Jifiina Šiklová VYHOŠTùNÁ SMRT

Jifiina Šiklová VYHOŠTùNÁ SMRT

KALICH 2013

Siklova-vnitrky_2013_new_zlom.indd 5

31.10.13 11:10

© Jiřina Šiklová, 2013 by arrangement with KALICH publishers, Ltd Cover and graphic design © Viktor Karlík, 2013 Photo © Karel Cudlín, 2011 ISBN 978-80-7017-197-4


31.10.13 11:10

ZÁKLADNÍ FAKTA O smrti nikdy nemluví se svými blízkými třetina populace. Současně však lidé vědí, že by měli o smrti a umírání hovořit častěji. V průzkumu, který vypracovala agentura STEM/MARK v roce 2011 pro občanské sdružení Cesta domů, 66 % dotázaných odpovědělo, že to nedělají zejména kvůli obavám z vlastního konce, a podle 59 % se toto téma dlouhodobě opomíjí v rodinách. Zdravotníci jsou podle téhož šetření z 88 % přesvědčeni, že je správné vést rozhovory o smrti a umírání s dětmi. Současně 95 % oslovených zastává názor, že děti mají vidět své rodiče pečovat o prarodiče, a tři čtvrtiny populace se domnívají, že děti by se měly účastnit pohřbů. Proti tomu pouze 14 % odpovídajících podniklo nějaké opatření pro případ vlastního úmrtí a jen 5 % se předem se svými blízkými domluvilo na vlastním pohřbu. Podle respondentů se lidé v souvislosti s umíráním nejvíce bojí ztráty důstojnosti či soběstačnosti (51 %). Dále se obávají bolesti (46 %), odloučení od blízkých (35 %) či osamělosti (26 %) a duševního strádání (24 %). Relativně nejmenší část respondentů (13 %) spojuje své obavy s tím, co bude po smrti. Znalostí o situaci tedy máme dost. Do praxe je však neuvádíme.

7


31.10.13 11:10


31.10.13 11:10

MLČET, NEBO MLUVIT O SMRTI? Ještě je slyšet z krematoria hudba, ale lidé už vycházejí. Spojeni prožitkem loučení a smutku jdou pomalu prostranstvím, jako by nechtěli spěchem na tramvaj zkrátit poctu nebožtíkovi, kterého právě doprovodili. „To byl hezký pohřeb. Frantovi by se líbil ten projev, civilní, klidný, vyzdvihoval jeho zásluhy, ale nedělal z něho hrdinu ani oběť. I ta hudba byla vybraná citlivě. Škoda že to neslyšel.“ „Neslyšel, ale já si myslím, že to, kdo bude mluvit a co se bude hrát, s ním někdo z rodiny domluvil. Nebo ne?“ „Neblázni, to se tady nedělá. Snad u vás v Anglii, ale tady? Každý, kdo mluví s umírajícím, mu stále opakuje, že je všechny přežije, do švestek se uzdraví. Neříká ale, do kterých švestek. Dlouho jsi tu nežil, tak si nepamatuješ, jaké hry se zde kolem smrtelně nemocného hrají.“ „Možná máš pravdu. Ale je to podle tebe v pořádku? Co když právě ten na smrt nemocný člověk potřebuje mluvit o vážných věcech a sdělit něco svým blízkým a ani k tomu nedostane příležitost?“ „A ty by sis přál s někým mluvit o tom, že umřeš? Snad s knězem, jestli jsi věřící. Ale ani kněz si dneska nedovolí vstoupit se svátostí nemocných – nebo, jak se říkalo, s posledním pomazáním – do nemocnice, pokud není výslovně pozván. Od umírajícího i jeho příbuzných. K tomu pak musí být dovolení snad i od ředitele oddělení, a ještě to všechny zatěžuje, protože na to nejsou připravení. Rozloučení s knězem, modlitba, setkání s příbuznými, možnost sednout si k posteli umírajícího do samostatné 9


31.10.13 11:10

místnosti a chvíli se s ním modlit nebo třeba i meditovat, to se dneska nenosí. To překáží v provozu!“ „Ale ne, začíná se to dělat i tady. V hospicích je to prý už skoro všude. Ale máš pravdu, že v nemocnicích a na klinikách tahle možnost většinou není, protože tam vládne léčebná medicína.“ „Doktoři a vůbec zdravotníci by se museli zbláznit, kdyby i takovou péči měli poskytovat. Není na to čas a má to dělat farář. A navíc většina lidí, jak se aspoň uvádí v průzkumech, nevěří v Boha. Tak proč by se to dělalo? To za bolševika se to občas tajně dělo. Kněz přišel do nemocnice, dal se mu bílý plášť a s vědomím či nepřímo se souhlasem vedoucího lékaře šel za pacientem, kterého jsme dali na pokoj tak, aby tam byl sám. A pak se s ním kněz modlil. Někdy tam byli i příbuzní toho, kdo umíral. Ale to bylo na celém geriatrickém oddělení jen jednou za rok. Sotva jednou!“ „Tajilo se to přece i proto, že to byl náboženský obřad, a náboženství se tehdy považovalo za předsudek, něco, co patří k minulosti. Skoro všichni se hlásili k ateismu, i když to bylo směšné. Aby člověk mohl být ateista, musel předtím být teista, musel věřit v Boha, aby měl co popírat, nebo ne?“ „Ty jseš nějakej vzdělanej. Ale máš pravdu, byla to schizofrenie. Skoro každý šéf oddělení musel být ve straně, a přesvědčený komunista přece nemůže věřit v Boha. Ale ta poloreligiózní rozloučení se přece jenom občas dělala, to si pamatuju. Nebo se taky naznačilo příbuzným, že by měli zůstat na návštěvě déle, že asi člen jejich rodiny už dlouho nebude živ. Anebo se jim dovolilo, že 10


