují jako „krvelačnou, bezcitnou nestvůru plnou děsu, odhodlání a zejména vyznačující se nadpřirozenou rychlostí a hbitostí“. Jsou to šťastlivci, jelikož málo kdo přežije střet s Kyrkou. Po celou tu dlouhou dobu, která sahá až ke vzniku Spojenectví, přepadávala jiná zvířata nebo obchodníky na jejich cestách
+6
Smrt v magické holi hlavně v zapadlých končinách Judolaiku. Útočila pouze, když měla hlad, nebo v sebeobranně, když ji někdo překvapil. Nikdo pořádně neví, jak vlastně vypadá, protože když už jí někdo viděl, tak vzal nohy na ramena a hleděl si toho, aby ji už vícekrát nikdy nespatřil…“ „A vy? Co si ze střetu pamatujete vy?“ zeptal se zaujatě Minikio. Celé Minikiovo Křídlo začalo pomalu, ale jistě upadat do tmy. V mramorovém krbu praskal oheň a mimo něj stále ještě zněly nepravidelné rány, vytvořené svištícími blesky. Na ulicích hlavního města Oberských zemí začal lampář zapalovat vysoké pouliční lampy a z okolních domů pomalu více a více prosvěcovalo světlo malých petrolejek. „My byli přepadeni v noci. Bylo to neuvěřitelně rychlé a než se kdo nadál, tři z nás přišli o život. Kdo zná výcvik lesních elfů musí uznat, že to je strašně moc…Byl zabit ještě jeden člen naší výpravy, než se nám povedlo zformovat a podniknout protiútok…Jediné, co mohu s určitostí říci je, že neútočily žádnými klasickými zbraněmi…měl jsem za to, že jako vražedné předměty jim sloužily opravdu dlouhé a ostré drápy na rukou. Ihned po návratu do Andrienu jsem se šel podívat do našich archívů a teorie o ostrých drápech na rukou se potvrdily. O Kyrkách jsem se toho dozvěděl více…“ Minikiovi připadalo, jako by Elf z Andrienu mluvil o nějakém mystickém stvoření, jehož existence králi připadala skutečně málo pravděpodobná. Avšak jistota, která tak samozřejmě sálala z hlasu elfa, mu vsugerovávala opačný posudek. „V archívech jsem se dočetl, že Kyrka není jenom krvelačné zvíře, které nepřemýšlí a pouze zabíjí…Kyrka je nesmírně inteligentní, což se bohužel odráží i v její bojové taktice a technice. Kdybyste jí dali do školy, pohodlně by se naučila číst psát a počítat a to pravděpodobně takové věci, jaké by mnozí z nás nezvládli…Usoudil jsem z toho, že Kyrku nemůžeme jen tak nazvat zvířetem, protože zvíře není… Je to tvor, jež se na rozdíl od nás lidí řídí pouze svými pudy a já se domnívám, i když není nikde řádně popsaná, že se velmi podobá člověku, tedy lidské ženě i fyzicky…Podle všeho se mi zdá, že kdyby se lidské ženy řídily pouze svými pudy a nikoliv rozumem, staly by se z nich vlastně takové Kyrky. A teď to nejdůležitější: Kyrky se nemohou v žádném případě vyskytovat v něčí přítomnosti, jen v určitém případě... Dříve jsem pročítal životopisy starých mágů, jež ještě bojovaly proti Tunderským zemím na jihovýchodě a zjistil, že pouze jednomu z nich se povedlo dosáhnout toho nejvyššího řádu – řádu Titaniuse. V jeho životopise bylo napsáno, že se mu pomocí jednoduchého kouzla, které bylo založeno hlavně na síle myšlenky, podařilo přivolat dvě Kyrky. Sám píše, že nevěděl, jak bylo možné, že na sebe nezaútočily a po chvíli dokonce zjistil, že jim může dávat jakékoli příkazy, kromě těch sebe zneškodňujících samozřejmě. Myslím, že to je přesně to, co se stalo nyní…“ elf se znovu odmlčel a bylo vidět, že si oblizuje své hovorem vysušené rty. Král na nic nečekal a zavolal směrem ke dveřím: „Panoši, něco k pití pro našeho hosta…“ Ani nečekal na slova srozumění a znovu nedočkavě pohleděl na Elfa z Andrienu. Ten však nic neříkal. „Myslíte tedy, že se objevil v Judolaiku či snad dokonce v Gyrdennu mág řádu Titaniuse?“ řekl Minikio a bylo vidět, že nad tím důkladně přemýšlí. „To je ale vyloučeno. Jediný dosud žijící mág v celém Judolaiku je přeci Myrnelius a tomu nejen že bezvýhradně věřím, ale dosud je Qweipol, tedy o řád nižší… O každém novém mágovi se vede detailní záznam v archívu Minikiova Křídla. Je nemožné, aby někdo složil zkoušky všech stupňů a my o tom neměli ani páru…“ Snažil se mluvit přesvědčivě, ale bylo vidět, že o tom dost silně pochybuje. Ve dveřích se objevil panoš. Na stříbrném tácku nesl dvě sklenice s vínem. Ani král ani elf se nenechali dlouho pobízet a obsah sklenic dvěmi mohutnými doušky vyprázdnili…Elf z Andrienu opět promluvil, jakmile se za panošem zavřely dveře: „Tomu přeci sám nevěříte…“ poznamenal trpce. „Je to jediná možnost, to je nad slunce jasné. Možná se ukrýval v horách, tam by jistě nebyl objeven.“ „Nezlobte se na mě,“ řekl Minikio rázně. „ale mám pocit, že tohle všechno jsou jen Vaše domněnky, které mohou být stejně pravděpodobné, jako nepravděpodobné. Já si jednoduše nemohu dovolit podniknout něco, co stojí na domněnkách. Nezbytná opatření by změnila životy všech ve městě a kdyby to bylo neoprávněno…moje vláda by byla u konce.“ „Tak proč jste si mě tedy nechal zavolat?“ procedil elf chladně mezi zuby. Jeho tón hlasu byl však nanejvýš slušný a nedalo se proti němu nic namítnout. „Jestli chcete, můžete si vše vyhledat ve zdejších archívech, ale věřte, že nenaleznete nic nového. Všechno jsem Vám již sdělil…“ Na Elfovi z Andrienu bylo znát, jak ho nemístně urazily královy pochybnosti o jeho znalostech. Nyní z něj čišelo, že je o svém tvrzení a o svých teoriích ještě více, neoblomně přesvědčený. Minikiův výraz tváře ztuhl. Bylo vidět jak přemýšlí a postupně se jeho tvář projasňovala…Uvědomil si, že elf má pravdu a že tím, že to zpochybnil, se zachoval hloupě. Nedal však na sobě nic znát a jen se mírně pousmál: „Máte pravdu, Elfe z Andrienu. Vaše argumenty zní logicky a přesvědčivě. Máte představu, kolik Kyrk se vyskytuje v celém Judolaiku a kolik jich tedy bude proti nám stát?“ „Hrubou představu mám, ale to není zdaleka rozhodující…Kyrky se totiž mohou rozmnožovat jak s lidmi, tak s elfy a stejně tak s merky. Jsou březí pouze měsíc a rostou neuvěřitelně rychle. Schopné boje jsou zhruba po dvou měsících od zplození…to znamená, že jich je již teď pravděpodobně několik desítek, možná i stovek a bude jich mnohem a mnohem více…“ Král Oberských zemí zalapal po dechu a jeho vousatý obličej zbledl.
+7
Petr Miškovský Od začátku tušil, že budou jenom problémy, ale celou tu dobu byl přesvědčen o tom, že když proti tomu včas zakročí, na skutečné problémy ani nedojde. Nyní se však v podstatě dozvěděl, že je na to pozdě…že na skutečné problémy již došlo a nyní může jen připravit své město na obranu proti nepříteli, o němž ani vlastně není známo jak vypadá a jak bojuje… Dosti se přemáhal, ale rozhodně na sobě nechtěl dát znát jakoukoliv slabost…to si jako král tak velké země jednoduše nemohl dovolit. Hlavou se mu téměř neovladatelně začaly míhat myšlenky. Projížděl v nich mapou celého Judolaiku, všechny cesty na kterých byl a uvědomil si, že Judolaik je země na obranu proti nepříteli absolutně nepřizpůsobená. Nikde místo, kde by se snad dalo schovat nebo místo odkud by se mohlo efektivně útočit…Války let minulých, jež se vedly předaleko od hranic Judolaiku se mu nyní zdály směšné a nedůležité proti tomu, čemu měl čelit nyní. V sázce bylo příliš mnoho a jako tlak na jeho rozhodnost a vůli to bylo příliš… „Panoši,“ zavolal předstíraně klidným hlasem směrem ke dveřím, ze kterých se panoš již dvakrát vytratil. „Velkého gina.“ Minikio pohlédl na elfa a i přes jeho stále tak vážný výraz bylo vidět, že krále nemálo lituje. Pravděpodobně mu došlo to samé, co králi a stejně dobře, možná lépe si uvědomoval bezvýchodnost situace…vzhledem k tomu, že na rozdíl od krále zřejmě tušil, proti čemu Oberské země s Ilienskými zeměmi stojí. Minikiova vnitřní stránka, ta která se nikterak neodráží na chování, začala být pomalu obepínána zoufalstvím a jeho já se usilovně snažilo probudit to, co z něho dělalo silnějšího jedince nad ostatní a dávalo mu právo rozhodovat. Otevřely se dveře a vešel jako už po několikáté svým tak podřízeným krokem panoš s velkou sklenicí ginu. Minikio ji uchopil, pohleděl na elfa, jež na něj upřel svůj hluboký zrak, a tiše pronesl: „Dovolíte?“ Elf na to lehce pokývl, aniž by se jeho rovné dlouhé vlasy pohnuly a na jeho výrazu tváře nebylo ani za mák vidět, co si myslí. Mimika byla strnulá a ty nádherné oči si Minikia stále zkoumavě prohlížely. Král si pomyslel, že si o něm patrně elf nyní myslí, že je slaboch a alkoholik, ale v tuto chvíli se názorem cizinců nehodlal zabývat. Jedním douškem vyprázdnil nemalý obsah sklenice a s ošklivým úšklebkem zatřásl hlavou. Jak cítil gin, jež mu pomalu stékal jícnem do žaludku, poněkud ho to uklidnilo a znovu se zadíval na elfa. Výraz Elfa z Andrienu se nezměnil, ale znovu se v něm odrazila původní lítost. Kdyby Minikio soudil jen podle tohoto tajemného výrazu, posoudil by situaci jako ještě mnohem závažnější, než ji posoudil on sám… „Je tedy potřeba připravit město na útok,“ Minikio to řekl napůl tázavě, napůl oznamovacím tónem, ale přesto uvítal, že na to elf krátce pokývl. „Jsou to ovšem věci, které nemohu rozhodovat sám. Nevím, co víte o naší politice – o důležitých věcech musí rozhodnout rada, jež se skládá z těch nejvlivnějších…Kdybych ji nesvolal, brzy bych přišel o svou moc…“ Na Elfovi z Andrienu bylo vidět, že zcela chápe. „Tak na nic nečekejme…“ vybídl elf krále a ten lehce pokývl. „Učiním tak brzy, ale pro jistotu by bylo dobré, kdybyste mi přiblížil Kyrku ještě o něco více.“ Elf z Andrienu se opět zadíval ven z okna, tentokrát již do prázdných potemnělých ulic Minikiova křídla a rozhovořil se…
+8
Smrt v magické holi
2. Peníze nade vše
„Kde se ten Lutran zase toulá, člověk aby se mu staral o večeři nebo co. Ale tentokrát se na něj vydlábnu a sním jeho část prasete, ať se mu to líbí, nebo ne,“ zlobil se na oko Egaras, světlovlasý elf s poměrně nehezkou tváří. Jeho mladé, modré očí však svítili do prostoru a dalo by říci, že je na ně, na rozdíl od obličeje, příjemný pohled. Egaras byl střední postavy a na sobě měl stříbrnou, lehkou zbroj s přilbou položenou na kolenech ze zvláštní slitiny, která se v těchto končinách Juidolaiku nazývala Slitina dračích šupin. Bylo to zvláštní. Všichni věděli, že draci neexistují a jediné místo, kde se o nich dalo zaslechnout, bylo v hospodách, kde o nich vyprávěli místní povaleči, vandráci a lháři. Přesto se však podle zvěstí našel kovář, který si kdysi v minulosti dovolil tuto výjimečnou zbroj takto nazvat, i když bylo ve směs jasné, že se stane terčem výsměchu, pohrdání, ale i pohrůžek místní gardy, která by ho mohla na několik měsíců zavřít pro šíření neopodstatněného strachu. To byl Ilien. Město elfů ovládané králi po mnoho staletí. Jedna třetina Spojenectví tří království, uznávaná stovky mil v okolí, a centrum obchodu. Málo kde bylo tak veselo, jako v tomto městě. Elfové zde pořádali dlouhé, několikadenní oslavy všech možných svátků a když se někdo potřeboval skutečně odreagovat, zajel sem. Zde se slavily svátky, jež se v žádném, ani snad šarlatánském kalendáři nedaly naleznout a vyplňovaly mezery mezi svátky skutečnými. Po dlouhých nocích plných hvězd se zde ozývaly zvuky dud, lyr a harmonik a i když by člověk řekl, že slaví nepatrná část omladiny, nebylo tomu tak. Ilienským životem žili do slova a do písmene všichni, nejen obyvatelé města. Od menších obchodníků a truhlářů až po vysoce postavené bojovníky včetně samotného krále. Přijet do Ilienu a neodvázat se, to byla nemístná urážka a nerespektování nepsaných zákonů. Posledních pár týdnů však nálada jaksi uvadala. Počet slavících prudce klesnul a uskromnil se pouze na skupinu několika desítek neúnavných elfů, spíše z mladších vrstev. Ulice, jindy zaplněné lidmi a radostným hlukem, ve většině částí města zely prázdnotou. A nebyl to déšť, který způsoboval jakousi jarní náladu. Nebyly to bouřky, čím dál častěji přicházející od jihovýchodu. Elfové se postupem času stávali mrzutější a bojácnější a nikdo nemohl dostatečně jasně vysvětlit, proč je tomu tak. Několikrát se spekulovalo o jakémsi čistě hypotetickém nebezpečí, jež se skrývalo vně hradeb města, ale nic nebylo dostatečně podloženo důkazy, kterým by někdo myslí „složitější“ věřil. Byli v městě samozřejmě i tací, kteří tvrdili něco o změně poloh planet, jež náladovost způsobují, ale málo kdo tomu uvěřil. Těmto podvodníkům a šejdířům se to snad zdálo zábavné a činilo jim na radosti, když roztrušovali mezi obyvatelstvem podobné výmysly, protože k jejich štěstí se vždy našli tací, kteří doslova hltali jejich slova a těšili se z toho, že budou večer vyprávět v hospodě či u táboráku, jak se situace má, samozřejmě tučně přikrášleně a s patřičnou vervou. Nikdo se nenamáhal zadržet proud slov těchto klevetníků a ve většině očí se zračila lhostejnost. Zkrátka a dobře Ilien přestal být Ilienem. Stalo se z něj na první pohled opuštěné město, zamořené vodou, bahnem a silným, dunivým větrem. Egaras seděl na zemi, promočený právě dokonaným deštěm, ale z počasí si pranic nedělal. V určitých intervalech kousal do kusu masa svého společníka Lutrana a v očích mu koukala blahá radost ze života. Na nohou měl pevné, stříbrné boty bez ostruh a vedle něj ležely dvě ostře nabroušené, evidentně dobře opečovávané šavle. Kousek dál byl dlouhý luk s toulcem plným šípů. „Určitě někde uhání ňákou hezkou elfku a na jídlo nemá ani pomyšlení,“ řekl se smíchem jeho přítel, sedící vedle něj, Fiquien. Černovlasý elf o něco mladší než jeho druh s poměrně hezkým obličejem a pravidelnými rysy měl černé oči, ve kterých byla stejná radost, jako v očích Egarase. Odlesk očí dokazoval elfovu duševní pohodu, bezstarostnost, která byla nenarušená jakýmikoli vnějšími vlivy. Po delším, zkoumavém pohledu by však cizinec mohl z výrazu vyčíst na první pohled neviditelné znudění. Koukal střídavě do ohně a na svého společníka a udržoval malý plamínek ohně při životě dlouhým klacíkem. Za opaskem měl dvě podivné dýky, které seděly přesně do ruky a tvořili tvar jakéhosi boxeru, akorát se špičatým bodcem na konci. Na něm se lesklo deštěm smáčené, černé brnění, které končilo u kolen černým, koženým páskem a na hlavě měl nasazenou černou helmu, která téměř dokonale splývala s jeho černými vlasy. +9
Petr Miškovský Kousek vedle něj ležely vysoké boty stejné barvy jako brnění, poněkud ošuntělé a obnošené, ale čisté, nezanedbané. Nohy si vyhříval v těsné blízkosti u ohně. Oba seděli na jakémsi prostranství, z něhož se do všech koutů města vytrácely Ilienské ulice, tvořené zejména nestejnými dřevěnými domky, některé na pohled honosnější, jiné se daly naopak připsat k chudším vrstvám. „Je to přece podivné,“ poznamenal Egaras, „elfové úplně přestali žít, všiml sis toho? Jindy by na každém elfově klíně seděly alespoň dvě elfky a teď, i chudák zoufalec Lutran, kterej to nemůže vydržet, je musí pronásledovat bůh ví kam, aby mu daly. Konečně by se mohlo začít něco dít. Tohle vysedávání a přecpávání se jídlem člověka přeci jen brzo přejde. Není nad to, šlapat celý den pod širým nebem, ubytovat se pod měsícem a hvězdami a večer si jít zalovit.“ Fiquien přikyvoval s nostalgickým výrazem v tváři: „Ano. To je to, co mi chybí ke štěstí. Přesně jak si to řekl. Postupem času se mi začíná zdát, že všechno je lepší než tady dřepět. To snad už i další bitvu o Kronelian…Nechci to přivolávat, ale alespoň jsme se za tu předlouhou bitvu naučili použít to, co jsme se naučili ve výcviku u Kalného jezera. Bez té bitvy bychom si těžko mohli říci za každý pitomý doprovod konvoje takové přemrštěné sumy, jako si říkáme,“ usmál se a lehkým pohybem ruky si uvolnil výhled, v němž mu zacláněl pramínek jeho černě se lesknoucích vlasů. „Jo, to máš asi pravdu. Bez toho bychom byli vyřízení. Mělo by se už začít něco dít, ale sezením na zadku toho moc nevymyslíme…“ „Mám pocit, že je načase podniknout další nebezpečnou výpravu…“ pronesl černovlasý z elfů s potutelným úsměvem v koutcích svých masem omaštěných rtů. „Při dnešních zvěstech o nebezpečí, jež čeká za hradbami města, bych to viděl na výpravu do hlavního města Oberských zemí – Minikiova Křídla. Pokud někde nebyla nouze o akci, pak to bylo právě tam, právě teď… „Tak fajn, zítra vyrazíme vstříc dobrodružství. A Lutran je omezen o jakékoli rozhodování…Má tady být, když zasedá naše rada,“ usmál se Egaras od ucha k uchu a zahleděl se do plápolajícího ohně, jež ho tak příjemně ochraňoval od mrazivého nečasu. Kolem Ilienských domů profukoval nepříjemně studený vítr a nedaleko se daly zaslechnout šplouchající vlnky řeky Kamelie, jež rozdělovala Ilien na dvě stejné poloviny… Ráno je probudily pleskavé, mokré kapky na jejich tvářích a vedle nich ležel, jak předpokládali, jejich věrný přítel a druh — Lutran. Byl v pozlacené, lehké elfské zbroji, pozlacené přilbě a krátkých, špičatých botách. Měl hnědé oči a když promluvil, člověka jakoby to pohladilo. Zpod přilbice mu stékaly zlatavé pramínky vlasů. Na zádech mu visela středně velká, oboustranná sekyra, jejíž topůrko bylo pobito stříbrnými hřeby. Střídavě pojídal čerstvě udělanou pečínku a utahoval přezku na svém novém toulci plném šípů. Zajímavé. Těžko by se dal najít jediný elf na světě, který by bojoval se sekyrou jako trpaslíci, avšak Lutran byl v tomto naprosto originální a mnoho lidí se mu za to obdivovalo. Na pohled to byl velmi hezký elf. Posnídali zbytek studené pečínky z minulého dne a pomalu začali balit na cestu, když v tom k nim přišel muž ve služebnickém, královském obleku a nepřehlédnutelně formálním hlasem pronesl: „Král si s Vámi potřebuje nutně promluvit a žádá Vás, abyste za ním přišli, jakmile to bude možné,“ uklonil se a rázným krokem se vydal směrem k hradu, aniž by snad jedinou vteřinu čekal na gesto srozumění. Bylo nad slunce jasné, že králova pozvánka se nikdy neodmítá. Elfové chvíli mlčeli a po chvíli Egaras ticho prolomil: „To by mě opravdu zajímalo, co po nás může Sareth chtít. Rozhodně za ním ale zajdeme. Jednak by nám to do nejdelší smrti neodpustil, a jednak se určitě začíná něco dít…To cítím v kostech.“ „Třeba to má právě co do činění s nebezpečím za hradbami, o němž se nyní tak mluví…“ řekl uhlazeným hlasem svůj názor na věc Lutran. O předchozí noci, jež jistě strávil na cizím slamníku, se svým společníkům ani jednou nezmínil… Fiquien i Egaras z toho v duchu odhadovali, že to asi nebyl žádný moc velký zázrak, jelikož jak svého druha znali, jistě by se byl už dávno pochlubil. „Tak na nic nečekejme. Sareth nás většinou na zdař bůh nevolá…“ řekl Lutran a když si sbalili pokrývky do svých cestovních vaků, jež se váleli opodál, vydali se na cestu směrem do hradu, ve stopách neznámého sluhy. Dorazili k hlavním dveřím, když se jim do cesty postavili dvě dřevěné násady, končící ocelovým bodcem. „Stát, co chcete?“ „Jdeme za králem na jeho pozvání, tak nás pusť dovnitř,“ odvětil klidně Fiquien. „To si musíme ověřit, Montare, hlídej tady, já se skočím zeptat krále. Jak se jmenujete?“ „Já jsem Fiquien, tohle je Lutran a za mnou stojí Egaras,“ oznámil znovu černovlasý elf samozřejmým, sebevědomým hlasem. „Minutku zde vydržte,“ řekl strážce a zmizel ve velkých, okovaných dveřích. Elfové čekali zhruba dvě minuty, když se přiřítil uřícený strážce: „Můžete jít, král Sareth očekává Vaši návštěvu. Omlouvám se za zdržení.“ Egaras mávl rukou, jako že to nestojí za řeč a pustil se po schodech za svými druhy.
+10
Smrt v magické holi Vyšli po dlouhých točitých schodech, jež byly otlučené po milionech krocích, které zde musely za ta dlouhá léta projít. Bez zaváhání prošli několika chodbami, až narazili na dřevěné, starobylé dveře, pobité želenými kusy plechu. Prudce zabušili. „Dále,“ ozvalo se zevnitř. Fiquien vzal za odřenou kliku, dveře se se skřípotem otevřely a všichni tři vklouzli dovnitř... Objevili se v útulné, zateplené a prostorné místnosti. Vpravo hořel krb a u něho bylo křeslo, v němž někdo seděl. Kamennou podlahu zakrýval honosný červený koberec a zdi byly zkrášleny obrazy, na nichž se ve většině případů vyskytovala přírodní scenérie Judolaiku. Na krajích místnosti se nacházel vycíděný lesklý nábytek a místnost ozařovalo, kromě plápolajícího ohně z krbu, světlo z dvou širokých oken, z kterých se dala jedním letmým pohledem shlédnout dobrá polovina Ilienu. Zadní stěnu bez oken tvořila knihovna plná starých knih… Muži nebylo vidět do tváře, protože na celé křeslo dopadal stín. Poté se místností rozlehl postarší hlas, jež zněl opravdu tak, jak má královský hlas znít – uhlazeně, bez pomlk a nevhodně použitých slov. „Jsem rád, že jste přišli na mé pozvání.“ Křeslo se pomalu otočilo směrem k nim a ve světle se objevil vrásčitý obličej štíhlého elfa. Jeho černé vlasy mu spadaly až pod ramena a svojí dvojitou bradu zakrýval černou bradkou, za kterou by se žádný chlap rozhodně stydět nemusel. V jeho očích bylo vidět stáří a množství události, které tyto oči za svůj dlouhý život viděly. Král měl na sobě obyčejnou tuniku, zřejmě ušitou z kůže divokého prasete, což mohlo být pro obyčejného člověka k překvapení. Elfové však věděli, že když Sareth nechodí mezi lidmi, potrpí si na pohodlí a tak ve výrazu jejich tváří nebylo překvapení. Chvíli bylo ticho, než si vzal slovo Lutran: „Nazdárek Sarethe, tak jak se vůbec máš?“ „Žádná sláva, přátelé. Ale proto jsem Vás, jak jistě víte, nezavolal…Tlachat o nesmyslech můžeme jindy. Mám pro Vás důležitý úkol, který je potřeba neprodleně splnit…“ „Povídej, co máš na srdci, Sarethe,“ řekl Egaras a postavil se se svými druhy do půlkruhu kolem krále. Fiquien pohlédl úkosem z okna a zjistil, že celý Ilien, stejně jako okenní tabule oken místnosti jsou vytrvale bombardovány obrovskými kapkami deště, jež byly přikrmeny na razanci dutým větrem. Král Ilienu začal: „Jistě víte, moji drazí přátelé, že se cosi nepěkného děje. Mohli jste si toho už všimnout na elfech jindy radujících se ze života. Celková situace se změnila. Obchod se přerušil a to je pro nás to nejbolestivější. Nikdo mi však v tomto městě nemůže říci, proč to tak je. Zkrátka potřebuji, abyste to zjistili a to co možná nejdřív. Jeďte do Minikiova Křídla. Jestli nám může někdo říci, co za tím vězí, tak je to právě Minikio. Cesta bude pravděpodobně více než nebezpečná a vskutku nevím o nikom, kdo by to mohl zvládnout lépe…“ Bylo to krátké, naléhavé a nanejvýš výstižné. Promluvil Egaras: „A kolik…,“ načal. „Pět set zlatých pro každého plus dvě stě záloha do začátku,“ přerušil ho Sareth. Kdyby uhodil doprostřed místnosti hrom, nebylo by ticho hrobovější… Tolik peněz nepřipadalo ani jednomu z elfů vůbec adekvátní k úkolu, jež měli vykonat. Za pět set zlatých se daly dost dobře koupit dva honosné domy v Ilienu a rozhodně to nebyla částka, kterou by kdy předtím za možná daleko nebezpečnější úkoly od Saretha dostali… Dala se skutečně nazvat více než přemrštěnou…Egarase začala poněkud drásat mysl a počal uvažovat o tom, proč je to tak pro krále důležité. Mluvila o tom naléhavost v hlase a možná více suma, jež jim za to byla nabídnuta. Veškeré svoje dojmy si však nechal pro sebe. „Ale jistě, alespoň se zase něco začne dít,“odpověděl za všechny, aniž by se podíval na své druhy byť jen letmým pohledem. Bylo mu jasné, že to všichni tři berou všemi deseti a to bez nejmenšího zaváhání. Takové obrovské peníze stály za riziko, jež je podle Saretha čekalo, i když nabídnutá suma jako by hovořila o mnohem větším nebezpečí, jež ani jeden z nich dosud nezažil. Bylo to celé dosti podezřelé avšak Egaras pevně věřil ve své dvě Kronelianské šavle a byl přesvědčen, že stejně tak věří Fiquien ve své podivuhodné dýky a Lutran ve svou sekyru. Světlovlasý elf se chvíli odmlčel a pozorně sledoval králův výraz tváře. Ten však na něj jen kamenně hleděl a nedalo se z jeho mimiky vůbec nic vyčíst. Egaras přemýšlel, zda je to úmyslný nebo politický, nic neříkající výraz, jež se učí všichni budoucí vládci a preventivně se používá za každé situace. Nebylo dokonce ani poznat, jestli Sareth přemýšlí nebo snad čeká, až někdo z elfů promluví. Egaras byl odhodlán vydržet a tento souboj, zakládající se na zkoumavých a napůl útočných pohledech nevzdat v žádném případě. Fiquien však ticho a tím i němý souboj mezi králem a Egarasem přerušil: „Kdy máme vyrazit?“ Sareth naposledy zabodl svůj pronikavý pohled do Egarase, jako by se snad úporně snažil něco zjistit a poté odvrátil zrak na černovlasého elfa: „Nejlépe bude, když vyrazíte hned zítra ráno. Potřebuji však, aby jste tam byli co nejdříve, to znamená, že si přeji, abyste jeli přes Tedujské hory...“ odvětil Ilienský král. Egaras vrhl pohled na svoje druhy. Oba měli stejně jako on údivem svraštělé obočí. Bylo zřejmé, že také nerozumí tomuto podivuhodnému požadavku… Egaras si stále Saretha prohlížel a snažil se ve všem najít nějakou spojitost a opodstatnění. Král mu však pohled neoplatil…jako by se tomu záměrně vyhýbal. Egaras by odhadl, že i když se snaží své pocity udržet na uzdě, je vidět, že
+11
Petr Miškovský se potí a je nepatrně nervózní…jako by se něco snažil skrýt – ze všeho nejvíce své myšlenky. Brzy však své domněnky zapudil, protože si uvědomil, že nemá nárok to nijak zjistit. Ty peníze za to riziko přeci stojí…odstranil sám v sobě pud sebezáchovy a rychle odpověděl za své druhy, protože se bál, aby po nějakých protestech jeho druhů z toho ještě nakonec král nevycouval… „Tak platí, ale nejdřív tu zálohu…jak se říká – zadarmo ani kuře nehrabe.“ Na sobě ucítil dva překvapené výrazy Lutrana a Fiquiena, ale přešel je bez povšimnutí. Králův obličej se viditelně rozjasnil. Usmál se dle Egarasova soudu poněkud vítězoslavně a rázným krokem se vydal směrem ke komodě u stěny místnosti hned vedle krbu. Po chvíli jim vše odpočítal z truhly plné peněz a ještě jednou se na ně usmál: „Tak Vám přeji mnoho štěstí a ve zdraví se vraťte…Šťastnou cestu. Předpokládám, že Judolaik je Vám tak dobře známý, že není potřeba nic víc dodávat…“ Elfové se mlčky uklonili a opustili místnost. Egaras hluboce ponořen do vlastních myšlenek a uvažování a Lutran s Fiquien poněkud zaraženě, vyčkávavě…Oba dva čekali, jak jejich druh obhájí svoje pro ně tak nepochopitelné jednání, které jim sebralo jakoukoliv možnost rozhodovat… Jakmile všichni tři opustili stěny hradů, Egaras se setkal s dvěma přímými, sebevědomými a vyčkávavými pohledy, jimiž ho Lutran s Fiquienem častovali. Spontánně se všichni tři zastavili, i přes vytrvalý déšť, jež je během několika pár vteřin promočil skrz na skrz. Egaras byl zarytým tichem více vykolejen, než kdyby na něj oba elfové bývali spustili proud vyčítavých slov a otázek. Chvíli se odmlčel, poté nasucho polkl a promluvil tak, aby přehlušil bušící déšť. Nikoliv však omluvně, jak očekávali Lutran s Fiquienem… „Nezdá se Vám to podezřelé? Tolik peněz a ještě ke všemu máme cestovat zcela zbytečně přes hory, v níž se vyskytuje tolik nebezpečné havěti. Zdá se mi, že na nás Sareth něco přichystal…i když je mi neznám původ – musí to být pro něj nesmírně důležité, když je ochoten zradit své přátele…“ Výraz tváře obou jeho druhů se jako by mávnutím kouzelného proutku změnil z vyčkávavého na zamyšlený. Bylo zřejmé, že ani jednoho z nich nic podobného nenapadlo. Egaras spolkl uštěpačnou poznámku a zpříma na oba pohleděl. „To mě nenapadlo,“ pronesl Lutran po chvíli tiše, poněkud zahanbeně. „Ale zní to více než logicky. Jak by se nás jinak král zbavil, než tím, že nám nabídne sumu peněz, která se jednoduše neodmítá. Je dobře, Egarasi, že si na nic nečekal a nabídku přijal. To riziko za ty peníze opravdu stojí…jenom ta neobvyklá záloha je více než přemrštěná…“ „Každopádně poputujeme, jak nařídil. Přeci jen si naše služby koupil a tak by bylo nefér neuposlechnout jeho rozkaz…ať je třeba stokrát nebezpečný…“ Řekl Fiquien s patřičnou vášní v hlase. Takhle se Egarasovi jeho přátelé líbili. Odvážní, nadšení pro věc a nebojácní, přesně jaký má každý dobrý lovec či voják být. „S tím určitě souhlasím,“ pronesl s úsměvem na deštěm promoklých rtech. „Bylo by smutné, kdybychom ho neuposlechli a on to nakonec žádný podraz nebyl…A když tak nad tím přemýšlím, je to zaručeně jediná cesta, jak to zjistit…“ Fiquien pohlédl k nebi, i přes obličej mu kamenující prudký déšť a usmál se od ucha k uchu, až mu voda natekla do úst, takže jí hlasitě vyprskl…Rozpažil ruce a vztáhl je blaženě k nebi: „Pánové…Tohle je pohoda. Vždyť já myslel, že tady v těch ulicích snad umřu. Co nás to napadlo, strávit tady celé tři týdny. Ještě ke všemu, když jsme už přes týden bez peněz…viď že jo, Lutrane. Nevíš náhodou, komu jsem dal své poslední zlatky na kouzelnou noc v Červené lucerně? Mám tušení, že díky tomu už týden spíme na dešti pod širákem na bezplatných stanovištích města…“ Řekl to provokativním, zábavným hlasem, jaký uměl nasadit snad jenom on a podle nějž každý pochopil, jak to vlastně myslí. Lutran se na něj obrátil se zamračeným, až zlobným výrazem, avšak při podrobnějším pohledu bylo vidět, že mu škube koutek, jak se přemáhá, aby se nerozesmál… „Náhodou si na to dobře pamatuji. Hráli jsme o tu vytouženou noc karty a já jsem vyhrál na plné čáře…takže jsem si to naprosto regulérně zasloužil!“ „Pcha,“ vyštěkl obratem černovlasý elf. „A co ta karta, která ti dvě hodiny poté vypadla z kalhot…? Snad i tohle nechceš rozumně vysvětlit? Dej si pozor, jestli budeš lhát, tak ochutnáš ostří mých dýk…“Fiquien to sice řekl výhružně, avšak bylo znát, že to nemyslí ani v nejmenším vážně. Tvářil se jako skřítek, jež byl právě probuzen nevítanou osobou. Lutran nejprve zrudl a poté se dal do neutuchajícího smíchu. Během vteřiny se k němu přidali i Egaras s Fiquienem. Vydali se pomalu jednou z Ilienských ulic a jejich vlažný pochod byl stále provázen bujarým smíchem, který byl snad v tu chvíli v celém městě jediný. Většina ulic zela prázdnotou a když už se někde zřídka objevil promoklý elf, bylo to u stánků se zbytečnostmi, v jehož výrazu tváře se dalo vyčíst pouze obrovské otrávení a znudění. Brzy elfský smích ustal a po chvíli vydýchání promluvil Fiquien, jehož nadšení z nové cesty nepozbylo na míře: „Je načase se opět vyspinkat v teploučké postýlce a nalít do sebe pořádný korbel chlazeného piva…“ „Tak, tak,“ přitakal Egaras, jenž se Fiquienovým optimismem lehce nakazil. „Navrhuji vám se usídlit v hostinci U Šašků…to je něco pro mě – Oreokolový čaj s rumem a klobásou, mňam.“ Egaras to řekl s takovou chutí, že si Lutran chtě nechtě musel otřít slinu z tváře, jež se mu samovolně vydrala z koutku úst.
+12
Smrt v magické holi Bez jakýchkoli námitek se vydali k nejvíce uznávanému hostinci Ilienu. Netrvalo ani deset minut, kdy se zcela promoklí vymotali z Ilienských ulic a objevili se na široké ulici, na níž byl nejdominantnější prosvětlený dům. Z každého jeho okna svítila petrolejová zář, jež zřejmě vyvolala celkový útulný a pohodlný dojem celé stavby. Pohled a hlavně vidina teplé postele a piva všechny tři pohladila a vehnala jim do promočených tváří radostný úsměv. Na nic nečekali a vešli. Prostorný útulný lokál byl i přes odpolední hodinu téměř přecpán elfímy návštěvníky, avšak nedal se zde nalézt hluk k tomu úměrný, jaký zde obyčejně býval. Spoustu elfů jen němě hledělo do svých poloprázdných korbelů, hluboce zamyšleni ve svých vlastních záležitostech a hovor se zde dal objevit opravdu jen zřídka. Některým z návštěvníků se od pusy linul kouř, ale nebyl cítit zápach tabáku, jen jakási blahá bylinná vůně. To značilo, že se zde kouří pouze tabák z kořenů Oreokolu, jež byl bylinnou vůní charakteristický. Všichni tři promoklí elfové se pravděpodobně zcela bez povšimnutí ostatních odebrali k barovému pultu, za nímž stála pro ně již od vidění známá, buclatá hostinská se svým doslova vychrtlým druhem. Hostinská se na ně vlídně usmála, čímž odhalila krásné bílé zuby a pohostinně pronesla: „Tak co to bude, pánové? Je libo studené pivo? Či snad oreokolový čaj? Ráda posloužím…“Slova se ujal Lutran: „Tak ze všeho nejdříve bychom si rádi zamluvili jeden třílůžkový pokoj s pořádně hřejícími peřinami…jestli ovšem máte volno…“ „Ale samozřejmě,“ odvětila vlídně buclatá elfka. „V těchto dnech je málo cizinců. Chodí sem jen místní a ty se ukládají na noc do svých příbytků. Copak si dáte k jídlu?“ „Tak já si dám tradičně oreokolový čaj s rumem a grilovanou klobásu s hořčicí,“ promluvil Egaras labužnicky. „Mě pořádný korbel chlazeného piva a kachní stehno ve vlastní šťávě s chlebem.“ Objednal si podle svého gusta Fiquien a jako jeho dva druhové zdvořile sejmul svojí helmici z hlavy. „Mě to samé,“ řekl Lutran a sledoval, jak buclatá dáma mizí kdesi v hospodské kuchyni. Fiquien se otočil směrem do lokálu a zamračil se nad nudnou atmosférou, která zde tak dominantně panovala. Dříve, když trávili v hospodě U Šašků většinu svých „Ilienských“ večerů, pořádali se zde všemožné turnaje a soutěže - od karbanických přes šachové až po zápasnické a nikdy se zde nikdo nenudil. Vždycky se našel alespoň jeden výjimečně naladěný elf, jež byl schopen soutěž zorganizovat, udat pravidla a většinou pro ní všechny nadchnout… V těchto dnech však vládl nad Ilienem strach. Někteří se báli toho, že jejich živnost, tak závislá na nyní nepřicházejících cizincích, zkrachuje…Jiní se obávali neurčitého nebezpečí za hradbami, které se šířilo ze všeho nejvíce ústní formou a nakonec tu byli pověrčiví a důvěřiví, jež si nechali od kde koho nakukat kde jakou vymyšlenou, absurdní blbost. Na tohle se Fiquien věru nemohl dívat a tak vstal ze židle a vystoupil na jediný prázdný stůl, který stál pod petrolejkou uprostřed místnosti. Přejel zrakem všechno v sále, včetně plápolajícího krbu v rohu místnosti a když si všiml, že na něj několik elfů upřelo zrak, hlasitě, vášnivě zvolal: „Tak pánové a možná i odvážné dámy. Vyhlašuji turnaj v soubojích jeden na jednoho…Bojuje se beze zbraní a kdo bude ležet na lopatkách dále než pět vteřin, prohrál… A pozor! Vyplatím dvacet zlatých tomu, kdo se takzvaným pavoukem probojuje do finále a vyhraje!“ Místností se rozlehlo ticho. Elfové na sebe navzájem mlčky hleděli, častovali se tázavými pohledy a bylo vidět, jak se v jejich nitru pře touha po zisku s příšernou náladou, jež je nutila k nicnedělání. Po chvíli hrobového ticha, kdy se místností ozýval jenom cinkot nádobí z kuchyně a praskot ohně z krbu, se zvedli dva vedle sebe sedící, poněkud statní elfové a jeden z nich pronesl: „Tak my se hlásíme jako první.“ Během několika málo vteřin se začalo přihlašovat do turnaje více a více hostů, až se jich nakonec našla pěkná řádka, která čítala včetně Lutrana, Fiquiena a Egarase a jedné mladé elfky něco přes dvacet účastníků. Ostatní začali přemisťovat stoly tak, že uprostřed místnosti vytvořili dva metry široký ring kulatého tvaru a všichni se kolem něj shromáždili. Fiquien si vypůjčil kus pergamenu a pero a během několika minut vylosoval celé první kolo… „Vyhlašuji sázky na vítěze,“ vykřikl jeden z elfů s bystrýma očima, jež mu doslova svítili ze spatřené příležitosti přivýdělku. Podnikaví elfové a elfky se k němu začali hrnout, až se tomu Fiquien musel zasmát. Ta tam byla otrávená a znuděná nálada. Do všech rázem jako by doslova vjel život a chuť se bavit. Elfové na sebe volali jeden přes druhého, vyvolávali názory na sázky a na své vylosované soupeře, ale brzy se vše uklidnilo a turnaj mohl začít. Fiquien, Egaras a Lutran si sundali brnění a byli připraveni jenom v upnutých košilích a krátkých přiléhavých kalhotách. V prvním střetu se utkali dva sobě navzájem zcela neznámí elfové a souboj měl celkem jasnou režii – jeden byl menší, podsaditý, druhý vysoký a svalnatý s tvrdými pěstmi. Netrvalo dlouho a vyšší z elfů našel skulinu v soupeřově obraně, čímž druhý zaplatil bezvědomím. Zatímco se ho několik ochotných hostů snažilo vzkřísit, odehráli se další dva souboje. Jednoho z nich se zúčastnil Lutran a jelikož dostal na paškál jedinou mladou ženu, snadno postoupil do druhého kola. Zvolil nenásilnou taktiku založenou na síle, ženu se mu jednoduše podařilo přitlačit k zemi a pět vteřin uteklo jak voda. Souboj stíhal souboj a i Fiquien s Egarasem, jež byli stejně jako Lutran dobře vycvičeni z bojové školy u Kalného jezera, postoupili do dalšího kola bez větších problémů. Na Fiquienových uvážlivých a občas neočekávaných, hbitých
+13
Petr Miškovský pohybech bylo znát, že z tříčlenné výpravy má v takovýchto soubojích nejvíce zkušeností a z jeho soustředěného výrazu se dala vyčíst touha po získání peněz, jež přislíbil vítězi turnaje. Jeho celé tělo bylo tak podivně koordinováno a působilo to, jako by jeho každičký i ten sebemenší pohyb těla byl důkladně promyšlen a vždy vykonán s nějakým určitým cílem. Zábava ubíhala rychlostí sokola, letícího po příznivém větru a studená točená piva tekla proudem. Buclatá elfka za pultem se téměř nezastavila, ale bylo vidět, jak moc jí těší živá atmosféra, kterou zde černovlasý elf tak krásně rozproudil. Netrvalo dlouho a přišlo druhé kolo… V prvním souboji dostal Lutran svalnatého vysokého elfa z vůbec prvního zápasu. Byl to vyčerpávající boj, naplněn taktikami na obou stranách a z Lutrana i jeho soka se lil pot jako ze ždímaného hadru. Lutran zvolil taktiku, v níž se vyhýbal přímým, pro něj možná nebezpečným střetům a vyčkával na vhodný okamžik k útoku. Nepřišel dlouho, ale zlatovlasý elf byl trpělivý a nenechal se vyprovokovat ani jízlivými úšklebky ani uštěpačnými poznámkami na svůj účet ze strany soupeře. Nakonec se přeci jen dočkal… Počkal si na chvíli, kdy se protivník jako už po několikáté rozmáchne obrovskou tlapou a pokusí se mu zasadit omračující ránu, ve správnou chvíli se uhnul a při odhalení elfova boku udeřil tvrdě pěstí do ledvin. Statný elf hekl, ale rychle se zmátožil a byl připraven – k překvapení Lutrana – krýt jeho druhý výpad a zasadit mu ránu pod bradu. Lutran zamžikal očima a jeho obraz se po chvíli vytratil docela, stejně jako hluk celého hostince. Upadal kamsi do tmy za svými zády… Když se probudil, halas hostince byl větší než kdy jindy. Bylo to tím, že se chystalo velké finále…Egaras si vzal slovo namísto Fiquiena: „Tak přátelé, uzavřete poslední sázky a ponořte se do diváckých radovánek. Nechť finálový souboj o nebeských dvacet zlatých začne…“ Fiquien, propocen skrz naskrz z minulých soubojů se postavil na kraj ringu proti svému sokovi, jež na tom nebyl o nic lépe. Byl to ten statný, jež vyřadil z boje Lutrana ve druhém kole. Lutran se dozvěděl od Egarase, že proplul do finále stejně snadno jako Fiquien a to že černovlasý elf byl nějaký velmistr. Oba soupeři si protáhli ztuhlé svaly a po Egarasovým odstartování se dali do taktického boje. Zezačátku kolem sebe jen tak vyčkávavě kroužili a nestalo se, že by jeden byť na kratičký okamžik otevřel obranu. Trvalo to dlouho a i skandování, jež nabralo zprva neuvěřitelných obrátek, začalo jaksi umdlévat při znuděném pohledu na dva opatrné kohouty. Fiquiena jako by to poněkud popudilo a začal se pohybovat mnohem rychleji a hbitěji. Jeho náznaky na výpad se staly častější a bylo zřejmé, že se snaží soka vyprovokovat k něčemu neuváženému. I na něm bylo vidět, že mu již pomalu dochází trpělivost a byl viditelně dráždícím pohybem černovlasého elfa vyveden z míry. Pohár jeho trpělivosti brzy přetekl, jak to ovšem Fiquien celou tu dobu očekával. Elf se mocně rozpřáhl pravicí a zamířil na hlavu černovlasého elfa, ale jelikož ten byl ve střehu, promáchl a odhalil tak celý svůj pravý bok. Fiquien v mžiku zaťal levou ruku v pěst a zasáhl soupeře do žeber. Ten jen bolestivě hekl a udělal pár potácivých kroků zpět. Bylo znát, že Fiquien opravdu ví kam udeřit tak, aby to bylo co nejefektivnější. Dal se do nového útoku. Než se elf vzpamatoval, měl zasazenou další bolestivou ránu v břiše a ze strany do tváře. Rychle se otřepal a vzmohl se na obranu. Čtvrtou ránu vykryl předloktím a podnikl překvapivý protiútok Fiquienovi do hrudi. Černovlasý elf zasípal a na moment nemohl pobrat dech. Další rána zasáhla nos a jeho část obličeje zalila krev. Další soustředění na boj bylo rozptylováno palčivou, neutuchající bolestí a slzami v očích. I přes zakalený zrak pečlivě sledoval každý protivníkův pohyb a v pravou chvíli ho společně se sebou strhl k zemi. Začala nepřehledná mela na zemi, ve kterého se jeden druhého snažil dostat na pět vteřin na lopatky. Avšak vždy trvalo tak maximálně dvě až tři vteřiny, než se ten vespod vzmohl na odpor a soka ze sebe smetl… Egaras počítal: jedna…dvě…tři a poté znova. Asi po minutě takto urputného boje se povedlo Fiquienovi přehodit nohy přes soupeřovo tělo a zahnat ho tak do úzkých. Fiquien pevně držel sevření a elf ať se bránil jak chtěl, nedokázal se za žádnou cenu vyprostit, avšak dosud nebyl na lopatkách, stále opřen na loktech. Fiquien zatlačil na oblast jeho hrudi směrem k zemi a po chvíli elf povolil a položil se zády na zem. Egaras začal počítat: „jedna…dvě…,“ elf sebou prudce škubl do strany a Fiquienem to výrazně zacloumalo. „…tři…“elf škubl na druhou stranou a Fiquiena to znovu uvedlo do polohy, v níž byl výrazně slabší a rozhodně méně nebezpečný. Fiquien si nevšiml, že má otevřenou pusu a ucítil v ústech směs potu a krve z nosu. Sebral zbytky sil a sevřel i v nevýhodné poloze protivníka jak jen nejpevněji mohl. Ten sebou ještě třikrát bezradně škubl a při páté vteřině se vzdal. Fiquien uvolnil stisk, vstal a pomohl svému protivníkovi na nohy. Podali si ruce a Fiquien obdařil celý lokál vítězoslavným úsměvem…Začali se vyřizovat sázky a našlo se spousta těch, jež přistoupili k vítězi s uznalým pohledem a upřímně mu poblahopřáli. Ten byl však nadmíru unaven a bylo na něm vidět, že myslí tak akorát na postel. Objednal si snad již pátý korbel chlazeného piva a po jeho vypití a rozloučení se všemi se odebral do umývárny, kde se umyl v obrovském džberu vody. Když byl umytý a oblečený v čistém, zalehl do jedné ze tří postelí jejich pronajatého pokoje a během několika málo vteřin usnul jako pařez…
+14
Smrt v magické holi Když se ráno probudil, mohlo být tak půl šesté a malebným okénkem se záclonkou se sem dralo světlo krátce vyšlého slunce. Protáhl ztuhlé a namožené tělo ze včerejších soubojů a rozhlédl se po místnosti. Oba jeho druhové blaženě oddechovali zachumlaní ve svých vyhřátých postelích. Odstrčil ze sebe tlustou duchnu, jež byla součástí každé postele a ucítil na těle ranní, lezavý chlad. Rychle se navlékl do svého brnění, jež ho již tolik let bylo schopno zaručeně zahřát díky koženému vycpání, založil si do pouzder u pasu své podivné dýky a řekl nahlas: „No tak, chlapci! Vstáváme! Čeká nás dlouhá cesta a na nějaké vylehávání není čas…“ Obě peřiny se pohnuly… Nejprve jen tak lehce a poté z nich vykoukly dvě rozčepýřené hlavy s překvapeným výrazem ve tváři. „To už je ráno?“ pronesla hlava Egarase nevěřícně, kolem bloudíce mrkajícíma očima. „Musím si ještě něco nakoupit,“ řekl Fiquien a doufal, že ho již oba jeho druhové poslouchají alespoň na půl ucha. „Sejdeme se tak za tří čtvrtě hodiny u kašny na hlavním náměstí. Buďte sbaleni a připraveni na cestu…ať na Vás zase nečekám jako vždycky. Znáte se!“ Z obou postelí se ozvalo souhlasné mručení a tak se jen ušklíbl, přehodil si přes záda svůj naditý vak a vyšel ze dveří ven. V lokále,v němž se předchozího večera odehrál zápasnický souboj nebyla kromě buclaté hostinské ani noha. Pouze černobílá kočka se vyhřívala u hořícího krbu a hlasitě předla. Hostinská obdařila mladého elfa zářivým úsměvem a optala se: „Tak velmistr odpočinut? Bylo načase, aby to tu někdo znovu postavil na nohy. Poslední dobou jsem elfy vůbec nepoznávala…Úplně bez života, bez tradiční akce,“ bylo na ní vidět, že se na okamžik zahloubala do svých vlastních myšlenek, ale potom jako by si uvědomila, že se to nehodí a řekla: „Ale to nic… Copak si dáte, mistře Fiquiene? Mohu Vám nabídnout chleba a sádlo, či snad smažená vejce?“ Fiquien, i přesto, že ho bolel celý člověk jí úsměv oplatil a zdvořile odmítl: „Tentokrát ne. Musím ještě něco zařídit, protože se chystáme ještě dnes ráno opustit město…to znamená zásoby, zbraně a tak..však víte.“ „To chápu,“ zvážněla elfka a po chvíli jej obdařila dalším úsměvem. Fiquiena jako by to nabylo energií a rázným krokem se vydal ven ze dveří. „Tak na shledanou,“ vlídně promluvil. „A děkuji Vám za všechno…platit budou kluci…“ „My také s mým mužem děkujeme, že jste vnesl do našeho hostince život. Zase přijďte, já Vám uvařím něco dobrého na účet podniku.“ Fiquien se jen pousmál a zmizel ve dveřích. Objevil se na široké, téměř prázdné ulici, jež byla z části osvícená vyšlým sluncem, z části uvržena do stínu vysokých domů. Nacházelo se zde několik stánků, z nichž byla většina prázdná. U některých už byli jejich majitelé a odhalovali celtu, promoklou z nočního lijáku. Nikdo z nich se netvářil nijak přívětivě, jak se to snad mohlo od obchodníků očekávat, ale spíše znuděně, otráveně a nevrle. Fiquien dost dobře nechápal, jak chtějí prodat byť svůj jediný nabízený produkt, s takto odpudivým výrazem ve tváři, avšak odmítal se tím zatěžovat a vydal se hlavní ulicí směrem na jihovýchod. Nabitý energií si začal pískat jednu z Ilienských veselých oslavných písní. Po chvíli rázné chůze se zastavil u jednoho stánku nad nímž zel nápis „Jídlo na cesty“ a nakoupil hromadu sušeného masa, chleba a žitných placek, kterého byly z jakéhokoli pečiva nejskladnější a nejtrvanlivější. Koupil si k tomu ještě jeden vak a veškeré jídlo do něj nastrkal. Zaplatil dvě zlaté a vydal se dál, nyní už mnohem rušnější ulicí. Stánků a i vestavěných krámků výrazně přibylo, ulice se rozšířila a nenašel se nikdo z prodávajících, kdo by neoslovoval kolemjdoucí již otřepanými frázemi. Fiquien tomu ani v nejmenším nevěnoval pozornost a znovu se dal do pískání oné slavnostní veselé písně. Šel jistým krokem, který vypovídal o tom, že přesně ví kam jde. Brzy se zastavil u obrovského obchodu, jež měl ve znaku luk, meč a okovanou helmici a vešel dovnitř… „Dobrý den,“ pozdravil Fiquien, když vstoupil do obchodu kupce. V obchodě bylo vystaveno kolem dokola mnoho zbraní – od luků přes kuše až po klasické meče a šavle. Ani jedna ze sečných zbraní se však nemohla v žádném případě vyrovnat zbraním z přístavního města Kronelianu. V místnosti bylo prázdno, až na vousatého muže za masivním pultem. „Dobrý den, mistře Fiquiene,“ oslovil rozjařeně elfa a vyzval ho, aby přistoupil blíž. Obchodník měl na čele táhlou, červenou jizvu a velké kruhy pod očima vypadaly jako dva pytlíky zrní. Na těle měl dlouhý, hnědý hábit, několikrát záplatovaný a zašívaný. Muž byl ohnutý v zádech a působil sešle. Jeho oči utkvěli na mladíkovi tázavě… „Chtěl bych nějaký dobrý přesný luk a také nějaké botky, hlavně aby byly pohodlné.“ „Ale jistě, jistě, všechno mám a všechno prodám. Luk bych Vám doporučil asi jasanový, ten je nejpružnější a nejpřesnější. Zkrátka něco pro zkušeného střelce. Tento jsem nazval stíhač.“ Kupec sundal z držáku nádherný luk, který byl přes metr a půl dlouhý a byl zdoben pravidelnými vyřezávanými znaky. Byl napuštěn podivně lesklou látkou, která dělala luk na pohled ještě o něco nebezpečnější. „Jo, ten si vemu a přidejte k tomu ještě toulec se šípy,“ řekl Fiquien. „Tak dále boty…hm…Mám tady spoustu bot, ale takové, které by Vám ladily jak barvou tak kvalitou k brnění moc ne. Počkejte moment. Skočím se podívat dozadu…“Obchodník rázným krokem zmizel za zaprášeným závěsem a Fiquien zůstal v místnosti úplně sám. Začal se zaujatě rozhlížet kolem. Jestli byl někde doslova ve svém živlu, tak to bylo nepochybně mezi zbraněmi.
+15
Petr Miškovský Po stěnách byly v sériích vystavěny meče. Od úplně prostých a levných jednoručních, až po zdobené obouruční, jež měřily až přes dva metry. Na celé jedné stěně bylo pověšeno kožené brnění, železné košile a kalhoty a poněkud prosté helmice, které uchránily jen před těmi nejslabšími výpady. Pořádný meč by nedokonale poskládanými ocelovými destičkami dle elfa soudě snadno prorazil… Závěs se pohnul a v místnosti se opět objevil kupec. Tentokrát však v jedné ruce svíral středně vysoké, černé boty, které se samou novotou leskly. Byly kožené, zdobené stříbrnými přezkami na zapínání a vypadaly vskutku honosně. „To je něco pro Vás,“ řekl obchodník s nadšeným výrazem ve vousaté tváři a postavil boty na stůl. „Jsou pohodlné, sice trošku drahé, ale to pro Vás jistě není žádný problém, že?“ „A kolik že stojí?“ zeptal se elf zvědavě. „Dvacet pět zlatých…zato je budete mít na celou věčnost.“ To byly opravdu velké peníze. Fiquien však podobnou cenu čekal… „Tak tolik peněz určitě nemám…Už dlouho mě nikdo nezaměstnal. Mám tady patnáct a to je vše, co za ty boty mohu dát,“ řekl elf vážně a s nic neříkajícím výrazem tváře obchodníka pozoroval. Tedy spíše jeho reakci. Ten pozvedl obočí a bylo na něm vidět, že urputně přemýšlí, jak z obchodu co nejvíce vykřesat. Fiquien, jenž smlouvání s kupci již mistrně ovládal, se mu musel v duchu smát. Na změnách kupcova výrazu byly vidět pro elfa zřejmé myšlenkové pochody. Má málo peněz, nebo lže? A co když mluví pravdu. Koupil by někdo ty boty za víc? Těžko. Dnes má tolik peněz málo lidí…Bohatí měšťané takové boty nepotřebují a vojáci Ilienské gardy si je zaručeně nemohou dovolit…Pak tedy, co s tím? Elf jako by po těch dlouholetých zkušenostech dovedl ve tvářích obchodníků číst jako z otevřené knihy a byl za to nesmírně rád. Počkal si, až kupec sám promluví: „Pak tedy…Se domluvíme na dvaceti zlatých…“upřel na elfa vyčkávavý pohled plný napětí. Jeho viditelná nejistota uvedla Fiquiena v jistotu. „Tolik opravdu nemám…sedmnáct.“ Obchodník svraštil obočí psychickou bolestí ztráty a nakonec, jak elf očekával, přikývl: „Tak platí. Ať je po Vašem…Dohromady je to třicet sedm zlatých.“ Fiquien si řekl, že toho muže nebude dále trápit a vysázel mu bez řečí peníze na ruku. Poděkoval a obchod opustil. Měl co dělat, aby to unesl. Jasanový luk si přehodil přes rameno, přes druhé batoh s jídlem a boty si hned jak vyšel na ulici nazul. Byly opravdu pohodlné. Staré boty vyhodil do prvního koše, na nějž narazil a s pískotem se vydal rušnou ulicí směrem odkud prve přišel. Na obrovském námětí, které bylo kolem dokola obklopeno stánky s nejrůznějším zbožím, to zdaleka nežilo tolik jako jindy. Stánky byly sice plné zboží, ale potenciálních zákazníků se zde nenacházelo ani do první desítky. Fiquien se volným krokem vydal ke kašně, v níž se třpytila čistá voda. Sedl si na kamenné obložení a mlčky pozoroval okolní události, čekajíce na své dva druhy… Trvalo téměř čtvrt hodiny, když Egaras vyrazil svižným krokem z ohybu jedné z postraních ulic. Za ním v závěsu se vlažně vlekl Lutran, který si podle výraze tváře zřejmě nebyl vědom zodpovědnosti, jež byla s jejich novou výpravou spojena. Fiquien se však za to na svého druha ani trochu nezlobil. Lutran byl už takový po celá léta, ale i Egaras i Fiquien věděli, že se na něj mohou v každé situaci stoprocentně spolehnout… „Nuže,“ pohlédl Egaras na naplněný vak jídlem a Fiquienovo nové vybavení. „Zdá se, že můžeme vyrazit…“ Černovlasý elf sesedl s kamenného obložení kašny a beze slov se všichni tři vydali směrem k jihovýchodní bráně města. „Zapomněl jsem ti pogratulovat k tvému včerejšímu vítězství,“ pronesl po chvíli ticha Egaras. „Byl si opravdu neporazitelný. Akorát si měl zatracené štěstí, že jsi nenarazil na mě. Já bych tě vyškolil jako malého kluka.“ Fiquien se musel usmát. Moc dobře věděl, že Egaras byl poražen tím samým elfem, nad kterým on, Fiquien, zvítězil ve finále… „No o tom nepochybuji, ty vytahováku jeden…“ Egaras se komicky zašklebil a na důkaz ukončení rozhovoru se zaujatě začal rozhlížet kolem. Procházeli malými, liduprázdnými ulicemi mezi většinou starými měšťanskými domy, z nichž mnoho bylo doslova v dezolátním stavu. Byly to domy, patřící po většině stánkařům, kteří ze svého skromného výdělku nemohli na nějakou rekonstrukci ani pomýšlet. Během několika minut dorazili před jihovýchodní bránu a bez váhání vešli do obrovských stájí, jež byly z okolních domů nejdominantnější zejména svojí velikostí. U vchodu je uvítal mohutný elf, který se o koně staral. V ruce držel zpola snědené jablko. Když elfy spatřil, naposledy kousl a odhodil ho kamsi do blátivé louže. „Tak zase na cesty? Však jsem si už myslel, že ste koně opustili a vydali se snad na výlet pjéšo…Hned Vám je přivedu. Dnes brzy ráno jsem je důkladně nakrmil a osedlané budou co by dup. Takže moment…“ Elf se uklonil a zmizel za opotřebovanými dveřmi smrdícími po hnoji, za nimiž se v nepravidelných intervalech ozývalo řehtání či frkání. „Dobrej chlápek, tenhle Paerin…“řekl najednou Lutran. „Jednou jsem se rafnul s jedním agresivním elfem v hospodě a on se na mě vrhl. Bylo s ním tenkrát snad pět společníků a jelikož táhli všichni za jeden provaz, nebojoval jsem pouze s ním. Povalili mě na zem a začali do mě kopat, když se odněkud objevil Paerin a odvážně se ke mně navzdory přesile probil…Kdyby mi tenkrát nepomohl, určitě bych se nějakých pár týdnů nepostavil na nohy,“ řekl Lutran přátelům… Za chvíli přivedl Paerin koně. Krásného, statného bělouše na jehož těle se dmuly velké a vypracované svaly se ujal Lutran. Láskyplně ho pohladil po čumáku a cosi mu zašeptal do střihajícího ucha. Egaras nasedl na hnědou kobylu, která
+16
Smrt v magické holi vypadala velice unaveně a omšele. Její oči však vzhlížely na svého pána věrně a dalo se z nich vyčíst mnoho příběhů a dobrodružství, které již kobyla zažila. Na svém sedle měla upevněna dvě pouzdra, do níž Egaras vložil své dvě šavle, sejmuté ze zad. Fiquienovi přivedl Paerin černého hřebce, který byl stejně jako kůň Lutrana samý sval. Vypadal ze všech tří koní nejhrději a nejstatečněji. Elfové uvázali své zásoby k sedlům svých koní, koně vzali za uzdu, rozloučili se s Paerinem a vydali se směrem k jihovýchodní bráně Ilienu. Uvítali se se strážemi a Fiquien na ně přátelsky mávl. Bez zaváhání otevřeli masivní dřevěnou, okovanou bránu… Octli se na zablácené planině Ilienských luk. V blátivém chaosu, který se střídal s deštěm zbídačenými trsy trav se těžko dala zrakem rozpoznat cesta a pole. Elfové nasedli a Egaras se otočil na jednoho ze strážců brány: „Do dvou dnů čekejte naše koně zpátky, ale bez nás. Postarejte se o ně a doveďte je prosím do hlavních stájí k Paerinovi,“ sáhl do kapsy a vytáhl jeden zlaťák. „Tady je na pivo, sbohem.“ Hodil minci vojákovi a pobídl koně do cvalu. Strážce brány se za ním usmál: „Tak se stane, mistře Egarasi.“ Fiquien s Lutranem pobídli své koně a rozjeli se za Egarasem směrem na východ, k rannímu obzoru, ozářenému žlutým, zářícím kotoučem…
+17
Petr Miškovský
3. Zločin? Venku foukal chladný vítr a prudce narážel do okenních rámů, které se obrovským tlakem nepravidelně otřásaly. Bylo dopoledne, ale přesto nad celým Minikiovým křídlem vládlo pološero, temno a sychravo. Na ulici se pohybovalo jenom velice málo lidí, patřili mezi ně tací, kteří si jednoduše nemohli dovolit nenastoupit do svého skromného obchůdku a přesto, že zákazníků bylo zanedbatelné množství, v jejich očích se zračila radost i při prodeji toho nejlevnějšího výrobku. Minikio seděl ve svém oblíbeném křesle a přemýšlel o tom, jak moc se změní všední osudy těchto lidí, aniž by oni sami se zato jakkoliv zapříčinili. Věděl, že jim pravděpodobně změní životy příchodem místní gardy na jeho příkaz. Většina lidí bude muset v tu chvíli zahodit svojí živnost a jít vyrábět užitečnější věci než jsou škrabošky na ples či dřevěné hračky. Už nebude platit pravidlo – čím více práce, tím více peněz. Avšak i přes vážnost této situace, něco krále hlodalo mnohem více. Byla tu z králova zkušeného pohledu nemalá hrozba, že všechno selže už na začátku. Čím déle nad tím přemýšlel a pročítal záznamy všech minulých velkých rad naruby, tím více si byl jist. Ano, potřebuje důkaz. Bez důkazu vše selže po prvních deseti minutách, protože toto není situace, při níž by vysoká šlechta dala na názor jednoho člověka, byť krále celé země. Jenže on neměl žádný důkaz. Kéž by ho někdo zachránil…Někdo zaklepal. Ne rázně, ale jemně. „Dále!“ Dveře se otevřely a dovnitř lehkým krokem vešla půvabná mladá žena, zpola oblečená v hnědo-šedivé kožešině s nakrátko ostříhanými chlupy, která byla převázaná pouze přes jedno rameno. Na nohou měla upnuté kožené kalhoty ohrnuté těsně pod kolena. Její kůže byla krásně dohněda opálená a její obličej, zvýrazněn lícními kostmi, pravidelný, zajímavý přímým pohledem jasných, hnědých očí, který se dal nazvat vyzývavým. Nebyl to pohled nezkušený, jak by se mohlo odhadovat vzhledem k věku, ale byl to pohled všímavý, plný úměrného sebevědomí. Dlouhé, hnědé, lesklé vlasy měla svázané za hlavou do culíku. Za pravým ramenem jí vykukovala rukojeť stříbrného meče a za pasem byly připnuté dvě dlouhé, zahnuté dýky s ozdobnými rukojeťmi. Žena držela v ruce pytel plný čehosi neznámého. „Luax,“ zvolal nadšeně král Oberských zemí. Věděl, že Luax nikdy nechodí na zdař bůh. „Co jsi mi přinesla?“ „Tentokrát něco extra,“ odpověděla Luax s okouzlujícím úsměvem na plných rtech. Chytla svůj pytel za dno a prudkým trhnutím vysypala na zem jeho obsah. Byly to jakési dvě červené koule. Minikio se na ně zadíval, ale nemohl poznat, co to vlastně je. Dívka si toho všimla a do jedné koule kopla až se odkutálela královi k nohám. Minikio pochopil. Koukaly na něj skrze stružky krve dvě lidské oči! Nebyly sice moc dobře vidět, ale nepletl se, před ním ležela lidská hlava a opodál druhá. Minikiovi se zatmělo před očima. „Proč…..proč jsi mi to přinesla?“ zeptal se rozechvěle. „Je to důležité, copak jsi to nepoznal? Jsou to Kyrky. Ulovila jsem je, když byly spolu na lovu.“ Ticho, které následovalo, bylo jako po úderu hromu. Minikiovi hlava šrotovala jako o závod. Konečně se mu naskytla špetka naděje. Buď zabere tohle, a nebo nic. Tohle je poslední možnost, vlastně ne, předposlední, uvědomil si vzápětí... „To se mi zatraceně hodí. Potřebuju ale nějaký důkaz, že si je ulovila, když byly spolu. Rozumíš? Bude se konat velká rada a potřebuju všem dokázat, co hrozí…“ Minikia překvapilo, jak samozřejmě Luax přijímá to, že se bude v blízké době konat velká porada, jež se často nekonala ani jednou za sto let. „Vím o všem,“ řekla Luax, aniž by se jí někdo ptal. „Vyzpovídala jsem mnoho lidí a když si to všechno člověk spojí dohromady, vyjde mu jediné – Gyrdenn, Kyrky a brzká válka.“ Královi se tato výpověď, pravděpodobně založená na drbech zdála až přehnaně radikální, ale nyní potřeboval co nejvíce spojenců, a ne se rozhádat kvůli zbytečné uštěpačné poznámce. „No… a máš nějaký důkaz, že si je ulovila spolu – v jednu chvíli?“ Luax zavrtěla hlavou: „Kdepak. To se nedá dokázat. Ani jeden společný znak na jejich těle, prohlédla jsem je důkladně. Ani stopa.“ Minikio si povzdechl: „Pak tedy musíme spoléhat na moje a hlavně i tvoje slovo. Je ovšem pravděpodobné, že potřebná většina zasedacích neuvěří…Přeji si, abys byla přítomna na poradě. Vlastně je to nevyhnutelné…“ „Pak nemám na výběr,“ usmála se dívka. „Panoši, zavolej ještě Elfa z Andrienu. Měl by to vidět dříve, než to ukážeme na zasedání…“ V rohu se něco pohnulo, ze stínu se vynořil panoš a zmizel tiše ve dveřích.
