Diagnóza_Náhlá smrt :22 Stránka 3 Diagnóza: Náhlá smrt PRAHA 2005

Diagnóza_Náhlá smrt

3.2.2005 10:22

Stránka 2


3.2.2005 10:22

Stránka 3

Diagnóza: Náhlá smrt

PRAHA 2005


3.2.2005 10:22

Stránka 4

Jan Cimický: Diagnóza: Náhlá smrt Vydání první. Copyright © 2005 Jan Cimický All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Křižíkova 16, Praha 8, www.baronet.cz v roce 2005 jako svou 975. publikaci. Přebal a vazba © 2005 Ricardo a Baronet. Ilustrace na přebalu © 2005 Richard Carrasco. Odpovědná redaktorka Zdeňka Grigarová. Sazba a grafická úprava Ricardo, Přemyslovská 38, Praha 3. Tisk a vazba: FINIDR, s. r. o., Český Těšín. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 80-7214-752-8 BARONET Praha 2005


3.2.2005 10:22

Stránka 5

Jan Cimický

Diagnóza: Náhlá smrt


3.2.2005 10:22

Stránka 6


3.2.2005 10:22

Stránka 7

1. Upřímně řečeno Paul Maigret neměl důvod k tomu, aby se cítil nějak stísněně, vlastně se mu zatím všechno dařilo. Splnil se mu klukovský sen, pracoval na pařížské kriminálce a podařilo se mu úspěšně zasáhnout už v několika případech. Kolegové si ho sice kvůli jménu často dobírali, ale brzy si přivykli na to, že i pouhé jméno může být klíčem k řešení záhad. Uběhl skoro rok od okamžiku, kdy se poprvé objevil v rohové kanceláři komisaře Morelona na nábřeží Zlatníků a kdy se poznal se Sylvií. Možná že právě v tom byl skrytý důvod jeho nejistoty. Žili spolu v tom malém bytečku u střechy na náměstí Contrescarpe a vlastně jim to docela vyhovovalo. Ale před měsícem přišla Sylvie s novinkou, dostala nabídku, která se neodmítá: roční stipendium na prestižní vysoké škole v Quebecu, v Montrealu. „Budu ti mailovat a telefonovat,“ slibovala. Snad měla trochu strach, že to nebude Paulovi vyhovovat a že by mohl být proti. Ale taková možnost! Paul se snažil tvářit naprosto vyrovnaně, s kamenným výrazem hráče pokeru. Jenže veselo mu z té zprávy nebylo. Navykl si za tu dobu na určitý stereotyp, a hlavně, měl Sylvii blízko, mohl si s ní povídat, radit se, když si nebyl jistý. Hrozně si na ni zvykl! A měl ji rád, i když to nijak nezdůrazňoval. A najednou zase prázdno! Nic podobného ho nenapadlo, nepočítal s tím. „Kdy odjedeš?“

7


3.2.2005 10:22

Stránka 8

„Musím brzy, asi teď, v srpnu…“ Nechtěl vypadat jako nepřející žárlivec, ale bylo mu v tu chvíli hořko a cítil, jak ta hořkost stoupá do hrdla. Měl ovšem svou hrdost a dával si záležet, aby na něm nic nepoznala. Patnáctého srpna ji byl vyprovodit na letišti a od té chvíle se vracel do prázdného hnízda, kde mu strašně chyběla. Vlastně se tam snažil zdržovat co nejmíň a byl vděčný za každou záminku, která mu to dovolovala. „Copak je s vámi, pane Maigrete? Něco se vám stalo?“ Patron z bistra na rohu ulice Pot de fer měl dobrý pozorovací talent. Když se Paul přestal kontrolovat, a to se nad sklenkou vína stává, vypadal zasmušile, tvář jako by povadla a těžko mohl vyprávět, že mu nic není. Ostatně možná že v podstatě na takovou otázku čekal, že přivítal zdvořilý zájem, aby mohl tak bez okolků vypovědět, co ho trápí. A kde jinde než v hospůdce, kam všichni odnášejí své starosti, aby je tu utopili každý po svém. Taková typicky pařížská psychoterapie! „Starosti? A nebo počkejte, že je v tom ženská! Jasně, ta příjemná dívka, co jste s ní sem občas chodíval, co?“ Zatracený Michel! Všichni štamgasti mu tak familiárně říkali, a kdo ví, jestli někdo vůbec znal jeho příjmení. Byl to prostě Michel… „Uhodl!“ Hospodský se zastavil u jeho stolečku a ztišil konspirativně hlas. „Netrapte se, žádná ženská za to nestojí, můžete mi věřit, já jsem po třetí ženatý…,“ a ještě trochu ubral na síle hlasu, „…jste mladý, pohledný, zdravý… a navíc Maigret!“ Paulu Maigretovi tahle pochvala vehnala do tváře trochu barvy a dokonce se usmál. „Víte, neopustila mě docela, jenom odjela na stáž za oceán. Je týden pryč a já se tu tak potácím, připadám si jako blbec…,“ přiznal se upřímně. „Doma nemám stání, 8


3.2.2005 10:22

Stránka 9

jako by mě tam něco pořád popichovalo, jsem raději v práci, jenže někdy taky musím jít spát. Už na sebe mám vztek.“ „Jo, jste prostě moc citlivej, to já znám. Ale časem se všechno srovná, uvidíte! Jde jenom o zvyk. Za pár dnů vám to přijde normální a začnete se bavit jako dřív.“ Paul pokrčil rameny. Na jednu stranu to všechno chápal a bral, na druhé straně si ovšem připadal jako odstrčené dítě. A trochu Sylvii zazlíval, že jí to asi vůbec nevadí, a možná ji ani nezajímá, jak on kvůli ní trpí! „Teď byste si měl najít nějakou zábavu, abyste přišel na jiné myšlenky, prostě něco za něco, rozumíte? Hrajete petangu?“ Maigret vídal skupinku mužů, která si hrávala na prostranství pod platany na náměstí Monge, skoro každý večer, když se vracel. Někdy se dokonce zastavil a chvíli je pozoroval, s jakou chutí a vervou házejí kovové koule a hádají se při tom, jako by na tom záležel osud světa. Sám to ovšem nikdy nezkoušel, vlastně ani neznal pravidla. „Tak co, hrajete?“ dorážel patron, „ale co na tom, však se to naučíte snadno, není to nic těžkého ani namáhavého, svede to i dědek Lemarche!“ Dědkovi Lemarchovi bylo asi devadesát, byl živou kronikou rue Mouffetard a všichni se na něho odvolávali jako na jasnou autoritu. Upřímně řečeno, byl na svůj věk skutečně obdivuhodně svěží. Dopoledne procházel tržištěm u svatého Medarda, klábosil s trhovci a odpoledne si chvilku zdříml a zašel se projít do Lucemburské zahrady. Nejvíc ovšem Maigreta ohromovala jeho paměť. Ve svém věku se uměl soustředit a přesně zařadit některé události, až z toho přecházel zrak. „Snad bych to taky dokázal…,“ připustil Maigret, a jak se zdálo, jeho souhlas hostinského Michela zjevně potěšil. „Výborně, to je slovo chlapa! Mám dvoje nádobíčko, jedno vám půjčím a hned zítra vyrazíme. Nechám to ta9


3.2.2005 10:22

Stránka 10

dy ženě a dovedu vás tam, abyste se seznámil s ostatními. Pak už budete chodit v pohodě sám. A až skončíte, stejně sem všichni chodí na víno. Mimochodem, není to náhoda, protože já vozím víno z Lézignanu a mám nejlepší sudy „Bergeracu“ a „Entre deux mers“. To je moje silná stránka, sklepy! Kdepak, žádná lednice víno neuchová. Sklepy, to je nejdůležitější! A vůbec, pojďte, dám vám něco ochutnat, na mě…!“ Maigret nestačil ani odpovědět a patron někde zmizel, nechal být ostatní hosty a ani nereagoval na jejich volání. Teď měl v hlavě něco jiného! Nakonec, všichni tu byli tak trochu domácí a kdo by se rozčiloval? Kdo by někam spěchal? Vždyť ta nádherná atmosféra v hospůdce na rohu ulice byla pověstná svou pohodou. Vrátil se za chvilku a držel v ruce zavoskovanou láhev, na níž ani nesetřel pavučiny. Na první pohled měla svou dost dlouhou historii. A patron mířil rovnou k Maigretovi, jako by neviděl nikoho jiného. Ostatně od prvního okamžiku, co se s mladým Maigretem poznal, měl pro něho mimořádnou slabost… S rozkoší a obřadně nasadil vývrtku, a když se ozval typický zvuk vytahovaného špuntu, nasadil výraz, který se dá těžko popsat. I všichni přítomní, štamgasti a přátelé, pocítili, že nastává významný okamžik, že se děje něco zcela mimořádného, a jejich oči se upřely k patronu Michelovi. Ten se tvářil slavnostně a s obřadností obvyklou u královského dvora nalil za naprostého ticha do dvou sklenek rudou tekutinu. Chvíli se na ni jen tak němě zadíval a pak ji zamilovaně zvedl proti světlu, zadíval se na ni a sklenku donesl k ústům. Byl nesporně víc než spokojen. „No, prosím,“ pobídl Paula Maigreta, „co tomu říkáte?“ Paul Maigret nebyl žádný znalec, doma, v Bretani, se pila vždycky spíš kořalka, voňavý calvados a víno jen zřídka. Jenže tady, v Paříži, bylo ochutnávání vína slavností a každý začátečník pochopil, že bez fajnšmekrov10


3.2.2005 10:22

Stránka 11

ství vína nemůže uspět. I při každém obědě nebo večeři se hostitelé předháněli ve výběru vína a mladému Maigretovi se to všechno motalo. Nicméně všichni předpokládali, že nositel tak slavného jména musí být dokonalý ve všech směrech, a už vůbec by je nenapadlo, že nerozumí vínu! Snažil se tedy vyhovět a předstíral úspěšně! „No tak, co tomu říkáte?“ dorážel patron Michel naléhavě. Paul Maigret cítil, jak se na něho upírají oči ze všech stran. Nesměl zklamat. Jenže zrovna ho nenapadala žádná dostatečně jasná formulace a nechtěl se prozradit. Polkl doušek, sešpulil rty a zavřel oči. Po neskutečně dlouhém okamžiku je zase otevřel a pohlédl na hospodského Michela. „Ambra! Božská ambra!“ Sám nevěděl, jak ho mohl napadnout takový nesmysl. Kde se objevil? Vždyť si budou myslet, že si dělá legraci! Ale právě naopak. Michel spokojeně zakroužil utěrkou a rozhlédl se po svém bistru, pěkně od stolku ke stolku, a setkával se s uznalými a obdivnými pohledy přítomných hostů. Prošel kolem nich a do jejich sklenek, které se rychle vyprázdnily, odměřil malý doušek, aby i oni mohli posoudit, jaké víno na počest smutného Maigreta otevřel. A uznalé pohledy pokračovaly. Trefil jsem se, uvažoval Maigret, nebo to dělají jako já? Ale i on přece poznal, že to víno je dobré! „Měl jsem ho schované pro nějakou slavnostní příležitost,“ vysvětloval patron bistra „Au coin de la rue“, „ale když tady pan Maigret je smutný, nebudu přece váhat!“ Maigret zčervenal a sklopil hlavu, nechtěl, aby byl středem pozornosti, naopak, nejvíce by mu vyhovovalo, kdyby si ho nikdo nevšímal, kdyby měl klid a mohl prožívat svůj smutek i osamělost. „Vynikající ročník! Řekl bych, že 1983… ne?“ 11


