SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO

obch cest prg.indd 1 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 C

18.1.2008 8:47:4

SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO

Arthur Miller se narodil v rodině přistěhovalců z Rakouska 17. 10. 1915. Jeho otec Isidor Miller byl obchodník a majitel továrny na výrobu dámských plášťů. Rodina bydlela v new yorském Harlemu, který v té době byl ještě velmi dobrou adresou. V roce 1929, hned na počátku Velké krize, Isidor Miller zkrachoval a jeho rodina se Arthur Miller musela odstěhovat do Brooklynu, tehdy ještě velmi chudého. Arthur Miller byl nenápadným žákem brooklynské střední školy, kde vynikal v atletice, fotbale a četl především detektivky. Po střední škole pracoval jako skladištní technik ve skladu autosoučástek, aby si vydělal na první rok studia Michiganské univerzity, protože mu pro slabý prospěch na střední škole neudělili stipendium. Posléze byl rovněž podporován stipendii stejně jako vlastními penězi z práce nočního editora listu Michigan Daily. Již v roce 1936 napsal první hry a byly dokonce během následujících dvou let oficiálně oceněny včetně peněžních částek. Studia ukončil jako B. A. v roce 1938. Nadějný začátek jej přivedl v témže roce k práci v tzv. Federal Thetre Project, v němž vlastně stát vyplácel nadějným dramatikům mzdu. Než tu svou stačil Miller dokončit, celý projekt zkrachoval. V Evropě vypukla válka. Arthur Miller pracoval v docích a psal rozhlasové scénáře pro Colombia Workshop a Cavalcade of America. V roce 1940 se oženil s kolegyní Mary Slattery. Do armády nebyl odveden, protože trpěl následky staršího


18.1.2008 8:47:4

A. MILLER

zranění. Podílel se scénářem na výcvikovém filmu a později nějaký čas působil jako válečný reportér. Reportáže publikoval pod názvem Situace normální v roce 1944. V témže roce mu byla na Broadwayi uvedena první hra Šťastný člověk. Dočkala se jen čtyř reprýz. V roce 1945 napsal román Ohnisko nenávisti. O americkém antisemitismu. Poučen svým dramatickým neúspěchem a zkušenostmi nasbíranými v době vákly napsal a uvedl v roce 1947 hru Všichni moji synové (All My Sons). S ní a jejími 328 reprízami vstupuje do divadelního světa jeden z nejlepších amerických dramatiků, nejhranějších a ve světě nejznámějších. Právě tato hra založila jeho slávu a začala více než dvacetiletou sérii úspěchů, kdy každá nová hra měla velký ohlas a dostala se na jeviště celého světa. Hned ta další v roce 1949, Smrt obchodního cestujícího (The Death of Salesman) se stala jeho hrou nejznámější a nejúspěšnější a postupně moderním klasickým titulem, s nímž se vyrovnávají soubory a publikum postupně ve všech generacích následujících po vzniku hry. Jen na Broadwayi měla hra 742 repríz. Její přijetí bylo masové, leč rozporuplné. Kromě jiného i pod vlivem atmosféry studené války ve Spojených státech upravil pro Broadway Ibsenova Nepřítele lidu. O tři roky později, 1953, vznikla ze stejné a ještě houstnoucí maccarthyovské atmosféry další jeho světoznámá hra, Zkouška ohněm (The Crucible), u nás spíše známá jako Čarodějky ze Salemu, děsivé drama o amerických čarodějnických procesech v 17. století (uvedeno v Malém divadle v roce 2000, rež. Pavel Palouš, pozn. red.). 197 repríz svědčilo i o širokém zájmu veřejnosti. Hra se stala populární později ve východní Evropě, neboť moderní zkušenost s lámáním lidí v zájmu ctitelů utopií měla spíše tato část světa. Nicméně v USA byl autor v roce 1953 současně oceněn prestižní divadelní cenou a souběžně s tím ostouzen krajní pravicí jako sympatizant komunistů.