+18
Smrt v magické holi „A jak se jinak máš?“ otázal se král dívky, i když si v té chvíli musel v duchu přiznat, že ho to ani trochu nezajímá. Avšak tato otázka mu sama od sebe vyvstala na jazyku a on to považoval za přinejmenším zdvořilé. „Nic moc. Venku je už dlouho nebezpečno a nerada si to přiznávám, ale mám strach se vydat sama do neznámých krajin, lovit vzácná zvířata… Neo na mě dost často nemá čas a já se mu ani nedivím. Koupil si obchod na hlavní ulici a docela mu to běží…Bez rizika a námahy vydělá více, než lovem se mnou…“ Minikio Nea znal, byl to dívčin mladší bratr a k jeho obchodu mu tak trochu dopomohl. Avšak bylo evidentní, že o tom dívka záměrně neví. Zřejmě by pěkně řádila, pomyslel si Minikio, jelikož věděl, jak moc je Luax poctivá. Dívka pokračovala: „Když už se někdy konečně odhodlám jít lovit, tak mi jenom vystopovat zvíře zabere třikrát tolik času co normálně. Vzácná zvířata se schovávají, kde mohou, a nebo už rovnou leží roztrhaní v příkopech. Poslední dobou dřu bídu s nouzí. Dokonce jsem i několikrát Neovi pomáhala s tím jeho obchodem, abych měla alespoň nějaké peníze.“ „Já to taky nemám zrovna dvakrát jednoduché. Minikiovo křídlo je úplně odříznuto od okolních panství, městeček a vesnic. Avšak kdyby se lidé nebáli chodit ven, bylo by to ještě horší, protože tam by je čekal jenom hrozivý masakr a na to přesně nepřítel čeká…“ Dveře se bez zaklepání otevřely a dovnitř vkráčel Elf z Andrienu svým rázným krokem s neobvykle dychtivým výrazem ve tváři. Okamžitě se vrhl na zem k hlavám a začal je prohlížet a ohmatávat. Po chvíli vstal: „Jsou to ony, Kyrky,“ řekl bez toho, aniž se ho někdo ptal. „Můžeme to použít jako důkaz při radě,“ dodal dále elf, „kdo to přivezl?“ „Já,“ odpověděla Luax. Elf na ni udiveně pohlédl, jako by si až do teď myslel, že je v místnosti s králem sám. Zvědavě se na dívku zadíval: „Neznáme se odněkud?“ „Možná,“ řekla Luax, ale v jejím hlase nebyl příliš velký zájem o elfa, spíše pouze zdvořilostní. „Jsem Luax.“ „Těší mě, že Vás poznávám,“ uklonil se elf, „říkají mi Elf z Andrienu s velkým E. Žiji s elfy v lese a sloužím jim jako léčitel a mudrc. Musíte vysvětlit na radě, že lovily společně,“ řekl elf, který zřejmě už vše slyšel od panoše, „je to…hm… důkaz…“ Král však nesdílel elfovo nadšení: „To ještě uvidíme, jak na to bude rada reagovat… A nyní bych byl rád, kdybyste mě nechali o samotě. Potřebuji si něco ještě řádně promyslet. Luax, dej si prosím tě ty hlavy zpátky do pytle a nezapomeň je přinést, až bude zasedat rada. Můj panoš vás zavolá…“řekl Minikio dále a na důkaz ukončení rozhovoru se od nich odklonil a zadíval se nepřítomně z okna, kde stále burácel silný vítr. Luax s elfem odešli a král přemýšlel. Čím déle o tom dumal, tím více viděl, že to je jediná jistota. Ano, jedině on to může udělat. Mávl na panoše, který už zase stál ve stínu místnosti. Panoš se strojeně přikodrcal: „Přejete si, můj králi?“ „Ano, mám pro tebe úkol. Je to úkol, který musíš udržet v tajnosti za každou cenu. Dojdeš za Francem. Jistě ho znáš…žije v Myší pacce na severu města. Je to velké sídlo, osamělé od ostatních domů. Řekneš mu, ať si připraví celou svojí ozbrojenou jednotku a ukryje se do skryté místnosti, kterou určitě znáš, a která je ukryta za obrazem Minikia desátého, patro pod místností, kde bude zasedat rada. Vezmi si koně. Rada začíná za hodinu a to už musí být vše připraveno. Až bude hotovo, zavolej na poradu Luax s Elfem z Andrienu a nakonec mě…“ „Vše je připraveno, králi. Všichni členové rady jsou v zasedací místnosti,“ řekl sluha Minikiovi sedícímu v houpacím křesle. Venku znovu burácela bouřka a celé Minikiovo křídlo bylo zahaleno v jakýsi mlhavý opar, jež byl způsoben zčásti hustým deštěm, zčásti již vypařenými kapkami ze země. Obrovské kapky vody bubnovaly do oken a střech a způsobily, že se po ulicích valily proudy bahnem hnědých potoků, které mnohým lidem způsobily nepříjemnosti zatékáním do omylem otevřených dveří či do vydlabaných myších děr. Minikio však tohle příliš nevnímal. Pozoroval míhající se blesky mezi oblohou a zemí s nesmírným zaujetím. Je pravda, že to bylo asi proto, že král byl jednoduše o bouřky ochuzen, protože v této části Judolaiku byly bouřky velmi vzácné. Krále přitahovala vnitřní energie výboje jednotlivých blesků a nemohl si pomoci, ale byl by schopen tento úkaz pozorovat až do nejdelší smrti. Nakonec se myšlenkami vrátil k vlastní zodpovědnosti… „Půjdu tedy,“ řekl si spíše pro sebe zachmuřeně. Očekával, že to bude na dlouho. Lidé, kteří na radě zasedali, patřili mezi nejvyšší šlechtu v Oberských zemích a odjakživa si drželi svoje korýtka seč jim síly stačili i na úkor toho, že neznali opravdový svět. Vysvětlit jim o co běží, považoval Minikio za nesmírně obtížné. Ale i přesto, že by se mu to povedlo – budou chtít pochopit? Král o tom silně pochyboval… Vstal a vyšel ze dveří. Vydal se zdobenou chodbou po pravé straně až narazil na okované dveře. Vstoupil bez zaklepání…
+19
Petr Miškovský Ihned potom zaskřípalo mnoho židlí a jako při každé radě všichni povstali. Minikio stál v prostorné zasedací místnosti a rozhlížel se po lidech. Byli tady všichni, které potřeboval. Kolem kulatého stolu stálo přinejmenším třicet osob, které po králově příchodu okamžitě přerušili načaté slovo či v některých případech větu. „Já, Minikio dvacátý šestý zahajuji celkově sedmou radu v dějinách Oberských zemí,“ řekl král obřadně. Na konci stolu po pravé straně sedící písař to hned zapsal a celá místnost se s patřičným hlukem usadila. „Svolal jsem Vás z důvodu, který je jistě všem velmi dobře známý. Mohli jste to poznat ne jen na svých z poloviny prázdných peněženkách. Gyrdenn nás opustil a tím skončila naše dlouhá epocha spojenectví a započala epocha nová...“ Ozval se krátký šum mezi lidmi, který brzy utichl a znovu byl slyšet jenom písařův brk, jezdící po pergamenu. Když král stále mlčel, ozval se ostrým tónem statný chlapík z konce řady: „Jaká?“ „Nerad to říkám, ale je to epocha velkých nepříjemností, problémů, konfliktů a s největší pravděpodobností i válek…“ Statný chlapík vstal prudce ze židle s prudkým zavrzáním: „VÁLEK?“ „Ano válek, kníže Wolku a sedněte si,“ usadil ho Minikio, „Zjistil jsem za pomocí tohoto moudrého elfa, který je nazýván jako Elf z Andrienu,“ Minikio ukázal na elfa, jež seděl po jeho pravici, „jak se situace zhruba vyvíjí. Nevíme toho mnoho, ale dost na to, abychom mohli mít zcela oprávněné obavy. Elf z Andrienu mi řekl, že Kyrky jsou to, čeho bychom se měli bát a proti komu bychom měli zakročit. Objasnil mi to nad slunce jasně a já doufám, že Vám bude stačit mé slovo a že nemusím složitě vysvětlovat, proč jsme došli k tomuto závěru.“ „Kyrky?“ ozývalo se od stolu a mnozí z přísedících se navzájem častovali udivenými pohledy. Jako by se beze slov ptali jeden druhého, co to po nich vlastně král chce… „Když dovolíte, králi,“ promluvil Elf z Andrienu, „přiblížil bych přísedícím, co to vlastně Kyrka je stručným příběhem…“ „Ano jistě, tak mluvte,“ řekl král. Elf začal: „Jak známo, obchodníci prožívají svoje řemeslo nejvíce ze všech. Jsou schopní zasvětit celý svůj život pouze svému způsobu obživy. Budu Vám vyprávět příběh jednoho takového obchodníka, který navzdory nebezpečí podnikl cestu za zbožím do severního přístavu Kronelianu. Měl vskutku štěstí. Cestu tam podnikl bez problémů, nakoupil zboží a ihned ujížděl zpátky. Věděl totiž, že není radno zůstávat v městě plném zlodějů a vrahů, které drží domobrana jen silou zbraní na uzdě, déle než je nezbytně nutné. Uháněl na kočáru po cestě směrem na jih a do levé líce se mu opíraly zbytky energie rychle zapadajícího slunce. Nestihl to. Slunce zapadlo a on neviděl na cestu, musel zastavit a přenocovat. Dal nažrat koním a bez jídla se uložil ke spánku. Měl strach a dlouho nemohl usnout. Byla to divná noc. Plná zkaženého vzduchu, bůh ví od čeho to bylo. Spal velice neklidným spánkem a probudil se už před svítáním Něco ho vyrušilo. Protřel si oči a rozhlížel se po kočáru a po koních. Kočár byl v pořádku, ale koně….Leželi oba v prachu cesty mrtví, servaní z kůže. Kusy masa se válely všude kolem a sloužily mouchám jako hodovní stůl…“ Minikiovi, ač byl již s Kyrkou seznámen, přeběhl mráz po zádech. „Obchodníka popadl panický strach, nechal zboží zbožím a hnal se pryč. V tu chvíli ji uviděl. Seděla na kameni vedle cesty, zcela bezbranná a pobaveně ho pozorovala. Byla najedená a nechala ho jít. Schovávat si jídlo není její styl. Myslím, že není důležité, abych tady vysvětloval jak vlastně Kyrka vypadá. Její činy hovoří za vše a nikomu z Vás nepřeji se s ní někdy setkat. Já se s ní setkal a dodnes z toho špatně spím… Zvláštnost je, že tyto Kyrky se nikdy nemohou vyskytovat spolu. Kdyby se za normálních okolností potkaly, zcela určitě by se povraždily. Problém je, že když jsem je potkal já, byly dvě. Strávil jsem několik dní ve zdejším archívu a našel odpovědi. Byly v kronice čaroděje, který jako jediný v dějinách dosáhl za svého života řádu Titaniuse. Psal ve svém životopisu, že se mu podařilo přivolat Kyrku k sobě. A ne jednu, ale byly rovnou dvě. Popisoval, že se paradoxně na sebe nevrhly, ale spíše vzhlížely pouze k němu. Ten mág je k tomu dokázal svojí myslí přinutit…“chvíli se odmlčel. „Je to jediná možnost. Strávil jsem nad tím hodně času a jiné řešení nenašel. Objevil se tedy nový, neznámý mág, který složil zkoušku toho nejvyššího řádu a Kyrky přivolal. Začal je rozmnožovat a teď hrozí, že rozbije Společenství království úplně. Můžeme se domnívat, že našel útočiště v Gyrdennu… “ „Děkuji Vám, Elfe z Andrienu. Myslím, že seznámení bylo nanejvýš výstižné.“ Nikdo nemluvil. Všichni upínali oči na Elfa z Andrienu a ve většině očí se objevovalo nedůvěřivé mračení. Věděli, že porada, která se koná jednou za desítky let nikdy nevěstí nic dobrého, ale teď stáli před krvelačným živlem, před kterým asi těžko bude nějaká obrana. Není na světě nikoho, kdo by dokázal zabít dva koně pouhýma rukama. Je to čin, který je hoden uznání, ale zároveň čin naprosto nečistý. Jenom krvelačné zvíře může zabýt tak vznešené plemeno, jako je kůň…
+20
Smrt v magické holi A s největší pravděpodobností to byl právě tenhle neuvěřitelný čin, který odstartoval tu vlnu, které se Minikio nejvíce obával. Zkrátka a dobře, jak Minikio očekával, začala šlechta hledat jednodušší cestu… „To je nesmysl,“ znovu vstal kníže Wolk ze židle, „z ničeho nic přijdete s touhle historkou a bez důkazu očekáváte, že Vám budeme věřit?“ Stolem se ozvalo souhlasné mručení. „Vlastně máme důkaz, ale přece jen trochu nepřímý,“ řekl král. „Luax, známá lovkyně nám ho poskytla. Můžeš ho předložit, Luax?“ Dívka, sedící po Minikiově levici zpod stolu vytáhla pytel a jeho obsah vysypala na stůl před oči napjatých mužů a žen. Slova a výkřiky hrůzy však nepřišly, jak král očekával. V místnosti bylo úplné ticho. „Co to je?“ zeptala se po chvíli obézní dáma zleva. „Podívejte se lépe, jsou to hlavy dvou Kyrk, které zde přítomná lovkyně Luax ulovila, když lovily spolu…“ „Tohle že je důkaz? Stejně tak bychom mohli věřit tomuhle bláznivýmu mudrcovi, že je viděl spolu. Ta ženská je taky klidně mohla ulovit zvlášť a nám říct, že lovily společně…“ „Kníže,“ upřel Minikio na Wolka svůj přímý pohled, jehož sebedůvěrou se snažil zmanipulovat mužův názor. „Tato dívka není žádná obyčejná ženská, nýbrž známá lovkyně – Luax. Byla několikrát najímána na převozy důležitých královských zásilek do různých končin Judolaiku a rozhodně ji mohu zařadit mezi své důvěryhodné přátele… Předpokládám, že ji znáte nebo jste o ní alespoň už několikrát slyšel. Ano nebo ne?“ Bylo zřejmé, že Minikio zvolil útočnou taktiku výslechu, kdy se bude snažit dostat soka do úzkých. Tuto taktiku se naučil od svého již zesnulého, moudrého učitele a pokládal ji za téměř stoprocentně spolehlivou… Wolk se zatvářil, jako by za žádnou cenu nechtěl přijmout královu autoritu. Po chvíli přemýšlení však viditelně situaci přehodnotil a s nenávistným pohledem přikývl. „Výborně,“ pousmál se král. Posoudil Wolkův trudomyslný výraz, jako výraz kapitulace a proto zamířil přímo k cíli: „Mohu tedy vaší argumentaci považovat za vyřízenou?“ I když jeho hlas zněl sebevědomě a samozřejmě, svého cíle nedosáhl. Nevěděl přesně, kde se stala chyba. Možná mířil ke konci moc rychle. Možná jeden jasný argument jednoduše nestačil nebo by kníže zareagoval podobně, ať by král dále řekl cokoliv… Židle zavrzala a s hlasitým řinkotem se poroučela k zemi. Kníže Wolk stál rudý jako rak, opíral se o stůl pěstmi a rozčilením doslova funěl. „Tak to teda ne! Nenechám tady ze sebe přede všemi dělat blbce. Myslíte, že pár sebevědomě řečených vět mě ohromí? To, co jste právě řekl, se nedá posoudit jako argument ani vzdáleně. Nic jste neobhájil, nic nevysvětlil. Já téhle šarádě prostě nevěřím. Cítím tady zradu…“ Minikio ho chtěl přerušit, ale kníže nebyl k zastavení… „NĚKDO nás chce přinutit vyhodit všechny naše peníze z otevřeného okna a až naše chudoba oslabí naši moc, uzurpuje si trůn a nastoupí absolutismus namísto demokracie…“ pronesl rozezleně kníže Wolk a z jeho zarudlého obličeje bylo vidět, jak se přemáhá, aby nevybuchl. Pohledy přísedících se otočily na opačnou stranu stolu. Byly opět upoutány vrzáním židle. Tentokrát prudce vstal král: „Co tím chcete říci, Wolku,“ zavrčel. Všichni přítomni na oba rozčilené kohouty střídavě zírali. Někteří zapomněli zavřít ústa a jiní se zase nevědomky drželi stolu či židle. Jenže kníže se nenechal zastrašit. Kdo ví, co vyvolalo onen pocit, že zapůsobil na ostatní a stali se mu oporou…Na jeho zničehonic pevném hlase to bylo znát. „Tím chci říct,“ doslova zakřičel, „že Vám nevěřím ani nos mezi očima.“ V tu chvíli se ozvali i ostatní. Křičeli na sebe, křičeli na krále i na Elfa z Andrienu, ale snad nikdo nekřičel na knížete Wolka. Král toho využil a mávl na panoše. Ten pochopil a nenápadně se ztratil ve dveřích. Hluk se stupňoval a Minikio byl donucen hlasitě zakřičet, čímž zjednal klid. „Dobře tedy, budeme hlasovat. Kdo si myslí, že naše obavy jsou jenom planý poplach a že se já, Minikio dvacátý šestý, tím budu chtít zmocnit absolutistické vlády?“ Ruce se zvedly. Bylo jich mnoho. Vlastně, když tak Minikio přejížděl očima po místnosti, zjistil, že ruku měli zdviženy všichni kromě písaře, elfa, Luax a starého dobráka knížete Porta Kolona. Jediný člověk, který měl i přes svůj titul knížete jméno a příjmení. V Judolaiku bylo zvykem, že mladí měli po svém rodě vždy jméno a příjmení a až v určitém stádiu věku si sami pro sebe vymysleli pouze jedno jméno, které nosili až do konce života. Avšak Portovi Kolonovi se jeho jméno líbilo, a tak si ho nechal. Byl to jeho věrný přítel, který by za ním šel až za hrob. Avšak to nestačilo. Minikio to v nejhlubším podvědomí očekával, ale když to přišlo, nesmírně ho to podráždilo. Uvažoval, jestli to způsobilo Wolkovo charisma, či jenom vidina jednoduší cesty. Potom se však jeho úvahy rozplynuly v mlze a on dostal na všechny nepopsatelnou zlost: „Jste hlupáci všichni?“ zaburácel, až se otřásly okenní tabule. „Tady nejde o Vaše teplé místečka, ale o životy. O životy všech, vašich včetně. Vy si nemůžete dovolit nám nevěřit…“ „Tak dost, Minikio,“ přerušila ho nafintěná šlechtična s inteligentním výrazem, sedící přímo naproti Minikiovi na druhém konci stolu. „Myslím, že jsme se vyjádřili všichni dost jasně. Takže tady na nás přestaň křičet a radši dnešní radu rozpusť, než se stane něco pro tebe velmi nepříjemného…“ Minikio znejistěl. Začal se rozhlížet po místnosti, ale svého panoše nikde neviděl.
+21
Petr Miškovský „Sluho!“ Téměř vykřikl. Svým rozechvělým hlasem dal najevo, že si uvědomil, jak se s ním nyní zahoupala židle. Moc dobře věděl, že kdyby na to přišlo a on se nechal unést, mohl by bez problému viset na náměstí, jako nějaký ubohý zloděj. Tak hovořil zákoník Oberských zemí neúprosně – šlechta ho měla v hrsti. „Ano, můj králi?“ ozvalo se ze stínu k Minikiově radosti.. „Je to připraveno?“ zeptal se král nejistě. „Ano, můj králi. Je to připraveno za dveřmi.“ Král si oddechl. Skoro třicet lidí včetně Luax a Elfa z Andrienu němě pozorovalo tuto konverzaci. Minikio klidně vstal, šel zavřít jediné v místnosti otevřené okno, čímž umlčel hromy, vítr a bubnující déšť a potom hlasitě zvolal: „Pak tedy vstupte!“ Chvíli bylo ticho, ale po chvíli se jediné dveře do místnosti prudce otevřely. Dovnitř jednotně vkráčelo přes dvacet po zuby ozbrojených mužů, v čele s jedním obzvláště statným, který měl na rozdíl od ostatních okovanou helmu na hlavě do červena. Muži se seřadili na volném místě do dvojstupu a mírně rozkročili nohy. Nikdo nemluvil. V tu chvíli bylo v místnosti ticho jako v hrobě a všichni hleděli na krále. Šlechta pohledem plným údivu a vojáci pohledem vyčkávavým a netrpělivým, který jako by říkal Tak kdy už je budem moci zbouchat? „Nu, dělám to nerad,“ prolomil Minikio mrtvé ticho a snažil se dodat hlasu na dominanci. „ale nedali jste mi na výběr. Musím říci, že moje důvěra v lovkyni Luax je neotřesitelná. Elf z Andrienu mi vše vyložil logicky a zřetelně… Nemohu o jeho slovech pochybovat…Vše problémům a nepříjemnostem nasvědčuje, ale Vy jste to jednoduše nechtěli vidět ani slyšet,“ chvíli se odmlčel. Pak znovu promluvil – již vyrovnaným, mnohem zvučnějším hlasem… „Musím udělat to, co je v tuto chvíli mou povinností – zachránit svou zemi před úpadkem. Je mi líto přátelé…“ Nikdo se neodvážil vydat ani hlásku. Všichni na krále stále němě hleděli a byly to nechápavé obličeje, plné zděšeného očekávání, co bude dál. Minikio se odvrátil od stolu a otočil se na vojáky, konkrétně na jejich velitele. „Franci, příteli. Odveď všechny, kromě tady těch dvou,“ ukázal na Luax a Elfa z Andrienu, „a kromě Porta Kolona a zavři je všechny do Myší packy. Drž je tam dokud nedám pokyn k jejich propuštění. Nikdo se o tom nesmí za žádnou cenu dozvědět. Živ je a prosím tě, abys jim dopřál alespoň část z jejich bývalého luxusního života… Všechno ti zaplatím.“ „Ale…“ „A hlavně se na nic neptej!“ Franc na to rázně přitakal a poté velitelsky kývl na své vojáky. Teprve teď, jako by se nahromadily veškeré emoce v místnosti a přetekl jejich hrnec. Místností se začal ozývat panický křik žen, rozčilený řev mužů a ze všeho nejvíce byl slyšet kníže Wolk. „Přeci nás jen tak nezavřete někam do nějaký díry. To není zrada, to je velezrada a…a…a,“ ale to už ho držel za každou ruku jeden voják a vlekli ho ven ze dveří. „Franci,“ zavolal ještě Minikio na odcházejícího vojáka, který již uzavíral průvod budoucích vězňů. „Dole ve stájích stojí velký kočár. Odvez je všechny postupně v tom kočáře. Je velmi důležité, aby je nikdo neviděl. Závisí na tom náš osud, stejně jako na tom, že ti nikdo z nich z Myší packy nesmí utéct. Hlídej je s celou svou gardou. Potřebuji jen, abys mi tady nechal tři spolehlivé lidi. Mám s nimi nějaké plány…“ „Dobře, Minikio. Vy tři, zůstaňte tady s králem a uposlechněte jeho rozkazy. Hodně štěstí, příteli,“ řekl Franc a odkráčel. Místnost ztichla a zbylo v ní pouze sedm mlčících osob. Elf z Andrienu, Luax a Porto Kolon stále ještě udiveně zírali na krále a nemohli se vzpamatovat ze scény, která se zde odehrála. Vojáci se tvářili přísně, jako by za žádnou cenu nikdo nesměl vědět, co si myslí. „Tak přátelé,“ usmál se smutně na všechny Minikio, „byla to jediná šance, jak získat naději na přežití tohohle města…“ „Víš, co tě to bude stát?“ přerušil ho Porto Kolon a v jeho bledém výrazu se odrážel soucit a viditelný strach o přítele. . „To vím, ale na dumání o takovýchto věcech není čas…“ odvětil na to král a jeho hlas se zachvěl. Po dlouhé době se ozval Elf z Andrienu: „Navrhuji vyslat posly do okolních vesnic, městeček a panství, aby svolali lidi do Minikiova Křídla. Jedině zde je šance na záchranu.“ „To je pravda,“ schválil král, „Minikiovo Křídlo bude a nebo už možná je jedno z nejbezpečnějších míst v Judolaiku, zatím. Myslím, že útok může být očekáván nejdříve na Ilien. Pokud znám svého starého přítele Myrneliuse Qweipola dobře a to myslím, že ano, dorazí do Ilienu a o elfy se postará. My musíme však myslet v tuto chvíli na sebe. Je nutné rozestavit hlídky po jedné osobě v celém širém okolí našeho města tak, aby je nikdo neviděl, ale oni viděli vše alespoň na míli. Postarej se o to, Porto. Nevím, jak dobře znáš město a proto bych ti měl říci, že do města vedou dvě cesty. První, jak jistě víš, je Nertokloiským průsmykem a druhá, o té neví zdaleka každý, vede skrz Oberské hory. Tudy bych sice útok neočekával, ale ani nevylučoval. Rozmísti zde hlídky, ale soustřeď se na průsmyk. Až tak učiníš, shromáždi všechny muže nad patnáct let a pod šedesát let. Zřiď pro ně cvičiště tak, aby v každém byl alespoň jeden
+22
Smrt v magické holi zkušený voják. Vy tři,“ ukázal Minikio na trojici stojících vojáků, když Porto Kolon odešel. „oběhnete všechny velké obchodníky i malé obchodníky ve městě a pověřte je výrobou zbraní. Hlavně sečných a střelných, jako luky a kuše. Zbytek prostých lidí pošlete stavět věže pro lučištníky. Musí stát zevnitř hradeb směrem k Nertokloiskému průsmyku. Kde si seženete suroviny, je na vás. A teď už jděte, když vám ještě budu něco chtít, najdu si vás. Prozatím je to všechno.“ Vojáci s lehkým úklonem zmizeli ve dveřích a v místnosti zbyl král, Luax a Elf z Andrienu. „Pro vás mám úkol ze všech nejsložitější. Vyberete si v městě, co budete potřebovat, utvořte alespoň pětičlennou družinu a jeďte na koních vyhledat trpaslíky. Jestli se nic nezměnilo, tak podle všeho žijí v Trpasličím údolí na severu Obřích hor,“ řekl Minikio a začal štrachat v útrobách svého roucha. Po chvíli vytáhl do ruličky smotaný papír a rozmotal ho. „Mapa Judolaiku. Zde je Minikiovo křídlo a tady se podle všeho nacházejí trpaslíci. Sedněte na koně, projeďte Nertokloiským průsmykem a dejte se na západ. Vyhýbejte se vesnicím a panstvím. Je jedno, kdy pojedete, protože Kyrky vás stejně ucítí. Nikomu se neukazujte, bojím se toho, že by je pak nepřítel našel a vše by mu vyklopili. Les překročte tam, kde se spojuje Andrien s Woriorským hvozdem a potom přes pastviny k trpaslíkům. Musíte je přivést za každou cenu. Nemyslím, že by se měl naskytnout nějaký problém, protože jestli někdo někomu nikdy neodmítl pomoc, tak jsou to právě trpaslíci. Máte před sebou alespoň devět dní cesty tam a zpátky možná ještě víc, takže na nic nečekejte a vyrazte co nejdřív.“ Nebylo se na co ptát. Podali si ruce a elf s dívkou se odebrali k odchodu. „Přeji vám štěstí,“ zavolal na ně ještě král, když mizeli ve dveřích…
+23
Petr Miškovský
4. Stíny v oparu
V pološeru Tedujských hor, které pomalu ale jistě upadaly v soumrak, se objevil jezdec. Byl zcela zahalený v cestovním plášti a nervózně se rozhlížel do všech světových stran. Jel na statném vraníkovi, jemuž se po namáhavé celodenní jízdě leskl na srsti bílý pot, avšak unaveně nevypadal. Kůň byl neklidný…Hlasitě frkal a jezdec se oprávněně bál, aby neupoutal nežádoucí pozornost. Z ničeho nic se kůň vzepjal a hlasitě zařehtal. Jezdec ho poplácal po šíji a pošeptal mu několik uklidňujících slov do stříhajících uší. Sám zavětřil jako pes. Po dalších několika strohých pohledech na okolní krajinu hlasitě pískl a z šera se k němu směrem od západu přidali další dva jezdci…Jeden z nich seděl na staré hnědé herce, které vysílením tekla od huby pěna a druhý na statném bělouši. Těla jezdců byly také zahaleny do kožených cestovních plášťů, jako obličej prvního jezdce, zřejmě na ochranu proti nevítanému večernímu větru, který byl schopen vniknout na kůži i tou sebemenší skulinkou. Mezi jezdci proběhla němá debata a všichni tři slezli z koní. Jeden z nich, držíce za uzdu svého bělouše vzhlédl k obloze a odhalil tím svůj jemný, pohledný obličej. Jeho oči při pohledu na oblohu jako by se zaleskly… Na obloze se táhla obrovská černá mračna, jejichž obrysy byly zvýrazněny posledními zbytky denního světla, jehož původ již nebyl znát…Slunce se dávno schovalo za obzor. Pod mračny se tyčily do nebeských výšin obrovské kopce, jejichž vrcholy byly pokryty prořídlými lesy, klečí a zčásti skalnatými útesy. To byly Tedujské hory, jejich první záchytný bod… Odvázali ze sedel své cestovní vaky, jeden z nich sundal z pouzder u sedla své herky dvě ostře nabroušené šavle, které se v posledních zbytcích světla nebezpečně leskly a všichni tři uvolnili sedla tak, aby koně netlačily. Poté je bez jakéhokoliv dorozumění praštili do slabin. Koně se sami od sebe rozeběhli zpátky k západu a zmizeli ve tmě… Tříčlenná výprava si přehodila své cestovní vaky přes ramena a vydala se směrem k obrovským kopcům, opět bez jediné vydané hlásky. Jejich zpola zakryté obličeje vzhlížely na okolí ostražitě, jako by očekávaly každou chvíli útok. Během několika málo kroků narazili na husté pichlavé křoví. Z hlasitým šelestem se jím prodrali a ocitli se na zvířecí pěšině. Aniž by jeden na druhého pohlédl, vydali se pěšinou zvědným krokem vpravo. Po pravé straně pěšinu stále lemovalo husté křoví a po levé straně se rýsovaly obrovské hory, které byly zahaleny v mlhavý opar, jež jako by je chtěl pohltit do svých rozpínajících se pařátů. Jeden z výpravy se při tomto pohledu viditelně zachvěl… „Cítíte ten divný zápach?“ pronesl šeptem obecnou řečí a snažil se dodat svému mladému hlasu odvahy. „Páchne to jako nějaká zatuchlina nebo co.“ Jeho druhové se ani nezastavili. Chvíli zaváhal, zda jeho šepot vůbec slyšeli, když jeden z nich šeptem pronesl: „Ale snad se nebojíš, Fiquiene?“ řekl to dosti nepřesvědčivě a bylo znát, že ho obepíná stejný strach jako jeho druha. Dokonce si i Fiquien všiml, že se na konci věty jeho hlas nepatrně zachvěl. Ruku by za to však do ohně nedal, i když mu bylo poněkud zima. Zabalil se více do svého koženého pláště a dále mlčky následoval svého přítele, Egarase. V dáli, mezi dvěma obrovskými kopci se nebezpečně zablýsklo. Po hodné chvíli se ozval slabé, hodně vzdálené zahřmění a Fiquien zaslechl ostrou nadávku z úst Lutrana, třetího z výpravy. Dupali podle zvuku po jehličnaté pěšině, která se začala levotočivě stáčet a při pohledu dopředu mizela v lese kdesi v temné tmě, protkané onou vlhkostí oparu. Fiquien se znovu spontánně zachvěl. Tak kdy už ten Egaras zastaví? Pomyslel si. Přeci nechce jít celou noc? Avšak neodvážil se ho vybídnout, jelikož nechtěl za žádnou cenu ukázat, že jako nejmladší, je také nejbojácnější… Vnikli do temného lesa a zcela přestali vidět na cestu. Kolem se do nekonečna rozprostíraly středně velké stromy a zvířecí pěšina se jim pod nohama ztratila úplně. Fiquien si všiml, že opět o něco ztěžkl vzduch, stále doprovázen podivným, omamným zápachem. Copak to necítí? Řekl si pro sebe Fiquien a v duchu na oba své druhy zanadával. Začínal mít opravdový strach z tohoto tísnivého, zatuchlého místa a nejraději by vše zaspal. Vzpomněl se rázem na několik hospodských historek, jež slýchával. O třímetrových medvědech, o harpyjích a obrovských netopýrech, které údajně v Tedujských horách našli své útočiště. Ještě než stačil své myšlenky a představy zapudit, přeběhl ho mráz po zádech. Již se naučil nebát se v otevřeném boji. Svým dvěma dýkám stoprocentně věřil a mohl se stejně tak dobře spolehnout na svoji zručnost a hbitost, ovšem toto bylo z jeho hlediska něco zcela jiného. Bloudit ve tmě, kdy může kdykoli a odkudkoli vyskočit krvežíznivá šelma, která vidí i v noci, a proti které by se ani jeden z nich
+24
Smrt v magické holi pravděpodobně nezmohl na odpor, to bylo nanejvýše frustrující. Nervózně se otáčel s každým šelestem větru, který přicházel od východu přes hory a viděl nepřátele i tam, kde za žádných okolností být nemohli. Plížili se poněkud šátravým, nejistým krokem mezi stromy, když se Egaras rozhodl zastavit. Přistoupil k oběma svým druhým blíže, až ucítili na svých zmrzlých lících jeho teplý dech… „Ten zápach mě znepokojuje,“ zašeptal a z jeho hlasu Lutran s Fiquienem vycítili, že jsou na tom se strachem všichni tři úplně stejně. „Je čím dál víc vtíravější a už k tomu všemu není vidět ani na krok. Musíme najít nějaké skryté místo…“ Lutran na to tiše přitakal a Egaras se vydal vpravo, kamsi do tmy. Po chvíli ho už mohli následovat jen po zvuku listí, na něž došlapoval. Narazili na další křoví. Prodrali se jím a stanuli na jakési mýtince. Nad hlavou jim z ničeho nic proletěl blesk a odhalil jim, že stojí na úpatí obrovského kopce, jež se nad nimi majestátně tyčil… Obepínal ho les a na vrchol nebylo možno dohlédnout. Ozvala se dunivá rána, jako když se klátí obrovský strom, až to zatřáslo zemí pod nimi. Shodili z ramen vaky a vybalili přikrývky. Fiquien se rozhlédl a podle stínů zhodnotil, že mýtinka má tak dvakrát dva metry a je obehnána oním hustým křovím. Cítil se zde poněkud v bezpečí. Avšak přesto ho dráždil onen omamný zápach a nepřirozené dusno, jež se kolem nich i přes chladno rozprostíralo. Oheň nerozdělali a po krátké domluvě si Egaras vzal hlídku jako první. Sedl si na své pokrývky na okraj mýtinky a vzhlížel střídavě na temný stín kopce a na mraky. Okolí bylo znovu ozářeno bleskem, jež jako by přetínal celou oblohu. Vše v tu chvíli nabralo neuvěřitelně strašidelný nádech a Egarasovi projel mráz po temeni hlavy. Poté se již podruhé ozvala pekelně mocná rána. Jeho druhové už byli zachumlaní ve svých dekách a elf si z ničeho nic připadal tak strašně sám…Jako by byl najednou odkázán pouze na sebe uprostřed obrovské pustiny, v níž dosud nikdy nebyl. Aby se odreagoval, zašmátral ve svém vaku a vytáhl kus sušeného, soleného masa. Zakousl se, když začalo mohutně pršet. Obrovské kapky protínaly dusnou, dosud mrtvou atmosféru Tedujských hor a nemilosrdně bombardovaly namrzlou zem. Egaras se více zachumlal do svého cestovního pláště, tak aby se pokud možno nenamokl. Sžírala ho zima a případné nachlazení by bylo pro jejich další cestu jen velkým znepříjemněním. Seděl dlouho. Už dávno ztratil pojem o čase a po celou tu dobu špicoval uši a utápěl se ve svých myšlenkách. Třásl se zimou a přemýšlel nad svou bohatou minulostí. Nad tím, jak poprvé nastoupil do výcviku ke Kalnému jezeru, jak se seznámil se svými druhy a nakonec i nad tím, jak byli povoláni do Judolaikské armády na obranu proti útoku Federálních států ze severu. Jeho proud myšlenek však byl neustále narušován ránami z hromů a lezavým chladem, jež mu společně s přitékající vodou drásal pokožku a způsoboval v jeho nitru morální pokles. Ano, po té době, kterou nemohl určit a která pro něj byla věčností, přestal věřit nadějím na splnění jejich úkolu a v posledním stádiu zoufalství i tomu, že vůbec ve zdraví přežije noc. Jeho statečné já se v něm silou vůle vzepřelo…Tak dost, pomyslel si. Je čas vystřídat hlídku. Vstal ze svých již promoklých pokrývek a šel zbudit Lutrana. Ten však viditelně nespal. Jen co na něj šáhl, elf se pohnul a s mžourajícíma očima na něj pohlédl. Obličej měl celý mokrý, stejně jako deky. Okamžitě pochopil a vstal… „Nezamhouřil jsem oka. Mokrem…a strachem,“ vysvětlil. Egaras i když věděl, že to pravděpodobně nebude vidět se na něj povzbudivě usmál: „Ve chvíli, kdy začneš mít pocit marnosti, vzbuď Fiquiena.“ Lutran nechápal, ale beze slova si sedl na své vlhké pokrývky a přítomně se rozhlížel kolem. Egaras se zachumlal do svých dek a snažil se alespoň naspodu najít malý suchý cíp vlny, avšak na to byl déšť příliš hustý a vytrvalý. Nemohl usnout. Jeho víčka se reflexivně přivírala a otvírala při každé nové kapce, jež mu přistála na obličeji a zima s vlhkostí s ním během několika málo minut začala doslova třást. Sedl si a pohlédl na Fiquiena. Uviděl ho ve chvíli, kdy okolí ozářil již snad dvacátý blesk. Černovlasý elf se třásl úplně stejně jako on. Pomalu mu začalo připadat, že i bez nepřátel započali boj o holý život… Déšť neutuchal. Masíroval elfům prokřehlé obličeje a v jejich myslích se objevovala jen jediná myšlenka – slunečné ráno. Všichni však ve skrytu duše tušili, že jejich sen je minimálně čtyři hodiny daleko. Lutran se z ničeho nic prudce pohnul. Egaras pozvedl hlavu a spatřil ostražitě stojícího elfa, který pozorně hleděl kamsi do kopce, jež byl pokryt v těchto místech nízkými jehličnatými stromy. Pojednou se shýbl k zemi a bylo vidět, že drží v ruce svou sekeru, jež se hrozivě blyštila ve světle blesků. Egaras vstal, nahmatal kdesi na zemi své šavle a mlčky se postavil svému společníkovi po boku. Lutran na něj pohlédl a nemusel ni říkat. Egaras si domyslel, že se blíží zřejmě nějaké zvíře. Po chvíli pozorného naslouchání to také uslyšel. Odněkud seshora z kopce se ozývalo jakési podivné hluboké brumlání a evidentně se to přibližovalo směrem k nim. Byla to pro oba hrozná chvíle. Egaras slyšel tlouci své srdce až v hlavě, naplněn očekáváním, co se to vlastně mezi stromy prodírá. Ta neurčitost ho sžírala. Přerývavě dýchal a v hlavě mu naskakovaly obrazy zvířat, s nimiž už se v minulých dobách setkal. Muselo to být obrovské zvíře, když bylo schopno svými hlasivkami přehlušit jak bubnující déšť, tak práskající hromy a hvízdavý vítr. Vedle něj se ozval tichý šelest. Prudce sebou trhl a cvičeným pohybem připravil své dvě šavle do bojového pozoru. Vedle nich stanul jejich věrný druh, Fiquien. V rukou třímal své dvě podivné dýky. Po chvíli prudce máchl nacvičeným
+25
Petr Miškovský pohybem a z jednoho hrotu se objevilo pět na každé, o mnoho tenčích. O jejich ostrosti a pevnosti se však nedalo pochybovat. Černovlasý elf se postavil do pozoru a zahleděl se před sebe, do křoví, ze kterého všichni tři očekávali příchod neznámého zvířete. Brumlání se ozývalo čím dál hlasitěji a brzy ho doprovázelo rychlé prodírání porostem. Najednou se ozval příšerný řev, který zabil veškerou nebojácnost a ozýval se z místa přímo za křovím. Hlasitý šelest přehlušil dunivé bytí srdcí a v jejich zorném poli se objevil obrys obrovitého zvířete, které stálo na zadních tlapách a mohlo mít určitě přes tři metry. Egaras byl přesvědčen o tom, že proti nim stojí krvežíznivý, rozzuřený medvěd. Záblesk bílého světla z oblohy mu to záhy potvrdil. Elfům se podařilo dvěma rychlými skoky medvěda obklíčit tak, že Fiquien s Lutranem stáli po jeho bocích a Egaras ke svému neštěstí přímo proti němu. Postavil se do střehu a vyčkával…nechtěl se za žádnou cenu ukvapit nepromyšleným útokem. Náhoda mu zachránila život. Medvěd se viditelně pohnul a bylo zřejmé, že se k něčemu chystá. Egarasovi se však nepodařilo skrz neproniknutelnou tmu, doprovázenou hustým deštěm úmysl zvířete prohlédnout. V jednu chvíli znovu proletěl vzduchem blesk a ozářil obrovitou tlapu, která svištěla směrem k jeho hlavě. V poslední chvíli se pohnul a podařilo se mu sklonit tak, že pouze jeden dráp tlapy letmo škrábl o elfovu helmici. V tu chvíli zvíře bolestivě zařvalo a poté i podruhé. Bylo zřejmé, že jeho druhové nechali promluvit svá ostří. Medvěd se rozzuřil téměř k nepříčetnosti. Již se nesoustředil ani tak na Egarase a spíše rozdával rány na všechny strany rychlostí blesku. Řval srdcervoucím hlasem zoufalého zvířete a bylo téměř nemožné zaútočit na něj bez újmy. Najednou ucítil Egaras na tváři ostrou, řezavou bolest. Jeho líci přejel medvědí dráp a zanechal za sebou krvavý šlinec, z kterého začala svižným tempem téci rudá, teplá krev. Egarasovi se zatmělo před očima a slyšel se, jak bezděky zakřičel bolestí. Pustil jednu z dýk a za tvář se chytil. O pár kroků couvl, aby se dostal do bezpečné vzdálenosti. Chvíli stál pevně na nohách a v druhou chvíli se s ním svět zatočil a on se skácel na provlhlou zem. Bylo zřejmé, že již nemůže dále bojovat, alespoň prozatím. Do rány mu v tu ránu zatekla voda a bolest byla ještě o něco palčivější. Řev zvířete, ač se to zdálo již téměř nemožné, stále sílil s každou nově zasazenou ránou elfích ostří. V dalším bílém světle Egaras spatřil, že má medvěd propíchnuté jedno oko a dokonce již krvácí z huby. Elfové kolem něj obezřetně kroužili sem a tam a hledali vždy tu správnou příležitost. V jednu chvíli se Lutran mocně rozpřáhl svou oboustrannou sekerou a zasadil medvědovi poslední smrtící ránu do týla. Rudá krev mu potřísnila ostří a zvíře se s posledním výdechem skácelo z zemi. Najednou jako by se na mýtině rozhostilo ticho. Déšť stále bubnoval, avšak proti srdceryvnému řevu zvířete to bylo jako šelest komára u lámajících se vln moře. Jeho druhové se k němu shýbli a prohlíželi si starostlivě jeho ránu. Fiquien zašmátral ve svém vaku a vytáhl obvaz a v lahvičce líh. Ránu polil a obvazem zavázal tak, že Egaras mohl dýchat pouze nosem. Po chvíli řezavé bolesti, kdy působil líh se mu značně ulevilo. Pobral síly a protože nemohl mluvit, tak na své druhy jen tázavě pohlédl. Oba přerývavě dýchali a elf si všiml, že mají na tvářích také několik lehkých škrábanců, které ovšem v porovnání s jeho rigolem nestály za řeč. Fiquien se posadil na své provlhlé pokrývky a zahleděl se kamsi do dáli… Přestalo pršet. Bouře odešla o kousek dál a na mýtině se rozhostila úplná tma. Vzduch byl po dešti čerstvý a vlahý… Po několika minutách však byl znovu nahrazen oním zápachem, který se ovšem nedal nazvat smradem ani vzdáleně. Egaras musel zkonstatovat, že už mu zdaleka není taková zima. Třas skončil a vystřídal ho pocit horkosti, jež měl na svědomí pot z namáhavého boje. „Je čas jít,“ pronesl tiše Lutran. Jeho hlas se třásl strachem a bylo na něm vidět, že podobný souboj již nechce nikdy zažít. Fiquien s tím souhlasil a tak se Egaras rozhodl přizpůsobit. Sbalili si veškeré vytahané věci a vrátili je zpátky do svých vaků. Posbírali zbraně potřísněné krví, založili je do svých pouzder a tápavým krokem se vydali na cestu. V duchu se modlili, aby již brzy přišlo vytoužené ráno. Spíše po paměti, nežli po vidu se vrátili na zvířecí pěšinku a pokračovali jí směrem k východu, hlouběji do Tedujských hor. Kolem se začali objevovat daleko vyšší stromy a jejich cesta se tak stala o mnoho únosnější a pohodlnější. Pokračovali pár minut, když na úpatí obrovského strmého kopce narazili na klidnou vodní hladinu, jež se nepatrně leskla. Na okrajích se objevovala malá kola… Fiquien, jež nyní elfy vedl, přimhouřil obě oči a spatřil několik zvířat, jež se přišly po dlouhém vytrvalém dešti napít. Černovlasý elf nad tou podívanou musel žasnout. Zničehonic se zvířata poplašeně zvedla od hladiny a dala se na zběsilý úprk. Fiquiena to rozrušilo. Začal nervózně těkat očima po okolí a znovu ho opanoval ten samý strach, jako když do Tedujských hor přišli. Strach z neurčitosti, očekávání a nejistoty. Otočil se a všiml si, že stejná roztěkanost doprovází i jeho druhy. Znovu pro jistotu nahmatal u boků své dýky a bez jediného vydaného zvuku je vytáhl z pouzder. Něco ho praštilo do nosu. Vrazil do stromu a oči se mu chtě nechtě zalily bolestí. Zasunul jednu z dýk zpátky do pouzdra a oči si protřel. Jeho obraz se poněkud projasnil, ale po okrajích byl stejně nepatrně rozmazáván slzami, jež nešli setřít. Začal před sebou šmátrat, aby se podobná nepříjemná událost neopakovala.
+26
Smrt v magické holi Narazili na kopec a beze slova dorozumění se vydali po jeho úpatí po pravé straně. Za nimi se ozvalo zašmátrání snad drápů o kůru stromu. Fiquiena prudce píchlo u srdce leknutím a všichni tři se prudce otočili. I když byl Fiquien až na posledním místě od onoho zvuku, pocítil obrovský příval strachu z neznáma, jež ho připravil o veškeré síly. V jeho druhé ruce se znovu mihla jeho druhá dýka. Srdce mu bušilo jako o závod a on z onoho místa zvuku nebyl schopen spustit oči ani na jediný okamžik. Zhluboka se nadechl, když se mu do nosní dutiny vetřel onen vtíravý zápach, snad ještě o něco výraznější než prve. Zaškrábání se ozvalo znovu a Fiquiena píchlo u srdce. Bylo zřejmé, že zvíře šplhá po kůře na strom. S každým zvukem bylo elfovi hůř. Žaludek měl sevřený v křeči a chtělo se mu zvracet. Zvíře se tak pět metrů nad zemí zastavilo. Pojednou s hlasitým zaškrábáním skočilo na vedlejší strom a poté ještě na další. Během dvou vteřin opsalo kružnici kolem dokola překvapené trojice a stanulo na témže stromě jako prve začalo, stále ve výšce tak pěti metrů. Fiquienův mozek šrotoval o sto šest. Hořečně přemýšlel, co to asi tak mělo znamenat a jak na to adekvátně zareagovat. Bylo nad slunce jasné, že zvíře si s nimi zatím jen tak pohrává a tudíž se jedná o tvora nesmírně inteligentního. Černovlasý elf si nemohl pomoci, ale ve své vizi na stromě viděl onoho obrovského netopýra s velkými drápy. Představu zapudil a rozhodl se okamžitě, sebezáchovně jednat. Zatahal své druhy za ruce a dali se na co nejtišší útěk. Fiquien ovšem kromě tlukotu vlastního srdce uslyšel dusání jejich nohou na jehličí a poněkud ho to vyděsilo. Když to slyší on, tak co teprve zvíře…Marně špicoval uši, aby zaslechl byť jen slabounký zvuk jiného charakteru. Brzy se k tomu akorát přidal jeho přerývavý dech a to bylo vše, co byl schopen slyšet. Běželi pomalu. Do cesty se jim několikrát postavili nejen mohutné stromy, do nichž kolikrát narazili, ale stejně tak křoví, skrz které se museli namáhavě prodírat, čímž ztratili mnoho času. Z ničeho nic se objevili na prostorné mýtině, která byla plna kamení, jež se zřejmě sesypalo z hor. Po chvíli běhu se dalo rozpoznat, že se jedná o jakousi stezku, jejíž vznik se dal jen těžko určit…Z ničeho nic Fiquien zprudka zastavil. Asi tak čtyři metry před ním seděl či stál jakýsi podivný tvor. Vypadalo to spíše jako stín, u kterého se ve tmě nedal určit ani tvar ani velikost. Fiquiena přejel ochromující mráz po zádech, který skončil až u temene hlavy. Znovu ucítil, jak ho bodlo u srdce. Skrze tmu na něj upřeně hleděly dvě zvířecí, oči s nebezpečně zúženými zornicemi. Jejich bělmo bylo žluté a nepostrádalo načervenalý nádech. Oči ho pohrdavě probodávali a zračila se v nich nesmírná, až odstrašující inteligence. Byly to zároveň oči zuřivé, lačnící po krvi. Fiquien se marně kdesi ve svém nitru snažil zapudit strach a prudce máchl oběma rukama. Se zvukem, který je tak charakteristický pro vytahování meče z pochvy se hroty jeho dýk opět znásobili a on se postavil do střehu, plný obav a očekávání. Útok však nepřišel. Tvorovy oči se ještě více zúžily a s viditelným úšklebkem se ztratily kdesi po straně stezky, provázeny hlasitým šelestem. Fiquien, vyčerpán strachem a leknutím se přinutil znovu se rozběhnout, následován svými druhy. Za svého vyčerpávajícího běhu téměř neviděli na cestu. Putovali spíše po citu a několikrát jeden z nich klopýtl a rozplácl se po kamenní. Ihned ho uchopily dvě silné ruce a pomohli mu zpátky na nohy. Znovu vstoupili do lesa. Šmátravým poklusem pokračovali několik minut, když se objevili na jakési louce, jejíž velikost se skrze neproniknutelnou tmu nedala určit. Zpoza temného mraku vyšel měsíc a poprvé za svou noční pouť viděli na cestu. Louka byla obrovských rozměrů a po svých stranách se zvedala po vysokých kopcích, které mezi sebou vytvořily jakousi soutěsku, v níž podle zvuku tekla voda. Elfové výrazně zrychlili krok, úměrně se zvýšenou jistotou došlapu. Fiquienovi se opřel do lící studený vítr a vzhledem k tomu, že byl zpocený skrz naskrz, přišlo mu to celkem vhod. Ovšem stejně je provázel onen vtíravý zápach, který byl už téměř k nesnesení… Těsně kolem něj se mihl stín. Zamrazilo ho až do morku kostí a on ještě pevněji sevřel své dvě dýky. Jeho druhové si viditelně ničeho nevšimli a tak po kratičkém zaváhání pokračoval ve svižné cestě. Pojednou byl znovu donucen zastavit. Na něho upřeně hleděly troje žlutočervené oči, jaké již jednou spatřil na stezce. Byly plné pohrdání a krvežíznivosti. Za nimi se rýsoval kupodivu obličej s jemnými rysy, které ovšem ani vzdáleně neodpovídaly tomu nenávistnému pohledu. Bylo zřejmé, že tvorové jsou v podřepu a vyčkávají, pásnouce se na elfích nejistých a možná i polekaných pohledech. Fiquien již tušil, s kým má tu čest. Proti nim stála Kyrka, s níž už se jedenkrát střetl, když společně se svými druhy doprovázeli konvoj s královskými daněmi. Tenkrát vypadala jako žena a měla ostré drápy. Na její hbitost a nadlidskou agresivitu černovlasý elf nebyl schopen zapomenout…Nyní se zdálo, že krvelačných stvoření je hned několik. Za nimi zašustila tráva a všichni tři se spontánně otočili. Byli obklíčeni celkově pěti Kyrkami s lačnými pohledy. Fiquienovi se to zdálo nanejvýš podivné. Dosud měl pocit, že jedna Kyrka druhou nesnese… Během vteřiny se elfové otočili tak, aby si navzájem kryli záda a postavili se do střehu, vyčkávajíce na zdrcující útok. Lutran držel svou sekeru oběma rukama a párkrát zkušebně švihl. Fiquienův strach se poněkud změnil. Již to nebyl ten nejistý. Nyní ho provázel strach, který již dobře znal a který mu dodával hbitosti, rozhodnosti a dravosti. Byl jím poháněn jako vozka koňským spřežením, s velkým chtíčem ubránit se a vyváznout. „Přišel čas zemřít,“ oznámil ledový, ženský hlas, který byl i přes svojí chladnost uhlazený a důstojný. Fiquien náhle pocítil obrovskou chuť tu ženu spatřit, jako by její hlas vypovídal o tom, že je krásná. Poté veškeré myšlenky zapudil, ještě více sevřel své dýky a zatnul zuby v nenávistném úšklebku.