31.10.13 11:10

mohou přijít i mimo návštěvní hodiny. To ale bylo až někdy v osmdesátých letech.“ „O smrti se ale nemluvilo. Slovo smrt bylo tabu, to se používalo jen v pohádkách, a ještě tak v Erbenově Kytici.“ „Mně už jede tramvaj, ale ruku na srdce, chtěl bys, kdyby ti bylo mizerně a věděls, že jsi nevyléčitelně nemocný, bavit se s někým o smrti? Myslím o Smrti s velkým S. Co byste si asi tak povídali? Není to patologické, mluvit o smrti dokud člověk ještě žije?“ *** Smrt je dle definice stav, kdy u živého organismu došlo k nezvratným změnám v mozku a v jejich důsledku k zániku centra dýchání, krevního oběhu a postupnému rozkladu a odumírání těla. To, že některé části našeho těla přestávají fungovat o něco později než ty centrální, je problém z hlediska biologického, ale nás, lidi jako „smrtelníky“, to nemusí zajímat. Na rozdíl od jiných živočichů o svém zániku víme. Vědomí smrti, tedy vědomí konečnosti našeho života, je asi základním znakem lidí. A protože antropos v řečtině, z které naše evropská civilizace převzala řadu pojmů, znamená člověk, antropinum, to, co odlišuje člověka a nepřímo i lidstvo od ostatních živočichů, je právě vědomí smrti. Toto vědomí určitě stálo i u vzniku řady náboženských kultů, obřadů, celých kultur. Podle toho, jak členy svých skupin a rodů pohřbívali – zda je spalovali a dávali do uren, nebo pohřbívali skrčené, či jim stavěli velké 11


31.10.13 11:10

hrobky, do kterých dávali i výzbroj a ozdoby –, rozlišujeme různé etapy vývoje a kultury v minulosti. Francouzský spisovatel 20. století Vercors v románu Nepřirozená zvířata řeší otázku, zda neznámí tvorové objevení v Austrálii jsou, či nejsou ještě zvířata. Ti tvorové vypadají podivně, trochu jako opice, trochu jako lidé. Pozorovatelé z jiných světadílů se rozhodnou zařadit je mezi lidi, protože z jejich kulturních zvyků pochopili, že vědí o smrti. Své mrtvé pohřbívají, mají tedy určitou představu o sounáležitosti a posmrtné existenci členů své tlupy. Zemřelí pro ně nejsou jen mrtvola, korpus, mršina, kadáver. Vidí v mrtvých součást vlastní skupiny, bývalého člověka. Je to jen román, ale v řadě historických a archeologických studií se s tímto pojetím setkáváme také. Není to však paradox, že právě vědomím o vlastní smrti, vlastní konečnosti, se člověk vyděluje z říše ostatních tvorů? Zvířata určitě tuší před smrtí či spíše před svým fyzickým zánikem své obtíže, stahují se do ústraní, nestačí ostatním, vzdalují se od stáda, opožďují se. Ale vědomí smrti – tedy i touha nějak svůj život prodloužit anebo si představovat, co se stane s jedincem, který se přestane hýbat, i s jeho blízkými či celým rodem – zvířatům chybí. Je individuální zánik předěl, vstup do jiné etapy? Do nebe, či do pekla? V řecké mytologii po překročení řeky Léthé, řeky zapomnění, vstupuje zemřelý člověk do země stínů, neautentického, neskutečného stadia pokračování života, který je však neradostný, šedivý, zbavený individuality. Nebo se po smrti vstupuje do podsvětí či do očistce, kde duše, tedy to, co dle mnoha náboženských 12


31.10.13 11:10

představ trvá i po naší fyzické smrti, setrvává tak dlouho, než se očistí a může pokračovat do ráje? A co je to ráj? Původní blaženost, stav, v němž jsme byli kdysi, ještě před svým narozením? Kdy jsme si svoji existenci ještě neuvědomovali? Asi jako si ji neuvědomuje ještě nenarozené dítě, které se přesto cítí dobře. Bez reflektované individuality. Ale také bez vědomí vlastní konečnosti. Z obřadů i mýtů lze jasně vyčíst, že představy o smrti se vyskytují skoro ve všech kulturách. A jen málo z nich považuje smrt za definitivní zánik. Vědomí vlastní smrti je současně podnětem pro kulturu, aktivní tvorbu, pro touhu a snahu zanechat něco po sobě i po své smrti. V nejjednodušší podobě jsou tím, co po nás zůstává, naše děti. Pokračování rodu, rodiny. Smrt není chápána jako zánik druhu, ale jen jako konec subjektu, jedince v konkrétní podobě, při němž je však zachována jakási jednota člověka a kosmu. Je to složité? Je. Také proto jsou otázky smrti už po tisíciletí nejobtížnějšími, jakými se filozofie zabývá. Ale zde je nevyřešíme. V této knize si v otázkách, rozhovorech, vyprávění, teoretických výkladech či odkazy na některá literární nebo odborná díla zkusíme tento životní fakt přiblížit, uvědomit si ho a třeba mít ze smrti menší strach, než máme dosud. Dneska se v Evropě bohu díky už téměř neumírá ani ve válkách, ani při přírodních katastrofách. Nejčastěji se umírá ve stáří, přirozenou smrtí. A stejně nás to děsí. Tak o tom mluvme, třeba se napětí sníží.

13


31.10.13 11:10

Jifiina Šiklová VYHOŠTùNÁ SMRT

Recommend Documents