SMRT JE VŠUDE Marp ( ) 1. část

SMRT JE VŠUDE – Marp (2015-2016) 1. část Potkali jsme se v jedné pražské putyce. Žádná nóbl restaurace, prostě klasická hospoda, čtyřka, s dřevěnými stoly a lavicemi a dřevěným obložením, točenou desítkou Gambáč a štiplavě zahulenou. Seděl sám v rohu u stolu, chlap kolem čtyřicítky, plešatý, v černém svetru, džínách. Před sebou měl půllitr s pivem, krabičku Lucky Strikes v měkkém obalu a benzínový zapalovač zippo. Seděl sám, hlavu podepřenou a upřeným pohledem koukal ven přes špinavé okno do ulice. Sem tam se napil piva, zapálil si cigaretu a pořád zíral skrz okno. Asi vycítil, že se někdo blíží, tak se na mě otočil a jeho oči si mě přečetly. I když bylo v hospodě poloprázdno a byly tam volné stoly, něco mi říkalo, že si mám přisednout. Sbíral jsem tehdy materiál na zajímavé články a ta samota toho chlapa i naprostý klid mi nějak napověděly, že to bude zajímavé setkání. Zeptal jsem se, jestli si můžu přisednout. Jen kývnul hlavou na souhlas a dál se věnoval mlčení. Objednal jsem si pivo a mlčel také. Vytáhl jsem si laptop a začal psát myšlenky bez obsahu... Najednou otočil hlavu a naše pohledy se střetly. Zeptal se: „Copak děláš, mladej?“. Nevěděl jsem hned, jestli myslí zrovna tu činnost, kterou provádím nebo tak všeobecně, tak jsem utrousil, že si píšu podklady pro nový článek. Teda žádný jsem zrovna nepsal a už vůbec jsem neměl nápady o čem psát, témata byla vyčerpána a moje mysl taky. „A o čem to bude, smím-li se optat?“ „Nevím, nic mě nenapadá.“ řekl jsem popravdě. „Tak mladej, já bych ti mohl povyprávět... příběh, kterýmu tady nikdo neuvěří.“ „To mě zajímá, můžu blíž?“ „Ale jó...“ odpověděl Takže jsem si přisedl naproti němu a představil jsem se. Nadzvednul jsem se trochu a podal ruku. „Ruku podávám a líbám pouze ženským. Podáním ruky se stáváš v jeden moment zranitelným a ovladatelným.“ vysvětlil, proč mou ruku nestisknul. Zamumlal nějaké neurčité jméno a kývnul hlavou jako prve. „Dáme panáka a pivko, co?“ navrhnul mi a hned mávl na pingla. Objednal dva rumy a dva Gambáče, zapálil si další cigaretu a upřel na mě svoje klidné oči. Číšník donesl objednané a když se vzdálil, tak jsem začal: „A jaký zajímavý příběh tedy máte?“ „Tykej mi, já ti taky tykám.“ „Dobře, tam začni...“ „Hele, to ani nebudeš stíhat psát, nemáš nějakej magič?“ „Cože mám mít?“ nechápal jsem „Jako magneťák... magnetofon... s mikrofonem. A pak to přepisovat, ne?“

Usmál jsem se: „Tyhle věci se už nepoužívají, asi myslíš diktafon.“ „Jo, ten myslím.“ „Mám, ale ne tady. Bydlím kousek, tak si pro něj doběhnu.“ odvětil jsem. „Tak jo.“ zabručel. Když jsem se vrátil, měl zase upřený pohled ven. Jako by na někoho čekal. Radši jsem se ho na to optal, ale řekl mi, že na nikoho a na nic už nečeká... To je teda zajímavej týpek, jsem si v duchu pomyslel a zapnul jsem si diktafon. A zde je jeho příběh: Den první Když jsem byl malej, teda jako ve škole, tak jsem hodně četl. Táta měl velkou knihovnu. A tehdy mě začala fascinovat smrt. Bylo mi kolem dvanácti, třinácti, když jsem četl o Mrázkovi, Pilčíkovi. Žádný romány, ale literaturu faktu. Táta měl doma svazky odborných časopisů pro kriminalisty, nějak jako Kriminalistický sborník se to jmenovalo. Tam bylo vše. Nehody, vraždy, popisy vyšetřování, pitevní zprávy a to vše s policejní fotodokumentací. Tohle všechno jsem měl přečtený snad stokrát. Taky jsem hodně četl klasické kriminální romány – Perry Mason, Raymond Chandler, Sjöwallová-Wahlöö... A tehdy jsem zjistil, že vlastně nikdo nikdy ještě nepopsal v románu naprosto dokonalý zločin. Nevyřešený, neřešitelný. Říkal jsem si už tehdy, co je to za blbost. Vždyť pokud to vše člověk naplánuje do naprostého detailu, tak prostě žádná stopa není. Jednou z mých prvních knih, které jsem si koupil, tedy přemluvil rodiče, aby mi ji koupili, byla Učebnice kriminalistiky. Velká, zelená kniha. Učebnice pro vysokou školu. Tak tu jsem začal studovat. A dala mi opravdu spoustu informací. Někdy v té době jsem se začal zajímat i o válečnické umění a zbraně, o přežití v přírodě a tak. Teda v tý době jsem četl naprosto úžasnou knihu od Hiró Onody, Moje třicetiletá válka. Prostě dokonale sepsaný návod, jak přežít dlouhé roky zcela mimo civilizaci a neumřít. Taky jsem se hodně toulal. No byly to takový procházky po okolí města, kde jsem žil. To byly i celodenní výlety, kdy jsem byl sám, svačinu v baťůžku od plynový masky, nožík v kapse. Doma jsem prostě oznámil, že jdu tam a tam a bylo to. Naši vždycky věděli, že se v pořádku vrátím. Jak jsem vyrůstal, střední, pak práce, vojna a tak – prostě život plynul. Ale v mém životě je takových pět, možná šest, sedm let, když to sečtu dohromady, kdy nikdo, ani moji nejbližší jako manželka, rodiče, sourozenci, kamarádi a tak prostě nevěděli, kde jsem byl a co jsem dělal. Bylo to třeba pár měsíců, pak dlouho nic, pak třeba rok a zase dlouho nic. Ale fakt nikdo z mých nejbližších dodneška neví o tomhle nic. Nebudu zde samozřejmě prozrazovat některé detaily, že, mladej. Jsou prostě věci, o kterých se mluvit nesmí... Nikdy a nikomu. Ale to nejsou věci, které chci vyprávět. V mém životě je totiž jedno tajemství, které musím prostě ventilovat ven. A je mi jedno, co se pak stane. Ale kdybych to spojil s těmi „ztracenými“ lety, nebo kdyby to někdo spojil a dal si dvě a dvě dohromady, tak vyplave na povrch spousta věcí, které mohou ohrozit další lidi a tohle já nechci. To velké tajemství je: UČIL JSEM SE ZABÍJET A ZABÍJEL JSEM... "No, moc nekoukej, mladej a dej si panáka..." Díky znalostem a dovednostem, které jsem získal a získával, jsem našel způsob, jak někoho zabít a

nikdy se jeho tělo nenajde. Nikdy! Chce to samozřejmě hodně informací a vědět, co a jak. Hodně jsem se zajímal o chemii a dodnes dokážu udělat účinnou trhavinu z běžně dostupných ingrediencí, které člověk normálně koupí v obchodech. Dělal jsem termit – směs, která spálí vše. Kosti, zuby i DNA. Umím vyrobit prudký jed z mnoha rostlin. Umím zabíjet holýma rukama i jakoukoliv zbraní. Umím se skrýt tak, že mě nikdo nenajde. Umím zůstat mimo civilizaci a přežiju, žádnej skauting nebo pionýrský tábory nebo jako ti rádoby „vojáci“ v maskáčích a s kuličkovými atrapami, co nikdy na pořádný vojně nebyli. A nejpikantnější na tom je, že já to mám prakticky ověřený, žádný teorie co by, kdyby a tak – prakticky myslím teda to zabíjení. Prakticky to znamená, mladej, že jsem zabíjel lidi! Nikdy ženu nebo dítě, to ne, na to nemám žaludek a ženy i děti i zvířata mám rád a pokud vím, tak nikdy žádnýho hodnýho a slušnýho člověka. Vždy to byli grázlové, chlapi, co neměli čisté svědomí... To vím jistě! Z těch knih, co jsem studoval, jak jsem ti říkal, jsem zjistil jednu důležitou věc: nikdy nesmí být krev! Krev, to je hodně stop. A když už někdy byla krev, tak naprosto dokonale odstranit peroxidem vodíku. Ale umění je zabít chlapa tak, aby z něj nic nevyteklo. Třeba žádný pistole, žádný nože a ani provaz, jen holé ruce. Tohle je umění. Ne uškrtit, to umí každej trouba, ale zlomit vaz třeba. To není tak snadný, jak je to ve filmech jako Karatéééé, uááááá a seknout za krk jako králíka. Tohle nefunguje a nikdo nemá tak silný úder, aby zlomil páteř, nikdo. Kosti jsou hrozně pevný a páteř obzvláště. Musí se vytočit obratel, ten u lebky, aby vyskočil a tím dojde k přerušení míchy. O tom ti ještě povyprávím... Je samozřejmě snazší, jednodušší někoho prásknout devítkou mezi oči. Takhle zabíjeji ti, kteří se netrápí s odklízením stop, s odklízením mrtvoly a tak. Nebo nůž, to je zbraň, která je s člověkem od nepaměti. Ale málokdo umí s nožem zabít. Člověk pak čte v novinách, jak někdo někoho ubodal třiceti ranami a pak ten člověk ještě navíc dlouho umíral na vykrvácení a posttraumatický šok. To je prostě břídilství. Když zabít, tak rychle, to je moje pravidlo! Pár vteřin a je vymalováno a uklizeno. Víš o tom, mladej, že na lidském těle je jen sedm míst, které vedou k jisté smrti a navíc ihned? A žádný řezání nebo sekání, ale musí se bodnout. Na to jsou nejlepší oboustranně broušený dýky nebo stillety – to jsou vlastně bodce, úzké, dostatečně dlouhé, aby dokázaly proniknout z jakékoliv strany trupu hluboko, aby zasáhly důležitý orgán – srdce, játra, ledviny. Takže vždycky jen bodnout a jen jednou a přesně. To chce léta výcviku. Ale to ti povím až jindy. Tady mě vždycky najdeš, jak sedím, chlemtám pivo a čumím z okna a přemýšlím...

2. část Přišel jsem asi za týden. Nebyl tam. Tak jsem šel k vrchnímu a zeptal se na toho chlápka. „Jo, vy myslíte toho plešouna, co sedává támhle v rohu a furt kouká z okna?“ „Jasně, toho myslím. Nevíte, kde je?“ odvětil jsem. „Nóóó, on nechodí zrovna pravidelně. Zajde tak jednou, dvakrát za dva tejdny. Žádný pravidelný dny.“ Posadil jsem se k tomu stolu, objednal si pivko a čekal, jestli se náhodou neobjeví. Čekal jsem asi hodinu a pak jsem to vzdal. Ale co, mám to přeci kousek od baráku, tak to zkusím třeba zítra nebo pozítří. Přišel až ten druhý den. Já už tam byl, laptop před sebou, diktafon připravený. Sedl si naproti a kývnul na pozdrav.

„Tak jak se daří, mladej?“ zeptal se. „Ale jo, jde to, mohlo by být líp, ale může být taky hůř.“ zavtipkoval jsem. „To jo, to vždycky může“ řekl nějak smutně. „Tak kde jsme to minule skončili?“ Projel jsem listy na konec a připomněl mu to. „Aha... tak jedeme dále.“ mrkl na mě. Den druhý Tak ten nůž, abych tak navázal, to je zbraň pravejch zabijáků. Už po tisíciletí. Měl jsem to štěstí, že jsem se někdy počátkem devadesátých let potkal s opravdovým profíkem a když říkám opravdovým, tak to myslím zcela vážně. Takoví už dneska nejsou. Jó, teď je hódně takovejch stylů a hódně majstrů, kteří učí, co s nožem, ale profík není ani jeden... Protože kdyby byli, tak jsou buď v base nebo u armády a neprezentují se takhle na veřejnosti, páč umění boje s nožem není pro amatéry, pro publikum, pro vobyčejný lidi, víš mladej. Tak ten chlapík, kterýmu bylo už k sedmdesátce, tak prokazatelně zabil jenom nožem v druhý světový přes šedesát nepřátel a to je sakra číslo. Zabít nožem dva, tři lidi to je kumšt. Zabít pět až deset, to už je síla, ale šedesát lidí? Mladej, to chce naprostou odvahu a perfektní, precizní práci. No a ten chlápek šel samozřejmě po válce k armádě dělat instruktora k paragánům. Pro boj zblízka. Byl u armády až do sedmdesátýho druhýho a i když nebyl študovanej, tak to dotáhl na kapitána. Co dělal pak, to nevím, jak říkám, já ho potkal až někdy v devadesátým a úplně náhodou v podobný knajpě, jako je tahle. Hele, to co jsem viděl, to mi fakt vyrazilo dech! Nějací týpci ho začali provokovat, on furt jen tak seděl a nevšímal si jich. Až když se jeden z nich natáhl rukou, že ho asi chytne za flígr, tak ten chlap vyletěl jak blesk a přísámbohu, toho blbečka zpacifikoval tak rychle, že jsi ani nestačil mrknout. Ten blb letěl přes celou místnost a zůstal ležet, ani se nehnul. No a ti další dva, místo toho, aby se rychle vytratili, tak vytáhli kudly. No, prostě blbečci... Chlapík na nic nečekal a odzbrojil je tak rychle, že zůstali jako vopaření. No a chlápek měl najednou v rukách dva nože. A sakra, řekl jsem si, tady poteče krev. Ale ouha, chlapík provedl několik bleskurychlých pohybů rukama a blbečci měli posekaný bundy, ale žádnej škrábanec na těle, prostě žádná krev. Úplně stejně, jako ten krokodýl Dándí v tom filmu, fakt. Blbečci se otočili, cestou sebrali svýho kámoše, co furt byl v bezvědomí a vypadli z knajpy jako namydlenej blesk. Ten chlápek tam stál, v rukách dva nože a najednou: svíííst, svíííst a oba nože se zabodly do cedule naproti přes celou místnost. Takovejch šest, sedm metrů to bylo. Bože, to byla rychlost. Hospoda ztichla. Teda tam bylo ticho, už když si je vychutnával, ale teď to ticho bylo tak veliký, tak hluboký, jaký jsem nikdy neslyšel. Snad i větráky se přestaly točit. A chlápek si zase sedl na svůj flek a dopíjel pivo. Hned jsem si k němu přisedl a řekl něco v tom smyslu, že to bylo prostě dobrý, úžasný. "Hovno," řekl mi, "normálně by už byli mrtví." Tím mi vyrazil dech. Pak zaplatil a odešel. Začal jsem tedy zjišťovat, co je zač ten chlap a z kusých informací, co mi řekli v hospodě, jsem se dozvěděl, že byl prej u armády u nějaký tajný jednotky a hlavně, že sem chodí pravidelně každej pátek v pět, udělá pět piv, vykouří pět viržínek a odejde. Chápeš to, mladej, prostě pět – pátek, v pět, pět piv a pět cigár. Asi nějakej rituál, zvyk nebo co. Tak jsem tam začal v ty pátky v pět taky chodit. Pořád jsem ho prosil, aby mě naučil s nožem. Vykrucoval se, že to není nic pro civily, že nesmí, že to je státní tajemství nebo co a takhle dokola. Ale jinak jsme si povídali o všem možným. Tak jsem se v průběhu asi dvou měsíců dozvěděl jen pár

věcí, co mě zajímaly: V sedmnácti nebo osmnácti, to bylo v roce 1940, utekl do Ruska. Tady byli nacisti. Dostal se až na Ural. Hned po napadení Sovětského svazu se přihlásil jako dobrovolník k Rudé armádě, ale nebyl přijatý hned. Až po čase se dostal k první československé jednotce a tam už zůstal. Prošel mnoha funkcemi a dotáhl to až na velitele diverzní jednotky. Po válce vstoupil ihned do vzniklé Československé armády a ještě v roce 1947 bojoval proti banderovcům. Přestál rok 48, kdy se dostali k veslu komouši, musel vstoupit do strany. Potom byl pověřen řízením výcviku u výsadkového vojska. V 68 vystoupil rázně proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, v sedmdesátým prvním neprošel prověrkami a v sedmdesátým druhým byl nucen odejít od armády. To bylo vše, co jsem z něj za dva měsíce dostal...Byl jak beran. Ale po těch dvou měsících došlo k obratu. Asi mi začal důvěřovat. Jednoho dne, byl to samozřejmě pátek v pět hodin, došel do hospody, dali jsme si po pivku a najednou řekl, ať koupím nějaký lahváče, že půjdeme k němu domů. Otevřel jsem hubu, no, zrovna tak, jako teď ty, mladej a zíral jsem na něho. "No, nečum," řekl mi, "...a jdeme." Bydlel v klasickém činžáku bez výtahu, v druhým patře. Když jsme vstoupili do bytu, tak jsem se začal zouvat. Zarazil mě, že ne, že u něj doma se chodí jako na Západě, že má všude parkety nebo dlažbu. Byl to malej byt – chodba, kde byla koupelna a záchod, pak se vstoupilo do obývacího pokoje, kde byl kuchyňský kout a pak tam měl ještě malou ložnici. No, žádný nóbl vybavení, ani televizi neměl. Velká knihovna, klasická sedačka s křesly a konferenční stolek. Ale měl tam čisto. Pokynul mi, abych si sedl, otevřel dva lahváče a odešel ke knihovně. Pak mi přinesl velké fotoalbum a velkou knihu, něco jako byly kroniky. "Tak koukej," vyzval mě. Začal jsem listovat nejprve v tý knize. Byly tam vlepeny různé dokumenty, dopisy i vyznamenání. A chlápek vyprávěl, že v těch dokumentech je s vojenskou pečlivostí zaznamenáno, kolik on osobně zabil nebo zajal nepřátel. "Hele," říkal, "...jenom nožem jsem jich oddělal šedesát tři! Ty, co jsem zastřelil, jsem po půl roce přestal počítat. Já byl vždy v první linii nebo spíše před ní. Byli jsme diverzní jednotka, čistili jsme území od nepřátel, sabotovali jsme, vyhazovali cokoliv do povětří." A tak vyprávěl a vyprávěl, já prohlížel album s fotkama, sem tam se ke mně nahnul a ukázal na sebe nebo na někoho, řekl z fleku jméno, hodnost i funkci. Takhle jsem u něj strávil tři hodiny, kdy pořád vyprávěl a já ho nepřerušoval. Nakonec mi řekl, že jestli se chci učit s nožem, tak ať si udělám čas každé pondělí. Prej na dvě, tři hodinky a ještě mi pověděl, ať už nechodím v pátek do tý hospody, že to je rozkaz. No, abych to zkrátil, učil mě dva roky. U něj doma. Ale naučil mě všechno. Jak odzbrojit chlapa, jak ho tiše zezadu překvapit a kravatou uspat nebo jak seknout hranou ruky nebo předloktím do hrtanu tak, aby člověk nevydal ani hlásku a ihned šel k zemi. Musel jsem se učit jak rychle a přesně bodnout, protože prej rozhodujou milimetry. Ukazoval mi, co člověka zabije ihned, co až za několik minut a co třeba až za hodinu. Ukázal mi sedm smrtelných míst na lidském těle, kam zabodnout nůž a hlavně jakou razancí a pod jakým úhlem a z jakékoliv pozice. Trénoval jsem na vycpaných hadrech, kam mi kreslil cíle a ty panáky, co dělal mi různě stavěl. Naučil mě neutrální postoj s nožem v ruce tak, aby nebyl vidět a jak házet s nožem – za rukojeť i za čepel. Studoval jsem různé typy nožů a dýk a jak se ovládají, přemisťují před tělem i za tělem. Nožů a dýk měl teda velkou

sbírku, to je fakt. No byla toho spousta a celý výcvik ti tu vyprávět nehodlám, to je totiž na tříset stránkovou učebnici. "Jo, ty se ptáš na ty místa? Tak si pamatuj, že hlavní cíl je hlava s krkem a tam je to: 1. podbradek 2. krční tepny 3. spánková kost 4. spojení hlavy s krkem To jsou hned čtyři místa. Na podbradek se vede útok zespodu, kdy čepel pronikne šikmo přes spodní patro až k mozku. Do tepny se vede útok mírně zboku, těsně za hrtanem a prořízne se tkáň až k páteři, tím se přetne tepna a člověk během několika sekund vykrvácí. Spánková kost se proráží zboku v místě, kde je lebka nejslabší, je to kousek nad vnějším koncem obočí, je tam takovej důlek. Čepek pronikne do mozku a je hotovo. No a zezadu je to ta týlní jamka, tam bodneš a přerušíš míchu a centra oběhu a dýchání. Smrt ve vteřině. Další tři místa jsou na trupu: 5. srdce 6. játra 7. ledviny Do srdce musíš bodnout hned vedle hrudní kosti vlevo, musíš se trefit mezi dvě žebra a v půlce výšky hrudní kosti, jak je rovina bradavek u normálního chlapa. Bodnout čepelí naplocho a až po rukojeť a pak jen proříznout k jeho levé straně. Ledviny jsou těsně nad pasem, tam, kde má chlap pásek na kalhotách, tak pár centimetrů nad ním vedle páteře. Ledviny jsou hojně zásobené krví, jsou tam velký tepny, tak je vždy sto procent, že člověk během chvilky vykrvácí. Játra jsou uloženy pod bránicí a jsou kryté částečně žebry, proto se do nich bodá zepředu s čepelí mírně nahoru a to hned jak je oblouk žeber a hrudní kost, vedle solárního plexusu. Nebo se bodá zboku mezi žebry na pravé straně protivníka, to znamená od tebe zleva. Opět je nutné po plném bodnutí provést řez, aby nastalo masivní krvácení. Tak tohle je těch sedm míst." "Můžeš bodat samozřejmě do celé oblasti břicha, ale tam nenastane smrt hned, leda, že bys přeseknul nebo probodnul břišní aortu, ale ta je uložena hluboko. Pak můžeš bodat do dalších tepen mimo krkavic – do podklíčkové tepny, podpažní tepny a dole pak do tříselné a stehenní. A pamatuj si, vždy je nutné ránu rozšířit, zakvedlat nožem do stran, řezat, aby člověk vykrvácel. A aby umřel, musí z něj vytéct tři litry krve. Viděl jsi už tři litry krve na podlaze?" "Ne," řekl jsem popravdě. Odešel k lince a připravil roztok z vody, mouky a červené barvy na kraslice, aby to připomínalo krev. Pak přišel s hrncem a jedním pohybem ho rozlil po podlaze. V tu chvíli se mi udělalo trošku šoufl, protože takové množství jsem pohromadě neviděl a že to teda tý krvi bylo podobný. "Tohle jsou tři litry" řekl. Pak se ještě chvíli kochal mým šokem a nakonec mi rozkázal, abych to důkladně vytřel a vyčistil. Ani netušíš, mladej, co to je uklidit tři litry krve z podlahy. Jasně, že hodně z toho se vsákne do oblečení, do podlahy a tak, takže nikdy neuvidíš celé tři litry pohromadě. No, ale abych pokračoval. Takže když jsem prošel tímto dvouletým výcvikem, na závěr mi chlápek řekl, že mě naučil jen devadesát procent z toho, jak zabít člověka. "A co těch deset procent, co to je?" zeptal jsem se ho. "Těch deset procent je tvoje mysl a praxe, to už tě nenaučím, to je na tobě." mi řekl. "Já jsem tě

naučil JAK zabít. Ale jestli zabiješ, je to jen a jen TVOJE věc, od toho dávám ruce pryč." "Tak mladej, pro dnešek to stačí, příště to bude zajímavější" řekl mi a odešel zaplatit k pultu. Pak jen mávnul na pozdrav a vytratil se. Seděl jsem ještě chvíli u piva a přemýšlel, co je to vlastně za týpka, co může být zač. Když jsem platil, tak se ptám vrchního: "Znáte více toho chlapa, co s ním sedávám?" "Vždyť jsem povídal, že moc ne. A myslím, že není ani z týhle čtvrti, že je z jinýho konce Prahy" odpověděl.

3. část Když jsme se potkali potřetí, uběhlo pár týdnů. Byl to hnusný den, pršelo už několik dní v kuse, bylo chladno a předpověď na další dny byla stejná. Seděl u svého stolu, před sebou jako vždy pivo, krabičku cigaret a zipák. Přisednul jsem si a hned byl u mě číšník s pivem. „Dáme si ještě dva tuplovaný rumy, prosím.“ objednal. Bylo to poprvý, co jsem od něj slyšel slovo „prosím“... a snad i naposledy. „Já nevím, nějak na chlast nemám ani chuť.“ řekl jsem. „Je zima a je potřeba se zahřát, mladej“ odpověděl, „A navíc to dnešní vyprávění bude pro silný žaludek a ten je potřeba trošku otupit.“ Rozhlédl se a ujistil, že nás lidi neposlouchají. Pár štamgastů sledovalo nějakej hokej na televizi v sále a zbytek místních byl usazený ve výčepu, kde koukali zřejmě na stejnej pořad. Ježíšikriste, pomyslel jsem si, co to bude dneska? Minule už ty popisy smrtelných míst při útoku nožem mi připadaly jako z hororu. Mezitím nám pingl donesl dvě skleničky s dvojitým rumem, přiťukli jsme si. Já teda jenom usrknul, fakt jsem nějak neměl chuť na tuzemák, ale on ho do sebe překlopil na jeden zátah a zapil snad půlkou piva. Mávl ještě na pingla a ukázal na pivo, aby mu donesl další. Oči se mu leskly, takže myslím, že už měl toho ruma v sobě víc. Ale když mluvil, nebylo to ani poznat, jazyk se mu nepletl, mluvil souvisle a s jasnou myslí. Den třetí Tak se připrav a věř mi, že to, co dnes uslyšíš, tak se ti líbit moc nebude. Ale souhlasils s tím, že budeš tenhle příběh psát, tak ti nic jinýho nezbejvá. Z rozjetýho vlaku nejde vyskočit a musíš dojet až na konečnou stanici, řekl mi hned v úvodu. Jak jsem ti vyprávěl o mém dětství, víš, o těch knížkách, co jsem četl, časopisech a jak jsem u sebe objevil tu fascinaci smrtí... no možná to je nějaká úchylka nebo co, tak jednoho dne se stalo to, co jsem měl již několik let v hlavě. Zabil jsem člověka. Svýho prvního člověka. Bylo to v září v osmdesátým třetím. Znám to datum nazpaměť, protože mi v hlavě zůstane navždy a protože mě to navždy ovlivnilo. Navíc, a to se popisuje i v mnoha knihách, abys věděl, ti v paměti navždy zůstane i tvář toho člověka, a hlavně jeho oči. Oči, to je vždy nejhorší, protože se na tebe koukají, když vyhasínají. Proto jsem pak naučil se do těch očí nekoukat. Dlouhou dobu mě to děsilo, ve snech i normálně, ale pak jsem postupně na tyhle věci přestal myslet a ono to odešlo samo.