3.2.2005 10:22

Stránka 12

Maigret upřel zvědavý pohled na svého hostitele a napjatě ho sledoval. Michel se rozzářil jako sluníčko. „Ovšem, ročník osmdesát tři!“ Odhadce se sebevědomě usmál. „Mám doma ve sklípku tři takové lahve…“ Paul Maigret to přece jen dostatečně nechápal, copak je možné, aby někdo poznal podle chuti, o jaké víno se jedná a dokonce ročník? Nedělají si z něho legraci? A jestli to tak je, pak víno má v sobě kouzlo, které ještě nestačil odhalit a měl by to udělat. Michel mu dolil do sklenky zbytek lahodného moku a velice spokojeně se usmál. Jeho oči jako by říkaly: no tak, chlapče, neostýchej se, jdi do toho! Paul se ještě jednou napil a začínal si uvědomovat, že víno mu nejen chutná, ale i trochu stoupá do hlavy. A jako by se mu zdálo, že všechno, co ho doposavad trápilo, začíná se rozplývat, ztrácet a mizet. Nikdo tu nikam nespěchal, nikdo tu nebyl nervózní, byla tu docela domácká pohoda a Paulovi se zdálo, že je patronovi hrozně vděčný a že by to měl dát nějak najevo. Uvnitř ho začínal hřát malý ohníček pohody. Proč se vlastně tak trápím? Proč myslím na něco, co nemohu ovlivnit! Donesl k ústům poslední zbyteček příjemné tekutiny. „No tak vidíte, pane Maigrete, život je krásný, nebo ne?“ Co by na to mohl odpovědět? Vždyť v tuhle chvíli měl nádherný pocit, že se skoro vznáší, a všechno vypadalo docela jinak, než když sem přišel! A Paul se rozhlédl kolem sebe a ani neodpověděl. Ostatně co říct, když kolem je tolik spřízněných, milých duší, které mají pochopení! Bylo to zvláštní: většinu z těch lidí tady kolem neznal, možná trochu, od vidění, když se v bistru na rohu občas zastavil, dal si kávu u barového pultu a zase šel. Možná ani nevnímal, co se děje kolem. Ale najednou měl pocit, že tady jsou všichni jeho blízcí, že mu fandí a dokázali by mu pomoci. Byl to opravdu moc příjemný pocit. 12


3.2.2005 10:22

Stránka 13

Nad Paříží se vznášel pozdní večer, nebe bylo čisté a jistě na něm někde svítily i hvězdy. Večer v osvětleném velkoměstě ovšem nedovoloval, aby jejich kontury byly dostatečně zřetelné. Pan Michel se tvářil opravdu hrdě. „Tak zajdeme na petangu, co?“ „Ovšem, stavím se tu, až se zítra vrátím z práce… Pokud ovšem nenastanou mimořádné okolnosti… však víte…“ Tahle informace vrátila zřejmě všechno do normálních kolejí. Patron vzal prázdnou láhev a odnesl ji do koše za barovým pultem, natočil několik piv pro žíznivé a obsloužil nedočkavce, požadující silnou velkou kávu. I Paulovi připadalo, že svět je najednou nějak čistší a jednodušší. A stačí jen dvě sklenky dobrého vína. Není to snad zázrak? Měl v tu chvíli velice sdílnou náladu. Asi by to nikdy jinak nepřiznal. „Víte, mně je smutno…“ Zvláštní věc: suverénní chlapi, kterým je úplně všechno jasné, kteří všemu rozumějí a nedají se ničím ovlivnit, prostě tvrďáci. A najednou vzhlížejí k tomu mladíkovi s chápajícím nadhledem. Jako by se tím okamžikem uvolnilo cosi laskavého, intimního. Na kraji terasy, která končila zároveň s obrubníkem ulice, vstal jakýsi host a zamířil rovnou k Paulovi. Poplácal ho po rameni a vzdychl. „To víš, chlapče, nečekej, že život ti bude dělat nějaké výhody. Bude tě brát jako nás všechny, to se ví, vinnej nevinnej, všechno jedno. Jestli jsi Maigret nebo nejsi, je to jedno. Ale když jsi mezi námi, nemáš se čeho bát, protože ti vždycky pomůžeme. Jasný? My tady na Mouffu jsme jako rodina a ty už mezi nás patříš, i když o tom asi ještě nevíš…“ 13


3.2.2005 10:22

Stránka 14

A rozhlédl se po ostatních. Všichni přikyvovali, tvářili se velice vstřícně a dávali najevo, že s tím naprosto souhlasí. Paul Maigret vstal. Cítil takovou povinnost. „Merci, merci beaucoup…“ „Děkuji vám… opravdu díky…“ Nad tou podivuhodnou společností se snášel pomalu velmi příjemný a teplý večer. Začínaly se rozsvěcet neonové reklamy, nápisy i světla ve výkladních skříních. Celá ulice byla rázem mnohem pestřejší. Paul Maigret se zase posadil, a aby zakryl své rozpaky, začal dopíjet poslední kapky vína ze své sklenice. A právě v tom okamžiku se zpoza rohu vynořila dvojice krásných dívek, jako z první stránky módního žurnálu, a nebylo divu, že pohledy všech přítomných mužů se k nim stočily. Dívky podrobily všechny sedící muže pozvolnému systematickému a kritickému zkoumání. „Co jsem říkala, tamhle je,“ vykřikla s radostí tlumeně jedna z nich a ukázala na Maigreta. Zamířila přímo k němu a svou přítelkyni vlekla rozhodně s sebou. Maigret nejistě vstal. „Co tu děláš?“ zeptal se nechápavě. Byla to Valja, jeho kamarádka z dětství, která měla na náměstí Alma módní butik. „Hledáme tě…,“ vysvětlovala Valja potichu, jako by měla strach, že všechno, co řekne, by mohly zachytit nevhodné uši. „Tohle je moje kamarádka Dominika!“ Maigret se usmál a podal dívce ruku. „Byly jsme za tebou odpoledne na nábřeží Zlatníků, ale řekli nám, že tam nejsi… ujal se nás asi tvůj šéf…,“ vysvětlovala Valja překotně a neustále se ohlížela po své přítelkyni, jako by potřebovala, aby jí to všechno dosvědčila. Její kamarádka byla mimochodem hezká, asi třicetiletá blondýnka a mužské osazenstvo na terase na ní mohlo nechat oči. Ostatně i Valja byla velice půvabná! Hostinskému to nemohlo jen tak uniknout. 14


3.2.2005 10:22

Stránka 15

„No prosím, on tady teskní, že je slaměný vdovec, a zatím se o něj mohou děvčata zájmem ztrhat!“ zabručel stranou, ale tak, aby ho přihlížející na terase dobře slyšeli. „Není divu, je mladý! To já v jeho letech…“ „Tak se posaďte a řekněte mi, co se děje!“ vybídl Paul Valju a její kamarádku. U jeho stolku byly dvě volné židličky. Dívky se posadily a patron vyčkával, co si objednají, nechtěl být vtíravý, a tak se díval někam stranou a čekal. „Dvakrát presso,“ řekla Valja a pro jistotu zvedla dva prsty. „Hned to bude,“ zaradoval se patron a odběhl k barovému pultu, aby vyplnil přání mladých dam co nejrychleji. „Dlouho jsem tě neviděl,“ podotkl Paul, „určitě někdy od silvestra…“ Oslavovali tenkrát velice divoce až do rána v jedné restauraci na náměstí Monge a byli mimořádně spokojení. Sylvie byla s nimi. Jenže pak se začaly kupit povinnosti, byl v práci celé dny a často i noci. Možná že to byl i jeden z důvodů, proč Sylvie dala přednost stáži v zahraničí. Valja jako by četla v jeho myšlenkách. „Co Sylvie? Nějaké problémy?“ Pokrčil rameny. Nechtělo se mu o tom vůbec mluvit, a tím méně s nějakou cizí dívkou. Podíval se na Valju a rozhodil rukama. „Odjela na stáž, do Ameriky!“ Valja se celá rozzářila. „No prima! Tak budeš mít aspoň víc času na nás… Abys rozuměl, přišly jsme za tebou jako za profesionálem, za detektivem, rozumíš?“ Rozuměl, ale pořád ještě nevěděl, co vlastně po něm chtějí. Byl však Valje vděčný, že se už na nic intimního neptala. Vycítila asi, že mu to není příjemné. A Maigretovi se ulevilo. „Dominika má kousek vedle nás, na náměstí Alma, krámek s parfémy a produkty pro krásu ženy, což tobě 15


3.2.2005 10:22

Stránka 16

určitě nic neříká. Známe se od té doby, co jsme zakotvili v Paříži,“ vysvětlovala Valja a její sousedka se jen zdvořile usmívala. „Víš, ona ti to všechno vysvětlí sama, já jsem jen doprovod!“ Bylo to už jasnější. Ta dívka, co se jmenuje Dominika a je majitelkou nějaké parfumerie, potřebuje pomoc kriminalisty. Vlastně, díky bohu! Čím víc práce Paula čeká, tím méně zbude času na přemýšlení o něčem, co člověk stejně nemůže změnit. Maigret se snažil něco vyčíst z jejího výrazu. Občas se bavil tím, že odhadoval, co mu ten druhý řekne. A stávalo se mu dost často, že to odhadl správně. Co to asi bude? Někdo jí vyhrožuje? Vydírá? A nebo to bude nějaká citová záležitost? Rozvedený manžel a žárlivý milenec. Ale nic z toho se nezdálo pravděpodobné. „Tak tady to máme,“ vyrušil je hostinský Michel a postavil před dívky šálky s pressem a před každého ještě skleničku s calvadosem. „Nezůstanete na večeři? Mohl bych nabídnout čerstvého kohoutka na víně nebo hovězí steak na rokfóru…“ Valja pohlédla na přítelkyni a pak na Paula, netroufala si sama rozhodnout, ale bylo jasné, že by si něco s chutí dala. Maigret ji moc dobře znal a věděl, že Valja je štíhlá od přírody, nikoliv z nějakých nesmyslných diet, které jsou v každém magazínu pro ženy. Byla prostě živel a nenechávala se ničím ovlivnit. „Proč ne, já sem obvykle chodívám, mám to nejblíž, a pak, mám tady protekci…,“ a Maigret nenápadně mrkl na hostinského Michela. Bylo rozhodnuto. Dvakrát steak a jednou kohout na víně. A lahvinka burgundského. Při jídle se mnohem snadněji vypráví! Připili si calvadosem s chutí, cožpak Maigret i Valja se narodili v Bretani a měli s touhle sílou zkušenosti, jenže nebohá Dominika se rozkašlala a nemohla se utišit. Patron se jen spokojeně smál, měl radost, když na 16


