Smrt basnika.qxd :57 Stránka 3 Smrt básníka PRAHA 2008

Smrt basnika.qxd 31.1.2008 9:57 Stránka 2


Smrt básníka

PRAHA 2008


Jan Cimický: Smrt básníka Vydání první. Copyright © 2008 Jan Cimický All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Izraelská 6, Praha 10, www.baronet.cz v roce 2008 jako svou 1291. publikaci. Přebal a vazba © 2008 Ricardo a Baronet. Ilustrace na přebalu © 2008 Jan Ungrád. Odpovědná redaktorka Marie Hošková. Sazba a grafická úprava Ricardo, Přemyslovská 38, Praha 3. , s. r. o., Český Těšín. Tisk a vazba: Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-067-9 BARONET Praha 2008


Jan Cimický

Smrt básníka



1. Zavřela knížku a chvíli jen tak hleděla někam stranou, usmívala se. Pak knihu odložila na stolek vedle sebe. „Už spíš?“ zeptala se potichu. „Ne, já si čtu,“ odpověděla stejně tiše druhá dívka, aniž by zvedla hlavu. Na koleji bydlely spolu už několik měsíců, od začátku semestru. Na „protekčním“ dvoulůžáku, aspoň to si o nich mysleli ostatní. Ale byla to jen náhoda, ani jedna z nich neměla nějakou přímluvu, prostě to tak vyšlo. A vlastně si skvěle vyhovovaly, byly obě takové uzavřené povahy, nepotřebovaly společnost, snad jako by se bály lidí kolem. To ovšem neznamenalo, že by byly citově nějak vyhořelé! Kdepak! Měly v sobě touhu i vášeň, ale neuměly je, jedna ani druhá, dávat najevo, sdělovat je ostatním. Všechno prožívaly nějak uvnitř, v nitru. A spalovaly je! Irena byla o rok starší a dostala se na vysokou školu na druhý pokus. Vyrostla na malé moravské vesnici na vinařském jihu, pomáhala na vinohradu a všichni si mysleli, že se vdá a bude mít děti, jak to vždycky chodilo. A najednou, „cérka nešťastná“, si vzpomněla, že chce studovat… Tancovala ve folklorním souboru, hrála na cimbál, zpívala – a najednou – vysoká škola. Přijímací zkoušky udělala tajně a vyšlo to – na podruhé! Stala se studentkou prvního ročníku historie. Ale největší vášní se stalo divadlo, které objevila až nyní. Nikdy dřív neměla tu příležitost, až teď, v Praze! Chodila do divadla aspoň dvakrát týdně, třeba na stání, na některé představení i víckrát, bylo to jako droga. Ne7


mohla se ovládnout, i když si říkala, že by měla začít spíš studovat, chodit do knihovny… Vždycky našla něco souvisejícího s divadlem. I knížka, kterou teď odložila na stolek, byla divadelní. Hry Voskovce a Wericha. Objevila Osvobozené divadlo a jeho humor ji okouzlil, nemohla uvěřit, že tohle všechno už existovalo. Snažila se o nich najít všechno, co bylo k sehnání, četla memoáry a hlavně jejich texty. Byly tak aktuální. A věděla, že si o nich může promluvit upřímně jen se svou spolubydlící, Katkou. „Katko, znáš Golema od Voskovce a Wericha?“ Katka se posadila na své válendě, otočila k Ireně hlavu a zamrkala. „To víš, já je miluju!“ Irenu to vlastně ani moc neudivilo, protože brala Katku jako zkušenější, i když byla o rok mladší, a dokonce se na školu dostala bez přijímaček, a rovnou. Měla vynikající studijní výsledky… „Je to moc chytrý humor! Nechápu, jak je možné, aby národ tak zdegeneroval a smál se těm blbostem v televizi!“ Katka spustila nohy dolů z postele. „Filmy Císařův pekař a Pekařův císař je podle toho, ale hra je lepší!“ „Viď?“ „A víš, co mě nejvíc fascinuje? Že to je pořád současné…“ Irena cítila, jak je vynikající, že si s Katkou může povídat skoro o všem, že všechno zná, a i když je mladší, má stejný pohled na svět a na život. Jako Irena. Ostatně byly od sebe jen rok. Katka vyrůstala nějakou dobu ve městě, přímo v Praze, ale pak se s rodiči přestěhovala na venkov. Vrátili jim v restituci nějaký majetek, ale Katka o tom nikdy nemluvila. Byla stejně uzavřená a plachá jako Irena. Spojovala je však láska k dějinám a literatuře. 8


Katka byla veliká čtenářka a zvládala přečíst knížku za den a noc. V poslední době se pustila do detektivních románů, ale ne ledajakých. Předsevzala si, že se ponoří do tajů románů Agathy Christie, která jí učarovala svou nápaditostí, a pak i do příběhů Georga Simenona. Ten zase uměl vykreslit atmosféru a psychologicky zaujmout. Nezáleželo na tom, kdo spáchal zločin, ale proč to udělal! „Já jsem na jejich hrách nejvíc obdivovala, jak je to inteligentní, nikdy žádná laciná narážka, prostě chytrý humor. Třeba zrovna v Golemovi… ‚Jak je Skotta daleko s oživováním Golema?‘ ptá se císař a oni mu odpovídají: ‚Stále pilně pracuje, Milosti, poslal si pro babí hněv, laskavec a čemeřici a praží na tom lomikámen…‘ “ „Jak je to mohlo napadnout?“ „Byli prostě vzdělaní! A hlavně měli cit pro humor, nikdy neměli hloupé a přisprostlé vtipy, jako teď. Člověk nad vším musel chvíli přemýšlet, a když mu to došlo, mohl se smát dvakrát tolik!“ „Víš, někdy lituju, že jsem takové lidi nemohla poznat, vidět je zblízka nebo aspoň na jevišti v divadle! Musel to být zážitek!“ povzdychla si Irena upřímně. Obdivovala moudrost a nesnášela povrchnost, i proto pro ni bylo těžké najít partnera, který by jí vyhovoval. Alespoň mezi vrstevníky. O to víc teď v poslední době hledala nějakou životní rovnováhu a naplnění v divadle. Katka vstala, došla až k ní, posadila se na pelest a natáhla ruku po knížce, co ležela na stolku. Chvilku v ní listovala. „Nebo třeba tohle: Milá Alžběto, přijmi můj srdečný pozdrav a milou vzpomínku. Divíš se asi, že ti píšu po tak dlouhé době, ale povídá se, že chceš prý zrušit zlatý standard, tak bych chtěl vědět co a jak a jestli si mám peníze, co mám u tebe schovaný, radši vyměnit za franky. Taky se tu povídá, že máš chodit s nějakým 9


Essexem! Na ty svý roky bys už mohla mít rozum. Jinak počasí máme mizerný a s bratrem Matyášem nemluvíme…“ Zvedla oči, které jiskřily porozuměním. Irena přikývla. „Přesně to mám na mysli, je v tom tolik z dnešního světa, až se člověk diví, vždyť to je skoro osmdesát let a jako by se nic moc nezměnilo. Docela chápu, že hlupáky museli hodně provokovat!“ „Asi se obklopovali hlavně chytrými lidmi, jenom hlupáci se zlobí, když se jich něco dotkne…“ Bylo to tak. I Irena a Katka žily v jistém dilematu, obě se odlišovaly od průměru. Možná to na ostatní působilo jako nafoukanost, ale pyšné nebyly, spíš je spojovala křehkost a úzkostná obava, nepřipravenost na hrubosti a intriky v běžném světě. Snažily se najít svoje místo, zařadit se, nijak nevyčnívat, ale nebylo to snadné. Proto se uzavíraly do sebe a vzájemně se podporovaly. „Co to máš na tváři?“ zeptala se najednou Irena a naklonila se ke Katce. „Já?“ podivila se Katka, ale její hlas zněl nepřesvědčivě. Určitě věděla, co má Irena na mysli, ale snad se to styděla přiznat. „Máš tam modřinu! Co se ti stalo, ty jsi upadla?“ „Ne, to asi nic nebude…“ Irena se narovnala a rozhodila rukama. „Jak to, že nic? Nelži, já to poznám! Co z toho máš, že se necháš mlátit?“ Trefila se. Katka sklopila hlavu a vzdychla. „Ale on je Jeroným jinak fakt hodný!“ „Hodný! A bije tě? To nějak nejde dohromady!“ „Prosím tě, nech toho! Je prostě impulzivní, krásně na mě žárlí. Zpozdila jsem se o deset minut a strašně zuřil, nechtěl mě uhodit, to samo… A pak se mi omlouval a udobřoval se… Podívej, přinesl mi takovou krásnou kytku!“ Opravdu, ve vázičce na okně měla tři růžičky. 10


„Já tě nechápu! Copak můžeš kytkou omluvit, že tě někdo mlátí? A navíc bez důvodu! Nehledě na to, že nikdo nemá právo tě bít! Nejsi jeho majetek a ani láska přece neopravňuje druhého, aby se takhle choval!“ Měla vztek a dávala ho najevo. Nebyla žádná feministka, jen nesnášela násilí! Katka se jí snažila uklidnit, byla proti ní mírná a trpělivá. „Nerozčiluj se! Jeroným toho pak litoval, a já jsem mu odpustila. Už se na něj nezlobím! Má mě rád!“ Irena vrtěla nesouhlasně hlavou. „Tobě není pomoci! Já ti nerozumím, jak můžeš snášet, aby s tebou někdo takhle manipuloval? Aby ti nařizoval, co máš a co musíš, nejsi malá holka! Přece se nenecháš kontrolovat jako nesvéprávná a nebudeš se třást, že někdy něco časově nevyjde, jak se mu líbí! Nemůže ti ubližovat!“ Katka znovu povzdychla a vypadalo to, že nemá daleko do pláče. „Když já lepšího určitě nenajdu!“ Irena jen vytřeštila oči. „Cože? Ty jsi nenormální, jak to, že nenajdeš? Jsi krásná holka, to je objektivní konstatování! Máš v sobě ohromný šarm, a kdybych byla chlap, budu se tě snažit získat, to mi věř! Proč myslíš, že po tobě všichni mužský koukají?“ Její spolubydlící zvedla uslzené oči. „Já nevím! Já se lidí bojím! A Jeroným je jinak hodný! Tobě se to mluví, ty máš kluka, který je takový jako ty, tolerantní, chápavý. Vůbec nevadí, že je starší!“ Irena mávla rukou. „Na věku nezáleží, opravdu ne, to jenom obyčejní a průměrní to nechápou. Ano, je o třicet let starší! A co má být? Je možná zkušenější, ale věř mi, že je stejně zranitelný a citlivý jako já nebo ty. Já jsem šťastná, že jsem ho poznala, a nemysli, že někdy nemám strach z budoucnosti. Uvědomuju si ten věkový rozdíl, někdy mě straší, ale pak si všechno srovnám 11


v hlavě a říkám si, že právě proto je mi s ním tak fajn. Nevyměnila bych ho taky za nic na světě a přiznám se ti, že někdy si představím, jak spolu máme dítě! Mám šílený nápady, a i když znám všechny rizika, je mi s ním dobře! Taky bych teď chtěla, aby byl vedle mě, když je mi smutno, ale nejde to, nemůžeš mít vždycky všechno. A tak se těším, až budu s ním, je to, jako bych se vznášela…“ Katka se konečně usmála. „Já vím, je to básník, umí mluvit… Nebo to umí napsat!“ Irena se na Katku zkoumavě podívala. „Jak to myslíš? Že mě balamutí řečičkami? Kdepak, poznáš moc dobře, co a jak ten druhý říká, jenom se musíš snažit vidět svět jeho očima. V těch jeho slovech je taky obava, ale to tak musí být!“ „Chtěla bych být tak silná jako ty! Já jsem nikdy neměla moc přátel, pořád se něčeho bojím. A on mě chrání!“ „Tím, že tě bije? Děkuju pěkně! Ale je to tvoje věc, když ti to vyhovuje. Máš pravdu, já bych taky nesnesla, aby mi někdo mluvil do vztahu…“ „Já vím,“ přikývla Katka. „Myslíš to dobře! Tobě to určitě vyjde!“ Irena se odmlčela. „Opravdu bych ti to přála! Já se někdy cítím strašně osamělá. Stačilo by mi, kdyby na mě někdo vlídně promluvil, řekl mi něco hezkého, že bych mohla zavřít oči a chvilku snít!“ „Ale blázínku, to přece je normální, každá holka v duchu touží po klukovi, který by jí rozuměl, pohladil by ji, říkal něžnosti a slovíčka obdivu. To k lásce patří! Copak ti nic takového neříká?“ „No… Jeroným se prý za city stydí, že je to výraz slabosti! Ale já bych to ráda slyšela! Vůbec to jako slabost necítím!“ Katka se snad trochu styděla něco takového přiznávat kamarádce, i když jí naprosto věřila. 12