Byl krásný slunečný víkend a já byl od rána na jednom z mých výletů v horách, které byly kolem mýho města. Nikdy jsem nechodil nějakými vyšlapanými nebo turistickými cestami, prostě jsem vždy vyrazil jedním směrem a jenom jsem se vyhejbal barákům a prostě civilizaci. Když jsem se dostal do lesů, tak jsem si vybíral třeba potoky a údolí, strže, kterými tekly a šel podél nich. A ten den jsem šel na jednu tůru, kterou jsem už šel párkrát, protože to byla jako cesta pralesem, opravdu bez civilizace, bez myslivců nebo houbařů. Je tam takovej hlubokej zářez, něco jako kaňon s docela příkrými stěnami a skoro neschůdnej u toho potoka. Tam by prostě normální člověk a snad ani zvěř nechodila. Asi dva kilometry od začátku lesa je ta strž nejstrmější a místy tam jsou i skály s různými převisy a zákoutími. Žádné výšky, pár metrů, spíše takový pískovcový balvany porostlý křovím a nahoře stromy. Prostě žádná skalní oblast jako jsou Prachovský skály nebo Adršpach, to ne. Jen takovej zářez toho potůčku. Tohle bylo moje oblíbený místo. U jedný skály jsem už měl takový tábořiště, tam jsem sedával na balvanu, koukal na prudký potok a často hodiny přemýšlel či spíše meditoval by se dalo říct. Měl jsem tam i ohniště z kamenů, které jsem přikrýval větvemi. Když jsem tam došel, bylo už skoro poledne. Sundal jsem chlebník ve kterým jsem měl kus točenýho salámu, nějaký chleba z domova a plastovou láhev od octa s čajem. Žádný limonády nebo řízky, to jsme si tehdá nemohli dovolit, za socializmu. No a protože jsem si chtěl ten točeňák opíct, tak jsem se musel vrátit tak dvě stě metrů zpátky a v jednom místě, kde to bylo možný, vyšplhat nahoru do stráně a do lesa nasbírat dříví. Když jsem se vyšplhal a vklouznul do lesa, začal jsem sbírat suché klestí a větve. A v tom jsem ho uviděl. Mladej kluk, blonďák, asi tak v mém věku. Na sobě měl nějakou zelenou bundu, něco ve stylu vojenské blůzy, texasky, jó, pardon, dnes to jsou džíny, ale tehdy byly u nás jen v Tuzexu a mohl si to dovolit jen málokdo, takže to mě hned zaujalo. Na zádech měl velikej ruksak a jak funěl, tak i zřejmě docela těžkej. Pomáhal si rovným klackem asi stejné výšky, jak byl on. Když mě uviděl, zarazil se a zastavil. Najednou nevěděl, co má dělat a jeho oči uhýbaly mému pohledu. Došel jsem pomalu k němu a pozdravil ho a zeptal se: „Čau, kam jdeš?“ Mlčel a jenom ukázal rukou ve směru, kterým šel původně. Tak jsem se zeptal znovu a řekl mu, že mu ukážu cestu, jestli zabloudil. To jsem ještě neměl ani myšlenku na to, co se mělo stát. Prostě jsem mu chtěl jen pomoct. Pak začal mluvit. Mluvil polsky. Aha, takže Polák a asi zabloudil, jsem si pomyslel. Hele, to jdeš špatným směrem, do Polska se dostaneš, když půjdeš zpátky asi jeden až dva kilometry a hlavně na sever, řekl jsem mu. Ne, ne, začal rychle drmolit a něco vysvětlovat. „No, mladej, já ti vlastně zapomněl říct, že jsem vyrůstal jen pár kilometrů od hranic s Polskem a tak jsem polsky docela dobře rozuměl a něco i kváknul.“ doplnil mi můj vyprávěč. Tak abych pokračoval. Takže mladej Polák a co jsem pochopil, tak utíkal na Západ, protože něco v Polsku provedl a nechtěl jít do basy. Hele, pojď se mnou, mám tu takové místo, nikdo tu nechodí, ty jseš vlastně jedinej člověk, kterýho jsem tady kdy potkal. Pokynul jsem mu rukou, aby mě následoval. Došli jsme k tábořišti, shodil jsem nasbírané dřevo a odkryl ohniště. Udělal jsem nízkej, takzvanej partyzánskej oheň, vytáhl točenej salám, nakrájel ho na kousky a napíchal na klacky. Polák vytáhl taky nějakej salám a tmavej chleba a začal jíst. Přitom mi stále říkal, že se potřebuje dostat na Západ, ptal se jak je to daleko, kudy má jít, aby ho nenašli policajti a tak. Vysvětlil jsem mu, že pokud půjde horama a kolem hranic se Slovenskem, tak se dostane až na jih Moravy, ale co a jak dál, že nevím, že tam mu bude muset pomoct někdo jinej. Když jsme dojedli, tak vytáhl láhev s nějakým chlastem. Nabídnul mi. Bylo to silný jak noha od stolu a já tehdy vůbec nepil, teda sem tam jsem ochutnal, ale nějak mi ten alkohol nechutnal, ani pivo, to až později. Najednou mi ta myšlenka bleskla hlavou: Vždyť to je jediná a jedinečná příležitost! Zabij ho! Nikdo tu není, je to cizinec, nikdo ho hledat nebude! A už mě ta myšlenka neopustila. Jen jsem nevěděl,

jak na to. Měl jsem jen takovej tábornickej nůž s rukojetí z imitace parohu v koženkovém pouzdře, co se dal koupit asi za 40 korun v železářství. Navíc to byl šunt, materiál nic moc, věčně tupej... Tohle asi ne, pomyslel jsem si. Vzít ho balvanem přes hlavu? Tak to jsem taky hned zavrhnul. Vzpomněl jsem si na tu zásadní poučku: Žádná krev! A najednou jsem se rozhodl: TEĎ! Byl jsem zrovna za jeho zády, on se koukal do mapy a vůbec mě nevnímal. Pravou rukou jsem ho obejmul zepředu kolem krku, zaklesl si ji za levačku a nasadil mu kravatu, jak jsem znal z džuda. Pravým kolenem jsem se mu zapřel mezi lopatkami. Sevřel jsem ho co nejpevněji a držel. Kolenem jsem tlačil dopředu, takže na mě nemohl dosáhnout rukama. Sice se o to pokoušel, ale v téhle pozici neměl prostě šanci. V jednu chvíli se naše pohledy střetly, jak měl zvrácenou hlavu a já si ho přitahoval k sobě. Jeho oči byly vyděšené a ptaly se mě: PROČ? Díval se na mě a pohledem mě prosil – to jsem tam prostě viděl, raději jsem se začal dívat vedle... Ani nevím, jak dlouho jsem ho v tom sevření držel, ale čekal jsem, dokud se nepřestal škubat. Držel jsem ještě chvíli a pak ho pustil. Sesunul se mi k nohám, úplně bezvládný, beztvarý. Nevěděl jsem, jestli je jen v bezvědomí nebo už mrtvej a bál jsem se mu zkusit nahmatat puls na krku. Prostě jsem se bál na něj sáhnout a vůbec nevím proč. Ale jedno jsem věděl jistě: tohle není konec a musím ho dodělat, abych měl stoprocentní jistotu, že je mrtvej. Jenže jak na to? Nůž ne. Sice jsem si říkal, že když mu ho vrazím do srdce, tak to bude jistý, ale to by začal krvácet. Podříznout? To ne. To bych asi nedokázal, na to jsem žaludek ještě neměl. Pak jsem si vzpomněl na jeden případ z těch kriminalistickejch časáků, jak našli člověka se zlomeným vazem a podle pitvy došlo při zlomení k okamžité smrti. Jo, musím mu zlomit vaz! Takže jsem ho odtáhl blíže k potoku, kde byly kameny. Hlavu jsem mu položil na jeden kámen a otočil ji tak, abych mu neviděl do tváře, a další, velký oblý balvan jsem mu podsunul pod hrudník. Tím pádem měl krk nad zemí. Vzal jsem tu jeho hůl, byla z buku, dlouhá asi metr sedmdesát a v průměru tak dva a půl cenťáku. Stoupnul jsem si vedle něho, pořádně se napřáhl tou holí a vší silou jsem mu vedl úder na volný krk, pak ještě jednou a ještě... Hůl praskla a ten kluk se najednou začal škubat a chroptět. Třásl sebou a rukama i nohama hrabal po zemi. Ježíšimarjá, polil mě pot a udělalo se mi zle. On žije! Ale viděl jsem přeci, jak se mu ten krk úplně prolomil! Až dlouho po tom jsem si někde přečetl, že zlomit vaz znamená, že se zlomí oblast prvního a druhého obratle, kdy dojde k přerušení míchy hned u hlavy, kde jsou centra ovládání krevního oběhu a dýchání. No a já mu zlomil krk na jiném místě! Takže došlo jen k přerušení míchy, proto to škubání. Takže jsem vzal tu jeho bundu, úplně jsem mu obalil hlavu, klekl jsem si na něho a dlaněmi mu přikryl úplně ústa a nos. Držel jsem asi dvě, tři minuty. Prostě strašně nekonečnou dobu, než nastal naprostý klid. To už jsem věděl, že je mrtvý... Zase se mi udělalo nevolno, takže jsem si vzal tu láhev s chlastem a pořádně jsem se napil, až se mi začaly dělat mžitky před očima. Tak jsem tam stál, v ruce láhev chlastu, kousek ode mě mrtvola se zabalenou hlavou. A co teď? No já vím, mladej, že to je drsný a koukám, že jsi nějakej bílej, dáme ještě toho dabla a bude fajn. Ale jak jsem to teď ze sebe dostal, tak mi najednou jakoby spadl nějakej balvan ze srdce. Tohle byla jasně vražda a já jsem prostě vrah, ale protože to už bylo dávno a tělo se nenašlo a nenajde, tak si třeba můžeš myslet, že si vymejšlím a je to, ne? No, takže mám tam mrtvýho chlapa a co s ním? Nejprve jsem mu odmotal tu bundu z hlavy a obličeje, byla celá od krve, jak mu tekla z úst, nosu i uší a možná i očí, jak jsem mu vší silou tlačil na ten obličej. Takže jsem rozpálil znovu oheň, naházel tam zbytek dříví a tu bundu jsem úplně polil tím špiritusem. Hodil jsem ji do ohně. Hned vzplála a já koukal, jak pomalu hoří a škvaří se. Teď se musím zbavit toho jeho ruksaku a hlavně jeho, napadlo mě. Otevřel jsem tedy ten batoh a obsah vysypal na zem u ohniště. Měl tam oblečení, nějaké věci na hygienu, pár knížek, pas a nějaké jídlo. Co šlo, to jsem hodil do ohně. Jenže jsem musel jít pro dřevo. Mrtvolu jsem odtáhl pod ten převis a narychlo zaházel větvemi, jak jimi bylo přikrytý ohniště. Když jsem odstoupil, nebyl vůbec vidět.

Pořádně jsem prohlédl místo, kde ležel předtím a zbytky krve jsem rozetřel listím a hlínou. Zválenou trávu jsem rukama jakoby pročesal a kde byly stopy od bot nebo od rukou, tak jsem je rozšlapal svýma stopama. Když jsem vylezl po srázu nahoru jak prve, tak jsem začal sbírat dříví a tahat i větší kusy, které jsem těch dvě stě metrů táhnul lesem a pak je shora shodil dolů na to tábořiště. Vrátil jsem se zpět stejnou cestou. Oheň dohoříval a já koukal, že většina věcí je jen ohořelých. Takže jsem začal přikládat a plameny se rozhořely. To, co nešlo spálit, jsem nacpal do ruksaku. Teď mi zbývalo se zbavit mrtvoly a zbytků věcí, co po něm zůstaly. Ale to příště. Je to totiž tak dlouhá a neskutečná historka, že nebudeš ani věřit, co vše je možné. S tímto se se mnou rozloučil, zaplatil u pultu celou naši společnou útratu a odešel. Seděl jsem tam a pomalu vstřebával to, co mi dnes pověděl. Vždyť já tady sedím s normálním vraždícím maniakem. Jak to prostě a chladně vypráví a ty detaily, to snad není možný! Vůbec jsem nechápal, že to došlo až tak daleko a já vyslechnul to, co mi řekl a ani jsem ho nepřerušil, ale ani jsem se nepohoršil nebo mě ani vůbec nenapadlo jít třeba volat hned policii. Bylo to tak chladné, tak syrové, tak hororové... Objednal jsem si radši ještě jedno pivo a ruma a začal se utěšovat, že si třeba fakt vymýšlí. Taky jsem obdivoval to, že vždy uměl skončit vyprávění přesně v tu chvíli, kdy mělo následovat další zajímavé vyprávění. Takže jsem vlastně MUSEL čekat, co mi poví příště a kolik takových hrůz ještě uslyším.

4. část Naše čtvrté setkání se odehrálo zase až o několik týdnů později. Asi měl něco důležitějšího než chodit do hospody a vyprávět příběhy. Tentokrát jsem ale na něj čekal já. Seděl jsem u stolu už asi hodinu, dvě piva vypitý a třetí se točilo. Pomalu jsem se už chystal, že dneska zase nic nebude, když se objevil ve dveřích. Šel hned ke mně, pozdravil jako vždy kývnutím hlavy. Bundu si přehodil přes židli, počkal, až mu vrchní přinese čerstvě natočenýho gambáče, zapálil si cigáro a rovnou začal. "Takže mladej, pokračujeme," zahájil hned úvodem a počkal, až si připravím diktafon... Den čtvrtý Stojím tam, oheň pomalu dohořívá a bylo už pozdní odpoledne. Nebyl čas váhat, stát tam s mrtvolou u nohou. Vzal jsem chlapa za nohy a odtáhl jsem ho pod převis. Rukama jsem začal hrabat v písku kolem jeho levého boku. Písek byl vlhký a já věděl, že tu prostě zůstat nemůže. Začne rozklad, přijde zvěř, vyhrabe ho, rozcupuje a roztahají tělo po lese. Jak jsem hrabal, tak jsem horečně přemýšlel, co s tělem, jak se ho zbavit beze zbytku. Vůbec na nic jsem ale nepřicházel... Když jsem vyhrabal dostatečně velkou jámu, tak jsem do ní tělo překulil a přihodil ten ruksak. Pak jsem vzal zbytek špiritusu, co byl v lahvi a opatrně jsem mrtvolu polil. Začal jsem nosit zbytky popele a očazených kamenů z ohniště a zasypával jsem ho tím. Ohořelé zbytky zvěři smrdí a stejně tak i alkohol. Ale je to jen dočasné, za chvíli to vyprchá a přebije to smrad z rozkládajícího se těla. Mám tak dva, tři dny. To jsem věděl. Když jsem tělo úplně zasypal vlhkým pískem tak nahoru jsem začal sypat suchý písek z okolí a větvemi jsem urovnal terén, aby nebylo moc poznat, že je tam hrob. Odešel jsem od převisu a ze všech možných úhlů a stran jsem zkontroloval, jestli není něco nápadného, jestli někde něco nevykukuje, co jsem třeba přehlédl. Bylo to v pořádku. Takže jsem se pustil do úklidu okolí, aby nebylo poznat, že tam někdo vůbec v poslední době byl. Prošel jsem i les, kde jsme chodili a kde jsem i chodil sám a urovnával trávu, odstraňoval stopy, zlomené

větvičky a tak. Když jsem skončil, bylo už kolem sedmé večer a já měl před sebou dvě hodiny cesty zpět domů. Byla už tma, když jsem dorazil. Nikdo se mě na nic neptal a to bylo dobrý. Zalezl jsem do svýho pokojíčku a vzal knihy, kde jsem chtěl načerpat poznatky, jak se zbavit těla. Stále jsem nemohl na nic přijít, listoval jsem knihami i časopisy a spolu s tím jsem stále probíral různé varianty. 1. Spálení nepřipadá v úvahu – potřeboval bych vysokou teplotu a dlouhý čas a navíc by zbyly pevné části, které se nespálí a ty bych musel nějakým způsobem rozemlít, rozdrtit a tuhle možnost jsem fakt neměl. 2. Žíravina – neměl jsem dostatečné množství, to je jasný. Na lidské tělo musí být za prvý vhodná nádoba, kterou třeba louh nerozežere a toho louhu je potřeba hodně kilogramů, nebudu říkat kolik, abych nedával návod, ale prostě jsem takové množství nemohl sehnat za dva, tři dny. Navíc jsem neměl možnost, jak to tam vše dopravit. Takže nula, nic. 3. Rozporcovat tělo? Teoreticky to je možné – tělo se naporcuje ostrým nožem, sekyrkou a pilkou na co nejmenší části. Ale co pak s nimi? Roznosit je po lese a nechat je zvěři, něco zahrabat. Jsou tu ale rizikové faktory. Kousky těla najde houbař, pes myslivce, náhodný turista, zalarmuje esenbáky a začnou les pročesávat a najdou minimálně půlku. Na místě porcování zůstane množství krve, tkáně, tělních tekutin a hlavně pach – to opět může přitáhnout zvěř i člověka. Potom co s hlavou? Rozdrtit ji na malé kusy? Ne, tohle fakt taky nepřipadalo v úvahu a navíc jsem neměl žádné praktické zkušenosti s porcováním... 4. Vykopat hodně hlubokou jámu, tam tělo přesunout, polít ho třeba několika litry petroleje, zavalit co největšími balvany, pak zasypat pískem, udusat, aby se písek dostal do skulin mezi kameny, pak tam nasypat hodně mletého pepře a dalšího aromatického koření, aby to odpuzovalo zvířata a nezačaly hrabat, nakonec zasypat lesní půdou a zamaskovat jehličím, listím a větvemi. Teoreticky byl tohle nejjistější způsob. Tělo se v zemi rozloží, larvy a hmyz se postará o měkké tkáně a zůstane jen kostra. Navíc kdo by kopal v lese, že? Jenže i já bych si musel sehnat nářadí a přinést ho do lesa a to nenápadně nejde. Krumpáč a lopatu do kapsy nebo pod bundu neschováš. A rukama nebo klacky tak velkou jámu nevyhloubíš a už vůbec ne za jeden den. Ta jáma musí být aspoň tři metry hluboká a co když v metru narazím na skálu? Jít kopat o kus dál? Tohle je nápadný. Takže i tuhle možnost jsem zavrhnul. A pak mě to napadlo! Už vím, jak mrtvolu uklidit a nikdo se k ní nedostane. Byla už skoro půlnoc, když jsem zavřel knihy, zhasnul lampičku a šel spát. Probudil jsem se v neděli brzy ráno. Bylo šest a já musel vyrazit do lesa. Na stůl v kuchyni jsem napsal lístek mámě, že jdu zase do lesa a že nevím, kdy se vrátím. Udělal jsem si nějakou svačinu a pití a vydal jsem se na stejné místo jako včera. Přes obydlené oblasti jsem prošel v pohodě, spěchal jsem a brzy jsem byl na místě. Nic se nezměnilo a já si oddychl. Teď zbývalo najít vhodné místo k uskutečnění mého plánu. Musel jsem vyrazit výše roklí, abych našel buď nějakou jeskyni, díru nebo dostatečně velký převis. A ptáš se proč? No proto, abych tam tělo dopravil a nechal ho výbuchem zasypat. Neusmívej se! Tohle byla jediná možnost! A když budeš poslouchat dál, tak se dozvíš hlavně proč. Takže jsem začal hledat. Trvalo mi snad půl dne, než jsem našel to, co jsem potřeboval. Skalní rozsedlinu s vymletou jeskyní od vody a od další eroze a navíc ta skála nahoru byla celá rozervaná kořeny, drolila se a hlavně to bylo hodně hluboko v lese a v takovém terénu, že já, mladej kluk, sportovec, jsem měl problémy se tam dostat. A nějaký myslivec nebo houbař ve starším věku tam

neměli šanci. Jak tam dostanu tělo, těžké kolem sedmdesáti kil, to jsem netušil, ale musel jsem – to jsem věděl. Změřil jsem odhadem prostor, výšku stropu v nejvyšším místě a výšku v nejnižším. Pak jsem vyšel ven a začal podrobně zkoumat skálu – směr vrstvení, tvrdost a typ horniny (sbíral jsem minerály a horniny, byl to můj koníček) a zakresloval si vše na papír, protože musím připravit tolik náloží a takové množství, které ten převis odpálí a ten se sesune a zasype vše v jeskyni i hodně metrů kolem a hlavně to musí vypadat jako přirozený sesuv půdy, nebo aspoň budit to zdání. Těžká technika se sem nedostane – prostě nemá šanci. Exploze sice bude slyšet na kilometry daleko, ale hodně ji utlumí rokle a okolní les. Prostě něco v lese bouchne a nikdo nebude vědět co a hlavně kde. A i kdyby se tam někdo dostal, tak se k tělu nedostane, protože bude zavalené tunami skály. Teď tedy zbývaly dvě hlavní věci: za prvý připravit takovou trhavinu a takové množství, které jsem potřeboval a to včetně rozbušky odpalované elektricky a za druhý dostat mrtvolu a nálože do tohodle koutu divočiny. Nenápadně! První věc jsem neřešil nějak složitě – o trhaviny a různé výbušniny a rachejtle jsem se zajímal už od třinácti a úspěšně jsem to uměl namíchat, páč chemie byl můj oblíbený předmět, a hlavně bezpečně odpálit – podívej se na moje ruce. Všechny prsty mám a jen sem tam malá jizvička, když se mi něco v počátcích experimentování nepovedlo a bouchlo mi to v ruce. Typ trhaviny i vhodnou rozbušku jsem už měl vymyšlené. Bude to na bázi dusičnanu amonného neboli ledku. Ten šel a stále jde sehnat ve velkém množství v drogerii a u zemědělců jako hnojivo. Teď už je jeho prodej docela omezen, protože jde o známou složku k výrobě výbušnin, ale tehdy za komoušů se to tak nebralo a normálně se s ním hnojilo ve velkým. Další složkou je obyčejný práškový cukr, ne krystal! No fakt – málokdo ví, že cukr je hořlavý a pokud je v práškovém stavu, tak i prudce hořlavý. No a nakonec smíchaný s okysličovadlem – což jsou vlastně známé dusičnany, třeba draselný, sodný, tak zvané ledky – se stává výbušným. No a nakonec, když se tam přidá ještě jedna složka, kterou ale neřeknu, abych zase nedával návod, tak se stává tahle trhavina značně brizantní, s velkou silou. Ta složka urychluje explozi a navíc způsobuje, že rozbuška může být menší. Pokud by tam ta složka nebyla, tak k odpálení jen směsi ledku a cukru je potřeba silné rozbušky, aby směs úspěšně explodovala. Postup je jednoduchý – musíš mít dva díly dusičnanu, dva díly cukru a jeden díl třetí složky. Vše musí být rozemleto na jemný prášek a hodně důkladně promícháno. Navíc dusičnan amonný rychle absorbuje vlhkost, což je nežádoucí, takže se s tím musí pohnout a nakonec uložit do vzduchotěsného obalu. Propočítal jsem a zdravým selským rozumem vyhodnotil, že k odpálení té skály, aby se zhroutila do sebe, budu potřebovat celkem patnáct kilo trhaviny v pěti náložích. Teda vypočítal jsem deset až dvanáct kilo, ale radši jsem pro jistotu celkové množství naddimenzoval. To znamenalo šest kilo ledku, šest kilo cukru a tři kila třetí složky. Ledek ani cukr nebyl problém. U ledku jsem věděl, kde se v blízké vesnici, kde bylo JZD, tedy zemědělské družstvo, přechovává, protože už mnohokrát jsem si tam byl pro zásoby. Takže zadara. Cukr bylo těžší – kupovat naráz šest kilo bylo za socializmu nápadné, prodavačky by se hned vyptávaly – prostě to byla na malým městě drbárna. Hned by se ptaly mámy, když by jí potkaly, co pečeme. To jsem vyřešil nákupem na několika místech, abych to riziko eliminoval. Koupit kilo moučkového cukru už nápadný nebylo. Ale poslední složka, to byl oříšek. Tři kila tohodle materiálu prostě nešlo sehnat jen tak. Nemyslím v kusu, to problém nebyl, ale sehnat to v práškovém stavu – to byl ten problém. To jsem musel hodně improvizovat, ale podařilo se mi i tohle. Jak? To si nechám pro sebe, protože už by to byla indicie a to si nemůžu dovolit.

Ledek se dodával v granulích – tady se vyplatil klasický mixér, kterým šlo ledek rozmixovat – po malých množstvích, ale jde to v pohodě. Není tvrdý, takže se nože mixéru nepoškodí. No ale rozmixovat šest kilo ledku je teda fuška. Za prvý to je rachot a za druhý to smrdí. A já to musel dělat pouze dopoledne, když byla máma v práci. Pondělí, úterý a středu jsem dělal na tý výbušnině, vše schovával pod postelí, ve skříni za oblečením a tak. A odpoledne každý den, když byl klid a než došla máma z práce, tak jsem připravoval rozbušky. To už byla jemná práce a piplačka a navíc nebezpečná. Samotná výbušnina z ledku a cukru není nebezpečná, protože musí mít velice silný impuls k výbuchu, což třeba zapálením nejde – to jenom prudce shoří, jde spíše o tak zvané explozivní zahoření, ale furt to není výbuch. Rozbušku jsem připravoval na bázi cyklického peroxidu acetonu. Uměl jsem vyrobit pomocí běžného laboratorního náčiní, co jsem měl doma – takovou chemickou laboratoř jsem měl – dostatečné množství této prudké a silné třaskaviny a při dodržení správného postupu i dostatečně stabilní. Obecně jsou diperoxidy acetonu nestabilní, prudce vybuchují už při vyšší teplotě nebo jen tření. Musí se připravovat vlhkou cestou a pak opatrně vysoušet a stabilizovat. K výrobě rozbušky jsem používal malé skleněné lékovky od acylpyrinu, malé žárovky do baterek, kdy jsem opatrně upiloval vršek skleněné baňky, aby nepraskla a na závit a konec závitu naletoval pájkou dráty dlouhé cca deset centimetrů. Do baňky se nasypal práškovitý diperoxid až po uříznutý okraj, aby bylo zasypáno žhavící vlákno žárovky. Pak se do lékovky nasypal zase diperoxid, asi do dvou třetin, opatrně se vložila upravená žárovička a vše se zasypalo zbytkem diperoxidu. Lékovku jsem musel zaplnit tak, aby mezi korkem k uzavření a zbytkem prášku nebyl vzduch. Korek na zátku musel být samozřejmě upravený, aby se z lékovky dostaly ven drátky – to byly obyčejné zvonkové drátky, co se používaly v radioamatérství. Když se narazil korek, tak se komplet konec musel oblepit izolačkou, aby celek byl kompaktní. Čekalo mě pět takovejch rozbušek, co jsem musel udělat. V pátek odpoledne jsem měl vše připravené: pět náloží v plastových kanystrech, vystlaných igelitem, kde jsem nasypal promísenou směs trhaviny, dovnitř každé nálože byla hluboko uprostřed směsi rozbuška, z níž čouhaly jen dráty, které jsem provlékl provrtanými otvory ve víku kanystru. Dosypal jsem zbytek směsi, otvor přikryl zase igelitovým pytlíkem, kterým jsem propíchl drátky, které jsem následně provlékl víkem a víko jsem nasadil na otvor. Víka nebyly šroubovací, takže jsem je musel nakonec oblepit izolačkou. Pak jsem nálože odnesl do garáže, teda za garáž pod celtu, která byla asi dvěstě metrů od baráku, za silnicí. Teď zbývala nejtěžší část. Dopravit nálože a další materiál na místo, hlavně nenápadně. Nešlo to naráz, přeci jen táhnout patnáct kilo v ruksaku, to už je něco a navíc jsem nechtěl riskovat, že mě třeba zastaví cestou esenbáci nebo myslivec. Asi bych těžko vysvětloval ty nálože. By mě hned šoupli do lochu. Musel jsem tedy jít na třikrát, dvakrát se šesti kily a jednou se třemi a zbytkem – klubko drátů a tři devítivoltové baterie spojené do série a slepené páskou do bloku, pak igelitovou celtu, starou deku, prádelní šňůru a náhradní oblečení. Hodně jsem riskoval, to je fakt. Pokaždý jsem šel úplně jinou cestou – jednou z východu, jednou ze západu a naposledy, s lehčím ruksakem jsem to celý obešel a přišel shora, ze severu. Do večera jsem to měl odnošený a řeknu ti, už nikdy více bych tohle nepodniknul. Já byl tak nervózní, až jsem začínal být nápadný. Furt jsem se ohlížel, jestli mě někdo nesleduje, třeba nějaký kámoš, který mě mohl vidět. Když bylo vše na místě a ukryté v zabalené dece pod igelitem a zaházené chvojím, spadnul mi kámen ze srdce. Domů už jsem se nevracel. Mámě jsem řekl, že přenocuji pod celtou v lese – sem tam jsem takto nocoval, teda spíše v létě. Teď v září už bejvalo chladno. Máma sice nadávala a že to vše poví tátovi, že jsem se celej tejden flákal doma a tak. To ještě párkrát přišla do pokojíku, když jsem tam laboroval s rozbuškami – vždy mě seřvala, že zase něco propálím, nebo mi něco bouchne v rukách, že bude ze mě nadosmrti mrzák... No, však to znáš, co mámy vyvádějí. V noci jsem spal samozřejmě blbě, pořád jsem se budil, vyplašený z jakéhokoliv zvuku. Ráno jsem

byl celý rozlámaný, ale radši jsem vstával hodně brzy. Už jsem to chtěl mít vše za sebou. Vybalil jsem věci zpod chvojí, složil igelitovou plachtu i deku a vydal jsem se na místo činu pro mrtvolu. Když jsem tam došel, už jsem věděl, že je zle. Už tam bylo totiž cítit rozkládající tělo a kolem už byly stopy od hrabání. Musel jsem tedy mrtvolu vyhrabat. To byl fakt hnus. Ten mrtvolný zápach mě donutil ke zvracení – naštěstí nebylo skoro co. Ale pak jsem se musel překonat a tělo vyhrabat. Byl to děsivej pohled – hlavu už měl obsypanou červy, ti vylejzali i zpoza oblečení. Kůže byla celá černofialová a odlupovala se a pod ní bylo vidět hnijící maso pokryté zelenožlutým slizem. Úplně jsem se bál dotknout těla, zatáhnout třeba za ruku nebo za nohy, aby mi nezůstaly v ruce. Nakonec jsem tělo za smradlavé oblečení přesunul na igelitovou plachtu. Za tělem se táhla špinavá šmouha. Mrtvolu jsem zabalil pevně do igelitu, pak obalil starou dekou a pevně ovázal prádelní šňůrou, od níž jsem nechal v oblasti hlavy volné dva konce o délce asi dva metry, které jsem pevně svázal. Za tuto smyčku jsem tělo táhnul až k místu, kde jsem ho chtěl odpálit. Teda nechat zavalit skálou. To tělo jsem táhl asi tři, čtyři hodiny. Fakt přesně nevím, ale bylo to dlouho. Bylo sakra těžký, totálně neschůdnej terén a já se navíc každou chvíli zastavoval a poslouchal, jestli není někdo poblíž. To jsem měl strach, jak nikdy v životě. Nakonec bylo tělo v tý jeskyni, teda byl to spíše takový výklenek, nepravidelný, nejzazší konec byl asi čtyři metry od hlavního oblouku a výška tam byla sotva metr třicet, čtyřicet. Na délku měl výklenek asi pět metrů a oblouk u vstupu byl v nejvyšším místě vysoký asi metr padesát a na šířku tak dva a půl metru. Vlevo byl další jako vstup, byla to spíše taková vymletina. Mrtvolu jsem dal až ke konci. Nechal jsem ho zabalené v tom igelitu a dece, přihodil jsem tam ten batoh se zbytkem věcí a začal umisťovat nálože. Dvě jsem postavil na tělo ke stěně, dvě další jsem dal pod hlavní oblouk a na hromadu kamení, aby byly jakoby pod stropem a poslední jsem dal nalevo k velký puklině. Pak jsem rozmotal klubko drátů. Byly stejné barvy, jako ty od rozbušek – modré a bílé. Propojil jsem nejprve modré dráty od rozbušek, pak bílé dráty a hlavní klubko jsem vystrčil ven z jeskyně. Potom jsem se převlékl do čistejch věcí a ty špinavé a načichlé smradem z mrtvoly jsem hodil taky do jeskyně až k tělu. Vše jsem sbalil, pořádně uklidil okolí, aby nebylo poznat, že jsem tam nocoval, nosil kameny z potoka, tahal tělo a tak. Začal jsem rozmotávat dráty a táhnul jsem je nějakejch třicet metrů obloukem kolem potoka za další zákrut za skálou dokud mi dráty stačily. Schoval jsem se za balvanem a řekl si: Teď nebo nikdy! A modlil jsem se, aby to bylo vše dobře a hlavně, aby mě to nezabilo. Do uší jsem si nacpal plastelínu, abych neohluchnul. Pevně jsem omotal modrý drát kolem jednoho pólu baterky a pak zbejvalo jen přiložit bílej k druhýmu. Když jsem to udělal nastalo PEKLO! To byla, kurva, taková šleha, že jsem to slyšel jasně i přes ucpané uši, hlava mi málem praskla, jaký tam byl tlak a ani nadechnout jsem se nemohl. Všude svištěly kameny a větve a vyvalilo se tolik prachu, že jsem v jednu chvíli neviděl na krok. Trvalo to několik sekund, kdy se zvuk rozléhal po okolních lesích a duněl všude okolo. Sakra, to museli slyšet snad všude. To je průser, jsem si říkal. Když po dlouhých, nekonečných minutách klesl prach, pomalu jsem vylezl z úkrytu. Celé okolí bylo posypané jemným prachem ze skály. Začal jsem pomalu smotávat zbytky drátu a postupoval zpět k místu exploze. Vůbec jsem to tam nemohl poznat! Skála byla zhroucená a rozsypaná na velkou hromadu. Stromy, co byly nahoře byly vyrvané a trčely dolů. Potok tam nebyl, byl zasypaný kamením. Ale žádnej kráter, nikde zbytky látek nebo tak něco. Prostě jen obrovská, mnohatunová hromada balvanů. Chvíli jsem to tam ještě raději prohledával, ale fakt to bylo dokonale završené dílo. Doslova! Z toho všeho mi zbylo jen to necelé klubko drátů a ty tři baterie slepený páskou k sobě. Tohle vše jsem hodil do ruksaku, úplně pod dno, které bylo rozdělené – bylo tam takové víko z tvrdšího plastu obalené koženkou. Pod to víko jsem dal zbytek drátu i tu baterii, pak tam nakupil zbytek normálních věcí, co jsem měl sebou a velkým obloukem jsem se vracel domů. Naštěstí jsem cestou nikoho nepotkal. Třeba se ten zvuk výbuchu opravdu rozlámal v okolních lesích, to fakt nevím. Domů jsem se vrátil totálně vyčerpaný, špinavý jak prase, úplně zpocený. Šel jsem hned do vany a