18.1.2008 8:47:4


V roce 1954 byl dokonce odvolán z filmového projektu a ministerstvo zahraničních věcí mu odmítlo vydat pas na cestu do Bruselu, kde uvedli Čarodějky. Byl to počátek vleklých problémů s americkou pravicí reprezentovanou tzv. Americkou legií a Katolickými veterány. O dva roky později byl předvolán před Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti. Odmítl udávat své předválečné přátele-komunisty, odmítl vypovídat a byl posléze v r. 1956 osouzen za pohrdání Kongresem. Do vězení se nedostal. V odvolacích řízeních se soud vlekl až do r. 1958, kdy byl rozsudek zrušen. V roce 1955 se Miller rozvedl a uprostřed útoků proti své osobě se oženil s Marilyn Monroe: „Přirudlý dramatik v náruči sexbomby“ – tak vypadaly některé titulky. V témže roce napsal a uvedl dvě jednoaktovky. Vzpomínku na dva pondělky a Pohled z mostu. Tu druhou vzápětí přepsal do celovečerní podoby pro Londýn a stala se z ní další stálá hra světového repertoáru. Na Michiganské univerzitě získal čestný doktorát. V roce 1959 získal zlatou medaily za drama od Institutu pro literaturu a umění. Manželství s Marilyn Monroe nepřežilo rok 1960. Arthur Miller měl značný vliv na to, že jeho žena dokončila natáčení komedie Někdo to rád horké, napsal pro ni roli ve svém scénáři k filmu Mustangové. Rozvedli se přesto, že ji hluboce miloval. MM spáchala v roce 1962 sebevraždu. Bezprostředně po rozvodu se Arthur Miller oženil s rakouskou fotografkou Ingeborg Morathovou. V roce 1964 napsal, poprvé po devíti


18.1.2008 8:47:4

A. MILLER

letech, hru Po pádu (After The Fall), v níž účtuje s předchozími zkušenostmi. Stejně jako následující hra, Incident ve Vichy (Incident at Vichy), 1965, se stala jednou z těch, které patří ke klasice 20. století a jsou hrány v Evropě, Americe i Asii dodnes. V roce 1965 je Arthur Miller zvolen předsedou PEN klubu a byl jím až do roku 1969. V roce 1968 napsal hru Cena, která jako by uzavírala autorovo hvězdné období, jeho pobyt na „Olympu“. Ne proto, že by ty následující byly špatné, ale jsou stále filozofičtější, intenzivní, ale užší ve svém záběru, co se týče možného publika. Stvoření světa a jiné věci – The Creation of The World and Other Bussines (1972), Strop v Arcibiskupském paláci The Arcibishop‘s ceiling (1977), hra odehrávající se vlastně v Československu a přenášející na jeviště problém disidentství, Poslední Yankee – The Last Yankee (1990), Jízda z hory Morgan – Ride Down Mount Morgan (1991), Rozbité zrcadlo – Broken Glass (1994) a Ukončení obrazu (2004), a jiné, které napsal až do roku 2004, například se svou ženou, nebo jako variace starších textů. Arthur Miller napsal i několik filmových scénářů, řadu esejů a článků. Z podstaty byl Arthur Miller velký zastánce disidentů ve východní Evropě. „Žijeme v době, kdy radikální a aktivní pokusy napravit křivdy a stavět se proti nim nejsou vítány. To je alespoň názor nového konzervatismu. Já jsem však zažil mnoho případů, kdy protest zachránil životy lidí, kteří by jinak zemřeli. A tak v tom pokračuji,“ tvrdil. Pro český samizdatový tisk v únoru 1989 napsal: „Když nyní znovu zatkli Václava Havla a nadále pronásledují ostatní, kteří oddaně usilují o svobodu v Československu, prostě se tím pokoušejí přivolat zpět onen dým, který Palach rozevlál po obloze. Nedokáží to. Atomy toho rychle míjejícího stínu se vmísily do vzduchu, který všichni dýcháme, jsou uloženy ve sněhu hor a odvolat je nelze, ne, už nikdy... Svět ví, že budoucnost je v Havlově cele a kolem ní je minulost.“ Arthur Miller zemřel 10. 2. 2005 ve svém domově v Roxbury ve státě Connecticut.


18.1.2008 8:47:4


SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO ARTHUR MILLER Překlad: Luba a Rudolf Pellarovi Režie: Vít Vencl Scéna: Michal Syrový Kostýmy: Dana Hávová Hudba: Tomáš Alferi Dramaturgie: Martin Urban Inspice: Blanka Schieblová Nápověda: Šárka Teplíková


18.1.2008 8:47:4

O

A. MILLER

OSOBY A OBSAZENÍ:

Willy Loman, obchodní cestující Linda, jeho žena

Václav Helšus

Štěpánka Prýmková

Biff, jeho syn

Martin Stránský

Happy, jeho syn

Tomáš Impseil

Bernard

David Punčochář

Žena

Jana Šulcová

Charley

Jiří Doseděl

Strýc Ben

Přemysl Houška

Howard Wagner

Václav Jílek

Slečna Forsythová

Jana Šulcová

Letta

Šárka Teplíková

slavnostní předpremiéra 24. ledna 2008 v Šaldově divadle premiéra 25. ledna 2008 v Šaldově divadle

