Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 7
1. Smrt ve Stammheimu „Je třicet osm minut po půlnoci. Tady je rádio Deutschlandfunk s důležitou zprávou. Všech osmdesát šest rukojmí unesených teroristy v boeingu společnosti Lufthansa bylo šťastně osvobozeno. Právě to potvrdil mluvčí Spolkového ministerstva vnitra v Bonnu. Speciální oddíl Spolkové ochrany hranic zahájil akci kolem nula hodin nula minut na letišti v Mogadišu. Podle prvních informací byli zabiti tři teroristé.“ Dvě minuty poté byla tato zpráva v identickém znění zopakována ve společném nočním programu stanic ARD. Bylo úterý 18. října 1977. V sedmém patře věznice ve Stuttgartu-Stammheimu hlídal vězně Andrease Baadera, Gudrun Ensslinovou, Jana-Carla Raspeho a Irmgard Möllerovou pouze dozorce Hans Rudolf Springer. Seděl v dozorčí kabině, od vězňů ho oddělovaly zdi, mříže a dveře. Na televizních obrazovkách sledoval velkou chodbu, do které ústily dveře jejich cel. Nikde sebemenší pohyb. Zpráva zařazená do nočního hudebního programu vymrštila Springera ze židle. Šel do zadního křídla traktu s celami a zastavil se před mříží na chodbě. Všude bylo ticho. Springer se vrátil do dozorčí kabiny a dál upíral oči na obrazovky. V 6 hodin 30 minut Springera vystřídal kolega. Věznice se pomalu probouzela. V 7 hodin 15 minut nastoupili do služby příslušníci Vězeňské služby Miesterfeld, Stapf, Stoll, Griesinger a Hermann. Dozorce Miesterfeld vyzvedl na vedení věznice klíče od cel a převzetí stvrdil podpisem. Potom vypnul poplašné zařízení. Otevřel mřížové dveře k chodbě s celami a vytáhl žaluzie na oknech v zadní části chodby. Světlo pronikalo dovnitř skleněnými tvárnicemi. Dozorci společnými silami odstranili ze 7
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 8
dveří čalouněné izolační rámy, které měly v noci znemožňovat domluvu mezi vězni. Miesterfeld odemkl bezpečnostní zámky všech čtyř cel. V 7 hodin 41 minut otevřel dozorce Stoll dveře cely 716. Vedle něj stál dozorce Stapf. Tihle dva dozorci přivezli do vězeňského traktu vozík se snídaní – kávou, tmavým chlebem a vejci natvrdo. Měli divný pocit. Odsouzený Jan-Carl Raspe nestál jako obvykle u dveří. Další příslušníci Vězeňské správy, mezi nimi dozorkyně Fredeová, která měla v noci službu v 7. patře, stáli několik kroků za nimi. Stoll nahlédl do cely a okamžitě se otočil: „Pojď sem. Podívej, něco se tu stalo!“ Dozorci se nahrnuli do dveří. Raspeho postel byla jako obvykle postavená kolmo ke vchodu. Sahala téměř od stěny ke stěně. Raspe seděl na posteli, nohy měl natažené dopředu. Zády se opíral o zeď, za níž bylo schodiště. Hlavu měl trochu stočenou doprava a skloněnou dopředu. Na stěně za Raspeho hlavou byla krvavá skvrna. Stoll si povšiml, že Raspe dýchá, a slyšel ho sténat. „Okamžitě zavři dveře!“ nařídil hlavní dozorce Miesterfeld. Ani jeden z dozorců nevstoupil do cely. Stoll zamkl dveře a vyrozuměl zástupce velitele Vězeňské správy Horsta Bubecka. Miesterfeld zavolal zdravotnické oddělení věznice. Dozorci spolu mluvili tiše, aby vězni v ostatních celách neslyšeli, že se něco děje. Za necelé tři minuty přišli do vězeňského traktu dva zdravotníci v doprovodu vězeňského inspektora Ericha Götze a nadřízeného dozorce Heinze Münzinga. Příslušníci Vězeňské služby dveře cely opět odemkli a vešli do Raspeho cely. „Tady leží pistole!“ zvolal jeden z nich. „On ještě žije,“ vydechl Götz. „Radši tu pistoli vezmu.“ Uchopil zbraň za hlaveň do kapesníku a přitáhl ji k sobě. Miesterfeld přinesl utěrku a pistoli do ní převzal. Götz z ní sejmul kapesník. Nebyla na něm ani stopa po krvi. Raspe krvácel z úst, uší a nosu. Kolem obou očí měl krevní výrony velké jako dětská pěst. Zdravotníci na první pohled 8