Bylo to na ní poznat. Potřebovala povzbudit. „Tak co ještě?“ Katka skrčila nohy pod sebe a přivřela oči. „Já často sním…“ Jako by se za to omlouvala. „Mám takové živé sny, až se někdy vyděsím, jak to všechno vypadá opravdově!“ „Sny jsou přece proto, aby se mohly realizovat. A skoro všechno se může splnit, když člověk opravdu touží a chce!“ Podívala se na Irenu a vděčně přikývla. Vnímala ta slova jako vyzvání. „Třeba včera jsem si lehla, zavřela oči a nemohla jsem usnout. Najednou se mi zdálo, že jdeme po cestičce do kopce, někde v horách, po obou stranách byla voňavá louka s vysokou trávou, v ní modré zvonečky a červené slzičky, drobné žluté kvítky vlaštovičníku a bílé okolíky, na nich seděla babočka admirál a sluníčko pálilo… Vzala jsem Jeronýma za ruku a lehli jsme si do trávy a dívali se na nebe, mlčeli. Za chvíli jsem cítila, jak se ke mně naklání a začíná mě hladit a dotýkat se mě. Bušilo mi srdce, objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu. Bylo léto a já na sobě neměla skoro nic…“ „Chceš se milovat, jasně!“ Katka se na Irenu provinile podívala. „A ty nemyslíš, že jsem divná, když to chci?“ „Proč bys byla divná? Jsi mladá a romantická… a zamilovaná!“ Měla chuť dodat, že asi ne do toho pravého, ale nechtěla Katku ranit. Tohle je věc, kterou si musí vždycky vyřešit každý sám a nemůže dát ani na dobře míněné rady těch, co stojí nejblíž a nemají nasazené růžové brýle zamilovaných. Svou zkušenost, třeba i špatnou, si bohužel musí každý udělat sám, nemůže ji od někoho převzít. Musí si sáhnout na horká kamna jako nevěřící dítě. „Myslím si, že fantazie a sny jsou někdy hezčí než skutečnost, a nemá smysl se trápit, když se podle nich 13


něco nepodaří. Mně třeba snění vždycky pomáhalo přežít chvíle, když mi bylo smutno!“ „Fakt?“ Znělo to překvapeně, jako by Katka Ireně nevěřila, že může mít stejné pocity, že může podléhat živým snům, které jsou tak odvážné, až se z toho někdy točí hlava. „Jasně. Jen klidně zavři oči a já ti budu říkat o svých snech, chceš?“ Katka se tetelila nedočkavostí. „Ano, povídej!“ Jako by se celá rozzářila. „Mně stačí, když mi Jarek napíše pár veršů, hned si představuju, co dělá a jak se tváří. On je zase takový nemluva, uzavřený do sebe, ale uvnitř to v něm bublá jako v papiňáku! No co se divíš? Copak myslíš, že vášnivý může být jen mladý kluk? To bys koukala, co vášeň udělá s chlapem! Já jsem na něm chtěla, aby mi napsal nějaké erotické básničky, ale on se strašně zdráhal, že se stydí… Ale pak mi je napsal!“ „Přečti mi je! Prosím!“ „Ale já je tady nemám! Schovala jsem si je doma…“ I Irena byla Katčinou dychtivostí trochu zaskočená. „A přivezeš je? Já bych je chtěla moc přečíst! Prosím!“ škemrala neúnavně Katka. „Tak jo!“ slíbila Irena a trochu se usmála, jen tak trošinku, koutkem úst. Snad jí v hlavě probíhaly vlastní představy. Co je na tom, když je holka navenek zdrženlivá a přitom má někde uvnitř, v duši, spoustu bohatých snů? „A určitě nezapomeneš?“ ujišťovala se Katka. „Nezapomenu!“ Irena trochu váhala, jestli má otevřít svou třináctou komnatu, ale cítila v sobě neklid, i ona měla potřebu vyslovit to, co v sobě jen potlačovala. „Povídej dál! O čem sníš?“ naléhala Katka. Irena se ještě malinko ostýchala, ale potřeba svěřit se rychle narůstala. 14


„Víš, co já jsem si představovala? Ale nesmíš se mi smát!“ Katka se přisunula blíž ke spolubydlící, aby jí neuniklo jediné slovo. Visela jí na ústech, připravená polapit každou slabiku. „Před týdnem, jak jsem jela domů vlakem, vzpomínáš?“ Vždyť Irena jezdila domů vždycky vlakem! Oddalování jejího snu Katku nevýslovně dráždilo. „A co se tam stalo?“ „Nic se nestalo. Jela jsem poslední úsek cesty úplně sama v kupé, dokonce snad i sama ve vagonu. Průvodčí asi někde spal, jednou prošel vlak a zkontroloval jízdenky, do další stanice zbývalo ještě dvacet minut. To víš, znám tu trasu nazpaměť, mohla bych dělat informátorku!“ vědomě oddalovala něco konkrétního a napínala kamarádčinu trpělivost i zvědavost k prasknutí. Viděla, jak se Katce rozšířily zorničky a hltá každou hlásku jako kapr vzduch na hladině, když číhá na mouchu. Těšilo ji to a dávala si záležet, aby své vyprávění protahovala. „No a dál?“ Irena dělala, jako by otázku přeslechla. „Chvíli jsem si četla, ale zavíraly se mi oči, při tom vlakovém osvětlení a drncání se špatně soustředíš. Možná jsem chvilku zdřímla a najednou se mi zdálo, že nade mnou stojí Jarek. Nechtěla jsem otevřít oči, aby viděl, že jsem vzhůru, a představovala jsem si, co asi udělá. Cítila jsem, jak se mě dotýká a rozepíná mi tričko, jak mi ho přetahuje přes hlavu. Vůbec jsem se nebránila, rozepnul mi podprsenku a začal mě hladit po ňadrech, bylo to moc příjemné… Slyšela jsem, jak říká, že mám nejhezčí prsa na světě a že si s nimi rád hraje…“ Irena už měla zavřené oči a recitovala ten příběh, jako by někde uvnitř sebe měla otevřenou knihu, ze které se snaží číst. Možná se i trochu styděla přiznávat svoje nejskry15


tější fantazie, ale už začala a bylo to jako droga, jako když někdy ochutnáte slané buráčky a už se nemůžete zastavit, džin z lahve byl na svobodě a ona nemohla jen tak skončit. Ani ne proto, že by trápila kamarádčinu zvědavost, ale protože najednou i ona chtěla slyšet utajené hlasy, které v sobě měla. „Pokračuj!“ vydechla Katka docela potichu. Zvědavost a dychtivost jí zrychlovaly dech a v hrdle jí vyprahlo. I ona cítila prazvláštní vzrušení, jako když někdy dřív sledovala v televizi erotickou scénu a potřebovala být v obýváku sama, aby si nikdo nevšiml, že červená ve tváři. Byla tak vychovaná, ostýchala se dát najevo, co cítí. Ale teď to bylo jiné. „Jako očarovaná jsem vstala a zatáhla záclonky, aby do našeho kupé nikdo neviděl. Točila se mi hlava, byla jsem úplně nahá a začala jsem ho taky rychle svlékat, nedočkavě, hladově, už jsem se vůbec neovládala, bylo mi v tu chvíli jedno, jestli tam může někdo přijít a přistihnout nás, všechno se ve mně začalo vařit a měla jsem snad horečku…“ Odmlčela se a chvilku bylo dramatické ticho. Jen odněkud z chodby na koleji se v dálce ozýval křik. Ani jedna ho však nevnímala, obě byly z jiného světa a krev jim pulzovala ve spáncích. „To ses nebála? Vážně?“ Aniž by Irena otevřela oči, nadechla se a pokračovala. Vypadalo to, jako by ji svíralo něco, co musí uvolnit. „Ani trochu, na nic jiného jsem nemyslela, jen na to, jak si být blízko. Už se to nedalo zastavit, snad ani kdyby se otevřely dveře! Zvedla jsem opěráky na sedadle, objala ho, lehla si a stáhla ho k sobě. Cítila jsem, jak do mě proniká… Byla to nádhera! Vlak na kolejích nadskakoval, na každé výhybce se trochu otřásl…“ Zase bylo ticho. „Troufla by sis na to ve skutečnosti?“ 16


Irena pokrčila rameny. „Asi ne, určitě ne, ale od té doby na to taky občas myslím. Hlavně když jsem tady, daleko. Na tom přece nic není, když si člověk představuje něco, po čem touží. A neříkej mi, že tebe někdy nenapadne něco hrozně divokého, co v sobě potlačuješ a stydíš se za to, že máš takové nápady!“ Irena otevřela oči a podívala se na Katku, která stále ještě seděla se zavřenýma očima a nechtěla se z toho úžasného snu probudit. „Já nevím…“ „Pravdu!“ Katka spustila nohy na podlahu a zaklonila se. „Taky jsem měla takovou představu…“ „Ve vlaku?“ „Ale ne… to ne… ale představila jsem si jednou takový pozdní večer: byla by už hodně tma, drobně by pršelo, aby po ulicích nechodilo moc lidí, všude by bylo pusto a prázdno, ze stromů by padalo listí a ulice by končila posledním domkem, okna by zhasínala a jen na konci ulice by svítila jediná lucerna nad telefonní budkou…“ Irena se opřela zády o zeď a tiše poslouchala. „Utíkali bychom s Jeronýmem před vtíravým vlhkem, do bot by nám na každém kroku tekla voda z kaluží. Už bych byla celá promočená, cítila bych, jak jsou nalepené na moje tělo lehounké letní šaty a jak se pod nimi zřetelně rýsují ňadra… Chtěla bych se aspoň na chvíli schovat. A v té budce by bylo těsno, sotva bychom se tam dva vešli, museli bychom se k sobě tisknout, jak bychom dýchali, na sklech by se srážela pára, že už by nebylo vidět ven…“ Někdo proběhl v klapajících střevíčkách po chodbě a zvuk se pomalu ztrácel někde na konci patra. Katka se zarazila, ale hned pokračovala. „Chtěla bych zavolat domů a vytočila bych číslo, vyzvánělo by to, a když by se maminka ozvala, ucítila bych, jak mi Jeronýmovy ruce pronikly pod šaty a jak 17