REZERVACE:

www.evstupenka.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu


18.1.2008 8:47:4


O hře Hra vyrostla z jednoduchých představ. Z dřevěného domku v uličce dřevěných domků, kde se kdysi ozýval křik dorůstajících chlapců; potom se tu rozhostila prázdnota a ticho – a nakonec se sem nastěhovali cizí. Takoví, kteří nemohli vědět, s jakou dobyvatelskou rozkoší Willy kdysi se svými chlapci opravoval střechu. Teď je v domě ticho a v postelích leží ti, co by tam ležet neměli. Hra vyrostla z představ marnosti – z prázdného nedělního odpoledne, kdy se myje auto. Kam se to auto podělo? Jelenicové kůže, pečlivě vyprané a rozvěšené, aby vyschli, kam že se poděly? A nekonečné zamotané rozhovory, překvapení, dohady, urážky, povzbuzení, zanícená rozhodnutí, rezignace, návraty, rozloučení, odchody a příchody, úžasné i malicherné příležitosti, žalostné výsledky – to všechno se odehrávalo v kuchyni, kde se usadili cizinci, kteří neslyší mluvit stěny. Představa stárnutí, kdy už tolik přátel odešlo a v křeslech mocných sedí cizí, kteří tě neznají, nevědí o tvých vítězstvích nebo o tvé neuvěřitelné hodnotě. Představa synova otevřeného tvrdého pohledu, který na tobě spočinul, tvůj mýtus otce už ho neodrazí, už se neumíš vzpamatovat ze své odloučenosti, už nevíš, že jsi pro něho žil a plakal. Představa zuřivosti, když se láska změnila v něco jiného, ale ještě tu je, někde v místnosti, jen kdyby ji někdo uměl najít. Představa lidí stávajících se cizinci, kteří se jen vzájemně hodnotí. A pozor, především představa ctižádosti, která je jako had nebo sexus anebo žízeň, ctižádosti zanechat někde na světě otisk svého palce. Ctižádosti být nesmrtelný a zároveň i poznání, že jistého červencového dne člověk starostlivě vepsal svoje jméno na ledovou kru. Představa sebevraždy, jejíž motivy jsou tak spletité, že do nich nelze proniknout, a která si přesto žádá, aby se něco řeklo. Byla v ní odplata a moc lásky, vítězství, neboť odkazuje živým bohatství a únik


18.1.2008 8:47:4

A. MILLER

před prázdnotou. A zároveň s ní představa klidu, kdy naposledy spadne opona, míru, který vládne mezi válkami, míru, který nechává otevřené sporné otázky, a přece je mírem schopným života. A ustavičná představa samotáře ve světě plném cizinců, ve světě, který není domovem, a dokonce ani otevřeným bojištěm, ale jen nesmírně slibnou hvězdnou dráhou nad strachem z pádu. A obraz muže, který svýma rukama vytváří cosi, co je skálou, které je možné se dotknout a vrátit se k ní. „Měl vždy takové báječně šikovné ruce,“ říká manželka nad jeho hrobem; a když padla tato věta, smál jsem se, smál jsem se zlomyslným smíchem umělce, neboť v ní všechno vyvrcholilo. Vždyť on formoval svoji manželku, a sám o tom nevěděl, ani tomu nevěřil, ani si to nepřiznal. Pokládal za reálnou jen hodnost, stupeň moci, pocit, že zvítězil – byl to obraz hvězdné dráhy promítaný ze střechy města na oblohu, a on se domníval, že jde o skutečné hvězdy. Hra se zrodila ze strukturálních představ. Oko hry se mělo otáčet ve Willyho hlavě, mělo ustavičně klouzat všemi směry jako reflektor po moři, a pátrání nemělo uniknout nic, co ze rýsovalo v zamlžené dálce. Hlediska se měla ve hře střídat tak často jako v románě, i když všechny cesty vedly k Willymu; ostatní postavy měly cítit, že to je jejich hra, příběh o nich, a ne o něm.