3.2.2005 10:22

Stránka 17

hostovi bylo vidět, jak na něho působí jeho vynikající sklep, mohl pak všude potvrdit, že v tomhle bistru se nabízí jen prvotřídní alkohol. „Jídlo bude za chviličku,“ ujistil sedící trojici a zmizel ve dveřích za barovým pultem, které vedly do kuchyně. „Vy jste mě hledaly na nábřeží Zlatníků?“ ujišťoval se. Valja zvedla hlavu a podívala se na Maigreta. „Snad jsme ti nezpůsobily nějaké problémy? Ten tvůj komisař byl velmi příjemný a vůbec nevypadal, že by se snad na nás zlobil. Dokonce nám poradil, kde tě máme hledat!“ Maigretovi z toho šla hlava kolem. Tak komisař Morelon má přehled i o tom, kde jeho inspektor tráví večer! Pomalu a nenápadně si prohlížel Valjinu přítelkyni a uvažoval. Co tak naléhavého je mohlo vést k tomu, aby za ním šly až do budovy kriminální policie, kterou normální Francouzi obcházejí obloukem? Už měl na jazyku zvědavou otázku, když se na terase objevil muzikant s kytarou a foukací harmonikou, postavil se uprostřed a začal hrát. Hrál opravdu moc dobře a hovor u všech stolků ztichl. Dokonce i patron Michel vyhlédl z kuchyně a zůstal stát mezi dveřmi. Muzikant zahrál tři skladby a pak obešel stolky se slaměným kloboukem a u každého něco cinklo dovnitř. Když došel k poslednímu stolku, někdo zakřičel: Přidat! Přidat! Kytaristu to zřejmě nijak nezaskočilo, usmál se, vzal kytaru, nasadil si harmoniku a bez váhání nabídl přídavek. To už mu hospodský nesl svoji prémii, sklenku calvadosu! Mladík se napil, poděkoval a zmizel někde dál na rue Mouffetard. Než obejde všechny zdejší hospůdky a vydělá si na večeři, možná na nocleh a něco k pití, bude jistě půlnoc. „Co mu říkáte? Skvělý co? Je to cizinec, odněkud 17


3.2.2005 10:22

Stránka 18

z východu, myslím, že ze Slovenska nebo tak nějak, ale hraje jako pánbůh, má to v krvi, to se pozná…,“ poznamenal hostinský, když jim servíroval večeři. „To víte, tady na rue Mouffetard začínala spousta slavných. Když jsme to tady se ženou otvírali, někdy v šedesátém třetím, chodíval sem takový zarostlý beatnik, hrál na banjo i na kytaru, dokonce i na píšťalu a nevím už ani na co všechno. Taky jsem mu dával večeři, aby chodil pravidelně, protože hostům se to líbilo. A jednou v létě zmizel, objevil se až na podzim. Povídám mu, co s vámi bylo, a on, že musel jet ke strýci do Alp a že tam pásl krávy. Ale naučil se hrát na fujaru… Jo, talent… Pak natočil první desku s takovou skifflovou skupinou, nějaké černošské spirituály, a začal skládat vlastní písničky. Dneska si je děti zpívají, určitě je taky znáte!“ Valja nevydržela a obrátila k hostinskému zvědavý pohled. „Kdo to byl?“ „No přece Hugues Aufray!“ Michel pyšně ukázal na zeď, kde visela zasklená a podepsaná fotografie slavného zpěváka, jak sedí na pláži, dívá se někam daleko a vedle něj klidně leží pes. „Ten přece zpíval Santiáno! A Céline!“ vyhrkla Dominika. „Ovšem. Taky byl tři roky na prvním místě žebříčku zpěváků, vytlačil na čas dokonce Johnnyho Hallydaye… moc příjemný člověk!“ dodal pyšně hostinský a zahleděl se láskyplně na stěnu. „Ať vám chutná, hned vám to donesu!“ Skutečně byl v mžiku zpátky i se třemi talíři. „Máte to tam docela hezké, jako ve filmu,“ nenápadně navázala Valja na předchozí hovor. „Já jsem ještě nikdy nebyla na policii, natož na kriminálce, představovala jsem si to…“ „Jakpak?“ Valja pokrčila rameny. „To je vlastně jedno, ale když si představím, že to není jen ‚jako‘, ale doopravdy, že honíš zločince a jsi čas18


3.2.2005 10:22

Stránka 19

to v nebezpečí, najednou mě mrazí v zádech. Když si člověk uvědomí, že to není žádná hra, ale že jde o život… Vzpomněla jsem si, jak ses jednou objevil v butiku celý potrhaný! Já si prostě nedovedu srovnat v hlavě, že ten můj kamarád od dětství je taková osobnost…“ „No tak, Valjo, nech toho! Jsem úplně obyčejný a nejmladší inspektor na kriminálce. Nic zvláštního. Každý řidič autobusu nebo taxíku má mnohem víc možností, že se setká s nějakým nebezpečím!“ Maigret si připadal hloupě, že ho Valja před tou neznámou kráskou tak chválí. Zdálo se mu, že slova obdivu k němu vůbec nepasují. A Valja přece neměla vůbec důvod mu lichotit, znali se opravdu tak dobře, že byli skoro jako vlastní sourozenci. Dominika mlčela a pomalu a se sklopenou hlavou zápasila s porcí na talíři. „Nezlobíš se, že tě s tím obtěžuju, že ne?“ zeptala se ho Valja, jako by si teprve teď uvědomila, že možná nepřišla vhod, „jen řekni, prosím, jestli se ti to nehodí, hned zmizíme…“ Paul Maigret se chtě nechtě usmál a jen odmítavě mávl rukou. Valjina překotnost se s věkem vůbec nijak nezměnila! A navíc se roztomile začervenala. „Valjo, ještě jste mi ale vůbec neřekly, o co jde! Jak mám vědět předem, že budu schopen pro vás, respektive pro Dominiku, něco udělat?“ Dominika konečně zvedla hlavu a podívala se káravě na Valju. „Ovšem, má pravdu. Mluvíme o všem možném, jenom ne o tom, kvůli čemu ho hledáme!“ a otočila se k Paulovi, provinile zamrkala dlouhými řasami, ale bylo to velice půvabné. „Jestli dovolíte, já vám to ve stručnosti povím. Třeba vám to bude připadat směšné, ale ať…“ Paul ji pozorně sledoval. Ale jak se ukázalo, ani ona nebyla o nic víc stručnější. I ona měla potřebu opakovat to, co jim lišák Morelon určitě schválně navyprávěl! 19


3.2.2005 10:22

Stránka 20

„Víte, pan komisař nám říkal, že jste z jeho mužů nejschopnější a že vás pověřuje těmi nejdelikátnějšími případy, protože jste navíc velice jemný, citlivý, inteligentní a diskrétní…“ Možná si všimla, že Paul Maigret dokonce zčervenal. Dominika však nevypadala, že by mu chtěla lichotit, prostě jen opakovala, konstatovala. Asi to Morelon skutečně řekl! „Omlouvám se, že vás vyrušujeme takhle v soukromí, já bych si to nikdy nedovolila, ale znáte asi Valju, nedala jinak a tvrdila, že jste tak dobří přátelé, že si to můžeme dovolit…“ „Měla pravdu, skutečně je to tak!“ potvrdil jí to Paul. „Valja si myslela, že to spěchá a že nesmíme ztrácet čas.“ Paul Maigret ji sledoval a pokyvoval hlavou. „Můžete být trochu konkrétnější?“ Mladá žena poněkud znervózněla a ohlédla se na Valju, jako by u ní hledala pomoc. Ale Valja se věnovala své večeři a nic ji nemohlo od ní odtrhnout. Dominika tedy ztišila hlas a přivřela oči, trochu se ostýchala. „Počítám, že s tím budou i další neplánované výlohy, na penězích ale nezáleží. Neohlížejte se na nic!“ A vylovila z kabelky šekovou knížku, jako by chtěla dokázat, že to, co říká, myslí vážně. „Není třeba,“ zarazil ji stejně diskrétně Maigret, „ale já ještě pořád nevím, co se stalo, co potřebujete. Proč to všechno tak spěchá?“ Dominika se opět zoufale podívala na Valju a pak na Maigreta, pokrčila rameny a hlava jí trochu poklesla. „Jsem tu kvůli své starší sestře. Najednou zmizela. Nemám o ní žádné zprávy, neozvala se. Chci ji prostě najít, nelíbí se mi to a bojím se, že se jí něco stalo…“ Maigret zavrtěl nedůvěřivě hlavou. „To myslíte vážně?“ 20


3.2.2005 10:22

Stránka 21

„Naprosto.“ „A kolik je té vaší sestře?“ „Osmadvacet.“ Paul Maigret nechtěl být nezdvořilý, Dominika byla přece přítelkyně Valji, ale tohle? Kdyby každý, kdo nemá zprávy o svém blízkém, přišel na kriminálku a chtěl by, aby dotyčného nebo dotyčnou našli, nedělali by nic jiného! Bylo mu jen divné, že je Morelon rovnou nevyhodil! „Já vím, že vám to připadá praštěné, říkala jsem to Valje, ale ona trvala na tom, že to musíte vědět!“ vysvětlovala Dominika. Valja přikyvovala zaujatě na souhlas a sledovala Maigreta velmi pozorně. „Abych byla konkrétní, moje sestra Marie se z ničeho nic ztratila, ale ne z domova! Oznámili mi to před měsícem z Armentieres. Léčila se tam v sanatoriu, mívala totiž deprese a tam jí to vyhovovalo. Bývala hodně nervózní, a když na ni padla deprese, nedokázala se ani o sebe postarat, jen ležela v posteli a ani nevstávala. Ale když deprese přešla, byla docela normální, jako vy nebo já. Nikdo by na ní nic nepoznal.“ „Myslíte tím to známé armentierské specializované zařízení?“ zeptal se Maigret s předstíranou věcností. „Ano, tamější psychiatrii,“ odpověděla mladá dáma bez zábran, jen se snad malinko začevenala, „měla zase ty svoje úzkosti a deprese, bála se lidí a vůbec vycházet ven, ale věřte mi, že mimo tyhle epizody byla vždycky docela zdravá a nic jí nechybělo. Byla navíc moc krásná!“ A Valja stále přikyvovala. Maigret se už smířil s tím, že zbytek večera bude poslouchat nějaký příběh, do kterého podle všeho nebude schopen zasáhnout. Tvářil se však nadále vstřícně a trpělivě. „Vadil jí každý silnější zvuk a skoro přestala jíst, neměla vůbec chuť k jídlu…“ 21