se mě dotýkají. Nejdřív bych se otřásla a pak bych si uvědomila, jak je to příjemné, ale nechtělo by se mi přemýšlet, nechtělo by se mi mluvit. ‚Co je s tebou,‘ ptala by se maminka, ‚jsi nějaká udýchaná!‘ A já bych lhala jakoby nic. ‚Utíkala jsem, začalo pršet!‘ A raději bych zavěsila, protože ty neposedné ruce by mi nedaly pokoj, draly by se kdovíkam…“ „To máš taky docela pěkné představy,“ řekla Irena uznale, „v telefonní budce… To mě nikdy nenapadlo!“ Katka se na ni zadívala nejistě a s podezřením, jestli to myslí vážně. Tolik odjakživa toužila po něžnostech, ráda se mazlila, ale neměla na partnery štěstí. Všichni byli nesmělí a k ničemu se neměli, Jeroným je zase až moc suverénní a pánovitý. Všechno musí být jen podle něj, on rozhoduje o tom, kdy a kam půjdou, co budou dělat, a když dojde k nějakým intimnostem, musí být taky po jeho. Minule nebyla dost rychlá a dostala facku… Jak to asi chodí u jiných dvojic, napadlo Katku. Přece nejsou všichni chlapci stejní, Irena má prostě štěstí, má mužského, který je něžný a rozumí jí. Co na tom, že už je starší? „Co jsi to četla?“ zeptala se Irena a odvedla její myšlenky docela jinam. „Nic, jen takovou detektivku…“ Jako by se za to styděla. Ale Ireně vysvětlení nestačilo. „Jo? A jakou? Já mám detektivky náhodou taky ráda, je to vlastně pohádka pro dospělé. Vrah je odhalen a potrestán…“ „Teď čtu od Agathy Christie o paní Marplové, ale připadá mi to někdy moc komplikované a upovídané. Mnohem víc se mi líbí příběhy, co píše Simenon, o Maigretovi. Moc dobře se čtou, mají v sobě napětí a přitom tam nikde není násilí, nestříká krev. Já nesnáším ty krutosti, co dávají v televizi…“ přiznala se. Irena také hodně četla a možná byla ještě o krok na18


před. Měla o všem v literatuře přehled, nebo to Katce alespoň tak připadalo. „Já jsem od Simenona četla i nějaké psychologické romány, třeba Kočku. To je o manželství, kde se ti dva nenávidí, a přitom nemůžou žít jeden bez druhého. Bylo to ohromně napsané a napínavé, i když to nebyla detektivka!“ „Tu knížku bych si taky ráda přečetla!“ „Já ji mám doma, přivezu ti ji, jestli chceš.“ Katka přikývla. Před Irenou se nemusela za nic stydět. V knížkách a v příbězích, které na kolejích četla, nacházela víc než jen literární zážitek. Byl to její tajný svět! „Někde jsem četla, že podle příběhů komisaře Maigreta udělali a vydali průvodce po Paříži!“ „Po stopách vražd?“ „Kdepak! Ale taky mě to napadlo, když jsem pár jeho detektivek přečetla! Simenon umí tak barvitě vylíčit každou uličku, každé náměstí, i domy a jejich fasády, vystihne atmosféru, že když zavřeš oči, vidíš to všechno úplně jasně a plasticky. Obyčejný úryvek je jako průvodce po městě…“ „Chtěla bych se někdy do Paříže podívat. Kvůli Bídníkům od Huga.“ „Třeba se ti to jednou podaří! Já jsem tam taky nikdy nebyla a chtěla bych, Paříž má v sobě nějakou přitažlivou magii.“ „Vidíš, a přitom je to docela snadné a dostupné. Letenka stojí dva tisíce a autobus asi taky tak, sedneš a jedeš… Přes nějakou cestovku si zařídíš ubytování a můžeš pařížský vzduch dýchat plnými doušky. Jenže nejlepší je tohle město objevovat s někým, koho máš ráda…“ Katka si povzdychla. Nedávno nenápadně nadhodila, že by třeba o letních prázdninách… Oheň byl na střeše. Jeroným chtěl jet do Chorvatska potápět se, a když tam prý nechce s ním, tak ať sedí doma! Bylo jí 19


z toho smutno, ale neuměla se vzepřít. Trochu si pak poplakala, když to nikdo neviděl. „Poslyš, Katko… Já jsem někde viděla inzerát, že se dá jet do Paříže na víkend, nejela bys s námi? Dám tu cestu Jarkovi jako překvapení k narozeninám, bude určitě rád!“ „S vámi? A nebudu vám překážet?“ vydechla Katka a vzápětí si uvědomila, co by to asi udělalo s jejím žárlivým milým. „To asi nepůjde, Jeroným by mě zabil!“ „A proč? Když nechce jet, ať si dělá, co chce! A tři dny není tolik, aby to nepřežil!“ Katka se tvářila nejistě. „Myslíš? Já mu to řeknu…“ „Samozřejmě! Nejsi přece nesvéprávná, on si prosazuje svou, tak ty si taky dupni! Máš na to právo! Nesmíš se mu jen podřizovat!“ „Myslíš? A co když se na mě vykašle?“ „Žádná škoda, najdeš si někoho hodnějšího!“ „Ale já ho mám ráda!“ pohodila hlavou Katka. Nemělo smysl v řeči pokračovat, to bylo Ireně jasné a jen zlehka pokrčila rameny. „Já tě nechci do ničeho nutit, sama jsi o té Paříži začala…“ „Já vím, jsem slaboch… Tak já mu to řeknu, o víkendu za mnou přijede domů. To bude nejlepší. Nechci mu volat, abych ho zbytečně předem nenaštvala.“ Už o tom dál nemluvily. Týden se valil rychle kupředu, krátký den a dlouhá noc jako by ještě víc odčerpávaly dívkám energii. Nejlepší bylo schovat se na koleji do tepla a něco si číst nebo studovat. To vyhovovalo Katce i Ireně. Navíc se blížilo zkouškové období a čekaly je dvě dost důležité zkoušky. Výhodou bylo, že je dělaly obě, mohly si proto shánět materiály ve dvou, každá něco. Střídaly se i v knihovně, kde jedna nebo druhá vypisovala potřebné údaje a pak to okopírovala, aby to měla k dispozici i ta druhá. 20


I na koleji byl zavedený internet, ale jen na několika společných počítačích, takže tam pořád čekala fronta lidí. Prý bude v budoucnu přípojka na každém pokoji, ale to zatím bylo v nedohlednu, proto zbývaly internetové kavárny anebo pracovat a hledat o víkendu doma. Katka chodila do studovny Klementina ráda. Prostředí tam jí připadalo vznešené a noblesní, vyhovovalo jí ticho a tlumená řeč. Nedovedla pochopit, jak se někdo může učit se sluchátky na uších a poslouchat cédéčko s nějakou divokou muzikou nebo mít puštěné rádio. Potřebovala na soustředění klid. Irena nebyla tak náročná. Mohla se učit kdekoliv, rychle se do učení zabrala a koncentrovala se jen na to, na co chtěla. Dokázala se proto učit v čajovně, kterou otevřeli nedaleko koleje. A protože počasí v tomto ročním období působilo spíš útlum veškeré aktivity a ani žádné zajímavé akce se nikde nekonaly, učení mělo snadno přednost… Katka se ráda vracela domů. Právě tam se cítila nejlíp, volně, spadla z ní tíseň, kterou v sobě pociťovala skoro pořád a neuměla se jí sama zbavit. V neznámém prostředí se cítila nesvá, snad se některých lidí bála. Někde na internetu si přečetla, že asi trpí sociální fobií, ale nikdy si netroufala s tím něco udělat, jít k lékaři nebo za psychologem, i když prožívala stavy veliké úzkosti. Stávalo se jí, že se někde schovala, aby ji nikdo neviděl, a plakala. Až teď na vysoké škole, když se seznámila s Irenou a našla si přítele, začínala žít podobně jako její vrstevnice. Cesta domů jí pokaždé ubíhala rychle. S nedočkavostí pozorovala známou krajinu, a když vystoupila na autobusovém nádraží a pochodovala dlouhou pěšinou k mlýnu, skoro utíkala, ale nikdy se jí cesta nezdála dlouhá! V každém ročním období byl návrat jiný. Když se vracívala na začátku školního roku, v prvních pod21


zimních měsících, okolí hrálo všemi barvami, až se Katka divila, jak je příroda vynalézavá. Ty nejrůznější odstíny ji rozechvívaly a vyvolávaly v ní zvláštní náladu. Na jedné straně na ni padala tíseň a na druhé měla pocit, jako by se chtěla vznášet a létat nad kopci a lesy, stejně jako dravé káně, které často klouzalo nad jejich mlýnem jako nebeský strážce. Katčin otec přestavěl a vybudoval domek v zahradě, kde byl i bazén, sauna a tenisový kurt. I když se jako školačka ráda oháněla raketou, teď spíše sportovní aktivity zanedbávala. Ještě si tak někdy vyjela na kole, ale její kamarádka, kterou tu kdysi na základní škole měla, byla už vdaná a měla ve dvaceti dvě děti, takže na nějaké výlety a radovánky neměla čas, a s nikým jiným se tu Katka nepřátelila. Nijak jí to ale nevadilo. Zavřela se doma s knížkami nebo studovala. To byl její svět, kterému před tím opravdovým dávala přednost. Rodiče ji občas popichovali, zdálo se jim, že je příliš samotářská a uzavřená, a snad i kvůli nim se nakonec seznámila a sblížila s Jeronýmem, vysokoškolákem, který také studoval v Praze a něčím ji přitahoval. „Proč si sem nepozveš třeba tu kamarádku z koleje?“ nabízel Katce otec. A Irena ji nakonec navštívila – na tři dny mezi Vánocemi a silvestrem, ale když přijel za Katkou Jeroným, odcestovala domů. Nechtěla milencům překážet… Inženýr Budař měl zpočátku radost, že dcera bude mít nějaké rozptýlení. Dělal si už o ni starosti, protože otec dceru vždycky ochraňuje a chce ji mít jako pod drobnohledem. Možná si i trochu v duchu plánoval, jak se s Jeronýmem skamarádí a stanou se z nich parťáci. Jenže od chvíle, kdy Jeroným do mlýna přijel, se zdálo, že vůbec nestojí o nějaké vzájemné poznání, jako by se každému kontaktu vyhýbal. Dokonce i Katku viděli rodiče mnohem míň než dřív. 22