18.1.2008 8:47:4


Pokud šlo o strukturu, zamýšlel jsem především vytvořit hru, která by měla věrohodnou podobu života. Vytvořit z mnohosti jednotu, tak jako se to děje v životě, aby „společnost“ byla silou a mystériem zvyku, byla v člověku a obklopovala ho, tak jako je ryba v moři a moře v rybě, byla místem zrodu a také hřbitovem, příslibem i hrozbou. Hovořit běžnou řečí o společenských faktech, které zná každý obchodník, vyprávět o nich, i když jsou příliš prozaické, než aby stály za zmínku; na jevišti se o nich většinou fantazíruje jako o filozofických problémech. Když chlap zestárne, vyhodíte ho z práce, musíte, není už schopný pracovat. Chtěl jsem dokonce oslavovat zdravý úsudek obchodníků, zbožňujících osobnost, hrdinu dne; ale ti vědí, že je nutné mít jen dobré zboží za slušnou cenu, i když je člověk úhledný a výřečný. (Někteří to všechno chápali jako skandální a hanebné útoky na společnost, protože se to říkalo v kontextu uměleckého díla. Ale sami obchodníci to pochopili jinak. Věděli, že všechno je to pravda, a já jsem měl radost z jejich jasnozřivé řeči.) Vždy jsem chápal tuto hru jako hrdinskou a později se mi zdály neuvěřitelná akademická obvinění, že Willy není vhodnou „postavou“ tragického hrdiny. Nechápal jsem, jak je možné měřit tyto věci řeckoalžbětinskými poučkami, které kdysi nepočítaly s placením pojistného, verandami, ventilátory, řízením auta, Chevrolety; a Willyho vidiny se nezjevovaly v delftských věštírnách, ale v modravém plameni ohřívače vody. A vůbec, jak může „tragédie“ lidi rozplakat? Nechtěl jsem touto hrou „napsat tragédii, ale ukázat pravdu tak, jak jsem ji viděl. /…/ Zdá se mi, že je nevyhnutelné ostře vymezit u každé postavy, do jaké míry si uvědomuje sama sebe, a to dokonce i u postavy nejchápavější. /…/ Kdyby například Oidipus hlouběji chápal a uvědomoval si síly, které na něj působí, nevyhnutelně by si musel říci, že vlastně není vinný za obcování s vlastní matkou, neboť ani on, ani nikdo jiný nevěděl, že je jeho matkou. Samozřejmě by se musel rozhodnout, že se s ní rozvede, že se postará o děti a byl by si pevně umínil, že bude zkoumat příbuzenské vztahy své druhé


18.1.2008 8:47:4

A. MILLER

manželky; ale tak bychom byli připraveni o skvělou hru a název známé neurózy. Jeho uvědomění však dosahuje jen určitého stupně potud, odkud nastupuje vina. A tak mu není pomoci, musí si vypíchnout oči. Co je na tom tragické? Proč to není dokonce směšné? Jak je možné respektovat člověka zabíhajícího do extrémů, kvůli něčemu s čím si nemohl poradit ani tomu zabránit? Domnívám se, že nerespektujeme člověka, ale respektujeme zákon, který člověk tak dokonale porušil – záměrně nebo nezáměrně – protože podle našeho přesvědčení nás tento zákon definuje jako lidi. Proto zůstali bezradní někteří kritici, kteří Smrt obchodního cestujícího hodnotili z tohoto hlediska; nepochopili, že Willy Loman porušil zákon, bez kterého je život pro něho nesnesitelný a pro mnohé jiné dokonce nepředstavitelný. Podle tohoto zákona člověk, který zkrachoval ve společnosti a v podnikání, nemá právo žít. Na rozdíl od zákona proti krvesmilstvu zákon úspěchu nespravuje instituce nebo církev, ale i tak dopadá na lidi stejně účinně. Zmatek narůstá proto, že i když je to zákon, rozhodně není příjemný, dokonce ani tehdy, když se slepě poslouchá; protože zkrachovat podle něho znamená vyloučit se ze společnosti. Proto se dává za pravdu těm, kdo chtějí Willyho označovat jen za blázna, i když oni sami jsou v životě poslušni téhož zákona, který ho zahubil. Taktéž fakt, že Willyho zákon – jinými slovy řečeno, názor, který vynáší soud o jeho vině – není civilizační nařízení, kterého zničení by ohrozilo nás všechny. Je to spíš „dobro“, v něž se hluboko věří i hluboce důvěřuje; když zapochybujeme o jeho hodnotě, jako v této hře, spíš to v nás vyvolá obavy než přesvědčení o tom, že ve světě existuje nějaký neviditelný, ale humánní metafyzický systém. /…/