důkladně jsem ze sebe smýval hlavně ten pach rozkládajícího se těla. Pořád jsem ho cítil. Ale máma necítila nic, takže ten smrad byl hlavně v mé mysli. Celej týden jsem trnul, kdy nám před barákem zakvlílí esenbácké auta a mě odvedou v klepetech. Pořád jsem koukal z okna na ulici, jestli nás někdo nesleduje. Nedělo se nic. Za týden jsem se zase úplně jinou cestou vrátil zpět, abych okouknul terén. Nebo jak se píše v detektivkách: Pachatel se vrací na místo činu. Takhle přesně to bylo. Když jsem tam došel, tak nikde žádné policejní pásky, žádné policejní pátrací týmy, žádné roty vojáků se psy, co prohledávají les nebo něco takovýho. Prostě nic. Klid lesa, zpěv ptáků, zurčení potůčku. Místo bylo úplně stejné, hromada kamení, potůček si už našel cestu mezi balvany, stromy trčely do strany stále stejně, jen jeden se svezl dolů... V říjnu toho roku jsem odcházel do Prahy, kde jsem si sehnal práci. Domů jsem jezdil na víkendy a vždy jsem zjišťoval, jestli se něco neví. Nikdo nic nevěděl, nikdo výbuch neslyšel a pokud ano, tak to nikde nehlásil. Na to místo jsem se vrátil až po nějakejch deseti letech. Už bylo zarostlý, nové stromy, ty staré časem popadaly a bylo to tam jako v pralese. Nikde ani náznak, že by tam někdo něco hledal. Takže ten Polák tam dodneška leží pod tunami kamení a je vlastně navždy zmizelej. Nikdo po něm nepátrá a vím, že ho nikdo nikdy nenajde. Tam v těch hlubokých příhraničních lesích a v horách ho nikdo neobjeví. A víš, tohle je jediné tělo, co jsem kdy zanechal. Od tý doby jsem už nic nenechal náhodě a každej zabitej zmizel ze světa úplně. Ale o tom až zase příště...

5. část „Tak jak to jde, mladej?“, zeptal se mě hned v úvodu, když jsme se zase sešli. Už ani nebudu psát, že seděl jako obvykle a co měl před sebou. Prostě jako vždy. „Ale jo, jde to, ale dře to,“ pokusil jsem se o vtip. „Všechno na světě jde, stačí jenom chtít. Člověk nemá limity. Když se něco podaří, tak to jde vždy ještě líp pak. Je to jak ve sportu – před dvaceti lety byly limity třeba sprintů nebo hodů oštěpem, diskem, úplně jinde. Byly níž a člověk to prostě překonal.“ začal filozofovat. „Je to stejný jako u bojového umění nebo ve válce. Na každýho chlapa se najde vždy lepší chlap a na každou zbraň je protizbraň. Tohle si pamatuj.“ „No to je pravda,“ hlesl jsem a čekal, kdy už začne s vyprávěním. Jeho příběh byl čím dál tím zajímavější, jak jsem to četl od počátku a už teď jsem dychtil po tom, co bude následovat. Den pátý Takže uběhlo pár let, měl jsem za sebou vojnu, pak jsem se oženil. Bylo mi krásných třiadvacet, když jsem byl nucený zase zabít člověka. Víš, ono se to blbě říká: Být nucený. Mě vlastně tehdy nikdo do ničeho nenutil, ale já jsem měl to nutkání. Navíc jsem dlouho přemýšlel, jak se zbavit dokonale těla, aby ho nikdo nikdy neobjevil. Aby prostě tělo zmizelo beze stopy. A tehdy přišla doba, kdy jsem si chtěl svoji teorii ověřit v praxi. Dokázat to. Ano, zní to už jako úchylka, ale já měl jistý plán, se kterým tě seznámím až později. Ke všemu se dostaneme, to se neboj.

Nejprve jsem musel najít vhodného gaunera. Opravdu jsem se nikdy nedotknul slušného a čestného člověka – to jsem si vždycky ověřil. Vždycky to prostě musel být chlap, který něco provedl, byl to kriminálník, vrah, rváč – prostě grázl. A takhle jsem to měl nastavený a přes to nejel vlak, jak se říká. Takže jsem začal tipovat oběť. Už z principu jsem si nevybíral žádný slabochy, srágory a tak. Vždy to musel být „soupeř“ v mé rovině. Takže jsem chodil do putyk, kde se schází pražský podsvětí. Měl jsem vycvičený pozorovací talent a uměl jsem poslouchat i co se mluvilo u vedlejších stolů a naprosto nenápadně. Asi po třech měsících hledání a tipování jsem ho našel. Byl to chlap kolem čtyřicítky, byl asi půl roku venku z basy, kde seděl za vraždu a teď dělal docela drsný vymáhačky. Prostě mlátička bez mozku jak vyšitá. Další měsíc jsem ho sledoval a studoval jeho zvyky. Bydlel u nějaký ženský se kterou se seznámil, když byl ve vězení. Ale mlátil ji. Prostě vypatlaný bezmozek. Takže jsem si řekl, to je ON! Teď jsem potřeboval plán. A když říkám plán, tak mám na mysli nejprve plán A, pak plán B, když něco nevyjde a nakonec plán C, když se posere hodně věcí. První věcí je samozřejmě vylákání oběti tak, aby to bylo beze svědků a na místo, kam se nikdo nedostane jen tak. Druhá věc je způsob zabití – to už je jen technická věc a třetím bodem je zlikvidovat stopy a tělo. Vylákání je otázkou peněz, tohle mi problém nedělalo, stačilo mít vhodné kamarády, kteří disponovali vždy velkou hotovostí bez účasti bank. Měli doma vždy pořádnej balík – samozřejmě na tu dobu. Milión pro ně nebyl problém. Všechno se točí kolem peněz. No a ten chlápek, ta oběť, u sebe taky nosil vždy nějakou větší hotovost. Vymáhání dluhů mu šlo a rád se svými penězi chlubil. Takže vím, že měl u sebe pokaždý ruličku českých korun i valut. Kolem třiceti, čtyřiceti tisíc to bejvalo. No a na tom jsem postavil vylákání. Směnu dvě stě tisíc za americký dolary. Kšeftoval s tím, to jsem měl ověřený. Půjčit si od jednoho kámoše dvě stě tisíc s tím, že mu do týdne vrátím celou sumu plus dvacet procet navíc, to byla maličkost. To bychom měli, teď ho vylákat na předem vytipovaný místo a hlavně beze svědků. To už byl trochu problém, ale jak jsem říkal – peníze hrají roli. Udělal jsem ze sebe blbečka, kterej chce emigrovat do Jižní Ameriky a kterej shání větší hotovost v US dolarech. Legendu jsem tak rozhazoval, až se donesla k němu. Chytil se toho dokonale. Sám přišel za mnou. „Prej sháníš doláče, jo?“ zeptal se mě, když jsem cucal pivo na baru v jedný knajpě na Palmovce. „Jo,“ odvětil jsem suše a čekal, co mi nabídne. „Kolik máš?“ „Dvě stě“ „Šest tisíc doláčů...“ nadhodil. „Sedm“ odpověděl jsem. No abych nenapínal, nakonec jsem se dohodli na šesti a půl. A prej mám zítra dorazit na jedno místo, že si to přepočítáme a bude to. Upozornil jsem ho, že nechci žádný lidi kolem, že čím míň lidí o tom ví, tím líp pro mě. Doslova jsem mu řekl, že to bude jenom mezi námi dvěma. To by nebyl problém, prej, ale jakou bude mít záruku, že ho nebudu chtít obrat. No ty vole, jsem mu řekl, ty máš strach? Zrovna ty? Zaútočil jsem na jeho ješitnost. Tak nebezpečnej asi nejsi, si mě prohlédl. Železo asi nemáš, co? A poklepal na podpaží, kde nosil bouchačku. Takový věci netahám, chci zmizet a nechci mít žádný problémy. Potřebuji nějakou malou hotovost do rozjezdu, zbytek mi už pomůžou přátelé v Argentině, jsem mu řekl. Tak jo, vem prachy, já nechám železo doma, sami dva a z ručky do ručky a jestli mě podrazíš, tak tě najdu a sejmu – hlesl mi do ucha. Oukej, zejtra v sedm na pumpě na výpadovce u výjezdu z

dé jedničky, jak je u Průhonic, jsem mu řekl, ty a já. Předám dvěstě litrů a chci poctivejch šest a půl litrů doláčů. Domluveno, řekl. Druhej den v sedm jsem tam byl. Auto jsem zaparkoval ve stínu a tak, aby na něj z pumpy nebylo vidět. Tehdy na benzínkách ještě nebyly všude kamerový systémy, ty přišly až později a tam, kde na to měli prachy. A čekal jsem. Přijel v mercedesu a světe div se, opravdu sám. Tedy, nevěděl jsem, jestli nemá někoho na zadním sedadle, uloženýho dole, jako jistotu. Takže první, co jsem udělal, jsem vzal půjčený prachy a šel rychle k jeho autu. Ani nestihl vystoupit, když jsem byl u něho a po očku jsem zkouknul vnitřek vozu. Fakt tam nikdo nebyl. Vystoupil a pokynul mi ke kufru. Otevřel ho a já čekal, že vyskočí chlap. Ne, jen víko vyjelo vzhůru a rozsvítil se zavazadlovej prostor. Byl tam jen kožený kufřík. Otevřel ho a vykoukly na mě balíčky bankovek. Vytáhl jsem igelitový pytlík, kde jsem měl poctivejch, českejch dvě stě tisíc. Hrábl po pytlíku, rozhlédl se kolem a hodil ho do kufru. Sakra, řekl jsem si, teď mě sejme. Ale ne, sklonil se, vysypal balíčky na dno kufru a začal poctivě počítat. A v tu chvíli jsem poznal, že mu úplně klesla pozornost. Ono je taky pravda, že mě vídával v tý hospodě a myslel, že jsem fakt normální, běžný člověk. A prostě jak tak byl skloněnej a počítal peníze, tak jsem z rukávu uvolnil speciálně upravený šroubovák. Ta úprava byla jednoduchá – byl vybroušenej do úzký, dlouhý špičky kónického tvaru. Rukojeť byla z umělý hmoty a ocelová část zasahovala až ke konci rukojeti, kde byla ukončena hlavicí ze zabroušený matice. Šroubovák mi nenápadně a lehce vklouzl rukojetí do dlaně. Chytil jsem ho rychle levačkou za čelo a pravačkou prudce vbodnul šroubovák do jamky mezi lebkou a prvním obratlem. Celá čepel, dlouhá asi osmnáct centimetrů mu vjela do lebky. Prudce jsem trhnul rukojetí nahoru. Jenom zachroptěl a svezl se přes hranu kufru, půlkou dovnitř a koleny na zem. Rychle jsem ho zdvihl, jeho levou ruku jsem si přehodil kolem ramen a odvlekl ho fofrem ke svýmu autu. Ještě žil, ale byl totálně ochrnutej a do smrti mu zbývalo jen pár minut nebo sekund – podle toho, jak se pohne s tím šroubovákem. Díky kónickému tvaru se rána ucpe a hned nekrvácí, ta všechna krev jde do mozku totiž. Hodil jsem ho dozadu, šroubovák mu nechal v hlavě a celou hlavu jsem mu obalil předem připraveným prostěradlem. Rychle jsem se vrátil k jeho mercedesu a vzal z kufru moje i jeho peníze. Zabouchl jsem kufr a vzal klíčky ze zapalování a auto zamknul. Na jeho mercedes nebylo z pumpy vidět a to bylo dobře. Odnesl jsem peníze k sobě na přední sedadlo. Všechno proběhlo během pár minut a fakt si nikdo z pumpy ničeho nevšiml. Chlapa jsem přikryl dekou a nastartoval jsem. Odjel jsem asi tři kilometry směrem k nejbližší vesnici. Je tam takovej lesík, tak jsem tam zaparkoval. Vytáhnul jsem klíčky ze zapalování a pustil jsem rádio – nebylo závislé na zapalování, jak mají dnes auťáky. Stáhnul jsem trochu okýnko u řidiče, tak na dvě třetiny, aby byla slyšet muzika. Tohle jsem měl totiž odzkoušený, že kdyby šel kolem náhodný chodec, tak k tomu autu nepůjde, protože si bude myslet, že je někdo uvnitř. A teď jsem musel utíkat zpátky ty tři kiláky k jeho autu. Hodně jsem riskoval, fakt šíleně, ale byl to plán A. Utíkal jsem zpět k tý pumpě. Ještě štěstí, že jsem měl na sobě sportovní soupravu a tenisky, takže jsem vypadal jako nějaký běžec. Naskočil jsem do mercedesu, nastartoval a vyrazil jsem k tomu lesíku. Dojel jsem tam během chvilky. Nikde nikdo. Moje auto stálo tak, jak jsem ho nechal, rádio hrálo. Vlezl jsem do mercedesu, trochu couvnul a pak se rozjel proti stromu u krajnice. Náraz jak prase a auto se svezlo bokem do příkopu. Byl jsem na náraz připravenej, takže v pohodě. Otevřel jsem kufr mercedesu a přinesl si ze svýho auta litrovou láhev peroxidu vodíku v třiceti procentní koncentraci. Pomalu jsem lil peroxid na polstrování kufru a sledoval, jestli se někde neobjeví pěna – to je znamení, že tam je krev či jiná biologická stopa. Když jsem vylil všechen peroxid a přesvědčil se, že nikde krev nezůstala, vrhnul jsem se na stírání otisků prstů. Neměl jsem totiž rukavice, protože by to bylo asi chlápkovi podezřelý. Ty jsem si natáhnul až teď – klasický gumový, chirurgický rukavice. Navlhčil jsem si hadr čistým, technickým benzínem a důkladně jsem otřel vše, čeho jsem se dotkl nebo mohl dotknout. Vlastně jsem s tím projel celý auto, pro jistotu. Když

jsem byl hotovej, tak jsem vzal z mýho auta náhradní kanystr s normálním benzínem a rozlil ho dovnitř auta i do motorovýho prostoru a kufru. Celejch deset litrů. Odešel jsem ke svýmu autu, zkontroloval chlapa. Už byl tuhej. Odjel jsem asi sto metrů dál po okresce směrem k další vesnici. Vrátil jsem se k mercedesu a zapálil ho. Blaflo to a v mžiku začal hořet. Rychle jsem utíkal ke svýmu autu, nastartoval a vyrazil směrem k tý vesnici. Projel jsem v pohodě a obloukem jsem se vrátil na okraj Prahy. Takže jsem dojel, mrtvýho chlapa na zadních sedadlech a na předním dvě stě litrů od kámoše a fakt poctivejch šest a půl tisíce dolarů. Dosud vycházel plán A. Zbývalo se zbavit těla. Dojel jsem ke svý pronajmutý garáži, takový tý sídlištní, jak bejvaly. Zajel jsem dovnitř, vylezl, rozsvítil a zatáhnul jsem vrata. Vzadu jsem měl velkou, kovovou bednu s nářadím, takovej malej ponk a plechovou skříňku. Vytáhl jsem mrtvolu z auta a zkontroloval, jestli není někde krev. Nějaká byla na tom prostěradle, ale ne moc. Auto bylo netknutý. Otevřel jsem plechovou skříňku – byla to taková ta šatní, jak bejvaly v továrnách. Chlapa jsem tam nasoukal, i s tím šroubovákem v hlavě a zabalenou hlavou. Skříňku jsem zamknul, vzal peníze z auta, zhasnul jsem a zamknul vrata garáže. Pak jsem šel domů. Měl jsem to asi tři sta metrů, takže v pohodě. Doma jsem ze sebe svlékl vše, co jsem měl a šel se vysprchovat. Pak jsem ty hadry i boty rozstříhal a rozřezal na úplně malý kousíčky a ty nacpal do několika igelitovejch pytlů. Vzal jsem kámošovy peníze a vložil jsem je do jiné igelitky, Pak jsem vysypal k kufříku ty dolary a odpočítal tisíc osm set, jak úrok pro kámoše a zbytek si uložil do skrýše. Ty odpočítané bankovky jsem důkladně vlhkým hadříkem otřel, aby tam nebyly otisky prstů, krom mých. Kufřík jsem postupně rozebral a rozřezal jeho kožené části zase na malý kousky a ty kovový rozstříhal nůžkami na plech a rozštípal kleštěmi. Vše jsem přidal k těm zbytkům mýho oblečení. Když bylo vše hotový, bylo už skoro dvě hodiny po půlnoci a já šel spát. Kupodivu jsem spal klidně... Ráno jsem zavolal kámošovi, že mu dovezu vrátit ty prachy, co jsem si půjčil předevčírem. Nechtěl ani za tak krátkou dobu žádný úroky nebo tak něco. Tak jsem mu šoupnul aspoň pět set dolarů, jako že jsem vydělal a bylo to. Takže mi zbylo vlastně šest tisíc dolarů. A mrtvej chlap v garáži a několik igelitovejch pytlů s důkazy. Zašel jsem do garáže a odemknul plechovou skříňku. Chlap už byl ztuhlej, takže dostat do ven byla fuška. Odmotal jsem prostřeradlo z hlavy a vytáhnul šroubovák z jeho lebky. Samozřejmě, že už žádná krev nevytekla. Prostěradlo jsem rozřezal na malý kousky a přidal do pytlů. Šroubovák jsem namočil do peroxidu vodíku a pak ho pilkou na železo rozřezal včetně rukojeti. Mrtvýho chlapa jsem svlékl do naha a jeho oblečení i věci, co měl u sebe jsem opět rozřezal na malý kousky. Pak jsem ty pytle promíchal s dalším odpadem, starými hadry, papírem a tak a vše naložil do svýho auta do kufru. Mrtvolu jsem zpátky nacpal do skříňky a zamknul. V noci jsem se vydal autem asi sedmdesát kilometrů od Prahy, kde byla jedna velká skládka. Tam jsem postupně rozsypával ten odpad z pytlů na hodně místech, a vše navíc zahrabával do zbytků, co tam byly. Smrděl jsem jak prase. Takže zpátky domů a důkladná sprcha a oblečení, co jsem měl ten den na sobě, tak do pračky a na nejvyšší teplotu vyprat. Zbývala poslední věc – zbavit se mrtvoly. Takže jsem použil své chemické znalosti a vyhodnotil, že nejjistější cesta bude rozleptání. Přemýšlel jsem nad lučavkou královskou, což je směs kyseliny dusičné a kyseliny chlorovodíkové v poměru jedna ku třem, ale to vyžaduje speciální nádobu, v kovové to prostě nejde, protože lučavka kovy rozleptává dokonale. Jako další jistotu jsem vyhodnotil rozleptání v louhu, v hydroxidu draselném. Začal jsem počítat a vyšlo mi, že budu potřebovat alespoň dvě stě litrů silně koncentrovaného louhu, tak na šedesát až sedmdesát procent, velkou litinovou vanu na nožičkách, pod kterou bude možnost rozdělat oheň a pak velké množství vody. Jak to udělat? Musel jsem sehnat opuštěné místo, chatu, chalupu, pronajmout si ji, pak tu žíravinu a litinovou vanu.

Sehnat chalupu nebyl problém, prošel jsem inzeráty v Annonci a objevil jednu ideální chalupu, roubenku v Krušných horách, asi tři kilometry od nejbližší vesnice. Peněz jsem měl teď dostatek, tak jsem si chalupu pronajmul na celý měsíc. Chalupa byla na úplné samotě i mimo nějaké turistické stezky, dojezd jedině autem. Vedle chalupy tekl potok do blízkého rybníka. No a jako bonus na závěr byla v chalupě velká, litinová vana. Sice usazená v cihlách, ale fakt poctivá litina bez smaltu. Přesně takovou jsem potřeboval. Nakoupit asi sto kilo louhu draselného mi dalo zabrat – musel jsem jezdit po republice a nakupovat po malém množství. Jak jsem tak jezdil, tak jsem při jedný jízdě i převezl tělo. Už začínalo měknout a hnít a v garáži nemohlo zůstat. Musel jsem ho zabalit do několika vrstev igelitu a pořádně zarýglovat, aby smrad nešel ven. Pak ho dát do kufru, zaházet taškami a hadry a bordelem a modlit se, aby mě po celou cestu nekontrolovali policajti. Což vyšlo. Když bylo vše připraveno, šlo se na věc. V tý koupelně na chalupě jsem rozebral zídku kolem vany, aby tam vznikl prostor pro ohniště. Pod vanu jsem vložil plechové pečící tácy, naskládal noviny, dřevo a koks. Vše bylo rozložený pod dnem vany. Vanu jsem v místě špuntu osadil litinovou krytkou, protože by se špunt teplotou i žíravinou roztekl a tu jsem k vaně normálně přivařil drátem. Svařovačku jsem si půjčil v půjčovně nářadí a pořádně si nastudoval sváření. No, tohle mi šlo blbě, páč nejsem žádnej svářeč, ale nakonec po mnoha pokusech byl na místě špuntu litinový dekl, pevně přivařený k vaně. Do vany jsem vysypal suchý hydroxid draselný, celých sto kilo a pak jsem opatrně přiléval vodu, úplně malým čůrkem, aby mi nezačal louh nějak reagovat. Ocelovou tyčí jsem míchal, až byl louh rozpuštěný a roztok byl hustý jako solanka. Zapálil jsem ohniště pod vanou, otevřel všechny okna i dveře na chalupě. Teď zbývalo rozporcovat tělo na kusy. Já vím, zní to hnusně, a ono to i hnusný bylo, ale jinak to prostě nešlo. Mrtvolu v igelitu jsem odtáhnul do koupelny, ještě štěstí, že na zemi byly kachlíky. Sundal jsem igelit a vyzvracel se, jak mě to nakoplo. Tělo už hnilo, ale o to bylo snadnější ho naporcovat. Tvář jsem si zabalil šátkem, který jsem napustil rumem, abych ten smrad nedýchal. Oddělil jsem nožem hlavu, pak obě ruce v ramenních kloubech, nohy nejprve v kolenech, ty jsem musel sekat sekyrkou. Pak oddělit kolem kýčelních kloubů. Nakonec jsem rozporcoval trup. Úplně dopodrobna to vše popisovat nebudu, protože to je opravdu nechutný. Nakonec jsem měl mrtvolu rozporcovanou. Hlavu jsem musel sekyrkou rozsekat na další malé kousky. No a na závěr, když se už louh začal vařit, jsem ty kousky opatrně naházel do tý vany. A míchal jsem a přikládal. Celá proces mi trval asi třicet hodin, než se tělo rozleptalo a zbylo jen pár tuhých kousků – části velkých kostí, části lebky, něco z páteře... Smrad z toho byl odpornej, furt jsem chodil ven, kontrolovat, jestli nejde někdo kolem, nebo jestli to není moc cítit. Ale asi sto metrů od baráku už nebylo cítit nic. No a hrozně jsem mezi tím chlastal, rum. Prostě furt, protože jsem potřeboval bejt ožralej. Jako střízlivý bych to asi nezvládl. No, tak po těch třiceti hodinách jsem začal pomalu dolívat vodu a už jsem nepřikládal. Roztok jsem zředil a ty poslední tvrdé kousky jsem z vany vylovil drátama. Až byla vana plná, bylo tam dost vody na to, aby louh už nebyl tak žíravej, tak jsem vytáhl zpod vany už vychladlý plechy a zbytky vysypal na ohniště venku. Teď jsem musel udělat díru do vany přímo nad odtokem, jak je výlevka a obsah vypustit ven. Ta výlevka, jako odpad, šel do potoka. Tehdy ještě nebyly takový přísný ekologický normy a odpady z koupelny šly do řek a potoků běžně. Jen odpad ze záchodu musel do septiku nebo byly kadibudky na kompostu. No, takže jsem vzal vrtačku, nasadil vrták na kov, centimetr v průměru a začal zboku vrtat, abych udělal díru. To šlo ztuha, ale nakonec to luplo a začalo se to valit ven. Díra nebyla veliká, jen centimetr, tak to poslušně šlo do odpadu. V potoce k tomu přibyla další voda, která ten louh neutralizovala, no a já stejně kontroloval jak potok, tak ten rybník, jestli nezačínají plavat ryby břichem nahoru, ale bylo to v pohodě. Takže vana byla vypuštěná a totálně k nepoužití, zbytky byly v rybníce, kde se ztratily a mě zbylo pár tvrdejch tkání, který mi zbývalo zlikvidovat. Jestli toho bylo tak dvě, tři kila maximálně, tak asi

tolik. Ty kosti jsem nakonec kladivem úplně rozbil na prach a vysypal taky do toho rybníka. Tělo bylo pryč! Teď mi zbývalo dát do původního stavu tu koupelnu. Vana na odpis, to bylo jasný. Ale sehnat novou zase problém nebyl, stejně tak jako ji znovu zazdít a starou pořádně vypálit, rozbít ten svár u díry na špunt a odvézt ji někam na skládku. Pak jsem ještě zbylých čtrnáct dní byl na tý chalupě a likvidoval další, teď už asi jen domnělé stopy. Když jsem chalupu vracel majiteli, tak jsem mu řekl, že vana nějak praskla, ale že jsem koupil jinou od známýho a dal vše do původního stavu. Přišel do koupelny a řekl, že by to ani nepoznal, jen že ta vana je smaltovaná. Voda v potoce i rybníce už byla dávno pryč a já si mohl oddechnout. Chlap byl nezvěstný, dle policejních zpráv se našlo jen jeho ohořelé auto, tedy nebylo jeho, ale tý přítelkyně a nenašlo se nic, co by „prej“ ukazovalo na zločin. Takže takhle skončil jeden bejvalej vrah a násilník. A já jsem si uvědomil, že když všechno do posledního detailu naplánuji, že to prostě jde. "Takže další část příběhu bude zase příště, mladej..." zvedl se, zaplatil a odešel.