3.2.2005 10:22

Stránka 22

Moc jasné mu to stále nebylo. „A nespáchala sebevraždu?“ vylétlo mu z úst. Dominika rezolutně zavrtěla hlavou. „Kdepak, ona milovala život! Proto se šla vždycky hned léčit, šla tam sama a dobrovolně. Věděla, že to za pár týdnů pomine a bude zase docela fit.“ „A jak často ty deprese měla?“ „Trochu se to pokaždé zhoršovalo na jaře a na podzim, ale na sanatorium to nebylo, jen tak jednou za dva roky…“ Maigret dojedl, odsunul talíř, nalil si víno a zamyslel se. Tak sestra téhle andělské bytosti zmizela z blázince na severu Francie. Ztratila se? Zabloudila? A nebo utekla? „Léčila se tam tentokrát třetí měsíc a byla velice spokojená, skoro denně jsme si telefonovaly, říkala, že jedině tam se dokáže zbavit toho nahromaděného napětí a úzkosti, co se u ní v pravidelných intervalech projevují. Bylo mi jí líto, taková krásná dívka a takové trápení! Jenže ona to nesla statečně. Navíc, jako mnoho pacientů, ona věřila doslova tomu, co jí lékař řekl, bylo to jako zákon!“ „A kdo ji tam ošetřoval?“ „Nějaký doktor Roeland, to byl lékař, na kterého nedala dopustit, a jakmile se její stav zhoršil, volala mu a domluvila si pobyt v sanatoriu.“ „Skutečně jí vždycky pomohl,“ přidala se Valja zasvěceně, „vracela se domů jako znovuzrozená, a když přijela za Dominikou do Paříže, byla s ní legrace, jako kdyby nikdy žádnou depresi neměla!“ Dominika se nadechla a skočila jí do řeči. „Jenže tentokrát tam ten doktor nebyl. Odjel do Spojených států na nějakou stáž, takže Marii ošetřoval někdo jiný. A i tak si zvykla.“ Na stáž, doktor Roeland odjel na stáž! Všichni odjíždějí někam na stáž, jen Maigret zůstal v Paříži. „A kampak odjel na stáž?“ 22


3.2.2005 10:22

Stránka 23

Dominika pokrčila rameny. „To nevím, je to snad důležité?“ „Ne, asi není, jen mě to tak napadlo…“ Valja chápavě přikývla. „To nic, Paule, všechno se vyřeší, to jenom teď jsi takový přecitlivělý na všechno, co ti ji připomene. Bude to zase dobré, uvidíš,“ řekla chlácholivě. Maigret přikývl. „A měly ty její deprese nějaký důvod?“ Dominika se na něj podívala zpříma, jako by chtěla v jeho očích vyčíst něco konkrétního, třeba co tím myslí, jako by chtěla navázat na sled jeho myšlenek. „Chcete vědět, kdy měla depresi poprvé?“ Maigret přisvědčil. „To už bude dost dlouho, přesné datum vám nepovím, ale dávala jsem si to vždycky do souvislosti s jejím porodem. Dítě jí totiž zemřelo třetí den po narození a manželství se nakonec taky rozpadlo, neunesli to.“ „A nevíte, proč to dítě zemřelo?“ „Něco s krví… počkejte, kvůli Rh-faktoru, protože Marie měla jiný než její muž a to dítě mělo krev po otci, a tak matčino tělo vlastně bojovalo proti vlastnímu dítěti… tak nějak mi to vysvětlovala…“ „Takže by se tehdy každopádně nějaký důvod pro depresi našel, co?“ „Nejspíš ano, ale od té doby ji prodělala ještě několikrát, ale to už žádný jasný důvod nevidím!“ „Tentokrát nic?“ „Těžko říct. Já o ničem nevím. Přepadalo ji to buď na jaře, a nebo na podzim, to se jí nálada zhoršovala, ale jiný důvod opravdu neznám, spíš mám pocit, že to bylo zcela nezávislé na nějakých zážitcích.“ Dominika se otočila k Valje, jako by od ní čekala podporu, a Maigret uvažoval, jak se dá krásně z pohledů, gest i z tónu hlasu odečíst obsah a hodně pochopit na té nonverbální rovině. Dominika se o sestru nepochybně velice bála. 23


3.2.2005 10:22

Stránka 24

Nechápu, jak se někomu může ve cvokhauzu líbit, pomyslel si v duchu, ale nahlas neřekl nic. „Třeba se jí tam nakonec přestalo líbit,“ uvažovala Valja, jako by i ona dokázala číst cizí myšlenky, „udělalo se jí líp, už necítila potřebu být někde zavřená za mřížemi. Tak prostě ze sanatoria odešla. Měla na to přece právo. Nikdo nemůže někoho zavírat proti jeho vůli!“ Ale Dominika s její představou zcela jasně nesouhlasila. „Tomu já nevěřím. Proč by to dělala takhle? Proč by utíkala tímhle způsobem? Jako uličnice? Mohla by kdykoliv požádat o propuštění a nikdo by se jí na nic neptal, nikomu by do toho nic nebylo. Vždycky nakonec požádala sama o dimissi. Byla v sanatoriu dobrovolně, dobrovolně tam přišla, mohla odejít podle svého uvážení, kdy se jí zlíbí, nikdo ji tam nikdy nezavíral, neomezoval. Opravdu by nemusela utíkat!“ Maigret povzdychl. „Jak vás poslouchám, ani vy nemáte pro to, co se stalo, logické a srozumitelné vysvětlení, nenapadá vás žádný motiv,“ konstatoval Maigret, „jen fakta. Vaše sestra bez udání důvodu zmizela a neozvala se, nedala nikomu žádnou zprávu. A tahle situace trvá měsíc…“ Dominika pomalu a rozvážně přisvědčila. „Ano, zmizela, nic nenapsala, nezavolala, nikomu nic neřekla. Přesně tak. Podívejte, pane Maigrete, znala jsem sestru výborně, byla velice uvážlivá, nikdy neudělala jen tak nějakou zbrklost, to já jsem proti ní byla vždycky ztřeštěná! Marie se snažila o všem uvažovat, přesně podle pořekadla dvakrát měř a jednou řež. Pro její zmizení mám jen jedno vysvětlení, a proto jsem taky znepokojená. Valja vám potvrdí, že nejsem nějaká hysterická holka, co hned vidí to nejhorší. Ale já mám důvodně strach! Sestře se stalo něco zlého, nečekaného… prostě to cítím! A jestli o sobě doposud nepodala žádnou zprávu, tak jen proto, že nemohla! Z nějakého 24


3.2.2005 10:22

Stránka 25

neznámého důvodu nemohla. Někdo nebo něco jí v tom brání!“ Jakási otázka se teď přímo nabízela, pálila na jazyku, ale Maigret neměl sílu ji pronést. Předešla ho a odpověděla, aniž by se musel ptát. „Ano, bojím se, že je mrtvá.“ „Takže přece jen sebevražda?“ „Ne,“ prohlásila dutě a jistojistě, „myslím vražda. A proto jsem nakonec přišla na kriminálku!“ Paul se však ještě nechtěl jen tak vzdát své původní myšlenky. „A co když toho všeho měla jen tak plné zuby a chtěla prostě začít žít někde jinde a s někým jiným, přetrhat všechny dosavadní svazky. Změnit všechno, životní styl, prostředí, přátele, rodinu, návyky, zkrátka všechno, úplně všechno. Stát se někým jiným…“ Něco podobného právě v těchto dnech prožíval a měl pocit, že to taky musí někomu říct, někde vykřičet. Bál se dokonce, že to na něm všichni musí poznat. Že by to taky byla deprese? A copak všichni nemají někdy takový pocit? „Co když si udělala jen takovou malou tajnou dovolenou a vůbec ji nenapadlo, že o ni budete mít takový strach?“ „No tak ji najděte, já budu jenom ráda!“ A tiše dodala: „Prosím vás…“ Maigret se na ni usmál, jak nejlépe uměl. Už mu byla nějak bližší, začal ji chápat. „Nezlobíš se?“ zeptala se Valja a podívala se na něj, „za kým jiným bychom měly jít, když ne za tebou?“ „To víš, že se nezlobím,“ ujistil ji. „A dávám si to dohromady…“ Bystré oko hostinského postřehlo, že všichni dojedli, rychle sesbíral prázdné talíře, a než se vzpamatovali, stál před nimi velký podnos se sýry a pak i borůvkový koláč. „Ještě kávičku?“ Maigret na nic nečekal. „Ovšem. A napište to všechno na mě!“ Měl v tomhle bistru svůj účet. Bylo to praktické, mohl se tu zastavit 25


3.2.2005 10:22

Stránka 26

kdykoli a jen tak, nepotřeboval ani peníze, ani kartu. Všechno na té kamarádské sousedské bázi. Snad právě tohle mu teď pomáhalo. Posezení tady mělo neosobní a docela kamarádský charakter. „Jestli dovolíte, já to všechno shrnu, abych to nepopletl. Můžete mne kontrolovat,“ řekl Paul a pohodlně se opřel. Dvě dívky u stolečku na něho upřely pohled a čekaly. „Jmenujete se Dominika a je vám šestadvacet, vaší sestře Marii bylo osmadvacet a je tedy o dva roky starší,“ začal. Nemohlo mu uniknout, že Valja a její kamarádka se naráz usmály. Co jsem řekl tak směšného, ptal se sám sebe v duchu, ale hned pokračoval dál. Přece jen však se snažil formulovat opatrně. „Mladší sestra je ještě svobodná, zatímco starší sestra má už za sebou manželskou zkušenost a dokonce tragickou smrt novorozeného dítěte. Následoval rozpad manželství, protože jejich soužití (její manžel byl úředník, který asi neměl moc smysl pro humor) moc neklapalo…“ „Máte pravdu, následovaly nechutné scény, prý ji i tloukl, říkali sousedé, ale Marie si sama nikdy nestěžovala.“ Raději o bývalém manželovi nemluvila… A jestliže mělo dítě překlenout první neshody, pak jeho smrt vyvolala definitivní roztržku, už je docela nic nespojovalo, uvažoval dál. „Od té doby, nejčastěji někdy na jaře a nebo na podzim, trpěla vaše sestra těžkými depresivními stavy a protože nežila v Paříži, ale někde na severu…“ „Žila přímo v centru Lille, na náměstí Republiky, naproti nádraží,“ upřesnila Dominika. „A proto bývala hospitalizována s depresemi v Armentieres. I tentokrát. Všechno bylo zdánlivě jako obvykle, až před měsícem dostala slečna Dominika stručnou informaci ze sanatoria v Armentieres, že její sestra Marie odešla z nemocnice…“ 26