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 9
neviděli žádné střelné zranění. Polohu Raspeho nijak neměnili a zavolali záchrannou službu s lékařem. Kolem 8. hodiny přijela záchranná služba Červeného kříže. Dva záchranáři zavedli Raspemu infúzi a položili ho na nosítka. O něco později dorazil i lékař. V doprovodu dvou příslušníků Vězeňské správy byl Raspe převezen do Kateřinské nemocnice. Před vozem záchranné služby jely dva policejní vozy a uvolňovaly cestu. Na operačním sále bylo vše připravené. Raspe byl zrentgenován a ošetřen. Ale veškerá lékařská pomoc už byla marná. Jan-Carl Raspe v 9 hodin 40 minut zemřel. Po odvozu Raspeho z věznice byly asi v 8 hodin 7 minut odemčeny dveře do cely Andrease Baadera. Zevnitř byla o rám dveří opřená molitanová matrace. Zdravotník Soukop ji odsunul stranou a vešel do cely. Okna byla zatemněná. Tma byla taková, že zpočátku nic neviděl. Baader ležel natažený na podlaze, hlavu v kaluži krve. Ústa měl otevřená, oči strnule upřené ke stropu. Zdravotník se pokusil nahmatat tep, ale Baader byl už mrtvý. Ruku měl studenou. Vlevo od něj ležela pistole. „Hele, to je nadělení, tady leží další pistole,“ řekl jeden z dozorců. Na příkaz člena vedení věznice, který mezitím dorazil, byly dveře Baaderovy cely opět uzamčeny. Protože se v Baaderově cele 719 nedalo nic zachránit, dozorci spěchali odemknout celu 720, která byla naproti. Jako první vstoupil dovnitř opět zdravotník. Vlevo od dveří stála španělská stěna, za níž měla Gudrun Ensslinová lůžko z matrací. Soukop v šeru hmatal podél stěny a nahlédl za ni. Vězenkyni neviděl, tak hlasitě zavolal její jméno. Ticho. Když se otočil, uviděl, že pod dekou, kterou bylo zatemněné pravé okno cely, vyčnívají nohy. V tu chvíli vstoupil do cely vězeňský lékař dr. Wolf Majerovicz. Uchopil vězenkyni za ruku. Byla studená. Ostatní spěchali k cele 725. Irmgard Möllerová, oblečená v džínách a tričku, ležela zkroucená na lůžku, deku přitaženou až k bradě. Zdravotník ji uchopil za pravé rameno, obrátil ji na záda a deku odhrnul. Irmgard Möllerová zasténala. 9
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 10
Soukop cítil na rukou krev. Přepokládal, že si podřezala žíly, a prohlédl jí zápěstí. Když na nich neviděl žádné poranění, vyhrnul jí černomodré tričko a spatřil, že má v srdeční krajině několik bodných ran. Změřil jí tep a konstatoval osmdesát tepů za minutu. Pokusil se jí zkontrolovat zorničky, ale Irmgard Möllerová pevně stiskla oční víčka. Do cely vstoupil vězeňský lékař Majerowicz a zraněnou prohlédl. Dospěl k závěru, že bodné rány neohrožují život zraněné. Podle jeho názoru byla Irmgard Möllerová při plném vědomí. Dal jí injekci na povzbuzení krevního běhu a obvázal rány. Zatím dorazil druhý vůz záchranné služby. Irmgard Möllerová byla převezená do nemocnice Roberta Bosche. V její cele byl na zemi vpravo od lůžka nalezen zakrvácený nůž z majetku věznice, obyčejný příborový nůž s kulatou zoubkovanou čepelí. Na oddělení hrudní, srdeční a cévní chirurgie univerzitní kliniky lékaři konstatovali, že Irmgard Möllerová má v levé dolní části hrudníku čtyři bodné rány hluboké jeden a půl až dva centimetry. Při operaci se ukázalo, že tkáň osrdečníku je prosáklá krví, ale osrdečník samotný zasažený není.