18.1.2008 8:47:4


Mnoho se napsalo o tom, co znamená Smrt obchodního cestujícího z psychologického i společenskopolitického hlediska. Například jistý extrémně pravicový list označil hru za „časovanou bombu, důmyslně umístěnou pod budovu amerikanismu“, a recenzent denníku Daily Worker usoudil, že hra je skrz naskrz úpadková. Španělský tisk, skrz naskrz ovládaný ortodoxním katolicismem, považoval hru za chvályhodný důkaz toho, že kde není Bůh, duch hyne. A v době, kdy se v Americe na hru soustřeďovala palba jako na výtvor komunistické propagandy, dvě z největších průmyslových akciových společností v USA mě pozvaly, abych pohovořil na shromáždění zaměstnanců jejich obchodní sítě. V Londýně hra zanechala pouze ušlechtilý dojem, ale v Norsku, v oblasti polárního kruhu, rybáři, kterých jediným kontaktem s civilizací byl rozhlas a příležitostná návštěva vládní lodi, chtěli vidět hru večer co večer – vždy ta samá skupinka lidí a pokládali ji za jakýsi náboženský obřad. Jedna organizace obchodních cestujících mě málem povýšila na světce; a jiná organizace, skupina ředitelů oddělení prodeje, si stěžovala, že těžkosti, které má se získáváním obchodních cestujících přímo souvisí s touto hrou. Když vznikl film, posedly produkční společnost takové obavy, že vytvořila jakýsi souběžný dodatek, dokumentární film, který se měl promítat před vlastním filmem, a v němž se dokazovalo, že Willy Loman je výjimečný případ, jak je obchod důležitý pro národní hospodářství, jak je ve skutečnosti zabezpečen život obchodního cestujícího, slovem, jak hloupý je hraný film, na jehož natočení právě vydala milion dolarů. Ze strachu udělají lidé kdeco.


18.1.2008 8:47:4

A. MILLER

Na psychologické frontě se zrodilo vícero učených studií, vysvětlujících freudovský symbolismus hry; a dostal jsem mnohé dopisy s otázkou, zda si uvědomuji, že plnicí pero, které Biff ukradne, je falickým symbolem. Na straně druhé jiní měli zase dojem, že jde jen o to pero a hra pro ně byla odbytá. Navštívili mě více než šedesátiletí muži, kteří z Kalifornie přejeli celé státy a snažili se mě přesvědčit, že mám sepsat jejich osudy, protože příběh Willyho je stejný jako jejich. Ženy v dopisech objasňovaly, že ústřední postavou je Linda. Synové chápali věc tak, že celá akce se točí okolo Biffa nebo Happyho; otcové mě vážně žádali o radu, jak uniknout otcovraždě. Nejskvostněji zareagoval na hru jistý muž, který při odchodu z divadla pravil: „Vždycky jsem říkal, že tahle Nová Anglie je kraj nanic.“ To byl aspoň fakt. Arthur Miller: Myšlenky o divadle, 1958

O 35 let později Odpověď na otázku zda souhlasí s tím, že hra je psychologickou studií konce amerického snu ve zvulgarizované podobě, zda je to hra o krachu určitého životního stylu průměrných lidí. A. Miller: „…tato charakteristika je neúplná. Smrt obchodního cestujícího je zároveň příběhem člověka, který se nedokáže vymanit z průměrnosti, a to je nebezpečné trauma amerického současníka. Skoro každý Američan zná mnoho příběhů o tom, jak jeho předkové dobývají tento světadíl. Také hrdina hry Willy Loman ví o pionýrství dědů, sám ovšem žije mizerný život obchodního cestujícího. Zmítá se v této ambivalenci, v protichůdných pocitech. Rád by něco dokázal, ale jeho schopnosti jsou v rozporu s jeho představami o tom, čím by chtěl být. /…/ Ale z hlediska konvenční morálky je Willy Loman takřka bezúhonný člověk, ničím nenarušuje obraz průměrného Američana. Dokonce i smrt je velice americká – odejde ze světa, aby mohl rodině zanechat životní pojistku. Kdybych já sám charakterizoval tuto hru, řekl bych (když se mi nechce dlouho přemýšlet), že je to příběh průměrného Američana, který si na


18.1.2008 8:47:4


rozdíl od jiných průměrných Američanů uvědomil, že je průměrný. Chtěl by, aby po něm něco zůstalo, něco velkého, velkolepého, ale zbude po něm jenom životní pojistka. V tom je celá ubohost Ameriky. L. Jurík: Americké dialogy, JOTA 2002