+27
Petr Miškovský „Ano, to jistě, ale jak pro koho,“ pronesl odvážně, ale přesto cítil, že se jeho hlas chvěje. Bylo zřejmé, že Kyrky si toho moc dobře všimly a když elf přejel jejich oči, uviděl nepokrytý výsměch, který ho neuvěřitelně vydráždil. Vrhl se vpřed s bojovným výkřikem… První dvě Kyrky od sebe rozdělil prudkým máchnutím dýkami na obě strany. Tvorové jako by zuřivě zasyčely a po chvíli zaútočily. Fiquien se sehnul seknutí smrtícího drápu a téměř v tom samém okamžiku bodl spodem. Nezasáhl. Kyrce se záhadným způsobem podařilo ostří vyhnout a okamžitě skočila elfovi po krku. Byl sražen neuvěřitelně prudce k zemi a začali se válet po zemi, snažíce se jeden druhého navzájem zranit. Černovlasý elf se snažil vyprostit s tvrdých sevření obou rukou, která mu drtila zápěstí a pokoušel se s každým převalením Kyrku alespoň nepatrně říznout svými dýkami. Sevření však nepovolovalo. Na svém zpoceném těle, i přes brnění cítil, že Kyrka je zcela nahá a snaží se ho přitlačit k zemi kyprými ňadry, jež se jí při boji svůdně pohupovala. Fiquien však byl v situaci, kdy na protivníkovy tvary neměl ani pomyšlení. Brzy začal postupně ztrácet síly. Snažil se udržet Kyrčiny ostré, dlouhé smrtící drápy mimo dosah svého těla, ale tvor se vyznačoval skutečně nadlidskou silou, která ho připravovala o poslední sílu, vůli a s tím i naději. Byl přemožen. Kyrka ho přitlačila celým svým tělem k zemi a jeho veškerá snaha se vyprostit ze sevření byla marná…neměl sil. Cítil se přesně tak, jako jeho sokové v soubojích před několika dny, avšak s tím rozdílem, že hleděl do tváře nejen prohře, ale v prvé řadě smrti. Koukala na něj skrze dvě krvelačné oči, již si ho s nesmírnou inteligencí a pohrdáním prohlížely. Uvědomil si, že je skutečně v koncích, ale uvnitř sebe pocítil narozdíl od strachu takové podivné uklidnění a smíření. Nebyl schopen určit, co to způsobilo… Vzduchem se ozval mohutný svist ostří a jeho obličej ovanul chladný vzduch. Něco ho praštilo do nosu. Protřel si oči od slz a brzy zjistil, že to byla setnutá hlava Kyrky, jež ho ještě před chvíli držela v kleštích. Okamžitě vstal a protáhl si zmožené paže. Lutran, jehož sekera se postarala o Fiquienovo vysvobození, nyní zápasil s dvěma Kyrkami najednou. Jeho boj se dal nazvat zoufalým. Snažil se rozdávat rány na všechny strany a pokud možno udržet si obě Kyrky co nejvíce od těla. Bylo znát, že jedna z nich má v boji obzvláště zkušenosti, veškeré její pohyby působily koordinovaně a promyšleně. Pro Fiquiena to bylo obrovským pokušením a vzhledem k tomu, že Egarase a další dvě zbývající Kyrky nikde neviděl, vrhl se na onu Kyrku s dychtivou chutí pomstít se za předchozí nářez. Vyskočil co nejvýše do vzduchu a padal směrem k zemi svými hroty napřed, přímo na Kyrčina záda. Něco však Kyrku přinutilo otočit se. Ve světle měsíce Fiquien spatřil ozářený zpocený obličej krásné mladé ženy, jejíž oči však byly dravé a vzhlížely ostražitě a nebezpečně. Kyrka se rychlostí blesku elfím ostřím vyhnula a zasadila Fiquienovi kopanec do hlavy. Elfovi se zatmělo před očima, když se před ním mihl stín ruky a ostrý dráp mu sjel po helmě tam, kde měl ještě před chvílí hrdlo. Fiquien se během vteřiny opět napřímil a postavil se do střehu, z něhož si kryl téměř celé tělo. Vyčkával. Kyrka kolem něj začala hbitě kroužit, viditelně hledajíce skulinku v jeho obraně. Po chvíli, ač se to tak elfovi nezdálo, ji našla. Naznačila výpad z jedné strany a než se elf nadál, ucítil na svém druhém boku prudký náraz celého těla. Ležel na zemi, když ho tělo Kyrky znovu dostalo do úzkých. Prudce vykopl nohama a než se na něm Kyrka stačila dostatečně efektivně uvelebit, setřásl ji ze sebe. Ohnal se dýkou a zaslechl napůl ženský, napůl zvířecí zběsilý jekot. Sekl Kyrku přes břicho a mělkou, v šeru tmavou rýhou začala po jejím útlém břiše téci krev. Kyrku to však neoslabilo, jak Fiquien v hlouby duše očekával a doufal. Naopak ji to rozzuřilo k nepříčetnosti a přimělo ji to k risku. Poprvé odvážně zaútočila a jen o fous se vyhnula Fiquienovým čepelím. Napodruhé se jí to ovšem zdařilo a znovu elfa povalila na zem. Tentokrát však než stihl zareagovat, byl v matové situaci, neschopen pohybu, drtivě bolestivě tlačen na mokrou travnatou zem… Nenávistně hleděl do očí, které se mu vysmívaly. Byly to kruté, vůdcovské zvířecí oči, ve kterých se zračila mizivá lidskost. Ve světle měsíce se zaleskl ostrý dráp, který pomalým, nanejvýš frustrujícím pohybem směřoval k jeho nijak nekrytému hrdlu. Ruce měl položené tak nešťastně, že si na nich ležel. Znovu se snažil vymanit ze sevření, ale nezdařilému pokusu věnoval už svůj poslední zbyteček sil. Pojednou začal zase slyšet. Kousek od něj viditelně řádil boj mezi Lutranem a jinou Kyrkou. Byl slyšet neustálý svist jeho mohutné sekery, která protínala pouze vzduch. Najednou Lutran hlasitě vyjekl bolestí, chvíli bylo ticho a poté se znovu začal ozývat svist jeho sekery…Fiquien však věděl, že v tuto chvíli mu jeho přítel a druh nepřijde na pomoc, protože má dost co dělat sám se sebou. V skrytu duše se již černovlasý elf připravoval smrt, když se Kyrka zničehonic otočila a rychlostí blesku z něj seskočila…Nad Fiquienem proletěla vzduchem Egarasova šavle. Silná ruka ho vyšvihla zpátky na nohy… „Utíkej,“ uslyšel naprosto vysílený, Egarasův hlas. Fiquien na něj vzhlédl a všiml si, že jeho druh má pouze jednu šavli a jeho obličej je poset krvavými šrámy. Měl v patách hned dvě Kyrky, které ovšem viditelně nikam nespěchaly. Jejich pohledy se elfům vysmívaly, jako by říkaly – Nám stejně neutečete. Egaras se v běhu ohnal po Lutranově Kyrce a uštědřil jí krvavý šrám na ruce. Kyrka zaječela svým napůl zvířecím, napůl ženským hlasem a chystala se na Egarase vrhnout, když ji zastavila ruka Kyrky s oním velitelským vzhledem, jež málem připravila Fiquiena o život. Všichni tři elfové se dali do zoufalého, klopýtavého úprku a na jejich tvářích bylo očividné, že ani jeden z nich v nějaké svítání nevěří. Zurčení vody mezi kopci zesílilo. Narazili na široký potok a vydali se podél něj. Vběhli do lesa a měsíc na obloze vystřídaly temné větvě jehličnatých stromů. Do cesty se jim stavěly kořeny a větve lesního porostu. Za
+28
Smrt v magické holi nimi se najednou kdesi z louky ozval bojový, nadšený řev Kyrk, který elfy prostoupil v podobě strachu. Hon začal, řekl si každý z elfů v duchu. Lutran ve chvíli, kdy řev dozníval ošklivě klopýtl…Nevěděl, jestli to byla jen hloupá náhoda, nebo se lekl srdceryvného jekotu, ale zapotácel se a spadl rovnou do potoka. Voda byla skutečně nesmírně ledová. Rychle vyskočil na nohy a hnal se za svými druhy dál, stále svíraje svou sekeru. Obklopil ho náhlý, šílený mráz, který odkrvil všechny jeho končetiny. Běh mu byl stále namáhavější a pomalu, ale jistě za svými druhy zaostával. Egaras s Fiquienem si toho brzy všimli a začali ho naléhavě pobízet k rychlejšímu běhu. V jejich hlasu byl nyní slyšet už zcela nepokrytý strach… Hnali se dál. Obklopil je znovu ten podivný zápach Kyrk a ze tmy za nimi se čas od času ozval krvechtivý jekot, jež jim vždy projel zády, jako zamrazení. Řev se nebezpečně blížil a je to pobízelo k čím dál rychlejšímu a nebezpečnějšímu běhu. Narazili na vysoké ostnaté křoví. Nezaváhali ani na jediný okamžik a s hlasitým praskáním větviček se začali prodírat skrz zbraněmi napřed. Na jejich hlavách a krcích přibilo několik krvavých škrábanců, ale Fiquien musel v duchu zkonstatovat, že bolest necítí…Vše zatemňoval jen ten panický strach z nebezpečí. Byl to strach z bezprostřední smrti… Znovu běželi lesem. Řev Kyrk sílil a rozléhal se kolem nich. Jejich srdcí se chápala marnost. I když jejich běh dávno překročil maximum možností, Kyrky se stále blížily – nebylo před nimi úniku…Začali stoupat mírně a po chvíli prudčeji do kopce. Dech elfů se stal mnohem přerývavější a o mnoho se zpomalil, avšak na zastavování nemohlo být ani pomyšlení, tak moc byli hnáni strachem…Jekot pronásledovatelů se ztišil až utichl úplně. Ani jednomu z elfů se však neulevilo, spíše se v jejich tvářích objevilo ostražité očekávání, v podobě neustálého rozhlížení do stran. Útok nakonec přece jen přišel, v místě dosti velkého, jehličnatého srázu. Na vedoucího Fiquiena skočila odněkud ze tmy Kyrka, s kterou už měl tu čest a srazila ho ze srázu dolů. Oba dva se kutáleli z kopce, snažíce se držet toho druhého a neumožnit mu jakkoliv zaútočit. Fiquien se několikrát během kotrmelců praštil do hlavy a zoufale si přál, aby tento napůl let, napůl skluz co nejdříve skončil…Zastavili s prudkou ránou o strom, kdesi uprostřed srázu. Černovlasý elf měl smůlu a byl ten vespod, přitlačen ke stromu celou Kyrčinou vahou. Vyrazilo mu to dech a než se byl schopen vzpamatovat Kyrka vzala jeho hlavu a praštila s ní o strom ještě jednou… Elfovi se zatmělo před očima. Naslepo sekl dýkou, ale ostří jen se svistem proletělo vzduchem. Ocítil drtivý tlak na krku, dvou jemných rukou – Kyrka s velitelským hledem mu bezcitně, až nenávistně hleděla do očí a škrtila ho. Začal sebou škubat, ale síly ho rychle opouštěly. Několikrát se ohnal dýkami, ale pouze promáchl. Pojednou Kyrka bolestivě vyjekla. Řízl ji do stehna a cítil, jak mu ruku zalila krev z hluboké rány. Stisk povolil a Kyrka ještě jednou bolestivě zaječela, poté se zvuk změnil ve spíše bojový povyk a Kyrka se od něj na okamžik vzdálila, než znovu zaútočila. Fiquien popadl dech, napřímil se postavil se do bojového postoje během necelé sekundy. Kolem něj prosvištěl dráb a naštěstí mu pouze sjel po brnění na rameni. Ohnal se znovu oběma rukama, když z ničeho nic ucítil prudkou, řezavou bolest na tváři. Krev mu začala stékat po kůži a jemu se zatmělo před očima. Dráp mu natrhl mimický sval, takže nemohl vůbec pohnout čelistí. Než se vzpamatoval, náraz mu podrazil nohy a on se opět svalil do jehličí, pusou napřed. Ve chvíli, kdy se rýha na jeho tváři střetla s výplodem jehličnatých stromů, ucítil bolest ještě o něco řezavější. Z úst se mu vydrala hrdelní, bolestná nadávka v elfím jazyce, kterým se jeho nynější situace dala vyjádřit opravdu nejpřesněji. Byl přitlačen k zemi celou vahou krvelačného tvora a tentokrát na sebemenší pohyb neměl ani prostor, ani špetku energie – zbytek jí, jako by se vytrácel v jeho krvácející ráně. Obě ruce mu Kyrka nemilosrdně zkroutila za záda a jako by na něco vyčkávala. Z ničeho nic uslyšel Fiquien odkudsi z lesa řev jiné Kyrky a po chvíli ještě jeden z jiné části lesa. Fiquien ho naneštěstí musel posoudit jako vítězoslavný…Snad žijí, přál si v duchu a myslel tím své věrné druhy a přátele, kteří již dlouhá léta tvořili jeho rodinu. Jeho pravá rodina žila v Kronelianu a o jeho osud se ani v nejmenším nestarala. Možná by se divila, kdyby slyšela, co všechno již přežil a před čím nyní stojí… Kyrka, která ho držela v kleštích, nyní tolik ženským hlasem odpověděla na volání divokým řevem. Chvíli se nic nedělo, když se ze tmy lesa objevily tři Kyrky, vlečíce po zemi dva zmožené a zakrvácené elfy. Fiquien na ně chtěl pohledět, ale když nepatrně zvedl hlavu, palčivá bolest ve zkroucených rukou mu přirazila obličej zpátky do jehličí. Nyní si byl jist, že je konec – už nebyl, kdo by ho zachránil. Kyrky jim odebraly zbraně a vaky… Elfové byli vlečeni po zemi snad půl hodiny. Po té dlouhé době, která ani jednomu z elfů na síle záměrně rozhodně nepřidala, dorazili opět k potoku. Kyrky jim zde vymáchaly hlavy, čímž smyly ve většině případů krev a utopily zde jejich zbraně a cestovní vaky. Bez jediného prohozeného slůvka mezi sebou potok přebrodily a pokračovaly dál. Fiquien si marně lámal hlavu, co s nimi chtějí podniknout a nečekal, že se jim jen tak brzy dostane odpovědi… Začalo pomalu svítat. Okolí se mírným tempem stále více projasňovalo a brzy se čas od času mezi stromy objevil zářící, hřející kotouč. Tedujské hory nabraly poněkud přijatelnějšího, méně hrůzostrašného dojmu, ale ani jednomu z elfů to nepřineslo do srdcí radost…Všichni se báli dalšího nepřítelova činu. Kyrky se však neměly ani k přestávce. Stále nemilosrdně vytíraly s elfy půdu Tedujských hor a Fiquien si po chvíli uvědomil, že je táhnou k jihu. Vskutku nerozuměl jejich počínání… Brzy dorazili na další louku s vysokou promoklou trávou a poprvé po době, která se elfům zdála jako věčnost zastavili. Po chvíli, kdy Fiquiene ležel nemohoucně rozpláclý obličejem k zemi se otočil a poprvé Kyrky spatřil za
+29
Petr Miškovský denního světla. Všechny byly nahé a měly nádherná, pravidelná těla s velkými ňadry. Pokožku měly hodně snědou, spíše načervenalou a až na ostré, tmavé, tak pěticentimetrové drápy na nohou a rukou vypadaly jako ženy. Jejich obličeje se velmi lišily, avšak ani o jenom z nich se nedalo říci, že by nebyl hezký. Každý z nich byl zkrášlen dlouhými, hnědými rovnými vlasy. Se vzhledem Kyrky velitelského vzhledu se však nemohly vzhledy ostatních Kyrk ani v nejmenším srovnávat. Kyrka, až na to že měla svůj drsný, neúprosný pohled zvířecích očí vypadala opravdu dokonale. Její křivky úžasně splývaly, ňadra se kypře pohupovala s každičkým, sebemenším pohybem a na rozdíl od ostatních Kyrk byla zajímavá i jako žena. Vypadla neuvěřitelně svůdně…Fiquien však přes to přese všechno k té krásce cítil největší zášť a nenávist ze všech a jejím vzhledem se snažil pokud možno nezabývat… Během několika vteřin byl opět převalen na břicho a ruce měl svázány za záda jakousi pevnou travinou. Jedna z Kyrk se nad ním postavila, zvedla mu hlavu z mokré trávy a jízlivě si ho prohlížela. Fiquienova tvář se i přes bolest stáhla v nenávistném úšklebku a ústa plivla Kyrce přímo do obličeje…Ta se zatvářila zuřivě, otřela si sliny z tváře a praštila mu s hlavou o zem. Tváří mu opět projela pronikavá bolest z hlubokého krvavého šrámu, až mu do očí vhrkly slzy. O trávu si je otřel a položil hlavu znovu na mokrou zem. Přepadla ho neuvěřitelná únava a on se snažil alespoň na kratičký okamžik usnout… Sotva zamhouřil oči, celým jeho tělem bylo mocně škubnuto a pokračovalo se v cestě. Opět byl napůl tažen po zemi, napůl lezl po čtyřech. Začalo ho zužovat vysílení z námahy a ztráty krve a nesmírný hlad. Vyřkl to nahlas… „Věru sem si myslela, že toho elfové snesou víc.“ Odvětila mu na to Kyrka velitelského vzhledu ženským hlasem a opovržlivě si ho přitom prohlížela…Fiquien zrakem neuhnul a nevraživě ji očima probodával… „Pokračujte dál!“ rozkázala ostatním Kyrkám a zmizela rychlostí střemhlav letícího jestřába v nejbližším lese. Elfové byli znovu taženi mokrou trávou… Kyrka se brzy objevila mezi kmeny stromů a držela v rukou dva mrtvé zajíce, bez hlav a stažené z kůže. Fiquien se spontánně ušklíbl odporem… „Možná, že až přijde opravdový hlad, nepohrdnete…“pronesla Kyrka nenávistně a elfům to poprvé připomnělo ženu, která jako by nebyla dostatečně oceněná za kuchařský výtvor. Fiquien to ovšem nehodlal jíst…raději zemřít, než být mučen nepřítelem a už nikdy nepoznat to, co normální lidé nazývají životem. Postupně začal z trmácivé cesty, hladu a žízně ztrácet vědomí a blouznit… Ucítil ocelový stisk na čelisti. Zvolna otevřel oči a spatřil dvě Kyrky, jak mu zaklánějí hlavu a drtivou silou mu drží otevřená ústa, aby mu daly násilím napít a najíst. Nalily mu do chřtánu vodu a i když se zakuckal, cítil, jak mu zvolna teče do žaludku. Poté ucítil v ústech sirové maso…Dopomohl si jazykem a nerozžvýkané králičí maso vyplivl ven. Ucítil bolestivý úder jemné ruky na líci, kde byl již zraněn. Bolestivě zaskučel a cítil, jak z krvavého šrámu začala opět téci krev…Nehodlal se však vzdát. Do úst přišel nyní jen malý kousek masa, který již nebylo třeba kousat…nebyl s to ho vyplivnout a snadno zmizel v útrobách jeho těla. Několikrát se to opakovalo a i přes marné pokusy se vzepřít, vytrhnout se ze sevření byl během několika minut sytý… Pokračovali dál. Všude kolem nich se rozprostírali vysoké kopce Tedujských hor, zahalené v mlžný opar, který jim bránil spatřit byť jen nepatrnou část modré oblohy. Vzduch byl prosycen zápachem Kyrk a chladno z provlhlého oblečení, jako by se elfům vpíjelo do kůže. Znovu vešli do hlubokého lesa, který byl tvořen zejména jehličnatými, vysokými stromy. Bylo pološero a ticho rušilo jen dvoje soví houkání…Z ničeho nic se ozval kdesi v dáli hluboký smích a poté ho následoval bezstarostný, hlasitý hovor. Kyrky znejistěly. Zacpaly elfům ústa vlastníma rukama a přimáčkly je k zemi. Fiquien neviděl, co se děje, ale bylo zřejmé, že se Kyrky snaží před výpravou ukrýt… Hlasy se ozývaly čím dál blíže a brzy se dala odlišit jednotlivá slova. Fiquien nepatrně zvedl hlavu a svým elfským zrakem se zahleděl před sebe…viděl v pološeru mezi stromy šest menších, mohutných postav. Černovlasý elf byl přesvědčen, že se jedná o trpaslíky… Chtěl zakřičet, ale jeho ústa byla zakryta příliš důsledně. Výprava se přibližovala a postupně Fiquien spatřil obří, mohutné sekery, zavěšené na jejich zádech, dva z nich měli nepřirozeně tlusté, obouruční meče… Jeden z nich, který hleděl velitelským pohledem zavětřil. Něco tiše pronesl ke svým druhům a celá výprava se zastavila – v jejich svalnatých, mohutných rukách se objevily vražedné zbraně. Trpaslíci utvořili kruh a rozhlíželi se kolem asi padesát metrů od elfů, kteří byli ukryti v trávě ve stínu dvou obrovských stromů. Výprava mlčela a po chvíli se vydala pomalým, pátravým krokem směrem k elfům… Fiquien je upřeně pozoroval. Uvědomoval si, že je to pravděpodobně jejich poslední možnost záchrany. Začal sebou škubat, aby se vymanil ze sevření. Tlak k mokré zemi se však zvýšil a on už se vůbec nemohl pohnout. Znovu koutkem oka pozoroval trpaslíky… Ti se zastavili asi dvacet kroků od výpravy a znovu se rozhlíželi kolem sebe. Poté se znovu, poněkud poklidněji rozešli, ovšem už nešli směrem k zajatcům, nýbrž se vydali ve směru své původní cesty.
+30
Smrt v magické holi Fiquien v duchu zaklel. Uvědomoval si, že kdyby je trpaslíci spatřili, určitě by již byli svobodní, obzvláště při pohledu na obrovské sekery, obouruční meče a silné, plátové brnění, kterým by jistě Kyrčin ubohý dráp neprošel. Černovlasý elf měl pocit, jako by právě odcházel jeho život… Kyrky na povel své velitelky ještě hodnou chvíli zůstaly ukryté a potom se i s vláčejícími elfy za sebou vydaly na další zdlouhavou cesty. Fiquien trpaslíky neustále proklínal…jak mohli být tak slepí a nevšímaví? Nemají snad oči a červenej, velkej zarudlej rypák na čichání…ať táhnou k čertu! Zlořečil i sobě, svým druhům a ze všeho nejvíce Sarethovi, který je pravděpodobně poslal na smrt…ano, jistě by jen tak nevyhodil peníze oknem…Zradil a zbavil se nyní těch nejlepších bojovníků ve městě… Cesta se vlekla. Elfové měli sedřená kolena do krve. Slabá kůže, jež měli na kolenou jako spojnici plátů brnění šoupavý nápor nevydržela a prodřela se, a i když sečné rány z minulé noci pomalu zasychaly, prodřená kolena působila stejně bolestivě a únavně… Den se přelomil přes svojí polovinu a odpoledne bylo dusné. Občas zahřmělo a liják vlhkým vzduchem upozorňoval na svůj příchod. Postupně se stmívalo temností mračen a začalo opět hustě pršet. Kyrky si však z nečasu pranic nedělaly a žádné zastávky se nevedly…až pozdě večer, kdy bylo již sotva vidět na krok. Kyrka velitelského vzhledu dala povel k zastavení a poslala jednu z Kyrk na lov… „Nebude snadnější je zabít?“ řekla Kyrka, která celou tu dobu táhla nejtěžšího z elfů – Lutrana. Její hlas zněl utrmáceně, znaveně a hlavně v něm Fiquien slyšel pěknou dávku zlosti. „No na to nemysli, Filio!“ zchladila ji Kyrka velitelského vzhledu. „Mám jasný rozkaz od našeho pána – přivézt všechny tři bez fyzické újmy. Pokud se proti tomu chceš stavět, já si za to odpovědnost neberu…ty se z toho budeš zpovídat…“ Filia se spontánně zachvěla. Fiquien, který to vše mlčky pozoroval, vytušil, že má Kyrka hrůzu z rozhovoru se svým pánem… „Ale budem se střídat v tom zatraceném tahání, Weilo!“ oslovila Filia Kyrku velitelského vzhledu vzdorně. Ta ji zpražila výhružným pohledem a poté se na ní jízlivě usmála: „Myslím, že je jasné, kdo byl pověřen tímto úkolem a kdo mu byl dán k ruce. Tudíž je jasné, kdo zde o ovšem rozhoduje…já. A proto já rozhodnu, kdo bude koho mít na starosti. Okamžitě popadni svého světlovlasého a pokračujeme v cestě…“ Filia se na ní zlostně zašklebila, ale rozkazu uposlechla a popadla Lutrana. Weila se rozhlídla po Kyrce, kterou poslala na lov, jen tak pro sebe pokrčila rameny a popadla Fiquiena…Ten toho okamžitě využil: „Tak Weila…já jsem Fiquien,“ elf na ní mluvil, i když při cestě po kolenou viděl pouze půdu pod sebou. Nemohl tedy spatřit její obličej, který zatím nepromluvil. „Takže vy ste z toho svýho pána viditelně všichni podělaný strachy…“dal si záležet, aby to znělo pokud možno co nejvíce výsměšně a pohrdlivě. „Drž zobák,“ zasyčela Weila, jako by zasáhl její velmi citlivé místo a Fiquien pocítil, jak nenávistně vrývá své drápy do jeho zad a zezadu do krku. Sevřel zuby v bolestném, potlačovaném stenu, ale nehodlal se vzdál. Nevěděl proč to dělá, ale činilo mu za dobře, rýpat se v Kyrčiných slabinách a snažil se ji ze všech sil vyprovokovat… „Ale copak, copak. Že bych se trefil přímo do černého?“ řekl jízlivě. „Můžu za sebe říci, že jsem se nikdy nikoho nebál, tak hluboko bych opravdu nikdy nemohl klesnout…“ „Tak zavři už zobák,“ elf opět zasténal a nyní pocítil Weiliny drápy hluboko pod kůží ve svém mase. Vhrkly mu do očí slzy, ale on pokračoval: „Také jsem nikdy nebyl takový srab, abych štěkal, jak někdo píská…“ tentokrát opravdu bolestí zakřičel. Cítil na své promoklé, studené kůži svou vlastní teplou krev a zamžilo se mu z toho před očima. Byl si ovšem jistý, že mu Weila nic zásadního neudělá…Měla viditelně příliš velký strach ze svého pána, než aby si dovolila ho neuposlechnout. Zatnul zuby, aby se jeho hlas nechvěl a procedil: „Jdi k čertu…taková je v Judolaiku svoboda slova! Taky jsem myslel, že v něm nikdy nebyli otroci, ovšem když jsem potkal vás, docela mě to vyvedlo z omylu…“Znovu zakřičel bolestí a ucítil na promoklé tváři Weilinu pěst. Vyplivl krev z krvácejícího rtu. „Ještě slovo a přísahám, že tě zabiju,“ řekla výhružně ledovým hlasem, ovšem Fiquien se toho nezalekl….považoval to pouze za prázdná slova. Už nic nemohlo být pro něj horšího…Byl promoklý, krvácel, třásl se zimou, sužovala ho palčivá bolest v kolenou, na tváři, v puse, na krku a na zádech. Jeho budoucnost se rozplynula s odchodem trpaslíků a jedinou, možná poslední radost našel v popichování svého věznitele. Déšť neúprosně masíroval již dávno promoklou zem a mokré větve stromů už vodě v sestupu na zem nebránily. Vzduchem se ozývaly dunivé rány hromů, ale světla blesků se nedala přes husté stromy spatřit. Weila celou výpravu opět zastavila… „Bolej nožičky?“ pronesl Fiquien nahlas výsměšně a opět utržil tvrdou pěst od Weily. Znovu vyplivl krev a jen na ni výsměšně pohleděl. Většina Kyrk ulehla ke spánku a pouze jedna z nich držela hlídku. Fiquien se snažil uvelebit se co nejpohodlněji, aby i přes hustý déšť usnul. Zavřel oči a přestal vnímat vše kolem…Najednou se těsně vedle něj ozval svist obrovské sekery a poté praskot rozbité lebky.
+31
Petr Miškovský Vedle něj stál se soustředěným výrazem šedovousý trpaslík. Držel v ruce obrovskou zakrvácenou sekeru a opatrně na něj pohlížel. V jeho očích elf našel zkušenost, nutnou obezřetnost a sebejistotu. Fiquien se rozhlédl a všiml si, že kolem něho zuří bitva. Bylo zde oněch šest trpaslíků. Dva z nich se oháněli dvěma obouručními, širokými meči a čtyři mohutnými sekerami a všichni doprovázeli svoje pohyby bojechtivými výkřiky hlubokými hlasy. Kyrky se sice rozmachům těžkopádných zbraní snadno vyhýbaly, ale hbité útoky jejich drápů si nebyly schopny najít cestu přes těžké ocelové pláty brnění. I Weila, v boji nezkušenější, kolem jednoho z trpaslíků marně kroužila a snažila se najít alespoň sebemenší mezeru v obraně. Brzy však začala před trpaslíkovými mohutnými seky sekery couvat a nakonec se s nenávistným výkřikem ztratila v lese. Ostatní Kyrky ji téměř vzápětí následovaly… Atmosféra se utišila. Trpaslíci upřeně sledovali tři na zemi svázané elfy a vzájemně se častovali tázavými pohledy. Potom jeden z nich, trpaslík velitelského vzhledu promluvil: „Tak je rozvážeme, ne? Co říkáte, chlapy?“ jeho hlas zněl téměř bezstarostně. Ostatní trpaslíci však stále neměli k pohybu. Svírali v rukou své obrovské zbraně a nedůvěřivě si všechny tři prohlíželi. Egaras nevěděl, zda by bylo lepší promluvit, nebo raději mlčet, ale při podrobném pohledu na trpasličí, sveřepé tváře raději mlčel… Několik desítek vteřin bylo slyšet jen bubnování deště. Nakonec onen šedovousý trpaslík, který si prve tak prohlížel Fiquiena, založil svoji ostře nabroušenou sekeru do postroje na záda, vytáhl z opasku dlouhou dýku a všechny tři elfy mlčky vysvobodil. Ostatní to brali jako jakési rozhodnutí a po jeho přikladu vrátili zbraně na svá původní místa a tři z nich pomohli elfům na nohy. Egaras se konečně odhodlal promluvit, i přes bolest z krvavých šrámů na obličeji a téměř do kosti prodřená kolena. Jeho mysl, která si konečně uvědomila, že jsou volní, zaplavilo štěstí… „Mnohokrát děkujeme, zachránili jste nám život…nikdy na to nezapomeneme.“ Řekl s úlevou v hlase. „To nic,“ promluvil vesele trpaslík velitelského vzhledu, který musel z Egarasova hlasu vycítit, že žádné nebezpečí ze strany elfů nehrozí. „Abychom se představili, já jsem Gasder. Tohle je Waslok, nejstarší z nás,“ ukázal na šedovousého trpaslíka, který je vysvobodil. „Potom zde máme opravdovou raritu – trpasličí dvojčata, Roplikuz a Zukilpor.“ Egaras se na oba zahleděl, když mu podávali své dvě silné, chlupaté ruce a všiml si, že jsou skutečně k nerozeznání podobni. Byli z trpaslíků hned po Gasderovi nejstatnější, oba rudovousí a jejich věk se nedal odhadnout. Brnění se skládalo z tlustých, lesknoucích se plátů ocele a na hlavách měli prosté helmy, přesně přiléhající na hlavu. Zpod nich každému dvojčeti trčel hustý, nemytý chomáč narezlých vlasů. Dvojčata měla pichlavá, až roztomilá očka, zarudlé nosy jako velké bambulky a rudý plnovous. Za širokými rameny jim vykukovaly dvě odlišná, dřevěná, okovaná topůrka sekyr. „…a ti dva s meči jsou vpravo Grar a vlevo Ruiken,“ dokončil Gasder větu. Gasder byl opravdu statný trpaslík, ze všech nejmenší a měl největší a nejtěžší sekyru. Dal se nazvat opravdu podsaditým a šel z něj strach i když se tvářil přívětivě. Jeho rezavé vousy provázelo již několik šedivých pramínků. Měl ostražité oči, z nichž kdyby se měl určit věk, byl by trpaslík hodně starý, obrovský nos a výrazné rty, zpola zakryté vousy. Brnění vypadalo opravdu vysloužile, bylo odřené, ale přesto budilo dojem, že trpaslík patřil kdysi mezi vážené trpaslíky a možná i vojevůdce. Součástí toho byla zdobená, již poškrábaná helma… Grar s Ruikenem patřili mezi trpaslíky, jaké už Egaras za svůj život několikrát viděl. Ovšem bylo znát, že se jedná o skutečně drsné chlapíky, kteří nejdou pro ránu daleko. Jejich meče patřily k těm lepším, ale Egaras si nebyl jist, zda se jedná o Kronelianské zbraně. Podal jim ruce a ujal se představování elfů: „Tedy…já jsem Egaras. Tenhle černovlasý je Fiquien a ten zlatovlasý se sekerou je Lutran…Cestujeme z rozkazu krále Sareha, poslal nás skrze Tedujské hory do Minikiova křídla. Máme pocit, že tyto Kyrky na nás byly poslány, alespoň podle toho, co si říkaly mezi sebou…“ pro jistotu ještě zavětřil , aby se ujistil, že jsou Kyrky pryč. Naštěstí ten typický zápach už necítil… „Je čas rozdělat oheň a utábořit se,“ rozhodl Gasder. „doufám, že znáte cestu ven…my jsme totiž poněkud zabloudili…“ řekl dále. „My?“ zachechtal se Roplikuz. „A kdo říkal, že už v Tedujských horách několikrát byl a že to bude hračka skrz ně projít? Prosím Vás,“ otočilo se trpasličí dvojče na elfy. „Jestli nechcete někde bloudit čtrnáct dní, nenásledujte Gasdera. Plete si světové strany a je to hrozný zmatkář…“ všichni trpaslíci se pustili do bouřlivého smíchu a i elfové, poněkud uklidněni pohodovou atmosférou se tomu pousmáli. „Ale kdepak,“ bránil se Gasder s úsměvem. „Roplikuz přehání. Všechno šlo dobře, než jsme se pustili tou předvčerejší zkratkou…“smích ještě přibral na dominanci a bylo vidět, jak velitel trpasličí výpravy zrudl. Egaras ho z toho vysvobodil a změnil téma: „Nemáme žádné zbraně…Kyrky nám je sebraly a hodily do potoka tak den cesty odtud…stály nás opravdu jmění a já bych je tam nerad nechával. Bůh ví, jestli se ještě někdy dostaneme do Kronelianu…“ Gasder se na něj vděčně usmál a hned na to zareagoval: „Jo, jo. My se pro ně vrátíme s Vámi, když tedy znáte cestu z Tedujských hor…“
+32
Smrt v magické holi „A nepletete si světové strany jako náš vůdce…“dodal se smíchem Zukilpor. Waslok, šedovousý trpaslík vyndal ze svého naditého cestovního vaku dva jasně modré, podivně zářivé kameny a začal je o sebe třít nad malým klackem. Elfové mlčky pozorovali jeho počínání a po chvíli Fiquien promluvil: „Že by slavný tympanon? Každý ví, co to je, ale je málo lidí, co ho viděli na vlastní oči.“ „Cestujeme z dolů a máme ho požehnaně,“ přikývl Waslok. „Obzvlášť v Minikiově křídle se za něj platí zlatem. Stačí nám asi tak na rok luxusního života.“ „Cesta byla nebezpečná?“ zajímal se Lutran, který ještě se svými přáteli v těch ohromných dolech nebyl. Waslok přitakal: „Poměrně. Od té doby, co se většina těžebních komor zasypala a přestalo tam Spojenectví těžit, ubytovalo se zde spousta havěti, od důlních červů, přes podivně zmutované netopýry až po jeskyní obry. Ovšem stálo to za to. Bohužel jsme tam však přišli o jednoho člena…“ řekl to velmi smutně. Bylo vidět, jaké mezi trpaslíky vládne přátelství… Egaras si nebyl schopen představit, že by přišel o Lutrana nebo Fiquiena. To by už nikdy nemohli být oni…Nastal by věčný smutek v srdcích těch, kteří by přežili a už by je v jejich životech pravděpodobně nečekala ani špetka radosti… Rychle takovéto myšlenky zapudil a začal přemýšlet nad reálnějšími věcmi… „Narazili jste už někdy na více než jednu Kyrku pohromadě?“ prolomil hrobové ticho po chvíli. Gasder k jeho překvapení přikývl: „Ano, narazili jsme na tři Kyrky zhruba před měsícem. Mám za to, že to tak nemá být. Kyrky jsou přeci samotářky…“ „Zaslechl jsem jejich rozhovor…Mluvily o svém pánovi. Bylo zřejmé, že nás tři mají přivézt, nevím sice kam, zato nás celou dobu táhly k jihu...“ přidal se Fiquien do rozhovoru. „Nerozumím tomu. Vždy jsem měl pocit, že se mezi sebou nesnášejí…“ „Je to záhada. Snad právě v Minikiově křídle nám vše vyjasní…“ pronesl Gasder pomalým, zamyšleným hlasem. Sesedli se kolem ohně na své pokrývky a trpaslíci poskytli vyhladovělým elfům sušené maso a chlebové placky. Egaras se trpaslíků po chvíli zeptal: „Tak mě napadlo. Proč Vás vlastně Kyrky necítily? Jestli se nepletu, jsou výjimečné obzvláště svým nadpřirozeným čichem…“ „Je to jednoduché,“ odpovídal mu Gasder. „Mám pocit, že Kyrka může cítit kohokoliv na velkou vzdálenost, kromě nás trpaslíků. My jsme holt na ně jaksi imunní. Nás žádná Kyrka necítí, ani když od ní stojíme metr a jsme zpocení jako prasata,“ usmál se bezstarostně… Chvíli si ještě povídali a pak za vydatného deště usnuli neklidným spánkem, ve kterém se Egarasovi zdálo o tom, jak ho mučí nepřítel…
+33
Petr Miškovský
5. Ten, kdo byl opomenut Po Ilienské obloze putovali temná mračna, poháněna kvílivým větrem. Bylo pozdní odpoledne. Sareth, král Ilienských zemí vstal ze svého křesla u plápolajícího ohně v krbu a šel zavřít jediné otevřené okno místnosti, které hlasitě bouchalo o okenní rám. Měl na sobě svoji „domácí“ róbu a bafal fajfku. Už mu to všechno lezlo na nervy. K čertu s tím vším, proklínal svět. Poslední dobou ho dnem i nocí provázel takový strach, jaký za svůj život nepocítil. Měl nepřátele úplně všude…Snad každý ho mohl prohlédnout a zasadit mu zraňující ránu do zad. Cítil se ztracen… To, že poslal své možná poslední přátele ve městě na smrt, byla pro něj snad poslední kapka. Byl si jist, že zpráva, že další balíček putuje přes Tedujské hory, do Gyrdennu došla, něco mu však říkalo, že by Gyrdenn mohl Lutrana, Egarase a Fiquiena podcenit, oni by přežili a Sarethova úloha by se prozradila…Bál se jako pokaždé, když posílal vojenské oddíly do koutů Ilienských zemí na smrt. Takový však byl úkol onoho tajemného muže, který ho nedávno navštívil. Čert ví, jak se mu podařilo dostat se do hlídaného města, ale prostě se mu to nějak povedlo. Pomocí dlouhého černého pláště s kápí si zakrýval obličej a v jedné ruce svíral zářící, černobílou hůl. Bylo evidentní, že to byl čaroděj. Měl na sobě pásek s pěti zářivě bílými znaky a Sareth byl přesvědčen, že se jedná o čaroděje řádu Titaniuse, jehož výbava tomu podle knížek naprosto odpovídala. Odkud se však tento tajemný muž vzal, to nemohl král Ilienu za žádnou cenu uhodnout. Uvažoval o tom, jestli se nejedná o zlověstné pobožné Magiky z jihu a o to více ho překvapilo, když se dozvěděl, že muž přichází z Gyrdennu, města Ilienských spojenců. Mužův hlas zněl jako vichřice, ovšem velmi přesvědčivě. Sareth se dozvěděl o zradě Minikiova křídla a vysoce postavených Ilienských elfech, kteří se snaží podkopat jeho židli a připravit ho o moc… Neuvěřitelně ho to rozzuřilo. Tajemný mág oné noci Sarethovi řekl, že cesta k vítězství vede jen skrze magii a že pokud Sareth splní, co je potřeba, vše, co zná, ho naučí…Král byl uchvácen. Magie ho vždy nesmírně přitahovala a imponovala. Pocítil pojednou příval radosti a děje do jednotvárného, nudného života. Jeho sny se začaly plnit a on byl pro ně ochoten udělat cokoliv… Cena se však zdála opravdu vysoká. Potajmu zrazoval celé své rodné město a posílal nejlepší bojovníky na smrt. To byl požadavek a daň neznámého muže a za um neomezené magie – Sareth byl přesvědčen, že mu to za to opravdu stojí a drželo ho to v nejvíce bídných chvílích při životě…Někdo zaklepal. „Dále,“ řekl král spontánně. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl jeho věrný sluha. Sareth ve skrytu duše doufal, že o jeho tajném počínání nemá ani ty nejmenší potuchy. Vše tomu zatím naštěstí nasvědčovalo… „Pane, přijela vzácná návštěva. Váš starý dobrý přítel Myrnelius zvaný Čaroděj z Obřích hor.“ Sarethovi vypadla fajfka z ruky. Celý jeho organismus jako by se najednou převrátil naruby a potom se navrátil zpět. Cítil jak se potí a veškerou svou snahou se snažil zamaskovat obrovský třes obou rukou. Na chvíli se mu zatmělo před očima, zatřepal hlavou a obraz se zostřil. Celá místnost se s ním však stejně houpala jako ve snu… Stala se chyba, která může zastavit všechny jeho dosavadní plány. Jak jsem jen mohl zapomenout, opakoval si. Byl to snad jediný člověk, který mohl všechno poslat do záhuby a kterého se Sareth, i přesto že byli přátelé, bál. Myrnelius Qeipol, čaroděj u kterého se nikdy nestalo, že by zapomněl a u něčeho nebyl. Vždy věděl, kde se co šustne a do vážnějších situací okamžitě zasahoval. Samozřejmě nevynechal ani tentokrát. Sareth neměl na vybranou. Buď zemře on za vlastizradu a několik let se bude houpat na oprátce pro výstrahu všech ctižádostivým, což rozhodně chvilku před triumfem nechtěl dopustit, anebo zemře čaroděj jeho rukou a podaří se mu všechny přesvědčit, že Myrnelius na něj zaútočil dřív. Musí ho zničit, jinak na to tvrdě doplatí! Strach se proměnil v obrovský motor a touhu poslat starce ke všem čertům hlavně proto, že se stará o věci, do kterých mu nic není. „Tak ho pozvi dál,“ řekl poněkud rozechvělým hlasem král Ilienu a po odchodu sluhy si pěkně potichu vložil svůj ostrý meč se zdobenou rukojetí do pouzdra. Pouzdro připnul na pásek. Postavil se k oknu a dělal, že ho cosi strašně zaujalo. Ve skutečnosti však napínal uši, aby mu nic podezřelého neuniklo. Dveře se otevřely, ale Sareth se choval, jako by se nic nestalo. „Buď zdráv, Sarethe,“ ozval se mužský, postarší hlas ode dveří. Král se otočil a spatřil čaroděje. Měl stále stejný, temně rudý plášť, který byl pošit pravidelnými, černými klikyháky a pod okem dominantní, již zaschlou zarudlou ránu. Vlasy měl leskle bílé stejně jako kníra, který upoutával pozornost svým objemem a upraveností. Jeho oči byly oči mladého člověka, plného síly a chuti do života. Myrnelius měl na hlavě lehce načervenalý klobouk zvláštního tvaru, na němž se ve světle krbu leskly čtyři podivné ornamenty a kolem pasu černý opasek na němž se nacházely ty samé
+34
Smrt v magické holi ornamenty jako na klobouku. Přes rameno měl přehozený poměrně plný, cestovní vak a za pasem na pohled obyčejný meč. Sareth ve strachu nedovedl posoudit, zda na něj čaroděj vzhlíží tázavě a podezřívavě, nebo se mu to jen zdá… „Ahoj Myrneliusi,“ slyšel svůj vlastní hlas, tak rozechvělý a cizí. „Co tě k nám přivádí?“ „Ale…to víš. Bylo na mě zaútočeno, tak jsem přemýšlel nad tím, kdo to tak asi mohl udělat. Jednoduše jsem sem přišel hledat odpovědi…“odpověděl čaroděj klidně. „Deolor mi řekl, že veškerý obchod s Gyrdennem a s Oberskými zeměmi se přerušil…“ Myrnelius ho upřeně pozoroval, jako by chtěl nahlédnout do jeho nitra. Sareth cítil, jak se potí. Nebyl schopen se podívat do těch pátravých, dobráckých očí. Uvědomoval si, že musí být opravdu nápadné, jak nervózně těká očima sem a tam a není s to je udržet chvíli na jednom místě. Najednou si všiml, že čaroděj nemá hůl. Polil ho náhlý příval úlevy…věděl, že nemá Myrnelius bez své magické hole žádnou kouzelnou moc. Poněkud mu to dodalo sebedůvěry… „To je pravda…město chudne a jestli se s tím něco neudělá, všichni umřeme hlady…Za hradbami města není bezpečno a elfové se bojí…“ „Slyšel jsem již o tom,“ přikývl vážně Myrnelius. „Předpokládám, že si proti tomu podnikl několik nezbytných kroků…“ „Ale samozřejmě,“ začal Sareth lhát. „Začal jsem shromažďovat zásoby na zimu…Každý týden chodí jacísi regulátoři, kteří přebírají lidem přebytečné jídlo. Brzy bude mít Ilien dostatek potravin, aby s tím vyšel alespoň do dubna…“ I když si král uvědomoval, že ho čaroděj bez své hole nemůže nijak ohrozit, jeho hlas se nepatrně třásl. Pravděpodobně to bylo vyvolané celoživotním respektem z Myrneliuse. Čaroděj na to jen pozvedl obočí: „To mi tedy asi Deolor zapomněl říct…“ „Ano,“ zachvěl se Sareth. „to asi opravdu zapomněl.“ Myrnelius měl stále tázavě pozvednuté obočí a upřeně ho pozoroval. Král nevěděl, jestli na to má nějak reagovat. Nakonec se raději řídil příslovím – mlčeti zlato. Čaroděj odložil vak a postavil se ke krbu, ohřívajíce si prokřehlé zbraně. Sareth ho z profilu pozoroval ze svého pohodlného křesla a uvažoval, o čem tak stařec přemýšlí… „Cože máš ve vlastní komnatě ve svém pouzdru meč? Není to nepohodlné?“ Král Ilienu cítil, jak bledne. Odkašlal si a s velmi hraným klidem odvětil: „Chystal jsem se ven…Je lepší mít na obchůzkách zbraň u sebe.“ „Ven?“ podivil se čaroděj. „Vždyť tam leje jako z konve…“ Sarethovi se poněkud zhoupl žaludek. „Měla to být jen pochůzka po hradě…“ uvědomoval si, že čaroděj s ním hraje divadlo a čeká, až udělá sebemenší chybu. Sareth věděl, že to dlouho nevydrží, ale hodlal tu Myrneliusovu hru hrát co nejdéle. Čaroděj pouze pokývl, stále hleděl do ohně a král by za to ruku do ohně nedal, ale zdálo se mu, že se stařec nepatrně výsměšně ušklíbl. „Tak, co tedy po mě vlastně chceš vědět?“ zeptal se Sareth. „Hovořil jsem se stráží u hlavní brány…Řekli mi, že z města vycházejí skupiny těch nejlepších Ilienských bojovníků a dosud se ještě nikdo nevrátil. Zajímalo by mě, jaké důležité úkoly vykonáváš, nebo spíše vykonávají oni…“ Na tohle byl již Sareth připraven: „Posílám je na výzvědné výpravy…Mají kontrolovat okolí a pokud možno zabezpečovat cestu do Ilienu těm, kteří se i přes nebezpečí rozhodli cestovat, většinou za obchodem.“ „Ach tak,“ čaroděj poprvé po dlouhé době odvrátil zrak od ohně a zpříma na něj pohleděl, jako by v jeho o čích hledal skutečnou pravdu… „potom tedy nechápu, když se jedná o výzvědné mise, proč si poslal ven Drtivou smršť, která, jak jistě víš, ti může pomoci akorát při otevřeném boji, při obraně města…Napadlo tě vůbec, že by třeba mohlo být město napadeno?“ „Mám stále dva tisíce vojáků, schopných boje…“ „To je zatraceně málo, nemyslíš? Kdy se dalo s dvěma tisíci vojáky ubránit město, jako je Ilien? Musím říct, že tvoje chování je nanejvýš divné…Co se to s tebou stalo? Takhle se chová král?“ Sareth si byl jistý, že teď už se souboji nevyhne. Poháněn strachem se drze ušklíbl: „U mě za vše hovoří třicetiletá zkušenost vlády…V tomto období se Ilien ještě nikdy nedostal do sebemenší krize…“ „Pcha,“ čarodějův poklidný hlas se značně přiostřil. „Máš mě za hlupáka? Tvoje počínání vypovídá o jediném… Snažíš se co nejvíce oslabit město, aby potom snadno padlo…“ „Nesmysl!“ vyhrkl Sareth spontánně, ale jemu samotnému to v uších neznělo moc přesvědčivě. Jeho politický mozek ihned vynalezl argument: „Je potřeba chránit Ilienské země celé, nejen hlavní město. Máme mnoho městeček a vesnic a já si jako král nemohu dovolit nechat všechny na holičkách…“ Myrnelius se zarazil. Byl to zatraceně dobrý argument a Sarethovi to dodalo sebedůvěry. Věděl, že má navrch a najednou se cítil téměř neohrožen…nervozita z něj částečně opadla. Čaroděj se však nedal lacino… „Mám pocit, že víš něco o mágovi, který se objevil v Judolaiku a již dosáhl řádu Titaniuse…“ Sareth strnul jako opařený. Jak to proboha může vědět? „Děláš si legraci,“ řekl opět rozechvělým hlasem. Zdálo se mu, že Myrnelius má rukávu příliš mnoho es. „Kde by se asi tak vzal? Snad ne jeden z Magiků z jihu…“
+35
Petr Miškovský „Předpokládal jsem, že mi to povíš ty, Sarethe.“ „S tím já nemám nic společného…Zeptej v Minikiově křídle…Možná ti právě Minikio o tom něco poví…“ Myrnelius opět pozvedl svoje bílé obočí: „O tom pochybuji…Myslím, že si to byl před půl rokem právě ty, který mi řekl, že v Gyrdennu se to bouří a že je to jedině mekský král, který všechny drží zkrátka…proto mi připadá pravděpodobnější, že právě tam se něco stalo, nežli v Oberských zemích…“ Sareth zoufale zavrtěl hlavou. Čarodějovy dedukce mu skutečně lezly na nervy. Jako by najednou mezi ním, Sarethem a magií, jež měl slíbenou, stařec stavěl nezbouratelnou, věčnou zeď. Sevřel rukojeť svého meče, aniž by si to uvědomoval. „Pouze dedukce,“ zavrčel. „Pověz, Myrneliusi. Jak hluboko si schopen vidět? Kdy si naposledy byl v Minikiově křídle?“ „Dlouho nebyl, milý Sarethe,“ stařec viditelně tón králova hlasu vědomě přehlédl. „Ale nemusím cestovat tam, abych zjistil, že ti lež kouká z očí…Šel jsem sem s tím, že ti už asi pomalu leze vladaření na mozek. Když jsem však vešel, viděl jsem na tobě,že něco skrýváš, že jsi se hodně provinil a nyní už ve všem nacházím jistou spojitost. Předpokládám, že ta zrada, kdy zbavuješ město obrany nevyvstala z tvé vlastní mysli…Mám dojem, že si z nynějším vládcem Gyrdennu v úzkém kontaktu. Co ti bylo slíbeno, Sarethe? Vláda nad celou půlkou Judolaiku? Titul krále hlavního města Oberských zemí? Nebo snad zlato či ropa?“ Sareth věděl, že už se nedá nic zachránit. Napětí v jeho těle stoupalo s každou vteřinou. Prudce vstal a v křečovitě nenávistném úšklebku hleděl na Myrneliusovu klidnou tvář. Stále pevně svíral zdobenou rukojeť svého meče… „Víš co mě k tomu vedlo, Myrneliusi? Magie. Magie Varka, myslím, že víš o čem mluvím, čaroději - Magie bez mezí, tak se jí také říká. Budu se jí učit od jednoho z nejlepších čarodějů, jací kdy žili. Zcela určitě by tě strčil s tvým ubohým řádem Qeipola snadno do kapsy…“ Myrnelius na něj zpříma pohleděl vážnýma očima. Potom se hlasitě rozesmál. Smál se hlasitým, hrdelním hlasem, který zahltil celou místnost. Provokativně ukazoval na krále ukazováčkem a ten okamžitě zrudl vzteky. Koutky úst se mu chvěly a šlachy na krku napínaly. Byl z toho náhlého, neočekávaného výsměchu v rozpacích a nevěděl, jak by měl adekvátně zareagovat…Jen nenávistně pohlížel do těch upřímně se smějících očí. „Tak dost,“ nevydržel to a zaburácel, aby čaroděje přerušil. Stařec jako by mávnutím kouzelného proudku zmlkl a pohleděl na krále vážně. Sarethovi se však zdálo, že v koutku jeho vousem zarostlých úst stále hraje onen výsměch. „To je absurdní,“ pronesl čaroděj vážně. „Jsi na to moc starý a i kdyby ne, budoucí čarodějové se hledají s nesmírnou precizností. Jsou podrobováni složitým zkouškám. Šance je téměř nulová…To ses nechal pěkně napálit.“ „Neřekl bych, čaroději,“ pronesl Sareth, již nedeptán smíchem. „Možná to nevíš, ale můj pra pra předek byl čaroděj – našel jsem si to v rodokmenu…“ Myrnelius se viditelně zarazil… „Opravdu věříš tomu, že onen vládce Gyrdennu splní své slovo a bude s tebou ztrácet čas?“ „Jsem v to pevně přesvědčen,“ vyštěkl na něj Sareth, jako by ho snad ty pochybnosti urazily. „Víš, co ti řeknu, Sarethe,“ promluvil zase klidně Myrnelius a Sareth zaslechl známku lítosti. „Udělal si z tebe loutku, se kterou si může dělat, co chce. Seš blázen, jestli jsi mu uvěřil. Řekl bych, že za to akorát tak zaplatíš životem…ale budiž, tvoje volba.“ Sareth už nyní nemohl vystát, jak se z něho snaží stařec dělat blbce… „Ty šarlatáne, jeden,“ zahulákal. „Co se opovažuješ mě nazývat loutkou? Skončil jsem s tebou. Odejdi si do své chatrče u Obřích hor a už se nikdy v tomto městě neukazuj…“ „Tak to tedy rozhodně neudělám…“ pronesl Myrnelius zvýšeným hlasem. „Jen přes mou mrtvolu!“ „Tak platí,“ pronesl Sareth a bleskově tasil meč. Setinu vteřiny potom ho tasil i čaroděj. Věkový rozdíl mezi nimi však hrál do karet mladšímu Sarethovi. Byl rychlejší, hbitější a Myrnelius jeho první sek nestačil vykrýt. Král chtěl zasáhnout Myrneliusovu levou ruku, avšak něco úder zpomalilo tak, že se meč nedostal ani na kůži čaroděje. Zasekl se přesně na rudém plášti. Saretha to nesmírně překvapilo. Čaroděj, nyní svírajíce svůj na pohled prostý meč se škodolibě usmál: „Chceš se učit magii Varka a neznáš kouzlo „Z hustoty plášť“? Jedno z nezákladnějších? Jsi chudák.“ Sarethův obličej zaplanul zlobou. Pustil meč na zem a než se stačil čaroděj vzpamatovat, kopl ho do slabin. Myrnelius zasténal, ale zůstal stát. Jen se ohnul a vzápětí se rozehnal kolem sebe mečem, ale krále nezasáhl. Ten byl v bezpečné vzdálenosti a nad hlavou třímal svoje oblíbené křeslo, které se v mžiku svezlo na čarodějovu hlavu. Myrneliuse úder shodil na zem a omráčil. Sareth se ušklíbl a unaven rozčilením se opřel o okenní parapet. Zahleděn na horizont upadající v tmu hořečně přemýšlel, co podniknout dál, aby se nic neprozradilo… Cosi ho vyrušilo. Za dveřmi se ozval šramot a Sareth sebou samovolně trhl. Vzápětí se ozvala pekelná rána a dveře, ač bytelné, pevné a železem okované, se rozletěly na tisíce kousků. Odštěpky se válely po celé místnosti… V oblaku prachu, který se zvedl ze země stál hezký, tak dvacetiletý mladík s černými, hustými po ramena. Tvářil se rozpačitě a po chvíli znovu a znovu nahlížel nevěřícně střídavě do staré, otrhané knihy, kterou držel v ruce, a na rozbité dveře. Měl na sobě zářivě tyrkysový hábit s kapucou sundanou z hlavy a v druhé ruce svíral magickou hůl z neznámého dřeva.
+36
Smrt v magické holi „Ehm, omlouvám se,“ promluvil rozpačitě na Saretha mladistvým hlasem, „nevím, jak se to mohlo stát, všechno jsem dělal podle návodu…“ pak se zarazil. Všiml si na zemi ležícího Myrneliuse. Nevěřícně na Saretha pohlížel a jeho obličej byl zkrabacen přemýšlením. Náhle se jeho tmavé, hnědé oči projasnily… „Ha,“ vykřikl a rozeběhl se prudce směrem ke králi. Sareth byl tak ohromen rychlým sledem událostí, že nebyl schopen vykonat sebemenší pohyb. Mladík přeskočil ležící křeslo na Myrneliusovi, napřáhl se a praštil Saretha ze strany do hlavy svou holí tak prudce, že upadl do mdlob. V místě nárazu se objevila červená krev a začala stékat na podlahu. Mladík si toho však nevšímal a svou knihu, kterou až dosud pevně svíral v ruce, na parapet. Stále svírajíce svou magickou hůl se sklonil k čaroději. Chvíli si ho prohlížel a pak mu udělil pořádnou, nefalšovanou facku, čímž se Myrnelius okamžitě probral. „Darne, dlouho sem tě neviděl tak rád, jako teď…“ usmál se na mladíka čaroděj hned se začal shánět po Sarethovi. Když ho viděl ležet na zemi, rychle vstal a zamířil k němu. Sklonil se a nahmatal krční tepnu. „Je mrtvý! Co se to pro boha stalo?“ „Mrtvý? To jistě ne, jenom jsem ho bouchl holí…“ nejistě se zasmál Darn. „Ale kdepak, podívej na tu krev, ten je mrtvý.“ Mladík pochopil, že mu jeho mistr nelže a strašně zbledl. Bylo zřejmé, že je to první člověk, kterého mladík zabil… Jeho magická hůl mu spadla na zem a on se otřeseně svalil na druhé, stojící křeslo. Vložil hlavu do svých čistých, upravených dlaní, ale nerozbrečel se, pouze zrychleně dýchal. Měl pocit, jako by se strašlivě prohřešil…Ze všech věcí, které kdy provedl měl nyní nejvíce provinilý pocit. Myrnelius k němu přišel a otcovsky ho popleskal po rameni: „To nic…Byl to zrádce. Posílal Ilienské jednotky na smrt a chtěl mě zabít…Vlastně si udělal to, co se mně nepovedlo…“ „Možná nebyl nejlepší nápad nebrat si s sebou hůl…“ promluvil Darn tiše. Avšak čaroděj zavrtěl hlavou… „Strašně by ho to polekalo a nic kloudného bych se nedozvěděl. Takhle to bylo lepší…“ „Hodně si riskoval,“ řekl Darn poněkud vyčítavě. „To je sice pravda, ale byli jsme přeci domluvení, že přijdeš…“ „Mohl mě vyřídit stejně jako tebe, Myrneliusi.“ „Dobře, dobře. Omlouvám se ti, že jsem tě dostal do takovéto situace, ale myslím, že jedině řešením vážných problémů a situací se z tebe může stát opravdu dobrý čaroděj…“ Darn na to lehce pokývl a pousmál se. Na schodišti se ozvaly kroky a v rozlámaných dveřích se objevil sluha. Vyvalil oči na tu spoušť a snažil se ze sebe dostat alespoň kloudné slovo, když ho Myrnelius předběhl: „Kiome, dojdi prosím tě urychleně pro Deolora. Je to velmi naléhavé. Sežeň ho ať je, kde je.“ Sluha se na výzvu ihned otočil a zmizel na točitém, kamenném schodišti. Čaroděj vzdychl. Vytáhl z tlumoku dýmku, zapálil si ji a začal pomalu, ale pravidelně pokuřovat. „Jak vlastně probíhala zkouška? Vidím, že barvy odpovídají novému řádu…“ „Ano, jsem Lipion. Probíhalo to bez větších problémů… „Tak to jsem rád,“ usmál se čaroděj. Chvíli se odmlčel: „Musíme toho mnoho zařídit. V nejbližších okamžicích očekávám bitvu…Vlastně historicky první bitvu o Ilien.“ „Bitvu?“řekl tázavě Darn a v jeho hnědých očích se objevil děs. „Proboha. Od kdy v Ilienu hrozí bitva. Vždy se válčilo stovky kilometrů odtud a teď tak blízko?“ Darn vzhlížel na svého mistra nevěřícně a snažil se prohlédnout, jestli ho Myrnelius jen tak nezkouší. „Už je to tak. Ještě to nevíš, ale byl jsem přepaden v Obřích horách. Jsem přesvědčen, že to nebyla náhoda. Byly to Kyrky, které mě napadly.“ „Kyrky?“ zeptal se udiveně Darn. „Vždyť se nesnášejí…tedy spíše Kyrka, ne?“ Myrnelius zavrtěl hlavou: „Bylo jich snad deset. Jistě si četl životopis jediného Titaniuse v dějinách magie…Dovedl Kyrky k sobě přivolat a přinutil je, aby spolu spolupracovali. Jistě si to pamatuješ…“ Mladík přikývl a zamyslel se. „Objevil se tedy druhý Titanius a poslal je na tebe? Proč by to dělal?“ Stařec jen pokrčil rameny: „Mám pocit, že ovládl Gyrdenn. Čert ví, jak se mu to povedlo…Sareth s ním byl v kontaktu. Měl za úkol, co nejvíce vylidnit Ilien od vojáků, a to se mu jistě už povedlo...Město je už dost oslabeno na to, aby snadno padlo, a proto již opravdu brzy očekávám útok…“ Darn zbledl. „A neboj se, Darne Poline. Všechno dobře dopadne. Jestli něco potřebujeme ze všech nejméně, tak je to strach. Strach je jako smrtící nemoc. Z jednoho člověka přeskočí během chvilky na ostatní a dostane všechny, ať jich je deset nebo deset tisíc…“ Na schodech se znovu ozvaly kroky a do místnosti vešel statný elf menší postavy s prošedivělým plnovousem na vrásčitém obličeji. Měl na sobě doslova přepychové oblečení, které se skládalo z jakého si červeného roucha a honosného, zářivě bílého límce. Za pasem měl meč se zdobenou rukojetí. Elf brousil udiveně očima po kouscích rozpadlých dveří. Po chvíli se na ně přestal soustředit a vzhlédl na muže v hábitech. Jednoho z nich poznal: „Myrneliusi, příteli. Co se děje? Proč je tady taková spoušť?“
+37
Petr Miškovský „To je na dlouhé vyprávění. Všechno má svůj čas a tohle je až na druhém, možná na třetím místě. Nejdůležitější je pro nás to, že nás Sareth všechny zradil a že to bylo to poslední, co udělal…“ „Ty jsi ho zabil?“ téměř zakřičel Deolor a začal po něm pátrat po zemi. Našel ho ležet v krvi a zbledl. „Klid, Deolore,“ usadil ho čaroděj. „věř, že si nezasloužil nic jiného. Asi těžko sis toho mohl nevšimnout, ale Sareth téměř úplně vyprázdnil město od těch nejzdatnějších válečníků.“ Deolor se zamračil a nedůvěřivě vzhlédl na Myrneliuse. On o ničem nevěděl. Nemohl uvěřit, že by si jeho sponzor a v lepším případě přítel za jeho zády takto počínal a skutečně tak zásadně oslabil město. Nebyla pravda, že by snad u Deolora panovala lhostejnost, ale poslední tržby jeho obchodů ho prostě přivedly na jiné myšlenky…Musel si v duchu přiznat, že zbohatl ze všeho nejvíce na krizi, která vznikla díky nebezpečí za hradbami a nedostatku příchozích obchodníků, a to hlavně díky Sarethovi, který mu se vším pomohl a poradil mu. Honba za penězi u něj vzbudila nevšímavost k ostatním, možná mnohem důležitějším věcem. Zastyděl se. „A co bude teď?“ zeptal se zoufale. „Ilien nemůže být bez krále…“ „To ne, nemůže,“ přitakal čaroděj. „Myslím, že bys to měl vzít do rukou ty. Jsi vážený občan, máš velký vliv a hlavně o tobě každý mluví, jako o Sarethově pravé ruce. Nebylo by moudré vyhlašovat Sarethovu smrt. Musíš hlavně říci, že nás čeká bitva a všechny na ní připravit.“ Deolor se zamyslel a po chvíli usoudil, že by nebylo rozumné příčit se čarodějově vůli a tak přikývl. „Dobře. Vůbec tomu sice nerozumím, ale důvěřuji ti…zařídím vše, co bude potřeba.“ „Jediné, co ti jsem schopen v tuto chvíli říci, je to, že přijde Gyrdennská armáda. Pravděpodobně však nepřijdou jen merkové…“ Deolor svraštil obočí a vyčkávavě hleděl, očekávajíce nějaký dodatek. Ten však nepřišel. „Shromáždi všechny muže nad sedmnáct let. Zabav všechno použitelné zboží obchodníkům na příkaz krále a kdyby měli námitky, tak jim vysvětli proč. Postav hlídky v okolí dvou kilometrů na celých Ilienských loukách. Musíme vědět i o nejmenším poryvu větru,“ ukončil čaroděj řeč. Za normálních okolností by si Deolor nenechal takto rozkazovat, ale nyní vycítil, že situace je opravdu vážná…Zlehka se uklonil oběma a rázným krokem vyšel z místnosti. „Tak, to by bylo,“ vydechl Myrnelius. „teď máme čas na odpočinek, dokud nebudou všichni připraveni. Zvu tě na hostinu, Darne. Budeme popíjet ze sklenic dobrého vína a ty mi budeš vyprávět, jak probíhala zkouška. Pořádně jsem se nenajedl od té doby, co jsme se od sebe dočasně odloučili…“ „Dobře…už se těším. A Myrneliusi, ještě jsem ti chtěl něco ukázat,“ řekl mladík a zašmátral rukou kdesi v útrobách svého pláště. Vytáhl na koženém řemínku asi pět centimetrů dlouhý dráp, který byl sice dosti podobný lidskému nehtu, avšak byl neobyčejně dočerna. Darn ho podal čaroději. „Vida,“ usmál se čaroděj, „to je dobré znamení. Není mnoho těch, kteří sami skolí Kyrku bez jakékoli pomoci druhých. Tedy alespoň předpokládám, že jsi ji složil sám…“ „Ale jistě, mistře. Vždyť bych porušil pravidla zkoušky, kdybych se jenom chvíli vyskytoval v něčí společnosti a to by mě stálo nejen mou čest.“ „Tak pojďme, už se mi sbíhají sliny. Jíst se má pravidelně a dosyta. Myslím, že ty ani já jsme to už hezkých pár dnů nedodrželi,“ řekl Myrnelius. Darn sebral z okenního parapetu svoji knihu vázanou v kožených deskách, čaroděj si založil zpátky za opasek svůj meč. Když procházeli roztříštěnými dveřmi, Myrnelius si je začal pátravě prohlížet, jako by hledal příčinu. Zahleděl se na Darna. Ten se rozpačitě usmál a snažil se nasadit co možná nejnevinnější výraz. „Copak se to stalo?“ zeptal se ho stařec. Mladík zrudl a čaroděj pochopil… „Víš co? Myslím, že je čas se chvilku se svou knihou rozloučit,“ řekl s úsměvem a sebral mu ji.“ Darn se zatvářil, jako by právě spolkl celý citrón. Pustil se za svým mistrem po schodech dolů z věže. Vyšli na nádvoří, pozdravili stráže stojící u vchodu do hradu a namířili si to směrem k vedlejší bráně na východě města. Půda byla vlhká přívalovými dešti, které ji neúprosně zasypávaly a do okolních ulic bylo slyšet pouze čvachtavé šlapání těch dvou. Ve většině uliček byla tma a čarodějové šli spíše poslepu nežli by čerpali zbytky denního světla či snad dokonce skomírajícího světla hořících pochodní. Po chvíli mlčenlivé chůze se napojili na hlavní ulici, osvícenou petrolejovými lampami a vydali se jí směrem k západu. I když se zde nacházelo spousta lidí a hlavně elfů, příliš hluku se odsud neozývalo. Většina obchodníků či jejich zákazníků mlčíce hleděli do země, ve zvláštních případech si něco nevrlého mumlali pod vousy. Bylo zvláštní, že se zde našli i tací, kteří na náladu ostatních ani v nejmenším nedbali a s radostí v očích vybírali svůj budoucí majetek. Darn na to koukal s údivem. Toto nebyl Ilien, jaký znal. „Proč je tady tak mrtvo?“ otázal se Myrneliuse. „To ti bohužel nemůžu říci. Myslím, že přijde den, kdy se mnoho věcí vysvětlí a tohle bude jedna z nich,“ tónem ukončil téma čaroděj a mlčky pokračoval dál hlavní ulicí. Šli mlčky několik minut a potom zabrousili do svého oblíbeného hostince U Šašků, který byl z celého Ilienu nejvyhlášenější. Objednali si bohatě jídla a ještě dlouho za živého hovoru popíjeli lahodného vína než se plně oddali pohodlným postelím…
+38
Smrt v magické holi
6. Noční pohřeb Lidé z okolí tomu stavení říkali hostinec Za Kardovými krávami. Muži i ženy sem chodili den co den, probírali různé drby a byli ve svém živlu. Místní karbaníci hráli noc co noc a za hlasitého pokřiku zde bouchali kartami o stůl až do rána. Zkrátka hostincem Za Kardovými krávami žili všichni. Čas od času se zde pořádali karbanické či zápasnické souboje a o zábavu nebyla nikdy nouze. Hostinský Pisto, tělnatý a dalo by se říci mírně obézní majitel, byl vždy spokojený. Rád dělal lidem radost a ještě si mohl koupit věci, na které si leckdo za celý svůj život nepomyslil. Bohužel ale, jak tvrdí ti, jimž se za rady platí, nic netrvá věčně. Jeho život se změnil před necelým měsícem, kdy byl na jinak poklidnou vesnici podniknut první útok v dějinách. Lidé se začali bát o své životy a do hostince úplně přestali chodit. Jediný, kdo se zde ukázal, byli potulní cestovatelé či sváteční obchodníci, kteří se jednoduše o sebe nebáli, nebo cestovali z nerozumnosti. Hostinský byl tedy kvůli malé návštěvnosti nucen hostinec zavřít a zezačátku to vskutku nikomu příliš nevadilo. Čas však plynul a na hrozivý útok, v němž se našlo alespoň tucet obětí, se zapomnělo. Před necelým týdnem se jindy každodenní návštěvníci opět dožadovali provozu a tak Pisto, uklidněn bezstarostností lidí, hostinec znovu otevřel. Tak vše fungovalo po celý týden se stále větší návštěvností. Avšak až dnes mohl Pisto říci, že je to jako dřív. Na oslavu obnovení hostince se zde konal velký turnaj v kartách. V prostorné místnosti se rozkládalo asi deset stolů po šesti místech, ale většina lidí byla nashromážděná pouze kolem těch karbanických. Lidé přes sebe křičeli jeden na druhého, uzavíraly se sázky na toho či onoho karbaníka a v místnosti vládl nepopsatelný hluk. Hostinský Pisto měl radost, otíral ušmudlaným hadrem nádobí a často se vyjadřoval k té či oné sázce nebo k tomu či onomu výkřiku. Zkrátka a dobře, hostinec Za Kardovými krávami byl ve starých kolejích a snad nebyl nikdo, kdo by si to z okolí nepřišel užít. Ale přece se nějací cizinci objevili. Bylo to už v pozdních hodinách, kdy sice ještě nikdo nechyběl, ale našli se tací, kteří buď napůl v mdlobách leželi na stole nebo hlasitě, spokojeně pochrupovali. Přišlo jich skoro deset a byla to vskutku podivná výprava. Pisto mezi nimi rozpoznal tři usměvavé elfy a zbytek byli malí, tělnatí a po zuby ozbrojení trpaslíci. Vstupovali po jednom unaveným krokem a ihned si začali svlékat promoklé pláště venku řádícím deštěm. Podle jejich výrazu tváře hostinský ucítil velkou tržbu. „Tak se posaďte pánové, hned Vám budu k službám, strpení.“ „Devět piv, devět panáků,“ vykřikl do lokálu jeden z nich, trpaslík velitelského vzhledu. „Ano, ano, hned to bude,“ promnul si Pisto ruce. Skupina mezi sebou začala hlasitě rozprávět a mnohé zbylé karbaníky přehlušila. Hospodský přinesl na obyčejném, dřevěném tácku piva a vzápětí se ozvalo tlumené cinkání skla o sklo. Všichni svorně přiložili pivo k ústům a napili se. „No, to sedne,“ řekl jeden z trpaslíků a elf s tmavými vlasy, který se jmenoval Fiquien, si to myslel také. Upil ještě pár loků a přestěhoval se i s pintou ke svým druhům, elfům. „Vyndej mapu, Lutrane. Podíváme se, kde vlastně jsme. Ne, že bych nevěřil trpaslíkům, ale když zabloudili i v Tedujských horách…“ Jeho světlovlasý druh, kterému visela na zádech sekyra, zalovil v tlumoku, vytáhl jakýsi zmuchlaný papír a rozložil ho na stůl. Zahleděl se do něj a po chvíli pronesl: „Tady vůbec není tahle vesnice zaznamenaná, ale předpokládám, že jsme někde tady. Mezi námi a Minikiovým křídlem je pouze obrovská pláň plná vysoké a v těchto časech mokré trávy. Po cestě narazíme tak na dvě menší městečka…tam by se dalo přespat. Avšak stejně to vypadá, že budeme muset alespoň jedenkrát přespat na těch lukách…“ v jeho hlase zaslechl Fiquien obavy, které měly příčinu v předchozí nemilé příhodě s Kyrkami „Myslím, že na nás už nic nachystáno není. S tím, že přežijeme přeci nikdo nepočítal ani my sami ne,“ vložil se do rozhovoru poslední elf ze skupiny, Egaras. „Nesmíme nechat trpaslíky, aby se moc opili a zítra brzy ráno vyrazit. Není zdrávo být venku více, než je nezbytně nutné. Oddechnu si až budeme v Minikiově křídle,“ řekl Lutran. „Cha, cha…“ zasmál se jeden z trpaslíků. „Už jste někdy viděli opilého trpaslíka? Kdepak toho bohdá…“ V tu chvíli se venku ozvalo ohlušující bouchnutí dveří a do hostince vtrhla mladá žena s tržnou ránou přes obličej. „Tam, tam,“ vykřikla hystericky s panickým děsem v očích, ukazujíce kamsi za sebe do neznáma. „Postavy…“ Nedopověděla. Vzduchem zasvištěl šíp a probodl ženě hrdlo skrz na skrz. Ostří šípu, které trčelo ženě z těla, bylo pomazáno neznámou kapalinou hnědé barvy.