2. Osvobození Dne 14. května 1970 měl ve věznici Tegel v Berlíně v bloku I službu příslušník vězeňské stráže Günter Wetter. Při předávání služby v 6:30 mu nadřízený přikázal, aby eskortoval vězně Andrease Baadera do Německého ústředního institutu pro sociální otázky v Miquelstraße v berlínské čtvrti Dahlem. Baader se tam měl setkat s novinářkou Ulrike Meinhofovou a společně si měli prohlédnout archivní materiály. Baader a Meinhofová spolu chtěli napsat knihu o organizování „mladistvých z okraje společnosti“. Wettera měl provázet příslušník Karl-Heinz Wegener. Před eskortou se Wetter ještě musel dostavit k krátkému pohovoru 10
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 11
k nadřízenému. Zbývalo ještě trochu času, tak si přinesl Baaderův vězeňský spis. Na lístek si poznamenal jeho datum narození – 6. května 1943, trestný čin „žhářství s ohrožením života“ a předpokládané vypršení trestu začátkem roku 1972. Zapsal si rovněž Baaderovy osobní údaje: „Výška 176 centimetrů, štíhlá postava, oválný obličej, vysoké čelo, vystupující brada, hnědé vlasy, ušní lalůčky nepřirostlé, chrup s mezerami.“ Potom vyňal ze spisu pasovou fotografii Andrease Baadera, jak to při eskortě nařizují předpisy. U ředitele věznice Wilhelma Glaubrechta si vyzvedl povolení k eskortě, v němž byly uvedené podrobnosti. Vězeň měl být oblečený v civilu, příslušníci Vězeňské služby měli mít uniformu a střelnou zbraň. Pouta měli mít s sebou, ale použít je jen v případě potřeby. Baader byl poučen, jak se má chovat. Ujišťoval, že z jeho strany „žádné nebezpečí nehrozí“. „Ani mě nenapadne, abych zdrhnul. Vždyť mám nakladatelskou smlouvu na knihu. Dostanu za ni spoustu peněz. A ty prachy fakt potřebuju!“ Wetter o smlouvě na knihu věděl, přesto Baadera podle předpisů upozornil, že při pokusu o útěk použijí příslušníci služební zbraň. Až do příjezdu eskortního vozu byl Baader zavřený v cele budovy vrátnice. Vězeňští strážci zasunuli do pistolí plné zásobníky. Brzy nato se eskortní vůz rozjel do Dahlemu. Kolem 9 hodin 20 minut zastavil před institutem. „Nejpozději ve 13:30 nás zase vyzvedněte,“ řekl Wetter řidiči. Wegener připoutal náramek na svém levém zápěstí k poutu na Baaderově pravé ruce a vystoupil s vězněm z auta. Wetter zazvonil a krátce nato jim otevřel zaměstnanec institutu Georg Linke. Příslušníci vězeňské stráže mu ukázali služební průkazy a oznámili důvod návštěvy. Ke dveřím přišla knihovnice Gertrud Lorenzová a odvedla všechny tři muže do místnosti devět. Tam už seděla u kartotéky novinářka Ulrike Meinhofová. Wetter prozkoumal druhé dveře v místnosti a konstatoval, že 11
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 12
jsou zamčené. Potom zavřel okna. Když byla místnost zabezpečená, sejmul Baaderovi pouta, aby mohl psát. Baader požádal o kávu a zaměstnanec institutu mu hned přinesl instantní kávu a horkou vodu. Ulrike Meinhofová se příslušníků Vězeňské správy zeptala, jestli jsou ženatí a zda mají děti. „Ano,“ odpověděli oba, „manželku i děti.“ Otázka je udivila a zvláště je zarazilo, že novinářku jejich odpověď zřejmě zneklidnila. Několikrát vyšla z místnosti a přinesla další časopisy. Potom si sedla vedle Baadera a tiše s ním mluvila. Ozval se zvonek u vchodu do institutu. Pracovník institutu Georg Linke šel otevřít. Za dveřmi stály dvě mladé ženy, které byly v institutu už předchozího dne. Chtěly projít kolem Linkeho přímo do studovny, ale Linke se jim postavil do cesty a odkázal je na knihovnici. „Žádal jsem vás včera přece, abyste přišly až odpoledne,“ řekl. „Studovna je obsazená.