KONEC SMRT AMELIE ANNE

Kat Rosenfieldová

KONEC A SMRT AMELIE ANNE

www.egmont.cz

PROLOG

Bradovi. Moc Ti dlužím.

Amelia Ann Is Dead and Gone Copyright © 2012 by Kat Rosenfield All rights reserved First published in the United States by Dutton Books, a member of Penguin Group (USA), Inc. Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., v Praze roku MMXIII jako svou 3880. publikaci Z anglického originálu Amelia Anne Is Dead and Gone přeložila Marie Fulková Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec Technická redaktorka Alena Mrázová Sazba Martin Mráz Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. TS 14. První vydání ISBN 978-80-252-2763-3

T

u noc předtím, než Amelia Anne Richardsonová ztratila svůj život na vyprahlé, špinavé cestě za městem, já ztratila svoji čest na korbě dodávky pod oblohou posetou hvězdami. Korba dodávky, jako z country songu, ohrané klišé. Bylo mi osmnáct. Později se kolem mě slétli komáři a usadili se mi na stehnech. Vznášeli se a zabodávali do kůže, přitahováni těžkou směsí sexu, potu a léta. Plácala jsem je rukou a ležela na zádech na podlaze plné olejových skvrn. Nohy jsem měla zkroucené na laciném spacáku z hrubé látky z K-Martu. Líně jsem se opírala o lokty a zkoumala vlhkou podlahu kolem sebe ve slabém světle měsíce a rozsvícené přístrojové desky v přední kabině. James působil jako silueta, nonšalantně kouřil a poklepával prsty na okenní sklo. Jeho pot mi usychal na kůži. Bušení krve v mých uších sílilo a sláblo s každým nadechnutím, stejně jako plamen na konci jeho ciga-

KONEC A SMRT AMELIE ANNE

Kat Rosenfieldová

rety. Vdechoval kouř a červené světlo mu ozařovalo ústa. Zuby za cigaretovým filtrem měl jako perly. To odpoledne jsem si šla přes rozviklaný stupínek vyzvednout od ředitele diplom – byl to usměvavý muž s věčně propocenou košilí s tuhým límečkem a jeho ústa se roztáhla v širokém úsměvu pokaždé, když předával studentům posledního ročníku srolovaný diplom a potřásl jim nataženou dlaní. Všude kolem srdečné stisky rukou: perspektivní občané, premianti a vítězové školních soutěží, kapitáni sportovních týmů. Kývl na mě a pozdravil tak budoucí právničku, kterou čekal rušný život ve vzdáleném městě. „Vím, že odjíždíš daleko,“ řekl, když mi mačkal ruku. Ale pak, když skončilo fotografování a  polibky na tváře a zbavili jsme se polyesterových rób jako had kůže, jsem odešla na kraj města, kam přijel James s dodávkou po rozježděné lesní cestě a s hrkáním zastavil na poli v přerostlé trávě. Auto zaparkoval pod nekonečnou oblohou, posetou tisícovkou hvězd. Ruku zaparkoval mezi mými stehny a  skoro mě shodil na podlahu korby. Nohy mi přeletěly přes hlavu a já se jen nemotorně hrabala po kluzkém, ocelovém povrchu. Zírala jsem na něho. Usmíval se a pokrčil rameny. „Cha,“ ušklíbl se. „Nemůžeš takhle zacházet s absolventkou,“ namítla jsem. Zadním oknem proletěl spacák a za ním James, samá ruka, samá noha. Byl to vysoký, hubený a ten nejpavoučtější kluk, jakého jsem kdy viděla. Adamovo jablko mu poskakovalo na šlachovitém krku. Vyzáblá, jemnou kůží potažená zápěstí přecházela v kostnaté ruce se sukovitými a pokroucenými klouby