3.2.2005 10:22

Stránka 27

„Byla vypsána ze stavu… Ale já je podezřívám, že to všechno jen tak administrativně udělali, zakamuflovali, aby to nebylo napadnutelné. Myslím si, že sestra prostě zmizela a oni si nedali práci, aby ji hledali, prostě ji vyškrtli a hotovo!“ „A proč si to myslíte?“ zeptal se Maigret. „Protože Dominika, když se její sestra celý týden ani potom neozvala, což udělala vždycky neprodleně, jakmile se cítila líp a byla opět doma, se vypravila za ní, do Lille,“ vmísila se Valja. „Jela bych s ní, ale zrovna měla moje prodavačka dovolenou a někdo musel zůstat v butiku.“ „A já jsem k velkému překvapení zjistila, že sestra není doma, že tam dokonce ani dlouho nezašla, že tam nebyla déle než dva měsíce, ani po celou dobu, co odešla do sanatoria se tam neobjevila. Všechnu korespondenci jí schovávala domovnice. V místě bydliště ji nikdo ani nezahlédl, nevěděl o ní dokonce ani bývalý manžel. I za ním jsem zašla… Zdálo se, že je překvapený, ale na něm nejsou nikdy žádné emoce vidět. Ani on netušil, že by měla být ze sanatoria doma – a to bydlí v sousedním domě!“ „Věříte mu?“ Dominika se zarazila. „Proč ne. Vypadal skutečně překvapeně. Je to suchar, ale myslím, že by jí nechtěl ublížit!“ „Ale říkala jste, že se kdysi hádali a že ji i tloukl!“ „To říkali sousedé, ona si nikdy konkrétně nestěžovala.“ Zdálo se, že mu Dominika docela věřila. A podle všech známek se Marie po odchodu z nemocnice doma neukázala. Jistě by si jí někdo všiml. „Jela jsem se samozřejmě zeptat do sanatoria, ale nikdo mi tam nedokázal dát nějakou srozumitelnou odpověď nebo informaci. Nikdo nic nevěděl! Všichni krčili rameny, jako by to tam bylo docela normální, že pacienti mizí jen tak a nikdo o nich neví!“ „Ale něco vám říct museli!“ 27


3.2.2005 10:22

Stránka 28

„Že sestra byla naposledy na vycházce v parku, jako ostatní pacienti, ale už se nevrátila ani na svačinu, ani na večeři. Postrádali ji i v noci. A když se nevrátila ani za dva dny, byla administrativně propuštěna – to se prý tak obvykle dělá, protože ji nemohou dále mít ve stavu, když tam de facto není – z kanceláře jen odešlou příbuzným, jejichž jméno a adresu pacient udává při přijetí v chorobopisu, což v tomto případě jsem byla já…“ A od té doby se její sestra neozvala, nedala o sobě jakkoliv vědět, že je naživu. A její mladší sestra Dominika se domnívá, že se jí muselo něco přihodit. Něco zlého přihodit. Dojedli borůvkový koláč a dopili kávu. V tom příjemném pařížském večeru se rozlévala zvláštní malátnost. „Chci prostě vědět, co se s ní stalo. Co s Marií je! Ať je to cokoliv, chci znát úplnou pravdu! Pomůžete mi?“ Byla to naprosto konkrétní otázka a nedalo se z ní vyklouznout. „Jestli vám to můj šéf slíbil, jsem k vašim službám. Zítra ráno ho požádám o dispozice, a když bude souhlasit, pustíme se hned do toho!“ Bylo vidět, že si Dominika i Valja oddechly. „Já myslím, že bude pro,“ řekla Valja a mrkla spiklenecky na Paula, „a když to bude vyšetřovat sám Maigret…“ Paul by jí asi něco odpověděl, ale patron Michel stál zase u jejich stolku, utěrku přehozenou přes ruku. „Tak vidíte, pane Maigrete, všechno má svůj čas! A to jste byl odpoledne ještě celý zničený! Jak se tak dívám, asi se na tu petangu hned tak nedostanete, co? A čímpak mohu ještě posloužit?“ Na věži kostela svatého Medarda odbíjela desátá. „Musíme se vrátit…,“ uvědomila si Valja, „…maminka čeká!“ „Dobrá, doprovodím vás,“ nabídl se Maigret, „stejně jsem se chtěl projít a spát se mi taky ještě nechce.“ 28


3.2.2005 10:22

Stránka 29

Vstali a pomalu všichni tři kráčeli zvolna uličkou Mouffetard přes náměstíčko Contrescarpe k Pantheonu a pak kolem Lucemburské zahrady až na nábřeží Seiny. Tam, u mostu Alexandra III., se Maigret zastavil. „Kousíček přes most v pohodě dojdete, já se pomalu vrátím. Chci si to v klidu ještě promyslet. A ráno se ozvu, jak se domluvím s komisařem.“ „Kdybyste potřeboval, připojila bych se k vám. Trochu to tam už znám… kdybyste si chtěl zajet do Armentieres…,“ řekla tiše Dominika. „No, to není špatný nápad! Možná že ho rád využiji! Krásnou mladou dámu a moudrého šéfa musí člověk ctít. Ostatně do Lille to po dálnici není tak daleko, za dvě hodiny jsme tam. Určitě bude třeba na místě prověřit ještě jednou všechny jejich záznamy! A co ty, Valjo, jela bys taky s námi?“ Valja pokrčila rameny. „Zkusím to, ale nic neslibuji.“ Díval se za oběma dívkami, jak mizí na protější straně mostu, a uvědomoval si, že už se cítí mnohem lépe. Na Seině projížděla osvětlená loď a z paluby se nesl zvuk otvíraných lahví šampaňského. Teplý srpnový večer.

2. V noci sprchlo a déšť osvěžil vzduch. Po celé rue Mouffetard se vznášela příjemná vůně, něco jako směsice jasmínu a lípy, což v polovině srpna bylo poněkud nezvyklé.

29


3.2.2005 10:22

Stránka 30

Trhovci rovnali čerstvou zeleninu a ovoce do obdivuhodných pyramid, a tak tu vedle sebe čněly hrušky, jablka, pomeranče i mrkev a nebo rajčata. V rohovém zelinářství madam Bonpointové zase lákala hromada lahodných melounů z Cavaillonu a obrovských šťavnatých broskví z Provence. Paní Lemarchandová vstávala odjakživa brzy ráno, někdy o šesté, nejpozději v půl sedmé. Když kdysi pracovala jako prodavačka v obchodním domě Au bon marché, ráda se před směnou v oddělení kožené galanterie prošla, pozdravila se s trhovci, všichni se tu přece znali – a pak zamířila zvolna až k obchodnímu domu pěšky, nebylo to daleko, alespoň se jí to nezdálo, a měla pocit, že se nadýchá do rezervy čerstvého vzduchu, když uvnitř je jen umělé osvětlení a klimatizace! A později, s přibývajícími roky, chodívala vyvenčit pejska, který jí dělal společnost od okamžiku, kdy odešla do důchodu a krátce nato zemřel její manžel. Syn s dcerou se rozhodli, že se musí o někoho starat, a tak jí koupili štěně kokršpaněla. Starala se o něho skoro patnáct let. Když jí její miláček umřel v náruči, plakala snad víc, než když pochovávala manžela… Cítila, že je na světě už docela sama, a rozhodla se, že už si žádného pejska nepořídí. Zůstal jí však ranní rituál: procházela se s místními pejskaři, provázela je, jako by i ona musela venčit psa, a povídala si s nimi. Ani jí nepřišlo, že už je sama. Ranní procházka je svým způsobem velice zvláštní, protože v takovou časnou hodinu se vždycky jen rozváželo mléko, metaři čistili ulice, popeláři odváželi smetí a jinak všichni spali. Jen pejskaři ne. Ti ještě se snem na víčkách a někdy zachumlaní do svetrů, a na podzim a v zimě i do kabátů, klopýtali za svými čtyřnohými miláčky a nechali se vláčet sem a tam. Vždyť všechno je třeba očichat, prověřit! Paní Lemarchandová byla zdejší rodačka, žila odjakživa v ulici Ortolan ve starém domě, který jako by za30


3.2.2005 10:22

Stránka 31

spal rozvoj doby. Ještě před deseti lety si nosila do svého bytečku vodu z jediného vodovodu v přízemí a topila pořád uhlím. I v létě si zavlažovala ve studených, z opuky postavených zdech, dvěma kbelíky uhlí. Byla tu ovšem šťastná. I tohle ráno si vyšla na svou pravidelnou procházku. Pozdravit se s ostatními, poptat na zdraví. Vždyť denně ubývalo jejích přátel, každý den někdo odešel, zemřel. Vnímala to jako běh života, netrpěla nikdy depresí a těmi moderními chorobami civilizace. Naopak, všichni ji znali jako veselou a dobromyslnou stařenu, která na ostatní přenáší nakažlivě dobrou náladu. Skutečně, snad nikdo ji neviděl zachmuřenou, rozzlobenou a nebo nešťastnou. Sešla po dřevěném schodišti, které vrzalo při každém kroku, a dole v tmavém průjezdu si všimla na zaprášené vývěsce, na vnitřní straně vrat, nějakého nového lístečku. Zastavila se a chvíli hledala brýle, aby si mohla přečíst, co je tam napsáno. Ještě včera večer, když se vracela z nákupu, nic tu nebylo. Někdo to tu musel přišpendlit později, lísteček se v průvanu třepotal a povlával. Tak co nám to zase někdo chce? ZÍTRA PŘIJDU VYBÍRAT NEDOPLATKY ZA ELEKTŘINU A PLYN! A nic víc, jen hůlkovým písmem oznámení a nečitelný podpis. Asi nikdo tomu oznámení nevěnoval pozornost, proč taky. Navíc v tomhle starém domě v ulici Ortolan žili jen samí staří nebo osamělí lidé, většina z nich ani pořádně neviděla, natož aby si všimli v tmavém a špatně osvětleném průjezdu malého lístečku! Ale paní Lemarchandová, i když jí bylo skoro šestasedmdesát, byla ještě čiperná, jenže ty oči! Rozeznala obvykle bez brýlí jen obrysy, ale i ty stěží. Prý má rozpad sítnice na obou očích, nedá se s tím nic dělat. Ani ta moderní medicína nic nepomůže! A tak poznávala známé prakticky jen podle hlasu, ovšem elánu měla ještě pořád dost. Přečetla si oznámení a zamyslela se. Pak jen pokr31