„To je normální,“ tvrdila Budařova žena, „chtějí být hlavně spolu, co by si s námi měli povídat! Mají jiné věci na práci!“ A významně mrkla, jako by tím chtěla naznačit, že prožívají období, které je mnohem zajímavější než to pozdější, vyrovnané a rozumné. I když se to Budařovi moc nelíbilo a podvědomě cítil, že něco není tak docela v pořádku, podvolil se a nechtěl vypadat jako „žárlivý tatíček“, který zasahuje dceři do jejího soukromého života. Ale přesto po očku a nenápadně sledoval, co se kolem děje. Nechápal, proč se ten vysněný ctitel takhle chová, když on chodil za svou nynější ženou, snažil se naopak udělat dojem na její rodiče, chtěl, aby si ho oblíbili, a měl s nimi velice dobrý vztah, který stále trval. Prožíval proto teď určité zklamání, ale rozumně si dokolečka opakoval, že to není jeho věc a že když to Katce vyhovuje… Pochyby se prohloubily, když si s nimi mladí o půlnoci na silvestra ani nepřišli připít. Budař měl dojem, jako by dceru ztrácel, a ať se snažil potlačit nepříjemné pocity, jak chtěl, stále mu zůstávala v hrdle poněkud hořká pachuť. Katka se přesto domů vracela ráda. Vnitřně ji ale trápilo, že její vztah s Jeronýmem narušuje porozumění s rodiči, hlavně s otcem, kterého milovala, a velice dobře chápala, že je smutný, vycítila to. Snažila se neustále odvádět řeč jinam než na Jeronýma, dokonce se i trochu přetvařovala a hrála si na veselou a uvolněnou. Taková ovšem nebyla. I když na koleji si díky Ireně zvykla, doma byla nejradši. Věděla, že TADY nemusí nic předstírat, nemusí odmítat nabídky na mejdany a oslavy, kde si připadala ztracená a nesvá – neuměla se v takovém prostředí pohybovat. Doma si mohla v klidu číst. To byla její nejoblíbenější zábava, kterou si uměla představit. Ostatně, měla-li být k sobě upřímná, i vztah s Jeronýmem byl zvláštní. 23


Na jedné straně velice toužila být s ním, připadala si v jeho náruči v bezpečí, ale na druhé straně se z nějakých nejasných příčin bála, a když se s ním měla setkat, nebylo to radostné vzrušení, ale spíš nějaký vnitřní strach, co cítila. Neuměla si to vysvětlit, ani nevěděla, jestli to tak má být, jestli takový pocit prožívají i ostatní dívky. Jestli se těší a bojí zároveň. Kdyby jí někdo položil otázku, proč a čeho vlastně se bojí, neuměla by odpovědět. Tohle všechno se Katce honilo v hlavě, když kráčela cestou kolem chatek v údolí říčky Tiché k mlýnu. Stromy už dávno ztratily listí a vzpínaly holé větve k nebi. Obvykle byla touto dobou všude kolem spousta sněhu, tentokrát to vypadalo spíš na předčasné jaro a dokonce se na slunečných místech začaly klubat i sněženky. Najednou Katce zapípal mobil. „Přijedu zítra!“ Nic víc, ani podpis. Věděla, že to je Jeroným, a trochu se otřásla, nebylo to však zimou. Nezeptal se, jestli jí to vyhovuje, jestli nemá nějaký jiný program, prostě jí jen oznámil svůj příjezd, ať si s tím poradí. Vždycky ji stavěl do pozice pasivního hráče, který se jen přizpůsobuje a všechna rozhodnutí za něj dělá někdo jiný. Asi vůbec nepřepokládal, že by mohla mít jiný nebo vlastní názor. Katka cítila, že Jeronýmova návštěva zvýší u nich doma napětí. Vnímala, že se její přítel nechová tak, jak si její rodiče představovali, a i když před ní nic neříkali, poznala to z jejich pohledů a chování. Vnitřně ji to pochopitelně trápilo. Vážila si rodičů a nechtěla, aby mezi ní a jimi vzniklo nedorozumění, nechtěla se jim odcizit a uvědomovala si, že právě o to se Jeroným snaží. Odstřihnout ji od rodiny a bezpečně ovládat… Prožívala boj: na jedné straně hrát roli poslušné a zamilované dívky, i když si vlastně nebyla tak docela jistá, co k němu, svému partnerovi, cítí, a na druhé 24


se trápit, protože způsobovala obavy nejbližším lidem, které měla nade vše a bez pochyb ráda, ale jejichž rady musela odmítat! Připadalo jí to schizofrenní, ale snažila se v sobě tyhle pocity potlačit a vystupovat doma samozřejmě a spokojeně. Tahle esemeska ji však rozrušila. Nepočítala s tím, že přijede, chtěla mít klid, a teď jí bylo jasné, že si neodpočine. Jak ráda by se tomu setkání vyhnula! Někam by se schovala, celé to zaspala. O kolik je asi šťastnější Irena se svým extravagantním básníkem! Když Katka docházela k mlýnu, uslyšela psa, jak začal divoce štěkat. Ben ji určitě poznal na dálku a dával najevo svou radost. To v Katce rozproudilo novou energii a přidala do kroku. Mlýn postavil před sto lety její pradědeček a hospodařil v něm spokojeně a úspěšně, stejně jako dědeček, jenže po válce nastalo znárodňování, rodinu vystěhovali do budovy za mlýnem, areál uzavřeli… a málem prohospodařili. Zdevastovaný mlýn získal po revoluci zpátky její otec a probudila se v něm stará mlynářská hrdost. Přestože s technikou mletí neměl žádné zkušenosti a věnoval se spíše ekonomickému poradenství, velice rychle se prokousal všemi problémy a získal takové vědomosti, že ho respektovali i ve sdružení mlynářů… Proto se rozhodl, že provoz v mlýně zachrání a obnoví. Vyžadovalo to nesmírné úsilí. Nejdříve musel vyřešit opravu celého mlýna, objednat kontrolu strojů a mlecích stolic, vzít si úvěr a nakoupit nové zařízení, pak bojovat s výstavbou rekreačních chatek, kterou obecní úřad povolil neoprávněně na mlýnském pozemku, a soudit se a soudit… Všechno vydržel, ale strašně se při tom nadřel. Za deset let dokázal opravit hráze rybníka, vyčistit náhon, opravit zahradní domek a přestavět ho – prostě 25


vytvořit skoro pohádkové prostředí v čisté přírodě, uprostřed lesů a rybníků. Bylo pořád co vylepšovat! Katka viděla na tátovi, jak je tu šťastný, cítila i jeho skryté přání, aby ten mlýn pak po něm někdo převzal, staral se o něj. Asi teď prožíval vnitřní zklamání, protože s Katčiným přítelem si nebyl jistý… Jak se blížila ke vratům mlýna, pes štěkal stále víc a začal skákat na mříže. „No tak, Beníčku, nejanči!“ volala na něj, ale psí radost byla stále větší a větší. Katka věděla, že až otevře, bude mít co dělat, aby udržela rovnováhu a pes ji neporazil! „Beníček“ byl hlídací vlčák a měl obrovskou sílu. „Bene, ke mně!“ ozval se mužský hlas. Pes ihned přiběhl k tátovu pomocníkovi. Katka otevřela vrátka a vešla dovnitř. A jako by překročila pomyslnou hranici, předchozí napětí z ní rázem spadlo. Od mlýnice odjíždělo naložené nákladní auto. Zamířila rovnou do zahrady, Ben poslušně za ní, jako by jí chtěl dělat čestnou stráž. V domku se svítilo. „Ahoj mami,“ pozdravila z chodbičky Katka a vyzula si boty. Uvnitř bylo příjemně teplo a v hale před krb táta připravil velká polena. Věděl dobře, že Katka ráda sedá u ohně a dívá se do plamenů a létajících jiskřiček, které se vznášejí a zhasínají. Katka měla před krbem hluboké a měkké křeslo, rozsvítila si vždycky nad hlavou lampičku a četla si. Bylo to její nejmilejší místečko v domě, od ohně se šířilo teplo a klid. „Vítám tě, nechceš si dát teplý čaj s medem? Právě jsem ho uvařila!“ Pootevřenými dveřmi do kuchyně bylo vidět, jak maminka v rohu stojí u žehlicího prkna. „A nemáš hlad? Nechceš něco k jídlu?“ Katka odložila na zem batůžek, svlékla si bundu a nazula si měkké kožené pantoflíčky. Protáhla se dveřmi do kuchyně. 26


„Čaj bych si docela dala!“ Maminka odložila žehličku, naplnila hrnek z čínského barevného porcelánu zbylou vodou z varné konvice a podala ho Katce. „Pozor, ať se nespálíš!“ upozornila ji. Katka se posadila k jídelnímu stolu, postavila na něj hrnek a hluboce vydechla. „Kde je táta?“ zeptala se. „Schválně hádej, kde by asi tak mohl být? U turbíny, samozřejmě! Leští ji a opatruje, jako tu starou motorku, co na ní jezdí. To víš, chlapi jsou hračičkové…“ mumlala maminka, které se tahle manželova práce zdála poněkud směšná a nedůležitá. Ale jako většina žen nad tím byla povznesená a držela se hesla, že kdo si hraje, nezlobí… „Nakonec se z ní zblázní!“ neodpustila si dodat. Pendlovky na zdi poskočily a odbíjely celou. Katka se zavrtěla a konečně se odhodlala sdělit mamince tu nepříjemnou novinku. Byla nesvá, moc se jí do toho nechtělo. „Jeroným mi teď psal, že za mnou zítra přijede…“ Matka zvedla hlavu a nadechla se. Snad přemýšlela, co na to říct, aby něco nepokazila. „No, tak to raději řekni tátovi, já nevím, jestli něco na víkend neplánoval…“ navrhla opatrně. Katka přikývla, zvedla se, v chodbě si obula galoše a oblékla větrovku a po hrázi rybníka se vydala k náhonu. K turbíně vedla jen malá dvířka, která při otvírání hrozně vrzala. Otec zrovna leštil na turbíně cedulku. „Ahoj tati…“ začala neutrálně, „tady se to leskne!“ „Já vím,“ odpověděl otec pyšně, aniž by zvedl hlavu, a dál pokračoval v leštění. „Jen se pojď podívat, přečti si to,“ vybízel ji. Katka přistoupila blíž, šlápla rovnou do louže vody, ale jako by si toho nevšimla. Na mosazné cedulce byla značka Kolben a Daněk a letopočet. 27


„Tak co tomu říkáš? Paráda, co? Tohle je vzácná památka, v celé republice je jen jedna podobná!“ Bylo znát, že je hrdý a že mu záleží na uznání a pochvale. To Katka moc dobře chápala. „Skvělé, tati!“ „A to si představ, že jedeme na plný výkon! Od zítřka vyděláváme na sebe, tenhle proud je už náš!“ vysvětloval, „mám oficiální souhlas k výrobě, odvodu i odběru elektřiny!“ Voda protékající náhonem šplouchala a turbína se tiše otáčela. Na stěně přibyla stará fotografie mlýna. Katka se posadila na štokrle. „Co je ve škole?“ „Jo, dobrý…“ odpověděla a usilovně přemýšlela, jak to má tátovi říct. „Zítra přijede Jeroným.“ A je to venku. Otec dál čistí tabulku, možná až příliš důkladně, těžko skrývá zklamání. I když chápe, že nemůže mít dceru věčně pro sebe, vyrovnává se s tím obtížně, ale snaží se! „To je škoda,“ řekne přece jen, „myslel jsem… Mohli jsme se jet někam podívat… Tak příště, když budeš chtít.“ Katce je to trochu líto, ale ví, že s tím nemůže nic udělat. Vracejí se kolem klidné hladiny rybníka, jehož povrch se jen občas zavlní. „Co bude k večeři?“ Katka se snaží odvést pozornost jinam. „Nevím, snad řízky…“ Na tátovi bylo znát, že nemá náladu moc mluvit, i když se jistě přemáhal, aby na sobě zklamání nedával najevo. Znala ho. Řízky milovala a o to víc ji mrzelo, že nejspíš pokazila rodinnou atmosféru. Trápilo ji to, ale neříkala nic, jen by všechno zhoršila. Začali večeřet přesně v sedm, zároveň s televizními zprávami na Primě, které tvořily nenápadnou kulisu v pozadí. Nestačili ještě v klidu ani dojíst a přímo před domkem se ozval motor, který najednou zhasl. 28