6. část Potkali jsme se za pár týdnů. Měl jsem samozřejmě na něj pár otázek, co mi vrtalo hlavou po tom posledním vyprávění. Takže jsem to hned na něj spustil. Chvilku zadumaně seděl a pak spustil. Den šestý Tak našli ohořelej vrak toho mercedesu. Začali pátrat a zjistili, jak jsem už říkal, že patří tý jeho družce. Ta ale prohlásila, že jí auťák někdo ukradl. Tak proč to prej nenahlásila dřív, že jo. Pověděla vyšetřovatelům, že si nejprve myslela, že ho má ten její přítel. Tak se začali po různu vyptávat na něj, jenže nikdo nevěděl, kde je a dá se říct, že šikovným rozšířením několika fám, což jsem měl na svědomí si část lidí myslela, že utekl za hranice, protože mu hrozilo zatčení, část si myslela, že už zase sedí a část si myslela, že si prostě mafiáni, vymahači dluhů, vyřizovali účty a chlapa zlikvidovali. Ale lidi z galerky drželi basu a nemluvili – byli kolem jeho pochybných aktivit taky různě propojení. A ta jeho přítelkyně zase všude vytrubovala, že zdrhnul určitě za nějakou mladší. No, on měl nějaký milenky kolem, i mladší, to je pravda. Takže byl vedenej jako pohřešovanej, ale nikomu nescházel, nezbyly po něm žádný stopy a tak se po nějaký době spis založil ad acta a už to nevyšetřovali. Prostě si policajti řekli, že je o jednoho gaunera míň a bylo jim fuk, kde a jak skončil. No, ale abychom přešli k dalším, co? Takže uběhly dva roky a opět jsem zabíjel. Ten další, to byl zase cizinec, skopčácký prase, které mučilo a možná i zabíjelo prostitutky na Plzeňsku a Karlovarsku. Tehdy tam vládl strach mezi těmi vykonavatelkami nejstaršího řemesla. Pasáci si je hlídali, ale ty, co pasáka neměly, tak měly smůlu. O tom fantómovi pohraničí se psalo v novinách a objevovaly se i zprávy v televizi. Tak jsem tam jel, abych ho vypátral a zneškodnil. Ne, že bych nějak chránil nebo obhajoval prostitutky, ale z principu mi hodně vadilo, jak se chová k ženám. Co na tom, že to byly štětky, ale furt to byly ženský. A on je normálně a úchylácky mučil, ponižoval a věřím tomu, že i nějakou zabil, protože pár přežilo to jeho řádění jen zázrakem. Samozřejmě, že na tom případu pracoval i speciální vyšetřovací tým. S nimi jsem ale spolupracovat nechtěl, to mi věř. Takže jsem jezdil po cestách, kde stávaly ty prostitutky, přespával jsem v různých motelech a hlavně pátral. Při tom pátrání jsem vystupoval jako kriminalista, stačil mi k tomu starý, už nepoužívaný odznak Federální kriminální policie. Nikdo ho dopodrobna neprozkoumával, nikoho nenapadlo, že už dávno federace není a že znak na tom odznaku je ještě československý. Byl totiž hodně podobný platnému odznaku Kriminální policie ČR. A tak stačilo vytáhnout pouzdro s

plackou, efektně ho švihovým pohybem otevřít, ukázat na pár sekund a prohlásit „Kriminální policie“. Každý, opravdu každý tomu uvěřil. Dokonce dvakrát i samotní uniformovaní příslušníci Policie ČR, když mě kontrolovali na silnici. Stáhnul jsem okýnko, ukázal odznak, řekl tu kouzelnou formuli a hned mi salutovali a pokynuli, abych pokračoval v jízdě. Ty ženský nechtěly moc mluvit, prostě většinou mlčely, že už všechno vypověděly, ať si to najdu ve spisu. Jenže já věděl, že si oběti začínají vybavovat důležité detaily až dlouho po činu, když se psychicky začínají vzpamatovávat. Takže jsem vypátral, že jde o Němce, ve věku cca padesát pět až šedesát pět let, štíhlé, atletické postavy, vždy bezvadně oblečeného , navoněného, šedivé vlasy, modré oči, udržovaného. Takže zřejmě i bohatého. To rozmezí věku jsem chápal. Když se takhle udržoval, tak přesně odhadnout věk fakt nejde. Byl prý hodně silný, vždy měl po ruce dvoje či troje policejní pouta a speciální roubíky. A těm ženám ubližoval řezáním nožem, mlácením pěstmi i skákáním po těle. Prostě potřeboval vidět, jak žena trpí, jak ji to bolí, jak teče krev a pak je teprve brutálně znásilňoval nebo se jen nad nimi ukájel. No, jak říkám, hnusné, skopčácké prase. Jezdil pokaždé jiným vozem a s českou značkou – ty byly ovšem vždy falešný, respektive ukradený z jinýho auta a po činu zase vrácený zpět - tak to bylo i ve spise. Auta byla taková běžná – škodovky, volkswaggeny, fordy. Žádné vyjímečné auta, prostě běžný standard, který po našich silnicích jezdil. Takže když ženská vypověděla, že přijel stříbrnou škodovkou, tak stačilo vyjít na ulici a kolem jezdily stovky, tisíce takových škodovek. Musel jsem najít nějakou indícii, stopu, zvyklost, která by mě k němu dovedla nebo aspoň přiblížila. Na velké mapě jsem začal zakreslovat body, kde všude řádil. Nejprve ty, které byly ve spisech policie a pak ty, které se do spisu nedostaly. Ne každá přepadená totiž tohle nahlásila a kupodivu bylo i několik, ke kterým se choval velice slušně, bez násilí. A to se do spisu taky nedostalo, protože je nikdo nevyslýchal, ani se neptal. Ale popis seděl. Potom jsem zjišťoval, kde bral auta. Nejprve jsem myslel, že si je půjčuje v půjčovnách, ale na tohle by přece policajti přišli. A úplnou náhodou jsem narazil na chlapa, který mu za slušný peníz půjčil vůz na celý víkend. Bílou škodovku. Ten Němčour mu prý nakecal nějakou báchorku, že mu kleklo auto před hranicemi, dorazil prý vlakem a že jede jenom navštívit příbuzné, co měl prý tady v pohraničí. Do zástavy mu dal luxusní hodinky, zlatý prsten a zaplatil předem. Peníze opět promluvily a měl půjčený vůz, který pak v pořádku vrátil. Začal jsem si zakreslovat vesnice, kudy vedly koleje z Německa do Česka a kde všude vlaky zastavovaly. Není jich moc. Vzal jsem úsek hranice od Železné Rudy až po Vejprty. No a při tom zakreslování jsem tu indicii našel. Bylo jen sedm míst, kudy se mohl k nám dostat vlakem a zhruba kolem dvacítky míst, kde mohl vystoupit. Začal jsem ty místa objíždět a vyptávat se místních, jestli si tam někdo nepůjčoval za peníze auťáky. Vždycky v okruhu asi pět set metrů kolem toho nádraží. Tušil jsem, že asi nechtěl moc korzovat po městech. A našel jsem ještě tři lidi, kteří mu prokazatelně půjčili auťák. Dvě stříbrné škodovky a jeden červený golf. Scénář byl úplně stejný – luxusní hodinky a jeden či dva prsteny do zástavy, velice slušné chování a vymyšlená historka. No a tady jsem zjistil, že i docela slušně mluvil česky. U všech, co mu půjčili auto, požadoval, aby to zůstalo jen mezi nimi a vždy jim dobře zaplatil za mlčení. Taky jsem to z těch lidí dostával docela těžko, oklikou, dá se říct, že ze sousedských drbů, ale mám své přesvědčovací metody. Poslední oficiální případ jeho řádění byl z počátku května toho roku, ale já jsem zjistil, že ještě jeden případ se stal koncem května, ale nebylo to hlášený, takže policajti o tom nevěděli. Uběhlo léto a bylo tu září a pořád nic. Říkal jsem si: Buď mu tady už byla půda horká, nebo s tím přestal. Ale u takovejch úchylů to nekončí nikdy. Třeba se na nějakou dobu odmlčí, jsou takzvaně překojeni a chce to čas, než je to zase popadne. Nebo spadla klec a už ho mají. Ale média i policie mlčely, prostě to vyšumělo a byly jiné mordy, podvody, aféry. Takže v září jsem se přesunul na druhou stranu za hranice a začal s opatrným pátráním tam. Musel jsem zůstat hodně nenápadný, zrovna moc dobře jsem němčinu neovládal a to je Němcům vždycky nápadný. Ale hlavně jsem ho nechtěl vyplašit.

Objevil jsem ho. Tedy byl jsem na devadesát pět procent přesvědčený, že to je on. Všechny moje stopy, ty nitky se spojili v jednu tlustou šňůru. Nebudu popisovat vše kolem mého pátrání, to ani nemá smysl a zase by si to mohl někdo s něčím spojit a tohle přeci nechci, že? Takže jsem se dostal až k městečku Schwandorf, asi čtyřicet až padesát kilometrů od našich hranic směrem na západ na Nürnberg. Tam bydlel a podnikal. Taky byl nějakým zastupitelem města. Měl velkej barák, několik aut. Klasicky německé značky, bavoráky a audiny a za manželku měl Češku. Byl už pár let vdovec - tak tady byla ta čeština, kterou ovládal. Děti neměli. No a teď si asi říkáš, že když jsem ho vypátral, tak proč jsem ho jednoduše nenaprášil, nenahlásil úřadům? V Německu by mi nevěřili, neměl jsem důkazy – ty jsem prostě nesbíral a vzít ho a dovézt k nám? Tak tady by dostal maximálně pár let, možná jen měsíců nebo třeba vůbec nic. Ty prostitutky nechtěly vypovídat před soudem, ani nechodily k lékařům, aby se zaznamenaly ty zranění a i když se v tý době ztratily minimálně dvě, úplně beze stopy, důkazy nebyly. A on by dál v tomhle řádění pokračoval, dokud by neudělal nějakej mord. Já měl před sebou úkol. Zlikvidovat to prase, aby už nemohl ubližovat. Zlikvidovat a nechat zmizet. Zmizet a nenechat stopy. Prostě o dalšího gaunera na světě míň, nic víc. Ale to je zase na delší vyprávění, takže příště, jo, mladej? Dopil, mrknul na mě, zaplatil celou útratu a odešel.

7. část Přešlo pár dnů a my dva se zase potkali v té naší hospůdce. Měl dobrou náladu a usmíval se, takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Řekl mi jen, že se prostě stalo něco dobrého v jeho životě. A ta jeho dobrá nálada se nějak přenesla i na mě. Takže dnes jsem objednal rundu já a čekal jsem na pokračování toho příběhu z Německa. Den sedmý Zase jsem musel řešit dvě dilema. Způsob, jak ho zabít a hlavně likvidaci těla. Tady jsem nebyl doma, kde můžu spoustu věcí sehnat, protože vím kde, znám terén, zemi. V každém případě jsem musel akci provést rychle, aby si nikdo z jeho okolí ničeho nevšiml a abych se stihnul stáhnout do bezpečí. Pět dnů jsem pozoroval dům, kde bydlel a jeho okolí. Podle stavby domu, oken a dveří ze všech stran jsem odhadl vnitřní dispozici budovy. Musel jsem zjistit jeho zvyky a hlavně cestu, jak se dovnitř dostat. Protože jsem ho musel zabít v jeho domě. Nemohl jsem ho někde přepadnout a odvézt pryč. Tady v Německu byla pro mě zcela neznámá země a jak jsem si všiml, tak lidi hodně pozorní a podezíraví. Zejména k cizincům a na mě to bylo jasně vidět. Šestý den jsem se rozhodl, že akci provedu večer, takže stačilo jen čekat, až přijede domů, zaparkuje auto a vejde dovnitř. Nevšiml jsem si žádného zabezpečení domů, žádné kamery nebo čidla na fasádě a tak a plot kolem domu byl jen symbolický, asi metrový dřevěný plůtek. Přijel asi kolem sedmé, už se pomalu stmívalo, ale pořád bylo ještě jakž takž světlo. Já musel čekat, až bude tma, takže jsem asi dvě hodiny dalekohledem pozoroval dům a podle rozsvěcení světel odhadoval a upřesňoval si, co je zřejmě za oknem za místnost. Tohle není nic složitého, protože modely chování lidí jsou téměř identické a dispozice domů v Evropě skoro taktéž. Přesunul se do horního patra a já vyrazil.

Šel jsem od malého lesíka a využíval stíny a tmavé kouty, abych se dostal co nejblíže k domu. Ono okolí domu bylo celkem osvětlené lampami a i na fasádě byly světla, která dům zvenčí osvětlovala. Jediný pohled z okna stačil, aby mě zahlédl. No, postupně jsem se dostal až k jedné boční straně. Ležel jsem na zemi u okénka do sklepa. Vytáhl jsem z kapsy na boku kalhot od černého overalu lepící pásku a oblepil sklo u obou páček, které byly zevnitř...jak jinak, že? Teď stačilo jen určitou silou klepnout rukojetí nože do středu oblepení, aby sklo prasklo a opatrně pak čepelí vypáčit střepy, abych mohl provléknout ruku. Když jsem klepnul poprvý, tak jsem se zhrozil, jak se zvuk nocí rozléhal. V tu chvíli jsem přestal a čekal, jestli se nerozsvítí někde poblíž světlo nebo jestli chlap nevyleze z baráku s bouchačkou v ruce a nepůjde se podívat, co se děje. Ale prošlo to. Postupně jsem nožem uvolnil střepy, nalepené na pásku a vyviklal je. Pak jsem oběma otvory protáhnul ruce a uvolnil jsem páčky. Okýnko se otevřelo, ale ouha, jen asi do jedné čtvrtiny. Byla tam totiž zboku zarážka. A tu jsem musel uvolnit taky. Jenže jak? Rukou jsem tam sice jakž takž dosáhl, ale uvolnit tu zarážku šlo jen, když bych zpět přivřel okno, abych tu páčku vyvlekl z oka zarážky. Takže jsem to musel pomalinku zavřít a nechat škvíru asi jen tři centimetry a bližší díru u páčky rozšířit tak, abych tam mohl protáhnout celou paži. Takže zase oblepit sklo a párkrát do tý náplasti křápnout rukojetí, abych sklo rozbil. Podařilo se mi jedním úderem to sklo prasknout přes celou plochu. Prostě smůla. Ale nakonec jsem ten otvor rozšířil natolik, abych rukou páčku uvolnil a konečně jsem okýnko otevřel naplno. Jenom tohle mi trvalo i s přestávkami kolem dvaceti minut. Posbíral jsem všechno sklo a vše, co jsem spotřeboval a dal si to do malého batůžku, co jsem měl přes rameno. Opatrně jsem se protáhnul okýnkem, malou baterkou s usměrněným světlem jsem si posvítil do místnosti a pak se tam spustil. Přeběhl jsem ke dveřím a zkusil kliku, bylo otevřeno. Dostal jsem se až ke schodišti, co vedlo nahoru. Vyšel jsem potichu nahoru a opět zkusil kliku. Sakra, tady bylo zamčeno. Ještě štěstí, že šlo o běžný dveřní zámek, takže stačilo pomocí planžety a jednoho šperháku klíčem zevnitř otočit a odemknout. Cvaklo to a ve mně by se krve nedořezal. Zůstal jsem tiše stát a přiložil ucho ke dveřím. Poslouchal jsem asi pět minut, v ruce připravený nůž, kdyby se objevil. Ufff, oddychl jsem si, když jsem nic neslyšel. Opatrně jsem otevřel dveře od sklepa a úplně mě oslnilo světlo z rozsvícené chodby. Rychle jsem se otočil pohledem zpět do tmy, aby se zrak zadaptoval. Těch pár vteřin oslepení by mohlo být pro mě tragických, kdyby na to přišlo... Rozhlédl jsem se po chodbě. Klid a ticho. To se mi vůbec nelíbilo, jakoby tam na mě něco číhalo. Prošel jsem chodbou do střední části domu a jak jsem předpokládal, odtud, z haly vedlo schodiště nahoru. Všude světlo jak na zámku a já se musel vydat tím schodištěm nahoru. Tohle muselo být rychlé. Potichu jsem vyběhl a dal se chodbou tam, kde podle rozsvíceného okna, co jsem viděl zvenčí, měl být. Došel jsem k dalším dveřím a uslyšel jsem ho. Takže to je koupelna! Slyšel jsem čvachtání vody a chlap si zvesela pískal nějakou melodii. Doufám, že není v koupelně zamčenej, pomyslel jsem si. Schoval jsem nůž do pouzdra a připravil si kožený obušek, dlouhý asi čtyřicet čísel, který byl nacpán pískem. Je to skvělá pomůcka na omráčení. Prostě s tím šlehneš chlapa zezadu přes krk a poroučí se k zemi. Teď jsem tam musel prostě vběhnout a fláknout ho tím obuchem přes palici. Takže dvě možnosti: bude odemčeno, otevřu, zorientuju se a přiskočím k němu a praštím ho a nebo bude zamčený, takže rychle vykopnout dveře v oblasti zámku a pak to stejný. První možnost vyšla! Rychle jsem stisknul kliku a otevřel dveře, podle zvuku měl být vpředu nalevo. Rychlý pohled. Jeho vyděšené oči a ústa se mu už už otevírala k výkřiku. Nestihnul to. Vzal jsem ho rychle dvěma údery. Jedním přes tvář a jak sklonil trochu hlavu bolestí, tak jsem mu ji fláknul přes krk. Jenom heknul a hlava mu padla na prsa a začal se sunout do vody. Tohle tedy ne. Nechtěl jsem, aby se utopil. Sice by to bylo teď nejrychlejší, ale já ho potřeboval živýho. A víš proč? Abych ho mohl odkrvit. Úplně a dokonale. Takže jsem ho zachytil, horní půlku mu přehodil před okraj vany a vytáhnul jsem špunt. Počkal jsem, až voda vytekla. Pak jsem chlapa svázal páskou na koberce na rukách i nohách a přelepil jsem mu i ústa. Nos jsem nechal volnej, aby dýchal. Pak jsem mu přes hlavu přehodil připravenej plátěnej pytlík. Zkontroloval jsem jestli je dobře zajištěný a šel jsem projít dům, jestli

náhodou někdo není uvnitř. Prošel jsem všechny místnosti, zatáhnul žaluzie na oknech, aby nebylo dovnitř vidět a vrátil se do koupelny. Chlápek už byl při vědomí a zkoušel sebou ve vaně zmítat. Tak jsem ho zase vzal obuškem po hlavě, aby se zklidnil. Teď jsem potřeboval udělat nad vanou jakousi konstrukci, kde bych ho mohl zavěsit. V domě jsem našel jedny štafle. To bylo málo a já potřeboval ještě jedny nebo něco podobně vysokýho a stabilního. Nakonec jsem to vyřešil kusem nábytku, jakousi stojací policí, asi na gramofonový desky. Nad vanou jsem dal z jedný sttrany štafle a z druhý tu polici. Nahoru jsem připevnil ocelovou tyč, trubku, co jsem našel ve sklepě. Celý jsem to zafixoval a zkusil se na tu tyč zavěsit. Mých osmdesát pět kilo to uneslo v pohodě. Takže jdeme na to! Chlapovi jsem omotal kolem kotníků šňůru, zajistil několika speciálními uzly a volnou část jsem přehodil přes tu trubku nahoře. Natočil jsem ho tak, aby ve vaně jakoby seděl a pak jsem ho pomocí tý šňůry vytáhnul, až visel hlavou dolů a přímo nad středem vany. Hlavu měl pod horním okrajem vany. Škubal sebou, ale už jsem ho neomračoval. Ruce jsem pomocí šňůry připevnil k tý tyči tak, aby směrovaly nahoru. Sundal jsem mu ten pytel z hlavy. Koukal na mě vyděšeně. No, jak jinak. Vytáhnul jsem svůj bojový nůž, armádní, jak má ostří u špičky z obou stran. Palcem jsem nahmatal tepnu, která jeho strachem pulzovala jako o život. Nejprve jsem opatrně naříznul kůži, shora dolů asi v délce pěti centimetrů. Pak jsem zabořil špičku hlouběji až k tepně. Protnul jsem ji šikmým řezem, hlavu jsem mu za vlasy rychle zvrátil dozadu, aby se rána otevřela. Začala tryskat krev. Přímo do vany. Krev se valila a valila. Chlap se už neškubal, jen chrčel, takže jsem mu uvolnil ruce, aby padly dolů. Natáhl jsem je do vodorovné polohy a držel a čekal, až úplně vykrvácí. To trvalo asi dvě minuty. Podle očí, které najednou vyhasly, jsem poznal, že je mrtvej. Vzal jsem tedy sprchu a zbylou krev osprchoval. Jak z vany, tak z jeho těla, hlavně z hlavy. Potom jsem mu hlavu odříznul. Nejhorší to je přes páteř, tam musíš nožem mezi obratly a pak hlavou prudce otočit do strany, aby se oddělila od páteře úplně. Hlavu jsem položil řezem do vany, aby šla krev pryč a nechal ze zbytku těla vytéct ještě zbývající krev. Nechal jsem ho tam a odešel uklidit stopy v domě. Okýnko ve sklepě jsem vysadil a úplně vysklil. Střepy jsem uklidil do igelitovýho pytlíku a schoval do batohu. Rám okýnka jsem pořádně očistil a pak zasadil zpět a zavřel na kliky. zametl jsem podlahu a zbytky nasypal zase do dalšího pytlíku. Všechno v baráku, kudy jsem chodil a tak, tak jsem po sobě vždy důkladně otřel a pozametal. Sice jsem měl rukavice, kožený, ale i tak tam mohly zůstat nějaké stopy. Když jsem vše uklidil, tak jsem šel mrtvolu připravit na zlikvidování. Hele, nebudu tu přesně popisovat, co vše jsem musel s tím tělem udělat. Je to hrozně nechutný, ale ve finále, za dvě hodinky práce s ostrým nožem a pilkou na železo jsem měl hromadu malých kousků, které jsem naskládal do igelitových pytlů. A ty do dalších pytlů a tak dále. I hlavu jsem musel rozporcovat, to je jasný. Zabalené zbytky těla jsem přenesl dolů do haly a šel jsem uklidit koupelnu. Tyč jsem odmontoval a spolu se štaflemi odnesl na původní místo. To stejný jsem udělal s tou velkou policí. Vanu a podlahu jsem důkladně vydrhnul a všechno spláchl do odpadu. Odtok jsem pak prolil dezinfekcí, co jsem tam našel a ještě jednou pořádně umyl a spláchnul. Pak jsem pustil horkou vodu a nechal ji volně téct a odtékat. Zašel jsem do garáže a vybral velkou audinu a odjel s ní bez světel před vchod do baráku. Ještě, že mají audiny takovej tichej motor. Do kufru jsem naházel balíčky a potom jsem šel do koupelny vypnout vodu a prohlédnout, jestli tam nezůstaly nějaké stopy. Vše bylo uklizeno, tak jsem barák pozhasínal. Nechal jsem svítit pár světel u vchodu a na fasádě, jak to dělával on. Odešel jsem pěknej kus od domu a dalekohledem prohlédl okolí. Pak jsem dům v několika rozšiřujících se spirálách párkrát obešel, abych se ujistil, že nikde není nějaký náhodný svědek. Bylo už hluboko po půlnoci a nikde nikdo. Tak to je dobrý jsem si řekl. S audinou s vypnutými světly jsem pomalu odjel až k místu, kde jsem měl svoje auto. Tam jsem přeházel obsah kufru a audinu jsem zase potmě vrátil do garáže. Pečlivě jsem zase vše otřel, zavřel garáž, vrátil klíče od auta na věšák u vchodu a zavřel jsem dveře. Pomalu jsem přes trávník vycouval od baráku. O stopy po obuvi jsem se bát nemusel, po celou dobu akce jsem měl na botách s měkkou, gumovou podrážkou bez vzorku ještě návleky z pevné látky, jak bývaly třeba v nemocnicích. Tohle jsem už měl x-krát vyzkoušený, prostě zůstanou maximálně neurčité stopy v měkké hlíně, ale ty jde

lehce odstranit a pomuchlaná tráva jde urovnat. Došel jsem ke svýmu autu a převlékl jsem se do civilu. Všechno, co jsem měl na sobě a při sobě jsem naházel do kufru a teď mě čekala cesta hodně daleko pryč a hlavně naprosto nenápadně. Ujel jsem asi třicet kiláků než jsem se dostal k místu, kde jsem byl ubytovaný u jednoho motorestu v bungalovu. Tam jsem měl pár věcí, co jsem použil, abych odstranil zbytky stop – z nože, z obušku zbytky krve třeba pomocí peroxidu vodíku, návleky jsem rozstříhal na malý kousky, stejně tak kožený rukavice, co jsem měl a ten černej overal jsem hodil do vany, přisypal nějaký přípravek na praní nebo co to bylo a důkladně vypral a pak pověsil v pokoji přes několik židlí, aby uschnul. Střepy, zbytky lepící pásky, rozstříhaných věcí a tak jsem zase zabalil do několika igelitů. Teď mi zbývalo se jen toho všeho zbavit. „A jak jsem to tedy provedl, aby nic nezůstalo?“ zeptal se mě. „ Tak to bude zase příště, mladej, musím už jít...“ „Proč ten příběh vždycky ukončíš v takové fázi?“ optal jsem se ho. „Proto, abys příště zase přišel.“ mrknul na mě spiklenecky. Začal jsem mít dojem, že si ze mě utahuje. Že si vždycky vymyslí jednu část příběhu a pak, když se nevidíme, tak vymýšlí zbytek. A nebo mě tím jen napínal a opravdu to dělal tak, abych pokaždý došel pro další část? Sám nevím...

8. část Asi za týden jsme se znovu potkali. Tentokrát to bylo trochu jinde, než v tý hospodě na Palmovce. Byl jsem zrovna na Praze 5, v Radlicích v bazénu, kam jsem sem tam zaskočil si zaplavat. Nahoře nad bazénem bejvala taková malá hospůdka, kde výborně vařili a mě vždy po plavání a sauně vyhládlo. Takže první cesta z bazénu vždy vedla tam. Dnes už tam ta restaurace není, ustoupila výstavbě křižovatky. Takže jsem si zaplaval, pobyl několikrát v sauně a když jsem přišel do tý hospůdky a chtěl zamířit ke stolu u okna, kde jsem sedával najednou jsem ho tam uviděl. Usmál se na mě a kývnul, ať přijdu k němu. „Ty mě sleduješ?“ spustil jsem hned v úvodu. „Vůbec ne, nemám to zapotřebí,“ řekl mi, „Víš, já tady do radlického bazénu sem tam taky chodím a dneska jsem si všiml, že tam jsi. Nehlásil jsem se k tobě a šel jsem rovnou sem. Vůbec jsem nevěděl, že tady taky chodíš.“ „Tady chodí asi všichni, kdo jdou z bazénu...“ odtušil jsem. „No a tak jsem si tady chtěl dát jedno vychlazený a jet na Palmu.“ řekl. „Takže tam ani dnes nemusíme a můžeme pokračovat tady.“ odpověděl jsem mu. „A ty máš všechno sebou? A i kdybys měl, tady mají stěny uši, radši si něco dáme a přesuneme se, co?“ „Jak mají stěny uši?“ nedalo mi, abych se nezeptal.