“ Načež se obě ženy posadily ke kulatému stolku ve vstupní hale. Linke se vrátil do své pracovny. Příslušníci vězeňské ostrahy měli dojem, že vězeň Baader a novinářka Ulrike Meinhofová intenzivně pracují. Oba kouřili jednu cigaretu za druhou. Jeden z příslušníků ostrahy pootevřel okno, aby místnost vyvětral. Uběhla hodina. Georg Linke najednou uslyšel nějaké zvuky ve vstupní hale. Domníval se, že někdo nechal otevřené dveře ven, a vyšel ze své pracovny, aby se podíval, co se děje. Obě čekající návštěvnice stály u vchodových dveří a mačkaly bzučák ke vstupní brance. Bezprostředně nato dveře do institutu někdo rozrazil. Do vstupní haly vpadl muž v zelené kukle upletené ze silné vlny, z tváře mu byly vidět jen oči. Za ním následovala žena, rovněž maskovaná. „Rychle všichni do sálu,“ vykřikl muž na obě čekající ženy. Linke se pokusil maskovaného muže zastavit, přestože držel v každé ruce pistoli. Padl výstřel. Maskovaný muž chtěl vystřelit z plynové pistole, kterou měl v jedné ruce. Ale vystřelil ostrý náboj z druhé pistole s tlumičem. Střela Linkeho 12
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 13
zasáhla. Navzdory zranění běžel do své pracovny a zamkl dveře zevnitř. Potom chtěl zamknout dveře, které vedly do pracovny vedoucí institutu. Když nenašel klíč, padl na zem a nataženou rukou tlačil kliku nahoru. „Vyskočte z okna,“ zavolal na své dvě kolegyně v místnosti. Ženy poslechly. Když obě vyskočily do zahrady, vylezl oknem i Georg Linke. Všichni tři utíkali na ulici a snažili se upozornit na to, že institut byl přepaden. Teprve nyní si Georg Linke všiml, že krvácí. Ženy, které policie později identifikovala jako Ingrid Schubertovou a Irene Goergensovou, vběhly do studovny a střílely z pistolí slzný plyn. „Přepadení!“ vykřikla jedna. Za nimi vrazil dovnitř maskovaný muž a maskovaná žena s pistolí malé ráže. Byla to Gudrun Ensslinová. Příslušník vězeňské stráže Wegener, který seděl těsně u dveří, vyskočil a ženu popadl. „Budu střílet,“ křičela a tlačila strážce do rohu místnosti. Došlo k potyčce, při níž Wegener strhl ženě z hlavy červenou paruku. Pod ní se objevily světlé, nakrátko ostříhané vlasy. Wetter skočil po maskovaném muži a vyrazil mu z ruky jednu z pistolí, byla to beretta s tlumičem. Pak Wetter vytáhl z pouzdra služební zbraň a chtěl ji natáhnout. V tu chvíli mu muž v kukle z bezprostřední blízkosti stříkl do levé poloviny obličeje slzný plyn. Wetter, na okamžik oslepený, bez míření dvakrát vystřelil. Kulky se zaryly do zdi. Jako první vyskočil z okna Andreas Baader, po něm Ulrike Meinhofová. Ostatní vypálili ještě pár nábojů se slzným plynem a vyskočili za nimi. Ozval se řev motorů dvou aut. Potom se rozhostilo ticho. Ve 12 hodin 45 minut dorazili na místo činu policisté z oddělení vražd. Dvaašedesátiletý pracovník institutu Georg Linke byl v ohrožení života s průstřelem jater odvezen do Nemocnice Martina Luthera. Osvobození Andrease Baadera se podařilo. 13
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 14