3.2.2005 10:22

Stránka 32

čila rameny a pokračovala ve své ranní procházce. Té nemohlo nic zabránit! Se svou starou nákupní taškou se vydala k pekaři na náměstí Contrescarpe. Pro čerstvou bagetu. Tak začínala její každodenní pouť. U pekaře Fauchona byla první zastávka, dokonce se tam i posadila a jen se chvíli dívala a sledovala, jak se rychle v krámu střídají nakupující. Druhou zastávku měla v dolním konci rue Mouffetard, kde kupovala čerstvé mléko, které denně dovážel nějaký soukromník z předměstí ze své farmy. A pak pomalu stoupala zase vzhůru, postála u řezníka a v rybárně, tašku odložila na chodník, ale málokdy něco kupovala. Moc toho už nesnědla a její jídelníček byl jednotvárný. Snad jedinou výjimkou bylo filé z tuňáka, které si dopřávala v neděli. Čas jí plynul pomalu a jednotvárně, ale paní Lemarchandová si nestěžovala, nesnažila se tomu bránit, a snad dokonce tuto monotónnost nějak zastavit, pouze ji registrovala. Noviny nečetla už dávno, jediným spojením se světem byli lidé v její čtvrti, od nich se dozvěděla všechno důležité. Na televizi se nedívala, měla doma sice aparát, starý, černobílý, ale obrázky už neviděla, byly to pro ni jen rozmazané flíčky, které občas splašeně poskakovaly. To jí však nevadilo, stačil zvuk, hodně nahlas, nedoslýchala, což vzhledem k jejímu vysokému věku nebylo nijak překvapivé. Někdy však s redaktory polemizovala, jen tak, aby si měla s kým popovídat. V okolí byla oblíbená, měli ji rádi. Tedy toho srpnového dne vstala jako obvykle brzo. Svěží vlhkost z ulice lákala k procházce, bylo to příjemné takhle ráno, pak, když vyšlo slunce a opřelo se do kamenných domů a ulic, nebylo venku k vydržení. To se vždy stáhla domů, a pokud jí bylo v chladném bytě zima, trochu si zatopila! 32


3.2.2005 10:22

Stránka 33

Tentokrát obešla celou ulici velkým okruhem, několikrát se zastavila, ale ani ne proto, aby si s někým popovídala, prostě jí nestačil dech. A ulice Mouffetard stoupá dost prudce! Když se vrátila do svého bytečku v druhém patře, odkud bylo vidět jen na střechy zdejší čtvrti, otevřela okno, aby sem vniklo také trochu srpnové svěžesti, a pak se zamyslela. Jestlipak mám ještě dost uhlí? Kbelíky s uhlím stály vždycky vedle dveří, byly tam připravené, jeden plný, druhý prázdný. Nabízeli jí, že budou posílat někoho ze sociální služby s obědem a také na úklid, nákup a donést uhlí. Odmítla. Stačí si na všechno ještě sama! Nesnesla pomyšlení, že by se o ni musel někdo starat! I když chůze byla den ze dne namáhavější. Vzala prázdný kbelík a nakročila ke dveřím. A vtom někdo zazvonil. Když uslyšela zvonek, zůstala překvapeně stát. Kdo by to mohl být? Tak zřídka u ní někdo zazvoní: jednou za měsíc pošťák, když jí nese skrovný vdovský důchod. A někdy sousedka z přízemí. „Kdo je tam?“ zeptala se opatrně. Naučila se rozeznávat lidi podle hlasu. „Výběrčí!“ ozval se jasný mladý, asi dívčí hlas, „máte nedoplatek za elektřinu, paní Lemarchandová!“ Opatrně odemkla a otevřela dveře dokořán. „Máte nedoplatek za elektřinu,“ opakovala dívka, které nebylo moc dobře vidět do tváře, žárovka na chodbě nesvítila a přirozené světlo padalo shora jen málo. Dívka byla černovlasá a měla přes rameno kabelu, jakou kdysi, když ještě na Italském náměstí jezdily tramvaje, nosili tramvajáci. „A jak se dívám i za plyn… no, to dělá dohromady dvě stě třicet pět euro a dvacet centimů,“ řekla dívka se sklopenou hlavou, zahleděná do nějakých papírů, kterými neustále listovala. „Bože, tolik?“ spráskla ruce paní Lemarchandová. 33


3.2.2005 10:22

Stránka 34

„To snad ani není možné, nepřehlédla jste se mademoiselle?“ „Kdepak, paní, elektroměr nelže, můžete si to překontrolovat, podívejte.“ A zamávala jí před nosem nějakým listem papíru. Elektroměr čněl ze zdi hned vedle vstupních dveří do bytu. „Ráda bych, ale já na taková číslíčka už vůbec nevidím, slečno… Kolik jste říkala, že to dělá? Dvě stě… kolik…? „Dvě stě třicet pět euro dvacet centimů,“ opakovala jí už trochu naštvaně. „Takové peníze!“ povzdychla si paní Lemarchandová. Dívka netrpělivě přešlápla. „To víte, dneska elektřina něco stojí!“ pronesla významně. Paní Lemarchandová pokrčila rameny. „Jenže já doma tolik peněz nemám!“ „Jak to, že nemáte? Copak jste si nepřečetla, že dneska přijdu?“ „Ale přečetla, přečetla…,“ odpověděla paní Lemarchandová, „…už včera.“ Nasadila nešťastný tón, snad aby tu mladou výběrčí ještě víc nepodráždila: „Jenže jsem netušila, že to bude tak drahé! Víte co?“ Výběrčí se tvářila kysele a neříkala nic. „Já si dojdu vybrat peníze do banky, už bude otevřeno. Není to daleko, kousíček pod Pantheonem… Co říkáte?“ Výběrčí se rozhlédla a nasadila smířlivější tón. „Mohla bych vám tam zaběhnout,“ nabídla se, „jistě vás už ty schody zmáhají! Co říkáte? A kdepak máte účet? U Credit Lyonais? A nebo jinde?“ „Jo, tam… u Credit Lyonais… Ale já si tam ráda dojdu, nemyslete, jsem ještě dost čiperná. Než obejdete ostatní, budu zpátky! A nebo se raději stavte odpoledne, to bude jistější, kdyby tam byla fronta… To víte, lidé si vybírají peníze na dovolené…“ 34


3.2.2005 10:22

Stránka 35

„Tak dobře,“ souhlasila dívka, „ale pospěšte si, nemám jenom vás, rozumíte! Nebo přijdou zřízenci a odpojí vám hodiny. A budete si svítit svíčkou! Budu tady ve dvě odpoledne, tak abyste to měla připravené a nezdržovaly jsme se!“ Asi to zapůsobilo. „Samozřejmě, samozřejmě, jenom se na starou ženskou nezlobte,“ drmolila paní Lemarchandová a vyklouzla na chodbu, kbelík postavila u dveří, ty za ní zaklaply a už kráčela dolů po schodech. Zaslechla ještě dlouhé zvonění u sousedních dveří, ale neotočila se, spěchala. Měla toho všeho plnou hlavu! A vlastně jí vůbec nevadilo, že slunce začalo pražit. Hnala, jak nejrychleji mohla, vzhůru po ulici Mouffetard. Bylo to opravdu příjemné a vlahé srpnové ráno! Do Maigretova pokoje pronikaly otevřeným oknem první paprsky slunce a stejně jako svěží vůně z Botanické zahrady dorážely na spícího Paula. Probudil se nadobyčej časně, nebylo ještě šest hodin. Spát se mu však už nechtělo. Otevřel oči a chvíli uvažoval, co ho vlastně čeká, říkal tomu „nastartování počítače“. Slyšel, že když si člověk ráno hned po probuzení řekne, jak se jmenuje, co dělá a co ho ten den čeká, bude mít výhodu, protože jeho naprogramování mu ulehčí námahu. Bude tak lépe zvládat i ty věci, které přijdou jaksi navíc. Polohlasně se tedy pozdravil. „Dobrý den, Paule…“ Kdyby ho tak někdo sledoval, musel by se smát! Přemítal dál jen v duchu: musí vyřídit zbylou administrativu, které snad nebude moc, protože srpen tradičně ani na nábřeží Zlatníků není nijak náročný, absolvovat pravidelnou středeční poradu u komisaře Morelona, vyzvědět, co tam vlastně Valja a Dominika napovídaly, zjistit, co si o tom šéf myslí, a pak zavolat Valje. Nebude-li nic naléhavějšího, může se pustit do pátrání. 35


3.2.2005 10:22

Stránka 36

V půl sedmé vstal, osprchoval se, oholil a vydal se do práce. Co ostatně doma? Co mezi čtyřmi zdmi, když navzdory veškeré snaze na něho pořád padal takový smutek a stísněnost. Nikdy by nevěřil, že je schopen prožívat Sylviin odchod tak intenzivně. Ale bylo to tak, i když si snažil namluvit, že mu vůbec nevadí, že se celý týden neozvala. A nebude to on, kdo ji bude někde stíhat! To ne! Dělalo mu dobře, když chodil po ulicích a nebo byl někde mezi lidmi, třeba jako včerejšího večera v bistru na rohu ulice Pot de fer. Sešel po vrzajících dřevěných schodech a zamířil do pekařství. Chodíval tam po ránu pravidelně, kupoval si dva croissanty, které tady pekli mnohem lépe než v celém širokém okolí. Ostatně když měl počátkem srpna pekař dovolenou, Maigret si uvědomil, jak mu ten ranní rituál chybí. A při pouhém pomyšlení na loupáčky se mu v ústech skutečně sbíhaly sliny. Uvědomoval si, že se za pouhý rok s ulicí Mouffetard sžil. I místní ho vnímali jako svého, přijali ho. To pochopil předcházejícího večera a byl za to upřímně řečeno velice vděčný. Od vidění tu znal skoro všechny. I tu babku, co seděla na židličce uvnitř pekařova krámku. Nevěděl sice, jak se jmenuje, ale vídal ji tu pravidelně, někdy jen tak postávala, s někým si povídala, prohodila pár slov, jindy jen pozorovala hemžení lidí a pak se stejně tiše zvedla a šla dál. Patřila sem. „Dobrý den,“ pozdravil Maigret nahlas. Pekař zvedl hlavu a rovnou se otočil k přepravce, kde byly poskládány krásně voňavé loupáčky. „Ano prosím, dvakrát, jako obvykle, přeji hezký den!“ Co na tom, že to pekař říkal mechanicky, ale pamatoval si ho. Maigret vzal své dva croissanty do zakrouceného pytlíku a už si představoval, jak si k první kávě 36