+39
Petr Miškovský V místnosti se na vteřinu rozhostilo ticho a poté se rozezněly výkřiky plné zloby a obav. Tím však výprava trpaslíků a elfů neztrácela čas. Věděli, že musí ven, dokud je cesta volná… Pohotově popadli své cestovní vaky a rozeběhli se ke dveřím. Brzy se však zastavili. Do dveří se bleskově nahrnulo několik mohutných postav v černých hábitech. Někteří z nich drželi v ruce kuši, jiní luk. Všichni měli zahaleny obličeje ve stínu černých kápí... Jeden z trpaslíků se zachoval duchapřítomně a prudce praštil do nejbližší petrolejky, čímž ji rozbil a zahalil část místnosti, ve které výprava stála, do šera. Vzduchem se začal rozléhat svist šípů a zároveň bolestné výkřiky karbaníků a jiných návštěvníků hostince. Výprava trpaslíků a elfů na nic nečekala a rozeběhla se za Gasderem. Vedoucí trpaslíků se vydal svojí největší možnou rychlostí k baru. Vpravo od baru byly dřevěné dveře a nebyly to ty dveře, ve kterých se vždy ztratil hospodský Pisto a přišel s další várkou guláše či jiného pokrmu. Gasder do nich prudce vrazil a oddechl si, protože se ocitl na upraveném kamenném schodišti, vedoucím nepochybně nahoru do pokojů pro hosty. Vyběhl schody pěti mohutnými skoky a octl se v úzké chodbě na jejíchž stranách bylo po čtyřech dveřích. Chodbu osvěcovalo protilehlé okno, ale bylo zde šero, protože venku stále řádila bouře. „Počkejte zde,“ sykl trpaslík na ostatní a zmizel hned v prvních dveřích vpravo. Místnost byla prázdná. Gasder se vrhl k oknu a skrze kapky, stékající po okenních tabulích se snažil dohlédnout na zem. Pod oknem stál starý, oprýskaný žebřiňák, ale v něm nic nebylo. Gasder se během setiny vteřiny otočil a vyrazil ze dveří ven. Rozhlédl se kolem sebe na chodbě a spatřil pouze mávajícího trpaslíka Wasloka po pravé straně, který vykukoval z jiných dveřích. Zřejmě pochopili jeho záměr… „Tady,“ tiše na něj houkl. „Našli jsme cestu ven.“ „Sláva,“ zaradoval se Gasder a vklouzl do dveří za Waslokem. Místnost byla velmi podobná té předchozí. Trpaslík ji rychle přelétl zrakem a všiml si, že je jedno okno otevřeno a u něj stojí nějaký elf. V té tmě Gasder nevěděl, kdo z těch tří to je. Elf vystrčil obě nohy z okna a potom se prudce odrazil a zmizel kdesi dole ve tmě a dešti. Gasder na nic nečekal a i se svým vakem po elfím stylu skočil z okna také. Padal ani ne vteřinu a jeho výhledu bránil hustý déšť. Přistál na něčem mokrém a měkkém a až když se z toho sunul dolů, poznal, že se jedná o obrovský stoh slámy. Přistál v mokrém blátě ve stínu stohu a začal se rozhlížet. Všichni byli v podřepu ukryti ve stínu a čekali nyní už jenom na Wasloka. Ten se sesul vedle nich a první, kdo teď udával směr, byl elf Egaras. Elf se plížil podél stohu až po jeho okraj a rozhlížel se okolo. Nikde nikdo. Dvěma hbitými skoky se přemístil ke stěně hostince a znovu se rychle v řadě za sebou pohyboval podél. Narazil na okraj a plížil se dále kolem zdi vlevo. Tato zeď byla poměrně krátká a tak Egaras usoudil, že je to pouze jakési křídlo hostince. Nikoho neviděl a tak se rychle rozeběhl blátem k hlavní lodi. Za sebou slyšel tlumený dusot svých druhů, ale spíše vše přehlušoval hlasitý déšť, promísený občasnými ránami hromů. Za chvíli dorazil na konec hostince a všiml si, že předním napříč vede cesta. Na křižovatce cest po levé straně stály dvě postavy, zahalené v pláštích. Jedna z nich svírala v ruce petrolejku a svítila na cestu. Obě postavy stály zády k výpravě, která byla schovaná ve stínu hostince… Egaras se otočil, aby se přesvědčil, že všichni jeho druzi byli v řadě za ním. Kývl na nejbližšího, který byl u něj, ten pochopil a pomalu ho následoval. Byl to jeden z trpaslických bratrů, Roplikuz. Tiše se oba dva plížili ke dvojici k nim otočené zády. Občas zastavili, když to vypadalo, že se dvojice otočí nebo když se rozhlíželi zda je dvojice sama. Když se octli tři metry před oběťmi, tasili potichu dýky a ze vzdálenosti jednoho metru rychle skočili a postavám podřízli hrdlo. Po chvíli se u nich objevili jejich druhové a společně se vydali podél cesty směrem od hostince na západ… alespoň to tak předpokládali. Za nimi se po pár uražených metrech ozval jakýsi bojový, nesrozumitelný ryk a Egaras si uvědomil proč. Nechali ležet ta těla! Avšak na litování teď nebyl čas. Pokřik se přibližoval a tak se výprava rozeběhla, jak nejrychleji to šlo po blátivé cestě. Namáhavě běželi, ale celodenní pochod bez řádného odpočinku udělal své. Směsice hlasů se stále přibližovala… Skupina začala rozpoznávat kolem sebe ze začátku menší a později větší stavení, když najednou je vedoucí Egaras prudkým mávnutím ruky zastavil. Opodál vpravo stálo do kruhu pět postav a živě rokovali v nějaké cizí řeči. Skupina trpaslíků a elfů se rychle ukryla za nejbližší stavení, obešli ho a v jeho stínu vyčkávali. „Je to merkština. Naprosto čistá, takže jdou zřejmě rovnou z Gyrdennu. Tady to vypadá na vyhlazovací útok. Sestřelte je z luků, elfové,“ řekl jeden z trpaslíků. Elfové svorně sundali luky ze zad a zacílili každý jednoho merka. „Postupně,“ zašeptal Lutran. Napnul tětivu a poslal jednomu z merků šíp zezadu do krku, tam kde tušil krční páteř. Trefil se. Merk se tiše sesul k zemi a než stačili ostatní dvě postavy kolem něj něco vykřiknout, zasáhly je šípy také do krku. Tentokrát však ze strany do krční tepny. Než stačili ostatní dva uprchnout, jednoho už zasáhl Lutranův nově založený šíp a po chvíli trefili prchajícího merka hned dva šípy, Fiquiena a Egarase. Oba dva do zad. Avšak toto malé zdržení způsobilo, že pronásledovatelé trpaslíků a elfů je mohli i přes vydatný déšť vidět. V tu chvíli kdesi ve tmě zařehtal kůň a celá výprava, promoklá neutuchajícím deštěm, se mlčky vydala tím směrem. Narazili na ohradu a jedním skokem ji přeskočili. Kolem se dalo rozpoznat několik pohybujících se velkých stínů.
+40
Smrt v magické holi Byli to koně a ani jeden z nich po bližším prozkoumání nebyl osedlán. Nad tím však nikdo nepřemýšlel, každý si vybral svého koně a v úplné tichosti se vydrápal na jeho hřbet. Občas bylo slyšet zvědavé či trochu výhružné zařehtání, když koně ucítili nové břemeno, obzvlášť pod tíhou trpaslíků. Všichni pobídli své koně a rozjeli se směrem, kde tušili severozápad. Přimáčknuti na koňskou šíji byli nuceni přeskočit ohradu. Jejich koně jimi po skoku otřásli, ale všichni se v sedle udrželi. Octli se zpět na cestě a hned z ní zase zmizeli mezi dvěma staveními, z nichž z jednoho se kouřilo. Ani v jednom ze stavení nenašla výprava známky života. Až sem se tedy už merkové dostali… Jízdu vedl Lutran s Fiquienem a uzavíral Egaras a Gasder. Ovšem nikdo před sebe pořádně neviděl. Jeli téměř naslepo a po chvíli spíše ucítili než uviděli, že vjeli do vysoké, mokré trávy, o které hovořil Lutran v hostinci. Cesta se tím velmi zpomalila, ale je hřál pocit, že jedou správným směrem. Pokračovali tak necelé dvě minuty, když se jim za zády ozval psí štěkot. Nebyl to úplně přirozený, psí štěkot, jaký lze slyšet na každé farmě. Byl to štěkot hladového vlka, který cítí snadnou kořist. Po chvíli se dalo rozpoznat, že to je štěkot několika vlků, vzájemně se přehlušujících. „Vlci, přidejte,“ pobídl všechny hlasitě vzadu jedoucí Egaras, kterému nebylo v tu chvíli po chuti, že zrovna on je poslední. „To nejsou vlci…“ pronesl tajemně vedle něj jedoucí Gasder. Egaras, prokřehlý deštěm využil svého bystrého zraku a pohlédl skrze šero a déšť na trpaslíkův obličej. Trpaslík od posledního okamžiku, kdy na něj elf pohlédl, neuvěřitelně zbledl, alespoň se mu to tak v té špatné viditelnosti zdálo. Egaras usoudil, že bude lepší se na nic neptat a znovu se soustředil na krkolomnou jízdu, ve které nebylo vidět na cestu. Hnali tak koně mlčky asi deset minut, ale štěkot s vytím se netišil, spíše by se dalo říci, že zesiloval. Bylo to logické, protože menším psům se ve výmolech a hlavně už ve vyšlapaných koňských stopách běželo mnohem lépe než unaveným koním s velkými kopyty. Lutran s Fiquienem v čele si toho všimli a pobídli koně k ještě větším skokům. Po dalších několika minutách se už začala zračit únava u starších koní. První to pocítil na svém koni trpaslík Ruiken. „A kruci písek, to se musí stát zrovna mě,“ zaklel, když jeho kůň se začal propadat mezi ostatními dozadu, až skončil jako poslední. Ze všech sil ho kopal do slabin, ale sípějící kůň stále rychlost zpomaloval. Netrvalo dlouho a byl unaven i kůň Fiquiena a bezprostředně potom i kůň Lutrana. Ostatní tedy zpomalili na jejich rychlost, ale brzy i ta byla na unavené koně moc rychlá. Postupně tedy přešli do klusu. Koně byli celí bílí od potu a hlasitě chropěli. Jejich ladný krok se změnil v kostrbatý, který jezdce po každém kroku doslova vyhazoval ze sedla. Nakonec se stalo to, čeho se všichni z hlouby duše obávali… Fiquienův kůň šlápl do díry, zapotácel se a i s elfem se poroučel k zemi. Fiquien se skutálel měkce do trávy, ale jeho kůň zůstal nehybně ležet. Ostatní s námahou zastavili své koně a Lutran se kousek vrátil pro svého druha. Ten naskočil za Lutrana a pokračovali. Za sebou stále slyšeli štěkot. Byl stále slyšet hodně blízko, ale už pár minut se nepřibližoval. Že by snad ty bestie také pocítili únavu? Nebo vyčkávají? Ptal se sám sebe Fiquien. Chvíli zase bez problémů pokračovali. Jestli však koně ostatních byli unavené, kůň na kterém seděli Lutran a Fiquien, byl na prahu smrti. Jeho jinak pravidelný dech se změnil v nepravidelné, děsivé chrčení a jeho běh bylo spíše klopýtání, které vynášelo elfy ze hřbetu tak, že hrozilo, že spadnou pod kopyta a budou ušlapáni koňmi ostatních. Najednou se kůň zastavil. Odmítal jít dál a jenom bolestně chrčel. Marně se oba elfové snažili koně pobídnout alespoň ke kroku. Potom se kůň nebezpečně zakymácel a spadl i s elfy na zem. Všechno bylo dílem několika okamžiků. Byl na místě mrtev. Lutran a Fiquien se vysvobodili zpod koně a mlčky nasedli na koně Egarase a Gasdera. Vytí se začalo zase nebezpečně přibližovat, protože psy pravděpodobně našli prvního, mrtvého koně. Byli opravdu velmi blízko… Trpaslíci s Egarasem zatím trpělivě pobízeli své koně alespoň k pomalému klusu. Že jsme museli narazit zrovna na tyhle herky! Naše koně by ještě teď živě běželi, zlobil se Egaras v duchu, ale na druhou stranu věděl, že jemu, stejně jako všem ostatním, zachránili život. „Pěšky pudem rychlejc,“ řekl po chvíli nakvašeně Waslok a svezl se ze svého koně. Potom zasadil svému koni pořádnou ránu dlaní a ten se s hlasitým řehtáním rozběhl kamsi do neznáma. Ostatní učinili podle Waslokova příkladu a tak zůstali sami, pokračujíce po svých. Jejich koně se rozeběhli každý úplně jinam… Výprava se dala do vytrvalého klusu, ale protože jim jízda na unavených koních nijak neulevila, brzy museli přejít pouze do rychlé chůze. „Musíme na ně jinak. Takhle nás uštvou k smrti,“ pronesl unaveně trpaslík Grar. „my trpaslíci uděláme kolečko a mezi nás se postaví elfové, jak se objeví, zpražíte je z luků. „Vždyť je v tý tmě neuvidíme,“ chtěl ho usadit Ruiken, ale Grar se nedal: „Tak zapálíme louče, suroviny na to máme,“ odvětil. „Dobrá, ale rychle. Nemáme času na zbyt.“ Všichni po slovech Gasdera začali šmátrat ve svých vacích, které měli ve většině případů upevněny na zádech a vytahovali různé potřeby, které by se dali ať na zapalování loučí nebo na samotný odpor použít. Vytáhlo se pár menších kamínků tympanonu, nějaký klacek, kus starého hadru a dokonce i pryskyřice. Trpaslík Zukilpor si to vzal kousek stranou na starost a během pár vteřin zhotovil louči. Ostatní zatím živě rokovali o tom, kdo kde bude stát a kdo koho bude v případě potřeby krýt.
+41
Petr Miškovský Zukilpor zatím křesal o sebe dvěma kamínky tympanonu, až hodil jiskru na pryskyřici, ta vzplanula a začala se rychle roztékat. Trpaslík chvíli počkal a potom do ní namočil louči. Ta začala hořet, avšak trochu skomírala v nyní utichajícím dešti. I přesto ozářila asi pět metrů v průměru. Zukilpor se podíval, co to tam ostatní kutí a zjistil, že ušlapávají široký kus trávy tak, aby bylo větší zorné pole. Vzal louči a vydal se za nimi. Jakmile ho zmerčil jeho bratr, oslovil ho: „Máš někde tu rozehřátou pryskyřici?“ „Je tamhle,“ukázal mu Zukilpor do tmy. Roplikuz se tam vydal a po chvíli se vrátil s miskou, ve které byla vyhaslá pryskyřice. „Nahřej mi to, bratře, prosím tě.“ Zukilpor sice nechápal nač to jeho bratr potřebuje, ale učinil tak. Roplikuz si začal natírat nějakým klackem čepel sekery pryskyřicí. Dělal to s neuvěřitelně vážným výrazem ve tváři a to vyburcovalo všechny, i přes vážnost situace, k hlasitému smíchu. Ale trpaslík na to nedbal: „Jen se smějte, chlapi. Uvidíte, co to má za výhodu,“ odbyl je s pyšným výrazem ve tváři. Ostatní se smáli dál až nakonec to Gasder utnul: „Tak dost, připravte se.“ Všichni toho nechali. Jenom Roplikuz strčil svou sekyru nad louči a jeho sekyra vzplanula, tedy spíše pryskyřice na ní. Utvořili šestičlenný kruh v němž byly tři elfové s luky a napnutými tětivami do tří stran. Louče hořela vedle nich položená a všichni hleděli soustředěně před sebe ven z kruhu, nezávisle na tom, odkud se očekával útok. Vyčkávali. Přestalo pršet a štěkot smíšený s vytím byl lépe slyšet. Přibližoval se pomalu, ale jistě. Po chvíli ztichl. Psy zřejmě ucítili oběti blízko a chtěli je překvapit nenadálým útokem. Nikdo se nehýbal. Čekali tak asi tři minuty. Napětí všech se stupňovalo a Fiquiena začala chytat křeč do ruky. Přál si z celého srdce, aby už bylo po všem. Začal ho opanovat strach z tohohle čekání na smrt... Útok přišel brzy, avšak tak, jak to nikdo neočekával. Z ničeho nic z křoví vyskočil obrovský vlk s vyceněnými zuby a nikdo nevěděl, jak se to mohlo stát, ale dostal se přímo mezi tři elfy. Vlk chtěl chňapnout, ale dostal ho nakrátko vypuštěný šíp Lutrana. Vlk se svalil se zoufalým kňučením. Všichni k němu byli otočeni a to je stálo nejen pár škrábanců. V tu chvíli, když ležící vlk naposledy zakňučel, na záda trpaslíků skočil po jednom vlkovi. Většinou se však nic vážného nestalo a vlkům se nepodařilo brnění prokousnout. Jediný, kdo bolestně zařval, byl trpaslík Grar, který se jako jediný neudržel na nohou a potřísněn vlastní krví se skácel na zem. Na něj útočil na rozdíl od ostatních šedivých vlků, vlk černý, ta největší bestie z hor, vůdce smečky. Elfové zatím bleskově tasili zbraně a vrhli se ven z kruhu. Boj s vlky nebyl jako boj v rovném boji meče proti meči. Šelmy se pohybovaly rychle a vyčkávaly na vhodnou příležitost k útoku. Dobře věděli stejně dobře jako trpaslíci a elfové, že jediná možnost smrtícího útoku je na obličej, a proto to byla spíše směsice seků do prázdna, které měly udržet zvířata v bezpečné vzdálenosti. Boj se však začal měnit, když se do boje zapojili elfové. Na některé vlky vyšli dva bojovníci a zvířata se už špatně bránila proti dvěma, nebo v některých případech třem zbraním. Trpaslíci se nyní ještě více semknuli do menšího kruhu a nebylo kam na ně zaútočit. Vlci na ně doráželi svými těly, ale marně. Trpaslíci drželi své pozice a elfové využívali každé příležitosti k útoku ze strany. Fiquien využil pevnosti kruhu a vsunul se do něj. Zvedl ze země luk a začal vlky postupně odstřelovat. Ne vždy se trefil, ale určitě ztenčil zvířata alespoň na polovinu. Jeden z šípů zacílil na černého vlka, vůdce smečky. Bestie rozzuřila k nepříčetnosti, vyrazila vpřed na černovlasého elfa a obrovským náporem alespoň stokilového těla povalila trpasličí kruh na zem. Ostatní dva vlci se svorně vrhli na na zemi ležícího trpaslíka Ruikena a začali ho doslova rvát na kusy. Byla to hrozivá podívaná. Fiquienovi, který stále zpříma stál, se z toho zamotala hlava a zvedl se mu žaludek. Kolem se válely kusy masa a krve a ze všeho nejhorší bylo, že Ruiken stále ještě řval bolestí…Náhle zmlknul. Překročil již práh bolesti… Zatímco se ostatní rychle sbírali na nohy, Fiquien přeskočil dosud ležícího Grara a vrhl se na jednoho z krmících se vlků. Do cesty se mu však postavil vůdce smečky. Vycenil na něj zkrvavené zuby Grarovou krví a Fiquien poprvé spatřil ty malá, krvelačná očka, plápolající ve světle pochodně, která na něj tak prázdně a dravě hleděla. Fiquien pochopil, že přístup k trpaslíkovi je mu odepřen a tak začal pomalu couvat, aby bestii alespoň odlákal. Bestie ho pomalu následovala a on mokrou trávou ustupoval, svírajíce ve střehu své dvě dýky. Za bestií se vzápětí ozval bojový pokřik a jednoho z krmících se vlků zasáhla do zátylku jedna Egarasova šavle – druhá již našla domov kdesi uprostřed Tedujských hor. Na hlavu druhého vlka dopadla obrovská sekera Gasdera… Za kožichem černého vlka Fiquien spatřil plamen. Zvedl se vysoko nad zem a zabořil se vůdcovi smečky do kožichu. Bestie začala hořet a s kvílivým štěkotem se vrhla vpřed na Fiquiena. Elf celou tu dobu útok čekal a tak se snadno uhnul a zasadil zvířeti bodnou ránu to tlamy. Temně rudá krev mu potřísnila čepel, bestie naposledy zoufale zakňučela a svezla se na zem, když ho zasáhly další tři obří, trpasličí sekery. Všichni si projeli události, které se staly před několika minutami a když si vzpomněli na Grara a Ruikena, vrhli se k nim na zem. Ruiken měl úplně roztrhaný obličej, nedýchal a jeho oči byly prázdné a strnule hleděly v sloup. Měl odhalené lícní kosti a velkou část čelisti a ve zbytku mimických svalů byly otisknuté ostré vlčí tesáky. Už mu nebylo pomoci…
+42
Smrt v magické holi Grar však dýchal, tedy spíše bolestivě chropěl. Ležel na břiše a na krku mu protékaly skrze železnou košili stružky krve. Obrátili ho na záda a ohnuli v pase. Lutran ho začal ošetřovat. Měl zavřené oči a velmi vysokou horečku, která způsobovala, že blouznil. Elf mu odhalil ránu, a bylo možno vidět vlkovi otisky zubů, podlité a naběhlé hnisem. Vyčistil to neznámou, nazelenalou kapalinou a rána po tom zmodrala. Ovázal celý krk a společně trpaslíka položili a zabalili do pokrývek, aby mu bylo celou noc teplo. Potom za pomoci dosud hořící louče zapálili oheň, přisunuli k němu zraněného Grara a začali o kus dál kopat hrob… Nikdo nemluvil pokud to nebylo nezbytně nutné, protože nikomu nebylo po takovýchto jatkách do řeči. Trpaslíci truchlili nad mrtvým ve svých řadách a ani elfové nemluvili. Bylo jim líto trpaslíků, protože bylo od začátku jasné, že k této výpravě neodmyslitelně patří. Střídali se v kopání a když bylo hotovo, Ruikena jemně do vykopané díry uložili i s jeho širokým mečem. Potom ho trpasličí bratři zasypali a navrch zapíchli shořelou louč. Následovně si všichni čtyři trpaslíci klekli na kolena kolem hrobu a pustili se do jakési tiché modlitby. Nejstarší trpaslík Waslok vždy něco zašeptal a ostatní na to cosi svorně odpověděli. Elfové se nenápadně vytratili. Věděli, že se nesluší být přítomen u rozloučení s mrtvím po severní zvyklosti, když oni byli spíše z jihu. Přiložili na oheň a Lutran zkontroloval stav Grara. Měl stále vysoké horečky a blouznil. Elfům byla zima, a tak se zachumlali do svých pokrývek a mlčky hleděli do ohně. Byla studená noc beze hvězd. Foukal mírný, chladný vítr, který jim vnikal doslova až do morku kostí. Po chvíli se mlčky objevili trpaslíci, vytáhli ze svých nabitých vaků pokrývky a s tichým přáním dobré noci se uvelebili kousek dál od ohně. Každý z elfů si našel alespoň trochu pohodlné místo a snažili se usnout. Dlouho ještě leželi, ale i když věděli, že nikdo nespí, nemluvili na sebe. Trpaslíci mysleli na svého zabitého přítele a elfové spíše na strach, který tuto noc zažili. Po několika desítkách minut nakonec všichni postupně usnuli, ale stejně celá noc byla protínána panickými výkřiky strachu z hrůzostrašných snů…
+43
Petr Miškovský
7. Pevnost Barttram Z mlhy Nertokloiského průsmyku vyjelo několik jezdců na statných koních a vydali se po blátivé cestě na sever. V čele jela hnědovlasá dívka na mohutném bělouši. Byla zahalena v černém hábitu a měla nasazenou kápi jako ochranu proti nepříjemnému, rannímu větru. Za ní jel na hnědákovi jakýsi elf s dlouhým nosem a byl zahalen v honosném, zeleném cestovním hábitu. Těsně v závěsu se za nimi tryskem hnal mladý muž, zhruba ve věku vedoucí dívky. Dále je doprovázeli dva asi tak padesátiletí muži jejichž tváře byly skryty za hnědými, kovbojskými klobouky. Mladík jel na ryzákovi a dva muži na černých hřebcích. Pětice hnala své čerstvé koně skrze neprostupnou mlhu zcela mlčky. V uších jim zněl pouze vítr, profukující kolem nich a čvachtavé došlapování koňských kopyt na blátivé, široké cestě. Až za dvě hodiny z cvalu přešli do volného klusu a porozhlédli se po nějakém krytém místě k odpočinku... Zastavili za vhodně umístěným houštím nedaleko cesty a pojedli chleba se sušeným masem. Mlha byla ta tam, ale slunce, ostatně jako všechny tyto dny, přesto nebylo vidět. Oblohou se nesly od jihozápadu šedivé mraky. Den však byl navzdory mrakům poměrně jasný. Hnědovlasá dívka Luax přejížděla pomalu po všech očima a přemýšlela o tom, jestli její výběr byl správný… O Elfovi z Andrienu neuvažovala. Jednak to byla vůle krále, aby s ní šel a rozhodně se mohli hodit jeho téměř neomezené vědomosti o Kyrkách, jiných zvířatech a vůbec o všem možném. První byl Neo, černovlasý mladík se kterým dívka vyrůstala. Byl to její nevlastní bratr, lovec ve stejném oboru jako ona. Sice si zhruba od osmnácti let Luax a od šestnácti let Nea žili každý svůj život, ale když se mělo jít na lov nějakého většího zvířete či na lov obzvlášť vzácného kusu, vždy táhli spolu. Neovi Luax bezpodmínečně věřila, starost jí však působili zbylí dva členové výpravy… Byli to dva stále mlčící podivínové, kteří ze sebe dostali slova teprve tehdy, když to bylo nezbytně nutné. Izolovali se od ostatních jak při jízdě, tak při táboření. Ovšem byli to vyhlášení bojovníci a po několika nezdařených pokusech, kdy Luax několik lidí odmítlo, za nimi na doporučení několika vážených lidí z Minikiova křídla zašla. Moc toho při prvním setkání s dívkou nenamluvili a z jejich kamenných obličejů si vůbec nedalo vyčíst, co si o tom myslí. Dívku překvapilo, že se ani neptali, kolik za to dostanou. O sobě však neřekli vůbec nic, na nic se neptali a Luax neznala ani jejich jméno. Musela avšak uznat, že byli dobře fyzicky, tak výbavově vybavení. Pojedli, dali nažrat koním a znovu se vydali na cestu. Jeli stále na zablácené cestě bez problémů, protože jejich koně byli jedni z nejlepších z Minikiova křídla. Až k večeru, kdy se vše zahalovalo do šera, se utábořili v jakémsi houští, které bylo kryto ve stínu malého, poměrně nízkého lesíku. Uvázali koně hlouběji uvnitř lesíku a mezi houštím, které je chránilo skryté před cestou, a lesíkem si rozložili své pokrývky. Oheň pro jistotu nezapálili… „Bereme si na starost hlídku,“ prohlásil jeden z neznámé dvojice podivínů. V jeho hlase zaslechla Luax pěknou dávku nedůvěry. Byla však ráda, že se o to už nemusí starat. Ulehla mezi Elfa z Andrienu a Nea a s popřáním dobré noci zavřela oči. V noci přišel déšť. Jeho studené, nepříjemné kapky jí dotírali na obličej a ona už nemohla znovu usnout. Zabalila se více do pokrývky a naslouchala pravidelnému šumění deště. Někdo ji náhle chytil za rameno. Trhla sebou, chtěla se podívat na dotyčného, ale neviděla, byla příliš velká tma. Chňapla po ruce, která ji držela. Byla chlupatá. „Ruce dolů,“ sykla ostře na dotyčného a odrazila jeho ruku stranou. „Rychle pryč, něco tady smrdí,“ pronesl neznámý a Luax v jeho hlase poznala muže z její výpravy, který měl držet celou noc hlídku. Rychle vstala, nahmatala kdesi vedle sebe svůj cestovní vak a nacpala do něj všechny svoje pokrývky. Vzhlédla a matně rozpoznala, že Neo a elf činí to, co ona právě skončila. Vydala se směrem ke koním, ale ty už byli připraveni a osedláni před lesíkem. U nich stáli oba dva hlídači a snažili se koně uklidnit. Byli neklidní a polohlasně řehtali a frkali. „Vemte si je,“ řekl jeden z nich přicházející dvojici a podával jim uzdy jejich koní. Druhý už držel svého za uzdu. „Pojďte za mnou,“ pronesl tiše a zmizel i se svým koněm v lesíku. Ostatní ho následovali spíše po citu či sluchu, nežli po zraku. Prošli během pár desítek vteřin lesíkem a octli se na louce s tak do pasu vysokou trávou. Luax se to nelíbilo a tak zrychlila na úroveň prvního muže a oslovila ho: „Hej, ty.“ „Harold,“ odvětil jí muž.
+44
Smrt v magické holi „Dobře, Harolde. Jak si přišel na to, že se máme klidit? Nevšimla jsem si, že by se stalo něco neobvyklého…“ „Ty to nepozoruješ? Jsi málo všímavá,“ řekl naprosto klidně Harold, ale řekl to tak, že se to dívky dotklo, až se dokonce nepatrně zastyděla. „Ty tvorové nás v noci pozorovali. Nevím, kdo to byl a proč na nás nezaútočili, ale je jasné, že o nás ví. Měli jsme nepříjemný pocit, že se kruh stahuje a tak jsme vás radši vzbudili…“ „Jsou to Kyrky,“ řekla pevně Luax a byla přesvědčená v to, že se nemýlí. „pěkné bestie. Už jsem se s nimi setkala. To jsou…“ „Vím, kdo jsou Kyrky,“ nenechal ji Harold domluvit. „ale potom nechápu nač čekají.“ „Zeptám se elfa,“ pronesla dívka uraženě, protože se jí nelíbilo, že s ní mluví jako s dítětem, „snad bude vědět.“ Luax chvíli čekala a pak se znovu vydala na cestu již vedle Elfa z Andrienu. „Harold, jeden z členů výpravy, který držel hlídku se domnívá, že nás pronásledují Kyrky…Proč neútočí?“ Elf otevřel ústa a chystal se rozmluvit, ale přicházející zvuk směrem od cesty ho přiměl, aby mlčel. Po cestě se rozléhal zvuk několika cválajících kopyt. Přestalo pršet a noc se proměnila v hrobově tichou a poněkud dusnou, jako by vše ovládal nějaký podivný zápach…Události z cesty byly nyní slyšet zřetelně a jasně… Zhruba na úrovni místa, kde Luax a její výprava přespávala se jezdci zastavili. Tak učinila i Luax a ostatní, aby na sebe zbytečně neupozornili nějakým hlukem. Od cesty se ozvalo několikeré zafrkání, jaké lze často slyšet od koní, kteří jsou zmožení celodenní úmornou jízdou. Luax se v duchu modlila, aby některý z jejich koní také polohlasně nezafrkal. Nestalo se tak, ale zřejmě ani to nestačilo. Po chvíli ticha byl slyšet šelest křoví a potom další a další. Nebylo pochyby. Neznámí jezdci se vypravili po jejich stopě. Až teprve teď Elf z Andrienu promluvil a bylo zřejmé, že reaguje na její předchozí dotaz. Promluvil krátce, ale jeho slova účinkovala více, než nějaké dlouhé vyprávění. „Štvaná zvěř,“ řekl pomalu dívce. Luax se sice nemohla vidět, ale zřetelně cítila, že zbledla. Po sotva pár vteřinách se však vzpamatovala a rychle vyskočila svému bělouši na hřbet. Jemně ho popleskala po líci a on se volnými kroky vydal loukou vpřed. Ostatní na nic nečekali a učinili totéž. Harold byl stále ve vedení a pobídl koně do lehkého klusu. Přestali vnímat zvuk za nimi, protože v uších jim znělo pouze dusání kopyt jejich koní ve vlhké trávě, zasypané noční rosou a hlavně nedávným deštěm. Jeli mlčky. Louka se rozprostírala dál a dál jako by ani ona sama nechtěla končit. Jeli asi pět minut. Harold několikrát za jízdy změnil ne zcela zanedbatelně směr, ale důvod, proč tak učinil, byl pro všechny ostatní neznámý. Když už po několikáté chtěl Harold změnit směr směrem tam, kde všichni tušili západ, něco se mu v tom bránilo… Ze stran se k nim nesl podivný hluk, který se neustále přibližoval. Byla to směsice výkřiků a takového podivného vytí. Harold, velmi zneklidněn tímto jevem, srovnal směr do původních kolejí a vytí po chvíli přestalo. Luax pochopila, že Elf z Andrienu měl neotřesitelnou pravdu. Zkusili změnit směr ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Potom znovu a znovu, ale vždy se hned poté začalo ozývat to vytí ze stran. Dohánělo je to k zoufalství. Dokonce i zdánlivě klidný Harold, který je stále vedl kupředu zcela neúmyslně poháněl koně k větší a větší rychlosti, až přešli do trysku. Najednou vyjeli z vysoké trávy a objevili se na obrovité pláni, která byla s největší pravděpodobností hliněná, protože dusot kopyt byl nyní dosti tlumený. Dohlednost byla bezmála pět metrů, ale v dáli při zemi svítilo světlo. Luax to tady znala, hnali je k pevnosti Porta Kolona, která nese název Barttram. Cválali tiše tmou, ale světlo se stále nepřibližovalo. Asi po deseti minutách se začalo rozednívat. Pomalu rozpoznávali kameny na zemi i občas nějaké stromy, které tady osamoceně stály. Po chvíli už byla dohlednost kilometrová, a tak mohli rozpoznat pevnost Barttram, které bylo vidět spíše jako velká tečka na obzoru. Začalo vycházet slunce a osvítilo nejprve obrovské šedé mraky, které se jim rozprostíraly přímo nad hlavou, a až po tom se vysouvalo zpod horizontu a vneslo mezi ostatní nezanedbatelnou dávku optimismu. Luax se začala rozhlížet kolem sebe. Našla, co hledala. Po pravé a levé straně se asi sto metrů od nich po čtyřech pohybovaly tiše a neslyšně Kyrky. Bylo jich deset, po každé straně pět. Prudce se ohlédla za sebe a tam jich bylo také několik. Byl to chumel, takže je nemohla spočítat. Jezdci na koních byli ta tam…byli štváni pouze těmito bestiemi. Vrtalo jí však hlavou, proč je Kyrky ženou právě do pevnosti Barttram, která byla králi vždy ze všeho nejvíc loajální. Kopla koně do slabin a ten zrychlil tak, že se dívka během pár vteřin dostala na úroveň Haroldova hřebce. „To se mi nelíbí. Ženou nás přímo do pevnosti Barttram a tam nás chytí do pasti. Musíme se jim vzepřít…“ „Chceš bojovat s patnácti Kyrkami najednou?“ Vyštěkl napůl výsměšně, napůl zoufale. „To ses pomátla? V minutě by byl s náma amen. Musíme jet dál a po případě něco vymyslet.“ „Radši se nechám zabít, než abych byla jako zajatec,“ sykla na něj dívka, pobouřená jeho nepříjemně povýšeným tónem. Harold už na to nic neřekl a pobídl svého koně k ještě rychlejšímu trysku, snad aby unikl dívčiným vášnivým názorům. Jeli ještě několik minut a pevnost se začala rychle přibližovat. Kyrky s nimi stále držely hbitý krok, ale jinak si jich nevšímaly, jako by výprava v Haroldem v čele vůbec neexistovala. Dojeli tak blízko, že Luax mohla rozpoznat jednotlivé doškové střechy, věže a dokonce i bránu, která byla dokořán otevřená.
+45
Petr Miškovský Pevnost z dálky zela prázdnotou. Blížili se k ní obrovskou rychlostí a všichni v napjetí čekali, co první podnikne Harold. Ten jako by vyčkával a jel stále blíž a blíž k hradbám. Kyrky se začaly pohybovat směrem k nim, přesně jak Harold očekával. Teď přišla naše chvíle, řekl si pro sebe a trhl opratí směrem vlevo, čímž se rozjel přímo proti pěti Kyrkám, které byly tímto manévrem poněkud překvapeni. Tasil meč z pouzdra u opasku, po chvíli slyšel, jak si i ostatní připravili zbraně a byl trochu uklidněn oporou, která mu jela v zádech. Zařezával koni paty do slabin stále více a více a kůň stále zrychloval. V největší rychlosti všech koní došlo ke střetu. Všichni prorazili až na jednoho. Byl to Neo. Jedna z Kyrk mu na rozdíl od ostatních skočila na krk a z koně ho doslova smetla. Neo se svalil do hlíny a zůstal nehybně ležet. „Ne,“ zakřičela zoufale Luax a zabrzdila koně. Učinil tak i Elf z Andrienu a po chvíli zaváhání i Harold se svým společníkem. Dívka s dlouhým mečem v ruce seskočila hbitě z koně a s nenávistným úšklebkem se vrhla přímo mezi Kyrky. Sekala kolem sebe, ale z necelých deseti pokusů se trefila jenom jednou, zato účinně. Uťala hlavu. Ostatní se vrhli každý na jednu Kyrku. Velké problémy s bojem měl elf. Jeho nezkušenost se odrazila v boji v několika úvodních vteřinách. Neopatrností se nechal vehnat do úzkých a odnesl si hluboký, bolestivý šrám na zátylku, naštěstí těsně vedle krční tepny. V pohybech Kyrk se neodrážela bojechtivost, jak na to Luax vzpomínala z posledního setkání, ale Kyrky očividně vyčkávaly na příchod posil, které se nezadržitelně blížily od východu. Dívka to moc dobře chápala, ale když se snažila dostat ke svému koni, nemohla. Boj Kyrk byl spíše o úhybných manévrech, ale jakmile se někdo blížil k nějakému koni, tvrdě zaútočily a protivníka jednoduše odehnaly. Po chvíli se do boje připojily posily, které je také pronásledovaly celou cestu. Na pět bojovníků vyšlo čtrnáct Kyrk a jakékoli snahy o útěk byly ta tam. Luax se oháněla mečem ze strany na stranu, ale nebylo jí to nic platné. Stály kolem ní tři Kyrky a stále trpělivě uskakovaly jejím zoufalým sekům. Najednou se jedna z nich ocitla na dosah dívčina meče. Ta na nic nečekala a ťala. Rozsekla Kyrce břicho a vnitřnosti se valily ven. Než se však stačila rozehnat po ostatních dvou, ty jí povalily na zem a násilně jí vykroutily meč z ruky. Byla bezmocná a nemohla se hýbat. Rozhlédla se kolem sebe a ostatní ať dřív nebo později dopadli stejně. Tak tedy přece jen zajatec, řekla si pro sebe a najednou ji přepadla obrovská únava, která pocházela částečně z nedostatku spánku a z větší části trmácivou jízdou. Začala se strachovat o svého bratra, který buď ležel v mdlobách nebo už rovnou mrtvý v hlíně. Kyrky je svázaly Haroldovými provazy včetně nehybného Nea a vedly je směrem do Barttram, pevnosti, která byla s největší pravděpodobností plně obsazena nepřítelem…
+46
Smrt v magické holi
8. Pach krve Darn Polin pomalu otevřel oči. Něco ho vzbudilo. Ano, už si vzpomněl, byl to ošklivý sen, ve kterém se utkal s oním tajemným mágem. Brzy podlehl a v bolestech vypustil duši… Rozhlédl se nyní bdělý, zpocený, ale rozradostněn tím, že to byl jenom sen po místnosti. V rohu ležel jeho učitel a přítel Myrnelius. Hlasitě chrápal, až si mladík říkal, jestli to není slyšet do vedlejších pokojů. Místnost osvěcovalo skrze ušmudlaný, špinavý závěs ranní světlo, které svojí září mluvilo o jasném a slunečném dnu. Vstal a natáhl si svůj tyrkysový hábit, který ležel na židli přesně tak, jak ho tam včera večer zanechal. Tiše se proploužil ke dveřím, aby čaroděje nevzbudil a s tichým zaskřípěním pantů otevřel. Sešel po dřevěném schodišti a objevil se v hostinci. Musel vskutku uznat, že všechny hostince v Judolaiku si byly dosti podobné. Sedl si k baru a objednal si u baculaté dámy za pultem, která byla majitelkou tohoto vyhlášeného hostince, míchaná vejce s čerstvým chlebem. Lokál zel prázdnotou, ale bylo zde útulno a teplo, hlavně díky obrovskému krbu v rohu místnosti, ve kterém tyto dny dřevo hořelo téměř nepřetržitě. Byl totiž pozdní podzim a i přes občasné slunečné počasí byly večery a rána velmi chladná. Hospodská přinesla vejce s chlebem téměř okamžitě. Mladík se pustil do jídla a objednal si ještě teplý, oreokolový čaj. Zašmátral v kapse a nalezl asi šest zlatých, z nichž tři připlácl na stůl. Buclatá dáma po nich ihned hrábla a zmizely jí v útrobách jejího výstřihu. Odešla kamsi do kuchyně a mladík zůstal v rozlehlé místnosti úplně sám. Právě dojedl vejce a chleba, když se ukázal jeho učitel Myrnelius. Byl řádně čistý a upravený. Mladík, aniž by byl nějaký špindíra, se mu za to stále musel obdivovat. „Dobré ráno, Darne,“ řekl čaroděj a ospale zívl. „Dobré ráno.“ „Dobré,“ řekla hostinská, vycházející z kuchyňských dveří s voňavým čajem v ruce. „Co to bude?“ „Dám si také míchané vejce s oreokolový čajem,“ řekl Myrnelius potom, co pohlédl na mastný, prázdný talíř, ležící před Darnem. Buclatá dáma se znovu ztratila v kuchyni a po chvíli se objevila s plným talířem. Stařec se s chutí pustil do jídla a Darn, aniž by si čehokoli všímal, byl hluboce zamyšlen. Přemýšlel o událostech minulého večera či spíše celého dne. Od chvíle, kdy zase po dlouhé době spatřil v dáli hradby Ilienu, až po večerní hovor s Myrneliusem zde v hostinci U Šašků. „Budeme muset najít Deolora, abychom zjistili, jak pokračuje s přípravami,“ uťal tichou atmosféru čaroděj. „Jdi prosím tě sbalit oba naše cestovní vaky. Pochybuji, že se sem ještě vrátíme. Pravděpodobně budeme spát v nějakém domku u jihovýchodních hradeb.“ Mladík pokývl hlavou na souhlas a odebral se do jejich ložnice. Vytáhl oba dva vaky zpod postelí a položil je na ní. Vyndal a pečlivě urovnal obsahy obou dvou vaků na postel, potom je do nich opět naskládal. Když byl hotov a věděl, že zde nic nenechal, sešel dolů za čarodějem s vaky na ramenech. V ruce držel svou a Myrneliusovu hůl. Čaroděj stále ještě seděl na vysoké, barové židli a hleděl zamyšleně kamsi do zdi. Měl však už dojedeno, a tak když mladík přišel, plácl několik zlatých na stůl a vyšel Darnovi vstříc. Mlčky se octli na hlavní, ranní mlhou prosycené ulici, ale na rozdíl od večera byla liduprázdná. Darn by odhadoval, že je tak šest hodin ráno a všichni tedy ještě spí. Trhy v Ilienu a vůbec v celém Judolaiku se začaly otvírat teprve v devět hodin, jestli si to mladík dobře pamatoval. Bez jakéhokoliv posunku či slova se oba najednou vydali směrem k západní bráně. Čas od času potkali nějakou spěchající skupinku vojáků, ale když se jich ptali, kde je Deolor, nikdo nevěděl. Pokračovali tedy dál k hradu. Dorazili na malé náměstíčko, které bylo ještě minulou návštěvu plně zahaleno do tmy. Bylo zde velmi málo lidí, občas tudy prošel nějaký člověk, plně zaujat svými myšlenkami, ale jediní nápadní zde byli dva vojáci, kteří nepřístupně stáli u vchodu do hradu. Někdo z nich právě vycházel a jako na zavolanou to byl Deolor. „Kde jste, všude vás hledám,“ řekl netrpělivě, jakoby byla samozřejmost, že ho hned za svítání vyhledají sami. Myrnelius to bůhví proč přešel bez poznámky. „Tak jak pokračují přípravy?“ „Udělal jsem všechno, co se dalo,“ řekl Deolor s pěknou dávkou pýchy v hlase. „Všichni bojeschopní jsou připraveni na jihovýchodních hradbách. Ženy, děti a starci jsou prozatím ukryti v severních příbytcích.“ Myrnelius na to pokývl hlavou. „A co hlídky?“
+47
Petr Miškovský „Ano, jistě. Dva muže jsem ukryl do východního cípu Worioru. Respektive jsem je poslal včera k večeru, takže by měli právě někdy teď dorazit na místo. Jsou dobře vybaveni a mají dobré koně, takže budeme včas varováni. Dále jsou hlídky v okruhu dvou mil na každé světové straně, jak si řekl.“ „Dobře, v pořádku. Budeme zatím s Darnem pobývat v domku u Hura. Doufám, že si ho taky povolal...“ „No…“ „Tak to bys co nejrychleji měl. Jestli je v kondici alespoň z poloviny tak jako dřív, mohl by nám určitě hodně pomoct.“ „Dobrá, tedy. Dám pro něj poslat. Nemám s boji žádné zkušenosti. Taktiku nechávám na tobě…“ „Pcha, taktika,“ řekl výsměšně čaroděj jako by byl Deolor úplně hloupý. „Tady žádná taktika neplatí. Buď budeme nebojácní, nenecháme se zastrašit a nepřítel nás podcení, nebo nás rozpráší jako jsme my rozprášili Sambreie před vnikem do Judolaiku.“ Deolor se zachvěl. Živě si na to vzpomínal. Naštěstí to pouze z velké dálky sledoval, ale i to mu úplně stačilo. Kdyby býval byl u toho, zcela jistě by se na místě vyzvracel. Tenkrát byla na kočovníky nastražená past. Byli vlákáni do soutěsky, kde jim byl odepřen východ na jedné a později i na druhé straně obrovskými kameny. Celá tato část soutěsky byla posypána rozdrceným tympanonem, který je nesmírně hořlavý a potom stačil už jenom jeden zápalný šíp. Byla to hrozná podívaná, když se z kočovníků stali chodící pochodně, ze kterých se pomalu sloupávala kůže, později maso a šlachy. Ten panický řev mu do teď zněl v uších. „Pak se tedy budeme modlit.“ Čaroděj na to krátce pokývl. Po chvíli řekl: „Nikomu nic neříkej o našich nadějích a musím tě poprosit, aby si věnoval nějaký kvalitní, lehký meč tady Darnovi.“ „Ale jistě. Dám ho přinést do Hurovi chatrče…No nic, mám toho ještě dost na práci. Prozatím se rozloučím…“ ukončil Deolor rozhovor a rázně odkráčel do uličky, která směřovala na jih. Snad právě proto nesla název Jižní. „Jdeme to zkontrolovat. Přeci jen musíme vzít v potaz, že Sareth byl také celou dobu náš přítel, kterému všichni věřili a víš jak to dopadlo.“ Vydali se tedy společně ulicí, která vedla směrem na východ. Nad domy se začalo objevovat slunce a způsobilo, že ranní mlha byla ta tam. Prošli několika nerušnými ulicemi a postupně potkávali čím dál více lidí. Buď to byli zvědavci, kteří museli za každou cenu vědět, co se vlastně u hradeb děje, nebo vojáci Ilienské gardy, pověření různými více či méně důležitými úkoly. Asi po deseti minutách svižné chůze došli téměř k hradbám. Poznali to podle toho, že přístup dál byl uzavřen řadou mohutných elfů. Právě tady bylo lidí nejvíc. Křičeli přes sebe a někteří živě rokovali. Nikdo se však neodvážil přiblížit na dosah jejich ostří. Mladík s čarodějem se začali posunovat davem směrem k vojákům. Ty se na ně přísně podívali, pak se podívali jeden na druhého a nakonec jim uvolnili malou škvíru, kterou se oba protáhli. Pokračovali dál. Potkávali skupiny seřazených vojáků, v jejichž čele vždy stál velitel, který na ně v drtivé většině případů něco křičel nebo pouze přísně rozdával příkazy. Po chvíli už uviděli hradby. V Ilienu bylo zvykem, že příbytky byli vzdáleny od hradeb z pravidla alespoň deset metrů. Na tomto prostranství, které se táhlo kolem dokola Ilienských hradeb, stálo mnoho vojáků. Byli pečlivě seřazeni, všichni mlčeli a naslouchali veliteli, který stál na kamenných schodech, vedoucí podél na hradby. Velitel křičel něco v elfštině a Darn tomu ani za mák nebyl s to porozumět. Už staletí se učil elfsky jen málo kdo. Všichni v Judolaiku se ve škole učili obecnou řečí, pouze vojáci museli povinně umět elfštinu, hlavně kvůli tomu, aby nepřítel v bitvě nerozuměl rozkazům nadřízených. Myrnelius, následován Darnem prošel uličkou, která byla mezi elfy a oba vystoupali na asi pět metrů vysoké hradby. Naskytl se jim úžasný rozhled. Před nimi byla zablácená pláň, která se táhla kamsi do ztracena. Po jejich levé ruce svítilo jasné slunce a dávalo všemu optimističtější vzhled. Darn se otočil a přejížděl očima po řadách vojáků. Bylo jich vskutku mnoho. Možná to bylo způsobeno tím, že nikdy vlastně žádnou armádu neviděl. Řady se táhly po prostranství na obě strany a končily od něj a Myrneliuse pěkných pár desítek metrů. Jak si mladík všiml, každých deset až dvacet metrů vedlo na hradby v pravidelných vzdálenostech schodiště a na něm vždy stál nějaký velitel a mluvil k před ním stojícím vojákům. „Tak nás tedy Deolor nezklamal. Víš, měl bych ti něco říct, abys byl připraven na nejhorší. To, že přežije tohle město, je nanejvýš nepravděpodobné. Kdyby se už vědělo, že je konec a já tě třeba nemohl vést, hledej u severních hradeb dům se znamením raka. V jeho sklepě vede stoka, kterou se můžeš dostat ven z města. Na nic se neohlížej a uteč. Musí jeden z nás přežít za každou cenu. Jestli nepřežije, není naděje na vítězství. Jak už víš, Kyrky spojil čaroděj řádu Titaniuse. Jediný způsob, jak ho zabít je, že jeden z nás složí také tu nejvyšší zkoušku a podaří se mu složitým kouzlem zlomit jeho hůl. Můžeš ho říznout do krční tepny, můžeš mu vrazit nůž do oka, ale nic ho nezabije…Pouze to, že mu zlomíš hůl. Kdybych nepřežil, vše najdeš v archívu v Minikiově křídle…“ To bylo na Darna příliš. Vzpomínal si na to, jak nedávno poprvé chytil do ruky magickou hůl a nyní mu jeho mistr povídá, že to možná bude on, na kom bude ležet osud celé země a že vše bude záležet právě na jeho magických schopnostech.