„Nevím, jestli to víš, ale kousek odsud je centrála BIS a hodně důstojníků chodí jak do bazénu si zrelaxovat, tak potom hned tady...“ řekl, „Vidíš toho chlápka v džínsce tam u výčepu?“ „Jasně a to je jako důstojník tajné služby?“ zasmál jsem se. Ten chlápek totiž vypadal tak tuctově, tak normálně, že mi to nepřišlo jako by to byl nějaký tajný agent. Byl celý v džínách, dlouhé vlasy, plnovous, věk tak kolem čtyřiceti lety. Prostě jako nějakej bejvalej metalista. „Ano, to je major A. Z. Z oddělení krypto, veliký machr, dokáže se nabourat do jakéhokoliv počítače, nasadit štěnici kamkoliv, že si toho nikdo nikdy nevšimne.“ odvětil. „A ty ho jako znáš?“ nechápal jsem. „Jasně, že ho znám. Znám ostatně spoustu lidí od BIS i od VZ. Dělal jsem pro ně.“ usadil mě. „Počkej, chceš říct, že jsi pracoval v tajných službách?“ nevěřil jsem. „Pracoval jsem pro různé státní instituce. Ale to je na další a hlavně delší povídání. Všechno se dozvíš. Dnes bychom měli pokračovat tam, kde jsme minule skončili, to je v Německu.“ mrknul na mě. Takže jsme náš rozhovor raději přerušili, on dopil pivo, já svůj pomerančový džus a metrem jsme se přesunuli na Palmovku do naší hospody. Den osmý Byl jsem tedy v tom motelu v Německu a jediný, co mi zbývalo, bylo se dostat nějak nenápadně, skrytě domů, do Čech. Byl jsem od hranic asi dvacet kiláků, ale přes normální hraniční přechod jsem se s mrtvolou samozřejmě neodvážil a jezdit Německem po normálních cestách taky ne. Jak jsem už říkal, tak německá policie se nesmí dráždit a na cizince se vždy dívají skrze prsty. Vzal jsem tedy mapy, co jsem měl sebou, rozložil je na podlahu v pokoji toho motelu a začal studovat, kudy projedu. Naštěstí jsem měl i vojenské mapy, velice podrobné, kde je zakreslený snad každý strom, každý keř. Byly sice už skoro deset let staré, ale za deset let se v přírodě toho moc nezmění, myslím nic tak zásadního. Hranice už nebyla střežená, jako za totality, i když v pohraničí ze strany Německa zůstaly hlídková stanoviště, často jen pár metrů od čáry. Zato ze strany Česka to bylo dobrý. Pohraniční vojsko zmizelo spolu s ostnatým drátem a po nich zůstaly jen opuštěné objekty. A z naší strany tedy nebyla ostraha hranice tak marginální, jako ze strany Německa. Ale i tam to bylo už poslední roky docela laxní. Nikdo totiž neměl důvod přecházet hranici ilegálně. Člověk z Čech, pokud měl u sebe pas a přešel čáru někde v lese a dostal se do nejbližší německé vesnice, tak se nic nedělo. Přes několik vesnic a městeček, jejichž názvy si už ani nepamatuji, jsem se hluboko v noci přiblížil až k pohraniční obci Steinlohe, která je mezi hraničními přechody Rybník a Nemanice. V klidu jsem obcí projel až ke statku, který je od hranice, co by kamenem dohodil. Jen kousek od toho statku je stanice německé pohraniční policie. Byl zrovna ten správný čas, kterému se v hantýrce speciálních složek i policie říká „Hodina nula“ - je to období mezi třetí až čtvrtou hodinou ranní, kdy je běžný člověk v největším útlumu a má nejnižší pozornost. V tento čas probíhají všude na světě zásahy policejních komand, vojenských speciálních komand, tajné útočné akce a začínají se v toto hodinu i války. Tohle je vypozorované už mnoho tisíciletí vojenskými vojevůdci. Takže bylo mezi třetí a čtvrtou ráno, když jsem pomalinku, skoro bez slyšně projel kolem tý policejní stanice a jel nahoru

ještě normální cestou k hranici. Asi po dvou stech metrech silnice skončila v poli a dál byla jen proježděná stezka, ale auto se tam v pohodě vlezlo. Projel jsem průsekem, takovou lesní cestou a už jsem byl v Čechách. Pak se tedy cesta prudce zhoršila, byly tam výmoly a vyjeté koleje od těžkých náklaďáků lesáků a měl jsem co dělat, abych projel. Modlil jsem se, abych nezůstal viset někde za spodek auta, kola v luftě. Některé úseky jsem musel projíždět lesem a krokem. Ale nakonec jsem se dostal na už lepší cestu a mohl jsem pokračovat k objektu, který jsem měl vytýčený jako cíl. Bylo už šest hodin ráno, když jsem konečně dorazil k opuštěnému vojenskému objektu u Pleše. Dříve to bylo sídlo Pohraniční stráže ČSLA, patrová budova, objekt garáží a jedna hospodářská stavba, asi bývalý sklad. Je to takové zastrčené místo, které se naše armáda pokoušela mnoho let prodat, ale bez úspěchu. Kolem není nic. A stavba samotná byla konstruována jako mnoho dalších podobných z kovové konstrukce, cihel ze škvárobetonu, papundeklu se skelnou vatou jako izolací a z překližky. Rovná střecha, kotelna s cihlovým komínem, garáže z cihel a se zbytky kovových vrat, které byly postupně asi lesníky rozebrány. Pro mě bylo důležité, že tam šlo nepozorovaně několik dnů přebývat, aniž by si toho někdo všiml a hlavně tam byla ta kotelna s velkým kotlem na tuhá paliva, u které jsem doufal, že bude funkční. Pak dál několik místností v relativně dobrém stavu, kde jsem mohl nouzově přespávat a garáže, kam jsem mohl skrýt auto. Takže první, co jsem udělal bylo, že jsem zajel do jedný garáže, která byla volná, nebyl tam bordel a suť. Auto jsem tam nechal a místo vrat jsem naskládal prkna a desky z překližky, kterých tam bylo mraky. Šel jsem hned do tý kotelny, která byla zezadu hlavního objektu. Kotel se zdál být v pořádku a vlastně jsem se divil, že ho dosud nikdo neodvezl třeba do sběrny, ale na druhou stranu musel vážit tak kolem tuny, tak asi proto. Kotel jsem začal čistit a hlavně jsem zjišťoval, jestli je funkční. Jako vnitřek, nasazení komína, možné praskliny na povrchu a tak. No, abych nenapínal – vyčištění kotle i kontrola kolem všeho mi trvalo asi pět hodin. Měl jsem šílenej hlad, už dlouho jsem nic nejedl, nebyl čas. Ale tohle muselo jít úplně stranou. Vlastně jsem sebou neměl nic k jídlu a jet někam do nejbližší vesnice jsem z pochopitelných důvodů nechtěl. Prvořadé bylo se zbavit těla a důkazů! V kotelně byla ještě docela slušná hromádka koksu a to bylo perfektní. Bál jsem se, že tam nebude nic, ani kousek uhlí. Že tam byl koks, to bylo prostě osudové. Koks má totiž vysokou teplotu hoření, o mnoho vyšší než klasické uhlí a tohle jsem potřeboval. Teď jen nasbírat dostatek dřeva, abych kotel roztopil a pak tam mohl začít přikládat. Takže další tři hodiny jsem připravoval dřevo. Naštěstí bylo v objektu hodně prken a překližky a dalších dřevěných věcí – rozbitý nábytek, prázdné bedny od munice a zbraní. Vše jsem roztřískal a nalámal na kusy. Nakonec to bylo připravené a já čekal jen na noc, aby nebyl vidět stoupající dým z komína. V deset večer jsem začal v kotli topit. Jak jsem říkal, kotel byl obrovský, velké dvířka zepředu pro vkládání paliva, malá dvířka dole nad roštem pro zátop, dole rošt a výsypka. Oheň se rozhučel, dřevo bylo totálně vyschlé až jsem se bál, že se spálí dříve, než budou mít uhlíky dostatečnou teplotu, aby se zapálil koks. Zhruba v jedenáct jsem začal pomalu lopatou přihazovat koks. Plamen se sice trošku utlumil, ale dřevo bylo rozžhavené, takže koks se za chvilku zapálil. Po půlnoci už jsem měl v kotli dostatek hořícího a doběla rozžhaveného koksu. Šel jsem pro auto a přijel s ním k vratům kotelny, které jsem otevřel pak dokořán a autem zacouval skoro až ke kotli. Otevřel jsem kufr, naštěstí nebyl žádnej smrad, ty kousky těla byly docela důkladně zabaleny v několika igelitech a pevně přelepeny izolepou. No, abych to neprotahoval, do rána do pěti jsem to měl všechno spálený. Pořád jsem přisypával ten koks, aby vše prohořelo a spálilo se na popel. Koks má teplotu hoření něco mezi 1700°C až 2000°C. A když si vezmeš, že v krematoriu je plynová pec, kde je teplota cca 1400°C, tak tohle bylo ještě o třídu výš. Když jsem skončil a už přestal přikládat, tak jsem čekal pár hodin, než kotel trochu vychladne. Dole ve výsypce byl jen jemný popel a na roštu uvízlo pár pevných částí, které už spálit nešly. Byly to zbytky velkých kostí, lebky, čelistí se zuby a několik kovových předmětů. Tohodle jsem se musel zbavit.

Věci z roštu jsem sesypal na jednu hromadu. Popelu dole v kotli jsem si teď ani nevšímal, stejně jsem musel počkat, až to vše komplet vychladne. Což jsem odhadoval tak na dva dny. Mezitím jsem na podlaze kotelny rozbíjel kladivem kosti a zbytky. Úplně na prach. Hladem a žízní jsem už padal... Takže jsem risknul a vydal se do nejbližší vesnice, což byly asi tři kilometry směrem na jih Novosedly. Prostě jsem tam přijel, našel obchod, nakoupil jídlo a pití a cigára a fofrem jel zpět. Hodně jsem riskoval, ale při takovýhle akci musíš někdy improvizovat i riskovat! Risk se vydařil teda, hned za vesnicí, když jsem se vracel, mě stavěli policajti. Nenapadlo mě zrovna v tu chvíli nic lepšího, než vytáhnout moji placku. Koukali na mě jako zjara, co že tam dělá policajt z kriminálky, zarostlej a špinavej jako dřevorubec. Nakukal jsem jim, že sleduji podezřelého, který z Německa pašuje spotřební zboží a že musím vypadat více než civilně. Nechápali. Tak jim říkám: „Chlapi, já tu mám prostě tajný úkol, potřebuji toho drbana chytnout za flígr a obvinit ho a nestojím o popularitu. Berte to jako rozkaz a vůbec se nikomu o tomhle nezmiňujte, ok?“ No a kluci policajtský to nějak pobrali a nechali mě jet. Teď jsem se začal zase modlit, aby je nenapadlo udělat něco nepředvídatelného, jako , že mi budou chtít pomoct nebo tak něco. Prostě iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel, jak se říká. Tím nechci nijak hanit ty kluky od policie, jen někdy se tam sejdou někteří až moc iniciativní a přemýšliví, což by mě mohlo totálně odrovnat, kdyby šli do hloubky. V pohodě jsem tedy dojel zpět k tomu vojenskýmu objektu a první, co jsem udělal bylo, že jsem se pořádně najedl a pak si šel hned zdřímnout, protože obojí jsem potřeboval jako sůl. Když jsem se probudil, už byla noc. Zašel jsem do kotelny, zjistil, že popel dole ve výsypce je už docela chladný na to, abych ho mohl probrat a vyhledat další pevné části, které nešly spálit. Tohle mi trvalo několik hodin, protože popele bylo moc a musel jsem ho odebírat po malých částech. Prostě jsem nechtěl nechat stopy, to je vše. Nakonec jsem měl vše, co jsem potřeboval. V jednom pytli jsem měl na prach roztlučené zbytky, které nešlo spálit, bylo toho asi čtyři kila a v dalších třech pytlech jsem měl popel z kotle, který jsem důkladně vyčistil. Toho bylo asi odhadem šedesát, sedmdesát kilogramů. Vše jsem naházel do kufru auta a začal, jako vždy, po sobě uklízet veškeré stopy. No, trvalo mi to docela dlouho a když jsem odjížděl, uběhly čtyři dny, co jsem přijel. Teď jen někde zlikvidovat ten popel a je to... Potřeboval jsem velkej rybník, přehradu, nic víc. A nejblíže bylo Nýrsko, kde je přehrada. Takže jsem se vypravil tímhle směrem. Přijel jsem tam a jel po hlavní silnici, co vede po východní straně nádrže a hledal rybáře, lodičku nebo něco podobnýho. No, a jako naschvál z týhle strany nic! Zaparkoval jsem v jižní části jezera, kde je vlastně přítok Úhlavy a přešel na západní část břehu a šel podél, dokud jsem nenašel to, co jsem potřeboval. Veslice, sice pevně řetězem a zámkem připevněná ke kovovému, zabetonovanému sloupku, ale to už byl jen malý problémek. Hlavní bylo, že tam byla volná loď s vesly. A tohle přesně jsem potřeboval. Jakmile nastal soumrak a rybáři se začali stahovat domů, nastal můj čas. Počkal jsem si ještě dvě hodinky. Pak jsem z auta vytáhnul pytle a postupně je odtáhnul až k loďce. Vzal jsem baterku, pilku na železo, páčidlo a zlikvidoval jsem zámek od řetězu. Na loď jsem naskládal pytle s popelem, vzal baterku, odjistil vesla a vydal se doprostřed přehrady. Pomalu a tiše jsem vesloval asi sedm set padesát až osm set metrů na sever, kde jsem tušil střed přehrady. Byla tma, takže orientace v pytli a musel jsem se spoléhat jen na svůj šestý, orientační smysl. Nakonec jsem usoudil, že už jsem asi uprostřed, rozvázal jsem pytle a začal je vysypávat do vody. Když jsem skončil, otočil jsem veslici doprava a odvesloval asi sto metrů tím směrem. Teprve pak jsem si dovolil zapnout baterku a podívat se, kde asi jsem. Sláva, viděl jsem břeh, asi dvě stě metrů. Když jsem tam doplaval, narazil jsem loďkou na břeh.

Rozsvítil jsem a zjistil, že nade mnou je sráz asi tak šest, osm metrů vysoký. No nic, zkusil jsem pomalu plout podél břehu na jih. Pak jsem našel docela vhodné místo, abych vylezl. Dojel jsem s loďkou až ke břehu, sbalil prázdné igelitové pytle, ovázal je zbytky motouzu, kterým byly svázané, dal si je za bundu a vyskočil z loďky. Samozřejmě mi ujela pod nohama a já vlítnul přímo do vody. Prostě jsem tam zahučel. Vynořil jsem se a chytal břeh, pořád mi to klouzalo, byl podzim, voda jak led. Nakonec jsem se na břeh vyškrabal, baterka v hajzlu, úplně mokrá, já samozřejmě taky. Loď jsem nechal tak, jak byla, nestaral jsem se o ni, už to bylo zbytečné... Vylezl jsem na tu hlavní silnici, jak jsem prve jel a vydal se ke svýmu autu. Ještě, že jsem měl nějaké suché věci k převléknutí. Vrátil jsem se do Nýrska, pak to vzal na Klatovy a nakonec do Plzně. Pak už jsem jen valil na Prahu. Cestou jsem se na několika pumpách zbavil prázdných pytlů. Dojel jsem konečně domů, šel hned do sprchy a do postele. Spal jsem v kuse přes dvacet hodin... Takže to je konec. Tělo bylo spáleno, popel vysypán do přehrady, kde klesnul ke dnu. Jestli policajti v Německu pátrali po zmizení toho zmrda jsem už ani nezjišťoval, já svoji misi splnil a na světě bylo o jednoho zmrda míň! „To je neuvěřitelný!“ hlesl jsem, „Vždyť to musíš přeci nějak plánovat do detailu...“ „No jo, musím, ale to se děje v průběhu, prostě plánuji za pochodu.“ odpověděl. „A co tedy bude dál?“ zeptal jsem se. „Další příběh bude, jak jsem nabídnul své znalosti a služby státu a jak to dopadlo.“ řekl, „A teprve teď to začne bejt zajímavý, to si teda piš!“ Už se nemůžu dočkat, pomyslel jsem si v duchu. Chlápek mě svým příběhem, kterému asi fakt málokdo uvěří, začal totálně ovládat. Dá se říct, že jsem s ním začal v jistých věcech velice sympatizovat a že jsem ho začal i obdivovat.

9. část Další naše setkání proběhlo už zase standardně. To znamená u „našeho“ stolu u okna v hospůdce na Palmovce. Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem by se dalo napsat, ale tohle latinské heslo jsem musel trošku parafrázovat. Přišel jsem, slyšel jsem, zíral jsem... Ostatně jsem byl překvapený vždy. Nešlo zůstat jakoby nad věcí. Ty informace, které mi sděloval, byly natolik výbušné a současně důvěrné, že člověka začaly pohlcovat. Dá se říct, že jsem nepochopil, proč je ke mě ten chlap tak upřímný a proč mi tolik věří. Zavázal jsem se, že až do konce příběhu nebudu nikde nic říkat, ani náznakem a do té doby, než mi oznámí, že to je vše, tak je to jen mezi námi. Ale za tu dobu našich setkání jsme k sobě našli cestu a docela jsme se sblížili. Více mi věřil. Ale dosud jsem ani neznal jeho jméno a ani jsem se neptal. Jednou, ze začátku ho nějak zabručel, ale já po tom nepátral a ani nechtěl. Za prvé si mohl jméno vymyslet a za druhé to jeho jméno není pro jeho příběh důležité. Den devátý Takže dneska začneme trošku z jiného konce. Vynecháme nechutné zabíjení a likvidaci důkazů, ale zabrouzdáme do klidných vod státního bezpečnostního průmyslu, jak já říkám. Ne, že by mezi německým úchylem a vstupem do těch vod se nestalo nic. Naopak, byly tam ještě tři případy, které jsem byl nucen vyřešit do konce, do úplného konce. Ale tyhle případy nemohu prezentovat, protože

to proběhlo médii, lze tam najít jisté indicie a tak to necháme tak, jak to je. Ticho po pěšině. Ne, neudělal jsem nikde chybu, nenechal jsem stopy, to fakt ne, na tohle je na mě spoleh, jsem profík. Ale nelze to popsat tak, aby nevzniklo jisté podezření. Proto to necháme stranou... Jednoho dne jsem si uvědomil, že moje znalosti a zkušenosti by šlo nějakým způsobem zhodnotit. To neznamená, že bych se rozhodl stát nájemným vrahem. Spíše jsem přemýšlel o druhé cestě, to je dát své znalosti státu, v boji proti zločinu. Ostatně většina mé práce byla jen likvidace problému, zničení šmejdů, kteří by, kdyby byli odsouzeni za svoje zločiny, jen zase vysávali systém ve fešáckém kriminálu, ze kterýho by vyšli ještě více obrněni a vyškoleni na další zločiny. Už jsem ti říkal, že nikdo z těch, které jsem byl nucený zlikvidovat, nebyl žádný svatoušek, ale byli to grázlové, drbani, jak se říká v policejní hantýrce. Měl jsem sice tu dobu docela dobrej flek, vedoucí funkci, k tomu odpovídající plat a benefity, ale řekl jsem si, že „pod svícnem největší tma“ a tak jsem šel jednoho dne do jedné náborové kanceláře BIS na Senovážném náměstí, na bejvalej „Gorkáč“. Nenápadná budova, nikde ani zmínka o tom, že tam je nějaká expozitura BISky. Těch středisek je v Praze několik a samozřejmě i v každém krajském městě má tajná služba svoji expozituru, to je snad jasný. Udělal jsem si kopie veškerých mých dokumentů, které jsem považoval za nutné předložit, vzal jsem si lehký „sportovní“ oblek ve světle šedé barvě, světle modrou košili bez kravaty, prostě sportovní styl. Na recepci jsem oznámil jen číslo kanceláře a jméno náboráře, předložil občanku k prověření, dostal jsem vstupní kartu a šel. Bylo nás tam asi pět šest chlapů, už si nevzpomínám. Zavedli nás do nějaké učebny, vybrali od nás dokumenty i doklady, dali nám dotazník k vyplnění a čekali jsme. Byli jsme rozloženi tak, abychom nemohli mezi sebou komunikovat, prostě jako ve třídě, každý seděl v jedné lavici a daleko od kolegy. Po vyplnění dotazníku jsme měli přestávku. Tak jsme vyšli na chodbu, pár nás šlo na balkon si zapálit. Asi za patnáct minut nás zase svolali. Posadili jsme se, přišel chlápek, rozdal nám první test. Takovej všeobecnej, ale asi dvě stě otázek se třemi, čtyřmi možnostmi. Chlápek rovnou řekl, že máme na test dostatek času, to je, že test končí, až ho odevzdá poslední. Taky pověděl, že neexistuje, abychom v testu škrtali, tzn. že jestliže se spleteme a zakroužkujeme jinou odpověď než původně, bude se na tu otázku hledět, že je špatná, i když ji po opravě označíme správně. Prý to je kvůli spontánnímu a rychlému rozhodování, které jako budoucí příslušníci BIS budeme dennodenně potřebovat. No, abych nenapínal, test jsem vyplnil a odevzdal za hodinku; a chlápek mě vyzval, ať jdu čekat na chodbu. Postupně se trousil zbytek, trochu jsme pokecali, zakouřili, ale nijak jinak jsme se nesbližovali. Čekal nás psychotest. Postup byl stejnej, jako u prvního testu – takže odpovídat, neškrtat, nevracet se, nehloubat nad problémem. Psycholog, kterej nám test zadal, rovnou řekl, že zde rozhoduje hlavně rychlost, selský rozum a nic víc. Psychotest hotovej, hodinu jim trvalo vyhodnocení testů a čekala nás poslední věc – pohovor s náborovým důstojníkem. Zavolali moje jméno. Vešel jsem do kanceláře a důstojník mě vyzval, abych se posadil. Vzal si moje papíry, včetně dotazníku a výsledků testů. Trvalo tak deset minut, kdy do těch papírů zíral, já tam seděl a pomalu mě bralo spaní... „Tak, pane, proč chcete k tajné službě?“ zeptal se důstojník. „ Zajímá mě to.“ řekl jsem. „To je všechno? Myslíte, že to je nějaké dobrodružství?“ na to on. „To jsem neřekl,“ ohradil jsem se, „Myslím, že mám znalosti a schopnosti, které se v této službě mohou hodit.“

„Myslíte ten výcvik bojových umění? Nebo to, že jste v mládí závodně střílel? Tohle myslíte, že hledáme?“ „Nevím, co hledáte,“ pokrčil jsem rameny, „ale už to je jistý předpoklad, ne?“ „ No, tak nevím, jak si to představujete, ale my nejsme žádná Cé Í pět, kde honíte padouchy a střílíte je!“ zabodl do mě pohled. „CI 5 je jen televizní fikce, nic takového v Británii není. Tajná služba se tam nazývá SIS.“ kontroval jsem. „Ale i tak to není asi to, co očekáváte, že?“ nenechal se vyvést z klidu důstojník, „Co nám konkrétně můžete nabídnout?“ „Umím zabíjet lidi a zcela jejich mrtvoly uklidit, že neexistují. Můžu vám konkrétně vyjmenovat jednotlivé případy.“ řekl jsem klidně a na rovinu. Důstojník se zarazil, vyvalil oči a nevěděl, co mi má odpovědět. Chvíli mrkal, pohledem lítal z papírů na mě a zase zpátky. „Tak pane, v tuhle chvíli bych měl volat policii a nechat vás okamžitě zatknout. Uvědomujete si, co jste řekl? Tenhle rozhovor se nahrává, jak jsem vás upozornil, nebo jste prostě blázen, který si vymýšlí!“ „Ptal jste se, já odpověděl. A to, že jsem něco vyslovil a vy si to nahráli, neznamená, že máte důkaz. Prostě berte nebo na tohle zapomeneme.“ a zdvihl jsem se k odchodu. „Ano, já zapomenu, co jste mi právě řekl a vy zapomenete na službu pro stát!“ řekl. A bylo to. Odešel jsem středem, dole na recepci jsem si vyzvedl občanku a šel domů. Po cestě jsem přemýšlel, jestli jsem se neunáhlil, ale pak jsem si řekl, že co by, chtěli nabídku, já jim jí dal. Nechtějí, tak co, asi mají svoje odborníky na tuhle práci. Uběhl měsíc, na nábor jsem už ani nepomyslel. A doufal jsem, že důstojník moje slova netlumočil policii. Samozřejmě bych se obhájil, řekl bych, že jsem si dělal jen srandu. Ale už bych byl v hledáčku a to jsem zrovna nechtěl. Šel jsem jednoho dne normálně po ulici, když se ke mě přitočil jeden chlápek, vytáhl služební průkaz BIS a zeptal se, jestli bychom si nemohli promluvit. Koutkem oka jsem zahlédl, že opodál stojí podobnej chlápek a samozřejmě jsem správně vytušil, že jde o jeho kolegu. No, proč ne, řekl jsem si a hned, co po mě jako chtějí. „Chtěli bychom vám jenom něco nabídnout, jde o takový neformální rozhovor. Nebojte se, nic to neznamená.“ odpověděl důstojník BIS, „Můžete s námi do auta, prosím?“ „Do auta? To nezní zrovna přátelsky,“ odpověděl jsem. „Nebojte, nic v tom nehledejte. Jen nechceme jít někam do baru nebo se procházet okatě v parku,“ usmál se ten druhej.

„OK,“ pokrčil jsem rameny a nastoupil jsem do běžné oktávky, která se pomalu rozjela. „Vrátíme vás tady zpátky,“ řekl ten první, abych se snad nebál. A já se nebál. Jak jsme jeli, tak začali mluvit o tom, co jsem řekl tomu náborovému důstojníkovi. Že jako oficiálně se tohle vůbec neděje, že lidi mají zkreslené představy o fungování tajných služeb a že to jsou všechno jen mýty. Neodpovídal jsem a čekal, co z nich vyleze... „Myslel jste vážně to, co jste prohlásil?“ zeptali se. „Samozřejmě.“ odpověděl jsem. „A můžete to nějak dokázat nebo nám o tom něco říct?“ ptali se. „Důkazy nejsou. Ale když vám dodám jistá fakta a vy si je necháte ověřit, tak zjistíte, že ti, co mi stáli v cestě, už neexistují.“ „Tak povídejte...“ Popsal jsem jim ten případ s tím propuštěným vězněm, včetně dat a jistých faktů. Jeden z nich někam zavolal a popsal do mobilu ty fakta. Pak zavěsil, že prej počká na výsledek. Asi za patnáct minut, to jsme se bavili o bojovém umění, o zbraních, o mojí vojenské službě a tak, mu mobil zazvonil. Důstojník jen poslouchal, kýval hlavou a pak zavěsil. „No, to by souhlasilo. O tom chlapovi se neví nic a myslí si dodneška, že je někde v zahraničí nebo že je někde zakopanej. Máte něco dalšího?“ Tak jsem jim řekl další fakta o dvou lidech. Znovu si vše ověřovali a znovu souhlasili, že o těchle případech vím víc, než policie. Bohužel, či spíše bohudík, nemají žádné důkazy, které by směřovaly ke mě, ale z dodaných indicií pochopili, že jenom já můžu znát takový detaily. No, jezdili jsme takhle asi dvě hodiny a nakonec mě vysadili na stejným místě, jak mě sebrali. Rozloučili se s tím ,že se možná ještě uvidíme a odjeli. Za čtrnáct dnů mi rovnou zavolali na mobil, i když jsem jim číslo nedal, nikde ho neuvedl a používal jsem kredit, tj. anonymní SIMku, a že se mnou chtějí zase mluvit. Ani jsem nepátral, jak zjistili moje číslo, které mělo jen pár mých přátel a rodina, prostě na to mají svoje prostředky. Dohodli jsme se, že se večer setkáme v jedný vinárně. Tak jsem tam ve 20:00 seděl v jedný kóji, kde bylo rezervé, jak mě instruovali. Přišli oba. „Tak jsme si vás důkladně proklepli ze všech stran. Samozřejmě nenápadně. Ověřili jsme ty fakta ještě jednou, abychom měli jistotu. A máme pro vás nabídku.“ začal jeden z nich. „Využili bychom ty vaše znalosti a samozřejmě to nebude zadarmo.“ řekl druhej. „A jak si to představujete? Že mi jako zavoláte nebo se potkáme, dáte mi jméno a adresu, a já toho člověka zlikviduju?!“ zeptal jsem se. „Mluvte, prosím tišeji, není nutné, aby nás někdo slyšel.“ řekl hned ten druhej. Přitom tam hrála hudba, tak akorát hlasitě, že nerušila, ale současně přikrývala rozhovory z dalších boxů. „Určitě by to probíhalo v nejvyšším utajení – žádné telefonáty, žádné schůzky, kde bychom

předávali informace a tak. Bylo by to postavené na starém principu – na mrtvých schránkách.“ pokračoval ten důstojník, „Hlavně požadujeme naprostou mlčenlivost, žádné otázky a přesné splnění rozkazu. A za to vám vždy zaplatíme polovinu sumy předem a polovinu po splnění úkolu. Vše bude v hotovosti, žádné účty, žádné podpisy, žádný záznam. Na to se můžete spolehnout.“ „A kde mám jistotu, že mě zrovna nenahráváte, že mě nebudete sledovat a tak?“ pochyboval jsem. „Jde o speciální úkoly, které se nesmí a nemůžou jakkoliv dokumentovat, protože kdyby se to provalilo ven, na veřejnost, tak je zaděláno na průser. Takhle to v tajné službě chodí. A my dva vás určitě nenahráváme a nehodláme vás ani sledovat. Budete náš kolega, i když ne oficiální, protože to samozřejmě nejde a víme, že cokoliv by mohlo ohrozit vás, při plnění úkolu, tak ohrozí i nás. Klidně si nás tady prohledejte. My věříme vám a vy věřte nám. Takhle to v naší branži chodí... Nebo naopak - nevěříme nikomu a ničemu... Tohle, co děláme, ví jen velice úzký okruh lidí – ti, co vydají rozkaz. A už jen z povahy těch úkolů je samozřejmé, že to má nejvyšší prioritu a nejvyšší stupeň utajení. Tohle se nedostává ani do zpráv pro vládu a prezidenta a ani do žádné oficiální zprávy pro média nebo veřejnost. Prostě nám jde o to, aby vždy jistá osoba zmizela a aby ji nikdo nenašel, nic víc.“ „No a aby v tom BISka nebyla namočená a když by teklo do bot, aby to hodili na někoho zvenku, co?“ ušklíbl jsem se. „Hele, o tohle nám nejde a nikomu nejde o to, aby se cokoliv provalilo. Takže žádné dokumenty, opakuji, že žádné podpisy, nic. Jen naprostá důvěra a spolehlivost a doživotní mlčení. Za to dostanete vždy dobře zaplaceno. Samozřejmě je nutné, když dostanete ty peníze v hotovosti, aby jste je uvolňoval nenápadně, to je snad pochopitelné.“ „A kolik dostanu za případ?“ zajímalo mě. „Dvě stě tisíc.“ byla jejich odpověď. „Takže sto před a sto po? V hotovosti?“ zeptal jsem se. „Samozřejmě.“ „A jak poznáte, že je po? Prostě nebude nikde důkaz. Dělám to profesionálně.“ řekl jsem. „Že je uklizeno nám jen oznámíte, my si to ověříme, to je snad jasný. Jakmile bude na sto procent jisté, že objekt zmizel, vyplatíme druhou část. A nebojte, že bychom to ověřovali měsíc třeba. U nás to trvá pár dnů, máme na to prostředky a páky,“ mrknul na mě ten druhej. „Dobrá, souhlasím. A co tedy dál?“ zeptal jsem se zase. „Připravíme mrtvé schránky, tak aby nešly sledovat, v tom pojedeme společně. Uděláme je na několika místech jak v Praze, tak i jinde v republice. Domluvíme kódy pro telefonní spojení. Budeme používat jen a pouze veřejné telefonní automaty – vždy jeden pro kontrolu a předání čísla druhého, kterej bude úplně jinde, třeba na druhý straně Prahy a tam pak zavoláme a předáme instrukce v dohodnutém kódu – tohle vše vysvětlíme a zaškolíme vás v tom.“ řekli. „Další schůzka bude za deset dnů, v 17:30, stará výpadovka na Kolín, za Úvaly po třech kilometrech je autobusová zastávka, už se nepoužívá, za ní je odbočka doprava a lesík. Není tam vidět ze silnice.“

„Dobře, budu tam.“ a zvedl se k odchodu. Podali mi ruce, útratu jsem nechal na nich, stejně na to mají fondy a šel jsem domů přemýšlet o budoucnosti. Tak to je dnes vše a zbytek zase příště. A nic nedbal na to, když jsem mu řekl, že to začíná být hodně zajímavý a ať pokračuje. Příště, zopakoval mi.