Inženýr Budař zpozorněl. „To bylo tady? Někdo přijel až sem?“ Pečlivě stříhaný trávník, skoro jako golfové hřiště, byl jeho chloubou. Sám autem nikdy nejezdil až k domu, auto i motorku nechával ve dvoře. „Kdo to je?“ divila se matka. Katka už to tušila, nepříjemně ji zamrazilo v zádech. Pořád se v ní probouzel strach a úzkost. Někdo otevřel prudce dveře a křikl dovnitř, jen tak, bez pozdravení. „Zavřete si vrata! Utekl vám pes!“ Podívali se po sobě překvapeně, nikdo nedokázal hned zareagovat. Nikdo do kuchyně nevstoupil. Nakonec Katka vstala a vyšla do chodbičky, aby si ověřila to nepříjemné tušení. „Ty jsi přijel…“ vyhrkla udiveně. Jeroným stojí ve dveřích a špulí rty. Jako by tam ostatní ani nebyli. „Chtěl jsem tě překvapit!“ Stojí dál v otevřených dveřích, zvenku táhne dovnitř vlhký chlad a na obou stranách je ticho. Katka najde odvahu, aby se ozvala. „Ale psal jsi mi, že přijedeš až ráno!“ „No a co má být? Chtěla sis snad jít někam užívat nebo co?“ „Ne, nechtěla…“ pohasne Katka. Mrzí ji, že téhle konverzaci jsou přítomni i matka s otcem, ví, že slyší každé slovo. Raději chce Jeronýma uklidnit, nedostat se s ním do konfliktu. Zná ho, ví, jaký je, že hned začne zuřit. „Nechceš se najíst? Večeřel jsi?“ ptá se. „Nemám hlad!“ odsekne. Není jí jasné, proč je naštvaný, nic mu přece neudělala. Raději ho vezme za ruku a odvede po schodech do podkroví, do svého pokojíku. Nechce se hádat. Inženýr Budař dál sedí za jídelním stolem, ale všechno se v něm vaří. Jenjen vybuchnout. 29


„To nás ani nepozdraví?“ ucedí. Manželka se ho snaží uklidnit, sama se taky zlobí, ale manžel se dusí vzteky a to je špatné znamení! „Ovládej se, prosím tě,“ šeptá, „prostě nemá vychování!“ Nastane ticho. Ani Katka a její přítel nemluví. Do dramatického napětí, které vládne v přízemí i v patře, zazvoní mobil. Ještě chvíli je stejné ticho a pak dívčí hlas trochu rozrušeně vysvětluje, kdo a proč volal. „To byla Irena, zapomněla si na koleji v pokoji svůj mobil a potřebuje se domluvit s Jarkem...“ „A co je tobě do toho?“ vyprskne Jeroným. Katku tahle reakce zarazila, nevěděla hned, co říct. „Je to moje kamarádka!“ „A když ti řekne, že máš skočit z okna, klidně skočíš, co?“ „Ale to je přece něco úplně jiného, já jí chci pomáhat, jako ona pomáhá zase mně, když něco potřebuju.“ „Já si nepřeju, abys jí dělala poslíčka a bavila se s nějakým cizím chlapem! Co je vůbec zač?“ Začal výslech a rodiče u stolu jen tiše poslouchali, co se k nim donese. Jen občas se po sobě nevěřícně podívali. „Bydlí tady blízko, teď se stará o maminku!“ „Tak ty ho dokonce znáš?“ „Párkrát jsem ho viděla!“ „Tak tys ho viděla? A taky jsi s ním něco měla?“ Bylo znát, že Katka se dostala do úzkých, že už neví, jak má dál mluvit. „Neblázni, co bych s ním měla? Je starší a mně se ani nelíbí. Píše ale krásné básničky. A Irena se do něj zamilovala, už v Praze. Jsou spolu skoro rok!“ „Jak vidím, máš přehled!“ Jeronýmův hlas byl rozzlobený a úsečný a inženýr Budař nechápal proč. Znal dceru a věděl, že žádné avantýry neměla, partnery nestřídala, naopak. Proč ji ten člověk tak trápí? 30


„Tak poslouchej!“ zaznělo to zlověstně, „teď mi dáš jeho adresu a řekneš mi, kde ten člověk bydlí. A pamatuj si dobře, že se s ním stýkat nebudeš. Opovaž se za ním jít! Nesnesu ty vaše ženské pletichy! Za žádným chlapem nepůjdeš, rozumíš? A jestli se někdy dozvím, že jsi mě neposlechla a tajně jsi někam šla bez mého souhlasu, pamatuj si, že tě zastřelím jako psa! A s tebou celou tu vaši vykutálenou rodinu!“ Byl rozčilený a jeho hlas bylo dole zřetelně slyšet. Odrážel se od zdí. Inženýr Budař v tu chvíli nevěděl, co má udělat, jak se správně zachovat. Byl otřesený. Vzal si bundu a raději vyšel ven hledat psa, aby se uklidnil.

31


2. Na nebi se vznášely bělostně nadýchané mraky a mezi nimi byly vidět kousky modré oblohy. Kdyby nefoukal trochu mrazivý vítr, člověk by řekl, že je jaro. Po sněhu nikde ani památky. Napadl jen jednou, na několik hodin, a hned zase roztál. Kdepak chaloupky zasněžené až po střechu, kdepak sněhuláci u cesty a ošlehaní lyžaři na běžkách, kdepak saně tažené koňmi s rolničkami – to už je jen pohádka, legenda. Celkové oteplování udělalo své i na Suchém vrchu, který ční nad okolím jako maják. Někde dokonce vykvetly první jarní květy. A to se tady každou zimu proháněli milovníci sportu a do vyhřáté hospůdky zašli na horký grog anebo svařené víno. Posedali kolem otevřeného ohně v krbu a sušili si tu mokré bundy a rukavice… Majitel hospůdky, pan Majer, už rezignoval. Přestal se dívat na oblohu, jestli mraky přinesou nějaký sníh, nezkoumá, jestli rtuť teploměru neklesla pod nulu, neposlouchá ani předpovědi počasí, jako to dělával dřív. Postává spíš za barovým pultem, opírá se o něj jednou rukou a nechává čas plynout. Dva štamgasti přece jen zůstali věrní, a tahle trojice tu tráví tiché osamělé večery až do zavírací hodiny. Básník Jaroslav Brána a ještě podivnější existence, pan Vladimír, jehož příjmení ani povolání nikdo neznal. Oba jen tiše upíjeli ze svých sklenic. Básník červené víno, které prokládal slivovicí, a pan Vladimír usrkával pivo, každý ve svém koutku, zády ke stěně, jako by se tak chtěli bránit tomu, aby někdo nepronikl do jejich světa. V hospůdce bylo teplo a dřevo v krbu praskalo. 32


Hostinský hostům mlčky doléval, když všechno vypili, a ani se nesnažil s nimi navázat hovor. Věděl, že by to bylo marné. Čas tu utíkal jen velice pomalu. Nebyla tu ani televize, ani rádio, vznášelo se tady zvláštní ticho, v němž se hlasitě rozléhalo praskání hořícího dřeva, které připomínalo dělostřeleckou salvu. Náhle se ozvala kukačka a pan Majer pohlédl na zeď, kde visely hodiny. Bylo jedenáct, a to znamenalo, že ještě hodinu se bude opírat o pípu a nechá ve své hlavě kolovat líné a lehounké myšlenky, z nichž žádná nic nepřinesla, nezahnízdila se, jen zašuměla a zase odlétla. V létě tu bývalo také plno, a to nejen uvnitř, ale i na terase, která stojí před dřevěnicí a odjakživa vítala hosty a procházející turisty a lákala je, aby si jen tak na chvíli sedli a občerstvili se. Někdy tu míval takový frmol, že na sezonu musel vzít nějakou brigádnici, která se měla co otáčet, aby stihla nosit piva a limonády. Když Majer zavřel oči, viděl ten obrázek docela zřetelně: slunce praží, z lesů kolem to voní houbami a na louce před boudou kvetou luční kytky, bílé, žluté i modré, bzučí tu včely a vznášejí se motýli, prostě ráj světa… Ráj světa! Jenže teď sem nezabloudí ani noha. Zatracené globální oteplování! Všude je tepleji než dřív. Kdepak čtyři roční období, kdepak jaro a léto, podzim a zima, jen něco mezi jarem a létem a podzimem a zimou… Majer se sice narodil ve městě, ale i tam jako dítě zažíval zimní radovánky, sáňkovali a bruslili od prosince do února! A když se přistěhoval sem, vychutnával si každé období naplno, voňavé jaro, bouřlivé a horké léto, deštivý barevný podzim a bílou mrazivou zimu! Upřímně řečeno, stýskalo se mu po těch časech, kdy musel sněhem prohazovat cestičku, z komínů se neustále kouřilo a on musel nosit velká polena v koši, aby oheň nevyhasl. Už v létě obhlížel, jestli má na zimu dost dřeva… 33


Co naplat, stýskáním se nic nezmění, a lepší to asi už nebude! Básník v rohu nenápadně zvedl levou ruku. To znamenalo, že si dá ještě jednu sklenku sudového vína, kdyby zvedl pravou, byl by to signál, že chce zaplatit a jít. Jenže do zavírací hodiny zbývala ještě trocha času a básník Jaroslav Brána, jehož verše Majer nikdy nečetl, seděl obvykle až do zavíračky. Nikdy se nehádal, nikdy nesmlouval, mlčky, jak celý večer seděl, vstal, zaplatil a šel. To pan Vladimír byl z jiného těsta, když trochu přebral, začal se hádat sám se sebou a někdy se dostal do takové ráže, že nebylo radno se k němu přiblížit. Mlátil rukama kolem sebe, jako by se bránil domnělým útočníkům, div někoho nezranil! Poněkud nezvyklý a v tuhle dobu překvapující hluk zvenčí najednou narušil poklidnou pohodu večerní nostalgie, která se v hospůdce vznášela mezi čtyřmi stěnami. Znělo to sice jako výstřely z kulometu, ale byl to jen neseřízený motor dvěstěpadesátky, která venku prudce zastavila. Kdo sem může jet tak pozdě? Ten zvuk způsobí, že hospodský Majer rázem zapomene, co chtěl právě udělat, a upře oči ke dveřím, kde čeká nějaké vysvětlení. A není sám, i pohledy dvou hostů se otočí ke vstupu a zračí se v nich zvědavost. Ještě pár vteřin hypnotizují vchod, než se rázně otevřou dveře a v nich se objeví asi čtyřicetiletý černovlasý chlapík, podsaditý, v kožené motoristické kombinéze a s klasickými brýlemi na motorku z dvacátých let. Jako by sem zabloudil z nějakého filmu. Jen bláto v obličeji mu chybělo! Byl to inženýr Budař. Veliký fanda do historických modelů. Měl slušnou sbírku, a dokonce na nějakých i soutěžil na závodech veteránů někde ve Švýcarsku. To byl ovšem jen jeho koníček, profesí byl inženýr ekonom, úspěšný a vyhledávaný poradce ve finančních otázkách. Teď ovšem mlynář, který si prosadil i opravu vodní elektrárny! 34