3.2.2005 10:22

Stránka 37

toho dne, pěkně v klidu a v pohodě, ještě než všichni přijdou, pochutná na své oblíbené snídani. „Na shledanou,“ řekla babka a pokývala na něj hlavou. No vida, už i ti nejstarší mě zaregistrovali, řekl si hrdě Paul Maigret a stejně obřadně se uklonil. Vzal sáček s loupáky do jedné ruky a pomalu, důstojně kráčel vzhůru na vrchol kopce svaté Genevievy. V půl osmé už opravdu seděl v prázdné kanceláři inspektorů a labužnicky snídal. Jeho pohodová siesta však neměla trvat dlouho, právě dojídal, když se ve dveřích objevil komisař. Co se mu stalo, že je tady tak časně? „Dobré ráno, Maigrete, a dobrou chuť!“ dodal Morelon. „Sháněly tě tady včera dvě fešandy!“ „Já vím,“ zabručel Maigret. Čekal, co z komisaře ještě vyleze! „Podívej, vylíčily mi, o co jde, a já mám pocit, že to určitě není v pořádku. I když problém je v tom, že by to měla řešit místně příslušná policie, tedy v Lille… Budou naštvaní, že jim lezeme do jejich teritoria, a nedá se moc spoléhat na to, že by nám pomohli. Spíš naopak…“ Maigret z toho pochopil, že komisař by nebyl proti nějakému šetření, ale opatrně, diskrétně. „Mám tady několik stejně podivných zmizení, která nejsou už nějakou dobu objasněna, a ti lidé se vedou jako pohřešovaní. Nikdo se o ně ale nějak víc nezajímá, takže nelze žádnou akci spustit. Tohle je něco konkrétního.“ „Vy si myslíte, šéfe, že to nějak může souviset?“ Morelon pokrčil rameny a usmál se. „Právě doufám, že to rozpleteš. Možné to je. A ty jsi mladý a máš skvělou příležitost.“ „Jakou příležitost?“ „Že bys tam jel takříkajíc inkognito, s těmi dívkami. Něco jako vzdálený příbuzný, přítel… co já vím?“ „Že by se to tedy neřešilo oficiálně?“ 37


3.2.2005 10:22

Stránka 38

„Ano, bystrý postřeh!“ „A když bude průšvih?“ „Neboj se, zastanu se tě. Samozřejmě že tě v tom nenechám. Jde jen o to, že získáme čas, a hlavně nikdy nemůžeš vědět, jestli do toho není místní policie nějak zapojená. Než bychom získali oficiální souhlas, muselo by se dlouze vysvětlovat, za jakým účelem a proč právě pařížská kriminálka, a znáš naši úřední policejní byrokracii…“ „Vy si myslíte, šéfe, že na tom opravdu něco může být?“ „A ty ne? Nepřipadá ti to přece jen podivné?“ Maigret musel přiznat, že všechno spíš vnímal jako trochu hysterickou snahu mladší sestry, možná i jistý pokus o zviditelnění nějakého komplexu, třeba pocitu, že se o nemocnou sestru moc předtím nezajímala a teď to chce napravit… Prostě to proto moc vážně nebral… „Tobě se do toho nechce? Já jsem si myslel, že by to bylo příjemné rozptýlení, stejně tu chodíš nejmíň týden jako tělo bez duše!“ Tak i Morelon si toho všiml! Paní Lemarchandová kráčí po uzounké ulici Mouffetard, kterou kdysi cválali jezdci na koních, stateční mušketýři, za tajným posláním z Louvru do zámku ve Fontainebleau. Obchůdky v horní části ulice otevírají o něco později, jejich majitelé rovnali zboží do venkovních vitrínek, omývali chodník a psali lákavé nabídky, které by měly přilákat pozornost zákazníků. Stařena si pomáhá dřevěnou holí, o niž se opírá, ale jde dost rychle a na svůj věk docela svižně. Uvažuje střízlivě: musí to přece někde oznámit! A kde? Přece na policii, kde jinde! A nejbližší policejní služebna je odjakživa, co pamatuje, na ulici Soufflot, která vede od Pantheonu k Lucemburské zahradě a je kolmá na svatomichalský bulvár. Snad ji popohání i pocit, že přišla na podvod. Kdepak do banky! Ano, musí to ohlásit policii, ta si s tím poradí. 38


3.2.2005 10:22

Stránka 39

Dveře policejní stanice pátého obvodu jsou otevřeny, asi jimi zároveň větrají. Dovnitř se vchází po jednom schůdku. „Kampak, madam?“ „Chci něco ohlásit!“ „Aha, tak jděte do těch dveří vpravo,“ pokyne jí policistka, která sedí u vchodu a zírá do novin. „Do těch prvních vpravo,“ ještě upřesňuje. Stará žena se otočí a jde rovnou a bez klepání dovnitř. Je to místnost vcelku prázdná, jen se dvěma psacími stoly, se skříněmi a telefony. Nic moderního. Za jedním stolem sedí mladý policista, má pod nosem knírek, a z pootevřeného šuplíku si ukrajuje kousky suchého salámu a k tomu přikusuje ulomenou bagetu. Proti němu sedí jiný mladý, brýlatý muž a s někým telefonuje. „Dobrou chuť,“ řekne způsobně paní Lemarchandová. Myslí to upřímně, ale policista s knírkem nadskočí leknutím, rychle přibouchne zásuvku, a jak překotně polyká, div se nezadusí. „Copak si přejete?“ „Já jdu ohlásit podvod!“ říká celkem klidně paní Lemarchandová. Opírá se o hůl a rozhlíží se z jednoho na druhého. Kníráč se už vzpamatoval a nejraději by to vše převedl do žoviálnosti. „Podvod? Neříkejte! A jaký?“ „Ale výběrčí… byla u nás a chce peníze… doplatek…“ Policistovi se ulevilo. Ovšem, zase nějaká stará a zmatená bába, která si někam založila peněženku! A teď ji hledá a svádí to na okolí. „A kolik se vám ztratilo?“ „Nic se mi neztratilo, ale ona chce tři sta euro nebo kolik…,“ nemohla si honem vzpomenout na přesnou sumu. Brýlatý odložil sluchátko a začal sledovat rozhovor svého kolegy. 39


3.2.2005 10:22

Stránka 40

„To tak bývá, že výběrčí chodí pro peníze! Na tom není nic trestného, naopak.“ Paní Lemarchandová však byla jednoznačná. „Jenže to je právě ono. Není skutečná výběrčí, ale falešná!“ „A jakpak jste to poznala?“ „No, poznala…“ Nestačila však dovést svou myšlenku do konce. Brýlatý policista jí skočil do řeči a dokonce vstal. „Milá paní, kdybychom měli prověřovat všechny pošťáky a kontrolory a výběrčí, nedělali bychom nic jiného. To se ví, že se vám nelíbí něco doplácet, ale copak oni za to mohou? Kvůli tomu přece nemusí být lumpové, ne? A za co má být ten doplatek?“ „Za elektřinu a za plyn,“ vyhrkne paní Lemarchandová. „Tak vidíte! Asi jste moc prosvítila a nebo propálila, teď to budete muset zaplatit, jinak vám zaplombují přívod!“ Měla pocit, že jí nerozumějí. „Jenže tahle přišla dneska ráno!“ Kníráč si otřel hřbetem ruky umaštěná ústa. „Třeba se vám jen něco zdálo.“ „Co by se mi mělo zdát? Já jsem ji viděla na vlastní oči! A mluvila jsem s ní. Copak si myslíte, že jsem blázen?“ Brýlatý se ji snažil uklidnit. „Ale kdepak, to by nás ani nenapadlo! Ale pochopte to, copak můžeme kontrolovat každou výběrčí, která se někomu nelíbí? Na to nemáme právo. To je přece taky úřední osoba, jak by se asi tvářila, kdybychom za ní přišli a chtěli, aby nám vysvětlovala, proč dělá svoji práci? Co? Stěžovala by si na nás!“ Dívala se po nich už naštvaně. „Jenže ona okrádá lidi!“ „To víte, lidé neradi platí daně a inkaso. To je normální! Vždycky mají pocit, že je někdo okrádá. Elektrická společnost, plynárny, stát… My k tomu nejsme kompetentní! Rozumíte?“ 40


3.2.2005 10:22

Stránka 41

Rozuměla, ale jasné jí to nebylo. „A kam to mám tedy jít ohlásit?“ Kníratý dostal nápad a musel ho ihned říct. „Kampak? Samozřejmě že na nábřeží Zlatníků! Na kriminální policii! Máte přece vážné podezření!“ „No… to mám…,“ připustila paní Lemarchandová a sklopila hlavu. „A komu bych to tam měla říct?“ „Komu? No přece Maigretovi!“ „Maigretovi? Na nábřeží Zlatníků?“ ujišťovala se, že správně slyšela. „Ano, není to daleko, po bulváru Saint Michel až tam. Trefíte tam?“ zeptal se pro jistotu brýlatý policista. Paní Lemarchandová se otočila, pozdravila, a než se oba policisté vzpamatovali, byla pryč. Brýlatý se otočil na kníráče. „No, taky jsi na ni mohl být zdvořilejší, byla to stará ženská!“ Ani jeden to nechtěl nechat na sobě. „A kdo ji poslal za Maigretem? Jinak bychom se jí nezbavili! Aspoň si udělá příjemnou procházku.“ „A co když měla pravdu?“ „Prosím tě, kdoví co viděla!“ „Nebude hloupé, když ji tamodtud vyhodí? Přece jenom… za Maigretem…“ „Však oni to nějak zvládnou. Když tak všechno zapřeme, nikdy jsme ji neviděli. A vůbec: neměla prudit, já nemám rád, když mě někdo vyrušuje při jídle!“ Měl v tom jasno. Otevřel narychlo odstrčený šuplík a s chutí si ukrojil kolečko suchého korsického salámu. Paní Lemarchandová vyšla zvolna z policejní stanice a vydala se opatrně dolů, k Lucemburské zahradě. Slunce pomalu stoupalo na oblohu, pálilo a vypadalo to na horký den. Nikde ani mráček, který by přinesl na chvíli stín. Ostatně právě kvůli tomu letnímu parnu odedávna obyvatelé Paříže v srpnu utíkali z města někam k moři nebo k řece. Prošla pozvolna bulvárem až k Seině a přes most na 41


3.2.2005 10:22

Stránka 42

druhou stranu, na ostrůvek Cité. Kde sídlí pařížská kriminální policie, věděla moc dobře. Šla najisto. Ani před fortnou nezaváhala. „Kampak, matko?“ „Jdu za panem Maigretem!“ „Za kým?“ „Za panem Maigretem!“ trvala na svém. „A pročpak?“ „Posílají mě za ním z policie na ulici Soufflot. Prý mi může pomoci jenom on.“ Službu konající policista si ji opatrně prohlížel. Na teroristku nevypadala. Hubená stařena, opírající se o hůl, trochu zadýchaná a asi unavená vedrem. Jistě se sotva drží na nohou, pomyslel si vrátný. Zželelo se mu jí. „Tak pojďte, já vás k němu dovedu, abyste tu zbytečně nebloudila.“ Kývl na kolegu, který seděl uvnitř v kukani, a vydal se ke služebnímu výtahu, aby vyjeli do druhého patra. Přece ji nebude hnát ještě po schodech! Stařena ho mlčky následovala. V druhém patře došli na konec chodby a tam vrátný zaklepal na rohové dveře. V témže okamžiku se však dveře otevřely a v nich se objevil sám komisař Morelon, nakročený vyjít na chodbu. „Promiňte, pane komisaři…“ Morelon přejel rychlým pohledem oba příchozí. „Copak se stalo?“ „Tady paní… paní… jakže se jmenujete?“ Stařenka se okamžitě vzpamatovala. „Lemarchandová, poslali mě sem z policie z pátého okresu,“ vysvětlovala ochotně. „Že mám jít rovnou za panem Maigretem!“ Muži se po sobě mlčky podívali. „A pročpak?“ „To je taková lapálie…“ A snažila se to všechno znovu a co nejjednodušším způsobem vysvětlit. Celkem se jí to zdařilo. Vrátný už čekal pokárání, ale kupodivu komisař Morelon projevil upřímný zájem. 42