10. část Tak jsme se zase setkali. Ale v hospodě jsme si dali jen jedno pivko a šli se projít ven, byl krásný, slunečný a teplý den. Vzali jsme to kolem Vltavy a chlápek celou cestu vyprávěl. Diktafon jsem mu dal do náprsní kapsy u sportovní košile a požádal ho, aby mluvil co nejjasněji, nechtěl jsem přijít o žádné slovo. Vždy, když jsme někoho míjeli, se raději odmlčel. Obavy, že by snad došla paměť v diktafonu, jsem neměl, mělo se tam vejít až tři hodiny nahrávky. Den desátý Byl pátek, desátý den od schůzky s důstojníky tajné služby a já byl přesně v půl šesté na uvedeném místě. Přijeli chvilku po mě a hned, jak zastavili, tak vylezli z auta a šli ke mě. Podali jsme si ruce a začala moje první instruktáž. "První věcí, které musíš znát a umět, jsou mrtvé schránky," začal starší z nich, "připravíme jich několik v Praze a pak další na různých místech republiky." "Kolik jich bude?" zajímal jsem se. "Tolik, kolik bude potřeba a když bude nutné, připraví se operativně další nebo se některé třeba zruší," odpověděl mi, "Přesné číslo ani sami nevíme, ale minimálně jich bude dvanáct až patnáct." A pak začal popisovat, co jsou vlastně mrtvé schránky, kde se zakládají, jaké jsou bezpečnostní opatření při kontrole obsahu, jaké jsou účely mrtvých schránek. Takže mrtvá schránka je skrytý prostor, který slouží k ukládání krátkých zpráv, písemností, dokladů, peněz a věcí. Co bude obsahem schránky, tedy, co se tam bude ukládat, záleží na velikosti, umístění a zabezpečení mrtvé schránky. O mrtvé schránce ví vždy jen řídící důstojníci a agent a nikdy žádná jiná osoba, ani nadřízení důstojníků. To je první bezpečnostní pravidlo. O obsahu nebo o tom, co se tam bude vkládat se ani řídícím důstojníkům ani agentovi nepodává žádná informace. To je druhé bezpečnostní pravidlo. Prostě se tyto schránky kontrolují nahodile nebo před akcí, takže obsah tam může ležet pár hodin, pár dní nebo i několik měsíců, to záleží na situaci. Obě strany tedy tyto schránky kontrolují a pokud je tam změněný, přidaný obsah nebo pokud je prázdná, tak až poté se operativně vyhodnocuje činnost jak agenta, tak důstojníků. Tohle je princip mrtvé schránky. Schránky se zakládají na takových místech, kde je relativně volný přístup, ale kde je omezený pohyb veřejnosti, potom tam, kde lze schránku třeba několik hodin skrytě, nenápadně pozorovat z různých směrů a pak na takovém místě, kde nehrozí do budoucnosti nějaká významná změna místa a terénu. Proto jsou nejvhodnější například kostely, hřbitovy, stálé opěrné zdi jako například hradby, státní budovy, hlavně památkově chráněné, kam se lze bez větších problémů dostat nenápadně. Tohle platí zejména pro města. Pak to jsou vesnické kostely s přilehlými hřbitovy, různé kapličky, boží muka, mosty přes potoky a říčky, zříceniny, které nejsou turisticky zajímavé a různé přírodní skrýše - jeskyně, rokle, balvany v lese. Schránka musí být zvnějšku naprosto nenápadná, musí vlastně tvořit součást objektu, kde je umístěná a zabezpečení se volí s ohledem na místo a materiál. Mrtvá schránka nesmí jít volně otevřít, ale na druhou stranu to nesmí být nedobytný trezor.

Zabezpečení tvoří hlavně různé překážky, nenápadné prvky, které se vkládají kolem vstupu do schránky - vlasy, větvičky, kamínky a oblázky atd., značky, které se na daný materiál zakreslí, vyryjí. Nebo je schránka umístěná tak, že je tam úzký přístup jen pro nataženou ruku. Některé schránky mohou být i klasické kovové trezůrky na klíč nebo na několik klíčů - to se pak napevno vyrábějí na dlouhodobé používání a přístup k nim se maskuje okolím. takové schránky lze zabezpečit i malým množstvím trhaviny, ale tento způsob se už málokde používá. Takže takhle mi popsali a vysvětlili princip mrtvé schránky. A hned mi řekli, že jedna, dlouhodobá schránka je i na místě, kde zrovna jsme. Významně na sebe mrkli a že prej ji mám najít... Rozhlédl jsem se po okolí. Starou autobusovou zastávku, kolem které jsme projeli, než jsme odbočili sem k lesíku, jsem rovnou vyloučil. Kdo ví, kdy ji dá někdo zbourat, srovnat se zemí. Tady v lesíku, který měl plochu maximálně hektar? Šlo dohlédnout z jednoho konce na druhý, nebyl hustý, prostě takovej remíz s listnáčů, pár křovisek a nic víc, ani potok, ani balvan. Tady asi taky ne. Povídal jsem si nahlas sám k sobě, ale současně jsem mluvil i k nim. Čekal jsem nějaký náznak, ale viděl jsem jen lhostejné výrazy, bez emocí. Přešel jsem na druhou stranu silnice a koukal obojím směrem a ejhle, dál alejí kolem silnice, asi dvě stě metrů od místa, kde jsem stál byl vidět kříž. Boží muka. Ze strany silnice blíž k lesíku nebyly vidět, ale jakmile jsem přešel těch pár metrů, kříž se vyhoupl z obzoru. Vítězně jsem tam ukázal rukou a čekal, co bude dál. Nehnuli ani brvou, jen mladší kývnul hlavou a řekl, že ASI ano, ale že to není vše. takže jsme se tam pěšky vydali. Místo bylo skutečně jako dělané pro mrtvou schránku. Šlo ho nenápadně pozorovat z několika stran a přímo do kříže byl taktéž skvělý výhled na všechny strany. Byl to typický kamenný podstavec složený z několika kusů tvrdého pískovce s mohutnou základnou. Ve výšce očí byla ve výklenku soška Panny Marie s Jezulátkem v náručí, vysoká asi čtyřicet centimetrů. Nahoře na špici byl vložen velký litinový kříž s vytepaným věncem uprostřed kříže. Celá boží muka byla obehnaná plůtkem, který se skládal ze čtyř litinových sloupků a mezi nimi byl natáhnutý litinový řetěz s oválnými oky. Na základně bylo množství svíček, slitého vosku a květin, jak čerstvých, tak už dávno uschlých, které sem zřejmě nanosily nějaké babky z blízkých vesnic. Začal jsem tedy pátrat, kde by schránka mohla být. Kříž na vrcholu jsem vyloučil, byl vysoko, asi v dvou a půl metrové výšce a od základny kříže po jeho vrchol byl další půl metr. Sice by šlo k němu vylézt po kamenné konstrukci božích muk, ale za prvé by to bylo nápadné a za druhé celá konstrukce kříže nevypadala jako složená z několika částí, ale jako jeden odlitek. A vytáhnout kříž ze základny? Tak to mi už připadalo dost přitažené za vlasy - ten kříž mohl odhadem vážit kolem třiceti, čtyřiceti i víc kilo a zvednout ho jednou rukou? Nemožné. Takže jsem zaměřil pozornost na sošku. Přišel jsem blíž a zkusil ji. Přitlačil jsem na ni, ale byla zřejmě pevně přicementovaná nebo jinak připevněná ke kameni. Zkoušel jsem různé části sošky, ale furt nic. Šáhnul jsem za sošku a hmatem prozkoumával povrch kamene za ní. Zase nic. Kroužil jsem kolem božích muk jako dravec kolem oběti, pozoroval každou trhlinku na kameni, každou škvírku nebo cokoliv jakoby nápadného. Zkoušel jsem i řetěz kolem celé konstrukce, vytahovat ty sloupky ze země a zase nic. Už jsem začínal být zoufalý a navíc jsem se cítil docela trapně. Chlapi se už nezakrytě usmívali a v duchu měli ze mě zřejmě náramnou legraci. Už, už se zdálo, že to nevydrží a to místo mi ukáží, ale nestalo se tak. A pak jsem tu schránku objevil! Úplně náhodou. Jak jsem chodil dokola, tak jsem rukou vždycky hrábnul na ukončení sloupků. A jak tak tam tou rukou přejíždím, tak jsem si všimnul, že ty konce sloupků, které byly tvořeny válcem s koulí a navařenými dvěma oky v devadesáti stupňovém úhlu pro řetěz uprostřed těch válců, nemají ty koule přivařené, ale byly na těch válcích naražené. Řetěz dokola byl tvořen stejným počtem ok, to jsem spočítal, ale z levé a zadní strany byl ten řetěz více prohnutý než na ostatních stranách. Ani to nešlo běžným pohledem zjistit, člověk si musel kleknout, aby měl ty řetězy v rovině očí. A právě na zadním levém sloupku jsem zjistil, že to dvě přivařené oka je protáhlejší než ty oka na zbylých třech sloupcích. A proč? No asi proto, že se tím válcem muselo nějak otočit. Takže jsem to zkusil nejprve na jednu stranu, pak na druhou, ale nešlo to. To

musí bejt nějakej fígl, říkal jsem si v duchu. Zkusil jsem to ještě jednou, ale teď jsem zkusil otočit i tou koulí v protisměru. Šlo to! Sice ztuha, ale ten válec i koule se pootočily asi o centimetr a kouli jsem měl v ruce. Uprostřed válce byla dutina a v ní rulička papíru. Vytáhl jsem ji, kouli nasadil na válec a zpětným pohybem jsem konstrukci uzavřel. Otočil jsem se k důstojníkům, rozmotal papír a na něm stálo jen: BRAVO! Takže touhle zkouškou jsem prošel. Vraceli jsme se k autům a ten starší mi zase začal dávat rady a ponaučení. Shrnul v něm opět proč a kde jsou schránky, ale nezapomněl zdůraznit, že je jako dnes už nebudu muset hledat, ale budu o nich vědět včetně způsobu, jak je otevřít. Došli jsem k autům a zapálili si. Mladší vlezl dovnitř a vytáhl z palubky obyčejnou papírovou obálku, kterou podal staršímu. Ten z nich vytáhl jeden strojově napsaný list a několik fotografií. "Tohle je první mrtvá schránka, větší, na materiál nebo na zbraně," a podal mi ten list s fotkami, "Zapamatuj si vše, co je na papíře. z druhé strany je situační mapka. A na fotkách jsou pohledy z několika stran včetně detailů schránky, popis je vždy zezadu." Takže jsem to začal číst, zkoumat mapku i fotky. Byl to jeden kostel v jedné okrajové části Prahy. Trochu jsem to tam znal, takže jsem se docela orientoval. Po deseti minutách mi to vzal z ruky, podal mladšímu a ten ty dokumenty spálil. A začali se mě ptát. Vlastně zkoušet, co vše jsem si zapamatoval. A protože jsem si to pamatoval, tak byli spokojeni. Tohle se opakovalo ještě třikrát. Na konec spálení papíru, fotek a otázky. Ty další tři místa byly: jeden most přes potok v Hostivaři, jedna veřejná budova v Holešovicích a další byl hřbitov na Praze 5. Spolu s tímhle místem u Úval jsme měli pro začátek pět mrtvých schránek na území hlavního města. Další místa prý budou přibývat dle působení a úkolů. Domluvili jsme schůzku za týden v centru Prahy, kde proběhne zopakování popisů a umístění těch čtyř mrtvých schránek. na osvěžení paměti. Samozřejmě mi doporučili, ať si ty místa osobně a hlavně nenápadně prozkoumám. Pak jsme nastoupili do svých aut a odjeli jsme, každé auto na jinou stranu. Já se vydal na hlavní a k Praze a oni odjeli tím směrem, jak byla boží muka k vesnici, co byla dál. Domluvil a já zjistil, že jsme v Braníku, kousek od barrandovského mostu. Tam jsme se rozloučili, on pokračoval podchodem pod hlavní silnicí a tramvajovou zastávkou nahoru ke starému pivovaru a ja počkal na zastávce na tramvaj do centra.

11. část Po dlouhé době jsme se zase potkali v naší hospůdce. A stejně, jako minule, tak i dnes jsme se šli projít ven. Řekl mi, že to, co mi povídá teď, není pro cizí uši a že musíme být opatrní. Samozřejmě, pomyslel jsem si, opatrnost je na místě... Ale proč jsme takto nebyli opatrní, když vyprávěl o svém zabíjení? Prostě jsem ho někdy nechápal. Den jedenáctý Takže uběhl týden a my se zase setkali v centru Prahy, v jedný vinárně kousek od Senovážného náměstí. Seděli jsme v separátním boxu, z repráků hrála nevtíravá melodie, která nebyla ani hlasitá, aby rušila v rozhovoru a ani tichá, aby bylo slyšet každé vyřčené slovo. Mluvit začal samozřejmě ten starší. "Takže se nebudeme opakovat a půjdeme hned k věci. Prošel sis vše, jak jsme dohodli?" zeptal se. "Ano." odpověděl jsem.

"Máš nějaké připomínky nebo postřehy, které bychom měli vyhodnotit?" "Ne, je mi vše jasné." "Dobře." řekl, "Budeme tedy pokračovat dál..." A začala další instruktáž ohledně komunikace. Jako první pravidlo mi bylo řečeno, že komunikace probíhá pouze dvěma způsoby: telefonicky pomocí klasických telefonních budek a písemně přes mrtvé schránky. Až potom dochází k osobnímu kontaktu. Telefonická komunikace je založena na systému dvou stanovišť. První je předem dané a zde dojde jen k definování místa druhého. To je určeno vždy s ohledem na běžnou dostupnost v časovém limitu půl hodiny. Běžná dostupnost znamená, že místo je dostupné do dvaceti minut a deset minut se ponechává na náhodu či nepředvídatelné okolnosti. Ale do třiceti minut musí agent zdvihnout vyzvánějící telefon ať se děje, co se děje. Jak to agent zařídí je čistě na něm. Běžně nedochází k žádným zádrhelům, ale už se stalo, že v tu dobu byla budka obsazená nebo byla nějak jinak blokovaná. Rozbitý přístroj se nepočítá, protože to se pozná. V tomto případě se agent vrací na původní místo a čeká, až se řídící důstojník ozve. Nebo se prostě sbalí a jde pryč a neřeší to. Pak čeká většinou na písemnou zprávu v některé z mrtvých schránek. V telefonickém kontaktu se nikdy neuvádí jména, místa, datumy a časy a ani typ úkolu. Pro systém telefonického kontaktu byla vypracována kódovaná komunikace. Například jména se uvádí jen křestní a příjmení tvoří přídavné jméno před křestním jménem, kde počáteční písmeno je současně počátečním písmenem příjmení. Takže třeba Petr Novák se uvede jako Naštvaný Petr nebo Tomáš Pokorný se uvede jako Přístupný Tom. U míst je to složitější. Většinou se používají záchytné, stacionární body a kroková dostupnost. Nikdy se nesmí uvést ulice a popisné číslo. U některých ulic lze zvolit podobný název a číslo se vyjmenuje v opačném pořadí. Takže třeba Dlouhá 56 se uvede jako Protáhnutá 65. Tady to závisí opravdu na mnoha okolnostech a pak záleží na inteligenci agenta, jak si kódovaný název správně přeloží. Datum a čas se uvádí v tzv. obráceném guardu. A tak se z 16. března, 17:30 stane rázem 15. říjen, 5:30. Březen je třetí měsíc od začátku, říjen je třetí měsíc od konce. Šestnáctý den se určí odečtením od počtu dnů v měsíci, takže vyjde v říjnu na patnáctého. Čas se jen otočí dle denní doby. Z odpoledne se stane dopoledne, z večera se stane ráno, z půlnoci se stane poledne atd. No a pro typ úkolu existují zkratky a zástupné výrazy, které jsou předem dané. Vysvětlovat všechny kódy zde nemá cenu, je jich fakt hodně. Abychom to shrnuli: Agent přijde k telefonní budce, kdekoliv a zavolá na kontaktní číslo. Okamžitě dostane instrukci, kde se nalézá další telefonní automat. To se určí jednoduše, protože službu konající důstojník vidí na mapě konkrétní budku či automat, odkud agent volá a ihned se mu zobrazí okruh dalších telefonních přístrojů v dostupnosti. Vybere jednu a pomocí šifrovaného vstupu předá informaci agentovi. Ten se vydá na dané místo a čeká, až automat zazvoní. Zvedne telefon a vyslechne opět šifrované instrukce již k danému úkolu, například "Podélná 82, 18. dubna ve 23:00, bude tam horko, tři lahve piva je nutné vzít sebou, stavíme přes ten potok lávku, vem si montérky" a agent si to přeloží jako: "Příčná ulice 28, 13. září v 11:00. použiješ střelnou zbraň, cíl musí být zlikvidován a pojištěn třemi ranami. Instrukce a vybavení je ve schránce pod mostem v Hostivaři." Komunikaci přes mrtvé schránky jsme si vysvětlili minule. Chci jen upozornit, že agent náhodně kontroluje všechny svoje mrtvé schránky v určitých časových intervalech. Jakmile objeví v některé z nich nové instrukce, okamžitě dle nich jedná. Ale je samozřejmé, že se do mrtvých schránek nedávají úkoly, které spěchají nebo které nesnesou odkladu. Takto se předávají úkoly, které jsou předem a dlouhodobě připravovány a na které se může agent v klidu připravit - třeba musí cíl delší dobu sledovat, zjišťovat zvyky, plánovat místo a čas útoku a několik únikových tras.

Celá instruktáž trvala asi dvě hodiny. Pak jsem dostal složku s kódy s upozorněním, že je nutné si tyto kódy zapamatovat. Na to jsem dostal další hodinu. Kódů bylo celkem kolem šedesáti, to ani tak problém nebyl a navíc ke každému okruhu kódů byly mnemotechnické pomůcky, které usnadňovaly zapamatování. Pro běžně inteligentního člověka to nebyl nesplnitelný úkol. Takže jsem se začal šprtat a po hodině mě oba začali zkoušet. Několikrát jsem zaváhal, ale jemným postrčením z jejich strany jsem se nakonec osvědčil i v tomto. Potom jsme zaplatili a šli ven do ulic. Už byla noc. Šli jsme volným krokem a cestou mě oba důstojníci znovu a znovu zkoušeli ze všeho, co jsme probrali ve vinárně, až jsme došli k volné telefonní budce. Nikde nikdo a mladší mi předal na kousku papíru telefonní číslo a podal mi minci. Vhodil jsem minci do automatu a vytočil číslo. Telefon vyzváněl neskutečně dlouho, pak to cvaklo a na druhém konci se ozvalo: "Vé Ef Indepedence es er ó, stálá služba, s čím vám mohu pomoci?" Byl jsem zaskočen... "Řekni, že máš problém se sítí a že nefunguje připojení" pošeptal mi starší důstojník. Takže jsem to opakoval. "Bohužel pane, moc se omlouvám, teď máme všechny techniky pryč, ale pozítří v úterý 26. června v 8:30 vám tam někoho pošlu. Pro všechny případy si napište číslo na technika a adresu. 265 013 752, Křižácká ulice 16." a zavěsil... "Zopakuj mi, co jsi dostal za odpověď," řekl mi důstojník. A vysvětlil mi, že je úplně jedno, co si vymyslím za legendu, když se mě ten důstojník na druhém konci linky představí... Když jsem mu přesně řekl, co mi odpověděl chlap na druhém telefonu, tak mě důstojník vyzval, ať mu popíšu, co a kdy mám udělat. Chvíli jsem přemýšlel, dedukoval a kombinoval než jsem mu odpověděl... "6. července, půl deváté večer, Husitská ulice 61, volat číslo 257 310 562." "Bravo!" zvolal ten mladší. "Takže máš úkol." A s tímhle se se mnou rozloučili. Já měl před sebou první tajnou akci. Vůbec jsem netušil, co to bude a modlil jsem se, abych si pamatoval vše, co jsem se dosud v téhle branži naučil. Věděl jsem, že to bude akce na moje vyzkoušení, osvědčení, jakási maturita u tajné služby, kdy dostanu instrukce a musím splnit úkol bez vyptávání, váhání a hlavně přesně, jak se očekává. Stal jsem se tajným agentem!

12. část Sešli jsme se zase za týden. Tentokrát jsem čekal před tou naší hospodou dokud nepřijde. Jakmile jsem ho uviděl, podali jsme si ruce a já rovnou navrhl, že se půjdeme projít. Byl opět krásný a slunečný den a k procházce přímo vybízel. Řekl jsem, že si pivko dáme cestou a on souhlasil. Zapnul jsem diktafon v kapse a počkal, až začne vyprávět. Den dvanáctý V určený den, hodinu a z budky na Husitské, která byla před domem s číslem popisným 61, jsem zavolal na uvedené číslo. Ozval se ženský hlas... To mě docela překvapilo, vůbec jsem v této branži s ženskýma nepočítal. „Dobrý den, čím vám mohu posloužit?“ řekla

Napadlo mě jediné: „Hledám práci, nevíte o něčem?“ „Pane, my práci nenabízíme. Poskytujeme služby!“ „A jakou službu můžete nabídnout mě?“ zeptal jsem se. „Podle toho, co očekáváte...“ „Jsem pro každou srandu.“ zažertoval jsem. „Kostel Svatého Michala.“ řekla jen a zavěsila. Aha, takže tam mám zprávu. Ještě, že tento kostel byl na přímé lince tramvaje ze Žižkova na Smíchov, takže jen dojdu na zastávku a za patnáct minut tam jsem. Dorazil jsem tam v půl desáté večer, kolem už byl docela klid, takže jsem šel rovnou k mrtvé schránce. Tu jsem si vybavil cestou tramvají a šel jsem tedy najisto. Došel jsem ke kostelní zdi z jihu, našel jsem daný kámen ve zdi a pomocí nožíku jsem ho povysunul. Cvaklo to a objevil se otvor ve zdi. Vsunul jsem tam ruku a nahmatal nějakou látku, pytlovinu. Vytáhl jsem ji a rukou jsem v otvoru ještě zašmátral, jestli tam něco dalšího není. Samozřejmě ten pytlík byl jedinou věcí. Zasunul jsem kámen na místo a zatlačil, až to opět cvaklo. Plátěný pytlík jsem zabalil do mikiny a nenápadně se vytratil pryč od kostela. Cestou zpět domů jsem šel pěšky a pomocí technik proti sledování jsem se ujistil, že mě nikdo nepozoroval a nesledoval. Doma jsem pytlík rozvázal. Byla tam papírová krabice, tak třicet pět centimetrů na délku, dvacet pět centimetrů na šířku a asi čtyři centimetry hluboká. A docela těžká. Dále tam byla papírová obálka. Nejprve jsem otevřel obálku – byly tam tři fotky, jeden list, kde bylo jen jméno, adresa a velkým písmem napsáno KONTAKT a telefonní číslo a další obálka. Na fotkách byl zachycen muž, věk kolem čtyřiceti pěti let, prořídlé a prošedivělé vlasy, dioptrické brýle, kulatý, masitý obličej. Takový tuctový typ. Podle obleku vypadal na nějakého vlivného podnikatele nebo politika okresního formátu. Jméno mi nic neříkalo a adresa byla na severní Moravě, v Ostravě. V té menší obálce byly dva doklady, občanka a řidičák na jméno, dejme tomu Petr Novák a popis dané osoby – zaměstnání, rodina, koníčky, důležité okolnosti ap. Nevěřil bys, jaké údaje mají tajné služby nebo policie k dispozici. Skutečné jméno ti samozřejmě neřeknu, protože krycí doklady jsou většinou duplikáty dokladů žijících osob – musí se najít vhodný typ člověka, podobou i věkem, musí se prolustrovat, jestli není hledaný, zadlužený, problémový a tak. Když se najde vhodný člověk, jisté oddělení BISky udělá duplikáty jeho dokladů. Ty je pak nutné po akci zcela zlikvidovat, to je jasné. Na ty doklady si pak agent půjčuje auto, ubytovává se v hotelu nebo v penzionu a samozřejmě se jimi prokazuje. Ty doklady musí projít policejní lustrací. Takže je nutné, aby si agent pamatoval data uvedené osoby a zcela se ztotožnil. Nikdy samozřejmě, ani při sebemenším podezření nesmí zmínit, že je agentem tajné služby. Musí svoji roli hrát dokonale. Jenom jednou jsem to porušil. Stalo se, že mi znenadání volal kamarád, ať dojedu do Michle na pivko, že jsme se pár let neviděli. A protože to bylo rychle a bylo léto, tak jsem jen vzal prachy a vyrazil metrem na Kačerov. Dojel jsem na Kačerov a nahoře u východu revizoři. Já sebou neměl žádnej doklad, ani lítačku na MHD a lístek jsem si nekoupil, protože se mi to úplně vykouřilo z hlavy. A vzali mě. Rovnou jsem řekl, že jsem si lítačku zapomněl doma a tím pádem mě nenapadlo si ani koupit ten pitomej lístek a platit pokutu se mi zrovna nechtělo. Říkám jim, ať mě pustí, že jim klidně nahlásím jméno a adresu, ale že hrozně spěchám. Byli neoblomní a že pokud jim nedám občanku, tak zavolají policejní hlídku. Povídám fajn, ale garantuji vám, že si mě chlapi odvedou, aniž vám poví moje jméno a hned za rohem mě pustí. A revizor jestli jsem od policie, ať ukážu služební průkaz. Tak opakuji, že žádný průkaz jim ukazovat nebudu a ať se vsadí, že nebudu muset ukazovat žádný průkaz ani té hlídce, maximálně až v autě, když ji zavolají. Prostě jsem si vymýšlel a hrál vabank. Revizor, už mírně na mě, ať mu tedy tu placku ukážu nenápadně a že to bude ok, tak mu povídám do ucha, že nejsem policajt, ale že dělám u BIS a že prostě ten průkaz ukázat nemohu. Revizor vyvalil oči a řekl jen – Běžte! A já šel... Jakmile jsem byl v podchodu a šel na autobusovou zastávku na bus dolů do Michle, tak jsem se musel rozesmát, jak mi to prošlo. Ale to jsem odbočil...

Pak jsem tedy otevřel tu papírovou krabici. Uvnitř byla pistole, dva náhradní zásobníky a krabička nábojů. Pistole byla malorážková, s dlouhou hlavní a integrovaným tlumičem. Byla matně fosfátovaná a připomínala mi Ruger Mark III, ale nikde na těle nebyla ani značka, ani číslo. Přitom to byla velice kvalitní pistole – asi zakázková výroba, jsem si pomyslel. Zásobníky byly na deset nábojů .22LR. Nábojů v krabičce bylo padesát a měly kulky potažené teflonem, špička byla jakoby kolmo seříznutá, ale hrany byly jemně zaoblené. Nábojnice byly klasicky mosazné. A stejně jako zbraň, tak i náboje byly zcela bez značení. Nabil jsem všechny zásobníky. To znamená ten, co byl v pistoli zasunutý a ty dva náhradní. Vše jsem schoval a vyšel ven z bytu najít vhodnou telefonní budku. Šel jsem asi kilometr směrem do centra, než jsem objevil vhodné místo pro klidné telefonování. Vytočil jsem číslo. Asi minutu to vyzvánělo a já už málem zavěsil, když se ozval ospalý hlas: „Je kolem čisto?“ „Jo, je“ odpověděl jsem, aniž jsem se ohlédl. Ale věděl jsem, že jsem široko daleko sám. Řekl mi, ať počkám. Věděl jsem, že právě hledají moji polohu, aby mi mohli sdělit další místo. Po chvíli mi oznámil adresu a dvacetiminutový limit. Zavěsil jsem a otevřel Zlaté stránky, abych se podíval na mapu. Danou ulici jsem objevil za pár minut a vydal se pěšky dál. Na místo jsem dorazil docela brzy a tak jsem chodil asi pět minut kolem, než telefon zazvonil. Zvedl jsem sluchátko. „Čekám“ „Objekt zcela odstranit. Beze stopy.“ řekl hlas a zavěsil. Takže jsem se pomalu vracel domů a cestou se v duchu připravoval na svůj první úkol pro stát. Druhý den jsem se začal připravovat. Když mám pistoli s tlumičem, tak na způsobu zabití nezáleží a takhle to bude nejrychlejší. Stačí najít vhodné místo a dobu, udělat to a pak jenom zlikvidovat stopy a tělo. Nic víc. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, kdo je ten člověk zač nebo co provedl, že se stal nepohodlným pro stát. Tohle mi nepříslušelo a nezajímalo mě to. Věděl jsem jen, že to musím provést dokonale a nikdo ho už nesmí nikdy objevit. Koupil jsem si podrobnou mapu Ostravy a okolí a pořádně ji prostudoval. Odpoledne jsem si v jedné autopůjčovně půjčil nenápadně vypadající vůz, stříbrnou oktávku s dvoulitrovým, silným motorem a hned jsem odjel směr Ostrava.

13. část Sešli jsme se hned příští večer. Navrhl mi, abychom změnili lokál, že prý je to už nutné. Ani jsem se neptal proč, měl zřejmě k tomu pádný důvod. Odjeli jsme tramvají z Palmovky do Holešovic, kde jsme zamířili do jedné hospody, která byla dost podobná té, kde jsme se dosud scházeli. Jen byla vevnitř jinak dispozičně řešená. Byly tam samostatné kóje s dvěma lavicemi, vždy pro tři až čtyři lidi a protáhlým dubovým stolem bez ubrusu. Zamířil si to hned do rohu k oknu, takže jsme sousedili jen s jednou kójí blíže k výčepnímu pultu. Kóje měly docela vysoké ohrady tvořené z tmavých dubových prken. Navíc nad námi byla pověšená televize, která byla zapnutá a tak většina hostů seděla na takových místech, aby na obrazovku viděli. Z našeho místa to bylo, dá se říct, nemožné. Vlastně ne tak zcela, tedy pokud jste si nechtěli vykroutit krk a zalomit hlavu dozadu v nepřirozeném úhlu. Za chvíli došel číšník a my si objednali pivko, on si dal na uvítanou svého oblíbeného tuzemáka, já vytáhnul diktafon a začala se odvíjet další část jeho příběhu. Den třináctý Klidnou jízdou jsem dorazil do Ostravy za čtyři hodinky. Ráno jsem si samozřejmě vyzvedl z další mrtvé schránky hotovost. Přesně sto tisíc, jak bylo dohodnuto. Vzal jsem si sebou jen dvacet tisíc a zbytek jsem schoval doma do tajné skrýše, kterou jsem si vybudoval.