Nechal upravit původní turbínu, kterou vyrobili kdysi ve Škodových závodech, a dokázal získat i všechna povolení, aby si mohl vyrábět elektřinu… Do hospůdky na Suchém vrchu zajížděl občas, spíše v létě. S Majerem se přátelili od té doby, co se sem hospodský přistěhoval, ale tentokrát bylo na Budařovi vidět, jak je rozrušený a že nepřijel jen tak si poklábosit. Prošel tiše místností a posadil se k barovému pultu, kde si položil hlavu do dlaní, jako by byla příliš těžká. Majer na něho mlčky hleděl a dával mu čas, aby sám začal povídat. Dělal, jako by ho nic nepřekvapilo, jako by mu ani ta návštěva před zavírací hodinou nepřipadala podivná. Věděl dobře, že nic se nesmí uspěchat. Oprášil ubrouskem barový pult a opláchl dva skleněné půllitry. Do jednoho načepoval čerstvou dvanáctku a čekal, až padne pěna, jako by ho nic jiného na světě nezajímalo. „Člověče, mám starosti s holkou!“ vydechl konečně Budař a bylo to venku. Majer na něho letmo pohlédne a kývne, snad to znamená zájem, snad jen podporu, aby pokračoval ve vyprávění. Podá Budařovi pivo, nemusí si objednávat, zná dobře jeho chutě a jen čeká. Nespěchá. „Jo, s dětma jsou problémy,“ řekne neutrálně, „já jsem dobře věděl, proč je lepší žádné nemít!“ Majer si toho za svůj život od svých štamgastů vyslechl až dost. Někdy to byly příběhy plné vášní, jindy zklamání a hořkosti, málokdy se mu někdo svěřoval se svým štěstím. Byl vlastně takový laický psychoterapeut, moderní zpovědník, kterému lidé bez ostychu svěřovali i ty nejintimnější věci. Majer toho nikdy nezneužil, nikdy tyhle informace nepouštěl dál, asi i proto mu lidé důvěřovali. Budařově dceři Kateřině bylo dvacet, studovala v Praze na pedagogické fakultě čštinu a historii a Majerovi vždycky připadala příjemná a plná energie a života. 35


„Proč zrovna Káča si musí narazit takovýho vola?“ posteskl si Budař a zahleděl se odevzdaně do žlutavého nápoje, který stál před ním. Majer pokrčil rameny. Neznal toho, o kom byla řeč, nemohl ho soudit. Ostatně většina rodičů si myslí, že jejich děti by si zasloužily někoho lepšího! Málokterý partner jim vyhovuje, ale nedá se nic dělat, nakonec se s tím rodiče musí nějak vyrovnat. Musí si zvyknout na to, že jejich děti nejsou děti a mají svou hlavu, jiný vkus a jiné představy, které se mohou úplně odlišovat od plánů jejich rodičů. Moudří rodiče doufají, že to nakonec nějak dopadne, a vědí přitom, že můžou radit, jak chtějí, ale že každý si musí udělat svou osobní zkušenost. A samozřejmě se i spálit! Majerovo mlčení se neminulo účinkem, vyprovokovalo Budaře k větší sdílnosti, nesporně se potřeboval toho všeho, co ho uvnitř trápilo, zbavit, někomu se svěřit – a nejblíže po ruce byl právě Majer. A Majer na oplátku docela zapomněl na básníka, který se už hodnou chvíli hlásil zvednutou rukou jako ve škole. Majer pokrčil rameny. „Co tě tak rozzlobilo? Katka je už velká holka!“ Budař zatěkal pohledem po lokále, jako by se potřeboval zachytit nějakého pevného bodu, a povzdychl. „Já vím, připadám ti jako blbec! Musí to tak vypadat!“ Majer na to přímo nezareaguje, jen se otočí a jako by nic neslyšel, nalije si stopičku domácí slivovice, kterou nabízí jen těm nejbližším přátelům, a stejnou míru nalije i Budařovi. „Tak šup tam!“ nařídí a zachmuřený Budař okamžitě poslechne. I Majer vypije svoji skleničku do dna a ze zvyku se uznale otřepe. „Člověče, ona je asi čím dál lepší!“ Dopřeje Budařovi chvilku odpočinku a pak zpříma zaútočí: „Tak povídej, pěkně jedno po druhém!“ 36


Budařovi se viditelně ulevilo a narovnal se. „Katka je už půl roku v Praze na vysoké a poznala tam kluka. Asi je to její první vážnější známost, to já všechno chápu, je mladá, musí si něco užít, získat nějaké zkušenosti…“ Majer jen přikyvuje, nechce Budaře přerušovat. „A víš, jak se ten kluk jmenuje? Jeroným Pěšinka!“ ušklíbl se Budař. Majer nic neřekl. Za takové jméno přece nemůže dítě, ale rodiče, kteří mu ho dali! Pravda, není zrovna běžné a s příjmením působí trochu komicky. Jak mu asi říkají? Nejspíš Jarko… „Tobě se to nezdá divné?“ trval na svém Budař. Majer zavrtěl hlavou. „Na jménu přece nezáleží! A i to se dá změnit, třeba si vezme jméno po manželce… Jeroným Budař by znělo líp!“ pokusil se zažertoval, ale na vtípky, jak se ukázalo, nebyla zrovna vhodná chvíle. Budař se tvářil pořád naštvaně a vůbec neměl náladu poslouchat, jak jeho starosti někdo zlehčuje. „Co by sis myslel o klukovi, který začal loni studovat matematiku, po dvou měsících přešel na jadernou fyziku a teď zase přestoupil. A to se podrž – na DAMU! To je přece dost rozdíl, ne? Nejdřív technika a pak umělecká škola! To v sobě objevil talent tak najednou? Spíš neví, co chce…“ Majer se tvářil dvakrát nesouhlasně. „A kdo ve dvaceti ví úplně přesně, co chce a co bude v životě dělat? Tys to věděl? Já moc ne…“ „No dobře, ale to je rozdíl, my jsme tolik možností ještě neměli!“ „Třeba se hledá! To ještě neznamená nic špatného, i když tě to rozčiluje. A jak teď studuje?“ „Nevím…“ zamyslel se Budař, „jsem proti němu asi zaujatý, ale já nezapírám, že je mi protivný a nedokážu to v sobě potlačit!“ To bylo chlapské přiznání. 37


„Tak proč se jim do toho mícháš? Myslíš, že to někdo ocení? Že ti bude dcera vděčná, jak ji milující tatíček ochránil před újmou?“ „Já se jim do toho náhodou vůbec nemíchám, to jsem jen tak dneska vyjel, abych se uklidnil, a tys to schytal z první rány načisto. Ale prostě mě to štve a trápí. V noci se budím, trpím jak zvíře!“ „Nepřeháněj!“ brzdil ho Majer. „Vůbec nepřeháním, já si o tom nemůžu promluvit ani s manželkou, hned by mi řekla, že jsem směšný a žárlivý táta!“ „Asi mi něco uniká. Jak tě znám, nejsi malicherný a nikdy jsi nebyl. Tak o co tady vlastně jde? Něco se muselo stát na začátku, co tě tak naštvalo a popudilo proti němu…“ Budař se zamyslel, snažil se vážit slova, aby mluvil přesně a zbytečně se do toho dál nezamotával. „Zdá se mi, že tu naši holku jen využívá, že se od ní nechává hostit, protože cítí, že u nás jsou peníze. Já v tom vztahu nevidím nějakou vášeň, opravdovou lásku…“ Hospodský na něho vyčítavě pohlédl. „To snad nemůžeš posoudit, ne?“ „Já myslím, že zamilovanost je na lidech vidět! Tohle mi připadá jako láska po třicetiletém manželství… Anebo spíš její karikatura!“ „Ale prosím tě! A jiný, vážnější důvod nemáš?“ Budař se zakabonil. „Myslím, že mám. Párkrát jsem je viděl u nás, choval se jako paša, holku ponižoval a choval se k ní spíš jako ke služce než k přítelkyni. Je to prostě takový hezounek, suverén, moc domýšlivý, sebestředný egoista. Víš, přijede k cizím lidem, ale nesnaží se nějak seznámil, komunikovat, nezeptá se, jestli se třeba může nějak zapojit, s něčím pomoct. Prostě je tam on a ostatní jsou proto, aby mu sloužili a plnili jeho přání. Nemá za mák vychování!“ 38


„I to musíš skousnout, když to nevadí tvé dceři…“ Budař rozhodil bezmocně rukama. „Já vím! Nejhorší na tom je, že já nějak uvnitř cítím, že to není v pořádku, ale nemám sílu, ani možnosti to nějak změnit, nějak to Katce vysvětlit. Stejně by mě neposlouchala! Chápeš, jak je hrozné mít předtuchu, že se něco špatného stane? A přitom vědět, že to nikdo nechce slyšet?“ Hospodský znovu nalil stopičku slivovice. Museli to zapít! „A co je vůbec zač?“ zeptal se. „Co já vím, odněkud ze severu Moravy, od Vyškova. Táta je voják z povolání. Lampasák…“ Budař neměl vojáky rád a nijak to neskrýval. Musel strávit na vojně zbůhdarma dva roky života. Dva roky, protože se nedostal na vysokou školu, neměl doporučení. Nakonec ji přece jen vystudoval, dálkově, při zaměstnání. Vůči armádě a zeleným mozkům, jak s oblibou říkal, zůstal velice kritický… Tvrdil, že by armádu mohli úplně zrušit, protože jen užírá peníze ze státního rozpočtu a nikdy vlastně nezasáhla. Kdyby se platili žoldnéři v zahraničí, kteří by nám byli k službám v případě potřeby, stačilo by to! Naše armáda mu byla spíš k smíchu a prý si akorát hrají na vojáky! Majer se snažil vnímat všechny jeho informace a objektivně je posuzovat. Ani on ovšem neměl o armádě valné mínění. On sám s ní však neměl osobní zkušenost, protože kdysi získal modrou knížku, i když ne úplně čistým způsobem… Budař přidávat jednu stížnost za druhou. „Představ si, že mu ta naše Káča koupila ojeté auto, aby za ní mohl jezdit, protože pánovi se ekluje jezdit jako socka autobusem nebo vlakem.“ „Cože?“ podivil se Majer. „Slyšíš dobře! Za pětačtyřicet tisíc, červeného peugeota, stosedmičku. Zjistil jsem to náhodou, protože se mi dostal do ruky výpis z jejího bankovního účtu.“ 39