+48
Smrt v magické holi „Bude lepší, když zůstaneš naživu,“ poznamenal poté a oba se na sebe usmáli. Po chvíli ticha čaroděj řekl: „Tady už není nic pro nás. Zajdeme do Hurova domku a vyzvedneme si tvou zbraň. Budeme čekat. To je to jediné, co lze v tuto chvíli dělat.“ Oba sešli po kamenných schodech a vydali se podél řad vojáků směrem na západ… Ozvalo se prudké zabušení na dveře. „Dále,“ křikl hlasitě u stolu sedící Myrnelius. Vstoupil udýchaný Deolor. „Myrneliusi, blíží se posel z Worioru. Bůh ví proč je sám, ale myslím, že byste u toho určitě měli být.“ Čaroděj pokývl na mladíka, který seděl naproti němu a oba vyšli za Deolorem ven k hradbám. Venku bylo už od poledne nepříjemně zataženo a teď k večeru se vše zahalovalo do šera. Slunce bylo neznámo kde, zahaleno šedivými, bouřkovými mračny. Vydali se po prázdném prostranství směrem na východ. Darn, kterému se nyní u pasu leskl nádherný zdobený meč, který pocházel z Deolorovy nejvybranější sbírky. Vzhlédl směrem na hradby a spatřil seřazené vojáky po praporech. Někteří mezi sebou živě rokovali, jiní jen mlčky hleděli kamsi do neznáma. Dalo se těžko říct, jestli se báli nebo naopak byli naplněni bojechtivostí…Jejich tváře byli kamenné a nic neříkající… Všichni tři vystoupali po prvním kamenném schodišti vedoucím na hradby, na které narazili a pokračovali v původním směru nyní po hradbách. Darn pátral zrakem po okolním obzoru a spatřil to, co hledal… V dáli na jihovýchodu se velkou rychlostí blížil k hradbám zahalený muž na koni. Hnal svého koně bičíkem čím dál víc a víc a kůň jakoby neunaven, zrychloval a zrychloval. Po chvíli bylo možno spatřit dalších pět jezdců zahalených v teplých černých hábitech, kteří jeli ve stopách prvního jezdce, ale pohybovali se pomaleji a značně opatrně. Zastavili těsně mimo dostřel na hradbách stojících lučištníků. Ještě chvíli pozorovali jezdce, uhánějícího k hradbám a poté se otočili a pobídli koně tryskem nazpět. Jezdec se otočil a když viděl, že je mimo nebezpečí a hlavně na dostřel šípů, přestal pobízet koně a dokonce přešel do volného klusu. Vydal se směrem k východní bráně. Jak tak Darn koukal po vojácích, většina zaujatě a někteří úzkostlivě sledovali přijíždějícího posla. Všichni věděli, že se čeká na jeho zprávu. Tušili, že když se vrátil sám, nevěstí to pranic dobrého. Hlasitě zaskřípala v nedohlednu otevíraná brána a po chvíli se opět zase se skřípotem zavřela. Pod hradby přímo pod Myrneliuse, Darna a Deolora přijel jezdec, celý zahalený v černém hábitu na hnědákovi, který byl celý pokryt bílým potem. Seskočil, nechal koně koněm a hbitě vyběhl po schodech na hradby. Bez otálení zamířil k Deolorovi a v pozoru k němu přistoupil. Byl to už postarší elf s plnovousem. Jeho hlas byl zkušený a nechvěl se. „Pane, byli jsme přepadeni. Zřejmě se jednalo o předvoj nebo hlídku, ale my je neviděli. Vpadli nám do zad a Han to schytal. Byla to hrozná náhoda, že jsem se z toho dostal. Skočil jsem na koně a uháněl, co to dalo. Žádnou armádu jsem neviděl, ale je jasné, že přicházejí. Byli to merkové se znaky ve tvaru šípu na klopách kabátu. Tedy ti, kterých se všichni bojí, speciální zabijáci. Sledovali mě celou cestu, ale naštěstí jsem měl zatraceně dobrého koně…“ „Ano, viděli jsme je,“ pronesl zamyšleně Deolor. „Otočili se a tryskem uháněli zpět směrem ke Gyrdennu.“ Potom se smutně usmál na Myrneliuse: „Musím přiznat, že jsem ti zpočátku moc nevěřil. Měl si však pravdu a já se ti omlouvám za své pochybnosti. Budeme vyčkávat. Pošlu sem zbytek vojáků, kteří jsou pro jistotu umístěni na západu a východě města.“ Myrnelius pokývl. Deolor krátce vzdychl, potom se od nich odvrátil a rázně odkráčel. Elf, jež tvořil část hlídky ve Worioru, nasedl na svého koně a zmizel v první uličce. „Skočíme si ještě pro cestovní vaky. Potom nebude čas se sem vracet.“ Vydali se tedy volným krokem zpátky do Hurovi chatrče. Asi po deseti minutách dorazili ke známému domku. Vevnitř však někdo byl - dveře byli pootevřené. Vešli a u kuchyňského stolu spatřili starého elfa, který byl velmi malý vzrůstem. Byl prošedivělý a vrásčitý, ale měl na sobě bílé tílko, díky kterému byly vidět jeho šlachovité a svalnaté paže, za které by se mnohý mladík nemusel stydět. Byl rázné povahy: „Nazdárek Myrneliusi,“ téměř křikl, „koukám, že máš konečně učedníka podle vzoru starých mistrů. Však už to skoro byla ostuda…“ „Popravdě řečeno ho mám už dvanáct let, přesně tolik, kolik jsme se neviděli, Huro. Moc si se nezměnil, jenom přibylo pár vrásek.“ usmál se čaroděj. „Už jsem se bál, že by sis první a poslední bitvu o Ilien nechal ujít.“ „A víš co? Už jsem se začínal myslet, že mě považují za starocha,“ Huro se upřímně rozesmál, jako by se mu ta myšlenka opravdu zdála tak směšná. Darn, i přesto, že se bál nadcházející bitvy, pachu krve a vzduchu, protkaného bolestnými výkřiky, se musel té veselé kopě zasmát. Brzy ho to však přešlo. Od doby, kdy zabil Saretha se nedokázal z ničeho pořádně radovat. Možná k tomu nemalým dílem přispěl i fakt toho, že přicházejí časy, ve kterých ho nečeká žádná zábava, pouze strach a obavy o svůj a Myrneliusův život. Jeho náhled na svět se změnil v marnost... „Zrovna si připravuju všechno potřebný. Slyšel jsem, že už to brzo vypukne…“
+49
Petr Miškovský „To jo. Právě proto jsme tady. Vyzvednout nezbytné,“ řekl čaroděj. „Pudu s vámi. Ještě musím někde vyhrabat tu starou Ilienskou vlajku…“ řekl poté ještě Huro a zmizel ve svém pokoji. Chvílemi se mezi skřípáním truhly a skříní ozývala netrpělivá Kruci, kde to je či Kam sem to zatraceně zašantročil. Po chvíli se ve dveřích zase objevil. Měl na sobě stříbrný krunýř, na nohou chrániče a za pasem nadměrně široký, krátký meč. Na hlavě měl obyčejnou, odřenou helmici a přes ramena přehozenou zeleno-červenou vlajku. Darn už jí jednou viděl. Tyčila se ještě nedávno společně s vlajkou Gyrdennu a Minikiova křídla právě v hlavním městě. Těžko říci, jestli tam stále visí. Tolik se toho za ten rok mohlo změnit…Z myšlení ho vyrušil živý hlas Hura: „Tak dost přemýšlení,“ houkl na něj. „Musíme je ještě pořádně zorganizovat. Dám ti začátečnickou lekci.“ Mladík se rozhlédl a zjistil, že už je v místnosti sám, jenom Huro na něj volá ode dveří. Kývl na něj a opíraje se o svou magickou hůl vyšel do zataženého, pozdního dne. Darn stál na hradbách, opíral se o svoji hůl a vzhlížel na obzor. Pomalu se začalo šeřit. Všechno upadalo do šedivého oparu a Darn se rozhlížel kolem sebe. Stál mezi svým mistrem a Hurem. Kolem něj posedávali větší i menší skupiny vojáků a většina z nich o něčem rokovala. Jak tak mladík zaslechl z úryvků hovoru, většinou to byli bezvýznamné poznámky, které se vyřknou jenom v případě, že nejsou žádné problémy. Byla to spíše taková podivuhodná hra, kdo dříve přizná strach, alespoň to tak Darnovi celou tu dobu, co poslouchal, připadalo. Občas se někdo z nich zvedl, opřel se o kamenné zábradlí a hleděl smutně v dál. Kolem Darna Myrnelius s Hurem také mlčeli, a tak mu nezbývalo nic jiného, než koukat nepřetržitě na horizont, na kterém nebylo stejně nic zajímavého. Po chvíli ho však cosi upoutalo. V dáli, tam kde byla obloha a mraky na stejné úrovni jako on, se jakoby ze záhybu planety začal vynořovat obrovský černý mrak. Po chvíli se dotvořil a pomalu začal putovat směrem na Ilien. Mladík to němě pozoroval. Ještě nikdy neviděl takhle černý mrak. Byla to ta nejostřejší čerň, která přecházela až do fialovočervené barvy. Mladík se ohlédl na svého mistra a ten už to také zpozoroval. Měl nevědomky otevřenou pusu a jeho zornice se až nepřirozeně zúžily. Během těch několika okamžiků, kdy tento podivný úkaz pozoroval, zestárl o dvacet let. Čaroděj odtrhl násilím zrak a pohlédl na Darna. „Co to je?“ zeptal se mladík, velmi znepokojen mistrovým výrazem v tváři. „Dnes v noci se dozvíme, jak silný čaroděj proti nám doopravdy stojí… Ten mrak přinese buď kreatury, nebo přírodní zkázu. Podle toho, co onen Titanius studuje…“ na okamžik se odmlčel. „Moc se mi to nelíbí. Zajímalo by měl jak se dozvěděl o přenášejícím mraku. Jediný záznam je v Minikiově křídle. Nepřipadá mi moc pravděpodobné, že by se tam snad vloupal.“ „Možná někomu zaplatil a on mu přinesl, co potřeboval…“ napadlo Darna. „Jo, jo. To je dost dobře možné. Každopádně se tím budeme zaobírat až po bitvě nebo až v Minikiově Křídle…“ spokojil se s nápadem Myrnelius a znovu se zahleděl na onen mrak, který byl zase o něco blíž. Darn se opět zahloubal do myšlenek. Přestal vnímat rokující vojáky, Myrneliuse a dokonce přestal vnímat i ten hrozivý černý mrak. Přemýšlel hlavně o svém uplynulém životě… Vzpomínal na své ranné dětství. Viděl před sebou svého otce a matku, kteří zemřeli na mor v jeho rodném městě v době, kdy byl s Myrneliusem a učil se magii. Býval by ho čekal stejný osud, jako jeho rodiče. Bylo mu tehdy devět. Dnes je mu skoro dvacet a rány bolí stejně. Jeho vztah k rodičům byl bohužel pro něj moc silný. Dávno přestal být dítětem a jeho to až v tomto stádiu věku začalo mrzet. Přál si vrátit čas a znovu stát u západu slunce se svými rodiči po boku… Vskutku měl štěstí, že byl Myrnelius takový, jaký byl. Od doby, kdy jeho rodiče zemřeli, začal se k němu chovat úplně jinak. Darn cítil, že pro něj není už jen učeň. Myrnelius se ho ujal a snažil se zastoupit rodiče i mistra dohromady. Měl ho rád a Darn mu jeho lásku oplácel. Každý, kdo Myrneliuse dobře, ale opravdu dobře znal, ho musel mít rád. S Myrneliusem se mohl Darn povídat úplně o všem a i když tomu čaroděj nerozuměl, byl ochotný o tom rozprávět. Možná byl na Darnův vkus příliš přemýšlivý a všechno moc řešil. Někdy se na dlouhé hodiny vytrácel a když ho konečně mladík našel, byl opřen o zeď, nepřítomně hleděl před sebe a bafal svoji oprýskanou dýmku. Avšak přes všechny stařecké vrtochy, které Myrnelius měl, byl pro Darna jediný blízký člověk. Když se na to tak mladík podíval zpětně, život se s ním nikdy moc nemazlil. Průprava na čaroděje nebyla žádná zábava, jak by se mohlo zdát - musel přečíst desítek tlustých knih a kouzlení, kvůli kterému to vlastně celé dělal ho čekalo snad až po osmi letech četby a pouček od Myrneliuse. A on nebyl zrovna z těch, kteří touží po vědomostech a prakticky nic jiného je nezajímá. Ale i přes ty všechny životní těžkosti, kterými prošel, mohl s určitostí říct, že nikdy nebyl vystaven nebezpečí. Teď však zcela jistě stál v tváří v tvář smrti…Ano, byl si tím jist. Za celých dvanáct let, co tráví s Myrneliusem, ho ještě nikdy
+50
Smrt v magické holi neviděl tak nejistého a vyděšeného. A ještě k tomu Darn nikdy neprošel ani začátečnickým bojovým výcvikem. Prvního člověka zabil teprve včera a bylo to opravdu strašné... A Myrnelius, i přes to, že věděl, jak mu bylo, ho nyní vystavuje do situace, kdy bude muset zabíjet jako na běžícím pásu a to bez hnutí brvou. Zlobil se proto na mistra, že tu tak klidně stojí, dělá jakoby nic a nevšímá si ho. Přeci by je nenechal všechny na pospas Kyrkám…Takovým bestiím. Po důkladném rozmyšlení to však přehodnotil. Zradil ho snad někdy Myrnelius? Dělal někdy něco ukvapeně a bez předchozího promyšlení? Obětoval by snad svůj život a hlavně život Darna, jenž mu byl pravděpodobně mnohem dražší jen tak? To jistě ne! Něco se mu však přesto nelíbilo. Když říkal Myrnelius, že jeden z nich musí přežít, proč neposlal Darna, popřípadě sebe do bezpečí Minikiova křídla? Vzápětí se ho na o zeptal. Čaroděj se k němu otcovsky naklonil: „To ne, Darne. Víš jak by reagovali lidé, kdyby věděli, že jsme se po oficiálním příchodu potají vypařili? Všichni viděli jasnou přípravu na bitvu a snad jim to dokonce bylo i oznámeno.“ „Mohli bychom odejít do Minikiova křídla všichni…“ „To by byla úplná sebevražda…“ reagoval na to obratem stařec. „Putovat bez zázemí s prostými lidmi, kteří ještě nedrželi v ruce ani sekyru, po dnešním Judolaiku, kde je na každém kroku Kyrka nebo merk, je víc nebezpečnější, než když se budem snažit město ubránit. Bohužel se nedá nic dělat. Jistě víš, že jako merkové uznávají svého boha, zbytek Judolaiku věří v osud. Já jsem ze severu a věřím, že osud tomu chtěl právě takhle. Můžem doufat, že nás osud převede přes tuto překážku a budeme pokračovat dál svojí pouť životem. My mu můžem jenom dopomoct,“ usmál se nakonec. I když to Darna nepotěšilo ani trošku, byl seznámen s mistrovými myšlenkovými pochody a to potřeboval. Nyní věděl, že opravdu jiná možnost než setrvat v městě není. Najednou začali někteří vojáci sedící na zemi vstávat a nastavovat ucho směrem k jihovýchodu, jako by něco zaslechli. Darn však nic neslyšel. Špicoval uši seč mohl, ale nic. Vedle něj se čaroděj pohnul. Asi také něco slyšel, protože se pátravě rozhlížel a něco hledal. Darn to slyšel až po několika desítkách vteřin, za kterých vládlo hrobové ticho, protože se všichni snažili slyšet to, co slyšeli ostatní. Pravděpodobně to bylo způsobeno jeho necvičeným sluchem nebo měl rýmu, aniž by o tom věděl, ale dost ho to míchalo. Po chvíli také uslyšel… Byl to dusot. Dusot stovek, možné tisíců kroků. Podivně se rozléhal a působil děsivě. Tohle je tedy náš osud, řekl se Darn pro sebe a pátravě mhouřil oči do dáli, aby zahlédl alespoň zlomek života. Nejdříve to vypadalo jako černý bod, ale po chvíli se to začalo rychle přibližovat, že se daly rozpoznat jednotlivé postavy. Nad hlavami se jim rozprostíral onen obrovský, přenášející černý mrak, který se jako by mávnutím kouzelného proutku najednou přestal pohybovat směrem k nim. Bylo jich skutečně mnoho, ale Darn odhadoval, že se to dá porovnat s armádou Ilienskou. Bylo mu to podezřelé. Každý, kdo by chtěl dobýt opevněné město, by přeci vytáhl s armádou několikanásobně větší. Věděl, že Gyrdenn je město o mnoho rozlehlejší než Ilien, a tak by mělo logicky mít větší armádu. Ale tady to vypadalo právě naopak… Většina z nepřátel byla tvořena Kyrkami. Merků tady mnoho nebylo. Šetří si je snad nepřítel na vyšší cíle? Snad dokonce na samotné hlavní město Minikiovo křídlo? Darn zahnal myšlenky a tasil Deolorův meč. Ostatní vojáci, které si naposledy pamatoval, jak sedí na zemi, nyní stáli v pozoru vedle sebe po praporech a většina z nich nervózně vyhlížela na přicházející armádu. Ta zastavila těsně mimo dostřel. V jejím čele stál statný merk, který držel v ruce obrovskou vlajku, na které byl podivný znak – vyšitý plamen ohně z kterého na ně koukala obrovská, ošklivá hlava merka. Byla klasicky s vypnutou kůží bez vrásek, mírně do zelena, s hákovitým nosem a černýma očima bez duhovek… Bylo ticho. Dvě armády na sebe hleděli, jako by to byly dvě velké oči, které se snaží zjistit, co od toho druhého mohou očekávat. V prvních řadách hned za merkem byli postaveny Kyrky. Něco se však Darnovi na nich nelíbilo. Když zamhouřil oči skrze padající šero zjistil, že nejsou nahé, jako to vždy bývalo, ale že mají na sobě lehké brnění. To začínalo tam, kde začínala ňadra a končilo mezi nohama. Bylo u všech stejné, tedy černé. Všem splývaly přes ramena na záda nádherné, dlouhé hnědé vlasy… Darn pohlédl na čaroděje. I přes dosti nepříjemné šero mohl mladík rozpoznat velmi ustaraný čarodějův obličej. Myrnelius k němu poté promluvil, jako by to snad situace vyžadovala: „Bude jich tak na tři tisíce. Tedy o tisíc víc, než nás. Za každou cenu se musíš držet u mne,“ řekl svým naléhavým hlasem, jaký od něj mladík již párkrát slyšel. V tu chvíli, jak to čaroděj dořekl, dal se temný mrak znovu do pohybu a začal postupně zatemňovat celé město. Darnovi se zdálo, že málo kdo si toho všiml. Z ničeho nic vyskočil dosud mlčící Huro na kamenný taras, o který se dosud opíralo několik vojáků, otočil se k nepříteli zády a na prostoru širokém sotva tři čtvrtě metru začal cosi vášnivě křičet a rozhazovat rukama. Bylo to elfsky a Darnovi vůbec nepřipadalo, že by si Huro uvědomoval, že pod ním je pěti až šesti metrová díra, do které může bez problémů spadnout… Mladík té řeči sice nerozuměl, ale už i tak mu zněla v uších přesvědčivě a jasně. Podivil se nad tím, jaké se v tomto poměrně malém muži může objevit tak obrovské charisma. Všichni vojáci mu viseli očima na rtech a hltali každé jeho
+51
Petr Miškovský slovo, jako by vůbec nestáli před rozhodující bitvou o jejich životy. Když skončil, ozval se sborový, bojový pokřik, po kterém přeběhl Darnovi mráz po zádech. Podíval se tázavě na Myrneliuse: „Teď na to není vhodná doba. Snad někdy později ti to vysvětlím,“ odpověděl mu na nevyřčený dotaz stařec. Rázem se začalo neuvěřitelně rychle stmívat. Bylo to pravděpodobně způsobeno temným mrakem, který právě zahalil celé elfské město. Darna z toho jímala hrůza. Vzhlédl s otevřenými ústy a nebyl schopen pohnout zrakem jinam. Zdálo se mu, že se snad mrak spustil z oblak a teď se na ně sápal a snažil se je do sebe pohltit. Jak si mladík všiml, Myrnelius také hleděl na mrak, avšak na rozdíl od ostatních, kteří se tvářili zvědavě a bojácně, on se tvářil vyčkávavě. Darn si uvědomil, že Myrnelius přemýšlí o tom, jestli přijdou příšery nebo přírodní katastrofa. Najednou se začaly objevovat viditelně přímo z mraku vytvořená, oranžově žlutá světýlka. „Kryjte se, rychle se kryjte,“ vykřikl zoufale vedle něj stojící Myrnelius. Darn sice nic nechápal, ale na nic nečekal a zahalil se do kapuce svého pláště. Světélka se pomalu zvětšovala a zvětšovala, až mladík pochopil, co to vlastně je. Byl to ohnivý déšť. Nikdy ho neviděl, ale četl o něm mnoho. Bylo to jedno z nejvyspělejších umění magie, o kterém vždy všichni věděli, ale nikdo nemohl říci, že zná nebo znal někoho, kdo to umí vyvolat – bylo se to možno naučit až při dosažení posledního magického řádu. Darna tento děsivý úkaz ohromil. Možná proto, že to byla magie těch nejlepších, možná proto, že to prostě byla magie a mladík ji měl sám o sobě tak rád. Byly to obrovské ohnivé kapky, na kterých vlastně vůbec nebylo jasné, co hoří. Tisíce se jich nepřirozenou rychlostí řítilo na Ilienské hlavní město, jako by ho celé chtěly zatlačit do útrob země. Náraz byl drtivý… Většina vojáků byla dobře skryta, byli však tací, kteří si dobře nezakryli svůj ohon vlasů a ty divoce vzplály. Tito vojáci tady potom divoce běhali a bolestně řvali, jak se jim oheň propaloval skrze kůži. Nikdo jim však nepomohl, všichni měli dost starostí sami se sebou. Nejvíce to odnesly doškové střechy... Staly se z nich obrovské vatry, které neuvěřitelně ozářily celé město. Jediné, co nehořelo, byl hrad, který nejvíce ozářen majestátně stál a vyhlížel do kraje. Darn si vzpomněl na chudáky ženy a děti, které byly nyní schovány kdesi mezi tím peklem. Myrnelius, který se zprvu zahalil též do svého hábitu, nyní stál zcela vzpřímen a odhalen. Nad hlavou svíral pozvednutou svou magickou hůl, jež ho obalovala v jakýsi světlomodrý štít, jenž ho chránil před padajícím ohnivým deštěm. Stařec měl svraštěné obočí a v soustředěném výrazu cosi mumlal, čím dál hlasitěji. Po chvíli se jeho hlas změnil v mohutný křik, který většinu dějů na hradbách přehlušil. Z čaroděje sálala obrovská, hrozivá energie. Oči se mu rozzářily jasným, červeným plamenem, ve kterém se úplně ztratily jeho jinak dobrácké oči. Každý, kdo byl přítomen u tohoto úkazu už nikdy nemohl pochybovat o Myrneliusově moci. V okamžiku, kdy čaroděj vyřkl poslední slovo, z jeho magické hole vytryskl jakýsi tmavě zelený štít, který se začal rozprostírat nad celým městem jako deštník. Procházel plameny bez náznaku změny, ale ohnivé kapky skrz něj nepronikly. Ve chvíli úplného rozprostření se začal zelený deštník jako stěna přibližovat směrem k obloze. Ohnivé kapky v něm mizely. Darn už na sobě neměl kapuci a s obrovským úžasem, tak jako všichni vojáci, to sledoval. Když stěna dorazila k nebesům, začala temný mrak rychle pohlcovat. Ten se začal rozestupovat, až nad nimi zůstala krásná obloha plná hvězd. Armádu pod hradbami nyní osvětloval obrovský měsíc, který zářil na nebesích jako tvarohový koláč. Všichni se začali znovu soustředit na druhé, nemagické nebezpečí. Darnovi se zdál nyní čaroděj poněkud nezvykle unaven. Jako by mu na obličeji z ničeho nic vyběhly všechny vrásky. Mladík se nejistě zahleděl na armádu, která nyní s hrozivým bojovým pokřikem, jež vnikal až do morku kostí, pochodovala směrem k hradbám. V čele s merkem, který svíral obrovskou vlajku s merčí hlavou a plamenem. Vojáci na hradbách na nic nečekali a spustili salvu šípů. Ozýval se svist za všech stran, ale cíl si našla pouze slabá polovina vystřelených šípů. Zdálo se to k neuvěření, ale i přesto, že bylo téměř šero, Kyrky jako by byly schopné se většině šípů vyhnout…Stejně si však mnoho hrotů našlo cestu k cíli – Noc náhle proťalo několik zoufalých, agonických výkřiků. Řady nepřátel však stále držely formace… Jak se nepřítel blížil k hradbám, Darn cítil čím dál větší houpavý pocit sevření v žaludku. Meč měl již vytasen a tak čekal. V tuto chvíli zažíval nejhorší okamžiky svého života. Měl takový strach, že by nejraději utíkal pryč, jenom pryč z tohohle tísnivého místa. Naštěstí svůj chtíč dokázal přebít rozumem a začal přemýšlet o tom, jak se vlastně nepřítel chce dostat na hradby. Nikde žádné žebříky, ani lana s kotvičkami na konci. Odpovědi se mu však dostalo hned vzápětí… „Připravte si meče…“ vykřikl mohutným hlasem Myrnelius. Kyrky, které se jim nyní skryly pod hradbami, spustily srdcervoucí řev… Darn na sucho polkl a než se stačil pořádně vzpamatovat, mezi ním a čarodějem stála Kyrka, která právě k obrovskému překvapení všech vzala hradby ztečí. Darn si jí nestačil pořádně prohlédnout, protože téměř v té samé chvíli jí projel Myrneliusův meč nechráněným krkem a ona se svalila na zem tváří ke kamenné podlaze.
+52
Smrt v magické holi Okamžitě se u něj objevila Kyrka nová a jako dravý pták se mu vrhla po krku. Ohnal se mečem, ale jeho meč sjel pouze po lehkém brnění. Kyrka zasyčela a přimáčkla ho k zemi. Až v tuto chvíli poprvé přelétl zrakem bojiště na hradbách. Všude kolem byly Kyrky a dravě útočily na Ilienské vojáky…Někteří již našli v boji smrt a leželi v kaluži vlastní krve. Většinou měli smrtelně pořezané obličeje či proseknuté krční tepny… Myrnelius se nyní rozháněl kolem sebe mečem, protože měl proti sobě hned dvě Kyrky najednou. Avšak objevovaly se další a další… Darn pocítil na ničím nechráněném krku pevný stisk jemných rukou s dlouhými drápy. Začal se dusit. Pohlédl do zvířecích, krvelačných očí Kyrky, která na něj nenávistně pohrdlivě hleděla a vydávanou silou a snahou měla zatnuté zuby…V tu chvíli se ptal sám sebe, zda hledí do tváře smrti…ale v duchu to odmítal. Mladík sebou škubl na stranu. Kyrka nepatrně povolila stisk. Škubl sebou ještě jednou a tlak na krku zmizel. Rychle se napřímil a naslepo sekl. Meč proletěl naprázdno vzduchem a Darn vzápětí ucítil prudký náraz do žaludku. Zapotácel se a znovu se ohnal, když ucítil další prudký náraz do zad…Byl bolestí oslaben. Instinktivně se sehnul před ostrým drápem, který mířil na jeho krční tepnu a opět se zoufale rozehnal mečem. Svou hůl stále svíral v levé ruce. To se mu řekne, propust magickou energii do svalů, blesklo mu hlavou a reagoval na poučky čaroděje z minulého večera… Snažil se co nejvíce soustředit v jeden okamžik a shromáždit energii do paží…Po nepatrné chvíli, kdy se ještě musel uhnout dalšímu útoku Kyrčiného drápu, pocítil náhlý příval síly v celém těle… Rozehnal se nadpřirozeným švihem kolem sebe mečem i holí a poprvé zasáhl. Ozval se dunivý náraz a bylo zřejmé, že zasáhl Kyrku ze strany svou magickou holí. Energie, která mu nyní pulzovala celým tělem zapudila strach a naplnila ho sebejistotou a nesmírnou bojechtivostí. Najednou, jako by znal umění boje - ohromilo ho to. Bleskově se kolem sebe rozhlédl. Jednu z Kyrk svou holí srazil z hradeb dolů a bylo zřejmé, že je zraněná a nemůže se řádně hýbat…Druhá Kyrka na něj nenávistně hleděla, jako by si uvědomovala, jaké jí najednou hrozí nebezpečí. Zaútočil. Švihl mečem a Kyrka výrazně ustoupila. Něco mu řeklo, že se má otočit. Proti němu stály nové dvě Kyrky, jež právě vzaly hradby ztečí…Ve světle měsíce se jim na tělech lesklo černé brnění a jejich zvířecí oči vzhlížely na mladíka vyčkávavě a nenávistně. Vrhl se mezi ně. Ohnal se ve složitém švihu, do jakého ho navedla síla v jeho těle a zasáhl. Hlava Kyrky se svezla na zem a zalita krví se kutálela dolů z kamenných schodů. Druhá Kyrka se švihu vyhnula a skočila mu na krk, snažíce se ho srazit k zemi. Mladík však pevně stál a ihned se snažil Kyrku setřást. Zalomcoval celým trupem, ale Kyrka mu zarývala své drápy do ramen a nepustila. Bodl vzad mečem, Kyrka bolestně zavřeštěla a svezla se na kamennou hradbu. Rozhlédl se. Kolem něj zuřila bitva a bylo viditelné, že Kyrky pomalu, ale jistě zatlačují Ilienské vojáky pryč z hradeb. Bloudil zrakem po bojujících vojácích a hledal svého mistra. Kousek od něj se potýkal s Kyrkou širokým mečem ozbrojený Huro a hlasitě, nebojácně se jí smál přímo do obličeje. Kyrka byla rozzuřená a nechala se snadno vyprovokovat k unáhlenému útoku a Huro jí probodl hrdlo. Mladík bloudil zrakem dál… Pod hradbami směrem na jihozápad zoufale bojoval Deolor se třemi Kyrkami najednou. Měl na tváři krvavý šrám a jednu ruku měl viditelně zlomenou, protože se s ní snažil nehýbat. Byl již viditelně unaven a pohyboval se těžkopádně. Darn se mu vrhl na pomoc… Šesti rychlými skoky seběhl kamenné schody a vrhl se do kruhu Kyrk, které obklíčily Deolora. Ťal kolem sebe, avšak Kyrky jako by snad jeho útok očekávaly. Rozdělily se a dvě z nich se vrhly na Darna. Oháněl se kolem sebe mečem a holí a dělal si tím prostor, aby ho Kyrky nemohly ohrozit. Dařilo se, ovšem bojová převaha se dlouho nepřiklonila ani k jedné straně. Darn pomalu cítil, že ho začíná opouštět magická energie. Věděl, že musí ukončit boj co nejdříve, jinak je s ním konec. S ústupkem energie znovu přicházel strach… Naznačil výpad na jednu Kyrku, zhoupl se v kolenou a veškerou sílu orientoval na švih meče v otočce, který mířil na Kyrku druhou. Ta byla nenadálým pohybem překvapena a nebyla s to se bleskovému seku vyhnout. Mladík ji sekl do ramene a meč se zaklesl hluboko v mase. Kyrka spontánně vykřikla bolestí a ohnala se drápem. Darn se uhnul, vytáhl zbraň z rány a bleskurychle uťal Kyrce hlavu. Zraněná Kyrka se zatím poněkud otřepala z rány a znovu se ohnala. Mladík instinktivně pozvedl magickou hůl dráp se po ní svezl…Ostří Darnova meče skončilo v Kyrčinném břiše… Pozbyl již veškerou energii v těle a pocítil náhlou únavu. Rozhlédl se a spatřil vzpřímeně stojícího Deolora, svírajícího zakrvácený meč. Právě se vypořádal se svou Kyrkou… Vděčně na mladíka pokývl a pobídl ho, aby ho následoval směrem k jihozápadu, tam, kde viditelně zuřila ta nejkrvavější řežba. Po strohém pohledu zjistil, že jihozápad je už jediné místo, kde bitva zuří. V těchto místech se nacházela pouze spousta mrtvých těl – směs Kyrk i elfů dohromady. Svého mistra nikde neviděl. Darn se zachvěl nad množstvím krve, které zde zkropilo zemi jako jarní déšť… Následoval Deolora směrem k řežbě a ve skrytu duše doufal, že svého mistra najde právě tam… Největší bitva řádila na prostranství. Vojáci Ilienské gardy tady stáli v sevřených formacích po praporech a skrze obrovské štíty, které formace bránily se špatně nepříteli pronikalo. Vládl zde nepopsatelný hluk, který zdaleka přehlušoval bořící se domy pod nátlakem ohně…
+53
Petr Miškovský Mladík se rozhlédl a ihned ho upoutal záblesk rudého světla. Spatřil svého mistra v okruhu snad šesti Kyrk, stojícího přímo pod hradbami. Jednu z nich srazil rudý blesk a zmizel v útrobách jejího těla. Padla jako podťatá… Darn se znovu, ještě stále v bezpečné vzdálenosti od nepřátel, snažil soustředit energii do těla. Její příval ho znovu nabyl vůlí a nebojácností. Mžikla mu hlavou myšlenka a rozeběhl se po schodech na hradby. Deolora ztratil z očí… Do cesty se mu postavila pod okem zraněná Kyrka. Mladík promáchl mečem a následovně ji z otočky zrazil ze schodů magickou holí, kamsi do změti bitvy. Po dalších dvou schodech narazil na další dvě Kyrky. Znovu se ohnal mečem, ovšem minul. Jedna z Kyrk zaútočila na jeho krční tepnu. Darn dráp odrazil magickou holí a vzápětí zasadil té samé Kyrce ránu mečem, bodnutím pod žebra. Ostří se ovšem zakleslo v brnění a nešlo vytáhnout… Darn zaklel a ohnal se proti druhé Kyrce magickou holí. Stvoření se bleskově vyhnulo a skočilo mladíkovi po nohách. Zapotácel se a toho využila Kyrka s mečem pod žebry. Bez náznaku zaváhání chytila ostří jeho meče. Na jemných, snědých rukou se jí objevila rudá krev, lesknoucí se částečně ve světle hořících domů a měsíce. Mladík věnoval letmý pohled na obličej Kyrky a spatřil bolestný, ale odhodlaný výraz. Kyrka trhla obrovskou silou směrem k Darnovi a ten se skutálel z kamenných schodů, stále svírajíce i hůl i meč, který se nyní uvolnil z brnění… Doba, kterou se kutálel, mu připadala jako věčnost. Bolest však ke svému překvapení necítil ani zdaleka tolik, jak očekával. Rychle se napřímil a i když se mu poněkud zamotala hlava, byl připraven čelit útoku. Dvě Kyrky se jedním mocným skokem octli před mladíkem. Darn je viděl z otřesu nepatrně rozmazaně, ale magie se postarala o to, aby se jeho obraz rychle zostřil. Máchal kolem sebe a snažil se za každou cenu držet si Kyrky od těla. Hlavou mu bleskla myšlenka na jeho mistra, který byl pravděpodobně stále ještě v obležení nepřátel… Začal se znovu prosekávat ke schodům. Kyrky obezřetně ustupovaly, ale pro mladíka to bylo příliš pomalu. Zrychlil krok, ale nepřátelé ho nechtěli pustit. Mocně se rozmáchl a srazil jednu Kyrku na druhou…bylo viditelné, že ve větším počtu si Kyrky navzájem překážejí a nemají v boji takový přehled, jako když bojují samy. Natolik je jejich pán ještě nevycvičil, řekl si mladík v duchu a hnal se nyní volnou cestou na schody. Vyběhl prvních pět a opět se mu do cesty postavila další Kyrka. Švihl mečem naprázdno a poté ji náporem svého těla smetl dolů do vřavy bitvy. Vyběhl schody a rozhlédl se… Na hradbách bylo desítky mrtvých těl a nenacházel se zde žádný Ilienský přeživší. Tři Kyrky vzaly hradby ztečí a během vteřiny ho obklíčily. Darn, stojíce zády k městu, se otočil a pohlédl pod sebe. Spatřil svého mistra stále v kruhu nepřátel přímo pod hradbami. Naposledy přejel zrakem tři Kyrky kolem sebe a vrhl se z hradeb dolů, na pomoc Myrneliusovi. Let byl vskutku dlouhý a Darnovi se při tom dosti zahoupal žaludek. Dopadl však na měkké, na jednu z Kyrk. Nárazem byla na místě mrtvá, protože mladík spadl přímo na její hlavu… Celým jeho tělem projelo bolestivé píchnutí. Rychle se však vzpamatoval a ťal kolem sebe tak, aby nezranil svého nyní po boku stojícího mistra. Zezačátku nevěděl, zda si vůbec Myrnelius všiml jeho přítomnosti… „Pojď za mnou,“ sykl čaroděj po chvíli a učinil tak přítrž mladíkovým pochybám. Jeho mistr si začal prosekával cestu ven z řežby. Bylo zřejmé, že Kyrky opravdu začínají mít problém při boji v takto těsném boji bez výrazného prostoru Neefektivně útočily, neměly kam uhýbat ostřím a navzájem si překážely… Během několika málo chvil se prosekali ven z řežby. Myrnelius se ihned vydal směrem na hradby, mávajíce na několik vojáků, aby ho následovali. Darn chápal smysl tohoto počínání – jeho mistr měl v úmyslu znovu obsadit hradby a tak odříznout nepřátele od vstupu do města a na prostranství. Vyběhli na schody ještě s dalšími deseti vojáky a seřadili se, čekajíce na další Kyrk, které braly hradby ztečí. Darn se na nepatrný okamžik ohlédl. Před ním se rýsoval obrovský chumel bojujících. Vojáci byli promícháni s Kyrky a pouze dvě jednotky držely formace. Byly to ty s obrovskými štíty, které nepustily nepřátele hlouběji do města… Mladík se znovu otočil a pohleděl ven z města. Pod hradby nebylo řádně vidět a Darn, ozářen jasným světlem z hořících domů nebyl s to rozeznat stíny zbytku armády nepřátel… Čekali dlouho, avšak nikdo nepřicházel. Darnovi se to zdálo nanejvýš podivné. Jak je to možné? Přeci to nejsou všichni? Říkal si v duchu. Brzy však dostal bolestivé odpovědi na svoje otázky. Z druhé strany, směrem od hradu se najednou vyřítily kolem hořících domů desítky Kyrk a vpadly vojákům se štíty do zad. Hlídky na všech stranách města evidentně selhaly a možná posledních tři sta přeživších, kteří měli již hodnou chvíli bojovou převahu bylo najednou sevřeno v drtivých kleštích, které se neustále sužovaly… Bolestné, srdceryvné výkřiky proťaly vzduch a Darna se zmocnil panický strach. Ani nebyl schopen ještě udržovat ve svém těle magickou energii, která mu doteď pomáhala přežít, a ta se rozplynula doslova jako pára nad hrncem. Cítil se náhle slabý a bez nadějí na přežití… V tu chvíli ho někdo zatahal za ruku. Byl to jeho mistr Myrnelius. Měl v očích strach, jaký u něj ještě nikdy mladík neviděl. I on si zřejmě uvědomil, že je konec… Rozeběhl se z hradeb za čarodějem. Obrovskou rychlostí bral kamenné schody po čtyřech, avšak rychlost si vyžádala svou daň… Klopýtl a posledních šest schodů letěl vzduchem. Ostře se praštil do hlavy o zablácenou, ušlapanou zem.
+54
Smrt v magické holi Zatmělo se mu před očima a obraz se rozplynul. Snažil se pohnout, ale jako by ho náraz připravil o úplně poslední energii a vůli. Přestal vnímat bitvu kolem sebe a jeho tělo podnikalo vnitřní rozbroj mezi vůlí jít dál a mezi pohodným válením se v blátě, které jeho tělo tak nádherně uvolňovalo a zbavovalo bolesti a strachu… Byl k smrti unaven a cítil, jak ho pokoušejí mrákoty, když ucítil spíše vzdáleně, jako by ve snu, že se ho chápe dospělá ruka a kamsi ho tahá. Po chvíli si uvědomil, že stojí na nohou a je tažen za ruku svým mistrem kamsi mezi hořící domy. Hlava mu třeštila jako rozbitá a on cítil podivný pocit prázdnoty, jako by to, co se dělo s jeho tělem bylo mimo realitu. Nemohl říci, kolik času trvala jejich cesta městem ani jak velkou vzdálenost uběhli. Už ani nevěděl, zda sní či bdí a jediné co vnímal, byla třeštící hlava. Bolestivá událost však způsobila, že se alespoň na okamžik vrátil do skutečného dění. Jakoby v dáli, i když to bylo v bezprostřední blízkosti, uslyšel zvuk ostří… Čepel meče projela rychlostí mezi ním a Myrneliusem. Zezačátku cítil jenom jako by štípnutí jehlou do oblasti zápěstí… Jeho mozek a vnímání se rozběhlo na plné obrátky a zrak se mu rázem rozjasnil, jako by vše bylo osvěcováno najednou vyšlým sluncem. Rázem uviděl místo své ruky pouze zakrvácený pahýl a pocítil nepopsatelnou bolest... Jediné, co ještě stihl zahlédnout, byla jeho ruka od zápěstí nahoru, stále držená v čarodějových rukou. Darn Polin omdlel bolestí…
+55
Petr Miškovský
9. Ve vězení Luax probudil chladný, ranní vítr a ona pomalu otevřela oči. Ležela na smradlavém slamníku ve zpola osvícené místnosti, přikryta velmi slabou pokrývkou a třásla se zimou. Marně si snažila vzpomenout, co se v poslední době vlastně přihodilo. Sedla si a rozhlédla se kolem sebe. Byla zavřena v klasickém vězení Oberských zemí společně s Haroldem, který byl nyní schoulen na druhém slamníku. Zvedla se ze slamníku a zapotácela se. Znovu si sedla. Byla zřejmě pod vlivem omamných látek. Cítila nevolnost v žaludku a celou tu dobu se jí příšerně motala hlava… Znovu opatrně vstala, přidržujíce se vlhké stěny a došla si již pro připravené jídlo u mříží. Byla to jakási polévka, avšak úplně studená a plísní zelený chleba. Chleba odhodila a začala hltavě polykat polévku. Chutnala sice jako hlína, ale Luax byla tak hladová, že jí to bylo v tu chvíli jedno. Dojedla a jako už po několikáté se zamřížovaným, zvenku přízemním okénkem rozhlédla ven. Uviděla před sebou znovu tu samou kašnu a to samé náměstí, zahalené v ranní mlze. Na první pohled zelo prázdnotou, ale při podrobnějším pohledu si dívka všimla třech postav, které stáli v rohu. Byli to dva merkové a u nich stála nebo spíše seděla jako žába jedna Kyrka. Vládla mezi nimi bouřlivá debata. Rozhovor však pravděpodobně probíhal v merkštině, takže Luax neměla nejmenší tušení o obsahu. V bojové škole u Kalného jezera na jazyky nekladli příliš velký důraz, obecnou se domluvila všude a ještě se nikdy nenaskytl problém. Teď by se jí však tento jazyk zatraceně hodil. Otočila se k lůžku s Haroldem a začala s ním třást: „Vstávej, Harolde. Potřebuju překládat!“ Harold se pohnul a po chvíli otevřel oči. Nejdříve na ni pohleděl nevraživě, ale jakmile jeho oči zaostřily, podíval se spíše vlídně. Z očí mu koukala únava. Měl rozcuchané vlasy a přes obličej hluboký, tmavě červený šrám, který zřejmě získal při posledním boji. Jeho klobouk se válel na kamenné studené podlaze… „Rychle vstávej, potřebuju překládat!“ zopakovala naléhavě dívka. Harold vstal a nejistým krokem se přesunul k okénku. S výrazem plného soustředění se zaposlouchal do hovoru… „Mluví o nás. Ti dva merkové nás obhajují a říkají, že nás, vlastně hlavně tebe mohou použít jako návnadu nebo jako rukojmí. Zřejmě vědí o tvých vztazích s Minikiem… Kyrka však křičí, že je to ztráta času a navrhuje nás co nejrychleji odpravit…Můžeme tedy čekat, kdo si prosadí svou…“ řekl Harold a mírně se pousmál. Luax rozhodně do smíchu nebylo. Lehla si na postel a aniž by chtěla, rázem usnula. Když se probudila, Harold stál u okénka a hleděl ven. Do obličeje jí svítilo zapadající slunce, které ji svými ochabujícími paprsky hřálo obličej, čímž rychle zajistilo její bdělost. Harold byl zneklidněn. Těkal svýma hnědýma očima sem tam, jako by na něco čekal… „Stalo se něco?“ otázala se ho zvědavě dívka. „Moc se mi to nelíbí. Jako by do nich praštilo a asi deseti členná hlídka se zuřivě rozeběhla směrem k bráně. Potom tady proběhli ještě dvě se stejným spěchem i směrem…“ řekl nejistě Harold, jako by téměř pochyboval o tom, že se to stalo. „Tak třeba záchrana?“ usmála se Luax i přes to, že její nedávný spánek byl prosycen hrůznými sny. „To těžko. Sama si říkala, že král má jiné plány a ostatní pevnosti dopadly s největší pravděpodobností stejně jako pevnost Barttram. Spíš bych to viděl na nemalé posily z Gyrdennu…“ „To snad ne. Musíme utéct, přemýšlel si už o tom?“ zeptala se Luax. „Jistě!“ řekl Harold rychle. „Dnes v noci utečeme!“ oznámil a Luax to ohromilo: „To říkáš jen tak?“ Harold na to krátce kývl: „Jistě. Tímhle drátkem.“ Ukázal na tenounký drátek u svých kalhot. „Otevřel jsem jím visací zámek na mřížích. Pracoval jsem na tom vždy v noci a teď stačí do něj jen lehce ťuknout a on se otevře. Ve vedlejších celách je zavřeno zbytek naší výpravy, včetně tvého bratra Nea. Je zdravý a na útěk připravený.“ „Proč jsi mi to neřekl dříve? Mohla jsem ti pomoci!“ „Vždyť si skoro celou dobu prospala. Do té polévky nám totiž dávali omamné látky. Já to nejedl a tudíž jsem s bělostí neměl problém…“ „Vždyť nám sebrali všechny zásoby, neměl si hlad?“
+56
Smrt v magické holi „Kdepak. Podívej se na mojí botu. Já jsem ve skutečnosti docela malý, protože můj otec byl trpaslík. Využil jsem toho a udělal si v botách úložný prostor. Pro tento případ jsem si je oba naplnil jídlem. Takže žádné halucinogenní stavy!“ usmál se sebevědomě nad svým chytrým nápadem. Už zdaleka na Luax nepůsobil tak uzavřeně, jako když ho viděla poprvé. Vlastně jí byl docela sympatický, jak si za ten čas s ním strávený uvědomila. Harold zase zvážněl: „Hlídají nás dva merkové, ale myslím, že to by neměl být problém…Pravděpodobně u sebe mají naše veškeré zbraně i vaky se zásobami. Teď se však zkus ještě chvíli prospat, ať jsi v noci v plné síle!“ ukončil Harold rozhovor a ulehl na svůj slamník. Luax se ho už na nic nevyptávala a ulehla také. Byla ráda, že Harolda s sebou na cestu k trpaslíkům vzala. Byl rozvážný, uměl vyřešit spoustu situací a hlavně skoro všechnu zodpovědnost vzal na sebe, takže jí nyní nebylo vyčítáno, že se nepostarala. Až teď viděla, kolik jí toho k dokonalosti chybí. Ohánění se mečem jí nyní nepřipadalo ani zdaleka tak užitečná věc, jako například důvtip či nápaditost, které ovšem člověk bohužel získává až s věkem. Zavřela oči. Byla však dost vyspalá a možná i proto, že jí mozek neustále šrotoval o blízkém útěku, usnout se jí nepodařilo. Když jí po třech hodinách Harold probouzel, neměla se vstáváním ani ten nejmenší problém. Něco jí už hodnou chvíli vrtalo hlavou… „Jak víš, že jsou ostatní zde? Přeci neprostrčíš hlavu mříží…“ zašeptala, aby hlukem zbytečně neupoutala pozornost stráží. „Čekal jsem, že se na to zeptáš,“ odpověděl Harold též šeptem. „Mám zrcátko, pomocí kterého jsem zjistil i to, že nás hlídají dva merkové. Taková věcička se vždy hodí. Teď už ale pojď, čím dřív budem pryč, tím dřív můžeme najít trpaslíky a pomoct králi.“ Na obloze svítil měsíc a dobře ozařoval zemi i podlahu věznice. Dostat se k mřížovým dveřím nebyl pro dívku s Haroldem žádný problém. Harold se sklonil k petlici u dveří a pouze s nepatrným cinknutím kovu o kov petlici od mříží oddělil. Dívka mu v duchu blahořečila, že to udělal tak šikovně. Vyšli na chodbičku, kde vládla úplná tma. Svit měsíce z vikýřů sem nedosáhl a okna v chodbičce nebyla. Plouživým krokem Luax neslyšně následovala Harolda, který je obezřetně vedl směrem ke strážným. Ti seděli na židlích kousek od vchodových dveří ve světle loučí a živě o něčem v merkštině rokovali. Dívka si všimla, že louče, které byly zřejmě pověšeny za rohem a nebyly z tohoto místa vidět, ozařují necelý metr kolem merků. Usoudila, že útok, který Harold plánuje, se uskuteční ze tmy ve vzdálenosti právě jednoho metru. Polilo jí horko, když uviděla u pasů nepřátel dlouhé, ostré meče, na kterých byl vytesán Gyrdennský znak. Hlava se jí stále ještě točila… Plížili se dál a až se dostali přímo před hranici stínu a světla loučí. Luax bušilo srdce jako o závod a nutilo ji to přerývavě dýchat, až se bála, aby tím neupoutala pozornost stráží. Harold jí poklepal na levé rameno a potom ještě jednou. Pochopila. Má tedy na starosti merka po levé straně. Menšího a hubenějšího merka, jehož meč ovšem vypadal stejně hrozivě, jako meč jeho statnějšího druha. Luax zatnula zuby a zavřela na moment oči. Popadal jí obrovský strach, který býval za normálních okolností zapuzen přítomností jejího jeden a půl ručního meče z Kronelianu. Harold jí jemně klepl do ramene, po chvíli podruhé a Luax pochopila, která bije. Když se jí dotkl po třetí, vyskočila ze stínu a mrštným kopem odvelela merka ze židle. Otočila se na jedné noze a než stačil merk s nyní zkrvaveným obličejem vstát, kopla ho ještě jednou, patou do spánku. Ten zůstal ležet jako by byl mrtvý. Pohlédla na Harolda, který už nyní svazoval statnějšího merka, jeho vlastním provazem. Obličej merka byl neposkvrněný. Luax se zařídila podle jeho vzoru a do pusy mu nacpala merkův vlastní kapesník. Vytáhla mu meč z pochvy a začala ho šacovat. Po chvíli v kapse našla svazek klíčů a v místnosti se najednou rozhostila tma. „Co se děje?“ zeptala se šeptem Luax překvapeně. „Venku někdo byl, tak jsem musel zhasnout. Přitahovalo by to pozornost. Musíme pokračovat po tmě,“ odvětil bez nejmenšího vzrušení Harold. Dívku jeho hrubý a klidný hlas uklidnil a i s klíči se vydala zpátky k mřížím. „Podívám se po věcech,“ uslyšela ještě za sebou Harolda. Plížila se tmou, šátrajíce před sebou rukou, až narazila na první mříže… „Haló? Je tam někdo?“zašeptala polohlasně. „Slečno Luax? Jste to vy?“ Byl to Elf z Andrienu. Luax na to neodpověděla a ihned začala hledat vhodný klíč. Trvalo jí to hodnou chvíli, ale trpělivost se vyplatila a zámek se s tichým cvaknutím otevřel. Kolem ní projel lehký vánek, jak vedle ní prošel Elf z Andrienu a potom ještě jeden. Podle pachu potu poznala, že to je Haroldův přítel. Chyběl už tedy jen její bratr. Přešla k vedlejší mříži a snažila se nahmatat petlici.
+57
Petr Miškovský „Luax?“ ozvalo se nesměle ze tmy za mříží. Ve světle měsíce, který i zde svítil na podlahu cely, stál Neo. Poněkud unavený, ale hrdý. „Bratře,“ řekla dívka s obrovskou úlevou v hlase, která vznikala z toho, že opět svého milovaného bratra slyší a vidí. Začala znovu zkoušet všechny možné klíče a i když to nebylo skrz neprostupnou tmu jednoduché, nakonec se jí to podařilo. Krátce se s Neem objala a ihned ho za ruku vedla směrem k východu. Dotápali se k místu, kde prve přepadli merky. „Vaše zbraně a vaky jsou na stole,“ ozval se ze tmy Harold, který už vše zřejmě někde našel. Luax zašmátrala a nahmatala svůj meč. Měla štěstí, že jí nechali postroj na meč na zádech, protože nandávat si ho ve tmě by bylo téměř nemožné. Nyní si meč zasunula do postroje, vzala vak a byla připravena. Neo si založil svůj také jeden a půl ruční meč za opasek, vzal si svůj vak a všichni se přemístili ke dveřím. Harold se svým druhem, jako nejzkušenější, je vedli. Obezřetně se rozhlíželi dveřmi ven. Světlo venku se téměř podobalo dennímu, bohužel naneštěstí uprchlíkům. Harold vykoukl ven, po chvíli mávl rukou a šeptl: „Za mnou!“ Všichni se po jednom vyplížili za Haroldem. Ten se dokázal i přes tmu orientovat a vydal se na západ. Luax tam také západ tušila a vnutilo ji to do tváře úsměv. Možná, že k tomu přispěl i pohled na otevřené nebe a obrovský měsíc, jaký už dlouho neviděla, ale její tělo se s rychlým pohybem úplně uvolnilo a ona cítila po dlouhé době zase radost. Harold se po pár krocích schoval a obezřetně se rozhlížel. Cesta jim i přes časté zastávky poměrně rychle ubíhala. Bylo až k podivu, jak málo tady bylo nepřátel. Velmi zřídka se stalo, že někde postával nějaký merk a na Kyrku za celou tu dobu nenarazili. Občas, když se skrývali a nevyluzovali žádné zvuky, Luax slyšela jakoby nárazy kovu o kov. Zdálo se jí, že u hradeb na jihu se bojuje. Harold je vedl velmi obratně. Když se naskytla překážka v podobě nepřátel, s pomocí svého nože se o to postaral a pokračovali dál. Luax vůbec nepřipadalo, že by pevnost Barttram měl někdy potkat boj. Vše bylo pečlivě upravené a ani jeden dům nebyl zničen. Jediné neobvyklé byly obrovské hromady, které tu a tam doutnaly. Když měla však dívka chvíli na prozkoumání, zděsila se. Hromadu tvořila lidská těla. Udál se tady naprosto nelidský masakr. Žádné věznění, žádné otročení, prostě vyhlazovací útok. Pevnost Barttram byla nyní perfektně připravena jako útočiště pro nepřítele… Brzy se dostali až k hradbám. „A co koně?“ zeptal se polohlasně Elf z Andrienu. „Koně se dostanou pryč jen bránou. Odtud znám ven jen jednu bránu a tam se nejspíš bojuje. Musíme tudy,“ ukončil rozhovor Harold a s pomocí svého společníka se vyhoupl na třímetrové hradby. Ostatní se zařídili podle něj, až byli na hradbách všichni. Většina na nic nečekala a skočila ze tří metrů přes malé, kamenné zábradlí na měsícem osvícenou zem. Jediný elf zaváhal, ale nakonec se odhodlal a skočil na připravené ruce ostatních. Rozeběhli se znovu za Haroldem, ale ten nemířil na západ, ale spíše k jihu. Běželi po vlhké, přesto tvrdé hlíně a tu a tam se objevil velký trs trávy. „Kam běžíš?“ vykřikl na Harolda Neo. „Chci se podívat, co se tam děje,“ odpověděl Harold. Po chvíli běhu už mohli slyšet směrem od brány zvuky bitvy. Ozývaly se výkřiky, jednotlivé i sborové a také nárazy ostří o sebe. Během dalších dvaceti kroků byl už zřejmý původ tohoto hluku. Před bránou byla nejmíň dvou tisícová armáda, která na sebe upozorňovala zažehnutými loučemi. Bylo očividně jasné, že armáda je blízko vítězství. Najednou se rozlehl armádou sbor… Byl to chorál Oberských zemí. Ne mnoho slov, ale za srdce beroucí melodie. Jestli se předtím dívčino tělo uvolnilo, tak nyní byla v úplné euforii štěstí. Po zádech jí běhal mráz a po dlouhé době, vidíce naději pro svojí zemi, byla zase šťastná. Dokonce jí po tváři začaly stékat slzy…
+58
Smrt v magické holi
10. Pozdrav z Gyrdennu Minikiovi, králi Oberských zemí, který seděl u okna na svém oblíbeném křesle, skanula po tváři slza. Byl v koncích. Jeho mysl prohlodávaly už dvě noci noční můry a on vlastně sám dobře nevěděl, zda se rozhodl správně nebo ne. Přemítal o tom téměř nepřetržitě, zdůvodňoval si všechno pro a proti, ale jasnému výsledku, zda to bylo správné nebo ne, se nedobral. Čím déle přemýšlel, tím spíše si myslel, že jednal unáhleně a neadekvátně k informacím, které mu byly poskytnuty. Stála jeho zrada za to? Nepřijde nakonec všechno vniveč? Spoléhal na dva lidi a není to poněkud málo při tak závažné situaci? Příliš vysokou daň podepsal na svoji hlavu… Když se to stalo, vše králi připadalo smysluplné a jasné a považoval to za svou povinnost zbavit se překážek k obranným opatřením. Když však všechno bylo pryč, porada, hlavy mrtvých Kyrk a i elf s Luax, pochyboval o pravdivosti toho všeho. Kdyby jen ti tupouni nebyli tak paličatí! Řekl si pro sebe s obrovským hněvem… Po sérii nadávek se poněkud uklidnil. Nemělo cenu bědovat nad rozlitou kaší. Zapudil myšlenky, setřel slzu z vousů a zadíval se z okna. Začal litovat promarněného času za uběhlé dva dny. Sice si uvědomoval, že tím si pravděpodobně projít musel, ale ten čas se dal využít mnohem lépe… Skoro si připadal jako slaboch. Avšak nepřipadal by si tak každý, kdyby pochopil, jaký to vezme konec ať zvítězí jedna nebo druhá strana? On, Minikio si to moc dobře uvědomil už před dvěma dny a právě to u něj způsobilo tak hrozný stres. Nyní jako by se však rázem zbavil toho tíživého břímě a začal znovu racionálně uvažovat… Jeho oči se projasnili a najednou uviděl i to mezi přítomností a koncem, nejen konec. Prudce vstal, zapnul si královské roucho a rázným krokem se vydal ven ze dveří. Pustil se ze schodů, které vedly na nádvoří, když potkal svého panoše. „Králi, dorazila skupina elfů a trpaslíků z Ilienu. Vyslal je král Sareth, aby zjistili, jak se situace má, alespoň mi to tak bylo sděleno.“ „Dobrá, jak jsem očekával. Vyřiď jim, ať na mě počkají u hlavní brány,“ řekl Minikio a zmínka o Ilienských spojencích mu vlila energii do žil. „Ano, můj králi,“ panoš se uklonil a odkráčel po schodech dolů. Minikio se vydal za ním. Vyšel na nádvoří, pozdravil se s pár lidmi a pustil se menší bránou směrem na západ. Byl poměrně jasný den, i když slunce bylo zahaleno v mlžný opar přicházející zimy. Na ulicích to žilo. Protože všichni byli povinováni královým rozkazem, každý měl nějakou zadanou práci a zaujatě kráčel po poměrně širokých ulicích. Někteří nesli zbraně, jiní přilby či kovové krunýře a všude vládl shon takový, že málo kdo si všiml procházejícího vládce. Minikiovo křídlo se vyznačovalo tím, že většina ulic se svažovala od hlavní ulice, vedoucí skrz naskrz městem, směrem k hradbám, což dávalo kráse města nové rozměry, alespoň se to tak královi zdálo. Minikio se pustil do svižného tempa. Cestou se stavoval na cvičištích, kterých bylo všude možně rozestavěno požehnaně, v kovárnách, kde kováři, upocení a špinaví tloukli palicí nebo strkali rozžhavený kov do pece a pro každého se snažil najít vlídné slovo. Když se ho však lidi ptali, proč nařídil stavět věže a kovat zbraně a brnění, jen pokyvoval hlavou a říkal, že se všechno v pravý čas dozví. Občas, od těch moudřejších a domýšlivějších, slýchával přímé otázky jako Proti komu zbrojíme a proti komu budeme bojovat, ale i těmto se svým hbitým politickým jazykem vyhnul a zahrál je vcelku rychle do autu. Nejednou se Minikio setkal se zamračeným trpkým obličejem, který mohl věstit jen absolutní nedůvěru. Několikrát ho to zarazilo, protože na to nebyl zvyklý, ale věděl, že ať mu lidé v tomto důvěřují či ne, on nemá na výběr a musí jít tou cestou, kterou se před dvěma dny vydal. Nejpravděpodobnější se mu zdálo a on to tomu dával téměř jednoznačně za vinu, že v poslední době kvůli nebezpečí, vládnoucím za hradbami, přišel hlad. Ještě nikdy se to v historii nestalo a on plně chápal rozhořčení obyvatelstva docela všech vrstev – těžko se mohl najít někdo, kdo to nepocítil. Avšak byla zima a on s tím těžko mohl něco dělat. Nepovažoval za rozumné, zrovna v této chvíli upozorňovat obyvatelstvo na jejich nepřítele, zvláště když by musel zdůraznit rozpad Společenství tří království. Bál se toho, že obyvatelstvo tomu jednoduše neuvěří a mohlo by to odstartovat vlnu nepokojů a hlavně tisíce otázek, na které by ani král neznal odpověď… Nakonec si však uvědomoval, že pohyb, jaký už několik dní vykonával na tak tenkém ledě by nakonec mohl způsobit, že nějaký rejpal, kterému se to celé nebude zdát, odhalí jeho usurpaci a poté i fakt, že celou prakticky vládnoucí vrstvu, v jejímž byl čele, násilím pozavíral. Dobře si uvědomoval, že by to byl konec, protože nově vzniklý lidový tribunál by ho okamžitě pověsil. Musel jim to říci co nejdřív. Zítra, ubezpečoval sám sebe, nebo určitě pozítří…
+59
Petr Miškovský Hrad byl umístěn naštěstí docela blízko západní hradbě a tak netrvalo i se zastávkami ani půl hodiny a král se dostal už poněkud znaven na obrovské prostranství, které se táhlo kolem dokola města. V jeho výhledu byla dominantní obrovská brána, která mohla být vysoká tak deset metrů a široká dvacet. Tady bylo nejvíce živo. Jezdily zde vozíky s kamením a pískem a vozkové na sebe hulákali jeden přes druhého. Postávali zde děti a jejich matky, které mezi sebou proklepávali toho či onoho vojáka nebo stavitele. Základ věžím byl vykopán a položen. Kolem každého základu stálo přinejmenším třicet lidí a naslouchali jednomu člověku, který stavbu vedl. Připraveno bylo celkem na čtyři věže a kolem každého základu bylo navezeno vždy stejně materiálu na nadzemní stavbu. Král přelétl hradby. Pomyslel si, že je opravdu právem pyšný na to, co on a hlavně jeho předkové vybudovali. Kamenné hradby byly neuvěřitelně masivní a asi deset metrů vysoké, až z nich šla hrůza. Na nich stáli spíše jako tečky osamocení vojáci, kteří drželi hlídku a vyhlíželi směrem do Nertokloiského průsmyku. Někteří v tří nebo čtyřčlenných skupinkách pokuřovali Oreokol, tedy spíše pouze konce kořene, a živě, bezstarostně o něčem rokovali. Králi to nevadilo. Věděl, že když přijde na povinnosti, je na všechny spolehnutí a přesně to od každého vojáka očekával. Začal se rozhlížet po výpravě. Našel je. Asi sto metrů od něho byla sedmičlenná výprava, mezi nimiž rozpoznal čtyři statné, po zuby ozbrojené trpaslíky a tři elfy, kteří zaručeně svým vzhledem patřili také jako trpaslíci k bojovníkům. Vydal se k nim rázným krokem a když dorazil, všiml si, že na nosítkách vedle nich leží ještě jeden trpaslík, který se sice nehýbal, zato komunikoval. Jeho obličej byl natržený a zarudlý zaschlou krví. Ostatní ho ošetřovali a Minikio si všiml, že se jmenuje Grar. Po jeho příchodu se všichni, až na zraněného uklonili. Minikio pokývl hlavou na uvítanou a povzbudivě se usmál. „Dobrý den, králi,“ oslovil ho blonďatý z elfů. „Přicházíme z Ilienu z rozkazu krále Saretha. Král Ilienu Vás žádá o informace, které pojednávají o přicházejícím nebezpečí.“ „Gratuluji,“ řekl Minikio obřadně. „Jste jedni z prvních, kteří přežili dlouhou a namáhavou cestu až sem. Koukám, že jste se nevyhnuly nepříjemnostem,“ ukázal král na ležícího trpaslíka. „Jste mými hosty. Myslím, že nejen já vám, ale i vy mě budete velmi užiteční…“ Výprava se uklonila, dva z trpaslíků vzali nosítka s Grarem, ostatní sebrali ze země cestovní vaky a vydali se za králem. Šli mlčky, jenom občas někteří členové výpravy na sebe významně mrkli. Výprava byla vskutku ráda, že se jim podařilo i přes všechny útrapy dostat do bezpečí hradeb… Asi po pěti minutách chůze, kdy se napojili na jednu z vedlejších ulic, zastavil Minikio dva kolem projíždějící kočáry a pokynul členům výpravy, aby nastoupili. Poměrně klidnou jízdou se za necelých pět minut dostali zpátky před hrad. Kočáry nebyly ničím bržděni, protože tato ulice byla záměrně vyhrazena pouze pro kočáry s kočími, kteří měli na převážení po městě založenou svojí ne zrovna skromnou živnost. Výprava s králem vystoupila a vešla do hradu. Minikio je provedl mnoha chodbami, až je zavedl do prostorné místnosti s deseti honosnými postelemi. „Zde si odpočiňte. Dám vám k dispozici dva panoše, kteří vám též připraví jídlo do vedlejší místnosti. Až načerpáte síly, můžeme si promluvit. Raněného položte sem a já pošlu pro léčitele, jestli seženu, tak snad i pro doktora… Uvidíme se večer u společné večeře,“ řekl vlídně král, pokynul rukou a vyšel ze dveří. Měl takové lidi v úctě a vážil si jich. Slyšel už mnoho příběhů, jak dopadli za hradbami hladoví obchodníci, kteří si už nemohli dovolit čekat, až jim dá někdo najíst. Tito hrdinové však nebezpečí úspěšně vzdorovali a Minikio jakoby v podvědomí cítil, že tohle může jeho město jenom posílit. Potěší to přeci i prosté lidi, kteří už slyšeli spousty povídaček o rozpadu Spojenectví, o Ilienských nepřátelích a bůh ví co ještě vzniklo v hostincích u piva či vína. Je to nezvratný důkaz, že spojenci v Judolaiku ještě existují. Ilienského elfa pozná přeci každý na dvacet metrů, nepochybně to posílí morálku a usnadní Minikiovi ten nesnadný úkol, seznámit všechny s krutou skutečností… S těmito pozitivními myšlenkami usedl král znovu do svého oblíbeného křesla a zahleděl se ven. Pozoroval horské masívy Oberských hor, na vrcholech pokrytých sněhem, když ho přemohl spánek… Něco ho probudilo. Venku už vládla tma a do oken se opíral nepříjemný vítr, který hrozivě cloumal okenními rámy. Nebyl to však vítr, který ho vyrušil ze spánku… Protřel si oči a snažil se rozhlédnout po místnosti, která byla také zatemněna, protože v krbu neobyčejně oheň nehořel. Místnost byla tedy osvícená jenom dva metry od okna venkovními, pouličními lampami, které i přes to, že byly několik metrů pod nimi, svítily až nahoru do oken hradu. Minikio nikdy nebyl žádný hrdina a tak začal mít strach. Co se mohlo stát, že panoš nepřišel? Král věděl, že jeho věrný sluha chodí rozsvěcet vždy, i když se v jeho těle mele chřipka nebo dokonce angína. Minikio opatrně, co nejtišeji vstal a připlížil se k oknu. Ulice zely prázdnotou a z nedalekých hostinců se jako každý normální den ozýval zpěv opilých trubadúrů nebo i s nimi zpívajících prostých lidí či vojáků. Minikia venkovní klid poněkud uklidnil a tak šel celkem najisto zažehnout oheň k mramorovému krbu.