3. Andreas Baader Muži, který 14. května 1970 vyskočil oknem na svobodu a zanechal za sebou studium sociálních otázek a staršího postřeleného muže, bylo před několika dny dvacet sedm let. Narodil se 6. května 1943 v Mnichově. Jeho otec, historik a archivář dr. Berndt Phillipp Baader, byl nezvěstný od roku 1945, kdy padl jako voják do sovětského zajetí. Matka se už nikdy znovu neprovdala. Andy, jak se mu něžně říkalo, byl hýčkaným dítětem své matky Anneliese Baaderové a rovněž babičky a tety. Učitelé a příbuzní říkali, že je inteligentní, ale roztěkaný, když ho něco nezajímá, je líný, ale má velice silnou vůli. Na mladistvého Andrease Baadera se názory spolužáků, známých a učitelů velice různí. Jeho matka tvrdila: „Byly jen dvě možnosti, buď člověk Andrease miloval, nebo nenáviděl.“
4. Skok do ilegality Osvoboditelé Andrease Baadera si na 14. květen 1970, den, který je považován za zrození RAF, vyhlédli jako útočiště pro případ, že by se stalo něco nepředvídaného, byt přítelkyně Ulrike Meinhofové. Přítelkyně byla herečka a bydlela jen několik ulic od Institutu pro sociální otázky. Nikdo jí ovšem předem nic neřekl. Teď, když došlo ke střelbě, jeden člověk byl těžce raněn a z akce naplánované jako překvapivý tah se stal pokus o vraždu, odjeli do tohoto bytu. Ulrike Meinhofová zazvonila. Přítelkyně otevřela. „Potřebujeme tvoji solidaritu,“ řekla Ulrike Meinhofová. Přítelkyně souhlasila. Zatímco policie zahájila jednu z největších pátracích akcí 14
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 15
poválečné doby, seděli skoro všichni hledaní v bytě vzdáleném jen pár set metrů od institutu, který byl obklíčený policií. Večer se Baaderovi osvoboditelé sešli v jiném bytě v zadním domovním traktu. Byli tu všichni až na Ulrike Meinhofovou. Nálada byla dobrá, vždyť osvobození vězně se podařilo. Fakt, že byl při tom těžce zraněn člověk, přítomní aktéři potlačili. Mluvili o tom, co udělat dál. Všichni byli zajedno, že celá skupina musí co nejdřív odjet z Berlína. Jasné také bylo, kam půjdou: na Blízký východ. Už předtím navázali kontakt se zástupcem Palestinců, protože si chtěli obstarat zbraně. Ten jim však oznámil, že Fatah vyžaduje před jakoukoliv dodávkou zbraní absolvování vojenského výcviku v Jordánsku. Ten večer tedy naplánovali a rozdělili úkoly na příští dny a týdny. Někteří měli zorganizovat vycestování, jiní obstarat a upravit potřebné dokumenty. Policejní pátrací akce po Baaderovi a jeho osvoboditelích zatím běžela na plné obrátky. Plakátovací sloupy byly polepené zatykačem s fotografií Ulrike Meinhofové: Vražedný pokus v Berlíně. Odměna 10 000 DM. Palestinec Said Dudin se kontaktoval s Palestinci v Jordánsku, letenky byly objednány u Interflugu, letecké společnosti NDR. Telegraficky bylo rezervováno devět pokojů v hotelu Strand v Bejrútu. První skupina měla odletět 8. června 1970 v 9:20 z východoberlínského letiště Schönefeld. Ještě předtím však chtěli udělat prohlášení pro veřejnost. Anglicky mluvící osoba zavolala do Paříže francouzskou novinářku Michèle Rayovou, bývalou modelku Chanelu, kterou Ulrike Meinhofová letmo poznala přes časopis konkret, a požádala ji, aby v „důležité věci týkající se levice“ přiletěla do Berlína. Tehdy jednatřicetiletá Michèle Rayová byla v šestém měsíci těhotenství a rozhodla se přiletět do Berlína, 15
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 16