Bylo ale jedno, jak se k té informaci dostal. Potvrzovala jeho teorii, že pan Jeroným Pěšinka nebude pro Katku tím pravým. Bylo těžké teď něco namítnout, běžný dárek zamilované dívky to jistě není. Že by byl Jeroným opravdu jen obyčejný gigolo, který využívá dívek k tomu, aby si dobře žil? Nebyl by první ani poslední. „Ale Katka přece nepotřebuje, aby si kupovala mužského, je to pěkná, dobře stavěná holka. Nemám pravdu?“ Měl pravdu. Katka byla hezká, jemná, přitažlivá, možná trochu uzavřená dívka, ale měla jednu velkou vadu. Zamilovala se až moc! „A zeptal ses jí na to?“ chtěl vědět Majer. „Blázníš? Copak já můžu říct, že o něčem vím? To bych ji úplně ztratil, myslela by si, že ji šmíruju, že jí nevěřím… Ale mámě naznačila, že si to auto koupili ‚napůl‘…“ Majer se zamyslel, tohle už bylo vážnější, Nešlo jen o rodičovskou hysterii, do hry vstoupilo konkrétní a oprávněné podezření, že s tím klukem to nebude úplně v pořádku. „Čert vem peníze, to mi tolik nevadí, jsou její a ať si s nimi hospodaří podle svého uvážení, třeba je rozdá chudým jako Matka Tereza! A já jí vždycky pomůžu, do hrobu si člověk peníze nevezme, ostatně říká se, že rubáš nemá kapsy…“ bručel zdánlivě sarkasticky Budař, ale byla z něj cítit obava, nejistota. „Je to pravda, máme teď víc, než potřebujeme, mlýn slušně vydělává a nijak nevyhazujeme. Taky jsem zažil doby z ruky do huby, až ty restituce to všechno změnily, ale já jsem pořád stejný. Vážím si majetku a myslím, že by ho člověk, když se k němu dopracuje, taky měl umět spravovat! A nikdy jsem nebyl držgrešle…“ Stěžoval si oprávněně, byl vždycky velkorysý a nesnášel upachtěnost sobců, kteří viděli jen svůj prospěch. Vadilo mu však, když se peníze vyhazovaly ne40


uváženě, a to nemohl změnit. Nemohl nijak zasáhnout, ani protestovat, naopak, musel dělat, jako že nic neví a že se ho to netýká. S tím se ovšem neuměl vyrovnat. Majer to zkusil jinak. „Chlape, tak o co ti vlastně jde? Že má tvoje dcera mužského? Je to její věc, jestli jí vyhovuje, ty musíš sklapnout. Přece nechceš, aby se ti holka nakonec odcizila a myslela si, že táta ji nemá rád!“ Budař zvedl nejistě hlavu. „To by si přece nemohla myslet!“ „Mohla! Nezapomeň, že zamilovaná holka hledá všude nepřítele své lásky a ty bys jí nastrčil sám hlavu! Tak hochu, buď rád, že to je tak, jak to je. To ti říkám upřímně!“ Kukačky na stěně odbily tři čtvrtě na dvanáct, Budař zvedl unaveně oči a zase si podepřel hlavu, jako by ji nemohl udržet vzpřímeně. „Já bych to neřešil,“ pokračoval Majer. „Katka je hezká holka, chytrá a chce být jako ostatní, chce žít svůj život a ty to tak musíš brát! Ten kluk jí asi něco nabídl, co jí chybělo, tak to obrať, buď mu vděčný, že holce přinesl spokojenost, a přestaň se tím zabývat, protože s tím stejně nic neuděláš.“ Inženýr Budař si na chvíli schoval obličej do dlaní. Viditelně pohasnul. „Já tohle všechno přece vím! Jenom bych chtěl pro holku někoho lepšího… Neboj, nejsem blbej, chápu, že ji ten kluk utáhnul na sex, je to asi něco nového a fascinujícího. Já jí to přeju…“ Najednou se zatvářil nešťastně a vypadalo to, jako by chtěl ještě něco říct, ale nevěděl jak. „Sakra, víš, mně se nelíbí jeho povaha! Je prostě divnej!“ Majer zvedl hlavu a podíval se po lokále, jako by si právě uvědomil, kolik je hodin. Básník, který už dobrou půlhodinu seděl před prázdnou skleničkou, zbyst41


řil a opět zvedl způsobně ruku. Hospodský vzal kasírtašku, co ležela na výčepu, a vydal se za ním. „Promiň, hned budu zpátky,“ řekl Budařovi. V místnosti zavládlo ticho. „Copak, už chcete jít domů?“ zeptal se básníka spíš ze zvyku, protože by stejně za chvíli zavíral. Vlastně ani nečekal na odpověď. Básník pokrčil rameny a položil na stůl vedle popelníku papírovou padesátikorunu. „Víc dneska nemám,“ řekl. Co s ním měl Majer dělat? „Nevadí, tak příště, já vám ten zbytek napíšu…“ „Kolik to dělá celkem?“ „Sto dvacet osm!“ „Dobrá,“ zabručel jen Brána. Majer vzal padesátikorunu a zasunul ji do peněženky. Básník si nasadil klobouk se širokým dýnkem, máchovsky otočil šálu kolem krku a vyšel ven. Majer ho sledoval, dokud se za ním nezavřely dveře, pak vzal popelník naplněný po okraj, ubrouskem smetl z ubrusu drobky na podlahu a vrátil se k výčepnímu pultu, kde pořád seděl Budař. Vysypal popelník do koše a opláchl ho, aby popel z vykouřených cigaret nečpěl. Pak položil Budařovi nevinnou otázku. „A čím tě teda tak naštval? Že se jmenuje, jako by vypadl ze Zvonokos?“ Majer odložil popelník a vzal prázdné sklínky, které potřetí dolil slivovicí. Jednu obrátil do sebe a druhou postavil před Budaře, ale ten se zatvářil rozpačitě, jako by váhal, jestli si může dovolit ještě jednu skleničku, když pojede na motorce, ale pak jen pokrčil rameny. Chuť byla silnější než on a tekutina zmizela v jeho hrdle. „Podívej, já přece vím, co jsme zažívali v jejich věku, dělali jsme pořádné voloviny, jenže… Jak bych to řekl, byly to takové ‚normální‘ a pochopitelné voloviny!“ 42


I Majer se zasnil. „Máš pravdu a ani mi nepřipadá, že by to bylo nějak obzvlášť dávno, ale ten čas tak letí. Když mi bylo dvacet, připadal mi chlap, co mu bylo čtyřicet, jako odkecanej. Teď mi je skoro padesát a mám naopak pocit, že jsem to nejlepší ještě nezažil a bylo by nespravedlivé, kdybych o to přišel! Už věřím, že s přibývajícími lety čas utíká ještě rychleji!“ „Ale zase máme na co vzpomínat,“ souhlasil Budař. „Jo! To jo! Představ si, že jsem se jednou v noci miloval v čekárně na autobusové zastávce!“ Bylo vidět, že tahle vzpomínka mu uvízla pěkně hluboko v paměti a ani těch třicet let na její ostrosti nic nevymazalo. „Jenže…“ řekl Budař a zarazil se. Jako by najednou nevěděl, jak to vysvětlit. Zaklonil se a zabodl oči do oprýskané tabulky „TEPRVE S PIVEM JE ŽÍZEŇ KRÁSNÁ“, nadechl se, a zase zmlkl. Majer mlčel. Bylo chvíli ticho a ani třetí muž v sále se nijak neozýval, zarputile hleděl do svého půllitru, jako by tam chtěl nahlédnout do budoucnosti! Jen tak mírně pohyboval rty, jako to obvykle dělával, kladl si otázky, na které si sám ochotně odpovídal. Budař konečně promluvil. „Prostě jsem slyšel něco, co jsem neměl, a teď mě to straší!“ Hospodský si ho změřil poněkud nedůvěřivě. „On na ni hrozně žárlí!“ vyrazil ze sebe Budař. „To je snad normální, ne? Miluje ji, tak žárlí! Tys nikdy nežárlil?“ „Žárlil, ale ne takhle!“ kroutil Budař nešťastně hlavou. „Říkal jí – a já to slyšel na vlastní uši, to není žádná iluze –, že kdyby se dozvěděl, že si večer sama někam vyšla, tak že ji zastřelí. A celou rodinu s ní! To ti připadá normální?“ To zaskočilo i Majera. „Počkej, to myslíš vážně? Že když holka půjde třeba na procházku, cvičit nebo si někam sednout s kamarád43


kou na kafe a on u toho nebude, vezme to jako nevěru a zabije ji? To by musel teda být parádní magor!“ Budař pokrčil rameny. Situace se změnila. „To musela být jen nějaká hloupá legrace!“ chlácholil Budaře Majer. „Taky jsem si to myslel. To se přece jen tak říká, viď? Ale pak jsem si dal všechno dohromady a už mi to tak nemožné nepřipadalo, on tu holku doslova terorizuje!“ „Zase přeháníš! Copak si myslíš, že by vzal doma tátovi služební kalašnikov a vyvraždil celou vaši rodinu?“ Budař mlčel. V jeho strnulé tváři se najednou objevil strach. „To sis musel určitě špatně vyložit, něco jsi zaslechl a dal sis to do souvislostí, které k sobě nepatří. Nemáš přece žádné důkazy, že by to byl takový šílenec, který by vás postřílel. To se děje někde v Americe, a ne u nás!“ „No jo,“ připustil Budař ztrápeně, „ale uvědomuju si, že ta naše holka ho poslouchá na slovo, je jako zfanfrnělá! Ona se opravdu bojí jít sama někam ven! Přijede, maximálně se jde projít po hrázi nebo kolem rybníka, a to se ještě rozhlíží kolem sebe jako cvok, asi aby se ujistila, že ji odněkud nepozoruje!“ Hospodský na něj teď zíral docela překvapeně. „To myslíš vážně?“ zeptal se nevěřícně. „Naprosto! „Ptal ses jí na to?“ „Ptal, opatrně… nenápadně…“ „A co ona?“ „Že se jí nikam nechce! Ale dřív taková nebyla! Chodila se bavit! Měla kamarádky! A teď je pustila k vodě, asi se tomu Pěšinkovi nelíbily! Víš, mám pocit, že ji chce úplně odříznout od přátel a od rodiny a ve všem ji ovlivňovat. Vůbec bych se nedivil, kdyby patřil k nějaké sektě…“ Majer se pokusil tvářit lhostejně a mávl rukou. 44


„Je to tou zamilovaností, věř mi! Nedovede si představit, že by byla bez něj, ale nakonec ji to přejde, zase bude uvažovat střízlivě!“ „Jen aby už nebylo pozdě! Taky jsem si všiml, že má na rukou modřiny,“ řekl Budař tiše. „Modřiny?“ „Jo. Napadlo mě, jestli ji nebije...“ Tohle bylo už natolik vážné, že se nad tím nemohlo jen mávnout rukou. Každé podezření je třeba vysvětlit, když se to neudělá včas, zůstane stín podezření a ten dokáže dokonale otrávit život! „Tak tohle s ní musíš probrat! Co na tom, že je plnoletá, je to tvoje dcera! Zeptej se jí, ale diskrétně, opatrně, ať to necítí jako újmu, že jí chceš mluvit do života nebo ji kontrolovat, co a jak dělá.“ Budař přikývl. „Jasně, nejsem přece blbec! Myslíš, že bych to mohl třeba nějak navlíknout na lístky do divadla? Že jsem dostal vstupenky třeba na nějaký muzikál nebo tak? A že bych ji rád vzal s sebou?“ „To není špatný nápad…“ „Nebo na ples! Začíná plesová sezona… A když to všechno odmítne, budu vědět, že se ho opravdu bojí!“ Majer si tím nebyl docela jistý, ale určitě by to o něčem vypovídalo. „Jsi moc hr! Nic není přece úplně černé ani úplně bílé! Šel bych na to nenápadně, kroužil bych kolem, zpovzdáli. Nemusíš ji tlačit rovnou do rozhodnutí a strkat jí lístky pod nos, můžeš jí to jen nabídnout, říct, že ty lístky máš anebo můžeš mít, poslouchej, jestli nemluví o něčem, co by chtěla vidět, a pak na to rychle zareaguj!“ „Myslíš?“ „Jo, myslím. Taky trochu taktizuj, nemusí na tobě každý hned poznat, že jsi naštvaný a podezřívavý otec, kterému se nelíbí nápadník její jediné dcery. Byl bys pro smích, i kdybys měl pravdu! Chápeš?“ 45


