I.
zastavení – Pán Ježíš je odsouzen na smrt
Před výlohou obchodu stála mladá slečna. Byl večer, v obchodě byla rozsvícena všechna světla, a tak dívka dobře viděla, co se vevnitř děje. Sledovala nakupující maminku s malým dítětem i plačící dítě v kočárku. Také viděla starého muže, jak se pomalu sune o berlích k pokladně. Najednou v obchodě zhasla všechna světla. Dívka se nejprve lekla. Ale po chvíli zjistila, že to není tak nepříjemné. Neviděla sice, co se děje uvnitř, ale viděla sebe. Sklo výlohy se v ten okamžik stalo zrcadlem. A tak mohla sledovat, jaké má vlasy a jak ji sluší nová halenka. Už ji nezajímali druzí lidé, zajímala ji jenom vlastní krása. Tak málo stačilo! Stačilo jenom zhasnout světlo, které svítilo na druhé, a člověk se začal zajímat jenom o sebe. Piláta Ježíš nezajímal. Nesledoval ho totiž skrze čisté sklo svého srdce, ale díval se do zrcadla, ve kterém viděl jenom sám sebe.
II.
zastavení – Pán Ježíš přijímá kříž
„To nic není! To je jenom moje bunda, tu taky uneseš.“ S těmito slovy cpal další spolužák Františkovi do batohu svoji větrovku. Skutečně, nebyla moc těžká. Ale už byla několikátá. Spolužáci si říkali: „Franta je velkej a do jeho batohu se hodně vejde.“ Vešlo! Ale František byl čím dál víc vzadu. Ostatní spolužáci říkali: „Kde se loudáš?“ „Už nějak nemohu,“ odpověděl. Sundal batoh a odpočíval. „Tak mu pomůžeme! Ne?“ řekl Honza a chtěl zvednout batoh. A najednou si uvědomil, jak je těžký. Byl těžký oblečením celé třídy. Kristův kříž byl těžký hříchem celého světa.
III. zastavení – Pán Ježíš padá poprvé pod křížem Před Maruškou byl velký dort. Sladký. Krásně nazdobený. Ale nebyl její. Patřil bráškovi, který právě slavil narozeniny. A Maruška by tak ráda ochutnala. Jenom kousíček. Jenom špetku. To však nemohla, protože tím by pokazila dort a vlastně i celé narozeniny. Říkali jí: „Musíš vydržet.“ Brácha ti určitě také dá. Ale musíš vydržet.“ A Maruška to nevydržela. Uždibla kousek. A ještě trošku. A najednou už dort neměl svoji krásu. Slavnost nebyla slavností a narozeniny byly pokaženy. I pro takovéto slabosti člověka Pán Ježíš poprvé padá pod křížem.
IV. zastavení – Pán Ježíš se setkává se svou Matkou David seděl na pařezu na kraji lesní cesty. V ruce mapu a v očích slzy. Ztratil se! Nevěděl, jak dál. Všechny tři cesty, které vedly dál, byly stejné. Aspoň se mu to zdálo. Jestli má jít doprava, nalevo či prostřední pěšinou, nevěděl. Cítil se tak sám. V tom něco píplo. Podíval se na mobil – právě přišla esemeska. Mimoděk ji otevřel a tam stálo: „Za potokem na první křižovatce se dej doprava.“ Podepsán: „brácha.“ „Tak přece jenom na mě někdo myslí,“ zajásal David. Panna Maria na svého Syna myslela, i když nesl kříž.
V. zastavení – Šimon z Kyrény pomáhá nést kříž „K čemu to je a proč to děláme? Vždyť to je dřina! Zbytečná práce. Nebylo by lepší jít hrát fotbal?“ tak a podobně komentovali brigádu sázení stromků starší skauti. Moc se jim nechtělo a nelíbilo se jim to, ale nakonec stromky vysázeli. Uběhlo padesát let. Pro člověka dlouhá doba života. Muž před důchodem se prochází krásně vzrostlým lesem se svým malým vnoučkem. „Tady je krásně, dědo!“ Pochvaluje si sotva mluvící capart. A dědeček si sám pro sebe říká: „No, nebylo by tady krásně, kdybychom my tehdy šli hrát fotbal.“ Šimon z Kyrény také nevěděl, jaké plody přinese jeho pomoc Pánu Ježíši. Ale protože pomohl, mělo to užitek pro jeho děti.