jako u starých lidí. Vylezl z kabiny a jeho šaty šustily o sklo. Lehla jsem si na záda. Maturitní noc, bezva přítel s rozhrkanou dodávkou a bez diplomu, obloha se spoustou hvězd a noc plná cvrččích hlasů – dokonalá, vysněná představa teenagerů. Nebyla jsem tady poprvé, dokonce to ani nebylo poprvé, co jsem se cítila příliš unavená a podlaha náklaďáku mi připadala příliš špinavá. Ale šla jsem do toho, nechala ho vzdychat a chvět se nade mnou. Když skončil, položil mi hlavu se zpocenými, zatuchlými vlasy na prsa. Měla jsem sex ráda, někdy. Ale víc než to jsem měla ráda blízkost po styku, způsob, jakým mě kostnatýma rukama objal a my leželi, teplí a zapletení do sebe a vlhce si dýchali do úst. A tento den patřil nám. To nám říkali. Krok do budoucnosti. A teď, právě teď, ta správná chvíle pro dva mladé týpky, čas se v životě zastavit, svléct se a prožít noc – v horkém, nádherném, líném létě – spolu na korbě dodávky. James mi roztáhl nohy, zápasil s  lesklým knoflíkem mých džínsů a obnažil mi stehna a břicho pod nekonečnou modročernou oblohou, která brala dech. Rameny mi tlačil na otevřená ústa a já ochutnávala jazykem jeho zpocené tričko. Bylo to rychlé. Neřekl ani slovo, nevydal jediný zvuk, ani já ne. Jeho pot mi usychal na kůži a jeho pach byl pořád cítit na mém těle. Pak se zvedl a zadíval se dolů na mě. Ve tmě byly jeho rysy jen rozmazaná světla a stíny. Jeho hlas zazněl odněkud nade mnou. „To je naposledy, co jsme to spolu dělali.“ Nejdřív jsem se zasmála. „Máme před sebou celý léto,“ řekla jsem. Celé léto tady, spolu. Ale slova mi umřela na rtech, když se na mě zadíval.

4

5

6

KONEC A SMRT AMELIE ANNE

„Skončili jsme,“ řekl. „Tohle je konec.“ Zhluboka jsem se nadechla. Naše oči se střetly. Jeho byly temné. Moje plavaly. Odtáhl se a já ucítila náhlý závan vzduchu – chlad a prázdnotu nad svými stehny. Bylo po všem během několika minut, mrknutím víčka. Dívala jsem se na místo, kde byl jeho obličej ještě před chvílí. Zamrkala jsem a viděla jen hvězdy částečně zakryté hustým pramenem vlasů, který mi spadl do tváře. Myslela jsem, že se rozpláču – nebo začnu křičet, prosit – ale v krku jako bych měla záklopku. Džínsy jsem měla nemožně zamotané u kolen. Vyhrabala jsem se ze zmačkaného spacáku, zchumlané džínsy odkopla stranou a pomyslela si, na hrdost je už trochu pozdě. Opřela jsem se o lokty a pozorovala Jamese, jak si strká do svých smyslných úst jednu cigaretu za druhou. Pozorovala jsem, jak se pot odpařuje z mých stehen. Později jsem se ponořila do kouřící, horké vody, položila si opuchlá víčka na chladnou keramiku a  roztřásla se tak silně, že mi kosti zvonily o vanu. Pak jsem hodila do sevřeného krku čtyři prášky proti bolesti a nechala myšlenky těkat a vracet se k  Jamesovým ztěžklým víčkům a  tvrdým, zaťatým rukám. V jednom článku jsem kdysi četla větu: „Pro mnoho lidí může emocionální trauma a zlomené srdce představovat fyzickou bolest“ – a tehdy jsem si myslela, že to je ta největší hloupost, kterou jsem kdy slyšela. Na hodinách v rohu nad umyvadlem malá vteřinová ručička tiše ubíhala směrem k půlnoci. Pořád ještě byl den mojí maturity.