Nerad, ale musel souhlasit. Náhle si vzpomněl, že Katka mluvila několikrát o tom, že by chtěla vidět ve Státní opeře novou inscenaci Carmen, kterou režíroval Zdeněk Troška. A taky se zmiňovala o nějakém představení v divadle Kolowrat… Hodiny na zdi zakukaly. Půlnoc. A jako by se Majer probudil, vzal peněženku a šel zkasírovat jediného hosta, který v hospůdce zůstal. Na jeho tácku bylo úctyhodných sedm čárek. „Hezkou dobrou noc, přijďte zas!“ rozloučil se Majer. Host se nejistým krokem odpotácel, přidržoval se jednotlivých stolů, aby neupadl. Majer ho sledoval, dokud nezmizel za dveřmi. I Budař se zvedl a omluvně zamrkal. „Nezlob se, že jsem tě takhle otravoval. Ale já si nevěděl rady…“ „Proč bys otravoval?“ povzdychl Majer. „Divil by ses, kolik já jsem už za život vyslechl podobných řečí. Jsem totiž takové centrum krizové intervence, jak se teď vznešeně říká, dříve jen ‚vrba‘…“ Inženýr se vděčně usmál. Zmítaly se v něm dvě protichůdné tendence, odjet domů a ještě chvíli zůstat tady a poslouchat Majerovy pseudomoudrosti, odpozorované ze života, které sice nepřinášely nic nového, znal je, ale teď mu dělalo dobře je poslouchat – vracely mu kdovíproč rovnováhu. Nakonec přece jen otevřel dveře a vyšel ven. Majer ve výčepu osaměl a automaticky pokračoval v dennodenní práci, kterou ještě musel dodělat. Zvládl by ji, i kdyby byl snad docela opilý. Nestačil však ani otřít stoly vlhkým hadrem, když se dveře rozletěly a v nich stál inženýr Budař s vytřeštěnýma očima. „On tam leží!“ vyrazil ze sebe. „Kdo tam leží? A kde?“ zeptal se Majer klidně a otočil k němu hlavu. Bylo jasné, že Budař je něčím nadmíru rozrušený. „Ten člověk…“ 46


„Který člověk?“ „Přece ten… jak odcházel… ten s tím kloboukem…“ „Brána?“ „Já nevím, jak se jmenuje…“ vysvětloval zoufale Budař, „pojď se na něj podívat, snad ještě dýchá!“ Majer byl klidný. Znal tyhle eskapády hostů, co přebrali a vyspali se pak někde ve strouze. Jednou dokonce jeden opilec skončil v příkopu v půlce ledna a omrzly mu prsty, museli mu je amputovat, teď nic takového nehrozilo… Hodil hadr do kbelíku s vodou a saponátem a zamířil ke dveřím. „No tak ukaž, kdepak je…“ Už dávno se ničemu nedivil a nic ho nerozčilovalo, bral všechno s klidem a nadhledem, jak to přicházelo. V té tmě před hospodou nebylo zprvu nic vidět a oči se musely přizpůsobit temnotě. „Tamhle,“ ukázal Budař někam před sebe. Udělali pár kroků. „Takhle nic neuvidíme, dojdu pro baterku,“ otočil se Majer a vrátil se do výčepu. I baterka tu měla své místo pod barovým pultem. Hodiny ukazovaly deset minut po půlnoci. Jen tak ze zvyku sáhl Majer po mobilu a mechanicky ho zastrčil do kapsy. Nikam nespěchal. Inženýr Budař naopak netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu. „Tamhle,“ natáhl znovu ruku do tmy. Majer rozsvítil baterku a zamířil proud světla tím správným směrem. Skutečně, na zemi tam ležela postava nějakého člověka, s hlavou na kamenité cestičce a s nohama podivně zkroucenýma pod sebou. Došli až k němu a zastavili se. Ten člověk se nehýbal, nebylo slyšet, že by sténal nebo hlasitě dýchal. Noc byla naprosto tichá, jen někde ve vesnici štěkal pes. „Mohl ho někdo srazit?“ uvažoval Majer a zadíval se na Budaře. 47


„No co se tak díváš? Já ne, ani jsem nenastartoval…“ To byla pravda, protože zvuk motorky by Majer určitě slyšel. „A jak jsi ho objevil?“ Budař pokrčil rameny. „Já nevím… jen se mi zdálo, že tady něco leží… abych do toho nenajel… třeba kus dřeva, nějaká kulatina… nebylo to moc zřetelně vidět…“ snažil se vysvětlovat hostinskému vcelku zbytečně. Nikdo ho z ničeho neobviňoval, byl však zřejmě poněkud citlivější a trochu vztahovačný. „Bylo mi hned jasné, že to není jen tak obyčejný opilec! Letěl jsem zpátky…“ Majer Budaře moc nevnímal. Sklonil se, opatrně otočil ležící postavu na záda a posvítil jí do obličeje. Byl to nepochybně básník Jaroslav Brána, nehybný a strnulý. Nedýchal, ani nemrknul, když se mu proud světla opřel do tváře. „Tak co je?“ ptal se inženýr Budař, jako by od Majera chtěl slyšet ujištění něčeho, co se už jevilo jako nemožné. Ten muž byl nejspíš mrtvý. Majer zvedl hlavu a zhasl baterku, neřekl nic, jen vytáhl z kapsy mobil a vyťukal číslo 112. V tom tichu bylo slyšet i vyzvánění. „Chtěl bych ohlásit nějakou nehodu nebo úraz,“ řekl Majer, když se na druhé straně ozvala spojovatelka. „Tady je Majer, hostinský na Suchém vrchu. Přímo před hospodou tu leží člověk, který se nehýbe. Podle mě nejeví známky života, ale to si netroufám sám hodnotit…“ Na druhé straně se někdo tlumeně radil. „Tak počkejte na místě, posíláme tam sanitku s lékařem a nejbližší motohlídku policie!“ „A je to,“ prohlásil Majer a schoval mobil opět do kapsy. Inženýr Budař byl trochu nervózní. „Za jak dlouho tak můžou přijet?“ „Proč tě to zajímá? Někam spěcháš?“ 48


„Ale to ne…“ kabonil se Budař, „jen se nechci dostat do nepříjemností… Jedu na motorce a měl jsem tu tvoji kořalku…“ „Neboj se, to už vyvětralo… Ale jestli chceš jet, klidně, já tu počkám…“ Budař se zamyslel. „Ne, počkám tu s tebou.“ Na chvíli se odmlčel. „Co je to za člověka?“ Majer pochopil, na co se Budař ptá, i když to neřekl přímo. „Básník.“ „Já vím… ale co dělá? Copak se básničkami někdo dneska uživí?“ To ovšem ani Majer nevěděl. „Má možná nějakou malou rentu… nebo invalidní důchod… protože na penzistu ještě nevypadá.“ Zase jen stáli a mlčeli. „Chodí sem pravidelně, sedne si a pije. Já o něm vlastně taky nic nevím, třeba má u sebe nějaké doklady… Ale s tím ať si poradí policajti, až přijedou!“ Nad lesem se vyhoupl měsíc a ozařoval celou planinu na Suchém vrchu i s křižovatkou, na níž stála hospůdka. Na obloze, kousíček od měsíčního kola, zářila jasná a velká hvězda. Vypadala jako koráb mimozemšťanů. Byla o tolik větší a zářivější než ostatní hvězdy! Odněkud se blížila sanitka, bylo slyšet sirénu a vidět blikavé světlo majáčku. Majer rozsvítil baterku, aby dal záchrance znamení, kde jsou. Vůz dojel až k nim. Řidič vypnul zvuk, ale blikavý majáček se dál točil a vrhal střídavé světlo na celé okolí, jako na diskotéce. Lékař v oranžové uniformě vyskočil ze sanitky a rozhlédl se. „Kde ho máte?“ zeptal se. Majer ukázal na zem a posvítil baterkou, tělo tam leželo bez hnutí. Doktor zkušeně přikývl, otočil se a vytáhl z kabiny kufřík první pomoci. 49


„To asi nebude nutné,“ zamumlal Majer potichu, ale v tom tichu to znělo zřetelně. Doktor pokrčil rameny a přiklekl k tělu. „Víte, kdo to je?“ zeptal se profesionálně, „znáte ho?“ „Jo, znám,“ připustil hostinský, „chodí sem často. Jmenuje se Brána. Jaroslav Brána. Je to básník.“ Doktor ho možná ani neposlouchal. „Takhle jste ho našli?“ „Ne, ležel obličejem dolů, ale nehýbali jsme s ním.“ Doktor se odmlčel a rozepnul muži kabát a košili. Už opravdu nejevil žádné známky života, oči byly zakalené a nehybné, dech nepostřehnutelný a srdce mlčelo. Ani fonendoskopem nebylo nic slyšet. „Je mrtvý?“ zeptal se nervózně Budař. Stále přešlapoval z nohy na nohu a vypadal, že by se ještě rád na něco zeptal, ale netroufá si. „Nepochybně. Už začíná chladnout,“ přiznal doktor a otočil se k mužům. „Pomozte mi ho zase otočit!“ požádal je. Oba se sklonili, na pomoc přispěchal i saniťák, který se snažil něco zapisovat, protože administrativa byla koneckonců to nejdůležitější a nejsledovanější, co se od záchranky očekávalo. „Tady něco lepí,“ nejistě řekl inženýr Budař a strčil ruku pod proud světla z baterky. Byla to krev. „Ukažte!“ doktor se opět sehnul k tělu. „Posviťte mi tam! A ty taky vezmi to světlo, ať něco vidím,“ houkl na kolegu skoro naštvaně. Za chvíli bylo místo dostatečně osvětlené. Jaroslav Brána ležel opravdu v kaluži krve, která se pomalu vsakovala do nepromrzlé země. „Co se mu stalo?“ vyděsil se inženýr, který nesnášel pohled na krev a při všech odběrech, které v životě absolvoval, musel ležet, aby neomdlel. I teď měl namále. Cítil, jak se mu točí hlava, a raději se opřel o strom. 50


„Myslíte, že ho někdo srazil?“ Byla to hloupá otázka, nikdo tu nejel celý večer. Stála tu jen Budařova dvěstěpadesátka. „Ne, tohle není zranění, které by způsobila dopravní nehoda,“ řekl doktor rozvážně a jistě. „A jak tedy…“ Doktor roztrhl básníkovu košili a ukázal na jedno místo mezi druhým a čtvrtým žebrem vlevo. Muži uviděli zřetelnou malou dírku. „To vypadá jako…“ „Ano, to je vstřel,“ nenechal doktor hostinského dokončit jeho úvahu, „někdo ho prostě dost zblízka odpravil. Nemáte tušení proč? Co to bylo za člověka?“ Saniťák se dal do prohledávání kapes. V náprsní kapse našel peněženku, byla v ní jen občanka, nějaký lístek z autobusu, klíček – asi od schránky na dopisy – a dvě kovové desetikoruny. V druhé kapse byl popsaný papír a text byl rozvržený do veršů, ale rukopis se dal těžko rozluštit. Čitelných bylo jen pár řádků. Duše jen skromně obědvá Představou se sytí Uvízli jsme v síti K pocitu štěstí jsou třeba dva „Říkal jsem vám to, je to básník,“ vítězoslavně konstatoval hostinský. „Básník!“ „Kterého někdo zastřelil,“ suše do jeho řeči vstoupil doktor, „je mrtvý asi hodinu, to se ještě musí přesně zjistit. A je třeba ohledat to tady a zajistit stopy. Ale tohle už není práce pro nás, ale pro ně!“ Od lesa se blížilo jiné blikající auto. Policie. A hostinský i inženýr pocítili, jak jim po zádech stéká tenký pramínek potu.

51

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Smrt basnika.qxd :57 Stránka 3 Smrt básníka PRAHA 2008

Recommend Documents