Hlasy z vnitřního světa Když jsem byl ještě středoškolák a nezkušený, dostala se mi, bůh ví jak, do ruky kniha Bratři Karamazovi. Asi ten den hodně pršelo, takže jsme nemohli hrát fotbal. Knihu jsem začal číst v domnění, že je to detektivka. Vždycky jsem blahořečil Dostojevskému, že uměl psát tak, aby to pochopil každý blázen. Přirozeně, tato kniha nijak nesouvisí s hospodářskou krizí. Navzdory tomu, že jsou v ní ruská jména, stala se mi bližší a důvěrnější než noviny, které jsem denně četl. Tehdy mě ani nenapadlo přemýšlet proč. Teď si myslím, že pro ten konflikt mezi otcem a synem; ale nejen pro něj. Kniha ustavičně hledá za jednotlivými výjevy a postavami skryté zákony, místa, kde přemýšlejí bohové a rozhodují, skálu, na které může člověk stát bez iluzí, svobodně. Kniha mi na nic neodpovídala, ale ukázala mi, že nejen já mám hlavu plnou, protože jsem nevěřil – a po roce 1929 ani nemohl věřit – realitě, kterou jsem viděl kolem sebe. Existoval neviditelný svět příčin a následků, záhadný, plný překvapení, ve svém koloběhu nezměřitelný (nesmiřitelný). Kniha mi říkala „Ve světě je skrytý pořádek. Je jen jediný důvod, proč žít. A tím je: Odhalení podstaty tohoto pořádku. Dobří jsou ti, co to dělaji. Zlí říkají, že za tváří světa, za povrchem skutečnosti není nic. Člověk najde klid jen tehdy, když se naučí lidsky žít, v souladu se zákony, které určují jeho lidskou přirozenost“. Arthur Miller: Myšlenky o divadle, 1958 …a protože jste byl zaměřen levicově, setkal jste se s řadou levicových intelektuálů a politiků. Tyto postoje vás později, v roce 1956, přivedly až před výbor pro vyšetřování neamerické činnosti v dobách maccarthismu. Co si myslíte o té době a svém tehdejším postoji?


18.1.2008 8:47:4

A. MILLER

Miller: Kořeny levicové orientace by se daly vypozorovat už v mé rodině, ale hlavně na Michiganské univerzitě, kde jsem se setkal s několika levicovými radikály. Nesouhlasím však s vaším názorem, že mé smýšlení a postoje byly levicové. Nikdy jsem takové označení nechápal politicky a sám jsem se necítil být spřízněn s levicově orientovaným hnutím. Tento pojem má v politickém systému USA zcela jiný význam než v kontextu evropském. /…/ O sobě bych řekl, že jsem demokrat, ať to stojí, co to stojí /…/ Období maccarthismu je odporným vředem na kůži americké demokracie, omluvit – nebo spíš vysvětlit – ho lze jen tak, že ve světě probíhala studená válka. Před tento nešťastný výbor se dostala řada odborářských předáků, umělců, vědců, levicových intelektuálů, ale i politiků. Nebylo to nic příjemného, ale nemám právo tato fakta zveličovat a ani dramatizovat. Jen si to zkuste porovnat s obdobím stalinských represálií, antižidovských pogromů nebo německého fašismu a stará dobrá Amerika se ani tak moc červenat nemusí. Jistě, některým umělcům zakázal Výbor publikovat, někteří se dokonce dostali do vězení. Mne předvolali v roce 1956, ale z ničeho konkrétního mě neobvinili. Chtěli po mně, abych udával bývalé přátele, což jsem přirozeně odmítl. Odsoudili mě pro pohrdání soudem, ale neuvěznili. Ale i tak to byla cenná zkušenost. Posílila mě v mém demokratickém smýšlení. L. Jurík: Americké dialogy, JOTA 2002


18.1.2008 8:47:4

TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejret Svítí: Jan Doskočil, Pavel Košek Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Tomáš Erben Jevištní mistr: Petr Ottl Rekvizity: Danuše Klosová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Jitka Linhartová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením: Vojtěcha Michla

Nositele autorských práv k dílu zastupuje Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, 190 03 Praha 9.

© 2008 náklad: 1 000 ks ředitel: František Dáňa šéf činohry: Vít Vencl redakce: Martin Urban grafická úprava: Pavel Dušek Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

cena 18 Kč

WWW.SALDOVO-DIVADLO.CZ

Generální partner Divadla F. X. Šaldy

Oficiální vůz Divadla F. X. Šaldy


18.1.2008 8:47:4

SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO

Recommend Documents