K APITOL A 1

N

ašli ji 24. června krátce po rozednění nešikovně poskládanou u silnice a pod ní usychající rezavě zbarvený květ. Grant Willard, drsný chlap, co pracoval na noční směně v papírně za městem, ji uviděl jako první. Později vyprávěl kaž­ dému, kdo byl ochotný poslouchat, že si zprvu myslel, že tam někdo nechal ležet v prachu tašku s oblečením. Na místě, kde klikaté zatáčky County Road 128 křižovaly Route 9 a pak se prudce stáčely ke vzdáleným kopcům Appalačského pohoří. „Vypadala jako nějaká hadrová panna,“ vykládal ohromeným posluchačům v místním baru ještě tu noc. Tahal se přitom za řídké vousy, které mu rostly v ohnivých oranžových chomáčích na bradě. Na kníru se mu usadily kapky světlého piva. „Všechno vypadá na to, že ji někdo vyhodil z auta a jel dál.“ „Byla nahá?“ zeptal se jiný muž. Vyslovil to dost nesrozumitelně. Barmanka, žena s podomácku udělanou trvalou a ústy,

KONEC A SMRT AMELIE ANNE

Kat Rosenfieldová

z nichž se rtěnka rozpíjela do paprskovitých vrásek, obrátila oči v sloup a odfrkla si. „Ne, člověče,“ řekl Grant. „Měla na sobě nějaký šaty. Byla celá zmuchlaná a jakoby bez kostí. Jako nějaká hromada.“ Odmlčel se. „Jo, jako beztvará hromada.“ Líbilo se mu, co řekl, a opakoval to ještě několikrát po sobě. Plácal přitom důrazně do barového pultu, až se na něj jedna z  žen na sousední stoličce otočila a  řekla: „Grante, do prdele, drž už hubu.“ Grant, který se stal na několik týdnů místní celebritou, se nezmínil o  tom, že jel kolem dodávkou a  téměř usínal, když zpozoroval lidské tělo u kraje silnice. Strhl volant prudce doleva do protisměru a smykem zabrzdil za ležícím tělem. Civěl do zpětného zrcátka na něco, co se ukázalo být křehkou ženskou paží nataženou na chodníku. Nikomu neřekl celou pravdu. Viděl ji, ale pozdě. Přejel jí prsty. Drobné zápěstí a křehké kůstky se rozmáčkly a roztříštily ve štěrku. Slonovinový prášek se smísil s hrubými kameny, ale žádná krev. Byla vyschlá, vyschlá uvnitř jako deset tisíc let stará kostra, a zůstala po ní jen špinavá skvrna na zemi.

kluci, mohlo jim být tak dvacet – a čekali, až dorazí někdo zkušenější. Přešlapovali v prachu, napomínali jeden druhého, aby se ničeho nedotýkal, a vrhali kradmé pohledy na tělo. „Co tu, sakra, ta ženská dělala?“ řekl Stan Murray, který se snažil získat důvěryhodnost a respekt. Před patnácti minutami totiž vystrašeně uskočil, když kolem projížděl náklaďák a prsty mrtvé ženy se zatřásly. „Ááááá!“ vykřikl vysokým sopránem. „Hejbe se to!“ Jack Francis měl modrou, polyesterovou policajtskou košili rozepnutou do té míry, jak mu dovolovala slušnost, a zakroucené chloupky barvy slámy mu vylézaly zpod nátělníku. Drbal se zašpiněným prstem na bradě. „Vykrvácela tady,“ řekl autoritativně s  rukama v  kapsách. Nataženým palcem ukázal na rezavou skvrnu na zemi. „Někdo ji sem dopravil a udělal to. Bylo to promyšlený.“ „Kdo je ta ženská?“ zeptal se Stan a sklonil se nad roztrhanou sukní, zmuchlanou kolem hubených, zsinalých nohou, ignorujících jeho otázku po totožnosti mrtvé. Jack ho plácl přes nataženou ruku. „To je sukně, Murray. A nemá žádný kapsy. Dej ty pracky pryč od důkazů.“ Stan si dřepl nebezpečně blízko k tělu, polyesterová košile se napnula na jeho mohutných zádech a pouzdro s pistolí se mu odlepilo od stehna. „Jacku, už jsi někdy něco takovýho viděl?“ „Myslíš mrtvolu?“ „Ne, každej už viděl mrtvolu, člověče, myslím něco takovýho.“ Stan gestikuloval nad ženou – život se jí vyždímal do modřin pod očima, vsákl se, zbarvil zem a  usychal ve špíně. Stan