+60
Smrt v magické holi Nahmátl vedle krbu dvě šikovná polénka a položil je dovnitř. Potom vzal do ruky nádobu s petrolejem, ale k polití polének se už nedostal. Něco zaškrábalo na sklo... Minikio se prudce otočil a ihned vytáhl z boty asi loket dlouhou, zahnutou dýku. Postavil se do střehu, jaký znal od vojáků jeho gardy a začal se rozhlížet mhouřivýma očima ven. Jeho zrak upoutal skrčený tvor, který seděl zvenku na římse, a i když byl otočen zády k venkovním lampám, jeho zvířecí oči, jasně nažloutlé a dravé, na Minikia upřeně hleděly. Svítily jako oči kočky a byla v nich znát sebejistota a zároveň jakýsi zvláštní druh pohrdání. Král na nic nečekal, skočil třemi skoky ke dveřím a otevřel je. Ve světle petrolejky, která ho prve trochu oslnila stál jeho věrný panoš. „Bohu díky, musíš mi pomoci, tam za oknem něco…“ pak se však zarazil… Panošovi z břicha trčel ostrý hřebík a jeho oči…byly vyškrábané. Na první pohled plnily dojem napůl přivřených unavených očí, avšak z jejich koutků na obou stranách stékala temně rudá krev, jako by panoš doslova kanul červenou tekutinu. Byly to prázdné oči, bez bělma a místo zornic a duhovek zde byly krvavé prohlubně, viditelně vytvořené ostrým předmětem či dokonce drápem. Panoš vypadal jako mrtvá zombie… Minikio měl co dělat, aby neomdlel. Najednou se panoš pohnul, jako by se vzbudil z bezvědomí. Zařval a udělal krok kupředu, čímž se zbavil hřebíku, který nejdříve zmizel kdesi v útrobách panošova těla a zanechal po sobě jen smrtelně krvavou díru v břiše. Poté se znovu objevil za panošem, barvy jeho červené tělní tekutiny, stále přibyt na stěnu. Sluha se podíval směrem na krále a tomu se sevřelo tělo v křeči, nemohl se hýbat, ale jeho svaly se třásly. Prázdné, krvavé oči či snad spíše jen krvavé oční důlky na něj hleděly a přibližovaly se. Sluha před sebou šmátral rukou. Nekřičel, jen sípavě chroptěl a to přinášelo do královy mysli ještě větší děs. Minikio nasucho polkl a stále se nemohl pohnout, protože strach ho téměř celého ovládl. Panoš se zapotácel: „Pomozte…pomozte mi!“ zašeptal ledovým hlasem, jaký mohou vydat snad jen hlasivky, které už melou úplně z posledního a udělal poslední krok. Potom se s oběma rukama před sebou na zděšeného Minikia zřítil a svezl se po něm na zem. Král cítil, že je už chladný, jako by se ho dotýkala mrtvola. Projel jím od hlavy až k patě mráz, který skončil až v morku kostí. S vytřeštěnýma očima hleděl na mrtvolu, která mu ležela pod nohama a stále se nemohl vzpamatovat. V tu chvíli nevěděl kdo je a co dělá, jenom se mu před očima míhaly poslední okamžiky, kdy se na něj řítil tento člověk, jež vypadal jako zombie. Před něj skočil odněkud seshora podobný tvor, jakého viděl na římse. Stále se však nebyl s to pohnout. Cítil jen, jak zrychleně dýchá, cítil svůj kručící, sevřený žaludek a cítil dokonce i křeč, která třásla celým jeho tělem. Tvor vypadal doslova jako žena, akorát s mnohem snědší, až načervenalou kůží a s nepřirozeně zvířecíma očima, v nichž se nedalo najít ani za mák citu. Seděla před králem sotva půl metru v podřepu jako žába, připravená ke skoku a výsměšně na něj hleděla. Potom vyskočila a vrazila do krále ramenem téměř nadpřirozenou silou, čímž král vletěl po zádech zpátky do místnosti s krbem. Ucítil ostrou bolest na svém pravém předloktí a uvědomil si, že se při svém neovladatelném pádu pořezal svou vlastní dýkou, jak by se to snad mohlo podařit pětiletému chlapci. Křeč těla náhlým přívalem bolesti pominula a on se rychle postavil na nohy. I přes velkou vůli, udržet dýku ve své zručnější ruce, smrtící nástroj pustil a musel se pro ně shýbnout, čímž dal nepříteli potřebnou chvíli k dalšímu útoku. Než se stačil rozhlédnout kolem sebe, ucítil na své bradě hbitý kopanec, jež ho chtě nechtě přemístil až ke zdi místnosti. Zamžikal očima do tmy a jediné se mu podařilo spatřit, bylo dokořán otevřené okno, za nímž už onen tvor neseděl. Z ničeho nic ucítil tlak na celém svém těle, jež ho brutálně a bolestivě mačkal ke studené podlaze. Nad sebou uviděl dva páry zuřivých očí, v nichž se odrážela radost z vítězství a neuvěřitelné pohrdání… „Tak končí epocha Minikiů. Poslední zemřel bez potomků a sám, zabit nepřítelem ve svém vlastním hradu,“ řekl jemný, chladný ženský hlas. Minikio nabral dech do plic, jak mu to jen tlak k podlaze dovolil a poprvé za svůj život zakřičel o pomoc. Jeho hlas byl podpořen akustikou mramorového obložení a on cítil, že to určitě museli slyšet hosté z Ilienu ve vedlejším pokoji. „Všichni stolují dole u večeře a tebe nikdo neuslyší…“ řekl jízlivě ženský hlas, tentokrát ten druhý. Skrze tmu uslyšel Minikio svist a proud vzduchu mu ovanul tvář. Chlupatá, trpasličí ruka mu pomohla vstát… Po chvíli místnost ozářilo světlo z krbu. U něj stál trpaslík velitelského vzhledu, který přijel toho rána a starostlivě hleděl to ohně. Minikio, stále bledý a v šoku, se rozhlédl kolem sebe a uviděl dvě stvoření ležící kousek od něj, obě o hlavu kratší. „Máte štěstí. Kdyby se za Vámi šel podívat místo trpaslíka elf, Kyrky by ho ucítili na dvacet metrů a bylo by po Vás.“ „Díky, zachránil jste mi život! Na to nikdy nezapomenu,“ řekl král vděčně a poněkud se zastyděl za svůj roztřesený hlas. „No tak se vzmužte! Půjdeme na tu večeři? Já mám hlad jako vlk…“
+61
Petr Miškovský Minikia trpaslíkův klidný a pohodový hlas nepatrně uklidnil a s poněkud vynuceným úsměvem vyhledal na jediné polici v místnosti cár látky, kterým si s trpaslíkovou pomocí převázal svojí zraněnou ruku. Překročil mrtvého panoše, nedívaje se na něj a po schodech dolů už pomalu cítil, jak se mu do tváří vrací jeho původní barva. Začal i klidněji dýchat a postupně pociťoval stále větší a větší hlad. Vešel do jídelny a ucítil na sobě pohledy všech v místnosti. Zasedl na křeslo a mlčky se pustil do jídla. „Král byl napaden Kyrkami,“ řekl vlastně za něj trpaslík, který ho zachránil. „Bůh ví jak se dostaly do města, ale každopádně to bylo o fous. Přišel jsem právě včas…“ V místnosti se započala horlivá debata o tom, jak se Kyrky mohly dostat do města, ale král se debaty nezúčastnil. Hlavou mu stále proudily vzpomínky na hrůzu, jež zažil, ale na druhou stranu mu to přineslo přesvědčení, že tehdy při poradě udělal správnou věc… Dojedli a všichni pochopili, že z řečí a situaci a o cestě z Ilienu sem už nic nebude, a tak se odebrali ke spánku. Minikio si zařídil před dveřmi svého pokoje znásobenou ostrahu a i když byl na jednu stranu docela uklidněn, musel se z okna před spaním postupně v několika etapách vyzvracet celou večeři. Potil se a celou noc se mu zážitek vracel. Nemohl strachy usnout - stále před sebou viděl panoše s vyškrábanýma očima, plnýma krve…
+62
Smrt v magické holi
11. Stokou na sever Darn otevřel zvolna oči. Ležel v nějakém sklepení na provizorním lůžku a v uších slyšel tekoucí vodu. Nevěděl, jak dlouho spal, ale vzpomínal si na nepříjemné sny, které ho po většinu spánku provázely. Sklepení bylo ozářeno loučí a vedle něj asi tři metry, tekla poměrně prudce špinavá stoka, která mizela kdesi ve tmě. Byli tedy pravděpodobně v domě se znamením raka… Stěny byly kamenné a kousek dál přecházely už v lidskou rukou nepoškozené stěny klasické podzemní jeskyně. Jak si mladík všiml, vedle něj vsedě spal na jakési staré židli jeho učitel a přítel Myrnelius. Darn se pohnul a nepříjemně ho zabolelo levé zápěstí. Zvedl hlavu a viděl, že ho má zavázané obvazy a polité jakousi modrou, chladivou tekutinou. Zdravou rukou šťouchl do čaroděje. „A, Darne. Jsi vzhůru?“ Myrnelius, kterému nyní vyběhly v podivném osvětlení na povrch všechny vrásky a přidaly mu tak deset let, byl očividně rád, že ho vidí bdělého. „Jak se cítíš?“ „Docela dobře, jenom ruka mě trochu bolí.“ Odpověděl mladík chraplavým hlasem, který byl přiškrcen dlouho nepoužívanými hlasivkami. Zužoval ho tísnivý pocit. Nevěděl, jak dobře si pamatuje poslední události, ale měl pocit, že přišel o ruku… „Jsi připraven na cestu? Jsme stále v Ilienu a nepotrvá dlouho, než nás tady nepřítel objeví.“ Čaroděj rychle vstal a začal balit věci do jakýchsi roztrhaných vaků, aniž by ve skutečnosti čekal na mladíkovu odpověď… Na zemi se válely nějaké salámy a kusy chleba, pokrývky a také obě hole, jak Darnova, tak Myrneliusova. Když stařec vše zabalil, vlídně se na mladíka usmál a podal mu ruku, aby vstal. Darn se jí chopil a ani se mu nezamotala hlava jak očekával. Měl v sobě dost energie na cestu… „Jak dlouho jsme zde?“ zeptal se učitele. „Druhý den. Je ti dobře jako kdyby si spal čtrnáct dní, viď? Pár kouzel dovede ušetřit spoustu času, to si pamatuj. Během týdne už nebudeš ruku cítit vůbec, ale otázky až potom, teď se musíme dostat pryč, to je hlavní. S Ilienem je konec…Myslím, že se nikdo jiný nezachránil.“ Darna polilo horko. „My se musíme dostat bezpečně do Oberských zemí ke králi Minikiovi.“ „Poplujeme tady tou stokou?“ zeptal se Darn. „Přesně tak,“ přitakal jeho mistr. „Dovede nás k řece Kamelii. Zatímco si spal, udělal jsem vor…“ řekl čaroděj a položil na hladinu z prken vytvořenou desku, která byla prve jen tak opřena o zeď sklepení. Odněkud ze tmy ještě vytáhl asi pět metrů dlouhé bidlo, nacpal jídlo a pokrývky do vaků a hodil je na vor. Darn, který dostal za úkol svítit na cestu nastoupil na vor za Myrneliusem a ten odpíchl. Nechali se unášet proudem a když bylo potřeba, tak čaroděj odrazil od některé ze stěn a srovnal vor do původní polohy. Jeskyně kolem nich se občas snižovala, takže se museli shýbnout, ale jinak cesta pokračovala poměrně rychle. Darn si nedovedl představit, jak by mohla voda najednou vtéci do Kamelie, když byli podzemí. Brzy dostal odpověď na svou nevyřčenou otázku… Tunel začínal být v dáli mírně prosvěcován denním světlem. „Tady vystoupíme,“ řekl Myrnelius k překvapení mladíka a bidlem zastavil vor. Vedle stoky byl asi jeden a půl metru široký ochoz a na ten Darn bez vyzvání naházel věci. Myrnelius vystoupil před Darnem a podržel vor, aby mohl mladík v klidu vystoupit. „S tím vorem budeme pokračovat po řece, tak vezmi bidlo a louči tady pro zatím nech,“ řekl čaroděj a obezřetně se vydal po malých, strmých schůdcích směrem za denním světlem. Venku se viditelně už také stmívalo a Darn to považoval za mistrův úmysl – cesta v noci vždy bývala bezpečnější. Pomalu začal kráčet za Myrneliusem… Schodiště bylo krátké a obsahovalo asi jen deset schodů. Jak stoupal slyšel cvrkání cvrčků a cikád, které bylo ovšem přehlušováno poměrně hlasitým šuměním blízké řeky Kamelie. Darn vzhlédl po schodech nahoru a všiml si, že jeho mistr se zastavil na třetím schodu od shora a s vorem v rukou se obezřetně rozhlíží kolem. Něco se mu nezdálo, protože po necelých dvou sekundách o jeden schod sestoupil. Darnovi se to nelíbilo. Na co jeho mistr čeká? Potom uslyšel Darn seshora tlumený svit a viděl Myrneliusův prudký pohyb rukama i s vorem v nich. Podle sluchu to Darn poznal - byl to náraz asi čtyř šípů do dřeva. V tu chvíli už byl Myrnelius u něj a běžel směrem k jejich věcem. Mladík viděl ve světle louče všechny čtyři šípy zapíchnuté v jejich voru.
+63
Petr Miškovský „Je jich jako much,“ sykl čaroděj, nechal vor vorem a vrhl se po svojí magické holi, která ležela u vaků. Darn stačil najít za světla svou hůl, když něco žbluňklo a rozhostila se tma. Mladík odhadoval, že jeho mistr odkopl louči do stoky. Oba se postavili pod schody s připravenými holemi a vyčkávali. Darn si připravil do podvědomí několik užitečných zaklínadel a cítil na sobě, jak přerývavě dýchá a potí se. Nečekali ani půl minuty, když se v mizivém denním světle nahoře ukázal obrys postavy v kápi. Oba dva pronesli zaklínadla a zatímco z Darnovi hole vytryskl zelený štít, který je oba zakryl, z hole Myrneliuse vyletěl dlouhý ostrý šíp a zabodl se postavě tam, kde měla hlavu. Ta zaskučela a skulila se kamsi stranou, kam už zpod schodů nebylo vidět. Štít stále svítil a ozařoval Myrneliusovi obličej. Darn na něj pohlédl a všiml si, že starcův výraz je plný soustředění a odhodlání, tedy žádný strach, jaký mladík pamatoval z předchozí bitvy. Byl tím značně uklidněn, protože to byl výraz, jaký u čaroděje dobře znal. Čekali. Možná to byla jen minuta, možná pět, každopádně to Darnovi připadalo jako věčnost. Po té neurčité době se objevily místo jedné hlavy na schodišti hned čtyři. Než stačil Myrnelius říci nějaké zaklínadlo, tětivy zadrnčely a do štítu vletěly čtyři šípy najednou. Štít vydržel, ale na místech nárazu se objevily praskliny. Druhá sprcha však nevyšla. Myrnelius seslal nejdříve šíp a potom jakousi tlakovou, neviditelnou vlnu, která odhodila další dva nepřátele s řevem pryč. Čtvrtá hlava však někam zmizela. Myrnelius zaklel. „Teď vědí, že jsme to my. Musíme se dostat pryč, než přivolají posily. Zkus rozšířit štít tak, aby nás obalil ze všech stran…“ Darn se začal soustředit a vyřkl zaklínadlo. Jeho síly však na to nestačily. Myrnelius pronesl to samé zaklínadlo, přiložil svou hůl k mladíkově a štít se dotvořil. Darn se musel pousmát. Miloval takováhle překvapení, v nichž se ukázalo magická spojitost mezi ním a Myrneliusem… Vyšli po schodech nahoru obklopeni štítem. Darn ho cítil ve svém podvědomí celý štít a pouze s nepatrnou spotřebou energie ho udržoval. Nebe bylo jako vymydlené, na východě se objevovaly první hvězdy, avšak na západě byl stále vidět poslední cíp zapadajícího slunce. Na zemi asi deset metrů od nich stály tři postavy v kápích s napnutými luky. Vyšly šípy a znovu jenom zasáhly štít, který se porušil. Čaroděj máchl holí a štít se kolem nich pootočil tak, aby byli znovu krytí. Darn nyní i přesto, že musel udržovat štít kolem nich, seslal kouzlo. Z hole mu vytryskl zelený plamen a zapálil jedné z postav luk, takže ho musel nepřítel pustit. Mladík toho však vzápětí začal litovat, protože postava bez luku sáhla pod opasek, vytáhla dlouhý, jednoruční meč a začala se na ně hnát. Byl to vousatý merk a tvářil se nepříjemně odhodlaně. Naštěstí ho čtyři kroky před Darnem srazil smrtící šíp z Myrneliusovy hole. Potom seslal Myrnelius za sebou ještě dvě kouzla a bylo rázem po boji. Rozhostil se klid. Darn opět začal vnímat cvrkání cvrčků a cikád a šum na západě tekoucí řeky. Tady na severu od města, kde nebyly žádné cesty, se zdála příroda tak překrásná a nedotčená až ho přecházel zrak… Otočil se a sotva půl kilometru od něj stál Ilien, majestátný, ale zohyzděn doutnajícími domy. Z kochání ho vyrušil Myrnelius, který už mezitím vynesl vor a vytáhl z něj zapíchnuté šípy. „Nechtěl bys mi třeba pomoct? Na koukání budeš mít čas v Minikiově křídle…“ Darn se poněkud zastyděl a rozeběhl se ze schodů pro věci. Přehodil si přes jedno rameno oba vaky a i se svou holí se vydal po schodech nahoru. „Přicházejí! Rychle běž na západ a počkej na mě u řeky!“ řekl mu čaroděj a ztratil se v chodbě ke stoce. Darn na nic nečekal a rozeběhl se na západ. Šum řeky sílil až nakonec asi po dvou minutách běhu uviděl její obrovský mohutný tok, nad kterým se zvedala oblaka páry z peřejí. Darn slyšel, že se vyskytuje na Kamelii hodně peřejí, ale že jsou v takové velikosti, to netušil. S hrůzou na to pohlížel a čas od času se ohlédl, zda za ním již není Myrnelius. Asi po třech dlouhých minutách, kdy se už začal o něj Darn strachovat, se čaroděj značně unaven objevil s vorem, bidlem a svojí magickou holí v rukách. Jeho rudě červený hábit s černými klikyháky vlál za ním a klobouk měl poněkud ležérně tak, že byl nakloněn na pravou stranu. „Smazal jsem stopy, dokonce i ty pachové. To je chvíli zdrží…Tak naskoč,“ snažil se čaroděj burácivým hlasem přehlušit šum řeky a postavil vor na v těchto místech ještě poměrně klidnou hladinu. „Vždyť je to sebevražda,“ zakřičel Darn. „To se můžem rovnou vzdát!“ „Hloupost! Máme naději. Je to jediná možnost záchrany. Chceš snad skončit na mučidlech?“ Mladíka přejel mráz po zádech, když si to představil a zakroutil hlavou. „Tak si nastup!“ řekl Myrnelius mírněji než prve. Darn už neodmlouval a nalezl na vor. Čaroděj odrazil bidlem a oba zmizeli v oblacích páry. Netrvalo ani půl hodiny, kdy už byla lučina osvícená jenom hvězdami a měsícem, a na břehu se objevilo deset skrčených tvorů se zvířecíma, krvelačnýma očima. Proběhla mezi nimi němá debata, zakládající se na pohledech. Všichni se pustili po břehu řeky směrem na sever, vytrvalým, hbitým krokem a neslyšně zmizeli ve tmě.
+64
Smrt v magické holi
12. Správné nebo jednodušší? Zpoza obrovského stromu na kraji smíšeného lesa vykoukla ostražitě mladá dívka Luax. Její obličej byl zostřen dlouhou cestou a výrazně nabral na hrubosti. Kůži měla trochu nahnědlou, ofoukanou větrem a vypadala spíše jako lesní elfka. Na sobě měla lehce načervenalý slušivý kabátec po kolena, který ovšem byl ohybný a v jakémkoli pohybu nepřekážel. Na nohou se jí leskly dlouhé boty, pobité stříbrem, které by se od pohledu hodily spíše na ples nebo královskou oslavu. Jenom dívka věděla, že jsou to ty nejlepší a hlavně nejdražší boty na cestování z celého přístavního města Kronelianu. Byly tak pohodlné, že se nemusely sundávat ani na spaní. Luax přišly před rokem na dvě stě zlatých, což je v Judolaiku cena menšího měšťanského domu, nebo opravdu skvostného koně. Rozhlédla se na všechny strany a vyskočila na louku, pokrytou zelenou, vysokou trávou a pozdně podzimními květina, které pomalu podléhávaly čím dál studenějšímu počasí… Shýbla se, aby ji z dálky nebylo možno vidět a plížila se vpřed. Neustále se obezřetně rozhlížela. Před ní se rýsovala dvě stavení… Byly to honosné farmy, zkrášlené okny z ebenu. U jedné se kouřilo z komína a ozývaly se odtud mužské hlasy. Luax se opatrně začala plížit k farmě, ve které se z komína nekouřilo. Obloha zahřměla. Nad hlavou plula šedivá hrozivá mračna z jihovýchodu a ve vzduchu byla cítit vlhkost, jaká je cítit vždy před průtrží mračen. Dívka hbitě přeskočila plot a dopadla na krátce posekanou trávu. Vše zde bylo upraveno, ale dojem kazily mrtvé krávy a kozy, které se zde válely v kaluži červeně. Některé měly useknutou hlavu, jiné rozpárané břicho, ale všechny byly zabité cizím přičiněním. Tedy žádný mor ani jiná smrtelná nemoc… Luax odvrátila zrak a začala se plížit podél dřevěného plotu směrem ke stavení. Přeskočila druhý plot, o něco vyšší a poprvé uviděla dveře a dolní okna stavení. Byly zavřené… Kolem vládl klid a ticho rušil jen občasný řev z vedlejší farmy a hlavně vítr, který zpíval svojí smutnou, putovní píseň. Dorazila ke zdi stavení a opřela se o stěnu. Z postroje vytáhla neslyšně meč a nakoukla oknem dovnitř. Luxusní, zdobený vnitřek zel prázdnotou a po civilizaci tady nebylo ani stopy. Pomalu došla k dřevěným dveřím a strčila do nich. Trošku zavrzaly a do poloviny se otevřely. Luax vklouzla dovnitř a dveře nechala otevřené. Stála v prostorné místnosti s krbem, ze které vedly dvoje dveře a schody do dalšího patra. Pomalu nakoukla do obou dveří a v jedněch nalezla kuchyni se spíží. Otevřela a viděla hromadu jídla. S úsměvem ji zavřela a pustila se opatrně po schodech nahoru. Byly v dobrém stavu, takže ku štěstí dívky nevrzaly. V tu chvíli něco nahoře mlasklo, jako když někdo jí syrové maso. Sevřela meč v rukou ještě víc a postavila se do bojového postavení. Vystoupla na poslední schod a rozhlédla se. Stála v malé předsíni s dřevěnou, ohoblovanou podlahou, na rozdíl od kamenného přízemí a viděla dvoje otevřené dveře. Ze dveří napravo se ozýval ten mlaskavý zvuk. Dívka na nic nečekala a začala k nim šátravým krokem jít. Uslyšela hlasité zavětření zvířete a následovně zakňučení. Udělala ještě krok s napřáhnutým mečem a obzor se jí rozšířil o pohled do pokoje. Mezi dveřmi stály dvě hyeny s vyceněnými zuby od krve a tam za nimi ležely tři lidská těla, úplně rozežraná… Luax pocítila náhlý příval vzteku vůči těmto mrchožroutům a pohltil ji adrenalin, který se jí začal rychle linout do krve. Rozmáchla se mečem a zvířata ustoupila. Potom se rozehnala mečem ještě dvakrát a zvířata znovu v obou případech ustoupila. Potom však narazila za sebou do zdi. Luax stála ve dveřích s napřaženým mečem a mezi ní a mrchožrouty ležely na zemi tři rozežrané mrtvoly. Podle šatů dívka poznala ženu, muže a dítě! Při pohledu na dítě ucítila Luax uvnitř sebe podivný pocit prázdnoty. Opatrně šlápla mezi muže a ženu a sekla. Podařilo se jí zranit jednu z hyen, která utržila tržnou ránu přes obličej. Zavrčela, vytasila ostré, hrozivé tesáky ještě víc a skočila po dívce. Ta to však čekala a podařilo se jí včas uhnout. Sekla po zvířeti, když letělo kolem ní, ale podařilo se jí jen useknout ocas, který se začal mrskat po podlaze. Zvíře zakňučelo, nyní už na předsíni, ale rychle se otočilo, připraveno k boji. Dívka se dostala do situace, ve které byla z každé strany jedna hyena. Snažila z tohoto nepříjemného momentu co nejdříve dostat a tak bleskově zaútočila na zvíře u zdi. Nesekala, ale napřímo bodla směrem na hlavu. Trefila oko, ale meč se zasekl v lebce. Špička ostří pravděpodobně zasáhla mozek a zvíře se svezlo na podlahu. Ostří však nešlo vyndat.
+65
Petr Miškovský Již zraněná hyena opět zaútočila. Rychle jí chňapala zuby po nohách a tlačila jí směrem do rohu tak jako prve dívka ji. Luax narazila do stěny. Polilo jí horko, když si uvědomila, že si vyměnili role. Začala cloumat mečem, ale nestihla to. Musela se vyhnout dalšímu útoku a byla tím násilně od meče oddělena. Vyskočila na manželský slamník a do ruky si vzala několik pokrývek. Zvíře stálo pod ní vedle postele a zuřivě cenilo zuby, připraveno k útoku. Dívka na něj hodila pokrývky, čímž ho oslepila, seskočila ze slamníku a uštědřila zvířeti kopanec do břicha špičkou boty. Zvíře zaskučelo a začalo třepat hlavou, aby se zbavilo oslepení v podobě pokrývek. Luax přiskočila ke svému meči, který stále trčel z oka mrtvé hyeně a pomocí nohy se jí ho podařilo silou vylomit z lebky. Přiskočila k oslepené hyeně a probodla jí páteř, až narazila mečem na dřevěnou podlahu. Vytáhla zkrvavený meč a otřela ho do pokrývek. Založila ho do postroje na zádech a spěšně prohlédla lidská těla. Z umístění těl bylo jasné, že rodiče bránili svoje dítě, ale nakonec všichni podlehli. Na krku, který kupodivu ještě nebyl znetvořen mrchožrouty byly přeseknuté krční tepny. Tedy Kyrky je zabily, hyeny přišly zajisté až poté a pustily se do již zavražděných lidí. Hyena sama od sebe živého tvora nenapadne a obzvlášť člověka ne, přemýšlela v duchu Luax. Nechala všechno ležet, spěšně prohlédla druhý pokoj na patře, který byl prázdný a sešla po schodech dolů. Našla v kuchyni šikovný vak a naskládala do něj samé trvanlivé potraviny, sušené maso, sůl, pár mrkví a dva pecny chleba. Vyšla, přibouchla za sebou dveře a pustila se cestou na zpět k lesíku. Před prvním plotem se však zastavila. Uslyšela holčičí pláč. Usedavý, vytrvalý a zoufalý. „Přestaň řvát, ty mrcho!“ ozval se hlasitý, hrubý mužský hlas směrem od druhé farmy. Luax to nesmírně popudilo. Nesnesla takové týrání. Protože dvě farmy dělila asi dva metry vysoká zeď, dívka se musela vytáhnout, aby vůbec něco viděla. Postavila se tak, aby pokud možno splývala se zdí stavení za ní a vytáhla se, aby jí koukala pouze hlava. Nemohla však nic vidět, protože v oknech se odrážel venkovní obraz. Rozhlédla se a všimla si, že kolem většiny stavení se táhne asi metr vysoké, husté křoví. Položila vak s jídlem na zem, vyhlédla si místo, na které podle jejího mínění nebylo z oken farmy vidět a přelezla zeď. Plížila se zahradou a jelikož bylo všude spousty harampádí, nebyl pro ní problém se dostat až k dřevěné zdi stavení. Sklonila se a proplížila se kolem jednoho okna k další místnosti. Obloha znovu zahřměla a dívka sebou trhla, protože jí to připadalo jako otevírání oken nebo dveří. Když se uklidnila, přemístila se k dalšímu oknu, z něhož byl stále slyšet ten usedavý, holčičí pláč a občasný řev. Zrychleně oddechovala a snažila se sama sebe přesvědčit strčit hlavu tak, aby mohla vidět, co se v místnosti odehrává. Nakonec opatrně nakoukla… Místnost sloužila majiteli pravděpodobně jako jídelna a jakási odpočívárna. V místnosti byli tři chlapi. Jeden byl rozvalen na slaměné pohovce, druhý, s podivným kovbojským kloboukem nervózně vyhlížel z okna, třetí seděl na židli u stolu a jedl. Naproti Luax byl krb, ve kterém jasně hořel oheň. U něj stála snad šestiletá holčička a usedavě plakala. Na sobě měla noční košilku. Luax zaostřila a zhrozila se. Holčičky košilka byla u jejího rozkroku roztržená a celá od krve. Ti mizerové ji znásilnili! Luax pocítila neuvěřitelnou zlobu na ty bastardy. Zatnula zuby a už chtěla vstát, když si to rozmyslela. Měla bych dojít pro ostatní, řekla si pro sebe a pomalu se vydala zpátky po stejné cestě, jakou přišla. Spěchala. Sebrala vak s jídlem, ležící na zemi a dala se do běhu. Přelezla hravě oba dva ploty a běžela směrem k lesíku. Vklouzla do něj a kousek dál spatřila na malé mýtince sedět své druhy. Neo, její mladší bratr jí vyšel vstříc s úsměvem na rtech. Byl již plně zotaven. „Vida, máš jídlo, jak vidím. Už jsem začínal mít strach, byla si tam nějak dlouho.“ Všichni to pochopili jako signál a začali balit věci do vaků. „Potřebuji Vás všechny. Na jedné z farem jsou nějací chlapy a drží tam malou holčičku. Dokonce jí i znásilnili.“ Všichni na ni pohlédli a v tu chvíli se rozhostilo na mýtině úplné ticho. „Víš to určitě?“ optal se jí její bratr sklíčeně. „Ano, viděla jsem jasný důkaz. To dítě tam pláče bolestí. Musíme mu pomoct, tak tady nestůjme a pojďme.“ Pak se Harold zeptal na něco, co jí trochu vyvedlo z rovnováhy, protože nad tím dosud nepřemýšlela. „Víš, kolik je tam chlapů?“ zeptal se klidně. „To nevím. Já viděla tři…“ zaváhala. „Možná je jich víc. To stavení je dost veliké a já viděla jen jednu místnost…“ „Aha, takže to klidně může být dvacetičlenná tlupa?“ zeptal se dále stále s klidem Harold. „Ne to ne,“ řekla Luax automaticky, ale pak se zarazila. To jí vůbec nenapadlo. „To přeci těžko…“ řekla nejistě. „Víš to? Myslím, že ne. Přeci je ti jasné, jak je naše výprava důležitá…“ pokračoval Harold. „To samozřejmě vím, ale…“ odpověděla, ale Harold jí skočil do řeči: „Má cenu riskovat život nás všech, když na tom záleží budoucnost celého Judolaiku? Výběr je na tobě Luax, ty jsi hlava výpravy. Avšak uvaž! Život jedné malé holky s nemalou možností smrti všem…“ skončil a vyčkával na rozhodnutí. Luax věděla, že Harold má pravdu. Bylo jasné, že to nemá cenu riskovat. Teď, když už neslyšela ten usedavý pláč, cítila, že by jí zdaleka tolik rozhodnutí, jít pryč a nechat farmu farmou, nebolelo. Přemítala to znovu a znovu a cítila, jak jí všichni visí na rtech. Znovu se jí zcela monotónně vybavila plačící holčička s natrhlou košilkou.
+66
Smrt v magické holi „To přeci nemůžeme udělat! Musíme jí pomoct. Já bych do smrti nemohla spát, kdybych to udělala,“ téměř vykřikla. Do očí jí vhrkly slzy. Zastyděla se a promnula si je. „Luax, rozmysli si to…“ řekl Harold, tentokrát s naléhavostí v hlase. „Nikoho k tomu nenutím. Jestli se do setmění nevrátím, pokračujte beze mě,“ řekla rozhodně. „Přeci nepůjdeš sama?“ zeptal se Harold ustaraně. Luax povolily nervy. Toto rozhodnutí, které bylo naloženo na její bedra, prostě neunesla… „Tys ji neviděl, Harolde!“ zalykala se. „Neviděl si, jak pláče. Neviděl si, jak byla bezmocná, jak měla roztrženou a zkrvavenou košilku ani si neslyšel toho chlapa křičet Přestaň řvát, ty mrcho! když jí drásal jako hnusný zvíře…“ Luax brečela. Po jejím řevu se rozhostilo ticho. Nikdo nemluvil a všichni kromě Harolda hleděli soucitně na Luax. Harold se evidentně zastyděl, posunul si svůj hnědý klobouk více do čela a sklopil hlavu. Dívce tekly po tvářích slzy, třásla se a přerývavě dýchala. Přistoupil k ní její bratr a objal jí. Haroldův hlas pojednou zjemněl: „Tak promiň, Luax. Máš pravdu. Musíme té holčičce pomoci, když je to v naší moci. Unáhlil jsem se, protože jsem nevěděl, že je to až tak nelidské. Tak, čas běží…“ Luax se na něj pokusila usmát a snažila se uklidnit. Sebrali své věci a vydali se opatrně za dívkou po louce. Luax je vedla stejnou cestou, jakou šla ona. Nechali věci u zdi a pouze se zbraněmi pokračovali dál. Přeskočili zeď ve stejném místě, až se všichni neslyšně dostali k dřevěné zdi stavení. Harold se začal plížit podél zdi, ale na opačnou stranu než se prve plížila Luax, až narazil na dveře. Pláč už se neozýval. „Elfe,“ zašeptal. „Až tam vlítneme, vezmi holčičku a někam se s ní ukryj. Doufám, že jich tam bude méně, než se jich tam vejde. Tak jdem na to! Taste zbraně,“ řekl dále a sundal si ze zad dost dlouhý a zdobený obouruční meč, který ještě za celou dobu výpravy nepoužil. Rukojeť byla pozlacená a celou čepelí se táhl vyrytý nápis, který byl ve staré elfštině. Jeho tak oblíbené dýky zůstaly na svých místech za opaskem. Postavil se proti dveřím a po chvíli poslouchání je prudce vykopl, až se vyrvaly z pantů a spadli s hlukem na zem. Vběhl do prachu, který se zvedl ze země a ztratil se jim z dohledu. Pustil se hlavní předsíní a vběhl tam, kde tušil největší místnost. Za sebou slyšel běh svých druhů, ale na ně se nesoustředil. Ocitl se v místnosti a spatřil ony tři popsané chlapy. Chlapovi na pohovce usekl hlavu v momentu překvapení, ale hned potom se mu do cesty postavil muž v kloboukem a s dýkou v ruce. Ta se ovšem nemohla měřit s klasickým mečem a po střetu vylétla mužovi z ruky. Další Haroldův pohyb byl mířen mužovy na prsa a meč snadno prorazil kožené brnění. Čepel zalila krev, muž zasípal a padl na zem. Harold v otočce vytáhl meč z hrudi a byl napřáhnut k připravení o život třetího muže. Ten nevytáhl meč ani dýku, i když měl obojí u pasu a klečel na kolenech se zalomenýma rukama. „Ne, prosím. Ušetřete mě.“ Harolda to nesmírně překvapilo. Ještě nikdy před ním nikdo neklečel na kolenou a neprosil ho o milost. Cítil, jak jeho výraz změkl a viděl, že si toho muž všiml. Potom si Harold vzpomněl na tu holčičku. Jeho pohled ztvrdl a další hlava se skutálela na zem… Rozhlédl se kolem sebe. V rohu stál Elf z Andrienu a v obětí držel otcovsky děvče v noční košilce. Skutečně ji měla natrhlou a od krve. Měla vyděšené smaragdové oči, které na něj jen upřeně hleděly a Haroldovi jí bylo skutečně líto. Tvářičky mokré od slz se leskly v denní světle a rozcuchané dlouhé plavé vlásky budily velmi zanedbaný dojem. Budeme jí muset vzít sebou, řekl si pro sebe. Holčička ho úplně uchvátila. Vycházela z ní neuvěřitelná energie, alespoň to tak Harold cítil. A hlavně ty zvláštní, pronikavé oči… V tu chvíli by pro ní byl udělal všechno na světě. Její pohled, tak výrazný a zároveň nedůvěřivý ho úplně odzbrojil. Usmál se, ale děvče mu úsměv neopětovalo. Nevadilo mu to, protože si uvědomoval, že je v hrozném šoku. Prošel předsíní a u dveří hlídal jeho druh. „Vše v pořádku, Bulko?“ „Jo, ti dva vyřizují poslední dva nahoře. Dobře to dopadlo,“ usmál se na něj Bulko a podrbal se pod kloboukem, který měl stejný jako Harold. Ze shora sešli Luax a Neo, oba si s vítězoslavným úsměvem otírali krev z mečů starým hadrem. Oba patřili k těm, kteří byli zvyklí zabíjet. „Hotovo. Děvče je v pořádku?“ Harold pokývl a taky se usmál. „Ještě jednou se omlouvám, Luax. Kdybych to děvče viděl jako ty, taky bych jich chtěl zachránit. Je zvláštní,“ promluvil dále zamyšleně. „Vyzařuje z ní neuvěřitelná energie. Je tak mladá a přesto má obrovské charisma. Budeme jí muset vzít s sebou. Tady by umřela hlady. Je moc malá na to, aby se sama uživila.“ „Ano, to souhlasím a omluvu přijímám. Taky mě okouzlila. Měli bychom ale už jít. Tak za tři hodiny se setmí a my ještě musíme sehnat místo na přenocování,“ řekla na to Luax. „Mohla by si pro tu malou najít nějaké vhodné oblečení? My zatím tady s Bulkem přineseme naše věci…“ Luax na to kývla a s Neem odešla za elfem a holčičkou. Když se Harold s Bulkem vrátili s vaky a zásobami, všichni byli připraveni. Děvče bylo oblíknuté v kožešině a malých botičkách. Na zádech měla sbalený vak. „Našla jsem její věci a sbalila je. Můžeme jít,“ řekla Luax na uvítanou. „Je poslušná. Myslím, že je zvyklá poslouchat, ale nemluví. Snad se to brzy změní.“
+67
Petr Miškovský Vyrazili. Venku zpíval stále vítr svou píseň a mračna se s občasným zahřměním posouvala na severozápad. Bylo chladno a Luax se pořádně zabalila do kabátce. Šli směrem na západ, povídali a cesta jim rychle ubíhala. Nakonec zmizeli v dálce v listnatém lese, kde už všechno listí ze stromu opadalo. Příroda zvolna přecházela ve spánek a čekala nyní na první sněhové vločky…
+68
Smrt v magické holi
13. V lesním království Darna Polina probudil ranní mráz. Otevřel pomalu oči a v jeho výhledu se naskytl obraz mohutného stromu s vysoko postavenými větvemi. Byl to pro něj neznámý jehličnan, který svým objemem chránil jeho i čaroděje před ošklivým větrem a sněhovými vločkami, které se líně snášely z nebes. Pod stromem bylo sucho, ale když se mladík rozhlédl kolem, všude bylo tak deset centimetrů sněhu. Zaposlouchal se. V uších mu znělo ticho padajících vloček a slabý šum řeky, která tekla v těchto místech takovým proudem, že nezamrzla. Darn si prohlédl svůj rychle se hojící, stále ovázaný pahýl, který už ho nyní vůbec nebolel a jemně šťouchl zdravou rukou do vedle něj spícího čaroděje. Ten také otevřel oči. „Kruci, to už je světlo? Chtěl jsem vyrazit ještě za tmy,“ pronesl rozespale. Darnovi se moc zpátky na řeku nechtělo. Dobře si vzpomínal, jak válčili v peřejích a byli oba rádi, že nevypadli z voru. Pluli celou noc a den, až včera večer ulehli k odpočinku. Mladík si nedovedl dost dobře představit, že by je byly dokonce i Kyrky schopny sledovat takovou dobu. Myslel si, že už je to zdaleka největší nebezpečí zažehnáno a nyní mu začne jeho učitel dávat znovu hodiny magie. Zdálo se však, že jeho učitel Myrnelius nemá na nějakou výuku ani pomyšlení a stále se obává nějakého překvapení. Čaroděj se to snažil sice skrýt a vypadal velice klidně a sebejistě, ale Darn si všiml, jak se často potí a nervózně se rozhlíží kolem. Mladíka toto chování přivádělo do nejistoty, protože si uvědomoval, že jeho mistr, který už dosáhl předposledního řádu z pěti, což zaručeně hovoří o jeho schopnostech, se jen tak něčeho nezalekne. Snažil uklidnit sám sebe a klidná, krásná příroda jeho klid přeci jen podporovala. Jak by bylo krásné žít v pustině, daleko od toho všeho zla a násilí. Tady by je pravděpodobně nikdo nikdy nenašel. Statky ani jiná obydlí v těchto končinách nebyla a byl tu takový klid... Ze zamyšlení ho vyrušil Myrnelius: „Přestaň lelkovat a pomoz mi. Sice jsem smazal stopy, ale to nestačí. Kyrky se na jednu stranu projevují jako prach obyčejná zvířata, na druhou však v některých ohledech přemýšlení značně převyšují lidi. Myslím že jich můžem mít pěkných pár v zádech…“ „Myslíš? Přeci po řece plujeme mnohem rychleji, než ony běží,“ namítl Darn trochu překvapeně. „To těžko a i kdyby, Kyrky nemají problém běžet rychle třeba i po tři dny. Musíme se dostat do Andrienu včas, nebo je po nás…“ Začali balit trochu rosou navlhlé pokrývky, nastrkali je do vaků a rychle posnídali sušené maso. Myrnelius nesl vor s bidlem, Darn oba vaky a společně se vydali skrze deseti centimetrovou vrstvu sněhu po pláni směrem k řece. Jejich pláště byly ze spodu co nevidět promáčené, ale oba byli dobře oblečení, takže jim to nevadilo… Během necelých dvou minut svižné chůze a otravného boření ve sněhu dorazili k řece. Mohla být v těchto místech tak sto metrů široká a přes zaklesnuté kameny v ní se valily obrovské masy vody. Byl zde mnohem čerstvější vzduch a obrovský hluk peřejí, jejichž pěna působila nedobytně. Myrnelius se mlčky vydal po břehu řeky. Šli svižnou chůzí a asi po deseti minutách, když se peřeje výrazně zmírnily, položili vor na vodu a nalodili se. Jejich rychlost se mnohonásobně zvýšila. Čaroděj občas odrazil od nebezpečného kamene a cesta jim poměrně rychle ubíhala. Na oběd nestavili, pouze pojedli pár kousků sušeného masa za cesty. Kolem poledne přestalo sněžit a obloha se začala rychle projasňovat. Bylo stále stejné chladno, ale sluneční paprsky, které nyní prosvěcovaly skrze bílý opar mraků, oba cestovatelé s radostí uvítali. Do večera ujeli několik desítek mil. Obloha byla nyní jasná a na západě se slunce loudavě posunovalo za obzor. U malého lesíka zastavili a i s vorem se schovali mezi stromy, kde bylo pěkně útulně a sucho. Darn miloval západy slunce... Zažehli co nejméně nápadný oheň a ohřívali si prokřehlé části těla. „Půjdu se podívat na západ slunce,“ řekl Darn po chvíli. „Půjdeš se mnou?“ „Ne, ne. Já to tu pohlídám. Hlavně nechoď moc daleko,“ usmál se na něj vlídně jeho mistr. Mladík se zvedl, vzal svoji hůl a vyšel z lesíku. Před ním se otevřela obrovská bílá pláň, která byla zkrášlena tiše proudící řekou. Sedl si i přes sníh na zem na břehu a zahleděl se v dál. Vzpomínal na časy, když takto sedával s Myrneliusem na kopcích pastvin a žádný problém ho netlačil. Darn si byl jistý, že nejen on, ale skoro každý člověk ze Spojenectví tří království, nepochyboval o bezpečnosti Judolaiku. Všichni věřili dobré zahraniční politice všech tří králů a podepisováním mírových smluv tisíce mil za hranicemi této země se důvěra v ně prohlubovala. Problém však přišel jako výbuch sopky přímo ze středu…
+69
Petr Miškovský Proti zradě ve spojenectví nebylo žádné obrany a mělo to nyní nedozírné následky. Mladík však slyšel několikrát od Myrneliuse věty, které to vyvracely. Čaroděj tvrdil, že ve skutečnosti to nebyl král a jeho poddaní, kteří zradili a obrátili se proti Ilienu a Minikiovu křídlu. Říkal mu, že se domnívá, že to celé zosnoval onen tajemný Titanius. To on si svojí obrovskou mocí podmanil Kyrky i merky a nyní je popuzuje proti nim. Mohl by však jeden člověk zabrat celé město a bez problému rozkazovat všem, kteří v něm jsou? Darn si myslel, že merkové ve skutečnosti nebyli daleko od chtíče být nad ostatní dva ve spojenectví. Bylo to dost dobře možné a mladíkovi se to zdálo nejpravděpodobnější… Najednou neuvěřitelně ztěžkl vzduch. Pravděpodobně to přinesl jižní, poměrně teplý vítr a linul se z něj podivný zápach, který se dal těžko určit jako příjemný nebo nepříjemný. Darn už ho však několikrát cítil a marně se snažil vzpomenout, kdy to bylo naposledy. Zavřel oči a snažil si vybavit, co mu to vlastně připomíná. Uviděl před sebou hradby a pod ní armádu Kyrk. Jedna stála před ním. Otevřel oči a uvědomil si, že to byla bitva o Ilien. Jsou tedy pronásledováni, jak jeho moudrý mistr předpověděl. Podíval se proti proudu řeky, ale nic neviděl, pouze cítil ten zápach, který si tak dobře pamatoval. Rozeběhl se zpátky k jejich tábořišti. „Musíme pryč! Máme v patách Kyrky…ostatně…jak si předpověděl. Cítil jsem jejich zápach u řeky.“ Myrnelius vzal do ruky svojí na zemi položenou hůl a jedním slovem uhasil oheň. Sebral jedinou pokrývku, na které do teď seděl a bez řečí se i s vorem vydal směrem k řece. Darn popadl svůj vak, hodil si ho přes rameno, vzal si hůl a vydal se za čarodějem. Čaroděj ve spěchu hodil vor na hladinu řeky a oba se nalodili. Stařec si neustále dopomáhal bidlem k větší a větší rychlosti a každou volnou chvíli se ohlížel. Slunce, i když stále osvěcovalo okolní krajinu, už nebylo vidět a stín, který teď vládl na planině jako by věstil brzký příchod nepřátel. Podivný zápach byl cítit čím dál víc a Darn ucítil znovu ten strach, který ho doprovázel celou bitvou o Ilien. Pluli několik dlouhých minut, ale zápach nepolevoval, spíše se zdál být výraznější. Východní část obzoru se zatemňovala v noc a Darna ovládla křeč v žaludku. Cítil se mizerně a v tu chvíli poprvé začal postrádat smysl… Smysl žití, smysl jejich konání i smysl boje proti tak bezcitnému a krvelačnému nepříteli. Udělalo se mu nevolno a vyzvracel se do vody. Strach ho úplně ovládl. Přestal vnímat vše kolem sebe a myšlenky ho svedly na cestu, na které cítil pouze zoufalství. Kolem něj, v budoucnosti, minulosti i přítomnosti bylo prázdno, jen vše ovládal ten pro něj odporný, sugestivní zápach. Jeho mistr si toho zřejmě všiml a chytil ho otcovsky za rameno. Darn cítil, že ho drží sebejistá ruka, která mu dává naději. Prázdnota kolem něj se rozmazala a on se podíval do Myrneliusových očí. Vypadaly klidně a jako by mu vnukávaly stejný pohled na svět, jaký ony samy viděly. „Napij se a zhluboka dýchej!“ poradil mu Myrnelius. Darn ho poslechl a po několika vteřinách se mu udělalo o poznání lépe. Ohlédl se, ale nic neviděl. Oba sebou trhli, když uslyšeli pronikavé, zvířecí zavytí, jaké se dere z úst jenom krvelačné bestii, která cítí, že její kořist je velmi blízko. Kyrky přicházely… Řeka se začala více svažovat a oni nabrali větší rychlost. Darn se rozhlédl a zastavil se při pohledu před sebe. Možná se mu to jen zdálo, ale měl pocit, že před nimi se rýsuje obrovský les. Jeho rozloha se zdála tak velká, že podle popisu jeho mistra, jež ho učil i mapu Judolaiku, to mohl být pouze Andrien – les lesních elfů a jejich záchrana. Zápach poněkud polevil. Darnovo sevření žaludku trochu ustalo, ale stále cítil velké napětí a chvění svalů. Pluli ještě několik minut, ale vzdálený les se stále nepřibližoval. Do tváře jim foukal vítr a mladík měl pocit, jako by se mu rozepnul tísnivý korzet kolem prsou a znovu mu dovolil nabrat vzduch do plic. Známky pachu Kyrk mizely s každou vteřinou… Les se začal rychle přibližovat. Bylo možné rozeznat barvu a po chvíli i špičky jednotlivých stromů. Řeka se vyrovnala a její proud se zklidnil, takže Myrnelius musel znovu zrychlovat pomocí bidla. Pluli mlčky a neustále nastražovali uši, očekávajíce jakýkoli náznak nebezpečí. Brzy se přiblížili k lesu tak na pět set metrů. V mladíkově výhledu se rýsovaly obrovské stromy, které jako by se snažily vyšplhat do nebes. Darn takhle blízko Andrienu nikdy nebyl. Když se potřeboval dostat směrem k Obřím horám, šel nejužším cípem lesa, protože častokrát slýchával, že to je nejbezpečnější cesta a tam byly stromy nízké. Znovu byl cítit ten nepříjemný zápach. Čaroděj pracoval s bidlem velmi obratně a krajina, upadající v tmu kolem nich rychle ubíhala, ale nestačilo to, protože vzduch byl čím dál víc nesnesitelnější… Ozvalo se další zavytí a Darnovi přeběhl mráz po zádech. Zápach se začal znovu rychle vracet. Snažil se zhluboka dýchat, ale tentokrát to už nepomáhalo. Třásl se po celém těle a vyschlo mu v krku. Jeho žaludek pulzoval a chtělo se mu opět zvracet. Dvakrát polkl na prázdno a pulzování nepatrně povolilo. Neustále se oba otáčeli, ale neviděli nic než stále tmavší krajinu. Čas se pomalu vlekl a jediným Darnovým měřítkem bylo jeho vlastní, bláznivě bijící srdce, které v mu uších přehlušovalo i slabé šumění řeky. Vzhlédl a uviděl nad sebou majestátně stát obrovské stromy. Byly rozvětvené až v korunách a dohromady tvořili obrovskou střechu, která zahalila vše pod sebou do úplné tmy. Mohli být tak padesát metrů od prvních stromů, když uslyšeli znovu to krvelačné vytí. Tentokrát pocházelo z více hrdel a už nepřestávalo...
+70
Smrt v magické holi Čaroděj odpichoval až nepřirozenou rychlostí, ale i přesto řev sílil. Vjeli mezi stromy a kolem nich se rozhostila naprostá tma. „Zažehni světlo,“ pronesl téměř neslyšně Myrnelius. Darn sevřel prsty kolem své hole ještě pevněji a šeptl snad už stokrát vyřčené zaklínadlo. Ze špičky jeho magické hole vytrysklo jasně modré světlo ozářilo vše kolem. I přes strach, který mladík cítil, se musel naskytnutému úkazu obdivovat. Jako obrovský strop nad nimi modře svítily podivné větve stromů a budily dojem obrovského, honosného sálu. Zde sníh nebyl a kolem řeky byla tráva, trochu vybledlá zimou, ale stále zelená. Hladina se třpytivě blyštila a Darnovi připomínala horské řeky Obřích hor. Vládl zde klid, jaký se snad nedal pozřít nikde jinde. Jako by i noční ptáci spali. Jestli si někdy Darn představoval ráj, tak právě takto… Ve tmě za nimi se opět ozvalo hlasité zavytí. Darn, nyní vyrušen ze svých chvilkových bezstarostných myšlenek, v tom ucítil bezeslovný povel. Myrnelius udělal několik pohybů pádlem a mladík cítil slabé škubnutí, které bylo zřejmě způsobeno změnou směru. Pod ním se ozval škrábavý zvuk – přirazili ke straně. „Vaky tu nech,“ šeptl s naléhavostí v hlase jeho mistr a vyskočil na travnatou, zmrzlou zem. Pronesl slůvko a jeho magická hůl se rozzářila jasně červeným světlem. Barvy z obou holí se slily a okolí získalo fialový nádech. Myrnelius se rozeběhl podél řeky směrem po jejich původním směru. Darn hbitě skočil z voru na trávu po mistrově příkladu a následoval čaroděje mezi stromy, které měly průměr kmenů okolo dvou metrů. Po několika vteřinách zběsilého běhu byl pach Kyrk přehlušen jiným, daleko výraznějším zápachem. Mladíkovi to připomínalo zdechlého psa nebo koně. Točila se mu z toho hlava… Hnali se dál a i přesto, že se jim oběma podařilo vyhnout obrovským kořenům stromů, Darn nakonec přece jen zakopl. Udělal kotrmelec, vstal a na moment se ohlédl, aby zjistil, o co vlastně zakopl. Byl to člověk ležící na zemi a trčely mu z hlavy dva šípy. Mladík si uvědomil, že ten zápach, který se linul ovzduším, je smrad z rozkládajících se lidí! Běžel dál a brzy dohnal Myrneliusův náskok. Cestou se válela mrtvá těla a občas mezi nimi bylo možno zahlédnout i Kyrku nebo merka. Darn se zaposlouchal, zda neuslyší Kyrky za sebou, ale jeho ucho bylo schopno zaznamenat pouze dusot jeho a Myrneliusových nohou. Z ničeho nic se Myrnelius prudce zastavil a Darn učinil totéž, jen kousek za ním. Před nimi stály dvě Kyrky se zuřivými úšklebky ve tvářích. Na stranách se ozvalo zaškrábání o stromy a ve světle jejich magických holí se objevilo znovu po dvou Kyrkách. Za nimi se ozval vítězoslavný jekot. Byli zcela obklíčeni a proti nim stálo osm krvelačných bestií, které čekaly na jediný nepatrný povel… Všechny měly stejné lehké brnění, jaké Darn pamatoval z Ilienu. Mladík si stoupl vedle čaroděje a letmo mu pohlédl do očí. Byly plné sebedůvěry a neuvěřitelné nenávisti. Darn jako by v sobě probudil příval síly, která začala nervózně pulzovat jeho tělem. Zatnul zuby a v jeho myšlenkách se probudila touha po pomstě za jeho useknutou ruku. Myrnelius vytáhl odněkud z útrob jeho hábitu svůj na pohled obyčejný meč a doslova ho zažehl o svou magickou hůl. Meč se rozzářil červenými, magickými plameny, které zuřivě poskakovaly po čepeli sem a tam. Darn si připravil hůl do útočné pozice a otočil se zády k Myrneliusovi tak, aby se dotýkali. Přichystal si do zásoby několik užitečných kouzel a vyčkával. Útok však přišel první od Myrneliuse. Darn, který byl k němu otočen zády, to neviděl, ale bezprostředně po tom, co se ozval svist meče, ozvala se i rána a okolí bylo osvíceno červeným světlem, jako by uhodil blesk. Mladík na nic nečekal a seslal kulový blesk. Jedné z Kyrk měl protnout srdce, ale Kyrka se vyhnula a bleskově se na něj i s druhou Kyrkou vrhla. Mírně se přikrčil a seslal vzdušnou vlnu, která obě Kyrky smetla. Rozhlédl se kolem sebe. Ze strany mu něco skočilo po nohách a on se svalil na zem. Dopadl na pahýl své ruky a prudce ho v něm píchlo. Překulil se a to už na něm jedna z Kyrk ležela a svírala mu hrdlo. Ohnal se zdravou rukou a lehké stvoření ze sebe smetl. Vyšvihl se s pomocí své hole na nohy a seslal zelené světlo, které Kyrku znehybnělo. Ozvaly se tři praskavé rány hned za sebou a než mohl Darn spatřit původ, po klíční kosti mu sjel asi pět centimetrů ostrý dráp a snadno prorazil jeho hábit. Ucítil palčivou bolest, která se znásobovala s každým jeho pohybem. Zdravá ruka byla tímto zraněním neuvěřitelně omezená a on s ní sotva mohl pohnout. Nakonec se k tomu násilím přesvědčil a po bolestném stenu se mu z úst namáhavě vydralo zaklínadlo, které odhodilo Kyrku, která ho sekla, do bezpečné vzdálenosti. „Utíkej,“ křikl na něj Myrnelius z těsné blízkosti a hnal se pryč, směrem do hlouby lesa. Darn ho následoval, i když přes obrovskou řezavou bolest jež cítil, nemohl běžet tak rychle. Raději se neohlížel a křečovitě běžel za svým mistrem, který stále držel pevně ve svých rukách plápolající meč a červeně svítící hůl. Najednou přišel útok ze stran. Na mladíka i čaroděje skočilo po jedné Kyrce a oba je svalily na zem. Darn ucítil ženské, jemné ruce kolem krku, když ho Kyrka rdousila. Začal se sebou házet ze strany na stranu a i když měla Kyrka co dělat, nepovolila. Viděl její zvířecí oči, jak na něj bezcitně hledí a její pravidelné, naprosto lidské zuby. Namáhavě na něj dýchala, ale z úst jí nesmrdělo… Darn kopl nohou a zasáhl Kyrku přímo mezi nohy. Narazil sice na brnění, ale stačilo to k tomu, aby ji ze sebe smetl. Když vstal, projel vzduchem svist šípu a zabodl se Kyrce přímo do oka. Vedle něj stál v bojovém postavení Myrnelius a měl mírně pozvednutou hůl. Ve světle zahlédl Darn druhou Kyrku, která ležela bez hlavy v jehličí.
+71
Petr Miškovský Dali se znovu na útěk. Brzy naráželi na schody, které vedly točivě kolem stromů až do korun. Stále všude se válely mrtvoly… V těchto místech zde bylo více mrtvých Kyrk a merků nežli lesních elfů, alespoň se to tak za běhu zdálo. Prostor zde osvětlovaly světla z korun stromů, ve kterých se hojně nacházela elfí obydlí. Za nimi se zase začalo ozývat vytí Kyrk. Nebylo to tak výrazné jako předtím, ale určitě pocházelo tak z hrdel čtyř až pěti. Byly zřejmě jen omráčeni, řekl si Darn pro sebe. Řev sílil z každým jejich krokem a Darnovi se zase rozbušilo srdce jako o závod. Po rameni mu stékala krev z rány a síly ho začaly poněkud opouštět. Běželi mezi stromy a občas míjeli elfí dřevěné domky… Darn už pomalu pociťoval čím dál větší únavu a všiml si, že i jeho mistr, který nebyl očividně zraněn, začíná také zpomalovat. Počet stavení na zemi se stále zvětšoval, stejně jako hlasitost řevu Kyrk, které jim stále běžely v zádech. Po chvíli se mladík všiml, že ve světle před nimi někdo stojí. Když se tam však zahleděl znovu, dotyčný byl pryč. Chtěl to říci mistrovi, ale než tak stačil učinit, těsně před nosem se mu do vedle stojícího stromu zabodl zřejmě výstražný šíp. Zastavil se a jeho učitel z nějakého neznámého důvodu také… „Myrneliusi?“ ozval se elfský hlas nejistě ze tmy. „Nazdar, Halle. Opravdu rád tě slyším. Potřebujeme pomoct. Máme v patách několik Kyrk a sami je asi nezvládneme…“ „Dobře, ale není nás tady dost. Musíme se dostat do chrámu. Pojďte za námi.“ Ve světle jejich holí se objevili tři skoro dva metry vysocí elfové statných postav. Bez dalších pokynů se rozeběhli směrem dál do hlouby lesa až nadpřirozenou rychlostí. Během sotva minuty běhu, kdy jim Myrnelius s Darnem sotva stačili se dostali před obrovský chrám, který byl tvořen spíše stromy a jejich větvemi, než obklady. Chrám byl vyvýšený a vedly na něj kamenné schody. Pod schody byla hotová spoušť… Válelo se zde spoustu těl a drtivá většina byly nepřátelé, probodaní elfskými šípy. Nahoře na schodech stálo asi deset elfů, všichni zahalení do zelených hávů s kapucami. Vyběhli po schodech nahoru a Hall ke všem deseti něco pronesl elfsky. Všichni ze zad sundali luky, založili šípy do tětiv a namířili je směrem do lesa. Stejně tak udělal Hall se svými druhy a Myrnelius s Darnem se postavili vedle nich, čímž dotvořili dlouhou řadu. Vytí zesilovalo až se ve světlech z korun stromů objevilo pět stínů, které se s neuvěřitelnou rychlostí pohybovaly směrem k nim. Tětivy zadrnčely téměř najednou a sprcha téměř přesně zasáhla cíle. Ozvaly se bolestné výkřiky a poté nastal klid… Darn se rázem uklidnil. Jeho srdce sice stále zběsile bušilo, ale jeho dech pomalu zpomaloval a zpomaloval. Pohlédl na svého mistra a ten se na něj usmál: „Tak zase chvilku v bezpečí,“ pronesl s úlevou v hlase. Darn jeho úsměv opětoval a po pokývnutí Halla se vydal směrem dovnitř lesního chrámu. Podle Darna soudě to vůbec jako chrám nevypadalo. Celý prostor byl ohraničen dřevěnými kůly, zapíchnutými do země, které spojovaly čtyři obrovské stromy – v každém rohu plochy jeden. Po stromech vedly schody až do korun a nahoře byly postaveny poměrně honosné domky. Na balkónku jednoho z nich seděl elf, spokojeně shlížel na ostatní dolů a zakusoval kus červeného jablka. Kolem dokola byly postavené dřevěné domky a u nich postávali či posedávali elfové nebo elfky, všichni ozbrojení luky nebo alespoň meči a dýkami. Někteří spravovali okna nebo dveře, jiní se spolu bavili nebo přiživovali svůj rozdělaný oheň, aniž by jakýkoli z nich doutnal. Celkově tady bylo živo. Uprostřed prostranství stáli dvě seřazené jednotky vojáků a cvičili nástup. Vedle nich byla velká pumpa a jakýsi ozbrojený elf z ní pumpoval vodu do vědra. Hall a jeho druhové, následovaní Darnem a čarodějem pokračovali dál, až došli k největšímu, dřevěnému domku z celého prostranství. Hall zaklepal na dveře. „Vstupte,“ ozval se zevnitř uhlazený, elfský hlas. Hall vstoupil a Myrnelius s Darnem ho následovali. Stáli na prahu prostorné místnosti, kterou osvěcovala petrolejka, stojící na stole uprostřed. V rohu seděl v křesle elf středního věku a četl jakousi tlustou knihu. „Zdravím Myrneliusi,“ řekl elf bez jakéhokoli výrazu tváře i barvy hlasu a postavil se. Myrnelius, jakožto starší mu podal ruku. „Nazdar, Natrine. Copak to čteš?“ „Život Magiků od Xarana. Četl jsi to?“Elf mluvil pomalu, důstojně, ale velmi smutně. Darn si domyslel původ jeho smutku a to stovky mrtvých elfů venku. „Bohužel jsem se k tomu nedostal, ale Xarana znám. Tenhle díl je konkrétně o čarodějích z jihu, že? Xaran žil mezi nimi a popsal jejich životy. Myslím, že jeho poslední cesta vedla do Jižních zemí, aby poznal novou kulturu Tunderských zemí. Ještě se nevrátil…“ „Máme zprávy, že byl zabit asi před půl rokem u řeky Kamelie…“ „Ach tak,“ zarazil se překvapeně Myrnelius a chvíli se odmlčel. „No, ale jistě tě zajímá co nás sem zavedlo. Tedy, tohle je můj učedník Darn Polin. Tuším, že když jsem zde byl naposledy, bylo mu tak třináct…“
+72
Smrt v magické holi „Ano, jistě. Matně si vzpomínám,“ řekl monotónně Natrin. „Tak co Vás sem přivedlo?“ „Ilien byl napaden. Stejně jako Vy.“ Výraz Natrinova obličeje se změnil v údiv. „Ano, i my jsme byli přepadeni. Nedokážu si to vysvětlit jinak, než jako vyhlazovací útok. Jistě jste už viděli tu spoušť před schody. Mohlo jich být skoro dva tisíce a my byli nepřipraveni, jinak by to jistě dopadlo jinak…“ řekl Natrin smutně a zahleděl se provinile do země. „Takovýhle masakr nikdo nečekal. Nebyla to tvoje chyba…“ „Ale ano. Když přišli, vypadalo to snadně. Byl nahlášen útok a já tam poslal tři elitní jednotky. Poslal jsem tam svého syna…Chtěl jsem, aby se něco přiučil od těch nejlepších a on se nevrátil. Kdybych byl moudřejší a zastavil je ještě před Andrienem, vše by dopadlo jinak.“ Jeho hlas se zlomil. Nevzlykal, ale bylo vidět, že je na dně. Myrnelius ho popleskal po rameni: „Život jde dál a ty se musíš zachovat jako vůdce. Ukázat sílu a rozhodnost.“ „Ty to nechápeš nebo co?“ zakřičel na něj vztekle elf. Ta tam byl jeho tak ovládaný výraz. Nyní měl zlostně svraštělé obočí a vypadal jako by chtěl Myrneliusovi ublížit. „Všichni jsou mrtví! Obklíčili nás a zabíjeli. Já to viděl, jak lámou vazy dětem a podřezávají hrdla ženám, ale to si ty byl pryč. Budeš mi dávat rady, TY, který o tom nic nevíš? Tvrdíš, jak se má zachovat vůdce a přitom škemráš o pomoc!“ „Já o žádnou radu neškemral,“ namítl nervózně Myrnelius. Darn postrádal u svého mistra osobnost, na jakou byl zvyklý. Čaroděj na elfa překvapeně hleděl a jako by se bál. Nebyl to strach, jaký mladík viděl v jeho očích v Ilienu, ale přesto dosti výrazný na to, aby si toho všiml. Na druhou stranu se mistrovi nedivil, protože energie, která z elfa sálala, byla hrozivá a i jemu samotnému, přestože na něj elf nemluvil, naháněla hrůzu. „A proč si přišel, když nežádáš o pomoc? Přišel jsi snad někdy z jiného důvodu?“ elfův mocný křik se dál rozléhal místností. „To pochybuji. Nebo si přišel udílet rady, jak vést na pět tisíc elfů?“ Natrin se zarazil a zřejmě čekal na odpověď. „To ne,“ řekl chabě Myrnelius, pak ale jeho hlas nabral na síle. Mluvil jasně, sebevědomě a naléhavě. „Podívej, Natrine. Judolaik už nikdy nebude takový jako býval. Ilienských elfů zbylo jen pár a to ti, kteří se nyní potulují po zemi, ve které je nesmírně nebezpečno a která je plná Kyrk a ozbrojených merků. Věřím, že máte velké ztráty, ale to se napraví…“ tohle čaroděj říkat neměl. Natrin zrudl a bylo vidět, jak se brání, aby čaroděje nenapadl. Potom se znovu rozkřičel: „Co si myslíš? Víš kolik nás přežilo? Padesát dva, Myrneliusi. Já to spočetl a je to padesát dva včetně mě. Osm žen a zbytek muži. To je konec lesních elfů a tys to musel vědět!“ „Snad se ukrývají v jiných částech lesa,“ namítl Myrnelius, ale bylo na něm vidět, že tomu sám nevěří. Byl bílý jako křída a jeho hlas zcela ztratil na dominanci. Stejně tak to otřáslo Darnem. I když tohle byli první lesní elfové jaké ve svém životě viděl, cítil, jako by s nimi byl v jejich domově tak podivně vnitřně spjatý. Provázel ho podobný pocit prázdnoty, jako když se dozvěděl o úmrtí svých rodičů… Natrinův hlas se znovu jako by zlomil a mluvil neuvěřitelně smutně a potichu. „Ne.“ Zakroutil hlavou. „Vyslal jsem hlídky a nikdo nepřežil. Jenom ti, které vidíš venku na prostranství. Ukryli jsme se sem, protože sem vede jenom jedna cesta…“ „Věř Natrine, že je mi to stejně líto jako tobě.“ Natrin, už úplně uklidněn či spíše jen smířen na tuto zdvořilost pokývl. „Jak je to dlouho od útoku?“ „Čtyři dny.“ „Máte tady dost zásob?“ ptal se dál Myrnelius. „Ano. Asi dvě stě metrů odsud je zásobárna potravin,“ odpověděl Natrin. „Budeme to zde muset opustit,“ řekl čaroděj. Darn čekal odpor, ale ten nepřišel… „Máš pravdu. Myslím, že to bude nejlepší řešení, protože tady nás už nic nečeká a pravděpodobně už ani nikdy nic čekat nebude,“ odvětil na to Natrin se smutným výdechem na konci věty. „Půjdeme do Minikiova křídla. Pokud nám bude štěstí přát, uvítá nás Minikio s veselým úšklebkem na tváři. Nerad bych ho podceňoval, ale obávám se, že on nemá o nějakém nebezpečí ani páru… Alespoň se mu žije lépe,“ dodal zamyšleně. „Kdy vyrazíme nechám na tobě, ale asi tušíš, že čím dřív, tím líp.“ „Dobře. Zítra ráno asi těžko, ale pozítří určitě. Ještě si musíme promluvit o Vaší cestě a bitvě o Ilien…“ odmlčel se. „Halle, dej jim k dispozici ten nejlepší domek a poskytni jim jídlo a pití. Tak zatím,“ rozloučil se s nimi Natrin, sedl si zpátky do křesla a vzal si do ruky Život Magiků. Vyšli za Hallem na nádvoří a vydali se směrem k prostému dřevěnému domu, který stál u jednoho z obrovských stromů. „Počkejte moment,“ houkl na ně přes rameno elf a vešel do oprýskaných dveří. Po chvíli vyšel a za ním šli elf s elfkou. Měli přes ramena luky a v rukách kožené vaky. Elfka byla zahalena v jakémsi modrém semišovém hávu, který jí padl přesně na tělo a vypadal tak slabě, až se Darn musel divit, jak v tom může elfka přebývat. Potom to pro vlastní uspokojení přičetl na účet kouzlům a magii, protože věděl, že jeho tenký magický plášť má pravděpodobně stejné vlastnosti a tedy úžasnou schopnost okamžitě zahřát i přes
+73
Petr Miškovský velké mrazy. Měla nádherný obličej s výraznými lícními kostmi a krásné, hnědé oči, které když na něj sjely pohledem, způsobily příjemné zachvění v zádech. Darnovi se i přes vyčerpání, které ho nyní provázelo a přes zranění paže, velmi zachtělo, ale ubránil se pokušení otočit se za ní a vešel za čarodějem dovnitř příbytku… Stáli v malé, útulné místnosti s jedním oknem se záclonkou. Na vysokém, dřevěném stole stála svítící petrolejka, která dodávala místnosti příjemný vzhled i teplo. „Myrneliusi,“ řekl náhle Darn. „Jsem trochu zraněn,“ řekl dál a ukázal na krvavou rýhu, která vedla napříč přes klíční kost. Jeho hábit byl natržen a kolem rány nasáklý krví. Celým ramenem mladíkovi stále pulzovala ostrá bolest. „Zapomněl jsem na to, jak jsme narazili na ty elfy…“ dodal omluvně, když spatřil čarodějův vyčítavý výraz. Myrnelius přiložil svou hůl na ránu, trochu přitlačil, čímž způsobil mladíkovi ještě větší bolest a pronesl zaklínadlo, které obsahovalo asi pět nebo šest pro Darna neznámých slov. Bolest byla rázem ta tam a mladík si se spokojeným úsměvem celou ruku pořádně protáhl. Odložili své magické hole na dvě ustlané, dosti dlouhé postele a sedli si ztrmáceně na židle vedle stolu, když do místnosti vešel Hall, držíce v každé ruce jeden podnos. Na každém z nich bylo kus opečeného masa a korbel pěnícího piva. Postavil podnosy před ně, pokývl na rozloučenou a nechal je v klidu se oddávat radovánkám dobrého jídla. Darn na nic nečekal, zakousl se do pečínky a labužnicky se olízl. Byla ještě teplá od ohně a nasákla tukem, který se mu vpíjel do jazyku. Po sušeném masu mu to přišlo k chuti a on si připadal jako na hostině, které už tolikrát s Myrneliusem navštívili. Nebylo zvykem odmítat čaroděje na pořádaných hostinách a oba, Darn i čaroděj, toho na svých dlouhých cestách Judolaikem hojně využívali. I když se za to jeho mistr styděl, Darnovi to připadalo jako skvělé dobrodružství, když se plížili s narvanými vaky všech možných dobrot k východu ze sálu a vždy se obávali toho, že je někdo chytí a ušijí si tím z ostudy kabát. Mladík si dodnes pamatoval, jak se při tom jeho mistr nenápadně tvářil a nejednou se stalo, že při pohledu na něj Darn vyprskl smíchy. I nyní cítil, jak se usmívá a aby to zamaskoval, tak se rychle napil piva… Chutnalo výborně a chladilo ho příjemně na jazyku a na rtech. Před očima se mu zjevil obraz jeho mistra, když se jich jeden z velevážených hostů ptal, kam tak rychle spěchají, když zrovna putovali s plnými vaky jídla k východu. Myrnelius tehdy strašně zrudnul a nebyl schopen ze sebe vypravit kloudnou větu. Mladík musel předstírat strašný kašel, aby zamaskoval svůj záchvat smíchu a nakonec to dopadlo tak, že vzali nohy na ramena a utekli pryč. Dodnes si mohl Darn přesně vybavit, jak na ně onen velevážený host nechápavě hledí a drbe se pod plnovousem. Darn se zakuckal. „Copak je?“ zeptal se ho Myrnelius a zdálo se, že na rozdíl od něj on myslí na zdaleka závažnější věci, než jsou veselé příběhy z jejich cest. „Jenom jsem si vzpomněl na Holinskou výroční oslavu u Kalného jezera. Vzpomínáš na toho šlechtice?“ „Ale jistě že si vzpomínám,“ usmál se čaroděj. „Já měl srdce až v krku a ty ses tehdy řehtal, místo abys mě zachránil a vyrazil ze sebe cokoliv smysluplného.“ „To by nemělo smysl,“ začal se smát Darn. „Ty si byl v koncích jakmile ses nadechl. Měl si v sobě snad litr vína a já taky, takže nějaká záchrana by byla k ničemu. Vzpomínám si, jak ses motal,“ smál se mladík dál a provokativně ukazoval na čaroděje prstem. Čaroděj se naoko zamračil a hrozivě pronesl: „Řekni to ještě jednou!“ „Ty si mě asi neslyšel, viď?“ řekl překvapeně Darn s úsměvem v koutcích. „Tak já ti to zopakuju – Byl si nametenej, že si o sobě vůbec nevěděl!“ „Chceš si začít s opravdovým čarodějem, ty muško?“ zeptal se vyzývavě Myrnelius. „Chci!“ odpověděl Darn směle. Čaroděj se naposledy naoko zuřivě zamračil a potom se se smíchem vrhl na naproti sedícího Darna a shodil ho ze židle. Oba se začali s radostným křikem válet po ne zrovna čisté podlaze sem a tam a provázelo je skřípání židlí, do kterých naráželi, či vrzání postelí. Myrnelius, i přesto, že byl o několik desítek let starší se pohyboval velmi obratně a rychle a nejednou přivedl svého mladšího soka do úzkých. V jeho rychlosti a síle paží bylo však něco víc než jen ocelové svaly. Jako by oběma rukama pulzovala neznámá, tajemná síla. Smáli se a prali takhle asi pět minut, když rozesmátý Myrnelius promluvil: „Tak a dost, abych tě neunavil. Cítím, že už nečerpáš z magie, ale pouze z fyzické síly…Výrazně si zeslábl,“ v jeho veselém hlase byl slyšet nepřeslechnutelný výsměch. „Mě nenaštveš, staříku,“ pronesl vesele mladík. „poněvadž já jsem klidné povahy a kdybych chtěl, tak tě hravě strčím do kapsy.“ „Dokaž to!“ vyzval ho jeho mistr. „Tak dobře. Vsadím se, že se dostanu z toho vysokého stromu dolů dřív než ty!“ „Hm, co vsadíš?“ zeptal se čaroděj. „Upeču ti to nejlepší, co najdu a budeš to moct celé sníst sám, i kdyby to bylo celé divoké prase,“ navrhl Darn. „Tak dobrá a stejně tak obráceně. Tak jdeme, ať se alespoň trochu vyspíme a vezmi si sebou svoji hůl.“ „To ne,“ zamítl mladík. „Ta by mě jenom zdržovala…“
+74
Smrt v magické holi „No, jak myslíš,“ pokrčil rameny čaroděj, vzal si svoji hůl z postele a vyšel na prostranství chrámu, které bylo osvíceno pouze pěti ohni, u kterých sedělo tak po pěti elfech a petrolejkami, které svítily z několika dřevěných domků včetně toho Natrinova. Vydali se k nejbližšímu obrovskému stromu a začali stoupat po točitém, dřevěném schodišti bez zábradlí. Darn se zaposlouchal do zdánlivého nočního ticha a uslyšel jemné šumění větví v korunách stromů, tlumený rozhovor od ohňů a klapot Myrneliusovi hole, o niž se čaroděj opíral. Když vylezli nahoru, oba se opřeli o zábradlí a aniž by rušili elfy, kteří odpočívali v domku vedle nich, který byl upevněn na trámech a na větvích obrovského stromu, rozhlédli se kolem. Prostranství chrámu se pod nimi rozléhalo jako na dlani. Vně za palisádami, které obklopovaly celý prostor, také svítilo pár uhasínajících petrolejek, které však už nikdo při životě neudržoval. „Přijde den, kdy celý Andrien upadne do tmy,“ prolomil ticho poměrně smutným hlasem Myrnelius. „Snad nebude trvat dlouho a budou se sem moci elfové vrátit. Obávám se však, že to potrvá…“ Znovu nastalo ticho. Darn se rozhlížel a obdivoval se kráse přírody, která se zde vyskytovala, tak hrdá a na pohled nedotknutelná… „No nic. Je pozdě, tak se do toho pustíme, ať můžeme jít na kutě,“ řekl Myrnelius o poznání veseleji. Udělal pomocí jednoduchého kouzla zářící, červenou startovací čáru a postavil se za ni. Darn se postavil vedle něj a vyčkával na start. Myrnelius tiše hvízdl tak, aby nerušil nocležníky ve vedlejším domku a mladík vyrazil. Neohlížel se a vnímal jenom svůj pravidelný dech a kroky. Ke schodišti dorazil dříve a to považoval za obrovskou výhodu. Teď už ho před sebe nepustím, řekl si pro sebe. Během necelé půlminuty překotného běhu šlápl na jehličí, které se zřejmě rozprostíralo po celém chrámu. Naproti schodišti někdo stál a až po chvíli zkoumavého pohledu si mladík uvědomil, že před ním stojí usměvavý Myrnelius. Jeho tvář byla sice zastíněná, ale to že se jeho mistr smál Darnově překvapení, bylo potvrzeno tichým uchechtáváním. „Jak si mohl…?“ vyrazil ze sebe mladík udýchaně. „Jednoduše. Použil jsem kouzlo,“ odvětil s úsměvem Myrnelius na ne zcela vyřčenou otázku. „Já se to chci taky naučit,“ řekl vášnivě Darn jako rozmazlené dítě, které žádá svojí hračku. „To nemůžeš,“ řekl suše Myrnelius. „Kouzlo „z ptačí perspektivy“ se učí až čarodějové, tedy ti, kteří již dosáhli titulu Qweipola nebo Titaniuse. Ty jsi teprve Lipion, takže si musíš ještě jeden řád počkat…“ „Co mi v tom brání? Můžu to alespoň zkusit, ne?“ namítal Darn. „No zkusit to můžeš, ale jestli se pomocí kouzla dostaneš na špičky, tak to budu považovat za úspěch,“ řekl čaroděj a úsměvná tvář ho stále neopustila. „Přeci jsem ti již několikrát říkal, že lidi s magickými vlastnostmi jsou ovlivňováni a omezováni pouze řádem, kterého již dosáhli. Můžeš meditovat, posilovat soustředění a snažit se vyvinout kouzla vyššího řádu, ale pokud nesložíš zkoušku, každý třeba i ten nejhorší jedinec vyššího řádu bude silnější a mocnější než ty. Takže si pamatuj, že závisí pouze na tom, kolik znaků nosíš na svém opasku nebo klobouku…“ „A jak se tedy chystáš porazit Titaniuse, který ještě ke všemu studuje magii Varka a zřejmě i mistrně ovládá živly? Někde jsem četl, že je to nejtěžší, co se kdo může naučit,“ řekl Darn. „To je pravda,“ souhlasil čaroděj. „Je otázka času, kdy se s tím temným čarodějem budu muset střetnout a potom záleží na mě. Buď Qweipol a jistá smrt, a nebo Titanius a aspoň trochu vyrovnaný boj…“ „Myslel jsem, že studium na ten nejvyšší řád zabere roky času a zkouška se skládá až u Magiků na jihu. Cesta tam trvá skoro měsíc a to i s koněm. Chceš nás tady nechat na pospas Gyrdennu?“ „Víš, Darne. Ve válce jeden Qweipol nic neznamená, to sis mohl všimnout už v bitvě o Ilien. Té hrozby se nezbavíme jinak, než že zabijeme hlavu toho všeho, tedy temného čaroděje. Jestli si četl Magické řády od čaroděje Rodenika, musí ti být jasné, že ho nezničí ani celá armáda dřívějšího spojenectví, pouze jiný mág řádu Titaniuse. K tomu prvnímu bych řekl jen to, že Qweipolem jsem už pětadvacet let. Nezameškal jsem z té předlouhé doby ani jeden jediný rok, abych se něco nepřiučil a tedy můžu s jistotou říct, že tak po dvou měsících pilného učení složitých kouzel budu schopen vyrazit za Magiky a složit zkoušku…“ ukončil čaroděj dlouhý monolog a v jeho obličeji se mihl záblesk sebevědomí a sebeuspokojení. „Dobře,“ usmál se na něj Darn. „Můžeš mi ještě ukázat to kouzlo „z ptačí perspektivy“, když už se ho nemůžu naučit?“ „Tak jo,“ souhlasil Myrnelius. „a ukážu ti mnohem víc,“ dodal záhadně. „Pojď sem.“ Darn k němu přistoupil pln očekávání. Jeho mistr ho pevně uchopil kolem pasu a začal překotně šeptat neznámé věty, které zněly spíše jako smršť nesmyslných slov. Asi po dvaceti vteřinách ucítil Darn prudké škubnutí v pase a cítil, jak se společně se svým mistrem zvedá ze země, pomalu a nenásilně. Pohlédl pod sebe a uviděl červenou zář, která jako kužel světla směrem k zemi svítila z Myrneliusovy magické hole. Mladík si všiml jemných pohybů čarodějovy ruky v níž svíral hůl a chápal to jako způsob jakéhosi kormidlování. Po pár vteřinách se octli na úrovni domků v korunách stromů, ale jeho mistr pokračoval dál směrem k nebesům. Vyhnuli se šikovně několika větším větvím a menší lámali. Darn vzhlédl, ale oblohu nebylo možno vidět. V jeho výhledu se nacházela jen obrovská bělošedivá, magickým světlem z hole načervenalá střecha sněhu.