VI. zastavení – Veronika podává Pánu Ježíši roušku „Pane, já vám pomohu!“ halekal Honza, vracející se ze svého výletu do města. Nechtěl nechat starého muže samotného táhnout velkou otep dříví. A tak ji vzal a donesl až ke dveřím chaloupky – obydlí starého muže. „Honzo, jsi dobrák!“ pochválil ho starý muž. Musím se ti alespoň nějak odvděčit. „To je dobrý,“ odmítal Honza. Ale stařeček jeho námitek nedbal a vtiskl mu do dlaně řádně špinavý a ne moc dobře vonící balíček zabalený v jakémsi hadru. Honza slušně poděkoval, ale myslel si svoje. Chtěl tuto páchnoucí odměnu hned za zatáčkou vyhodit. Tak se rychle rozloučil a šel. Zvědavost mu však nedala, a tak balíček rozbalil. Pod několika vrstvami hadříků v malé papírové krabičce cosi zarachotilo. Když krabičku otevřel, ukázal se malý lesknoucí kamínek velké ceny – diamant. Tak vypadá odměna žebráka. Veronika si určitě nemyslela, že ji Kristus – ten odsouzenec něčím odmění. A přesto – dal jí svůj obraz – obraz nekonečné ceny.
VII. zastavení – Pán Ježíš padá pod křížem podruhé V matném osvětlení dětského pokoje bliká slabé světélko obrazovky počítače. Vojta právě hraje velmi zajímavou hru. A v tom – jakoby naschvál – zazní hlas maminky: „Prosím tě, Vojto, pojď sem!“ „No, teď to nejde,“ pomyslí si Vojta a hraje v tichu dál. A znovu se ozve hlas maminky: „Haničko, pojď do kuchyně!“ Vojta je rád, že nemusí jít, že je vše vyřešeno. Za deset minut vstane od svého počítače a laskavě přijde do kuchyně. „Cos potřebovala, mami?“ „Teď už nic. Babička donesla kus dortu z oslavy. Ale kdyžs nechtěl, tak jsme ho snědly s Haničkou samy.“ Ve Vojtovi to vzkypělo. Jaká to nespravedlnost! Klávesnice počítače a jiné lákavé věci nás okrádají o mnohá dobra. I kvůli tomu Pán Ježíš padá pod křížem podruhé.
VIII. zastavení – Pán Ježíš potkává plačící ženy „Ona je úplně nemožná. Podívej se, jak se obléká! A ještě, kdyby aspoň něco uměla. Ale ona je úplně hloupá.“ To byla část rozhovoru dvou děvčat, která se bavila po cestě do školy o své spolužačce. Před školou holky tuto spolužačku potkaly. Pěkně slušně se pozdravily a šly dál. Jejich slova po cestě byla úplně zbytečná. Nepomohla, nic nevyřešila. Taková byla i slova žen, které plakaly nad utrpením Pána Ježíše.
IX. zastavení – Pán Ježíš padá pod křížem potřetí Pozdě večer, nebo spíše brzy ráno, se uličkou poblíž středu města potácí postava. Chvilkami něco zamumlá. Není ji moc rozumět, protože má dost těžký jazyk. A jak se zdá, nejen jazyk, protože co chvíli zavrávorá. Nakonec se opře o zeď a spadne na zem. Napolo leží, napolo sedí a nemůže vstát. Opilec! I kvůli těmto pádům Pán Ježíš potřetí padá pod křížem.