8

Během dvaceti čtyř hodin nebyl ve městě nikdo, kdo by tu historku neznal: Jak mrtvá ženská ležela v  prachu, jak přijela státní policie, zatarasila silnici a odháněla čumily, zatímco policisté pracovali, jak den rychle uběhl v úmorném horku. Vzduch se tetelil a  žár stoupal z  chodníků, muži si utírali čela a  hltali vodu a dávali najevo rozhořčení nad mrtvým tělem, ležícím u jejich nohou. Ještě než přijeli, krátce po úsvitu, postávali rozpačitě nad mrtvou dívkou městští policisté – oba to byli místní

9

KONEC A SMRT AMELIE ANNE

Kat Rosenfieldová

opisoval dlaní křivku nad jejími prsy, oblým bokem a jemným, nehybným obličejem. Její kůže připomínající rýžový papír byla vypjatá přes pevné kosti. I přes to všechno bylo vidět, že byla kdysi krásná. Jack se otočil a zíral na silnici, zatímco Stanova ruka ve vzduchu pomalu a důvěrně vykreslovala obrysy mrtvé ženy. Cestovala nahoru po horkem pokrouceném těle, které se brzy stane kořistí policejních vyšetřovatelů. „Nikdy jsem mrtvolu neviděl, abych řek pravdu,“ mumlal si pro sebe, skřípal zuby plnými poletujícího prachu a pošilhával na konvoj aut, který se pomalu přibližoval. Nervózní tlachání brzy vystřídala mužná gesta, když dorazil vůz policejního šéfa. Mezitím policejní ohledávači vystoupili z dodávky, vyznačili kruh v prachu a prohledávali místo. Jeden z  nich zvedl nedopalek cigarety. Jack Francis viditelně ztuhl. „Něco není v pořádku, pane?“ „Promiňte… to je moje,“ vykoktal. Policejní šéf, muž s hlubokými rýhami v obličeji a lesklou, holou lebkou, který měl už dvacet let ve zvyku říkat mladším kolegům „synku“, pokynul Jackovi rukou. „Synku,“ řekl, „bylo by dobrý, kdyby ses snažil nám tu nezaneřádit celý místo činu.“ Jack zrudl. „Ano, pane.“ Stan Murray, povzbuzený přítomností dalších mužů, se plížil kolem místa, kde stál jeho parťák Jack Francis, stále rudý a s rukama zabořenýma v kapsách. „No bezva.“ Jack neodpověděl. Stanův opatrný úsměv vystřídal výraz znepokojení.

„Jdi do prdele,“ řekl konečně Jack bez známky zlomyslnosti. Ti dva tam pak stáli vedle sebe, vypadali ztraceně, příliš mladí na to, aby si koupili chlast nebo nechali narůst vousy. Přešlapovali z levé nohy na pravou, ruce zabořené v kapsách, a šátrali po cigaretách. Prohlíželi si žlutou čáru, přes kterou vedla brzdná dráha nešťastné dodávky Granta Willarda. Otáčeli se a pozorovali předpisové pohyby státních policistů, kteří vyznačovali, měřili, fotografovali a zvedali údy mrtvé ženy a zase je nechávali spadnout. Zírali na přízrak smrti, který ležel na hromádce na kraji silnice. Tak končívá nevinnost, zvláště ta, která vyrůstá chráněna klidnou čtvrtí, neposkvrněnými betonovými chodníky, nicotností na míle daleko. Děti projíždějící na umělohmotných jízdních kolech ostrými zatáčkami až na konce slepých ulic, asfalt přilepený po pádu na kolena a lokty, které krvácejí, pak se pokryjí strupy a zahojí se. Stejné tváře den za dnem, oči, které nikdy neviděly nic víc než pustou prázdnotu štěrkem vysypaných cest. Mrtvá dívka, jejíž jméno dosud nikdo neznal, tiše ležela. Její doširoka otevřené, lesklé, mrtvé oči se upíraly na Appalačské pohoří, na asfaltovou cestu, kde se County Road 128 stáčela a mizela. Kopce ji pohltily. Muži hleděli na dívku, která se dívala směrem od nich. Viděli Amelii, která už neviděla nic.

10

11