+75
Petr Miškovský Myrnelius malinko zrychlil pohyb jemným pohybem magické hole a Darn ucítil ledový sníh na obličeji. Rychle mu začal z obličeje tát a stékat za hábit. Studilo to, ale na to nedbal, nýbrž se věnoval obrazu, který se mu nyní zjevil a který za svůj život ještě neviděl… Jako by vyletěli z nádherné, obrovské sněhem zasypané louky. Foukal sice nepříjemný vítr, který pravděpodobně způsoboval mnohem chladnější počasí než bylo pod korunami stromů, ale to ani jednomu z nich nevadilo. Vítr hnal sněhové vločky na povrchu užasnou rychlostí kamsi do ztracena, ale mladíkovi se zdálo, že to není nepříjemné, jen to dotváří ten realistický pocit z obrovské, zasněžené pláně. Bylo zataženo, ale nesněžilo. Obrovské mraky viditelně přeplněné sněhem se společně s větrem hnali směrem na západ a kvílivý zvuk větru dodával všemu hrozivý nádech. Darn měl oči rozevřené dokořán a cítil se, jako by mu celý svět ležel u nohou. Právě pro tyhle okamžiky, které mohou být způsobeny pouze magií, stálo zato žít a on si to v této chvíli uvědomoval jako nikdy. Letěli asi tři metry nad korunami stromů směrem na sever a ani jednomu z nich se nechtělo rušit zážitek a atmosféru proneseným slovem. Asi po pěti minutách krouživého letu čaroděj promluvil: „Už se musíme vrátit, je pozdě.“ Mladík na to nic neříkal a tak se vydali směrem tam, kde tušil Myrnelius místo, odkud přiletěli. Netrvalo dlouho a snesli se na suché jehličí v Andrienském chrámu… Darn přelétl prostranství jedním pohledem a všiml si, že nyní je zažehnut pouze jeden z původních pěti ohňů u nějž seděli na pokrývkách dva statní, ozbrojení elfové a tiše, spíše ohleduplně k ostatním, kteří spali, o něčem rozprávěli. Darn začal pociťovat obrovskou únavu. Vítr, který se mu nahoře opíral do tváří už ho nyní neprobíral a mladík cítil svoje víčka těžší a těžší. Vydal se do jejich dřevěného domku a sotva vešel, sundal ze sebe svůj plášť a lehl si do jedné z postelí. Na židli vedle něj byly přichystané další pokrývky a tak si mladík dvě z nich vzal, zachumlal se a zavřel oči. Uslyšel ještě otevírání dveří, jak vstupoval jeho mistr a popřání dobré noci už slyšel spíše matně a jakoby z velké dálky. Zvolna otevřel oči a líně se protáhl. Okénkem se záclonou sem prosvěcovalo denní světlo a i když do lesa nesvítily skrze větve paprsky slunce, vše působilo na Darna pozitivně a uklidňovalo ho to na duši. Kousek vedle něj tvrdě spal jeho mistr Myrnelius, který se i ve spánku usmíval a zvolna, pravidelně oddechoval. Mladík vystrčil ruce zpod pokrývek, do kterých byl zabalený a které ho celou noc tak příjemně hřály. Přejel ho mráz a okamžitě mu naskočila husí kůže, jaká byla zima. Donutil se vstát a rychle se navlékl složitě pomocí jedné ruky do pláště, který měl vždy zvláštní schopnost zahřát i přesto, že měl pod ním pouze slabou košili. Brzy mu bylo teplo. Vzal si svou hůl, která byla opřená vedle dveří, vyšel ven na prostranství a zavřel za sebou tiše dveře. Na ploše to opravdu žilo. Bylo tady určitě všech padesát dva přeživších a skoro každý něco užitečného dělal. Natrin stál se založenýma rukama před svým domkem a rozprávěl s dvěma elfy o něčem důležitém. Darn to usoudil z toho, že se tvářil nesmírně vážně, zamyšleně a značně autoritativně. Několik elfů zapalovalo přes noc vyhaslé ohně, jiní nosili naplněné vaky odněkud z lesa. Darn odhadoval, že se všichni již připravují na cestu a že elfové s vaky přinášejí zásoby jídla z oné zásobárny. Mladík se mlčky vydal podél domků po pravé straně prostranství a prohlížel si zaměstnané obyvatele lesa. Po chvíli narazil na elfku, kterou potkal minulého večera, když vycházela z jejich nynějšího obydlí. Její blonďaté vlnité vlasy byly volně spuštěné až na lopatky a skrze ně vykukovaly špičaté konce jejích uší. Modrý háv se jí vyzývavě vlnil v raním vánku. Vzhlédla k němu jasnýma, vyspalýma očima, ale neusmála se, jen lehce kývla. Darn musel v duchu zkonstatovat, že je opravdu nadpozemsky krásná. Elfka seděla v podřepu u nezapáleného ohně a snažila se ho s nezdarem rozfoukat. Darn si k ní dřepl: „Mohu pomoci?“ zeptal se zdvořile. Elfka znovu jen důstojně pokývla hlavou a opět se sklonila zpátky k připravenému dřevu. Mladík se zhluboka nadechl a pomalu, dlouze začal foukat směrem pod klacky do vyhaslého popela z minulé noci. První pokus se nezdařil a ani společnými silami se jim za další dva pokusy nepodařilo oheň rozfoukat. Darnovi se z toho začala motat a hlava a jak si všiml, i zlatovlasá elfka se držela jednou rukou za hlavu. Podíval se na ní a s úsměvem si položil ukazováček na rty. Pak namířil svoji hůl na dřevo, tiše, až neslyšně pronesl krátké zaklínadlo a po krátké jiskře, která s pronikavým praskotem skočila pod hraničku se dřevo zažehlo jasným, teplým plamenem. Elfka se na něj mírně usmála a Darnovi se z toho zhoupl žaludek. „Copak to máš s rukou?“ optala se ho, kývajíce na jeho ovázaný pahýl levé ruky. „Ale, to nic,“ řekl hrdinsky. „V bitvě o Ilien jsem přišel o ruku…“ vzpomněl si na poslední záblesk obrazu, kdy viděl konec své paže v Myrneliusově ruce. Když se nad svou ztrátou tak zamyslel, vlastně ho ani tolik nefrustrovala. Bolest za celou tu dobu téměř necítil a v jakékoli činnosti ho to mnoho neomezovalo. Když se tehdy probudil v domě se znamením raka, myslel, že to bude mnohem horší… Elfka na to jen lehce pokývla. Náznak soucitu v jejích očích mladík nenašel, ale ani ho tam nehledal. Byl pro ni zatím docela cizí člověk…
+76
Smrt v magické holi Najednou si vzpomněl na včerejší sázku s Myrneliusem a uvědomil si, že to on prohrál a tedy musí sehnat kus pěkného masa k upečení. Něco ho napadlo: „Víš…“ odmlčel se. „Trinis,“ řekla elfka jemným, vznešeným hlasem, ve kterém však nebylo ani trochu povýšenosti. „Já jsem Darn. Stále ještě Darn Polin,“ usmál se trochu nuceně, protože jemu samotnému nedělalo radost, že musí nosit jako obyčejní lidé jméno i příjmení. „Tedy Trinis. Včera jsem se o něco vsadil se svým mistrem a prohrál jsem. Musím mu sehnat pořádný kus masa a vlastnoručně mu to upéct. Bohužel můžu s určitostí říci, že o lovu nevím nic a nikdy jsem nelovil. Nemohla bys mi s tím pomoci?“ Elfka si ho nejdříve tázavě prohlédla, jako by chtěla dohlédnout až na jeho duši a uvidět co si myslí nebo co na ní chystá, potom se však znovu pousmála a pokývla: „Proč ne. Můžeme vyrazit hned. Já už jsem na cestu připravena, tady stejně není co dělat a ty jsi mi přeci pomohl zažehnout oheň. Počkej, jenom si dojdu pro vak a luk se šípy,“ řekla a vešla do svého náhradního obydlí. Darn se posadil na suché jehličí tak, aby ho hořící oheň dostatečně hřál a rozhlížel se kolem. Sníh, který ležel na korunách stromů a který viděl tak dobře minulého večera „z ptačí perspektivy“, budoval dojem obrovského bílého stropu, který zatmíval celý chrám do příjemného, útulného příšeří. Zdálo se mu divné, že ani krupička sněhu nepropadne skrze větve a působilo to na něj až zvláštně magicky. Jako by stromy vytvářely silný ochranný štít, který snad odděloval dva rozdílné světy. Svět sněhu, dešťů a vichřic a svět klidu, míru a pohodlí. Z myšlenek ho vyrušil příchod Trinis, která měla přes rameno přehozen dlouhý luk z jasanu a toulec plný šípů. V rukou svírala svůj kožený vak, přeplněný pravděpodobně pokrývkami, jídlem a pitím na cestu. Darn se tomu podivil: „Bude to potřeba?“ zeptal se a ukázal na vak. „Určitě bude,“ odvětila bez váhání svým jemným a tolik ženským hlasem. „Zvíře se nejdřív musí vystopovat a může trvat několik hodin než se vypátrá a zabije.“ Darnovi připadalo, že elfka ví o čem mluví a tak dále nic nenamítal. Dokonce se začal těšit, že se něco nového přiučí. „Mám si také vzít něco podobného?“optal se. „To není potřeba, mám dost pro oba. Můžeme vyrazit hned, abychom se stačili vrátit do tmy a mohl si tvůj mistr svoji výhru řádně vychutnat než vyrazíme na cestu do Minikiova křídla.“ Ví tedy o cestě, řekl si Darn v duchu. Mladíkovi však nepřipadalo, že by to nějak elfku rmoutilo. Už za cesty k východu z chrámu se jí na to optal. „Mě tady už nic nečeká. Při útoku jsem přišla o oba rodiče a je jasné, že i když mě zármutek bude provázet, ať budu kdekoli, trochu poleví až opustím tato místa, která mi je tak připomínají.“ „To je mi skutečně líto,“ řekl Darn. „Asi jsem se vůbec neměl ptát, promiň mi to.“ „To nic, Darne Poline,“ pokusila se o úsměv a přidala do kroku. Když se objevili u východu, mladík poznal mezi hlídkujícími ozbrojenci Halla. „Nazdar, Halle. Řekl bys prosím tě Myrneliusovi, že jsem mu šel ulovit výhru, kdyby se náhodou ptal?“ Elf se sice zatvářil dosti nechápavě, ale kývl na srozumění. Mladík se vydal za Trinis směrem na západ a zpočátku šli mlčky. Darn nevědět zcela jistě, zda elfka mlčí ze zármutku nebo to vyplývalo čistě jen z její povahy. Míjeli dřevěné domky a často museli podstupovat odporný zápach rozkládajících se těl, který se linul obrovskými úseky lesa. Byli zde pomíchaní bojovníci Andrienu, ženy, děti a Kyrky s merky. Z těl nepřátel trčely dlouhé šípy, pevné a zakončené chmýřím, které vypadaly přesně tak, jako šípy Trinis. Těla elfů byla většinou zohyzděna sečnými útoky a občas šipkami z kuší nebo šípy, které vypadaly dosti účelové a narychlo vyrobené. Po zhruba pěti minutách kolem nich rozprostřené domky zmizely a všude se rozprostírala nedotčená příroda, plná zeleného mechu, nahnědlé zimní trávy a jehličí. Bylo zde ticho jako v hrobě, jen občas se ozvalo tichounké zatrylkování neznámého ptáka. Pokračovali dál do volné přírody a mrtvol z bitvy zde ubývalo. Po chvíli narazili na řeku. V této části byla obzvláště úzká a klidná. Šli kousek podél ní a když narazili na jednoduchou lávku bez zábradlí, řeku přešli a pokračovali dál na západ. „Všiml sis toho, že zde se už nebojovalo?“ řekla najednou Trinis. „Ani stopy nepřátel se zde neobjevují. Myslím, že útočník moc dobře věděl, kudy má jít, aby zabil. Je to zvláštní, šli od obydlí k obydlí. Nezaváhali ani na vteřinu a přehnali se jako obrovská, drtivá vlna. Museli mít mapu, ale jak se k ní dostali, to nikdo z nás neví.“ „Určitě se to brzy dozvíme,“ řekl Darn a napadlo ho, že to není poprvé, kdy nepřítel věděl o utajených věcech. Vzpomínal si dobře na přenášející mrak, který snesl na Ilien drtivý ohnivý déšť. Tenkrát se dohadovali s Myrneliusem, jak se k tomu temný čaroděj z Gyrdennu dostal, když jediná zmínka o něm je a vždycky byla jen v archívu Minikiova křídla. „Ale já myslel, že mapy jsou oficiálně jenom v hlavním městě Oberských zemí…“ poznamenal s nadějí, že mu k tomu Trinis něco řekne. „Oficiálně ano, ale určitě to není jediná mapa Andrienu na světě. Možná mezi námi chodil nebo dokonce stále chodí zrádce, který se o to postaral…“ odpověděla elfka. „Kde jsi byla ty, když došlo k útoku? Musela to být obrovská náhoda, že jsi přežila zrovna ty…elfka,“ zeptal se Darn.
+77
Petr Miškovský „Nepodceňuj nás ženy, Darne Poline. Možná se to nezdá, ale my bojovnice z lesního království značně převyšujeme mnohé lidské bojovníky… Jsi asi první, který neslyšel o tělesné zdatnosti lesních elfů. Možná znáš elfy z Ilienu, ale ti se spíše podobají lidem, než nám. Berou podle našeho vkusu vše moc lehkovážně a jsou to spíše řemeslníci a obchodníci. Naše fyzické i duševní vlastnosti se velice liší…“ Lehkovážnost je v tomto případě jiné slovo pro užívání si života, řekl si v duchu Darn, protože znal veselý a nevšední život Ilienského života, který se s tímto poněkud fádním, jak tak Darn slýchával, pravděpodobně vůbec nemohl měřit. Nahlas se to však neodvážil říci, na to mu byla Trinis až příliš sympatická. Mladík několikrát slýchával od Myrneliuse, jak moc se Ilienští a Andrienští elfové od sebe liší hlavně svým chováním a nepřikládal tragédii, která se zde stala, takovou váhu. Darnovi se jednoduše zdálo, že lesní elfové měli zcela jiný náhled na svět, mnohem bolestivější, depresivnější a smutnější. Skoro jako by všechny jejich životy byly poslání, které se nutně musí bezchybně splnit. Darn si umínil, že jestli se dožije konce této rozpoutané války a Trinis také, vezme jí na pouť radovánek, při kterých jí ukáže skutečný svět, jak ho vidí on a mnoho dalších Ilienských elfů. Elfka pokračovala: „Když přišel útok, byla jsem s Natrinem v chrámu. Patřila jsem totiž k jeho osobní stráži.“ „A už nepatříš?“ zeptal se překvapeně Darn. „Už ne. Natrin mě propustil hned poté, co zjistil, že jsem přišla o rodiče…Je to tak pro mě lepší, alespoň zatím.“ Darna překvapilo, jak vyrovnaně o úmrtí svých nejbližších Trinis mluví pouze čtyři dny poté. Dobře si vzpomínal, jak přijal zprávu o úmrtí svých vlastních rodičů. Bylo mu tehdy sice jen devět, ale i přes tu dlouhou dobu, která od té doby uplynula, si živě vzpomínal, jaké neuvěřitelné prázdno cítil a jak nebyl s to téměř přes týden vůbec komunikovat ani s Myrneliusem, ani s nikým jiným. Brečel několik nocí a kolikrát si už jako starší říkal, že by bylo lepší, kdyby ještě jako důvěřivé dítě slyšel, že jeho rodiče odjeli někam pryč, a že je už nikdy neuvidí. Asi by to přijal lépe než fakt, že zemřeli na mor. Nakonec toto Trinisino smíření s osudem spojil s od něho zcela odlišným pohledem na svět i na život a více se tím nezabýval. Pokračovali dál mlčky. Po chvíli Trinis zpomalila krok a na chvíli se shýbla. „Vidíš?“ ukázala prstem na poněkud podivné otisky v mechu. Darnovi to, jestli vůbec, připomínalo otisk nohy či kopyta zvířete jen velice vzdáleně. „Lze z toho něco vyčíst?“ zeptal se zvědavě. „Mnoho,“ pokývla vážně elfka, jako by něco takového byla úplná samozřejmost. „Prošlo zde divoké prase. Byl to pravděpodobně samec a podle hloubky stopy bych ho odhadovala tak na tři sta kilo…“ „Jak to proboha poznáš?“ skočil jí do řeči Darn překvapeně. Byl nadšen tím, s jakou přesností určila Trinis druh a váhu zvířete. Na tváři elfky se vyloudil úsměv a pouze pokrčila rameny: „To by ses časem naučil,“ odpověděla a na rtech jí stále hrál ten příjemný a milý úsměv. „Já jsem to také neuměla do svých třinácti let…“ „Takže ho budem sledovat?“ zeptal se nedočkavě Darn po chvilce ticha, kdy se elfka odmlčela a pouze zaujatě zkoumala otisk. Trinis na to kývla a vydala se po stopě prasečího samce. Šli mlčky snad půl hodiny a mladíkovi se několikrát stalo, že sám stopu ztratil, aniž by Trinis ve své cestě na okamžik zaváhala. Darn zanechal vyptávání, díky kterému by se mohl něco nového přiučit, protože si byl zcela jist, že stejně jako rozeznávání váhy a druhu zvířete v naprosto nejednoznačné stopě by i tohle bylo mimo dosah jeho chápání. Elfka se znenadání zastavila. Přiložila si na jemné rty ukazováček a zaposlouchala se do zdánlivého ticha. Možná to bylo způsobeno Darnovým necvičeným sluchem, ale mohl s určitostí říci, že neslyšel nic jiného, než bylo trylkování ptáků, které zde bylo mnohem hlasitější než na začátku jejich cesty. Trinis ukázala na jeden z obrovských stromů, které se tady vyskytovaly stejně jako jinde v hojném počtu a ve stejně gigantických velikostech. Na stromu byla seškrábána hrubá kůra a objevovaly se tady snad centimetr hluboké rýhy, o kterých si mladík domyslel, že jsou od prasečích klů. Rozhlédl se kolem a všiml si asi dva metry vysokého, hustého křoví. Znovu se zaposlouchal a nyní uslyšel slabé chrochtání. Našli tedy, co hledali – svoji oběť. Kývl na Trinis, jako že slyší a ta k němu přistoupila do těsné blízkosti. Naklonila se k jeho pravému uchu, aby mu něco mohla neslyšně pošeptat. Darnovi se rozbušilo srdce. Cítil její zvláštní příjemnou vůni, s jakou se snad ještě nikdy nesetkal a na uchu ucítil její dech. Na chvilinku se dotkli tvářemi a Darn ucítil jako projetí elektrickým proudem zachvění po celém těle. Mladíkovi se tento blízký kontakt nad míru líbil a způsobil u něj nemalé vzrušení. Z hlasu Trinis však nemohl dost dobře rozpoznat, zda-li mu tím chce naznačit jisté sympatie nebo je to pouze nezbytně nutné, aby nevyrušili oběť. Její hlas se zdál Darnovi naprosto stejný, jakým na něj mluvila do teď. „Musíme ho vylákat z křoví,“ pošeptala. „Tím získáme patřičnou výhodu. Budu střílet z luku a proto potřebuji, abys ho ty nalákal a já mohla v klidu trefit smrtelná místa. Nebude to jednoduché a pozor, má ostré kly, které tě mohou snadno rozpárat…“ „Mám sloužit jako návnada?“ naklonil se k ní a dal si záležet, aby jeho šepot zněl nebojácně. Trinis se usmála a kývla.
+78
Smrt v magické holi „Dobře,“ souhlasil, ale pro jistotu si oživil pár užitečných zaklínadel. Moc dobře si uvědomoval, že odhazovací kouzlo „padej z mého dosahu“ nebude na tři sta kilového kance působit ani v nejmenším, a tak vsadil na jistotu a připravil si jenom kouzla zaručeně smrtelná, která by ovšem s největší pravděpodobností způsobila nestravitelnost oběti. Hodlal je však použít až opravdu v krajním případě. Najednou pociťoval stísněný pocit obav a i když pořádně nevěděl, jak jeho budoucí pronásledovatel vlastně vypadá, představa, že ho bude honit po lese jako splašenou zvěř se mu moc nelíbila. Nemohl se však nechat zahanbit před evidentně nebojácnou lovkyní jako byla Trinis. Elfka odložila svůj cestovní kožený vak, sundala si luk z ramen, založila do tětivy první šíp a naposledy na něho kývla. Darn se otočil směrem ke křoví a nasucho polkl. Sevřel se mu žaludek, ale mladík se odhodlal k prvnímu kroku co nejdřív, jen aby to měl brzy za sebou. Zatnul zuby, uchopil pevněji magickou hůl, kterou celou tu dobu pevně svíral ve své zdravé, pravé ruce a mocně se nadechl. „Hej příšero, tady jsem,“ křikl směrem do křoví tak hlasitě, jak jen mohl a i když se tomu snažil ze všech sil zamezit, sám cítil, jak se mu chvěje hlas. Nejdříve se ozvala podivná ozvěna jeho hlasu, několikrát se vracející a až chvíli potom se ozvalo hlasité a podle mladíkova soudu dosti zmatené chrochtání. To zesilovalo, až se z hustého dvoumetrového křoví objevily nejdříve zahnuté kly směrem k nebi, na pohled nebezpečně ostré, potom hnědý navlhlý rypák a až nakonec dvě malá zvířecí prázdná očka, která ho upřeně pozorovala. „Pojď si pro mě,“ křikl ještě Darn, což bral jako ujištění, že na něj kanec skutečně zaútočí. Nemýlil se. Obrovský hnědý kanec se zuřivým kvičením prudce vyrazil proti němu, ostrými kly napřed. Kly tvořily nebezpečnou přímku s jeho stehny… Darna překvapila jeho rychlost, ale na nic nečekal a pustil se do zběsilého úprku. Začal kličkovat mezi mohutnými stromy, vyhýbal se kořenům a stále myslel na to, aby byl na dostřel Trinisova luku. Brzy potom, co udělal několik prvních rychlých kroků se ozval vypuštěný šíp, který se svistem zasáhl kancův bok. Zvíře škobrtlo, převalilo se, čímž se šíp ve své polovině zlomil, ale vstalo a běželo dál. Kanec si však už přestal všímat prchajícího Darna a zaměřil své kly směrem na Trinis, která stála nyní jen asi deset metrů od něj. Zvíře sice už neběželo se zlomeným šípem v boku tak rychle jako prve, ale stačilo to na elfštino veliké překvapení a tedy pomalejší start. Když se vydala Trinis lehkými, hbitými skoky za nejbližší strom, zvíře od ní bylo vzdáleno tak dva metry. Darnovi bylo jasné, co musí udělat – znovu přilákat pozornost zvířete na sebe. Rozeběhl se za kancem a když byl u něho sotva tři metry, přeci jen seslal odhazovací kouzlo „padej z mého dosahu“ a i když počítal s neúspěchem kouzla, tušil, že na nalákání to bude stačit. Zamumlal co nejrychleji zaklínadlo a soustředil se, jak nejlépe po zběsilém útěku před kancem mohl. Ozval se zvuk ženoucí se vichřice a větrná vlna narazila do kance takovou silou, že to stačilo na převrácení zvířete na bok. Darnovi přejel po tváři výraz ohromného sebeuspokojení. Zpoza stromu se objevila Trinis, která nyní svírala v pravé ruce dlouhou zahnutou dýku a hnala se ke zmítajícímu zvířeti, které se s bolestným chrochtotem snažilo mermomocí dostat zpátky na nohy. Byla od něho sotva metr a už se chystala smrtící ránou ukončit kancův život, když se zvíře mocným švihem dostalo na nohy a ohnalo se nepřirozenou rychlostí svými kly tam, kde dívka měla nyní stehna, pokryta svým modrým semišovým hávem. Darnovi se ozvalo v uchu natržení látky a bolestný jek Trinis a až nyní začal lov chápat jako životu nebezpečný, ne jako zábavu. Udělal tři mohutné skoky a seslal kouzlo „poslední záblesk“. Z hole mu s praskotem vytryskl, jako už několikrát, bílý blesk, který zajel kanci přímo pod kůži tam, kde měl mít srdce. Zvíře však pouze na okamžik zastavilo svůj pohyb, ve kterém se chystalo zranit elfku ještě víc a zúžily se mu zornice. Očekávaná smrt se nedostavila… Darna to neuvěřitelně překvapilo. Nechápal, jak mohlo zklamat kouzlo, které už tisíckrát použil na všech možných živočiších včetně Kyrk, vždy se stoprocentní úspěšností. Jeho mozek pracoval na plné otáčky a on uvažoval, jestli budou účinkovat jiná kouzla, když to, které mělo být nejúčinnější naprosto selhalo. Uvědomil si, že jen stěží. Nechal do všech svalů ve svém těle prostoupit magii, přesně jako to udělal minulého večera při žertovné roztržce s Myrneliusem a stejně tak tehdy poprvé v bitvě o Ilien, rozpřáhl se svojí magickou holí a udeřil kance do zátylku. Ozval se tupý náraz, poté prasknutí kosti a nakonec se zvířeti podlomily nohy. Stále však žilo a s bolestným kvikotem se vrtělo ze strany na stranu v lesním mechu. Mladík se rychle ohlédl po Trinis, která nyní ležela na zemi a krvácela ze dvou dlouhých červených rýh, které byly způsobené prasečími kly. Byla však bdělá a trochu obdivně na něho hleděla. „Dýku,“ řekl krátce Darn, když uviděl, že ji stále svírá v pravé ruce. Chopil se jí a zasáhl zvíře prudce tam, kde mělo oko s bolestivě přivřeným víčkem. Divoké prase naposledy zakňučelo a zůstalo nehybně ležet. Darna se zmocnila obrovská úleva, která ho úplně osvobodila od stresu, jež pociťoval až do této chvíle. Nejraději by se rozesmál, ale protože si již všiml, že je Trinis ošklivě zraněná, smích potlačil a podíval se jí na zranění. Bylo skutečně dost hluboké a vytékalo jí z rán velké množství krve.
+79
Petr Miškovský Naštěstí krev nestříkala, pouze tekla, takže nebyla zasažená tepna a tudíž byla Trinis mimo nebezpečí. Darn slýchával od svého mistra různé rozdíly mezi na oko stejnými zraněními a věděl, že na poraněnou tepnu není kouzlo, jen dobrý doktor, nebo skvělý léčitel... Mohl tedy bez problémů obě rány zacelit, aniž by se bál pozdějších následků. Vzpomněl si na užitečné zaklínadlo, přiložil svoji hůl na jednu z ran a pronesl ho, aniž by elfku varoval. Trinis statečně potlačila překvapené bolestné zasténání a poté, co se rána zacelila, vděčně se na něj usmála. Zacelil pomocí toho samého kouzla i druhou, stejně hlubokou ránu a pomalu pomohl Trinis vstát. Udělala pár kroků a když zjistila, že jí nic nebolí, obdařila ho znovu pěkným úsměvem. „Děkuji ti moc, Darne Poline. Jsi mnohem zdatnější než jsem původně myslela…“ Darn cítil, jak zrudl a pokusil se opětovat její úsměv. Odhadoval však, že se mu podařil pouze jakýsi křečovitý úšklebek. „Tak co dál?“ zeptal se, jako by se nic nestalo. „Musíme ho stáhnout z kůže a vybrat nejlepší kus masa pro tvého mistra,“ zvážněla Trinis a vytáhla kanci svoji dýku z oka. Pomalu začala se soustředěným výrazem v tváři oddělovat kůži od masa. „Kde máš luk a šípy?“ optal se překvapeně Darn, který až po tak dlouhé chvíli začal elfštino vybavení postrádat. Trinis si hodila plavé kudrnaté vlasy tak, aby jí nepřekážely ve výhledu a ukázala prstem směrem za nejbližší obrovský strom. „Dojdu pro ně,“ nabídl se mladík a aniž by čekal na odpověď, vydal se tam. Jasanový luk ležel pohozen mezi kořeny, stejně jako toulec se šípy, ze kterého bylo několik šípů vysypáno. Vrátil je tam, kam patřily a vydal se i s věcmi zpátky k Trinis. Položil je vedle ní, sedl si na jehličí a zaujatě elfku pozoroval… Ta byla se stahováním v dobré polovině a mladík žasl, jak jí jde práce rychle od ruky. Netrvalo ani minutu a její viditelně cvičená ruka dokončila poslední řez. „To je tvoje. Budeme z toho pro tebe moci ušít nádherný kožešinový kabát,“ podávala mu Trinis stáhnutou kůži, která mohla mít ve své délce tak dva metry. „Podle lesního zákona patří tomu, kdo ho skolil a to jsi ty.“ „Ale ne,“ řekl Darn skromně, přičemž byl dosti překvapený. „To tvůj šíp mu ubral nejvíce sil, jinak by mě zcela určitě dohnal a poranil,“ namítl. Trinis zakroutila rozhodně hlavou: „Ne, ne, Darne Poline. Musíme být spravedliví. Ty jsi kanci zasadil poslední dvě smrtící rány a ta kůže patří tobě, to přeci musíš sám cítit.“ Elfka měla pravdu. Mladík si moc dobře uvědomoval, že má na kancovu kůži větší nárok než Trinis a tak se usmál, vzal si ji od ní a když k jeho příjemnému překvapení zjistil, že není od krve, s trochu hranou samolibostí si ji přehodil přes záda. Trinis mu úsměv opětovala a pustila se do porcování nejlepších částí prasete a to kýtu a panenku. Došla pro svůj kožený vak, který byl stále položen na mechu tak, jak ho tam předtím zanechala a vyndala z něj obrovský pecen chleba, který rozpůlila, a místo něj vložila do vaku kýtu s panenkou. Darn si s díkem vzal jednu polovinu chleba, který mu podávala a vděčně se do něj zakousl. Mohlo už být kolem poledne a on ani nesnídal, takže mu přišel byť jen obyčejný chléb velmi vhod... Mlčky dojedli a vydali se směrem na zpáteční cestu. Během hodiny a půl napůl hovorné a napůl tiché cesty uviděli známé palisády lesního chrámu, u jehož východu je uvítal vážný elf Hall. „Koukám, že jsi ulovil samce kance. To se jen tak někomu nepovede, musíš být zdatný lovec,“ řek elf na uvítanou. Darn se tomu jen ušklíbl, ale nenapadlo ho nic, co by na to mohl říci. Hall evidentně na žádnou reakci nečekal a zcela vážně pokračoval dál: „Doručil jsem tvému mistrovi zprávu. Řekl, že na tebe čeká ve Vašem domku a že tam bez pořádného fláku opečeného masa vůbec nemáš chodit.“ Mladík na to s úsměvem kývl a pokračoval po schodech dál na prostranství. Darnovi se zdálo, že většina věcí už je na zítřejší cestu připraveno, zvláště proto, že většina elfů na celé ploše jen líně a unaveně seděla u ohňů a ohřívala si prokřehlé části těla. Kousek od Natrinova domku byla hromada vaků, které byly zřejmě plné jídla a pokrývek na cestu a v ní se přehrabovalo asi pět elfů, kteří pravděpodobně kontrolovali, zda je vše v pořádku. Mladík si s elfkou sedli k ohni, jež od doby, kdy ho Darn zažehl, stále hořel a u něhož nyní seděl spolunocležník Trinis, který ho zřejmě udržoval celou tu dobu při životě. Na oba bez úsměvu kývl a dál pozoroval jasné plameny, které s praskotem vesele poskakovaly po dřevě. Darnovi se podařilo sehnat z vedlejšího domku šikovnou železnou konstrukci na opékání, jednoduše ji složil a oba kusy masa, kýtu i panenku na ní napíchl. Za chvíli byl okolní vzduch provoněn slastnou vůní vepřového masa. Darn se již začal těšit, jakou udělá svému mistrovi vlastním úlovkem blaženou radost, přičemž ve skrytu duše doufal, že bude moci s Myrneliusovým svolením nejednou ochutnat…
+80
Smrt v magické holi
14. Ražené mince Prostorná místnost, která se nazývala podle potřeby jídelnou či zasedací síní byla obsazena třemi elfy, pěti trpaslíky a králem Oberských zemí, který seděl v čele velkého oválného stolu. Místnost byla bez oken, na královské poměry poněkud strohá, ale přikrášlená alespoň portréty největších králů z celé historie Oberských zemí. Král Minikio byl oděn v královské červené roucho, vysoké honosné boty a na hlavě se mu leskla nablyštěná zlatá koruna, kterou byl povinován nosit. V místnosti vládla živá debata o včerejší noci… „To je nesmysl,“ řekl zamítavě král na návrh světlovlasého elfa Lutrana. „Hlavní bránou se nedostane nikdo. Je hlídaná celou skupinou elitních vojáků dvacet čtyři hodin denně, stejně jako celý Nertokloiský průsmyk,“ řekl dále a o cestě skrze Oberské hory se raději nezmínil. Tuto výpravu znal teprve velmi krátce a i když před nimi smekal za jejich odvahu, neviděl důvod, proč by jim měl tak bezmezně věřit a říci jim tajemství, o kterém věděli jen ti opravdu důvěryhodní. Elf Lutran však jen tak svoji již rozvinutou myšlenku nezazdil: „Jak by se tedy mohl dostat nepřítel do města? Znáte snad jinou cestu?“ Tón hlasu byl skutečně jen debatního rázu a v jeho hlase nebyla známka útoku. Lutran evidentně moc dobře věděl, jak s kým jednat a hlavně v jakých mezích… Minikio však zamyšleně zavrtěl hlavou. Tato vyřčená otázka mu hlodala hlavou už od samého rána a on si ji žádným rozumným způsobem nedovedl vysvětlit. „Mohla být tedy stráž u brány uplacená?“ zeptal se jeden z trpaslíků. Byl to ten druhý nejstarší a jmenoval se Waslok. „To těžko,“ zamítl král. „Stráž se mění každou hodinu a náhodně mezi sebou, takže je nemožné najít ty, kteří budou u brány další hodinu. Takhle to funguje a je nemožné někoho z nich uplatit…“ „Můžete to tedy nějak vysvětlit? Je přeci očividné, že tyto Kyrky byly vyslány za jediným účelem - zabít Vás a to s největší pravděpodobností přímo z Gyrdennu, pokud je to ovšem náš nepřítel, jak jste před chvílí řekl,“ ozval se Gasder, rozený vedoucí výpravy, který mu minulého večera zachránil život. „Já neznám odpověď. Myslel jsem, že jsme všichni za hradbami v bezpečí, ale mýlil jsem se…“ odpověděl Minikio zdrceným hlasem, jako by jeho jedinou jistotou bylo nenávratně otřeseno. „Něco mě napadlo,“ vzal si slovo nejmladší z elfů, černovlasý Fiquien. „Nezdá se mi, že byste mohli uhlídat celý Nertokloiský průsmyk, když má v průměru přes kilometr a jestli se nepřítel dostal až na prostranství, které se táhne v širokém pásu mezi hradbami a Oberskými horami, nemohl pro něj být problém vykopat dostatečně dlouhý tunel, který vyústil až v některém z domů v Minikiově křídle.“ Všichni pohlédli vyčkávavě na krále a mlčky čekali na jeho reakci. Minikio však také mlčel. Jeho mozek nabral neuvěřitelné obrátky a vyhodnocoval vše pro a proti. Nakonec došel k poměrně jasnému závěru, že jiná možnost pravděpodobně není. Ze všech návrhů se toto jasně zdálo pro nepřítele nejjednodušší a nejefektivnější řešení. Naneštěstí si uvědomoval, jaké nedozírné následky to může mít pro všechny obyvatele hlavního města Oberských zemí. Dosadit si na důležitá místa svoje lidi nebyl rázem žádný problém stejně jako zabít nepohodlného člověka nebo dostat užitečné informace… „Elf má asi pravdu,“ pronesl Minikio po chvíli. „Musíme však ten tunel rychle najít, jinak je s námi konec. Poskytuje to nepříteli neuvěřitelnou převahu a my bychom se brzy mohli dočkat zkázy, avšak ne zvenku velkou bitvou, ale zevnitř. Nepochybuji o tom, že mezi námi již chodí lidé, kteří Gyrdenn o všem informují a snaží se ovládnout citlivá místa jako trh a podobně.“ „Když dovolíte, králi,“ promluvil Gasder. „Nemyslím, že najít malý tunel v celém městě by mělo být jednoduché, obzvlášť když vezmeme v úvahu, že majitel domu, v kterém tunel vyúsťuje, s nimi bude určitě spolupracovat a bude je krýt.“ Král si uvědomil, že má trpaslík bolestivou pravdu, ale každopádně se nehodlal jen tak vzdát. „Tvá slova jsou neochvějně pravdivá, ale je naší, tedy hlavně mojí povinností se o to pokusit a věnovat tomu tolik energie a času, kolik jen bude potřeba,“ řekl král samozřejmě. Gasder na to přikývl a dále nic neříkal. Někdo zaklepal na obrovské bílé, pozlacené dveře místnosti. Minikia dosti nepříjemně překvapilo, že se ho někdo opovažuje rušit, když je v zasedací síni a tudíž je velmi zaneprázdněn. „Dále,“ řekl nahlas a výrazně nabubřele. Do místnosti vešel obyčejný, vousatý muž v měšťanském obleku, který ovšem patřil mezi ty lepší a dražší. Byl bělomodrý s výrazným pošitým límcem a hedvábnými rukávy. Na nohou měl muž látkové kalhoty a špičaté ušlapané boty. Když vešel, všem se uklonil a záměrně nejvíce, až trochu podlézavě, králi. „Ritone, co potřebuješ?“ zeptal se král přísně.
+81
Petr Miškovský „Omlouvám se, králi,“ řekl Riton až nepříjemně úlisně svým chraplavým, vychlastaným hlasem, jaký mohl vytvarovat jedině lihovinou. „ale je to důležité. Mohl bych si s Vámi pohovořit za dveřmi?“ Minikio překvapeně svraštil husté prošedivělé obočí a nakonec souhlasil. „Omluvte mne,“ pronesl volně do prostoru všem v sále, vyšel za Ritonem ze dveří a zavřel za sebou. Stáli v dlouhé chodbě, kterou osvěcovalo jen pár petrolejek a Minikio si zde připadal trochu jako spiklenec. „Tak co máš tak důležitého, že to nevydrží po poradě?“ vyjel na Ritona král hrubě asi proto, že považoval vyrušení takovéhoto druhu tak trochu za podrývání svých autorit. „Dozvěděl jsem se něco velmi nepříjemného. Dosti mě to překvapilo, obzvláště od muže Vašeho kalibru, ale můžete se spolehnout, že si to nechám pro sebe,“ řekl podlézavě muž a Minikio ucítil závan ginu. „Tak přestaň žvanit ódy a dostaň se k věci,“ řekl Minikio rozezleně, neboť mu Ritonovo neupřímné lichocení velmi lezlo na nervy. „Králi,“ uklonil se Riton. „Lidé se dozvěděli o Vašich mincích, které jste začal posílat do oběhu…“ „O jakých mincích?“ zeptal se král a v jeho hlase bylo slyšet překvapení. „Přeci o mincích, které už nejsou ze zlata…“ řekl muž, jako by přeci musel král vědět, o co běží. „O čem to pro boha blábolíš?“ vyjel na něj znovu král. Muž se však nenechal zastrašit a trpělivě, úlisně vysvětloval. Riton byl sice parazit, který se živil a pásl pouze na neštěstí druhých, ale pro krále byl celou tu dobu nepostradatelný a vždy věděl, samozřejmě vysedáváním v hostincích a pajzlech, o veřejném mínění úplně všechno. Byla na něm nyní znát nemalá dávka pobavení. „Mluvím o mincích, které se začaly razit asi před měsícem. Až teď se přišlo na to, že nejsou zlaté, ale pouze pozlacené a věřte, že to mezi lidmi skutečně vře. Nadávají na Vás, že jste zklamal jejich letitou důvěru a už Vám nevěří, tvrdí, že jste je hanebně podvedl…“ Král pochopil. Bylo jednoznačné, že tohle je věc, která souvisí s oním tunelem a že je to jednoznačný krok nepřítele, jak přivodit vzbouřením lidu absolutní anarchii. Zbavit se tak nepřítele bez boje… Minikiem začal pulzovat neuvěřitelný vztek, který se objevil v podobě zrudnutí a třasu svalů. Byl naštvaný tak, jako snad ještě nikdy. Tak ničemné a podlé. Dost dobře si dovedl představit, jak na to reagovali prostí lidé, když se to dozvěděli. Nejdříve rozkaz, že musíme zadarmo vyrábět zbraně a obrané věže a teď ještě šizené mince, na kterých si jistě ten zlodějský všivák namastil kapsu. Jeho pohled utkvěl na Ritonovi, kterému už jistě došlo, že byl král podveden. Jeho vousatý obličej se nyní snad ještě více pásl na králově šoku. Minikia to rozlítilo k nepříčetnosti a měl náhle sto chutí si všechen svůj vztek vybít na tomto bídném psovi. Nakonec se mu však podařilo udržet si důstojnost, rychle se od něj odvrátil, aby se na jeho odporný úšklebek nemusel dívat, rozrazil dveře zpátky do zasedacího sálu a rychle za sebou zavřel, aby se Riton nemohl dostat za ním. Pohlédlo na něj osm zvědavých obličejů, ale on na to ani v nejmenším nedbal a oslovil pouze Gasdera, velitele trpaslíků. „Můžeš mi dát k dispozici své dva nejlepší muže?“ zeptal se ho a snažil se, aby nedal najevo svůj obrovský vztek, který se ho stále snažil přemoci. „Bohužel musíme poradu pro dnešek zrušit, protože se naskytl poměrně závažný problém, který je potřeba ihned řešit. Dobře jim zaplatím…“ i když si Minikio uvědomoval, že jim vlastně nic nevysvětlil, ani trochu toho nelitoval a neměl potřebu se s tak choulostivou záležitostí vůbec někomu svěřovat. Vlastně cítil, že chod takové základní věci, jako je ražení královských mincí, je pro něj obrovskou vizitkou a on by byl ze všech nejraději, kdyby o tom nevěděl nikdo. Na druhou stranu si však uvědomoval, že potřebuje po svém boku skutečně spolehlivé muže, což tuto výpravu, která prošla půlkou Judolaiku plnou Kyrk, určitě považoval. Mohl sice vzít své stráže, ale přece jen se mu proti této bandě zdáli poněkud slabí… „Dobře,“ pokývl Gasder. „Myslím, že dvojčata si ráda přivydělají a v boji jsou jedna ruka,“ řekl s mírným úsměvem na rtech, zpola zakrytých šedivými vousy. Dva trpaslíci, téměř úplně stejní, kteří se lišili akorát rozdílnými topůrky seker sekyrami se lišácky usmály pod svým rudým, pravidelně střiženým podrostem a vydali se za králem. Když mlčky vyšli na nádvoří, stoupli si každý po jedné straně Minikia a tvořili hrůzostrašný pár. Obloha byla zatažena šedivými mračny, které putovaly směrem na západ a bylo lezavé chladno, kterému hrál do not nepříjemný, studený vánek, jež se nenápadně dral pod oblečení. Minikiem stále pulzoval ten nepříčetný vztek, avšak s předstíraným klidem kráčel k jedné z vedlejších ulic, která byla díky častým, deštivým přeháňkám pokryta mokrým blátem a na které jezdily kočáry. Hleděl před sebe a odolával pohledu na lidi, protože tušil, že by se setkal pouze s nedůvěřivými obličeji, plnými zloby, které by mu způsobovaly tím větší bolest a vztek, když už věděl, co za nimi stojí… Poprvé začalo sněžit. Obrovské sněhové vločky, které vzdáleně připomínaly roztrhanou cukrovou vatu, se volně, tiše snášely na zablácené ulice hlavního města Oberských zemí, lehce unášeny chladným vánkem… Minikio zastavil první kočár, který na široké ulici kolem nich projížděl, kočímu řekl pouze „mincovna“ a svižným tempem pomocí čtyř koní ve spřežení se hnali napříč městem směrem k hlavní bráně.
+82
Smrt v magické holi Zastavili tak na polovině cesty mezi hradem a bránou a šli kousek pěšky, až narazili na obrovskou kamennou budovu s výraznými předními vraty. Ani jeden z trpaslíků se taktně krále na nic neptal a Minikio jim byl za to nesmírně vděčný, protože stále měl co dělat, aby udržel vztek na uzdě alespoň do té doby, než vstane tváří v tvář tomu, který tu zlobu a nedůvěru v něj u lidu způsobil. Vyhnuli se projíždějícímu kočáru a vešli dovnitř malými postraními dvířky. Octli se v obrovské místnosti, která byla protkána zvukem padajících mincí, jež se odněkud z vedlejší místnosti sypaly do velkých pytlů. Byl zde utvořen jakýsi běžící pás, poháněn třemi svalnatými mladíky pomocí jednoduchého systému ozubených kol. Po něm mince přicházely a několik lidí tvořilo frontu, ve které čekali s připravenými pytli. Když se jejich pytel naplnil, odnesli ho a vysypali do kočáru, který jak si Minikio pamatoval, převážel s ozbrojeným konvojem všechno ražené zlato do jediné Oberské banky v městě. Král na nic nečekal a vydal se k pojízdnému pásu. Několik lidí se mu uklonilo a pozdravilo ho, ale on na to ani v nejmenším nedbal a hrábl na pás pro několik mincí. „Kousněte,“ vybídl oba trpaslíky, kteří mu stále stáli po boku a podal jim po jednom zlaťáku. Oba se tvrdě zakousli po mincí a bylo na nich vidět, že si málem vylomili zuby. Ohebnost zlata byla ta tam. Minikiovi se vrátil do žil vztek, který celou tu dobu držel pracně na uzdě. Nabral nachovou barvu a rozkřičel se: „Kdo tomu tady velí?“ Celou místnost jako by zahltil jeho hněv. Všichni přestali se svojí rozdělanou prací a němě na něj hleděli. Zukilpor, jeden z trpaslických bratrů, si říkal, že král je opravdu osobnost, jak má být. Zezačátku se mu zdálo, že je to trochu třasořitka bez rozhodného slova, ale nyní jasně viděl, jak moc se mýlil. Z Minikia šla hrůza a bylo to vidět i na vyděšených očích dělníků… Chytil nejbližšího z nich a podíval se mu rozezleně, zpříma do očí: „Tak povíš mi to,“ zakřičel na něj. „Pane…“ zakoktal se vyděšeně dělník, který strachy upustil svůj pytel plný mincí. Zukilpor si pomyslel, že to není poprvé, co se král takhle rozčílil a vypadalo to, že to mělo vždy nepěkné následky… „Nám velí jen…mistr Finiland,“ vysoukal ze sebe dělník. „Kde je?“ křikl ostře král, ale tentokrát to byla viditelně otázka pro všechny. Několik rukou se roztřeseně zvedlo a ukázalo kamsi do vedlejší místnosti. Minikio nabral novou hrst falešných mincí a téměř se rozeběhl tam, kam ruce ukazovaly. Jeho červený plášť za ním vlál, stejně jako šedé pramínky vlasů, vyčuhující zpod jeho koruny. Oba trpasličí bratři s ním jen ztěží drželi krok… Král vrazil do dveří a mocně zakřičel, čímž znovu upoutal pozornost všech v místnosti. „Finilande!“ V této místnosti se mince evidentně razily, protože celou jednu stěnu tvořily obrovské pece, ve kterých se topilo a které dávaly celé místnosti načervenalý nádech. Roplikuz pohlédl na krále a poněkud se zhrozil. Minikio stál v jakémsi bojovém, rozhodném postavení, z jeho očí doslova sršely blesky a v obličeji se mu odráželo světlo z pecí, čímž nabral ještě hrůzostrašnějšího dojmu. „Ano?“ Po dřevených schodech, které vedly kamsi do vyšších pater mincovny se ozvaly pomalé kroky a před nimi stanul merk menší postavy, oděn v honosné roucho Gyrdennské šlechty… Merk, když spočinul na králi zrakem a poznal ho, viditelně ztuhl. Jeho jinak vybledlý, až mírně nazelenalý obličej s ostrými rysy, který byl pro merky tak typický, plál ve světle pecí stejně jako králův, ale jeho těkavý vyhýbavý pohled hovořil o tom, že má strach. Vypadalo to, že nejvíce na Minikia nejvíc zapůsobilo to, že před ním stanul právě merk, který tvořil s celou svojí rasou jejich úhlavního nepřítele. Minikio si moc dobře uvědomoval, že merkové v hlavní městě Oberských zemí nežijí a nikdy nežili a moc dobře věděl, proč toto celé zosnoval někdo z jejich rasy. Bylo tím Minikiovi ukázáno, jak malou má moc… To že se do vedení celé mincovny dostal právě merk, aniž by o tom král věděl, hovořilo o jeho bezpomoci, ovládat základní věci v jeho zemi. Nepřítel mu tím ukazuje, že se může bez obtíží dostat, kam bude chtít, aniž by na tom závisela vůle kohokoli jiného. Král se však jen tak nehodlal vzdát. I když ucítil silný pocit bezmoci, podařilo se mu jej zapudit a znovu se nechal ovládnout vztekem, který ho ani na jedinou chvíli neopustil. Sevřel pevně obsah své dlaně a prudce ho hodil překvapenému merkovi do obličeje. Finilanda trefila sprcha tvrdých mincí do nosu a do tváří, až mu vhrkly slzy do očí. Jeho ztuhlá tvář se stáhla ve škaredý úšklebek plný nenávisti, který setrval asi pět vteřin, když se merk otočil a rozeběhl se po schodech nahoru rychlým úprkem. „Chyťte ho,“ zasyčel Minikio se zlobou v hlase na vedle něj stojící trpaslíky. Ti na nic nečekali a s hlomozem následovali Finilanda, ovšem mnohem větší rychlostí než běžel on. Král se rozhlédl kolem a teprve teď zjistil, že činnost v celé obrovské místnosti se zastavila. Na třicet dělníků němě sledovalo celou uběhlou scénu a někteří zapomněli zavřít ústa. „Vraťte se ke své práci!“ rozkázal jim Minikio velitelským hlasem a vydal se k východu. Byl rozhodnut, že ještě dnes sem pošle svého spolehlivého muže, který zavede znovu výrobu nešizených mincí.