X. zastavení – Pán Ježíš je svlečen ze šatů „Babičko, co to máš?“ ptá se Petr a sleduje velkou krabici, která leží na stolku v předsíni. „To je tajemství, Petříku,“ opáčí babička. Petrova zvědavost je však veliká. „Můžu se podívat?“ Škemrá. „Ne, ne!“ to bys pak nebyl překvapen. Babička je neoblomná. A tak Petr kuje plán. „Až babička odejde, podívám se,“ říká si. A babička skutečně odejde. Bohužel pro Petříka jen na chvíli. A tak, když se vrací, nachytá ho před rozbalenou a otevřenou krabící s dárkem, který byl určen na jeho narozeniny. A babička se rozzlobí. A vyřkne trest: „Tos měl dostat pozítří na narozeniny. Ale protožes byl zvědavý, nedostaneš nic.“ Krabici sbalí a schová. A chlapci zůstanou jenom oči pro pláč. Byly to ty oči, které chtěly všechno vidět. Teď jsou plné slz. I kvůli tomu, že jsme chtěli vidět, co jsme neměli, byl Pán Ježíš před očima všech svlečen ze šatů.
XI. zastavení – Pán Ježíš je přibit na kříž „Mám perfektní věc.“ Chlubí se Ondra kamarádům ve třídě. Vytáhne z pouzdra malý špendlík. „Vždyť je to obyčejný špendlík,“ ohrnují nos nad tímto objevem Ondrovi kamarádi. „No právě,“ nenechá si Ondra vzít své nadšení. „Obyčejný špendlík, ale je s ním velká legrace.“ A hned demonstruje skvělé použití tohoto nástroje. Právě se kolem něho protahuje do třídy spolužačka Lucka. Ondra jakoby nic jemně nastaví špendlík a píchne Lucku do zadku. Hned následuje křik a ječení. Ondra a jeho kamarádi jsou evidentně nadšení a chystají se nepozorovaně přiblížit k dalším spolužačkám, které jejich nadšení už tolik nesdílejí. I pro tuto škodolibou radost byl Kristus přibit na kříž.
XII. zastavení – Pán Ježíš na kříži umírá Malý chlapec stojí bezradně před plechovou skříní s velkým visacím zámkem. Z očí mu kanou slzy. Rád by se do skříně dostal, ale nemá klíč. A on se přece potřebuje do skříně dostat! Tam jsou totiž zamčeny léky, které bere maminka kvůli své těžké nemoci. A právě teď jej potřebuje a právě teď nemá klíč, protože si nemůže vzpomenout, kam ho založila. A chlapec pláče. Jde přece o život maminky. Kdyby Pán Ježíš neumřel na kříži, nikdy bychom nedostali klíč k věčnému životu. Čekala by nás věčná smrt.
XIII. zastavení – Tělo Pána Ježíše je sňato z kříže „Co ty střepy tady?“ ptá se maminka své dospívající dcery. „Zase jsi něco rozbila, že jo? Ty na co sáhneš, to pokazíš.“ Dívka ale kupodivu nepláče, ani se nerozčiluje. „To já schválně!“ říká. „Rozbila jsem totiž svoji keramickou pokladničku z dětství. Byla úplně plná. A v ní byla spousta peněz. Mami, to je hotový poklad!“ Když bylo tělo Pána Ježíše sňato z kříže, mnozí si mysleli, že je všechno jenom zničeno. Ale ve skutečnosti se otevřela pokladnice Boží lásky pro nás.
XIV. zastavení – Ježíšovo tělo je uloženo do hrobu „Tak tady nikdo nic nevezme. Sem se nikdo nedostane, vážení!“ To byla slova průvodce, který ukazoval návštěvníkům zabezpečení trezoru banky. Pancéřová vrata skutečně budila velkou jistu zabezpečení. Člověk by musel mít klíč a znát kód pro to, aby se dostal k penězům v trezoru. Lidé, kteří zavalili hrob Pána Ježíše velkým kamenem a ti, kteří ho nechali zapečetit, si také mysleli, že neexistuje žádná moc, která by mrtvého vzkřísila. Ale ona existuje. Je to moc Boží. Moc, která přemáhá všechny dveře, všechny balvany, která vítězí i nad smrtí.