3.2.2005 10:22

Stránka 43

„Tak to pojďte dál, já vám pana Maigreta představím!“ Stařenka se lehce uklonila a vklouzla do kanceláře. Teprve teď spatřila další dva muže sedící u stolku, kteří na ni se zájmem hleděli. Jednoho z nich přece znala od vidění! To je ten mladý pán, co chodí k pekaři na náměstí Contrescarpe pro loupáčky! I Maigret si ji okamžitě zařadil. Trochu nesměle se oba pozdravili pokývnutím hlavy. Morelon je pozoroval se zájmem. „Ty už paní Lemarchandovou znáš?“ zeptal se. Maigret přikývl. „Trochu, bydlí někde blízko. Potkáváme se…“ „Výborně! Tak paní Lemarchandová, podívejte, tohle je pan Maigret, kterého hledáte! Ten mladý muž! Řekněte mu podrobnosti a on vám s inspektorem Herblotem pomůže, spolehněte se. A na shledanou!“ Morelon zmizel na chodbě a zavřel za sebou, paní Lemarchandová se posadila a s úlevou se dívala na mladého Maigreta. „Nikdy bych neřekla, že vy jste ten pan Maigret!“ „A co jste si o něm myslela?“ neodolal zlomyslný Herblot. „Co? Že to je jeden z těch studentů! Takový hezký člověk, a mladý!“ zareagovala okamžitě stařenka. Tak se jí ulevilo. Herblot vstal a něco hledal ve spisech na svém stole. „To mě podrž, podívej, tady mám hlášení ze třináctého okresu, z ulice Bobillot. Ve čtyřech případech tam nějaká podvodnice vylákala od starých lidí skoro dva tisíce euro!“ „Že by se jen přesunula jinam?“ Možné to bylo. Stařenka jim to musela celé podrobně vyprávět. Poslouchali ji a Herblot si dělal poznámky. Brali to docela vážně. „A jak jste přišla na to, že to může být podvodnice?“ divil se Maigret. „Jakpak by ne! Vždyť zrovna včera mi poštou přišel 43


3.2.2005 10:22

Stránka 44

přeplatek, jak za elektřinu, tak za plyn, za každé zvlášť, a dělalo to tři sta osmdesát euro: podívejte, ještě je mám v peněžence, i útržek složenky. Tak proč by hned druhý den ode mne někdo chtěl nedoplatek! To přece není normální!“ Říkala to naprosto klidně a srozumitelně. „A to jste jim na policii říkala a oni nic?“ divil se Herblot. „Nebylo jim to divné?“ Stařenka pokrčila rameny. „Oni to ani nechtěli vědět. Dobře že jsem došla až sem!“ Herblot zvedl ruce nad hlavu a nevěřícně zakroutil hlavou. „Poslyš, Maigrete, tuhle ženskou bychom tady potřebovali! Ale raději bychom měli jít, máme skoro poledne, tak ať se uchystáme, než ta osoba dorazí. Aby si něčeho nevšimla a neměla pocit, že je něco v nepořádku.“ Maigretovi už taky zajiskřilo, asi před měsícem o těch případech z ulice Bobillot mluvili na poradě, ale pak to usnulo, nebyl žádný popis, nikdo z těch podvedených nebyl schopen říct, jak ta žena vypadala. Snad jen to, že měla na sobě pelerínu s kapucí, takže jí nebylo moc vidět do obličeje. Ještě než odešli zastavil podivnou trojici na chodbě komisař Morelon. „Vyřiďte to. A ty, Maigrete, nezapomeň, že máš další úkoly, dneska je středa, konec týdne je ideální na rodinné návštěvy. Tak se s nimi domluv a ohlas se.“ Maigret přikývl a výtahem sjeli do přízemí. „Půjdeme pěšky?“ zeptala se stařenka, kterou už bolely nohy, ale nechtěla před těmi pány dát nic najevo. „Ale ne, pojedeme taxíkem,“ rozhodl Herblot. „V tom vedru bychom vypustili duši! Už teď se potím, a to jsme jen vylezli na ulici!“ Stanoviště taxíků u Justičního paláce bylo v ten okamžik prázdné. Na štěstí jeden volný se vracel v protisměru a Maigret ho zastavil. 44


3.2.2005 10:22

Stránka 45

Stařenka nastoupila dozadu a pokyvovala chápavě hlavou. „Nemůžeme jet policejním vozem! To by bylo nápadné, co?“ A do toho zazvonil Maigretovi v kapse mobilní telefon, zvonil stále naléhavě, dokud ho nevylovil z kapsy. „Tady Valja, co je s tebou? Nezapomněl jsi na nás? Říkal jsi, že jen něco domluvíš a pojedeme! Od rána na tebe čekáme!“ Znělo to poněkud vyčítavě. Maigretovi nebylo zrovna příjemné, že jeho hovor budou poslouchat i ostatní, ale taxi ujíždělo a vystoupit nemohl. „Všechno platí, jen se to trochu zdrželo, můžeme vyjet někdy odpoledne. Mám teď nějakou nutnou práci, ale počítejte se mnou! Hned jak skončím, ozvu se!“ „A nebude vadit, že pojedu s vámi?“ dorážela Valja. „Proč by mi to mělo vadit? Já jsem rád, že pojedeš, aspoň si popovídáme!“ „Já jen že jsi na Dominiku tak koukal!“ „Jak jsem koukal?“ Maigret to přestával chápat. „Do výstřihu, já přece vím, že máš rád velká prsa! Znám tě!“ Ještě že nikdo neviděl, jak Maigret zrudl. „Co to povídáš! Vždyť ty jsi taky požehnaně obdařená!“ snažil se odrazit útok. „Jo, obdařená jsem, ale taky jsem jako tvoje sestra, tak se to nepočítá. A Dominika se ti líbila, to jsem si všimla…“ Zatracená Valja! Nedá pokoj a nedá! Přece nebude teď a před ostatními vést takovéhle řeči, co by si o něm pomysleli. Už tak se Herblot tváří potutelně a určitě si na něm příležitostně smlsne. Ale znali se s Valjou od dětství a škádlili se navzájem, kdysi se dokonce prali jako kočka a pes, ale to je dávno. Maigret věděl, že se na ni může spolehnout, a když mu někdo tvrdil, že mezi mužem a ženou nemůže existo45


3.2.2005 10:22

Stránka 46

vat skutečné přátelství, oponoval a věděl proč. Tohle byl přece důkaz! „Ozvu se ti, Valjo, teď nemám čas na dlouhé řeči. Připravte se, já si myslím, že někdy kolem čtvrté by to mohlo vyjít a vyrazíme. Dominika prý vezme svoje auto, aby to bylo dokonalé.“ Valja zvážněla a přestala si ho dobírat. „Jo, spolehni se. Možná by bylo dobré, kdybys zavolal, až skončíš, a my pro tebe rovnou přijedeme!“ „Fajn. Tak mě vyzvedněte na náměstí Contrescarpe. To se mi hodí, ušetříme čas.“ Když domluvil, ozvala se paní Lemarchandová. „Já jsem vám asi narušila program, viďte, pane Maigrete? Nezlobte se!“ Řidič taxíku se při těch slovech mimoděk podíval do zpětného zrcátka, jako by si chtěl ověřit, že skutečně slyšel správně. Možná by se i zeptal, ale netroufal si, nechtěl vypadat vlezle. Inspektor Herblot mu ale usnadnil práci. „Maigrete, vidím, že vedeš rušný život…“ Co mu na to měl chudák Maigret odpovědět? Jen pokrčil rameny. Stejně ho Herblot nebere nikdy dost vážně a nebylo dne, aby si ho kvůli něčemu nedobíral. Nemyslel to zle, byl prostě takový! A Maigret měl svoje kolegy docela rád, postupně se snažil mezi ně zapadnout i pokud jde o humor, což se mu už se střídavými úspěchy dařilo. Dlužno podotknout, že se všichni navzájem rádi pošťuchovali a nevynechali jedinou nabízenou příležitost! „Kdepak, paní Lemarchandová, s vámi to nemá nic společného,“ ujišťoval stařenu Maigret, „tohle je moje soukromá záležitost!“ Taxi zastavilo před domem v rue Ortolan. Muselo se pomalu prodírat pochodujícími davy turistů, kteří nebrali žádné auto vážně. Místy musel taxík zastavit, troubit a v některých případech z otevřeného okénka dokonce lidi odstrkovat. 46


3.2.2005 10:22

Stránka 47

„Tady bydlím,“ potvrdila paní Lemarchandová a snažila se Maigretovi ukazovat cestu. Herblot založil stvrzenku a rychle je dohnal. „Podívejte, tady je ten lístek!“ ukázala stařenka v průjezdu na povlávající lístek, který držel na jediném připínáčku a vznášel se v průvanu. Skutečně, stálo to tam, přesně jak jim referovala. Vyšli tmavým dřevěným schodištěm do jejího bytu a posadili se u kuchyňského stolu. Bylo to zvláštní: jako by se najednou ocitli v první polovině minulého století. Nábytek i všechno to, co je obklopovalo, vyvolávalo dojem dávné historie. Staré, zaprášené rytiny na zdech, námořní mapa, olejový obraz krajiny, nejspíš originál. Bylo půl druhé. Maigreta se zmocňovala trochu nervozita. „Nedali byste si něco k pití? Prosím…“ Paní Lemarchandová se nedala zastavit, otevřela příborník a z něho vytáhla láhev Armagnaku, nějaký starý ročník. Otřela ji utěrkou, postavila před ně na stůl skleničky a rozhodně jim nalila každému stopečku. Copak v takovém případě lze odmítnout? Ve tři čtvrtě na dvě někdo konečně zazvonil. Paní Lemarchandová se po nich nejistě podívala. Čekala na rozhodnutí. „Ano, otevřete,“ zašeptal Maigret. A s Herblotem se postavili za dveře, aby je příchozí nezpozorovala. Paní Lemarchandová opatrně otevřela dveře. „Tak jsem tady! Máte to?“ Stařena ustoupila o krok a z té mezery mezi ní a dveřmi se vynořily dva páry rukou, které dívku uchopily. Ani se nebránila. Měla toho na svědomí víc, ale moment překvapení zapracoval, nezapírala, dokonce přiznala i ty případy z rue Bobillot… Vůbec ji nenapadlo, že by mohla narazit na takovou bystrou a pohotovou babku, vracela se najisto! A klec spadla, když to nejméně očekávala. Jmenovala se Patricie a už skoro rok byla na heroinu. 47

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Diagnóza_Náhlá smrt :22 Stránka 3 Diagnóza: Náhlá smrt PRAHA 2005

Recommend Documents