+83
Petr Miškovský Zastavil se u východu a čekal. Čekal asi pět minut, když se ze dveří, ze kterých král přišel, vyřítil ohromnou rychlostí Finiland a hnal se směrem k východu. V jeho pravé ruce se leskla ostrá dýka, nepatrně poskvrněná krví. Minikio si i přes počáteční překvapení zachoval duchapřítomnost: „Rychle ho chyťte,“ křikl důrazně na kolem stojící dělníky. Ti, ať zachovávali v hlavách jakýkoli názor na krále a na jeho falšování mincí, si nemohli dovolit jeho výslovný rozkaz neuposlechnout. Ti bystří ihned skočili běžícímu merkovi po nohách, čímž ho srazili k zemi. Finiland se rozplácl na kamenné podlaze a nůž neúmyslně upustil. V tu chvíli vyběhli ze dveří oba udýchaní trpaslíci, kteří nezaháleli a svázali merka svými provazy. Druhý, Roplikuz, měl na odhaleném krku slabou krvavou rýhu, která napovídala o tom, že došlo k boji. Aniž by si jí všímal, začal se hned králi omlouvat: „Promiňte, králi. Snadno jsme ho chytili, ale když jsme ho chtěli svázat, Odněkud vytáhl dýku a ohnal se. Než jsme se vzpamatovali, dal se na útěk…“ Král zakroutil hlavou: „Nevadí,“ pronesl to tak, že vůbec nebylo vidět, co si o tom ve skutečnosti myslí. „Zvedněte ho,“ rozkázal, když Zukilpor dokončil poslední uzel. Finiland na něj pohlédl se strachem v očích… Roplikuz se mu nedivil, protože z krále znovu začala sálat ta zloba jako předtím. Bylo vidět, jak mu vzteky škube koutek úst a zatíná zuby. Zřejmě se bránil dalšímu výbuchu křiku. „Budeš viset!“ procedil mezi zuby rozhodně. Merk byl ještě víc bledší než obyčejně a vytřeštil na krále oči, jako by nevěřil vlastním uším. „To Vám nepomůže,“ vykřikl Finiland hlasem plným panického strachu. „Dobře víte, že už nemáte moc…“ zmlkl, neboť mu král strčil do úst kus nějaké látky, která vypadala jako kapesník. „V našem rozhovoru budeme pokračovat v tvojí cele,“ zasyčel král tvrdě. „Odveďte ho do vězení pod hradem,“ obrátil se na trpaslíky. „A ať mu věnují zvláštní celu se zvláštní péčí,“ uťal tónem hlasu veškerou debatu a aniž by se rozhlížel kolem sebe, vyšel na ulici, nastoupil do prvního kočáru, který uviděl a rozjel se směrem k hradu. Věděl, že má nyní spoustu práce a nehodlal ztrácet čas, který i tak počítal na sekundy. Jeho zloba poněkud ustoupila a částečně jí nahradil stále silnější pocit odhodlání. Hořečně přemýšlel, co je v tuto chvíli nejdůležitější a vše si snažil srovnat v hlavě. Moc dobře znal svou moc, která byla nyní bez šlechty téměř bezmezná a říkal si, že to přeci musí něco znamenat…Musí vysvětlit lidu, jaká hrozba proti nim stojí, i když mu to zřejmě většina z nich nebude věřit. Je důležité, aby znovu získal na svoji stranu jejich důvěru, kterou nyní tak strašně postrádal… Vlastně si připadal na všechno sám. Nebyl nikdo, komu by mohl na sto procent věřit, a kdo by za ním stál na život a na smrt. Možná tak Porto Kolon, který však měl pravděpodobně plnou hlavu jiných starostí a úkolů, které mu sám Minikio zadal. Ne, ve skutečnosti nebyl nikdo opravdu platný na jeho straně a on cítil, že to tak bude až do úplného konce… Kočár zastavil, král hbitě vystoupil a pustil se nerušnou ulicí směrem k hradu. Potkal pár lidí u stánků s rybami, ale ani se na ně neohlédl a pokračoval dál k menší bráně, která sloužila jako průchod mezi královým dvorem a ulicemi města. Od vchodu do hradu mu kráčel někdo vstříc. Minikio v něm poznal velitele armády, energického muže ve středním věku – Sarandru. Byl oděn v královskou zbroj, na které měl látkový nátělník se znakem hlavního města Oberských zemí – obrovské křídlo pegase v němž byly umístěny dvě kovové rukavice, které držely každá jednu svítící petrolejku. Nic agresivního ani násilného… Zbroj se skládala z olověných plátů, které působivě překrývaly drátěnou košili. Svoji hranatou helmu s velitelským odznakem držel Sarandra pod paží a zpoza ramen mu vykukovala rukojeť obouručního meče, který zaručeně pocházel z Kronelianu. Jedině velitel armády si mohl dovolit nosit meč z přístavního města, kde byl utvořen cech z těch nejlepších kovářů… Obyčejní vojáci měli kovárnu v Minikiově křídle, všechny meče byly stejné a hlavně bez magických schopností… Muž byl zamračen ve smutném úšklebku, když krále po úklonu oslovil: „Můj králi,“ pronesl tiše hrubým, poněkud bezbarvým hlasem. „Přináším špatné zprávy. Doneslo se mi, že naše ropná pole na jihu byla přepadena a všichni byli vyvražděni. Domníváme se, že je kdosi zužitkoval ve svůj prospěch… Nevíme však kdo to mohl být, protože nikdo nepřežil. Ani konvoj, který měl přivést pravidelnou dávku ropy se nevrátil…“ Minikia jako by polili studenou vodou. Na čele mu i přes padající sníh a zimu vyrašily kapičky potu a on je roztřesenou rukou setřel. Tentokrát ho však neovládl vztek jako prve. Nyní cítil, že to je věc, proti které jsou jeho veškeré pravomoci úplně na nic. Na sucho polkl a znovu ho zcela pohltil ten samý pocit beznaděje a bezmoci, který zažil v mincovně, ale nyní ještě přikrmen o další problematickou situaci. Cítil, jak se ohromný domek z karet, který on stavěl společně se svými předky po mnoha staletí, začíná rychle hroutit o celá patra. Král si moc dobře uvědomoval, že ropná jezera, na které zcela náhodou narazili při objevování pitné vody, jsou pro celou zemi nepostradatelná a že to je zhola jediný zdroj k vytvoření petroleje, se kterým se svítilo snad všude. Minikio začal pomalu, hluboce dýchat, aby se zbavil toho neúprosného pocitu bezmoci a jeho mozek se poněkud projasnil. Na neštěstí však nebyl Sarandra u konce… „Také jsme přišli o zlaté a stříbrné žíly,“ řekl dále a pozoroval, jak na to král zareaguje.
+84
Smrt v magické holi „O všechny?“ vyhrkl nevěřícně Minikio. „O všechny ne, můj králi, ale o ty největší – tři zlaté na severu u moře a čtyři stříbrné na východě z druhé strany Oberských hor…“ Král si uvědomoval, že výsledek je stejný, protože ostatní žíly jsou tak malé, že nevystačí na potřebu města ani na jeden den. Byl zdrcen. Nebyl schopen vydat hlásku a jen na Sarandru pokývl na rozloučenou. Žaludek se mu sevřel v křeči a obstoupil ho pocit prázdnoty, která dominovala v jeho myšlenkách úplně nad vším. Vešel do hradu, začal stoupat po kamenných schodech a ani nevnímal, když se mu uklonil jeho nový panoš a jeho zesílená ostraha téměř u každých dveří. Vpadl do místnosti, kde stálo osamoceno jeho oblíbené křeslo a krb, ve kterém z jeho pohledu poněkud smutně plápolal oheň, sedl si do křesla a zahleděl se na horské masívy Oberských hor, které pomalu celé bělely s přibývajícím sněhem. Hlavou mu létaly myšlenky a zdálo se mu, že čím déle nad tím vším přemítá, tím se mu vše jeví hůře. Pociťoval úplnou bezvýchodnost situace, která u něj přerostla v zoufalost, jakou snad nikdy dosud nepocítil. Smysl, který se přinutil znovu po dvou promarněných dnech, kdy přemýšlel o svém „zločinu“, vidět, ho opustil a on už zase spatřil před sebou jen konec, který byl snad ještě horší než prve. Někdo zaklepal. „Dále,“ řekl Minikio, ale jeho hlas postrádal královskou dominanci. Do místnosti vstoupil, ke králově radosti, jeho přítel Porto Kolon. Byl oděn na knížete poněkud stroze a králi připadal spíše jako mořský vlk, než jako vysoko postavený člověk. Avšak Minikio se tomu až zas tak nedivil, protože si pamatoval, že když Porta poznal, byl to vysloužilý mořeplavec s obrovskou kupou peněz v podobném oblečení, jaké na něm viděl nyní. Král to připisoval tomu, že se jeho přítel se svým původním způsobem života skutečně nerad loučil a rád si ho svým oblečením připomínal. Porto byl bezstarostná duše a jeho milý úsměv, který mu skrze šedivý vous odhaloval jeho prořídlé zuby, vehnal Minikiovi do krve trochu nové energie a optimismu. „Ahoj Minikio,“ oslovil ho Porto Kolon vyrovnaným hlasem. „Jak se máš, Porto?“ zeptal se král a snažil se, aby jeho hlas zněl nerozechvěle a hlavně přátelsky. Porta Kolona, pravděpodobně jeho nejlepšího přítele (pokud tedy vůbec mohl král mít přátele) v tuto chvíli viděl raději, než kohokoli jiného. „Copak já, mě se daří vcelku dobře. Zařídil jsem vše, o co jsi mě požádal, ale ty vypadáš nějak bledě a posmutněle…“ řekl s upřímně starostlivým hlasem kníže. „Nevím, jestli si o tom už slyšel,“ rozhovořil se král smutným hlasem. „ale je to čím dál tím horší. Včera na mě byl spáchán atentát…“ Portův výraz ztuhl: „A kdo pro boha živého útočil?“ „Byly to dvě Kyrky. Jsem přesvědčený, že byly vyslány za tímto účelem z Gyrdennu a pravděpodobně se do města dostaly vykopaným tunelem. Tedy…zdá se nám to jako nejreálnější možnost.“ Porto se zamyslel a po chvíli přikývl: „Ano, tak to asi bude. Myslím ale, že najít ten tunel bude nemožné, hlavně, když je všechno přikryto sněhem. Můžeš hledat jen ve sklepích domů ve městě, ale to je jako najít jehlu v kupce sena. Hlavně, že si to přežil, protože jinak by byl konec vše nadějím, které jsou už tak dosti mizivé…“ „To ještě není všechno, milý Porto,“ pokračoval král. „Do města se dostal merk, který nějakým zázrakem ovládl ražení královských mincí a začal razit mince kovové. Byly dost nekvalitně dělané, aby to lidé brzy prohlédli. Ovšem, že se všechna vina svaluje na mne, takže jsem pravděpodobně úplně ztratil důvěru zhola celého města. A ještě k tomu jsem jim zadal fůru práce, kterou nevědí proč dělají a za kterou ani nedostanou zaplaceno.“ „Chytil si toho merka?“ zeptal se zvědavě kníže. Minikio přikývl: „Je pod zámkem a bude viset.“ „Myslím, že by bylo dobré, aby jsi ho popravil veřejně. Jenom tak můžeš dokázat svoji nevinu…“ navrhl Porto Kolon po chvíli přemýšlení. Minikio nestál před takovým rozhodnutím poprvé a i nyní jako pokaždé se mu to velice příčilo. Přece jen se mu to zdálo poněkud kruté. Finiland byl viditelně jen loutka toho všeho. Na druhou stranu se mu zdálo, že nakonec nebude mít na výběr a bude se muset spoléhat na to, že konečné cíle vysvětlí všechny jeho kruté prostředky, alespoň v jeho vlastním svědomí. Ano, bude to tak muset udělat… „Také mě docela překvapilo, že jsi lidem ještě neřekl, o co vlastně běží. Mají přeci právo to vědět…“ prolomil kníže ticho, které vládlo za králova přemýšlení. „Já se toho bojím, Porto,“ řekl upřímně král. „Přesvědčit lidi bude pravděpodobně mnohem složitější, než vládnoucí šlechtu a sám víš, jak na to šlechta reagovala. Tady už neexistují žádná zadní vrátka ani jiné možnosti. Buď uvěří nebo neuvěří a to rozhodne. Tady už je moje moc k ničemu…“ Porto se na něj chápavě podíval a moudře pronesl: „Nemůžeš to ale odkládat do nekonečna. Sám víš nejlépe, že se tomu budeš muset postavit buď teď, kdy situace není zdaleka tak vyhrocená, nebo později, kdy veškerou důvěru lidí úplně ztratíš…“ Král si to dobře uvědomoval a tím, že to bylo vyřčeno nahlas se mu neulevilo. Jen krátce přikývl a po chvíli promluvil:
+85
Petr Miškovský „Ještě jsem ti neřekl, že byly přepadeny naše hlavní žíly zlata a stříbra a také ropná pole na jihu…“ Chvíli bylo ticho… „Nepřítel tě zničí, když nezačneš jednat,“ řekl zcela na rovinu Porto Kolon. „Je mnohem rafinovanější a chytřejší než se zdálo. Myslím, že měl ten elf pravdu. Skutečně to bude čaroděj řádu Titaniuse. Slyšel jsem, že při zkouškách na ten nejvyšší řád nejsou kouzla na prvním místě. Rozhoduje duševní síla, charisma a schopnost rychle řešit svízelné situace. Tenhle čaroděj je mozek, to se musí nechat. Vím, v jaké se nacházíš nepříjemné pozici a soucítím s tebou, ale jedině pevná ruka a rozhodné, rychlé řešení nás může zachránit…“ pokusil se kníže o úsměv. Minikia to poněkud uklidnilo. Uvědomoval si, že je to jedině on, kdo může dodat lidem odvahu a vést je k cíli. „Díky ti, Porto. Dodal si mi sebedůvěru a to bylo to, co jsem v tuto chvíli potřeboval,“ král se na knížete mírně pousmál a zavolal na svého nového panoše. Sluha vešel a uklonil se. „Přejete si, můj králi?“ „Ano, zavolej ke mně všechny královské posly. Najdou mě tady.“ Panoš se obratem vytratil ze dveří a seběhl po kamenném schodišti. „Já se půjdu pořádně najíst, půjdeš se mnou?“ promluvil Porto Kolon. „Nepůjdu, Porto. Běž sám. Přeji ti dobrou chuť,“ odpověděl král, který neměl v tuto chvíli na jídlo ani pomyšlení. Když kníže odešel a Minikio zůstal v místnosti sám, znovu se zahleděl do pohledu z okna. Oblohou stále putovaly šedivé mraky, které vnucovaly jeho pohledu poněkud ponurý nádech. Oberské hory se pyšnily až do své poloviny hustým jehličnatým lesem, který byl nyní mírně zbělen sněhem. Na vrcholcích byly pokryty jasně bílým sněhem celoročně a městu to dodávalo podle králova názoru další rozměr krásy. Minikiovi myšlenky však v tuto chvíli nepochodovaly po kráse přírody, nýbrž si v hlavě skládal úvodní věty, které hodlal vzkázat lidem. I když se to snažil všemožně zapudit, stále jako by mu z hlouby duše vyvstával ten pocit nejistoty, jaký měl předtím, když se snažil přesvědčit šlechtu. I nyní cítil, že k nezdaru je mnohem blíže než k úspěchu. Avšak uvědomoval si, že přeci jen za ním stojí celá armáda Minikiova křídla, která čítala určitě na deset tisíc vojáků… Mohl se však spolehnout na jejich věrnost ve chvíli, kdy se proti nim postaví možná dvě stě tisíc obyčejných lidí z celého města? To rozhodně nemohl, a i kdyby, stejně by pravděpodobně tak ohromné přesile nebyli vojáci s to se vzepřít… Na lidech v tuto chvíli závisí vše, ujasnil si. „Ve jménu krále Oberských zemí, Minikia dvacátého šestého se vyhlašuje stav nejvyšší nouze,“ započal král první věty pro královské posly, kteří stáli v řadě a vše zapisovali pery na smotané pergameny s dřevěnou podložkou pro psaní ve stoje. Bylo jich osm a jejich obleky se nelišily. Všichni na sobě měli červené, křiklavé róby, sepnuté v pase širokým černým páskem. Většinou to byli postarší, upravení pánové s důležitým a sebevědomým výrazem v tváři, ale našli se zde i dva nesmělí mladíci, kteří nervózně těkali očima sem a tam. „Blízko Oberských zemí, v samotném Judolaiku se objevili nepřátelé,“ pokračoval král po kratičké odmlce. „Odkudsi přišel čaroděj řádu Titaniuse a zcela ovládl Gyrdenn, dosud našeho velkého spojence. Povolal na pomoc krvelačné bestie Kyrky, s jejich pomocí a hlavně s pomocí magie a merků, zbrojí proti nám. Na naší straně však jsou spojenci.“ Minikio se to záměrně snažil barvitě vylíčit, protože věděl, že jedině tak upoutá pozornost lidí. „Před pár dny dorazila do města výprava elfů a trpaslíků přímo na rozkaz Ilienského krále Saretha druhého. Můžeme se tedy domnívat, že Ilien dosud nebyl napaden a je určitě na naší straně. I přesto však je nutné dodržovat neustálou obezřetnost, protože nepřítelovi zvědové pravděpodobně chodí mezi námi. Důkazem toho je merk Finiland, kterému se podařilo stát se hlavou ražení královských mincí a jak si jistě mnoho obyvatel Minikiova Křídla všimlo, začal razit mince šizené – kovové, které vypadaly stejně jako zlaté. Jistě to podnítilo zlobu vůči králi a dalo to impuls k nedůvěřivosti vůči němu. Merk Finiland byl však dopaden a bude dne, 25. prosince veřejně popraven na hlavním náměstí, jako odstrašující případ pro všechny ostatní nepřátele. Je potřeba v zájmu všech, setrvat ve stavbě věží a ve výrobě zbroje a zbraní. Jídlo je zajištěno pro všechny bez výjimky až do konce zimy, kdy se bude moci znovu zasít na pláních ve východní části města. Jelikož byly všechny zlaté a stříbrné žíly království přepadeny, budou se prozatím kovové mince hodnotit jako platné ve všech obchodech a stáncích, stejně tak v bance a při kupování nemovitostí. Tak pravil král Oberských zemí, Minikio dvacátý šestý.“ Minikio si hlasitě vydechl a díval se, jak všichni poslové odcházejí se svinutými svitky, plnit své povinnosti. Přesunul se od okna, u kterého celou tu dobu stál a uvelebil se znovu ve svém pohodlném křesle. A jak to tak v tomto postarším věku bývá, přepadla ho dřímota…
15. Na pastvinách +86
Smrt v magické holi
Z tajuplné tmy lesa, který jako pruh spojoval Andrienský les s Woriorským hvozdem, vyběhlo šest postav. Byly na ochranu proti chladnému nočnímu větru zcela zahaleny v tlustých kabátech… První, který viditelně výpravu vedl měl na hlavě klobouk tmavé barvy a v rukou připravené dvě ostře nabroušené dýky. Mezi ním a jeho druhem, který měl podobný klobouk, živě poskakovala malá holčička, jejíž smaragdové oči se leskly ve tmě až nepřirozeně jasně. Blonďaté vlásky měla schované pod koženou kapucou, která byla součástí cestovního kabátku. Její výraz tváře byl trochu vystrašený, na druhou stranu jako by se pral s obrovským zájmem o okolí a s dětskou zvědavostí… Ostatní členové měli přes záda přehozené cestovní vaky a po zbraních nebylo ani památky, zřejmě zely kdesi v útrobách jejich oblečení. Louka, po níž se nyní celá výprava neslyšně pohybovala, byla zcela pokryta sněhem, který se blyštivě leskl ve světle bílého koláče, jež plul líně oblohou při horizontu kamsi do neznáma. V dály se lesklo jako maják na zamrzlém moři žluté světýlko… Výprava neslyšně zrychlila krok, ale bylo znát, že všichni jsou ztrmácení celodenním pochodem a tak se jejich krok brzy ustálil na původním tempu. Světlo se začalo přibližovat, rozdělilo se hned do několika a bylo zřejmé, že se jedná o menší město nebo vesnici. Vousatý muž s kloboukem, který se jmenoval Harold a výpravu vedl se zastavil a otočil se na své druhy: „Je čas se vyspat v teplé posteli,“ pronesl do naprostého ticha znaveným hlasem. „Král přeci říkal, abychom se vyhýbali obydlím,“ namítl jediný elf výpravy - Elf z Andrienu, který ovšem v podvědomí doufal v dosti pádný argument ze strany Harolda. Skutečně rád by se po těch nepohodlných lůžkách u ohňů vyspal v pohodlné posteli s peřinou, na jaké byl zvyklý… „To je sice pravda, ale jednak myslím, že jsme již dost daleko Gyrdennu, aby sem jeho ruka dosáhla a jednak je čas si řádně odpočinout, protože nás čeká nejobtížnější část cesty. Před námi leží pastviny, pokryté hlubokým sněhem, ve kterém se budeme bořit a cesta bude ještě k tomu znepříjemněna prudkým větrem, který bude zaručeně foukat proti nám ze západu.“ To Elfovi z Andrienu i všem ostatním zaručeně jako argument postačilo a bez jakýchkoli námitek se pustili po Haroldových stopách směrem ke světlu. Cesta jim trvala ještě skoro dvacet minut, než byli schopni rozeznat osvícené palisády kolem dokola města, bránu a jednotlivé dřevěné domky s doškovými střechami. U zavřené dřevěné brány stáli dva ozbrojení vojáci, jejichž obličeje vypadaly ve světle loučí nebezpečně. Hleděli na příchozí cizince výhružně a poněkud povýšeně. Kopími, jež svírali v kožených rukavicích, zatarasili výpravě cestu dovnitř… Zkušený Harold se však nenechal zastrašit ani v nejmenším. Založil své dýky zpátky do pouzder u pasu, pohlédl na oba ozbrojence s pozvednutým obočím a řekl klidným hlasem, který zněl záměrně napůl prosebně, napůl rozkazovačně… „Pusťte nás dovnitř.“ „A to jako proč?“ Jejich výraz tváře se na míru shodoval s jejich vychlastaným a vyřvaným hlasem, jakým se vyjadřují hospodští povaleči a rváči. „A proč ne?“ optal se zvědavě Harold. Ten z vojáků, který předtím promluvil se zatvářil nechápavě a dosti malomyslně a jediný člen této výpravy ženského pohlaví – mladá dívka Luax se tomu musela v duchu zasmát. Druhý z vojáků, který přeci jen pořád vypadal tak, že ví, která bije si hlasitě krkl, potom si odplivl a nakonec vyprskl na Harolda hrubě: „Naval prachy a pak se uvidí…“ Harolda to ani v nejmenším nevyvedlo z míry, protože s tím celou tu dobu počítal. Usmál se a k překvapení celé jeho výpravy se zeptal: „A kolik by to asi tak mělo být?“ „Padesát zlatých,“ pronesl rozkazovačně voják bez nejmenšího zaváhání. Padesát zlatých byly obrovské peníze, ze kterých mohl člověk žít celý měsíc, ale Harold bez váhání zašmátral v útrobách svého koženého kabátu a vytáhl měšec, jehož objem hovořil o obrovském jmění. Vysypal na nastavenou, špinavou dlaň vojáka přesně padesát zlatých, vrátil měšec do vnitřní kapsy kabátu a zvolna se vydal bránou do města. Voják, který od něj převzal zlaťáky se za ním otočil: „Dejte si pozor. Tohle město nemá vládce ani žádnou domobranou, takže když se zaplete s místním zlodějským cechem, nikdo vám na pomoc nepoběží…“ řekl to trochu tajemně a Luax by řekla, že se v jeho hlase dala postřehnout obava, která zcela určitě pocházela z nepěkné zkušenosti…
+87
Petr Miškovský Všichni se vydali za Haroldem do potemnělého města, v jehož ulicích chabě skomíraly pouliční lampy a ozývaly se zde opilé hlasy, které zaručeně pocházely z hospody. Harold se vydal tím směrem. Prošli několika prázdnými ulicemi, jež byly obklopeny ošuntělými baráky s rozbitými okny a Luax pomalu začala litovat toho, že se sem vypravili. Tohle místo na ní působilo depresivně a stísněně a připadala si, jako by vlezla do klece, z níž už není cesty zpět. Kdyby je zde někdo přepadl, jen těžko by se vymotali z těch spletitých uliček zpátky k východu, který se nacházel kdesi ve tmě za nimi. Ubírali se dále za zpěvem po blátivé cestě na které se našli i malé ostrůvky sněhu, když se před nimi objevily dvě mužské postavy malátného dojmu, jež se projevoval v jejich nejistém opileckém kroku. Prozpěvovali nějakou vulgární píseň a drželi se láskyplně kolem ramen. Když však zmerčili šestičlennou výpravu, zamířili k ní s vyzývavými slovy na motajících se jazycích, v nichž se ozývaly výhružná slova. Luax pohlédla na malou holčičku se smaragdovýma očima a všimla si u ní strachu, který se jí tak výrazně odrážel v očích. Už uplynuly dva dny od té doby, kdy ji zachránili, ale ještě se nestalo, že by dítě proneslo jediné slovo. O všech jejích pocitech vždy hovořil výraz její tvářičky, z níž se Luax již naučila číst… Jeden z opilců, kterému stékaly zvratky mezi hustými vousy, a který nehorázně smrděl nejen alkoholem, si to namířil k holčičce s napřaženýma rukama. Holčičce se najednou objevil v očích žlutý záblesk a rychle uskočila z dosahu jeho drápů. Vtom přiletěla Haroldova pěst a opilec se bez hlesu složil. Bulko, Haroldův nerozlučitelný přítel, stejně tak naložil s druhým pijanem… Luax se přistihla, jak stále němě hledí na holčičku, v jejíchž očích stále viděla ten hrozivý záblesk, po kterém jí přejel mráz po zádech. Nikdy se nesetkala s takhle nepřirozeným úkazem a asi právě proto jí to tak vyvedlo z míry. Násilně odrhla oči od těch dvou zářivých smaragdů a vydala se za Haroldem, který obezřetně pokračoval se svým druhem po potemnělé ulici. Dítě se vydalo za nimi, potom šel Elf z Andrienu a skupinu uzavírala Luax se svým bratrem Neem. Prošli několika liduprázdnými křižovatkami a hluk z hostince se rychle přibližoval. Spatřili ho až když vyšli na rozsáhlé náměstí, po kterém se motalo několik opilých lidí, mířících z hostince do svých příbytků. Harold na nic nečekal a rázně vešel do lokálu, který nesl nad svými dveřmi nápis s názvem „Pivní truhla“. Místnost byla úměrně rozlehlá hluku, který z ní vycházel a téměř plná lidí a kouře, který sice spíše voněl, zato nepříjemně štípal do očí. V Judolaiku se kouřily konce kořenů Oreokolu, který rostl v Gyrdennu. Kořínky měly podobné vlastnosti tabáku a dlouholetou zkušeností se zjistilo, že má mnohem příjemnější a méně dráždivou chuť. Zamířili k výčepnímu pultu a zatímco Luax pozorovala, že si jich všímá čím dál více lidí, mezi nimiž se našel nejeden nevraživý pohled, Harold objednal jeden společný pokoj. Když platil, snažil se neukazovat peníze a vše vyřídil v zákrytu svého kabátce. Bylo zřejmé, že bere vojákova varovná slova vážně a potvrdil to zkoumavý nedůvěřivý pohled, jímž obdařil všechny v hospodě. Sedli si do rohu k prázdnému stolu u okna, skrz které nebylo stejně díky venkovní tmě vidět a Harold objednal pro všechny pivo a pro holčičku vodu. Poté, co několika hlty vyprázdnil dřevěný korbel, sebral si svůj cestovní vak a beze slova odešel směrem k nálevnímu pultu za majitelem hostince. „Jde doplnit zásoby jídla,“ pronesl Bulko, aniž by se ho někdo ptal. Luax se napila piva. Bylo studené a mělo příjemnou chuť. Ani moc hořké ani moc nasládlé, přesně takové, jaké mělo pivo být a dívce přišlo po těch dnech, kdy musela pít jen obyčejnou vodu zatraceně vhod. Olízla si rty od bílé pěny a rozhlédla se kolem. Bulko měl již pivo v sobě, stejně jako Elf z Andrienu a oba se na ni blaženě usmáli. Luax však cítila na zádech ještě jiný pohled, než pohled jejích druhů. Musela se otočit, aby do celého lokálu viděla a začala se rozhlížet postupně po všech lidech. Její pohled utkvěl u vchodu místnosti. Na židli tam seděl mohutný muž, který vypadal doslova jako pirát a okem, které neměl převázané černou páskou, na ni upřeně hleděl. Pohled byl mrazivý, ale absolutně nic neříkající. Luax se od toho pohledu raději rychle odvrátila a i když jí stále bodal do zad jako šíp, už se znovu neotočila. Za chvíli se u nich objevil Harold, usmíval se a pohoupal naditým vakem. „Měli bychom jít na kutě,“ zívl ospale Neo, jemuž právě dopité pivo na bdělosti rozhodně nepřidalo. Najednou se u jejich stolu objevil ten pirát, který na Luax předtím tak upřeně a mrazivě hleděl. Měl místo jedné ruky hák, na hlavě pirátskou hučku a pásku přes oko. Hrozivě se usmál a odhalil tak své žluté zuby, páchnoucí shnilotinou. Po boku mu stáli dva ušmudlaní chlapy jako hory a hrozivě vzhlížely na Harolda. Ten však vypadal neuvěřitelně klidně a sebevědomě. „TY,“ ukázal pirát prstem na Harolda zdravou rukou, která byla nahnědlá špínou. „Pudeš s náma!“ rozkázal výhružně vychlastaným, ale kupodivu bdělým hlasem. „Sám?“ podivil se Harold a Luax v tom zaslechla hrané překvapení. „Může se mnou jít alespoň tady Bulko?“ zeptal se skromně. Pirát pohlédl na Bulka, který se tvářil co možná nejmíň nápadně a bylo na něm vidět, jak hodnotí jeho nebezpečnost. Potom zřejmě usoudil, že na jeho dvoumetrové chlapíky nemá a zvolna pokývl. Harold s Bulkem se zvedli a následovali piráta a jeho doprovod kamsi do zákulisí hostince. Luax se to ani trochu nelíbilo. Považovala vysloveně za nerozumné, následovat takové hrubiány někam, kde na ně může čekat mnohonásobná přesila. Avšak uvědomovala si, že by jim to nevymluvila v žádném případě…
+88
Smrt v magické holi
Harold si vlastně nebyl ani za mák jistý sám sebou a říkal si, že jestli někdy z tohohle města někdo patřil do zlodějského cechu, pak to byli tito ostří, smradlaví hoši. Připadalo mu, že se nemůže dát zastrašit a to, že by odmítl jejich vyzvání, by mohlo mít za následek, že by později přepadli celou výpravu a ohrozili tak malou holčičku či Luax. Kdepak, to si nemohl dovolit. Ta malá byla tak zvláštní…Harold by dal ruku do ohně za to, že je to dcera někoho opravdu významného, i když nechápal, jak by se dostala do obyčejného statku země „nikoho“. Prošli dřevěnými dveřmi, které vedly do sklepení, kde se zřejmě skladovalo jídlo a po chvíli se skutečně vynořili ve spižírně. Bylo zde liduprázdno a vzduch prosycoval chladný vánek zvenčí. Tři podivní chlapíci se postavili do poněkud bojového postavení a ten, který vypadal jako pirát na oba dva vyštěkl: „Odkud ste sem přišli?“ od pusy mu odlétly odporné sliny přímo Haroldovi do obličeje. Harold zatnul zuby a ruce se mu samovolně sevřely v pěst, avšak udržel své tělo na uzdě a v klidu, s malinko potutelným úsměvem na rtech pronesl: „Zdaleka, piráte, zdaleka!“ „Tak pánové si chtěj hrát na hrdiny,“ vyštěkl pirát a bylo na něm vidět, jak jím pulzuje vztek. Harold si všiml, že takovéto zesměšňování, jaké mu Harold vpálil mezi oči jednoduše přes srdce nepřenese. Zrudl a oba koutky jeho odporných úst sebou nebezpečně škubaly. „Navalte prachy, jinak se vám zle povede,“ procedil mezi zuby po krátké běsnící odmlce. „To ani náhodou,“ téměř vykřikl Harold se značnou vyzývavostí v hlase a tiše zaznamenával sebemenší pohyb protivníků, který by mohl způsobit nebezpečí. A ten samozřejmě přišel… Pirát se mohutně rozpřáhl zahnutým hákem a chtěl praštit Harolda ze strany do obličeje jeho špičkou. Harold se hbitě sehnul a kopl protivníka kolenem do slabin, čímž ho na hodnou chvíli vyřadil z boje. Bulko doslova napálil pěstí jednomu z dvoumetrových obrů a než ho druhý z nich stačil pomstít, potkala ho Haroldova ostrá dýka, která bez problémů zaplula mezi mužova žebra. Bulko hmátl do své holínky a podřízl druhému obrovi hrdlo svojí dýkou dřív, než si stačil otřít krev ze rtu. Harold nezaváhal ani vteřinu a bodl svíjejícího se piráta do krku, čímž mu prořízl míchu. Oba na sebe kývli a beze slov odtáhli všechny tři mrtvoly do rohu, za obrovské hromady jídla a odebrali se k východu. V lokále je s úlevou uvítala Luax se svým bratrem Neem a Elfem z Andrienu. Malá kouzelná holčička upřeně hleděla kamsi do prázdna a o příchod těch dvou nejevila ani ten nejmenší zájem. „Chtěli nás obrat, tak sme s nima zametli,“ pronesl Bulko tiše tak, aby ho slyšeli jen členové výpravy a nikdo jiný. „Musíme si však teď dát zatracenej pozor. Jestli patřili k tomu zlodějskému cechu a ten to zmerčí, bude s náma zle. Máme sice společný pokoj pryč od všech ostatních, ale stejně si myslím, že by si dali tu práci nás najít.“ Všichni se shodli na tom, že je čas jít na kutě, a tak se odebrali na lože, které se nacházely v prostorné útulné místnosti s vyhaslým krbem v rohu. Bylo zde pouze jedno velké okno do úplně liduprázdné ulice města. Luax si vybrala postel hned vedle malé holčičky a než sama ulehla, sedla si k ní a mlčky jí pozorovala. Za tu téměř čtyřdenní cestu se Luax několikrát snažila navázat rozhovor. Většinou to však dopadlo tak, že dívka vedla táhlý monolog, při němž holčička hleděla kamsi do ztracena, jako by ji vůbec nevnímala. Avšak před dvěma dny se Luax náhodou přesvědčila, že děvče vnímá. Bylo to tehdy, když Luax zpochybnila holčičky vnímavost a schopnost naslouchat a porozumět. Děvče jí zahrnulo nesmírně inteligentním pohledem, ve kterém se zračila pochybnost nad dívčinou chytrostí. Luax to nesmírně překvapilo a spíše rozradostnilo, než aby si dělala hlavu z toho, že jí holčička má za slabomyslnou. I nyní, jako už několikrát na ní promluvila s láskou v hlase, kterému se tolik snažila dodat na vlídnosti. Jednání z nemluvícími dětmi nebylo to, co by znala třeba jen zpola. „Ahoj,“ pozdravila ji Luax rozpačitě, když si holčička zrovna svlékala ponožky a hned poté strčila nožky pod tlustou duchnu, jež jasně hovořila o noci strávené v teple. „Dnes budeš spát v pohodlí a teple, ne jako dosud.“ Luax trošku znervózňovalo, že se na ní ty dva tak podivně zářící smaragdy ještě ani jednou nepodívaly. Jejich cíl byla louče, která visela na stěně a ozařovala celou místnost. Jako by jí to neuvěřitelně magicky přitahovalo a nemohla od těch skákajících plamenů odtrhnout oči. Luax připadala mysl holčičky nepoměrně vyvinutá a často se jí zdálo, že myšlenky této malé princezny bloudí v koutech, do jakých se mysl šestiletého dítěte nemůže nikdy dostat. Jednou ji Luax přistihla, jak zaujatě hledí na obrovského pavouka, který rychle cupital kolem ní a najednou oči holčičky jako by úplně změnily ráz – ze zaujetí na krutost a děvče pavouka bleskurychle zapláclo dlaní. Luax se nad tím poněkud zhrozila, ale necítila v sobě právo, které by jí dovolilo holčičku potrestat. V tu chvíli se však dívka začala poněkud obávat a při jakémkoli nepřirozeném zachování malého děvčete se Luax před očima vybavil tento krutý nelítostný čin. „Tady si v bezpečí, nemusíš se ničeho bát…“ smaragdové oči na ní zvědavě utkvěly, evidentně čekající na něco důležitého, nejen na plané řeči. Dívka si toho všimla a ihned zareagovala: „Zajímalo by mě, odkud pocházíš…Kdo byl tvůj otec a matka. Kde si bydlela dřív?“ Odmlčela se a trpělivě čekala na odpověď. Holčička však neřekla nic. Jen na ni zkoumavě hleděla, jako by hodnotila, zda bojovnici může věřit či ne. Luax
+89
Petr Miškovský se snažila vyčíst alespoň špetku toho, co si děvče myslí, ale v těch podivných očích se slévaly myšlenky tak mezi sebou, že to bylo naprosto nemožné. Luax odhadovala z toho bystrého výrazu tváře, že jí v tom holčička úmyslně brání a nechává jí v nevědomosti. Skoro se zdálo, že se na tom dítě neuvěřitelně pase. Luax to vskutku vystrašilo, protože chování holčičky mělo podle vnímání dívky blízko k přirozenosti čím dál méně. V tu chvíli se jí znovu, už podruhé tak příšerně zableskly oči a Luax přejel mráz po zádech, jako snad nikdy v životě. V těch očích se zračila nezměrná podlá radost, která byla zřejmě způsobená strachem, jež jistě z Luax nepokrytě sálal. Dívka odvrátila od dítěte násilím zrak a odebrala se na svou postel. Svlékla boty, ponožky a kabát a v upnutém tričku ulehla na slaměnou postel. Všimla si, jak na ní Harold upřeně a obdivně hledí a poněkud jí to polichotilo. Na svůj strach však zapomněla jen na ty dvě vteřiny. Chtěla to řešit a věděla, že její bratr na to bude zdaleka nejlepší adept. Když se všichni uložili ke spánku a Bulko zhasl louči, Luax se odkryla a svezla se na zem vedle bratrovy postele. „Neo,“ zašeptala tak, aby ji skutečně mohl slyšet jen její bratr. Peřina se pohnula a i když v místnosti vládla téměř úplná tma, dívka spatřila obrys jeho ležérně rozcuchané čupřiny. „Chtěla sem s tebou něco projednat. Týká se to té malé holčičky, kterou jsme zachránili. Je zvláštní…“ „Ano, to jsem si všiml,“ řekl Neo šeptem. „a co je s ní?“ „Její chování se úplně vymyká chování dítěte…Zbytečně zabijí zvířata a několikrát jsem u ní spatřila podivné záblesky v očích. Nerada to přiznávám, ale mám z ní trochu strach…“ „Trochu?“ zeptal se v klidu její bratr. „Vždyť se ti úplně třese hlas,“ tón byl spíše starostlivý. „Takovou jsem tě ještě nikdy neviděl…“ Cosi přimělo Luax otočit se. Ve tmě, kousek od ní na ni hleděly dvě obrovské smaragdové oči, podivně magicky zářící. Odrážela se v nich krutá radost, která způsobila u Luax náhlý příval ostrého zamrazení v zádech, a nemístné pobavení. V očích jako by plápolaly ohně, které v ní tak silně vzbouzely obavy před něčím nadpřirozeným. Poznala, že se jí dítě vysmívá, ale nebyla s to se jakkoli bránit. „Až jindy,“ šeptla rychle směrem k bratrovi a vlezla si zpátky k sobě do postele. Hlavou se jí začaly honit myšlenky takovou rychlostí, že na klidné usnutí nemohlo být ani pomyšlení. Bylo jí jasné, že je vlastně její strach přece jen přehnaný a také si moc dobře uvědomovala, že by se pravděpodobně každý z výpravy (kromě jejího bratra) nepokrytě vysmál. Jí se však zdálo, že holčička naschvál zapůsobila na její schránku a když nic jiného, má z toho ohromnou radost. Jako by si vybrala právě Luax a tak podivně na ni tlačila svým obrovským charismatem, či snad něčím jiným…? Za těchto podivných myšlenek ji přemohla únava, která na sobě pracovala už několik dní, kdy se dívka vlastně pořádně nevyspala a způsobila dívčin pád do říše snů. Za dobu, která se jí zdála tak pětiminutová, ji chytil za rameno Bulko a zatřásl s ní. „Něco se děje,“ pronesl rozrušeně. „Musíme rychle pryč, tak se seber.“ Luax v jeho hlase zaslechla dávku opravdového strachu a pocítila, že na ní část z něj Bulko přenesl. Navlékla se do kabátu, který ležel vedle její postele na zemi, nazula své pohodlné boty a rozhlédla se. Louče opět plápolala, venku byla viditelně hluboká noc a jinak se jí zdálo, že v celém domě vládne klid. Sebrala svůj cestovní vak, založila svůj meč zpátky do pouzdra a všimla si, že všichni už byli připraveni na cestu. Všem, kromě Bulka a Harolda, se odráželo v očích překvapení a nejistota. Malá holčička byla obutá, přes záda měla přehozen svůj miniaturní batůžek a vypadala podivně nebojácně, spíše zvědavě. „Je zle,“ pronesl Harold ke všem. „Vyslechl jsem rozhovor hostinského s nějakým podivným cizincem a hledají nás. Vědí kolik nás je a že je s námi tahle malá. Hostinský nás nepráskl, dokud ho ta ocelová paž nechytila pod krkem… Při trochu štěstí máme čas do rána. Musíme pryč. Ten chlap se mi nelíbil ani trochu. Měl jsem pocit, že je to merk a má s sebou celou svojí tlupu. Vypadá to, že ho nic jiného než my nezajímá…“ s těmito posledními slovy se odplížil dveřmi do tmy. Následoval ho Bulko, potom malá holčička, Elf z Andrienu a nakonec Luax s Neem. Plížili se dlouhou chodbou bez oken a jen zřídka kdy zavrzalo uvolněné prkno. Na konci chodby bylo schodiště, které bylo také ponořené ve tmě a sestup po strmých schodech zabral nehodící se množství času. Proplížili se dalšími dveřmi téměř neslyšně a objevili se v liduprázdném lokále hostince, který byl ozařován pouze pohasínajícím rohovým krbem, v němž červeně svítily už jen poslední zbytky polének. Židle byly zvednuté, jak to tak bývá zvykem a bylo odsud vidět obrovskými vstupními dveřmi na osamělé náměstí města. Harold se obezřetně rozhlédl a vydal se plíživým krokem ke vchodu. Něco však jako by se mu nelíbilo a zastavil se. Luax si sama na sobě všimla, jak přerývavě dýchá a uvědomila si, jaký má strach. Lovení zvířat, byť těch nevzácnějších byla legrace proti tomu, s čím se potýkala poslední dobou. Počínaje dvěma Kyrkami, které zabila vlastně čirou náhodou, když napadaly smečku vlků, přes ostré merky v pevnosti Barttram, potom násilníky ze statku a nyní tajemní merkové s ocelovými svaly. Bylo to k podivu, že i Harold, který se za svoje svalstvo vůbec nemusel stydět, vlastně vzdal svalům merka tak trochu nepřímo hold a Luax to vyděsilo, protože poprvé v životě přestala věřit svému
+90
Smrt v magické holi meči a švihu svých paží. Zjistila už nejednou za těch pár dní, že existují bytosti mnohem fyzicky zdatnější a silnější, než byla ona. Harold se nervózně rozhlížel a ve svítícím ohni nabral jeho vážný, soustředěný obličej načervenalý nádech. Mávl na skupinu, aby se dala na ústup a i když tomu nikdo nerozuměl, netrvalo ani minutu a všichni byli znovu neslyšně ukryti za dveřmi, ze kterých prve přišli. Bulko s Haroldem zůstali přede dveřmi a zdálo se, jako by vedli mezi sebou němou debatu. Nakonec se otočili a zatahali Luax a Nea, aby šli za nimi. Čtveřice se začala neslyšně plížit ke dveřím a podle toho, že Harold s Bulkem tasili zbraně pochopila, že za venkovními dveřmi zřejmě někdo číhá. Luax na rozdíl od Harolda, který hmátl po svých dýkách sundala ze zad svůj Kronelianský stříbrný meč a dýky za pasem zanechala. Neo sundal ze zad svůj meč, který byl dosti podobný meči jeho sestry – také jeden a půl ruční, postříbřen a z přístavního města Kronelianu. Jak si Luax všimla, Bulko, kterého snad poprvé dívka viděla se zbraní v ruce, svíral v rukou dva podivné jednoruční meče, které se spíše podobaly pirátským šavlím. Bylo však zřejmé, že si se svými zbraněmi moc dobře rozumí a tvořilo to ten správný dojem, že k němu obě zbraně patří. Pomalu se čtyřčlenná skupina plížila ke vchodu. Nikomu se naštěstí nepodařilo vyloudit ani ten nejmenší zvuk. Luax se snažila spatřit nepřátele, které zřejmě Harold kdesi venku tušil, ale jako by nikde nebyla ani noha. Dívka začala silně pochybovat o tom, že se tady kolem někdo bdělý vyskytuje, ale brzy se přesvědčila o tom, jak moc se mýlí. Drželi se ve stínu a po chvíli ticha Luax zaznamenala hluboké odfukování, jež se ozývalo zvenku. Bylo zřejmě, že někdo stojí za dveřmi a hlídá, aby se jen tak někdo nedostal ven… Ozvalo se tiché a nesmírně hrubé zakašlání. Byly dva a jeden z nich spal, avšak ani jeden nebyl vidět. Luax netušila, jak chce tuto situaci Harold vyřešit, protože na nějaký rychlý výpad nemohlo být ani pomyšlení, když neznali přesnou polohu útočníků. To bylo jedno ze základních pravidel, které se u Kalného jezera v Jížnickém městě naučila a byla si jista, že Harold si to moc dobře uvědomuje. Avšak z neznámého důvodu se Harold zachoval podivně… Postavili se s Bulkem za dveře, každý z jedné strany a jen tak lehce na Luax s Neem Harold kývl, aby byli připraveni, kdyby se semlelo něco neočekávaného. Mezi Bulkem a Haroldem proběhla další němá debata a jako mávnutím proutkem se oba rozmáchli, Harold jednou ze svých podlouhlých dýk a Bulko šavlí, jež svíral ve své pravé ruce. Stalo se však to, co se rozhodně stát nemělo… Namísto bolestných skřeků, jaké dívka očekávala, se ozval dvojitý náraz kovu o kov. Pochopila současně se svým bratrem Neem, že je zle a všichni čtyři se téměř najednou vrhli ze dveří ven. Bez posunků a pokynů se rozdělili tak, aby na každého z nepřátel byli dva a to Harold s Neem a Bulko s Luax. Jakmile se Luax dostala na čerstvý vzduch, v jejím obzoru, jež byl značně omezen jedinou svítící loučí na náměstí, se objevila neuvěřitelně obrovská postava v kápi, která svou velikostí vzbuzovala opravdu hrůzostrašný a nebojácný dojem. Postava svírala v rukou až nepřirozeně široký, poměrně dlouhý meč a viditelně to byla právě ta postava, která nespala. V jejích pohybech nebyl ani náznak jakéhokoliv překvapení a v pohybech nebyl ani náznak zoufalého odporu, jaký se jistě objevil u jeho právě probuzeného druha. Vzápětí se dívce před obličejem zalesklo ostří jeho meče a než stačila Luax zareagovat, meč se srazil s Bulčinou šavlí. Ta se navzdory prudkému nárazu zachvěla opravdu slabě… Dívka si všimla, že Bulko okamžitě odpověděl na soupeřův výpad svojí druhou šavlí, ale nepříteli se bez větších problémů podařilo seknutí vykrýt. Z ničeho nic se povedlo postavě v kápi učinit nebezpečnou otočku tak, že se dostala do dveří hostince a jak si tak dívka všimla, druh neznámého merka učinil totéž. Boj se během sekundy přesunul do lokálu mezi židle a stoly a nebylo nejmenších pochyb o přehledu při boji, jež byla základní dovednost obou neznámých. Čtveřici se nedařilo cizince obklíčit a jakékoli výpady vypadaly dosti směšně oproti těm, které činili merkové v kápích. Luax si musela duchu přiznat, že se bojí přiblížit na dosah jejich ostří, protože snahy o prolomení obrany byly tak zoufalé, jako jsou zoufalé výpady dýky na tlustou kůži obra. Stalo se však něco neočekávaného. Z ničeho nic jako by oba statní merkové ztuhli, poté poklekli na kolena a oba jejich meče se svezly s hlasitým cinkotem na podlahu. Jednomu z nich projela krkem dýka. Luax tyto obrazy vyvstávaly před očima ve zpomaleném dojmu, jako by se ocitla ve snu. Druhému merkovi se záhadným způsobem kápě sesula z hlavy a odhalila tak poněkud vrásčitý obličej postaršího merka, jehož výraz přiostřily napnuté vypracované svaly. Jeho už tak prázdné oči, jež postrádaly tak jako u všech merků duhovky, byly plné bolesti a zoufalství, jaké se objevuje až ve smrtelné agonii smrti. Byli to prázdné oči nabyté strachem, který jako by na tu ubohou chvíli naplnil celý prostor hostince. Najednou se merkova ústa, která postrádala výraz pravděpodobně tím, že se na ní nenacházely sebemenší rty pootevřela. Čtveřice byla touto sérií událostí tak zaskočena, že nebyla s to cokoli podniknout a všichni jen otupěle hleděli na klečící postavu před nimi, jejíž obličej byl osvícen pouze z poloviny rohovým krbem. Nejdříve se z úst vydralo slabé zachrčení a poté se zbytkem sil hlasitým hrubým hlasem, jež se rozlehl celým obrovským domem. Hlasu zřejmě cosi neznámého překáželo v ústech: „Poplach!“ Dívce toto vykřičené slovo stále doznívalo v uších, když se u merkových úst objevila sytě rudá kapalina a vytryskla na podlahu. Merk se svezl na zem přímo do louže vlastní krve…
+91
Petr Miškovský Teprve teď si dívka všimla vzpřímeně stojící postavy za oběma ležícími těly, jež svírala v rukou jednoruční, obyčejný meč a poznala v něm Elfa z Andrienu. Byl poněkud vystrašený, ale zároveň se z jeho napůl osvíceného obličeje dala vyčíst nesmírná úleva z toho, že skončilo bezprostřední nebezpečí… Luax nebyla schopná určit, jak dlouho by tady jako opařená ještě stála a zírala na mrtvoly, kdyby se Harold jako už poněkolikáté nezachoval duchapřítomně a nevybídl všechny k urychlenému odchodu. Elf z Andrienu založil svůj zkrvavený meč za pas, vzal za ruku malou holčičku, jejíž očka zuřivě plápolala do prostoru a Luax si pomyslela, že se v nich den ode dne, událost od události, zračí méně a méně strachu, který se nyní dal určit jako skutečně mizivý. Vyběhli z hostince poháněni myšlenkou, že již mrtvý merk skutečně vyvolal poplach u svých kdesi skrytých druhů a vedeni Haroldem si to namířili k jedinému východu, jímž se sem prve dostali. Luax osobně obdivovala, s jakou jistotou je Harold schopen výpravu vést. Věděla, že sama by ihned v těchto spletitých uličkách, kde vypadaly domy všude stejně, zabloudila. Netrvalo ani pět minut rychlého běhu, když v dáli spatřili ve světle dvou loučí onu zavřenou dřevěnou bránu. Harold ji prudce rozrazil, ale do cesty se mu opět postavily dvě zkřížená kopí s ostrými hroty… „Stát, je čas na další mýto…“ pronesl jeden z vojáků, který minule převzal od Harolda přemrštěných padesát zlatých a viditelně velitele výpravy poznal. Jestli se však někdy někdo Haroldovi netrefil do nálady, pak to byl tento drzý troufalý strážný právě v tuto chvíli. Luax, která stála Haroldovi po boku, pohlédla na jeho obličej, jež plápolal ve světle loučí. Bylo vidět, že má zatnuté zuby, výraz ve zlostné křeči a svýma hnědýma očima doslova oba dva vojáky vraždil… „Uhněte z cesty,“ procedil skrze zuby rozčileně a možná vědomě, možná nevědomky položil svojí pravou ruku na dýku, která mu visela u pravého boku. „A to jako proč?“ řekl výhružně voják, neuvědomujíce si bezprostřední nebezpečí. Haroldův obličej, pokud to vůbec bylo možné, ještě více nabral na nenávisti a jeho pravá ruka, nyní svírajíce dýku tak, že čepel byla směrem dolů, vystřelila spodním sekem a prosekla jednomu z vojáků břicho. Harold bleskově vytáhl dýku z břicha a aniž by jí bránilo levné kožené brnění druhého vojáka, zabodla se hluboko do hrudi. Harold nezaváhal ani na vteřinu, dýku vytáhl a beze slova se rozeběhl podél venkovních palisád směrem na sever. Mokré bláto, které je doprovázelo po celou cestu městem, bylo vystřídáno hlubokým sněhem, do kterého se nepříjemně bořili. Elf z Andrienu nasadil malou holčičku na svá zády, když uviděl, jak bojuje se sněhovou pokrývkou, ale i přesto jim cesta trvala velmi pomalu. Brzy se ozvala původní únava, jež je provázela celý minulý den, která byla přiostřena náhlým vzbuzením a nočním bojem. Luax si všimla, že elf, který stále nesl na zádech holčičku začíná zpomalovat a že vzdálenost mezi nimi a jím se s každým krokem prodlužuje…Harold si toho brzy také všiml, otočil se k nim, vzal holčičku na ramena a pronesl netrpělivě: „No tak pojď.“ Neustále se nejistě otáčel zpátky, odkud přiběhli, jako by očekával, že každou chvíli spatří nepřátele… Elf, který se převzetí břemene nebránil ani v nejmenším, jen udýchaně kývl a trmácivým krokem se vydal za znovu běžícím Haroldem. Před nimi, za záhybem palisád se objevilo světlo. Luax to poněkud vyděsilo a ucítila, jak ji i přes zimní noční mrazík polilo horko. Po chvíli se dostali za poslední ohyb dřevěného opevnění města a obličeje jim ozářil obrovský zapadající měsíc, jež nabral při obzoru na velikosti. Pokračovali směrem za měsícem (Luax tam tušila západ) mlčky a dívka vnímala pouze jejich sněhem utlumené kroky a svůj přerývavý dech. Po chvíli však zase začínal být Elf z Andrienu pozadu…Ze začátku jen nepatrně, ale jak tak přibývaly vteřiny a snad možná i minuty, ztrácel na vzdálenosti a na rychlosti více a více. „Tak přidej!“ zvolal na něj bezcitně Harold. „Nemůžeme si dovolit na nikoho čekat…“ Luax bylo Elfa z Andrienu líto. Bylo na něm vidět, že se opravdu ze všech sil snaží udržet tempo s ostatními, ale jeho nohy ho pomalu ale jistě přestávaly poslouchat. Nakonec došlo k nejhoršímu…Klopýtl a svezl se do sněhové závěje, kde zůstal nehybně ležet. „Harolde, stůj!“ vykřikla Luax na prvního běžce. Harold se netrpělivě zastavil a otočil se k nim. Všichni čekali na to, až se k tomu vyjádří… „Nemůžeme čekat…“ řekl s bolestí v hlase. „Chceš ho tu nechat?“vyhrkla Luax vyděšeně. „Vždyť ani nevíme, zda nás vůbec někdo pronásleduje…“ „Máš snad lepší nápad?“ vykřikl na ni výhružně Harold, jako by ona mohla za to, že elf už nemůže pokračovat. „Já ho vezmu,“ řekl dosud mlčící Bulko. „A budeme se o něj střídat tady s Neem.“ Mladík ač vypadal dosti vyhuble se však stále cítil dosti silný a tak na to bez váhání pokývl. Bulko dal svůj cestovní vak Luax a hodil si Elfa z Andrienu na záda. Ten se ho slabě chytil kolem krku, avšak bylo zřejmé, že skutečně již nemůže pokračovat po svých. Znovu se vydali na cestu a i když se díky Bulkově břemenu pohybovali pomaleji, cesta jim přece jen ubíhala rychleji než s klopýtajícím elfem…
+92
Smrt v magické holi
16. Poprvé Nad obrovskou, sněhem pokrytou plochou foukal s kvílivým zvukem studený vítr. Nesl miliony tvrdých vloček sněhu, které narážely na provizorně, avšak pevně postavené stany… Darn Polin seděl u ohně se svým přítelem a mistrem Myrneliusem a zaujatě sledoval okolní fujavici. Obzor pomalu upadal v soumrak a okolní příroda nabrala potemnělý nádech, který byl značně přikořeněn zčernalou vrstvou ženoucích se mračen. Kolem nich se dalo do pohybu na padesát lesních elfů, kteří rázem vytvořili nepřehledný shon. Každý hleděl na to, aby v rozbitém táboře uhasil svůj rozdělaný ohýnek. Po několika okamžicích všichni zmizeli ve svých dočasných, plátěných domech. Darn si všiml půvabné elfky s kudrnatými plavými vlasy, která zmizela v jednom ze stanů a vzpomněl si na celý ten krásný čas, který s ní již strávil. Byl to čas osvobození od všech jeho starostí a potemnělých nálad, při jakém si připadal tak šťastný a bezstarostný… Jestli mohl vůbec někdy určit, že se zamiloval, pak to bylo právě teď. Trinis se mu zdála čím dál víc úžasnější. Čím více času s ní na jejich cestě směrem do Minikiova křídla trávil, tím více cítil, jak je jeho srdci mnohem blíže a jak moc jí věří. Byla ochotná s ním řešit úplně všechno a i přesto, že v minulé bitvě o Andrien ztratila oba své rodiče, našla si pro něj nejeden milý úsměv, po kterém se mu otočil žaludek naruby. Zkrátka Trinis byla pro něho učiněný anděl, jak se osvobodit od tohoto světa a chtě nechtě musel zkonstatovat, že mu nikdy s nikým nebylo lépe než s ní. I když zprvu se jevila spíše jako tišší a vážnější, odstupem času se však přeci jen rozpovídávala a několikrát u ní dokonce zaznamenal smích, což hodnotil podle ostatních lesních elfů jako dosti neobvyklé… Na cestě byli už dva trmácivé dny a po této obrovské pláni, která byla tak strohá na vegetaci, cestovali už něco přes den. Všichni bez rozdílu měli popraskané rty od lezavého, studeného větru, který zde prozpěvoval svojí tak nelítostnou píseň a bylo jasné, že by si všichni ze všeho nejvíce přáli být zpátky ve svém domově – v lesním království. Myrnelius s Darnem zcela osaměli. Ani jednoho z nich nenapadlo se nechat zastrašit nějakým větrem či sněhem a tak mlčky seděli u svého ohně, jež byl nyní notně bombardován štiplavými kusy zmrzlé vody… Darn si přehodil přes hlavu kápy svého tyrkysového hábitu, který ho až neuvěřitelně magicky zahříval a přemýšlel nad jedinou osobou – nad dívkou s plavými kudrnatými vlasy. Upřímně Darna zajímalo, o čem právě přemýšlí jeho mistr, který svíral v ruce konec kořínku z Oreokolu, jež tak rád pokuřoval a upřeně hleděl do skomírajících plamenů. V jeho očích, v nichž se odráželo světlo z ohně, mladík vyčetl starost a obavy. Ihned se na jejich původ starce zeptal… „Přemýšlím nad tím, že už nic nebude tak jako dříve. Tolik mi chybí válení v trávě, nic nedělání a pozorování nádherné přírody za rozbřesku, či při západu slunce. Dokonce mi i chybí ty směšné krádeže na oslavách či bálech na našich dlouhých cestách po zemi…“ v jeho hlase byla slyšet taková smutná nostalgie, až mladíkovi chtě nechtě vhrkli do očí slzy. Jeho mistr měl neotřesitelnou pravdu – nic už nebude takové, jako to bylo dřív. Tolik smíchu a nejrůznějších vylomenin, jež s Myrneliusem podnikal mu tak nesmírně zpříjemňovalo život, že si vlastně ani nedovedl představit, že by o to najednou přišel…Vlastně si to v hlouby svého srdce nechtěl za žádnou cenu připustit a byl v tuto chvíli schopen udělat cokoli za jednu jedinou jejich společnou cestu, byť by byla úplně poslední… „Proč by to nemohlo být jako dříve?“ optal se Darn s hranou udiveností, jelikož tomu sám nevěřil. „To by potom vypadalo, že boj, který vedem proti Kyrkám je úplně zbytečný. Takhle alespoň můžeme za něco bojovat…za naši další společnou cestu, plnou vína, dobrého jídla a tance,“ usmál se na starce a všiml si, že i jeho koutky úst se pozvedli do mírného úsměvu…Notnou chvíli bylo ticho. „Hm…asi máš pravdu, Darne. Musíme za něco bojovat, aby nás to motivovalo k lepším výkonům, jak řekl ten…“ Stařec se na moment odmlčel a na jeho svraštělém obočí bylo vidět, jak urputně přemýšlí. Po chvíli pokračoval: „Quirotte, Magik z Jihu se mu také říkalo. A já budu rád bojovat za naší společnou cestu, která znovu přinese smích do našich srdcí…“ Mladík to nedokázal dost dobře vysvětlit, ale zdálo se mu, jako by se s posledními Myrneliusovými slovy z ničeho nic uvnitř něj objevil nový silný pohon, který vypouzel jeho odhodlání a dával mu mnohem větší sílu chtít žít a přidával mu na duševní energii. Cítil jak se jeho popraskaná ústa doširoka usmívají a v tu chvíli nevnímal ani kvílející vítr, ani vodorovně letící vločky, které ho štípaly do obličeje…
+93
Petr Miškovský Zahleděl se do dáli a jeho mysl zcela pohltily představy. Tam daleko ve tmě, která se snesla na planinu, viděl sebe, bezstarostně kráčejícího rozkvetlou loukou se svým mistrem. Oba měli ústa doslova od ucha k uchu a na temena jejich hlav jim pálilo slunce. Jejich duševní stav nebyl zatížen ani sebemenším problémem a Darn viděl sám sebe, jak mu životní pohoda čiší z usměvavého výrazu. Přesně tohle si přál a ať byla tato představa jakkoliv nereálná, byl ochoten pro její naplnění udělat cokoli. Ještě více ho naplnilo radostí, když stejný názor přečetl v poněkud zasněných očích svého mistra. Ještě chvíli poseděli a potom si Darna napadlo, že příjemný rozhovor s Trinis je právě to, co mu nyní chybí… „Tak, zatím,“ rozloučil se svým mistrem. „Já přijdu až později, ještě se jdu podívat za Trinis,“ jako už po několikáté, když mluvil před Myrneliusem o Trinis, pocítil, jak jeho tvář pokryl ruměnec. Automaticky sklopil hlavu k zemi, zlehka mávl na rozloučenou a ušlapaným sněhem se vydal do stanu, ve kterém před hodnou chvílí plavovlasá dívka zmizela. Udělal sotva deset kroků, rozhrnul vchod do stanu a neslyšně vklouzl dovnitř… Bylo zde na roční období neobvyklé horko, píseň větru zde poněkud ztichla, ovšem stěna stanu oznamovala, že je neúprosně bombardována zmrzlou vodou. Celým prostorem stanu se táhla příjemná, neidentifikovatelná vůně, která byla pro Trinis tak charakteristická… U lůžka, jež bylo rozestláno u stěny stanu, svítila miniaturní petrolejka a ta, na níž celou tu dobu myslel, ležela mezi pokrývkami a četla knihu v kožených deskách. Nebyla přikryta. Darn si všiml, že má na sobě hedvábnou noční košilku se sexy střihem a nohy měla tak neuvěřitelně půvabně, vyzývavě přes sebe... Zapudil sérii myšlenek a představ, které se mu nahrnuly do hlavy jako krev při stoji na hlavě a hleděl si sundat promočený kabát, aniž by spustil oči z elfky. Trinis na něj pohlédla svýma jasnýma hnědýma očima, které ho vždycky tak odzbrojily a nahodila na svých plnějších rtech svůj kouzelný úsměv… „Návštěva?“ zašeptala a po tváři jí stále pobíhávalo to úsměvné, sebevědomé uspokojení. Darn se také usmál a lehce přikývl, jako by něco takového bylo samozřejmostí. Nechal svézt svůj hábit na plátěnou podlahu stanu a prohlédl se, jak vypadá pod ním. Pod hábitem měl bílý, upnutý nátělník, černé kožené kalhoty a na nohou špičaté vysoké boty, také z kůže, avšak nyní celé bílé od sněhu. Zul si je. Zbytek oblečení si však neodvážil svléknout i přesto, že zde bylo opravdu horko a upnuté oblečení ho o to více zahřívalo. Možná se styděl za své po otci poněkud shrbené tělo, možná to byly pouze zábrany ze stydlivosti, možná si myslel, že by si to mohla Trinis špatně vyložit a on jí rozhodně nechtěl zklamat přílišným tlačením na pilu. Elfka ho však velmi překvapila… „Je tady opravdu horko, Darne Poline. Nesvlékneš se?“ v jejím opravdu jemném hlase se dalo slyšet udivení a mladík nemohl v žádném případě přehlédnout vyzývavý tón. „To víš, že ano. Samozřejmě sem se na to celou dobu chystal…“ odvětil ke svému vlastnímu podivu dosti sebevědomě. Elfka se na něj znovu usmála a mladík na ni nyní pozorně pohlédl, nesoustředíce se na nic jiného. Zraky se střetly… Na jemné, nevyhublé tváři jí pohrával potutelný úsměv. Její hluboké oči mu napůl pobaveně, napůl zvědavě hleděly do jeho. Zhoupl se mu z toho žaludek. Elfka ho tím tak vyzývavým pohledem rázem úplně odzbrojila. Jako by už teď byl nahý… „Tak dolů s tím…a pojď si sem sednout,“ plácla zlehka rukou na lůžko. Darn se začal nemotorně potýkat s rukávy své košile a jeho činnost byla značně omezená jen na jednu zdravou ruku. „Ukaž,“ vstala hbitě Trinis a její ňadra se pod hedvábím jemně, svůdně zahoupala. Postavila se do jeho těsné blízkosti a pomalu z něj začala svlékat košili. Její teplé jemné prsty se jen tak letmo dotkly jeho břicha a on ucítil nepopsatelně příjemný pocit, při kterém se zároveň zachvěl vzrušením a zároveň pocítil tak podivný pocit blaženosti a štěstí, jaký snad nikdy v životě…Tohle nebyla původní tichá nenápadná Trinis, jakou poznal. Nyní na ní byla znát její neskrývaná sebejistota v pohybech, v mluvě, prostě úplně ve všem a Darn si uvědomil, jak strašně ho to přitahuje… Košili svlékala nesmírně pomalu a mladík si všiml, že doteky jejích rukou s jeho tělem jsou čím dál častější a delší. Zezačátku jen tak letmé, na oko neúmyslné, poté delší a nepokrytě vědomé. Jeho vzrušení rostlo s každým novým dotekem a sám se přistihl, jak má blaženě přivřené oči. Trinis si toho okamžitě všimla, jen se na něj usmála a pokračovala ještě o něco pomaleji dál… Ucítil bříška prstů na své hrudi. Jemně ho hladily po prsou a bradavkách. Poté volně sjela ruku na břicho, celou dlaň třela o jeho kůži a postupně se rukou přesunovala blíže a blíže ke kalhotám… Milovali se celou noc – pomalu a láskyplně. Nakonec ulehli vedle sebe, držíce se za ruce. Oběma bylo horko a leželi nepřikryti. Darn měl pocit, že je opravdu zamilován. Trinis se k němu s milým úsměvem přivinula a nakonec oba v těsném obětí usnuli…
+94