Takže jsem dojel až k penzionu ve čtvrti Stará Bělá s vyhlídkou na Bělský les, kde jsem si předem objednal jednolůžkový pokoj s příslušenstvím na celý týden. To si myslím, že na zvládnutí mého úkolu bohatě stačí. Myslím tím hlavně vyhledání, sledování a likvidaci cíle. Na zbavení se těla jsem měl pak času dostatek. Připravil jsem si v duchu rozvrh, plán dá se říct. Dva dny budu cíl sledovat, další tři dny budu připravovat tři možné místa útoku a současně tři bezpečné, únikové trasy z těchto míst. Další den bude opět sledování, jestli náhodou cíl nezměnil nějaké zvyky a sedmý den bude den Akce a zmizení. Ten den ráno už musím být z penzionu odhlášený. Sedmý den vycházel na úterý, což byl ideální den. V pondělky a pátky jsou lidi více roztržití. V pondělí jsou naštvaní, že skončil víkend a v pátek jsou nervózní, aby už v práci co nejdříve skončili a mohli mít volno a taky policajti jsou více v pohotovosti. Víkendy jsou až moc klidné, lidé jsou na procházkách nebo sportují a jsou více všímavější ke svému okolí, a to platí i pro policii. Úterky, středy a čtvrtky jsou ideální proto, že se lidi nejvíce soustředí na práci a nemají si cestou z práce čas všímat co kde lítá nebo co se kolem děje. No a v tyto dny je i dlouhodobě statisticky největší nárůst drobné kriminality – krádeže, vloupání do aut, drobné přestupky a policie má s tímto hodně práce a papírování, takže jedni jezdí po městě, shánějí důkazy, svědky, vyšetřují a další sedí u psacích stolů, vyslýchají a zapisují stohy výpovědí. Takže mi vycházelo, že ve středu a čtvrtek budu sledovat a pozorovat, pátek a celý víkend si v klidu připravím místa útoku a únikové trasy, pondělí zaplním dalším sledováním a v úterý provedu akci a zmizím i s tělem na bezpečné místo. Jak víš, říkal jsem ti na začátku mého příběhu, že jsem vyrůstal v jednom městě na Severní Moravě, takže jsem jak Ostravu, tak kraj kolem a hlavně směrem k Beskydům, docela dobře znal. Tohle bylo velké plus. No ale budu pokračovat. Vstával jsem brzy ráno, už kolem čtvrté, abych byl od pěti hodin na místě. Před domem cíle ve čtvrti Hrabová. Ze Staré Bělé to je na Hrabovou kousek. Zaparkoval jsem tak, abych měl výhled všemi směry a abych mohl i nenápadně vyrazit za cílem. Čekal jsem zhruba do sedmi, když se chlap objevil. Vyšel na ulici, oblečený v teplákovce a vyrazil běhat. Takže jsem věděl, že si udělá nějaké kolečko a vrátí se. No a asi za půl hodinky proběhl kolem mého vozu, aniž si mě nějak všiml. Zašel do baráku. Přesně v osm hodin se otevřela garáž a vyjel jeho černý passat. Pomalu jsem se odlepil od chodníku a počkal, až na konci ulice zatočí doprava. Pak jsem vyrazil za ním. Dostihl jsem ho a držel si odstup tak třicet metrů. Na první křižovatce jsem nechal přede mě vklouznout jiné auto a takhle jsem se držel nějakou dobu. Pak jsme dojeli až do Vítkovic, kde zajel do jednoho areálu, kde měl svoje kanceláře. Nechal jsem auto poblíž a vydal se za ním pěšky. Tedy spíše jsem byl okouknout areál a budovy kolem. V hlavní budově na recepci jsem z recepční vytěžil informace o chlapovi, vydával jsem se za jeho starého známého, že jsem přijel z dlouhodobého pobytu v zahraničí a jako jsem se ptal, jestli dneska je v kanceláři a jak dlouho jsme se neviděli a že bych ho chtěl překvapit a pozvat na skleničku, ale že to musí být jako fakt překvapení, takže ať mu nevolá a jen mi poví, kdy že tak odchází na oběd nebo kdy vlastně končí v práci. Recepční byla ochotná a upovídaná, takže po několika komplimentech jsem měl základní představu o tom, kdy chodí do práce, v kolik odchází pravidelně na oběd, kdy se vrací a v kolik obvykle končí v práci. Holce jsem řekl, aby se mu ani slůvkem nezmínila, že ho chci opravdu překvapit po tolika letech, co jsme se neviděli. Vyšel jsem ven z areálu a vydal se k blízkému nákupnímu centru. Tam jsem koupil kytici růží a mléčnou bonboniéru. S tímhle jsem se vrátil za recepční. Byla překvapená, že mě zase vidí a ještě více, když jsem jí dal kytku a bonboniéru jako revanš za to, že bude o mě mlčet. I když jsem věděl, že stejně asi neudrží jazyk za zuby a bude se ho ptát. Třeba další den. No a když se bude chlápek vyptávat na jméno a jak vypadám, tak mu recepční jméno nepoví, protože jsem ho neřekl a popíše mě jako chlápka v šedém obleku, blonďáka s dioptrickými brýlemi a o něco tmavším knírkem pod nosem. Paruka, falešný knír i brýle udělají dost, aby zakryly moji skutečnou podobu. Dal jsem si dost záležet na tom, abych opravdu vypadal tuctově. Vrátil jsem se do svého auta a objel celý areál, abych si udělal představu o rozloze, zadních vchodech, oplocení a jestli je na vnějším perimetru kamerový systém. Při objížďce jsem se v klidu

odmaskoval. Maskování jsem smotal do igelitové tašky, kterou jsem vložil do další a u nejbližšího obchodu jsem nakoupil nějaké potraviny a ovoce a tím jsem tu tašku dole zakryl. Sako od obleku a kravatu jsem hodil do kufru do cestovní tašky, kde bylo další oblečení a vytáhnul jsem si lehkou bundu tmavě modré barvy, běžnou bílou košili jsem si rozepnul do rozhalenky. To stačilo na to, aby mě recepční nepoznala. Musela by mít fakt velice vyvinutý pozorovací talent, aby mě ztotožnila s chlapem, který před chvílí s ní koketoval... Vrátil jsem se s vozem na původní místo a čekal, až chlápek vyrazí na oběd. A přesně, jak mi řekla recepční, tak pár minut po poledni se můj cíl vydal pěšky do stejného nákupního centra, jak jsem byl prve. To už jsem věděl, že nahoře je několik restaurací a fastfoodů, kam pravidelně chodí. Jakmile mi zmizel z dohledu, vydal jsem se opět do areálu. Měl jsem sebou velkou naditou obálku (byly tam jen staré noviny) a načmáranou adresu firmy, která sídlila na stejném patře jako firma mého chlapa. Tváře jsem si zevnitř vycpal gázou, takže jsem vypadal jako syslík a tohle mi i trochu změnilo hlas, že jsem jako trošku huhňal. Na recepci jsem spustil: „Dobry den pani, ja su tady kuryr a mam tu zasilku pro tuhle firmu a kaj mam jako jit?“ Recepční: „To můžete nechat u mě pane, já jim to předám.“ „Tož to ni, to ja jako musim předat osobně proti štemplu a podpisu z tej firmy,“ promluvil jsem opět po ostravsku, krátce. „Tak běžte do druhého patra a na konci chodby poslední tři nakceláře, tak tam zaklepejte, snad nebudou všichni na obědě,“ usmála se recepční. A vůbec mě nepoznala, tím jsem si byl jistý. Vyšel jsem do druhého patra. Obálku jsem si zasunul pod bundu a za opasek. Našel jsem kanceláře firmy mého chlápka. Z několika se ozývaly hlasy a zvuky, jak tam klepali do klávesnic. Nakoukl jsem do recepce, tam si recepční leštila nehty, kafíčko před sebou a na talířku kus nějakého žvance a zírala mezi leštěním, ukusováním a popíjením do počítače. Řekl jsem jen pardon a zase zavřel dveře. Chvilku jsem čekal, jestli za mnou nevyjde, ale zřejmě jsem jí nijak neokouzlil ani jinak nezaujal. Z kapsy jsem vytáhl černé, latexové rukavice, které jsem si bleskově oblékl. Pak jsem z náprsní kapsy vylovil planžetové nádobíčko a během několika vteřin jsem odemkl dveře a vklouznul dovnitř. Byl jsem tichý jako myška. Přešel jsem k jeho stolu, našel diář a opsal si z něj několik věcí – plány schůzek, poznámky atd. - co tam měl naplánováno na nejbližší dny. Pro jistotu jsem ty údaje porovnal se stolním kalendářem a vše souhlasilo. Zkusil jsem popojet myší, jestli se probudí počítač. No, byl odhlášený, jak jinak. Zkusil jsem namátkou několik běžných hesel, co si lidi dávají a myslí si, že jsou originální. Ale až po několika kombinacích jeho jména a roku narození jsem se najednou přihlásil. Outlook měl zapnutý, tak jsem zběžně projel několik emailů, ale nic zajímavého. Rychle jsem prošel i několik dokumentů na ploše a ve složce s dokumenty. Zase nic zajímavého. Prošel jsem tedy složku s obrázky a tam jsem našel několik zajímavých osobních fotografií – z dovolené, z nějaké oslavy, z domova, rodinu. Vzal jsem prázdné DVD, které jsem měl v kapse a těch několik alb jsem na disk vypálil. Spěchat jsem nemusel, majitel firmy se vracel vždy přesně v jednu odpoledne. Vysunul jsem DVD z vypalovačky a odhlásil se. Prošel jsem ještě šuplíky u stolu a koukl se do skříní. Pak jsem potichu a nenápadně vyšel ze dveří. Chvilku jsem čekal, jestli někdo nevyjde ze záchodů nebo z nějaké kanceláře a pomocí planžet jsem za sebou zamknul. Celé mi to trvalo asi čtvrt hodiny. Seběhl jsem po schodišti do přízemí, cestou si sundal rukavice, mávnul dole na recepční a jen tak jsem utrousil, že by si měli dát na WC ručníky. Tím jsem legalizoval svoji delší přítomnost na budově. Došel jsem k mému autu a čekal, až se cíl bude vracet. Chvilku před jednou jsem ho uviděl a počkal, až zajde do budovy. A pak jsem jen seděl v autě, pokuřoval, procházel si opsané poznámky a připravoval se na další sledování. V pět hodin odpoledne vyjel jeho passat z areálu a já se vydal za ním. Vydal se do centra a já věděl, že jede do jednoho hotelu na schůzku s jedním politikem z Krajského úřadu. Takže jsem ho sledoval až tam a v autě čekal, až schůzka skončí. Obsah jejich jednání mě nezajímal a ani by mi to nebylo nic platné. Měl jsem jasný úkol, nic víc. Chvíli po šesté vyšel z hotelu, nasedl do auta a vyrazil směrem na Hrabovou. Jel přímo domů. Zaparkoval jsem svoje auto ve vedlejší ulici, z kufru jsem

vytáhl sako od obleku, sundal si bundu a sako si hodil přes sebe na rozhalenou košili. Vytáhl jsem z igelitky falešný knírek, který byl teď o něco světlejší než moje skutečné vlasy a pečlivě si ho přilepil na horní ret. Zamkl jsem oktávku a šel jsem obejít okolí jeho domu. Obešel jsem celý blok vilek a rodinných baráků. Nikde žádné extrémní nebo jinak nápadné, megalomanské vily. Všechny domy jakoby tam odjakživa patřily. A přitom tahle část byla vyhledávaná podnikateli jako dobrá adresa. Jeho dům ležel zhruba uprostřed v ulici a ze tří stran sousedil s dalšími pozemky s baráky. Takže žádný zadní vchod. Jediná cesta dovnitř a ven byla branka a vjezd do garáže z ulice. Taky jsem zjistil, že dům nemá zvenčí nijak zabezpečený – neviděl jsem kamery ani náznaky čidel. Předpokládal jsem tedy, že nějaký bezpečnostní systém může mít až uvnitř domu. Ale stejně jsem nechtěl do jeho domu vstupovat. To bylo jen pro jistotu. Tak jsem se vrátil do svého auta a čekal. Asi v osm večer vyšel cíl z branky. Měl sebou manželku, která byla zavěšena po jeho levém boku. Takže bude najisto pravák, pomyslel jsem si. Praváci si většinou, v 95% vodí ženy vlevo, aby v případě třeba napadení nebo problémů měli volnou pravačku. To je fakt. Šli pěšky a jak jsem předpokládal, tak mířili do restaurace, která byla o několik ulic dál. Jakmile na konci ulice zabočili, rozjel jsem se. Dojel jsem na konec a zatočil za nimi. Zaparkoval jsem u chodníku a nechal je opět dojít až k další ulici. To se opakovalo ještě dvakrát. Nakonec jsem je viděl vcházet do restaurace. Vydrželi tam do desáté a vydali se stejnou trasou domů. Chvíli jsem ještě čekal poblíž domu a když po jedenácté zhasly světla, odjel jsem zpátky do penzionu. Tady se odmlčel. Pak mi řekl, že další dny mi poví zítra. No co, zítra je taky den. Zaplatili jsme, venku se rozloučili. Já odjel tramvají domů a on šel někam pěšky. Kam, to mě v tu chvíli nezajímalo. Teda ne, že by mě to nezajímalo, ale neuměl jsem sledovat a nechtěl jsem zklamat jeho důvěru, kdyby mě přistihl při tom, že ho sleduji. Tohle bylo pro mě tabu.

14. část Tak jsme se zase sešli. Nebylo to ovšem druhý den, jak slíbil, ani další dny... trvalo to šest dní, než jsme se potkali. Zeptal jsem se, co se stalo, ale odpověděl mi, že měl nějakou rychlovku, jako rychlou práci, kterou musel udělat. Radši jsem se nevyptával, co za práci měl. Oba jsme si objednali pivo a pak začal mluvit. Den čtrnáctý Další den jsem opět sledoval cíl. Celkově se nic zvláštního nestalo, svůj program dodržoval skoro na minutu přesně. Mezi čekáním jsem si procházel podrobnou mapu Ostravy a připravoval si únikové trasy, které budu muset projet o víkendu – zjistit slabá místa, kde jsou rozmístněné budovy Policie i Městské policie, kde lze očekávat provoz a kde naopak bude klid. Každopádně se musím vyhnout ulicím, kudy vede městská hromadná doprava, kde jsou benzínové pumpy a kde jsou nákupní zóny. Tyhle místa jsou totiž vždy prošpikovány kamerovým systémem a vyskytuje se tam hodně svědků a já nic z toho ke své práci nepotřebuji. Nakonec jsem vytipoval dvě dobré trasy, kudy se v klidu a skoro nepozorován dostanu až za Ostravu a jednu jakž takž vhodnou, i když trochu riskantní, protože částečně vedla podél trasy tramvaje, kde bylo několik zastávek a navíc to byla hlavní ulice, kde se daly očekávat sem tam kamery na sloupech osvětlení nebo na budovách. Každopádně tato trasa byla fakt jen jako nouzové řešení. Celý pátek jsem pak studoval i nejbližší okolí Ostravy, v dojezdu asi půl hodiny od okraje města a ve směru únikových tras. Přišel víkend. Bylo hezké, slunečné počasí. Dopřál jsem si vydatnou snídani, připravil si fotoaparát

na zachycení důležitých míst. Je to výborná pomůcka, protože i když projedeš únikové trasy, detailní fotografie ti místa připomenou a lépe si zafixuješ podrobnosti, na které bys mohl zapomenout. Takhle to prostě chodí. Dále jsem si připravil mapu, poznámkový blok, barevné tužky na zaznamenání kritických bodů, dalekohled a krabičku cigaret. Jedno jsem už věděl s jistotou – překvapím ho hned ráno, když bude vyrážet z domova na pravidelný ranní běh v sedm hodin a já budu mít půl hodiny na to, abych opustil Ostravu. Jeho žena odjížděla každý den v půl sedmé do své práce – byla profesorkou na Ostravské univerzitě a cesta do práce ji ráno musí trvat autem minimálně čtyřicet minut. Takže když bude pryč, tak budu mít navíc další hodinu a půl k dobru, než se třeba po něm začne někdo shánět. Zde přicházelo v úvahu jen to, že ho začne shánět jeho asistentka. Ale jak znám asistentky, tak nejprve bude půl hodiny až hodinu čekat, jestli se šéf někde po cestě nezaseknul a až pak mu začne volat na jeho mobilní telefon. Tohle bude zkoušet asi další hodinu, mezitím bude vyřizovat běžnou agendu a až pak ji napadne zavolat jeho manželce. Prostě spousta času. Vyrazil jsem autem kolem deváté směrem k jeho domu. Projel jsem ulicí a pokračoval první trasou. Sem tam jsem zastavil, udělal několik fotografií a zakreslil si značky do mapy. Do bloku jsem si zapsal důležité detaily. Dojel jsem takto až na okraj Ostravy, na klasickou okrsku, která se zarývala do polí. Vracel jsem se stejnou cestou a opět jsem si zaznamenával důležité věci – do foťáku, do mapy i do bloku. Z druhé strany si všímáš jiných detailů, které můžou být strategické. Když jsem přijížděl do té vilové čtvrti, vyhnul jsem se ulici, kde měl barák, aby si náhodou někdo nevšiml mého vozu a obličeje a najel jsem na druhou trasu. Celý postup jsem opakoval a nakonec jsem projel i tu třetí únikovou cestu. Vracel jsem se do penziónu až pozdě odpoledne, vybaven spoustou fotografií, barevných značek v mapě a s jedním popsaným listem poznámek. Vše jsem ukryl na bezpečné místo a protože jsem neobědval, šel jsem pěšky do města najít nějakou restauraci, kde bych si dal dobré jídlo. Po návratu jsem si na pokoj vzal pár plechovek piva a česnekové brambůrky. Na stůl jsem si dal laptop, zapnul ho a připojil fotoaparát, abych si stáhnul pořízené snímky. Vedle laptopu jsem si rozložil mapu, vytrhnul list s poznámkami a začal jsem získané informace analyzovat. To znamená důkladné prohlížení fotek, přesné měření v mapě, porovnávání poznámek a zapisování finální verze plánu. Vše prostě muselo klapnout i když člověk musí počítat i s faktorem překvapení a náhody. Skončil jsem skoro o půlnoci, šel jsem do sprchy a pak hned spát. V neděli jsem si projel trasy už s normální rychlostí, měřil jsem čas mezi kontrolními body, které jsem definoval i jako úkryty. To znamená, že v případě nouze tam šlo zajet a počkat nějakoou dobu, aniž by to bylo nápadné a aby nebylo vidět vůz ze silnice. Na několika místech jsem si to zkusil – vyjet z trasy, dojet do skrytu, dát si v klídku cigárko a pak pokračovat. Byly dvě hodiny odpoledne, když jsem byl hotový a zbytek neděle jsem odpočíval střídavě u bazénu a u baru v penzionu. V pondělí jsem si zopakoval sledovací den. Ráno jsem hned zaplatil pobyt v penziónu, nechal jsem jim slušné dýško s tím, že se vrátím v noci, vyspím se a brzy ráno odjíždím jako do Polska. Majitelka penziónu samozřejmě pochopila, řekla mi jen, ať ráno nechám klíč od pokoje na recepčním pultu. Přes den se nestalo nic zajímavého a jakmile v jedenáct v noci zhasly světla v jeho domě, odjel jsem se vyspat. Ráno musím vstávat brzy... Vstal jsem v pět hodin, vysprchoval jsem se a oholil, sbalil si svoji cestovní tašku a připravil si svoje „akční“ zavazadlo. Malý plátěný černý vak s jedním popruhem s uzávěrem na šňůru, kterou jsem vázal rychlouzlem. Dovnitř jsem si dal svoje vybavení: kožené rukavice, pistoli s tlumičem, podpažní rychlopouzdro vlastnoruční výroby, armádní nůž, malou, ale výkonnou bodovou baterku a malý kožený obušek vyplněný olověnými broky. Oblékl jsem si černé tričko, přes něj jsem si dal lehké tmavé sako, pak džíny a na nohy navlékl šněrovací černé vojenské boty s měkkou, pryžovou podrážkou se speciálním neklouzavým vzorkem, jaké používají speciální jednotky. Na místě jsem byl chvíli po půl sedmé, už bylo ranní světlo a slunce pomalu stoupalo výš a výš. Zaparkoval jsem hned u malého parčíku na konci ulice, kudy můj cíl běhal. Měl jsem štěstí, že jsem zaparkoval před

nějakou dodávkou, takže ze strany od běžce nebylo moje auto moc vidět. Navíc jsem stál pod mohutným stromem. Sundal jsem si sako a navléknul si popruhy k pistolovému pouzdru. To jsem pak přezkami připevnil k popruhům a druhou stranu jsem pomocí gumové pásky, která zajišťovala návrat pouzdra do svislé polohy po vytasení, které vzhledem k dlouhé hlavni a tlumiči probíhalo vodorovně, upevnil k opasku. Oblékl jsem si sako a vzadu za opasek jsem si nasoukal kožený obušek. Odjistil jsem zevnitř víko kufru a vystoupil z auta. Kufr jsem jen lehce přivřel, abych ho mohl mžikem otevřít. Na kufr jsem rozložil velkou, novou mapu Ostravy. Čekal jsem a zapálil jsem si cigaretu. Objevil se chvíli po sedmé hodině, přesně podle plánu. Vzal jsem z kufru mapu a dělal jsem, že ji studuji a rozhlížel jsem se jako kolem. Stál jsem hned u pravé strany dodávky. Když přibíhal, tak jsem na něj zavolal: „Prosím vás, mohl by jste mi pomoct?“ Přiběhl ke mně, zastavil a zeptal se: „Copak potřebujete?“ „Hledám ulici Na zamčiskách a vůbec nevím, kde jsem.“ „ Počkejte,“ řekl, „ale to je tady kousek. Pojedete tady ulicí nahoru, pak se dáte doleva, pak doprava, znovu doleva vyjedete na ní.“ „Můžete mi to ukázat tady na mapě? Mám tu zakreslenou trasu...“ a položil jsem mapu na kufr mé oktávky. Byl tak naivní a důvěřivý... Sklonil se a v tu chvíli jsem ho rychle švihnul obuškem přes zátylek. Jakmile poklesl v nohou, rychle jsem otevřel kufr a nasměroval ho dovnitř. Žuchnul do kufru jako pytel brambor, nohy jsem hodil za ním. Rychle jsem se rozhlédl, ale nikdo nikde. Měl jsem štěstí. V kufru na straně jsem měl připravenou lepící pásku na koberce, takovou tu pevnou, látkovou. Hned jsem mu oblepil nohy u kotníků, ruce za zády a přelepil jsem mu ústa. Nos jsem mu nechal volný na dýchání. V bezvědomí bude tak deset minut, to už jsem měl několikrát vyzkoušený. Přibouchnul jsem kufr, sbalil mapu, nasedl do auta a rychle jsem odjel z místa přepadu. Nastavil jsem směr na první únikovou trasu a zcela bez problémů jsem projel Ostravou dolů až k Mošnovu. Tam jsem to pak vzal trasou na Příbor, Hukvaldy, Kozlovice, Kunčice pod Ondřejníkem. Všechno po okreskách, silnicím první třídy jsem se vyhýbal. Jel jsem podle pravidel, aby mě náhodou nestavěli policajti. Před polednem jsem už byl v Beskydech a jel úzkou cestou směrem k Horní Bečvě. Pak jsem se vydal silnicí nahoru až k bývalému armádnímu rekreačnímu středisku. Už armádě nepatřilo, prodali ho, ale objekt pomalu chátral, současný majitel neměl zřejmě dostatek financí na opravu a přitom ten objekt byl na tak výborném místě. Svou roli asi hrálo i to, že tam nebyl tolik žádaný lyžařský vlek a nejbližší byl asi půl kilometru odsud. Zajel jsem nejblíže, co jen to šlo. Musel jsem nejprve zjistit, jestli na objektu nepracují nějací dělníci nebo jestli tam nebydlí nějakej správce. Ale nejprve jsem musel uklidnit toho v kufru. Už u Mošnova se začal ozývat a pak se celou cestu snažil svázanýma nohama kopat do víka kufru. Vzal jsem z přihrádky bavlněný hadr a lahvičku s chloroformem. Asi půl lahvičky jsem nakapal na ten hadr, vystoupil z auta, a otevřel jsem kufr. Koukal na mě vyděšeně, ale jakmile jsem mu hadr přitlačil přes nos, během několika sekund se uklidnil a upadl opět do bezvědomí. Pak jsem kufr zavřel a pěšky se vydal ke středisku. Byl tam klid, ale musel jsem mít jistotu. A zase jsem nemohl toho chlapa pořád uspávat nebo riskovat, že bude v autě vyvádět. Takže jsem se rozhodl, že to s ním skončím a pak budu řešit, co s mrtvolou... Tady se odmlčel a já věděl, že je to konec dnešní části a zbytek se dozvím zase příště.

15. část Ten den se mi nikam nechtělo a řekl jsem si, že se budu celou dobu válet v posteli, číst si nějaký knihy nebo se dívat na televizi. Někdy jsem takové dny míval a nic mě z postele nedostalo. V

knihovně jsem si tedy našel nějaké knihy lehčího charakteru a pak jsem si šel do kuchyně uvařit kotel čaje s citronem a připravit nějaké chlebíčky, abych se mohl jen tak cpát v posteli při čtení. Celé dopoledne i chvíli po poledni probíhalo vše podle mých představ. Četl jsem, chvilkami jsem si zdřímnul, když mě kniha uspala a takhle dokola. Musel jsem spát, když mi najednou začal vyzvánět mobilní telefon... Sakra, já ho zapoměl vypnout, napadlo mě hned. Kdo to zase otravuje... Tak jsem to vzal a najednou slyším ve sluchátku známý hlas: „Mladej, neflákej se v posteli a ve čtyři tě budu čekat v Holešovicích, jako vždy.“ Jak to, že má moje mobilní číslo? Vím jistě, že jsem mu ho nedával a navíc tohle číslo zná opravdu jen pár lidí. Z práce mi volají jen na pevnou linku, kterou stále mám... A jak ví, že se válím v posteli??? Ale než jsem se stihnul zeptat, zavěsil. No, tak to se ho tedy musím hned zeptat a s klením jsem vstal z postele, uklidil zbytky jídla do kuchyně a knihy založil zpět do knihovny. Skočil jsem do koupelny se osprchovat a trochu se zkulturnit. Ve čtyři hodiny odpoledne jsem už seděl u našeho stolu a chystal se ho zrovna bombardovat otázkami. Ale předešel mě: „Není problém zjistit číslo tvého mobilu a nemusím ti snad vysvětlovat jak...“, a spiklenecky na mě mrknul: „A že se válíš v posteli? To mě napadlo hned, jak jsi rozespalým hlasem řekl – Prosím. To víš, intuice a zkušenosti.“ A zase na mě mrknul. Takže jsme si objednali a začal své další vyprávění přesně tam, kde minule skončil. Den patnáctý Došel jsem k prosté bráně z kovové konstrukce a pletiva. Brána byla uzamčená novým visacím zámkem s cylindrickou vložkou. Na bráně a na plotě visely výstražné cedule: „Objekt střežen bezpečnostní agenturou“, „Objekt střežen kamerovým systémem“ a „Pozor, objekt je střežený psy“, ale nikde ani noha, nepřiběhl žádný pes a ani nikde v areálu nebyl slyšet štěkot. A co jsem se pozorně díval, tak nikde na celém objektu ani jedna kamera. Takže asi jen „varování“ pro případné nenechavce. Každopádně jsem systematicky celý areál kolem nataženého plotu obešel a dalekohledem se zaměřoval na detaily a na stopy po pohybu nebo nějaké činnosti. Nic, jen ticho a klid, jen zdálky od auta se začaly zase ozývat zvuky kopání a bušení zevnitř kufru. Samozřejmě jsem hledal i čidla zabezpečovacích systémů, ale ani ty jsem neobjevil. Vrátil jsem se k autu, vytáhl jsem pistoli s tlumičem, rázně otevřel kufr a přiložil jsem hlaveň chlapovi doprostřed čela. „Teď mě dobře poslouchej. Budeš v naprostým klidu a uděláš vše, co ti řeknu, rozumíš?“ Muž vyděšeně zakýval hlavou. Celou tu dobu jsem mu držel na čele pistoli, takže jsem rukou poskakoval s ním. „Budeme tu jen pár dnů, než dostanu za tebe zaplaceno. Pokud budeš v klidu, nikomu se nic nestane a já tě pak vysadím v nějaký vesnici. Pokud budeš dělat problémy, tak tě zastřelím a tvoji mrtvolu pohodím v lese, rozumíš?“ Zase rychle zakýval hlavou. Chtěl něco říct, ale přes lepící pásku se ozývalo jen slabé mumlání. Nehodlal jsem ho samozřejmě poslouchat, takže jsem mu pásku ponechal a kufr jsem zase zabouchl. A byl klid... Z přihrádky auta jsem si vzal nádobíčko – sadu planžet a tenkých ocelových bodců pro nenásilné odemčení fabek a šel jsem odemknout bránu. Během dvaceti vteřin bylo hotovo a oko zámku odskočilo vzhůru. Byl to ten typ s vnitřní pružinou, který se uzamkne jen přitlačením a zacvaknutím. Takže maličkost. Bránu jsem otevřel dokořán a chvíli čekal s připravenou pistolí, jestli přece jenom nepřiběhne nějaký ten pes. Nepřiběhl... takže jsem se vrátil k autu, nastartoval a zajel jsem do areálu a zaparkoval uvnitř malého dvora, který budova do U vytvářela. Zašel jsem k bráně, zavřel ji a přes oka pletiva jsem zacvaknul zámek. Od brány jsem zkouknul situaci, auto bylo skryto za jedním křídlem budovy a vidět mohlo být jedině od lesa ze západní strany. Šel jsem k hlavní budově a ještě jednou jsem jí obešel dokola. Nikde ani známka po životě, všechny okna i