když se volající odvolal na několik jmen prominentních německých levicových aktivistů. Rayová s lidmi, po kterých bylo vyhlášeno policejní pátrání, popila čaj a pojedla čerstvé jahody. Poté ji „Lothar“ zavedl zase do prvního bytu. Večer se objevil Horst Mahler a přinesl jí magnetofonový pásek namluvený Ulrike Meinhofovou. Druhý den, v pátek 5. června ráno, se všichni ještě sešli u snídaně a Rayová se dozvěděla, že skupina má v úmyslu odletět z Berlína a přidat se k palestinským bojovníkům. Michèle Rayová předala magnetofonovou nahrávku časopisu Spiegel, který z ní části otiskl. Odpověď Ulrike Meinhofové na otázku, proč byl Baader osvobozen, zněla: „Dá se říct, že ze tří důvodů. Zaprvé samozřejmě proto, že Andreas Baader je kádr. A protože ti, kteří nyní pochopili, co je nutné udělat a co je správné, nemohou vycházet z luxusního předpokladu, že lze nějaké jednotlivce postrádat. Zadruhé jsme jako svou první akci zvolili osvobození vězně, protože si myslíme, že lidé, kterým chceme ukázat, co je dnes politicky na pořadu dne, nebudou mít žádný problém se s akcí osvobození vězně identifikovat... Třetím důvodem je, že osvobozením vězně jsme chtěli ukázat, že to myslíme vážně.“ Dále se Ulrike Meinhofová vyjadřuje o policii: „Co se týká policie, argumentuje se, že brutalita patří k jejich funkci, policajti musejí ve své funkci mlátit a střílet, musejí se ve své funkci dopouštět potlačování, ale že to je jen ta uniforma a její funkce, ale ten, kdo ji má na sobě, je doma v civilu možná docela příjemný člověk... To je problém a my samozřejmě tvrdíme, že policajti jsou svině, každý v této uniformě je svině, ne člověk, a tak s ním taky musíme jednat. To znamená, že s policajtem se nemáme co bavit, je chyba s takovými lidmi vůbec mluvit a je samozřejmě přípustné střílet.“
16
Baader - zlom
28.9.2010
11.24
Stránka 17
5. Ulrike Meinhofová Ulrike Meinhofová se narodila 7. října 1934 v Oldenburgu. Její otec Werner Meinhof pocházel ze staré württemberské rodiny, jejíž příslušníci byli po řadu generací evangeličtí teologové. Ulričin otec přerušil školu a stal se uměleckým kovářem. Na nátlak rodiny složil odbornou maturitu a začal studovat dějiny umění v Halle. Vstoupil do politické strany DNVP, dostal místo učitele kreslení v Halle a promoval v oboru dějin umění. V březnu 1928 se po mnoha marných žádostech stal vědeckým asistentem dějin umění a kultury Zemského muzea v Oldenburgu. V roce 1925, kdy mu bylo čtyřiadvacet let, se seznámil se šestnáctiletou Ingeborg Guthardtovou, která by se za něj nejraději hned provdala. V roce 1926 se zasnoubili a vzali se 28. prosince 1928 v Halle. Po roce se odstěhovali do Oldenburgu, kde už velmi záhy udávali tón nacisté. První dítě Meinhofových, dcera Wienke, se narodila v červenci 1931, Ulrike o tři roky později. Werner Meinhof vstoupil v roce 1933 do NSDAP a v roce 1936 se stal ředitelem muzea v Jeně. Když bylo Ulrike Meinhofové pět a půl roku, otec zemřel na rakovinu slinivky. Matka nedostávala žádnou státní penzi, protože Werner Meinhof nebyl státním zaměstnancem, ale zaměstnancem města. Město mladé vdově navrhlo, že jí bude financovat studium, které po sňatku přerušila. Městské stipendium bylo malé, činže vysoká, a tak studentka dějin umění Ingeborg Meinhofová hledala podnájemníka. Na univerzitě se seznámila s kolegyní, sympatickou, inteligentní a energickou Renate Riemeckovou, která studovala historii, germanistiku a dějiny umění. Renate a Ingeborg spolu začaly bydlet a rozvinul se mezi nimi milostný vztah. Ulrike a její sestra Wienke měly od nynějška dvě matky. Obě složily státní zkoušku a promovaly. 17