dveře byly uzavřeny a kupodivu nic nebylo vymlácený. Nádobíčkem jsem si odemknul hlavní vchod a vešel dovnitř. Prošel jsem celým barákem, byl tam sice trochu bordel, nějaký starý nábytek a tak, ale jinak docela čisto. Asi to tu fakt budou rekonstruovat, jsem si pomyslel. Hledal jsem kotelnu. Ta byla ve sklepě, ale k mé zlosti nikde ani kus uhlí nebo koksu a navíc kotel byl hodně malý. No, tak budu muset něco vymyslet. Vrátil jsem se k autu, otevřel jsem kufr a páskou jsem svázal chlapovi nohy nad koleny. Pásku, která mu šla přes kotníky jsem nožem rozříznul a pak jsem chlapa vytáhl z kufru. Trochu vrávoral, ale když jsem ho postrčil k vchodu, tak malými krůčky, jak mu jen svázání nohou umožňovalo, jsme došli až do levého křídla, kde byly ubytovací pokoje. Jeden už byl otevřený a také dveře do koupelny byly připravené. Strčil jsem s mužem k vaně a přinutil ho kleknout s horní polovinou nad vanou. Přiložil jsem mu hlaveň pistole přesně do důlku, kde se lebka spojuje s páteří a pod úhlem asi pětačtyřicet stupňů jsem vystřelil. Třesklo to jako ze silnější vzduchovky, tlumič byl profi verze. Chlap se jenom napnul jak luk a hned zase klesnul. Byl mrtvý hned. Kulka z dvaadvacítky projela míchou a vnikla do mozku, kde trošku zařádila, rozsekala některé části mozku, ale zůstala v hlavě. Z malé dírky na krku začala vytékat pomalu jasně červená krev. A v tu chvíli to přišlo jako blesk z čistého nebe a já myslel, že to se mnou sekne... Já blbec zapoměl na jeho mobilní telefon! Já vím, tobě se to může zdát jako prkotina, ale pro mě to byla neodpustitelná chyba. Jeho mobil byl totiž celou dobu zapnutý. Vůbec mě po tu celou dobu nenapadlo, abych ho vypnul. Jak víš, mobily se pravidelně hlásí do sítě a podle vysílačů ho lze velice snadno vystopovat. Ve městě s přesností na desítky metrů, ve volné přírodě spíše na kilometry, ale i tak může policie získat přesnou trasu jeho mobilu i místo, kde se naposledy přihlásil. Rychle jsem ho prohledal a z kapsy na boku teplákové bundy jsem vytáhnul jeho nokii. Ihned jsem s ní třísknul o zem, až se rozletěla na kusy. To samozřejmě nestačí, i když se vypne mobil, ještě stále má vnitřní malou baterku, která udržuje čas a některé funkce mobilu v paměti. A některé nokie stále vysílají slabý signál, kterým se hlásí do sítě. Je nutné mobil úplně zešrotovat. Už mrtvého chlapa jsem nechal ve vaně, tak jak byl. Vzal jsem zbytky jeho mobilu a šel s nimi rychle do dílny vedle kotelny, kde jsem ho zabalený v hadru kladivem rozmlátil na šrot. Ale co teď? V koupelně nahoře mám mrtvolu, pokud už začalo pátrání, tak jeho mobil vystopují do několika hodin. Teď jsem musel jednat rychle a hlavně už bez chyb... Vrátil jsem se do koupelny. Z rány už krev nevytékala, takže jsem ranku ucpal kouskem hadru a přelepil kusem lepící pásky, kterou jsem mu odmotal z rukou. Pak jsem mu odstranil zbytek všech pout i pásku z úst. Chlapa jsem posadil vedle vany a zatáhl jsem mu horní víčka, takže v tu chvíli vypadal, jako by spal. Vzal jsem ho pod pažemi a vytáhnul k autu. Do kufru ho dát nemůžu, co kdyby mě stavěli policajti, že? Takže jsem otevřel dveře od spolujezdce a mrtvého chlapa jsem tam nasoukal na sedačku. Vzadu jsem měl kufr s mým oblečením, takže jsem chvíli hledal, do čeho ho oblíknu. Nakonec jsem zvolil šedivou mikinu, kterou na mrtvolu navléknul a kapuci mu přetáhnul přes hlavu. Pak jsem ho připoutal bezpečnostním pásem a ruce jsem mu založil křížem přes prsa. Musel jsem najít nějaké špendlíky a sponky, abych mu ty ruce zajistil. Nakonec to vypadalo, jako by ten můj spolujezdec jenom spal. Měl jsem štěstí, že jsem jednal rychle a ještě nenastala posmrtná ztuhlost, která obvykle přichází tak hodinu dvě po smrti. Vrátil jsem se rychle do budovy, v dílně sebral zbytky mobilu a v koupelně jsem důkladně odstranil krev z vany. Pak jsem šel hledat nějaký alkohol, jestli tu náhodou někde v baru nebo v jídelně nezbyl. Ale našel jsem jen asi tři deci bílého vína v jedné sedmičkové láhvi. Odšpuntoval jsem ji a přičichnul, jestli už z vína není ocet. Naštěstí nebyl. Takže jsem fofrem pelášil k autu, nějaké víno mu nalil do pootevřených úst. Sice hned vyteklo, ale svůj účel na chvíli splní. Zbytek vína jsem mu vylil na tělo za mikinu a když se člověk k mrtvole sklonil, cítil prostě alkohol. Tohle musí zabrat, takže kdyby mě stavěli policajti, tak jim řeknu, že to kamarád přehnal, že spí opilej a já ho vezu domů...

Přelezl jsem plot a znovu jsem odemknul bránu, pak jsem autem vyjel na příjezdovou cestu. Vzal jsem nějaké větve, co se válely u plotu a od dvora až k cestě jsem zametl stopy po pneumatikách. Pak jsem bránu zavřel a zacvaknul jsem zámek. Vracel jsem se stejnou cestou a usilovně jsem přemýšlel, jak se zbavím mrtvoly. Musel jsem jet opatrně a přesně podle předpisů a hlavně nenápadně. Ale taky jsem musel jednat rychle a najít úplně jiné místo, kde se mrtvého zbavím. Jestliže s ním pojedu dlouho, za chvíli nastoupí posmrtná ztuhlost a bude to už na obličeji poznat. Prostě zkušený člověk nebo policajt za pár hodin pozná, že spolujezdec nespí, ale je mrtvý. Už pomalu nastával večer a já věděl, že v noci musí být chlap už nadobro zmezelej ze světa, bez důkazů, bez jediného kousíčku jeho těla. Jel jsem přes Rožnov pod Radhoští, kde jsem u jedné benzínové pumpy natankoval a do kontejneru jsem vyhodil zbytky nokie, pak přes Valašské Meziříčí až do Milotic nad Bečvou, kam jsem dorazil kolem dvacáté hodiny. Posmrtná ztuhlost už byla znát, ještě štěstí, že už byl večer a bylo špatně vidět. U Milotic jsou u Bečvy velké vodní nádrže. Tady prostě musí zmizet. „Tak a to je dneska vše, mladej. Pokračování příště. To se dozvíš, jak jsem se mrtvoly zbavil, aby ho nikdo nikdy nenašel.“ Pak na stůl položil dvoustovku, řekl Ahoj a že se ozve. Pak odešel. Pomalu jsem se vydal směrem k domovu a přemýšlel o tomhle chlapovi, co je vlastně zač...

16. část Uběhl zase nějakej ten den, kdy jsme se neviděli. Chodil jsem na naše místo tak jako nahodile, vůbec ne systematicky. Ale pořád nic. Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že se zbytek asi už nedozvím nebo to bude trvat zase dlouho... a mě tlačil čas. Slíbil jsem totiž šéfredaktorovi sólokapra, článek nebo spíše povídku, která bude takříkajíc bombou! A jednoho dne zase zavolal: „Hele, byl jsem teď pracovně mimo, tak se nezlob, mladej. Jestli máš dneska čas, tak večer kolem sedmý budu U majora.“ ...a zavěsil. No, to je dobrý, jsem si říkal. A u kterýho majora? Takže internet, strýček Google a ejhle, jako první odkaz na mě vyskočila restaurace U majora Zemana... Zkusil jsem ještě vyhledat další podobné názvy, ale nic, jen tahle. Fikaný, řekl jsem si, poví jen název a ví, že to stačí! Večer v sedm jsem už slézal po schůdcích dolů v Krakovské ulici a už na prahu jsem zůstal s hubou otevřenou. Vrchní mě tam uviděl a jen zahulákal: „Kochat se můžeš, až si dáš pivo, mladej a jdi dozadu, máš tam fleka!“ Tak jsem sklapnul hubu a podpatky a šel od výčepu doprava, kde byl hlavní prostor hospody. Už tam seděl, úplně vzadu, kde byl klid a kde se hluk hospody docela rozplýval, před sebou měl svý obligátní pivo, ruma, Lucky Strikes a jen kývnul hlavou, abych se posadil. „Zdar kamaráde,“ řekl na pozdrav, „Tady je docela hlučno, plno uší a očí, ale zase tu mají nejlepší pivko v centru a výborný vepřový kolínko...“ „Ahoj,“ odpověděl jsem, „Koukám, že tu je plno. To tu budeme jako na sebe řvát?“ „Neboj se, dnes jsem ti ulehčil práci a máš to tady ve složce. No, ale nejsem žádnej spisovatel, tak si to přečti a přepiš podle svýho.“ „Tys mi to sepsal předem? A co když budu mít otázky?“ odpověděl jsem. „Tak si je budeš psát. Chceš půjčit propisku???“ zasmál se. „Oukej, neboj, tužku mám... budu tedy číst, sem tam se optám na detaily nebo doplnění...“ „Jasan a já mezi tím zpracuji to koleno!“ Den šestnáctý Už je půlnoc a já stojím s oktávkou na okresce u Milotic, u jednoho z jezer, co tam jsou a přemýšlím, co dál. V duchu si projíždím uplynulé hodiny a hledám, jestli jsem kromě toho mobilu

neudělal ještě nějakou chybu. Chyby se totiž v týhle branži neodpouští. V tomhle řemesle prostě chyby být nesmí a nesmí zde mít místo ani náhody nebo nepředvídatelné události. Vše musí být naplánováno do posledního detailu a na každé kdyby musí být odpověď. Na každou akci musí být připravená protiakce a každý plán musí mít svoje tajná dvířka, nejlépe několikery, aby se dalo uniknout a zmizet beze stopy. A přesně tohle mě teď čekalo. Musel jsem otevřít tajný únikový východ, abych se z téhle šlamastyky dostal. Protože jezdit si z okresu do okresu, z kraje do kraje s mrtvolou na sedadle spolujezdce nebylo zrovna dobré řešení. A jen tak pohodit tělo v lese jsem nemohl. Dostal jsem jasné pokyny, rozkazy a ty se holt musí splnit, ať se děje, co se děje. A to hlavní, proč si mě vlastně najali bylo se zbavit mrtvoly bez důkazů, beze stopy, bez jediné molekuly DNA... Nejhorší na tom bylo, že zrovna v téhle oblasti jsem neměl žádné takzvané zázemí a nic předem zajištěného. Improvizoval jsem a tomu jsem musel přizpůsobit i další moje kroky. Dál cestovat s mrtvolou už bylo riskantní, navíc se už jistě rozjelo pátrání a to by mi mohlo hodně znepříjemnit život. Ne, že bych se z toho nějak nakonec nedostal, na to jsem byl předem připravenej a zajištěnej, ale vždy se najde šťoural, který by to mohl celý hodně znepříjemnit a já, ani moji chlebodárci jsme o žádnou popularitu nestáli. Takže první část plánu byla: schovat tělo, než si připravím zázemí a podmínky. Schovat ho tak, aby ho nikdo neobjevil. Zdá se to nemožné v tom našem malém státečku, kde vlastně neexistuje tak rozsáhlý prostor, kam lidská noha nevstoupí několik dnů. Mezi Bečvou a největší nádrží nebo spíše rybníkem je chatová oblast, takovejch třicet, čtyřicet různě velkých chat, chatiček a zahradních domků posazených na jihozápadním břehu. Tam někam musím tělo na pár hodin schovat. Musím brát v úvahu, že spousta chatařů bude ještě tam a projíždět v hluboké noci sem a tam a hledat vhodné místo může být nápadné. Takže tam musím pěšky. Musím si všímat, u které chaty je auto, ale musím brát v úvahu, že majitel mohl dojet autobusem. Taky musím brát v úvahu, že spousta chat již má nainstalovaný alarm, který se prostě rozeřve. Takže musím najít chatu, která má nějakou kůlničku nebo dřevník, které na alarmy moc napojené nejsou. Po hrázi jsem jel s vypnutými světly, potichu, krokem. Zastavil jsem na takovém malém prostranství, vzal si baterku, šperháky, pistoli v podpažním pouzdru, kuklu na hlavu. Přeběhl jsem silnici a šel lesíkem, co je po levé straně. Trvalo mi asi půl hodiny, když jsem objevil vhodný objekt. Bylo to skoro až na konci chatové oblasti po levé straně. Malá chatka se sedlovou střechou a vedle ní, asi tři, čtyři metry kůlnu s visacím zámkem. Chatka byla skoro u cesty a vlastně v takové zahradě. Kolem chatky byl klid, branka nízkého plůtku byla zavřená a nikde jsem neviděl zaparkované auto. Vrátil jsem se tedy ke svýmu autu, nastartoval, světla jsem nezapínal a po silnici se pomalu blížil až k chatce. Minul jsem ji a na odbočce u háze druhéro rybníka jsem se otočil a přijel tak, abych měl dveře spolujezdce na straně té kůlny. Vše probíhalo hladce, potichu. Zastavil jsem, vypnul motor a čekal jsem. Jestli se třeba někde nerozsvítí světlo nebo jestli se poblíž někdo neobjeví. Dal jsem si raději načas a čekal celou hodinu. Všude byl klid a mrtvo... i vedle mě na sedačce spolujezdce. Potichu jsem otevřel dveře od auta a lehce je zamáčknul zpět. Pak jsem stejně tak otevřel dveře u spolujezdce, mrtvolu jsem odpoutal a vytáhnul na okraj silnice. Tělo už začínalo zase povolovat, což bylo dobře. Pak jsem mrtvolu přehodil přes plůtek. Žuchlo to docela hlasitě, takže jsem se přikrčil a zase poslouchal. Když se nic nedělo, opatrně jsem zavřel dveře u auta a překulil jsem se přes plot vedle těla. Přikrčený jsem se přemístil k boudě, šperhákem jsem otevřel visací zámek a opatrně jsem otevřel prkenné dveře. Uvnitř boudy byla spousta harampádí. Pomalu jsem přesouval jednotlivé předměty tak, aby jsem měl kam ukrýt tělo. Když to bylo, tak jsem se vrátil k plotu a chlapa jsem přetáhnul do kůlny. Složil jsem ho do rohu, přikryl starou dekou, co jsem tam našel a úplně stejným způsobem jsem na něj navršil všechny ty předměty, aby nebyl vidět. Pak jsem ten visací zámek zase zamknul. A doufal jsem, že mám několik hodin na to, abych si připravil vše

potřebné na zbavení se mrtvoly. Vlezl jsem do auta, nastartoval, nechal chvíli běžet motor a pak jsem se pomalu vydal po stejné silnici zpět. Samozřejmě se zhasnutými světly. Vyjel jsem až na hlavní silnici, zaparkoval jsem a pěšky jsem se vydal zpět zkontrolovat, jestli se třeba někdo nevzbudil nebo něco podobnýho. Štěstí mi přálo a všude byl klídek, čtyři hodiny ráno... Nespal jsem celou noc, nebyl čas. Vydal jsem se směrem k Přerovu. Když jsem tam dorazil, už začalo svítat. Měl jsem teď před sebou dva úkoly, abych byl schopen dokončit to, co jsem začal. Sehnat vhodný objekt a koupit na několika místech dvě stě kilogramů hydroxidu draselného. Ale nejprve jsem se musel trochu vzpamatovat, zajít na kafe, doplnit tekutiny a v klidu vše promyslet. A další část ti povím zase zítra...

17. část Jak slíbil, tak se i stalo. Ozval se mi hned ráno, že bychom se mohli odpoledne sejít ve Strašnicích. Je tam taková normální hospůdka, skvělé pivo a hlavně klídek, jak říkal. Odpoledne jsem se vypravil tramvají na místo a hospodu jsem hned našel. Byla na rohu hlavní ulice, kousek od Edenu z jedné strany a od stadionu Bohemians ze strany druhé. Vešel jsem dovnitř a hned mi bylo jasné, proč zvolil tohle. Oddělené boxy s lavicemi a stolem pro šest lidí, běžná atmosféra čtyřkových knajp, televize v rohu, kde běžel nějaký sportovní kanál a zcela zaměstnával zřejmě pravidelné štamgasty. „Ahoj, tak dneska žádné papíry?“ pozdravil jsem ho na začátku. „Zdravím tě, ne, dnes pojedeme na ostro.“ zasmál se, „Dáme si něco šmakózního?“ „Ani nevím, nemám hlad.“ odpověděl jsem. „Nemyslím žrádlo, jasný? Myslím něco dobrýho k pití a samozřejmě zvu.“ „Tak mě je to jedno a nechám se pozvat.“ Přišel ospalý, nemastný a neslaný číšník, takový ten typ, který svou práci dělá jen pro to, že ji dělá a dává najevo, jak moc ho to nebaví a jak jsou mu všichni hosté naprosto ukradení... „Dáme si dva gambáče a nějaký výborný koňak, to nejlepší co máte.“ řekl. „Máme jen martel a nějaký gruzíňák, stačí?“ odpověděl kysele číšník. „Ne, nestačí a chovejte se jako profesionál!“ zavrčel vztekle hlasem, při kterém se mi ježily chlupy na rukou. Začal jsem tušit problém... „Říkám, že máme martel a gruzíňák, co si račte přát?“ reagoval číšník a zatvářil se, jako bychom ho strašně otravovali. „Tak si obojí strčte do prdele a doneste nám to pivo a nápojový lístek. A to pivo prosím s mírou a bez plivance.“ usmál se můj společník. „Jestli se vám tu nelíbí, tak můžete odejít.“ řekl ten unavený číšník. „Nám se tu líbí, chceme tu udělat útratu, chceme si dát dobrý pití a jediné, co se nám nelíbí je vaše chování. A buď se budete chovat slušně nebo vám nakopu prdel tak, že si na ni tejden nesednete!!!“ řekl už zvýšeným a výhružným tónem. „Se uklidněte“ jen hlesl číšník a odešel pro pivo a nápoják. „Zmrd jeden, když ho to nebaví, tak ať táhne utírat prdel ležákům do domova důchodců.“ zavrčel, „Sakra, taková hezká hospoda a takovej kretén. No nic, začneme s vyprávěním, co?“ Souhlasil jsem. Číšník se samozřejmě uklidnil, asi měl moc tlustou hroší kůži, donesl pivo i lístek, objednali jsme si nakonec irskou tulamorku, obsluhoval nás už beze slova. Den sedmnáctý Seděl jsem v jednom bistru na náměstí, popíjel jsem silné presso a kouřil jsem jak tovární komín. Musím najít nějakou realitku a sehnat statek k pronájmu. Půjčil jsem si od obsluhy místní zlaté

stránky a začal jsem vybírat. Nakonec jsem si vytipoval tři realitní kanceláře, opsal si adresy a telefony a čekal jsem do devíti, než začnou pracovat. Zavolal jsem na první a zeptal se, jestli nemají ke krátkodobému pronájmu nějaký uzavřený a opuštěný statek. Přišel jsem s historkou, že jsem fotograf a chci tam nafotit profesionální portfolio s modelkami. A že chci hlavně rychlost a diskrétnost. Bohužel neměli nic v nabídce a realiťák mi hned začal dávat další a další nabídky, které jsem rázně odmítnul. Vytočil jsem číslo druhé realitky a tam mi už štěstí přálo. Rozhovor byl stručný: „Ano, něco takového máme v nabídce kousek od Hranic na Moravě, ale je to totálně v dezolátním stavu. Jo, přesně tohle potřebuji, můžu se stavit a že bychom se zajeli na to podívat? Není problém, ale objekt je určen k prodeji a ne k pronájmu. Nechci kupovat, ale zaplatím za pár dnů, když mi to pronajmete. Samozřejmě vše diskrétně a kdyby se náhodou našel kupec, tak ihned objekt opustím. Zkusím se zeptat šéfa, počkejte mi na telefonu. Ano, to by šlo a kolik by jste si představoval, že nám dáte za týden pronájmu? Padesát tisíc! Cože? Ano, dám vám padesát tisíc, když budu spokojený a bude to diskrétní a nikdo mě tam nebude obtěžovat. Vydržte... Ano, šéf říká, že se máte stavit, my připravíme interní smlouvu.“ Za deset minut jsem už seděl v kanceláři realitky, koukal na fotografie statku a nakonec souhlasil. Předložil jsem jeden z několika občanských průkazů, co jsem měl u sebe a na stůl jsem vysázel padesát tisíc. Za dalších deset minut jsme už jeli s agentem na statek. Statek byl přesně to, co jsem hledal, kousek od vesnice, ze všech stran obehnaný loukami, polem, tedy rozhled všude. Uvnitř už to žádná sláva nebyla, ale pro moje účely to stačilo. Byla to v podstatě ruina, i když stála asi jen na čestný slovo... Byla tam hlavní budova a další hospodářské budovy přilepené k baráku a vše bylo spojené vnější vysokou zdí. Jediný vstup byl širokými, dřevěnými vraty. Přesně tohle jsem hledal! Takže po prohlídce jsme se vydali zpět do Přerova a tam se rozloučili s tím, že klíče od objektu vrátím přesně za týden nebo dřív, ale to nebude mít z mé strany vliv na zaplacenou cenu. Začal jsem tedy objíždět prodejny se zemědělskými potřebami, drogerie a podobné, abych nakoupil dostatečné množství hydroxidu draselného. Trvalo mi to skoro celé odpoledne, protože jsem jezdil v širokém okruhu kolem Přerova, Olomouce, Kroměříže a Hranic na Moravě. Nakonec jsem měl potřebných dvě stě kilo. Ty jsem převezl k večeru na statek. Pak jsem se vypravil do Milotic, k tý chatce pro mého mrtvýho chlapa. Dojel jsem večer, ale musel jsem počkat, až bude tma. Zaparkoval jsem na tý odbočce u druhé hráze a čekal. Jakmile byla všude tma, popojel jsem k chatce se zhasnutými světly. Přeskočil jsem plůtek, šperhákem otevřel kůlnu, odstranil jsem věci, co jsem na mrtvolu nakupil. Zpět je dávat nebudu, kašlu na to... Vzal jsem tělo pod pažemi a vytáhnul jsem ho ven. Zamkl jsem boudu, s utíráním otisků jsem se nezabýval, měl jsem samozřejmě jako vždy rukavice. Přemístil jsem tělo do kufru oktávky a vydal se k Hranicím, ke statku. Dojel jsem tam před půlnocí, otevřel jsem vrata a zajel dovnitř. V baráku fungovala elektřina, nebyla odpojená, to už jsem si zjistil předem. Rozsvítil jsem v chodbě a moje první kroky vedly k brutaru v jakési komoře, spojené s garáží. Napustil jsem do něj vodu, připravil si třísky na podpal a spoustu polen na přikládání. Jakmile byl kotel plný, zapálil jsem pod ním a šel jsem připravit vanu. Ta byla v koupelně, špinavá, zanesená, zrezivělá. Tak jsem ji jakž takž umyl od té špíny a potom jsem do koupelny přenesl mrtvolu. Tu jsem svlékl z oblečení a málem jsem se poblil jak začínal smrdět. Tělo jsem vložil do vany tak, aby byl úplně poskládanej. Pak jsem ho zasypal těmi dvě stě kilogramy hydroxidu draselného. Vrátil jsem se k brutaru, kde jsem přiložil a čekal, až se začne voda vařit. Když to bylo, tak jsem vzal kýbl a postupně jsem tu vařící vodu vléval do vany. Syčelo to, bublalo, smrdělo. Postupně jsem do kotle přidával vodu a stále topil a vroucí vodou jsem zaléval mrtvolu, až nakonec byla vana přesně plná až nad tělo. To už se začalo rozpouštět, měkké tkáně jdou nejdříve, to je hned. Vzniká slizká břečka, která šíleně smrdí a já se fakt párkrát vyzvracel, ale to jinak nejde. Tak jsem nechal působit žíravinu a šel se trochu prospat. Spal jsem v autě až do rána.

Když jsem se vzbudil, v první chvíli jsem vůbec netušil, kde jsem. Ale s první cigaretou se vše spravilo a šel jsem se podívat, co se stalo s tělem. A zjistil jsem, že těch dvě stě kilo louhu nestačilo. Sice už nebylo skoro poznat, co v tý vaně je, nebylo to už tělo, ale pořád tam bylo mnoho různých tkání. Zejména kostí, i když některé menší kosti byly už rozpuštěné. Pomocí drátu jsem vytáhnul špunt a nechal tu slizkou břečku odtékat do septiku. A znovu jsem vyjel ven, abych nakoupil další hydroxid draselný. Teď jsem nemohl jet do stejných prodejen, kde už jsem byl, takže jsem se vydal více na jih, směrem k Otrokovicím a ke Zlínu. Nakonec jsem měl v kufru zase dvě stě kilo louhu a vracel jsem se zpět. Když jsem přijel, tak jsem šel hned do koupelny zjistit stav. Bylo to docela v pohodě, už pomalu nebylo poznat, že jde o člověka. Prostě taková směs kostí a rozežraného masa, které vypadalo jako průsvitná, žlutorůžová hmota. Prostě takovej blivajz. Musím to urychlit, nedá se nic dělat a musí to být prostě pryč. Takže jsem vzal velké kladivo a pod vanou jsem vysekal díru, abych tam mohl udělat ohniště. Aby totiž byla reakce louhu s tělem agresivní, je nutné, aby se louh vařil. Samozřejmě by to šlo i bez toho, jen rozložení těla trvá několik dnů a já potřeboval, aby to byly hodiny. Možná o tom nevíš, ale ve světě již existuje takzvaný mokrý pohřeb, kdy se tělo takto v louhu rozpustí a nezůstane nic. Co já vím, tak je to třeba už docela běžné v Anglii nebo v Holandsku nebo v severských zemích. Je to postavený na stejném principu, jen mají na to speciální kotly, kde je vhodná teplota a tlak a to tělo je rozložené v hydroxidu draselném nebo sodném za pár hodin, včetně všech kostí. A já musel pracovat jen s teplotou, s tlakem ne... Pod vanou jsem rozložil papír, třísky a polena. V brutaru jsem opět začal vařit vodu. Když vařila, tak jsem ten nový louh nasypal zase do vany a začal tam tu vařící vodu nalévat. Reakce začala ihned. Pak jsem zapálil oheň pod vanou. Vzal jsem velkou dřevěnou vařechu, co jsem tam našel a míchal jsem s hmotou ve vaně. No, abych to urychlil, trvalo to až do rána, více než deset hodin, než bylo tělo rozpuštěno. Mezitím jsem v brutaru spálil oblečení a věci. Samozřejmě tam zůstaly zbytky kostí, které bych musel rozpouštět pár dní. Kdybych měl ten kotel, kde je tlak a vysoká teplota, tak je to pryč v mžiku. Ráno bylo vše hotovo. Vypustil jsem vanu a šel znovu vařit vodu v kotli, abych vše vyčistil. Za pár hodin bylo vymalováno a uklizeno a na dně vany bylo jen asi dvě, tři kila kostních zbytků, které jsem vytáhnul a kladivem rozdrtil na prach, který jsem v tý vaně spláchnul. Vanu jsem pak ještě několikrát propláchnul vařící vodou, aby zbytky odtekly do septiku. Zpod vany jsem vymetl zbytky po ohništi a vše šel vyhodit. To, že jsou pod vanou rozbité kachlíky jsem už neřešil. Tělo zmizelo v septiku a takovým způsobem, že DNA je z toho sajrajtu nečitelná. Pak jsem vzal hadici a nakonec jsem vystříkal koupelnu, aby tam fakt nic nezůstalo. Když jsem byl se vším hotový, úklid

trval pár hodin, šel jsem se projít po okolí a pak odpočinout zase do auta. Probudil jsem se další den ráno a šel jsem komplet vše zkontrolovat. Až na ty rozbité kachle z boku vany nebylo poznat, že se tady něco dělo. Jediné stopy zůstaly v septiku, ale ty za pár dní zaniknou díky bakteriím a prostředí a byl jsem si jistý, že nikdo se do septiku nepodívá dalších deset let. Uklidil jsem zbytek, zametl stopy a vydal se do Přerova, abych odevzdal klíče o statku. Když jsem přijel do tý realitky, tak na mě koukali a mysleli si, že budu chtít vrátit peníze. Tak jsem je uklidnil, že jsem vše stihnul nafotit včas, poděkoval a řekl, že ten statek asi nikdy neprodají, pokud nepůjdou s cenou o polovinu dolů. V deset hodin jsem byl už na dálnici a jel směrem na Prahu. V jedenáct jsem od pumpy u Velkého Meziříčí zavolal na centrálu a nahlásil splnění úkolu. Tak to je vše a příště ti povím další případy, ty už byly jednodušší, nemusel jsem uklízet… KONEC 1. DÍLU… DALŠÍ DÍL JE V HLAVĚ!